Bloková výjimka v automobilovém průmyslu a její postavení v rámci soutěžního práva EU

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Maxim Hirsch

Bloková výjimka v automobilovém průmyslu a její postavení v rámci soutěžního práva EU

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Václav Šmejkal, Ph.D. Katedra evropského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 2. července 2014

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených, které byly řádně citovány. Dále prohlašuji, že tato diplomová práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 2. července 2014

_____________________ Maxim Hirsch

Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat JUDr. Václavu Šmejkalovi, Ph.D., vedoucímu mé diplomové práce, za jeho cenné rady a připomínky a rovněž za jeho nadstandardní přístup, ochotu a vstřícnost, se kterými mi vždy při zpracování této práce pomáhal.

Obsah Úvod ................................................................................................................................. 1 1.

2.

3.

Vývoj, koncepce a charakteristika blokových výjimek ........................................ 5 1.1.

Úvod ................................................................................................................... 5

1.2.

Koncepce a systematika blokových výjimek ...................................................... 7

1.3.

Vznik a vývoj obecné blokové výjimky pro vertikální dohody ....................... 10

1.4.

Vznik a vývoj blokové výjimky pro automobilový průmysl ............................ 11

1.4.1.

Vznik samostatné úpravy........................................................................... 11

1.4.2.

Rozhodnutí ve věci BMW ......................................................................... 12

1.4.3.

Přijetí prvních blokových výjimek ............................................................ 14

1.4.4.

Přijetí blokové výjimky č. 1400/2002 ....................................................... 17

Nařízení o blokové výjimce č. 461/2010 ............................................................... 20 2.1.

Vznik a použití nařízení č. 461/2010 ................................................................ 20

2.2.

Aplikace nařízení č. 461/2010 .......................................................................... 22

2.3.

Struktura nařízení č. 461/2010.......................................................................... 25

Nařízení o blokové výjimce č. 330/2010 ............................................................... 27 3.1.

Vznik a použití nařízení č. 330/2010 ................................................................ 27

3.2.

Analýza pravidel nařízení č. 330/2010 ............................................................. 29

3.2.1.

Posuzování tržního podílu ......................................................................... 29

3.2.2.

Tvrdá omezení ........................................................................................... 30

3.2.3.

Vyloučená omezení ................................................................................... 33

3.3. 4.

5.

Nařízení č. 330/2010 a automobilový průmysl ................................................ 34

Pojetí soutěžního práva EU................................................................................... 34 4.1.

Ordoliberalismus a počátky vývoje soutěžního práva EU ................................ 35

4.2.

Období modernizace ......................................................................................... 37

4.2.1.

Chicagská škola ......................................................................................... 37

4.2.2.

Modernizace soutěžního práva EU ............................................................ 37

4.3.

Cíle dnešního soutěžního práva EU .................................................................. 39

4.4.

Vliv doktrín a cílů na úpravu blokových výjimek ............................................ 41

Postavení blokových výjimek pro automobilový průmysl v soutěžním právu EU ............................................................................................................................ 42

5.1.

Obecná bloková výjimka pro vertikální dohody .............................................. 42

5.1.1.

Rozdíly v pravidlech podle nařízení č. 1400/2002 a č. 330/2010 ............. 42

5.1.2.

Vliv doktrín soutěžního práva EU na obecnou blokovou výjimku ........... 44

5.1.3.

Cíle obecné blokové výjimky jakožto lex specialis k soutěžnímu právu EU .................................................................................................................. 47

5.2.

Sektorová bloková výjimka pro automobilový průmysl .................................. 49

5.2.1.

Rozdíly v pravidlech podle nařízení č. 1400/2002 a č. 461/2010 ............. 49

5.2.2.

Doktríny

soutěžního

práva

EU

a

rozhodovací

praxe

v oblasti

automobilového průmyslu ......................................................................... 50 5.2.3.

Cíle nařízení č. 461/2010 jakožto lex specialis k soutěžnímu právu EU a k nařízení č. 330/2010 .................................................................................. 54

5.3.

Postavení blokových výjimek v automobilovém průmyslu – je v souladu se soutěžním právem EU? ..................................................................................... 58

5.3.1.

Ochrana a podpora integrace vnitřního trhu .............................................. 59

5.3.2.

Ochrana prodejců a servisních pracovníků ................................................ 60

5.3.3.

Vliv na spotřebitelský blahobyt ................................................................. 61

Závěr .............................................................................................................................. 63 Seznam zkratek ............................................................................................................. 68 Seznam použité literatury ............................................................................................ 69 Monografie.................................................................................................................. 69 Časopisecké a jiné odborné články ............................................................................. 70 Ostatní zdroje .............................................................................................................. 73 Legislativa a soft-law .................................................................................................. 75 Rozhodnutí Komise, soudní judikatura ...................................................................... 77 Internetové zdroje ....................................................................................................... 79 Resumé ........................................................................................................................... 80 Summary........................................................................................................................ 81 Title ................................................................................................................................ 82 Klíčová slova/Keywords ............................................................................................... 82

Úvod Právní úprava soutěžního práva Evropské unie (dále jen „EU“) má své jádro v primárním právu EU, konkrétně ve Smlouvě o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“). Rozsah této úpravy lze obecně vymezit tak, že se úprava soutěžního práva EU zabývá protisoutěžními dohodami, zneužíváním dominantního postavení, státními podporami a kontrolou spojování podniků, a to zejména s cílem dosažení co nejvyššího spotřebitelského blahobytu1. To ovšem není jediný cíl sledovaný soutěžním právem EU, jelikož názory na tuto problematiku se různí a liší se i v souvislosti s odlišnými ekonomickými přesvědčeními jednotlivých autorů. Jiní autoři uvádějí i další cíle – například Whish a Bailey zmiňující snahu o vytvoření jednotného trhu, kterou lze vidět v rozhodnutích Evropské komise (dále jen „Komise“) a Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“)2. Soutěžní právo EU tedy neustále osciluje mezi mnoha různými ekonomickými přístupy, přičemž není zřejmé, který přístup převládá, a tak je stále nejisté, co konkrétně je soutěžním právem EU chráněno a jaká je hierarchie jím chráněných zájmů3. Samotné téma této práce, tedy bloková výjimka v automobilovém průmyslu, má svůj základ v čl. 101 SFEU, který vyjadřuje obecný zákaz dohod vylučujících, omezujících nebo narušujících hospodářskou soutěž. Uvedené negativní jevy musí být účelem nebo důsledkem takových dohod. Zakázané dohody mohou vznikat jak na horizontální úrovni (tj. mezi podniky, které se na trhu nacházejí na stejné úrovni – např. dva výrobci), tak na vertikální úrovni (tj. mezi podniky, které se na trhu nacházejí na rozdílných úrovních – např. výrobce a dodavatel). V čl. 101 odst. 1 SFEU jsou přímo uvedeny některé skutkové podstaty zakázaných dohod, jejichž uzavření je sankcionováno absolutní neplatností. Konečně pak ale může být tento zákaz učiněn podle čl. 101 odst. 3 SFEU neúčinným, a to pro vyjmenované druhy dohod za současného splnění stanovených podmínek.

1

Srov. MUNKOVÁ, J., KINDL, J., SVOBODA, P. Soutěžní právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 39. 2 Srov. WHISH, R., BAILEY, D. Competition Law. 7. vydání. New York : Oxford University Press, 2012, s. 51. 3 Viz ŠMEJKAL, V. Doktrinální souboj o evropský antitrust – odkud kam směřuje soutěžní politika a právo EU?. Právník. 2014, roč. 153, č. 2/2014, s. 111.

1

Z výše uvedeného vyplývá, že stejně jako většina zákazů, i tento má své výjimky. Pro vynětí dohod ze zákazu čl. 101 SFEU existuje několik možností. První možností je, že dohoda pod režim čl. 101 SFEU vůbec nespadá. V takovém případě se jedná o bagatelní dohody podle pravidla de minimis, které je zakotveno v Oznámení Komise o dohodách menšího významu, které výrazně neomezují hospodářskou soutěž podle čl. 81 odst. 1 smlouvy o založení Evropského společenství (de minimis)4 vydaném v roce 2001. Tato koncepce (tj. nevýznamný dopad na hospodářskou soutěž) byla poprvé použita v rozhodnutí Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“) ve věci Völk v. Vervaecke5, o jejichž dohodě soud prohlásil, že nespadá pod zákaz čl. 101 SFEU, jelikož má pouze nevýznamný účinek na trh. Druhou možností pro vynětí ze zákazu je, že dohoda spadá pod úpravu čl. 101 odst. 3 SFEU. V takovém případě se jedná o legální výjimku6, která vyplývá přímo z úpravy primárního práva EU. Třetí možností, kdy dohoda nespadá pod zákaz čl. 101 SFEU, je nakonec případ, kdy je ze zákazu vyňata na základě tzv. blokové výjimky. Blokové výjimky vytvářejí konstrukci, na základě které dochází k automatickému vynětí dohody ze zákazu stanoveného čl. 101 SFEU v případě, že jsou splněny veškeré podmínky stanovené v blokové výjimce. Blokové výjimky se vztahují vždy na celé kategorie dohod a vydává je Komise formou nařízení. Lze říci, že se jedná o výklad podmínek čl. 101 odst. 3 SFEU v konkrétních případech, na které se bloková výjimka vztahuje. Zákonný podklad pro jejich vydávání je obsažen v čl. 103 odst. 1 SFEU, podle kterého „nařízení nebo směrnice potřebné k provedení zásad uvedených v článcích 101 a 102 přijímá Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem“. Rada následně toto ustanovení pomocí dvou vydaných nařízení7 upřesnila tak, že k vydávání blokových výjimek zmocnila přímo Komisi, a to v případě splnění podmínek uvedených v těchto nařízeních8. Základní členění blokových výjimek je na blokové výjimky pro a) horizontální dohody, b) vertikální dohody, c) specifické sektorové blokové výjimky (které se vztahují jen na některá odvětví, mj. i na automobilový průmysl) a d) dohody o převodu technologií. Vzhledem k zaměření této práce nebudou rozebírány blokové výjimky pro horizontální dohody a dohody o převodu technologií a práce se zaměří pouze na blokové výjimky 4

Úř. věst. C 368, 22.12.2001, s. 13-15. Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. července 1969, Voelk v. Vervaecke, C-5/69. 6 Srov. MUNKOVÁ, J., KINDL, J., SVOBODA, P. op. cit., s. 192 a násl. 7 Jedná se o nařízení č. 19/65/EHS a nařízení č. 2821/71. 8 Srov. MUNKOVÁ, J., KINDL, J., SVOBODA, P. op. cit., s. 205. 5

2

pro vertikální dohody a specifickou sektorovou blokovou výjimku vztahující se na automobilový průmysl. Lze předpokládat, že je všeobecně známým faktem, že automobilový průmysl má v rámci soutěžního práva EU zvláštní postavení. Toto postavení spočívá v tom, že se na něj vztahuje zvláštní sektorová bloková výjimka, která prodělala zajímavý vývoj. Poslední změny v této oblasti vstoupily v účinnost před nedávnou dobou. Jedná se ale také o jediné průmyslové odvětví, které podléhá takovéto specifické úpravě. Ostatní sektorové blokové výjimky se týkají pojišťovnictví, mezinárodní lodní liniové dopravy a dohod o technických zlepšeních a technické spolupráci v oblasti železniční, silniční a vnitrozemské vodní přepravy. Proto se tato práce zaměřuje na sektorovou blokovou výjimku pro automobilový průmysl a klade si za cíl zjistit, zda je „privilegované“ postavení tohoto sektoru v souladu s tím, co chce soutěžní právo EU chránit a jaké jsou jeho cíle. Systematicky je práce rozčleněna do dvou větších celků, které se skládají vždy z několika kapitol.

První

větší

celek obsahuje kapitoly vykládající

obecně

charakteristiku a koncepci blokových výjimek včetně popisu nejnovějších relevantních blokových výjimek. První kapitola tohoto celku se zaměří na obecný výklad o blokových výjimkách a na jejich vznik a vývoj. V této kapitole bude cílem ukázat, jaký byl vývoj blokových výjimek relevantních pro tuto práci (tj. obecné blokové výjimky pro vertikální dohody a specifické sektorové blokové výjimky pro automobilový průmysl). V dalších kapitolách se práce bude zabývat aktuální specifickou sektorovou blokovou výjimkou týkající se automobilového průmyslu 9, a to ve spojení s aktuální obecnou blokovou výjimkou pro vertikální dohody10. K těmto výjimkám bude v rámci tohoto prvního logického celku práce poskytnut obecný výklad a jejich obsahový rozbor. Poté naváže druhý větší celek práce, ve kterém bude provedena vzájemná komparace obecných východisek soutěžního práva EU a obou blokových výjimek. Soutěžní právo bude stát jako lex generalis vůči obecné blokové výjimce pro vertikální dohody a obecná bloková jako lex generalis vůči specifické

9

Nařízení Komise (EU) č. 461/2010 ze dne 27. května 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel, Úř. věst. L 129, 28.5.2010, s. 52-57. 10 Nařízení Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě, Úř. věst. L 102, 23.4.2010, s. 1-7.

