D. Starověký Řím 1. Geografické vymezení starověké Itálie

D. Starověký Řím 1. Geografické vymezení starověké Itálie V přehledech světové historie bývají dějiny starověkého Říma (vlastně celé Itálie) zařazeny za dějiny antického Řecka. Ve skutečnosti se italský starověk rozvíjel synchronně (současně) se starověkem řeckým či fénickým. Na rozdíl od Řecka byla starověká Itálie zeměpisně velmi blízká své současné podobě. Zahrnovala: a) Apeninský poloostrov; b) ostrov Sicílii; c) ostrovy Sardinii a Korsiku (ta od 18. století náleží k Francii); d) poloostrov Istrii a přilehlé pobřeží Jaderského moře (dnes se jedná o součásti Slovinska a Chorvatska). 2. Počátky starověkého osidlování Itálie Příznačným rysem italského starověku byl poměrně vysoký počet různých národů, které se tu usadily: A. Národy neindoevropské: 1. Etruskové: národ nejasného (avšak jistě neindoevropského) původu, jehož osídlení sahalo od Pádské nížiny na severu až po střední Itálii; 2. Menší národy na severu, v alpské oblasti: Ligurové, Raetové; 3. Kartaginci: fénická kolonie Kartágo (na území dnešního Tuniska v severní Africe) osídlila v italské oblasti pobřeží Sardinie, Korsiky a západní Sicílie; B. Národy indoevropské: 1. Italikové: skupina kmenů tvořících italickou větev indoevropské jazykové rodiny, osídlili především střední Itálii; 2. Illyrové: skupina kmenů sídlící na jaderském pobřeží Balkánu, pronikali však i do okrajových oblastí východní Itálie; 3. Keltové: rozšířili se ze střední Evropy, osídlili velkou část severní Itálie, odkud podnikali výboje jižním směrem; 4. Řekové: zakládali osady na pobřeží jižní Itálie a východní Sicílie; 5. Menší národy v některých částech jaderského pobřeží Itálie: Venetové a Apuliové. Osídlení v Itálii po r. 1 000 př. Kr. Indoevropané začali na Apeninský poloostrov pronikat na konci 2. tisíciletí př. Kr. Jejich vlivem přešla Itálie po r. 1000 př. Kr. z doby bronzové do doby železné. 3. Etruskové Od 10. – 8. století př. Kr. se v Itálii setkáváme s národem Etrusků. Přesněji jej nedokážeme zařadit: Etruskové buď tvořili část původního italského obyvatelstva, nebo připluli přes moře z Malé Asie. Etruskové obohatili Itálii vyspělou kulturou, která měla hodně společného s kulturou blízkovýchodní a postupně převzala leccos i od Řeků. Jádrem etruského území byl kraj dodnes nazývaný Toskánsko, což je odvozeno z římského označení pro Etrusky: Etrusci – Tusci – Toscana. Sami Etruskové se

patrně nazývali Rasennové. Toskánsko vynikalo mnoha nalezišti rud, zejména železa, a velmi příhodnými podmínkami pro zemědělství. Po r. 700 Etruskové expandovali do velké části Itálie a jako námořníci ovlivňovali i značnou část Středomoří. Vrchol jejich kultury nastal v 7. – 6. století. Etruskové se věnovali kvalitní železné i měděné metalurgii (v tavicích pecích topili dřevěným uhlím). Vyráběli žádanou černou keramiku s lesklým povrchem, sady kovových nádob a vynikající šperky. Obchodovali po souši i na moři. Do jejich přístavů připlouvaly lodi přivážející luxusní zboží z Orientu, od africké slonoviny až po zlaté a stříbrné šperky z Fénicie. Etruskové udržovali čilé obchodní styky také s keltským světem: dováželi např. jantar (zkamenělou pryskyřici sloužící jako šperkařský materiál) z Pobaltí a vyváželi své řemeslné výrobky, zejména bronzové nádoby. Vybudovali velkolepá města: stávala na vyvýšeninách, obehnaná hradbami s trojicí velkých bran, byla členěna pravoúhlou (šachovnicovou) sítí ulic s monumentálními pestrobarevnými chrámy, s mosty, vodovody a kanalizací (Etruskové ovládali stavbu obloukové klenby z cihel). Etruské náboženství bylo polyteistické, důležitou roli v něm hrála víra v posmrtný život. Proto Etruskové přikládali velký význam pohřbívání. Bohatě vybavené hrobky byly soustředěny do rozsáhlých pohřebišť, nekropolí. Sarkofágům v hrobkách často dominovaly portrétní plastiky zemřelých (v životní velikosti), zpravidla manželských párů šťastně se usmívajících. Interiéry etruských chrámů i hrobek byly zdobeny freskami. Etruskové též vytvořili dodnes oblíbený typ atriového domu: rodinného domu s centrální předsíní, později otevřenou, nezastřešenou. Venkov protkali soustavou silnic a vodní režim obdělávané půdy upravovali meliorací, čímž posílili vysokou výkonnost svého zemědělství. Etruskové nešetřili elegancí. Ženy si oblékaly dlouhé přiléhavé šaty z jemného plátna, přepásané kolem kyčlí a zdobené bohatým vyšíváním. Vlasy si splétaly do dvou copů položených na prsou, na hlavě nosívaly kulatou nebo kuželovitou čepici tutulus, samozřejmostí byly parfémy. Mužský oděv tvořila tunika (přepásaná kazajka po kolena) a přes ni malebně přehozený plášť (později se z něj vyvinul slavnostní římský oděv tóga). Velmi rozmanitá kvalitní obuv pro všechny příležitosti zahrnovala též módní boty se zobcovitými špičkami. V etruském životě hrála významnou roli hudba ke svátečním i všedním dnům: z nástrojů se největší oblibě těšily flétna, roh, trubka a sedmistrunná kitharis. Základem etruského písma bylo písmo řecké, ale vzhledem k nízkému počtu dochovaných etruských textů (zpravidla se jedná o nápisy), nebyl jazyk etruština dosud v úplnosti rozluštěn. Etruskové založili mnoho městských států: ve většině z nich však představovali jen vládnoucí, nikoli jediné etnikum. Etruský sarkofág Shrnutí: V 1. tisíciletí př. Kr. byla Itálie pestrou křižovatkou různých národů, z nichž vynikali Italikové, Etruskové, Řekové, Keltové a Kartaginci. Etruskové položili základy vyspělé kultury ve starověké Itálii. Budovali silná a bohatá města, byli originálními řemeslníky a úspěšnými zemědělci, obchodovali i se vzdálenějšími zeměmi. Otázky a úlohy: 1. Porovnejte starověké osidlování Řecka a Itálie. 2. Pokuste se zjistit, kde v České republice archeologové učinili nálezy etruského zboží. 3. Která turisticky atraktivní místa v Toskánsku znáte? Výběr z odborné literatury: Werner Keller: Etruskové, Praha 1974. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Mika Waltari: Tajemný Etrusk (1955, finský román).

4. Vznik Říma (8. století př. Kr., podle tradice r. 753 př. Kr.) Mezitím se v nevelké části střední Itálie usadil a rozvíjel italický kmen Latinové. Nazýval se podle svého území Latia (jméno Latium snad znamená rovinatý kraj) a hovořil jazykem latinou. Severním okrajem Latia protéká dolní tok řeky Tibery. Na skupině pahorků tam při jejím levém břehu vzniklo několik osad: většinu jejich obyvatel představovali právě Latinové, okrajově se však vyskytovali i příslušníci jiných kmenů. Když oblast ovládli Etruskové, vybudovali zde odvodňovací stoku zvanou Cloaca maxima, která vysušila část půdy mezi pahorky a tím umožnila, aby se starší osídlení propojilo. Tak vzniklo jediné město nazvané Roma (Řím), jež se záhy stalo městským státem. Etruskové se vydatně podíleli i na samotném budování Říma: předali městu mnoho ze své kultury, a dokonce mu po dlouhá léta vládli. Římané později převzali jako věrohodné vysvětlení svých počátků původně etruskou báj, podle níž praotcem zakladatelů Říma byl trójský hrdina Aeneas. Stručně jej zmiňuje již řecká Ílias, avšak Etruskové a podle nich i Římané o něm vytvořili nový, rozsáhlý příběh. Aeneas se prý i se svými lidmi zachránil z hořícího rodného města v závěru Trójské války. Po mnohých dobrodružstvích, připomínajících Odysseiu, připlul se svou výpravou k západoitalským břehům a usadil se tam. Mezi jeho vzdálenými potomky byla i dvojčata Romulus a Remus (vychovaná v lese vlčicí), která město Řím založila – podle tradice v r. 753 př. Kr. Vzápětí se bratři dostali do vzájemného sporu o vládu nad městem a o jeho pojmenování. Romulus zabil Rema a město nazval po sobě. Kapitolská vlčice: bronzová socha, údajně dílo Etrusků (postavičky Romula a Rema byly doplněny až mnohem později, patrně na konci 15. století po Kr.). Báj samozřejmě není záznamem historické skutečnosti. Pouze tradiční datum založení Říma opravdu spadá do doby, kdy Řím postupně vznikal. Sedm původně osídlených římských pahorků nese tato jména: Aventinus, Capitolinus, Caelius, Esquilinus, Palatinus, Quirinalis a Viminalis. Aventinus byl začleněn do obvodu města až kolem přelomu letopočtu, další římská návrší – Ianiculus, Pincius a Vaticanus – se do tradičního Septimontia (tedy Sedmivrší) nepočítají. 5. Římská doba královská (tradičně 753 - tradičně 510 př. Kr.) Obyvatelstvo městského státu Řím se dělilo do několika vrstev: 1. Římští občané (a jejich rodiny - přístup k občanství byl obdobný jako v řeckých polidách, viz IV.C.5.b.): a) Patricijové (lat. patres = otcové, rozumí se otcové města): Byli potomky nejstarších obyvatel města, a proto požívali největší vážnosti a měli největší vliv. b) Plebejové (plebs = lid, dav): Potomci pozdějších přistěhovalců, byli početnější než patricijové, ale ti jim umožňovali jen okrajovou účast na veřejném životě. 2. Cizinci: Nedávní přistěhovalci, samozřejmě byli osobně svobodní, ovšem bez občanství. 3. Otroci.

Římský městský stát byl nejprve monarchií. V čele státu stál král, volený (na doživotí) shromážděním římských občanů (patricijů i plebejů). Královým poradním sborem byl senatus (rada starších, senát). Skládal se z 300 doživotních členů z řad patricijů. Král si také vybíral úředníky - i oni byli patricijského původu. V době královské prý vládlo Římu sedm králů: Romulus, Numa Pompilius, Tullus Hostilius, Ancus Marcius, Tarquinius Priscus, Servius Tullius a Tarquinius Superbus. První čtyři jsou vybájeni, závěrečnou trojici však považujeme za historické panovníky etruské národnosti (jejich jména jsou etruská). Pro poměr mezi patriciji a plebeji se již v době královské stala typickou klientela: vztah vzájemné pomoci mezi rodinou patricijskou a plebejskou. Patricij, který byl v takovém vztahu samozřejmě mocnější, se označoval jako patronus (patron), jeho plebejský chráněnec byl cliens (klient). Zdaleka ne všichni římští občané byli do klientely nějakým způsobem zapojeni, ale běžně se stávalo (i v pozdějších etapách římských dějin), že jedna patricijská rodina měla větší počet rodin klientských. Podstatou klientely bylo, že obdržená pomoc vytvářela povinnost poskytnout protislužbu v budoucnu. Tak patron např. hájil klienta v právních sporech, ale pak mohl od něj vyžadovat třeba příspěvek na věno pro dceru. Klientela jako druh osobní závislosti měla obdobu i ve středověké Evropě. Dnes bývají slovem klient označováni zákazníci v některých druzích služeb, ovšem v jiných souvislostech, např. ve veřejném životě, nebývá klientelismus kladně hodnocen. Římané se seznamovali s řeckou kulturou a od počátku přijímali mnohé její prvky. Pod etruským vlivem například přizpůsobili své náboženství řeckému. I římští bohové sídlili na Olympu. Nejvyšší bůh se jmenoval Iuppiter (2. p.: Iova), jeho manželkou byla Iuno. Řecké Afroditě se připodobnila Venus (Venuše), Areovi se podobal římský Mars, Athéně Minerva, Hermovi Mercurius, Kronovi Saturnus, Poseidónovi Neptunus. Podle tradice v r. 510 Římané vyhnali krále Tarquinia Superba, svrhli etruskou nadvládu, zrušili království a založili nové státní zřízení, republiku (latinsky res publica = věc veřejná). Toto tradiční datum vzbuzuje podezření, že jeho stanovení bylo inspirováno vyhnáním Peisistratovců z Athén (viz IV.C.4.d.), ale můžeme odhadnout, že alespoň přibližně skutečné době vzniku římské republiky odpovídalo. Shrnutí: Italický kmen Latinové (hovořící jazykem latinou) založil městský stát Řím, který byl zprvu monarchií pod vládou mj. etruských králů. Římští občané se dělili na menšinové aristokratické a bohaté patricie a většinové neurozené a chudší plebeje. Ostří sociálních rozdílů spíše symbolicky otupovala klientela: vztah založený na patricijské zištné ochraně některých plebejských rodin. Římské náboženství se postupně velmi přiblížilo řeckému, mnozí antičtí bohové jsou dnes známi především pod latinskými, nikoli řeckými variantami svých jmen. v r. 510 Římané svrhli monarchii a nastolili republiku – zřízení blízké demokracii. Otázky a úlohy: 1. Pojem kloaka přešel z římských dějin do zcela jiného oboru. Objasněte. 2. Kde jinde v dějinách či současnosti najdeme obdobu vztahu patriciové – plebejové? 3. Kde všude jsou dnes používána jména římských bohů? Výběr z odborné literatury: Lesley Adkins – Roy A. Adkins: Antický Řím. Praha 2012. Etruskové a Římané. Praha 2001. Jean-Noël Robert: Řím. Praha 2001. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Vergilius: Aeneis (1. století př. Kr., starořímský epos), Romulus a Remus (1961; italsko-francouzský film, režie Sergio Corbucci, hrají Steve Reeves a Gordon Scott).

