Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat
Diagnostika gravidity vybraných plemen ovcí Diplomová práce
Vedoucí práce:
Vypracovala:
Ing. Martin Hošek, Ph.D.
Bc. Jana Máchová
Brno 2010
Mendelova univerzita v Brně Ústav chovu a šlechtění zvířat
Agronomická fakulta 2009/2010
ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Autorka práce: Studijní program: Obor:
Název tématu:
Bc. Jana Máchová Zootechnika Živočišné biotechnologie
Diagnostika gravidity vybraných plemen ovcí
Rozsah práce:
50-60 stran textu a přílohy
Zásady pro vypracování: 1. Studentka bude zpracovávat DP na oddělení reprodukce hospodářských zvířat a ve spolupráci se soukromými chovateli ovcí. 2. Zaměří se na zpřesnění detekce gravidity u vybraných masných a kombinovaných plemen ovcí. 3. Součástí bude určení počtu plodů u sledovaných zvířat. 4. Studentka se bude aktivně účastnit získávání podkladů a dat nezbytných pro vypracování DP. Seznam odborné literatury: KUCHTÍK, J. -- HOŠEK, M. -- AXMANN, R. -- MILERSKI, M. Chov ovcí. MZLU v Brně: MZLU v Brně, 2007. ISBN 978-80-7375-094-7. 2. Cab Abstracts 2000-2008 3. Grygar, I., Kudláč, E. Ultrasonografie ve veterinárním porodnictví a gynekologii, 1997, Slezan, 247 s. Louda, F. Inseminace hospodářských zvířat se základy biotechnických metod. ČZU Praha, 2001 224 s. ISBN 80-4. 213--0702--1 1.
Datum zadání diplomové práce:
říjen 2008
Termín odevzdání diplomové práce:
duben 2010
Bc. Jana Máchová Autorka práce
Ing. Martin Hošek, Ph.D. Vedoucí práce
prof. Ing. Ladislav Máchal, DrSc. Vedoucí ústavu
prof. Ing. Ladislav Zeman, CSc. Děkan AF MENDELU
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Diagnostika gravidity vybraných plemen ovcí vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.
dne ………………………………………. podpis diplomanta ……………………….
PODĚKOVÁNÍ
Dovoluji si touto cestou poděkovat vedoucímu své diplomové práce panu Ing. Martinu Hoškovi, Ph.D. za odbornou pomoc, konzultace a cenné rady.
ANNOTATION The aim of this diploma thesis was specification of detection pregnancy with ultrasonography of choosen meat and dual purpose breeds of sheep. During pregnancy detection we make to assesment of the number of fetuses at individual ewes and if has a quality of uterus filling influence on their number. The pregnancy detection was done on two farms – in ŠZP Žabčice and in Mohelno during years 2006 – 2009 at sheep of breeds charollais, oxford down, suffolk, merinolandschaf and zwartbles. The overall number of ewes in ŠZP Žabčice in following years was 110 with 207 lambs and on the farm Mohelno was 124 ewes with 220 lambs. The overall fertility was 188 %, resp. 177 % and the success of pregnancy detection was ca. 85 %, resp. 98 %. The average day of pregnancy, when ewes was examined, was 56, resp. 63 days from mating.
Key words: pregnancy, ewe, ultrasonography, litter size, number of fetuses
ANOTACE Cílem této diplomové práce bylo zpřesnění diagnostiky březosti u vybraných masných a kombinovaných plemen ovcí pomocí ultrazvuku. Při zjišťování gravidity bylo nedílnou součástí stanovení počtu plodů u jednotlivých ovcí, dále zda má kvalita děložní náplně vliv na jejich počet. Březost byla zjišťována ve dvou chovech – v ŠZP Žabčice a na farmě Mohelno v rozmezí let 2006 – 2009, u ovcí plemene charollais, oxford down, suffolk, merinolandschaf a zwartbles. Celkový počet ovcí v ŠZP Žabčice ve sledovaných letech činil 110 ks s počtem 207 jehňat a na farmě Mohelno bylo 124 ovcí s počtem narozených jehňat 220. Celková plodnost stáda byla 188 %, resp. 177 % a úspěšnost diagnostiky gravidity byla 85 %, resp.98 %. Průměrné dny březosti, kdy byli ovce vyšetřovány bylo 56, resp. 63 dnů od zabřeznutí.
Klíčová slova: březost, bahnice, ultrasonografie, velikost vrhu, počet plodů
OBSAH 1
Úvod ......................................................................................................................... 8
2
Literární přehled..................................................................................................... 9 2.1
Původ a rozdělení ovcí...................................................................................... 9
2.2
Charakteristika vybraných plemen ovcí ......................................................... 10
2.2.1
Merinolandschaf ..................................................................................... 10
2.2.2
Zwartbles ................................................................................................ 10
2.2.3
Charollais ................................................................................................ 11
2.2.4
Oxford down ........................................................................................... 12
2.2.5
Suffolk .................................................................................................... 13
2.3
Anatomie samičích pohlavních orgánů........................................................... 14
2.4
Reprodukce ovcí ............................................................................................. 16
2.4.1
Pohlavní cyklus....................................................................................... 16
2.4.2
Způsoby zapouštění ................................................................................ 18
2.4.2.1
Přirozená plemenitba .......................................................................... 18
2.4.2.2
Inseminace .......................................................................................... 19
2.4.3
Plodnost .................................................................................................. 21
2.4.3.1
Šlechtitelské metody ........................................................................... 21
2.4.3.2
Chovatelské metody............................................................................ 22
2.4.3.3
Biotechnické metody .......................................................................... 23
2.4.4
Březost .................................................................................................... 23
2.4.5
Hormonální řízení březosti ..................................................................... 24
2.4.6
Porod....................................................................................................... 24
2.4.7
Ekonomika reprodukce ........................................................................... 25
2.5
Metody diagnostiky březosti........................................................................... 26
2.6
Ultrazvuková diagnostika ............................................................................... 27
2.6.1
Ultrazvukové vlny................................................................................... 27
2.6.2
Základní druhy zobrazení ....................................................................... 28
2.6.2.1
A – způsob .......................................................................................... 29
2.6.2.2
M – způsob.......................................................................................... 29
2.6.2.3
C – způsob .......................................................................................... 29
2.6.2.4
Dopplerovské metody ......................................................................... 30
2.6.2.5
B – způsob .......................................................................................... 30
2.6.3
Dynamický B – způsob zobrazení .......................................................... 31
2.6.4
Ultrazvukové sondy ................................................................................ 32
2.6.5
Zpracování signálu a tvorba obrazu........................................................ 33
2.7
2.6.5.1
Konečný obraz na monitoru u B – způsobu zobrazení ....................... 33
2.6.5.2
Ultrazvukové přístroje ........................................................................ 34
Ultrasonografie bahnic.................................................................................... 34
2.7.1
Vyšetřovací technika............................................................................... 35
2.7.2
Příprava, skenování gravidity a interpretace obrazu............................... 36
2.7.3
Výhody a nevýhody sonografie .............................................................. 37
3
Cíl práce................................................................................................................. 38
4
Materiál a metody ................................................................................................. 39 4.1
Materiál ........................................................................................................... 39
4.1.1
Školní podnik Žabčice ............................................................................ 39
4.1.2
Farma Mohelno....................................................................................... 40
4.2
Metody ............................................................................................................ 41
5
Výsledky a diskuze................................................................................................ 42
6
Závěr ...................................................................................................................... 47
7
Seznam použité literatury .................................................................................... 48
8
Přílohy...................................................................Chyba! Záložka není definována.
1
ÚVOD
Ovce patří mezi první domestikované druhy zvířat, které jsou chované v celosvětovém měřítku. Jejich rozšíření pomohla zejména nenáročnost na chov, odolnost různým klimatickým podmínkám a všestranná užitkovost. U nás se ovce chovají již od 9. století a jejich chov má u nás dlouholetou tradici. Největšího rozvoje chovu bylo dosaženo ve středověku, kdy ovce tvořily ¾ všech hospodářských zvířat, a také na konci 19. století, kdy se zde chovalo více než 2 miliony ks ovcí. Ještě do roku 1990 byly stavy ovcí na velmi vysoké úrovni. Chov ovcí má dvojí význam, produkční a mimoprodukční. V poslední době je oceňován zejména mimoprodukční význam, především v evropských zemích. Ovce se využívají k údržbě trvalých travních porostů nacházejících se hlavně v okrajových a těžko přístupných horských a podhorských oblastech, jejichž rozloha stále stoupá. Tento způsob využití se jeví jako jeden z nejlevnějších, nejefektivnějších i nejzdravějších možností údržby krajiny. Produkční význam chovu ovcí zůstává samozřejmě hlavním ekonomickým aspektem. K nejvýznamnějším produktům patří maso, mléko, vlna a kůže. S transformací ekonomického hospodaření po roce 1989 se u nás počty ovcí prudce snížili a v současné době nedosahujeme evropského průměru. Došlo ke změně výrobního zaměření z vlnařské užitkovosti zejména na masnou užitkovost, a tím rostou nároky na plodnost ovcí. Nynější snahou je tedy zlepšit výživové podmínky bahnic v průběhu gravidity a také zpřesnit stanovení počtu plodů. Tím se dostává do popředí zájmu chovatelů možnost využití ultrazvukové diagnostiky březosti.
8
2
LITERÁRNÍ PŘEHLED
2.1 Původ a rozdělení ovcí Fylogenetický původ ovcí není dodnes tak upřesněn jako je tomu u jiných druhů hospodářských zvířat. Dnešní známá plemena ovcí pocházejí z několika forem divoké ovce. Domníváme se, že ovce byla domestikována asi 7000 let před n.l. a se psem jsou nejstaršími domestikovanými savci (Gajdošík, Polách, 1984). Všechna naše kulturní plemena, která jsou chována na území ČR vznikla z divokých forem ovcí. Nejznámější divokou ovcí žijící v horských oblastech Středozemního moře, Korsiky a Sardinie, je muflon. Od muflona jsou odvozována zejména krátkoocasá plemena, jako ovce romanovská, finská, vřesová apod. Od archara se odvozuje původ většiny dlouhoocasých plemen, jako je např. naše merino a cigája, z divokých velehorských ovcí vznikla valaška. V České republice je chováno 16 plemen ovcí. Nejpočetnější skupinu ovcí zaujímá kombinovaný vlnařsko – masný užitkový typ: plemena merino, merinolandschaf, romney marsh (kent), dlouhovlnná německá ovce, cigája, zušlechtěná valaška, šumavská ovce, bergschaf a zwartbles. Druhou, neméně významnou, skupinu ovcí tvoří masná plemena: suffolk, charollais, texel, oxford down a jejich kříženci s různými genetickými podíly. Mléčné plemeno zastupuje východofríská ovce. Představitelem plodných ovcí je ovce romanovská. Chov ovcí v ČR lze z hlediska produkčního zaměření zařadit do čtyř užitkových typů: kombinovaný vlnařsko – masný, masný, dojný a plodný (Horák et al., 1999).
9
2.2 Charakteristika vybraných plemen ovcí
2.2.1
Merinolandschaf
Plemeno s kombinovanou užitkovostí, které bylo vyšlechtěno v Německu křížením místních ovcí s plemenem zaupel. Uznáno bylo v polovině 20. století a v minulosti se podílelo na vzniku mnoha plemen (Horák et al., 2004). Je to bílé bezrohé plemeno středního až většího tělesného rámce. Hlavu má středně dlouhou a nepříliš širokou, porostlou jen krycí srstí. Uši jsou dlouhé, široké a svislé mírně dopředu (Sambraus, 2006). Hrudník hluboký a přiměřeně široký, hřbet dlouhý, středně široký, přechází v mírně sraženou záď. Končetiny jsou ve srovnání s merinem delší, spěnkové klouby pevné, paznehty středně tvrdé. Vnější a vnitřní kýta je průměrně osvalená. Obě pohlaví jsou bezrohá. Zvláštností je asezonnost říje (téměř celoroční plodné období). Jehnice se při dobrém odchovu mohou zapouštět již v 10 měsících věku. Bahnice mají velmi dobré mateřské vlastnosti a mléčnou užitkovost. Živá hmotnost bahnic je 65 – 75 kg, beranů 90 – 120 kg. Zlepšit celkovou zmasilost jatečných jehňat lze křížením s mastnými plemeny. Plemeno lze chovat jak v nížinných, tak i v podhorských oblastech. U nás je chováno od druhé poloviny 80. let 20. století (Horák et al., 2004). Merinolandschaf je odolné plemeno vhodné pro kočovný i oplůtkový způsob chovu (Sambraus, 2006). Plodnost na obahněnou ovci je 160 – 180 %, živá hmotnost jehňat ve 100 dnech věku 30 – 35 kg, denní přírůstek v odchovu a výkrmu 200 – 300 g (Horák et al., 2004). Rozšířeno je především v Jižním Německu a Duryňsku (Sambraus, 2006).
