DIVADLO J. K. TYLA VÝROČNÍ ZPRÁVA O ČINNOSTI A HOSPODAŘENÍ ZA ROK 2015

DIVADLO J. K. TYLA

VÝROČNÍ ZPRÁVA O ČINNOSTI A HOSPODAŘENÍ ZA ROK 2015 MgA. Martin Otava, Ph.D. Únor 2016

Obsah

I. Úvod II. Údaje o organizaci 1 Základní údaje 2. Poslání a cíle organizace 3. Struktura organizace 4. zaměstnanci

- příloha č. 1

III. Zpráva o činnosti organizace 1. Hlavní činnost 2. Doplňková činnost

- příloha č. 2 – 9

IV. Zpráva o hospodaření 1. Základní ukazatele rozpočtu - příloha č. 11 (+tabulky 1 -3) – 16 2. Vývoj stavu majetku a výsledky inventarizace 3. Vývoj fondů organizace 4. Rekapitulace závěrů z finančního vypořádání vůči zřizovateli

V. Závěr

ÚVOD Rok 2015 v Divadle J. K. Tyla lze charakterizovat jako přechodné období. V předcházejících měsících bylo nutno největší úsilí soustředit na zvládnutí provozu na obou scénách Nového divadla, a to především po stránce technické. Do konce r. 2015 se podařilo eliminovat většinu problémů plynoucích ze složitých technologií, zejména pak odstranit zdroje závad. K ojedinělému celkovému selhání techniky došlo už pouze jednou, a to na samém začátku roku 2015. Zkušenosti získané během nesmírně náročného rozjezdu se pak zúročily nejen ve vlastní produkci, která technologií využívá k obohacení jevištních obrazů. Zasloužily se i o hladký průběh 23. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo, byly dány také do služeb akcí probíhajících v rámci programu Plzně – Evropského hlavního města kultury. I nadále na sebe nová budova soustřeďovala zcela logicky maximum pozornosti, její těžiště se však stále více přesouvalo do oblasti umělecké. Rok 2015 byl rokem vytváření repertoárové specifikace všech scén Divadla J. K. Tyla v jejich vzájemné provázanosti. Na Nové scéně, kde se úspěšně zabydlel především muzikál a balet, nalezla uplatnění činohra a také opera (Libuše). Všechny soubory se rovněž podílely na hledání náplně pro Malou scénu Nového divadla. Prokázaly, že i v tomto komorním prostoru dokáží vytvořit plnohodnotné divadelní inscenace všech žánrů, o něž je velký zájem. Vytvořil se tam základ repertoáru pro mladé i dětské diváky, přitom představení zaznamenávají ohlas i u tradičního publika. Snaha o vytvoření nového kvalitního uměleckého programu se musela ovšem vyrovnávat s limity zavedeného abonentního systému DJKT. Změny se promítly do prodeje předplatného na příští kalendářní rok, zahájeného v druhé polovině r. 2015 a negativně poznamenaného i problémy starších abonentů s přístupem do předních řad hlediště Nového divadla. Úspěch naopak zaznamenalo nově zavedené abonmá právě na Malou scénu. Žánrově vyvážená repertoárová nabídka roku 2015 přinesla zároveň rekordní množství novinek: 6 prvních provedení (světových premiér), 3 české premiéry a první provedení titulu na profesionální scéně. Dalších 6 titulů bylo v Plzni nastudováno poprvé, vč. Pucciniho opery Edgar, jež se tu dočkala teprve druhého uvedení na českých scénách. Významné bylo také nastudování Smetanovy Libuše, jež rozhodně nepatří k běžným repertoárovým titulům. Svébytnou dramaturgickou linii tvořily hry s regionální tematikou, což je něco, co v Plzni dosud nebylo. Ať už je to Škoda!, hra o největší osobnosti Plzeňského kraje, dokumentární drama reflektující pohnuté události z historie města Plzeň 1953, dobrodružný příběh pro mládež Chrtí packa zasahuje nebo muzikál o vzestupu a slávě plzeňského fotbalového klubu Viktorka Plzeň! aneb Jinak to nevidím. 3

V inscenační praxi daného roku zejména mladé vedení činohry kladlo důraz na nalézání současných témat, a to i při nastudování klasických titulů; zároveň mělo i velmi šťastnou ruku při vyhledávání autorů či inscenátorů. Velkou devizou je, že se podařilo získat ke spolupráci řadu osobností, jejichž jména figurují na předních místech v kritických anketách (např. dramatik Tomáš Vůjtek, autor a režisér Ján Šimko, stále slavnější režijní tandem SKUTR, DekkaDancers či režisér Marián Amsler). V roce 2015, roce, kdy byla Plzeň Evropským hlavním městem kultury, se DJKT významně podílelo na řadě akcí EHMK, stejně jako na Mezinárodním festivalu Divadlo či Mezinárodní baletní soutěži. I v tomto roce přesáhly jeho aktivity rámec divadla samotného – míněno ve smyslu prostorovém i obsahovém: expanze mimo divadelní budovy i mimo vlastní divadelní činnost. Kulturní sezonu 2015/2016 v Plzni již podruhé zahajoval Průvod Vendelín, vzniklý z iniciativy DJKT, k níž se připojují ostatní kulturní instituce, umělecké školy, spolky a sdružení. Mimořádným počinem byla rekordně navštívená Noc s operou – Operní galakoncert v Lochotínském amfiteátru, motivovaná snahou vyjít s operou z tradičních prostor, popularizovat tento žánr široké veřejnosti a oslovit nové diváky. I tato akce je chápána jako počátek nové tradice, na niž bude 1.7.2016 navazovat open air představení Verdiho opery AIDA. Z dalších nových významných projektů DJKT je třeba zmínit zejména provozování Literární kavárny DJKT, pořádání pravidelných výstav v průběhu roku, zvláště pak letní výstavu v ND, nebo divadelní noc. Mezi doplňkovými činnostmi divadla byly kromě řady výstav např. také průběžné akce Literární kavárny.

4

II. ÚDAJE O ORGANIZACI II. 1. základní údaje Divadlo J.K.Tyla, příspěvková organizace Palackého náměstí 30, 301 00 Plzeň statutární zástupce: MgA. Martin Otava, Ph.D. ředitel zřizovatel statutátní město Plzeň IČO 078051 DIČ CZ 000078051 II. 2. poslání a cíle organizace Základním poslání organizace je divadelní a koncertní činnost, předmětem činnosti je: A) hlavní činnost - pořádání veřejných divadelních představení ( opera, opereta, činohra, balet, muzikál) - pořádání koncertů ve stejném rozsahu jako u divadelních představení - pořádání a poskytování jiných kulturních a veřejně prospěšných akcí i služeb, včetně výstav a festivalů - členství v zájmovém sdružení právnických osob – mezinárodní festival DIVADLO Plzeň B) doplňkové činnosti - provozování ubytovacích zařízení pro zaměstnance - půjčování předmětů divadelních výprav - pohybová a baletní výuka pro děti a mládež - vydávání periodických a neperiodických tiskovin v souladu s hlavní činností divadla - výkon jiných souvisejících činností se souhlasem zřizovatele II.3. struktura organizace - organizační schéma v příloze č. 1 vnitřní struktura: ředitelství - úsek ředitele - úsek náměstka umělecké soubory - soubor opery - soubor muzikálu - soubor činohry - soubor baletu umělecko - technický provoz - Velké divadlo - Nové divadlo - dílny

5

II. 4. zaměstnanci průměrný přepočtený stav v roce 2015:

plán

skutečnost

limit stanovený zřizovatelem

405,0

384,36

12,00 20,50 116,10 33,30 34,00 34,00 155,10

12,20 19,82 114,56 25,38 31,79 30,96 149,65

417

413

v tom:

- úsek ředitele - úsek náměstka - soubor opery - soubor muzikálu - soubor činohry - soubor baletu - umělecko-technický provoz

Fyzický stav

V roce 2015 se postupně dařilo doplňovat plánovaný stav ve fyzických osobách, přepočtený stav je ovlivňován velkou fluktuací převážně technických složek a pomocného personálu a pak také tím, že umělečtí pracovníci, kteří mají uzavřen pracovní poměr na dobu určitou, končí koncem června, ev. července a noví nastupují až v září, se začátkem sezony nové.

III. ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE Divadlo J. K. Tyla uvedlo v roce 2015 celkem 647 představení, z toho 626 na vlastních scénách. Divákům jsme představili 21 premiér. Průměrná návštěvnost činila 83,64 % při průměrné ceně vstupenky Kč 224,- . Za zlevněné vstupné jsme odehráli celkem 62 představení, z toho 51 školních představení, které zhlédlo 11 242 studentů a 11 představení pro seniory, které zhlédlo 2 862 seniorů. Tržby za vstupné činily 41 231 349,- Kč. Celkově jsme hráli 60 různých titulů vlastní produkce, na zájezdech v tuzemsku 20 představení, v zahraničí 1 představení. Produkci na domácích scénách navštívilo 183 927 diváků, zájezdová představení zhlédlo 10 855 diváků. Celková návštěvnost všech aktivit DJKT byla 194 782 diváků / v údajích není započítán Festival Divadlo 2015 / produkce za leden – prosinec 2015 příloha č. 2 návštěvnost 2013-2015 tržby z hlavní činnosti 2013-2015 vývoj průměrné ceny vstupenky 2013-2015 předplatné – počty předplatitelů předplatné – tržby počet návštěvníků

příloha č. 3 příloha č. 4 příloha č. 5 příloha č. 6 příloha č. 7 příloha č. 8

6

III. 1. Hlavní činnost Premiéry V roce 2015 se na 4 scénách Divadla J. K. Tyla uskutečnilo celkem 21 premiér. ČINOHRA N. Penev, D. Sabov: A. Procházka: A. Camus: T. Vůjtek: G. Buchner: J. Šimko: K. Špičková: F. Schiller:

SBORISTÉ JEDNOTKA INTENZIVNÍ LÁSKY CALIGULA ŠKODA VOJCEK PLZEŇ 1953 CHRTÍ PACKA ZASAHUJE ÚKLADY A LÁSKA

07.02.2015 21.02.2015 28.03.2015 13.06.2015 17.10.2015 31.10.2015 05.12.2015 12.12.2015

NS NS VD NS NS MS MS VD

OPERA P. Mascagni, R. Leoncavallo: L. Janáček,M. Otava: E. Kalmán: B. Smertana: N. Rimskij Korsakov, S. Rendine : G. Puccini:

SEDLÁK KAVALÍR, KOMEDIANTI ZÁPISNÍK ZMIZELÉHO ČARDÁŠOVÁ PRINCEZNA LIBUŠE MOZART A SMRT EDGAR

24.01.2015 21.02.2015 07.03.2015 09.05.2015 20.06.2015 24.10.2015

VD MS VD NS VD VD

MUZIKÁL, OPERETA J. Herman, M. Stewart: D. Sheik, S.Sater: T. Svoboda, R. Rypar: C. Porter:

HELLO DOLLY! PROBUZENÍ JARA VIKTORKA PLZEŇ! DĚJ SE CO DEJ (Anything goes)

26.04.2015 31.05.2015 26.09.2015 28.11.2015

VD MS NS NS

BALET O. Šoth: Dekkadancers-V. Konvalinka S. Prokofjev:

SMRT V BENÁTKÁCH KILL DE BILL ROMEO A JULIE

04.04.2015 04.09.2015 14.11.2015

NS MS VD

Recenze k premiérám

příloha č. 9

TUZEMSKÉ ZÁJEZDY 2015 09.01.2015 10.01.2015 29.01.2015 21.01.2015 07.02.2015 15.02.2015 05.04.2015 12.05.2015 13.05.2015 17.05.2015 22.05.2015 29.05.2015 18.06.2015 28.06.2015 27.08.2015

Enigmatické variace Anna Karenina Voják a tanečnice Freddie – The King of Queen La traviata Šípková Růženka Tosca Polská krev Freddie – The King of Queen Libuše Žvanivý Slimejš Kráska z Leenane Šípková Růženka Libuše Enigmatické variace

Divadlo Oskara Nedbala Tábor Národní divadlo Brno Národní divadlo Praha Divadlo Hybernia Praha Západočeské divadlo v Chebu Národní divadlo Praha Karlovarské městské divadlo Karlovarské městské divadlo Divadlo Hybernia Praha Kulturní středisko Skuteč Divadlo Antonína Dvořáka Příbram Kulturní dům Kopřivnice Karlovarské městské divadlo Kutná Hora – Vlašský dvůr Nebílovy 7

12.09.2015 13.09.2015 16.09.2015 29.10.2015 29.11.2015

Koncert operního orchestru DJKT Smrt v Benátkách Freddie – The King of Queen Enigmatické variace Obraz Doriana Graye

Velká synagoga Plzeň Nová scéna DJKT Divadlo Hybernia Praha Divadlo J. K. Tyla Třeboň Divadlo Karla Pippicha Chrudim

ZAHRANIČNÍ ZÁJEZDY 2015 30.5.2015

Přátelé generace X

Gerhardt Hauptmann Theater Görlitz - Zittau

CENY A NOMINACE LAUREÁTI CEN THÁLIE 2015 (březen 2015) Karolina Gudasová za mimořádný jevištní výkon v roli Wendly Bergmanové v muzikálu Probuzení jara (Spring Awakening). NOMINACE NA CENY THÁLIE 2015 V oboru muzikál, opereta nebo jiný hudebně-dramatický žánr Karolina Gudasová za mimořádný jevištní výkon v roli Wendly Bergmanové v muzikálu Probuzení jara (Spring Awakening). Zdůvodnění nominace odbornou oborovou porotou: „Karolina Gudasová patří k nejtalentovanějším herečkám nastupující muzikálové generace. V emotivně silné inscenaci Probuzení jara, v muzikálu „s mladými a pro mladé“, hraje naivní Wendlu Bergmanovou s odzbrojující hereckou čistotou, zároveň však zcela brilantně, přesvědčivě a uvěřitelně.“ ŠIRŠÍ NOMINACE NA CENY THÁLIE 2015 V oboru balet, pantomima nebo jiný tanečně-dramatický žánr Miroslav Hradil – za roli Gustava von Aschenbacha v baletu Smrt v Benátkách V oboru opera Paolo Lardizzone – za roli Edgara v opeře Giacoma Pucciniho Edgar V oboru muzikál, opereta nebo jiný hudebně-dramatický žánr Lenka Pavlovič – za roli Komtesy Stázi v operetě Čardášová princezna V. MEZINÁRODNÍ BALETNÍ SOUTĚŽ PLZEŇ 2015 Lýdie Švojgerová – 2. cena v kategorii A Grzegorz Mołoniewicz – 3. cena v kategorii A Ondřej Martiš – prémie za současnou choreografii Kristýna Piechaczková – prémie za partnerskou spolupráci 8

