Co se děje ve filharmonii
duben – červen
80
2014
Foto na obálce (shora a zleva): Fazil S(teinw)ay; Benjamin Jusupov – umělec (skladatel, dirigent a klavírista) 59. koncertní sezony 2014|2015 Filharmonie Brno; šéfdirigent Aleksandar Marković ještě ve Wannieck Gallery; sólisté Eva Hornyáková, Terézia Kružliaková, Tomáš Juhás a Jozef Benci a dirigent Libor Pešek zahajovali Dvořákovou Stabat mater Velikonoční festival duchovní hudby 2014
Úvodem
Orchestr Filharmonie Brno 2014
Vážení přátelé, vyšší pořadová čísla koncertů jednotlivých filharmonických cyklů naznačují, že konec letošní koncertní sezony, totiž té zimní, je na dohled. Pro nás filharmoniky to znamená předběžné hodnocení jejích výsledků a propagaci té další, která už je kompletně připravena, pro naše posluchače pak výběr z nabídky, jejíž šíři chceme naznačit už v tomto čísle a s níž budou podrobně seznámeni katalogem, jenž vyjde co nevidět. Jeho obsah svědčí o tom, že Filharmonie Brno už zdaleka není jen orchestrem, jenž si hledí jen své úrovně a svého vlastního provozu, nýbrž – s patnácti řadami svých dvanácti brněnských koncertních cyklů, čtyřmi festivaly a nově zřízenou Akademií FB – mnohostrannou kulturní a pořadatelskou institucí, skutečným ohniskem hudebního života ve velkoměstě uprostřed Evropy.
Rozhovor Uplývající sezonu vidí každý z nás trochu jinýma očima a názorů na její jednotlivé události bychom mezi jejími činnými účastníky, totiž muzikanty, z nichž každý je uměleckou individualitou, mohli posbírat spoustu a různých. Nejkomplexněji a nejodpovědněji ji však hodnotí ředitelka PhDr. Marie Kučerová; připomeňme si, že je to její první úplná sezona v této funkci – do ní nastoupila loni prvního března. Jak hodnotíte uplynulou sezonu, vlastně svou první ve filharmonii?
Zkusili jsme v ní nějaké novinky, zvlášť velkou radost mám z řady Jazz & World Music – po počátečním váhání na ni začalo chodit čím
1
dál víc lidí, to považuji za dobré znamení, zvlášť když je mezi nimi také spousta návštěvníků ostatních koncertů; to znamená, že tato neobvyklá řada organicky vplynula do naší tradiční abonentní soustavy. Takže v ní budeme určitě pokračovat, pro příští sezonu čekající déčka máme zase nádhernou nabídku. Na druhé straně jsme zjistili, že některé věci fungují méně, třeba dosavadní cyklus Jeunesses musicales; mám dojem, že publikum o něj začalo ztrácet zájem, takže tam přicházíme se změnou. Oblíbené Rodinné abonmá běží krásně, ale stejně i tady je možné inovovat – vyzkoušeli jsme si několik programů, které pro nás režíroval Rudolf Chudoba z televize, a ty šly mnohem víc do zákulisí hudby, do toho, o čem ta hudba vlastně je, co znamenají tóny, hudební nástroje a jejich souzvuk. V tom chceme pokračovat a zase přijdeme s něčím novým. To jste začala těmi menším cykly... V těch velkých se nám moc osvědčil letošní sólista sezony, turecký pianista a skladatel Fazil Say. Věřili jsme, že se stane miláčkem