CYKLOKLUB ŘSZK Sídlo:K majáku 5001, 761 23 Zlín
CYKLOZÁJEZD č. 12
Kokořínsko, Vojtěchov Termín: Ubytování: Účastníci:
11. 6. – 14. 6. 2015 (čtvrtek – neděle) Vojtěchov, penzion manželů Honzíkových Dalibor, Roman, Luboš, Petra S., Jana T., Dáša, Irena, Mojmír, Petra M., Jana M., Martina, Martin
Letošní cyklozájezd se vyznačoval některými zvláštnostmi resp. změnami, ke kterým se postupně dostanu. Tou první, a celkem zásadní, byla Mirkova neúčast. Zmiňuji ji tady proto, neboť se za celou dobu působení cykloklubu jednalo o Mirkovu první. Tato skutečnost měla za následek i další podstatnou změnu a tou bylo Petřino „přesunutí“ do velitelského vozu, tedy do skupiny „A“, jejíž dalšími členy byli již pravidelné stálice Dalibor, Roman a Luboš. Druhou skupinu, tedy skupinu „B“ tvořila osádka Mojkového vozu, a to Mojek, Jana T., Dáša a Irena. Skupinu „C“ tvořili Valaši ve složení Martin, Jana M., Petra M. a Martina Palátová. To je jedna z dalších změn, letošního cyklozájezdu se zúčastnili všichni členové z Valašska. Mezi nimi i Petra Mikulíková, která se stala novou členkou cykloklubu. A můžu říci, že mezi nás dokonale zapadla, se vším všudy. Do místa CZ, tedy do malebné vesničky Vojtěchov jsme se přesunuli v podobném duchu jako u předchozích CZ, tzn., že již ve čtvrtečních dopoledních hodinách vyrazila skupina „A“. Zbylé skupiny měly v plánu vyrazit až v odpoledních hodinách, neboť někteří jejich členové mají zřejmě pocit, že jsou v práci nepostradatelní. To se však v samotném výsledku málem ukázalo jako špatná volba, alespoň pro skupinu „B“. Během cesty skupiny „A“ nedošlo k žádným nečekaným událostem. Cesta probíhala během plánu a v příjemné atmosféře, ke které přispívala i nová členka naší skupiny. Bylo to poprvé, kdy ve vozidle naší skupiny cestovalo něžné „pohlaví“ a jak říká klasik v jedné z Cimrmanových her „nejen pohlaví“. Během cesty proběhly tři zastávky, první u benzínové stanice OMW v Moravské Třebové z důvodu vykonání tělesných potřeb a nákupu chladícího proviantu, což představovaly nanuky a vychlazené pití. Druhá zastávka byla před Hradcem Králové v motorestu „Koliba“ z důvodu doplnění tělesných potřeb. Zkrátka se jednalo o zastávku na oběd. Třetí, tedy poslední zastávka, byla naplánovaná v Mladé Boleslavi z důvodu pořízení potřebného proviantu. Na tuto zastávku se dle Petřina sdělení nejvíce těšila právě ona, a to z důvodu vidět nás v akci při nákupu. Zastávky byly nakonec čtyři, neboť napřed jsme se stavili v Lídlu pro bezkonkurenční špekáčky s tím, že zbytek věcí pořídíme v nedalekém Kauflandu. Při Lubošově čekání před Lídlem došlo k nečekanému obratu, protože Luboš nelenil a vygugloval, zda někde není Plzeň 12 v akci. Byla!, v Tescu. Problém byl troch v tom, že jsme netušili, kde je v Mladé Boleslavi Tesco, a zda tam vůbec je. Tuhle otázku jsem důvěřivě zcela přenechal na Lubošovi a Romanovi. Netrvalo dlouho, přibližně přejezd celé Mladé Boleslavi, ale díky Lubošově bezchybné navigaci jsme opravdu k Tescu dorazili. Mám pocit, že dokonce k super Tescu. Zhruba po minutě a ½ jsme měli plný vozík. Naše sehranost, kterou chtěla Petra vidět na vlastní oči, byla opět dokonalá.