2 X OCENĚNÍ DIVADELNÍCH NOVIN Osobnost měsíce – Ivana Veberová debutující v titulní roli opery Bedřicha Smetany Libuše (Divadelní noviny 26. 5. 2015) Sukces měsíce – DJKT Plzeň – Georg Büchner: Vojcek (Divadelní noviny 24. 11. 2015) UMĚLECKÁ CENA MĚSTA PLZNĚ Richard Ševčík – Umělecká cena města Plzně pro umělce do 30 let za vytvoření baletní inscenace Obraz Doriana Graye NOMINACE NA UMĚLECKOU CENU MĚSTA PLZNĚ 2015 Jiří Žalud – nominace na Uměleckou cenu města Plzně za celoživotní dílo VÝROČNÍ CENY OPERA PLUS 2015 Ivana Veberová nominována za titulní roli Smetanovy Libuše CENY SENIOR PRIX udělované Nadací Život umělce obdržely 8. listopadu 2015 emeritní členky DJKT Marie Grafnetterová Josefa Valentová Marie Ventová Helena Koudelková-Eser CENY UDĚLENÉ KE 150. VÝROČÍ STÁLÉHO ČESKÉHO DIVADLA V PLZNI Lilka Rybářová Ročáková – Cena Vendelína Budila za významný umělecký přínos v oboru opera Libor Vaculík – Cena Vendelína Budila za významný umělecký přínos v oboru balet Pavel Kantořík – Cena Vendelína Budila za významný umělecký přínos v oboru muzikál Cena za mimořádný umělecký výkon pro umělce do 30 let: Petra Vraspírová – Wendla (Probuzení jara) Jozef Hruškoci – Rambajz-tágo (Kočky) Richard Ševčík – Spartakus Ondřej Rychlý – Scipio (Caligula) s přihlédnutím k roli Petra (Sboristé) Cena za mimořádný umělecký výkon: Monika Švábová – Violet (Srpen v zemi indiánů) Jan Maléř – Emil Škoda (Škoda!) Jana Foff Tetourová – Amneris (Aida) Ivana Veberová – Libuše Miroslav Hradil – Gustav Aschenbach (Smrt v Benátkách) SPOLUPOŘADATELSTVÍ FESTIVALŮ MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO, PLZEŇ – 23. ročník Divadlo J. K. Tyla bylo ve dnech 9.–13. září 2015 opět hlavním spoluorganizátorem významného evropského festivalu, k jehož zakladatelům patří. Představení 9

probíhala na všech scénách DJKT – ve Velkém i Novém divadle. Jeho tvorbu reprezentovala inscenace baletního souboru Smrt v Benátkách (3. 9. 2015). ARMEL OPERA COMPETITION AND FESTIVAL, Budapešť – 8. ročník DJKT bylo již popáté partnerem velkorysého projektu, jehož se účastní soutěžící z celého světa, má celosvětovou publicitu a který je mj. zaměřen na podporu soudobé operní tvorby. V koprodukci s Armel Opera Competition and Festival v Budapešti vznikla inscenace dvou operních jednoaktovek: Mozart a Salieri Nikolaje Rimského-Korsakova a Významné tajemství soudobého italského skladatele Sergia Rendineho. Pod souhrnným názvem Mozart a smrt měly v Plzni premiéru 20. 6. 2015 ve Velkém divadle, Významné tajemství bylo uvedeno v české premiéře. Ve finále soutěže byla inscenace uvedena 3. července 2015 v Thália Theatra Budapest Představení odvysílala TV ARTE v přímém přenosu do celého světa, v následujících měsících ji bylo možné zhlédnout na internetu. ARMEL V PLZNI Ve dnech 29. 6. – 3. 7. 2015 proběhla v DJKT přehlídka finálových představení Armelu: Szeged National Theater – Kouzelná flétna English Touring Opera z Londýna The siege of Calais (Obléhání Calais) G. Donizettihio Maďarská státní opera z Kluže – Figarova svatba Musikteater Transparant z Antverp – Anneliese Van Parys: Private View JAZZ BEZ HRANIC 2015 V rámci 10. ročníku mezinárodního festivalu Jazz bez hranic vystoupila 1. prosince 2015 na Galakoncertu ve Velkém divadle jedna z nejznámějších amerických vokálních skupin, držitelka 10 cen Grammy – The Manhattan Transfer. SPOLUPOŘADATELSTVÍ MEZINÁRODNÍ SOUTĚŽE V. MEZINÁRODNÍ BALETNÍ SOUTĚŽ PLZEŇ 2015 – 25. ročník Soutěžní přehlídky tanečních umělců ČR ve spolupráci s Tanečním sdružením ČR ÚČAST SOUBORŮ NA FESTIVALECH A PŘEHLÍDKÁCH FESTIVAL OPERA 2015, Praha (soutěžní bienále) 29. 1. 2015 Voják a tanečnice SMETANOVSKÉ DNY – 35. ročník multižánrového kulturního festivalu 12. 3. Čardášová princezna 27. 3. Polská krev TOMÁŠKOVA A NOVÁKOVA HUDEBNÍ SKUTEČ – 11. ročník 17. 5. 2015 Libuše 10

HUDEBNÍ FESTIVAL ANTONÍNA DVOŘÁKA, Příbram 29. 4. – 4. 6. 2015 – 47. ročník 22. 5. 2015 Žvanivý Slimejš NEBÍLOVSKÉ DIVADELNÍ LÉTO Enigmatické variace 27. 8. 2015 MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO, PLZEŇ 2015 3. 9. 2015 Smrt v Benátkách KONCERTY SLAVNOSTNÍ KONCERT K ZAHÁJENÍ SEZONY Operní koncert 5. 9. ve Velkém divadle OPERETNÍ A MUZIKÁLOVÝ KONCERT 10. 1. 2015 ve Velkém divadle NOC S OPEROU – koncert v Lochotínském amfiteátru pro 5 tisíc diváků s Petrem Dvorským a Evou Urbanovou 26. 6. 2015 KONCERT OPERNÍHO ORCHESTRU DJKT ve Velké synagoze 12. 9. 2015 KLAVÍRNÍ KONCERT B MOLL, CARMINA BURANA 6. 12. 2015 v Novém divadle – na nové koncertní křídlo Steinway hrál klavírista světového renomé Josef Bulva CELOROČNÍ CYKLUS 8 KOMORNÍCH KONCERTŮ – nedělní matiné ve foyeru Velkého divadla s velmi pestrou dramaturgií 25. ledna 2015 1. února 2015 8. března 2015 29. března 2015 26. dubna 2015 25. října 2015 8. listopadu 2015 13. prosince 2015 VYSTOUPENÍ BALETNÍ ŠKOLY DJKT – 2 koncerty na závěr školního roku 27. června 2015 v Novém divadle

III. 2. Doplňková činnost BALETNÍ ŠKOLA DJKT DĚTSKÝ PĚVECKÝ SBOR DJKT PUBLIKACE VYDANÉ DIVADLEM J.K.TYLA v r. 2015 APOLUPRÁCE S OSTATNÍMI PŘÍSPĚVKOVÝMI ORGANIZACEMI MĚSTA PLZNĚ A SOUKROMÝM SEKTOREM V OBLASTI SLUŽEB 2015

11

IV. ZPRÁVA O HOSPODAŘENÍ IV. 1. základní ukazatele rozpočtu tis. Kč

rozpočet

skutečnost v tom hlavní doplňková činnost činnost

celkem

příspěvek na provoz celkem v tom: a/ rozpočet města b/ Plzeňský kraj c/ MK ČR

192 396

192 396

192 396

180 796 4 250 7 350

180 796 4 250 7 350

180 796 4 250 7 350

hospodářský výsledek příspěvek na investice odvod z odpisů limit mzdových prostředků na hlavní činnost pracovníci

0 3 700 3 180 101 825

9 966 3 700 3 180 100 208

přílohy: přehled hospodaření spotřeba energií vývoj celkových nákladů a výnosů Výkaz zisku a ztráty Rozvaha Příloha k rozvaze

405

384,4

3 321

13 287 3 700 3 180 100 208 384,4

- příloha č. 11 + tabulky - příloha č. 12 - příloha č. 13 - příloha č. 14 - příloha č. 15 - příloha č. 16

Komentář IV.1. a) náklady Celkové náklady za rok 2015 byly vykázány ve výši 229 249 tis. Kč a představovaly čerpání na 96,9% z celkového plánovaného ročního rozpočtu, z toho náklady hlavní činnosti byly vykázány ve výši 227 334 tis. Kč, náklady doplňkové činnosti ve výši 1 915 tis. Kč. Materiálové náklady byly čerpány na 98,9 % ročního rozpočtu ve výši 9 888 tis. Kč, v hlavní činnosti bylo vyčerpáno 9 823 tis. Kč, v doplňkové 65 tis. Kč. V průběhu roku nebyla žádná položka analytické evidence překročena, proti skutečnosti předchozího roku bylo na této položce vykázána úspora cca 600 tis. Kč. Změnou vykazování stanovené zřizovatelem byly z této položky vyjmuty náklady na DDHM a DDNM, které se nyní vykazují samostatně, zde bylo vyčerpáno 3 310 tis. Kč. Ve srovnání s metodikou roku 2014 celkové náklady na této položce byly ve výši 13 198 tis. Kč, když důvodem byly vyšší náklady vynaložené na výrobu dekorací a kostýmů / zvýšil se počet premier na 22 /, a zejména musel být nakoupen drobný 12

hmotný majetek do Nového divadla z důvodu nutnosti předměty, které nebyly součástí dodávky.

dovybavení budovy o

Náklady na energie byly čerpány ve výši 7 819 tis. Kč, což představuje 65,71 % rozpočtované částky, z toho na hlavní činnost bylo vyčerpáno 7 330 tis. Kč a na doplňkovou 489 tis. Kč. Tato částka je však zkreslena tím, že teprve v prvním čtvrtletí roku 2015 byly zúčtovány zálohy zaplacené o.s. Sylván jako zálohy na energie Nového divadla roku 2014. Tyto zálohy byly při zahájení činnosti Nového divadla v září 2014 o.s.Sylván stanoveny v částce značně převyšující skutečnou spotřebu a v prvním čtvrtletí po vyúčtování roku 2014 byly přeplatky záloh vráceny. V částce 7 819 tis. Kč jsou zahrnuty skutečné náklady na energie roku 2015, které po očištění o vrácené přeplatky roku 2014 představují částku 10 056 tis. Kč. Provedeným srovnáním spotřeby Komorního divadla a Nového divadla je vykazován nárůst cca 2 570 tis. Kč, když zejména vzrostly náklady na elektrickou energii a částečně i na teplo. Náklady na služby byly čerpány na 99,66 % ročního rozpočtu v celkové částce 62 798 tis. Kč, z toho v hlavní činnosti 62 531 tis. Kč a v doplňkové 267 tis. Kč. Převážná část nákladů byla vyčerpána na služby spojené s divadelní činností, tj. s náklady na honoráře hostujících umělců, poplatky za užití díla a půjčovné hudebních materiálů, důvodem byl vyšší počet premier a s jejich nastudováním spojené poplatky. Vyšší byly i částky spojené s úklidem, ostrahou a povinnými revizemi budov a technických zařízení. Čerpání této položky se zvýšilo i o náklady spojené s akcemi EHMK 2015 a o podnájemné za budovu Nového divadla, které je od měsíce září 2014 hrazeno o.s. Sylván a ročně představuje částku 10 693 tis. Kč. V položce služby se již několik let zvyšují náklady na opravy hudebních nástrojů, kde se začíná projevovat stáří používaných hudebních nástrojů, když v předchozích letech byl nedostatek finančních prostředků na investičním fondu pro jejich obnovu. Mzdové náklady celkem byly čerpány ve výši 100 949 tis. Kč, což představuje 98,66 % celkových rozpočtovaných nákladů roku 2015. Limit mzdových prostředků byl zřizovatelem stanoven na hlavní činnost ve výši 101 825 tis. Kč. Z tohoto limitu byla vyčerpána částka 100 208 tžis. Kč, což představuje čerpání na 98,40 %. V doplňkové činnosti byla vyčerpána částka 741 tis. Kč, tyto náklady byly vynaloženy převážně na odměny pracovníků zajišťujících výuku v baletní škole, dětském sboru a pracovnice v půjčovně kostýmů. Průměrný plat za sledované období ve výši 20 813,- Kč byl sice proti stejnému období roku 2014 vyšší o cca 800 Kč, přesto zůstává i nadále hluboko za průměrným platem ČR i Plzeňského kraje a stává se jednou z hlavních překážek při obsazování pracovních míst nejen špičkovými uměleckými pracovníky a specializovanými odborníky technických profesí obsluhy jevištních technologií, ale i řadových odborných a uměleckých pracovníků. Ostatní nákladové položky byly čerpány v rozpětí 96-99% rozpočtovaných částek.

13

Náklad na jednoho návštěvníka domácí scény / vč. produkce v Amfiteátru Lochotín/ byl ve výši 1 246 ,- Kč, doplatek zřizovatele na vstupenku na domácí scéně byl vykázán v částce 1 022,- Kč. Tato částka je částečně zkreslená tím, že v nákladech jsou promítnuty náklady na podnájem budovy Nového divadla hrazené o.s. Sylván, které nelze organizací nijak ovlivnit a které v předchozích letech hrazeny nebyly. IV.1.b) Vlastní výnosy Celkové vlastní výnosy dosáhly výše 50 140 tis. Kč a byly plněny na 113,50 % celkového ročního rozpočtu. Vlastní výkony / tržby ze vstupného a prodeje zboží / činí 41 231 tis. Kč a jsou plněny na 117,80 % ročního upraveného rozpočtu a jsou vyšší o cca 10 800 tis. Kč než byla skutečnost roku předchozího. Za rok 2015 bylo dosaženo 83,6 % průměrné návštěvnosti, průměrná cena vstupenky byla ve výši 224,- Kč a byla vyšší o 40,- Kč proti skutečnosti roku 2014. Ostatní výnosy byly vykázány ve výši 8 909 tis. Kč. Z toho v hlavní činnosti bylo vykázáno 3 673 tis. Kč a v doplňkové 5 236 tis. Kč. Výnosy v hlavní činnosti byly realizovány převážně představeními uměleckých souborů mimo vlastní budovy. Výnosy z doplňkové činnosti představují zejména výnosy z pronájmů budov, půjčování kostýmů, z provozování ubytovacích zařízení pro zaměstnance a úhrad školného z baletní školy a pěveckého sboru. IV.1.c) Příspěvek na provoz, granty, dary, dotace Zřizovatelem byl poskytnut příspěvek v částce 180 796 tis. Kč. MK ČR částka 7 350 tis. Kč. a Plzeňským krajem 4 250 tis. Kč. Dále byly organizaci poskytnuty účelové dary v celkové výši 70 tis. Kč a dary neúčelové v hodnotě 145 tis. Kč. Účelové dary byly z rezervního fondu převedeny do výnosů organizace, neúčelové dary byly ponechány na rezervním fondu. 4. 2. vývoj stavu majetku a výsledky inventarizace 4.2.1. Příspěvek na investice Zřizovatelem byl pro rok 2015 schválen příspěvek na investiční činnost ve výši 3 700 tis. Kč, určený na nákup koncertního křídla. Organizaci byl zároveň nařízen odvod z odpisů ve výši 3 180 tis. Kč. 4.2.2. investiční činnost V roce 2015 byly dokončeny investiční akce za celkem 6 766 tis. Kč. Bylo pořízeno koncertní křídlo, nakoupeny hudební nástroje pro orchestr opery, technická zařízení pro vybavení dílen a doplněny prostředky jevištních technologií. IV.2.3. inventarizace V průběhu sledovaného období byla v souladu s pokynem zřizovatele na základě příkazu ředitele provedena inventarizace veškerého majetku a závazků organizace.

