DIVADLO J. K. TYLA V PLZNI
VÝROČNÍ ZPRÁVA O ČINNOSTI A HOSPODAŘENÍ ZA ROK 2014
MgA. Martin Otava, Ph.D. Květen 2015
Obsah I. Úvod II. Údaje o organizaci 1 Základní údaje 2. Poslání a cíle organizace 3. Struktura organizace 4. zaměstnanci
- příloha č. 1
III. Zpráva o činnosti organizace 1. Hlavní činnost 2. Doplňková činnost
- příloha č. 2 – 10
IV. Zpráva o hospodaření 1. Základní ukazatele rozpočtu - příloha č. 11 (+tabulky 2 -6) – 20 2. Vývoj stavu majetku a výsledky inventarizace 3. Vývoj fondů organizace 4. Rekapitulace závěrů z finančního vypořádání vůči zřizovateli V. Závěr
ÚVOD Rok 2014 byl pro Divadlo J. K. Tyla doslova přelomový. Po 50 letech uzavřelo pro diváky 31. května 2014 své brány v mnoha ohledech již nevyhovující Komorní divadlo, v následujících měsících proběhlo logisticky velmi náročné stěhování uměleckých a technických složek i administrativy do Nového divadla. Prvním představením v architektonicky a technologicky mimořádné nové divadelní budově byla 1. září Smetanova Prodaná nevěsta, jejíž inscenace byla pro tento účel přenesena z Velkého divadla. Slavnostnímu otevření o den později opět s Prodanou nevěstou, jež celostátně zprostředkovala Česká televize v přímém přenosu, předcházel průvod Vendelín, iniciovaný Divadlem J. K. Tyla. Kulturní instituce, spolky i sdružení spolu s uměleckými školami a za účasti primátora Martina Baxy jím otevřely novou kulturní sezonu v Plzni a zároveň tak předznamenaly nadcházející rok, v němž se Plzeň stala Evropským hlavním městem kultury. V závěru průvodu proběhlo kulturní vystoupení před Novým divadlem, jemuž při této příležitosti požehnal plzeňský biskup Mons. František Radkovský. Na dodržení termínu otevření nové scény měli zásluhu bez výjimky všichni zaměstnanci divadla. Jednou z mnoha komplikací, jež bylo třeba zvládnout, bylo např. také převedení abonentních skupin z Komorního do Nového divadla. Díky obrovskému nasazení všech zúčastněných bylo možno už 3. září zahájit v Novém divadle pravidelný provoz vč. spoluúčasti na 22. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo. Hned v průběhu tohoto prvního měsíce přibylo k inscenacím přeneseným z Komorního divadla neuvěřitelných 5 nových premiérových titulů, z nichž 3 byly určeny pro Malou scénu. Složitá situace divadla byla provázena výměnou osobností v řídící funkci. DJKT razantně vstoupilo do jubilejní 150. sezony stálého českého divadla v Plzni již pod vedením nového ředitele Martina Otavy, jenž od 1. 9. 2014 vystřídal na ředitelském postu Ilju Racka po jeho ročním působení. Proti předchozím letům, kdy se uskutečnilo 15–17 premiér, jich v roce 2014 bylo 27. Nárůst souvisel s otevřením nové divadelní budovy, kde bylo neprodleně třeba uvést do pravidelného provozu Malou scénu, pro niž bylo určeno plných 9 titulů z celkově uvedeného počtu. Potvrzením umělecké kvality nabízené produkce byl úspěch divadla při udílení Cen Thálie 2014. Divadlo J. K. Tyla se svými třemi přímými nominacemi bylo po pražském Národním divadle nejúspěšnější a stejně jako naše první scéna dvě z nominací proměnilo. DJKT se v r. 2014 kromě Mezinárodního festivalu Divadlo a celosvětové operní soutěže a festivalu Armel zúčastnilo Smetanovských dnů či pardubického Grand Festivalu smíchu. Jako významný byl hodnocen i jeho přínos v rámci celorepublikového programu Roku české hudby. Také v r. 2014 se podařilo udržet vysoký počet abonentů (celkem 10.100). Divadlo nepustilo ze zřetele ani projekty, zajišťující výchovu další divácké generace. Velkému zájmu se těšila komorní inscenace O Rusalce, uváděná pro nejmenší diváky ve foyeru Velkého divadla, k níž v září přibyla jednoaktová opera Jiřího Pauera Žvanivý Slimejš a Erbenova pohádka Živá voda, nastudované již na Malé scéně Nového divadla.
1
II. údaje o organizaci II. 1. základní údaje Divadlo J.K.Tyla, příspěvková organizace |Palackého náměstí 30, 301 00 Plzeň statutární zástupce: do 31.8.2014: Mgr. Ilja Racek, Ph.D. ředitel od 1.9.2014: MgA. Martin Otava, Ph.D. ředitel zřizovatel statutátní město Plzeň IČO 078051 DIČ CZ 000078051 II. 2. poslání a cíle organizace Základním poslání organizace je divadelní a koncertní činnost, předmětem činnosti je: A) hlavní činnost - pořádání veřejných divadelních představení ( opera, opereta, činohra, balet, muzikál) - pořádání koncertů ve stejném rozsahu jako u divadelních představení - pořádání a poskytování jiných kulturních a veřejně prospěšných akcí i služeb, včetně výstav a festivalů - členství v zájmovém sdružení právnických osob – mezinárodní festival DIVADLO Plzeň B) doplňkové činnosti - provozování ubytovacích zařízení pro zaměstnance - půjčování předmětů divadelních výprav - pohybová a baletní výuka pro děti a mládež - vydávání periodických a neperiodických tiskovin v souladu s hlavní činností divadla - výkon jiných souvisejících činností se souhlasem zřizovatele II.3. struktura organizace - organizační schéma v příloze č. 1 vnitřní struktura: ředitelství - úsek ředitele - úsek náměstka umělecké soubory - soubor opery - soubor orchestru - soubor operety a muzikálu - soubor činohry - soubor baletu umělecko - technický provoz - Velké divadlo - Komorní divadlo – ukončilo činnost 31.5.2014 - Nové divadlo – zahájilo činnost 1.9.2014 - dílny 2
II. 4.
zaměstnanci
průměrný přepočtený stav v roce 2014: plán limit stanovený zřizovatelem 405,0 v tom: - úsek ředitele - úsek náměstka - soubor opery - soubor orchestru - soubor operety a muzikálu - soubor činohry - soubor baletu - umělecko-technický provoz
16,8 20,0 48,5 67,6 33,3 34,0 32,5 152,3
skutečnost 383,2
14,1 20,0 49,4 67,8 27,9 31,0 31,7 141,0
V roce 2014 se ve čtvrtém čtvrtletí podařilo doplnit plánovaný stav zaměstnanců ve fyzických osobách – převážně špičkových sólistů v uměleckých souborech a vysoce kvalifikovaných pracovníků umělecko-technického provozu a správy. Tito pracovníci se plně projeví v přepočteném stavu až v roce 2015.
III. Zpráva o činnosti organizace Divadlo J. K. Tyla uvedlo v roce 2014 celkem 553 představení, z toho 532 na vlastních scénách. Divákům jsme představili 27 premiér. Průměrná návštěvnost činila 85,21 % při průměrné ceně vstupenky Kč 184,- . Za zlevněné vstupné jsme odehráli celkem 40 představení, z toho 29 školních představení, které zhlédlo 8 749 studentů a 11 představení pro seniory. Tržby za vstupné činily 30 440 719,- Kč. Celkově jsme hráli 60 různých titulů vlastní produkce, na zájezdech v tuzemsku 15 představení, v zahraničí 1 představení. Produkci na domácích scénách navštívilo 165 482 diváků, zájezdová představení zhlédlo 7 011 diváků. Celková návštěvnost všech aktivit DJKT byla 172 493 diváků / v údajích není započítán Festival Divadlo 2014 /
produkce za leden – prosinec 2014 návštěvnost 2012-2014 tržby z hlavní činnosti 2012-2014 vývoj průměrné ceny vstupenky 2012-2014 předplatné – počty předplatitelů předplatné – tržby počet návštěvníků podíl okresů na celkové návštěvnosti
příloha č. 2 příloha č. 3 příloha č. 4 příloha č. 5 příloha č. 6 příloha č. 7 příloha č. 8 příloha č. 9
3
III. 1. Hlavní činnost Objevná dramaturgie – české i světové premiéry Operní aktovky Parodie a Šaty, jaké svět neviděl, které byly představeny na Armel Festival v Budapešti, byly uvedeny ve světové premiéře. Činohra uvedla dva tituly v české premiéře (Přátelé generace X, Lov začíná), poprvé byly provedeny dvě nové dramatizace známých literárních předloh (Amerika, Hráč) a dramatizace pohádky pro Malou scénu, Živá voda . Prvního provedení se dočkaly dva úspěšné autorské balety: první klubová inscenace tanečního dramatu Obraz Doriana Graye a Vaculíkův Freddie – the King of Queen, který má všechny předpoklady k tomu stát se kultovní inscenací podobně jako Edith – vrabčák z předměstí. ČINOHRA Fjodor Michajlovič Dostojevskij: HRÁČ Yasmina Reza: BŮH MASAKRU Rustam Ibragimbekov, Nikita Michalkov: UNAVENI SLUNCEM Josef Kajetán Tyl: FLAMENDR (04. 09.) Roland Schimmelpfennig: PUSH UP (CESTA VZHŮRU) Franz Kafka: AMERIKA 11. 10. 2014 ND Felicia Zeller: PŘÁTELÉ GENERACE X česká premiéra K. J. Erben: ŽIVÁ VODA první provedení Ken Ludwig: LOV ZAČÍNÁ česká premiéra OPERA Bohuslav Martinů: VOJÁK A TANEČNICE Jacques Offenbach: HOFFMANNOVY POVÍDKY Bedřich Smetana: PRODANÁ NEVĚSTA Gábor Kerek: PARODIE Jaroslav Krček: ŠATY, JAKÉ SVĚT NEVIDĚL Jiří Pauer: ŽVANIVÝ SLIMEJŠ Giuseppe Verdi: AIDA MUZIKÁL Mel Brooks, Thomas Meehan: PRODUCENTI Milan Uhde, Miloš Štědroň, Leoš Kuba: DIVÁ BÁRA SVĚT KABARET – KABARET SVĚT SUGAR (NĚKDO TO RÁD HORKÉ) Andrew Lloyd Weber – Tim Rice: KOČKY SÓLISTÉ PŘEDSTAVUJÍ… (své hudební lásky) PAMĚTI VRBY BIG BAND DJKT A ONDŘEJ RUML BALET FREDDIE – THE KING OF QUEEN Ferenc Liszt – J. S. Bach: OBRAZ DORIANA GRAYE Aram Chačaturjan: SPARTAKUS
15. 02. 2014 KD 22. 02. 2014 v klubu 03. 05. 2014 VD 06. 09. 2014 ND 20. 09. 2014 MS 11. 10. 2014 ND 01. 11. 2014 MS 10. 12. 2014 MS 13. 12. 2014 VD
25. 01. 2014 VD 05. 04. 2014 VD 07. 06. 2014 VD 28. 06. 2014 VD 28. 06. 2014 VD 28. 09. 2014 VD
01. 03. 2014 VD (17. 9.) 08. 11. 2014 ND 24. 09. 2014 MS 29. 11. 2014 ND 25. 12. 2014 ND 22. 10. 2014 MS 15. 11. 2014 MS 26. 12. 2014 MS
15. 03. 2014 KD 17. 10. 2014 MS 15. 11. 2014 VD
4
Koncertní činnost SLAVNOSTNÍ KONCERT operního orchestru a sólistů otevřel 5. září na Nové scéně sezonu 2014/2015 CYKLUS KOMORNÍCH KONCERTŮ V r. 2014 se uskutečnil cyklus oblíbených nedělních matiné ve foyer Velkého divadla, celkem 9 koncertů. Matiné IV. – 19. ledna V klasickém hávu Matiné V. – 23. února Matiné operního sboru DJKT Matiné VI. – 2. března Česká opera známá i neznámá Matiné VII. – 30. března Sojkovo kvarteto Matiné VIII. – 20. dubna Václav Hudeček – housle, Lukáš Klánský – klavír Matiné I. – 19. října 2014 Martin Kos – housle, Štěpán Kos – klavír Matiné II. – 9. listopadu 2014 Jaroslav Suchan, František Bayer – trubky Petr Mráz, Pavel Čížek – trombóny Matiné III. – 16. listopadu 2014 Marie Grafnetterová, Miluše Kupcová, Milada Paseková vzpomínají na léta prožitá s plzeňskou operetou Matiné IV. – 7. prosince 2014 Mistře, rci – staročeské duchovní texty s hudbou J. S. Bacha Recenze k premiérám TUZEMSKÉ ZÁJEZDY 2014 31.01.2014 Lháři 14.01.2014 Anna Karenina 22.02.2014 Popelka 27.02.2014 Edith 16.03.2014 Polská krev 18.03.2014 Kouzlo 4D 14.04.2014 opera 09.04.2014 Edith 17.04.2014 Kouzlo 4D 19.04.2014 La traviata 06.05.2014 Polská krev 14.05.2014 O Rusalce 23.05.2014 Kouzlo 4D 30.10.2014 La traviata 19.11.2014 Polská krev
příloha č. 10
Pardubice Praha – Národní divadlo Praha – Stavovské divadlo Karlovy Vary Tábor Písek Karlovy Vary Karlovy Vary Jablonec Karlovy Vary Karlovy Vary Příbram Kolín Karlovy Vary Děčín
5
ZAHRANIČNÍ ZÁJEZDY 2014 12.10.2014 Parodie, Šaty, jaké svět neviděl
Budapešť
CENY A NOMINACE LAUREÁTI CEN THÁLIE 2014 v oboru opera: Ivana Veberová získala cenu za roli Mařenky v inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty; v oboru balet a pantomima a jiný tanečně dramatický žánr: Richard Ševčík za titulní roli Spartaka v inscenaci Chačaturjanova baletu NOMINACE NA CENU THÁLIE 2014 v oboru opera: Jana Foff Tetourová za roli Amneris v inscenaci Verdiho opery Aida ŠIRŠÍ NOMINACE NA CENY THÁLIE 2014 Luisa Albrechtová za roli Aidy ve stejnojmenné opeře Giuseppa Verdiho Žofie Dařbujánová za roli Báry v muzikálu Divá Bára. Divadlo J. K. Tyla se svými třemi přímými nominacemi bylo po pražském Národním divadle nejúspěšnější.
