1
Reflexe o České televizi Ostrava v letech 2002 – 2012 Mgr. Ilja Racek, PhD. Abstrakt Text mapuje deset let činnosti televizního studia České televize Ostrava v letech 2002 až 2012. Popisuje vztah mezi ústředním a regionální stanicí, s odvoláním na legislativu České televize. Zabývá se možnostmi regionálního vysílání a programovou produkcí studia. Charakterizuje období generálních ředitelů Balvína, Janečka a Dvořáka a jejich týmů ve vztahu k regionálním studiím. Na závěr je uveden celkový pohled na situaci studia při ukončení autorova mandátu včetně představ o tom, jak by další existence regionální stanice mohla vypadat. Klíčová slova Česká televize, Česká televize studio Ostrava, regionální vysílání a programová tvorba, postavení regionálních studí dle Zákona o České televizi, management České televize Ostrava; generální ředitelé České televize.
Úvod Na obrazovkách České televize se již od počátku roku objevuje grafický emblém, který upozorňuje na to, že Česká televize – jako dědic televize Československé - slaví v letošním roce 60 let svého trvání. Televizní studio Ostrava pak je jen o dva roky „mladší“: bylo prvním regionálním televizním studiem mimo Prahu. Mapovat tuto nejstarší historii je jistě úkol pro jiné povolané, zřejmě leccos z toho zazní i při letošních oslavách. Stejně jako vést úvahy na téma, proč to byla Ostrava a ne jiná města, jak často zaznívalo v diskusích o postavení našeho studia v minulých letech, kdy se otázka oprávnění naší existence periodicky vracela. Měl jsem možnost - a čest - od roku 2002 do letošního ledna stát v čele této instituce a – do jisté míry! ovlivňovat její chod nebo alespoň sledovat tak říkajíc z první řady její vývoj v kontextu celé České televize. O desetiletí v televizním studiu Ostravě Když jsem nastoupil 1. března 2002 na místo ředitele, měla už ČT Ostrava za sebou bouřlivá devadesátá léta, která dosti výrazně změnila její tvář. Z původního počtu zhruba 500 zaměstnanců zůstala polovina, některé klíčové profese např. režiséři a kameramani byli přesunuti mimo zaměstnanecký poměr, snížila se i výroba, a hlavně – televize už nebyla státní politickou televizí plnící úkoly strany a vlády, ale součástí tzv. veřejnoprávní České televize, konstituované zákonem 483/1991 České národní rady k roku 1992. Existence regionálních studií Ostrava a Brno byla podložena a potvrzena tímto zákonem, což se v následujících letech a vlastně až do současnosti ukázalo jako velmi důležité. Devadesátá léta ČTO jsem měl možnost
sledovat
jen
zprostředkovaně,
byl
jsem
ředitelem
Státního
posléze
Moravskoslezského národního divadla, a není žádným tajemstvím, že k zaměření ostravského studia jsem měl jako divadelník výhrady: zdálo se mi, že studio mále využívá uměleckého
2
zázemí Ostravy a dalších krajových kulturních center a že málo informuje o kulturních událostech regionu. Diskuse o zaměření a poslání ostravské televize tehdy probíhala v médiích i v kulturních kruzích velice živě. V roce 2002 jsem nastupoval do České televize, v jejímž čele stál od památných stávek na přelomu let 2000/2001 generální ředitel Jiří Balvín. Ve svém vstupním materiálu na konkurs jsem podrobil ČTO kritice v duchu svých předcházejících názorů za to, že nevyužívá dosti jasně a průkazně regionální témata, od zpravodajství přes publicistiku až po slabé autorské a realizační zázemí pro dramatickou tvorbu; nejlépe tehdy moje hodnocení dopadlo pro tradičně dobrou publicistiku. Zpravodajství jsem vyčítal především to, že bouřlivé, vskutku revoluční události transformace ekonomiky a sociální struktury kraje nedostatečně zachycuje. Troufl jsem si i nanést některé témata, kterých by si ČTO měla všímat. Přes všechny otřesy porevolučních let jsem ale našel Českou televizi Ostrava v poměrně dobré kondici především díky schopnému personálnímu obsazení. Naše televize byla stále tzv. plnoformátová, to znamená, že od zpravodajství přes publicistiku, zábavné, dětské i hudební pořady, až k dramatice a filmové koprodukci jsme vyráběli vše a na poměrně vysoké úrovni. Po organizační stránce existovalo v Ostravě 5 tvůrčích skupin včetně jako součást cirka 20 skupin v celé České televizi. Toto organizační schéma, konstituované prvním generálním ředitelem ČT Ivo Mathé, se mělo brzy změnit. Netušil jsem tehdy, že během příštích deseti let mne „restrukturalizace“, jak se budou ty vlny organizačních