DEN NULTÝ. Úterý MONGOLOVÉ SE NA DLOUHÉ CESTY NIKDY NEVYDÁVAJÍ V ÚTERÝ

Související výpravy

DEN NULTÝ Úterý 10. 7. 2012

MONGOLOVÉ SE NA DLOUHÉ CESTY NIKDY NEVYDÁVAJÍ V ÚTERÝ

Balíme, nakupujeme, poznáváme se, nestíháme. Kluky makající na opravě auta celý den skoro nevidíme. Na rozlučkovou oslavu přijíždíme o několik hodin později. Všichni hosté už dávno odjeli, zbylo tu jen pár koláčů a vytrvalý pan domácí Josef Zahradník. Po jantarovém moku, který nám neustále dolévá do sklínek, únava rychle opadá. Dojde i na grilování a kytaru. Kluci jedou non stop ovšem na úplně jiné párty. I přes jejich úsilí není ani ráno auto připraveno na dlouhou cestu.

DEN PRVÝ

Středa 11. 7. 2012

1 / 60


KDO CHCE CESTOVAT V KLIDU PŘÍJDE CHVÍLI PŘED ODJEZDEM

Plán A padá a nahrazuje ho plán B – vyjedeme večer. Na Skřípáku je nádherně, ubytování na starém mlýně je přímo kouzelné. My, co nemáme nic společného s opravou auta, se máme přímo famfárově. Odpočíváme na mlýně mezi Josefovými sochami, užíváme si řeky Jihlavky a snažíme se naše automechaniky podpořit alespoň tím, že jim v pravidelných intervalech připravujeme krmení, na které si stejně jen horko těžko udělají chvilku. Plán B se ruší a nahrazuje ho plán C – vyjedeme ráno.

DEN DRUHÝ

Čtvrtek 12. 7. 2012

NA KONCI SVĚTA

Kluci vstávají v pět ráno, aby doťukali poslední maličkosti na našem expedičním voze křtěném Marie. Z mlýna vyjíždíme v 11 hodin poté, co nám Josef odmávne start. Zastavujeme se ještě v pneuservisu a s Radimovou ženou Dankou a synem Michalem se loučíme u brněnského

2 / 60


Intersparu, kde si dáváme naše poslední české jídlo. Potom už se ocitáme skutečně „on the road“. První komplikace nastanou nečekaně brzy, a to když nám kousek před Uherským Hradištěm začnou z motoru létat jiskry přímo pod nohy. Zdrojem jiskření je naštěstí jen gumové těsnění, které se nepatřičně opíralo o rozžhavený motor. Oprava je jednoduchá a rychlá. V autě je veselo a konverzace se rozhodně nedrží při zdi, což jen podpoří rozhodnutí ignorovat přicházející večer a dojet co nejdále. Aby nám řidiči neusnuli za volantem, stanovujeme funkci tzv. intimního partnera, který drží šoféra vzhůru dotěrnými otázkami. Do hry se samozřejmě zapojuje celé auto a z naší odpočaté party neusne nikdo – snad kromě Radima, který si to opravdu zaslouží. Přesně o půlnoci parkujeme za Košicemi kdesi na trávě u JZD, což pochopíme, až když nám opilý Slovák zastavuje traktorem těsně před Maruškou (ještě, že spíme na druhé straně auta) a diví se, co děláme tady na konci světa. Na konci světa se však ocitneme až mnohem později.

DEN TŘETÍ

Pátek 13. 7. 2012

A TO JE ASI TAK VŠECHNO, CO VÍM O KREVETÁCH

Hned po ránu dostáváme důkladné školení, o tom jak Marušku řídit a neponičit. Ještě ten den si to všichni vyzkoušíme v praxi. Na hranicích s Ukrajinou nalézáme překrásnou fenku bígla uvázanou u betonového sloupku. Všechny se na ní vrhneme a drbáním jí přivedeme téměř do extáze, zatímco chlapci vyřizují pro nás nezajímavé věci kvůli přejezdu hranic. Když si po několika minutách celníci všimnou, co jsme udělaly s jejich „radarem“, mávnou jen bezradně rukou, že prý tenhle pes u nás v autě už stejně žádné drogy nenajde a celkem rychle nás propustí.

3 / 60


Nejdelší lipová alej v Evropě je prý v Užhorodě a přesně na tomto místě o několik desítek minut později svačíme, předtím, než se vydáme na prohlídku města, do které stihneme zapojit i skanzen lidové architektury v zakarpatské oblasti a zmrzlinu. Navečer máme slíbeno koupání v solných jezerech Solotviny. Zní to opravdu báječně. Představte si průzračné horské jezero, obklopené vzrostlým lesem z jedné strany a travnatými plážemi ze strany druhé, jehož chladné vody člověka osvěží po parném dni na rozbitých silnicích. Jestli si to dokážete představit skutečně barvitě, tak nejspíš také chápete, jaké zklamání některé z nás čekalo, když jsme do Solotviny dorazili.

Celé mi to připomíná velký špinavý cirkus. Stánky se suvenýry i občerstvením lemují ulici. Z jedné strany na nás bliká pouť se spoustou výskajících lidí. Všude se válejí odpadky a hudba ze třech různých diskoték se sráží v ušních bubíncích a tvoří velmi hlučnou změť nesourodých tónů. A v tomhle marastu kempují rodinky s dětmi ve stanech. Ti šťastnější mají ubytování v neútulných chatkách či hotelech, kterých je tu požehnaně. Do špinavé vody se namočí jen ti otrlejší. (Ale byla opravdu slaná a pěkně nadnášela, to se musí nechat.)

Místo na spaní se hledá špatně, protože podél silnice se táhne jedna nekonečná vesnice. Libor zkouší jednu z bočních uliček a nakonec nalézá krásný plácek přímo za velikou skládkou.

DEN ČTVRTÝ

Sobota 14. 7. 2012

RADIM JE ŠPINAVÝ A HOLKY SE DNES ASI NEUDRŽÍ

4 / 60


Vstáváme brzy. V plánu je tranzitní den, s tím že dorazíme až na Krym. Moc se to ale nedaří. Po pár kilometrech zastavujeme, aby chlapci opravili poličku, která nevydržela nápor knih, které s sebou vezeme. My holky využíváme ten čas k tomu, abychom se pokusili s prodavačkou u silnice usmlouvat lepší cenu za domácí marmeládu. Naše nulová znalost Ruštiny nám v tom příliš nepomáhá, a i když odcházíme se dvěma zavařovačkami, stále si nejsme jisté, kolik ta marmeláda vlastně původně stála. O chvíli později stojíme opět u silnice a opravujeme prasklou hadičku od nafty. Celou dobu nás tu otravuje žebrák. Smejčí očima po autě a ukazuje na věci, které by chtěl. Dostal od nás jablko a instantní polévku, přesto se stále nemá k odchodu a chce, ať mu dáme i chleba. Libor si z něj dělá srandu, a když somrák dostane zmrzlinu od auta za námi, Libor mu jí sebere, aby věděl jaké to je. Chudák jen nevěřícně zírá na to, jak Libor zmrzlinu rozbalí a potom co si z ní ukousne, dá nám všem ochutnat. Zbytek mu samozřejmě vrátíme - nejsme svině.

Na tomto místě nás také čeká první stolovka na naší cestě. Ti co nevědí, co je stolovka, mohou si představit něco mezi restaurací a jídelnou, kde se dá nadlábnout za celkem rozumné ceny. Pro cizince to má nespornou výhodu v tom, že je zde všechno jídlo vystaveno, takže stačí jen ukázat.

Opravy jsou dokončeny a na řízení se chystá Jirka. Když řídí Jiřík, všichni se bojíme.

DEN PÁTÝ

Neděle 15. 7. 2012

PROTI PROUDU

5 / 60


Jedeme celou noc a ráno konečně zastavujme na celkem pěkném místě u rybníka, kde se odváží tahat si břicho bahnem pouze Radim s Liborem. Při snídani probíhá živá debata o antikoncepci a pohlavních chorobách, což zní poměrně zvláštně, když se to takhle napíše. Na další cestě lemují nekonečnou silnici pro změnu zase jen pole. Kolem cesty se líně potulují krávy a sem tam projede bryčka tažená koňmi. Čím jsme blíže ke Krymu, tím je tento jev řidší. Místo toho přibývá dražších aut a bezohlednějších řidičů. Na pořádné jídlo není čas, svačíme u prašných silnic. Když zastavíme na dalším špinavém místě plném pavouků, abychom se vykoupali v zavlažovací nádrži, kladu si otázku, co že je vlastně na tom cestování tak skvělého. Horký den malinko zpříjemní zastávka na ledově vychlazený kvas, což je něco mezi pivem a limonádou a čepují to tu na každém rohu. K večeru dorazíme na skutečně krásné místo, kterým je rozlehlý kaňon u Bachčisaraje. Vyhneme se placeným místům pro turisty a kempujeme přímo uprostřed té největší nádhery. Všude kolem nás jsou skály. Potkáme tu jen snědého pasáka, který vede domů své tři krávy.

DEN ŠESTÝ

Pondělí 16. 7. 2012

SKALNÍ MĚSTO ANEB VENKU Z VOZU

6 / 60


Nasazujeme pevnou obuv a připravujeme se na náš první sportovně-turistický zážitek. Škrábeme se do zarostlého kopce, abychom stanuli na úpatí skalního města. Kráčíme statečně skrze lány kopřiv podél kaňonu, v němž kdysi moře po v zoru Gaudího vymlelo zvláštně zvlněné tunely zdobené mozaikou mušlí a jiných živočichů. V písku pod nohama nám leží zrezivělé dějiny kdysi slavného skalního města. Nalézáme zde různé kovové hřebíky, skoby, náprstky, kusy džbánů a podobně. Později zjistíme, že stejné věci, které nepovažujeme za vhodné brát, se ve stáncích pro turisty prodávají za nemalé hřivny. Kluci šmejdí očima po skále a hledají skulinku, kterou bychom se dostali nahoru. To co nakonec najdou, není typická stezka pro turisty, ale Libor i Radim to zvládají bez větších problémů, tak proč ne my? Odpověď je, protože nikdo z nás nikdy pořádně po skalách nelezl. Zespodu to rozhodně vypadá jednodušší. Sandra, která leze první je nepřirozeně tichá a my v zápětí poznáváme proč. Kluci lozí sem a tam jako opičáci a snaží se nás všemožně dostat nahoru. Poslední úsek všichni zdoláváme po ležícím Radimovi. Nahoře náš výstup jednohlasně prohlašujeme za zážitek dne. Že to bylo celkem nebezpečné, nám kluci naštěstí řeknou, až když už to máme za sebou.

Skalní město se skládá z větších či menších místností vytesaných do skály s nebývalou pečlivostí. Těžko si představit jeho zašlou slávu. Cesta zpátky (pro ostatní normální výletníky, kteří si zaplatili vstupné je to cesta tam) je lemovaná stánky. Paradoxně nás nejvíce zaujmou nechutně vyhlížející ořechy v rosolu, které nám tak zachutnají, že si dole kupujeme od bábušky ještě jedny. Další na programu je prohlídka skalního kostela, kde se musíme zahalit od hlavy až k patě do erárních hadrů (pro muže jsou připraveny stejné květované sukně jako pro ženy, což v některých případech ubírá místu na posvátnosti). Zde si každý z nás zapálí svíčku za zdar výpravy a jiná důležitá přání, a s pocitem, že to máme „posichrované“ i tam na hoře, se vracíme zpátky do města. Cestou do Chánova paláce, který je na řadě, nás na ulici odchytávají mladíci snažící se získat klientelu do svých předražených restaurací. Přijdu si trochu jako ryba proplouvající mezi návnadami. Jednu restauraci jsme ze zvědavosti zkusili, ale naštěstí nás rychle pustili zpátky do řeky. Nakonec si kupujeme pirožky od sympaticky vyhlížející babičky, která je celá šťastná, že jsme jí takhle vyjedli a říká, ať my Češi jezdíme častěji. V Chánově paláci jsme mimo jiné viděli i slavnou fontánu slz, podle které napsal A. S. Puškin báseň Bachčisarajská fontána. Ostatně své jméno nezískala nadarmo, skutečně z ní voda kane ve velkých slzách, na čemž prakticky není nic moc zajímavého. Jelikož nám všem dnes leze kultura i ušima, naskáčeme do auta a jedeme se vykoupat k Černému moři, kde dovádíme ve vlnách tak, že trumfneme i opodál skotačící děti. Nikdy bych nevěřila, že se toho dá za jeden den tolik stihnout, ale skutečně jdeme večer ještě na prohlídku Jalty. Jalta je neuvěřitelně živé město. Je to daleko živější a barevnější místo než Solná jezera, ale vše je sladěno do jakéhosi harmonického celku, takže výsledný dojem je více než příjemný. Zde si všímáme zajímavé věci. Jakmile na Ukrajince či Ukrajinku někdo namíří foťák, zběsile pózují, jak kdyby se fotili do sprostého časopisu. Přijde nám to velmi vtipné a pár fotek si také pokoutně pořídíme. Největší drzosti se ale dopouštíme u takových těch kulis, kam člověk dá hlavu a rázem je z něj například mořská panna s objemným poprsím. Samozřejmě se na ně hned vrhneme a strkáme hlavy, kam nemáme. Slečna, která má tuto atrakci na starosti nás musí přijít upozornit, že jedna fotka je za deset hřiven. Sandře se to zdá strašně moc a s otázkou, zda alespoň ona je zadarmo, si tu chudinku fotí ze všech stran. Musí ji vysvobodit až její nadřízený, který nás donutí některé z fotek smazat.

7 / 60


Jelikož toho máme už plné kecičky, sedáme do káry a frčíme hledat místo na kempink (Překlad z Jiříkovštiny: Jelikož jsme už unavení, sedáme do auta a jedeme hledat místo na spaní). Nechce se nám ani čekat až skončí město, a tak zajíždíme do obydlené ale poměrně klidné části, kde od místního domorodce dostáváme k dispozici suprovou louku.

DEN SEDMÝ

Úterý 17. 7. 2012

ZPÁTKY V ČERVENÉM

Pán, který nám poskytl ubytování na louce, se chodí od časného rána v pravidelných intervalech ptát, zda něco nepotřebujeme. Moje nadšené tvrzení, že je to první nezištný Ukrajinec, kterého jsme potkali, vezme za své poté, co si za své služby a špinavou vodu řekne o deset hřiven. Čtyři piva, co jsme mu už věnovali, jsou prý fajn, ale on přeci potřebuje na vodku. Všechno příkoří ale vykompenzuje skvělý pocit, který zažívá jen člověk, který si po pěti dnech na rozpálených cestách umyje hlavu. Pak už nastává další horký „transitní“ den. Tak říkáme těm dnům, kdy čas v automobilu výrazně převažuje nad časem mimo automobil. Jelikož máme kvůli pozdnímu startu asi třídenní odchylku od původního plánu, nebudou výjimkou ani tranzitní noci, což si po tranzitním dnu dokáže jen málokdo představit.

Pod koly nám opět šustí asfalt a cesta je lemovaná čerpacími stanicemi bez možnosti nabrání

8 / 60


pitné vody. Toaleta je zde vznešeným výrazem pro velmi zasranou díru v zemi. Co že je to pitná voda z kohoutku vědí až v jedné restauraci, kde nás nechají načepovat menší zásobu do pet lahví a kanistru. Dnešní den také poprvé narážíme na zajímavé občerstvení, které je typické nejen pro Ukrajinu, ale jak později zjišťujeme i pro celý Kazachstán. Kulaté žemli plněné silně kořeněným beraním masem se říká Samsa. Samsa, jak se zdá, vyrůstá na stěnách velkých rozpálených betonových válců, které se hojně vyskytují převážně v oblastech kolem silnic. Odvážlivec, který nahlédne dovnitř, spatří na stěně válce přírodní útvar podobající se pravidelnému seskupení vosích úlů. První jídlo, které vypadá opravdu nebezpečně! Sběračka samsy je vybavena kovovou špachtlí a rendlíkem na dlouhé tyčce. Tato práce vyžaduje nejen odvahu ale i určitou zručnost. Sběračka musí vědět, že při seškrabování žemle do rendlíku se nesmí dotýkat rozpáleného válce a ihned po vyjmutí musí otvor zajistit víkem, aby nic neuniklo. Samsa chutná opravdu zajímavě. Další už si určitě nedáme.

