BYDLENÍ. 1. Úvod. Eva Košatková, IQ Roma servis, o.s

BYDLENÍ Eva Košatková, IQ Roma servis, o.s.

1. Úvod Bydlení je jednou z dimenzí, kterou významně ovlivňuje stav sociálního vyloučení. Cílem této kapitoly je představit vám situaci sociálně vyloučených Romů v oblasti bydlení vycházející ze zkušeností pracovníků organizace v sociálně vyloučených, převážně romských, lokalitách v Jihomoravském kraji a navrhnout efektivní opatření, která by vedla ke zlepšení jejich bytové situace. V první části se budeme zabývat možnostmi sociálně vyloučených Romů při hledání nového bydlení na trhu s byty, druhým zásadním tématem bude udržitelnost bydlení u této cílové skupiny. V závěru zanalyzujeme příčiny a důsledky ztráty bydlení nejen z perspektivy jednotlivců bez přístřeší, ale i ze systémového hlediska. Na konci kapitoly uvedeme návrhy opatření k řešení bytové problematiky sociálně vyloučených Romů. Pro snazší uchopení tématu jsme pro čtenáře vytvořili tabulku se schématickým znázorněním příčin problémů v oblasti bydlení a jejich důsledků, které negativně působí na situaci sociálně vyloučených Romů (viz schéma č. 2).

51 © IQ Roma servis, o.s.

2. Kontext bytové situace sociálně vyloučených Romů I když mnohé výzkumy potvrzují zvýšení dostupnosti i kvality bydlení v Česku, situace sociálně vyloučených Romů na trhu s byty se naopak zhoršuje. Tento trend souvisí s diverzifikací trhu s byty a s růstem sociální nerovnosti ve společnosti. Znevýhodnění Romové bojují s chudobou a s dalšími sociálními handicapy, které je více méně diskvalifikují z účasti na volném trhu s byty. Situace Romů se začala postupně zhoršovat po roce 1989, kdy se v oblasti bydlení začal uplatňovat tržní princip. Romové dříve bydleli ve státních bytech za levné nájemné na základě nájemní smlouvy na dobu neurčitou, jednalo se tedy o relativně chráněný a jistější nájemní vztah. Po revoluci se jejich bytová situace změnila. Na trh s byty vstoupily soukromé subjekty, které upřednostňovaly zisk před sociálními zájmy. V průběhu času docházelo k restituci a rozsáhlé privatizaci obecních bytů, v nichž Romové předtím dlouhodobě bydleli. Soukromí majitelé začali požadovat vyšší nájemné, což naráželo na omezený rozpočet romských rodin. Postupně začali být romští nájemníci vytlačováni z lukrativních do méně atraktivních částí města se zastaralou zástavbou, kdy přecházeli z klasické formy nájemního bydlení k substandardním formám bydlení.1 V důsledku chudoby hledají Romové levné a pro ně cenově dostupnější bydlení v méně atraktivních částech města nebo jsou do těchto lokalit stěhováni nedobrovolně z vůle pronajímatelů. Charakter těchto lokalit výrazně ovlivňuje kvalitu jejich života. Prostředí lokality může být zdrojem mnoha bariér, které jim brání žít život běžný ve většinové společnosti. Romové mají velmi malé šance na to, že se odstěhují jinam díky mnoha znevýhodňujícím faktorům. Omezený rozpočet sociálně vyloučených lidí naráží na jeden z trendů na trhu s byty a to sice na postupnou deregulaci nájemného,2 jejímž cílem je odstranit nepružnosti, které brání efektivnímu fungování trhu. Tyto nepružnosti byly způsobené nepromyšlenou bytovou politikou a zásahy vlády, motivovanými snahou dosáhnout vyšší sociální rovnosti v přístupu k bydlení tak, aby byla zajištěna základní lidská potřeba bydlet i u osob znevýhodněných na trhu s byty. Tyto zásahy spíše zablokovaly přirozenou schopnost trhu dosáhnout rovnováhy. Rovnováha na efektivně fungujícím trhu s byty je stav, kdy má každý příležitost získat bydlení, které bude svojí velikostí a kvalitou odpovídat jeho finančním možnostem. Dokonalé tržní rovnováhy je v praxi velmi obtížné dosáhnout. Vždy budou na trhu s byty skupiny obyvatelstva s marginalizovanou pozicí. Patří mezi ně i sociálně vyloučení Romové. V současnosti soukromí majitelé bytů nabízejí zájemcům o bydlení luxusnější ubytování za vyšší cenu, což neodpovídá preferencím chudých Romů. Ti mají s ohledem na omezený rozpočet zájem o levnější a zároveň přiměřeně kvalitní bydlení. Soukromí majitelé nejsou ochotní reagovat na jejich poptávku, nepovažují je za lukrativní zákazníky, kteří jim přinesou zisk. Nezájem pronajímatelů o poptávku 1

Moravec představuje modelovou posloupnost typů bydlení, kterými procházejí sociálně vyloučení Romové. Nejdříve bydleli v obecních bytech na základě smlouvy na dobu neurčitou, poté bydleli na základě nájemního vztahu na dobu určitou, později následuje ztráta standardního nájemního bytu a po ní může následovat nějaký typ bydlení pro neplatiče, ubytovna pro ženy a děti azylový dům, bydlení u příbuzných v přelidněném bytě (MORAVEC, Š. Nástin problematiky sociálního vyloučení romských populací. In: HIRT, T.; JAKOUBEK, M. (eds.). Romové v osidlech sociálního vyloučení, 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2006, str. 27–36). 2 V roce 2006 vešel v platnost zákon č. 107/2006 o jednostranném zvyšování nájemného bytu, který je klíčový pro oblast deregulace nájemného. Postupná deregulace nájemného začala v roce 2006 a měla by trvat až do roku 2010, kdy by mělo být dosaženo cílové hodnoty měsíčního nájemného za 1 m2. Zákon majitelům domů s byty s regulovaným nájemným umožňuje, tedy nikoli nařizuje, čtyřikrát jednostranně zvýšit nájemné, a to pomocí pevně stanoveného algoritmu výpočtu maximálního zvýšení nájemného. Cílem zákona je podle sdělení Ministerstva pro místní rozvoj napravit dlouhodobě neřešenou hlubokou cenovou i právní deformaci v oblasti nájmu bytu. Zákon o jednostranném zvyšování nájemného by v průběhu přechodného období měl sblížit hladinu současného regulovaného nájemného s tzv. tržním nájemným. Od deregulace se očekávají další pozitivní efekty, jako je např. stěhování starších lidí obývajících nadprůměrné byty do menších bytů, pokles nelegálně pronajímaných obecních bytů, snížení počtu domácností držících z různých důvodů více než jeden byt a tím i rozšíření nabídky volných bytů, které by mělo doprovázet i pokles cen za bydlení. Mezi negativní jevy patří snížení dostupnosti bydlení pro chudé domácnosti s nedostatečnými příjmy. Problémové a sociálně nepřizpůsobivé domácnosti mohou být separovány v lokalitách s méně kvalitní zástavbou (viz LUX, M. et al. Bydlení – věc veřejná: Sociální aspekty bydlení v České republice a v zemích Evropské unie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2002).


chudých Romů tlačí Romy do okrajové pozice na trhu s byty. Vzniká zde nesoulad mezi poptávkou a nabídkou bydlení, není možné tedy v tomto případě dosáhnout dokonalé tržní rovnováhy, protože cenově dostupných nabídek na bydlení s kvalitními bytovými podmínkami je velmi málo. Znevýhodněné skupiny obyvatelstva, jejichž potřeby na trhu s byty nejsou uspokojeny, si proto zaslouží pozornost vlády i místní samosprávy při vytváření a implementaci cílených opatření ke zlepšení jejich bytové situace. Postupná deregulace a nárůst nájmu bude spojeno s neúměrným zatížením rozpočtu domácností, které budou muset platit vyšší výdaje za bydlení. Deregulaci nájemného by tedy mělo doprovázet zvýšení sociálních dávek na bydlení jako kompenzace nedostatečného příjmu chudých rodin, což by umožnilo chudým rodinám udržet si standardní bydlení.


» vysoké náklady na bydlení v nekvalitních bytech (úniky tepla a vody, společné měřiče, platící doplácejí na neplatiče) » nízké příjmy rodin (nízká kvalifikace, nezaměstnanost, závislost na sociálních dávkách, nelegální práce, exekuce) » nesoulad mezi právními vztahy a skutečným užíváním bytu (rodiny se stěhují, skuteční nájemci neplatí, nájemci podle nájemní smlouvy nesou následky) » závislosti na alkoholu, drogách, automatech, a lichva » nevyhovující kompetence pro řešení komplikací spojených s udržením bydlení – komunikační bariéry – neznalost procesů pro řešení problémů s bydlením, včetně manipulace ze strany pronajímatelů » vysoké výdaje na záležitosti, které mají větší symbolickou hodnotu, než bydlení

Nemožnost nalézt nové bydlení

» nízký příjem rodiny a neexistence cenově přijatelného bydlení » rodinné charakteristiky – větší počet dětí – potřeba bydlet v blízkosti příbuzných, lpění na bydlení v obecním bytě » plošné odmítání ze strany pronajímatelů kvůli špatné “zkušenosti“ se soužitím » převzatý obraz o sobě jako osobě neschopné získat nové bydlení » nevyhovující kompetence pro hledání nového bydlení – špatná orientace na trhu s byty – neznalost strategií k získání vlastního bydlení – stavební spoření, hypotéky – komunikační bariéry, špatný přístup ke komunikačním prostředkům

Vyloučené lokality obydlené převážně romskými komunitami

Spokojenost se životem v komunitě “mezi svými”

» obrana před individuální odpovědností za vlastní život (rodina a příbuzní se postarají v době krizí) » strach ze soužití s majoritou a pocit bezpečí v romské komunitě (strach z útoků, vyhnutí se každodennímu ponížení a diskriminaci)

dobrovolné stěhování

Politika obce/města – sestěhování

» snížení nároků na kvalitu bydlení – hranici snesitelnosti zvyšuje hrozba definitivní ztráty bydlení (bydlení v nebytových prostorách, plesnivých bytech, rozpadajících se domech) » ztráta soukromí a pocitu bezpečí – přeplněné byty, kontroly z OSPOD » úzkosti, frustrace, hromadění agrese » všichni uživatelé bytu jsou pro účely dávek společně posuzované osoby, problémy s dělením příjmů a výdajů v rámci rozšířených rodin » patologické vzory chování v problémovém okolí, neexistence pozitivních vzorů » v bytech není prostor pro domácí učení ani kontrolovaný volný čas – nemožnost kontrolovat volný čas dětí na ulici

» kumulace a růst sociálně-patologických jevů v oblasti » rychlejší opotřebení bytového fondu (přeplněné a zničené byty) a postupná devastace veřejného prostředí v lokalitě, odliv poskytovatelů služeb, v extrémních případech zrušení dopravního spojení » snížení cen pozemků, vytvoření „špatných adres“, ze kterých prakticky není možné se odstěhovat » vysoký počet dětí odebraných do ústavní péče pro nevyhovující nebo neexistující bydlení rodiny » přetlak na azylové domy s nedostačující kapacitou a vnitřní dispozicí prostoru (pro rodiny s více než 4 dětmi) » etnicky nevyrovnané obsazení školních tříd, které posiluje vyloučení skupiny pro další generace » růst rasistických postojů a útoků vznikajících z aktuálních sousedských konfliktů

» privatizace bytového fondu obcí, nedostatek obecních bytů » neexistence systémového přístupu a koncepce sociálního bydlení

řízené stěhování

Faktory spojené se skutečnou nebo domnělou etnicitou, které mohou mít vliv na vznik a rozšiřování vyloučených lokalit: A) vnější – symbolické vyloučení a stigmatizace a z toho plynoucí znemožnění fyzické mobility, tj. diskriminace v přístupu k novému bydlení B) vnitřní – odlišnosti v životním stylu a demotivující zkušenosti předchozích generací

individuální následky

Ztráta bydlení nebo její trvalá hrozba

sociální/systémové následky

Schéma č. 2: Schéma příčin problémů v oblasti bydlení a jejich důsledků v sociálně vyloučených romských lokalitách Jihomoravského kraje

© IQ Roma servis, o.s. 2008

3. Základní bariéry v přístupu k bydlení 3.1 Chudoba Chudoba romských rodin, která omezuje jejich svobodu jednání na trhu s byty, souvisí s nejistou pozicí Romů na trhu práce. Rozpočet sociálně vyloučených romských domácností je převážně ekonomicky závislý na příjmu ze sociálních dávek. Výše rozpočtu umožňuje rodinám uspokojit nezbytné osobní potřeby a uhradit náklady na stávající bydlení. Hledání bydlení na volném trhu s byty však vyžaduje určitou finanční rezervu, kterou lze získat i prostřednictvím stavebního spoření nebo hypoték. Obě možnosti patří mezi nástroje bytové politiky ke zvýšení dostupnosti nájemního i vlastnického bydlení pro osoby s průměrným příjmem. Stát pro oba nástroje vytvořil legislativní rámec a zároveň je oba finančně podporuje subvencemi a daňovými úlevami pro domácnosti zatíženými hypotékou. Pro fungování tohoto systému je důležité, aby byli uživatelé obou nástrojů schopni pravidelně hradit plnění, která jsou s nimi spojená. Musí mít tedy dostatečně vysoké příjmy, aby mohli část z nich využít ke spoření nebo k zaplacení splátky. Pro chudé vrstvy obyvatel bez příjmu z výdělečné činnosti nejsou tyto možnosti dostupné, protože díky ekonomické závislosti na pomoci ze strany státu nemohou zaručit pravidelné přispívání do fondu stavebního spoření ani úhradu splátek hypotéky. Takřka nedostupnou možností je pro znevýhodněné Romy možnost vlastnického bydlení, které by si při dostatečném příjmu a s využitím hypotéky mohli pořídit. Finanční situace hraje v procesu hledání bydlení významnou roli. Hledání bydlení a stěhování do nového je spojeno s tzv. transakčními náklady,3 které nejsou vyjádřené jen v penězích, ale i s investováním času a emocí. Tyto náklady mohou narůst do vysokých částek, zejména hledá-li zájemce bydlení prostřednictvím realitních kanceláří, které za své služby vyžadují provizi. Náklady jsou spojené s kontaktováním realitní kanceláře, s vyjednáváním s majitelem bytu i s prohlídkami každého nabízeného bytu. Čím déle zájemce hledá, tím více se celý proces prodražuje. Hledající musí investovat finance i do provozu informačních technologií, které běžně v průběhu bydlení využíváme. V dnešní době je zvykem využívat internet při hledávání nabídek a při kontaktování majitelů volných bytů. V tomto ohledu jsou romské domácnosti opět znevýhodněny, protože v místě jejich bydliště není internet dostupný, kromě toho tu samozřejmě působí ještě další faktor – neznalost práce s internetem a s PC jako takovým. Nezbytným prostředkem pro hledání bydlení je i telefon, který umožňuje rychlý kontakt s pronajímatelem nebo s realitní kanceláří. Díky němu může zájemce rychle zareagovat na aktuální nabídku bydlení. Ani telefonování není levnou záležitostí, což může opět zkomplikovat celý proces hledání u domácností s nižšími příjmy. U znevýhodněných osob se často setkáváme se zábranami při využívání informačních technologií, což souvisí s neznalostí postupů práce s nimi. Investice samozřejmě vyžaduje i opakovaný nákup inzertních novin a časopisů s aktuálními nabídkami bydlení. Nejnákladnějším prostředkem usnadňujícím hledání bydlení jsou samozřejmě služby realitních kanceláří, vyžadujících za svůj servis finanční provizi ve výši násobku měsíčního nájemného.

