2011 Deník Peru
Lenka Sklenářová Luděk Vondruška
23. 7. – 14. 8. 2011
Osoby Průvodkyně: Iva Účastníci zájezdu: Milan, Jarka, Petr, Monika, Mirek, Helena, Ivan, Luděk, Lenka Místní průvodci: David (Huaráz), José (Puno,Titicaca), José (Cuzco)
Prolog Rozhodnutí strávit dovolenou v Peru padlo někdy v únoru a vzniklo vcelku prostě. Přišel katalog Adventury, prohlíželi jsme si ho a soustředili se zejména na zájezdy poznávací a ještě lépe turistické v období červenec – srpen (kvůli Lenčiným prázdninám). Tímto filtrem prošly dvě varianty – poznávací zájezd do Číny nebo treking a památky v Peru. Jelikož se Luděk chtěl do Peru podívat už dávno, Čína vypadla a bylo rozhodnuto. Díky tomu, že vše podstatné zajišťovala cestovka, na nás zbylo jen zkontrolovat výstroj, naimpregnovat bundy, boty a batohy (což se naštěstí později ukázalo jako zcela zbytečné, protože počasí bylo prakticky po celou dobu slunečné) a nechat se naočkovat. Očkování jsme maličko podcenili a doháněli ho na poslední chvíli. Nakonec jsme si nechali dát jen žloutenku A+B a břišní tyfus. Tetanovku máme automaticky, snažili se nám ještě vnutit žlutou zimnici, ale ta v horách nehrozí, takže jsme se nedali zlomit a odmítli. Po pěti měsících od onoho rozhodnutí se konečně přiblížil den D, batohy jsou sbalené, naposledy jsme se vykoupali a ráno nás čeká odjezd na Ruzyni, let do Paříže a přestup na dlouhý let na jihozápadní polokouli, vlastně čtvrtkouli, do Limy. Jsme zvědaví, co nás čeká. O programu sice představu máme, ale teorie je jedna věc a praxe druhá. Věříme, že treky v horách i prohlídky světoznámých i méně známých památek budou stát za to a my si užijeme výbornou dovolenou plnou jedinečných zážitků.
Nejvyšší bůh Virakoča
-1-
Sobota 23.7. - Odlet Ráno vstáváme před 3. hodinou, ve 4 přijíždí Radka a veze nás do Prahy na letiště. Tam trochu bloudíme, protože Luděk automaticky míří na stejné místo jako při minulé cestě do USA, jenže tam nikdo není. Koukáme do pokynů, zjišťujeme omyl a vyrážíme na opačnou stranu letiště. Mezitím volá zástupce Adventury, kde jsme, vysvětlujeme omyl a brzy se připojujeme k ostatním. Po nezbytných odbavovacích manévrech čekáme na nástup do letadla. Čas si krátíme pročítáním informačních materiálů k zájezdu, Lenka se snaží učit španělská slovíčka. V Praze je modrá obloha a vypadá to na pěkný den. My si ale vezeme čepice a rukavice. Ačkoli míříme kousek jižně od rovníku, můžeme se dočkat i mrazu. Kupodivu se podařilo vše zabalit do kletrů, včetně spacáků a karimatek. Řídíme se heslem "co nemám, nepotřebuju." Ruzyni opouštíme v 7:30, do Paříže přilétáme v 9:00. Letiště Charles de Gaulle je obrovské, k dalšímu terminálu se přesouváme autobusem, následuje další odbavovací kontrola, chvatně dopíjíme litr vody, aby nám zbyla alespoň láhev, do které si pak budeme moci nabrat vodu na cestu, pak opět pípání a osahávání místními "Security". Prakticky bez zastávky nastupujeme do Boeingu 777, směr Lima, hodina času na přestup byla tak akorát. V 10:58 se letadlo rozjíždí a opouštíme Paříž a brzy i Evropu a míříme přes Atlantik k Jižní Americe. Bohužel v sestavě sedadel 3-4-3 máme prostřední místa, takže jsme o výhledy z okýnek ochuzeni. Zato celá naše devítičlenná skupinka má místa vedle sebe, aspoň se můžeme trochu seznámit už během letu. Zhruba po dvou hodinách dostáváme oběd - kuře s rajskou omáčkou a kroupami, rajčata s mozzarellou, rohlíčky, máslo, sýr, koláčky, kávu, vodu. Máme dojem, že se o nás starají lépe než Američané u Delty. Postupně nastává nudná fáze letu, lidé pospávají, sledují filmy, průběh letu nebo bloumají po letadle. Ve 20:30 našeho času (13:30 peruánského) nastává historický okamžik, kdy překračujeme rovník a ocitáme se na jižní polokouli. Kousek za našimi sedadly nacházíme nouzový východ s malým okénkem, kterým můžeme vyhlédnout ven a zahlédnout Amazonku a okolní pralesy. Kolem 16 hodiny místního času přistáváme v Limě, po chvíli napětí se setkáváme i se svými batohy (tedy kromě Ivana, kterému batoh nedorazil, snad přiletí zítra a pošlou ho za námi). Procházíme všemi kontrolami, v příletové hale už na nás čeká Iva, jejíž blonďatá hlava mezi tmavými domorodci září na dálku. Cestou míjíme několik taxikářů nabízejících své služby, jsou slyšet, ale nejsou nijak otravní, my máme dopravu zajištěnou, zájem tedy nemáme a tak nás v klidu nechají jít. Venku už stojí domluvený taxík, jeho řidička Berta se s Ivou dlouho zná, a veze nás přes město do hotelu Melodia, který je sice na rušném místě, ale není to daleko od letiště. Ulice v okolí letiště jsou šedivé a nevábné, ale nijak výrazně se neliší od ulic jihoevropských měst. Místní řidiči s oblibou používají klakson, což oceníme zejména v noci, kdy troubení pod okny neustane ani ve dvě ráno. V jídelně si děláme krátkou informační schůzku, co a jak bude zítra, pak se rozcházíme na pokoje vyčlenit z batohů zbytné věci do depozitu, který zůstane v Limě, zatímco odlehčené batohy s námi poletí ráno do Huarázu. Kolem 21 hodiny je hotovo a jdeme spát. Udivují nás místní okna, která vypadají spíš jako dvířka příborníku – žádné těsnění, jen sklo na pantech a okolo škvíra. Jsme v tropickém pásu, ačkoli je zima a v Limě je zataženo nízkou oblačností, je pořád dost teplo na to, aby nebylo třeba řešit topení.
-2-
Neděle 24.7. – Huaráz
Huascarán z letiště v Antě
Kuřata na prodej
Výlet na Punta Ventana
Ráno vstáváme kolem 5 hodiny, nedá se moc spát, neustále troubící auta pod okny nás rušila celou noc a navíc se kolem 2 hod. ráno zapnula televize. Očekávání dalšího přeletu a nových zážitků Lenku nenechá v klidu. Snídáme kolem 6 hodiny – müsli s jogurtem, ovoce, chléb, housky, marmeláda, salám, sýr, buchta, zkrátka parádní výběr. Ochutnáváme také první čaj z kokových lístků. Není nijak zvláštní, chutná trochu jako kopřivy. V 6:30 přijíždí taxík a opět odjíždíme na letiště. Jako obvykle procházíme pečlivými kontrolami, naštěstí je u nás vše celkem bez problémů. Luďkovi sice šacují batoh, ale bez následků, Lenka naopak prochází i s kapesním nožíkem. Možná si ty batohy spletli. Hůř je na tom Petr, který si neprozřetelně zabalil cestovní nářadí s nožíkem, šroubováky a kleštěmi, které bez milosti končí ve sběrném koši. Asi v 8:15 odlétáme maličkým vrtulovým letadlem do Huarázu, přesněji na letiště v Antě. Maličkým znamená, že kromě naší desetičlenné skupiny letí ještě asi 5 dalších lidí a tím je letadlo téměř plné. Abychom se dostali ke svým sedadlům, museli jsme se hodně předklonit. Výhodou ovšem je, že všichni sedí u okénka. Krátce po startu vylétáme z mlhy, nízké mraky, které halí Limu zůstávají pod námi a nahoře je jen modrá obloha zalitá sluncem. Dole se pomalu vynořují hory, takže si užíváme vyhlídkový let. Po přistání na letišti v Antě vystupujeme a přímo za miniaturní letištní budovou se tyčí majestátný masiv Huascaránu, převyšující údolí o několik výškových kilometrů. Obloha je naprosto bez mráčku, slunce svítí a navzdory výšce kolem 3000 metrů nad mořem je teplo. Nasedáme do minibusu Mercedes (to je celkem výjimka, obvykle tu jezdí Toyoty), který nás odváží do Huarázu do hostalu Churup. Zjišťujeme, že Peru je země retardérů, ve městech jsou snad všude, řidiči musí každou chvíli téměř zastavit a opatrně je přejet. Spousta jich je i na hlavních silnících na začátcích a koncích měst a vesnic. Bohužel zatím nemáme připravené pokoje, proto odkládáme batohy v depozitu a jdeme nahoru, kde je velká místnost s krbem a terasa s výhledem na okolí. Vysoká nadmořská výška je znát, výstup do 4. patra dá docela zabrat, každý je hned zadýchaný. Nejhůř je na tom Monika, kterou hned po příletu rozbolela hlava a není jí dobře. Všichni si dáváme čaj z koky, který prý pomáhá, a kocháme se výhledem na okolní hory. Kolem poledne se jdeme podívat do města, ulice jsou plné lidí, kolem náměstí sedí babky prodávající pletené zboží, které během čekání na zákazníky dál pletou. Ponožky a čepice ze surové ovčí vlny už napohled vypadají značně kousavě. Náměstí je pěkné, upravené, ale je znát, že se město potýká se zemětřeseními – např. kostel se teprve postupně znova -3-
Peruánské zajímavosti a fakta Hřbitovy – i když člověk zemře, čas od času se za ním jeho rodina vypraví na návštěvu, udělají si piknik přímo na jeho hrobě, hodují a povídají si s ním. Na hřbitovech pak zůstávají haldy odpadků. Praní – pere se přibližně jednou týdně, buď v potoce nebo ve škopku ručně. Prádlo se pak suší rozházené na keřích a zídkách, málokdy si natáhnou šňůru. Obzvlášť zajímavé je sušení prádla na keřících hned vedle prašné silnice. O smyslu takového praní a hlavně následného sušení máme pochybnosti. Elektrická síť – v Peru mají 220V, ale na rozdíl od nás 60 Hz. Většina moderních nabíječek a dalších zařízení se s tím dokáže bez problémů vyrovnat. Zásuvky jsou univerzální, mají otvory pro naše kulaté kolíky i pro americké ploché. Mobilní telefony – je potřeba trojpásmový telefon, sítě pracují v americkém standardu. Signál je bez problémů ve městech, v horách pochopitelně žádný signál není. Podobně se nedovoláte ze silnic mezi městy, které vedou pustinou.
staví. Domy jsou zvenku často neomítnuté a špinavé, ale obchody uvnitř se ničím neliší od obdobných obchodů kdekoli jinde. Jsou čisté, na zemi dlažba, skleněné vitríny, osvětlení. Záhy zjišťujeme, že pravidla dopravy jsou tu velmi volná. Červená na semaforu má jen lehce doporučující charakter, lidé na červenou v klidu přecházejí, auta většinou zastavují, ale spoléhat se na to nelze. Asi ve 14 hodin vyrážíme na malý výlet za město na vyhlídkový vrcholek Punta Ventana, abychom si zvykali na pohyb v této výšce. Stále je krásně teplo, slunce svítí, poměrně prudce stoupáme vzhůru. Když k tomu přidáme nadmořskou výšku, nedá se jít moc rychle. Vede nás místní průvodce David (35), který s námi půjde i na Santa Cruz trek. Je zkušený, drží ideální tempo, občas zastavuje a upozorňuje na různé zajímavosti o zdejší přírodě i lidech. Jeho výklad doplňuje i naše průvodkyně Iva. Postupně stoupáme pěšinkou vedoucí křivolakou roklí, vytvořenou v měkkém slepenci, vzhůru. Kolem 16 hodiny jsme nahoře na jakési mírně zvlněné náhorní plošině, odkud je krásný výhled na okolní hory i město pod námi. Fouká tu silný vítr, takže se přioblékáme a pokračujeme za Davidem přes plošinu a opět dolů. Sestupujeme kolem obrovského kříže, který slouží jako oblíbený cíl výletů místních lidí. V 19 hodin ještě vyrážíme na večeři. Zapadli jsme do nějaké malé hospůdky, kde nám hned vrazili jídelní lístek. Luděk vsadil na jistou a dal si ¼ kuřete, Lenka zkouší polévku. Kuřete je opravdu pořádný kus, sotva se dá sníst. Polévky je obrovská mísa, je hustá, s nudlemi, masem a vejcem, ta se prostě sníst nedá. Lenka zvládla sotva polovinu a trávila ji ještě další den. Po návratu do hotelu jdeme ještě na chvilku na terasu, odkud jsou krásně vidět hvězdy, souhvězdí ale vůbec nepoznáváme. Pak ještě chvilku relaxujeme u krbu s hořícím ohněm a po chvíli jdeme spát.