HISTORICKÁ PEČEŤ MĚSTA PLZNĚ – při příležitosti Dne české státnosti (28. září 2014) udělil primátor 5 pečetí, mj. ji obdržel i dlouholetý ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni Jan Burian zejména za aktivní podporu stavby Nového divadla a za výraznou zásluhu na pořádání Mezinárodního festivalu Divadlo DVORANA SLÁVY HEJTMANA PLZEŇSKÉHO KRAJE 2014 Již pošesté byly uvedeny do Dvorany slávy hejtmana Plzeňského kraje osobnosti, jejichž život a práce jsou s regionem nerozlučně spjaty, současně však jeho hranice značně překračují. Mezi letošními oceněnými, kteří 30. září převzali vyznamenání z rukou hejtmana Václava Šlajse, byl i herec a dlouholetý umělecký šéf činohry Pavel Pavlovský. SENIOR PRIX 2014 – uděleny 9. listopadu v Národním domě v Praze na Smíchově Novými držiteli ocenění, které uděluje umělcům za celoživotní mistrovství Nadace Život umělce, jsou Mária Doubková, jež zpívala v operním sboru Divadla J. K. Tyla celých čtyřicet let (1965–2005) a Iva Švarcová Kořínková, členka plzeňského baletu v letech 1950– 1960. SPOLUPOŘADATELSTVÍ MEZINÁRODNÍCH FESTIVALŮ DIVADLO 2014 – 22. ročník MEZINÁRODNÍ HO FESTIVALU Divadlo J. K. Tyla bylo ve dnech 9.–19. září opět hlavním spoluorganizátorem významného evropského festivalu, k jehož zakladatelům patří. ARMEL OPERA COMPETITION AND FESTIVAL – 7. ročník. DJKT bylo již počtvrté partnerem velkorysého projektu, jehož se účastní soutěžící z celého světa, má celosvětovou publicitu a který je mj. zaměřen na podporu soudobé operní tvorby. 6
Ve finále soutěže uvedlo 12. 10. 2014 v Erkel Theatre v Budapešti operní jednoaktovky, které měly v červnu v Plzni světovou premiéru: Parodii Gábora Kereka a Šaty, jaké svět neviděl Jaroslava Krčka. Hlavní roli v Parodii zpíval belgický pěvec Kris Belligh, který ji získal v celosvětové pěvecké soutěži. Představení odvysílala TV ARTE v přímém přenosu do celého světa, stále je možné je zhlédnout na internetu. JAZZ BEZ HRANIC 2014 V rámci 9. ročníku mezinárodního festivalu Jazz bez hranic vystoupil 8. listopadu 2014 na Galakoncertu ve Velkém divadle jeden z nejlepších big bandů na světě, SWR (Südwestrundfunk) Big Band se svým exkluzivním pořadem věnovaným gigantům swingu – Kings of Swing a Trio WUH s vynikajícím americkým pianistou Skipem Wilkinsem. ÚČAST SOUBORŮ DJKT NA FESTIVALECH DIVADLO 2014 – Divadlo J. K. Tyla na tomto mezinárodním fóru úspěšně reprezentovala inscenace činoherního souboru Unaveni sluncem (14. září 2014 ve Velkém divadle) GRAND FESTIVALU SMÍCHU 2014 Do soutěžního programu 14. ročníku Grand Festivalu v Pardubicích smíchu se probojovala inscenace činohry Divadla J. K. Tyla Lháři (31. 1. 2014) ROK ČESKÉ HUDBY Operní soubor DJKT se zapojil do celostátního programu k RČH novým nastudováním Prodané nevěsty, která mj. slavnostně otevírala Nové divadlo v Plzni a objevným dramaturgickým počinem a zároveň velmi zdařilou inscenací málo uváděné opery Bohuslava Martinů Voják a tanečnice. Roku české hudby byly věnovány dva z celosezonního cyklu nedělních komorních koncertů: Matiné operního sboru 3. února 2014 přineslo ukázky z děl Zdeňka Lukáše, Karla Blažeje Kopřivy, Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka Česká opera známá i neznámá – na matiné 2. března 2014 zazněly árie z oper B. Smetany, A. Dvořáka, Zd. Fibicha, V. Blodka, K. Bendla, J. R. Rozkošného, V. Hřímalého, J. B. Foerstra, V. Nováka, I. krejčího, O. Ostrčila a J. Pauera. 34. SMETANOVSKÉ DNY – Plzeň 2014 V programu významného multižánrového kulturního festivalu byly uvedeny tyto inscenace DJKT : Popelka Divotvorný hrnec Voják a tanečnice La traviata Footloose aneb Tanec není zločin PRODUKCE DJKT V ČESKÉ TELEVIZI 22. února 2014 odvysílala ČT art televizní záznam komedie Antonína Procházky Kouzlo 4D. (Režie televizního záznamu J. Brichcín.) 7
Inscenaci Prodané nevěsty odvysílala ČT v přímém přenosu při příležitosti otevření Nového divadla 2. září 2014. PUBLIKACE VYDANÉ DIVADLEM J. K. TYLA v r. 2014 DIVADLO J. K. TYLA V PLZNI / THE J. K. TYL THEATRE IN PILSEN 2014/15 – trojjazyčná repertoárová brožura PŘEDPLATNÉ 2015 – informační brožura pro abonenty DIVADELNÍ PROGRAMY ke všem inscenacím a koncertům INFO LIST leden – prosinec 2014 10 čísel pravidelného měsíčního informačního bulletinu 12. ROČNÍK REPREZENTATIVNÍHO ČASOPISU DJKT 1–4 / 2014 KOMORNÍ DIVADLO 1965–2014, obrazová brožura NOVÉ DIVADLO 2012–2014, obrazová brožura HISTORIE DIVADELNÍCH BUDOV V PLZNI 1832–2014 – spolupráce na brožuře vydané statutárním městem Plzní III.2. Doplňkové činnosti organizace BALETNÍ ŠKOLA funguje při DJKT od r. 1990 pro účastníky od 4 do 20 let a nabízí široké spektrum tanečních oborů – tanec klasický i moderní vč. stepu. Má kolem 300 žáků v 8 třídách baletních, 6 přípravkách, 4 kurzech stepování a 1 kurzu moderního tance. Odborné taneční a pedagogické vedení zajišťují lektoři z řad mladých členů a sólistů baletního souboru DJKT. 2 VYSTOUPENÍ BALETNÍ ŠKOLY DJKT 31. května 2014 v Komorním divadle zhlédlo 890 diváků. DĚTSKÝ OPERNÍ SBOR DJKT byl založen v lednu r. 2014 a má 48 členů. Pod vedením zkušených sbormistrů a pedagogů (Marie Anna Lahodová, Zdeněk Vimr) získávají děti základní pěvecké dovednosti i první zkušenosti na jevišti, procházejí důkladným intonačním a rytmickým výcvikem a učí se orientovat i v hudební teorii a dějinách hudby. Na konci r. 2014 měl sbor za sebou už první veřejná vystoupení, mj. na nám. Republiky při rozsvícení vánočního stromu. EVROPSKÉ GALA BALETNÍCH ŠKOL – 7. ročník Galakoncertu 22. 11. 2014 ve Velkém divadle se zčastnílo120 žáků ze 22 baletních škol, z toho bylo 6 zahraničních. Vystoupili i žáci BŠ DJKT, hosty programu byli sólisté baletu DJKT.
8
NOC DIVADEL 15. listopadu 2014 se DJKT poprvé připojilo k evropskému projektu a otevřelo brány obou divadel. Ve Velkém divadle mohli návštěvníci projít tajuplnou cestou zákulisím, kam se přenesla atmosféra baletu Spartakus, který měl ten večer premiéru. V Nové divadle probíhaly prohlídky budovy za velkého zájmu veřejnosti. 14. DIVADELNÍ PLES – 28. února se v Měšťanské besedě za tradičně velkého zájmu veřejnosti a představitelů města uskutečnil reprezentační ples, na jehož programu se podílely všechny soubory DJKT. VÝSTAVA – SACHAROVOVA CENA ZA SVOBODU MYŠLENÍ Ve foyeru Nového divadla se 29. 11. – 5. 12. 2014 uskutečnila výstava pod záštitou Evropského parlamentu v ČR. Vernisáž proběhla za účasti europoslance Pavla Svobody, předsedy Právního výboru EP a vedoucího Informační kanceláře Jiřího Kubíčka.
IV. zpráva o hospodaření IV. 1. základní ukazatele rozpočtu tis. Kč
rozpočet
skutečnost v tom hlavní doplňková činnost činnost
příspěvek na provoz celkem
169 791
169 791
v tom: a/ rozpočet města b/ Plzeňský kraj c/ MK ČR
158 201 4 000 7 590
158 201 4 000 7 590
hospodářský výsledek příspěvek na investice odvod z odpisů limit mzdových prostředků na hlavní činnost pracovníci přílohy: přehled hospodaření vývoj celkových nákladů a výnosů opravy a investice Výkaz zisku a ztráty Rozvaha Přehled o peněžních tocích
0 8 508 5 373 94 312 405
2 508 8 508 5 373 94 312 383,2
celkem
169 791
158 201 4 000 7 590 1 829
4 337 8 508 5 373 94 312 383,
- příloha č. 11 + tabulky 2-6 - příloha č. 12 + graf - příloha č. 13 - příloha č. 14 - příloha č. 15 - příloha č. 16
IV.1.a) náklady
Celkové náklady za rok 2014 byly vykázány ve výši 204 375 tis. Kč a představovaly čerpání na 97,9% z celkového plánovaného ročního rozpočtu, z toho náklady hlavní činnosti byly vykázány ve výši 202 758 tis. Kč, náklady doplňkové činnosti ve výši 1 617 tis. Kč. 9
Materiálové náklady byly čerpány na 99,3 % ročního rozpočtu ve výši 10 486 tis. Kč, v hlavní činnosti bylo vyčerpáno 10 452 tis. Kč, v doplňkové 34 tis. Kč. V průběhu roku nebyla žádná položka analytické evidence překročena, proti skutečnosti předchozího roku bylo na této položce vyčerpáno více o 2 126 tis. Kč více, když důvodem byly vyšší náklady vynaložené na výrobu dekorací a kostýmů / zvýšil se počet premier proti roku 2013 o 7 /, dále byla potřebné další náklady na úpravu stávajících dekorací u inscenací přenášených do Nového divadla a byl nakoupen drobný hmotný majetek spojený se stěhováním do Nového divadla z důvodu nutnosti dovybavení budovy o předměty, které nebyly součástí dodávky. Náklady na energie byly čerpány ve výši 9 620 tis. Kč, což představuje 82,6 % rozpočtované částky, z toho na hlavní činnost bylo vyčerpáno 9 112 tis. Kč a na doplňkovou 508 tis. Kč, celkově jsou vyšší o cca 1 200 tis. Kč než v roce předchozím. Spotřeba energií v budově Velkého divadla, dílen a ostatních budov svěřených do užívání DJKT je ve srovnatelné výši s rokem 2013. Vyšší čerpání představují platby záloh za energie zaplacené o.s. Sylván za spotřebu energií Nového divadla. Do konce roku 2014 nebylo předloženo vyúčtování skutečné spotřeby energií touto budovou a nelze tudíž vyhodnotit, zda spotřeba energií v Nové budově odpovídá předpokládaným výpočtům či skutečnost je jiná. Náklady na služby byly čerpány na 99,2 % ročního rozpočtu v celkové částce 44 449 tis. Kč, z toho v hlavní činnosti 44 155 tis. Kč a v doplňkové 294 tis. Kč. Proti skutečnosti loňského roku bylo čerpáno o 10 215 tis. Kč více, přičemž převážná část nákladů byla vyčerpána na služby spojené s divadelní činností, tj. s náklady na honoráře hostujících umělců, poplatky za užití díla a půjčovné hudebních materiálů / důvodem byl vyšší počet premier a s jejich nastudováním spojené poplatky a dále přezkoušení inscenací přenášených z Komorního divadla/. Vyšší byly i částky spojené s úklidem, ostrahou a povinnými revizemi budov a technických zařízení. Čerpání této položky se zvýšilo i o náklady na služby spojené s přestěhováním Komorního divadla / stěhovací firmy/ a o nájemné za budovu Nového divadla, které je od měsíce září 2014 hrazeno o.s. Sylván a měsíčně představuje částku 891 tis. Kč. V položce služby se v roce 2014 také zvýšily náklady na opravy hudebních nástrojů, kde se začíná projevovat stáří používaných hudebních nástrojů, když v předchozích letech byl nedostatek finančních prostředků na investičním fondu pro jejich obnovu. Mzdové náklady celkem byly čerpány ve výši 97 045 tis. Kč, což představuje 99,9 % celkových rozpočtovaných nákladů roku 2014. Limit mzdových prostředků byl zřizovatelem stanoven na hlavní činnost ve výši 94 312 tis. Kč. Čerpání tohoto limitu bylo překročeno o 2 091 tis. Kč a bylo uhrazeno převodem této částky do výnosů organizace z fondu odměn. Důvodem překročení bylo jednak doplnění počtu pracovníků na plánovaný stav a dále zákonná úprava základních platů s účinností od 1.11.2014. V doplňkové činnosti byla vyčerpána částka 642 tis. Kč, tyto náklady byly vynaloženy převážně na odměny pracovníků zajišťujících výuku v baletní škole, dětském sboru a pracovnice v půjčovně kostýmů. Průměrný plat za sledované období byl vykázán ve výši 20 089,- Kč a je třeba konstatovat, že při srovnání s průměrným platem ČR se rozdíl neustále zvyšuje, v současné době se blíží částce 6 000,- Kč. Průměrného nebo vyššího platu platného pro ČR dosahuje v organizaci cca 10 % pracovníků.
10
Ostatní nákladové položky byly čerpány v rozpětí 96-99% rozpočtovaných částek. Náklad na jednoho návštěvníka domácí scény byl ve výši 1 185 ,- Kč, doplatek zřizovatele na vstupenku na domácí scéně byl vykázán v částce 956,- Kč. Tato částka je částečně zkreslená tím, že v nákladech jsou promítnuty náklady na nájem budovy Nového divadla hrazené o.s. Sylván, které nelze organizací nijak ovlivnit a dále byl již v měsíci květnu ukončen provoz budovy Komorního divadla a nebyly vykazováni za toto období žádní diváci. IV.1.b) Vlastní výnosy
Celkové vlastní výnosy dosáhly výše 38 921 tis. Kč a byly plněny na 99,8 % celkového ročního rozpočtu. Vlastní výkony / tržby ze vstupného a prodeje zboží / činí 31 082 tis. Kč a jsou plněny na 100 % ročního upraveného rozpočtu a jsou vyšší o 4 516 tis. Kč než byla skutečnost roku předchozího. Tohoto bylo dosaženo i přes to, že od 1.6.2014 byl ukončen provoz Komorního divadla a výpadek tržeb za tento měsíc představoval částku cca 1 200 tis. Kč. Za rok 2014 bylo dosaženo 85,2 % průměrné návštěvnosti, průměrná cena vstupenky byla ve výši 184,- Kč a byla vyšší o 36,- Kč proti skutečnosti roku 2013. Ostatní výnosy ve výši 5 613 tis. Kč představují plnění na 98,9% celkového ročního rozpočtu. Z toho v hlavní činnosti bylo vykázáno 2 167 tis. Kč a v doplňkové 3 446 tis. Kč. Výnosy v hlavní činnosti byly realizovány převážně představeními uměleckých souborů mimo vlastní budovy. Výnosy z doplňkové činnosti představují zejména výnosy z pronájmů budov, půjčování kostýmů, z provozování ubytovacích zařízení pro zaměstnance a úhrad školného z baletní školy a pěveckého sboru. IV.1.c) Příspěvek na provoz, granty, dary, dotace
Zřizovatelem byl poskytnut příspěvek v částce 158 201 tis. Kč a znamenal 100 % plánovaného příspěvku. MK ČR byla poskytnuta částka 7 590 tis. Kč, z čehož 7 210 tis. Kč byl příspěvek na vlastní uměleckou činnost a 380 tis. Kč účelový příspěvek na nastudování opery Voják a tanečnice. Plzeňským krajem byla poskytnuta částka 4 000 tis. Kč.
