Co se děje ve filharmonii
prosinec 2013 – leden 2014
79
Foto na obálce (zleva): Londýnský symfonický orchestr, mezzosopranistka Karen Cargill a šéfdirigent LSO Valerij Gergijev při provedení Berliozových Písní letních nocí sestry Ragnhild a Eldbjørg Hemsingovy, sólistky Trodheimských sólistů, hrály soudobou norskou hudbu šéfdirigent Filharmonie Brno Aleksandar Marković řídil zajovací koncert Moravského podzimu 2013 nestárnoucí Richard Novák zpíval Catullova vrabčáka svého bratrance Jana Valerij Gergijev na závěrečném koncertu festivalu
Úvodem
Filharmonie zahájila Moravský podzim Janáčkovou Sinfoniettou
Vážení přátelé, pořadové číslo letošní (osmapadesáté) filharmonické sezony sice nevypadá nijak jubilejně, aby se o ní dalo hovořit jako o mimořádné, z řady ostatních obyčejných nápadně vystupující. Je však rozložena mezi dva letopočty bohaté na výročí, která hodně ovlivnila nejen dramaturgii, nýbrž i mimokoncertní veřejnou činnost filharmonie: ta se letos důstojně vyrovnala s Verdim, Wagnerem, Berliozem a Brittenem na koncertech v Brně i v zahraničí, sté narozeniny svého někdejšího šéfdirigenta Františka Jílka připomněla koncertem, výstavou ve foyeru Besedního domu a besedou ve Spolku přátel hudby; rok 2014 se stal – po jisté době – zase jednou Rokem české hudby a v katalogu sezony je jeho symbolem označeno šestnáct nabízených koncertů. A rozdíl v počtu jejích brněnských koncertů proti té loňské (devětadevadesát proti osmapadesáti) pociťují zejména administrativní a techničtí pracovníci filharmonie jako něco opravdu nevšedního…
Rozhovor Jednou z nejvýznamnějších novinek počínající sezony ve filharmonii bylo pořádání sedmačtyřicátého ročníku podzimní větve Mezinárodního hudebního festivalu Brno, která se dnes jmenuje Moravský podzim. Po několika ročnících, jejichž klesající úroveň byla způsobena hlavně úsilím o prosazení nového festivalu Janáček Brno, byla jeho organizací spolu s dalšími festivaly (Velikonočním festivalem duchovní hudby,
1
Expozicí nové hudby) pověřena filharmonie; s novou manažerkou MgA. Lucií Šnajdrovou jí tedy přibyla péče o nějakých pětadvacet až třicet koncertů, letos poprvé o patnáct pořadů Moravského podzimu. S paní Šnajdrovou a s dramaturgem Vítězslavem Mikešem o nich rozmlouvají dávní pracovníci festivalu (dnes filharmonické redakce) paní Jana Baláčová a Jiří Beneš. Beneš: Moravský podzim vykročil – a dnes to už po jistém časovém
odstupu můžeme říci – z krizového údobí na cestu k nové podobě. Zeptám se obou jeho hlavních pracovníků, manažerky a dramaturga, jaké byly jejich představy, když se svých úkolů ujímali. Šnajdrová: Bylo to po Moravském podzimu 2011; věděla jsem, že budu manažersky odpovídat za všechny tři větve MHFB: dvě z nich se měly odehrát už v následujícím roce, Moravský podzim (poprvé) jako bienále až v roce 2013. Tehdy jsem to samozřejmě uvítala, protože tak velký festival se v horizontu několika měsíců prostě zvládnout nedá. Beneš: Ale v návrhu už byl rozpracován… Šnajdrová: Ve velmi hrubém návrhu, který obsahoval jen jména eventuálních účinkujících. Z nich mě zaujal hlavně ruský pianista Berezovskij, závazně navrhovaný šéfdirigentem Markovičem, a lipský Gewandhausorchester, jehož vystoupení mělo připomenout čtyřicet let partnerství mezi Brnem a Lipskem – a stát se těžiskovým koncertem festivalu. Nicméně vyjednávání se vleklo a selhávalo, stejně tak jako s dalšími orchestry (Budapešť, Rotterdam). Nakonec – to už tady byl jako dramaturg Vítek Mikeš – jsme oslovili Londýnský symfonický orchestr, o jehož listopadovém vystoupení v sousedním Rakousku jsme věděli, a uspěli jsme: špičkové těleso i se svým těžko dostupným osetským šéfdirigentem Gergijevem se uvolilo odskočit si do Brna, o němž většina jeho členů možná ještě ani neslyšela… Baláčová: … ale slyšela, v roce 1970 tady na stejném festivalu hráli se svým šéfdirigentem André Previnem.