3

sektorové blokové výjimce pro automobilový průmysl. Komparace bude prováděna také s předchozí sektorovou blokovou výjimkou pro automobilový průmysl, tedy nařízením č. 1400/200211, aby bylo zřejmé, jaký vývoj tato oblast prodělala. Hlavní jádro práce tedy bude po nutném teoretickém úvodu do problematiky řešeno zejména v druhém větším celku, v rámci jeho kapitol. Práce si klade za cíl odpovědět zejména na otázku, zda bloková výjimka pro automobilový průmysl vůbec patří do systematiky soutěžního práva EU a zda je v souladu s jeho základními cíli. V rámci této otázky bude také zkoumáno, zda vývoj úpravy této blokové výjimky odpovídal měnícím se cílům a doktrínám soutěžního práva EU, nebo zda tato úprava spíše nesledovala jiné zájmy než samotnou ochranu soutěže. Na základě této analýzy potom práce bude hledat odpověď na otázku, zda je existence této blokové výjimky dostatečně opodstatněna a zda je její postavení v rámci soutěžního práva EU logicky zakotveno. Uvedené otázky budou zkoumány tak, že v rámci prvního většího celku práce bude položen zejména teoretický základ pro následnou analýzu problematiky v druhém větším celku práce. Teoretický základ bude vystavěn na výkladu relevantních blokových výjimek (tj. nařízení č. 330/2010 a

č. 461/2010) a pravidel v nich

obsažených. V rámci teoretického základu budou přineseny také základní názory Komise na danou problematiku, ze kterých se dále bude vycházet v dalších analytických kapitolách. Druhý větší celek práce přinese krátký vhled do teoretických základů a vývoje soutěžního práva EU, které poté budou komparovány s formálními prameny práva, a to v jejich hierarchii lex generalis a lex specialis, jak je uvedeno výše. Práce se bude snažit zjistit odpovědi na základní otázky také analýzou relevantních rozhodnutí Komise a SDEU. Tak bude možné zjistit, zda se orgány v rámci výkladu formálních pramenů právní úpravy drží obecných cílů soutěžního práva EU, nebo zda na základě jejich výkladu získává bloková výjimka pro automobilový průmysl úplně jiné postavení, než by jí příslušelo. Zásadním problémem této úpravy, ne ovšem čistě právním, totiž je, zda není existencí této specifické sektorové blokové výjimky právní úprava spíše zneužívána k ekonomickým zájmům jednoho silného evropského průmyslu.

11

Nařízení Komise (ES) č. 1400/2002 ze dne 31. července 2002 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel, Úř. věst. L 203, 1.8.2002, s. 30-41.

4

K použitému názvosloví je třeba pro přehlednost práce uvést, že nařízení o blokových výjimkách týkajících se automobilového průmyslu budou v práci uváděna buď pod pojmem blokové výjimky týkající se automobilového průmyslu, nebo rovněž jako nařízení č. 461/2010 (případně odpovídající starší nařízení) a pojmem obecná bloková výjimka nebo obecná bloková výjimka pro vertikální dohody bude práce rozumět nařízení č. 330/2010 (případně odpovídající starší nařízení).

1. Vývoj, koncepce a charakteristika blokových výjimek 1.1.Úvod Jak bylo řečeno v úvodu této práce, tato kapitola přinese obecný výklad blokových výjimek a přiblíží jejich vznik a vývoj. Bude zde také rozebrána jejich koncepce a charakteristika ve vztahu k soutěžnímu právu EU. Blokové výjimky pro vertikální dohody byly od počátku jejich existence široce kritizovány12. Jedna z obsáhlých kritik označila systém blokových výjimek, který existoval před rokem 1999, za „chaos“13, jelikož podle názoru jejích autorů byly jednotlivé úpravy duplicitní a bylo podle nich tehdy nutné přijmout jednu obecnou blokovou výjimku, aby se pravidla neopakovala. Dalším důvodem pro uvedenou kritiku byl fakt, že aby strany dohody mohly profitovat z výhod blokové výjimky, musely se prakticky přímo držet textu nařízení a bloková výjimka tak de facto přímo stanovovala obsah dohod. Ještě před existencí blokových výjimek byly výjimky ze zákazu dohod podle dnešního čl. 101 SFEU udělovány na základě nařízení č. 17/6214 Komisí individuálně. Tato individuální vynětí byla udělována na základě předchozí notifikace dohody Komisi. Jelikož ale Komise musela udělit každé dohodě individuální výjimku a notifikace dohod se stala oblíbeným a využívaným řešením, byla Komise brzy

12

Srov. MESTMÄCKER, E. J., SCHWEITZER, H. Europäisches Wettbewerbsrecht. 2. vydání. München : C. H. Beck, 2004, s. 361-362. 13 Blíže viz MARTINEK, M., HABERMEIER, S. Das Chaos der EU-Gruppenfreistellungsverordnungen. Analyse, Kritik und Verbesserungsvorschläge. Zeitschrift für das gesamte Handelsrecht und Wirtschaftsrecht. 1994, č. 158, s. 107-148. 14 Nařízení č. 17 První nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy, Úř. věst. 13, 21.2.1962, s. 204-211.

5

zahlcena velkým množstvím notifikací (Subiotto a Amato uvádějí cca. 30 000 za rok)15. To byl také důvod, proč vznikla nařízení o blokových výjimkách. Měla Komisi sloužit ke snížení administrativní zátěže, kterou jí přinášela individuální exempce dohod podle výše uvedeného nařízení č. 17/62. Proto se v případě blokových výjimek podle některých autorů ve své podstatě jedná o administrativní nástroj, který měl Komisi umožnit zajímat se o závažná porušování soutěžního práva EU namísto řešení individuálních exempcí16. V roce 1965 tedy bylo přijato nařízení č. 19/65/EHS17. Toto nařízení ve svém čl. 2 odst. 1 umožnilo Komisi vydávat nařízení o blokových výjimkách, a to vždy na dobu určitou. Komise potom na základě tohoto nařízení začala přijímat nařízení o blokových výjimkách, která do dnešního dne prodělala rozsáhlý vývoj a byla mnohokrát změněna. Ohledně blokových výjimek, které se týkají tématu této práce, platí, že dnešní obecná bloková výjimka pro vertikální dohody č. 330/2010 má svého předchůdce v nařízení o blokové výjimce č. 2790/199918, které nahradilo nařízení č. 1983/8319 týkající se exkluzivní distribuce, nařízení č. 1984/8320 týkající se exkluzivního nákupu a nařízení č. 4087/8821 týkající se franšízových dohod. Dnešní bloková výjimka pro automobilový průmysl č. 461/2010 má potom předchůdce v nařízeních o blokové výjimce č. 1400/2002, č. 1475/9522 a č. 123/8523.

15

Viz SUBIOTTO, R., AMATO, F. Preliminary Analysis of the Commission’s Reform Concerning Vertical Restraints. World Competition. 2000, Vol. 23, Issue 2, s. 5. 16 Srov. MARCOS, F., GRAELLS, A. S. A Missing Step in the Modernisation Stairway of EU Competition Law – Any Role for Block Exemption Regulations in the Realm of Regulation 1/2003?. The Competition Law Review. 2010, Vol. 6, Issue 2, s. 187. 17 Nařízení Rady č. 19/65/EHS ze dne 2. března 1965 o použití čl. 85 odst. 3 Smlouvy na určité kategorie dohod a jednání ve vzájemné shodě, Úř. věst. 36, 6.3.1965, s. 533-535. 18 Nařízení Komise (ES) č. 2790/1999 ze dne 22. prosince 1999 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě, Úř. věst. L 336, 29.12.1999, s. 21-25. 19 Commission Regulation (EEC) No 1983/83 of 22 June 1983 on the application of Article 85 (3) of the Treaty to categories of exclusive distribution agreements, Úř. věst. L 173, 30.6.1983, s. 1-4. 20 Commission Regulation (EEC) No 1984/83 of 22 June 1983 on the application of Article 85 (3) of the Treaty to categories of exclusive purchasing agreements, Úř. věst. L 173, 30.6.1983, s. 5-11. 21 Commission Regulation (EEC) No 4087/88 of 30 November 1988 on the application of Article 85 (3) of the Treaty to categories of franchise agreements, Úř. věst. L 359, 28.12.1988, s. 46-52. 22 Commission Regulation (EC) No 1475/95 of 28 June 1995 on the application of Article 85 (3) of the Treaty to certain categories of motor vehicle distribution and servicing agreements, Úř. věst. L 145, 29.6.1995, s. 25-34. 23 Commission Regulation (EEC) No 123/85 of 12 December 1984 on the application of Article 85 (3) of the Treaty to certain categories of motor vehicle distribution and servicing agreements, Úř. věst. L 15, 18.1.1985, s. 16-24.

6

1.2.Koncepce a systematika blokových výjimek Nařízení o blokových výjimkách mají zásadně jednotnou stavbu, která se ale v jednotlivých etapách úpravy lišila. Obecně pro všechny blokové výjimky platí, že po vymezení kategorií dohod, na které se aplikují, stanoví konkrétní podmínky pro jejich automatické vynětí ze zákazu čl. 101 odst. 1 SFEU. Jak vyplývá z názvu jednotlivých blokových výjimek, jedná se vždy o domněnku, že dané kategorie dohod splňují podmínky stanovené čl. 101 odst. 3 SFEU24, a tak se v podstatě jedná o určitý výklad pravidel v něm stanovených. Koncepce blokových výjimek je taková, že vždy začínají preambulí, ve které jsou shrnuta východiska, ze kterých úprava vychází, a ve které je vysvětleno, proč je bloková výjimka přijímána. Po preambuli jsou zařazeny potřebné definice a ustanovení o vynětí příslušné kategorie dohod. Ohledně zakázaných ujednání v rámci dohod mezi podniky potom záleží právě na době, ve které byla bloková výjimka přijata, jelikož pojetí těchto ustanovení blokových výjimek doznalo v průběhu času změn. První blokové výjimky (mj. i blokové výjimky týkající se automobilového průmyslu, nařízení č. 123/85 a č. 1475/95) obsahovaly seznamy tzv. „bílých“, „černých“ a „šedých“ klauzulí. Bílé klauzule byly takové, které požívaly výhod blokové výjimky za všech okolností. Zákonodárce tím ale nepřímo určoval obsah smluv, protože tyto klauzule se z důvodu jejich bezpečnosti a malé flexibility v dohodách široce používaly25. Černé klauzule byly naopak ty, které byly za všech okolností zakázané a nikdy nepožívaly výhod blokové výjimky. Šedými klauzulemi potom byla ta ujednání, která požívala výhod blokové výjimky v případě, že byla oznámena a proti jejich použití Komise nic nenamítla26. Existence seznamu klauzulí byla velmi kritizována z důvodu přílišného formalismu a závaznosti27 takových klauzulí. Seznam těchto klauzulí měl za následek určitý nechtěný efekt standardizace dohod mezi podniky, které se držely těchto ustanovení. Kritizován byl převážně fakt, že blokové výjimky byly příliš úzké a ve

24

Srov. PETR, M. a kol. Zakázané dohody a zneužívání dominantního postavení v ČR. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 198-199. 25 Srov. SIMONINI, G. F. Il settore automobilistico: la funzione dei regolamenti di esenzione per categoria è di orientamento o di „esenzione“? [online]. [cit. 15.3.2014], s. 11. Dostupné z: http://www.cars.unimore.it/site/home/articolo44013373.html. 26 Srov. MESTMÄCKER, E. J., SCHWEITZER, H. op. cit., s. 340. 27 Srov. WHISH, R., BAILEY, D. op. cit. pozn. 2, s. 171.

7

výsledku činnost podniků nijak neusnadňovaly28. Celkový důsledek lze zobecnit tak, že na základě těchto pravidel docházelo k omezení smluvní svobody a do určité míry rovněž k omezení možnosti inovativního přístupu k pojetí vertikálních smluvních vztahů. Odklon od bílých klauzulí byl rizikem, kterému bylo jednodušší se vyhnout jejich striktním používáním. Nová generace blokových výjimek vznikla při modernizaci koncepce soutěžního práva EU probíhající na přelomu tisíciletí, ke které se později připojilo rovněž modernizační nařízení č. 1/200329. Blokové výjimky jako takové tuto modernizaci přečkaly, podle názoru Komise jsou se zavedeným systémem decentralizace čl. 101 odst. 3 SFEU kompatibilní30. Marcos a Graells toto zpochybňují, protože podle nich jsou již blokové výjimky nadbytečné a Komise by místo nich měla přijmout obecné pokyny k aplikaci čl. 101 odst. 3 SFEU31. Tento názor je na jednu stranu podporován zněním nařízení č. 1/2003, podle kterého se zákaz stanovený čl. 101 odst. 1 SFEU nepoužije, pokud dohody naplňují podmínky čl. 101 odst. 3 SFEU, a to bez nutnosti předchozího rozhodnutí Komise. Na druhou stranu je zde ovšem problém závaznosti takových pokynů Komise, které představují pouze tzv. soft-law. Více se k tomuto problému vrátí ještě podkapitola 4.2.2. této práce. Přijetím nařízení č. 1/2003 tak skončilo období nařízení č. 17/62 vyžadujícího individuální vynětí dohody ze zákazu. V rámci zmíněné modernizace byl opuštěn výše uvedený systém seznamu klauzulí, respektive byla opuštěna koncepce bílých a šedých klauzulí v jejich dosavadním pojetí. Přesto šedé klauzule v nových nařízeních zůstaly, ale jejich použití nově začalo podléhat již jen vlastnímu samostatnému posouzení smluvními stranami, nikoliv schválení Komisí. V nových nařízeních o blokových výjimkách zůstaly také černé klauzule představující za všech okolností zakázaná ujednání. Černé klauzule jsou pojmenovány jako tzv. tvrdá omezení. K těmto zakázaným ujednáním bylo přidáno kritérium podílu na trhu, které je nově rozhodující pro to, zda bude bloková výjimka aplikována nebo ne. Tato konstrukce znamená, že jsou dnes vyňaty veškeré dohody, jejichž strany splňují kritérium podílu na trhu a jejichž text neobsahuje žádné ze 28

Srov. MESTMÄCKER, E. J., SCHWEITZER, H. op. cit., s. 340. Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy, Úř. věst. L 1, 4.1.2003, s.1-25. 30 Nařízení č. 1/2003 opustilo původní systém individuálních vynětí podle nařízení č. 17/62 a zavedlo naopak systém, kdy podniky samy posuzují, zda dohody jsou v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 101 odst. 3 SFEU. 31 Srov. MARCOS, F., GRAELLS, A. S. op. cit., s. 185-186. 29

8

zakázaných tvrdých omezení. K usnadnění orientace v pravidlech stanovených blokovými výjimkami vydává Komise k jejich provedení také příslušné pokyny ve formě sdělení Komise, které představují tzv. soft-law32. Primárním cílem těchto pokynů je snaha Komise o shodnou a očekávatelnou interpretaci nařízení o blokových výjimkách a čl. 101 odst. 3 SFEU33. Modernizace blokových výjimek, potažmo i soutěžního práva EU, ovšem nespočívala pouze v nové úpravě zakázaných ujednání v rámci blokových výjimek, ale také – a to zejména – v přesunu k jisté ekonomizaci pojetí pravidel soutěžního práva. O tom svědčí použití pravidla hranice tržního podílu na relevantním trhu, kdy do stanovené hranice tržního podílu má daný podnik více možností, jak si může uspořádat své vztahy s jinými podniky. V náhledu na staré a nové pojetí blokových výjimek se tato práce přiklání k modernímu, více ekonomickému pojetí blokových výjimek s jejich výčtem zakázaných ujednání a absencí bílých klauzulí – jakéhosi normativního návodu či přímo určení obsahu soukromoprávního vztahu zákonodárcem. Je totiž otázkou, nakolik je v takovém případě splněn požadavek na obecnost právní normy co do předmětu, když nejde jenom o obecné vymezení předmětu právní úpravy34, ale normou je stanoven i určitý návod vhodného chování subjektů, které se ho potom drží, jako by se jednalo o individuální akt jim adresovaný. Moderní blokové výjimky absencí bílých klauzulí tento svůj nežádoucí charakter opustily a daly smluvním stranám více prostoru k uspořádání svých právních vztahů. Proto lze souhlasit s myšlenkou, že funkcí blokových výjimek dnes není ani tak primárně vynětí některých protisoutěžních praktik ze zákazu čl. 101 odst. 1 SFEU jako tomu bylo v případě bílých klauzulí, ale spíše legislativní vyjádření a vyjasnění čl. 101 odst. 3 SFEU35.