publika, ale netušili jsme, že až takovým: jeho koncerty jak v Janáčkově divadle, tak v Besedním domě byly posluchačskými hity, jaké si snad nepamatují ani nejstarší pamětníci. To víte, že jsme z toho měli obrovskou radost, zvlášť když se nám jeho klavírní recitál šťastnou náhodou protnul s prezentací nového klavíru, takže došlo mimoděk k takovému osudovému souběhu... Jinak orchestr jako takový provádí ve svých velkých vystoupeních v Janáčkově divadle i na festivalech velmi ambiciózní programy. Z pochval, které slyšíme z různých stran, připomenu názor Aleše Březiny, ředitele pražského Institutu Bohuslava Martinů a člověka, kterého si velmi vážím; ten se vyjádřil, že brněnská filharmonie má letos ze všech českých orchestrů sezonu nejlíp vystavenou. To se ovšem týká dramaturgie. Ale co její realizace? Orchestr dělá maximum v podmínkách, v kterých pracuje – a čím dál tím víc si uvědomuji, že ty podmínky jsou velmi omezující. Třeba tento týden měli hráči za sebou dva obrovské projekty největšího symfonického obsazení – a v ohlušující akustice své zkušebny je doslova protrpěli. Obdivuji, že v těchto podmínkách jsou schopni skladbu nastudovat v Besedním domě a přenést ji do úplně jiné akustiky ve velkém sále – ať už je to Janáčkovo divadlo nebo cokoli jiného – kde slyší kolem sebe všechno jinak než během studia. Děkuji jim za jejich trpělivost a zároveň vyjadřuji přání, že se jednou
2
nového sálu dočkáme, že je konečně uslyšíme, jak mají být slyšet, a že si konečně zahrají, jak si oni sami a především jejich posluchači zaslouží. Pod Vaším vedením se filharmonie ujala také brněnských festivalů... Těch byla loni plná porce, to jest všechny čtyři – kromě našeho tradičního Špilberku ještě všechny tři v portfoliu Mezinárodního hudebního festivalu Brno. Zvládli jsme to, bylo to náročné zejména pro náš management – během těch festivalů fungujeme jako profesionální hudební agentura, takže kromě běžných prací týkajících se orchestru a provozu v Besedním domě zařizujeme všechno, co se festivalů týká. Je to velmi náročné, nicméně všechno se zdařilo zvládnout tak, že jsme dobře hodnoceni – profesionály v médiích i našimi návštěvníky, což je pro nás podstatné. A co zájezdy? Ty jsou vedle pravidelných brněnských koncertů a festivalů třetím pilířem naší činnosti. Tentokrát jich bylo hodně. Máme za sebou hlavně Japonsko a jednoznačným měřítkem úspěšnosti tohoto náročného a dlouhého zájezdu je nové pozvání za dva roky. Jedno z našich vystoupení natočila a vysílala japonská televize 2. ledna jako novoroční koncert kompletně s českou hudbou. Jinak jsme klasicky operovali v naší stabilní zóně: v německo-jazyčném teritoriu, to jest v Německu, Rakousku a Švýcarsku, kde jsme absolvovali řadu zajímavých koncertů. Připočteme-li k tomu ještě nahrávky pro různé společnosti, myslím, že máme za sebou úspěšnou sezonu. Jednou z nejvýznačnějších událostí v ní byl zisk nového koncertního křídla.
