DIVADLO J. K. TYLA, PŘÍSPĚVKOVÁ ORGANIZACE VÝROČNÍ ZPRÁVA O ČINNOSTI A HOSPODAŘENÍ ZA ROK 2011

DIVADLO J. K. TYLA, PŘÍSPĚVKOVÁ ORGANIZACE

VÝROČNÍ ZPRÁVA O ČINNOSTI A HOSPODAŘENÍ ZA ROK 2011 Duben 2012

doc. MgA. Jan Burian

Obsah I.

Úvod str. 3-6

II.

Údaje o organizaci str. 7-8 1. Základní údaje 2. Poslání a cíle organizace 3. Struktura organizace 4. Informace o zaměstnancích

III.

- příloha č. 1

Zpráva o činnosti organizace str. 8-13 1. Hlavní činnost 2. Doplňkové činnosti

- příloha č. 2-10

IV.

Zpráva o hospodaření str. 15-18 1. Základní ukazatele rozpočtu - příloha č. 11 (+ tabulky 1-5) - 20 2. Vývoj stavu majetku a výsledky inventarizace 3. Vývoj fondů organizace 4. Rekapitulace závěrů z finančního vypořádání vůči zřizovateli

V.

Závěr str. 18

2

I. ÚVOD 146 let nepřetržité existence českého profesionálního divadla v Plzni potvrzuje úspěšnost konceptu vícesouborového divadla. DJKT je moderní uměleckou institucí, která svým divadelním programem a četnými dalšími aktivitami poutá širokou pozornost veřejnosti z několika regionů i za hranicemi České republiky. Nabízí každoročně stovky divadelních představení v nejširším žánrovém spektru a prezentuje tvorbu bohaté škály různě zaměřených tvůrců – inscenátorů, herců, tanečníků, zpěváků a hudebníků. V podmínkách profesionální umělecké instituce, financované převážně ze subvencí města Plzně a příjmů ze vstupného, jde o model umělecké instituce, která dosahuje s relativně nízkými náklady vysoké umělecké i ekonomické efektivity. V roce 2011 DJKT splnilo všechny stanovené úkoly a plány a v některých důležitých ukazatelích je i překročilo. Pro naše úspěchy je nezbytnou podmínkou nejen kvalitní práce umělců, ale i desítek pracovníků v umělecko-technickém provozu, administrativě a obchodu, ale i součinnost s orgány a odbornými útvary zřizovatele a řadou veřejných i soukromých institucí a organizací z města Plzně i celého regionu. Profesionální divadelní činnost poskytuje občanům města i regionu nejen řadu hlubokých a cenných uměleckých zážitků, ale přináší i četné multiplikační efekty v oblasti drobného a středního podnikání, neprofesionálního umění, výchovy a vzdělávání, prevence, práce s mládeží nebo péče o sociálně a zdravotně handicapované občany. Aktivity divadla jako uměleckého i produkčního kulturního centra reprezentují město i českou kulturu v zahraničí, ať už prostřednictvím několika mezinárodních festivalů nebo díky jiným formám zahraniční spolupráce. Divadlo a jeho členové jsou aktivní v řadě národních a mezinárodních organizací, odborných sdružení a poradních orgánech, jako jsou např. Asociace profesionálních divadel České republiky, Unie zaměstnavatelských svazů, Evropská liga zaměstnavatelů divadel a symfonických orchestrů, Mezinárodní divadelní ústav při UNESCO, Jednota hudebního divadla, odborné komise Ministerstva kultury ČR aj. Za významný úspěch v roce 2011 lze považovat udržení vysoké míry stability diváckého zájmu, který dokazují výsledky z hlediska počtu diváků i dosažených tržeb. V celkově nepříznivé ekonomické situaci, kdy lze u řady významných divadel v ČR i Evropě pozorovat pokles návštěvnosti i tržebnosti, navštívilo DJKT v roce 2011 téměř 200 tis. diváků při tržbách za vlastní představení ve výši 24 mil. korun. Klíčovým ukazatelem je rovněž udržení rekordního počtu předplatitelů přesahujícího 10 tis. abonentů. DJKT odehrálo v roce 2011 celkem 606 představení, 46 různých titulů, z toho 26 na zájezdech.

3

O ekonomické stabilitě divadla svědčí kladný hospodářský výsledek ve výši 3 701 tis. korun, kterého jsme dosáhli díky zvýšeným vlastním výkonům a vyšším státním dotacím. Hospodaření a řízení divadla patří v rámci České republiky k vysoce oceňovaným a je považováno za jedno z nejefektivnějších. Aktivně jsme se podíleli na přípravě klíčových projektů pro Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Kromě Mezinárodního festivalu Divadlo, který je považován za nejvýznamnější divadelní festival v České republice, rozvíjíme spolupráci v rámci celosvětového projektu Armel Opera Competition and Festival a připravujeme celosvětovou soutěž pro skladatele na téma Hudba a industriální prostředí. Nejnáročnějším projektem nejbližších let je výstavba nové divadelní budovy, jejíž příprava byla kompletně dokončena v roce 2011. V závěrečné fázi jsme nejen spolupracovali na podmínkách výběrového řízení pro zhotovitele stavby, ale připravili i podrobné plány zkušebního provozu, stěhování, zkušebního poloprovozu a zahájení provozu v nové divadelní budově. Vzhledem k tomu, že jde o originální moderní, funkční, komfortní a ekonomicky efektivní divadelní budovu, lze očekávat, že její otevření bude iniciovat i řadu nových uměleckých programů a projektů. Činoherní soubor připravil v roce 2011 6 nových inscenací. Hrobka s vyhlídkou v režii Martina Vokouna je zdařilým převedením detektivní grotesky s hororovými prvky do inscenačního tvaru. Vyznačuje se kultivovanou a přesvědčivou souhrou souboru a patří k divácky vděčným titulům díky vyváženému poměru napětí a humoru. Inscenačně i divácky náročný Život je sen v režii Juraje Deáka byl dlouho připravovaným titulem, jehož uvedení se divadla často obávají pro složitě komponovanou literárně dramatickou strukturu. Režisér Deák prokázal schopnost inscenovat i náročný titul s přesvědčivým divadelním gestem a svůj výklad opřel o interpretaci postavy Segismuda. Pozornost diváků svědčí o velké důvěře, kterou soubor činohry požívá u svého obecenstva, a je dobrým vykročením směrem k náročné dramaturgii. Dürrenmattovy Fyziky režíroval v Komorním divadle Ladislav Smoček. Exkluzivní obsazení hlavních postav i pečlivá práce režiséra daly vzniknout filozoficky cenné inscenaci, jež se setkává až s překvapivě kladným ohlasem. Enigmatické variace jsou zdařilým výsledkem dlouhodobé spolupráce režiséra Jana Buriana a Martina Stránského, který společně s Janem Maléřem vytváří studii složitého lidského osudu v napínavém příběhu, jehož smysl je odhalován krok za krokem. Inscenace je provázena vysokým diváckým zájmem a obdržela řadu kladných ocenění. Porcie Coughlanová je legitimním pokusem o ztvárnění současné hry, pohybujícím se v oblasti naturalistického vyprávění plného symbolických a metabolických přesahů. Režisér Martin Vokoun vedl herce k pozorné interpretaci, ale nepodařilo se mu dostatečně scénicky 4

artikulovat filozofickou a obraznou rovinu hry. V závěru roku uvedl soubor činohry Shakespearova Macbetha s důrazem na metaforické a psychologické ztvárnění vývoje a rozkladu hlavní postavy. Jde o mimořádně kompaktní inscenaci, která je příkladem moderní a nepovrchní interpretace Shakespearovy tragédie. Operní soubor připravil v roce 2011 4 premiéry. Prvním titulem byly dvě kratší opery Ženitba a Gianni Schicchi. Inscenace byla připravena ve spolupráci s Pražskou konzervatoří a jejími studenty a byla uvedena v rámci festivalu Pražské jaro. Přes ne zcela vyrovnaný inscenační výsledek však i v tomto případě šlo o cennou spolupráci s mladými talenty a výzvu pro možnou budoucí kooperaci. Inscenaci opery Rigoletto připravil renomovaný maďarský režisér Róbert Alföldi v rámci projektu Armel Opera Competition and Festival. Inscenace byla přenášena na celosvětových televizních sítích. Kvalitní hudební nastudování zde šlo ruku v ruce s mimořádně zajímavou režijní koncepcí provedenou na vysoké profesionální úrovni. Inscenace reprezentovala DJKT také v rámci festivalu Divadlo. Turek v Itálii byl další spoluprací opery DJKT s režisérkou Janou Kališovou, která i zde uplatnila smysl pro detail, rozehrávání komediálních situací a jejich překvapivá řešení. Jde o zdařilý příklad moderního operního divadla, směřujícího ke komediálnímu žánru, s pozoruhodnými pěveckými i hereckými výkony. Borodinův Kníže Igor v režii Michala Taranta se stal velkou a efektní operní inscenací provázenou dynamickým a vzrušujícím hudebním nastudováním. Inscenace láká diváky bohatým rozehráním velkých sborových scén a efektním řešením řady situací. Zcela novou aktivitou operního souboru byla příprava opery Bastien a Bastienka určené především pro děti a mládež ve foyeru Velkého divadla. Tato inscenace se setkala s mimořádným úspěchem a je nesporně jednou z cest, jak do budoucna zvýšit zájem mladého publika o operní produkci. Nelze pominout ani další řadu koncertních matiné, seznamující publikum s našimi umělci v ucelených souvislostech. Soubor muzikálu a operety připravil jako každoročně 4 nové inscenace. Širokou diváckou obcí očekávaný Netopýr v režii Petra Novotného splnil v dostatečné míře nároky na velký operetní titul, byť řešení některých scén vychází z činoherní verze a ne vždy odpovídá schopnostem souboru a ne vždy je v souladu s hudební i výtvarnou složkou díla. Druhou inscenací Tomáše Dvořáka v DJKT byl Fantom z Morrisvillu. Režisér využil a rozvinul herecké schopnosti souboru a inscenaci ozvláštnil specifickým smyslem pro humor. Jde o vyvážené dílo čerpající nejen z tradice muzikálového divadla, ale také loutkového divadla a filmu. Inscenace vznikla ve spolupráci s Divadlem Alfa. Uvedení Noci na Karlštejně odpovídá na poptávku po titulech se známými hudebními čísly, vycházejících z české tradice hudebního divadla. Jejich kladem je úspěšné zapojení mladých umělců do práce souboru. Inscenačně jde však o inscenaci 5

průměrnou. Profilovým titulem tohoto roku se stala Evita v režii Romana Meluzína. Populární světový muzikál vyšel i v problematických podmínkách Komorního divadla mimořádně dobře. Jedná se o homogenní inscenaci s kvalitními výkony, jasně a přehledně artikulovanou a dokazující umělecký růst tohoto souboru jako celku. Soubor baletu připravil dvě inscenace – moderní taneční divadlo Cabaret Ragtime a klasický balet Raymonda. Cabaret Ragtime je dílem choreografa Bronislava Roznose, který moderními tanečními prostředky uvádí příběh ze zákulisí divadla s četnými psychologickými prvky a řadou originálních scénických řešení. Raymonda, kterou připravila ruská choreografka Jelena Pankova, je inscenací rozvíjející klasický baletní odkaz. Jde o dílo, jehož místo je v repertoáru DJKT nezpochybnitelné a které kromě vysoké divácké poptávky umožňuje i podstatnou pedagogickou práci s mladými tanečníky. O kvalitě uvedených inscenací svědčí mj. i řada ocenění, které v roce 2011 získali plzeňští umělci. Při výčtu našich aktivit bychom měli alespoň zmínit i naši účast na festivalech, uspořádání prohlídek historické budovy, organizaci několika výstav, divadelní ples, prezentaci divadla v České televizi a tisku. V roce 2011 vyhlásilo město Plzeň výběrové řízení na funkci ředitele DJKT. Předmětem posuzování byly nejen plány uměleckého směřování divadla v současných podmínkách, ale i příprava jeho rozvoje po roce 2014, kdy by měla být v Plzni otevřena nová divadelní budova. Na období let 2012-2016 byl ředitelem DJKT znovu jmenován Jan Burian, který předložil komplexní program rozvoje DJKT v návaznosti na nově vznikající podmínky. Věříme, že po náročném období výstavby nového divadla a s tím spojených organizačních a provozních problémů se v roce 2015 DJKT nadechne do nového historického období. Bude disponovat nejen třemi plně funkčními divadelními scénami různého typu, ale bude moci uvádět i bohatší a pestřejší repertoár včetně řady soudobých děl a mezních divadelních forem. Věříme, že současné ekonomické obtíže nezabrání divadlu ani jeho donátorům myslet na budoucnost, jejímž základem bude kulturní a duchovní rozměr života našich občanů.

6

II. ÚDAJE O ORGANIZACI II. 1. Základní údaje Divadlo J. K. Tyla, příspěvková organizace Prokopova 14, 301 00 Plzeň statutární zástupce doc. MgA. Jan Burian, ředitel zřizovatel statutární město Plzeň IČO 078051 DIČ CZ 000078051 II. 2. Poslání a cíle organizace Základním poslání organizace je divadelní a koncertní činnost, předmětem činnosti je: a) hlavní činnost - pořádání veřejných divadelních představení (opera, opereta, činohra, balet, muzikál) - pořádání koncertů - pořádání a poskytování jiných kulturních a veřejně prospěšných akcí i služeb, včetně výstav a festivalů - členství v zájmovém sdružení právnických osob – Mezinárodní festival DIVADLO Plzeň b) doplňkové činnosti - provozování ubytovacích zařízení pro zaměstnance - půjčování předmětů divadelních výprav - pohybová a baletní výuka pro děti a mládež - vydávání periodických a neperiodických tiskovin v souladu s hlavní činností divadla - výkon jiných souvisejících činností se souhlasem zřizovatele II.3. Struktura organizace - organizační schéma v příloze č. 1 vnitřní struktura: ředitelství - úsek ředitele - úsek náměstka umělecké soubory - soubor opery - soubor operety a muzikálu - soubor činohry - soubor baletu umělecko-technický provoz - Velké divadlo - Komorní divadlo - dílny II.4.

zaměstnanci průměrný přepočtený stav v roce 2011:

plán

skutečnost

405,0

384,6

v tom: - úsek ředitele - úsek náměstka

11,0 24,0 7

11,0 22,0

- soubor opery - soubor operety a muzikálu - soubor činohry - soubor baletu - umělecko-technický provoz

122,5 33,0 33,0 32,5 149,0

119,9 31,0 28,3 32,1 140,3

V roce 2011 se nepodařilo naplnit plánovaný stav zaměstnanců – v průměru bylo neobsazeno 20 pracovních míst, převážně špičkových sólistů v uměleckých souborech a vysoce kvalifikovaných pracovníků umělecko-technického provozu a správy.

III.

ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE

III.1. Hlavní činnost Divadlo J. K. Tyla uvedlo v roce 2011 celkem 606 představení včetně festivalových, z toho 545 na vlastních scénách. Divákům jsme představili 17 premiér. Průměrná návštěvnost činila 80,74 % při průměrné ceně vstupenky Kč 151,- a při tržbách za vstupné, které činily Kč 23 933 983,00. Celkově jsme odehráli 46 různých titulů vlastní produkce, na zájezdech v tuzemsku 26 představení, v zahraničí 2 představení. Prodej předplatného na rok 2012 byl úspěšný. K 31. 1. 2012 využívá výhod předplatného celkem 10 006 osob. Úspěšně pokračují i speciální akce – Klub mladého diváka, kde se uskutečnilo 8 představení, seniorská představení za zlevněné vstupné v počtu 13 a školní dopolední představení, kterých se uskutečnilo celkem 39. Celková návštěvnost všech aktivit DJKT (vlastní produkce na domácích scénách, festivaly, koncerty, zájezdy) činila 199 943 diváků.

produkce za leden – prosinec 2011 návštěvnost 2009-2011 tržby z hlavní činnosti 2009-2011 vývoj průměrné ceny vstupenky 2009-2011 předplatné – počty předplatitelů předplatné – tržby počet návštěvníků podíl okresů na celkové návštěvnosti

příloha č.2 příloha č.3 příloha č.4 příloha č.5 příloha č.6 příloha č.7 příloha č.8 příloha č.9

8

PREMIÉRY 2011 ČINOHRA Norman Robbins: HROBKA S VYHLÍDKOU 19. 2. 2011 KD v Plzni poprvé Pedro Calderón de la Barca: ŽIVOT JE SEN 30. 4. 2011 VD Éric-Emmanuel Schmitt: ENIGMATICKÉ VARIACE 10. 6. 2011 Klub KD v Plzni poprvé Friedrich Dürrenmatt: FYZIKOVÉ 18. 6. 2011 KD v Plzni poprvé Marina Carr: PORCIE COUGHLANOVÁ 15. 10. 2011 KD v Plzni poprvé William Shakespeare: MACBETH 17. 12. 2011 VD OPERA Bohuslav Martinů: ŽENITBA v Plzni poprvé, Giacomo Puccini: GIANNI SCHICCHI 29. 1. 2011 VD Wolfgang Amadeus Mozart: BASTIEN A BASTIENKA 6. 3. 2011 ve foyer VD v Plzni poprvé Giuseppe Verdi: RIGOLETTO 2. 4. 2011 VD Gioacchino Rossini: TUREK V ITÁLII 4. 6. 2011 VD v Plzni poprvé Alexandr Porfirjevič Borodin: KNÍŽE IGOR 29. 10. 2011 VD MUZIKÁL, OPERETA Johann Strauss: NETOPÝR 26. 2. 2011 VD FANTOM MORRISVILLU 14. 5. 2011 KD v Plzni poprvé Zdeněk Podskalský, Karel Svoboda: NOC NA KARLŠTEJNĚ 24. 9. 2011 KD v Plzni poprvé Andrew Lloyd Weber, Tim Rice: EVITA 3. 12. 2011 KD v Plzni poprvé BALET CABARET RAGTIME 19. 3. 2011 KD česká premiéra Alexandr Konstantinovič Glazunov: RAYMONDA 19. 11. 2011 VD v Plzni poprvé Recenze k premiérám

– příloha č. 10

TUZEMSKÉ ZÁJEZDY 2011 6.1. 18.1. 4.2. 20.2. 24.2. 1.3. 6.3. 12.3. 13.3. 20.3. 23.4. 5.5. 24.5.

Národní divadlo Praha Branické divadlo Městské divadlo Kolín Národní divadlo Praha Národní divadlo Praha Národní divadlo Praha Smetanovské dny Městské divadlo Kolín Skuteč Městské divadlo Karlovy Vary Městské divadlo Karlovy Vary Městské divadlo Karlovy Vary Městské divadlo Karlovy Vary

„Coppélia“ „Jako naprostý šílenci“ „Kouzelná flétna“ „Coppélia“ „Coppélia“ „Jakobín“ „Bastien a Bastienka“ „Ve státním zájmu“ „Prodaná nevěsta“ „Kouzelná flétna“ „Edith – vrabčák z předměstí“ „Kouzelná flétna“ „Miluju Tě, ale…“ 9

28.5. 4.6. 16.6. 27.8. 3.9. 8.9. 18.9. 6.10. 23.10. 5.11. 11.11. 6.12. 27.12.