2.2.2
Zwartbles
Polojemnovlnné, polorané plemeno velkého tělesného rámce, kombinovaného užitkového typu s dobrou mléčností a masnou užitkovostí. Plemeno bylo vyšlechtěno v Holandsku v provincii Drenthe z místního plemene schoonebeeker za přispění plemene texel a ovce fríské (Horák et al., 2004). Zwartbles je nenáročné odolné
10
plemeno, jehož základní barva je tmavohnědá. Staří berani mají barvu šedohnědou (Sambraus, 2006). Hlava a nohy jsou černé bez obrůstu vlnou. Plemenným znakem je široká bílá lysina na hlavě a požaduje se i bílé zbarvení na spěnkách zadních končetin a konci ocasu. Hřbet je rovný, široký, hruď dlouhá a hluboká. Končetiny delší s pravidelným postojem a pevnými spěnkovými klouby. Bahnice mají dobré mateřské vlastnosti a snadné porody. Obě pohlaví jsou bezrohá a klidné povahy. Jehnice jsou rané a lze je zapouštět v 9 – 10 měsících při hmotnosti 45 kg. S ohledem na nízký výskyt tuku v jatečném těle je možné jehňata vykrmovat do hmotnosti až 40 kg. Jateční kvalitu jehňat lze zlepšit užitkovým křížením s masnými plemeny. Ovcím vyhovuje oplůtkový i jiné způsoby pastvy. Živá hmotnost bahnic v dospělosti je 60 – 70 kg a hmotnost beranů 90 – 110 kg. Do ČR byly dovezeny v polovině 90. let 20. století. Plodnost na obahněnou ovci je 160 – 180 %, živá hmotnost jehňat ve 100 dnech věku 30 – 35 kg, denní přírůstek v odchovu a výkrmu 270 – 300 g (Horák et al., 2004). Plemeno je rozšířeno především v Holandsku a malá stáda jsou i v Německu (Sambraus, 2006).
2.2.3
Charollais
Francouzské masné bílé krátkovlnné plemeno s velmi dobrou masnou užitkovostí a plodností. Vzniklo křížením místních ovcí s plemenem leicester. Název se odvozuje od regionu, ve kterém bylo plemeno vyšlechtěno. Plemenná kniha byla založena v roce 1963 a samotné plemeno uznáno v roce 1974. Jeho předností je dokonalé osvalení všech tělesných partií s minimálním výskytem tuku. Ovce jsou středního až většího tělesného rámce a živého temperamentu. Hlava a končetiny jsou bez obrůstu vlnou, kůže je narůžovělá, obě pohlaví bezrohá. Hřbet je široký, rovný, záď mírně sražená, končetiny silné, spěnky pevné. Bahnice jsou mléčné a dobře přizpůsobené oplůtkovému systému pastvy i společně se skotem. Plemeno je rané a jehnice lze zapouštět při dobrém odchovu již v 7 – 8 měsících věku při hmotnosti 45 kg. Plemeno je náročné na pastvu a zimní výživu. Z hlediska masné užitkovosti patří v současnosti k nejlepším masným plemenům, jehňata lze vykrmovat do hmotnosti 40 i více kg. Je vhodné pro užitkové křížení téměř se všemi plemeny chovanými u nás. Vyhovují mu spíše teplejší a sušší klimatické podmínky.
11
Živá hmotnost bahnic je 70 – 90 kg, beranů 100 – 130 kg. V ČR se chová od roku 1990 (Horák et al., 2004). Plodnost na obahněnou ovci je 150 – 170 %, živá hmotnost jehňat ve 100 dnech věku 35 – 40 kg, přírůstek jehňat v odchovu a výkrmu 300 – 350 g (Horák et al., 2004). Jateční výtěžnost beránků přesahuje 50 % (Sambraus, 2006). U nás je to nejpočetnější masné plemeno (Horák et al., 2004). Rozšířeno je především v Rakousku, Španělsku, Portugalsku, Německu a Švýcarsku (Sambraus, 2006).
2.2.4
Oxford down
Anglické masné krátkovlnné, tmavohlavé plemeno s polojemnou vlnou, vyšlechtěné křížením plemen cotswold, hampshire a south down. Plemeno bylo uznáno v roce 1851, plemenná kniha se vede od roku 1889. Podílelo se na vzniku mnoha tmavohlavých plemen ovcí v Anglii, Dánsku, Francii, Lotyšsku, Německu, Švýcarsku. Berani i bahnice se vyznačují velkým tělesným rámcem, širokým hřbetem a prostorným hrudníkem. Hlava je přiměřeně dlouhá, široká, s rovným profilem, obě pohlaví bezrohá. Mulec je černý, tmavé uši průměrné délky. Krk je středně nasazený a odpovídající délky, u beranů silnější. Hrudník je hluboký a široký, hřbet dlouhý, široký a dobře zmasilý, záď dlouhá, poměrně rovná, končetiny silné, středně dlouhé, spěnky pevné, paznehty tmavě zbarvené. Vlna je bílá, pololesklá, zkadeřená. Kůže je jemná, růžová. Plemeno je odolné a vhodné k užitkovému křížení s kombinovanými užitkovými typy (Horák et al., 2004). Konverze krmiva je dobrá s dobrou využitelností i méně kvalitních pastevních zdrojů, včetně objemných krmiv (Sambraus, 2006). Vyhovuje mu jak oplůtkový, tak jiné způsoby pastvy. Jehnice lze zapouštět v 10 – 12 měsících věku při hmotnosti 50 – 55 kg. Mléčnost a mateřské vlastnosti bahnic jsou dobré. Živá hmotnost bahnic je 80 – 90 kg a beranů 110 – 120 kg. Do ČR byly dovezeny z Dánska v první polovině 90. let. Plodnost na obahněnou ovci je 150 – 170 %, živá hmotnost jehňat ve 100 dnech věku 30 – 35 kg, přírůstek ve výkrmu a odchovu 300 – 350 g (Horák et al., 2004).
12
Je značně rozšířeným anglickým plemenem, oblíbené i v Evropě, především v Dánsku, Francii, Lotyšsku, Německu a Švýcarsku. V Severní Americe pak v USA a Kanadě (Sambraus, 2006).
2.2.5
Suffolk
Je nejvýznamnější anglické černohlavé žírné krátkohlavé plemeno s polojemnou vlnou ze skupiny anglických nížinných ovcí (Down). Bylo vyšlechtěno koncem 18. století v jihovýchodní Anglii křížením bahnic norfolk horn s berany plemene southdown (Horák et al., 2006). Uznáno bylo v roce 1810, plemenná kniha založena v roce 1887. Je většího tělesného rámce s hlubokým hrudníkem, na středně dlouhých, dobře osvalených končetinách. Hlava, nohy a paznehty jsou černé, vlna bílá nebo mírně nažloutlá, rouno polouzavřené s ojedinělým výskytem černých vlnovlasů. Hlava je černá a mírně klabonosá, zejména u beranů. Obě pohlaví jsou bezrohá. Mateřské vlastnosti a mléčnost bahnic je dobrá. Ovce i berani se vyznačují dlouhověkostí, pevnou konstitucí a dobrým zdravím. Plemeno je vhodné i do drsnějších klimatických podmínek podhorských oblastí. Pro své dobré užitkové vlastnosti se hodí k užitkovému křížení téměř se všemi plemeny. Vývinem a růstem se řadí mezi poloraná plemena. Jehnice lze zapouštět při dobrém odchovu v 10 – 12 měsících věku při hmotnosti 50 – 55 kg. Živá hmotnost bahnic je 75 – 85 kg, beranů 100 – 130 kg. Ovce jsou vhodné pro oplůtkový i jiný způsob pastvy, včetně celoročních pastevních systémů. Plemeno je celosvětově rozšířeno, vyskytují se různé typy s rozdílným tělesným rámcem i zbarvením (anglický, australský, americký apod.). V ČR se běžně využívá k užitkovému křížení již 30 let (Horák et al., 2004). Mají výborné osvalení, maso je jemné a netučné (Sambraus, 2006). Plodnost na obahněnou ovci je 170 – 180 %, živá hmotnost jehňat ve 100 dnech věku 35 – 38 kg, denní přírůstek v odchovu a výkrmu 330 – 380 g. Druhé nejpočetnější masné plemeno chované v ČR dosahuje nadprůměrné hodnoty užitkovosti ve všech sledovaných parametrech (Horák et al., 2004). Rozšířené je převážně ve Velké Británii a v Evropě, dále v Oceánii a Americe (Sambraus, 2006).
13
2.3 Anatomie samičích pohlavních orgánů Pohlavní orgány samic mají několik specifických funkcí do kterých patří zejména tvorba pohlavních gamet a hormonů, zajištění páření a v neposlední řadě speciálně u savců mají samičí pohlavní orgány také funkci ochrannou a vyživující vyvíjejícího se zárodku, později plodu, již od splynutí spermie s vajíčkem až do porodu mláděte. Samičí rozmnožovací orgány rozdělujeme na vnitřní, tj. vaječník, vejcovod, dělohu a pochvu, a zevní, do kterých řadíme poševní předsíň, vulvu a poštěváček (Marvan et al., 2003).
Vaječník – Ovarium Vaječníky jsou pohlavní žlázy a mají oválný tvar, na omak působí pružně (Horák et al., 2004). Jejich tvar připomíná lískový ořech, dosahují hmotnosti pouze 1 – 2 g a průměru 1,5 – 1,8 cm (Marvan et al., 2003). Ovariální folikuly zde v době říje prominují a mají podobu puchýřků o velikosti několika milimetrů. Po ovulaci a v době březosti se nacházejí na povrchu vaječníků žlutá tělíska, která mají ale barvu šedočervenou v počtu, který odpovídá množství ovulovaných folikulů a pozdějších zárodků v děloze. Ve většině případů jsou to 1 až 3 žlutá tělíska. Ovaria můžeme najít u stropu v břišní dutině, kde jsou zavěšené, před vstupem do pánevní dutiny, asi v úrovni pátého bederního obratle, po stranách vrcholů děložních rohů, které jsou stočeny do spirály (Horák et al., 2004). Povrch vaječníku pokrývá epitel, pod nímž se nachází korová vrstva, která obsahuje četné folikuly v různých stupních vývoje a tvoří se zde i pohlavní hormony. Uvnitř vaječníku se nachází dřeňová vrstva obsahující vazivo, buňky hladké svaloviny a zejména vysoké zastoupení cév a nervů (Jelínek, Koudela et al., 2003). Folikuly mají ovoidní nebo okrouhlý tvar a lze je nalézt ve vazivové kostře korové vrstvy (stroma) a obsahují oocyty, které jsou v různých stádiích vývoje (Kliment et al., 1983). Je zde přítomný primární folikul, sekundární folikul, měchýřkovitý folikul a Graafův folikul. Z vaječníku nevede žádný zvláštní vývod a vaječné buňky se z něj uvolňují prasknutím dozrálého folikulu – ovulací (Marvan et al., 2003).
14
Vejcovod – Oviductus, Tuba uterina Vejcovody u ovce jsou na omak tuhé tenké trubičky o délce 10 – 15 cm (Horák et al., 2004). Jejich povrch je tvořen serózou, svalovou vrstvou a uvnitř jsou vystlány sliznicí s mnohými žlázovými buňkami (Jelínek, Koudela et al., 2003). Nacházejí se mezi vaječníkem a děložním rohem. Začátek mají rozšířený do nálevky (infundibulum), která slouží k zachycení ovulovaného vajíčka. Produkty sekrečních žlázových buněk mají podíl na kapacitaci spermií, na oplození a zajišťují vývoj zárodku před uhnízděním v děloze. Oocyt se pohybuje směrem do děložního rohu a jeho pohybu napomáhají řasinky přítomné ve vejcovodu. Na druhé straně se vejcovod děložním ústím otevírá do rohu děložního. Vejcovod je místo, kde ve většině případů dochází k oplození oocytu (Marvan et al., 2003).
Děloha – Uterus Děloha je silnostěnný dutý orgán, který slouží k vývoji nového jedince z oplozeného vajíčka až do porodu (Marvan et al., 2003). Ovce mají dvojrohou rozdělenou dělohu (uterus bicornis subseptus). Děložní rohy (cornua uteri) se stáčejí kranioventrálně, jejich volná část je dlouhá 12 cm a k sobě jsou přiloženy asi v délce 4 cm (Koželuh et al., 1962). Sliznice stěny děložní je tvořena karunkuly v počtu 80 – 150, které mohou být i pigmentované. Na těchto karunkulech je upevněna placenta s vyvíjejícím se plodem. Tělo děložní má délku asi 3 cm a přechází v děložní krček (cervix uteri) o délce 4 – 6 cm, který dutinu děložní uzavírá a fyziologicky se otevírá jen ve dvou případech, a to v době říje a při porodu. Krček děložní se vyklenuje do dutiny pochvy jako nevýrazný čípek. Uvnitř krčku děložního je sliznice tvořena podélnými a příčně kruhovými řasami, které mohou komplikovat inseminaci (Horák et al., 2004).
Pochva – Vagina Tvoří spojnici dělohy a vulvy a plní funkci kopulačního orgánu během páření (Marvan et al., 2003). U bahnice má tvar dlouhé úzké trubice dlouhé asi 8 – 15 cm. Počátek lze nalézt u děložního čípku a v úrovni vnějšího ústí močové trubice na dně pochvy přechází do poševní předsíně (Horák et al., 2004). Stěnu pochvy tvoří vrstva řídkého vaziva, svalovina a sliznice, která neobsahuje žádné žlázky (Jelínek, Koudela et al., 2003).
