D. Pozdní středověk (14. – 15. století) 1. Přírodní a společenská charakteristika pozdního středověku v Evropě Období 14. – 15. století se nazývá pozdní středověk. Jako svébytná epocha se projevuje především v Evropě. Široce sdíleným životním pocitem se zde stalo vědomí, že dosavadní vývoj křesťanské feudální společnosti dospěl ke svému kulminačnímu (vrcholnému) bodu a že nyní musí následovat zásadní společenská proměna. Z klimatického hlediska je evropský pozdní středověk naplněn postupem malé doby ledové (viz V.C.1.). Převládá chladnější a vlhčí podnebí, s výjimkou teplých period na samotném začátku 14. století, v poslední třetině 14. století a v poslední třetině 15. století. Početní nárůst světového obyvatelstva se výrazně zpomalil; odhaduje se, že zatímco ve 12. – 13. století lidská populace vzrostla přibližně o 100 milionů (z asi 330 na asi 430 milionů), v období 14. – 15. století se zvýšila jen o zhruba 30 milionů (na asi 461 milionů). Přitom v mnoha oblastech došlo dokonce k přechodnému úbytku obyvatel. Evropská krajina se výrazně proměnila. Pokročila kolonizace. Zatímco ve vrcholném středověku v Českých zemích vznikala nová sídla především podél tradičních obchodních cest procházejících zemskými branami, nyní se objevují nové vsi i města ve vyšších polohách. Velmi přibližnou hranicí souvislého osídlení se tu stává vrstevnice 600 m nad mořem, ale ojediněle je atakována i hranice 800 – 1000 m. Na druhé straně se osidlovací úsilí obrací také k písčitým či bažinatým nižším polohám podél řek. Nové obchodní stezky zdolávají obtížně přístupný terén. Podobná situace nastává i v jiných zemích. Tento vývoj však má rovněž své stinné stránky. Některá sídla vznikla v hospodářsky natolik nevýhodných lokalitách, že jsou záhy opouštěna. Jinde zase osídlení vytváří nepřehlednou změť vlastnických vztahů k půdě, což produkuje řadu ozbrojených konfliktů vedoucích k nemalým ztrátám na životech. Městská zástavba je záměrně co nejhustší, aby k obraně hradeb po obvodu města bylo potřeba co nejméně vojáků. V takto vybudovaném městě ovšem bídné hygienické podmínky podporují vznik i šíření epidemických chorob a v případě požáru v některém z domů záhy hoří celé čtvrti. Nejvýznamnější evropské obchodní cesty na počátku pozdního středověku Přesto se však právě rozmach měst stává jedním z hlavních rysů epochy pozdního středověku. Hustší síť obchodních cest vytváří tlak na ještě širší uplatnění peněz; dále stoupá význam peněžní formy feudální renty; tento vývoj jsme již zaznamenali ve 13. století, v Českých zemích tedy v éře posledních Přemyslovců. Nyní se jako nový prvek
objevuje ještě úvěrové hospodaření (na dluh, který překlenuje dobu mezi investicí a výnosem). Města významně těží také z rozvoje dálkového obchodu. Nárůst měšťanstva jako nové sociální vrstvy narušuje dosavadní společenské uspořádání vyjádřené učením o trojím lidu. Opevněná města, obklopená svým zemědělským zázemím, se stávají prakticky soběstačnými z hospodářského i vojenského hlediska a rozvoj univerzit i nižších stupňů škol poskytuje měšťanům nezávislost též ve sféře vzdělání. Města začínají konkurovat nejen šlechtě, zaštítěné pozicí feudální