David Daenemark ANEKDOTA PANA ROUBÍČKA (aneb o nadvládě imaginace nad realitou) Izaiáš někde četl, že pavouk je prý nejpřizpůsobivějším tvorem na Zemi. Noc, která není černá a přesto v ní není nic vidět, protože je jenom temnotou požírající světlo, mizela v dnu, jehož světlo odpočaté vetchou silou požíralo temnotu světa. Bílé světlo zimního dne, které snad ani nevydává slunce, je jen jakousi cikorkou pod vodou zředěnými, mléčnými mraky, sypkým sloupcem popelavých záchvěvů pronikalo sem a některé jeho částečky uvízly při své cestě dále do temnoty na lepkavých vláknech pavučiny, kterou pavouk právě dokončoval, chystaje ji na denní kořist, jež pravidelně obětoval sám sobě; jedinému svému bohu. Izaiáš, ležíce na kamenné podestýlce prken pryčny, s hlavou zakloněnou v sloup, nechával, aby jeho zraky nalepovali se na pavučinu, která nyní, kořistíce si zatím jen světlo, zdála se mu sama ze světla upředena. Pilná práce pavoučí, poslední před příchodem plodiny, počala promlouvat mu do duše, dosud dřímajícího donátora donucené denní práce, dotyky přenaléhavými, mozek mátožný, potácející příchodem dnu, přemlouvajíce myšlením o přežití. Izaiáš sebou škubl. Do očí se mu vrátil život. Nebylo to poprvé, co spal s očima otevřenýma. Vlastně od té doby, co je tady, spí tak neustále. Tělo nechá vysílením klesnout do spánku, ale oči, ty se stále dívají, kdyby se k jeho pryčně přiblížili kožené, černé holínky. Proto měl na svém nejspodnějším místě palandy i hlavu zakloněnou směrem ke dveřím, které se teď v šeru skrývaly za bílým proudem světla. Kdyby ho snad někdo chtěl během spánku vyvést na Appelplatz, aby z něho viděl alespoň ty blížící se holínky. Ale ani nevěděl, proč to dělá. Co by mu pomohlo, kdyby se probudil chvíli před tím, než ho za mundůr popadne ruka v rukavicích?! Jeho ve spánku otevřené oči dnes způsobili, že se mu do snů prolnulo pozorování pavučiny, která v noci vznikla mezi jeho a sousední postelí. Ve snu se mu to vše prolnulo s oním přečteným poznatkem o pavoucích a vyvolalo mnohé myšlenky, jejichž řešením se mozek i nadále zaobíral. Po pár sekundách v probuzení mozek zhotovil ucelený závěr, který nyní přednesl svému majiteli: Když zde může přežít pavouk, tak zde musím přežít i já! Tento výplod mysli si Izaiáš jako jediný zapamatoval. Až se zvedne z postele a nedopatřením při cestě z ubikace přetrhne pavučinu a až nastoupí k denní rutině, nebude si už pamatovat, proč a jak k tomuto svému přesvědčení došel. Jednou takhle byla denní rutina zrušena, alespoň pro některé. Pan Schlama, dříve zasloužený ochotník, si vymohl, aby zase jednou vzniklo divadlo. Oficír Junk si odplivával, když na Appelplatzu Schlama prováděl konkurs. Konkurs sic skromný, ale svědomitý. Někomu nahoře asi přišlo jako dobrý vtip, když nechá „žiďáky“ hrát Spiel, Junkovi to ovšem ne a ne jít pod vojenský nos, však ho taky ohrnoval a chlupatými nozdrami popotahujíce nasával studený vzduch, aby si potom mohl posté důrazně odplivnout se slovy: „Jude? Das Schauspiel? Das ist der Spaß!" Schlama dobře vědět, koho obsadit do hlavní role, o tu se také nebojovalo. Ve hře konkurzu byly role ze hry Vlaštovička uletěla do Afriky v následujícím pořadí: 1. Pan Krieg, ženatý obchodník, jehož hereckého představitele, hodlal Schlama slavnostně představit později. 2. Paní Kriegová, jeho žena, které se hodlala zhostit Hermína Fochová, jež byla i přes zdejší prostředí známa svými manýry a kterou si pan Schlama, jak ho mladší výrostci podezřívali, vybral také předem. 3. Otto Krieg, jejich jediný syn, kteréhož si v konkurzu vybojoval bývalý pražský Pepík, současné číslo 5454 Pavel Soukal. 4. Ditrich Bolt, přítel pana Kriega a milenec paní Kriegové, na nějž se skvěle hodil bývalý doktor Wilebald Hošek. 5. Barbare Boltová, jeho dcera, milostná známost Otto Kriega, jíž sličnou tvář, kterou mladší neukojenci okukovali dychtivými zraky kdykoliv se mihla kolem ať už dělali cokoliv a za zády jim stál klidně i Junk, propůjčila slečna Magdalena Mázlová. 6. Dále pak (jak stálo ve scénáři), služebnictvo z domu Kriegových a četní měšťané.
O tyhle poslední role ve stylu „Paní, nesu vám psaní“ ucházeli se právě ti všelijací neukojenci a výrostci z řad především mladších. Izaiáš dostal nakonec roli sluhy, čemuž byl vskutku rád, protože role služebné, se kterou nestydatě laškuje a má s ní napsaný jeden hezký výstup, byla svěřena Marii Strossmaierové, po které, na rozdíl od očumovatelů M. Mázlové, počumoval zase on. Roli topiče dostal Izaiášův kamarád, ležící na pryčně nad ním, Josef Dub. Pět měšťanů, kteří ve hře častují obecenstvo vtipnými glosami, měli hrát: Ferdinand Ciesler, Rozálie Uhdeová, Jakub Vaidiš, Sarah Markovská a syn pana Schlama Sebastián. Zkoušky, jak bylo rozhodnuto velením, odbývati se budou v malé šedé místnůstce, která pro tyto účely bude vyklizena a to do doby než bude postaveno jinými vězni improvizované jeviště ve větší, přiléhající místnosti. Tato původní zkušebna se pak snadno, z moci úřední, ale rukama herců, promění v hereckou šatnu a potřebné zákulisí. Skupinka čtrnácti lidí uzavřela se před světem do zkušebny, kterou Schlama nazýval (a ostatní to po něm velice rychle převzali) Nadějí. Byla to vskutku prapodivná naděje. Na zemi udusaná hlína, od země po stěnách vzlínala vlhkost. Člověk nevěděl, jestli se tady udusí z plísně nebo z rozvířeného prachu. Zatím co plíseň, ve své slušnosti, držela se alespoň v rozích, prach nestydatě doprovázel každý váš pohyb. Byl horší než bachaři, ti šli totiž za vámi, ale prach šel vždy s vámi usazujíce se v nosních dírkách, očích, uších a oblečení. Za nedlouho stal se nezbytnou součástí hereckého líčení, když vytvářel neodolatelně ušmudlanou pleť, a stejně tak neodmyslitelným společníkem, který vás všude doprovází. Byl jako pes, kterému nemusíte ani říkat, aby šel s vámi, jen se zvednete ze židle a on už je u vás. Na zdejší podmínky zvykli si všichni rychle až na dr. W. Hoška, který trpěl na plíce. I postarší pan Schlama nesnášel to nejlépe, avšak ten překuřoval prach mocným dýmem z cigaret, kterému od věznitelů nosíval F. Ciesler ve snaze nahradit doktora Hoška v jeho roli a to i přes to, že jeho nízký věk této roli neodpovídal. Sám Ciesler měl za to, že čím víc bude pan Schlama kouřit, tím víc se ještě doktorovi přitíží, on roli přeci jen na konec získá a vina nebude na něm, ale na panu Schlamovi a jeho cigaretové obscesi. Ciesler vůbec uvažoval logikou prosťáčka. Před válkou se živil čím se dalo, co nevydělal v jedné ze svých četných prací to si obstaral krádeží. Nedostatek intelektu však nahrazoval vždy usilovnou přičinlivostí. Schlama, usednuvši na režijní sesli, seznal, že je na čase, teď když všichni usedli k první čtené zkoušce, aby představil hlavního protagonistu. Tomuto teatrálnímu antré přikládal skutečně velikou důležitost a tak, jak měl ve zvyku (v soukromí nejednou žertem podotkl, že se tak naučil z biografu, když pozoroval pana Hitlera), opožďoval pomyslné první slovo, jímž by vyzradil jméno herce. Začal šátrat v kapsách kabátu, pak si ho rozepnul, přičemž mu na tělo dolehl mráz v místnosti přítomný, začal prohledávat kapsy u saka... Tu, geniálně pochopivši situaci, přiskočil k němu Ciesler a podal mu jednu ze svých vysomrovaných cigaret. Schlama si labužnicky olízl rty a jemně v nich cigaretu stisknul. Ciesler pak škrt zápalkou (dozajista taky vysomrovanou) o podrážku boty a Schlamovi zapálil. Už bylo natahování dost, usoudil Schlama a otevřel ústa... tu se ohlédl a viděl, že Ciesler vedle něj stále stojí s klasickým úsměvem. Otočil se zpět k hereckému osazenstvu a začal: „Nebudu to natahovat, jak víte, to nemám rád, počkám jen, než se pan Ferdinand usadí zpět na své místo...