Na čajové stezce
Chuť čaje = chuť zenu Taste of Tea = Taste of Zen
Den na čajových plantážích A Day on the Tea Estates
Čajválové Chai Wallahs
Chvála dobrodruhů Na dobrodružství není až do chvíle, kdy skončí, nic zábavného. (oblíbený citát Zdeňka Thomy) Český národ je po staletí odchováván na pohádkách o hloupém Honzovi, který se nejraději povaluje za pecí, cpe se tvarohovými buchtami a teprve nouze (anebo chytrá máma) ho donutí vydat se do dalekých zemí na vandr. Jedině tak může získat poklady. A někdy dokonce jako bonus i princeznu. Ale tou většinou pohrdne a dá přednost sousedovic Haničce, která umí dobře péct ty buchty. V ideálu českého Honzy shledávám příčiny ojedinělého faktu, že naše země oplývá dobrodruhy a cestovateli, kteří k nám už více než sto let dovážejí poklady z dalekých zemí – ať už z Předního východu a Egypta, z Afriky, ze všech tří Amerik a nakonec i z Oceánie, Austrálie a ze zemí jižní a východní Asie. A to jsem opomněla Eskymo Welzela a jeho milovanou Arktidu. Jak jinak vysvětlit onu skutečnost, že Čechy – sevřené v nitru Evropy bez přístupu k mořím a oceánům a bez stínů koloniální minulosti – mají sbírky orientálního umění srovnatelné s evropskými námořními velmocemi? Sběratelé v jiných evropských zemích se rekrutovali zprvu mezi korzáry a misionáři a od poloviny 19. století mezi koloniálními a námořními důstojníky a vzdělanou elitou ve službách mezinárodní diplomacie, obchodu a vědy. Ne, že by Anglie neměla své velké dobrodruhy – třeba archeologa Sira Arthura Evanse, špiona Lawrence z Arábie nebo lorda Shackletona – ale kde se bere ta touha po dobrodružství u obyčejných kluků ze Smíchova (jako Josef Kořenský) nebo z Malé Strany (jako Joe Hloucha), kteří své cestopisy a své sbírky vybudovali z toho mála, co vlastnili a z velkých snů, než v českých pohádkách, dobrodružné literatuře, v tradici Sokola a později i skautingu? Vzpomeňme na Vojtu Náprstka mezi Indiány Severní Ameriky a jeho slavné muzeum a knihovnu v centru Prahy založené již v roce 1863, na jeho přítele básníka Julia Zeyera lovícího památky i literární motivy v osmánské říši, na zakladatele českého Sokola Miroslava Tyrše horujícího pro orientální kultury v českých novinách a časopisech, na Kořenského plavby kolem světa, jež v cestopisech hltali čeští mladíci už před koncem 19. věku. Sbírky mnohých českých dobrodruhů (ale i umělců, básníků, literátů a obchodníků a nakonec i odborně vzdělaných orientalistů) umožnily v roce 1951 vznik Sbírky orientálního umění v Národní galerii. V ní se pod kunsthistorickým géniem jejího zakladatele Lubora Hájka (1921 – 2000) slily umělecké památky z pozůstalosti mnoha našich sběratelů. Chvála jim. Neboť díky nim jsme získali nesmírné poklady orientálního umění. A to tvoří součást našeho kulturního dědictví, které je třeba chránit stejně jako Karlův most. Letos se dožil v plné síle sedmdesáti let jeden z českých dobrodruhů klasického formátu, Zdeněk Thoma (narozen 1938 v Praze). Nepatří sice mezi lovce uměleckých sbírek Orientu, ale do Asie jezdí celý život na lov fotografií. Podniká výpravy do měst, zahrad i velehor, aby nám přiblížil kultury Japonska, Číny, Indonésie, Indie, Šrí Lanky, Tibetu, Nepálu a dalších svých milovaných končin. Učí nás vidět přírodu i lidi asijských zemí očima dobrodruha v době, kdy cestování je už tak snadné a zdánlivě přístupné kdekomu. Ale Thoma dosud podniká tvrdé a krkolomné túry a nasazuje život, aby zachytil místa a chvíle, které běžný turista neumí najít. A píše knihy ze svých cest a ilustruje je záběry ze svého Pentaxu. Své fotografie vystavuje po všemožných velkých i malých štacích Čech a Moravy i ciziny pro lidi, kteří neměli to štěstí, a ke svým fotografickým cyklům pořádá přednášky. Když se ho návštěvníci výstav ptají, co dělá cestovatele cestovatelem, odpovídá: „Pro cestovatele je podstatný betonový žaludek a železná zadnice. To, zda je máte, zjistíte až v terénu. Takové vlastnosti jako je odvaha, vytrvalost, odolnost, pevné zdraví a pevná vůle jste patrně měli už před tím, než jste vyrazili na cestu.“ Thoma sám, jak píše ve své minimální autobiografii Putování k posvátné hoře Kailás, se narodil na pražském Smíchově do intelektuální rodiny lékaře jako průsvitné, skleníkové dítě, které hltalo rodokapsy a májovky a teprve, když už nad ním kroutil pan doktor hlavou, rozhodl se ze vzdoru proměnit v otužilého trempa a strávil léta na vandrech s kamarády