6. Republika (tradičně 510 – 27 př. Kr.) a) Státní instituce Stát řídili úředníci, volení na jeden rok. Souhrnně se jim říkalo magistrates. Magistratur bylo několik druhů, přičemž každý úřad zastávalo zároveň několik lidí, aby se předcházelo samovládě. Nejvyššími magistraty byli consulové (vždy dva): byli vrchními správci státního majetku a vrchními veliteli vojska, řídili volby úředníků atd. Pokud státu hrozilo vážné nebezpečí (zvnějšku či zevnitř), jmenovali dictatora: samovládného úředníka, který měl pevnou rukou vyvést Řím z ohrožení, nesměl však být u moci déle než šest měsíců. Senát sloužil v republice jako poradní sbor magistratů. Lidová shromáždění (shromáždění občanů) byla několikerého druhu, podle povahy projednávaných otázek (jen jeden druh byl prostým shromážděním patricijů a plebejů, existovalo i samostatné shromáždění plebejské). Lidová shromáždění plnila (souhrnně řečeno) obdobnou úlohu jako v řeckých polidách: volila úředníky, rozhodovala o vyhlašování války a měla i některé soudní pravomoci (těžiště soudních výkonů ovšem spočívalo na bedrech příslušných úředníků – nejvyšší z nich se nazývali praetoři). Pevný řád do římského politického života vnášela reforma, již tradice zpětně přiřkla králi Serviu Tulliovi. Je však možné, že k reformě došlo až po vzniku republiky – v každém případě teprve v republice přinesla zřetelné výsledky. Reforma silně připomínala změny, jež předtím zavedl Solón v Athénách. Římští občané byli rozděleni podle majetku do pěti tříd, bez ohledu na příslušnost k patricijům nebo plebejům. Každá třída zřizovala z některých svých členů určitý počet setnin římského vojska (jedna setnina – centurie – čítala 100 vojáků). Římské vojsko bylo tehdy sestavováno vždy v případě potřeby a po skončení války či válečného tažení bylo opět rozpouštěno. První třída, kterou tvořili největší boháči, sestavovala 80 setnin pěchoty a 18 setnin jízdy (proto se příslušníci této třídy nazývali jezdci). Poslední, pátá třída stavěla 30 setnin pěchoty a 2 setniny hudebníků. Nemajetní občané, proletarii, stáli mimo třídy, ale byli prakticky osvobozeni od vojenské služby (vytvářeli jen jedinou setninu pěchoty). Nejvýznamnější politické otázky se pak řešily na centurijních sněmech, což byl takový druh lidového shromáždění, kde každá třída měla tolik hlasů, kolik stavěla setnin (proletarii se tedy sněmovních jednání nemohli účastnit). Reforma Servia Tullia zavedla v Římě zásadu, že váha občana v politice roste s jeho majetkem. Toto pravidlo se může zdát z dnešního hlediska problematické (nicméně v současné době se praxe politicky zvýhodněných boháčů do mnoha států – včetně České republiky – opět vrací). Ovšem v souvislosti se starým Římem si můžeme uvědomit, že šlo vlastně o pokus trochu zvětšit politický význam aspoň bohatých plebejů. Předpokládáme však, že do 1. třídy žádný plebej dlouho nepronikl, a přitom tato třída mohla sama přehlasovat všechny ostatní, neboť poskytovala přes polovinu vojska, a disponovala tedy nadpoloviční většinou hlasů. Zasedání římského senátu O rovnoprávnost mezi občany se v žádném případě ještě nejednalo, a proto můžeme tehdejší římské státní zřízení zhodnotit jako aristokracii s demokratickými prvky

(prakticky totéž jako ve Spartě). Římský lid posléze dospěl k demokracii, ovšem až složitým politickým vývojem. b) Počátky bojů o Itálii Fénické kolonizátory italského pobřeží vystřídali jim příbuzní Karthaginci (viz IV.B.12.). Ti se vzápětí - vzhledem ke svým velmocenským ambicím - ocitli v bojích s italskými koloniemi Řeků. Spojili se proti nim s etruskými městskými státy a pokoušeli se např. využít řeckých obtíží v době válek s Peršany. Karthaginci zároveň postupně uzavřeli tři smlouvy s Římem. První (tradiční datum 509) a druhá (348) rozdělovaly sféry vlivu karthaginskou a římskou. Třetí smlouvou (279) počalo karthaginsko-římské spojenectví proti řeckým koloniím. c) Soupeření mezi patriciji a plebeji Nebylo divu, že plebejové měli daleko ke spokojenosti se svým postavením. Žádali úplné zrovnoprávnění s patriciji, a aby dodali svému požadavku váhu, celkem třikrát přistoupili k secesi: slovo secessio znamená obecně odloučení se, ovšem v římských dějinách se jím rozumí organizovaný odchod plebejů z Říma spojený s pohrůžkou, že si plebejové založí vlastní město. K secesím došlo podle tradice v letech 494, 449 a 287. Výsledkem první secese bylo prosazení plebejských úředníků – tribunů lidu. Volilo je plebejské lidové shromáždění. Nejprve byli zároveň dva, brzy jejich počet stoupl na pět. Pokud se tribun lidu domníval, že kterýkoli úředník poškozuje plebejský zájem, mohl jeho rozhodnutí zmařit (slovem veto = zakazuji). Tribun lidu mohl vetovat kohokoli kromě dictatora a soudních rozsudků. Druhá secese vedla k rozšíření počtu tribunů na deset a k sepsání římského práva do souboru zvaného Zákony dvanácti desek. Shrnutí: Politické zřízení v římském státě bylo podobné jako v řeckých poleis: stát řídili úředníci (v Římě označovaní souhrnně jako magistráti), z nichž nejvýznamnější byli dva konzulové (v případě ohrožení se jeden z nich mohl stát na půl roku neomezeným diktátorem), rada starších se nazývala senát (byl zprvu tvořen jen patricii) a existovalo několik druhů lidového shromáždění. Reformy Servia Tullia zavedly pro všechny římské občany (kromě nemajetných – proletariů) volební právo, ovšem odstupňované podle majetku (z 5 majetkových tříd – souvisejících s vojenskou povinností – byli nejbohatší a nejvlivnější jezdci, dlouho prakticky totožní s patricii). Plebejové usilovali o rozšíření svých práv a vymohli si úřad tribunů lidu – plebejských zástupců v senátu (disponovali právem zakazujícího nesouhlasu – veto). Otázky a úlohy: 1. Kde a v jaké souvislosti se dnes používají pojmy magistrát, konzul, diktátor, senát? 2. Kde se dnes používá právo veta? Výběr z odborné literatury: Livius: Dějiny. Praha 1971 – 1979. Římané. Bratislava – Ostrava 2008. Římský člověk a jeho svět. Praha 2014.

d) Ovládnutí Itálie Římany Římská republika byla zprvu terčem útoků svých sousedů. Politická situace v Itálii byla vůbec nepřehledná. K dosavadní pestré etnické skladbě (zejm. Italikové, Etruskové, Karthaginci, Řekové) se kolem r. 400 přidali Keltové, Římany nazývaní Gallové. Obsadili severní část Itálie a r. 387 dokonce vyplenili Řím. Ve snaze zajistit si bezpečnost a pod svou vládou zpřehlednit italské poměry začal Řím dobývat střední a jižní část Apeninského poloostrova. Jen malý díl ovládnutého území Římané otevřeně anektovali. Drtivou většinu poražených městských států i kmenových území připoutali k sobě tím, že jim vnutili nerovnoprávné spojenecké smlouvy. Spojencům zůstala pouze vnitřní autonomie, v zahraniční politice a ve vojenství byli Římu beze zbytku podřízeni. Důležitou povinností spojenců bylo poskytovat Římanům vojsko. Římané udělovali osobně svobodným obyvatelům loajálních (věrných, spolehlivých) spojeneckých území římské občanství, a to buď úplné, nebo částečné (bez volebního práva). Ovšem i spojenci s úplným římským občanstvím mohli volit římské úřednictvo jen tehdy, když se do Říma k volbám osobně dostavili. To samozřejmě podstupoval málokdo, takže nadvláda rodilých Římanů nad dobytými oblastmi nebyla ohrožována. Tuto mocenskou situaci ovlivňovala i skutečnost, že spojenečtí vojáci bez úplného římského občanství tvořili v římské armádě jen podpůrné oddíly: úderné jádro římského vojska bylo stále sestavováno podle zásad Servia Tullia (viz IV.D.6.a.). Také Římané kolonizovali, ovšem jinak než Féničané či Řekové. Systematicky se stěhovali do významných italských měst, přinášeli do nich římskou kulturu a hájili tam římské zájmy politické i hospodářské. Římská kolonizace byla důležitým prostředkem romanizace Apeninského poloostrova. V průběhu 4. století Římané dobyli etruské městské státy (již oslabené keltským tlakem) a jejich obyvatelstvo brzy asimilovali. Tak odešli Etruskové z dějin. Plebejové postupně získávali přístup k některým úřadům, až r. 367 dostali právo obsazovat jedno consulské místo. V r. 326 bylo v Římě odstraněno otroctví pro dluhy. V r. 290 Řím dokončil dobývání střední Itálie. Rostoucí stát si žádal urovnání vnitřních rozporů, aby se mohl soustředit na další expanzi. A tak r. 287 byla třetí secese završena konečným vítězstvím plebejů: patricijové souhlasili s tím, že plebejská lidová shromáždění mohou napříště vydávat zákony platné pro celou zemi. Plebejové rovněž získali přístup ke všem úřadům. Dělení římských občanů na patricije a plebeje tak ztratilo praktický smysl a udrželo se jen jako projev diferencované společenské prestiže (ovšem např. tribunát lidu existoval nadále). Vnitřně uklidněný Řím, jenž od této doby můžeme nazývat demokracií, dobyl do r. 265 celý zbytek Apeninského poloostrova (včetně tamějších řeckých kolonií). Zřetelnou částí severní římské hranice se stala říčka Rubico, za níž začínalo území Keltů (Předalpská Gallie). Římská většina Itálie se vyznačovala prosperujícím hospodářstvím. Zemědělci pěstovali obilí, zeleninu, víno a olivy (římský politik Marcus Porcius Cato tvrdil, že líbání žen na ústa má původ ve snaze mužů přesvědčit se, zda jim ženy tajně víno neupíjejí). Chován byl zejména hovězí dobytek, ale také ovce či prasata. Řemesla čerpala z bohatých tradic dosavadního multikulturálního vývoje země.

Vyrovnání politických práv patricijů a plebejů a přetrvávající centurijní roztřídění společnosti vedly k vyhranění nové vládnoucí vrstvy, nobility (vznešených lidí). Tato vrstva byla tvořena rodinami, z nichž opakovaně, v různých generacích, pocházeli consulové (případně dictatoři). Jednalo se samozřejmě o nejbohatší rodiny, lhostejno, zda patricijského či plebejského původu (v celé antice totiž nebyl výkon státních úřadů placen a také volební kampaně stály hodně peněz). Mužští příslušníci těchto rodin soustředili ve svých rukou veškerý politický vliv. Pro muže pocházející z kruhů mimo nobilitu pak bylo téměř nemožné proniknout na vedoucí místa ve státě. Shrnutí: Kvalitní, dobře vyzbrojená a disciplinovaná pozemní armáda, opírající se o pevné ekonomické zázemí, umožnila Římanům dobýt ve 4. – 3. století celou pevninskou část Itálie (Apeninský poloostrov). Stabilita státu byla dosažena postupným zrovnoprávněním plebejů a udělováním římského občanství spojencům – obyvatelům spolehlivých, neodbojných dobytých území. Řím se tedy stal starověkou demokracií. Avšak vznik úzké, jen majetkově a vlivově definované vládnoucí vrstvy – nobility – (establishmentu) naznačil, že rozštěpení římské společnosti trvá, jen je poněkud skryto a přetaveno z politické oblasti především do sféry sociální. Otázky a úlohy: 1. Přijedeme-li do Říma, najdeme na mnoha veřejných místech, od administrativních budov až po kanalizační poklopy, zkratku S.P.Q.R. Co znamená a v jaké souvislosti se používala kdysi a dnes? 2. Zjistěte základní informace o migraci keltského kmene Bójů (známého i z českých dějin) Itálií a západní Evropou. Výběr z odborné literatury: Livius: Dějiny. Praha 1971 – 1979. Římané. Bratislava – Ostrava 2008. Římský člověk a jeho svět. Praha 2014.

