Da Vinciho Toskánsko 24.května 2012 “Konečně, konečně!”, chce se mi křičet. Právě totiž vyjíždíme na naši letošní první delší vyjížďku. Je něco kolem osmé, paměťová karta Nikonu zapisuje první fotku letošní dovolené, tlačítka starteru oživí ospalé motory a vyjíždíme. Dnes v podvečer chceme zakotvit u jezera Lunz, kousek od Mariazell. Míříme dálnicí na Olomouc, trošku jsme se totiž zdrželi a potřebujeme se ještě zastavit na Transfuzním oddělení fakultní nemocnice. Mám na dnešek domluven odběr. Chvíli si povídám se sestřičkou Janou o motorkaření a zhruba za hoďku, něco po jedenácté opět najíždíme na dálnici. Kousek za Brnem pak odbočujeme směrem na Znojmo a na benzínce po tankování likvidujeme svačinku. Co by dup jsme v Havraníkách a pak už míříme na městečko Retz u našich jižních sousedů. Naším cílem je údolí Dunaje a tak máme před sebou nějakých 80 km. Cesta je příjemná snad jen v tom, že zatím neprší. Je však dost horko a hlavně fučí ostrý boční vítr, takže ač je Jitka s motorkou stále nakloněna v úhlu nějakých 10°, kupodivu stále jede pořád rovně! Ty poryvy větru jsou trochu únavné a nebo máme letos málo natrénováno? Ať tak či onak, nějak se cítíme unaveni a tak zastavujeme na malém odpočívadle, něco popijeme a chvíli se natáhneme. Začínám už i klimbat, když mi nějaký drzý rakouský mravenec navštěvuje nosní dutinu, což mě přivádí opět do reálného světa.
Trochu už nám kručí v břiše a tak je plán jasný. Dojet k vodě a kolem pravého břehu veletoku pokračovat k nejbližší hospůdce se zahrádkou a hlavně výhledem na lodní dopravu. Gästehaus Famillie Pammer zdá se býti ideální. Mají zde jen studenou kuchyni a tak si objednáváme něco z Wildspezalitäten. Při konzumaci koukáme na lodě a protější břeh, kde jsme před dvěma roky navštívili opevněný kostel Sv. Michaela. Specialitky si skutečně vychutnáme a tak už jen malý tip pro naše milé čtenáře (N 48.369342°, E15.446260°) až někdy pojedete okolo. Po hodince vyrážíme a kolem hradu Aggstein silnicí 33 přijíždíme do Melku. Jsme na suchu a tak tankujeme na BP pod klášterem. Zvažujeme možnosti, co a jak dnes ještě stihneme a Jitka povídá: “Kříž stojí, i když se svět kymácí“. ??????? Ááááha jde o heslo či motto kartuziánského řádu jak se vzápětí dozvídám a jelikož nám v cestě stojí městečko Gaming, je o následných kilometrech rozhodnuto. Asi po 80-ti km zastavujeme u kartouzy a jdeme okouknout něco z tisícileté historie tohoto mnišského řádu. Zdejší klášter má zhruba sedmi-setletou historii, dnes už více poznamenanou komercí. V areálu je hotel, restaurace, vše je hezky čisté, opravené, ovšem pak jako by tady zmizel odér historie. Tak snad alespoň kostel viď Jitko?! Zvenčí gotická a nyní uvnitř barokní stavba byla vysvěcena 1342. Zcela bílé, výzdoby prosté stěny kostela dávají vyniknout křížové cestě. Naopak klenba má bohatou a typicky barokní výzdobu s biblickými výjevy. Blíží se doba večerní a tak posledních 15 km už nikde nezastavujeme a po 20 minutách parkujeme v Lunz am See, kousek od jezera u penzionu Moniky Paumann. Rychle se ubytováváme, abychom stihli vyfotit poslední paprsky slunka v kopcích nad jezerem.
Příjemná procházka nám končí u restaurace Seeterrasse. A fotky? Více ve foto-prezentaci.
25.května 2O12 Moniku Paumann jsem si představoval jako atraktivní penzion-managera středního věku. Očekávání však naprosto selhala a tak nás včera ubytovala - nu jak to nazvat? Čarodějnice z Lunzu? A jelikož nám měla „frühstika” připravit její sestra, děsil jsem se už dopředu. Ovšem zase trefa vedle, sestra Moniky je příjemná stará paní a její snídaňový servis, bílý porcelán jemně malovaný do modra je naprosto bezkonkurenční. Dokonce se nám káva i čaj nahřívá nad dvojitým dnem porcelánového ohříváku. Paráda. Skutečně si první dovolenkovou snídani vychutnáváme naplno! Tak a ještě zaplatit něco kolem 22 éček a můžeme startovat! Vyjíždíme západně po 25-ce a v Hieflau točíme vlevo směrem na Eisenerz. V městečku dotankujem a lehce posvačíme vedle gotického kostela St. Oswald a mezi sousty povídám Jitce o Mekce extrémního endura, jež se zde každoročně jezdí někdy v červnu v obrovském železo-rudném lomu nad našimi hlavami. Pár let zpátky jsem se i já zde projel ve speciálním nákladním autě předělaném na jakýsi turistbus. Zvídavý čtenář jistě zagooglí a najde si odkaz na “Erzberg rodeo”. Pomalu po 115-ce vjíždíme do Štýrska a po chvíli se před námi objevují obrysy hraničního pohoří Karawanken. Počasíčko je příznivé a tak ignorujeme stejnojmenný tunel a přijíždíme pod Würzenpass. Trochu mě sice zarazí značka kousek za vesnicí Hart, jež říká, že je průsmyk zavřený až do 31. května, ale ignorujeme to a šplháme do průsmyku. Rakouská strana v pohodě, ale jen co dojedeme na vrchol je zde znovu značka zákaz vjezdu. Chvilku čekáme a najednou, kolem nás prosviští dodávka se Slovinskou SPZ. Neleníme a přilepíme se na něj. Když on tak my taky.