15
Poševní předsíň – Vestibulum vaginae Je pokračováním pochvy směrem k vulvě. Je dlouhá asi 5 cm a zakončená navenek vulvou s roztažitelnou stydkou štěrbinou, která je ohraničena ze stran stydkými pysky (labia pupenda) (Horák et al., 2004). Na spodní straně poševní předsíně lze nalézt poštěváček (clitoris) (Koželuh et al., 1962). Stěny poševní předsíně obsahují velké a malé předsíňové žlázy, které vylučující, zejména při kopulaci, hlenovitý sekret zvlhčující sliznici předsíně (Horák et al., 2004). Vyúsťuje do ní močová trubice a tím slouží také jako vývodná močová cesta (Jelínek, Koudela et al., 2003). Z vnější strany je ještě stěna poševní předsíně doplněna o vrstvu příčně pruhované svaloviny, která vytváří vůlí ovladatelný svěrač předsíně (Marvan et al., 2003).
Vulva Vulva představuje vstup do pohlavních cest samice a společně s poštěváčkem tvoří vnější části samičí pohlavní soustavy. Vulva je tvořena dvěma stydkými pysky, které ze stran ohraničují svisle postavenou stydkou štěrbinu. Stydké pysky jsou tvořeny především hlavně tukovým a elastickým vazivem, z části i příčně pruhovanou svalovinou, která tvoří svěrač vulvy. Na povrchu jsou stydké pysky kryty tenkou, svraštělou, řídce ochlupenou kůží s množstvím mazových a potních žláz. Ve ventrální spojce stydkých pysků se nachází poštěváček, který je vývojovým zbytkem po základu samčího pyje. Jeho podklad tvoří topořivé těleso poštěváčku houbovité stavby obsahující četná citlivá zakončení (Marvan et al., 2003).
2.4 Reprodukce ovcí
2.4.1
Pohlavní cyklus
Soubor změn, které pravidelně probíhají na vaječníku nazýváme jako vaječníkový neboli ovariální cyklus. Po dosažení pohlavní dospělosti dochází k cyklickým změnám nejen na vaječnících, ale i na dalších pohlavních orgánech (děložní, vejcovodový, poševní cyklus) a i v celém organismu. Všechny tyto změny nazýváme pohlavním
16
cyklem, jehož nejvýraznějším projevem je říje (estrus), a proto ho označujeme také jako říjový neboli estrální cyklus (Horák et al., 2004). Délka pohlavního cyklu u ovcí je od 14 do 21 dní (průměr 17 dní). Říje je dlouhá 20 – 48 hodin, ale může trvat i déle (u plodných plemen). K ovulaci dochází na konci říje, tj. asi 24 – 36 hodin po začátku říje. Během ovulace se uvolní 1 – 4 vajíčka (Vaněk, Štolc et al. 2002).
Fáze pohlavního cyklu: Proestrus – předříjová fáze Proestrus probíhá přibližně v posledních dvou dnech pohlavního cyklu a dochází k němu po zániku žlutého tělíska prostaglandinem F2α a končí začátkem říje. Pod vlivem FSH dozrávají folikuly na vaječníku, dochází ke zvýšené tvorbě estrogenů, které připravují dělohu k zahnízdění vajíčka, otevírá se děložní krček a vzrůstá pohlavní aktivita (Horák et al., 2004).
Estrus – říje Říje je období, při kterém je pohlavní aktivita zvýšená díky vyšší hladině estrogenů. Estrus trvá 1 – 2 dny, výjimečně déle (Horák et al., 2004). U ovcí dochází většinou k tiché říji a příznaky jsou tedy málo viditelné (Vaněk, Štolc et al. 2002). Charakterizuje ji vrtění ocasu a zejména svolnost pářit se (Horák et al., 2004). V říji dozrává jeden, případně i více folikulů. Děložní sliznice je připravena na příjem vajíčka, pohlavní orgány jsou překrvené a sliznice produkuje sklovitý hlen. V průběhu druhé poloviny říje, nebo až po jejím konci, dochází k ovulaci. Po porodu se dostavuje plnohodnotná říje většinou za 32 – 35 dnů (Horák et al., 2004).
Metestrus – poříjová fáze, postestrus Na místě prasklého folikulu se začíná pod vlivem LH vyvíjet žluté tělísko (corpus luteum). Prokrvení pohlavních orgánů se pomalu snižuje, uzavírá se děložní krček, tím ustává i výtok hlenu a ovce se zklidňuje. Metestrus trvá obvykle 2 – 3 dny (Horák et al., 2004).
17
Diestrus – meziříjové období Toto období charakterizované vysokou aktivitou žlutého tělíska je dlouhé asi 11 dnů. Corpus luteum hraje důležitou roli v přípravě dělohy pro příjem oplozeného vajíčka. Pokud není vajíčko oplozeno, žluté tělísko pozvolna zaniká a účinky progesteronu slábnou až zaniknou úplně, poté znovu nastává předříjová fáze. V případě oplození vajíčka se žluté tělísko rozvíjí a vzkvétá a hlavně zabezpečuje březost tím, že brání dozrávání dalších folikulů a kontrakcím dělohy (Horák et al., 2004). U ovcí se lutein nenachází a žluté tělísko má tedy bílou, případně načervenalou barvu (Marvan et al., 2003).
2.4.2
Způsoby zapouštění
Kvalita a úroveň chovu ovcí je závislá na plemenné hodnotě zvířat, která používáme k plemenitbě. V chovu ponecháváme zvířata jen s velmi dobrými užitkovými vlastnostmi. O celkovém výsledku chovu rozhoduje také způsob připouštění ovcí. V praxi rozeznáváme plemenitbu přirozenou a umělou (inseminace) (Štolc et al., 1999).
2.4.2.1 Přirozená plemenitba
Tento způsob plemenitby dělíme na několik metod, jsou to volné zapouštění, skupinové zapouštění, harémové zapouštění a individuální zapouštění (Kuchtík et al., 2007).
Volné připouštění (na divoko) Na jednoho mladého plemeníka připadá ve stádě 15 – 20 ovcí, na staršího 25 až 30. Tento způsob plemenitby má několik nevýhod, a to že nemůžeme plánovat bahnění, neznáme původ narozených jehňat a po několika letech se musí beran vyměnit.
Skupinové připouštění Tento způsob zapouštění spočívá v tom, že plemenné ovce rozdělíme podle užitkových vlastností na více skupin (2 až 4), do každé skupiny se přidělí plemenní berani, které vybíráme tak, aby působily jako zlepšovatelé. Na jednoho dospělého berana přidělujeme 30 až 40 ovcí, na mladého 20 až 30 ovcí. Opět nemůžeme určit původ 18
narozených jehňat po otci, ale částečně lze plemenářskou práci ovlivnit (Štolc et al., 1999).
Harémové připouštění Tohoto způsobu je využíváno především na rodinných farmách a u menších stád. Na jednoho mladého plemeníka připadne 20 – 30 ovcí, staršímu 40 – 50 ovcí (Kuchtík et al., 2007). Jednotliví plemeníci mají svou skupinu ovcí a známe tedy původ jehňat po obou rodičích (Horák et al., 2004).
Individuální připouštění (z ruky) Je to způsob připouštění, který se používá ve větších chovech a ve stádech s KU. Plně využíváme všechny výhody selekce. V souladu s připařovacím plánem přidělujeme berany k ovcím individuálně (Jelínek, Horák, Polách, 1988).
2.4.2.2 Inseminace
Lze ji považovat za progresivní a mimořádně racionální metodu připouštění. Ačkoliv je inseminace technicky náročná na zvládnutí odběru semene a jeho zavedení na dané místo, ale lze jí zajistit mnohonásobně vyšší využití plemeníka, jenž předává své vlastnosti na potomstvo (Ochodnický, Poltársky, 2003). Ejakulát lze beranům odebírat buď pomocí umělé vagíny, kdy je nejvhodnější provádět odběr na říjící se ovci, nebo lze pro odběr použít tzv. „fantom“ (berana nebo skopce). Pokud potřebujeme udělat jednorázovou kontrolu ejakulátu, je možné sperma odebrat výjimečně i pomocí elektroejakulace (Kuchtík et al., 2007). K inseminaci ovcí používáme čerstvý ejakulát, krátkodobě uchovaný ejakulát a dlouhodobě uchovávané inseminační dávky (ID) (Kuchtík et al., 2007). V praxi se používá především inseminace čerstvým spermatem, kterou lze provést dvěma způsoby: dodavatelsky nebo chovatelem. Inseminace ovcí zmrazeným spermatem dosud nenašla širší praktické uplatnění (Horák et al., 1999). U přirozené plemenitby může plemeník za připouštěcí období oplodnit až 60 ovcí (Kuchtík et al., 2007). Ejakulátem od jednoho berana ale lze nainseminovat velký počet ovcí – 16 tisíc až 18 tisíc kusů (Vaněk, Štolc et al., 2002). Přesto se ale u nás inseminace ovcí zatím provádí pouze ojediněle (Kuchtík et al., 2007). 19
Výsledky umělé inseminace ovcí závisí na mnoha faktorech, zejména na stanovení optimální doby inseminace a ovulace (Kliment et al., 1989). Stanovení optimální doby inseminace je ovlivněno četnými činiteli, přičemž mezi nejdůležitější z nich patří: - délka říje a její začátek - doba ovulace - doba kapacitace a přežitelnosti vajíčka - doba transportu spermií a jejich kapacitace - přežitelnost spermií v pohlavních orgánech ovce a počet oplození schopných spermií (Kuchtík et al., 2007). K inseminaci se používá obvykle ID o objemu 0,1 cm3 a koncentraci 100 – 360 × 106 aktivních spermií. Z jednoho odběru ejakulátu je možné v průměru připravit 10 ID. Čerstvé semeno ošetřené vhodným způsobem je nutné použít k inseminaci ovcí v říji do 8 – 12 hod. po odběru. Pro dlouhodobou konzervaci ejakulátu je nutné mít speciálně vybavenou laboratoř (Horák et al., 2004). Zda bude inseminace úspěšná je velmi proměnlivé a závisí na mnoha činitelích, jako je metoda provedení, hygiena, kvalita spermatu, příprava bahnic a jejich stáří, kondice, roční období nebo etapa připouštěcí sezóny, stres, inseminační technik apod. Inseminaci u ovcí, oproti ostatním hospodářským zvířatům, nejvíce omezuje velmi členitý a relativně dlouhý kanálek děložního krčku, který je utvářen četnými podélnými a především příčnými řasami, které znesnadňují průchodnost krčku. Vnější branka krčku je často kryta poměrně mohutnou chlopní, proto by se měla ID deponovat do co největší hloubky, čímž se zvyšuje úspěšnost inseminace. Úspěšné překonání krčku děložního hraje tedy důležitou roli (Kuchtík et al., 2007). K inseminaci ovcí jsou používány inseminační stříkačky, inseminační kapiláry nebo případně také různé katetry (Vaněk, Štolc et al., 2002). Metody inseminace dělíme dle: -
místa deponace ID – intravaginální, intracervikální, intrauterinní a intratubulární
-
způsobu provedení – vaginální bez i s použitím spekula, cervikální se spekulem, transcervikální, laparoskopická inseminace (Kliment et al., 1989).
20
2.4.3
Plodnost
Plodnost řadíme mezi užitkové vlastnosti, které zcela ovlivňují chov ovcí a jeho efektivitu. Plodnost je ovlivněna celou řadou vnitřních a vnějších faktorů, ale genetický faktor tvoří jen asi 20 % (Kuchtík et al., 2007). Z vnitřních faktorů má vliv na plodnost zejména plemeno, větší vliv ale mají na reprodukčních schopnosti vnější faktory, především výživa, chovatelské a klimatické podmínky, zdravotní stav, věk, intenzita reprodukce aj. (Gajdošík, 2000). U ovcí lze plodnost vyjádřit celkovým počtem ovulovaných vajíček, narozenými jehňaty, mateřskými schopnostmi a počtem odchovaných jehňat za určitou dobu (Vaněk, Štolc et al., 2002). Vysoká plodnost je většinou důkazem dobré chovatelské úrovně a dobrého zdravotního stavu zvířat, který se projevuje na odchovu jehňat. V úspěšných chovech by se měly úhyny jehňat pohybovat do 5 %. Plodnost by měla být hodnocena až za delší časové období, nejlépe po 2 – 3 vrzích. Nejvyšší plodnosti bahnice dosahují ve 3. – 5. vrhu, což souvisí s ukončením jejich tělesného růstu a vývinu. Plodnost ovcí hodnotíme několika ukazateli (Horák et al., 2004). Plodnost řadíme u ovcí k základním užitkovým vlastnostem, počet odchovaných jehňat je v mnoha chovech základním kamenem jejich dobré ekonomiky. Plodnost ovcí lze zvyšovat řadou metod, mezi nedůležitější řadíme šlechtitelské, chovatelské a biotechnické metody (Kuchtík et al., 2007).
2.4.3.1 Šlechtitelské metody
V reprodukci je šlechtění značně dlouhé a málo efektivní, zejména kvůli nízkým koeficientům dědivosti pro plodnost. Dlouhodobou selekcí lze dosáhnout částečného zlepšení, především zařazením do chovu jedinců z vícečetných vrhů, případně použitím zušlechťovacího křížení s plodnými plemeny (Kuchtík et al., 2007).
21
2.4.3.2 Chovatelské metody
Nejlepší, nejúspěšnější a i nejlevnější výsledky ve zvýšení plodnosti jsou dosahovány zejména díky správnému vedení reprodukce stáda, to především závisí na plnohodnotné výživě, zejména v období zapouštění a v poslední fázi březosti.
Zapouštění – bahnění ovcí Z chovatelského hlediska je nutné vybrat vhodný termín bahnění s ohledem na výrobní zaměření stáda. V dnešní době se praktikuje několik druhů bahnění: -
zimní bahnění
-
jarní bahnění
-
letní a podzimní bahnění
-
častější bahnění (Horák et al., 2004).