Poslední zastávkou před tím, něž oficiálně opustíme Krym, je pobřeží Azovského moře plné mušlí. Jirka si fotí místní památníky a já se nemůžu odtrhnout od země pokryté barevnými lasturami. Na další cestě míjíme sběrače soli, kteří se činí na části vyschlého pobřeží. To se u nás prostě nevidí.

U Azovského moře zastavujeme ještě jednou o několik desítek kilometrů dál na místě, kde kempuje několik rodinek s dětmi. Rozhodneme se zde také přenocovat. K mé velké radosti je i zde pobřeží plné malých mušlí. Zde poprvé testujeme naši ruční pračku s krycím názvem Sputnik, která je trnem v oku všech celníků. Kluci opravují auto. Vlastně stále něco opravují a vylepšují. Radim není nikdy úplně spokojen a díky tomu máme den ode dne v Marušce stále větší komfort. Někdo by sice mohl namítnout, že dvě sprchy jsou na jeden expediční vůz až příliš, ale my si rozhodně nestěžujeme.

DEN OSMÝ

Středa 18. 7. 2012

9 / 60


CAMRY!!!

Jirkovi se splnil sen – navazuje harmonický kontakt s místními domorodci (takovéto kontakty budou v dalším textu označovány jako tzv. felení, což je mnohovýznamové slovo neurčitého původu, které zahrnuje v podstatě všechny druhy sociálních kontaktů a další věci, které si Jiřík usmyslí). Jirka se s našimi sousedy fotí, dáváme jim pivo a bonbóny a dostáváme dar, který se později stane předmětem mnohých diskuzí. Dárkem je pet lahev s uříznutým dnem připevněná drátem k tyčce. Je to vlastně takové důmyslné umyvadélko – tyčka se zapíchne do země, a když si chce někdo umýt ruce, stačí povolit závit u pet lahve. Jirka chová tento skvost v posvátné úctě a donutí Libora, aby ho naložil alespoň na zahrádku Marie. Jelikož se Libor zapřísáhl, že zpátky do Čech TO nepoveze, vymýšlí Jirka ve volných chvílích, jak umyvadélko dostat do letadla a nevypadat přitom jako blázen či terorista. Jako každý větší problém se i tento časem vyřeší sám, a to když se o nějaký ten týden později umyvadélko na střeše bůhví jak (možná i Libor) rozbije.

Dnešní den přejíždíme hranice do Ruska. Je to celkem složitá operace (tedy alespoň z pohledu člověka, který byl nejdál na dovolené v Chorvatsku). Místní celník naštěstí chápe přednosti českého piva, a pod příslibem butelky, o kterou si sám řekne, se věci začínají konečně hýbat. Všichni už toho máme plné brýle, přesto si nemůžeme odpustit (nebo spíš Jirka by nám to neodpustil) prohlídku přístavního města Rostov na Donu, což je první výlet, který bych nazvala jako přetažený. Abych ovšem tomuto výletu nekřivdila, musím říct, že nás velmi zaujala místní barevně podsvícená fontána. Veliká spousta trysek se zde spouští v určitých kombinacích, které člověk pochopí, pokud celý proces bedlivě sleduje. Takže potom může jít například doprostřed a udělat si fotku na místě, na kterém by mu jen o pár vteřin později veliká tryska utrhla koule. Všichni jsme mokří a Radim, který s tryskami zkouší hrát na honěnou, brzy končí na zemi. Jsme rádi, že alespoň ostatní turisti, kteří se nepokrytě baví na náš účet, si to tu užívají. A to nás ještě čeká ona slavná transitní noc.

DEN DEVÁTÝ

10 / 60


Čtvrtek 19. 7. 2012

KALMIČKY – ŠELMIČKY

Po probdělé noci plné „flešujících“ aut a dvou ranních policejních kontrolách mají Lucka s Jiříkem úžasný plán zastavit u nedalekého rybníka, posnídat a prostřídat se po noční šichtě. Celkově vzato to nemá chybu až na jednu drobnůstku, a to když Lucka chybně identifikuje bahno na cestě jako neškodnou hmotu, do které nám rozhodně nemohou zapadnout všechna čtyři kola, a Jirka do toho bez váhání najede. Abychom se vyhrabali, musíme všichni táhnout za jeden provaz, na jehož druhém konci je Marie. Po chvíli se Maruška umoudří a šlape si to na provaze vedle Libora jako poslušná kravička. Zkoušku bahnem máme za sebou.

Před buddhistickým klášterem v Elistě roztáčíme modlitební válce tím správným směrem (tedy po směru hodinových ručiček), takže naše přání mohou stoupat vysoko do vesmíru. Uvnitř této celkem nové stavby je docela příjemná uvolněná atmosféra podkreslená mantrami a hudbou z reproduktorů. Elista se nachází v oblasti zvané Kalmitsko. Jako na všech zajímavých místech, i zde se Jirka pokouší nalézt vhodnou manželku (ženy v takovýchto zemích jsou prý velmi oddané, a to je přesně to, co Jirka potřebuje) a i zde je neúspěšný. Je ale klidný, ještě má v záloze Kazachstán, Rusko a Mongolsko.

Po společném obědě v místní stolovce se rozdělujeme. Kluci jdou na internet, holky na nákupy. Tentokrát jsme již ve smlouvání úspěšnější a čupr klobouček se Sandře podaří stáhnout ze 450 rublů na 250. Na tržnici jsou všichni velmi milí, chtějí se fotit a povídat si. Bez kluků, kteří by nám překládali, se pomalu zdokonalujeme v ruštině. Podle reakcí místních hádáme, že je to město turisty nezatížené. To ještě ovšem netušíme, za jaké hvězdy budeme v Kazachstánu.

11 / 60


Během další cesty někteří z nás usínají a budí se v úplně odlišné krajině, která je nyní pustá skoro jako step. Zastavuje nás zde policista a vymýšlí si, že nemáme vzadu pásy. Jirka, který nestihl slézt z postele je celou dobu schovaný v zavazadlovém prostoru mezi spacáky a ani nedutá. Policista si odvádí Radima do auta a chce sepisovat protokol. Radim je však neoblomný – pásy NĚNADO, úplatek NĚT. Policista ztrácí trpělivost jako první a propouští nás. O pár kilometrů dál zajíždíme kus od hlavní cesty. Není potřeba příliš vybírat místo na spaní, všude to tu vypadá stejně. Vlastně ne tak docela. Brzy zjišťujeme, že za nedalekou vyvýšeninou se ukrývá malá poušť (taková ta opravdická s pískem a dunami). Jsme jak malé děti, které objeví pískoviště uprostřed panelákové džungle. Běháme bosí po písku, fotíme se při západu slunce a prohlašujeme toto místo za naši soukromou poušť.

DEN DESÁTÝ

Pátek 20. 7. 2012

ČERNÉ FOTKY

Ráno některé z nás probudí zvuk ovčího stáda a energické pokřikování pastevců. Vstáváme však až později a po snídani vyrážíme do Astrachaně. Procházíme se po historickém centru, prohlížíme si pevnost a osvěžujeme se u zavlažovačů na trávníky. Omylem se připleteme ke svatebnímu obřadu v místním kostele. Tiše pozorujeme rodinu kolem mladého ženicha a nevěsty i skupinku duchovních, kteří dělají vše proto, aby spojily jejich mladé životy na věky věků. Zpoza zdobené zástěny je slyšet sborový zpěv, který doplňuje oddávající svým mohutným hlasem. Taková svatba by mohla být celkem zajímavá a dojemná, kdyby ovšem nebyla tak neuvěřitelně dlouhá. Svatebčané vypadají znuděně, lidé co je tu okukují, přicházejí a zase odcházejí, nevěsta se mi zdá mírně nervózní. Nejhůře jsou však na tom oba svědci. Po

12 / 60


celou neuvěřitelně dlouhou dobu obřadu musí držet celkem masivní koruny nad hlavami ženicha a nevěsty v jedné natažené ruce. Viditelně se ošívají a na tváři se jim usazuje bolestný výraz. Být zde za svědka je opravdu o ruku.

Vydáváme se hledat něco k jídlu a končíme v předraženém supermarketu. Topem dne je však zastávka na jedné z čerpacích stanic, kde nám místo nafty natankují do Marušky benzín. Libor si naštěstí všimne, co mladík obsluhující čerpadlo udělal, takže máme šanci celou věc ještě napravit. Aby však chlapec začal spolupracovat na vypouštění paliva z nádrže, musí ho Radim chytnout za flígr a udělat na něj bububu. Ještě jsem se nezmínila o tom, že Radim si nechal doma nástavec na holicí strojek, takže místo štěněcí čupřiny má nyní holou hlavu, která mu propůjčuje vzhled skinheada-motorkáře. Obsluha čerpací stanice konečně pochopí, že ten plešatý blázen je klidně schopný vylít obsah nádrže na zem a začíná ochotně spolupracovat. Nejen že musíme vylít 20 litrů benzínu, které nám načepovali, ale i 20 litrů nafty, které jsme už v nádrži měli (Slovo ekologie jim tu nic neříká, takže celý tento mix končí na trávníku před benzínkou). Kluci vypadají skutečně rozezleně, takže zaplacenou i vylitou naftu si od prodavačky v kase vymohou nazpátek. Zbytek nafty jedeme radši koupit na jinou benzínku. Když zde pro změnu začne nafta z nádrže přetékat, zjišťujeme, že ti předchozí z nás museli být tak vyděšení, že nám dali o 20 litrů více, než jsme zamýšleli.

Zde si můžeme nabrat i údajně pitnou silně chlorovanou vodu na mytí aut. To způsobí, že se naše skupinka rozdělí na dva tábory – na ty co preferují „bazénovku“ a ty co dávají přednost „máslovce“, tedy odsolené vodě, kterou jsme nabrali už dříve.

K hranicím jedeme zelenou deltou Volhy posetou pasoucím se dobytkem. Na dlouhou dobu jeden z posledních malebných výhledů. Na hranicích dojde na hloubkovou kontrolu auta, kdy celníci zabrousí i do hygienických taštiček. Všichni celníci jsou ale velmi milí a nepokrytě s námi laškují, tedy až na jednoho, který nervózně mlátí do stolu a komolí naše jména.

Večer už táboříme v Kazachstánu, kde kousek za hranicemi nacházíme malebný rybníček s užovkami.

DEN JEDENÁCTÝ

13 / 60


Sobota 21. 7. 2012

NAD STÁDEM KONÍ

Dnešní ráno patří k těm povedenějším. K rybníčku se přijde napást stádo koní i s hříbaty. Přijede si s námi popovídat i mladý Kazach na koni, jehož „vytuněná“ sluchátka k přehrávači nějak nekorespondují s mou romantickou představou. Lidé v autech i na motorkách, kteří projíždějí kolem na nás, zběsile mávají, pískají či troubí. Jsou to drobné náznaky, ze kterých je možno si domyslet, jak asi budeme působit na obyvatele Kazachstánu. My si to ovšem nedomyslíme a z reakcí lidí jsme později velmi mile překvapeni.

Na cestě nás zaujmou alternativně vyhlížející hliněné domy se slaměnými ploty, pro místní je to ovšem drsná realita. Potkáváme prvního velblouda a pak asi dalších sto. Cestu do Atyrau lemují rozbitá auta, která nezvládla rozmlácenou silnici. Některé z nich poznáváme, jsou to ti, kteří nás před chvílí zběsile předjížděli. Ani nám tato cesta na náladě nepřidá a trajdat po umělém městě, kde je víc hotelů než lidí se nám moc nechce (Atyrau je město, které vykvetlo díky okolní těžbě ropy, výhradně za účelem byznysu s ní). Téměř vynecháme i náš obvyklý čtverec, který praktikujeme v každém větším městě. (Při procházce městem do čtverce se totiž nejlépe nasaje atmosféra onoho místa a člověk zabrousí i do koutů, na které by jinak nenarazil. Navíc tím aspoň trochu ukojíme Jirkovu touhu po objevování měst.) Nakonec se jdeme podívat alespoň do nedaleké mešity, jejíž barevná fasáda působí v tomto šedém městě jako pěst na oko. Mám před tímto místem trochu bázeň, nevím jak se zde chovat a zda vůbec mohu vstoupit dovnitř. Lucka takový problém evidentně nemá, takže vidím jen, jak se za jejími upnutými minišaty pomalu zavírají masivní dveře mešity. Alláh to určitě neschvaluje, místní se ale nezlobí a ihned přinášejí „hobití“ plášť s kapucí, do kterého polonahou Lucii zahalí od hlavy až k patě. My se Sandrou jsme již poučení a do plášťů se oblečeme už u vchodu, abychom „nevyzrušovali“ muže od jejich modliteb. Zem mešity je pokryta příjemným kobercem, místo bohaté výzdoby připomínající boží existenci je prostor naplněn příjemnou atmosférou. Lidé jsou uvolnění a přátelští, mám pocit, že bůh je zde přítomen skrze každého z nich. Neplatí tu žádná přísná pravidla, chtějí si s námi povídat a pobízejí nás, ať si všechno pořádně vyfotíme. Nakonec

14 / 60


dostáváme i pozvání na dnešní hostinu, kterou je zakončen jeden z postních dnů Ramadánu. Bez váhání přijímáme.

Dobu do hostiny trávíme na městské pláži u řeky, kde můžeme pozorovat, jak místní obyvatelé tráví svůj volný čas. V devět se začínáme chystat, oblékáme si to nejlepší, co máme. S holkama si halíme hlavy do šátků a také se lehce nalíčíme na znamení úcty samozřejmě. Rozhodně to nemá nic společného s tím, že Kazaši jsou milí, opálení a urostlí chlapi. K mešitě se dostáváme přesně v půl desáté. Zvučný hlas svolává k modlitbě a dovnitř doslova dobíhají poslední opozdilci. Vše je doprovázeno přesně načasovaným západem slunce a naše skupinka pokorně čeká na lavičce před mešitou. Po levé ruce máme velikou kazašskou jurtu, ve které se bude dnešní hostina odehrávat a zprava se již začíná z mešity valit dav vyhladovělých Kazachů. Za chvíli boční východy mešity vydechnou i pestrobarevný rej šátků, do kterých jak při bližším pohledu zjišťujeme, jsou zahaleny ženy muslimky. Všichni mají hlad a nikdo si nás příliš nevšímá. Celkem to chápeme a máme v plánu se potichu vytratit, jakmile ustane ona hladová podívaná. I ve všem tom zmatku panuje jakýsi řád, kterému zatím přesně nerozumíme. Náhle se nás ujímá jeden z muslimů a vede nás přímo do čela slavnostní jurty. Jsme ze všeho mírně vyjuchaní, takže si zprvu ani nevšimneme, jaká čestná místa nám přidělili. Až poté co přejde prvotní šok, že jsme se skutečně ocitli v centru něčeho takového, se začínáme trochu rozhlížet. U našeho stolu sedí převážně slavnostně oblečení stařešinové, kteří si jeden po druhém berou slovo při slavnostních proslovech. Vše je v kazaštině ale moc dobře rozumíme, když muž, který hostinu zahajuje, hovoří o nás. Ani zdaleka se to nepodobá slavnostním proslovům u nás. Nikdo zde nesedí ve zbožném tichu a nečeká, kdy už to skončí, aby mohl jít jíst, ale všichni si dělají, co chtějí. Jedí, pijí, baví se a přitom to ani v nejmenším nepůsobí rušivě. Zatímco vyhladovělí mladíci kousek od nás vyškrabují z velikého hrnce zbytky připálené rýže, nás stůl se stále prohýbá pod množstvím chutně vypadajícího jídla (opravdu nám přidělili čestná místa). Je tu snad úplně všechno, přes nakrájené ovoce a zeleninu, pečivo až po skutečně lahodné zákusky mnoha druhů. Hlavním jídlem je však takzvaný „plov“, který se kupí na velikých tácech. Jedná se o hovězí maso s rýží a zeleninou. Oproti hladovým muslimům, kteří by si jídlo nacpali snad i do kapes, z bohaté tabule jen nesměle uždibujeme, takže nás do jídla musí pobízet. (Netušili jsme, jak taková hostina může vypadat, takže jsme si pro jistotu předtím dali pár pirožků). Chodí zde ženy, které se starají, aby všichni měli neustále plné hrnky mléčného čaje. Ženy jsou zde celkově oddělené od mužů, kteří obsadili levou část jurty. Jen my a pár starších u hlavního stolu můžeme sedět pospolu. Z chování žen začínáme chápat, že zde funguje určitá soudržnost. Zatímco muži nám holkám nepodají ani ruku, ženy se nás ujímají a berou nás do svého kroužku. Necítím z nich žádnou odtažitost, naprosto přirozeně se nás dotýkají, chtějí se bavit a fotit se. Tak nějak podobně to mají i kluci s ostatními muži. Ženy vůbec nepůsobí nijak opomíjeně, jak jsme si zpočátku mysleli, ale mají pouze svůj svět, do kterého jim muži nezasahují a naopak.

