david růžička
jakýpacopa? písně pana opa
františku skálovi marcelu bártovi a kateřině
2
…a nestarat se kde a jak a proč tahle věc dole začíná a nahoře končí. (ernst jandl)
3
i.
4
podpalubí všechno co bylo stalo se není než vyhřezlá řiťka s trusem cezeným pro slova pravdivé písně není ó není než… strojovna hřmotí zpětný chod tintili vantili písty a ventily v srdci to zasyčí z trumpet taktak že vyplouvá skořápka opičátka ze stromu na strop k blaženým nikde ve větvích v omítkách pumí tma hnije zvednutý prostředník klenby se děje za tichem opičí tísně baobab stínů měsíčně promlouvá není ó není než…
5
zpočátku zpočátku ještě mlhou prosvítal maják. možnost tu byla. nakonec přiznal, že bylo jen hůř. s racky oddal se snění.
6
song bytového pěvce rozkvetl zlatý déšť a vrba ošlehává větrné poryvy na našem dvoře jeden však zmatený do skříní schovává se málokdy promluví ač za ním chodívám ‚kam jen se poděly ty vaše vtipné rysy‘ říká mi: ‚není už co bylo dřív‘ sedíme na botách s rukávy pohrává si a v uších piští nám komáří smích švestky či jablka a pěkně čtivé knížky ať prý mu nenosím sám už to vzdal odkvetl zlatý déšť a vítr foukl z výšky a zbývá odpověď jíž se tak bál
7
za letních bouřek řekl jsem faráři v hostinci pod petřínem: „často dnes otče a nikoli náhodou padá mi shůry a padá na hlavu že žádný jeruzalém ale praha je oním davidovým městem však lidé to nějak podivně spletli“ „neboť jistě ne poušť ale písek vltavského břehu to byl kde postil se tak že čtyřicet dní nechytil sobě jedinou rybu a jistě ne golgota a právě petřín že samotný petřín je osudným svahem na němž se od těch dob honí všichni svatí i všichni čerti!“ a farář se zasnil a dlouze odmlčel: „děkuji synu žes mi to vyprávěl“
8
endymion blues (pneumamá) a tak pomalu zlehounka otvíráme známé dveře a spolu s hlasy ‚stále promlouvajících‘ vstupujeme do místnosti v níž usedáme ke stolům a do křesel rozpuštěni ve své paměti rozmělněni v deštích vlhkých slov jako bláto v mělkých loužích jako plankton v hloubce vod…
proč ses neozvala co je s tebou že bych tě urazil svými rýmy zima je dlouhá a dny se vlečou ještě jí nebylo z poloviny možná už zítra vtrhneš mi náhle do mého snu a do mého bdění zatím však znuděn a přiospale čekám tu v dalším svém odpoledni co vůbec děláš jak se ti vede není ti chladno když tak pršívá snad ještě vyznáš se v abecedě byť bude možná trochu červivá znovu déšť padá v lednu jak v létě vzpomínáš málem ti nadzdvihl strop až přijdeš neklepej leknu se tě víš přeci jak snadno padám do mdlob
9
blues o barbie blue bývám někde v tomhle místě zašeptala po ránu ráda bych to měla jisté vezmete mě do krámu? bývám někde v téhle skládce v hrudní várce popelnic temný stín jsem na pohádce jsem ti vše a jsem ti nic bývám blízko vašich srdcí taky ráda vzpomínám zapalte si vonnou svíci znám vás, no co nadělám bývám někde mezi smetím ví to celá obora jak ta vrána letím, letím neboj, nejsi za vola bývám někdy jako klíště jsem vůbec tvá opora o tom klíštěti zas příště kdo chce, ten se dovolá bývám někde v tomhle místě zašeptala po ránu ráda bych to měla jisté vezmete mě do krámu?
10
o gravitaci je to k neunesení, kam oko dohlédne nešťastná opice zvláštní povyražení je to k neunesení jedna hledá jinou, jiná hledá správnou správná pak touží po pravé pravá zas raději levou opičí orbity se hroutí do sebe tím zvláštním povyražením být k neunesení je to k neunesení kam oko dohlédne nešťastná opice… jedna jak druhá po letech zjistí že zvláštním nedopatřením být k neunesení rodí se z bláznivých opů nešťastní lidé
11
v židli je židle žena se mu vrací ulicí strhaná taškami zavalená nebylo by divu, kdyby ho bila otrapo jeden, však ty víš že si to zasloužíš do okna měla by ho vystavit s cedulí na nosu ach bože, tys měla pravdu, maminko ach bože, tys měla pravdu! v židli je židle, na té sedím. na místě hlavy z plastiku troubu. trychtýřem zpěvným do okna volám rolety tajemství světa se netknu v posteli postel, do té leháš. pod dekou s troubou svůj život sníš
12
24 řádky často mě prosíš abych ti vyprávěl a tak ti na gauči pod dekou vyprávím nahlas jak dítěti beze slov co dospělé ženě a na chlup stejně jak mi to sborem po větru ptáci… (hm. jestli aspoň jednou týdně nebudeš sentimentální řeklas zabiju tě! takže jsem napsal tuhle volovinu a mnoho dalších sentiment mě vůbec spolehlivě provází už od raných dob opů.) huhy sluky muky vala terere a tralalala! chytráci se k slzám za humny své lásky… (hm. znovu se sunu brázdami postele jako k rodnému gruntu k tvému studenému zadku zpátky se navracím má hlízo! zaoraná.)
