D. Pozdní středověk ( století) 1. Přírodní a společenská charakteristika pozdního středověku v Evropě

D. Pozdní středověk (14. – 15. století) 1. Přírodní a společenská charakteristika pozdního středověku v Evropě Období 14. – 15. století se nazývá pozdní středověk. Jako svébytná epocha se projevuje především v Evropě. Široce sdíleným životním pocitem se zde stalo vědomí, že dosavadní vývoj křesťanské feudální společnosti dospěl ke svému kulminačnímu (vrcholnému) bodu a že nyní musí následovat zásadní společenská proměna. Z klimatického hlediska je evropský pozdní středověk naplněn postupem malé doby ledové (viz V.C.1.). Převládá chladnější a vlhčí podnebí, s výjimkou teplých period na samotném začátku 14. století, v poslední třetině 14. století a v poslední třetině 15. století. Početní nárůst světového obyvatelstva se výrazně zpomalil; odhaduje se, že zatímco ve 12. – 13. století lidská populace vzrostla přibližně o 100 milionů (z asi 330 na asi 430 milionů), v období 14. – 15. století se zvýšila jen o zhruba 30 milionů (na asi 461 milionů). Přitom v mnoha oblastech došlo dokonce k přechodnému úbytku obyvatel. Evropská krajina se výrazně proměnila. Pokročila kolonizace. Zatímco ve vrcholném středověku v Českých zemích vznikala nová sídla především podél tradičních obchodních cest procházejících zemskými branami, nyní se objevují nové vsi i města ve vyšších polohách. Velmi přibližnou hranicí souvislého osídlení se tu stává vrstevnice 600 m nad mořem, ale ojediněle je atakována i hranice 800 – 1000 m. Na druhé straně se osidlovací úsilí obrací také k písčitým či bažinatým nižším polohám podél řek. Nové obchodní stezky zdolávají obtížně přístupný terén. Podobná situace nastává i v jiných zemích. Tento vývoj však má rovněž své stinné stránky. Některá sídla vznikla v hospodářsky natolik nevýhodných lokalitách, že jsou záhy opouštěna. Jinde zase osídlení vytváří nepřehlednou změť vlastnických vztahů k půdě, což produkuje řadu ozbrojených konfliktů vedoucích k nemalým ztrátám na životech. Městská zástavba je záměrně co nejhustší, aby k obraně hradeb po obvodu města bylo potřeba co nejméně vojáků. V takto vybudovaném městě ovšem bídné hygienické podmínky podporují vznik i šíření epidemických chorob a v případě požáru v některém z domů záhy hoří celé čtvrti. Nejvýznamnější evropské obchodní cesty na počátku pozdního středověku Přesto se však právě rozmach měst stává jedním z hlavních rysů epochy pozdního středověku. Hustší síť obchodních cest vytváří tlak na širší uplatnění peněz; výrazně stoupá význam peněžní formy feudální renty, objevuje se i úvěrové hospodaření (na dluh, který překlenuje dobu mezi investicí a výnosem). Města významně těží také z rozvoje dálkového

obchodu. Nárůst měšťanstva jako nové sociální vrstvy narušuje dosavadní společenské uspořádání vyjádřené učením o trojím lidu. Opevněná města, obklopená svým zemědělským zázemím, se stávají prakticky soběstačnými z hospodářského i vojenského hlediska a rozvoj univerzit i nižších stupňů škol poskytuje měšťanům nezávislost též ve sféře vzdělání. Města začínají konkurovat nejen šlechtě, zaštítěné pozicí feudální vrchnosti, ale také církevním institucím, jež se opírají o sílu rytířských řádů i ekonomickou zdatnost klášterů. Měšťané se stávají vlivným činitelem v hospodářské sféře, a tak začínají usilovat o podíl na moci politické. Pozdní středověk se stává prostorem pro zápas o dotváření stavovské monarchie: svůj nárok na pozici jednoho ze stavů nově uplatňují především měšťané královských měst. Dálkový obchod v Evropě obstarává v rovnoběžkovém směru především lodní doprava, ve směru poledníkovém narůstá význam tras suchozemských. Klíčovou roli tu hrají Francie a německé i italské státy. Zejména velká italská města (signorie) se stávají uzlovými body celé sítě; v nich se střetává svět námořního a pozemního obchodu, míří sem i zboží z Orientu. Otazník visí nad možnostmi, jimiž k evropské kontinentální obchodní směně může přispět České království a další poněkud odlehlé země za Alpami. Rozdělení Evropy na regiony úspěšné a upadající se stává obecným jevem. Panovníci se snaží problémy řešit zákonodárnou činností (regulační opatření se týkají zejména obchodu), zvýšeným objemem mincovní ražby (což však vede k devalvaci, tedy znehodnocování měny) a válkami. V leckterých městech dochází k sociálním nepokojům a nechtěným symbolem doby se stávají velkolepě zahájené, avšak již nedokončované stavby katedrál. Dnešní historikové často charakterizují pozdně středověký vývoj Evropy jako první krizi feudalismu. Shrnutí: Pozdní středověk přinesl první krizi evropské feudální společnosti. V podmínkách chladnějšího a vlhčího klimatu sice došlo k dalšímu rozvoji kolonizace i dálkového obchodu, ale zároveň v mnohých oblastech stagnoval počet obyvatel a výkon tamější ekonomiky poklesl. Jako ohniska nového, pozměněného společenského uspořádání se projevila města. Ačkoli se ani ona nevyhnula krizovým jevům, vynikla jako centra peněžního hospodaření, obrany a vzdělanosti. Narušila dosavadní sociální převahu šlechty i duchovenstva. Měšťané se stali první složkou neurozeného obyvatelstva, která v podmínkách feudalismu vykročila ke své emancipaci. Tento vývoj se nejprve projevil v Itálii a pak také jinde v západní části Evropy. Otázky a úlohy: 1. Vytvořte schematickou mapu oblasti kolem obce s vaší školou a vyznačte tam sídla (města, městečka i vesnice, případně též hrady, kláštery apod.), které vznikly v pozdním středověku. Orientovat se můžete podle datace nejstarších písemných zmínek o těchto lokalitách; údaje najdete v encyklopediích a lexikonech, v turistických průvodcích nebo na internetových stránkách obcí. 2. O socioekonomických příčinách vzestupu italských měst již byla řeč. Avšak které hlavní politické události (ještě z éry vrcholného středověku) italským městům také pomohly? Výběr z odborné literatury: Karel Kuča: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1. – 8. díl, Praha 1999 – 2011. August Sedláček: Místopisný slovník historický království Českého. Praha 1998.

2. Evropa za velmocenského vlivu dynastie Lucemburků a) Nástup lucemburského rodu: Jindřich VII. Atmosféru významného dějinného přelomu podporovaly i změny ve sféře politické. Během 14. století vymřely po meči tři významné středoevropské dynastie: uherští Arpádovci (1301), čeští Přemyslovci (1306) a hlavní větev polských Piastovců (1370). Nestabilní byla také situace ve Svaté říši římské. Rakouští Habsburkové usilovali o fakticky dědičné držení římského trůnu, ale jejich snaha měla samozřejmě řadu odpůrců. Mezi nimi vynikala bavorská dynastie Wittelsbachů. V sousedství tohoto vývoje prudce vzrůstala moc Francie. Země překonala období, kdy byla (ve 12. – 13. století) rozdělena mezi starobylou královskou dynastii Kapetovců a konkurenční rod Plantagenetů, který ovšem také vládl na anglickém trůně (viz V.C.8.). Na počátku 14. století Angličanům náležely na francouzské půdě již jen dvě malé enklávy (oddělená území). Kapetovští králové omezili také postavení francouzské šlechty a jejich bohatství rostlo díky zdokonalené státní správě i kontinentálně významným obchodním cestám, jež Francii protínaly (viz V.D.1.). Vzestup Francie oživil vzpomínky na doby, kdy (v éře Franské říše) středověcí římští císařové spojovali pod svou vládou kraje francouzské i německé. Francouzský král Filip IV. Sličný se kolem r. 1300 začal zabývat plány na obnovu tohoto stavu. Předpokládal samozřejmě, že nová říše (jejíž územní rozsah chápal velmi široce) bude existovat pod hegemonií Francie. Pokus o uskutečnění takového projektu se však musel na prvním místě vyrovnat s autoritativní politikou papeže Bonifáce VIII. Tento papež (který se původně jmenoval Benedetto Caëtani a pocházel z Itálie) plánoval také – v souladu s ideou papežského univerzalismu – vytvoření evropského křesťanského superstátu, avšak pod světskou i duchovní vládou papeže. V r. 1302 Bonifác ve své bule opětovně prohlásil papežský úřad za nadřazený všem světským autoritám. Filip hned r. 1303 poslal do Itálie vojsko, které Bonifáce zajalo. Otřesený papež krátce nato zemřel a sbor kardinálů (v němž vůbec poprvé Francouzi početně dostihli tradičně nejsilnější Italy) zvolil r. 1305 za nového papeže francouzského kněze Bertranda de Goth, který přijal papežské jméno Klement V. Klement učinil neslýchané rozhodnutí: do Říma vůbec neodjel a po čtyřletém otálení si v r. 1309 za svou rezidenci vybral jihofrancouzské město Avignon (ten formálně ležel na církevní půdě, a nebyl tedy součástí francouzského státu). Po Klementovi V. následovala až do počátku 15. století souvislá řada papežů, kteří rovněž v Avignonu sídlili. Filip se netajil se záměrem zcela podřídit francouzské duchovenstvo státní moci. Dopustil se i vysoce kontroverzních činů, když ve Francii s Klementovou podporou zlikvidoval bohatý rytířský řád templářů. Využil uzavřenosti řádu před veřejností, obvinil templáře z kacířství a v letech 1307 – 1314 jich dal několik tisíc pozatýkat a několik desítek upálit v Paříži (včetně samotného velmistra řádu Jacquesa de Molay). Templáři však vydrželi v jiných zemích. Dalším Filipovým krokem mělo být francouzské dobytí římského trůnu. I toto byl mimořádný záměr: o římskou korunu usiloval panovník země, jež do Svaté říše římské nenáležela. Filip sice místo sebe navrhl svého mladšího bratra Karla z Valois, ale ani ten nemohl podporu kurfiřtů získat. Tehdy do hry vstoupil vlivný německý kněz Petr z Aspeltu, velmi vzdělaný muž se širokým záběrem od diplomacie až po medicínu. Na konci 13. století býval osobním lékařem římského krále Rudolfa I. Habsburského a poté krátce kancléřem (vrchním rádcem) mladého českého krále Václava II. (viz V.C.11.f.). V r. 1306 se stal mohučským arcibiskupem, a tedy jedním z kurfiřtů. Byl zaujat ideou rozsáhlé politické integrace Evropy a zasloužil se o to, že jako kompromisní kandidát na římský trůn vystoupil v r. 1308 lucemburský hrabě Jindřich IV. Lucembursko stálo kulturně na německo-francouzském rozhraní a dynastie Lucemburků byla s Kapetovci vzdáleně příbuzná. Lucemburskou kandidaturu podporoval i nový papež Klement V. a Jindřichova mladšího bratra, teprve dvaadvacetiletého Balduina, vysvětil r. 1307 na arcibiskupa trevírského. Kurfiřtský