Ovšem ejhle po 500 stech metrech zahýbá ostře vlevo do lesa. Naštěstí si musí najet nadvakrát a tak se ručně dorozumívám. “Ano” ukazuje, že se to dá nějak projet a tak na našich silničních motorkách vjíždíme na lesní cestu. Nu milý čtenáři, nebudu to natahovat. Zkratka, se kterou jsem počítal je nekonečná, minimálně 18 km drncáme lesem na jedničku-dvojku po vrstevnici a začínáme toho mít plný knedlík. Jitce navíc dochází benzín a tak jen co začneme prudce sjíždět dolů kopcem Honda škytne a nejede. Takže dolů svahem bez motoru, po krátkých rovinkách kousek s motorem a takhle se to opakuje až vyjedeme z lesa. SLÁVA!!! Copak to je pod námi? Benzinka!!! Po tomto tvém popisu začínám chápat rozdíl mezi pocity z cesty lesem motorkáře a motorkářky. Můj popis cross cesty s plně naloženou motorkou vedoucí cestou necestou, přes nízké potoky a rozbahněné vyježděné koleje by vypadal zcela jinak. Cestou nám odskakovaly šišky pod koly, gumy zase po kamenech a já čekala srnku před perníkovou chaloupkou už za příštím rohem :-) Nu což, co tě nezabije to tě posílí!! Už dlouho se mi nestalo, že bych naši spásnou pumpu viděl tak rád. Bereme plnou na Petrol Rateče a diskutujeme zda jsme na naší lesní cestě neprojeli i kousek Itálie, neb se nad touto vesnicí spojují hranice všech tří zemí. A malý GPS- tip pro milovníky endur (N 46.516523°, E13.716250°). Rateče ovšem není jen pumpa, ale i vesnička s pěknou “Gostlinou U Mojmira” a tak neleníme a místní Radler s příchutí červeného pomeranče jen zašumí v jícnu. A jak se tady vaří? Povídej Jitko. Vaří se tu výtečně! Taky jsme si ten chutný obídek zasloužili. Talíř plný grilovaných mas pro Iva a snad půlkilový pstruh pro mě je nám zlatým hřebem dne :-) Proč se vlastně štrácháme Slovinskem?
Julské Alpy jsou lákadlem na naší cestě a tu jsme dnes volili schválně tak, abychom si užili sedlo Vršič a krásné počasí. Takže v Kranjské Goře uhneme doprava na 206-ku a pomalu šplháme do sedla. Tahle ta severní strana má podobné zatáčky jako Stelvio, je v nich dlažba z kostek a tak se spíše těším na jižní stranu a řeku Soča. Přehoupneme se s malou zastávkou přes 1611 metrů nadmořské výšky a už si užíváme sjezdu dolů údolím. Jsme o nějakých 350 výškových metrů níže a začíná nás doprovázet zelenomodrá průzračně čistá voda, deroucí se dolů do údolí. Zastavujeme na pár fotek u visutého mostu. Zde jsme měli v plánu malou zastávku, ale zlomyslný průjezd lesem nám udělal škrt v časovém plánu. Takže hupky do sedel a míříme do Kobaridu. Zde kousek od města ve vesničce Staro Selo máme domluvený apartmán. Ubytování je věc okamžiku a jen co vyhákneme kufry z nosiče, sedáme tentokrát nalehko jen na Kawu a vracíme se do Kobaridu. Trochu bloudíme, kdeže vlastně je ten památník padlých? Při třetí obrátce však nacházím na náměstí tu správnou úzkou uličku a strmým výjezdem vyjíždíme nahoru na parkoviště. Náš výjezd doprovází zajímavá křížová cesta vytesaná z kamene. Je něco kolem půl deváté když stoupáme po schodech památníku (Italské kostnice) s ostatky 7014 Italských vojáků. Drtivá porážka Italských vojsk, více než půl miliónu mrtvých, největší válečné nasazení českých vojáků v dějinách našeho národa-to vše se zde, u tehdy italského Caporetta odehrálo na podzim, v památném roce 1917. Stoupáme po schodech Osaria ve tvaru octagonu až ke kostelu Sv. Antonína. Je otevřeno a tak i v podvečer můžeme vejít. Vítá nás jednolodní střídmý interiér s poněkud bohatější barokní výzdobou presbytáře. Po stranách pak nápis ORA PRO NOBIS a několik výjevů z bitvy. Prohlídku ukončujeme se západem slunce a tak muzeum vojenství dole ve městě musíme nechat na jindy.
26.května 2012 Apartmán Žonir nás trochu zklamal opravdu bídnou snídaní, s předchozí nabídkou u Moniky Paumann se snad ani nemohl porovnat. Ne vždy je však posvícení i když platíme o dvě ojro více než včera. Tak tuhle adresu nebudu do GPS-ky ukládat. Na hranici to máme kousek a po 15 minutách už polykáme první kilometry italské SS54-ky. Dnes je to jen o přejezdu k místu naší základny. Snažíme se vyhnout placené dálnici, kousek za Udine se stáčíme k jihu a nabíráme směr na Benátky. Záměr je dojet do Caiana, kde máme pronajatý domek, kolem 18. hodiny a tak se snažíme držet jistý slušný cestovní průměr a pokud by vybyl čas, máme v plánu navštívit Duomo v Padově nebo ve Ferraře. Provoz není nijak hustý, ale je dost horko a čím více jsme u moře tím je teplota vyšší. Nakonec měníme itinerář a rozhodujeme se pro zastávku v Chioggii. Důvody jsou dva. Nechce se nám do černého mraku plného vody někde vpravo od nás nad Padovou a máme hlad. Tohle nám klaplo na jedničku, jedeme sice po mokré silnici, ale už neprší a “naše rybí” restaurace v Chiogii na samém konci mola je po dvou letech, kdy zde tehdy byly nějaké opravy, opět na motocyklu plně dostupná. My jsme se zde totiž museli zastavit viď Jitko. Ovšem proč, tak to si milý čtenáři necháme jen pro sebe. Typická “Itálie” kolem nás. Svatba naproti v hotelu, troubení svatebčanů mezi kterými se proplétají skůtry, příjezd popelářského vozu, považte s ženskou osádkou! Do toho všeho mumraje turisté i když zatím sezóna není v plném proudu a restaurace zatím zívají prázdnotou. U výborné kávičky po obědě nasáváme okolní atmosféru a nějak se nám ani nechce pokračovat. Nicméně musíme, je kolem druhé odpoledne a máme ještě nějakých 250 km před sebou. Kousek za Ravennou se začínáme odklánět od moře a nudná rovina začíná stoupat a po chvíli vidíme obrysy pohoří Casentino. Náš motorkářský ráj je na dohled a v městečku Bagno di Romagna definitivně opouštíme nudnou SS3-ku. Začíná malou kaňkou v podobě naší únavy, přece jen máme za sebou
něco přes pětset horkých kiláků a tak si průsmyk až tak neužijeme.Sjedeme dolů do městečka Poppi a něco kolem sedmé dorážíme poslední zatáčky do malé vesničky Caiano. Sympatický Ital Paolo nám předává klíče od domu...poté co jsme se na jeho dům rukamanohama zeptali půlky vesnice.....a my čekáme na příjezd našich kamarádů. Po hodince přijíždí Standa s rodinou a už za tmy Pavel, Milan a Honza. Paráda, jsme všichni!! Naše Toskánsko 2012 začíná, hurá!!!