13
self-vinyl máš-li snad někdy pocit že málo žiju můžeš mi pustit trochu hudby rozhodně to ale nemůžeš pustit z hlavy a a tak mi vyhráváš a trochu hraješ na to že zpíváš na to že žiješ na to že básníš a že si hraješ máš-li snad někdy pocit že žiju příliš můžeš mě na chvíli zapřít době rozhodně to ale nechceš provést sobě b a tak mi hráváš a trochu si hraješ na to že zpíváš na to že žiješ na to že básníš na to že hraješ
14
úkol pro dnešní noc snít o muži-astronautovi letícím ve své lodi mezi hvězdami neznámo kam. zpívat o cestě jakožto recidivě duševní nemoci slečny y. (zpívat o cestě jakožto počátku(!)recidivy duševní nemoci slečny y.) ano. mlčet o cestě vedoucí zdárně k cíli…
15
sekáč touha (mnichovi) jako by ani neměla přijít jiná chvíle viď? jako by po podzimu ani neměla nastat zima viď? a jako by i tohle místo pomalu se otáčelo zády k tvému oknu se všemi tvými zádušními amulety bezmocně levitujícími nad mělkými jamkami od mých kolen jak se tu s tebou občas zdržím viď? šeptá mi… ale třeba už taky tak trochu stárnu když zavřu oči, zapomínám můžu být vůlí samotné vůle? můžu být nemocný sám nemoc nakažlivá na kterou neumírám? tak rád se u tebe na tohle rozpomínám
16
výstřel snad tulák, snad pes. hvízdne to mezi stromy, zapráší kůra
17
ii.
18
nebozí konfidenti v díře zas budu na chatě říkávají často a je v tom víc než pouhé přebývání v dřevěné chajdě mezi čtyřmi stěnami kamny komínem a střechou neboť jde jak by tak řekli o jistý konspirační rozměr ono ‚být na chatě‘ obnáší především výtečný prostor k soustředění zvýšenou možnost utajení takže usedají a žalují spolupracují v nejvyšší možné míře myslí to přeci tak dobře zvlášť když je z toho jímá hrůza zvlášť když je nad tím mate úžas z nezničitelnosti jejich vlastní sítě z nevyvětratelnosti smutků v cizích bytech a z nepostižitelnosti politováníhodných konfidentů udavačů sama sebe
19
refrainy, couplety každé ráno potrénuj dva až tři pohledy ne že by ti to k něčemu bylo ale věř svému instinktu posaď se, zírej. řekni si: j á z í r á m… dneska ráno divný rmout sedl si mi na kornout na kornoutek zmrzliny a já přes dvě hodiny jsem z toho v šoku jak by ne když očima tak sek po mně a olízl se řekl mňam na tomhle si pochutnám (každé ráno potrénuj dva až tři pohledy ne že by ti to k něčemu bylo ale věř svému instinktu posaď se, zírej. řekni si: j á z í r á m…) jak jsem řekl divný rmout sedl si mi na kornout na kornoutek zmrzliny a já přes tři hodiny jsem z toho v šoku jak by ne vždyť nešlo o rmout doslovně spíše o kritickém slovu - než o rmoutu – mluvit mohu hm hm.
20
milostná árie vždy když čtou po sobě jednu takovou - a co hůř - když takovou zase píší nepřestává je udivovat drzost a naivita s jakou se staví k pravdě na kolbišti vždyť jak hluboce by museli znát svou oběť jak dokonale by museli chápat onu situaci (což je nemožné zvláště tehdy jsou-li jí přímo účastni) aby nebyli nepřesní, přibližní a ne-li lživí - tedy směšní - víš-li…víš-li že si přesto nepřestanou lhát a o další se pokoušet a prát la-la-lá
21
velké prádlo (etuda)
dostalo jsem dopis abych prý poslalo další básně řeklo samo k prázdné židli dobrá tak tedy (zpívá) právě v takové chvíli když je mi tak dobře myslívám na věčný život a aby nebyl takové myšlenky chovám když kráčím k milosrdným takové myšlenky chovám když kráčím od milosrdných ale co na tom napíšu-li soused vyjel z vrat padne na to plat anebo pes si čuchne k feně já to mám jen v bedně zkrátka abych si dobře rozumělo usadím-li se totiž večer samo ve svém tichém obývacím pokoji a vyslovím-li se ať už šeptem nebo nahlas koneckonců co je ti po tom třeba takto áááááááááááá! pak (připusť!) možná ani samo netuším jak hebkou že si to náhle mohu myslet poezii jak vyprané že tu kolem sebe mohu plivat ale co na tom řeklo samo k prázdné židli.
