DIVADLO J. K. TYLA PŘÍSPĚVKOVÁ ORGANIZACE ZŘIZOVATEL MĚSTO PLZEŇ VÝROČNÍ ZPRÁVA *dílo akad. malíře, prof. Augustina Němejce, z roku 1902

DIVADLO J. K. TYLA PŘÍSPĚVKOVÁ ORGANIZACE ZŘIZOVATEL MĚSTO PLZEŇ

VÝROČNÍ ZPRÁVA 2004

*

*dílo akad. malíře, prof. Augustina Němejce, z roku 1902

1

OBSAH

I.

Úvod

II.

Výběr z recenzí k jednotlivým titulům

III.

Mezinárodní festival Divadlo 2004

IV.

Návštěvníci a veřejnost

V.

Přehled mimořádných aktivit

VI.

Přílohy VI/1 Produkce DJKT, grafy

VII.

Hospodaření VII/1

Rozpočet

VII/2

Náklady

VII/3

Vlastní výnosy

VII/4

Příspěvek na provoz

VII/5

Investice

VII/6

Hospodářský výsledek

VII/7

Kontrolní činnost

VIII. Tabulky • Vývoj celkových nákladů a výnosů za období 1995 - 2004 • Vývoj výše příspěvku na provoz ve vazbě na inflaci • Opravy a investice za období 1995 - 2004 • Vývoj výše příspěvku na provoz po odečtení osobních nákladů ve vazbě na inflaci

2

I. Výroční zpráva za rok 2004 Výroční zpráva shrnuje výsledky divadla za jeden rok a nemůže tedy obsahovat to podstatné, co nejvíce vypovídá o divadelní práci. Divadlo zobrazuje dnešek vždy v kontinuitě.Divadlo jen zdánlivě zaniká a vzniká v průběhu jednoho představení - aby mohlo komunikovat, aby bylo srozumitelné a účinné, musí se opírat o paměť svých tvůrců i diváků. Výroční zpráva je tedy z tohoto hlediska dokumentem, který stojí v řadě mezi uplynulými 139 sezónami činnosti plzeňského divadla a mezi tím, co již dnes musíme předvídat, plánovat a odhadovat. Prostředí, ve kterém působíme, společenské i individuální vědomí se mění a měnit bude a dobré vedení divadla se pozná nejen podle jednotlivých úspěchů, ale také podle toho, jak umíme a chceme reagovat na změny ve společnosti a v umění. Základní repertoár divadla tvořilo v minulém roce obsahově, žánrově i esteticky široké spektrum inscenací. Najdeme zde několik příkladů moderních inscenací klasických děl. Wagnerův Bludný Holanďan byl přijat jako jedno z vrcholných děl soudobé operní divadelní interpretace. Preissové Gazdina roba byla nejen příležitostí pro většinu činoherního souboru , ale i divadlem hlubokého porozumění pro základy české národní kultury, předvedené v soudobém cítění rytmu a s důrazem na aktuální témata. Vrcholem této linie m.j. z hlediska mimořádného zájmu diváků byla nová inscenace Krále Leara v překvapivé soudobé úpravě a s mimořádným výkonem Pavla Pavlovského v titulní roli. Potěšujícím a podstatným trendem je zájem tvůrců DJKT i jeho publika o soudobou tvorbu. Uvedli jsme dvě světové a jednu českou premiéru. Operetu Ferdinand Karla Šípa a Zdenka Merty, Arthurovo bolero Pavla Kohouta a inscenaci hry Urvi to Davida Williemsona. Všechny tyto předlohy pracují v různé míře nebo se v různé míře dotýkají principů bulvárního divadla, přinášejí však také aktuální a v širším důsledku i důležitá společenská témata. Pavel Kohout je nesporně naším evropsky nejúspěšnějším dramatikem a uvádění jeho her na našich jevištích je mimo jiné také důkazem kvality naší dramaturgické práce. Téma manipulace, která nahrazuje autentické lidské vztahy postavené proti potřebě víry v hlubší přesah mezilidských vztahů, zní v dnešním světě mimořádně živě. Inscenací Urvi to pokračuje činohra DJKT v zobrazování a odmítání povrchnosti našeho světa, kdy bezobsažná vnějškovost vyjadřovaná penězi místo smyslem, ničí nejen svět umění, ale i základní hodnosty lidské existence.

3

Další patrnou vývojovou tendencí dramaturgie DJKT bylo v loňském roce uvádění moderního repertoáru převážně 20. století, který se již vyznačuje prověřenými kvalitami. Jde o kaleidoskop na motivy legendárního divadla Semafor Špatně placená procházka, uvedení dnes již klasického moderního muzikálu Kabaret, hry Carla Zuckmayera Hejtman z Kopníku, soudobého tanečního divadla Libora Vaculíka Malý pan Friedemann a Psycho a oper Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky a Vítězslava Nováka Lucerna. Každý z těchto titulů je zaměřen na poněkud odlišnou skupinu vnímatelů, ale společně se vždy snaží o dialog s kulturní pamětí soudobého člověka. Přes rozdílnost výrazových prostředků v jednotlivých inscenací se tak snaží divadlo prověřovat hodnoty, o něž se opírá naše existence . Mezi tituly, které pracují s principy prověřených divadelních postupů lze počítat inscenace Mam´zelle Nitouche a Louskáček a částečně Čert a Káča. Jsou určeny specifickému publiku a snaží se oslovit diváky, kteří přicházejí do divadla s touhou vracet se se svými zážitky v čase. Úhrnem je potěšitelné, v jak velké míře je v naší tvorbě přítomno soudobé divadelní myšlení a cítění. Je to jednoznačně dobrá zpráva nejen o úrovni naší práce, ale i o kvalitě našich diváků. Patrným trendem posledních let v České republice i Evropě je změna životního stylu a s tím změna ve využívání volného času. Dochází k postupnému přesouvání zájmů diváků k méně pravidelným návštěvám divadla, rozšiřuje se nabídka kulturních aktivit v regionu, byť někdy ve prospěch tvorby s výraznými komerčními rysy. Poptávce tohoto druhu se přizpůsobuje i plzeňský divadelní festival, který potvrzuje své místo jako nejvýraznější mezinárodní divadelní událost v České republice. Zájem o něj potvrzuje i rekordních více než 20 tis. diváků. Uvedený vývoj bude do budoucna znamenat i nutnost přizpůsobit naší nabídku proměňující se poptávce. K tomu DJKT zpracovalo a od roku 2005 zahájí prodej modernizované formy předplatného , která bude lépe vyhovovat poptávce diváků i provozním podmínkám DJKT. Pokračujícím trendem je stále vyšší podíl spolupracujících umělců, kteří nejsou s DJKT v pracovním poměru. To z jedné strany umožňuje do jisté míry zatraktivnit obsazování, zejména hudebně dramatických inscenací, z druhé strany to však přináší stále hůře řešitelné problémy při tvorbě repertoáru a zároveň to má vliv na kvalitu práce divadla ansámblového typu. Divadlo tu obtížně hledá kompromis a jak ukazují zkušenosti z divadel v jiných městech, může tento vývoj do budoucna způsobit vážné potíže. Příčin je tu několik. Mezi nejdůležitější patří setrvalé podfinancování mezd a jejich malá diferenciace. Přesto se však programově nevzdáváme ambicí připravovat většinu inscenací se soustavně

4

spolupracujícími kolektivy a opírat se o plně obsazené soubory alespoň činohry, baletu a orchestru a částečně obsazené soubory sborů a sólistů v hudebně dramatických žánrech. Potěšující je, že i v tomto roce byla řada našich tvůrců oceněna na celostátní úrovni. Naši umělci obdrželi 11 nominací v Cenách Thálii, cenu za nejlepší inscenaci od Divadelních novin , zvítězili jsme na festivalu v Pardubicích. Jsme, mino jiné, jediných divadlem, ze kterého Česká televize v roce 2004 pořídila záznam představení. Naše aktivita se neomezuje jenom na vlastní divadelní tvorbu. Byli jsme součástí projektu Česká hudba 2004, pořádáme cyklus koncertů vážné hudby i cyklus koncertů Jazz na divadle, absolvovali jsme několik zahraničních turné a další významné turné do Japonska připravujeme v roce 2005. Celkový počet návštěvníků vykazuje stabilní trend při zvyšujícím se podílu mimořádných zahraničních aktivit. I toto je ukazatel upozorňující na nutnost dalších provozních a obchodních změn. Po výrazných problémech s financováním divadla v počátku roku 2004 bylo díky zvýšení příspěvků na mzdy dosaženo v závěru roku kladného hospodářského výsledku. Důležité je zahájení financování divadla z úrovně kraje. Při zkoumání hlavních trendů v hospodaření DJKT je třeba upozornit na skutečnost, že celková výše na provoz při odečtení inflačních vlivů je od roku 1995 prakticky stejná. Svědčí to rozhodně o účinnosti naší hospodářské politiky, kdy prioritou je průběžné dofinancování mezd a úspory ostatních nákladových položek. Nadále přetrvávají problémy v nedostatečné míře investiční činnosti, zejména v nevyřešené budoucnosti Komorního divadla a ve stále aktuálnější potřebě opravy pláště Velkého divadla. Kladným rysem je, že se na rozdíl od minulých let daří dokončit opravu dílen. Plzeňské divadlo patří k nejlépe spravovaným divadlům v ČR. Dosahuje stabilně nejvyšší efektivity, jeho divácká obec je v evropských měřítcích zcela nadstandardní. O našem postavení svědčí i důvěra ostatních profesionálních divadel, neboť jsme již několik let sídlem Asociace profesionálních divadel ČR. Přes všechny problémy každodenního provozu, přes všechny diskuse o inscenacích i dotacích jsme místem, ve kterém obyvatelé z celého regionu mají možnost každý večer prožívat své osudy a hledat smysl sebe sama i hodnoty, pro které stojí za to být. Vlastně ani nevím, proč se často říká, že na kulturu a umění si musíme nejdřív vydělat. Historická zkušenost je přeci právě opačná. Kultura člověka byla vždy prvotní podmínkou hospodářského rozvoje společnosti. Nejdříve se musel vyvinout člověk, který začal chápat 5

sebe sama v širších souvislostech i jako někoho, kdo je schopen přetrvávat svými hodnotami a ideály. Lidé se vždy měli nejlépe tam, kde žili kulturně, neboť právě to je motivovalo k aktivní ekonomické činnosti, jejímž cílem nebyla jen spotřeba, ale zajištění budoucnosti lidského rodu - ať už v rodině, obci nebo ve státě. Čím více budeme vědět, že právě tam, kde je živé divadlo a umělecká tvorba, vzniká také mimořádně velký potenciál pro další lidské aktivity, tím více si budeme vážit živé a komplikované komunikace mezi námi všemi. Prvotní příčinou hospodářského úpadku je zpravidla úpadek kulturní. Revoluce, které likvidují svou inteligenci, vzdělání i umění, likvidují posléze i hospodářství. Evoluce, posilující svou kreativitu, zakládají podmínky pro hospodářský růst. Je to tedy, myslím, právě naopak. Abychom si mohli vydělat, musíme být nejdřív kulturní.

6

II. Výběr z recenzí k jednotlivým titulům Richard Wagner / BLUDNÝ HOLANĎAN – 24. 1. 2004 VD RICHAR WAGNER NADCHL HUDBOU A REŽISÉR PŘEKVAPIL LEHÁTKY Vnějším podnětem pro vznik Bludného Holanďana byl Wagnerův útěk z Rigy, kde působil jako kapelník, do Paříže. Po cestě zažil na moři silnou bouři a ve svém díle jako komponista i libretista námětově navázal na svět severských balad, s nimiž se setkal v Pobaltí. Jde o příběh člověka, který na sebe přivolal kletbu a marně proti ní bojuje. Může ho z ní vysvobodit pouze věrná láska ženy… Výrazně romanticky laděnou instrumentální složku opery hraje plzeňský orchestr pod vedením Petra Kofroně naprosto bezpečně. Hudba působí velice emotivně, dovede zaujmout a udržet pozornost, takže rozsáhlé monology či souzpěvy nepřipadají nikterak dlouhé – naopak posluchače doslova pohlcují. Dirigent má celý provozovací aparát pevně v rukách, zná partituru do detailů a účinkující vede spolehlivě a dokonale. Vedle orchestru jsou nosnými pilíři výkony hlavních představitelů. Při sobotní př¨remiéře zpíval titulní postavu na vysoké úrovni Dalibor Tolaš a spolu se stejně vynikající Ivanou Šakovou v roli Senty tvořil skutečnou páteř opery. Oba také zaslouženě sklidili za znamenité provedení nesmírně náročných partů největší úspěch. Početně zesílený pěvecký sbor (sbormistr Zdeněk Vimr) zpíval intonačně pevně, hlasově ku¨ltivovaně a v pánské i dámské složce také dostatečně barevně. Ve scéně přadlen na začátku druhého jednání vytvořil ženský sbor jednu z nejpůvabnějších lyrických částí opery. Jaroslav Fiala, PLZEŇSKÝ DENÍK 30. 1. 2004 NEBOJTE SE WAGNERA Jednoznačným kladem inscenace je velmi přesvědčivá stránka hudebního nastudování, zejména uvážíme-li nároky wagnerovských děl a možnosti krajské scény. Oba představitelé titulní role – Dalibor Tolaš i Jiří Rajniš – disponují znělým barytonem a přesvědčivostí herecké akce. Obě Senty (Ivana Šaková a Iveta Žižlavská), i když povahou svého sopránu rozdílné, vytvořily svou postavu věrohodně herecky a znamenitě po pěvecké stránce. (…) Téměř stereotypem už se stává pochvala sboru (sbormistr Zdeněk Vimr). Ženská i mužská složka tohoto tělesa podávají výtečné výkony a svým mládím a elánem umožňují režii, aby sbor využila mnohdy ve značně složitých pohybových úkolech. Celek hudebně vystavěl dirigent Petr Kofroň s velkým porozuměním pro romantický wagnerovský styl. Na jevištním ztvárnění opery se podíleli režisér Jiří Heřman, scénograf Pavel Svoboda a návrhářka kostýmů Lenka Polášková. Mám za to, že jejich prolnuté aktivity je nutno posuzovat společně a konstatovat, že v podstatě vyhověli baladickému rázu opery. Na jednoduché, ale výmluvné scéně se uplatnil stylizovaný pohyb a odění sólistů i sboru, nesporně je třeba ocenit využití světla a jeho odrazu na vertikálních plochách i uplatnění otáčivé scény (zejména při sboru předoucích dívek ve druhém dějství, i když jeho půvab vynikl spíše při pohledu z balkonů).