e) Války punské a makedonské Panování nad Apeninským poloostrovem zařadilo Řím do světové politiky a přineslo mu několik vydatných konkurentů. Ve 3. – 2. století př. Kr. Římané vyvinuli značné úsilí k tomu, aby je porazili a aby získali jejich území. Nejprve se Římané střetli se svým dosavadním spojencem Karthágem. Karthaginsko-římské spojenectví bylo vždy chápáno jako jen krátkodobě účelové a nikoho nemohlo překvapit, že je vystřídala trojice Punských válek (Římané nazývali Karthagince Punové). V První punské válce (264 – 241) se bojovalo o Sicílii, jež sloužila jako významná obilnice Středomoří, centrum námořního obchodu i jako strategicky cenný ostrov. Římané se naučili stavět lodě od Řeků žijících na jižním pobřeží Apeninského poloostrova a vybudovali silnou válečnou flotilu. S ní získali převahu na moři a zvítězili nejen nad Kartaginci, ale i nad řeckými sicilskými koloniemi. Sicílii připojili k římskému státu a učinili z ní provincii (vnitrostátní správní celek zcela podřízený ústřední vládě a využívaný pro její zájmy). Provinciemi se stávala všechna nová římská území mimo Apeninský poloostrov. Ve Druhé punské válce (218 – 201) nejprve karthaginský vojevůdce Hannibal přešel se svou armádou ze severní Afriky do Španělska, jehož středomořské pobřeží tehdy Karthágu náleželo, a pokračoval přes jižní Francii a jižní Alpy do Itálie. Římany zcela překvapil, především svou nezvyklou taktikou, která vycházela ze zvýšené pohyblivosti jízdy i pěších těžkooděnců. Zmatek v řadách římského vojska způsobili také sloni, které Hannibal přivedl s sebou jako živé tanky. Z původních 37 slonů ovšem více než polovina po cestě zahynula, zejména v Alpách, a ti tlustokožci, kteří vydrželi až do Itálie, se zúčastnili jen několika prvních střetnutí s Římany, než také podlehli (až na jednoho) útrapám dlouhého putování. Svou daň náročné cestě ovšem museli splatit i sami vojáci: sám Hannibal přišel o oko. Nejstrašnější porážku uštědřil Hannibal Římanům u města Cannae. Máme-li věřit římským pramenům, přivedl tehdy na bojiště 40 tisíc pěšáků a 10 tisíc jezdců. Římská armáda stála proti němu s téměř dvojnásobnou převahou, čítala 80 tisíc pěšáků a 6 tisíc jezdců. Hannibal vylákal Římany k útoku na střed své bojové sestavy a vzápětí je sevřel do kleští. V bitvě padlo na 50 tisíc Římanů, přičemž z římských jezdců se zachránilo jen asi 70 mužů. Sami Římané již navždycky považovali bitvu u Cannae za svou největší vojenskou katastrofu. Však také znamenala zásadní ochromení římského pozemního vojska a Hannibal zůstal v Itálii ještě 12 let, byť se přímého útoku na Řím neodvážil. Hannibal, jeho tažení do Itálie a výjev z jedné z jeho bitev proti Římanům.

Svou obtížnou situaci začali Římané řešit reformou setninového uspořádání římských občanů. Byla rozšířena vojenská povinnost nižších tříd, ovšem rozhodovací pravomoci první třídy, jezdců, zůstaly zachovány. Tak se podařilo bez politických otřesů zvýšit početní stav římského pozemního vojska. Navíc Římanům ještě zbývalo silné loďstvo. Vše pak rozhodl vojevůdce Publius Cornelius Scipio Starší, který v rozmezí několika let podnikl dva překvapivé útoky přes moře. Nejprve vyhnal Karthagince ze Španělska a pak se vylodil přímo v severní Africe. Hannibal se z Itálie rychle vrátil, ale přijel si pouze pro konečnou porážku, kterou mu Scipio přichystal u Zamy nedaleko karthaginských hradeb (vítěz si tu vysloužil čestné přízvisko Africanus). Karthágo ztratilo velmocenské postavení, muselo zničit téměř celé své válečné loďstvo a zůstalo omezeno na své původní území v dnešním Tunisku (Hannibala pronásledovali Římané tak dlouho, až spáchal sebevraždu jedem, jejž nosil v prstenu). Úplná likvidace kdysi silného státu se však pro některé Římany stala hotovou posedlostí: např. Cato prý končil každou svou řeč v senátu slovy "Ceterum autem censeo, Carthaginem esse delendam – Kromě toho soudím, že Karthágo musí být zničeno". Nakonec Římané nejslavnější fénickou kolonii dobyli a srovnali se zemí v Třetí punské válce (149 - 146). Ve stejné době jako proti Karthágu válčili Římané také proti makedonské Říši Antigonovců. Ta již od svých počátků (viz IV.C.6.) zahrnovala též nemalou část Řecka, ale nyní dočasně ovládla i zbývající řecké území (včetně Sparty), a dokonce se pokusila dále posílit svou pozici spojenectvím s Karthágem. Ve třech vítězných Makedonských válkách Římané antigonovské území dobyli (první válka 215 – 205, druhá 200 – 197, třetí 171 – 168). Tečku za uchvacováním zbytku Řecka udělali v r. 146 (současně s rozdrcením Karthága), když rozbořili poslední významnou samostatnou řeckou polis Korinthos. V jistém smyslu však Řekové zcela neprohráli. Římská anexe Řecka – včetně Makedonie – velmi zintenzivnila pronikání řecké (spíše hellénistické) kultury do Itálie, a tak poražený národ výrazně pozměnil způsob života vítězů. Shrnutí: Ve 3. – 2. století př. Kr. Řím ve dvou synchronně probíhajících trojicích válek porazil a dobyl Karthágo (Punské války) a Řecko (Makedonské války). Nejdramatičtější fází těchto konfliktů byla Druhá punská válka, v níž karthaginský vojevůdce Hannibal se svým vojskem (v němž byli i váleční sloni) přešel z Pyrenejského poloostrova přes Alpy až do Itálie, kde porazil Římany v bitvě u Cannae. Římané však – především zásluhou vojevůdce Scipia – nedovolili Hannibalovi zaútočit přímo na Řím a nakonec ho překvapili přepadením samotného téměř nechráněného Karthága. Vítězstvím v Punských a Makedonských válkách se Řím stal nejmocnějším státem ve Středomoří a od té doby jej můžeme oprávněně nazývat Římská říše. Otázky a úlohy: 1. S punskými válkami je spjato latinské rčení Hannibal ante portas. Přeložte je do češtiny a objasněte, s jakým vývojem bojové situace souvisí. 2. Zjistěte, proč se války Říma proti Řecko označují jako Makedonské. Výběr z odborné literatury: Jan Burian: Hannibal. Praha 1967. František Knotek: Hannibal. Brno 1996. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Gustave Flaubert: Salambo (1862; francouzský román). Patrick Girard: Hamilkar (2001; francouzský román).

f) Řím jako vládce Středozemního moře Během Punských a Makedonských válek či brzy po jejich skončení Římané získali ještě další země, takže jim patřilo celé středomořské pobřeží Evropy. Kromě toho dobyli Předalpskou Gallii a výrazně rozšířili své državy na Pyrenejském poloostrově. Bezdětný podivínský král Attalos III. Filométór († 133) z nevelkého helénistického Pergamského království v západní Malé Asii odkázal Římanům svou zemi (její hlavní město Pergamon proslulo výrobou vydělaných zvířecích kůží jako psacích látek, jež se odtud nazývají pergamen). Římané v r. 129 připojili pergamské území ke svému státu jako provincii Asia. Od druhé poloviny 2. století Římané občas zasahovali jako zištní prostředníci do hojných dynastických sporů v ptolemaiovském Egyptě a činili tak více než sto let. Na sklonku 2. století byli tedy Římané jednoznačně nejmocnějším národem Středomoří na souši i na moři. Jejich stát budeme od nynějška označovat jako Římskou říši. Rozkládala se od Atlantského oceánu po maloasijské vnitrozemí a od Ženevského jezera po jižní Tunisko. g) Počátky krize římské republiky Římská republika se ve své velmocenské úloze začala potýkat s řadou problémů, které přinášelo řízení mohutného státu. Ukázalo se, že tradiční republikánské (demokratické) mechanismy na zvládnutí situace nestačí. Římští politikové řešili vzniklé obtíže dvěma způsoby. Jednak usilovali o zdokonalení republikánského zřízení, jednak chtěli republiku nahradit zcela jiným politickým uspořádáním. Oč konkrétně šlo? Války 3. - 2. století př. Kr. vyvolaly zásadní změnu italského venkova. Přinesly úbytek římských občanů v nižších majetkových třídách: tyto třídy od 2. punské války poskytovaly největší část pěchoty, ovšem v rozsáhlých válkách právě pěšáci hynuli jako příslušníci nejzranitelnějších římských jednotek. Bývali to drobní rolníci a jejich smrt přinesla existenční potíže zbývajícím členům jejich rodin. Takové rodiny pak ztrácely svou půdu ve prospěch bohatších sousedů, kteří se jí zmocňovali zejména jako věřitelé, ale zhusta i v rozporu se zákonem. Tak na jedné straně vznikaly velkostatky (latifundia) a mohovitá vrstva velkostatkářů (latifundistů) a na straně druhé masy římských občanů klesaly na úroveň nemajetných proletariů (nezapomeňme ovšem, že velký podíl na rozvratu italského venkova měl také Hannibal). Noví proletarii samozřejmě zůstávali i ve své chudobě římskými občany, a tak odcházeli do měst, kde vytvářeli bezprizorný pouliční dav, jenž se nechával živit od kandidátů na úřednická místa, kteří sháněli voličské hlasy. Společenské vrstvy patricijů, jezdců, nobility i latifundistů se do značné míry překrývaly. Mezi římskými občany tedy existovala vysoce privilegovaná skupina, která dokázala provázat svoji moc politickou i hospodářskou a z tohoto propojení dále těžit. Státní úřady zadávaly jezdcům výhodné zakázky na veřejné stavby (silnice, vodovody, chrámy apod.) a také jim pronajímaly vybírání některých daní v provinciích. Tím se daně částečně dostávaly mimo úřední kontrolu a mnozí jezdci – ve snaze získat pro sebe co nejvíc – používali při vybírání daní bezpráví včetně násilí. Podobně si často počínali i státní výběrčí. Již v r. 149 musel

být v Římě zřízen zvláštní soud stíhající římské úředníky, kteří při vybírání daní od provinciálů zneužívali svou pravomoc. Hluboké společenské rozpory v Římské říši byly ještě posíleny prudkým nárůstem počtu otroků, jimiž se stávali početní váleční zajatci. Udržování vnitřního pořádku i bezpečných hranic rozlehlé říše vyžadovalo velkou armádu, kterou ovšem Řím neměl: proletarizace středních vrstev římských občanů početně oslabila majetkové třídy, poskytující většinu vojska. Případné odstranění zásad Servia Tullia a otevření armády pro proletarie mělo mnoho odpůrců: vojenská služba byla tradičně chápána jako výsada. Nyní však aktuální nedostatek vojáků svědčil o hluboké polarizaci římské společnosti a přispíval k ovzduší společenského napětí a nejistoty. h) Bratři Gracchové Prvními otevřenými projevy krize se stala povstání otroků. Byla sice potlačena, ale přiměla některé příslušníky nobility k úvahám o reformě, dokonce i za cenu, že by výsady samotných nobilů byly omezeny. Mezi těmito reformátory vynikali bratři Gracchové. Každý z nich zastával ve své době tribunát lidu. Starší z obou bratří, Tiberius Sempronius Gracchus, prosadil v r. 133 př. Kr. pozemkovou reformu. Maximální výměra pozemků pro rodinu zemědělce (latifundisty) byla stanovena na 1 000 jiter (252 ha) z původně veřejné půdy. Nadměrečná půda byla rozdělena po 30 jitrech (7,6 ha) mezi bezzemky, kteří se tak vrátili do majetkových tříd, povinných vojenskou službou. Reformu nebylo možné realizovat celou během jediného roku, a tak se Tiberius Gracchus ucházel o tribunát ještě na rok 132. To bylo v republice naprosto neobvyklé a vyvolalo to podezření, že Tiberius chce omezit římskou demokracii. Latifundisté takové nálady podpořili a v Římě vypukly nepokoje, během nichž byl Tiberius zabit. Reforma ještě nějaký čas pokračovala, ale nepodařilo se ji dotáhnout do konce a po dvaceti letech byly její zásady zrušeny.