pod širákem. O jeho osudu však rozhodl jeho první velký stop, kdy v kristových letech a těsně po svatbě s paní Soňou Thomovou (jež je dosud jeho pravá ruka i alter ego) byl schopný cestovat dlouhých pět měsíců autostopem z Prahy až do Ósaky, kde se v roce 1970 konalo Expo. Na té cestě, kterou nazval Expedicí Sakura, se do Asie dokonale zamiloval a od té doby tam už téměř čtyřicet let vyráží každoročně. „Na cestování je nejhorší to cestování“, říká Thoma, inspirován Stopařovým průvodcem po galaxii od Douglase Adamse, se svým typickým šarmem a úsměvem, jež mu otevírá srdce lidí a dovolí fotografovat s maximálním citem pro vystižení atmosféry a kouzla okamžiku v přírodní i portrétní tématice. Citlivost, s kterou Asii vnímá během svých asijských cest, se odráží ve snímcích na jubilejní výstavě v Národní galerii. Pro tuto výstavu zvolil Thoma dva cykly uměleckých fotografií na téma čajových kultur Japonska a Šrí Lanky. Podobně jako od středověku spojovala Evropu a Asii Hedvábná stezka, otevírá Thoma v této výstavě Čajovou stezku. Stezku, která sleduje formy pěstování, sběru a rituály spojené s užíváním této plodiny v různých asijských i evropských kulturách v dlouhé historické perspektivě, Thoma zpracoval s velkou erudicí a energií v obrazové publikaci Příběh čaje, na níž spolupracoval se svou ženou Soňou a synem Michalem. Tuto vynikající knihu o čaji četly a ocenily tisíce milovníků čaje i dobrodružství z českých zemí. Stejně důležitý je fakt, že nejen Thomovy cestopisy a knihy, ale také Thomovy fotografie viděly na různých výstavách tisíce lidí a že skrze ně doširoka otevřel dveře mezi Asií a Evropou. Chvála dobrodruhu Thomovi. (Helena Honcoopová 11. 11. 2008)
In Praise of Adventurers There’s nothing enjoyable about an adventure until it’s over. (one of Zdeněk Thoma’s favourite quotations) For centuries Czechs have been raised on fairytales about Silly Honza, who loves lazing by the oven and stuffing himself with cakes, and only necessity (or his cunning mother) can make him set out for distant lands. That’s the only way he can find treasure. And sometimes a princess too as a bonus, who he usually rejects in favour of Hanička, the girl next door who bakes wonderful cakes. In the Czech ideal of Honza I find a reason for the singular fact that our country abounds with adventurers and travellers who for more than a hundred years have brought us treasures from distant lands: the Middle East and Egypt, Africa, all three Americas and Oceania, Australia and South-East Asia. And I forgot to mention Jan Eskymo Welzel and his beloved Arctic. How else can we explain the fact that the Czech Republic – locked in the heart of Europe with no access to seas or oceans and no trace of a colonial past – has collections of oriental art that can be compared with those of European naval powers? The first collectors in other European countries were corsairs and missionaries, and later, in the mid-19th century, colonial and naval officers and the educated elite working in the services of diplomacy, international trade and science. It’s not that England didn’t have its great adventurers – the archaeologist Sir Arthur Evans, Lawrence of Arabia, Sir Ernest Shackleton – but from where comes the longing for adventure in ordinary boys from Smíchov (like Josef Kořenský) or Malá Strana (like Joe Hloucha), who based their journals and collections on the little they had and their big dreams, if not from Czech fairytales, adventure books, the traditions of the Sokol movement and scouting? We remember Vojta Náprstek among the Indians of North America and the famous Industrial Museum and library he founded in the centre of Prague in 1863; and his