Chvíli trvá než nás propustí, zdá se, že jsme pro ně skutečnou atrakcí. Nakonec po příjemně stráveném večeru kempujeme kousek za městem. Kolem nás je téměř pouštní krajina, takže nechápeme, kde se tu vzalo tolik komárů. Stany postavíme tak rychle jako nikdy.

15 / 60


DEN DVANÁCTÝ

Neděle 22. 7. 2012

BALADA PRO LUCII

Komáři nás i ráno přimějí k velké rychlosti. Nesedíme, netlacháme – prostě všechno to, co Libora tak rozčiluje. Ze stanů naskáčeme rovnou do auta a den pokračuje tak pěkně jak začal. Projíždíme suchou krajinou, něco mezi pouští a stepí. Silnice se nedá použít, kolem je vyjeto množství kolejí, které jí občas křižují v prudkých nájezdech, takže je spíše na obtíž. Sem tam kolem nás projede nějaký kamión, který na dlouhou chvíli rozvíří písek. Všude, kam oko dohlédne, jsou malá písečná tornáda, asi místo stromů. Cesta je tak hrozná, že už si těžko dokážu představit horší, i Mongolsko je proti tomu prý slabý odvar. Všude v autě je písek, nedělá mi to moc dobře, takže dýchám pouze přes šátek, ostatní statečně inhalují. A do toho všeho to strašné vedro. Voda v petlahvích je tak odporná, že skoro nepijeme. Už se ani nehádáme, zda je lepší máslovka či bazénovka – obě jsou na poblití. Zastavujeme ve stolovkách ve všech vesnicích, které potkáváme a nakupujeme balené vody, což nás zachraňuje od nejhoršího. Vesnice jsou však od sebe vzdáleny asi 100 km, což může znamenat i čtyři hodiny jízdy. Zastavujeme malou chvíli před setměním, jedeme skutečně, co to dá, protože už to chceme mít z krku. Většina z nás nemá na jídlo chuť ani sílu, chceme jen spánek.

16 / 60


DEN TŘINÁCTÝ

Pondělí 23. 7. 2012

MARIE JE ÚPLNEJ TANK

Vstáváme brzy asi o půl sedmé. V osm už Libor chytá hysterák, že nám ty výjezdy moc trvají. Silnice se zlepšují a brzy dojedeme až do Aktöbe. Marušce se přitom včerejším zběsilém rallye trošku pochroumaly kopýtka, takže musíme ke kováři. Kluci zjišťují, že mají v autě lepší vybavení než místní „šinomontáž“ (tedy pneuservis) a většinu věcí si dělají sami. Mechanik jen přihlíží a na chvíli se zapojí při vycentrování předních kol. Akční je až při placení, kdy si naúčtuje plnou cenu, jak kdyby všechno udělal sám. Podobně je to i v druhém pneuservisu. Přestože jsme již opatrnější, stejně si najdou cestu, jak z nás ty tengy vytáhnout. Jinak jsou tu lidé velmi milí a ochotní. Když se jich například zeptáte na cestu k nějakému místu, rovnou vás tam odvedou, nehledě na to, jak je to daleko. Nebo třeba dnes ve stolovce si k nám sedla servírka a přečetla nám celý jídelní lístek, protože si myslela, že neumíme azbuku, kterou se tu píše. Celý personál oné restaurace, který čítal asi tak osm žen různého věku, se při našem odjezdu seřadil u vchodu a zběsile mával. Chtěly si mermomocí udělat fotku s šampónkem naší výpravy, který jim ochotně vyhověl. (Kupodivu tuto přezdívku získal drsňák Libor, a to kvůli fotce v pasu, na které prý vypadá jako jeden z Backstreet boys).

Auto je nyní plné písku. Máme ho v oblečení, v nádobí, v jídle, prostě všude. Nejhorší neplechu ale dělá v motoru, takže se budou muset vyměnit nějaké filtry nebo co.

Na dnešek je naplánovaný noční přejezd, což je tím smutnější, že máme o jednoho řidiče méně. Jirka totiž včera v návalu dobrodiní nechal v jedné chudě vyhlížející stolovce svou peněženku narvanou eury a další měnou. Bohužel v ní byl přítomen i řidičský průkaz, který je při zdejší četnosti policejních kontrol celkem nezbytný.

17 / 60


DEN ČTRNÁCTÝ

Úterý 24. 7. 2012

MOŽNÁ PŘÍJDE LIŠKA A KOUSNE TĚ DO UCHA

Kolem páté ráno začne být skutečně hnusná silnice. Všude kolem je poušť. Parkujeme až za rozbřesku, ale stejně ani přes značné úsilí nenajdeme místo, kde bychom nezapadli do písku. Libor se jen směje mým nenávistným výkřikům, kterými si vybíjím svou frustraci z nedostatku spánku, na slunci, stanu a ptácích, kteří tu dokonce ani nejsou. Spíme jen několik hodin, pak už se to kvůli vedru nedá vydržet, takže jedeme dál.

Aralsk – konečně město, kde jsme za boháče. Kupujeme meloun za 150 tengů a v restauraci se všichni najíme za 1000 (nutno si uvedené ceny vydělit 60, abychom se dostali na naše koruny). Jen co někde vystoupíme z auta, vrhají se na nás místní a chtějí se kamarádit. Nechápu čím je tak přitahujeme. Asi musíme vypadat jako úplní exoti. Dokonce i dva policisté, kteří nás zastaví, si chtějí spíše popovídat. Ptají se kdo je svobodný a kdo ženatý, proč máme v autě tolik prachu (jako by bylo těžké si to domyslet). Diví se naší posteli i Radimovu triku se sluníčkem. Samozřejmě si jako všichni cucají z prstu různé záminky pro udělení vysoké pokuty, kterou bychom pak smázli nějakým tím úplatečkem. Nakonec se spokojí s cigaretou a dvěma nealkoholickými pivy, na které z počátku hledí dosti nedůvěřivě. Než do těchto končin zavítali soudruzi, kteří si mysleli, že poručí větru dešti, býval Aralsk přístavním městem. Díky jejich hospodaření však hladina moře rapidně klesla a zanechala po sobě jen přístav duchů zrezivělé lodě čnějící z písku jako pomníky této katastrofy. Jiřík stejně jako Wikipedie byl

18 / 60


přesvědčen, že ještě v roce 2012 budeme moci tento úkaz spatřit na vlastní oči. Když jsme se však místních policistů ptali na cestu, chvíli na nás koukali, jako bychom spadli z Marsu a pak se začali nepokrytě smát nám hloupým turistů. Lodě jsou prý již dávno ve šrotu a nemyslíme snad vážně, že bychom se k 150 km vzdálenému moři pokusili (skrze poušť) dojet v téhle červené krabici.

Mezi těmito drobnými zážitky trávíme celou věčnost v autě. Až večer, kdy Libor správně odhadne polohu řeky, zastavujeme na opravdu krásném místě. Koupeme se, pereme a vaříme. Dokonce se na nás přijde podívat i stádo zvědavých velbloudů. Když však chceme oslavit Liborův svátek, zjišťujeme, že už máme energii jen na krátký přípitek.

DEN PATNÁCTÝ

Středa 25. 7. 2012

CO ČECH, TO PRODAVAČ

Ani dnes ráno se nám rychlý start příliš nepovede. Tentokrát ovšem kvůli výborným bramborovým plackám, které smažíme k snídani. Ani Libor se neodváží protestovat, protože si uvědomuje, že naštvat kuchařky hned po ránu by se mu nemuselo vyplatit. Takže jen tiše sedí a cpe si placky namazané marmeládou do škraní, až se mu dělají boule za ušima.

19 / 60


Dnes zastavujeme po cestě asi jen dvakrát, jednou ve stolovce na pirožek a jednou při policejní kontrole. Fascinuje mě, jak si policisté pokaždé dokáží najít nějakou záminku, aby nám mohli vyhrožovat pokutou. Už nás peskovali za chybějící pásy, vysokou rychlost (to si samozřejmě vymysleli), špatné písmenko v techničáku, za to že Marie je prý autobus a na to nemáme papíry či za to že se majitel vozidla neshoduje s řidičem. Dnes si dokonce vymysleli, že prý máme příliš špinavé auto na vjezd do města. Většinou to probíhá tak, že si odvedou řidiče k sobě do auta, kde se jakoby přehrabují různými papíry a čekají, až hříšníkovi rupnou nervy a nabídne tučný úplatek. Naše čisté svědomí nám ovšem dodává sílu vytrvat dostatečně dlouho na to, aby nervy ruply místním mafiánům a my vyvázli bez ztráty hvězdičky. Každý na to máme svou strategii. Radim většinou opakuje slovíčko „něnado“ (není potřeba), Lucie se usmívá, já „něpaněmaju“ a Libor se s nima nesere a ukecá to v češtině: „Pokutu? A za co? To teda rozhodně ne, chlapci.“

Na Jirkovo naléhání jsme se rozhodli navštívit Bajkonur – ruskou oázu uprostřed kazašské pouště, místo odkud kdysi sovětské rakety vyrážely do vesmíru. Pomalu přijíždíme k základně, kde podle všech těch vojenských opatření ukrývají minimálně hvězdnou bránu. Už z dálky vidíme jak se na nás vysocí, blonďatí Rusové smějí od ucha k uchu – „Takže vy chcete vidět muzeum? To vám tak sežereme.“ Jsme odeslání do 8 km vzdáleného města, kde si prý máme vyzvednout propustky. Podle toho jak škodolibě se tvářili, museli vědět, že se bez politické prověrky a osobního pozvání do města vůbec nedostaneme. Vítejte v Bajkonuru, směje se nám do očí portrét Gagarina v nadživotní velikosti.

Dnes kempujeme poměrně brzy a opět u řeky Syrdarje, tentokrát ovšem na okraji města Kyzylordy. Je tu poměrně živo, ale dál se nám už nechce. Koupání je tu ale parádní. Já s Lucií zahnízdíme uprostřed mělké písčité řeky a naše nekonečné kvokání se rozléhá celým pobřežím. Večer přijde na pokec páreček Kazachů a při odchodu nás ujišťují, že budou všem vyprávět, jak príma lidi z Čech tady potkali. Doufám, že svůj názor nezměnili ani poté, co se jeden z nich musel asi o hodinu později vrátit, ať už ten buben proboha schováme, že musí ráno v šest do práce.

DEN ŠESTNÁCTÝ

Čtvrtek 26. 7. 2012

20 / 60


KLEPÁNÍ V DOBĚ OBĚDA

Kromě ranního koupání nás zchladí i příjemný deštík. Na další cestě se nezdržujeme zbytečnými zastávkami. Z nitra Marie se ozývá cvakání fotoaparátů, jak snímáme místní krajinu přes upatlaná skla. („Fotky z káry“, jak to Jiřík nazývá, by vystačily hned na několik samostatných výstav.) Jedeme tak dlouho, že proslulou mešitu v Turkistanu můžeme obdivovat za příjemného předvečerního světla. A že je rozhodně co obdivovat. Nejen že nám spadnou brady, ale pohled na něco tak… nás doslova uzemní. Usedneme před mešitou na patník a chvíli prostě jen tak civíme. Radši se to ani nebudu pokoušet popisovat, neboť nešlo jen o tu hromadu kamení, klád a ptáku navršených do obrovské výšky, ale hlavně o atmosféru, kterou na nás zapůsobil především zadní vchod mešity. Uvnitř bylo jen několik popsaných šutrů a občas se tu modlil nějaký ten Kazach, takže jsme zase rychle vycouvali (a to doslova, neboť odejít popředu a otočit se tak k Alláhovi zády, by bylo krajně nezdvořilé). Usedáme před mešitou na lavičku a čekáme na Sandru s Radimem, kteří to nevzdávají a snaží se i uvnitř najít něco pěkného. Po chvíli přijde místní hlídač a odvede si s sebou nechápajícího Jirku. Přijde nám to jako zábava, takže ho v tom necháme a pozorujeme, jak bude vyjednávat. Nakonec šlo jen o to, že Jirka kouřil na posvátném místě a hlídač mu tam nechtěl nadávat. Jirka chytře argumentoval tím, že nemohl vědět, že se tu nesmí kouřit, když tu jsou popelníky na koších. Bohužel mu to ale nebylo nic platné, neboť jeho bezchybné Češtině místní hlídač nerozuměl, přestože Jirka výrazně artikuloval. Dodnes nevíme, zda to byla náhoda nebo si Lucie schválně sedla na onom posvátném místě tak, aby jí z kalhot vykoukla půlka zadku. Každopádně to na hlídače zapůsobilo, jako když mávnete býkovi červeným praporem před očima a kouřící Jiřík náhle upadl v zapomnění. Stejně tak jako Lucie vysvobodila Jirku, vysvobodily i Lucii dvě děti, které projely posvátným místem na kole a odvedly si s sebou hlídače, jako si pes odnáší svůj ocas. Zpátky k autu to bereme přes hradby.

V místní restauraci se pokoušíme objednat jídlo, mladá servírka nám však zarputile odmítá rozumět, takže se nakonec snižujeme k ukazování na zbytky jídla na okolních stolech. Objednáváme si cosi, co připomíná hranolky s hromadou vepřového, aniž bychom tušili, že půjde o naše první setkání s beraním masem. Nakonec to není vůbec špatné. Rozhodně nás čekají i výraznější chutě. To zatím ale ještě netušíme.

21 / 60


DEN SEDMNÁCTÝ

Pátek 27. 7. 2012

V CELÉ ULICI NETEČE VODA

Přestože jsme večer ulehli na poměrně klidném místě u slunečnicového pole se zavlažovacími kanály, je zde po ránu překvapivě rušno. Hned několik pastevců a dokonce i pastevkyň kolem nás prožene svá stáda. Hledíme na sebe se vzájemným zaujetím – jeden pro druhého jsme prostě exoti.

V autě ujedeme jen pár desítek metrů a už se hádáme, jestli ty melouny na tom poli skutečně rostou nebo tam někdo jen rozházel zbytky, které se mu nehodily. Proč by proboha někdo rozhazoval melouny po poli? Zastavujeme a já s Liborem vybíháme do nehlídaného pole plného čerstvých melounů a jeden velký si jako kořist odnášíme do auta. Když si později uděláme přestávku u řeky, zjišťujeme, že je značně nezralý. To nám ale nevadí - je prostě náš.

Jelikož sháníme náhradní pneumatiku, je naší první zastávkou v Šimkentu trh s mužskými potřebami. Je zde všechno od matiček, šroubků, hadiček, koleček až po celá auta. Vděčné téma pro rozhovor s prodavači je zde fotbal. Když se s holkama oddělíme a jdeme zabrat místa v restauraci, pokřikují na nás místní prodejci, zda jsme se náhodou neztratily. V restauraci si to všechno vynahradíme typicky ženským tlacháním. U toho do sebe tlačíme jeden kuřecí šašlík

22 / 60


za druhým, takže mám brzy neodbytný pocit, že čekám kuře. Zde bych ráda zdůraznila, jak skutečně výborné ty kuřecí šašlíky byly. S čistým svědomím je mohu prohlásit, za nejlepší jídlo Kazachstánu, a kdybychom později nenarazili v Mongolsku na uzené ryby z jezera Chuvsgul, možná i jídlo celé výpravy. Básnik by o tom všetkom určitě napísal tisíce krásnych slov, ale Libor je len úplně normálny cvok, takže si po ochutnání usmyslel, že bude v jurtě grilovat kuřecí šašlíky běžkařům. Kluci přijdou tak pozdě, že nám mezi tím stihne téměř vytrávit, takže můžeme ochutnávat i z jejich porcí. Vyprávějí nám, že důvodem zdržení byl opět místní pneuservis, což je zde nekonečný příběh.