Stavovské divadlo Praha Městské divadlo Karlovy Vary Městské divadlo Karlovy Vary Jindřichův Hradec – zámek Městské divadlo Karlovy Vary Zámek Mělník Mezinárodní festival Divadlo Plzeň Branické divadlo Praha Dům kultury Písek Městské divadlo Karlovy Vary Branické divadlo Praha Branické divadlo Praha Filharmonie Hradec Králové

„Ženitba, Gianni Schicchi“ „Balet Gala“ „Nabucco“ „Prodaná nevěsta“ „Kouzelná flétna“ „Turandot“ „Rigoletto“ „Enigmatické variace“ „Ve státním zájmu“ „Nabucco“ „Enigmatické variace“ „Enigmatické variace“ „Louskáček“

ZAHRANIČNÍ ZÁJEZDY 2011 10.4. Fulda „Rigoletto“ 12.10. Szeged „Rigoletto“ CENY A NOMINACE  CENU THÁLIE 2010 (udělena v březnu 2011) obdržela Zuzana Pokorná za roli Esmeraldy v baletu DJKT Zvoník od Matky Boží Dasha získala Thálii za Máří Magdalenu v Jesus Christ Superstar s přihlédnutím k roli Jezerní dámy v inscenaci DJKT Monty Python´s Spamalot  ŠIRŠÍ NOMINACE NA CENY THÁLIE 2011 – oznámeny v únoru 2012 Činohra Martin Stránský za roli Abela Znorka v Enigmatických variacích Opera Gabrijela Ubavić za roli Gildy v Rigolettovi Dalibor Tolaš za roli Podkolesina v Ženitbě B. Martinů Opereta, muzikál Venuše Dvořáková za roli Rosalindy v Netopýrovi  SOUTĚŽNÍ PŘEHLÍDKA SOUČASNÉ TANEČNÍ TVORBY ČR 2011 Čestné uznání Martinu Černému za vynikající scénografické řešení baletů „Faust“, „Giselle“ a „Zvoník od Matky Boží“  PAMĚTNÍ MEDAILI MĚSTA PLZNĚ převzala z rukou primátora Martina Baxy Zuzana Pokorná  HISTORICKOU PEČEŤ MĚSTA PLZNĚ získal herec a bývalý šéf činohry DJKT Pavel Pavlovský za herecké mistrovství a také za svůj rozhodný postoj při listopadových událostech roku 1989

10

 Za KULTURNÍ UDÁLOST ROKU 2010 byl v hlasování čtenářů týdeníku MF SEDMIČKA označen muzikál Monty Python´s Spamalot, který uvedl soubor muzikálu a operety DJKT v české premiéře. (Vyhlášení výsledků soutěže proběhlo 7. února 2011.) SPOLUPOŘADATELSTVÍ FESTIVALŮ A SOUTĚŽ  MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO DJKT je spolupořadatelem nejprestižnějšího divadelního festivalu v České republice, jehož 19. ročník se v Plzni uskutečnil v září 2011. Festival prezentuje účastníkům z celé republiky i z ciziny nejpozoruhodnější inscenace domácí provenience i podnětné divadelní počiny proslulých zahraničních scén. Inscenacím uvedeným na festivalu se dostává šance vstoupit do širšího povědomí, pravidelně pak bodují v celostátních soutěžích a anketách. 19. ročníku festivalu se zúčastnilo 28 špičkových divadelních souborů a skupin, celkem se odehrálo 33 představení. Součástí festivalu byly dvě tvůrčí dílny: česko-německý videoworkshop, v němž pod vedením svých pedagogů pracovali studenti berlínské univerzity a Palackého univerzity v Olomouci, a workshop divadelní fotografie. Festival přivítal přibližně 219 festivalových hostů z asi 7 zemí světa, festivalová představení zhlédlo celkem 24 276 diváků.  ARMEL OPERA COMPETITION AND FESTIVAL SZEGED Již podruhé se Divadlo J. K. Tyla stalo partnerem celosvětového projektu, dalšími partnery jsou Center for Contemporary Opera v New Yorku, Opera Krakowska, BienneSoleure Théâtre a Szeged National Theater. V porotě 2. kola soutěže pracovali zástupci DJKT – Jan Burian, Ivan Pařík a Jiří Pánek. V koprodukci s Armel Opera Competition and Festival vznikla inscenace Rigoletto (prem. 2. 4. 2011) v režii Róberta Alföldiho.  MEZINÁRODNÍ FESTIVAL JAZZ BEZ HRANIC V roce 2011 se uskutečnil v období říjen až listopad již 6. ročník. Vrcholem se stal koncert švédského vokálního kvintetu The Real Group 5. listopadu 2011 ve Velkém divadle. ÚČAST SOUBORŮ DJKT NA FESTIVALECH  01.03.2011 Praha (Festival OPERA 2011) inscenace „Jakobín“  06.03.2011 Plzeň (Smetanovské dny) inscenace „Bastien a Bastienka“  13.03.2011 Skuteč (festival Novákova a Tomáškova Skuteč), inscenace „Prodaná nevěsta“  28.05.2011 Praha (Pražské jaro 2011) inscenace Ženitby B. Martinů, nastudované ve spolupráci s Pražskou konzervatoří ke 200. výročí jejího založení.  08.09.2011 Zámek Mělník (Festival Jiřího Lobkowicze), inscenace „Turandot“  18.09.2011 Plzeň, Mezinárodní festival DIVADLO, inscenace „Rigoletto“  12.10.2011 Maďarsko, Szeged – National Theatre (Armel Opera Competition and Festival), inscenace „Rigoletto“ KONCERTY  VYSTOUPENÍ BALETNÍ ŠKOLY DJKT v Komorním divadle 25.6. 2011 – 2 představení  JAZZ BEZ HRANIC 5.11.2011 - The Real Group  MEZINÁRODNÍ GALAKONCERT BALETNÍCH ŠKOL 11

6.11.2011 – v programu se představili také žáci Baletní školy DJKT  VÁNOČNÍ KONCERT ve Velkém divadle 12.12.2011 – 2 představení Plzeňského dětského sboru ZUŠ B. Smetany  NEDĚLNÍ KONCERTNÍ MATINÉ ve foyeru Velkého divadla 9.1.2011 Musica vagantium 30.1.2011 Pořad z děl plzeňských skladatelů 3.4.2011 Dámský sbor opery DJKT v Plzni 24.4.2011 Melodie ze světových muzikálů (S. Topinková Fořtová, J. Ježek) 30.10.2011 Setkání s Libuší Márovou a Vilémem Míškem 20.11.2011 Ensemble a tre 18.12.2011 B. Hejtmánková, V. Müllerová, P. Švingr - A. S. Puškin, P. I. Čajkovskij VÝSTAVY  Evropský divadelní plakát II - pozoruhodná výstava z grafických sbírek Moravské galerie v Brně (Komorní divadlo, září - říjen)  Projekt nového divadla v Plzni (Komorní divadlo, říjen - prosinec 2011)  Výstava kostýmní tvorby DJKT v Českém centru v Mnichově 15. února - 11. března 2011, součástí programu byla videoprezentace Divadla J. K. Tyla  Výstava velkoformátových divadelních fotografií ve spolupráci s chráněnou dílnou Kačaba 5.– 30.dubna 2011 VÝZNAMNÉ AKCE  Prázdninové prohlídky historické budovy Velkého divadla 11. - 31. 7. 2011 Po několikaleté přestávce, vynucené rekonstrukcemi probíhajícími vždy během divadelních prázdnin, otevřela historická budova Velkého divadla v červenci opět své prostory hojným návštěvníkům. Exkurzy do míst, jež jsou divákům běžně nedostupná, se i letos těšily velkému zájmu turistů, ale i Plzeňanů. (Celkem 1708 návštěvníků.)  Divadelní ples – Měšťanská Beseda 11. 2. 2011

KLUB PŘÁTEL DJKT - pravidelná měsíční setkání diváků s umělci v Klubu Komorního divadla věnovaná různým událostem – premiérám, jubileím atd. VÝTVARNÁ SOUTĚŽ PRO ŠKOLY Navrhni nové divadlo pro Plzeň přinesla překvapivě rozmanitou škálu originálních řešení III.2. Doplňkové činnosti  BALETNÍ ŠKOLA DJKT má cca 400 žáků. Na závěr sezony uspořádala v Komorním divadle dvě vystoupení – 25. 6. 2011.  KLUB MLADÝCH DIVÁKŮ 12

V průběhu celého roku fungoval Klub mladých diváků (KMD), který vznikl ve spolupráci se středními školami v r. 2005. V červnu 2011 skončil úspěšně šestý ročník a od října 2011 běží již sedmý. Sedmý ročník navštěvuje rekordních 377 žáků a studentů. Program KMD zahrnuje 8 představení ročně, každé z nich je doprovázeno odborným výkladem.  BESEDY S MLADÝMI DIVÁKY – Mladý inscenační tým v činohře inicioval podnětné diskuse se studenty po klubovém představení S vyloučením veřejnosti (duben) a inscenaci hry irské autorky Porcie Coughlanová (říjen).  ZLEPŠENÍ DOSTUPNOSTI DIVADLA PRO REGIONÁLNÍ NÁVŠTĚVNÍKY – 7. ročník Projekt umožňuje návštěvu divadelních představení pro občany z malých měst a obcí se špatnou dopravní dostupností. Zájem je stále velký – 377 abonentů na skupinu Z a předplatitelskou skupinu Z2 navštěvuje celkem 57 abonentů. PUBLIKACE VYDANÉ DIVADLEM J. K. TYLA  DIVADLO J. K. TYLA 2011/12 - trojjazyčná repertoárová brožura  PŘEDPLATNÉ 2012 - informační brožura pro abonenty  DIVADELNÍ PROGRAMY ke všem inscenacím a koncertům  INFO LIST leden – prosinec 2011 10 čísel pravidelného měsíčního informačního bulletinu  PLZEŇSKÁ DIVADELNÍ REVUE 1 – 4 / 2011  9. ročník reprezentativního divadelního časopisu DJKT pořizuje záznam všech inscenací. Ze záznamů čerpá regionální televize, ukázky slouží průběžně k propagaci prostřednictvím televizních obrazovek umístěných na frekventovaných místech v Plzni. Vydána aktualizovaná verze DVD s komplexní informací o Divadle J. K. Tyla, vč. videoukázek z inscenací. SPOLUPRÁCE S OSTATNÍMI PŘÍSPĚVKOVÝMI ORGANIZACEMI A SOUKROMÝM SEKTOREM V OBLASTI SLUŽEB  ODD. PROPAGACE A MARKETINGU MMP - spolupráce pravidelně během celé sezóny - využití nabídky bezplatných pronájmů ploch citylight, velkoformátových polepů zastávek MHD a ploch hypercube - v měsících říjen – prosinec 2011 podpora prodeje předplatného - v průběhu roku prezentace souborů, značky DJKT a doplňkových aktivit  INFORMAČNÍ CENTRUM – plzeňská radnice - umístění divadelních tiskovin v provozních prostorách (Divadelní revue, Infolisty, programové letáky, letáky k divadelním inscenacím, brožury předplatného) 13

- využívání monitoru ve výloze infocentra pro prezentaci inscenací  KNIHOVNA MĚSTA PLZNĚ a SVK - umístění propagačních divadelních tiskovin v prostorách knihovny (Divadelní revue, Infolisty, programové letáky, letáky k divadelním inscenacím, brožury předplatného) - využití prostor výkladů do ulice B. Smetany pro propagaci divadelní tvorby pomocí video spotů a umístění citylightu  ZOOLOGICKÁ A BOTANICKÁ ZAHRADA - umístění propagačních divadelních tiskovin ve vstupních prostorách (Divadelní revue, Infolisty, programové letáky). - umístění propagačního banneru v prostoru ZOO  ESPRIT – plzeňský kulturní servis - umístění propagačních divadelních tiskovin v jejich prostorách (Divadelní revue, Infolisty, programové letáky, letáky k divadelním inscenacím, brožury předplatného) - spolupráce v rámci jednotného městského rezervačního systému Plzeňská vstupenka  divadlo ALFA - umístění propagačních divadelních tiskovin v prostorách divadla (Divadelní revue, Infolisty, programové letáky, letáky k divadelním inscenacím, brožur předplatného)  Spolupráce s médii - tisk (ČTK, MF dnes, Deníky Bohemia – Plzeňský deník, Právo, Sedmička, Plzeňský rozhled) – pozvánky na inscenace, aktuality, medailony umělců, významná jubilea, akce a zájezdy, ocenění - Český rozhlas Plzeň – pravidelná soutěž na podporu prodeje inscenací – 1 den v týdnu pravidelně po celou sezónu, uveřejňování pozvánek na inscenace, účast inscenátorů, umělců v pořadu „Host před polednem“ - FM PLUS a Rádio Blaník – pozvánky na premiéry, vysílání spotu na inscenace Porcie Coughlanová, Noc na Karlštejně a na předplatné 2012 - spolupráce s kulturním portálem www.musical-opereta.cz., www.operaplus.cz, www.musical.cz, www.studentpoint.cz (upoutávky na představení, pozvánky na premiéry, recenze, výročí, ceny) - spolupráce s kulturním portálem www.scena.cz (on-line rozhovory s umělci, upoutávky na premiéry, recenze, rozhovory, bannery) - kabelová TV a radniční vysílání, Prima ZAK TV  CENTRUM BAVARIA-BOHEMIA SCHÖNSEE - prezentace divadelní tvorby v německém informačním centru – měsíční programy - umisťování programu DJKT na web CBB  Kavárna Kačaba - umístění propagačních divadelních tiskovin v jejich prostorách (Divadelní revue, Infolisty, programové letáky, letáky k divadelním inscenacím, brožury předplatného)  Sít informačních stojanů - umístění prvních 5 kusů informačních stojanů na významných místech. Zaměření prezentace na studenty - spolupráce se Západočeskou univerzitou v Plzni. 14

IV.

ZPRÁVA O HOSPODAŘENÍ

IV. 1. Základní ukazatele rozpočtu částky jsou uvedeny v tisících Kč

rozpočet hlavní činnost

skutečnost doplňková činnost

celkem

příspěvek na provoz celkem v tom: a/ rozpočet města b/ Plzeňský kraj c/ MK ČR

155 584

157 734

157 734

145 584 6 000 4 000

145 734 6 000 6 000

145 734 6 000 6 000

hospodářský výsledek příspěvek na investice limit mzdových prostředků na hlavní činnost pracovníci

0 0 91 876

1 938 0 92 142

405

384,6

Náklady a výnosy celkem Výkaz zisku a ztráty Rozvaha Příloha k rozvaze Přehled hospodaření vývoj celkových nákladů a výnosů vývoj výše příspěvku na činnost vývoj výše příspěvku na činnost bez osobních nákladů vývoj výše příspěvku na činnost po odečtení inflace opravy a investice

1 763

3 701 0 92 142 384,6

- příloha č. 11 + tabulky 2-7 - příloha č. 12 - příloha č. 13 - příloha č. 14 - příloha č. 15 - příloha č. 16 - příloha č. 17 - příloha č. 18 - příloha č. 19 - příloha č. 20

Komentář Náklady Celkové náklady za rok 2011 byly vykázány ve výši 186 041 tis. Kč a představovaly čerpání na 99,8 % z celkového plánovaného ročního rozpočtu, z toho náklady hlavní činnosti byly vykázány ve výši 183 719 tis. Kč, náklady doplňkové činnosti ve výši 2 322 tis. Kč. a) Materiálové náklady byly čerpány na 87,41 % ročního rozpočtu ve výši 8 391 tis. Kč, v hlavní činnosti bylo vyčerpáno 8 328 tis. Kč, v doplňkové 63 tis. Kč. Proti rozpočtu byly čerpány nižší finanční prostředky na výrobu dekorací a kostýmů a na pořízení hudebních materiálů. Snížily se též náklady vynaložené na nákup režijního materiálu a drobného hmotného majetku v ceně do 40 tis. Kč za kus. b) Náklady na energie byly čerpány na 98,36 % rozpočtované částky ve výši 7 180 tis. Kč, z toho v hlavní činnosti 6 855 tis. Kč a v doplňkové 323 tis. Kč. U žádného druhu energií nebyly vykázány výraznější rozdíly proti skutečnosti loňského roku s výjimkou nákladů na teplo, kde čerpání nákladů ve druhém pololetí ovlivnila velmi mírná zima a úspora dosáhla výše cca 500 tis. Kč. Lze předpokládat, že náklady na všechny druhů energií se 15

budou každoročně zvyšovat, organizace nemá možnost výrazně snížit jejich spotřebu při stejném rozsahu činnosti a ani nemůže výrazně ovlivnit ceny, které jsou účtovány dominantními dodavateli. c) Náklady na služby byly čerpány na 109,26 % ročního rozpočtu v celkové částce 33 342 tis. Kč, z toho v hlavní činnosti 32 404 tis. Kč a v doplňkové 902 tis. Kč. Vyšší čerpání proti loňskému roku bylo zaznamenáno zejména v položce ostatní služby v oblasti týkající se autorských práv – zejména poplatků za užití uměleckých děl a půjčování hudebních materiálů. V roce 2011 bylo uhrazeno za tyto služby 4 546 tis. Kč, což je o 7,7 % více než v roce 2010. Další významnou částkou, která každoročně výrazně ovlivňuje čerpání položky služby, jsou náklady na honoráře hostujících umělců a inscenátorů. Hostující umělci, zejména špičkoví operní a muzikáloví sólisté, odmítají vstupovat do pracovního poměru z důvodu velmi nízkých platů, které jim můžeme nabídnout, a preferují smlouvy podle autorského zákona na jednotlivé role. Náklady čerpané na úhrady autorských poplatků a honorářů jsou jednou z položek nutných pro činnost organizace, ale jejich výše je ze strany organizace téměř neovlivnitelná – jedná se o tržní ceny inkasované buď agenturami a nebo přímo umělci – sólisty, kde výše jejich honoráře je přímo úměrná poptávce po jejich uměleckých výkonech a v neposlední řadě i popularitě. Při zachování stejné produkce a rozsahu činnosti organizace není předpoklad snižování výše těchto nákladů v následujících letech. Dále v položce ostatní služby jednorázově vzrostly náklady o úhradu projektové dokumentace na opravu kočárového vjezdu a střechy Velkého divadla a výrazně se zvýšily náklady na stočné – důsledek zvyšující se ceny za tuto službu. Ostatní náklady na služby byly čerpány v souladu s rozpočtem. d) Mzdové náklady celkem byly čerpány ve výši 92 912 tis. Kč, což představuje 100,58 % celkových rozpočtovaných nákladů roku 2011. Limit mzdových prostředků byl zřizovatelem stanoven na hlavní činnost ve výši 91 876 tis. Kč, zde je vykazováno čerpání ve výši 92 142 tis. Kč, což je 100,3 % rozpočtované částky. Rozdíl proti limitu hlavní činnosti byl uhrazen z fondu odměn a převeden do výnosů organizace. V doplňkové činnosti byla vyčerpána částka 770 tis. Kč, tyto náklady byly vynaloženy převážně na odměny pracovníků zajišťujících výuku v baletní škole a pracovnice v půjčovně kostýmů. Průměrný plat za sledované období byl vykázán ve výši 19 232,- Kč a je třeba konstatovat, že při srovnání s průměrným platem ČR se rozdíl neustále zvyšuje, v současné době se blíží částce 5 000,- Kč. Průměrného platu platného pro ČR dosahuje v organizaci cca 11% pracovníků. Ani v letošním roce se nepodařilo naplnit plánovaný stav zaměstnanců – v průměru bylo neobsazeno 20 pracovních míst, převážně špičkových sólistů v uměleckých souborech a vysoce kvalifikovaných pracovníků UT provozu a správy. Důvodem nezájmu o práci v DJKT neuměleckých pracovníků je podprůměrné platové ohodnocení ve srovnání s nabídkami ostatních firem. Úspory bylo dosaženo v položce daně a poplatky, neboť v letošním roce nebylo třeba odvést do státního rozpočtu žádnou částku za neplnění povinného podílu v zaměstnávání osob se zdravotním postižením a ani nebyla hrazena žádná daň z příjmu právnických 16

osob. Ostatní nákladové položky byly čerpány v souladu s rozpočtem. Úspory bylo dosaženo v položce ostatní náklady, když změnou vyhlášky byl snížen příděl do FKSP. Vlastní výnosy Celkové vlastní výnosy dosáhly výše 32 008 tis. Kč a byly plněny na 109,1 % celkového ročního rozpočtu. a) Vlastní výkony / tržby ze vstupného a prodeje zboží / činí 24 486 tis. Kč a jsou plněny na 109,6 % ročního rozpočtu, v porovnání se stejným obdobím loňského roku byly vyšší o cca 300 tis. Kč a představují nejvyšší dosažené tržby za vlastní výkony v novodobé historii organizace. Za rok 2009 bylo dosaženo 80,7 % průměrné návštěvnosti, průměrná cena vstupenky byl ve výši 151,- Kč. b) Ostatní výnosy činí 7 256 tis. Kč a toto představuje 103,7 % celkového ročního rozpočtu. Z toho v hlavní činnosti bylo vykázáno 3 171 tis. Kč a v doplňkové 4 085 tis. Kč. Výnosy v hlavní činnosti byly realizovány převážně představeními mimo budovy DJKT jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Výnosy z doplňkové činnosti představují zejména výnosy z pronájmů budov, půjčování kostýmů, z provozování ubytovacích zařízení pro zaměstnance a úhrad školného z baletní školy. Příspěvek na provoz, granty, dary, dotace Zřizovatelem byl poskytnut příspěvek v částce 145 734 tis. Kč a znamenal 100,1 % plánovaného příspěvku. MK ČR byla poskytnuta částka 6 000 tis. Kč, Plzeňským krajem 6000 tis. Kč. Ve sledovaném roce organizace kromě výše uvedených příspěvků na provoz neobdržela žádné granty, dotace a dary.

IV. 2. Vývoj stavu majetku a výsledky inventarizace Příspěvek na investice Zřizovatelem nebyl pro rok 2011 schválen žádný příspěvek na investiční činnost. Byl jí uložen odvod do rozpočtu města ve výši 900 tis. Kč. a) investiční činnost V roce 2011 byly dokončeny investiční akce za celkem 5 942 tis. Kč. Bylo dokončeno několik rozsáhlých rekonstrukcí v budově Velkého divadla – byly skončeny práce II. etapy rekonstrukce teleskopů pro boční svícení, rekonstrukce záznamového zařízení a zakoupen nový mixážní pult. Dále byl zateplen plášť budovy zámečnické dílny a instalováno zabezpečovací zařízení v dílnách. Byly zakoupeny movité věci - technická zařízení pro potřeby dílen, jevištních provozů VD a KD a byly pořízeny hudební nástroje. b) inventarizace V průběhu sledovaného období byla v souladu s pokynem zřizovatele na základě příkazu ředitele provedena inventarizace veškerého majetku a závazků organizace. Provedenými inventarizacemi nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi účetní evidencí a skutečným stavem.

IV. 3. vývoj fondů organizace Organizace vytváří a) fond kulturních a sociálních potřeb, který je naplňován 1 % ze skutečně vyplacených platů za příslušný rok ve výši cca 888 tis. Kč ročně a v souladu se Směrnicí o hospodaření s tímto fondem je ve spolupráci

17

s Odborovou radou rozhodováno o jeho užití. Zůstatek fondu k 31. 12. 2011 je ve výši 358 tis. Kč. b) fond odměn, který byl vytvořen ze zlepšených hospodářských výsledků předchozích let, se zůstatkem k 31. 12. 2011 ve výši 1 834 tis. Kč. V roce 2011 bylo z tohoto fondu vyčerpáno 266 tis. Kč na úhradu překročení limitu mzdových prostředků na hlavní činnost. c) rezervní fond, vytvořený ze zlepšených hospodářských výsledků předchozích let se zůstatkem k 31. 12. 2011 ve výši 5 061 tis. Kč a určený na pokrytí nákladů nezajištěných příspěvkem nebo vlastními výnosy, případně nákladů nepředvídaných. V roce 2011 nebyla čerpána žádná částka. d) fond reprodukce majetku, který je tvořen jednak odpisy dlouhodobého hmotného majetku, případně účelově určenými příspěvky zřizovatele se zůstatkem k 31. 12. 2011 ve výši 4 137 tis. Kč. V roce 2011 bylo z tohoto fondu čerpáno celkem 5 942 tis. Kč na úhradu investičních akcí a dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku. Dále byla na základě rozhodnutí zřizovatele odvedena do jeho rozpočtu částka 900 tis. Kč.