sopranistka Ewa Vesin s Tadeuszem Strugałou před katovickým orchestrem
2
Mikeš: Takže když jsme měli datum, účinkující a pořad vrcholného
(závěrečného) koncertu, mohli jsme od toho začít – pozpátku – odvíjet to ostatní. Návrh šéfdirigenta Markoviče se dvěma brněnskými sinfoniettami a vystoupením pianisty Berezovského ležel na stole už dávno, takže stačilo jen doplnit symfonickou páteř festivalové dramaturgie koncertem, nejlíp ze skladeb dalšího jubilanta. Tím byl pro mne jednoznačně Mikołaj Górecki, u nás dosud málo známý, třebaže se před časem stala jeho Symfonie písní žalostných doslova světovým hitem; zbývalo tedy pozvat tradičně nejlepší polský orchestr, to jest rozhlasový z nedalekých Katovic, a umístit jeho vystoupení právě doprostřed festivalu. Že to vyšlo právě na dušičkovou sobotu, den přesně odpovídající smutečnímu ladění symfonie, považuju za šťastnou náhodu; stačilo pak před nedělní vystoupení polského kvarteta Apollon Musagète umístit sólové matiné violoncellisty Filípka se skladbami Krzysztofa Pendereckého – a Lucie tady měla pohromadě krásný polský víkend.
Apollon Musagète Quartett v netradičně aranžovaném koncertě
Šnajdrová: Napadlo mě to, když jsem uvažovala, čím nahradit
chybějící ročníkové téma, jímž se tento festival vyznačoval od svého počátku v roce 1966, a co by jednotlivé koncerty spojovalo ve sváteční celek, jak se na festival sluší. A vzhledem k tomu, že se oba dušičkové koncerty měly odehrát v budově Janáčkova divadla, napadlo mě umocnit jejich ovzduší také gastronomicky a zapojit tak do hry restauraci Bohému: posluchač tam mohl po matiné poobědvat polské menu – a v podvečer se účastnit besedy a po ní koncertu… Beneš: … a po něm jít zase na barszcz a bigos. Aspoň teda podle programu do 23 hodin; jenže ouha, hudbymilovní hosté už všechno spořádali. Mikeš: Tomu se říká nenasytný zájem… Šnajdrová: No a podobně nám nabídlo datum státního svátku myšlenku Českého dne – oba koncerty osmadvacátého října měly výlučně český pořad, publikum jsme mohli přivítat na český způsob
3
Mario Brunello, sólista a dirigent Kremeraty Baltiky
chlebem a solí, kvartetní matiné na památku Viktora Kalabise obohatit vernisáží kalabisovské výstavy a besedou s proslulou cembalistkou Zuzanou Růžičkovou, vdovou po skladateli. Vystoupením Trondheimských sólistů jsme mohli realizovat Norský den s besedou Skandinávského domu a ochutnávkou norských specialit. Závěrečný koncert, o němž už byla řeč, měl sice pořad povýtce francouzský, ale účast britského orchestru (jediným nositelem slovansky znějícího jména mezi jeho hráči je koncertní mistr Simovic) vedeného osetským šéfdirigentem, občanem Ruské federace (sólistka se narodila ve Skotsku, ale předkové jejího manžela pocházejí z Čech), nám dovolila požádat o záštitu nejvyšší představitele anglického a ruského velvyslanectví a uspořádat Britský a ruský den – s besedou a s anglickým čajem z ruského samovaru před koncertem. Beneš: Dá se myslím říci, že právě množstvím těchto přidružených akcí se filharmonie jako pořadatelka vrací k pojetí festivalu, jaké míval kdysi, to jest jako