Co se děje ve filharmonii
březen – duben
77
2013
Foto na obálce (zleva): filharmonie se šéfdirigentem Markovičem v Janáčkově divadle Marie Kučerová, od 1. března 2013 ředitelka Filharmonie Brno
Úvodem
hornista a dirigent Radek Baborák, sólista 57. sezony filharmonie děkuje publiku za potlesk
fotogenický orchestr (viz níže)
Vážení přátelé, prakticky už na sklonku sedmapadesáté filharmonické sezony přichází – po sedmi mužských předchůdcích – do čela filharmonie žena. PhDr. Marie Kučerová, brněnská rodačka (1959), má za sebou čtvrtstoleté zkušenosti z vedení hudební redakce brněnského studia České televize a disponuje obsáhlou praktickou znalostí brněnského hudebního života.
Rozhovor Jak se cítíte jako první dáma v této významné funkci? Na to se mě ptají všichni, ale mě původně vůbec nenapadlo, že by na tom mělo být něco pozoruhodného. Ale proč to všechny tak zajímá, měla snad filharmonie někdy něco proti Marie Kučerová ženám? V Bakalově rozhlasovém orchestru, který se v roce 1956 stal dominantní složkou nové filharmonie, viděli ženy velmi neradi. A představuju si, jak by se Bakala sám asi dnes cítil při pohledu na řady dechových (!) nástrojů obsazené z větší části pohlednými hráčkami...
1
Dalším krokem by mohl být třeba nástup šéfdirigentky... Bude-li hezká ... ale takových je zatím velmi málo. Jsem si vědoma, že orchestr je plný individualit, vyhraněných hráčsky i osobnostně (o hostujících sólistech a dirigentech nemluvě), ale v televizi jsem se s takovými potkávala v jednom kuse a neměla jsem s nimi obtíže. A pokud se týče celkového účinu orchestru na publikum během koncertu, jsou tyto osobnosti prospěšné nejen akusticky, nýbrž i vizuálně – divák si najde vždycky tvář, na kterou se rád dívá. Myslíte si taky, že naše filharmonie je – ve srovnání s jinými – takříkajíc hezký orchestr? Určitě, tam jsou to nejen jednotlivci, ale celé skupiny, které se chovají zajímavě a je radost se na ně dívat. Jako televizní praktik mohu říci, že v záznamech vyniká brněnská filharmonie jako orchestr mimořádně fotogenický. Chci se zeptat na Vaši cestu k muzice. Dítka z takzvaných hudebních rodin ji mívají přímou, my ostatní často mnohem komplikovanější. Tak já patřím k těm druhým: navzdory osvícenému postoji rodičů nehudebníků dopřát svým dětem návštěvu hudebky jsem do puberty o hudebním životě v Brně nic nevěděla. Později na gymnáziu (chodila jsem na Slovanské náměstí) jsem se ale nějak potřebovala vzepřít panujícímu hudebnímu vkusu svých vrstevníků a zjistila jsem, že klasika je krásným způsobem vzdoru. Takový vzdor naopak. Přidala jsem tedy ve studiu klavíru, ale u přijímací zkoušky na konzervatoř jsem – po zásluze – neuspěla. Bylo to hrozné zklamání, ale od odhodlání věnovat se tak či onak hudbě mě to neodradilo. Na muzikologii jsem ovšem po matuře nemohla – neměla svůj přijímací rok, který se opakoval v Brně jednou za pět let; vzala jsem tedy zavděk odbornou historií, ale hudební vědu jsem ze zřetele nepustila – dva roky po absolutoriu historie jsem zakončila i muzikologii. Zaujala Vás některá z pedagogických osobností? Jistě, Miloš Štědroň. Znala jsem ho už předtím, ale na fakultě mě prostě strhnul zájmem o starou muziku – tehdy k nám dolehla první vlna orientace na nové poznání a interpretaci historického hudebního dědictví a já jsem jí podlehla přímo fanaticky. Štědroň se ovšem stejnou měrou zasloužil o Janáčka... Ten mě tehdy moc nezajímal, asi proto, že to byla v Brně skoro povinnost. Ale Janáček mě dostihl brzy nato – hned po škole jsem dva roky dělala průvodkyni Janáčkovým památníkem. Takže všechen tam strávený čas jsem věnovala studiu v inspirujícím prostředí, s janáčkovskými nahrávkami a se spoustou nádherného materiálu na dosah. V rámci svého krátkého vědeckého období jsem