3

Viz LUX, M. et al. Standardy bydlení 2003/2004: Bytová politika efektivněji a cíleněji. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2004. str. 63.


3.2 Nedostatečná úroveň sociálních kompetencí, nízké právní povědomí K hledání bydlení jsou zapotřebí dobré komunikační schopnosti a umění vyjednávat s pronajímateli či s pracovníky realitních kanceláří, a to jak osobně, tak i telefonicky. Pracovníci realitních kanceláří nebo přímo pronajímatelé si utvářejí představu o potenciálním nájemci hned na první dojem. Romští zájemci o bydlení mají jiný komunikační styl, který vychází ze specifik jejich kultury. Tento způsob komunikace se může pronajímatelům zdát jako neadekvátní, z jejich pohledu neumí romští zájemci vhodně prezentovat svoje požadavky a očekávání, tím výrazně snižují svoje šance na získání bytu do pronájmu. Mezi oběma stranami vzniká neporozumění, které mohou prohloubit i pracovníci realitních kanceláří nebo samotní pronajímatelé, kteří využívají pro Romy nesrozumitelný „odborný“ jazyk. Z naší zkušenosti vyplývá, že se Romové osobního kontaktu s majiteli obávají, protože jsou předem odsouzeni k nezdaru. Tento postoj je upevňován s nárůstem špatných zkušeností při hledání bydlení. Významnou kompetencí je i schopnost najít adresu nabízeného bytu a vycestovat na domluvenou prohlídku bytu. Kromě schopnosti vyjednávat by měl mít zájemce dostatek informací a znalostí o situaci na trhu s byty a určité právní povědomí. Důležitou kompetencí není jen potřebné informace najít, ale také jim porozumět a umět s nimi zacházet. Z vlastních zkušeností víme, že na začátku hledání bydlení většina romských klientů nerozumí obsahu inzerátu. Je pro ně obtížnější třídit výhodné nabídky na bydlení od těch nevýhodných. Schopnost vybrat správně souvisí i s celkovou orientací hledajícího v základních principech fungování trhu s byty. Je nutné mít přehled o jednotlivých subjektech na trhu s byty a jejich roli v systému, základní právní povědomí o náležitostech nájemní smlouvy, o nájemním vztahu, o právech a povinnostech spojených s pronájmem. Výhodou je i základní přehled o vývoji cen na trhu s byty. Neznalost bohužel může způsobit zneužití Romů s nedostatečnými kompetencemi ze strany pronajímatelů, kteří jsou při vyjednávání v mnohem lepší vyjednávací pozici a v informační převaze. Jejich jednání je samozřejmě motivované tržním zájmem, kdy se snaží méně kvalitní byt pronajmout za co nejvyšší cenu. Praktiky pronajímatelů mohou vyústit ve zneužití malého právního povědomí romských zájemců o bydlení a v uzavření nevýhodné nájemní smlouvy, z nichž pro ně později vyplývají vážné komplikace, které mohou vést až ke ztrátě bydlení a v soudní spor.

3.3 Vliv kulturních zvyklostí a specifického životního stylu etnika na proces hledání nového bydlení Proces hledání bydlení u Romů nemusí být ovlivněn jen charakteristikami, jež souvisejí se sociálním vyloučením. Svou roli zde hrají do jisté míry i etnická specifika této minority, jako jsou kulturní zvyklosti a odlišný životní styl. Například sestěhovávání romských rodin nemusí být ryze nedobrovolné a vynucené vnějšími životními okolnostmi. Může jít i o dobrovolnou volbu a svobodné rozhodnutí romských rodin, které chtějí žít uvnitř vlastní skupiny mezi lidmi užívající stejný jazyk, mají stejné zvyklosti, což jim přináší i určité uspokojení a pocit bezpečí, kde je pro ně mnohem snazší najít si zde nové známé, navazovat přátelství i sousedské vztahy.4 Sestěhování a lpění na bydlení ve stejné lokalitě souvisí s tradicí Romů bydlet v blízkosti své rodiny, udržovat rodinnou soudržnost a solida-

4

V literatuře se hovoří i o pozitivních přínosech rezidenční segregace, které vznikají na základě dobrovolného rozhodnutí příslušníků skupiny. Soustředění lidí, kteří si jsou vzájemně blízcí socioekonomickým postavením, etnickou příslušností, náboženstvím či jinými znaky, může posílit pocit příslušnosti, komunitní sounáležitosti, podpořit tvorbu sociálních sítí, podnikání a podobně (SÝKORA, L.; TEMELOVÁ, J. Prevence prostorové segregace. Praha: Univerzita Karlova v Praze a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 2005).


ritu. Širší rodina je významným zdrojem podpory v případě krizové situace. Členové rodiny nemají zájem zpřetrhat vzájemné vztahy tím, že se odstěhují do jiných lokalit. Z těchto kulturních zvyklostí může vyplývat i nezájem některých Romů hledat bydlení mimo lokalitu, v níž žije širší rodina. Další bariérou v procesu hledání bydlení je tradiční soužití více rodinných členů v jedné domácnosti. Může se jednat například o vícegenerační soužití rodičů s dospělými dětmi a jejich rodinou. Pro většinu romských rodin je nemyslitelné rozdělení a zpřetrhání rodinných vazeb kvůli usnadnění hledání nového bydlení. Opět by tak došlo ke ztrátě vzájemné podpory při zvládání problémů každodenního života. Tyto rodinné sítě vlastně chrání rodinu proti hlubšímu sociálnímu vyloučení, na druhou stranu však mohou komplikovat sociální začlenění jednotlivých členů rodiny do širšího společenství.5 Rozdělení rodiny může vést i ke snížení rozpočtu domácnosti, což opět omezuje možnost rodiny najít si na trhu s byty standardní bydlení. Jednou ze znevýhodněných skupin s malými šancemi na získání bydlení jsou romské vícedětné rodiny, tj. rodiny s více než třemi dětmi. Pronajímatelé je řadí do skupiny „nevýhodných“ nájemců. Svým způsobem si svou situaci zhoršují i vícedětné rodiny, které vyhledávají malometrážní a prostorově nevyhovující byty, protože jim nedělá problém uskromnit se a žít v malém společném prostoru bez klidu a soukromí, je to pro ně z minulosti zcela běžná zkušenost. Hlavním motivem pro výběr malometrážních bytů je jejich nízká cena odpovídající rozpočtu rodiny. V reálu však preference vícedětných rodin naráží na odlišné preference pronajímatelů, kteří chtějí chránit svůj majetek a uvědomují si, že nastěhování vícedětné rodiny do malého bytu je v rozporu s hygienickými normami a vede k rychlejšímu opotřebení bytu. Díky tomu reagují na poptávku vícedětných rodin odmítavě. Neúspěch potom přispívá k celkové frustraci romských rodin a k rezignaci na hledání nového bydlení. Velkou bariérou je i existence diskriminace na volném trhu s byty, kterou se budeme zabývat v další části textu.

3.4 Preference pronajímatelů při výběru budoucích nájemců V předchozí části jsme naznačili nesoulad mezi preferencemi pronajímatelů na straně nabídky bydlení a preferencemi romských zájemců o bydlení na straně poptávky po bydlení. Nyní se budeme preferencemi pronajímatelů zabývat hlouběji. Pronajímatelé preferují při rozhodování o potenciálních nájemcích určité skupiny obyvatel, zejména jednotlivce či bezdětné páry s lepším sociálním postavením, tj. zaměstnané, s vyšší úrovní vzdělání. Spojují je se solventností a se spolehlivostí při dodržování povinností vyplývajících z nájemní smlouvy. Očekávají, že budou nekonfliktní k ostatním nájemníkům v domě, bude s nimi snazší komunikace a převezmou na sebe větší odpovědnost při zajišťování drobných oprav v bytě. Romské nájemníky vnímají bohužel opačně. Spojují si je s neplatičstvím, se sousedskými konflikty, s přehazováním odpovědnosti za opravy na majitele bytu, s hlučností, s neschopností udržovat pořádek ve společných prostorách, se zavlečením chorob a negativních jevů do domu, s neochotou podrobit se domovnímu řádu a plnit povinnosti vyplývající z nájemních vztahů. Pronajímatelé tyto jevy předem přisuzují konkrétním romským zájemcům o bydlení, aniž by se přesvědčili o tom, jestli jsou jejich skutečnými nositeli. Svou roli v utváření názorů a postojů pronajímatelů k Romům v oblasti bydlení hrají předsudky a stereotypy rozšířené o Romech ve společnosti.

5

Viz ŠIMÍKOVÁ, I.; VAŠEČKA, I. a kol. Mechanismy sociálního vyčleňování romských komunit na lokální úrovni a nástroje integrace. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 21.


3.5 Postoj majority vůči Romům a jeho vliv na proces hledání bydlení Obecně lze říci, že veřejné mínění a vesměs negativní postoje majority vůči romským nájemníkům upevňují marginalizovanou pozici menšiny na volném trhu s byty, což potvrzují i výzkumy postojů majority k romské minoritě. Z jejich výsledků vyplývá, že většina respondentů by nechtěla bydlet vedle romských nájemníků.6 Předsudky a negativní postoje posilují mnohdy i média, která prezentují Romy jako nespolehlivé a konfliktní neplatiče nájmu, tím však mohou přispívat k tvorbě zkresleného a negativně zabarveného obrazu Romů v očích veřejnosti, což Romy stigmatizuje a sekundárně omezuje jejich příležitosti k získání kvalitního bydlení. Média bohužel opomíjí prezentovat příklady dobré praxe, tedy spolehlivé, nekonfliktní a řádně platící nájemníky, kterých je mnoho. Vyhrocením negativních postojů a uplatňování předsudků v praxi je diskriminující přístup ze strany subjektů na volném trhu s byty. Mezi tyto subjekty patří soukromí majitelé, realitní kanceláře a svým způsobem i obecní úřady, které mohou díky neprůhlednému a neveřejnému systému přidělování bytů zvyšovat riziko nerovného přístupu k obecním bytům. Diskriminující jednání ze strany pronajímatelů a realitních kanceláří mohou potvrdit i pracovníci v přímé práci s klienty z naší organizace. Setkávají se s ním v praxi v průběhu asistence romským klientům při hledání bydlení u soukromých majitelů bytů. Klienti jsou nuceni reagovat na dotazy pracovníků realitních kanceláří či pronajímatelů na jejich původ a etnickou příslušnost, což je v rozporu s lidskými právy. Poté, co zjistili, že je zájemce romského původu, ihned reagovali na jeho požadavek odmítavě. Diskriminační jednání je v praxi postihováno sporadicky, protože většina postižených Romů se obává složitého vyjednávání s diskriminujícím subjektem, bojí se podniknout příslušné právní kroky k odstranění těchto praktik. Boj proti diskriminaci na druhou stranu neulehčuje neexistence antidiskriminační legislativy a zdlouhavé fungování soudů, které snižuje motivaci obrátit se na ně.

3.6 Rezignace a pasivita Romů v procesu hledání bydlení jako důsledek zkušenosti s opakovanými neúspěchy Špatné zkušenosti a opakované neúspěchy na trhu s byty, zapříčiněné výše uvedenými překážkami, posilují v Romech pocity rezignace, apatie a nedůvěry, což ovlivňuje i jejich aktivitu spojenou s bydlením a její výsledky. I pro pomáhající pracovníky je obtížnější aktivizovat klienty, kteří opakovaně čelí neúspěchům a hodnotí proces hledání bydlení jako předem prohraný boj. Postupem času klienti snižují svou aktivitu v hledání, protože nevěří v úspěch svého konání. Rezignace a očekávání neúspěchu se odráží i na způsobu komunikace s majiteli volných bytů, kteří z rozhovoru vycítí negativní naladění zájemců o byt. Odmítnutí může vyvolat i slovní agresi v průběhu vyjednávání s pronajímateli. Romové začínají pronajímatele později označovat nálepkami typu „rasisti“. Časem se mění i preference hledajících, snižují se jejich nároky na bydlení, kdy přestávají mít důvěru ve fungování oficiálního a legálního trhu s byty a poohlížejí se po nabídkách bydlení nestandardní cestou i na černém trhu s byty. V minulosti v mediích proběhly zprávy o „koupi“ pronájmu bytu od Romů, kteří odchází za lepším životem do zahraničí. Na neformálním trhu s byty se objevují nabídky substandardního bydlení často bez uzavření jakéhokoli kontraktu s majitelem nemovitosti. Čím krizovější je bytová situace romské rodiny, tím vyšší je její tolerance k neférovým praktikám pronajímatelů i k nezákonným formám bydlení. Rodinám jde jen o to uspokojit svou 6

Viz ŠIMÍKOVÁ, I.; VAŠEČKA, I. a kol. Mechanismy sociálního vyčleňování romských komunit na lokální úrovni a nástroje integrace. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 21.


urgentní potřebu bydlet, protože ztráta bydlení je jev s dalšími vážnými důsledky. Tato základní potřeba nahrává „pochybným“ pronajímatelům bez morálního kreditu a sociálního cítění, kteří zneužívají znevýhodňující pozice romských rodin s těžkými existenciálními problémy.

4. Přístup sociálně vyloučených Romů k obecnímu bydlení V předchozí části textu jsme se zabývali hlavně problematikou hledání komerčního bydlení na soukromém trhu s byty a popsali jsme nejčastější bariéry, které jim brání získat nové přiměřené bydlení. Neúspěch na soukromém trhu s byty zvyšuje zájem Romů o obecní bydlení, protože jej vnímají jako jistější a cenově dostupnější. Obecní bydlení je pro ně jedinou šancí, jak získat legálně byt. Spoléhání se na pomoc ze strany obce souvisí se strategiemi Romů z minulosti ještě před rokem 1989. Stále se zde objevuje víra Romů v to, že je povinností státu i obce zachránit je před ztrátou bydlení a včas jim zajistit v případě potřeby nové přístřeší. V realitě to však takhle v systému obecního bydlení nefunguje a mnoho rodin doplácí na svůj chybný předpoklad.