komplexní hudební slavnosti, která do svého ovzduší vtáhne i posluchače třeba jen jediného koncertu – o těch skalních nemluvě. Mikeš: Tvůrce každého většího festivalu se chtě nechtě pohybuje někde mezi dvěma póly – řekněme manažerským a dramaturgickým. Manažerské pojetí spočívá v nesnadném umění získat za dostupné prostředky co největší počet co nejatraktivnějších hvězd a nechat je zazpívat nebo zahrát, co samy nejlíp umějí; to dramaturgické naopak usiluje nabídnout posluchači každý koncertní večer (nebo matiné) jako ucelený zážitek absolvovaný z určitého (třeba tematického) úhlu a umocněný souvislostmi s jinými festivalovými akcemi vytvářejícími jednotnou atmosféru. Beneš: O hvězdách, byť ne o všech, tady už byla řeč; ale požádejme paní kolegyni, aby nám stručně přednesla statistiku. Šnajdrová: Ve 13 dnech na 4 místech 15 koncertů, 5 besed, 3 národní dny, 1 národní víkend, 1 výstava. Vystoupilo 331 umělců, z toho 13 sólistů a 6 dirigentů. Obvyklou symfonickou páteř
4
představovaly koncerty tří špičkových těles – českého, polského a britského, a to na obou pólech a právě uprostřed festivalu; vedle dvou komorních orchestrů vystoupila dvě smyčcová kvarteta a řada dalších komorních sestav. Mikeš: Rád bych připomněl, že šlo o jeden nonet s pěveckým sólistou, dva bez něho, jeden septet s koncertantní harfou, klavírní kvintet s lesním rohem, řadu triových skladeb – a řadu duet, v nichž se s klavírem sdružila flétna, hoboj, trubka nebo bicí nástroje; a jedno matiné zvládl violoncellista úplně sám. Beneš: To je jak kapitola z učebnice dramaturgie, tak přesně rozvržený výběr neměl ani jeden z předcházejících šestačtyřiceti ročníků. Tos na to měl nějaký algoritmus? Mikeš: Ne, ale jsem rád, že to takhle vyšlo – a proto to připomínám. Beneš: Vraťme se k těm přidruženým akcím; jak je, zejména ty neobvyklé, přijímalo publikum. Šnajdrová: Se sympatiemi – gastronomii nikomu moc vysvětlovat nemusíte a na besedy jsme většinou museli přistavovat sedadla. A ještě něco – posluchači muzikologie sami začali vydávat bulletin Musicologica s komentáři festivalových událostí a posluchači jej mohli najít vložený v tištěných programech. Baláčová: Účast hudebněvědného pracoviště Masarykovy univerzity (tehdy UJEP) byla na festivalu od jeho počátku v roce 1966 úplně zásadní – součástí festivalových akcí bylo každý rok hudebněvědné kolokvium, jehož téma korespondovalo s ročníkovým námětem a jehož zahraniční hosté se po několik dní samozřejmě účastnili festivalových koncertů (nebo zvlášť připravených operních představení), o nichž pak referovali ve vlastním domácím tisku, takže o brněnském festivalu se – i přes všechna možná ideologická omezení – vědělo v řadě evropských hudebních metropolí. A to nemluvím o katalogu, který pokaždé vyšel jako tlustý vícejazyčný sborník muzikologických studií k základnímu tématu. Mikeš: Kolokvium se od festivalu už před časem odpoutalo, ale zájem mladých muzikologů lze jen uvítat, zvlášť uvážíme-li, kolik jich tam dneska studuje. Baláčová: Vedle kolokvia byly později zdrojem zahraniční účasti na festivalu také jednotlivé ročníky