4. 2. vývoj stavu majetku a výsledky inventarizace 4.2.1. Příspěvek na investice
Zřizovatelem byl pro rok 2014 schválen příspěvek na investiční činnost ve výši 8 508 tis. Kč, určený na rekonstrukci terasy a šaten Velkého divadla a nákup hudebních nástrojů. Celá částka nebyla v roce 2014 vyčerpána, zůstatek ve výši cca 1 400 tis. Kč byl převeden do roku 2015 vzhledem k tomu, že objednané hudební nástroje nebyly do konce roku 2014 dodány. Organizaci byl zároveň nařízen odvod z odpisů ve výši 5 373 tis. Kč. 4.2.2. investiční činnost
V roce 2014 byly dokončeny investiční akce za celkem 8 046 tis. Kč. Byla dokončena rekonstrukce terasy a šaten Velkého divadla v ceně 5 083 tis. Kč, a zakoupeny movité věci -
11
technická zařízení pro potřeby dílen, jevištních provozů divadelních budov a byly pořízeny hudební nástroje. IV.2.3. inventarizace
V průběhu sledovaného období byla v souladu s pokynem zřizovatele na základě příkazu ředitele provedena inventarizace veškerého majetku a závazků organizace. Provedenými inventarizacemi nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi účetní evidencí a skutečným stavem. Koncem roku 2014 byla předána budova Komorního divadla o.s. Sylván.
IV. 3. vývoj fondů organizace Organizace vytváří IV.3.1. fond kulturních a sociálních potřeb,
který je naplňován 1% ze skutečně vyplacených platů za příslušný rok ve výši cca 870 tis. Kč ročně a v souladu se Směrnicí o hospodaření s tímto fondem je ve spolupráci s Odborovou radou rozhodováno o jeho užití. Zůstatek fondu k 31.12.2014 je ve výši 379 tis. Kč. IV.3.2. fond odměn,
který byl vytvořený ze zlepšených hospodářských výsledků předchozích let se zůstatkem k 31.12.2014 ve výši 4 242 tis. Kč. V roce 2014 bylo z tohoto fondu čerpáno 2 091 tis. Kč, které byly určeny na úhradu překročení limitu mzdových prostředků na hlavní činnost. IV.3.3. rezervní fond,
vytvořený ze zlepšených hospodářských výsledků předchozích let se zůstatkem k 31.12.2014 ve výši 10 435 tis. Kč a určený na pokrytí nákladů nezajištěných příspěvkem v následujících letech. V roce 2014 nebyly z rezervního fondu čerpány žádné finanční prostředky. IV.3.4. fond reprodukce majetku,
který je tvořen jednak odpisy dlouhodobého hmotného majetku, případně účelově určenými příspěvky zřizovatele se zůstatkem k 31.12.2014 ve výši 1 208 tis. Kč. V roce 2014 bylo z tohoto fondu čerpáno celkem 13 554 tis. Kč, z toho na úhradu investičních potřeb 8 046 tis. Kč, 5 373 tis. Kč jako předepsaný odvod z odpisů zřizovateli a 135 tis. Kč na opravu terasy nad hlavním vchodem VD.
IV.4. rekapitulace závěrů z finančního vypořádání vůči zřizovateli IV.4. 1. hospodářský výsledek
Rok 2014 byl ukončen s hospodářským výsledkem + 4 337 tis. Kč. Důvodem zlepšeného hospodářského výsledku byly zvýšené tržby ze vstupného o cca 4 500 tis. Kč proti skutečnosti loňského roku.
12
IV.4. 2. rozdělení zlepšeného hospodářského výsledku
Ze zlepšeného hospodářského výsledku ve výši 4 337 tis. Kč organizace navrhla při finančním vypořádání roku 2014 převést do fondu odměn částku 3 000 tis. Kč a zbytek do rezervního fondu. Návrh nebyl dosud schválen zřizovatelem.
V. ZÁVĚR Komentář Z hlediska hospodaření byl rok 2014 mimořádný, v květnu 2014 byl ukončen provoz Komorního divadla a během měsíců červen – srpen muselo být vše přestěhováno do budovy Nového divadla, nastudovány nové inscenace a přezkoušeny ty, které se do Nového divadla z Komorního divadla přenášely a bylo nutné vše připravit pro to, aby dne 1. září 2014 mohl být slavnostně zahájen provoz Nového divadla. Je třeba konstatovat, že všichni zaměstnanci DJKT vynaložili veškeré možné úsilí pro to, aby tento záměr byl naplněn i přes potíže, které uvedení budovy Nového divadla do provozu provázely.
13
Příloha č. 1
14
Příloha č. 2
15
Příloha č. 3
16
Příloha č. 4
17
Příloha č. 5
18
Příloha č. 6
19
Příloha č. 7
20
Příloha č. 8
21
Příloha č. 9
22
Příloha č. 10
Bohuslav Martinů: VOJÁK A TANEČNICE VOJÁK A TANEČNICE SI VYSLOUŽILI POTLESK NA OTEVŘENÉ SCÉNĚ Letošní Rok české hudby byl v Plzni zahájen v Divadle J. K. Tyla velice úspěšnou premiérou opery Bohuslava Martinů Voják a tanečnice. Dílo, které zřejmě získá diváky všech generací, bylo uvedeno s podporou Nadace B. Martinů a Ministerstva kultury ČR. Hudba opery, jak to odpovídá době vzniku díla ve 20. letech minulého století, se pohybuje mezi nejrůznějšími žánry od těch klasických až po jazz. Při premiéře v sobotu 25. ledna na scéně Velkého divadla hrál orchestr rozšířený o klavír (oblíbený nástroj Bohuslava Martinů) pod taktovkou svého šéfa Petra Kofroně velice pozorně, a i v mnohdy náročných partech intonačně čistě. Navíc bylo patrné, že hudbu interpretuje s chutí. V jeho podání plynula lehce, s téměř neznatelnými přechody mezi jednotlivými styly a v citlivé spolupráci se scénou. Jaroslav Fiala, PLZEŇSKÝ DENÍK 31. 1. 2014
VOJÁK A TANEČNICE PŘITAHUJÍ DIVÁKY I PO STO LETECH Mladý režisér Tomáš Pilař postavil režii na inspiraci vzpomínek na dětské hry, které se vymykají pravidlům a jsou svobodné ve své imaginaci. Je to nepochybně způsob, který k hravé opeře B. Martinů patří, neslušelo by jí hledat logiku, ale svědčí jí přístup, jaký volila režie: vrstvit na sebe a klást vedle sebe jakoby střípky příběhů a těšit se z kouzla jejich neobvyklého setkávání obdobně jako se v ději setkávají lidé různých věků (jako Molière s postavami z antiky). Scénograf Aleš Valášek, autorka kostýmů Ivana Miklošková stejně jako designér osvětlení Daniel Tesař plně podpořili představu režiséra, zvláštní zmínku zasluhují kostýmy sboru a baletu, barevně zhodnocující jejich vystoupení. Vůbec úloha tanečníků (choreograf Richard Ševčík) je podstatnější než jen doplněk hudebního díla – zasahují do děje neustálým pohybem, jsou jim svěřovány veselé úkoly (družstvo hasičů, okatá příšerka) a jejich výkony mají místy až akrobatický charakter. Analogicky patří závažná role sborům (sbormistr Zdeněk Vimr) – zaslouží ocenění za svůj živý a přesvědčivý pohyb, v hudebním ohledu pak za krásný kompaktní zvuk a kvalitní výslovnost. Představení nastudoval a v obou premiérách přesvědčivě řídil Petr Kofroň, známý přívrženec moderní hudby. Hudební proměnlivost opery byla pro něj lahůdkou a dovedl dát dílu hudební vtip a vyznění zcela přesvědčivé, orchestr mu hrál dobře a se zřejmým zaujetím. V sólových rolích byli diváci obou premiér svědky řady kvalitních výkonů. Ústřední postavou je sluha Pseudolus, všemi mastmi mazaný, nakloněný milencům a ironický k zbohatlíkovi. Oba jeho představitelé – Jiří Hájek a ještě výrazněji Jiří Brückler – přesvědčili svým zpěvem a hbitou hereckou akcí o svých kvalitách. Z galerie postav je nezapomenutelná dvojice manželů Šimona a Maliny, vybavených znělými hlasy a dispozicemi pro komiku role (Dalibor Tolaš a Pavel Horáček, Jana Foff Tetourová a Barbora Polášková, pěvkyně hlasu zajímavé barvy). Jejich syn Kaliodorus (Aleš Voráček) s pomocí Pseudolovou usiluje o vysvobození tanečnice Fenicie (s půvabem a s lehkými soprány schopnými koloratur i kouzelné kantilény ji ztělesnily Radka Sehnoutková a Marta Reichelová). Měsíci, který sleduje veškeré dění, propůjčil stejně jako Kuchaři svůj zvučný hlas Jan Adamec. Korpulentního městského radního a majitele tančírny Bambulu, hodlajícího prodat Fenicii, představovali Pavel Klečka a Jevhen Šokalo, jehož neohrabaným pohybům a znělému basu patřil nadšený potlesk diváků. Vojácký Harpax, sluha ze Sparty, který přišel pro svého pána vyzvednout křehkou Fenicii, našel své dobré představitele jak v Juraji Nocarovi, tak v Janu Ondráčkovi. S dívčím půvabem jej v převleku – s humorem patřícím k tomuto převtělení – zastoupily v přesvědčivém výkonu Michaela Kapustová a Alžběta Vomáčková. Černošku, výborně zpívající zvučným altem s jazzovým nasazením, věrohodně i po herecké stránce představovala Ivana Veberová. Ivana Šaková a Iveta Koppová Žižlavská si s chutí zařádily v roli Domovnice. Voják a tanečnice v plzeňském nastudování je představení živé, veselé a hudebně i scénicky hodnotné. Bohuslav Martinů by měl radost z oživení své operní prvotiny a její přitažlivosti pro diváka v odstupu téměř sta let. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 24. 2. 2014 Příloha – KULTURA
23
VTIPNĚ OŽIVENÝ OPERNÍ KABARET V PLZNI Právě princip hravosti s volným sledem nápadů se stal nosným východiskem režijní koncepce Tomáše Pilaře a jeho týmu – výtvarníka funkční scény Aleše Valáška, vtipných kostýmů Ivany Mikloškové, stejně jako zde podstatného výtvarníka světel Daniela Tesaře. Na scénu se přišourá stařičký režisér (Antonín Kaška). Zakopne o kufr, ze kterého vytahuje hračky svého dětství – hrací skříňku na klíček, v níž po otevření víka tančí a zpívá baletka v bílé naškrobené sukénce jak vystřižená z Labutího jezera, loutku kašpárka s třema rukama nebo dřevěného vojáčka s vysokou černou čepicí. Nad všemi těmi „poklady“ starý režisér začne klimbat a se vzpomínkou na dětství v jeho snu hračky ožívají v situacích, které jsou vyvázané z rozměrů i časů „normální“ reality. Pilař si tak chytře otevřel prostor pro volné představy o podobě postav Martinů opery. Z baletky je tanečnice Fenicie (Radka Sehnoutková), z kašpárka Pseudolus (Jiří Hájek), z vojáčka Kalidorus (Aleš Voráček). Městský radní a majitel tančírny Bambula (Pavel Klečka) se stává obtloustlým klaunem a doktorem ORL zároveň, ctihodná athénská občanka a vášnivá pletařka (Jana Foff Tetourová) je roztomile cupitajícím bělostným porcelánovým hrníčkem s napletenou „pěnou“, vojenský sluha Harpax (Juraj Nociar) má nebezpečně obrovské bicepsy. „Jedubaba“ domovnice (Ivana Šaková) ve svém „protestsongu“ hrozí paličkou na maso a černoška v kratičké sukénce z banánů při svém čísle svůdně vrtí bílým buclatě vycpaným zadkem (za obojí sklidila Ivana Veberová zasloužený aplaus). A do zbytků příběhu o zamilovaném antickém mladíkovi a filutovi Pseudolovi, který vyzraje na kuplíře i nedůvtipného ješitného otce, se „motá“, tančí a skotačí, ale i dobře zpívá plzeňský sbor, který se nechal „vyhecovat“ do rozverných „alotrií“. Vtipem hudební koláže této Martinů operní prvotiny se bavil také dirigent Petr Kofroň, což bylo slyšet ze hry orchestru i z pěveckých výkonů. Helena Havlíková, LIDOVÉ NOVINY 24. 2. 2014
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: HRÁČ DOSTOJEVSKÉHO HRÁČ ZTRÁCÍ V JEVIŠTNÍ ADAPTACI DECH Celkové vyznění hry, jak je David Šiktanc zamýšlel, je ve spleti všech výše řečených snah nejasné. Především zcela zapadla hlavní postava Alexeje Ivanoviče. Přes veškeré charisma, herecký um a celkové nasazení Petra Konáše se jeho postava ocitá až v druhém plánu a splývá s pozadím. Jevišti dominují postavy a výborné herecké výkony Jakuba Zindulky v roli Generála, Andrey Černé jako Generálovy nevlastní dcery Poliny a Martina Stránského v roli Grabmüllera, jejichž vztahy jsou pro vývoj událostí určující. Osvěžení přináší na scénu Monika Švábová v roli babičky, na jejíž smrt dlužníci i věřitelé úpěnlivě čekají. Plzeňská činohra chtěla přinést vlastní originální počin, což je chvályhodné. Navíc uvedení Hráče na scéně Komorního divadla jistě podnítí řadu diváků k tomu, aby si Dostojevského román přečetli. Gabriela Špalková, MF DNES 21. 2. 2014
HRÁČ UKAZUJE ŠIKTANCŮV TALENT Dramatu vévodí čtyři postavy. Sám hráč Alexej Ivanovič (Petr Konáš) je jistým způsobem vyloučená postava. Zná prostředí generálovy rodiny, kde byl vychovatelem, zná myšlení i způsoby společenské smetánky. Ví, že je outsider, a dokazuje to i svým zjevem. Jako noční motýl krouží kolem hořící svíčky, ví, že se spálí, ale plamen vášně hry i erotiky přitahuje, stravuje, pohltí. Tři osudové ženy vládnou mondénní společnosti. Babulinka, pohádkově bohatá stařena Antonida Vasiljevna (Monika Švábová), na jejíž smrt nedočkavě čeká zadlužený vnuk – generál (Jakub Zindulka) i pijavice přisáté na jeho prázdné konto. A babulinka si pohrává s ruletou, vnukem i kamarilou. Zná své pappenheimské. Děsivá je Blanche (Markéta Frösslová) – andělský zjev, bezskrupulózní vypočítavost, kalkul i hra s předstíraným citem. S chudákem Alexejem si pohrává generálova nevlastní dcera Polina (Andrea Černá). Chladná a bezcitná do morku kostí, probleskne-li u ní cit, okamžitě je využit v rozmarné hře s Alexejovým srdcem. Srdce tu chybí všem, Alexej na to své doplácí. Přikomponovaná postava chladně uvažujícího makléře Grabmüllera (Martin Stránský) plasticky doplňuje tento kaleidoskop egoismu, bezohlednosti, odlidštění… Dnes vše jako tehdy. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 21. 2. 2014
24
HRÁČ VE VARU Děj částečně autobiografického Dostojevského románu Hráč přenesl jeho dramatizátor a režisér David Šiktanc z německého lázeňského města do českého, odedávna Rusy vyhledávaných Karlových Varů. Proč ne, Dostojevskij je nezničitelný jako zemská osa. Záleží jenom na vás, co mu uberete, anebo přidáte. Smím jenom doufat, že jsem Šiktancův úmysl rozpoznal: máme tady vděčný kontext současnosti, kdy někdejší vojenskou okupaci vystřídala v posledním desetiletí účinnější okupace ekonomická. Kšeftaření se sovětskými vojáky nabylo ve svobodných poměrech jinačích obrátek. Dobré úmysly se ale v umění nepočítají. V úvodu inscenace lepší vekslák De Grieux (Martin Stránský) ždíme zamilovaně přitroublého Generála (Jakub Zindulka); zásluhou herců jde o jeden z mála slibných výstupů. Žánrově jsme zatím na půdě psychologizující komedie, je-li něco takového možné. Vzruch do děje postupně vnášejí dvě dnešní zlatokopky - Poline (Andrea Černá) a Blanche (Markéta Frösslová), které jsou bohužel zcela zaměnitelné. Zhruba uprostřed představení dostane větší prostor i Dostojevského titulní Hráč (Petr Konáš), který se doposud vyžíval hlavně ve vděčných opileckých etudách. Žánr i příběh přeskakuje z jedné roviny do druhé jako zmatený cizinec v trasách metra. Pokud režisér začal jednou aktualizovat, měl být důsledný, včetně jazyka. Červenoknihovní trápení srdce a duše zní nechtěně komicky. Neujasněnost výkladu s sebou nese absenci stylu, chudokrevnost režijních metafor. Richard Erml, DIVADELNÍ NOVINY 18. 3. 2014