14

Provedenými inventarizacemi nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi účetní evidencí a skutečným stavem. IV. 3. vývoj fondů organizace Organizace vytváří IV.3.1. fond kulturních a sociálních potřeb, který je naplňován 1% ze skutečně vyplacených platů za příslušný rok ve výši cca 960 tis. Kč ročně a v souladu se Směrnicí o hospodaření s tímto fondem je ve spolupráci s Odborovou radou rozhodováno o jeho užití. Zůstatek fondu k 31.12.2015 je ve výši 480 tis. Kč. IV.3.2. fond odměn, který byl vytvořený ze zlepšených hospodářských výsledků předchozích let se zůstatkem k 31.12.2015 ve výši 7 242 tis. Kč. V roce 2015 nebylo z tohoto fondu čerpáno. IV.3.3. rezervní fond, vytvořený ze zlepšených hospodářských výsledků předchozích let se zůstatkem k 31.12.2015 ve výši 11 417 tis. Kč a určený na pokrytí nákladů nezajištěných příspěvkem v následujících letech. V roce 2015 byla z rezervního fondu čerpána částka 500 tis. Kč na posílení investičního fondu a 70 tis. Kč na účelově určené dary. IV.3.4. fond reprodukce majetku, který je tvořen odpisy dlouhodobého hmotného majetku, případně účelově určenými příspěvky zřizovatele nebo převodem z rezervního fondu se zůstatkem k 31.12.2015 ve výši 599 tis. Kč. V roce 2015 bylo z tohoto fondu čerpáno celkem 7 227 tis. Kč na úhradu investičních potřeb. Do rozpočtu zřizovatele bylo odvedeno 3 180 tis. Kč. IV.4. rekapitulace závěrů z finančního vypořádání vůči zřizovateli IV.4. 1. hospodářský výsledek Rok 2015 byl ukončen s hospodářským výsledkem + 13 287 tis. Kč. Důvodem zlepšeného hospodářského výsledku byly zvýšené tržby ze vstupného a vyšší výnosy z doplňkové činnosti. IV.4. 2. rozdělení zlepšeného hospodářského výsledku Ze zlepšeného hospodářského výsledku ve výši 13 287 tis. Kč organizace navrhla při finančním vypořádání roku 2015 převést do fondu odměn částku 3 500 tis. Kč a zbytek do rezervního fondu. Návrh nebyl dosud schválen zřizovatelem.

15

IV.5. poskytování informací podle zákona č. 106/1999 o svobodném přístupu k informacím V roce 2015 nebyla organizace požádána o žádnou informaci podle zákona 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím

V. ZÁVĚR Divadlo J. K. Tyla naplnilo všechny stanovené ukazatele pro rok 2015 a dosáhlo zlepšeného hospodářského výsledku. V některých ohledech tyto ukazatele i značně překročilo (např. v počtu premiér i celkovém počtu představení) což si vyžádal soustavný provoz na třech scénách a poptávka diváků. Základní problém úrovně mezd zaměstnanců divadla, přetrvával po celý rok 2015. Průměrný plat stále nedosahuje na standard kraje a republiky. Tento fakt, negativním způsobem poznamenával celkovou náladu pracovníků, zejména u kolektivních složek, (orchestr, sbor) a komplikoval zajištění obsazení míst kvalitními pracovníky jak v uměleckém ansámblu, tak v umělecko-technickém provozu.

16

Příloha č. 1

Organizační struktura DJKT

Divadlo J.K. Tyla Ředitel

náměstek ředitele ředitelství

opera

ekonomický a personální útvar

muzikál

obchodní útvar

uměleckotechnický provoz

výroba dekorací

výroba kostýmů

správa dílen činohra velké divadlo balet

nové divadlo

17

Příloha č. 2

PRODUKCE DJKT ZA OBDOBÍ LEDEN - PROSINEC 2015 PRODUKCE CELKEM scéna

počet představení Velké divadlo 246 Nová scéna 232 Malá scéna 147 Amfiteátr Lochotín 1 Tuzemské zájezdy 20 Zahraniční zájezdy 1 Celkem 647

počet premiér 8 8 5 0 0 0 21

počet návštěvníků 79 090,00 86 749,00 13 201,00 4 887,00 10 735,00 120,00 194 782,00

tržby 15 343 344,00 22 969 762,00 1 722 715,00 1 195 528,00 1 557 500,00 54 880,00 42 843 729,00

PRODUKCE DLE SOUBORŮ NA VLASTNÍCH SCÉNÁCH soubor opera muzikál činohra balet zaměstnanci hosté celkem

počet představení 152 167 211 84 0 12 626

počet premiér 6 4 8 3 0 0 21

počet návštěvníků 44 225,00 56 238,00 53 586,00 25 329,00 2 413,00 2 136,00 183 927,00

prům.cena vstupenky 219,00 258,00 205,00 230,00 35,00 71,00 224,00

tržba v Kč 9 699 798,00 14 493 850,00 10 975 232,00 5 827 909,00 83 510,00 151 050,00 41 231 349,00

PRODUKCE CELKEM NA VLASTNÍCH SCÉNÁCH ukazatelé počet představení počet uvedených titulů z toho premiér počet návštěvníků z toho abonentů návštěvnost v % tržby za představení prům.cena vstupenky

skutečnost r. 2015 626 77 21 183 927 72 156 83,63 41 231 349,00 224,00

18

Příloha č. 3

Příloha č. 4

19

Příloha č. 5

Příloha č. 6

20

Příloha č. 7

Příloha č. 8

21

Příloha č. 9

SEDLÁK KAVALÍR, KOMEDIANTI PŘESVĚDČIVÉ VÝKONY PĚVCŮ SLIBUJÍ, ŽE SE OPERY SEDLÁK KAVALÍR A KOMEDIANTI BUDOU LÍBIT Scénu se podařilo shodně vytvořit pro obě opery, v Komediantech je uplatněn (byť málo výrazně) prostor pro divadlo na divadle. U režijního pojetí, které lze označit jako zdařilé v práci se sólisty a s početným sborem, vzbuzuje pochybnost časový přesun ze sicilského venkova v minulosti do jakési bližší doby, doplněný navíc přeměnou povozníka Alfia v náčelníka provázeného ochrankou. Velmi účinné bylo herecky i pěvecky uplatnění komedie dell´arte v závěru, do značné míry zásluhou Kolombíny. U Komediantů bylo vytvoření koncepce snazší, opera má v hudbě i ději větší spád a rychlejší průběh. Oba dirigenti si dobře porozuměli s orchestrem, který hrál pod jejich taktovkou pozorně, se svítivostí zvuku smyčců a jadrností žesťů. Byla to pro pěvce inspirace rozvinout nejlepší stránky svého hlasového vybavení, vesměs jsme viděli kvalitní výkony po stránce pěvecké i herecké. U Mascagniho Sedláka kavalíra vynikly obě Santuzzy (Ivana Veberová a Ivana Šaková) a italští představitelé Turidda – Rafael Alvarez a zejména Paolo Lardizzone. Hostující Ivan Kusnjer vytvořil v drsném Alfiovi jednu ze svých pěvecky i herecky účinných postav, ale ani Jiří Kubík nezůstával v této roli pozadu. Obě představitelky koketní Loly (Jana Foff Tetourová a Ivana Klimentová) úspěšně ztvárnily posměšnou pomstychtivost půvabné mladé ženy a uplatnily barvitost svých mezzosopránů. V obou operách je důležitá role sborů – zesíleného mužského, ženského a tentokrát i dětského souboru. Byly znamenitě připraveny, zpívaly zvučně a rytmicky přesně, nemalý byl i význam barev jejich kostýmů (černé, bílé i pestré) pro vizuální obraz některých scén. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 30. 1. 2015 ZE DVOU VERISTICKÝCH DĚL POTĚŠILI KOMEDIANTI Pod taktovkou Norberta Baxy se v Komediantech orchestr rozezněl v plné síle s patřičnými nuancemi a publikum mohlo ocenit působivou hudbu Ruggera Leoncavalla v žádoucím dynamickém vypracování a tempech a s působivou gradací ve vypjatých scénách, které vyvrcholí v tragickém finále. Všichni pěvci podali výborné výkony, zpívali čistě a celek byl nesmírně působivý. Přitom režisér pěvce nijak nešetří, nechá je smýkat sebou po zemi, padat a tvrdě zápasit. O to obdivuhodnější je, že v těchto momentech nerezignují na kvalitu zpěvu a divák pozná, že drama je opravdu vyjádřeno hudbou, ne fackami. Však také publikum nakonec výkony ocenilo bouřlivými ovacemi. Ivan Kusnjer je se svým krásným znělým hlasem vynikajícím Toniem s kultivovaným pěveckým a strhujícím hereckým projevem. Nikolaj Višňakov v roli podváděného a žárlivostí sžíraného Cania podal výborný výkon rovněž po všech stránkách, hlasově jistý s pevnými výškami. Radka Sehnoutková se poprvé ve své kariéře představila jako Nedda v dramatičtější roli a je zřejmé, že jí tato poloha sedí. Zpívala čistě v celém rozsahu náročné role a kromě pěvecké jistoty dala Neddě šarm a něhu. Je vynikající herečka a za svoji kreaci v komedii dell 'arte zaslouží obdiv. Komedianti si volání 22

bravo bohatě zasloužili. V obou inscenacích podaly výborný výkon dobře sezpívané sbory (Zdeněk Vimr) včetně Dětského sboru DJKT. Gabriela Špalková, MLADÁ FRONTA DNES 9. 2. 2015

SBORISTÉ SBORISTÉ STOJÍ NA HERECKÝCH VÝKONECH Nikolaj Penev režíroval skvěle. Sboristé stojí na vzácně vyrovnaných excelentních hereckých výkonech. Plzeňská činohra zde plně rozvinula svůj potenciál a ukázala, jak skvělé herce ve svých řadách má. Sboristé přinášejí komický satirizující pohled na dobu komunistického totalitního režimu v Bulharsku, vše se točí kolem snahy žáků i učitelů jet na kulturní přehlídku do Československa. Hra sama nemá v zásadě děj, postupně se rozvíjejí dějové zvraty, zápletka a logická pointa. Sboristé jsou řadou satirických výstupů, výborně vystavěných komediálních scének, gagů, skečů s prvky crazy komedie. A s velmi problematickým koncem. Sboristé se odehrávají na nápaditě koncipované scéně Milana Davida vybavené celou řadou vtipných a trefných detailů odkazujících na dobu totalitního systému, v níž se vypínala elektřina, banány a pomeranče byly vzácností a z jedné látky (když jste ji sehnali) se doma ušilo pánské pyžamo, dámské šaty i ubrus. Přináší i pohled do domácnosti, v níž se skladují všechny téměř vysloužilé přístroje pro strýčka příhodu, co kdyby se někdy něco z toho ještě hodilo? Vše podtrhují výborně zvolené kostýmy Aleše Valáška. V rychlém sledu se střídají scény ve školní třídě, v domácnosti Prokopiho a Simeonky a jejich dvou synů Petra a Radoje. A v kanceláři vysokého stranického funkcionáře Dudekova a jeho dvou patolízalských přisluhovačů Řezačkové a Kutajeva. Celá řada scén je skutečně hereckými koncerty. Ať je to Pavel Pavlovský jako charismatický Prokopi, idealistický vynálezce holdující alkoholu a krásným ženám, kterému zkušený herec dal svým projeven charakterovou hloubku i citlivým zvýrazněním až dětské naivity. Nebo excelentní Jana Kubátová v roli upracované Simeonky. Vynikajícím způsobem se uvedl Ondřej Rychlý jako jejich teenagerovský syn Petr. Nejenže dokázal ztvárnit roli tak, že mu jeho „náct“ stoprocentně věříte, ale za svou zápasnickou kreaci, v níž musí na přání Dudekova zápasit sám se sebou, si vysloužil bouřlivý aplaus. Jakub Zindulka jako ředitel školy Nožarov výtečně vystihl obě polohy muže, který velí učitelskému sboru a současně se ponižuje před komunistickým pohlavárem. Muž dvou tváří se vším všudy i s příslušnou dávkou komediálního nádechu. Přechody mezi oběma polohami dokázal Jakub Zindulka publiku předvést zcela suverénně. Zuzana Ščerbová jako učitelka literatury Kolibarovová a Martin Stránský v roli učitele zpěvu výborně dotvářeli kolorit hry. Stejně jako mile nemotorný, ale škole oddaný školník Penko v podání Miloslava Krejsa. A v plejádě komunistických manipulátorů excelovali Josef Nechutný jako Dudekov, Andrea Černá jako Řezačková s Janem Plouharem v roli Kutajeva. Na své si přislo publikum i v opilecké scéně sovětského delegáta Vinokurova v podání Zdeňka Muchy. Gabriela Špalková, MF DNES 12. 3. 2015

23

JEDNOTKA INTENZIVNÍ LÁSKY JEDNOTKA INTENZIVNÍ LÁSKY? ADEPT NA HIT SEZONY K publiku se v Jednotce intenzivní lásky dostala skutečně výborná, čistokrevná komedie s vtipně zpracovaným netradičním tématem, která neztrácí ani na okamžik dech. Je to hra s výborně vystavěnou dějovou linkou, která má žádoucí zvraty, potřebnou gradaci a závěrečnou přesvědčivě vypracovanou optimistickou pointu. Se vzácně vyváženou mírou situační komiky, s vtipným textem, který nesklouzává k podbízivosti a kýči. Byť autor prakticky stále naráží i na témata více či méně lechtivá, nikdy neklesne k vulgaritě či banalitám. Stará pravda, že nikdy není pozdě začít znovu, že na život po životě je vždycky dost času, nezní u Procházky ani otřepaně ani jako klišé, ale naopak jako příjemná pobídka, laskavé zamyšlení s humorným podtextem. Herci dokáží svým postavám dát nejen komiku, ale zároveň přesvědčivě vytvořit i charaktery. Ústřední dvojici výtečně ztvárnili Antonín Procházka jako umění oddaný režisér Jiří a Štěpánka Křesťanová v roli prostitutky Simony. Antonín Procházka si dokázal udělat laskavou legraci ze své herecké i režisérské profese, jeho satiře neujdou ani rádoby moderní, pseudointelektuální přepracovávání klasiků. Štěpánka Křesťanová skvěle využila své komediální vlohy, dala postavě nakažlivou bezprostřednost, zdravý nadhled a přímočarost se zvláštním odstínem duše, který začíná být blíž nezemskému bytí. Role Renaty, Jiřího ženy, využívající manželova kómatu ve prospěch svého mladého obdivovatele Arnošta, padla Monice Švábové jako ulitá. Michal Štěrba jako Arnošt a Zdeněk Rohlíček v roli Jiřího syna Patrika zvládali velmi dobře komediální polohu stejně jako Kamila Šmejkalová v roli Valentiny, jež Patrika vytrvale svádí. Marek Adamczyk jako MUDr. Otakar dokázal v komediální rovině bez přehrávání zachytit muže, u něhož se lékařský odstup mění na obdiv k Simoně upoutané na lůžku, a jehož vnímání světa a jeho možností se začíná měnit. Ostatně jako u všech postav hry s výjimkou ošetřovatelky Tamary v podání Kláry Krejsové, jejíž zájem nemíří nikam jinam, než k mužské polovině lidstva. A že i obsazení menších rolí výbornými herci je důležité, potvrdila Zorka Kostková jako rázná Simonina matka a Petr Konáš v roli Ondřeje, její bývalé lásky. Aleš Valášek vyřešil scénu vtipně a nápaditě. Zcela nenásilně se dík jednoduchému zatažení závěsu přesouváme z JIP do ložnice jakéhosi konspirativního bytu a později změnou proporcí jeviště i k pomyslné nebeské bráně. Velmi dobře volené jsou i kostýmy Šárky Hejnové, které zdařile charakterizují jednotlivé postavy. Atmosféru celé inscenace dokresluje dobře volená scénická hudba. Jednotka intenzivní lásky je zkrátka výborné představení s výbornými hereckými výkony v hlavních rolích. Gabriela Špalková, MF DNES 9. 3. 2015 LÁSKA KVETE NEJEN V KAŽDÉM VĚKU Romantická komedie jak má být, taková je Jednotka intenzivní lásky Procházka je nejenom autorem zkušeným, ale také si uvědomuje, že nemůže šít jen z týchž materiálů a podle týchž střihů. Nevzdává se toho, co charakterizuje jeho tvorbu – metaforičnosti, vícevýznamovosti češtiny, což rozvíjí jevištní řeč, pevné provázanosti motivů, která sceluje tvar komedií, smyslu pro racionalitu i nevysvětlitelnost techniky či přírodních zákonů, jimiž je děj posunován k 24

