CYKLOKLUB ŘSZK Sídlo:K majáku 5001, 761 23 Zlín
CYKLOZÁJEZD č. 9
Česká Kanada, Klášter II. Termín: Ubytování: Účastníci:
20. 9. – 23. 9. 2012 (čtvrtek – neděle) Chalupa Klášter Dalibor, Roman, Jana T., Mirek, Irena, Luboš, Mojmír, Petra, Laďka Dáša, Valda, Staňa (bez kola)
„I vedení může chybovat“. Ač se to zdá nepravděpodobné, je to tak, milí bikeři. Tentokrát se vedení CK přesvědčilo o tom, že není radno rozdělovat výčep od bečky, resp. pivařů. Holt, člověk se pořád učí a získává nové zkušenosti. Více o tom až za chvíli. Nyní se vraťme na začátek. Jelikož jsme se letos rozhodli pro vzdálenější lokalitu, vyrazili jsme již ve čtvrtek, a to v osvědčené sestavě, téměř. Čestní členové opět nezklamali. Osádky vozidel se oproti předchozím létům nikterak zásadně nezměnily. Osádku vozidla A tvořili Dalibor, Roman, Luboš a Valda, vozidla B Mirek, Jana, Dáša a Mojek a vozidla C Staňa, Petra, Laďka a Irena. Vozidla A a B vyrazila hned po ránu, céčko vyrazilo až po pracovní době. Ještě před termínem zájezdu Jana zajistila na čtvrtek po poledni prohlídku Slavonického podzemí pro osádky vozidel A a B. S prohlídkou nakonec souhlasili i naši věční rebelové Luboš a Valda v domnění, že se prohlídka bude týkat pohraničních opevnění (řapíků). Realita byla ovšem mnohem děsivější, ale o tom až za chvíli. Skupina A během cesty jako vždy zajistila potřebný proviant, tentokrát v nákupním centru v Třebíči. Název nebudu uvádět, abych neporušil zákon o nedovolené reklamě. Se skupinou B byl dojednán sraz kolem poledne v již zmíněných Slavonicích. Po společném obědě jsme se vypravili na tu dlouze očekávanou prohlídku. Luboš s Valdou již zjistili, že nejde o „řapíky“, ale necukli, čehož možná později litovali. Již při úvodní instruktáži paní průvodkyně při navlékání podivných obleků připomínajících protichemické obleky pojali někteří z nás podezření, že nepůjde o nějakou procházku po Slavotínských sklepech, a mírně znejistili. Tady se musím trochu poopravit, Valdovi pravdu o řapících sdělil Luboš až v tuto chvíli. V tento moment jsme zjistili i my ostatní, že Jana je zde taky poprvé a rovněž netuší do čeho jde. Řeknu to tak „naštěstí délka naší prohlídky byla jen 137 m“. Po pár úvodních větách v prostoru, kde jsme mohli stát ještě ve vzpřímené poloze, dokonce i Valda, jsme se vydali do Slavonického podzemí. Informace na internetových stránkách, že každý návštěvník vyfasuje baterku, se také nepotvrdila. Baterku měla jen paní průvodkyně a centrální osvětlení chodeb vzalo záhy také za své. Rada paní průvodkyně zněla: „Vy vpředu, co půjdete za mnou a uvidíte, informujte ostatní vzadu o všech úskalích, která na nás čekají“. Těmito úskalími měla na mysli různé výmoly s vodou atd. Teda ve vodě jsme šli skoro pořád, naneštěstí některým z nás, tedy Valdovi, začalo po chvíli téct přes ochranný oblek do bot, resp jedné boty. Když se profil chodby zúžil natolik, že i Dáša měla problém projít, začalo jít do tuhého. Za prvé my vzadu jsme neviděli absolutně nic, neboť jako první šel Roman, takže světlo z baterie paní