Deset let po Tiberiovi přišel s nadějnějším řešením Gaius Sempronius Gracchus (tribun lidu v r. 123). Zvýšení počtu vojáků chtěl dosáhnout tím, že bude všem zbývajícím spojencům (na Apeninském poloostrově) uděleno římské občanství. Dva roky se přel se svými odpůrci, až v r. 121 skončil stejně jako jeho bratr. Reformní pokusy bratří Gracchů tedy římské obtíže nevyřešily a krize říše se dále stupňovala.

i) Marius a Sulla Dramatické zauzlení dosavadního vývoje přinesl až vystupňovaný tlak zvenčí. Kolem r. 100 vyvstalo Římské říši vážné nebezpečí od různých bojovných sousedů. Prvním byl numidský král Iugurtha (v dnešním severním Alžírsku), jenž se snažil vypudit Římany ze severní Afriky (z oblasti kolem bývalého Karthága). Velká část římských občanů byla tehdy rozdělena na dvě skupiny, které svým charakterem představovaly cosi mezi společenskou vrstvou a politickou stranou. Jednou skupinou byli optimati (nejlepší) a v podstatě se kryli s nobilitou. Druhá skupina se nazývala popularové (lidová strana) a hlásily se k ní především střední vrstvy, ale i někteří jezdci. Optimati chtěli udržet a dále posílit výsadní postavení nobility - směřovali tedy k omezení republikánského zřízení. Jejich hlavní oporou byl senát. Popularové naopak zamýšleli republiku dále upevnit tím, že moc nobilů bude umenšena reformami. Válku proti Iugurthovi (111 - 105) rozhodl v římský prospěch vojevůdce Gaius Marius ze strany popularů. Stalo se tak poté, co začal do armády přijímat všechny dobrovolníky z řad římských občanů, bez ohledu na jejich majetkové zařazení i bez ohledu na celý centurijní systém. Dokonce jim poskytl ze státních prostředků výzbroj. Nejvíce jej posílili bezzemci (proletarii), jimž vojenská služba přinášela i výdělek (vojenský plat žold). Vojenská služba mohla trvat až 16 let, ale vysloužilci měli pak nárok na bezplatný příděl státní půdy v Itálii. Po vítězství nad Iugurthou Marius ještě v l. 102 - 101 odrazil vpád Teutonů a Kimbrů, což byly kmeny z indoevropské skupiny Germánů, která původně sídlila u Baltského moře. Nikdo již nemohl zpochybnit Mariovo postavení vůdce popularů a nejoblíbenějšího Římana tehdejší doby. Přitom nepocházel z nobility, což v případě úspěšného politika bylo velmi neobvyklé, a byl tedy v politice označován jako homo novus (nový člověk). Marius dal Římské říši - poprvé po dlouhých desetiletích - dostatečně početnou armádu a širokým zpřístupněním vojenské služby významně zmírnil sociální napětí v zemi. Ovšem i jeho postup v konečném důsledku omezil republikánské pořádky. Úspěšní důstojníci, kteří mohli pocházet i z nižších společenských vrstev, se stávali vlivnými politickými činiteli, čímž sice na jedné straně omezovali vliv nobility, ale na straně druhé jejich autorita snižovala také váhu demokraticky zvolených institucí. Vzápětí proti Římanům povstali italští spojenci s požadavkem plného římského občanství. Římané proti nim zvedli krvavou válku (90 - 88), ale náhlý útok pontského krále Mithradata VI. z Malé Asie je přiměl boje ukončit a přiznat římské občanství všem spojencům na jih od řeky Pádu (až na nepatrné výjimky). Tím začala nová, vyšší etapa ve vývoji římského národa. Mithradátés VI. Eupatór Dionýsos, král maloasijského státu Pontus, chtěl vybudovat v Malé Asii a přilehlých oblastech mocnou říši, jež by tvořila hráz před římskou rozpínavostí. Ve své první válce proti Římu (89 - 85) nejprve dobyl římskou provincii Asia a zavelel k vyvraždění všech tamějších lidí italského původu - jeho vojáci zmasakrovali asi 80 000 Italiků. Pak ještě ovládl většinu Řecka. Římský senát pověřil vedením války proti Mithradatovi optimata Lucia Cornelia Sullu, což rozvzteklilo populary. Sulla vypudil Maria do Afriky - tím začala První občanská válka v Římské říši (88 - 82). Sulla pak porazil Mithradata a zahnal jej do předchozích pontských hranic, ale po návratu nalezl Itálii v rukou navrátivšího se Maria a jeho příznivců. Občanská válka pokračovala s bezpříkladnými krutostmi obou stran. Marius zemřel r. 86 a Sulla v r. 82 ve válce zvítězil, přičemž stihl ještě zatopit Mithradatovi vpádem do Pontu (Druhá válka s Mithradatem v l. 83 - 82). Lidové shromáždění udělilo r. 82 ve stínu optimatských zbraní Sullovi titul dictatora na neurčitou dobu. Sulla se nelítostně vypořádal se svými odpůrci. Jména osob Sullovi nebezpečných byla sestavena do veřejně vyvěšených seznamů, nazvaných proskripce. Proskribované osoby mohl

kdokoli beztrestně zabít, což se také hojně dělo, poněvadž majetek zavražděných byl konfiskován a pak rozdělován mezi Sullovy přívržence. Počty obětí se obtížně odhadují, jen jezdců zahynulo asi 1 600. Diktátor Sulla vládl do značné míry prostřednictvím senátu, jejž rozšířil o své přívržence z řad jezdců na 600 členů. Tím pozici senátu zdánlivě posílil, ale ve skutečnosti ochromil jeho akceschopnost a podřídil jej svému osobnímu vlivu. Jako diktátor též omezil působnost úředníků. Sulla odpověděl na potřeby římského impéria praktickou likvidací demokracie a nastolením diktatury zamýšlené jako trvalý politický princip. V r. 79 se však překvapivě svého postavení vzdal a o rok později zemřel. Pořádky, jež zavedl, jej sice přežily, ale po čase - zejména tváří v tvář novým Mithradatovým útokům - dokonce někteří z optimatů začali usilovat o liberalizaci (uvolnění) poměrů, neboť právě v ní a nikoli v tvrdé vládě spatřovali záruku pro udržení velmocenského postavení říše. Nejvýznamnějším z těchto vstřícnějších optimatů byl nový vynikající vojevůdce Gnaeus Pompeius, zvaný Magnus (Veliký). j) Spartacovo povstání a jeho důsledky V r. 73 byla Itálie šokována vypuknutím největšího povstání otroků ve světových dějinách. Povstání začalo vzpourou gladiatorů (otroků, kteří pro zábavu obecenstva zápasili mezi sebou nebo proti šelmám). Ke vzpouře došlo v gladiatorské škole v Capui. Vůdcem vzpoury i celého povstání se stal Spartacus z indoevropského kmene Thráků, sídlícího na Balkáně. Vzbouřených gladiatorů bylo asi 70, ale když se vydali na cestu Itálií, přidávali se k nim mnozí další otroci, takže konečný počet povstalců dosáhl 70 tisíc. Nejlepší římští vojáci, vedení boháčem Luciem Liciniem Lucullem (známým pořádáním skvělých hostin), právě válčili v Malé Asii, a tak vojsko proti vzbouřeným otrokům sestavil a vyslal senát. Spartacovi povstalci váhali mezi rozchodem z Itálie domů a obsazením části italského území. Nejprve táhli na sever, aby Itálii opustili, ale pak se náhle obrátili a prošli Apeninským poloostrovem až na jih. I v propukající nerozhodnosti a nejednotě ještě dokázali senátní vojáky porazit, ale v r. 71 již neodolali tvrdému úderu vojska vedeného dalším proslulým boháčem, optimatem Marcem Liciniem Crassem. Crassus, jemuž v závěrečné fázi bojů pomohl talentovaný vojevůdce Gnaeus Pompeius zvaný Magnus (Veliký): sevřel povstalce v nejjižnějším cípu poloostrova a tam je rozdrtil. Spartacus padl a asi 6 000 zajatých otroků bylo popraveno způsobem tehdy obvyklým: přibitím na kříže u cesty (zde konkrétně byla zvolena cesta Via Appia, vedoucí přes Capuu do Říma). Crassus a Pompeius se stali nejuznávanějšími římskými politiky. Byli zvoleni za consuly pro rok 70. Tehdy odstranili nejvážnější důsledky Sullovy diktatury: zejména opět zvýšili autoritu magistratů a vypudili ze senátu někdejší nejzarputilejší Sullovy stoupence. Vytvořili podmínky pro smíření optimatů a popularů. Senát jako celek však nezapomněl, jak důležitý býval pro Sullu, a považoval se nyní za nejvyšší orgán státní moci.

i) Marius a Sulla Dramatické zauzlení dosavadního vývoje přinesl až vystupňovaný tlak zvenčí. Kolem r. 100 vyvstalo Římské říši vážné nebezpečí od různých bojovných sousedů. Prvním byl numidský král Iugurtha (v dnešním severním Alžírsku), jenž se snažil vypudit Římany ze severní Afriky (z oblasti kolem bývalého Karthága). Velká část římských občanů byla tehdy rozdělena na dvě skupiny, které svým charakterem představovaly cosi mezi společenskou vrstvou a politickou stranou. Jednou skupinou byli optimati

(nejlepší) a v podstatě se kryli s nobilitou. Druhá skupina se nazývala popularové (lidová strana) a hlásily se k ní především střední vrstvy, ale i někteří jezdci. Optimati chtěli udržet a dále posílit výsadní postavení nobility - směřovali tedy k omezení republikánského zřízení. Jejich hlavní oporou byl senát. Popularové naopak zamýšleli republiku dále upevnit tím, že moc nobilů bude umenšena reformami. Válku proti Iugurthovi (111 - 105) rozhodl v římský prospěch vojevůdce Gaius Marius ze strany popularů. Stalo se tak poté, co začal do armády přijímat všechny dobrovolníky z řad římských občanů, bez ohledu na jejich majetkové zařazení i bez ohledu na celý centurijní systém. Dokonce jim poskytl ze státních prostředků výzbroj. Nejvíce jej posílili bezzemci (proletarii), jimž vojenská služba přinášela i výdělek (vojenský plat žold). Vojenská služba mohla trvat až 16 let, ale vysloužilci měli pak nárok na bezplatný příděl státní půdy v Itálii. Po vítězství nad Iugurthou Marius ještě v l. 102 - 101 odrazil vpád Teutonů a Kimbrů, což byly kmeny z indoevropské skupiny Germánů, která původně sídlila u Baltského moře. Nikdo již nemohl zpochybnit Mariovo postavení vůdce popularů a nejoblíbenějšího Římana tehdejší doby. Přitom nepocházel z nobility, což v případě úspěšného politika bylo velmi neobvyklé, a byl tedy v politice označován jako homo novus (nový člověk). Marius dal Římské říši - poprvé po dlouhých desetiletích - dostatečně početnou armádu a širokým zpřístupněním vojenské služby významně zmírnil sociální napětí v zemi. Ovšem i jeho postup v konečném důsledku omezil republikánské pořádky. Úspěšní důstojníci, kteří mohli pocházet i z nižších společenských vrstev, se stávali vlivnými politickými činiteli, čímž sice na jedné straně omezovali vliv nobility, ale na straně druhé jejich autorita snižovala také váhu demokraticky zvolených institucí. Vzápětí proti Římanům povstali italští spojenci s požadavkem plného římského občanství. Římané proti nim zvedli krvavou válku (90 - 88), ale náhlý útok pontského krále Mithradata VI. z Malé Asie je přiměl boje ukončit a přiznat římské občanství všem spojencům na jih od řeky Pádu (až na nepatrné výjimky). Tím začala nová, vyšší etapa ve vývoji římského národa. Mithradátés VI. Eupatór Dionýsos, král maloasijského státu Pontus, chtěl vybudovat v Malé Asii a přilehlých oblastech mocnou říši, jež by tvořila hráz před římskou rozpínavostí. Ve své první válce proti Římu (89 - 85) nejprve dobyl římskou provincii Asia a zavelel k vyvraždění všech tamějších lidí italského původu - jeho vojáci zmasakrovali asi 80 000 Italiků. Pak ještě ovládl většinu Řecka. Římský senát pověřil vedením války proti Mithradatovi optimata Lucia Cornelia Sullu, což rozvzteklilo populary. Sulla vypudil Maria do Afriky - tím začala První občanská válka v Římské říši (88 - 82). Sulla pak porazil Mithradata a zahnal jej do předchozích pontských hranic, ale po návratu nalezl Itálii v rukou navrátivšího se Maria a jeho příznivců. Občanská válka pokračovala s bezpříkladnými krutostmi obou stran. Marius zemřel r. 86 a Sulla v r. 82 ve válce zvítězil, přičemž stihl ještě zatopit Mithradatovi vpádem do Pontu (Druhá válka s Mithradatem v l. 83 - 82). Lidové shromáždění udělilo r. 82 ve stínu optimatských zbraní Sullovi titul dictatora na neurčitou dobu. Sulla se nelítostně vypořádal se svými odpůrci. Jména osob Sullovi nebezpečných byla sestavena do veřejně vyvěšených seznamů, nazvaných proskripce. Proskribované osoby mohl kdokoli beztrestně zabít, což se také hojně dělo, poněvadž majetek zavražděných byl konfiskován a pak rozdělován mezi Sullovy přívržence. Počty obětí se obtížně odhadují, jen jezdců zahynulo asi 1 600.

Diktátor Sulla vládl do značné míry prostřednictvím senátu, jejž rozšířil o své přívržence z řad jezdců na 600 členů. Tím pozici senátu zdánlivě posílil, ale ve skutečnosti ochromil jeho akceschopnost a podřídil jej svému osobnímu vlivu. Jako diktátor též omezil působnost úředníků. Sulla odpověděl na potřeby římského impéria praktickou likvidací demokracie a nastolením diktatury zamýšlené jako trvalý politický princip. V r. 79 se však překvapivě svého postavení vzdal a o rok později zemřel. Pořádky, jež zavedl, jej sice přežily, ale po čase - zejména tváří v tvář novým Mithradatovým útokům - dokonce někteří z optimatů začali usilovat o liberalizaci (uvolnění) poměrů, neboť právě v ní a nikoli v tvrdé vládě spatřovali záruku pro udržení velmocenského postavení říše. Nejvýznamnějším z těchto vstřícnějších optimatů byl nový vynikající vojevůdce Gnaeus Pompeius, zvaný Magnus (Veliký). j) Spartacovo povstání a jeho důsledky V r. 73 byla Itálie šokována vypuknutím největšího povstání otroků ve světových dějinách. Povstání začalo vzpourou gladiatorů (otroků, kteří pro zábavu obecenstva zápasili mezi sebou nebo proti šelmám). Ke vzpouře došlo v gladiatorské škole v Capui. Vůdcem vzpoury i celého povstání se stal Spartacus z indoevropského kmene Thráků, sídlícího na Balkáně. Vzbouřených gladiatorů bylo asi 70, ale když se vydali na cestu Itálií, přidávali se k nim mnozí další otroci, takže konečný počet povstalců dosáhl 70 tisíc. Nejlepší římští vojáci, vedení boháčem Luciem Liciniem Lucullem (známým pořádáním skvělých hostin), právě válčili v Malé Asii, a tak vojsko proti vzbouřeným otrokům sestavil a vyslal senát. Spartacovi povstalci váhali mezi rozchodem z Itálie domů a obsazením části italského území. Nejprve táhli na sever, aby Itálii opustili, ale pak se náhle obrátili a prošli Apeninským poloostrovem až na jih. I v propukající nerozhodnosti a nejednotě ještě dokázali senátní vojáky porazit, ale v r. 71 již neodolali tvrdému úderu vojska vedeného dalším proslulým boháčem, optimatem Marcem Liciniem Crassem. Crassus, jemuž v závěrečné fázi bojů pomohl talentovaný vojevůdce Gnaeus Pompeius zvaný Magnus (Veliký): sevřel povstalce v nejjižnějším cípu poloostrova a tam je rozdrtil. Spartacus padl a asi 6 000 zajatých otroků bylo popraveno způsobem tehdy obvyklým: přibitím na kříže u cesty (zde konkrétně byla zvolena cesta Via Appia, vedoucí přes Capuu do Říma). Crassus a Pompeius se stali nejuznávanějšími římskými politiky. Byli zvoleni za consuly pro rok 70. Tehdy odstranili nejvážnější důsledky Sullovy diktatury: zejména opět zvýšili autoritu magistratů a vypudili ze senátu někdejší nejzarputilejší Sullovy stoupence. Vytvořili podmínky pro smíření optimatů a popularů. Senát jako celek však nezapomněl, jak důležitý býval pro Sullu, a považoval se nyní za nejvyšší orgán státní moci.