“ Ciesler se stále tupě usmíval a pohybem nikterak nereagoval na narážku řečníka. „...No sedněte si hochu, ať nám nevynesete spaní, stačí že ho vynášejí oficíři kdykoliv přijdou na ubikaci!“ Kdyby ovšem Schlama po těchto slovech nepoklepal Ferdíka po ramenu, tak by si rozhodně Ferdík sednout nešel. Dr. Hošek se přiklonil k paní Fochové a věda, že ona má podobné narážky ve své manýře maloměšťáka ráda, pronesl šeptem: „Je to vážně diagnostikovaný blb, milostivá, že ano?“ Na čež, aby slova zakryl, si odkašlal, což vyvolalo u něj řetězovou reakci dusivého kašle. „Tak, Ferdinand sedí, doktor si odkašlal a já snad už budu moci oznámit, kdo sehraje v našem kusu part největší.“ přesunul se ke dveřím do budoucího sálu a vzal za kliku. „Bude to...pan Roubíček!“, který celou dobu za dveřmi stál, jenom proto, aby Schlamovi udělal radost. A opět to byl Ferdinand, jemuž se v mysli, okamžitě při pohledu na malého přihrblého mužíčka vstupujícího do zkušebny, zrodila dotčená touha po jeho roli. Co je tohle za herce? Proč zrovna tenhle dědek má hrát první housle, a herec Ferdíkova formátu má jenom cinkat do trianglu?! Ciesler byl vskutku inteligence mdlé, zato ega a ješitnosti vysoké. Nikomu, vyjímaje pana Schlama,
nedocházelo v ten moment, že pan Roubíček je pro roli pana Kriega přímo předurčen. Schlama pak všem objasnil charaktery jejich postav a Izaiášovi už začalo docházet, proč volba padla zrovna na pana Roubíčka. Roubíček, venkovský to žid, od útlého dětství toužící státi se hercem. Na jeho herecké dráze ocitl se však záhy zátaras neprostupný, silnou konstitucí tělesnou oplývající. Byl to jeho otec, kdo nejen že v kolejišti osudu mu stál, ale též rukou svou přehodil výhybku života páně Roubíčkova. Otec, vždy jak tradice nejlépe praví, usiloval o předání svého živobytí do rukou jediné své ratolesti. V hereckém kumštu spatřoval kejkle furiantských budižkničemů. Synovi vždy kázal: „Víš-li, synu, proč ti darmojedi kočují z kraje do kraje? To proto, že jen co v jednom ukáží, co jsou, už ani v druhém je nechtějí a běda jim ukázali by se někde dvakráte, to sousedé, počestni svou prací, vyplatili by je bičem!“ Synovi tak nezbylo než se slzami zúrodňujícími jeho oči, pozorovat skrze okenní tabuli, jak povoz hereckého spolku klopýtá z vesnice. K tomu otec přidával i slova tato: „ Já tvrdě dřel a půjčoval, úrokem poctivým pak věřitele kasíroval, až ti lidé zdejší pochopili, že já jsem ten vyvolený, kdo nad jejich financemi v kampeličce stráž ochranou teď již drží. Zvolen byl jsem pokladníkem a až umru čest tomu postu budeš dělati i ty naším jménem.“ Roubíček mladší naděje v herecké své budoucí živobytí nikterak se nevzdával, tu náhle, ruka otcova, definitivou sobě vlastní, výhybku přediva přehodila. Mrtvolný ten úd, ve smrtelné křeči otcově, zpečetil dráhu mladému umu. Představenstvo kampeličky počalo hledat, a věru rychle našlo na otcovu mrtvou radu, kdo nebožtíka zastoupí u úředního stolu. Pan Roubíček se musel na chvíli vzdát svých snů. Až, teď, když kampeličku a nás ostatní spolkla bláznivá válka, dostal Roubíček možnost vrátit se do svého snového normálna. Izaiáš nevěděl tyhle zákulisní klepy z Roubíčkova života, jen pozoroval jeho vystupování. Kmet byl vždy vlídný, usměvavý a neztrácel optimismu. Ze všeho nejraději se smál židovským anekdotám a to i těm, které vymýšleli zlomyslní závistivci nebo neznalý prosťáčci. Vždy si vtip vyslechl, po pintě se chvíli odmlčel a pak se od srdce zasmál a když mu to nejeden rabín vytýkal, oponoval mu Roubíček tím, že proč by se nezasmál dobrému Spaßu, obzvlášť, když je mířený proti němu, tak kdo jiný má právo se mu co nejsrdečněji zasmát? -Tak to jsem vám, pořád ještě stručně, představil charaktery vystupujících postavPronesl pan Schlama a vyzval přísedící, aby se chopili svých scénářů a počali předčítat své repliky. Netrvalo dlouho a Junk svým popoháněním a nadávkami přiměl vězně k dokončení sálu. Ansámbl divadelní mohl se tedy přesunout od stolu na prkna. Syrové, neopracované dřevo, které uštědřovalo jako kopřiva třísky kdykoliv jste se ho dotkli. „Ještě, že nehrajeme nějakou antiku, kde by naše sličné nymfy běhaly bosky!“ se smíchem a kašlem prohlásil doktor Hošek, který byl především rád, že se dostal ze zaprášeného špajzu divadelního. Začal se cvičiti první obraz hry. Náměstíčko; měšťané uvádějí obecenstvo do děje při jejich kuloární debatě. Tu vyvolá průchod pana Kriega s chotí v pozadí. Měšťané 1 až 5 takto vše glosují: Jakub Vaidiš: „Vidíte ten pár, co známý je po celém městě?“ Rozálie Uhdeová: „Kdo by je viděti nemohl, vždyť jen se nesou...“ Sarah Markovská: „Kdo by o nich slyšeti nemohl, vždyť oni sebou samými k řečem bouří..“ Sebastián Schlama: „Jsou toho hned všechny uši plné, když pan Krieg s chotí vyjde si po obědě.“ Ferdinand Ciesler: „Sousedé drazí, přejme jim to štěstí, jež jim z mění plyne, neboť takové štěstí snadno uletí...“ Jakub Vaidiš: „Támhle za nimi spíš někdo letí...“ Rozálie Uhdeová: „Kdo by ho neznal, ten lítá vždy při zemi a to tím víc, čím méně se jí sukně paní Kriegové dotýká.“ Sarah Markovská: „Dobrý přítel toho rodu slavného to je, nikdo jiný o to méně sebou samým, pan Ditrich Bolt.“ Sebastian Schlama: „Div si nenatloukl nos a z pleše nesjel mu klobouk, jak se prudce sklání k zemi před svými přáteli.“ Ferdinand Ciesler: „Div, že spíš nezahučel rovnou pod sukni!“
Jakub: „Slešel jsem však, že pan Krieg, úspěšný to obchodník, rád každému po dukátku rozdá, on prý nemá hluboko do kapsy...“ Rozálie: „Za to Bolt, pro zlatý zub dědkovi na zem z huby vypadnutý, zlámal by si vaz...“ Sarah: „Nemluvte tak, milá paní! Je jen zkrátka šetrný, kdo dnes takým není?!“ Sebastian: „Věru doba je zlá, obzvláště pro ty, kdo nic nedělají!“ Ferdinand: „Krieg, jak pravils sousede před chvílí, prý za nic dá mi něco? Něco, co víc než něčím je? Něco, co světu vládne místo lidí?“ Jakub: „Věru, on totiž sám dukátům přímo vládne!“ Ferdinand: „Já tedy pokornou svou suplikou vymámím vše z jeho kapes!“ (načež se měšťan 5 vzdaluje k manželům Kriegovým do pozadí) Sebastina: „Dívejte se na něj, na filutu, jak on zlato z kapsy bere, a to ani nehraje na žebráckou flétnu!“ Sarah: „Věru, je to štědrý pán, ten Krieg, tomu musíme závidět i kdybychom sami nechtěli mít nic!“ V obrazu druhém ocitáme se v kuchyni, kde Sluha se Služebnou připravují večeři. Izaiáš: „Je věru štědrý, ten náš pán, že nad něj není. Skvostný, ten náš Krieg dobrotivý.“ Marie Strossmaierová: „Však paní naše milá, kdyby jenom mohla, nenechala by nám k jídlu než pomejí. Ona ráda šetří...“ Izaiáš: „Tuhle manýru, na to dám svůj holý krk i holou bradu, pochytila mezi milostnými verši od pana Ditricha.“ Marie: „Ten minule tě přes holeň majznul holý!“ Izaiáš: „Bodeť, neměl jsem se, já nehodný, při jeho odchodu tak málo klanět!“ Marie: „Ještě tě to bolí?“ Izaiáš: „Bolí mě spíš jeho slova, co našemu dobrodinci otravují sluch a z něho mozek.“ Marie: „Dnes zas Bolt přijde k hostině. Tak až bude odcházet, nezapomeň se poklonit a špičky bot mu políbit! Jinak zas na holeň hůl si sedne v onen čas.“ Izaiáš: „Kdybych nebyl sluhou choval by se jinak ke mně!“ Marie: „Jenže ty jím jsi!“ Izaiáš: „Jenže cožpak sluha není člověk?“ Marie: „Nikdo není člověk, lidé nejsou lidmi. Od doby, co je majetek, lidstvo za lidstvo se nemá. Původ člověka nahrazen byl původem z majetku. Když narodíš se jako pán, pak máš právo, když narodíš se jako sluha, máš povinnost!“ Izaiáš: „Tedy nemám nic! Nic, co by mě vskutku patřilo a já patřil tomu, nic než vzduch a v něm slova příkazů, co stejně zas o mě mají se jen odrazit, ale i ony patří pánům.“ Marie: „Tiše, páni přišli, a já nemám na stole!“ Izaiáš: „Au...To bude dnes zase veselá trachtace!“ Obraz třetí odehrává se při hostině. U stolu v jílu a hovoru tu sedí rodina Kriegova a Rodina Boltova. Sloužící je obletují a sklenky vínem dolévají. Bolt se šklebí nad svým pokrmem... Krieg/ Roubíček: „ Drahému příteli mému, snad nechutná pod mou střechou?“ Bolt/ Hošek: „V mém mase je více kostí než v tom vašem, příteli drahý, jinak ošklíbal byste se co vám svaly v ústech stačí.“ Krieg: „Vemte si tedy porci mou! Já spokojím se s kostmi. Živen jsem dobře, mě neubude.“ Hošek: „Ne, děkuji pěkně, vaše rozdávačnost vážně nezná mezí.“ Krieg: „Když mám, rozdává se snadno. A nemálo já dám i svému synu, až si vaši vezme dceru.“ Hošek: „Ni vy nebudete ošizen o věno, příteli.“ Krieg: „Jak mě můžete ošidit? Já si vaši nádhernou Barbaru vzít nechci a ani nemůžu. Vždyť to všechno, ať třpytit se to bude leskem zlata či ulehnout či usednout budou na to moci, dáváme do základu novomanželům. Právě na ně měli bychom myslet, právě je můžeme ošidit ve slavnostní jejich chvíle.“ Kriegová/ Fochová: „A jak se na sňatek tváří slečna Barbara?“ Barbara/Mázlová: „Nemohu se pýřit ni hněvem rudnout, když pan Otto ještě nehnul brvou. Pán ten skrání přenádherných zatím neřekl zda-li mě chce za svou.“