Mezinárodní interpretační soutěže Brno; jeho součástí byla jejich závěrečná kola, vyhlášení vítězů a jejich koncert. Připomínám, že jde o sólisticky méně frekventované nástroje; takový houslista, který má nakročeno na hvězdnou dráhu, do Brna soutěžit nepůjde, ale vynikající tubista nebo kontrabasista sem přijede třeba z Novosibirska nebo Vancouveru, aby se ve světě ukázal. Beneš: A to nebyla jediná festivalová soutěž… Baláčová: Další se jmenovala Prix musical de Radio Brno
5
a udělovala se přihlášeným rozhlasovým stanicím z celého světa za nejlepší pořad o vážné hudbě. Beneš: Pamatuju se ještě na jednu: kdysi mě pobídl kolega z filharmonie: Di se podívat do Centrumu, seš tam ve výloze vyřezanej v životní velikosti… Baláčová: Šlo o propagaci festivalového koncertu Moravského kvarteta v soutěži o nejlepší festivalovou výlohu, k níž byly vyzvány všechny větší obchody v brněnském centru. A řada z nich se jí účastnila, dokonce s velkým zájmem – jejich aranžéři už měli dost ustavičného přeskupování pořád stejného socialistického zboží. A lidé na ulici byli opakovaně oslovováni něčím nezvyklým a většinou nápaditým. Mikeš: Velmi souhlasím s úsilím dávat představu festivalu na vědomí lidem – ať už zainteresovaným nebo jen přihlížejícím – všemi způsoby; naše filharmonické pí ár v tom ostatně udělalo kus obdivuhodné práce. A připomínám, že taky v té propagaci obrovsky pomůže obsahová, chceme-li tematická ucelenost – nebo aspoň přehlednost – každého festivalového ročníku: nenabízíme prostě anonymní řadu jakýchkoli, byť velmi hodnotných koncertů, nýbrž pojmenovatelné zážitky, na něž se lze připravit předem a jež potom trvale utkvívají v paměti. Beneš: V tomto ohledu bylo také oceňováno promítání zpívaných textů – připomínám, že o ně jsme v divadle léta marně usilovali. Ale tentokrát zásadně prospělo účinu třeba Góreckého symfonie nebo Berliozových písní – nemluvě o tom, že Schönbergův Měsíční pierot by bez něho zůstal nadobro nesrozumitelný. Baláčová: Ty doby, kdy mohl posluchač sledovat texty z programu v osvětleném sále, si už málokdo pamatuje. Beneš: Ale vraťme se k letošnímu ročníku. S odstupem se nám jeví úspěšný a málem bezproblémový, ale začal průšvihem, a to velmi povážlivým… Šnajdrová: Máš na mysli Berezovského: světový pianista, jeden z našich letošních trumfů, odešel na generálce v den slavnostního zahajovacího koncertu od klavíru s omluvou na náhlé onemocnění… Mikeš: … a zadal látku k nejrůznějším výkladům. Šnajdrová: Berezovskij prokazatelně trpí kožní alergií prstů na obou rukou a trvá na desinfekci každé klaviatury, jíž se má dotknout, protože už nepatrná stopa běžného provozu na ní může u něho vyvolat krajně nepříjemný afekt, který mu fyzicky i psychicky znemožní hodnotný umělecký výkon. Na páteční zkoušce bylo všechno v pořádku, ale v neděli na generálce si jeho ruce s klaviaturou divadelního Steinwaye prostě neporozuměly. Beneš: Nahrazení obou jeho Ravelů Vltavou vypadalo sice jako nouzové východisko v poslední chvíli, ale publikem bylo přijato
6
Debussy mezi pianistou Ljubimovem a perkusionistou Tarasovem