imaginaci. Jsme znovu svědky procházkovských neurážejících, ale cílených šípů a paprsků. V této komedii však zaznívá něco nového. Nevázaný a nezávazný smích ustupuje, slovní hříčky ztrácejí sólovost a zařazují se do plynulého dialogu, komediální scény nedominují, charaktery postav nabývají na plastičnosti a dotýkají se i vážných zákoutí lidských osudů. Zřetelné kritické náznaky etických i dobových přesahů pak komedii vtiskují specifický reflexívní ráz, nový v celku Procházkova díla a řadící ji k jeho nejlepším textům. Dramatik promyšleně odklonil představu Raymonda Moodyho o životě po životě do ovzduší úsměvu, nikoliv smíchu, výsměchu. Úsměvu nechybí laskavost ani stálý lidský podtón. Komedie strpí šťastné konce, nezříká se však záludné cesty, jíž k nim směřuje. Tak jsou črtány i Procházkovy charaktery. Jednotka intenzívní péče jich konfrontuje několik – lékaře se zdravotní sestrou, dva těžce zraněné z dopravní nehody, a to postaršího režiséra, který má ve Vídni nastudovat Naše furianty, a stopařku, z níž se vyklube kněžka lásky. Dále konfrontuje režisérovu manželku s milencem, režisérova syna s milenkou. Dramatik dovede zaplétat situace, duše obou zraněných totiž sledují a komentují vzájemné vztahy své i všech postav. Obě se octly v tunelu, na jehož konci láká přitažlivé světlo. Procházka našel nečekanou zápletku, rozplétá ji obdivuhodně lidsky, bez gagů a crazzy situací, samozřejmě s tolerancí a nelogičností komedie. Jako režisér si autor ví rady se souborem. Ten si zas ví rady s režisérem. Z Antonína Procházky (režisér Jiří) se stává moudrý klaun. Je sice umanutě zaujat svým povoláním, ale nečekané životní peripetie ho vracejí do reálných kulis života. Na uzdě drží sebe, soubor i sevřenost hry. Štěpánka Křesťanová (Simona, stopařka-prostopášnice) se s rozkoší noří do gest i dialogu dam svého ražení, ale ještě není ztracena. S tímto zvratem rovněž věrohodně zachází. Režisérova manželka Renata (Monika Švábová) dovede svůj smysl pro graciéznost gesta i hlasu vypnout jak k hysterii, tak k přetvářce. Také primář Otakar (Marek Adamczyk, docela věrohodně se vžívá do své lékařské role) a sestra Tamara (Klára Krejsová) přešli jako téměř všechny postavy od profesního flirtu k nečekanému komediálnímu a lidskému zakotvení. Zkrátka romantická komedie jak má být, a navíc s citlivým ohlédnutím na lidské osudy. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 2. 4. 2015

ZÁPISNÍK ZMIZELÉHO ZÁPISNÍK ZMIZELÉHO NA PLZEŇSKÉ SCÉNĚ ROZHODNĚ STOJÍ ZA NÁVŠTĚVU V prostředí Malé scény Divadla J. K. Tyla v Plzni měl premiéru Zápisník zmizelého, komorní kantáta pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír. Zvláště tenor má úlohu zásadní, stejně jako hudebně bohatý klavírní part. Tentokrát však Janáčkovo dílo nebylo provedeno samostatně, ale jako vrchol širšího útvaru – o rozšíření se zasloužil ředitel plzeňské scény Martin Otava. Je autorem rámce příběhu čerpajícího namnoze z Janáčkových výroků, režisérem i autorem světelného designu a výpravy – mimochodem velmi působivé ve scéně, kde na temném pozadí vystupují osvětlované kóje ukrývající ženy, které v životě Janáčka mnoho znamenaly. Inscenace přináší divadelně účinnou pestrost sdělení. Zdařilým prvkem je personifikace tří ženských hlasů, v Janáčkově originále 25

anonymně komentujících dění. V Otavově pojetí se zde účinně zapojují do děje Janáčkovy osudové ženy, v premiéře výstižně představované Monikou Pešavovou (Zdeňka Janáčková), Petrou Šintákovou (Kamila Urválková) a Ivanou Klimentovou (zpěvačka Gabriela Horvátová). Důležitou roli Kamily Stösslové, předobrazu cikánky Zefky v Zápisníku, ztvárnila herecky i pěvecky znamenitá Jana Foff Tetourová, která uplatnila svůj barvitý alt účinně i v nejhlubších polohách. Hlavní postavou celého večera je sám skladatel Janáček, který se vtěluje do postavy Janíčka, hrdiny Zápisníku zmizelého. Ztvárnil ho herecky i pěvecky přesvědčivě Tomáš Kořínek, i maskováním blízký skladateli. Jeho úkol na večeru je rozsáhlý a jistě vyčerpávající – mluvený text a zejména náročná tenorová partie, ve které se přesvědčivě osvědčil jeho lyrický tenor. Důležitou úlohu v celém večeru má taneční složka v choreografii Richarda Ševčíka. Tanečníci také na vysoké úrovni představili obě přikomponované sólové postavy: skladatelovo druhé Já a vnadnou Inspiraci (tančili Richard Ševčík a Jana Schweitzerová). Uvedení velmi zajímavé inscenace Martina Otavy, která rozhodně stojí za návštěvu, se při premiéře setkalo s velkým úspěchem u publika. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 27. 4. 2015

ČARDÁŠOVÁ PRINCEZNA PLZEŇSKÁ ČARDÁŠOVÁ PRINCEZNA HLADÍ PO DUŠI Režisér Zbyněk Brabec se snažil Čardášové princezně ponechat klasický ráz, divák se nemusí obávat žádných schválností. Libreto je jen lehce vykrácené a očištěné od patosu, scény působí velmi dynamicky, zůstaly i osvědčené zpěvní texty Evy Bezděkové, na něž jsou posluchači zvyklí. Scénograf Ondřej Zicha vytvořil velmi sugestivní atmosféru klubu Orfeum, budapešťské obdoby Moulin Rouge. Sálu sídla rodiny Lippert–Weylersheimových pak dominuje dvojité schodiště, jež na horizontu vytváří ochoz, využitelný k dalším hereckým a tanečním akcím. Přední český kostýmní výtvarník Josef Jelínek vytvořil přenádherné róby pro sólisty i sbor. Dirigent dovedl orchestr k lehkosti Lví podíl na úspěšném provedení nové ´Čardášky´ má bezesporu Jiří Petrdlík, jeden z mála mladých českých dirigentů, který se operetě věnuje s láskou a na mezinárodní úrovni. Operní orchestr neúnavně vedl k žádoucí operetní lehkosti, řada míst, zejména ve smyčcích, zněla znamenitě. Kálmán klade na zpěváky značné nároky. Hudební, ale i pohybové, které choreografka Petra Parvoničová naplnila vrchovatě. Tance mají náboj, humor i švih. Výborně se dařilo Jakubovi Hliněnskému v postavě Boniho z Káncsiánu. Nový asistent režie opery rozhodně patří na jeviště a do operety! Předvedl výborný zpěv, mimiku i tanec. Sázkou na jistotu je pak Radka Sehnoutková coby komtesa Stázi, pěvkyně vybavená pěkným mladodramatickým sopránem, temperamentem i elegancí. Ve správné operetě nechybí ani tzv. starokomický pár. Zde jde o Edwinovy rodiče, knížete Leopolda a kněžnu Marii Luisu. Dalibor Tolaš s nehasnoucí hvězdou operety Pavlou Břínkovou byli podle očekávání skvělí, zejména díky nim třetí dějství neztrácelo dech. Podobnou pěveckou jistotu stále prokazuje i Jan Ježek, jemuž je výborně rozumět a hlasově by stále zvládl i první obor. Herecky je zcela 26

jiným Feri Bácsim, než těžko překonatelný Karel Tišnovský v inscenaci předešlé, stárnoucí elegán a bonviván se vším všudy. Nové nastudování Čardášové princezny pohladí po duši příznivce klasické operety, a byť se opět ukazuje, že interpretačně české scény v tomto žánru nemohou konkurovat Vídni, Berlínu ani Budapešti, půjde bezesporu o vděčnou a obchodně úspěšnou inscenaci. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 27. 4. 2015

CALIGULA PLZEŇSKÝ CALIGULA? TO JE CALIGULA CAMUSŮV

Plzeňská činohra uvádí opět jedno velké drama. Drama, které vyžaduje od diváka něco víc než televizní seriál – vnímání myšlenky. Je to Caligula. Ale pod názvem, mnohé diváky lákajícím na římského císaře známého pácháním zvrhlostí všeho druhu tak, jak jej líčí kdekterý historický film, jde v tomto případě o filozofické podobenství Alberta Camuse, dodnes nadčasového filozofického myslitele dvacátého století. Camus si vybral historickou postavu Caliguly pro ztvárnění svých myšlenek o hledání způsobu, kterým člověk může vnímat svobodu ve svých činech, způsobu, kterým se absurdně snaží o překonání–převýšení své lidskosti. Hra nevyžaduje předchozí znalost existenciálních názorů, je jejich prezentací, učí diváka existenciálně se zamýšlet nad životem. Tak Caligula, šílený možná smrtí své sestry–milenky, snad pocitem nekonečné moci, snad veden snahou konat to, co chce, aby se cítil svobodný a osvobodil od „malých“ tužeb i ostatní lidi, uzákoní, aby všichni lidé vydědili své děti a peníze odkázali státní pokladně; vždyť jeho ministr financí řekl, že státní pokladna je to naprosto nejdůležitější!!! Kolikrát to slýcháme z televizní obrazovky z úst současných politiků! A Camus domýšlí pomocí Caliguly tento názor do konce: naše společnost obětuje pokladně lidi sociálně slabší, Caligula demokraticky všechny. Na takovýchto principech je vybudováno celé drama. Jde o velké drama s klasickou výstavbou, s antickým námětem, s tragickým vyústěním. A všichni inscenátoři toto plně ctí. Scéna je velmi moderní: blýskavé plexisklové dlaždice asociují mramor nekonečných síní vládců. Žádné obyčejné antické sloupy tu nenajdeme; místo nich jsou v řadě reflektory vrhající sloupy světla. Žádné antické bílé tógy; všichni kromě hlavních postav jsou v černé s určitými antickými prvky. Vše je o nadčasovosti, ne o antickém vyprávění. A přesně v duchu klasického–antického provedení, žádná násilná, či tragická scéna se neodehraje přímo před divákem: žádné erotické scény s milenkou Caesonií, ona jen přijde v částečně průsvitném odění, které jasně mluví o její ženské deklasifikaci, žádné znásilňování na scéně – senátorova žena je odvedena za scénu tak nenásilně, že následné bušení do zdi musí leckterému divákovi podat důkaz toho, co se uskutečňuje za scénou. Ani Caesonii neuvidíme vražděnou, ale až zavražděnou. A Caligulu na konci neuvidíme ani padnout. Samozřejmě. Camusův Caligula je princip patologického vnímání moci, svobody cokoli činit – a ten přece bohužel žije mezi lidmi dál. Herecké výkony mne naprosto přikovaly do křesla. Výkon Martina Stránského vévodí představení: je šílencem, je filozofem, je vrahem, je bytostí, která neví, co si počít s opravdovou láskou – to všechno najednou a opravdově. Zdatně mu 27

sekunduje ženský protipól, milenka Caesonie (Apolena Veldová), mužský – milec Scipio (Ondřej Rychlý) a filozofický – senátor Chaerea (Jan Holík). Camusův Caligula v podání plzeňské činohry dokazuje, že velká dramata nepřivedl na scénu pouze Shakespeare, ale i dvacáté století. Dokazuje, že divadlo má co říct také dnešními ústy dnešku. Ilona Gruberová MF DNES 7. 4. 2015

SMRT V BENÁTKÁCH SMRT V BENÁTKÁCH. ŽIVÝ OBRAZ V ČERNÉM RÁMU Smrt v Benátkách je unikátní dramaturgický počin, který si baletní soubor Divadla J. K. Tyla může dovolit dík své profesionalitě a vyspělosti i díky celkově vyvážené dramaturgii všech svých sezon. (…) Mnohé z diváků mohlo zarazit, jak málo z děje i poetiky originálu je v Šothově inscenaci zachyceno. Dvě dějství se zabývají jen dvěma situacemi a jsou vyjádřením duševních stavů hlavního hrdiny Gustava von Aschenbacha. První je zasvěceno tomuto osamoceném literátovi a jeho vzpomínkám na dávné rodinné štěstí s manželkou a dceruškou, druhé jeho vztahu k chlapci Tadziovi, kterého poznal v Benátkách. Jedná se o čistě abstraktní, symbolické divadlo s prvky surrealismu. Žádné baletní figury, temperament, gradace. Místo tance gymnastické výkony, náročné fyzicky i technicky. Časté pózy. Pomalé pohyby. Nehnutě stojící tanečníci na otáčející se točně. Aschenbach přichází na černé jeviště s několikametrovým dřevěným prknem, které nosí, po němž přechází, které od něj přebírají černí tanečníci v bílých rukavicích. Prkno, které se na konci představení vrací. Jako symbol cesty, osudu či umrlčího prkna? Je na divákovi, aby si vybral. Příčiny dějů a jejich rozklíčování a pochopení symboliky záleží na jeho znalosti předlohy či pouhé fantazii. (…) Efektní jsou expresivně pojaté scény pracující se zmiňovaným prknem, s temnotou působivě kontrastují rudé šaty manželčiny a éteričnost jejich rozkošné dcerky. Červený míč, symbol vzpomínek, se vrací i v druhém dějství, věnovaném výlučně Tadziovi. Bílé šály, do nichž se oba s Aschenbachem zaplétají, nahradí znovu prkno, s nímž na svých bedrech odchází Tadizo, zanechav Aschenbacha jeho osamění a konci. (…) Na tanečníky klade inscenace velké nároky. Plzeňský balet má ovšem výborné představitele, kteří skvěle dostáli typu netradiční inscenace. Miroslav Hradil dal Aschenbachovi pohybovou jistotu i potřebný výraz. Podobně jako grácii, eleganci a krásu vtiskla postavě jeho ženy Zuzana Hradilová. Výtečným výkonem na sebe upozornil v roli Tadzia Kristián Pokorný. Má zjevně silný cit pro hudbu. Mladý tanečník svůj precizní, procítěný výkon podtrhl i bezprostředností svého projevu. V dalších rolích vynikli především Richard Ševčík, Martina Diblíková a Grzegorz Mołoniewicz. (…) Smrt v Benátkách je živým obrazem. Živým obrazem v černém rámu. Obrazem, který pozorujeme, u něhož dlouze stojíme. V němž hledáme. A který nás může přitahovat. Pátrat po jeho skrytém obsahu ale musí každý na vlastní pěst. Gabriela Špalková, MLADÁ FRONTA DNES 13. 4. 2015