-4-
Pondělí 25.7. Chavín de Huantar se nekoná, Laguna Churup je lepší
Vzhůru k jezeru …
Školní docházka Peru je školní docházka povinná, ale v horských vesničkách je realita časti jiná. Nikdo nekontroluje, zda děti do školy dorazily nebo ne, takže pokud je například práce na poli, děti prostě do školy nejdou. Dalším problémem je i to, že škola je často v jiné vesnici, která může být vzdálená i několik hodin cesty, což pochopitelně docházení výrazně komplikuje. Ani v případě, že je škola přímo ve vesnici, není vyhráno. Přítomnost školy automaticky neznamená přítomnost učitele, ten tam třeba přijede jen na jeden týden v měsíci, po zbytek času je škola prázdná. Škola jako taková je zdarma, ale je třeba platit vedlejší náklady – školní pomůcky, obvykle se nosí školní uniforma, oblečení na tělocvik. To vše bývá pro vesnické rodiny problém. Naštěstí existuje řada nadací, které se snaží Peruáncům pomoci. Naše průvodkyně Iva například pracuje v české Nadaci Inka http://www.inkaperu.cz
Ráno vstáváme kolem 6 hodiny, od sedmi je snídaně, v nabídce jsou housky, máslo, marmeláda, ovoce, káva, čaj, džus. Původní plán, výlet do Chavínu de Huantar, musíme zrušit, protože tam na dnešek vyhlásili sanitární den a je zavřeno. Iva nám nabízí několik variant, nakonec souhlasíme s tím, že Chavín vypustíme definitivně a místo toho si uděláme trek k jezeru Churup. Z hlediska potřebné aklimatizace je to nakonec lepší, protože do Chavínu bychom se vezli, zatímco tady půjdeme pěkně po svých do výšky 4450 metrů nad mořem. V 8 hodin na nás čeká před hostalem David a místní collectivo – malá dodávka Toyota pro asi 15 lidí. Našlapeme se do ní, moc pohodlné to není, ale hodinku to vydržíme. Brzy opouštíme Huaráz a silnice se mění na prašnou. Postupně drncáme po výmolech a kamenech vzhůru, projíždíme vesničkami s domky z vepřovic a pozorujeme, jak žijí místní rolníci. Pasou dobytek, pěstují různé plodiny (ale teď je „zima“ a políčka jsou většinou prázdná), děti pomáhají. Je zde sice povinná školní docházka, ale nikdo moc nekontroluje, zda ji děti z horských vesniček dodržují. Cestou dojíždíme malý autobus, nevěříme vlastním očím, že se na silničku vejde, připadá nám, že naše Toyota je tak akorát. Skutečně, autobus má problémy, na několika místech vystupuje chlapík s krumpáčem a odvaluje z cesty balvany. Zhruba po hodině jízdy a drncání přijíždíme do osady Pitec, kde je malý plácek pro auta a zároveň výběrčí poplatků za vstup do národního parku Huascarán. Platí se na celý týden najednou, takže lístek ještě užijeme na zítřejší trek. Od Davida dostáváme balíčky se svačinou (2 housky se sýrem a salámem, čokoládová tyčinka, slané krekry, banán, mandarinka) a vodu. Vzápětí začínáme stoupat kamenitou pěšinkou vzhůru. Je nádherně modrá obloha bez mráčku, slunce pálí a před námi se otevírají výhledy na okolní hory. David nám je sice jmenuje, ale názvy se z hlavy hned vypaří. Pamatujeme si jen Churup, protože tam je cíl dnešního výletu. Stoupáme zvolna, rychlejší tempo nelze volit, člověk se v téhle výšce snadno zadýchá. Často odpočíváme, pijeme a kocháme se. David je zkušený vůdce, přesně ví, jak jít, abychom to zvládali. Poslední část cesty prudce stoupá kolem krásného vodopádu, místy je potřeba předvést základní lezecké schopnosti, ale terén není nijak obtížný. Krátce po 12 hodině dorážíme k jezeru Churup, máme nový výškový rekord – 4450 m. Před námi se rozprostírá nádherně modrá hladina jezera a za ním se o více než 1000 metrů výše tyčí zasněžený vrchol Churup. Na placatých kamenech kolem -5-
Nový výškový rekord – 4450 m
jezera se sluníme, svačíme a kocháme se výhledy do okolí. Nechce se nám tohle místo opustit, ale David je neúprosný a kolem 13 hodin velí k cestě zpět. Sestupujeme jinou cestou, která je sice prudší, ale je zde natažené jisticí lano. Pro nás feratisty to není žádný problém, někteří se trochu trápí, ale nakonec úspěšně sestupují všichni. Pak už pokračujeme známou stezkou dolů k parkovišti, kde na nás čeká collectivo. Dojídáme zásoby a po 15 hodině drncáme stejnou cestou dolů do hostalu. Chvilku si odpočineme a vyrážíme do města vybrat trochu peněz (část dolarů jsme „chytře“ nechali v depozitu v Limě) a doplnit zásoby – vodu a nějaké bonbony pro děti z vesnic, kterými zítra půjdeme. Peru je, co se týče jídla, opravdu levná země: 2,5 l vody – 2 Soly (13 Kč), 400g bonbonů 4 S, 2 muffiny 1 S. Po návratu do hostalu pácháme hygienu, dobalujeme věci na trek a lenošíme u krbu.
-6-
Úterý 26.7 – Trek Santa Cruz, Vaqueria, první noc
Památník expedice Peru 70
Zemětřesení 1970 Dne 31. května 1970 postihlo oblast Husacaránu zemětřesení o magnitudě 7,8 s epicentrem 135 km od Huascaránu. Od severního vrcholu se odlomila 2 km dlouhá a 70 až 90 m silná vrstva sněhu a zřítila se 800 metrů západní stěnou. Hlavní proud zničil město Ranrahirca a boční proud město Yungay. Současně se severní stěnou směrem k jezeru Llanganuco zřítila menší lavina, která pod sebou pohřbila tábor expedice českých horolezců. Na místě původního Yungay je dnes pietní památník, nové město je postavené o kus vedle.
Ráno vstáváme tradičně po šesté, v sedm jsme sbalení a odjíždíme celkem pohodlným minibusem Mercedes z Huarázu. Trochu jsme se báli, abychom několikahodinovou cestu nemuseli absolvovat v malé a nepohodlné Toyotě, ale jsou na nás hodní. Jedeme údolím dolů, kolem letiště v Antě do Yungay. Tam si letmo z auta prohlížíme památník zemětřesení z roku 1970 a vzápětí už stoupáme po prašné silnici nespočetnými serpentinami vzhůru do hor. Na chvíli zastavujeme u vstupu do národního parku, chlapík kontroluje vstupenky a všichni se musí zapsat do knihy. Nevíme proč, ale skoro všude po nás vyžadují i věk, někteří se naoko bouří. Venku prodává domorodá babka vařenou kukuřici se sýrem za 1,5 S. Kupujeme si vzorek, není to špatné. Pokračujeme dál vzhůru okolo nádherných jezer Llanganuco, mezi nimi stavíme a stoupáme kousek nahoru na morénu, kde stojí památník katastrofálního zemětřesení z 31.5.1970, při kterém zahynula i česká horolezecká expedice, snažící se vystoupit na Huascarán. Hora se nevinně tyčí přímo nad námi, na její stěně je stále vidět hnědá skvrna, odkud se její část odtrhla. Sice jsme nikoho z účastníků osobně ani zprostředkovaně neznali, ale byli z našeho kraje a o to je toto místo působivější. Zanedlouho pokračujeme prašnou silničkou dál. Cesta opět prudce stoupá, projíždíme jednu serpentinu za druhou a kocháme se výhledy na okolní hory. Provoz je tu velmi malý, potkáváme jen dva cyklisty na horských kolech a náklaďák se zásobami, který má co dělat, aby vyjel. Na chvilku stavíme v nejvyšším bodě – 4800 m, ale ten si jako výškový rekord nepočítáme, když nás sem přivezlo auto. Za sedlem opět sjíždíme dolů do osady Vaqueria, kde nás už čekají „šerpové“ a mezci a kde začíná naše výprava. Kromě starého známého Davida s námi jde druhá průvodkyně Yuly, kuchař a dva arieros (mezkaři). Zatímco se bagáž nakládá na mezky, chystají nám malé občerstvení v podobě ovocného salátu zalitého jogurtem – byl výborný, dokonce po něm nikomu nic nebylo. Krátce po 13 hodině karavana mezků odchází a my je znatelně pomalejším tempem následujeme. Cesta nejprve klesá do údolí, pak odbočuje do sousedního údolí Huaripampa a opět začíná stoupat. Procházíme stejnojmennou vesničkou, žije tu asi 50 rodin, mají tu i školu. Lidé se živí hlavně zemědělstvím, chovem dobytka a turistikou. Výpravy podobné naší jsou pro majitele mezků vítaným přilepšením, ačkoli dostávají na naše poměry směšnou částku 10$ na člověka a 5$ na mezka a den. Cestou přes vesnici pochopitelně potkáváme místní -7-
Místní mládež pod dozorem české učitelky
Ostrý štít Chacraraju (6112)
obyvatele, tváří se většinou přátelsky, drzejší děti žebrají o bonbóny, ty opatrnější matky popostrkávají s univerzálním gestem „nestyď se a taky si řekni“. Opouštíme vesnici a pokračujeme nyní už liduprázdným údolím, vlevo vyčnívá ostrý štít hory jménem Chacraraju (6112m). Je trochu podobná Matterhornu, ale výrazně vyšší. Slunce postupně klesá k obzoru a do úzkého údolí přichází stín a s ním chlad. Kolem 17 hodiny přicházíme na první nocležiště Paria, máme tu postavené spací stany, další velký stan jako jídelnu a ještě jeden jako kuchyň. Kousek stranou stojí jeden úzký a vysoký stan, sloužící coby latrína. Za táborem se tyčí nádherný hřeben hor se zasněženými vrcholky, ale v rychle houstnoucím šeru se brzy ztrácí. Zato se objevují tisíce hvězd, které tady vypadají úplně jinak než doma, nepoznáváme jediné souhvězdí. Jisté je, že se středem oblohy táhne zřetelná mléčná dráha a čtveřice hvězd na jihu by měla být Jižní kříž. Na opačné straně je ještě vidět cosi, co vypadá jako Velký vůz, ale je vzhůru nohama a těsně nad obzorem. No, asi to byl on. Velmi rychle se ochlazuje, tak na sebe navlékáme všechny vrstvy oblečení a zalézáme do jídelního stanu, kde je aspoň trochu tepleji. Servis je obdivuhodný: na cestu dostáváme svačinové balíčky – obložené housky, pití, sušenky, ovoce. Než je připravená večeře, máme k dispozici čaj a praženou kukuřici, samotná večeře je tak vydatná, že se ani nedá sníst. První večer je kýbl husté polévky s těstovinami (stojí v ní lžíce) a kuře s bramborem (toho už je rozumná porce). Žasneme, co se dá v takových polních podmínkách připravit. Po večeři si ještě dlouho do noci povídáme – to znamená asi do 20 hod. – a pak jdeme spáchat nějakou tu základní hygienu k ledovému potůčku. Po chvilce zalézáme do spacáků řádně nabaleni. Luděk po chvíli zjišťuje, že mu je až moc teplo a odkládá kalhoty, teprve pak je přijatelně, jen se hůře dýchá, ve výšce 3800 m je už přece jen kyslíku méně a navíc postupně všichni dostáváme rýmu a zalepují se nám nosy.
-8-
Středa 27.7 – Trek Santa Cruz, Punta Union Ráno se budíme za svítání kolem 6 hodiny. Vstávání je kruté, stále mrzne a my musíme sbalit nejen spacáky a karimatky, ale hlavně teplé věci, které nechceme přes den tahat sami a dát do velkých batohů na muly. Co se dá, balíme ve stanu, přestože je malý a různě si překážíme. Venku dobalujeme jen zbytek, ale i to stačí, aby nám pořádně promrzly prsty. Naštěstí průvodci vědí, a tak s radostí vítáme kuchaře, který roznáší podnos s kelímky s maté de coca. S chutí svíráme kelímek v rukou a rozehříváme ztuhlé prsty. Brzy dostáváme i vaničky s teplou vodou na umytí a už je lépe. Po vydatné snídani (káva, čaj, palačinky) opouštíme jídelní stan a v ledovém ranním vzduchu se Snídaně v trávě, tedy ve stanu chystáme na odchod. Obdivujeme „šerpy“, kteří holýma rukama a v sandálech balí stany. Kolem 7:30 konečně vyrážíme. Slunce už sice vyšlo a vrcholky hor jsou nádherně ozářené, ale tady v hlubokém údolí je stále stín a zima. Nutíme se pít, ale jde to ztuha, protože hadičky od picích pytlíků jsou lehce zamrzlé. Trvá to celou hodinu, než se dostaneme na sluníčko. Pak je ale nárůst teploty rychlý a během pár minut končí čepice, rukavice i bundy v batozích. Pomalu stoupáme stále výš, před námi se tyčí vrchol Taulliraju (5840 m), překonáváme výšku 4000 metrů, David jde zvolna a dělá často přestávky, je to Ryma ryma – léčivá rostlina, prý se používala potřeba, stoupání je prudké a kyslíku ubývá. Míjíme jezero Laguna Corazón, které má tvar na rozmluvení malých dětí, jak to fungovalo, srdce, kupodivu z různých pohledů různě orientovaného. nevíme Kousek pod sedlem máme delší pauzu, průvodci pro nás mají připravený ohřátý oběd – neskutečný luxus, ale v té výšce si ho nedokážeme patřičně užít. Po obědě už zbývá jen nějakých 200 výškových metrů a jsme v sedle Punta Union – získáváme nový výškový rekord, 4750 m! V sedle se pochopitelně fotíme a kocháme výhledy na obě strany, na východě je za sousedním hřebenem vidět část amazonského pralesa, tedy spíš mraky nad ním. Pomalu scházíme dolů na druhou stranu sedla, před a pod námi je vidět dlouhé údolí, kterým se budeme v následujících dnech vracet dolů do civilizace. Vrchol, tedy sedlo, je dobyto – 4750 m Dnes nás čeká už jen několik hodin pochodu do tábora Taullipampa ve výšce 4250 metrů. Jsme tu dříve než včera a i údolí je otevřenější, takže ještě svítí sluníčko a je teplo. Využíváme toho, fasujeme vaničku s teplou vodou a jdeme se k řece umýt. Pak ještě nabíráme vodu do lahví na zítřek a čistíme ji pomocí tablet AQUASTERIL. Rozdělat kapsli sice není jen tak, dá to docela zabrat, hlavně když se člověk snaží obsah nasypat do hrdla PET láhve a ne na zem, ale jeho vlastnostmi jsme příjemně překvapeni. Po první chlorové tabletě obsah láhve smrdí jak voda z bazénu, ale druhá tableta je zázračná a voda je po ní skoro bez pachuti i -9-
zápachu. Po skvělé večeři (opět polévka, pak špagety s tuňákem a kompot) si ještě chvíli povídáme a pak odcházíme ke stanům. Stále je jasno a nad námi svítí hvězdy, stan je už teď večer pokrytý jinovatkou, tak se těšíme na další mrazivé ráno.
