Cesta 2 KØESANSKÝ ČASOPIS PRO DÌTI. cena 12 Kč

Cesta

2

2011

KØESANSKÝ ČASOPIS PRO DÌTI

cena 12 Kč

2

OBSAH Modlitba ..................................................................3 První izraelští králové .............................................4 Podobenství.............................................................6 Kam se schoval? .....................................................7 Ta naše kvìtena - česká? 2.....................................8 Já jsem nejlepší.................................................... 10 Toulky s Kuldou.................................................... 12 O zajíčkovi ............................................................ 14 Soutìž o tøi knihy ................................................ 15 Písnička................................................................. 16

Upozornìní pro pøedplatitele Od ledna 2011 je cena časopisu Cesta zvýšena na 12 Kč. Roční pøedplatné činí tedy 120 Kč. Číslo účtu pro úhradu pøedplatného: 43-3856220207/0100 Vydavatel: Ústřední rada Církve československé husitské Adresa redakce: Wuchterlova 5, 166 26 Praha 6, tel.: 220 398 107 Šéfredaktorka: Mgr. Jana Krajčiříková, e-mail: [email protected] Tisk: Grafotechna Print s. r. o. Distribuce: A.L.L. production s. r. o., Poděbradská 24, 190 00 Praha 9, tel.: 840 306 090, e-mail: [email protected] Objednávky a reklamace vyřizujte, prosím, přímo s distributorem. Ilustrace: J. Wienerová, H. Rokytová a archiv časopisu Cesta Registrováno pod číslem MK ČR E 8426 dne 2. 2. 2000

MODLITBA

Milý Bože, obracím se na tebe, protože mám strach. Maminka s tatínkem mají problémy a často se teď spolu hádají. Nerozumím tomu, ale bojím se. Mám je oba stejnì ráda. Vím, že i ty je mᚠrád, proto tì moc prosím, pomoz jim všechno vyøešit, aby byli zase veselí a já s nimi. Amen.

3

4

PRVNÍ IZRAELŠTÍ KRÁLOVÉ

18. Šalomoun staví chrám Jak již víme, postavit Hospodinu chrám, dùstojný pøíbytek, ve kterém by pøebýval uprostøed svého lidu, chtìl již král David. Protože však musel neustále bojovat s nepøáteli, pøipadl tento úkol až jeho synovi, Šalomounovi. Ten se do nìj neprodlenì pustil. Nejprve vyslal posly k týrskému vladaøi Chíramovi, aby mu vyøídili tuto žádost: „Králi, chci splnit svùj úkol, který mi odkázal mùj otec, tvùj pøítel. Na stavbu bych rád použil krásné a ušlechtilé døevo cedrù a cypøišù, které rostou ve tvém království, Libanonu. Prodej mi, prosím, døevo, které potøebuji. Také tì chci požádat, aby stromy pro nás porazili a zpracovali tví døevorubci, protože u nás nikdo tak dobøe se døevem pracovat neumí. Zaplatím ti tolik, o kolik požádáš.“ Chírama tato øeč potìšila a brzy se domluvili. Šalomoun poslal své muže, aby pomáhali Chíramovým, společnì pokácené kmeny dopravili na bøeh moøe, kde z nich svázali vory a po moøi je odplavili do Palestiny. Šalomoun za døevo platil potravinami – pšenicí a olejem. Zatímco se v Libanonu kácelo døevo, v lomech kameníci pøipravovali kamenné kvádry, které pak již hotové dováželi na staveništì. Díky tomu nebylo na stavbì Hospodinova domu slyšet žádné železné nástroje. Stavìt se začalo ve čtvrtém roce Šalomounovy vlády, 480 let od doby, co Izraelci opustili egyptskou zemi. To bylo v 10. století pøed Kristem. Vlastní chrám, dlouhý 30 metrù, široký 10 metrù a vysoký 15 metrù, se skládal ze tøí částí: pøedsínì, svatynì, kde stál oltáø a odehrávala se bohoslužba, a velesvatynì, kde stály dvì obrovské sochy cherubù, jež svými køídli chránily archu úmluvy. Kolem chrámu byla postavena pøístavba pro knìží s ochozy, propojenými točitými schody. Chrám mìl kamenné základy, ale hlavním stavebním materiálem bylo døevo z cedrù a cypøišù. Vše bylo bohatì zdobeno øezbami s motivy cherubù, palem a kvìtinových vìncù. Král nešetøil ani zlatem, kterým bylo døevo obloženo. Byla to velkolepá a krásná stavba, která byla dokončena po sedmi letech. Pak ještì zbývalo zhotovit krásné chrámové vybavení – sloupy, stojany, nádobí, náøadí, oltáø a další.