32

Srov. TICHÝ, L. a kol. Evropské právo. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 256. Srov. PROCHÁZKA, R., ČORBA, J. Právo Európskej únie (Vybrané otázky pre právnu prax). 1. vydání. Žilina : Poradca podnikateľa, spol. s r.o., 2007, s. 422. 34 Srov. KNAPP, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 149. 35 Srov. GNIECHWITZ, C. Commission Regulation (EC) 2790/1999 – The European Commission’s Block Exemption for Vertical Agreements. Macquarie Journal of Business Law. 2004, Vol. 1, s. 75. 33

9

1.3.Vznik a vývoj obecné blokové výjimky pro vertikální dohody Dnešní obecné blokové výjimce pro vertikální dohody, kterou je nařízení č. 330/2010, předcházely starší blokové výjimky, které patřily do původní generace blokových výjimek vyznávající jiný přístup, tedy seznam bílých, šedých a černých klauzulí. Nejprve vedle sebe v 80. letech existovala nařízení týkající se vždy pouze určitých druhů dohod mezi subjekty, v roce 1999 pak byla tato nařízení sloučena do jednoho nařízení o blokové výjimce č. 2790/1999. Před vytvořením této blokové výjimky č. 2790/1999 byla ještě v lednu 1997 vydána Zelená kniha, která se zabývala analýzou vertikálních omezení36. V této knize Komise nepřinesla pouze obecnou analýzu vertikálních omezení a tehdejšího stavu trhu, ale také kapitolu s možnými legislativními řešeními do budoucna. Možnosti navržené Komisí zahrnovaly zachování stávajícího systému, vytvoření širších blokových výjimek, vytvoření cílenějších blokových výjimek nebo vytvoření blokových výjimek s měřitelnou ekonomickou specifikací toho, kdy se použije čl. 101 odst. 1 SFEU. Nakonec bylo rozhodnuto, že bude přijata nová bloková výjimka, která zahrne veškeré vertikální dohody. První sjednocující obecnou blokovou výjimkou pro vertikální dohody se tak stalo dne 22.12.1999 přijaté nařízení č. 2790/1999. Komise tím rovněž uvedla v realitu to, že její soutěžní politika se měla zaměřit na více ekonomický přístup37. Tato bloková výjimka se vztahovala na vertikální dohody, aniž by se úžeji zaměřovala na konkrétní sektor, a proto se jedná o blokovou výjimku obecnou. Vertikální dohody potom sama definovala jako „dohody nebo pro jednání ve vzájemné shodě uzavřené mezi dvěma nebo více podniky, z nichž každý jedná pro účely dohody, na různé úrovni výrobního nebo distribučního řetězce, a které se týkají podmínek, za kterých mohou strany nakupovat, prodávat nebo dále prodávat určité zboží nebo služby“38. Bloková výjimka v souladu s novým pojetím koncepce blokových výjimek stanovila hranici tržního podílu ve výši 30 % pro čerpání výhod plynoucích z jejích ustanovení. Pro čerpání výhod nesměla být tato 30% hranice tržního podílu překročena na relevantním trhu dodavatele. Co se týče velikosti tržního podílu, tak vzhledem k existenci Oznámení Komise de minimis byla bloková výjimka reálně použitelná jen 36

EVROPSKÁ KOMISE. Green Paper on Vertical Restraints in EC Competition Policy [online]. 1997 [cit. 12.3.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/documents/comm/green_papers/pdf/com96_721_en.pdf. 37 Srov. SUBIOTTO, R., AMATO, F. op. cit., s. 25. 38 Viz čl. 2 odst. 1 nařízení č. 2790/1999.

10

v intervalu mezi tržním podílem stanoveným uvedeným oznámením a tržním podílem stanoveným blokovou výjimkou. V případě obecné blokové výjimky nebylo mnoho dohod, které by nesplňovaly její podmínky, a to i z důvodu, že vertikální kartely jsou považovány za méně ohrožující než horizontální39. Proto také většina vertikálních dohod kritérium tržního podílu splňuje. I když ale došlo k překročení hranice tržního podílu do maximálně 35 %, dohoda mohla přesto nadále po dobu 2 let od takového překročení užívat výhod blokové výjimky40. Nakonec, i když nějaká dohoda nespadala do rámce blokové výjimky, neznamenalo to automaticky, že byla zakázaná. V takovém případě totiž stále mohla splňovat podmínky čl. 101 odst. 3 SFEU a mohlo dojít k jejímu individuálnímu vynětí. Kromě hlediska tržního podílu potom v souladu se systematikou moderních blokových výjimek nařízení č. 2790/1999 obsahovalo již jen seznam tvrdých ujednání (černých klauzulí), která nesmějí být v dohodě použita. Lze tak shrnout, že u této modernizační blokové výjimky se jednalo o praktickou aplikaci nového přístupu, podle kterého, co není zakázáno, je dovoleno. Tvorba dohod se proto stala méně svázanou jasně danými pravidly, než tomu bylo v případě blokových výjimek předchozí generace. Za účelem dosažení jednotnější interpretace pravidel a pomoci podnikům, které měly samy posuzovat splnění podmínek stanovených blokovou výjimkou, také Komise přijala pokyny k její aplikaci. Do současné doby bylo v této oblasti přijato již pouze jedno nařízení, které dosavadní nařízení č. 2790/1999 nahradilo. Jedná se o nařízení č. 330/2010, které bude rozebíráno dále.

1.4.Vznik a vývoj blokové výjimky pro automobilový průmysl 1.4.1. Vznik samostatné úpravy Sektor automobilového průmyslu získal svou specifickou sektorovou blokovou výjimku v roce 1985 nařízením o blokové výjimce č. 123/85. Do té doby se na automobilový průmysl žádná samostatná bloková výjimka nevztahovala. Bloková výjimka tedy vznikla v době roztříštěné úpravy, kdy ještě neexistovala obecná bloková 39

Srov. KINDL, J. Kartelové a distribuční dohody. Teorie a praxe. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 167. 40 Viz čl. 9 odst. 2 písm. c) až e) nařízení č. 2790/1999.

11

výjimka pro vertikální dohody. Tato bloková výjimka byla přijata na dobu 10 let a poté byla nahrazena další specifickou „automobilovou“ blokovou výjimkou, nařízením č. 1475/95. Od té doby došlo k přijetí ještě dvou dalších nařízení v této oblasti, jak bylo uvedeno v podkapitole 1.1. Specifická sektorová úprava pro automobilový průmysl vznikla s odůvodněním, že motorové vozidlo je s vysokou pravděpodobností nejkomplexnější spotřební zboží a zároveň nejdražší koupě, kterou mnoho spotřebitelů kdy učiní41. Cílem této sektorové úpravy má být omezení ekonomické závislosti prodejce na dodavateli a také posílení soutěže v oblasti prodeje náhradních dílů a poskytování oprav a údržby. Komise dále uvedla, že motorová vozidla jsou movité věci dlouhodobého užití, které musejí být pravidelně udržovány a opravovány. Protože ale výrobci spolupracují s vybranými prodejci a servisy, z důvodu hospodárnosti nemůže existovat neomezený počet prodejců a servisů42. Komise rovněž mohla na základě přijetí specifické sektorové blokové výjimky ukončit mnoho šetření, jež v oblasti vedla43. Tato skutečnost svým způsobem potvrzuje chápání blokových výjimek jako jakéhosi administrativního nástroje, který má snížit zatížení Komise.

1.4.2. Rozhodnutí ve věci BMW Vznik této sektorové blokové výjimky je úzce spojen s rozhodnutím Komise ve věci BMW44. BMW na základě nařízení č. 17/62 oznámilo Komisi své vzorové smlouvy, které používalo při distribuci svých výrobků ve Spolkové republice Německo (dále jen „SRN“) a později Komisi oznámilo změnu těchto vzorových smluv. Na základě těchto smluv BMW zajišťovalo svým prodejcům v SRN určitou teritoriální exkluzivitu při prodejích tím, že prodejci měli své smluvní území, na kterém mohli prodávat výrobky značky BMW (tj. vozidla, náhradní díly a poskytovat služby zákazníkům). Mezi další zajímavá ustanovení těchto smluv lze dále například zařadit 41

Srov. GOYDER, D. G. EC Competition Law. 4. vydání. New York : Oxford University Press, 2003, s. 203. 42 LIEBSCHER, CH., FLOHR, E., PETSCHE, A. Handbuch der EU-Gruppenfreistellungsverordnungen. München : C. H. Beck, 2003, s. 65. 43 Srov. FURSE, M. Competition Law of the UK and EC. 3. vydání. New York : Oxford University Press, 2002, s. 159. 44 Rozhodnutí Komise ze dne 13.12.1974 týkající se řízení podle čl. 85 SEHS (Věc IV/14.650 – Bayerische Motoren Werke AG), Úř. věst. L 29, 3.2.1975, s. 1-10.

12

zákaz

prodávat

výrobky neautorizovaným

obchodníkům

(s výjimkou

prodeje

originálních náhradních dílů k opravám), zákaz mít mimo smluvní území pobočky nebo sklady, zákaz prodávat výrobky jiných značek bez souhlasu BMW nebo povinnost dodržovat při své činnosti interní předpisy BMW. Smlouvy byly uzavírány na dobu 5 let a mohly být prodejcem kdykoliv vypovězeny s výpovědní lhůtou 6 měsíců, ze strany BMW bylo stanoveno několik rozdílných výpovědních lhůt. Při posuzování smluv Komise dospěla k názoru, že čl. 101 odst. 1 SFEU (tehdejší čl. 85 odst. 1 SEHS) je na tyto smlouvy použitelný. Mnoho ujednání ve smlouvách bylo shledáno za protisoutěžní a příliš omezující. Komise v daném případě po této první analýze začala zkoumat, zda smlouvy nemohou spadat pod výjimku podle čl. 101 odst. 3 SFEU a zda tak nemohou být ze zákazu vyňaty. Komise prohlásila, že omezení mohou být odůvodněna hospodářskými důvody a že taková spolupráce může mít pozitivní důsledky pro spotřebitele. Lze tedy předpokládat, že spotřebitelé budou mít přiměřený prospěch z těchto smluv45. Obecně se Komise k zákazům v posuzovaných smlouvách postavila tak, že vždy dávají možnost důsledky těchto zákazů omezit, a proto žádná ze stran nemá praktickou možnost soutěž vyloučit. Komise dále rozhodla, že tržní podíl BMW není takový, aby mohla být soutěž na trhu omezena a že smlouvy uzavírané mezi BMW a jeho prodejci jsou tedy vyňaty ze zákazu podle čl. 101 odst. 3 SFEU46. Komise tedy v tomto konkrétním případě zhodnotila, že spolupráce mezi BMW a jeho prodejci je takového charakteru, že nepřináší pouze ekonomické výhody pro strany dohody, ale i výhody spotřebitelům v podobě zlepšených servisních služeb47. Toto rozhodnutí bylo přijato v roce 1974 a první oficiální návrh blokové výjimky pro automobilový průmysl byl zveřejněn v roce 1983. Komise se v tomto návrhu inspirovala svým rozhodnutím ve věci BMW, a tak mnoho omezení soutěže akceptovaných v tomto rozhodnutí bylo přejato i do návrhu blokové výjimky48.