- 10 -
Čtvrtek 28.7 – Trek Santa Cruz, Alpamayo
První sluneční paprsky v chladném ránu
Alpamayo (5947)
Trek Santa Cruz Jde o populární trek v NP Huascarán mezi osadami Cashapampa nedaleko Carázu a Vaqueria za horským hřebenem. V tomto směru je stoupání mírnější, ale delší, klesání ze sedla Putna Union je pak rychlejší. My jsme šli opačně, od Vaquerie jsme stoupali rychleji a o to lépe se pak šlo z kopce. Přestože sem chodí poměrně velké množství lidí, není to nic hrozného. Žádné zástupy jako v Krkonoších nebo Tatrách se nekonají. Tu a tam jsme někoho potkali, na tábořištích byly někdy dva či tři tábory, ale tak daleko, že se vzájemně ani neviděly.
Ráno vstáváme opět za svítání, kupodivu se spalo celkem dobře a zdá se mi, že ani nebyla taková zima, jako včera. Balíme už o poznání šikovněji, ze stanu vylézáme s úplně zabaleným batohem, takže závěrečná fáze balení, při které nám včera málem umrzly ruce, odpadá. Na východě nad horským hřebenem svítí srpek měsíce, ale nedokážeme určit, zda dorůstá nebo couvá. Nemá tvar D ani C, spíš vypadá jako U. Výhodou tohoto tábořiště je, že sluníčko vychází už během snídaně. Jakmile zahlédneme první paprsky, vycházíme z jídelního stanu a ohříváme se. Na cestu vyrážíme opět kolem půl osmé. Do dalšího tábořiště je to jen kolem tří hodin cesty, ale my máme v plánu odbočku s vyhlídkou na Alpamayo (5947 m) a výstup k ledovcovému jezeru pod ním. Cestička se vine po boku údolí a jen mírně stoupá. David cestou zastavuje a upozorňuje nás na zajímavé rostlinky v okolí. Na keři u cesty roste červeně kvetoucí parazit Pupa, jinde je na zemi zelená rostlinka s listy připomínajícími králičí uši, což je Ankuš pomáhající proti rýmě a kašli. Míjíme základní tábor pro výstup na Alpamayo, cestou se kocháme výhledy na horu. Závěrečný úsek prudce stoupá na morénu jezera. Trochu funíme, ale kolem půl jedenácté jsme tam. Jezero je nádherně matně modrozelené a plavou na něm drobné zbytky ledu z ledovce, který do něj padá na východním okraji. Děláme si tu krátkou pauzu, svačíme a fotíme. Bohužel se trochu kazí počasí, zatahuje se a vzhledem k tomu, že je méně slunce, je také chladněji než v minulých dnech. Po přestávce se vracíme stejnou cestou dolů do hlavního údolí a pokračujeme vpravo podél řeky k dalšímu tábořišti Llamacoral. To se nachází ve výšce 3760 m. Docházíme opět ještě za slunečního svitu (mraky se trochu protrhaly a vypadá to, že bude opět hezky). Ubytováváme se a Luděk ještě hledá vodu na zítra. Řeka protékající pastvinami a dalšími tábořišti moc důvěry nebudí, ale kousek za táborem je vlevo na skále vidět malý vodopád a z něj tekoucí potůček poslouží lépe, přesto pro jistotu znova použijeme AQUASTERIL. Po obvyklé večeři a krátkém povídání se přesouváme do stanů. Tentokrát je o něco tepleji, jinovatka na stanu (zatím) není.
- 11 -
Pátek 29.7 – Trek Santa Cruz, návrat
Pupa parazitující na jiném keři
Ráno už takřka tradičně vstáváme za svítání, noc byla opravdu teplejší než minulé dvě. Přesto je ráno lehce pod nulou a na stanu je opět jinovatka. Lenka se potřebuje zahřát, tak podupává mezi stany. Yuly si toho všimla a přinesla jí švihadlo (žasneme, co všechno s sebou vezou). Balíme a po snídani se vydáváme na poslední relativně krátký úsek do osady Cashapampa. Je opět jasno, teplo a cesta příjemně klesá. Procházíme takovou malou botanickou zahradou, obdivujeme okolní vegetaci i úzké údolí, kterým proudí divoká řeka. Kolem půl jedné procházíme závěrečnou soutěskou a vcházíme do osady. Tam je upravené náměstí s turistickým centrem, kde na nás čeká malé collectivo (naštěstí relativně pohodlné), které nás odveze zpět do Huarázu. Cestou na chvilku stavíme v Carazu na náměstí a v Yungay v místech zničených zemětřesením, kde je dnes park a památník. Nová Yungay stojí kousek vedle. Pak už nás zdrží jen výměna píchlého kola a jsme zpátky v hostalu Churup. Ubytováváme se a hned se jdeme s chutí osprchovat. Luděk jde nahoru pro čaj, až v klubovně si uvědomuje, že tentokrát v pohodě vyběhl schody po dvou. Pak ještě kupujeme víno na večer a scházíme se nahoře v klubovně u krbu. David a ostatní pro nás chystají na osmou hodinu slavnostní večeři, kterou zahajuje přípitek Pisco Sour (našlehaný koktejl z vínovice a vaječného bílku, lehce posypaný skořicí), následuje tamale, což je kukuřice s masem a olivami zabalená v listu a nakonec brambory s kuřecím masem a omáčkou s česnekem. Výborně jsme si pochutnali. Po večeři jsme se rozloučili s Davidem a ještě si chvíli poseděli u krbu s vínečkem.
Výškový profil treku Santa Cruz
- 12 -
Sobota 30.7. – Návrat do Limy
Coca Cola a Inca Kola, rozdíl sotva patrný
Sušení paprik v poušti u pobřeží
Geografie Peru má rozlohu 1,285,216 km2, žije zde přibližně 30 miliónů lidí, z toho asi třetina v Limě a těsném okolí. Peru se skládá ze tří základních geografických oblastí: Selva (džungle) tvoří téměř 60% rozlohy, leží na východě podél hranic s Brazílií a je součástí Amazonského pralesa Costa (pobřeží) je úzký pás podél Tichého oceánu, je to v podstatě poušť, výjimkou jsou jen oázy kolem řek tekoucích z hor. Sierra (hory) je pás hor uprostřed tvořený hřeben And. Je zde i nejvyšší hora Peru a zároveň nejvyšší tropická hora světa Huascarán (6 768 m). V jižní části hor začíná náhorní plošina Altiplano s jezerem Titicaca (3 810 m). Po Tibetu je to druhá největší náhorní plošina světa.
Spalo se nádherně, sice jsme vyfasovali manželskou postel s jednou dekou, o kterou jsme se v noci trochu přetahovali, ale díky tomu, že byla pevně zastlaná pod matrací, skončilo to remízou. Hlavně bylo teplo a dalo se spát nalehko. Vstáváme jako obvykle kolem šesté, dobalujeme a pak jdeme nahoru na snídani. Okny pozorujeme východ slunce nad horami, nádhera. Po snídani se jdeme podívat do městečka, pak se vrátíme zpět do hostalu – do jedenácti mají být vyklizené pokoje a máme dostat i vyprané prádlo. Ve tři čtvrtě na jednu nás pak čeká odjezd k autobusu a dlouhá cesta do Limy. Procházíme znovu Huaráz, hlavní náměstí Plaza de Armas, uličky s obchody, tržiště se stánky, ve kterých za krky visí řady oškubaných slepic a vedle v klecích další živé čekají na svůj osud. Všude nabízejí pletené čepice, rukavice, šály a ponožky. Některé jsou ze surové ovčí vlny – ty nebrat, příšerně koušou, jen se na ně člověk podívá. V cukrárnách mají vystavené načančané dorty, vypadají, že budou velmi sladké. Riskujeme i kopečkovou zmrzlinu v jedné z nich. Nechceme věřit vlastním očím, za dva kornouty po dvou kopečcích chtějí pouhé 2 Soly. Na náměstí se chystá nějaká hudební slavnost, část ulice je uzavřená a rozestavují tu židle. Všude jsou davy lidí, jako v neděli. Po třech hodinách jsme chozením po městě unaveni, dokupujeme nějaké zásoby a vracíme se do hostalu. Tam definitivně dobalujeme, vyklízíme pokoj a čekáme na vyprané prádlo. To dostáváme s asi půlhodinovým zpožděním, Luděk zjišťuje, že mu chybí jedno termotriko. Naštěstí se tričko najde v jiném balíku, takže nakonec je vše v pořádku. Jdeme ještě na chvilku ven, ale brzy se vracíme a stoupáme naposledy nahoru do klubovny na čaj. Jdeme s ním až na terasu, kde krásně svítí sluníčko a je výborný výhled na hory. Před jednou hodinou se přemisťujeme taxíky k autobusu do Limy a brzy opouštíme Huaráz. Autobus je skutečně pohodlný, dvoupatrový (sedíme nahoře), je dost místa na nohy i na šířku, sedačky se dají hodně sklopit, aniž by se omezoval cestující vzadu. Dokonce dostáváme i oběd – kuře s rýží a sladkým bramborem, želé v kelímku a pití (inca kola nebo coca cola). Bereme si od každé jeden kelímek, inca kolu na ochutnání (skutečně má chuť jak rozpuštěné bonbóny) a coca colu pro jistotu. Cestou nám pouští nějaké filmy, ten první je romantika s anglickými titulky, tak člověk aspoň tuší, o co jde, druhý je nějaká šílená jihoamerická akce o obchodu s drogami ve španělštině, tak raději pospáváme. Po skončení filmů vypínají televizi i větrání, takže za chvíli je v autobuse vedro k padnutí. Naštěstí - 13 -
brzy zase vzduch pouští a opět se dá jakž takž přežít. Postupně klesáme z výšky přes 3000 metrů až k moři, zaléhají nám uši a díky rýmě se přetlaku špatně zbavujeme. Pokračujeme podél pobřeží po panamerické dálnici k jihu do Limy. Dopoledne sice krásně svítilo sluníčko, ale u oceánu je klasická zimní inverze s nízkými šedivými mraky, ze které je brzy deprese. Do Limy přijíždíme asi ve 21 hodin, ještě nás čeká dlouhá cesta taxíkem přes město, nejprve pro věci v depositu v hotelu Melodia a pak do čtvrti Callao, kde budeme spát tentokrát. Hotel je pěkný, ale moc si ho neužijeme, už je pozdě a hned ráno zase odjíždíme. Jdeme se osprchovat a kolem 23 hodin uléháme.
- 14 -
Neděle 31.7. – Lima, odlet do Juliacy
Nádherně vyřezávané balkóny v Limě
Lima Hlavní město Peru, žije zde kolem 10 miliónů obyvatel a další přibývají díky přistěhovalcům z venkova. Ti bohužel často končí v chudých slumech na předměstí, takže si moc nepomohou. Vlastní město nijak nevybočuje ze standardu jihoevropských měst. Na širokých čtyřproudých bulvárech proudí tisíce aut, jsou tu nákupní a zábavní centra ale i obyčejné šedivé a zaprášená domy. Limu založil v roce 1535 španělský conquistador Francisco Pizarro jako svoje sídelní město. Postupně se město stalo významným přístavem a obchodním centrem. Přestože Lima leží v poušti a v tropech, má díky chladnému oceánu mírné podnebí s teplotami mezi 20 a 26°C, ale téměř tu neprší. V „zimních“ měsících (červenec, srpen) tu je obvyklá vytrvalá inverze, kdy je zataženo nízkou souvislou oblačností, ze které mají lidé deprese, ale ani v tomto období neprší, jen se mírně sráží vzdušná vlhkost.