28

HELLO, DOLLY! HELLO, DOLLY! Z KOLONIÁLU SENO – PÍCE AŽ DO SLAVNÉ HARMONIA GARDEN Po stránce výpravy nezůstali inscenátoři návštěvníkům plzeňského Velkého divadla nic dlužni. Všechna prostředí vykreslil scénograf Václav Vohlídal barvitě a víceméně tradičně, kostýmy Ivany Brádkové oplývají slušivou elegancí. Velmi vydařená je choreografie Zuzany Krištofové (zároveň „stihla“ nastudovat titulní roli), náročná a efektní, se spoustou akrobatických čísel a vysokých skoků, aniž by ale postrádala šarm a připomínala aerobic, jak se často na české muzikálové scéně stává. Tanec číšníků patřil k jednoznačným vrcholům představení. Řízně znějící orchestr dirigoval při premiéře Pavel Kantořík (alt. Dalibor Bárta). Zamýšlíme-li se nad Dolly, nabízí se otázka, jak by vlastně měla být její představitelka stará. Barbře Streisandové bylo v době natočení filmu 27 let, první divadelní Dolly na Broadwayi, Carol Channingové, bylo čtyřicet, bratislavská Giza Veclová měla těsně před šedesátkou. Od věku hlavní protagonistky se pak odvíjí vyznění celé hry – zda má mladá vdova ještě celý život před sebou, anebo není nikdy pozdě bojovat o své štěstí. Plzeňské Dolly Leviové jsou někde uprostřed, a je to tak dobře. Premiéru skvěle odzpívala a odtančila Zuzana Krištofová (alternuje Ivana Jirešová), subtilní krasavice, která má ty nejlepší předpoklady být charismatickou Dolly. Přesvědčivým, i když oproti zvyklostem méně nabručeným Horácem Vandergelderem, je Jan Ježek, zprvu sebejistý muž, posléze naleptaný dokonalou hrou titulní hrdinky. Na tom, že scény z kloboučnického ateliéru vyzněly téměř nejlépe, má zajisté zásluhu nepřehrávající, ze všech postav herecky nejuměřenější Petra Vraspírová. Citlivě brzdí někdy trochu strojený humor obou příručích (Pavel Režný a Adam Rezner), učebnicově zpívá. Z dalších postav se dařilo Evě Staškovičové, Kateřině Herčíkové, Lukáši Ondrušovi či Venuši Zaoralové Dvořákové. Slavná operetní subreta Marie Grafnetterová zazářila v epizodní roli potrhlé paní Bohaté, excelentně se do postavy Louise Armstronga stylizoval František Dvořák, jemuž to pořád znamenitě zpívá. Pokud dobře počítám, Dolly Leviová vstupuje na jeviště v naší republice už po šestadvacáté. Ne každá inscenace byla vynikající, ale téměř z každé se stal kasovní trhák. Ta nejnovější, která měla premiéru v plzeňském Velkém divadle 26. dubna, má přinejmenším nakročeno úspěšnou sérii prodloužit. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 25. 5. 2015

LIBUŠE LIBUŠE V PLZNI Nová budova opery, nová Smetanova Libuše. Průlomová. Režiséři Martin Otava a Tomáš Pilař a scénograf Daniel Dvořák nás vtáhli do tajemství dávnověku či neméně tajemné hlubiny podvědomí. Oživují božstva a krajinu našeho pradávna. Ani Mánes, ani Aleš, ani Muchova Slovanská epopej, ale krajina menhirů a kultovních megalitických objektů, dávnověk, zabydlený pohanskými božstvy kosmického řádu, diktátu slunce, měsíce a hvězd, mystérium úsvitu dějin. Scéna modročerných dálav a mlžných oparů vede k soustředění na vznešenou nádheru Smetanovy hudby. Génius „nechtěl míti děj náruživě rozprouděný a 29

tragickými spory napínající – nýbrž děj klidný a důstojný, více povznášející než rozčilující... Zpěvohru slavnostní v pravém toho slova smyslu." Slavnostní předehru otvírá projekce vyšehradské kapituly z doby Smetanovy, při repetici fanfár se ke svatyni přiblížíme takřka na dotek, pak se její věže zvedají do elegantního víru a jako hejno majestátně kroužících ptáků odlétá celá destruovaná stavba v dál. Zůstane holá skála, říční meandry. Vstoupíme do děje, když se Libuše, přitisknuta k menhiru, modlí. „Libuši vodí bohův hlas" zdá se být motto inscenačního záměru, a když se naše čarokněžka dovolává věčných bohů „tam o nad oblaky", prolne scéna do dalšího, mohutně mračného plánu. S režijním minimalismem ladí holá scéna s menhiry, barvená odstíny modře, stříbřitého lesku a černě, zabydlená světelnými kužely tam, kde třeba František Kysela stavěl mohutné solitéry křížů. Naplno pracuje jevištní technika, sbory vyjíždějí do kaskádovitých rozestupů a nasvícení v kulminaci zpěvních replik pomáhá dobře uchopit význam sdělení. Libuše nemá ani desky právodatné, ani meč, ani oheň pravdozvěstný a její svatocudná voda se objeví leda jako jezírko pro vílu, která se do něj ponoří. Bezděky tak připomene, že inscenace mohla do krajiny rotujících menhirů dát oživlých božstev víc než jen parohatého boha setby, který prokráčí stadickou krajinou. Přemysl své milostné vzpomínání zpívá ve snivém rozpoložení jaksi na piedestalu a pozornost přitahuje změna scény, zdvihy, šikminy, světlo, stíny. V jevištním minimalismu wilsonovské poetiky jsou kostýmy okrašlující prvek scény. Rozhodující je tvarový, barevný, pohybový soulad, tak pracují dlouhé vlečky (dam i pánů) a do estetiky náznaků zapadají i gesta rukou v bílých rukavicích. Inscenace udělala průlom od scénických oficialit k obnažení hudebnosti díla, k promyšleným akcentům zpívaného, Libuše ve vytržení prorokuje dokonce na prázdné scéně, sbor se vynoří až k závěrečnému jásotu. Premiéra (v televizním přenosu) byla svěřena Libuši zavedené, Evě Urbanové, ovšem Ivana Veberová se v nové roli Libuše představila jako sopranistka sympatické jistoty a krásného přednesu, a to nejen v nárocích náročné věštby. František Zahradníček je Chrudoš okouzlující smetanovskou dikcí, barvou hlasu, dramatickým projevem. Jiří Kubík dává roli Radovana ceremoniálni důstojnost podtrženou kultivovanou výslovností a projevem. Lutobor Jevhena Šokala má pěveckou ráznost a zaujetí, pravá smetanovská postava je ovšem Lutobor v podání Pavla Vančury. V roli Krasavy lze dobře vnímat úspěšné nasazení jak Lívie Obručník Vénosové, tak zejména Ivany Šakové, a přesvědčivá Radmila je Jana Foff Tetourová. Suverénní jistotu dává Martin Bárta roli Přemysla, Vratislav Kříž lyrické procítění. V kvartetu ženců zpívaly sopranistky Radka Sehnoutková, Petra Šintáková, altistky Ivana Klimentová či Jana Piorecká a tenoristé Tomáš Kořínek či Jan Adam. Pokaždé zněl v souhře a souznění. Oliver Dohnányi zdůrazňuje lahodnou zpěvnost díla, krásu meziher, logiku tematických návratů, odnímá patos a hráči, zdá se, mu vycházejí vstříc. Sbor (sbormistr Tvrtko Karlovič) imponuje vervní angažovaností a patřil k pozitivům představení. Plzni můžeme poděkovat, gratulovat, že vzácný operní klenot dává i dnům všedním. Anna Šerých, HUDEBNÍ ROZHLEDY 1. 9. 2015

30

OSOBNOST MĚSÍCE Ivana Veberová debutující v titulní roli opery Bedřicha Smetany Libuše, Divadlo J. K. Tyla v Plzni 10. května 2015 (dirigent Oliver Dohnányi, režie Tomáš Pilař a Martin Otava). Vstoupit do role Libuši je mimořádná událost. Ivana Veberová obtížný part zvládla víc lyricky než dramaticky, spíš v tradici Gabriely Beňačkové než Marie Podvalové. Zpívala přirozeně, oduševněle, střídala ve svém projevu ženskou něhu s vlídnou rozhodnutí vládkyně, lidský cit s étosem zejména v závěrečných proroctvích. Nejvypjatější místa by sice vyžadovala poněkud objemnější hlas, barevnější a plnější, v podání Veberové zní zatím poněkud úzce. Zvládá je však na úrovni, technicky, nedopouští se žádného hlasového siláctví, zpívá přirozeně, tudíž krásně. Na proslulou frázi, že český národ vše „slavně překoná“, spočine nejen významově, a má na to!, ale s gestem vítězky, která zvládla mimořádný výkon. Česká televize se zase jednou připravila o možnost být u něčeho mimořádného, když přímý přenos o den dříve vysílala s Evou Urbanovou. DIVADELNÍ NOVINY 26. 5. 2015 Soprán Ivany Veberové se na druhé premiéře skvěl v pevném lesku střední polohy, jasu zářivých výšek i temných hloubkách při výborné deklamaci, majestátnosti i smetanovské vřelosti. Helena Havlíková, LIDOVÉ NOVINY 13. 5. 2015 Představitelka druhé Libuše, mladá talentovaná pěvkyně Ivana Veberová, roste a zraje na své domácí plzeňské půdě a má za sebou mladodramatické role, jimiž se postupně nadechuje k úkolům stále dramatičtějším. Je Libuší něžnou, lyrickou, zároveň však představitelsky přesvědčivou, prozářenou vnitřní harmonií a přirozeným charismatem. Její hlas zněl v celém rozsahu této obtížné role jednotně, vyrovnaně, zářivě a bezproblémově, se zřetelnou rezervou dalších výšek a technických možností. Věnovala stavbě postavy Libuše zjevně naprosté maximum a výsledek se dostavil v té nejobdivuhodnější podobě. Měla-li bych klobouk, smekla bych. Olga Janáčková, OPERA PLUS 12. 5. 2015 16:40

PROBUZENÍ JARA PROBUZENÍ JARA SVOU AUTENTIČNOSTÍ PŘIMRAZÍ DIVÁKY K SEDADLŮM Režisér Roman se rozhodl trochu riskantně uvést Probuzení jara na Malé scéně Nového divadla, tedy v prostoru, na který si diváci teprve zvykají a jehož repertoár zatím není jednoznačně vyprofilován. Netradiční uspořádání sedadel a jeviště trochu připomíná arénu, nebo také ulici. Hraje se v sevřeném prostoru, na dvě protilehlé strany, face to face, jedinými rekvizitami jsou palandy, školní tabule a čtyři postele. Není kam uniknout, divadelní fantazie pracuje naplno. Menší prostor ani skromné rekvizity nevadí, naopak, zvyšují účinnost příběhu. Ač ústřední dvojice leží na posteli, vidíme, jak Wendla s Melchiorem polehává v mechu, opírají se o dub a nad hlavou jim svítí měsíc. Litujeme těhotnou dívku, již matka zahrne výčitkami a zmíněnými ´nemocničními lůžky´ doslova sevře. Stačí efektní přítmí, čtyři světelné kříže a pár cárů černé látky, a z postelí jsou rázem hroby. Bez már a 31

rakví pohřby Morice Stiefela i Wendly Bergmanové dohání k slzám. Bez zbytečné veteše se hraje neskutečně živé divadlo. S bezvadnou živou kapelou, kterou řídí Jiří Petrdlík. Obávané sexuální scény, jimiž původní Wedekindovy hry prosluly, inscenuje Meluzín až překvapivě decentně, vše se odehrává v náznacích a hlavním vyjadřovacím prostředkem se stává stylizovaný pohyb (choreografie Lukáš Vilt). Wendlu Bergmanovou hrála při premiéře Petra Vraspírová. Vynikající ve výrazu, pěvecky jistá, hrající bez jakéhokoli zaváhání. Zjevem i hlasovým zabarvením dospělá a vyzrálá herečka. Paradoxně proto bych možná dal přednost alternující Karolině Gudasové, jež působí více dětsky a její naivita je pro mě uvěřitelnější. I v kontrastu s poučenějším a v liberální rodině vyrůstajícím Melchiorem, jehož strhujícím způsobem hraje a zpívá Pavel Režný. Zasněného a rozháraného repetenta Morice Stiefela ztvárňují opět dva výborní představitelé: Zatímco Adam Rezner se k sebevražednému úmyslu postupně propracovává, Aleš Kohout působí psychicky labilnějším dojmem od samého začátku. V decentní homosexuální etudě pak září Jozef Hruškoci a Richard Pekárek. Exceluje ostatně celý herecký ansámbl Probuzení jara. Mladí herci a herečky se vydávají všanc v bezprostřední blízkosti diváků, svým postavám bez výjimky propůjčují pravdivost, lásku a cit. Hrají tak, že strčí do kapsy mnohé činoherní hvězdy. Bravo! V důsledném protikladu k jejich mládí prezentují falešný svět dospělých v mnoha epizodních rolích Stanislava Topinková Fořtová a Radek Štědronský Shejbal. Z Probuzení jara na plzeňské Malé scéně mrazí. Touhy, frustrace, komplexy, rebelantství, ale i naivita, pokrytectví, vzájemné nepochopení, předsudky a maloměšťáctví zde zaznívají s šokující naléhavostí. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 24. 6. 2015

ŠKODA! ŠKODA! DIVÁKOVI NABÍZÍ PÁSMO VÍCE I MÉNĚ VTIPNÝCH SCÉNEK Po zkreslujícím guldenerovském Ach, Thálie (1984) Alexe Koenigsmarka a po rozměrném plošném panoramatu Nejlepší den (1995), v němž Ladislav Smoček vzpomínal na osvobození Plzně, se dostala ke slovu třetí inscenace plzeňského rázu – ´příběh jednoho snu´ Škoda! Tomáš Vůjtek (1967), dramaturg ostravské komorní scény Aréna, ji napsal z podnětu plzeňské dramaturgie. Uznání zaslouží řada uvedených detailních reálií Plzně 19. století. Rovněž plasticky črtaný Škodův portrét neidealizuje ani nezatracuje. V jedné ze svých nejdůležitějších rolí jej dotvářel Jan Maléř. Jeho Škoda je si vědom českého původu, ale to je k ničemu. Je fascinován technikou, pragmaticky ji využívá – pro věc samu, nebo pro zisk? Zisk pro sebe, nebo pro další investici? Ví, že nelze dělníky ponechat na pospas zisku a bídě, ale jedná s nimi jako s materiálem, který je nutno chránit před korozí a nefunkčností. Dále se jeho cit nedostává. Znalec, organizátor, dokonale informovaný o všem v koncernu, dokonale společenský. Rodinné boje svádí s manželkou Hermínou, typickou měšťačkou oddaně hledící k vyšším kruhům a přehlíživě k českému (Zuzana Ščerbová). Závěrečný boj s cynickými a bezohlednými bankéři rytíř Škoda prohrává, sen se zhroutil, divák s tou energickou postavou poprvé plně soucítí. Při pohledu na onen bankéřský výkvět musil zažívat hrůzu nejen on, ale i divák. Marek Adamczyk, Marek Mikulášek 32

a Ondřej Vacke tu elitu v epizodních rolích představili víc než sugestivně a téměř současně. Takto byl rámován Škodův portrét. A galerie dalších? Pavel Pavlovský (Škodův děd Jan) si ve své herecké vyzrálosti již jen pohrává s miniaturami precizně dotvářejícími celek jeho postav. Zde to byla pracovitost, zemitost, poctivost řemeslníka hrdého na svůj um a ruce. Michal Štěrba jako Škodův otec František, ohebný poslanec, proslulý lékař, nezůstal nic dlužen proměnlivému charakteru své postavy usadivší se ve vyšší společnosti. I když Škodův strýc Josef, zakladatel moderních interních vyšetřovacích metod (jeho základní spis se jmenuje Abhandlung über … Auscultation …), byl neformální osobností, sotva odpovídal jeho portrét na jevišti (Antonín Procházka) oné poněkud klaunovské postavě připomínající zestárlého Amadea, v níž Procházka před desítkami let exceloval. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 29. 6. 2015 /Příloha – Kultura/