vrchnosti, ale také církevním institucím, jež se opírají o sílu rytířských řádů i ekonomickou zdatnost klášterů. Měšťané se stávají vlivným činitelem v hospodářské sféře, a tak začínají usilovat o podíl na moci politické. Pozdní středověk se stává prostorem pro zápas o dotváření stavovské monarchie: svůj nárok na pozici jednoho ze stavů nově uplatňují především měšťané královských měst. Dálkový obchod v Evropě obstarává v rovnoběžkovém směru především lodní doprava, ve směru poledníkovém narůstá význam tras suchozemských. Klíčovou roli tu hrají Francie a německé i italské státy. Zejména velká italská města (signorie) se stávají uzlovými body celé sítě; v nich se střetává svět námořního a pozemního obchodu, míří sem i zboží z Orientu. Otazník visí nad možnostmi, jimiž k evropské kontinentální obchodní směně může přispět České království a další poněkud odlehlé země za Alpami. Rozdělení Evropy na regiony úspěšné a upadající se stává obecným jevem. Panovníci se snaží problémy řešit zákonodárnou činností (regulační opatření se týkají zejména obchodu), zvýšeným objemem mincovní ražby (což však vede k devalvaci, tedy znehodnocování měny) a válkami. V leckterých městech dochází k sociálním nepokojům a nechtěným symbolem doby se stávají velkolepě zahájené, avšak již nedokončované stavby katedrál. Dnešní historikové často charakterizují pozdně středověký vývoj Evropy jako první krizi feudalismu. Atmosféru významného dějinného přelomu podporovaly i změny ve sféře politické. Během 14. století vymřely po meči tři významné středoevropské dynastie: uherští Arpádovci (1301), čeští Přemyslovci (1306) a hlavní větev polských Piastovců (1370). Shrnutí: Pozdní středověk přinesl první krizi evropské feudální společnosti. V podmínkách chladnějšího a vlhčího klimatu sice došlo k dalšímu rozvoji kolonizace i dálkového obchodu, ale zároveň v mnohých oblastech stagnoval počet obyvatel a výkon tamější ekonomiky poklesl. Jako ohniska nového, pozměněného společenského uspořádání se projevila města. Ačkoli se ani ona nevyhnula krizovým jevům, vynikla jako centra peněžního hospodaření, obrany a vzdělanosti. Narušila dosavadní sociální převahu šlechty i duchovenstva. Měšťané se stali první složkou neurozeného obyvatelstva, která v podmínkách feudalismu vykročila ke své emancipaci. Tento vývoj se nejprve projevil v Itálii a pak také jinde v západní části Evropy. Otázky a úlohy: 1. Vytvořte schematickou mapu oblasti kolem obce s vaší školou a vyznačte tam sídla (města, městečka i vesnice, případně též hrady, kláštery apod.), které vznikly v pozdním středověku. Orientovat se můžete podle datace nejstarších písemných zmínek o těchto lokalitách; údaje najdete v encyklopediích a lexikonech, v turistických průvodcích nebo na internetových stránkách obcí. 2. O socioekonomických příčinách vzestupu italských měst již byla řeč. Avšak které hlavní politické události (ještě z éry vrcholného středověku) italským městům také pomohly? Výběr z odborné literatury: Karel Kuča: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1. – 8. díl, Praha 1999 – 2011. August Sedláček: Místopisný slovník historický království Českého. Praha 1998.
