Co se děje ve filharmonii
květen – červen
78
2013
Foto na obálce (zleva): violoncellista Danjulo Ishizaka hrál První violoncellový koncert Dmitrije Šostakoviče, filharmonii řídil šéfdirigent Aleksandar Marković; Anna Vinnickaja, vítězka Soutěže královny Alžběty, zahraje v nadcházející sezoně Rachmaninovův Druhý klavírní koncert; světově proslulý turecký pianista Fazil Say, sólista a skladatel filharmonické sezony 2013|2014; dechová a bicí sekce na jednom z koncertů v Janáčkově divadle
Úvodem
Vážení přátelé, jaro nás letos jaksi přeskočilo – ještě docela nedávno jsme se na Velikonočním festivalu balili v chrámech do nejteplejších součástí svých šatníků a teď je nám najednou horko, máme-li jít – za plného slunečního svitu – v obleku na koncert. Znamená to mimo jiné, že se blíží konec koncertní sezony, dodejme, že té zimní; těžiště hudebního života se už po celém světě začalo zvolna přesouvat do té letní, jíž se s trochou pohrdání říká turistická, ale jež zaměstnává v desítkách festivalů a festiválků v atraktivních místech stále víc prvořadých sólistů a souborů, takže manažerům velkých orchestrů přibývají vrásky starostí o to, kam umístit hráčům dovolenou. Ti naši mají svou letní sezonu hotovou a s ní ovšem i tu zimní – katalog s nabídkou mají předplatitelé už v rukou (nebo jej právě dostávají) a mohou si vybírat. Tentokrát je obsáhlejší než minule – vedle osmi loňských koncertních řad obsahuje dvě nové, barokní a jazzovou, a navíc nabídku všech čtyř festivalů, jejichž pořádání se filharmonie ujala. Toto číslo bulletinu se ovšem snaží informovat hlavně o tom, co v katalogu není.
Rozhovor Jedním z četných hudebních jubilejí letošního roku je padesáté výročí vzniku Českých komorních sólistů: sdružení, které léta neslo čestné označení „komorní soubor Státní filharmonie Brno“
1
a které je dodnes v úctyhodném mezinárodním provozu, se opravdu začalo scházet v roce 1963, byť se svým prvním koncertem vystoupilo až v následujícím lednu. Jeho zakladatel a dlouho potom umělecký vedoucí Miroslav Matyáš, jinak zástupce koncertního mistra ve filharmonii, se v té době vrátil z několikaletého angažmá v Japonsku a rozhodl se získat co nejvíc zkušených komorních hráčů pro svou myšlenku úsporného komorního orchestru, jehož každý člen by byl schopen sólistického výkonu v concertinu barokního concerta grossa – jeho literatura totiž měla být repertoární osou nového souboru. Jako Čeští komorní sólisté tak začali hrát – spolu s několika komorně ostřílenými kolegy – členové Moravského smyčcového tria, Moravského kvarteta a Kvarteta města Brna. Brněnskou hudební veřejnost na sebe upozornili už svým prvním vystoupením: zaujali jednak tehdy neobvyklým způsobem hry vstoje, jednak střídáním rolí u sólistických pultů a jednak (živě komentovaným) elánem vyplývajícím ze zjevné chuti společně muzicírovat – což všechno odpovídalo staleté a stále obnovované tradici barokního concerta. Půl století poté hovoříme s dnešním uměleckým vedoucím Českých komorních sólistů Ivanem Matyášem. Pamatuješ na ten první koncert? Pamatuju, i když jsem na něm jako desetiletý kluk ještě nebyl. Ale doma se o tom hodně mluvilo, protože táta si s tím novým souborem dával hodně práce a zřejmě od něho i hodně očekával. A to se mu splnilo... Těch dvaadvacet let, co v něm hrál, bylo zřejmě vyvrcholením jeho umělecké dráhy. Připomínám, že během ní byl členem začínajícího Janáčkova kvarteta, druhým koncertním mistrem krajského orchestru a poté filharmonie – mezitím nějaký rok také tokijského orchestru NHK – a vedoucím brněnského Collegia musica, z něhož se později stal Komorní orchestr Bohuslava Martinů. Takže s těmito zkušenostmi sólového, komorního i orchestrálního hráče, dirigenta, vedoucího a organizátora na to měl – a dokázal to zužitkovat. Jak se s tím rozloučil? Chtěl se rozloučit něčím opravdu mimořádným – a tím se stal dvouměsíční zájezd do Severní Ameriky. To se mu také povedlo: účastníci toho turné – pokud ještě žijí – na to vzpomínají jako na řetěz nezapomenutelných zážitků. Co na něm bylo tak mimořádného? Kromě té délky především to, jak byl uspořádán: starý pan Thomas Thompson, ředitel newyorské agentury Columbia, nás měl nějak rád – a kromě toho znal a měl rád své Spojené státy a jejich publikum a znal a měl rád hudbu; takže využil obrovského potenciálu své
2
Čeští komorní sólisté po padesáti letech
světové agentury a sestavil pro pár muzikantů, kteří zrovna za železnou oponou prožívali léta tuhé normalizace, poznávací zájezd, na jaký by se ani dnes nezmohla žádná cestovní kancelář – první tři dny v New Yorku (s koncerty na manhattanské radnici a na Carnegieho univerzitě), pak přes velrybářský New Bedford (pro čtenáře Melvillovy Bílé velryby) do Kanady (první jarní den v oblasti Tisíce ostrovů, neděle v Torontu, prohlídka Niagarských vodopádů), koncerty ve městech na pobřeží všech Velkých jezer včetně zamrzlého Hořejšího, Velikonoce mezi krajany z České vsi ve městě Cedar Rapids (oni říkají v Rapicích), návštěva Dvořákova Spilvillu, nekonečné prérie Středozápadu, zlatokopecká města duchů v Blackhills, průsmyky v hřebenech Skalistých hor včetně Červenohorského sedla (Red Mountain Pass, bezmála 1 200 stop), koncert ve vysokohorských Steamboat Springs, dějišti jedné ze zimních olympiád, pobyt v texaském El Pasu s pistolnickou tradicí, vycházka rozkvetlou Mojavskou pouští (pozor na chřestýše), Kalifornie křížem krážem od San Diega přes Los Angeles s Disneylandem v Santa Aně, San Francisco s několikerým přejezdem Zlaté brány až po Eureku v sekvojových lesích, vystoupení v rozvodovém a hazardním Renu, cesta na sever podle tichomořského pobřeží a pak pod kužely Kaskádového pohoří (Helensova hora vybuchla krátce předtím) do Seattlu... Zbyl vám vůbec nějaký čas na hraní? Divil by ses, ale trasa toho zájezdu byla sestavena s přejezdy co nejúspornějšími, takže byl před každým koncertem čas na odpočinek, jídlo a akustickou zkoušku; za ty dva měsíce jsme v pohodě stihli pětačtyřicet vystoupení. Co jste vlastně hráli? Ponejvíce barokní concerta – Bacha, Händla, Vivaldiho, potom nějakého Bendu, z nové muziky Barbera a Zámečníkovu houslovou Elegii. Než jsme odjeli, měli jsme navrhnout tři pořady; učinili jsme tak velmi pečlivě podle nejpřísnějších dramaturgických zásad. Když nám je pak v Americe předložili, měli jsme dojem, že je zase
3
rozstříhali na jednotlivé skladby a ty pak zamíchané vytahovali z klobouku – jeden pořad třeba obsahoval pět adagiových vět! Co na to publikum? Tomu se to líbilo – Američané mají trochu jiný vkus než my, bezprostřednější a méně závislý na historických souvislostech, a Thompson to znal moc dobře, dokonce s rozdíly mezi velkoměsty a „venkovem“. Ale i nám se ta nezvyklá sestava časem začala líbit... A Zámečník? Toho umístil do pořadu tak chytře, že vyšel pokaždé jako jeho vrchol a sólista Eda Křivý měl vždycky největší aplaus večera. Bylo něco, co vám vytýkali? Ano, neuvážili jsme americký kult jedince-sólisty a jako