MOZART A SMRT MOZARTOVSKÁ INSCENACE SE PRÁVEM SETKALA S ÚSPĚCHEM Inscenace Mozart a smrt v režii Tomáše Pilaře (autorem scény a kostýmů je Aleš Valášek) spojuje dvě kratší opery, jejichž vznik časově odděluje zhruba sto let; podařilo se je však propojit nejen tematikou, ale i prostým a výmluvným scénickým prostorem, kontrastem kostýmů (bíle oděný Mozart) i pěveckým obsazením. Vstupní opera Mozart a Salieri je dílem ruského romantického skladatele Nikolaje Rimského Korsakova. Má komorní charakter, převažují v ní spíše tíživé monology skladatele Antonia Salieriho, jemuž se někdy přičítá, že ze závisti ke genialitě mladého Mozarta způsobil jeho smrt (takto pojal svůj literární námět A. S. Puškin). Autor jako by se ve své romantické dikci záměrně přibližoval době Mozartově, jako oslňující moment vyznívá citát z Mozartova Rekviem. Druhou operou, jejímž autorem je soudobý italský skladatel Sergio Rendine (nar. 1954) je Významné tajemství (aneb Namáhavé stáří). Do libreta je vložen fiktivní ironický příběh, kde Mozart nezemřel, ale tajně jako více než sedmdesátiletý přežívá v Itálii a je skrytým autorem úspěšných oper slavného Gioacchina Rossiniho. Unaven žitím odchází – tentokrát skutečně – ze světa. Děj, který není právě lichotivý ke kompozičnímu umění Rossiniho, je doplňován bouřlivými výstupy pětičlenné skupiny turistů z naší doby, kvalitně nahrazující sbor, složené ze sólistů a předních členů operního sboru, vedené temperamentní průvodkyní. Obě opery s přehledem řídil Jakub Zicha, velmi dobře mu hrál orchestr. Centrální osobností nápadně odlišenou i oděním, je Mozart, úspěšně interpretovaný oběma lyrickými tenoristy po stránce pěvecké i herecké; tenor Michala Bragagnola je světlejší, Tomáše Kořínka barvitější. Skladatel Salieri našel rovnocenně kvalitní interprety ve Františku Zahradníčkovi a Jevhenu Šokalovi, Rossiniho ztvárnil v obou premiérách znamenitě Jiří Hájek. Slavnou sopranistku Isabellu Colbran, choť Rossiniho, výborně ve zpěvní složce a v hereckém projevu představily Radka Sehnoutková i Andrea Puja. Velmi zaujala postava průvodkyně turistů, v níž obě představitelky – Jana Foff Tetourová i Gosha Kowalinská – působivě spojily interpretaci náročného zpěvního partu se záměrně přehnanou hereckou akcí. Pavel Horáček a Dalibor Tolaš obohatili druhou z oper výrazným ztvárněním dvou postav – tajemného Návštěvníka a italského hudebního pedagoga a chrámového kapelníka Padre Matteiho. 33

Nezanedbatelný význam pro vyznění celku mají také činoherní role včetně půvabných dětských vystoupení. Dramaturgická volba mozartovských oper v jednom večeru je významným obohacením plzeňského operního. U diváků obou premiér se těšila výraznějšímu úspěchu druhá z oper – dějovější a pestřejší, ale obě díla mají kouzlo a při svém kvalitním provedení jistě potěší a obohatí mnoho milovníků světa opery. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 1. 7. 2015

KILL DE BILL, UMÍNĚNOST ZTRACENÝCH, JAKSTOHOVEN NADŠENÍ TANEČNÍCI I PUBLIKUM, HUMOR A PARODIE, TAKOVÝ JE KILL DE BILL „Titul jsme zařadili, protože humorné představení je v baletu málo časté. Jde o první komediální večer na Malé scéně, jenž je určen pro mladého diváka a překvapením je, že sedá i v baletu vytvořit humor. Osobně nejvíc vnímám, jak vysokou úroveň choreografie, tak provedení, a v Umíněnosti ztracených duet nositele Thálie Richarda Ševčíka a Jarmily Dyckové,“ poznamenává šéf plzeňského baletu a držitel dvou Thálií Jiří Pokorný. Na vždy oproštěných scénách autora výpravy Viktora Konvalinky se objevuje choreografie postavená na reprodukované hudební koláži, anglickém verbálním doprovodu i zvukovém výrazu. První téma – Kill de Bill – s návodem ´jak uronit slzu za padlé´ se tanečnímu provedení příliš nepodobá. Razantní humor v nebezpečném životě amerických vojáků choreografie nachází pohybovým synchronem a pantomimou. Přidržuje se zpomalených pasáží, ale i prudkých rytmů vojenského drilu a bojového nasazení. V reálných kostýmech a za širokoúhlé projekce války v poušti jsou navozovány situace soukromí vojáků, jejich vzájemných vztahů, šikany i vnímání smrti. Druhé téma – Umíněnost ztracených – můžeme chápat jako úvahy o hrdinství obyčejných lidí oproti filmovému hrdinství přítomného Supermana. Jeho hrdinství je popřeno ´ztracenými´, kteří se stále umíněně zvedají do nové energie. Neonové tyče a především mohutné postelové matrace, jež tanečníkům umožňují po pádech se vždy zvedat, se alternativně mění pro vyjádření obrazů lidské síly, slabosti, radosti i bolesti. Tato tanečnější část jevištního projevu neopouští pantomimu, ale oslovuje i tanečními kreacemi. Uplatněný současný pohybový jazyk záměrně postrádá prvoplánovou líbivost a zvláště ve víru levitujících, i když poněkud monotónních výskokových a pádových variacích vyžaduje fyzickou připravenost. Třetí část představení – Jakstohoven – předesílaná jako skeč, s tanečníky v náznakových kostýmech sedmi národností, představuje olympijské běžecké závody a odhaluje možné záludnosti, kterými soupeři chtějí získat vítězství. Komediální groteska bez nároku na vysokou taneční dovednost se stává vršením impulsivních gagů podpořených opět prvky zpomaleného pohybu i rytmickým staccatovým zrychlením smetákového výstupu. Sólo pak patří uvěřitelnému Michaelu Jacksonovi. Kompozičně zvládnutý humor neobvyklých komediálních baletů, které originálně nakládají s pohybem, může oslovit i otevřeného konzervativního diváka. Na reprízách se mladé publikum upřímně bavilo a s tanečníky hlasitě komunikovalo. Bedřiška Terezie Brůhová, PLZEŇSKÝ DENÍK 30.11.2015 34

VIKTORKA PLZEŇ! ANEB JINAK TO NEVIDIM VIKTORKA PLZEŇ!: FOTBAL BUDÍ VÁŠNĚ NA STADIONECH I V DIVADLE Fotbal, sport tak milovaný i nenáviděný, budí vášně nejen na stadionech Sparty, Slavie, Viktorky nebo Baníku, ale od soboty 26. září dokonce i na divadlo. Muzikálový soubor Divadla J. K. Tyla (DJKT) v Plzni totiž na Nové scéně uvedl zbrusu nový autorský muzikál Viktorka Plzeň! aneb Jinak to nevidím, který už během premiéry rozdělil publikum na dvě poloviny. Zatímco jedni hercům převlečeným za Horváthovu partu nadšeně aplaudovali, skupinka konzervativnějších diváků se nechala slyšet, že dílo tak pokleslé se vůbec nemělo dostat na jeviště. Příběh skalního fanouška Viktorie Františka Novotného z pera scénáristy a režiséra Tomáše Svobody by mohl mít mimořádnou sílu, symbolizující nejen oddanost k sportovnímu klubu, ale také jistou životní naději, lásku a víru. Jenže to by musel Svoboda příběh daleko lépe vystavět. Po zhlédnutí představení si vlastně nejsem jist, zda chtěl divákům předložit lidový sitcom, parodii na novácké seriály, anebo seriózní hudební drama. Řada scének působila směšně i v místech, kde si to autoři patrně nepřáli, čímž nadějný příběh postupně narušovaly povážlivé trhliny. Děj začíná v období, kdy se týmu nedaří, avšak přichází ´spasitel´ Vrba. Tým postupně míří ze dna ligové tabulky až do Ligy mistrů. Hlavní dějovou linku ale tvoří dramatický příběh zmíněného Františka, který neúspěšně bojuje se zákeřnou chorobou i city k sestřičce Janě. Ironie osudu Snad by nevadilo, že mladá zdravotnice se trochu nepravděpodobně zamiluje do na smrt nemocného, podobně bych ve fotbalovém prostředí toleroval i drsnější mluvu. Co ale tolerovat nelze, je neprofesionální vedení herců a naivní až prostoduché texty. Pokud krátce před závěrečnou katarzí hlavní hrdina zpívá: „Pane Bože, děkuji ti za sex s Janou,“ případně prozpěvuje: „Chemoterapie, chemoterapie…, a už do mě chčije, svinská chemoterapie,“ nelze se divit, že z publika namísto soucitu zaznívají výbuchy smíchu. Ironií osudu nejkladnější osoba divadelní fotbalové jedenáctky, David Limberský, krátce před premiérou vyrobil známý alkoholový průšvih, čímž nechtěně přidal inscenaci další paradox. Představení zachraňuje alespoň solidní muzikálová hudba Reného Rypara a zejména pak skvělý výkon orchestru, který při premiéře přesnými a dynamickými gesty vedl dirigent Dalibor Bárta (alternuje Pavel Kantořík). A několik vtipných sekvencí, např. sborovka zlatokopek nebo opilecká scéna na výsuvných stolech. Vtipnou choreografii secvičil Lukáš Vilt, iluzi pravého fotbalového stadionu úspěšně navodily výtvarnice Nikola Tempír a Anna Forstová. Od herce Zdeňka Palusgy jsem nečekal bezchybný pěvecký výkon, překvapilo mne ovšem, že zkušený herec z Fidlovačky stěžejní part Františka zřejmě vinou nedobrého režijního vedení ani přesvědčivě neuhrál. Daleko lépe se dařilo vytvořit postavu charismatického trenéra Vrby Janu Krafkovi, s nepříliš kvalitním textem úspěšně zápolila i Adéla Petřeková coby sestřička Jana. Fotbalového nýmanda Jardu si s chutí zahrál Jozef Hruškoci, v úloze jeho protipólu Limberského vynikl pěvecky i herecky Pavel Režný, v jehož manželku Michalu se profesionálním výkonem prozpívala a protančila půvabná Kateřina Falcová. Sbory dívek i mistrů ´kulatého nesmyslu´ byly velmi dobře sezpívané. Chce to lepší balanc Po dlouhé odmlce vznikl muzikál vycházející přímo z plzeňského prostředí. Mohl to 35

být hit, kdyby autor libreta účinněji pracoval s ústředním motivem, vyškrtal nesmyslné nadpřirozené bytosti a lépe vybalancoval tragikomiku příběhu. Nebo si alespoň sehnal geniálního dramaturga. Takhle sehraje jinak velmi profesionální muzikálový soubor na jevišti pouze lidovou estrádu se smutným koncem. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 2. 10. 2015

VOJCEK FANTASKNÍ VOJCEK BY MOHL ZMĚNIT SMĚR Vojcek podle Skutru není žádná artistní exhibice, je to krásné, poetické představení s výpovědí a naplněné herecky – sestava mladých herců dílem domácích, dílem hostů na sebe výborně slyší a dodává inscenaci přirozenou energii. Ta ovšem nenabízí žádný tradičně odvyprávěný příběh, je to fantaskní sled obrazů, který pracuje s nevtíravou metaforikou. Režie se přitom dosti důsledně opírá o text, či spíše jeho dochované útržky, které předkládá podle svého vidění. Tragickému příběhu Vojcka, mladého muže, jehož sebevědomí je stále pošlapáváno, tak propůjčuje snový ráz. Vidiny, které se ho zmocňují, mají podobu podivně bezútěšného a drsného světa, v němž se ostatní postavy vynořují a zase mizí. Vše se tudíž může odehrávat v reálu stejně jako v hlavě nebohého hrdiny, který možná už pobývá v blázinci nebo jiném uzavřeném zařízení. Je to svět skládající se z tříště, z fragmentů, který ale nemilosrdně kvapí pořád pryč. Střed světa v železné posteli Zajímavé rozmlženosti odpovídá scéna – je to aréna, možná i cirkusová, kolbiště obehnané dokola vysokými okachlíčkovanými zdmi, v nichž je pár osvětlených výklenků a plechové dveře. Do jedné niky vede schodiště, jinak obvod zdí kopíruje molo se zábradlím, po němž postavy opakovaně běhají v šíleném úprku, aby se pokaždé ne nepodobni zahnanému zvířeti schovali v doupěti – v malém pískovišti pod schody. Kachlíčky jsou staré a zašpiněné a uprostřed točny stojí železná postel, to je střed světa, kde všechno probíhá. Na ní se Vojcek miluje se svou Marií, tam si ona vodí svého milence Tambora a pak u ní jako tři sudičky stojí Doktor, Hejtman a Profesor a ďábelsky Vojckovi našeptávají o nevěře. Nad postelí se spustí světelná plastika – divné monstrum z jiného vesmíru. Vojcek (Pavel Neškudla) od prvního okamžiku, kdy se nahý sune od portálu, připomíná vyděšené zvířátko, je štvanec marně toužící po spočinutí. Když se ocitne v rozlehlém nevábném prostoru, natáhne na sebe rozervané háby a plazí se po zemi – slyší z podzemí hlasy a zvuky. Jindy zase skojíká a přerývaně dýchá. Jeho milá Marie (Andrea Mohylová), která skončí tak špatně, je nezúčastněná kráska v bílém trikotu a kožichu. Nic ji nerozhodí, většinou s nezájmem před sebou tlačí ošumělý kočárek s dítětem, stejně nevzrušeně přijímá od Vojcka střevíčky – zde otrhané baletní piškoty – jako šperky od svého milence. Tambor (Petr Konáš) s prosvíceným bubínkem, který drží u hlavy, vypadá jako chodící měsíc, v podstatě všechny postavy jsou divné, vykolejené, vystrašené, studené. Zjevují se i figury, které jsou nejspíš plodem zmučeného Vojckova mozku – jako pokusná kočka v krabici. Hejtman (Jan Holík) se projevuje jako cynický grázl a Doktor (Denny Ratajský), který s Vojckem dělá pokusy, je evidentní šílenec a perverzní tvor. Tento odpudivý dojem ještě stupňuje jeho dlouhá „gumová“ vesta (kostýmy Simony Rybákové jsou velice vydařené). Závěr začne odpočítávat výstup Babičky (Monika Švábová) s její hrůzostrašnou 36

