CARITAS – vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Realitní terapie a její využití v praxi konkrétní organizace
Stanislav Větrovský Vedoucí práce: Mgr Miloslava Šotolová
Olomouc 2016
„Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracoval samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“
V Olomouci 1. 3. 2016
Stanislav Větrovský
Poděkování Chtěl bych poděkovat p. magistře Šotolové za trpělivost a vstřícnost při vedení mé práce. Zároveň bych chtěl na tomto místě poděkovat p. magistru Ferdinandu Raditschovi za jeho činnost a práci, na které jsem se směl a stále ještě smím podílet a která byla pro mě inspirací při psaní této práce.
1. Obsah Úvod ......................................................................................................................................................9 1. Realitní terapie ................................................................................................................................11 1.1
Realita ........................................................................................................................................13
1.2
Socializace jako proces přejímání rolí ........................................................................................14
1.3
Co je správné a co špatné ..........................................................................................................15
1.4
Uspokojování potřeb ..................................................................................................................18
1.5
Odpovědnost ..............................................................................................................................18
1.6
Střet s realitou ............................................................................................................................19
2. Květná Zahrada ................................................................................................................................21 2.1
Zaměření ....................................................................................................................................22
2.2
Sociální firma ..............................................................................................................................23
2.3
Pracovní stáže ............................................................................................................................24
2.4
Hodnocení úspěšnosti ................................................................................................................27
3. Hlavní problémy klientů a jejich řešení pracovníky Květné Zahrady ...............................................29 3.1
Hledání práce .............................................................................................................................29
3.2
Požadavky kladené na jednotlivce na trhu práce.......................................................................30
3.3
Klienti s nedokončeným vzděláním ............................................................................................31
3.4
Bydlení ........................................................................................................................................33
3.5
Startovací byty ...........................................................................................................................33
3.6
Opakované návraty do DPC .......................................................................................................33
3.7
Sexuální vztahy ...........................................................................................................................35
3.8
Hodnocení klientů ......................................................................................................................40
Závěr ....................................................................................................................................................41 Literatura .............................................................................................................................................46 Internetové zdroje ...............................................................................................................................47
„Všichni mladí mají své těžké dny. I vy jste je měli. Běda nám, jestliže se nevynasnažíme jim pomáhat, aby jimi prošli rychle a bez škody.“ Jan Bosko
ÚVOD Touto prací si kladu za cíl poukázat na přínos a výhody pouţívání realitní terapie, jejímţ autorem a propagátorem je William Glasser, při konkrétních typech problémů, které jsou identifikující v domě na půl cesty v zařízení Květná Zahrada. Chtěl bych poukázat na tuto terapii, která není v současnosti, alespoň v České republice příliš známa, a o to méně vyuţívána. Ve své práci se zaměřuji na mladé lidi v domě na půl cesty a mou snahou je poukázat na konkrétní zkušenosti pracovníků v zařízení, kde je tato terapie vyuţívána. Přestoţe v práci pracovníků tohoto zařízení můţeme nalézt prvky realitní terapie, není jejich aplikace vědomá a tudíţ ani cílená. Má práce směřuje k tomu, abych pracovníky tohoto zařízení s terapií blíţe seznámil, a tím jim umoţnil, aby její prvky mohli do své práce zařazovat cíleně a aby si mohli uvědomit, ţe kladných výsledků dosahují právě i díky vyuţívání prvků realitní terapie. Je to právě ona, která nabízí podklad, na jehoţ základě je moţné vytvořit účinný koncept pro práci s mladými lidmi. Díky desetiletému trvání organizace bych chtěl opřít jednotlivé prvky terapie o konkrétní příklady ze ţivota klientů, kterým tento přístup pomohl. Metodologie tvorby práce je postavena na teoretické práci, nejedná se o práci empirickou. Jelikoţ klienti přicházející do domu na půl cesty bývají v mnoha případech poznamenáni různými traumaty, které nejednou přináší i narušení v emoční oblasti, je právě terapie realitou pro ně ideálním přístupem. W. Glasser k tomu ve své knize říká, ţe: „Terapie realitou znovu vychází z předpokladu, a sice ţe lidé mají emocionální potíţe nikoli kvůli svým vysokým normám, ale proto, ţe jejich chování bylo a je nesprávné. Freud zastával názor, ţe psychické poruchy nastávají tehdy, jestliţe se instinktivní biologické potřeby jedince střetnou s „kulturou“, kdeţto Glasser a další se domnívají, ţe problém je spíše v neschopnosti nebo selhání na mezilidské společenské úrovni lidské existence.“ (Glasser 2001: 9) U mnohých se setkáváme i s pokřiveným a zkresleným pohledem na realitu sebe sama i svých moţností. Realitní terapie nabízí moţnosti jak objektivizovat pohled na vlastní schopnosti, ale také nabízí pomoc, jak je maximálně vyuţít k vlastnímu prospěchu a rozvoji. V domě na půl cesty pracuji jiţ devět let a měl jsem během této doby moţnost poznat, ţe způsob práce v zařízení Květná Zahrada je v mnoha směrech odlišný od přístupu v jiných zařízeních podobného typu, a to vytváří prostor právě pro začleňování prvků realitní terapie, která také vybočuje ze zaběhlých postupů. 9
Zařízení navštěvují i pracovníci z jiných podobných zařízení, kteří se zajímají o způsob práce zde. Tím se nabízí moţnost, seznamovat také je s realitní terapií a moţnostmi, které její vyuţití poskytuje. Její rozšíření by mohlo následně pomoci i dalším, najít nové přístupy ke klientům a práci s nimi. V první kapitole se zaměřuji na otázku, co chápeme pod pojmem realita. Pokouším se jí vidět očima klienta přicházejícího do domu na půl cesty (DPC). Snaţím se u klientů zaměřit na otázku uspokojování potřeb, přejímaní rolí a posuzování toho, co označujeme jako dobré nebo špatné. Věnuji se také oblasti, se kterou se klienti střetávají, a tou je odpovědnost. Na ni navazují další, jako je zajištění bydlení a práce, které jsou pro mladého člověka stojícího na počátku svojí ţivotní cesty stejně důleţité. Pokouším se poukázat na některé skupiny mladých lidí, pro které je hledání pracovních příleţitostí z různých důvodů obtíţnější neţ u ostatních. V druhé kapitole představuji zařízení Květná Zahrada, které se ve své činnosti zaměřuje na mladé lidi do dvaceti šesti let věku. Při práci s těmito lidmi vyuţívá, jak jsem jiţ zmínil výše, prvky realitní terapie, a to se odráţí ve všech oblastech práce s těmito mladými lidmi. Chtěl bych zdůraznit prolínání těchto prvků do všech činností a aktivit, kterými klienti procházejí. Na závěr bych rád na některých konkrétních příbězích klientů ukázal, jak můţe realita a realitní terapie i její vyuţití v praxi vypadat, jak a do jakých oblastí můţe zasáhnout a zasahovat.
10
Realitní terapie Setkáváme se s různými přístupy v práci s mladými lidmi. Nelze ale stavět pouze na naučených postupech bez uţití vlastního rozumu a empatie. Právě kombinace naučených teorií ve spojení, se „selským rozumem“ a vnímání vlastního citu, je cesta vedoucí ke klientovi, k pochopení jeho postavení i problémů, se kterými se na nás mladý člověk obrací. Někdy si mladí lidé ani neuvědomují, ţe před nimi nějaký problém stojí, a to je prostor pro citlivé hledání a pojmenování problému, se kterým lze následně pracovat. „Jednou z metod je terapie realitou - metoda zaměřená na aktivní racionální zvládání ţivota při respektování vnější reality a na uspokojování potřeb, k nimţ patří potřeba někam patřit, potřeba úspěchu, potřeba radosti a potřeba svobody.“ (Špirudová 2015: 124) Terapie realitou vymezuje nový a pozitivní přístup k pomoci emocionálně narušeným lidem. Nezabývá se klientovou minulostí, ale jeho přítomností a budoucností. Pomáhá mu uspokojovat vlastní potřeby. Učí ho osvojovat si schopnost naplnit své potřeby způsobem, který neomezuje naplňování potřeb ostatních. Jde o psychoterapeutický směr, který poskytuje pomoc klientovi při řešení problémů, jeţ vznikají jako přirozený důsledek jeho nevhodného chování. Je zaměřena na aktivní, racionální zvládání ţivota a na uspokojování potřeb a na respektování vnější reality. Poradenská škola amerického psychiatra, (který původně pracoval jako psychoanalytik) Williama Glassera, který se pokusil skloubit teoretická východiska humanistických a behaviorálních přístupů, je zařazována mezi představitele fenomenologických psychologů. Jde o jakousi skutečnostní terapii (reality terapy), kterou charakterizuje trojice pojmů: skutečnost (reality), morální jednání (right) a zodpovědnost (responsibility). Glasserův základní poradenský a psychoterapeutický postoj je humanistický, optimistický: kaţdý jednotlivec má schopnost duševně se aktualizovat, rozvíjet se, růst, svobodně se rozhodovat a přebírat odpovědnost za své chování a jednání a utváření svého ţivotního stylu. Behavioristické metody, které Glasser pouţívá, jsou podřízeny jeho humanistickému zaměření a slouţí jako techniky či metody snazšího dosaţení změn v chování klienta. Promyšleně a zdůvodněně skloubil různé teoretické koncepce. Neuznává determinismus lidského chování, který zdůrazňují behavioristé. Tvrdí, ţe pro spokojený ţivot není vţdy důleţité znát klientovy dřívější pohnutky a vlivy, které vedly k jeho současnému stavu. Zdůrazňuje roli 11
lidských potřeb v ţivotě a nutnost současného uspokojování těchto potřeb pro tělesné a duševní zdraví. Za základní potřeby člověka přitom povaţuje potřebu milovat a být milován a potřebu osobní hodnoty, cítit, ţe je člověk uţitečný sobě samému i jiným lidem. „Při terapii realitou se jen zřídka kdy ptáme proč? Naše obvyklá otázka zní: Co? Co děláte, nikoliv proč to děláte?“ (Glasser 2001: 51) W. Glasser formuloval osm fází svého poradenského (terapeutického) procesu: 1.
Vytvoření kladného vztahu poradce s klientem - Zde W. Glasser doporučuje příjemný, pozitivně laděný rozhovor poradce s klientem na vhodné téma.
2.
Koncentrace na chování klienta - Snaha přimět klienta, aby pochopil své jednání a aby uznal, ţe je za své chování zodpovědný a začal se proto chovat kompetentně.
3.
Důraz na přítomnost - Nerozebírat klientovy vzdálené traumatické záţitky z dětství. To by podle Glassera mohlo klienta vést k moţnosti vyhnout se zodpovědnosti za jeho nynější chování. Důleţitá je snaha ukázat klientovi, jak můţe dále rozvíjet své zodpovědné chování. Odmítá přitom tendence klienta svalovat vinu na jiné a omlouvat vlastní chyby.
4.
Orientace klienta ve vlastním chování – Zde jde o trpělivé usilování o to, aby klient začal z osobního hlediska posuzovat vhodnost a prospěšnost nebo nevhodnost a neprospěšnost svého chování, aby si své chování začal uvědomovat, orientovat se v něm a adekvátně je posuzovat.
5.
Cesta k zodpovědnému chování – Zde se vytváří realistický a praktický plán, který má vést ke změně chování klienta. Plán s dosaţitelným cílem, jenţ má mít vlastnosti zdravého a současně adekvátního chování.
6.
Klientův závazek – Klient by se neměl spokojit pouze s plány, ale je důleţité dát si také vlastní, motivující závazek, ţe se začne podle plánů chovat a jednat. Poradce mu poskytuje praktické odborné rady, ale i pokyny a podporu, aby lépe dosahoval konečného cíle.
7.
Ţádné omluvy – Je zbytečné zjišťovat důvody a omluvy případných neúspěchů klienta při plnění závazků. Klienta neomlouvá, ale soustřeďuje se na jeho budoucí aktivity.
8.
Ţádné tresty - Odmítá negativní kritiku, sarkasmus, ironické poznámky a jakékoliv tresty ze strany poradce. To ale neznamená, ţe se klient vyhne přirozeným negativním důsledkům svého chování v případě neúspěchu, kdy byly nepříjemné důsledky takového chování stanoveny dopředu. (Kohoutek 2008)
12
Můţeme tedy říci, ţe spojení humanistických a behaviorálních teoretických východisek v přístupu k člověku, tak jak se o to snaţí Glasser, klade důraz na proţívání, procítění věcí a jevů, ale usiluje zároveň o jejich porozumění, a o vyústění proţívání a pochopení do humánního kultivovaného a tvořivého chování a jednání.