2
poté dokonce pracovala jako externistka na edici Janáčkových skladeb. A jak jste se dostala do televize? Zase můj dobrý duch Miloš Štědroň, který mě upozornil, že Pavel Blatný hledá pro televizi dramaturga... Věděla jste, co to obnáší? Já dělám dramaturga ve filharmonii už dvacátý rok a když mám někomu vysvětlit, co to vlastně je, jsem v rozpacích... Nevěděla jsem absolutně nic, o televizi jsem se před tím vůbec nezajímala, čemuž se vzhledem k tehdejší politické situaci nelze divit. Pan profesor to tehdy Pavlu Blatnému i prozradil – nic o tom neví, ale určitě se to rychle naučí. Jak to dopadlo? Víte, to bylo na jaře 1989, v době posledních záchvěvů socialistického zřízení, v televizi zvlášť zajímavých. Prvním pořadem, pod nějž jsem se jako dramaturgyně měla podepsat, bylo vystoupení nějaké dechovky s lidovými zpěvačkami. Ptala jsem se tedy, jestli mám jako dramaturg dbát, aby čistě intonovali, nebo snad hlídat postavení kamer, či co se ode mne čeká. „O nic se nestarej, jen dohlídni, aby některé zpěvačce nebyl vidět na krku křížek nebo aby nebyla v záběru kostelní věž.“ Složitý úkol. Jenže sametová revoluce s tím pořádně zamíchala, skoro celé osazenstvo redakce odešlo a já tam prakticky zůstala sama. Sama na úplně nový program s vesměs novými režiséry, s novými autory, s prvními pořady duchovní hudby, s prvními pořady v chrámech, s koncerty nedávno ještě zakázaných skladatelů... Stala jsem se rychle šéfovou něčeho, co se postupně přejmenovávalo, ale pořád to byla hudba, občas rozšířená o náboženské pořady, divadlo nebo dokument. Jdu do filharmonie s poměrně širokým záběrem zkušeností, ale myslím, že to bude velmi užitečné. Myslíte styky s rozhodujícími osobnostmi nebo obecné zkušenosti s prezentací hudby? Obojí, samozřejmě. Dostala jsem se do mezinárodních hudebních struktur, nejen televizních, což by mohlo filharmonii usnadnit častější nebo nový přístup na velká mezinárodní pódia. Některé velké osobnosti už bohužel patří minulosti, například Rudolf Firkušný, Geraldine Muchová nebo Charles Mackerras, ale jejich stopa dosud nevychladla: když Sir Charles zemřel, aniž stačil realizovat dohodnuté natáčení Janáčkovy Glagolské, kontaktovali jsme Johna Eliota Gardinera a Simona Rattla – a já jsem nestačila žasnout, co všechno se oba od Mackerrase dověděli o Janáčkovi a čím z toho jsou skrznaskrz prostoupeni. Například Sir John zná všechna díla, ví o překvapujících detailech – a zvlášť mě zaujal jeho základní
3
postřeh, že Janáčkova hudba není v první řadě o krásném tónu, že smysl jejího poselství je v něčem jiném. Filharmonie sama se ovšem považuje dosud za hlavní nositelku janáčkovské interpretační tradice, jejímž prvním tvůrcem byl Břetislav Bakala. V tom má ovšem pravdu a tu bych ráda prosadila i tam, kam dosud nepronikla. To jest při vědomí, že interpretace, zejména Janáčkovy hudby, je věc velice živá, zvlášť dokáže-li přijmout a strávit nové impulzy, dnes už také ze zahraničí. Janáčkovské interpretace se týká také moje vize přítomnosti filharmonie v nejvýznamnějších sálech hudebního světa – stačí jmenovat Barbican, vídeňský Konzerthaus, Proms... nemusím pokračovat. A co takhle Polsko? Vzal jste mi to z úst: Polsko je moje láska – velká země s velkou historií, přátelskými lidmi, hudební kulturou, z naší strany zanedbávaná. Vidím tam slibné možnosti, třeba festival Varšavská jeseň, ale nechci něco slibovat předčasně... Nicméně na první cestu chci do Londýna; vím, že v dávných dobách tam filharmonie jezdila pravidelně a dnes je Británie pro hudební byznys klíčová. Taky ovšem dramaturgicky – proč se tady tak málo hraje (nebo vůbec nehraje) Elgar, Vaughan-Williams, Britten nebo