Jenom ji zajímalo, kam dáme kromě těch tří bas Plzně vložených do vozíku ostatní nákup. Nakonec vše klaplo a nákup byl úspěšně dokončen. Z Mladé Boleslavi jsme se už vydali vstříc naší cílové vesničce Vojtěchov. Po dosažení cíle jsme se setkali s velice příjemnou a sympatickou paní domácí, která nám předala chalupu a vše vysvětlila. Jelikož jsme byli cestou a nákupem celkem vyšťaveni, zapomněl jsem se zmínit o tom, že po celou dobu cesty panovalo krásné slunečné až horké počasí, doporučila nám paní bytná vyhlášenou restauraci v Ráji, vzdálenou přibližně 1,5 km. To, že byla paní velice ochotná, dokázala mimo jiné i tím, že se nabídla, že nás tam odveze. Tuto nabídku využili jen Roman s Lubou. Já s Petrou jsme se po celodenním sezení v autě chtěli projít a cestou trochu zrekognoskovat okolí. V Ráji jsme si dali chutnou Plzničku, Petra bílé vínko a nějaké společné pochutiny, tlačenku a bramboráčky. Při našem odchodu s restaurace jsme se shodou okolností před ní potkali se skupinou „C“, která právě dorazila. Toho ihned opět využili Roman s Lubošem, kteří se Martinovi nasáčkovali do auta, a ač v šesti, tak se nechali dovést zpět na chalupu. Nyní se vrátím k již dříve avízované zmínce o plánovaném odjezdu skupiny „B“ až v odpoledních hodinách. Během naší cesty do Vojtěchova, mám pocit, že to bylo někde mezi Jičínem a Mladou Boleslaví, Petra telefonicky zjišťovala polohu vozidla skupiny „B“. To mohlo být tak kolem čtvrté. Trochu vyděšeně nám Irena sdělila, že teprve vyjíždějí ze Zlína, protože při původně plánovaném odjezdu začalo Mojkovi hučet ložisko v jednom kole (na autě), takže musel auto odvést do servisu, sehnat náhradní vozidlo od syna a přeložit veškeré věci vč. kol. Toto jsou ty důvody, proč si má člověk, když má jet nějakých 350 km, dát nějakou časovou rezervu na cestu, protože nikdy nemůže vědět, co se může stát. Snad to bude pro některé poučení pro příště. Nicméně Mojek svou zběsilou jízdou, alespoň ji tak líčila děvčata, částečně dohnal časovou ztrátu a na chalupu dorazili kolem půl osmé. Další příjemnou změnou byly Valašky, resp. jejich zodpovědný přístup týkající se zajištění proviantu. Ale ony už to v sobě mají asi vrozené. Tím chci poukázat na dovezené tři druhy koláčů, domácí vajíčka a další poživatiny. Co se týká ubytování, tak splnilo naše očekávání. Jednalo se o rok starou novostavbu s dostatečným komfortem ubytování vč. ostatního zázemí. Tím mám na mysli plně vybavenou kuchyň, prostornou jídelnu, prostor pro zaparkování 12 kol atd. Nikomu ani nechyběla nepřítomnost televize v objektu, spíše naopak. Poté co jsme se zabydleli, začali chlapi chystat oheň a děvčata se postarala o přípravu špekáčků, zeleniny a dalších příloh. U opékání špekáčků i následném posezení u ohně zpříjemněného popíjením pivečka, vínečka a trochu té domácí kořalenky, panovala veselá a příjemná nálada, ale to je na našich cyklozájezdech již samozřejmostí. Jelikož se vlivem současně panujících veder začíná přehřívat můj myslící orgán a vzhledem k tomu, že se popisovaný čtvrteční den nachýlil již ke konci, končím s dnešním psaním.