friend, the poet Julius Zeyer, who sought monuments and literary motifs in the Ottoman Empire; and the founder of the Czech Sokol movement, Miroslav Tyrš, who raved about oriental cultures in Czech newspapers and magazines; and Josef Kořenský, who sailed around the world and whose books were lapped up by young Czechs in the late 19th century. For the next fifty years the passion for collecting rarities from outside Europe was continued by a large number of Czech adventurers (including artists, poets, writers and businessmen, as well as the first educated orientalists). In 1951 the assembled art treasures enabled the founding of the National Gallery’s Collection of Oriental Art. The Collection, guided by the genius art historian Lubor Hájek (1921 – 2000), brought together art from the estates of many Czech collectors. Praise be, as thanks to them we acquired a veritable treasury of Oriental art, one that is part of our cultural heritage and should be preserved just as much as Charles Bridge. This year one of the old-school Czech adventurers, Zdeněk Thoma (born in Prague in 1938), celebrated his 70th birthday. He is not a hunter of Oriental art collections, but all his life he has visited Asia to hunt photographs. He undertakes expeditions to cities, gardens, and mountains to show us the culture of Japan, China, Indonesia, India, Sri Lanka, Tibet, Nepal and other countries he loves. He has taught us to see the landscape and peoples of Asian countries through the eyes of an adventurer in an age when travelling is so easy and seemingly open to all. But Thoma still sets out on hard and perilous treks and risks his life to capture places and moments that ordinary tourists don’t know how to find. And he writes books about his journeys and illustrates them with pictures from his Pentax. He exhibits his photographs all around the Czech Republic and abroad for people who have not been so fortunate, and he lectures on them. When visitors to his exhibitions ask what it is that makes a traveller, he replies “What’s essential for a traveller is a concrete stomach and an iron backside. You only find out if you’ve got them once you’re there. It’s clear you already had qualities such as courage, stamina, good health and a strong will before you set out on the journey”. Thoma, as he writes in his concise autobiography A Pilgrimage to Mount Kailash, was born in Smíchov in Prague in the intellectual family of a doctor. A delicate child, he devoured travel books pulp fiction and Westerns, and when his family practitioner despaired of his poor health, he decided to become a rugged outdoor type, and spent years roaming with friends and sleeping beneath the stars. However, his destiny was settled by his first great journey, which he undertook in his early thirties just after marrying his wife Soňa (who has remained his right-hand woman and alter ego ever since), when he spent five long months hitchhiking from Prague to Osaka for the 1970 Expo. On that journey, which he called the Sakura Expedition, he fell in love with Asia and since then has visited it every year, for almost forty years now. “The worst thing about travelling is the travelling”, says Thoma, inspired by Douglas Adams’ The Hitchhiker’s Guide to the Galaxy, with his typical charm and a smile that opens people’s hearts to him and allows him to take photographs with a maximum feel for the atmosphere