soubor komorních sólistů, kteří se v sólových rolích střídají, jsme neuvedli žádná jména. Vytkli nám to jako chybu, která ztížila propagaci koncertů; před každým vystoupením jsme ta jména museli – dodatečně a s omluvou – uvádět. Ale jinak – jinak považuji tento neopakovatelný zájezd za přelomový v dosavadní historii ČKS; táta jím vyvrcholil svou uměleckou dráhu a já – tehdy ještě zajíc s dvouletou praxí v souboru – nabyl nesmírně cenných zkušeností. Navíc – dvouměsíční soustředěná činnost izolované třináctičlenné skupiny v podmínkách občas dost vypjatých (všechno samozřejmě nebylo tak pohodové, jak jsem ti líčil) ukázala jisté slabiny v její soudržnosti. Takže když jsem se po návratu chopil jeho vedení po tátovi, začínali jsme v některých ohledech znova, byť s mezinárodním jménem, repertoárovou tradicí a pracovním stylem. Od té doby uplynula skoro tři desetiletí. Co z toho žije podnes? Rozhodně ne repertoár, aspoň tedy ne ten barokní s důrazem na střídání hráčů v sólových rolích, jímž ČKS kdysi začínali. Evropské publikum dnes bere barokní skladby výlučně v poučené interpretaci na původní nástroje. To by ovšem znamenalo nejen naučit se jinak hrát, nýbrž hlavně zapomenout na všechno dosavadní školení, zkušenosti, dlouho tříbený estetický názor – a hlavně omezit se na historický repertoár. To si ovšem nemůžeme dovolit, proto teď prezentujeme hodně muziky z dvacátého století, která se zvolna stává klasikou – hledíme tomu napomoci. A ty barokní koncerty si občas s chutí zahrajeme, když nás pozvou třeba do Jižní Ameriky, tam na tu poučenost dosud netrpí. Jak často tam jezdíte? Tak zaprvé: dneska už se nejezdí jako v tom pětaosmdesátém, kdy jsme najeli patnáct tisíc kilometrů autobusem; dneska se létá. A za druhé – v roce 2007 jsme hráli v Peru, Brazílii a Argentině, v roce
4
2010 v Brazílii, Argentině a v Chile, pokaždé tři týdny. Na tom druhém turné jsme vystřídali devatenáct letadel; třeba ze Sao Paula do Vitorie jsme letěli půldruhé hodiny, ale nedalo se přistát, tak jsme se vrátili zase do Paula a odpoledne jsme to vzali do Belo Horizonte a odtud do Vitorie, kde na nás publikum čekalo už přes hodinu; brali to jako Jihoameričané – pohoda. V Córdobě za námi přišla stařičká paní, a když zjistila, že jsme z Brna, ptala se, jestli ještě žije Jirka Trávníček – zanechal tam trvalou vzpomínku. A co na opačné straně zeměkoule? Na dvou zájezdech do Japonska jsme poznali několik skvělých sálů, o jakých se nám v Brně může jenom zdát. Ale nejkrásnější a nejdokonalejší sál, v jakém jsem v životě hrál, mají v Tchaj-peji na Tchaj-wanu – je to v Čankajškově centru a vejdou se tam tři tisíce posluchačů. Kromě toho tam mají pozoruhodný kontrabas – létáme totiž bez basy, jejíž přeprava by byla zbytečně nákladná, a agentura nám pokaždé na místě dojedná půjčení nástroje; no a náš kontrabasista našel – se svými bohatými zkušenostmi – právě v Tchaj-peji nejlepší basu na světě! V Evropě... jsme naposled loni v říjnu hráli pětkrát ve Španělsku, mimo jiné hobojový koncert Ralpha Vaughana Williamse s Vilémem Veverkou. S ním budeme hrát taky v Evropských týdnech v Pasově – v pořadu s Janáčkem, Martinů a Dvořákem. Na festivalu Mitte Europa s námi bude v Adorfu hrát houslista Josef Špaček Mozartův koncert A dur a pak – spolu s hobojistou Adamusem – ještě Bachův Dvojkoncert. Přeju vám úspěch, na jaký jsou ČKS za těch padesát let zvyklí, a těším se na váš jubilejní koncert v Komorním cyklu Spolku přátel hudby 4. února 2014.