22
prejbásníci
tak s hrdostí vám jo? že k dnešnímu dni týdně jo? na šedesát kusů a vbrzku možno jo? na kusů osmdesát ostatně náš osobní názor v této věci že výhodnější jo? nějaké ty kusy rychle a z venku raději než tady draze že jo? obzvlášť když sami sebe vážně no vážně! že jo? či se dokonce sami k tomu čím skutečně kurva! tak jakýpak význam pro naši společnost že?
23
jakýpacopa? (základní příručka pro básní(ř)ky) jakmile si ráno uvědomíš, jaké jsi hu nožičkou dupni zvonečkem zacinkej a užuž cupitej do kouta ohrady (přemítej) neustále lidi matu, jsem snad někdo jiný? představovali jsme si vás jinak říkají a tak se klaníš a omlouváš, že vypadáš jak vypadáš a že si holt o tobě udělali mylnou představu apod. jakmile si večer uvědomíš, jaké jsi hu nožičkou dupni zvonečkem zacinkej a hnedle s úlevou pospíchej nazpátek ke svým, například
24
sedím tady s touhle tváří podívej, není to tak těžký podívej, není to tak těžký podívej, není to tak těžký podívej, není to tak těžký
25
ty se na mne s jinou tváříš podívej, není to tak těžký podívej, není to tak těžký podívej, není to tak těžký podívej, není to tak těžký
26
ať je leden nebo září podívej, není to tak těžký podívej, není to tak těžký podívej, není to tak těžký podívej, není to tak těžký
27
škrtněme se v kalendáři podívej, není to tak těžký podívej, není to tak těžký podívej, není to tak těžký podívej, není to tak těžký
28
tahle píseň jó tahle píseň ta nemusí mít strach. její majetek je žralok v mělkých vodách bot láska ticho za aortou bláta starost loví v povětří a tikot hodin ten je pomalejší než by si kdy pomyslela. jó tahle píseň ta nemusí mít strach hrdinové do světa netrefili zabloudili na pasekách koz. a nikdo vyjímečný se nenarodil aby aspoň jednou neokusil závist neznat strach… jó tohle všecko ona ví. jenom já vím prd
29
shledání (v trojúhelníkovém dni) na kuchyňské lince, o kterou si opírat břicho, vařit, mlčky připravovat oběd, válet prsa po ohmatané hladké desce tak jako má matka ó! s každým gestem, s každým uchopením vařečky, s každým pootočením náhle chápat a milovat, potají ochutnávat a motat se kolem pořádného zadku a mačkat, m a č k a t, m a č k a t n a o p l á t k u.
30
píseň jiřky slunečnice poté co vyplují první bárky, v zámku zachrastí klíč, bouchne okenice a na ulici se ozvou poslední hlasy, sedne si jiřka na lavičku před svým domkem,rozbafá fajfku a…usne. cože? usne. a kdyby neusnula, tak nám zazpívá. jejej, ta nám zazpívá! letět vzhůru, chytit šňůru, chytit šňůru palcem u nohy. i ta šňůra leckdy palec hezky ozdobí.
31
herpes blue já vlastně nevím, zda jsem umřela do těch správných rukou, do toho správného domu k té správné matce a k tomu správnému muži víš, zda jsem opravdu umřela do toho správného světa vhodného času a až se zas probudím, zda budou si blízcí ode mne moci oddechnout no já bych radši… počkej, tady ne!
(a tak jsme pili a já hrál. univerzitní opar estétů a filosofů vyšuměl do prázdných lahví noční pitky. tak jako vždycky, krásnonohá)
32
za zrcadlem (krakovské tance) nad ránem u singera kde mě kdosi po lá hvi vodky no vážně za posledního místního žida že b y ten klobou k a zimník ale co ten nežidovský nos a my tak a tak o günteru gr assovi a jeho plechovém bubínku a tak y o češích a o polácích a o německém gdaňsku krako vu wroclavi a o německé praze a zatím venku za okny húúú no vážně führerova mládež ale voni ne a ne dovnitř a my chacháá ne a ne ven a pak někdo jé co kdyby a třeba skal a stepí divoči nou a třeba t a nanynka d o zelí anebo něco z mahl era jó jen ta k la-la-la z mahlera to b y! a potom s tupído a nazi schweine i kdyby my tentononc i kd yž proti těm venku au pořád ještě v přesile ráno my hnedka n a mši svatou tvůj hlásek: zdejšího
boha snad darem si hm taková krása!
33
o válečném umění vždy je to stejné. v dálce se hajnému zablýskne puška. míření… prásk! hvízdne to mezi stromy, zapráší kůra, na hlavu spadne ti borová šiška. přikrč se v borůvčí, nahmátni hůl, pomalu, jemně vetři se do mlází… večer pak bude v hospodě řev: „to tě ta tvoje pěkně zrajtovala, hehe! hele lojzo, hele!“ vždy je to stejné. ty ale hleď si svých dobrých stínů: ‚panáčci zelení, já pejsky ochráním!‘ navždy - i ve dne budou tak s tebou. ó hédur čalabrnda! ó hopsa hej!
34
iii.