průvodkyně bylo absolutně zastíněno a my šli jen po hmatu. A v tento moment začaly padat různé, mnohdy i neslušné, komentáře na Janinu hlavu. Abych to ale zkrátil, prohlídka proběhla bez ztrát na životech a nakonec jsme za ni Janě i poděkovali. Člověk poznal zase něco nového, zajímavého a dosud nepoznaného. Třešinkou na dortu bylo, že jsme z podzemí vyšli na opačné straně náměstí, takže jsme se v našich „protichemických“ oblecích promenádovali i po veřejnosti. Vypadali jsme jako čističi kanálů, ale vzhledem k faktu, že se kanály čistí zásadně v noci, jak pravil klasik, tak to široká veřejnost snad pochopila. Po tomto nevšedním zážitku jsme se přesunuli do místa našeho působiště, na chalupu do Kláštera. Od Luboše jsme již dříve měli na chalupu kladné reference, neboť tam již v minulosti byl, ale skutečnost předčila naše očekávání. Dokonce i Irena s Laďkou byly nad míru spokojené. Po přidělení pokojů a zabydlení jsme začali s netrpělivostí vyčkávat vozidlo C, a to hlavně proto, že v něm byl výčep a samozřejmě zbylí členové CZ. A nyní se už pomalu dostávám k jádru věci zmiňované v úvodu tohoto zápisu. Věděli jsme, že skupina C přijede později, neboť vyjížděla až po poledni a cestou se stavovala ve Znojmě z důvodu nákupu jakostních vín. I vzhledem k této skutečnosti jsme při zajišťování proviantu, a byl to myslím můj nápad, pořídili pár plechovek piva, samozřejmě Plzní, teda až na dva Kozle. Bohužel slovo „pár“ je řečeno přesně. Tyto zásoby plechovek vzaly rychle za své a skupina C pořád nikde. Po zjištění jejich aktuální polohy, v předměstí Znojma, jsme se rozhodli vyslat Mirka s Romanem do Nové Bystřice pro nějaká ta piva. Už se pomalu začalo stmívat, zima nás zahnala do chalupy, a skupina C pořád nikde. Samozřejmě, že jsme před tím stihli ugrilovat ještě špekáčky, neboť čekat s nimi na skupinu C nemělo opravdu cenu. A jelikož jsou někteří z nás hlavy pomazané a študované, předpokládali jsme, že céčkaři vzhledem k časové době od pozření oběda, no nevím, zda se příděl z Prašádu dá nazývat obědem, do příjezdu na chalupu budou značně vyhladovělí a cestou se staví na večeři. Už si přesně nepamatuji, v kolik dorazili, ale doba byla značně pokročilá, tedy vzhledem k času jejich výjezdu ze Zlína. Z této příhody plyne pro vedení CK jedno velice důležité poznání pro příští CZ. „Nikdy neoddělovat výčep od bečky!!!“ Ale abychom v tom nehledali jen zápory, jedno pozitivum pozdní příjezd měl. Oproti předešlému CZ nebylo vedení CK vykázáno Irenou z pokoje, který si při příjezdu vybralo. Večer jsme strávili v příjemném prostředí pokoje, jehož atmosféru podpořil plápolající oheň v krbových kamnech a výkon fotbalové Plzně a Sparty. Výsledky už si bohužel nepamatuji, ale kdyby to někdo nutně potřeboval vědět, obraťte se na Romana. Plzeň tekla proudem, stejně jako burčák, víno, slivovice a Romanův rum. Ty teda netekly, ty čučórali. Na nás je nějaká právě probíhající prohibice krátká. Trasy:
1. den (pátek): Plánovaná trasa: Klášter II. – Klášter I. – Albeř – Nová Bystřice – nejsevernější bod Rakouska – Pod Smírčím vrchem – Staňkov – Rakousko – Josefsthal – Haugschlag – Griesbach – Grametten – ČR – Artolec – Mýtinky - Klášter I. – Klášter II. Délka trasy: cca 55 km Počasí: ráno chladněji, později slunečno, bezvětří