and magic of a moment, whether he’s photographing a landscape or a portrait. The sensitivity with which he sees Asia on his travels is reflected in the photographs for his jubilee exhibition at the National Gallery. For the exhibition Thoma has chosen two cycles of photographs of the tea cultures of Japan and Sri Lanka. Just as the Silk Road linked Europe with Asia in the Middle Ages, in this exhibition Thoma opens the Tea Road. He eruditely and energetically presented that road, tracing the cultivation, picking and the rituals of the use of the tea plant in various Asian and European cultures over a long historical perspective, in his book The Story of Tea, which he wrote with the assistance of his wife Soňa and his son Michal. Thousands of Czech lovers of tea and adventure have read and admired this remarkable book. Just as importantly, thousands of people have seen Thoma’s photographs at various exhibitions and through them he has thrown open the door between Asia and Europe. Praise be to Zdeněk Thoma. (Helena Honcoopová, 11 November 2008)
Chuť Čaje = Chuť zenu Taste of Tea = Taste of Zen Japonsko / Japan Fotografie / Photos: Zdeněk Thoma Zanechme za sebou svět, jenž se v buddhistických pojmech nazývá hořící dům a orosenou cestou – rodži, zavítejme alespoň na okamžik do krajiny čistoty a zjevení, tak jak nám to umožnili čajoví mistři. Důležitým prvkem je brána, která má navodit poklidnou venkovskou atmosféru, jejímž překročením odkládáme světskou pýchu a ocitáme se ve světě prostoty a skromnosti. Zahrada se obvykle dělí na dvě části oddělené jednoduchým plotem a dřevěnou rustikální brankou. Mají být k sobě v protikladu. Je-li vnější část plná slunečního světla, vnitřní se utápí v chladivém stínu. Páteří zahrady je stezka dlážděná kameny, jež jsou vybírány a rozmístěny s velkou pečlivostí. Zvláštní technikou použitou v čajových zahradách jsou létající kameny – tobiiši. Určují délku a tempo vašich kroků a svým mírným vyvýšením nad povrch stezky chrání nohy před vlhkostí z rosy či deště. K osvětlení stezky slouží jednoduché kamenné lampy – tóró, které na vás zapůsobí svým tajemným specifickým kouzlem. Duši i tělo symbolicky očistíte u nádržky s tekoucí vodou umístěné ve vnitřní zahradě. Vodní nádržky zvané cukubai či čózubači jsou různých tvarů, vždy však velmi promyšleně umístěné. Půvabně omšelé zvnějšku, úzkostlivě čisté zevnitř. Těsně před prostou venkovskou chatrčí vkročíte na poslední výrazně vyvýšený balvan noriiši – kámen, po kterém se stoupá vzhůru. Záměrně nízkým vchodem vejdete do prostého království čajových mistrů, kde, jak řekl čajový mistr Takuan: ...je přítomno cosi, co čajovou místnost zcela prostupuje a navozuje harmonický soulad mezi všemi, kdo do ní vstoupí. Čajový domek – sóan (v překladu chatrč z trávy) má zpravidla navodit atmosféru poustevny ukryté hluboko v horách a zahrada představuje stezku, která nás k ní dovede. Během této cesty účastníci obřadu osvobozují mysl od světských záležitostí, odpočívají a těší se z prostých maličkostí, kterými je hostitel či zahrada překvapí. Zábleskem slunce ve vodní nádržce, několika červenými javorovými listy na sytě zelené skvrně mechů či ladnou křivkou věci tak prozaické, jakou je bambusové koště na zametání zahrady, kterým nám hostitel připomíná, že naší návštěvě věnoval patřičnou péči. Taktní a nenápadná péče o hosta je jedním z klíčových aspektů čajového obřadu. Let us leave behind us the world, which in Buddhist thought is called the house in flames, and in the roji, the dewy ground, let us enter, at least for a moment, a landscape of purity and revelation, as facilitated by the tea masters. An important element is the gate, which is intended to induce a peaceful rural atmosphere; by passing though it we put aside our worldly pride and enter a world of simplicity and modesty. The garden