Trasy:
1. den (pátek): Absolvovaná trasa: Vojtěchov - výjezd nad Kokořín - hrad Kokořín - rozcestí U Grobiána - Harasov - Lhotka - Hleďsebe - odbočka na cyklo č. 8162 - Mělnická Vrutice - Jelenice - Malý Újezd - Velký Borek - Mělník - Pšovka - Mlazice - Vehlovice Liběchov - Želízy - Dolní Zimoř - Zimořský důl - průjezd Truskavenským dolem - Šemanovský důl - Dobřeň - Jestřebice Vojtěšským dolem - Vojtěchov Délka trasy hlavní skupiny: cca 65 km Počasí: celý den slunečno, bezvětří Na začátku musím vyzvednout a pochválit některé bikerky za jejich zodpovědný přístup k přípravě snídaně, kterým nás zcela ohromily. Evidentně si musely dost přivstat, aby stihly vše nachystat. My ostatní, kteří jsme si trochu přispali a vstávali jsme až kolem osmé hodiny, jsme přicházeli k již prostřené snídaňové tabuli, za kterou by se nemusel stydět kdejaký interhotel. Odjezd byl stanoven jako vždy na desátou hodinu. Tady se zmíním o další změně letošního cyklozájezdu. Tou byla skutečnost, že Petra S. byla po operaci kloubu jednoho z prstů na ruce a nemohla se účastnit výšlapu. Z tohoto důvodu plnila za Staňu, který se neúčastnil, funkci autozáchranáře. A nutno podotknout, že byla využita na 100%, ale o tom zase až později. Petřina indispozice měla pro nás ostatní ještě jednu výhodu a to v tom, že jsme se nemuseli starat o úklid a nádobí po snídani. To je sranda, všichni by byli mnohem radši, kdyby mohla jet s námi. Takže po již pravidelném společném focení před odjezdem, o které se rovněž postarala Petra, jsme se vydali na cestu. Nutno dodat, že v takovém počtu jsme už dlouho nejeli. Z počátku jsme jeli po rovinaté krajské silnici, ovšem bez nějakého většího provozu, takže byl prostor i na to, vysvětlit Dášence opět systém řazení a využívání jednotlivých převodů, aby se zbytečně nedřela. První zastávkou měl být nedaleký hrad Kokořín. Jak bývá u většiny hradů pravidlem, že stojí na kopci, tak ani Kokořín netvořil výjimku. Po odbočení z hlavní silnice směr Kokořín, se cesta začala razantně zvedat a došlo k prvnímu výraznějšímu rozdělení pelotonu do skupin. Při letošním počtu účastníků si troufnu hovořit o pelotonu. Bohužel vedení CK, které se „výjimečně“ drželo v čele pelotonu, přehlédlo přibližně v půli kopce turistickou značku resp. odbočku na lesní cestu směřující k hradu. Tato fatální chyba naštěstí neměla nedozírné následky pro většinu členů, neboť na samotný kopec stačilo dorazit jen pár nejrychlejších a zbytek pelotonu se podařilo zadržet ještě u zmiňované odbočky ke hradu. Na hradě proběhlo opět společné focení, krátká prohlídka nádvoří a přilehlých hradeb a pokračovali jsme v cestě, směr Mělník, hlavní cíl dnešního výšlapu. Cesta do Mělníku probíhala v klidu. Tedy až na Petru M., která začala používat zacvakávací pedály tzv. kufry. Pravidlo, že každý kdo s těmito pedály začíná se dříve nebo později nevycvakne a vyvrátí se (akce Fantoci – pozn. Autora), se opět potvrdilo, a to hned dvakrát. Po druhé měla Petra kliku, protože v momentě „vývratu“ stál vedle ní Roman, který ji jakž takž udržel, takže nedošlo k žádným zdravotním ani technickým újmám. Zpět k cestě. Převážně jsme jeli rovinatým terénem po silnicích nižších tříd nebo polních cestách. Cesta byla lemovaná krásnými přírodními úkazy, jako byly skalní masivy nebo krásná jezírka resp. rybníčky s lekníny a jinými vodními rostlinami. Obzvláště úsek od Kokořína do vesničky Lhotka byl nepopsatelný. Přibližně po 2 hodinách jsme dorazili do Mělníka. Tady se musím zmínit o dalším letošním unikátu. Po celou cestu do Mělníka,