35
jednou cestou z ledečka v hostinci pod pivním ubrusem tyto verše: ó já vidím vidím jen že lidé se sjedou autobusem a že zasněží a zaprší a svět že bude vratký a obřad ten bohužel nečekaně krátký
36
skřítek orfeus (s vycházkovou holí) bél prv blóma jednú v sedě někdá v dáli na obédě vproti něma on sám též blóma týž, snad jeho lež dú a hrpš a brmol é trú a žbrmol fymokve! nechč nám deskú stola svět bél ten dvojí jednú štěk ač bél zvláště nebo spóle zadul slavně do kastróle dú a hrpš a brmol é trú a žbrmol fymokve! horé vstaly, spadla vodná ráz vše bélo dopodrobna a aj v lesách nečekaně zéval skřít už přenáramně dú a hrpš a brmol é trú a žbrmol fymokve! bél ten blóma, jak jsem řek sobě týž, či sobě špek? načíl život? říkám též než-li sedět, radšá lež
37
velrybí vítr „…a počkám na velrybí vítr“ j. blumenthal
na co se to pořád ptám pomyslel si jednoho dne dáda když s očima přivřenýma zadržoval a posléze vypouštěl nevelký obláček dýmu na co se to vlastně pořád ptám - pohrával si ale nedořekl když s očima zavřenýma posouval se stezkami svého pokoje svého bytu měsíci a měsíci svého dokonale uptaného života aby ve skutečnosti na nic z toho netoužil znát odpověď a aby ve skutečnosti na nic z toho ani neodpověděl
38
hájemství největší tajemství znají chlapi co vysedávají od rána do večera v hospodách a klábosí ještě moudřejší jsou pak ti co s nikým neklábosí a jen tiše sedí někde v koutku ach m. kdyby ses mohla přestat brát vážně ve lži žít a v životě lhát kdyby ses to naučila brát
39
diagonální duet (červovi) vždy nám zbývá ještě ona možnost možnost zvážit
nic už není jako kdysi chytil jsem vám divné rysy
zda by nebylo vhodné
nemluvím o rodině přijďte za mnou do skříně
povolit na ochranném plášti naší mysli jistý šroubek a taky mysli co chceš piš ale jednoduše prostě, hloupě tak ti mohou rozumět ne že by ale byli hloupí
tam na botách ze semiše posedíme chvíli tiše až nakonec pod kabát houkněte jen: jdeme spát!
40
otesánek má toho dost dost anebo málo málo je ovšem někdy víc… než nic je někdy pohled na měsíc! (a taky: lunatik bláhový se svými přísery ani tam, ani sem sám tráví večery…) tak nějak, myslí si zedničí myšlení: „hoď ještě lopatu!“ co bys chtěl? umění?! má toho dost dost anebo málo málo je ovšem někdy víc… než nic je někdy pohled na měsíc!
41
chodník-point když ho ti dva na chodníku zastaví a on neví jak je oslovit když ty dva na chodníku zastaví on a oni neví jak ho oslovit když náhle ten jeden na chodníku ví že tohle bere když náhle ta jedna na chodníku ví že už ji nebere když on náhle na chodníku ví že je bere oba když ti dva náhle na chodníku řeknou ať s tím jde někam když on náhle na chodníku řekne že odtamtud přichází
42
vzpomínka
dostal jsem dopis abych prý poslal další básně řekl k prázdné židli dobrá tak tedy: vykvetlo jaro a já v koleně mám škváru nemohu se svléci před ženou řekla by fuj ty čuně nesahej na mě s kým ses to válel přede mnou! tak a je to.
43
mládenec čas šel podle plaveného listí zakopával v suché trávě v kopřivách a vyrýval do paměti rýhu vratké chvíle jež se nebude nikdy opakovat. nezastavil se ani když se cesta náhle odklonila od řeky. „po prudkém letu od lesa ze strání říčka tu pomalu mírní svůj spád a stromy lhostejné léta se naklání nad starou zápraží, troskami vrat. dnes tu jen vítr straší v ruinách, prožitým steskem na smrt je bolavý, zvedá se, běsní v sklepních dírách, jako by navždy chtěl svou paměť zadávit.“ šel podle plaveného listí zakopával v suché trávě v kopřivách a vyrýval do paměti rýhu vratké chvíle jež se nebude nikdy opakovat. nezastavil se ani když se cesta náhle odklonila od řeky.
44
píseň blažených ostrovů slibujeme že se u nás neobjeví žádný zápis v knize přání a stížností a naučíme se aranžovat tvé výkladní skříně jakož i správné přejímce rutiny a nudy seznámíme se do všech podrobností s tvým sortimentem nálad abychom byly schopny dobře a odborně radit samy sobě vyučíme se všem tvým cizím jazykům budeme věnovat individuální péči každému tvému já nedopustíme manko tvých ambicí dodržíme nabídku nejlevnějších jídel a nebudeme dohánět plán dražšími výrobky budeme mít ten nejlepší prospěch a žádné poznámky v žákovských knížkách srdce vykonáme pravidelné besedy o smyslu života a jiných aktuálních otázkách prostudujeme a prokonzultujeme otázky nové ústavy a cen piva vyučíme se pravidlům nevhodného chování navštívíme večerní školy lásky a doplníme si všeobecné i odborné vzdělání navštívíme divadla filmy a přednášky společně podiskutujeme o předem přečtených knihách přesvědčíme své příbuzné na venkově o tvých kvalitách přesvědčíme své příbuzné na venkově o tvých kvalitách a přerušíme s nimi veškeré styky provedeme samy jarní úklid.