1.1 Realita Kaţdodenně se setkáváme, někdy přímo střetáváme, s realitou, se skutečností ve svém ţivotě, v dění kolem nás, v událostech, které můţeme nebo jsme nuceni běţně proţívat. Jak se projevuje tento střet s realitou v ţivotě mladých lidí, kteří jsou s odpovědností za realitu svého ţivota konfrontováni poprvé? Poloţme si otázku, co je realita? Ottův slovník naučný říká: „Realita nebo téţ skutečnost je vše, co (skutečně) existuje na rozdíl od pouhých domněnek, představ, iluzí, plánů, přání, moţností atd.“ (Ottova encyklopedie 1995: 343) Tomáš Sedláček ve své úvaze uvádí, ţe realita je subjektivní pohled na věci kolem nás. „Kolik je lidí, tolik je moţných a existujících realit. V ţivotě se učíme. Skrze naši nedokonalost děláme „chyby“, které nás učí na naší cestě ţivotem. Pokud bychom byli perfektní, nebyli bychom tady, ale v nirváně.“ (Sedláček 2015: 37) Podívejme se na tuto otázku z pohledu klienta, který přichází do domu na půl cesty. Je to mladý člověk bez zkušeností se samostatným ţivotem, nebo naopak člověk poznamenaný zkušenostmi většinou negativního charakteru. Má své představy, jak si svůj ţivot zařídí, a jakým způsobem si bude zajišťovat své potřeby. Má své představy o svojí osobě, o svých schopnostech a o tom, jak bude společností přijímán. „Jde o sebeobraz, který si o sobě vytváří a jenţ není vţdy totoţný s tím, jak jej vnímá jeho okolí, nebo jakou zpětnou vazbu získává během svého ţivota od ostatních. Je to obraz, který vidí v zrcadle, z něhoţ odfiltruje vše, co v jeho pohledu na sebe samého neodpovídá jeho představě o dokonalosti.“ (Hines, Baverstock 2014: 45) Mladý člověk přichází do zařízení, kde jsou pracovníci připraveni mu pomoci naplňovat jeho představy, ale většinou odlišným způsobem, neţ si on sám představoval. Před klientem stojí změna jeho dosavadní reality. Je před ním realita nová, zahrnující povinnosti, práci a také přizpůsobení se poţadavkům na jeho chování a jednání. Protoţe klienti jsou vedeni k samostatné péči o sebe, vyvstává před nimi nutnost přijmout plánování finančních prostředků a nakládání s nimi. To zahrnuje i rozvrţení prostředků tak, aby dokázali zajistit nezbytné poloţky, jako je úhrada bydlení, prostředky na 13
potraviny a osobní věci. Kaţdý z klientů je seznámen s touto novou realitou. Vstupuje do jeho ţivota a je pro jeho budoucí situaci zásadní. Podstatné pro něho v tom směru je, ţe tuto realitu buď přijme jako součást poskytování sociální sluţby, nebo nebude moţné mu tuto sluţbu poskytnout. Je to první krok k přijetí odpovědnosti za sebe a svůj ţivot. Musí se rozhodnout, zda je ochoten omezit své, často zkreslené představy, a přizpůsobit se novým poţadavkům, s výhledem na moţnou změnu svého dosavadního postavení. U klientů se lze setkat s dvojím postojem: První, kdy klient přijme náhled vlastní reality a s pomocí pracovníků se pokusí změnit ty skutečnosti ve svém ţivotě, které mají na jeho rozvoj negativní vliv. S druhým se setkáváme, kdyţ jedinec raději odmítne pomoc i určitou jistotu, ale uchová si své představy, ačkoliv mohou být nereálné a nevedou k ţádným změnám ani naplnění stanovených představ. Reakce na nenaplnění představ následně přináší frustraci, nespokojenost sám se sebou, nedůvěru v okolí a svalování viny (extrapunitivní jednání) za neúspěch na druhé, odmítání přijmout fakt, ţe nese svůj podíl na případném neúspěchu. Vyrovnání se s faktem svého podílu na úspěchu či neúspěchu se stává součástí socializace a přijetí své role. Terapie realitou tedy nabízí kaţdému jednotlivci moţnost najít v sobě schopnost rozvíjet se, růst, svobodně se rozhodovat a přebírat odpovědnost za své chování i jednání a utvářet svůj ţivotní styl. Staví ho do pozice: Ty jediný jsi odpovědný za to, jakým směrem se bude ubírat tvůj budoucí ţivot. Stejně tak případné úspěchy či neúspěchy nejsou důsledek ničeho jiného, neţ tvého rozhodnutí, tvojí volby.
1.2 Socializace jako proces přejímání rolí Kaţdý v ţivotě zaujímáme nějakou roli a někdy jsme postaveni do situace vyrovnat se s přijetím role, která nemusí být zcela podle našich představ. To, jakou se podaří roli zaujmout, nebo ji přijmout, je otázkou socializace. Osobnost můţeme popsat jako systém rolí. „Pojem role nám pomáhá porozumět orientaci a jednání lidí ve společnosti. Jedinec organizuje své chování podle toho, které role mu byly přiděleny (umoţněny, někdy i vnuceny.). Kaţdá role představuje určitý soubor očekávání, jimţ má nositel vyhovět, a zároveň soubor poţadavků, jeţ je oprávněn klást na nositele jiných rolí, zejména rolí komplementárních, tj. doplňkových k jeho vlastní roli.“ (Říčan 2013: 206) „Socializace tedy znamená přizpůsobení se normám společnosti, dodrţování konvence, chování odpovídající určené roli - role dítěte, ţáka, role svého pohlaví, role 14
v zaměstnání, role zákazníka, pacienta, souseda, chodce atd. Jde o postupnou přeměnu člověka jako biologického tvora, ve společenskou bytost.“ (Nakonečný 1970: 135) Vraťme se k situaci, kdy klient je ochoten realitu své role přijmout. V té chvíli je to realita, stávající se terapií. Tedy opět terapie realitou. Nelze ji zjednodušovat pouze na přijetí nutnosti práce. Přináší mnohé skutečnosti, a ty jsou následně stavěny před jednotlivce a jejich přijetí přináší posun kupředu. Moţnost pracovat s mladými lidmi v domě na půl cesty mi poskytla moţnost sledovat jejich plány, přání a představy. Ty se často vyznačovaly tím, ţe se vymykaly realitě. Jejich představy o vlastních schopnostech a moţnostech značně překračovaly reálnou skutečnost. Mladé lidi ovlivňují zkreslené informace. Poskytovány jsou jim kupříkladu prostřednictvím reklamy v médiích. Můţe jít o snadné získání prostředků ve formě lichvářských půjček. Jindy jsou ovlivněni míněním, ţe se před nimi otvírají rozsáhlé moţnosti a mohou na ně snadno dosáhnout. Střet s reálnými moţnostmi, odpovídajícími jejich schopnostem a vzdělání, bývá velmi často příčinou pozdějšího neúspěchu. Zde nabízí realitní terapie moţnost s tímto faktem pracovat a pomoci mladému člověku s jeho přijetím. Otvírá se jim tím cesta k moţnosti najít své místo, případně pracovat na vlastním rozvoji. Ten je prvním krokem k překonání problémů, které přináší vstup do samostatného ţivota. „Dívky jsou v tomto ohledu vystaveny silnějšímu společenskému tlaku k přijetí poţadavků plynoucích z obecných představ o roli dospělé ţeny. Poţadavky týkající se muţské role jsou naopak pro chlapce mnohem přijatelnější. Muţská role s sebou přináší určitou svobodu a společenskou prestiţ, takţe na rozdíl od dívek určité výhody získávají.“ (Janošová 2008: 210). Přijetí reálných moţností své ţivotní role tedy otvírá cestu k přijetí sebe sama a svého místa ve společnosti.
1.3 Co je správné a co špatné Ne vţdy se snadno rozpoznává, co je správné a co špatné. Nelze v tomto opomíjet fakta ovlivňující pozdější rozhodování a jednání. Je to vliv výchovy v dané rodině nebo prostředí, vliv hodnot, které má mladý člověk nastavené. Nelze opomíjet ani otázky morálky. Dr. Glasser k tomu říká: „Chceme-li být slušní lidé, musíme dodrţovat přijatelné normy chování. Máme - li to zvládnout, musíme se naučit pokárat se za špatné chování, a pochválit se za dobré. Jestliţe nevyhodnotíme své vlastní chování, nebo jestliţe je 15
vyhodnotíme jako nevyhovující a nepodnikneme nápravná opatření, nenaplníme svou potřebu být slušným člověkem, a budeme trpět stejně, jako kdyţ se nám nedaří milovat a být milován. Morálka, normy chování, hodnoty, správné a nesprávné chování jsou úzce spjaty s naplňováním naší potřeby vědomí vlastní hodnoty a jsou nezbytnou součástí terapie realitou.“ (Glasser 2001: 19) Alena Špačková ve své knize Rétorika uvádí rozdíl mezi slušností a zdvořilostí. „Slušnost a zdvořilost nejsou synonyma, jak mi moţná chcete podsunout. Slušní jsme všichni, alespoň tomu chci věřit, ale zdvořilí jen někteří z nás. Rozdíl mezi slušností a zdvořilostí spočívá v tom, ţe slušnost můţe být člověku dána nebo vrozena, naproti tomu zdvořilosti se člověk musí naučit.“ (Špačková 2009: 67) Zde bych si dovolil poloţit otázku, jestli patří k potřebám mladých lidí „být slušným“ případně „zdvořilým“? Ve většině případů asi ano, ale jak k této potřebě přistupují lidé, kteří vycházejí z prostředí, v němţ vlastně ţijeme mi všichni, kde nejsou hodnoty, jeţ označujeme jako slušnost v popředí zájmu a snahy. Podívejme se na toto prostředí. Kdo je vnímán jako „hrdina“? Ten, kdo dokázal obejít zákon a vyhnul se placení daní a tím i solidaritě s potřebnými, kteří jsou z daní a státního rozpočtu podporováni? Ten, kdo dokázal jakýmkoliv způsobem získat velké
mnoţství peněz a ještě s nimi zmizet v zahraničí? Nebo je to ten, kdo obětuje svůj ţivot, peníze a síly, aby vybudoval dílo, které pomáhá ostatním? Stačí se podívat, jaký druh zpráv převaţuje v médiích. Jsou to zprávy pozitivní a optimistické, ukazující lidskou velikost, dobrotu, schopnosti a dovednosti, nebo jsou to zprávy naplněné neštěstím, agresivitou, bezohledností apod.? Jaké převaţují, nechám na posouzení kaţdého samostatně. Bude lidmi ovlivněnými takovouto skutečností slušnost vnímána jako potřeba? Domnívám se, ţe bude. A to alespoň minimálně v té rovině, ţe budu-li slušným, budu také přijatelný pro své okolí, a budu-li přijatelný pro okolí, nebudu mít problémy, které přináší odlišnost. Bohuţel se také setkáváme s vnímáním slušnosti a ohleduplnosti jako slabosti. Potom se můţeme setkat s názorem: „Někdo musí dětem ukázat, ţe největší radostí a darem je darovat něco někomu jinému, a ţe slušnost není slabost.“ (M. J. Stránský 2000: 24) Mnohdy jde o klienty, kteří přicházejí, z ústavních zařízení, a projevy vstřícnosti nebo ohleduplnosti (obecně slušnosti) se okamţitě pokouší vyuţít ke svému prospěchu a k nějaké formě přizpůsobení si pravidel. Vnímají ji jako určitou formu slabosti toho druhého a nikoliv jako vstřícný krok vůči svojí osobě. Pro tento okruh klientů poskytuje 16
realitní terapie ideální moţnost si svůj omyl uvědomit a nadále ohleduplnost a slušnost nabízenou druhou stranou uţívat jako nabídku, a neuchylovat se k vyuţívání. V opačném případě můţe v tomto omylu zůstat, ale potom musí počítat se strohým a striktním poţadováním dodrţování pravidel. „Druzí lidé se často chovají podle toho, co od nich očekáváme. To je dobře známo. Méně známo ovšem je, jak silný vliv můţe toto očekávání mít a jak nečekaně a často nevědomě a nechtěně (někdy přímo záludně!) působí.“ (Říčan 2013: 218). Lze říci, ţe realitní terapie se nesnaţí sniţovat cíle, ale zlepšovat výsledky. U Freuda se setkáváme s názorem, ţe psychické poruchy nastávají tehdy, jestliţe se instinktivní biologické potřeby jedince střetnou s kulturou v daném místě. U Glassera najdeme domněnku, ţe problémem je spíše selhání nebo neschopnost v mezilidských vztazích, na společenské úrovni lidské existence. Z tohoto poznatku vychází i přístup ke klientům - nepřehlíţet nic z toho, co je nesprávné a nezabývat se klientovou minulostí. Zásadní pro jeho změnu a případný posun kupředu je přítomnost a budoucnost. Tento přístup nabízí moţnost poskytnout klientovi důvěru, a to v takovém rozsahu, jaký do té doby nezaţil. Samozřejmě to znamená i podstoupit riziko, ţe tato důvěra nebude vyuţita správně, nebo ţe bude dokonce zneuţita. Ale pokud bychom se tomuto riziku vyhýbali tím, ţe důvěru neposkytneme vůbec, neumoţnili bychom klientovi pocit důvěry proţít a také motivační prvek projevené důvěry by se nemohl uplatnit. Jak významný prvek v ţivotě klienta je poskytnutí důvěry dokresluje příběh pana J., který uvádím v závěru. V knize Ivana Úlehly najdeme tento proces pod označením zplnomocňování: „Zplnomocnění není promíjení nedostatků, tolerování špatnosti ani podpora ničemností, kterých se klient mohl dopustit. Není to ani smíření s tím, co je špatně. Není to ani přejmenování negativního na pozitivní. Toho, co je špatně, se zplnomocnění netýká. Klient je zplnomocňován v tom, co je dobře, v tom, co se mu daří, čeho si cení. Zplnomocněním říká pracovník klientovi, ţe spoléhá na jeho schopnosti a dobré zkušenosti a dává mu konkrétně v nich plnou moc konat dál.“ (Úlehla 2005: 89) Dále k tomu Úlehla říká: „Zabraňovat špatnému jde totiţ nejlépe rozvíjením dobrého. Chceme-li se zbavit toho, co se nedaří, je nejlepší snaţit se o opak. Z tohoto přesvědčení vychází zplnomocňující přístup. Klient potřebuje zaţít co největší pocit vlastní kontroly nad svým ţivotem. Jeho aktivní spoluúčast na stavění cílů a hledání řešení při rozhovoru s pracovníkem mu dovoluje nově zasáhnout do běhu jeho ţivota.“ (Úlehla 2005: 89) 17
Moţnost poskytnout jedinci důvěru, bez ohledu na to, čím doposud prošel, a nabídnout moţnost budoucnosti, kterou má schopnost sám ovlivnit se stává pro klienta silným motivačním prvkem, který ho můţe pozitivně ovlivňovat v jeho dalších krocích.