což představovalo okolo 35 km, neproběhla žádná občerstvovací zastávka, nevídané. Žízeň, hlad, a první známky únavy některých bikerek měla při vjezdu do Mělníka za následek první drobné rozkoly v pelotonu. Konkrétně šlo o rozdílný názor na trasu k nejbližší hospodě. Nicméně po chvíli se nám podařilo objevit příjemnou restauraci se zahrádkou v areálu místního autokempu. Po doplnění živin a tekutin a dostatečném odpočinku jsme se vydali na další úsek dnešní trasy. A jelikož jsme byli odpočatí a čerství, tak rovnou do kopce, do centra Mělníku a poté na Vrázovu vyhlídku, ze které jsme chtěli spatřit soutok Vltavy a Labe. Nakonec byl v dálce vidět i Říp. Roman s Mojkem se akorát nedokázali shodnout v přesné identifikaci soutoku zmíněných řek. Jak se nakonec ukázalo, tak soutok prvotně specifikovaný Romanem jako soutok Vltavy a Labe, byl ve skutečnosti soutokem Labe a nejmenovaného vodního kanálu. Po Mojkovém upozornění a důkladnějším prostudování mapy jsme konečně spatřili opravdový soutok, již zmíněných českých veletoků. Poté, co jsme se vymotali z Mělníka, pokračovali jsme již členitějším terénem po polních a nezpevněných cestách do obce Liběchov. Členitý terén a méně komfortní cesty se podepsali na Janině (Valašce) fyzickém stavu. Mezi Liběchovem a dědinkou Želízy se od nás, tak jako každý rok, oddělil Mojek a vydal se směrem ke skalnímu útvaru „Čertovy hlavy“. Jelikož se jednalo o turistickou a nesjízdnou trasu, nepodařilo se mu přesvědčit nikoho jiného, takže jel nakonec sám. Zbytek pelotonu se vydal po předem stanovené trase s cílem najít další občerstvovací stanici v podobě nějaké příjemné hospůdky. Tu se nám nakonec podařilo najít za obcí Želízy. Tady se k nám posléze připojil i Mojek. A právě odtud byla Janou M., Martinou a Dášou povolána Petra, jako autozáchranářka. Jako místo srazu byla stanovena křižovatka za obcí Želízy. Největší problém byl v tom, že stejně jako na celém území Kokořínska, tak i na zmíněné křižovatce nebyl žádný signál, takže tím bylo přerušeno veškeré spojení mezi pelotonem a Petrou. Po chvíli čekání v místě srazu jsme se rozhodli, že já s Martinem počkáme s děvčaty na Petru, abychom jim naložili kola na auto, a zbytek pelotonu pomalu pojede dopředu a my je dojedeme. Čekání na Petru se trochu protáhlo, neboť paní domácí Petře poradila trasu, která pro nás byla trochu nepochopitelná. Jelikož se Petra projevila jako zkušený a ostřílený autozáchranář, podařilo se jí místo srazu i přes drobné potíže najít. Jelikož se čekání na Petru protáhlo na téměř 30 minut, bylo nám s Martinem jasné, že čelní skupinu pelotonu již zřejmě, řečeno v bikerském slangu, nedocvaknem. S pelotonem, tedy již bez Jany T. a Luboše, kteří se trhli a zamířili nejbližší cestou k domovu, jsme se setkali až v hospůdce v Dobřeni. Ačkoli bylo všude v okolí sucho, cestou do Dobřeně, která vedla po lesní cestě s právě probíhající těžbou, jsme se celkem slušně zaprasili. Během posezení před hospůdkou v Dobřeni začal hrát místní rozhlas, a jelikož hráli „zřejmě“ polku „Vysoký jalovec, vysoký jako já …“ Martin chytnul druhý dech a s Irenou si střihli jeden taneček. Závěrečný úsek dnešní etapy představoval úžasný sjezd lesní šotolinovou cestou do Vojtěchova. Dá se říci, že to byla taková třešinka na dortu. Ale jen do chvíle příjezdu na chalupu, neboť nám chyběl Martin, který jel někde za mnou a Romanem. Poté, co jsme s Romanem opláchli zasviněné biky a po Martinovi nebylo ani vidu ani slechu, začali se rojit všemožné hrůzostrašné scénáře. Na popud děvčat, obzvláště Jany M., která se podivovala nad tím, jak jsme mohli Martina někde nechat, začal se chystat záchranný tým. V okamžiku, kdy jsme s Romanem vyjížděli s branky, objevil se konečně k úlevě nás všech Martin. Následně nám vylíčil, že chytnul defekt,