Snídáme kolem půl sedmé (housky, máslo, marmeláda, šunka, sýr, káva, čaj) a v sedm odjíždíme taxíkem na prohlídku Limy. Je teplo, ale nad městem je pro toto období charakteristická šedá deka a je vlhko. První zastávka je v historickém centru na náměstí Plaza San Martin, ze kterého přecházíme na centrální náměstí Plaza de Armas, kde stojí výstavní domy se žlutými fasádami a dřevěnými arkýři a hlavně prezidentský palác a katedrála. Pokračujeme kolem dalších domů pamatujících koloniální slávu ke kostelu San Francisco a na nábřeží řeky Rimac, kde jsou zbytky starého opevnění a v mlze za řekou se rýsuje vrcholek Rimac, kde dříve žili malomocní a dnes tu jsou domky chudiny. Pak se taxíkem přemisťujeme k pobřeží do Parku lásky, kterému vévodí trochu kýčovitá socha mileneckého páru (ve vší počestnosti) a po jehož obvodě je vlnitá zídka se sedátky pokrytá pestrou mozaikou s různými nápisy na téma lásky. Následuje další přesun do čtvrti Barranco, kde je Most vzdechů (pro ty, co v Parku lásky neupěli). Kolem něj i v rokli pod ním je spousta malých kavárniček a obchůdků, bohužel teď po ránu mají ještě zavřeno. Ale možná je to lepší, alespoň se nemusíme prodírat davy lidí, potkáváme jen pár turistů a první obchodníky, kteří se nám snaží prodat nějaké mapy nebo vyčistit boty. Zde prohlídka města končí a my v 10:45 odjíždíme na letiště. Opět se prodíráme davy lidí k odbavení zavazadel a procházíme všemi obvyklými kontrolami. Času není nazbyt, posedíme sotva pár minut a už nás volají k nástupu do letadla. Ve 13 hodin už sedíme v Airbusu A319 (3+3 sedačky) a s mezipřistáním v Cuzcu odlétáme do Juliacy. Tedy většina z nás. Iva ještě před odletem počítá hlavy a nenachází Míru s Helčou. Přes mobil zjišťuje, že Míra doplatil na střevní potíže, které ho trápí už od rána a nestihl nástup do letadla. Dá se říci, dámy prominou, že doslova „prosral let“. My ostatní se záhy vynořujeme z mlhy do sluníčka a míříme na jihovýchod do Cuzca a do Juliacy. Přistáváme asi v 15:30, jsme opět v solidní nadmořské výšce 3825 m. Vyzvedáváme batohy, seznamujeme se s naším novým průvodcem Josém, nakládáme věci i sebe do auta a míříme směrem k Punu. Cestou ještě odbočujeme k jezeru Umayo prohlédnout si věžovité hrobky z incké doby, kterým se říká Chullpas. José nám poskytuje výklad o významu i postupech stavby, obdivujeme vysoké věže sestavené z přesně otesaných kamenů. Je už pozdě, slunce zapadá a začíná foukat vítr, natahujeme vše, co máme – flísky, bundy, kapuce. Do Puna přijíždíme už za tmy, řidič s námi jede jako o život, v praxi si ověřujeme pravidlo, že plná čára není zeď, dvojitá už vůbec ne a ani zatáčka, do které není moc vidět, nebrání v předjíždění. Naštěstí jsme - 15 -
Věžové hrobky Chullpas
cestu ve zdraví přežili a ubytováváme se v hotelu Americainn. Kolem 19 hodiny vyrážíme do hospůdky Balcones de Puno, kterou má Iva ověřenou a kde kromě večeře nabízejí i folklórní hudebně taneční vystoupení. Zkoušíme steak z alpaky, místní víno a dezerty, vše je výborné a krásně naaranžované. Jen na morče zatím nikdo nemá odvahu. Stejně jako jídlo oceňujeme i umění hráčů a tanečníků. Kolem 22 hod. se vracíme do hotelu, pácháme hygienu (voda je ještě jakž takž teplá) a jdeme spát. V pokoji je docela zima a na posteli je odporná těžká houně, která moc nezahřeje, ale člověk má pocit, že ho rozmačká.
- 16 -
Pondělí 1.8. – Titicaca, Uros
Uros - honosný katamarán z totory
Plovoucí ostrovy Uros Ostrovy si jejich obyvatelé postavili sami, prý proto, aby nemuseli bojovat se svými nepřáteli. Jejich základ tvoří lehké kvádry z hlíny a kořenů rákosu totora spojené pomocí kůlů a provazů. Na nich leží několik vrstev rákosu a teprve na něm lidé žijí a staví svá obydlí, jak jinak z totory. Jeden ostrov se staví až rok, ale i pak se musí neustále udržovat a obnovovat. Jeho životnost je kolem 20 let. Rákosové čluny vydrží podstatně méně, po nějakých třech měsících rákos nasákne vodou tak, že člun už nelze používat. Zkušenosti zdejších lidí využil i norský dobrodruh a etnograf Thor Heyerdahl když stavěl repliku egyptského papyrového člunu, pojmenovaného Ra, se kterým se pokusil v roce 1970 přeplout Atlantický oceán.
Viracocha [virakoča] v před incké i incké mytologii velký bůh stvořitel, který stvořil slunce, měsíc, hvězdy, zemi, čas i samotnou civilizaci a pak odešel a stal se pěnou vln
Ráno vstáváme tradičně kolem 6 hod. Lenka má teplotu a zimnici a netváří se moc spokojeně. Luděk má trochu průjem, ale to se naštěstí srovná několikerou návštěvou WC ještě před odjezdem z hotelu a pak už je klid. Dnes dopoledne je v plánu návštěva plovoucích ostrovů Uros. Stojíme před hotelem a čekáme na taxík do přístavu. Náhle přijíždí rikša (šlapací tříkolka) a vzápětí několik dalších. José se směje a ukazuje nám, ať nastupujeme, že to je naše doprava. Do přístavu je to naštěstí blízko a z kopce, tak se šlapači moc nenadřou. Nastupujeme na malou motorovou loď, kterou máme jen sami pro sebe, a odplouváme průlivem mezi porosty rákosí k Uros. José má dohodu s „obyvateli“ ostrůvku jménem Corazon de la laguna (srdce laguny). Domorodci už nás vítají, někteří z nás si i pamatují pozdrav a odpověď na něj. Ostrov vypadá docela bytelně, jen se jemně pohupuje a nohy se boří do vrstvy rákosí na zemi. Na ostrově je jen několik dospělých a dvě nebo tři děti, které ale vzápětí kamsi odplouvají. Usazujeme se na polokruhové lavici z rákosu a posloucháme výklad o životě Uros a o tom, jak se ostrov staví. Jako základ se používají bloky hlíny a kořenů rákosu totora, které jsou lehké a plavou. Spojují se pomocí kolíků a provazů, na vršek se pak kladou další vrstvy posekaného rákosu a na něj se staví chýše. Pro vaření se používá keramické ohniště podložené plochým kamenem. Mají tu i malé jezírko s ostrůvkem, na kterém chovají morčata. Dostáváme kus rákosu k ochutnání, dužina je mírně nasládlá, ale nic moc. Po skončení výkladu se necháváme jednou mladou holčinou zatáhnout do chýše, obléká nás do jejich krojů a společně se fotíme. Na oplátku u ní kupuje pár drobností – přívěšky a potah na malý polštářek s motivem boha Viracochy, dohromady za 50 solů, snad se jí ta námaha s námi vyplatila. Projížďku rákosovým člunem odmítáme, nastupujeme na naši loď a plujeme ještě na centrální ostrov, kde je i hospoda a jakýsi „hotel“. Vracíme se zpět do Puna, v přístavu máme objednaný oběd – polévku a výborného pstruha (trucha) z Titicaca. Ryba je velká, sotva se vejde na talíř, je trochu do růžova, jako losos. Vracíme se do hotelu pro věci a vzápětí odjíždíme na jih podél jezera do poutního městečka Copacabana, které už leží za hranicemi v Bolívii. Slavná brazilská pláž se jmenuje podle tohoto městečka, protože zde došlo k zázračnému uzdravení brazilské holčičky. Cestou stavíme jen krátce na vyvenčení a vyhlídku na jezero – je obrovské, vypadá úplně jako moře. Na hranicích absolvujeme byrokratickou proceduru odhlášení z Peru a registraci do Bolívie, vyměňujeme i nějaké dolary na boliviany. Úředníci si to opravdu užívají, - 17 -
Kalvárie v Copacabaně
Temná panna z jezera První oltář v Copacabaně postrádal obrázek, proto Francisco Tito Yupanqui, přímý potomek inckého vládce, vytvořil z jílu malý obrázek. Ten se ale nelíbil Španělům, kteří ho odstranili. Yupanqui odešle studovat umění a po návratu v roce 1582 vyřezal novou sochu, která je sice stále transformací Pachamamy, ale do formy akceptovatelné pro Španěly. Brzy poté začaly zázraky, počet vyléčených neznal mezí. Počátkem 17. století začala výstavba katedrály a městečko se stalo vyhlášeným poutním místem.
první Peruánec si přečte papír a pošle nás vedle k druhému, ten si papír vezme a orazítkuje pas. U Bolivijců je to podobné, první si papír přečte a utrhne útržek, druhý má razítko. Ubytováváme se v hotelu Mirador, zvenku vypadá honosně, uvnitř je to o poznání slabší. Dlouho se nezdržíme a jdeme křížovou cestou na vrcholek nad městem. Ve zdejším kraji je srpen počátek nového roku a s tím spojených oslav, proto jsou všude davy lidí. Po cestě i na vrcholku pořádají různé obřady, kupují a obětují drobnosti bohům, všude jsou ohníčky, svíčky a zápach pálených obětí a kadidla. Usazujeme se na konci cesty, kde je už trochu méně lidí a hlavně volný výhled na jezero a zapadající slunce. Relaxujeme, pozorujeme jezero a čekáme, až sluníčko klesne k obzoru. Je polojasno, mraky výborně dokreslují večerní atmosféru. V nastupujícím šeru scházíme dolů a jdeme se ještě podívat ke katedrále a do kaple temné panny z jezera, což je v podstatě socha panny Marie vyřezaná místním indiánským umělcem, který jí dal tmavou indiánskou tvář. Před kaplí kupujeme dvě svíčky, které uvnitř zapalujeme s tichým přáním. Vracíme se do hotelu, v pokoji je zima, sprcha teče studená, tak vytahujeme spacáky a ukládáme se raději do nich, než pod tuhou deku.
- 18 -
Úterý 2.8. – Isla del Sol
Skoro jako v Chorvatsku
Šestitisícové vrcholy Cordillera Real
Jezero Titicaca je největší jihoamerické jezero. Leží na náhorní plošině Altiplano v centrální části And na hranicích mezi Peru a Bolívií v nadmořské výšce 3 810 metrů. Je to nejvýše položené jezero s pravidelnou lodní dopravou. Jeho největší rozměry jsou 190 km na délku a 80 km na šířku, hloubka dosahuje 281 metrů a plocha 8 372 km2. Jezero má sice čistou vodu, ale na koupání to není, teplota se pohybuje mezi 10 a 14°C.
Ráno vstáváme před 7 hodinou, po snídani jdeme do přístavu (je to kousek od hotelu), kde na nás čeká loďka, která nás převeze na Isla del Sol. Majitel a kormidelník v jedné osobě je zároveň spolumajitel hotýlku, kde budeme nocovat, Alberto. Zvolna plujeme přes jezero Titicaca k ostrovu, míjíme osadu Yamani, kam máme navečer dojít a pokračujeme podél ostrova až do osady Challapampa. Tam vystupujeme, hned v přístavu si dáváme housku s masem, vejcem a zeleninou a čaj v malé hospůdce. Záhy se nás ujme jeden z místních průvodců, zkasíruje poplatek a vede nás vesnicí a dál přes tzv. obětní kámen až ke skále pumy a slunečnímu chrámu, kterému se oprávněně říká labyrint. Chvilku bloudíme jeho chodbami, Lenka zkouší hlavou pevnost stropu (je tvrdší), pak sedíme ve stráni vedle a svačíme. Opět máme krásný den, slunce svítí, obloha je bez mráčku, ale vzhledem k výšce 3800 m nad mořem se o teple moc mluvit nedá. Shodujeme se, že kdyby nás tu vysadili v noci a tvrdili, že jsme u moře v Chorvatsku, dalo by se tomu uvěřit. Jezero je obrovské a skutečně vypadá jako moře, jen ta teplota a zasněžené hory v dálce k Chorvatsku nesedí. No a pochopitelně, voda je sladká a studená. Po absolvování povinné prohlídky s průvodcem a zaplacení poplatku 10 S na osobu plus něco provázejícímu chlapíkovi se kolem 13 hod. loučíme a volným tempem se vydáváme po hřebenové cestě směrem k Yamani. Cestou jsou krásné výhledy na obě strany – vlevo menší kus jezera a za ním bolívijské šestitisícovky v Cordillera Real, pokryté sněhem, vpravo větší kus jezera a peruánské pobřeží. Vypadá to tu jak na střeše světa, uvědomujeme si vysokou nadmořskou výšku a kromě jezera a nejbližších hor není vidět nic. Zhruba v půli cesty přicházíme na území osady Challa a opět po nás chtějí poplatek, aby z turistů taky něco měli. Tentokrát je to 15 S na hlavu. Ač neradi, platíme a pokračujeme dál. Nespěcháme, na hezkých místech se zastavujeme a fotíme. Máme fůru času. Konečně se před námi objevují první domky Yamani a s nimi babka, která po nás chce ještě 5 S. Tím poplatky naštěstí končí a my procházíme osadou k hotelu Imperia del Sol. Majitelka Veronika sedí na zápraží a radostně vítá Ivu i celou naši výpravu. Hned nám chystá kávu a čaj, podle toho, co kdo chce. Pak se jdeme ubytovat, pokojíčky jsou malé, ale útulné. Fascinuje nás provedení sprchy, kdy je na zdi umístěn nechráněný jistič, takže když se sprcha pustí, hrozí, že voda bude cákat do elektriky. Naštěstí ve sprše voda neteče vůbec, takže nebezpečí nehrozí. S vodou je na ostrově vůbec potíž. Dole je sice jezero, ale vodovod tu nemají a pitnou vodu tahají v kanystrech na zádech nebo na mulách od pramene - 19 -
v dolní části vesnice. Asi v 18 hodin nás čeká večeře – polévka, pstruh a kompot. Vše je výborné, přidáváme ještě červené víno na zahřátí, protože po západu sluníčka se citelně ochlazuje. Po večeři jdeme rovnou spát, postele jsou naštěstí vybavené obstojnými a hlavně teplými přikrývkami. Z oken pokoje vidíme přímo na jezero a hory v dálce, ale to oceníme až ráno za svítání.