V centru kam později dorazíme, máme každý své zájmy. Lucka s Jiříkem se vydají na tradiční procházku do čtverce a my zbylí hledáme internet, což nás přivádí do příjemně vyhlížející WIFI restaurace. Objednáme si kávu a prosíme o heslo k internetu. Servírka se nám snaží vysvětlit, že si musíme objednat i něco k jídlu a my se jí na oplátku snažíme vysvětlit, že skutečně nemáme hlad. Čím více se na tento účet bavíme, tím zoufaleji se tváří. Než se dohodneme na kompromisu dvou levných hamburgerů, vystřídají se u nás tři její více či méně anglicky mluvící kolegyně. Hamburg zde říkají housce, do které upadlo pár hranolku, takže to balíme a bereme si to s sebou na horší časy. Jirku s Lucií potkáváme na lavičce před supermarketem.

Událost dne má jméno Violeta. Je to prodavačka z místního butiku, která přes výlohu vrhá zamilované pohledy na našeho Jirku. Dokonce na chvíli přiloží na sklo i vzkaz načmáraný azbukou na tvrdém kartónu. Violeta je Ruska žijící v Kazachstánu, studuje zdravotní školu a jejím snem je pracovat v Paříži. Přesně tohle se Jirka dozví poté, co v týden nepraných šortkách odvážně nakráčí přímo mezi dámské hadříky. Těšíme se, že konečně dostojí svému slovu a pozve nás na pravou Kazašskou svatbu. K našemu zklamání však Jirka zkušeným okem rozpozná ve Violetě zlatokopku, která by mu hodila prsten na hlavu, jakmile by překročila hranice republiky.

Večer, když parkujeme na místě, kde se zemský povrch nadzvedává a tvoří tak po dlouhé době první hory, se Jirkovi udělá značně špatně. Možná ho dostihlo zklamání z toho, jaké ženy dokáží být a možná to byl ten hamburger, který jsme mu donesli – to už se zřejmě nedovíme. Každopádně to pro nás znamená, že potom co odpadl i Libor, který se s podivnou nemocí potýká už pár dní, zůstáváme na půlnoční lečo pouze čtyři.

DEN OSMNÁCTÝ

23 / 60


Sobota 28. 7. 2012

POPRVÉ

Poprvé se probouzíme v horách. Naše touha vyjet brzy byla tak silná, že jsme si nařídili budíky na pátou hodinu a vůbec nás nenapadlo, že v tu dobu bude ještě tma.

Poprvé vyrážíme, tak jak jsme si usmysleli. To znamená, že v šest hodin jsme všichni nasáčkovaní v autě a žhavíme motor.

Poprvé se po cestě koupeme v opravdu čisté řece.

Poprvé uděláme přestupek a musíme platit úplatek 6000 tengů. (Normální lidé platí 5000, ale my prý nejsme normální lidé – to nás tedy odhadl). Náš prohřešek spočívá v tom, že na úseku, kde byla čtyřicítka, jsme údajně jeli rychlostí 39 – 50. Policisté jsou tu zkrátka srandisti.

Poprvé máme chuť vyhodit Jirkovi smradlavé kecky z okna. (Ten kdo zná Jirku a jeho kecky se teď nejspíš diví, že to přišlo tak pozdě).

Poprvé řešíme společný konflikt.

24 / 60


Poprvé nám dávají na tržnici jídlo zadarmo. Místní babičku dojmeme malým dárkem téměř k slzám. Krabici rýže z Tesca prý rozhodně neotevře, ale vystaví si ji doma. Je to pro nás celé velmi dojemné. Moc nechápu, co si o nás ti lidé musí myslet, že jsou na nás tak milí.

Poprvé nás nepustí přes hranice, takže do Almaty musíme jet přes Kazachstán nikoli Kyrgyzstán, jak bylo původně v plánu.

Poprvé platíme druhý úplatek v hodnotě 6000 tengů. Tentokrát za nezastavení na stopce uprostřed rovné silnice.

Poprvé spíme na místě, kde rostě marihuana, kterému ráno naposledy zamáváme.

DEN DEVATENÁCTÝ

Neděle 29. 7. 2012

SAŠA JEDE

Dnešní den má ve znaku jedno velmi zajímavé setkání, které jak se později ukázalo, bylo pro nás i velmi přínosné. Ale začnu raději od začátku. Jak jsem již říkala, nepustili nás do

25 / 60


Kyrgyzstánu, takže jsme museli pokračovat v cestě Kazachstánem. To nás tedy přivádí až k tomuto malému čistému jezeru, kde chceme jen těla smočit a pak zas rychle do auta skočit. ALE! Cesta na vybranou pláž vede kolem několika společně kempujících rodinek kazašských Rusů, kteří radostně tančí na hudbu valící se z otevřených aut. Zaujme mne hlavně velký zavalitý muž v plavkách, který náruživě rozhazuje rukama, až se mu natřásá pupek. Není to nikdo jiný než Saša, jeden z místních mafiánů, který si nyní zřejmě kompenzuje, že musí být v práci neustále za drsňáka. Je před jedenáctou a oni už do nás lijí vodku, se kterou podle všeho také obchodují. Na chvíli unikneme k vodě, a když se vrátíme, mají už nachystané vařené raky, které před chvíli nachytali v jezeře. Podléháme. Do auta se dostáváme až mnohem později a značně nacamraní. Jirka, který z nevysvětlitelných důvodů tento „pofel“ ignoruje, za tu dobu výrazně pohnul s Doktorem Živagem, kterého si doposud jen vezl s sebou, aniž by ho otevřel. Kromě velké opice si odnášíme i malou ušmudlanou vizitku, ze které se dá usoudit, že náš Saša je i ředitel lunaparku.

V Almatě prolítněme nějaký ty památky a pak už, k velké Jirkově nelibosti, valíme směr houpačky a kolotoče. V metru si kvůli tomu hlasitě vyměňujeme názory. Místnímu borcovi to nedá a ptá se nás, odkud že to vlastně jsme. „Czech republic“, odpovídáme. Se soustrastným aha si jde sednout zase zpátky na místo.

Houpačky a kolotoče není příliš trefné označení atrakcí místního „kamikadzeparku“, kam nás protáhne Saša, který ovšem v obleku a s drsným výrazem ve tváři ani v nejmenším nepřipomíná onoho pupkatého tanečníka od jezera. Potom co vyzkouším dvě atrakce, náhle chápu, proč na místních záchodcích zvrací tolik lidí. Na odlehčení volíme malovaný řetízák pro děti. Bohužel, není to malovaný řetízák pro děti, jak se na první pohled zdálo - večerem se ozývají naše spontánní zděšené výkřiky.

DEN DVACÁTÝ

Pondělí 30. 7. 2012

26 / 60


TAK TROCHU JINÝ KAZACHSTÁN

V rámci toho, co Almata nabízí, se ráno budíme na skutečně krásném místě. Večer nás sem zavezl místní kněz, který k tomu přidal pro každého i jedno požehnání. Protéká tudy chladivá průzračná řeka z hor plná divoce hučících peřejí. Koupání a praní je pro nás po ránu jasnou volbou. K snídani si vaříme vajíčka z místní tržnice. Výjimečně nás netrápí tyranie okamžiku v podobě Libora. Jelikož si chceme udobřit Jiříka, který byl zklamaný z toho, že jsme si včera málo užili města, necháváme dnešní program na něm. Tím pádem se jedeme podívat na skokanské můstky a pak hledáme centrum města. Bohužel se Jirkovi ta ruština nějak poplete a místo na náměstí se ptá na tržnici. Když svůj omyl zjistí, vyráží na vlastní pěst do místních „hůdů“ (odvozeno od anglického slova neighbourhood – předměstí). My ostatní na pomalu zavírající tržnici uspokojujeme svoje základní potřeby – jídlo, záchod a internet. Jirka, který měl na svém výletě problémy s časovou orientací, jak uvedl na svou omluvu, se vrací půl hodiny po smluveném srazu. Města máme všichni plné zuby, takže zahajujeme zběsilou jízdu na hranice. Po cestě zastavujeme u jezera, které je skutečně „balšoj“ a parádně si to užijeme. Tedy až na mladíka, který má pocit, že jsme mu za vstup na jeho pláž nezaplatili dostatečně, tudíž máme nárok jen na několik málo minut. Pak už jen valíme až do západu slunce – zastavujeme, uleháme, usínáme.

DEN DVACÁTÝ PRVNÍ

Úterý 31. 7. 2012

RÁDIO-AKTIVITA

27 / 60


Dnes po ránu jsme hrozně rychlí. Dokonce uvažujeme, že vyrazíme o chvíli dřív, ale i přes Liborovu agitaci to nějak to neprojde. Večer jsme přijeli za tmy, takže až nyní můžeme dostatečně ocenit, na jak krásném místě s výhledem na hory a malou farmu přímo pod námi vlastně kempujeme. Občas se tou nádherou mihne Libor, který je od samého probuzení děsně aktivní.

Začíná jeden z oněch transitních dnů. Zastavujeme jen na to nejnutnější – krátké pauzičky, záchody, ve stolovce na kuře, výměny řidičů… Chvilku před setměním také u malé říčky na výměnu palivového filtru. Totiž Maruška už chudák špatně táhla, ale stejně jsme dnes ujeli celkem 550 km, což je na místních cestách opravdový výkon.

Někteří z nás se v mělké říčce i vykoupou. To že je nejspíš radioaktivní, protože protéká územím Polygonu, kde se prováděly jaderné pokusy, se naštěstí dozvíme až druhý den ráno, takže si to večer ještě užijeme. To už ale Jirka pouští rap (výjimečně ho má povolený) a chystá se vařit italskou specialitu těstoviny Alio Oleo. Zbytek příjemného večera tráví většina z nás za různými keříky.

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ

Středa 1. 8. 2012

DÁBLOVO PÍSKOVIŠTĚ

28 / 60


Dnes projíždíme jednou z nejhorších oblastí Kazachstánu, co se klimatických podmínek týče. Je takové dusno, že se dá vzduch téměř nahmatat. Vedro společně s rozbitou silnicí a včerejšími špagetami způsobují střevní potíže i u těch nejodolnějších. Jakmile se Jirka dozví, že projíždíme poblíž radioaktivní oblasti, spustí se mu krev z nosu – psychosomatika funguje neomylně. Na hranice je to 550 km, takže zastavujeme jen v nejnutnějších případech, což je celkem často, neboť v pravidelných intervalech vybíháme se svým příspěvkem do stepi. Maruška už zase potřebuje vyměnit nějaké filtry, tentokrát prý olejové a vzduchové. Vlastně se jí ani moc nedivím, kdybych měla nějaké filtry, taky bych si je nechala v tom prachu už dávno vyměnit. Tradičně tedy zastavujeme na auto-tržnici a jako první si dáváme jídlo v luxusní restauraci – luxusní znamená, že to tu nesmrdí a stěny jsou vymalovány do jedné barvy. Paní domácí nám vysvětluje, že má výborné telecí maso s těstovinami. Nejprve se nestačíme divit, že skutečně nelhala o výbornosti onoho pokrmu, a potom se nestačíme divit, když nám přinese účet. Tak nějak nechápeme, proč nám každému naúčtovala 800 tengů, když nejdražší jídlo na lístku bylo za 650. Vysvětlení onoho rozdílu je skutečně zajímavé. Totiž po dobrém obědě zbyly každému z nás na talíři dva kousky tučného masa, přesně ty dva kousky, za které si paní naúčtovala 150 tengů. Myslela to ale dobře, chtěla nám prostě jen nabídnout to nejlepší z místní kuchyně – holt jiný kraj jiný mrav. Když ale konečně pochopí, že vděku se od nás za tuhle dobrůtku nedočká, zase nám ji odmarkuje, což je od ní velmi milé.

Večer přijíždíme na Ruské hranice. Čekáme velmi dlouho a pomalu začínáme mít strach, že nás banda krvežíznivých komárů sežere za živa. Je jich tu tolik, že by bylo logické, kdyby po přejezdu hranic dávali všem krevní transfuzi. Dokonce ani s celníky nejsou takové problémy. Je tu dokonce jeden velmi sdílný, jehož touha procvičit se v angličtině je tak silná, že odmítá s Radimem hovořit rusky, přestože Radim očividně anglicky neumí.

Zastavujeme kousek za hranicemi a za monotónního hučení elektrického vedení se chystáme k spánku.

DEN DVACÁTÝ TŘETÍ

29 / 60


Čtvrtek 2. 8. 2012

PRAŽÁCI OBJEVUJÍ FAUNU

Každý den dostane někdo na starosti budíček. To znamená, že je zodpovědný za to, aby se v určitém časovém rozmezí dostali všichni ze stanů. Každý na to má jinou techniku. Někdo užívá bubnu, někdo škrábe na stany, někdo přichystá vábivou snídani a někdo huláká dobré ráno tak dlouho, dokud se ze stanů neozve adekvátní odpověď. Nejbrutálnější strategii však volí dnes ráno Jirka. Pouští z rádia hip hop a vyhrožuje, že ho nevypne, dokud nebudeme všichni venku. Tato výhružka společně s palačinkami, které smaží Lucka k snídani, nás ze stanů přímo vystřelí. Výbornou snídani trumfne snad už jen výborný oběd, na který zastavujeme v jedné z ruských šašlíkáren a konečně dostáváme na špejli pořádný kus prasete.

Na další cestě se spustí takový liják, že než dorazíme do Barnaul, promění se silnice v mělkou řeku. Lidem ve městě to evidentně nevadí a bezostyšně si máchají nohy v čerstvých kalužích. Dámy na vysokých podpatcích, kterých je tu požehnaně, neztrácejí ani krapet ze své elegance a vykračují si potopou tak sebejistě, jako kdyby měly v kapse VIP místenku do Noemovy Archy. Jirka má oči na vrch hlavy a slibuje, že až se vrátí z prohlídky města, přivede si na každé ruce zavěšenou jednu takovou „freš šťávu“. Bohužel se ale dnes ve městě slaví nějaký zvláštní svátek, takže na procházce narazí pouze na opilé námořníky, jejichž pruhovaná trika celkem korespondují s vodou v ulicích. Neúspěch při hledání osudové lásky je rychle zapomenut poté, co si Jirka může smočit obě nohy v Obu, čímž další z jeho platonických snů nabývá reálných obrysů.

Dnešní večer v březovém sibiřském háji vzplane první oheň naší „dovolené“. Připijeme si na to akorát tak tolik, abychom do pozdních večerních hodin vydrželi vést dlouhosáhlé debaty o ničem.

30 / 60


DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ

Pátek 3. 8. 2012

TAM KDE JE TO HEZKÝ KONČÍ KAZACHSTÁN

Po vyprahlém Kazachstánu, působí místní příroda přímo léčivě. Naše regenerující se buňky nemají rozhodně v plánu nikam spěchat, takže sibiřský háj opouštíme až v pravé poledne.

I civilizace zde vypadá celkem malebně. Vesnice, kde nabíráme vodu, mi připomíná ruský skanzen šikovně nakombinovaný s cikánskou osadou. Stejně jako v Kazachstánu ani tady není do chalup zavedená voda, takže lidé chodí s velkými nádobami k veřejnému vodovodu – tzv. kolonce. Na rozdíl od místních jsou pro nás tyto kolonky velkou výhodou, neboť si můžeme zdarma načepovat plné nádrže, aniž bychom tím někoho obtěžovali.

Další zastávka naší ozdravné kůry je na romantickém místě u řeky Katuň, které jak v zápětí zjistíme, je hojně vyhledávané mladými roztouženými páry. My se zde pouze naobědváme a vykoupeme. V prudké řece se příliš plavat nedá, ale Libor objeví způsob, při kterém se přidržuje padlého kmene a nechá se omývat chladivou vodou. Proudící řeka po chvíli rozproudí i Libora a my jen nevěřícně zíráme, co to s sebou vezeme za blázna.