IV.4. rekapitulace závěrů z finančního vypořádání vůči zřizovateli Hospodářský výsledek Rok 2011 byl ukončen s hospodářským výsledkem + 3 701 tis. Kč. Rozdělení zlepšeného hospodářského výsledku Ze zlepšeného hospodářského výsledku ve výši 3 701 tis. Kč organizace navrhla při finančním vypořádání roku 201 převést do fondu odměn částku 500 tis. Kč a zbytek do rezervního fondu. Návrh nebyl dosud schválen zřizovatelem.

V.

ZÁVĚR

V příštích 2 letech dojde k dlouho očekávané výstavbě nového divadla. Pro DJKT tím budou vytvořeny podmínky pro významné posílení jeho uměleckého i společenského postavení v českém i evropském kontextu. Tato skutečnost však zároveň přinese mnoho nových úkolů a problémů. Budeme se muset nejen aktivně podílet na celém procesu výstavby, ale připravit do všech detailů nový umělecký program vycházející z naší dlouhodobé strategie. Vysoké nároky budou kladeny nejen na oblast plánování a produkce, ale i na celý umělecko-technický provoz v návaznosti na stěhování do nové budovy a zvládnutí nového prostoru i nových technologií. Vstupujeme do tohoto období s pevnou vírou, že se DJKT během příštích 4 let bude pyšnit nejen novou budovou, ale zejména novým a kvalitnějším uměleckým programem. Úspěšnost při zvládnutí těchto náročných cílů bude i nadále podmíněna podporou široké veřejnosti i podporou města, kraje i státu. Věříme, že výstavba nového divadla bude nejen pro Plzeň důkazem, že ekonomické potíže nebo ekonomická krize neznamenají automaticky krizi duchovní.

18

ORGANIZAČNÍ SCHÉMA DJKT ŘEDITEL

náměstek

vedoucí UTP

ředitelství EPÚ

správa dílen

OÚ

transport

sklad materiálu

výroba dekorací

výroba kostýmů

opera

opereta

truhlárna

vlásenky

zámeč.dílna

garderoba

malírna

krejčovny

čalounická dílna

sklad kostýmů

osvětlovači vrchní mistr VD

zvukaři

činohra technika VD balet

velín VD správa VD

vrchní mistr KD

osvětlovači technika KD správa KD

Legenda: VD - Velké divadlo KD - Komorní divadlo EPÚ - ekonomický a personální útvar UTP - umělecko technický provoz OÚ - obchodní útvar

PRODUKCE DJKT ZA OBDOBÍ LEDEN - PROSINEC 2011 PRODUKCE CELKEM scéna VD KD Klub Tuzemské zájezdy Zahraniční zájezdy Festival Celkem vč. MFD

počet představení 278 246 21 27 1 33 606

počet premiér 9 7 1 0 0 0 17

počet návštěvníků 81.158 79.779 1.045 13.055 630 24.276 199.943

tržby 12.137.232,00 11.670.473,00 126.278,00 2.174.227,00 518.215,50 0,00 26.626.425,50

PRODUKCE DLE SOUBORŮ NA VLASTNÍCH SCÉNÁCH scéna opera opereta činohra balet zaměstnanci hosté celkem

počet představení 124 163 190 67 1 545

počet premiér 5 4 6 2 0 17

počet návštěvníků 28.738 57.540 50.732 20.874 3.657 441 161.982

PRODUKCE CELKEM NA VLASTNÍCH SCÉNÁCH ukazatelé počet představení počet uvedených titulů z toho premiér počet návštěvníků z toho abonentů návštěvnost v % tržby za představení prům.cena vstupenky

skutečnost r. 2011 545 46 17 161.982 74.845 80,74 23933983,151,-

prům.cena vstupenky 156,160,145,134,22,0,151,-

tržba v Kč 4.482.292,00 9.233.532,00 7.339.851,00 2.798.058,00 80.250,00 0,00 23.933.983,00

CELKOVÁ NÁVŠTĚVNOST 2009 - 2011 2009 199260

2010 207657

2011 199943

210000 207657 199943

199260

DIVÁCI

140000

70000

0 2009

2010

ROK

2011

CELKOVÁ TRŽBA z hlavní činnosti - 2009 - 2011 tržby

2009 26525

2010 28402

2011 26626

vč. zájezdů

30000

28402 26626

TRŽBA (v tisících)

26525

20000

10000

0 2009

2010

ROK

2011

2009 141

PRŮMĚRNÁ CENA VSTUPENKY porovnání 2009 - 2011 2010 2011 142

151

160 151 141

142

2009

2010

Kč

120

80

40

0

ROK

2011

PŘEDPLATNÉ - porovnání počtu abonentů ročního předplatného 12000

DIVÁCI

2010 10277 9000

2011 10020

10277

2012 10006

10020

10006

6000

3000

0 2010

2011

ROK stav vždy k 31.1.

2012

PŘEDPLATNÉ - porovnání tržeb ročního předplatného 12000

2010 10727

2011 10922

2012 10837

10727

10922

2010

2011

10837

Tržba (v tisících)

9000

6000

3000

0

ROK stav vždy k 31.1.

2012

CELKOVÝ POČET NÁVŠTĚVNÍKŮ mateřská scéna 161982ROK 2011 tuzemsko zahraničí ostatní

ZAHRANIČNÍ ZÁJEZDY 630

13055 630 24276

OSTATNÍ 24.276

TUZEMSKÉ ZÁJEZDY 13.055

MATEŘSKÁ SCÉNA 161.982

PODÍL OKRESŮ NA CELKOVÉ NÁVŠTĚVNOSTI ZA ROK 2011

PODÍL OKRESŮ NA CELKOVÉ NÁVŠTĚVNOSTI ZA ROK 2011

Plzeň - město Plzeň - sever Plzeň - jih Tachov Rokycany Domažlice Klatovy Ostatní

3,9

57,3 8,1 (v procentech) 8,7 5,1 6,9 6,5 3,9 3,5 100

3,5

6,5

Plzeň - město Plzeň - sever

6,9

Plzeň - jih Tachov

5,1

Rokycany

57,3

8,7

Domažlice Klatovy

8,1

Ostatní

příloha č. 10

Bohuslav Martinů: ŽENITBA v Plzni poprvé Giacomo Puccini: GIANNI SCHICCHI 29. 1. 2011 ve Velkém divadle PLZEŇSKÁ OPERA SRŠÍ VTIPEM Operní aktovky Ženitba a Gianni Schicchi osloví svou bezprostředností i ty diváky, kteří na operu obvykle nechodí - Gejzíry vtipu, neotřelé nápadité gagy, situační komika i nadsázka. Výtečně hrající orchestr a pěvci odvádějící výborné pěvecké a obdiv zasluhující zcela profesionální herecké výkony. Díla, která mají spád a ani chvilku nenudí. Pod taktovkou Jiřího Štrunce vyniká hudební čistota Ženitby, ve své jednoduchosti však plná rozličných motivů a posluchačsky vděčná stejně tak, jako charakterově zcela odlišná, melodicky bohatá, silná hudba Pucciniho Schicchiho, pro něhož dirigent volí působivá tempa i dynamiku. Zásluhu na celkové bezprostřednosti má i výtvarná podoba inscenací, pod níž je jako autorka scény a kostýmů podepsána Marta Roskopfová. Klasicky pojaté aktovky plné nápadů si získají diváky od prvních okamžiků. Režisér Josef Novák opět prokázal svůj cit pro charakteristiku prostředí i postav, pro hudbu i autora. A tak na scénu přivádí v Ženitbě neodolatelné lidské figurky lehce gogolovsky zkarikované se všemi lidskými slabostmi, mile směšné a vděčně komické. Zcela bezvýhradně mezi nimi exceluje po všech stránkách jedinečný Dalibor Tolaš jako váhající, rozhodnutý a posléze prchající ženich Podkolesin. Souznění s publikem zcela jistě napomohl skvělý překlad Evy Bezděkové, neboť komediálnost a vtip je nejen v tématu, režii, ale přirozeně v textu samém. Na výbornou rozehraný večer pokračuje neméně skvěle trochu jinak laděným smíchem ironickým, sarkastickým humorem Pucciniho Gianniho Schicchiho. Tentokrát přivádí režisér na scénu bizarní až přízračné postavy hamižných příbuzných, lačnících po dědictví, zamilovaný mladý pár a ironického hlavního hrdinu - Gianniho Schicchiho, který vytrestá příbuzné a zajistí štěstí své dceři Laurettě a jejímu milému Rinucciovi. Titulní role se výtečně zhostil oblíbený Aleš Hendrych. Schicchimu dal sarkasmus, zachoval noblesu a přitom odměřil tu správnou dávku komiky. Velký aplaus si vysloužili pěvecky i herecky skvělí představitelé mladého páru. Radka Sehnoutková jako dojemná Lauretta i v této zkratce dokázala vytvořit postavu plastickou a životnou. A ani výborný Richard Samek nezůstal roli Rinuccia nic dlužen. Plzeňská opera přišla se skvělým komediálním večerem a inscenacemi, které osloví i ty diváky, kteří na operu obvykle nechodí. Gabriela Špalková, MF DNES 2. 2. 2011 OPERNÍ PREMIÉRY ROZESMÁLY PUBLIKUM Divadelní událost Poprvé ve své historii uvedl plzeňský operní soubor Ženitbu Bohuslava Martinů, ke které připojil jednoaktovku Gianni Schicchi od Giacoma Pucciniho. To svědčí o posluchačsky i divácky pestré a vděčné dramaturgii opery Divadla J. K. Tyla. (...) Protagonisté premiéry 29. ledna – Lucie Hájková jako nevěsta, její nápadníci Dalibor Tolaš, Tomáš Kořínek, Michal Kubečka a Miroslav Kopp či Richard Samek – obohatili dílo suverénními a zcela vyrovnanými pěveckými výkony, ale i znamenitým hereckým ztvárněním svých rolí. Ani v jednoaktovce Gianni Schicchi nezapřel Giacomo Puccini velkého dramatika. Jeho hudba dobře charakterizuje text a je dostatečně nosná. Nacházíme zde i melodicky bohatou árii, která vykazuje všechny znaky skladatelova rukopisu. Za její citově vypjaté podání byla

Radka Sehnoutková odměněna potleskem na otevřené scéně. Výborně si v hlavní postavě Gianniho Schicchiho vedl Aleš Hendrych, ale ani další pěvci nezůstali svými výkony nijak pozadu. V obou operách se sólisté navíc setkali v několika zdařile provedených ansámblových souzpěvech. Jaroslav Fiala, PLZEŇSKÝ DENÍK 10. 2. 2011 HUMOR A VTIP LADÍ I S OPEROU Spojení dvou nebo tří oper v jednom večeru bývá oblíbenou příležitostí vyslechnout v pestrém sepětí díla navzájem kontrastní nebo naopak si něčím blízká. Druhou z těchto možností nabízí od konce ledna Divadlo J. K. Tyla v Plzni, jež připravilo setkání oper naplněných humorem a vtipem: Ženitbu Bohuslava Martinů podle N. V. Gogola a Pucciniho operu Gianni Schicchi podle inspirace Božskou komedií Danta Alighieriho. Jakkoliv je zrod oper časově nepříliš vzdálený (začátek a polovina minulého století), každé z děl už upoutává jinými hudebními prostředky vlastními své době: u Pucciniho kouzlem veristického rozezpívání, u Martinů věcností a úsporností. Režisér Josef Novák šťastně zvolil pro obě opery společné pojetí: využil komediálních dispozic většiny účinkujících a utvrdil komiku děje zvýšenou vitalitou a přehnanou gestikulací jednajících postav. Tímto oživením se mu podařilo udržet u diváků trvalé napětí, dobře vychází i spojení zpívaného a mluveného textu. Autorkou scény a kostýmů je Marta Roszkopfová. Při tvorbě jevištního prostoru neměla tentokrát velký úkol - oba interiéry jsou dobově přiléhavé a funkční. O to více se inspirativně projevila při tvorbě kostýmů, které podtrhly charakter a hlavně komiku děje, ať už to je lehce karikované ruské odění nebo stylizované hávy v druhé části večera. Za řízení Jiřího Štrunce hrál orchestr v prvních dvou představeních s viditelnou chutí, dařilo se uplatnit typické prvky orchestrální řeči obou skladatelů (u Martinů například fanfárovitost dechových nástrojů, srdečnou melodiku legáta smyčců a typický zvuk klavíru, vtip citátů známých melodií). Obou oper se tentokrát neúčastní sbory, zato vystupuje řada sólistů ve velkých i zcela drobných rolích, rozhodujících však kvalitou svého ztvárnění o výsledku celé inscenace. Je radostí zjistit, že premiéra 29. ledna i první repríza o tři dny později přinesly jen výkony kvalitní po stránce pěvecké i herecké. Větší příležitost k rozvinutí postavy využil v Ženitbě především znamenitý Dalibor Tolaš, který ztvárnil ústřední postavu váhavého ženicha Podkolesina v obou představeních. Inscenace byla připravena ve spolupráci s Pražskou konzervatoří a posluchači jejích nejvyšších ročníků se s plným zdarem vystřídali se zkušenými sólisty v mnoha rolích. V Ženitbě například zaujaly obě kouzelně upejpavé nevěsty Lucie Hájková a Veronika Smolíková, výborné svým sopránem, nebo dohazovačky Fjokly (Iveta Žižlavská-Koppová i Ludmila Hudečková). Ve větších rolích vystoupil v Ženitbě Richard Samek jako elegantní Kočkarev, který pak zazářil v Puccinim jako Rinuccio krásnou barvou svého tenoru i hereckou akcí (podobně zapůsobil v této roli i Tomáš Kořínek). Hlavní postavou je zde ovšem Gianni Schicchi, protřelý intrikán, který proti bandě ziskuchtivých dědiců z rodu florentských Donatiů získá dědictví a podvodem tak umožní manželství své dcery s milovaným mužem. V této roli se výrazně uplatnil jak zkušený Aleš Hendrych, tak temperamentní Khachik Matevosyan. V roli Lauretty se překrásnou árií a svěžím hereckým výkonem představily sopranistky Radka Sehnoutková a Barbora Perná. Z řady dalších nelze nejmenovat alespoň pěvce, kteří zpívali v obou představeních: ve své důstojnosti směšného Simona Pavla Horáčka a zarputilou Zitu Petry Vondrové. Byla by škoda, kdyby se zájemci o operní umění nechali odradit od návštěvy večera dvou oper jejich méně známými tituly. Připravili by se tak o zážitek z krásné hudby a veselé nálady. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – březen 2011

Norman Robbins: HROBKA S VYHLÍDKOU 19. 2. 2011 v Komorním divadle v Plzni poprvé JE LIBO NAMÍCHAT HOROROVÝ KOKTEJL? Hrobku s vyhlídkou v plzeňském Divadle J. K. Tyla můžete vítat slovy: Je skvělé, že se hraje detektivka! Nebo se třeba budete ptát: Proč se uvádí na jevišti hororová komedie, když kriminálek a thrillerů je plná televize? Lepší je připojit se k první skupině, protože živého herce obrazovka nikdy zcela nenahradí. Kdo se nechal při sobotní premiéře Hrobky s vyhlídkou ovládnout napětím i humorem, určitě se mohl bavit a přijmout nový titul jako osvěžení repertoáru. Hru šestasedmdesátiletého britského autora Normana Robbinse nastudoval na scéně Komorního divadla v Plzni mladý režisér zdejšího činoherního souboru Martin Vokoun. Divácky tak oblíbené prostředí – osamělý starý anglický dům – zalidnila desítka herců, která opět upozornila na sílu plzeňské činohry. Stále tu jsou osobnosti, jež probouzejí zájem publika svým uměním charakteristiky včetně brilantní konverzace a dávky osobitého tajemství. Sluší se jmenovat všechny: Štěpánku Křesťanovou, Moniku Švábovou, Janu Kubátovou, Andreu Černou, Zorku Kostkovou, Kateřinu Vinickou, Zdeňka Rohlíčka, Jakuba Zindulku, Zdeňka Muchu a Miloslava Krejsu. Ale nečekejte úplně klasickou detektivku, spíš jakýsi koktejl se svérázným vtipem a nadsázkou. A že by se špetkou jedu? Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 21. 2. 2011 SEDM MRTVOL STAČÍ, PANE ROBBINSI Ve filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku, napočítá divák celkem pětadvacet mrtvol. V detektivní komedii Hrobka s vyhlídkou je jejich počet o něco nižší, což je však dáno jen tím, že autor Norman Robbins nedodal dostatečné množství potenciálních obětí. Jinak ovšem vraždí s vášní a noblesou vlastní všem autorům klasických anglických detektivek. A protože k tomu přidává i notnou dávku anglického humoru, je tato novinka na repertoáru plzeňské činohry představením, na něž má člověk chuť jít ještě jednou. I když už ví, kdo je vrah. Od prvního okamžiku jím může být naprosto kdokoli, protože všichni přítomní mají nárok na část dědictví po nedávno zesnulém pánovi domu. A každému by se samozřejmě líbilo dědit víc. Navíc každý je nějak podivný, každý má své tajemství. Někdo tu lže. Anebo spíš: je tu někdo, kdo snad nelže? Těžko říct. Režisér Martin Vokoun nastudoval inscenaci, která nemá hluchá místa, kde se divák baví i leká a kde každá z postav vzbuzuje dojem, že právě ona je vrahem. A když tomu divák dokonale uvěří, dotyčný je zabit. Důvod k vraždění má právní zástupce rodiny Hamilton Penworthy v podání Jakuba Zindulky stejně jako hlavní dědička, slavná spisovatelka Ermyntruda Ashová, v podání Kateřiny Vinické. Ještě podezřelejší je pětice podivínských sourozenců Tombových: hysterický nejstarší Lucien v podání Zdeňka Muchy, Dora Moniky Švábové, jejímž koníčkem je travičství a zahradničení, obhroublá, ale zdá se, že jediná příčetná, Emily v podání Jany Kubátové, nymfomanka Monika, kterou hraje Andrea Černá a Miloslav Krejsa coby Marcus, jenž je přesvědčen, že je Caesar. Ale stejně dobře může mít krev na rukou i Marcusova ošetřovatelka Anna, kterou hraje Štěpánka Křesťanová, nebo hospodyně Agatha, jež se stala další skvělou příležitostí pro Zorku Kostkovou. Agnieszka Pátá připravila pro Hrobku s vyhlídkou jednoduchou scénu s oficiálními i tajnými dveřmi, temně strohou halu starobylého anglického sídla. Jsou tu jen věci, které jsou pro děj nezbytné: portrét zemřelého, obraz Lucrezie Borgie, stolek s Dořinými domácími likéry a víny pochybného složení, prázdné police na knihy a židle. A jak ubývá živých, víc a víc místa zabírá hrůza a děs. Martin Vokoun v Hrobce s vyhlídkou potvrdil, že napínavý žánr okořeněný humorem je jeho parketou. Markéta Čekanová, MF SEDMIČKA 1. 3. 2011

NADĚJNÉ VYHLÍDKY? HROBKA I DĚDICTVÍ Činohra Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedla v sugestivní inscenaci výtečnou detektivku Stará, dobrá klasika anglického detektivního žánru je nepřekonatelná. Upoutá, rozesměje, zamrazí. Neztrácí úctu k lidskému. Neurazí, nezesměšní. Nesmí postrádat logiku, vrahem nemusí být zahradník. Další její klasik Norman Robbins (1935) dospěl k dramatickému žánru přes herectví, s nímž se rozloučil v sedmdesátých letech minulého století. Hrobka s vyhlídkou, hra z roku 1978, jejíž premiéru představila plzeňská činohra 19. února, žánr i svého autora výtečně reprezentuje. (...) Agatha Christieová to samozřejmě není a logiku dovedenou ke dřeni tu také nelze uplatňovat, ale je to dobře a šťastně napsaná hra. Podobně jsou napsány i postavy. Přesně odstíněné v charakterech i typech, dynamické, bezprostřední, bezskrupulózní. Soubor si s nimi zaujatě pohrál. Otevřel průhled do chamtivosti a sobectví krytých bontonem dobré rodiny. Ale také rodiny naivní, s níž si ovšem obratný manipulátor umí poradit. (...) Soubor si kongeniálně rozuměl s režisérem Martinem Vokounem. Detaily, jimiž režie mistrně dotahovala Robbinsův text k hororovým okamžikům a jimiž v něm současně dokázala nalézt etický přesah, zaslouží smeknutí. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 3. 3. 2011

James Goldman: LEV V ZIMĚ 1. 10. 2010 ve Velkém divadle ZIMNÍ ROMANCE Z ČASŮ DYNASTIE PLANTAGENETŮ Lev v zimě Jamese Goldmana se nepokouší sklenout most ze století dvanáctého do dvacátého. Žádné paralely, přesto čas od času uhrane a objeví se i na našich scénách. Zatím naposledy v plzeňském Divadle J. K. Tyla v režii Jana Buriana. Goldmanova hra obhlíží závěrečnou fázi vlády Jindřicha II., ano toho, z jehož nástupu na anglický trůn je známější spor s kumpánem, později kancléřem a arcibiskupem canterburským Becketem. Zakladateli plantagenetského rodu bylo dáno k zvelebení a rozšíření říše požehnaných pětatřicet let. (...) Příběh stárnoucího Jindřicha (Pavel Pavlovský), který se pokouší držet od těla mocichtivé synovské následníky Richarda Lví srdce (Martin Stránský), Bohumíra (Jan Maléř) a Jana I., později Bezzemka (Zdeněk Rohlíček), nahlíží dvorské intriky, rodové rozepře a vzpoury. Zdobí ho dialogy napsané vtipně, s nadhledem a úsměvem. Leitmotivem je občasné – třeba vánoční – setkání s uvězněnou chotí Eleonorou Akvitánskou, jejíž představitelka Monika Švábová nabízí nesporně vrcholnou hereckou kreaci inscenace. Ponouká syny ke svržení otce a žárlí na nástupkyni v loži královském, francouzskou princeznu Alici (Štěpánka Křesťanová). Nikdo není popraven ani zavražděn, a tak do hry vstupuje ještě francouzský král Filip II. August (Jakub Zindulka) – kvůli přetahování o vévodství a jiné majetky. Co bylo řečeno na adresu divadla, nebudiž chápáno jako nespokojenost. Lev v zimě je i tři čtvrtě roku po premiéře do posledního místa na balkónovém bidýlku vyprodaný. J. P. Kříž, PRÁVO 3. 3. 2011

