Ukázky | Próza | Don DeLillo: Cosmopolis /ukázka/
Don DeLillo: Cosmopolis /ukázka/ Vynikající román jednoho z klíčových amerických spisovatelů současnosti. Titul vydá v únoru v překladu Ladislava Nagyho nakladatelství Odeon. V letošním roce navíc přijde do kin filmové zpracování díla v režii slavného Davida Cronenberga.
Don DeLillo: Cosmopolis
knihu vydá nakl. ODEON únor 2012 Překlad: Ladislav Nagy 176 stran
Nespavost ho teď trápila častěji, ne jednou nebo dvakrát týdně, ale čtyřikrát, pětkrát. Co že s tím dělal? Nebloudil po městě do svítání ani neměl žádného přítele, k němuž by měl tak blízko, že by ho obtěžoval telefonem. A co by mu taky vyprávěl? Byla to záležitost ticha, ne slov.
Snažil se uspat čtením, ale to naopak ještě víc zvyšovalo jeho bdělost. Četl populárně naučnou literaturu a poezii. Měl rád úsporné básně posazené přesně doprostřed bílého prostoru, řádky písmenkových úderů vypálených do papíru. Při četbě básně si uvědomoval, jak sám dýchá. Báseň na okamžik obnažila věci, jež běžně nebyl s to vnímat. Touto nuancí se vyznačovala každá, z nich jeden dech za druhým, v rotující místnosti na samém vrcholu triplexu.
Jedné noci se ve své meditační buňce pokoušel usnout ve stoje, ale nebyl dostatečně zdatný, měl v sobě jen málo z mnicha, aby něco podobného zvládl. Obešel proto spánek a zaplul do protiváhy, bezměsíčního klidu, v němž jsou všechny síly dokonale vyvážené. Bylo to nejkratší možné zmírnění, chvilkový odpočinek ve víru neklidných totožností.
Problém neměl řešení. Zkoušel sedativa a hypnotika, ale ta v něm probouzela závislost a vysílala ho v zužující se spirále kamsi dovnitř. Ať udělal cokoli, přišlo mu to znepokojující, nepůvodní. I tu nejsvětlejší myšlenku provázel stín úzkosti. Jak se s tím pokoušel vypořádat? K žádnému psychoanalytikovi usazenému v luxusním koženém křesle nešel. Freud je vyřízený, teď přichází Einstein. Dnes večer se začetl do Speciální teorie relativity, četl ji paralelně anglicky a německy, ale nakonec knihu odložil, ulehl na záda, ležel bez hnutí a pokoušel se sebrat vůli k tomu, aby dokázal vyslovit jedno jediné slovo, jež zhasne. Nic
kolem něj neexistuje. Jen šum uvnitř jeho hlavy, mysl v čase.
Až zemře, nebude to jeho konec. To svět skončí.
Přešel k oknu a sledoval šedivé svítání. Nabízel se mu pohled přes mosty, úžiny a zvuky, přes bloky domů a protáhlá předměstí do masy země a oblohy, kterou nebylo možné označit jinak než jako hlubokou vzdálenost. Neví, co chce. Řeku stále svírala noc, tedy poloviční noc, nad komíny na vzdáleném břehu se vznášely popelavé výpary. V duchu si říkal, že šlapky s vrtícími prdelkami už touhle dobou asi všechny zmizely z lampami osvícených nároží a k životu se pomalu probouzí jiné odvěké řemeslo, kdy z trhů začínají vyjíždět náklaďáky, od ramp odrážejí vozy rozvážející no- viny. Za chvilku začnou město brázdit pekařské dodávky a ulice bude s dunícími reproduktory křižovat pár zbloudilých vozů z noční vřavy.
A pak taky ta nejušlechtilejší věc na světě, most klenoucí se přes řeku, za nímž se právě s hlomozem probouzí k životu slunce. Upíral svůj pohled na stovky racků sledující kolísající vlečný člun po proudu řeky. Racci mají obrovská a silná srdce, která jsou v nepoměru k velikosti jejich těla. Kdysi se o to zajímal, dokonce si osvojil řadu detailů z ptačí anatomie. Dozvěděl se, že ptáci mají duté kosti. Nejsložitější věci se mu podařilo vždycky zvládnout za půl odpoledne. Nevěděl, co chce. A pak mu to najednou došlo. Chce se nechat ostříhat. Stál u okna ještě chvíli a pozoroval osamoceného racka vířivě stoupajícího vzduchovým komínem; obdivoval jej, pokoušel se do něj vmyslet, poznat ho, pocítit bujarý tlukot jeho dravého mrchožroutského srdce.