is usually divided into two parts, separated by a simple fence and a rustic wooden gate. They should contrast with one another. If the outer part of the garden is full of sunlight, the inner is sunk in cool shade. The backbone of the garden is a path paved with stones, which are chosen and placed with great care. A special technique used in tea gardens are flying stones – tobiishi. They determine the length and pace of our steps, and by being slightly raised above the path, protect our feet from the dampness of dew or rain. The path is lit by simple stone lamps – toro, with a mysterious and specific charm. You symbolically clean both body and mind in a basin of flowing water, located in the inner garden. Water basins called tsukubai or chozubachi come in various shapes, but their placing is always very carefully thought out. Attractively moss-grown on the outside, meticulously clean on the inside. Right in front of the simple rural hut you tread on the last raised noriishi stone, rising up to the teahouse. You go through the deliberately low entrance into the simple realm of the tea masters, where, as the tea master Takuan said: … there is something that imbues the entire teahouse, and induces harmony between all who enter. The teahouse – soan (in translation, a grass hut) is intended to evoke the atmosphere of a hermitage hidden deep in the mountains, and the garden represents the path that leads us to it. On that journey, participants in the ceremony free their minds from worldly matters, they rest and take pleasure in the simple things the host or garden surprise them with. A flash of sunlight in a water basin, a few red maple leaves on a rich green patch of moss, or the graceful curve of something as prosaic as a bamboo broom for sweeping the garden, with which the host reminds us that he has devoted due care to our visit. Tactful and discreet care for the guest is one of the key aspects of the tea ceremony.
Chuť čaje = chuť zenu
Taste of Tea = Taste of Zen
Chuť čaje = chuť zenu
Taste of Tea = Taste of Zen
Chuť čaje = chuť zenu
Taste of Tea = Taste of Zen
Chuť čaje = chuť zenu
Taste of Tea = Taste of Zen
Chuť čaje = chuť zenu
Taste of Tea = Taste of Zen
Chuť čaje = chuť zenu
Taste of Tea = Taste of Zen
Chuť čaje = chuť zenu
Taste of Tea = Taste of Zen
Chuť čaje = chuť zenu
Taste of Tea = Taste of Zen
Chuť čaje = chuť zenu
Taste of Tea = Taste of Zen
Den na čajových plantážích A Day on the Tea Estates Šrí Lanka / Sri Lanka Fotografie / Photos: Zdeněk Thoma, Michal ThomA Příběh se začíná odvíjet časně ráno. Z malebných vysokohorských plantáží pozvolna odplouvají mlžné opary a strmá úbočí porostlá svěže zelenými keříky ožívají štíhlými a pružnými postavami sběraček křehkých čajových lístků. Jejich hbité prsty naplní koše, pytle či nůše a ony se po křivolaké stezce utopené ve smaragdovém moři vydají k vahám. Nastal čas krátkého oddechu, v němž nesmí chybět šálek silného osvěžujícího čaje. O kousek dál dění na plantáži ze svého motocyklu sleduje asistent manažera. Zatímco vedoucí školky s péčí a zaujetím připravuje nové čajové sazeničky, jeden ze správců plantáže se trochu unaveně opírá o deštník a pozorně sleduje přepravu úrody do továrny, kde čajové lístky projdou útrobami rafinovaných strojů a získají tak svou nezaměnitelnou chuť a vůni. Žhavé poledne promění čajové plantáže v neobyčejně malebné krajiny, v nichž jakoby se na krátkou strhující chvíli zastavil čas. Poklidné okamžiky pojednou přehluší vysoké dětské hlasy a před vašima očima se začínají odvíjet působivé scény ze života typické vesnice sběračů i ze soukromí manažerů obývajících tradiční bungalovy. Schyluje se k večeru. Zapadající slunce svou podmanivou hrou světel a stínů vykouzlí z tisíců čajových keřů efektní abstraktní obrazce a dodá půvabné krajině ještě fantastičtější podobu.