s porozuměním (lidé si i na festivalu rádi poslechnou, co dobře znají), zvlášť když bylo provázeno nabídkou vstupenky na kterýkoli z dalších festivalových koncertů (s výjimkou vyprodaného posledního). Mikeš: A protože si naprostá většina zvolila koncert katovického orchestru, zbavila nás jednak obav z nenaplněného sálu a jednak zřejmě dokázala prožít a ocenit Góreckého fantastickou hudbu. Šnajdrová: Na vlásku viselo také vystoupení ruského perkusionisty Tarasova, který ráno na letišti v Oděse zjistil, že jeho letadlo do Prahy má zpoždění 12 hodin. Odvážela jsem tou dobou do Vídně Maria Brunella, cellistu, který na festivalu řídil vystoupení Kremeraty Baltiky. Našli jsme tedy – velkou náhodou – pro Tarasova složitý spoj do Vídně, kde jsem pak na něho pět hodin čekala. Když ve čtvrt na šest dorazil, měli jsme na cestu do Brna dvě hodiny. V šíleném rakouském předdušičkovém provozu se ještě protáhla, takže před Besedním domem jsme byli pět minut před osmou. Ještěže vystupoval až ve druhé části koncertu. Mikeš: Mezi Brnem a Schwechatem jsme vytvořili něco jako kyvadlovou dopravu. Šnajdrová: Jde nám o to, aby si naši vzácní hosté, mnozí pochopitelně zhýčkaní nebo unavení všeobecnou pozorností, od nás odvezli také nějaký nevšední pocit nebo zážitek. Členové londýnského orchestru se se mnou loučili dokonce s jakýmsi dojetím – nestává se jim, aby měli na generálce i na koncertě připraveno drobné občerstvení a na pokoji v hotelu každý lahvinku Starobrna či moravského vína od Mádla. Beneš: A co obávaný Kavkazan Gergijev? Šnajdrová: Byl velmi milý (easy going person, jak mi hned prozradil jeho manažer), zvlášť když jsem mu dokázala na cizím letišti okamžitě obstarat pohárek horké vody; ptal se na Olomouc, kde kdysi dirigoval. A když jsme vcházeli do Janáčkova divadla, oznamoval, že v něm už také něco řídil, a dokonce věděl, že tady v Brně došlo v předposlední den roku 1938 ke světové premiéře Prokofjevova baletu Romeo a Julie.
7
Baláčová: Já se teď ještě vrátím k předposlednímu koncertu, tomu hobojově klavírnímu dvojrecitálu věnovanému památce Arnošta Parsche, který se o festival zasloužil zcela mimořádně – od roku 1976 jako výkonný tajemník, v letech Arnošt Parsch (1936–2013) 1990–2008 jako prezident direktoria. Zemřel v okamžiku, kdy už byl pořad festivalu hotov a katalog měl jít do tisku; nicméně se nám podařilo požádat hobojistu Veverku (byl zrovna na zájezdu filharmonie v Německu), aby svůj pořad doplnil jednou ze tří vět Parschovy hobojové skladby Vyletěl fták hore nad oblaky (1975). Veverka i Kasík ji provedli s porozuměním a stejně tak ji přijalo publikum; myslím, že si to Arnošt zasloužil, byl to znamenitý skladatel a skvělý člověk. Beneš: Festival skončil, mysleme na ten příští… Šnajdrová: … bohužel až za dva roky. Ale musíme na něj myslet už teď, třebaže nás od něho dělí ještě pět nebo šest filharmonií pořádaných festivalů. Raději bych jej viděla – ovšem i s tím rozpočtem – zase každý rok. Bylo by to sice o hodně víc práce, ale snazší; kontinuita, která se tou dvouletou mezerou vytratí, znamená těžko představitelnou hodnotu.