4.1 Rozsáhlá privatizace obecního bytového fondu Samotné obce se snaží snížit zátěž spojenou se spravováním obecního fondu, protože nemají dostatek finančních prostředků na jeho rekonstrukci a modernizaci. Současným trendem je postupná privatizace významného podílu obecních bytů. S rozprodáváním obecního bytového fondu jde ruku v ruce i pokles nabídky volných obecních bytů, o které je možno žádat, a tím i snížení příležitostí sociálně znevýhodněných domácností získat cenově dostupné bydlení. Svým způsobem je požadavek chudých rodin, jejichž příjem je na hranici životního minima, legitimní. Obec má naplňovat záměr bytové politiky státu a vytvořit vhodné podmínky pro domácnosti, které jsou nejvíce znevýhodněny v přístupu k bydlení. Na druhou se však od obcí očekává, že bude s péčí řádného hospodáře maximalizovat výnos ze svého majetku tak, aby se účinně naplňovala příjmová stránka obecního rozpočtu. Pro obce je díky této dvojjediné roli komplikované přistupovat k chudým romským rodinám, jejichž potřeba bydlení je ohrožena.

4.2 Složitost řízení spojeného s podáváním a posuzováním žádosti o byt I z našich zkušeností vyplývá, že se spíše omezuje dostupnost obecního bydlení. Se stále se snižující nabídkou volných bytů se také zpřísnilo řízení spojené s podáváním a posuzováním žádosti o obecní byt. Postup řízení je ve většině případů zpracován v obecní vyhlášce či směrnici. Složitost řízení opět naráží na nedostatečné kompetence romských žadatelů, protože je administrativně náročné. Žadatel musí mnohdy vyplnit mnohakolonkový formulář žádosti a doložit určitá potvrzení, která není snadné získat bez obíhání a složitého vyjednávání s několika institucemi. Díky tomu může proces podání žádosti o byt připomínat pohádku o slepičce a kohoutkovi. Některé městské části vyžadují potvrzení o bezdlužnosti, podmínkou přitom je, aby žadatel ani osoby, které o byt „spolužádají“, neměly vůči obci žádné pohledávky. Tato podmínka v praxi diskvalifikuje nejednoho žadatele s nízkými příjmy s pohledávkou, a to i když se jí snaží on nebo jeho blízcí uhradit prostřednictvím splátkového kalendáře. Velkou bariérou příjmově slabých rodin v získání obecního bytu je systém posuzování žádostí a přidělování těchto bytů. O přidělení bytů rozhodují obce, nejčastěji bytové komise podle určitých kritérií. Ta nejsou v mnoha případech jasná, průhledná a veřejná. Vzniká zde tedy určitá informační


nerovnováha mezi žadatelem a obecním úřadem. Žadatel musí obci doložit a „svěřit“ osobní informace nejen o sobě, ale i o ostatních členech rodiny (nezřídka je povinen doložit i kopie rodných listů, občanských průkazů, pracovních smluv, atd.). Paradoxně však nedostává dostatek informací o tom, jak bude s jeho žádostí nakládáno a podle jakých pravidel bude posuzována, což oprávněně žadatelé vnímají jako nespravedlnost a neférové jednání obecního úřadu. Často se jim nedostává ani uspokojivého vysvětlení, proč jim nebyl ani po několika letech čekání obecní byt přidělen. Díky nejasnému systému přidělování bytů mají členové bytové komise velký prostor uplatnit vlastní úsudek, který může být ovlivněn předsudky i stereotypy a vlastními preferencemi při výběru nových nájemníků. Čím větší prostor pro uplatnění úsudku členové komise mají, tím vyšší je i možnost posuzovat žádost individuálně s ohledem na okolnosti životní situace žadatele. Na druhou stranu se však zvyšuje riziko diskriminačního jednání při výběru žadatelů. S tímto rizikem by měly obce počítat a měly by se pokusit jej samozřejmě i vhodnou formou ošetřit. Vzniku sociálně vyloučených lokalit může přispívat i odlišnost kritérií pro posuzování žádostí mezi jednotlivými městskými částmi. Některé městské části deklarují, že upřednostňují zaměstnané žadatele, jiné preferují úplné rodiny s dětmi nebo sociálně potřebné občany ve špatné bytové situaci. Romské rodiny samozřejmě žádají o byt tam, kde jsou jejich žádosti posuzovány podle pro ně výhodných kritérií (např. upřednostnění rodin s dětmi nebo obtížné životní situace). V těchto městských částech se potom koncentrují romští nájemci obecního bydlení. Otevřenější pro romské obyvatelstvo jsou městské části, kde je upotřebenější bytový fond, který nabízí byty snížené kvality. V rámci prevence prostorové koncentrace a segregace určitých skupin obyvatel by velká statutární města měla zvážit, zda by pro ně nebylo vhodnější mít jednotný systém pro posuzování žádostí ve všech městských částech. Ze zkušeností z praxe víme, že byty jsou nejčastěji přidělovány žadatelům, kteří mohou prokázat dostatečný příjem. Obce je vnímají jako solventního nájemce, schopné pravidelně hradit náklady spojené s bydlením.7 Dochází zde tedy k určité sociální nespravedlnosti, kdy příjmově silnější domácnosti, které mají možnost najít si bydlení v tržních podmínkách, získávají obecní byty, které by měly být určené pro finančně „slabší“ domácnosti, jejichž potřeba bydlení je skutečně ohrožena. Nemajetní romští žadatelé bohužel zůstávají na posledních místech v pořadnících žadatelů. Dobrou vizitku v očích členů bytové komise jim nedělá ani romský původ ani bydliště na špatné adrese uvedené v žádosti, jež naznačuje jejich sociální postavení. Omezené šance získat nové bydlení mají mladé romské rodiny s dětmi, které musí zůstat v bytě rodičů jednoho z partnera. Většinou nemají dostatek úspor, zároveň ještě nestihly nasbírat body za délku podání žádosti. Jejich pozice v pořadníku žadatelů o byt může být negativně ovlivněna nezaměstnaností a ekonomickou závislostí rodiny na příjmu ze sociálních dávek. Soužití s rodiči bývá někdy nedobrovolné a vynucené okolnostmi, což může vést ke vzniku konfliktních situací mezi oběma stranami, kdy mladí chtějí mít soukromí a starší rodiče už touží po klidu a odpočinku. Mladé rodiny nemají díky nedostatku cenově dostupných obecních bytů možnost odpoutat se od původní rodiny a vést nezávisle na nich svou vlastní domácnost. Pokud v bytě rodičů zůstávají nebo mají možnost u jiného příbuzného, hojně využívají možnost přechodu nájmu obecního bytu na ně jako jednu z možností, jak získat bydlení.

7

Jednání obce je v tomto ohledu samozřejmě pochopitelné, protože by měla plnit roli řádného hospodáře, který maximalizuje výnos ze svého majetku a chrání obecní byty před tím, aby se nedostali do rukou potenciálních dlužníků. Na druhou stranu je toto jednání opět v rozporu s rolí obce jakožto „ochránce“ zájmu skupin obyvatelstva, které jsou na trhu s byty znevýhodněné (viz Autorský kolektiv. Doporučení pro obce a města pro předcházení rozšiřování a tvorbě sociálně vyloučených lokalit se zdůrazněním zajištění potřeby bydlení. Praha: Veřejný ochránce práv, Ministerstvo vnitra ČR, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Ministerstvo pro místní rozvoj, 2008.).


5. Rezidenční segregace a prostorová koncentrace Romů jako důsledek procesu hledání bydlení Cenově dostupné, avšak substandardní bydlení se nachází v určitých lokalitách města, kde je zastaralý bytový fond a horší kvalita veřejného prostranství. Mimo to tu může být i horší dostupnost kvalitních služeb a infrastruktury. Díky těmto charakteristikám není lokalita lukrativní pro jiné „náročnější“ zájemce o bydlení. Postupem času se tu snižuje podíl střední třídy, která odchází za lepším bydlením jinam. Zároveň se snižuje i počet potenciálních zájemců o bydlení z řad střední třídy, kteří mají zájem se sem nastěhovat. Při pořizování bydlení se totiž zájemci rozhodují nejen na základě ceny, ale berou v úvahu i další kritéria, jako je kvalita služeb spojených s bydlením, dostupnost do zaměstnání, dostupnost škol pro své děti, kvalitní lékařské péče či kulturních podniků nebo možnosti trávení volného času. Domácnosti berou v potaz i to, na jaké adrese budou bydlet, protože adresa do určité míry podmiňuje i jejich sociální postavení na společenském žebříčku. Na území města se rychle šíří informace o míře atraktivity a lukrativnosti jednotlivých lokalit. Dobrovolně sem však přicházejí lidé, kteří si nemohou dovolit platit vysoké nájemné. Část obyvatel do lokality přichází i nedobrovolně, jejich sestěhování vychází z vůle místní samosprávy či soukromých majitelů bytů. Díky tomu dochází v lokalitách k segregaci a prostorové koncentraci určitých skupin obyvatelstva, našem případě Romů. Obyvatelé města je mohou i specificky pojmenovat, v Brně se jedná např. o brněnský Bronx.

5.1 Etnická homogenita obyvatelstva a její důsledky Následkem koncentrace a rezidenční segregace8 Romů vzniká v lokalitě etnicky nevyrovnané složení obyvatelstva, jehož významný podíl tvoří Romové. Segregace jednotlivých skupin ve městě omezuje jejich příležitosti pravidelně se stýkat, vzájemně poznávat svou kulturu a normy, což ovlivňuje postoj skupin k sobě navzájem a tím i kvalitu vzájemného soužití. Uvnitř skupiny Romů dochází k posílení vnitroskupinových pout, členové ztrácí kontakt s prostředím většinové společnosti a šíří se mezi nimi negativní postoje vůči majoritě, což vyplývá i z jejich neznalosti většinového prostředí. Lokalita a její obyvatelé se pomalu uzavírají a segregují od okolních obyvatel města, protože nechtějí být v kontaktu s majoritním prostředím. Postupem času může být pro romské obyvatele složité navázat společnou řeč s příslušníky i institucemi většinové společnosti a fungovat mimo hranice vyloučené lokality. Okolní svět vnímají jako odcizené a nepřátelské prostředí s jinými pravidly fungování. Častým jevem je i napětí mezi starousedlíky v lokalitě a nově přistěhovanými chudými romskými rodinami, které v jejich očích „degradují“ určité domy na nižší kategorii. Segregace ohrožuje sociální soudržnost a solidaritu mezi skupinami obyvatel v regionu. Projevy vzájemné antipatie a netolerance mohou přerůst do extrémní podoby a vyústit např. v rasismus. Velmi nebezpečným trendem, který ovlivňuje vzájemné postoje budoucích generací, je etnicky nevyrovnané obsazení vzdělávacích institucí v lokalitě. Tento trend samozřejmě souvisí s racionálním rozhodnutím rodičů o výběru škol pro děti. Nejvýznamnějším kritériem pro výběr školky či školy je jejich vzdálenost od místa bydliště. Výběr místní školy ze strany romských rodičů vede ke zvýšení podílu romských dětí mezi jejími žáky. Nejsou výjimkou školy, kde romští žáci početně převažují. Škola potom 8

Pojem rezidenční segregace znamená nerovnoměrné rozmístění skupin populace v obytných částech města, zejména skupin sociálně deprivovaných, národnostních, etnických a rasových. Souvisí i s odlišnými podmínkami v prostředí (rozdíly v kvalitě bydlení, v kvalitě veřejného prostranství, v přístupu ke službám, zejména ke vzdělání, kvality infrastruktury). Segregace je vlastně prostorovým vyjádřením nerovností. Tento jev souvisí s narůstající sociální diferenciací obyvatelstva a bývá vnímána jako sociální problém, protože dochází k ohrožení sociální soudržnosti. (viz SÝKORA, L.; TEMELOVÁ, J. Prevence prostorové segregace. Praha: Univerzita Karlova v Praze a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 2005).


získává určitou nálepku a neromští obyvatelé o ní ztrácejí zájem. Romským dětem ve školách chybí kontakt s dětmi z majority a přítomnost „dobrých vzorů“, které by je v průběhu studia stimulovaly k dosažení vyšších cílů. Děti z obou „táborů“ si mohou v budoucnu vytvořit zábrany, které jim budou v dospělosti bránit navázat kontakt. Zatímco děti z majority budou pokračovat ve studiu, které je připraví na budoucí povolání, romské děti se mohou obávat vstoupit do škol v neznámém majoritním prostředí a učit se s lidmi, jejíž mentalita a zvyklosti jsou pro ně doposud neprobádané. Problém segregace nemusí být spojený jen s přístupem k formálním institucím, jako jsou např. instituce vzdělávací. V lokalitě mohou vznikat jiné podniky, např. hospody, kam chodí jen Romové, nebo části veřejného prostranství, kde se obvykle zdržují, což opět může narušit soudržnost obyvatel v lokalitě. Obecně lze shrnout, že segregace Romů nepřispívá k navázání dialogu a ke spolupráci mezi obyvateli lokality. I ostatní obyvatelé lokality a z blízkého okolí vnímají koncentraci Romů jako něco negativního, což podporuje šíření předsudků a stereotypů vůči této menšině a opět může vést ke vzniku extrémistických jevů, k šíření konfliktů a strachu v lokalitě.