45

Srov. bod 29. uvedeného rozhodnutí. Pouze byla stanovena výhrada, že jsou vyňaty až od data, kdy BMW své vzorové smlouvy upravilo takovým způsobem, že přestaly soutěž omezovat. Vzorové smlouvy z doby před tímto datem byly prohlášeny za zakázané podle tehdejšího čl. 85 odst. 1 SEHS, protože nesplňovaly podmínky podle čl. 85 odst. 3 SEHS. 47 Srov. GOYDER, D. G. op. cit., s. 204. 48 Srov. GOYDER, D. G. op. cit., s. 204. 46

13

1.4.3. Přijetí prvních blokových výjimek Samotná bloková výjimka byla poté v oblasti automobilového průmyslu poprvé přijata na konci roku 1984, kdy tehdejší končící komisař pro soutěž označil dosažení jednotného trhu a podporu rozvoje ekonomiky za cíle, kterých by se mělo soutěžní právo snažit dosáhnout49. Tímto nařízením byla zahájena fáze úzké a striktní regulace, která trvala až do přijetí současného nařízení č. 461/201050. Nařízení č. 123/85 obsahovalo kazuistický výčet pravidel, který svým způsobem inspiroval výrobce, jaké klauzule mohou smlouvy obsahovat, a dával jim silné postavení ve vztahu k jejich prodejcům. Široké spektrum dohod bylo tehdy blokovou výjimkou postaveno pod režim dnešního čl. 101 odst. 3 SFEU a vyňato ze zákazu. Po deseti letech, v roce 1995, došlo k nahrazení této blokové výjimky výjimkou novou, která měla podle Goydera zajistit prodejcům větší nezávislost na výrobcích a zvýšit úroveň soutěže na trhu51. Na druhou stranu Colino uvádí, že pravidla byla v roce 1995 reformována z důvodu tlaku výrobců na to, aby mohli zavádět systémy selektivní a exkluzivní distribuce, což se jim nakonec prakticky podařilo52. Na tomto místě je nutné krátce vysvětlit, co představuje pojem systémů selektivní a exkluzivní distribuce. Selektivní distribuce spočívá na principu výběru členů distribuční nebo servisní sítě na základě určitých kritérií, a to kvalitativních nebo kvantitativních. V případě kvalitativních kritérií se jedná o to, že výrobce členy své distribuční nebo servisní sítě vybírá podle toho, zda splňují jím nastavené standardy pro prodejce nebo servisní pracovníky. Kdo požádá o informace o těchto standardech, tomu jsou poskytnuty a pokud je splní, nemůže mu být bráněno ve vstupu do sítě výrobce. Na základě těchto kritérií ale může docházet k jisté unifikaci distribuční nebo servisní sítě, a tak může být nepříznivě ovlivněna úroveň soutěže v rámci jedné značky. Kvantitativní kritéria potom výrobci dávají možnost nastavit je tak, aby jimi přímo ovlivnil počet členů distribuční nebo servisní sítě. Pojem exkluzivní distribuce potom znamená, že je

49

Srov. ŠMEJKAL, V. op. cit. pozn. 3, s. 101. Srov. SIMONINI, G., FASCIOLO, S. Appunti sulla distribuzione delle vetture (La nuova normativa del settore automotive) [online]. [cit. 18.3.2014], s. 7. Dostupné z: http://www.cars.unimore.it/site/home/dottrina/approfondimenti/documento44016281.html. 51 Srov. GOYDER, D. G. op. cit., s. 205. 52 Srov. COLINO, S. M. Recent Changes in the Regulation of Motor Vehicle Distribution in Europe – Questioning the Logic of Sector-Specific Rules for the Car Industry. The Competition Law Review. 2010, Vol. 6, Issue 2, s. 212. 50

14

zde ze strany prodejce závazek prodejů pouze jedné značky a ze strany výrobce závazek zajistit prodejci exkluzivitu ohledně této značky na určitém území. Přestože je pravda, že tato bloková výjimka (nařízení č. 1475/95) prakticky do distribuce zavedla selektivní a exkluzivní distribuční systémy, nelze to považovat za její hlavní cíl a motiv. Ve srovnání s předchozí blokovou výjimkou jsou sice obě úpravy textově takřka shodné, největších změn ale doznala ustanovení o tom, kdy se bloková výjimka nepoužije. Zejména byla zpřesněna některá práva a povinnosti u prodejců, velká část omezení byla rovněž odstraněna. Proto nelze dovozovat, že cílem vzniku této úpravy je především a pouze zavedení systému selektivní a exkluzivní distribuce, a to i s ohledem na bod 4 preambule nařízení, který sice uvádí, že úprava exkluzivní a selektivní distribuce může být nevyhnutelná, ale činí tak zejména z důvodu, že v opačném případě by se podobně široké poskytování služeb spotřebitelům ze strany výrobců a prodejců nevyplatilo. Změny zavedené nařízením č. 1475/95 ale nebyly dostatečné, zejména bylo po určitém čase namítáno, že pravidla přehnaně chrání výrobce a zvyšují ceny pro spotřebitele. Komise v souladu s čl. 11 odst. 3 nařízení vydala v listopadu 2000 hodnotící zprávu53, ve které přinesla rozsáhlé a komplexní zhodnocení fungování dosavadní úpravy. Ani podle názoru Komise nebylo dosaženo cílů, spotřebitelé netěžili dostatečně z výhod dosavadní úpravy a prodejci byli stále příliš závislí na výrobcích. Hodnotící zpráva ukázala, že zároveň používaná kvalitativní a kvantitativní kritéria umožňují výrobcům přílišný diktát pravidel prodejcům54. Komise dále ve svém pracovním dokumentu55 uvedla, že výrobci často nerespektovali pravidla stanovená v blokové výjimce. Důkazem jsou čtyři rozhodnutí o pokutách, která Komise přijala za porušování norem soutěžního práva EU, zejména bránění paralelním obchodům. Prvním z nich bylo rozhodnutí, podle kterého byla v roce 1998 společnosti Volkswagen udělena

53

EVROPSKÁ KOMISE. Report on the evaluation of Regulation (EC) No 1475/95 on the application of Article 85(3) of the Treaty to certain categories of motor vehicle distribution and servicing agreements [online]. 2000. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/ALL/?uri=CELEX:52000DC0743. 54 Srov. BUTTIGIEG, E. Vertical Agreements and Concerted Practices in the Motor Vehicle Sector under EC Competition Law – Implications for European Consumers. European Business Law Review. 2003, Vol. 14, Issue 6, s. 744. 55 EVROPSKÁ KOMISE. Staff working document No. 1 – Main elements and objectives of Regulation 1400/2002 [online]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/competition/sectors/motor_vehicles/documents/wd1.pdf.

15

pokuta za bránění paralelním obchodům v Itálii56. Druhým bylo rozhodnutí o uložení pokuty společnosti Opel v roce 2000 v Nizozemsku, opět za bránění paralelním obchodům57. V roce 2001 byla pokuta uložena třetím rozhodnutím opět společnosti Volkswagen, tentokrát za určování prodejní ceny u modelu Passat58. Ve stejném roce bylo přijato rovněž čtvrté rozhodnutí, kterým byla uložena pokuta společnosti DaimlerChrysler za bránění paralelním obchodům v Německu, omezování prodejů leasingovým společnostem a dále určování cen v Belgii (s výjimkou určování cen na belgickém trhu bylo toto rozhodnutí ale posléze zrušeno Soudem prvního stupně)59. Komise se v těchto rozhodnutích zaměřila na ochranu vnitřního trhu, jelikož v jednání společností, kterým byla udělena pokuta, spatřovala kroky mířící proti vnitřnímu trhu. Tehdejší komisař pro soutěž, Mario Monti, ve své řeči60 v roce 2000 uvedl, že trh je oligopolní, protože šest největších výrobců sídlících v Evropě má podíl na trhu dohromady ve výši 75 %. Za další problém označil nízkou úroveň konkurence mezi prodejci, kteří jsou se svými prodeji vázáni zpravidla na určité území. Zatřetí byla problematická skutečnost, že prodejci museli zároveň poskytovat poprodejní služby, s čímž byla spojena vázanost poprodejních služeb na značkovou autorizovanou síť výrobce. Pojmem poprodejní služby tato práce rozumí oblast nákupu, prodeje nebo dalšího prodeje náhradních dílů a oblast poskytování služeb oprav a údržby. Z výše uvedených důvodů vedl další vývoj v roce 2002 k přijetí nové blokové výjimky, která obsahovala přísnější ustanovení než obecná bloková výjimka pro vertikální dohody platná v té době (tj. nařízení č. 2790/1999)61. Svým obsahem se vypořádala prakticky se všemi připomínkami, které ve své řeči nastínil komisař Monti.

56

Rozhodnutí Komise ze dne 28.1.1998 týkající se řízení podle čl. 85 SES (Věc IV/35.733 – VW), Úř. věst. L 124, 25.4.1998, s. 60-108. 57 Rozhodnutí Komise ze dne 20.9.2000 týkající se řízení podle čl. 81 SES (Věc COMP/36.653 – Opel), Úř. věst. L 59, 28.2.2001, s. 1-42. 58 Rozhodnutí Komise ze dne 29.6.2001 týkající se řízení podle čl. 81 SES (Věc COMP/F-2/36.693 – Volkswagen), Úř. věst. L 262, 2.10.2001, s. 14-37. 59 Rozhodnutí Komise ze dne 10.10.2001 týkající se řízení podle čl. 81 SES (Věc COMP/36.264 – Mercedes-Benz), Úř. věst. L 257, 25.9.2002, s. 1-47. 60 MONTI, M. Who will be in the driver’s seat? [proslov]. Brusel, 11.5.2000, SPEECH/00/177 [cit. 26.3.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_SPEECH-00-177_en.htm. 61 Srov. LIEBSCHER, CH., FLOHR, E., PETSCHE, A. op. cit., s. 530-531.

16

1.4.4. Přijetí blokové výjimky č. 1400/2002 Bloková výjimka č. 1400/2002 byla přijata 31.7.2002 a její použitelnost byla stanovena do 31.5.2010. Od počátku její platnosti, která nastala dne 1.10.2002, ale nebyla rovnou celá použitelná, její použitelnost nastávala postupně. Až od 1.10.2005 bylo možné použít ustanovení o nepoužití výjimky na závazek člena systému selektivní distribuce, který by omezoval jeho možnost zřizovat prodejní místa na jiných místech na vnitřním trhu v případě prodeje nových motorových vozidel. Zároveň platilo roční přechodné období, ve kterém zůstaly v platnosti dohody, které sice nesplňovaly podmínky této blokové výjimky, ale přitom splňovaly podmínky předchozího nařízení č. 1475/95. Tato nová bloková výjimka se používala na všechny dohody v rámci automobilového průmyslu (což je oblast prodeje motorových vozidel, dále prodeje náhradních dílů a poskytování služeb oprav a údržby). Její obsahový výklad lze shrnout slovy „flexibilita pro distribuci“, jelikož se snažila liberalizovat distribuci a omezit existenci cenových rozdílů62. Základní principy této blokové výjimky byly následující: a) zákaz kombinace selektivních a exkluzivních kritérií v distribuci b) reorganizace spojení prodeje a poprodejních služeb c) zjednodušení prodejů více značek (tzv. multibranding) d) posílení pozice nezávislých servisních pracovníků63 První princip znamenal to, že výrobce si podle této úpravy musel vybrat, zda svým prodejcům bude nabízet výhradní dodávky nebo zda bude využívat selektivní distribuční systém. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že v případě výhradních dodávek může výrobce zakázat aktivní prodej mimo smluvní území, ale nemůže zakázat prodej osobám, které budou tyto věci prodávat dále. V případě selektivního distribučního systému naopak může výrobce zakázat prodej osobám stojícím mimo síť autorizovaných prodejců, které budou následně takto koupené věci prodávat dále, ale nemůže zakázat prodej všem zákazníkům na celém vnitřním trhu. Tyto podmínky jsou blíže uvedeny jako tvrdá omezení v čl. 4 nařízení č. 1400/2002. Druhý princip spočíval v tom, že prodejce již nově nemohl být nucen poskytovat zároveň poprodejní služby. 62

Viz COLINO, S. M. On the Road to Perdition? The Future of the European Car Industry and Its Implications for EC Competition Policy. Northwestern Journal of International Law & Business. 2007, Vol. 28, Issue 1, s. 71. 63 Srov. LIEBSCHER, CH., FLOHR, E., PETSCHE, A. op. cit., s. 531-533.

17

Podle této úpravy tedy mohou existovat podniky, které budou jen prodejci vozidel nebo jen servisní pracovníci. Třetí princip znamenal zrušení zákazu prodávat více značek, počínaje tímto nařízením tak prodejce mohl prodávat a servisní pracovník opravovat motorová vozidla více značek. Tento princip měl ovšem diskutabilní možnost využití, protože trvala možnost požadovat po prodejci, aby měl oddělené prodejní prostory pro různé značky, což s sebou ale přináší vysoké dodatečné náklady64, a to i přesto, že se nemuselo jednat o striktní oddělení. Prakticky se mohlo jednat o velký prodejní prostor, ve kterém by byly viditelně oddělené menší prostory, v nichž by se prodávaly různé značky. Spotřebitel by tak měl užitek z tzv. one-stop shop, měl by všechny možnosti výběru pod jednou střechou65. Poslední uvedený princip, tedy posílení nezávislých servisních pracovníků, potom v praxi znamenal, že všichni takoví servisní pracovníci měli mít přístup ke všem informacím nutným k provádění oprav a údržby vozidel včetně příslušných přístrojů a náhradních dílů. V této oblasti přijala Komise čtyři rozhodnutí, která obsahovala závazky výrobců DaimlerChrysler, Toyota, General Motors a Fiat k poskytování informací nutných k opravám motorových vozidel nezávislými servisními pracovníky. Komisařka pro soutěž Neelie Kroes k tomu uvedla, že se jedná o opatření, ze kterého budou těžit spotřebitelé66. Práce se k těmto rozhodnutím vrátí v páté kapitole, kde budou posouzena s cíli soutěžního práva EU představujícími lex generalis. Novým kritériem u moderních blokových výjimek, ke kterému se tato bloková výjimka připojila, bylo zavedení hranice tržního podílu ve výši 30 % pro možnost čerpání výhod daných blokovou výjimkou. V případě této blokové výjimky se ještě nezkoumaly tržní podíly obou stran dohody, nýbrž pouze ten dodavatele (u exkluzivních dodávek tržní podíl odběratele). Existovala také hranice tržního podílu 40 %, která se používala pro kvantitativní selektivní distribuční systémy. U kvalitativních selektivních distribučních systémů se naopak tržní podíl vůbec nezkoumal. Jeden aspekt moderních blokových výjimek použitý již v nařízení č. 2790/1999 zde místo nenašel. Čl. 3 totiž obsahoval seznam bílých klauzulí, kvůli

64

Srov. COLINO, S. M. op. cit. pozn. 52, s. 216. Srov. REID, A. S. Get Your Motor Running: The European Commission’s Proposal to Shake Up the Motor Vehicle Sector. Business Law Review. 2002, Vol. 23, Issue 8/9, s. 201. 66 Srov. EVROPSKÁ KOMISE. Antirust: Commission ensures carmakers give independent garages access to repair information [tisková zpráva]. Brusel, 14.9.2007, IP/07/1332 [cit. 26.3.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_IP-07-1332_en.htm?locale=en. 65

18

kterému tato bloková výjimka neeliminovala v automobilovém sektoru problém unifikace smluv a svázanosti stran textem nařízení. I když se v tomto případě jednalo o zájem ochrany prodejce jakožto slabší strany, soutěžní právo zde opět překročilo hranice ochrany soutěže jako takové vytvořením normy, která nadále omezovala inovativní postup v rámci sektoru a která nutila strany dohody přistupovat na znění bílých klauzulí. To vše v době, kdy obecná bloková výjimka pro vertikální dohody tato kritizovaná ustanovení již neznala. K tomuto nařízení Komise vydala v souladu s jeho čl. 11 odst. 2 hodnotící zprávu o jeho uplatňování67. V ní bylo uvedeno, že se soutěžní podmínky na všech dotčených trzích v sektoru zlepšily. Přesto nadále trvaly některé negativní aspekty, které byly způsobeny příliš detailní právní úpravou. Především se jednalo o takřka unifikovanou volbu distribučního systému, kde byl v oblasti prodeje používán kvantitativní selektivní a v oblasti poprodejního trhu kvalitativní selektivní distribuční systém68. K dosažení výhod pro spotřebitele by proto podle Komise bylo vhodnější aplikovat v tomto sektoru méně komplexní pravidla69. Původní předpoklad Komise, která při přijímání blokové výjimky chtěla umožnit vytvoření jakýchsi „automobilových supermarketů“, kde by se motorová vozidla různých značek prodávala vedle sebe, totiž nebyl v praxi naplněn. Mezi důvody se řadí především skutečnost, že náklady spotřebitelů vynaložené na cesty k různým prodejcům jsou v porovnání s cenou vozidla minimální a dále také to, že panovala obava prodejců před zpřísněním kritérií pro výběr člena distribuční sítě70. Po tomto nařízení potom došlo již pouze k přijetí současného nařízení č. 461/2010, o kterém pojednává druhá kapitola této práce.