sezona ve filharmonii doopravdy rozjela teprve v říjnu, zato důkladně: na dvanáct abonentních večerů v prvých třech týdnech měsíce navázal šesti koncerty Moravský podzim (a v listopadu pokračoval dalšími devíti). Z těch abonentních si zaslouží zmínku především zahajovací koncert Symfonického abonmá (17. října); ne snad proto, že byl věnován pětaosmdesátinám autora tohoto textu, nýbrž pro nevšední spojení Beethovenovy Eroiky se snad nejpodivuhodnější scénou z Wagnerovy Valkýry, jímž připomenul šéfdirigent filharmonie Marković skladatelovo letošní dvojí výročí: vynikající pěvecká dvojice (Češka Kateřina Sokolová-Rauer a Ukrajinec Andrij Maslakov) dokázala na jeho popud na pódiu mimicky naznačit složitý vnitřní děj obou postav a znásobit tak účin hudby – k němu přispěl také český překlad textu, poprvé na našich koncertech promítaný titulkovacím zařízením. Týden předtím však v zahajovacím koncertu Klasického abonmá zazněl – v našich končinách zřejmě poprvé – Dvojkoncert pro housle a violu osmnáctiletého Benjamina Brittena, dalšího z letošních četných jubilantů (sto let od narození). Skladba spíš zajímavá než strhující byla pozoruhodná především tím, že ji spolu se známou litevskou houslistkou Lipinaitytė přednesl Daniil Grišin, zřejmě nejlepší violista, který kdy v Besedním domě vystoupil – a to tu hrál také jeho proslulý učitel Rudolf Baršaj. V souvislosti s Klasickým abonmá připomínáme besedy, které se před každým z jeho koncertů konají pro jeho účastníky v ředitelském salonku o šesté.
Co se událo ve filharmonii Letošní čtrnáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk proběhl pěti večery mezi 16. a 23. srpnem; trojí účast orchestru a dramaturgická závažnost znamenaly, že překonal jistou ochablost posledních ročníků (uvažovalo se dokonce o jeho zrušení) a nalezl zase své místo v letních akcích kulturního Brna jako jejich hudební těžiště. Orchestr se ho zúčastnil třemi večery: úvodní byl věnován krásnému životnímu jubileu profesorky Aleny Veselé, na třetím zaznělo Verdiho Rekviem; bezprostředně poté odjela filharmonie se všemi účinkujícími a s dirigentem Svárovským provést Rekviem na festival Rheingau – a počátkem září jím zahájila letošní Slavnosti Emy Destinnové v Českých Budějovicích. Po dvou zářijových koncertech, jimiž se uvedly dva nové abonentní cykly (Jazz & World Music a Czech Ensemble Baroque), se letošní
8
filharmonie hrála v obchodní pasáži Galerie Vaňkovka
Flashmob je slovo, které jsme se naučili vyslovovat teprve před
nedávnem. Účinnost tohoto webového propagačního prostředku je tak obrovská, že se dnes s flashmoby roztrhl pytel. Filharmonie si pospíšila a jako první český orchestr natočila na konci května zkrácené znění Smetanovy Vltavy ve vděčném prostoru nákupní Galerie Vaňkovka. Nápaditý scénář realizoval režisér Matěj Liška
9
zlatá tramvaj – už jezdí