5.2 Sociální homogenita obyvatelstva a její důsledky Problémem není jen etnická homogenita obyvatelstva lokality, ale i homogenita sociální. V lokalitě se koncentrují lidé s nízkými příjmy, jejichž životní situace bývá komplikována dalšími návaznými problémy. Tyto problémy mají kromě dopadů na situaci konkrétních rodin dopad i na celkovou situaci v lokalitě, protože jsou koncentrované na malém území. Častým problémem v lokalitě je např. vysoká míra nezaměstnanosti a vyšší počet osob závislých na sociální pomoci, která neúměrně zatěžuje rozpočet obce. Sdílení podobných zkušeností s nezaměstnaností mezi homogenní skupinou obyvatelstva může snižovat u jednotlivců aktivitu při hledání práce, zvyšovat naopak pocit frustrace a bezmoci. V určitých místech v lokalitě dochází ke koncentraci osob, které jsou nositeli a šiřiteli patologických jevů, jejichž výskyt se postupem času může na území „epidemicky“ šířit.9 Nejvíce ohroženou skupinou jsou v tomto ohledu děti a mládež, která tráví nekontrolovaně volný čas venku na ulici. Do odstranění těchto jevů musí později sociální instituce investovat energii a zdroje z veřejných rozpočtů. Je zde i vyšší pravděpodobnost vzniku negativních jevů v rodinách, což souvisí opět s pocity beznaděje a bezmoci vyplývající z bezvýchodnosti životní situace. Zdroje negativních jevů mohou pocházet i z vnějšku. Majitelé heren zde zřizují své podniky, protože v lokalitě najdou více „vděčných zákazníků“. Herny zvyšují zadluženost zdejších obyvatel a stávají se i určitou černou dírou, kde mizí peníze a majetek některých romských rodin. V hernách se rodí noví gambleři, kteří mohou velmi rychle způsobit finanční bankrot celé rodiny, jenž může skončit i ztrátou bydlení. Bohužel je málo osvícených obcí, které využily obecních vyhlášek omezujících zřizování těchto zařízení na jejich území. V lokalitách se koncentrují i „dealeři“ úvěrových a leasingových smluv, kteří nabízí obyvatelům sociálně vyloučené lokality „výhodné úvěry a smlouvy“, zneužívají tak jejich nepříznivé finanční situace. Často zamlčují ty nejdůležitější informace o povinnostech těch, kteří smlouvu uzavřou. Z toho však pro dlužníky vyplývají další negativa. Sociální homogenita obyvatelstva a koncentrace sociálních problémů v lokalitě zatěžuje i agendu sociálního odboru a dalších institucí, zapojených do řešení obtížné situace cílové skupiny a negativních 9

Například v Brně, v městské části Brno-Husovice, se tímto způsobem lavinovitě šíří závislost na toluenu mezi mladými Romy. Velkým problémem je, že se jev rozšiřuje mezi stále mladší a mladší skupinu romských dětí. Na ulici se setkáte s „čichači“ toluenu ve věku žáků prvního stupně základní školy.


jevů v lokalitě (např. škol, policie či poskytovatelů sociálních služeb). Zvyšují se finanční výdaje státu i místní samosprávy na opatření k řešení problémů spojených se stavem sociálního vyloučení. Existuje několik strategií, jak mohou obce oslabit prostorovou segregaci a koncentraci osob v určitých lokalitách. V západních zemích se mluví o metodě „ředění a míchání obyvatelstva“. V první řadě je podporována prostorová mobilita původních sociálně vyloučených nájemníků, kteří se chtějí vystěhovat do jiné lokality, a to prostřednictvím výstavby cenově dostupného bydlení v jiných lokalitách nebo poskytováním výhodných hypoték či adresných sociálních dávek. Na druhé straně je zvyšována atraktivita lokalit modernizací a rekonstrukcí bytových domů i novou výstavbou, podporou ekonomických aktivit a podnikání na území lokality. Cílem těchto opatření je naopak otevřít prostor okolním obyvatelům, aby se sem mohli nastěhovat. Typické bývá „lákání střední vrstvy“ na území lokality.

6. Sociální bydlení jako možnost řešení cenové nedostupnosti bydlení Jedním z účinných nástrojů bytové politiky, zaměřený na zvýšení nabídky bydlení pro finančně slabší domácnosti, je sociální bydlení. Tento nástroj je v zemích Evropské unie běžně využíván. Koncepce sociálního bydlení ze zahraničí by pro nás mohly být zajímavou inspirací, jak tento nástroj účinně nastavit tak, aby zohledňoval i specifické parametry Česka. V České republice bohužel narážíme na to, že sociální bydlení dodnes není legislativně ukotveno, přitom odborné diskuze na toto téma probíhají dlouhodobě. Zákon o sociálním bydlení, který měl být v blízké době vytvořen, bude zřejmě nahrazen vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj, která vejde s největší pravděpodobností v platnost až v roce 2010, což může komplikovat situaci subjektů majících zájem tento typ bydlení zrealizovat. Kromě chybějící legislativy však narážíme i na problém neexistence jednotné systémové koncepce sociálního bydlení, ze které by mohli možní realizátoři vycházet. Existují jen dílčí výzkumy a koncepce, jejichž výsledky nelze využít v celonárodním měřítku. Díky restitucím a privatizaci bytového fondu se významně snižuje počet obecních bytů, které by do budoucna mohly být základem pro sociální bydlení. Přitom oba trendy vedly k výraznému zhoršení bytové situace i ke ztrátě bydlení u sociálně slabších skupin obyvatelstva. Přesto dodnes však nebylo vytvořeno opatření k řešení jejich bytové situace. Další bariérou je nekoordinovanost bytové a sociální politiky obcí. Účinným nástrojem, který naopak posiluje poptávku po bydlení a zvyšuje finanční dostupnost bydlení, jsou samozřejmě adresné sociální dávky na bydlení.

7. Udržitelnost bydlení a trvalé riziko jeho ztráty I když byli někteří sociálně znevýhodnění Romové úspěšní a podařilo se jim sehnat si bydlení, stále ještě nemají vyhráno. V mnoha případech se jedná spíše o nestandardní a provizorní bydlení s nevýhodnou nájemní smlouvou, nebo dokonce bez jakéhokoli kontraktu, který rodinu opravňuje bydlet. Tuto formu bydlení provázejí specifické problémy odsuzující domácnosti k trvalým pocitům ohrožení a nejistoty spojené s rizikem ztráty bydlení. Pronajímatelé mají v poslední době tendenci byty pronajímat na dobu určitou, přitom u romských nájemníků se jedná o velmi krátkou dobu, což je spojeno i s nedůvěrou pronajímatelů v tuto skupinu nájemců. Ti potom bojují s obavami, že jim smlouva nebude po uplynutí doby nadále prodloužena.


7.1 Nevyjasněné právní vztahy mezi pronajímateli a romskými nájemci Nejistotu bydlení zhoršují i nevyjasněné právní vztahy mezi nájemcem a pronajímatelem. Toto se týká zejména rodin, které se stěhují do bytu bez jakéhokoli kontraktu pouze na základě ústní dohody s „pronajímatelem“. Tento nájemní vztah je nechráněný,10 kdy nájemci ztrácejí možnost ochrany před nezákonnými praktikami pronajímatelů, kteří je mohou kdykoli vystěhovat na ulici nebo nevhodně zasahovat do jejich soukromého či rodinného života, požadovat výši nájemného, která zdaleka neodpovídá kvalitě bydlení, nebo požadovat placení oprav provedených ve společných prostorách. „Nájemci“ postižení těmito praktikami se bohužel díky neexistenci nájemní smlouvy nemůžou dovolávat spravedlnosti a ochrany práv u soudu. Takhle riskují většinou rodiny s nezletilými dětmi v opravdu krizové bytové situaci. Důsledky svého jednání si bohužel neuvědomují i díky nedostatečnému právnímu povědomí.

7.2 Změna majitele bytu Krizovým momentem, který prohlubuje vrásky nájemníků, bývá i privatizace obecních bytů. Obce často v první fázi nabízejí byty původním nájemcům. Ti však nemají dostatečné úspory na to, aby si je mohli odkoupit. Kromě toho vnímají koupi jako nevýhodnou investici, protože zastaralé byty vyžadují velkou investici do oprav. Dům se tedy v druhém kole privatizace dostává do rukou soukromníka (osoby nebo firmy). Jeho záměrem nezřídka bývá dům opravit a pronajmout jej „lepším“ nájemníkům. S tím je ovšem spojena jeho zákonná povinnost nabídnout nájemníkům náhradní bydlení. Ne vždy však nový majitel postupuje legální cestou, kdy nemá zábrany použít takové praktiky, jako je nabídnutí finanční kompenzace, která však neodpovídá skutečné hodnotě „pronájmu“. Ne každý nájemník je ochotný přistoupit na takovou nabídku, potom přichází na řadu přesvědčovací praktiky, které mohou přerůst až ve vyhrožování a zastrašování, jemuž potom raději nájemce podlehne. Jindy majitelé přesvědčí nájemce, aby s ním podepsali novou smlouvu, už jim však dostatečně nezdůrazní, že se jedná o smlouvu na dobu určitou. Tyto praktiky mohou pro nájemce skončit ztrátou střechy nad hlavou.

7.3 Bydlení v nekvalitních bytových podmínkách a jeho důsledky Rodiny s nízkými příjmy, které si chtějí udržet stávající bydlení, musí snížit svoje nároky na kvalitu bydlení a jsou ochotné tolerovat i bytové podmínky na hranici snesitelnosti. Mnohé žijí v domech se závažnými stavebně technickými nedostatky v nevyhovujících hygienických podmínkách, které jsou na míle vzdáleny současnému standardu v oblasti bydlení. Kromě hygienického zařízení v bytech tu chybí nezřídka i přívod teplé vody, WC bývá obvykle společné pro všechny bytové jednotky na patře. Bytové jednotky ve staré zástavbě nemají zvláštní vodoměr, což významně komplikuje výpočet nákladů na bydlení pro konkrétní domácnost. Systém rozpočítávání nákladů na energie je mnohdy neprůhledný a nespravedlivý k rodinám, které řádně platí a při odběru dodržují všechny 10

Chráněný nájemní vztah může pronajímatel vypovědět jen z důvodů stanovených zákonem. Těmito důvody jsou zejména hrubé porušování dobrých mravů v domě a hrubé porušování povinností vyplývajících z nájemní smlouvy (např. neplacení nájemného). Nesouhlasí-li nájemník s důvody výpovědi, může u soudu podat žalobu a dokázat, že k výpovědi není důvod. Pronajímatel má povinnost nájemníkovi poskytnout přístřeší (zejména jedná-li se o rodinu s nezletilými dětmi, může soud rozhodnout o povinnosti přidělit náhradní ubytování). Není-li nájemní vztah ukončen výpovědí pronajímatele z důvodů stanovených zákonem, např. rozhodne-li pronajímatel o rekonstrukci bytového domu, pak má nájemník právo na poskytnutí rovnocenného náhradního bytu. To platí i u smluv na dobu určitou, ovšem na dobu, po kterou byla uzavřena. Pokud není smlouva prodloužena, zanikají práva uplynutím této doby (viz GABAL, I. a kol. Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorbční kapacity subjektů působících v této oblasti. Praha: Gabal analysis & Consulting, 2006).


předpisy, a naopak zvýhodňuje rodiny, které energiemi plýtvají a zároveň se snížily i k jejich nelegálnímu odběru. Jejich náklady totiž z části zaplatí řádně platící nájemníci. Byty nevyhovují romským rodinám ani prostorově, kdy mnohočlenné romské domácnosti obývají často malometrážní byty. Díky tomu nemá ani jeden člen rodiny svůj vlastní prostor, kde by měl klid a soukromí. Špatné zázemí může vyvolávat v rodinách konfliktní situace a nepříznivě ovlivňovat i rodinné soužití, které může vyústit i v rozpad rodiny. Rodiče nejsou v takových bytových podmínkách schopni vytvořit dětem vhodné a podnětné prostředí pro jejich rozvoj. Není ojedinělé, že děti sdílí jednu místnost s rodiči, což komplikuje soužití obou stran. Pro děti je obtížné připravovat se i do školy nebo trávit v bytě svůj volný čas. Dítě má v přítomnosti více osob rozptýlenou pozornost a nedokáže se kvalitně naučit do školy, což má nepříznivý vliv na jeho školní výsledky. Malý prostor není lehké vhodně vybavit tak, jak si to žádají potřeby dětí. Díky špatnému zázemí děti raději volí možnost trávit volný čas venku na ulici, kde jim však chybí kontrola způsobu trávení volného času. V sociálně vyloučených lokalitách jsou naneštěstí více ohroženy patologickými jevy, které se zde koncentrují (závislost na návykových látkách, drobná kriminalita, vandalismus). Děti si v tomto prostředí osvojují určité vzorce chování, jež jsou svým způsobem normální v lokalitě, v jiném prostředí jsou považovány za nežádoucí a v rozporu se společenskými normami. Patologické vzorce chování později omezují šance romských dětí a omezují jejich příležitosti uplatnit se ve společenském životě. Bydlení v takovém prostředí vede u rodin k pocitu nespravedlnosti, beznaděje, zklamání a frustrace. Velmi špatné jsou i hygienické podmínky bydlení. Byty jsou často ve starých pavlačových domech, které jsou vlhké a v důsledku toho se v nich v zimních měsících objevují plísně působící zdravotní potíže nejednoho člena domácnosti. Byty mnohdy nemají vlastní koupelnu. Majitelé většinou tolerují, když si nájemníci na vlastní náklady postaví svou koupelnu či kuchyň. Právě improvizované stavební úpravy nájemníků mohou zhoršit hygienické a celkové podmínky bydlení. Provizorní sprchové kouty umístěné v kuchyni zvyšují vlhkost v bytě a podporují výskyt plísní.11 Nejméně náročnou skupinou z hlediska kvality bytových podmínek jsou rodiny s dětmi bezprostředně ohrožené ztrátou přístřeší. V krizové bytové situaci jsou ochotné zabydlet se kdekoli, a to i v nebytových prostorách bez adekvátního vybavení. Bohužel díky obývání nebytových prostor jim nevzniká nárok na příslušné sociální dávky na bydlení, což může snížit platební schopnost rodiny při úhradě nájmu. Chybí-li prostoru základní vybavení jako je hygienické zařízení apod., potom rodiče tak jako tak zvyšují riziko odebrání dětí, protože do situace rodiny díky špatným podmínkám zasáhne dříve nebo později orgán sociálně právní ochrany dětí. Díky sestěhování chudých nájemníků do určitých částí města dochází ke snížení příjmu majitelů domů. Ti potom nemají dostatek finančních prostředků na opravy domů, protože nízké nájmy nepokrývají náklady spojené s provozem domu. Majitelé mohou provádět pouze povrchní úpravy, které však nevyřeší špatný stavebně technický stav domu. Majitelé také nedisponují dostatečnou zásobou bytů, jež by mohli využít jako náhradní bydlení pro nájemníky po dobu oprav, což opět komplikuje rekonstrukci bytů. V některých případech berou nájemníci opravy do vlastních rukou, a to bez potřebného stavebního povolení. Často jde o neodborné opravy, které ještě zhoršují stavebně technický stav domu. Tyto opravy potom mohou být i příčinou výpovědi z nájmu.

11

Nejčastějšími zdravotními problémy mezi našimi klienty byly vysoký výskyt respiračních potíží, astmatu, chronické bronchitidy. Ohrožování zdravotního stavu dítěte může být příčinou zásahu orgánu sociálně právní ochrany dětí a důvodem k jejich odebrání.