67

EVROPSKÁ KOMISE. Hodnotící zpráva Komise o uplatňování nařízení (ES) č. 1400/2002 o prodeji a servisu motorových vozidel [online]. 2008. Dostupné z: http://ec.europa.eu/competition/sectors/motor_vehicles/documents/evaluation_report_cs.pdf. 68 Srov. SIMONINI, G. F. op. cit., s. 11. 69 Srov. EVROPSKÁ KOMISE. Antirust: Commission report on car block exemption shows that competition has improved [tisková zpráva]. Brusel, 28.5.2008, IP/08/810 [cit. 26.3.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_IP-08-810_en.htm?locale=en. 70 Srov. HÁJEK, P. Soutěžní právo a politika EU o vertikálních dohodách v sektoru motorových vozidel: Analýza chráněných zájmů. Mladá Boleslav, 2014. 79 s. Diplomová práce. ŠKODA AUTO VYSOKÁ ŠKOLA o.p.s., Katedra práva. Vedoucí práce Václav Šmejkal, s. 45.

19

2. Nařízení o blokové výjimce č. 461/2010 2.1.Vznik a použití nařízení č. 461/2010 Nařízení č. 461/2010 o blokové výjimce týkající se automobilového průmyslu je poslední, které bylo zatím v této oblasti přijato. Stalo se tak dne 27.5.2010, přičemž použitelnost tohoto nařízení nastávala postupně a konec použitelnosti je stanoven na den 31.5.2023. Systematicky nařízení č. 461/2010 rozlišuje: a) vertikální dohody týkající se nákupu, prodeje nebo dalšího prodeje nových motorových vozidel jakožto jednu část trhu s motorovými vozidly b) vertikální dohody týkající se nákupu, prodeje nebo dalšího prodeje náhradních dílů nebo poskytování služeb oprav a údržby jakožto druhou část trhu s motorovými vozidly (jinými slovy jde v případě obou uvedených trhů o poprodejní trh; toto zjednodušení je v rámci práce používáno právě pro tyto druhy dohod) Toto rozčlenění je v blokové výjimce obsaženo z důvodu postupného nabývání použitelnosti nařízení, a to podle jeho jednotlivých částí. Na dohody týkající se nových motorových vozidel byla použitelnost nařízení stanovena až od 1.6.2013, do té doby se nadále používalo původní nařízení č. 1400/2002. Použitelnost nařízení č. 461/2010 na tyto druhy dohod ale poněkud paradoxně znamenala, že se ode dne 1.6.2013 pro trh prodeje nových motorových vozidel sektorová bloková výjimka nepoužije. Od tohoto dne totiž podle relevantního ustanovení nařízení obchod s novými motorovými vozidly podléhá pouze obecné úpravě pro vertikální dohody, a to nařízení č. 330/2010. V případě dohod týkajících se poprodejního trhu bylo nařízení č. 461/2010 použitelné již od 1.6.2010. Dnes se tedy sektorová úprava týká již pouze poprodejního trhu. Tím došlo k rozdělení automobilového sektoru na dvě části a k zavedení dvoukolejnosti úpravy. Praktická aplikace je proto dnes taková, že oblast obchodu s novými motorovými vozidly je od 1.6.2013 nově vyňata ze specifické sektorové úpravy a nadále je upravena pouze obecnou blokovou výjimkou pro vertikální dohody. Oproti tomu se tato specifická úprava použije dohromady s obecnou blokovou výjimkou pro vertikální dohody na dohody týkající se poprodejního trhu motorových vozidel. Tím oblast automobilového průmyslu částečně přichází o svou specifickou sektorovou

20

úpravu a částečně se posouvá do oblasti obecné úpravy71. Současně s novým nařízením přijala Komise také doplňkové pokyny k jeho aplikaci72, které se použijí subsidiárně ve vztahu k obecným pokynům k vertikálním omezením73. Nařízení č. 461/2010 ale vůbec nemuselo vzniknout, protože byly zvažovány čtyři možnosti, jak vyřešit situaci vzniklou po vypršení platnosti původního nařízení č. 1400/2002. První možností bylo ponechání specifických sektorových pravidel, druhou možností jejich úplné zrušení a podřízení celé oblasti automobilového průmyslu obecné blokové výjimce pro vertikální dohody. Mezi nimi pak stála buď možnost odstranění specifické sektorové blokové výjimky se současným ponecháním specifických pokynů Komise, nebo vytvoření nové blokové výjimky pro tento sektor. Nakonec došlo k přijetí nové blokové výjimky, protože byla zdůrazňována nutnost existence specifických pravidel pro poprodejní trh za účelem ochrany přístupu nezávislých servisních pracovníků k informacím a náhradním dílům74. Komise si od tohoto nového nařízení č. 461/2010 slibuje, že nová pravidla zlepší soutěžní podmínky na trhu údržby a oprav vozidel, jelikož zjednoduší získávání technických informací nutných pro opravy vozidel a umožní více používat náhradní díly vyráběné nezávislými výrobci75. Současný evropský komisař pro hospodářskou soutěž Joaquín Almunia v nových pravidlech vidí příležitost pro spotřebitele ke snížení nákladů na opravy a údržbu motorových vozidel. Ukázalo se totiž, že předchozí pravidla svou poměrně vysokou komplikovaností nepřímo zvyšovala náklady na distribuci 76. Ohledně vynětí dohod týkajících se nových motorových vozidel z rámce sektorové úpravy Komise uvedla, že trh jejich prodeje je vysoce soutěžní, a proto již specifická sektorová pravidla pro tuto oblast nejsou nutná. Podle Komise proto postačí, když bude upravena jen obecnou blokovou výjimkou pro vertikální dohody. V současné době dokazuje vysokou úroveň soutěže na trhu prodeje nových motorových vozidel zejména to, že tržní podíly

71

Viz SIMONINI, G. F. op. cit., s. 1. Sdělení Komise – Doplňkové pokyny k vertikálním omezením v dohodách o prodeji a opravách motorových vozidel a distribuci náhradních dílů pro motorová vozidla, Úř. věst. C 138, 28.5.2010, s. 1627. 73 Pokyny k vertikálním omezením, Úř. věst. C 130, 19.5.2010, s. 1-46. 74 Srov. COLINO, S. M. op. cit. pozn. 52, s. 218-219. 75 Srov. EVROPSKÁ KOMISE. Antirust: Commission adopts revised competition rules for motor vehicle distribution and repair [tisková zpráva]. Brusel, 27.5.2010, IP/10/619 [cit. 15.3.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_IP-10-619_en.htm. 76 Srov. COLINO, S. M. op. cit. pozn. 52, s. 218. 72

21

značek spíše klesají a nové asijské značky bez problémů vstupují na evropský trh77. Z toho vyplývá, že na trhu nejsou překážky pro vstup nových podniků a soutěži tedy není bráněno. V bodu 3 preambule nařízení č. 461/2010 Komise uvádí, že „odvětví motorových vozidel, kam patří osobní automobily a užitková vozidla, bylo předmětem nařízení o specifických blokových výjimkách od roku 1985“. Nařízení č. 461/2010 nahradilo nařízení č. 1400/2002 zejména z důvodů uvedených Komisí pod bodem 4 preambule, tedy za účelem zjednodušení administrativy, snížení nákladů pro podniky a také z důvodu zajištění účinného dozoru nad trhem. Ve výsledku byl tímto nařízením rozsah specifických sektorových pravidel omezen a zúžen. Zejména byl odstraněn kritizovaný seznam bílých klauzulí, který bylo již v době vzniku původního nařízení č. 1400/2002 možné označit za relikt překvapivě přežívající ještě v době nové generace blokových výjimek a rovněž byl zúžen okruh dohod, na které se nařízení vztahuje. Lze proto uzavřít, a tím i vztáhnout starší názor ohledně tehdy přicházející modernizace sektorových pravidel na dnešní nové nařízení, že cílem této blokové výjimky je podpora dekoncentrace relevantního trhu motorových vozidel tím, že budou rozšiřovány možnosti pro nezávislost prodejců motorových vozidel na jejich výrobcích78.

2.2.Aplikace nařízení č. 461/2010 Jak vyplývá z výše uvedeného, nařízení č. 461/2010 je dnes, v roce 2014, reálně možné použít již pouze na dohody týkající se prodeje náhradních dílů a týkající se údržby a oprav motorových vozidel. Je ale otázkou, nakolik jde o skutečnou možnost nařízení prakticky použít a nakolik tomu brání pravidlo o výši tržního podílu. Nařízení č. 461/2010 vyjímá ze zákazu čl. 101 odst. 1 SFEU ty dohody, které splňují požadavky pro vynětí stanovené nařízením č. 330/2010 a kumulativně neobsahují tvrdá omezení, která ve svém čl. 5 uvádí nařízení č. 461/2010. Pravidlo o hranici tržního podílu již tedy neobsahuje specifická sektorová úprava, ale je přebíráno pravidlo o hranici tržního podílu z obecné blokové výjimky pro vertikální dohody. Oproti původní blokové 77

Srov. ZUEHLKE, S., DE STEFANO, G. EC motor vehicle block exemption reform: are you ready for the new regime?. European Competition Law Review. 2010, Vol. 31, Issue 3, s. 94. 78 Srov. KERBER, W., VEZZOSO S. EU Competition Policy, Vertical Restraints, and Innovation: An Analysis from an Evolutionary Perspective. World Competition. 2005, Vol. 28, Issue 4, s. 529.

22

výjimce došlo ke značnému zjednodušení aplikace tohoto pravidla, zároveň ale k jeho současnému rozšíření. Zjednodušení spočívá v tom, že hranice tržního podílu je jednotně stanovena na 30 % a není již rozlišováno, o jaký distribuční systém se jedná, jako tomu bylo u nařízení č. 1400/2002. Rozšíření uvedeného pravidla poté spočívá v tom, že se dnes počítá tržní podíl obou stran dohody (dodavatele i odběratele), který ani u jedné z nich nesmí překročit hranici 30 %. Pro účely vymezení relevantního trhu se v automobilovém sektoru rozlišují tři trhy, a to trh prodeje motorových vozidel, prodeje náhradních dílů a trh poskytování oprav a údržby79. Jak vyplývá ze studie provedené pro Komisi, na trhu prodeje nových motorových vozidel je mnoho navzájem soutěžících výrobců, kteří zpravidla nemají tržní podíly převyšující hranici 30 % stanovenou blokovou výjimkou80. To ostatně nepřímo uvádí i Komise pod bodem 10 preambule nařízení č. 461/2010, kde stojí, že „pokud jde o prodej nových motorových vozidel, nezdá se, že by existovaly významné nedostatky v hospodářské soutěži“81. Zbývající dva trhy (prodej náhradních dílů a poskytování oprav a údržby) považuje Komise za trhy značkově specifické, jak také vyplývá z bodu 57 doplňkových pokynů Komise. Za zdroj hospodářské soutěže na těchto trzích potom Komise považuje konkurenci mezi autorizovanými servisy jednotlivých značek a nezávislými servisními pracovníky, respektive mezi náhradními díly vyrobenými výrobcem vozidla a nezávislým výrobcem. Na trhu oprav a údržby jsou kvůli jejich uvedené značkové specifičnosti tržní podíly jednotlivých výrobců značně vyšší, v mnoha případech přesahující hranici 30 %, jak bude vysvětleno dále. To jsou důvody pro otázku, zda není možnost aplikace tohoto nového nařízení spíše diskutabilní. Obecná bloková výjimka pro vertikální dohody stanovuje podmínku, že strany dohody nesmí svým tržním podílem přesáhnout 30 %, a to každá z nich na své úrovni trhu82. Toto pravidlo hranice tržního podílu se použije také na všechny typy dohod spadající pod režim nařízení č. 461/2010. To znamená, že se použije i na dohody v oblasti poprodejního trhu motorových vozidel. Jak bylo uvedeno výše, u trhu oprav a údržby jde o trh, kde každý výrobce drží vysoké tržní podíly, jelikož tržní podíl na

79

Srov. SIMONINI, G., FASCIOLO, S. op. cit., s. 38. Srov. EVROPSKÁ KOMISE. Developments in car retailing and after-sales markets under Regulation No. 1400/2002 – Volume I. Lucemburk : Office for Official Publications of the European Communities, 2006, s. 26. 81 Viz bod 10 preambule Nařízení Komise (EU) č. 461/2010, Úř. věst. L 129, 28.5.2010, s. 53. 82 Srov. např. MUNKOVÁ, J., KINDL, J., SVOBODA, P. op. cit., s. 215. 80