změn nazývat, postihne ještě nejméně čtyřikrát. To se týkalo i názvu jednotlivých funkcí, takže pokud používám termínu „šéf“, je to pojmenování věcné nikoliv úplně přesné, protože tituly se drobně měnily v čase. Pan generální ředitel Balvín zavelel k organizačním změnám brzy potom, co jsem do funkce ředitele nastoupil, a já jsem vyhlásil výběrová řízení na vedoucí tří center: Publicistiky a dokumentu, Hudby, zábavy a tvorby pro děti a mládež a Dramatické tvorby. Zpravodajství se to netýkalo, to vedl šéfredaktor Petr Bohuš. Někdy na konci jara jsem tak měl tři vedoucí dramaturgy: za publicistiku Lenku Polákovou, za mládež hudbu a zábavu Marka Dohnala a dramatikou byl pověřen Aleš Jurda. Součástí Balvínovy reformy byl i princip tzv. dvojího podpisu: dramaturgie byla zvlášť a oddělená od produkce, i tam vznikla samostatná centra pro jednotlivé žánry. Udělal jsem i dvě změny v nejvyšším vedení studia: místo Aleše Jurdy jsem šéfem programu jmenoval Karla Spurného a zrušil jsem místo šéfa techniky jako člena vedení. Ekonomkou zůstala ing Milena Sladká (kterou jsem znal z doby naší spolupráce v divadle) a dosavadního ředitele ing Mílu Petronce jsem jmenoval šéfem výroby a techniky. Klíčová byla především role šéfa programu a předtím, než jsem ho jmenoval, kontaktoval jsem několik osob zevnitř studia. Ukázalo se, že tvůrčí potence ještě neznamená, že dotyčný dokáže zvládnout řízení většího kolektivu - pokud má o to vůbec
3
zájem – a rovněž poměrně velkou zátěž administrativní. Navíc Karel Spurný vycházel velmi dobře s ing Petroncem, což při rozdělení tvorby programu na vlastní část uměleckou a část produkční se ukázalo životně důležité pro hladké fungování studia. Změna tvůrčích týmů ČTO neznamenala nějaké zásadní problémy v tvorbě programu. Jen se zúžil počet vedoucích programových pracovníků a např. bývalí šéfové Vladimír Štvrtňa a Karel Bělohlavý byli formálně podřízeni Lence Polákové, ale požívali do značné míry stejné míry tvůrčí svobody jako předtím a pracovali na stejných pořadech. Díky diplomatickému jednání šéfa programu nedošlo ani k nějakým osobním třenicím. Složitější byla situace ve zpravodajství, ke kterému jsem měl od svého nástupu výhrady a brzy jsem začal uvažovat o výměně na postu šéfredaktora. Trochu naivně jsem si myslel, že mám právo si vytvořit vlastní tým, jak jsem na to byl zvyklý např. z divadla, kde jsem si bez problémů sestavoval tým nejbližších spolupracovníků a všichni to respektovali. Brzy jsem se měl předvědčit, že v médiích to funguje trochu jinak. Generální ředitel Jiří Balvín po změně systému produkce měl před sebou minimálně dva velké úkoly: v okolních západních státech, především u našich sousedů v Rakousku a Německu, probíhal přechod na digitalizaci televizního vysílání. V tomto směru Česká televize nabírala zpoždění, měla jen teoretické studie, situaci nezjednodušovala ani legislativa a postoj státních orgánů. Druhým úkolem byl slíbený forensní audit České televize – vybrána byla renomovaná společnost KPMG, která v létě 2002 svou činnost zahájila. Jejím úkolem bylo i prověřit činnost regionálních studií včetně návrhu, jak by měla vypadat jejich příští existence v rámci ČT. Z dnešního pohledu si uvědomuji, že pozice generálního ředitele a jeho týmu byla dosti složitá: Česká televize po řediteli Mathé měla v čele nezkušeného Jakuba Puchalského, pak na jeden rok Dušana Chmelíčka a vzápětí v souvislosti s volbou Jiřího Hodače došlo ke známým stávkovým událostem, které otřásly celou řídící strukturou ČT. Nejsložitější pozici měl ředitel zpravodajství Zbyněk Honys, který měl pod sebou celý „revoluční“ tým zpravodajství a publicistiky a tam to permanentně jiskřilo. Ať už dramatické události z přelomu let 2000/2001 měly jakékoliv dopady, objevil se v té době v zákoně o ČT paragraf 12, odstavec 4, který podstatným způsobem ovlivnil existenci regionálních studií Ostrava a Brno: „Podíl vysílání televizních studií na celostátních vysílacích okruzích musí činit minimálně 20% celkového vysílacího času České televize v měsíčním úhrnu.“ Tento nenápadný paragraf zpočátku nikoho příliš nezaujal. Když jsem do ČTO nastoupil, byl jsem o něm informován s tím, že ho samozřejmě nikdo nedodržuje, protože by to znamenalo ve studiích poměrně velký nárůst výroby. Vše se však vyvinulo jinak a dodnes je pro regionální studia těch dvacet procent zákonnou oporou.