2. Evropa za velmocenského vlivu dynastie Lucemburků a) Nástup lucemburského rodu: Jindřich VII. Nestabilní byla také situace ve Svaté říši římské. Rakouští Habsburkové usilovali o fakticky dědičné držení římského trůnu, ale jejich snaha měla samozřejmě řadu odpůrců. Mezi nimi vynikala bavorská dynastie Wittelsbachů. V sousedství tohoto vývoje prudce vzrůstala moc Francie. Země překonala období, kdy byla (ve 12. – 13. století) rozdělena mezi starobylou královskou dynastii Kapetovců a konkurenční rod Plantagenetů, který ovšem také vládl na anglickém trůně (viz V.C.8.). Na počátku 14. století Angličanům náležely na francouzské půdě již jen dvě malé enklávy (oddělená území). Kapetovští králové omezili také postavení francouzské šlechty a jejich bohatství rostlo díky zdokonalené státní správě i kontinentálně významným obchodním cestám, jež Francii protínaly (viz V.D.1.). Vzestup Francie oživil vzpomínky na doby, kdy (v éře Franské říše) středověcí římští císařové spojovali pod svou vládou kraje francouzské i německé. Francouzský král Filip IV. Sličný se kolem r. 1300 začal zabývat plány na obnovu tohoto stavu. Předpokládal samozřejmě, že nová říše (jejíž územní rozsah chápal velmi široce) bude existovat pod hegemonií Francie. Pokus o uskutečnění takového projektu se však musel na prvním místě vyrovnat s autoritativní politikou papeže Bonifáce VIII. Tento papež (který se původně jmenoval Benedetto Caëtani a pocházel z Itálie) plánoval také – v souladu s ideou papežského univerzalismu – vytvoření evropského křesťanského superstátu, avšak pod světskou i duchovní vládou papeže. V r. 1302 Bonifác ve své bule opětovně prohlásil papežský úřad za nadřazený všem světským autoritám. Filip hned r. 1303 poslal do Itálie vojsko, které Bonifáce zajalo. Otřesený papež krátce nato zemřel a sbor kardinálů (v němž vůbec poprvé Francouzi početně dostihli tradičně nejsilnější Italy) zvolil r. 1305 za nového papeže francouzského kněze Bertranda de Goth, který přijal papežské jméno Klement V. Klement učinil neslýchané rozhodnutí: do Říma vůbec neodjel a po čtyřletém otálení si v r. 1309 za svou rezidenci vybral jihofrancouzské město Avignon (ten formálně ležel na církevní půdě, a nebyl tedy součástí francouzského státu). Po Klementovi V. následovala až do počátku 15. století souvislá řada papežů, kteří rovněž v Avignonu sídlili. Avignon: papežský palác a proslulý dnes neúplný most přes Rhônu. Filip se netajil se záměrem zcela podřídit francouzské duchovenstvo státní moci. Dopustil se i vysoce kontroverzních činů, když ve Francii s Klementovou podporou zlikvidoval bohatý rytířský řád templářů. Využil uzavřenosti řádu před veřejností, obvinil templáře z kacířství a v letech 1307 – 1314 jich dal několik tisíc pozatýkat a několik desítek upálit v Paříži (včetně samotného velmistra řádu Jacquesa de Molay). Templáři však vydrželi v jiných zemích. Dalším Filipovým krokem mělo být francouzské dobytí římského trůnu. I toto byl mimořádný záměr: o římskou korunu usiloval panovník země, jež do Svaté říše římské nenáležela. Filip sice místo sebe navrhl svého mladšího bratra Karla z Valois, ale ani ten nemohl podporu kurfiřtů získat. Tehdy do hry vstoupil vlivný německý kněz Petr z Aspeltu, narozaný v Lucemburském hrabství, velmi vzdělaný muž se širokým záběrem od diplomacie až po medicínu. Na konci 13. století býval osobním lékařem římského krále Rudolfa I. Habsburského a poté krátce kancléřem (vrchním rádcem) mladého českého krále Václava II. (viz V.C.11.f.). V r. 1306 se stal mohučským arcibiskupem, a tedy jedním z kurfiřtů. Byl zaujat ideou rozsáhlé politické integrace Evropy a zasloužil se o to, že jako kompromisní kandidát na římský trůn vystoupil v r. 1308 lucemburský