dokonale profesním způsobem, využívajícím nečekaných střihů a přesně odhadnutých gagů k ucelené a mimořádně vtipné informaci o filharmonii a jejím poslání. O úspěchu flashmobu svědčí rychle rostoucí počet návštěv, přesahující dnes už sto dvacet pět tisíc. V ulicích města Brna se v listopadu objevila nová filharmonická tramvaj. Je celá zlatá, z jedné strany ji zdobí symboly čtyř festivalů a z druhé pejsci Lumírové. Široké veřejnosti a médiím byla představena 21. listopadu, kdy se v ní odehrála série několika minikoncertů našich filharmoniků. Zájem o ně byl velký a reakce nadšené. Bezprostředně po zahajovacím koncertě Moravského podzimu odjela filharmonie na své už osmé turné po Japonsku. Ve dnech 2. – 17. listopadu na něm provedla 12 koncertů pro 13 580 posluchačů v devíti městech; koncert v Ósace natočila rozhlasová společnost Asahi a bude jej vysílat druhého ledna jako novoroční. Jednou ze záruk úspěchu celého turné byla účast dirigenta Leoše Svárovského, který je v Japonsku znám (také jako budoucí šéfdirigent orchestru v Nagoji) a mimořádně oblíben; svým nezdolným optimismem a srdečným vystupováním vůči hráčům dokáže vždy předejít drobným i větším ponorkovým situacím, jaké jsou i na sebelíp organizovaném zájezdu vždycky na spadnutí: orchestr hraje nejlíp, když je v pohodě. Poměrně jednoduchý repertoár zájezdu tvořilo pět špičkových symfonických skladeb 19. století – Beethovenova Osudová, Schubertova Nedokončená, Dvořákova Novosvětská a jeho Violoncellový koncert (hrával jej Tomáš Jamník) a Smetanova Vltava, seřazených po třech do tří opakujících se pořadů. Pokud by se nám třeba ten se třemi symfoniemi zdál trochu příliš čítankový, uvažme obdivuhodný vývoj hudebního vkusu japonského masového publika v posledních desetiletích; a mezi našimi filharmonickými důchodci si
10
až z Japonska přáli hráči orchestru své filharmonii k jejím jmeninám (8. 11.)
jich několik určitě vzpomene, že právě těmi třemi symfoniemi vstoupili poprvé jako profesionálové do brněnského hudebního života – na prvním abonentním koncertě nově založeného Symfonického orchestru kraje Brněnského v říjnu 1951. Pokud se úspěch zahraničního zájezdu měří také nadějí na další pozvání, tak ten osmý do Japonska byl úspěšný. Vzhledem k tomu, že filharmonikové si z malebného Japonska už tradičně vozí spousty fotografického materiálu, připravili jsme na pondělí 9. prosince v 18:00 o japonském zájezdu mimořádnou besedu Fanklubu a Spolku přátel hudby jako větší akci v sále Besedního domu pro všechny předplatitele filharmonických cyklů. Aby se hráčům, co nejeli do Japonska, nezkrátily žíly, vymyslela si pro ně matička filharmonie náhradní program – nápad provázet školské výpravy Besedním domem s výkladem o filharmonii a jejích nástrojích a s hudebními výstupy v sále, ředitelském salonku a v hlaholně se ukázal mimořádně šťastný. Zájem projevilo šestnáct škol základních a gymnázií nejen brněnských, takže ve dnech 11. – 14. listopadu prošlo Besedním domem přes tisíc dětí ve třiceti dvou výpravách. Seznámily se s interiérem paláce a zblízka také s jednotlivými druhy orchestrálních nástrojů – vystupující umělci měli připraven názorný výklad. Pokud organizace v něčem vázla, tak jenom proto, že se dětem nechtělo z bicárny, kde si mohly jednotlivé nástroje osahat a vyzkoušet. Akce tak navázala na překvapivý úspěch Muzejní noci (průvodci z řad administrativy už měli své zkušenosti) a pokračovala svým způsobem dvojí lekcí (25. listopadu a 2. prosince) druhého semestru Kulturní akademie třetího věku, pořádané brněnskými kulturními institucemi (příspěvkovými organizacemi).