Antonín Dvořák: JAKOBÍN Festival OPERA 2011, 1. 3. 2011 ve Stavovském divadle JAKOBÍN VYPRODAL STAVOVSKÉ DIVADLO A SKLIDIL ÚSPĚCH Veliký úspěch ve zcela vyprodaném Stavovském divadle měla v úterý plzeňská inscenace slavné opery Antonína Dvořáka Jakobín. Divadlo J. K. Tyla ji zde uvedlo v rámci prestižního

festivalu Opera 2011. Publikum zahrnulo sólisty i dirigenta velkými ovacemi, četnými spontánními potlesky na otevřené scéně a dlouhým závěrečným aplausem. Představení se souboru plzeňské opery opravdu vydařilo, volání bravo si vysloužili jak Jiří Hájek v roli Bohuše, Pavel Horáček jako hrabě či Radka Sehnoutková v roli Terinky, Jan Ježek jako učitel Benda, výborná byla Ivana Šaková jako Julie či Dalibor Tolaš v roli zrádného Bohušova protivníka Adolfa nebo Miloslav Pelikán jako Jiří. A ve vděčné komické roli purkrabího nezklamal publikum skvělý Jevhen Šokalo. Dobře si vedly i sbory - jak dospělí, tak děti. Sólisté podali výborné výkony pěvecké, výtečně hráli, dobře artikulovali a souznění festivalového publika s jevištěm bylo zcela bezprostřední. Lidé se dobře bavili při komických scénách, zřejmé bylo i napětí při dramatických momentech, lidé ale nezastírali ani dojetí při slavném duetu Bohuše a Julie či scéně starého hraběte a učitele Bendy ve třetím dějství. Jakobín, jemuž výtečné a precizní hudební nastudování Ivana Paříka vtisklo neobyčejný švih, gradaci, ale i jímavou vroucnost, nenechal publikum chladným. Na chodbách bylo slyšet jen pochvalné reakce a řada diváků ocenila ve festivalové hodnotící anketě Jakobína maximálním počtem bodů. (gal, MF DNES 3. 3. 2011

Johann Strauss: NETOPÝR 26. 2. 2011 VD V PLZNI SE NARODIL TROCHU JINÝ NETOPÝR Snad všechny režie Petra Novotného v Plzni diváky zaujaly. A nejinak je tomu u jeho nejnovější inscenace - slavné klasické operety Netopýr s hudbou Johanna Strausse. Výpravný příběh v režisérově úpravě se však líbil asi především těm, kteří nejsou zatíženi tradicí Netopýra na českých jevištích v posledních desetiletích. (...) Režisér upravoval se záměrem celou komedii naplnit co nejvíce humorem. „Všechny árie a kuplety jsem kompletně zachoval a to, co byl spíše zhudebněný dialog, skoro recitativ, jsem odstranil. A texty jsem převedl zpátky do dialogu,“ vyjádřil se do programu k inscenaci Petr Novotný, který je proslulý především jako muzikálový režisér, ale ani s operetou se nesetkal poprvé. Svou úpravu pokládá za „vyrovnanou v poměru činoherního a hudebního“. (...) Režisérův přístup k Netopýrovi se projevil i v obsazení sólových rolí. Na jevišti Velkého divadla v Plzni tak vedle sebe stojí přední čeští operní i muzikáloví pěvci. I to je pro publikum poněkud neobvyklé. V tomto titulu se setkávalo se zpěváky a herci vesměs operetními, kteří však při dnešní nedůvěře divadel k operetě nejsou k dispozici, a v poslední době přivyklo spíš operním pěvcům. Zdaleka ne všichni z nich by však mohli uvést do života Netopýra v nové plzeňské podobě, která je z poloviny činoherní komedií. A tak bylo v sobotní premiéře plně na místě umění Jana Ježka (Gabriel von Eisenstein), Zuzany Kolářové (Rosalinda), Bronislava Kotiše (Falke), Stanislavy Topinkové-Fořtové (Kněžna Orlofsky), Michaely Noskové (Adéla) či Dalibora Tolaše (Frank). Ti se pohybovali na hranici opery, operety a činohry s jistotou krasobruslařů. Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 28. 2. 2011 NETOPÝR. VELKOLEPÁ PODÍVANÁ Straussova opereta Netopýr patří k velkým hudebním divadlům jako hrby k příslovečnému velbloudovi. Plzeňské divadlo ji na svém repertoáru nemělo dlouhých dvacet let. Poslední únorovou sobotu se sem tahle historka o jedné vydařené odplatě za opilecký žertík vrátila. V úpravě a režii Petra Novotného. Nový Netopýr se však od titulu, který plzeňské publikum vidělo v historii celkem šestnáctkrát, znatelně liší. Petr Novotný sáhl do hudební složky, odstranil nadbytečná čísla a vrátil Netopýra k jeho původní podobě, k vaudevillu. (...) Velká opereta, jakou Netopýr je, si žádá i velké obsazení. Doby, kdy plzeňské divadlo disponovalo rozsáhlým klasickým operetním ansámblem, jsou už nenávratně pryč. A tak je

zapotřebí sáhnout do opery i do jiných divadel. Díky tomu se na scéně potkávají někdejší hvězda plzeňské operety, pěvecky i herecky výborný Jan Ježek coby Gabriel von Eisenstein, vynikající a půvabná Zuzana Kolářová jako jeho žena či Stanislava Topinková Fořtová jako dráždivě dekadentní kněžna Orlofsky. Pěveckým překvapením je pak výkon Michaely Noskové v roli komorné Adély. Dokazuje jím, že i televizní show, jako je Superstar, mohou nalézat skutečné talenty, schopné přesvědčivého hereckého výkonu i velmi slibného výkonu v nelehkém oboru operetního zpěvu. V roli ředitele věznice Franka se při premiéře představil Dalibor Tolaš – obvyklá posila z operního souboru, jež v sobě nezapře po otci zděděnou operetní krev. Rovnocenným partnerem mu v závěru příběhu je Jiří Untermüller coby opilý dozorce Frosch. Netopýr se vrátil na jeviště Velkého divadla ve velkém stylu. Výpravné, vpravdě operetní kostýmy Romana Šolce, uměřená scéna Ivo Žídka. Nechybí ani početný sbor a noblesní taneční čísla. Diváci, kterým právě takový kus na repertoáru plzeňského divadla scházel, jím budou jistě nadšeni. Markéta Čekanová, MF SEDMIČKA 10. 3. 2011

Wolfgang Amadeus Mozart: BASTIEN A BASTIENKA 6. 3. 2011 ve foyer Velkého divadla MINIOPERA SE LÍBÍ. ROKOKOVÍ TEENAGEŘI VYPRODALI FOYER Vzniklo po všech stránkách kouzelné, milé představení výtečně zapadající do krásného prostředí foyer. Lilka Rybářová Ročáková využila jeho prostor po celé délce, nikoliv šířce, jak je u divadelních matiné zvykem. Díky této koncepci byli malí i velcí diváci zpěvákům velmi blízko a jásavost, bezprostřednost Mozartovy hudby se přenášela na publikum zcela automaticky. Lilka Rybářová Ročáková dokázala, že umí dobře pracovat s pěvci i dílem samotným. Ačkoliv jedinými rekvizitami byla zahradní lavice, květ v paruce Bastienky, srdcovité lízátko Bastienovo a flétna Colasova, vytvořila představení neobyčejně živé. Má spád, švih, zachovává přitom potřebnou lehkost, hudební i mluvená čísla skvěle navazují a ačkoliv děj je vskutku jednoduchý a prostý, divák se ani chvilku nenudí. Vše se zde jedinečně snoubí s hudbou - ať to je chování postav, způsob pohybu a v neposlední řadě i vhodně volené dobové kostýmy. Komorní Bastien a Bastienka díky tomu dýchá neopakovatelnou atmosférou náhle ožívajících časů Mozartových. Ve svých rolích se blýskli všichni tři mladí umělci svými hlasy a perfektním zvládnutím zpívaných i mluvených partů. Obstáli na výbornou pěvecky i herecky, dokázali postihnout potřeby malého prostoru i v opeře neobvyklou blízkost publika a získat si dětské posluchače. Jak Petra Tionová, tak Ivana Klimentová dobře vystihly své role, aniž by přeháněly vážnost či přehrávaly temperament rokokových teenagerů. A Miroslav Bartoš jako průvodce i kouzelník Colas vyjádřil správnou míru nadhledu i vtipu. A tak hravá Mozartova miniatura o lásce i odpouštění, končící oslavou Colasovy moudrosti, je vskutku představením, které se v našich končinách zřídka kdy vídá. Nejen pro atraktivitu titulu samotného. Ale především pro sázku na malého diváka, pro sázku na pravdivost a víru v autora samotného. Devizou Bastiena a Bastienky jsou samozřejmě umělecké kvality pěvců, hudební nastudování a klavírní doprovod Ivany Janečkové, k nepoznání proměněné rovněž dobovým kostýmem. A je také dobře si v této souvislosti uvědomit, jaké profesionály má ve svých řadách operní sbor Divadla J. K. Tyla. Působivou kulisu tvořilo Bastienovi a Bastience divadelní foyer prosluněné stejně tak, jak prosluněná je inscenace samotná. A je potěšující, že se vrátí v chystaných reprízách pro školy, ale jistě také i pro širokou veřejnost. Vzhledem k tomu, jak rychle se vyprodala dvě festivalová provedení, neměla by po mimořádně příznivé odezvě určitě nouzi o diváky ani ta další. A douška na závěr - v loňském roce si podmanila děti Pauerova Červená Karkulka v režii Lilky Rybářové Ročákové v podání žáků konzervatoře, letos to je Mozartův Bastien a

Bastienka v provedení profesionálů. Dva úspěšné tituly, sály vyprodané do posledního místečka. Již ve dvou ročnících Smetanovských dnů se tedy potvrdil zájem o tento typ rodinných představení a je zřejmé, že v Plzni vzniká díky podpoře festivalu a nyní plzeňského divadla nová, unikátní tradice. Již tento počin sám o sobě a všichni, kteří se o jeho realizaci zasadili, si zaslouží dlouhotrvající aplaus. Gabriela Špalková, MF DNES 9. 3. 2011 BASTIEN A BASTIENKA POBAVILI (...) Nastudování Bastiena a Bastienky se představilo publiku poprvé v neděli 6. března v rámci festivalu Smetanovské dny. S nápadem uvést tento milý titul přišla dlouholetá sólistka plzeňské opery Lilka Ročáková–Rybářová, která dílo také upravila a chopila se i režie. Zdařile se vyrovnala s řadou handicapů – s omezeným prostorem foyer Velkého divadla, s absencí orchestru a se skromnou výpravou, kterou tvoří jen kostýmy a jediná bílá lavička. Pro sólové party měla režisérka „pouze“ tři mladé členy plzeňského operního sboru, ale ti se uvedli v jednoduchém příběhu herecky sympaticky a pěvecky ještě lépe. Petra Tionová (Bastienka), umělecky nejzkušenější Ivana Klimentová (Bastien) a Miroslav Bartoš (Colas) zpívali precizně, slova českého překladu jim byla rozumět a potvrdili své možnosti v operním repertoáru. Jejich úspěchu by však nebylo bez hudebního nastudování a klavírního doprovodu Ivany Janečkové, ale jistě ani bez spolupráce šéfdirigenta opery Divadla J. K. Tyla Ivana Paříka a podpory šéfa souboru Jiřího Pánka. Šťastně interpretovaná Mozartova „dětská“ opera je v Plzni zábavná a při premiéře diváky viditelně potěšila. Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 9. 3. 2011 FESTIVAL POTĚŠIL OPERNÍ LAHŮDKOU Ozdobou druhé poloviny 31. Smetanovských dní v Plzni se nesporně stalo scénické uvedení jednoaktové opery Bastien a Bastienka. Ač dílo teprve dvanáctiletého W. A. Mozarta, jeví již všechny znaky autorovy tvůrčí zralosti a geniality. (...) K realizaci této roztomilé operní hříčky velice posloužilo foyer Velkého divadla v Plzni. Premiéra tam zazněla 6. března v českém překladu Karla Bermana, někdejšího pěvce a režiséra plzeňské opery, a v osvěžující úpravě a režii jeho vděčné žačky Lilky Ročákové, dlouholeté sólistky téže scény. Za jejího vedení se v půvabné hudební hříčce sympaticky rozehráli mladí členové plzeňského operního souboru – sopranistka Petra Tionová (Bastienka), mezzosopranistka Ivana Klimentová (Bastien) a barytonista Miroslav Bartoš (Colas, předobraz pozdějšího Figara). Hrou na klavír znamenitě spolupracovala šéfkorepetitorka opery Divadla J. K. Tyla v Plzni Ivana Janečková, odborným hudebním poradcem byl šéfdirigent operního souboru Ivan Pařík. Pro velký zájem bylo představení ještě téhož dne reprízováno. Mělo zcela jednoznačný úspěch. Miroslav Mrázek, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – DUBEN 2011

COPPÉLIA

- představení 20. 2. 2011 ve Stavovském divadle

PLZEŇSKÝ BALET ZAZÁŘIL V PRAZE Plzeňská Coppélia vydařeně doplnila dramaturgii Národního divadla. Hravý balet vykouzlil úsměvy na tváři dětských i dospělých diváků. Hned první obraz ale spolehlivě naladil diváky na pohádkovou vlnu inscenace a Delibesova hudba jakoby se zhmotňovala na jevišti. Sehranost orchestru a sboru dávala zapomenout na jednotlivé složky a radostná venkovská nálada se nakažlivě přenášela do hlediště. Scéna i kostýmy v tradičním duchu nepostrádaly hravost včetně detailu. Jednoduché a čisté variace sólistů i sboru vynikaly lehkostí a věrohodností interpretace, až divák zapomínal sledovat kroky a chtě nechtě se jen unášel poetikou děje.

Choreografie šéfa plzeňského baletu Jiřího Pokorného citlivě a především účelně syntetizovala klasické variace s moderními prvky, vzdušné kroky jakoby násobily výraz a charakter hudby. Svanilda v podání Ivony Jeličové si naprosto získala publikum, nejen svou technikou, ale především perfektním zvládnutím charakteru role, stejně tak komická postava ševce (Richard Ševčík). Výkony všech byly velmi vyrovnané a profesionální a harmonie všech prvků zaslouží náš obdiv. Lucie Burešová, TANEČNÍ AKTUALITY 10. 3. 2011

CABARET RAGTIME 19. 3. 2011 v Komorním divadle česká premiéra CABARET RAGTIME BAVÍ I BOLÍ Působivým a výjimečným projektem je Cabaret Ragtime, který uvedlo v české premiéře uplynulou sobotu Divadlo J. K. Tyla v Plzni.(...) Před rovným desetiletím spolupracoval choreograf Bronislav Roznos s baletem DJKT poprvé. V inscenaci Time of Pain - Čas bolesti tehdy spolu s tanečníky sugestivně vyjádřil podoby lidské bolesti. Cabaret Ragtime přináší jiné příběhy s odlišným typem hudby, ale něco je oběma titulům společné. Je to osobitost Roznosova choreografického jazyka a jeho schopnost rozkrývat duši člověka. Za zvuků příjemné hudby 20. a 30. let minulého století i novějších melodií prožívá deset tanečníků se svým šéfem v Cabaretu Ragtime stálý svár mezi iluzí a realitou. Iluzí, kterou všichni musí vytvářet v kabaretních scénkách pro publikum, a realitou, kterou prožívají v zákulisí a vůbec ve svém osobním životě. Choreograf tak do originálně vystavěného děje promítl „příběhy lásky, sexuality, ale i konkurenčního střetu či konfliktů mezi šéfem a členy souboru“. Že je zákonitě přítomna opět také bolest, není ani třeba dodávat. (...) Nemůže téměř být reálnějšího divadla na divadle, než jaké nabízí Cabaret Ragtime. Tanečníci tančí tanečníky a ať chtějí nebo ne, musejí o sobě vypovídat víc, než po nich žádají například role v klasických baletech, byť technicky sebenáročnější. Plzeň rozšířila repertoár o časově nerozměrný, ale citově vypjatý a zároveň radostný titul. Mnohdy není snadné vnímat inscenace, které na diváky působí bolestí či smutkem, aniž dávají odpověď, jak se těmto životním těžkostem pokud možno vyhnout. Ani Bronislav Roznos neposkytuje návod či odpovědi, ale nabízí podněty. A také v tom je výjimečný. V Cabaretu Ragtime předává do hlediště krásu, naději i optimismus. Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 21. 3. 2011 PŘED OPONOU ZA OPONOU. CABARET RAGTIME SE ODEHRÁVÁ PRÁVĚ TEĎ Cabaret Ragtime nás přivádí do jiného světa, než na který jsme zvyklí. Do světa iluzí i reality. A takřka současně do světa divadla i civilního života. Mezi členy souboru, kteří tančí v kabaretu, ale mají ještě jiné ambice. Oba světy - divadelní i ten soukromý - se střídají a prolínají v podivuhodné symbióze. A to nejen na jevišti, ale přímo v hledišti. Před a přímo na začátku představení (které se hraje bez pauzy) se totiž mezi publikum postupně vmísí samotní účinkující. Divák se tak vlastně ocitá v kabaretu krátce poté, kdy do Komorního divadla vstoupí. Míjí tanečníky, dívá se jim do tváří, aby je posléze viděl na jevišti jako profesionály kabaretu a současně v jeho zákulisí jako lidi, kteří mají své touhy, cíle i prostředky k jejich dosažení. A aby pak s nimi prožíval okamžiky z jejich životů. S efektními kabaretními scénami se střídají až niterné, křehké pohledy na momenty v životě jednotlivců i celého souboru. Cabaret Ragtime je spíše pohledem do intimního světa mezilidských vztahů, jakousi sondou povah a charakterů umocněný dvojitým divadelním efektem. Je pohledem za kulisy divadelní i za kulisy, které si často sami před sebe a mezi sebe stavíme, aby nám nebylo příliš vidět do tváře. Střídání tanečních stylů s veskrze civilním projevem je v podání členů baletního souboru Divadla J. K. Tyla obdivuhodné, stejně jako provedení neobvyklých tanečních čísel a celkové vystižení atmosféry. Co číslo, to pohled hluboko pod kůži. Ať je to tanečník ve sprše (skvělý

Richard Ševčík), nebo více než odvážný až akrobatický taneční výkon nově přijaté členky souboru (Michaela Musilová). Dále taneční číslo, jakási vzpomínka na minulost, v níž je i touha po tvůrčí budoucnosti šéfa kabaretního souboru v noblesním podání Jiřího Pokorného. Nebo tanečnice ztrácející se a unikající před pronásledováním ostrého světla reflektoru v šéfových rukou, hádky v divadelní šatně, přenášející se do samotného vystoupení. Ale i „obyčejné“ převlékání z kostýmů do tepláků, rychlé proměny zářivých jevištních úsměvů do civilní únavy až apatie a záblesk nadšení a zápalu pro jiné umění, než jaké nabízí laciný kabaret. Pro plzeňský baletní soubor v čele s Jiřím Pokorným bylo toto taneční divadlo výzvou a všichni v ní obstáli na výbornou. Jako celek i jako jednotlivci. Jak působivé je střídání kabaretu a intimity, dravosti i lyriky, tak působivě se vše promítá v koncepci scény a kostýmů Roberta Schraga. Scéna je pojata jednoduše a účelně - posuvnými mřížovými konstrukcemi a schodištěm ji sami účinkující proměňují na jeviště kabaretu i šatny, efekty umocňuje nasvícení a odlesky matných zrcadlových ploch. Mat šaten tak zvláštně kontrastuje s blyštivým efektem jevištní povrchnosti. A stejně tak působí i znamenitě vybraná hudba, charakterizující jednotlivé situace. Jak kabaretní čísla, tak syrovost či osamělost civilu. V Cabaretu Ragtime nehledejme jeden ucelený příběh, zápletku, drama, vyústění, pointu. A vlastně ani začátek či konec. Cabaret Ragtime se odehrává právě teď, tady, mezi námi a v nás. Ani my sami nevíme, jak se budou odvíjet naše cesty a naše životy, jak skončí naše touhy a zda se splní naše přání. I o tom je Cabaret Ragtime. Gabriela Špalková, MF DNES 29. 3. 2011 VRCHOLEM BALETU JE SPRCHUJÍCÍ SE MUŽ (...) Cabaret Ragtime vytvořil Bronislav Roznos v roce 2007 pro svůj vlastní soubor, kde tančí hlavní postavu šéfa. Jde o příběh kabaretního tanečního souboru, který večer co večer na scéně baví diváky a v šatně prožívá svá malá dramata – vášně, lásku, nenávist, závist, zlobu. Také v plzeňské inscenaci se v roli šéfa souboru představuje skutečný šéf baletního souboru, Jiří Pokorný, jenž se před publikum vrací po řadě let. Bronislav Roznos vystavěl tuto postavu nikoli jako náročný sólový part, ale jako postavu spíše psychologickou: pozoruje své kolegy a podřízené a jejich vášně, hádky i milostná vzplanutí jsou mu inspirací pro další tvorbu. A má se opravdu čím inspirovat. (...) Každá scéna je zpracovaná jinak, napětí vždy vystřídá téměř činoherní pasáž převlékání kostýmů či jednoduché změny scény. Absolutním vrcholem představení však je scéna ve sprše. Na jevišti skutečně teče voda a pod ní stojí nahý muž. Absolutní tmu proráží protisvětlo, prostupující skrz stříbřité proudy vody, jež tanečník svým pohybem rozhazuje do stran. Je to několik minut nejsilnější imaginace, nejvýtvarnější scéna z celého představení. (...) Cabaret Ragtime je moderní taneční divadlo a řadí se k tomu nejlepšímu, co plzeňské divadlo v letošní sezoně uvedlo. Markéta Čekanová, MF SEDMIČKA 24. 3. 2011