23

tomto trhu je počítán podle jednotlivých značek83, a hranice tržního podílu 30 % je tak na tomto trhu často překračována84. Tuto tezi dokládá zmiňovaná studie provedená pro Komisi, ze které vyplývá, že výsadní postavení výrobců (nebo autorizovaných servisních pracovníků) trvá až přibližně do 4-6 let stáří vozidla, poté již jejich tržní podíl klesá a obrací se ve prospěch nezávislých servisních pracovníků85. Jelikož tedy většina výrobců stanovený tržní podíl často překračuje, je v takovém případě podle názoru Simoniniho použití blokové výjimky spíše hypotetické86. Tento názor ale působí, jako by celou skutečnost příliš zjednodušoval. V případě trhu oprav a údržby lze totiž mít za to, že posuzování tržního podílu na tomto trhu je spíše dvoustupňového charakteru, přičemž první stupeň tvoří záruční opravy nového vozidla, u kterých výrobce vozidla může požadovat jejich provedení v rámci své autorizované sítě87 a druhý stupeň tvoří opravy, které nemají záruční charakter, a může je provádět kterýkoliv oprávce, zejména s přibývajícím stářím vozidla. V tomto druhém stupni (tedy opravy nemající záruční charakter) tak nelze považovat služby údržby a oprav za takové, kde by tržní podíl 30 % měl být často překračován, protože na tomto trhu se nachází vedle autorizovaných servisů rovněž velké množství nezávislých servisních pracovníků. Z těchto důvodů nelze nařízení o blokové výjimce č. 461/2010 považovat za pouze hypoteticky použitelné. Trh oprav a údržby motorových vozidel totiž není pouze trhem záručních oprav a údržby, kde jsou vysoké tržní podíly jednotlivých výrobců z důvodu provádění tohoto typu oprav v autorizovaných servisech. Vezmou-li se v potaz i běžné opravy, relevantní trh se změní a tím se změní i tržní podíly jednotlivých podniků, které již nebudou tak vysoké. Předpokladem pro rovné podmínky soutěže je ovšem přirozeně to, aby měl každý servisní pracovník působící na trhu veškeré informace, nástroje a diagnostické přístroje nutné k provedení opravy u daného 83

To znamená, že se jedná například o trh náhradních dílů nebo oprav a údržby vozidel značky A, dále značky B atd. Není totiž možné použít náhradní díly na vozidla značky A na vozidlech značky B, protože nejsou zaměnitelné. 84 Srov. Co se od 1. června 2010 skutečně změnilo v předpisech pro servis a obchod s motorovými vozidly? [online]. [cit. 15.3.2014] Dostupné z: www.sacr.cz/dokumenty/nove_predpisy_pro_prodej.doc. 85 Srov. EVROPSKÁ KOMISE. Developments in car retailing and after-sales markets under Regulation No. 1400/2002 – Volume I. Lucemburk : Office for Official Publications of the European Communities, 2006, s. 133. 86 Srov. SIMONINI, G. F. op. cit., s. 2. 87 Srov. EVROPSKÁ KOMISE. Antirust: Commission adopts revised competition rules for motor vehicle distribution and repair [tisková zpráva]. Brusel, 27.5.2010, IP/10/619 [cit. 15.3.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_IP-10-619_en.htm.

24

motorového vozidla. To si uvědomuje i Komise, tuto tezi totiž zapracovala jak do preambule nařízení č. 461/2010 pod bodem 13, tak do doplňkových pokynů k nařízení č. 461/2010 pod bod 62 a následující. Stejně jako v případě předchozí blokové výjimky, i u této platí, že v případě překročení tržního podílu ve výši 30 % (tedy nesplnění pravidel pro použití blokové výjimky) není dohoda automaticky zakázaná. Tuto tezi uvádí Komise ve svých doplňkových pokynech k nařízení č. 461/2010 pod bodem 55. V případě překročení hranice tržního podílu musí dojít k individuálnímu posouzení dohody, které provedou samy smluvní strany. Cílem je posoudit, zda se na dohodu vztahuje čl. 101 odst. 1 SFEU a dále jestli není možná výjimka podle čl. 101 odst. 3 SFEU. Současně ale Komise pod bodem 17 doplňkových pokynů k nařízení č. 461/2010 uvádí, že není-li možné použít na určitou dohodu blokovou výjimku z důvodu přítomnosti tvrdých omezení v dohodě, předpokládá se aplikace čl. 101 odst. 1 SFEU. V takovém případě platí i domněnka, že dohoda nesplňuje podmínky uvedené v čl. 101 odst. 3 SFEU pro individuální výjimku. Všechny domněnky podle tohoto bodu jsou ale domněnky vyvratitelné.

2.3.Struktura nařízení č. 461/2010 Nařízení č. 461/2010 je vystavěno na půdorysu moderních blokových výjimek s tím, že u něj dochází nově k oddělení dohod týkajících se prodeje nových vozidel od dohod týkajících se náhradních dílů a oprav a údržby vozidel. To znamená, že plně opustilo starou strukturu nařízení č. 1400/2002 nazývaného v italské literatuře též regolamento Monti, které přespříliš regulovalo vztah výrobce a prodejce88 v souladu s tezemi nastíněnými komisařem pro soutěž Montim v jeho proslovu89. V souladu se systematikou současných blokových výjimek tak obsahuje pouze v čl. 5 uvedená tzv. tvrdá omezení, která vedou k odnětí výhod plynoucích z blokové výjimky. Tato tvrdá omezení zahrnují: a) omezení prodeje náhradních dílů nezávislým servisním pracovníkům b) omezení dohodnutá mezi výrobcem vozidel a dodavatelem náhradních dílů nebo nástrojů sloužících k opravám vozidel týkající se omezení dodavatele 88 89

Srov. SIMONINI, G., FASCIOLO, S. op. cit., s. 54. Viz pozn. 60.

25

prodávat tyto předměty distributorům, servisním pracovníkům nebo konečným zákazníkům c) omezení dohodnutá mezi výrobcem vozidel a dodavatelem komponentů, která omezují dodavatele ve volném umísťování svých označení na tyto komponenty Tím došlo k podstatnému omezení množství tvrdých omezení oproti původnímu nařízení č. 1400/2002. S výjimkou výčtu tvrdých omezení je nové nařízení velice stručné, zejména pak ve srovnání s jeho předchůdci. Důležitým bodem nové úpravy je ještě její přístup k zárukám, respektive k opravám vozidel v průběhu záruční doby. Doplňkové pokyny Komise k tomu uvádějí90, že ty opravy a údržbu v záruční době, na které se záruka výrobce nevztahuje, musí být možné nechat provést kdekoliv bez toho, aby tím spotřebitel záruku ztrácel. Nelze tedy podmiňovat trvání záruky nutností provádět veškeré opravy, včetně těch, na které se záruka nevztahuje, v rámci schválené servisní sítě. Takové jednání by způsobilo, že by dohoda mohla spadat pod čl. 101 odst. 1 SFEU. Stejně tak musí být umožněno použití náhradních dílů neoznačených značkou výrobce, pokud se nejedná o záruční opravu. Pokud by dohody něco takového vyžadovaly, je pochybné, zda by vůbec mohly spadat pod režim čl. 101 odst. 3 SFEU. Pravidla jsou nastavena tak, aby bylo umožněno nezávislým servisním pracovníkům působit na trhu společně s autorizovanými servisními pracovníky. Za tím účelem musí mít nezávislí pracovníci přístup ke všem informacím, nástrojům a také diagnostickým přístrojům nutným k provádění oprav. Přístup k informacím je nutný rovněž z toho důvodu, že špatně provedená oprava může mít vliv na bezpečnost provozu a na životní prostředí91. Komisi k těmto opatřením mimo to vedly dále důvody uvedené pod bodem 11 preambule nařízení, kde je uvedeno, že neustálé zvyšování cen za opravy a údržbu neznamená, že tyto jsou také prováděny kvalitněji. Provedení opravy nebo údržby vozidla dražším autorizovaným servisním pracovníkem jednoduše neznamená, že daná práce na vozidle bude provedena lépe a kvalitněji. Proto lze dovodit, že otevření soutěže také pro nezávislé servisní pracovníky by mělo působit na ceny oprav a údržby a tyto by se měly snižovat. Dále je pod bodem 48 doplňkových pokynů k nařízení č. 461/2010 jakožto důležitý zdůrazněn přínos paralelních obchodů pro spotřebitele. Možnost paralelních 90 91

Srov. bod 69 doplňkových pokynů Komise. Srov. ZUEHLKE, S., DE STEFANO, G. op. cit., s. 96.

26

obchodů v tomto odvětví je dokonce označena za důležitý cíl v oblasti hospodářské soutěže. Toto pojetí je nutné, jelikož je spotřebitelům umožněno kupovat vozidla rovněž v jiných členských státech a využívat tak výhod nižších cen. Proto je Komise zaměřena na tento bod a jde jí o to, aby dohody paralelní obchody neomezovaly92. Zde se projevuje cíl soutěžního práva EU v podobě maximalizace spotřebitelského blaha. V průběhu existence blokových výjimek bylo v oblasti paralelních obchodů přijato několik rozhodnutí právě z důvodu jejich omezování. Lze říci, že nezávislí servisní pracovníci přijali novou blokovou výjimku pozitivně. Přinejmenším ji dokázali využít k propagaci svých služeb, a to zejména důrazem na možnost provádění oprav a údržby v jejich provozovnách, o čemž svědčí například příspěvek na internetových stránkách servisních pracovníků operujících pod značkou Bosch Car Service pojmenovaný příznačně „Bloková výjimka EU na Vaší straně“93. Tento příspěvek pracuje s výše uvedenými pravidly z doplňkových pokynů Komise a uvádí, že nezávislý servisní pracovník má právo na poskytnutí veškerých nástrojů pro opravu od výrobce, a to za shodných podmínek jako schválení servisní pracovníci. V této oblasti je proto možné předpokládat, že bloková výjimka splní svůj účel.

3. Nařízení o blokové výjimce č. 330/2010 3.1.Vznik a použití nařízení č. 330/2010 Nařízení č. 330/2010 představuje nejnovější obecnou blokovou výjimkou pro vertikální dohody. Toto nařízení bylo přijato dne 20.4.2010 a doba jeho platnosti byla stanovena na období od 1.6.2010 do 31.5.2022. Ode dne 1.6.2013 je poté nařízení použitelné i na vertikální dohody týkající se nákupu, prodeje nebo dalšího prodeje nových motorových vozidel, čímž v dané oblasti došlo k odstranění specifického sektorového režimu. Zároveň dohody týkající se prodeje náhradních dílů a oprav a údržby vozidel, na které se vztahuje specifické nařízení č. 461/2010, současně musí 92

Srov. ZEVGOLIS, N. E., FOTIS, P. N. Prohibition of Parallel Imports as a Hard Core Restriction of Article 4 of Block Exemption Regulation for Vertical Agreements: European Law and Economics. Journal of Advanced Research in Law and Economics. 2011, Vol. II, Issue 2(4), s. 165. 93 Viz http://www.boschcarservice.cz/Infoboxy/blokova-vyjimka.html [online]. [cit. 2.4.2014].

27

splňovat i podmínky stanovené touto blokovou výjimkou. Proto je současná obecná bloková výjimka pro vertikální dohody relevantní pro tuto práci. Komise k nařízení dále přijala pokyny94 sloužící pro hodnocení dohod, které mají podnikům usnadnit interpretaci pravidel při takovém hodnocení. Nařízení bylo přijato přesto, že od přijetí nařízení č. 1/2003 docházelo k diskusím, že by blokové výjimky měly být zrušeny. Pod bodem 2 preambule nové blokové výjimky ale Komise zdůrazňuje pozitivní zkušenosti s uplatňováním původní blokové výjimky, a proto se přiklonila k tomu, že by měla být přijata nová bloková výjimka. Současně je ale zdůrazněn fakt, že výhody blokové výjimky se mají omezovat jen na dohody, u kterých lze s dostatečnou jistotou předpokládat splnění podmínek čl. 101 odst. 3 SFEU95. Pojem dohod, na které se tato bloková výjimka vztahuje, je definován naprosto stejným způsobem jako ve specifickém sektorovém nařízení č. 461/2010. Dohodami ve smyslu blokových výjimek ale nemusí být jen výslovné dohody dvou smluvních stran. To ostatně vyplývá i z definice uvedené v čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení, která hovoří rovněž o jednáních ve vzájemné shodě. Ve svých pokynech k vertikálním omezením Komise pod bodem 25 více rozpracovává definici dohod a jednání ve vzájemné shodě, a to zejména s ohledem na soudní rozhodnutí ve věci Komise v. Volkswagen AG (dále jen „VW“)96. VW v tomto případě uzavíralo se svými prodejci smlouvy, které obsahovaly ujednání, že VW bude vydávat cenová doporučení, která budou nezávazná. Komise na základě stížnosti oznámené kupujícím vytkla VW, že porušuje tehdejší čl. 81 odst. 1 SES tím, že určuje prodejcům přísnou cenovou politiku ohledně jednoho ze svých modelů vozidel a udělila společnosti pokutu. Proti rozhodnutí o pokutě se VW bránil před Soudním dvorem, jehož Tribunál rozhodnutí Komise nejprve zrušil, proti čemuž podala Komise opravný prostředek. Soudní dvůr se v řízení o opravném prostředku opřel o výše uvedené ustanovení smlouvy mezi VW a jeho prodejci a uzavřel, že nezávazné výzvy nejsou zakázanou dohodou ve smyslu čl. 81 odst. 1 SES. Druhým rozhodnutím, kterým se Komise inspirovala při definici dohod a jednání ve vzájemné shodě, bylo rozhodnutí ve věci BAI a Komise v. Bayer97. Na základě těchto rozhodnutí Komise v pokynech blíže definovala, podle jakých vlastností je možné určit, 94

Viz pozn. 73. Srov. bod 5 preambule nařízení č. 330/2010. 96 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 13. července 2006, Komise v. Volkswagen, C-74/04 P. 97 Rozsudek Soudního dvora (pléna) ze dne 6. ledna 2004, BAI a Komise v. Bayer, C-2/01 P. 95

28

kdy jednostranné a druhou stranou akceptované jednání může implikovat existenci zakázané dohody mezi smluvními stranami. Aktuální bloková výjimka pro vertikální dohody dále navazuje na svého předchůdce ve způsobu regulace, tedy absolutní absencí bílých klauzulí a absencí šedých klauzulí v tom smyslu, v jakém fungovaly v blokových výjimkách předchozí generace. Šedé klauzule, nazvané vyloučená omezení, obsažené v této blokové výjimce totiž nepodléhají autorizaci, jako tomu bylo ve starých blokových výjimkách, ale jsou automaticky připuštěny za splnění podmínek, které nařízení předpokládá. Současně se bloková výjimka drží více ekonomického přístupu, jelikož je již široce přijímáno, že v rámci soutěžního práva dochází i k ekonomické analýze chování podniků uvnitř nastaveného právního rámce98. Svým obsahem nová bloková výjimka ani nemusela reagovat na velké množství vzniklých problémů od doby přijetí původní blokové výjimky, nově se vypořádala především s internetovými prodeji, které se za dobu platnosti původní blokové výjimky silně rozvinuly. Internetové prodeje jsou podle Komise důležitá oblast, kterou je nutné podporovat, jelikož zvyšují úroveň soutěže včetně cenové soutěže. Bloková výjimka nově zavádí pravidlo, podle kterého jednou autorizovaný prodejce musí mít volnost prodávat zboží i na internetu 99. Ve vztahu k automobilovému sektoru se potom tato bloková výjimka použije vždy, jen s tím rozdílem, že v případě dohod týkajících se oprav a údržby vozidel se navíc použije i specifická sektorová regulace. Tehdy dochází ke kombinovanému použití více blokových výjimek.