Co se událo ve filharmonii Letošní cyklus Symfonického abonmá uzavřel na přelomu února a března koncert poněkud zvláštní: sólista sezony Radek Baborák na něm vystoupil jednak se svým lesním rohem a jednak s nástrojem, který se dosud v Brně neobjevil – alpský roh je třiapůlmetrové monstrum, které se vyvinulo jako signální nástroj alpských horalů a stalo se národním nástrojem a poznávacím znamením Švýcarska. Program se Straussovou Alpskou symfonií řídil sympatický švýcarský dirigent a častý spolupracovník filharmonie Kaspar Zehnder – jednak v Brně a krátce poté (5. března) v Praze jako součást Švýcarského jara organizovaného švýcarským
5
dlouhý alpský roh se na snímek ani nevešel
velvyslanectvím ke dvacátému výročí aktu, jímž uznalo Švýcarsko Českou republiku jako samostatný stát. Zájem České televize o oba koncerty vyvolal nevšední pozornost publika i tisku – Luboš Stehlík v Harmonii psal o bravurním výkonu Filharmonie Brno vedené
Kasparem Zehnderem ... Tento večer potvrdil, že nemáme jen Českou filharmonii! Dvaadvacátý ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby proběhl mezi Květnou a Bílou nedělí tradičními šesti koncerty ve čtyřech brněnských chrámech a dalšími pěti doprovodnými akcemi v dalších dvou; filharmonie se účastnila slavnostního závěru v katedrále pořadem z duchovních skladeb Mendelssohnových. Snad nejhlubší dojem v účastnících celého festivalu zanechalo vystoupení řezenské vokální pětice Singer Pur v chrámu svatého Augustina účinně kombinující renesanční a soudobou žalmovou tvorbu. Pětapadesátého výročí úmrtí Břetislava Bakaly (1897–1958), zakladatele a prvního šéfdirigenta filharmonie, jsme vzpomněli výstavou fotografií ve foyeru Besedního domu (vernisáž 4. dubna) a besedou Klubu přátel Filharmonie Brno a Spolku přátel hudby 16. dubna. Ještě výraznější výročí – sto let od narození a dvacet let od smrti Františka Jílka (1913–1993) nám připomněla jeho pětileté působení ve filharmonii, které patří k vrcholným údobím její dosavadní historie; na fotografické výstavě a na její vernisáži 25. dubna se podílela brněnská ZUŠ nesoucí Jílkovo jméno. Královopolská ZUŠ pojmenovaná po Vítězslavě Kaprálové (1915–1940) uspořádala své patronce také výstavu, která probíhá ve foyeru souběžně s Jílkovou. Z filharmonických koncertů z poslední doby si zaslouží zmínku závěrečné večery Koncertního abonmá s ruským pořadem,
6
zejména výkony orchestru i jeho šéfdirigenta v Šostakovičově Desáté (u předcházejícího Čajkovského Druhého klavírního koncertu si posluchači – i při brilantním výkonu Mariána Lapšanského – uvědomili, proč je toto dílo vedle proslulého prvního prakticky neznámé). Obdivuhodné nasazení orchestru v Šostakovičově obřím osobním vyznání lze ocenit tím spíš, uvědomíme-li si, že jeho členové byli v poslední době ve své zkušebně v Besedním domě vystavováni zvukovým masám partitur Wagnerových a Brucknerovy (viz níže)...