Yasmina Reza: BŮH MASAKRU AGRESE SE PROJEVÍ V BOHU MASAKRU Klub dovede v dramaturgii šťastně volit. Vždy je tu spouštěna sonda nalézající labyrint nepřeberného lidského nitra. Komorní drama čtyř postav Boha Masakru je ambivalentní – může volit tragický tón, nebo ironizující a úsměvný nadhled. Ani jedno se s duchem hry nemíjí. Buď zabředneme do bezedna animozity, nebo si oddychneme, že my tak nedopadáme. Režisérka Zuzana Burianová jako by na první pohled volila druhý výklad. Však se také hlediště vděčně zalykalo smíchem. Ale smích nebyl bezstarostný ani výsměšný. Jak výstižně uvedla Marie Caltová v programu, „masakr civilizačních pravidel rozbíjí jistoty, ale otevírá šanci pozastavit se nad sebou samými“. A tohle byl režisérčin mistrný tah, kdy pod grimasou smíchu objevila škleb našeho druhého já, raději nepřiznávaného, ale nebrala nám naději úsměvu. Zuzana Burianová se setkala s kvartetem herců, které kongeniálně proniklo do dravé duše dramatu, ale zároveň nezapomnělo na lidskou dimenzi neustále se svářící se svou ješitností i citem. Viktor Viktora, Plzeňský deník 9. 4. 2014
Mel Brooks, Thomas Meehan: PRODUCENTI PRODUCENTI: MUZIKÁL S PARODIÍ Režisér Roman Meluzín vystavěl Producenty podobně jako jeho předchůdci na Broadwayi, v Londýně nebo ve Vídni. Tedy jako autentickou, ironizující a zdánlivě prvoplánovou třpytivou show, postavenou ovšem na vysoce profesionálních hereckých a tanečních výkonech. Představení má spád a působí lehce, snad jen scény od soudu a z vězení by snesly menší zkratku. Parodie broadwayských poměrů je dokonalá, stejně jako zesměšnění nacistické pseudofilozofie, které i dnes může část diváků vnímat kontroverzně. Snad publikum přijme zkarikované postavy zupáckého nácka Liebkinda i samotného Vůdce, zpodobněného homosexuálním režisérem, či hopsající dav zpívající ústřední píseň „Hitler je úsvit všech árijců“ jako bohapustou legraci, která má rozesmát, nikoli vyvolat mrazení v zádech (mimochodem, muzikál měl obrovský úspěch v Izraeli…). Producenti vyžadují dva skvělé herce pro role Maxe a Lea Každý soubor, který o Producentech uvažuje, musí mít dva skvělé herce pro titulní postavy zmíněných producentů. V Plzni protřelého Maxe Bialystocka velmi dobře vystihl Jiří Untermüller, jehož Max hodně připomíná Lawrence z Prodavačů snů. Nevadilo, že některé scény (The King of Broadway, Betrayed) neuzpíval tak průrazně jako Cornelius Obonya z vídeňské inscenace, když situace zkušeně uhrál, mnohdy mu pomohl i citlivě doprovázející orchestr vedený Jiřím Petrdlíkem. Figuru nesmělého a zakomplexovaného Lea Blooma ztvárňuje naprosto neodolatelně Jan Kříž. Jeho 25
naivita je uvěřitelná, nikoli přehnaná, záchvaty hysterie hraje k popukání, tanečně i pěvecky je bezchybný. Plzeňští Leo i Max zkrátka mají charisma, jež je má zároveň charakterově odlišit od ostatních postav, povětšinou karikatur. V sexappealem nabitou Švédku Ullu se proměnila suverénní Veronika Veselá, perfektně své komediální výstupy vygradoval Jan Kaštovský coby šílený Hitlerův obdivovatel Franz Liebkind. Absolutorium zaslouží Aleš Kohout, který zaskočil za zraněného Bronislava Kotiše a během dvou dnů secvičil a fantasticky zahrál nemalou úlohu čtyřprocentního sebestředného režiséra Rogera de Bris. Ve dvojici s ním se neztratil ani druhý z gayů, Martin Hubeňák (Carmen Ghia), v tenorovém sólu pak vynikl Roman Krebs. Zpívá a tančí to celé company, jež zazářila nejen v proslavené scéně sexuchtivých stařenek s chodítky. A zdání velkoleposti podtrhuje scéna navržená Danielem Dvořákem, vtipné kostýmy Dany Haklové a efektní choreografie Zuzany Kolářové. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 4. 3. 2014
PRODUCENTI: ODVÁŽNÁ PARODIE NA HRANĚ, KTERÁ OVŠEM SRŠÍ VTIPEM Producenti v režii Romana Meluzína jsou přesně vybalancovaní, parodie má správnou míru neodolatelné absurdnosti, inscenace má spád i švih a přináší výborné herecké a pěvecké výkony. To vše ve velmi podařeném výtvarném rámci. Rolí dvou hlavních aktérů podvodu se výtečně zhostili Jiří Untermüller jako blazeovaný svůdce žen Max Bialystock pronásledovaný houfem obstarožních donátorek bažících po intimních hrátkách a Jan Kříž, coby Leo Bloom, ušlápnutý, duševně nevyrovnaný účetní, který se postupně vymaňuje ze své ulity. Byli jedinečnými tahouny celého představení po všech stránkách a skvěle se doplňovali. Uhlazená prohnanost Maxe Bialystocka vedle ustrašeného úředníčka Leo Blooma. Však herecká kreace Jana Kříže v Bloomově hysterickém záchvatu byla jedním z herecky nejlepších momentů představení. V celé inscenaci dokázal obdivuhodně měnit výrazy a herecké polohy, z šedé úřednické myši se obratem změnit na stepujícího elegána a zpět v hrstičku nervů, aby posléze prostřednictvím vnadné švédské krásky Ully našel rozhodnost. Veronika Veselá jako Ulla, toužící po roli v muzikálu a posléze i po Leo Bloomovi, byla neodolatelná. Ale blýskli se všichni umělci. Jan Kaštovský jako Franz Liebkind, autor oné nejhorší hry, vytvořil výtečně postavu fanatického nacisty, který chce svým dílem „Hitler je úsvit“ oslavit milovaného „fýrera“. Ani on karikující pohled nepřehnal. Stejně jako Aleš Kohout roli Rogera de Bries, nejhoršího režiséra, který se dá sehnat. Jako homosexuální divadelník obklopený stejně orientovanou suitou dalších umělců si vedl skvěle. S Producenty přichází do Divadla J. K. Tyla zábava, vtip, dobrá hudba a výtečné herecké výkony. A je tedy třeba s potěšením konstatovat, že muzikálový soubor pokračuje ve svém úspěšném tažení sezonou. Gabriela Špalková, MF DNES 7. 3. 2014
CRAZY ŠOUBYZNYS Plzeňský soubor, předpokládám s vydatnou pomocí zkušeného Adama Nováka, získal velmi ceněná práva na světový hit - a to věru není ani trochu jednoduché, zvlášť pro divadla mimo centrum, neboť neskýtají majitelům práv největší výnosy. Titul však zapadá do plzeňského dramaturgického snažení, které zaslouží uznání a potvrzuje zřetelnou snahu Romana Meluzína stvořit v Plzni muzikálové centrum po vzoru Mošova Městského divadla v Brně. Hraje se ve Velkém divadle, které inscenaci svědčí velikostí prostoru a hlavně technickými dispozicemi, které muzikálům chyběly v dosluhujícím Komorním divadle. Inscenace je nablýskaná choreograficky, výtvarně i herecky, budí ten správný dojem, že na muzikálovém jevišti je možné úplně všechno. V ústřední dvojici krachujícího podvodníka Maxe Bialystocka a finančního úředníčka Lea Blooma se opět sešli Jiří Untermüller s Janem Křížem, a dařilo se jim náramně především proto, že Untermüller konečně nehrál činohru se zpěvem, ale vytáhl se ve všestranné muzikálové kreaci. Jan Kříž v roli úředníčka, který dobude velký svět, předvedl muzikálový majstrštyk, postavu sestrojil z přesných drobných plošek, dokonale provedených, zahrál, zatančil, zazpíval. Bezvadně jim sekundovala Veronika Veselá coby velmi obdařená a smyslná švédská blondýna Ulla. Jan Kaštovský také sehrál fašistického obdivovatele Hitlera Franze Liebkinda s pořádnou nadsázkou, mohl ještě přitvrdit, jako až na hranu přijatelnosti dotáhli homosexuální duo režiséra Rogera a jeho asistenta Carmen Ghiu Aleš Kohout a Martin Hubeňák. Žádné závany operety, žádná činohra obklopená tancem a zpěvem, všechno v režii Romana Meluzína 26
podle původního řešení Susan Stroman běželo v potřebném tempu a nadsázce a vedle protagonistů se blýskl celý ansámbl v menších rolích a v company. Hodně výsledku pomohl vtipný věcný překlad Adama Nováka. Josef Herman, DIVADELNÍ NOVINY 1. 4. 2014
FREDDIE – THE KING OF QUEEN BALET PŘICHYSTAL SENZACI. NOVÝ TANEČNÍ MUZIKÁL FREDDIE JE UDÁLOSTÍ SEZONY Inscenace má výtečně postavený scénář, dobře vybrané hity Queenů a znamenitě využívá i vážnou hudbu Estonce Arvo Pärta, na kvalitních nahrávkách působivě propojenou s hudbou Petra Maláska. Tančí se na víceúrovňové scéně Martina Černého ve vhodně volených kostýmech Romana Šolce. A vše umocňuje světelná koncepce Libora Vaculíka. Představení strhujícím způsobem přibližuje nejen dráhu Freddieho Mercuryho, ale přináší i pohled na společnost, jež ničí sebe sama svými excesy. S lehkomyslným chováním bez zábran kontrastují dojemné okamžiky bolavé lásky a opuštěnosti. A vším velmi působivě probleskuje zranitelnost mladíka, který vyletěl příliš rychle a příliš vysoko a získal příliš mnoho, než aby si s tím dokázal poradit. S hloubkou pohledu jde ale ruku v ruce i zábava, vtip a revuální prvky. Nadčasovost a zvláštní osudový klid vnáší do děje svou nadpozemskou odtažitostí postava Slečny „Kdo“, která dává celému jevištnímu dění i rámec. Odvážná choreografie Libora Vaculíka klade na představitele všech rolí vysoké nároky. Tím spíše, že kromě bezchybně provedeného tance musejí dbát na přesný výraz, mimiku, herectví. Richard Ševčík přesným provedením tanečních prvků potvrdil své technické dispozice i cit pro výraz a celkové vyjádření postavy. Tanečně vyjádřil Mercuryho dokonale. S Michaelem Kluchem se díky tomu jedinečně doplňovali. Nejen fyzickou podobností, ale i výrazem a souhrou dokázali společně vytvořit jedinou postavu. Michael Kluch naplnil svou roli, v níž navíc hovoří jen anglicky, naprosto dokonale s obdivuhodným nasazením. Suverénně provedenými zpěvními party, znělým hlasem a navíc hereckým projevem si zcela získal publikum. Podobně jako Iva Marešová. Má krásný plný hlas, intonačně je zcela jistá, pohybově výborná. Současně ztvárnila i odlišnou postavu, Lisu Minelli ve scéně z New Yorku. Jinak ale stylizována do bílé řízy s dlouhými blond vlasy se podobá Freddieho matce, kterou s půvabem sobě vlastním výtečně tančila Michaela Hosová. Šéf baletu Jiří Pokorný měl při výběru inscenačního týmu opět šťastnou ruku. V Komorním divadle se hraje představení, které jde napříč generacemi, je originální, moderní, otevírá nové možnosti současného baletu a divadla obecně. Gabriela Špalková, MF DNES 31. 3. 2014
FREDDIE – POSLEDNÍ PREMIÉRA NA SCÉNĚ KOMORNÍHO DIVADLA Děj Freddieho se soustředí především na nevyjasněnou sexuální orientaci titulního hrdiny. O co je dílo příběhově prostší, o to bohatší je ovšem tanečně. Tedy bohatší – je přímo strhující, originální, jedinečné! Výkony všech tanečníků jsou nebývale vyvážené a zcela profesionální, ať už jde o bezchybného Richarda Ševčíka coby Mercuryho – tanečníka nebo Jarmilu Dyckovou v postavě Mary Austinové, nijak nezaostávají ani ostatní, Petr Hos, Nela Mrázová, Martin Šinták,Michaela Hosováči Miroslav Hradil. Zpívané role jsou v muzikálu dvě: Mercury – zpěvák a Slečna „Kdo“, která komentuje děj, je snová i tajemná. Iva Marešová v této roli naplnila písně Petra Maláska nádherně zabarveným hlasem a intonační jistotou, velkou jiskrou pak vloženou píseň New York, New York, v možná nejlepší české interpretaci. Hvězdný Michael Kluch Hvězdou představení je pak Michael Kluch, který pálí hitovky Queenů jednu za druhou s doslova dechberoucí dravostí a výrazovou suverenitou. S různými revivaly Queenů procestoval Evropu i Asii, Freddiho ale neparoduje, ani slepě nenapodobuje, jen zkrátka skvěle hraje a zpívá. S písněmi skupiny Queen se dobře pojí i hudba Estonce Arvo Pärta, využívaná i v péči o nevyléčitelně nemocné, byť bych osobně v díle upřednostnil rozsáhlejší pasáže z Maláskovy dílny. Funkční scéně Martina Černého dominuje otočná mostní konstrukce, zpívá se a tančí ve výborně padnoucích a slušivých kostýmech Romana Šolce. 27
Freddie je představení vysoce profesionální a divácky vděčné, které uspokojí jak milovníky známých rockových balad, tak ctitele klasického baletu i obdivovatele moderního výrazového tance. A snad přiláká do hlediště i mladší generaci diváků. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK, 15. 5. 2014
Jacques Offenbach: HOFFMANNOVY POVÍDKY HOFFMANNOVY POVÍDKY: KRÁSNÁ HUDBA, BOHATÝ DĚJ A SKVĚLÉ VÝKONY Režisér Dominik Beneš se ve svém přístupu nebál některých krajností, jako je např. vypjatá erotika čtvrtého dějství. Žánr opery-fantazie ovšem volná pojetí dovoluje, sám režisér hovoří o 'hororové love story'. Osou příběhu však není skutečná postava – německý romantický básník a skladatel Hoffmann, ale protikladná dvojice průvodců jeho života. Dobro představuje bohyně Múza, vtělená do Hoffmannova přítele Nicklausse, symbolem zla je zloduch Lindorf, převtělující se do řady postav, které Hoffmannovi škodí. Obě důležité postavy uvedla premiéra ve znamenitém podání. Václava Krejčí Housková okouzluje zpěvem i tím, jak věrohodně ztvárnila svou postavu jako bohyni i jako mladého muže. Jiří Hájek byl v premiéře dominantní postavou každého obrazu – jako Lindorf, Coppélius, tajemný doktor Miracle i jako Dapertutto. Jeho hlas je vyrovnaný ve všech polohách, umělec účinně odstiňuje jeho výraz. Celým dějem prochází i básník Hoffmann, v premiéře ztělesněný Valentinem Prolatem. Jeho pěvecký projev měl spíše komorní charakter, místy se ovšem rozvinul do kouzelné tenorové barvy. Jana Sibera získala obdiv diváků Pozornost diváka se samozřejmě soustřeďuje na ženské hrdinky jednotlivých povídek. Oživlou loutku Olympii výtečně ztvárnila Jana Sibera, která si za svůj herecký výkon, v němž jsou její pohyby k nerozeznání od loutky, a za třpytivé koloratury svého sopránu získala obdiv a největší potlesk diváků. Vážné Antonii, kterou zahubí její láska ke zpěvu, propůjčila Ivana Veberová krásný legátový projev, rozkošnickou kurtizánu Giuliettu vybavila Lucie Hájková barvitým sopránem. Nová inscenace Hoffmannových povídek potěší návštěvníky krásou hudby i děním na scéně. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK, 8. 4. 2014 PUBLIKUM SE DOČKALO KVALITNÍCH PĚVECKÝCH VÝKONŮ navzdory tomu, že pěvci jsou režií nuceni ke krkolomným kouskům, po nichž nebo při nichž musí provést náročné party. Například Olympia, kostýmovaná jako legenda punkové scény Nina Hagen, se před svou těžkou árií mimo jiné houpe neúměrně dlouho v nepřirozené póze loutky několik metrů nad zemí. Že výborná Jana Sibera dokázala přesto nakonec náročné koloratury dovést k dokonalosti a efektnímu závěru, je obdivuhodné. Ivana Veberová jako Antonia působivým zjevem a pěveckou jistotou dala postavě podmanivé kouzlo a křehkost navzdory režii, která jí v rozporu s dílem přisoudila pózu prázdné kokety. Giulietta pojatá jako domina s bičíkem v podání kvalitně zpívající Lucie Hájkové se spouští na jeviště z výšin usazená v neonovém kruhu a zvláštní lenivé kouzlo rozkoše a přepychu Benátek je nahrazeno nevkusnými obscénními scénami v lóžích, puntíkovanými trenýrkami zákazníků nevěstince a nepřehledným děním na jevišti, v němž zapadá vyjádření hlavní pointy – ukradení Hoffmannova odrazu v zrcadle, jeho duše, Giuliettou. Ani hlasově dobře disponovaná Václava Krejčí Housková v dvojroli Múzy a Nicklausse to neměla lehké. Při své náročné árii se musela z neznámých důvodů oblékat do kombinézy, aby si ji po dozpívání šla do zákulisí svléct.