The story begins early in the morning. The mist gradually clears from the picturesque tea estates, high in the mountains, and the steep slopes covered with bright green plants come to life with the slender, supple figures of women plucking the fragile tea leaves. Their nimble fingers fill their baskets and bags, and they head off along the winding path, submerged in an emerald sea, to the scales. There is time for a brief pause and an obligatory cup of strong, refreshing tea. A little way off, the assistant manager on his motorcycle controls what’s happening on the estate. While the head of the nursery carefully prepares the young tea plants, one of the estate overseers leans a little wearily on his umbrella and attentively watches the crop being transported to the factory, where the tea leaves pass through ingenious machinery that gives them their unmistakable taste and fragrance. In the heat of noon the tea estates become unusually picturesque landscapes, where it seems that time has stopped for a brief, thrilling moment. This tranquil scene is suddenly stirred by high-pitched children’s voices and before your eyes there begin to unfold scenes from the tea pluckers’ village and the managers’ traditional bungalows. The day draws to a close. The setting sun and the captivating play of light and shadow conjure an abstract image from the thousands of tea plants, and lend the delightful landscape an even more fantastical appearance…
Den na čajových plantážích
A Day on the Tea Estates
Den na čajových plantážích
A Day on the Tea Estates
Den na čajových plantážích
A Day on the Tea Estates
Den na čajových plantážích
A Day on the Tea Estates
Den na čajových plantážích
A Day on the Tea Estates
Den na čajových plantážích
A Day on the Tea Estates
Den na čajových plantážích
A Day on the Tea Estates
Den na čajových plantážích
A Day on the Tea Estates
Čajválové Chai Wallahs Indie / India Fotografie / Photos: Michal Thoma Čaj v Indii dostanete doslova na každém kroku. Prodavač čaje, ať už nezletilý kluk či stařec, zvaný čajvála, je všudypřítomnou ozdobou indických měst. Obvykle je obklopen v podřepu sedícími zákazníky, kteří zálibně srkají horký nápoj a pokojně civí na běh světa. Neskutečný pouliční mumraj je nemůže vyvést z míry, stejně jako pohřební průvod nesoucí máry s nebožtíkem ke kremaci či dotěrný cizinec s fotoaparátem. Čajvála má k dispozici zařízení, které si za setmění odnese domů, anebo u něho na kusu hadru přespí. Jen několik z nich má svou stálou čajovnu široce otevřenou do ulice. K nejdůležitějším součástem výbavy patří benzinový či plynový vařič, často dosti vysloužilý, hrozící explozí, někdy přenosná válcovitá hliněná pícka se žhavým dřevěným uhlím, které čajvála rozdmychává vějířem nebo stále častěji elektrickým větrákem. Dále je zde konvice s horkou vodou a velký hliníkový rendlík. Nechybí ani nádoba na čistou vodu, pár plechovek s čajem, instantním či čerstvým mlékem a krystalovým cukrem, případně i kardamomem, zázvorem, hřebíčkem a jiným kořením na dochucování nápoje. Dále tu stojí velký kbelík na oplachování skleniček (po ránu je voda určitě čistá, k večeru patrně už nikoli) a štokrle, na kterém čajvála celý den vysedává. Odrazující hygienické podmínky jsou vyváženy neuvěřitelně nízkou cenou. Příprava je rychlá: hodit hrstku čaje do rendlíku, přelít horkou vodou, uvést krátce do varu, odstavit, nalít mléko, lžičkou nasypat cukr a za neustálého kroužení nádobou uvést znovu do varu. Pak už stačí nalít napěněný čaj přes sítko do skleničky - pěkně z výšky, ať se trochu ochladí a zákazník si nespálí jazyk. Čajvála je v jednom kole, a to ještě stačí donášet skleničky s čajem do blízkých krámků, když na něj obchodník houkne ze dveří. I přes rostoucí konkurenci v podobě chlazených nápojů nadnárodních koncernů se nezdá, že by čajválové mizeli. Bez horkého lahodného čaje a ostrůvku klidu, který kolem sebe čajvála vytváří, by prašné a přelidněné ulice indických velkoměst byly k nepřežití.