1.4 Uspokojování potřeb Jak jsem se jiţ zmínil, vychází terapie realitou z potřeby jedince uspokojovat své potřeby. V zásadě máme všichni podobné potřeby, ale lišíme se v tom, jak je dokáţeme uspokojovat. Zásadní je naplňování potřeby milovat a být milován. „Ve všech svých formách, od přátelské náklonnosti přes mateřskou a rodinnou lásku aţ k lásce manţelské, nás tato potřeba nutí vyvíjet neustálou činnost a hledat uspokojení. Od narození aţ do vysokého stáří potřebujeme milovat a být milováni.“ (Glasser 2001: 28) Aby byla naplněna i tato stránka klientovy potřeby, je důleţité, aby našel někoho, ke komu si dokáţe vytvořit vztah, aby mohl pocítit, ţe jej má někdo rád. Důleţitou roli zde hraje pracovník, který klientovi pomáhá a vytváří mu prostor, v němţ se můţe cítit bezpečně, a kde můţe najít osobu, jíţ je ochoten důvěřovat a která je ochotna „podstoupit riziko“ důvěry v něho. „Pracovník nepřijímá ţádné neodpovědné chování klienta, ale znovu a znovu ho staví před realitu a konfrontuje ho s jeho chováním a s důsledky, jak mu jeho neodpovědné chování komplikuje uspokojování jeho potřeb. Na druhou stranu ho chválí za chování, které lze označit jako odpovědné.“ (Glasser: 2001: 47) Klient je ochoten mu důvěřovat i tehdy, kdy projev náklonnosti spočívá ve vyţadování plnění povinností a splňování určitých pravidel. Další ze základních pojmů, se kterými teorie realitou pracuje, je odpovědnost.
1.5 Odpovědnost Glasser ji definuje jako: „Schopnost uspokojovat vlastní potřeby takovým způsobem, který nepřipraví ostatní o jejich schopnosti naplnit své vlastní potřeby.“ (Glasser 2001: 32) Profesor Bendl se ve své učebnici Vychovatelství zamýšlí nad otázkou, co nám dává právo k výchově dětí, potaţmo později mladých lidí. Ptá se: „Do jaké míry můţeme ovlivňovat druhé a do jaké míry oni nás? Co nám dává právo k výchově, jestli vodítka k dobru, přesvědčení o nutnosti vštípení zásad, na které si nemohou přijít samy,
18
smysl pro povinnost, odpovědnost za stav společnosti, nebo určitá zkušenost daná věkem, nebo snad dokonce snaha o přeţití?“ (Bendl a kol. 2015: 62) Langmajer a Krejčířová ve své vývojové psychologii nahlíţí na období přejímání role dospělých a vytváření odpovědnosti takto: „Toto období je odlišné jak od adolescence, tak od vlastní dospělosti – mladý člověk se jiţ vymanil ze závislosti typické pro dospívající, ale nepřebral ještě plnou dlouhodobou odpovědnost dospělého věku. Současně jde o ţivotní fázi, v níţ si člověk musí osvojit velké mnoţství nových znalostí a praktických dovedností a je postaven před celou řadu zcela nových úkolů.“ (Langmajer, Krejčířová 2006: 170) Odpovědnost můţeme také vyjádřit jako snahu jedince jednat tak, aby zaţil pocit své vlastní hodnoty a uvědomoval si, ţe je cenným pro ostatní. Pojem odpovědnost nebo neodpovědnost je u Glassera velice důleţitý, protoţe umoţňuje nezařadit člověka do určité kategorie, a ta nemusí vyjadřovat podstatu jeho problému. Setkám se například s mladým člověkem. Odmítá vstávat do práce. Pouţijeme-li pejorativní označení, ke kterému by se přiklonila většina, řekneme: „ Je to lempl“. Glasser ale vidí moţnost náhledu jinak. Označí jedince jako nezodpovědného, a to dává moţnost vidět jej i ve více pozitivním světle. Nemusím ho jedním označením zařadit mezi lidi, vnímané vesměs negativně, a bez moţnosti změny. Člověk označený jako nezodpovědný můţe s pomocí někoho druhého svou odpovědnost získat. Můţe u něho dojít k pozitivní změně. Tato odpovědnost můţe zahrnovat i další oblasti, nejen přístup k práci a nabízí moţnosti, jak s jedincem pracovat, a tak měnit pohled společnosti nebo jeho okolí na něj. Je to opět realita, postavená jako terapie. Tedy terapie realitou. Nelze ji zjednodušovat pouze na přijetí práce. Realita přináší mnohé skutečnosti, které se staví před jednotlivce a její přijetí přináší moţnost změny a posun kupředu. Nebo naopak, v případě jejího nepřijetí. Je to právě vloţení odpovědnosti za další vývoj a běh věcí do rukou klienta. Je pouze na jeho rozhodnutí co udělá, a na jeho odpovědnosti je, jaké bude potom nucen nést následky (případně uţívat výsledky) svého rozhodnutí.
1.6 Střet s realitou Sám střet s jeho vlastní ţivotní realitou můţe být pro dotyčného nejen nepříjemný, ale přímo bolestný, obzvláště kdyţ se snaţí z nějakého důvodu realitě vyhnout, nebo ji nevidět takovou, jaká je. Zde je opět velmi důleţitá postava pracovníka, který získal klientovu důvěru, aby správně dokázal vyhodnotit situaci, kdy 19
je moţné klienta před realitu, někdy i tvrdou a nepříjemnou, postavit, a být mu nápomocen se s ní vyrovnat. Dokladem toho, je příběh pana M., který opět uvádím v závěru. „Zdůrazňování, ţe kaţdý má svůj ţivot plně ve svých rukou a pouze na něm záleţí, jak a kam se vypracuje, bývá častěji snem, jenţ se po procitnutí mění ve střet s frustrující realitou. (Štěpaník 2008: 41)“ Realitní terapie pracuje s pojmem realita tedy se skutečností, s tím jaké věci i události kolem nás doopravdy jsou. Pracuje i s tím, co tato realita, skutečnost, můţe přinést do ţivota jednotlivce. Nabízí moţnosti, jak s realitou v určitých situacích pracovat, jak se s ní v konkrétních případech vyrovnat, a jak ji vyuţít k tomu, aby byla prvkem, který posouvá kupředu, pomáhá přijímat odpovědnost za své jednání, a posiluje odhodlání ke změně. „Od chvíle, kdy nějaký kluk objeví sám sebe, protoţe mu někdo naslouchá, respektuje ho, cení si ho, se mění jeho postoj k ostatním.“ (Gilbert 2012: 58)
20
2. KVĚTNÁ ZAHRADA Jsou zařízení, jeţ pracují způsobem, který je moţné zahrnout pod označení terapie, aniţ si jsou toho pracovníci vědomi. Zde je proto ideální prostor seznámit se se zařízením, kde jsou prvky realitní terapie vyuţívány, a seznámit s ní také ty, kteří ji, třebas neuvědoměle, uţívají. Tím se rozšíří moţnosti a dopady dané terapie v konkrétních případech. Zařízení, které bych chtěl představit, je Květná Zahrada zapsaný ústav. Organizace existuje od roku 2005, kdy byla zaloţena tehdy ještě jako občanské sdruţení. Vznik organizace je spojen s osobou, Mgr. Ferdinanda Raditsche, který se i přes nemalé počáteční problémy spojené se vznikem nové organizace nenechal odradit a přivedl ji aţ do dnešní podoby. Ve svých počátcích neměla ţádný majetek, a k jeho získání nedisponovala dostatkem finančních prostředků. Moţnost získání bankovního úvěru, nebo hypotéky nepřipadala v té době v úvahu a proto se Mgr. Ferdinand Raditsch rozhodl finanční stránku vznikající organizace v počátku vzít sám na sebe. Vše bylo vedeno potřebou začít s poskytováním sluţby, protoţe existovali klienti, kteří tuto sluţbu potřebovali, a v daném regionu tento druh sluţby chyběl. Pro další rok se jiţ podařilo provoz sdruţení zajistit prostřednictvím financování z dotací MPSV a s pomocí partnerských měst. Postupný vývoj směřoval ke snaze vyvíjet činnost nebo činnosti, které budou ekonomickou podporou a povedou k postupnému zajištění financování a sniţování závislosti na dotacích. Zde je nutné podotknout, ţe tato vize byla uplatňována v době, kdy se o pojmech jako je sociální firma nebo sociální podnikání v obecné rovině ještě příliš nehovořilo. I tento fakt je klientům předkládán jako určitá realita ţivota, se kterou jsou konfrontováni v rámci stanovování osobních finančních plánů i plánů osobního rozvoje. Je jim zdůrazňována nutnost dělat vše pro to, aby co nejvíce omezili svou závislost na druhých, a snaţili se co nejvíce postarat se sami o sebe. Znamená to vynaloţit určité úsilí pro vybudování zázemí a vytvoření moţností, aby toto bylo moţné. To platí pro organizaci, ale stejný model si buduje i klient. Je veden k tomu, aby při rozvrţení svých finančních prostředků pamatoval také na vytváření prostoru pro další osobní ekonomický růst. Jsou to různé formy spoření, snaha o získání lepší pracovní pozice a podobně. Důleţité je, aby se klienti naučili neţít pouze přítomností, ale aby jejich výhled směřoval do budoucna, a to zejména v otázce financí.
21
Květná Zahrada je od svého počátku zaměřena na zemědělskou výrobu a s ní spojené činnosti. Tato aktivita spočívá v obhospodařování cca 18 ha ploch a v chovu zemědělských zvířat. Produkce mléka a jeho zpracování a následný prodej mléčných výrobků je v současnosti nenahraditelnou příjmovou součástí finančních zdrojů.
2.1 Zaměření Jiţ předem bylo počítáno s tím, ţe proces práce s klienty bude zaměřen na práci a rozvoj pracovních návyků. I z toho důvodu byla zvolena lokalita vesnice a statku, kde je předpokládána trvalá moţnost pracovních aktivit. Prvotní snahou a základní myšlenkou bylo, aby klienti mohli získat pracovní návyky vyuţitelné později v zařazení na trhu práce. Vůdčí myšlenka vycházela z toho, ţe k tomu, aby mohl kdokoliv existovat, potřebuje, mít finanční prostředky, a ty získá zejména prací. Proto bylo k zaloţení soc. sluţby vyuţito místo, které dostatek práce poskytuje. Objekt bylo nutné rekonstruovat, coţ bylo od počátku zdrojem práce pro klienty. Nepřinášelo to pouze zdroj práce, ale i příleţitost poznat různá pracovní odvětví a setkat se s mnoha druhy řemesel. Moţnost je nejen poznat, ale také si je vyzkoušet, se stala pro mnohé významným motivem pro rozhodování o svém dalším směřování. Následně byla rozvíjena zemědělská farma, která poskytuje další pracovní moţnosti. Mladí lidé přicházející do zařízení nemají ve většině případů vytvořeny základy v oblastech jako je zodpovědnost, vytrvalost a odpovědnost za důsledky svého jednání. Potřebují si osvojit pravidelnost i soustavnost. Jako ideální terapeutický prvek jsou v této oblasti hospodářská zvířata. Právě to byl jeden z důvodů, proč jsou zvířata v Květné na farmě chována. Chovaná zvířata vyţadují pravidelnou péči, a to je důleţitý prvek potřebný pro rozvoj klientů. Pravidelnost, nutnost věnovat se zvířatům denně, vytváří prostor pro rozvoj odpovědného přístupu. Významným prvkem pro rozvoj klientů je také „zpětná vazba“, kterou nabízí práce se ţivými tvory. Pokud si chce kdokoliv na zvířatech jakýmkoliv způsobem vybíjet své negativní emoce, dostane se mu stejného jednání od zvířat. Pamatují si, jak s nimi kdo jednal a jak se k nim kdo choval, a podle toho také reagují na osoby, které s nimi pracují. Pokud se chtějí klienti vyhnout obtíţím při práci se zvířaty, tak se k nim musí podle toho chovat. Jsou tím pádem určitým způsobem nuceni pracovat se svými emocemi a ovládat je. Je to opět určitý způsob přijímání reality jako terapie. Kaţdý, kdo práci se zvířaty absolvoval, byl upozorněn, jaká je realita této práce. Co vyţaduje od něj a co naopak on můţe potom očekávat od zvířat. Je vybízen, aby se zvířaty jednal slušně. Potom se nemusí obávat 22
negativní reakce z jejich strany. Stejně tak, chce-li bezproblémové souţití s ostatními lidmi, vyţaduje to i z jeho strany určité vzorce chování a jednání.