Jiří Hájek v roli zloducha byl jistý pěvecky i výrazově Dominantní postavou byl Jiří Hájek v roli zloducha čtyř tváří, pěvecky zcela jistý, výrazově i pohybově přesvědčivý. Kolik espritu navíc mohl jeho výkon mít, ukázala drobnost – okamžik, kdy zpíval árii před spuštěnou oponou. Tehdy podmanivá hudba a charismatický zpěv, nerušen scénickými akcemi, plně zapůsobily a na publikum se okamžitě přeneslo napětí. Valentinu Prolatovi jako Hoffmannovi, vynikajícímu tenoristovi, tentokrát málo zněly výšky a na jevišti působil matně. V dalších rolích se dobře uplatnili Tomáš Kořínek, Jan Ježek, Pavel Horáček, Jana Foff Tetourová a 28
Josef Škarka. Dobře si vedly sbory pod vedením Zdeňka Vimra. Jestliže není dění na jevišti vždy přehledné, pak divákům orientaci neulehčuje ani uvedení opery ve francouzském originále. V Hoffmannových povídkách je tolik rychle plynoucího textu, že je nemožné sledovat současně titulky a scénu. V oblastním divadle, jako je to plzeňské, by se měly hrát česky. Celkově můžeme konstatovat, že i když z Hoffmannových povídek zmizela jejich poetika, pouťovou podobu jistě mnozí z diváků snadno přijmou, což potvrdila i úspěšná premiéra. A především – působivá hudba zůstala. Stojí za to se za ní vypravit. Nebudete zklamáni a odnesete si krásný hudební zážitek. Gabriela Špalková, MF DNES 11. 4. 2014
HOFFMANNOVY POVÍDKY SE DOČKALY OBDIVNÝCH VÝKŘIKŮ BRAVO! Nastudování se ujal dirigent Tomáš Brauner, který obě představení řídil. Pod jeho vedením podal orchestr velice zdařilý výkon. Hrál s potřebným soustředěním, na dirigentova gesta dobře reagoval a dokonale spolupracoval se scénou. Kultivovaným tónem se na několika plochách předvedla dechová harmonie. Vynikající byli při obou premiérách představitelé hlavních postav. V roli oživlé loutky Olympie zaujala Jana Sibera, která se beze zbytku zhostila nejen velké a náročné koloraturní árie, ale zaujala také herecky. Snad ještě zaoblenějším hlasem a se stejným úspěchem ztvárnila tuto roli alternující Olga Jelínková. Další fiktivní milenku básníka Hoffmanna Giuliettu zpívaly Lucie Hájková a Ivana Šaková, jejíž výkon odměnilo hlediště okamžitě potleskem. Roli Antonie se zhostila s velkým zanícením Ivana Veberová stejně jako alternující Kateřina ŠmídováKalvachová. Do role nepřítele básníka se vtělil Jiří Hájek. Vybavil ji barevným hlasem a stejně výborný byl v této roli i David Szendiuch. Dokonale si vedl pěvecký sbor vedený Zdeňkem Vimrem. V začátku představení zpíval vzdálen orchestru, byl totiž umístěn až na druhém balkonu. Ovšem svůj podíl na inscenacizvládl zcela suverénně včetně pozdějšího bohatého pohybu na jevišti. Mnohé pěvecké a herecké výkony byly odměněny potleskem již během představení. V závěru obou večerů se vedle dlouhého potlesku plným právem ozývaly i výkřiky bravo. Jaroslav Fiala, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – KVĚTEN 2014
Rustam Ibragimbekov, Nikita Michalkov: UNAVENI SLUNCEM Největším vkladem do inscenace zůstávají kvalitní herecké výkony, a to především dvou hlavních představitelů. Petr Konáš má všechny předpoklady pro to, aby byl sugestivním Míťou, člověkem, kterého semlelo kolo dějin. Sympaťákem nečekaně se měnícím z oběti v tvrdého útočníka. Talentovaný herec dokáže být mužem dvou tváří (vzpomeňme jen na klubovou inscenaci Amazonie). Pavel Nečas zahrál Kotova, mocného funkcionáře odpočívajícího v odlescích přepychu carského Ruska, s neochvějnou jistotou. Stojí před námi muž, který má na rukou krev bělogvardějců a zároveň milující otec a manžel. Kat i oběť v jedné osobě. Gabriela Špalková, MF DNES 19. 5. 2014
UNAVENI SLUNCEM: DRAMA, KTERÉ MRAZÍ SVÝM ŽÁREM Drama, jež bude diváka stále mrazit ´žárem slunce´, mělo premiéru ve Velkém divadle v první květnovou sobotu. Natália Deáková v režii vystupňovala napětí od čechovovského konce starých časů a pocitu nudy po krev a údery. Její sklon ke stylizaci postav se tentokrát dotkl ženských rolí. Oba mužští protagonisté – Pavel Nečas (Kotov) a Petr Konáš (Míťa) byli suverény jeviště. Měli k tomu spoluhráčku – Veroniku Divišovou, dceru Kotovových Naďu. Její bezprostřednost i samozřejmost braly dech. S tak nepřehrávaným a nenásilným typem se v dětských rolích setkáme málokdy. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK, 28. 5. 2014 Největším vkladem do inscenace zůstávají kvalitní herecké výkony, a to především dvou hlavních představitelů. Petr Konáš má všechny předpoklady pro to, aby byl sugestivním Míťou, člověkem, 29
kterého semlelo kolo dějin. Sympaťákem nečekaně se měnícím z oběti v tvrdého útočníka. Talentovaný herec dokáže být mužem dvou tváří (vzpomeňme jen na klubovou inscenaci Amazonie). Pavel Nečas zahrál Kotova, mocného funkcionáře odpočívajícího v odlescích přepychu carského Ruska, s neochvějnou jistotou. Stojí před námi muž, který má na rukou krev bělogvardějců a zároveň milující otec a manžel. Kat i oběť v jedné osobě. Gabriela Špalková, MF DNES 19. 5. 2014
Bedřich Smetana: PRODANÁ NEVĚSTA BRAVO PRO PRODANOU NEVĚSTU Sólové role byly svěřeny výborným pěvcům od postavy Mařenky, kterou s vynikajícím pěveckým a hereckým podáním ztvárnila Ivana Veberová, přes obsazení Jeníka v pojetí již mezinárodně uznávaného tenoristy Aleše Brisceina. Navíc jsou oba ve věku, který odpovídá reálným postavám. Stejně zdařilý výkon podal v roli venkovského dohazovače Kecala Jan Šťáva. Nesnažil se sice dělat humor za každou cenu, ale přesto jeho postava humorem přímo hýřila. K nim můžeme přiřadit výborně ztvárněnou roli Vaška v podání Tomáše Kořínka. Působivé byly všechny ansámblové scény sólistů od populárního duetu Věrné milování až po sextetové Rozmysli si, Mařenko. Celé představení oživuje a obohacuje svým poutavým vystoupením baletní soubor, skupina Žongler a také externisté. Vše je dokonale skloubeno v uceleném vyznění. To na mnoha místech nejen výrazně působí na city diváků, ale vyvolává mezi nimi živou odezvu, což se promítalo do častého potlesku na otevřené scéně a voláním bravo. Zdařilé provedení je velkým příslibem pro zahájení první divadelní sezony v Novém divadle v září letošního roku. Jaroslav Fiala, PLZEŇSKÝ DENÍK, 11. 6. 2014
JAKÁ PRODANKA OTEVŘE V PLZNI DIVADLO? Režisérka Jana Kališová na scéně a v kostýmech Jany Zbořilové zvolila kompromis, jak udělat Prodanku „jinak“, a přece stejně. To vyjadřuje už scéna a kostýmy se zachováním náznaku vizuálního koloritu vesnice a „zbytků“ krojů. (…) Devízou premiéry byly pěvecké výkony. Ivana Veberová skvěle zvládla part Mařenky žensky plným sopránem ve výrazové škále od energicky temperamentní umanutosti po něžné lkaní nad Jeníkovou domnělou věrolomností. Výborně fungovala „alchymie“ vztahu s Jeníkem Aleše Brisceina, který se při plzeňské premiéře (přes některé výpadky v textu) představil ve skvělé kondici s pevnými výškami. Třebaže by se Jan Šťáva mohl zdát pro roli Kecala mladý, má pro ni požadované basové hloubky i herecké umění vystihnout stárnoucího hochštaplera. Tomáši Kořínkovi se podařilo světlejším tenorem charakterizovat Vaška jako nešťastného, rozmazleného troubu. (…) Plzeň, v roce 2015 Evropské hlavní město kultury, tak svou Prodanou nevěstou mosty tradice neboří, ale splňuje účel vlídné spojnice mezi tradičním Tylovým a moderním Novým divadlem. Helena Havlíková, LIDOVÉ NOVINY 23. 6. 2014
JAK JENÍK OPRAVIL MOTORKU Režisérka Jana Kališová příběh a jeho situace jen opentlila zvnějšku dodanými humornými akcemi, jak je u nás dlouhá desetiletí zvykem. (…) Kališová umí hereckou drobnokresbu ve vztazích a situacích, zvlášť s tak šikovnými pěvci, jací se tu sešli. Aleš Briscein se snad pro roli Jeníka narodil, jeho hlas má v převažující poloze partu nádhernou barvu, zvládá s převahou i vysokou „krásenku“, a chlapecká fyziognomie dodává postavě věrohodnost. Ivana Veberová zpívá Mařenku precizně vedeným dramatičtějším a objemnějším hlasem, který odpovídá její statné postavě – nejsympatičtější je, že ji nijak nezakrývala, jak bývá zvykem, ale jistě za precizního vedení Kališové přirozeně využila pro originální pojetí Mařenky jako opravdové milující vesnické dívky, která musí štěstí chytit za pačesy, možná má poslední šanci. Tomáš Kořínek je hlasem i fyziognomií ložený Vašek, Kecala pak podal ve velkém stylu Aleš Šťáva: neskrýval své mládí pod silným líčením a předvedl postavu zcela po svém, věcně, v hereckých i pěveckých detailech. Zdá se, že našel jednu z životních rolí, nenapodoboval, ale připomněl pojetí Eduarda Hakena. Josef Herman, DIVADELNÍ NOVINY 24. 6. 2014 30
PRODANÁ NEVĚSTA V PLZNI VSADILA NA JISTOTU Do tradičního vidění vnesla režisérka Jana Kališová něco málo legrace, její režie poletuje od fórku k fórku, ale na větší významový celek nedojde. Vaška tlačí boty, hladí na klíně slepici, jež se zachová neslušně, Jeník rozbije Kecalovi motocykl a zdá se, že o prodeji Mařenky uvažuje víc, než je zamilovanému chasníku zdrávo. Mařenka řeší všechny trable jídlem a s Jeníkem se při hádce mlátí polštáři. Ostatní pořádají závody ve hře na slepou bábu. Komedianti jsou mile starosvětští a medvěd chlupatý, jak má být. To vše na příjemně prosté scéně s bílými polštáři místo holubiček nad hlavou. Po pěvecké stránce má plzeňský soubor pro většinu rolí opravdu kvalitní obsazení – Mařenka Ivany Veberové má hezký oblý tón i vroucnost, Aleš Briscein zpívá Jeníka s jistotou a zjevnou chutí, Tomáš Kořínek je milý lyrický Vašek, Kecal Jana Šťávy rychle zraje k dalšímu výraznému představiteli této slavné role v komediálně pollertovské či theinovské tradici se znělými hloubkami a směšnou důležitostí, je radost ho poslouchat i sledovat. S Prodanou nevěstou vstoupí na novou scénu umírněné hudební divadlo v „průdkovském“ stylu, které konzervativnějšího diváka uspokojí, náročnějšího možná nenadchne, ale taky neurazí. Radmila Hrdinová, PRÁVO 3. 7. 2014
Gábor Kerek: PARODIE Jaroslav Krček: ŠATY, JAKÉ SVĚT NEVIDĚL ZÁVĚR DIVADELNÍ SEZONY PATŘIL POVEDENÝM OPERNÍM JEDNOAKTOVKÁM Závěr operní sezony v Divadle J. K. Tyla přinesl ojedinělou událost – světovou premiéru jednoaktových oper českého a maďarského autora. Inspirace historií je příznačná pro mnohá díla Jaroslava Krčka a je také základem opery Šaty, jaké svět neviděl, premiérované v Plzni. Tentokrát jde o blíže neurčený středověk a tehdy obvyklou dvojici antipólů – panovník a jeho šašek. Skladatel si sám upravil libreto podle divadelní hry Věry Provazníkové, vycházející z inspirace známé Andersenovy pohádky. Inspirace minulostí se pojí s typickou Krčkovou hudební řečí, ať už to jsou klidové plochy kouzelně čerpající ze starých módů nebo vzrušená hudba prozrazující lidové inspirace. Jeho aktovka je vzrušující podívanou, podpořenou nápaditě rozehranou režií Magdaleny Švecové, opřenou o alegorii šachové hry. Autorkou oproštěné scény a kostýmů uplatňujících kontrast bílé a černé barvy pro sbor šachových figurek a větší barvitost pro sólisty je Zuzana Přidalová. Co je však důležité, je znamenitá hudební podoba, kterou dílu vtiskl dirigent Vojtěch Spurný. Výborně mu hraje instrumentální soubor členů operního orchestru, plný zvuk mají sbory (sbormistr Zdeněk Vimr) a spolehlivé výkony podávají sólisté. V premiéře 28. června přesvědčivě vyšly postavy obou hlavních hrdinů. Jan Ježek jako Král a hostující Jiří Brückler jako Kašpar byli výborní po pěvecké i herecké stránce, pozoruhodná byla až artistická pohyblivost Šaška. V němé roli Královny herecky zaujala půvabná Ivana Klimentová, v menších rolích krejčovských podvodníků se dobře uplatnili sytými hlasy Jan Adamec, Dalibor Tolaš a Roman Dušek. Celé provedení svým vtipem a švihem odpovídalo Krčkově hudbě. Druhou z aktovek byla Parodie maďarského skladatele Gábora Kereka, která už slavila vítězství v soutěži probíhající v rámci operního festivalu Armel v maďarském Szegedu. Skladatel je rovněž autorem libreta o hodině chemie, kde rozverní žáci provokují svým chováním a neznalostmi trpělivost své učitelky. Ani ředitel školy, přivolaný na pomoc, uličníky nezvládne a záměrně nepomůže ani duch Mendělejeva, autora tabulek chemických prvků. Vynikajícím způsobem ztvárnila roli Učitelky Ivana Šaková – od věrohodného portrétu pečlivé kantorky po zoufalou bytost, která nakonec rezignuje a řádí se svými žáky. V roli Ředitele školy pěvecky zaujal Dalibor Tolaš, jako Vypravěčka Eliška Mourečková, dobře 31