27.května 2012 Nedělní ráno nás vítá krásným počasím, v noci bylo trošku chladno, ale jsme taky 860 metrů vysoko a tak se není co divit. Na trasách v okolí jsme s Jitkou makali za únorových mrazivých dní a máme připraveno asi pět tras označených v GPS-ce jako A-E. Každá má délku kolem 250 km tak aby všem vyhovovala. Pro dnešek vybírám D-čko. Přejezdem pohoří Pratomagna bychom se měli dostat do provincie Arezzo a do stejnojmenného hlavního města. “Měli bychom”, protože trasa D má jeden otazník a to mezi průjezdnými body D3 (N 43.690928°, E 11.621512°) - D4 (N43.668912°, E11.654432°). Tuto cca 3km spojnici odmítá moje navigace akceptovat. Dost pečlivě jsem pátral v dostupných papírových mapách i na Google Earthu a zdá se, že by to mohlo jít projet, že zde nějaká cesta vede...bože to zase bude zkratka typu....je to tudy blíž, ale zato horší cesta. Ano, je pravda, že cesta zde skutečně “vede“. Bohužel si na ní libovaly jen GS-a našich kamarádů. Kawa ZZR 1400 a Honda CBF 1000Fna to co jsme projeli moc stavěná není. Takže zatímco si kluci libují v lehkém off-roadu na štěrkové silnici, my s Jitkou sice jedeme, ale......no škoda, žes to nedopsal......by mě to dnes dost zajímalo :-) Navíc asfalt skončil daleko dříve než bylo zakresleno v mapách a tak jsme si pojezdili štěrkem cca 10km. Dominanta pohoří Croce di Pratomagno (1592m.n.m.) nám zůstala skryta a spíše
jsme bojovali se štěrkem. Jen co vyjedeme na pevnější povrch, zdá se mi, že motorka nějak plave a nemůžu zatočit. Po zastavení je vše jasné. Asi tří centimetrový ostrý kousek šutru se dostal skrz zadní 190-ku a tak řešíme co dál. Nu zahrajeme si na opraváře. Nějakou sadu na opravu mám, tak hurá do toho. Bohužel nejde o průpich, ale šutr šel trochu šikmo a tak je to taková bodno-řezná díra. Knoty se ukazují jako nedostatečné a nebýt Pavla, možná bych lepil ještě dnes. Přece jen jsou kluci BMW-áčtí vybaveni na tyhle cesty trochu líp a tak ještě leju přes ventil do pneu jakousi sračku zelenou a ve spojení s knotem se díra jeví jako ucpaná a úniku vzduchu jest zabráněno. Pavel má i kompresor a tak za půlhoďku máme hotovo a pokračujeme. Ovšem naše trasa vzala tímto za své a tak sjedeme z kopců do údolí a než toto nastane uzrává mi v hlavě náhradní plán. Kousek se vrátíme zpět a vyjedeme v Poppi nahoru na hrad. Dáme kávičku a koukneme trošku po okolí. S Jitkou už to zde známe a tak toto pěkné místo chceme kamarádům ukázat. Taky si potřebuju trochu upravit trasu dle potřeby. Město Arezzo jakoby bylo pro nás zakleté. Dva roky zpátky průtrž mračen, letos defekt. Ne, ne musíme tam dojet!! Zadávám do navigace přímou cestu a vyrážíme. Před Arezzem GPS-ka trochu zlobí, jsou zde nové, jí neznámé silnice, ale přesto víceméně instinktem dovádím naši skupinku až pod samotné Duomo San Donato. Parkujeme přímo u dominanty města, ovšem nyní jest siesta a otvírají až v 15 odpoledne. Nevadí, máme tip na výbornou restauraci o pár metrů níže u kostela San Francesco. Buca di San Francesco, podnik hned vedle přes ulici je vyhlášený svou toskánskou ribolitou (zelná polévka s chlebem) a dušeným hovězím na víně Chianti. Pár schůdků a jsme ve sklepení domu ze 14. století. Obsluha je perfektní a kulinářský zážitek? Doporučuji až jednou půjdete okolo!
Nechce se nám s plnými žaludky do toho vedra na ulici, ale to bychom nic neviděli a slavné fresky vedle v chiese, stavbě z poloviny 13. století, to přece za trochu námahy stojí! Toskánská gotika jednolodní stavby má zajímavou jednoduchou venkovní fasádu. Vystupující řady kamenů zde tvoří jakési pásy. Vcházíme vlevo postranním vchodem a uvnitř mě okamžitě zaujme trámový dřevěný strop a jistá jednoduchost stavby.Ta určitá primitivnost v porovnání s francouzskou gotikou je moc zajímavá. Hlavní loď má několik výklenků s kaplemi, ovšem to nejdůležitější se skrývá v apsidě. Je to cyklus renesančních fresek na stěnách od Piera della Francesca, z let 1453-64. Okoukneme, vyfotíme a poté se přesunem nahoru do kopce o 300 metrů výše k Duomu. San Donato je už trochu jiný šálek kávy, klasická trojlodní bazilika s okny nad střechami bočních lodí, polygonální apsidou s typickými gotickými okny a mramorovým oltářem-archou. Za zmínku jistě stojí i gotická hrobka papeže Řehoře X., který zde v Arezzu ukončil svou životní pouť, či mramorový sarkofág ze čtvrtého století. Nyní už odkleté město necháváme po čtvrté odpolední za zády a míříme SV směrem na Anghiari. Trochu jsem podcenil tankování a tak se mi zdá,že poslední kopec před městem zdolávám jen na výpary. První pumpa jest naší záchranou a tak krmíme bandasky místním Senza Piombem. Nu senza to moc není, benzín okolo 50 korun za litr trochu provětrává naše peněženky. A když navíc přestane pistole vydávat, řekne si dost a 30 ojro schlamstne mrcha stojan pro sebe, to stojí za pořádné naštvání. Tuto nepříjemnou situaci řeší právě Milan. Naštěstí se jakž takž domluví s místním plechovkářem a prý na základě dokladu, jenž jsme vydolovali z automatu, dostane ojra zpátky. Nu tohle budeme řešit až večer. Nyní v pět odpoledne zamíříme na sever k vesnici Chiusi della Verna. Svatyně La Verna na skále nad vesničkou je naší poslední zastávkou. Roucho Sv. Františka z Assisi, jeskyně kde poustevník přebýval a jistou atmosféru tohoto místa chceme opět zažít a taky ji přiblížit kamarádům. Jakoby symbolicky nás vítají zvony odbíjející 18-tou hodinu a nám s Jitkou znějí jako zvony, jež nás zde po třech létech opět znovu vítají. Možná spadlo pár šutrů ze skály, ale jinak je zde vše stejně mystické jako minule.
Snad jen ten kámen Jitko, cos koupila dole na parkovišti, jsme minule vynechali? Někdo říká lanýžům kámen, a někdo ví, že je to úžasná houba s chutí a vůní, kterou lze jen těžko popsat :-) Taky jsme ji hned večer s klukama řádně ochutnali. Nastrouhali jsme si půlku na těstoviny...mňam a druhou do lanýžového oleje. Tak ten teda měl grády. Chlebíček v něm namáčený stal se nám všem pro ten večer manou nebeskou :-) Ano mana to byla a to aróma, ještě teď to cítím……..