k) První triumvirát 1. Válečné úspěchy Gnaea Pompeia Pompeius v r. 67 připojil velkou část Malé Asie k Římské říši. V r. 64 Pompeius rozbil Říši Seleukovců (na kterou ovšem z východu dotírala Říše Parthů) a z dosud seleukovské Sýrie učinil římskou provincii. V r. 63 obsadil též Judsko, které bylo samostatné od r. 142. Z Judska Pompeius učinil stát sice formálně nadále samostatný, ale ve skutečnosti na Římu silně závislý (přirovnali bychom jej asi k některým novověkým koloniím nebo přímo k protektorátu). 2. Catilinovo spiknutí Za leskem římských vítězství se však skrývaly hluboké společenské rozpory, dokonce i uvnitř vládnoucí třídy. Zřetelně to v r. 63 dosvědčilo spiknutí zchudlých nobilů proti senátu, vedené Luciem Sergiem Catilinou. V době, kdy Pompeius stále válčil na východě, shromáždil Catilina v Itálii početné vojsko, čímž destabilizoval politickou situaci v Římě natolik, že se proti němu postavili i ti, kteří jinak neměli důvod podporovat moc senátu. Catilinovo spiknutí odhalil a zlikvidoval jeden z tehdejších consulů, Marcus Tullius Cicero, který proslul jako velký filozof a respektovaný právník. Catilina utekl před Ciceronem z Říma a v r. 62 padl v prohrané bitvě proti senátnímu vojsku. 3. Spolek tří mužů, vstup Gaia Iulia Caesara do veřejného života Pompeius se vrátil do Říma, očekávaje nadšené přijetí. Senát zmítaný závistí mu sice dopřál velkolepý triumfální (vítězný) pochod městem, ale odmítl dodatečně stvrdit jeho politické kroky na východě. Pompeius se tedy spojil s Crassem a se vzdáleným Mariovým příbuzným, ctižádostivým, mnohostranně nadaným a fyzicky zdatným popularem Gaiem Iuliem Caesarem. Všichni tři byli vynikajícími osobnostmi a uvědomovali si, že právě takovým senát nepřeje. V r. 60 uzavřeli z Caesarovy iniciativy první triumvirát - tajnou vzájemnou úmluvu (tří mužů) o společném postupu proti senátu. Čerstvé úspěchy římské armády, nedávný Catilinův pokus o převrat a současná senátní politika - to vše je pohnulo k přesvědčení, že další vzestup Říma může být zajištěn jen omezením republikánského zřízení a nastolením autoritativní vlády. Sami triumvirové byli ovšem spíše konkurenty než přáteli (i když navzájem respektovali své kvality) a triumvirát mohl být pouze dočasným mezistupněm k vládě jednoho muže. Existence triumvirátu a jeho zásady byly posléze zveřejněny. Triumvirové nejdříve přinutili senát schválit výsledky Pompeiova východního tažení a pak dosáhli Caesarova zvolení za jednoho z consulů na r. 59. Consulu Caesarovi se podařilo - s po Triumvirové nejdříve přinutili senát schválit výsledky Pompeiova východního tažení a pak dosáhli Caesarova zvolení za jednoho z consulů na r. 59. Consulu Caesarovi se podařilo - s podporou veřejného mínění - zkomplikovat senátorům jejich sobeckou politiku tím, že zavedl zveřejňování dokumentů ze senátních jednání. Publikované soubory těchto dokumentů nesly název Městské zprávy (Acta urbis), byly rozmnožovány opisováním a rozesílány po celé Římské říši. Šlo vlastně o první noviny vůbec - v poněkud pozměněné podobě existovaly až do 4. století po Kr. Po skončení svého konsulátu se Caesar vypravil se silným vojskem do Francie proti Keltům. Pompeius zůstal v Římě, aby pečoval o záležitosti ústřední vlády, a Crassus vyrazil na východ proti Parthům.

4. Caesarovo vítězství nad Kelty Jako Gallii, tedy zemi Keltů, označovali Římané severní Itálii, Francii, Belgii a západní Švýcarsko. Na sklonku 2. století př. Kr. ovládli Předalpskou, tedy severoitalskou Gallii a nejjižnější Francii. V l. 58 - 50 Caesar dobyl a k Římské říši připojil ostatní Francii a celou Belgii (včetně dnešního Lucemburska). Keltové byli dobří válečníci, ale jejich roztříštěnost na řadu kmenů usnadnila uskutečnění Caesarových dobyvatelských plánů. Caesar se dokonce dvakrát přeplavil až do Velké Británie, a když odrazil útok Germánů, pronásledoval je až do Německa (most přes Rýn pro své legie vyprojektoval sám). Jediným vážným Caesarovým protivníkem z keltských řad byl Vercingetorix, náčelník kmene Arvernů. Vercingetorix se postavil do čela protiřímského povstání, jehož se zúčastnily téměř všechny kmeny v zaalpské Gallii. Porazil Caesara u Gergovie, ale nakonec jím byl obklíčen a zajat v oppidu Alesia. Caesarovou zásluhou se římská hranice posunula až na řeku Rýn. 5. Druhá občanská válka Pompeius se mezitím sblížil se senátem. V r. 55 dosadil zpět na egyptský trůn krále Ptolemaia XII. Auléta, jehož krátce předtím svrhli. Na rok 52 senát jmenoval Pompeia consulem bez kolegy, což byl po Sullovi druhý případ samovlády v Římě. V r. 53 Crassus padl v prohrané bitvě s Parthy u města Carrhae nedaleko Eufratu. Když se Caesar vracel do Itálie, senát mu poručil rozpustit vojsko. Caesar vzkázal, že souhlasí, pokud i Pompeius rozpustí tu část římského vojska, které velel. Pompeius odmítl a Caesar vpadl ze severu do Itálie s cílem ho porazit. Při přechodu tradiční hranice, říčky Rubico, pronesl větu: "Kostky jsou vrženy" (lat. Alea iacta est, šlo ovšem o řecké rčení). Tak začala Druhá občanská válka v Římě (49 - 45). Caesar pronásledoval Pompeia z Itálie do Řecka, kde ho v r. 48 porazil u Farsálu. Pompeiovi nezbývalo než se uchýlit do některé východní země, jež by mu byla nakloněna. Vybral si Egypt, jehož diplomatickým spojencem Řím v minulých letech býval. 6. Caesar a Kleopatra V Egyptě zemřel v r. 51 tentýž král Ptolemaios XII., kterého před časem vrátila na trůn Pompeiova pomoc. Svoji říši odkázal dohromady svým dětem, tehdy osmnáctileté Kleopatře a jejímu mladšímu bratrovi: sourozenci vládli jako Kleopatra VII. a Ptolemaios XIII. (formálně k nim náležel ještě nejmladší bratr Ptolemaios XIV.). Ptolemaios XIII. však pod vlivem rádců a kněží vyhnal sestru do Sýrie. Když Pompeius r. 48 přistál v Egyptě, Egypťané jej - z obavy před hněvem blížícího se Caesara - zabili. Jakmile Caesar se svým loďstvem dorazil do Alexandrie, Egypťané mu věnovali na uvítanou Pompeiovu hlavu. Těžko říci, zda Caesar chápal dárek spíše jako zneuctění protivníka, jehož si přese všechno vážil, nebo jako pohanu celého Říma. Zvedl boj proti Ptolemaiovi a podpořil trůnní nároky Kleopatry, která se mezitím vrátila do Egypta. Láska na první pohled mezi jedenadvacetiletou Makedoňankou (která si libovala v kultuře egyptské i hellénistické) a dvaapadesátiletým Římanem měla také své praktické zdroje, nicméně stala se jedním z nejslavnějších milostných vztahů v celých dějinách. Caesar porazil Ptolemaia, jenž v bojích také zahynul, a Kleopatru dosadil na egyptský trůn (někdy se hovoří o Alexandrijské válce: v jejím průběhu byla poškozena i slavná knihovna). Z Egypta Caesar učinil významného římského spojence. Kleopatra porodila Caesarovi syna, pojmenovaného řecky Kaisarión.

V r. 47 si Caesar odskočil do Malé Asie a rychlým tažením porazil u Zély pontského krále Farnaka II., jenž se právě pokusil navázat na slavné protiřímské boje svého otce Mithradata VI. O svém vítězství poslal Caesar do Říma efektně stručnou zprávu: Veni, vidi, vici (Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem). 7. Caesar diktátorem V r. 46 se Caesar vrátil do Říma a Kleopatru se synem přivezl s sebou. Představil je Římanům v jedinečném triumfálním průvodu, jímž předvedl svou nenahraditelnost a zároveň vyvolal vrásky na čelech mnohých strážců demokracie v římské republice (v Caesarově triumfu byl veden i zajatý keltský náčelník Vercingetorix, kterého pak popravili). Caesar se však mohl vykázat i obrovskou oblibou u lidu, a proto senát nemohl vzdorovat jasným náznakům hrdinovy vůle. Jmenoval Caesara dictatorem na deset let, udělil mu dědičný titul imperator a čestné přízvisko Otec vlasti (Pater patriae). Caesar se též stal nejvyšším knězem (pontifex maximus) a z tohoto titulu provedl reformu kalendáře: sladil kalendář se slunečním rokem s platností od r. 45 (dosud mohli s kalendářem částečně manipulovat kněží a ovlivňovat tím politické dění). Do r. 45 Caesar pronásledoval ještě Pompeiovy stoupence. Jeho syny porazil až ve Španělsku. Tak začala třetí samovláda v Římské říši. V podmínkách diktatury ztrácely demokratické úřady svůj význam. Nelze však přehlížet, že Caesar udělal leccos ve prospěch širokých lidových vrstev. Např. nařídil statkářům zaměstnávat určený počet svobodných pracovníků, čímž bylo omezováno množství otroků a zajišťována obživa pro četné bezzemky. Též usiloval o udělování občanství provinciálům. Caesar odmítl používat titul král (rex), k němuž ho vyzývali někteří spolupracovníci, ale netajil se tím, že s demokratickou podobou říše je konec, protože velké rozměry státu si to žádají. Jenže fanatičtí obhájci republikánského zřízení se mezitím rozhodli. 15. března 44 se vrhli na Caesara přicházejícího do senátu a ubodali ho k smrti. Domnívali se, že Caesarův konec povede k obnovení svrchovanosti senátu a k restauraci republikánských institucí. Do spiknutí bylo zapojeno asi 60 senátorů, v čele stáli Marcus Iunius Brutus a Gaius Cassius Longinus. Brutus byl původně Caesarův přítel, ale údajná Caesarova poslední slova bolesti nad Brutovou zradou "I ty, můj synu! Et tu, mi fili!" jsou zřejmě smyšlena (pokud je přece jen Caesar vyslovil, učinil tak prý řecky). Atentátníci se však těžce zmýlili. Caesarův někdejší spolubojovník Marcus Antonius a Caesarův prasynovec Gaius Iulius Caesar Octavianus se pustili do pronásledování spiklenců s cílem vraždu pomstít (Kleopatra hned po Caesarově zavraždění odjela s Kaisariónem zpátky do Egypta). Antonia všeobecně považovali za budoucího Caesarova nástupce. Oženil se s Octavií, sestrou Octavianovou. Octavianus byl Caesarovým adoptivním synem (odtud získal své nové jméno, původně se jmenoval Gaius Octavius). l) Druhý triumvirát a třetí občanská válka V r. 43 uzavřeli Antonius, Octavianus a další Caesarův přítel Marcus Aemilius Lepidus druhý triumvirát. Tentokrát byl veřejný, triumvirové si ho nechali dodatečně schválit lidovým shromážděním. Nejprve se pokusili odstranit své hlavní odpůrce přímo v Římě: v krátkých, ale krvavých nepokojích byl zavražděn i Cicero, který se stal velkým Antoniovým kritikem. R. 42 Antonius a Octavianus porazili Bruta a Cassia Longina u Filippoi v Makedonii. Oba vůdcové atentátníků spáchali po bitvě sebevraždu. Lepidus byl nejméně ambiciózním triumvirem a ani se nebránil, když na Octavianův popud dostal r. 36 hodnost nejvyššího kněze, která jej vytlačila z triumvirátu i z politiky vůbec. Tím odstartovalo otevřené soupeření mezi zbývajícími dvěma muži. Antonius se vypravil na východ, aby tam dosáhl válečných úspěchů, ale skončil v Egyptě u Kleopatry. Přitažlivá třicátnice uchvátila o třináct let staršího veterána Caesarových tažení natolik,

že se už do Říma nevrátil. Oba si užívali střídavě v Alexandrii a v Athénách a uprostřed radovánek všeho druhu plánovali obnovení říše Alexandra Velikého. Marcus Antonius dokonce podnikl tažení proti Parthům a Arménům. V r. 36 si vzal Kleopatru za ženu (Octavie se zřekl). Aby žádaná území rychleji přibývala, Antonius předal Kleopatře část východních oblastí Římské říše. Logickým důsledkem byla v r. 31 trestná výprava s Octavianem v čele (začala Třetí občanská válka v Římě, trvala 32 - 30). Antonius a Kleopatra se pokusili vzdorovat r. 31 v námořní bitvě u řeckého mysu Aktion, ale byli poraženi. S pronásledovateli v patách se vrátili do Egypta. Antonius se před příchodem Římanů probodl. Kleopatra se ocitla v zajetí a zbyla jí jen perspektiva, že bude vedena v Octavianově římském triumfu, jenž se pro ni stane hrůznou replikou slavného vjezdu s Caesarem před 16 lety. Aby se tomu vyhnula, nechala se uštknout dvěma smrtelně jedovatými hady, které jí opatřily její služebnice. Octavianus vzápětí připojil Egypt k Římské říši jako provincii (v r. 30) a dal zavraždit Kaisarióna. Připočteme-li k Římské říši i země Judsko a Mauretanii, které na ní byly závislé, sahala moc Římanů po anexi Egypta kolem celého Středozemního moře.