3.2.Analýza pravidel nařízení č. 330/2010 3.2.1. Posuzování tržního podílu Primární změnou je změna v posuzování tržního podílu. Výše tržního podílu stanovená v čl. 3 nařízení na 30 % pro možnost aplikace blokové výjimky zůstává

98

Srov. WHISH, R., BAILEY, D. Regulation 330/2010: The Commission’s new block exemption for vertical agreements. Common Market Law Review. 2010, Vol. 47, Issue 6, s. 1758. 99 Srov. ALMUNIA, J. Commission adopts revised competition rules for distribution of goods and services [proslov]. Strasbourg, 20.4.2010, SPEECH/10/172 [cit. 2.4.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_SPEECH-10-172_en.htm?locale=en.

29

stejná100, ale kritérium se rozšiřuje tím způsobem, že uvedený tržní podíl již nesmí být překročen na relevantním trhu ani jedné ze stran dohody, zkoumá se tedy tržní podíl dodavatele i odběratele. Posuzování výše tržního podílu je projevem více ekonomického přístupu k blokovým výjimkám, protože zde dochází k ekonomické kategorizaci dohody, na jejímž základě je rozhodováno o splnění stanovených podmínek. I tak se ale nejedná o čistě ekonomický přístup, protože je zde právní normou stanovená závazná hranice, která vznikla z důvodu nutnosti existence právní jistoty101. Kromě této hranice tržního podílu zná bloková výjimka ještě v čl. 7 uvedenou tzv. prahovou hodnotu tržního podílu, která byla použita již v předchozí blokové výjimce. Prahová hodnota předpokládá zachování výhod blokové výjimky po dobu dvou let (respektive jednoho roku) v případě, že tržní podíl dosáhne hodnoty mezi 30 a 35 % (respektive nad 35 %).

3.2.2. Tvrdá omezení Čl. 4 obsahuje zakázaná tvrdá omezení, tedy tzv. černé klauzule, které mají za následek odebrání výhod plynoucích z blokové výjimky. Tvrdá omezení zahrnují následující skutkové podstaty: a) případy, kdy kupující nemůže určovat svou prodejní cenu, současně ale není zakázáno, aby prodávající stanovoval maximální prodejní cenu nebo prodejní cenu doporučoval b) územní omezení nebo omezení okruhu zákazníků pro prodej zboží nebo služeb c) omezení členů selektivního distribučního systému při prodejích konečným uživatelům, přičemž je ale možné členovi systému zakázat působení z místa, které nebylo schváleno (mj. je toto ustanovení hojně využívané v rámci distribučních smluv v automobilovém průmyslu) d) omezení pro distributory v rámci selektivního distribučního systému provádět křížové dodávky e) omezení prodejů náhradních dílů či komponentů konečným uživatelům nebo neschváleným servisním pracovníkům 100

Přestože se objevovaly snahy o její zvýšení na 40 %. K tomu blíže srov. WHISH, R., BAILEY, D. op. cit. pozn. 2, s. 660. 101 Srov. MUNKOVÁ, J., KINDL, J., SVOBODA, P. op. cit., s. 215.

30

Druhé z těchto tvrdých omezení, tedy územní omezení a omezení okruhu zákazníků pro prodej zboží nebo služeb, není stanoveno jako bezvýjimečné. Bloková výjimka zde připouští možnosti, za kterých toto omezení možné je. Takto je možné omezit aktivní prodej na území nebo určitým zákazníkům za podmínky, že toto omezení neomezuje zákazníky prodejce. Dále je možné omezit prodejce v tom smyslu, že v postavení velkoobchodníka nebude moci prodávat zboží koncovým zákazníkům. Také je možné využít (a v automobilovém sektoru se jedná o možnost často využívanou) omezení pro členy selektivního distribučního systému, aby nemohli prodávat zboží nezávislým prodejcům v rámci území, na kterém funguje selektivní distribuční systém. Poslední možností je konečně omezení prodejce v prodejích komponentů těm osobám, které by je použily na výrobu totožného zboží. U tohoto tvrdého omezení uvedeného pod čl. 4 písm. b) a výjimek z něj Komise rozlišuje ve svých pokynech aktivní a pasivní prodeje. Na pasivní prodeje102 se Komise poté v rámci svých pokynů zaměřuje kvůli internetovým prodejům. Ty jsou považovány za pasivní z toho důvodu, že první krok k návštěvě internetových stránek prodejce činí vzhledem k jejich charakteru zákazník. Základní tezí Komise je, že omezení práva prodejce prodávat a propagovat zboží prostřednictvím internetu bude (a to i v selektivním distribučním systému) považováno za tvrdé omezení ve smyslu čl. 4 nařízení č. 330/2010103. Pro případy, že by těmto prodejům bylo bráněno, uvádí Komise ve svých pokynech příkladmo určitá omezení, která by představovala tvrdá omezení v oblasti internetových prodejů. Ta je možné shrnout jako různé příkazy prodejci, aby zabránil zákazníkům z jiného území nakupovat prostřednictvím internetu u něj na jeho území nebo omezení objemu zboží prodaného prostřednictvím internetu nebo nucení prodejce, aby kupoval zboží pro internetový prodej od výrobce za vyšší cenu. Oblast internetových prodejů byla rovněž řešena SDEU, a to ve věci Pierre Fabre Dermo-Cosmétique SAS v. Président de l’Autorité de la concurrence a Ministre de l’Économie, de l’Industrie et de l’Emploi104. Věc se sice 102

V souladu s bodem 51 písm. b) pokynů Komise se jedná o situace, kdy prodejce reaguje na nevyžádané žádosti zákazníků a poté těmto zákazníkům dodává zboží a dále, kdy propaguje svou činnost tak, že cílí na zákazníky i mimo své území. 103 Srov. BELLIS, J.-F. The New EU Rules on Vertical Restraints [online]. [cit. 6.4.2014], s. 6. Dostupné z: http://www.ideff.pt/xms/files/Prof._Doutor_JFBellis.pdf. 104 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique SAS v. Président de l’Autorité de la concurrence a Ministre de l’Économie, de l’Industrie et de l’Emploi, C439/09.

31

týkala ještě původní obecné blokové výjimky pro vertikální dohody (nařízení č. 2790/1999), ale svým obsahem je relevantní i v době platnosti současné blokové výjimky (také z důvodu, že znění tvrdého omezení uvedeného pod čl. 4 písm. c) je v obou nařízeních shodné). Navíc bylo rozhodnutí přijato v roce 2011, kdy již platila nová bloková výjimka včetně příslušných pokynů. Společnost Pierre Fabre ustanovením svých smluv o distribuci prakticky vylučovala internetové prodeje, jelikož podle tohoto ustanovení „k prodeji musí docházet výhradně ve fyzicky existujících prostorách za přítomnosti diplomovaného farmaceuta“105. Francouzský Autorité de la concurrence v řízení proti společnosti uvedl, že takové omezení míří proti svobodnému podnikání a svobodnému rozhodování spotřebitelů a nesplňuje výjimku uvedenou v rámci čl. 4 písm. c) nařízení, tedy možnost výrobce zakázat členům selektivního distribučního systému prodej mimo schválené místo podniku. Předběžná otázka francouzského soudu, u kterého probíhalo řízení, se týkala skutečnosti, zda je zákaz internetového prodeje tvrdým omezením ve smyslu nařízení č. 2790/1999. SDEU ve věci nakonec uzavřel, že čl. 4 písm. c) nařízení zahrnuje také internetový prodej, který představuje pasivní prodej, a proto takovýto zákaz není v souladu s blokovou výjimkou. Tím tedy SDEU určil ještě pro původní nařízení č. 2790/1999 pravidlo, podle kterého není možné zakázat internetové prodeje, protože by se jednalo o tvrdé omezení. Přístup Komise k internetovým prodejům byl tak rozhodnutím v této věci ze strany SDEU potvrzen. Obecný charakter tvrdých omezení stanovených blokovou výjimkou lze ale v oblasti prodeje nových motorových vozidel chápat spíše jako ochranu distributora jakožto slabší strany proti výrobci jakožto silnější straně než jako pravidla snažící se o zvyšování blahobytu spotřebitelů. Jedinou výjimku z tohoto charakteru tvoří internetové prodeje prospívající spotřebitelům, které ale konkrétně zmiňují až pokyny Komise. Je proto otázkou, zda tato bloková výjimka není spíše technickou normou regulující zejména vztah v rámci distribučního řetězce, aniž by současně bylo prioritně zohledňováno kritérium dosažení co nejvyššího spotřebitelského blahobytu. Ani z preambule této blokové výjimky totiž nevyplývá, že by se její ochrana zaměřovala primárně na toto důležité východisko soutěžního práva EU, tedy na ochranu spotřebitele. Lze proto souhlasit s tím, že obsažená tvrdá omezení mají za cíl regulovat zejména hospodářskou soutěž v rámci jedné značky místo regulace soutěže mezi105

Viz odst. 12 rozsudku ve věci C-439/09.

32

značkové106. Soutěž v rámci určité konkrétní značky ale zpravidla nemá vliv na obecný spotřebitelský blahobyt. Na hledisko ochrany soutěže jako takové před jejím omezováním, které by bylo v rozporu se zájmy spotřebitelů, se tak mnohem více a přesněji zaměřují vyloučená omezení, která jsou rozebírána v následující části této práce. Pouze, jak již bylo naznačeno výše, v oblasti internetových prodejů Komise podle dikce svých pokynů cílí na zájmy spotřebitelů, pro které se tak rozšiřuje nabídka a zpravidla také opravdu snižuje cena.

3.2.3. Vyloučená omezení Vyloučená omezení jsou uvedena v čl. 5 nařízení a jedná se o tzv. šedé klauzule, přičemž jejich stavbou se jedná o šedé klauzule v moderním smyslu, jejichž užití nepodléhá předchozí autorizaci. Tyto klauzule vylučují použití blokové výjimky na určitou dohodu, pokud obsahově nesplňuje stanovené podmínky. Rozdílně od tvrdých omezení ale jejich přítomnost nezpůsobuje, že celá dohoda nemůže využít výhod blokové výjimky, těchto výhod nemůže využít pouze samotná šedá klauzule107. Jedná se o přímý nebo nepřímý zákaz soutěžit delší než 5 let, zákaz pokračovat v daném podnikání po skončení dohody a zákaz multibrandingu pro členy selektivního distribučního systému. Obsahově se tedy jedná o ochranu před klauzulemi, které by měly za následek vázanost prodejce na konkrétní značku. Zde se proto již dá hovořit, že zaměření vyloučených omezení je ve prospěch spotřebitele, protože je těmito ustanoveními více chráněna soutěž mezi značkami. Kupříkladu zákaz soutěžit totiž podle pokynů Komise znamená, že prodejce je povinen odebrat více než 80 % zboží od jednoho výrobce a dochází tak k jeho omezení co se týče odebírání zboží jiných značek. Takové omezení je blokovou výjimkou vyňato pouze, pokud je ujednáno na maximální dobu 5 let, přičemž v souladu s čl. 5 se automaticky obnovovaný kratší zákaz soutěžit považuje za zákaz neomezený (nevyužívající výhod blokové výjimky). Naopak výjimky ze zákazu pokračovat v daném podnikání po skončení dohody spočívají v tom, že se zákaz musí týkat konkurenčního zboží nebo služeb, musí se týkat prodejů v prodejních prostorách, kde prodejce po dobu trvání dohody působil, musí být nezbytný pro ochranu 106

Srov. MUNKOVÁ, J., KINDL, J., SVOBODA, P. op. cit., s. 218. Srov. WHISH, R., BAILEY, D. op. cit. pozn. 2, s. 663. Dále také viz bod 65 pokynů k vertikálním omezením. 107

33

know-how a být v délce trvání maximálně jeden rok. Svým charakterem tato výjimka z vyloučených omezení pro tento konkrétní zákaz připomíná konkurenční doložku v pracovněprávních vztazích (s výjimkou chybějící úplaty).

3.3.Nařízení č. 330/2010 a automobilový průmysl Jak již bylo zmíněno výše, prodej nových motorových vozidel se ode dne 1.6.2013 řídí obecnou blokovou výjimkou pro vertikální dohody, nařízením č. 330/2010. Nařízením, které je svým obsahem oproti předchozí obecné blokové výjimce pro vertikální dohody spíše evolucí nežli revolucí 108. V oblasti prodeje nových motorových vozidel lze ovšem i tak hovořit o drobné revoluci. Zásadním způsobem se oproti původní sektorové „automobilové“ blokové výjimce změnila definice tržního podílu včetně jeho výpočtu. Zároveň byly pro celou oblast automobilového průmyslu odstraněny tzv. bílé klauzule, které obsahovalo ještě nařízení č. 1400/2002. Množství tvrdých omezení bylo současně zredukováno a celá regulace se objemově zmenšila. Oblast prodeje nových motorových vozidel tak přišla o své postavení, které z ní činilo specifický sektor, přestože se jednalo vždy o pouhou distribuci movitého spotřebního zboží. Pro prodej nových motorových vozidel již neplatí bezvýjimečná ochrana prodejců před zákazem soutěžit (což podporovalo multibranding), který může být uložen za podmínek uvedených v čl. 5 nařízení č. 330/2010. Recentní vývoj musí nutně vyvolávat otázky hledající smysl stávající dílčí sektorové regulace pro automobilový průmysl a její soulad s principy a východisky, na kterých stojí soutěžní právo EU. Tyto otázky, nastíněné v úvodu práce, budou analyzovány v následujících kapitolách.