sbor v r. 1308 ve Frankfurtu nad Mohanem jednomyslně zvolil Jindřicha Lucembuského za římského krále a ten pak v říši panoval jako Jindřich VII. Volby se zúčastnilo 6 kurfiřtů; chyběl jen český král, protože o český trůn se po vymření Přemyslovců vedl nepřehledný boj. Střetli se tu Jindřich Korutanský, který byl od počátku r. 1306 manželem Anny, nejstarší dcery Václava II. (viz V.C.11.f.), s Rudolfem Habsburským, jenž byl vnukem vítěze z Moravského pole a na sklonku r. 1306 se oženil s Eliškou Rejčkou, vdovou po Václavovi II. Jindřich a Rudolf vedli proti sobě na českém území válku. Ta sice skončila již r. 1307, když málo úspěšný Rudolf (v osobním životě skromný, takže dostal přezdívku král Kaše – obilné kaše bývaly jídlo chudých) zemřel na úplavici při obléhání Horažďovic v jihozápadních Čechách, avšak ani Jindřich se nemohl vykázat přesvědčivou podporou od předáků české šlechty či duchovenstva. Lucemburkové se chopili příležitosti získat českou korunu jako základ pro svou pevnější pozici v říši. Hlavní diplomatické úsilí tu vyvinul Petr z Aspeltu, znalý českých poměrů. České království mohlo poskytnout hojnost kutnohorského stříbra, prosperující zemědělství i vzkvétající města. Česká šlechta ovšem silného krále odmítala, protože nechtěla ohrozit svou moc, jež v neklidném čase po vymření Přemyslovců jen vzrostla. Nakonec byl dohodnut kompromis, o nějž se spolu s Aspeltem významnou měrou zasloužili opati českých klášterů vlivného řádu cisterciáků. Do německého Frankfurtu nad Mohanem se r. 1310 vypravilo velmi reprezentativní české poselstvo a přesvědčilo Jindřicha, aby na český trůn kandidoval svého čtrnáctiletého syna Jana, jenž byl vychován na francouzském dvoře a liboval si v rytířském způsobu života. Jindřich slíbil, že lucemburská vláda v Čechách bude respektovat všechna dosavadní práva české šlechty, a celý akt výběru nového panovníka byl završen svatbou: nastupující král Jan uzavřel 1. září 1310 v německém městě Speyeru sňatek s osmnáctiletou sestrou Václava III., krásnou, urostlou a chytrou Eliškou Přemyslovnou. Svatba Jana a Elišky ve Speyeru Shrnutí: Přelom 13. a 14. století přinesl rozkolísání střední Evropy, a naopak mocenský vzestup Francie. Francouzští Kapetovci usilovali o proniknutí do politiky Svaté říše římské a prosadili zvolení svého tamějšího spojence, hraběte Jindřicha Lucemburského, za římského krále. Ten pak posílil svou pozici, když si česká šlechta v r. 1310 zvolila za krále jeho syna Jana. Volba byla stvrzena Janovým sňatkem s Eliškou Přemyslovnou, sestrou zemřelého Václava III. Otázky a úlohy: 1. Shrňte důvody, pro něž od r. 1309 papežové sídlili v Avignonu. 2. Sestavte přehled nejdůležitějších a nejzajímavějších údajů o dnešním Lucembursku a nezapomeňte na obrazový materiál. Jaké má Lucembursko státní zřízení a kdo je nynější hlavou lucemburského státu? Výběr z odborné literatury: Jiří Spěváček: Jan Lucemburský a jeho doba 1296 – 1346. Praha 1994.

b) Jan Lucemburský (vládl 1310 – 1346) 1. Vztahy s českou šlechtou Před Vánocemi 1310 vojsko římského krále (vedené Petrem z Aspeltu) přivezlo mladý královský pár, Jana Lucemburského a Elišku Přemyslovnu, do Čech. Jan zavelel k útoku na Prahu, kde se bránil Jindřich Korutanský. Po krátkém obléhání se podařilo tajně získat mezi Pražany spojence a ti pomohli Janovi otevřít městské brány a proniknout dovnitř. Lucemburkova armáda vstoupila do pražských ulic nanejvýš efektním způsobem, který však měl váhu promyšleného poselství: vojáci v levé ruce nesli sejmutou přilbu, v pravé ruce drželi tasený meč a na všechny strany volali: „Pax! Pax!“ (latinsky Mír! Mír!). Jindřich Korutanský z Prahy rychle uprchl. Jan Lucemburský byl prvním českým králem, který na trůn dosedl podle zásad obsažených ve Zlaté bule sicilské (tedy bez předchozích dědických nároků: svatba ve Speyeru byla pouze potvrzením předchozího politického rozhodnutí). V této souvislosti také v české politice zdomácněl pojem volební kapitulace: písemný souhrn požadavků, jež volitelé ke zvažovanému uchazeči vznášeli (zpravidla se jednalo o různě upřesňovaný požadavek slibu, že král nebude omezovat práva volitelů). V případě Janovy volby takovému požadavku vyhověl již Janův otec Jindřich VII. při jednáních r. 1310 (viz V.D.2.a.) a zvolený král Jan hned v letech 1310 – 1311. Česká šlechta si vybrala mladého Jana také proto, že chtěla mít krále slabého a ovladatelného. Jakmile Janovým dosazením na český trůn uklidnila poměry v království, začala pracovat na rozkolísání královy pozice. Začalo to tím, že si šlechtici nechali potvrdit významné úlevy z feudální povinnosti. Jan musel například slíbit, že česká šlechta nemusí pro vojenská tažení v zahraničí poskytovat vojsko ani se jich sama účastnit, a pokud se pro účast přece rozhodne, pak jen za peníze z královské pokladny. Neformálním vůdcem české šlechty se stal pan Jindřich z Lipé, který získal milostnou náklonnost královny-vdovy Elišky Rejčky. Jan se obklopil rádci, jež si přivezl z ciziny; hlavní roli mezi nimi hrál zestárlý, ale stále platný Petr z Aspeltu. Jan vybudoval nevelké, ale schopné žoldnéřské vojsko (profesionální, bojující za plat-žold), o které se mohl opřít též proti české šlechtě. Její rostoucí moc vážně škodila i královským městům. Jindřich VII. Lucemburský ještě stihl v r. 1312 korunovaci na císaře, ale o rok později zemřel. Osamělý Jan, jenž se nyní samozřejmě stal i lucemburským hrabětem, nezískal ve svých 17 letech pro svou kandidaturu na římský trůn dostatečnou podporu. Avšak lucemburský mocenský blok (ovládal tři kurfiřtské hlasy!) dokázal zabránit návratu Habsburků, když prosadil (r. 1314) zvolení bavorského vévody Ludvíka IV. Bavora z tamější dynastie Wittelsbachů. Jan si v říšské politice vybudoval silnou pozici nejúčinnějšího Ludvíkova spojence; udržel tak Lucemburky ve hře o říšskou vládu v budoucnu (i přesto, že r. 1314 zemřel Filip IV. Sličný). 14. května 1316 se Janovi a Elišce narodil syn Václav. Místem jeho narození byl s největší pravděpodobností Eliščin městský palác na východním okraji Prahy. Královský pár měl později ještě pět dětí, ale manželství se záhy začalo drolit: vedle povahových rozdílů hrály roli i Eliščiny politické kontakty s některými předáky českého panstva. Jan Lucemburský (kopie busty z chrámu svatého Víta na Pražském hradě) České šlechtě zejména vadil sbor cizích rádců, které si Jan s sebou přivedl. Jan se pokusil nespokojené české pány potřít vojensky (právě v době, kdy jejich panství byla oslabena hladomorem): na přelomu let 1317 a 1318 zpustošil území Vítkovců v jižních Čechách a táhl až na Moravu. Konflikt ovšem skončil kompromisem, protože Jan sám neměl dostatek

vojska (musel si vypomáhat drahými německými žoldnéři). V r. 1318 uzavřel tedy král se šlechtou Domažlický mír: zřekl se cizích rádců i žoldnéřů a šlechta mu znovu složila přísahu věrnosti. Jan pak od r. 1320 pobýval především v cizině a správu státu ponechal z velké části v panských rukou. Přesto se přízvisko Král cizinec, jež se s Janovým jménem často spojuje, nejeví jako zcela objektivní: České království zůstalo základním východiskem Janovy politiky. Rodokmenová příbuznost dynastií Kapetovců (Francie) a Lucemburků: Vévoda Jindřich III. Brabantský (1230-1261; vládl od 1248) (Brabantsko = území na dnešní belgicko-nizozemské hranici) I ----- ----------- ----------- ----Filip III. (1245-1285), I I francouzský král + Marie Brabantská Jan I. Brabantský (1252/53-1294; (od 1270) r. 1274 (1254-1321) vládl od 1267) I I Jana I. + Filip IV. Sličný Markéta Brabantská + Jindřich IV. (VII.) Navarská r. 1284 (1268-1314) (1276-1311) r. 1292 (1275/76-1313), (1271I fr. král (od 1285) I lucemburský hrabě 1305) I ----- ----------- ----------- ---- I (od 1288), římský Karel IV. Francouzský I I král (od 1308) a (1294-1328), fr. král + Marie Lucemburská I císař (od 1312) (od 1322) r. 1322 (1304-1324) Jan Lucemburský (1296-1346) český král (od 1310), luc. hrabě (od 1313) + Eliška Přemyslovna r. 1310 (1292-1330) I Václav (Karel) (1316-1378)

Shrnutí: Jan Lucemburský, který vzhledem ke svému mládí nemohl následovat svého otce na římský trůn, vybudoval z Českého království vojensky a diplomaticky nepostradatelného spojence římského krále Ludvíka IV. Bavora z dynastie Wittelsbachů. Zároveň řešil četné konflikty s českou šlechtou, jejíž podporu si nakonec pojistil tím, že jí ustoupil v řadě záležitostí týkajících se vnitřní politiky. Otázky a úlohy: 1. Připomeňte si, které tři kurfiřtské hlasy ovládali Lucemburkové v počátcích Janova kralování. 2. Objasněte symbolický význam okolností, za nichž Janovo vojsko proniklo do pražských ulic. 3. Z rodokmenu vyčtěte a vysvětlete, jak byly budovány příbuzenské vztahy mezi Kapetovci a Lucemburky. Výběr z odborné literatury: Gabriela V. Šarochová: Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský: sňatek z rozumu. Praha 2002.

2. Syn Václav (Karel) ve Francii V r. 1323 Jan odvezl sedmiletého syna Václava na vychování k francouzskému dvoru, kde již vládl Karel IV. Francouzský, od r. 1322 Janův švagr, a tedy Václavův strýc. Václav byl po příjezdu do Francie biřmován (přijal svátost křesťanského dospívání), a protože měl tehdy strýce za kmotra, začal používat jméno Karel. Sedmiletého Karla také hned (stále v r. 1323) oženili se stejně mladou Markétou z Valois, zvanou Blanka: byla dcerou Karla z Valois, a tedy sestřenicí francouzského krále. 3. Válčení a územní zisky Jan posiloval svou pozici v Evropě tím, že jako zdatný vojevůdce i diplomat vstupoval – nikoli nezištně – do četných mezistátních sporů. Jako odměnu za své spojenectví s římským králem Ludvíkem Bavorem přijal mj. obnovené začlenění Chebska do Českého království (oblast kdysi získal Přemysl II. Otakar, ale na počátku 14. století byla ztracena). Ludvík Bavor podporoval ty mnichy, kteří nesouhlasili s tím, že duchovenstvo má veliký majetek. Papež Jan XXII. proto v r. 1324 postihl Ludvíka nejtěžším církevním trestem: exkomunikoval jej, tedy vyloučil z církevního života. Na Ludvíkovu stranu se však přidalo mnoho významných kněží. V r. 1328 Ludvík přijel do Říma a tam jej jeden z kardinálů korunoval na císaře Svaté říše římské. Jan přinesl českému státu významné územní zisky tím, že jako dědic Václava II. užíval (s podporou Ludvíka Bavora) titul polského krále. O polský trůn ve skutečnosti neusiloval, ale r. 1327 posílil obranyschopnost Českého království tím, že dobyl na Polsku Slezsko a Těšínsko a v říšském sousedství Polska koupil zhruba ve stejné době Horní Lužici. Horní Lužice patřila přechodně k českému státu již za Přemyslovců a nyní bylo do ní začleněno i české Žitavsko. Tyto zisky byly potvrzeny česko-polským Trenčínským mírem (1335), uzavřeným na území uherského Slovenska (Maďaři tuto smlouvu zprostředkovali): Jan se vzdal nároku na polskou korunu a Poláci souhlasili s připojením Slezska a Těšínska k Českému království. Oba regiony pak byly samozřejmou součástí Českých zemí až do 18. století, jejich malé části patří k českému státu dodnes (Horní Lužice byla ztracena v 17. století). 4. Vyrovnání s Korutanci Aby si Jan pojistil lucemburskou vládu nad mohutnějícím českým státem, rozhodl se smířit s Jindřichem Korutanským, jenž stále používal, byť bezobsažně, titul českého (a dokonce i polského) krále. V r. 1330 byl Janův mladší syn Jan Jindřich ve věku 8 let oženěn s dvanáctiletou Jindřichovou dcerou, nepůvabnou Markétou řečenou Maultasch (s hubou jako taška, do češtiny tradičně překládáno jako Pyskatá). V témže roce zemřela ve věku 38 let Eliška Přemyslovna. 5. Finance Hlavní slabinou politiky Jana Lucemburského byla její nákladnost. Král byl po celé Evropě populární jako živoucí vzor statečného, fyzicky zdatného a přitom galantního a zábavného rytíře. Avšak vydržování početného mnohonárodnostního vojska, v němž důležitou úlohu hráli žoldnéři, i financování přepychového a prakticky neustále putujícího královského dvora vyčerpávalo Janovu pokladnu více, než mohly kořist, odměny, kutnohorské stříbro i berně zvládnout. Jan si tedy peníze vypůjčoval od panstva a od městského patriciátu. Českým pánům dával do zástavy královský majetek a městům se za finanční vstřícnost odměňoval udělováním práv (takže napomohl dalšímu vzestupu českého měšťanstva).