In India you can get tea on literally every street corner. The tea seller, a young boy or old man called a chai wallah, is an ever-present feature of Indian towns and cities. The chai wallah is usually surrounded by squatting customers who appreciatively sip the hot beverage, contentedly watching the world go by, unperturbed by the hustle and bustle of the street, a funeral procession taking a bier with a dead body for cremation, or an intrusive foreigner with a camera. The chai wallah takes his cooking implements with him when he goes home after dusk, or perhaps he sleeps beside them on a scrap of fabric. Only a few chai wallahs have proper teashops opening onto the street. The most important items include a petrol or gas stove, often rather the worse for wear and in danger of imminent explosion, or sometimes a portable cylindrical clay oven with hot charcoal inside which the chai wallah fans with a folding fan, or increasingly an electric one. There is also a kettle of hot water, a large aluminium saucepan, a canister of fresh water, a few tins of tea, instant or fresh milk, sugar, and perhaps cardamom, ginger, cloves or other spices to add to the tea. There is a large bucket for rinsing the glasses (the water is clean in the morning, rather less so in the evening), and a stool on which the chai wallah sits all day. The lack of hygiene is offset by the incredibly low price. Brewing is quick: throw a handful of tea into the saucepan, add hot water and bring it briefly to the boil, take it off the heat, add milk and a spoonful of sugar and bring back to the boil, stirring constantly. Then pour the frothing tea through a sieve into a glass – from a good height, so the tea can cool a little and the customer won’t burn his tongue. The chai wallah is always busy, but still has time to take glasses of tea to the nearby shops whenever someone calls out their order from a shop door. Despite increasing competition from chilled drinks made by multinational concerns, it doesn’t seem likely that chai wallahs will vanish. Without a glass of hot, delicious tea and the oasis of tranquillity the chai wallah creates around him the dusty and overcrowded streets of Indian cities would be intolerable.
Čajválové
Chai Wallahs
Čajválové
Chai Wallahs
Čajválové
Chai Wallahs
Čajválové
Chai Wallahs
Čajválové
Chai Wallahs
Čajválové
Chai Wallahs
Čajválové
Chai Wallahs
Zdeněk Thoma (1938)
Významný český fotograf, publicista a cestovatel. Napsal čtyři cestopisy čerpající z dlouhých toulek po Asii. Je autorem fotografií v mnoha reprezentativních publikacích zabývajících se orientální kulturou. Patří k nim Umění japonských zahrad (první vydání v roce 1981, poslední přepracované v roce 2004), Čína (1991), Ikebana a bonsai (1992), Nepál – království pod Himálajem (1996), Japonská mozaika (2002), Příběh čaje (2002). Mimo jiné je spoluautorem publikací Svět tibetského buddhismu (1996), Umění čínských zahrad (1998), Pod hradbou Himálaje (2005), Tibet, země pod ochranou bohů (2006) a Podivuhodný svět bonsají (2008). Úspěšně se věnuje i fotografování na domácí půdě, o čemž svědčí obrazové publikace Praha včera a dnes (1999), Česko (2002), Skvosty Prahy (2004). Řada knih, na nichž pracoval, vyšla v angličtině, francouzštině, němčině, a japonštině. Intenzivně se věnuje i výstavní činnosti. Jeho ucelené soubory fotografií (Kouzlo japonských zahrad, Doteky himálajského větru, Zahrady tichého mámení, Chuť čaje = chuť zenu, Děti Asie, Cesty tažných mraků, Borobudur, atd.) byly vystaveny ve více než 70 galeriích a muzeích v České republice, Slovensku, Polsku, Rakousku, Japonsku.