hrabě Jindřich IV. Lucembursko stálo kulturně na německo-francouzském rozhraní a dynastie Lucemburků byla s Kapetovci vzdáleně příbuzná. Lucemburskou kandidaturu podporoval i nový papež Klement V. a Jindřichova mladšího bratra, teprve dvaadvacetiletého Balduina, vysvětil r. 1307 na arcibiskupa trevírského. Kurfiřtský sbor v r. 1308 ve Frankfurtu nad Mohanem jednomyslně zvolil Jindřicha Lucembuského za římského krále a ten pak v říši panoval jako Jindřich VII. Volby se zúčastnilo 6 kurfiřtů; chyběl jen český král, protože o český trůn se po vymření Přemyslovců vedl nepřehledný boj. Střetli se tu Jindřich Korutanský, který byl od počátku r. 1306 manželem Anny, nejstarší dcery Václava II. (viz V.C.11.f.), s Rudolfem Habsburským, jenž byl vnukem vítěze z Moravského pole a na sklonku r. 1306 se oženil s Eliškou Rejčkou, vdovou po Václavovi II. Jindřich a Rudolf vedli proti sobě na českém území válku. Ta sice skončila již r. 1307, když málo úspěšný Rudolf (v osobním životě skromný, takže dostal přezdívku král Kaše – obilné kaše bývaly jídlo chudých) zemřel na úplavici při obléhání Horažďovic v jihozápadních Čechách, avšak ani Jindřich se nemohl vykázat přesvědčivou podporou od předáků české šlechty či duchovenstva. Lucemburkové se chopili příležitosti získat českou korunu jako základ pro svou pevnější pozici v říši. Hlavní diplomatické úsilí tu vyvinul Petr z Aspeltu, znalý českých poměrů. České království mohlo poskytnout hojnost kutnohorského stříbra, prosperující zemědělství i vzkvétající města. Česká šlechta ovšem silného krále odmítala, protože nechtěla ohrozit svou moc, jež v neklidném čase po vymření Přemyslovců jen vzrostla. Nakonec byl dohodnut kompromis, o nějž se spolu s Aspeltem významnou měrou zasloužili opati českých klášterů vlivného řádu cisterciáků. Do německého Frankfurtu nad Mohanem se r. 1310 vypravilo velmi reprezentativní české poselstvo a přesvědčilo Jindřicha, aby na český trůn kandidoval svého čtrnáctiletého syna Jana, jenž byl vychován na francouzském dvoře a liboval si v rytířském způsobu života. Jindřich slíbil, že lucemburská vláda v Čechách bude respektovat všechna dosavadní práva české šlechty, a celý akt výběru nového panovníka byl završen svatbou: nastupující král Jan uzavřel 1. září 1310 v německém městě Speyeru sňatek s osmnáctiletou sestrou Václava III., krásnou, urostlou a chytrou Eliškou Přemyslovnou. Svatba Jana a Elišky ve Speyeru Shrnutí: Přelom 13. a 14. století přinesl rozkolísání střední Evropy, a naopak mocenský vzestup Francie. Francouzští Kapetovci usilovali o proniknutí do politiky Svaté říše římské a prosadili zvolení svého tamějšího spojence, hraběte Jindřicha Lucemburského, za římského krále. Ten pak posílil svou pozici, když si česká šlechta v r. 1310 zvolila za krále jeho syna Jana. Volba byla stvrzena Janovým sňatkem s Eliškou Přemyslovnou, sestrou zemřelého Václava III. Otázky a úlohy: 1. Shrňte důvody, pro něž od r. 1309 papežové sídlili v Avignonu. 2. Sestavte přehled nejdůležitějších a nejzajímavějších údajů o dnešním Lucembursku a nezapomeňte na obrazový materiál. Jaké má Lucembursko státní zřízení a kdo je nynější hlavou lucemburského státu? Výběr z odborné literatury: Jiří Spěváček: Jan Lucemburský a jeho doba 1296 – 1346. Praha 1994.