Páteční trasa byla místopředsedou CK předem pečlivě naplánována a přizbůsobena pro všechny členy CK, neboť někteří z nás seděli letos na kole poprvé. Největším oříškem bylo zvolit vhodný „ohoz“, protože počasí bylo tentokrát nevyzpytatelné. Jediný, kdo měl jasno, byl Valda. Zatímco většina členů, zvláště bikerek, vyrážela pomalu jako na běžky, Valda vyrazil v krátkých kalhotách a dresu CK. Jelikož se ale venkovní teplota při našem odjezdu od chalupy pohybovala něco málo pod 10◦C, vzal si pro jistotu pod dres ještě tzv. termoprádlo v podobě firemního trička ŘSZK. Nicméně během dne se začalo objevovat sluníčko a Valda se dle jeho slov chvílemi přehříval. Před odjezdem, což bylo kolem 10:00 hod., jsme ještě opět zapózovali Staňovi, který tentokrát opět zastával funkci fotografa a autozáchranáře. Poté jsme se vydali na cestu a přenechali chalupu na starost Staňovi, který si nevzal kolo a setrval na chalupě. Cesta do Albeře vedla po pozemní komunikaci, asi tak 3 km, tam jsme sjeli na vedlejší místní silnice a za Novou Bystřicí jsme se již napojili na zpevněné lesní cesty. Záhy po odjezdu od chalupy převzala funkci hlavního fotografa Jana, což nás sice trochu brzdilo, ale ve finále jsme jí byli vděční. Za prvé máme podrobně zaznamenaný průběh naší trasy vč. všech zajímavostí a za druhé jsou její fotky na vysoce profesionální úrovni. Po již zmíněných lesních cestách jsme dorazili do naší první zastávky u „Českého kamene“, který se měl nacházet poblíž lesního hotelu Peršlák. Po zarputilém pátrání a doptání se u místního zaměstnance, zřejmě údržbáře, se nám ho nakonec podařilo najít. Na památku jsme se u něj nechali zvěčnit. No posuďte sami, že nebylo nikterak jednoduché ho objevit, žádná cedule, šipka, prostě nic. Já s Mojkem a Romanem jsme se ještě zajeli podívat k nedalekému mostu lásky, ale raději jsme se tam dlouho nezdržovali. Člověk nikdy neví, co je na těch pověrách pravdivého. Na mapě jsme zjistili, že kousek od naší trasy se nachází nejsevernější místo Rakouska. Tam jsme nemohli chybět. V tomto místě jsme se poprvé rozdělili, neboť Mojek opět v mapě objevil další zajímavost, tentokrát rašeliniště. Oproti navštívení předchozího bodu přemluvil k návštěvě tohoto místa jen mě. S Romanem jsme se domluvili na místě setkání a vyrazili. Po ujetí cca 2 km se Mojek znenadání zastavil na jedné z mnoha lesních křižovatek, což mě popravdě trochu překvapilo, ale neznejistilo. Znejistění přišlo až poté, co Mojek po chvíli civění do mapy začal hledat slunce a štelovat hodinky. Tady musím vyzvednout Mojkovy navigační schopnosti, protože po rekognoskaci blízkého okolí, vyhodnocení záchytných bodů jako byly lesní rybníček a jiné, sebejistě určil směr naší další cesty a věřte nebo ne, po chvíli jsme se již kochali nad rozlehlými rašeliništi. Po setkání se skupinou vedenou Romanem jsme se všichni společně vydali k místu naší další zastávky, což byla občerstvovací stanice „U Sumečka“ ve Staňkově. Tam byl dohodnut i sraz ze Staňou. V tomto úseku cesty se střídaly zpevněné lesní cesty s nezpevněnými, všechny ale vedly malebnými, většinou borovými lesy s mechovou pokrývkou. A právě v jednom z těchto lesů došlo ke zrodu skupiny „cyklohoubařů“. V jednom stoupání sesedla Dáša s Janou z kola a Jana ihned začala očima snímat blízké okolí. Po chvíli bylo její úsilí odměněno nálezem tří krásných hřibů. Mojek, jakmile viděl Janin nález, zapomněl na kolo a s nesrozumitelným mumláním zmizel v lese. A právě tady došlo k rozdělení CK na dvě skupiny: cyklisty a již zmíněné cyklohoubaře.
