DeLillo. Don. Anděl Esmeralda

DeLillo

Don

Anděl Esmeralda

edice angloamerických autorů svazek 124

Don DeLillo Anděl Esmeralda Z anglického originálu The Angel Esmeralda, vydaného nakladatelstvím Scribner v New Yorku roku 2011, přeložil a doslov napsal Petr Onufer. Přebal s použitím obrazu Pavla Brázdy a grafickou úpravu navrhl Libor Batrla. Odpovědný redaktor Martin Svoboda. Korektury Hana Janišová. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, [email protected], www.argo.cz, roku 2015 jako svou 2726. publikaci. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. První vydání. ISBN 978-80-257-1621-2 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: KOSMAS s. r. o., Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: [email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Stvořený svět Jeli jsme asi hodinu, většinou do kopce, mlhou a deštěm. Nechával jsem si trochu pootevřené okénko, protože jsem doufal, že zachytím nějakou vůni, libý závan aromatických křovin. Náš řidič zpomaloval jen na nejhorších úsecích silnice a v nejostřejších zatáčkách, případně tehdy, když se proti nám z mlžného oparu vynořilo nějaké to auto. Jednou za čas okolní porost prořídl a v dáli za ním probleskla skutečná džungle, celá údolí zarostlá džunglí, rozprostírající se mezi kopci. Jill si četla knížku o rodině Rockefellerových. Když se do něčeho ponořila, nedala se vyrušit, byla jako omámená; za celou cestu jsem ji viděl zvednout oči od knihy jenom jednou, když se letmo podívala na děti dovádějící na hřišti. Ani v jednom směru nebyl žádný velký provoz. Protijedoucí auta se objevovala znenadání, rozhrkaně se kodrcala a nadskakovala jako barevná autíčka z kreslených filmů a Rupert, náš řidič, musel v tom lijáku provádět jeden rychlý manévr za druhým, aby se s nimi nesrazil a přitom se vyhnul hlubokým výmolům v silnici a nevyjel do džungle, která se na silnici tlačila z obou stran. Jako by všichni považovali za samozřejmé, že vyhýbat se musí jenom naše auto, náš taxík. Cesta se postupně srovnala. Tu a tam stál někdo mezi stromy a nakukoval nám do auta. Z výšin se dolů hrnula mlha. Auto zdolalo ještě jeden kopeček a dojelo k letišti, shluku nevelkých budov lemujících přistávací plochu. Přestalo pršet. Zaplatil jsem Rupertovi a odnesl spolu s ním /3

naše kufry do odbavovací haly. On si pak stoupl ven k dalším chlapům ve sportovních košilích a dal se s nimi v tom náhlém slunci do řeči. Hala byla plná lidí, zavazadel a krabic. Jill seděla na svém kufru a četla si; kolem sebe měla poskládaná naše příruční zavazadla. Protlačil jsem se k přepážce a zjistil jsem, že nás dali až na pořadník: dostali jsme číslo pět a šest. Udiveně jsem se nad tím zamračil. Řekl jsem člověku za přepážkou, že jsme si místa rezervovali ze Svatého Vincence. Sdělil mi, že dvaasedmdesát hodin před odletem se musí provést opětovná rezervace. Vysvětlil jsem mu, že jsme v té době byli na jachtě; před dvaasedmdesáti hodinami jsme pluli mezi korálovými ostrůvky Tobago Cays – nikde ani živáčka, žádné domy ani telefon. On na to, že se musí provést opětovná rezervace. Ukázal mi kus papíru s jedenácti jmény. To je hmatatelný důkaz. My jsme číslo pět a šest. Šel jsem to říct Jill. V teatrálním gestu se celá zbortila do bagáže. Ještě chvíli trvalo, než scénku dohrála. Pak jsme si to pro forma celé ještě jednou přehráli. Snesla veškeré argumenty, které jsem před chvíli uváděl chlapovi za přepážkou. Letenka potvrzená ze Svatého Vincence. Půjčená jachta. Neobydlené ostrovy. A já zopakoval všechno, co mi ten člověk odpověděl. Ona přehrála můj part, jen trochu jinými slovy, a já zase jeho, ale snažil jsem se přitom o co nejrozumnější tón; navíc jsem přidal pár věrohodných údajů a jenom doufal, že tak zmírním její podrážděnost. Taky jsem jí připomněl, že za tři hodiny poletí další spoj. Na Barbados se pořád dostaneme dost brzo na to, abychom si stihli před večeří zaplavat. A pak už bude následovat chládek a hvězdičky. Nebo horko a hvězdičky. A z dálky bude burácet příboj. Východní pobřeží je burácejícím příbojem pověstné. A druhý den odpoledne nasedneme přesně podle plánu na letadlo do New Yorku a nepřijdeme o nic než o pár hodin na tomhle autentickém ostrovním letišťátku. /4