Na sobě měl oblek a košili s vázankou. Sako skrývalo jeho vypracovanou hruď. Rád v noci posiloval, zvedal nakládací činku s lesknoucími se kotouči závaží, posiloval bicepsy, stoicky opakoval cviky na benči, které ujídaly z bouří a nutkání uplynulého dne. Prošel bytem, celkem osmačtyřicet místností. Tohle dělal pokaždé, když jej svíral pocit nerozhodnosti, sklíčenosti. Prošel podél obdélníku bazénu, skrze karetní salonek, posilovnu, kolem akvária se žralokem a soukromého kina. Zastavil se u kotce s barzoji a chvilku si se psy povídal. Pak šel do pracovny v prosklené přístavbě, kde zkontroloval stav kurzů a přečetl si zprávy z trhů.
Jen přes noc navzdory očekáváním stoupl.
Vrátil se do obytné části, teď šel pomaleji, v každé místnosti se zastavil, pokoušel se nasát její atmosféru, obsáhnout pohledem každý detail, zachytit byť jen záchvěv energie obsažené v paprscích a vlnách.
Obrazy na stěnách byly převážně barevná geometrická pole, velká plátna, která dominovala místnostem a atriu s proskleným stropem, vysokými bílými zdmi a odkapávající fontánkou propůjčovala téměř modlitebního klidu. Bylo zde cítit napětí věžovitého prostoru vyžadujícího zbožné ticho, v němž jediném pouze bude možné správně vidět a zakoušet, mešity, v níž se našlapuje potichu a v klenbě štěbetají kamenné holubice.
Měl rád obrazy, které jeho hosty uváděly do rozpaků. Bílé obrazy, plátna na něž byla nožem nanesena hlenovitá vrstva barvy, mnozí z hostů vůbec nepoznávali. A dílo bylo o to nebezpečnější, že nebylo nové. Nové již žádné nebezpečenství neskrývá.
Výtahem, v němž hrála skladba od Satieho, sjel do mramorového vestibulu. Má asymetricky zvětšenou prostatu. Vyšel ven, přešel avenue, pak se otočil a postavil tváří k domu, v němž bydlí. Pocítil spřízněnost. Budova měla devětaosmdesát pater, což je prvočíslo, a halil ji plášť z matného bronzového skla. Měli společnou hranici, okraj, mrakodrap a muž. Dům se pnul do výšky tří set metrů, byla to nejvyšší obytná budova na světě, vlastně jen obyčejný kvádr odlišující se pouze svou velikostí. Představovala onen druh banality, jež se teprve v průběhu času ukáže jako sku- tečně brutální. Právě proto se mu líbila. Kdykoli se u něho dostavil podobný pocit, vždycky se rád před dům postavil a prohlížel si ho. Cítil se zvláštně, ospale, bezvýznamně.
Od řeky zavanul poryv větru. Vytáhl z kapsy digitální diář a naťukal do něj poznámku o anachronické povaze slova mrakodrap. Takovým termínem by neměla být označována žádná stavba z nedávné minulosti. To slovo patřilo do zlatého věku bázně, ke špičatým věžím, které se staly příběhem dlouho předtím, než se on narodil.
Samotný kapesní počítač je předmět, jehož původní kultura právě zmizela. Bylo mu jasné, že dříve či později se ho bude muset zbavit.
Mrakodrap mu dodával sílu a iluzi hloubky. Ví, co chce, chce se nechat ostříhat, přesto dál postává v ohlušující vřavě ulice a prohlíží si budovu mrakodrapu. Jeho plášť odráží světlo od řeky a napodobuje pohyb na volném nebi. Halí se do aury textury a odrazu. Pohledem přejel po budově vzhůru a cítil se s ní spojen, ztotožňoval se s jejím povrchem a prostředím, které z obou stran vstupovalo do kontaktu s fasádou. Fasáda odděluje vnitřek od vnějšku, sama však nepatří ani jednomu. O fasádách kdysi přemýšlel ve sprše.