28. Května 2012 Dnes je pondělí a vstáváme později až kolem osmé. Asi za to může dílem únava a hlavně nám dnes do okna neleze sluníčko. Venku je zataženo, trochu prší a tak se z pelechu nikomu nechce. I snídaně je dnes taková jakoby pomalejší. Standa s rodinou už autem vyrazil a zdá se, že tím správným směrem. Na východě se totiž oblačnost začíná protrhávat a tak dnes volím jakousi “náhražkovou trasu” se záměrem dojet někdy po obědě opět do Anghiary, dořešit zde včerejší tankování a když už zde budeme, prohlídneme si bezesporu zajímavé město. Zatím je však desátá dopoledne, mraky jsou definitivně už někde nad Florencii a tak vyjíždíme. Jitku mám dnes za zády, chce si odpočinout a taky něco za jízdy nafotit takže, nahodím kufry, abychom měli místo na těch pár drobností co vozíme běžně v tankvaku a můžeme startovat. Pieve Romena je vesnice vzdálená jen pár kilometrů a mají tady úžasný románský kostel (N43.774405°, E11.716482°) zasvěcený Sv. Petru.
Před třemi léty jsme si jej mohli prohlídnou jen zvenčí, tehdy byl uzavřen. Letos máme štěstí. Vidět takto dochovanou stavbu z poloviny 12. století se nepovede každý den. Prostá trojlodní kamenná stavba s trámovou střechou byla postavena na zbytcích původního kostela jež zde stál, jak je dochováno z původních pramenů, asi o 400 let dříve. Jednoduchými dveřmi vstupujeme do interiéru. Na sloupech oddělujících boční lodě je dobře vidět následky zemětřesení, které stavbu roku 1729 hodně poškodily. Hlavice jsou zdobeny dekorativními motivy postav, zvířat a rostlin. Na některých pak lze spatřit latinské nápisy. Lahůdkou je absida s dvěma řadami oblouku nad sebou, uzounkými okny dole a třemi většími v horní řadě. Jsme namlsaní románskou architekturou, takže si jedeme opět užít trochu toho motorkaření. Zatáčkami nahoru na Passo la Calla (1296 m.n.m.) by jistě žádný motorkář nepohrdnul, jen dnes musíme dávat trochu víc pozor na mokré úseky v lese. Jitka mě dá občas herdu do zad, když se ji zdá, že už je té rychlosti trochu moc, ale myslím si, že i tak si všichni krásně užíváme všechny možné i nemožné poloměry. Chybí nám jen trochu civilizace, chtělo by to zastávku na kafčo. Zatím se nedaří narazit na nějakou hospůdku, je to tady trochu divočina. Možná nahoře na přehradě Ridracoli? Přijíždíme pod hráz tohoto umělého vodního díla, ovšem brána dole pod výjezdovou silnicí nám nedovolí pokračovat. Zavřená bouda vedle brány nevěstí nic dobrého, zkoušíme ještě telefon u závory, ale domluvte se s Italem aby nás pustil nahoru! S nepořízenou odjíždíme. Chtěli bychom se najíst a nejbližší vhodné místo by bylo za kopcem v malém, nám už známém městečku, kousek za Passem Mandrioli u odbočky na La Vernu. Zkoušíme to projet hned za přehradou, ale poté co po třech kilometrech vjedeme na úzkou štěrkovou cestu, otáčíme. Nechci znova opravovat děravou gumu a ve dvou bych si ani netroufal v tom štěrku pokračovat. Takže musíme nazpět na SS 310 a teprve zde odbočujeme směrem na Badia Prataglia. Asi okolo jedné hodiny dojíždíme do městečka, ovšem zde je to jako po vymření. Máme trochu problém najít vhodnou hospůdku. Nakonec jsme asi nějak přerušili místní siestu a trochu se vnutili do útrob jednoho hotýlku.
Pamatuješ si Jitko cože jsme to tam papali? Když byl v televizi Ital a vařil maso s artyčoky, slíbila jsem si, že je v Itálii ochutnám. A to se podařilo právě v této ospalé restauraci. Artyčoky byly výborné, což se nedá říct o tom citronovém likéru, který nám v láhvi na závěr jako dík donesl číšník. Za jedno nám na to nedal sklenky, takže to vypadalo na pití přímo z flašky a za druhé...ta chuť. Připomínalo mi to čistící přípravek na WC s citronovou vůní....ale s pořekadlem “Darovanému koňovi na zuby nehleď” na jazyku vesele zdravím personál GRAZIE! Základní lidské potřeby budiž ukojeny a tak zase po hodince vyjíždíme. Hle, jak městečko opět ožívá!! Kavárničky se plní kafomili a najednou je všude plno. Holt jsme přijeli v naprosto nevhodnou dobu. Do Anghiari máme asi šedesát kilometrů a tak šup kolem Lago di Montedoglio a za slabou zatáčkovitou hodinku jsme dole na křižovatce pod městem. Impozantní staré město obehnané hradbami na strmém kopci, asi takto by se dal popsat obraz před našima očima. Kluci odjeli vyřídit věci s pumpařem a tak jedeme s Jitkou pořídit pár snímečků. Nejvhodnější se jeví strmá silnice jako přímka z údolí od města Sansepolcro a pak dolů dále pod hradbami a prudce do kopce. Jejích posledních čtyřista metrů sice jedeme jedno-směrkou, ovšem v protisměru. Nu v Itálii se to tak nebere, místní po nás sice trochu pokřikují, ovšem pěkná fotka je pěkná fotka. S klukama pak zastavujeme na malém náměstíčku ve starém městě a jdeme zkouknout okolí. Vyšplháme na vyhlídku na hradby a prohlídneme si jeden kostelík. Anghiari nebylo původně naším primárním cílem, ale někdy tomu osud chce a tak jsme zde už podruhé. Jako by nás tato situace měla upozornit na zítřek.