„To je úplnej novoromantismus. A dneska se teda fakt hodí. Kolik se do těchhle letadel vejde lidí? Čtyřicet?“ „To určitě víc,“ odpověděl jsem. „O kolik víc?“ „Prostě víc.“ „A my máme jaký čísla?“ „Pět a šest.“ „Ale jsme až za těma čtyřiceti a víc lidma.“ „Spousta z nich sem vůbec nedorazí,“ řekl jsem. „Spolkne je džungle.“ „To je kravina. Jen se na ty lidi koukni. Pořád přicházejí další.“ „Někteří jsou tu jenom jako doprovod.“ „Panebože, jestli tomu ten chlap věří, tak ho vedle sebe nechci ani vidět. V každým případě tu vůbec nemají co dělat. Vždyť je po sezóně.“ „Někteří tu bydlí.“ „A my jako víme který, že jo?“ Přistál let z Trinidadu, a jak ho lidé vepředu zaslechli a zahlédli, začali se k přepážce cpát ještě víc. Obešel jsem je a vlezl jsem ze strany za vedlejší pult; už tam pár lidí stálo. Cestující s platnými palubními lístky se začali řadit před kójí pasové kontroly. Hlasy. Nějaká Angličanka prohlásila, že podvečerní let byl zrušen. Všichni jsme se namáčkli blíž. Vepředu mávali svými letenkami na asistenta za přepážkou dva muži z Karibiku. Ozývaly se další a další hlasy. Párkrát jsem si povyskočil, abych se přes hlavy v davu podíval na nezpevněnou silnici venku. Rupert tam pořád ještě stál. Události se daly rychle do pohybu. Palubní náklad a zavazadla do jedněch dveří, cestující do druhých. Došlo mi, že máme smůlu. Cestující, kteří prošli kolem přepážky, jako by poháněla nějaká hluboká, spásná síla. Možná se tu konal nějaký primitivní křest. My ostatní jsme se natlačili kolem muže za přepážkou. Odfajfkovával některá jména, jiná vyškrtával. /5

„Let je plný,“ opakoval. „Let je plný.“ Zbylo tam osm či deset obličejů; v jejich tupých výrazech se zračily strázně cestování. Ozývaly se různé podoby angličtiny. Někdo navrhl, abychom se domluvili a zaplatili si společně soukromý let. V těchhle končinách to není nic neobvyklého. Někdo jiný se zmínil o devítimístném letadle. Ten první si začal psát jména a pak se s několika dalšími vydal hledat leteckou kancelář. Zeptal jsem se asistenta za přepážkou na podvečerní let. Neměl potuchy, proč ho zrušili. Požádal jsem ho, aby Jill a mně zarezervoval místa v prvním ranním letadle. Ještě nemá seznam cestujících, řekl. Může nás dát maximálně na pořadník. Ráno budeme všichni moudřejší. Nohama jsme s Jill dostrkali bagáž ke vchodu. Jeden ze zájemců o soukromý let nám přišel říct, že letadlo bude možná k dispozici někdy odpoledne – ale jenom šestisedadlové. Takže máme zřejmě smůlu. Mávl jsem na Ruperta a začali jsme věci nakládat do auta. Rupert měl protáhlý obličej a mezeru mezi předními zuby a nad náprsní kapsičkou mu visela stříbrná medaile – umně vyvedený oválný metál na pestrobarevné stužce. Jill se usadila dozadu a začala si číst. Rupert stál u kufru auta a říkal mi, že zná kousek od přístavu pěkný hotel. Očima pořád těkal napravo. Tak dva metry od nás stála tiše nějaká žena a čekala, až domluvíme. Napadlo mě, že jsem ji už asi viděl na okraji tlačenice uvnitř terminálu. Na sobě měla šedé šaty a v ruce kabelku. U nohou jí ležel kufřík. „Prosím vás, mně už taxík odjel,“ oslovila mě. Byla bledá, měla jemný, nevýrazný obličej, plné rty a krátké hnědé vlasy. Oči si stínila rukou u čela. Dohodli jsme se, že se podělíme o jízdné do hotelu a ráno pojedeme společně zpátky. Říkala, že má číslo sedm. Celou cestu bylo horko a pražilo slunce. Žena seděla vepředu s Rupertem. Občas se k nám otočila a pronesla: „To je hrůza, hrůza, ten jejich systém,“ nebo „Nechápu, jak vůbec /6