7

V živé pohybové akci v souladu s hudbou tkví působivost inscenace, divák ovšem zpravidla nesmí hledat logickou vazbu mezi jednotlivými prvky, ale vnímat jejich emocionální vyústění. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – březen 2004

DVAKRÁT VELKÁ KLASIKA V PLZNI O Wagnerově Bludném Holanďanu si dovolím uvažovat poněkud osobně. Opera patří mezi notoricky známé, nicméně nepříliš hrané kusy – v Plzni byla uvedena naposledy v roce 1960, předtím pochopitelně za 2. světové války a předtím až kdysi v dávnověku.Člověk by tedy předpokládal, že v ní bude cosi zmrtvělého, co nemá cenu jevištně oprašovat, avšak ejhle – na premiéře se mi zdálo, že právě naopak. Mýtus o lodi mrtvých, která brázdí oceány , protože její kapitán je proklet za své rouhání a nesmí zakotvit a nalézt domov a klid, zní v dnešní době cest bez hranic a nenadálých ztroskotání s nečekanou naléhavostí: vždyť co jiného jsou v kinech oblíbení Piráti z Karibiku a nejde-li při tragických pádech letadel i haváriích kosmických lodí o trest za rouhání silám vyšším a mocnějším než lidský rozum a ctižádost? I vidinou zlata a majetku zasažený kapitán Daland , který slíbí svou jedinou dceru přízraku navzdory jejímu zasnoubení s jiným, i hrdinka Senta, jatá soucitem ke strašidlu, o němž se jí zdává – to vše nás jímá podobným kouzlem jako třeba Erbenova Kytice. Režisér Jiří Heřman se v inscenaci pochopitelně vyhnul kulisám lodních vraků a pseudohistorickému kostýmování. Na jevišti vlastně nestojí žádná scénická architektura – hraje se na ploše, jakoby na hladině, rozdělené vejpůl jen písečnou kosou. Čtyřúhelníkové desky zavěšené na tazích člení prostor nad hrací plochou, zavěšené volně jako plachty. Mohutné sbory se na jevišti pohybují ve formacích – námořníci v klínech , jako když příď lodi rozráží hladinu, nebo v řadách, to když pijí a oslavují. Ženy ve scéně na pevnině jsou v kruhu – „ toč se a vrč, můj kolovrátku“ – a Senta, podobně jako Marie a Hana u Erbena – u předení nemá stání. Jako „mořskou“ metaforu používá režisér Jiří Heřman se svými scénografy skládací plážová lehátka – zpočátku publikum s údivem shledává, jak se roztahují a nadouvají jako lodní plachty, později v průběhu představení se však tato rekvizita i mobiliář současně okouká a nakonec je člověk nespokojen s tím, že poloha odpočinku u zpěváků střídaná s poněkud sokolským cvičením sboru nevyjadřuje onen silný dramatický účin, o který velkému romantikovi šlo v celém jeho usilování o celostné umělecké dílo. Jiří Heřman Bludného Holanďana neinterpretuje, jak se pokusil v Plzni třeba Jiří Pokorný s romantickou Fibichovou Šárkou nebo jiný činoherní režisér – Martin Čičvák – ve svých inscenacích Belliniho i Mozarta. Jiří Heřman v jemném svícení s převahou modré barvy vytváří snovou atmosféru a do ní umisťuje obrazy. Sólisté i sbory jsou prostě oděni, žádná operní nádhera, publiku se tak jemně podsouvá otázka, jestli to není jen takový výjev z dovolené, na níž se přihodilo cosi přízračného… Jenže ne vždy se podaří obraz, často jsou to jen aranžmá, která tvoří prostředí ke koncertním pěveckým výkonům. Plzeňská inscenace Bludného Holanďana Richarda Wagnera svědčí o značných schopnostech i ambicích opery Divadla J.K.Tyla – sopranistka Ivana Šaková, baryton Dalibor Tolaš i bas Jevhen Šokalo jsou právem publikem ctěni, sbory nejen pějí, ale též se kultivovaně pohybují a hrají, orchestr je šéfem opery právem vyzdvihován jako stabilní a suverénní těleso. Na otázky nad možnými inscenačními přístupy k romantické opeře však přístup Jiřího Heřmana – estétský a promyšlený, ale vyhýbající se dramatickému řešení situací- nabízí odpověď, která nepohoršuje, ale podstatě věci se vyhýbá. Alena Zemančíková, LITERÁRNÍ NOVINY, únor 2004

8

PLZEŇ DVANÁCTÁ, LEČ NIKOLI TUCTOVÁ To vše bylo vysoko překonáno v představení, na kterém se snad veškerá přítomná kritická obec shodla jako na letos nejlepším (potvrdila to i aktuální anketa kritiků Divadelních novin). Nevyhlášeným vrcholem přehlídky se stal Bludný Holanďan plzeňské opery, inscenace již osvědčené dvojice (velice úspěšná inscenace Samson a Dalila) Jiří Heřman (režisér) a Pavel Svoboda (scéna). Jmenovat nutno i další členy inscenačního týmu, především Lenku Poláškovou (kostýmy) a Daniela Tesaře (světelný design). Všechny postavy, od sólistů až po sbor se po jevišti pohybovaly s tradičními opalovacími lehátky, jejichž rámy byly vyplněny světlým režným plátnem. Každý měl své. Na první pohled formalistický exces, ale co významů, co působivých seskupení, co obrazů až metafyzické hloubky celá tato místy masová, místy individuální choreografie s rekvizitou přinášela! Nešlo totiž zdaleka jenom o ty dvě úvodní plachetnice a pracující námořníky. Lehátka mohou symbolizovat oceán vůbec, ať už na palubě luxusního parníku nebo na pláži. A mohou evokovat i významy odlehlejší, třeba čekání na smrt ve švýcarském sanatoriu. Navíc plátno není jen symbolem námořníků, ale také žen, tkadlen, které do něj odívají lidstvo od kolébky až po rakev. Od tradičně romantického patosu se autorům podařilo toto dílo odlehčit do symbolisticky nadčasové, archetypální roviny, do konfliktu pozemské a metafyzické lásky, přirozených citů a obětí s existenciálním přesahem. Veškerý pohyb těl i manipulace s rekvizitami dokonale ladily s hudbou. Plzeňské představení bylo vlastně přesobědní matiné, navíc derniéra, takže nepříliš navštívené. Inscenace pro Plzeňany zřejmě již ohraná. Ne tak pro bouřlivě aplaudující publikum divadelníků. Určitě nepřeháním, tvrdím-li, že pražská Státní opera by unesla celoroční reprízování této inscenace. Hlavně je to ale také inscenace, která si zaslouží export. Proto je dobré, že ji v Plzni neruší, nýbrž pouze konzervují. Takových opravdu reprezentačních inscenací nemá naše divadelní kultura nazbyt. Petr Pavlovský, LITERÁRNÍ NOVINY, 18. 10. 2004 Gabriela Preissová / GAZDINA ROBA - 14. 2. 2004 KD GAZDINU ROBU SI REŽIE PŘEPSALA (…) Úprava textu je natolik razantní, že by bylo vhodné hovořit o novém dramatu, jehož autorem je Z. Kaloč. Redukoval epizodní postavy, jeviště zalidnil osobami a přízraky, jejichž kreace a připsané výstupy z krystalicky průzračné tragédie (a české drama je na tento žánr skoupé), vytváří podobu jakési baladické féerie. (…) Nebude-li Gazdina roba chápána na pozadí dramatu G. Preissové a bude-li pojímána jako samostatné dramatické dílo Kaločovo, pak autorovi náleží plné uznání. Činoherní soubor exceloval. Platí to o epizodních postavách (například furiantský opilec Rubač Zdeňka Muchy, deptaný a hlubokým citem prozářený sklínkař Danyš Jakuba Zindulky, děsivě démonická bába Drkotnica a aristokraticky distingovaná baronka Ludmily Bednářové, zdvořile hrabivý a výmluvný advokát Viktora Vrabce), dvojnásob to platí o postavách hlavních. Štěpánka Křesťanová (krajčířka Eva) se vzepjala k jedné ze svých zásadních rolí. Obnažuje své nitro, vede svůj příběh peripetiemi hrdosti, ba i pýchy, uraženosti, vzdoru. Nejsilněji ovšem proráží cit, cit bezprostřední, jemuž se není schopna bránit. Z něho vyrůstá bezmezná víra v Mánka. Zlom v zoufalství pak zklidňuje prozření nikoli prohry, protože ona nehraje, ale prozření iluzornosti a marnosti života. Tam, kde promlouvá slovy G. Preissové, dospívá Evino drama k vrcholům, jež kongeniálně chápe i bezdeché hlediště. Mánek Martina

9

Stránského črtal veškerá povahová negativa postavy. Tlumí bezradnost, i když vztah k Evě není nesen jen dobyvatelskou touhou vítěze, v jeho zjihlosti někdy zazní něco panovačného. On věří svým vizím, protože i v nich nalézá především řešení pro sebe. Kožešník Samko je zvyklý na ústrky nejen pro svou zchromlou nohu, ale také pro nekatolické vyznání. Obojím se prodírá k lidskému pochopení, obojí ho sráží k rezignaci. Současně jeho charakter podlehl luteránské umíněnosti, mravní předsudečnosti a rigoróznosti. Michal Štěrba přiklonil tuto postavu ke střízlivosti, nehlučnosti, o to více vyniká její úzkoprsá neústupnost. Vše sugestivně doplňovaly ženské postavy. Zorka Kostková už vytvořila galerii vyzrálých ženských portrétů. Mánkova matka Mejšanovka v ní vládne tvrdou rukou, jedovatým tónem, nezlomnou vůlí. K podobné šíři začíná směřovat i Kateřina Vinická. Její Kotlibovka s kamennou, ale ještě nestárnoucí tváří dovede jako dobrá počtářka řídit osud své dcery Maryši. Ta (Klára Kovaříková) zůstává nezáludným, bezmocným půvabem posunovaným na šachovnici ambiciózní matky a lhostejného Mánka. Bolest, ponížení, pokora, touha po laskavosti a porozumění dýchá každým hnutím Zuzky (Andrea Černá). Zapomenutá milencem, poutaná útěžkem je vděčná za jakýkoliv projev soucitu, vděkem se odvděčuje. Škálu povah doplňuje obětavá a nenáročná Evina tetka Jany Kubátové Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 19. 2. 2004 DRAMA LIDSKÝCH OSUDŮ A ÚDĚLŮ Na stísněné scéně Komorního divadla se téměř přirozeným doplněním mobiliáře proměňuje náves v interiéry a střety reality s představami podtrhuje hra světel a stínů v magickém rytmu. Divák je od prvního okamžiku vtažen do děje a stává se svědkem sugestivních hereckých partů a režijních kouzel. Úměrná stylizace krojů a kostýmů působí věrohodně a zdůrazňuje charaktery jednotlivých postav. Jaroslava Světlíková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – březen 2004

John Kander _ Fred Ebb – Joe Masteroff / KABARET - 28. 2. 2004 VD KABARET ČILI SVĚT MOC NEROZESMĚJE Kabaret není ani trochu k bezuzdnému smíchu. Varuje, rozpoznává násilí, pojmenovává nebezpečí. Odehrává se v Berlíně na počátku třicátých let minulého století, ale viděn a slyšen by měl být i v novém provedení. Stále při něm mrazí na těle i v duši. Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 1. 3. 2004 KABARET SE ZDÁRNĚ VYŠŤÁBŘIL, ŘEKLA BY NEJSPÍŠ SALLY BOWLES Roli Kabaretiéra, jenž není pouhým konferenciérem v Kit Kat Klubu, ale i všudypřítomným strůjcem situací a glosátorem lidských osudů, lze pojednat různě. Režie zvolila klaunskou, snad mírně lascivní, pohybově nesmírně náročnou polohu, v níž se jako doma cítil Vlastimil Korec. Je obdivuhodně všestranný a stejně dobře zpívá i tančí – k úplné dokonalosti mu chyběla možná jen trocha bonvivánské elegance. Šťastnou volbou je i obsazení momentálně velmi populární Daniely Šinkorové do úlohy Sally Bowles, která předvedla jak skvělý zpěv, tak excelentní pohybovou průpravu. Spolehlivým partnerem jí byl Bronislav Kotiš jako Cliff Bradshaw. Fraulein Schneiderovou, zmítanou pozdní láskou k židovskému obchodníkovi, hraje a zpívá Stáňa Fořtová-Topinková. Její výstupy patří k nejsilnějším momentům představení. Neméně přesvědčivý je i kupec Schultz v podání Františka Dvořáka. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 4. 3. 2004

10

MUZIKÁL JE KDYŽ… Kabaret je jako všechny Meluzínovy zdejší režie vystavěný velmi pečlivě, do nejmenších detailů, možná až příliš popisných, jenže inscenaci chybí, a zase to shledávám u Meluzína opakovaně, přesný temporytmus spojující zpívané, tančené a mluvené pasáže do stejnorodého celku. A také smysl pro větší nadsázku, která by vylehčila popisné nakládání s jevištním prostorem. Meluzín jako by měl blíž k brechtovské racionální režii nežli k múzickému tvaru, ale jeho výpravná inscenace Kabaretu jistě naplní požadavky repertoáru. Zvláště když Sally Bowlesovou hraje výtečně Daniela Šinkorová coby živelnou, krásně ztřeštěnou dívku žijící ze směsice lží, polopravd, upřímnosti a vypočítavosti. Výmluvného Bronislava Kotiše jako Cliffa Bradshawa také Šinkorová většinou zahání do defenzivy. František Dvořák je zvyklý spíše na hřmotné reptaly nežli na pokornou postavičku židovského obchodníčka s ovocem Schultzeho, zato v postavě paní Schneiderové se našla čerstvými vavříny Thálie ověnčená Stáňa Topinková-Fořtová, charakterní role jí svědčí. Výtečně roli Kabaretiéra naplnil Vlastimil Korec, i když mu také není typově blízká. Josef Herman, DIVADELNÍ NOVINY 27. 4. 2004 Vítězslav Novák / LUCERNA – 27. 3. 2004 VD V PLZNI VĚDÍ, ŽE KLASIKA NENUDÍ Podstatu projektu Česká hudba 2004 ideálně ztělesňuje v plzeňském Divadle J. K. Tyla nová inscenace opery Lucerna od Vítězslava Nováka. Dramaturgie sáhla mimo běžný repertoár – a výsledkem je poučení i potěšení. (…) Lucerna v režii Jana Buriana a ve výtvarném pojetí Karla Glogra příjemně osciluje mezi pohádkou pro starší a dospělé, apoteózou tradic, svobody a hrdosti a úsměvnou lidovou báchorkou. Inscenátoři nepřinášejí na scénu žádné schválnosti, ambiciózní postmoderní výklady ani obhroublosti. Velmi dobré hudební nastudování dirigenta Pavla Šnajdra staví na rozezpívaném nesentimentálním novákovském symfonismu, který v menších plochách z pěkné nálady neklidně přechází do umírněné burlesky a zpět, anebo ohleduplně uhýbá z cesty sólovým hlasům. V Plzni udělali moc dobře, že po Lucerně sáhli. Potěšení nabízí jejich počin nekonfliktním, jen lehce dramatickým převyprávěním příběhu a možná trochu naivním, ale ne banálním upozorněním, že dobro a spravedlnost ve světě přece jen vítězí.