Giuseppe Verdi: RIGOLETTO 2. 4. 2011 ve Velkém divadle RIGOLETTO BEZ ROMANTISMU MRAZIL A VYVOLAL NADŠENÍ I PŘEKVAPENÍ (...) Novým nastudováním jedné ze tří nejproslulejších Verdiho oper vystřelilo plzeňské Divadlo J. K. Tyla v sobotu do hlediště těžký kalibr. Režisér s pěvci silně oslovili diváky až drásavou syrovostí a jejich city zmrazili neobyčejně koncentrovanými pudy a emocemi. Romantickou operu podle romantického dramatu Victora Huga režisér odromantizoval a podtrhl vyhrocenost vztahů mezi jednotlivými postavami, které scénograf Karel Glogr a autorka kostýmů Anni Füzér uvedli do současného stylizovaného civilu. Podobně odromantizovat hudbu však nemohl dirigent Ivan Pařík, i kdyby tisíckrát chtěl. Hru orchestru

dovedl obdivuhodně sladit s osobitě vedeným děním na jevišti a zpěvem v italském originále. Ze sólistů dominoval premiéře excelentní a bez nadsázky světový výkon Ivana Kusnjera z Národního divadla v Praze, který je v titulní roli už léta uhrančivý i dojemný. Vysoké parametry naplnili také Richard Samek (Vévoda mantovský), Gabrijela Ubavić (Gilda), David Szendiuch (Sparafucile) či Jana Tetourová (Maddalena), představitelé dalších postav i sbor připravený Zdeňkem Vimrem. (...) Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 4. 4. 2011 DVAKRÁT VERDI ANEB KDYŽ DVA DĚLAJÍ TOTÉŽ... Operní divadlo bez kašírovaných kulis a hereckých klišé. Soustředěné, intenzivní vyjádření citů a pocitů. O to usiloval Róbert Alföldi v plzeňském Rigolettovi. (...) Róbert Alföldi vede interprety k divadelně stylizovanému, přitom psychologicky věrohodnému, pochopitelnému jednání. Rigoletto se vysmívá Monteronemu, přičemž se proplétá mezi Vévodovými dvořany, vykukuje za nimi: jako pes, který se bojí a štěká, jen když je za plotem. Když unesou jeho dceru, pokleká před dvořany, ti ale všichni odcházejí a zanechávají ho na jevišti samotného: a tak se Rigoletto obrací se svou úpěnlivou prosbou na publikum. Apelativní divadlo. Zároveň ale i zábavné, to když Vévoda dětinsky vztekle odkopává své boty, nebo když dvořané předvedou jakési kabaretní číslo: pár tanečních kroků, unisono třesení buřinkami. Alföldi dokáže v pravou chvíli situaci odlehčit, vše má přitom jakoby odposloucháno z temporytmu, z charakteru hudby. V kontrastu s drobnými komickými gagy o to intenzivněji pak vyzní vážné, tragické momenty: třeba závěr, v němž Rigoletto objímá zkrvavené tělo, zabalené v igelitovém pytli, a Gilda - bílý anděl nad ním smutně stojí a loučí se s ním. Inscenace je součástí projektu Armel Opera Competition and Festival, podzimní představení, která se odehrají v Györu, budou přenášet televize Mezzo a Duna. Předpokládám, že Rigoletta i v Györu bude zpívat Ivan Kusnjer, který si na premiéře dokázal se svou životní rolí parádně pohrát: byl zábavný i odzbrojující, prostě hluboká, složitá lidská bytost. Premiérové obsazení bylo celkově výborné - v dalších velkých rolích mladí interpreti vládnoucí krásnými hlasy: Gabrijela Ubavić (Gilda), David Szendiuch (Sparafucile) a zvláště Richard Samek (Vévoda). (...) Celkově je podle mě setkání s pozoruhodným maďarským režisérem, ředitelem Národního divadla v Budapešti, inspirativním impulsem pro české operní divadlo. Výrazně oponuje tradičnímu opernímu divadlu, přitom nabízí cestu, která by měla být přijatelná i pro konzervativnější publikum. Jenže: ústecká inscenace Trubadúra ukazuje, že pouhá nápodoba jevištních principů, které vyznává Róbert Alföldi, nemůže vést k vytvoření výmluvné, emotivní inscenace. K tomu je třeba, aby přišla skutečná režisérská osobnost, která netvoří jen racionální konstrukce, ale prokáže divadelní intuici a múzičnost. Lenka Šaldová, DIVADELNÍ NOVINY 19. 4. 2011 RIGOLETTO ZVÍTĚZIL HUDBOU Premiéra 2. dubna i první repríza 5. dubna přinesly v plzeňském Velkém divadle radostné zjištění, že to hlavní, to jest hudební stránka opery, je v nové inscenaci jednoznačně kladem. Dirigent Ivan Pařík, který dílo nastudoval a v obou představeních řídil, vedl hudbu k živým, ale nepřehnaným tempům, orchestr je ve zvuku kompaktní a přitom plastický, pěvce nikdy nepřehlušuje. Ovšem není třeba jej tlumit kvůli menší znělosti jejich hlasů – Plzeň má k dispozici pro obě obsazení pěvce vybavené zvučnými a nosnými hlasy. Vévodu mantovského, muže sice přitažlivého zjevem, ale ve svém sobectví lehkomyslného až krutého, ztvárnili svými znělými tenory znamenitě Richard Samek a Rafael Alvarez. Každý z nich je jiný – Samkův měkký tenor je lahodný a rozeznívá se k až překvapivé plnosti a svítivé barvě ve vrcholných místech, Alvarez je ve zvuku poněkud ostřejší, vybavený prvky italského vedení hlasu, méně využívající účinnosti ztlumených míst. Jakkoliv však je vévoda štědře

vybaven slavnými a pro děj důležitými áriemi, hlavní postavou je Rigoletto. Roli ošklivého a vnitřně rozporného šaška výtečně ztvárnili oba představitelé po pěvecké i herecké stránce. Mistrný je výkon Ivana Kusnjera, excelujícího v patosu árií, Vladislav Zápražný jako by stavěl svou roli ve větší komplexnosti. V obou představeních zpíval zločineckou roli Sparafucila zvučným basem David Szendiuch, který získal velké sympatie publika, jak ukázal ohlas při děkovačce. Velmi dobře byly obsazeny všechny role dvořanů a šlechticů, z nichž nejvýraznější úlohu měli interpreti hraběte Monterona, který pronáší osudovou kletbu nad vévodou i Rigolettem. Ztvárnili jej svým basem účinně Pavel Horáček a Miloš Horák. Pouze mužské hlasy se uplatnily ve sboru, zato velmi kvalitně, v hutné barvě a přesném souzpěvu (sbormistr Zdeněk Vimr). Interpretkám ženských rolí patří také jen chvála. Obě představitelky Gildy, dcery Rigoletta, Gabrijela Ubavić a Petra Perla, vládnou koloraturními soprány krásné barvy, dovedou však výborně interpretovat i dramatické polohy své role (obě jsou navíc krásné). Svůdnou Maddalenu, neváhající svými půvaby napomáhat zločinu, představily pěvecky a výborně i herecky Jana Tetourová a Ilona Kaplová. Menší ženské role znamenitě ztvárnily Ivana Veberová i Ivana Šaková (hraběnka Ceprano) a Valentina Čavdarová i Eva Brabcová jako ustarané společnice Gildy. (...) Maďarský režisér Róbert Alföldi vstupuje do mezinárodní soutěže s odvážným pojetím, v němž zlikvidoval do posledního zrnka pel romantiky, který bývá u tohoto díla obvyklý. Zmizely jakékoliv náznaky šestnáctého století. Časová neurčitost, která se projevila i v kostýmech (Anni Füzér) a v oproštěném řešení scény (Karel Glogr), však nebyla v rozporu s Verdiho hudební mluvou, navíc režisér úspěšně dbal o sjednocení pohybu na scéně s hudbou. (...) Plzeňská inscenace rozhodně stojí za zhlédnutí a vytvoření vlastního názoru na oprávnění dnešních tendencí operní režie. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED 26. 4. 2011 ALFÖLDIM DOBŘE VYPLENĚNÁ RŮŽOVÁ ZAHRADA Maďarského režiséra Róberta Alföldiho znají plzeňští diváci jako razantního inscenátora mnohdy krutých, ale vždy logicky vystavěných a divákovu fantazii provokujících inscenací festivalu Divadlo. Stejně tak si počínal i jako plzeňský operní debutant v případě Verdiho Rigoletta, nastudovaného jako součást projektu Armel Opera Competition, který vyvrcholí v maďarském Szegedu. A věřím, že i tam uspěje a diváky zaujme. Alföldi uzavřel Rigoletta do klece sevřené bílými stěnami, do níž (i z níž) se dostává jen s obtížemi a kde se odehrává koncentrovaný obraz zločinu a trestu za rouhání provinilého otce Rigoletta. Žádné zbytečné ornamenty, po střídmé scéně se pohybuje gesticky sjednocený dav našeptávačů v černých oblecích s buřinkami jako součást vévodovy manipulace. Je to stejně čitelné, jako když režisér Gildu umístí do růžové zahrádky, kterou Vévoda, frajírek v bílém kvádru, necitelně pošlape. Vše se navíc odehrává v agresívní rudo-bílo-černé stylizaci. Inscenace ale překvapivě nepostrádá ani humorné odlehčení prolínající do řady gest. Tragický závěr opery naopak nabídne morytát se zkrvaveným tělem Gildy v igelitovém pytli a její čistou duší zpívající nad zhrouceným otcem. Sólistickému obsazení premiéry vévodil hostující Rigoletto Ivana Kusnjera, který má tuto roli vypracovanou do velké citové přesvědčivosti a obdivuhodně se vypořádal i s pohybovými nástrahami režie. Pěvecky i typově přesný je i floutkovský Vévoda Richarda Samka. Gabriela Ubavič je půvabnou i pěvecky jistou Gildou, sugestivní jak pěvecky, tak i herecky je i civilně profesionální vrah Sparafucile Davida Szendiucha a Maddalena Jany Tetourové. Hudební nastudování šéfdirigenta Ivana Paříka je logické a Verdimu věrné (až na některé škrty), orchestr zní v působivě vypracované dynamice i přiměřeném výrazu, stejně jako sbor. Plzeňský Rigoletto je typem současné moderní inscenace, která Verdiho neznásilňuje, ale

nechává se jím volně inspirovat k působivému, pro interprety sice velmi náročnému, ale pro diváky přitažlivému inscenačnímu tvaru, jaký bývá k vidění na evropské operní scéně. Radmila Hrdinová, PRÁVO 4. 5. 2011

Pedro Calderón de la Barca: ŽIVOT JE SEN 30. 4. 2011 VD ŽIVOT JE SEN. V DIVADELNÍ HŘE LZE ČÍST MEZI ŘÁDKY Život je sen je především filozofickou úvahou vtělenou do divadelní hry. Přináší pohled na život očima těžce zkoušeného člověka, který si musí najít sám hranici mezi skutečností a fikcí, zbavit se reálného i obrazného stínu kamenné kobky. Mezi řádky lze číst úvahy o našich vlastních snech mísících se s realitou - o tom nakolik si utváříme svůj osud sami a nakolik jsme hříčkou v rukou jiných. Zda se můžeme osudu vzepřít, prolomit jeho sevření a smést ze stolu předem rozdané karty. Gabriela Špalková, MF DNES 5. 5. 2011 SEN O MOCI, CTI I SVOBODNÉ VŮLI Monolog krále Basilia a jeho působivé a přesvědčivé podání způsobilo naprosté soustředění a „chrámové“ ztišení publika, napjatě sledujícího příběh, stavěný k ústřední postavě prince Segismunda a jeho střetu s královským otcem. Setkává se mystická předpověď a obava z jejího naplnění s velkou odvahou postavit se osudu. Jaroslava Světlíková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – ČERVEN 2011 OSUD, ŽIVOT, SEN Jan Maléř hraje Segismonda opravdu dobře. Šťastně zvolil velmi emocionální polohu, takže vzbuzuje divákův soucit. Je spíš raněným zvířetem v kleci, které ani nemůže svět, v němž se ocitne, chápat. Jeho činy zaslouží odsouzení, ale otec se na něm provinil tak krutě, že Segismondovi hořkost a nenávist ke všemu kolem málem promíjíme. Jana Paterová, DIVADELNÍ NOVINY 31. 5. 2011-06-06 PŘESADIL HERCE A VYROSTL BONBONEK Rukopis režiséra Juraje Deáka je nezaměnitelný.Výsledkem jsou přesvědčivé a mnohdy překvapivé výkony, hluboké a vrstevnaté, barevné, intimní, apelativní a uvěřitelné. To je v inscenaci Život je sen případ především Viktora Vrabce v roli krále Basilia nebo Jana Maléře coby jeho syna Segismunda. Oběma postavám předepsal autor velká muka: Basilio žije léta v hrůze, že jeho syn bude krvelačný tyran, despota a zvíře a nakonec ho zabije, a proto ho vězní hluboko v lesích, svázaného a v okovech; Segismund nechápe, proč je přivázán na řetězu, a ačkoli se mu dostává výchovy a vzdělání, nesmí se vzdálit ze svého vězení. Když se však ocitne v paláci a dozví se pravdu o svém původu, logicky zatouží po pomstě – a začíná téct krev. Oběma postavám napsal autor silné monology i dialogy plné emocí, ovšem emocí, které opravdu dobrý herec nekřičí a netrhá při nich kulisy, ale naopak je říká tiše a pomalu. Právě tak to Vrabec i Maléř zvládají – a publikum napjatě, v hrůze a děsu mlčí a po zádech mu běhá mráz. (...) Novinka na repertoáru plzeňské činohry je však vynikající nejen díky hereckým výkonům. Skvělá je i scéna Ivo Žídka a kostýmy Jany Hauskrechtové. Jednoduché a nadčasové. Snad se příběh odehrává dnes, snad před tisíci lety. Možná v době rokoka, jak naznačují některé paruky. Snad v době francouzské revoluce, jak se může zdát ve scéně u občanské války, kdy se na scéně pohybuje revoltující lůza s červeným praporem. Život je sen nepatří k jednoduchým kusům, u nichž si člověk odpočine po těžkém dni. Je to divadelní bonbonek pro labužníky, kteří v divadle hledají víc než jen nenáročnou zábavu a vyčištění hlavy.

Markéta Čekanová, MF SEDMIČKA 5. 5. 2011 HRY ŽIVOTŮ A SNŮ I O ŽIVOT A SEN Režisér Juraj Deák, jehož Zkrocení zlé ženy před třemi roky oslnilo zábleskem drahého kamení, porozuměl baroku. Dobral se vznešenosti jeho hlubin i kreaturálnosti jeho všedních dnů a nicoty. Neafektovaný calderónovský verš zněl z jeviště tónem samozřejmé dokonalosti i bezprostřední naléhavosti. Odhaloval mohutné i pikareskní. Hledišti bral dech, ale dopřával mu také nadechnutí. Z Calderónovy barokní tváře jako by zíraly Shakespearovy oči - hrůznost i lidskost světů renesance a baroka se přece neliší od světa našeho. (...) Jednu ze svých životních rolí vytvořil Viktor Vrabec (král Basilio). Již vstupní monolog, sestupující do hlubokých poloh vědomí a svědomí, je širokodechým vyznáním suveréna, jehož moc tvaruje síla učenosti, iracionálna i odpovědnosti. Svět se mu vymyká z představ, vláda z dobrých předsevzetí. Tragické pointě brání jen jeho lidské prozření. Princ Segismundo (Jan Maléř) bije o mříže, na zoufalé, proč ho omezují, nenalézá ani nedostává odpověď. První pohnutkou je proto vzpoura, zadostiučinění, pomsta. Teprve katarze vrácených mříží a vhled do vlastního nitra pomáhají nalézt pokoru, poznání, vyrovnání. Litevský vévoda Astolfo (Martin Stránský) je hrdý aristokrat, kavalír meče i svůdnosti. Z břitkého tónu hlasu, úsporných gest probleskují prolínající vůle a zvůle. Vtělená věrnost a ctnost naopak neodlučně provázejí Clotalda (Zdeněk Mucha), Segismundova žalářníka a učitele. Ale i on ve své minulosti přešlápl - ke své nemanželské dceři Rosauře (Andrea Černá) se přihlásí teprve, když dostupuje vrcholu její zoufalství - ona nezná svůj původ a také s poněkud vypjatou vášní hledá, jak nalézt ztracenou dívčí čest. Klára Kovaříková jako infantka Estrella poutá dvorskou škrobeností své city a s vrcholným přemáháním sleduje dění okolo sebe. Snad funkci shakespearovského šaška určil Calderón sluhovi Clarínovi (Tomáš Stolařík). Prochází dějem a glosuje - s ironií, humorem, ale především se zřetelem na vlastní ego. Dokonalý duch širokých mas, které jednou volají sláva a podruhé s gustem ukřižují. Působivost inscenace doplňuje jednoduchá scéna Iva Žídka, jejíž vězeňská věž i interiér paláce drtí v mohutnosti i střídmosti. Kostýmy Jany Hauskrechtové sice ignorují baroko, zato však korespondují s nadčasovostí Calderónova tématu. Silná hra, nádherná inscenace, výborný soubor. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 10. 5. 2011

FANTOM MORRISVILLU 14. 5. 2011 v Komorním divadle v Plzni poprvé FANTOM MORRISVILLU MĚL APLAUS ZA HUMOR I SPOLUPRÁCI S ALFOU Fantom Morrisvillu ve své sobotní premiéře na scéně plzeňského Komorního divadla dokázal, jak může pobavit zdařilá a příjemná úprava úspěšného filmu pro jeviště. V tomto případě režisér Tomáš Dvořák, šéf uměleckého souboru Divadla Alfa v Plzni, vyčaroval podle filmové předlohy atmosféru staré Anglie, ve které se odehrává hororová parodie na romantické kriminální příběhy. Humor dodávají i tygři, exotický had a urozený pes. Scénář inspirovaný filmem Bořivoje Zemana a Františka Vlčka z roku 1966 napsal pro plzeňské Divadlo J. K. Tyla Pavel Vašíček, dramaturg Alfy. Fantom Morrisvillu tak po Limonádovém Joeovi opět potvrdil, jak přínosná může být v jednom městě spolupráce dvou odlišných profesionálních scén, které si nekonkurují a nemají nejmenší umělecké důvody k řevnivosti. Soubor muzikálu a operety Divadla J. K. Tyla završil Fantomem Morrisvillu sezonu, kterou připravil – zvlášť po dramaturgické stránce – vzácně vyváženě. Po novém komorním muzikálu, velkém klasickém muzikálu a velké klasické operetě volil šťastně českou hudební komedii. Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 16. 5. 2011