5. Principát (27 př. Kr. - L. P. 284) a) Augustus 1. Východiska principátu Po bitvě u Aktia r. 30 př. Kr. se Octavianus stal v pořadí čtvrtým jedinovládcem v Římské říši (po Sullovi, Pompeiovi a Caesarovi). Trvalo mu další čtyři roky, než své postavení legalizoval. Zpoždění však bylo vyváženo dokonalým promyšlením tohoto kroku. Velký územní rozsah Římské říše vyžadoval jednoznačnou, ucelenou koncepci vládnutí. Hluboká a vleklá krize, v níž římská republika zanikla, ukázala několik nových skutečností: a) vládnoucí vrstva římské společnosti si nepřeje demokratizaci říše z obavy o své mocenské pozice i o sílu obřího státu; b) většina římské společnosti je sérií nepokojů a tří občanských válek natolik vyčerpána a natolik zbavena iluzí o kvalitě demokratické politické reprezentace, že je ochotna přijmout autoritativní vládu pevné ruky, pokud tím bude zajištěn mír, prosperita a sociální citlivost; c) mezi politiky i částí veřejnosti však přetrvává zřetelný odpor k rušení demokratických institucí, které ve vzdálenější minulosti zaručovaly občanům relativní svobodu i vliv na věci veřejné. Sulla, Pompeius ani Caesar nebyli se svými samovládnými plány dlouhodobě úspěšní, protože se s nimi nikterak netajili. Augustus se rozhodl, že bude důmyslnější než oni, a my dnes s odstupem času musíme říci, že se mu to podařilo. 2. Legalizace Octavianovy samovlády Vše důkladně připravila zákulisní jednání. 13. ledna 27 př. Kr. se šestatřicetiletý Octavianus na zasedání senátu vzdal všech svých pravomocí a ohlásil odchod do ústraní. Senát ho vzápětí požádal, aby vládl i nadále, tentokrát ovšem s trvalým souhlasem senátu. Octavianus obratem změnil názor a byl senátory potvrzen v čele státu jako princeps (první občan ve státě, tedy první mezi rovnými). Smyslem tohoto postupu bylo vyvarovat se hlavní chyby Caesarovy, který uvažoval o obnově monarchie s teokratickými prvky, a tím budil u mnohých politiků odpor. Octavianus směřoval k vlastní neomezené vládě při formálním zachování demokratických institucí. 3. Mechanismus moci 16. ledna 27 Octavianus přijal od senátu nové přízvisko a osobní jméno Augustus (doslova Rozmnožitel, ovšem do češtiny se tradičně překládá jako Vznešený). Úřední podoba jeho jména pak zněla: Imperator Caesar, divi filius, Augustus (Vladař Caesar, syn božského – rozumělo se velikého Caesara –, Rozmnožitel). Způsob vlády nastolený Augustem nazýváme obecně císařstvím, podle slova Caesar ve jméně Augustově i mnoha jeho nástupců (toto slovo proniklo v přizpůsobené podobě do mnoha evropských jazyků: Kaiser, císař, car...). Principát pak byl prvním ze dvou konkrétních projevů císařství (druhou, pozdější formou byl dominát). Všechny tyto veskrze formální akty měly Augustovi zajistit to nejdůležitější: podporu římského lidu. Princeps byl nejvyšším velitelem armády, přičemž si ponechal pod svou přímou správou i velením provincie ohrožené útoky ze zahraničí nebo vnitřními nepokoji. Senátu zůstala správa provincií bezpečných a pacifikovaných, které se ovšem musely obejít bez armády (jedinou výjimkou byla senátní provincie Africa proconsularis, chráněná vojenskou posádkou). Tento razantní a vůči státu obětavě zodpovědný postup umožnil Octavianu Augustovi, že se postupně stal doživotním consulem, tribunem lidu i nejvyšším veleknězem.

Senát měl 600 členů; Augustus z nich vypudil ty, kteří mu byli nepohodlní. Senát sloužil jako zákonodárný sbor, ovšem ve své početnosti byl pro volnou diskusi těžkopádný a Augustus výrazně ovlivňoval jeho rozhodování (aby zabránil pnutím mezi senátorskými reprezentanty různých sociálních skupin, prosadil, že členy senátu mohou být pouze superboháči). Formálně to vypadalo, že Augustus si moc se senátem rozdělil; ve skutečnosti autorita senátu klesala. Pokud jde o lidová shromáždění, zůstala jim jediná pravomoc, a sice volba méně významných úředníků: Augustus nepřímým, ale neodolatelným tlakem dosahoval toho, že shromáždění hlasovala pro ty kandidáty, které sám doporučoval. 4. Rozšíření římského občanství Augustus uděloval ve větším měřítku římské občanství provinciálům, avšak uplatňoval přitom politická hlediska (občanství pouze spolehlivým). Pro ilustraci se můžeme podívat na vývoj počtu římských občanů v delší časové perspektivě: Odhad počtu osob s římským občanstvím v Římské říši: rok 204 př. Kr. 125 86 70 14 po Kr.

214 000 395 000 463 000 910 000 4 937 000

Prudký nárůst počtu římských občanů za Augustovy vlády vedl k tomu, že početní stav římské armády (římských legií) se zvýšil na asi 150 000 mužů. Kromě toho existovaly ještě pomocné vojenské oddíly z mužů bez občanství. Samotná Itálie jako země politicky klidná se ocitla pod správou senátu, ale Augustus zřídil přímo v Římě a jeho okolí ozbrojené jednotky praetoriánů (v počtu asi 4 500 mužů), kteří měli za úkol chránit císaře (jádrem pretoriánů byla císařova osobní stráž); bylo to od vzniku republiky poprvé, co v Římě v mírových dobách sídlila stálá vojenská posádka. Shrnutí: Po skončení občanských válek v Římě, během nichž zaniklo vlivem hluboké sociální i politické krize římské republikánské zřízení, nastala v římských dějinách epocha císařství. Jeho první fáze se nazývá principát: zakladatelem byl Octavianus (novým jménem Augustus), který vojensky, finančně, administrativně a kulturně úspěšnými reformami přesvědčil otřesenou římskou společnost, že samovláda jednotlivce zodpovědného vůči zájmům říše může obyvatelstvu prospět víc než demokracie založená na svobodné diskusi i soutěži. Otázky a úlohy: 1. Zopakuje si, jak se vyvíjely početní stav a pravomoci Senátu od vzniku republiky až do Augustových časů. 2. Jak a v čem mohl Augustus při budování principátu navazovat na své předchozí zkušenosti? 3. Pokuste se v nedávné minulosti, nebo dokonce v dnešní politické realitě najít osobnosti vládnoucí způsobem, který se v něčem podobá augustovskému postupu. Jaké bývají v takových případech postoje i nálady veřejnosti? Výběr z odborné literatury: Werner Eck: Augustus: Augustus a jeho doba. Praha 2004. Allan Massie: Augustus. Praha 1996.

5. Státní finance Rozsáhlé Augustovy reformy byly podtrženy tím nejpodstatnějším, a sice penězi. Augustus zřídil vedle dosavadní státní pokladny (nazývané aerarium) ještě úřední císařskou pokladnu (fiscus). Naplňoval ji daněmi především z císařských provincií, a protože výběrčí se tam mohli opřít o autoritu princepse i jeho vojska, význam fiscu výrazně převýšil význam aeraria. Augustus také zavedl, že daně vybírali pouze úředníci, a zrušil tak předchozí praxi, kdy si výběr daní pronajímali soukromníci, kteří ovšem pak státní pokladnu šidili. 6. Válečnictví K úspěšnému vládnutí ve starověku neodmyslitelně patřily válečné výboje a územní expanze. Augustus neměl žádný vynikající válečnický talent, ale do čela svých vojsk takové vojevůdce postavil. Za jeho dlouhé, pětačtyřicetileté vlády se Římská říše zřetelně rozrostla: na jihu byl připojen Egypt, na severu byla římské hranice posunuta na řeku Dunaj (čímž navázala na Caesarovu severozápadní hranici na Rýně), byl anektován zbytek Pyrenejského poloostrova a rozšířeno římské panství v Malé Asii. Řím se tak ocitl v situaci, kdy neměl žádné nebezpečné nepřátele (řadu sousedů zpacifikoval klientskými mírovými smlouvami). Dnes takovou situaci označujeme jako Pax Romana (římský mír; mezinárodní mír s dominancí Římské říše): trvala do konce 2 století po Kr. 7. Společnost a kultura Vše bylo pochopitelně neseno silnou vlasteneckou notou – každý musel vidět, že říše je pevnější než kdykoli předtím. Augustus také velmi dbal na morálku, jejíž upadající stav chtěl pozvednout přísnými kritérii. Zavedl zákony proti manželské nevěře, neženaté muže zbavil práva dědit a na neprovdané ženy uvalil zvláštní daň. Podporoval kulturní rozkvět. Za jeho vlády Řím zvelebili stavitelé: císařským palácem, novým náměstím, chrámem Pantheonem, novým divadlem atd. Tvořili skvělí básníci Publius Vergilius Maro (umělý epos Aeneis, který shrnul mytologické počátky římských dějin; básnické sbírky Zpěvy pastýřské, Zpěvy rolnické), Quintus Horatius Flaccus (lyrické básnické sbírky Ódy, Listy aj.) a Publius Ovidius Naso (sbírka zveršovaných antických bájí Proměny, ironická sbírka o intimním životě Římanů Umění milovat). Vergiliova Aeneida byla poprávu chápána jako oslava římského vzestupu až do Augustovy doby; naproti tomu Ovidius se s Augustem nepohodl a závěr života strávil ve vyhnanství na černomořském okraji říše. Augustovi na vrcholu jeho moci byl udělen (stejně jako kdysi Caesarovi) čestný titul Otec vlasti. 8. Založení dynastie Četné starosti dělala Augustovi otázka nástupnictví. Protože neměl žádného syna, vyhlédl si za svého pokračovatele Tiberia Claudia Nerona, jenž byl synem z předchozího manželství Augustovy třetí ženy Livie Drusilly. Tiberius, který vynikl jako vojevůdce, žil šťastně s manželkou Vipsanií. Augustus jej přinutil k rozvodu a k následné svatbě s Augustovou ovdovělou dcerou Iulií (která však byla všechno jiné než praporečnice Augustova tažení za pevnou morálkou). Tak byla založena dynastie iuliovsko-claudiovská a nástupnictví prvních císařů se (do r. 96 po Kr.) řídilo dynastickým principem. Prakticky všemocné postavení císařovo vedlo k tomu, že Augustovi začaly být prokazovány božské pocty. Augustus tím nebyl nadšen a snažil se svůj kult přiřadit k tradičnímu uctívání domácích bůžků Larů. V západní polovině říše s tím vcelku uspěl, ale část východní chápala jeho vládu jako teokracii se vším všudy. Augustus zemřel v r. 14 po Kr. a zanechal za sebou velkou a prosperující říši. Zaujímala rozlohu více než 3 600 000 km2. Lze také říci, že každý pátý obyvatel tehdejšího světa žil pod Augustovým panováním. Na Zemi bylo tenkrát něco přes 250 milionů lidí (o něco méně než dnes ve

Spojených státech), z toho asi 50 milionů v římském impériu, což by tento stát dnes řadilo těsně za Francii či Itálii. b) Tiberius Tiberius byl vynikající voják, upevnil státní administrativu a výborně spravoval státní finance. Tak si vytvořil řadu nepřátel, proti nimž zakročil především dvěma činy. Přestal svolávat lidová shromáždění a od té doby byli římští úředníci dosazováni přímo císařem. A již existující zákon o urážce římského národa a jeho představitelů začal uplatňovat jako zákon stíhající urážku císařského majestátu (císařské důstojnosti) - tato urážka ovšem mohla být různě vykládána. Římská říše v r. 14 po Kr. (šedě vyznačeny zisky z Augustovy doby)