Fochová: „Však on, viď, můj synu, vyjádří se hned, ale tak, aby galantností romantického kavalíra jeho žádost opanovala vaše srdce na časy věčné do budoucna.“ Krieg: „Pan syn zkrátka čeká na vhodný moment, slečno Barbaro.“ Mázlová: „Vždyť já jen žertovala. Můj nastávající, pravda sic v soukromí, častuje mě lichotkami a slovíčky, která nemohou naznačovat nic jiného, než jeho čisté, láskyplné úmysly. Jsem děvče nezkušené, ale jeho bych si vybrala i kdybych byla kurtizánou za jediného svého mučitele citů.“ Hošek: „Jak to mluvíš, dcero? Kdes přišla na ty termíny?“ Mázlová: „Ve francouzské literatuře, papá.“ Krieg: „A pak, že jste nezkušená, vždyť vy máte načteno...“ Fochová: „A jak se patří na slušnou ženu, jen z knih získáváme poznatky o jiných mužích. Nemějte nám tedy za zlé, naši páni mužní, že toliko čteme o nedopřávaném... a nechtěném.“ Mázlová: „Váš syn, ten měl být diplomatem, on je výřečný, jak kdyby sám, sepsal celé archivy. Viď, Otto?“ Otto/ Soukal: „...Hmmm...“ V tom do jídelny vrazí topič, všecek umouněný. Hošek: „Co to má být, co to má znamenat?! Co vstupuje lůza mezi honoraci?! Jak vůbec může, ten smradlavý pohůnek, vstát od kotle a vystoupit do výšin salónů lepší společnosti?!“ Krieg: „Nechte toho, Bolte, zřejmě má něco naléhavě na srdci a i kdyby neměl, proč by nás nemohl přijíti pozdravit, nebylo by to od něj snad slušnější, než kdyby jen zůstal seděti u kotle a dělal, že není. Berte to tak, že vám projevuje nejvyšší čest. To už musí být, když topič vstane od kotle! Mluv, příteli, co se děje?“ Topič/ Josef Dub: „Zdravím vás všechny, vážení velkomožní. Pane můj, omlouvám se za tu hanu, že nehodný tu teď stojím, ale viděl jsem Hanu, kuchařku vaší, škvírkou od dveří z kotelny do sklepení pod domem jít...“ Krieg: „Na tom pranic není, šla nejspíše pro jídlo do chladné spíše, aby na další den si udělala strejčka.“ Dub: „Leda, že by vepřovou kýtu chtěla na šibeniční oprátce vytáhnout po schodech.“ Krieg: „Co to říkáš? Že ona nesla si oprátku sestoupivši do země?“ Dub: „Tak, můj pane!“ Krieg: „A šel jsi za ní?“ Dub: „Šel, ona proklouzla do jediné z těch kopek, jež má dveře na zámek. Tam klíčkem otočila a pak já v děsu běžel jsem z podzemí do vyšín, abych vám pověděl o tom běsu.“ Krieg: „Rychle, pojď můj drahý i ty sluho věrný, přidej se k nám, musíme rychle do sklepení, seč Hana se nám tam teď věší!“ Krieg, topič a sluha vybíhají z jídelny. Otto/ Soukal: „Zítra bude vepřová kýta k večeři?“ Mázlová: „Rodičové naši, nechte mě i Ottu na chvíli se vzdálit, myslím, že mi chce cosi sdělit.“ Fochová: „Jen jděte děti!“ Hošek: „A dlouho setrvejte opodál, já cosi musím probrati s paní Kriegovou.“ Mázlová: „Jdeme, Otto, chceš mi něco říct!“ Otto/ Soukal: „Já jsem ještě nedojedl...“ Mázlová: „Co našeho vztahu se týče, tak sis ještě ani nenaložil na talíř!“ Barbara vyvádí Ottu z místnosti. Fochová: (k služebné)„Odejděte, to víno nám tu nechte!“ Služebná odchází. Bolt se zvedne od stolu, přistoupí k paní Kriegové a měrou vrchovatou doleje ji sklenku. Hošek: „Má milovaná, jsme tu sami, alespoň na okamžik, jste jen mou.“ Fochová: „Vaší jsem více byla v neděli, když manžel opustil ložnici a kvůli práci dům i město.“ Hošek: „Jste světlem v temnotách mého života. Musím vás míti napořád!“ Fochová: „Mám však stále manžela!“ Hošek: „Nebude to dlouho trvat a já sprovodím ho ze světa. Budete mou! Společně pak odjedeme,
peněz máte dosti, uživíte krky nás obou.“ Fochová: „Věru plán to skvostný, jen při lásce naší, musíme býti opatrní!“ Hošek: „Tiše, někdo už po schodech se vrací!“ Bolt políbí paní Kriegovou a pak usedá zpět na své místo. Do místnosti se vrací delegace, však ochuzená o topiče, která byla ve sklepení. Krieg: „Ó, jak strašný pohled! Ó, jak strašné utrpení! Vzala si život, chuděra!“ Izaiáš: „Duše vzlétla vzhůru, tělo už tam jenom visí...“ Fochová: „Kde teď seženeme kuchařku? A co řeknou lidi?“ Obraz čtvrtý. V kuchyni. U stolu tu sedí sluha, pohrává si smutně s pomerančem (v podmínkách tábora musel pan Schlama režijně upravit na brambor). Přichází pan Krieg. Krieg: „Seďte! Nejsem tu jako pán, ale jako přítel na kus řeči. Věru divná věc, co se ve sklepení stala.“ Izaiáš: „Pane, mohu mluvit skutečně otevřeně?“ Krieg: „Jestli se ti nechce, já ti tedy upřímnost poroučím!“ Izaiáš: „Myslím, že viděla něco, co do hrobu si vzíti musela, bylo to však tak chtivé denního pravdy světla, že dralo se to na povrch, ona tak svůj odchod do temnat smrti musela uspíšit.“ Krieg: „Když musíš něco říct a přesto bojíš se to vyslovit, nabízí se otázka; proč a koho bojíš se, že bys tím mohl urazit. Zpravidla to musí býti někdo, kdo je mocnější než ty, nebo někdo, koho uraziti z čiré lásky k němu nechceš a nemůžeš.“ Izaiáš: „Sám jste si teď odpověděl.“ Krieg: „Kterou z těch možností?“ Izaiáš: „Myslím, že oběma, pane.“ Krieg: „Kdo byl tedy tím, koho v úctě měla a zároveň se ho bála?“ Izaiáš: „Věc se má tak, pane; podle toho co jsem o ní věděl a vy víte, že nebylo toho moc, neboť ona vážila každé slovo, jež opouštělo brány jejích úst...“ Krieg: „Jen proto bychom si ji měli vážit, takých na světě jak šafránu.“ Izaiáš: „Nejsem sice žena, jsem muž a tak jsem vůči vcítění se mnohdy cizí, však i tak přes rozum nikoliv cit, přes pouhé pozorování, bylo mi patrno, že na někoho si Hana myslí. Nikoho neměla, jen v myšlenkách s ním smilnila.“ Krieg: „Kdo byl však on?“ Izaiáš: „Věc se má tak, pane můj, že vy jste k nám až příliš dobrý, nikdy nedovolíte, abychom strádali a děvče, které sotva poznalo otce a se kterým osud sehrál tragickou sirotčí šarádu, snadno přilne k tomu...“ V tom do místnosti vchází Topič. Dub: „Chuděra je to, tedy byla, můj drahý příteli... Ó pán, omluvte mé chování, slova patřila sluhovi, vám se hluboce klaním.“ Krieg: „Jen i mě nazvi přítelem, já tě tak zvu též, teď přisedni, příteli, jak zdá se, máš téma shodné s naším!“ Dub: „Děkuji uctivě, pane.“ Krieg: „Jen pokračuj, příteli sluho...!“ Izaiáš: „Raději ne, příteli pane. Neměl jsem vůbec začínat, beztak jsou to choré výmysli nuzné mysli. K tomu co udělal, myslím, že stačil ten kámen původu, co jí celý život kolem krku tížil, ten neseme si všichni...“ Krieg: „Mluvíš o životu?“ Izaiáš: „O něčem, co jen dva z nás tří mají shodné, vy i kdybyste byl nuzným žebrákem, neměl byste to za všechny své vyžebrané almužny...“ Dub: „Já nikdy už nezapomenu na ten její výraz. Snad v jejím oku viděl jsem odraz, který donutil ji k tomu skoku.“ Krieg: „A co myslíš ty, že to bylo?“ Dub: „Láska, čest a úcta...“ Krieg: „To ji vedlo, co to však způsobilo?“ I Topič se odmlčí.