třeba Steve Reich? Teď už jsme se dostali k Vašim ředitelským záměrům. Než dojdeme k podrobnostem; jak vidíte filharmonii, její postavení, možnosti? Zatím ještě pořád zvenku. Orchestr sleduji průběžně jako posluchačka a připadá mi v pořádku, to jest schopný jakéhokoli uměleckého úkolu, a to nejen ve svém prvním obsazení, což je velmi důležité. Jde o to, abychom byli manažersky schopni uplatnit jeho kvality odpovídajícím způsobem. Úkoly vidím hlavně v dramaturgii a v diferencované práci s publikem. Začněme tou dramaturgií. Chci, aby se víc profilovala. Neměli bychom se snažit zvládat symfonický repertoár v celé jeho šíři, nýbrž zaměřit se na některé jeho oblasti, v nichž můžeme být mimořádně dobří a tudíž výjimečně proslulí. Mám na mysli především samozřejmě Janáčka, pak novodobou a soudobou tvorbu brněnských, českých a zahraničních skladatelů (některá její velká jména brněnské publikum vůbec nezná) – a v kontrastu k tomu oblast vídeňského klasicismu. Ta byla ve filharmonii od počátku Popelkou a teprve s návratem do rekonstruovaného Besedního domu se soustavněji dostávala do repertoáru Komorně
v Janáčkově divadle bych se nebála ještě častěji než dosud zařazovat monumentální symfonické nebo symfonicko-vokální koncepce s účastí opravdu celého orchestru. Hraje-li s plným nasazením, jak tomu bylo třeba nedávno při Asraelovi s Jakubem Hrůšou nebo předtím s Mahlerovou Sedmou s Aleksandrem Markovičem, pak akustické slabiny divadelního sálu ustupují do pozadí. A teď o tom publiku. Víte, jako celoživotní Brňačka jsem za všechna uplynulá léta nabyla dojmu, že brněnská kulturní veřejnost vnímá filharmonii jako sice úctyhodnou, ale – i s jejím abonentním publikem – víceméně uzavřenou instituci, do jejíhož terénu se vstupuje velmi nesnadno, zvlášť člověku, který třeba na koncertě nikdy nebyl. Tento obecný pocit bych se chtěla pokusit zlomit zejména tím, že se filharmonie více otevře, a to všemi možnými způsoby. Mezi ně patří ovšem ty uvedené a další dramaturgické nápady – teď se k nim vlastně vracíme. Týkají se také soustavy abonentních cyklů? Na té se v tomto okamžiku nedá už moc změnit – příští sezona je prakticky připravena. Ale jsem přesvědčena, že právě tím zajímavým repertoárem a cíleným marketingem dokážeme oslovit mladé publikum – v Brně je několik desítek tisíc studentů a ty dvě stovky, které nám chybějí do úplné vyprodanosti, mezi nimi přece nějak musíme umět najít. Přestože nás teď čas mimořádně tlačí, pokouším se zavést už v příští sezoně jednu novinku do Besedního domu – koncertní řadu jazzu a world music. To mají hrát filharmonikové? Ale ne, tyto koncerty budou obsazeny zejména zahraničními hvězdami, které jsou nicméně dosažitelnější než hvězdy klasické a při jejich lákání do Brna můžeme využít blízkosti Vídně. Zatímco u nás je fanoušek těchto žánrů odkázán na kluby a festivaly, hned vedle ve Vídni hrají abonentům několikrát do měsíce ve Velkém sále Konzerthausu pro téměř 2000 lidí. S takovou koncertní řadou bychom byli první v republice a získali bychom další publikum. A co s barokní a starší muzikou? Lidé jsou ji dnes stále méně ochotni poslouchat jinak než v historicky poučené interpretaci na staré nástroje nebo jejich repliky. To máte pravdu, tato oblast se interpretačně v poslední době neuvěřitelně vyvinula a stále vyvíjí. Filharmonii však míjí, pro nás to začíná klasicismem na moderní nástroje. Chtěla bych ale úžeji spolupracovat se souborem Czech Ensemble Baroque Romana Válka zařazením jeho abonentního cyklu do kalendáře filharmonie.
orchestrálního cyklu. To máte pravdu, Besední dům je pro ni ideální. Naopak
Každá spolupráce a koordinace aktivit je prospěšná a navíc to bude další krok k využití Besedního domu.