který opravoval mimo cestu. Takže vše nakonec dobře dopadlo a pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí. Už začínám psát nesmysly, budu si muset dát chvíli pauzu. Už jsem zpět. Po provedení UHO (univerzální hygienická očista) jsme začali chystat táborák a gril na grilování krkovičky, kterou Petra naložila během dopoledne. Grilování se ujala stejně jako v Žamberku Petra a opět nezklamala. Steaky byly úžasné. Během posezení nám Petra líčila průběh jejího dne, kdy se šla podívat na tzv. skalní pokličky vzdálené nedaleko naší chalupy. Jelikož večer probíhalo kvalifikační utkání našich fotbalistů s Islandem, a jelikož v prostorách chalupy se nenacházela TV, zřídil si Roman své televizní studio na chodbě v místě nejsilnějšího signálu wifi. Studio představovalo dvě na sebe položené basy od piva a ně umístěný notebook. Po skončení zápasu byl Roman mírně mrzutý, neboť naši kopálisti, přestože vedli, prohráli 2:1. Nálada se mu ale po chvíli vrátila a přidal k ostatním. Když se ochladilo, někteří z nás šli spát, a zbytek jsme se přesunuli do jídelny v chalupě. To zřejmě nelibě nesla partnerka autoveteránisty, kteří s námi sdíleli jednu střechu, resp. pokoj v chalupě. Musíme si přiznat, že Roman má celkem zvučný hlas, takže se paní moc nedivím. Konec první strany desky, už zase blbnu. S pátkem tímto končím. Ještě musím opět vyzvednout výkon Dáši i dalších bikerek, které až na Irenu a Petru M. neměly před CZ nic našlapaného a přesto se s námi vydaly.
2. den (sobota): Absolvovaná trasa: Vojtěchov - do Ráje - Brusné - zámek Houska - Vojetín - Rakovice - osada Pankrác Bezděz pod hradem - dále po cyklo č. 3045 borovým hájem nad Máchovo jezero - Staré splavy - Doksy - Tachov - Korce - osada Plešivec - Nedamov - Panská Ves - Křenov Křenovský Mlýn - Beškovský důl - Vlkov - Střezivojice - Dobřeň - Jestřebice - Vojtěšský důl - Vojtěchov Délka trasy: cca 75 km Počasí: z počátku slunečno, horko, později polojasno, mírný vítr, zataženo, silný déšť Takže něco málo k neděli. Co se týká přípravy snídaně, tak děvčata opět nezklamala. Tentokrát jsme si museli přivstat i já s Petrou, protože jsme jeli s Petrou do nedalekého Mšena na čerstvé pečivo a další proviant. Řízení jsem raději přenechal Petře, protože po pátečním sezením jsem se na to necítil. Jak již bývá poslední čtyřdenní cyklozájezdy zvykem, tak se sobotní vyjížďky účastní jen někteří členové a zbytek má svůj vlastní kulturní program. A ani letos tomu nebylo jinak. Samozřejmě se výšlapu účastnilo vedení CK spolu s Mojkem a po krátkém přesvědčování se přidala i Petra M. s Irenou. Martin, který měl původně jet také, to nakonec vzdal. Letos neměl nic našlapáno, tak se na to po pátečních ujetých km necítil. Výjezd byl opět v deset hodin. Druhá skupina se rozhodla pro návštěvu srazu veteránů v nedaleké Lobči. Tuto aktivitu preferoval především Bárny, což není nic divného, vzhledem k tomu, že doma mají rovněž dva veterány. Dalším bodem jejich programu bylo koupání na Mácháči. Tady jsme se s nimi měli setkat i my s tím, že Petra s Irenou by odtud jely s nimi auty. Na cyklotrase nás čekali tři významné body, a to zámek Houska, hrad Bezděz a již zmíněné Máchovo jezero. Dnes jsme se od chalupy vydali opačným směrem k osadě Ráj. Následně jsme sjeli z hlavní silnice na lesní šotolinovou cestu, která se po chvíli změnila v nezpevněnou se značným stoupáním. To už možná děvčata začala litovat svého rozhodnutí jet s námi, namísto pohodového strávení sobotního dne. Nicméně odvážně a