31 / 60


Potraviny doplňujeme v posledním větším městě – Gorno-Altajsku. Kromě špekáčků a sýra, které pro nás mají cenu zlata, objevují Radim se Sandrou v jednou ze supermarketů hotový poklad – pravou sibiřskou smolku. Žvýkat smůlu ve formě dražé je pro nás městské děti skutečným zážitkem a chceme si tento originální produkt odvézt domů, aby i ostatní kamarádi z paneláku ochutnali. Přes veškeré úsilí už však v žádném z dalších obchůdků balenou smůlu nenalezneme.

Březový háj jsme si tak oblíbili, že v něm navečer opět zastavujeme. Tentokrát kousek dál proti proudu naší koupací řeky, na místě, kde kempují rodinky s dětmi. Opékáme si špekáčky, které i přes svou vysokou cenu, mají takovou konzistenci, že málem stečou z klacku do ohniště (v těchto oblastech je všeobecně velmi těžké sehnat kvalitní uzeninu, což je pro mě velmi těžké). Večer přijedou dva mladíci a chtějí zaplatit poplatek za stany a auto. Jako vyjednávací strategii volíme vlídnost, takže nakonec odjíždějí pouze se dvěma plechovkami Kozla.

DEN DVACÁTÝ PÁTÝ

Sobota 4. 8. 2012

VYHLÍDKOVÁ JÍZDA

Pro Jirku začíná tento den jako většina jiných. Zase ho nějaký blázen budí bubnem a on je na naléhání netrpělivých kamarádů nucen vystrčit svou ospalou hlavu ze stanu. K jeho velkému překvapení jsou ale všichni nastoupení před vchodem a jednohlasně spustí písničku o tom, kterak má dnes Jirka narozeniny. Je tu i dort, nějaký ten dárek a ranní kakao do postele. Jirka

32 / 60


to evidentně nečeká a dojetím ho ospalost úplně přejde. Za chvilku už si všichni pochutnáváme na výborném Jirkově buchtodortu.

Nejen že má naše výprava člena o rok staršího, ale poté co nabereme stopaře Sergeje má dočasně i o jednoho člena navíc. Na četných zastávkách, při kterých se kocháme přírodou, soutokem Katuje a Čuji, zvláštními drolivými skalami, do kterých vyrývají Rusové svá jména, nám Sergej ukazuje různé bylinky a radí nám, ze kterých je dobré udělat si čaj a které můžeme jíst jen tak. Sergej s námi jede až do kempu v horách, kde je cíl naší dnešní cesty. Za 1600 rublů si tu můžeme postavit stany a přesně v 18:30 pro nás bude připravena pravá ruská baňa (sauna). Kemp leží na skutečně nádherném místě uprostřed přírody a hned vedle sauny teče průzračně čistá říčka (ti, co tu byli na jaře, možná neuvěří, ale prý ji tu i pijí), do které se zpocení saunisté chodí koupat. Radim, který v sauně vyrostl, nám naštěstí může dát spoustu skvělých rad, jak vydržet ve vytopené místnosti co nejdéle bez újmy na zdraví. V mém případě ovšem nepomáhá, ani když si dám nohy nahoru a lítám do ledové říčky ze všech nejčastěji. Jirka byl jediný, kdo zážitek v podobě sauny bojkotoval. Vydal se místo toho na průzkum blízké vesnice. Přinesl si odsud láhev vodky a úplně promáčené kalhoty. Zatímco si připíjíme na jeho zdraví, dává nám poučnou přednášku o tom, jak určitě nebrodit řeku.

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ

Neděle 5. 8. 2012

INDIÁN A MUSLIMKA

33 / 60


Sedím u řeky a sepisuji zážitky předešlých dní. Všude okolo se tyčí hory hrající nezvyklými barvami. Jen náš kemp je na malém plácku v místě, kde se stýkají dvě řeky – bílá a velká Čuja tekoucí z ledovce a menší průzračná Čibitka. Po příjemně stráveném dopoledni, které jsme vyplnili odpočinkem nejrůznějšího druhu, praním, vařením a samozřejmě následnou konzumací Lucčiných výborných boloňských špaget, se všichni rozutekli na nejrůznější výlety po okolí. Dva dravci tančí milostný tanec nezvykle blízko nad mou hlavou. Rázná paní odhání stádo krav od několika jurt, které stojí poblíž řeky. Ve stádu poznávám i starou dobrou známou, která mi ráno přišla do stanu olíznout nohu. Do toho tu vesele pobíhají dva černí psíci, každý má bílou ponožku až nad koleno na jiné noze. Dávám jim jména packa a ťapka. Stádo krav brzy vystřídá stádo koní, které se nejspíš vrací domů ze své ranní pastvy. To už tu ale jsou i ostatní a vykládají zážitky ze svých výletů. Den se pomalu přehoupl k večeru a my se chystáme popojet na další krásné místo na spaní. Tentokrát trochu víc v divočině. Libor nás bere na osvědčené tábořiště u řeky, kde na jaře kempoval s rodiči. Přijdou se na nás podívat i dva místní vlci. Elegantní a upravená fenečka, která si přijde říct o trochu toho jídla až k nám a její rozčepýřený druh, který se ostýchavě drží opodál.

DEN DVACÁTÝ SEDMÝ

Pondělí 6. 8. 2012

TENGRIHO POSELSTVÍ

Ráno nás přijde celá příroda vytáhnout ze spacáků. Stádo krav podupává okolo stanů, netrpělivá fenka skáče přímo na vchod a hejno komárů naznačuje, že máme bez prodlení nasednout do auta a jet. Jen Libor si dnes omylem nařídil budíka o hodinu později, než bylo původně v plánu. Večer jsme při onom kraťoučkém přejezdu píchli kolo a dokonce nám praskly i

34 / 60


dva kovové nosníky u zahrádky. V devět na hranicích? To tedy rozhodně ne. V Koš-Agač necháváme opravit píchlou pneumatiku, poté dáváme svařit zahrádku. Chvíli to trvá, takže podnikáme krátkou prohlídku města. Když chceme konečně vyrazit, zjišťujeme, že nám pneumatiku opravili špatně a musíme se vrátit - dvacet minut pauza. Co nám tím ten nahoře chce říct, pochopíme, až když v půl čtvrté dorazíme na hranice. Zaparkujeme na konci dlouhé fronty, ti nejblíže u brány tu čekají od osmi ráno. Za dnešní den projelo přes hranici asi dvacet aut. Zbývajících patnáct má prostě smůlu, brána se v pět hodin neúprosně zavírá. Z těch co tu zbyli jsme nejzkušenější, nejvybavenější a nejotrlejší. Jako jediní se nebojíme, že nám někdo ráno vyfoukne místa a vjedeme s Maruškou do stepi vedle silnice. Jako jediní také máme na střeše auta spoustu dřeva, takže se po chvíli začnou všichni trousit k našemu ohníčku. Jako první se přidávají Kolumbijci, potom Italové a Holanďané a nakonec Angličané a Němci. Za chvíli je z toho mezinárodní párty s kytarou a trochou toho alkoholu. Většina těchto lidí se účastní tzv. Mongol rallye, to znamená, že jedou malými auty, které potom nechají v Ulánbátaru za účelem charity. Naší Marii přezdívají supermarket – prý máme úplně všechno.

DEN DVACÁTÝ OSMÝ

Úterý 7. 8. 2012

PUNK TOUR

Ráno samozřejmě neplatí nic z toho, co jsme si předešlý den s celníky domluvili. Musíme mít hodně ostré lokty, abychom se probojovali mezi Mongoly, kteří za tichého přihlížení celníků nestydatě předjíždějí. Díky Liborově otrlosti a zkušenostem se dostáváme na seznam mezi prvními a branou projedeme už o půl deváté. Těsně před kontrolou našich pasů si udělá slečna celnice přestávku na oběd, takže asi hodinu čekáme. Nejsme na tom ale nejhůř, potkáváme zde

35 / 60


Čechy, kteří tu čekají už tři dny, a doufáme, že nás nepotká stejný osud. Libor si ale vždycky rychle získává sympatie všech celníků hlasitým mongolským pozdravem, takže po obědové pauze ukážeme záda i všem, co včera přijeli na hranice před námi.

Libor očekává potíže v malé budce za hranicemi, kde nedůvěryhodně uniformovaný člověk vybírá mýtné a prodává pojištění. Chceme mu ujet, ale stoupne si nám před auto. Snažit se s ním domluvit je celkem marné (neumí Rusky, Německy ani Anglický, zato prý plynně hovoří Kazašsky, Turecky a Mongolsky). Libor brzy ztrácí trpělivost, a poté co ten držák na čepici zavolá svého šéfa, aby přivezl mongolský zákoník, který chceme vidět, se na něj rozkřičí, že rozhodně nebude čekat na nějakýho Mongola ze stepi. Mongol ze stepi je přesné označení pro usměvavého staříka v kovbojském klobouku, který o nějakou tu chvíli později vystoupí z auta. Samozřejmě s sebou nic neveze, takže jsme tam, kde jsme byli. Muž si nás pozve do své kanceláře, která vypadá jako špatný vtip. Neustále ukazuje na zeď, kde je izolepou přilepeno něco, co vypadá jako vystřihovánka z dětského časopisu – je to ale asi jediná věc v celé místnosti, která působí trochu oficiálně. Jakmile ten zoufalec začne naznačovat, že nás asi zastřelí, máme z něho srandu už nejen my ale i jeho žena a děti a dokonce i ten stařík v klobouku, kteří všemu velmi pobaveně přihlížejí. (Asi bychom neměli problém zaplatit přiměřený poplatek za silnice, které v Mongolsku vlastně vůbec nejsou, ale tihle lidé vypadají jako rodinka, která „oskvotovala“ budku u silnice a snaží se si přivydělat na důvěřivosti turistů, kteří překročí hranice. Po nás navíc chtějí více než je obvyklé, což Libor ví, protože už tudy několikrát jel.) Přestože Libor s Radimem nepouštějí žádné dokumenty z rukou, hlídač jim drze vytrhne techničák a strčí si ho do kapsy. Nečeká však, že po něm Radim bleskurychle skočí a společně s techničákem mu vytáhne z kapsy i peněženku. To už je na toho chudáka trochu moc a málem se rozbrečí, zatímco si zběsile píchá do odznaku na hrudi. Na konec se s ním už nechceme hádat a zaplatíme mu poplatek za autobus, který rozhodně nevlastníme a odjíždíme bez povinného pojištění, které vlastně vůbec není povinné.

Tato oblast je celkově připravena na příjezd cizinců. Za Maruškou běží děti (nebo jedou na koni), které jsou celé lačné po bonbónech, co jim házíme z okýnka. Na mostech stopují mladí Mongolové na motorkách, kteří zvou ochotně na čaj do jurty. Jakmile však takovéto nezištné pozvání přijmete, stáhnou z vás téměř i kalhoty. Na silnici je rozložené sklo, takže nepozorný turista potom musí využít místních draze placených služeb.

Když se úspěšně dostaneme přes všechny nalíčené pasti až do Olgy, jsou všechny obchody už dávno zavřené a na náměstí se začínají stahovat nafintění teenageři. Chudinskou čtvrtí, kde nám málem vypadnou oči z důlků, se dostaneme až k pěknému místu u řeky, které si ale vůbec neužijeme, kvůli enormnímu množství krvechtivých komárů.

36 / 60


DEN DVACÁTÝ DEVÁTÝ

Středa 8. 8. 2012

LESS SMART - MORE LUCKY

Komáři nás donutí snídat až v pomalu se probouzejícím městě. Kromě obvyklých pochůzek jdeme navštívit i místní muzeum. Nevím, co to vypovídá o našem intelektu, ale hádám, že nejvíce času v té třípatrové budově plné historických exponátů, strávíme v přízemním krámečku s vyšívanými taškami, kde nás místní bábušky učí, jak správně smlouvat. (To samozřejmě neplatí o Jirkovi, ale to snad ani nemusím psát.) Na oběd jdeme do pěkné restaurace, kde je to levné a navíc nám to moc chutná. Za chvíli vejde do lokálu i onen Holandský páreček, který s námi předevčírem posedával u táboráku, a na naše pozvání se k nám přidají alespoň na kávu. Jsou to sympatičtí lidé ve středních letech, jejichž povoláním je dělat pro holandskou televizi pořad o cestování. Pochopili jsme, že na dlouhou cestu do Mongolska se vydali na skútrech. Po střetu s kamionem a dvouměsíční rekonvalescenci však tento nápad poněkud přehodnotili a jako expediční vozidlo vybrali dvousedadlového Smarta, který má světlost podvozku asi tak deset centimetrů. Nyní po pár kilometrech v mongolské stepi uvažují, že celou věc vzdají a vrátí se zpátky. Radim se jich dobrosrdečně ujímá a pomáhá jim malého Smarta „vytunit“ tak, aby alespoň teoreticky mohli dojet do Ulánbátaru. Celkem nás to zdrží, ale o to větší radost pak máme, když se o několik týdnů později dozvíme, že Holanďané byli spatřeni před Ulánbátarem.

Na další cestě se už nic zvláštního nestane. Za okýnky se konečně míhá pravá mongolská krajina s pláněmi, horami, stády a jurtami. A pak najednou Libora z ničeho nic napadne, že bychom se mohli jít vykoupat a Radim ochotně zajede až na písečnou pláž u rybníka. Naproti tomu Marie zas až tak ochotná není. Když se jí po krátké koupačce pokusíme vyhnat zpátky na cestu, zarputile si stojí na svém a zahrabává se koly do písku. „Mot, mot, mot“: křičí čtyři malí kluci z blízkých jurt, kteří se na nás už nemohli dívat a přišli nám na pomoc. Chvíli nám trvá, než

37 / 60


pochopíme, že máme použít dřevo (neboli mot), které vezeme na střeše, což je celkem spásný nápad, neboť plastové pásy se zde ukázaly jako naprosto neúčinné. Ani v těch nejtěžších chvílích, kdy už to my dospělí málem vzdáváme, neztrácejí kluci elán. Běhají kolem auta jak fretky – odkopávají kola, zakopávají díry, tahají a tlačí (chvílemi to vypadá, že na rozdíl od nás, skutečně vědí, co dělají). Nakonec se nám společnými silami podaří dostat Marušku zpátky na cestu. Všichni radostně křičíme „Huráááá!“ a kluky, které odvezeme až k jejich jurtám, zasypeme bonbóny.

DEN TŘICÁTÝ

Čtvrtek 9. 8. 2012

TEN KŮŇ JE URČITĚ MRTVEJ

Než jsme včera večer zakotvili, poodjeli jsme od rybníka (tedy komáří metropole) celkem značný kus. Přestože se nás tedy dnes ráno nesnaží nikdo z malebné stepi doslova vyštípat, vyrážíme poměrně rychle. V pondělí 13. máme být totiž v Murunu. Možná se někomu může zdát předčasné, brát na to ohled už ve čtvrtek 9., když je to pouhých 700 km, ale musíme počítat s tím, že rozbitou stepí se ploužíme průměrnou rychlostí 20 km za hodinu, takže vlastně máme co dělat, abychom to stihli. Po cestě zastavujeme pouze ve dvou vesničkách. V jedné nabíráme vodu páchnoucí žabincem a v druhé si dáváme placky páchnoucí beranem (zde se omlouvám odolnějším členům výpravy za prezentaci svého individuelního vjemu, který jak si uvědomuji, je zcela jistě způsoben přecitlivělostí mého žaludku na mongolská jídla).