b) Jan Lucemburský (vládl 1310 – 1346) 1. Vztahy s českou šlechtou Před Vánocemi 1310 vojsko římského krále (vedené Petrem z Aspeltu) přivezlo mladý královský pár, Jana Lucemburského a Elišku Přemyslovnu, do Čech. Jan zavelel k útoku na Prahu, kde se bránil Jindřich Korutanský. Po krátkém obléhání se podařilo tajně získat mezi Pražany spojence a ti pomohli Janovi otevřít městské brány a proniknout dovnitř. Lucemburkova armáda vstoupila do pražských ulic nanejvýš efektním způsobem, který však měl váhu promyšleného poselství: vojáci v levé ruce nesli sejmutou přilbu, v pravé ruce drželi tasený meč a na všechny strany volali: „Pax! Pax!“ (latinsky Mír! Mír!). Jindřich Korutanský z Prahy rychle uprchl. Jan Lucemburský byl prvním českým králem, který na trůn dosedl podle zásad obsažených ve Zlaté bule sicilské (tedy bez předchozích dědických nároků: svatba ve Speyeru byla pouze potvrzením předchozího politického rozhodnutí). V této souvislosti také v české politice zdomácněl pojem volební kapitulace: písemný souhrn požadavků, jež volitelé ke zvažovanému uchazeči vznášeli (zpravidla se jednalo o různě upřesňovaný požadavek slibu, že král nebude omezovat práva volitelů). V případě Janovy volby takovému požadavku vyhověl již Janův otec Jindřich VII. při jednáních r. 1310 (viz V.D.2.a.) a zvolený král Jan hned v letech 1310 – 1311. Česká šlechta si vybrala mladého Jana také proto, že chtěla mít krále slabého a ovladatelného. Jakmile Janovým dosazením na český trůn uklidnila poměry v království, začala pracovat na rozkolísání královy pozice. Začalo to tím, že si šlechtici nechali potvrdit významné úlevy z feudální povinnosti. Jan musel například slíbit, že česká šlechta nemusí pro vojenská tažení v zahraničí poskytovat vojsko ani se jich sama účastnit, a pokud se pro účast přece rozhodne, pak jen za peníze z královské pokladny. Neformálním vůdcem české šlechty se stal pan Jindřich z Lipé, který získal milostnou náklonnost královny-vdovy Elišky Rejčky. Jan se obklopil rádci, jež si přivezl z ciziny; hlavní roli mezi nimi hrál zestárlý, ale stále platný Petr z Aspeltu. Jan vybudoval nevelké, ale schopné žoldnéřské vojsko (profesionální, bojující za plat-žold), o které se mohl opřít též proti české šlechtě. Její rostoucí moc vážně škodila i královským městům. Jindřich VII. Lucemburský ještě stihl v r. 1312 korunovaci na císaře, ale o rok později zemřel. Osamělý Jan, jenž se nyní samozřejmě stal i lucemburským hrabětem, nezískal ve svých 17 letech pro svou kandidaturu na římský trůn dostatečnou podporu. Avšak lucemburský mocenský blok (ovládal tři kurfiřtské hlasy!) dokázal zabránit návratu Habsburků, když prosadil (r. 1314) zvolení bavorského vévody Ludvíka IV. Bavora z tamější dynastie Wittelsbachů. Jan si v říšské politice vybudoval silnou pozici nejúčinnějšího Ludvíkova spojence; udržel tak Lucemburky ve hře o říšskou vládu v budoucnu (i přesto, že r. 1314 zemřel Filip IV. Sličný). 