Neúspěch sklidil tento postup až v severní Itálii. Jan tam chtěl získat strategická území, aby mohl dovést ke smíru tamější soupeření mezi stoupenci císařské moci (nazývali se ghibellini) a stoupenci papežů (říkali si guelfové). Tím si připravoval půdu pro nový pokus o zisk římské koruny. V r. 1331 mnohé signorie (Bergamo, Bologna, Mantova, Parma, Verona aj.) nadšeně přijaly Jana za svého vládce. Jan dokonce ke spoluvládě povolal do Itálie tehdy patnáctiletého syna Karla. Italští kupci Janovi napůjčovali velké sumy zlatých peněz, ale jakmile měli v kapse královy dlužní úpisy, zvedli proti němu povstání. Na Karla a jeho družinu dokonce (o Velikonocích!) přichystali atentát: předložili jim otrávenou snídani, ovšem sám zbožný kralevic se jí vyhnul, protože si nechtěl zaplnit žaludek před svatým přijímáním při ranní mši. V r. 1332 Karel ještě odbojníky porazil u San Felice, ale o rok později oba Lucemburkové utrpěli těžkou porážku u Ferrary a záhy se signorie jejich vlivu zbavily: ještě v r. 1333 Jan odjel z Itálie do Lucemburska a Karel do Korutan. Tam jej navštívili zástupci české šlechty a požádali jej, aby se v Českém království ujal vlády v zastoupení svého otce. Karel vyhověl, rychle přijel do Prahy a Jan jeho vladařství potvrdil, když mu v r. 1334 udělil titul markraběte moravského. V r. 1334 se Jan také podruhé oženil: vzal si francouzskou hraběnku Beatrix Bourbonskou, dědičku rozsáhlých panství ve Francii. V r. 1341 Jan přiměl české stavy, aby přijaly Karla za příštího českého krále. 6. Nepřátelství s Ludvíkem IV. Bavorem Mezitím Jindřich Korutanský zemřel, manželský pár Jan Jindřich a Markéta Maultasch dospěli a bylo jasné, že se Lucemburkům naskýtá příležitost vytvořit si dědický nárok na Korutany a Tyrolsko. Tím by se zkřížily mocenské plány Lucemburků a Ludvíka Bavora. Ludvík tedy ve spolupráci s Markétou křivě obvinil devatenáctiletého Jana Jindřicha ze sexuálních úchylek a z moci císaře v r. 1342 jeho manželství rozvedl. Markéta se pak okamžitě provdala za císařova syna Ludvíka V. Braniborského. Rozvod byl sice neplatný, protože rozvádět katolíky může jen papež, ovšem znamenal zhroucení dlouholetého spojenectví Lucemburků s Ludvíkem Bavorem. Do nové etapy politických zápasů však Jan vstupoval s těžkým omezením: dlouhodobě trpěl slabým zrakem a nakonec zcela oslepl.

c) Stoletá válka (1337 – 1453) - její příčiny a vypuknutí Smrtí Karla IV. Sličného v r. 1328 vymřela po meči přímá linie Kapetovců. Nástupnictví na francouzském trůně přešlo na vedlejší kapetovskou větev, zvanou Valois (jejím zakladatelem byl již zmiňovaný Karel z Valois, strýc Karla IV. Sličného a otec Blanky z Valois). Střídání v pařížském paláci ovšem využil anglický král Eduard III. Vystoupil s často připomínanými dědickými nároky své dynastie Plantagenetů, která byla pokračovatelkou normanské dynastie, jež přišla z Francie (viz bitvu u Hastings 1066 a kapitolu V.B.9.a.). Eduard III. mohl svůj postup opřít o dvě skutečnosti: 1. Od dob neúspěšného Jana Bezzemka (viz V.C.7.e.) se Angličanům opět podařilo ovládnout menší francouzská území: u Biskajského zálivu a u průlivu La Manche. 2. Druhá z těchto anglických enkláv ve Francii ležela vedle pobřežního kraje Flandry. Flandry byly ve 13. století dobyty Francií, ale v obyvatelstvu převládali Vlámové (většina Flander dnes tvoří západní polovinu Belgie). Vlámové se věnovali výrobě vlněných látek, zejména sukna. Zpracovávali anglickou vlnu a s Francouzi je tedy mnoho nespojovalo. Angličanům nedalo práci využít odbojné, protifrancouzské nálady Vlámů. A tak poté, co nový francouzský král Filip VI. z rodu Valois samozřejmě odmítl Edvardovy dynastické nároky, vypukla válka. Dostalo se jí názvu Stoletá, trvala dokonce 116 let, ovšem bojovalo se s několikaletými přestávkami. Celá se odehrávala na francouzském území a první boje se soustředily právě do oblasti Flander. Angličané měli hned zpočátku navrch. jednou z hlavních příčin bylo, že nejpočetnější část jejich vojska tvořili sedláci vyzbrojení dlouhými luky. Tato zbraň pocházela z keltského Walesu, umožňovala rychlou a účinnou střelbu a její hromadné nasazení dokázalo rozvrátit stereotypně útočící řady obrněných rytířů. Do českých dějin Stoletá válka zasáhla několikrát: poprvé proto, že Francouzi počítali s vydatnou pomocí zkušeného Jana Lucemburského. d) Karel IV. (vládl 1333/1346 – 1378) Janův syn Karel IV. je všeobecně považován za nejvýznamnějšího českého panovníka všech dob. Patří mezi největší osobnosti evropských dějin a za jeho dlouhé, pětačtyřicetileté vlády se České království nejen stalo nejvlivnějším činitelem evropské politiky, ale vstoupilo do období všestranného rozkvětu, jehož zejména kulturní projevy uchvacují dodnes. Proto, abychom co nejlépe postihli koncepční podstatu Karlova působení, nebudeme jeho příběh sledovat v pořádku chronologickém, ale tematickém. 1. Základní životní data Karel IV. se narodil 14. května 1316 v Praze (zřejmě na Starém Městě, protože hrad byl zanedbaný) jako nejstarší syn českého krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. V letech 1323 - 1333 byl vychováván na francouzském královském dvoře (o změně jména z Václava na Karla již byla řeč). Karlovým tamějším vychovatelem byl kněz Pierre de Rosićres, který se r. 1342 stal papežem Klementem VI. Karel v Paříži studoval na univerzitě. Kromě literárních schopností si vytvořil i výborné zázemí jazykové: nakonec uměl česky, francouzsky, italsky, latinsky a německy. První politické zkušenosti sbíral po boku svého otce během jejich italského dobrodružství. V r. 1334 Jan jmenoval Karla markrabětem moravským a s tímto titulem Karel zastupoval svého otce v Českém království 1333 - 1346). V r. 1341 byl českými stavy přijat za příštího českého krále. Po roztržce Lucemburků s Ludvíkem Bavorem se Karel postavil na papežskou stranu a dosáhl toho, že sám byl v červenci 1346 zvolen hlasy 5 kurfiřtů římským králem (dlužno dodat, že za

Karlovo zvolení se přimlouval i Klement VI. a že jedním z kurfiřtů byl Karlův otec Jan a dalším trevírský arcibiskup Balduin Lucemburský, viz V.D.1.b.). Karel byl fakticky zvolen proti Ludvíkovi jako vzdorokrál (korunován v listopadu 1346 v Bonnu). Nemusel si s tím sice dělat starosti, neboť Ludvík r. 1347 zemřel a Karlovo přijetí v říši se stalo všeobecným, nicméně pro jistotu se korunovace zopakovala r. 1349 v tradičních Cáchách. V srpnu 1346 slepý český král Jan Lucemburský a jeho syn, římský král Karel, zasáhli do Stoleté války, když se zúčastnili v čele svých oddílů francouzského tažení proti útočícím Angličanům. V bitvě u flanderského městečka Kresčak bylo francouzské vojsko poraženo a kromě mnoha francouzských pánů padl i Jan Lucemburský. Karel vyvázl s lehkým zraněním. V Českém království byl Karel přijat za krále okamžitě po Janově smrti na základě stavovského rozhodnutí z r. 1341. Společně s Blankou z Valois byl korunován v Praze v r. 1347. Karel byl čtyřikrát ženatý a měl 12 dětí: 1. manželka Blanka (Markéta) z Valois (1316 - 1348): Pocházela z francouzského vládnoucícho rodu, sňatek se konal r. 1323 v Paříži. V Čechách byla Blanka velmi oblíbena pro svou vstřícnou povahu. Karel a Blanka měli dvě dcery. Markéta (1335 - 1349) byla asi od r. 1345 provdána za uherského krále Ludvíka I. Velikého z Anjou. Kateřina (asi 1342 - 1386) byla od r. 1353 manželkou rakouského vévody Rudolfa IV. Habsburského (+ 1365) a od r. 1366 manželkou Oty V. Braniborského (+ 1379). 2. Anna Falcká (1329 - 1353): Svému manželovi přinesla příležitost ovlivňovat kurfiřtskou Falc (Karel a Anna se tam brali r. 1349). Anna porodila Karlovi prvního syna Václava (1350 - 1351). 3. Anna Svídnická (1339 - 1362): Byla dědičkou malého Svídnického vévodství, obklopeného Karlovým českým Slezskem. Karel si ji původně vyhlédl jako budoucí nevěstu pro malého Václava, ale po jeho smrti si ji vzal sám. Sňatek byl uzavřen r. 1353 v uherské metropoli Budíně a přispěl mj. k utužení vztahů s uherským králem Ludvíkem I. Velikým z Anjou: tento někdejší Karlův zeť byl totiž Anniným strýcem. Karlovi a Anně Svídnické se narodil syn Václav (1361 - 1419), Karlův nástupce a hlavní dědic (Václav IV.). Při porodu třetího dítěte Anna i s novorozencem zemřela. 4. Alžběta (Eliška) Pomořanská (asi 1347 - 1393): Byla vnučkou polského krále Kazimíra III. Velikého, za Karla se provdala r. 1363 v polském Krakově. Kronikáři vzpomínají na její mimořádnou sílu, s níž prý i lámala meče. Karel a Alžběta měli 4 syny (nejstarším byl Zikmund) a 2 dcery (Annu a Markétu). V r. 1355 Karel, doprovázený Annou Svídnickou, přijel do Říma pro císařskou korunu (jako jediný český král v dějinách). Protože papež Inocenc VI. měl potíže se svými italskými odpůrci, provedl korunovaci jeho vyslanec, kardinál Pierre de Colombiers. Stalo se o velikonoční neděli, tedy ve svátek Ježíšova vzkříšení (vzpomeňme, že Karel I. Veliký se nechal korunovat na římského císaře 25. prosince 800, tedy ve svátek Ježíšova narození!). Teprve od této chvíle Karel sám sebe nazýval Karlem IV. (Anna byla samozřejmě zároveň korunována na římskou císařovnu). V r. 1368 přijel Karel IV. do Říma podruhé: mj. proto, aby papež Urban V. korunoval na římskou císařovnu Alžbětu Pomořanskou. Drobná poznámka na závěr: samozřejmě, že na české, případně též římské královny byly korunovány všechny Karlovy manželky, ale to nerozvádíme. Svého syna Václava dal Karel IV. korunovat v r. 1363 (dvouletého!) na českého krále a v r. 1376 prosadil jeho jednomyslnou (!) volbu za krále římského (korunovace se konala vzápětí). Karel IV. zemřel na Pražském hradě 29. listopadu 1378 na zánět plic. Bylo mu 62 let.