můžou ekonomicky přežít,“ nebo „Nemohli mi dokonce zaručit ani to, že odletím zítra.“ Když jsme v jednu chvíli zastavili kvůli stádu koz, ze stromů se vyloupla ženská a nabízela nám ke koupi muškátové oříšky v igelitových pytlíčcích. „Kolikátí jsme na tom pořadníku?“ zajímala se Jill. „Tentokrát máme číslo dvě a tři.“ „A v kolik to letí?“ „V šest čtyřicet pět. Musíme tam být v šest. Ruperte, musíme tam být v šest.“ „Já vás tady dovezu.“ „A kam jedeme teď?“ zeptala se Jill. „Do hotelu.“ „To vím, že do hotelu. Ale co je to za hotel?“ „Viděla jsi, jak jsem se na tom letišti nalítal?“ „Nějak mi to uniklo.“ „Lítal jsem tam jako blázen.“ „Takže Barbados se asi nekoná, že jo?“ dotázala se. „Radši si zase čti,“ odsekl jsem. V přístavu pořád ještě kotvila naše plachetnice. Ukázal jsem ji ženě vepředu a vysvětlil jí, že jsme na té lodi strávili poslední týden a půl. Otočila se a mdle se pousmála, jako by byla moc unavená, než aby dokázala pochopit, co se jí snažím říct. Byli jsme už v kopcích a mířili na jih. Došlo mi, že tohle přístavní městečko nevypadá tak omšele a poslepovaně jako ostatní přístavy, do kterých jsme zavítali, kvůli jedné jediné věci. Kvůli kamenným budovám. Působilo skoro středomořsky. V hotelu nebyl problém dostat pokoj. Rupert nám oznámil, že na nás bude ráno čekat přesně v pět. Podél pláže nás vedly dvě pokojské, za námi šel portýr. Rozdělili jsme se do dvou skupin; mě s Jill dovedli do apartmá s bazénem. Za třímetrovou zdí byla soukromá zahrada s ibišky, různými křovinami a kapokem. Bazén byl jenom náš. Na verandě byla mísa plná banánů, ananasů a manga. /7

„To vůbec nevypadá špatně,“ konstatovala Jill. Na chvilku si zdřímla. Já se nechával nadnášet vodou v bazénu a úplně jsem cítil, jak ze mě vyprchává nepříjemné napětí, jak mizí ta protivná stádnost dobře zdokumentovaného skupinového cestování. Tohle místo mělo tak blízko k dokonalosti, že jsme se ani nechtěli bavit o tom, jaké štěstí vlastně máme, že jsme se tu ocitli. Nejlepší ze všech nových míst je třeba chránit i před vlastními radostnými výkřiky. Klidně bychom drželi jazyk za zuby celé týdny nebo měsíce, už kvůli tomu poklidnému večeru, který by neuvážená poznámka narušila vzpomínkami. Nejspíš se nám oběma zdálo, že nepatřičný komentář by mohl celou scenérii zcela vymazat. Ten pocit zůstal nevyslovený, přispíval ale k naší spokojenosti. Otevřel jsem oči a viděl, jak vítr žene po nebi mraky – letěly jako šíp – a v jednom vzdušném proudu visí fregatka, dlouhá křídla roztažená a bez hnutí. Svět a všechno v něm. Nebyl jsem takový trouba, abych si myslel, že mě obestřelo nějaké elementární souznění s přírodou. Tohle byl veskrze moderní produkt, tenhleten hotel byl navržený tak, aby si jeho hosté připadali jako vytržení z civilizace. I když jsem ale nebyl tak naivní, neměl jsem zároveň chuť to místo shazovat. Měli jsme za sebou půl dne zklamání a dlouhého přejíždění tam a zase zpátky, a chladivý dotek sladké vody na mém těle, pták vznášející se nad oceánem, rychle letící nízké mraky, ohromné převalující se masy, mé bezhmotné splývání na hladině, pomalé kroužení uprostřed bazénu, to všechno bylo jako extáze na dálkové ovládání; najednou mi připadalo, že vím, co to znamená žít. Bylo to něco mimořádného, ano. Sen o Stvořeném světě, jenž září na samém pokraji hledání zaníceného poutníka. Ve vší nahotě. Zbývalo jen, aby Jill prošla průsvitnými závěsy a tiše vklouzla do bazénu. Večeřeli jsme v pavilónu s výhledem na klidné moře. Stoly byly obsazené jenom ze čtvrtiny. V protějším rohu seděla /8