Petr Veber, HOSPODÁŘSKÉ NOVINY 2. 4. 2004 LUCERNA SE DIVÁKŮM JISTĚ ZALÍBÍ Vítězslav Novák, velká osobnost české hudby, se začal věnovat operní tvorbě relativně pozdě, když už byl uznávaným skladatelem a hudebním pedagogem. Je zajímavé, že nehledal cizí libreta – všechny své opery vytvořil na základě děl českých básníků a spisovatelů (Karlštejn, Zvíkovský rarášek, Dědův odkaz). Téma lidské svobody se nejvýrazněji uplatňuje v jeho Lucerně, dokončené v prvních letech svobodného Československa – v roce 1922. Umělecké ztvárnění téže látky v různých – byť příbuzných – uměleckých oborech je vždy zajímavé a mívá i svá úskalí. V případě této Novákovy opery, která měla své nové premiéry v Plzni 27. a 28. března, jde o setkání s Jiráskovou pohádkou, dobře známou z divadla i filmu. Básník Hanuš Jelínek původní hru ve svém libretu k opeře plně respektoval a lze říci, že se stejným taktem a citlivostí přistoupili ke svému úkolu také inscenátoři plzeňského operního představení. Jak režisér Jan Burian, tak autor scény a kostýmů Karel Glogr zůstali plným právem věrni vžitému pojetí pohádky a zdařile je uplatnili. (…) Novákovu a Jiráskovu Lucernu lze jen doporučit k zhlédnutí nejširšímu okruhu diváků, kteří milují dobrou divadelní a hudební tvorbu. Návštěvníky by měly být i děti, pro něž může být zážitek z této hudební pohádky dobrým úvodem k zájmu o hodnoty operní tvorby vůbec.

11

Plzeňské opeře se podařilo dokázat, že operní dílo Vítězslava Nováka má svými hodnotami stále co říci i dnešnímu obecenstvu. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 7. 4. 2004 VYSLECHNĚTE SI LYRICKO POHÁDKU Podle záměru měla režie (Jan Burian) vycházet z lidových masopustních tradic, ale ty se ve zdařilém zpracování celku zdají být zanedbatelné. První jednání je spíše pohádkové, závěr pak plně rezonuje s noční náladou Novákovy hudby, která v tomto díle oplývá poetičností. Tu režie spolu s výpravou a světly ještě zvýrazňuje. Také scéna v pojetí Karla Glogra je v těsném souladu s hudbou a dovede diváka upoutat. Kostýmy odpovídají době, do níž je příběh zasazen, tedy do konce 18. století. Vznikla velice poutavá inscenace, která u publika při obou premiérách po zásluze výrazně uspěla. Lyrická pohádka s přesvědčivým závěrem má velké předpoklady, aby se líbila všem věkovým kategoriím. Je možné ji doporučit i jako vhodné představení pro rodiče s dětmi. Jaroslav Fiala, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – květen 2004 MALÝ PAN FRIEDEMANN – PSYCHO – 3. 4. 2004 KD BALET ZATANČIL PSYCHOLOGII I KRIMI Detektivku, horor i fyzické a duševní trápení obsahuje nová inscenace Divadla J. K. Tyla v Plzni. Všechno zatančil v sobotní premiéře baletní soubor v titulech Malý pan Friedemann a Psycho podle Thomase Manna a na námět filmu Alfreda Hitchcocka. Diváky v plzeňském Komorním divadle může šokovat krutost i naplnit soucit. (…) Zvlášť po náročném zájezdu do Nizozemska a SRN nezbývá, než vyslovit tanečníkům obdiv. Téma inscenace, naplněné utrpením i smrtí, by nemělo diváky odradit. Výkon souboru by si nezájem rozhodně nezasloužil. Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 5. 4. 2004 DRAMATIZACE MALÉHO PANA FRIDEMANNA JE CITLIVÁ TANEČNÍ VÝPOVĚĎ PROHLUBUJÍCÍ EMOCE

Jak si inscenátoři s literární a filmovou látkou poradili na jevišti? Mluveným slovem se napomáhají, objevuje se v obou aktovkách jen stopově. V počátku. Zatímco Malý pan Friedemann začíná slovy „vinna byla chůva“, úvodní slova Psycha jsou „vinna byla matka“. Kromě přisouzených vin je dalším spojujícím prvkem obou samostatných kusů i tom, že jsou oba hlavní hrdinové handicapovaní: malý pan Friedemann fyzicky, je to hrbáč, neboť jej chůva jako nemluvně upustila na zem, Norman Bates psychicky – oidipovský komplex jej dožene až k rozpolcení osobnosti a následně až k smrtící agresi. Společná je i jednoduchá scéna, u níž stačí jen malé obměny, aby ji mohli inscenátoři využít v obou případech. A prolínají se i některé motivy vybrané do hudební koláže Petrem Maláskem. Pohybová dramatizace Malého pana Friedemanna je citlivá a snové výjevy, v nichž zmrzačený mladý muž sní o tom, že je stejně nepostižený a šťastný jako jeho vrstevníci, pomáhají vypovědět vnitřní bolest tragikomického hrdiny. Ze tří sester z Mannova textu zbyla jedna, která sice svého bratra miluje, jemu však tento typ lásky ženy nestačí. I tento motiv je oproti předloze zesílen a účinkuje, protože taneční výpověď potřebuje i kvůli srozumitelnosti zjevnější emoce než nabízí raná próza Thomase Manna. Tragický závěr opět posiluje již zmíněný sen – ten pana Friedemanna opouští společně s projeveným pohrdáním ženy, kterou miluje k sebezničení – a v tu chvíli už je pro něj další existence nesnesitelná. Nasazení obou epických titulů je zajímavý dramaturgický pokus, jak přilákat do Komorního divadla jiný typ publika, než který obvykle baletní představení vyhledává. Petra Kosová, MLADÁ FROTNA DNES 29. 4. 2004

12

Carl Zuckmayer / HEJTMAN Z KOPNÍKU – 24. 4. 2004 VD HEJTMAN I KMÁN ZBOŽŇUJÍ UNIFORMU V Zuckmayerově „německé pohádce“ uniforem vojenských, policejních, železničních i vězeňských vévodí stejnokroje armádní. I když pro dnešek ztrácejí svou aktualizační sugesci, žije svou nesmrtelnost fetiš nadřazenosti a arogance. Oč je blýskavější, o to je stupidnější a zákeřnější. Dokonalé nažehlené uniformy na jevišti praktikáblů,na jevišti, jehož horizont omezuje masiv oprýskaného, dávno neomítnutého zdiva, v bezútěšném prostoru občanské nicoty. Scéna Karla Glogra a kostýmy Šárky Hejnové jsou dokonalostí samou. Na scéně blyskotu stejnokrojů a bezvýchodnosti civilu, disciplíny a subordinace se v protikladu výstupů domýšlených k reálnému detailu rozezvučí etudy přehrávané až k mezi absurdity. Smočkovská laskavost nedovolí posun k drastickému tónu ani k dehonestující ironii. Se zalíbením dotváří drobné detaily, jimiž trochu jihnou i ty zkamenělé prušácké tváře a přešlápne spatný stoj vypjatého pozoru (někdy ty detaily trochu zrazují – například v protestantském Prusku nebyl vězeňským duchovním katolický kněz). Posedlost uniformou mění spořádaného měšťana v zárodek nadčlověka a zároveň v manipulovaného robota. Jestliže většina figurek kroužících okolo Viléma Voigta má svou civilní tvářnost, pak jsou tu, aby buď posluhovaly vyvoleným, nebo se třásly, až se budou moci prezentovat v uniformě. Ženským postavám zbývá jen úloha zdobného či užitečného doplňku. Se světem nesmrtelného drilu se neustále střetává beznadějný civilista Voigt (Pavel Pavlovský). Neskrývá své podvůdky, snad se ani nedovede postavit do pozoru, stále věří, že se mu podaří existenčně zakotvit, že najde někoho normálně uvažujícího. Jsou marné jeho nerozkazovačný tón, jeho postoj nemající daleko i k pokoře. Byrokracii stejnokrojů kupodivu konsternuje, když si sám obleče uniformu. Ta paradoxně i z něho vytváří jiného člověka, ale neubírá mu na rozumu. Závěrečný smích nad událostí i při pohledu do zrcadla však osvobozuje pouze Voigta, absurdního podvodníka i důstojníka, neosvobozuje diváka ani systém. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 5. 5. 2004 ŠVEC VYHRÁL NAD ÚŘADY JAKO HEJTMAN Probudil se smích, ale brzy ztuhl na rtech, rýsovala se tragédie, ale víra i optimismus zůstávaly. V podobné náladě vládla plzeňskému Velkému divadlu uplynulou sobotu komedie Carla Zuckmayera Hejtman z Kopníku. S činoherním souborem DJKT ji nově nastudoval Ladislav Smoček, který ji připravil už začátkem osmdesátých let v pražském Činoherním klubu. S tehdejší dobou hra z roku 1931 rezonovala možná výrazněji, ale i nyní režisér znovu potvrdil, že se s jistotou pohybuje v nejrůznějších žánrech pro všechny typy publika. Zuckmayerovu tragigrotesku o moci úřadů uvítají nejspíš příznivci zvláštního hořkého humoru. Příběh sám o sobě bizarní, je zalidněn množstvím leckdy až neuvěřitelných postav a figurek. Je o to zvláštnější, že vychází ze skutečné události. (…) Ve třicátých letech minulého století v Německu se autor za svou společenskou kritiku dočkal ihned nacistických zákazů, a tak se záhy rozhodl pro emigraci. Jeho odpor k bezpráví a zároveň víra v lidskost patří k důvodům, proč má hra smysl i v současnosti. Její aktuálnost doložil i režisér nové inscenace, když řekl. že se zaměřil především „na obludnost vztahů mezi institucí a lidským jedincem“. Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 26. 4. 2004