zpíval jako Huzzle Jakub Hliněnský, v epizodě Mendělejeva zapůsobil Pavel Horáček. Hudbu maďarského skladatele, kladoucí důraz na rytmickou složku, rovněž výborně nastudoval a řídil V. Spurný, režie Dominika Beneše přišla se zajímavými nápady. V každém případě tento večer aktovek potěší. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – srpen 2014
Josef Kajetán Tyl: FLAMENDR (4. 9.) 6. 9. 2014 ND NOVÉ DIVADLO SE VYDALO S FLAMENDREM PO PLZNI Program uvádí jako autora Flamendra jen J. K. Tyla. V této inscenaci ovšem zaslechneme zhruba jen 30 procent Tylova textu. Ostatní dosadila „úprava“, ale přesněji řečeno využila torzo originálního textu k časově posunutému smyslu naprosto neadekvátního tvaru. A tak prosťoučký příběh o tom, jak zámožný otec chudobou převychoval svého rozmařilého syna, se rozpadá na dvě disparátní části. Otec Sýkora, podle Tyla sládek, se mění v chodského sedláka stylizací připomínajícího Kozinovu sochu na Hrádku u Újezdu a hovořícího bulačinou. Syn flamendr pošilhávající po malířské tvorbě zapadá do mondénní plzeňské společnosti dvacátých let 20. století. Z Tylovy činohry se stává hra se zpěvy a tanci. Pro zživotnění jejích didaktizujících tendencí a „nehratelnosti“ se sahá k nadsázce a karikatuře. Toto pojetí rozvolňuje charakter a rázovitost Tylových postav, takže sledujeme jakýsi jevištní karneval, z něhož prorážejí scénky hlásící se k Tylovi, ale bortí logiku jeho dějové linie. Viktor Viktora, Plzeňský deník 15. 9. 2014
BUĎME VESELÍ Plzeňská produkce se stává jakýmsi pohráváním si s Tylovou ranou hrou, jeho osudy, ale i s nejrůznějšími aspekty české povahy a ikonickými připomínkami toho, co leží v českém kulturním povědomí. Naznačila to změna názvu – z Pražského flamendra aneb Co mu přece pomohlo se stal Flamendr aneb Buďme veselí, i kdyby věšeli. Tyl byl pouhou inspirací, neboť z původní hry zůstalo jen několik základních motivů – především prakticky modelový příběh (se všemi dnes směšnými klišé) o nezdárném synovi, který rozmařile rozhazuje peníze svého pracovitého a hodného tatíka, zároveň se za něj stydí a před přáteli ho zapře. A otec se rozhodne jej potrestat. Pražský flamendr byl dvakrát zfilmován (v obou případech jde o film „zapomenutelný“). Poprvé v roce 1926 Přemyslem Pražským a roku 1941 Karlem Špelinou. Ve druhém z filmů se objevuje spousta motivů (a postav), které inspirovaly i novou scénickou verzi. Zásadní je jistě společenské zařazení mladého Sýkory jako malíře bohéma, paní domácí (nahrazující někdejší chůvu) a také motiv lásky k rozmarné baronese, zde herečce Kajetáně. A samozřejmě prvorepublikový esprit bohémské společnosti tvořící výrazný kontrast k životu poctivých, leč chudých lidí. To jsou základní inspirační zdroje předlohy, ale je jich samozřejmě daleko více. V postavě paní domácí si můžeme připomenout citace rčení tety Kateřiny ze Saturnina. Závěr se zase nese v duchu parafráze na konečné poznání všech přítomných z Limonádového Joea (ve stylu: Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina). Postava otce (Petr Pavlovský) nabrala až mystických rysů – na počátku přichází v chodském kroji, jako symbol poctivé českosti (jeho domažlické nářečí je na jedné straně jistým humorným prvkem, na druhé straně bezpochyby připomene lidového hrdinu bez bázně a hany Kozinu). Zároveň otcův příchod, provázený velebnými tóny komturovské árie, připomene Dona Giovanniho, slavnou operu Mozartovu. Juanovské motivy se nikoli náhodou v inscenaci objevují průběžně. Kromě výpůjček ze slavné opery je ale třeba připomenout původní hudbu jako atmosférotvorný prvek celé inscenace. Jejím autorem je Jakub Kudláč, který společně s minikapelou (klavír, basa, akordeon) děj po celou dobu živě doprovází a chvílemi jej „komentuje“ brechtovsky stylizovanými písněmi. Podle vzoru Tylových zpěvoher, ale i prvorepublikových kýčovitých filmů, byl dán velký prostor pohybovým kreacím a tanečním choreografiím, které do značné míry mapovaly nyní již pohybová klišé (choreografie Petra Parvoničová). Je zjevné, že si herci budou muset své role ještě více „osahat“, týká se to i Jana Maléře jako Flamendra a Andrey Černé v roli Kajetány. Prozatím mají větší ohlas postavy, které mají k dispozici „hlášky“ či gagy, a nevadí, přitlačí-li na pilu. To se týká především paní domácí (Monika Švábová) a Filipa, 32
hodného syna zchudlého filozofa Podhajského (Petr Konáš). Oba sklízejí živý ohlas u publika, zatímco ostatní si budou muset své místo na slunci postupně vydobývat. S tím souvisí i to, že první část představení se při premiéře jevila spíše jako příliš dlouhý prolog k druhé, svižnější části, kde už parodické prvky byly zřetelnější, herci rozehřátější, stejně jako publikum. Jana Soprová, DIVADELNÍ NOVINY 16. 9. 2014
Milan Uhde, Miloš Štědroň, Leoš Kuba: DIVÁ BÁRA DIVÁ BÁRA MÁ CHARISMA Bára je svobodomyslná, chytrá, vzpurná, divoká, tedy vlastně „divá“. Xenofobní vesnický lid ji nenávidí, muži milují… Tak vylíčila Divou Báru už Božena Němcové ve své povídce, muzikáloví autoři Milan Uhde (libreto), Miloš Štědroň (hudba) a Leoš Kuba (spoluautor hudby, hudební aranže) její příběh trochu odromantizovali a učinili jej dramatičtějším a hutnějším. A také uvěřitelnějším. Ve svém zpracování domysleli řadu situací, připsali několik postav. Milan Uhde prostý, téměř pohádkový motiv neuvěřitelně zručně vyhrotil a vtiskl mu všechny znaky moderního dramatu. Muzikál rozkrývá mnohá společenská tabu a spíš morálně apeluje, než romanticky baví. Hudba naopak příběh odlehčuje, na podkladě kvazifolklorních nápěvů slyšíme inspiraci jazzem, rockem i folkem. Že chybí ústřední hit a prvoplánové písničky nemusí diváky mrzet, Divá Bára se i tak velmi příjemně poslouchá. Po světové premiéře v Městském divadle v Brně v roce 2012 po zmíněném autorském muzikálu sáhlo také Divadlo J. K. Tyla v Plzni a uvedlo jej jakožto první muzikálový titul nastudovaný v Novém divadle. Bára, údajný levoboček starosty a z čarodějnictví obviněné matky, až neomaleně útočí na tmářské předsudky. Fanatická nenávist vesničanů graduje v okamžiku, kdy ve scénáři připsaná figura Pavla, který po Báře lační, ze msty prozrazuje, že má prsty v „očarování“ nemilovaného nápadníka své kamarádky Elišky, bohatého správce Slámy. Schyluje se k lynči, od něhož Báru zachrání otcovská láska starosty, tolerance faráře a zejména pak odvaha myslivce, jenž Báru miluje stejně jako až dětsky oddaný mládenec Ondřej. Režisér Jiří Seydler Divou Báru nerežíruje jako velkolepý muzikál, ale v souladu s libretem jako proud dramaticko-baladických obrazů, které vylehčuje lidovými tanci v nápadité choreografii Vlastimila Červa či scénami ovcí nebo hejna hus ve vtipném hereckém ztvárnění. V porovnání s brněnskou verzí je jeho inscenace možná divácky vděčnější, ztratila však trochu z původní syrovosti. Bára musí být uhrančivě krásná, vždyť se do ní zamilují hned tři muži. Hostující Žofii Dařbujánové nechybí charisma, skvěle zpívá, tančí i přesvědčivě hraje. Není prototypovou kráskou, ale provokativní a provokující dívkou, kterou lze jen milovat, nebo nenávidět. Dobře jí sekunduje Simona Lebedová v úloze méně rozhodné Elišky. I pro trojici Bářiných nápadníků našli inscenátoři odpovídající představitele. Dětsky naivního Ondřeje sehrál Aleš Kohout, sympaticky rázného Myslivce Martin Hubeňák a majetnicky vulgárního a mstivého Pavla Petr Šudoma. Divá Bára je trochu netypickým muzikálem, odkazuje však přímo ke kořenům hudebního divadla. Skvěle propojuje nádherně vystavěný příběh s formou „lidové balady,“ až učebnicově mísí činohru se zpěvem a tance. Jde o jeden z nejvydařenějších českých pokusů o moderní hudební divadlo posledních deseti let. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 22. 9. 2014
SVĚT KABARET – KABARET SVĚT REVUE SVĚT KABARET – KABARET SVĚT ROZPARÁDILA PUBLIKUM Muzikálové hity a temperamentní choreografie, to jsou hlavní znaky nového představení Muzikálový soubor Divadla J. K. Tyla vstoupil poslední zářijový týden na Malou scénu Nového divadla koncertní revuí s názvem Svět kabaret – kabaret svět. Jejím základním mottem je život ve městě. Během večera zazněly nejen písně publiku dobře známé, ale také hudební ukázky z muzikálů, které v Čechách zatím uvedeny nebyly. Do první kategorie patřily melodie z Bídníků, Vlasů, Sladké Charity, Ježíše nebo West Side Story, do té druhé 33
pak čísla z muzikálů Hairspray, Lví král či Rocky Horror Picture Show. Velký ohlas u diváků měly i písničky z děl semaforské dvojice Suchý – Šlitr, konkrétně z hudebních komedií Dobře placená procházka a Kdyby tisíc klarinetů. Zejména písně Glory, glory… a přídavková Bernsteinova Amerika rozparádily publikum nejvíc. Svět kabaret – kabaret svět ovšem není pouhým koncertem. Všechny písně jsou bohatě scénicky ilustrovány, což navozuje v komorním prostředí Malé scény tu správnou atmosféru. Pod temperamentní choreografií jsou podepsáni Jan Kaleja, Nela Mrázová, Martin Šinták a Lukáš Vilt, režijní supervizi má Roman Meluzín. Z představení je zřejmé, že nápadem přispěl i nejeden z účinkujících. Obrovskou energii divákům předává nejen živočišná Eva Staškovičová, ale také Aleš Kohout, Radek Štědronský Shejbal, Petra Vraspírová, Jozef Hruškoci či Venuše Dvořáková, která vehnala divákům slzy do očí procítěnou interpretací nejznámější písně z muzikálu Carousel s názvem Kráčíš tmou, ne však sám. Ve výborném světle se představili i noví členové souboru Kateřina Falcová, Pavel Režný a Lukáš Ondruš. Na Malé scéně se střídala angličtina s češtinou, přičemž většinu písní přebásnili nejlepší čeští muzikáloví překladatelé – Michael Prostějovský, Jiří Josek a již zesnulý Zdeněk Borovec. Další z českých muzikálových ikon, hudebník Karel Cón, vytvořil vynikající aranže pro sedmičlennou kapelu vedenou během premiéry od kláves Janem Sedláčkem. Svět kabaret – Kabaret svět je scénickým pásmem, které vás zcela vtáhne do mystického muzikálového velkoměsta! Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 3. 10. 2014
Jiří Pauer: ŽVANIVÝ SLIMEJŠ V NOVÉM DIVADLE APLAUDOVALO PUBLIKUM OPEŘE ŽVANIVÝ SLIMEJŠ Malá scéna Nového divadla patřila o víkendu dětské opeře. V neděli zde měla premiéru nová inscenace komediálního díla Jiřího Pauera Žvanivý Slimejš a sobotní veřejná generální zkouška i nedělní premiéra se u publika setkaly s nadšeným ohlasem. Živé představení na výborné pěvecké a herecké úrovni si všechny zcela získalo. Bezprostřední reakce malých diváků, smích, pozornost a závěrečný aplaus jsou nejlepším vysvědčením vydařené inscenace. Lilka Ročáková Rybářová je nejen režisérkou komorní inscenace, ale i autorkou kostýmů a scénického řešení. „Chtěli jsme přinést vyloženě dětské představení cíleně zaměřené na malé diváky, které jim přinese radost a potěší tak i jejich dospělý doprovod. Žvanivý Slimejš je dílo, které zaujme vtipem, humorem, komickými scénami, vystupují v něm zvířecí postavy, což je pro děti vždy atraktivní. Melodická hudba je pro posluchače snadno přístupná s dobře zapamatovatelnými melodiemi,“ říká Lilka Ročáková Rybářová. Inscenaci připravila s mladými členy operního sboru za klavírního doprovodu Ivany Janečkové. A měla šťastnou ruku, všichni si své role skutečně užili a publikum si zcela získali. Ať to byl Miro Bartoš v titulní roli Slimejše, Martin Švimberský jako Kičibej a Jana Tolašová jako jeho žena Saiša, opice v podání Petry Šintákové a Bohumily Sommerové a malá Saiša ztvárněná Helenou Špalkovou. gal, MLADÁ FRONTA DNES 9. 10. 2014