4
V takové situaci jsem nastoupil do ČTO a brzy jsem měl shledat, že názory, se kterými jsem vstupoval do konkursu, nebude lehké prosadit. Měl jsem za sebou v té době 7 let ve funkci ředitele velkého vícesouborového divadla (2x více zaměstnanců než ČTO), přes dva roky jsem byl náměstkem ministra kultury a rok jsem pracoval jako vedoucí odboru kultury a památkové péče na nově založeném Krajském úřadě Moravskoslezského kraje. Mou snahou od počátku bylo skloubit své zkušenosti a znalosti s regionálním prostředím, od témat pořadů až po propojení s představiteli kraje od kultury po politiku. Narazil jsem na subjektivní i systémové obtíže. O témata, která jsem navrhoval, nebyl příliš zájem, televize jakoby byla organismem uzavřeným do sebe, který si fungoval podle vlastních pravidel. To dovnitř studia; obecně však platilo, že každý nápad, který se nakonec ve studiu prosadil, skončil nakonec v centru a tam o regionální témata nebyl příliš velký zájem. Prostě jsem brzy zjistil, že celý systém řízení ČT je orientován na Prahu a zásadní rozhodnutí především v programu se přijímají na úrovni centra. Na úrovni regionu jsme mohli pracovat pouze se zákonným ustanovením o tom, že regionální vysílání má činit v denním úhrnu alespoň 25 minut. To ovšem prakticky znamenalo „maximálně“. Toto tzv. trhané vysílání tradičně pokrývalo oblast severní Moravy, po zřízení krajů tedy kraj Moravskoslezský, Olomoucký a severní část kraje Zlínského (jih byl doménou Brna). Do těch 25 minut jsme měli natěsnat informace o tak rozlehlém prostoru s tak rozdílnými oblastmi, jako je průmyslové Ostravsko, žírná Haná, hornaté Valašsko a od světa oddělené Bruntálsko a Jesenicko. Od počátku jsem zamýšlel toto krajové vysílání rozšířit, ale naráželi jsme stále na stejné bariéry: z centra nebyl velký zájem, naopak čas vysílání mezi 17 a 19 hodinou, kdy běžel náš Report (a brněnská a pražská mutace) byl neustále podrobován kritice a změnám. Za těch deset let se přesunoval jednak v čase, „poskakoval“ kolem 18 hodiny, jednou dokonce byl rozdělen na dvě části, z nichž jedna byla po hlavních zprávách na ČT zhruba 19.20 (ale jen 10 minut), a nejsmutnější kapitola nastala v roce 2010, kdy byly všechny regionální večerníky přesunuty na nový kanál ČT 24: tam jsme se pro kraj ztratili a ztratili jsme i velkou část diváků, protože digitálně ještě většina kraje vysílání ČT nepřijímala. Po pár měsících jsme se vraceli na kanál ČT 1, ale snad dodnes jsme nedosáhli původní sledovanosti. Když se vrátím k pokrytí našeho regionálního vysílání, byli jsme občas postaveni před specifický problém: jako my jsme si stěžovali často na tzv. pragocentrismus, tak obyvatelé severní Moravy mimo Ostravu si občas stěžovali na převahu zpráv o širším Ostravsku. Týkalo se to především Olomouce a okolí, také Bruntálska a Jesenicka. Hlídali jsme si to jednak statisticky, jednak jsme postupně posilovali tým naší olomoucké redakce. Když jsem nastoupil, fungoval tam jeden štáb, nyní jsou tam tři štáby funkční, disponující malým studiem s velmi dobrým technickým zázemím. První rozšíření
5
studia proběhlo v době, kdy ředitelem zpravodajství v Praze byl ve svém druhém kole v ČT Zdeněk Šámal, který koncepčně podporoval rozvoj regionálních redakcí. Olomouc byla tehdy první vlaštovkou. Bohužel po jeho odchodu tento směr vzal za své. Pan ředitel Šámal rovněž v době příprav přechodu na digitální vysílání byl autorem koncepce, která měla při využití výhod digitalizace regionální vysílání rozšířit. Jedna z variant měla regiony v Čechách rozdělit na tři okruhy: jih, sever a střed. Tím se měla vyřešit jasná anomálie v pokrytí regionálního vysílání, kdy Morava a Slezsko měly dva okruhy, zatímco Čechy jenom jeden centrálně z Prahy. Co tyto řádky píšu, v praktické rovině se nic nezměnilo, i když úvahy současného vedení – opět s ředitelem Šámalem – k rozšíření regionálního vysílání směřují, dokonce se mluví i o samostatném kanále, kde by se prezentovaly všechny