2.2 Sociální firma Doktorka Zuzana Hubinková dochází ve své knize Psychologie a sociologie ekonomického chování k názoru ţe: „Lidé na začátku své pracovní kariéry jsou nejvíce ovlivnitelní ve svém ekonomickém chování, svých pracovních názorech, návycích, ve své pracovní filosofii v budování pozitivního sebevědomí. Nezaměstnanost mladých lidí můţe znamenat jak zhroucení identity jedince, tak postupné zakódování takových návyků, které nejenţe nejsou pracovní, ale mohou být i sociálně patologické a ve svém důsledku mohou vést ke vzniku nezaměstnaných, kteří jiţ nebudou schopni svým dětem předávat určitou společenskou hodnotu, kterou představuje pro člověka zaměstnání, práce, ale naopak budou předávat svoji závislost na sociálním státě.“ (Hubinková 2008: 269) I tento fakt vedl k dalšímu zásadnímu kroku, a tím byl vznik soc. firmy. Ta otevřela nové moţnosti k zaměstnávání klientů i občanů obce, ve které se Květná zahrada nachází. „Za sociální podnikání lze označit soustavnou činnost prováděnou samostatně vlastním jménem, na vlastní odpovědnost za účelem dosaţení zisku. Dosaţený zisk slouţí k dosaţení primárně sociálního cíle.“ (Boukal a kol. 2013: 162) V rámci této firmy jsou poskytovány sluţby občanům i jiným subjektům v oblasti úprav zelených ploch, zemních prací, úklidových a vyklízecích prací, a pod. Pracovní místa vytvořená tímto projektem získala podporu úřadu práce, a jejich postupný nárůst je důkazem, ţe jsou dostatečně vyuţívána ale i vyţadována. Nárůst zakázek prokázal ţivotaschopnost tohoto způsobu podnikání. Pro organizaci je tato skutečnost samozřejmě přínosem určitého objemu finančních prostředků, ale prvotní je moţnost zaměstnávat mladé lidi z Domu na půl cesty (dále jen DPC). Pro ně jde o důleţitý zdroj obţivy a prostor pro seznamování se s pracovními nároky v oblastech jako je pravidelnost, kvalita odváděné práce, zodpovědnost atd. Zde se ukázala jedna důleţitá stránka, jejich zaměstnávání a ta byla v počátcích zdrojem obtíţí, které museli klienti následně překonat. Práce pod dohledem zkušených pracovníků v rámci DPC byla poznamenána určitou tolerancí a shovívavostí v přístupu ke klientům. Ta vyplývá z informací o podmínkách a prostředí, ze kterého mladí lidé přicházejí. Byli si vědomi faktu, ţe klienti přicházejí z různého prostředí a s různými 23
zkušenostmi. Nebylo moţné k nim přistupovat jako k pracovníkům s jiţ vytvořenými pracovními návyky podpořenými zkušenostmi z absolvovaných pracovních míst. Problém vznikal potom při nástupu do běţného pracovního poměru, kde se takováto shovívavost od zaměstnavatele nedala očekávat. Zde tedy bylo nutné hledat sociálně cítící zaměstnavatele nebo se více snaţit minimalizovat rozdíl v přístupu ke klientům při práci na farmě. Spoléhat pouze na pochopení ze strany zaměstnavatelů by bylo naivní, a proto bylo nutné zvolit změnu přístupu ke klientům. Tímto přístupem se pracovníci opět o něco více přiblíţili k realitní terapii, ale klienty byl tento proces vnímán jako neúměrné kladení nároků ze strany pracovníků DPC. Byli přesvědčeni, ţe kdekoliv jinde se k nim budou chovat lépe neţ zde. Je nutné přiznat, ţe v tomto přechodném období byla úspěšnost klientů v zapojení do pracovního procesu niţší, neţ je tomu nyní. Mohl bych uvézt svou vlastní zkušenost z období počátků mého působení v DPC. Veden snahou klientům pomoci, navštívil jsem několik zaměstnavatelů a snaţil jsem se u nich pro klienty místo vyjednat. Přitom jsem neměl dostatečnou jistotu, jak se mohu na klienta spolehnout. Vycházel jsem z přesvědčení, ţe klient bude rád, ţe získal práci a finanční zajištění, a bude k ní podle toho přistupovat. Realita byla zcela odlišná a dostával jsem se do situací, kdy jsem byl nucen odpovídat na telefonáty zaměstnavatelů poté, co se klienti na domluvené pracovní místo po několika dnech nedostavili. Vše vycházelo z jiţ zmíněných nedostatečně vytvořených návyků, které je potřeba dopředu vybudovat a teprve potom je moţné klienta vypustit na běţnou pracovní pozici. Potvrdila se také skutečnost, ţe pokud není klient do zajišťování svého pracovního místa zaangaţován, necítí ani svou odpovědnost. Není potom pro něho ţádným problémem, kdyţ se mu nechce, prostě do práce nepřijít. V současné době jsou klienti na tuto realitu spojenou s nástupem do zaměstnání předem připravováni. Rozšířené moţnosti pracovního zapojení klientů v rámci rekonstrukce farmy, přinesly více prostoru pro přípravu klientů. I jejich úspěšnost na trhu práce se mnohonásobně zvýšila. V nemalé míře tomuto procesu napomáhají i stáţe.
2.3 Pracovní stáže Zásadním bodem, který bylo nutné stále řešit, bylo vytváření a zajišťování pracovních příleţitostí pro klienty. „Fakticky náš stát dnes prosazuje politiku zaměstnanosti především legislativou; jeho kontakt s personálními útvary podniků, jeho vůle aktivně ovlivňovat regionální 24
problémy s vysokou nezaměstnaností zvláštními opatřeními, jeho ochota povaţovat v záleţitostech nezaměstnanosti za partnery nestátní subjekty či angaţovat do aktivní politiky zaměstnanosti státní instituce mimo resort Ministerstva práce a sociálních věcí ČR jsou zatím na nízké úrovni.“ (Matoušek 2011: 276) V této oblasti se nenahraditelnou sloţkou stalo zajišťování dlouhodobých stáţí. Tento způsob je sice pro organizaci ekonomicky i administrativně náročnější, a lze jej nabízet spíše v rámci spolupráce více subjektů. Dům na půl cesty spolupracuje se společností MAVO s.r.o a v rámci jejího projektu podporovaného fondy EU „Získej práci, co tě baví“ (www.mavo.eu 1996). Díky tomu můţe vysílat klienty přímo do firem, kde pracují, získávají pracovní zkušenosti a přitom díky financování vysílající organizací nejsou ekonomickou zátěţí pro zaměstnavatele. V případě úspěšného absolvování stáţe můţe zaměstnavatel nabídnout stáţistovi pracovní poměr. Absolvované stáţe mohou také poskytnout zkušenosti v oblastech nebo dovednostech, se kterými se mladý člověk, případně mladý člověk bez vzdělání, nesetkal a mimo stáţ by moţnost setkat se s nimi neměl. V současnosti se problematika stáţí dostává i do zájmu kompetentních úřadů a v rámci projektu „Stáţe ve firmách vzdělávání prací 1“ nabízí od roku 2014 tuto moţnost také úřad práce. Projekt je zaměřen na získání praxe pro stáţisty ve firmách pod dohledem zkušeného mentora firmy v délce 1 – 6 měsíců. Nabízí moţnost interně proškolit pracovní sílu z podporovaných zdrojů a po skončení stáţe moţnost stáţistu zaměstnat. V říjnu 2014 byl tento projekt ukončen, ale po svém schválení na něj navázal stejný projekt „Stáţe ve firmách vzdělávání prací 2.“ (Fond dalšího vzdělávání 2014). V současnosti tento projekt stále pokračuje a nabízí uchazečům stáţe v celé řadě oborů. Je jedním z výstupů projektu Stáţe ve firmách – vzdělávání praxí (registrační číslo CZ.1.07/3.1.00/41.0001) (Národní katalog stáţí: 2016). Domnívám se, ţe je to jedna z cest, která si zasluhuje pozornost a podporu, protoţe překonává kromě jiného i jeden ze zásadních problémů, s nímţ se mladí lidé hledající zaměstnání setkávají. Zaměstnavatelé vyţadují od uchazečů o zaměstnání praxi nebo předpokládají jisté dovednosti, které nemohou získat, pokud nenajdou zaměstnání. Zde se jim nabízí moţnost poţadovanou praxi nebo dovednosti získat. Tato moţnost slouţí také jako motivační prvek pro klienty DPC, kteří se ucházejí o práci. Vědí, ţe mají moţnost a ţe pokud ji chtějí vyuţít, musí se osvědčit v první fázi, kdy procházejí tzv. ergoterapií. Jde o počáteční pracovní zařazení, jímţ prochází všichni klienti, nastupující do DPC. Období zařazení je různě dlouhé podle vyhodnocení 25
účelnosti vedoucími pracovníky. V tomto období pracuje klient především na farmě a v dodrţování základních pracovních povinností má moţnost prokázat své odhodlání k zařazení do pracovního procesu a získání běţného zaměstnání. I v této fázi se klienti setkávají s obtíţemi, které jim přináší realita jejich schopností, vzdělání a dovedností. Květná Zahrada klientům také nabízí moţnosti jako je třeba získání řidičského průkazu, dokončení nebo rozšíření vzdělání. To přináší moţnost nabídnout klientovi obrazně řečeno světlo ve tmě jeho temnoty střetu s realitou světa. Pracovníkům se nabízí prostor pro vytvoření pozitivnějšího pohledu na klientovy moţnosti. Otvírá se i moţnost posílit jeho odpovědnost faktem, ţe zdroje existují a je pouze na jeho snaze, jak se mu je podaří vyuţít. Přístup k tomuto faktu je odlišný. Někteří jedinci chtějí rychlou realizaci a chybí jim trpělivost, která je k postupnému budování vlastní pozice nezbytná. Praxe při práci s klienty v DPC mi potvrdila i fakt, ţe čekání na první úspěch nesmí trvat příliš dlouho, protoţe potom klient ztrácí motivaci a chuť pokračovat. Zde je velice důleţité hledat maximum moţností za co klienta chválit a tím posilovat jeho vnímání úspěchu v případě, ţe se úspěch neprojeví jinak a pro klienta hmatatelně. Někdy je potřeba hledat také směr, kterým klienta směřovat. Je potřeba věnovat pozornost klientovu přání, a je-li reálné alespoň z části, snaţit se mu vyjít vstříc v jeho uplatnění. Usnadňuje to přijetí těţkostí, které mohou být s realizací jeho směřování spojeny. Je to logické, a najdeme pro toto tvrzení podporu i v psychologii. Pokud konání naplňuje představy jedince, mnohem snáze dokáţe překonat negativa s tím spojená, neţ kdyţ je nucen dělat něco, co jej neuspokojuje. Přesto je klient nucen minimálně v prvotní fázi přijmout, co se mu nabízí, a z toho vycházet v dalším hledání vlastní pozice. Opět zde vyvstává realita současných moţností, které nezbývá neţ pokorně přijmout, a s pomocí zkušenějších pracovat na rozšíření svých schopností a zároveň s tím získat širší moţnosti svého uplatnění. Tedy pokusím-li se parafrázovat W. Glassera, není podstatné, co jsi do teď neuměl, ale důleţité je, co jsi ochoten se do budoucna naučit a vyuţít pro svůj prospěch. Je problémem vyjít vstříc klientovi, který na otázku, co by chtěl dělat, odpoví zcela váţně: „Chtěl bych do práce chodit v obleku.“ Pochopitelně mu jeho představu můţe těţko někdo splnit, kdyţ nemá ani výuční list.
Zde se nabízí moţnost pro
rozhovor i pro aktivní naslouchání, jak o něm hovoří Ivan Úlehla v knize Umění pomáhat. Postupně získat jeho důvěru a pomoci mu přijmout fakt, ţe splnění jeho představy není zcela nemoţné, ale vede k němu dlouhá cesta. A znovu se dostáváme k situaci, kdy klient stojí před svojí osobní realitou. Buď projde náročnou cestu vzdělání 26
a budování pracovní pozice, nebo zvolí cestu jednodušší, ale musí počítat, s tím, ţe oblek na své pracovní pozici v tomto případě nejspíš nebude potřebovat.
2.4 Hodnocení úspěšnosti Ředitel Květné Zahrady Mgr. Ferdinand Raditsch odpovídal jednomu z novinářů v rozhovoru na otázku, jaká je úspěšnost klientů. Otázka vede k zamyšlení, co lze povaţovat za úspěch. Za ideál lze povaţovat situaci, kdy klient získá práci, bydlení, zaloţí rodinu a stane se plně soběstačným. Nelze ovšem výsledky hodnotit pouze pohledem ideálu. K němu se zcela dopracují pouze někteří. Ovšem jako úspěch je nutné vidět i stav, kdy se klientovi podaří obstát, kdy uspěje alespoň v některých oblastech a v ostatních se obstát pokouší. Důleţitým ukazatelem také je, jak se mu daří zvládnout svou roli. Jestli ji je schopen zvládnout sám nebo jestli je opakovaně nucen vyhledávat pomoc v řešení běţných situací a opakovaně vyhledává různé sociální sluţby. Většina klientů, kteří Květnou Zahradu opustili, a o nichţ mají pracovníci dostupnou zpětnou vazbu, svou situaci nějak zvládají. Jejich další osudy, jsou různé, ale je potěšující, ţe ve většině případů jsou pozitivní. Zde bych chtěl zmínit ještě jednu skupinu klientů. Jedná se o klienty opouštějící zařízení na vlastní ţádost s přesvědčením o svých moţnostech, přestoţe všechny ukazatele prokazují značnou nepřipravenost pro samostatný ţivot. Je to skupina prokazující obdobné znaky a bohuţel i podobný vývoj nezřídka s tristním koncem. Tito mladí lidé jsou přesvědčeni o mylném pohledu ostatních a pouze své vidění problému povaţují za správné. Dochází potom k situacím, v nichţ nelze dopředu odhadnout vývoj, a jejich důsledky jsou zcela neočekávané. Samotným klientům způsobují značné problémy, protoţe na situace, v nichţ se ocitají, nejsou připraveni. Podle svého úsudku ani nepředpokládali, ţe by mohly nastat. Některým tato většinou nepříjemná zkušenost pomůţe a vrátí se s ţádostí o radu a případnou pomoc. Jiní stále hledají nové moţnosti, ale bez potřebných zkušeností. Tím se dostávají do nových problémů, odmítají si přiznat svou chybu nebo svůj podíl na neúspěchu. O pomoc potom poţádají aţ ve chvíli, kdy si s řešením neumí sami poradit, a je k němu potřeba mnohem delší doba. Najít v této fázi nějaké východisko ze vzniklé situace vyţaduje mnohem více úsilí a je spojeno i se zvýšenými náklady. Kam aţ můţe takové přeceňování vlastních sil dojít dokládám příběhem pana M., který je stejně jako předchozí uveden v závěru.