45
hvězdná promenáda
vede si káťa s oparem berušku s ocáskem nebo si beruška s ocáskem vede káťu s oparem?
a co teprve vedu-li si je obě já anebo si ony vedou mne?
a žijeme bdíme nebo jen sněni kongeniálně sníme…?
(okno otevřené k tanci a poslechu instinktu můr
a rozechvělé nervózně poposedávajíce hvězdy taktak zatleskat ptáci však spí)
vede si káťa s oparem berušku s ocáskem nebo si beruška s ocáskem vede káťu s oparem?
a co teprve vedu-li si je obě já anebo si ony vedou mne?
a žijeme bdíme nebo jen sněni kongeniálně sníme…?
46
cestou k mořím snad ránem k obědu vyjít si sám ve větru co nosí klobouky dam za věcmi nehledat jinačí plán v letadle vidět jen zázračný eroplán hájéhájé…
neohlížejme se, bratři!
a přece na cestě nebudeš sám v ovzduší zažiješ molekul flám pan otto zavírá s hračkářstvím krám na dvorku svážete s vrtulí prám
47
jiřka slunečnice dnes ráno spatřila jiřka slunečnici, opuštěnou, při kraji u silnice, pěkně stranou stála tam zanesená větrem. bez stopy výčitky čněla v lánu pole, tvář odvrácenu od nedalekého světa sestřenic, které ji, oslněny sluncem, ani nevidí.
48
blízcí
tma za nimi. a dveří pootevřených jen prázdná místa
49
iv. (stanleymu k.)
50
případ nedopovězené slečny y. (k předčítání)
jsem astronautem ve své lodi. dlouhá takřka nekonečná cesta. občas se mi zdá, že jsem zapomněl směr určení, cíl. jindy jako bych se na cosi rozpomínal, ale možná že je to jen obranný mechanismus mé unavené mysli. žiji ve svém omezeném prostoru se svou nudou, se svým uvažováním, pochybováním, se svými každodenními činnostmi. tu vážnými, tu nevážnými, se svými hrami. „dobrý den. jsem instruktorka hry, již jste si právě zvolil. hra se nazývá pálka-míček. cílem hry je například: pomocí pálky zabránit doteku míčku a země. jiná možnost: pomocí pálky udeřit do míčku tak, aby se ten odrazil od libovolné překážky (stěny, panelu, dveří atd.) opět k pálce. jiné cíle hry si můžete zvolit sám. toto je pálka. toto je míček. příjemný let.“
bžochovo zjevení. přichází nečekaně. zpočátku zpochybňováno jako výplod mé pravděpodobně zešílivší mysli. bžoch ale prohlašuje svou existenci za skutečnou do té míry, jako jsem skutečně existující, živoucí já sám. je ale možné, co nečekaný návštěvník tvrdí? já jej přece také znám ze života tam, skrze vyprávění j. tu si náhle vzpomínám. její připomenutí: to je pro mne nečekaně bolestné. jak ji najít? kde ji hledat? a je to vůbec možné po tom všem (ale po čem)? kde se vlastně nacházím? a kde se nachází ona? bžoch krčí rameny, ani on nemá přístup k těmto tajemstvím. tak spolu rozmlouváme, vzpomínáme, když tu náhle lodi dochází palivo. jak je to možné? co mohu dělat? bžoch mlčí. nakonec mi oznamuje, že se již nesetkáme. i on je teď sám na své nekonečné pouti. odchází. proč vlastně přišel? a proč se zjevil v takový okamžik? a je snad šílený, když navrhuje, zda by
nebylo vhodné povolit na ochranném plášti lodě jistý šroubek? vstupuji do nekonečného vesmírného prostoru. levou rukavicí ovládám panel řízení tryskové sedačky, v pravé svírám palubní vrtačku. pomalu obkružuji svůj nevelký astroláb, hledám povolenýutažený komponent. jak dlouho ještě mohu být unášen temným prostorem, než zemřu? uvědomuji si, že loď má takřka nevyčerpatelný zdroj kyslíku. ale kdo to umožnil? a z čeho se obnovuje? ksakru! a proč? oči mi nervózně rejdí, nedokážu se soustředit. snažím se přinutit mysl, aby se zklidnila, levou rukavicí se opatrně dotýkám pláště lodě, pravou se pomalu přibližuji: panebože! rychle jak jen to jde, otáčím svou sedačkou zády k lodi - ale zběsile roztočená kolem své osy vrtačka pozvolna mizí. ještě k ní vztahuji ruku, ale ta po chvilce opět klesá na opěradlo sedačky. sedím strnulý, sám, v nekonečnu času. hlavou mi prolétnou poslední bžochova slova. co tím chtěl hergot říci? miliardy hvězd opakují tuto vpravdě nejdůležitější otázku mého dosavadního života. pak se ohlédnu, uvolním pásy obepínající nožní a břišní část skafandru, prudce se zakloním a odrazím. „vaše přání?