kraje. Prozatím má ČT jiné priority. Ale vraťme se k historii: píše se rok 2002, pan generální ředitel Balvín provádí v ČT změny podle své nástupní koncepce, vše probíhá poměrně hladce. Jenže rok 2002 je rokem volebním a výsledkem je vznik nové koalice, která se poměrně výrazně distancuje od předcházejícího období tzv. opoziční smlouvy. Atmosféra kolem ČT houstne, množí se výhrady k nejvyššímu vedení ČT i k řediteli Balvínovi osobně a výsledkem je nakonec v listopadu jeho odvolání. Vedením je pověřen Petr Klimeš, ekonomický ředitel ČT, a Rada ohlašuje výběrové řízení na funkci generálního ředitele. V ostravské televizi je podzim ve znamení problémů kolem zpravodajské redakce. V důsledku výhrad ke koncepci redakce hledám nového šéfredaktora. Přemýšlím o různých variantách uplatnění Bohuše v rámci ČTO a koncem září mu navrhuji jeho odchod z funkce šéfredaktora na jinou pozici. Následuje mediální smršť, vnitřní poměry v redakci se vyostřují, redakce se dělí na příznivce a odpůrce, píšou se petice. Zároveň se vynořují obvinění z politických vazeb a jsem nucen požádat profesora Jana Jiráka z Fakulty sociálních věd jako nespornou kapacitu o analýzu zpravodajského vysílání ČTO, aby případná obvinění buď potvrdil, nebo vyvrátil. Analýza dopadne dobře, politické vazby v našem vysílání se nepotvrzují, ale to už situaci řeším na personální úrovni s novým pověřeným ředitelem Petrem Klimešem a Bohuš dostává výpověď. Vedením redakce pověřuji Martina Musiala a zároveň na počátek roku 2003 vyhlašuji otevřený konkurs na místo šéfredaktora zpravodajství. Z dnešního pohledu musím sebekriticky přiznat, že jsem nedocenil skutečnost, že jakýkoliv personální pohyb v managementu zpravodajství ČT, byť na úrovni regionu, vzbudí takový ohlas v médiích a řadu různých spekulací souvisejících s politickou situací v republice po parlamentních volbách. Byl jsem připraven nabídnout Bohušovi jako známé tváři ostravské televize jinou zajímavou funkci, ale situace byla příliš vyhrocená i v osobní rovině. Ale hlavně: medializace sporu ohrožovala postavení ČTO jako celku, protože někteří protagonisté si nebrali servítky a
6
zásobovali média různými spekulacemi. Další vývoj v redakci postupně situaci zklidnil a s nástupem nového vedení v Praze osobní spory odsunul na vedlejší kolej. V mezidobí před volbou nového generálního ředitele byl jmenován šéfem celostátního zpravodajství Jiří Janeček. S tím jsem se rychle domluvil na podmínkách konkurzu a na jaře 2003 byl vybrán na funkci šéfredaktora Ivo Šebestík, bývalý šéfredaktor regionálních novin. Jestliže situace ve zpravodajství byla rozbouřená, na úrovni programu vše probíhalo v poměrném klidu. Tvorba programu je běh na dlouhou trať a musí se připravovat s patřičným předstihem, tak se jí změny v řídícím managementu ČT zpočátku příliš nedotkly. Kontinuitu práce zajišťoval rovněž fakt, že naši vedoucí pracovníci byli stejní jako před změnou producentského systému, jen na jinak jmenovaných pozicích. V létě 2003 proběhla volba nového generálního ředitele a vítězem se stal Jiří Janeček. Jako dva klíčové muže si přivedl ekonomického, později vrchního ředitele Františka Lamberta a ředitelem zpravodajství se stal Zdeněk Šámal, který po odchodu z ČT koncem devadesátých let postavil v Bratislavě zpravodajskou televizi TA 3. Lambert se energicky pustil do sjednávání pořádku v hospodaření ČT a pro rok 2004 vyhlásil krizové řízení. To mělo za následek dosti výrazné snížení financí na výrobu nových pořadů a rušení řady pořadů do té doby běžících, jakož i zpřísněnou kontrolu všech finančních toků včetně našeho studia. Jeho dalším významným krokem bylo, že brzy pochopil nutnost vnést řád i do přípravy přechodu na digitální vysílání, které se utápělo do té doby v teoretických úvahách, a vytvořil kancelář pověřenou tímto úkolem a do jeho čela postavil Pavla Hanuše. To se ukázalo jako neobyčejně efektivní postup. S odstupem času a po studiu materiálů mi přišlo trochu líto, že