Jedna z největších osobností renesance Leonardo da Vinci a jeho ztracená malba “Bitva u Anghiari“ se dere do našeho podvědomí na zpáteční cestě k Caianu. Bude zítra ten den s velkým D? Nebo velkým V????? :-)
29. květen Dnes ráno nás žádný déšť nezdržuje, takže nastavuji trasu C a po snídani vyrážíme. V podstatě se budeme pohybovat v kopcích okolo Florencie a první zastávku máme v opatství Vallombrosa (N43. 732783°, E11.556796°). Je poměrně skryto v hlubokých lesích, letos přijíždíme po silnici Via del Paradisino, která je dost rozbitá, ale průjezd lesem stál určitě zato. Od roku 2009, kdy jsme zde byli naposled, se tady nezměnilo skoro nic. Opět je cítit tajemná místní atmosféra a přímo hmatatelný klid tohoto místa. Dřevěná kaple vysvěcená 1038, první kamenná stavba o dvacet let později a roku 1230 stavba kostela je nejstarší historie opatství. Hlavní výstavba kláštera proběhla koncem 15. st a další stavby jako refektář či stará kuchyně následovaly v dalším století. Bohužel prohlídka by vyžadovala průvodce a toho my nemáme. Každý si tak nachází ,,to svoje“ a za půlhodinku pokračujeme směrem na San Miniato. Po pár km přichází čas na dopolední kávičku a tak v nejbližší vesnici zastavujeme na malém náměstíčku. Srkáme chutné kapučíno a mezi doušky vypustím z plánované trasy několik POI. Má to několik důvodů - jednak začíná dost připalovat, teplota šplhá ke třicítce, a abych se vyhnul zácpám okolo Florencie jezdíme po okolních kopcích a silničky jsou tak úzké a klikaté, že málokdy překročíme padesátku. Zajímavé San Miniato proto vypouštím z itineráře a jedeme přímo do Vinci, kde by se měl nacházet i Standa. Přijíždíme od východu a parkujeme na severním konci Via del Castello. Najít museum všestranně nadaného zástupce renesance musí i slepý a tak abychom byli styloví , navlíkneme si trička s Vitruvianem, která jsme připravili pro naši skupinku ještě doma a vyrážíme do kopce na hrad.
Muzejní exponáty jsou rozděleny na dvě místa, samotné muzeum s modely strojů a videoukázkami jejich činnosti, jež Vinci vymyslel leží na Piazza del Guidi a vše co se zde už nevešlo ukrývají tří podlaží Castello dei Conti Guidi. Leonardovo dílo to jsou malby, fresky, kresby, plány, stroje a technologické vynálezy a s částí z nich strávíme nejbližší dvě hodiny. Některé stroje jsou skutečně precizní a tak jen žasneme nad jejich propracovaností. Jitko, pamatuješ třeba ten na tepání zlata? Mě zase fascinují modely letadla s lidským pohonem, modely stavebních jeřábů, vodních pump či obrněného tanku. Je jich tu na šedesát těchto strojů a tak koukáme, koukáme a koukáme......Pěkně nám už vyhládlo, blíží se čtrnáctá a tak zapadneme do první hospůdky jež je po ruce v tiché uličce. Restaurace U věže (La Torreta) nabízí tradiční toskánské speciality a jelikož je zde poloprázdno, než vypijeme skleničku vína, máme prostřeno. Moc mi chutnalo grilované masíčko na jehle se salátem a tak ani nevím -cože jsi to měla Jitko? Měla jsem jen lehký salátek, ale jasně si ještě teď vybavuji chuť Pavlova steaku z jehněčího. V přípravě toho druhu masa jsou Italové prostě nepřekonatelní :-) Kluci si dávají něco z kančího masa a tak hodujeme, až Milan prohlásí: „To je život pod psa, že ano, přátelé????!!!“ Vyrážíme teď východním směrem po bezejmenných silničkách nahoru, dolů a zase do kopce pod vesnici Artimino k románskému kostelu San Leonardo, kde krátce zastavujeme na pár fotek exteriéru a poté ostře do kopce k samotné opevněné vesnici. Ta je známá hlavně slavnou vilou měšťanského rodu Medicejů. Villa di Artimino (také se jí říká vila sta komínů) zde stojí už od konce 16. st. a reprezentuje bohatsví Medicejských ve spojení s jejich dvorním architektem Buonalentim. Komíny nepočítáme, etruské muzeum ukryté v interiéru taky nemíníme navštívit, ale pár fotek zvenčí si nemůžeme odpustit. Dnes jsem už jednou naši trasu korigoval a nerad bych se pouštěl do další korekce, přesto mi vrtá hlavou, jestli to nemám v tom vedru udělat a vrátit se někam do kopců.
Koukám po ostatních, ale zdá se, že nejsou proti ještě jednou se protrápit předměstím Florencie a dostat se na sever k městečku Fiesole. Takže sjedeme z kopce k západnímu okraji města a z téměř nulové nadmořské výšky stoupáme opět prudce do kopce do výšky nějakých 300 m. n. m. Zdá se to úsměvné, porovnávat tyhle ,,výšky“, ale je to tady v těch strmých uličkách opravdu zábava. Dokonce Pavel upevňuje kameru na přilbu, protože uličky jimiž jedeme stojí opravdu za pár Mb na kartě. Fiesole a jeho náměstí Piazza Mino jest naší poslední dnešní zastávkou. Tedy myslel jsem si to, než došlo k fatální situaci o hodinu později, ale k tomu se dostanu až za chvíli. Zatím popíjíme odpolední kafčo, koukáme na jezdeckou sochu Garibaldiho a pak jdeme okouknout místní skvost románský Dóm San Romolo. Stavba se datuje do roku 1028 a zvenčí je nápadná hlavně vysokou, samostatně stojící štíhlou zvonicí vlevo vedle absidy. Velký trojlodní interiér je poměrně strohý svou výzdobou což k románské stavbě dle mého jaksi patří. Zajímavé jsou hlavice sloupů nesoucí mezilodní klenbu neboť jsou velice pěkně zdobeny. Pod presbytářem s absidou je polo-zapuštěná krypta, která ukrývá ostatky biskupů. Balustráda odděluje prostor pro kněží a samotná koncha apsidy je zdobena freskami ze života Sv. Romula. Toliko budiž dnes napsáno k Fiesole. Zdá se to býti trochu málo milý čtenáři? Inu i mě vrtá hlavou, kdeže vlastně byl ten římský amfiteátr, který jsme chtěli taky vidět, ale nějak jsme jej nemohli najít. Že by to bylo ekvivalentní jako tehdy ve Volteře? ...že by další bludný kruh okolo římského amfiteátru? Nu což, ve Volteře jsme jej hledali už dvakrát, a nevzdáváme to....tak proč to nerozšířit i na Fiesole?Tohle se mi honí hlavou když předjíždíme pomalu jedoucí kolonu vozidel před vesnicí Sieci. Najednou nevidím v zrcátku kamarády, zato vidím Itala běhat kolem auta a tak
trochu ztuhnu obavou. Co se stalo vzadu? Kde jsou kamarádi? Nejedou a to je průser.Otáčím se, Jitka je v pořádku uf oddechl jsem si, ale Pavel má něco s motorkou. Nevěřím vlastním očím!!! Praskl mu nálitek na zadní vidlici jenž drží brzdový třmen a ten spadl dovnitř kola. Než vypadl opět ven, stačil zničit asi tři dráty zadního kola jeho BMW a další ohnout. No to je nadělení!!! Skoro nová motorka a taková závada! Vada materiálu či co? Nu zde na cestě nic nevyřešíme. Páskou připevníme ulomený třmen, otáčíme a jedeme do Florencie k zastoupení BMW. Jsou vcelku ochotní kluci italští, bohužel jde však jen o autoservis. Přesto dostáváme kontakt na dílnu ve městě, ale jelikož je 19 hodin, tak dnes už nic nestihneme. Nedá se nic dělat, vracíme se pomalejším tempem na základnu a před devátou parkujeme v Caianu. Dnes ten hlt kořalky po dojezdu, jenž je už tradicí po dobrém dojezdu, má své opodstatnění!!! Mrazí mě pomyšlení co by nastalo se zadním kolem třeba ve sto kilometrové rychlosti!