- 20 -
Středa 3.8. – Návrat do Peru
Příjemný hotel „u Veroniky“
Horca del Inca nad Copacabanou
Legenda o počátku Inků Podle jedné z legend byl zakladatelem říše Inků Manco Capac, který společně se svou sestrou a ženou Mama Ocllo vystoupil z jezera Titicaca (údajně přišel z Isla de Sol, proto tam mají oba sochu), zaločil město Cuzco a s ním i celou říši Inků. Občas se můžeme setkat s tvrzením, že se Inkové běžně ženili se svými sestrami. To je pochopitelně nesmysl, to by zdegenerovali během jedné nebo dvou generací. Skutečnost je taková, že se všichni mezi sebou oslovovali bratře, sestro a z toho vyplynulo nedorozumění vedoucí až k tomuto rozšířenému omylu.
Vstáváme před sedmou hodinou a z pokojíčku respektive z terasy před ním pozorujeme východ slunce nad vrcholky Cordillera Real v dálce za jezerem. V osm hodin je snídaně, Veronika s manželem pečlivě připravují stůl, postupně nosí prostírání, příbory a hrnky, k Lenčinu smutku čaj až téměř naposled. Dostáváme housky s máslem a marmeládou, jogurt, džus a smažené vajíčko. Po snídani si bereme věci, loučíme se s Veronikou a scházíme stezkou kolem pramene, ve kterém tečou tři proudy odpovídající třem přikázáním (nesmíš lhát, nesmíš krást a nesmíš být líný). Podél potůčku vedou dolů do přístavu dlouhé schody, na jejichž konci stojí barevné sochy prvních Inků, Manco Capac a jeho žena Mama Ocllo, kteří podle legendy vystoupili z jezera Titicaca a založili novou říši. Obyvatelé ostrova tvrdí, že přišli právě odtud. Vyplouváme na zpáteční cestu, Alberto nám asi chce předvést, co jeho loď umí a tak startuje oba závěsné motory. Příď se zvedá nad hladinu a my předjíždíme i modernější lodě. Zanedlouho přistáváme v Copacabaně. Opět procházíme kolem katedrály, ale tentokrát míříme vzhůru na kopec nad městem, kterému se říká Horca del Inca – šibenice Inků. Název je nepřesný, místo nesloužilo k popravám, ale, jak je u Inků běžné, jako astronomická pozorovatelna a kalendář. Z vrcholu je krásný výhled na město i na jezero, jsou tu zajímavé skalní útvary, zejména dvě kamenné věže, přes které je přeložen velký kamenný hranol. Chvíli se sluníme, máme opět nádherný, slunečný den, posloucháme ruch z městečka a pozorujeme děti na hřišti u školy, které cosi secvičují. Po poledni se vracíme zpět do městečka, máme ještě čas, tak bloumáme uličkami, pozorujeme ruch před katedrálou, kde stojí v několika proudech nazdobená auta, která čekají na požehnání a posvěcení. Procházíme po tržištích a přemýšlíme, za co utratíme zbylé boliviany. Nic se nám však nelíbí natolik, abychom to museli kupovat. Brzy prcháme z davů lidí do přístavu, v přístavní hospůdce, kde sedí několik gringos, si dáváme pstruha a kávu (45 bol.) a dokupujeme vodu a ovoce na cestu. Ve 13:45 už podle pokynů čekáme u hotelu na odvoz. Popojíždíme jen kousek k zájezdovému autobusu, který jede do Puna a ve kterém máme rezervovaná místa. Na hranici absolvujeme obvyklé byrokratické kolečko – odhlášení z Bolívie, vyplnění formuláře do Peru, razítkování, měnění zbylých bolivianů na soly. Jelikož nás je tentokrát plný autobus, trvá to docela dlouho. Po 16 hodině dorážíme do Puna, do našeho - 21 -
Večeře v Punu, pečené morče
známého ledového hotýlku a všichni se těšíme na teplou sprchu. Byla sice jen vlažná, ale dalo se to vydržet. Výjimkou jsou Míra s Helčou, kteří si ještě odskočili na Uros, aby nebyli ochuzeni o zážitek. V 19 hodin opět vyrážíme na večeři do Balcones, tentokrát v trochu ochuzené sestavě, Lenka zůstává v hotelu, není jí dobře a má horečku, tak se raději ve spacáku potí. Monika s Petrem mají také zdravotní potíže a ani oni na večeři nejdou. Luděk je tentokrát rozhodnutý zkusit morče. Je docela drahé (i když později je jinde nacházíme ještě mnohem dražší) a dá hodně práce s obíráním miniaturních kostiček. Jinak ale chutná dobře, je to něco jako králík. Jsme rádi, že jsme zpět v Peru, lidé jsou tu mnohem přátelštější než v Bolívii. Tam se na nás většinou mračili, a když jsme si chtěli něco koupit, měli jsme pocit, že prodávající obtěžujeme.
- 22 -
Čtvrtek 4.8. – Přejezd do Cuzca
Hostal Marani v Cuzcu
Cuzco Cuzco (kečuánsky Qosq’o = pupek světa) je město na jihu peruánských And ve výšce 3400 m. Žije zde asi 360 000 obyvatel, město je zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Cuzco bylo centrem říše Inků, dnes je uznávané jako hlavní město archeologie v obou Amerikách. Je považováno za nejdéle nepřetržitě obydlené město na kontinentu. Ulice v centru lemují masivní kamenné zdi z inckého období, které posloužily jako základy novějších budov. Dlážděné uličky jsou úzké, plné schodišť a obchůdků. Legenda praví, že ve 12. století byl první inka Manco Capac vyzván slunečním bohem Inti, aby nalezl pupek světa, který měl poznat podle toho, že se mu tam podaří zarazit do země zlatý prut. Toto místo našel právě zde a spolu s Mama Ocllo založi Cuzco.
Vstáváme tradičně kolem šesté a balíme, ve tři čtvrtě na osm je snídaně, ale Lenka vyráží už dříve. O půl hodiny později odjíždíme taxíky na autobusové nádraží, odkud jede autobus do Cuzca. Opět je to velký a pohodlný autobus, sedačky jsou široké a daleko od sebe, mají i podnožník, takže si každý může udělat pohodlí. Na rozdíl od autobusu z Huarázu do Limy tu chybí průvodčí a tedy i občerstvení, musíme si vystačit s vlastními zásobami. Je zataženo, obloha pokrytá mraky, ale neprší. Dvě třetiny výpravy řeší zdravotní problémy – horečky, rýma, průjem (Lenka tradičně zácpu) a tak jsme docela rádi, že den můžeme víceméně prospat v teple autobusu. Vzdálenost, kterou musíme překonat, je sice „jen“ asi 400 km, ale silnice nejsou žádná sláva, na lepších úsecích se dá jet tak 80 až 90, ale dlouhý kus cesty se po rozbitém asfaltu ploužíme jen čtyřicítkou. Kolem poledne navíc skoro půl hodiny stojíme, protože opravují silnici. Vystupujeme z autobusu na krátké protažení a hned se objevují místní, kteří využili šanci a nabízejí občerstvení, vyšívané panenky, nápoje a dokonce i tající zmrzlinu. Vše odmítáme. Pokračujeme přes rozlehlé pláně Altiplana, kde je vidět jen suchá tráva a občas chudé a zaprášené domky z vepřovic. Krajina vypadá dost nehostinně, ale je potřeba si uvědomit, že je období sucha (obdoba naší zimy) a až za pár měsíců zaprší, krajina se zazelená. Je to podobné, jako kdyby někdo přijel v lednu k nám a divil se, jak můžeme v tom sněhu přežít. Kolem 16 hodiny jsme konečně v Cuzcu, projíždíme kolem letiště, které známe z mezipřistání při naší cestě na Titicaca a zastavujeme na místním autobusáku. Bereme taxíky, které nás vezou uzoučkými uličkami k hostalu Marani. Jeho majitelka pochází z Holandska, a je to znát. Nejen že je blonďatá a díky tomu její hlava mezi tmavovlasými Peruánci svítí, ale hlavně přináší do ubytování evropský standard – je tu čisto, pohodlně, teče opravdu horká voda a ve společenské místnosti se i topí. Kdo chce, může dostat za poplatek 20 S přímotop i na pokoj (nikdo z nás to nevyužije). Navečer se jdeme krátce podívat do města. Od hostalu je to kousek z kopce a jsme v centru. Poprvé se setkáváme s inckým stavitelstvím, v novější koloniální budovy jsou postavené na inckých základech z přesně opracovaných a sesazených obrovských kamenů. Samotné centrum je čisté, upravené, plné obchodů, kaváren, restaurací a parků. Lenku stále trápí horečka, tak se dlouho nezdržujeme a vracíme se na pokoj. Cestou se stavíme ve výborné pekárně, kde kupujeme „empanados“ (kapsy plněné masem). Lenka si dává horkou sprchu a večeří Modafen. - 23 -
Dělá se jí trochu lépe, tak se jdeme podívat dolů do společenské místnosti. Tam sedí Iva s Ivanem u sklenky vína, my si dáváme kávu a přisedáme si. Chvilku popovídáme a jdeme spát.
- 24 -
Pátek 5.8. – Q‘enqo, Saqsaywaman, Qorikancha
Intihuatana ve svatyni Q’enqo
Komunikace v říši Inků Říše Inků v době největšího rozkvětu sahala od dnešního Ekvádoru na severu, přes Peru a část Bolívie až někam do poloviny dnešního Chile na jihu. Pro předávání zpráv měli Inkové systém běžců, kteří si předávali zprávu ve formě kipu (uzlíkové písmo na různobarevných šňůrkách, kde každá barva měla svůj význam) jako štafetový kolík, se kterým běhali po upravených cestách lemovaných nízkou zídkou nebo živým plotem, který usnadňoval orientaci v noci. Cesty byly vedeny tak, aby zbytečně nestoupaly a neklesaly, to znamená, že byly zaříznuté do úbočí hor, často velmi odvážně. Některé exponované úseky byly prý široké jen kolem 30 cm, nikde se nenašly stopy po nějakém jistícím lanu. Každý běžec měl jen relativně krátký úsek 10 až 20 km podle náročnosti terénu. Předání zprávy z 1 200 km vzdáleného severu do centra v Cuzcu trvalo pouhých 5 dní. Úkol běžce končil před branou svatyně nebo paláce, kde předal správu kněžím a sám měl vstup zakázaný.