Lambert zahodil již téměř dokončenou a zaplacenou analýzu KPMG. Ten materiál je i po letech velmi důkladný a dodnes inspirativní. Ale František Lambert byl velmi výraznou osobností, během let své kompetence rozšiřoval, získal i pozici šéfa programu - což vzbudilo nakonec řadu nepříznivých reakcí, které se zřejmě nakonec odrazily na jeho odchodu z ČT. Volbou Jiřího Janečka do čela televize se situace uvnitř uklidnila. Jiří byl známou tváří jak veřejnosti, tak kolegům, se kterými absolvoval památné stávkové události a dokázal se s nimi domluvit. Proto i některé nepopulární kroky, jako např. rušení sledovaných publicistických pořadů, dokázal zvládnout. U nás se to týkalo Klekánice, kritického pořadu, jehož protagonisté přešli do pořadu Reportéři ČT. Ale to byla poměrně malá věc. O větší věci směrem k regionům začalo jít, když se začalo uvažovat o novém zákonu o ČT. Ministr kultury Pavel Dostál sezval přípravný výbor, do kterého jsem byl pozván spolu s tehdejším předsedou Rady ČT Janem Mrzenou. Diskuse měla široký záběr a týkala se i regionů. Bohužel jak z nitra ČT, tak např. od funkcionářů Fitesu
jsme se dozvěděli, že nedávno uzákoněných 20%
vysílání regionů je zbytečně moc, že finanční prostředky tam směřované dokáží lépe utratit v
7
centru a že regiony vlastně nemají ani kapacity na zvýšení výroby. Obrátil jsem se na ministra jako garanta výboru, ale i on – byť Olomoučák – používal podobné argumenty. Nakonec mi poradil, abych oslovil regionální poslance, kteří měli zákon schvalovat. A tak jsme trpělivě vysvětlovali na patřičných místech, dokládali rozbory a analýzami. Krátce řečeno, 20% zůstalo zachováno. Díky předsedovi Rady ČT Janu Mrzenovi a některým mimopražským členům Rady měla celá záležitost velmi praktické pokračování a ovlivnila existenci naší a brněnské televize dodnes. Během roku 2004 Rada konstatovala, že celkový ukazatel našeho a brněnského vysílání nečiní oněch 20 %, a uložila generálnímu řediteli, aby zajistil v určeném termínu naplnění zákona. A věci se začaly dít: my jsme dokladovali naše možnosti a centrum pomalu, ale přece jen nám dávalo více prostoru. A výsledek stál za to: Výroba ve studiu Ostrava v hodinách:
2003
2004
2005
2006
2007
2008
2009
2010
2011
2012
431
448
828
1009
1183
1220
1100
1274
1277
1138
Televizní studia jsou schopna bez větších problémů nejen kvantitativně, ale i kvalitativně tuto kvótu naplnit. Kdyby jí nebylo, při každé
změně na vedoucích funkcích v centru nebo při
momentálních potížích ve financích bychom byli první, komu se ubere - což konec konců konstatovala i zpráva KPMG. Přesto podle mého názoru dříve nebo později dojde k problémům, protože naše výroba neodpovídá těm 20%, které na nás – spolu s Brnem připadají ve vysílání. Znamená to, že kvótu doplňujeme reprízami, vysílanými hlavně v noci, přičemž náš archiv je už dokonale využitý. I proto, že řadu našich archívních pořadů pohltila v roce 1997 v Ostravě-Přívoze velká voda. Ale vraťme se do studia v roce 2003. Ani v tomto roce jsme se nevyhnuli problémům v redakci zpravodajství. Především se dobře nevyvinuly vztahy mezi novým ředitelem v Praze Zdeňkem Šámalem a našim šéfredaktorem Ivo Šebestíkem. Nový ředitel zpřísnil a nově definoval vztahy mezi centrem a regionálními redakcemi. Šebestík to pociťoval jako zasahování do svých pravomocí a komunikace mezi nimi začala váznout. Pak se přidaly i problémy v řízení redakce a celá situace vyvrcholila odchodem Šebestíka a příchodem pražského šéfredaktora Karla Nováka do Ostravy. Dnes musím říci, že 7 let spolupráce s Karlem Novákem bylo šťastné období pro redakci i pro mne osobně jako ředitele. Karel vytvořil stmelený kolektiv se zaměřením na profesionalitu práce, čímž mimo jiné eliminoval všechny předcházející interní spory. Dokázal přivést nové mladé lidi a inicioval, často ve spolupráci se mnou, vznik nových pořadů. I díky němu se mimo jiné rozběhla spolupráce s Polskou televizí na přeshraničních magazínech, za spolufinancování EU.