2. Osobnost Karel IV. byl muž nevysoký (měřil asi 173 centimetrů), ale urostlý a fyzicky zdatný. Chodíval lehce nahrben, tvář mu zdobil zastřižený plnovous, vlasy mu postupem let ustupovaly z čela, ale zato si je nechával růst až na ramena. Měl studijní, zejména jazykové předpoklady a dokázal jich využít. Své literární nadání zúročil především v idealizované latinské autobiografii (Vita Caroli). Měl dar rychlého, ale promyšleného úsudku (při audiencích naoko pořádně neposlouchal a vyřezával si tenké proutky, ale pak vynesl rozhodnutí, na němž nebylo třeba ani v budoucnu nic měnit). Programově se vyhýbal válkám (od r. 1310 České země nepoznaly přítomnost nepřátelských vojsk). Jistě se mu protivilo prolévání krve, ale šlo mu též o nezpochybnitelnou legálnost všech jeho politických kroků. Jako málokterý středověký panovník si uvědomoval (a posiloval) politickou roli kultury a hospodářství. Byl hluboce věřící křesťan, ale církev chápal jako partnera, nikoli jako prostředníka mezi panovníky a Bohem (dokonce i s Klementem VI. míval spory). Trpěl dlouhým čekáním na dědice. Svého syna a následníka Václava pak příliš hýčkal a nedovolil mu poznat, jak obrovské státnické dílo mu předává. 3. Vladařské cíle V politickém životě si Karel vytkl jako hlavní cíl vybudovat silnou, jednotnou říši svého rodu, která by zahrnovala veškeré křesťanstvo, a to buď přímo nebo prostřednictvím spojeneckých svazků. Tomuto cíli podřizoval vše. 4. Území a dynastická politika a) Karlovy země Zde nás budou zajímat jen země, jež Karel ovládal jako državy lucemburské dynastie. Pomineme tedy Karlův římský královský i císařský titul. Po Janově smrti se Karel stal lucemburským hrabětem (zemi posléze povýšil na vévodství) a českým králem (na českém trůně seděl samozřejmě jako král Karel I.). Čelil problému, že jeho země (včetně Slezska, Těšínska a Horní Lužice) spolu ještě donedávna neměly mnoho společného. Proto všechna území pod vládou českého krále souhrnně označil jako Země Koruny české. Konkrétně to znamenalo, že součásti českého státu byly nejen lénem královým, ale také lénem neosobní České koruny (ve středověku, jenž si potrpěl na symboly, tento významový posun nikoho nemátl). Cílem bylo udržet povědomí celistvosti českého státu i v době, kdy po králově smrti bude teprve vybírán král nový. Zeměmi Koruny české tedy byly: 1. Čechy; 2. Morava; Obě země tvořily České království již v r. 1310, kdy se českým králem stal Jan Lucemburský; 3. Chebsko: r. 1322 je získal Jan Lucemburský od římského krále Ludvíka IV. Bavora za vojenskou pomoc; 4. Slezsko: r. 1327 dobyto Janem Lucemburským (připojení k českému státu potvrzeno r. 1335 Trenčínskou smlouvou); 5. Horní Lužice (včetně Žitavska): v několika etapách ji koupil Jan Lucemburský; 6. Dolní Lužice: postupně ji skoupil Karel IV.;

Těšínsko (r. 1327 dobyto Janem Lucemburským) a Svídnicko (vyženěné Karlem r. 1353 jako věno Anny Svídnické) byly záhy považovány za součást Slezska; 7. Nové Čechy: Karel je vytvořil, tedy vyženil s Annou Falckou či zakoupil, jako promyšlenou soustavu malých, ale strategicky významných německých území. Kontrolovala důležitou obchodní cestu z Čech do Porýní, potažmo až do Lucemburska. Jedinou větší součástí Nových Čech byla Horní Falc, která přímo přiléhala k Čechám; 8. Lucembursko: jako vlast Jana Lucemburského podléhalo českým králům od r. 1310; 9. Braniborsko: Karel IV. je koupil r. 1373, čímž opět získal (po smrti Balduina Lucemburského) pro Lucemburky druhý kurfiřtský hlas; (V tomto přehledu jsme odhlédli od podrobností, mezi něž patří např. fakt, že r. 1373 se Karel vzdal části Nových Čech při splácení Braniborska). Souhrnně můžeme říci, že Karlovy Země Koruny české nepřevyšovaly rozlohu někdejších zemí posledních Přemyslovců. Zásadní rozdíl však tkvěl v tom, že Karlova doména byla mnohem pevnější. Vláda přemyslovských králů měla podobu pouze personální unie, zatímco Karel hleděl Země Koruny české účinně propojit v jednotný hospodářský a kulturní prostor. b) Karlovi spojenci Karel pokračoval v lucemburském spojenectví s Francií (s novou dynastií Valois byl přece příbuzný). Zároveň však uzavřel přátelskou smlouvu s anglickým králem Eduardem III., v níž se zavázal, že se nikdy nespojí proti Anglii s jejími nepřáteli. Měl tedy v každém případě zajištěny sympatie budoucího vítěze Stoleté války, ať už vleklý konflikt dopadne jakkoli. Pro Karla IV. Evropa samozřejmě zahrnovala i Balkán. Karel svou autoritou podpořil snahy srbského císaře (cara) Štěpána IV. Dušana, jenž vládl i v části Řecka a jenž usiloval o sjednocení svého pravoslavného státu s katolickým světem proti turecké expanzi. Karel si také pochvaloval, že má s mocným carem společný slovanský jazyk. Nevraživost svých odpůrců Karel likvidoval nikoli vojensky, ale dynastickými svazky: tak svým protivníkům sice dal naději na podíl na lucemburském díle, ale zároveň si zachoval svou převahu. Prostřednictvím sňatků svých i svých dětí se spříznil zejména s králi polskými a uherskými, s falckrabětem rýnským a s rakouskou vévodskou dynastií Habsburků (podrobnosti viz výše v této kapitole, oddíl 1. Základní životní data). V r. 1364 Karel dokonce uzavřel lucembursko-habsburskou smlouvu o vzájemném nástupnictví těchto dynastií v případě vymření jedné z nich. 5. Kultura a vzdělanost Základní kámen Karlovy koncepce jednotné Evropy představovala myšlenka, že hlavním politickým, hospodářským i kulturním centrem Svaté říše římské budou Čechy a zejména Praha. Proto sem Karel chtěl - prostřednictvím mnoha nadaných osobností - přenést kulturu francouzskou a italskou. Ovšem samo české prostředí bylo schopno (již díky kulturní úrovni přemyslovské éry) přetvořit zahraniční podněty v českém duchu. Tak vznikl jedinečný kulturní přínos lucemburských Čech. Výmluvným dokladem byl vývoj jazykový. Celoevropská úloha Lucemburků vedla samozřejmě k hojnému využívání latiny. V Českých zemích vznikají kvalitní latinská díla jako Legenda o blahoslavené Anežce Přemyslovně, Zbraslavská kronika či Karlova vlastní díla: Legenda o svatém Václavu a Vita Caroli. Ovšem mimořádný rozmach zaznamenává - po svých přemyslovských počátcích - literární čeština. Jako vzor tu slouží právě bohatost latiny. Vědecký tým, který vedl Bartoloměj z Chlumce a do nějž zřejmě patřil i sám Karel IV., vytvořil 3 latinsko-české slovníky. Celkově se česká slovní

zásoba během Karlovy doby zvýšila téměř o třetinu. Čeština se měla stát i mezinárodním jazykem slovanského světa. Patrně nejoceňovanějšími českými texty Karlových časů jsou legendy (zejm. o svaté Kateřině a o svatém Prokopu), vznikají však i milostné písně a satirická poezie. Rozvíjí se též literatura českých Němců. V r. 1348 Karel založil Pražskou univerzitu jako první vysokou školu ve střední Evropě. Důsledky tohoto činu byly dalekosáhlé: 1. Obyvatelé Českých zemí nemuseli odcházet za vysokoškolským studiem do ciziny. 2. V Praze přednášeli významní učenci z mnoha zemí. 3. Univerzita poskytla nejvyšší vzdělání mnoha mladým mužům z měšťanských vrstev, což byl v českém vývoji zcela nový prvek. 4. Univerzita se stala místem pro nezvykle široké diskuse. 5. Absolventi univerzity se často stávali řediteli v městských školách. Zvýšili jejich úroveň i zájem o školní docházku. Tak měla Praha brzy 25 škol (Vídeň či Norimberk po čtyřech, v Krakově bylo škol dokonce pět). 6. Po vzoru Prahy začaly univerzity vznikat i v jiných středoevropských městech (v Krakově, Vídni, Erfurtu, Budíně). V r. 1344 (zejm. v souvislosti s povýšením Pražského biskupství na arcibiskupství) Karel IV. zahájil na Pražském hradě budování gotické katedrály svatého Víta na místě dosavadní románské svatovítské baziliky. Projekt vytvořil podle katedrál ve své vlasti francouzský architekt Matyáš z Arrasu, který vedl stavební práce až do své smrti r. 1352. Po něm pokračoval od r. 1356 Němec Petr Parléř, který se svou rodinou založil v Praze slavnou stavební dílnu (parléřovskou huť). Katedrála svatého Víta byla zamýšlena tak velkoryse, že po Parléřově smrti (1399) nebyla ani dobudována a půl tisíciletí sloužila jen ve zhruba poloviční délce. Dokončení dostavby (v duchu původního projektu) se dočkala až r. 1929 (!). Karel také nechal zhotovit novou korunu českých králů: klenot zdobený 91 drahokamy a 20 perlami byl poprvé použit při Karlově korunovaci r. 1347, poté byl uložen ve svatovítské katedrále. Nejrozsáhlejším Karlovým stavebním počinem byla rozšiřující přestavba samotného Pražského hradu na velkolepé reprezentační sídlo. Práce byly dokončovány ještě za Karlova syna a nástupce Václava IV. Všestranný rozkvět Čech v Karlově době vedl k rozsáhlému budování klášterů a ke zvelebování měst, patří sem též jedinečný Karlův most. Karlova péče o obranu státu i obava šlechty z mocného krále vedly ke stavbě četných hradů. Podrobnosti pojednáme v dalších kapitolách. 6. Vztahy k církvi O partnerském vztahu mezi Karlem a špičkami kléru jsme se již zmínili. Pro Čechy zůstává v tomto směru nejvýznamnějším datem rok 1344, kdy papež Klement VI. povýšil Pražské biskupství na arcibiskupství a do pražské arcidiecéze také začlenil již existující Biskupství olomoucké a nyní nově zřízené biskupství v Litomyšli. Tyto kroky měly dvojí význam: 1. Církev v Českých zemích byla vymaněna z vlivu zahraničního, konkrétně mohučského arcibiskupství. 2. Došlo k prohloubení církevní organizace v českém prostředí. Prvním pražským arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic (nynější arcibiskup Miloslav Vlk je v úřadě od r. 1991). S Pražským arcibiskupstvím Karel spojil i již zmíněnou výstavbu katedrály svatého Víta na Pražském hradě.