Ráno vstáváme v tradičním čase, Lenka záhy vyráží na snídani. Užívá si vytopené místnosti, kde voní káva, čaj, toasty a ovoce. Pozoruje ostatní hosty a heřmánkovým čajem si léčí rýmu a krk. Klesla dokonce tak hluboko, že si lehce lokla slivovice, kterou s sebou máme právě pro takovéto případy. Postupně na snídani přicházejí i ostatní. Luděk si po snídani sedá do houpacího křesla na nádvoří a poflakuje se na sluníčku. Kolem půl deváté přichází náš nový průvodce José (a starý známý Ivy) a společně vyrážíme na pěší výlet po památkách v okolí Cuzca. Stoupáme nad město a José každou chvíli zastavuje a vykládá nám o místech, kterými procházíme nebo na která se díváme. Oceňujeme jeho obsáhlé znalosti i nadšení, se kterým nám je vykládá. Jen Iva tak nadšená není, protože má spoustu práce s překladem. Jdeme po staré incké stezce, která vedla z Cuzca do Pisacu, kousek pod námi vede druhá mířící do Puna. José nás upozorňuje na jeskyni ve skále kousek od nás a na osamělou skálu u cesty pod námi. Vysvětluje nám, že jde o posvátná místa Inků, kterým se říká waca (nezaměňovat s vaca, to je kráva) a na kterých poutníci skládali oběti Pachamamě (matce zemi) za šťastnou cestu. Asi po hodině stoupání končí. Přicházíme k základům brány, kde poslední běžec předával zprávu kněžím (sám dál nesměl) a po chvíli jsme u Chrámu měsíce. Dnes je to jen skála s posvátnou jeskyní, v okolí probíhá archeologický výzkum a jsou tu vidět odkryté základy budov. Usedáme na skálu a José s námi vykonává obřad obětování Pachamamě. Každý si vybírá tři kokové lístky, odpovídající třem základním přikázáním (nesmíš lhát, nesmíš krást a nesmíš být líný) a zároveň třem úrovním inckého světa a malý balíček s drobnými dary (malé stříbrné cetky, rozinky, lamí tuk, sušenky apod.). Postupně vše skládáme na čistý list papíru, pak žádáme duchy hor, zvané apu, o podporu. Obřad probíhá v kečuánštině, takže rozumíme jen jménům Apu Ausangate, Apu Huascarán, Apu Machu Picchu. Poté, co je obětní balíček plný, José ho balí a přenášíme ho do posvátné jeskyně, kde ho ukládáme a tím předáváme Pachamamě. Balíček je možné i spálit, ale to neděláme. Celý obřad trvá asi hodinu a je to zajímavá zkušenost. Pokračujeme ke svatyni Q’enqo, kde si kupujeme za 130 S kombinovanou vstupenku na všechny památky v okolí Cuzca a vzápětí si prohlížíme první z nich. José nám vykládá o inckém chápání světa a ukazuje ho na skalách a stavbách před námi. Nahoře je svět Hanan Pacha symbolizovaný kondorem, náš svět Kay Pacha je svázán s pumou a dole je Uku Pacha s hadem. Centrem svatyně je, jako snad všude u Inků, velký kámen zvaný Intihuatana čili lapač slunce, sloužící jako kalendář. - 25 -
Nahoru nemůžeme, ale sestupujeme dolů do říše hada, kde je několik tunelů a velký kámen, na kterém byly obětovány lamy. Pokračujeme dál k „pevnosti“ Saqsaywaman (doslova „přežraný orel“). Název pevnost je zavádějící, protože šlo opět o svatyni, která jako pevnost posloužila až v době boje Inků se španělskými dobyvateli. José nás vede podzemním tunelem na velké nádvoří. Tunel je temný a úzký, kritická situace nastává uprostřed, kde potkáváme skupinu v protisměru a chvíli to vypadá, že se v tunelu vzájemně zablokujeme. Dovídáme se, že nádvoří sloužilo k rituálům uznání dospělosti mladých mužů. Kousek dál si prohlížíme skálu plnou rýh, které Mohutné zdi Saqsaywamanu vznikly přirozenou cestou a díky svému sklonu a hladkosti už od dob Inků slouží jako skluzavky. Kámen je naštěstí velmi tvrdý (jde o andezit, kámen sopečného původu, podobný čediči), takže mu staletý provoz nijak zvlášť neškodí. Scházíme kousek dolů na hlavní nádvoří lemované trojitou zdí ve tvaru pilových zubů, sestavenou z obrovských balvanů. Obdivujeme umění a preciznost dávných stavitelů, kteří dokázali obrovské balvany dostat na požadované místo a sesadit s milimetrovou přesností. Odhadovaná váha největších kamenů se pohybuje mezi 120 až 200 tunami. V jenom místě spáry mezi kameny vytvářejí obrys lamy (jen má trochu přerostlou hlavu). Tady se prý klouzali už Inkové Vracíme se zpět do města a přes náměstí uličkou Slunce lemovanou koloniálními budovami postavenými na inckých základech přicházíme ke Qorikanche. To je katolický kostel, postavený, jak jinak, na inckých základech. Uvnitř zůstaly velké kusy původních budov – chrámy Měsíce, Hvězd, Blesku a Duhy. Novodobá část již byla poničena zemětřesením a znovu postavena, incké základy zatím přežívají bez úhony. Kolem 15 hodiny náročné prohlídky končí, divíme se, že José snad ani nepotřebuje odpočívat, jíst nebo pít, jen chodí, ukazuje a mluví. Do večera máme volno, jdeme zpět na Plaza de Qorikancha – koloniální kostel na inckých Armas a sedáme si na kávu na balkónek nad náměstím. Cappuccino se zmrzlinou vyjde docela draho, ale výhled základech z balkónu za to stojí. Pokračujeme procházkou po městě, jdeme přes několik náměstí se zelení a fontánami. Musíme uznat, že historické centrum Cuzca je opravdu pěkné. Kolem 17 hodiny se vracíme do Marani a po krátkém odpočinku jdeme do nedaleké hospůdky na pizzu. Při našem příchodu je asi polovina stolů obsazená, ale hosté vzápětí odcházejí a my zůstáváme sami. Mírně nepříjemný pocit je vyvážený výbornou pizzou, na kterou jsme museli čekat docela dlouho, protože se teprve roztápěla pec. Večer končíme kávičkou v hotelové jídelničce, pak už se věnujeme jen hygieně a padáme do postelí. Lenka se stále nemůže nabažit příjemné a hlavně teplé pohody. - 26 -
Sobota 6.8. – Pisac, Ollantaytambo
Chrám Slunce v Pisacu
Ollantaytambo – pečlivá práce kameníků
Ollantaytambo Město má jméno podle generála Ollanty, který se zamiloval do incké princezny, čímž porušil tehdejší společenská pravidla. Oba společně uprchli a skrývali se právě na tomto místě. Příběh má šťastný konec, mocní prý nakonec ustoupili a jejich svazek schválili. Ollatntaytambo bylo také jedním z posledních míst odporu Inků proti španělským dobyvatelům, když se sem stáhl Manco Inca Yupanqui. Dnes je to významné turistické místo a zároveň východisko cest na Machu Picchu, ať už vlakem nebo pěšku po staré stezce Camino Inca.
Po snídani odjíždíme kolem půl deváté z Cuzca do Pisacu. Ten leží v sousedním posvátném údolí řeky Vilcanota (pod Machu Picchu se přejmenovává na Urubambu a je to jedna ze zdrojnic Amazonky). Nejprve stavíme na vyhlídce nad městem, odkud je vidět velká část údolí po proudu směrem k Ollantaytambu a zároveň současné město Pisac i ostroh nad ním, na kterém jsou incké terasy a starý Pisac. José se nás snaží přesvědčit, že terasy tvoří siluetu kondora, ale moc zřetelné to tedy není. Auto nás doveze až nahoru ke vstupu do areálu, prohlížíme si zemědělské terasy a posloucháme výklad. Jarku zajímají technické detaily, doma bydlí ve stráni a terasy ji zaujaly, chtěla by přesvědčit manžela, aby postavil podobné. Na okraji areálu jsou domky rolníků a skladiště – ty mají zdi poskládané z obyčejných kamenů. Na nedalekém vrcholku stojí první chrám, jeho zdi jsou už pečlivě opracované a poskládané. Význam stavby se pozná podle kvality zpracování, čím pečlivější práce, tím významnější stavba. Ty nejvýznamnější měly dveře s dvojitou zárubní. Přecházíme po hřebeni a zvolna sestupujeme dolů, část cesty vede dokonce tunelem. José si nás zřejmě chce otestovat před závěrečným trekem. Vycházíme u pisackého Chrámu Slunce, obdivujeme precizní stavby, vodovodní systém včetně čističky (nebo spíš odlučovače kalu) a také výhledy do okolí. Nadmořská výška je nižší, slunce pálí a je nezvykle teplo. Sestupujeme po terasách dolů, kolem 13 hodiny jsme v městečku a máme asi hodinu čas na prohlídku tržiště a okolních uliček nebo na oběd v některé z hospůdek. Pokračujeme v přejezdu autem do Ollantaytamba. Většina z nás jízdu posvátným údolím Vilcanota v klidu prospí a probere se až u města, kde končí asfalt a začínají kočičí hlavy. Vystupujeme na tržišti, kde se na nás hned vrhají prodejci se svým zbožím. Naštěstí se mezi nimi dá celkem snadno prodrat (nejsou příliš otravní a rychle pochopí, kde obchod nečeká) a vzápětí vstupujeme do areálu. Opět stoupáme po stupních teras vzhůru, kde stály chrámy z obřích kamenů, dopravovaných z lomu na protější straně údolí po šikmých rampách, jejichž zbytky jsou dodnes patrné. Dovídáme se, že tento areál nebyl nikdy dokončen, což je vidět i na kamenech, které byly sesazeny do zdí, ale už nebyly na povrchu zcela opracované. Do odjezdu vlaku do Aquas Calientes nám zbývá ještě dost času, který využíváme k večeři v hospůdce na náměstí. Nebe se zatáhlo a začalo jemně pršet (poprvé a také naposledy za dobu našeho pobytu v Peru) a tak se přesouváme na nádraží. Prodejci ve stáncích okamžitě - 27 -
zareagovali a nabízejí pláštěnky, které nepotřebujeme, stačí nám goretexové bundy. Spolu s desítkami dalších turistů postáváme v čekárně, než budeme moci nastoupit do vlaku. Konečně se dav dává do pohybu. Hledáme náš vagón A, který kupodivu není na začátku vlaku, kde bychom ho čekali, ale na konci za vagónem F. Průvodčí pečlivě kontroluje jízdenku za 35$ a pas a pouští nás na naše místa. Jedeme asi hodinu a půl, dostáváme i kávu a něco malého k zakousnutí. Vlak má sice panoramatická okna ve střeše, ale už je hluboká tma, takže stejně nic nevidíme. Přijíždíme do AC, procházíme oběma jeho ulicemi do hotelu Royal Inn. Pokoj vypadá velmi pěkně, sprcha funguje a teče teplá, celkově je tu teplo, však jsme v „nížině“ – pouhých 2000 m. Dokupujeme trochu zásob na zítra a vracíme se do hotelu. Do pokoje doléhá hluk z ulice, ale my jsme tak plní dojmů, natěšení a unavení, že v klidu usínáme. Ráno nás čeká brzký budíček, abychom stihli svítání na Machu Picchu.
- 28 -
Neděle 7.8. – Machu Picchu
Klasika, ale jinak to prostě nejde
Prosté domky řemeslníků
Objevení Machu Picchu I když se město nacházelo jen 80 km od města Cuzco, hlavního města Inků, nebylo nikdy objeveno Španěly a tedy následně ani vydrancováno a zničeno. Po pádu říše Inků město začala obklopovat džungle, která ho postupně zarůstala, a pouze pár lidí vědělo o jeho existenci. Teprve 24. července 1911 bylo město znovuobjeveno americkým historikem Hiramem Binghamem v rámci expedice pořádané Yale University. Bingham původně hledal město Vilcapampa, poslední útočiště a centrum odporu proti španělským dobyvatelům v Peru. V roce 1911 náhodou narazil na místní obyvatele, kteří mu o městu pověděli a následně ho do něho i zavedli. Ohlas, který objevení města vyvolalo, vedl k spoluúčasti Yale University a National Geographic Society na druhé expedici odehrávající se mezi lety 1912 až 1915. I když byl Bingham první osobou, která objevila Machu Picchu pro širokou
Ráno máme budíček už ve 4:30, po páté hodině snídáme a vzápětí vyrážíme na zastávku autobusů, které pendlují mezi městečkem a vstupem do MP. Chceme stihnout svítání a nejsme zdaleka sami, fronta je docela dlouhá, ale naštěstí celkem rychle postupuje. Brzy sedíme v autobuse, který nás veze úzkým a hlubokým údolím podél řeky Urubamba, pak přes most a nekonečnými serpentinami vzhůru. Přibývá světla a my z oken autobusu pozorujeme tropickou vegetaci kolem cesty. Jsme rádi, že nahoru nemusíme šlapat pěšky. Po včerejším dešti je opět jasná obloha a už od rána poměrně teplo. Ve frontě před hlavní branou si porovnáváme vstupenky a zjišťujeme, že skoro všichni na nich máme opačné pohlaví. Naštěstí to nikoho nezajímá a tak kolem šesté hodiny procházíme do areálu Machu Picchu, José nás vede na terasy, odkud je hezky vidět centrální část města s Wayna Picchu v pozadí, prostě klasický pohled. Slunce je těsně pod hranou okolních hor, netrvá to ani deset minut a vychází. Pozorujeme, jak jeho paprsky postupně osvětlují zbytky budov pod námi. Když ranní divadlo končí a slunce už září plnou silou, usedáme na jednu z teras a José nám vykládá o Machu Picchu, jak ho v roce 1911 Hiram Bingham objevil (resp. dal o něm vědět světu, protože tam před ním byli i jiní běloši) zarostlé džunglí, že ho z neznámých důvodů nikdy nenašli španělští kolonizátoři a že vlastně nikdo přesně neví, k čemu město sloužilo a jak fungovalo, že zemědělských teras je málo na to, aby uživily všechny obyvatele, takže musel být přísun potravin odjinud. Velká část areálu je zrekonstruovaná, v podstatě jen bytelné chrámy zůstaly původní. Po přednášce se jdeme podívat po staré stezce na incký most. Inkové stavěli své cesty přes hory tak, aby nemuseli zbytečně klesat a stoupat, často jsou zaříznuté do příkrých skalních stěn, mají i tunely a mosty. Tenhle je vlastně jen zeď vystavěná aby překlenula kus téměř svislé stěny. Nejde o originál, ale o rekonstrukci, přístup na most není povolen, dokonce se každý musí zapsat do knihy a při návratu zase podepsat, že je zpět. Vracíme se zpět a hlavní branou vcházíme do města, míjíme kamenolom a vystupujeme na chrámový pahorek, kde je, jak jinak Intihuatana čili lapač slunce, v tomto případě nepoškozená (ostatním Španělé vždy nějakou část urazili a tím je znehodnotili). V chrámech se vše točí kolem Slunce a kalendáře, i okna a jejich stíny určují slunovraty a rovnodennosti. V zadní části areálu, přímo pod Wayna Picchu stojí dva domky a mezi nimi posvátný kámen, který je upravený tak, že jeho tvar připomíná okolní hory. Za ním je vstup na cestu na vrchol Wayna Picchu, ale platí se tam zvlášť a navíc je omezený počet lidí, kteří mohou vstoupit, takže pokračujeme dál v prohlídce. Procházíme - 29 -
veřejnost, město bylo již před ním navštíveno západními cestovateli. Enrique Palma, Gabino Sánchez a Agustín Lizárraga zanechali svá jména na jednom z kamenů Machu Picchu již 14. července 1901. V roce 1904 inženýr Franklin zahlédl ruiny města ze vzdálené hory. Své pozorování sdělil anglickému křesťanskému misionáři Thomasi Payne, který v oblasti žil. V roce 1906 údajně Payne a další misionář Stuart E. McNairn vyšplhali k ruinám města, jak dokládají výpověďmi potomci Payena. Město bylo možná navštíveno a vykradeno v roce 1867 německým obchodníkem Augustem Bernsem. Existuje však i záznam hovořící o možné návštěvě města německým inženýrem Jorgem von Hasselem, jehož mapa objevená historiky ukazuje pozici města již v roce 1874.