38 / 60


Na druhé vesnici nebo spíše městečku je velmi zajímavé to, že z centra dřevěných chalup doslova trčí asi pětipatrový panelák. Tento pohled, který byste uprostřed rozlehlé stepi rozhodně neočekávali, ve mně vzbuzuje zvláštní rozporuplné pocity. Ve zdejších potravinách jsme také objevili českou přesnídávku a kuřecí paštiku, což v tomhle beranem načichlém světě je pro mé chuťové buňky něco jako příchod jara po dlouhé a těžké zimě. Další gastronomický zážitek si odnášíme, když kdesi ve stepi zastavujeme mongolským cestujícím v autobuse, kterému několik kilometrů před nejbližší civilizací došel benzín. Vděčni za to, že jsme jim poskytli cca 2 litry z našich benzínových vařičů, vysílají dvě malé holčičky, aby nám v ušmudlaných rukou donesly několik kusů výtečného mongolského sýra. Výtečného pro Mongoly, my máme co dělat, abychom to před nimi nevyplivli. Jirka, který si ukousl největší sousto, se musí otočit zády, neboť nedokáže během přežvykování udržet kamennou tvář, která by neprozradila, co si doopravdy o jejich domácím sýru myslí. Po prvním soustu, kýveme s vděčným úsměvem hlavou na naše sýrodárce, kteří nás zvědavě pozorují, a zbytek sýrů balíme do igelitového pytlíku, však se ještě bude hodit. Posilněni touto pochoutkou, (tedy alespoň podle hesla co tě nezabije, to tě posílí) se připravujeme na zásadní okamžik dnešního dne. Je jím ten největší brod naší výpravy. Jestliže ho nezvládneme přejet, prodloužíme si cestu do Murunu asi o tři dny, což by byla pro náš harmonogram těžká rána. Před hlubokou a prudkou řekou máme celkem stažené půlky. Není ale radno podceňovat Marii. Sotva najede předními koly do řeky, voda se jakoby rozestoupí a Marie nás vyvede z našich nejistot na druhý břeh se stejnou grácií, jak to tenkrát udělal Mojžíš s Židy v Egyptě.

Krajina míhající se za okny automobilu připomíná kýčovitý spořič obrazovky, po cestě ještě několikrát zastavujeme a kocháme se krásou stepi poseté ovčími stády a jurtami. Na noc zastavujeme kdesi v pustině u špičaté hory.

DEN TŘICÁTÝ PRVNÍ

Pátek 10. 8. 2012

POSLEDNÍ VEPŘOVKA

39 / 60


Dnešním dnem překračujeme jakýsi neviditelný mezník a dostáváme se do kraje, kde už nám lidé vůbec nerozumí. Musíme vytáhnout česko-mongolský slovník, abychom si v obchodě mohli koupit obyčejný „talch“ tedy chléb. Projíždíme místem, kde se staví nová silnice, sice tu ještě není asfalt, ale poprvé řadíme pětku. Takto dojedeme až k místním lázním. Jídlo nám tu sice neuvaří, ale můžeme si vylézt na kopec k posvátným léčivým pramenům. Jedná se vlastně pouze o jeden pramen, který je dřevěnými korýtky rozdělen na několik malých. Každý z nich je dobrý na nějaký určitý orgán. Se slovníkem v ruce si překládáme názvy načmárané fixou na dřevěných tyčkách a každý upíjíme z toho pramene, který se nám na naše bolení hodí nejlépe. Od místního starce se dozvídáme, že pramínek obležený Mongoly je na žlučník – vzhledem k tučnosti místního jídla nejproblémovější části mongolského těla. Po navlhčení orgánů zevnitř nemůže naše vnější schránka zůstat pozadu, takže se ještě před tím než vyrazíme, smočíme v obrovském sladko-slaném jezeře.

Monumentální sochařská díla rozesetá na nekonečné zelené louce, tak bych popsala místo, kde dnes slavíme deset tisíc ujetých kilometrů. Každý si vybere svou skálu, na které můžeme rozjímat nejen nad krásou a posvátností oné krajiny, ale i nad některými niternými lidskými otázkami. Věřím, že nejsem sama, komu se při pohledu na západ slunce z vrcholu skály svírá srdce dojetím. Z kamenů vyzařuje magická síla, která přiměje dokonce i Jirku s Luckou, aby na deset minut přestali drbat všechny okolo sebe a uvědomili si, jak je vlastně ten život krásný. Magie nás neopouští ani večer – do rytmu šamanského bubnu padají hvězdy z rozzářené oblohy…

DEN TŘICÁTÝ DRUHÝ

Sobota 11. 8. 2012

40 / 60


KTERAK JIRKA DO ODPADKŮ UPADL

Ráno řídí Sandra a píchneme pneumatiku. Pak to převezme Radim a pro změnu vyklepeme chladič. Naštěstí zastavujeme v jedné jurtě na „cujvan“ (tradiční mongolské jídlo s nudlemi) a Radim si s tím vším hravě poradí. Jurta není úplně klasický „guanz“ (restaurace), ale je to spíše obydlí početné rodiny, kde si čas od času přivydělávají tím, že uvaří pro pocestné nějaké to jídlo – v Mongolsku zřejmě celkem normální jev. Takže sedíme na jedné z jejich postelí a naproti nám se na druhé posteli mačká asi deset Mongolů a rozpačitě se na sebe usmíváme, protože si vůbec nerozumíme. Po chvíli někdo přivede do jurty Mongolku na podpatcích, která umí anglicky, takže se nakonec domluvíme, že po slaném čaji s mlékem nám paní domácí udělá i něco k jídlu. Dáma v podpatcích zase odkráčí, načež se mezi postelemi opět vztyčí jazyková bariéra. Je ale celkem zajímavé celý proces chodu domácnosti jen sledovat. Žena se věnuje výrobě nudlí z vody a mouky a muž ořezává malé kousky masa z beraní nohy. Kuchyňský koutek je klasicky napravo od dveří, ale většina prací se stejně odehrává na posteli. Naproti dveřím nesmí chybět oltář s posvátnými předměty a fotografiemi. Všimla jsem si, že ve většině jurt jsou na oltáři také čokoládové bonbóny. Ale vraťme se k přípravě pokrmu. Žena už má z těsta uválené placky a muž je nyní suší na kamnech. Téměř ve všech jurtách jsou tzv. kotlová kamna. To znamená, že uprostřed je díra, do které se vloží veliká kovová mísa, ve které probíhají veškeré varné i ohřívací procesy. Takže poté, co nám paní domu naservírovala čaj, musela tuto mísu omýt, aby mohla začít s přípravou hlavního chodu. Když chce muž dělat placky, musí nádobu přikrýt víkem a sušit je na něm. Nemusím snad ani zdůrazňovat, že celý proces trvá velmi dlouho, zato je to velmi zajímavá podívaná. Ale abych to dokončila. Z placek se následně nařežou nudle. S masem a cibulí se to všechno dá do rozpálené mísy a nechá se to pěkně podusit. Jelikož jsme jim dokázali jasně naznačit, že rozhodně nemáme zájem o tlusté maso, které dodává jídlu silný beraní zápach a které Mongolové naprosto milují, má paní domácí celkem problém s domaštěním suchých nudlí. Aby byl pokrm poživatelný, musí do kotle nalít asi tak půl lahve oleje. Při rozdělování „cujvanu“ do misek na nás rozhodně nešetří, takže nejspíš očekává, že ani my na ní při placení nebudeme šetřit. Částka, kterou si naúčtuje, se vyšplhá tak vysoko, že se Libor musí hlasitě ohradit, že víc už jí rozhodně nedáme. Přestože mu paní nemůže rozumět ani slovo, naprosto přesně chápe, že to přehnala, a dál už nenaléhá.

V další vesnici uskutečňujeme prohlídku dřevěného buddhistického kláštera a zajímavá je také ulice, kde je asi deset identických obchodů s potravinami – my nechápeme proč tu mají tolik stejných obchodů a Mongolové zase nechápou, proč se chodíme koukat do všech, když jsou všechny úplně stejné. Projíždíme přes velmi rozbité mosty. Pod některými se před palčivým slunkem schovávají koně a chladí si kopyta v průzračné říčce. Libor si jedno malé hříbě pohladí.

41 / 60


Malý koník z toho má na dlouhou dobu psotník a skáče kolem mámy, jako kdyby ho do zadku kouslo divoké zvíře. Možná by se mělo Liborovi přezdívat spíše zaříkávač koní.

V autě se také dějí zajímavé věci. Když se například Libor dostatečně nevěnuje svým navigátorským povinnostem a čte si v mapě jako by to byl román od Huga, může se stát, že mapa z ničeho nic vyskočí z jeho rukou a prolítne autem až na druhou stranu. Nebo když se například v zadním prostoru propírají témata, která Libora příliš nezaujmou, začne zde působit zvláštní síla, která ho někdy vypudí až nahoru na střechu. Radim si zase kolikrát ani nemůže přesednout zepředu do zadu, protože je to tam na něj příliš hustý. Působí zde holt mnoho záhadných energií, na které Jirka stále nevěří.

Táboříme v horách kus od silnice při vjezdu do údolí.

DEN TŘICÁTÝ TŘETÍ

Neděle 12. 8. 2012

SYCHRAVO

Během snídaně k nám zajede autobus plný Mongolů a ptají se na cestu – mapy neznají, jezdí tyto neuvěřitelné vzdálenosti po paměti. Ukazujeme jim směr a dáváme jim trochu naší vody, která je na takovýchto dlouhých štrekách nedostatkovým zbožím. Ani Libor si není na špatně

42 / 60


značených cestách jist, zda jedeme správně, a to naplno využívá mapy, kompasu i GPSky, kterou má zcela jistě zabudovanou v hlavě. Nakonec se po malé zajížďce šťastně dostáváme až do Cecrlegu. Jíme, nakupujeme, bereme vodu a tankujeme. Jirka už má dost toho, jak se nás tu všichni snaží brát na hůl a dává svou nespokojenost hlasitě najevo. Všichni z toho jasně vycítíme, jak moc to Jirka „hejtuje“.

Prší. Kola vesele podkluzují v mokrém bahně. Maruška dává najevo, že by se nejraději vrátila a v jednom místě to otočí doslova o 180°. I nám s Lucií se z toho na chvíli zadrhnou v hrdlech hlasy, kterými po neuvěřitelně dlouhou dobu obšťastňujeme všechny naše spolucestující. Začíná se stmívat, žlutý autobus na nás čeká u každé větší kaluže. Nejspíš se do Marušky zamiloval a teď má strach, aby mu někde nezapadla. Když už si nejsme jisti kudy dál, zastavujeme na rozbahněném rozcestí, a s heslem ráno je moudřejší večera, zalézáme do stanů.

DEN TŘICÁTÝ ČTVRTÝ

Pondělí 13. 8. 2012

SANDRO, ŘEKNI HOVNO

Za rozbřesku se kolem našich stanů prožene asi stohlavé stádo ovcí. Na mé nadšené „jééé“ reagují zvučným „bééé“ a jdou si zase po svých. Cesty jsou dnes po ránu překvapivě suché, což nám dovolí stíhat i ovci na motocyklu, která se řítí skrze step nebezpečnou rychlostí. Libor vykloněn z bočního okénka se snaží tento v Mongolsku ne tak ojedinělý úkaz zachytit

43 / 60


fotoaparátem (jen pro ujasnění, netvrdím, že ta ovce řídila). Maruška toho už má vážně dost a na začátku Murunu se pokusí spáchat sebevraždu tím, že vyřadí z provozu startér. My jí ale ještě nenecháme odejít a společnými silami jí roztlačíme, což je pro auto něco jako srdeční masáž. Pro dnešek jsme zachráněni, ale sami dobře víte, že jakmile jednou někomu začne odcházet startér, je to celkem nezvratný proces a pacientův stav se začíná po čase rychle zhoršovat. V místě, kde nejsou téměř žádné specializované kliniky, je to celkem velký problém. Teď už je jen v rukou vesnického lékaře (ano, skutečně touto metaforou myslím Radima), aby udržel Marušku, co nejdéle naživu.

V Murunském café se dohadujeme nad mapou, když dovnitř sebejistým krokem nakráčí náš nový průvodce BOLTBÁTAR. Podle rozložitých ramen zcela jistě potomek některého z Čingischánových bojovníků. Z celé jeho postavy vyzařuje klid a důstojnost, které jsou v kontrastu s naší roztěkaností a nerozhodností. Když se konečně asi po půl hodině domluvíme, v které oblasti chceme strávit tři dny v koňském sedle, zakončí to rozvážným „OK“ a může se jet.

Přestože jsme si navymýšleli všechno možné i nemožné, je Boltbátar schopný to zařídit – na Mongolské poměry je velmi schopný a přizpůsobivý a umí dobře jednat s náročnými zápaďáky, jako jsme my. Díky našemu požadavku, aby nám Boltbátar zařídil divočinu kolem turisticky profláklého jezera Chuvsgul, se naše setkání s koníky odkládá na zítřek a dnes ještě kempujeme kus od cesty na místě, které Boldo, jak mu prý máme říkat, sám vybral.

DEN TŘICÁTÝ PÁTÝ

Úterý 14. 8. 2012

ELIŠKA, FRANTIŠEK, TENLI, HUSA, ŠAIBA A HATATITLA

44 / 60


Dopoledne konečně dorazíme k Chuvsgulu. Ve stínu stromů už na nás trpělivě čekají naši koně. Je potřeba se na třídenní výlet divočinou nabalit tak, aby se vše dalo umístit na dva miniaturní valachy. Nic nesmí cinkat, nic nesmí šustit, nic nesmí vlát – koníci jsou zde extrémně lekaví, což jako první po půl hodině kolíbavé jízdy vyzkouší Radim, který chtěl Sandře gentlemansky pomoci s batohem. To ale trochu předbíhám, protože jsem ještě nenapsala, jak si při našem extrémně pomalém balení stihly tři Mongolky přímo před námi rozložit trh s ručně dělanými výrobky a Lucie si jako první z nás pořídila tradiční mongolský oděv – „del“. No, a může se vyrazit.

Výjimečně to nejsem já, kdo si naříká. Radim má po zběsilém pádu lehčí otřes mozku a Sandra po pár kilometrech uvažuje, že někde zastaví a my jí tam pozítří vyzvedneme. O Jirkovi se zatím raději nezmiňuji. Všechny černé myšlenky však náhle utne zpěv jednoho z našich průvodců. Jeho hlas se proplétá mezi stromy divokého lesa, odráží se od průzračných vod Chuvsgulu, které jsou tak čisté, že se dají pít, a usazuje se kdesi v našich myslích a srdcích a nastoluje zde božský mír a klid. A možná je to právě ona šamanská píseň, která nám všem pomůže vydržet v sedlech celé tři dny.

DEN TŘICÁTÝ ŠESTÝ

Středa 15. 8. 2012

THE WOLVES ARE COMMING

45 / 60


Naši průvodci nám pomáhají do sedel. Na Mongolce jsou až nezvykle akční. Sotva si ráno stihneme uvědomit, kde že to vlastně jsme, už zase otloukáme koňské hřbety svými necvičenými zadnicemi. Koně, kteří zůstávají pozadu, nemilosrdně pohánějí do rychlého klusu. Jsme vděčni za každou záminku k zastavení. Klidně se škrábeme na hromadu podkluzujících šutrů o velikosti hory, jen abychom si na chvíli odpočali od dřevěných sedel (hlavní záminkou je samozřejmě výhled na jezero Chuvsgul, okolní hory a rozlehlé lesy). Všechny naše věci i jednoho z průvodců jsme už dávno nechali kdesi za sebou, na místě, kde bude naše dnešní tábořiště. Je to jen pár kilometrů od těla mrtvého hřebce – prý vlci. Tento rok je jich mnoho a mají hlad.

Vysoká hora, kam jsme se vyškrabali je dnes také naším obratným bodem. Koníci netrpělivě podupávají pod skálou a těší se, až tyhle turisty odvezou zase domů. Když se večer vrátíme k našIm stanům, máme toho tak akorát po krk. Nemyslím to samozřejmě nijak ve zlém. Po dlouhých týdnech strávených převážně v automobilu je tento druh natřásání poněkud náročný ovšem svým způsobem také velmi uspokojivý. Ne nadarmo se říká, že svět je nejkrásnější z koňského hřbetu – a což teprve Mongolsko.

Je noc. Ke stanům se přiblížila smečka vlků. Je slyšet jejich vytí a poštěkávání. Vystrašené ržání vzpínajících se koní a hlasité výkřiky našich průvodců přehluší ostrý výstřel z pušky. Noc se opět halí do ticha.

