Bude v Brně chybět Vladimír Fux (1928–2015) Po dlouhé těžké nemoci zemřel 31. ledna ve vyškovské nemocnici textař, překladatel, dramatik, publicista a dobrý člověk Vladimír Fux. Rodák z Ostravy (13. 6. 1928) zakotvil v Brně, poslední roky žil na chalupě v Lulči. Patřil k osobnostem, které se výrazně zapsaly do tváře města Brna, sotva se tu najde kdo s blízkostí ke kultuře (ale i z jiných oblastí lidského konání a dění), který by se s ním alespoň letmo nesetkal. Byl posledním z autorské trojice (Pantůček–Skála–Fux), která stála u vzniku Kabaretu Večerní Brno a pak dalších her, u nás tehdy jedinečné satirické scény, a jedním z prvních vznikajících divadel malých forem. Je to dávno, kdy jsem byl jedním z mnoha nadšených diváků v nabitém Juranově domě, kde Večerní Brno spoluvytvářelo výrazný obraz „zlatých šedesátých“ kultury Brna těch let. Velmi mne těší, že jsem později se všemi z trojice měl možnost osobně se poznat a s Vladimírem spřátelit. Muž, který jako by celou řadu let neměnil vizáž a vzhledem zůstával stále stejný, včetně svého pověstného jediného zubu, přinášel s sebou vždy humor a dobrou náladu. Na první pohled zevnějškem i stylem bohém, byl současně exaktním logikem s širokým rozhledem a hlubokým vzděláním. Současně přírodovědec, lingvista, autor písňových textů povolaný znalec mateřštiny… – Té věnoval knižní rozjímání „Z českých luhů do háje“. Byl z těch, jimž po nadějných šedesátých letech, roky následující znemožnily realizovat mnohé, co mohlo a mělo přijít. Vystřídal řadu povolání, avšak není zde nadsázkou nerudovské „vším byl rád“. Rok 1989 přišel pro něj již příliš pozdě. A ještě později bylo jeho jméno opět slýchat z vln Českého rozhlasu Brno, kde kdysi jako redaktor působil. Opět se objevoval jako autor, i ten, který dokázal texty přiblížit vlastní četbou. Spolupracoval také s časopisy, např. s již zaniklým Koncem konců nebo s časopisem MU Universitas. Byl nejen textařem, a člověkem s vytříbeným smyslem pro vtip a humor, ale i muzikantem s hudebním vzděláním. Nemohl chybět v řadách stréců a tetin Velkomoravské univerzity strécovské a tetinské, kde náležel k nejpřednějším osobnostem. Bude nejen zde, ale i městu Brnu chybět. (št) Vyšlo v BrnoŽurnálu Syndikátu novinářů jižní Moravy 1. 2. 2015
Foto: archiv, kresba: František Borovec
NENÍ SÁM, KDO CHYBÍ, uzavřel vyprávění Vladimír Fux Z Ostravy do Brna Když jsem přišel v roce 1949 do Brna, bylo to důležité město. Jakmile začaly veletrhy, opět bylo důležité. V šedesátých letech mělo glanc, úroveň. Byla tu plejáda kreativních lidí, osobností, nejen Brňáků – kupříkladu Adolf Kroupa přišel z Čech. Od počátku normalizace to jde s Brnem dolů. V listopadu žily naděje na rozbití centralismu, jenže se nenaplnily. Dnes není Brno víc než větší okresní město. Kdo má zdravé nohy uteče do Prahy. Tatínek mě z Ostravy do Brna nechtěl pustit. Kdo tě pak bude zachraňovat? Zajímala mě chemie a speciálně výbušniny. Ty se studovaly v Brně na Vojenské akademii. On byl profesor češtiny, zájem o jazyky měl snad geneticky zakódovaný, byl franštinář, výtečný latinář samozřejmě uměl německy. Já jsem v Brně výbušniny vystudoval a pak začal učit na katedře výbušnin. Brzy mi však bylo jasné, že nejsem vojenský typ. V roce 1956 jsem se ocitl opět v civilu. Ani jsem netušil, že se to podaří tak snadno. V Praze se zas děly nějaké věci a vyhlásili procenta na propouštění z armády. Něco na způsob předchozích sedmdesáti