27
Organizace pracující na základech terapie realitou vyuţívá všechny moţnosti, jak realitu vyuţít k dosaţení cíle, kterým je samostatnost klienta a jeho schopnost obstát v jeho osobní realitě. Staví na ní především v tom směru, ţe pro dosaţení úspěchu je nutné vyvinout aktivitu. Pracovat, vzdělávat se, snaţit se o změnu v odpovědnosti za vlastní skutky. Jaký bude výsledek opět ovlivní pouze osoba klienta, která o své budoucnosti rozhoduje svým jednáním a přístupem k nabízené moţnosti. Kritéria, která by bylo moţné pro hodnocení pouţít, je potom nutné vidět v širších souvislostech a nikoliv pouze v úzkém pohledu na konečný výsledek.
28
3. Hlavní problémy klientů a jejich řešení pracovníky Květné Zahrady Pracovníci Květné Zahrady jsou postaveni před rozličné problémy, se kterými se přicházející mladí lidé setkávají, a očekávají od nich pomoc s jejich řešením. To je spojeno se schopností empatie, ale i pragmatičnosti, se kterou je nutné vyhodnotit daný problém a hledat spolu s klientem vhodné řešení. Díky zkušenostem získaným za deset let existence zařízení a vytvořeným podmínkám mohou jiţ na konkrétní problémy nabídnout individuální návrh řešení. Je samozřejmě na ochotě a schopnostech klienta, jestli nabízené řešení přijme a jakým způsobem jej bude realizovat.
3.1 Hledání práce Nejčastějším problémem, se kterým se mladí lidé při vstupu do samostatného ţivota setkávají, je obtíţné shánění práce. Lze ho označit opět jako situaci, kdy se před mladým člověkem otvírá nová realita. Je přesvědčen o svých schopnostech, o své jedinečnosti a přesto pro něho práce není. Mladý člověk si je jistý, ţe ví, jaké jsou jeho moţnosti, i kdyţ není vyučen a nemá ţádné zkušenosti. Je proto pro něho nepochopitelné, ţe se mu nedaří uplatnit tak, jak by si představoval. Zde je nezastupitelné místo pracovníka, který pomůţe mladému člověku projít tento střet s realitou tak, aby se pro něho nestal příčinou nechuti k dalšímu hledání svého uplatnění. Znovu se vracím k podstatě realitní terapie. To, ţe se mu dosud nepodařilo uplatnit, neznamená, ţe jsou uzavřeny všechny moţnosti, ţe se nedá pracovat na změně a tu potom v budoucnu zúročit. Některé skupiny mladých lidí lze ve vztahu k uplatnění na trhu práce označit jako rizikové. Rizikovost spočívá v omezeních sniţujících moţnost jejich uplatnění. Podle Andrei Legierské do této skupiny patří: mladiství bez kvalifikace, kteří pro svůj věk (niţší 18 let) nemohou být zařazeni do zaměstnání vyţadující hmotnou odpovědnost, mladiství bez kvalifikace, kteří nemají zájem a předpoklady pro běţnou přípravu na povolání, absolventi škol s ukončenou odbornou přípravou, která ovšem nevyhovuje poţadavkům trhu práce, absolventi zvláštních škol. (Legierska 2006: 30)
29
Vedena tímto faktem směřuje snaha pracovníků zařízení především na tuto stránku. Vychází z předpokladu, ţe pokud má mladý člověk něčeho dosáhnout, musí na to mít dostatek finančních prostředků. Má-li mít dostatek prostředků, musí mít práci, která mu je bude přinášet. A má-li tuto práci získat a udrţet si ji, musí mít pracovní návyky a ty budou předpokladem, ţe bude práci vykonávat způsobem, jaký je od něj očekáván. K tomu směřují i opatření provázející klienta jiţ od chvíle podpisu smlouvy o poskytování sociální sluţby. V té se klient zavazuje, ţe bude pracovat. Je seznámen s tím, co pro něho tento závazek znamená a co se bude od něho očekávat. Na kaţdém kroku se střetává s realitou, ţe nic a nikde není zadarmo. Je to jeden z prvních střetů s realitou a setkání s realitní terapií. Neboť je mu tento prvek terapie znovu a znovu připomínán. Jestliţe chceš něco mít, něčeho dosáhnout, musíš proto něco udělat, vloţit svůj potenciál, rozvíjet své schopnosti a teprve potom můţeš očekávat nějaké výsledky.
3.2 Požadavky kladené na jednotlivce na trhu práce Ladislav Varga ve své úvaze „Problematika mladých dospělých v Domě na půl cesty“ uvádí několik zásadních předpokladů, které jsou zaměstnavatelem od jednotlivce při jejím výkonu očekávány. Jsou to: pravidelnost (pravidelná docházka), zodpovědnost a spolehlivost, kvalita odvedené práce v přiměřeném čase. Schopnost akceptovat a přijímat tyto předpoklady očekávané ze strany zaměstnavatele patří mezi zásadní faktory ovlivňující uplatnění na trhu práce, a to zejména u mladých lidí. U těch, kteří neměli moţnost vidět tyto vzory jednání u svých rodičů, chybí pocit odpovědnosti, kterému se musí nejprve postupně naučit. Podobně je to s adaptabilitou a flexibilitou, jelikoţ jsou mladí lidé nově vstupujícími na pracovní trh, nemají tyto vlastnosti důleţité k úspěšnému uplatnění se v zaměstnání dosud ještě zaţity. (Varga 1998: 2) „Dalším závaţným problémem je pravidelnost a povinnost chodit do práce. Na takový model nejsou mladí lidé zvyklí a dá jim hodně práce, někdy i sebezapření tento fakt zvládnout. Z těchto důvodů také většina z nich často střídá zaměstnání, neţ pochopí systém nutnosti zaměstnání. V případě, kdy se nedokáţou zařadit do pracovního procesu, nepracují a jsou odkázáni na dávky sociální podpory.“ (Míková 2011: 44) Nereálné představy o jejich práci se střetávají s realitou a moţnostmi, které jsou jim pro počátek pracovní kariéry nabízeny. Je samozřejmě rozdílné, kdyţ je přijat mladý muţ s výučním listem elektrikáře nebo nastoupí-li někdo bez vyučení a má představu, ţe bude řidičem kamionu, jak on říká: „Kamijoníkem“. Je nesnadné vysvětlit mu, jaké jsou poţadavky pro tuto profesi. Nechce se mu přijmout fakt, ţe realita je jiná, neţ on si 30
představuje. Pokud se podaří jedince správně motivovat, je moţné postupnými kroky dojít třeba i k vysněnému cíli. Je důleţité přijmout nutnost začít od začátku a postupně se dopracovat ke kýţenému výsledku. Jak jsem se jiţ zmínil, staví realitní terapie na přítomnosti a budoucnosti. Zabýváme se současností a směřujeme do budoucnosti; nehledáme vztah ke klientově minulosti, protoţe minulost nemůţeme změnit a nemůţeme se ani smířit s představou, ţe klient je limitován svou minulostí. Vytváříme si ke klientovi vztah sami za sebe, nikoli jako postavy spojené s přenosem. Nehledáme nevědomé konflikty nebo jejich příčiny. Klient s námi nemůţe navázat vztah na základě nevědomých motivací svého chování. Klademe důraz na morální parametry chování. Nevyhýbáme se problému správného a špatného chování. Na rozdíl od konvenční terapie jsme totiţ přesvědčeni, ţe toto rozlišení upevňuje vazbu mezi klientem a terapeutem. Konvenční terapeuti nerozlišují mezi dobrým a špatným neboť mají pocit, ţe by to poškodilo vznik přenosu, o který usilují. Učíme klienty lepším způsobům uspokojování potřeb. Dokud klientovi nepomůţeme najít uspokojivější modely chování, nevytvoříme správné sepětí. Konvenční terapeuti si nemyslí, ţe vyučování lepšímu chování, je součástí terapie. (Glasser 2001: 64)
3.3 Klienti s nedokončeným vzděláním Další skupinou, s níţ se pracovníci DPC setkávají, jsou klienti s nedokončeným odborným vzděláním na různé úrovni. Oldřich Matoušek se k této skupině lidí vyjadřuje ve své knize Mládeţ a delikvence, kde říká: „Představa, ţe kaţdý mladý člověk dokáţe projít vzdělávacím systémem aţ do konce, jenţ má podobu vyučení, resp. maturity a potom se přiměřeně uplatnit na pracovním trhu je představa nerealistická.“ (Matoušek 2011: 276) Prioritní snaha vede k tomu, aby klient vzdělání dokončil nebo získal. Nejčastěji se pracovníci DPC setkávají s klienty, kteří mají hotový druhý ročník nebo jej nemají dokončený většinou z důvodu absencí a nezájmu z jejich strany. Zde se opět nabízí široký prostor pro vyuţití realitní terapie. Klientovi je předloţena jeho realita, a moţnosti, které nabízí pozice nekvalifikovaného dělníka. Jeho postavení a pracovní zařazení má moţnost si v rámci organizace prakticky vyzkoušet. Na druhé straně se před ním otvírá prostor k pozitivní změně. Dostává moţnost vzdělání dokončit a 31
posunout se ve společenském ţebříčku na vyšší pozici. Tím, ţe můţe své vzdělání prokázat, se zvyšuje jeho šance uspět na trhu práce. V tomto procesu se opět setkáváme s několika přístupy ze strany klientů. Jedna skupina tuto moţnost vyuţije a s pomocí pracovníků své vzdělání dokončí. Pokud dokáţou s úspěchem touto fází projít, získávají značnou posilu vnímání sama sebe a své pozice, kterou tím získávají. „U nás toho času asi 10% mladých lidí nepokračuje po skončení základní školy v dalším vzdělávání. V agendě našich úřadů práce od roku 1989 stále rostou počty neuplatněných absolventů škol a mladých lidí po vyučení případně s nedokončeným vyučením. Z toho plyne, ţe ani dokončení určité vzdělávací etapy nezaručuje mladým lidem uplatnění na trhu práce. Obecně u nás dnes pro mladé lidi není dostatek pracovních příleţitostí, také ochota zaměstnavatelů poskytovat jim práci je podstatně niţší neţ přijímat lidi se zkušenostmi. Jistou roli hrají i nereálné představy mladých lidí o moţnostech pracovního uplatnění a jejich mzdové nároky.“ (Matoušek 2011: 276) Druhá skupina klientů nenajde v sobě sílu a odhodlání a hledá důvody, proč nelze ve vzdělávání pokračovat. U těchto klientů dochází často k deziluzi, protoţe jejich moţnosti jsou silně omezené, coţ však nepřičítají nedostatku své aktivity. Následně jsou zklamáni, jaká jsou jim nabízena pracovní místa, která zdaleka nenaplňují jejich představy, a odmítají je přijmout. Z toho důvodu nemají nakonec prostředky a nejsou schopni uhradit bydlení ani si zajistit potraviny a další základní ţivotní potřeby. Málokterému z této kategorie klientů se podařilo dosáhnout zásadnějších úspěchů. Třetí skupina klientů, přicházejících do DPC jsou mladí lidé, bez dokončeného vzdělání z důvodu, ţe obor, v němţ se vzdělávali, je neuspokojil. Ti potom mají moţnost zvolit obor jiný, vědí-li jaký, nebo jej s pomocí pracovníků hledat. Tato cesta nebývá jednoduchá, protoţe většina klientů sice ví, co studovat nechce, ale mnohem hůře se rozhodují, co by dělat chtěli. Několik klientů natolik oslovila práce se zvířaty a práce v zemědělství, ţe zvaţovali navštěvovat zemědělskou školu a tomuto oboru se věnovat. Samostatnou skupinou jsou klienti, které do DPC vyslali jejich rodiče, aby zde načerpali zkušenosti a s pomocí pracovníků zařízení udělali první krok ke své samostatnosti. Tito mladí lidé vnímají zkušenost, kterou procházejí jako moţnost uvědomit si některé věci zásadní pro úspěšný a spokojený ţivot. Shodují se, ţe je pro ně tato moţnost nezaměnitelná s čímkoliv jiným, protoţe by sami nebyli schopni a ani
32
ochotni změnit svůj způsob ţivota a další vývoj jejich ţivotních osudů by probíhal pravděpodobně jinak a s negativním výsledkem.