8
Zvláštní postavení měla i redakce sportu: často patřila ke zpravodajství, občas k programu podle typu reorganizace, která nás zrovna postihla. Zpočátku jsme se nemohli do zaběhaného systému vůbec prosadit, ale především po vzniku kanálu ČT 4 Sport natáčíme - kromě velkých sportů fotbalu nebo hokeje – tzv. malé sporty a řadu magazínů a portrétů. Významný přínos k plnění původního vysílání ČTO. Dva solitérní pořady, V divokých peřejích Colorada a Řeka divokých koní sklidili i vavříny na významných festivalech. Řízení programu pod šéfem Karlem Spurným probíhalo kontinuálně a bez velkých otřesů. Byla to často jeho velká zásluha, že dokázal v Praze vybojovat prostor pro řadu kvalitních pořadů, které jsme navrhovali a většinou i realizovali. A nebylo to jednoduché, protože v centrále se ředitelé programu za Jiřího Janečka střídali poměrně často: byla to skoro desítka jmen. Česká televize Ostrava měla do programu co nabídnout: o tom jsem se mohl vždy v diskusi o postavení našeho studia opřít. Následující výčet samozřejmě není kompletní, ale myslím vystihuje zásadní programové směřování. Největším centrem s tradičním zázemím byla publicistika a dokument, které šéfovala Lenka Poláková. Pod jejím vedením pracovali dramaturgové, z nichž každý vytvářel osobité pořady. Především ona iniciovala a s dramaturgem Josefem Albrechtem připravila několik řad seriálů na téma totalitní minulosti. Ať už to byly např.solitéry Zločin jménem Katyň (řada ocenění) nebo Lebka nebo řada nazvaná Příběhy železné opony (ocenění Fites-Trilobit), později Tajné akce Stb a další. Jestliže byla ČT někdy obviňována, že se nedávnou minulostí příliš nezabývá, mohli jsme prokázat, že naše studio udělalo v tomto směru velký kus práce. Skupina kolem Karla Bělohlavého v době mého nástupu produkovala řadu nazvanou Osudové okamžiky a po dlouhá léta až do nedávné doby každý týden s malou přestávkou natáčela TANAP čili Ta naše povaha česká (také několik cen). Rovněž vytvářeli řadu krátkých pohledů do evropských zemí nazvanou Postřehy odjinud, většinou ve spolupráci se zahraničními redaktory ČT nebo ČR: Británie, Belgie, Švýcarsko, Španělsko, Itálie, Polsko a další – tento tým ve své práci pokračuje i nadále. Kamila Teslíková a Jana Strýčková byly v ČT průkopnicemi tzv. lifestylu – první vlaštovkou byl pořad Pod pokličkou, pak následovalo Bydlení je hra, Chalupa je hra, Zahrada je hra. I když dnes už každá televize vaří nebo radí v bydlení nebo oblékání, naše stanice byla zcela jasně mezi prvními. Vladimír Štvrtňa neuvěřitelně dlouhou dobu vede řadu portrétů významných hlavně uměleckých osobností, původně nazvaných Předčasná úmrtí, dnes Příběhy slavných. Jeho tíhnutí k historii vyvolalo i pořad Příběhy domů nebo Rajské zahrady. Po letech se realizoval i nápad zachytit technické památky, rychle mizející z našeho obzoru: Zrezivělá krása. Marta Růžičková již léta vytváří pořad o národnostních menšinách Babylon s přesahem na naše české menšiny v zahraničí; rovněž rozvíjí dávnou tradici folkloru v
9
ostravské televizi
- Folklorní magazín. Skupina kolem Jaromíra Šlosara produkovala