tisíc do výroby, teď pro změnu pár tisícovek do civilu. Okamžitě jsem toho využil. Tehdejší ministr Lomský mne znal. Ne jako znamenitého chemika, kterým jsem nikdy nebyl, ale jako tvůrce textů pro soubory chemické fakulty a akademického souboru, tak mi odchod podepsal. V červnu jsem odešel a v červenci katedru zrušili. Zahnul jsem včas. Od výbušnin do rozhlasu Spolupracoval jsem s brněnským rádiem, měl jsem nabídku na místo, jenže v Praze to škrtali. Do rozhlasu jsem se dostal až za dva roky na zástup. Byla tam tehdy velmi silná sestava. – Literární redakci vedl Mikulášek, pak Skácel, byl tu Pantůček, řečený Tom a Peťura – Skála. – Ti dva byli nerozlučnou dvojici už za studií v Kyjově. Hráli věci Voskovce a Wericha, i za války! Skála, než přešel do rádia, byl šéfem katedry jazyků na Vojenské akademii. Byli jsme kolegy, aniž bych to tušil! Další z rozhlasu, Karel Tachovský dělal na Vojenské akademii noviny. V rozhlase byla řada dalších znamenitých lidí, později přišel Přidal, Večeřová, … Politické tání – Večerní Brno S Chruščevem přišla trocha politického tání, stalinský model byl už neudržitelný. Stav sešněrování myslí byl neuvěřitelný. To je dnes asi těžko vysvětlitelné, protože to vyznívá jako diskvalifikace celé generace, coby naprostých pitomců. V Brně se tehdy objevily dva polské kabarety: katovická Vagabunda a varšavská Solana. Měli tu několik představení, dávali přesně, co jsme cítili a chtěli dělat. Proč by se to nedalo prosadit? Redakce začala pracovat: Pantůček, Skála, Tachovský – ti tři nejvíc. Dost v tom byla namočená i Olga Zezulová, režisérka z rozhlasu. Já jsem měl co dělat, abych se nějak uživil, pomáhal jsem si i zpěvem v kabaretu Jalta. V tehdejším kině se provozoval dvakrát týdně. Inspirátorem byl myslím Oldřich Černík. Tehdejší ředitel kina to
zkusil a zjistil, že to docela jde. Honoráře nebyly velké, ale pánbůh zaplať, kdo ti dá sto dvacet korun. To byly tehdy přece jen peníze. V Jaltě vystupovalo více herců z někdejších „fučíků“ – Divadla na výstavišti. Někteří se uplatnili později ve Večerním Brně. Večerní Brno bylo původně titulem kabaretu – ne názvem divadla! To mělo zprvu název SES – Scéna estrádních forem. Komunisté ovšem potřebovali mít garanci, někoho, kdo to bude držet pevně v rukou. To měl splnit nebožtík Laďa Suchánek. Ten se nebál vzít ani Černíka, se kterým to jednoduché nebylo. Stačil náznak politického tání a Černík při konferování s orchestrem G. Broma na Stadionu přidá vtip: „Jde sokolík po Praze a volá nazdáár! – Co blbneš, ptají se ho. – Co bych, vracím se ze sletu.“ – On ten poslední slet se konal v roce 1948! Za takové kousky ho páni neměli rádi, nicméně Suchec ho vzal. Tak to vznikalo. Dal se dohromady první kabaret, všichni jsme přispěli nějakou drobností, nejvíc Pantůček, Skála, Tachovský, také Černík. Co kdo měl, přinesl, jak to ta Zezulová dala dohromady, opravdu nevím. Fakt je, že se to povedlo uvést v život a Večerní Brno bylo na světě. Lidi se začali ptát, kde je to Večerní Brno a tak dostalo divadlo název. První premiéra byla v září 1959. Znamenitá životní epizoda. – Návrat k výbušninám První hrou – říkali jsme „skoro revue“, byl „Pozor hodný pes“. Psal jsem ji společně se Skálou a ponejprv tu měl režii E. Sokolovský. Následovala „Bestia štenicensis“ podle Majakovského, samozřejmě upravená. Sokolovský chtěl uvést „Hamleta III.