OPERU JIŘÍHO PAUERA ŽVANIVÝ SLIMEJŠ UVEDLA LILKA ROČÁKOVÁ na Malé scéně Nového divadla v Plzni. Někdejší vynikající sólistka plzeňské opery, v šedesátých letech oblíbená populární zpěvačka (Bylo léto, horké léto, 1967), operu upravila, zrežírovala a navrhla jednoduchou scénu a kostýmy. Na klavír účinkující (též ze sboru plzeňské opery) doprovodila korepetitorka Ivana Janečková. Věru nízkonákladová produkce, jaké paní Ročáková pro děti tvoří, má poprvé i vlastní program ve formě omalovánek. Její produkce jsou určené školám, a oblíbené – úprava Rusalky pod názvem O Rusalce už přesáhla padesát repríz! Ani v opeře chudoba cti netratí. HER, Divadelní noviny 14. 10. 2014 34
Franz Kafka: AMERIKA V NOVÉM DIVADLE Režisérem inscenace je nedávno angažovaný David Šiktanc, který píše v programu, že inscenaci chce věnovat 25. výročí sametové revoluce. Jeho scénograf Pavel Kodeda umisťuje do věcného, civilního interiéru Nového divadla Ameriku podobně věcnou a civilní: scéna na lodi je hrána na forbíně, roztažená horizontálně od portálu k portálu, na oponě promítnuta socha Svobody ve velkém detailu. Kostýmy Terezy Beranové jsou civilní též, v podstatě současné, v hotelu se personál pohybuje v trochu orientálním zlatém brokátu a ve fracích, sekretářka Tereza je však obyčejná holka v minisukni a jakémsi kabátku. (…) Představitel Karla Rossmanna Marek Adamczyk dobře hraje mladíka, vrženého do Nového světa. Výběr a akcentace motivů z Kafkova románu vedou diváka, pokud má dobrou vůli jim takto rozumět, cestou studenta z roku 1989 až do současnosti (premiéra byla ostatně v den komunálních voleb), všemi těmi nadějemi, úžasem, ústrky, podvody, vydíráním kriminálním i citovým, podivnými láskami a vrtkavou přízní starších a mocných. Režisér, jen o málo starší než nový režim, a stejně starý hlavní představitel, podávají nenápadnou, jemnou, ale dosti promyšlenou bilanci generačního pocitu skrze Kafkovo otevřené dílo. Je to moderní, nepopisné, výtvarně elegantní, herecky neotřelé divadlo, které se významově i esteticky hodí do nové divadelní budovy. Plzeňské měšťanské publikum si bude muset na takový způsob inscenování trochu zvyknout, vznést vůči sobě nároky a vystoupit z lety osvědčených stereotypů, ale nemělo by mu to dělat zvláštní potíže, činoherní soubor má několik nových hereckých akvizic (a šéfrežisérku Natálii Deákovou) a schopnost i vůli v nové budově dělat současné divadlo na nejvyšší úrovni. Alena Zemančíková, Deník Referendum 13. 10. 2014
Ferenc Liszt – J. S. Bach: OBRAZ DORIANA GRAYE OBRAZ DORIANA GRAYE PŘIKOVAL DIVÁKY DO SEDADEL Příběh o mladíkovi, jehož krása zůstává navzdory ubíhajícím rokům, nezřízenému životu, neřestem a spáchaným zločinům stále svěží a místo něhož stárne jeho obraz, převedl do taneční podoby sólista plzeňského baletu Richard Ševčík, který je choreografem i režisérem inscenace. Autorkou libreta je Kateřina Ševčíková. A vytvořili sugestivní inscenaci. Dorianem Grayem Richard Ševčík doslova přikoval diváky do sedadel. Připravil jim jedinečné hororově laděné divadlo s nádechem romantiky a řadou přesahů díky personifikaci Duše Doriana Graye, která v příběhu vystupuje. Richard Ševčík vytvořil působivou taneční inscenaci, v níž jsou jednotlivé prvky detailně prokomponovány, kde se hudba, tanec a výtvarné pojetí inscenace bezvýhradně slučuje, a může tak zcela jednoznačně působit na diváky. Inscenaci stylově čistou, využívající moderní výrazové prostředky, jimž zcela jasně vystihuje i atmosféru Wildova díla. Vše podtrhuje promyšlená a působivá světelná koncepce s citlivě využitými kouřivými efekty. Představení trvající hodinu a půl (hraje se bez pauzy) má spád, rychle se měnící scény obdivuhodně vystihují atmosféru jednotlivých čísel a vše spěje v neustále se stupňujícím napětím k dramatickému silnému a efektnímu finále. Pro Doriana Graye dokázal Richard Ševčík vybrat také působivou hudbu, spolu s Pavlem Kantoříkem je i autorem hudební koláže. Volil díla J. S. Bacha a F. Liszta, která jsou spojena v působivý kompaktní celek vystihující atmosféru proměny krásného, až naivního mladíka ve vraha, v lidskou zrůdu. Nápaditá a funkční je scéna Karla Devery, která pracuje s rozervanými plochami, jež lze spojit v jeden celek. Jejich posouváním po jevišti vznikají odlišné prostory, které umožňují rychlou změnu prostředí. Elegantní kostýmy Tomáše Kypty výborně charakterizují jednotlivé role, efektní je i výtvarné pojetí Dorianovy temné Duše. Choreograf staví svoji originální obtížnou choreografii v zásadě jako výrazový tanec s prvky klasického baletu. Vytváří působivá dueta a dobře promyšlené ansámblové scény. To vyžaduje u tanečníků vysokou profesionalitu taneční, ale klade velké nároky i na výraz a herectví. Všichni tanečníci dostáli beze zbytku nárokům svých rolí. V premiéře vystoupil v titulní roli s velkým úspěchem Petr Laštovka. Fascinující byla Jarmila Dycková jako Dorianova Duše provedením svých 35
uhrančivých i mrazivě děsivých tanečních čísel. Dekadentního cynického Lorda Henryho Wottona ztvárnil působivě Petr Hos, zcela přesvědčivý tanečně i výrazově. Jeden z nejlepších výkonů byl i malíř Basil Hallward v podání Miroslava Hradila. Obraz Doriana Graye znovu potvrdil vysoké kvality plzeňského baletu souboru. Gabriela Špalková, MFDNES 31.10.2014
Giuseppe Verdi: AIDA NOVÁ PLZEŇSKÁ AIDA Hudba Aidy je mistrovská a takto zapůsobila i na premiérové publikum. Orchestr DJKT podal výkon večera, pod taktovkou zkušeného dirigenta hrál pečlivě, respektoval žádoucí dynamické odstínění a nuance v sólových scénách. Hudební provedení má odpovídající plastičnost, dramatický náboj i jemnost. Pěveckou čest zachránil italský tenorista Paolo Lardizzone v roli Radama. Disponuje znělým hlasem se silnými efektními výškami. Také Jana Foff Tetourová jako Amneris zapůsobila na publikum především zvučností ve všech polohách vyrovnaného hlasu. Posílený sbor pod vedením Zdeňka Vimra dobře zapadl do monumentality díla. Nová Aida není kontroverzní inscenací, nesnaží se dílo geniálního skladatele předělávat, a to je na ní sympatické. Gabriela Špalková, MF DNES 30. 10. 2014
PLZEŇSKÁ AIDA POTĚŠÍ HLAVNĚ HUDBOU Aida patří k nejuváděnějším dílům klasika italské opery Giuseppa Verdiho. Její oblibu zakládá především její krásná hudba, ale i romantický příběh a dramatické postavy. V plzeňském Velkém divadla nastudoval Aidu do souboru se navrátivší dirigent František Drs a s dobře hrajícím orchestrem odvedl co do dynamických i výrazových detailů dobré dílo, navíc citlivě vnímá i zpěváky, což není v našich operních domech bohužel zas až tak běžné. Aida pod jeho taktovkou působí dramaticky, emotivně a hlavně celistvě. Nejvýraznějším ziskem nové Aidy jsou kromě Drsova hudebního nastudování hlavně pěvecké výkony protagonistů. Ivana Veberová v titulní postavě září jak dramaticky nosným a výrazným hlasem, tak i měkkými a tichými nasazeními a procítěným pěvecko-hereckým projevem. Eliška Weissová dospěla od své ústecké Amneris k výraznějšímu dramatickému vyklenutí oblouku postavy, dynamickému propracování jednotlivých árií a propojení suverénních výšek se střední polohou do jednotně a barevně znějícího mezzosopránu. Rafael Alvarez neměl na druhé premiéře svůj den, ale přesto je zřejmé, že Radames je pro jeho belcantový tenor tou pravou rolí. Výborný byl Dalibor Tolaš jako Amonasro. I když po inscenační stránce budí plzeňská Aida rozpaky, po té hudební se právem řadí k vydařeným intepretacím této vrcholné Verdiho opery. Radmila Hrdinová, PRÁVO 11. 11. 2014
LESK VERDIHO HUDBY NA PLZEŇSKÉ SCÉNĚ Velké operní scény se zpravidla snaží zasadit Aidu do majestátně až bombasticky vybaveného faraonského Egypta. Tomuto řešení se režisér Tomáš Pilař rozumně vyhnul a inscenoval operu v plzeňských podmínkách vlastním způsobem. Pomocí stylizovaných gest a pohybů dokázal časově a prostorově náročné úseky díla sladit s hudební složkou. Hmotné ztvárnění opery bylo v rukou scénografa Daniela Dvořáka a kostymérky Ivany Mikloškové, znázornění starověkého prostředí je výtvarně zdařilé a dostatečně výmluvné, aby vytvářelo podmínky pro záměry režie. Plzeň má zdatné interprety 36
Verdiho drama lásky, žárlivosti a životní ctižádosti se v podstatě soustřeďuje do tří hlavních postav: etiopské královské dcery Aidy, zajaté v Egyptě v postavení otrokyně, jejíž velitelkou je egyptská královská dcera Amneris, a egyptského vojevůdce Radama, jemuž patří milostné city obou žen. Všechny role našly v plzeňském nastudování zdatné interprety. V postavě Aidy podaly zralý výkon po pěvecké i herecké stránce Ivana Veberová a Luisa Albrechtová: jejich barvité soprány mají půvab klidových výšek i dramaticky laděných partií. Rozpornou roli bouřlivě milující i nenávidějící Amneridy ztvárnily Eliška Weissová a Jana Foff Tetourová na vysoké úrovni herecké akce a súčinnýmvyužitímkouzlasvých temných altů. Půvabem sopránové barvy a jemným pojetím klidového zpěvu vybavily svou Kněžku Radka Sehnoutková i Vanda Šípová. Z mužských sólových postav mají výraznou úlohu tenoristé v postavě Radama. Oba zahraniční představitelé, Mexičan Rafael Alvarez a Ital Paolo Ladizzone, mají nosné a barevně bohaté hlasy, druhý z nich se realizuje v zvukovém náporu a v perfektních výškách, první je hlasově odstíněnějšíNové nastudování Aidy je významným přínosem v repertoáruoperyDivadlaJ. K. TylavPlzni a nadšený ohlas premiérových diváků svědčí o tom, že Verdiho dílo se bude jistě dlouho těšit zájmu a přízni plzeňských milovníků opera. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – PROSINEC 2014
Aram Chačaturjan: SPARTAKUS SPARTAKUS? VELKOLEPÉ TANEČNÍ DIVADLO V Plzni je Spartakus pojat velmi výrazově, nikoliv jako klasický balet, ale jako velkolepé, pro umělce extrémně náročné taneční divadlo s řadou zajímavých choreografických momentů. Originálně řešená scéna Tomáše Moravce s mohutnými variabilními stěnami evokuje jak drtivou atmosféru arény, tak vzdušnost venkova i syrovost bojiště. A umožňuje bohatě rozvinout působivě prokomponované světelné efekty (Jakub Sloup). Do atraktivního výtvarného rámce zapadají velmi dobře efektní kostýmy Tomáše Kypty. Pokorný pracuje i s otevřeným zadním jevištěm, které střídá uzavřenost arény, soubor posílili externisté a šermíři. A díky promyšlenému koncipování sboru působí davové scény velkolepě, iluze lidské masy je dokonalá. V takto zdařile navozené atmosféře rozpadajícího se impéria se odehrává Spartakův příběh o touze po svobodě. Ale i Crassův příběh o moci. Příběh dvou osobností s odlišným morálním kreditem. Příběh o úpadku Římské říše. Příběh o lásce, o mravní převaze. A o výčitkách svědomí. Richard Ševčík jako vnitřně silný Spartakus exceloval v roli, v níž mohl plně rozvinout své technické dispozice. Odvážné a brilantně provedené skoky braly publiku dech. Výbornou partnerkou mu byla v roli jeho ženy Jarmila Dycková tanečně i výrazově. Její Frygie v sobě pojí dívčí půvab spolu s tragickou předzvěstí nevyhnutelného konce. Za bravuru, s níž ztvárnil rozporuplnou postavu Crassa, zahrnuli diváci aplausem i Martina Šintáka. Výrazovou roli bezskrupulózního samolibého muže opájejícího se mocí svou a bezmocí otroků, jimiž je nakonec málem smeten, ztvárnil skvěle. Jeho vnitřní proměna pramenící ze střetu s morálně silným Spartakem a závěrečná katarze byla mimořádně sugestivní. Tím spíše, že Jiří Pokorný v závěru vytvořil stylizováním tanečníků iluzi řady křížů, na něž byli otroci skutečně po potlačení povstání v roce 71 podél cesty Via Appia přibiti. Michaela Hosová jako Crassova konkubína Aegina precizně provedla svou roli, které dodala navíc šarm a grácii. A na jeviště se ve Spartakovi vrátila i legenda nejen plzeňského baletu, Jiří Žalud jako velitel gladiátorské školy Lentulus Batiatus. Ovace a srdečný potlesk, který Jiří Žalud sklidil, byly symbolem dlouhodobé a vzácné vnitřní sounáležitosti mezi hledištěm a jevištěm. Gabriela Špalková, MLADÁ FRONTA DNES 24. 11. 2014