nenápadné, ale velmi kvalitní pořady v cyklu Náš venkov, k ekologii měl co říci pořad Na větvi a velmi populární byly Návraty k přírodě – 13 dokumentů o národních parcích. Centrum pro děti, hudbu a zábavu Marka Dohnala zachycovalo to nejlepší z hudebních festivalů, odehrávajících se v našem regionu, jedním z nejstarších pořadů je hudební Medůza, do nedávna Ladí neladí s výjimečným srovnáním českých a slovenských skupin, Tuhle znáte...o dechových orchestrech převážně mládeže, Bludiště jako soutěž pro školy a stále běží populární Šikulové. V některých letech jsme se pustili i do produkce Andělů, celostátní přehlídky populární hudby. Rovněž nechyběly portréty skupin a sólistů, ať už to byla Janáčkův komorní orchestr, Ostravská banda, Martina Janková, Jarek Nohavica v několika podobách (vzpomeňme legendárního konceru Ahoj Ostravo), Tomáš Klus a další. V tomto centru vzniknul i ojedinělý portrét spisovatele Oty Filipa. Velkým produkčním úkolem byl i sedmidílný seriál 4 teens o středoškolácích jednoho gymnázia. Produkce centra dramatické tvorby – snad bych to trochu složité téma uvedl tím, že ostravská hraná tvorba sedmdesátých a osmdesátých let reprezentovaná seriály Haldy, Kamenný řád nebo Přátelé zeleného údolí byla dobovým fenoménem. Od dnešní tvorby se odlišovala tím, že realizační i herecké týmy byly až na drobné výjimky zcela ostravské a krajové. Navíc co do kvantity vyrábělo studio obvykle deset titulů ročně. Doba se změnila: v devadesátých letech s přechodem
na
producentské skupiny byli režiséři a špičkoví kameramani propuštěni tak říkajíc na „volnou nohu“; praxe je tedy již přes dvacet let taková, že i naše studio najímá režiséry podle typu tvorby, což jsou většinou tvůrci pracující v celé republice (např. Klein, Jandák, Jandourek, Nicolaev, Sedláček, Svoboda, Wimmerová). Jejich zájmem je úspěšnost titulu podpořit celostátně známými hereckými hvězdami. Krajové herecké zázemí se tak objevuje jen v menších rolích. Pokoušel jsem se v tomto bodě o změnu, ale obvyklá odpověď byla, že naše herce málokdo zná a hlavně – nejsou na práci před kamerou tak připraveni a na velké seriály, které se točí po celé republice, se ze svých divadelních povinností nemohou ani vyvázat. V době mého nástupu se zrovna vysílal seriál O ztracené lásce a chystaly se další dva: Proč bychom se netopili a Strážce duší. Kromě seriálů, pokud kapacity stačily, se obvykle natáčely 2 až 4 solitéry a jedna pohádka. Pohádky nám většinou vycházely a většinu z nich diváci uviděli v „pohádkovém“ čase Vánoc. Vzpomeňme z poslední doby Dvanáct měsíčků nebo Tajemství staré bambitky s oblíbeným Tomáše Klusem. Ze solitérů vynikly a byly oceněny Nespavost Lenky Wimmerové (cena Elsa), několik cen i v zahraničí sklidila Boží duha a Nepolepšitelný Jiřího Svobody. Pan režisér Svoboda byl rovněž režisérem filmu v naší koprodukci Sametoví vrazi. Pokud jde o koprodukce, i tady jsme byli úspěšní: oceněn byl
10
film Sluneční stát a především Pouta režiséra Radima Špačka (Český lev). V centru dramatické tvorby rovněž vznikaly záznamy představení krajových divadel, většinou dva do roka – čímž jsme plnili veřejnoprávní funkci mapování divadelního umění republiky. O kulturním dění informovala Kultura cz, Salon nebo Divadlo žije. Před létem 2011 ohlásil Jiří Janeček svůj odchod z funkce generálního ředitele ČT. Rada ČT vyhlásila výběrové řízení a počátkem října vybrala bývalého ředitele Novy Petra Dvořáka. Jeho zveřejněný vstupní projekt byl pro nás sympatický tím, že věnoval velkou pozornost regionům včetně perspektivních výhledů. V praxi došlo ještě v závěru mého ředitelování ke zrušení funkce šéfredaktora zpravodajství a zřízení pozice vedoucího redaktora v Ostravě a Brně a instalování Romana Ondrůje jako šéfa regionálního zpravodajství pro obě krajová studia. Má to být první krok k novému systému uspořádání regionálního vysílání. I v oblasti programu došlo na nejvyšší úrovni ke změnám jednak personálním, jednak systémovým: šéfem programu byl jmenován Milan Fridrich (doposud ředitel Nových médií). Program měl stanovit