5 Když bylo konečnì vše hotovo, byl to samozøejmì veliký svátek. Vždy Hospodin slíbil Šalomounovi, že pokud budou Izraelci vìrnì dodržovat jeho naøízení, bude teď již navždy pøebývat v chrámu mezi nimi. Šalomoun svolal veliké shromáždìní a knìží slavnostnì vnesli do velesvatynì archu úmluvy. Šalomoun se poté modlil k Hospodinu a požehnal všemu lidu. Slavnost posvìcení chrámu trvala dva týdny. Jana Krajčiøíková

TOČITÉ SCHODY Co byste odpovìdìli, kdyby se vás nìkdo zeptal: „Co jsou to točité schody?“ Asi byste øekli: „No – to jsou schody, které se takto točí...“ a pøitom byste to ukazovali ukazováčkem ve vzduchu. Je zajímavé, že každý, koho se zeptáte, začne si pøi odpovìdi pomáhat prstem. Zkuste to. Z. S.

6

PODOBENSTVÍ O høivnách Co je to høivna? Je to historické platidlo, ale bývala to také jednotka hmotnosti, podobnì jako napø. šekel. Jiné označení pro høivnu je také talent a toto slovo vám už bude jistì bližší. Dnes je bìžnì používáme v jeho pøeneseném významu jako určité obdarování, schopnosti – nìkdo má napø. talent ke zpìvu, jiný k malování,

další k vedení ostatních lidí atd. A právì o tom je naše podobenství. V Bibli jej nalezneme na dvou místech: u Matouše (25,14-30) a u Lukáše (19,11-27). Mírnì se od sebe liší – Lukᚠpøíbìh obohatil o sdìlení, že pán odchází do daleké zemì, aby se ucházel o královskou hodnost, občané jej však za krále nechtìli. To lze vykládat jako alegorii – tím pánem je Ježíš Kristus, kterého však Židé nepøijali jako Spasitele. O co tedy v podobenství jde? Pán odchází a svým služebníkùm svìøí určitý obnos penìz, aby s ním po dobu jeho nepøítomnosti hospodaøili, jak nejlépe dokážou. Jeden vydìlá mnohonásobnì více než dostal, druhý o nìco ménì, tøetí se však bojí, aby o peníze nepøišel, a proto je radìji pro svého pána zakope. Když se pán vrátí, první dva odmìní, tøetího však potrestá za jeho lenost. Pøipadá vám to nespravedlivé? Vždy služebník to myslel dobøe, nijak svého pána neokradl – chtìl mu peníze zachovat, radìji neriskoval, že o nì pøi podnikání pøijde. Možná vám pánùv hnìv bude pøipadat pochopitelnìjší, když si místo penìz pøedstavíte jiné høivny – talenty. Pán Bùh svìøuje každému jiné, nìkomu ménì, jinému více – každý z nás však nìjaké má. A naším úkolem není je zakopat a odevzdat zpìt nevyužité. Máme s nimi pracovat ku prospìchu ostatních. Kdo své schopnosti nevyužívá, je lenoch. Nesmíme se bát – Bùh nás zná ze všech nejlíp, proto každému naloží právì tolik, kolik zvládne. Tak se snažme, a nás Pán pøi konečném účtování mùže pochválit! Jana Krajčiøíková

KAM SE SCHOVAL?