Za Karlových časů a zhusta přímo Karlovým přičiněním došlo k založení řady českých klášterů i kostelů. Pro ilustraci uveďme souhrnný přehled tehdejších klášterů (mužských a ženských) v mezinárodním srovnání: Počet klášterů / počet km2 na 1 klášter r. 1300 r. 1400 Čechy a Morava 106 / 744 191 / 413 uherské země 214 / 1519 301 / 1080 Polsko (dnešní území) 233 / 1342 336 / 931 Velmi pozoruhodný byl klášter Na Slovanech, který Karel založil r. 1347 na okraji Prahy. V klášteře žili chorvatští benediktini, kteří pěstovali liturgii v církevní slovanštině. Podle Karlova přání tedy klášter oživil tradici cyrilometodějskou i prokopskou a působil též jako středisko pro kontakty se slovanským světem. Mezi karlovskými chrámovými objekty vynikají např.: kaple Všech svatých v nové části Pražského hradu: zasvěcení kaple i skutečnost, že byla postavena podle pařížského vzoru, svědčí o tom, že také zde promluvila široká koncepce Karlova vladařství. Architektem kaple byl Petr Parléř. kaple svatého Kříže na novém hradě Karlštejně: je vyzdobena 130 deskovými obrazy svatých z dílny českého malíře, Mistra Theodorika. Celý obrazový cyklus patří k nejvýznamnějším gotickým dílům vůbec. kostel Matky Boží Sněžné na Novém Městě Pražském: jeho hlavní loď je nejvyšší prostorou v Praze (ještě vyšší než u svatého Víta). Karel IV. byl znám i jako nadšený sběratel ostatků svatých. Relikvie, vystavované o svátcích na veřejnosti, měly učinit z Prahy velké poutní centrum: Karel si od toho sliboval také finanční přínos. 7. Obrana V Karlově celoživotním usilování o mírovou politiku nebylo místo pro slabost. V Čechách, na Moravě, ale i v jiných svých zemích dal vystavět nové hrady, z nichž jsou nejznámější: Karlštejn (nad Berounkou): velkolepá stavba, která měla sloužit jako pevná schrána pro říšské (!) korunovační klenoty; Radyně (původně Karlskrone, u Plzně): střežila transkontinentální obchodní cestu z Porýní přes Norimberk a Prahu do východní Evropy; Kašperk (Karlsberg, na Šumavě): chránil mj. naleziště zlata; Náleží sem také rozšíření Pražského hradu (viz výše). Šlechta ovšem nehleděla na opevňování královské moci nečinně a již od 30. let 14. století soupeřila ve stavbě hradů s Karlem a později s jeho nástupcem Václavem. 8. Vztahy se šlechtou Vůdčí silou domácí šlechtické opozice vůči Karlovi se stal rod pánů z Růže, tedy Rožmberkové. Jihočeští Vítkovci se totiž rozdělili na několik větví, jež si sice ponechaly starý rodový znak, pětilistou růži, ovšem daly jí osobité zbarvení. Tak páni z Růže měli v erbu červenou růži ve stříbrném poli, páni z Landštejna stříbrnou růži v červeném poli, páni z Hradce zlatou růži v modrém poli a páni z Ústí a ze Stráže modrou růži ve zlatém poli.

Rožmberkové byli jediným šlechtickým rodem, který se pokusil o ozbrojený odboj proti Karlovi. Déletrvající nevraživost vyvrcholila bezprostředně po Karlově císařské korunovaci, roznětkou konfliktu se ovšem stala stavba nového Karlova hradu Karlshausu u jihočeského Týna nad Vltavou. Avšak již po prvních potyčkách rožmberských a císařských ozbrojenců Karel nařídil české šlechtě poskytnout vojsko k udržení domácího pořádku a ukázalo se, že k rožmberskému dobrodružství se nikdo nepřidal. Revolta tedy rychle skončila a Rožmberkové museli svému císaři a králi znovu složit slib věrnosti. Karel si nicméně byl vědom síly šlechtického stavu a vztahy s ním nehnal na ostří nože. Sám povoloval stavby četných panských hradů. Vítkovci si v Karlově době vybudovali např. hrad Dívčí kámen u Českého Krumlova nebo Helfenburk u Bavorova, v majetku jiných rodů tehdy vznikly známé hrady Kokořín u Mělníka, Velhartice u Klatov, Kost u Jičína, Borotín u Tábora aj. V r. 1355 se Karel pokusil zásadním způsobem zvětšit odstup moci šlechty od moci královské: vydal obsáhlý zákoník, jenž později získal název Majestas Carolina. Ve 109 článcích měly být na věčné časy uzákoněny právní zásady Karlova českého panování. Např. byly vyjmenovány nejvýznamnější královské hrady i města s tím, že se jich panovník nikdy nesmí vzdát (nesmějí být zcizeny). Bylo zrušeno zvykové právo šlechty obsazovat dědičně nejvyšší úřady. Královnám-vdovám se zakazoval sňatek s českým šlechticem. Zpřísnily se tresty za loupeže, vraždy a znásilnění. Naproti tomu bylo zlidštěno soudní řízení v trestních věcech. Zatímco dosud býval obžalovaný pálen žhavým železem či topen ve vodě a soudci pečlivě sledovali, zda z nešťastníkových reakcí není možné vyčíst bezděčné přiznání viny (říkalo se tomu Boží soud), Karel prosadil tehdy novou metodu spočívající ve zkoumání svědeckých výpovědí. Zakázal i zmrzačující tresty (utínání nosu, uší, rukou, vyloupávání očí). Některá ustanovení Karlova zákoníku ovšem způsobila, že se šlechta rázně postavila proti této normě jako celku a vyzvala panovníka k jejímu odvolání. Karel z překvapivého ultimáta rychle vybruslil: šlechtě vzkázal, že zákoník nešťastnou náhodou shořel a že tedy není nutné jej respektovat. Reforma soudnictví však fakticky platila dál, ačkoli některé druhy mučení se jako metoda výslechu používaly nadále. 9. Města a řemesla Prakticky všechna česká města získala svoji typickou středověkou podobu až v lucemburské době, třebaže zejména královská města vznikala již za Přemyslovců. Nezadržitelná prosperita Karlovy říše povznesla města královská i poddanská. Pro nedostatek místa se zmíníme jen o činu nejvelkorysejším. V r. 1348 Karel založil Nové Město Pražské, zejména pro řemeslníky hlučných živností. Tato koncentrace dílen přinesla kromě ryze hospodářských předností i klidnou atmosféru pro patricijské a také univerzitní Staré Město. Nové Město mělo - podobně jako starší části Prahy - svou vlastní samosprávu i radnici. S Novým Městem měla Praha asi 40 tisíc obyvatel, což z ní činilo sedmé nejlidnatější evropské město. Ovšem se svou rozlohou 645 ha byla dokonce největším městem ve Svaté říši římské a v celé Evropě ji předstihovaly pouze Řím a Cařihrad. Praha tedy vynikala nezvykle nízkou hustotou osídlení (zejména díky širokým novoměstským ulicím i velkým náměstím), což se tu projevilo mj. v relativně kvalitních hygienických podmínkách. V letech 1347 - 1352 Evropu zasáhla pandemie moru (pandemie = velmi rozsáhlé rozšíření infekční choroby). Hlavním přenašečem morových bakterií (mor = lat. pestis) jsou krysí blechy, které mohou cizopasit i na člověku. Mor, který se r. 1347 v Evropě objevil, přinesly krysy v janovských lodích plujících z černomořského poloostrova Krym. Inkubační doba moru netrvá ani týden. Pokud je zdrojem nákazy přímo blecha, okolí infikovaného místa zčerná a na různých místech těla se objeví bolestivé zduřeniny. Přidávají se

bolesti hlavy a mdloby. Asi třetina nemocných se pak uzdraví, u většiny však propuknou vysoké horečky, krvácení, zažívací potíže a pacient uprostřed halucinací umírá. Pokud došlo ke kapénkové nákaze od již nemocného, jedná se o mor plicní: po 2 - 3 dnech vykašlávání krvavých hlenů následuje smrt v každém případě. Morová zkáza v polovině 14. století si vyžádala životy asi 20 % Evropanů, v Českých zemích však způsobila víceméně jen staganci populačního růstu. I to vypovídá leccos o epoše Karlovy vlády (na jejím konci žilo na území dnešní České republiky přes 2 miliony lidí). Mor pak ovšem z Evropy zcela nevymizel a vlny černé smrti sužovaly čas od času kontinent až do 17. - 18. století. 10. Obchod Jestliže Karel učinil Prahu hlavním městem Svaté říše římské, pojal samozřejmě úmysl přenést sem i těžiště evropského obchodu. Podle Karlových plánů měly být osou evropského suchozemského obchodu dvě transkontinentální cesty, ve směru západ-východ a sever-jih. Křižovat se samozřejmě měly v Praze. Cestu západo-východní (Norimberskou) Karel opravdu vybudoval, přičemž rozhodujícím činem tu bylo vytvoření Nových Čech v Německu. Cesta začínala vějířem tras, které vedly ze západoevropských přístavů a sbíhaly se v Porýní. Odtud cesta pokračovala přes Norimberk, Plzeň a Prahu do Brna, kde se znovu větvila. Severní větev mířila přes Vratislav a Krakov do Kyjeva. Jižní větev vedla přes Prešpurk (dnešní Bratislavu) do Uher. Norimberská cesta překračovala Vltavu v Praze Kamenným (dnes Karlovým) mostem. Byl postaven na místě románského Juditina mostu, strženého povodní v r. 1342. Stavba mostu začala r. 1357 a vedl ji - kdo jiný než Petr Parléř. Most je dlouhý 520 metrů, široký 10 metrů a má 16 oblouků. Výzdoba Staroměstské mostecké věže byla skvostnou reprezentační záležitostí, sochy přímo na mostě však pocházejí až z barokní doby. Transkontinentální cesta z jihu na sever zůstala jen v podobě projektu. Měla vést z Benátek přes alpské průsmyky do Podunají, odtud měl být vykopán plavební kanál Dunaj - Vltava (!) a pak měli kupci plout po Vltavě (přes České Budějovice a Prahu) a po Labi až do Hamburku, s návazností na další hansovní města (zejm. Lübeck) a také s možností dorazit až do Flander. K realizaci plánu nedošlo, protože splavnění řek vyžadovalo příliš mnoho stavebních úprav (kanál Dunaj - Vltava by jako ekonomicky výhodný nemohl existovat ani dnes a jeho myšlenku naplnila teprve v 1. polovině 19. století koněspřežní železnice České Budějovice - Linec). Karel pečoval i o relativně menší obchodní cesty, např. o Řezenskou cestu a o novou Českou silnici, které spojovaly Prahu s německými kraji. Významně podpořil také důležitou Zlatou stezku z Pasova: kromě dosavadní trasy do Prachatic jí přibyla rozvětvení do Kašperských Hor a Vimperka. 11. Zlatá bulla Karla IV. V r. 1356 císař Karel IV. vydal první ucelený zákoník Svaté říše římské a hned si jej nechal schválit sněmem panovníků říšských států. Tento dokument, jenž později získal název Zlatá bulla Karla IV., plnil v říši úlohu základního zákona, asi jako v dnešních státech ústava. Obsah bully můžeme rozdělit do 3 částí: 1. Byl potvrzen již existující způsob volby římského krále 7 kurfiřty. 2. Bylo uzákoněno přední postavení českého krále mezi všemi kurfiřty (ačkoli formálně byl označen pouze jako první mezi kurfiřty světskými). Český král měl zejména urovnávat spory mezi kurfiřty. Bylo potvrzeno právo českého stavovského sněmu volit českého krále. Římský panovník musel volbu českého krále uznat. Nemohl ani zvolenému králi symbolicky udělit jeho stát v léno (viz V.C.1.g.). A konečně, kurfiřti dostali za povinnost ovládat slovanský jazyk (tím se zřejmě rozuměla čeština).