FANTOM JE HRAVÉ A NENÁROČNÉ PŘEDSTAVENÍ PRO MALÉ I VELKÉ DIVÁKY Muzikálový soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl v premiéře inscenaci Fantom Morrisvillu. Námětem je slavný stejnojmenný film Bořivoje Zemana a Františka Vlčka z roku 1966 parodující romantické kriminální příběhy. Šéf souboru Roman Meluzín přizval po úspěchu Limonádového Joea znovu ke spolupráci Divadlo Alfa a udělal dobře. Režisér Tomáš Dvořák si s tímto typem inscenací rozumí, dokáže výtečně adaptovat pro jeviště notoricky známé filmové předlohy, okořenit je svěžími nápady a gagy, které nezapřou jeho kmenovou scénu. Ať to je loutka psa varujícího před otráveným nápojem, skvělá dvojice tygrů, již publikum počastovalo nadšeným potleskem, nebo vtipně vyřešená likvidace padoucha Diaze. Na závěr pak veliký houpací kůň pro tajemnou krasojezdkyni. V mnoha směrech lze dokonce říci, že divadelní adaptace předčí svoji filmovou předlohu. Na jevišti bezesporu excelují tři muži. Bronislav Kotiš jako padouch Manuel Diaz, Petr Vondráček coby pátrající novinář Allan Pinkerton a Petr Jeništa v roli Morrisova sluhy Johna. Bronislav Kotiš pasovaný obvykle do rolí elegánů, je neodolatelným padouchem výborně hrajícím (skvělá fackovací kreace si zaslouží samostatný potlesk) a navíc dobře zvládajícím pěvecký part. Petr Vondráček dostál na výbornou svému typu postavy, nepřehrával, parodii vystihl zcela přirozeně a jeho muzikálnost je samozřejmě další devizou jeho neodolatelného kriminálního reportéra. Bez zpěvu, zato s úžasnou stylizací své postavy si získal publikum Petr Jeništa. Jeho John - decentní anglický sluha okořeněný českým Saturninem dává divadelnímu Fantomovi neodolatelné kouzlo staré starosvětské Anglie se špetkou suchého anglického humoru. Podobně jako v Limonádovém Joeovi vzniklo i ve Fantomovi představení tematicky nenáročné, ryze oddychové. Neodolatelně živé, hravé, vtipné, představení, které má spád a šmrnc. Fantom je díky vtipu a bezprostřednosti kvalitním rodinným představením, které nezklame rodiče ani jejich ratolesti. Gabriela Špalková, MF DNES 26. 5. 2011 PO ČERTECH DOBRÁ PARODIE Jakkoli se zdá převod filmového příběhu z morrisvillského panství na divadelní jeviště obtížnější než v případě přece jen populárnějšího „Limonádníka“, inscenátoři se s ním vyrovnali obdivuhodně. Režisér Dvořák ve spolupráci se scenáristou Pavlem Vašíčkem přistoupili k razantním změnám. Tou na první pohled největší je proměna anonymního hudebníka v rekvizitářku Karličku. Touto poměrně jednoduchou, avšak geniální úpravou získal režisér hned řadu výhod. Veškeré dění mohl přesunout na jeviště (aniž by tam musel stěhovat orchestr), v představitelce Karličky Stanislavě Topinkové–Fořtové našel brilantní průvodkyni dějem a bonusem je pak její proměna v tajemnou Dámu v šedém, které patří překvapivé finále celé hry. Humor a větší dynamiku dávají představení i předtočené výstupy režiséra Carmen, které namluvil neopakovatelně Arnošt Goldflam a vtipně tak orámoval obě jednání. Protože se jedná o inscenaci muzikálového souboru, dostal tentokrát daleko větší prostor i další spolutvůrce, hudebník Vratislav Šrámek – ve filmové předloze totiž většina písní patřila padouchovi Manuelovi Diazovi (hrál jej Waldemar Matuška), zatímco zde bylo třeba rozezpívat i ostatní postavy a k původní pětici melodií Julia Kalaše jich připsat dalších pět, z nichž se mimořádně povedly zejména kuplet seržanta Scotland Yardu, romantické vyznání Clarence či tercet „Morrisvillem plíží se ponurý strach“. V inscenaci bychom těžko hledali slabší složku – orchestr řízený Jiřím Petrdlíkem nebo Pavlem Kantoříkem šlape, dobové kostýmy Tomáše Kypty účinkujícím sluší a propracovaná scéna Jaroslava Milfajta, založená na posuvných deskách, poskytuje nevšední vizuální podívanou. Ocenit je potřeba také pohybovou spolupráci Jiřího Untermüllera a Antonína Procházky ml. i animaci loutek Martiny Hartmannové. Nový titul je typický kolektivním

herectvím, bez zbytečného zvýrazňování mediálních hvězd, ke kterým patří Petr Vondráček, jenž coby reportér Allan Pinkerton skvěle hraje, zpívá i improvizuje na piano, a Petr Jeništa (známý z Nudy v Brně, Kuliček, Proměn) v úloze neodolatelného sluhy Johna. K neméně zábavným postavám patří Manuel Diaz v podání Bronislava Kotiše, decentní Hanibal Morris Jiřího Untermüllera, půvabná Clarence Soni Borkové či Mabel Kateřiny Šildové, jež stíhá muže svého srdce s urputností pověstného Scotland Yardu. Celou plejádu výborně stylizovaných postav i postaviček doplňují dva tygři, kteří se stali miláčky premiérového publika. Fantom Morrisvillu samozřejmě hudební náročností nemůže konkurovat „velkým muzikálům“, jako je Carousel, Chicago, Řek Zorba, Spamalot nebo připravovaná Evita. Představuje však jeden z žánrů, které na jeviště dobrého hudebního divadla patří, zejména, je– li proveden tak vkusně, vtipně a profesionálně jako v Plzni. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 20. 5. 2011

Gioacchino Rossini: TUREK V ITÁLII 4. 6. 2011 ve Velkém divadle v Plzni poprvé KAM K MOŘI? S TURKEM DO ITÁLIE! Titul doslova na dovolenou předložilo svému publiku Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Pokud se hodláte vydat letos k moři a zvažujete, zda volit Chorvatsko nebo Řecko, už se netrapte. Plzeňský operní soubor nabídl v sobotu jiné tipy: Itálii či Turecko. V premiéře uvedl totiž inscenaci opery Turek v Itálii od Gioacchina Rossiniho. A diváci ji odměnili potleskem i vděčným smíchem. Ač měla opera, jejíž příběh se otevírá na mořském břehu u Neapole, premiéru už v roce 1814, dodnes je zábavná. Přestože libreto je plné záměn a převleků, režisérka Jana Kališová se ve spletitém ději zorientovala obdivuhodně a na jevišti vytvořila gejzír situační komiky. Právě humor včetně vtipné hudby opravňuje toto Rossiniho dílo ke vstupu na plzeňskou scénu především, i když jsou nesporně lepší opery, které Divadlo J. K. Tyla neuvedlo již několik generací. Komických oper však na výběr zase tolik není a Turek v Itálii se objevil v Plzni vůbec poprvé, třebaže už více než půlstoletí prožívá jistou celosvětovou renesanci. V Divadle J. K. Tyla jeho zařazení bezprostředně po dvou jiných operách italské provenience - po Pucciniho Giannim Schicchim a Verdiho Rigolettovi - vyvažuje šťastná volba českého překladu. Byla by škoda přijít v Rossiniho opeře o slovní humor, který výrazně napomáhá pochopení všech bláznivých situací. Turek v Itálii, ač možná divákům jeho název mnoho neříkal, umožňuje opravdu se v opeře zasmát! Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 6. 6. 2011 TUREK V ITÁLII POBAVIL I POTĚŠIL KRÁSNOU ROSSINIHO HUDBOU Plzeňští milovníci opery mají v současné době poprvé možnost poznat z odkazu slavného Gioacchina Rossiniho rozpustilou operu Turek v Itálii, vytvořenou v roce 1814. Operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni se touto inscenací připojuje k světovému trendu nově připomínat díla dočasně pozapomenutá, aby dala zpěvákům i posluchačům možnost poznat kouzlo jiskřivé Rossiniho hudby nejen v oblíbeném Lazebníku sevillském. (…) Režisérka Jana Kališová ve spolupráci s autorkou scény a kostýmů Janou Zbořilovou akceptovala ducha libreta, dokonce jej umocnila. S velkými nároky na pohybovou a mimickou aktivitu hlavních představitelů provázel verbální proud opery bouřlivý pohyb celého jeviště, sólistů, sboru, němých postav a dokonce i inventáře v organickém spojení s hudbou. To vše na sice úsporné, ale účelné i pohledné scéně pláže s humorně oděnými představiteli, která se jako kouzelným proutkem může proměnit v měšťanský pokoj nebo v cikánský tábor. Rossiniho Turek v Itálii je v plzeňské inscenaci představením, které by bylo škoda zameškat. Kouzlo hudby a vtipné jevištní ztvárnění určitě zaujme každého diváka. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED - červenec 2011

TUREK V ITÁLII POPRVÉ NA PLZEŇSKÉ SCÉNĚ Operní událost Komická opera mladého skladatele začíná poměrně dlouhou ouverturou, kde může pozorný návštěvník postřehnout stejně jako v průběhu celého díla mnohé úseky, které jsou již typické pro Rossiniho celou operní tvorbu. Pěkně zahraná rytmicky svěží předehra se líbila. Hudba v podání operního orchestru pod taktovkou dirigenta Jiřího Štrunce plynula lehce a jakoby bezstarostně, ale zároveň v perfektní interpretaci. Rossiniho bohaté melodické myšlení se promítlo do řady pěkných árií a harmonicky bohatých ansámblových souzpěvů. Petra Perla v roli Fiorilly, stejně jako Michaela Kapustová v postavě Zaidy, bývalé milenky prince Salima, podaly krásné výkony. Obě zpívaly s pevnou intonací a virtuózně provedenými koloraturami v dokonalé spolupráci s orchestrem. V mužských rolích se při premiéře představili Matěj Chadima jako Selim, Jevhen Šokalo jako manžel Fiorilly (Don Geronio), Tomáš Kořínek jako její ctitel (Don Narciso) a Jiří Hájek jako básník Marcello, který hledá námět pro své nové dílo. Všechny role vyzněly ve zcela srovnatelných výkonech a sólisté zároveň dobře podali i stránku hereckou. Na vrcholné úrovni byly i náročné souzpěvy od duet až po kvarteta a po zásluze byly odměněny stejně jako mnohé árie potleskem na otevřené scéně. Dokonalý byl také pěvecký sbor připravený Zdeňkem Vimrem. Režie v pojetí hostující Jany Kališové vytěžila z málo nosného námětu maximum a udělala z opery bez laciných efektů divácky zajímavou událost. V celém díle je podtržen jeho humor, který přijímá publikum s hlasitým smíchem. Opera je bez „hluchých míst“ a zejména druhé jednání má pro komiku nezbytný spád a švih. Turek v Itálii přináší na jeviště i do hlediště Divadla J. K. Tyla příjemnou zábavu a osvěžení. Zaplněné hlediště přijalo o premiéře téměř neznámé dílo až nečekaně bouřlivým potleskem. Do aplausu se ještě ozývaly výkřiky obdivu, a to zejména sólistkám. Opera se zřejmě bude líbit i dalším návštěvníkům. Jaroslav Fiala, PLZEŇSKÝ DENÍK 15. 6. 2011

Éric-Emmanuel Schmitt: ENIGMATICKÉ VARIACE 10. 6. 2011 Klub KD v Plzni poprvé ENIGMATICKÉ VARIACE, TO JE HERECKÝ KONCERT MALÉŘE A STRÁNSKÉHO Skvělý dramaturgický tah a inscenace mimořádná po všech stránkách - tak lze zcela stručně charakterizovat Enigmatické variace Erica Emmanuela Schmitta. Martin Stránský a Jan Maléř nenechají vydechnout sebe ani diváky. (…) Jedinečná mimika, gesta, uměřenost projevu, to vše vypočítané pro intimní prostor scény Klubu DJKT. Martin Stránský a Jan Maléř hrají sami dva téměř hodinu a půl. Bez pauzy. Bez sebemenšího zaváhání. Bez sebemenších známek únavy. Nenechají vydechnout sebe ani diváky. Dva skvělí proti i spoluhráči, jejichž role se nečekaně mění, přibližují, narážejí na sebe i splývají. Je škoda prozrazovat pointu a závěr dopředu. Ale možná ani není tak důležitý, je totiž mnoho myšlenek v břitkém dialogu, mnoho úvah i otázek bez jednoznačných odpovědí, které divákům skrze příběh Enigmatické variace přinášejí. Lze v nich vyčíst dva hlavní momenty otázku o hledání pravdy. A otázku o hledání lásky, o jejich podobách - chceme-li variacích, o její úloze, síle i moci. (…) Enigmatické variace je hluboce filosofická hra, přitom hra zábavná, hra, která má spád. Zasahuje svojí bezprostředností, záhadností a nečekanými zvraty. Svými ostrými sondami se často zařezává hluboko pod kůži, aby se vzápětí lehce vyhoupla k vrcholku trestuhodně

bezstarostného smíchu. Je ostrým střídáním směšného a dramatického, sarkasmu a tvrdé ironie, syrové, odzbrojující až dojemné opravdovosti a nečekané pravdy. Klubovou inscenací se plzeňské činohře podařily dva zásahy do černého - přinesla skvělý titul, v našich končinách málo známý. Přinesla vysoce nadprůměrné herecké výkony. Enigmatické variace by si diváci neměli nechat ujít. Gabriela Špalková, MF DNES 30. 6. 2011 ENIGMATA A DILEMATA LIDSKÉ DUŠE NA JEVIŠTI V období borcení tradic, průniků drastična na jeviště, vysilujícího zápasu s cynismem, zápasu o rychlost, akci a úspěch se objevil dramatik stavící na dialogu – logickém, vtipném, jemně ironickém, intelektuálně jiskřícím – a hlavně na dialogu mezi lidskými bytostmi. (…) Složitý, vnitřně protikladný Znorko kolem sebe vytvořil neprostupnou atmosféru hrdosti, soběstačnosti, nezranitelnosti. Larsen je od počátku malým, bezvýznamným lokálkářem. Sbírá odvahu a proniká do Znorkova světa. Dialogu vévodí láska nazíraná v mnoha podobách – touhy, rozkoše, pohrdání, cynismu, tragiky, bolesti…, ale vždy spalující a inspirující. Ona zasahuje i Znorka a narušuje jeho neproniknutelný svět. (…) Eric Emmanuel Schmitt, Martin Stránský, Jan Maléř i Jan Burian se spojili v nepatetickém poselství určeném vykloubené hamletovské době, i když o ní tam nepadne ani slovo. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 24. 6. 2011 DIALOG NA OPUŠTĚNÉM OSTROVĚ (…) Diváci, kteří herce částečně obklopují, jsou plně soustředěni na slovní i emocionální souboj, probíhající přímo před nimi. (…) Střetnutí obou životních postojů je tak zásadnější, neodvíjí se zde žádné duchaplné kočkování, ale skutečné existenciální drama. O to silněji pak vyzní závěr, k němuž se oba protivníci museli doslova protrpět. (…) Tenhle souboj nemá vítěze ani poražené. Je obrazem komplikovaných lidských duší, které hledají cestu k životu i cestu k sobě. Máloco může být napínavější Jana Paterová, DIVADELNÍ NOVINY 18 – 1. 11. 2011

Friedrich Dürrenmatt: FYZIKOVÉ 18. 6. 2011 v Komorním divadle v Plzni poprvé DÜRRENMATT A SMOČEK PODRUHÉ SPOLU V PLZNI. CO SI PŘÁT VÍC? Vraždou v soukromém psychiatrickém sanatoriu autorovo hledání lidských hlubin jen začíná – Spíš než zákony fyziky zkoumá hra Fyzikové od Friedricha Dürrenmatta člověka. Švýcarský dramatik jen nechal tři pacienty v psychiatrickém sanatoriu diskutovat o jejich vědě, ale diváci prvního plzeňského nastudování tohoto slavného titulu mohli v sobotu bezpečně rozpoznat podstatu textu. Zpočátku detektivní příběh směřuje později k otázkám svobody, smyslu oběti, odpovědnosti, osudu světa – a v prostředí psychiatrie samozřejmě balancuje na hranicích šílenství a takzvané normality. Je zásluhou všech tvůrců inscenace, režiséra Ladislava Smočka jistě především, že napínavé odhalování zápletky a hledání tajemství je čitelné a silné citově i rozumově. Fyzikové v Divadle J. K. Tyla v Plzni zkrátka balancují v hlubinách člověka úspěšně, ale samozřejmě nemohou být oddychovým předprázdninovým představením, protože takový tento titul není. Co by si však divák měl přát víc než hru dramatika velikosti Dürrenmatta v režii takové osobnosti, jakou je Ladislav Smoček? Navíc když na jevišti plzeňského Komorního divadla – ve výpravě scénografa Karla Glogra a v kostýmech Šárky Polak Hejnové – excelují také herci. Monika Švábová jako majitelka a lékařka sanatoria Matylda von Zahnd a trojice

pacientů – údajně slavných fyziků: Pavel Pavlovský v roli Möbia, Antonín Procházka jako Beutler zvaný Newton a Josef Nechutný coby Ernesti nazývaný Einstein. (…) Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 20. 6. 2011 NEWTON, EINSTEIN, MÖBIUS A TI DRUZÍ Režisér Ladislav Smoček tentokrát modeloval zcela jiný inscenační tvar. Na rozdíl od dosavadních klasických komediálních klasiků starých, možná dobrých časů dřívějších století se před ním najednou tyčí klasik evropské tragikomedie 20. století, z níž tragika přerůstá do světa a svět vrůstá do tragiky. Režijní myšlení se musilo vyrovnat s něčím, co přesahuje svět malých lidí a co tomuto světu hrozí od světa nečitelného, mocného a krutého. Ladislav Smoček tento přesah pojal nepateticky, nepoučoval, nevaroval, zůstal věren světu malých lidí. Nebylo třeba rozmáchlých gest, vzrušené intonace, postačil okamžik, kdy všichni si uvědomili svou bezmoc, a myšlenka vzdoru vzala za své. Režisér dürrenmattovsky ani nedal naději ve zlom. Přežívá slabá jistota – snad někdy, někde, někdo… (...) Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 7. 7. 2011

Zdeněk Podskalský, Karel Svoboda: NOC NA KARLŠTEJNĚ 24. 9. 2011 LASKAVÁ KOMEDIE PRO CELOU RODINU Vtipnou hudební mystifikaci o novotou zářícím hradu Karlštejně, kam neměly přístup ženy včetně císařovny, nastudoval v Plzni režisér Petr Palouš. Ten se vyvaroval výraznějšího posunu směrem k parodii, takže se diváci setkají s takovou Nocí na Karlštejně, na jakou jsou zvyklí – s laskavou, nekomplikovanou, vtipnou hudební komedií, jejíž písně takřka zlidověly. Snad jen výstupy vévody Štěpána a krále Petra získaly humornější rámec. Zvolené režijní koncepci dobře vyhověla scénografka a kostýmní návrhářka Jitka Moravcová, která se naštěstí vyvarovala kýčovité popisnosti s dominantou hradu na kopečku a celou inscenaci umístila do půvabné sevřené scény, která vytváří věrohodnou iluzi zámecké kaple i karlštejnského nádvoří. Podobně povedené jsou i návrhy kostýmů téže výtvarnice, které se sice nesou v tradičním duchu, ovšem například v oblečení pážat a šenka překvapuje odvážně zvolená žlutočerná kombinace. Ač se dějově nacházíme ve 2. polovině 14. století, choreografie Pavla Veselého poněkud zaskočila svojí jednoduchostí. Pochvalu naopak zaslouží orchestr, který hrál pod vedením dirigenta Jiřího Petrdlíka velmi citlivě a soustředěně. Velké očekávání vzbuzovalo herecké obsazení, kde se prvních rolí na velkém jevišti dočkala šestice nově angažovaných mladých sólistů, čerstvých absolventů muzikálového herectví na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Během premiéry dostala příležitost polovina z nich, Jitka Cafourková, Eva Marešová a Aleš Kohout. Právě posledně jmenovaný coby Pešek Hlavně z uvedené trojice zaujal nejvíc, a to jak velkou muzikálností, tak překvapivou hereckou jistotou a bezprostředností. Hvězdou premiérového večera se stal Jan Kaštovský v úloze kyperského krále Petra, jenž opravdu skvěle odzpíval hity interpretované původně Waldemarem Matuškou. Bez přehrávání udržel šarži spravedlivého duchovního se smyslem pro dobro i úklady světské lásky Jiří Untermüller hrající arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Noc na Karlštejně zahájila novou sezonu plzeňského Divadla J. K. Tyla v odlehčeném duchu. S nadcházející Evitou čeká soubor muzikálu a operety dílo daleko náročnější a prokomponovanější. Oblíbená hudební komedie však potěší nejen rodiny s dětmi, ale možná i publikum vyhledávající takzvanou lidovou operetu Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 4. 10. 2011