DEN TŘICÁTÝ SEDMÝ

Čtvrtek 16. 8. 2012

LÉČBA RYBOU

46 / 60


Večerní návštěva je samozřejmě vděčným námětem ranních debat. Divočina na koních i s vlky – tak o tom si může kdejaký zápaďák nechat jen zdát. Třeba zrovna ten Němec, který vyrazil i s rodinkou do Mongolska za lidmi soba. Je nespokojen s malou výdrží Mongolských koní i laxností svého mongolského průvodce (ještě že sedla si dovezl vlastní). Boldo nám naštěstí vysvětlil, že Mongolové mají pouze dva časy – „morning and afternoon“. Chudákovi Němcovi to ale asi nikdo neřekl, takže má nyní obavy, že nestihne svůj let a žádá nás o pomoc. Domlouváme se, že ho zítra ráno vyzvedneme i s rodinkou v Chatgalu. Za tu dobu, co jedeme společně „ořmo“ se od něj dozvíme spousty zajímavých věcí, kterými zde rozhodně nechci nikoho nudit. No ale tak například - v roce… (prostě když byl ještě hodně mladý) lezl s Messnerem (to je prý nějaký slavný turista) na horu jménem Mount Everest atd., atd. Daleko zajímavější mi přijde poslouchat Jirku, který v té době už sedí v sedle tak odevzdaně, že se rameny téměř opírá o krk koně, a ve své bezmocnosti, pronese každou chvíli něco tak zoufale vtipného, že se my ostatní musíme pokaždé strašně smát. Pravda ale je, že na konci výpravy všichni vracíme koníky s tou největší radostí, která je způsobena nejen překrásným výletem.

Mám chuť políbit Marii všechna čtyři kola, jenom proto, že nevypadají jako koňská kopyta. Vracíme se kousek zpět na místo, které jsme si vyhlídli a všechny strasti zajídáme těma nejvíc nejlepšíma rybama, co je kdy jaká Mongolka v jurtě vyudila. Vzhledem k čistotě místních vod asi také ty nejvíc bio ryby, které si kdo dokáže představit.

DEN TŘICÁTÝ OSMÝ

Pátek 17. 8. 2012

VEČEŘE S MESSNEREM

47 / 60


Vytáhnout Jirku ze stanu je dnes ráno téměř nadlidský úkol. S Radimem byli totiž celou noc vzhůru kvůli výměně startéru – operace se bohužel nezdařila, neboť tělo pacienta nebylo ochotné přijmout transplantovaný orgán. O to krutější pro ně musel být dnešní program – v 7:40 máme vyzvednout Boldu a krátce po osmé Němce. Těm se bohužel nepodařilo „přebukovat“ jejich lety, takže nám za naši ochotu balí na cestu pouze igelitku s expedičním jídlem. A tady bych ráda nechala prostor pro Lucii, aby doplnila, čím to jídlo bylo tak zvláštní, protože bych to asi nikdy nedokázala popsat s takovým nadšením, které bylo vidět v jejích očích, když nahlédla do zmiňované igelitky - Pro některé z nás je pan "nějaký slavný turista" Messner výborný horolezec, kterého bereme jako velkou osobnost a tak setkání s někým, kdo s ním lezl a následné ochutnání jejich expedičního jídla je... prostě jako kdybys byl ty s Messnerem na Everestu přeci!"

V Murunu jdeme do našeho oblíbeného Kafe – vše je zde stejné, jen servírka je dnes trošičku na zabití. Vrcholem všeho je, když Jirkovi, který celou noc nespal - představte si to – donese místo kávy jahodový čaj!

Na tržnici si u krejčího kupujeme tradiční mongolské „dely“. Já a Lucie si je rovnou oblečeme a hurá na další nákupy. Musím říct, že náš pokus o splynutí s davem měl asi stejný efekt, jako kdyby si dvoumetrový černoch na sebe v Čechách navlékl národní kroj. Nedá se říct, že by se nám tu lidé nějak posmívali, protože oni se přímo řehtají, až se za pusy popadají. Dvě milé paní ze stánků se nás ujmou a za pobaveného přihlížení lidí na tržnici nám upraví pásky a „dely“. Kdyby to byla hra - najdi pět rozdílů před tím a potom, nenajdeme s Lucií ani jediný – Mongolové se však na nás od té doby usmívají a někteří z nich dokonce zvedají i palce. Se Sandrou si na tržnici kupujeme i mongolské boty, ze kterých jsem jako správný turista ze západu naprosto nadšená a sundávám je až večer ve stanu. Původní plán nestíháme, takže není kam spěchat. Plánovaný pobyt u pastevců se nám zkracuje o jeden den. Ale ty boty, ty za to tedy rozhodně stojí!

DEN TŘICÁTÝ DEVÁTÝ

Sobota 18. 8. 2012

48 / 60


REAL RAW

Dnes máme možnost spatřit mongolskou kulturu v celé její syrové kráse. Blížíme se k druhému pontonovému mostu naší výpravy - tentokrát přes řeku Selenge. Romantický hájek před mostem osídlilo několik mongolských rodin se svými jurtami a snaží se zde hladovým cestujícím prodávat placky „chušu“ plněné skopovým masem. Živé konzervy bečí přivázané u stromů vedle jurt. Vše je tu stoprocentně čerstvé, takže když v jedné jurtě objednáme 15 placek „chušu“ čekáme opravdu velmi dlouho. Znáte to, jak se v českých restauracích občas žertuje na téma – „Co tak tak dlouho dělají? Oni snad to prase teprve zabíjejí?“ – Not funny in Mongolia. Od svého stolu můžeme pozorovat chlápka, který klečí na ovci s mírně zmateným ale jinak klidným výrazem a několik minut se doslova prohrabuje jejími vnitřnostmi rukou zastrčenou až po loket do jejího břicha. Poté co nahmatá srdce a podaří se mu tento orgán vyřadit z činnosti, dostávají ovčí oči onen kýžený skelný výraz. Bylo tu. - Není tu. Smrt zde nehrála žádná velká dramata, přišla tak nepozorovaně, že jsme si jí málem ani nevšimli. Obdivujeme preciznost, se kterou žena a muž rozebírají ovci na jednotlivé části. Je až neuvěřitelné, že tohle všechno bylo ještě před chvílí živé zvíře. Děti se opodál škádlí s živým hadem, kterého našli u řeky. Vypadá podobně jako naše zmije, ale v mongolských hadech se skutečně nevyznáme, takže nemůžeme říct, zda byl jedovatý či ne. Chlapec, kterého had kousne za ucho, ale vypadá, že zažívá skutečná muka. Jeho máma s klidným výrazem vyprázdní obsah žaludku právě zabyté ovce a udělá mu z těch, promiňte mi ten výraz, „budoucích sraček“ hojivý obklad.

Stejně jako před mostem i za mostem na nás čekají zajímavé zážitky. Odchytí nás tu početná skupina Mongolů, kteří vypadají, že jsou za vodou a to nejen ve smyslu geografickém. Ve velmi bujaré náladě mají touhu se s námi fotit a také se podělit o zkvašené kobylí mléko, které popíjejí z neúměrně velké misky. My, kteří se obáváme, že konzumací „kumysu“, jak se toto mléko nazývá, dáme střevům povel k okamžitému vyprázdnění, jen nesměle usrkáváme, což je zřejmě malinko netaktní, protože v Mongolsku je zvykem dolít, pokaždé když se někdo napije a to i v případě, že je miska plná až po okraj. Ještěže s sebou máme Jirku, který odvážně pije tak, aby neurazil. Mongolové si ho doslova zamilují. Tedy alespoň jeden postarší pán v upnutých kalhotách, který mu s dychtivým výrazem posílá vzdušné polibky.

49 / 60


Poslední překážkou, která nás dělí od plánované návštěvy pastevců je vysoké horské sedlo. Liborovi už několik dní nedává spát, zda to Maruška zvládne či ne. Za tu dobu stihl v jeho představách, ano přiznávám, o něco málo vyšší kopec než okolní step vyrůst do gigantických rozměrů, až nakonec prohlásí, že ani v Čechách takový prudký nemáme. Marie se ale jeho obavami nenechá nakazit a přehoupne se horským sedlem jako by šlo o krtčí hromádku. Z toho plyne jasné poučení – nikdy se ničeho neboj (nebo s nikým nespi), dokud to neuvidíš na vlastní oči.

DEN ČTYŘICÁTÝ

Neděle 19. 8. 2012

ŠTĚSTÍ NÁM NEPŘEJE

Ráno se kvůli vydatnému dešti nikomu nechce ani v nejmenším vstávat v domluvenou hodinu. Plánovaný výjezd v devět je dnes první věc, která se nám nepodaří. (Letos je Mongolsko extrémně deštivé, není to ale vůbec na škodu. Libor říká, že máme štěstí, protože ho ještě nikdy neviděl tak zelené.) Aby nás Libor trochu povzbudil, slibuje, že si dáme v Oldzitu kuře. Kuře samozřejmě zrovna nemají – jaké to překvapení. Ale alespoň se nám podaří servírce vysvětlit, že rozhodně nechceme „bééé“ nýbrž „bůůů“, takže už za malou chvíli si pochutnáváme na výborném hovězím „činžutej“. Zde v Oldzitu nás ještě čeká jedno důležité poslání – předat dárky mongolské rodině, kterou Libor navštívil na jaře s rodiči. Doma zastihneme jen dvě malé

50 / 60


holčičky, které s otevřenými pusami hledí na šest velkých bělochů, kteří se jim nahrnuli do baráku a plní jim náruče sešity, lízátky, pastelkami, fotkami a dalšími věcmi. „To je „Key!“ vykřikne nadšeně Libor, když spatří malou Mongolku. Ona své jméno z jeho úst evidentně nepoznává. Nechce se nám prodlužovat jejich rozpaky a tak se zase rychle pakujeme. Mise splněna. I když trochu jinak než jsme si představovali – žádné nadšené uvítání, žádné slzy vděčnosti, nikdo nás nepřemlouval, abychom zůstali ještě o chvilku déle. „Nevadí, když to takhle proběhne i u pastevců?“ ptá se Libor. Všichni jsme tou dobou Mongolska tak trochu přesycení, takže jednohlasně odpovídáme, že nám to rozhodně nevadí.

Jak jsme si to přáli, tak to máme. Naše mongolská spojka „Ganzorig“, který měl celou návštěvu zorganizovat a přijal za to nemalou zálohu, nám oznámil, že jsme mu dali málo a práskl i s penězi do bot. Tudíž dochází k nevyhnutelné kolizi způsobené nedostatkem komunikace – pastevci nejsou doma. Něco jako synovec z vedlejší jurty, jestli to dobře chápeme, od nás přebírá dary a slibuje, že je určitě předá. Nevíme, zda se mu dá věřit, ale co můžeme dělat. Zajíždíme s Marií k nedalekému lesíku a připravujeme se na další noc ve stepi.

Jakmile se smíříme s tím, že život mongolské rodiny na téhle expedici zblízka nespatříme, karta se nečekaně obrátí. Skomírajícím dnem k nám přijíždí na koni onen synovec a přivádí s sebou velkého „Coga“ i jeho malého synka „Pacorika“, který už má k zápěstí pevně přivázaný pytlíček s logem GE money bank (jeden z dárků od Liborovy sestry Pavlínky, která ve zmíněné společnosti pracuje). Dojatě se vítají s Liborem a pomáhají nám s balením stanů, protože dnes v noci rozhodně spíme u nich v jurtě. U jurty nás čeká další série vítání a seznamování, tentokrát s ženskou částí osazenstva, kterou tvoří manželka „Muchtoja“ a asi osmiletá dcerka. Ihned nás pohostí, tím nejlepším, co může pastevecká jurta nabídnout – a je rozhodně z čeho vybírat. Děti jsou naprosto nadšené ze všech dárků. Společně mudrují nad omalovánkami a dohadují se, která barvička je ta nejvhodnější na krtkův kožich. Libor je učí, jak se kope s hakisem, který malý „Pacorik“ už potom nedá z ruky. Jeho sestra si zase zabere malé kapesní zrcátko a jurtou se line parfém, který jsme dali „Muchtoje“. Všichni si dojatě prohlížejí vyvolané fotografie, které pořídili Liborovi rodiče na oné jarní návštěvě. „Papa! Mama!“ vykřikují nadšeně, když spatří na některé z fotografií Janinku nebo Ivoše (Liborovi rodiče). Celkově je to velmi krásný večer, jakékoli rozpaky velmi brzy opadnou. Dokonce i jazyková bariéra, jakoby na chvíli zmizela – oni mluví Mongolsky, my Česky a zdá se, že to nikomu příliš nevadí. A do toho všeho veselí zatelefonuje „Batua“, otec oné rodiny v Oldzitu, a s vděčností v hlase děkuje za všechny dárky, které jsme jim tam nechali. – Tak jsme se přeci jen dočkali.

DEN ČTYŘICÁTÝ PRVNÍ

51 / 60


Pondělí 20. 8. 2012

RANNÍ KRÁVA

Přestože jsou malý „Pacorik“ a jeho sestra ještě děti (tipuji oba tak do deseti let), práci zastanou lépe než kdejaký dospělý, kterého znám (tímto bych ráda poslala pozdrav Jirkovi do Prahy). Holčička (omlouvám se, ale vážně si nevzpomenu na jméno) pomáhá mamince nejen s domácími pracemi ale i při dojení krav, vedle jejichž velkých rohatých hlav vypadá ještě drobnější, než ve skutečnosti je. „Pacorik“ se zase drží u táty a je plnohodnotnou pracovní silou při vyhánění dobytka na pastvu i dalších věcí, které pastevecký život obnáší. I my si některé z těchto činností můžeme dnes vyzkoušet. Nutno ale přiznat, že nám to moc nejde. Například vedle „Muchtojiných“ zručných prstů působí náš ranní výkon při dojení asi stejně slabě, jako by působila bachčisarajská Fontána slz vedle Niagarských vodopádů. Lucie nám pak naštěstí trochu poupraví reputaci, když reprezentuje náš český tým při výrobě nudlí do tradičního pasteveckého pokrmu „cujvanu“, který bude dnes na oběd. Abychom mohli tuto atmosféru života mongolských pastevců nasát ještě intenzivněji, oblečeme se do zakoupených „delů“, které nám „Muchtoja“ pomůže zavázat. Vlastně nejen ona. Za tu dobu se zřejmě do okolních jurt nějak roznesla zvěst o naší návštěvě a teď už je tu nejmíň šest dalších Mongolů a všichni se snaží přidat ruku k dílu při našem oblékání. Během vaření oběda se zcela přirozeně rozjede velká mongolská párty. Bavíme se, ochutnáváme různé druhy vodek (tady je reprezentantem zase Jirka, který dvakrát exne asi dvě deci mongolské vodky ze syrovátky, z jejíž chuti se kroutí i prsty na nohou), hrajeme na kytaru a buben a zpíváme – chvíli my a pak zase oni. Vůbec se nám odtud nechce odjíždět a jim se zase nechce nás pustit. Vysvětlujeme, že musíme do Ulánbátaru na letadlo a přes to bohužel nejede vlak. Loučíme se českou klasikou - písničkou sbohem Galánečko, které samozřejmě nemohou rozumět, natož aby je dojala tak jako nás. Využijí však tohoto slabého okamžiku, takže jim přislíbíme ještě jednu návštěvu ve vedlejší jurtě. Sliby se mají plnit, a navíc jaká by to byla mongolská párty bez kumysu, kterým nás ve své nově zařízené jurtě pohostí mladý mongolský pár. Teď už jsme ale ostražití a nikým dalším se nenecháme zviklat. Na vratkých nohách si pevně stojíme za svým a odjíždíme. V okolí je tolik jurt plných družných a přátelských Mongolů, vodek a kumysů, že by se tu mohl lecjaký cizinec lehce dostat na scestí. Radim raději nechce Jirkovi zastavit ani na čůrání, abychom do toho zase nespadli. Načež Jirka prohlásí, že nemá rád rozdělanou práci, vyžahne zbytek vodky

52 / 60


z Altaje a usne při rapech, které si vpustí sluchátky do uší.