Celý příběh našeho nového Steinwaye začal loni, kdy jsme si udělali takovou studijní cestu s představiteli města Brna do našeho družebního města paní ředitelka u nového klavíru Lipska. Tam nám připravili hezký program, který obsahoval také velmi zajímavou návštěvu Gewandhausu; protáhli nás všude, měli jsme dlouhé setkání s panem ředitelem a při něm padlo moc zajímavých informací, pro nás velmi inspirativních. Při procházce tím krásným koncertním domem jsme viděli několik Steinwayů a jen tak jsme se zeptali, jak často se klavíry mění. A oni říkali každý pátý rok. To jsme se podivili, zrovna dva týdny před touto návštěvou jsme měli
3
aby každý viděl, co se veze
koncert ve Vaňkovce, Igor Ardašev tam hrál Gershwinovu Rapsodii v modrém a našemu už hodně zasloužilému Steinwayi tam při stěhování z Besedního domu upadla noha. Byli tam představitelé města Brna, tak jsem jim říkala, my ten klavír máme už skoro dvacet let a potřebovali bychom nový. Taková konkrétní ukázka je vždy názornější než dlouhé litanie, takže při pozdějším rozhodování v Brně o finančních rezervách byl vznesen náš požadavek – a prošel. Klobouk dolů před osvícenou kulturní komisí Rady, která si uvědomila, že její filharmonie může těžko fungovat bez kvalitního nástroje, který je jejím výrobním prostředkem. Byli jsme schopni okamžitě nástroj objednat, i když jsme nevěděli, jak to dopadne, protože čekací lhůty mohou být až půlroční. Ale zdařilo se, takže v březnu jsme vyrazili do Hamburku. Přímo v továrně Steinway nás čekalo ve velkém nabídkovém sále osm nástrojů, což bylo dalším překvapením, protože normálně (například České filharmonii) prý nabízejí jen pět. Navíc to měli marketingově krásně zvládnuto, před továrnou vlála vedle vlajky Steinwaye také česká státní vlajka a v přijímací budově došlo k ceremoniálnímu uvítání; na obrazovce pak věděla celá továrna, že se teď vybírá klavír pro Brno. Kolik vás vlastně bylo? Především dva klavírní virtuosové – pan Ivo Kahánek přiletěl z Prahy a paní Anna Vinnickaja se k nám připojila na místě. Tam se dostala úplně jednoduše, protože když v lednu hrála v Brně (v Janáčkově divadle a tudíž nikoli na našeho Steinwaye), tak jsem při hovoru zjistila, že žije v Hamburku a že ten den, kdy vybíráme, má volno – zrovna noc předtím se vrací z amerického turné. Dalším účastníkem naší skupiny byl také výborný pianista, totiž David Mareček, můj někdejší předchůdce v brněnské filharmonii a nynější ředitel České; a ten s sebou vzal ještě filharmonického klavírního technika pana Jana Macharta. Skupinu doplňoval předseda Komise Rady města Brna pro kulturu pan Stanislav Michalík – a já. Jak probíhal ten výběr? Zajímavě: nejprve jsme nechali pracovat paní Vinnickou, ona si těch
4
osm klavírů prohrávala, začala třeba nějakou skladbu, zahrála jednu frázi, rychle přeběhla k druhému nástroji a pokračovala, a takhle obešla všech osm a my jsme kolem ní pořád poskakovali, protože když chcete mít srovnání, musíte to slyšet ze stejné vzdálenosti. už skoro doma Ona během nějaké hodinky, hodinky a půl, zavírala klavíry, které se jí nezdály; takže nakonec zůstaly klavíry číslo 3 a 7. Říkala, že si myslí, že ta trojka je lepší, že je to nástroj úplně hotový, krásně se na něj hraje, tón z něho jde sám, že to je úžasný nástroj. Sedmička že je taky velmi dobrá, ve zvuku trochu ostřejší, ale nikoli bez naděje na další vývoj. Pana Kahánka jsme pak nechali pracovat stejným způsobem a ten – bez této informace – také skákal od klavíru ke klavíru a postupně je zavíral; nakonec zůstala zase trojka a sedmička. Říkal, že obě jsou výborné, ale on že si myslí, že trojka se svým velkým zvukem je pro velký sál, tak před velký orchestr do Janáčkova divadla. Ale pro Besední dům, jak jej zná, mu sedmička připadne daleko lepší, vhodnější pro sólové recitály, komorní muziku a nahrávání. A hlavně, že má – na rozdíl od trojky, která už je hotová – potenciál zvukového vývoje: teprve tak za dva tři roky dosáhne svého vrcholu. Takže vyhrála sedmička, dostala nálepku Selected, pan Machart uvedl nějaké technické požadavky na definitivní úpravu – a bylo to. Od začátku je řeč o Steinwayi; ale na světě je přece spousta jiných renomovaných značek. Když oslovíte nějakého mezinárodně proslulého pianistu s pozváním na koncert, tak Vám z pětadevadesátiprocentní pravděpodobností položí výmluvné označení otázku: Máte Steinwaye model D? Chcete-li svému publiku nabídnout prvotřídního umělce, musíte mít prvotřídní nástroj. Ale co je vlastně na těch Steinwayích tak mimořádného? Když vás provedou tou fabrikou a ukážou vám výrobu, tak ledacos pochopíte. Ta firma je původně německá, její zakladatel Steinweg
5
teď dovnitř
přišel do Ameriky v 19. století, tam z jeho původní značky udělali anglického Steinwaye. Dnes jeho newyorská centrála zásobuje Ameriku, druhá je v Hamburku a ta zásobuje Evropu. Tam vyslovují to jméno tak napůl – říkají tomu Štajnvej. Teď prý budou zřizovat třetí v Číně – pro Asii.