13

LEGENDÁRNÍ HISTORIE MUŽE A UNIFORMY Bezprostředně palčivá aktualita tématu už vyprchala a rysy jisté zastaralosti nese i struktura Zuckmayerova textu. Smočkovu aktivnímu přístupu, jenž se projevuje jak v razantní dramaturgické úpravě, tak v samostatném inscenačním řešení, se podařilo stopy času do značné míry zahladit. Neúměrně dlouhý text byl radikálně zkrácen, mechanické dělení na obrazy s lopotnými proměnami dějiště bylo nahrazeno prudce pádící, tokem simultánního dění. Adekvátní podmínky vytvořila scéna Karla Glogra, jež neusiluje o ilustraci jednotlivých prostředí, ale složitě stupňovanou soustavou praktikáblů umožňuje herecký pohyb, příchody a odchody, výstupy a sestupy. Navíc tak získává i jistou funkci znakovou, nenápadně evokujícíc strnulou hierarchii hodností i zmatenou kolísavost lidských osudů. Naproti tomu kostýmy Šárka Hejnové s vynalézavou konkrétností diferencují jevištní postavy v širokém rozpětí od honosné uniformy důstojníků k uniformní šedi vězňů, od formálního společenského úboru k chudinské nevzhlednosti. Ještě důležitější je proměna vnitřní. Metodu realistických »obrazů ze života«, těžkopádně exponujících jednotlivé výjevy, nahradila bystrá montáž, náznakově pracující s paralelami a kontrasty rozmanitých dějových rovin a žánrových poloh. Smoček nearanžuje obrazy, ale stručně a hutně vypravuje anekdotu. Ovšem anekdotu do té míry pronikavou, že přes tkanivo vnějších, historicky podmíněných jevů zřetelně prosvítá existenciální, obecně platné podobenství o vztahu lidské přirozenosti a státních institucionálních mechanismů. Herecký styl inscenace je podmíněn obsazením čtrnácti herců (plus komparsu) do trojnásobně většího počtu rolí, a tedy nápadným střídáním hereckých prostředků, při němž si satirická karikatura podává ruku s dojemnou vážností, groteska s civilismem, nadsázka s drobnokresbou. (…) Svět prušácké byrokratické mašinérie vytváří celá garnitura činovníků různé hodnostní třídy a různého stupně pitomosti. Vrcholná místa představují (jak jinak?) Ředitel věznice a Kriminální ředitel, jež obdařuje Viktor Vrabec sebevědomou důstojností i pošetilou militaristickou hravostí, jistou dávkou svérázného úředního humoru i zdánlivé inteligence. Zdeněk Mucha ve výkonu nejdrastičtěji komickém vychutnává plnými doušky trapnost situace sesazeného a deportovaného kopnického starosty s ironickým jménem Oberműller. Úplně dole pak pochoduje, pobíhá a poskakuje nepřehledná řada víceméně anonymních podřízených. Tímto světem prochází náš muž, několikráte vězněný a stále bezprizorný Vilém Voigt. Ironií osudu to není žádný rebel, ale v podstatě řádný občan, který všemi prostředky usiluje o legalizaci svého společenského postavení. Tento postoj má ovšem svůj nenápadný vývoj a Pavel Pavlovský jej vyjadřuje jemnými tahy mimiky, gest a intonací. (…) Dnešní představitel hraje historickou roli nikoli jako pasivní objekt okolností, ale jako aktivního účastníka absurdního dění. Pavlovského trvalý úsměv, střídavě pobavený a trpký, v sobě tají čitelnou ironii, jež míří stejně k vlastnímu údělu jako proti nesmyslnému společenskému systému. V tomto paradoxu převládá (v duchu současném a bezmála brechtovském) demaskující poznání nad citovým prožitkem. Zdeněk Hořínek, DIVADELNÍ NOVINY č.11/2004 MAM´ ZELLE NITOUCHE – 22. 5. 2004 KD ROZESMÁLA OPERETA Z KLÁŠTERA Jeden převlek za druhým, klášter s kýchající fortnýřkou i divadlo s hysterickou primadonou polechtaly bránice diváků v plzeňském Divadle J. K. Tyla. V sobotu se k publiku vrátila klasická opereta Mam´zelle Nitouche od Florimonda Hervého a její vtipný příběh znovu rozesmál. (…) Jen o něco modernější Mam´zelle Nitouche, než bývalo zvykem, má šanci pobavit velice široké divácké spektrum. 14

Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 24. 5. 2004 ZÁBAVA VYHRÁLA NA ÚKOR POETIKY Není divu, že se současný tvůrčí tým v DJKT v Plzni alespoň pokusil o novější pohled na starou látku. Jak dokázaly premiéry 22. a 23. května, stoprocentně jejich snaha vyšla v pohybovém a výtvarném ztvárnění. Přestože jednou ze zvláštností Mam´zelle Nitouche je absence baletní scény, moderní, vtipná a svěží choreografie Martina Packa je nepřehlédnutelná. Scénograf Milan Čech je zkušeným divadelním praktikem. Jeho zpracování Nitušky v plzeňském Komorním divadlem je neotřelé, avšak divácky vděčné, neexperimentuje za každou cenu. Totéž platí o hravě pestrých kostýmech z návrhářské dílny Jitky Moravcové. (…) Každá generace plzeňské operety měla svou vynikající Nitušku, ať už to byla Dagmar Stříbrná, Marie Grafnetterová, Miluše Kupcová či Růžena Knoppová. Současná představitelka Michaela Havlíčková na své předchůdkyně s úspěchem navázala. Její schovanka Denisa je mladistvě rozpustilým diblíkem, jenž zvládá svůj part s lehkostí a bez zbytečného operetního patosu. Výbornými hereckými partnery jí byli Roman Krebs coby Fernand de Champlatreux i Milada Paseková, která interpretuje Představenou kláštera s velkým porozuměním. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 27. 5. 2004 Antonín Dvořák / ČERT A KÁČA – 5. 6. 2004 VD DVOŘÁK DOVEDL ZKOMPONOVAT OPERU VESELOU I LYRICKOU Nová plzeňská inscenace má hlavní sílu v hudební složce. Obě premiéry s přehledem řídil Jiří Štrunc, který vedl orchestr k výbornému výkonu. Dirigent plasticky rozehrál plochy určené jen orchestru, v doprovodech nepřekrýval zpěv na scéně. Znamenitě zpívaly sbory, v nichž měla tentokrát hlavní podíl mužská složka, znělá a kompaktní. Mládí sboristů umožnilo choreografce Daně Stavělové sbor vesele roztancovat a členy baletu uplatnit hlavně ve vypjatých místech. Režisér Ondřej Hučín v tištěném programu sice zajímavě medituje o hlubších významech díla, o boji za svobodu člověka a o rysech české povahy, naštěstí však nezproblematizoval vlastní jevištní podobu opery: je to prostě pohádka se vším všudy, jak ji napsala Božena Němcová a jak ji do libreta zpracoval Adolf Wenig. Jeho režie je v podstatě tradiční, ke cti jí slouží, že respektuje hudbu v akcích sólistů i sboru. Režijní řešení, které by mělo odrážet sociální napětí příběhu, se snad projevilo jen v prvním jednání za cenu ztlumení posvícenské nálady. V pekelné scéně bylo tentokrát méně tanečního čertovského řádění a více byrokratické pracovitosti, mrazivá atmosféra třetího, zámeckého dějství dobře odpovídala charakteru skladatelovy hudby. (…) Pro představitele sólových rolí má Dvořákova hudba mnoho krásných možností k uplatnění plynulé kantilény i hlasově charakterizačního umění. Důležitá je postava Káči – hubaté, ve vesnici málo oblíbené. Dvě představitelky, které jsme viděli o premiérách, pojaly svou hrdinku rozdílně. Dobře zpívající Jana Tetourová získává srdce diváků svým pojetím temperamentní, poněkud hranaté dívky, která málo hledí na to, aby se líbila. Veronika Hajnová se rozhodla – vlastně proti duchu postavy – nepotlačovat svůj šibalský dívčí půvab, její pěvecký výkon byl mimořádný – hlas se jí rozezvučel pozoruhodným způsobem ve své kouzelné barvě a tvárnosti. Výborné pěvecké a herecké výkony podali oba představitelé těžce zkoušeného čerta Marbuela – Dalibor Tolaš a komediálnější Pavel Horáček. Důležitost postavy statečného ovčáka Jirky vyzdvihl ve své partituře i skladatel: Jirkova ústřední píseň se v nádherném zpracování připomíná v předehře i v průběhu opery. Tenorový part této postavy

15

pojal Jan Adamec dramatičtěji, s plným rozezněním výšek, Miroslav Kopp byl lyričtější a herecky přesvědčivější. Úlohu Káčiny mámy kultivovaně zpívala v obou premiérách Eva Klečková. (…) Dvořákova opera Čert a Káča v plzeňské inscenaci se jistě bude líbit návštěvníkům a kouzlo její hudby. plné typicky české melodičnosti a tanečního pohybu, jim dlouho setrvá v mysli. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED - červenec 2004

POHÁDKA POTĚŠÍ DĚTI I DOSPĚLÉ Dirigent Jiří Štrunc, kterého známe jako plnokrevného muzikanta, Dvořákovu náladově bohatou hudbu dobře cítí a s velkým pochopením ji posluchačům prostřednictvím celého ansámblu tlumočí. Jedním z hlavních jednajících činitelů zejména prvního dějství opery je pěvecký sbor, který vystupuje buď v pánském nebo smíšeném obsazení. Jeho sbormistr Zdeněk Vimr ho připravil velice důkladně, takže zpívá zvukově plně a stejně jako orchestr zní krásně barevně. Podle záměru režie se členové sboru pohybují po jevišti naprosto přirozeně a se stejnou nenuceností podle potřeby zároveň úspěšně suplují balet. Jejich pohybové přípravy se ujala Daniela Stavělová. Ve druhém jednání, kde pánská složka sboru vystupuje v rolích čertů, podávají členové kolektivu nejen pěkné pěvecké, ale s očividným potěšením spolu s několika členy baletního souboru také až sportovní výkony. Mužským protagonistou opery je ovčák Jirka, jehož úlohu při první premiéře zpíval a hrál Jan Adamec, který podal velice pěkný, umělecky přesvědčivý výkon. V neděli ho vystřídal Miroslav Kopp, který se v průběhu opery rozezpíval do příjemně zaobleného tenorového tónu. Káča v podání Jany Tetourové i Veroniky Hajnové není žádnou vesnickou naivkou, která se od vrstevnic liší jen větším temperamentem a touhou po tanečníkovi. Jak náročnou hereckou, tak pěveckou stránku postavy zvládly obě její představitelky beze zbytku. Druhá z nich přitom zpívala výrazně tmavším, až kovově pevným hlasem. V úloze čerta Marbuela se svým sametovým hlasem velice výrazně prezentoval Dalibor Tolaš a stejně zdařilým pěveckým projevem také alternující Pavel Horáček. Role Kněžny se na vysoké pěvecké úrovni hostila jak Ivana Šaková, tak Yvona Škvárová, která však v závěru sklidila větší úspěch. Také interpreti ostatních menších partů dostáli svým úkolům se zdarem. (…) Opera by se měla stát výrazným obohacením této divadelní sezony a důstojným příspěvkem k letošnímu Roku české hudby. Jaroslav Fiala, PLZEŇSKÝ DENÍK 16. 6. 2004 Pavel Kohout /ARTHUROVO BOLERO – 19. 6. 2004 KD KOHOUTOVO BOLERO GLOSUJE DOBU Tak vedle Moliéra už má Plzeň také svého Corneille. Od roku 1952 je svědkyní omylu (Dobrá píseň) i triumfů (vše ostatní) Pavla Kohouta. Letošního 19. června uvedlo DJKT světovou premiéru jeho nové hry Arthurovo bolero. Dramatik Kohout se záviděníhodnou lehkostí a pružností vypráví a perlí gejzírem dialogů. V Arthurově boleru, jehož premiéra na scéně plzeňského Komorního divadla vyvolala deset opon, se blýskl svým variačním uměním. (…) Kohoutův průhled do intimních vztahů je odvážný. Aby nadsázka jejich deformace působila věrohodně, musí ustoupit tradice prudérie. 16

Aby inscenace nesklouzla do obscénní peep-show, musí věrojatně modelovat hloubku i plochost vzájemných vazeb postav i pustotu nebo bohatost jejich niterných hnutí. Kohout rozeznává hranici, které se může dobrat. Za ní už je kýč a třebas porno. Režie Jana Buriana tuto hranici chápe a obratně se na jejím břitu spolu se souborem pohybuje. Decentnost, s níž rozehrává erotické scény, jedenkrát nezazní tónem puritánství, otevřená erotika zůstává cudná. to vše se ovšem týká i herců. Je jich deset a v deseti scénách jsou nerozpačití, nevyzývaví, nestereotypní, nepřehrávají, každý nalézá svou polohu. Jejich autenticita obsáhne komediální podobu, odstíněnou lascivnost, ale především typologické zacílení. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 25. 6. 2004

SVĚTOVÁ PREMIÉRA VYSLOVILA JEMNÉ VAROVÁNÍ Naléhavé volání po současné hře bylo vyslyšeno a divák sleduje děj, jako by se díval na kaleidoskop barevných obrazů pomíjivé existence. Kohoutova hra k nám promlouvá bezohlednou přímočarostí. Před lety by to byl vzkaz z jiného, nám neznámého světa, dnes už holá skutečnost, objevující se každodenně na stránkách bulvárních novin a časopisů, které se předhánějí v uveřejňování „skandálních“ příběhů více či méně slavných celebrit. Strohá scéna Karla Glogra se žánrovou projekcí ukazuje prostředí chladné a spočítané jako děj sám. Velkoplošné portréty dělí desítku epizod přímým pohledem, na scéně se odehrávají útěky před osudem, chvilkové útěchy i touha zastavit ten vědomý kolotoč nepravostí a někde pod povrchem vnímáme touhu po lásce, něze a porozumění. Nahota je kostýmem situace, ani neprovokuje, ani nepohoršuje, nedá se nahradit ani zakrýt. Patří do hry. Naprosto nepřehlédnutelnou roli má scénická hudba, kterou si autor zvolil. Ravelovo bolero zní celým představením sugestivně je plné napětí, vrcholící fortissimem ve výkřiku osudového rozhodnutí. Hudba je součástí hry, hra je součástí hudby. Jedno tělo, jedna duše. Dílo má spád, partneři a postele se střídají, smích a veselí z rozverných situací a dialogů pomalu odchází. Každá z pěti dvojic (M. Stránský, K. Vinická, J. Zindulka, Š. Křesťanová, A. Procházka. Z. Kostková, V. Dubnička, K. Kovaříková, M. Štěrba a A. Černá) je výborná v odlišnosti charakterů, povah a osudů. Odslouží si svoje nevěry s mírným trestem, ale přežít nemohou všichni. Kruh se uzavírá a není úniku. Cit pro využití každé, a to i nahodilé situace k vlastnímu prospěchu však není výmyslem současné generace. Stránky historie jsou plné příkladů. Hra je přesto jemným varováním, že to, co se zdá být běžné a účelné – běžné být nemá a účelné není. epizodní příběhy z Arthurova bolera nejsou uprostřed dnešního chaosu světa žádnou malichernou hrou. Jaroslava Světlíková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – červenec 2004 KOHOUTŮV REJ PODNIKATELŮ A MANAŽERŮ Jan Burian nastudoval v Plzni novou hru Pavla Kohouta Arthurovo bolero podle rakouského dramatika Arthura Schnitzlera Od Schnitzlera se ovšem Kohoutův text hodně liší, i když se zde inspirace původními situacemi a postavami dá vystopovat. Podstatný je nejen jeho posun do nových dobových rekvizit, ale i jistá unifikace sociálního zázemí postav a závěrečná epizoda. S Kohoutovými hrdiny vstupujeme do světa podnikatelů, ministrů a manažerů, přičemž výjimku netvoří ani nemajetný student Kryštof, který představuje právě ty, z nichž tento svět vyrůstá. v Arthurově boleru není důležité, že se tu telefonuje mobily, zírá na velkoplošné televize nebo se nedá rána bez počítače, ale to, jak se mění společenské konvence. Sex zde neznamená ani vyvrcholení milostného vztahu, ale ani neschopnost vzájemné komunikace. Naopak v Boleru se neustále mluví, často velmi vtipně, i lecjaký bonmot bychom si mohli rovnou zapamatovat, ale právě v rozporu se slovy se jedná. Výsledkem pak je to, že zvrat zde nepředstavuje 17