3. Byly odmítnuty možnosti papežských zásahů do říšských záležitostí. Zlatá bulla představuje jeden z vrcholů Karlovy říšské i české politiky. Formálně platila (ovšem nerespektována) až do zániku Svaté říše římské v r. 1806. 12. Stíny Karlovy doby Karlova vláda měla i své slabiny. Pohraniční hory výrazně oddělovaly České země od ostatní Evropy a Karlovo úsilí o přesun evropského obchodu do Prahy nemohlo mít trvalé výsledky. V zahraničním obchodě Českého království výrazně převažoval dovoz zboží nad vývozem: Češi vyváželi spíše obilí než řemeslné produkty a svou spotřebu hradili jen díky kutnohorskému stříbru. Průvodním jevem byl ovšem pokles hodnoty pražského groše. To vedlo šlechtu ke zvyšování robotního podílu renty, protože hodnota renty peněžní se poněkud snížila. Růst měst přinesl vyostření rozporů mezi zájmy cechů a zájmy spotřebitelské veřejnosti. Prohloubily se rozdíly mezi vyšší a nižší šlechtou, protože páni zvyšovali svůj majetek a prestiž zastáváním četných úřadů (poprvé od smrti Přemysla II. Otakara mohli ve službách českého krále opět působit dokonce i v cizích zemích). Rozvoj církevní organizace v Českých zemích, nárůst počtu klášterů a nová možnost studovat teologii přímo v Čechách - to vše vedlo k příliš vysokému počtu kněží. Obsazování kněžských úřadů se stalo předmětem obchodu, což jen prohloubilo zesvětštění církevní praxe, které již přicházelo ze zahraničí. Na tomto místě obsáhlou kapitolu o Karlu IV. ukončíme. Nemohli jsme se pokusit o více než o základní nárys Karlova života i státnického působení. Jako ilustraci toho, co jsme pominuli, uveďme na závěr, že kromě Pražské univerzity Karel založil (případně obnovil) ještě 9 univerzit dalších (mj. ve Florencii a Ženevě). V tomto smyslu podporoval vzdělání více než kterýkoli jiný Evropan. e) Gotická kultura Vzhledem k tomu, že dosti podrobný obraz gotické doby podávají předchozí kapitoly, omezíme se nyní jen na nejzákladnější informace. Běžnému středoevropskému zájemci o historii právě gotika splývá s typickým obrazem středověku. Název gotika dostal tento sloh podle někdejší mylné domněnky, že jeho autory byli germánští Gótové. Ve Středomoří považovali gotiku za barbarský sloh, neboť se od předcházejícího slohu románského i od následující renesance zřetelně odlišovala velmi omezeným přejímáním antických prvků. Gotika vznikla ve střední Francii v polovině 12. století a odtud se šířila do mnoha dalších zemí (do Českého království dorazila ve 13. století). V architektuře je charakteristickým prvkem lomený oblouk, který společně s žebrovou klenbou a opěrnými pilíři umožnil rozložit tlaky zdiva a dovolil stavět vysoké stavby s relativně velkými okny i portály. Gotické stavitelství vytvořilo svébytné katedrální kostely (katedrála je původně jakýkoli kostel biskupský). Vznikaly však kostely různých typů a velikostí, často trojlodní a se štíhlými věžemi. Vyrostly též gotické kláštery, nastala zlatá doba hradů a také mnoho domů v centrech středoevropských měst má dodnes gotické jádro. Gotické malířství a sochařství byly stále spojeny s architekturou. Vedle nástěnných maleb vznikaly plastiky z kamene i dřeva. Stále silně převládaly náměty náboženské, ale s rozvojem rytířského a městského života se objevují i témata světská. Máme přehled i o gotické hudbě, mnohé tehdejší skladby se hrají dodnes (z českých je bezesporu nejpopulárnější koleda Narodil se Kristus Pán).

Gotická literatura zaznamenala rozmach textů v národních jazycích, latina začala ustupovat z běžného života. A konečně, gotika je také dobou odvážné módy: leckterý švihák si tenkrát oblékal přiléhavé kalhoty s nohavicemi odlišných barev, přičemž celkový dojem dokázal podtrhnout střevíci s neprakticky dlouhými špičkami. Jedním z vrcholů gotické kultury je český krásný sloh na přelomu 14. a 15. století. Ve figurativním umění se vyznačuje zejména půvabnými portréty ženských postav. Někdy se také hovoří o slohu krásných Madon a připomínáme jej mj. proto, že jde o epochu, v níž Čechy Václava IV. navázaly řadou skvělých děl na tradici gotiky karlovské. Konec gotiky často závisí na situaci v jednotlivých zemích: V Českých zemích probíhalo střetávání gotiky s renesancí ještě v 1. polovině 16. století. f) Václav IV. (vládl 1378 – 1419) 1. Střídání na českém a římském trůně 29. listopadu 1378 zemřel v Praze Karel IV. Jeden z pohřebních řečníků jej nazval Otcem vlasti, čímž nejen ocenil jeho životní dílo, ale připomněl i nadčasové (dokonce antické) rysy jeho vladařství. Na římský i český trůn nastoupil Karlův syn, sedmnáctiletý Václav IV. České království zůstalo ještě řadu let ze setrvačnosti nejbohatším evropským státem a jednou z evropských velmocí. Česká gotická kultura dokonce právě za Václava dosáhla jednoho ze svých vrcholů - viz Parléřovu huť a krásný sloh. Postupně se však naplno projevily důsledky snad jediné Karlovy státnické chyby: veliký císař selhal v přípravě svého nástupce. V přepjaté snaze, aby jeho synové mohli bez nejmenšího zakolísání plynule pokračovat v rodovém díle, zajistil Karel svému nejstaršímu, Václavovi, již dopředu nástupnictví (viz V.D.1.e.). Václav tak v příliš mladém věku přišel k hotovému. Nesmírnou cenu ani strategické záměry Jindřichova, Janova a Karlova díla nikdy nepochopil. Nárokům vladařství se po otcově smrti učil za pochodu, a protože neměl vedle sebe usměrňující autoritu, nedospělých prvků ve své politické činnosti se nezbavil. Musíme však dodat, že u Václava hrály roli i nervová labilita a rozporuplná povaha, s nimiž by zřejmě ani vynikající rodič a pedagog mnoho nesvedl. A posuďme, zda se tu nemohl projevit také vliv toho, že Václavova matka, Anna Svídnická, zemřela, když bylo chlapci 17 měsíců! 2. Sňatková politika Václav se pokusil prospět lucemburskému celoevropskému dílu dvěma dobře promyšlenými sňatky, jež však jen navazovaly na starší Karlovy plány. V r. 1382 Václav provdal svou nevlastní sestru Annu za anglického krále Richarda II. (nevěstě nebylo ani šestnáct a ženich byl ještě o půl roku mladší). Anna přijela do Londýna s početným dvorem, jenž pak zahájil rozšiřování českoanglických styků. Dalším významným sňatkem vstoupil sám Václav do svého druhého manželství. Původně byl samozřejmě zásluhou svého otce - od svých devíti let ženatý s Johannou Bavorskou, o pět let starší dívkou z rodu Wittelsbachů. Jejich bezdětné manželství ukončila r. 1386 královnina smrt (podrobnosti viz níže). O tři roky později se Václav oženil znovu, s tehdy třináctiletou Žofií Bavorskou. I ona byla Wittelsbachovna, a dokonce neteř zemřelé Johanny: Václav věděl, že původním Karlovým záměrem bylo pacifikovat prostřednictvím sňatku velkou konkurenční dynastii. Žofie vyrostla v krásnou, oduševnělou, zbožnou ženu. Ani toto manželství však děti nepřinášelo.

3. Václav jako člověk a politik Pamětníci vzpomínali na Václava jako na člověka dvojí tváře. Na jedné straně společenský člověk vybraného chování, který rád diskutoval a miloval dobré jídlo a tanec. Na straně druhé vášnivý lovec, chovatel loveckých psů, piják a hledač milenek. Je třeba říci, že v tom ještě Václav nebyl v tehdejším korunovaném světě nijak výjimečný. Problém spočíval hlavně v tom, že státnické záležitosti se mu do programu vešly jen s obtížemi (dvacet let plánoval korunovační císařskou jízdu do Říma, ale nikdy k ní nedošlo). Společenské rozpory, jež přece jen vyprodukovala Karlova doba, a složitá mezinárodní situace, poznamenaná především vážnou krizí katolické církve (o tom později), kladly na Václava obzvlášť velké nároky. Král cítil, že na nenadálé úkoly nestačí, a bohužel se ani nepokoušel sám sebe změnit (např. celý život nepřekonal svůj odpor k cestování, což zejména u římského krále opravdu silně vadilo). Leckomu v Čechách se ovšem zdála sympatická skutečnost, že král přesídlil z Hradu na Staré Město, do Králova dvora (na místě dnešního Obecního domu vedle Prašné brány). Postupně se Václav orientoval především na lov a víno (královna Johanna prý zemřela na následky pokousání od jednoho z Václavových loveckých psů). Obklopil se podobně založenými společníky z řad zemanů i rytířů a také některými měšťany, jež pak povyšoval do rytířského stavu. Záhy se dostavil hluboký, všestranný úpadek Českého království. Na kritiku ze strany říšského i českého panstva a duchovenstva reagoval Václav tím, že významné české úřady svěřoval právě svým kumpánům (proto byli nazýváni oblíbenci královi, nejvlivnější z nich se jmenoval Zikmund Huler z Orlíku). Situaci v Českých zemích ztížila i zhoubná epidemie moru v r. 1380, mnohem strašnější než nákazy v Karlově době: počet obyvatel nyní klesl asi o desetinu. V r. 1389 došlo v Praze k davovému útoku na Židy. Takové události se čas od času v Evropě stávaly a označují se slovanským slovem pogrom. Podnětem k pražskému pogromu se stal incident o velikonoční neděli. Křesťanský kněz šel se svátostí oltářní (s hostií ve zvláštní schránce) k umírajícímu člověku. Cestou kráčel přes pražské ghetto. Několik Židů tam po něm házelo kameny. Kněz to považoval za zákeřný útok na Krista, doběhl na Staroměstské náměstí a tam celou příhodu vykřičel rychle se sbíhajícímu davu. Konšelé se marně snažili zabránit nejhoršímu. Zástupy fanatiků, ozbrojených vším možným, během jediné noci ghetto vydrancovaly a téměř celé vyvraždily. Zahynuly asi 3 tisíce Židů, nepočetné uprchlíky ochránil králův oblíbenec Zikmund Huler. 4. Zikmund Lucemburský Dědicem Karlových státnických schopností nebyl Václav, ale Zikmund, cílevědomý a houževnatý. I on však měl své limity: vynikal arogancí i nepřístupností ke kompromisům a v osobním životě trpěl žárlivostí, ačkoli sám k ní zavdával mnoho podnětů. Jako mladší bratr se Zikmund potýkal s mnoha překážkami: při dělení správy rodových držav na něj zbyly jen Dolní Lužice a Braniborsko. V r. 1385 se však oženil s Marií Uherskou, dcerou zemřelého uherského a polského krále Ludvíka I. Velikého z dynastie Anjou, a r. 1387 se stal uherským králem. Vzhledem k velké rozloze Uher se tedy lucemburská moc přiblížila východoevropskému pobřeží i dovršení svého celoevropského projektu. Vzápětí se však objevil nepřítel nad jiné silný: Turci. Ve 2. polovině 14. století obešli zbývající jádro Byzantské říše a vpadli přímo na Balkánský poloostrov. V r. 1389 v bitvě na Kosově poli porazili Srbsko, které se tak stalo na Osmanské říši závislé. Zikmund vyrazil proti Turkům v čele křížové výpravy, ale byl poražen r. 1396 u Nikopole, čímž Turci dobyli Bulharsko. Po Mariině smrti se Zikmund oženil s Barborou Celskou (z Uher) a narodila se jim dcera Alžběta.