Jak tomu budou říkat tam... To nevím. Ale v mezičase, zatímco naši klavíristé pracovali, jsme byli pozváni obchodním ředitelem na prohlídku celé továrny. On nás provedl celým výrobním procesem od začátku až do konce, prošli jsme několik výrobních hal. Když vidíte, jak všechno vzniká, tak chápete, proč je to tak luxusní a drahé. Začali jsme obrovskou halou, kam se sváží přes hamburský přístav dřevo z celého světa, takže jsou tam hromady fošen všeho druhu. Tam to dva roky schne, musí to vyschnout, pokud si pamatuji, na sedm procent, pak to jde do sušírny – a to jsme pořád ještě ve fázi rovných fošen. Nejvíc mne zaujala ta charakteristicky tvarovaná obvodní deska, lub – tím se taky začíná. To, z čeho je, není homogenní dřevěná fošna, je to sendvič několika vrstev, kde máte různé druhy dřeva, hlavně smrkového, rostlého v Kanadě, a to v letech, kdy je taková vlhkost, aby letokruhy byly co nejpravidelnější a husté, přesně takové, jaké jsou zapotřebí. Každá z těch vrstev sendviče musí být zase z jednoho kusu nenastavovaného dřeva bez suků a jiných nepravidelností. Když to tedy speciálním lepidlem slepí, tak to začnou zvláštní konstrukcí pomalu ohýbat do toho klavírního tvaru, a to za sucha, přičemž za toho tvarování žádná z vrstviček nesmí prasknout. Když praskne, tak se to celé musí vyhodit. Ptala jsem se, jak to dělají v Číně, která má úplně jiné ceny, a oni mi řekli, že Číňané vůbec neřeší, když je tam suk nebo nějaká prasklinka, tak to prostě vyříznou a zalepí něčím jiným. Vraťme se do Hamburku. Když je skříň hotová, montuje se do ní kovový rám, který přijíždí z Ameriky, pak se přidává mechanika, klaviatura, struny – nemohu vypočítat všechny součástky, protože těch je nějakých dvanáct tisíc – celý ten proces je velmi složitý a z osmdesáti procent sestává z vysoce odborné ruční práce. Nakonec tam pracuje písmomalíř, který namaluje značku, dále leštiči, intonátoři různých vrstev a stupňů – to už se týká budoucího zvuku. Velmi zajímavá je zvukotěsná komora, kde se klavír mechanicky rozehrává.
6
Ta koncertní křídla, co tam dělají, jsou všechna stejně velká?
Vyrábějí je ve čtyřech velikostech označených písmeny A B C D; všechny je tam měli vystavené. My jsme ovšem vybírali z řady D, té největší; máme prostě ještě na pódium největší koncertní křídlo, nic lepšího už být nemůže Jak se dostalo do Besedního domu? Klavír, který jsme sem dovezli, byl velice opatrně dopraven na podium v Besedním domě a teprve tam odborně rozbalen. Než se k němu dostal Say, musel si zvyknout na klima a atmosféru v sále, z něhož se nesmí v nejbližších letech hnout, a za ustavičné péče odborníka-ladiče také na svou úlohu koncertního nástroje: opatrně rozehrávat jej přicházeli naši vynikající pianisté Ardašev, Jiraský a mladičký Jakub Sládek.