SUGAR aneb NĚKDO TO RÁD HORKÉ MUZIKÁL NĚKDO TO RÁD HORKÉ JAKO NÍZKONÁKLADOVÁ SHOW Režijní koncepce vychází z dobrého zvládnutí mnoha dnes již kultovních scének a gagů, trochu však ztrácí šmrnc ve větších číslech a sborových scénách. Těm jakoby chybí lesk, to pravé americké muzikálové pozlátko. Na obrovské scéně prořídlé počty gangsterů i Melody Ladies působí mnohdy až 37
minimalisticky, k čemuž přispívá i absence baletu a hodně jednoduchá scéna. Vzdušné výtvarné zpracování Hynka Dřízhala by přitom mohlo fungovat, kdyby inscenátoři scénu lépe ´zalidnili´ a zároveň tolik nešetřili se světly. Kostýmní výtvarnice Dana Haklová oblékla účinkující slušivě, vydařily se zejména kostýmy gangsterské party Psí dečky a Sugar. Velký problém byl ovšem s garderobou Josefiny a Dafné. Často je nebylo možné od sebe rozeznat, a navíc bývají obě zmíněné ´hudebnice´ kostýmovány mnohem pestřeji, aby vynikla ona převleková bizarnost. Vše naštěstí zachránila hudba. Muzikálový orchestr vedený dirigentem Daliborem Bártou hrál totiž opravdu bezvadně, zvukařům se povedlo kapelu i výborně nazvučit, naopak trojí úroveň ozvučení dialogů a zpěvu nepůsobila přirozeně. V titulní roli Sugar Cane vystoupila Soňa Hanzlíčková Borková, která se vrací do souboru po mateřské dovolené. Borková je výbornou herečkou a zpěvačkou, jež zkrátka sehraje cokoli, i naivní a roztomilou blondýnu (jíž není), tak, že její určitý chlad a odstup postřehl málokdo. V divácky nejvěčnějších úlohách muzikantů Jerryho (později Dafné) a Joea (pak Josefiny) si s chutí zejména v ženských kreacích zařádili Aleš Kohout s Jozefem Hruškocim, který se zdařile proměňoval i v elegantního ´milionářského´ nápadníka Sugar. Jednu z nejpřesnějších figur, kterou se hodně přiblížil k originálu, vytvořil vynikající Miro Grisa coby lehce senilní Sir Osgood Fielding. Dobré herecké výkony a báječný orchestr si závěrečný potlesk zasloužily. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 4. 12. 2014
Ken Ludwig: LOV ZAČÍNÁ DETEKTIVKA NA PLZEŇSKÉM JEVIŠTI SKLIDILA JEN VLAŽNÝ POTLESK Detektivní námět, který by měl přinést napětí a také pobavit, vzbuzoval u premiérového publika nadějné vyhlídky na kvalitní a zábavnou produkci. A dobré herecké obsazení s oblíbenými umělci to jen podtrhovalo. Vtipné repliky, komediální prvky či akrobatická manipulace s mrtvolou sice mnoho diváků skutečně pobavila, ale nakonec sklidila inscenace jen vlažný, spíše zdvořilostní potlesk. Důvod? Byť byla hra oceněna v roce 2012 cenou Edgar Awards, je to kus problematický. Nejen, že není zřejmé, jak vše vlastně dopadlo, ale není ani jasné, čím má hra vlastně být. Dílo je koncipováno sice jako detektivka, obsahuje ale prvky absurdního divadla, situační komedie, parodie, hororu i zcela vážně míněné hry. Každá dobrá detektivka či situační komedie musí být pravděpodobná. Každá detektivka musí být logická a jasná. To o Lovu neplatí. Na nelogičnosti zde narážíte nečekaně často. Výsledkem je divácky těžko uchopitelná směsice, která zanechává publikum na pochybách – jak to tedy celé vlastně bylo? Režisér David Šiktanc se na tuto nejednoznačnost snažil najít klíč tím, že vsadil na jednotnou stylizaci okořeněnou zdůrazněním hororových prvků. Následek – odtažitost a ztráta vztahu mezi hercem a divákem. Vzhledem k celkové stylizaci nejsou u jednotlivých postav dostatečně vykresleny a propracovány charaktery, herci nehrají „doopravdy“, ale jen „jako“. Dosáhnout k publiku a skutečně profesionálně vytvořit postavu, která osloví a zaujme, dokázala jen Monika Švábová v roli Gilettovy matky Marthy. Trochu podivínskou dámu ztvárnila s grácií a zcela přesvědčivě, potvrdila v ní svůj cit pro drobné nuance, které postavu dotvářejí, a dokázala jí dát psychologický rozměr. Navíc jí díky výborné artikulaci bylo výtečně rozumět. V určitých momentech překonal splývající uniformitu postav i Jan Maléř jako Gilettův kolega, herec Felix Geisel, a dokázal být výrazově jiný než ostatní. Celkovou uniformitu inscenace podtrhuje svou výlučně do šeda až černa laděným tónem výtvarná koncepce. Jakkoliv esteticky promyšlený a celkově příjemný celek je (scéna N. Tempír, kostýmy P. Krčmářová), jeho jednotící (ne)barevnost odosobňuje dění na jevišti. Kostýmy jsou přitom nápadité, elegantní, svým koncipováním dobře vystihují jednotlivé postavy. Návrhářka limitována jednotnou barevností prokázala velkou dávku kreativity. I 38
scéna je účelná a dobře řešená. Má tedy šeď evokovat počátky éry stříbrného plátna a navodit filmovou atmosféru? Těžko říct. Inscenace hry Lov začíná je přes všechny vtipy a gagy nevýrazným celkem, který místy pobaví, na nějž ale záhy zapomenete. Gabriela Špalková, MF DNES 20. 12. 2014
Andrew Lloyd Weber – Tim Rice: KOČKY KOČKY VYNIKAJÍ PĚVECKÝMI A TANEČNÍMI VÝKONY Souboru muzikálu Divadla J. K. Tyla v Plzni se podařil 25. prosince husarský kousek. Nadělil svým divákům inscenaci, která bude bezpochyby patřit k těm nejúspěšnějším. Na scéně Nového divadla uvedl proslulý muzikál Andrew Lloyd Webbera Kočky. Všichni umělci podali po pěvecké a taneční stránce výborné výkony, vzácně vyrovnané. V ostře sledovaném představení, jehož premiéra se měla původně konat v září a jehož prosincové zkoušky probíhaly v závratném tempu v době, kdy se v Novém divadle řešil problém s technologiemi, to nebylo nic jednoduchého. Technika umělce na Boží hod podpořila, a tak se na jevišti mohla plně rozvinout velká kočičí show ukrývající v sobě poselství o přátelství, pochopení a pokoře. Díky všem výkonům a choreografii má inscenace punc vysoké profesionality a především v druhém dějství se před nadšeným publikem rozvinulo strhující divadlo s výborně vypracovanými sólovými a sborovými scénami, v nichž se podařilo vytvořit působivé kouzlo fantaskního kočičího světa ne nepodobného tomu našemu. Obdiv publika sklidila v ústřední roli kočky Grizabelly Stáňa Topinková Fořtová. Zasáhla diváky hloubkou, s níž vyjádřila neštěstí a opuštěnost Grizabellinu, a procítěným zpěvem. A jako jedna z mála měla vynikající dikci. Výborné výkony podali Miro Grisa jako stárnoucí divadelní kocour Múz a Juraj Čiernik jako Starobyl Vznešený. Skvělí byli i Veronika Veselá v roli smyslné Demetry, Jozef Hruškoci jako Rambajz – tágo, Laco Hudec jako Rozumbrad, velký potlesk sklidili za svůj výstup Pavel Režný a Eva Staškovičová jako Mungojerrie a Tingl-Tangl či Jan Fanta jako Šimbal-klimbal. Kočičí slečnu Jeminé ztvárnila Soňa Hanzlíčková Borková, Dželínu Petra Vraspírová, Karolína Gudasová Bombu-balerínu. Jedním z nejlepších čísel i po choreografické stránce byla efektní scéna velkého kočičího mága Abraka-máryfuka v po všech stránkách bravurním podání sólisty plzeňského baletu Martina Šintáka. Plzeňské Kočky jsou inscenací vysoce profesionální. Velmi působivou a divácky atraktivní. A ve svém finále strhující. To potvrdil i bouřlivý ohlas publika. Mnozí dokonce ocenili výkony umělců aplausem vstoje. Gabriela Špalková, MF DNES 29. 12. 2014
KOČKY ZVOU DO NOVÉHO DIVADLA NA SKVĚLÝ KOČIČÍ BÁL Kočky jsou konečně tady a je na co se dívat! Zkušený režisér Roman Meluzín společně s choreografy Jiřím Pokorným a Richardem Ševčíkem odvedli vynikající práci. Jeviště Nového divadla se konečně rozhýbalo! Prostor se proměňuje, světla začala kouzlit. Jednotlivé revuální scény jsou neuvěřitelně dynamické, pracovalo se ale detailně i na výrazu a mimice herců i company. Výsledný efekt je strhující, byť je pro mě určitým zklamáním scénografie uznávaného výtvarníka Daniela Dvořáka. Přestože do své koncepce zdařile zakomponoval architektonické prvky Nového divadla, skutečnost, že se ocitáme nikoli na tradičním smetišti, ale v divadelním fundusu, je znázorněna jen v náznacích. Bezvadné jsou kostýmy a návrhy líčení Šárky Hejnové, která oblékla už pražskou inscenaci před deseti lety, hudební nastudování dirigentů Pavla Kantoříka a Jiřího Petrdlíka je příkladné. Hlavní předností inscenace bylo propojení kvalitního zpěvu s dobrými tanečními výkony. V Kočkách není hlavních rolí, každý odehraje svoji epizodu. Přesto je všude na světě pozornost upřena na starou, opelichanou Grizabellu – na její dva výstupy a jednu píseň, megahit Memory (Vzpomínky). V Plzni ji zpívá dechberoucím způsobem dáma zdejšího muzikálu Stanislava Topinková Fořtová, jež může směle konkurovat kterékoli hvězdě, která tuto slavnou píseň kdy nazpívala. Její hlas dozrál, má parádní barvu, bravo! Strhujícím způsobem ale zpívali a tančili i ostatní. Zejména kultivovaný basbarytonista Juraj Čiernik v dvojroli Starobyla Vznešeného a Vašnosty Bruma, glosátor Rozumbrad v nastudování Laca Hudce, elegantní Bombabalerína Karolíny Gudasové či artistický pár Mungojerrie a Tingltangl (Pavel Režný, Eva Staškovičová). Výrazně oživil jevištní dění i Miro Grisa jako 39
charismatický starý divadelní kocour Múz nebo Martin Šinták coby temperamentní kouzelník Abrakamáryfuk. Zapomenout nelze ani na efektní nástup všech kočičích hrdinů přes hlediště v úvodu druhé půle. Kočky jsou skvělou show. Perfektně se naučily česky díky přebásnění Michaela Prostějovského a plzeňská inscenace má našlápnuto k velkému kočičímu vítězství! Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 30. 12. 2014
40
Příloha č. 11 tabulky 2-6
PŘEHLED HOSPODAŘENÍ PŘEHLED HOSPODAŘENÍ NÁKLADY CELKEM Materiál Energie Služby Mzdové náklady Soc.a zdrav.poj. Daně a poplatky Odpisy Ostatní náklady Prodané zboží VÝNOSY CELKEM Tržby a výnosy vl. z toho služby zboží ostatní Převod z fondů Příspěvek MK ČR Příspěvek kraj Příspěvek z rozpočtu města Příspěvek celkem Hospodářský výsledek Počet pracovníků (přepočtený) Průměrná mzda
2010 skutečnost
2011 2012 skutečnost skutečnost
v tis. Kč 2013 2014 skutečnost skutečnost
188 812 9 115 7 240 33 431 93 993 31 579 48 7 725 5 155 526
186 041 8 391 7 180 33 324 92 912 31 238 48 8 377 4 008 562
188 007 8 360 8 228 36 802 91 716 30 348 119 7 944 4 051 439
182 235 8 192 8 389 34 234 90 958 30 317 101 5 726 3 986 340
204 375 10 486 9 620 44 449 97 045 32 193 103 5 736 4 461 282
189 145 36 335 23 759 590 9 558 2 427 6 040 4 000 142 770 152 810
189 742 32 008 23 934 552 7 256 266 6 000 6 000 145 734 157 734
192 265 33 851 25 881 649 7 321 5 965 6 000 146 449 158 414
187 150 33 631 25 901 665 7 065 5 405 5 000 143 114 153 519
208 712 38 921 30 441 641 5 613 2226 7 590 4 000 158 201 169 791
333
3 701
4 258
4 915
4 337
387,8
384,60
369,8
364,6
383,2
19 356
19 232
19 484
19 809
20 089
41
42
43
44
45
46
tabulka č. 6
47
188 812
186 041
188 007
182 235
204 375
2010
2011
2012
2013
2014
73,6
76,25
74,79
76,18
75,19
53 917
43 269
47 381
44 315
46 842
26,4
23,75
25,2
23,82
24,8
platy, OON, honoráře dle AZ, zákonné odvody soc. + zdravotní
vlastní výnos celkové nákl. - odpisy
150 458
138 966
140 626
141 726
141 970
osobní náklady + pojištění =
% soběstačnosti =
náklady celkem
roky
z toho osobní % provozní % náklady + z celkových náklady z celkových pojištění nákladů nákladů
208 712
187 150
192 265
189 742
189 145
169 791
153 519
158 414
157 734
152 810
81,3
82,00
82,39
83,13
80,78
z toho výnosy příspěvek % celkem na provoz z celkových výnosů
Celkové náklady a výnosy za období 2010-2014
38 921
33 631
33 851
32 008
36 335
18,65
17,97
17,60
16,86
19,21
19,60
19,05
18,80
18,10
20,1
v tis.Kč % vlastní výnosy soběstačnosti celkem % ( vlastní výnos/ z celkových celkové náklady) výnosů = odpisy
Příloha č. 12
48
Vývoj nákladů 2010 - 2014 náklady celkem osobní náklady + pojištění provozní náklady
2010 188 812 141 970 46 842
2011 186 041 141 726 44 315
2012 188 007 140 626 47 381
2013 182 235 138 966 43 269
2014 204 375 150 458 53 917
250 000 200 000
náklady celkem
150 000 osobní náklady + pojištění
100 000 50 000
provozní náklady
0 2010 2011 2012 2013 2014
Vývoj výnosů 2010 - 2014 2010 189 145 152 810 36 335
výnosy celkem příspěvek na provoz vlastní výnosy
2011 189 742 157 734 32 008
2012 192 265 158 414 33 851
2013 187 150 153 519 33 631
2014 208 712 169 791 38 921
250 000
výnosy celkem
200 000 150 000
100 000
příspěvek na provoz
50 000
vlastní výnosy
0 2010 2011 2012 2013 2014
49
Příloha č. 13
50
Příloha č. 14
51
52
Příloha č. 15
53
54
55
Příloha č. 16
56
57
58
59
60
61
62
63