7

Když mi bylo asi deset let, hrála si jednou u nás na vesnici skupinka dìtí, ke které jsem se ochotnì pøidal, na schovávanou. U høbitovní zdi pod lipami bylo hlavní stanovištì, kde určený hledač musel s obličejem obráceným ke kmeni lípy a se zavøenýma očima odøíkat básničku, zatímco ostatní se rychle schovali v určeném území. Pak se hledač vydal objevovat ukryté hráče. Jakmile nìkoho uvidìl, zavolal jeho jméno a ohlásil i místo, kde je schován. Podaøilo se mu tak postupnì všechny najít až na jednoho. Prošel nìkolikrát celé území a nic. Ten nenalezitelný hráč se jmenoval, jak si dobøe pamatuji, Nožička. Nevìdìli jsme, co se stalo. Pøece se nemohl vypaøit! Tu se najednou ozval veliký køik a volání o pomoc. Naštìstí jsme hned poznali, odkud vychází. Bylo to ze studny pøed jedním domem, pøikryté døevìným poklopem. Otevøeli jsme jej a Nožička byl opravdu uvnitø. Plaval ve vodì, plakal a køičel. Rychle jsme spustili dolù hák, který u studny ležel, aby si lidé mohli nabrat do okovu vodu, Nožičku jsme šastnì vytáhli nahoru a na travnatém paloučku usušili. A on nám povìdìl, co se stalo. Chtìl se schovat tak, aby ho hledač nenašel. Vlezl tedy do studny, nohama se opøel o výstupek v ní, zavøel nad sebou poklop a obìma rukama se pak držel obruby pod poklopem. Dìlalo mu dobøe, že ho hledač nemohl najít. Jenže pak mu ruce zeslábly a nohy ujíždìly a skončilo to pádem do studny. Ještì že se nám podaøilo ho zachránit! Ani pøi nejvìtším herním zápalu nemá človìk zapomínat na rozum! Zdenìk Svoboda

8

TA NAŠE KVÌTENA - ČESKÁ?

2. Violka Violky, které mùžete znát také jako macešky, najdete ve mìstì mnohem øidčeji než rozrazil, o nìmž jsme si povídali minule. Pokud se chcete na tyto nìžnì pùsobící kytičky podívat v jejich pøirozeném prostøedí, udìláte nejlépe, když si vyjdete do pøírody. Tento početný rod zahrnuje asi 450 druhù, které rostou témìø po celé Zemi (v Evropì zejména ve Støedozemí). Název violka je odvozen od fialové barvy mnoha druhù; nìkteré violky jsou však zcela žluté nebo i bílé. I tentokrát si øekneme nìco o našich bìžných druzích. Violka vonná (Viola odorata) je vytrvalá, 10 až 15 cm vysoká bylina. Mùžete ji najít v parcích, sadech či na okrajích cest, líbí se jí pùdy výživné a s vysokým podílem humusu. Listy i stopky kvìtù vyrùstají rovnou z oddenku, listy jsou okrouhlé, často širší než delší. Kvìty krásnì voní, ve vìtšinì pøípadù jsou fialové, vzácnì bílé. Kvete v bøeznu a dubnu. Pochází pravdìpodobnì z jižní Evropy, ale na našem území se pìstuje už od støedovìku a v současnosti je zcela zdomácnìlá. Obsahuje napø. saponiny, alkaloid violin, kyselinu salicylovou nebo vonné silice. Nejčastìji se sbírá oddenek. Užívání violky zlepšuje vylučování hlenù a odkašlávání, má účinky močopudné, pøíznivì pùsobí pøi revmatismu. Violka rolní (Viola arvensis) u nás roste na celém území hojnì, jen v nejvyšších polohách vzácnì. Jejími oblíbenými stanovišti jsou pole, rumištì a místa podél cest, roste na pùdách vlhkých i vysýchavých, na humusu i podložích písčitých, nìkdy i kamenitých. Je to jednoletá, 5 až 20 cm vysoká bylina. Lodyha je stoupavá, vìtvená, dolní listy jsou okrouhle vejčité až kopinaté, horní listy vejčité. Kvìty nevoní a jsou žluté barvy, nìkdy nafialovìlé; kvete od dubna do záøí. Obsahuje mnoho látek, zejména sliz složený z nìkolika typù cukrù, dále tøísloviny, vitamíny C a E. Sbírá se kvetoucí na, nálev má protirevmatický účinek, podporuje vykašlávání, dobøe účinkuje pøi cévních a kožních chorobách atd. (viz dále) Violka trojbarevná (Viola tricolor) se velmi podobá violce rolní, mívá však vìtší kvìty, které jsou častìji nafialovìlé. Kvete také od dubna do záøí. V naší zemi roste roztroušenì, ve vyšších polohách je jen druhotnì zavlečena; nacházíme ji podél cest, na náspech, polích, v zahradách, sadech,