Marina Carrová: PORCIE COUGHLANOVÁ 15. 10. 2011 KD

TAJEMSTVÍM OPŘEDENÁ PORCIE NAPÍNÁ, DĚSÍ A OPONOU NEKONČÍ Komorní mnohovrstevnaté soudobé drama s prvky mystiky i jisté symboliky, přitom zvláštním způsobem hledící do minulosti, není snadným kusem jak pro umělce, tak pro diváka. Hlavní hrdinka Porcie Coughlanová obdivuhodně ztvárněná Andreou Černou je rozporuplná bytost žijící v současnosti, neodolatelně však vábená andělským hlasem svého zesnulého dvojčete Gabriela do dob minulých. Potácí se mezi realitou a svými vidinami neschopna vymanit se z jejich sevření. Titul sám tak působí jako antická tragédie. A to přesto, že je hra i její scénické pojetí ryze současné, pronikavě až palčivě moderní. Divák je svědkem šokujících, možná hororových okamžiků na jevišti i nečekaných obratů v ději samém, přijímá i retrospektivní způsob odvíjení příběhu. Martin Vokoun dokázal psychologické drama převést na jeviště vynikajícím způsobem. Je napínavé, přitom má divák má čas, aby vstřebal úvahy i myšlenky, aby jej zasáhla od počátku podivná mystická atmosféra. Vše graduje v druhé polovině hry, která diváka vrací zpět a v níž se rozvíjí klubko příčin a následků. (...) Inscenace má pozoruhodný výtvarný rámec. Vše se odehrává na originálně jednoduché scéně (N. Tempír), v níž je strop spojen s jevištěm pružnými šedými provazci, jimiž se proplétají postavy dramatu, mizí v nich a vynořují se z tohoto poddajného mřížoví. K celkovému pojetí jedinečně ladí kostýmy (A. Pátá). Bílá říza Porcie i Gabriela už sama o sobě oba vylučuje ze společenství, jehož by měli být součástí. A mimoděk v našich myslích evokuje antickou osudovost. Andrea Černá podala vynikající výkon, když dokázala pojmout a vystihnout veškerá hnutí mysli hrdinky, která prchá před sebou samou, pro niž ovšem vnější svět není a nemůže být útočištěm, neboť ji svou nevědomostí i nepochopením vrhá zpět. Nebylo by ovšem působivé Porcie, pokud by nebyl působivý i její svět. Ten skutečný i ten mystický. Reálný i fiktivní. Nebylo-li by kontrastů. Neodolatelně je dodává živelná a zcela nemystická Zorka Kostková hrající na invalidním vozíku Porciinu babičku, stejně tak jako jedinečný Zdeněk Mucha a Monika Švábová v roli jejích rodičů. Nebylo by Porciina světa bez zemitého, dojemně směšného páru Doorleyových (Jana Kubátová a Michal Štrich). Nebylo by Porcie bez jejího milence Damuse Haliona s jeho jaksi trvanlivou kamarádskou přízní (Zdeněk Rohlíček), bez Porciiny chápající přítelkyně Stacie (Klára Kovaříková), bez číšníka Fintana Goolana, jehož neurvalou jednoduchost skvěle vystihl Jan Maléř, a bez odpouštějícího manžela (Michal Štěrba). A nebylo by Porcie bez jejího tajemného dvojčete Gabriela s krásným hlasem citlivě ztvárněného Tomášem Drobilem. Porcie Coughlanová je inscenací promyšlenou a prokomponovanou do posledního detailu po režijní i výtvarné stránce, stavící na jedinečných hereckých výkonech. To vše podbarveno emotivní scénickou hudbou Petra Zemana vytváří dohromady výjimečný celek s puncem exkluzivity. Když spadne opona a divák odkryje Porciino tajemství, neznamená to tak docela konec. Mnoho nevyřčeného ještě zůstává. A s tímto vědomím a myslí plnou otázek opouštíte hlediště. Porcie Coughlanová není titul pro publikum, které očekává, že jej divadlo bude pouze bavit. Je inscenací pro diváka, který hledá. Otázky, myšlenky a podněty. Gabriela Špalková, MF DNES 25. 10. 2011 DRSNÝ JE SVĚT PORCIE COUGHLANOVÉ Působivou atmosféru zesílilo režijní pojetí Martina Vokouna. Soustředilo se na niternost, dušezpytnost. Pominulo lákající hru gest a hysterie. Minimalistická scéna Nikoly Tempíra konvenuje. Kov a sklo, funkcionalisticky laděné židle a stoly. Jejich kombinace postačila pro iluzi interiéru salonu, hospodského lokálu i břehu řeky. Pozornost diváka tak poutá jen Porciin zápas se sebou i minulostí, s abnormalitou rodinných vztahů. O to víc kontrastuje naturalisticky pojatá scéna kladky vytahující tělo utonulé, z jejíchž šatů crčí voda. Podobný kontrast vytvářejí dva zásadní irské atributy – všudypřítomné cigarety a whisky. Přitažlivá a obletovaná Porcie (Andrea Černá), lhostejná k rodině i obdivovatelům, mechanicky přijímající majetnické laskání milence, fascinovaná mrtvým bratrem, provokující

a provokativní, má svou sudbu i neštěstí vepsány ve tváři. Její půvab se ztrácí. Nešťastná, uhranutá bratrovým přízrakem jde bezděčně za svým osudem. Jeho tragika i absurdita z ní modelují jakousi Kasandru dneška. Tři muži okolo ní – manžel (Michal Štěrba), milenec (Zdeněk Rohlíček), barman (Jan Maléř) – jsou ve své submisivitě také bezmocnými souputníky. První touhou a zklamáním, druhý posedlostí sexem, třetí tutéž posedlost vyrovnává grimasami macha. Lidštější nejsou ani rodinné typy – matka Marianne (Monika Švábová) alespoň v okamžicích přemáhá svou přepjatost zábleskem mateřského citu, otec Sly (Zdeněk Mucha) je snad více neohrabaným farmářem, který rozumí především dobytku, než bezcitným zazobancem. Jedinečná Zorka Kostková (babička Blaize) zná vchody do všech rodinných třináctých komnat, nedělá si iluze o nejbližších, s nadhledem i provokací zasahuje i komentuje. Bez přídechu cynismu by zde nemohla žít. Figurky tety Maggie (Jana Kubátová) a strýce Senchila (Michal Štrich) na první pohled vnášejí něco zjasňujícího, pikareskního, ale jejich minulost přikládá do mozaiky dusivosti další kamínky. Snad jen Porciina přítelkyně Stacie (Klára Kovaříková) zůstává tím nejlidštějším, nejpůvabnějším, ale i ona patří do mýtické baladičnosti příběhu – ztratila oko, Finlan ji příznakově nazývá Kyklopkou. Nad tragickým patosem dramatu se pak nese čistý tenor Gabrielův (Tomáš Drobil) a vznáší jeho nadzemská postava, snad jediná, jíž jsou vzdáleny žal i bolest našeho světa. Tragédie Mariny Carrové zasahuje dřeň skepse. Souboru i režii se to podařilo rovněž dokonale. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 7. 11. 2011

Alexandr Porfirjevič Borodin: KNÍŽE IGOR 29. 10. 2011 VD KNÍŽE IGOR MÁ PŮSOBIVOU ATMOSFÉRU RUSKÉHO DÁVNOVĚKU Plzeňská opera pro inscenaci posílila sbory, angažovala balet i šermíře, a tak je divák svědkem vskutku velkolepé podívané. Petr Kofroň vládne orchestru pevnou rukou, hráči podali precizní výkon a struktura díla jim umožnila přesvědčivě se předvést ve všech dynamických odstínech a představit publiku Knížete Igora jako mohutné, silné, dramatické dílo. V tom koresponduje hudební nastudování s režií Michaela Taranta, který pojal operu o lidských vztazích, morální síle Igorově ale i velkorysosti jeho protivníka Polovce Končaka především jako neustálý boj. Výtečně vynikají velké davové scény, planou tu ohně, v mlze probleskují světla. Michaelu Tarantovi se podařilo evokovat působivou atmosféru ruského dávnověku. Polovecká scéna je nesporným hudebním i dramatickým vrcholem celé inscenace. Bouřící orchestr výtečně podporuje skvělé tanečníky a Polovecké tance v netradiční choreografii Jiřího Pokorného, pojaté v duchu celé inscenace spíše jako tance bojové než klasické, jsou strhující podívanou. Gabriela Špalková, MF DNES5. 11. 2011 BORODINOVA OPERA V PLZEŇSKÉM NASTUDOVÁNÍ MÁ ÚROVEŇ Opera vyniká krásou melodičnosti a strhuje kontrastem pravoslavných prvků a temperamentu divoké pohanské hudby, jak se projevuje u kmene Polovců. Velkým vkladem plzeňského uvedení Borodinovy opery je úroveň hudebního nastudování. Za řízení dirigenta Petra Kofroně hrál znamenitě orchestr (jako celek i v sólových partiích jednotlivých nástrojů) a vládla naprostá shoda mezi ním a jevištěm. Na scéně jsme mohli slyšet i vidět jen soustředěné a hodnotné výkony, ať už pěvecké, herecké nebo taneční. Právě ty mají v opeře velký význam (choreograf Jiří Pokorný, bojové scény Karel Basák). Rozhodně je třeba ocenit výkon sborů (sbormistr Zdeněk Vimr), zněly plně a zvučně v dámské i pánské složce. Z mužských sólových rolí ztělesnil věrohodně svým mužným hereckým projevem a bohatým hlasovým fondem titulního hrdinu Nikolaj Někrasov. Velmi účinně pojal svou roli zrádného a samolibého Galického Jiří Přibyl – znamenitě zpíval a plně

využil hereckých odstínů, které dává záporná roleV ženských rolích má zásadní význam Igorova choť kněžna Jaroslavna. Ivana Veberová jí propůjčila důstojnost a svůj zvučný zářivý soprán v cenném výkonu. K vizuální podobě inscenace je nutno konstatovat, že tak výrazně živé ztvárnění opery plné pohybu snad ještě Plzeň nezažila. Inscenace Borodinova Knížete Igora zaujme diváky jak svou hudební krásou, tak jako velkolepá podívaná. Bylo by škoda zameškat tak poutavý zážitek. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 10. 11. 2011 KNÍŽE IGOR V REPRÍZE VYZNĚL ZNAMENITĚ První repríza nové inscenace Borodinovy opery Kníže Igor měla 8. listopadu v Divadle J. K. Tyla v Plzni charakter druhé premiéry. Řízení se znovu ujal Petr Kofroň, představení mělo švih a zaujalo výkony orchestru, tanečníků, sboru i sólistů. Vladislav Zápražný v titulní roli začal sice méně výrazně, ale rozezpíval se k znamenitému výkonu ve scénách zajetí u poloveckého chána Končaka. Tomu propůjčil svůj barvitý bas a přesvědčivý herecký výkon David Szendiuch, jeho dceru Končakovnu znamenitě zpívala Kateřina Jalovcová využívající znělosti hlasu ve všech jeho polohách. Ivana Šaková jako Jaroslavna, choť Igorova, dala důležité roli kultivovanost a ušlechtilost svého znělého sopránu. Dalibor Tolaš byl v roli rozporného knížete Galického, jejího bratra, přesvědčivý pěvecky i herecky stejně jako Valentin Prolat v postavě Vladimíra, syna Igorova. bkv, PLZEŇSKÝ DENÍK 15. 11. 2011 MONUMENTÁLNÍ A DUSNÝ THRILLER Borodinův Kníže Igor je dramaturgickým ustrojením grand opera: nejen rozměry, ale i počtem velkých sborových a tanečních scén a také využitím couleur locale orientální hudby. Libreto podle ruského raně středověkého eposu Slovo o pluku Igorově je plné bojů, utrpení a strádání prostého lidu, lásky a vášní i rozmařilosti vládců. Hudba je povýtce ruská - v invenci sólových i široce založených sborových partií a ve způsobu zpracování orientálních motivů (především oblíbené Polovecké tance, ale i kavatina Končakovny). Interpretačním nárokům rozsáhlé partitury (citlivě zkrácené do přiměřené délky) rozhodně nejlépe dostál plzeňský orchestr pod taktovkou Petra Kofroně. S výjimkou příliš virtuosního tempa v předehře podpořil rozvrhem tempových proporcí i bohatým odstíněním dynamické a barevné stránky zvuku dramatický průběh. Také sborové úseky měly, po počátečním zaváhání, potřebný objem, dynamiku i zvukovou šíři. Výkony obou kolektivních těles byly tedy základem pozitivního dojmu z provedení. Režisér Michael Tarant umí osvědčenými inscenačními prostředky dosáhnout monumentálního účinku i v podmínkách omezeného rozpočtu. Ve vyprázdněném prostoru často užívá točnu a jevištní dění dynamizuje pohyblivými praktikábly. Dramatické napětí navozuje pološero s častým dýmem a převážně bočním světlem, zaniklo tu však zatmění slunce, které v prologu symbolicky předznamenává tragický děj. Barvité dění organicky doslovil choreograf Jiří Pokorný drobnými lidově zabarvenými tanci (lezginka, chorovod) a reji. Dosti opotřebovaným Poloveckým tancům dokázal i s nevelkým souborem vdechnout až dravou dynamiku. Jan Dehner,DIVADELNÍ NOVINY 25. 11. 2011 KNÍŽE IGOR Byla by škoda, kdybychom začátkem nového roku nepřipomněli dvě operní inscenace v Plzni a Liberci, které dokládají, že i v době přenosů opery do kin ze světových operních domů se u nás rodí inscenace, které si v našich skromných podmínkách nejen zaslouží diváckou pozornost, ale jsou i důkazem toho, že má smysl pečovat o oblastní divadla, zápasící s podfinancovanými rozpočty.

Kníže Igor je plzeňským úspěchem nejen dramaturgickým - opery ruských skladatelů tzv. Mocné hrstky se u nás hrají zřídka. Opera vychází z hrdinského eposu Slovo o pluku Igorově a hlavní dějovou linií je Igorova výprava proti kočovným Polovcům vedeným chánem Končakem, kteří ve 12. století ohrožovali mír na Rusi. Jakkoli Igorovo tažení vítězně neskončilo, plzeňská inscenace je vítězným návratem Petra Kofroně, někdejšího kontroverzně hodnoceného šéfa opery, nyní dirigenta a manažera operního orchestru Divadla J. K. Tyla. Operní fresku, s „lidem“ jako jedním z hlavních protagonistů, nastudoval Kofroň velkolepě se zřetelně vystavěnými kontrasty a velkou energií. Ne že by se orchestr (žesťová sekce) vyvaroval nepřesností, ale dominovalo napětí a tah hudebního nastudování. Zvony a řinčení mečů v bojových scénách „akční“ dojem v souladu s režií Michaela Taranta ještě dokreslovaly. Ten v inscenaci plně uplatnil svůj typický rukopis a v logice libreta a hudby historický příběh ilustroval pro diváky přitažlivě a srozumitelně. Napomohla mu v tom scéna Tomáše Moravce s variací na stany nomádů, když se obrovská „celta“ ve tvaru křídel vznáší a „létá“ nasvícená nad hlavami davů. Po obvodu točny jsou rozmístěny čtyři kvádry, připomínající předkřesťanské menhiry, vbudované do základů nové víry. Jednoduše je lze upravit tak, že vytvoří strmé schody, na jejichž vrcholy stoupají vůdci ruští i polovečtí. Inscenátoři se také nechali inspirovat pohanskými rituály a do kruhu uspořádané tance a sbory nepostrádaly sílu rituálů přírodních národů. S měkčím barytonem Vladislava Zápražného není kníže Igor drsný válečník, ale spíše přemýšlivý mírotvůrce. Pro Kateřinu Jalovcovou byla role Končakovy dcery další příležitostí, kde mohla rozeznít svůj temný mezzosoprán v široké výrazové škále: jako vábení, kterému neodolá Igorův syn, i jako dramatický nesouhlas, když ji chce opustit. Helena Havlíková, LIDOVÉ NOVINY 7. 1. 2012

Alexandr Konstantinovič Glazunov: RAYMONDA 19. 11. 2011 VD RAYMONDA NADCHLA CTITELE VELKÉHO KLASICKÉHO BALETU V době, kdy na čas opustilo Labutí jezero scénu Velkého divadla v Plzni, dostali příznivci velkého klasického baletu v západních Čechách podobně okouzlující a působivý dárek. Hostující ruská choreografka Yelena Pankova nastudovala v plzeňském Divadle J. K. Tyla balet Raymonda s hudbou Alexandra Glazunova, pozdně romantické dílo, kterému bude v lednu přesně 114 let. Uplynulou sobotu se středověká legenda o krásné mladé hraběnce a dvou jejích nápadnících objevila na jevišti v Plzni vůbec poprvé. Choreografka vyšla z původního tanečního řešení legendárního choreografa Mariuse Petipy, ale příběh pozměnila se záměrem zvýšit jeho poutavost a dodat mu dramatičtější obsah. Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 22. 11. 2011 KŘEHKÁ, VÁŠNIVÁ, DOJEMNÁ, STRHUJÍCÍ. RAYMONDA OKOUZLÍ Silný příběh podtržený krásnou hudbou, vkusnou scénou, precizní choreografií a tanečními výkony. Slavný klasický balet A. K. Glazunova poprvé ve své historii uvedl baletní soubor Divadlo J. K. Tyla v Plzni a sklidil nadšené ovace. Raymondu uvedl plzeňský balet v nové choreografii a režii mezinárodně uznávané ruské primabaleríny a choreografky Yeleny Pankové a v hudebním nastudování šéfdirigenta opery Ivana Paříka. Scénu navrhl renomovaný výtvarník Josef Jelínek. Vzniklo tak představení zcela mimořádných kvalit. Plné neobyčejné tvůrčí invence, stylově čisté, s vynikajícími tanečními výkony. Yelena Panková vytvořila nečekaně silný nosný příběh s netušeným vyzněním. Příběh o lásce, která je možná předurčena již dávno před tím, než spatříme svět, ne vždy však dojde svého naplnění, příběh osudovosti až mystické. Pro vystižení dějové linky sestavila Yelena Panková nejlepší hudební čísla do dvou dějství tak, že na rozdíl od originálu má celek jasný úvod, spád

a graduje v napínavém dramatu, aby dojal křehkým, niterným epilogem. Originální choreografii M. Petipy obohatila Yelena Panková novými nápady s noblesou a elegancí, s důrazem na detail i celek. Plzeňský baletní soubor zazářil bez výhrady Vynikající Jarmila Dycková jako krásná Raymonda obdivuhodně zvládla nároky své role dívky, o niž bojují dva muži, Miroslav Hradil jako elegantní rytíř Jean de Brienne a Martin Šinták jako charismatický Abdérachman. Yelena Panková skvěle zvýraznila i další role baletu. Například postavy Raymondiných přítelkyň i jejich mužských protějšků trubadúrů. Zcela přirozeně z nich vytvořila páry a zasadila je do dvorské společnosti. Působivá byla rovněž Bílá víla v podání Michaely Musilové a v roli nesmlouvavé vévodkyně Sibylly zaujala elegantní Hana Čakarmišová. Aplaus si vysloužil i skvělý španělský tanec a velkou odezvu měl originální tanec saracénských dětí s klapáním kokosových skořápek, zatančený žáky Baletní školy DJKT. Glazunovova Raymonda v plzeňském nastudování je klasická, vychází z tradic, je však soudobě živoucí, pulsující. Je křehká, vášnivá, dojemná, ale i překvapivě hravá. A dramatická, je v ní napětí i tajemství. Ve své křehkosti a díky ní navíc neuvěřitelně silná. Je představením, které v divácích zůstává a znovu je přitahuje. Však ji premiérové publikum zahrnulo aplausem, ovacemi a voláním bravo. Raymonda, stálice divadelního nebe, zazářila nyní v nevídané síle a lesku i na divadelním nebi plzeňském. Nenechte si ji ujít. Gabriela Špalková, MF DNES 24. 11. 2011 ZA RAYMONDU NÁLEŽÍ BALETU POTLESK I OVACE Balet Raymonda, jedno z nejvýznamnějších děl skladatele Alexandera Konstantinoviče Glazunova, uvádí poprvé baletní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla. Jde o typický balet postromantické éry na pozadí romantického příběhu ze středověké Francie. Mezinárodně uznávaná ruská tanečnice, baletní mistryně a choreografka Yelena Pankova příběh nyní v Plzni i režírovala. Ve své choreografii vyšla ze záznamů Mariuse Petipy, libreto se však v její a Sombartově úpravě mění. Původní pohádkově šťastný pozemský konec je zaměněn za štěstí až v „království nebes a lásky“. Postavená choreografie vyžaduje technicky vyspělé tanečníky, což je právě předností baletu v Plzni. Proto u role Raymondy může být pět alternací a u postavy Abdérachmana nezvyklé čtyři. V předvánoční premiéře na scéně plzeňského Velkého divadla v hlavních úlohách Raymondy, Jeana de Brienne a Abdérachmana excelovali Jarmila Dycková, Miroslav Hradil a Martin Šinták. Na černém horizontu zazářila subtilní Bílá paní Michaely Musilové. Technicky i tanečně skvělá Jarmila Dycková dokázala v obtížných, ale přesto bravurních klasických prvcích sledovat i dramatičnost výrazu. Tradičně vynikající Miroslav Hradil se vznášel jistými skoky a svými výstupy suverénně ovládal jeviště. Také Martin Šinták oslňoval skoky a tanečním jazykem zvládal milostná i dramatická pas de deux. Diváky potěšily také precizní a plynulé klasické zvedačky sólistů i sboru. Ve svých rolích bezchybně zatančili i Colombe Hays, Zuzana Hradilová, Pavel Tručka, Richard Ševčík a v maďarském tanci grand pas pak Martina Drbušková, Monika Mašterová, Milan Maláč a Petr Klabusay. Charakteristické divoké saracénské sólo s dynamikou a vtipem předvedli se sborem Kateřina Štruncová a Petr Hos. K nim se v živém rytmu zcela sebejistě přiřadily malé tanečnice z Baletní školy Divadla J. K.Tyla. Scénograf Josef Jelínek vykouzlil jakoby gotickou malbu na variabilní horizonty a portály. Jeho někdy uměřená jemná barevnost kostýmů je střídána kostýmy honosnějšími, ale žádný nepostrádá poetickou fantazii. Již premiérové obecenstvo projevovalo nadšení během celého představení. Většina výstupů sólistů i sboru byla odměňována potleskem na otevřené scéně a v závěru byli tvůrci inscenace, účinkující i orchestr opery s dirigentem Ivanem Paříkem odměněni dlouhými ovacemi.