Writer, traveller and photographer who lives and works in Prague. Zdeněk Thoma has written four books based on his travels in Asia. His photographs have been included in many prestigious publications on oriental culture, including The Art of Japanese Gardens (the first edition was published in 1981, the most recent revised edition in 2004), China (1991), Ikebana and Bonsai (1992), Nepal – A Kingdom beneath the Himalayas (1996), A Japanese Mosaic (2002) and The Story of Tea (2002). He is also the co-author of The World of Tibetan Buddhism (1996), The Art of Chinese Gardens (1998), Beneath The Himalayan Range (2005), Tibet, the Land Protected by Gods (2006), The Marvellous Universe of Bonsai (2008). He has also enjoyed success with his photographs of his own country, featured in the books Prague Yesterday and Today (1991), Czechia (2002) and Prague Gems (2004). Many of the books he has worked on have been published in English, French, German and Japanese. His work also includes exhibitions. Collections of his photographs (The Charm of Japanese Gardens, Touches of the Himalayan Wind, Gardens of Tranquil Enticement, The Taste of Tea = The Taste of Zen, Children of Asia, The Voyages of Migrant Clouds, Borobudur, etc.) have been exhibited in over seventy galleries and museums in the Czech Republic, Slovakia, Poland, Austria and Japan. Zdeněk Thoma is a well-known lover of tea. His journeys have provided many photographs of the culture and philosophy associated with tea. Those photographs, and the knowledge acquired over the years, formed the basis for a book on the history of this unique beverage which he wrote with his wife Soňa and son Michal. This large and lavishly illustrated book, The Story of Tea, was published in the Czech Republic in 2002 to great acclaim, and it won a literary award.
Michal Thoma (1979) Fotograf, kulturolog a publicista. Absolvoval FF UK. Již deset let se zabývá publicistickou a fotografickou činností. V centru jeho zájmu je především kulturní antropologie. Řada jeho reportáží z cest po Asii, například po Nepálu, Thajsku, Kambodži, Barmě a Turecku byla uveřejněna v českých geografických časopisech. Je spoluautorem knihy Příběh čaje (2002), Pod hradbou Himálaje (2005) a řady článků věnujících se čaji a dalším tématům. Photographer, culturologist and writer. A graduate of Charles University in Prague, he has written and photographed for the last ten years. He is primarily interested in cultural anthropology. Many of his articles from his travels in Asia – Nepal, Thailand, Cambodia, Burma, Turkey – have been published in Czech journals. He is the co-author of The Story of Tea (2002) and Beneath The Himalayan Range (2005) and a number of articles on tea and many other topics.
with a passion for photography
PenTec spol. s r.o., Veleslavínská 19, 162 00 Praha 6 tel./fax: 220610753 / 35364664, www.pentax.cz
www.fotoskoda.cz
NEJVĚTŠÍ PRODEJNÍ CENTRUM fotografické techniky a fotografických služeb v Praze
Centrum FotoŠkoda, Palác Langhans, Vodičkova 37, Praha 1
Katalog výstavy: Na čajové stezce Autoři fotografií: Zdeněk Thoma, Michal Thoma Autor úvodního textu: Helena Honcoopová Autoři textů: Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi Překlad: Adrian Dean Grafická úprava: Kamila Thomová Exhibition catalogue: On the Tea Trail Photos: Zdeněk Thoma, Michal Thoma Foreword: Helena Honcoopová Texts: Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi Translation: Adrian Dean Graphic designer: Kamila Thomová
Chcete se dozvědět více o čaji? O jeho barvité tisícileté historii a také o originální kultuře a filozofii, která je s ním spojena? Zajímají vás způsoby jeho pití, pěstování či zpracování? Víte, že čajů je tolik druhů, kolik se prohání oblaků na nebi? To vše a ještě mnohem víc se můžete dozvědět ve výpravné obrazové publikaci nakladatelství Argo:
PŘÍBĚH ČAJE od Soni, Zdeňka a Michala Thomových Žádejte u svých knihkupců nebo objednávejte přes internetové knihkupectví www.kosmas.cz či přímo v nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3