Flushing (krmný šok) Způsob stimulace organizmu zvířete, při kterém dochází ke zvýšení energie a bílkovin, a tím ke zlepšení kondice, což se projeví zvýšenou plodností. Dochází k dozrávání více folikulů, k ovulaci více vajíček, zvyšuje se zabřezávání a snižuje embryonální mortalita. Jako flushing se používají především jadrná krmiva (Kuchtík et al., 2007). Ovcím se minimálně 6 až 8 týdnů před zapuštěním sníží krmná dávka a tím dojde ke snížení jejich živé hmotnosti a poté se jim krmná dávka asi měsíc před zapouštěcím obdobím zvýší, tím dojde k nárůstu živé hmotnosti o 15 – 20 %. Flushing by neměl trvat kratší dobu jak dva týdny (Schneiderová, 2001).
Tělesná kondice Je to subjektivní metoda, při které se posuzuje osvalení, síla tukového krytu a barva kůže v krajině bederní. V připouštěcím období by se měl u většiny ovcí stupeň kondice pohybovat mezi 2,5 a 3 z pěti stupňů možných. Rozlišujeme tyto kondiční stupně: -
kondice 1. (vyhublá)
-
kondice 2. (hubená)
-
kondice 3. (průměrná)
-
kondice 4. (tučná)
-
kondice 5. (obézní) (Louda et al., 2001). 22
Beraní efekt Zařazením beranů do stáda v období anestru, izolovaných od beranů alespoň měsíc, lze indukovat začátek připařovacího období a urychlit nástup spontánní říje a ovulace až o 6 týdnů. Ustájení beranů až do doby před připouštěním mimo čichový dosah ovcí příznivě ovlivňuje procento bahnění a zkracuje období bahnění ve stádě (Schneiderová, 2001).
2.4.3.3 Biotechnické metody
Tyto metody se používají především ve větších stádech, při progresivnějších šlechtitelských programech a také experimentálně (Kuchtík et al., 2007). Kromě inseminace se k těmto metodám řadí např. superovulace, diagnostika gravidity, embryotransfer, synchronizace říje, indukce porodu (Horák et al., 2004).
2.4.4
Březost
Základní kámen k zajištění úspěšného ekonomického chovu ovcí je v rychlosti obahnění stáda, která je ovlivněna především připouštěním. Za úspěšně obahněné stádo lze považovat takové, kde je 90 % matek březích během prvních deseti dnů zapouštění. Nejdříve je nutné udělat selekci základního stáda bahnic, protože připouštěné by měly být pouze ty bahnice, které jsou v dobrém zdravotním stavu a kondici. Jen takové bahnice mohou porodit a odchovat zdravá jehňata (Axmann, 2005). Délka březosti se pohybuje obvykle v rozmezí 143 až 157 dní (průměr 147 dní). Plodnost je významně ovlivněna např. plemenem, kdy rozlišujeme plemena ovcí jednorodá, dvourodá a vícerodá. Dále je možné plodnost ovlivnit výživou, věkem, obdobím zapouštění, prostředím, zdravotním stavem aj. (Vaněk, Štolc et al., 2002). V úspěšných stádech se pohybuje procento zabřeznutí ovcí okolo 80 %. Je nutné dbát především o vhodnou skladbu výživy a na dostatečný přísun živin, jak pro vývoj plodu tak pro bahnici na dobu kojení (Ondruch, 2003).
23
2.4.5
Hormonální řízení březosti
Pro zajištění standardního průběhu březosti je nutné, aby správně fungovali hypotalamus, adenohypofýza a vaječníky, a hormony, které jsou jimi produkovány. Periodické žluté tělísko se mění na žluté tělísko březosti produkující testosteron, protože embryo, které se vyvíjí v děloze vysílá drážděním příslušných receptorů informace do nadřazených center. Hladina gonadotropinu LTH se zvyšuje, je produkován placentou a má význam v přípravě mléčné žlázy. Na počátku gravidity vaječníky produkují estrogeny, které zajišťují růst dělohy a změnu struktury stěny děložní. Progesteron produkovaný ovarii brání dalšímu růstu a zrání folikulů, způsobuje zastavení pohlavní cyklu, zabraňuje kontrakcím děložním a chrání graviditu. Ke konci březosti se ve žlutých tělíscích tvoří hormon relaxin. Peptid, který hraje důležitou roli před porodem a během porodu (Jelínek, Koudela et al., 2003).
2.4.6
Porod
Malí přežvýkavci mají porodní cesty pro porod příznivě formované, a proto probíhá ve většině případů snadno a bez komplikací (Kliment et al., 1989). K většina porodů dochází ráno a večer (Vaněk, Štolc et al., 2002). Blížící se porod není provázen výraznými příznaky. Můžeme pozorovat zbytnění mléčné žlázy a otok vulvy. Příznaky otevíracího stádia lze zpozorovat 2 – 10 hodin před porodem. Zvířata jsou neklidná, lehají a znovu vstávají, často defekují a močí. Z vulvy vytéká hlen a občas lze pozorovat kontrakce břišního lisu. Otevírací stadium je dlouhé 2 – 6 hodin, ale není neobvyklé pokud toto stádium trvá i 12 hodin. Ve vypuzovacím stadiu trvajícím 0,5 – 2 hodiny dochází ke stupňování bolesti. Porodní bolesti přicházejí v desetisekundových i delších intervalech. Po narození jednoho mláděte nastává pauza a u dvojčat či trojčat dochází k dalšímu porodu asi po půl hodině. Výtok lochií je dlouhý asi týden, involuce dělohy trvá přibližně 1 měsíc (3 – 6 týdnů). Po této době také dochází k uzavření krčku děložního. Porodní hmotnost jehněte je asi 1,5 – 3,5 kg, což představuje 5 – 10 % hmotnosti negravidní matky. Velikost plodu je ovlivněna plemennou příslušností, početností vrhu 24
apod. Mládě se rodí pokryté hustou vlnou, která se formuje do kučeravých útvarů a tvoří typickou kresbu (Kliment et al., 1989). Embryonální mortalita u ovcí se pohybuje mezi 15 – 30 %. K její snížení lze využít ultrazvukovou diagnostiku pro stanovení počtu plodů, čímž se upraví dávky krmiva dle skutečných potřeb bahnice (Morand – Fehr, Boyazoglu, 1999). Kritickým obdobím pro přežití embryí je období v prvních týdnech březosti, kdy se rozhoduje o počtu uhnízděných embryí v děloze a proto by měly být bahnice v tomto období co nejvíce v klidu (Rodriguez et al., 2000).
2.4.7
Ekonomika reprodukce
Bez reprodukce není produkce, toto staré heslo má stále svou platnost (Horák et al., 2004). Rentabilita chovu je velmi těsně závislá na reprodukci bez ohledu na zaměření užitkovosti zvířat. Využití reprodukčních schopností samic nejen podmiňuje, ale i zásadně určuje jejich životní produkci, návratnost nákladů, využívání krmiv, obrat stáda a intenzitu zušlechťování se zřetelem na zvyšování užitkovosti a tvorbu aktivního zdraví (Kliment et al., 1989). Chceme-li dosáhnout rentabilního chovu ovcí, musíme reprodukci věnovat zvýšenou pozornost. Uvnitř stáda je ekonomicky výhodné vybírat jak berany k plemenitbě, tak i bahnice s vysokou reprodukční schopností. Bez ohledu na reprodukční schopnosti jsou všechny bahnice téměř stejně náročné na péči. Čím je tedy bahnice více plodná, tím nižší je množství práce nutné na vynaložení kg jehněte. Proto jsou ekonomicky výhodnější bahnice s vyšší reprodukční užitkovostí. Vysokou reprodukci lze považovat za podstatný a základní prvek zlepšení ekonomiky chovu ovcí. Zlepšení reprodukce lze docílit tím, že snížíme ztráty při odchovu, zkrátíme dobu mezi porody, prodloužíme dobu upotřebitelnosti bahnice a začneme využívat vysoce plodné ovce. Tím, že zlepšíme podmínky v chovu, zejména pečlivým ošetřováním, lze snížit ztráty při odchovu. Bahnice, které mají geneticky danou vyšší reprodukční užitkovost mohou výrazně zlepšit ekonomiku chovu ovcí.
25
Náklady na obnovu stáda jsou také podmíněné dlouhověkostí bahnic (Horák et al., 2004).
2.5 Metody diagnostiky březosti Včasná a přesná detekce gravidity nám umožňuje zařazení jalových ovcí co nejdříve zpět do reprodukce, tím můžeme snížit náklady, zejména na krmivo. Díky diagnostice gravidity lze stanovit i četnosti vrhů a správnou výživou můžeme dosáhnout vyrovnanosti a jejich dobré životaschopnosti (Kuchtík et al., 2007). Podle způsobu vyšetření se metody diagnostiky gravidity dělí na: •
metody klinické diagnostiky ∼ vnější vyšetření gravidity − prohlídka − palpace − auskultace ∼ vnitřní vyšetření gravidity − rektální − vaginální
•
metody laboratorní diagnostiky ∼ chemické a mikroskopické metody diagnostiky gravidity − stanovení progesteronu v krvi − stanovení arborizačního fenomenu ∼ biologické metody gravidity − vyšetření cervikálního (krčkového) hlenu
•
jiné metody diagnostiky − zjišťování březosti prubířem − hormonální diagnostika gravidity − rentgenologická metoda − diagnostika gravidity ultrazvukem
26
2.6 Ultrazvuková diagnostika Ultrazvuk je jednoduchý zvuk o velmi vysoké frekvenci, zpravidla okolo 1,5 – 5 MHz, daleko za hranicí slyšitelnosti lidského ucha (Fayez, Marai, Owen, 1987).
2.6.1
Ultrazvukové vlny
Energie zvuku je harmonické kmitání částeček prostředí, kterým se zvuk šíří kolem rovnovážné polohy. Nejdůležitější jsou podélné ultrazvukové vlny, kdy částice prostředí kmitají přímočaře ve směru šíření vlny. Při tomto pohybu vzniká střídavé zhušťování (komprese) a zřeďování částic prostředí, přičemž dochází i ke střídavé změně jeho objemu. Ultrazvuk používaný v lékařské diagnostice je charakterizován malými intenzitami a malými amplitudami kmitajících částic. Frekvence se udává v hertzích (Hz), přičemž 1 kmit za sekundu se rovná 1 Hz (Grygar, Kudláč, 1997). Důležitými veličinami jsou vlnový odpor a akustická impedance. Vlnový odpor se rovná součinu hustoty prostředí a rychlosti šíření ultrazvukového vlnění. Akustická impedance je definována jako součin hustoty prostředí (tkání) a rychlosti šíření ultrazvuku v prostředí. Obecně lze říci, že akustická impedance je největší pro pevné látky, nižší pro kapaliny a nejnižší pro plyny. Na rozdílu akustických impedancí prostředí (tkání) tvořících určité rozhraní bude mimo jiné záviset výsledné echo (obraz rozhraní) (Grygar,Kudláč, 1997). Při každém dopadu ultrazvukového paprsku na rozhraní dvou prostředí o různé vlnové impedanci dochází k lomu, odrazu nebo částečnému lomu i odrazu. Odraz a lom ovšem vznikne jen tehdy, jsou –li rozměry rozhraní nebo překážky větší než vlnová délka. Když ultrazvukový paprsek dopadne na přechod mezi dvěma materiály s rozdílnými hustotami, např. sval a tekutina (cysta), část paprsku bude odražena a část projde přes přechod a může být odražena od hlouběji uložených přechodů. Ultrazvukový paprsek se téměř kompletně odrazí od přechodu s plynem, což značně omezuje použití ultrazvuku k vyšetřování struktur obsahujících plyn. Když ultrazvukový paprsek dopadne na objekt s drsnou (nerovnou) plochou, je rozptýlen do všech směrů a tento jev se nazývá rozptyl (scatter). Ultrazvukové vlny procházející materiálem (vyšetřovanou oblastí) jsou absorbovány, a tím jejich intenzita klesá.
27
Výsledkem absorpce je útlum ultrazvukového vlnění. Mechanismy, kterými může být ultrazvuková vlna tlumena, závisí na vlastnostech materiálu a frekvenci ultrazvuku. Velikost absorpce je ovlivněna druhem tkáně a její hustotou (Grygar, Kudláč, 1997).
2.6.2
Základní druhy zobrazení
Metoda USG diagnostiky gravidity zaujímá v poslední době stále významnější místo a nacházíme pro ni široké uplatnění. Její hlavní funkcí v porovnání s klinickými a laboratorními metodami je včasné rozpoznání březosti, vysoká přesnost a přímá viditelnost plodu, jeho orgánů a placenty v rozích dělohy (Kostecký et al., 2004). V podstatě známe dvě základní ultrazvukové diagnostické metody: - metoda prozvučovací (transmisní) - metoda odrazová Prozvučovací metoda používá dvě souosé sondy, které jsou umístěné proti sobě. Jedna funguje jako vysílač a druhá jako přijímač, mezi nimi se nachází vyšetřovaná oblast. Průchod ultrazvukové vlny je dost komplikovaný proces, při kterém dochází pokaždé k určitému odrazu, rozptylu, ohybu nebo útlumu, takže je velmi obtížné jej vyhodnotit, a proto není v dnešní době tato metoda v podstatě používána. Metoda odrazová je založena na odrazu ultrazvukové vlny na rozhraní dvou prostředí s různou akustickou impedancí. Signál je vysílán i přijímán kontinuálně, takže je u této metody nutný zvlášť vysílač a zvlášť přijímač. Po demodulaci je vyhodnocen rozdíl
vysílané
a
přijímané
frekvence.