4
5
Zmiňujete se o využití Besedního domu... ... to je právě součástí toho otevírání filharmonie – a já tomu říkám BD Open. Měli bychom brněnské veřejnosti i návštěvníkům Brna vštípit představu, že tento krásný palác není nepřístupný, ale plný zajímavých věcí, které stojí za zhlédnutí i za poslech. Rozšířit frekvenci výstav ve foyeru, zapojit se do akcí, jakou je třeba Muzejní noc, častěji než dosud organizovat Den otevřených dveří. Obecně zlepšovat pocit komfortu publika na koncertech. Zkusit třeba přenášet průběh zkoušek ze sálu na restaurační zahrádku mezi Besedním domem a Pražákovým palácem. Ještě jinou oblastí je poskytnout zážitek z živého umění lidem, kteří se v životě na koncert dostat nemohli a nemohou z nejrůznějších příčin – lidem z nemocnic, dětských ústavů, domovů důchodců... Filharmonii vnímám jako přední uměleckou instituci, ale zároveň jako veřejnou službu našim spoluobčanům. A pokud se týče technické stránky tohoto otevírání... ... je třeba soustředit se na péči o medialitu. Situace není snadná – vedle odborných periodik se o filharmonii v celostátním tisku dnes nezmiňuje vůbec nikdo, rozhlasové a televizní médium také bojuje s omezeními. Jednou z mých priorit je, aby se o nás průběžně vědělo v Brně i v Praze, ale i na Moravě vůbec, na Slovensku a v Rakousku. To jsou potenciální zdroje publika, pro něž můžeme představovat snadno dostupný kulturní cíl na úrovni, jakou jim doma nemohou nabídnout. Srdečný dík za rozhovor.
Co se událo ve filharmonii Koncerty na počátku roku se už staly filharmonickými rituály: Novoroční doma a Tříkrálový (4. ledna) v Českých Budějovicích. Novoroční měl tentokrát i ten nejtradičnější pořad, Slovanské tance; někdejší šéfdirigent filharmonie Petr Altrichter však dokázal zdůraznit jejich lyrický náboj tak účinně, že zněly místy docela nově – a k tomu, čemu se říká standing ovation, se nakonec v publiku připojili i ti, co jinak ze zásady zůstávají sedět. První řada Slovanských tanců zazněla také pod taktovkou Leoše Svárovského na Tříkrálovém v budějovickém divadelním sále Metropol. Pořad druhého koncertu Symfonického abonmá (9. a 10. ledna) budil pozornost už sestavou sólistického tria v Beethovenově Trojkoncertu – s violoncellistou Michalem Kaňkou, jemuž připadá
6
vzácný host Jiří Bělohlávek s Davidem Marečkem po koncertě
v sólovém tříhlasu této skladby jaksi hlavní úloha, hráli pod taktovkou Brňana Jakuba Hrůši další dva Brňané – houslista František Novotný a pianista David Mareček, nedávný ředitel naší a dnes České filharmonie (jak si našel čas ke studiu tak složité skladby, neprozradil a jenom vzdychl). Trojice a dirigent představili skladbu, běžně uváděnou jako příležitostné dílo, na úrovni Beethovenových vrcholných koncertů a připravili tak půdu pro zážitek druhé části večera, Sukova Asraela. Hrůša v ní prokázal jednak umění zvládnout mimořádně monumentální tvar skladby a srozumitelně přivést k platnosti její složité myšlenkové i citové poselství, jednak schopnost zaujmout orchestr a strhnout jej ke špičkovému výkonu. V pondělí 14. ledna doprovodila filharmonie polského barytonistu a sólistu nejskvělejších operních domů světa Mariusze Kwietnia na jeho operním recitálu v pražské Smetanově síni a vysloužila si mimořádně obdivnou kritiku (zaslouží si jen samé superlativy); Mariusz Kwiecień koncert, řízený bulharským dirigentem Julianem Kovačevem, bude reprízován 17. června v bratislavské Redutě. Ve čtvrtek 24. ledna hrála filharmonie v Besedním domě na koncertě pořádaném Pedagogickou fakultou ke čtyřiadevadesátému výročí vzniku její almae matris Masarykovy univerzity. Pořad, který zazněl po úvodním projevu rektora Mikuláše Beka (skutečnost, že se rektorem stal hudební vědec, dokládá prestiž, které se na univerzitě od dob Helfertových muzikologie dopracovala) obsahoval mezi Beethovenovým Egmontem a Mozartovou symfonií g moll
7
„velkou“ premiéru klavírního koncertu fakultního pedagoga Michala Košuta (připomeňme, že jde o jednoho z laureátů skladatelské soutěže, kterou filharmonie vypsala v roce 2003). Provedením výborně znějící skladby plné charakteristických košutovských nápadů se – pod taktovkou Petra Vronského – blýskl Petr Hala, docent katedry hudební výchovy. 18. reprezentační ples Filharmonie Brno v Besedním domě pořádala v sobotu 26. ledna jako obvykle ZO Unie orchestrálních hudebníků ve spolupráci s vedením filharmonie. Při slavnostním zahájení provedl orchestr pod taktovkou Caspara Richtra krátký pořad, který už po předehře k operetě Pařížský život nabídl účastníkům plesu příležitost k tanci – ponejvíce elegantními skladbami císařské Vídně, dokud nebyl vystřídán souborem Jazz Archiv a Salonním orchestrem Brno. Ve foyeru působil jako vždy Štruncův Cimbal Classic.