DEN ČTYŘICÁTÝ DRUHÝ

Úterý 21. 8. 2012

RUDÝ BOJOVNÍK

Po několika ranních kilometrech se před námi otevírá pohled, který vyvolává smíšené pocity. Po extrémně chladné noci se naše zkřehlá těla tetelí blahem při představě měkkých postelí, dobrého jídla, skutečného záchodu, teplé sprchy atd. To ale ještě neznamená, že nevnímáme, jak velkou jizvou na tváři Mongolska Ulánbátar je. Čím jsme blíže, tím se jeví špinavější a děsivější. Jirku při tom pohledu přepadne nezkrotná touha spatřit na vlastní oči místní slumy. Alena Bežaková, naše první zastávka v Ulánbátaru, se mu to ze všech sil snaží rozmluvit. Prý bychom ho také už nemuseli nikdy spatřit. Alena je Slovenka, která se provdala do Mongolska. Poté co ovdověla, už zůstala v Ulánbátaru a můžete si být jistí, že pokud jí navštívíte v jejím malém panelákovém bytě, najdete tu pokaždé nějaké české mongolisty, kterým Alena nezištně nabízí bezpečné útočiště v nehostinné metropolitní džungli. A na této návštěvě, se prosím pěkně, zlijeme jak dogy. Tedy alespoň někteří z nás. Projevuje se to tak, že Jirka nedbá varování a vyráží obhlídnout slumy a Sandra na ulici zastavuje kolemjedoucí auta a křičí na ně: „Jé, klucí, vy máte ale parádní modlitebnů.“ A pak už se zase proplétáme mongolskou dopravní špičkou (takhle zpětně opravdu nechápu, jak jsme mohli přežít bez klaksonu). Prodereme se až k našemu dnešnímu luxusnímu útočišti, které tvoří šest rozvrzaných kovových postelí v třípokojovém bytě. Nemyslím si, že u nás v Čechách máme „gesthausy“ a možná proto mi z počátku přijde zvláštní sdílet tak malý prostor s dalšími neznámými více či méně pošahanými turisty, bez možnosti zamknout si alespoň dveře od pokoje. Ale co, po celém tom dlouhém

53 / 60


výletě plném divností a podivností, po tom co vám k obědu naservírují hovězí biftek z mletého berana, ztrácí člověk schopnost divit se čemukoli příliš dlouho.

DEN ČTYŘICÁTÝ TŘETÍ

Středa 22. 8. 2012

SBOHEM A ŠÁTEČEK

Mongolové jsou tak trochu megalomani. Dopoledne je v plánu prohlídka buddhistického kláštera s tím největším Buddhou uvnitř a o pár hodin později se už proplétáme tím největším tržištěm, jaké si dokážete představit. Celý den probíhá v lehce melancholickém duchu. S vědomím toho, že nám to už končí, mám hned všechny mnohem raději (tím rozhodně nechci říct, že bych je předtím ráda neměla) a i to Mongolsko se mi zdá zpětně nějaké krásnější. Radim s Liborem se naposledy vrhnou na společnou opravu Marie. Jirka se naposledy vydá do místních slumů. A my se Sandrou a Lucií si naposledy poklábosíme při přípravě polívky ze sáčku.

Večer, když všichni společně zakončujeme tuto expedici slavnostní pizzou v luxusní restauraci, se nad svým pivem tak rozněžním, že už se to skoro nedá vydržet. Uleví se mi, až když v pět hodin ráno všem, co odlétají, zamávám. Když si o chvíli později lehnu zase zpátky do své rozvrzané postele, s hrůzou si uvědomím, že pro mě to vlastně vůbec nekončí. Čeká mě ještě velmi dlouhá cesta zpátky celým tím šíleným Mongolskem.

54 / 60


CESTA ZPĚT

(Vím, že bych se měla věnovat dopisování restů z naší společné výpravy, ale prostě si nemůžu odpustit pár posledních zážitků, po vašem odletu.)

Domácí se proměnila na marťana a sotva ráno otevřu oči, na mě ječí, že máme bordel na všech šesti postelích, přitom od této chvíle máme zaplacené jen dvě. Potom, co vysmejčím půlku pokoje, až se blýská, se maličko uklidní a začne mi vyprávět, jak za mlada studovala v Rusku. Libor zažívá utrpení na obchodním jednání, které se protáhne až do sedmé hodiny večerní. Náladu si jdeme zpravit pizzou do oné Brodwayské restaurace, ve které jsme se loučili a ani tentokrát nás nezklamou. Jak říká Libor: „Buď to tady miluješ anebo nenávidíš“. Jestli jsem posledních pár dní vypadala, že to tady miluju, tak teď to tu opravdu nenávidím. Na ulici před souvenir shopem přistihnu mladíka s rukou v mojí kabelce. Naštěstí nic nevzal, ale málem jsme dostali po čuni od jeho kamaráda, kterému se nelíbilo, že ho Libor drží, zatímco si kontroluji obsah vyšívané tašky. Ještě ten den se do našeho pokoje přistěhují tři pěkní Francouzi, kteří mě jako praví gentlemani pozvou na kávu a už je mi zase dobře. Druhý den na trhu uděláme osudovou chybu, když se s Liborem rozdělíme, protože si myslíme, že to bude rychlejší. Když Mongolové vidí, že jsem sama, začnou být tak dotěrní, že jsem to ještě nezažila. Nemají vůbec rozpaky si na mě sáhnout, takže nákupy brzy vzdám a čekám na Libora celá vyklepaná u hlavní brány. Když přijde, fňukám mu na rameni, že už nikdy nikam samotná nejdu. Jak já ten

55 / 60


Ulánbátar nesnáším. Borci, co nám na tržišti schválně zablokují auto, tak abychom nemohli vyjet, a chtějí za uhnutí 50 000 tugriků, mi přijdou akorát do rány. Vyprázdním si na nich svůj emoční měchýř tak, že je cesta za chvíli volná. Libor jede na další obchodní schůzku a já to na dobrou chvíli zaříznu u nás na „Gesthausu“. Když se probudím, špatná nálada mě tak nějak přejde, takže se odvážím vylézt ven a udělat si menší exkurzi po suvenýr shopech. Držím se přikázání Liborova, který ví, jak jsem na tom s orientací a důrazně mi doporučil nechodit nikam mimo hlavní třídu. Poslední takovýto shop na oné ulici je v pátém patře obrovského obchodního domu. Přesně tam se nacházím, když mi přijde esemeska, ať se okamžitě vrátím, že prý jsme pozvaní na obchodní večeři a měli bychom přijít v čas. Seběhnu pět pater, proletím východem, naberu správný směr a tempo, při kterém mě brzy začne pálit na plicích. Zastavím, abych se trochu vydýchala, a zjišťuji, že to tu vlastně vůbec nepoznávám. Začnu se motat jak vítr v bedně a za chvíli už vůbec nevím, kde jsem. Liborovi, který mi už trochu nervózně volá, protože o mě má strach, musím bohužel přiznat, že jsem se ztratila. Dostanu nakázáno nehýbat se a zůstat tam kde jsem. Popíšu místo kde stojím do telefonu a Libor mě tam asi za patnáct minut vyzvedne. Ani jeden z nás nechápe, jak jsem se mohla ztratit na rovné ulici a dostat se až sem, ale nakonec se dobereme k závěru, že jsem z obchoďáku musela vyběhnout nikoli hlavními, ale bočními dveřmi a pak už se to se mnou vezlo. Tak teď už by to chtělo zase něco pozitivního ne? „Tulga“ a „Tuja“, kteří nás pozvali na večeři, jsou moc milí lidé, kteří mají pochopení pro naše západní chutě, takže nás vezmou do Barbecue restaurace. Z počátku moc nerozumím, co se tady vlastně děje. Když to ale pochopím, nebere moje nadšení koce. U vchodu nám vrznou do ruky misku a vedou nás k pultíkům se zeleninou, jak se na první pohled zdá. Asi si máme nabrat salát nebo co? Je to Libor, který jako první objeví, že za pultíky se zeleninou jsou pultíky s masem, za tím pultíky s kořením a omáčkami a za tím je obrovská plotna kam to dva šikovní mladíci mrskají jak na běžícím páse a vše co má člověk v misce tu za pár minut ogrilují a naservírují na talíř. Člověk pak přejde k pultíku s přílohami, oblohami a dressingy a vše si dozdobí dle vlastní chuti. Moje nadšení ještě vzroste, když zjistím, že přidat si můžeme, kolikrát chceme, ale nesmíme nic nechat. S tím rozhodně nebudu mít problém, říkám si, když vidím, jak se na mě z talíře usmívá čerstvoučké hovězí.

Radostné gastronomické zážitky končí a nastává noc. Je chvilku po půlnoci. Já a Libor (a ještě jeden Číňan) ležíme příjemně přejezení ve svých rozvrzaných postelích a pomalu usínáme. Noční ticho najednou prořízne děsivý zvuk, asi jako kdyby někdo uřezával ocasy stádu koček. Udiveně hledíme na tři mladíky, kteří si bez jakékoli pomocné plošiny nebo jištění vylezli k nám na okno (ve třetím patře) a začali elektrickou bruskou a kladivem odřezávat a rozebírat kovovou konstrukci. Když jim Libor naznačí, že bychom rádi spali, začnou si k našemu velkému překvapení k práci vesele prozpěvovat. Bytná, kterou kvůli tomu drze vytáhneme z postele, stojí před oknem v nočním čepečku a pleťové masce a zaníceně opakuje: „I don´t know, maybe goverment told them.“ Čímž naznačuje, že ona za nic nemůže a rozhodně to nehodlá řešit, načež nám doporučí, abychom si zatáhli závěsy a ten zvuk, který otřásá stěnami pokoje, prostě ignorovali. „Mongolsko“, povzdychne si dnes snad už po sto padesáté Libor.

56 / 60


(psáno dne 26. srpna 2012)

Ze změti dalších dojmů a pojmů, které přicházejí cestou, bych ráda vypíchla pár zážitků. Hlavním je asi pobyt u Liborových „známých“ ve Sljudjance, jejichž pohostinnost a laskavost s jakou nás přijali u sebe v malém dvoupokojovém bytě, mi doslova vyrazila dech. Nejsou to známí v pravém slova smyslu, protože se s Liborem zas až tak dobře neznají, avšak díky jejich nezištné štědrosti a otevřenosti jsme se u nich za chvíli cítili jako doma. Jedná se konkrétně o paní Larisu, která na jaře pomáhala Liborovi s odstavením auta na bezpečném místě a její dceru Žánu. Paní Larisa, je dáma menšího vzrůstu ve středních letech a na první dojem působí velmi elegantně, proto jsme se nestačili divit, když nám Žána prozradila, že je zanícenou turistkou a každé ráno v šest hodin bez ohledu na chladné počasí, které už se nyní prokousává skomírajícím létem, si chodí zaplavat do ledových vod Bajkalu. Žána je zase velmi tichá a nenápadná blondýnka, která je ale velmi schopná a oblíbíte si ji hned, jakmile vás upřímně obejme ještě dříve, než si stačíte sundat boty. Očekávali jsme spíše kratší návštěvu, při které bychom Larise předali dary za to, jak na jaře Liborovy vytrhla trn z paty. Když jsme však vešli do kuchyně, přetékal kuchyňský stůl nejrůznějším jídlem. Byly zde talíře obložené sýry, uzeninou, zeleninou a ovocem, a do toho všeho vytáhla Žána z trouby teplé párky s těstovinami. Ještě jsem nezmínila, že Žána jí pouze syrové ovoce a zeleninu, takže celou tu hostinu tady nachystaly jen kvůli nám. Musím říct, že tak dobře a hodně jsem se dlouho nenajedla. To už jsme ale vyfasovali trepky a župan a byli jsme odesláni směr koupelna. Larisa nám vyprala všechno naše oblečení a Žána nám se srdečnou samozřejmostí přenechala svou postel. Veškeré naše díky se nám v tu chvíli zdály naprosto nedostatečné.

U Žány a Larisy jsme zůstali dvě noci. Žána, která měla zrovna volno v práci, se ve čtvrtek nechala odvézt do sto kilometrů vzdáleného Irkutska, aby celý den pomáhala Liborovi obíhat úřady, kvůli zanechání Marie ve Sljudjance. Zjistili jsme, že to kvůli krátké platnosti víz bohužel nejde a Žánu stálo opravdu hodně telefonování, abychom se dobrali alespoň k nějakému skousnutelnému řešení. Co k tomu dodat? Chování těch dvou žen mě přivedlo k zamyšlení sama nad sebou. Dokázala bych já něco takového pro úplně cizí lidi?

57 / 60


Ve Sludjance byla, hlavně pro Libora, ještě jedna velmi zajímavá věc. Místo dětských prolézaček se tu hojně vyskytují hrazdy a slovo teenager se zde téměř rovná slovu gymnasta. Můžete zde spatřit chlapce od desíti do cca osmnácti let postávající okolo hrazdy, na které některý z nich předvádí bravurní veletoče, tak jako se u nás za barákem shlukují puberťáci, aby společně vychutnali zakázanou cigaretu. Libor si to k velkému pobavení místní mládeže také vyzkoušel a teď je skálopevně přesvědčený, že přesně takovou hrazdu nutně potřebuje mít doma.

Nyní jsme na cestě ruskou Sibiří. Příroda se pomalu barví do podzimních odstínů a náš stan bývá po ránu celý zmrzlý. Přes den je ale ještě příjemné teplo, takže například včera jsme se koupali v jedné panensky čisté řece kousek u silnice. Právě teď necháváme u města Krasnojarsk spravit píchlou pneumatiku, do jejíhož boku se nám (no dobře byla jsem to já) podařilo vrazit tlustý šroub hlavicí napřed, takže chlápek v pneuservisu vůbec nechápe, jak jsme to dokázali a chodí tuto raritu ukazovat všem svým kolegům.

(psáno dne 1. září 2012)

S Liborem už několikátý den projíždíme Ruskou Sibiří. Každý den ujedeme okolo pět seti kilometrů, předevčírem dokonce osm set. Krajina už se několik dní nemění – březové hájky rozeseté na nekonečné louce protkané sem tam nějakou říčkou. A tak se učíme být čtyřiadvacet hodin sami v sobě i se sebou navzájem v jednom malém autě s jedním cédéčkem od Tomáše Kluse. Učíme se jíst z jednoho ešusu, aniž bychom se my dva lakomci vzájemně pozabíjeli a učíme se zvládat krizové situace na ruských silnicích (například zrovna včera na nás z protijedoucího kamionu odlít kus masivního boku o velikosti našeho čelního skla. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo a dokonce i Ravečka neutrpěla žádné vážnější zranění). Myslím, že to všechno s Libčou zvládáme na velkou jedničku s hvězdičkou, jen ten Tomáš nám už trochu leze na nervy.

58 / 60



A tady je pár slov na závěr od Liborka:

V roce 2010, když jsem jel trasu Čechy – Mongolsko poprvé, položil jsem si několikrát zcela vážně míněnou otázku - Co tady kurva děláš?

Na to špatné, se pro to dobré zapomíná, a tak o dva roky později si toto sousto naservíruji rovnou dvakrát, respektive třikrát. Jednou to dokonce vezmeme přes smrtonosný Kazachstán. Do třetice všeho dobrého i zlého se mnou trasu přes ruskou Sibiř sdílí moje milovaná Verunka. Jsme spolu na cestě z mongolského UB dlouhé 8000 km. Dvacátého šestého srpna jsme opustili Mongolsko a včera dne devátého září jsme překročili hranice s Ukrajinou.

I přes to, že denně si dáváte porce 600 kilometru, tak máte neskutečného prostoru kolem sebe, ale taky pro sebe - ať už sebe sama nebo pro dvojici sdílející prostor vozu. Já mám ve zvyku utíkat od svých temných stránek k činnostem, které skvěle odvádějí pozornost. Na této cestě nejde nikam utéct, před sebou ani před konfrontacemi s druhým.

A tak i když jste neustále v pohybu, Vám cesta umožní zastavit alespoň na mentální úrovni a uvědomit si například to, že některé scénáře v životě opakujete stále dokola. A to jsou pak poklady z cest, kterým se žádné památky, roztomilé stařenky u cesty ani medvědi v kleci nemohou rovnat.

59 / 60



60 / 60

DEN NULTÝ. Úterý MONGOLOVÉ SE NA DLOUHÉ CESTY NIKDY NEVYDÁVAJÍ V ÚTERÝ

Recommend Documents