Odrazová
metoda
se
používá
jen
v dopplerovském způsobu měření pohybu a rychlostí. Nečastěji používanou metodou je metoda impulsní – odrazová, u které se využívá stejný převodník pro vysílání a příjem, oddělených od sebe časově. Ultrazvukový pulz je vysílán do vyšetřované oblasti, převodník přijímá odrazy od přechodů i překážek s rozdílnou akustickou impedancí než dojde k vyslání dalšího pulzu (Grygar, Kudláč, 1997). Když se paprsek potká s rozhraním nebo stykovou plochou mezi dvěma rozdílnými typy tkání, nebo mezi tkání a tekutinou, část energie se odráží zpět jako echo. Úroveň návratu energie do snímače je určená rozdílem v mechanických vlastnostech tkáně utvářejících odraz rozhraní, povahou tkání a vzdáleností přes kterou energie cestuje (Fayez, Marai, Owen, 1987). Zachycené odražené ultrazvukové vlny se převádějí zpět na elektrický signál, který je podle potřeby a způsobu zobrazení dál 28
zpracován a upravován, a poté znázorněn ve vizuální podobě na monitoru (Grygar, Kudláč, 1997). Se zřetelem na vytváření obrazu na monitoru rozeznáváme řadu ultrazvukových zobrazovacích metod. Nelze jednoznačně říci, který typ zobrazení je nejlepší, ale lze určit, který způsob je pro určitý obor nebo cíl nejvhodnější (Grygar, Kudláč, 1997).
2.6.2.1 A – způsob
A – způsob zobrazení je nejjednodušší a byl používán v ultrazvukové diagnostice jako první. Je to jednorozměrný způsob zobrazení a dává informaci o velikosti ech na jedné dráze ultrazvukového paprsku. Sonda se při vyšetřování nepohybuje. Tento způsob zobrazení se stále využívá k měření tloušťky vrstvy některých tkání (např. tuku), dále v oftalmologii a neurologii (Grygar, Kudláč, 1997).
2.6.2.2 M – způsob
M – způsob zobrazení neboli TM – způsob je dvourozměrný záznam, kde vertikální osa představuje hloubku a horizontální čas. V principu se jedná o A – způsob zobrazení, kde se sleduje struktura na jedné pevné ultrazvukové dráze (sonda se nepohybuje), ale amplituda odražených ech je převedena do stupnice šedi a získaný obraz rozvinut v čase. Obraz je statický. M – způsob vznikl především z potřeb kardiologie ke sledování pohybu dynamických struktur a kvalitativnímu vyhodnocení tohoto pohybu v čase. Na základě měření v M – obraze lze automaticky vypočítat rychlost pohybu určité struktury (např. chlopně) nebo frekvenci srdeční (Grygar, Kudláč, 1997). M – způsob zobrazení je používán pouze pro echokardiografii (Drost, 2002).
2.6.2.3 C – způsob
C – způsob zobrazení dává dvourozměrné zobrazení struktur jako B – zobrazení statické, ale v rovině kolmé na ultrazvukový paprsek z jedné hloubky. Hloubku 29
vyšetřované roviny lze podle potřeby libovolně měnit. Metoda není ve veterinární medicíně využívána (Grygar, Kudláč, 1997).
2.6.2.4 Dopplerovské metody
Dopplerovskou sonografií jsme schopni změřit směr a rychlost pohybující se tekutiny (zpravidla krve) v těle zvířete. Barevná dopplerovská sonografie pak může toto proudění barevně graficky zobrazit přímo v dvourozměrném sonografickém obrazu. Neocenitelný přínos má tato metoda pro kardiologii, protože je zdrojem mnoha informací o proudění krve srdcem a umožňuje nám tak odhalit mnohé defekty chlopní, cévních vyústění, ale i například defekty srdeční přepážky. Mnohé z těchto vad jsou přístroji bez dopplerovské sonografie neodhalitelné (Najman, 2007). Princip Dopplerova jevu spočívá v tom, že pohybuje-li se zdroj nebo přijímač ultrazvukových vln nebo oba současně, lze pozorovat změnu přijímané frekvence vzhledem ke konstantní frekvenci vysílače (frekvenční posun). Používané jsou dva způsoby: kontinuální a pulzní dopplerovská technika (Grygar, Kudláč, 1997).
2.6.2.5 B – způsob
B – způsob je nejčastěji využívanou metodou a používá se pro oba dva typy vyšetření břišní i srdeční. B – způsob zobrazení zahrnuje shluk bodů či teček, které korespondují s amplitudou nebo se sílou navracející se ozvěny. Tyto body jsou zobrazeny na černém pozadí a dle stupně své světlosti nebo šedosti převáděny do stupnice podle síly amplitudy nebo síly zpětné ozvěny (Drost, 2002). Z hlediska možnosti sledování dynamických změn vyšetřovaných struktur ho lze rozdělit na statické B – zobrazení a dynamické B – zobrazení. Statické B – zobrazení se využívá jen velmi zřídka v humánní medicíně. Výsledný obraz ukazuje řez vyšetřované oblasti v rovině určené osou ultrazvukového paprsku a určitým směrem pohybu sondy. Dynamické B – zobrazení (ultrasonografie) je nejrozšířenější a nejdůležitější způsob zobrazení (Grygar, Kudláč, 1997).
30
2.6.3
Dynamický B – způsob zobrazení
Tento způsob zobrazení se veterinárním porodnictví a gynekologii uplatňuje nejvíce. Vzešel z potřeby dvourozměrně pozorovat pohyb zobrazovaných struktur ve skutečném (reálném) čase, tzv. real – time technigue. Obraz ve skutečném čase předpokládá snímkovou frekvenci 25 snímků za sekundu. Při nižší snímkové frekvenci pohyb v reálném čase není (Sergeev et al., 1990). Dle způsobu tvorby obrazu a konstrukce sondy (hlavice s piezoelektrickými měniči – krystaly) se dynamické B – zobrazení dělí: -
sektorové
-
lineární
-
konvexní
-
trapezoidní
Sektorové zobrazení Je tvořeno obrazem tvaru kruhové výseče (Grygar, Kudláč, 1997). Tento přístroj lze ovládat pod úhly 85° až 170° v sektoru a můžeme zvolit hloubku dosahujícího pole od 5 do 25 cm. Celá oblast našeho zájmu by měla být vidět z jediného kontaktního bodu. Ve všech případech by mělo být možné zobrazit celou dělohu i s jejím obsahem, z kontaktu s kůží na přirozeně holých místech před vemenem (Fayez, Marai, Owen, 1987). Mezi nevýhody řadíme to, že s rostoucí vzdáleností od sondy klesá hustota ultrazvukových řádků na ploše obrazu a tím se úměrně snižuje především laterální rozlišovací schopnost. Sektorové sondy jsou používány při transvaginální diagnostice a při diagnostice přes stěnu břišní všech hospodářských zvířat, nebo když je potřeba v určité hloubce co největší šíře obrazu (Grygar, Kudláč, 1997).
Lineární (pravoúhlé) zobrazení Charakterizuje ho lineární (pravoúhlé, většinou obdélníkové) tvar obrazu a je tvořeno pomocí lineární sondy s krystaly uspořádanými v řadě („linear array“), které umožňují elektronické vychýlení paprsku a dynamickou fokusaci. U nejdokonalejších přístrojů lze počet krystalů v sondě vystoupat až na 256. Toto zobrazení se používá především tam, kde se nachází plocha o dostatečné velikosti pro přiložení vhodného typu sondy. Dobře můžeme vyšetřit i útvary, které leží nedaleko od sondy. Orientace je během vyšetření dobrá, a to díky pravoúhlému tvaru obrazu i tvaru celé lineární sondy. Lineární 31
zobrazení je vhodné pokud se provádí rektální zavedení sondy za účelem vyšetření pohlavního ústrojí především u velkých a případně i u středně velkých druhů hospodářských zvířat. Je možné ho ale také využít pro transkutánní vyšetření u středně velkých a zejména malých druhů zvířat (Grygar, Kudláč, 1997).
Konvexní zobrazení (electronic convex sector) Je zcela elektronické a kombinují se v něm výhody sektorového a lineárního zobrazení. Současně ale obsahuje i nevýhody sektorového zobrazení. Konstrukce konvexní sondy je tvořena řadou krystalů prohnutých do oblouku s určitým rádiem, který závisí na použití dané sondy. Konvexní zobrazení je určené zejména pro vyšetření zvířat malé a střední velikosti transkutánní cestou. Jako perspektivní se jeví být konvexní zobrazení pro transvaginální diagnostiku (Grygar, Kudláč, 1997).
Trapezoidní zobrazení Tento systém kombinuje lineární a sektorové zobrazení a současně využívá elektroniky pro sektorové zobrazení na koncích lineární sondy. Toto zobrazení je technologicky i cenově náročné a ve veterinární medicíně se nepoužívá (Grygar, Kudláč, 1997).
2.6.4
Ultrazvukové sondy
Ultrazvuková sonda je limitující součástí ultrazvukového přístroje, protože do značné míry omezuje výsledek zobrazení a patří tedy mezi jeho důležité součásti. K zásadnímu faktoru pro použití sondy patří její pracovní frekvence. Při nižších frekvencích pronikají ultrazvukové paprsky do větších hloubek, a proto jsou vhodné pro vyšetření větších a hlouběji uložených objektů. Vyšší frekvence má naopak lepší rozlišovací schopnosti a menší průnik ultrazvukových vln a hodí se tedy pro sledování objektů v blízkosti sondy. Ve veterinárním porodnictví a gynekologii jsou používány sondy s rozsahem frekvence od 3 do 7,5 MHz, u malých zvířat, které mají nízkou hmotnost až 10 MHz. V současnosti jsou nejvýhodnější tzv. širokopásmové nebo multifrekvenční sondy. Rozlišujeme několik typů sond: -
sondy pro transrektální vyšetření velkých hospodářských zvířat
-
sondy pro transrektální vyšetření středně velkých hospodářských zvířat
-
sondy k transvaginálnímu vyšetření 32
-
transkutánní sondy
-
bioptické sondy
Tvar, velikost, omyvatelnost i jiné vlastnosti sond závisí na způsobu použití. V konečné fázi vytváří sonda echo signál, který je dále zpracováván ve vlastním přístroji (Grygar, Kudláč, 1997).
2.6.5
Zpracování signálu a tvorba obrazu
Hlavice sondy a vlastní přístrojová jednotka ultrazvukového měřícího přístroje (sonograf, scanner) jsou propojeny kabelem. Komponenty sloužící k aktivaci krystalů sondy v určeném rytmu, ke zpracování signálů a k tvorbě vlastního obrazu na monitoru, se nacházejí ve scanneru. Podstatou tvorby obrazu na monitoru je, že se ultrazvukové svislé řádky (u lineárního zobrazení) změní na televizní vodorovné. Ve skutečnosti se jedná o velmi komplikovaný proces, který probíhá v digitální části přístroje s pamětí, která se jmenuje digital
scan
converter
(DSC).
U
moderních
přístrojů
je
DSC
spojen
s mikroprocesorovou (počítačovou) částí a časovým synchronizátorem (taktovací frekvence). V závislosti na nastavení přístroje a zvolených parametrech nastávají změny v celém systému (Grygar, Kudláč, 1997). Pro zisk kvalitního obrazu, jenž by nám umožnil co nejpřesnější stanovení diagnózy, se dělají různé korekce signálu. Přesnější posouzení získaného obrazu vedoucí ke stanovení správné diagnózy nám umožňují doplňková měřící zařízení. Je možné s nimi měřit zejména vzdálenosti mezi jedním či dvěma páry na sobě nezávislých bodů. Měříme při zastaveném obraze, který nám umožňuje provést zároveň i podrobnější analýzu (Grygar, Kudláč, 1997).
2.6.5.1 Konečný obraz na monitoru u B – způsobu zobrazení
Echa rozdílných amplitud se na monitoru zobrazují jako odlišně zářivé nebo jasově modulované body – pole. Od tohoto jevu také odvozujeme jméno pro B – způsob zobrazení, B = brightness – jas, záře. Zářivost těchto bodů je představena v různých odstínech šedé barvy od bílé k černé, a proto je tento způsob vyjádření intenzity ech 33
nazýván jako metoda odstupňované šedi (grey scale system). Bílá barva představuje echa nejvyšší intenzity, tzn. maximální odraz paprsků od vysoce echogenní tkáně (např. kosti). Naopak černou barvou se zobrazují echa s nejnižší intenzitou, nebo dokonce oblasti, které neposkytují žádné odrazy (např. tekutina), tzv. anechogenní nebo neechogenní zóny. Základní a běžné je zobrazení echogenních bodů v obraze jako bílé na černém pozadí. Dokonalejší přístroje mají možnost změnit polaritu obrazu, pozitiv na negativ. Klasický způsob je vhodnější zejména pro hodnocení kontur a hranic jednotlivých objektů. Naopak černě zobrazené echogenní body na bílém pozadí mohou být lepší pro posouzení tkáňové struktury. B – způsob je dvourozměrné zobrazení, natáčením sondy a tím provedení více zobrazovacích
rovin
získáváme
však
možnost
převést
dvourozměrný
obraz
na trojrozměrnou představu (Grygar, Kudláč, 1997).