Tuto skupinu tvořila Jana, Dáša, Mojek, Mirek a Valda. „U Sumečka“ na nás již čekal Staňa. Dali jsme nějaké ty rybí speciality v podobě okounů, sumečků a candátů, Luboš klobásu, nějaké to pivko jsme dali, děvčata kafíčko a pokračovali v cestě, tentokrát za hranice dnešních dnů, spíš za hranice republiky, do Rakouska. Ačkoli jsme před CZ kladli všem na srdce, že kdyby se někdo naboural, myslím na kole, tak ať tak hlavně nečiní v Rakousku, a to z důvodu hrazení léčebných výloh, protože pojištění do zahraničí měla jen hrstka z nás. Poslechli všichni až na Luboše. Ten, aby zabránil řetězové havárii s před ním jedoucí Petrou, zablokoval brzdy tak, že se vyhoupl ze sedla a profesionálně zvládnutým parakotoulem skončil v příkopě. Naštěstí se jemu ani jeho kolu nic nestalo a mohli jsme pokračovat v cestě. Jelikož se během další cesty nic zvláštního nestalo, přejdu až k návratu na chalupu, kde nás již čekal Staňa. Slivovička, resp. Irčina jabkovice, pivečko a zase bylo fajn. Skupina cyklohoubařů se vzhledem ke svým zájmům cestou opět oddělila, ale večer jsme byli vděčni za výbornou smaženici, kterou nám připravili ze svého bohatého úlovku. Večer jsme trávili každý jinak. Někteří jsme se bavili u společenské hry Aktivity, jiní se bavili mezi sebou. Ještě jsem se zapomněl zmínit o Dášence, kterou musím upřímně pochválit za její výkon. Ačkoli ji přes její nesouhlas z Nové Bystřice dovezl autozáchranář Staňa, zvládla dnešní trasu na jedničku. To, že na sobotní trasu již nevyrazila, nic nemění na tom, s jakou vnitřní silou a přemlouváním zdolala tu dnešní, neboť jak všichni víme, kolo je Dášenčin nepřítel číslo jedna. Ještě jednou, Dáši máš můj obdiv a myslím, že i všech ostatních.
2. den (sobota): Plánovaná trasa: Klášter II. – hrad Landštejn – Rožnov - Matějovec – Český Rudolec – Slavonice – Staré Město pod Landštejnem – Dobrotín – Klášter II. Délka trasy: cca 50 km Počasí: ráno chladněji, zataženo, odpoledne dešťové přeháňky, bezvětří Takže co sobota. Klasika, ráno osobní hygiena, společná bohatá a výživná snídaně, příprava na cyklovýlet, odjezd. Dnes to bylo s oděním ještě složitější než včera, jelikož předpověď neslibovala nic dobrého. Já s Romanem jsme vyměnili krátké cyklogatě za dlouhé, Valda zůstal nezměněn. Po dnešku už o něm začaly kolovat zvěsti, že se narodil u Severní točny a že ho odkojila lední medvědice. Nicméně Valda byl neustále spokojen, a to letos s sebou nevezl ani vnitřní zahřívadlo v podobě rumu, myslím tedy s sebou na kole. Dnes byla trasa spojena s prohlídkou zříceniny hradu Landštejn. Trochu nás mátlo, proč když jedeme na hrad, jedeme většinou z kopečka, ale nakonec ani Landštejn nebyl výjimkou a stál na kopci. Staňa tentokrát i s Dášou dorazili na hrad autem, samozřejmě že 10 minut po cyklistech. Při vstupu do hradu měl menší problémy Staňa, když ho nechtěl aktivní pokladník pustit, protože se domníval, že nepatří k nám. Což se mu zase nemůžeme divit, když naši skupinu tvořili cyklisté. Dáša se svou výškou proklouzla nepozorovaně pod okénkem. Prohlídka byla zajímavá, obzvláště rozhled do okolí z vyhlídkové věže. Některým tato výška dělala trochu problémy, jiným zase výstup a sestup po schodišti. Jsme taková rozmanitá skupinka. Po prohlídce jsme se rozloučili s Dášou a Staňou a vyrazili směr „Bizoní farma“. Autoturisté vyrazili rovněž k farmě a následně do Slavonic, kde jsme měli sraz v naší známé a otestované hospůdce na náměstí. Nevím, jestli bizony vybili místní „indiáni“, ale jediný bizon, kterého jsme viděli, byl dřevěný, zato byl velice klidný a ochotný ke společnému fotografování. I dnes došlo k odtržení Mojka a mě od