Krieg: „Tedy, přátelé, musím říci; jste jak dvě studně bezedné, i když do vás házím kamínky, nikdy však neslyším v odpověď šplouchnutí vody.“ Dub: „Jdu raději přiložit, noci jsou stále chladné a jen teplo vrací nás ve snech zpět do šťěstí.“ Topič odchází. Krieg: „A teď mi to dopovíš, když zas jen dva přátelé a dva páry očí zůstaly tu oba v shodném smutku?“ Izaiáš: „Neměl jsem začínat, slova jsou jen slova a nikoho už nespasí.“ Krieg: „Ona milovala topiče?! Proto jsi přestal, když on vešel? Proč se ho, ale bála? Žena nad mužem může míti moc, i když on je silák jak Herakles.“ Izaiáš: „Neřeknu už nic, nezlobte se, příteli, pane...“ Krieg: „Nezlobím. Snad mi to jednou povíš, měj se vesel i v tom zármutku čirého smutku.“ Pak nastal obraz milostný, kterak počestná slečna Barbora svádí Ottu Kriega. Ten však ze sebe vysouká sotva tři slova, jinak monolog si vede ona. V jedné větě nakupuje, v druhé prodá své rady draze, v třetí mísí lásku s blahobytem. Po tomto přišel obraz šestý, první, který zaváněl. Pan Schlama si o něm ovšem myslel, že vzbudí nadšený ohlas u oficírů tábora. Říkal: „Tohle malé intermezzo i Herr Junka přesvědčí, že smích je lékař na všechny rasy světa.“ Herci se toho obrazu ovšem báli (víc jim však naháněl strach ohlas z obrazu, který přijde později). Posuďte nyní sami; Obraz šestý odehrávající se opět na náměstíčku se známými tvářemi Měšťanů 1 až 5. Jakub Vaidiš: „Už jste, sousedé, slyšeli tu radostnou novinu?“ zbylí měšťané unizono: „Neslyšeli, povídej!“ Jakub: „Válka byla vyhlášena!“ zbylí měšťané unizono: „Komu?“ Rozálie Uhdeová: „Francouzům!“ Sarah Markovská: „Britům, budem topit pod ty jejich lodní kotle!“ Sebastián Schlama: „V Africe pozabíjíme ty negry a zřídíme tam zlaté doly!“ Ferdinand Ciesler: „Ne! Do Bohémie potáhnem v slávě válečné!“ Jakub: „Nikam, moji drazí, nikam nepotáhnou naše kroky!“ zbylí měšťané unizono: „Necháme válku vyhlášenou námi přijít k nám?“ Jakub: „Kdepak, nikdo k nám nepůjde. Válka už tu dávno je! Tisíc let tu bují spory, jak civilizace má ztlouci ty odporné stvůry!“ zbylí měšťané unizono: „Stvůry jaké?“ Jakub: „V lidské podobě a přesto nejsou lidmi. Bude to boj poslední. Boj o čistotu rasy! Boj o naši krev i naše čisté děti!“ zbylí měšťané unizono: „Koho máme kvůli nám, čistotě a našim dětem ztlouci?“ Jakub: „Špínu, chátru, vrahy! Zkrátka prosté židy. Každý netvor národa jmenuje se žid a pak má teprv křestní jméno!“ zbylí měšťané unizono: „Ať žije pogrom, ať se kosí hlavy! Ať vládne čistota naší rasy!“ Měšťané se hrnou v bouřlivém rozčilení pryč ze scény. Ferdinand: „Až téhle války národu, bude jistě zisk pro mou almaru!“ Mne si ruce a pokojně odchází. Nad touhle scénou svedla se již při čtení diskuse. Herectvo se bálo, že vyvolá to nevoli, že by se měla třeba i škrtnout. Pan Schlama, který měl nejen pro strach i pro humor uděláno, vysvětlil všem, že scéna se škrtnouti nedá, protože je podstatná pro děj. A navíc se v ní neříká nic, co by sami oficíři a jejich vůdce Adolf, neříkali. S tím tedy všichni museli souhlasit. Jediný Ferdík si přisadil: „Neměli bychom tedy raději sehrát něco jiného?“ „Ne! Průklepáky v kanceláři pro židy už došly!“ odvětil rázně s břitkostí sebeironickou Schlama a dodal s břitkostí posměvačnou a spikleneckou, že to bude dobrý vtip, když sami židé budou oficírům čisté rasy o té rase skládat básně. To je samo o sobě znesvěcení jejich árijských postojů, ale to jim nedojde. Budou se smát, vřískat, tleskat. To vám zaručuju! Obraz sedmý přinesl romantickou serenádu mezi Barbarou Boltovou a Ottou Kriegem,
tentokrát při nákupech ve městě. Tón zůstal stejný; udávala ho výřečnější Barbara. Otto sekundoval svoji natvrdlostí a situace dováděl skrze své stručné příspěvky k pointám. V půlce tohoto obrazu se ovšem tón na pokyn Barbařin změnil. Začala nenápadně a zlehka, jak mají to naivní děvy vrozeno pod kůží, o přítomnosti židovského služebnictva v Kriegově domě. Že si prý dobře všimla, jak některé pokrmy jsou zvláštně servírovány a pokud dojde na vepřové, tak je vždy neskutečně odbyté a nemá chuť. Z čehož vyvozovala, že kuchařka, i když ho musí uvařit, odmítá ho ochutnat a tudíž je jasná židovka. V lehkém pomlouvačném tónu s vtipnými reakcemi Otty nese se obraz sedmý až do konce. Obraz osmý. V pracovně pana Kriega. Do místnosti vchází Otto Krieg a promlouvá k otci. Krieg: „Vítej, synu, jsi-li poslem dobrých zpráv tak si sedni, na ty je vždy čas, neseš všakli zprávy zlé, řekni je rychle, jen tak dají se snadno strávit.“ Otto/ Soukal: „Otče, já chci promluvit ve vážnosti své s vážností vaší.“ Krieg: „Buď požehnán, můj synu, ty ses dal na mluvení! Co s maminkou jsme se na to načekali!“ Otto/ Soukal: „Otče, v domě máme nepřátele státu a vepřových kýt!“ Krieg: „Dej rámec svým slovům, takhle nevím nic!“ Otto/ Soukal: „V domě, otče, máme vepřové kýty a státy nepřátelů!“ Krieg: „Vrať se raději k původnímu tvaru!“ Otto/ Soukal: „Nechtějí vařit vepřové!“ Krieg: „Zrovna v sobotu jsme ho měli, bylo od pátku, ale žaludku přišlo v hod.“ Otto/ Soukal: „Nechtějí, ale uvaří, ovšem neochutnají. Nevšim jste si, že nemá chuť?!“ Krieg: „Já chuť nemám nijak vytříbenou...“ Otto/ Soukal: „A proč v sobotu byly zbytky od páteční tabule? Kdo v sobotu nesmí dělat, kdo v sobotu se musí jen na zádech převalovat?“ Krieg: „No kdo?“ Otto/ Soukal: „No oni, přece!“ Krieg: „A oni jsou kdo?“ Otto/ Soukal: „Nepřátele státu, to jsem vám již řekl prve.“ Krieg: „Morcek, mluv, když už jednou mluvíš, tak aby smysl slova dávala! A hlavně zkus myslet, když mluvíš, kluku jeden!“ Otto/ Soukal: „Máme v domě krysy! Máme v domě ŽIDY!“ Obraz devátý. Sluha, služebná a topič stojí u okna v jídelně domu Kriegových. Zvenčí se ozývají hlasy davu, které vykřikují všemožné antisemitské nadávky a především je nejvíce slyšet hlas skandující většiny: „VYDEJTE NÁM JE!“ Do jídelny vchází pan Krieg. Krieg: „Co se to děje? Co jsem udělal svým sousedům, že mi teď chtějí zbořit dům?“ Izaiáš: „Máte tady nás, náš pane!“ Krieg: „Mám vás tu již léta a rozhodně jsem nezpozoroval, že každý den by se pod mými okny zhrocovaly bouřné davy!“ Marie: „Také nebyl každý den servírován jako předkrm, hlavní chod, dezert a k večeři pak zbytky od oběda, tenhle nový pogrom!“ Izaiáš: „Máte tady nás, náš pane, máte židy ve svém domě!“ Dub: „Tak je to! Všichni zanedlouho budeme vyset vedle kuchařky Hany!“ Krieg: „Doznali se! To vám taky patří, chátro, co o soboty nechce vepřovím hostit moje hosty!“ Izaiáš: „Říkali jsme vám, že i kdybyste chtěl, nikdy si nekoupíte kámen, který kolem krku stahu je nás do bezedného hrobu!“ Krieg: „Kámen kolem krku vám dát doopravdy a do studny s vámi mrštit!“ Marie: „Nikomu jsme nic neudělali, jenom jsme se narodili...“ Do místnosti přímo vtrhnou Otto Krieg s paní Kriegovou. Otto/ Soukal: „Tady je máme! VYDEJTE NÁM JE!“ Fochová: „Muži, nebraňte spravedlnosti davu, jinak se obrátí vůči nám, nevinným, co nic nevěděli!“ Krieg: „Ničemu nebráním, vpuste sem tu městskou lůzu, ať rozsápe ty... ty nebožáky! My nic