5. Jan z Jenštejna a Jan Nepomucký Zikmund se zařadil mezi přední Václavovy kritiky. Patřil mezi ně i kněz Jan z Jenštejna. Ten byl o 12 let starší než Václav a ještě za Karlových časů se stal Václavovým kancléřem. Od r. 1379 byl pražským arcibiskupem. V r. 1384 jej Václav zbavil kancléřského úřadu. Jan z Jenštejna se stal velkým kritikem i odpůrcem králových oblíbenců a dostával se s nimi do četných sporů. Napětí mezi králem a arcibiskupem se vystupňovalo natolik, že Jan z Jenštejna ani nebydlel v Praze, ale v Roudnici nad Labem. V březnu 1393 Václav IV. pozval arcibiskupa do Prahy ke smírným jednáním. Schůzka se měla uskutečnit v klášteře johanitů u Karlova mostu. Král se však před jednáním opil a pak zavelel k zajmutí arcibiskupa i jeho doprovodu. V nastalé rvačce se Janovi z Jenštejna podařilo uprchnout. Král si pak vylil vztek na arcibiskupových úřednících, kteří utéct nestačili. Generálního vikáře Jana Nepomuckého (arcibiskupova zástupce) nechal umučit k smrti, a dokonce se na jeho týrání sám podílel. Mrtvolu pak na králův příkaz hodili z mostu do Vltavy, odkud však byla po několika dnech vylovena a později pohřbena. V r. 1729 byl Jan Nepomucký svatořečen jako nevinná oběť špatného vladaře, který odmítal úsilí církevních hodnostářů po nápravě politické situace. Dnes patří svatý Jan Nepomucký k nejpopulárnějším českým světcům: uctívají jej i v zahraničí, od německy mluvících zemí až po Latinskou Ameriku. 6. Václav zajatcem Vážné nedostatky Václavova vladařství přispěly ke spuštění lavinovitého odporu s již bezmála stoletým zásadním vlivem Lucemburků na evropskou politiku: 1. České a uherské panstvo se otevřeně vzbouřilo proti Václavovi, respektive Zikmundovi. 2. Ve Svaté říši římské zesílilo hnutí za odstranění Lucemburků z říšského trůnu. 3. Situaci však zkomplikoval i mocenský boj uvnitř lucemburské dynastie. Soupeřící trojúhelník tu vytvořili Václav IV., Zikmund a jejich bratranec Jošt. Jošt byl synem Jana Jindřicha a jeho druhé manželky Markéty Opavské a působil jako moravský markrabě. Od Zikmunda však získal Braniborsko a Lužici, od Václava Lucembursko a pošilhával dokonce po českém a římském trůnu. Všechny tři konfliktní sféry se natolik prolínaly, že se střední Evropa rychle proměnila v nebezpečnou džungli. Pro ilustraci ji popišme alespoň v nejhrubších obrysech. V r. 1394 čeští páni uzavřeli pod Joštovým dohledem spolek panskou jednotu (mezi vůdci a iniciátory byl např. Jindřich z Rožmberka). Panská jednota vzápětí zajala Václava a čtvrt roku jej věznila nejprve na Pražském hradě, pak na rožmberských hradech Příběnicích a Českém Krumlově a nakonec v Rakousích. Propustila jej až za slib, že král bude respektovat výhrady jednotníků vůči svému stylu vlády. Jednota podporovaná Zikmundem pak přiměla Václava zařadit v r. 1396 představitele panstva opět mezi královské rádce. Patřil k nim samozřejmě i Rožmberk: stal se nejvyšším purkrabím pražským, kterýžto úřad byl tehdy považován za nejdůležitější v zemi. Zasedání politicky dvoubarevné královské rady nepostrádala vzruchu. Např. během jednání (bez Václava) na Karlštejně panští rádci probodli čtyři své kolegy z křídla králových oblíbenců. V r. 1400 kurfiřti sesadili Václava IV. z římského trůnu jako panovníka neužitečného, líného a pro říši zcela nezpůsobilého. Šlo o zásadní a v podstatě nenapravitelné narušení evropské koncepce lucemburské politiky. Václav musel vzápětí úporně bránit i samotný český trůn. V r. 1401 spojené vojsko panské jednoty, markraběte Jošta a Němců z Míšně oblehlo krále v Praze (byla to první akce cizích vojsk v Českých zemích od r. 1310!). Na nátlak obléhatelů Václav svěřil rozhodující část svých pravomocí čtyřčlenné panské radě (opět Jindřich z Rožmberka aj.).

Mezitím uherská šlechta zajala r. 1401 Zikmunda a propustila ho až za výkupné od Václava. Zikmund pak přijel do Čech a přiměl r. 1402 Václava, aby zrušil panskou radu a ustanovil jej správcem království. Pak Václava zajal a odvezl (opět přes Krumlov) do Vídně. Proti Zikmundovu správcovství ovšem vystoupil Jošt s částí české šlechty. Zikmund se tedy vrátil a tentokrát se silným uherským vojskem, které systematicky zpustošilo východní polovinu Čech. Vzbuzený strach nemohl Zikmundovi nahradit osudovou a trvalou ztrátu dobré pověsti v českých očích: zřejmě právě z této doby, a nikoli až z husitských válek, pochází Zikmundova česká přezdívka šelma ryšavá. O další Zikmundův neúspěch se r. 1403 postaral sám Václav, když z vídeňského zajetí v přestrojení uprchl a vrátil se do Prahy. 7. Romové (Cikáni) Z konce 14. století pocházejí nejstarší zprávy o přítomnosti indoevropských Romů v Českých zemích. Romové původně žili v Indii, byli to řemeslníci, hudebníci, pastevci. (viz IV.E.) Od 3. do 10. století odcházeli v několika proudech z Indie na západ. Kolem r. 1100 se objevili v Byzantské říši a získali tam řecké označení Tsiganoi, z něhož pochází i český výraz Cikáni. Romové se jako kočovníci rozšířili po mnoha evropských zemích, do řady z nich pronikli právě přes Čechy. Proto v některých jazycích bývali označováni jako lidé z Čech (fr. bohémien = cikánský). Později se Romové pro svůj svobodymilovný život stali vzorem pro četné umělce. Svá literární díla jim věnovali Rus Alexandr Sergejevič Puškin i Čech Karel Hynek Mácha. Francouz Georges Bizet učinil Cikánku hlavní postavou své slavné opery Carmen. Když anglický dramatik William Shakespeare umístil děj své hry Zimní pohádka do podivuhodné země, nazval ji Bohemia: nejsou samozřejmě míněny Čechy (Shakespearova Bohemia leží u moře), ale země cikánská, tedy země fantazie. A od 19. století jsou extravagantní umělci často nazýváni bohémové. Dnes na světě žije asi 7 milionů Romů, v Českých zemích asi 150 tisíc (zhruba 1,5 % obyvatel).

3. Hluboká krize katolické církve i společnosti a) Církev jako ekonomický a politický činitel Feudalismus byl založen na vzájemné závislosti všech vrstev obyvatelstva. Středověké národy spatřovaly v propojení své pospolitosti nejlepší záruku pro přežití navzdory cizím nepřátelům, domácím neshodám i kruté přírodě. V křesťanském světě byl feudální systém vykládán pomocí učení o trojím lidu (viz V.C.2.d.). Společnost se dělila na tři skupiny: válečníky (šlechtu), kněze (duchovenstvo) a dělný lid (především poddané zemědělce). Každý člověk potřeboval ke své plnohodnotné existenci přispění ostatních dvou skupin. Prakticky negramotný šlechtic těžko mohl sám ovlivňovat myšlení svého lidu a sedlák se zpravidla nedokázal sám ubránit zločincům. Mezi složkami trojího lidu měly panovat bratrské vztahy, ale ve skutečnosti to samozřejmě vypadalo jinak: šlechta soupeřila s duchovenstvem o svrchovaný politický vliv, jenž byl zase sedlákům zcela upírán. Vývoj v evropské společnosti na přelomu vrcholného a pozdního středověku však v systému trojího lidu zásadně posílil pozici kněží: 1. Duchovenstvo se prostřednictvím budování i rozvoje klášterů stalo ekonomicky soběstačným a díky rozmachu rytířských řádů si zajistilo i schopnost účinné obrany, a tedy rostoucího politického vlivu. Kněží se stali poměrně nezávislou vrstvou společnosti. 2. Povolání kněze přitahovalo stále více lidí, pro něž samotná kněžská služba nebyla smyslem života a kteří jako kněží pak své politické a ekonomické zájmy nadřazovali pastorační činnosti. Stávalo se pravidlem, že kněžské povolání si vybírali mladší členové šlechtických rodů, aby se

s nimi jejich starší sourozenci nemuseli dělit o majetek a tříštit tak rodová panství. Kněžská služba také byla prakticky jedinou nenásilnou cestou, jíž mohli alespoň nemnozí neurození muži (např. v roli farářů) získat určitý vliv v mocenských strukturách společnosti. 3. Církevní instituce (zejména biskupství, kláštery apod.) však měly charakter vlivných feudálních vrchností. Vysocí církevní hodnostáři se dostávali do konfliktů se šlechtou i panovníkem. Svým jednáním i názory se mnoho kněží vzdalovalo neurozenému lidu. Shrnutí: Ve vrcholném středověku se katolické duchovenstvo stalo prakticky nezávislou vrstvou společnosti: především rozsáhlé majetky klášterů a síla rytířských řádů výrazně posílily jeho ekonomické i politické pozice. Otázky a úlohy: 1. Kde se v blízkosti vaší školy nachází nějaký klášter (současný nebo bývalý)? Zjistěte několik základních údajů o jeho historii. 2. Připomeňte si: Kdy a proč začaly vznikat rytířské řády? Které z nich jsou nejznámější? Výběr z odborné literatury: František Graus: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské, 1 – 2. Praha 1953 – 1957. b) Negativní jevy v životě kléru (svatokupectví aj.) Pokud hovoříme o církvi, měli bychom mít na paměti, že do církve samozřejmě patří všichni pokřtění: kněží i laici. Jestliže tedy vžitá praxe rozumí pod slovem církev přednostně pouze kněze a řeholníky, jde o zjednodušení používaného pojmosloví (s touto výhradou i my v následujícím textu občas k užšímu významu slova církev sáhneme). Rozsáhlá hospodářská i politická činnost církevních institucí vedla k tomu, že pro křesťanstvo znovu zřetelně vyvstala zásadní otázka. Jak hodnotit skutečnost, že církev žije jinak než v dobách, kdy Ježíš s apoštoly i první křesťané včetně kněží žili v chudobě a k prosazování svého učení neměli jiné nástroje než vlastní příklad a sílu osobnosti? Znamená hospodářský a mocenský vzestup církve zradu Ježíšova učení, nebo žádoucí přizpůsobení se nové době? Ve vrcholném a pozdním středověku však v katolických zemích ekonomické a politické angažmá kléru vedlo k velmi problematickým jevům v životě kněží: 1. Desátky: Obyčejní, neurození křesťané odevzdávali církvi desetinu svého výdělku. Desátek se platil již od raného středověku (viz V.B.8.b.). Postupně se však stal terčem kritiky, protože bylo zřejmé, že duchovenstvo jej z valné části začalo využívat pro nenáboženské účely. Šlechta a panovník podporovali církevní instituce příležitostnými, ale o to nákladnějšími dary. 2. Svatokupectví: Kněží obchodovali se svátostmi. Za křest, svatbu či pomazání nemocného museli věřící platit penězi či protislužbou. Kdo nemohl zaplatit, musel počítat s tím, že jako dlužníkovi církve svaté mu bude odepřen církevní pohřeb. 3. Prodávání církevních úřadů: Papežská kurie přidělovala kněžské úřady jen za peníze. Ve 14. století se např. dosazení do úřadu arcibiskupa či biskupa dalo pořídit za 2 000 – 4 000 zlatých, opatem se mnich mohl stát za několik set zlatých a úřad faráře byl k mání již od 20 zlatých.

4. Mnohoobročnictví: Kněží, kteří si dokázali koupit farností několik, získali samozřejmě odtud několikery finanční požitky. Sami však kněžskou službu vykonávali jen sporadicky a do svých kostelů si za sebe najímali za nevelký peníz nejchudší kněze. 5. Odpustky: Podobně jako v případě desátků jde i zde o starší záležitost, která se časem zvrhla do nemorální podoby. Odpustky uděluje kněz a znamenají prominutí trestů za některé hříchy. Postupně se ustálila praxe, že za odpustky se platilo. 6. Konkubinát: Někteří kněží navzdory svému celibátnímu slibu žili s milenkami. Poznámka: výraz svatokupectví (v širším smyslu) se někdy používá jako souhrnné označení pro všechny uvedené jevy. Jindy jako takový zastřešujícím pojem slouží slovo simonie: vzniklo podle novozákonní postavy Šimona kouzelníka, který chtěl od apoštolů za peníze koupit dary u Shrnutí: V průběhu vrcholného středověku se katolické duchovenstvo ve své většině výrazně odchýlilo od někdejší praxe prvotní, chudé církve. V jeho životě hrála nyní významnou roli řada negativních jevů založených na obchodnickém vztahu ke kněžské činnosti: desátky, svatokupectví, prodávání církevních úřadů, mnohoobročnictví, prodávání odpustků. Otázky a úlohy: 1. Nalezli byste v některých jiných (nenáboženských) oborech lidské činnosti podobný svár nezištné tradice s komerční (obchodnickou) praxí moderní doby? 2. Představte si (nebo třeba jako dialog sehrajte) spor mezi zastánci a odpůrci negativních rysů tehdejšího církevního života. Jaké byste našli argumenty pro a proti? Výběr z odborné literatury: Samuil G. Lozinskij: Dějiny papežství. Praha 1989.

c) Nové řeholní řády Proměny společnosti ve státech katolické Evropy Panovník Šlechta: obrana i správa země

Dělný lid: poddaní zemědělci a měšťané

Svatokupectví aj.