“ chvíli se mi ještě zdá, že zvolna rotuji vesmírem, když mě cosi přinutí otevřít oči. „vaše přání?“ sedím v místnosti, dá-li se tak nazvat bílý, chvílemi jakoby neohraničený prostor. naproti mě sedí muž. upřeně, a zdá se, že poněkud pobaveně si mě prohlíží. „jste asi překvapen, a jestli dovolíte, mírně řečeno v šoku, že? hm.“ okamžik jako by váhal, máli svého klienta považovat za schopného vést následující dialog. „no hlavu vzhůru, nejste jediný, kdo je tu tak trochu vyveden z míry. ale pochopte, že jste učinil zcela zásadní krok a mně nezbývá, než vám pogratulovat. nicméně, budete se muset jaksi konkrétněji vyjádřit,“ řekne, když povoluji uzávěr helmy, pevně ji sevřu
51
svými rukavicemi, škubnu a položím na klín: „kdo jste? a kde to hergot vlastně jsem?“ muži zaškube v tváři sotva postřehnutelný úsměv: „to zatím ponechme stranou. raději mi vyprávějte, jak jste dospěl k tak závažnému rozhodnutí? ale abych vás trochu povzbudil, ne každý, hm, přesněji nemnohý, se odváží k tak bravurnímu kotrmelci, že? haha, přece jen,“ ale zničehonic mu nečekaně skočím do řeči: „měl jsem návštěvníka...“ „návštěvníka?“ muž je evidentně překvapen. „jistě. jmenuje se bžoch a pochází od ní!“ „návštěvník? a od ní? hm... tedy žena. láska, viďte? ach ano. ty vaše smutné cesty, chápu... nuže?“ muž trpělivě čeká. když se nedočká odpovědi, pokračuje. „víte, že jste mohl zemřít?“ „to je mi jedno. ani nevím, jestli jsem s ním doopravdy mluvil. vlastně vůbec nechápu, co mi chtěl sdělit. přesto, víte, po to všem, co jsem prožil, na co jsem schopen se upamatovat, co prožívám, chápete?“ „ano.“ „pak tedy,“ prudce se nakloním ke svému protějšku: „napadlo mě, že je to možná jediné východisko. pochopte.“ „chápu.“ „ta možnost volby. svobodně si zvolit. to pitomé lpění! ...“ „uklidněte se, jen jsem vás zkoušel, příteli. hm, domnívali jsme se, že jste zapomněl. je to, jak bych to řekl? věc, jistá imunita vaší mysli. hm. v tom případě nám protokol ukládá vás upozornit,“ pomalu vzhlédne a odmlčí se. „jste netrpělivý? ano. čas... čas, jak vy říkáte, běží.“ vstane, mírně pokrčí rameny a pomalu vykročí. zastaví se za mými zády: „tedy, co chcete?“ dokázal jsem zformulovat jasnou odpověď na poslední otázku? dokázal jsem vyslovit své jednoduché, a jak se mi zdálo, velice prosté přání? na to jsem se nedokázal upamatovat. znal jsem ten pocit. již dříve jsem se často domníval, netrpím-li krátkodobými amnéziemi. ačkoliv výraz ‘krátkodobými’ se mi jevil vždy poněkud nepatřičně. tak tomu bylo i teď. věděl jsem přesně, na co se mě muž ptá, věděl jsem, jak mám odpovědět. slova však
nepřicházela. pomalu jsem putoval za jednotlivými hláskami a spolu s nimi ke mně zvolna připlouvali poslední vteřiny, minuty, hodiny, dny. znovu, a jak se zdálo pozpátku, jsem seděl v bílé místnosti s mužem, jenž mi pokládal podivné otázky. znovu jsem se vznášel ve volném prostoru se svojí vzdalující se vrtačkou. znovu jsem spatřil bžochovu odvracející se tvář. znovu jsem si vybavil jeho poslední slova, znovu zapochyboval. znovu jsem se probouzel, usínal, probouzel a usínal, sám mezi hvězdami, a... aniž bych věděl proč. pak se konečně všechna písmena spojila v srozumitelnou, jasně zformulovanou větu a já promluvil. promluvil? nevím. sedím stále na tomtéž místě, ale prostor kolem mne se začíná měnit. bílá jako by ustupovala, její atomy a molekuly se přeskupují a objekty do té doby snad pouze předpokládané v jejím plánu se konečně realizují. světla se rozsvítí. zazní pompézní hudba. muž (v cylindru a s hůlkou) vtančí do nejzářivějšího reflektoru, vystřihne dvě bravurní na pětníku vyseknuté piruety, rozpřáhne paže, vycení bílé zuby a strne. do tří stran rozsazené obecenstvo vybuchne nadšením. „velevážení!“ vykřikne konferenciér. „jak dlouho jsme se neviděli?“ obecenstvo ve vteřině zahřmí svým sborovým: „nevíme!“ konferenciér pomalu připaží a svoji další otázku podloží mírným kývnutím hlavy: „stýskalo se vám?“ „ano!“ „jste báječní! vidím mezi vámi samé známé tváře. skvělé publikum! nuže! vypnuli jste své roztomilé mobilní telefony? zanechali doma, případně u bezpečnostní služby, dálkové ovladače, bodné a střelné zbraně, pánské a dámské deodoranty, parfémy či jiné podobné spreje?“ „ano!“ konferenciér se na mne poprvé krátce zadívá. „jsem rád, že jsme se opět setkali a že mi bylo umožněno představit vám našeho dnešního hosta! zde sedí...“ „vítám vás! dobrý den,“ řekne konferenciér a přistoupí blíže. „sedí se vám dobře?“ zavrtím se a přikývnu. „čekají vás