30.Květen 2012 Cítíme, že si dnes musíme trochu odpočinout od ježdění a jelikož se přímo nabízí blízká Florencie máme okolo osmé ráno jasno. Domlouváme podrobnosti, hlavně místo srazu na Piazzale Michelangelo. Chceme se trochu vnutit ke Standovi do auta, tedy spíše si u něj nějaké věci uložit do kufru a chodit po městě jen nalehko a taky všichni pohromadě. Kolem desáté jsme všichni na místě, jen musíme počkat chvíli na Milana, nějak jsem moc nekoukal dozadu a tak jsem nepostřehnul, že na jednom kruháči vyjel o něco dříve než bylo potřeba. Za pár minutek nás nachází a tak už převlečeni vyrážíme přes Růžovou zahradu dolů do města. Jitko, ujmi se teď vyprávění, prosím. Florencie je Tvoje parketa viď? Jestliže by měl existovat nějaký obrovský a úchvatný pomník renesance pak by to jistě byla právě Florencie - město poznamenané jejím duchovním a kulturním rozvojem.
O návštěvě Florencie jsem psala asi před 3 lety a dnes chci vyzvednout jen ta místa, která jsme tehdy nestihli navštívit. Převlečeni za turisty vyrážíme vstříc všem těm Michelangelům a Botticelliům či Donatellům :-) Projít po Ponte Vecchio a vyfotit se na Piazza della Signoria, kdysi politického srdce města je asi povinností každého návštěvníka ikdyby tu byl po sté. Standa s rodinou i Pavel s partou tu ještě nebyli a tak jim vlastním podrobným studiem soch připomínajících významné události v dějinách města dáváme prostor k poznání tohoto krásného místa. Nasáknutí historií pokračujeme na Piazza del Duomo ke klenotu města - Duomu, který je dominantou města a převážná část návštěvníků k němu směřuje svoje kroky. Blízko se také nachází Campanila a Baptisterium. Kupolí Duoma jsme před lety zdolali nespočítaně schodů, aby jsme mohli zrakem spočinout na město, roszprostírající se pod námi. A ani letos tomu není jinak. Tentokrát jsme, ale vystoupali jen něco přes 400 schodů Campanile. No pohled je stejně okouzlující zato za daleko menší námahu :-) Severní strana ochozu se pak na malou chvíli stala našim fotoateliérem, no kdo by nechtěl mít fotku v 85 m nad zemí s hlavou v oblacích? Dolů už to šlo s vidinou oběda daleko rychleji. Najíst se přímo venku obklopeni mramorem renesančních památek se může zdát nemožné, ale opak je pravdou. Náměstí je osázeno zahrádkami restaurací, které nás včetně číšníků lákají usednout právě k jejich stolu za cenu vcelku lidovou. Neodoláme jedné z nich a už usazeni okolo největšího stolu nakukujeme do jídelních lístků. Mám jasno!!!!! Po tom co mi Milan přeloží “Cinghiale al pepe”jako divočáka na pepři není o čem dále přemýšlet.
Ostatní se taky řídí svou chutí a jako návdavek si dáváme někdo skleničku vody, jiný zase tuplák piva. Ne, že by se mužské osazenstvo skvělo pivaři, ale číšník špatně slyšel nebo jim prostě chtěl dopřát více toho lahodného žlutého moku. Bezvadně občerstveni se vydáváme na Piazza Santa Croce. Míjíme a jen fotíme Palazzo del Popolo, protože zbývající čas ve Florencii chceme věnovat gotické bazilice Santa Croce neboli bazilice Svatého Kříže. Stojí na základech franiškánského kostela a je to prý největší franiškánský chrám na světě. Jeho neo-gotické průčelí z mramoru zdobí Davidova hvězda, asi jako památka na jejího architekta, který byl židovského vyznání. Po zakoupení vstupenek a pro mě opět nezbytné zahalovací kazajky v modré barvě zapadneme do ticha interiéru. Stavba je trojlodní s transeptem. Zajímavý je strop baziliky. Nemá klenbu jak bývá u gotických staveb zvykem, ale tvoří jej trámy nesoucí konstrukci střechy. Podél stěn je mnoho skvostných náhrobků a kaplí věhlasných Florenťanů, takže pomyslnou kytičku můžu položit k hrobu Michelangela, Danteho, Galilea, Giotta a jiných. Uprostřed hlavní lodi je na pravé straně úchvatná kazatelna z 15. století a v čele kostela pak velice zajímavý oltář ze dřeva ozdoben malbami ve zlaté barvě. Je tak trochu v rekonstrukci, ale i tak na obdiv zbývá dost. Každý si to tu užijeme po svém a po jednom se scházíme v zeleni atria, které tu tvoří okolní stavby. Ještě fotka neo-gotické věže a můžu pro dnes foťák uložit do brašny. Opouštíme tento chrám italské slávy, abychom se zase mohli vrátit. Pomalým tempem se přesuneme na parkoviště. Z věcí uložených na dně Standova kufru auta se zase staneme motorkáři a v pěkném parnu, příšerném provozu, avšak naplněni duchovními zážitky se vracíme do naší oázy klidu, kterou je pro tento týden Caiano a náš kamenný dům z 18. století. Večer posedíme s Pavlem a jeho přáteli, abychom zhrnuli naše letošní Toskánsko. No nebýt několika nepříjemných defektů, mohli si ještě užít nových poznání. Takto nám nezbývá než se rozloučit. Pavel si musí dát do pořádku motorku, protože ho čeká cesta do Albánie a to jak víme není žádná Itálie :-))))
31.květen 2012 Loučíme se s klukama a něco po deváté vyjíždíme za Jitčiným snem. Je to její trasa A, kterou si připravila už někdy v únoru a vede nás k východnímu pobřeží Apeninského poloostrova. Mě se, přiznám se teď při psaní těchto stránek, příliš do San Marina nechtělo, ale chvála za tvrdohlavost mé partnerky. Návštěva tohoto pidi-státu stála skutečně za to. Pojďme si však vše přiblížit hezky od počátku. Vyjíždíme směrem na Poppi a pak přes Passo Mandriolli. Dnes si těch zatáček skutečně užíváme, jsme čerství po ránu a zatím není ani horko. Jen co překonáme průsmyk najedeme na čtyřproudovku SS-3 a po ní si svištíme necelých třicet km až k městečku Sarsina. Tady trošku zakufrujeme na výjezdu. GPS-ka ukazuje jinam než ukazatele a tak se nejdříve svěřujeme přístroji na řídítkách. Po šesti km nás neomylně dovede na slepou silnici a tak musíme zase nazpátek...snad mi to vyjde...rafika paliva mi právě padla do červeného pole.....Už na tu krabici nekoukám a nabírám směr na San Marino dle směrových tabulí. Cesta je to bezesporu zajímavá, je zde najednou úplně jiná krajina než v okolí naší základny. Očekával bych trochu nůďo, ale opak jest pravdou. Jsme pár km od pobřeží a přitom je zde nádherná krajina. Okolní kopce vypadají jako malé štíty Alp, ale porostlé vegetací. Jsou takové ostře řezané, strmé a krásně zelené. Jsme nějakých 120 km od našeho domu v Caianu když přejíždíme hranici nejstarší evropské republiky San Marino se stejno-jmenným hlavním městem. To, že jsme přejeli hranici si všimnu až tehdy, když jedeme po přechodu pro chodce jenž je modré barvy. Přijíždíme pod úpatí hory Monte Titano a do města vjíždíme od západní strany.....pokud se v mých propočtech nepletu, mám na poslední 3 km jízdy.... Parkujeme u brány S. Francesca (N43.935210°, E12.446763°) kde řídí provoz policista oblečený do modrých kalhot, kanárkově žluté košile a stejno-barevných rukavic.