sólisté Kytice Bohuslava Martinů: Fajtová, Hilscherová, Kořínek a Horák
Třetím koncertem Symfonického abonmá (7. a 8. února) se filharmonie v tomto roce účastnila cyklu Evropské vysílací unie (EBU) věnovaného folklorním inspiracím v symfonické hudbě. Jako moravský orchestr měla co nabídnout – Janáčkovy Lašské tance hraje a natáčí od počátku své existence a Kytice Bohuslava Martinů patří k jejím srdečním záležitostem. Úvodní Ištvanovy Hry se tomuto světu vymykaly jen zdánlivě: šéfdirigent Marković si s jejich lakonickou hudební dikcí, zbavenou všeho zbytečného masa (Ištvan), věděl znamenitě rady a pod jeho taktovkou se Ištvan objevil jako jeden z obou nejvýznačnějších moravských (to jest opravdu moravských) skladatelů druhé půle minulého století. Koncert byl přímo přenášen Českým rozhlasem – stanicí Vltava a v záznamu umístěn na webu. Do šestnácti evropských i zámořských stanic sítě EBU byl vysílán 18. února. Posluchačům, kteří nerozuměli nářečním textům Kytice a marně vzhlíželi k zahálejícímu titulkovacímu zařízení
8
(při koncertě filharmonie na posledním janáčkovském festivalu nezahálelo), můžeme prozradit, že nastupující paní ředitelka se rozhodla letitý tvrdošíjný odpor divadla k jeho využití na filharmonických koncertech s účastí vokální složky konečně zlomit. Ve dnech 7. – 9. února proběhl – pod záštitou filharmonie – v Besedním domě už dvacátý ročník Mezinárodní mozartovské soutěže pro mladé klavíristy do 11 let Amadeus. Připomínajíc vystoupení malého Mozarta v Brně plní toto zápolení už dvě desetiletí své základní poslání – zachytit včas, to jest ještě na základních hudebních školách, pianistické talenty a usnadnit jim vstup do profesionálního hudebního života. Letošní ročník ukázal ještě snad výrazněji než ty minulé, že se o tuto možnost houfně ucházejí malí pianisté z východní Evropy a z Asie – jen mezi vyznamenanými ve čtyřech vyspělejších kategoriích jsou účastníci z Polska (2), z Litvy (2), z Ukrajiny (1) nebo ze Sibiře (2) – Kyjevanka Marija Luiza Plješakova získala Cenu za nejlepší interpretaci Mozartovy skladby a Mimořádnou cenu poroty za nejlepší výkon v I. – III. kategorii (a její učitelka Viktorija Ďubenko zvláštní uznání za přípravu). Cenu pro nejlepšího brněnského účastníka si vyhrála Klára Francová ze ZUŠ Františka Jílka, vítězka IV. kategorie; absolutní vítězkou a nositelkou Ceny pro nejlepšího českého účastníka se stala suverénní Marie Viola Mojzešová, žákyně pražského Petra Toperczera, která tu na sebe výrazně upozornila už v minulosti. V pátek 8. února jsme se v obřadní síni krematoria rozloučili s Rudolfem Šťastným (1933), dlouholetým členem filharmonie. Jeho působení ve skupině prvních houslí (1962–1969), navíc s dvouletou vojenskou přestávkou, si už pamatuje málokdo, výrazněji se však do povědomí brněnského publika zapsal jako primárius Moravského kvarteta (do 1986), tehdy filharmonického profesionálního souboru. Nejdůkladněji však jej poznaly desítky jeho žáků na konzervatoři a na JAMU, působících dnes sólisticky, v několika velkých orchestrech (také ovšem ve filharmonii) a ve význačných komorních souborech. S Moravským kvartetem se zařadil do druhé generace kvartet z druhé půle dvacátého století, jež v hudebním světě podnítila velkou renesanci komorní hry a tvorby – a zasloužil se tak o úctyhodnou řadu novinkových premiér doma i v zahraničí, v řadě míst po celé Evropě také o prvá provedení Janáčkovy hudby vůbec.