9 parcích, na travnatých svazích a pasekách. Léčebné využití sdílí rovnìž s violkou rolní, jejíž účinky jsou značnì rozsáhlé, a proto zde mùžeme dokončit výčet její prospìšnosti: zlepšuje vylučování odpadních látek z organismu, podporuje usazování vápníku v kostech, má antialergické účinky, pùsobí proti otokùm a močopudnì, tlumí krvácení do tkání, podporuje prokrvení vlásečnic (včetnì oční sítnice nebo v ledvinách). Violka psí (Viola canina) dorùstá 5 až 20 cm a je to trvalka. Nemá pøízemní listovou rùžici, lodyha je stoupavá, olistìná vejčitì kopinatými, zubatými listy. Kvìty vyrùstají v úžlabí listù a mají sytì modrofialovou barvu. Violka psí rozkvétá v kvìtnu a červnu. Vyhovují jí pastviny, meze, suché louky, vøesovištì, svìtlé lesy (potøebuje slunné stanovištì); obrùstá pùdy hlinitopísčité, spíše kyselejší. V České republice se vyskytuje hojnì na celém území. Tvoøí dva poddruhy – violku psí pravou a violku psí horskou. Petra Štìpánová (Na obrázku jedna z vyšlechtìných a posléze zplanìlých violek)

10

JÁ JSEM NEJLEPŠÍ

Petrovi bylo deset let. Odmalička mìl výborné výsledky ve škole. Vynikal však i ve sportu, hrál dobøe na klavír a učil se úspìšnì anglicky. To vše vedlo postupnì k tomu, že byl na sebe víc a víc pyšný. Tak často kolem sebe slyšel, že je nejlepší, že o tom začal být sám pøesvìdčený. Neustále si to opakoval a øíkal to i všem okolo. Jeho spolužáci jej nejdøív obdivovali, postupnì se ho však začali stranit a z Petra se stal osamìlý hoch. Nikoho už nebavilo poslouchat stále dokola líčení jeho rùzných úspìchù. Petrovi to ani moc nevadilo. „Jsou to hlupáci,“ myslel si, „kteøí mi nesahají ani po kolena. Já jim ještì pøedvedu, co dokážu!“ Maminka Petra v jeho pøesvìdčení podporovala. Myslela si, že její syn je geniální a nemá zapotøebí ztrácet čas s „obyčejnými“ dìtmi. O prázdninách jel Petr poprvé v životì na letní tábor. Dìti byly rozdìleny do oddílù, které mezi sebou soutìžily v rùzných disciplínách. Péa se snažil vždy vyhrát, což ostatní v jeho oddíle oceòovali. Po nìkolika dnech však mezi dìtmi nastaly hádky. Petra rozlítilo, když jednu soutìž prohráli. Podle nìj to bylo proto, že v oddíle jsou slabé dìti, které jim to kazí. Vedoucí se snažil Petrovi vysvìtlit, že musí soutìžit jako tým – pomáhat jeden druhému, vzájemnì se povzbuzovat, a vítìzství že není vždycky to nejdùležitìjší – človìk musí umìt i prohrávat. Petr však nìco takového nechtìl pøipustit – pro nìj jiný výsledek než vítìzství neexistoval. Byl pøesvìdčen, že žádný tým nepotøebuje. Všichni ho jen brzdí. Chce hrát jen sám za sebe a všem ukázat, jak je dobrý. Vedoucí se zamyslel. „Dobøe, Péo, jak chceš,“ øekl nakonec. „Na zítra pøipravím závod, ve kterém pobìží každý sám za sebe.“ Petr byl rád, že dostane pøíležitost ukázat, co v nìm je, a odešel. Ráno pøi snídani vedoucí oznámil, že je pro nì v lese pøipravena bojovka. Potom všechny vyzval, aby se ve svých oddílech ještì pøed závodem sešli, vyslechli poslední pokyny a poradili se, jak nejlépe pøi soutìži postupovat. Dìti se skutečnì shlukly kolem svých vedoucích. Všechny, až na Petra. Ten usoudil, že žádné rady nepotøebuje. Vždy co by se ještì mohl dozvìdìt nového? Pobìží se podle fáborkù, po cestì budou otázky, na které je potøeba odpovìdìt... Netrpìlivì zpovzdálí sledoval skupinky, ve kterých vedoucí tiše nìco vykládali dìtem a ony jen pøikyvovaly. Konečnì se mohlo vyrazit. Poøadí bylo určeno losem, dìti vybíhaly v de-