Slova „řídí provoz“ jsou trochu nadnesená, v podstatě hlídá přechod stejně jako měšťáci v Ostravě když chodí děcka do školy. Ovšem zde je to trochu úsměvné v tom, že rychlost vozidel je asi 20km a přechod je široký tak 3 metry. Ovšem má zde svou budku, vysílačku, pořádnou bouchačku u pasuneradno ho asi dráždit…… :-) Chvilku na něj s Jitkou koukáme, jestli nás nevykáže z našeho parkovacího místa. To jsme si totiž jaksi sami vytvořili hezky pěkně u něj ovšem už jaksi mimo nalajnované stání. Zdá se však,že jsme mu ukradeni a tak neleníme a bereme útokem hradby. Nejsme ovšem tak zdatní dobyvatelé neb se nám do cesty staví nepřekonatelná překážka, restaurace La Fratta. Ujímá se nás číšník jenž hovoří chorvatsky a protože slovanský jazyk všude podobný jest, můžeme si dokonale vybrat z jídelňáku a přihlédnouti i k jeho doporučení. Nemělo to chybu Jitko viď? Třeba to jehněčí na rozmarýnu, to bychom si dali jistě i nyní. A tys měla? A já měla Papparrdele con asparagi, v překladu domácí široké nudle s mladým nasekaným zeleným chřestem. Musím si to pochválit, protože opět to byla trefa do černého :-) Jejda to se ale najednou jaksi těžko vstává s plným bříškem dobrůtek, ovšem není zbytí. Je potřeba uspokojit i jiné touhy. Město se zdá býti jeden velký krámek se suvenýry. Takže procházka nahoru ke Castelo della Guaita vypadá následovně, to co bychom jinak zvládli za slabou půlhodinku trvá trojnásobek. Co kdyby právě tady měli něco ,co jsme ještě nikde neviděli??? V tomto shopo-turistickém pochodu přicházíme až na nejzápadnější část města ke kostelu Bazilica Di San Marino. Jde o moderní stavbu, tedy alespoň z mého hlediska, vždyť je stará jen 200 let, takže takový italský puberťák. Kostel je hezký, ale není to můj šálek kávy. Takže se jen porozhlídneme a pomalu se vracíme k motorkám. Ještě malé kapucínko a startujem. Jen pár metrů ujedem dolů kopcem, když se
ozývá troubení. A je to tady!!!!! Mé propočty se nemýlily. Motorka škytla a odmlčela se už docela. Mám vytřeštěné oči, jedu městem bez motoru, ukazuju rukou....no není nadto zažít si zase jedno malé dobrodružství :-) Hmm tak to už tady jednou bylo, Hondě dochází papání. Tak to je něco!!! Ještě že k pumpě je to jen půl km a nemusíme tlačit, holt z kopce to jde i bez koníků. Dobereme palivo do plna a míříme k naší srdeční záležitosti, kterou je vesnice a pevnost San Leo. Po třech létech se vracíme na uzounkou cestu pod skálou jež nás přivede na kamennou dlažbu liduprázdného náměstí (N43.896619°, E12.343276°) Parkujeme motorky a už se nemůžu dočkat těch dvou sakrálních skvostů, za kterými jsme sem opět zamířili. Jedním z nich je farní kostel Pieve z 9. století a druhý Cattedrale di San Leone z 12 století. Nu jdeme si užít románského pokoukáníčka a nadechnout se tisícileté historie. Vše popisovat by bylo nadlouho a tak se omezím na strohé: ,,Tohle stálo za to!!!” V pozdním odpoledni chladne kamenná zeď katedrály a nás napadá ukrýt malý penízek do výklenku ve zdi s malým přáníčkem. Asi uhodneš milý čtenáři, s jakým? Cestu nazpátek máme zpestřenou pořádnou bouřkou, která nás sice plně nezasáhla, ale o to více potěšila. Zatáčky Passa Mandriolli sice musíme projíždět pomaleji,ale voda řinoucí se ze skal dělá úžasné vodopády a krásně se zrcadlí v zapadajícím slunci. Moc hezká byla dnešní trasa A. Díky Jitko, jen je velká škoda , že jsme ji nemohli jet všichni.
1.červen 2012 Auu, Auu, Auu to je bolest!!! No to ten červen pěkně začíná. Stavím Jitčinu Hondu na stojan, abych namazal řetěz a jak motorka poskočila na té nerovné kamenné terase, nějak se mi palec připletl pod stojan. No jo sandálky to nezachránily a tak mám krásně modrý nehet a co hůř pěkně to natéká.