nevěděli! My nic nevěděli?“ Marie: „Že jste nic nevěděli? A jakou suplikou že jsem vás to prosila?! Pane, jsem židovka, můžete mi i tak dát práci? Tak jsem tehdy mluvila!“ Izaiáš: „Byl jste věru jediný, který nijak nereagoval, když jsme vám řekli, ne kdo, ale co jsme, spíš čím máme být...“ Dub: „Jediný, to zdálo se nám ještě včera, kdo soudit podle člověka a jeho umu, ne podle řečí, ráčil nás!“ Marie: „Věděl jste, věděli jste to vy všichni, že my tři, tehdy ještě čtyři, jsme prostí židi!“ Dub: „To jste vážně jenom pokrytec, co tehdy tváří se tak a dnes zas onak, to podle počasí, co buben doby vybubnovává na blánu nešťastných dějin?“ Marie: „Je mi vás líto pane. Nepláču kvůli naší smrti, pláču kvůli vašemu životu...“ Izaiáš: „Přátelé, židi, pojďme, raději pod sekerou davu skonat, než žít vedle pokrytce! Krieg: „Nikam!“ Dub: „Chcete nás zabít sám, tak prosím, my bránit se už nebudem!“ Krieg: „Včera chtěl jsem, abychom do přátel si nadávali a dnes obracím jak plechový kohout, co na věži ukazuje směr větru. Dnes bych vás měl tedy, podle větrného davu, žádat, abychom si popřávali s oslovením vrahu... Ne! Na chvíli mě bouře strhla, teď mám zas svůj směr. Pocítil jsem chuť zrady sebe sama, to je horší než trest smrti, když navrátíte se od sebezrady k sobě samým. Ten trest ponesu si s sebou, toho už mě nikdo nezbaví. Vám se můžu omluviti jenom slovem a činem dokázat svůj návrat. Ať panty vrat prolomí malověrný dav, já vás nevydám ni peklu, ni davu, ni zlému času. Zvěte mě přítelem. O to vás teď žádám.“ Fochová: „Zbláznil si se, muži?! Na kolenou židy prosit a ještě je v domě hostit?!“ Otto/ Soukal: „U mě nejsi mužem, když plazíš se před tím židem!“ Krieg: „Ty nejsi mužem vůbec! Mluvit neumíš. Ty promluvíš, jen když jde o žvanec nebo o mord nevinných. Neumíš se postavit statným tělem za duše, co svaly nemohou se bránit!“ Otto/ Soukal: „...O...o...otče...“ Krieg: „Buď zticha, bylo lepší, když jsme nevěděli, že umíš mluvit!“ Fochová: „Nemluvte tak s mým synem a přestaňte se pachtovat s tím svinstvem!“ Krieg: „On je synem svinstva a vy přestaňte se pachtovat s tou vražednou myšlenkou!“ Izaiáš: „Přestaňte se, paní moje, hlavně pachtovat s tím pelešnictvím cizoložných dam. Cizoložnice je jenom předstupněm vražedkyně...“ Otto/ Soukal: „Zavři tu svou mordu, pse! Na mou matku nemáš právo se z toho svého pohledu čtyřech nohou a vrtícího ocasu ani podívat!“ Dub: „Do kotle jsem házel léta dubová polena, žádné nebylo tak duté, co vaše dubová hlava. Ještě slovo, milý pane, a udělám z vás dva malé chlapce a potom, bude-li to třeba, rozšlapu vás na batolata!“ Fochová: „Vida, židovský plevel už vystrkuje svoje úponky. Chce se plazit, parazit, po hrdém kmeni čistomízného stromu!“ Izaiáš: „To jste nevyčetla z knih pro sešlé dámy, to jste spíš četla někde na letáku tam u brány, kde prodejné stojí dámy!“ Otto/ Soukal: „Zavři toho svého psa, mordo! Na mé právo se nebudeš oháněti mou matkou...!“ Krieg: „Je to dobré, nic se nezměnilo, ze synáčka vyprchává zlé moudro...“ Fochová: „Změnilo se vše! Zabijete takhle celou svou počestnou rodinu!“ Krieg: „Rodinou jsou pro mě víc tihle židé!“ Marie: „Vy zabíjíte svoji počestnost s panem Boltem už hodnou dobu!“ Krieg: „Cos to řekla, dcero moje?“ Marie: „Pán byl na nás vždycky hodný, nechtěli jsme ho nikdy ponížit ni mu slovem ublížit, teď však, zdá se, nadešel čas pravdy, kdy vykládají se tu na stůl karty. Vyložím tedy trumf, co jsme skrývali, my nikdy totiž vyhrát nechtěli. Vaše žena, milost pane, ve vašem domě, ve vašem loži, na vašich duchnách pojímá cizího muže! Nepřítel v příteli se skrývá, musí ho tedy odhalit přítel v nepříteli skrytý. Vaše žena smilní s Boltem!“ Krieg: „Je to pravda, ženo moje?“
Fochová: „K čemu je muž, když je k ničemu než k smíchu všem. Vaše milost spravedlivá s dobrotou množila vám majetek, tak proč bych neporodila vám syna. Proč bych se netvářila, že co vidíte vy vidím já, i když vy vídíte nebohého mrzáka, který žebrá a já vidím kousek masa, co smrdí na schodech do kostela! Proč bych nehrála roli manželky? Hlavně když sypou se mi z vaší kapsy vždycky jenom zlaťáky. Za vaše peníze můžu si dovolit mít milence. Ne jednoho ne dva. Celé zástupy. Nevidíte nic! Vidíte ženu, která se na vás směje a potřebuje peníze na udržení domácího štěstí. Sundejte si svoje brýle, tu náhle uvidíte ženu, co svírá kudlu za zády a nejradši by vám ji bodla mezi lopatky... To by se ovšem přestaly sypat zlaťáky...“ Krieg: „Ty nedostaneš nic! Táhni i s tím svým plodem za přítelem Boltem. Jeho dcera vezme si jeho syna, její tchýně bude její macechou, jejich děti budou míti babičku i dědečka hezky pěkně v jednom! Běž, běžte oba, běžte prosit Bolta!“ Fochová: „Válka proti židům a proti panu Kriegovi právě započala!“ Paní Kriegová, odtahujíce nechápajícího Ottu, opouští místnost v hněvu. Krieg se rozpláče a padne na kolena. Marie: „Jak okamžik a slova dokáží změnit běh dějin jednoho člověka. Má to všechno člověk zapotřebí?“ Fraška se blíží do finále. Ještě čtyři obrazy a bude šmitec. Jestliže některý z předešlých obrazů přiváděl herectvo do obav nejen z neúspěchu, počkejte co přijde, až rozehrají se poslední takty finálního partu... -Neměli jste to vůbec začít číst, neměli jste začít hrát, neměli jste začít žít a chápat o čem život je, jestli že se vám to nelíbí!- to alespoň říkal pan Schlama, ten moudrý žid... Skvělé kulisy, zhotovené prostě, připomínaly ze své nouze z ctnosti velké avantgardní stavby jevištní, jaké před válkou začali vznikat na scénách experimentálních divadel. O jejich navržení a výrobu postaral se pan Strauss, veliký konstruktér melodických celků architektury kulis divadelních. Hudební křivky jeho výtvorů okouzlovaly již před válkou bohatě otevřené mysli, teď měli se snad naposledy zaskvět v té největší chudobě bytí. Vše bylo plně funkční, jednoduše změnitelné rychlou přestavbou a přesto přesně vystihující dané dějiště. Vše bylo v náznaku, který divákovi vnutit neodbytně představu, kterou autor chtěl. Pan Schlama k tomu rád říkal: „Jestli se nějaká malá duše reálně nenaštve realitou děje, tak se rozohní nad nerealistickou scénou reality prostoru. Oni totiž Árijci milují realistické ztvárnění i sebevětší fikce! Co na tom, že je to lež, hlavně když je namalovaná a vystavěná skutečně.“ Přišel pomalu den na sklonku jara, kdy premiéra slavnostní neslavného teátru měla představit svou krásu obklopena hnusem ubohosti. Herci byli notně nervózní, jak bývá tomu od prosťáčka bez talentu z horní dolní k mistrovi z divadel národních. Opona nebyla. Diváci tedy od příchodu viděli otevřené jeviště, zahalené tmou. Zajímavostí bylo, že herci v těch stínech už čekali připravení na pozicích. Nemohli se ani pohnout, jen stáli a snažili se zatím býti nevidění. Pan Schlama měl totiž režijní záměr, aby vše působilo jako hudební strojek z matějské pouti, vše se rozcinká a rozehraje, až když hodíte flašinetářovi minci. Do té doby to vidíte, ale je to pro vás mrtvé, až když se to rozehraje, ožije to. V předních řadách seděli prominentnější oficíři z kanceláří, kteří chtěli dobře vidět na der židovský Spaß, který, jak doufali, sám sebe vyšplouchne. Pak byla řada nuceně volná, nikým neobsazená (záhy pochopíte proč). Do řady třetí a výše usedli obyvatelé lágru židovského původu. Předposlední řada byla opět nuceně volná (už vám asi došlo proč). V řadě poslední seděli oficíři, jinak mlátící vše živé, kteří přišli se podívat, jak Spiel hrají jejich milovaní svěřenci. Na nejkrajnější místo v posledku usedl Junk s myšlenkou: Jude+Das Schauspiel=der Spaß / Jude+Das Schauspiel - leitenden Offizier in den ersten Platz = HaHaHa (kann ich)? Místo se pro Junka stalo osudným. Byl hlasitě vybrán panem Schalmem, aby od něj převzal svíčku a přistoupil k pódiu. Junk odmítal. Nicméně hlasité povzbuzování leitenden Offizier (kteří