3.4 Bydlení Další střet s realitou čeká klienty při řešení otázky bydlení. Jelikoţ klienti DPC jsou tvořeni mladými lidmi přicházejícími z různého prostředí (od disfunkčních rodin přes mladé lidi opouštějící dětský domov aţ po mladé lidi přicházející z prostředí bezdomovců). Je i zcela odlišný přístup k této otázce. Lidé, kteří ţili bez domova, mají mnohem větší problém naplňovat obecné představy spojené s údrţbou bytu, s osobní hygienou, neţ lidé přicházející sice s disfunkčního, ale přesto prostředí rodiny. U těchto mladých lidí se častěji projevuje touha zlepšit prostředí, v němţ ţijí, aby bylo lepší neţ to, ze kterého přicházejí. Obtíţe nastávají ve chvíli, kdy tato snaha překračuje moţnosti nebo ochotu překročit svou míru aktivity. I v této oblasti se podařilo pracovníkům DPC vytvořit prostor pro motivaci a moţnost pozitivní změny spojené s postupem kupředu.
3.5 Startovací byty Významná je v této otázce spolupráce s obcí, která umoţňuje poskytnutím startovacích bytů udělat klientům první krok k zajištění vlastního bydlení. Jde o byty v majetku obce poskytované klientům DPC. Jsou v blízké lokalitě a je moţné se informovat, jak se klientovi daří a jestli nedochází k nějakým problémům. Na druhou stranu má klient moţnost obrátit se v případě potřeby na pracovníky DPC o radu, případně poţádat o pomoc. V první fázi je nájemcem bytu DPC, a pokud klient prokáţe, ţe je schopen sám zvládat všechny poţadavky, které s sebou samostatné bydlení přináší, plnit své pracovní povinnosti, hradit nájem atd., přechází nájem přímo na něho. Tím získává vlastní bydlení a je připraven samostatně fungovat v běţném ţivotě. Záleţí pouze na něm, jestli se rozhodne zůstat, nebo se v budoucnu pokusí odejít na jiné místo, ať uţ za prací nebo z jakéhokoliv jiného důvodu.
3.6 Opakované návraty do DPC Snahou je, aby klienti postupně převzali odpovědnost sami za sebe a aby se dokázali zajistit své potřeby. K tomu jsou vedeni a je to i cílem práce všech pracovníků DPC. Není pro klienty jednoduché najít odvahu k rozhodnutí udělat krok k samostatnosti a opustit prostředí, ve kterém mají jistotu a oporu ostatních. Velmi jim v tomto napomáhá fakt, nabízející moţnost vrátit se do DPC v případě, ţe se jim tento 33
zásadní krok nepodaří. V určitém období zařízení opouští a pokouší se nastoupit samostatnou cestu. Někteří úspěšně, jiní méně: A právě ti mohou znovu poţádat o pomoc a stát se opakovaně klienty. Mohou uplatnit svoje zkušenosti získané během samostatného ţivota a na nich stavět nový pokus svého ţivotního startu. Dostává se jim podpory ze strany pracovníků a pomoc v rozvoji těch dovedností, jejichţ nedostatek bylo překáţkou úspěšného osamostatnění. Klientům tato moţnost dodává pocit jistoty, ţe se mají kam vrátit. To potom posiluje odvahu udělat krok vstříc samostatnosti, bez obavy, co bude, pokud se ten krok nezdaří. Je to přístup, který vytváří klientům stejnou moţnost, jakou nabízejí rodiče svým dětem nastupujícím vlastní ţivotní cestu. Dokládá to vyjádření jedné klientky, kterou čekalo stěhování do jednoho ze startovacích bytů. „Není jednoduché se odhodlat. Stále vnímám něco jako nejistotu a skutečně dlouho přemýšlím, jestli dokáţu unést zodpovědnost sama za sebe a hlavně jestli obstojím, kdyţ uţ nebudu pod určitou kontrolou a dohledem. Je mnohem jednodušší dělat, co mám, kdyţ vím, ţe na mě někdo dohlíţí, a na jakoukoliv chybu nebo nesprávné jednání mě upozorní. Ale být na vše sama, mi bralo odvahu. Hodně mi v tom pomohlo, co mi řekl pan ředitel, kdyţ mi dával klíče od bytu. Řekl mi, abych se nebála, a ţe kdyţ by se opravdu nedařilo, můţu se vrátit. Kdybych tuto moţnost neměla, asi bych odvahu k tomuto kroku nenašla.“ Byli i klienti, kteří se rozhodli rovnou odejít nebo se jim naskytla moţnost zaměstnání i s bydlením. I jim byla nabídnuta moţnost návratu v případě, ţe by se jim přestalo dařit. Tuto moţnost dostali i klienti, kteří odejít museli z důvodu porušení nějakých smluvených pravidel. Ani jim není tato moţnost upřena, protoţe kaţdá zkušenost, s níţ se setkají, můţe přispět k uvědomění si smyslu pravidel, se kterými před tím nesouhlasili. Kdyţ byla činnost Květné zahrady prověřována inspekcí, byla právě tato praktika kritizována ve smyslu vytváření závislosti na sluţbě. Vedoucí DPC obhajoval nabízení této moţnosti tím, ţe zatím nikdo nedokázal stanovit klíč, podle kterého by bylo moţné, říci: jiţ není moţné, aby se tento klient posunul kupředu, jiţ není moţná ţádná pozitivní změna. Domnívám se, ţe nabízení moţnosti opakovaných návratů se opět odvíjí z realitní terapie. Je to umoţňování vnímat a zaţít realitu bez ohledu na minulé zkušenosti, ale s výhledem do budoucnosti a s důrazem na získané dovednosti a odhodlání. Přesto jistota, kterou nabízí moţnost návratu, je značná podpora v přijímání odpovědnosti a změněně od člověka „nezodpovědného“ k člověku, kterého můţeme jiţ označit „zodpovědným“. Tento proces provázejí různá úskalí. Pracovníci se 34
dostávají do pozice, kterou zaţívají rodiče, kdyţ vypustí svoje dospělé děti do světa a nezbývá jim nic jiného, neţ sledovat, jak si vedou a jak naloţí s tím, co je naučili. Pro pracovníky není úplně jednoduché zůstat neutrální i ve chvíli, kdy vidí, ţe jednání klienta evidentně směřuje k neúspěchu. Je to projev jeho svobodné vůle, kterou uplatňuje a získává touto cestou určité zkušenosti. V té chvíli nezbývá neţ očekávat, jestli klient opakovaně poţádá o pomoc. Jinak je nezbytné naučit se přijmout fakt, ţe dospělý jedinec se rozhodl, přijal odpovědnost za svou cestu a bohuţel za ni musí nést i případné důsledky. V případě, ţe opakovaně o pomoc poţádá, je na něj nahlíţeno znovu optikou realitní terapie. Není zásadní, ţe se něco nepovedlo, důleţité je, ţe jsi to zkusil. Vyuţil jsi svůj potenciál, aby ses o tento krok pokusil. Znovu přicházíš, protoţe chceš hledat příčinu neúspěchu a v budoucnu svůj krok zopakovat. Jako pozitivní lze vidět fakt, ţe procento jedinců, jejichţ opuštění DPC skončilo neúspěchem, není vysoké.
3.7 Sexuální vztahy Zcela specifickou oblastí, která se týká klientů DPC, je oblast sexuálních vztahů. Je to oblast zásadní, protoţe nejde uţ pouze o ţivot dvou lidí, ale je nutné myslet i na ţivot třetí osoby, dítěte, které můţe z jejich vztahu vzejít. Zde se ukazuje velký problém v nepřipravenosti mladých. Sexuální výchova probíhající v rámci výuky na základní škole se zabývá mnohdy pouze řešením „technické“ stránky sexuálního ţivota. Ţáci jsou seznámeni pouze s praktikami, jak se vyhnout otěhotnění, jak se nenakazit pohlavní chorobou, jak pouţívat kondom apod. V mnohem menší míře se učí řešit otázky odpovědnosti za své chování a v tomto úhlu pohledu i na sexualitu. Jsou ve věku, kdy pudovost jejich biologické touhy je natolik silná, ţe převaţuje nad racionálním jednáním, které je potřeba k odpovědnému rodičovství. Nakonečný označuje toto období jako čas pozvolného přechodu od dětství k dospělosti a vpádu sexuality do ţivota chlapců a děvčat. Jde o období, nejistot a hledání identity. Tělesné změny v dospívání jsou doprovázeny zvýšenou hormonální produkcí (testosteron, hormony štítné ţlázy, hormony produkované pohlavními ţlázami jako jsou estrogen a progesteron), menstruací u dívek a polucí u chlapců. Začíná se rozvíjet zájem o sexualitu. (Nakonečný 2011: 620) Předčasný vývoj chlapců i dívek, který jak se zdá má tendenci pokračovat směrem k stále niţšímu věku, označujeme jako sekulární akceleraci. Sekulární akcelerace je jev pozorovaný ve vyspělých zemích. Projevuje se zejména urychlením 35
tělesného a pohlavního vývoje nových generací. Lze říci, ţe je urychlen nástup dospívání, při čemţ vlastní období samotného dospívání se prodluţuje. Opoţděně se potom objevují známky dospělosti (např. vousy u chlapců). Sekulární akcelerace: „zkracuje období dětství a oddaluje nástup plné dospělosti“. Jestliţe u děvčat bylo menarche (první měsíčky) v 15 – 17 letech, v současné době je to jiţ ve 12 – 14 letech. (Langmajer, Krejčířová 2006: 145) Opět se dostáváme do situace, kdy mladý člověk ignoruje realitu moţného početí nového ţivota a realitu toho, ţe na něj naprosto není připraven. Odpověď na připomínku této moţnosti v drtivé většině zní: „My si dáváme pozor.“. O to větší překvapení pro ně je, kdyţ zmíněná situace nastane. Na tomto místě bych si opět dovolil uvést negativní vliv většinové společnosti i médií. Zamysleme se, jaké vzory mladí lidé vidí, kdyţ se rozhlédnou kolem sebe. V roce 2013 bylo uzavřeno 43,5 tisíce manţelství, o 1,7 tisíce méně neţ o rok dříve. Byl to nejniţší počet uzavřených manţelství od roku 1918. Po roční stagnaci se počet sňatků dále sníţil, a to jak u svobodných, tak u rozvedených osob. Niţší byla také celková úroveň sňatečnosti. Nejvíce sňatků se konalo v červnu (8,3 tisíce), dále v srpnu (7,8 tisíce) a září (6,8 tisíce). Počet rozvodů se v roce 2013 meziročně zvýšil o 1,5 tisíce na 27,9 tisíce. Vyšší byla i úroveň rozvodovosti (47,8 % manţelství končících rozvodem v roce 2013 oproti 44,5 % v roce 2012). Nejvíce rozvodů nastalo po 4 aţ 6 letech trvání manţelství, v průměru trvalo rozvedené manţelství 13,0 roku. Rozvody se dotkly celkem 24,3 tisíce dětí, kdyţ rozvodů s nezletilými dětmi bylo 57,1 % z úhrnu. (Český statistický úřad Pohyb obyvatelstva: 2013) Zde je důleţité si uvědomit, ţe tato statistika hovoří pouze o párech v uzavřeném manţelství, které se rozešly. Stejně velké procento najdeme i u párů v tzv. volném svazku. Zde je nebezpečí rozpadu vztahu snad ještě větší, protoţe není ničím vázán a jeho ukončení je snazší neţ u uzavřeného manţelství. Z pohledu společnosti je tento stav „normální“. Nelze se divit, ţe mladí lidé se chovají stejně, je-li toto povaţováno za normalitu. Zde se opět otevírá prostor pro realitní terapii. Můţeme předloţit mladému člověku v podstatě dvojí realitu. Jednak povrchnost vycházející z určité normality, nabízenou společností, i s jejími důsledky, o nichţ jsem se jiţ zmiňoval. Na druhé straně realitu vztahu, vyţadujícího investovat něco ze sebe, v němţ se učím souţití s druhým člověkem a učím se nacházet společnou cestu. Tato realita není tak snadná, a proto je pro mladé lidi méně přitaţlivá. Přesto je nutné ji nabídnout, protoţe vztahy vznikající na 36
tomto základě bývají trvalejší a mají větší naději při překonávání ţivotních krizí, protoţe jsou vytvářeny na zcela odlišných základech. Katolická církev ve snaze pomoci mladým lidem ve fázi hledání, nabízí kurzy přípravy na manţelství. V nabídce těchto kurzů se můţeme dočíst: Průměrný pár stráví přes 200 hodin přípravou své svatby, ale téměř ţádný čas přípravou na ţivot v manţelství. Kdyţ chcete být v čemkoli dobří, musíte na tom pracovat a studovat to - a vztahy nejsou výjimkou. Kdyţ do svého vztahu začnete systematicky investovat uţ od začátku, bohatě se vám to v dalších letech vrátí. Kurz je pro kaţdého bez ohledu na to, jestli spolu váţně chodíte, na manţelství se chystáte nebo spolu začínáte ţít v trvalém partnerství. Kurz vychází z křesťanského pojetí
lásky,
ale
je
určen
kaţdému
páru
bez
rozdílu
ţivotní
filozofie.