Křesťanství a nový vztah lidí k Bohu Nejrozšířenější náboženství současnosti, křesťanství, vzniklo před dvěma tisíci let ve východním Středomoří na základě tisícileté tradice judaistické a staleté tradice hellénistické, využívajíc přitom i jiných vlivů (perských apod.). Zrodilo se v době, kdy vyspělá společnost antického světa opouštěla své staré, kmenové členění a nově zdůrazňovala vztahy rodinné a občanské; tato skutečnost se v podobě křesťanské věrouky výrazně projevila. Zakladatelskou osobností křesťanství byl Ježíš Nazaretský (asi 7 př. Kr. – asi 30 po Kr.), který náležel k židovskému národu, sídlícímu v Palestině (jež byla tehdy provincií Římské říše), a pocházel z obyčejného, řemeslnického prostředí. Vystoupil na veřejnosti s novým pojetím vztahu k jedinému, všemohoucímu Bohu. Bůh je Otcem všech lidí a jeho základním vztahem k nim je odpouštějící láska. Aby však člověk tuto Boží lásku zakusil, musí se stát Božím dítětem, což znamená, že k ostatním klidem (ke svým bližním) se chová s láskou sourozeneckou (odtud základní požadavek Miluj svého bližního jako sám sebe). Podle Ježíše je tedy možné navázat vztah s Bohem jen prostřednictvím vztahu k lidem; jednalo se o zásadně nový prvek ve světovém náboženském vývoji; Ježíš jej označil jako Novou smlouvu – Nový zákon. Ježíš sám i jeho stoupenci byli přesvědčeni o jeho obzvlášť blízkém vztahu k Bohu – proto Ježíš také byl a je nazýván Synem Božím. A společenství lidí žijících podle zásad Božího synovství označil Ježíš jako Boží království. Navíc někteří současníci považovali Ježíše za nového židovského krále (mesiáše) a slibovali si od něj bezprostřední účinné vystoupení vůči římské okupační správě. Proto se proti Ježíšovi spojili jak horliví zastánci judaismu (kteří v Ježíšových názorech viděli neuctivé odvracení se od přímého kontaktu s Hospodinem), tak i vysocí římští úředníci (kteří viděli v Ježíšových činech zpochybňování autority římského císaře). Římané Ježíše odsoudili k smrti a popravili jej v Jeruzalémě trýznivým ukřižováním. Ježíšovi učedníci společně cítili, že Ježíš jim i po své smrti stále dodává sílu k pokračování v jeho díle. Tento výrazný zážitek je dovedl k přesvědčení, že Ježíš (nazývaný též řec. christos / počeštěně Kristus = Mesiáš) vstal po ukřižování z mrtvých, byť nikoli do smyslově postižitelného světa, ale do blízkosti Boha Otce, s nímž působí jako duchovní vládce i dnešního světa. Tím se ukázalo, že vzkříšení z mrtvých čeká také Boží lid. Toto vzkříšení se odehraje na konci dějin před Posledním soudem. Při Soudu se lidé ocitnou v bezprostřední Boží blízkosti a lidé sami budou soudit své skutky podle Božích měřítek a nároků: Božího odpuštění se na Kristovu přímluvu dostane každému, kdo svých špatných skutků již za života litoval a snažil se je odčinit: tím získá Boží záchranu (spásu) a život ve věčné blaženosti. Člověk se stává křesťanem prostřednictvím obřadu nazývaného křest: jedná se o rituální polévání vodou: symbolická vnější očista je viditelným výrazem vnitřní přeměny celé osobnosti. Své stoupence původně křtil Ježíšův příbuzný a vrstevník Jan Křtitel, který žil poustevnicky asketickým (odříkavým) způsobem života, ale získal si příznivce hlásáním nutnosti obrátit život k Bohu: pokřtil i Ježíše. O nejzazších počátcích křesťanství vyprávějí spisy, které byly shrnuty do celku nazvaného Nový zákon. Ten navazuje na judaisticko-křesťanský Starý zákon (viz II.B. Mýtus a jeho nejstarší literární podoby) a tvoří druhý, závěrečný (a rozsahem zřetelně kratší) oddíl Bible. Nový zákon vznikl především v Palestině, ale také v některých dalších místech východního Středomoří a je psán řecky. Novozákonní spisy jsou nejzávažnějšími a nejvěrohodnějšími z mnohem většího množství raně křesťanských textů o Ježíšovi a jeho učení. Novozákonní spisy vznikaly v 1. století po Kr. a složení jejich souboru (o 27 knihách) se ustálilo ve 2. století, odkud také pocházejí nejstarší dochované opisy některých jeho částí. Nejstarším novozákonním spisem je První list Tesalonickým: byl napsán asi v r. 51 (v Řecku), tedy zhruba 20 let po Ježíšově smrti. Jiné novozákonní knihy existovaly nepochybně v podobě ústní slovesnosti. Platí to zejména pro 4 evangelia, která jsou pro křesťany nejvýznamnějšími biblickými texty vůbec (veřejné předčítání evangelijních úryvků při bohoslužbě má obzvlášť slavnostní ráz).

Významným impulsem pro zapsání a další šíření evangelií se stala porážka Židů v Židovské válce v letech 66 – 70, kdy Římané potlačili židovské povstání za nezávislost, dobyli Jeruzalém a zbořili Hospodinův chrám (zůstala z něj jediná zeď, Zeď nářků, která zůstává jedním z nejposvátnějších míst judaismu). Mnoho Židů zahynulo a jiní uprchli do diaspory. Proto začali zapisovat a shromažďovat novozákonní texty, aby uchovali pevný zdroj své víry. 27 knih Nového zákona: A. 4 evangelia: Vyprávějí životní příběh Ježíše Nazaretského, ale jejich hlavním cílem je prostřednictvím příběhu uchovat a zprostředkovat Ježíšovo učení. Nejde tedy o životopisná díla, soustřeďují se na okolnosti Ježíšova narození a veřejného působení, které trvalo patrně jen tři roky. Evangelia jsou anonymní: v minulosti existovaly pokusy identifikovat jejich autory (ač dnes je zřejmé, že jde původně o ústní slovesnost) a nalezení předpokládaní tvůrci jsou dodnes tradičně označováni jmény Matouš, Marek, Lukáš a Jan. První 3 evangelia se souhrnně označují jako synoptická (souhledná): jsou si blízká obsahem i formou. Čtvrté, Janovo evangelium je nejmladší (z doby před r. 100) a od předchozích se mnohostranně liší: jeho autor byl nepochybně vzdělán v řecké filozofii (již neobvyklý úvod Na počátku bylo Slovo, / to Slovo bylo u Boha, / to Slovo bylo Bůh odkazuje k úvodu Starého zákona a navíc použitím řeckého slova logos, jež znamená nejen slovo, ale také třeba řád, vysvětluje moderním způsobem Boha jako univerzální princip světa). B. Skutky apoštolské: Jejich autorem je Lukáš, obsahují osudy Ježíšových Dvanácti učedníků (apoštolů) po Ježíšově smrti. C. 21 listů (epištol): Listy, které psali zakladatelé a duchovní vůdci prvních křesťanských obcí svým věřícím: objasňovali v nich prohloubené zásady vznikajícího křesťanství. Dva listy jsou připisovány nejvýznamnějšímu z Dvanácti, apoštolu Petrovi. Ale největší počet listů se přisuzuje Pavlovi z Tarsu, maloasijskému Židovi, který jako plnoprávný římský občan mohl snáze cestovat po Středomoří, nejprve patřil mezi odpůrce křesťanství, ale později tuto novou víru zaníceně šířil a rozvíjel. D. Zjevení Janovo (Apokalypsa): Jedná se o eschatologický spis (o posledních věcech dějin i člověka), který obrazným způsobem líčí očekávané dramatické události (boj Dobra se Zlem) bezprostředně předcházející Poslednímu soudu. Závěrečné období iuliovsko-claudiovské dynastie (do r. 68) Císař Gaius Caesar Caligula (vládl v letech 37 - 41) otevřeně zbožštil císařskou hodnost, rozházel státní peníze a definitivní úpadek senátu potvrdil tím, že některé senátory dal zavraždit a jejich majetek zkonfiskoval. Do vyhnanství v Gallii poslal Pontia Pilata a nezávisle na jeho případě i Héróda Antipu a Héródiadu. Pilatus přijel do Říma zodpovídat se z krvavých násilností na Židech (povolal jej těsně před svou smrtí Tiberius) a Antipas zavítal se svou povedenou manželkou žádat o titul judského krále. Všichni tři ve vyhnanství také zemřeli a Caligula byl zavražděn v Římě svou osobní stráží. Caligulův strýc Tiberius Claudius Nero Germanicus (vládl v letech 41 - 54) byl osvícenějším vladařem. Velkoryse uděloval římské občanství provinciálům, k Římské řiši připojil jižní část Velké Británie, severoafrickou Mauretánii a balkánskou Thrákii. Méně zvládal své soukromí. Poté, co dal popravit svou v pořadí třetí ženu, nevěrnou, o 35 let mladší Messalinu, oženil se s despotickou Caligulovou sestrou Agrippinou, ovšem ta jej otrávila, aby zajistila nástupnictví Neronovi, svému synu z předchozího manželství. Tehdejší jediný judejský vládce Héródés Agrippa (Antipův švagr) nechal stít apoštola Jakuba Zebedeova, Petr uprchl do Říma (asi r. 44) a Jeruzalém opustili i zbývající apoštolové a o jejich dalším působení nemáme hodnověrné zprávy. Nejvýznamnějším tehdejším šiřitelem nové víry byl Pavel. Využil svého vzdělání a zdokonalil systém křesťanského učení, které zároveň i v detailech vymezil vůči judaismu a řeckému myšlení. Stal se tedy prvním křesťanským teologem (teologie je nauka o Bohu). Zhruba v letech 46 - 58

podnikl 3 misijní cesty po východním Středomoří a během nich založil několik křesťanských obcí, s nimiž pak udržoval kontakt svými dopisy. V Římě se pokoušel šířit Ježíšovo učení Petr. Stal se prvním římským biskupem, tedy představeným (vůdcem) tamější křesťanské obce (řec. episkopos = strážce). Další římští biskupové byli vždy považováni za Petrova nástupce a za hlavu celé církve (dnes jen církve katolické). Začali užívat titul papež (lat. papa = otec). Papežové jsou od 12. století voleni na doživotí sborem kardinálů (nejvýznamnějších kněží). Vezmeme-li v úvahu nejasnosti v nejstarších zápisech o papežství a odhlédneme-li naopak od občasných sporů o papežskou hodnost, můžeme říci, že dodnes se na papežském stolci vystřídalo 260 - 270 mužů. Nynější papež užívá jméno Jan Pavel II. Původně se jmenoval Karol Józef Wojtyla, je Polák a za papeže byl zvolen v r. 1978. Zpátky do starého Říma. Císař Nero Claudius Caesar (vládl v letech 54 - 68) byl jako chlapec vychováván nejslavnějším římským filozofem Luciem Annaeem Senecou, který zůstal jeho rádcem ještě v prvních letech panování. Postupně se však Nero ze Senecova vlivu vymanil (dal zabít svou matku) a proslul jako rozhazovačný císař píšící špatné básně a trpící chorobnou podezřívavostí. Přízeň davu získával neuváženými dary a pořádáním nákladných her. Někdy kolem r. 60 přišel do Říma Pavel, bohužel až těsně před tím, než Nero vypudil z paláce Senecu a nastolil otevřenou krutovládu. Když v r. 64 část Říma zachvátil požár, mnozí Římané podezírali ze žhářství právě Nerona. Ten naopak obvinil křesťany a rozpoutal jejich první římské pronásledování, během něhož byl popraven Petr a krátce nato i Pavel. Křesťané však vydrželi a v dalších letech se rozšiřovali do různých částí říše. V r. 68 byl Nero svržen a jeho následnou sebevraždou vymřela iuliovsko-claudiovská dynastie. Flaviovská dynastie (69 - 96) Boj o římský trůn vyhrál Titus Flavius Vespasianus (vládl v letech 69 - 79). Obnovil v říši pořádek a přísnými úspornými opatřeními ozdravil zdevastované státní finance (na výtku, že zdanil i veřejné záchody, prý odpověděl - o penězích: "Non olet" = Nesmrdí). V průběhu 1. století římští statkáři v Itálii doplnili dosavadní způsob svého hospodaření, založený na práci otroků, o novou formu - kolonát (colonatus). Otrocká práce byla shledávána málo efektivní, protože otroci neměli existenční zájem na jejích výsledcích. Části latifundií byly tedy rozparcelovány na pozemky pronajímané nemajetným lidem (nájem byl záhy dědičný, tedy sjednáván i pro budoucí generace). Nájemci (kolóni) platili statkáři část peněz, které stržili za úrodu či dobytek. Většinu si však mohli ponechat, a tak usilovali o co nejlepší využití svěřené půdy. Postupně nájemné získávalo formu naturálií (šlo asi o třetinu sklizně) a ještě později se stal jeho součástí i určený počet dnů, které nájemci museli odpracovat přímo ve statkářův prospěch. Kolonát se rychle rozšířil také do provincií. V letech 66 - 70 Židé vedli mohutné povstání proti římské nadvládě (Židovská válka). Vespasianus a jeho syn Titus povstání brutálně potlačili. Jeruzalém byl dobyt, pobořen a Chrám zničen (zbyla z něj jen jediná zeď - dnes Zeď nářků). Z Judska byla vytvořena provincie Iudaea. Mnoho Židů včetně křesťanů opustilo Palestinu a rozptýlili se po Středomoří. Křesťané ve snaze zabezpečit zachování své víry přistoupili k sepsání tradovaných příběhů o Ježíši. Nejvýznamnějšími z nich jsou 4 evangelia (radostné zvěsti), která spolu s dalšími 23 texty (včetně některých Pavlových listů) tvoří Nový zákon (vlastně Novou smlouvu, křesťanskou část Bible). Zbývajícími císaři flaviovské dynastie byli Titus Flavius Vespasianus (vládl v letech 79 - 81) a jeho bratr Titus Flavius Domitianus (vládl 81 - 96). Období adoptivních císařů (96 - 192) V této době císaři sami vybírali své mladší nástupce a jejich budoucí pozici jim zajišťovali tím, že je adoptovali (přijímali za vlastní syny). Promyšlený výběr přinesl dobré, schopné vládce.