14. května 1316 se Janovi a Elišce narodil syn Václav. Místem jeho narození byl s největší pravděpodobností Eliščin městský palác na východním okraji Prahy. Královský pár měl později ještě pět dětí, ale manželství se záhy začalo drolit: vedle povahových rozdílů hrály roli i Eliščiny politické kontakty s některými předáky českého panstva. Jan Lucemburský (kopie busty z chrámu svatého Víta na Pražském hradě) České šlechtě zejména vadil sbor cizích rádců, které si Jan s sebou přivedl. Jan se pokusil nespokojené české pány potřít vojensky (právě v době, kdy jejich panství byla oslabena hladomorem): na přelomu let 1317 a 1318 zpustošil území Vítkovců v jižních Čechách a táhl až na Moravu. Konflikt ovšem skončil kompromisem, protože Jan sám neměl dostatek
vojska (musel si vypomáhat drahými německými žoldnéři). V r. 1318 uzavřel tedy král se šlechtou Domažlický mír: zřekl se cizích rádců i žoldnéřů a šlechta mu znovu složila přísahu věrnosti. Jan pak od r. 1320 pobýval především v cizině a správu státu ponechal z velké části v panských rukou. Přesto se přízvisko Král cizinec, jež se s Janovým jménem často spojuje, nejeví jako zcela objektivní: České království zůstalo základním východiskem Janovy politiky. Rodokmenová příbuznost dynastií Kapetovců (Francie) a Lucemburků: Vévoda Jindřich III. Brabantský (1230-1261; vládl od 1248) (Brabantsko = území na dnešní belgicko-nizozemské hranici) I ----- ----------- ----------- ----Filip III. (1245-1285), I I francouzský král + Marie Brabantská Jan I. Brabantský (1252/53-1294; (od 1270) r. 1274 (1254-1321) vládl od 1267) I I Jana I. + Filip IV. Sličný Markéta Brabantská + Jindřich IV. (VII.) Navarská r. 1284 (1268-1314) (1276-1311) r. 1292 (1275/76-1313), (1271I fr. král (od 1285) I lucemburský hrabě 1305) I ----- ----------- ----------- ---- I (od 1288), římský Karel IV. Francouzský I I král (od 1308) a (1294-1328), fr. král + Marie Lucemburská I císař (od 1312) (od 1322) r. 1322 (1304-1324) Jan Lucemburský (1296-1346) český král (od 1310), luc. hrabě (od 1313) + Eliška Přemyslovna r. 1310 (1292-1330) I Václav (Karel) (1316-1378)
Shrnutí: Jan Lucemburský, který vzhledem ke svému mládí nemohl následovat svého otce na římský trůn, vybudoval z Českého království vojensky a diplomaticky nepostradatelného spojence římského krále Ludvíka IV. Bavora z dynastie Wittelsbachů. Zároveň řešil četné konflikty s českou šlechtou, jejíž podporu si nakonec pojistil tím, že jí ustoupil v řadě záležitostí týkajících se vnitřní politiky. Otázky a úlohy: 1. Připomeňte si, které tři kurfiřtské hlasy ovládali Lucemburkové v počátcích Janova kralování. 2. Objasněte symbolický význam okolností, za nichž Janovo vojsko proniklo do pražských ulic. 3. Z rodokmenu vyčtěte a vysvětlete, jak byly budovány příbuzenské vztahy mezi Kapetovci a Lucemburky. Výběr z odborné literatury: Gabriela V. Šarochová: Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský: sňatek z rozumu. Praha 2002.