7.4 Nejistá finanční situace romských nájemníků a její důsledky Udržitelnost bydlení opět nejvíce ohrožuje chudoba a nejistá finanční situace chudých romských rodin, která kontrastuje s narůstajícími náklady na bydlení. Aktuálně dochází k postupné deregulaci a k jednostrannému zvyšování nájemného. Ruku v ruce s tím jde zvyšování cen za energii, což neúměrně zatěžuje rozpočet i lépe situovaných rodin. Obyvatelé republiky mohou jen v tichosti přihlížet nárůstu cen vody, plynu, elektřiny i tuhých paliv. Zároveň se snižuje i dostupnost cenově přijatelnějšího obecního bydlení, které se díky rozsáhle privatizaci stává nedostatkovým zbožím. Masivní prodej cenově dostupných obecních bytů se opět dostává do konfliktu s rolí obce jakožto instituce, která má pečovat o rozvoj podmínek bydlení pro znevýhodněné skupiny obyvatelstva. Zvyšující se náklady na bydlení tvoří v dnešní době významnou položku rodinného rozpočtu. Ze statistik vyplývá, že bydlení je finančně náročné i pro střední vrstvy obyvatelstva. O to horší dopady mají narůstající náklady na finanční situaci ekonomicky slabších domácností.

a) Dluhy na nájmu jako důsledek nejisté finanční situace znevýhodněných romských rodin Problematikou dluhů na nájmu bychom se chtěli zabývat hlouběji v následujícím textu. Dluhy na nájmu jsou řazeny mezi nejzávažnější dluhy, které ovlivňují život člověka a ohrožují jeho základní potřebu bydlet. Předem je zapotřebí zmínit, že musíme rozlišovat mezi domácnostmi, jejichž jediným problémem jsou nízké příjmy, které nestačí pokrýt náklady na bydlení a výdaje na domácnost. Jsou zde i domácnosti, které kromě nízkých příjmů nemají dostatečné kompetence potřebné k udržení si bydlení. Tyto domácnosti potřebují nejen finanční podporu, ale zároveň i sociální služby zaměřené na rozvoj potřebných kompetencí tak, aby si dokázaly udržet bydlení na trhu s byty. Pouze u druhé skupiny je podle našeho názoru vhodné hovořit o potřebě „podporovaného bydlení“ s doprovodným sociálním programem. Typické situace vzniku dluhu na nájemném U sociálně znevýhodněných skupin obyvatel narážíme na odlišnou hierarchii potřeb a hodnot. Ve srovnání s aktuálně pociťovanými potřebami se zdá být povinnost platit nájem nedůležitá a příliš abstraktní. Děti se neustále ozývají a dožadují se hraček, manžel nového mobilního telefonu, naopak pronajímatel je příliš vzdálený na to, aby se zastavil každý den v domácnosti a připomněl, že je nutné k určitému datu zaplatit nájemné. Častým jevem u sociálně vyloučených rodin jsou nákupy zboží, které pro ně mají určitou symbolickou hodnotu, a vyjadřuje i její postavení v komunitě (např. status Romů v lokalitě může zvýšit zakoupení nového automobilu)12 bez ohledu na jiné potřeby rodiny, do kterých je nutné investovat. Není například důležité, jestli je zaplacený nájem, postavení rodiny bude okolím posuzováno podle toho, jak kvalitně je vybavený byt nábytkem nebo elektrospotřebiči. Podlehnout aktuálnímu přání a potřebám rodiny je také velmi jednoduché, dokud však nehrozí sankce za nezaplacení nájmu, není nutnost platit nájem pociťována jako reálná. Jinak v tomto ohledu postupují úvěrové společnosti, které v rámci vybírání splátek vysílají pravidelně (týdně/ měsíčně) své „výběrčí“ do domácností dlužníků. Pokud člověk není schopen v nějakém momentu uhradit splátku, může se na místě s „výběrčím“ osobně dohodnout na pozdějším zaplacení, při delším prodlení jsou zahájeny rychle kroky k vymáhání. Díky obchůzkám domácností pociťují dluž12

Gabal se zmiňuje o tzv. statkových symbolech, jimiž lidé dávají veřejně najevo svojí příslušnost k určité vrstvě (viz GABAL, I. a kol. Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorbční kapacity subjektů působících v této oblasti. Praha: Gabal analysis & Consulting, 2006).


níci nutnost zaplatit splátku jako reálnou potřebu spojenou s konkrétní osobou, což je aktivizuje při placení příslušného výdaje. Nízké příjmy a volba krátkodobějších životních strategií, které umožňují rodinám zvládnout nároky každodenního života, vedla bohužel i k tomu, že rodiny nejsou schopné spořit a efektivně finančně plánovat, což bohužel zasahuje i do oblasti bydlení. Platební neschopnost nemusí způsobit jen preference týkající se spotřeby. Mohou ji například způsobit i jednorázové výdaje spojené s určitou mimořádnou události (např. pohřeb, nemoc nebo narození dítěte) nebo dluhy u jiných věřitelů, které musí rodina rychle splatit. Kolaps rodinného rozpočtu a neschopnost platit nájem může způsobit např. i ztráta nároku nebo nepřiznání sociálních dávek. Mnoho handicapů v oblasti bydlení si přinesly romské rodiny z minulosti. Některé rodiny přišly do Česka ze slovenských osad a zakotvily ve státních (obecních bytech). Mnoho státních bytů bylo při migraci obsazeno nelegálně tzv. „vykopnutím“ dveří, kdy se nájemníci nastěhovali do bytu bez přidělovacího dekretu a oficiálního předávacího protokolu. Státní aparát však nepodnikl příslušné kroky a tyto „nájemníky“ z bytů obvykle nevystěhoval. Pokud tito lidé začali samovolně platit „nájemné“, po několika letech se téměř zapomnělo, že nemají žádný právní titul k užívání bytu. Situace se změnila po revoluci v devadesátých letech, kdy obce začaly systematičtěji kontrolovat právní vztahy k bytům. Zjistilo se, že mnohé z nich jsou obývány načerno. Obce pak začaly podnikat právní kroky k jejich vyklizení, a to i proti uživatelům, kteří vůči majiteli neměli žádné dluhy. V souvislosti se soudními řízeními o vyklizení bytu, která uživatelé bytu většinou prohrávali, se šířila špatná nálada spojená s vnímanou nespravedlností takovéhoto postupu obcí. Uživatelé bytů v kvalitě, která hraničila s lidsky důstojným bydlením (za velmi nízký nájmem), přitom neměli možnost sehnat nějakou levnou alternativu bydlení, protože tak levné, byť vysoce nekvalitní bydlení na volném trhu s byty nebylo možné standardně sehnat. Nejeden uživatel bytu se rozhodl na konci soudního řízení obec „potrestat“ a vyrovnat tuto nespravedlnost neplacením za užívání bytu. Díky tomu se pro obec stali dlužníky, a tak se připravili o možnost požádat legální cestou o jiný obecní byt.13 Nesprávný byl postup obce při vymáhání dluhů od dlužníků. Proces vymáhání zahájili po velmi dlouhé době, kdy dluhy narostly do závratné výše díky nárůstu poplatků z prodlení. Tento postup nepůsobil ani výchovně ve vztahu k rodinám, které v bytě bydlely i desítky let bez úhrady nájmu, aniž by vůči nim instituce podnikla jakékoli nápravné kroky. Díky chybějícímu systému kontroly a příslušných sankcí ztratily sociálně znevýhodněné rodiny návyk platit pravidelně nájem. Zvyk neplatit nájem se v lokalitách díky čilému společenskému životu a častému kontaktu s příbuznými rychle šířil. Ti spoléhali na to, že když prochází neplacení nájmu jedné rodině, zákonitě bude procházet i druhým rodinám. Povinnost se pro vyloučené rodiny stala v minulých desetiletích abstraktní záležitostí. Teprve poté, co dluh narostl do závratné výše, začal majitel záležitost řešit soudní cestou. Zadlužené rodiny s dětmi často získávaly na základě rozsudku soudu náhradní ubytování a tím novou střechu nad hlavou, což u romských rodin budilo dojem, že neplacení nájmu jim prochází. Neplacení nájmu se pak opakovalo i u náhradního bydlení, protože se rodině nestalo nic víc, než že se přestěhovala do jiného bytu nižší kvality. Nikdo však nemotivoval rodinu k placení dluhu i pravidelného nájmu ani u ní nerozvíjel kompetence potřebné v oblasti bydlení. Obce mohly celé situaci předejít, kdyby včas využily možnost přesměrovat sociální dávky na bydlení přímo pronajímateli, protože bylo evidentní, že je rodina neužívá k účelu, pro který jí byly dávky přiznány (tzv. zřízení zvláštního příjemce). Účinným nástrojem, který by rodinám mohl pomoci, je jejich účast v doprovodném sociálním programu zaměřeném nejen na oblast bydlení, ale i na motivaci a podporu při hledání dospělých 13

Obce/města/městské části obvykle podmiňují zaregistrování žádosti o byt bezdlužností žadatele.


členů legálního zaměstnání tak, aby se zvýšil příjem rodiny a snížila se její závislost na sociálních dávkách. Rodiny nebyly informovány o možnosti vyměnit si byt za levnější, jehož užívání by bylo spojeno s nižšími náklady. Řešení situace zadlužených rodin se zaměřovalo na důsledky, nikoli na příčiny vzniku dluhů. Díky tomu přišlo mnoho rodin o střechu nad hlavou. Ani po revoluci obce včas nezajistily nástroje zaměřené na aktivizaci sociálně potřebným. Zvýšila se sice kontrola užívání bytů a obce začaly hromadně sahat k soudním prostředkům ukončení nájmu, ačkoli z tehdejší stabilní právní úpravy vyplývala povinnost poskytnout sociální pomoc předtím, než se pronajímatel/obec obrátí na soud s žádostí o souhlas s ukončením nájemního vztahu.14 Postupem času se změnila i situace při vymáhání dluhů a vyklizování bytů. Starší generace dodnes nechápe, jak se může rodina s dětmi ocitnout na ulici, a nerozumí souvislosti mezi dluhy na nájmu a bezdomovectvím. Často od klientů slýcháme větu: „Vždyť jsme neplatili ani předtím a nikdy se nic nestalo…?!“. S přísnějším a rychlejším vymáháním dluhu ze strany obcí se zvýšila i informovanost a aktivita nájemců spojená s úhradou nájmu a ostatních nákladů spojených s bydlením. Změně v postoji nájemníků významně přispěla i úprava legislativy, konkrétně novela občanského zákoníků platná od 31. 3. 2006. Podle ní může pronajímatel vypovědět nájemci nájem bez přivolení soudu, pokud hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné ve výši trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Tuto možnost ukončení nájmu začali pronajímatelé hojně využívat, což posílilo obavy neplatících nájemců z vystěhování a zvýšilo i jejich platební morálku. Přesto je nutné na toto povědomí neustále u nájemníků působit. Je nutné dodat, že obce by v tomto ohledu měly vyvinout větší úsilí a včasně řešit situaci dlužníků, a to i s ohledem na situaci dětí, které mohou být poškozovány případnými krátkozrakými zájmy rodičů. Jako vhodný nástroj vnímáme osobní schůzky s neplatícími nájemníky a nabídku možnosti splácet. V případě potřeby nechat zřídit zvláštního příjemce na sociální dávky, i když i ten tento institut má svá úskalí.15 Napravování komplikovaných právních vztahů k bytům, jejichž existenci za dob socialistického pojetí vlastnictví nikdo příliš nekontroloval a neřešil, je třeba rozhodně přivítat. Bez pročištění tohoto stavu není možné očekávat právní ochranu těch, kteří by na ni s ohledem na vyvážení ekonomických a sociálních vztahů v občanské společnosti měli mít nárok. Podle našich zkušeností velký objem dluhů spojených s bydlením vychází právě z nejasných právních vztahů. Kromě lajdáctví ze strany pronajímatelů však ke komplikaci právních vztahů bydlení přispívali v dřívějších dobách také sami nájemci. Spojováním a rozdělováním domácností v rámci širších rodin docházelo často k tomu, že v bytě zůstala bydlet část rodiny bez nájemce, který byl uveden v nájemní 14

I v době, kdy podle tehdy platných právních předpisů bylo možné podat výpověď z nájmu bytu jen se souhlasem soudu, mohl postup pronajímatele (obce), který dal výpověď z nájmu bytu nájemci, jenž byl příjemcem opakovaných dávek sociální péče (osobou sociálně potřebnou), aniž by před podáním výpovědi vytvořil tomuto nájemci potřebnou součinnost při řešení jeho vypjaté sociální situace, vést k zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu jednání pronajímatele v rozporu s dobrými mravy (např. rozsudek okresního soudu v Děčíně 19 C 47/99). Zákon 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a jeho prováděcí vyhláška č. 182/1991 Sb. stanovovaly, že orgány sociálního zabezpečení a obce mají povinnost vyhledávat sociálně potřebné občany a účinně jim pomáhat překlenout jejich tíživou životní situaci. Tedy teprve až po vyčerpání všech možností řešení situace, kdy osoba sociálně potřebná neplní své povinnosti z nájemního poměru, by obec měla řešit vzniklou situaci cestou výpovědi z nájmu bytu a exekucí vyklizením. Se změnou zákona o sociálním zabezpečení z roku 2006 tato výslovně stanovená povinnost vypadla, nicméně stále lze tento postup odvodit z principů dobré správy a faktu, že nájem je principiálně chráněným právem. 15 Institut zvláštního příjemce může neplatiče spíše pasivizovat. Kritéria pro rozhodování o zřízení u konkrétních rodin by proto měla zůstat měkká a měla by brát v úvahu možné důsledky, jako je nečinnost nájemníka, ztrátu přehledu o záležitostech spojených s placením nájmu a ztráta návyku pravidelně platit, protože pokud jsou mu dávky strhávány přímo z příjmu, nemusí se starat o termíny placení. Toto opatření není výchovné, proto by mělo být užíváno přechodně a mělo by být navázáno na poskytování sociální služby, která by se zaměřovala na rozvoj kompetencí klienta (např. formou terénní sociální práce). Z našich zkušeností také vyplývá, že některé správy nemovitosti pověřené vybíráním nájmu včas neoznámí zvýšení nájmu, které může přesahovat výši přiznané dávky. Sociální odbor nemá možnost pružně zareagovat na změnu ve výdajích za bydlení a upravit v souladu s tím i výši dávky. Nájemníkovi tak bohužel vznikají dluhy, aniž by o tom věděl. Má se samozřejmě bránit u soudu tím, že povinností pronajímatele je včas oznámit změnu výše nájemného. V realitě se však málokterý nájemce odhodlá k tak srdnatému kroku. Problém může samozřejmě nastat, i pokud se změní výše dávky, která pak nestačí k pokrytí nákladů na bydlení.