V éře adoptivních císařů dosáhla Římská říše největšího územního rozsahu, přičemž absolutní vrchol v tomto směru představovala vláda Marca Ulpia Traiana (vládl 98 - 117): Impérium tehdy sahalo od středního Skotska po vrcholky severoafrického pohoří Atlas, od Rýna, Dunaje a severního Rumunska až po jižní Egypt, od portugalského pobřeží po Arménii. Pokrývalo rozlohu asi 5 000 000 km2, což představuje jedenapůlnásobek dnešní Evropské unie. Toto srovnání není bezúčelné. Obrovská plocha římského státu žila v míru, s jednotnou měnou, jednotným právním systémem, s pouhými dvěma úředními jazyky a s uspořádanou silniční sítí. Římané začali budovat podél suchozemských hranic své říše řetěz vojenských pevností, valů a pozorovatelen. Toto opevnění se nazývalo limes Romanus (Římské pomezí). Využívalo přírodních překážek (řek, hor), ale nebylo dokončeno. Jeho nejznámějšími úseky jsou pás pevností na Rýnu a Dunaji a kamenná zeď napříč severní Anglií nazvaná podle tehdejšího císaře Hadrianův val. Některé tábory z limitu přerostly později v města (tak se např. z Vindobony stala Vídeň). Za adoptivních císařů Římané dokázali odražené útočníky pronásledovat i za své hranice. Mezi nejaktivnější vojevůdce v tomto směru patřil císař Marcus Aurelius Antoninus, který mj. vedl tažení na Slovensko (a ještě přitom stihl psát filozofické texty). S čínskou říší dynastie Han tvořilo římské impérium dvojici největších států tehdejšího světa. V letech 132 - 135 se Židé pokusili dalším velkým povstáním svrhnout římskou nadvládu. Povstalci však byli poraženi a v boji padl i jejich vůdce Šimón zvaný Bar Kochba (Syn hvězdy, považován za Mesiáše). Římané tehdy dokonali zkázu Jeruzaléma. Tehdejší císař, již zmíněný Publius Aelius Hadrianus, pak na jeho troskách vybudoval římskou osadu Aelia Capitolina, do níž Židé neměli přístup. Židé hromadně opustili Palestinu a rozptýlili se po Středomoří a později i po jiných částech světa. Žili tedy v diaspoře (viz IV.B.11.h.). I v těchto podmínkách však pěstovali svou kulturu včetně náboženství. Zažívali četná pronásledování, přesto přežili až do našich časů a postupně svou invencí a pracovitostí získali leckde důležité postavení. Rozvíjela se i křesťanská teologie. Její první vývojová etapa se nazývá patristika a trvala od 1. do 8. století. Její aktéři bývají označováni jako církevní otcové (Otcové, lat. patres). Stručně řečeno, Otcové obhajovali křesťanství vůči jiným náboženstvím i filosofickým systémům. Leccos sice odtud převzali, hlavně z antiky, ale na druhé straně se pokusili charakteristické znaky křesťanského učení dále propracovat. Myšlenky Otců dodnes uznává jako plnohodnotnou součást křesťanství katolická (případně i pravoslavná) církev. Naproti tomu další velký křesťanský směr, protestanti, odvozují svou víru jen z Bible. Nejznámějšími Otci jsou Hieronymus Eusebius Sophronius (svatý Jeroným) a Aurelius Augustinus (svatý Augustin). Jeroným pořídil první úplný překlad Bible do latiny, zvaný Vulgata, Augustin se mj. zabýval vztahem dobra a zla ve světě. Vypuknutí druhé velké krize Římské říše Římský kolos záhy začal pociťovat i nepříznivé důsledky své obrovitosti. Nebylo již v silách císaře řídit zodpovědně celý stát. Rozšířením území přibylo zahraničních nepřátel. Byly to především kočovné kmeny, jež Římané po řeckém vzoru nazývali barbary (nesrozumitelně blábolící, tedy cizinci - nejde o etnické označení). Římské pohraničí trpělo častými útoky zvnějšku. Armáda musela být dosti početná, čímž ubylo mezi římskými občany pracovních sil. Protože však udržování vojska, císařského dvora i četných úřadů vyžadovalo velké prostředky, citelně vzrůstaly daně. Situace se nejvíce vyhrotila v samotné Itálii. Na většinu ekonomicky činného obyvatelstva tu doléhala daňová zátěž natolik, že výrazně klesala chuť podnikat. Objevily se zásobovací potíže, které vyvolaly růst cen. Se zdražováním přišla inflace (pokles kupní síly peněz: např. cena pšenice z Egypta vzrostla jen v letech 276 - 314 třistadevadesátkrát!). Rozkvět naopak zaznamenaly mnohé provincie, kde ovšem pronikali do vojska i do úřadů příslušníci neřímských národností.

Řím řešil krizovou situaci několika způsoby: 1. Císaři se stále výrazněji opírali o vojsko, jež je často i dosazovalo na trůn (to byl konec adoptivních císařů). 2. Císař Marcus Aurelius Severus Antoninus Caracalla udělil v r. 212 římské občanství všem zbývajícím osobně svobodným obyvatelům říše. 3. Principát byl přeměněn na dominát. (Další body následují v příští kapitole). 6. Dominát (284 - 476) Dominát byl zaveden císařem Gaiem Aureliem Valeriem Diocletianem. Znamenal nejvyšší stupeň centralizace panovnické vlády. Císař vystupňoval zbožštění své osoby (s titulem dominus et deus = pán a bůh). Stal se jediným rozhodujícím činitelem státní moci zákonodárné i výkonné, byl nejvyšším soudcem i vrchním velitelem vojska. Mnohé z těchto výlučných pravomocí ovšem postupně přecházely do císařských rukou již za principátu. Můžeme též říci, že dominát odstranil poslední zbytky neformálního působení princepsovy autority a nahradil je beze zbytku autoritou formální, zakotvenou v centralizované síti úřadů. Římské císařství za dominátu se příliš nelišilo od teokracií starověkého Orientu, ovšem s jednou zřetelnou výjimkou: Diocletianus (a po něm většina dalších císařů) si vybral jako rovnocenného spoluvládce druhého císaře (zde konkrétně Marca Aurelia Valeria Maximiana). Císaři si územně vymezili pole svých působností (na západní a východní část říše), takže centralizovaná státní správa měla vlastně dvě ohniska. Zajímavost na okraj: Po vzoru asijských teokracií zavedl Diocletianus do dvorského ceremoniálu povinnost klekat před vladařem a princip dvojice císařů dal vznik dnešnímu vykání. Aby byla zdůrazněna jednota obou vládců, každý z nich vydával nařízení tak, že první slovo znělo nos = my a naopak žádosti k císaři musely začínat slovem vos = vy. Dodnes je vykání projevem společenské úcty. 4. Pokus o utužení organizační jednoty říše byl doprovozen úsilím o nastolení jednoty ideové. Císařové 4. století vložili své naděje do křesťanství (!). Nejprve v r. 311 umírající východní císař Gaius Galerius Valerius Maximianus vydal edikt (výnos s platností zákona), jímž povolil vyznávání křesťanské víry. V r. 313 toto rozhodnutí potvrdili císařští spoluvládci Flavius Valerius Constantinus (Konstantin I. Veliký) a Valerius Licinianus Licinius Ediktem milánským. Rozšiřování křesťanství přinášelo v různých částech církve různé názory na základní věroučné otázky. Za účelem upevnění církevní jednoty byly (a jsou) svolávány koncily (shromáždění všech biskupů). Pokud zastánci názorů na koncilu menšinových nebyli ochotni přizpůsobit své myšlení většině, koncil je často označil za heretiky (kacíře). Křesťanství se po svém legalizování stalo významným společenským činitelem a v pozdějších staletích církevní autority ve spolupráci se světskou mocí leckdy pronásledovaly kacíře až k vyhubení. První koncil se konal již v r. 325 v maloasijském městě Nicaea a účastnil se ho sám Konstantin. Dnes mají koncily samozřejmě jinou povahu, zatím poslední (a v celkovém pořadí jedenadvacátý) se nazývá 2. vatikánský a zasedal v letech 1962 - 1965 v Římě. Po Liciniově smrti Konstantin založil v r. 330 u mořské úžiny Bospor, na místě starého řeckého města Byzantion, nové hlavní město pro východní část Římské říše - původně nazváno Nova Roma, pak Kónstantinúpolis (dnešní Istanbul). Konstantin zemřel v r. 337: před smrtí se jako první římský císař dal pokřtít. Císař Flavius Theodosius I. (východ) vydal r. 380 zákon, jímž prohlásil křesťanství za jediné povolené náboženství. Porazil svého západního spoluvládce Flavia Eugenia a stal se jediným císařem celé říše. Razantně vystupoval proti pohanství (dokonce zakázal olympijské hry, takže ty poslední starověké se konaly r. 393). Křesťanství se sice velmi rozšířilo, ale v celé říši se nikdy úplně neprosadilo. 5. Po Theodosiově smrti v r. 395 nastoupili na trůn jeho dva synové Flavius Honorius (západ) a Arcadius (východ). Oba byli ještě dětmi a jejich rádcové a vojevůdci dokonali - stále r. 395 -

rozdělení říše na dva zcela samostatné státy. Oba se nazývaly Římská říše, ale moderní historici rozšiřují tyto názvy o zeměpisné určení, přičemž Východořímské říši se často říká Byzantská říše. Od počátku 5. století zasahovaly barbarské útoky i do vnitrozemí Západořímské říše, včetně Itálie. Barbaři - byť přicházející z různých stran - dokonce třikrát vyplenili samotný Řím: v letech 410, 455 a 476. Při posledním útoku také svrhli posledního západořímského císaře, mladíčka s nechtěně ironickým jménem Romulus Augustus. Tato událost a rok 476 jsou tradičně považovány za konec starověku. 7. Římská kultura Římská kultura nesmírně ovlivnila kulturu světovou. Ve většině případů však sloužila jako převodová páka šířící ve Středomoří i přilehlých oblastech modifikované podněty jiných národů. Hlavní zdroje římské fáze antické kultury jsou tyto: 1. Etruská kultura: Po vzoru Etrusků ještě ve středověku (a výjimečně i v novověku) vznikala v Evropě plánovitě zakládaná města s pravidelným půdorysem, ještě umělecký sloh baroko si liboval ve freskách, o úloze oblouku v evropské architektuře netřeba hovořit a ne náhodou zoologové pojmenovali společný vývod vylučovací a pohlavní soustavy obratlovců etruským slovem kloaka, což je název dodnes sloužící odvodňovací stoky v Římě. Všude, kam přišli, stavěli Římané po etruském vzoru silnice, z nichž některé byly využívány až do vynálezu automobilu. 2. Řecká kultura: Z ní Římané čerpali nejvíce. Převzali množství prvků výtvarného umění včetně architektonických, některé rysy demokracie, ráz literatury (zejm. eposu a dramatu), navázali na řeckou filozofii i náboženství. 3. Kultura Blízkého východu: V císařském období se nejvyšší římské společenské vrstvy zhlédly v přepychu starých egyptských vládců, velkou změnu do římského života přineslo také křesťanství. Římané vydatně vstřebávali atmosféru celého hellénismu. 4. Vlastní přínos Římanů: Na prvním místě musíme jmenovat stát a právo. Římské právo dosud nejdokonalejším způsobem propracovalo otázky vlastnictví, smluvní vztahy a jiné prvky soukromého práva. V tomto směru se stalo základem také dnešní právní teorie i praxe. Od Římanů jsme mnoho přejali rovněž do politické sféry: od republiky až třeba po Senát. Římský všestranný politik Marcus Tullius Cicero dodnes zůstává vzorem veřejného obhájce demokratického zřízení. Pokud jde o způsob života, pro římské městské bydlení se staly typickými rodinné domy (villy) a domy s nájemními byty. Velkou inspiraci pro umělce pozdějších dob představují skvělé římské portréty, především sochařské. Na různých místech Evropy stále připomínají římskou éru a fascinují svým technickým provedením vodovody (akvadukty), chrámy a amfiteátry pro gladiátorské hry. Nejznámějším takovým chrámem je Pantheon přímo v Římě: svou současnou podobu získal za Hadriana, jeho kopule (o průměru 43,4 metru) je prvním betonovým dílem vůbec a bronzová vrata z 2. století stále slouží. Římské Amphitheatrum Flavium, zvané Colosseum, dali postavit Vespasianus a Titus. Oválná stavba má obvod 527 m a odhaduje se, že při různých představeních v ní zahynulo asi 400 000 lidí. Ojedinělou příležitost zkoumat všední život Římanů nám poskytl tragický osud jihoitalského města Pompeii. V r. 79 po Kr. výbuch nedaleké sopky Vesuv pohřbil město pod mnohametrovou vrstvou popela. Drtivá většina obyvatel sice stačila utéct, ale na místě nechali téměř všechen svůj majetek, který se prakticky neporušený zachoval až do našich dnů (Pompeje jsou systematicky odkrývány od 18. století a staly se i velkou turistickou atrakcí). Na závěr se zmiňme ještě o literatuře. Dodnes populárními římskými autory jsou kromě již uvedených básníků Vergilia a Ovidia např. také tvůrce komedií Titus Maccius Plautus a satirikové Decimus Iunius Iuvenalis a Marcus Valerius Martialis. Bohatým zdrojem našich vědomostí o starověké Evropě zůstávají římští dějepisci, z nichž jsou nejznámější Caesar se svými Zápisky o válce gallské a Zápisky o válce občanské a slavná trojice Titus Livius, Cornelius Tacitus a Gaius Suetonius Tranquillus.