2. Syn Václav (Karel) ve Francii V r. 1323 Jan odvezl sedmiletého syna Václava na vychování k francouzskému dvoru, kde již vládl Karel IV. Francouzský, od r. 1322 Janův švagr, a tedy Václavův strýc. Václav byl po příjezdu do Francie biřmován (přijal svátost křesťanského dospívání), a protože měl tehdy strýce za kmotra, začal používat jméno Karel. Karla také hned (stále v r. 1323) oženili se stejně mladou Markétou z Valois, zvanou Blanka: byla dcerou Karla z Valois, a tedy sestřenicí francouzského krále. 3. Válčení a územní zisky Jan posiloval svou pozici v Evropě tím, že jako zdatný vojevůdce i diplomat vstupoval – nikoli nezištně – do četných mezistátních sporů. Jako odměnu za své spojenectví s římským králem Ludvíkem Bavorem přijal mj. obnovené začlenění Chebska do Českého království (oblast kdysi získal Přemysl II. Otakar, ale na počátku 14. století byla ztracena). Ludvík Bavor podporoval ty mnichy, kteří nesouhlasili s velkým majetkem duchovenstva. Papež Jan XXII. proto v r. 1324 postihl Ludvíka nejtěžším církevním trestem: exkomunikoval jej, tedy vyloučil z církevního života. Na Ludvíkovu stranu se však přidalo mnoho významných kněží. V r. 1328 Ludvík přijel do Říma a tam jej jeden z kardinálů korunoval na císaře Svaté říše římské. Jan přinesl českému státu významné územní zisky tím, že jako dědic Václava II. užíval (s podporou Ludvíka Bavora) titul polského krále. O polský trůn ve skutečnosti neusiloval, ale r. 1327 posílil obranyschopnost Českého království tím, že dobyl na Polsku Slezsko a Těšínsko a v říšském sousedství Polska koupil zhruba ve stejné době Horní Lužici (přechodně patřila k českému státu již za Přemyslovců). Tyto zisky byly potvrzeny česko-polským Trenčínským mírem (1335), uzavřeným na území uherského Slovenska (Maďaři tuto smlouvu zprostředkovali): Jan se vzdal nároku na polskou korunu a Poláci souhlasili s připojením Slezska a Těšínska k Českému království. Oba regiony pak byly samozřejmou součástí Českých zemí až do 18. století, jejich malé části patří k českému státu dodnes (Horní Lužice byla ztracena v 17. století). 4. Vyrovnání s Korutanci Aby si Jan pojistil lucemburskou vládu nad mohutnějícím českým státem, rozhodl se smířit s Jindřichem Korutanským, jenž stále používal, byť bezobsažně, titul českého (a dokonce i polského) krále. V r. 1330 byl Janův mladší syn Jan Jindřich ve věku 8 let oženěn s dvanáctiletou Jindřichovou dcerou, nepůvabnou Markétou řečenou Maultasch (s hubou jako taška, do češtiny tradičně překládáno jako Pyskatá). V témže roce zemřela ve věku 38 let Eliška Přemyslovna. 5. Finance Hlavní slabinou politiky Jana Lucemburského byla její nákladnost. Král byl po celé Evropě populární jako živoucí vzor statečného, fyzicky zdatného a přitom galantního a zábavného rytíře. Avšak vydržování početného mnohonárodnostního vojska, v němž důležitou úlohu hráli žoldnéři, i financování přepychového a prakticky neustále putujícího královského dvora vyčerpávalo Janovu pokladnu více, než mohly kořist, odměny, kutnohorské stříbro i berně zvládnout. Jan si tedy peníze vypůjčoval od panstva a od městského patriciátu. Českým pánům dával do zástavy královský majetek a městům se za finanční vstřícnost odměňoval udělováním práv (takže napomohl dalšímu vzestupu českého měšťanstva). Neúspěch sklidil tento postup až v severní Itálii. Jan tam chtěl získat strategická území, aby mohl dovést ke smíru tamější soupeření mezi stoupenci císařské moci (nazývali se ghibellini) a stoupenci papežů (říkali si guelfové). Tím si připravoval půdu pro nový pokus o zisk římské koruny. V r. 1331