ta Evropanka, naše spolucestující z taxíku. Kývl jsem na ni. Buď si toho nevšimla, nebo se to rozhodla ignorovat. „Neměli bychom jí nabídnout, ať si přisedne?“ „Ona nechce,“ namítl jsem. „Vždyť jsme přece Američani. O nás se ví, že říkáme lidem, ať si přisednou.“ „Vybrala si ten nejodlehlejší stůl. Je jí tam dobře.“ „Třeba je to ekonomka z východního bloku. Co myslíš? Nebo pracuje na nějaký zdravotnický studii pro OSN.“ „Ani náhodou.“ „Tak mladá vdova, Švýcarka, a snaží se tady zapomenout.“ „Švýcarka to není.“ „Tak Němka,“ řekla. „To ano.“ „Cestuje bezcílně po ostrovech. Sedává u nejodlehlejších stolů.“ „Moc je tedy nepřekvapilo, když jsem jim říkal, že chceme snídani v půl páté.“ „Celej ostrov se musí přizpůsobit debilnímu leteckýmu spojení. To je hrůza, hrůza.“ Jill na sobě měla dlouhou tuniku a lehounké bavlněné kalhoty. Boty jsme nechali pod stolem a vydali se na dlouhou procházku po pláži; jednou jsme zabrousili až po kolena do vody. Pod palmami stál hotelový bodyguard a díval se za námi. Když jsme se vrátili ke stolu, číšník nám přinesl kávu. „Je pořád možný, že se jim dva lidi z pořadníku vejdou, ale tři ne,“ nadhodila Jill. „Já sice musím být naprosto nezbytně do středy zpátky, ale taky si myslím, že bysme měli držet pohromadě.“ „Jsme tým. Celou tu dobu jsme tým.“ „Kolikrát to zejtra letí na Barbados?“ „Jenom dvakrát. Co máš ve středu?“ „Z Buffala přiletí Bernie Gladman.“ „Spálená země se potáhne na míle kolem.“ „Jenom domluvit tu poradu trvalo šest týdnů.“ /9

„My se odtud dostaneme. Když ne v šest čtyřicet pět, tak odpoledne. Ačkoli v tom případě bychom zmeškali další let z Barbadosu.“ „O tom nechci ani slyšet,“ prohlásila. „Ledaže bychom si místo toho zaletěli na Martinik.“ „Ty jsi jedinej chlap, co kdy chápal, že nuda a strach je pro mě úplně to samý.“ „Snažím se toho nezneužívat.“ „Tebe baví bejt nudnej. Nudný situace přímo vyhledáváš.“ „Letiště.“ „Hodinový jízdy autem.“ Nejdřív se začaly ohýbat vrcholky palem. Pak se rozbubnoval déšť; těžce duněl na kamenné cestičce. Když trochu zeslábl, přešli jsme přes trávník k našemu apartmá. Pohled na Jill, jak se svléká. Rum ve skleničce na zubní kartáček. Zvuk a síla větru. Kůže kolem očí celá rozpraskaná z deseti dnů slunce a vichru. Nedařilo se mi usnout. Když vítr konečně utichl, uslyšel jsem ze všeho nejdřív kokrhat kohouty, snad stovky kohoutů, kdesi v kopcích. Za minutku se rozštěkali psi. Vyjeli jsme s prvním světlem. Podél cesty si to šinul špalír devíti chlapů s mačetami. Zjistili jsme, že se ta žena jmenuje Christa. S Jill vedly prvních pár mil zdvořilostní konverzaci. Pak se Jill sklonila k otevřené knize. V jednu chvíli se nakrátko rozpršelo. Čekal jsem, že v terminálu bude v tuhle hodinu nějakých pět šest lidí. Byl plný k prasknutí. Lidi se mačkali kolem přepážky. Kvůli kufrům, krabicím, ptačím klecím a malým dětem se ten dav nedal obejít. „To je šílený,“ řekla Jill. „Kde to jsme? To se mi snad vážně zdá.“ (…)

/10