skupiny, a to v obci Matějovec. Chtěli jsme si s Mojkem trochu zpestřit trasu terénní vložkou po nezpevněných silnicích, kterým se děvčata vyhýbala. Roman musel jet bohužel s nimi, aby náhodou nedošlo k možnému, i když málo pravděpodobnému sjetí z plánované trasy. K následnému setkání došlo v obci Český Rudolec. Odtud jsme již ale, a tentokrát stále obě skupiny pospolu, vyrazili do Slavonic. Část cesty vedla po nepříliš frekventovaných okrskách, nadpoloviční část opět po zpevněných a místy i nezpevněných lesních cestách. Les, tady jsme přišli o cyklohoubaře, touha po úlovcích byla silnější než hlad. V hospůdce jsme se nakonec setkali všichni pospolu a společně poobědvali. Přestože Valda celý rok přežívá na „krabičkách“, fazolích (byly v akci) a podobných nesmyslných dietožrádlech, tady byl jak utržený z řetězu. Možná právě proto. Nejenže se bleskurychle popral se svou porcí dvou řízků a hromadou bramborového salátu, dokázal spořádat polovinu Petřiny, Irčiny a Dášiny porce. Tady možná trochu kecám, ale nějak tak to bylo. Při odemykání kol od stojanu došlo bohužel k poškození Petřina nového biku, mezi námi moc pěkného, a to k ulomení páčky k ovládání přesmykovače. Naštěstí měla vpředu zařazenou dvojku, takže zbytek trasy absolvovala jen se zadními rychlostmi. K dalšímu odloučení skupiy cyklohoubařů došlo z důvodu návštěvy středověké vesnice v podobě zachovaných pozůstatků původních staveb. Od této rozlučky jsme se s nimi setkali až na chalupě. V tomto úseku vedla trasa zčásti po turistické stezce, ale jen kousek. Asi 1,5 km před Starým městem pod Landštejnem,, v místě kdy pomalu končil les, došlo k historicky první události, která nás na našich cyklozájezdech doposud nepotkala. Začalo pršet. Naše skupina tento déšť přečkala pod stromovými porosty, děvčata i pod pláštěnkovým krytem, pod kterým se k sobě tulila skoro půl hodiny. Druhá skupina ho přečkala a přežila díky slivovičce, prý hřála. Zvláště pak Valda ji potřeboval jako sůl. Jak ho vidím na fotkách, tak i přes teplo v kanceláři mě ozebe. Cestou jsme ještě párkrát zmokli, ale to už nám bylo celkem jedno, neboť nemaje blatníků při sjezdu po asfaltové značně promoklé silnici do Starého Města nám pěkně provhly prdelky. Poslední část naší trasy, kdy jsme za Starým Městem uhnuli oproti skupině cyklohoubařů z hlavní silnice na vedlejší příjemnou lesní cestu, tvořila následně nezpevněná cesta. A ačkoli Roman děvčatům sliboval cestu bez kamení, mokrých kořenů a trávy, v tomto úseku dlouhém cca 500 m měly holky vše. A dojely? Dojely! Jsou přeci zkušené bikerky, jen se nebát. Cyklohoubaři dorazili posléze a opět s velice slušným úlovkem hřibů, Valda dokonce s jedním defektem. Naštěstí k němu přišel až skoro u chalupy. Večer jsme se opět poveselili, už ani nevím u čeho, ale aktivity to nebyly. Ač se to z počátku soboty nezdálo, i všechno pivo se dopilo. Přece nebudeme vozit domů nějaké zbytky, tedy aspoň tekuté. Co na závěr? Chalupa přežila bez újmy, krom jedné skleničky. Po předání chalupy jsme se rozjeli jednotlivě ke svým domovům ve stejných sestavách, ve kterých jsme přijeli. Poznali jsme nový kraj, nové zajímavosti, a o to přeci jde. A zase se budu opakovat, ale na závěr musím opět konstatovat, že i cyklozájezd č. 9 se vydařil. Počasí nám tentokrát přálo o něco méně, ale mohlo být i hůř, nálada byla výborná, jídlo skvělé, žádné újmy na zdraví tedy až na pár Lubošových odřenin, prostě supééér. Shlédnout všechny fotografie je možné na webových stránkách http://ckrszk.geokar.cz
To je ta naše chaloupka
A to je ten náš ledový muž
Jeden z mnoha úlovků cyklohoubářů. No není to krása
Janino profi foto „lahvinka“ Překročení státní hranice „U Sumečka“
Candát
Nakonec ho Mojek zkrotil
Hlavně když to teče
Na tohoto už si ale netroufl