Musím rychle do motorkových bot, jinak to napučí a nikam dnes nevyjedu. Ještě, že pravou nohu mám jen na ozdobu, kdybych s ní musel řadit, nevím, nevím. Domlouváme se ze Standou, Evčou a Verčou na srazu v Sieně ovšem my volíme trošku jinou trasu. V roce 2010 jsme vynechali jednu z důležitých zastávek Monte Olivetto Maggiore (N43.175479°, E11.545484°) Takže za necelé dvě hodinky odkládáme stroje na parkovišti vedle padacího mostu. Ten dnes má naštěstí už jen dekorativní funkci. Červená pálená cihla je alfou i omegou celé stavby tohoto kláštera benediktýnů. Scházíme (já pajdám a skučím) po cihlovém stupňovitém chodníku asi tří sta metrů do komplexu budov jimž dominuje románsko-gotická zvonice. A ta se nám taky ozývá žel Bohu pro nás ve špatnou chvíli. Odbíjí totiž dvanáctou a jen co vejdeme do kostela, jsme bohužel vykázáni jedním z mnichu ven. Mají právě polední modlitbu, veřejnosti nepřístupnou. Nu co naplat, tak si jdeme alespoň prohlídnout vinné poklady dole v klášterním sklepení. ,,Jitko ochutnáme?“ Já coby sedíc na tandemu bych si mohla dovolit i pořádnou ochutnávku, ale cena je tak vysoká, jako to nejdražší víno co jsem kdy pila. Nu což nakoukneme aspoň do sklepení, skvící se sudy o velikosti kola od traktoru.....no vína, že by se v něm i plavat dalo :-) Tak zase pajdám zpátky do kopce, je škoda, že jsme nemohli vidět více. U motorek dáme malou svačinku a domlouváme se na zastávce v ,,Toskánské poušti“. I tady okolo parkoviště je vidět zvláštní druh půdy, která o patnáct km severně mění v docela pustou krajinu zvanou Crete Senesi. Malé travnaté kopečky porostlé trávou tvoří potravu pro zdejší stáda ovcí a výsledkem snažení zdejších statkářů je světoznámé aromatické Pecorino. Cypřišové aleje a borovicové vlnolamy vysázení kolem silnic a statků dotváří krásný obraz tohoto kousku Itálie. My jej s malým focením projedeme a pak uhneme západně na Sienu.
Parkujeme už zkušeně u kostela San Domenico. Pro mě to dnes už na velké chození není, lezu jen s velkým sebezapřením. Volám Standovi kde jsou a pak se vydáme za kamarády k Duomu. Cestou se stavíme na malý dlabanec, tentokrát chceme vyzkoušet jak si vedou v téhle gastronomické konkurenci čínské restaurace. Jednu navštívíme a ukojíme hlad nějakými mořskými plody a plátky kuřecích prsíček. Jídlo průměrné, neurazilo a hlavně jsem odpočinul bolavé noze. Zdržíme se jen chvilku a po půl hodince se dávám do pajdání směrem ke gotické dominantě na Piazza del Duomo. Standa ještě pobíhá uvnitř, čemuž se vůbec nedivím. Asi bych činil totéž i když jsme tu už byli dvakrát v posledních třech létech. No dnes není vhodný čas na pobíhání uvnitř a tak sedíme před průčelím, koukáme na cvrkot okolo a plkáme s Evou a Verčou. Domlouváme se na dobré kapucínko na světoznámém Piazza del Campo a tak jen co se Standa vynoří z útrob katedrály, míříme domluveným směrem. V západním koutu náměstí pak srkáme kávičku, holky odběhnou koupit nějaký suvenýr, Standa jde okouknout věž Torre del Mangia, která je součástí krásné gotické radnice. Odpoledne se tak přelívá k 16-té hodině a je potřeba hejbnout kostrou. Přátelé jdou s námi k motorkám, za což jsou odměněni kostelem San Domenico. I my se znovu jdeme kouknout a trošku rozjímat do jeho útrob. Po slabé půlhodince pak vyrážíme směrem na Radda in Chianti užít si ještě po zpáteční cestě trochu těch vinic a olivovníkových hájů. Příjezdem na základnu máme letošní Toskánské poježdění u konce a tak nezbývá než přemýšlet nad zpáteční trasou domů. Jejda, že to, ale zase rychle uteklo!!!
2. červen 2012 “Ach Paulo, Paulo!“, přece jsme se domluvili mezi osmou a devátou na předání domu a ty nikde!! No jo, to je ta Itálie. Hodinka sem, hodinka tam, čekáme a kdybychom nezavolali, možná bychom tam seděli ještě dnes. Nešťastný palec nabyl poněkud větších rozměrů pod peřinou a tak nezbývá než provést malou operaci, abych jej dostal do boty. V sandálech se mi skutečně jet nechce. Takže jsme všichni sbaleni a čekáme na domovníka. Něco po desáté se objeví a za pár minut odjíždíme. Tato pozdní doba odjezdu nás nutí použít dálnice, i když jsme to měli v plánu jen částečně. Máme před sebou přes šest set kilometrů a tak kousek za Florencií končí poslední zatáčky, projíždíme mýtnicí a míříme na Ravenu, Udine a Tarvisio. Jelikož Italové nerozlišují poplatek za motorku a auto, platíme na poslední mýtnici za každou motorku 33 ojrovek což nás trochu nakrklo. Standa volil stejnou cestu a jako bychom se nějak domluvili projíždí jeho bílá Oktávka zhruba 15 minut po nás. Všimli si nás a tak dáme pokec hlavně o té zácpě před Ravenou a jak se jim ji povedlo projet. Poslední přání šťastné cesty a vyjíždíme. Oni přímo až domů, my máme ještě domluven penzionek u paní Wallner, kde jsme loni na podzim poznávali chuť růžového vína a dýňového oleje. Nějakých padesát km před cílem sjíždíme z dálnice, máme pořádný hlad, taky je dost chladno a trochu mrholí. To vše v dobré obracíme v Gasthausu Herlwirt . Nemít domluvenou rezervaci a nebýt těšení se na milou paní domácí, asi bychom zůstali tady. Už se mi na motorku dnes nasedat vůbec nechce. I Jitka už toho má plný chrup a tak poslední kilometry jsou už jen o dojetí. Milé přijetí blbou náladu zaplaší a sprcha definitivně odplaví. A ta moje noha vytažená z boty? Lidi ta slast se nedá popsat!!!
3. červen 2012 Na snídani u Wallnerů potkáváme motorkářský pár z Prahy, ale jen se jaksi míjíme u stolu s malým pozdravem. Nás však dnes čeká kolem šest-set kilometrů asfaltu, takže neleníme a ujíždíme po dálnici směrem na Vídeň. Potřebujeme natankovat, ale na pumpě, kde zastavujeme asi po 100 kilometrech se nám nedaří nastartovat Hondici. Snažím se uklidnit rozzuřenou Jitku, ale ne příliš, trochu její zuřivosti přece jenom potřebujeme k roztlačení motocyklu. Ano, vím milí čtenáři, vypadá to divně, když muž sedí a žena tlačí, ale s mým zchromlým palcem se nejsem schopen rozběhnout. Náš dnešní itinerář se tímto scvrkává pouze na tři otázky : Kde zastavit? Jak roztlačit? a Dojedeme? Sláva Bohu, jen na dvě zastavení jsme dojeli až domů. Motorka nějak jela, a i když nedobíjela, jela a to nám bylo záhadou, kterou rozluštil až technik v servise. S poruchou regulátoru dobíjení a následně alternátoru Honda stále jela....jela....jela.... Snad to nebude pro servismany takový oříšek, ale přece jen už měsíc čekám až mi ji uzdraví a my budeme moci vyjet za naším dalším moto-poznáním. Letošní Itálie nás jako každý rok nezklamala. Díky poruchám, defektům a modrému palci byla sice trošičku náročnější, ale to k cestování prostě nějak patří. Co nás nezabije, to nás posílí :-)