samotný akt (vyjádřený u Schnitzlera pomlčkou), ale to, co po něm následuje – opak toho, co postavy očekávaly. I když se autor snaží předstírat, že napsal „jen“ zábavnou pikantní hříčku, jeho obraz nejintimnějších lidských vztahů vyrůstá ze současné společnosti komplexně a neznamená jen obratně umístěné narážky na vnější dobové jevy. Podnikatelé, gambleři, mafie jsou samozřejmou součástí zvěcnělého světa, kde se sex stává příležitostí především k tomu, jak druhého ovládnout k vlastnímu prospěchu. Na tenkém ledě Režisér Jan Burian měl spolu se scénografem Karlem Glogrem šťastnou ruku ve vizualizaci textu, kdy oproštěné scéně vévodí postel v různých podobách a „realistická“ videoprojekce v horizontu zdůrazňuje zároveň umělost prostředí. Vtipné jsou však výše zmíněné pomlčky, v Plzni vyplněné fotoportréty všech deseti aktérů hry. Temporytmus inscenace spoluurčuje sugestivní Ravelovo Bolero, které jí dodává potřebnou gradaci.(…) I přes některé nedotažené epizody se Burianovi podařilo vytvořit působivou atmosféru sterilní asexuality, podtrženou paradoxně obnažováním většiny herců. Tělo je zde totiž věc stejně jako mobil a erotika náhražka, která se originálu už podobá jen navenek. při vší zábavnosti je tak Arthurovo bolero především tragikomickou reflexí našeho života. Jana Paterová, Lidové noviny 22. 6. 2004

Jiří Suchý, Vladimír Morávek, Jiří Šlitr, Ferdinand Havlík: ŠPATNĚ PLACENÁ PROCHÁZKA - 2.10. KD JEN SE TAK PROJÍT SEMAFOREM… Jako první letošní premiéru zařadilo Divadlo J. K. Tyla v Plzni hudební feérii Špatně placená procházka, inspirovanou rozmanitými osudy našeho nejznámějšího divadla malých forem Semaforu. Inscenace původně vznikla před dvěma lety v královéhradeckém divadle jako nesentimentální pocta Jiřímu Suchému za autorského přispění šéfa tohoto ansámblu Vladimíra Morávka. (…) Nejedná se ale pouze o zábavnou show složenou ze známých revuálních čísel, nýbrž o pokus zrekapitulovat pětačtyřicetiletou historii Semaforu na pomezí reality a snu, současnosti i minulosti, na pozadí u Jiřího Suchého oblíbeného faustovského tématu. Faust ovšem není u Suchého životem tápajícím melancholikem, ale stárnoucím theatermacherem, jehož slovní hříčky dokážou snad udolat i ďábla. (…) Režie plzeňského nastudování se ujal Radek Balaš, který režíroval i první provedení v Hradci. Jeho nynější pojetí vychází z dokonalé znalosti semaforského prostředí, kde v poslední době nastudoval několik inscenací. Efektně využívá nejznámější hity a revuální scény, které ostře střídá jak s myšlenkově závažnějšími tématy, tak s autenticky chaotickými provozními problémy divadla, jež jsou snad někdy interpretovány až příliš hlučně. K dispozici má spolehlivý orchestr, který hraje v menším obsazení v zadní části jeviště a temperamentními gesty jej řídí jazzový specialista Jakub Šafr. (…)

Hlavní postavou celé feérie je Mistr Prokop Matrace, stárnoucí umělec, jenž nechce být pouhým bavičem. Herecky, pohybově, pěvecky i výrazově nesmírně náročnou roli hraje Jiří Untermüller, kterého diváci v Plzni už znají z Mechanického pomeranče a Mam´zelle Nitouche. Hrát v podstatě Jiřího Suchého je takřka nemožné, navíc s rizikem neustálého diváckého srovnávání. Plzeňský představitel nenapodobuje nenapodobitelné, a snad proto dokáže obdivuhodným nasazením i solidně odzpívanými songy uchvátit. (…) Naprosto přesně vystihla postavu všeodpouštějící Vágnerové, jež je obdobou známější Melicharové, Stáňa Fořtová a rozšířila svůj herecký rejstřík o další obtížnou polohu interpretovanou s naprostou

18

suverenitou. Jejím hereckým projevem, srovnatelným s pojetím Jitky Molavcové, musel být nadšen i Jiří Suchý, který navštívil 3. října nedělní druhou premiéru. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 7. 10. 2004 ACH TA LÁSKA NEBESKÁ K SEMAFORU… V novém přestavení souboru muzikálu a operety v Plzni se odvíjí historie divadla, které spoluurčuje tvář české kultury už téměř půlstoletí. Nepadne jeho jméno, ale je jasné, že jde o Semafor. Publikum poslouchá hudbu Jiřího Šlitra a Ferdinanda Havlíka, připomíná si evergreeny Ach ta láska nebeská, Jó to jsem ještě žil, Vyvěste fangle, Je nebezpečné dotýkat se hvězd. (...) Písničky se Suchého texty má snad každý zažité z původní interpretace včetně nenapodobitelného autorova podání. Přesto hostující Jiří Untermüller postavu divadelního tvůrce vystihl obdivuhodně přesně i s osobitým pěveckým projevem. Semaforský styl a originalitu svých osobností s nemenším zdarem spojili Stáňa Topinková-Fořtová jako Vágnerová, Adéla Kubačáková-Kačerová v roli osudové Markéty, pokušitelé Mefisto a Tvéfisto Hanuš Bor s Bronislavem Kotišem či Vlastimil Korec coby Pan Jonáš. Zábavný, chytrý, ale i skeptický a nostalgický titul potěší nejen znalce Semaforu. Jeho příznivce a pamětníky však pravděpodobně zvlášť. Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 4. 10. 2004

David Williamson: URVI TO - 23. 10. KD NESTYDATOSTI KOLEM OBRAZU Komedie plodného a doma ceněného australského Dramatika Davida Williamsona Urvi to! byla po úspěchu v Sydney uvedena v roce 2002 také v Londýně, v hlavní roli jako herečka debutovala popová ikona Madona. V české premiéře připravila hru o penězích, snobismu a sexuálních výstřednostech činohra Divadla J. K. Tyla v Plzni. Režisérka Lída Engelová vsadila na opory souboru a bizarnímu balábile dodala na určité věrohodnosti. Loren (Štěpánka Křesťanová) chce přijít rychle k penězům nejen proto, aby vytřela zrak svému manželovi, psychologovi Gerrymu (Martin Stránský). Koupila na dluh obraz Jacksona Pollocka a vydělat si chce jeho prodejem, přičemž líčí potenciálním kupcům budoucí zhodnocení této investice. Jde v podstatě o komorní dražbu, přičemž se Loren dohaduje se třemi zájemci: kunsthistoričkou Dawn (Monika Švábová), manželským tandemem Phyllis a Mannym (Zorka Kostková a Viktor Vrabec) a párem, který tvoří Mindy a Kel (Andrea Černá a Vilém Dubnička). Loren je ovšem v ekonomické branži amatérka a při nabízení obrazu se s oběma páry značně nadstandardně zaplete. (…) Plzeňská inscenace má velmi solidní profesionální úroveň, efektní scéna Ivo Žídka, evokující univerzální snobský interiér v černočerveném ladění, i podmanivě nervní hudba Jiřího Pazoura vytvářejí spolehlivý „podklad“ pro temperamentní herecké kreace. (…) Inscenace tepe ve svěžím temporytmu a všichni aktéři zdolávají úskalí předlohy s nasazením, psychologická konzistentnost postav je však nejpřesvědčivěji zprostředkována Andreou Černou a Viktorem Vrabcem. Ona prezentuje v líbezné jednotě estetickou naivitu, ekonomickou obratnost i probouzející se lesbické sklony, on hraje muže, který bojuje (i zákeřně) s konkurencí a zároveň opovrhuje homosexuálním synem, přičemž sám… Zdařilá realizační úroveň plzeňské novinky vstupuje vlastně „do sporu“ s vyzněním kusu: kritika povrchnosti a cynismu může mít někdy k povrchnosti a cynismu velmi blízko. Jan Kerbr, DIVADELNÍ NOVINY č. 19 / 2004 KAŽDÝ CHCE MÍT SVÉHO POLLOCKA

19

(…) Hra je svižně a s chutí hraná, plná vtipných konverzací – „americká“, jak se patří (i když se narodila v Austrálii. Zdá se, že by se příběh dal úspěšně aplikovat s malými obměnami i do našeho prostředí. Loren Štěpánky Křesťanové je motorem představení, které manžel Gerry Martina Stránského stačí jen slabě odporovat, dvojice internetových existencí Mindy v podání Andrey Černé a Kela Viléma Dubničky rozehrává složitosti soužití odlišných povah. Phylis a Manny – Zorka Kostková a Viktor Vrabec – jsou ti, kteří by neměli mít žádné starosti, snad jen sami se sebou, a je radost sledovat jejich brilantní konverzační střety. Tento bláznivý mumraj podpoří Dawn, renomovaná kunsthistorička s potlačovanou touhou stát se malířkou, k čemuž jí ale chybí to hlavní – talent. Výborná Monika Švábová jako solitér a nechtěný komentátor prochází dějem s nadsázkou, sarkasmem a ironií a utvrzuje nás v jistotě, že jsme svědky obvyklého „kšeftu“, který přesto velikost a poslání uměleckého díla nedokáže popřít. „Člověk nosí v sobě často touhu – ale potom se vrátí se zlomenými křídly a život jde dál, jako by se nic nebylo stalo“ – v tomto smyslu hra končí. Jaroslava Světlíková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – prosinec 2004 URVI CO SE DÁ, A NEHLEĎ OKOLO SEBE! Pro zaujetí souboru nelze nepřipomenout vyjádření L. Engelové (jak jinak než kongeniální v režii, která smysluplně kloubí respekt k autorovi s vlastní invencí, hereckou samostatnost se zřetelem k pevně modelovanému tvaru inscenace): „…na plzeňské scéně se neztrácí duch souboru, noblesa, která mě vždycky znovu potěší.“ Současný soubor je sice nepočetný, zato disponuje osobnostmi. Dramatik v Loren vytvořil moderní klasickou roli a současně herecké břímě. Loren téměř neopouští jeviště. Štěpánka Křesťanová může tuto roli právem počítat ke svým zásadním. Stálá konfrontace vlastní sebeúcty, sebevědomí s nevypočitatelným světem byznysu a libůstek zazobaných, touha proniknout do těchto kruhů, hledání stále nových variant, jak proniknout pod kůži rozmazlené smetánky, napětí z rizika, zhroucení osobního života ji nesvede k bezostyšnosti. Paradoxně přispívá k její přitažlivosti a závěrečné katarzi ke znovuobjevení lidského smyslu života. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 3. 11. 2004 Leoš Janáček: PŘÍHODY LIŠKY BYSTROUŠKY - 30. 10. VD LIŠKA ÚSPĚŠNĚ OVLÁDLA SCÉNU Divadlo J. K. Tyla v Plzni nemohlo volit lépe, než když se rozhodlo po Novákově opeře Lucerna a Dvořákově Čertovi a Káče nastudovat ke 150. výročí narození skladatele Leoše Janáčka jeho Příhody lišky Bystroušky. Dílo, které je oslavou krásy a velkoleposti přírody, ale také holdem nekonečnému koloběhu života, alegoricky zobrazuje lidské povahy pod maskami zvířat. Nepřerušovaný melodický tok lyrické a expresivní hudby s mnoha novými zvukovými hodnotami zvýrazňuje vše, co je v textu mnohdy jen naznačeno či napovězeno. Bohatstvím hudebního výrazu s četnými plochami plnými poezie představuje toto dílo ojedinělý výtvor. (…) Hudební drama nastudoval a řídí nový šéf opery Jan Zbavitel, který jako moravský rodák má od mládí k Janáčkově hudbě obzvlášť blízko. Pod jeho taktovkou hraje orchestr soustředěně a pozorně a na mnoha místech - především v dechové sekci – si s přehledem poradil s harmonicky komplikovanou partiturou. Zejména pak v závěru obou premiér v plzeňském Velkém divadle se těleso rozehrálo do plné barevné krásy. Hostující, v inscenování Janáčkových oper zkušený režisér Josef Novák splnil svůj úkol na výbornou. K dílu přistupoval s přesvědčením, že nejlépe vyzní tak, jak je napsal sám autor. Ve spolupráci s choreografkou Alenou Peškovou udržuje celé jeviště v neustálém pohybu a opeře nechybí ani potřebný dramatický spád. Účelně je využita točna (scéna Ivo Žídek) s průsvitnou oponou, která umožňuje provádět jevištní proměny takřka bez přerušení 20

plynulého toku děje i hudby. Některé scény dokážou vykouzlit na tvářích návštěvníků úsměv, celek pak vyvolává radostnou náladu. Kostýmy Dany Svobodové hýří barvami, jsou nápadité a s vkusem přizpůsobeny jednotlivým postavám. S velkým ohlasem u návštěvníků se budou setkávat nejen výstupy v lese, zaplněné hmyzem a zvířátky, ale i na revírníkově dvoře s velice vydařenou scénou slepic. Pěvecký sbor (sbormistr Zdeněk Vimr) má v opeře sice jen malý prostor, ale zejména při zpěvu náročného partu za scénou je využit ve prospěch dokonalého vyznění dějové linie. Jaroslav Fiala, PLZEŇSKÝ DENÍK 11. 11. 2004