mnohé signorie (Bergamo, Bologna, Mantova, Parma, Verona aj.) nadšeně přijaly Jana za svého vládce. Jan dokonce ke spoluvládě povolal do Itálie tehdy patnáctiletého syna Karla. Italští kupci Janovi napůjčovali velké sumy zlatých peněz, ale jakmile měli v kapse královy dlužní úpisy, zvedli proti němu povstání. Na Karla a jeho družinu dokonce (o Velikonocích!) přichystali atentát: předložili jim otrávenou snídani, ovšem sám zbožný kralevic se jí vyhnul, protože si nechtěl zaplnit žaludek před svatým přijímáním při ranní mši. V r. 1332 Karel ještě odbojníky porazil u San Felice, ale o rok později oba Lucemburkové utrpěli těžkou porážku u Ferrary a záhy se signorie jejich vlivu zbavily: ještě v r. 1333 Jan odjel z Itálie do Lucemburska a Karel do Korutan. Tam jej navštívili zástupci české šlechty a požádali jej, aby se v Českém království ujal vlády v zastoupení svého otce. Karel vyhověl, rychle přijel do Prahy a Jan jeho vladařství potvrdil, když mu v r. 1334 udělil titul markraběte moravského. V r. 1334 se Jan také podruhé oženil: s francouzskou hraběnkou Beatrix Bourbonskou. V r. 1341 Jan přiměl české stavy, aby přijaly Karla za příštího českého krále. 6. Nepřátelství s Ludvíkem IV. Bavorem Mezitím Jindřich Korutanský zemřel, manželský pár Jan Jindřich a Markéta Maultasch dospěli a bylo jasné, že se Lucemburkům naskýtá příležitost vytvořit si dědický nárok na Korutany a Tyrolsko. Tím by se zkřížily mocenské plány Lucemburků a Ludvíka Bavora. Ludvík tedy ve spolupráci s Markétou křivě obvinil devatenáctiletého Jana Jindřicha ze sexuálních úchylek a z moci císaře v r. 1342 jeho manželství rozvedl. Markéta se pak okamžitě provdala za císařova syna Ludvíka V. Braniborského. Rozvod byl sice neplatný, protože rozvádět katolíky může jen papež, ovšem znamenal zhroucení dlouholetého spojenectví Lucemburků s Ludvíkem Bavorem. Do nové etapy politických zápasů však Jan vstupoval s těžkým omezením: dlouhodobě trpěl slabým zrakem a nakonec zcela oslepl. c) Stoletá válka (1337 – 1453) - její příčiny a vypuknutí Smrtí Karla IV. Sličného v r. 1328 vymřela po meči přímá linie Kapetovců. Nástupnictví na francouzském trůně přešlo na vedlejší kapetovskou větev, zvanou Valois (jejím zakladatelem byl již zmiňovaný Karel z Valois, strýc Karla IV. Sličného a otec Blanky z Valois). Střídání v pařížském paláci ovšem využil anglický král Eduard III. Vystoupil s často připomínanými dědickými nároky své dynastie Plantagenetů, která byla pokračovatelkou normanské dynastie, jež přišla z Francie (Anglii ovládla po vítězné bitvě u Hastings 1066). Jádrem sporu se stal především pobřežní kraj Flandry (ze své většiny totožný s dnešní západní polovinou Belgie). Flandry byly ve 13. století dobyty Francií, ale v obyvatelstvu převládali Vlámové. Ti věnovali výrobě vlněných látek, zejména sukna. Zpracovávali anglickou vlnu a s Francouzi je tedy mnoho nespojovalo. Angličanům nedalo práci využít odbojné, protifrancouzské nálady Vlámů. A tak poté, co nový francouzský král Filip VI. z rodu Valois samozřejmě odmítl Edvardovy dynastické nároky, vypukla válka. Dostalo se jí názvu Stoletá, trvala dokonce 116 let, ovšem bojovalo se s několikaletými přestávkami. Celá se odehrávala na francouzském území a první boje se soustředily právě do oblasti Flander. Angličané měli hned zpočátku navrch. jednou z hlavních příčin bylo, že nejpočetnější část jejich vojska tvořili sedláci vyzbrojení dlouhými luky. Tato zbraň pocházela z keltského Walesu, umožňovala rychlou a účinnou střelbu a její hromadné nasazení dokázalo rozvrátit stereotypně útočící řady obrněných rytířů. Do českých dějin Stoletá válka zasáhla několikrát: poprvé proto, že Francouzi počítali s vydatnou pomocí zkušeného Jana Lucemburského.