… a teď ukaž, do umíš!
A když tedy přišel Say...
mohl se do něho opřít s celým svým neuvěřitelným temperamentem. Byl ostatně nadšen – a publikum taky. Myslím, že získalo něco, co si zaslouží – a my s ním.
Co se událo ve filharmonii V prvních čtyřech měsících letošního roku běžela filharmonická sezona naplno: v lednu uspořádala filharmonie
jedenáct koncertů, v únoru deset, v březnu dvanáct a v dubnu
7
přibylo k jejím pravidelným šesti večerům ještě devět festivalových. Z těch velkých lze jako skutečnou událost připomenout dvojí večer Koncertního abonmá 16. a 17. ledna, na němž vystoupili dva sólisté – v Janáčkově Putování dušičky houslista Milan Paa a ve Druhém klavírním koncertu Rachmaninovově proslulá Anna Vinnickaja – a vystoupení maďarského trumpetisty Gábora Boldoczkého ve stejném cyklu (13. a 14. března) ve skladbě, kterou pro něho napsal Fazil Say, sólista a skladatel naší letošní sezony. Na témže večeru se blýskl orchestr sám se sóly svých vlastních hráčů ve Stravinského Petruškovi – a také předtím a potom v obou ryze orchestrálních pořadech Symfonického abonmá: jeden z nich, s Dvořákem a Čajkovským, řídil náš někdejší šéfdirigent Petr Altrichter, druhý, s proslulými symfoniemi, jež zůstaly nedokončeny, ten nynější, Aleksandar Marković. V Klasickém abonmá, většinou vyhrazeném menšímu orchestrálnímu obsazení skladeb z údobí vídeňského klasicismu, došlo ke dvěma neobvyklým událostem. K první z nich ve dvou posledních únorových dnech, kdy pod taktovkou Petera Vrábela zazněly skladby z druhé půle minulého a z prvých let našeho století, a to od skladatelů dosud ne zvlášť frekventovaných (Kilar, Vasks, Kapr, Pärt). Jakési obavy účinkujících z vlažného přijetí rozptýlilo klasické publikum srdečným potleskem, který zvlášť po poslechově velmi náročné Pärtově symfonii šel velmi daleko za konvenční zdvořilost. Druhou událostí byl sólový recitál (!) Fazila Saye: turecký pianista si vytvořil už svým listopadovým vystoupením (prvních večerů Koncertního abonmá se zúčastnil jednak jako sólista Mozartova klavírního koncertu a jednak jako autor velmi atraktivní symfonie Istanbul) takovou pověst, že jeho březnový recitál byl vyprodán dlouho dopředu a filharmonie musela – poprvé ve své historii – umístit několik posluchačských řad na pódium kolem klavíru. Historickou shodou okolností to bylo nové koncertní křídlo, které krátce předtím dorazilo z Hamburku a které tak prodělalo svůj veřejný koncertní křest. Stejně jako Say si ani italský pianista Carlo Grante nenechal ujít příležitost zařadit do pořadu svého recitálu (29. dubna v Komorním cyklu SPH) Janáčkovu Klavírní sonátu, jejíž vznik je spojen s událostí, k níž došlo před Besedním domem v datu z titulu skladby (1. X. 1905): toho dne tam byl při manifestaci za zřízení české univerzity v Brně smrtelně zraněn truhlářský dělník František Pavlík – všimněte si pamětní desky na rohu Besední ulice. V sobotu 1. února se Besední dům stal – už (nebo teprve) po devatenácté dějištěm reprezentačního plesu Filharmonie
8
Dvořákova Stabat mater u minoritů