Nasadil si sluneční brýle, přešel zpět přes avenue a pokračoval k řadě bílých limuzín. Parkovalo tu celkem deset vozů, pět stálo za sebou u obrubníku před mrakodrapem na První avenue, dalších pět se seřadilo na vedlejší ulici směrem na západ. Na první pohled byly všechny stejné. Některé byly možná o něco delší, podle specifikace a přání konkrétního vlastníka.
Řidiči, v tmavých oblecích, ale bez klobouků, postávali na chodníku, pokuřovali, bavili se mezi sebou a všem jim byla vlastní jistá ostražitost, již si uvědomili teprve zpětně, když jim zahořely oči, odhodili cigarety a opustili své vyprázdněné postoje s pohledem upřeným na předmět, který upoutal jejich pozornost.
Zatím si ještě povídali, někteří mluvili s přízvukem, jiní plynule svou mateřštinou a všichni čekali na své investiční bankéře, developery, investory, majitele softwarových firem, globální magnáty vlastnící satelitní a kabelové sítě, diskontní brokery, medi- ální oligarchy, hlavy států v exilu, které uprchly ze zemí zmítaných hladomorem a válkou.
Park přes ulici zdobila stylizovaná železná vřetena a bronzove fontánky, na jejichž dně se třpytily naházené drobné mince. Muž oblečený do ženských šatů zde venčil sedm elegantních psů.
Líbilo se mu, že vozy od sebe téměř nejde rozeznat. Rozhodl se pořídit si právě takové auto, protože v jeho očích bylo pouhou platónskou nápodobou, lehoučkou navzdory své velikosti, spíš ideou než konkrétním předmětem. Ale dobře věděl, že to není pravda. Říkal to jen tak na efekt, ani na okamžik tomu však nevěřil. Tedy věřil tomu právě jen na okamžik. Po tom autě zatoužil, protože bylo nejen příliš velké, ale
jeho velikost zároveň působila agresivně a pohrdlivě, ba dokonce metastázově, vůz připomínal obřího mutanta zvysoka ignorujícího jakýkoli argument vznesený proti němu.
Šéfovi jeho ochranky se vůz zamlouval pro svou anonymitu.
Dlouhé bílé limuzíny si ve městě dnes prakticky nikdo nevšiml. Na chodníku už na něj čekal Torval, plešatec, jemuž hlava vyrůstala rovnou z hrudi a působila dojmem, že ji lze odšroubovat a odnést do servisu k pravidelné údržbě.
„Kam?“ zeptal se. „Chci se nechat ostříhat.“ „Ve městě je zrovna prezident.“ „To je nám jedno. Potřebujeme k holiči. Potřebujeme projet
přes centrum.“ „Budou tam zácpy, že to bude popojíždět po centimetru.“ „Jen tak pro zajímavost, o jakém prezidentu to mluvíme?“ „Americkým. Všude budou zátarasy. Celý ulice budou najednou vymazaný z mapy.“ „Ukažte mi můj vůz,“ vybídl šoféra. Řidič mu otevřel dveře a pak hbitě auto oběhl – nějakých skoro deset metrů – ke svým dveřím vpředu. V místě, kde končila řada bílých limuzín, přesně před vchodem do Japonské společnosti, začínala jiná řada automobilů, taky limuzín, černých nebo tmavě modrých, jejichž řidiči čekali na členy diplomatických misí, delegáty, konzuly a atašé v tmavých brýlích.
Torval usedl na místo spolujezdce, na palubní desce svítily budíky přístrojů a v dolním okraji předního skla displej pro noční vidění zobrazující záběry z infračervené kamery umístěné v mřížce chladiče. Jeho technický ředitel Shiner, drobný muž s chlapeckou tváří, již čekal ve voze. Nevěnoval mu ani pohled. Vlastně se na něj nepodíval tři roky. Na něj se stačilo podívat jednou a bylo vše jasné. Člověk na něj pohlédl a viděl mu až do morku kostí. Na sobě měl obnošenou košili, džíny a na sedadle se krčil, jako kdyby masturboval.
