SYMPÓZIUM RODINNÉ TERAPIE 24. – 25.4.2014 Olomouc
Jak pěstovat rozumnou naději PhDr. Šárka Gjuričová Institut rodinné terapie Praha www.rodinnaterapie.cz
Příběh opakovaně odmítaného dítěte -než si ho vzali • Když adoptovali tříletého romského kluka Ivana, měli už tři děti: Ondřeje 10, Barču 7 a Kačku 6 let. • Maminka: „rozhodovali jsme se všichni… byla jsem zvyklá toho hodně stihnout, děti jsem měla už na studiích, k tomu jsem přepisovala samizdaty…“později svůj příběh… • Když se objednali, dětem bylo o devět let víc: 19,16,15 a 12 • Ivanův příběh, než přišel do rodiny Veselých • v kojeneckém ústavu od narození • do první předadopční péče jako přívažek ke světlé sestře, která byla v jiném ústavu, „sourozenci mají být spolu“- podruhé nechtěný • do dd ho vrátili: „měl tílko, trenky a bačkůrky (byl duben), to mu bylo 2 a čtvrt: Pak si ho sestřička z kojeňáku brala domů na víkendy, naučila ho mluvit, ráda by si ho nechala - manžel: buď on, nebo já“. Další dvě odmítnutí?
Ještě k Ivanově historii • Veselých si Ivana vybrali a po průtazích dostali v necelých 3 letech • V dokumentaci měl: rodný list Příjmení: Ivan; Jméno :--• vyš. neurologie z předchozí předadopční rodiny: stížnost, že je nezvladatelný /vztekal se, protestoval?/; po medikaci stížnost: pořád spí. • (po letech: muž, který se měl stát jeho otcem, ho posadil na stůl, lámal mu prsty u nohou a smál se mu) • už u Veselých ve školce dětem: „Když budeš zlobit, dají tě do ústavu!“ • Riziko poruchy vztahu u dítěte, které prošlo institucionální péčí, zažilo týrání a opakované zklamání ve vztahu. • ? pocit beznaděje • v prosinci 2005, mají 4 děti a chtěli by je dobře vychovat (při objednání o Ivanovi nemluvili)
Z poznámek po prvním setkání. • Všech šest lidí. Ondrovi je 19, má před maturitou, Barče 16, Káče 15 studují gymnázium, Ivanovi 12 , je v 5. třídě. Oba rodiče mírně alternativní, VŠ, zajímavé profese, horolezci. Lezou i starší děti, Ivan chodí na atletiku. Všechny děti hrají na nástroje, koncertují. • Žijí ve vsi u Prahy. Když Ivan přišel, všichni na něj koukali… to neměl Ivan nikdy rád. Něco jako lhaní a kradení bylo odjakživa... vlastně o tom jako o kradení a lhaní nemluvili, to až když Ivan začal chodit do školy. Vyšetřování… • Ve škole byla šikana vždycky, od starších dětí, ve třídě ani ne. Jednou vzal doma několik tisíc a koupil mobil, starší holka ho vydírala, říkala …. Tak si koupili trezor. • Ivan vedle maminky, spokojený, šeptá jí; s ní Ivan nejvíc mluví, chodil se k ní pomazlit, teď už míň. Někdy jí říká, že k nim nepatří. S tátou Ivan nemluví už tři roky, přestal mluvit také s Ondrou. • Podle tatínka si Ivan myslel, že ho i jejich rodina zas vyhodí, choval se, jakoby jim to chtěl usnadnit. Něčemu nerozumí: „Se mnou nemluví a přitom ho mám za svého, až mne to překvapuje“/?aA co Ivan/.