Brno. Pamětníci si možná ještě vzpomenou na jeho první ročník v roce 1958: mladá, ale už sebevědomá filharmonie (měla za sebou svrchovaně úspěšnou účast na Varšavském podzimu 1956 a na Pražském jaře v následujícím roce) se rozhodla založit plesovou tradici po vzoru Vídeňských filharmoniků, jejichž operní plesy – nebo alespoň záběry z nich – přenášela televize do celého světa. Brňané měli také skvělý vlastní orchestr, záviděníhodné reprezentační prostory, šéfa s monumentální stříbrnou kšticí (ve Vídni to byl tehdy Karajan) a rozhodli se – poprvé a naposled – zatančit sami také vstupní polonézu. Výsledek zůstal (možná) trochu za očekáváním a tradice začala skomírat (ostatně i vídeňské bály se časem staly terčem protestních demonstrací). Dnešní filharmonikové, to jest jejich Unie ve spolupráci s ředitelstvím, ji však už před několika lety obnovili, nikoli snad jako světově komentovanou událost, ale pořád na úctyhodné a vzrůstající úrovni. Jejich letošní úvodní koncert se Stanislavem Vavřínkem předznamenal slavnostní ráz večera, přešel k tanci a předal slovo, vlastně hudbu, dalším souborům – Jazz Archivu, Salonnímu orchestru Brno a Cimbalu Classic; slovem provázel Martin Sláma, člen činohry NDB. Účastníci, kteří vykoupili vstupenky dlouho před termínem, mohli být spokojeni. Příští jubilejní dvacátý ročník plesu zapadne do jubilejního šedesátého roku matičky Filharmonie. Kulturní akademie třetího věku se filharmonie účastnila – stejně jako loni – dvěma lekcemi druhého semestru (7. a 14. dubna); obě proběhly v Besedním domě, první jako seminář o jeho stavebním vývoji a významu pro kulturní život českého Brna (atmosféru koncertů ve velké dvoraně přiblížilo vystoupení mladého Jakuba Sládka u nového klavíru), druhá jako pohled do historie symfonických koncertů v hudebním životě moravské metropole a na vznik a vývoj dnešní Filharmonie Brno. Jejím razítkem také otestoval posluchačům jejich účast a zájem do indexů dramaturg filharmonie Vítězslav Mikeš.
9
V době uzávěrky tohoto čísla dosud probíhá třiadvacátý ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, který je jednou ze tří větví Mezinárodního hudebního festivalu Brno a jejž od loňska organizuje filharmonie. Jeho dramaturg Vladimír Maňas jej letos orientoval na představu východu, počátku a ženy; návrat Dvořákova oratoria Stabat mater, které bývalo erbovní skladbou festivalu, do jeho čela na Květnou neděli vyvolal očekávaný zájem – koncert byl vyprodán dlouho dopředu, stejně jako následující autorský (pozdní) večer Ivy Bittové u sv. Jakuba. V pátek 11. dubna jsme se v krematoriu rozloučili s Vladimírem Velebou, dlouholetým fagotistou filharmonie. Zemřel nečekaně v poslední březnový den, na prahu krásného jara, a odnesl si s sebou své zkušenosti z dlouhých let, kdy byl jako první fagotista filharmonie opora dřevěné harmonie a účastník jejího vzestupu i kritických okamžiků její takříkajíc organickou součástí; tyto zkušenosti teď v Janáčkově akademii předával svým žákům spolu s moudrostí, jíž se sám naučil řešit životní i umělecké problémy. Dalšími dvěma filharmoniky, kteří letos svůj orchestr – byť ne tak tragicky – opustili, jsou paní Ludmila Jakubcová z druhých houslí, a sóloviolista Karel Procházka. Někteří dirigenti mají sklon považovat skupinu druhých houslí za jakési odkladiště podprůměrných hráčů; paní Jakubcová však pamatuje na dobu, kdy zahraniční hosté říkali Máte výborné smyčce, zvláš ty sekundy, takové má málokterý orchestr! Karla Procházku poznávalo brněnské publikum ve violových sólech i se zavřenýma očima; kdo zaujme jeho místo, není ještě rozhodnuto, ale právě Procházkovou pedagogickou zásluhou přibylo v Brně znamenitých violistů vyvracejících desítky anekdot, které se o nich po celém světě v nedávné době vyrojily.