pohádkou, molo popojede, Vojcek sedí u Marie a pomalu zvedne nůž, ona se pomaličku jako do snu pokládá na molo a Vojcek na ni. Pak znovu běží, vyšplhá se po schodech do výklenku a schoulí se do něj, už je zase zahnaným zvířetem. Dav se tísní pod ním a pak se zdi rozevřou a za nimi plují bílá až modročerná oblaka, která se kupí do děsivých obrazců. Inscenace je opět zajímavě rozlomená mezi činohrou, výtvarnem, pohybem a hudbou. Situace mají někdy podobu stylizovaných pohybových etud, důležitá je i zvuková struktura a samozřejmě částečně minimalistická hudba Petra Kalába. Vojckem by mohla plzeňská činohra vykročit novým směrem a začít pěstovat divadlo, které je moderní a odpovídá stylovým proměnám posledních let. Otázka ovšem je, jak dalece je plzeňské publikum na takovou změnu kurzu připravené. Jana Machalická, LIDOVÉ NOVINY 20. 10. 2015 MRAZIVĚ KRÁSNÝ SVĚT V Plzni se režijní tandem SKUTR rozhodl podívat na Büchnerův text očima hlavního hrdiny. Přichází nahý, zranitelný, bezbranný – a zve nás do svého světa. Učiní tak jednoduchým gestem: pozvedne ruku a opona stoupá vzhůru. Karty jsou rozdané – všechno od téhle chvíle uvidíme Františkovýma očima. Tedy očima člověka vyděšeného a vyčerpaného, štvance, který všechno vnímá jako v horečce, jako ve snu. Čeká nás cesta plná působivých obrazů, cesta bolestná i očistná. Středobodem Vojckova světa je Marie, pro ni udělá cokoliv. Sám chodí v cárech, ale Marie má kožich (vydařené kostýmy Simony Rybákové). Sám konzumuje kvůli Doktorovu nelidskému experimentu jen hrách, Marie žije v dostatku. Ale takoví už jsme my lidé – nikdy se nespokojíme s tím, co máme. A Plukovní tambor je tak krásný chlap. Chlap jako... hora!? Je radost vidět tak dobré divadlo. Všechno do sebe zapadá, všechno má logiku, všichni herci jsou typově dobře obsazeni a hrají úžasně – bylo by nespravedlivé jmenovat jen někoho. A přece neodolám – Monika Švábová má jako Babička jen velmi malý prostor, nicméně pohádka v jejím podání je zkrátka strhující. Je v ní tolik bolesti a životní moudrosti, kolik v původním textu možná ani není. Mrazivá chvíle, skvělý začátek krutého finále. Velkolepá scéna Jakuba Kopeckého, která se na konci změní v past, funguje dokonale. Je to strohý, špinavý prostor, z něhož prakticky není úniku. Leda snad do světa falešného pozlátka, který okouzlí Marii i Vojcka. Ale to je jen iluze. Stejně jako Ondřejův drogový únik je to slepá cesta. Ani cesta lásky nefunguje – Marie nedokáže ocenit Vojckovu oběť. Není zlá, není nevděčná – je „jen“ člověk. Stejně jako my všichni, i ona touží po něčem lepším. Plzeňský Vojcek, to je nepřetržitý proud poetických obrazů, což je zároveň tak trochu slabinou inscenace. Kdo chce pochopit všechny symboly, nemá šanci je vnímat – děje se toho prostě moc najednou. SKUTŘi prostor ovládli dokonale. Způsob, jakým vyprávějí, bere dech. A výrazně jim pomáhá scénická hudba Petra Kalába. Možná budete mít po představení pocit, že tam vlastně žádná hudba nebyla – natolik je organickou součástí inscenace. Jsem zvědavý, co na to plzeňské publikum. Jedno je však jasné – Vojcka byste měli vidět. Jan Anderle, MLADÁ FRONTA DNES 2. 11. 2015

37

EDGAR DRUHÉ ŠŤASTNÉ ZROZENÍ PUCCINIHO EDGARA Plzeňské znovuzrození liberecké inscenace Pucciniho Edgara přineslo tamnímu publiku solidní inscenaci, která staví na barevně výrazné scénografii Jána Zavarského a hudebním nastudování Martina Doubravského, který Pucciniho operu po Liberci nastudoval i v Plzni. V podání plzeňského orchestru vynikla ještě více Doubravského promyšlená koncepce stavící na symfonickém zvuku a dramatických kontrastech Pucciniho partitury. Na mnou zhlédnuté repríze zpíval titulní postavu Rafael Alvarez, jehož hlasovému typu Edgar sluší, a zpěvák si ví rady i s romantickou rozpolceností postavy. Plzeň má ovšem pro titulní roli i vynikajícího italského tenoristu Paola Lardizzoneho, takže srovnání obou výkonů bude jistě zajímavé. V roli Franka příjemně překvapil Jiří Kubík, jehož hlas má i pro takto náročné role stále potřebný objem, barvu i zvuk. Ivana Veberová po Smetanově Libuši uplatnila naplno svůj krásný mladodramatický soprán i v Pucciniho Fidelii, kterou naplnila i patřičným výrazem. Efektní roli Tigrany opatřila Alžběta Vomáčková atraktivní podobou, postavu otce Gualtiera spolehlivě zazpíval Jevhen Šokalo. Edgar obohatil domácí povědomí o italské operní tvorbě titulem, který nevyniká sice uvěřitelným libretem, nicméně jeho hudební kvality ho právem řadí do Pucciniho operní klenotnice. Radmila Hrdinová, PRÁVO 20. 11. 2015 EDGAR „VRACÍM SE DO ŽIVOTA!" Když zhlédnete v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni novou inscenaci opery Giacoma Pucciniho Edgar, asi se podivíte, proč je dávaná tak zřídka. Navzdory strhující hudbě má druhá Pucciniho opera osud prvotin, sám skladatel ji v běhu života odložil (aniž by si přestal cenit její hudby). Pro český operní svět objevil Edgara režisér Martin Otava v roce 2010 v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, nyní ji hraje v Plzni. Režisérova důvěrná znalost kusu rozproudí dění naplno a naveliko, postavy charakterizuje životně a bez příkras. Edgar je floutek siláckých gest, nezřízeného života, nedobrých skutků a pokus o návrat k hodnotnému životu vykoupí dvojí smrt. Opera Edgar je zkrátka operní kvintesence – v ději zkratková konfrontace dobra a zla, vášní a obětí, v hudbě Pucciniho omamná muzikalita, předepisující maxima pěveckého verismu. Do těchto maximalistických cílů se v Plzni úspěšně strefují. V titulní roli Edgara je Ital Paolo Lardizzone skvělý, jižanský tenorista, po italsku suverénní v lyrických áriích, siláckých sporech, milostných pletkách i teatrálním pokání. Frank je naopak kladný hrdina, cudný, mužný, velkorysý. Jiřího Brücklera lze opětně označit za velkou vycházející hvězdu, svou kondici potvrdil hned v kultivované vstupní, citově nabité árii „Questo amor, vergogna mia (Tuhle lásku, svou hanbu...)" a dokazoval ji i charakterově přesvědčivým, stylově čistým herectvím. Náročná, vášnivě provokativně nespoutaná Tigrana je pro Janu Foff Tetourovou skvělá role, přesvědčivě zpívá a naplno hraje obhroublou ženštinu bez studu a bez soucitu, vražedkyni. Zrcadlovým protipólem je lyrická Fidelia a pro Lívii Obručník Vénosovou bylo vrcholným momentem funebrální vyznání lásky až za hrob: „Addio, mio dolce amor! (Sbohem, má sladká lásko!)", nesmlouvavě vypjaté ve výškách, gradované doprovodným sborem. Právě i sbory jsou evidentním kladem představení. Puccini je exponuje nejen pro běh děje, ale také jako prvek 38

hudebně kolorující. Sbormistr Zdeněk Vimr má ansámbl zpívající kultivovaně a naplno. Bohatá orchestrální partitura má i působivé mezihry, dirigent Martin Doubravský dílo zná důvěrně už z Liberce, dává mu švih a graduje napětí, v orchestru se symfonickým elánem exponuje vrcholné kadence i tam, kde mají zůstat gradační doménou zpěvních hlasů. Scéna Jána Zavarského je profesně zdařilá, účelově jednoduchá, jevištně působivá a symbolicky výmluvná, elegance kostýmů Dany Haklové pracuje účinně s charakteristikou postav, efektní je bíle, jednotně oblečený sbor zbožných vesničanů, jemné pak detaily uniformovaného vojska. Anna Šerých, HUDEBNÍ ROZHLEDY 1. 12. 2015

PLZEŇ 1953 PLZEŇ 1953 – JEN PRO TEN DNEŠNÍ DEN... Představení pojednává o událostech souvisejících s měnovou reformou a následným potlačením protikomunistických nepokojů v Plzni na přelomu května a června roku 1953. Slzy, které se zaleskly (nejen) v očích lidí, kteří na vlastní kůži ve zmiňovaném roce prožili šok z měnové reformy, kterou komunistické vedení země ožebračilo své vlastní obyvatele ze dne na den, a závěrečné standing ovation na Malé scéně Nového divadla v Plzni jsou tou nejlepší pozvánkou k návštěvě dalších repríz tohoto emočně velmi silného představení. Pokud bych mohl návštěvu představení doporučit, učiním tak velice rád. Inscenace sice odkazuje na šedesát let staré události, ale vzhledem k nevypořádání se se zločinností komunistického režimu a všem jeho následkům pro tisíce obyčejných lidí, vnímám toto představení jako pokus o kombinaci umělecky ztvárněné retrospektivy a historického flashforwardu, které by mohly a měly zaujmout nejen mladší generaci, ale i ty, kteří nadále tiše a alibisticky přihlížejí dění okolo sebe ve slepé a zhoubné víře, že jich se to vlastně netýká. Jan Raus, janraus.blog.idnes.cz (rss) 4. 11. 2015 PLZEŇ 1953 – DRAMATICKÁ KOLÁŽ Dramaturgie činohry Divadla J. K. se pokusila o iluzivní připomenutí činoherního kostlivce ve své skříni. Zatím připsala inscenaci Plzeň 1953 památce člena činoherního souboru Bohumila Vávry, jenž patřil mezi nejvíce postižené a na jehož osudu se divadlo podepsalo. Dramatická koláž nechtěla popisovat ani rekonstruovat. V intencích soudobého divadla vytvořila vzrušující jevištní metaforu. Z pozadí zkoušky násilně aktualizovaného Goldoniho Lháře se prodírají náznaky charakterů čtyř herců a režiséra. Snad by se bylo možno domnívat, že jsou připomínány konkrétní osoby – například ředitele divadla Zdeňka Hofbauera a herce Bohumila Vávru, Jarmilu Balašovou, Josefa Větrovce. Domněnka není potvrzena. Sami herci představují více aktérů. Někteří z nich jsou připomínáni i ve filmové projekci, jež také připamatovává dobové detaily. Vše probíhá v oparu prolínání fabulace a reálných útržků. Podobně prolínají zlomky klasického hereckého projevu s jeho stylizovaností. Inscenace se brání rekonstrukci, připomíná atmosféru, zmiňuje dobové detaily, formuluje další otázky, pochyby. Nevytváří klasický dramatický celek, evokuje náladu i tíseň doby. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 9. 12. 2015 39

ROMEO A JULIE PROKOFJEVŮV BALET ROMEO A JULIE SI VYSLOUŽIL VÝKŘIKY UZNÁNÍ Choreografie kromě tradičních, i když více neoklasických pas de deux a sólových pasáží se záměrně soustřeďuje na srozumitelnost děje. Využívá novotvary pohybových prvků jako razantní opakované kadence ostrosti rukou i kroků. Silně působí vypjaté situace zoufalství smrti. Některé taneční scény jsou přes dramatický příběh často nadlehčovány do radostné hravosti vedoucí zejména u sborů ke znakům lidovosti, tleskání a někdy téměř k pantomimě. Zvláště funkčními se motivy hry a humoru stávají v komediálních vyjádřeních chůvy i nebezpečně provokativním chování Merkucia. Emotivními jsou naopak pasáže setkáváni Romea a Julie včetně šťastné balkonové scény, které oba sólisté suverénně zvládají v tanečních variacích i zvedačkách. V listopadové premiéře oslnila v roli Julie vzhledem mladičká a křehká Anna Srncová. Půvabná, ale technicky přesná a výrazově přesvědčivá se s lehkostí vznášela v náročných tanečních vazbách i poetických kreacích. Partnerem jí byl v roli Romea hostující člen Národního divadla Petr Strnad, typově odpovídající představě shakespearovského milence. Dokonale technicky, ale také schopností procítění vybavený tanečník dokázal i při náročných scénách postihnout všechny polohy postavy. Potěšila upřímná komediálnost zkušené sólistky Jarmily Dyckové jako chůvy a pevnou taneční jistotu v roli Parida předvedl Marek Lhotský. Velkými rolemi, jakoby pro oba tanečníky předurčenými, se staly Merkucio nositele Thálie Richarda Ševčíka a Tybalt Martina Šintáka. Oba výborní sólisté nanejvýš potvrdili své taneční i dramatické nadání. V drobné úloze krejčíka zaujal i Ondřej Martiš. Od počátku představení se objevuje postava otce Lorenza v důstojném projevu doyena souboru, nositele Thálie a stále tančícího Jiřího Žaluda, jenž tuto roli ztvárňuje již podruhé. Oproštěná, ale přesto historizující scéna Martina Černého je budována na jednoduché variabilitě a významově je doplňována proměnou světel i kouřovou clonou. Nezklamaly kostýmy exkluzivního kostýmního výtvarníka Romana Šolce, dříve sólisty plzeňského baletu. Modely si přes vykazující nádheru udržují decentní eleganci. Na ději se neobvykle spoluúčastní i kontrastní barevností kostýmů dvou rodů a sborovou dynamickou taneční kompozici plesu umocňují sjednocením stejných barevných valerů. Tanečníci byli odměňováni potleskem nejen během dvou jednání, ale potlesk s mnoha výkřiky uznání trval dlouho u každého sólisty i v závěru představení a patřil také orchestru a tvůrcům baletu. Bedřiška Terezie Brůhová, PLZEŇSKÝ DENÍK 28. 12. 2015 ROMEO A JULIE Vyloženě šťastnou volbou se pak ukázalo premiérové obsazení hlavní dvojice, která svým věkem, elánem a naivní čistotou dokonale naplnila představu obou mladých milenců. Jako Romeo se představil hostující sólista pražského Národního divadla Petr Strnad. Tento tanečník je už jen svou vizáží francouzského romantického básníka pro podobné úlohy přímo předurčen, k jeho velkým devízám patří také to, že se dokáže zcela oprostit od jakéhokoli jevištního rutinérství a splynout s postavou natolik, že mu všechno to mladické poblouznění, ty neustále se vzmáhající city, jež se často míjejí cíle, ale kvůli kterým přesto stojí 40

za to trpět, také věříme. Velkým a příjemným překvapením byla Anna Srncová jakožto Julie. To, že tato mladá tanečnice bude už jen svým líbezným, dívčím vzhledem a bezprostřední, nakažlivou radostí ze života ideální představitelkou naivní, tragédií ještě nezasažené Julie, bylo zřejmé již záhy. To, s jakou jistotou a vyzrálostí si však dokázala poradit se svou hrdinkou v okamžiku, kdy přijde o všechny své sny i naděje a zbývá jí už jen smrt, bylo opravdu nečekané – za všechny bych jmenoval působivý okamžik, kdy nad mnichovým nápojem bojuje mezi touhou uniknout z bezvýchodné situace a strachem z neznáma, které je tak blízké smrti – a s nímž bojuje i poté, co ji život dočasně opouští. Pomyslnou třešničkou na dortu uměleckých výkonů však byla chůva v podání Jarmily Dyckové. Výrazově suverénní ve všech situacích a především nepopsatelná ve způsobu, s nímž se – jen několik okamžiků po laškovné scéně na ulici – naprosto beze slov a bez dechu, v nevyřčeném zoufalství vypotácí z Juliina pokoje. Pro skutečné umělce je příznačné to, že dokážou dosáhnout maximálního účinku naprostým minimem vynaložených prostředků. A s Jarmilou Dyckovou v němém, ztuhlém šoku přestávala v tom okamžiku dýchat i většina hlediště. Tomáš Valníček, TANEČNÍ AKTUALITY.CZ 26. 11. 2015