s maximálním odhodláním zdolala zámek Houska. Zde na nádvoří nebo spíše předzámčí proběhla první občerstvovací zastávka s pivečkem z místního stánku, společné foto a vzhůru na další úsek trasy, směr Bezděz. První polovina cesty vedla opět převážně po nezpevněných lesních a polních cestách, které se v jednom místě staly osudným Ireně. Chvilka nepozornosti a ztráta koncentrace měla za následek Irenčin pád, naštěstí do měkkého, takže následek byl pouze zašpiněné cyklokalhoty. Lesní cesta vyúsťovala na krajské silnici. V momentě kdy jsme na ni dorazili a chystali se pokračovat po ní v další cestě, začal na nás troubit nějaký nevrlý šofér. Z tohoto šoféra se vyklubal Martin, který společně s Petrou, která řídila druhé vozidlo, jeli právě kolem směrem na Mácháč. Náhoda jak sviňa. Zbytek trasy k Bezdězu resp. pod Bezděz již vedla po asfaltových silnicích. Po zdolání Bezdězského podhradí následovala druhá občerstvovací zastávka, tentokrát i s polévkou. Samotný hrad jsme nedobyli, neboť se k němu nedalo dostat na kolech, tak jsme se s ním při odjezdu alespoň zvěčnili. Cesta k Mácháči se nesla v pohodovém duchu po zpevněných cyklostezkách rovinatým terénem převážně v borových lesích. Po dojezdu k jezeru jsme začali pátrat po druhé skupině. Toto pátrání trvalo přibližně půl hodiny, ale nakonec jsme se šťastně setkali. Mojek s děvčaty se vrhli do vody, my s Romanem jsme se vrhli do nejbližší hospůdky na pivečko a nějakou mňamku. Nečekaně se k nám připojil i Bárny, který neměl o koupání zjevně zájem. A tady se udála další, na cyklozájezdech doposud nevídaná věc. Bárny si dal napřed nealko pivo a poté ledovou kávu, čtete dobře „ledovou kávu“. To už se pomalu začalo měnit počasí. Začal se zvedat vítr a objevovat se, nic dobrého věstící tmavé mraky. Také meteoradar a internetové zprávy nepřinášeli žádné pozitivní změny. Proto jsme se s Romanem a Mojkem vydali co nejdříve na cestu domů, protože nás ještě pár km čekalo. Sraz z 2 skupinou byl dojednán v restauraci Ráj. Jelikož se nic mimořádného nepřihodilo, přeskočím až ke konci naší dnešní trasy. Ta vedla, stejně jako předešlí den, přes Dobřeň, takže ta třešinka na dortu nás čekala i dnes. Na cestě z Vojtěchova do Ráje jsme se potkali s 2. skupinou, která už mířila na chalupu, to už začaly padat první dešťové kapky. Sotva jsme stačili na zahrádce restaurace Ráj dojíst tolik zaslouženy oběd, zvedl se takový vítr, že jsme byli nuceni přesunout se dovnitř. Jelikož Mojek není zrovna hospodský typ, tím tedy nemyslím, že my s Romanem ano, rozhodl se pro urychlený přesun zpět do chalupy. Tento návrh se nám zdál s Romanem jako šílený, neboť už začalo i slušně pršet a raději jsme se rozhodli pro další Plzničku a v suchu pod střechou přečkat až pršet přestane. Asi po třetí Plzničce déšť neustával a tak jsme se rozhodli pro stejně šílený nápad zrychleného přesunu. Ono po pravdě, i kdyby již nepršelo, tak od vody stojící na silnici, bychom byli stejně tak mokří. Po příjezdu na chalupu jsme do sebe vpravili energetickou a především hřejivou tekutinu v podobě valašské slivovice. Mezitím nás už opustili Valaši, kteří měli svůj návrat domů naplánovaný již na sobotu. Vzhledem k nepříznivému počasí probíhalo večerní sezení od začátku v chalupě, což asi opět nelibě nesli naši spolubydlící. Nedělní ráno probíhalo ve stejném duchu jako v předešlých letech. Snídaně, úklid chalupy, předání chalupy a odjezd domů. Skupina B o co ve čtvrtek přijela později, o to dříve v neděli odjela. Cestou se stavovali na již dříve zmíněných skalních pokličkách.
Letošní zápis ukončím stejně jako ty předchozí. Zase jsme poznali nový kraj, nové zajímavosti, a o to nám bikerům jde především. Cyklozájezd č. 12 se vydařil na jedničku. Počasí stejně jako ubytování úžasné, nálada výborná, jídlo skvělé, žádné újmy na zdraví. Tak v roce 2016 na shledanou. Shlédnout všechny fotografie je možné na webových stránkách http://ckrszk.geokar.cz