Co se děje ve filharmonii Květen začne ve filharmonii opravdu slavnostně, a to Beethovenovou Devátou symfonií na koncertě k 10. výročí vstupu České
10
republiky do Evropské unie – Óda na radost ze čtvrté věty je její hymnou. Sestava sólového kvarteta (Dřízgová-Jirušová, Wallingerová, Juhás, Novák) a účast Fialova Českého filharmonického sboru Brno zajišťují úroveň vokální složky; řízení koncertu se po odřeknutí původně ohlášeného Zdeňka Mácala ujímá šéfdirigent Marković. Koncert 1. května v Janáčkově divadle začne ve 20 hodin, ale protože jej bude živě přenášet Česká televize, žádáme publikum, aby se laskavě usadilo na svých místech v potřebném časovém předstihu.
Hned následující den proběhne na filharmonické půdě, to jest v Besedním domě, další slavnostní koncert věnovaný památce Františka Lýska u příležitosti stodesátého výročí jeho narození. Koncert, jejž uvede profesor Štědroň a na němž vystoupí Kantiléna se sbormistrem Michalem Jančíkem a Mátlův akademický sbor (s kým asi), je spojen s udělením Ceny Františka Lýska a Ceny Ferdinanda Vacha (Unií českých pěveckých sborů, Českým hudebním a Lýskovým nadačním fondem). Po koncertě dojde k setkání činných i zasloužilých sboristů ve foyeru. V Besedním domě 2. května v 18.00 hodin. Stejně jako loni přihlásila se i letos filharmonie se svým Besedním domem do Muzejní noci. Její první vstup do této hezké instituce se setkal s nečekaným zájmem – prakticky až do půlnoci stála na Husově ulici před Besedňákem dlouhá fronta trpělivě čekajících. Letos budeme postupovat podobně jako loni, čtyřicetičlennými skupinami vyrážejícími z foyeru na prohlídku reprezentačních prostor paláce, doprovázenou výkladem a hudebními čísly. Se zkušenostmi z loňska budeme dbát, aby o čekající bylo lépe postaráno, zvlášť v případě nepříznivého počasí. Brněnská muzejní noc proběhne v sobotu 17. května mezi 18.00 a 24.00 hodinou. Ve středu 21. května začne pátý ročník festivalu Mozartovy děti, pořádaného filharmonií ve spolupráci se ZUŠ Smetanova 8 v souvislosti s festivalem „Brno – město uprostřed Evropy“; vystoupí v něm děti z 20 základních uměleckých škol z celé jižní Moravy. Na náměstí Svobody vystoupí cimbálové muziky, taneční soubory, rockové skupiny, komorní orchestry, big bandy a dechové orchestry. Zahajovací Májový koncert proběhne (21. května od 20.00 hod.) ve starobrněnské bazilice; vystoupí na něm Dómský komorní sbor s orchestrem ZUŠ se zaměřením na církevní hudbu, Smetanova 14, (sbormistryně Dagmar Kolařová) a Mladí brněnští symfonikové pod
11
taktovkou Gabriely Tardonové. V úterý 17. června se v Besedním domě odehraje od 18.00 hodin Koncert dětských sólistů s filharmonií řízenou Pavlem Šnajdrem; vystoupí na něm akordeonistka Petra Antlová, houslisté Petr Polášek, Terezie Kokešová Bude z něho Mozart? a Klára Erdingerová-Staňková, trumpetista Ladislav Pavluš, klarinetisté Jana Krejčí a Jakub Vajda a hráč na bajan Radek Tomek Na Slavnostním závěrečném koncertě budou hrát v neděli 22. června v Janáčkově divadle od 18.00 hodin v řadách filharmoniků řízených šéfdirigentem Markovičem také žáci základních uměleckých škol.