1. setkání- závěr • Na odchodu maminka: trápí ji, že Ivan krade, má starost, jestli ho dobře vychovají. Aby se jednou nedostal do vězení. Už byli u několika psychologů a individuálních terapeutů, moc to nepřineslo. Už to nebudou opakovat. • (Děti, které kradou, nekradou stejně jako dospělí, u dětí to má jiný význam. Nejsou malí kriminálníci). „Třeba si bere něco zpátky, když o tolik přišel“, napadlo maminku. • Při prvním setkání mluvili hlavně rodiče, všichni byli silně zúčastnění, doplňovali. Brali chování Ivana s porozuměním (věděli, že u deprivovaných dětí z dd to bývá (moralizující slovo kradení objevili až poté, co na ně upozornilo okolí). ?vztahová vazba Ivana k mužské části rodiny • Telefonát: nikdy nevyprávěli Ivanův příběh, aby byli u toho všichni • Můj dojem: jejich vyprávění mělo na ně samotné vliv. Všechny děti o setkání mluvily - prý „holky byly nadšené!“- ? ) • Jsou kurážní, troufají si, i když mají strach- horolezci
prosinec 2005- červen 2007 malé významné změny v rodině ( z pracovních poznámek ) •
•
• •
• • •
leden/06 Tatínek s třemi dětmi: u nás teď vaří mužský, on a Ivan. Ivan září. Maminka dostala k narozeninám týden na lyžích v Alpách. Když doma máma není, Ivan prý víc navazuje se sourozenci. Taky je ale prudí, ruší v učení, ukazuje něco na mobilu, to říkají sestry - celkem vlídně. březen/06 Rodiče s Ivanem a Ondrou. Ivan se začal bavit s tátou. Lidé si také všímají, že se Ivan chová obratněji společensky. S Ondrou Ivan dál nemluví - Ondra je dotčený, že ho Ivan přehlíží, on se o něj nejvíc staral, když přišel k nim - mají fotky, jak mu Ivan usnul na klíně. Je to, že Ivan s Ondrou nemluví je známkou toho, že pro něj není důležitý, anebo to není jinak, uvažujeme. duben /06 Ivan se víc sblížil se sestrami, berou ho na lezení. Barča a Kačka se uculují: „Ivan se tam chce hlavně bavit s holkama.“ V Lidušce měl Ivan kytarový koncert, byl prý nejlepší. leden/ 07 Setkáváme se až po 3/4 roce. Do prázdnin to bylo s Ivanem dobré, po prázdninách problémy; od září v SVP a dál chodí na stacionář. Už to nezkoumám, podle rodičů mu pobyt prospěl. V rodině jsou i jiné změny. Bydlí u nich Ondrova holka a také Barča si vodí kluka. Tatínek změnil zaměstnání, víc pracuje. duben /07 O víkendu všichni na skalách. Ivana to bavilo, to je málokdy. Ivan často říká, že ho věci nebaví, i když je dělá dobře. Ale maminka pozná, že když mu cuknou koutky, je v dobré náladě. Doma kradení delší dobu není (poznámka mimochodem). Květen 2007 Telefonát maminky: Ivan má salmonelosu, žádají další termín
Riskantní emancipace od rodiny a návraty k rodině červen2007- říjen 2010 •
.
K čemu jim - asi - setkání byla? • Rodiče přišli s tím, že chtějí dobře vychovat čtyři děti (starost , jak to bude s Ivanem, byla zjevná, šlo jim také opravdu o to, aby to zvládli jako rodina) • Chodili s více dětmi, dávali najevo, že o setkávání stojí. Problémy kolem Ivana konstatovali a nepotřebovali je rozebírat. Vyslovili, co mají za sebou, ale chtěli se dívat dopředu. Často mluvili o tom, co se podařilo i v obtížné době, měli radost ze zveřejňování. • Chtěli získat bezúečné místo, kde sdílet příběh své rodiny, dávat životu narativní podobu. Chtěli, abych spolu s nimi potvrzovala, že to, co dělají a jak žijí, má smysl • (s V. Havlem: „ že věci mají smysl bez ohledu na to, jak dopadnou“) • Snad jsme společně pěstovali naději, že se věci mohou zlepšit. • maminka: „tady Ivan opravdu uvěřil, že patří do rodiny“, •
„já jsem tady pořád něco objevovala“
• tatínek: „ …Vám to můžu říct…“
Co uměli (a co by mohlo být užitečné pro jiné rodiny) •
Ivanovi v lepších dobách dovedli dávat najevo, že z Ivana mají radostmluvit s Ivanem i o těžkých věcech, o opatřeních, která udělají. Že koupí trezor, aby ho chránili před kradením. Že uvažují o dg ústavu, aby ho chránili před nebezpečnými lidmi. Intuitivně využívali externalizační metaforu: problém je kradení, toulání, Ivan problémem není
•
Dávali najevo, že se vždycky /po opatřeních/vrátí domů.
•
Adoptovat všichni. Mezi sourozenci měl pevné místo, i když je občas otravoval, zastávali se ho. Žili si zároveň své zájmy, neměli pocit, že se kvůli němu omezují.
•
Všichni se živě učit: korigovali svá očekávání, získávali nová porozumění : Neřekne, co chce, když chce zmrzlinu, řekne, že ji nechce.
•
dokázali leccos u Ivana přehlédnout, spokojit se s částečnými úspěchy, tolerovat jeho zvláštnosti. Uměli mluvit o Ivanových nepravdách nekonfrontačně. Nevyšetřovali; konstatovali rozdíl
•
maminka dovedla poznat a uznat diskrétní signály citové vazby Ivana k sobě a k dalším členům rodiny. Reflektuje, že ji má Ivan rád, mluví o tom a nedá si to vzít.