DĚJ SE CO DĚJ DĚJ SE CO DĚJ: SHOW SE SWINGEM Inscenace režiséra Romana Meluzína divákům nabízí vše, co od klasického amerického muzikálu čekají. Tedy humor, nečekané situace i bizarní převleky, jež rámují velkolepá hudební, taneční a stepařská čísla. Vcelku banální děj, ve kterém samozřejmě nemůže chybět trojitý milostný příběh, si neklade jiné ambice než vkusně pobavit diváky, kteří si přijdou do hlediště odpočinout a nechtějí sledovat nic nepěkného a násilného. Jen dobrou show, doprovázenou mnoha swingovými hity v interpretaci skvělého muzikálového orchestru vedeného Jiřím Petrdlíkem (alternuje dirigent Pavel Kantořík). A tak Broadway první poloviny minulého století, kdy se muzikál teprve dral na jeviště, vstoupila na plzeňskou scénu s plnou parádou. Pohybově muzikál nastudovali hned tři choreografové – Richard Ševčík, Lukáš Vilt a Jan Kaleja. V jednotlivých scénách jistě najdete jejich typický rukopis, ať už se jedná o klasický tanec nebo moderněji střižené kreace. S bravurním stepem pomáhal Laco Hudec Šubrt. Scéna proslulého výtvarníka a architekta Daniela Dvořáka nás zavádí do kajut i na palubu zaoceánské lodi, jejíž příď zasahuje až do orchestřiště. Parník působí skutečně monumentálně. Pánové v oblecích (i převlecích) kostýmní návrhářky Dany Haklové působili v souladu s dějem tu k popukání, tu elegantně, dívky a dámy byly k nakousnutí. Ač dílo nemá jednoznačnou hlavní roli, je za ni považována postava zpěvačky Reno Sweeney, již Porter napsal pro tehdejší celebritu Ethel Mermanovou. V Plzni ji hraje Petra Vraspírová, která není jen „modelkou“ z plakátu, ale živou muzikálovou figurou, která má všechny atributy hvězdy show – je krásná, výborně tančí a dobře zpívá. Zkoušky naznačily, že o nic horší nebude ani alternující Karolína Gudasová. V naivku Hope Harcourtovou se proměnila trochu nečekaně Soňa Hanzlíčková Borková, ovšem hraje jí neodolatelně. Snad nejvíce proměn čeká Jozefa Hruškociho alias Billyho Crockera, muže, jenž pro lásku zdárně překoná mnohá 41

úskalí. Skvělé výkony na pomezí grotesky předvádí i Aleš Kohout (Moonface Martin) a Kateřina Herčíková (Erma). Že je zcela komplexním muzikálovým hercem, pak dokazuje Pavel Režný coby nejprve trochu introvertní a v závěru excentrický lord Oakleigh. Na humor muzikálu Děj se co děj, jeho scénky a chytlavé písničky, se musíte naladit podobně, jako na prvorepublikové filmy. V repertoáru jde o výpravný titul určený i milovníkům operety, který tvoří protiklad k náročnějším dílům rezonujícím se současností, jako je například Probuzení jara. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 3. 12. 2015 OŽIVENÍ SWINGOVÉ KLASIKY Nastudovat v české premiéře osmdesát let starý muzikál chce odvahu. Plzeňské Divadlo J. K. Tyla ji mělo. A výsledek se podařil. Prostý děj vyvažují skvělá hudební čísla, humorné skeče a pastva pro oči. Scénograf Daniel Dvořák dokázal využít technické možnosti plzeňského Nového divadla tak, že přístavní bar se během minuty mění v palubu parníku, paluba na kajuty za ještě kratší čas a herci tančí a zpívají na kulisách zvedajících se na hydraulických pístech. Pokud jde o vizuální stránku, před choreografy Janem Kalejou, Richardem Ševčíkem, Lukášem Viltem a Lacem Hudcem Šubrtem nelze nesmeknout. Spádu a vtipu až grotesknímu pomáhá překlad a texty písní Michaela Prostějovského. Plzeňské divadlo se může opřít o léta budovaný zkušený muzikálový soubor, nekorunovanou královnou paluby – pardon, jeviště – je Soňa Hanzlíčková Borková, která své Hope propůjčuje naivitu, šarm i lehkost, a dokonale zpívá i během rychlých tanců prokládaných vybíháním schodů. Až v druhé polovině dostane příležitost šlapat jí na paty výborná Kateřina Herčíková coby komická gangsterova společnice. Mezi muži nejvíc baví Pavel Režný v roli přitroublého lorda a gangster Aleš Kohout. Oba se zhostili svých směšných smolařů s chutí a nepřehrávají do trapnosti. Ani ostatní dvě desítky herců se nenechávají zahanbit a spolu s nešizeným obsazením orchestru dokazují, že velkoryse obsazené muzikály obstojí i mimo newyorskou Broadway a londýnský West End Rozálie H. Růžičková, INSTINKT 10. 12. 2015 DĚJ SE CO DĚJ - SYMPATICKÝ VÝLET DO 30. LET Zařazení díla do repertoáru DJKT je dobrý dramaturgický počin a návrat do této éry muzikálu slibuje divákům příjemný zážitek. Laskavý komediální příběh o milostných několikaúhelnících, prchajících gangsterech a krásných dívkách, který se odehrává na zámořské lodi, se hemží převleky, záměnami a komickými nedorozuměními. Není sám o sobě nijak složitý, slouží k pobavení, oddychu a jeho hravá nadsázka přináší žádoucí uvolnění korunované komediálním happy endem. O co jednodušší je dějová linka, o to efektnější jsou hudební scény, pěvecké a taneční výstupy, ať jde o párový tanec, stepařská či výpravná ansámblová taneční čísla. Jejich správné provedení je to, co má zvedat diváky ze sedadel. Plzeňská inscenace teoreticky všechny předpoklady pro to, aby takto na diváky zapůsobila, má. Atraktivní kostýmy Dany Haklové, nápaditá víceúrovňová scéna Daniela Dvořáka, výborná choreografie Richarda Ševčíka, Lukáše Víta a Jana Kaleji. Režie Romana Meluzína odpovídá charakteru díla a osvěžují ji hravé detaily (papírové rybky ve vlnách či plyšové krysy v lodním vězení). 42

Přitom umělci dokázali přirozeně vytvořit na jevišti sympatické, věrohodné postavy. Dámy daly svým postavám eleganci a šarm. Ať to byla působivá Petra Vraspírová jako zpěvačka Reno Sweeney nebo půvabná Soňa Hanzlíčková Borková v roli Hope Harcourtové. Stanislava Topinková Fořtová ztvárnila její matku Evangeline Harcourtovou v duchu režie posouvající komediální ladění v jejím případě místy až ke karikatuře. Finančního magnáta Eli Whitneyho ztvárnil zkušeně Roman Krebs. Billy Crocker, nápadník Hope, jemuž stojí v cestě její movitý snoubenec Lord Evelyn Oakleigh, byla výborná role přesně pro Jozefa Hruškociho. Lorda, který k Billyho radosti Hope k oltáři nakonec neodvede, hrál a zpíval sympatický Pavel Režný. V rolích výbušných gangsterů se blýskli Aleš Kohout jako Moonface Martin a Kateřina Herčíková jako jeho sexy společnice Erma. Vzhledem k tomu, že na jevišti všichni nakonec najdou toho správného partnera, po dobu tohoto hledání natrefí divák na vtipné gagy, poslouchá příjemnou hudbu a díky zdařilé výtvarné stránce se mu nabízí hezká podívaná, trefí se zřejmě nový titul divákům do noty. Bráno jako výlet do třicátých let je tedy nový muzikálový titul celkově sympatickou produkcí. Gabriela Špalková, Mladá fronta DNES 14. 1. 2016

CHRTÍ PACKA ZASAHUJE DOBRODRUŽSTVÍ CHRTÍ PACKY DIVÁKY PŘITÁHNE Byl to výborný nápad, pořádat činoherní divadelní představní pro děti a mladší diváky. Malá scéna je pro tento účel jedinečná. Klára Šindelářová Špičková představila původní text, inspirovaný vlastními vzpomínkami na čtenářskou zálibu prepubescentky, tedy čtenářky ve věku 12–13 let. Zálibu tvořily dobrodružství, napětí i něco strašidelného. Vznikla tak ´téměř pohádková cesta za dobrodružstvím´ Chrtí packa zasahuje. Dívčina a kluci ze základní školy tu dovedou přivádět svou oblíbenou učitelku k hysterickým výlevům. Ona však také dovede ocenit jejich chytrost a píli. Při probírání látky o chodské rebelii s nimi navštíví muzeum, kde detaily onoho zápasu vyzní sugestivněji… Jenže… Tajuplné podzemí, do něhož se Radka a dva kluci dostali, duchové mrtvých, hlavně Koziny a Lamingena, i truhla s bohatstvím jim připraví takové dobrodružství a nadchne je pro další, že založí partu – Chrtí packu. Ta chrtice je inspirací z plzeňského znaku, Packaři nemohou pominout ani youtube, v němž získávají slavnou pověst. Herci – Kamila Šmejkalová (Šprtka Radka), Marek Adamczyk (Mozkoun), Petr Konáš (Kápo), Marek Mikulášek (protivný Komár nepatřící do party) – si s chutí holčensky a klukovsky zařádili. Zvlaště Radka se kouzelně vžila do své holčičí postavy. I Štěpánka Křesťanová v hlavní ze svých tří rolí, v roli učitelky, zachytila něco z podoby a osudů osobnosti, od níž se žádá všechno, ale dostává se jí co nejméně. Režie Natálie Deákové, činoherní soubor i působivé efekty připravily přestavení, které by mohlo ´měšťankářskou´ generaci přitahovat. A vůbec by neškodilo, kdyby bratrstvo Chrtí packy zažívalo další dobrodružství, plzeňské pověsti jich mají dost. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 25. 1. 2016, příloha KULTURA

43

ÚKLADY A LÁSKA JAK CTNOSTNÁ A KRÁSNÁ, LEČ CHUDÁ DÍVKA K NEŠTĚSTÍ PŘIŠLA Do repertoáru plzeňského divadla přibyla další úctyhodná inscenace. Hra Úklady a láska měla premiéru v mannheimském divadle roku 1784. Pětadvacetiletý Schiller své drama napsal jako měšťanskou truchlohru, což byl tehdy oblíbený žánr. Spadá do období Sturm und Drang, kdy nesouhlas se společenskou situací, osobní svoboda a boj proti konvencím byly stěžejními tématy. Na pozadí tragické lásky Ferdinanda a Luisy se střetává svět šlechty s rodinou chudého hudebníka. Vysoká politika zde ovšem neovlivňuje pouze životy lidí – a to doslova, především se snaží ovládat i city. Marián Amsler vytvořil inscenaci velkých osobních dramat (jež jsou stejná po staletí – a není až tak podstatné, jaké jsou právě nyní překážky) a velkých divadelních obrazů. Inscenaci, ve které se vytahují pistole a netasí kordy. Vášně jsou silné, ale ne zbytečně honosné. Když racionalita nesnáší emocionalitu Tento příběh německého Romea a Julie samozřejmě potřebuje mladý herecký pár, který věrohodně ztvární Ferdinanda a Luisu. A v Plzni ho mají. Luisa nesmí být jen naivní, svedená a zaslepená – ač milující dívka. Právě naopak. Ona si je více než Ferdinand vědoma společenských překážek, jež brání jejich vztahu, ona zachraňuje rodiče, když je úskoky otce Ferdinanda zavedly do vězení. A přitom prožívá svou první lásku. Klára Krejsová je půvabná dívka s obrovskou energií a Luisu obdařila krásnou syntézou něhy a síly. Což není tak obvyklá kombinace, jak by se mohlo zdát! Ferdinand je postava mírně rozporuplná, nemusíme přímo pochybovat o ryzosti jeho citů, přesto především v konfrontaci s otcem tušíme, že jeho vzdor není zapříčiněn pouze citem k Luise. Brání se manipulaci celkově, chce bojovat – a nejen o Luisu. Ondřej Rychlý rozháranost a přitom rozhodnost mladého muže naplňuje, snad jen zpodobnění afektu – především ve vypjatých scénách s otcem – není jeho nejsilnější hereckou stránkou. O obsazení dvou největších „záporáků“ – ministra von Waltera (Ferdinandova otce) a jeho tajemníka Wurma (bývalého nápadníka Luisy) – asi nebylo pochyb. Dva nejcharismatičtější herci Divadla J. K. Tyla, především svou vizáží a drsným hlasem provokující Martin Stránský a Jan Maléř jsou skvělými interprety pro tyto zavrženíhodné postavy. Dodávají jim kouzlo, které musí nezbytně mít, aby nebyli jen směšnými figurkami, postavami z pohádky. Mají zkrátka sex-appeal a inteligenci. Inscenace má prazvláštní kouzlo – často si uvědomujete, že text a reálie (i když potlačené) jsou staré, přesto to není rušivý prvek. Samozřejmě ne všechno nutně musí zrezivět a inscenátoři přesně věděli, co je v Schillerově hře nadčasové. A o to silnější. Každý okamžik diváci pociťují, že jsou svědky velké touhy a lásky, které nemohou dosáhnout happy endu. Jakkoli to zní banálně a pateticky. V mnohém napomáhá perfektní svícení – ať už jsou to abstraktní stíny na podlaze, nebo odrazy na stěnách –, a také hudba Ivana Achera. Zneklidňující, burcující především, když je posílena živým zpěvem Andrey Mohylové (jindy komorné Žofie). Emoce zde inscenátoři dávkují přesně, neokatě. Přesto, či snad právě proto, je závěrečná tragédie – a opakuji i díky talentovaným mladým hercům – dojemná. Katarzi Amsler vyvolává neokázale, údernou divadelní zkratkou, a o to působivěji. Úklady a láska jsou ve všech směrech tím nejlepším krokem, který plzeňská 44

činohra na cestě za svou proměnou mohla udělat. Mám několik drobných výhrad, ale přesto se domnívám, že takto čistě vyložených inscenací je v současnosti na českých jevištích pomálu. Je přijatelná a poutavá pro nejširší publikum, není však podbízivá. Naopak – cením si vznešenosti a zároveň minimalismu divadelních obrazů Mariána Amslera a precizního, pronikavého herectví současného souboru. Lenka Dombrovská, DIVADELNÍ NOVINY 5. 1. 2016

45

Příloha č. 11

46

+tabulky 1-3

47

48

49

Příloha č. 12

50

Příloha č. 13

51

52

Příloha č. 14

53

54

Příloha č. 15

55

56

57

58

59

Příloha č. 16

60

61

62

63

64

65