(www.manţelskévečery.cz - Příprava na manţelství) Zkušenosti s mladými lidmi a s proţíváním jejich vztahů mě utvrzují v myšlence, ţe mladí lidé neradi na něčem pracují dlouho. Často jim chybí trpělivost. Další překáţkou je opět vliv společnosti, kdy je prosazováno mínění, ţe vytváření trvalých svazků není nutné. Uzavírání manţelství je podle nich: „Zbytečné a přeţité. Na to abychom mohli být spolu, nemusíme mít ţádný papír“. Tento postoj mladých lidí k institutu manţelství napovídá, proč se mu vyhýbají. Uvědomují si, ţe manţelský slib je trvalý a není snadné jej opustit, zrušit. Je mnohem jednodušší si nechat moţnost ke snadnému odchodu. Pracovníci Květné zahrady se snaţí klientům vše stavět do reality. Nenabízejí jim hotový návod na šťastné souţití, ale opět s vyuţitím realitní terapie nastiňují moţnosti i úskalí jednotlivých přístupů k partnerskému vztahu. Jsou to ale klienti, kdo se musí rozhodnout a převzít odpovědnost. Je potěšující, ţe vyuţívají moţnost konzultovat svá rozhodnutí s pracovníky DPC. Přístup ke klientům vytváří atmosféru důvěry a ta potom umoţňuje získanou důvěru vyuţít ve prospěch klientů a rozvoje jejich partnerských vztahů. Výhodou je, ţe i mezi pracovníky Květné Zahrady je lektor jiţ výše zmíněných kurzů přípravy na manţelství. Získá-li pracovník klientovu důvěru, můţe se dostat do situace, kdy je nucen rozhodnout osobní dilema jaké řešení nabídnout. Dalo by se říci, ţe v určité chvíli je postaven do role, kdy je poţádán klientem o radu a jeho odpověď je rozhodující pro další klientův ţivot. Jde kupříkladu o situaci, kdy klientka hledá odpověď na otázku, zda si očekávané dítě ponechat, nebo podstoupit interupci. Svou odpovědí můţe pracovník ovlivnit osud ještě nenarozeného dítěte. V podobných případech vţdy vytváří prostor
37
pro klientku a nabízí moţnost o celé situaci hovořit a nahlíţet na ni z různých úhlů pohledu. Zde se opět nabízí moţnost v rozhovoru preferovat aktivní naslouchání. PhDr. Novotná ve své knize Teorie sociální práce odkazuje na Ladislava Leška a cituje z jeho knihy Sociální komunikace. Mezi hlavní body aktivního naslouchání je moţné zařadit: a) udrţování očního kontaktu, přiměřená rovina očního kontaktu, otevřená pozice těla, pouţívání parafrázování, kladení otevřených a kontrolních otázek, shrnutí a dodrţování pravidel asertivity, b) vyvarování se vytváření bariér (gesty, postojem, skákání do řeči, telefonováním, dokončováním myšlenek za partnera apod.), c) soustředění se jak na formu, tak i na obsah rozhovoru, soulad mezi verbální a nonverbální sloţkou komunikace. Ve své publikaci PhDr. Novotná dále uvádí poznatky, které vychází z knihy Jaro Křivohlavého. V rámci aktivního naslouchání se můţeme rovněţ setkat s problémy, které v rámci procesu naslouchání mohou vzniknout. Často se jedná o sugestivní ovlivňování mluvčím. Hovořící osoba dostává aktivní sílu, která ovlivňuje průběh celého dění. Naopak posluchač dostává pasivní roli, tedy se musí podřídit mluvčímu. Mnoho osob má zásadní problémy s tím vyslechnout druhou osobu, aniţ by hovořícímu do jeho řeči zasahovali či jej jiným způsobem neovlivňovali. Dalším častým problémem je neschopnost posluchače interpretovat informace, které mu mluvčí předal. (Novotná 2014: 50) Pracovník je postaven do pozice kdy chápe jednoduchost řešení klientky, ale zároveň jeho morální postoje ho nabádají ji od tohoto rozhodnutí odradit. Nesvadba k takovéto situaci dodává: „V oblasti ochrany lidského plodu před narozením má význam více neţ kdekoliv jinde právě etika. Určuje naše chování jako další normativní systém. Jde o disciplínu zabývající se nejobecnějšími morálními a mravními problémy, zkoumající vybrané hodnoty, normy, principy a povinnosti, jejichţ posláním je přispívat k formování typu chování, rozhodování a jednání.“ (Nesvadba 2006: 197) Podobně se otázkou hodnoty nenarozeného ţivota zabývá Blecha. Především vyslovuje myšlenku, jak důleţité je nepromýšlet tuto otázku a počítat s moţností vzniku nového ţivota jiţ ve chvíli utváření vztahu. „Nejen problematika přístupu k počatému lidskému ţivotu vyvolává potřebu zamyslet se nad tím, jaká je vlastně hodnota lidského ţivota a zejména toho nenarozeného, jaké jsou hranice této hodnoty, tedy od kterého okamţiku prenatálního vývoje je potřeba chránit lidský ţivot a jaké důsledky je třeba 38
z takových úvah vyvodit. Zde je významný systém morálních hodnot, tedy pojetí toho, co má hodnotu a co je potřeba chránit. Vymezení toho, od kterého okamţiku má lidské embryo hodnotu lidského ţivota, má zásadní význam pro morální úsudek, jaké zacházení s nenarozeným ţivotem je dobré a jaké je špatné. Tedy i pro zhodnocení, zda má být lidský plod chráněn jiţ od početí či nikoliv. To ne jen v situaci kdy se jiţ řeší osud nově vzniklého ţivota, ale především v období navazování vztahů. Je to období plné emocí a touha snadno převáţí nad rozumem.“ (Blecha 1998: 276) Těchto několik aspektů tvoří skupinu, se kterou se pracovníci Květné Zahrady nejčastěji setkávají, a kde nabyli jiţ určité zkušenosti v řešení. Vytvořili si podmínky, díky tomu mohou na tyto skutečnosti reagovat pruţněji a případně nabídnout moţnosti jak jim předcházet. Mohou klientům účinněji pomáhat překonávat úskalí ţivotní reality, kterou toto ţivotní období v oblasti sexuality přináší, a na druhou stranu se pro ně pomoc a zkušenosti pracovníků mohou stát moţností, jak se se vzniklou situací vyrovnat. Jeden příběh poskytující ukázku toho jak se můţe taková událost vyvinout, je příběh paní J., který je poslední z příběhů uvedených v závěru.
39
3.8 Hodnocení klientů Poloţil jsem několika bývalým i současným klientům otázku, co pro ně znamená být klientem DPC. Vnímají-li to jako pozitivní, nebo je-li to pro ně zkušenost negativní. Všichni se shodují, ţe je to pro ně pozitivní přínos a pozitivní ţivotní zkušenost a svůj pobyt v DPC hodnotí jednoznačně jako šanci, kterou dostali. Stejně tak se všichni shodli, ţe pokud by se jim nenaskytla tato příleţitost, bylo by směřování jejich ţivota nejspíše zcela negativní. Důvody, proč by tomu tak bylo, se jiţ odlišovaly. Z osmi dotázaných klientů tři viděli zásadní přínos pro sebe v umístění mimo dosah skupiny, která na ně měla negativní vliv a která by je v případě setrvání s největší pravděpodobností přivedla aţ k trestné činnosti. Dva se shodli na zásadním přínosu v oblasti hospodaření s financemi. Byli to klienti, kteří přišli z dětského domova a přinesli si naspořenou finanční hotovost. Shodli se v názoru, ţe sami by tyto prostředky v krátké době utratili a ţe je pomoc a počáteční vedení v hospodaření zachránilo a díky němu o své naspořené peníze nepřišli. Naopak dostali práci a moţnost výdělku. Všichni také jednotně uznávají, jak velkým přínosem byla moţnost pracovat pod vedením zkušených pracovníků a získat od nich nové dovednosti. Tedy jednoznačně pozitivní přínos moţnosti, která jim byla poskytnuta. Stejně tak jsem se mezi bývalými klienty setkal s jednoznačným pozitivním vnímáním moţnosti stát se klientem DPC. I u nich převaţovalo vnímání pobytu jako moţnosti, která jim poskytla získání nových dovedností, a jejich upevnění pod vedením pracovníků DPC. Jeden z nich byl přesvědčen, ţe by svou situaci zvládl, i kdyby se do Květné nedostal, ale uznal, ţe by zvládnutí dané situace bylo jistě bez podpory značně sloţitější. Bývalí klienti se shodují, ţe neocenitelnou pomocí bylo získání prvního pracovního místa prostřednictvím Květné Zahrady. V dalším směřování jiţ mohli vycházet ze zkušeností získaných na prvním pracovišti. Z celkem 49 klientů, kteří prošli Domem na půl cesty, se podle údajů, které mají pracovníci DPC k dispozici, do výkonu trestu dostalo pouze 5 z nich. To je 2,45%. Tento fakt ve spojení se skutečností jednoznačného vnímání pozitivního přínosu u dotazovaných klientů dokazuje, ţe vyuţití prvků realitní terapie, tak jak bylo popsáno a jak je uţívaná při práci s klienty, přináší pozitivní výsledky.
40
Závěr Cílem mé práce bylo poukázat na přínos vyuţívání realitní terapie. Toho jsem docílil nástinem některých oblastí, se kterými se setkávají pracovníci zařízení Květná Zahrada. Právě na nich jsem doloţil, výhody uţívání této terapie. V jednotlivých oblastech jsem se pokusil ukázat, ţe realitní terapie nabízí širokou škálu vyuţití při řešení jednotlivých situací tak, aby si mladí lidé mohli uvědomit, jak zásadní je jejich pozice v otázce rozvoje vlastního ţivota. Výčtem situací, kterými procházejí klienti, a způsob, jakým je pracovníci Květné Zahrady v těchto situacích provázejí, mi umoţnil prokázat, ţe Realitní terapie je zde skutečně vyuţívána a přináší pozitivní výsledky. Tento fakt bude prvním krokem vedoucím k seznámení pracovníků zařízení s obsahem této práce a také s terapií, jejíţ prvky vyuţívají. Kromě toho jsem uvedl příklady některých postupů, uţívaných v sociální práci. Jejich přiblíţením chci pracovníkům rovněţ poskytnout moţnost si uvědomit, kdy je vyuţívají a tím jim umoţnit zařazovat je do své práce cíleně. Mou snahou bylo ukázat některé moţnosti, jeţ lze vyuţívat v rámci spolupráce různých subjektů ve společnosti. Tu dokládají příklady spolupráce v rovině neziskového sektoru (společnost Mavo), v rovině místní samosprávy (obecní úřad, partnerská města) i státní správy (úřad práce) a jsou pro mne důkazem pozitivního přínosu jak pro organizaci, tak pro klienty. Pokusil jsem se také přiblíţit organizaci Květná Zahrada, která si připomněla desáté výročí činnosti a uţívaný způsob práce s klienty. Ten je v některých ohledech ojedinělý proti jiným podobným zařízením. Tuto oblast jsem naplnil výčtem moţností, nabízených klientům, a příklady práce s klienty. Činnost v jednotlivých oblastech jsem popsal v samostatných kapitolách, a doloţil ji také konkrétními příběhy klientů, které uvádím v závěru práce. Dokládají, s čím se mladí lidé střetávají a jak jim můţe správné vyuţití realitní terapie pomoci v rozhodování a v řešení situací, do nichţ se mohou dostat. Jako první bych uvedl příběh klienta pana J. Je dokladem, jak poskytnutí důvěry můţe být pro klienta zásadním motivačním prvkem, o kterém se zmiňuji v první kapitole. Jednalo se o mladého muţe, který přišel do zařízení na vlastní ţádost a přes prvotní neúspěchy a nedorozumění se snaţil přijmout poţadovaná pravidla. Hovořil o své rodině a o náhledu, jaký si na něj jeho rodina vytvořila. Dávali mu najevo, ţe je 41
nespolehlivý, přináší opakované problémy, nelze očekávat, ţe by se v jeho chování a jednání mohlo něco změnit. Dostával se pomalu do pozice, kdy se s tímto náhledem na svou osobu začínal smiřovat a přijímat ho jako skutečnost. Neočekával, ţe by jej mohl ještě někdo vidět jinak. V zařízení Květná Zahrada našel lidi ochotné mu důvěřovat a nezajímající se o předešlé etapy jeho ţivota. Mnohem důleţitější pro ně bylo, jaký je jeho ţivot současný, jaká je jeho představa o jeho ţivotě v budoucnosti a co je ochoten proto udělat. Tento projev důvěry se stal pro něho natolik silným motivačním prvkem, který mu dodával energii a odhodlání k veškeré činnosti i změnám ve svém jednání a chování. Pochopil, ţe jeho současná realita je skutečně zcela novou startovací čarou, kterou můţe vyuţít ke svému prospěchu. V současnosti je ţenatý, má malou dceru koupil s manţelkou dům a pracuje jako řidič mezinárodní nákladní dopravy. V kapitole střet s realitou jsem zdůrazňoval důleţitost správného posouzení ze strany pracovníků, kdy klienta realitě vystavit. Příkladem toho je příběh pana M. Byl to mladý muţ, který přišel do zařízení z dětského domova, kam se dostal pro nezájem své matky. Klient si stále vytvářel zkreslené představy o vztahu s matkou, protoţe se nechtěl střetnout s tvrdou realitou, ţe jeho matka má větší zájem o svou chovnou stanici psů neţ o něho. Pracovník, který vedl rozhovor, dával klientovi prostor pro vyjádření pocitů a nijak jej nepřerušoval, kdyţ hovořil o svém ţivotě a svém vztahu s matkou. Trpělivě čekal, jestli si klient sám přizná nepříjemnou pravdu. Kdyţ viděl, jak se jí klient záměrně opakovaně vyhýbá, vyslovil ji nakonec sám. Řekl mu, ţe není moţné změnit to, co jiţ proběhlo, ale má dobrý potenciál ovlivnit to, co je před ním. Klientova reakce byla, ţe se rozplakal, objal pracovníka a plakal mu na rameni. Postupně uznal, ţe je bez účelu trápit se tím, co jiţ nemůţe ovlivnit, a ţe bude mnohem lepší vyuţít energii na posilování vlastních kompetencí v budoucnu. Viděl jsem, jak silná byla pro klienta v té chvíli potřeba fyzického kontaktu pro překonání přímého střetu s tvrdou realitou. Zde byla důleţitá i ochota pracovníka být kongruentní vůči klientovi a dát mu moţnost fyzický kontakt pocítit. Následně jsem potom v dalších dnech mohl pozorovat, jak se klient změnil. Ustoupila u něho nervozita a evidentně se posílila chuť k další snaze. Hovořil se mnou o svých plánech, o tom, ţe všem ukáţe, jak se v něm pletou. V současnosti ţije s druţkou v podnájmu, pracuje a jeho výdělek pokryje jejich potřeby. Získal důvěru v sebe a dokázal odpustit i své matce, se kterou je v občasném kontaktu.