11 setiminutových intervalech, Petr jako tøetí. Bìžel lehce, byl si jistý tím, že je ze všech nejrychlejší. Brzy našel první lístek s otázkou. Pár vteøin na nìj hledìl, ale nedokázal jej pøečíst. Je to snad nìjaká šifra? Snažil se pøijít na to, která, ale nedaøilo se mu to. Nakonec si spìšnì pøepsal znìní otázky na papír a bìžel dál. U druhého lístku narazil na stejný problém. Začal mít vztek. Co je to za podfuk? Po nìjaké dobì dohonil chlapce, který vybíhal pøed ním. Zdálo se, že s øešením otázek nemá žádný problém. Protože však Petr nechtìl pøiznat svou slabost, nepožádal jej o pomoc. Nakonec Petr dobìhl s nejlepším časem, ale neznal odpovìď na jedinou z deseti otázek. Ostatní dìti klíč k neznámé šiføe znaly – dozvìdìly se jej pøi poradì pøed závodem. Petr se odmítl porady zúčastnit, chtìl se spoléhat jen na sebe, proto nevyhrál. Byla to pro nìj veliká lekce. Jana Krajčiøíková

12

NA TOULKÁCH S KULDOU XVI.

Kuldu ukradli – první část Po takové baštì, jakou jsou rybičky opékané nad ohnìm a brambory pečené v popelu, se nemùžete hned jen tak sebrat a odejít. Otec Jurášek s dìtmi, starostkou Panpeliškovou, hostinským Pivoòkou a čtyømi lužeckými hospodáøi zùstali sedìt se silnicí za zády. Hledìli do luk, které pøed nimi ležely jak velká mísa, a byli spokojeni, že teď už ta mísa není vrchovatá vodou. Také Kulda si kroužil nad loukou a mohli jste pozorovat, že i on má vìdomí dobøe vykonané práce. V posledních paprscích zapadajícího slunce prolétl kolem skupinky blankytnì a zároveò modøe záøící pták, no, velikostí spíš ještì ptáček, avšak s poøádnì naostøeným zobákem, a hlasitì vykøikl: „Civí, civí!“ Zapadl do potočního koryta pod místem nìkdejší záplavy. „Co to bylo?“ vydechla pražská Mirka. „Co by bylo, ledòáček,“ s pøevahou znalce odpovìdìl Martin. „Øíkᚠto jakoby nic,“ nedala se odbýt dívka, „a pøitom je to létající skvost. Neutopí se v potoce?“ Martin ji poučil, že ledòáčci si vyhrabávají v kolmém hlinitém bøehu nad vodou až metr dlouhou noru. „To bys koukala, jakou šipkou se ten skvost vrhne do vody pro rybku.“ Stmívalo se. Nedaleko jejich nohou se ozvalo vypísknutí a v trávì se zavlnilo tìlíčko nejmenší šelmičky, štíhlé a ohebné jako proutek. „Lasička,“ øekl jeden z hospodáøù a na hlase bylo znát, že se usmívá. „Nese si myš. Je dobøe, že lasiček už zas pøibývá, jinak bychom pracovali na zahradách jen pro myší pronárod.“ Soumrak jako by se nesnášel shùry, ale stoupal od zemì. Na rozhraní svìtlejšího pásu se bezezvučnì zatøepotal první netopýr. Z míst, kde bývala louka zaplavena, se neslo mnohohlasé tichounké ropotání. Porybný Jurášek poznamenal s velkou úctou, že to zemì otevírá póry, aby se nadechla. „No tak pojedem domù, za chvíli bude tma, podívejte se, i Kulda už svítí jasnìji. A myslím, že toho všichni máme dost.“ K všeobecnému pobavení se jim Kulda roztančil nad hlavami a dával najevo, že on je ještì docela čilý. „Jen nepovídej,“ zavolala na nìho Lucinka. „Budeš spát na své vìži jak miminko. Vždy ty vlastnì jseš ještì takové blesčí miminko.“