52
opravdu nelehké chvilky a vaše pohodlí je tedy pro nás absolutní prioritou!“ v obecenstvu to zašumí. „tedy můžeme začít!“ znovu se ozývá hudba. „co kdybyste nám pro začátek o sobě něco řekl? vaše jméno, příjmení, případně aspoň vaše iniciály, datum narození...“ podívá se na mne: „hm. adresu bydliště, pracoviště, vaši profesi?“ opět se mi zadívá do očí. „ne?“ v publiku to zašumí. „nebo snad číslo vaší košile, bot...“ pak po chvilce zaváhání mi vpadne do přemýšlení: „jaképak nosíte trenýrky?“ „bílé! vlastně různé!“ vykřiknu zmateně a obecenstvo zahučí. „bílé! různé! bravo! já kupříkladu nosím žluté a růžové s velice roztomilými obrázky!“ konferenciér předvede několik ladných tanečních kroků. „a co vaše kreditní karta, číslo občanského průkazu, vaše pojištění? člověče, jste vy vůbec pojištěn?!“ nechápavě na něho pohlédnu. „no to si toho moc nepamatujete, příteli,“ zvolá vítězoslavně konferenciér a diváci propuknou v hurónský řev. když se utiší, konferenciér přejde pomalými kroky směrem ke mně. nakloní se nade mne a položí mi ruku na rameno: „jsme k vám nespravedliví, viďte? ale přemýšlejte. na něco si přece musíte vzpomenout. uvolněte se. uklidněte. tak a zkuste to znovu. co vaše dětství? rodina? vaši rodiče? dívají se na vás?!“ prudce se otočí a kamsi zamává. rozbuší se mi srdce. na všechno bych odpověděl. ano, odpověděl, jen si vzpomenout! kdybych měl alespoň více času. vzpomenout! na co všechno si má člověk vzpomenout. před takovou maškarádou! a tímhle tatrmanem! opět se mi prudce zatočí hlava, ale konferenciér mě zjevně nechává vydechnout. když se ke mně opět nakloní, opře se mi dlaněmi o stehna a ztiší hlas. „...a vaše láska, příteli?“ lup! trhnutí. toho jsem se obával. právě tuhle otázku jsem jako jedinou skutečně očekával. konferenciér zvolna pokyne rukou a k tváři se mi začne cosi rychle přibližovat. teprve nyní si uvědomuji, že jsem ustavičně snímán jakýmsi objektivem. konferenciér přisune oko před můj obličej. „ale vždyť vy to víte, příteli,“
řekne ztišeným hlasem, „na nic si přece nemusíte vzpomenout. no tak, řekněte. co vidíte? teď. co vídáváte ve svých snech?“ mlčení. zírám do hrozivě zvětšeného oka. cítím, že otvírám ústa. hledím do studeného skleněného oka, hledím do něho jako do hádanky, jejíž řešení leží tam, na druhém konci čočky. v jejích kabelech, obvodech. v jejích anténách, v její síti. zcela vzdálen veškerému dění okolo putuji k modrozeleným očím. bůhvíproč. ale zpívám si. „je bndór. van tu šóra. je tu chánoš vpltanco, chánoš bžoukn utimo. na ty tři: sa-to-bá-ba. a děleně je setředa. a setředa je bndór. je to tak!“ „panebože!...“ zrnění. modrozelené oči. najednou si na ně jasně vzpomínám. obyčejné. unavené. modrozelené. oči, jež mě upřeně, pátravě zkoumají, jako teď. „co to má doprdele znamenat?...“ oči v podivně strnulém obličeji. oči přivírající se, zužující se, oči otvírající krátery své vyděšené duše. oči, jež nehledí na ale kamsi přede mne, jako by se jejich pohled odrážel od hustěji srážejících se molekul či vteřin. oči zrnící. oči šumící. oči-obrazovky! oči, v nichž právě skončilo vysílání, oči, jimž nadobro selhal program. „co tady děláš?...“ ze dveří koupelny vykukuje polonahý muž s ručníkem kolem krku. dívá se do vytřeštěných očí sedících na pohovce, vidí je zrovna vytesané. kamennou pozici jejich rukou, žulovou paži a zápěstí, pískovcové články jejich prstů drolících, odsypávajících popel z cigarety. ale zelenomodré oči se nemohou utišit. „co tady děláš? jak...jak ses sem doprdele vůbec dostal?...“ modrozelené, zelenomodré. oči. oči křečovitě svírající malý tlačítkový panel. oči utvrzující se, že to kdysi přestalo, že bžoch zmizel, a potom že zmizelo i tohle... oči zoufale šermující. oči trhající tu věc před sebou: muže ve skafandru, muže sedícího v tryskové sedačce, muže uprostřed pokoje: mne! oči