základní potřeby a koncepci vysílání, šéf vývoje (původně Jana Kasalová, nyní Jan Maxa) měl podle toho vyvinout příslušné konkrétní pořady. Další zásadní změnou bylo, že generální ředitel vybral a jmenoval tzv. kreativní producenty, kteří vy spolupráci s vývojem měli vytvářet nové programy jako samostatní pracovníci s vazbou jen na šéfa centra. V Ostravě byly jmenovány dvě osoby: Lenka Poláková v oboru dokument a publicistika a Kateřina Ondřejková jako centrum multižánrové tvorby. A co na závěr a do budoucna? Když jsem odcházel, systém se v podstatě usazoval a zaběhával. Jistým problémem byla vazba na programové vedení Ostravy a jen na kreativcích bylo, jak se v produkci zobrazí region. Během těch více než deseti let prošla Česká televize a celá mediální scéna republiky velkými změnami. Většinou souvisely se změnami technologií, které umožňují čím dál kvalitnější příjem stále většího počtu stanic.
ČT rozšířila ČT 1 a ČT 2 o oblíbený
zpravodajský kanál ČT 24 a sportovní kanál, v srpnu tohoto roku má zahájit vysílání kanál vzdělávací a Arte (zřejmě ČT 3) a jak již jsem uvedl, uvažuje se o kanálu regionálním. Ani ostatní celoplošné televize nezahálejí a rozšiřují svou nabídku, vznikají i televize nové (a zase zanikají). TV signál lze dnes přijímat v mobilu a jako zcela reálné se ukazuje, že „bývalý televizor“ bude zároveň i počítačem a poskytovatelem dalších služeb. Nabídka vysílacího schématu je narušena oblibou přehrávání pořadů na internetu v kteroukoliv denní i noční dobu a tak mizí i klasický divák, který respektuje prime time a jiné dosavadní zvyklosti. Roztříštěním na mnoho stanic se snižuje sledovanost jednotlivých televizí, což má a bude mít dopad i na mediální trh. Konkurence na této scéně vyžaduje stále větší počet profesionálů,
11
kteří ovšem stále častěji pendlují mezi stanicemi a poskytují služby více vysílatelům. Trendem je zaměření jednotlivých kanálů na konkrétní diváckou skupinu: to by se mohlo týkat i regionálního vysílání, protože sociologické výzkumy v tomto směru zaznamenávají větší oblibu lokálního vysílání před celostátním. Jde jen o to, aby regiony dostaly větší šanci. Doposud tomu tak nebylo. Pokud k tomu nedojde, bude redakce zpravodajství Ostrava jen dodavatelem zpráv do celostátního vysílání podle zaběhaného schématu: Ostrava je o smogu, Romech, přírodních katastrofách a dopravních a jiných nehodách. Vyklízíme tak prostor pro šikovné regionální vysílatele, u nás v kraji například Polar TV. Nemám obavy o tvorbu programu v ČT Ostrava. Obě kreativní producentky ve spolupráci s dalšími dramaturgy nabízejí zajímavé pořady. Úmyslem generálního ředitele bylo při zřízení kreativců zjevně oživit programovou nabídku, která byla po léta ovlivněna - přiznejme si – stálými vazbami mezi pracovníky programu a stále stejnými tvůrci (více v Praze než u nás). Takové oživení je po čase vždy nejen užitečné, ale i nutné. Co ve mně ovšem budí stále obavy, je institucionální postavení našeho ostravského studia. Někdy jsem měl dojem (z některých soukromých, ale i veřejných vystoupení), že kdyby nebylo zákona o ČT, tak by v Ostravě zůstala maximálně redakce zpravodajství. Centralistické tendence kupodivu s léty nabývají stále větší prostor, rozhodovací pravomoci našeho managementu jsou čím dál menší. A co je zásadní: doposud žádné vedení České televize se s regionálními stanicemi nevyrovnalo jako s respektovaným partnerem: vždy šlo jen o menší nebo spíše větší formy podřízenosti. Přejme České televizi do dalších šedesáti let, aby tento problém pro nás v Ostravě vyřešilo pozitivně. Mezititulky redakce