“ Zde jsem se ponejprv namočil jako dramatik, díky tomu, že jsem byl požádán o úpravu. Sokolovský změny akceptoval a konstatoval, že to už není „Hamlet III.“, že bude mít o číslici víc. Hamlet měl silný ohlas, samozřejmě velmi odlišný u diváků a funkcionářů. Poté mne Skála vyzval, zda bych bral dramaturga. To jsem neměl, ale stalo se, táhl jsem to od roku 1962 do 1965. Kritizovali jsme silně, až bylo otázkou, kdy a jak skončíme. Mrazivý okamžik jsem prožil, když jsem byl po premiéře vytažen na jeviště, abych se poklonil. Najednou obrovský chechot. Pootočím se a za mnou stojí dva tajní, jako že se mne chystají odvést. – Naštěstí ti dva z inscenace. Další hrou, tu už jsem dramaturgoval, byl „Drak je drak“. Psali jsme ji ve trojici. Já jsem měl nejmenší podíl, nejvíc samozřejmě Skála. Byl z nás největší literát, jak dokládají jeho pozdější humoristické knížky. Černík měl kabaret „Revolver a polibky“, se mnou jako autor „Akci H“, která vznikla na základě sovětské hry „Nebezpečnější než nepřítel“. Ta doznala takové transformace, že v ní zůstala sotva základní myšlenka. Velký úspěch měl Uhdeho „Král Lávra“. Tradovalo se, že za prezidentem Novotným přišli tehdy soudruzi a říkají: Tam si z tebe Tondo, dělají srandu. To tak necháš? A on prý: Ze mě můžou, ze strany ne! Tehdejší Večerní Brno pro mě? Krásná náhoda a znamenitá životní epizoda. Osobou poučenou V září roku 1968 jsem zjistil, že to pro mě bude svízelné. Potkal jsem kamaráda nebožtíka Rosola a ten povídá: Poť k nám čoveče. – Tak jsem šel. Ocitl jsem se v družstvu Stavba u čerpací skupiny geologického průzkumu. Naučil jsem se spoustu věcí, zapojovat elektriku a takové věci. Stal jsem se osobou, ne sice odbornou, avšak poučenou. Žil jsem pár let
v maringotkách, poznal jsem spoustu kamarádů a znamenitých lidí. V lednu roku 89 jsem šel do penze jako dělník. V sedmdesátých letech jsem překládal pro konzervatoř operní libreta. V maringotce jsem měl víc klidu než v Brně. Nijak zvlášť to nevynášelo, dělal jsem to ale velice rád. Když jsem se domníval, že to začínám umět, zjistil jsem, že už to nikdo nepotřebuje. Já jsem vždycky spíš očekával, co kdo bude potřebovat. Neměl jsem nikdy vnitřní přetlak, abych psal pro sebe a pak s tím obcházel. Myslím, že člověk má spíš vyhovět poptávce, než sám své vnucovat. Do maringotek jsem se vrátil v roce osmdesátém druhém, mezitím jsem byl sedm roků kulisákem v Redutě. Tam jsem se namočil do operet. Některé jsem upravil, některé přeložil. Asi nejvíce uspokojení mi přinesla práce s překlady a úpravami operních, ale i operetních libret. Člověka vždy láká to náročnější – asi nejvíce si cením práce na překladech oper, spolupráce s dr. Ivem Osolsobě. Po Listopadu Dnešní tržní hospodářství vidím trochu zkresleně. Tržní, že nám starším vzkázali: Trhněte si! V devadesátých letech jsme s Pantůčkem předělávali nerealizovaný text „Plný pytel pověstí“. Byl by dobrý, už kvůli pěkným Pantůčkovým textům – Pro dnešní mladé a jejich chápání humoru, jsme jen historická záležitost, doslechli jsme se. Svého času jsme se zesnulým Jiřím Karáskem doplnili hru „Duchové na zemi“ o písně. Hezky to zhudebnil, tenkrát se nerealizovalo, protože to byla devízovka. Pak – už v této době – mi Karásek ukazuje nějaké texty a já říkám: To není špatný. A on povídá: Vole, tos napsal ty. Byl to výborný muzikant a kamarád. Chybí mi. Není sám, kdo chybí. Ptal se a naslouchal: JAROSLAV ŠTĚPANÍK (KAM 2004) Vyšlo v BrnoŽurnálu Syndikátu novinářů jižní Moravy 1. 2. 2015