9
Co se děje ve filharmonii Pořad posledního koncertu Symfonického abonmá na přelomu února a března se sólistou sezony Radkem Baborákem je na první pohled laděn švýcarsky, přesněji řečeno alpsky. Zazní totiž ještě krátce poté (5. března) v Praze jako součást Švýcarského jara, Kaspar Zehnder multižánrového programu organizovaného švýcarským velvyslanectvím ke dvacátému výročí aktu, jímž uznalo Švýcarsko Českou republiku jako samostatný stát. Pořad řídí švýcarský dirigent Kaspar Zehnder, častý spolupracovník filharmonie a umělecký ředitel festivalu ve švýcarském Murtenu. Po návratu z Prahy bude filharmonie doma natáčet pro zahraničního partnera za řízení Mikela Tomse Stravinského Svěcení jara. Jedna ze základních skladeb evropské hudební moderny (připomeňme si její skandální pařížskou premiéru právě před stoletím) je dnes ve filharmonii už dávno repertoárním číslem; na jejích pultech (a v Brně vůbec) se však objevila teprve v roce 1959 – Stravinskij jako emigrant se směl hrát jen výjimečně. Šéfdirigent Vogel tehdy nastudoval Svěcení pro zájezd do Rumunska; jeho bukurešťské provedení však bylo místním (německým) tiskem odmítnuto jako hudba šicích strojů... Abonentům cyklu Jeunesses musicales dáváme s omluvou na vědomí, že původně páteční koncert (B) jeho třetího čísla neproběhne v pátek 22. března, nýbrž ve středu dvacátého. A že místo původně stanoveného pořadu s vítězi eurovizní soutěže bude mít – stejně jako áčko ve čtvrtek 21. března – pořad čtvrtého (závěrečného) čísla cyklu s vítězi absolventských přehrávek na konzervatoři, doprovázenými orchestrem konzervatoře s dirigentem Stanislavem Kummrem. A do třetice: vítězů je moc, takže ve středu 20. vystoupí – před Schubertovou Pátou symfonií ve druhé části – sopranistka Ivana Pavlů s operními áriemi (Händel, Mozart, Weber, Dvořák, Smetana) a houslista Marek Blaha se Sibeliovým koncertem, ve čtvrtek 21. pak pianistka Klára Marečková s koncertem Saint-Saënsovým a perkusionista Tomáš Kovanda v premiéře své vlastní skladby.
10
Ve stejném týdnu zkouší filharmonie s Leošem Svárovským a s Českým filharmonickým sborem Brno Massenetovo posvátné drama (francouzsky drame sacré) Máří Magdalena na koncert 24. března v Linci. Tato pašijová skladba, kterou Svárovský za svého šéfování uvedl do našich končin jako jakousi novinku (a vůbec poprvé ji natočil na CD), se dnes hraje běžně – na podzim jsme ji v Besedním domě slyšeli se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů, která ji předtím uvedla na svém festivalu Harmonia Moraviae, na repertoáru ji má letos také filharmonie v Hradci Králové – krásná hříšnice je prostě in. Po Košutově klavírním koncertu, po skladbě čtyř autorů nazvané Alphorn Suite (ze Zehnderova „švýcarského“ pořadu) a po Kovandových Retrospekcích se stane čtvrtou novinkou, premiérovanou na filharmonických koncertech od začátku roku flétnový koncert „Grain“ Ivo Medka. Filharmonie jej provede za řízení Rostislava Hališky 29. března v Besedním domě na koncertě pro JAMU se sólistkou Kristinou Vaculovou, dnes už členkou filharmonie. V té už hraje také hornista Mikuláš Koska, další sólista koncertu.