53
bojující. oči sápající se. oči vyrážející, uskakující před očima polonahého muže, oči zápasící o holý rozum. „ne! ne! už ne, rozumíš? tady...tady prostě nemůžeš zůstat!...“ a jako smyslů zbavené znovu a znovu přízračně mačkají dálkový ovladač, zatímco oči polonahého muže se k nim upínají, natahují, samy vtahovány, nasávány do propasti, až se nakonec zcela vyčerpané jen spěšně rozhlédnou po místnosti, jako orbity vykrouží své oběžné dráhy, krátce zaváhají, ještě jednou pohlédnou do zelené a modré, a… …zzzhasn ou u u… „op astronautem ve své lodi. dlouhá takřka nekonečná cesta. občas se mu zdá, jako by zapomněl směr určení, cíl. jindy jako by se na něco rozpomínal, ale možná je to jen obranný mechanismus unavené mysli. žije ve svém omezeném prostoru se svou nudou, se svým uvažováním, pochybováním, se svými každodenními činnostmi. tu vážnými. tu nevážnými. se svými hrami: dočista probudit? nadobro usnout? tak tomu bylo.“ zrnění.
54
v.
55
vítr noci ‘slyšíš tu píseň? slyšíš to volání? tvůj měsíc, mořeplavče!’ ‘spíš luna, má paní!’
ach seléné! když vzpomenu, co sama lásky jsem mu naplnila, tedy co živa budu neodpustím, a jsem přeci přesvědčena a jsem přeci... ‘slyšíš tu píseň? slyšíš to volání? tvůj měsíc, mořeplavče!’ ‘spíš luna, má paní!’
ne, nebudu teď spřádat lítost, nestojí mi za krejcar hořkosti - mocipán! že vladař spanilý, že nad něj nenajdeš? jezdec z kozlíku snů trojspřežního vozu? jen frigida spletená v kozelec bezpohlavnosti svou vlastní ukojeností, samohanec narcisů onanie, to on je! a s ním ty dívčit chceš? ó jen to zkus a už teď k věčnému panenství jsi předurčena, naivko oddaná tomu pravému! ‘slyšíš tu píseň? slyšíš to volání? tvůj měsíc, mořeplavče!’ ‘spíš luna, má paní!’
ale dost křečí z řeči, už probuď se a vstaň, střást moc lákavé medovosti smíš ze starého spáče jen ty, dcero má, sic já setřesu z něj sama plášť ospalý, háv endymiónův, pod kterým léhat přála jsem si co panna!*
56
‘slyšíš tu píseň? slyšíš to volání? tvůj měsíc, mořeplavče!’ ‘spíš luna, má paní!’
________________________________________________________ *a paní noc propouští na noční nebeskou klenbu stříbrný vůz slečny seléné, jež pro nešťastnou lásku zrosí vždy za rozbřesku svými slzami zelené louky a košaté koruny stromů slzavého údolí.
57
v říši divů op šel kolem louže v poli, o níž domníval se směle, že si přece nedovolí považovat ho za tele. to se ale krutě mýlil. z louže na něj zírá tlama telecí, co každou chvíli rozbučí se, neb je sama. op se zděsí. copak je to? a hned křiče pádí domů: „pane václav!…margareto!“ hu a bů si plete k tomu. seběhnou se všichni k němu: „co vyvádíš, ope hloupý!“ krutá slova v jeho jménu roznesla se po okolí. půjde-li zas k louži v poli, zachová se obezřele. víckrát už si nedovolí tvrdit, že on není tele.
58
obsah podpalubí
5
zpočátku
6
song bytového pěvce
7
za letních bouřek
8
endymion blues
9
blues o barbie blue
10
o gravitaci
11
v židli je židle
12
24 řádek
13
vinyl
14
úkol pro dnešní noc
15
sekáč touha
16
výstřel
17
nebozí konfidenti v díře
19
refrainy, couplety
20
milostná árie
21
velké prádlo
22
prejbásníci
23
jakýpacopa?
24
59
sedím tady s touhle tváří
25
ty se na mne s jinou tváříš
26
ať je leden neb o září
27
škrtněme se v kalendáři
28
tahle píseň
29
shledání
30
píseň jiřky slunečnice
31
herpes blue
32
krakovské tance
33
o válečném umění
34
jednou
36
skřítek orfeus
37
velrybí vítr
38
hájemství
39
diagonální duet
40
otesánek
41
chodník-point
42
vzpomínka
43
mládenec čas
44
píseň blažených ostrovů
45
60
hvězdná promenáda
46
cestou k mořím
47
jiřka slunečnice
48
blízcí
49
případ nedopovězené slečny y.
51
vítr noci
56
v říši divů
58
61