smlouvě. Ten se s částí rodiny odstěhoval jinam, aniž by požádal o přechodu nájmu. Důvěra v solidaritu rodinných příslušníků se mu však mnohdy nevyplatila, protože zbytek rodiny, který v bytě zůstal, mnohdy přestal platit nájem, což se však formální nájemce nedozvěděl dříve, než jej na nové adrese vypátral exekutor. Zpět do původního bytu se rodina nájemce vrátit nemohla, a pokud byla nucena opustit i byt nový, ke kterému obvykle již žádný právní titul neměla, nemohla si díky formálním dluhům na původní adrese ani požádat o nový obecní byt. Dluh, který fakticky způsobil někdo jiný, než kdo za něj právně odpovídá, se velmi špatně vymáhá, protože formální dlužník k dluhu nemá žádný vztah, považuje jej za nespravedlivý a všemi možnými prostředky se jeho placení brání. Pokud jde o dluh na nájemném za několik let, společně s poplatky z prodlení a náklady řízení se může vyšplhat až na stovky tisíc. Taková částka samozřejmě způsobí původnímu nájemci kolaps rodinného rozpočtu, který rodina s příjmy na hranici životního minima není schopna vlastními silami překonat. Za vznik takové situace samozřejmě může v první řadě formální dlužník, který nepožádal o potvrzení přechodu nájmu při trvalém opuštění domácnosti, ovšem poměr závažnosti takového opomenutí a následků, které jsou s tím spojené, je na první pohled tristní. Někdy se jedná o zcela paradoxní situaci, kdy buď přímo pronajímatel nebo správa nemovitosti věděla o tom, že nájemce dávno bydlí v jiném bytě, bohužel tolerovala neoprávněné užívání bytu ze strany jeho blízkých, kterým byt přenechal k užívání, a nechala v klidu bobtnat dluhy na nájmu. Typické situace vzniku dluhu za energie a služby Lidé ze sociálně vyloučených lokalit velmi lpí na svém bydlení. Pokud jsou nuceni se vystěhovat, potom nejsou v mnoha případech ochotní lokalitu opustit kvůli rodinným vazbám v okolí. Chybou je, že si často nespočítají platby spojené s hrazením nákladů za bydlení, které zaplatí za bydlení v nekvalitních, polorozpadlých bytech se závažnými stavebně technickými nedostatky. Jinak by zjistili, že i s poměrně vyšším nájemným v kvalitním bytě u soukromého majitele budou jejich náklady za energie a služby srovnatelné, nebo dokonce nižší. Nájemníci opomíjí, že užívání bytu je spojeno s unikajícím teplem, vodou, s nutností neustále provádět v bytě drobné opravy, s deratizací, s likvidací plísní atd. Do závratných výšek u starých domů, které mají často společný vodoměr a elektroměr pro všechny domácnosti, narůstají nedoplatky za vodu a za elektřinu, a to i v řádu desetitisíců korun(!).Výše nedoplatků může nárazově zlomit vaz nejednomu rodinnému rozpočtu, protože rodina není schopná rychle vyrovnat nedoplatky, které mohou být i výpovědním důvodem. Ve starých zástavbách nejsou instalovány měřiče spotřeby pro jednotlivé byty, spotřeba se rozpočítává podle údajů z měřiče na patě domu. Jestliže se např. jedná o otevřený pavlačový dům, u něhož nelze zabránit vstupu nežádoucích osob, stává se opakovaně, že dveře prázdných bytů vykopnou bezdomovci, lidé závislí na drogách nebo prostě ze zábavy problémová mládež, kteří do doby, než je z bytu vykáže policie, nechávají téct vodu či využívají „načerno“ elektrickou energii. Občas se jim podaří v závěru byt vypálit, a tím ohrozit bezpečí nájemníků v bytech. Jejich „spotřeba“ je samozřejmě také rozpočítána mezi nájemce, kteří nevidí mnoho reálných možností, jak se proti nespravedlivému způsobu výpočtu faktury za služby bránit, protože demonstrativní neplacení, stížnosti nebo reklamace nikam nevedou. Většinou reagují tak, že nutnost placení faktury oddalují. Neprůhledný a nespravedlivý systém počítání nákladů na energii snižuje jejich motivaci nedoplatky uhradit, protože nechtějí doplácet na plýtvání energiemi ostatních nájemníků. Subjekty, které vyřizují reklamace nájemníků, nejsou schopné jasně výpočet zdůvodnit. Málokterá domácnost ze sociálně vyloučené lokality ví, že v takových případech je z právního pohledu správné dluh zaplatit a zažalovat pronajímatele o vrácení alespoň jeho části. Pokud by byli o této možnosti informováni, je samozřejmě problém prokázat za takových okolností skutečnou výši spotřeby (dluhu). Samotná výše nedoplatku


často přesahuje reálné možnosti rodin žijících na hranici životního minima. Kompromisním řešením pro ně je obrátit se na někoho, kdo svou autoritou zaštítí jejich požadavky při jednání se správou nemovitostí či přímo s pronajímatelem. Jde však o nesystémové řešení a pro tyto nájemníky v podstatě zoufalé, protože na jejich osobní žádost o snížení vyúčtování nebral žádný odpovědný subjekt ohledy, dokud se k jejich žádosti nepřipojila nezisková organizace, která dala najevo, že takový postup pronajímatelů je protiprávní. Správy nemovitostí dokonce neváhají nájemníkům účtovat úniky způsobené vnějšími činiteli.16 Počítají s tím, že nájemníci z těchto lokalit se nebudou bránit u soudu. Významným problémem domů v sociálně vyloučených lokalitách, který souvisí s jejich špatným stavebně-technickým stavem domů, je nelegální odběr elektrické energie a plynu. „Parazitující“ sousedé se s překvapující zručností dokážou napojit nelegálně nejen k odběru elektrické energie, což není úkon příliš technicky složitý, ale také na rozvod plynu, což už je úkon poměrně náročný, vyžadující jisté specifické dovednosti. Jedná se sice o trestný čin krádeže, jeho dokazování je však poměrně náročné, protože zloději energií se při nelegálním odběru chovají velmi sofistikovaně. Domy s popraskanou omítkou a narušenými zdmi pak napomáhají skrýt technické „úpravy“ a napojení, společné měřiče pro části domu nebo celý dům pak situaci ještě zhoršují. I když se poškozeným někdy podaří zloděje vypátrat, často nejsou schopni ustát rizikovou situaci, kdy jim dojde vysoké roční vyúčtování, které nejsou schopni z běžných zdrojů zaplatit. Krizová finanční situace může u romských nájemníků rozběhnout koloběh rychlých a nevýhodných půjček k zaplacení dluhu. Rodina je ochotná se všemi možnými prostředky zabránit tomu, aby nebyla odpojena od elektřiny a plynu, protože by bez nich nebyla schopná zabezpečit svoje základní potřeby (teplo, přípravu stravy, světlo, atd.). V mnoha případech končí situace rodiny předlužením a bludným dlužnickým kruhem. Dluhy za elektrickou energii a plyn nejsou pro rodiny tak závažným problémem, protože dluh nemají domácnosti vůči pronajímateli, ale vůči dodavatelům energií a přinejhorším dojde k zastavení dodávek elektřiny nebo plynu. Naopak dluhy spojené s užíváním vody se pravidelně stávají výpovědním důvodem k ukončení nájmu bytu.

b) Dostupnost sociálních dávek na bydlení Nárůst nákladů na bydlení bohužel doprovází postupně se snižující dostupnost a administrativní náročnost podávání žádostí o sociální dávky na bydlení.17 Nárok na ně má stále menší počet osob s nízkými příjmy, které musejí navíc splňovat další přísná kritéria. Mnoho romských rodin nemá na dávky nárok díky existenci dluhů z předchozího období, které majitelé včas nezačali vymáhat a nechali je narůst do závratné výše. Díky tomu dlužníci přijdou o dávky na bydlení a tím i o další možnost „poprat“ se s náklady na bydlení. Stačí, aby rodina nedoložila doklad o zaplacení jednoho nájmu za rozhodné období (tj. kalendářní čtvrtletí před podáním žádosti o dávku), a už na další čtyři měsíce ztrácí nárok na příslušné sociální dávky. Výsledkem zastavení vyplácení dávek je úplná neschopnost domácnosti hradit nájem, navýšení dluhu a po určité době ztráta bydlení na základě výpovědi z nájmu, kterou jim dá pronajímatel. Obce také dostatečně a vhodně nevyužívají institut zvláštního příjemce, prostřednictvím něhož by mohly včas vzniku dluhů zabránit a tím i ztrátě 16

V letech 2004–2005 v Brně v některých starých bytových domech obdrželi nájemníci roční vyúčtování vody v částkách 20 000–30 000 Kč, přestože stanovené měsíční zálohy byly řádně zaplaceny. Jednalo se o domy v katastrofálním stavebně-technickém stavu, v nichž docházelo k únikům vody v rozličných situacích (zmrznutí nezaizolovaných trubek v zimních obdobích, stavební zásahy při opravě sousedního domu apod.). 17 Domácnosti s nízkými příjmy mají možnost získat dvě dávky na bydlení jako kompenzaci vysokých nákladů na bydlení. V první řadě se jedná o příspěvek na bydlení ze systému dávek státní sociální podpory. Tento příspěvek je vázán na trvalé bydliště všech členů domácnosti, kteří jsou v bytě nahlášeni k pobytu, a zároveň je podmíněn uzavřením kontraktu o užívání bytových prostor. Od ledna roku 2008 se snížila hranice příjmu, od níž je příspěvek žadatelům přiznán. Tím se také dávka stala nedostupná pro domácnosti, které jsou chudé, přesto ale nesplňují tuto hranici. Druhou dávkou je doplatek na bydlení ze systému dávek v hmotné nouzi. Jednou z podmínek přiznání dávky je uplatnění nároku na příspěvek na bydlení.


nároku na dávky na bydlení u rodin bez dostatečných kompetencí, které nedokážou dávku použít k účelu, k němuž jim byla vyplacena. Přiznání dávek může zhatit i neexistence dokladu o bydlení nebo doklad bohužel neobsahuje potřebné informace o užívaném bytě. Ne všichni pronajímatelé jsou ochotní vyjít vstříc rodinám a poskytnout jim doplňující údaje o užívaném bytě nebo přímo doplnit kontrakt o tyto informace, zejména bydlí-li rodiny v bytě nelegálně. Komplikovaný je i proces posuzování příjmu všech osob žijících ve společné domácnosti. Mnohdy se jedná o vícegenerační rodiny, které se nedělí o příjmy. Movitější členové domácnosti (často jde o rodiče pobírající důchod), kteří ale odmítají přispívat na nájem, mohou způsobit, že příjem domácnosti překročí zákonem stanovenou hranici a díky tomu nejsou platící rodině dávky přiznány, což může být opět příčinou dluhů na nájmu.

c) Komunikace znevýhodněných Romů s klíčovými institucemi v oblasti bydlení Určité obavy mohou být způsobeny i problematickou komunikací sociálně vyloučených nájemníků s pronajímateli nebo s příslušnými institucemi, které je zastupují. S nimi se nájemníci dostávají do kontaktu v případě, že potřebují vyřídit záležitosti spojené s užíváním bytu. Nejčastěji jde o instituce, jako je bytový odbor nebo správa nemovitosti či dodavatele energií. Vyřizování záležitostí je bohužel mnohdy spojeno s nadměrnou byrokratizací procesů, která prohlubuje beznaděj nájemníků, a budí v nich nedůvěru v to, že bude jejich požadavek rychle vyslyšen. V tomto ohledu jsou Romové opravdu znevýhodněni oproti příslušníkům většinové společnosti, kteří mají v zásobě spoustu praktických návodů a nástrojů, jak účinně s úředníky vyjednávat. Vyjednání žádosti vyžaduje určitou úroveň znalostí a orientaci v problematice, zároveň i znalost byrokratických postupů a procesů, jež jsou s tím spojené. Žadatel se nesmí nechat odbýt a musí být schopen vhodnou formou obhájit svoje oprávněné zájmy. Většina sociálně znevýhodněných osob bohužel tyto kompetence nemá dostatečně rozvinuté. Kromě toho promítají do svého jednání své předchozí špatné zkušenosti. Výsledkem toho může být nevhodná a konfliktní forma jednání s pracovníky nebo obavy a nechuť úředníky oslovit. Překážky nemusí však být jen na straně nájemníků. Pracovníci institucí je mohou odrazovat svým přístupem, kdy s „klienty“ jednají v rychlosti a používají odborný jazyk, jemuž mnohdy nerozumí ani vysokoškolák. Mezi oběma stranami narůstá pocit nedorozumění, který může vyústit v konfliktní situaci a ve špatný výsledek jednání. Úředníci také nejsou zvyklí na hlučnost a temperament romských nájemníků, které mohou vnímat jako útok na svou osobu, díky tomu omezí svou vstřícnost vůči nim. Neochota a zábrany romských nájemníků vedou například k situacím, kdy se nájemce obrátí na úřad v případě havarijního stavu, jemuž bylo možné předejít, kdyby se situace začala řešit včas. Složitost a zdlouhavé vyjednávání oprav může vyvolat u nájemníků tendenci vzít situaci do svých rukou a neodborně samostatně provést opravu, a to bez ohledu na povinnost získat před zásahem stavební povolení. Kamenem úrazu je vyřizování záležitostí prostřednictvím písemných žádostí. Některé domácnosti narážejí na jazykovou bariéru, neví, jakou formu by měla žádost mít a na jaké instituce či konkrétní osoby by se měli obracet. V tomto ohledu by jim byla určitě nápomocná vstřícnost a poradenství ze strany pracovníků bytových odborů. Nekvalitní životní podmínky vedou v rodinách ke vzniku pocitu úzkosti, frustrace, hromadění agrese, které se z dospělých mohou přenášet i na děti. Rodiny nejsou motivovány plnit po-


vinnosti nájemníků, nemají vztah k prostředí, v němž žijí, nemají tedy ani motivaci o prostředí v domě pečovat a udržovat jej v pořádku. Ze zkušenosti víme, že u nájemníků dochází k problematickým vztahům s majiteli nemovitosti, k neochotě s nimi spolupracovat, ke špatným sousedským vztahům a konfliktům. Problematické vztahy mezi nájemníky a majitelem i mezi nájemníky navzájem mohou vyústit až ve výpověď z nájmu bytu.

8. Ztráta bydlení u znevýhodněných Romů – příčiny a důsledky 8.1 Ztráta bydlení a její příčiny Ne všem se s ohledem na výše uvedené problémy podaří udržet si bydlení. Ztráta střechy nad hlavou není v naší cílové skupině ojedinělým jevem. Jednou z nejčastějších příčin ztráty bydlení jsou již zmíněné dluhy na nájemném, které jsou dle občanského zákoníku posuzovány jako hrubé porušení povinností vyplývajících z nájemního vztahu. Pokud nájemce nezaplatí nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za služby, potom mu může dát pronajímatel výpověď z nájmu bez přivolení soudu. Neplatící rodiny se sice mohou bránit žalobou na neplatnost výpovědi z nájmu, ne vždy však končí žaloba úspěchem. Rodiny se spoléhají na to, že jim majitel bude muset na základě rozsudku soudu poskytnout náhradní ubytování nebo alespoň přístřeší do doby, než si najdou řádné bydlení. Z našich zkušeností vyplývá, že postupem času soud tuto povinnost pronajímatelům ukládá čím dál méně. Důvodem k vystěhování jsou i další způsoby nelegálního zacházení s bytem. V minulosti jsme řešili případy, kdy nájemníci „prodali“ pronájem svého bytu příbuzným nebo známým, kteří bydlení akutně potřebovali, a sami odešli do zahraničí za lepším živobytím. Jiní byt přestali užívat a opustili jej bez závažných důvodů, aniž by to pronajímateli oznámili. Provedení takové akce bez souhlasu pronajímatele je hrubým porušením povinností vyplývajících z nájmu. Výpovědním důvodem může být i opakované porušování dobrých mravů v domě, a to i přes písemné výstrahy ze strany pronajímatele. Jedná se například o porušování nočního klidu nájemníky nebo o konflikty a násilnosti vůči sousedům či neschopnost dodržovat pořádek ve společných prostorách domu. Mnoho romských nájemců si neuvědomuje, že porušením práva jsou i případy, kdy v jejich domácnosti dlouhodobě a neoprávněně přebývají osoby nenahlášené pronajímateli. Sestěhování a neoprávněné užívání bytu nenahlášenými osobami opět souvisí se svépomocí romských rodin, které poskytují přístřeší příbuzným bez přístřeší. Rozhodnutí rodiny nenahlásit blízkou osobu pronajímateli souvisí s nedostatečným právním povědomím, zároveň je však i výsledkem racionální úvahy o zvýšení výdajů za služby při nahlášení dalších osob na služby.