Co se děje ve filharmonii V době přípravy tohoto čísla působí filharmonie se svým šéfem v Mnichově jako hlavní protagonistka wagnerovského víkendu: v pátek 3. května provádí v Herkulově sále s pěvkyní Vesselinou Kasarovou cyklus Písní na slova Mathildy Wesendonckové a Brucknerovu Sedmou symfonii, v sobotu pak v sále Mnichovské filharmonie na Gasteigu s prominentními pěvci a Českým filharmonickým sborem Brno koncertně operu Rienzi, obojí ovšem pod taktovkou svého šéfa Markoviče. Vedle 77 pěvců ze sboru jelo do Mnichova 119 instrumentalistů – v Rienzim vystupuje ještě početný žesťový soubor, hráči na bicí a varhaník. Skutečnosti, že si Mnichované pro pěstění svého wagnerovského kultu vybrali český orchestr, nás nemusí překvapovat – na jejich Gasteigu hrají Brňané odedávna častěji než kdekoli jinde v Německu a navíc je provází pověst, kterou si získali na wagnerovském festivalu v rakouském Welsu opakovaným perfektním provedením Parsifala.
Co se bude dít ve filharmonii Projekt Mozartovy děti zahrnuje letos mezi 22. květnem a 16. červnem celkem deset akcí; orchestr filharmonie se účastní tří. První bude už tradiční zahajovací Májový koncert ve starobrněnské bazilice 22. května ve 20 hodin, jehož se účastní osm sólistů, Dómský komorní sbor a filharmonie řízená Jakubem Kleckrem; druhou Slavnostní koncert s dětskými sólisty v Besedním domě 5. června v 18 hodin: devět mladičkých pěvců a instrumentalistů, laureátů různých soutěží, doprovodí filharmonie řízená šéfdirigentem Markovičem; třetí se jmenuje Movie and
7
Musical Story a odehraje se na náměstí Svobody 15. června ve 20.30 hodin; s filharmonií řízenou Milošem Machkem vystoupí sopranistka Hana Škarková a saxofonista Antonín Mühlhansl. Dirigentem a sólistou závěrečného koncertu letošního Klasického abonmá (16. a 17. května v Besedním domě) bude Stefan Vladar; zkušenější posluchači filharmonie si možná vzpomenou, že se před ní objevil tento sympatický pianista před lety jako vycházející hvězda. Dnes tedy září už v zenitu, a to nejen u klavíru, nýbrž – a to stále častěji – také za dirigentským pultem, nevyhýbaje se ani nejnáročnějším úkolům. Řídit od klavíru Beethovenův Čtvrtý koncert není ještě tak složité, Lutosławského Smuteční hudba a Schumannova Jarní (ta sluší květnovému datu) už chtějí nějaké zkušenosti, a to ještě nic není proti Beethovenově Deváté, kterou bude Vladar dirigovat 7. července při návratu filharmonie z Pasova na festivalu v rakouském Neubergu an der Mürz! z plakátu Mozartových dětí
V sobotu 18. května připojí filharmonie poprvé svůj Besední dům k brněnské Muzejní noci. Pro návštěvníky, jimž nebude stačit zhlédnutí foyeru s instalací výstavního a informačního materiálu, bude připravena hodinová prohlídka paláce s průvodcem (od 18 hodin každou čtvrthodinu): povede slavnostním schodištěm do velké dvorany (výklad o historii Besedního domu a jeho dnešní funkci s minikoncertem), poté přes pracovnu šéfdirigenta do ředitelského salonku (výklad o filharmonii a další minikoncert) a posléze do hlaholny (sborové zkušebny, kde si návštěvníci vyslechnou třetí minikoncert a dočkají se odpovědí na své dotazy); při odchodu pak uvidí ještě jednou sál z galerie a projdou přísálím (s bustou Břetislava Bakaly) zpět do foyeru. Hudební vystoupení obstarají v první půli večera-noci žáci a soubory ZUŠ Smetanova 8, ve druhé pak členové filharmonie. Není bez zajímavosti, že ve Vídni právě probíhá výstava ke dvoustému výročí narození architekta Theophila Hansena, tvůrce řady význačných vídeňských a brněnských staveb, také Besedního domu – právě ten má v náborovém letáku největší fotografii. Máme naději, že na podzim se výstava dostane také do něho.