to považovali za ohromnou legraci) z první řady, Junka nakonec přimělo Schlamovi svíčku z ruky přímo vytrhnout. Stojí před pódiem a tupě zírá s výrazem podrážděného hrocha. Pan Schlama prosí ho, aby přiložil oheň svíčky na hranu pódia. Junk nasaje vzduch do nozder a už už by si odpliv... jenže ti leitenden Offizier... Přikládá tedy svíčku. Na hraně pódia vypukne oheň. Rychle se žena kupředu a zachvacuje celou délku forbíny. To vzplál černý prach. Oheň dohořívá, zůstává po něm však deset od sebe pravidelně rozmístěných malých světelných bodů, které jsou odstíněny zrcátky směrem na jeviště. Pan Schlama, znalý barokního principu divadelního svícení, totiž takto teatrálně a zároveň symbolicky nechal Junak zapálit svíčky, improvizované to svícení lágrového principu divadelního svícení. Junk si sedá a v hlavě má myšlenku: Jude+Das Schauspiel= Ich muss Jude ermorden! Tak začalo to! Už se nedá nic vrátit zpátky. Teď teprve člověk chápe, jak riskoval, když házel flašinetářovi minci a jak flašinetář riskuje, když točí klikou. Člověk musí v tu chvíli už jen poslouchat a flašinetář musí už jen točit. Člověku se hudba ale nemusí líbit a flašinetář může snadno zemřít. Vše se odehrává zdárně. Jak se nazkoušelo, tak se hraje. Židé přemýšlejí, proč se zrovna tohle hraje, oficíři hlaholí smíchem, to jak chytají se na lep genialitě vypočítavého intelektu páně Schlamova. Tím víc židé přemýšlejí, proč tu zrovna oni sedí. Při obrazu devátém židům v obecenstvu svítá jiskřiča naděje na malinké dortové svíčce vzdoru cizích za ně samé. Oficíři se stále baví dobře. Smějí se a pokřikují ve veselém ryku na Kriega. Tady se mohou projevit, tady mohou křičet: „ Du bist weiß Jude!“ a při tom se smát a smát se tomu (na veřejnosti se to jinak musí vyslovovat s odporem), tady je jejich nadřízení neslyší (jsou přeci v koncentráku; tady není nikdy slyšet nic). Ozývají se z první řady i ironické glosy: „Židi, teď máte naději!“ Židovské obecenstvo už jen přemýšlí nad tím, proč vůbec přemýšlí nad něčím... Obraz desátý. Náměstíčko s Měšťany 1 až 5. Jakub Vaidiš: „Sousedé, ulice našeho města věru přenádherně vyčistili jsme od morové nákazy.“ zbylí měšťané unizono: „Věru, tak jsme učinili!“ Rozálie Uhdeová: „Jen tři zbylé nádory v těle města ještě zůstali...“ zbylí měšťané unizono: „Žel, tak tomu je!“ Sarah Markovská: „A čtvrtý z orgánu se změnil na něj, bílý nádor města vtělil se mezi naše cihly!“ zbylí měšťané unizono: „Zrádce, z člověka sám sebe změnil na jed!“ Sebastian Schlama: „Dlouho tomu tak nebude! Všechny nádory krásy naší sprovodíme ze světa!“ zbylí měšťané unizono: „To učiníme, to přísaháme!“ Ferdinand Ciesler: „Vůči bílému jedu postavila se i jeho dřívější rodina, ona nechce s ním mít nic, co by i ji sprovodilo ze světa.“ zbylí měšťané unizono: „Divit se jim nemůžem, v ochranu nejlepšího z nás, ctěného pana Bolta, uchýlili svoje nebohé hlavy. On jim pomůže a oni pomohou nám a všichni společně zbavíme se nemoci národů!“ Jakub Vaidiš: „Hle, támhle kráčí prorok moudrý, co otci kázal pravdu svatou, Otto Bolt, i jméno převzal od své krásné, chytré, mladé choti, aby za otce mohl míti nejlepšího z nás a ne bílý jed Kriega zrádce!“ zbylí měšťané unizono: „ Pár nad páry moudrý, buďte zdrávi, naši milí!“ Otto Bolt: „Zdrávi budem rádi“ zbylí měšťané unizono: „Vzorem jste pro nás čestné lidi!“ Rozálie: „Jak slečna ráčit má skvělé šaty.“ Sarah: „Ty šil, pravý mistr krejčí, do nich vetkal moudrost naší.“ Sebastian: „Mladý Bolt, za kmotra musí jíti synovi mého švagra, to bude čest pro náš rod, vzdáme mu hold.“ Ferdinand: „Vaše hodinky, pane Bolt, jsou skvostem. Ty musel sám hodinář národů dávat dohormady, když byl vaším hostem.“ zbylí měšťané unizono: „Je to pár nad páry, hostí nejvěhlasnější hlavy naší čisté rasy. V ústě vás máme, mladí manželé, nechť jste vzorem pro naše děti až navzájem se budou
bráti!“ Barbara Boltová: „ My děkujem vám, sousedé vzácní. Žehnáme vám, ve zbrani bratři!“ zbylí měšťané unizono: „Ó, Né! Dík patří vám, jste vzorem našich ulic, podle vás by se měl stavět chrám!“ Jakub: „A co váš zavržený, právem tedy, otec v domě zapečetěném páskou morové rány?“ Otto Bolt: „Ať shnije! Oni, ti noví jeho druzi, sami zabijí ho a sní! Jeho tělo opečou si na rožni, z něj v nouzi udělají macesy! Patří mu to, ať shnije v hlouposti!“ zbylí měšťané unizono: „Říkáme to celou dobu; jste moudrým hlasatelem pravdy davu!“ Rozálie: „A co vaše nová matka, starší paní Boltová už nyní, co spojila svůj život s otcem vaším?“ Barbora Boltová: „Má nová nejdražší ta máti, matka mého muže matkou i mou se nyní stala, co víc mohu si přát, než mít oba nové Bolty v domě Boltů, který dám jim poprávu co zasluhují; čest, úctu, rasu!“ zbylí měšťané unizono: „Říkáme to celou dobu, jste neštědřejší ze všech rodů!“ Otto Bolt: „Sousedé, dám vám hádanku; když na ostrově pustém bude jenom bratr se sestrou a pak žid, který z nich by se měl s ní zkřížit, aby zalidnili ostrov?“ zbylí měšťané unizono: „Kdo, řekni, proroku?!“ Otto Bolt: „BRATR! Kdo jiný?! Čistota krve musí vládnout světu! Žid se míň než zvíře a zvíře s člověkem se zkřížit nesmí! Jedině bratr její může sestru svojí za rodičku svých dětí pojmout, jen tak, budou se rodit čistí, zdraví lidí! Jen když bratr se sestrou se smísí, je jistota, že jejich potomstvo bude z krve čistě čisté, v požehnání noci křišťálové, v aktu milostném zrozené!“ Měštané padnou před Ottou Boltem na kolena. zbylí měšťané unizono: „Veď nás, otče národů čisté krve! Tvá slova jsou víc než pravdou, jsou to slova proroka pravých bohů našeho národa!“ Máte pocit, že už vážně přituhuje? Oficíři zatím baví se stále skvěle. Židé už dívají se jenom do země. Máte strach, co z té frašky vzejde za tragédii? Strach mají lidé rádi, když zůstává na jevišti. Slyšte co přichází nyní: Obraz jedenáctý. Kuchyně v domě pana Kriega. Vše je silně zbídačené a poznamenané chudobou. Postavy jsou oděny do ušmudlaného oblečení z denního lopocení za smítkem chleba. V kuchyňském krbu plápolá slabý ohýnek. Na podlaze pod ošuntělými dekami leží spící Topič a Sluha a dumající Služebná. Na rozebrané lavici, z níž valná část už prošla krbem, sedí pan Krieg. Služebná si ho všimne. Marie: „Proč sedíte, velký pane, v samotě tak zmenšen v sobě?“ Krieg: „Má drahá, velkým nejsem, jsem nejmenším z malých. Kdybych byl gigantem nade všemi, nezpronevěřil bych se sám sobě a vzdoroval zdárně zlu, co ovládá lidská srdce.“ Marie: „Velikost duše není vždy spojena s její stálostí. I gigant může být chvíli pochybovačný, jak jinak našel by cestu k velikosti než skrze pochyby. Velikost činů se pak nesoudí podle počtu uřezaných hlav, ale podle význam, který má. Když jste kazatelem světa a celý svět opředete blažeností je to to samé, jako když jste kazatelem tří. Ty tři jste blažeností své přízně obdařil. Pokud věříte těm třem a oni věří vám, jsou pro vás oni světem. Ti, kdo vám nerozumějí, pokud vám na nich nezáleží, pro vás mohou býti jenom okolními planetami, kde náš svět už není.“ Krieg: „Mě však i na těch sousedních planetách záleží. A hlavně se jich skrze vlastní duši ptám; co jsem udělal Marsu, že se mě zřekl, co jsem provedl Venuši, že mě ve své horkosti podvedla?“ Marie: „Pane, musím vám něco říci. Kuchařka Hana vás milovala. Proto musela se oběsit. Viděla na své vlastní čarokrásné oči, jak smilní vaše zákonná žena s cizím chlípníkem. Věděla, že vám to nemůže říci, nechtěla vám ublížit, až tak vás ta chuděra milovala. Nepotřebovala pochopit, že si ji nikdy nebudete moci vzít, byla židovka. Co měla dělat? Jak mohla při své čisté lásce žíti s vědomím, že její milovaný je tajně zraňován, že o život se mu usiluje a