Odpočinek na Intipuntu
staveními prostých lidí – řemeslníků, takovou průmyslovou zónou a vstupujeme do chrámu kondora a posléze i slunce nad ním. Vše je nesmírně působivé a zajímavé, jediné, co nám kazí dojem, jsou všudypřítomné davy turistů. Naštěstí, když člověk chvilku počká, dají se i zajímavá místa prohlédnout a vyfotit relativně volná. Areál je velký a lidé se v něm rozptýlí. Horší je, že jediné záchody jsou před vchodem, takže uvnitř lidé zalézají porůznu do křoví a za balvany. Monika, kterou trápí střevní potíže, vysloveně trpí. Krátce před polednem se vydáváme na procházku do sedla ke Sluneční bráně – Intipuntu. Slunce začíná připalovat, stoupáme jen zvolna. Cestou se otvírají nádherné, řekněme klasické, výhledy na MP. Za necelou hodinu jsme u cíle, sedíme na zídkách a terasách, kocháme se výhledem dolů a lenošíme. Lidí je tu výrazně méně, přece jen, je to do kopce. Nějaká dvojice se nás lámanou češtinou ptá, odkud přesně jsme, mají radost z Jarky, která je z Brna, kde dotyční studovali. Oni sami jsou ze Skotska (kluk) resp. Kanady (holka). Asi po hodině se stejnou cestou vracíme dolů, naposledy projdeme mezi starými zdmi a míříme k východu. U vchodu si na památku dáváme do pasů razítka Machu Picchu a pak už jedeme autobusem zpět do města. Stavujeme se v hotelu pro depozit (s trekovými holemi se na MP nesmí), bloumáme po Aquas Calientes a v 16 hod. přicházíme na nádraží. Odjíždíme vlakem, tentokrát až do Poroy, což je kousek od Cuzca. Opět dostáváme kávu, čaj nebo jiný nápoj a pytlíček oříšky, tentokrát jedeme ještě za světla, tak zpočátku sledujeme okolí. Brzy se ale setmí, a už nevidíme nic, jen zaznamenáváme, jak vlak několikrát zastavuje a mění směr, když před Cuzcem překonává velké převýšení pomocí systému úvratí. Není ovšem jasné, zda klesáme nebo stoupáme. Mezitím Petr zahání nudu skládáním vlaštovky z papírového prostírání, nápad se ujal a po vagónu chvíli létala nejen Petrova vlaštovka, ale i šipka nějakého dalšího cestujícího. Z vlaku vystupujeme kolem 20 hodin, následuje půlhodinový přesun autem do Cuzca a návrat do Marani.
- 30 -
Pondělí 8.8. – znova Cuzco
Nejslavnější kámen v Cuzcu – 12 hran
Architektura v Cuzcu Cuzco bylo centrem říše Inků a jako takové bylo samozřejmě plné paláců a chrámů. Po příchodu Španělů byla většina z nich rozbořena a rozebrána a na starých inckých základech byly postaveny nové koloniální i soudobé paláce a chrámy. Asi nejlépe je to vidět na kostele Qorikancha a v ulicích Intikillu a Hatunrumyioc. V té druhé je i slavný dvanáctihranný kámen (viz foto výše). Zajímavé je, že incké základy bez úhony přežily několik zemětřesení, ale třeba Qorikacha byla v roce 1950 zemětřesením silně poškozena a část se zřítila a musela být přestavěna.
Ráno snídáme kolem sedmé a pak jdeme na krátkou procházku kousek od hotelu. V půl deváté je krátká schůzka, kde nám Iva sděluje informace o nadcházejícím treku ke Q‘eros. Poté se každý může věnovat činnosti podle svých představ. Někdo zůstává v Marani a lenoší v křesílkách na nádvoří, my vyrážíme do města. Kupujeme drobné dárky – peruánskou kávu a kokový čaj. Snažíme se sehnat „zázračný lék“ Vilcacoru pro Lenčinu maminku, ale marně. Nejen že ji nikde nemají, ale prodavači v lékárnách i obchodech s přírodními produkty vypadají, že ani nevědí, o co jde a jen kroutí hlavami. Jen na tržišti se nám jedna babka snaží cosi prodat, ale nejprve to jsou lístky koky (ty poznáme) a pak nějaké kuličky, ale rozhodně ne kůra z liány. Kolem poledne se vracíme do hostalu, cestou kupujeme v pekárně croissanty (kus za 1 S). V pokoji si vaříme kávu a jdeme chvíli lenošit na nádvoří. Kolem 13 hodiny jsme vylenošení a vyrážíme na procházku nad město. Znovu stoupáme cestičkou, kudy nás nedávno vedl José, ale od Chrámu měsíce pokračujeme dál až k Rocas Lancacuyo. Chceme si to tam prohlédnout, ale je tam natažená žlutá páska. Děláme, že ji nevidíme, jenže vzápětí na nás volá jakýsi chlapík, sice španělsky, ale „restricted“ rozumíme a gesta, kterými nás vyhání, chápeme také. Neradi se vracíme a scházíme pěšinkou mezi keři, kterou používají zejména jezdci na koních dolů k Saqsaywamanu. Ještě jednou si areál prohlížíme pěkně z výšky a pak pokračujeme až k obrovské bílé soše Ježíše, hledící dolů na město. Je odtud krásný výhled, dokonce se nám daří najít hostal Marani a vidíme i část jeho nádvoří. Po chvíli scházíme prudkým a dlouhým schodištěm dolů do města a vzápětí jsme zpět v Marani. Pomalu balíme věci na zítřejší trek, co nepotřebujeme, putuje do depozitu. Pak se ještě chvíli vyhříváme na nádvoří a čteme si. V 19 hodin odcházíme na společnou večeři do blízké restaurace. Loučíme se s našimi třemi kamarády, pro které dovolená končí a zítra odlétají domů – Mirkem, Helou a Ivanem. Na druhý trek nás půjde jen šest plus Iva. Zítra nás čeká náročný den, proto nemáme v plánu dlouho ponocovat.
- 31 -
Úterý 9.8. – Ke Q’eros
S Ausangate v zádech
Komunita Q'eros Komunita Q'eros se nachází na východní straně zasněženého pohoří Cordillera Vilcanota v peruánských Andách. Obývá rozmanité území, které se táhne od výšin zvaných "punas" ležících více než 5 000 metrů nad mořem až do 1 400 metrů v amazonské džungli. Území Q'eros spadá pod pravomoc provincie Paucartambo, okres stejného jména a kraj Cuzco. Jméno Q'eros odkazuje na osm Ayllus (států), které tvořily různé osady v regionu Paucartambo až do roku 1950. V současné době existuje pět obcí, které patří do sdružení obcí národa Q'eros: Hatun Q'ero, Q'ero Totorani, Japu, Quico a Marcachea. Populace těchto komunit činí 2 139 obyvatel. Q‘eros, víc než většina ostatních domorodých komunit v Peru, udržují kulturní tradice, přežívající z předšpanělské éry. Od zemědělství k lékařství a náboženství tyto zvyky odrážejí andský systém víry a jeho úzké spojení se Zemí a okolními horami. Díky zachování těchto tradic je komunita považována za poslední existující incký stát. K zachování tradic značně přispěla odlehlost vesnic Q’eros. Donedávna byla nejbližší silnice vzdálená několik dní pochodu. To se ale postupně mění s tím, jak v horách vznikají nové prašné silnice.
Ráno vstáváme proklatě brzo, už ve tři hodiny, snídáme a krátce po čtvrté čekáme na Josého s taxíkem, který nás odveze k linkovému autobusu. Spolu s námi cestuje i několik domorodců. Usedáme na místa a vzápětí usínáme. Cesta trvá asi 3 hodiny, teprve ke konci se postupně probouzíme a koukáme na hory okolo. Prakticky nikdo z nás neví, kde to vlastně jsme. Vystupujeme u osady Mahuayani v horách Cordillera Vilcanota jihovýchodně od Cuzca, kde na nás čeká doprovod s koňmi. Batohy putují na hřbety zvířat a my v půl deváté vyrážíme na pochod směrem k lidem z komunity Q’eros, kteří dodnes žijí daleko v horách skromným životem jako v dobách Inků. Zvolna kráčíme údolím do hor, stoupání je celkem mírné, o to větší vzdálenost musíme ujít. Po více než dvoutýdenním pobytu v Peru ve výškách nad 3000 metrů už jsme solidně aklimatizovaní, takže přibývající výška nám nedělá zdaleka takové potíže, jako na začátku v Huarázu. Míjíme prosté domky místních pastýřů a také stáda lam, respektive alpak. Zpočátku si nadšeně fotíme téměř každé zvíře, ale brzy pochopíme, že tady jsou alpaky všude a už nás jejich přítomnost tolik nebere. Cestou potkáváme jen pár domorodců, žádný bílý turista, kromě nás, se široko daleko nevyskytuje. Postupně se nám otvírá nádherný výhled na horu Ausangate (6384 m), jen se musíme otáčet, neboť ji máme v zádech. Počasí nám opět přeje, slunce svítí a nebe je téměř bez mráčku. Kolem poledne se dostáváme do výšky 4100 m, kde nás čeká doprovod s obědem. Takový luxus v horách se jen tak nevidí. Na relativně rovné loučce stojí kempinkový stolek se židličkami, na něm konve s vlažným džusem a hrnečky. Usazujeme se, pijeme a vzápětí dostáváme výbornou polévku a kuře s rýží a bramborem. Po hodinové pauze pokračujeme s plnými žaludky vzhůru. Začíná foukat vítr a od džungle přicházejí mraky, ale déšť se nechystá. Ve čtvrt na dvě se dostáváme do sedla a podle GPS máme nový výškový rekord – 4800 m. Na opačné straně sestupujeme dalším údolím dolů, procházíme osadou Anccasi, která už získala spojení z civilizací. Je tu prašná cesta, na návsi parkuje auto, řada domků má střechy z vlnitého plechu a mají tu i novou školu. Zvláštní je, že nevidíme téměř žádné lidi. Procházíme osadou a ještě kousek stoupáme dalším údolím. Kolem půl páté přicházíme na tábořiště, postavené na ostrůvku uprostřed řeky ve výšce 4200 m. Chvilku dumáme, jak se složit do stanů, jsou tu dva velké pro 3 až 4 lidi, dva stejné malé pro 1,5 člověka a jeden jiný taky sotva pro dva. Iva to má jasné, Jarka s Milanem berou jeden malý s tím, že si ho lépe vyhřejí, my a Petr s Monikou si bereme ty dva velké. Jarka záhy - 32 -
Nový výškový rekord – sedlo 4800 m
zjišťuje, že zvolili špatně, protože jejich stan je jen moskytiéra zakrytá plachtou a hrozně do něj fouká. Nakonec tedy Jarku bereme do stanu my a Milan jde k Petrovi s Monikou. Vejdeme se bez problémů. Na rozdíl od minulého treku není tentokrát k dispozici záchodový stan. Chvilku bloumáme po okolí, hledaje nějaký dolík, balvan nebo křoví, ovšem bez úspěchu. Všude je jen holá pláň a pasoucí se lamy. Nakonec se prostě vmísíme mezi zvířata. Přesouváme se do jídelního stanu, povídáme, chroupeme popcorn a čekáme na večeři. Ta je stejně dobrá jako oběd, opět polévka a hlavní jídlo. Po večeři ještě chvilku posedíme, ale je chladno a vlastně není co dělat, tak se jdeme umýt a v osm hodin už jsme ve spacácích.
- 33 -
Středa 10.8. – Q’eros, den druhý
Malé pracovnice …
… velké pracovnice (požadovaná cena této dečky byla 120 S)
Šamanské obřady Q'eros mají několik starších a šamanů, kteří dosud používají původní incké a předincké obřady. Vzhledem k jejich izolaci se rituály a kulturní zvyklosti dochovaly. Tyto obřady mohou trvat mnoho hodin. Šamanské tradice v komunitě jsou velmi silné a starší muži se snaží o udrženíí jejich kultury a šamanských obřadů. Jejich léčení se provádí v místní komunitě, kde neexistují žádné léky nebo nemocnice. Ještě v 70. letech 20. století se lidé báli do hor ke Q’eros chodit, protože šamani ovládali i černou magii. Teprve později se komunita začala otevírat světu, dnes řada šamanů poznala peníze a své obřady provádějí na komerční bázi a jezdí s nimi i do ciziny, například do USA.