JANÁČEK ZNÍ MODERNĚ I ZPĚVNĚ Plzeňská inscenace našla výborné představitele jak pro ústřední postavy, tak pro množství rolí sice epizodního charakteru, ale s velmi významným přínosem dílu. V titulní roli se rovnocenně představily Martina Bauerová a Mária Haan: obě vládnou zářivým sopránem, jsou mladě mrštné a temperamentní. Sympatie si získává i Lišák Zlatohřbítek, podle tradice i v Plzni obsazený ženami – mezzosopranistkami. Jana Tetourová a Jana Štefáčková svými štíhlými postavami a „mužným“ vystupováním působí zcela věrohodně, obě navíc výborně zpívají. Velmi dobře jsou obsazeny role lidí, zobrazených i s jejich nedostatky. Významnou roli Revírníka, jemuž skladatel věnoval v závěru díla jednu z nejkrásnějších scén operní literatury, ztvárnili dva výteční pěvci – Jevhen Šokalo a Aleš Hendrych (přece jen se zdá, že druhý z nich měl blíže k vnitřnímu světu postavy a tím u ke kompaktnějšímu ztvárnění této role). Znamenitě vyzněl v obou obsazeních zemitý pytlák Harašta (Dalibor Tolaš a Jiří Hájek) i postav hospodských kumpánů, svým způsobem dojemných lidí: Rechtor v podání Z. Brabce a M. Koppa a Farář ve ztvárnění T. Jindry a R. Vocela. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED - prosinec 2004 Petr Iljič Čajkovskij: LOUSKÁČEK - 20. 11. VD LOUSKÁČEK, VRCHOL ČESKÉ BALETNÍ ŠKOLY Plzeňská inscenace má všechny atributy rodinné podívané určené stejně tak milovníkům pohádek jako fanouškům ryzí klasiky. Tvůrce představení Jiří Kyselák vyšel důsledně z původních podob baletu, z libreta na motivy pohádky E. T. A. Hoffmanna a z historických choreografií, především verze Vajnonenovy, která měla premiéru ve 30. letech 20. století v Leningradě. O vkusně řešenou scénu i kostýmy se v Plzni postaral zkušený divadelní výtvarník Josef Jelínek. Jeho malované kus¨lisy s jasnými konturami uchovávají jasný pohádkový ráz, nechybí jim jemný vtip ani snivost. Příjemným překvapením tradičně pojatého večera se stalo premiérové obsazení v čele s Ivonou Jeličovou, která postavu Mášenky obdařila půvabem i velmi solidní technikou. Daniel Rybicki v roli Louskáčka se sice nevyvaroval chyb při vedení partnerky ani v sólech, přesto naznačil, že pro plzeňský soubor může být do budoucna dobrým příslibem. Saša Hrbotický, HOSPODÁŘSKÉ NOVINY 17. 12. 2004 BALET NADĚLIL ŠTĚDROVEČERNÍ RADOST

21

Pohádka o malé Mášence, které se zdá na Štědrý večer kouzelný sen o krásném princi, nadělila radost nejen dospělým, ale snad také nejmladším divákům. Ohlas v publiku naznačil, že vánočnímu tajemství ráda propadne i dnešní generace dětí, obdivující v literatuře třeba Harryho Pottera. O zážitek z poslechu Čajkovského melodií se postaral orchestr plzeňské opery s dirigentem Pavlem Šnajdrem, o poetickou podívanou hostující výtvarník Josef Jelínek a především baletní soubor. Louskáčka zařadil na repertoár tři desítky let od minulého uvedení a opět potvrdil, že i nejnáročnější klasické tituly interpretuje na vysoké úrovni. Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 22. 11. 2004 CUKR, KÁVA. LIMONÁDA, ČAJ V Plzni nastudoval Louskáčka Jiří Kyselák podle choreografa Vasilije Vajnonena. Tato verze měla premiéru v roce 1934 v Leningradě a dnes patří k nejrozšířenějším. Kyselák zasahoval do zvolené verze jen málo; kupříkladu přistoupil k poměrně obvyklému vyškrtnutí arabského tance. Také jeho choreografie nepřekvapuje a představuje slušný standard. Volba výtvarníka Josefa Jelínka byla rovněž sázkou na jistotu kultivované a precizně odvedené práce. Kulisy nesou typický rukopis Jelínkových grafických náčrtů, jeho kostýmy jsou honosné a barevně sladěné. Plzeňskému divadlu se díky tomu podařilo i z mála prostředků, které mohlo vložit, vytvořit bohatou, byť nikterak objevnou podívanou. Louskáček nabízí řadu sólových, a dodejme tanečně nejednoduchých, rolí. Podle zhlédnuté druhé premiéry lze soudit, že Plzeň v současnosti dokáže obsadit větší klasický titul bez komplikací. Roman Vašek, DIVADELNÍ NOVINY č.1 / 2005 Karel Šíp, Zdenek Merta: FERDINAND - 4. 12. KD SÁZKA NA OPERETNÍ NOVINKU VYŠLA Muzikálový a operetní soubor Divadla J. K. Tyla uvedl o uplynulém víkendu opět svou světovou premiéru. Po jazzové operetě Kristián 2 a dance party Mechanický pomeranč tentokrát dramaturgie sáhla po autorské novince Ferdinand od renomovaného skladatele Zdenka Merty a barda českého showbyznysu Karla Šípa. Autoři ve shodě prohlašují, že se jedná o čistokrevnou operetu, jež by měla potěšit především nemalé množství skalních příznivců i dnes stále populárního žánru. Největší diskuse zřejmě vzbudí Mertovo hudební zpracování. Přece jen žijeme v 21. století, takže se nabízí otázka, zda je možné aktuálně oživit žánr, který svou nejslavnější epochu prožíval před více než sto lety. Zdenek Merta, jenž po popovém skladatelském období nyní tíhne k poslechově náročnější formě moderního muzikálu i k hudbě vážné, se ovšem s nelehkým úkolem vyrovnal s poetickým nadhledem. Operetní fanoušci budou příjemně překvapeni: líbivé retro melodie v zajímavém aranžmá skutečně evokují slavnou vídeňskou operetní éru, jsou napsány s lehkostí a pro radost, aniž by byly interpretačně snadné. Libretista Karel Šíp ve své celovečerní prvotině líčí milostný vztah Ferdinanda d´Este a Žofie Chotkové na pozadí známých historických událostí. Děj nás provází od optimisticky laděného přelomu 19. a 20. století až k sarajevskému atentátu, který – samozřejmě s operetním nadhledem – věští hrůzy příští. (…) Inscenátoři našli vesměs výborné představitele pro stěžejní i epizodní role jak v řadách domácích, tak hostujících umělců. (…) Ferdinanda lze považovat ze vydařený pokus o oživení již mnohokrát pohřbívaného operetního žánru. Ten navzdory všem předsudkům své obdivovatele najde i na prahu třetího tisíciletí. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 10. 12. 2004

22

NÁSLEDNÍK TRŮNU ZAZPÍVAL V OPERETĚ Ferdinand pozoruhodně oživl operetní žánr a možná i jeho klasickým titulům usnadnil návrat na plzeňskou scénu. Už více než desetiletí Divadlo J. K. Tyla nevsadilo třeba na Offenbacha, přestože jeho operety včetně libret mohou soutěžit s leckterou operou. Právě teď však stojí za vidění česká novinka. Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 22. 11. 2004

William Shakespeare: KRÁL LEAR - 18. 12. VD LEAR JE MAJESTÁTEM ZVŮLE I BOLESTI Prozře v troskách pýchy Shakespeare se natolik suverénně dotýká tolika souvislostí dobových i historických, jedním slovem vyvolává nejneuvěřitelnější asociace, že překlad, který se musí pohybovat ve všech jazykových vrstvách, je svrchovaným dílem. Martin Hilský mu tuto svrchovanost vtiskuje. Režisér Jan Burian označuje Learovu tragédii za fugu. Plným právem. V počtu mrtvých sice převažují jiné tragédie, ale ta bezvýchodnost, kdy jediné zajiskření nedá naději výdechu lidskosti a spravedlnosti, tu vytvářející úděsnou těsnu (= závěrečná část fugy). Obrovský prostor jeviště obklopovaný černým bezednem je zaplňován a členěn pouze postavami a jejich tragédiemi. Tmu zahánějí jen odstiňovaná bílá světla rampa plameny pochodní. Scény mají své sevřené aranžmá podobně jako celek dramatu. Do naturalistického detailu promyšlená scénická fuga (včetně krve řinoucí se z vydloubnutých očí hraběte Glostra) je monolitní celek pevně scelující dynamiku proměnlivých scén. Learovo prozření v troskách pýchy a bezmoci poznání se kongeniálně blíží jedné z možností výkladu – Lear z posledních sil pomstil smrt Kordelie, mohl vyjádřit lítost nad svou zaslepeností a Kordelie mu mohla odpustit. Katarze, dotýkající se také přeživších postav, tkví ve stoi ckém poznání byvšího a jeho hodnot. Dále není co řešit, ostatní záleží na reflexi diváka. Režisér se dotkl hloubi jeho vědomí. Suverénní Pavel Pavlovský Životní jubilant Pavel Pavlovský ujistil sebe i diváky o síle a autentičnosti své herecké vyzrálosti. Jeho Lear je neumdlévajícím vnitřním hledáním okamžiku, kdy onen živelný, umíněný, panovačný suverén překračuje meze citu a utrpení. Jeho poznání podléhá stárnutí a příznakům stařecké bezmoci. Tento Lear nedá na sugesci svých předchůdců. V suverenitě je lidsky bezmocný, v bezmoci suverénně lidský. Nehledá soucit, sám jej budí, podobně jako budil nevoli svou bezohledností. Byl majestátem zvůle, stal se majestátem bolesti, útrap a prozření. Vynikající protihráči Hlavní představitel má vynikající protihráče – hrabě Kent (Zdeněk Mucha) je zosobněná věrnost znepokojující svědomí, hraběti Glostrovi (Viktor Vrabec), hrdé a vnitřně složité osobnosti vtiskl život ve tmách poznání a rozeznání zlého a ještě horšího. Šašek (Antonín Procházka) se vzdal filozofující pózy. Pozoruje, zřejmě zoufá, ale jeho vidění se brání cynickému nádechu, vážný obličej prozrazuje víc než ironizující komentáře. Dokonalé byly ženské postavy královských dcer. Goneril (Jana Kubátová) ani Regan (Klára Kovaříková) nelze upřít právo na rozhořčení nad otcovými excesy. Řeší je intrikou,

23

bezohledností i erotickou vulgaritou. Jejich manželé – Albany (Josef Nechutný) a Cornwall (Jakub Zindulka) – pak modelují dva protiklady: přímočarost, ctnost a dvořanskou zrádnost. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK, 28. 12. 2004 MOC A BEZMOC KRÁLE Na úspěchu inscenace se podílel Karel Glogr – autor scény, na níž jen dva tři kamenné stolce dotvářejí strohé černé jeviště s velkou šikmou plochou. Světlo zde není jen pouhým efektem, ale prolínáním osudům činů a skutků. Jako meč protíná scénu a vymezuje cesty, které se zákonitě protínají. Hloubku tragického osudu a střetů světa morálky i zášti umocňují temné kostýmy Ivany Brádkové a scénická hudba Petra Kofroně. Pavel Pavlovský v titulní roli ovládá jeviště sugescí svého přednesu a přesvědčivostí proměny své osobnosti – od velkorysosti majestátu k politováníhodné karikatuře slávy až k základům lidské existence. Velkou postavou inscenace je Edmund Martina Stránského: jde cílevědomou cestou k vlastnímu prospěchu a rozsévá bezostyšně svár, kdy každý, kdo mu stojí v cestě, je planoucím cárem papíru. Learovy dcery Goneril a Regan končí v nesmiřitelném zápasu a nenávisti – Jana Kubátová a Klára Kovaříková jsou obě plné vášnivé snahy o naplnění svých plánů. Starozákonní, věrný hrabě z Kentu v podání Zdeňka Muchy je spolu se Šaškem Antonína Procházky ostrým korektorem kruté skutečnosti. V úloze hraběte z Glostru Viktor Vrabec sdílí stejný osud s králem. Důvěřivý k obratným lichotkám, tvrdý v odvetě, zničený k smrti. Náročným křtem prošli v této hře i noví členové souboru Zdeněk Rohlíček jako Edgar a Ludmila Čermáková v roli Kordelie. Jaroslava Světlíková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – leden 2005 V DIVADLE J. K. TYLA DUJE VICHR KRÁLOVSKÝ V Burianově režii jsou charaktery načrtnuty přímočaře. Nepotřeboval zkoušet schopnosti herců říkat na scéně šroubované starší překlady, proto si vybral nejkvalitnější: Hilského. Temnotu osudů ještě zdůraznily scéna a kostýmy Karla Glogra a Ivany Brádkové, scénická hudba Petra Kofroně a bitevní scéna Karla Basáka. K Pechovu a Třískovu Learovi posledních let se plzeňský Pavla Pavlovského přiřazuje akcentováním slova a gesta: Od pyšně vladařského až k bezradně stařecky zlomenému nad mrtvou dcerou, které nejvíc ukřivdil. Smrt jako vysvobození z útrap zahrál Pavlovský zcela beze slova a bez patosu, přesně. Shakespeare i Lear odkazují trápení vévodovi z Albany (Josef Nechutný), kterému ponechávají možnost napravit zlo a chyby předchůdců, a hamletovskému Edgarovi (Zdeněk Rohlíček), předstírajícímu šílenství, aby si zachránil život, ale na rozdíl od dánského prince porážejícímu zlo, bastarda Edmunda (Martin Stránský). Právě výstupy šíleného krále s šílenstvím jen koketujícím Edgarem patří k nejpřesvědčivějším… Lear v Plzni nehýří metaforami, je pokornou poklonou velkému dramatikovi. Jiří P. Kříž, PRÁVO 27. 1. 2005

24

III. Mezinárodní festival Divadlo

12. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo se uskutečnil v Plzni od 15.9. do 23.9. 2004. Festival opět ukázal inscenace a představení různých divadelních stylů a žánrů od kontroverzních, ale divadelně podnětných

titulů, až k divácky vděčným inscenacím.