2.6.5.2 Ultrazvukové přístroje
Ultrazvukový diagnostický přístroj (sonograf, ultrazvukový scanner) je tvořen ze sondy a vlastní přístrojové jednotky, která se skládá např. z monitoru, elektronického bloku a klávesnice. Scannery lze rozdělit na stabilní a mobilní (přenosné). Stabilní sonografy jsou větší a těžší, jejich hmotnost se pohybuje v rozmezí 50 až 250 kg. Jsou značně nákladné a téměř nepřenosné, zvířata k nim musíme přivádět. Na druhou stranu umožňují převážně zobrazení více způsoby a také mohou být lépe vybaveny. Mobilní sonografy jsou mnohem lépe použitelné v praxi. Jejich hmotnost se většinou pohybuje do 10 kg, což je významné zejména pro práci v terénu. Je také samozřejmě důležité, aby rozměry přístroje byly co nejmenší (Grygar, Kudláč, 1997).
2.7 Ultrasonografie bahnic Ovce můžeme vyšetřit ultrazvukem buď transrektální nebo transkutánní metodou. U obou způsobů vyšetření lze použít sondu o frekvenci 5 MHz, u transrektální metody
34
můžeme případně použít sondu o vyšší frekvenci. V případě diagnostiky v pokročilém stádiu gravidity bychom ale měli použít sondu s nižší frekvencí. Nejčastěji se používají sektorové sondy, které svírají úhel sektoru větší než 90° a mají frekvenci 3,5 MHz. Cílem sonografie je zejména diagnostikovat graviditu a stanovit počet plodů (Grygar, Kudláč, 1997).
2.7.1
Vyšetřovací technika
Zvolenou technikou bychom měli získat nejen kvalitní sonografický obraz, ale měla by být i šetrná pro vyšetřované zvíře a operátorovi by měla umožnit dostatečně rychlou a bezpečnou práci. Známe dvě základní vyšetřovací metody, které jsou založené na různých postupech, jsou to transrektální a transkutánní přístup. Můžeme použít i třetí postup, transvaginální, při kterém se sonda zavádí do pochvy. U transrektálního postupu je sonda zaváděna do konečníku a při transkutánním postupu se sonda přikládá na kůži (Grygar, Kudláč, 1997).
Transrektální vyšetřovací metoda Před provedením vyšetření musí být rektum vyprázdněné. Následně do něho zavádíme většinou lineární sondu, jež by měla mít malé rozměry. Na monitoru vidíme buď podélně ventrálně stočené děložní rohy nebo více příčných řezů těsně u močového měchýře, jenž považujeme za důležitý orientační objekt (Grygar, Kudláč, 1997).
Transkutánní vyšetřovací metoda Sondu přikládáme na lysé místo pod předkolenní řasu, nejčastěji z pravé strany. Chceme – li dosáhnout kvalitnějšího zobrazení a tím i přesnějších výsledků, je vhodné ostříhat vlnu v rozsahu asi 15 – 20 cm před vemenem. V případě, že vyšetřujeme vaječníky a kraniální části děložních rohů, musíme sondou pohybovat a natáčet jí laterálně vpravo nebo vlevo. Pokud je výsledek vyšetření na graviditu negativní, můžeme se ještě ujistit přiložením sondy na bok, většinou na spojnici mezi pupkem a předkolenní řasou z pravé i levé strany. V každém případě je však nutné provést vyšetření celé dutiny břišní (Grygar, Kudláč, 1997).
35
2.7.2
Příprava, skenování gravidity a interpretace obrazu
Ovce jsou vyšetřovány buď v kolébce nebo ve stoje, rychlost operace závisí na typu použitého skeneru, zručnosti operátora, velikosti ovce (pokud je v kolébce), počtu lidí, kteří jsou k dispozici, aby mohli bahnice držet a na manipulačním zařízení. Správné manipulační zařízení a adekvátní pomoc jsou nezbytné, pokud má být práce provedena bez problémů a s minimem stresu pro bahnice i pro operátora. Zejména je důležité shromažďovat a zacházet s bahnicemi v klidu a zbytečně je nestresovat. Výsledky by mohly být díky tomu pravděpodobně méně přesné, pokud je práce špatně zorganizovaná, a následně nepřesné výsledky mohou být zavádějící (Henderson, 1990). Nejčasnější vyšetření březosti je možné mezi 20. až 25. dnem po zabřeznutí, kdy můžeme zjistit v dutině děložní podstatné množství tekutiny. Je vhodné použít transrektální techniku. Po 30 dnech trvání gravidity je možné úspěšně použít i transkutánní metodu. Počet plodů v děloze lze zjišťovat asi 35. až 40. den koncepce transrektální metodou. Použitím transkutánní vyšetřovací techniky mezi 40. – 60. dnem gravidity byla přesnost stanovení jednoho nebo dvou plodů asi 85 %. Výsledky se zhoršují s rostoucím počtem plodů, které se v děloze vyvíjejí. Kolem 25. dne gravidity je zjišťován anechogenní tekutinou naplněný váček o průměru kolem 10 mm obsahující vlastní echogenní embryo (Grygar, Kudláč, 1997). Kotyledony lze rozlišit v asi 40 dnech, jeví se jako bílé kruhové struktury s dutými středy, které se objevují a ztrácejí s měnícím se úhlem snímače. Jednotlivé plody lze rozpoznat v 45 až 50 dnech jako bílé, rychle se pohybující struktury nezávisle na sousedních tkáních. V tomto stádiu tvoří hlava asi polovinu těla, končetiny vypadají jako malé pupeny a délka plodu je kolem 4 cm. V asi 75 dnech vypadají kosti plodů jako světle bílá zobrazení. (obr. 7, 8 v příloze). Ve sto dnech obrazy jednotlivých plodů více než vyplňují celou obrazovku a je možné vidět pouze části jednotlivých plodů (Fayez, Marai, Owen, 1987). Tak jako u velkých domácích zvířat lze i u ovcí provádět sonografickou fetometrii, která nám dává informace pro stanovení stadia březosti. Sledujeme například průměr hlavy nebo hrudníku. Ve vysoce příznivé situaci lze znázorněním skrota stanovit samčí pohlaví plodu. Pokud ale skrotum chybí, není možné s jistotou říci, že se jedná o samičí pohlaví, protože ho můžeme snadno přehlédnout. Vnější pohlavní orgány samičího plodu nejsou při sonografickém zobrazení natolik viditelné jako skrotum (Grygar, Kudláč, 1997). 36
2.7.3
Výhody a nevýhody sonografie
Hlavní výhodou je zajisté časná identifikace bahnic, které nejsou gravidní. Takové bahnice lze prodat za relativně vysokou cenu. Sonografie nám také umožňuje úspory v nákladech na krmivo vyplývající z oddělení bahnic čekajících jedináčky od těch, které nosí více jehňat. Snímáním gravidity lze zlepšit přesnost krmení v pozdní březosti (Brown, Meadowcroft, 1989). Dva měsíce před bahněním je váha plodu jehněte asi na 15 % své váhy při narození a výživa bahnice od této doby až do bahnění má zásadní vliv na tempo růstu a následně na hmotnost plodu při narození (Fayez, Marai, Owen, 1987). Bahnice čekající jedináčky lze krmit méně, tím se vyhneme nadměrným hmotnostem jednotlivých jehňat, což znamená lehčí porody. Bahnice nesoucí více jehňat je možné krmit více, z toho vyplývá vyšší průměrná porodní hmotnost jehňat, a tím i jejich nižší úmrtnost. Těchto výhod lze dosáhnout pouze v případě pokud máme prostředky (buď na pastvě nebo ve stájích) k tomu, abychom rozdělili bahnice do skupin na základě výsledků skenování. Nevýhody skenování jsou zejména náklady dodavatele (chovatele) na skenování, zvlášť práce a zvlášť manipulace s bahnicemi. Je možné, že tato technika má nejmenší význam pro chovatele, kteří mají vysoce plodná stáda, kde se bahnění blíží 200 %. Protože takováto stáda mívají málo jalových ovcí nebo nesoucích jen jedno jehně, a proto informace získané skenováním mohou mít nízkou hodnotu. Ale pro stáda s bahněním 120 – 170 % je skenování účinnou pomocí (Brown, Meadowcroft, 1989).
37
3
CÍL PRÁCE
Cílem této diplomové práce byla diagnostika březosti, příp. jalovosti bahnic a jehniček u vybraných masných a kombinovaných plemen ovcí pomocí ultrasonografického přístroje. Při zjišťování gravidity ovcí bylo nedílnou součástí stanovení počtu plodů, dále zda má kvalita děložní náplně vliv na jejich počet. Březost jsme zjišťovali ve dvou chovech, v rozmezí let 2006 – 2009 a u ovcí plemene zwartbles, merinolandschaf, oxford down, suffolk a charollais.
38
4
MATERIÁL A METODY
4.1 Materiál Měření a diagnostika gravidity, jež jsou náplní této diplomové práce byly uskutečňovány ve Školním zemědělském podniku Žabčice a na farmě Mohelno.
4.1.1
Školní podnik Žabčice
Podnik se nachází v kukuřičné výrobní oblasti ve 200 m.n.m a s ročním úhrnem srážek 450 mm. Celková rozloha je 2621 ha, z toho zemědělská půda je 2563 ha. Z obhospodařované půdy tvoří orná půda 1976 ha, vinice 229 ha, sady 94 ha a trvalé travní porosty 264 ha. Podnik zaměstnává 134 pracovníků a spadá pod něj 19 středisek. Typickými komoditami podniku jsou zejména pšenice, ječmen, mák, kukuřice zrno, řepka, slunečnice, hrozny, víno, višně, broskve, mléko, skot výkrm, prasat výkrm. Vzorník masného skotu v současné době čítá 65 jedinců v rámci 10 plemen, která jsou udržována pomocí inseminace a dále reprodukována tak, aby připařovaní býci i nadále zvyšovali genetický potenciál daného plemene. Stejně jako vzorník masných plemen skotu jsou také ovce a koně chovány hlavně pro potřeby praktické výuky studentů. Vzorník chovu ovcí je zajišťován čtyřmi nejčastěji chovanými plemeny – charollais, suffolk, oxford down a merinolandschaf. I zde je pomocí nejkvalitnějších liniových beranů snaha o co nejvyšší genetický potenciál a tím i o chov co nejkvalitnějších zvířat. Ovce jsou chovány ve zděném ovčíně a sousedící dřevěné stodole. Porody probíhají v kotcích, které slouží pro tři rodící bahnice. Základní stádo se pohybuje kolem 40 ks, tj. bahnice, jehnice a berani, jenž jsou nakupováni z jiných chovů. V Žabčicích probíhá šlechtitelský chov plemen suffolk a charollais. Začátkem dubna začíná pastevní sezóna, pastva probíhá na jetelotravním porostu, díky přísušku v letním období mají ovce možnost příkrmu ve stáji senem a kukuřičnou siláží. Součástí výživy je minerální liz zn. MIKROB – ML7. Bahnice jsou krmeny
39
po dobu gravidity vojtěškovým senem, kukuřičnou siláží a krmnou slámou, doplněno o minerální liz. Jako flushing lze použít ječný šrot. Pastevní sezóna končí kolem poloviny prosince, do konce pastevní sezóny jsou ovce v ovčíně pouze přes noc. V roce 2006 bylo vyšetřeno 29 ks ovcí, detekce byla prováděna 4.11.2006, většina porodů proběhla v březnu 2007. V roce 2007 se vyšetřilo 20 ks ovcí, obahnění se uskutečnilo během ledna a února 2008. V roce 2008 bylo vyšetřeno 32 ks ovcí ve dvou termínech, a to 24.10. a 20.11. Porody se uskutečnily v rozmezí ledna až dubna 2009. V roce 2009 se detekce gravidity prováděla u 29 ks ovcí ve dvou termínech, a to 11.11. a 16.12. Porody proběhly v rozmezí února až dubna 2010. Vždy se jednalo o čtyři plemena, tři s masnou a jedno s kombinovanou užitkovostí. Mezi masná plemena patří plemena charollais, suffolk a oxford down. Kombinované plemeno je zastoupeno plemenem merinolandschaf.
4.1.2
Farma Mohelno
Mohelno se nachází ve východním cípu kraje Vysočina, v 350 m.n.m, s ročním úhrnem srážek 550 mm, průměrná roční teplota je 8°C. Farma leží na hnědozemních půdách. Výměra farmy je 35 ha, převážná část je zaměřena na rostlinnou výrobu – pšenice, ječmen, hrách, řepka, brambory. Asi 13 ha je vymezeno pro ovce – 5,5 ha tvoří vojtěška setá, 7 ha pokrývají louky a pastviny, malou část zastupuje oves. Stádo bylo založeno v roce 2006 nákupem 10 ovcí a berana, v roce 2007 bylo přikoupeno 15 jehnic. V roce 2008 se bahnilo 32 ovcí, v roce 2009 43 ovcí a v roce 2010 42 ovcí. Ustájení disponující výběhem se nachází v adaptované stodole na hluboké podestýlce. Krmnou dávku tvoří v létě pastva s příkrmem (jádro, seno, zelené krmení). V zimě se krmí jako základ luční seno ad libitum, příp. vojtěškové seno 0,5 kg denně. V letošním roce se krmilo vojtěškovou senáží. Celoročně se zkrmuje 20 dkg jádra (oves a ječmen, celá zrna) denně. Dále je součástí výživy minerální liz Biosaxon nebo krmná sůl. Jako flushing jsou zkrmovány krmné brambory. Chováno je plemeno zwartbles, které patří mezi plemena s kombinovanou užitkovostí. V roce 2006 tvořilo tento chov 10 ks ovcí, beran byl ve stádě od listopadu do ledna. Ovce byly vyšetřeny 13.1.2007 a porody proběhly v dubnu 2007. V roce 2007 již bylo v chovu 32 ks ovcí, beran byl vpuštěn do stáda 26.10. Vyšetření proběhlo v termínu 29.12.2007 a porody se uskutečnily v rozmezí března a dubna 2008. V roce 40
2008 tvořilo stádo 44 ks ovcí, připouštění probíhalo od konce října do prosince. Vyšetření proběhlo 30.12.2008 a většina porodů se uskutečnily v rozmezí března a dubna. V roce 2009 bylo připuštěno 42 ks ovcí, vyšetřené byly 6.1.2010 a v březnu a dubnu se prozatím obahnilo 38 ovcí.