Ráno vstáváme za rozbřesku, to znamená asi v půl sedmé. Všude kolem je vrstva jinovatky, naši koně i místní lamy se tváří maličko ztuhle a není se co divit. Sluníčko je ještě za kopcem a mráz proniká do celého těla. V balení batohu ve stanu už máme praxi, takže se nám to daří bez většího boje a hlavně bez nutnosti stan otvírat. Naši „Šerpové“ nezklamali a hned roznášejí horký čaj a chystají nám vaničky s teplou vodou na umytí. Snídaně je také kvalitní – čaj a káva dle chuti, vaječné omelety se salámem, pečivo, marmeláda, jogurt. Kolem půl osmé vyrážíme na další cestu. Opět je krásné, jasné počasí, ale zpočátku jdeme ve stínu a tedy v zimě. Do prosluněné části údolí to naštěstí není daleko, už za půl hodiny stín opouštíme, začíná být teplo a můžeme odložit většinu teplých věcí. Postupně stoupáme údolím vzhůru, cesta je sice dlouhá, ale není nijak zvlášť příkrá. Míjíme horské pleso a vyhlížíme, kudy vede cesta dál. Líbilo by se nám takové sedýlko kousek nad námi, ale José kroutí hlavou a vede nás jinam a hlavně výš. Brzy se ukazuje, že to sedýlko byla ve skutečnosti moréna dalšího, mnohem většího, jezera. Sedíme na kamenech nad ním, oddechujeme a kocháme se pohledem na modrou hladinu plesa a bílý štít hory za ním. K nejvyššímu bodu dnešní etapy už zbývá kousek, ve tři čtvrtě na jedenáct jsme v sedle ve výšce asi 4750 m a zahajujeme sestup na druhou stranu. V poledne vcházíme do Q’eroské vesnice, kde u místní školy (stejná kamenná budova, jako ostatní, jen větší a s plechovou střechou) stojí připravený stoleček se židličkami a náš kuchař už chystá oběd. Ještě než se usadíme, procházejí kolem tři malé holčičky s ranci suchých bobků na topení, zvědavě si nás prohlížejí, dáváme jim nějaké bonbóny a přitom si je fotíme. Dlouho se nezdrží a už cupitají se svým nákladem domů. Za chvíli je vidíme, jak běží pro další várku. Po obědě pokračujeme dál, u jednoho domku sedí skupinka žen a chystá osnovu na tkaní. José se s nimi dává do řeči, dostáváme svolení fotit, pak si necháváme předvést nějaké výrobky, Monika váhá, že by si něco koupila, ale chce to dát do bytu Petrovi, který se netváří příliš nadšeně. Iva by se možná přidala, ale nakonec nejsou zcela rozhodnuté a tak z obchodu sejde. Odcházíme s fotkami, ale bez dečky. Cesta pokračuje po úbočí širokého údolí vysoko nad jeho dnem a stále klesá. Sestupujeme až do výšky 3400 m, což je na jednu stranu dobré, protože v noci bude nejspíš tepleji, ale na druhou stranu špatné, protože to zítra bude hodně do kopce – José mluvil o sedle 5200 m, to by znamenalo 1800 m stoupání. Kolem půl čtvrté přicházíme do další vesnice, je - 34 -
Alpaka – podle srsti ovce, ale krk je lamí. barevné šňůrky v uchu označují majitele zvířete
větší než ta minulá, ale vypadá dost liduprázdně. I tady mají školu a u ní dokonce fotbalové hřiště. Na něm se pasou naši koníci a jsou tu složené naše věci, což znamená, že nocovat se bude tady. Poprvé netáboříme u řeky, ale mají tu vodovod, tažený trubkou z potoka za vesnicí. První dva kohoutky, které zkoušíme, ovšem netečou, zato ten třetí teče pořád a nedá se úplně zavřít. Přes kamennou zídku, která ohraničuje hřiště, je vidět dolů do dlouhého údolí, které se v dálce mírně zelená a postupně klesá dolů do džungle. Výhled ale silně omezuje mlha, která z džungle naopak stoupá a postupně zahaluje okolní hory. Brzy máme postavené stany, zabydlujeme se, odpočíváme a pak se přesunujeme do jídelního stanu na čaj, kávu a posléze i na večeři. Místo do kadibudky chodíme tentokrát na políčko za školou.
- 35 -
Čtvrtek 11.8. – Q’eros, den třetí
Typický domek Q’eros
Zvědavé lamy
Místní doprava, vždy s úsměvem
Ráno po kvalitní snídani vyrážíme už v sedm hodin. Čeká nás dlouhá cesta a velké stoupání, stále ještě věříme na sedlo 5200 m. Odpolední mlhy a mraky jsou pryč, opět je jasno a sluníčko svítí už teď, údolí je široké a otočené správným směrem. Kráčíme po poměrně široké cestě, překvapují nás kilometrovníky na jejím okraji – začínají K30 a klesají, trochu se obáváme, že těch 30 km budeme muset ujít. Po několika kilometrech ale cestu opouštíme, po kamenech se dostáváme na druhý břeh potoka a o poznání užší pěšinkou pokračujeme dál. José nám vysvětluje, že už je projekt na vybudování prašné silnice, která vznikne snad do dvou let z té první cesty, proto je tam už kilometráž. Jsme docela rádi, že jsme se sem dostali ještě před tím. Odbočujeme do postranního údolí a dále stoupáme. Procházíme další vesnicí, lidí tu opět moc nevidíme, ale i tady je škola a u ní fotbalové hřiště, které má branky na malém kopečku, asi kvůli zpestření hry. Uprostřed hřiště leží osamělý modrý míč, působí to zvláštně. Napadá nás, jak by asi běžní fotbalisté hráli ve výšce nad 4000 m. Zanedlouho se před námi objeví sedlo a je jasné, že výš už nepolezeme. Máme rozporné pocity – jsme rádi, že je stoupání za námi, ale mrzí nás, že jsme se k slibované výšce 5200 ani nepřiblížili, sedlo má „jen“ 4570 m. Scházíme do údolí na druhé straně, na plácku u potoka na nás čeká známý stoleček s výborným obědem. Posilnění pokračujeme dál, až se dostaneme na prašnou silnici vedoucí z vesnice Qoricancha. Je celkem nová, před několika lety tu Iva šla po úzké pěšince. Nevíme, jak to ještě máme daleko, tak svižně kráčíme po cestě dolů. Provoz tu žádný není, zato výhledy jsou parádní, cesta docela ubíhá. Najednou na cestě zahlédneme zvířený prach a vzápětí vidíme proti nám jet náklaďák. Uhýbáme stranou, ale auto zastavuje. José se dává s řidičem do řeči a my zjišťujeme, že auto je objednané pro nás. Z korby vyskakuje několik domorodců, kteří využili možnost svezení, další skupinka vykládá balíky drátěného pletiva a řidič otáčí auto na zpáteční cestu. Mezitím přijíždí naše karavana, překládáme batohy z koní do auta a loučíme se s naším doprovodem. Nastupujeme na korbu a spolu s námi i několik Q’eros. Vzájemně se prohlížíme, smějeme se, oni si dělají legraci, že bychom tu mohli zůstat a živit se jako pastevci v horách. V Qoricanche zastavujeme, domorodci vystupují a my po chvíli pokračujeme dál. Jsme rádi, že nám náklaďák přijel naproti, ušetřil nám nejméně osm kilometrů pochodu. - 36 -
Cesta dál je v podstatě stejná, stále prašná, úzká zaříznutá do příkré stráně, občas máme pocit, že se musíme zřítit do propasti. Chvíli sedíme na podlaze, přesněji na batohu, což je lepší, protože odtud není vidět, kudy jedeme. Zvědavost nám ale nedá, takže většinou postáváme, přidržujeme se trubkového rámu a vyhlížíme přes postranice. Za jednou z četných zatáček se objevuje stádo ovcí hnané několika dětmi. Pomalu se k nim přibližujeme, zmatená zvířata se snaží vylézt nahoru do stráně, ale ta je příliš příkrá. Děti se pokoušejí stádo někam nasměrovat, ale vypadá to, že spíš zvyšují zmatek. Konečně několik oveček objeví cestu podél auta a vzápětí se zbytek stáda žene za nimi. Cesta klesá řadou zatáček dolů, ale přesto pod námi zůstávají slušné propasti. Postupně přibývají domky a údolí je čím dál zelenější, objevují se i stromy. Petr konstatuje, že máme kliku, že jsme potkali jen ty ovce a ne něco většího. Jen to dořekne, vynoří se proti nám náklaďák. Našeho řidiče to nijak nerozhodí, zkušeně zacouvá na nejbližší trochu širší místo a obě auta se s centimetrovou rezervou minou. Do městečka Paucartambo přijíždíme už za tmy krátce po 18 hodině. Máme za sebou něco přes 30 km na korbě náklaďáku po divoké cestě, zážitek to byl opravdu silný. Přesouváme se do skromného hotýlku – záchod a umyvadlo na dvorku, malé pokojíčky, ve kterých je jen postel a kupodivu televize, dveře se zavírají na visací zámek, okno chybí, světlo je jen od zářivky u stropu a malého okénka nade dveřmi. My máme slušný suchý pokoj, ale ostatní si stěžují, že mají vlhko a cítí plíseň a zatuchlinu. Iva s Josém obíhají městečko a hledají něco jiného, my ostatní zatím jdeme na večeři – v nabídce je jen kuře, za 10 S je ho kopec, že se nedá sníst. Kdybychom si pořádně rozuměli, stačila by poloviční porce za 5 S. Náhradní ubytování se podaří najít, naše skupina se rozděluje, část se stěhuje a část zůstává na původním místě. Ještě domlouváme ranní sraz v 8 hodin na snídani v hospůdce a jdeme bydlet.
Výškový profil treku ke Q’eros
- 37 -
Pátek 12.8. – zpět do Cuzca Vstáváme jako obvykle krátce po rozednění, do snídaně je ještě daleko, ale vyrážíme se podívat do městečka. Tržnice i krámky teprve otevírají, ale už je možné koupit kus bábovky, kterou babka krájí na stolku před tržnicí. Je výborná a jeden kusanec stojí jen půl solu. Město je malé a po ránu ještě poměrně pusté, tak se vracíme do pokoje, dopisujeme deník a lenošíme. Před osmou vyrážíme na společnou snídani. My volíme obvyklý standard – káva, čaj, pečivo, nanejvýš smažené vajíčko. Místní ovšem snídají vydatně, klidně kopec rýže a kuře. Čas před odjezdem trávíme procházkou po městě. Sluníčko opět září a bílo modré domky vypadají pěkně. Paucartambo Na trhu kupujeme sladké housky na cestu (opět půl solu za jednu) a v dalším krámku několik banánů a mandarinek. Tady na venkově je velmi lacino. Zaujala nás dlouhá fronta domorodců před bankou, dovídáme se, že se vyplácejí sociální dávky. Ty jsou na jednu stranu dobré, lidem pomohou, jenže zároveň jim berou motivaci pracovat, protože výdělek by nebyl o mnoho vyšší. Tak se stává, že řada tradičních zaměstnání končí a lidé raději čekají, co dostanou. V 10 hodin odjíždíme dodávkou pro 12 lidí zpět do Cuzca. Hlavní silnici opravují, takže musíme úzkou a klikatou silničkou do Pisaqu. Odtud už vede moderní asfaltka do Cuzca, kam přijíždíme kolem 13 hodin. Znova se ubytováváme v hostalu Marani a konečně se můžeme pořádně osprchovat v teplé vodě. Zbytek odpoledne trávíme balením a odpočinkem. Venku se mezitím zatáhlo, začalo lehce pršet a slyšeli jsme i nějaké hromy. Teď už nám to ale nevadí, sedíme v pokojíčku, umytí, v teple a oknem se díváme na nádvoří, jak hezky prší. V 18 hodin se na chvíli objevuje José, loučíme se s ním a pak odcházíme do známé restaurace na poslední společnou večeři. Chybí jen Jarka, které není dobře a raději šla do postele. Domů se nám nechce. Peru jsme si zamilovali. Nemůžeme slíbit, že se sem budeme vracet, ale vzpomínky v nás zůstanou. Hory, úžasně čistá příroda, lidé usměvaví, děti ušmudlané, ale hrozně milé, městečka s úzkými uličkami, nádherná historie Inků, poutavé příběhy a pověsti, šamani a jejich obřady a samozřejmě nově nastavené výškové rekordy. Těšíme se na maminky a všechny naše blízké, na postel a stále tekoucí horkou vodu, samozřejmě na domácí jídlo, ale určitě se nám bude stýskat. Asi nejkrásnější pro nás byly treky v horách. I když se člověk večer klepal zimou, ráno odhrnoval jinovatku, myl se v lavůrku a pro zahřátí držel kelímek s horkým maté de coca, i když jsme lapali po dechu při stoupání do hor, všechny naše „útrapy“ vyvážila nádherná čistá příroda. Děkujeme, že jsme tu mohli být, třeba jen nakrátko a třeba jen jednou za život.
- 38 -
Sobota 13.8. a neděle 14.8. – domů Ráno po snídani chceme ještě utratit poslední soly a koupit nějaké drobnosti, bohužel většina krámků má ještě zavřeno. Pekárna naštěstí už funguje, kupujeme čtyři croissanty na cestu, dobalujeme a chystáme se na odjezd. Ve čtvrt na deset sedáme do taxíků a odjíždíme na letiště, loučíme se s naší průvodkyní Ivou (je na ní vidět úleva, asi je ráda, že se nás konečně zbavila ☺), procházíme všemi kontrolami a nasedáme do letadla (BAe 146), opouštíme Cuzco a letíme do Limy. Tento let je krátký, v Limě jsme v půl jedné. Tam dlouho čekáme na odbavení, protože odlet do Paříže je až v 18:45. Bloumáme po letišti, chodíme kontrolovat tabuli odletů a znervózňujeme hlídače, který po nás neustále žádá letenku, ve které se nakonec stejně nevyzná. Utrácíme posledních 20 S za kafe, zmrlinu, čaj a bonbóny s kokou. Po nekonečných čtyřech hodinách konečně odevzdáváme velké batohy, procházíme odbavovací mašinérií a konečně nastupujeme do Boeingu 777, opouštíme Limu, pak Peru a nakonec i Jižní Ameriku. Dostáváme výbornou večeři, brzy po ní usínáme a probouzíme se až k ránu, tedy podle peruánského času, podle evropského je už poledne. Dostáváme snídaňooběd a na čas přistáváme v Paříži. Bloudíme letištěm z terminálu F na terminál D, odkud odlétá letadlo do Prahy, opět čekáme na výzvu k nástupu. Trochu se divíme, že u brány není žádné letadlo. Rukávem sestupujeme dolů na plochu, kde stojí autobus s nápisem Prague. Naštěstí nejede až do Prahy, jen přes půlku letiště zpět k terminálu F, kde nastupujeme do Airbusu A320. Mám neodbytný dojem, že Boeing 777 na sousední stojánce je ten, kterým jsme před pár hodinami přiletěli. Let do Prahy je krátký, stihne se jen káva se sušenkou. Batohy tentokrát dorazily všechny, loučíme se a rozcházíme se každý po svých. Na nás čeká Lenčin tatínek s Alešem, jedeme přes Prahu do Zelenče, kde Aleše vykládáme a pokračujeme k domovu. Dohání nás bouřka a liják, musíme jet opatrně, ale kolem 22 hodin jsme šťastně doma…
Chacana (andský kříž)
- 39 -