+ důsledky první krize feudalismu

Duchovenstvo: Klášterní hospodaření: ekonomická nezávislost Rytířské řády: vlastní obrana církevních institucí Velmi rozsáhlý ekonomický i politický vliv

Kněžská služba

První pokus o nápravu církve představovaly nové mnišské řády. Vznikaly s cílem obnovit přísnou, apoštolskou chudobu a tím vytvořit pluralitu (různost, mnohost) ve formách zbožnosti. Nejznámějšími z těchto nových, chudých řádů jsou cisterciáci a františkáni. Cisterciáci (asi od r. 1100) jsou vlastně reformovaní benediktini (nejstarší mnišský řád, viz V.B.8.d.). Cisterciácká řehole čerpala částečně z clunyjského hnutí (viz V.C.7.c.) a předepisovala apoštolskou chudobu, modlitby o samotě a fyzickou práci (cisterciáčtí mniši žili v nevytápěných klášterech bez věží). Nejznámějším šiřitelem řádu byl Francouz Bernard z Clairvaux, zanícený propagátor křížových výprav (viz V.C.4.c.). Františkány založil Ital František z Assisi kolem r. 1200. Smyslem františkánské řehole bylo přesvědčování lidí o nutnosti lásky k bližnímu. Věrohodnost měla tomuto počínání dodávat péče o nemocné a život v chudobě, odkázaný na dobrovolné dary (odtud označení žebravý řád). Nové, chudé řády si rychle získaly až neuvěřitelnou popularitu. Našel se dostatek mladých lidí, kteří dávali přednost ideálům před konzumním způsobem života. Chudým řádům záhy přibyly i ženské větve a jen cisterciáci založili během prvního století své existence 530 klášterů. Ženskou obdobu františkánů založila Klára z Assisi a abatyší českých klarisek byla i Anežka Přemyslovna (svatá Anežka Česká), dcera Přemysla I. Otakara (viz V.C.11.c.). Avšak pokusy o reformu kněžstva světského (farního) již zdaleka tak úspěšné nebyly a to se zpětně projevilo i v chudých řádech. Výsledky jejich kvalitního hospodaření, velkorysé dary příznivců a silný vliv na veřejnost přilákaly také mezi tyto řeholníky mnoho lidí, kteří usilovali především o osobní prospěch. Záhy nebyl mezi řády starými a novými velký rozdíl.

d) Papežství za Inocence III. (kolem r. 1200) a vznik inkvizice Po éře papeže Řehoře VII. a boje o investituru (viz V.C.6.c.) přišel další významný pontifikát, papeže Inocence III. (1198 - 1216). Inocenc oživil a rozpracoval Řehořovu myšlenku o nadřazenosti papeže nad všemi křesťany, a tedy i nad všemi panovníky a šlechtici. Aby upevnil ideovou jednotu církve, zdokonalil pronásledování kacířů zřízením specializované instituce, papežské inkvizice (v necentralizované a nesystematické podobě existovala inkvizice již dříve). Inkvizice vyhledávala a soudila kacíře (heretiky; křesťany zastávající takové pojetí víry, které se odlišovalo od oficiálně schválených zásad). Novinkou se stalo předávání usvědčených kacířů světské moci k potrestání. Panovníci i šlechta tuto spolupráci rádi přijali: stát byl natolik spjat s křesťanstvím, že kacíři představovali také politické nebezpečí. Nejúčinnějším trestem pro kacíře se stalo veřejné upálení na hranici dřeva. Děsivá podívaná působila odstrašujícím dojmem, oheň očistil zemi od ďábelského zla a nezbyly ostatky, které by se mohly stát předmětem uctívání. A aby se kacířům zabránilo v rafinovaném zapírání, povolila církev používat při inkvizičních procesech mučení. e) Kacířská hnutí Navzdory pronásledování vznikala celá kacířská hnutí. Kromě jihofrancouzských albigenských katarů (11. – 13. století) patří k nejznámějším také lyonští chudí, běžněji nazýváni valdenští, podle svého zakladatele Pierra Valdèse. Valdès byl úspěšný lyonský kupec, který žil kolem r. 1200 a dospěl k závěru, že bohatství jej ve skutečnosti zotročuje. Proto svůj majetek rozdal potřebným. To by ještě nebylo tak hrozné, ale když pak začal sám kázat na křesťanská témata (ačkoli samozřejmě nebyl knězem), papež Lucius III. jej i jeho stoupence exkomunikoval. Valdenští prosazovali obrodu křesťanstva právě prostřednictvím chudých, putujících, laických kazatelů. Dlouhá léta se ovšem skrývali před inkvizicí a nakonec se těžiště jejich působení přesunulo do Lombardie (severní Itálie), kde zbytky hnutí přežily v utajení ještě dlouhá léta. Valdenská tradice i učení pronikly dokonce až do Německa a Čech. f) Schizma katolické církve (1378) Pozici církevní hierarchie oslabovaly i vnitřní spory, vesměs motivované mocensky. Patří sem i likvidace bohatých a vlivných templářů ve Francii (viz V.D.2.a.), kterou provedl král Filip IV. Sličný s podporou papeže Klementa V. Ale nejvážněji otřásl všemi pozicemi katolické církve rozkol, který přitom začal dosti nevinně, až anekdotickým zmatením kolem volby papeže v r. 1378. V r. 1377 papež Řehoř XI. přesídlil z Avignonu zpátky do Říma. Když r. 1378 zemřel, konala se volební porada kardinálů po třech čtvrtích století opět v Římě. Město žilo v napjatém očekávání. Ze 16 kardinálů bylo 11 Francouzů, 4 Italové a 1 Španěl. Římané si přáli, aby se novým papežem stal Ital, který by jistě sídlil v Římě, ale obávali se, že kardinálové zvolí opět Francouze, jenž se vrátí zpět do Avignonu. Během volebních jednání dav Římanů dvakrát vtrhl až ke kardinálům a vyhrožoval jim násilím, pokud nebude zvolen italský papež. Kardinálové se polekali a 8. dubna zvolili Itala Bartholomea Prignaniho (dal si papežské jméno Urban VI.). V létě však sbor kardinálů přičiněním svých francouzských členů prohlásil Urbanovo zvolení za vynucené, a tedy neplatné. Kardinálové se znovu sešli, tentokrát pro jistotu ve Fondi na italském venkově, a 20. září 1378 zvolili papeže nového. Byl jím Roger Ženevský (Klement VII.). Urban VI. však odmítl odstoupit, a tak měla katolická církev papeže dva: v Římě a v Avignonu. Církev se dostala do vůbec nejtěžší krize své existence. Oba papežové jako obvykle nabádali křesťanstvo k pokoře a skromnosti, ale ani jeden z nich nebyl ochoten se vzdát svých příjmů a své

moci v zájmu zachování jednoty církve. Zpráva o tomto západním schizmatu dorazila ještě ke stárnoucímu Karlu IV. a vážně jej zneklidnila. Pokud veliký císař odcházel z tohoto světa s obavami o osud sjednocené Evropy, jíž zasvětil celý život, pak se jeho zlá tušení záhy naplnila v nepředvídatelné míře. Oba papežové dávali do klatby stoupence svého protivníka, takže se v klatbě ocitlo celé západní křesťanstvo. Mnohé církevní úřady byly obsazeny dvojmo, a tak se věřící ještě více prohýbali pod dále rostoucími finančními nároky duchovenstva. Přitom peníze z desátků a odpustků brzy mířily rovněž na úhradu diplomatických pletich i vojenských příprav jednoho papeže proti druhému. Dvojpapežství pokračovalo také po Urbanově a Klementově smrti, takže se ukázalo, že nejde o pochybení jednotlivců, ale o vadu celého systému.

g) John Wycliffe (Jan Viklef) Jestliže ve 12. – 13. století reagovali na zesvětštění a mravní úpadek duchovenstva jen chudí mniši a odvážní kacíři, šlo i při nezvyklé početnosti těchto hnutí stále o výlučné, v podstatě izolované skupiny. Západní schizma na přelomu 14. a 15. století ovšem zasáhlo do společenského prostředí dosti odlišného: 1. Neurozené obyvatelstvo pozdně středověké Evropy mělo vyšší sebevědomí: a) Řemeslníci a obchodníci věděli, že jim jejich města poskytují spolehlivou ochranu i příležitost k dobrému výdělku. Cítili, že mohou vzít svůj osud do vlastních rukou a že jsou méně závislí na vrchnosti i na církevních autoritách. b) Houstnoucí síť univerzit a městských škol zvyšovala vzdělanost obyvatelstva. Ani pro obyčejného člověka najednou nebyl problém porovnat si knězovo kázání s textem Bible či jiných knih. Protichůdná stanoviska kněží v éře dvojpapežství dokonce k takovému srovnávání nechtěně vybízela. c) Panstvo vědělo, jak je na jeho úloze závislý výkon složité státní správy a početně rostoucí rytířstvo si bylo vědomo své nepostradatelnosti v boji. d) Např. v Anglii sedláci stavěli svou novou sebedůvěru na lukostřelecké zdatnosti, s níž rozhodovali bitvy Stoleté války. 2. Evropa trpěla první krizí feudalismu (viz V.D.1.). Kromě podnikatelského soupeření šlechty s měšťany, zhoršování klimatu a morových ran však působily také regionální problémy. V západní Evropě Stoletá válka, v Českých zemích finanční krize a společenské rozpory po Karlově vládě. To vše vedlo k otázkám po účelnosti vynakládání finančních prostředků. Tato diskuse se z velké části týkala právě platů církvi. 3. Mravní rozvrat církve, završený schizmatem, vzbuzoval ve spojení s některými dalšími jevy dojem, že se uzavírá éra pozemského vývoje křesťanstva, že se ďábel vtělil přinejmenším do jednoho z papežů a že se blíží druhý Kristův příchod na zem a Poslední, Boží soud. Souhrnně řečeno: rozdvojené duchovenstvo se vůbec poprvé setkalo s rozsáhlou, kvalifikovanou a nesmlouvavou kritikou ze strany věřících. Výhrady však byly vyslovovány i proti těm, kdo donedávna zesvětštění církve podporovali, tedy zejména proti šlechtě. Stav církve odrážel všechny existující společenské rozpory. Odtud vývoj logicky pokračoval k nedůvěře v možnost, že by se duchovenstvo napravilo samo, o jeho dobrovolném návratu k apoštolské chudobě ani nemluvě. Výsledkem tohoto přesvědčení byl požadavek, aby byl pořádek v církvi nastolen zvnějšku, zásahem státní moci, neboť panovník přece vládne z Boží milosti.

Prvním velkým propagátorem takového postupu se stal anglický kněz John Wycliffe, který byl učitelem (mistrem) na univerzitě v Oxfordu (již ve středověku mu Češi říkali Jan Viklef a my se toho pro zjednodušení přidržíme). Viklefovy názory vycházely z jeho učení o viditelné a neviditelné církvi: Církev existuje ve dvojí podobě. Tou skutečnou církví je společenství předurčené ke spáse (Boží záchraně). Hlavou církve je Kristus a jejími členy jsou ti křesťané, kteří žijí podle Božího zákona, vyjádřeného Ježíšovým učením. Nezbytným požadavkem je apoštolská chudoba a projevovaná láska k bližním. Mnohé jiné věci jsou pro církevní život nepodstatné a musejí být zavrženy: uctívání svatých, odpustky, celibát. Tato skutečná církev je neviditelná, protože jen Kristus zná naše hříchy a ví, kdo do církve patří. Pokud duchovní nežijí podle Božího zákona, pak sice mohou náležet do církve viditelné (institucionální), ale ve skutečné církvi Kristově nejsou, i kdyby měli kdovíkolik kněžských úřadů. Takové kněze křesťan respektovat nemusí, ba nesmí. Od špatných kněží odpomůže církvi stát, tedy panovník, nejlépe tak, že sebere církevním institucím majetek. Důležitým nástrojem pro nápravu církve je všeobecný přístup k biblickému textu a možnost jeho laického výkladu. Viklef patrně vedl skupinu překladatelů, kteří pořídili vůbec první překlad Bible do angličtiny. Viklefovi kritici měli (a mají) dvě výhrady: 1. Viklef počítá s tím, že při postupu proti špatným kněžím to nakonec budou zase jen omylní lidé, kteří budou odhadovat, jak konkrétní kněz obstojí před Kristem. 2. Svátosti pocházejí přímo od Boha a morální profil kněze vedle nich nehraje roli. Přijetí např. svátosti křtu má vždy stejnou hodnotu, ať už křtící kněz žije jakkoli, protože rozhodující je v tomto případě přítomnost Boží. Viklef a jeho stoupenci ovšem stáli za přirozeným požadavkem, aby kněz žil v souladu s učením, které hlásá. Viklef sám byl označen za kacíře a musel opustit univerzitu, ale dalším postihům se v odlehlé Anglii vyhnul a zemřel v ústraní v r. 1384.