4.2 Metody Vyšetřování březosti bylo prováděno ultrazvukem ALOKA SSD 500 s 5 MHz lineární sondou. K záznamu obrazu byla ve vybraných případech použita termotiskárna SONY UP – 895. Vlastní vyšetření probíhalo v několika termínech v rozmezí let 2006 – 2009, na farmě Mohelno se celkově jednalo o 124 ks bahnic a jehnic, v ŠZP Žabčice o 110 ks. U každé ovce jsme zaznamenali číslo ušní známky, plemeno, datum prováděného vyšetření, datum připouštění beranem, určili jsme zda je bahnice jalová či březí, předpokládaný počet plodů v děloze se specifikací náplně, předpokládané stáří březosti a případně byla také zaznamenána jakákoliv komplikace nebo nejistota týkající se reprodukčních orgánů nebo zdravotního stavu bahnice. Ultrazvukové vyšetření bylo prováděno ve fixační kleci, kde je ovce v přirozené poloze ve stoje. Vyšetřovací sonda se přikládala obvykle z pravé strany na lysé místo pod předkolenní řasu. Pro zajištění lepšího kontaktu sondy s kůží je používán indiferentní gel. Výsledky vyšetřování byly porovnány se zootechnickou evidencí chovatele. Skutečné stáří březosti jsme spočítali od doby obahnění, od níž jsme odečetli délku březosti ovcí a dopočítaly dny do data vyšetření.
41
5
VÝSLEDKY A DISKUZE
Naše měření probíhalo v rozmezí let 2006 – 2009, kdy jsme prováděli vyšetřování ultrazvukem, v letech 2007 – 2010 poté proběhlo bahnění vyšetřovaných ovcí. Sledování jsme prováděli u dvou odlišných stád, kdy v jednom stádě (farma Mohelno) je chováno pouze plemeno zwartbles, které je kombinovaného užitkového typu. Druhý chov (ŠZP Žabčice) je tvořen několika různými plemeny, a to plemeny charollais, oxford down a suffolk, které jsou masného užitkového typu a plemenem merinolandschaf s kombinovanou užitkovostí.
V tab. 1 se nachází základní údaje o stádu v ŠZP Žabčice v roce 2007, kdy se zde chovalo celkem 29 ks ovcí, kterým se narodilo celkem 56 jehňat. Celková plodnost na stádo v tomto roce tedy byla 193 %, ale také je z této tabulky patrné, že z 56 narozených jehňat se narodilo 13 mrtvých, což významně snižuje odchov stáda na 148 %. Na farmě Mohelno v roce 2006 byl chov plemene zwartbles teprve založen koupí 10 ks ovcí, v roce 2007 se jich také 10 obahnilo, s celkovým počtem jehňat 16. Celková plodnost v tomto stádě byla tedy v roce 2007 160 % (tab. 17). Dle Rychetské byla celková plodnost stáda ovcí suffolk v roce 2007 118,79 %, což je pod hranicí plemenného standardu. Rychetská (2008) stanovila březost ultrazvukem v roce 2006 na 71,78 %. V roce 2006 se diagnostika březosti v ŠZP Žabčice určovala u 24 ks ovcí, z toho jsme u 21 ks diagnostikovali graviditu správně, což je 87,5 % a u 3 ks chybně (tab. 7). Na farmě Mohelno byla úspěšnost detekce 100 %, z 10 ks ovcí byly všechny určeny jako březí (tab. 18). Dle Poláka (1975) je možné Dopplerovskou sonografií stanovit březost na 92 – 95 %. V roce 2006 jsme stanovili počty plodů v děloze u vybraných 21 ks ovcí v ŠZP Žabčice, kdy jsme určovali počet jedináčků, dvojčat a trojčat. Jedináčka jsme správně určili v počtu 5 ks, což je 23,81 % z 21 obahněných ovcí. Nesprávně jsme určili jedináčka v 7 případech, to je 33,33 %. V určování počtu dvojčat jsme byli úspěšní na 38,1 %, tj. 8 ks. A také jsme úspěšně určili jedny trojčata, což tvoří 4,76% (tab. 10). Na farmě Mohelno jsme z 10 ks vyšetřovaných ovcí správně určili 6 dvojčat, což je 60 % a chybovali jsme ve 4 případech u trojčat (tab. 22). Po 35. dnu jsou již viditelné
42
jasné struktury plodu. V tomto období gravidity je také nejvhodnější zjišťovat počet konceptů což je důležité z hlediska eventuální krmné dávky. Od. 45. dne gravidity lze zachytit osifikaci kostry plodu (Doležal, Kudláč, 2000). V tab. 13 uvádí skutečné počty narozených jehňat v ŠZP Žabčice. V roce 2007 se zde celkem narodilo 7 jedináčků (24,48 %), 17 dvojčat (58,62) a 5 trojčat (17,24). Na farmě Mohelno se narodili 4 jedináčci (40 %) a 6 dvojčat (60%) (tab. 26).
Tab. 2 uvádí celkové počty ovcí a jehňat v ŠZP Žabčice za rok 2008. Chováno bylo 20 ks ovcí, kterým se narodilo 39 jehňat. Celková plodnost dosahuje 195 %. Počet živě narozených jehňat bylo ale jen 30 ks, tím se odchov stáda snižuje na 150 %. Na farmě Mohelno bylo v roce 2008 chováno již 32 ks ovcí, jimž se narodilo 57 jehňat. Celková plodnost je 178 % (tab. 17). Diagnostiku gravidity v roce 2007 jsme stanovovali u 32 ks ovcí a u všech byla správná, tedy 100 % (tab. 19). Diagnostiku březosti lze určit s přesností 99 % (Henderson, 1990). Dále jsme se pokusili v tomtéž roce stanovit počet plodů u všech 32 ks ovcí. Jedináčka jsem určili správně v 9 případech (28,13 %), ale neúspěšní jsme byli u 13 ks ovcí, což tvoří 40,63 %. Dvojčata jsme správně určili v 10 případech, to je 31,25 % (tab. 23). Tab. 13 nám ukazuje, že se v roce 2008 v ŠZP Žabčice narodili 4 jedináčci (20 %), 13 dvojčat (65 %) a 3 trojčata (15 %). Na farmě Mohelno se v tomtéž roce narodilo 9 jedináčků (28,125 %), 21 dvojčat (65,625) a 2 trojčata (6,25 %) (tab. 26).
V tab. 3 vidíme údaje o stádu v ŠZP Žabčice za rok 2009. Obahnilo se zde 32 ovcí, kterým se narodilo 60 jehňat. Celková plodnost na stádo činila tedy 188 %. Z počtu 60 jehňat jich bylo ale 10 mrtvě narozených, což snižuje odchov stáda na 156 %. Na farmě Mohelno měli v roce 2009 44 ovcí s celkovým počtem narozených jehňat 71 ks. Celková plodnost dosáhla 161 % (tab. 17). V roce 2008 se diagnostika březosti v ŠZP Žabčice prováděla u 32 ks ovcí. Správně jsme určili březost u 23 ks, což je 71,78 %. Chybně jsme ji stanovili u 9 ks ovcí (28,13%) (tab. 8). Ve druhém chovu jsme březost zjišťovali u 44 ks ovcí, úspěšní jsme byli ve 43 případech, což činí 97,73 %. Chybně jsme ji tedy stanovily v jediném případě (2,27 %) (tab. 20). Polák (1975) stanovil, že ultrazvukovou metodou založenou na principu A – způsobu lze získat přesnost 85 – 90 %.
43
Tab. 11 nám ukazuje naši úspěšnost v odhadu počtu plodů v roce 2008 v ŠZP Žabčice u vybraných 23 ks ovcí. Jedináčky jsme stanovili správně v 6 případech, což tvoří 26,1 %, chybovali jsme u 7 ks, tedy v 30,44 %. Dvojčata jsem správně určili v 10 případech a naše úspěšnost dosáhla 43,48 %. Za tentýž rok můžeme v tab. 24 vidět naši úspěšnost ve stanovení počtu plodů u 42 ks ovcí na farmě Mohelno. Správně jsme určili v 15 případech jedináčka (35,71 %), ve 23 případech dvojčata (54,76 %) a v jednom případě trojčata (2,38 %). Chybovali jsme pouze u jedináčka v jediném případě, což tvoří 2,38 %. Rychetská (2008) v roce 2006 správně stanovila dvojčata u 55 % bahnic a chybně u 18,75 % ovcí. V tab. 13 vidíme za rok 2009 v ŠZP Žabčice celkové velikosti vrhů, kdy se zde narodilo 10 jedináčků (31,25 %), 16 dvojčat (50 %) a 6 trojčat (18,75 %). Na farmě Mohelno se v tomtéž roce narodilo celkem 16 jedináčků (36,36 %), 23 dvojčat (52,27 %), 3 trojčata (6,82 %) a dvě ovce zůstaly jalové (4,55 %) (tab. 26).
Tab. 4 nám ukazuje celkové počty ovcí a jehňat v ŠZP Žabčice za rok 2010. Obahnilo se 29 ks ovcí a narodilo se jim 52 jehňat. Celková plodnost činí 179 %. Živě narozených jehňat bylo 49, tím se odchov stáda snížil na 169 %. Na farmě Mohelno měli v tomtéž roce 38 ovcí a narodilo se zde 76 jehňat. Celková plodnost dosáhla 200 % (tab. 17). Diagnostiku březosti jsme za rok 2009 určovali v ŠZP Žabčice celkem u 29 ks ovcí, správně jsme ji stanovili v 28 případech (96,55 %) a chybovali jsme pouze v jednom případě (3,45 %) (tab. 9). Na farmě Mohelno jsme ji v tomtéž roce určovali u 38 ks ovcí, úspěšní jsme byli u 37 ovcí, což je 97,37 % a neúspěšní u jediné (2,63 %) (tab. 21). V tab. 12 jsou údaje o úspěšnosti našeho odhadu o určení velikosti a počtu vrhů u 28 ks vybraných ovcí v ŠZP Žabčice za rok 2009. Správně jsme určili jedináčka v 9 případech (32,14 %) a nesprávně u 7 ks ovcí (25 %). Dvojčata jsme určili správně v 11 případech (39,29 %) a trojčata v jednom případě (3,57 %). Ve druhém chovu téhož roku jsme odhadovali počty plodů u vybraných 37 ks ovcí. Jedináčka jsme stanovili správně v 5 případech (13,51 %), dvojčata ve 22 případech (59,46 %) a trojčata v 5 případech (13,51 %). V případě určení jedináčka jsme chybovali u 4 ks ovcí (10,81 %) a při určení dvojčat u jedné ovce (2,7 %) (tab. 25). Rychetská (2008) stanovila v roce 2007 správně dvojčata u 31,39 % bahnic. Za rok 2010 se v ŠZP Žabčice celkem narodilo 9 jedináčků (31,03 %), 17 dvojčat (58,62 %) a 3 trojčata (10,34 %) (tab. 13). V tomtéž roce na farmě Mohelno to bylo 5 44
jedináčků (13,16 %), 22 dvojčat (57,89 %), 9 trojčat (23,68 %) a dvě ovce zůstaly jalové (5,26 %) (tab. 26).