8.2 Ztráta bydlení a její důsledky Jaké jsou další osudy těch, kteří přišli o přístřeší? Dalo by se říci, že existují dva způsoby, jak si zajistit přístřeší. Některé rodiny využijí jako zdroj pomoci podporu ze strany formálních institucí (např. obcí nebo poskytovatelů sociálních služeb). Jiní využívají přirozené a neformální zdroje pomoci, jako je rodina či známí z komunity. Přirozená podpora rodinných členů sice šetří finanční prostředky z veřejných rozpočtů, avšak často bývá spojena s porušením zákonných norem a předpisů, s hlubším sociálním propadem rodiny. My se budeme v následujícím oddíle věnovat institucionální podpoře rodin bez přístřeší.


a) Neformální zdroje pomoci u rodin bez přístřeší Rodiny, které propadnou sítem formální záchranné sítě, i rodiny, které o tuto formu pomoci nemají zájem, spoléhají na neformální zdroje pomoci, jež však nemusí být vždy tou nejlepší cestou k řešení obtížné životní situace. Většinou se jedná o nestandardní a provizorní možnosti bydlení situaci rodiny spíše zhoršující. Z krátkodobé perspektivy sice vyřeší krizovou bytovou situaci, z dlouhodobého hlediska však přináší nejednu nesnáz. Nejbližším zdrojem podpory je právě rodina. Příbuzní s bytem vnímají jako svoji povinnost postarat se o své blízké v nouzi, a to i za cenu, že je to na úkor vlastních členů rodiny.18 Důsledkem přistěhování rodiny je přelidnění a rychlejší opotřebení bytu, což samozřejmě vadí i jeho majiteli. V médiích jsou Romové často prezentováni jako ti, kdo se k bytům chovají hrubě a zařízení v nich cíleně ničí. K vybydlení bytu však spíše dochází tím, že v něm žije příliš mnoho lidí.19 Rodiny samozřejmě tuší, že by sestěhování příbuzných nepotěšilo pronajímatele, proto se před ním snaží celou záležitost „ututlat“. Maximální utajení souvisí i s tím, že nechtějí platit více za služby. „Přistěhovalci“ jsou také nuceni mlčet před pracovníky veřejných institucí o tom, kde bydlí. Kromě toho musí přispívat nemalými částkami na provoz domácnosti, takže jim nakonec zbývá omezený rozpočet na zajištění vlastních osobních potřeb. Nemožné je pro ně uspořit si peníze na vlastní bydlení. Postupem času mohou v domácnosti vznikat konfliktní situace a střety zájmů.20 Stres samozřejmě prožívá i „solidární“ rodina, která sama riskuje výpověď z nájmu a ztrátu střechy nad hlavou. Celá situace může nakonec vyústit ve vykázání rodiny bez přístřeší z bytu.21 Ta se buď přistěhuje k jiným příbuzným, nebo končí na ulici, kde však kupodivu nezůstává dlouho, protože se najde jiná rodina, která je vezme pod ochranná křídla. Další nestandardní možnost bydlení skýtají komerční ubytovny, které ale rodinám nenabízí zázemí, jaké potřebuje s ohledem na péči o nezletilé děti. Jedná se nezřídka o ubytování v budovách ve velmi špatném stavebně technickém stavu. Majitelé takových ubytoven si uvědomují, že do špatných bytových podmínek nemohou ubytovat náročnější „zákazníky“. Proto poskytují bydlení těm, kteří jej z důvodu krizové bytové situace rychle potřebují a jsou ochotní slevit na kvalitě bytových podmínek. Mnohdy se jedná právě o romské rodiny s dětmi potřebující rychle bydlet, protože jim hrozí riziko odebrání dětí a jejich umístění do ústavní péče. Majitelům přichází vhod i jejich nižší právní povědomí a nedostatečné sociální kompetence. Někteří z nich používají praktiky hraničící se zákonem.22 Jako odměnu za ubytování často požadují cenu, která zdaleka neodpovídá kvalitě bydlení. Jiní požadují například úhradu nákladů na opravy ve společných prostorách, pokud se některý z ubytovaných vzbouří, je mu vyhrožováno vystěhováním. Ubytovaní se většinou nemohou nijak bránit, protože jim chybí důkazy o nezákonných praktikách, je tedy obtížné je právně chránit.

18

KLÍČOVÁ, K. Podmínky bydlení příslušníků romské komunity jako marginalizované sociální skupiny a rezidenční segregace, in: ŠIMÍKOVÁ, I.; VAŠEČKA, I a kol. Mechanismy sociálního vyčleňování romských komunit na lokální úrovni a nástroje integrace. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2004, str. 106. 19 MORAVEC, Š. Nástin problematiky sociálního vyloučení romských populací. In: HIRT, T.; JAKOUBEK, M. (eds.). Romové v osidlech sociálního vyloučení. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2006, str. 29–31. 20 Setkali jsme se případy, kdy solidární rodina určila hodiny, kdy se smí příbuzní v bytě zdržovat. „Přistěhovalci“ museli ráno odejít a mohli přijít domů až odpoledne nebo večer. 21 Moravec hovoří o tzv. kvazi-bezdomovcích, kteří se objevují zejména ve větších městech. Jde o rodiny s dětmi i jednotlivce, kteří migrují od jednoho přelidněného bytu svých příbuzných k druhému a trvale nad nimi visí možnost úplné ztráty místa k bydlení. Tito poloviční bezdomovci bohužel nejsou vidět, nenajdeme je, jak přespávají na ulici nebo ve veřejných budovách, přesto jsou a je nutné je počítat k lidem, jejichž bytová situace je katastrofální (MORAVEC, Š. Nástin problematiky sociálního vyloučení romských populací. In: HIRT, T.; JAKOUBEK, M. (eds.). Romové v osidlech sociálního vyloučení. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2006, str. 36–37). 22 V praxi jsme řešili případy, kdy majitelé zakazovali rodičům, aby pouštěly děti v jejich volném čase ven z ubytovny, protože se jejich přítomnost venku nelíbila sousedům, kteří si na ně opakovaně stěžovali.


Překážkou v odchodu z ubytovny je i skutečnost, že často nemají zajištěné návazné bydlení, kam by mohli po ukončení ubytování jít. Proč romské rodiny podstupují taková rizika? Bez bydlení totiž nejsou schopné zajistit svým dětem vhodné a bezpečné zázemí pro jejich rozvoj. Po ztrátě přístřeší většinou do situace rodiny zasáhne orgán sociálně-právní ochrany dětí. Pracovníci oddělení péče o dítě si spojují ztrátu bydlení s neschopností rodičů postarat se o děti. Nepřihlíží už ke kvalitě péče, kterou rodiče poskytovali dětem před ztrátou střechy nad hlavou. Pojetí české ochrany práv dětí v této situaci spočívá v odebrání dětí rodičům s dostatečnými rodičovskými kompetencemi a jejich umístění do ústavního zařízení. Stres rodiny spojený se ztrátou přístřeší je znásoben rozbitím rodiny a zpřetrháním přirozených citových vazeb odebráním dětí. Někdy jsou děti umístěny do ústavního zařízení, které je naneštěstí daleko od místa bydliště rodičů. Ti musí investovat do cest v případě, že své ratolesti chtějí navštívit. Vzdálenost brání rodičům být se svými dětmi často v kontaktu. Tento postup ochrany práv dětí je bohužel v České republice běžný. Moravec popisuje způsob řešením situace rodin bez přístřeší v západních evropských zemích, kde se naopak instituce snaží dosáhnout toho, aby si rodina stávající bydlení udržela i za cenu, že za ní obec nebo stát nájemné uhradí.23 Postup České republiky je na mezinárodní úrovni kritizován, k tomuto protestu se připojil i český veřejný ochránce práv. Překvapující je v tomto ohledu opět ochota a pomoc ze strany širší romské rodiny. Celkem často se stává, že některý z příbuzných s vhodnými podmínkami pro jejich výchovu si nechá děti svěřit do své péče, aby se vyhnuli jejich umístění do ústavního zařízení. Rodiče tak nepřichází o kontakt se svými dětmi. Rodiče se samozřejmě brání takto extrémnímu a vyhrocenému řešení bytové situace, což bohužel rodinu vede k tomu najít si jakékoli, třeba i právně nechráněné a zdraví ohrožující bydlení v prostorách, které nejsou k bydlení určeny. Pokud se rodině nepodaří v takovém prostředí zajistit dětem vhodné zázemí, potom opět přichází na řadu orgán sociálně-právní ochrany dětí. Při zkoumání prostředí nemají samozřejmě pracovníci problém najít důvody k odebrání dětí, o kterém rozhodují spíše na základě objektivních kritérií a opomíjí subjektivní pocity dětí i rodičů. Kvalita prostředí je upřednostněna před citovými vazbami dětí na rodiče. Odebrání dětí má samozřejmě závažné dopady na situaci všech členů rodiny. Rodiče bojují s pocity selhání, ukřivdění a beznaděje. Narušení rodinných vztahů snižuje jejich motivaci spolupracovat s formálními institucemi, které pro ně nefungují jako zdroj pomoci, ale vnímají je spíše jako příčinu svých problémů. V důsledku krize je zbytek rodiny náchylnější ke vzniku patologických vzorů chování (např. mohou spadnout do závislostí na návykových látkách nebo situace může vyústit i v domácí násilí). Základní potřeby romských dětí jsou v ústavním zařízení samozřejmě uspokojovány, přesto může mít jejich pobyt závažné negativní dopady na jejich budoucí život.24

23

24

MORAVEC, Š. Nástin problematiky sociálního vyloučení romských populací. In: HIRT, T.; JAKOUBEK, M. (eds.). Romové v osidlech sociálního vyloučení. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2006, str. 36–37. Počáteční šok dítěte ze změny prostředí ho vede k útěkům z ústavního zařízení domů. Z toho samozřejmě vyplývají první problémy s policií, která pohřešované děti hledá. Děti si brzy uvědomí, že je doma policie najde, a proto se více zdržují na ulici nebo na jiných místech, prakticky se z nich mohou stát „nezletilí“ bezdomovci. Díky tomuto způsobu života se dostávají brzy do kontaktu s patologickými jevy, jako jsou závislosti nebo prostituce. Tyto děti ulice jsou ve velké míře ohrožovány zneužíváním. Začínají se pohybovat mezi svými soukmenovcem, které mají běžnou zkušenost s drogami, s prostitucí, se zneužíváním. Děti, které v dospělosti vycházejí z ústavního zařízení, potom nemají kam jít. Rodinné vazby byly zpřetrhány a jim opět hrozí bezdomovectví. Rodina má problém je zpět přijmout. Postupem času děti přebírají některé prvky „gádžovské“ mentality a odcizují se romské komunitě. Díky tomu se samy dostávají do krize své identity a hledají odpověď na otázku: „Jsem Rom, nebo gádžo?“. Je tu sice možnost využít bydlení na půli cesty, jenže i to má omezenou kapacitu a opět funguje jen na přechodnou dobu. Dětem chybí praktické zkušenosti a sociální dovednosti, protože vyrůstaly v izolovaném prostředí ústavního zařízení. Chybí jim potřebné sociální kontakty a podpora blízkých. Odebrání dítěte tedy vedlo ke zpřetrhání přirozených vazeb a k hlubšímu sociálnímu propadu. (více viz BITTER, P.; HAVIGEROVÁ, J., LANGHASOVÁ, H. Děti z ústavů: Právní a psychologické dopady ústavní výchovy z pohledu ochrany rodiny a nejlepšího zájmu dítěte. 1. vyd. Brno: Liga lidských práv, 2007.).


b) Formální a institucionální zdroje pomoci pro rodiny bez přístřeší Asi nejkomplikovanější situaci mají vystěhovaní neplatiči nájemného. Nálepka neplatičství je bohužel doprovází i jejich budoucím životě a svým způsobem je může stigmatizovat i potom, co dluh už dávno zaplatili. Nositeli nálepky „neplatič“ bývají zpravidla i děti dlužníků, které mají v dospělosti problémy s podáním žádosti o obecní byt. Jejich žádost může být sice zaregistrována a zařazena do pořadníku žadatelů, obce jim však nemusí na základě předchozí špatné zkušenosti s jejich blízkými byt přidělit. Náhradní ubytování Mnohé rodiny mají zpočátku důvod k radosti v případě, že jim je na základě rozsudku soudu přiděleno náhradní ubytování z důvodu zvláštního zřetele.25 Jejich počáteční radost však po určité době může vystřídat frustrace způsobená bydlením v opravdu nekvalitních a leckdy i lidsky nedůstojných bytových podmínkách. Náhradní bydlení má mnohdy znatelně nižší kvalitu ve srovnání s předchozím bydlením. K zajištění náhradního ubytování obce zpravidla vyčlenily určité byty z obecního bytového fondu. Jiné obce se pustily přímo do výstavby tzv. holobytů, které jsou nutnou součástí jejich bytové politiky.26 Toto opatření může být vnímáno jako vykázání těch, kteří nedodržovali povinnosti nájemníků na „vytyčené“ území, kde budou žít na substandardní úrovni v lidsky nedůstojných bytových podmínkách. Nízká kvalita bydlení je chápána jako motivační prvek pobytu v holobytech. Rodina by si tu měla uvědomit, že neplnit povinnosti se nevyplácí, a na základě této zkušenosti by se měla do příště vyvarovat hrubého porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu. Z našich zkušeností však vyplývá, že se toto opatření míjí „účinkem“ a naopak prohlubuje sociální propad těch, kteří byli za hranice standardního bydlení vykázáni. Paradoxní je, že právě obce mají v rukou nejúčinnější preventivní nástroje, které by mohly ztrátě bydlení zabránit. Můžou včas na problém neplacení nájmu přijít prostřednictvím činnosti správy nemovitosti a bytového odboru. Mají možnost včas nájemníka varovat a vysvětlit mu důsledky neplacení. V případě, že na varování nereaguje, mohou na něj uvalit srozumitelné sankce a hlavně zahájit intenzivní sociální práci, zaměřenou na rozvoj dovedností spojených s bydlením prostřednictvím pracovníků ze sociálního odboru, kteří mají v rukou mocný nástroj – sociální dávky jako významný zdroj příjmu rodiny, které mohou poukázat zvláštnímu příjemci. Bohužel v praxi se obce zaměřují spíše na řešení důsledků spojených se ztrátou ubytování než na prevenci vzniku tohoto problému. Holobyty a byty určené k náhradnímu ubytování jsou uvnitř lokalit, kde bydlí rodiny s nízkými příjmy a kde se většinou koncentrují dobrovolně či nedobrovolně Romové. Území holobytů se stává ohniskem, kde se rodí nejzávažnější problémy a negativní jevy v lokalitě. Z holobytů se stává izolovaná jednotka a svět sám pro sebe, kde fungují specifická pravidla, která si vytvořili zdejší nájemníci. Tato pravidla nejsou vždy v souladu se společenskými normami a s právním řádem. Noví obyvatelé, kteří se sem nastěhovali s předsevzetím, že budou fungovat jako odpovědní nájemci, bohužel od svých předsevzetí rychle ustupují. V rámci strategie přežití jim nezbývá nic jiného než se přizpůsobit zdejším nepsaným pravidlům prostředí a vybočit ze společenských norem, které by jinde bez problému respektovali. Patologické vzorce chování jsou tedy spíše výsledkem adaptace na podmínky v prostředí. Tišší, pořádkumilovní a slušně se chovající nájemci většinou doplácejí na ty, kteří se chovají opačně. Jejich stížnosti u obce zpravidla nebývají vyslyšeny. Bohužel mnoho pracovníků veřejné správy nemá 25 26