Co se bude dít ve filharmonii Velikonoční festival duchovní hudby, první ze čtyř letošních festivalů pořádaných filharmonií, vstupuje do svého dvaadvacátého ročníku. Pokud se týče počtu koncertů a jejich časového rozvrhu, zůstávají u modelu osvědčeného v posledních letech: ze šesti koncertů v rozmezí dvou svátečních týdnů mezi nedělemi Květnou (24. března) a Bílou (7. dubna) zaznějí tři v pašijovém týdnu (neděle, pondělí, úterý) a tři v alelujatickém (středa, pátek, neděle). Ve čtyřech brněnských chrámech (u minoritů a v Červeném kostele dvakrát) uslyšíme pořady, které mají podle dramaturga Vladimíra Maňase letos připomenout vztah Starého a Nového
zákona, ústřední roli žalmů v židovské i křesanské bohoslužbě, téma kořenů a vykořenění.
11
Jednou z doprovodných akcí je provedení Bachových Pašijí podle Matouše holandským studentským sborem a orchestrem z Utrechtu v kostele sv. Michala ve středu 27. března. Rezervace a předprodej vstupenek na festival probíhá ve filharmonické prodejně na Besední ulici v obvyklou dobu a hodinu před každým koncertem v místě jeho konání.
Břetislav Bakala
František Jílek
Četná hudební výročí, jež probíhají letošním rokem, nám připomenou také dvě největší postavy filharmonických šéfdirigentů, Břetislava Bakalu (1897–1958) a – hned dvakrát – Františka Jílka (1913–1993). Na svého zakladatele vzpomene filharmonie výstavou ve foyeru Besedního domu (vernisáž ve čtvrtek 4. dubna v 17 hodin) a Spolek přátel hudby spolu s Klubem přátel filharmonie besedou v úterý 16. dubna v 18 hodin v ředitelském salonku Besedního domu. Vernisáž výstavy o Františku Jílkovi, s jehož jménem je spojeno zatím snad nejskvělejší údobí v historii filharmonie, proběhne ve foyeru 25. dubna.
Kasarovou cyklus Písní na slova Mathildy Wesendonckové a Brucknerovu Sedmou symfonii, v sobotu pak v sále Mnichovské filharmonie na Gasteigu s prominentními pěvci a Českým filharmonickým sborem Brno koncertně operu Rienzi – a na nedělním matiné poté po wagnerovské první části pořadu ještě Život hrdinův Richarda Strausse, všechno ovšem pod taktovkou svého šéfa Markoviče. Dovedete si představit něco wagnerovštějšího? Bulletin Co se děje ve filharmonii uveřejňujeme na našich webových stránkách jako doposud a nově (na přání abonentů) zasíláme elektronicky. Na oficiálním YouTube kanálu Filharmonie Brno můžete zhlédnout a případně ohodnotit prezentační video, časem však také videozáznamy zájezdů, koncertů a jiných veřejných akcí filharmonie.
Ještě předtím, 22. dubna v 17 hodin, dojde v Besedním domě k vernisáži výstavy výtvarných prací žáků ZUŠ Vítězslavy Kaprálové s názvem Vítězslava, který zřetelně napovídá její obsah. Sedmdesátníku Petru Fialovi, zakladateli a tvůrci Českého filharmonického sboru Brno, s nímž se už léta drží na špici evropského sborového umění, k jeho narozeninám 25. března co nejsrdečněji blahopřejeme. K letošním dvěma wagnerovským výročím (200 let od narození a 130 let od úmrtí) připraví filharmonie hudebnímu Mnichovu (městu, které kdysi poskytlo vyhnanci Wagnerovi velkolepý azyl) pozoruhodný wagnerovský víkend: v pátek 3. května provede v Herkulově sále s pěvkyní Vesselinou
12
Vydala Filharmonie Brno, příspěvková organizace Náklad 2 000 výtisků Texty a rozhovor Jiří Beneš Foto Petr Dyrc, Jana Hallová, Jiří Sláma, Martin Zeman a archív Filharmonie Brno Redakce Jana Baláčová Grafická koncepce Side2 Sazba a produkce Petr Tejkal Design Redakční uzávěrka 20I2I2013
13
Statutární město Brno finančně podporuje Filharmonii Brno, příspěvkovou organizaci
www.filharmonie-brno.cz