13 „Ale učím se rychle,“ odpovìdìl jí, takže to musela být pravda. Kvítkovští se s obyvateli Lužce rozloučili jako nejlepší pøátelé. Pan porybný by byl na zpáteční cestì ani nemusel rozsvìcovat reflektory auta, jak Kulda z výšky zasvìcoval silnici. Vždycky letìl kousek napøed a pak se vracel, jako by se ptal, dìlám to dobøe? Otec Jurášek projíždìl borovými háji opatrnì. Ještì nenastal čas øíje, kdy srny jsou zmatené a pøebíhají cestu, ale co kdyby se nìkterá spletla; nechtìl, aby skončila pod koly. Povìdìl to pražským dìtem, které by byly chtìly jet rychleji. „Loni mi pøešlo pøed autem stádo divočákù. Selata byla roztomile pruhovaná. Zato kòour jak hroch.“ „Co jsi dìlal, strýčku?“ dìsila se Mirka. „Brzdil, dìvenko. Brzdil a rychle se modlil.“ „Pes!“ vykøikl Ríša, protože ve svìtlech zazlátla rzivá srst zvíøete, které psa pøipomínalo. Huòatou oháòkou zametlo silnici a zmizelo. „Liška,“ upøesnil pan porybný. „Neboj, ta se pøejet nedá, na to je moc chytrá. Je zvìdavá a drzá. Teď jistì stojí u pøíkopu s jednou tlapkou ve vzduchu a vyšklebuje se nám...“ Ladislav Muška (pokračování pøíštì)

14

O ZAJÍČKOVI

Zabìhnul se zajíček, našel chleba krajíček. Maminka ho všude hledá. Cesta zpátky zasnìžená, stopy v poli zmizely. Stalo se to v nedìli. Nikdy nebyl venku sám, myslivcù se vždycky bál. Potkal ale tetičku, dostal od ní mrkvičku. V noci zavedla ho domù. Pak v zaječím pelíšku dostal pití, pusu k tomu, usnul šastný na bøíšku. Helena Osmíková

SOUT̎ O TØI KNIHY

15

Noemova archa Noe byl muž spravedlivý, dočteme se v 6. kapitole knihy Genesis. Jak jinak je tu ještì vyjádøeno, že jako jeden z mála tehdy poslouchal Pána Boha, se dozvíte z našich pøesmyček: srovnejte pøeházená písmenka tak, aby vám vyšla jména rùzných zvíøat. Z nich pak vypište písmena uvedená v závorce. Tajenku nám pošlete nejpozdìji do poloviny bøezna, v dubnové Cestì otiskneme jména tøí výhercù knížky. Tìšíme se na vaše odpovìdi a obrázky! H O CH R (4) L U B O V (4) D V Ì D E M (3) F A R A Ž I (2) K O L A V A V (3) L N O S (1) B U L O H E C I (5) R O G I A L (2) V A H N R A (1) N E L E J (4) M E K Á Ò L A P (4)

Blahopøejeme výhercùm prosincové soutìže (tajenka: Radost z narození Božího Syna): Míša Rozsívalová a TomᚠHlaváč z Kojetína Ondøej Tomčík z Nové Paky

16

DÌKOVNÁ

2. Za tmavou noc i slunce jas i že má každá vìc svùj čas, za ptačí chorál v alejích, za úsmìv lidí pøátelských, /: za vše, co mám i nemám rád, není dost slov ti dìkovat. :/ 3. Za první sníh i první kvìt i za moudrost, za celý svìt, za hukot mìst i ticho skal, za schopnosti, jež jsi mi dal, /: za to, co smím i nesmím znát, není dost slov ti dìkovat. :/