8
Marie Viola Mojzešová hrála Mozartovým dětem
Na poslední koncertní dvojici zimní sezony v letošním filharmonickém katalogu – ve Wannieck Gallery v posledních dvou květnových dnech – zazní pořad z francouzské hudby nazvaný Španělské imprese: za řízení svého šéfa Markoviče přednesou filharmonikové skladby francouzských impresionistů Debussyho a Ravela inspirované Španělskem (Bolero!), sólistickým hostem bude populární Pavel Šporcl se Saint-Saënsovým Třetím houslovým koncertem. Festival nazvaný Expozice nové hudby převzala filharmonie pod svá křídla už vloni; letos se svým datem zařadil jednoznačně do letní sezony, a to z dobrých důvodů: jeho námětem, převládajícím místem konání a vlastně i obsahem jsou Zvučící zahrady – a ty jsou nejkrásnější právě v červnu. V jedenácti brněnských zahradách (katalog nazvaný Programoviny bude mimo jiné obsahovat plánek s návodem, jak se k nim dostat) najde návštěvník překvapující zvukové instalace a spoustu jiných zajímavých věcí. Zahajovací koncert filharmonie řízené polským dirigentem Maciejem Tworkem nicméně proběhne (12. června od 19 hodin) v Besedním domě; na pořadu Penderecki, Xenakis, Scelsi, Kagel, Breier. Ještě předtím se členové filharmonie dvakrát zúčastní ostravského Janáčkova máje: 29. května s pianistou Martinem Kasíkem a mezzosopranistkou Simonou Mrázovou v pořadu s Janáčkem a Stravinským a 9. června v plném obsazení se svým šéfem Markovičem v závěrečném večeru, jehož pozoruhodným hostem
9
bude violistka Tabea Zimmermannová s koncertem Alfreda Schnittkeho. O pořadu Movie and Musical Story 15. června na Svoboáku už byla řeč. Pro úplnost lze jen dodat, že o tento projekt se jaksi dělí Brno – město uprostřed Evropy s Mozartovými dětmi. Citovaná obdivná kritika Švýcarského koncertu nebyla z Prahy jediná: už v lednu si filharmonie odtud přivezla nadšený posudek (...zaslouží si jen samé superlativy...), přestože šlo o večer, jehož ústřední postavou byl proslulý polský barytonista Mariusz Kwiecień, host nejskvělejších domů operního světa. Jeho pořad, řízený bulharským dirigentem Julianem Kovačevem, bude teď filharmonie opakovat 17. června (den po svém vystoupení v Litomyšli) v bratislavské Redutě. Na přelomu června a července se filharmonie stane rezidentním orchestrem Evropských týdnů v Pasově; kromě tří symfonických koncertů (jednoho s Aleksandrem Markovičem a zbylých dvou s Casparem Richtrem) tam její členové provedou ještě několik komorních. Domů se budou vracet přes Neuberg, kde budou hrát s Vladarem už připomenutou Beethovenovu Devítku. V neděli 7. července oslavíme s profesorkou Alenou Štěpánkovou-Veselou její devadesáté narozeniny. Horolezectví a lyžování patří k jejím životním dovednostem stejně jako varhanní hra, kterou proslula po celém hudebním světě. Filharmonie, jejíž je prof. Alena Štěpánková-Veselá čestnou členkou, jí však vděčí zejména za její cílevědomou houževnatost a diplomatické umění, jimiž kdysi ubránila hroutící se Besední dům před zakonzervováním a dlouholetým, ne-li trvalým vyřazením z provozu. Teď nám nezbývá, než jí přát stejný úspěch v jejím vytrvalém úsilí o nový koncertní sál... Životnímu jubileu paní profesorky bude věnován první z pěti koncertů letošního Mezinárodního festivalu Špilberk. Ten proběhne mezi 16. a 23. srpnem a orchestr se ho zúčastní třemi večery – na úvodním zazní na počest jubilantce proslulá Bachova Toccata a fuga d moll ve Stokowského orchestrální úpravě, na druhém repríza letos tak úspěšného večera Symphonic 4TET a na