Vystoupilo na něm 33 špičkových divadelních souborů a skupin. Celkem však festival nabídl domácímu i zahraničnímu publiku 61 představení v uzavřených divadelních prostorách i na ulici.

Festival přivítal

372 festivalových hostů z 15 zemí světa,

festivalová představení ovšem celkem shlédlo rekordních 22.436 diváků. O všechna představení mělo publikum obrovský zájem a zaplnilo v podstatě všechna nabízená místa. Inscenace ruského Alexandrinského divadla z Petrohradu „Revizor“, litevského Meno Fortas „Jaro“, „Kroniky - lamentace“ polského souboru Teatr Piesn Kozla, francouzské cirkusové představení

„Grimm“ společnosti Cahin Caha, či

Nachové plachty Divadla bratří Formanů určitě rozšířily představy festivalového publika o možnostech a směrech současného evropského divadla . Diváci měli možnost porovnat divadelní tvorbu evropskou, visegrádskou a českou („Kníže Myškin je idiot“ brněnského Divadla Husa na provázku, „Gazdina roba“ Divadla Na zábradlí, „Nora“ Divadla v 7 a půl, „Bludný Holanďan“ Divadla J. K. Tyla a celá řada dalších). Velkým zážitkem se pro publikum stala inscenace Národního divadla „Lakomec“ s excelentním Borisem Rösnerem v hlavní roli.

25

Hlavní program festivalu doprovodil speciální projekt sociálního divadla „Sami mezi námi“, který prezentoval tvorbu lidí ze sociálně slabších skupin a handicapovaných spoluobčanů či inscenace profesionálních scén, tuto problematiku reflektující. Festival Divadlo nabídl také celou řadu doprovodných akcí a výstav. Velkou pozornost návštěvníků přitáhla například výstava „Čechov v Čechách“ realizovaná ve spolupráci s Divadelním ústavem v Praze. Reflexe v periodickém tisku dokazují, že 12. ročník festivalu Divadlo zaznamenal u odborné i laické veřejnosti úspěch, a své cíle - představit mimořádné a pozoruhodné inscenace zahraniční a dále výběr českých inscenací a konfrontovat tak českou a světovou profesionální divadelní tvorbu - naplnil.

IV. Návštěvníci a veřejnost V roce 2004 odehrálo DJKT na domácích scénách celkem 473 představení, z toho 15 premiérových, dále 7 představení na tuzemských a 14 představení na zahraničních zájezdech. Počet diváků na vlastních scénách činil 162.943, při hostování v tuzemsku a zahraničí 10.714. V rámci Mezinárodního festivalu Divadlo se na scénách Velkého a Komorního divadla odehrálo 18 představení s počtem diváků 5.553,

nepočítaje další produkce pouličního

divadla, které měly mimořádný divácký ohlas u plzeňských občanů. Všechna festivalová představení shlédlo celkem 22.436 diváků. V roce 2004 uskutečnilo divadlo turné v Holandsku v období od 1. do 17.března, na kterém odehrálo 10 představení

baletu, dále v Německu 2 představení – opera+balet

v termínu 16.3. a 2.7., a ve Švýcarsku 10.-12.12. 2 představení opery Čert a Káča. Zájezdová představení v tuzemsku se odehrála 3x v Karlových Varech, dále pak v Pardubicích, Jablonci nad Nisou a Táboře. Divadlo již několik let má ve své činnosti zařazen školní a seniorský program. Z celkového počtu představení odehrálo divadlo 15 představení v dopoledních hodinách pro děti ze základních a středních škol, nejen z Plzně, ale i plzeňského okolí. Představení navštívilo 6.660 dětí. Pro školní kolektivy se během roku organizovaly také prohlídky historické budovy Velkého divadla, pokud to provoz dovolil, neboť na jevišti zkouší všechny divadelní soubory. Podařilo se uskutečnit celkem 10 prohlídek. Seniorský program činil 9 představení, které soubory odehrály pro diváky dříve narozené /sociálně slabší/. Na tato představení je stanoveno vstupné 50,--Kč u činoher a 60,-- Kč u zpěvoher a baletu. O seniorská představení je obrovský zájem, navštívilo je 4.500 diváků.

26

Divadlo pořádalo v roce 2004 již 11. ročník prohlídek historické budovy Velkého divadla v době od 12.7.2004 do 8.8.2004. Počet návštěvníků činil 2.500 osob a 200 dětí do 7mi let. 20% bylo zahraničních turistů. Ve Velkém divadle se již tradičně konají slavnostní promoce ZČU- Elektrotechnické fakulty a Právnické fakulty v Plzni. Divadelní budovy jsou dále pronajímány k různým společenským účelům, např. ve Velkém divadle proběhla velká společenská akce fi. Telecom, Plzeňských dopravních podniků, Západočeské energetiky,

Raiffeisenbanky a.s., koncert

pořádaný Mezinárodním hudebním festivalem Pražský podzim a.s. a další akce menšího společenského významu. Ve Velkém divadle se také uskutečnilo

natáčení fi. BVA

International s.r.o., Praha v rámci realizace dokumentárního filmu o životě a díle Bedřicha Smetany. Velmi úspěšnou společenskou akcí divadla bylo pořádání již pátého divadelního plesu , který se uskutečnil ve velkém sále Pekla, v Pobřežní ul. Ples byl tradičně vyprodán, navštívilo jej 540 osob. I v roce 2004 DJKT ve spolupráci s Agenturou Triwoli v rámci projektu JAZZ NA DIVADLE

uspořádalo dvě jazzová koncertní vystoupení vynikajících zahraničních

interpretů. 14. dubna v Komorním divadle se konal jazzový koncert WWW.BEND.CZ s hosty - Magdaléna Rezková /CZ/, Uwe Plath /SRN/, Matthias Bergmann /SRN/. Druhý koncert se konal ve Velkém divadle dne 16.11., tentokrát tradiční swing v podání kapely The Dutch Swing College Band , která garantuje ten nejvyšší standard interpretace klasického jazzu. Oba koncerty se uskutečnily před zcela vyprodaným hledištěm. Divadlo vydává mimo běžné divadelní tiskoviny

- programový plakát, plakát

k inscenaci, divadelní programy, brožury repertoáru a předplatného také časopis Divadelní revue.

V roce 2004 byl vydáván druhým rokem.

Je velmi vysoko hodnocen divadelní veřejností i odborníky jak po obsahové, tak po grafické stránce. Vychází 4 x ročně v nákladu 5.000 ks. Informovanost veřejnosti divadlo stále zdokonaluje jak tiskovinami k jednotlivých premiérám neb reprízám, tak na

vlastních

divadelních webových stránkách, které se v současné době připravují v německém a anglickém jazyce. Rok 2004 byl pro divadlo zkušebním rokem v oblasti prodeje vstupenek . V únoru byl do provozu uveden nový „Městský rezervační systém“ pro rezervaci a prodej vstupenek v návaznosti na městský projekt „ Městská rezervační karta“. V únoru byl zahájen zkušební provoz , který měl ověřit funkci systému v reálném prostředí. Během celého kalendářního roku byl program pracovníky obchodního odd. divadla testován v praxi a připomínkován. 27

Nový systém umožňuje rychlé odbavení klienta na pokladnách, v objednávkovém prodeji, v prodeji abonmá a dokonalost jednotlivých výstupů v systému. On-line rezervace vstupenek na divadelní představení na webovém portálu je samozřejmostí , což prezentuje další novou službu pro veřejnost. V roce 2004 ji využilo prvních 200 diváků za účelem rezervace vstupenek. Možnost plateb bankovními kartami při koupi vstupenek i předplatného funguje v divadle od dubna r. 2003. Tato služba je našimi diváky stále více využívána a oceňována. Mimo každodenní produkce /jen v pondělí se v divadle nehraje/ na obou divadelních scénách provozuje DJKT svojí vlastní „Baletní školu“, kterou navštěvují děti ve věku od 4 do 15 let. Výuka zahrnuje kategorii klasického tance, moderního tance a stepu. Pro nejmenší děti je zařazena pohybová výuka. Podle zájmu a schopností jsou děti děleny do jednotlivých kategorií. Ve škole vyučují jako lektory sólistky baletu divadla. Na závěr školního roku bylo i v roce 2004 pořádáno veřejné vystoupení pro rodiče a příznivce baletní školy. Děti tak mohly předvést to, čemu

se naučily i před veřejností.

Baletní škola se měla možnost dále

prezentovat i v tanečním programovém bloku při pořádání divadelního plesu. Škola pracuje pod vedením Pavlíny Bumbalové.

28

V. Přehled mimořádných aktivit

Nominace na ceny a ocenění

NOMINACE NA CENY THÁLIE ZA MIMOŘÁDNÉ JEVIŠTNÍ VÝKONY V R. 2004 přímé nominace: Dalibor Tolaš za titulní roli ve Wqagnerově Bludném Holanďanovi Miroslav Hradil jako Johannes Friedemann v inscenaci Malý pan Friedemann, Danilela Šinkorová v roli Sally Bowles hostující v plzeňské inscenaci slavného Kabaretu

širší nominace: Ivana Šaková za roli Senty v inscenaci Bludný Holanďan Maria Haan za roli Bystroušky v inscenaci Příhody lišky Bystroušky Pavel Horáček za Marbuela v inscenaci Čert a Káča Pavel Pavlovský za roli Voigta v Hejtmanovi z Kopníku Marek Kašparovský za roli Normana v baletu Psycho Ivona Jeličová za roli Gerdy v baletu Malý pan Friedemann

29

Ceny a tituly DVĚ CENY THÁLIE 2003 – uděleny v březnu 2004 Stanislava Topinková-Fořtová - za roli Paní Johnstonové v muzikálu Pokrevní bratři

Jiří Žalud - Cena Thálie 2003 za celoživotní baletní mistrovství

CENY SAZKY A DIVADELNÍCH NOVIN za nejvýraznější divadelní počiny v sezoně 2003/2004 - uděleny 3. října 2004 v pražském Divadle v Dlouhé. V kategorii hudební divadlo získal cenu režisér Jiří Heřman za inscenaci Bludného Holanďana v Divadle J. K. Tyla v Plzni.

INSCENACE ROKU 2004 - V anketě Divadelních novin se na 4. místě umístila inscenace Wagnerova Bludného Holanďana, kterou se souborem plzeňské opery nastudoval režisér Jiří Heřman.

30

IV. ROČNÍK GRAND FESTIVALU SMÍCHU V PARDUBICÍCH Cenu diváků získala inscenace Divadla J. K. Tyla Přes přísný zákaz dotýká se sněhu.

SENIOR PRIX 2004 – Ceny udělované nadací Život umělce získali emeritní sólisté opery DJKT Libuše Bláhová a Karel Křemenák a sólista operety Rudolf Kutílek.

MEZINÁRODNÍ PĚVECKÁ SOUTĚŽ ANTONÍNA DVOŘÁKA - 39. ročník (listopad 2004) 3. cenu v kategorii Píseň získala členka operního sboru DJKT Jana Piorecká

Záznamy (TV, CD, DVD, internet atd.) CD KRISTIÁN 2 - Divadlo J. K. Tyla se podílelo na vydání nahrávky jazzové operety Kryštofa Marka a Antonína Procházky Kristián 2, která měla 17. května 2003 v Plzni svou světovou premiéru.

ČESKÁ TELEVIZE PRAHA natočila v listopadu 2004

v Komorním divadle úspěšnou komedii Antonína Procházky Přes přísný zákaz dotýká se sněhu, uvedena bude koncem roku 2005.

INTERNETOVÉ STRÁNKY DJKT zprostředkovávají velmi zevrubné informace o divadle, nově je na nich prezentován i časopis Plzeňská divadelní revue.

31

Nadstandardní kulturní činnost festivaly 12. ROČNÍK MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU DIVADLO PLZEŇ 15. – 23. září 2004 Divadlo J. K. Tyla v Plzni je od r. 1993 spolupořadatelem festivalu. V rámci posledního ročníku uvedlo ze své produkce velice oceňovanou inscenaci Wagnerovy opery Bludný Holanďan.

24. SMETANOVSKÉ DNY PLZEŇ - Divadlo J. K. Tyla podílelo na festivalu jako spolupořadatel. Opera DJKT uvedla v jeho rámci 3. března svou inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty. Na svých scénách DJKT hostilo i vystoupení Studia Ypsilon Praha a Finále Mezinárodní smetanovské klavírní soutěže. IV. ROČNÍK GRAND FESTIVALU SMÍCHU V PARDUBICÍCH zahájil v pondělí 9. února 2004 soubor činohry DJKT inscenací hry Antonína Procházky Přes přísný zákaz dotýká se sněhu.

projekt ČESKÁ HUDBA 2004 – NEDÍLNÁ SOUČÁST EVROPSKÉ KULTURY V rámci projektu podporovaného Ministerstvem kultury ČR nastudoval operní soubor Divadla J. K. Tyla operu Vítězslava Nováka Lucerna, která měla premiéru 27. března 2004.

koncerty Od roku 1997 pravidelně předkládá DJKT v každé sezoně předplatitelům také nabídku koncertního cyklu; v roce 2004 zahrnoval celkem 8 ABONENTNÍCH KONCERTŮ. V r. 2004 byla nabídka rozšířena ještě o tři ADVENTNÍ KONCERTY .

JAZZ NA DIVADLE

– Cyklus zahájený v r. 2003 ve spolupráci s agenturou TRIWOLI a Nadací 700 let města Plzně pokračoval v r. 2004 dvěma koncerty: 14. dubna 2004 vystoupil v Komorním divadle WWW.BEND.CZ a 16. listopadu 2004 ve Velkém divadle slavný DUTCH SWING COLLEGE BAND z Holandska.