Co se udá ve filharmonii Vzhledem k tomu, že prodej abonentek na příští sezonu začne v pondělí 26. května v 9.00 hodin, dostanou všichni dosavadní abonenti v týdnu po dvanáctém do schránek její katalog, aby se mohli rozhodnout. Dovědí se v něm, k jakým změnám dochází v dosavadní soustavě filharmonických koncertních cyklů: Koncerty ve Wannieck (Richard Adam) Gallery zaniknou, dosavadní cyklus Jeunesses musicales bude nahrazen čtyřdílnou řadou Mladá krev, v níž se budou – v Besedním domě – uplatňovat frekventanti nové Akademie FB. Další nový cyklus BCO budou tvořit čtyři koncerty souboru Brno Contemporary Orchestra řízené Pavlem Šnajdrem a umístěné jednak do Besedního domu a jednak do Domu umění města Brna nebo do vily Tugendhat; svým soudobým repertoárem budou tvořit protějšek dosavadním abonentním večerům CEB souboru Czech Ensemble Baroque. Předplatitelskou řadou Veřejných generálních zkoušek, do níž bylo vybráno šest dopoledních generálních zkoušek orchestru před koncerty v Janáčkově divadle i v Besedním domě (po třech), vychází filharmonie vstříc žádostem zejména seniorů, pro něž bývá pozdní návrat z koncertů do vzdálenějších domovů zvlášť v zimním období dost obtížný.
12
Působení Fazila Saye jako umělce sezony zřejmě vyvrcholilo repertoární i posluchačskou atraktivitu této filharmonické instituce, i když ani jeho předchůdci – Olga Kern, Vadim Gluzman nebo Radek Baborák – nezklamali naše očekávání. Novou sezonu obohatí svou účastí mnohostranný Benjamin Jusupov (1962), tádžický Žid žijící (od roku 1990) v Izraeli a působící už jako hvězda po celém hudebním světě. V koncertech naší příští sezony se jeho jméno objeví třikrát: jako autora Violoncellového koncertu (se sólistou Alexandrem Kňazevem) už v říjnu v prvním pořadu Koncertního abonmá, jako skladatele Violového koncertu (Viola-Tango-Rock-Concerto), jejž bude – jednak na klasickou a jednak na elektrickou violu – hrát výborný Maxim Rysanov ve třetím z koncertů Symfonického abonmá, a ve čtvrtém pořadu Klasického abonmá, který bude dirigovat a na němž bude zároveň hrát svůj vlastní kus pro klavír a smyčce Con moto – a se sólistou Matthiasem Zieglerem uvede svůj Koncert pro flétny a smyčce s názvem Nola. Patnáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk se vrací k představě většího počtu každodenních koncertů, jež kdysi utvářela jeho vznik a charakter prvních ročníků. Tentokrát jde o sedm koncertních večerů (od pondělka 18. do neděle 24. srpna), z nichž čtyři klasické z masa a krve budou obohaceny třemi kinokoncerty, jaké promítá vídeňské Mezinárodní hudební středisko (IMZ) na Radničním náměstí ve Vídni. Brněnskému publiku tak zprostředkují setkání s hvězdnými pianisty Lang Langem a Herbie Hancockem, s Paulem McCartneyem na jeho koncertním turné v roce 1993 nebo s Berlínskými filharmoniky. Na těch živých koncertech vystoupí vedle orchestru pořádající Filharmonie Brno (ta bude hrát dvakrát) ještě Filharmonie Hradec Králové s Cigánskými diablami a nakonec orchestr Janáčkovy opery s Dagmar Peckovou a Štefanem Margitou.
Vydala Filharmonie Brno, příspěvková organizace Náklad 2 000 výtisků Texty a rozhovor Jiří Beneš Foto Petr Francán, Ken Howard, Marie Kučerová, Lenka Němcová, Martin Zeman a archív Filharmonie Brno Redakce Jana Baláčová Grafická koncepce Side2 Sazba a produkce Petr Tejkal Design Redakční uzávěrka 23I4I2014
13
Statutární město Brno finančně podporuje Filharmonii Brno, příspěvkovou organizaci
www.filharmonie-brno.cz