42
O tom, do jaké situace můţe klienta dovést přeceňování vlastních sil, vypovídá příběh pana P. Nastoupil do DPC v roce 2009. Bylo to krátce po dosaţení 18 let a byl člověkem, který většinu svého ţivota strávil v různých zařízeních kde „musel“ být: v dětském domově, ve výchovném ústavu, v internátní škole. I svůj pobyt v Květné vnímal stejným pohledem. Jelikoţ se s pracovníky připravoval k závěrečným zkouškám, vnímal tím více vše jako povinnost, čímţ se mu i pobyt spojoval s povinností. Tato situace trvala několik měsíců. Poté, co úspěšně sloţil závěrečné zkoušky, si stále více uvědomoval dobrovolnost svého pobytu. Spojoval si ji také s tím, ţe se odmítal zapojovat do pracovních aktivit a snaţil se různým způsobem vyhýbat plnění povinností spojených s pobytem v zařízení. Postupně začal vyhledávat kontakty a vytvářet sociální vazby různě mimo zařízení. Jelikoţ jeho snahy nebyly podepřeny zkušenostmi, došlo k navazování kontaktů, které nepodporovaly očekávaný rozvoj, ani klienta nesměřovaly směrem, který by přispěl k jeho osobnímu rozvoji. Po jedné jeho návštěvě v krajském městě přijel a mluvil o „přátelích“ se kterými se setkal. Nechali ho přespat, koupili mu mobilní telefon a dali mu nabídku práce v Anglii. Po rozhovoru s pracovníkem zařízení odmítal námitky, ţe neumí ani slovo anglicky a měl by se pokusit vytvořit si základní slovní zásobu a zvládnout konverzaci v minimálním rozsahu, neţ se rozhodne pro práci v zahraničí. Na fakt připravenosti, alespoň v minimální míře upozorňují mnozí autoři zabývající se touto problematikou. Kupříkladu Denisa Tošovská ve své knize zdůrazňuje, ţe uchazeč o práci, který chce na současném evropském, potaţmo světovém trhu práce zdárně konkurovat, musí být důkladně připraven na všechny fáze výběrového řízení. (Tošovská 2005: 9) Nechtěl si připustit fakt, ţe je málo pravděpodobné, aby někdo, koho náhodně potkal, mu poskytoval to, co jemu poskytují jeho takzvaní přátelé. Začal je navštěvovat častěji a ti ho podporovali v jeho rozhodnutí. Na jaře roku 2010 ukončil poskytování sluţby a odešel. V dalších měsících o něm nikdo z pracovníků DPC neměl ţádnou zprávu. Z informací, které vyšly na povrch později, pan M. skutečně do Anglie odjel. Zde bez jazykové výbavy a jakýchkoliv zásadních pracovních zkušeností a dovedností brzy skončil bez prostředků a bez jakéhokoliv zajištění. V polovině měsíce září kontaktoval zastupitelský úřad České republiky v Londýně jednoho z pracovníků DPC, na kterého znal pan P. číslo. Ten jim sdělil, ţe pan P. byl sice klientem zařízení, ale spolupráci na vlastní ţádost ukončil a odjel. Dále je seznámil se skutečností, ţe zařízení 43
nedisponuje prostředky, které by umoţnily zajistit jeho návrat. Jelikoţ nebyl jiţ ani uţivatelem sluţby, nebylo moţné na tuto snahu vynakládat finanční prostředky organizace. Celou situaci se nakonec podařilo vyřešit s pomocí humanitární organizace, která ho dopravila do Polska a potom zpět do České republiky. Zde by mohl příběh pana P. skončit, ale můţeme na něm doloţit, ţe i takto komplikovaný sled událostí můţe být pro klienta ve výsledku zkušenost s pozitivním dopadem. Po návratu z Anglie se s pomocí stejné organizace, která zajistila jeho návrat, dostal do programu pracovních příleţitostí a získal práci v pizzerii. Jeho jednoznačně negativní zkušenosti byly pro něho motivací ke snaze se do podobné situace jiţ nikdy nedostat. Znovu se tedy nabízí otázka, co lze označit u klienta jako úspěch či neúspěch. To, ţe skončil v zahraničí, bez prostředků a bez moţnosti a schopnosti řešit svou situaci, by mnozí snadno označili jako neúspěch. Důleţitý je ale konečný výsledek, který nelze vidět jinak, neţ jako pozitivní. Můţeme se domnívat, ţe alespoň některé z návyků, získaných během pobytu v Květné, se mu vybavily při jeho novém začátku po návratu do ČR. V současné době má své bydlení a získanou práci si udrţel. Je tedy schopen samostatně zvládat svou ţivotní roli a vyrovnávat se s poţadavky, které jsou s ní spojeny. Na posledním z příběhů klientů bych chtěl demonstrovat, jak zásadní vliv můţe mít pracovník zařízení na další vývoj klientova ţivota. Tato situace nastala v případě klientky paní J. Do DPC přišla z dětského domova a nenadálá volnost, kterou získala, se projevovala i ve vztazích. Střídání partnerů, snadné vytváření náklonnosti k jiným klientům. To vše vedlo k navázání vztahu s panem L. který byl také klientem DPC. Vše vyvrcholilo těhotenstvím klientky. Její první reakce byla odpovídající nepřipravenosti na danou situaci, i tomu, ţe mladí lidé přicházející do DPC vyhledávají většinou rychlá a snadná řešení. Její rozhodnutí bylo očekávatelné: „Já to dám pryč.“ Bohuţel se s tímto přístupem lze setkat tak často, ţe se nelze divit, pokud ho mladý člověk vnímá jako ideální, rychlé a nejjednodušší řešení své situace. Ovšem za tímto konstatováním následovala otázka: „Co myslíte?“ Tím byl pracovník postaven do situace, kdy jeho odpověď můţe být rozhodující pro další vývoj událostí. Pracovník, který s klientkou vedl rozhovor, si byl na jedné straně vědom, ţe klientka není dostatečně připravena na roli matky a ţe by toto řešení pro ni bylo snadnou alternativou, ale na druhou stranu jeho morální přesvědčení ho vybízelo, aby nesouhlasil s variantou interupce. 44
V knize Josefa Petra Ondoka Biotechnologie, bioetika a biomedicína můţeme k problematice potratu najít vyjádření, ţe neexistuje obecně přijatý názor týkající se jeho etické kvalifikace. Proto nalézáme i rozpor v legislativních opatřeních jednotlivých států, respektive podmínek pro provedení legálního potratu. Přímý potrat byl odsouzen i dokumenty II. Vatikánského koncilu. Pokoncilový dokument, Charta práv rodiny také blíţe specifikoval katolický přístup k morální stránce potratu. (Ondok 2005: 94, 96) Pracovník zvolil moţnost rozhovoru, který nabídl klientce po opadnutí prvních emocí. Vyuţil opět metodu aktivního naslouchání. Vytvořil klidnou atmosféru a prostor pro vyjádření klientčiných emocí. Svou situaci přehodnotila a pod dojmem přislíbené pomoci ze strany pracovníků DPC i odpovědného přístupu otce svého dítěte nakonec přijala svou roli matky a porodila zdravou holčičku.
45
LITERATURA 1.
Glasser W. 2001. Terapie realitou: Praha: Portál: ISBN 80-7178-493-1
2.
Špirudová L. 2015. Doprovázení v ošetřovatelství I: Praha: Grada Publishing a.s.: ISBN 978-80-247-9963-6
3.
Slovník cizích slov str. 343. Ottova encyklopedie obecných vědomostí®: na CD-ROM
4.
Sedláček T. 2015. Zamyšlení: Praha: Sedláček
5.
Hines G., Baverstock A. 2014. Jak na svého teenagera: Praha: Grada Publishing a.s.: ISBN 978-80-247-5144-3
6.
Janošová P. 2008. Dívčí a chlapecká identita: vývoj a úskalí: Praha: Grada Publishing a.s.: ISBN 978-80-247-2284-9
7.
Nakonečný M. 1970. Základy sociální psychologie: Praha: Svoboda, Sociologická kniţnice
8.
Říčan P. 2013. Psychologie: Praha: Portál: ISBN 978-80-262-0532-6
9.
Špačková A. 2009. Moderní rétorika: Jak mluvit k druhým lidem, aby nám naslouchali a rozuměli – 3., doplněné vydání: Praha: Grada Publishing a.s.: ISBN 978-80-247-2965-7
10. Stránský M. J. 2011. Přítomnost: Indiana University 11. Úlehla I. 2005. Umění pomáhat: Praha: Slon: ISBN 978-80-86429-36-6 12. Prof. PaeDr. Bendl S. Ph.D. a kolektiv. 2015. Vychovatelství, učebnice teoretických základů oboru: Praha: Grada Publishing a.s.: ISBN 978-80-2474248-9 13. Prof. PhDr. Langmeier L.a PhDr. Krejčířová J. 2006. Vývojová psychologie: Praha: Grada Publishing a.s.: ISBN – 80-247-1284-9 14. PhDr. Štěpaník J. 2008. Umění jednat s lidmi 3,Stres frustrace a konflikty: Praha: Grada Publishing a.s.: ISBN 978-80-247-1527-8 15. Gilbert G. 2012. Ať se ti život povede: Praha: Portál: ISBN 978-80-262-0157-1 16. PhDr. Mgr. Hubinková Z., Ph.D. a kol 2008. Psychologie a sociologie ekonomického chování 3. Aktualizované a přepracované vydání: Praha: Grada Publishing a.s.: ISBN 978-80-247-1593-3 17. Ing. Boukal P. 2013. a kolektiv Fundraising pro neziskové organizace: Praha: Grada Publishing a.s.: ISBN 978-80-247-4487-2 18. Legierská A. 2006. Problematika nezaměstnanosti mladistvých: Brno: Masarykova universita 46
19. Varga L. 1998. Sborník úvah: Praha: Naděje 20. Míková Z. 2011. Profesní příprava jedinců odcházejících z dětského domova a jejich uplatnění na trhu práce: Brno: Masarykova universita: Pedagogická fakulta 21. Matoušek O., Matoušková A. 2011. Mládež a delikvence: Praha: Portál: ISBN 978-80-7367-825-8 22. Novotná Jana. Teorie sociální práce: Jihlava: VŠ Polytechnická: ISBN 978-8087035-96-2 23. Nakonečný M. 1995. Psychologie osobnosti: Praha: Academia: ISBN 80-200-0525-0 24. Nesvadba P. 2006. Filosofie a etika: Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk: ISBN 80-86898-92-x 25. Blecha I. a kol. 1998. Filosofický slovník: Olomouc: Nakladatelství Olomouc: ISBN 80-7182-064-4 26. Tošovská D. 2005. Atraktivní životopis v angličtině: Praha: Grada Publishing a.s.: ISBN 80-247-0625-3 27. Doc. PhDr. Ondok J. P. 2005. Bioetika, biotechnologie a biomedicína: Praha: Triton: ISBN 80-7254-486-1 INTERNETOVÉ ZDROJE 1. Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc. Psychologie v teorii a praxi. Doplnit 2. Humanistická psychologie: 2008 dostupné z: http://rudolfkohoutek.blog.cz/0811/humanisticka-psychologie: poslední aktualizace 2015 3. Mavo. Vzdělávání dospělých. Registrační číslo: CZ.1.04/3.3.05/96.00215 dostupné z: http://www.mavo.eu/MAVO/grantove-projekty/realizovaneprojekty/ziskej-praci-co-te-bavi: poslední aktualizace 2016 4. Fond dalšího vzdělávání. Stáže ve firmách vzdělávání prací. 2014 dostupné z: http://archiv.stazevefirmach.cz/: poslední aktualizace 2014 5. Národní katalog stáţí. Nejnovější nabídky stáží: 2016 dostupné z: http://www.narodnikatalogstazi.cz poslední aktualizace 2016 6. Český statistický úřad. Pohyb obyvatelstva 2013: dostupné z: /https://www.czso.cz/csu/czso/cri/pohyb-obyvatelstva-rok-2013-r0gpokc1el: poslední aktualizace 2015 47
7. Manţelské večery. Příprava na manželství: dostupné z:
http://www.manzelskevecery.cz/content/view/priprava: poslední aktualizace 2016
48