10
třetím Verdiho Rekviem; dvoustého výročí skladatelova narození nelze snad vzpomenout důstojněji. Bezprostředně po špilberském provedení ostatně odjede filharmonie se všemi účinkujícími a s dirigentem Svárovským provést Rekviem na festival Rheingau – a počátkem září, už v nové sezoně, jím slavnostně uzavře letošní Hudební slavnosti Emy Destinnové v Českých Budějovicích. Závěr špilberského festivalu tvoří dva večery Městského divadla Brno s Webberovým dnes už klasickým muzikálem Jesus Christ Superstar. Ještě k narozeninám: 21. července se dožije osmdesátky Emil Drápela, který byl dvacet let (1957–1977) prvním trumpetistou filharmonie, než se stal ředitelem brněnské konzervatoře. Pokud by jeho jméno někomu připomínalo našeho prvního klarinetistu, je to tím, že jde o jeho otce. Dalším jubilantem se 8. srpna stane sedmdesátiletý Karel Procházka, dosud plně činný jako první violista filharmonie (viola si v symfonických skladbách sólově moc nezahraje, ale když už, tak to stojí za to) a umělecký ředitel orchestru Czech Virtuosi. Skutečným závěrem sezony bude pro filharmoniky účast na festivalu ve švýcarském Murtenu 29. a 30. srpna s koncerty dirigovanými jeho ředitelem Kasparem Zehnderem. Vzhledem k tomu, že tam už jsou vlastně taky jako doma, splyne jim tato akce se začátkem nové sezony docela přirozeně. Nová sezona 2013|2014, už osmapadesátá, je zachycena v katalogu, jejž mají naši abonenti už v rukou – jinak je dostupný ve filharmonickém předprodeji. Obsahuje samozřejmě všechny informace o prodeji abonmá i jednotlivých vstupenek; připomínáme jen, že ten bude zahájen v pondělí 20. května v 9 hodin a dosavadním předplatitelům budou jejich místa rezervována do 28. června. Její katalog se od dosavadního liší jednak tím, že pejsek Lumír na obálce nemá fiží, nýbrž střízlivou vázanku, a jednak počtem nabízených koncertů: v jeho kalendáři je jich proti letošním osmapadesáti čtyřiaosmdesát – a s patnácti večery Moravského podzimu (jako bienále se koná v letech s lichým letopočtem) dokonce devětadevadesát. Tohoto krásného čísla bylo dosaženo
11
jednak rozšířením některých z dosavadních cyklů (Klasického abonmá ze čtyř na pět koncertů, Špilberku ze tří na pět) a zavedením tří nových řad: čtyřdílné Mimořádných koncertů (z nich Mozartův efekt je pro nastávající rodiče!), šestidílné Jazz & World Music (se světovými hvězdami v Besedním domě) a šestidílného cyklu Bacha na Mozarta, jehož stálým protagonistou je soubor Czech Ensemble Baroque. Jméno tureckého pianisty Fazila Saye, sólisty a skladatele naší nové sezony, zrovna prošlo a dosud prochází světovým tiskem v souvislosti s jeho neuctivým výrokem o alláhistech; v tomto okamžiku se zdá, že soudním Gábor Boldoczki procedurám ještě není konec, ale pokud to