V tab. 5 jsou zaznamenány údaje o jednotlivých plemenech chovaných v ŠZP Žabčice za rok 2007 – 2020. Celkem se zde chovalo 34 ks ovcí plemene charollais a narodilo se celkem 65 jehňat. Celková plodnost byla v tomto období 191 %, což vysoce přesahuje plemenného standardu. Plodnost tohoto plemene je 150 – 170 % (Horák, Pinďák, Mareš, 2004). Počet živě narozených jehňat byl 54, což odchov snižuje na 159 %. Plemene oxford down se chovalo 19 ks, s počtem narozených jehňat 31 ks a celkovou plodností 163 %, což odpovídá plemennému standardu. Plodnost tohoto plemene je 150 – 170 % (Horák, Pinďák, Mareš, 2004). Mrtvě narozených jehňat u tohoto plemene bylo 7 ks a odchov se tím snížil na 126 %. Celkem se zde chovalo 32 ks plemene suffolk. Narodilo se 59 jehňat. Celková plodnost činila 184 %, což mírně přesahuje hranici plemenného standardu. Plodnost tohoto plemene je 170 – 180 % (Horák, Pinďák, Mareš, 2004). Živě narozených jehňat bylo 53 ks a odchov se tím snížil na 166 %. Plemene merinolandschaf se chovalo 25 ks, s celkovým počtem narozených jehňat 52 ks a celkovou plodností 208 %, což vysoce přesahuje hranici plemenného standardu. Plodnost tohoto plemene je 160 – 180 % (Horák, Pinďák, Mareš, 2004). Mrtvě narozených jehňat bylo 6 ks, čímž se odchov snížil na 184 %. Celkově se zde chovalo 110 ks ovcí, počet narozených jehňat dosáhl 207 ks a celková plodnost 188 %. Počet živě narozených jehňat byl 177 ks, čímž se odchov snížil na 161 %. Na farmě Mohelno se v letech 2007 – 2010 chovalo celkem 124 ovcí plemene zwartbles, počet narozených jehňat činil 220 ks a celková plodnost tedy dosahuje 177 %, což odpovídá plemennému standardu. Plodnost tohoto plemene je 160 – 180 % (Horák, Pinďák, Mareš, 2004) (tab. 17). Poměr pohlaví narozených jehňat v ŠZP Žabčice v letech 2007 – 2010 byl 102 beránků, což je 49,28 %, a 105 jehniček, což je 50,72 % z celkového počtu 207 narozených jehňat (tab. 6). Dle Rychetské (2008) byl poměr pohlaví ve stádě v roce 2007 52,04 % beránků a 47,96 % jehniček. Tab. 15 udává velikosti vrhů v letech 2007 – 2010 v ŠZP Žabčice u každého plemene zvlášť. Plemeni charollais se narodilo 8 jedináčků (23,53 %), 21 dvojčat (61,76 %) a 5 trojčat (14,71 %) z celkového počtu 65 jehňat. U plemene oxford down to bylo 10 jedináčků (52,63 %), 6 dvojčat (31,58 %) a 3 trojčata (15,79 %) z celkového počtu 31 jehňat. Ovcím plemene suffolk se narodilo 7 jedináčků (21,875 %), 23 dvojčat 45
(71, 875 %) a 2 trojčata (6,25 %) z celkového počtu 59 jehňat. U plemene merinolandschaf to bylo 5 jedináčků (20 %), 13 dvojčat (52 %) a 7 trojčat (28 %) z celkového počtu 52 jehňat. V tab. 14 jsou konečné velikosti vrhů v ŠZP Žabčice v letech 2007 – 2010 z celkového počtu 207 narozených jehňat od 110 obahněných ovcí. Narodilo se 30 jedináčků (27,27 %), 63 dvojčat (57,27 %) a 17 trojčat (15,45 %). Tab. 27 udává celkové počty velikosti vrhů u plemene zwartbles v letech 2007 – 2010. Narodilo se 34 jedináčků (27,42 %), 72 dvojčat (58,06 %), 14 trojčat (11,29) a 4 ovce zůstaly jalové (3,23 %). Celkem se narodilo 220 ks jehňat.
Tab. 16 udává do jaké míry jsme byli úspěšní v odhadu stáří gravidity v ŠZP Žabčice za rok 2009 u vybraných 22 ks ovcí. Skutečné průměrné stáří gravidity vybraných ovcí bylo 56,5 dne. U 13 ks ovcí, což je 59,1 %, činila naše odchylka v odhadu max. 5 dnů od skutečného stáří březosti, u 7 ks ovcí, což je 31,8 % byla naše odchylka od skutečnosti 6 – 10 dnů a ve dvou případech (9,1 %) jsme se zmýlili o více než 15 dnů od skutečného stáří březosti. Dle Horáka a kol. (2004) lze ultrazvukovou diagnostikou březost i četnost vrhu určit již od 28. dne gravidity. Úspěšnost odhadu délky březosti v době vyšetření u vybraných ovcí (35 ks) plemene zwartbles je uvedena v tab. 30. Skutečné průměrné stáří gravidity vybraných ovcí bylo 63 dní. U 5 ks ovcí, což je 14,29 %, byla naše odchylka v odhadu do 5 dnů od skutečného stáří březosti, u 15 ks ovcí, což je 42,86 %, činila naše odchylka 6 – 10 dnů od skutečného stáří březosti, u 9 ks ovcí, což je 25,71 % byla naše odchylka 11 – 15 dnů od skutečného stáří březosti a v 6 případech jsme se zmýlili v odhadu o více než 15 dnů od skutečného stáří březosti. V 61 – 75 dnech gravidity lze diagnostikovat březost na 100 % (Ganaie et al., 2009). Při vyšetřování jsme také sledovali vliv kvality náplně na počet plodů u plemene zwartbles, u vybraných 102 ks ovcí, v letech 2006 – 2009. Kvalita náplně byla hodnocena od nejslabší (č.1) až po výbornou (č.5). V tab. 28 a 29 je uvedena kvalita náplně a její vliv na početnost vrhu. U kvality náplní 3 – 5 (dobrá – výborná) se narodilo 113 jehňat, především dvojčat a trojčat, z celkových 189, což činí 59,79 % a u kvality náplní 1 – 2 (slabé) se narodilo 76 jehňat, což je 40,21 %.
46
6
ZÁVĚR
Cílem této diplomové práce byla diagnostika březosti u vybraných plemen ovcí pomocí ultrazvuku. Březost jsme zjišťovali ve dvou chovech, v rozmezí let 2006 – 2009 a u ovcí plemene zwartbles, merinolandschaf, oxford down, suffolk a charollais. Celková plodnost na farmě Mohelno odpovídá plemennému standardu, zatímco ŠZP Žabčice ho značně převyšuje. Problémem zde je ale mnoho mrtvě narozených jehňat, což může mít několik příčin. Jedním z důvodů může být nesprávná výživa bahnic během březosti a především na jejím konci, kdy jsou pravděpodobně překrmovány a poté tedy dochází k těžkým porodům a rodí se příliš velké plody. Mezi další faktory patří vliv plemene a také doba, kdy k porodům dochází. Zejména u nočních porodů je riziko komplikací vysoké, je tedy nutná i lepší organizace práce. V chovu Mohelno byla úspěšnost diagnostiky gravidity ve sledovaných letech kolem 98 %, v ŠZP Žabčice jen kolem 85 %, což je také ovlivněno dlouhým připouštěcím obdobím, kdy některé ovce v době vyšetření byly ještě jalové nebo březí jen velice krátkou dobu. Při stanovování počtu plodů jsme byli v obou chovech nejvíce úspěšní u odhadu dvojčat, následně i jedináčků, u kterých jsme ale také více chybovali. Detekce trojčat zatím zůstává stále dost problematická. Počet a velikosti vrhů v obou chovech jsou v podstatě na stejné úrovni, nejvíce se rodí dvojčat, poté jedináčci a nakonec trojčata. Tendence a snaha v chovech je samozřejmě zvyšovat počty trojčat na úkor jedináčků. Mezi jednotlivými plemeny se liší plemeno oxford down, převažují u něj narození jedináčci, naopak u plemene merinolandschaf převažují trojčata nad jedináčky. Průměrné stáří březosti, kdy byli ovce vyšetřovány bylo 56, resp. 63 dní od oplodnění. Lze z toho tedy usoudit, že vhodná doba pro vyšetření březosti a stanovení počtu plodů se pohybuje v rozmezí 40 – 60 dnů od zabřeznutí. Také můžeme říci, že při vyšetření je vhodné stanovit i kvalitu náplně, která má vliv na počet plodů v děloze. Jedním z nejdůležitějších faktorů, který hraje roli při vyšetřování březosti, jsou zkušenosti operátora, který je v našich podmínkách schopen vyšetřit 30 až 50 zvířat za hodinu. Záleží samozřejmě na chovateli, zda chce pouze stanovit březost nebo i počet plodů, tím se doba vyšetření jedné ovce mění, resp. prodlouží.
47
7
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Axmann R., 2005: Zásady pro správné připouštění ovcí. Náš chov, LXV, 11, 40 – 41 s.
Brown D., Meadowcroft S., 1989: The Modern Shepherd. Farming Press, Ipswich, UK, ISBN 0-85236-188-2
Doležal R., Kudláč E. et al., 2000: Veterinární porodnictví. Vydání první, VFU Brno, 193 s.
Drost W.T., 2002: Basic ultrasound physics in Textbook of veterinary diagnostic radiology. 4.vydání, W.B. Saunders Company, USA, 20-27 s., ISBN 0-1216-8820-9
Fayez J., Marai M., Owen J.B., 1987: New Techniques in Sheep Production. Butteworth & Co. (Publishers) Ltd., England, ISBN 0-408-10134-2
Ganaie B.A., Khan M.Z., Islam R., Makhdoomi D.M., Qureshi S., Wani G.M., 2009: Evaluation of different techniques for pregnancy diagnosis in sheep. Small Ruminant Research, 85 (2 – 3): 135 – 141 s.
Gajdošík M., 2000: Plodnost a viacplodnosť – významný fenomén v chovu oviec. Agrárne noviny, Príloha Rolnických novín, 20.1.2000, 1 a 4 s.
Gajdošík M., Polách A., 1984: Chov oviec. Príroda, Bratislava, 360 s., ISBN 64-01084
Grygar I., Kudláč E., 1997: Ultrasonografie ve veterinárním porodnictví a gynekologii. Slezan, Hlučín, ISBN 80-901948-6-9
Henderson D., 1990: The veterinary book for sheep farmers. Farming Press, Ipswich, UK, ISBN 0-85236-189-0
48
Horák F. et al., 1999: Chov ovcí. Nakladatelství Brázda s.r.o., Praha, 168 s., ISBN 80209-0248-8
Horák F. et al., 2004: Ovce a jejich chov. Nakladatelství Brázda s.r.o., Praha, 304 s., ISBN 80-209-0328-3
Horák F. et al., 2006: Suffolk – uznávané masné plemeno ovcí. Svaz chovatelů ovcí a koz v ČR, Brno, 126 s., ISBN 978-80-254-1413-2
Horák F., Pinďák A., Mareš V., 2004: Atlas plemen ovcí a koz chovaných v České republice. Svaz chovatelů ovcí a koz v ČR, Brno, 96 s., ISBN 80-239-1932-6
Jelínek P., Horák F., Polách A., 1988: Chov ovcí. MZLU v Brně, Brno, 187 s.
Jelínek P., Koudela K. et al., 2003: Fyziologie hospodářských zvířat. MZLU v Brně, Brno, 414 s., ISBN 80-7157-644-1
Kliment J. et al., 1989: Reprodukcia hospodárskych zvierat. Príroda, Bratislava, 392 s., ISBN 80-07-00027-5
Kostecký M., Krajničáková M., Halagan J., Maraček I., 2004: Výběr negravidních ovcí na základě výsledků ultrasonografického vyšetření. Výzkumný ústav veterinární medicíny a Ústav fyziologie, Univerzita veterinárního lékařství, Košice, [online], [citováno dne 15.4.2010], dostupné z
Koželuh V. et al., 1962: Špeciálna zootechnika, Štvrtý diel, Chov oviec. Slovenské vydavatelstvo podohospodárskej literatúry, Bratislava, 64-094-62
Kuchtík J. et al., 2007: Chov ovcí. MZLU v Brně, Brno, 112 s., ISBN 978-80-7375094-7
Louda F. et al., 2001: Inseminace hospodářských zvířat se základy biotechnických metod. ČZU Praha – AF, ISBN 80-213-0702-1 49
Marvan F. et al., 2003: Morfologie hospodářských zvířat. Nakladatelství Brázda, s.r.o., Praha, 328 s., ISBN 80-209-0319-4
Morand – Fehr P., Boyazoglu J., 1999: Present state and future outlook of the small ruminant rector. Small Rumin. Rcs., r. 34, č. 3, 175 – 188 s.
Najman K., Sonografie [online], [citováno dne 7.4.2010], dostupné z
Ochodnický D., Poltársky J., 2003: Ovce, kozy a prasata. Príroda, s.r.o., Bratislava, ISBN 80-07-11219-7
Ondruch T., 2003: Pasme ovce, Valaši. Rožnov pod Radhoštěm, ZO Český svaz ochránců přírody – Salamandr, 40 s.
Polák J., 1975: Zajišťování březosti u ovcí pomocí ultrazvuku. Diplomová práce (nepubl.), VŠZ v Brně, Brno, 31 s.
Rodriguez I., Jimenez C., Hernandez H., 2000: A microscopical study of uterine lining modification, binucelate cell numbers and trophoblastic development, at day 14, 20 and 24 of gestation in single and multiple pregnancies in sheep. Small Rumin. Rcs., 35, 1 a 4 s.
Rychetská M., 2008: Zpřesnění diagnostiky gravidity ovcí. Diplomová práce (in MS, dep. knihovna MENDELU v Brně), MZLU v Brně, Brno, 63 s.
Sambraus H.H., 2006: Atlas plemen hospodářských zvířat. Nakladatelství Brázda s.r.o., Praha, ISBN 80-209-0344-5
Sergeev L., Kleeman D.O., Walker S.K., Smith D.M., Grosse T.I., Seamark R.F., 1990: Real – time ultrasound imaging for predicting ovine fetal age. Theriogenology 34
50
Schneiderová P., 2001: Tendence v chovu ovcí. Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha, ISBN 80-7271-082-6
Štolc L. et al., 1999: Chov hospodářských zvířat (Chov koní, ovcí a skotu). ČZU v Praze a ISU Praha, ISBN 80-213-0478-2
Vaněk D., Štolc L. et al., 2002: Chov skotu a ovcí. ČZU v Praze a ISV Praha, ISBN 8086642-11-9
51