Bedřiška Brůhová, PLZEŇSKÝ DENÍK 11. 1. 2012

Andrew Lloyd Weber, Tim Rice: EVITA 3. 12. 2011 KD PŘED PÁR LETY TO BYL SEN: EVITA ZPÍVÁ V PLZNI! Bez nadsázky slavný, moderní, světový muzikál se rozezněl v sobotu plzeňským Komorním divadlem. Evitu uvedlo Divadlo J. K. Tyla v Plzni po třinácti letech od české premiéry v pražském Divadle Spirála. Vyznavači muzikálů věhlasné britské dvojice Andrewa Lloyda Webbera a Tima Rice si přišli na své. (...) Kdo na sebe v sobotní premiéře právem strhl největší pozornost a dočkal se zákonitě ovací? Sólisté v čele s představitelkou titulní role Soňou Borkovou. Málokterý český soubor má ve stálém angažmá muzikálovou osobnost jejího typu a formátu. Potvrdila to už v řadě titulů a je to jen důkazem, jak šéf Meluzín soubor postupně doplňuje i omlazuje. Pro alternaci Evity stejně jako pro stěžejní mužské role vypravěče Che a prezidenta Peróna má však už ostřílené hosty brněnskou Ivanu Skálovou a známé tváře pražských muzikálů Romana Říčaře a Davida Uličníka. Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 5. 12. 2011 HRDINKA BEZ SVATOZÁŘE NA JEVIŠTI Třetí prosinec tohoto roku se zapíše zlatým písmem do historie plzeňského divadla. Právě tuto prosincovou sobotu totiž uvedl soubor muzikálu a operety Divadla J. K. Tyla slavnou Evitu, která bývá doprovázena přídomky „taneční muzikál“, „rocková opera“ či „politický muzikál“. Soubor vedený Romanem Meluzínem tak pokořil další velehoru, když se pustil do žánru celozpívané rockové opery prostřednictvím díla známého a uznávaného po celém světě. Po českých muzikálových metropolích Praze a Brně je Divadlo J. K. Tyla naší první oblastní scénou, která se pustila do tak náročného titulu. Snad ještě větší pozornost si zaslouží skutečnost, že se plzeňské produkci podařilo získat práva i k písni You Must Love Me, kterou autoři dopsali dodatečně pro film z roku 1996 a získali za ni Oscara. Tento superhit tedy zazněl v Plzni v české premiéře. Režijní nastudování nejenže představilo Plzeňanům Evitu jako efektní muzikálovou show, ale pokusilo se ještě rozkrýt další souvislosti, když je například několikrát připomínána minulost Evy coby bastarda. Ocenění zaslouží i řada dalších scén, které jsou inscenovány jinak, než je běžné – vypravěč Che například sleduje dění na jevišti coby zapisovatel od stolku s psacím strojem, velmi povedený je i obraz Cesty možného, kdy obvyklou hru židlí vystřídalo působivé využití propadla. Oceňme i to, že režisér vykreslil titulní hrdinku jako silnou osobnost až do jejího skonu, nikoli jako lidskou trosku na invalidním vozíku. V Plzni Evita umírá rychle a důstojně. Obrovský podíl na skvělém vyznění inscenace má i choreograf Pavel Strouhal, jehož strhující taneční kreace podtrhují pocit velkoleposti, zcela mimořádný účinek pak mají sekvence zpomaleného běhu ve sborové písni Hleď v dál, Argentino! S menším prostorem jeviště se znamenitě vypořádal scénograf Ondřej Zicha, jemuž výtvarně vyšla zejména závěrečná scéna s mnoha portréty z Evitina mládí. To připomíná historickou skutečnost o odstranění zrcadel ze všech pokojů, aby prezidentova manželka neviděla, jak její fyzická schránka chátrá. Titulní role Evity nabídla mimořádnou příležitost mladé a talentované sólistce domácího souboru Soně Borkové. Její výkon je suverénní, obdivuhodně zvládá náročné hudební party i dech beroucí taneční scény. Borkové Evita je vášnivou ženou, která nesouc si stigma bastarda jde tvrdě za svým cílem. Zpět „na zem“ ji sráží až zákeřná nemoc, kdy hořce přijímá skutečnost, že z vrcholu vede cesta jen dolů. Snad rolí ještě dramatičtější je úloha komentátora Che, smyšlené postavy, jež v některých inscenacích připomíná levičáka Guevaru. A Romana Říčaře je skutečně plné jeviště. Je

charismatickým glosátorem, ironickým a vzteklým Evitiným oponentem, který cílevědomou ženu možná skrytě obdivuje, ale zcela určitě nenávidí… Jejich podivný jevištní vztah vrcholí skvělým Valčíkem pro Evitu, jenž je možná inscenačním vrcholem celé hry. Ač od světové premiéry Evity uplynulo už přes třicet let, stále patří mezi „světové top muzikály“. Nepromarněte příležitost vidět tak zásadní kus na plzeňském jevišti, navíc ve výborném provedení. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 9. 12. 2011 UTIŠ SE MÁ ARGENTINO... EVITA SI PODMANÍ PUBLIKUM TAKÉ V PLZNI Inscenace má působivou atmosféru, která si podmaní publikum od prvních okamžiků. Scéna, kostýmy, režie - vše do sebe dobře zapadá a koresponduje s hudbou. Celek v sobě zdařile snoubí neklid a syrovost i nebezpečnost politicky rozbouřené Argentiny s komorními až niternými okamžiky Evitina života. Roman Meluzín rozehrál na scéně hru nejen politickou, ale i osobní příběh dívky z ulice, která se díky známostem, své životní cílevědomosti ale i dávce štěstí dostala na samý vrchol. Jako manželka prezidenta Juana Peróna se stala první dámou země, pro její obyvatele pak Duchovní vůdkyní národa a modlou. A přitom v každém okamžiku inscenace cítíme tíseň z osudové nevyhnutelnosti příliš krátkého života, která neumožní dokončit či provést to, co si hrdinka předsevzala. Skvělá choreografie Pavla Strouhala je propracovaná do detailu, živá a má efekt velké davové scény. Soubor muzikálu podpořili v tanečních číslech skvěle i členové baletu. Výborně navrhla kostýmy Lucie Loosová a scénograf Ondřej Zicha vytvořil jednoduchou variabilní scénu, která tvoří zdařilý rámec jak pouličním scénám, tak intimitě soukromého prostředí. Je ulicí, řečnickou tribunou i nemocničním pokojem stejně jako Evitinou pracovnou. Gabriela Špalková, MF DNES 13. 12. 2011 PLZEŇANŮM ZPÍVAJÍ DVĚ SKVĚLÉ EVITY: SOŇA BORKOVÁ A IVANA SKÁLOVÁ Pro titulní roli ve světově proslulé rockové opeře Evita, kterou od prosince uvádí soubor muzikálu a operety Divadla J. K. Tyla v Plzni, získal šéf souboru a režisér Roman Meluzín hned dvě vynikající představitelky. Zatímco na premiéře se divákům představila domácí sólistka Soňa Borková, první a druhou reprízu 17. prosince a 4. ledna odzpívala herečka Městského divadla v Brně Ivana Skálová. Šestadvacetiletá zpěvačka a herečka už v této úloze vystupovala na své domovské scéně, kde ztvárnila další významné postavy také v muzikálech Probuzení jara, Hello, Dolly!, Sugar, Mozart! nebo Chicago. Nabídky z Plzně si Ivana Skálová velmi váží. Řekla: „Mým brněnským nastudováním Evity se mi ve třiadvaceti letech splnil velký herecký sen. O tom, že se mi této pocty dostane dvakrát, se mně ani nesnilo.“ Na jevišti v Plzni už potvrdila svůj velký talent. Zatímco Soňa Borková byla na premiéře pěvecky průraznější zejména v temperamentních písních, jako je Buenos Aires nebo Hleď v dál, Argentino, Skálová excelovala v lyričtějších a herecky vypjatých scénách druhého dějství (Valčík pro Evitu, Měl jsi mě rád), které opatřila příkladným hereckým prožitkem. Každá z plzeňských Evit je jiná – a obě jsou výborné. V úloze diktátora Juana Peróna dostal 4. ledna poprvé příležitost Roman Krebs, který zmíněnou roli nastudoval jako studijní úkol vedle pražského muzikálového zpěváka a člena populární vokální formace 4TET Davida Uličníka. Ani plzeňský sólista nezůstal pěvecky i výrazově své roli nic dlužen a závěrečné ovace publika si plně zasloužil. (vsý), PLZEŇSKÝ DENÍK 20. 1. 2012 KOMORNĚJŠÍ VERZE MUZIKÁLOVÉHO HITU Divadlo J. K. Tyla v Plzni posledních pár sezón zvyšuje muzikálovou laťku. Po loňské výpravě za montypythonským Svatým Grálem ve Spamalotu přijalo výzvu jedné z prvních rockových oper, Evity Andrewa Lloyda Webbera a Tima Rice. Brilantně zpracovaný

životopis bývalé první dámy Argentiny, vyprávěný člověkem z lidu jménem Che, je u nás oblíben a ceněn, na českém jevišti se od roku 1998 objevil již potřetí. Provedení vychází z nejnovější londýnské verze scénáře (Adelphi Theatre, 2006), má tedy u nás poprvé k dispozici i megahit You Must Love Me (v české verzi Měl jsi mě rád?) původně zkomponovaný pro velkolepou filmovou verzi Alana Parkera z roku 1996. Taktéž zde najdeme krátkou montáž většiny zásadních písní, kdy si Evita na smrtelné posteli promítá svůj život. Proto i druhé české přebásnění z dílny Michaela Prostějovského prošlo drobnými úpravami. Byl jsem rozpačitý z úmyslu umístit legendární titul do nepříliš vhodné budovy Komorního divadla, sázka na komornější pojetí však režisérovi Romanu Meluzínovi vyšla, ač zůstaly rezervy. Menší prostor snadno pokrývá jednoduchá scéna Ondřeje Zichy z dřevěných panelů, která zastane vše, od ruchu ulice až po balkon vily Casa Rosada. Kostýmy Lucie Loosové jsou přiměřeně pestré. Ve srovnání s představením Městského divadla Brno v režii Pavla Fiebera, též s Prostějovského přebásněním (od roku 2009 je v Brně stále na repertoáru), má plzeňské nastudování naprosto rozdílné parametry. V Brně byla narátorská postava Che hlavním hybatelem dění a z Evity si dělala až příliš velká „šprťouchlata". V Plzni se přidrželi doporučení Tima Rice a Che je velmi civilně oděným občanem z lidu bez sebemenšího odkazu na známého revolucionáře. Novinářem či životopiscem, chcete-li. Pozorovatelem od psacího stolu. Posouvá děj nenápadně, tu a tam přilepí na zeď plakát, přidá vysvětlivku, takže se český divák kupříkladu konečně dozví, kdo to byli descamisados. Konfrontace s hlavní hrdinkou přichází až v poslední třetině, začátek osudového valčíku Evy s Che je pojat dokonce jako interview. Roman Říčař je pro takové pojetí postavy takřka ideálním představitelem, dostatečně energickým i charismatickým. Hostující Ivana Skálová udělala s hlavní rolí Evy Duarte de Perón zkušenost již coby understudy (záskok) v brněnském nastudování. Zde se jako rovnoprávná alternantka své spolužačky z JAMU Soni Borkové partu zhostila velmi reprezentativně a právě s jejím výkonem můžeme spojovat další plusy Meluzínovy koncepce. Evitu poznáváme jako naivní, ale sebevědomou dívku. Z jejích zcela účelových pletek s vlivnými muži si režisér s choreografem utahují a jejich popisy Che vždy za několik vteřin ukončí. Prvním minutám příběhu nechybí nadsázka, zato při Evině oslňující cestě vzhůru atmosféra zvážní. Značný prostor získává závěrečný boj Evy s nevyléčitelnou nemocí, zmíněná skladba You Must Love Me je velmi intimním, dech beroucím zážitkem. Ve všech podobách Evy je Ivana Skálová suverénní a uvěřitelná. Juan Perón Davida Uličníka není diktátor, spíše pragmatický, lehce unavený politik. Pěvecky odvádí svůj tradičně vysoký standard. Ondřej Doubrava, DIVADELNÍ NOVINY 24. 1. 2012

William Shakespeare: MACBETH 17. 12. 2011 VD STRHUJÍCÍ MACBETH V PODÁNÍ STRHUJÍCÍHO MARTINA STRÁNSKÉHO Novou inscenaci charakterizuje příklon k současnosti s reminiscencemi na alžbětinskou Anglii. Martin Stránský je vynikajícím, strhujícím Macbethem. Dokáže být bezstarostným vítězem bitvy i člověkem, v němž hlodá touha po vyšších metách, který se nechá dotlačit manželkou ke zrůdnému činu, aby vzápětí pokračoval ve vraždách všech, kteří mu stojí v cestě. Aby se propadal do hlubin beznaděje, trýznivých výčitek svědomí, až na samé dno své duše. A aby to byl nakonec on, kdo dokáže těmto běsům vzdorovat déle než jeho žena. Scéna na hostině se zjevujícím se přízrakem zákeřně zavražděného Banqua mrazí až do morku kostí. Však také Zdeněk Mucha je věrohodným Banquem, čestným a pravdivým. Macduff je ve ztvárnění Pavla Pavlovského charismatickým protivníkem Macbethovým a Jan Maléř dokázal dát postavě královského syna Malcoma správnou míru nezkušenosti, avšak rozhodnosti a vnitřní síly. Viktor Vrabec jako král Duncan propůjčil postavě žádoucí majestát. Uznání si

zaslouží Andrea Černá jako Lady Macduff, nevinná oběť mocichtivosti. Spolu s dojímavým Valentinem Pokorným jako maličkým Macduffovým synem vytvořili obraz skrývaného zoufalství, ale i naděje a doufání dýchající hlubokým lidstvím. (...) Inscenace Jana Buriana je sdělná, má vývoj, gradaci a jasně čitelnou dějovou linku, divák stačí vstřebat geniální Shakespearův text, a nedívá se tudíž na Macbetha jen jako na horor či detektivku v přímém přenosu. Ale jako na drama o morálním úpadku, vnitřní síle, ošidné předurčenosti. I o onom věčném ´kdyby´. Kdyby se události seběhly jinak, stal by se z Macbetha vrah? V plzeňské inscenaci divákům nic z toho neunikne a jistě si najdou i mnohem víc. Gabriela Špalková, MF DNES 20. 12. 2011 NAD MACBETHEM SLUNCE NEVYCHÁZÍ Tato Shakespearova „velehra“ je diváckým zážitkem nejen pro strhující herecké prožití krutého příběhu, je současně výsledkem dokonalého režijního pojetí děje plného vypjatých situací, zvratů, snových představ a zjevení. Do přímé cesty čestnému člověku osud postaví uhrančivou Lady Macbeth, probouzející v něm ctižádostivost a dravost bezohledného představitele bezuzdné moci. Jediný krutý čin znamená protržení hrází zla, které si vyžaduje další a další zločiny ve jménu cíle, jehož jinak než zločinem nelze dosáhnout. Z rozsáhlé Shakespearovy divadelní literatury je volba tohoto titulu dramaturgicky šťastným počinem a zároveň velkou příležitostí pro soubor. Jaroslava Světlíková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – LEDEN 2012 OSAMĚLÁ THONETKA V PLZNI Prázdné kukátkové jeviště, půlkruhový černě zrcadlový horizont s množstvím otevíratelných vchodů. Uprostřed osamělá zlacená thonetka, postmoderní znak královského trůnu, o který se bude dvě hodiny hrát „ta hra“, řečeno na způsob anglických divadelníků. Ano, je to Macbeth, ke kterému mají ostrovní herci pověrečnou úctu smíšenou se strachem. Režie Jana Buriana je poučená na alžbětinském způsobu inscenování: scénografickou úspornost kompenzuje důkladně vypracovanými uniformami - oděvy z černé, měkké kůže s rudými cákanci zastupují brnění, čarodějnice mají barokizující kostýmy vrcholící nádhernými maskami. Inscenaci charakterizuje množství zajímavě stylizovaných momentů: všechny bojové scény, samovznícení odhozených větví z Birnamského lesa, nemluvě o těch autorem přímo předepsaných, jako jsou mluvení ve verších nebo existence čarodějnic. Především se tu ale nabízejí oslnivé výkony Martina Stránského (Macbeth) a Pavla Pavlovského (Macduff). Premiérové představení bylo esteticky (výtečná Kofroňova hudba!) i eticky až omračující. Petr Pavlovský, LIDOVÉ NOVINY 30. 12. 2011 BUĎ KRVAVÝ A ZPUPNĚ ZHRDEJ VŠEMI! Jan Burian režijním pojetím vytesal masiv shakespearovského monolitu. Ten drtí, povznáší, dává i bere naději. Blesky světelných šlehů oslňují diváka i výbornou scénu (Karel Glogr), znejisťující tma skrývá. Obojí je paralelou zločinu a trestu. Jediným barevným valérem je tu šeď, v jejímž příkrovu se rodí činy. To je sugestivní významosloví režijní práce se světlem. Čerň převládá i v kostýmech, sporadická běl zazáří jen u nevinných obětí – lady Macduffové a jejího synka. Krev na rukou, na mečích, na oděvech, krvavý kvítek na prsou zavražděného dítěte jsou dalšími údery macbethovského světa. Kakofonie dokonalého hudebního doprovodu (Petr Kofroň) v drsné sugesci pokračuje. Ani vítězný pochod nezní jásotem. Úsečnost a monolitnost nejkratší Shakespearovy tragédie je dokonale představena sevřeností a dynamikou jednotlivých scén. Jediné gesto není nadbytečné. Dokonalá práce s ansámblem (včetně osvědčené spolupráce se šermířskou skupinou Dominik) i ansámblu samého téměř matematicky přesně předjímá nevratné kroky osudu. Není to jen krvavá podívaná. Režisér a dramatik se setkali v dokonalosti vzájemného průniku, jehož výsledkem je vzestupná linie zla,

růstu zla, zápasu se zlem, vítězství nad zlem (?), dá-li se nad ním zvítězit. Režie pokračuje v kladení shakespearovských otázek. A soubor s ní. Martin Stránský (Macbeth) jednoznačně dospěl k jedné ze životních rolí. Nepotřebuje patetická gesta, jedná i rozvažuje, váhá i udeří. V nedohlednosti jeho nitra se sváří racionalita, nezkrotnost, děs i fanatické odhodlání. Svět čarodějnic se mu mění v jistotu, svět lidí v přízraky. Z lady Macbethové (Štěpánka Křesťanová) prošlehuje půvab, eros, dominují kalkul a vůle. Přesto v ní zůstává dotek lidského – na rozdíl od královského manžela podléhá svědomí. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 10. 1. 2012 EFEMÉRNOST MOCI A SLÁVY Plzeňská inscenace má jeden velký trumf. Tím je Martin Stránský v titulní roli, který svou kreací zmíněné problematičtější momenty překrývá. Herec dokáže přesně střídat polohy introvertní s pompézní halasností, dává nahlédnout ve vzrušených, emocionálně vypjatých momentech do Macbethovy duše, nebojuje ani tolik se svými soupeři jako sám se sebou. Není zde ani tak důležitá jeho proměna v uctívaného a čestného bojovníka, ale spíše vnitřní nejistota a rozkolísanost v kontrastu s přebujelou ctižádostivostí a suverenitou, s níž směřuje ke svému cíli. Paradoxně nejpevnější je v okamžiku, kdy už ví, že se blíží jeho zkáza. Není to rezignace, ale jako by si uvědomil pomíjivost lidské existence a efemérnost moci a slávy i s tím, že svůj osud si člověk tvoří sám. Stránského výkon je navíc technicky dokonalý, splňuje parametry tzv. Velkého divadla, i když pojednává o subtilnostech lidské duše. Taková je ostatně celá Burianova inscenace, velmi promyšlená i efektní, přitom ve zdánlivé strohosti bez scénických zbytečností velká, a emocionálně působivá podívaná. Jana Paterová, DIVADELNÍ NOVINY 7. 2. 2012

MATINÉ 30. ledna 2011 Petr Novák – klavír, Martin Kos, Martin Kaplan - housle, Josef Fiala - viola, Hana Vítková – violoncello Tomas Karpíšek: Variace na lyrické téma Pavel Samiec: Klavírní trio "Osvity" Jiří Vyšata: Smyčcový kvartet Antonín Dvořák: Klavírní kvintet A dur op. 81 MATINÉ OVLÁDLI MLADÍ AUTOŘI A MIMOŘÁDNÍ INTERPRETI Nejnovější matiné ve foyer Divadla J. K. Tyla v Plzni přineslo nejedno milé překvapení. Postarali se o ně jak renomovaní interpreti – členové operního orchestru a profesoři plzeňské konzervatoře, tak i mladí tvůrci, žáci plzeňského skladatele Jiřího Bezděka. Tomáši Karpíškovi (ročník 1991) a jeho Variacím na lyrické téma propůjčil své interpretační umění po technické a výrazové stránce zcela suverénní klavírista Petr Novák. Lyrickým žánrem, konkrétně básnickou sbírkou Daniela Soukupa Osvity, se ve svém stejnojmenném klavírním triu inspiroval také Pavel Samiec (1984). V provedení houslisty Martina Kose, violoncellistky Hany Vítkové a klavíristy P. Nováka trio vyznělo zcela v souhlase s autorovým záměrem. Jiří Vyšata (1965), původně strojní inženýr, se prezentoval Smyčcovým kvartetem Q1. V podání M. Kose, Martina Kaplana, Josefa Fialy a H. Vítkové zaujalo různorodostí výrazových rejstříků. V druhé půli koncertu spojili interpreti své síly v Klavírním kvintetu A dur Antonína Dvořáka, op. 81. Půlhodinová skladba, časově se rovnající symfonii, dílo autorova vrcholného období, vyzněla 30. ledna v prostředí divadelního foyer naprosto přesvědčivě a v technické

dokonalosti. Ale ať by bylo obsazení smyčců sebedokonalejší (a jen takto lze o něm hovořit), kvintet je neproveditelný bez vynikajícího klavíristy. A takovým profesor plzeňské konzervatoře Petr Novák bezesporu je. V poslední době se v Plzni podobná díla z koncertních síní bohužel vytrácí. O to více lze ocenit, že si jej vybrali interpreti, kteří nejsou stálým souborem. Marta Ulrychová, PLZEŇSKÝ DENÍK 8. 2. 2011

20. listopadu 2011 Ensemble a tre (Martin Kos – housle, Štěpán Kos – klavír, Jiří Tarantík - lesní roh, saxofon) G. P. Telemann, R. Schumann, A. Glazunov, J. Brahms SOUZVUK KLAVÍRU A HOUSLÍ S LESNÍM ROHEM VELMI ZAUJAL Ensemble a tre bratři Martin a Štěpán Kosovi a Jiří Tarantík hráli v Divadle J. K.Tyla Plzeň Zaplněné foyer Velkého divadla v Plzni si vyslechlo druhé z oblíbených nedělních matiné operního souboru Divadla J. K. Tyla v této sezoně. Výběr ze svého repertoáru zde 20. listopadu předneslo seskupení Ensemble a tre, tvořené bratry Kosovými (houslistou Martinem a klavíristou Štěpánem) a hráčem na lesní roh a saxofon Jiřím Tarantíkem. Méně obvyklému složení nástrojů je věnováno slavné Brahmsovo Trio pro klavír, housle a lesní roh, které ve výborném provedení uzavřelo program: umělci hráli v dokonalém souladu, podtrhli melodickou složku i mistrovsky zapracované polyfonické prvky. Potěšil i pohled do barokní tvorby Telemannovy, zvláště zajímavé bylo uvedení Koncertu Es dur pro saxofon ruského romantického skladatele Alexandra Konstantinoviče Glazunova. Houslové sólo z jeho baletu Raymonda upozornilo na balet, který měl právě předchozího dne v téže budově úspěšnou premiéru. Mladí umělci připravili program zajímavý a po profesionální stránce výborně zvládnutý – byli přesní v souhře a shodně cítili akcenty a agogická zvlnění, zvuk působil kompaktně ve svém celku i v respektu k sólovým partiím. Bylo to velmi působivé. Foto popis| Martin Kos, Štěpán Kos a Jiří Tarantík (na snímku zleva) koncertovali ve foyer Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 25. 11. 2011