přitom mu nic nesmět říct?! Kdyby žila o den déle, musela by vykřiknout; 'Miluji vás, pane! Vaše žena vás podvádí, ví to celé město, jen vám zůstává to skryté, protože v očích máte slepotu dobroty. Když vy, miloval byste mě, nemůžu si váz vzít, protože bych vás tím zabila.' Tak zabila radši sebe, ta nešťastnice, ta oběť lásky.“ Krieg: „Tak dozvěděl jsem se to později od vlastní ženy. A teď mohl bych si ji ve svém ponížení klidně i vzít. Jak zvláštně hraje si s námi někdy osud, jak zvláštně okolní planety Země, určují nám sudbu.“ Marie: „Přestaňte tam mrznout a pojďte si mezi nás už lehnout! Těla čtyř zahřejí se lépe než tělo v osamocení.“ Krieg uléhá mezi ostatní spáče. Na chvíli je ticho. Pak se ze snu ozve hlas Sluhy. Izaiáš: „Moje milá, miluješ mě? Já tebe ano. Vedle tebe každý den svého života trávím, chtěl bych vedle tebe spočinout i v hrobě.“ Marie: „Chudák, ze sna mluví.“ Izaiáš: „Miluješ mě? Řekni mi to teď, když stojíme v ráji pod stromem poznání. Miluješ mě?“ Marie: „Miluji tě, vždy jsem tě milovala. Proč nikdy jsme si to v bdění neřekli. Noc je mocná čarodějka, ona je nejpravdivějším lhářem života, protože dává spánek a v něm se rodí sen.“ Marie se zvedne ze svého místa a ulehne vedle Izaiáše. Tak fikce tragického toho partu, přinesla reálné uspokojení Izaiášovi, milovníkovi z nejplatoničtějších krásné Marie. Obraz dvanáctý. Tatáž noc. Pracovna pana Kriega. Potichu se otvírají dveře. Do šera vstupují dvě postavy. Cosi hledají po místnosti. Až jedna z nich nedopatřením převrhne svíce. Ten padá na zem. Ozve se ostrý hluk. Fochová/ Boltová: „Nemehlo, vzbudíš celé město!“ Hošek/ Bolt: „ Už jsi to našla? Zítra odplouvá loď do Afriky a my nemáme zač koupit lodní lístky!“ Boltová: „ Někde to tu musí být! Afrika už volá, jen zlato v kapse mít!“ Bolt: „Máme leda holou řiť, ač mluví se o nás jak o králích. Ze slov lidu není člověk živ.“ Boltová: „Nikdys neměl víc než kostelní myš. Za to já si žila jako krysa v sýrárně! A teď s tebou mám leda houno!“ Bolt: „Věděla si od koho ke komu odcházíš. Od začátku byl tohle náš plán. Ukrást prachy a frnknout do Afriky!“ Rozráží se dveře pracovny. Vchází pan Krieg s věrnými. Krieg: „Vida, teď promlouvají vaše jazyky mateřskou svou řečí. Teď už si nikdo nehraje na Monsieur a Mademoiselle. Je čas pravdy!“ Boltová: „Táhni, pse! Přišla jsem si pro to, co mi patří!“ Bolt: „Jsem tu, pro to, co je mé!“ Boltová: „Tvá je leda sláma, co ti z bot tak nápadně čouhá! Prachy jsou moje, tak mi je naval, ty bílý žide!“ Krieg: „Vidíte ty ubožáky? Mamon jim zachvátil jejich hlavy. S židem se rozvésti nemusíš, žid není, a bílí žid je na tom ještě hůř, takže tahle dáma, se mnou se rozvésti nedala a přesto do kostela, k oltáři a do pelechu krys skočila. My jsme možná nuzní, možná bez práva, ale lepší býti nicotností pro druhé než nechat si jí vládnout!“ Boltová: „Nač ta slova dlouhosáhlá? Bolte, vem tenhle teátr zkrátka!“ Bolt vytahuje pistoli a namíří ji na Kriega. Bolt: „Naval prachy, dej sem zlato, nebo dám ti do břicha olovo!“ Sluha se postaví před Kriega. Izaiáš: „Olovo příliš tíží slušné lidi, hlavně když zlosyn, co je jím obtěžkaný, chce se ho snadně zbavit!“ Topič se postaví před Izaiáše stojícího před Kriegem. Dub: „Přes jednoho do druhého kule snadno proletí. Přes dva do třetího má už cestu horší!“ Služebná se postaví před Topiče, stojícího před Sluhou, který stojí před Kriegem.
Marie: „Říkáte, že židovské tělo k ničemu prý je. Ať je tedy dobrým hrobem-domovem pro červy. Já tedy zemřu ráda první!“ (V tu chvíli ozývají se reakční hlasy z pléna oficírského, hlasitě v pominutí veselostí provolávajíce, že to tedy těžko, že její tělo bude spáleno! Protože i červy se štítí do něj nalézt!) Boltová: „Židi nám tu hrají tragédii! Dali jste se ze šílenství hladu na hereckou dráhu?“ Krieg, stojící za Sluhou, stojícím za Topičem, který stojí za Služebnou, vystoupí z řady a předstoupí před Služebnou. Krieg: „Není tady třeba velkých gest, ať ten, co pro vás je na půl cesty mezi člověkem a židem, slouží jako první křižovatka pro kule smrti, pro kule duševní svobody!“ Sluha, stojící za Topičem, stojícím za Služebnou, která stojí za Kriegem, vystoupí z řady a předstoupí před Kriega. Izaiáš: „Když se tady o křižovatkách mluví, já těm kulím jako první spletu hlavy!“ Topič, stojící za Služebnou, stojící za Kriegem, který stojí za Sluhou, vystoupí z řady a předstoupí před Sluhu. Dub: „Já jsem zde těla nejurostlejšího, na mě se kule unaví a na tvém, příteli, snadněji pak zabloudí!“ Služebná, stojící za Kriegem, stojícím za Sluhou, který stojí za Topičem, vystoupí z řady a předstoupí před Topiče. Marie: „Já jsem zase žena. Všichni vědí, že nikdo na světě jiný, nedokáže kule, byť jsou z olova, zmást a vyvést z míry nežli to dokáže žena.“ (V tu chvíli ozývají se roztoužené hlasy z pléna mužů z oficírské kasty, hlasitě v pominutí touhou vřískajíce, že to jí rádi věří, že její tělo zmátlo by i jim kulovité, pleší blízkající hlavy) -Jak snadno ti páni života zapomínájí kam patří, co káží, jen když vidí ženské tělo už zas věří jen na to jednoBoltová: „Ne, nic nehrají! Oni se zcela prostě jenom dočista zbláznili! To je tedy fraška!“ Krieg, stojící za Sluhou, stojícím za Topičem, který stojí za Služebnou, vystoupí z řady a předstoupí před Služebnou. Krieg: „Jsem tu já nejstarším, i přítel Bolt je mladším, kosti mám zkamenělé, v mozku nežli piliny. O kámen olovo se roztříští, v pilinách si ustele. Nikdo nebude tu muset zmírat na otravu olovem, jen já si ho budu z útrob muset sbírat. Leda, že našla by se Léda, které by se starce nad hrobem zželelo a sama na jeho místo položila svoje tělo!“ Krieg otáčí hlavu na Boltovou, tu v rychlosti zpět na Bolta. Ten na něj v těsnosti, že mezi ně nevejde se dalšího pro olovo krmiva, namíří Browninga. Krieg: „BAF!“ Bolt se leká a upouští pistoli. Sluha ji rychle sbírá a už míří na Boltovou a Bolta. Krieg: „Vy chcete peníze, my chceme život ve svobodě!“ Sahá za obraz a vytahuje měšec plný zlata. Krieg: „Tak si to vemte! Já, ježto jsem hrdý, bílý žid, nemohu si nikde nic už koupit a tak to mu je i u mých druhů. Byť platíš zlatem, nikdo jej od tebe nechce, také zlato ceny nemá. Všihni počkají až usneš a pak vezmou si ho sami, tehdy nočním kouzlem zlata opět ceny nabývá. A tak se svět teď točí...“ Boltová a Bolt vytrhávají zlato Kriegovi z rukou. Prchají pryč. Boltová: „To je moje, nesahej na to!“ Bolt: „Poctivě jsem si to ukrad, zrovna jako ty, právem tedy půle z toho lupu patří mi!“ Krieg se otočí na své nejmilejší. Krieg: „Pro vás zlata nemám, bylo by vám k ničemu a k tomu k vzteku. Pro vás mám něco víc.“ Sundá obraz ze zdi. Krieg: „Ten obraz je nad obrazy. Od rámu osvoboďte jeho barvy, srolujte ho, pod sukni zašijte. Z