Co uměli (a co by mohlo být užitečné pro jiné rodiny) • Rodiče věděli, že adopce traumatizovaného dítěte je pro vývoj rodiny riskantní, chtěli dát Ivanovi šanci. Vnímali i příležitost k růstu ččlenů rodiny • Rodiče měli vždy silný partnerský vztah, pečovali o něj, uprostřed starostí dokázali zařídit si pro sebe dovolenou podle svých představ. I když Ivanův vývoj byl náročný, dávali podporu a tolerantní přijetí všem dětem, vítali doma jejich přátele
•
Rodiče mají zajímavé profese, profesionální aspirace, podporující sítě kamarádů a bohaté zájmy, kterých se nevzdávají ani v těžkých dobách
Otázky, reflexe na závěr-1 • Velká otázka : Jak žít identitu Roma ve většinové rodině?
• Ivan v průběhu života v rodině kradl, lhal, toulal se, fetoval… dost důvodů vidět průběh adopce jako neúspěšný. •
„Když budeš zlobit, dají tě do ústavu“. Strategie deaktivace = hodný, neplakal, nestěžoval si, nevztekal se. Zároveň a „zlobení“ mu umožňovalo převzít nad situací kontrolu a tak chránit před dalším odmítnutím? „Dokážu mít vliv nad svým životem a zařídím, že mě TAM dají.“ „Jak věřit, že můžu patřit k téhle rodině? Tolikrát mne dřív odmítli.“
• Excesy v průběhu dospívání představovaly krizi, jakou adoptivní rodiče někdy zakoušejí ( U romských dětí bývá vysvětlována etnickými příčinaminěkdo takový názor považuje za rasismus); • jakoby chtěl rodině komunikovat: „Nejsem jako vy. Neřiďte mi život.“ A souběžně s tím byla touha k nim patřit a potěšit je. • Jak rozumět tomu, že Ivanovy riskantní odchody z domova začaly v době, kdy si sourozenci vodili své partnery do domácnosti?
Otázky, reflexe na závěr-2 • Etnická šikana a různé projevy diskriminace patřily vždy k Ivanovu životu a patří dodnes. Jak by se vyvíjel Ivanův život, kdyby nebyl Rom? • Jak rozumět citlivému vztahu k autistickým dětem? Důvěřuje jim, že ho přijímají bez předsudků? Cítil, že ho neohrožují? Poznali navzájem, že s nimi má cosi společného? Způsob, jak dát najevo blízkost adoptivní mamince? • Tato rodina si ji zvolila rodinnou terapii spíš provázení jako prostor bezpečného sdílení a podpory a byla pro ně byla přínosná - kontakt trval pět let. Po dalších letech jej obnovil Ivan a to kvůli zlepšení vztahu . • Ivan má malý okruh lidí, kterým věří, udržuje s nimi dlouhodobý vztah. Je pro něj těžké důvěřovat lidem v běžném kontaktu. Patrně má i individuální problémy, o kterých nemluví , možná je „léčí“ marihuanou. Terapii zatím nechce. •
Ivan ve svých dvaceti letech má důležité vztahové kompetence: žije čtvrtým rokem s přítelkyní. (Když měl vztahový problém, dokázal si zařídit terapeutické setkání.) Spolu s přítelkyní se starají o chlapečka, podle prarodičů to dělají dobře
Otázky, reflexe na závěr-3 • Má dobré kontakty se svou adoptivní rodinou: chodí k rodičům se svou rodinou na svátky, volá jim pravidelně, radí se s nimi. Finanční podporu nechce, přijme ji, když je v tísni. Udržuje kontakty s ad. sourozenci (s bratrem zajdou na pivo, jeho partnerka kamarádí se sestrami). • Jeho vztahové vazby jsou křehké a zranitelné. Mohl profitovat z individuální psychoterapie. Ivanův život negativně ovlivňují nedostatečné vzdělání a etnická diskriminace • (Když Ivan po několika letech po ukončení rodinných kontaktů s námi sám (!) projevil zájem o konzultaci, zajímalo mne, jak jsem to tehdy zapisovala a chtěla jsem se v tom vyznat)
Rozumná naděje tvrdí, že budoucnost je otevřená, nejistá a ovlivnitelná. Rozumná naděje je vztahová. Jsem, protože jsme. Doufám, protože doufáme • Neurobiologie naděje
• Amygdala, s určujícím významem v limbickém systému, hraje rozhodující roli v zážitku strachu. Pozitivní emoce, které mají původ v prefrontálním kortextu, uvolňují látky, které zaplavují limbický systém. Amygdala je zklidňována látkami z prefrontálního kortextu (dopamin). Objevování cesty, tvoření rozumné naděje, pomáhá uklidňovat strach. • Klinické užití • Tím, že se hlásíme k rozumné naději, zvyšujeme svou schopnost doprovázet a možnost být svědkem. Jde o společnou tvorbu, nejde o dodávání či dávání naděje terapeutem. •
Weingartner K. Reasonable Hope: Construct, clinical application and supports Fam. Procc. 49, 1, 2010