nedopadne tragicky, lze očekávat, že se funkce rezidenta sezony ve filharmonii ujme osobnost tak i onak světově proslulá. Say se u nás představil vystoupením velmi sympatickým; v nové sezoně chce jednak hrát (Mozartův koncert s orchestrem a jeden sólový recitál) a jednak uvádět své vlastní skladby – Istanbulskou symfonii s tureckými sólisty na folklorní nástroje a Trubkový koncert se sólistou Gáborem Boldoczkým, pro něhož byl napsán; oživí tak do jisté míry myšlenku rezidentního skladatele, kterou tu před lety realizoval anglický skladatel Richard Blackford. Ke slavnostnímu zahájení nové sezony dojde 5. září v Besedním domě. Hned poté se orchestr odebere do Českých Budějovic k provedení Verdiho Rekviem, jak už bylo zmíněno. Účast na budějovických Slavnostech Emy Destinnové jako na prvním uměleckém počinu v nové sezoně má ve filharmonii tradici, jejíž počátek spadá do roku 1991 – tehdy tam hrála s Václavem Neumannem. Sedmačtyřicátý ročník Moravského podzimu letos proběhne svými patnácti koncerty později než ty předchozí, mezi 27. říjnem a 8. listopadem, navíc poprvé po dvouleté pauze a poprvé bez udaného námětu. Už jen výčet účinkujících působí impozantně – a v něm nejvíc London Symphony Orchestra se svým šéfem Valerijem Gergijevem a mezzosopranistkou Karen Cargillovou na závěrečném koncertě se skladbami jubilujícího Hectora Berlioze. Ze symfonických těles ještě také orchestr katovického rozhlasu,
12
považovaný už dlouho za polskou jedničku, z komorních legendární Kremerata Baltica nebo Trondheimští sólisté, z pianistů Boris Berezovskij, Gergely Bogányi nebo Alexej Ljubimov, trumpetista Gábor Boldoczki, polský Apollon Musagète Valerij Gergijev Quartet. České umělce a soubory neuvádíme – v tomto sousedství budou mít krásnou příležitost prokázat své vlastní kvality. Brno město hudby Brno je město Leoše Janáčka. Ví o tom celý svět, ale víme o tom i my? Víme vůbec, co všechno se tu v hudbě děje, kam zajít na koncert? Co dokázali naši hudebníci v zahraničí a co si o hudebním dění ve městě myslí kritici? Server Brno – město hudby na tyto otázky nabízí odpověď. Na adrese www.mestohudby.cz najdete kalendárium. Ať už máte rádi vážnou hudbu, jazz, rock nebo hip hop, svůj koncert si zde vyberete. Na mimořádné události vás předem upozorní rubrika Zpravodajství. Na www.mestohudby.cz najdete rozhovor s ředitelkou Filharmonie Brno i zpěvákem skupiny Čankišou. Pamětnický seriál Jiřího Beneše Město hudby v historii a historkách střídá Brněnská hudební historie Vladimíra Maňase věnovaná hudebním dějinám města. Jsou zde aktuální videa i pestré fotogalerie Jiřího Slámy. O hudbě zde můžete číst i diskutovat. Pro nás je Brno město hudby. Píšeme, abyste o tom věděli i vy.
Boris Klepal, šéfredaktor portálu www.mestohudby.cz
Vydala Filharmonie Brno, příspěvková organizace Náklad 2 000 výtisků Texty a rozhovor Jiří Beneš Foto Martin Zeman a archív Filharmonie Brno Redakce Jana Baláčová Grafická koncepce Side2 Sazba a produkce Petr Tejkal Design Redakční uzávěrka 30I4I2013
13
Statutární město Brno finančně podporuje Filharmonii Brno, příspěvkovou organizaci
www.filharmonie-brno.cz