11
Co se děje ve filharmonii Letošní Vánoce ve filharmonii jsou bohatší než jiná léta – vedle tradičních vystoupení Kantilény (předvánočního matiné malých oddělení a odpoledního koncertu velkých v katedrále na Boží narození) zazní – dokonce dvakrát – klasická Rybovka: jednak v novém cyklu souboru Czech Ensemble Baroque a jednak jako mimořádný koncert filharmonie (15. prosince v 16:30 a 19:30) s Českým filharmonickým sborem Brno, Kantilénou, vybranými sólisty (Škarková, Vrbová, Levíček, Šťáva, Jakubíček) a dirigentem Jakubem Kleckerem. Nádherná Česká mše vánoční „Hej, mistře!“ Jana Jakuba Ryby si takový dvojí rozdílný interpretační výklad určitě zaslouží. 19. a 20. prosince uvede Ida Kelarová do Wannieck Gallery večery plné romské hudebnosti. Spolu s filharmonií na nich vystoupí mimo jiné děti z pěveckého sboru Čhavorenge a Barbastella, zpěvačka Anička Oláhová a pianista Josef Fečo. Novoroční koncert,
nejtradičnější filharmonická instituce (filharmonie jím v roce 1956 zahájila svou existenci v okamžiku, kdy ještě ani nebyla pořádně pohromadě), má tentokrát pořad z české operní tvorby. Pod taktovkou šéfdirigenta Markoviče si zazpívá česká elita – Pavla Vykopalová, Aleš Briscein a sólista vídeňské Staatsoper Adam Plachetka. Tímto koncertem zahajujeme v Brně Rok české hudby 2014, vyhlášený ministerstvem po jakémsi časovém odstupu. Léta se čtyřkou na konci svého letopočtu nám už mnohokrát poskytla možnost znovu – a pokaždé jinak – zhodnotit český přínos světové muzice; v katalogu letošní sezony je symbolem trianglu označeno šestnáct pořadů; několik dalších nabídnou bezpochyby festivaly a po nich ještě začátek další sezony. Název třetího z Mimořádných koncertů Mozartův efekt (25. ledna v 17:00 v Besedním domě) se vztahuje k výsledkům výzkumu o příznivém vlivu vhodné hudby na vývoj lidského plodu v mateřském těle. Nastávajícím maminkám ovšem nemůžeme slíbit, že po poslechu jediného koncertu porodí malého Mozarta, nicméně
12
dostane se jim – a jejich partnerům – poučeného návodu, kdy, jak a jakou hudbu poslouchat, aby se to malé a očekávané tam uvnitř cítilo co nejlíp a začalo se těšit, že jednou získá abonentku na filharmonické koncerty…
Co se udá ve filharmonii Už (nebo teprve) 19. reprezentační ples Filharmonie Brno proběhne v sobotu 1. února v prostorách Besedního domu. Slavnostní zahájení v 19:00 řídí Stanislav Vavřínek, k tanci i poslechu hrají orchestr filharmonie, Jazz Archiv, Salonní orchestr Brno a Cimbal Classic, slovem provází Martin Sláma, člen činohry NDB. Pořádá ZO Unie orchestrálních hudebníků ve spolupráci s vedením filharmonie. Vstupenky ve filharmonickém předprodeji na Besední ulici od 12. prosince 2013. V příští sezoně 2014/2015 se rozběhne Akademie Filharmonie Brno, instituce soustavné péče o orchestrální dorost: studenti středních a vysokých hudebních škol dostanou možnost soustavného a pedagogicky řízeného styku s velkým orchestrálním tělesem včetně vlastního hráčského uplatnění na symfonických nebo komorních koncertech filharmonie. Studium je dvouleté, do každého ročníku může být přijato nejvýš dvacet uchazečů. Podrobnosti na webu.
Vydala Filharmonie Brno, příspěvková organizace Náklad 2 000 výtisků Texty Jiří Beneš Foto Petr Francán, Pavel Debef, Martin Zeman a archív Filharmonie Brno Redakce Jana Baláčová Grafická koncepce Side2 Sazba a produkce Petr Tejkal Design Redakční uzávěrka 28I11I2013
13
Statutární město Brno finančně podporuje Filharmonii Brno, příspěvkovou organizaci
www.filharmonie-brno.cz