32

Zahraniční zájezdy souborů DJKT ZAHRANIČNÍ TURNÉ BALETU - 2. - 14. března 2004 V nizozemských městech Hasselt B., Roosendaal, Rijswijk, Middelburg, Winterswijk, Zutphen, Waalwijk, Doetinchem, Bergen op Zoom, Valkenswaard se uskutečnilo pět představení tanečního muzikálu Edith, vrabčák z předměstí a pět představení Time of Pain (Čas bolesti). Při zpáteční cestě vystoupil soubor v německém městě Leverkusen, kde uvedl Dámu s kaméliemi.

FURTH IM WALD - 2. července 2004 vystoupil soubor opery DJKT v Německu v programu Open air s inscenací Dvořákovy opery Čert a Káča. V THEATER AM STADTGARTEN VE ŠVÝCARSKÉM WINTERTHURU realizovala opera DJKT 11. a 12. prosince 2004 dvě velmi úspěšná představení opery Čert a Káča.

další akce PROHLÍDKY HISTORICKÉ BUDOVY VELKÉHO DIVADLA - Ve dnech 12. července – 8. srpna 2004 se uskutečnil již 11. ročník prázdninových prohlídek, které se těší stále rostoucímu zájmu veřejnosti.

publikace vydané Divadlem J. K. Tyla v r. 2004 • • • • •

3 informační brožury předplatného (roční, sezonní, koncertní) repertoárová brožura – Divadlo J. K. Tyla v Plzni 2004 – 2005 (s texty v češtině, němčině a angličtině) pravidelný měsíční informační bulletin – INFO LIST časopis Plzeňská divadelní revue – č. 1 – 4 programy ke všem inscenacím a koncertům

33

VI. PŘÍLOHY VI/1

Produkce DJKT

34

VI/1 PRODUKCE DJKT ZA OBDOBÍ LEDEN - PROSINEC 2004 PRODUKCE CELKEM scéna

počet představení VD 232 KD 241 Festival 46 Tuzemské zájezdy 7 Zahraniční zájezdy 14 celkem 540

počet premiér 8 7 0 0 0 15

počet návštěvníků 74.951 87.992 22.436 2.412 8.302 196.093

PRODUKCE DLE SOUBORŮ NA VLASTNÍCH SCÉNÁCH scéna opera opereta činohra balet hosté celkem

počet představení 102 139 159 63 10 473

počet premiér 4 4 5 2 0 15

počet návštěvníků 31.962 51.140 54.511 21.728 3.602 162.943

PRODUKCE CELKEM NA VLASTNÍCH SCÉNÁCH ukazatelé počet představení počet uvedených titulů z toho premiér počet návštěvníků z toho abonentů návštěvnost v % tržby za představení prům.cena vstupenky

skutečnost r. 2004 473 49 15 162.943 74.870 80,44 18.284.202,-112,--

35

prům.cena vstupenky 113,111,111,111,145,112,-

tržba v Kč 3.617.273,-5.663.939,-6.066.880,-2.414.103,-522.007,-18.284.202,--

VII. H o s p o d a ř e n í VII/1 Rozpočet Základní ukazatele schválený

upravený

skutečnost k 31.12.2004

111 152 4 000 6 000

117 802 5 235 6 000

117 802 5 235 6 000

hospodářský výsledek

0

0

5 235

příspěvek na investice

3 685

3 685

3 685

limit mzdových prostředků 74 589

74 589

71 153

příspěvek na provoz a) zřizovatel město Plzeň b) státní rozpočet c) rozpočet kraje

pracovníci

405

405

392,6

Komentář VII/2 Náklady Celkové náklady roku 2004 byly proti rozpočtované částce nižší o 4 324 tis. Kč, na této úspoře se podílejí zejména položky materiál, mzdové náklady a s nimi související zákonné odvody. Materiálové náklady byly čerpány na 91,1% rozpočtované částky, což je méně o 941 tis. Kč. Úspory bylo dosaženo zejména podrobným plánováním materiálových nákladů na jednotlivá střediska a soubory a velmi uvážlivým vynakládáním finančních prostředků spojených s výrobou dekorací a kostýmů. Mzdové náklady byly čerpány ve výši 71 153 tis. Kč, což představuje 95,4% rozpočtované částky. Celková úspora prostředků na platy ve výši cca 2 670 tis. Kč je důsledkem toho, že se nepodařilo v průběhu roku naplnit plánovaný stav pracovníků – celoroční průměrný stav pracovníků byl o 12,4 menší, než předpokládal plán. Neobsazena zůstala místa převážně sólových zpěváků, herců a režisérů, kde se nedaří získat kvalitní umělce do pracovního poměru, když většina oslovených a pro nás vyhovujících umělců je ochotna pracovat pouze na základě smluv uzavíraných na jednotlivé role nebo inscenace dle Autorského zákona. Dále postrádáme vysoce kvalifikované profese v uměleckotechnickém provozu, jako jsou např. zvukaři, kde důvodem je nízké nabízené platové ohodnocení. Dále zůstaly neobsazené pozice vedoucího ekonomicko personálního útvaru a referenta PR z důvodu, že se dosud nepodařilo nalézt vhodné kandidáty.

36

Další část úspory mzdových prostředků tvoří cca 760 tis. Kč, původně rozpočtovaných na odměny za práce konané mimo pracovní poměr / OON/, určené na odměny pro uklízečky. V průběhu roku 2004 se nám podařilo ukončit jednání s firmou MIDOM, která od 1.9.2004 převzala úklid všech budov, svěřených DJKT do užívání. V následujícím roce se sice zvýší náklady na služby, které však budou nižší, než by činily odměny uklízeček vč. odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Průměrný plat za sledované období dosáhl výše 14 552 ,- Kč a vykázal nárůst o 1 281,Kč proti loňskému roku, přesto dosáhl pouze 82% průměrného platu České republiky, který byl za tři čtvrtletí roku 2004 ve výši 17 738,- Kč. Náklady na služby byly čerpány na 102% rozpočtované částky a celkově byly vyšší o 516 tis. Kč. Na tomto zvýšeném čerpání se podílí zejména položka honoráře, kde proti skutečnosti loňského roku bylo při hostování na domácích scénách vyplaceno o 1 030 tis. Kč více. Nárůst se projevil jak u sólových zpěváků, tak výtvarníků dekorací, kostýmů a režisérů. Důvodem jsou jednak zvyšující se nároky na výši honorářů inscenátorů a dále nenaplněný stav zaměstnanců v uměleckých profesích a nutnost jejich pokrytí hostujícími umělci.Toto zvýšené čerpání nákladů na honoráře je kompenzováno v položce mzdových nákladů, kde je vykázána úspora. Menší úspory vykazují i platby za půjčování hudebních materiálů – zde se již začíná projevovat ta skutečnost, že pokud je to možné, hudební materiály nakupujeme. Dále se snížila výše poplatků za užití díla, která je však každoročně různá a je vázána na výši poplatků za jednotlivé inscenace. Výrazně klesly platby divadlům hostujících v DJKT vzhledem k tomu, že v roce 2004 bylo jejich hostování omezeno na minimum. VII/3 Vlastní výnosy Celkové vlastní výnosy byly vykázány ve výši 26 626 tis. Kč a vzrostly proti částce stanovené rozpočtem o 1 063 tis. Kč . a/ Vlastní výkony / tržby ze vstupného a prodeje zboží / činí 19 187 tis. Kč a jsou oproti rozpočtu nižší o 1 603 tis. Kč. Pokles vlastních tržeb je pravděpodobně způsoben celkovým poklesem tržeb ve službách počátkem roku 2004, který zaznamenaly neziskové i ziskové subjekty včetně prodejců zboží a který byl spojen s očekávaným vstupem do EU a předpokládaným zvýšením cen. V závěru roku 2004 se však situace stabilizovala na úroveň roku 2003. Významnou část snížených tržeb představuje omezené hostování cizích souborů vzhledem k tomu, že v letošním roce se DJKT soustředilo v programové nabídce zejména na vlastní produkci a také zkrácený rozsah festivalu z důvodu nutných úspor v jiných položkách. Průměrná cena vstupenky meziročně vzrostla ze 107,- Kč na 112,- Kč, tj. o 5,- Kč. b/ Ostatní výnosy činí 7 439 tis. Kč a proti rozpočtu jsou vyšší o 2 676 tis. Kč. Bylo jich dosaženo realizací dalších představení nad rámec plánovaných hostování na tuzemských i zahraničních scénách a byl jimi kompenzován pokles tržeb na vlastních scénách.

37

VII/4 Příspěvek na provoz Příspěvek na činnost byl poskytnut v celkové částce 129 037 tis. Kč a znamenal zvýšení o 12,0 % proti skutečnosti loňského roku. Proti rozpočtovaným částkám se zvýšil příspěvek poskytnutý MK ČR o 1 235 tis. Kč, příspěvky Plzeňského kraje a zřizovatele byly poskytnuty ve výši, který byl schválen rozpočtem. VII/5 Investice Na zahájení rekonstrukce kulturní památky – dílen DJKT byl poskytnut příspěvek zřizovatelem ve výši 3 610 tis. Kč, do konce roku 2004 byl vyčerpána částka cca 3 100 tis. Kč, zbývající částka bude vyčerpána do konce února 2005 – je určena na doplacení zakázkové výroby atypických vjezdových vrat a jejich zabudování. Dále byl poskytnut příspěvek ve výši 75 tis. Kč, účelově určený na vybudování bezbariérového WC v budově Komorního divadla. Tento byl vybudován a předán do užívání od 1.9.2005. Z vlastních prostředků organizace byl pořízen investiční majetek v ceně 6 465tis. Kč, když zejména bylo nakoupeno zařízení potřebné pro jevištní provoz / zvuk, osvětlení/, dále byly pořízeny prostředky výpočetní techniky a bylo pokračováno v postupných modernizacích technologií budovy Velkého divadla a dílen. Vzhledem k tomu, že organizace získává prostředky na investiční akce převážně z odpisů, jejichž výše je však limitována tím, že většina budov svěřených do užívání jsou kulturní památky a nepodléhají odpisování, v současné době nelze realizovat akce zaměřené na odstranění závad zjištěných energetickým auditem VD v částce cca 7 000 tis. Kč a Komorního divadla ve výši cca 4 100 tis. Kč a dokončit rekonstrukci skladového hospodářství dílen. Navíc je třeba v roce 2005 zahájit celkovou rekonstrukci osvětlení jeviště Velkého divadla, jejíž cena je rozpočtována ve výši cca 10 000 tis. Kč. Dále je třeba v dohledné době zahájit celkovou rekonstrukci teras a obvodového pláště Velkého divadla, kde je však třeba při financování i zajištění celkového provedení součinnosti zřizovatele vzhledem k tomu, že organizace nemá k dispozici kvalifikované pracovníky k provádění této činnosti. VII/6 Hospodářský výsledek Rok 2004 byl ukončen s hospodářským výsledkem + 5 687 tis. Kč a řádně uzavřen finančním vypořádáním. Částku hospodářského výsledku organizace navrhuje přidělit z malé části do fondu odměn a zůstatek rozdělit do rezervního fondu a na fondu rozvoje investičního majetku.

38

VII/7 Kontrolní činnost V roce 2004 kontrolní činnost zřizovatele probíhala formou čtyř kontrolních dnů, kdy kromě kontroly čerpání rozpočtu byly provedeny kontroly vedení knihy došlých faktur, evidence pohledávek a postup při jejich vymáhání a zařazování dlouhodobého hmotného majetku do evidence organizace, při kterých nebyly shledány závady Dále byla provedena kontrola okresní správou důchodového pojištění zaměřené na vedení předepsané evidence, kde nebyly zjištěny závady a kontrola všeobecnou zdravotní pojišťovnou, kde bylo zjištění pochybení u dvou zaměstnanců, kteří se přehlásili k jiné pojišťovně a toto DJKT nesdělili. Byla přijata opatření, aby tato situace již v budoucnu nemohla nastat.

39

VIII. TABULKY

40

41

Opravy a investice Divadla J. K. Tyla v Plzni za období 1995 - 2004

Rok

Opravy a udržování

Investice

Celkem v roce

1995

1 674 195,00

3 910 415,00

5 584 610,00

1996

1 103 731,28

5 647 843,00

6 751 574,28

1997

1 123 626,80

17 815 877,00

18 939 503,80

1998

1 408 580,30

12 030 035,00

13 438 615,30

1999

1 547 599,53

6 184 039,00

7 731 638,53

2000

3 959 988,00

4 880 782,00

8 840 770,00

2001

2 764 658,18

10 348 591,00

13 113 249,18

2002

2 794 092,80

6 727 857,00

9 521 949,80

2003

1 627 212,36

8 311 261,00

9 938 473,36

2004

1 584 586,70

6 465 159,00

8 049 745,70

Celkem

19 588 270,95

82 321 859,00

101 910 129,95

42

V.5.3. Vývoj vstupného Vývoj vstupného Průměrná cena vstupenky

Náklady na 1 vstupenku

1995

42

438

396

370

x

x

26

1996

52

500

448

380

45

x

23

1997

59

550

499

416

29

x

54

1998

72

595

523

453

31

x

39

1999

81

620

539

481

24

x

34

2000

87

660

573

518

27

x

28

2001

100

750

650

576

18

x

56

2002

103

792

689

615

26

x

48

2003

107

816

709

592

21

x

96

2004

112

920

808

723

32

36

17

Rok

Doplatek Z toho na 1 vstupenku Příspěvek Příspěvek Příspěvek celkem města MK ČR kraje

43

Výnosy DJKT

44

45

Vývoj nákladů na vstupenku Rok

Náklad na

Z toho se podílí

1 vstupenku Příspěvek město

Průměrná

Příspěvek MK ČR

Příspěvek kraj

Výnosy DJKT

cena vstupenky pro diváky

2001

751

577

18

/

156

100

2002

792

615

26

/

151

103

2003

816

592

21

/

203

107

2004

765

601

27

30

136

112

46