„Nuže, co jsme se dozvěděli?“
„Náš systém je bezpečný. Nikdo se na nás nedostane. Žádný záškodnický program jsme nenašli,“ ubezpečil ho Shiner.
„Nicméně se zdá něco jiného.“
„Ericu, fakt ne. Provedli jsme všechny testy. Nikdo systém nepřetěžuje, ani nemanipuluje s našimi stránkami.“
„Kdy jsme ty testy dělali?“
„Včera. V komplexu. Dělal to náš tým rychlého nasazení. Žádné slabé místo nenašel. Naše pojišťovna dokonce udělala analýzu možných rizik. Jsme před útokem dokonale chráněni.“
„Všude.“ „Ano.“ „Včetně auta.“ „Včetně, samozřejmě.“ „Mého auta. Tohohle.“ „Ericu, prosím tě, ano.“ „My dva jsme spolu dlouho, od nesnadných začátků. Chci od tebe slyšet, že máš na tuhle práci sílu. Že máš v sobě stále to nasazení.“
„Jo, i tohle auto je bezpečný. Tvoje auto.“
„Neúnavnou vůli. Protože kolem dokola o nás slýchám samé mýty. Jsme mladí, elegantní a odchovali nás vlci. Víš, reputace je docela delikátní záležitost. Člověka vynese nahoru jedno slovo, dolů ho pošle pouhá slabika. Vím, že se ptám nesprávnýho muže.“
„Cože?“ „Kde bylo tohle auto včera večer po testech?“ „No to nevím.“ „A kde všechny tyhle limuzíny parkují přes noc?“ Shiner se zoufale pohroužil do hlubin položené otázky.
„Vím, že skáču od věci k věci. Moc jsem toho v poslední době nenaspal. Dívám se na knížky a popíjím při tom brandy. Pověz mi ale, co se děje v noci s těmi limuzínami, které během dne brázdí rušné ulice? Kde jsou přes noc?
Ještě před Druhou avenue uvízli v dopravní zácpě. Seděl v klubovce v zadní části vozu a sledoval řadu displejů před sebou. Na každém z nich se zobrazovaly změti dat, plynule na sebe navazující symboly, grafy připomínající tvarem alpské štíty, blikající barevná čísla. Tento materiál absorboval během několika dlouhých, téměř nehybných vteřin, kdy ignoroval hlasové zvuky vycházející z napomádovaných hlav. V autě měl mikrovlnnou troubu a přenosný kardiograf. Pohlédl do otočné kamery a její objektiv jeho pohled opětoval. Sedával zde v tomto sevřeném prostoru a vše ovládal svým kapesním počítačem, ale tomu teď byl konec. Kontext se stával víceméně bezdotykovým. Většinu systémů dokázal uvést do provozu hlasem, jindy stačilo na obrazovku mávnout a ona zhasla.
Vedle nich se vmáčklo taxi, jehož řidič začal troubit. Vzápětí se rozezněly stovky dalších klaksonů.
Shiner na sklápěcím sedadle vedle baru nervózně poposedl a pohlédl za sebe. Plastovým brčkem trčícím ze skleničky v tupém úhlu popíjel šťávu čerstvě vymačkanou z pomerančů a jako by si do brčka mezi pitím něco pobrukoval.
„Co je?“ vyhrkl Eric. Shiner zvedl hlavu. „Nemáš někdy pocit, že vůbec netušíš, která bije?“ „Teď nevím, jestli se tě vůbec mám ptát, kam tím míříš.“ Shiner něco zamumlal do stélky, jako by to byl nějaký palubní komunikační nástroj. „Tenhle optimismus, konjunktura, rozmach. Všechno při chází rychle jako úder. Tohle a tamto je současný. Natáhnu ruku a co cítím? Jasně, každých deset minut analyzuješ tisícovku věcí. Vzorce, sazby, indexy, celý mapy informací. Já informace miluju. Jsou naším světlem. Kurva, vlastně je to zázrak. Svět má alespoň smysl. Lidi jí a spí ve stínu toho, co děláme. Jenže stejně, co s tím?“