města v hávu noci ve škrabošce přestrojení prchněte a prodejte jej, kde bláznivost nevládne lidem. Mlčte, nelučte se. Jenom jděte a buďte šťastni, pokud to někde jde.“ Kriegovi poslední přátelé, které kdy měl, ho opouštějí. (Oficíři se přestávají smát. Sem tam uchechtne se jen nějaký ten větší blbeček. Junk si odplivává na zem. Je ticho, všichni jsou totiž v podivném divadelním šoku. Židé raději dělají, že nejsou přítomni očekávajíce hněv zachvacující všechno židovské kolem.) Je tu finále. Všichni jste v napětí, že? Jak dopadne fraška a jak dopadne fraška kolem téhle frašky? Obraz třináctý. Jídelna domu Kriegů. Krieg vchází na scénu v ruce maje provaz se smyčkou posledního rozhřešení. Béře židli a staví ji pod místo, kde kdysi vysel lustr, kde nyní jen hák provokuje k činům. Na lačný hák pevně přidělává onen pokrm z lýčí. Do lačné smyčky utahuje krmi svého krku. Roubíček: „Když všechny vlaštovky už uletěly do Afriky, ať byly zlé či dobrem slynoucí, nechaly zde jen tu jednu starou, zmrzačenou, která letět s nimi nemůže. Kocour v hladu z přicházející zimy se teď k ní tiše blíží. Po čenichu jazykem svým drsným jezdí si studu před žrádlem žádného nemaje. Staroba co z peří tryská proudem v máchnutích mocných ve spirále u země, když vlaštovka lapá poslední záchvěvy života, se mísí s prachem země, v němž nakonec bezvládná její hlava spočine. Tenhle břitký, křečovitý boj se vzduchem, s ničím jiným, jest tragický a panický, přesto však v mnohém klidný. Zde nebojuje se o život, zde dobíti posledních pár nádechů se chce. Nechce se zabránit smrti, jen ji na pár okamžení pozastavit. Na polštářkách kočičích tlapek přichází smrt jemně. Kocour našlapuje; pomalu, opatrně, zlehka; našlapuje smrt. Černé oko ze živého skla se zoufale dívá na přicházející dva. To točení se ve víru a víření prachu, připomíná tanec. Tanec smrti se tu tančí, chce z vás někdo do kola? Na hřbetě kočičím sedí též milost a milosrdnost. Ta kočíruje kocoura neviditelnými opratěmi. Když kocour nezabije tu vlaštovku, tak ona stejně zemře hroznou smrtí, kterou smrt ji do prsou chladně vloží. Dlouho bude zmírat, dlouho bude trpět. Zde to bude jiné. Poslední otočka, polsední pohled černého skla, poslední prohnutí se pírek křídlových, poslední načechrání chmíří za hlavičkou, poslední zrnka rozvířeného prachu do nějž vtryskne krvavý šplouch. Guillotina zubů kocouřích pevně stiskne vlaštovčin krk. Přesně, chladně, čistě prostoupil čenich vzduchem a škubl sebou. Křuplo to! A je po všem. Jenže vlaštovka je příliš stará, má četné nemoci. Tu zdravý tvor, kterému o vlastní zdravé přežití beží, nesežere, leda sám by zatoužil po smrti a ještě si od ní olízal tlapky. Pustí tedy mrtvolku ptačí na zem do prachu planety Země. Mrtvé oči otevřeny, vnímající ještě kolem dění, ubírají svoje zraky na kocoura, který odchází maje na polštářcích tlapek vozataje smrt a na hřbětě vozku milosrdnost. Nikdo z těch tří se už neohlédne, neboť na světě je spousta potřebných vlaštovek, jímž je nutné rozdat, co ti tři brašy dávají. To vidí černé oči, ne však vlaštovka, ta už není. Zde u nás v našem bytí dožívá jen tělo posledními vzdechy. Z otevřeného zobáčku vydere se vzdech. Tak naposledy tělo vlaštovky rozvíří pár zrnek prachu Země. Mysl vlštovčina teď, stejně jako vždycky jindy, jak je tomu u všech jiných, víří prachu vesmíru. Fyzická schrána může jen fyzické atakovat, mysl zas může jen mysli se dotknout a k tomu v lenosti své i fyzické přimět k pohybu, aby se to fyzického dotklo. Teď tedy neucelený ten chuchvalec mysli vlaštovky cvrnkati sebou bude o kuličky pouze jiných myslí. Sbohem. Nevím, zda bylo mi tu krásně, však byl jsem tu, nevím, zdali bych se někdy vrátil rád sem k vám, však odcházím a nikdo nemůže vědět, zda po odchodu se ještě jednou nevrátí, nebo jestli za dveřmi africkými zhyne se nadobro. Jen pamatujte; nemocí jsou sobě zas jen sami lidé!“ Roubíček podráží pod sebou stoličku. Křupe to! Jak je možné, že to zakřupalo, jak je možné že... že je mrtvý?! Herci v portále vidí víc než jiní; Roubíček si karabinu, co měl k postroji na těle přidělánu, nezapl do karabiny vpletené do smyčky. Divadelní trik s oběšence, lidově tak oblíbený, změnil se v realitu. Junkovi nadobro povolily nervy. Maje oběšence za herecký výkon, postavil se z místa
nejkrajnějšího z nejposlednějších a vytáhl pistoli. „Scheiße Jude!“ vydral z hrdla. Dvě ostré rány zvířili prach ve vydýchaném vzduchu. Zabořili se do těla Roubíčkova. Tělo se rozhoupalo, to bylo vše co udělalo. V tu chvíli došlo všem, že Roubíček je již chvíli mrtvým židem. EPILOG (jednotlivce) Izaiáš se díval z portálu na vysící mrtvolu. Nevzbuzovala v něm děs, ani odpor, ani lítost. Nepřemýšlel nad tím, co přijde. Neuvažoval nad velikostí trestu, který si všichni za tenhle teátr odnesou. V klidnosti nevídané tušil, že to bude smrt. Ale je smrt trestem? Nebo je darem? Pan Schlama se stal kocourem, na jehož hřbetě seděla milosrdnost, na polštářkách tlapek kráčela smrt. Stal se i něčím víc. On samojediný dal možnost panu Roubíčkovi konečně splnit poslání jeho života. Roubíček předvedl výkon nevídaný. Roubíček nehrál. Roubíček byl Kriegem. Převtělil se do něj a vše, stojíce na vrcholu blažené rozkoše z naplnění svého života, ukončil tak, aby napříště nemohl tento stvořený klenot potřísnit nezdarem. Izaiáš nevěděl, zdali i absorudní realita finále byla předem dohodnuta mezi panem Schlamou a panem Roubíčkem, nebo zdali s ní operoval pouze druhý zmíněný. Nebo, možná, to tak ani nechtěl... Třeba šlo o výsledek určený Roubíčkovým nasazením- natolik přestal býti sebou samým, brát hru hrou, že sám opomenul karabinu do karabiny vsunout- proč by se pan Krieg neměl zabít a jistit se nějakým švindlem, když se přeci zabít chce?! V mysli se Izaiášovi zjevil výplod: Když zde může přežít pavouk, tak zde musím přežít i já! Když zde může přežít pavouk, tak zde musím přežít i já? Ne, já ne. Pavouk může přežít a tak i žije, ale já jsem člověk, já nebudu už více nikde přežívat! Jsem člověk a mám tedy plně žít! Už nebudu více mouchou v pavoučí síti. Sítí může býti klidně i sám svět a pavoukem kdokoliv, kdo je nad ním, třebas by to byl čas, já z té sítě vymaním se jednou pro vždy! Jen věčnost a nic (tedy nebytí), dvě odedávné siamské sestry, nepodléhají času, který pro ně není. Už jsou na pódiu oficíři. Přišli si s námi zahrát epilog. Síť už pomalu praská. Zabijí mě! Síť je ve dví, já kamsi padám. Smrt požírá mě milosrdně, zabili mě! Síť ztácí lesk lapeného světla a proměňuje se v neexistenci jak zhoupává se do temnoty. Už nic není, koucour Schlama mi dal rozhřešení. Suďte, zdali chcete! Souditi budete mrtvé! Nenáviďte zlosyny či oběti! Nenávidět budete jen doby obětí! Vzpomínejte, máteli mysl! Vzpomínky vám mysl v smutku rozvaří! Co dělat se životem? O tom přemýšlejte po smrti! D. D.
kkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkk Věkové kategorie literární soutěže: kkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkk kategorie: 2.studenti čtyřletých gymnázií akkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkk 5.- 8. ročníků víceletých gymnázií, SŠ aSOU David Daenemark (2Olet) kkkkkkkkkkkkk nar. 29.9.1994 kkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkk Přílepy 58, 270 01 kkkkkkkkkkkkkkk kkkkkkkkkkkkkk kkkkkkkkkkkkkkk kkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkk e-mail:
[email protected] kkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkk třída: C4B, prof. Mgr. Antonín Mrvík Gymnázium Z. Wintra Rakovník nám. J. Žižky 186, 269 01 Rakovník