Důvodem k uznání potřeby náhradního ubytování je péče o nezletilé děti nebo pokud žije v domácnosti osoba v nepříznivém zdravotním stavu. KOCMAN, D. Osudy holobytů: Etnografie sociotechnické inovace. Praha: Fakulta sociálních věcí, 2002.


pochopení pro stav sociálního vyloučení, a tak reagují nevstřícně. Pokud jsou zde realizována nějaká nápravná opatření, jedná se většinou o represi, která je zaměřená spíše na ochranu bezpečnosti okolních obyvatel a majetku města. Poměry na území holobytů často „rovná“ policie. Lidé žijící na území holobytů bývají zpravidla odsuzováni zbytkem obyvatel z lokality, kteří mohou alespoň poukazovat na ty, kdo jsou na tom ještě hůře než oni. Dostávají určitou nálepku dlužníků a „sociálně nepřizpůsobivých“, která jim komplikuje další uplatnění ve společnosti. Právě v tomto prostředí, které klade bariéry v samostatném fungování zdejších obyvatel, potřebují lidé intenzivní podporu zaměřenou na stabilizaci jejich životní situace a na rozvoj jejich kompetencí tak, aby se mohli zapojit do běžného života. Tuto funkci by mohl zastat doprovodný sociální program. Účinnými formami pomoci jsou komunitní práce a terénní sociální práce, která už má v České republice svou tradici. V holobytech bohužel není tento doprovodný sociální program majitelem zajištěn. S ohledem na výše uvedený popis situace je na zvážení, jestli jsou holobyty skutečně účinným řešením situace osob bez přístřeší, které se do své situace dostali díky chudobě nebo nedostatečné úrovni dovedností potřebných k tomu, aby si udrželi bydlení. Podporované bydlení jako možná alternativa holobytů Od roku 2003 mohou obce využívat dotace z Ministerstva pro místní rozvoj na výstavbu podporovaného bydlení.27 Právě podporované bydlení by bylo vhodnou alternativou holobytů. Podporované bydlení je určeno skupinám obyvatelstva v nepříznivé sociální situaci, které jsou z různých důvodů znevýhodněny v přístupu k bydlení. Jednou ze zamýšlených skupin jsou právě lidé s nedostatečnými kompetencemi v oblasti bydlení. Ubytování v podporovaných bytech by mělo být cenově dostupné, přitom by mělo prostorově i vybavením odpovídat základnímu standardu a splňovat i hygienické normy, což se v mnoha případech u holobytů nedalo říci. Velkým přínosem je spojení ubytování s doprovodným sociálním programem, jehož součástí jsou sociální služby zaměřené začlenění ubytovaných do běžného života ve společnosti. Bohužel v současnosti je získání financí na výstavbu tohoto typu bydlení obtížné, protože dotační titul není slučitelný s právem Evropského společenství z hlediska principu společného trhu a nenarušování volné hospodářské soutěže. Při bližším zkoumání způsobu využívání dotací ze strany obcí bylo zjištěno, že vesměs využívaly dotace na zajištění bydlení pro osoby znevýhodněné na trhu s byty z důvodu věku nebo zdravotního handicapu. Výstavba podporovaného bydlení pro sociálně znevýhodněné obyvatelé z důvodu nedostatečných psychosociálních dovedností, konfliktního způsobu života ve společnosti nebo života v rizikovém prostředí probíhala jen okrajově. Obce by měly využít tento nástroj určitě ve vyšší míře.

27

Program výstavby podporovaných bytů od Ministerstva pro místní rozvoj program obsahuje tři dotační tituly: chráněný byt, byt na půli cesty a vstupní byt. Podporované bydlení má tři základní pilíře: 1) finanční podporu (sjednání takové výše nájemného, která respektuje sociální situaci nájemce; 2) materiální podporu (existence levných bytu pro sociálně potřebné za nízkou pořizovací hodnotu); 3) sociální podporu (zajištění doprovodného sociálního programu pro ubytované a poskytování sociálních služeb, zejména služeb sociální prevence zaměřených na sociální rehabilitaci osob ohrožených ztrátou bydlení) (viz Autorský kolektiv Ústavu územního rozvoje v Brně a Odboru bytové politiky Ministerstva pro místní rozvoj. Podporované byty. Dotační titul Ministerstva pro místní rozvoj 2003–2005: Byt na půli cesty a vstupní byt. Brno: Ministerstvo pro místní rozvoj ČR a Ústav územního rozvoje, 2006.).


Azylové bydlení Až doposud jsme mluvili o rodinách, které získaly prostřednictvím rozsudku soudu náhradní ubytování. Další možností pro osoby bez přístřeší je azylové bydlení spadající do kategorie sociálních služeb. Lidé bez přístřeší se obrací na poskytovatele této sociální služby a žádají je o ubytování. Ti zpravidla posoudí jejich sociální situaci, poskytnou jim sociální poradenství k řešení bytové situace, a pokud žadatelé spadají do cílové skupiny zařízení, sepíší s nimi žádost o ubytování. Na základě této žádosti jsou potom žadatelé přidáni do pořadníku čekatelů, o jejichž ubytování rozhoduje pravidelně komise nebo odpovědný pracovník. Největší šance na bydlení mají osoby, které žijí samostatně, relativně vyšší šanci mají i osamělí rodiče s nezaopatřenými dětmi. Z naší praxe vyplývá, že skoro beznadějné je získání azylového bydlení pro úplné rodiny s dětmi, protože většina poskytovatelů s nimi jako s cílovou skupinou nepočítá. Pokud chce i jinak funkční rodina bydlet, potom se musí paradoxně rozdělit. S tím samozřejmě souvisí, že musí učinit i související právní kroky jako je svěření dětí do péče rodiče, který s nimi bude v azylovém zařízení bydlet (zpravidla jde o matku) a stanovení výživného druhému rodiči, který si musí zajistit přístřeší jinde (např. na ubytovně nebo se přistěhuje k příbuzným). Jde opět o zcela paradoxní situaci, která vede k psychické traumatizaci všech členů rodiny. Romští rodiče se totiž obávají toho, že jim budou odebrány děti z důvodu ztráty bydlení, a proto raději podstupují nižší míru traumatizace, která spočívá v oddělení jednoho z rodičů. Další bariérou, která může zhatit přidělení bytu v „azyláku“, je u romských rodin větší počet dětí. Bytové jednotky sociálního zařízení jsou zpravidla vybaveny pro rodinu s maximálně třemi dětmi. Ubytování vícedětné rodiny je v rozporu s hygienickými normami, poskytovatel azylového bydlení by za něj mohl být postižen příslušnými sankcemi. Takové riziko samozřejmě nikdo z nich nepodstoupí. I když si poskytovatelé uvědomují svou neschopnost vyjít vstříc potřebám vícedětných rodin, přesto nemohou podmínky k bydlení zlepšit, protože jim chybí potřebné finanční prostředky na stavební úpravy. Mnoho azylových zařízení také jako podmínku ubytování požadují určitou záruku návazného bydlení po ukončení pobytu v zařízení. Zárukou pro ně většinou bývá potvrzení o tom, že si rodina podala žádost o obecní byt a tato žádost byla zaregistrována. Žádost o byt si bohužel nemohou podat dlužníci na nájemném. Vyhráno však nemají ani ti, kteří splňují podmínky žadatelů o azylové bydlení. Vyšší míra vystěhovávání romských rodin je samozřejmě spojena s jejich velkou poptávkou po bydlení v azylových domech. Kapacita těchto zařízení je však omezená, a tak nemohou poskytovatelé vyhovět každému. Stále je zde spousta rodin, které nedostanou aktuálně příležitost bydlet v tomto typu zařízení, i když jejich žádost byla přijata. Těmto rodinám nezbývá nic jiného než se spolehnout na neformální zdroje podpory ze strany jejich blízkých.


9. Závěr V textu jsme se soustředili na situaci sociálně vyloučených Romů v oblasti bydlení. Provázeli jsme je v roli pozorovatelů jejich celkovou bytovou situací, a to od začátku – od momentu, kdy si hledají nové bydlení. Zajímali nás komplikace spojené s pronájmem a s praktickým užíváním bytu. V závěru kapitoly jsme rozebrali situaci Romů, kteří o své bydlení z různých důvodů přišli. Na základě předchozí analýzy navrhujeme realizaci následujících systémových opatření:

9.1 Opatření bytové politiky na celostátní úrovni a) Cíle a opatření zaměřená na podporu nabídky bydlení pro osoby s nízkými příjmy · Vytvořit koncepci sociálního bydlení, která by zohledňovala specifické parametry České republiky a přijmout legislativu vztahující se k oblasti sociálního bydlení. · Zajistit slučitelnost dotačních titulů určených na podporu výstavby bydlení pro sociálně znevýhodněné skupiny obyvatelstva s právem Evropského společenství z hlediska principů společného trhu a nenarušování volné hospodářské soutěže. · Zajistit nástroje podpory investic do rekonstrukce a modernizace bytového fondu obcí. · Zjednodušit proces získávání dotací na výstavbu podporovaného bydlení. · Podpořit postupnou deregulaci nájemného na trhu s byty.

b) Cíle a opatření zaměřená na podporu poptávky po bydlení · Vytvořit koncepci sociálních dávek na bydlení, která by flexibilně reagovala na poměry trhu s byty, zejména na postupnou deregulaci nájemného. · Zajistit legislativní a finanční podporu hypoték a spoření pro osoby s nízkými příjmy.

9.2 Opatření bytové politiky na komunální úrovni a) Cíle a opatření zaměřená na podporu nabídky bydlení pro osoby s nízkými příjmy · Začlenit nástroje „sociální bydlení“ a „podporované bydlení“ do bytové politiky místních samospráv, a to tak, aby tyto nástroje reagovaly i na potřeby chudých a sociálně vyloučených osob s nedostatečnými kompetencemi v oblasti bydlení. · Vymezit část bytového fondu obcí pro sektor sociálního bydlení, přizpůsobit tomuto cíli i proces privatizace obecních bytů. Sociální bydlení by mělo být dostupné i pro osoby s nízkými příjmy. · Zajistit, aby proces územního plánování zohledňoval proces prostorové segregace a koncentrace určitých skupin obyvatelstva ve městech a obcích (tvorba preventivních opatření a účinné řešení stávající situace v sociálně vyloučených lokalitách). Realizovat cílená opatření ke zlepšení situace v sociálně vyloučených lokalitách.


· Zprůhlednit a zveřejnit systém přidělování obecních bytů, zajistit antidiskriminační přístup obcí v procesu přidělování obecních bytů. · Zajistit dostatečnou kapacitu azylového bydlení pro úplné rodiny s dětmi i pro osamělé rodiny bez přístřeší, podporovat dostupnost a kvalitu doprovodných sociálních služeb azylového bydlení.

b) Cíle a opatření zaměřená na podporu poptávky po bydlení · Včasně řešit situace dlužníků na nájemném, realizovat preventivní opatření v této oblasti (např. vytvořit metodické pokyny pro včasné řešení situace dlužníků pro pracovníky institucí, které působí v oblasti bydlení – pro pracovníky bytových odborů, správy nemovitosti, sociálních odborů). · Vypracovat metodické pokyny pro pracovníky sociálních odborů zaměřené na zřízení institutu zvláštního příjemce a posuzovat žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc u rodin, jejichž potřeba bydlet je ohrožena, zajistit jejich uplatňování v praxi. · Zajistit dostupnost sociálního programu pro osoby, které nemají potřebné sociální kompetence v oblasti bydlení, propojit aktivity programu s činností veřejné správy v oblasti bydlení.


10. Seznam použité literatury a zdrojů 1. BITTER, P.; HAVIGEROVÁ, J., Langhasová, H. Děti z ústavů: Právní a psychologické dopady ústavní výchovy z pohledu ochrany rodiny a nejlepšího zájmu dítěte. 1. vyd. Brno: Liga lidských práv, 2007. 76 s. ISBN 978-80-9034734-2. 2. GABAL, I. a kol. Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorbční kapacity subjektů působících v této oblasti. Praha: Gabal analysis & Consulting, 2006. 3. KOCMAN, D. Osudy holobytů: Etnografie sociotechnické inovace. Praha: Fakulta sociálních věcí, 2002. 4. LUX, M. et al. Bydlení – věc veřejná: Sociální aspekty bydlení v České republice a v zemích Evropské unie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2002. 287s. ISBN 80-86429-12-1. 5. LUX, M. et al. Standardy bydlení 2003/2004: Bytová politika efektivněji a cíleněji. 1. vyd. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2004. 163 s. ISBN 80-7330-055-9. 6. SÝKORA, L.; TEMELOVÁ, J. Prevence prostorové segregace. Praha: Univerzita Karlova v Praze a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 2005. 7. ŠIMÍKOVÁ, I.; VAŠEČKA, I a kol. Mechanismy sociálního vyčleňování romských komunit na lokální úrovni a nástroje integrace. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2004. 211 s. ISBN 807364-009-0. 8. Autorský kolektiv Ústavu územního rozvoje v Brně a Odboru bytové politiky Ministerstva pro místní rozvoj. Podporované byty. Dotační titul Ministerstva pro místní rozvoj 2003 – 2005: Byt na pili cesty a vstupní byt. Brno: Ministerstvo pro místní rozvoj ČR a Ústav územního rozvoje, 2006. 9. MORAVEC, Š. Nástin problematiky sociálního vyloučení romských populací. In: Hirt, T.; Jakoubek, M. (eds.). Romové v osidlech sociálního vyloučení. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2006. 414 s. ISBN 80-86898-76-8. 10. Doporučení pro obce a města pro předcházení rozšiřování a tvorbě sociálně vyloučených lokalit se zdůrazněním zajištění potřeby bydlení. Praha: Veřejný ochránce práv, Ministerstvo vnitra ČR, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Ministerstvo pro místní rozvoj, 2008.


Místo pro Vaše poznámky


BYDLENÍ. 1. Úvod. Eva Košatková, IQ Roma servis, o.s

Recommend Documents