4. Pojetí soutěžního práva EU Na tomto místě je nutné vyložit vývoj soutěžního práva EU včetně cílů, které byly v jednotlivých obdobích jeho vývoje sledovány. Kapitola tak poskytne základ pro následnou analýzu blokových výjimek týkajících se automobilového průmyslu z hlediska jejich postavení v rámci soutěžního práva EU.

108

Srov. WHISH, R., BAILEY, D. op. cit. pozn. 98, s. 1790.

34

4.1.Ordoliberalismus a počátky vývoje soutěžního práva EU Základy soutěžního práva EU, které postupně vznikalo od 50. let 20. století, lze nalézt v antitrustových myšlenkách tzv. freiburské školy a konkrétně v ordoliberalismu jakožto myšlenkovém

směru. Základním

cílem ordoliberálů, i s ohledem na

meziválečný německý vývoj, bylo dosáhnout svobody pro jednotlivce. Za tím účelem je ale podle tohoto směru nutné poskytovat jednotlivci ochranu, a to nejen před veřejnou mocí. Ochrana měla být poskytována rovněž proti moci hospodářských uskupení – před jejich

vzájemnými

dohodami

a před

dominantními

podniky.

Cílem

tohoto

myšlenkového směru byla naprosto svobodná soutěž, které mělo být dosaženo vytvořeným řádem, prostřednictvím institucí chránících volnou a svobodnou soutěž před jejím narušováním ze strany kartelů či monopolů. Zda je určitý postup dovolený či ne, se v případě ordoliberalismu dovozovalo na základě zkoumání jeho vlivu na ekonomickou svobodu109. Na tomto základě na počátku vznikala úprava obsažená v Římské smlouvě, přičemž při jednání docházelo k rozporům mezi německým a francouzským pojetím. Zjednodušeně lze tyto rozpory označit jako střet mezi ordoliberály a merkantilisty110. Ovšem zjednodušeně proto, že německé pojetí nelze označit za čistě ordoliberální. Výsledek jednání o Římské smlouvě a obsah článků věnujících se soutěžnímu právu tak byly zejména kompromisem mezi německými a francouzskými požadavky, přičemž jak tehdejší čl. 81 (dnešní čl. 101 SFEU), tak tehdejší čl. 82 (dnešní čl. 102 SFEU) stojí na odlišné koncepci. První z nich je postaven na koncepci zákazu určitého jednání, druhý z nich je postaven až na zneužití určité skutečnosti – zde zneužití dosaženého dominantního tržního podílu. Tato koncepce soutěžního práva EU sledovala jako svůj hlavní cíl především vytvoření společného vnitřního trhu, právní úprava měla být prostředkem k jeho dosažení111. Aby bylo vytvoření vnitřního trhu možné, muselo být zabráněno možným překážkám, které by jeho vytvoření bránily. Tato teze se projevila v rozhodnutí ESD ve věci Consten a Grundig112. Jednalo se o vertikální dohodu o distribuci uzavřenou mezi německou společností Grundig a francouzskou společností Consten, která obsahovala závazek výlučné distribuce 109

Srov. KINDL, J. op. cit., s. 43. Srov. ŠMEJKAL, V. op. cit. pozn. 3, s. 97. 111 Srov. PETR, M. a kol. op. cit., s. 11. 112 Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. července 1966, Consten a Grundig v. Komise EHS, C-56/64. 110

35

výrobků společnosti Grundig ve Francii prostřednictvím společnosti Consten. Jiné subjekty nemohly do Francie toto zboží dodávat a dále distribuovat, šlo tedy o omezení paralelních obchodů. Komise jejich dohodu zakázala s tím, že ovlivňuje obchod mezi členskými státy. ESD názor Komise potvrdil, ačkoliv zrušil rozhodnutí Komise ohledně těch ustanovení dohody, která soutěžní pravidla EU neporušovala. Podle ESD stačí již i potenciální vliv dohody na obchod mezi členskými státy pro její zákaz. Z rozhodnutí také vyplynulo pravidlo o ochraně vytváření vnitřního trhu, který tím ESD chránil jakožto tehdejší hlavní cíl soutěžního práva EU. Podpora integrace trhu tak na dohody kladla další nároky, jelikož byly negativně posuzovány i dohody, které by v případě jiného přístupu splnily soutěžní pravidla113. Komise a ESD se v tomto počátečním období při svém rozhodování zaměřovaly zejména na oblast vertikálních dohod v duchu požadavku na tvorbu a integraci vnitřního trhu, jelikož právě vertikální dohody s jejich omezeními byly způsobilé narušovat přeshraniční obchod114. S vývojem evropské integrace a s vývojem vnitřního trhu však poté postupně docházelo k oslabování této motivace při rozhodování Komise a ESD. Komise se rovněž přestávala zaměřovat takřka výhradně na vertikální dohody a začala postihovat i dohody horizontální. V oblasti vertikálních dohod je potom toto období chvílí, kdy začínají být přijímány první blokové výjimky. Všechny uvedené skutečnosti potvrzují tezi, že v případě počátků a prvního vývoje soutěžního práva EU nelze hovořit jen o ordoliberalismu jakožto vůdčím myšlenkovém směru. Ukazují totiž, že ordoliberalismus lze označit za ideový základ, který byl ale po celou dobu modifikován požadavky na vytvoření vnitřního trhu a požadavky integrace. Na druhou stranu ve prospěch ordoliberálního pojetí hovoří přijetí a existence nařízení č. 17/62115, podle kterého Komise individuálně udělovala dohodám výjimky ze zákazu podle dnešního čl. 101 SFEU. Tato praxe odpovídá ordoliberálnímu požadavku na existenci nezávislých institucí chránících volnou soutěž. V dalším průběhu vývoje se cíle sledované soutěžním právem EU zaměřily na širší spektrum odvětví, byla zde snaha ovlivňovat pomocí soutěžní politiky i mimosoutěžní oblasti, například sociální politiku.

113

Srov. POMAHAČ, R., PÍTROVÁ, L. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora. 1. díl. 1. vydání. Praha : Linde Praha a.s., 2000, s. 208. 114 Srov. KINDL, J. op. cit., s. 8. 115 Viz pozn. 14.

36

4.2.Období modernizace 4.2.1. Chicagská škola Ještě před tím, než se práce bude věnovat dalšímu vývoji úpravy soutěžního práva EU, který pokračoval neoliberálním obdobím, až došlo k jeho celkové modernizaci na přelomu tisíciletí, je nutné se krátce věnovat tzv. chicagské škole. Chicagská škola měla totiž na následnou modernizaci nezanedbatelný vliv. Jedná se o směr, který lze označit jako libertariánský, podporující svobodnou tržní ekonomiku. Tento směr zastává pozici, že lidé se chovají racionálně a trh funguje samostatně a sám napravuje chyby. Jones a Sufrin za základní cíl soutěžního práva podle chicagské školy označují dosažení alokační efektivnosti116. Jiní autoři uvádějí, že jediným legitimním cílem v rámci soutěžních politik je pro chicagskou školu zvýšení celkového blahobytu spotřebitelů a rovněž odmítání kontroly tržní síly podniků ze strany soutěžněprávních institucí117. Vertikální dohody mezi podniky chápe chicagská škola jako snahu o úsporu, vertikální dohody podle ní nevedou k nárůstu tržního podílu, jde pouze o zvyšování efektivity.

4.2.2. Modernizace soutěžního práva EU Neoliberalismus počal svůj nástup v soutěžním právu EU v průběhu 80. let minulého století. Komise začala být aktivnější ve svých zásazích proti podnikům a její zaměření se vychýlilo více ve prospěch fungování volného trhu. Toto zaměření se projevilo rovněž v postupu proti státním pomocím a v podpoře liberalizace v odvětvích kontrolovaných státem vlastněnými podniky118. Bílá kniha Komise z roku 1999119 týkající se modernizace pravidel uváděla, že cíl soutěžního práva EU (potažmo soutěžní politiky) se změnil. Změna spočívala v tom, že dříve bylo cílem Komise vytvoření pravidel proti restriktivním soutěžním praktikám bránícím vytvoření vnitřního trhu. 116

Srov. JONES, A., SUFRIN, B. EU Competition Law. Texts, Cases and Materials. 4. vydání. New York : Oxford University Press, 2011, s. 23. 117 Srov. MUNKOVÁ, J., KINDL, J., SVOBODA, P. op. cit., s. 16. 118 Srov. ŠMEJKAL, V. op. cit. pozn. 3, s. 102. 119 EVROPSKÁ KOMISE. White Paper on Modernisation of the Rules Implementing Articles 85 and 86 of the EC Treaty - Commission programme No 99/027 [online]. 1999 [cit. 20.5.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/documents/comm/white_papers/pdf/com99_101_en.pdf.

37

Modernizací Komise sleduje zajištění efektivní soutěže prostřednictvím obrany před přeshraničními kartelovými dohodami a udržení soutěže na trhu. Samotná modernizace potom byla provedena přijetím nového nařízení č. 1/2003120, které nahradilo původní nařízení č. 17/62 vyžadující individuální vynětí dohody ze zákazu. Nové nařízení č. 1/2003 zavedlo systém tzv. „přímo použitelných výjimek“121, na jehož základě ta dohoda, která splňuje podmínky pro použití výjimky, je ex tunc dovolená. Na tomto místě by bylo vhodné se vrátit k myšlence vyslovené autory Marcosem a Graellsem, se kterými se dá polemizovat ohledně jejich názoru, podle kterého jsou z důvodu přijetí nařízení č. 1/2003 blokové výjimky v současné době již nadbytečné, přičemž by podle nich postačovalo přijmout pravidla v podobě pokynů Komise. Důvodem pro jejich názor je, že přijetím tohoto nového modernizačního nařízení dochází k automatickému vynětí dohod ze zákazu, pokud splňují stanovené podmínky a k interpretaci těchto podmínek podle nich není třeba dokumentu ve formě nařízení Komise. Autor této práce se ale kloní spíše k tomu, že je na místě, aby úprava vynětí ze zákazu dohod podle čl. 101 odst. 1 SFEU byla nadále obsažena v nařízeních o blokových výjimkách. Tak je totiž zajištěna vyšší míra právní jistoty, než by tomu bylo v případě pouhých pokynů Komise. Tím, že se nejedná pouze o soft-law, je zde jistota subjektů, že se nařízení v jejich závazném znění vždy použijí a že jejich dohoda bude posuzována podle přesného znění nařízení. Navíc nařízení o blokových výjimkách stanovují podmínky pro vynětí dohod ze zákazu, ale interpretaci těchto pravidel přináší pokyny Komise vydané k těmto nařízením. V případě zrušení blokových výjimek by případné je nahrazující pokyny musely být velice rozsáhlé a tím by mohly způsobit nepřehlednost a případně nesrozumitelnost interpretace čl. 101 odst. 3 SFEU. Dalším, a to ještě důležitějším, důsledkem modernizace bylo, že se začal využívat více ekonomický přístup k řešení soutěžních věcí. Zde se projevily myšlenky chicagské školy, jelikož mělo docházet k podrobné ekonomické analýze případů a důležitým bodem bylo sledování efektivnosti. Cílem byla ochrana volné soutěže jako takové a dlouhodobým cílem pak bylo dosažení co nejvyššího spotřebitelského blahobytu. Tento posun k ekonomickému přístupu a k myšlenkám chicagské školy potvrdila také v září 2005 ve svém projevu komisařka pro soutěž Neelie Kroes, když uvedla, že „náš cíl je jednoduchý: chránit soutěž na trhu jakožto prostředek ke 120 121

Viz pozn. 29. Viz PETR, M. op. cit., s. 13.

38

zlepšování blaha spotřebitelů a zajišťování efektivní alokace zdrojů“122. Přesto ani v této době nebylo možné považovat chicagskou školu za výlučný myšlenkový směr v soutěžním právu EU, protože kromě svých příznivců měla rovněž mnoho odpůrců123. Po tomto modernizačním, více chicagském, období dnes dochází k určitému odklonu od ochrany volné soutěže na trhu směrem k tomu, že soutěžní právo EU má opět přispívat k plnění více různých cílů v zájmu společnosti. Ekonomický přístup k řešení soutěžních otázek ale ani dnes opuštěn nebyl, nutnost podrobné ekonomické analýzy případů přetrvává.

4.3.Cíle dnešního soutěžního práva EU Soutěžní právo EU nemá jediný cíl, který svou úpravou sleduje, ale projevuje se mnohostí cílů. V této části budou nastíněny ty nejdůležitější cíle, které budou dále brány jako lex generalis vůči úpravě blokových výjimek v automobilovém průmyslu. Samozřejmým cílem soutěžního práva EU je ochrana soutěže na trhu. Klíčovou otázkou při posuzování dnešních cílů tohoto právního odvětví je ovšem zejména otázka spotřebitelského blahobytu a jeho maximalizace. Otázka spotřebitelského blahobytu se stala významnější při modernizaci soutěžního práva EU, která je spojena s více ekonomickým přístupem. Do té doby byl v duchu ordoliberální tradice kladen důraz na ochranu svobody jednotlivce na trhu a dále byla prosazována koncepce soutěžního práva jako nástroje k dosažení a udržení vnitřního trhu. Pro definici spotřebitelského blahobytu lze převzít tvrzení, že se jedná o stav spotřebitelského zisku, což je rozdíl mezi cenou, kterou by spotřebitel byl ochoten zaplatit a cenou, kterou skutečně zaplatil124. Pro spotřebitele je tedy výhodné, když ve skutečnosti zaplatí méně, než byl ve skutečnosti ochoten zaplatit. Pokud má být dosažení spotřebitelského blahobytu cílem soutěžního práva, potom by měl soutěžní úřad (v případě EU Komise) postihovat ta jednání, která znemožňují co nejvyššímu množství spotřebitelů koupit si zboží za méně, než kolik by za ně byli ochotni zaplatit. Často ovšem bývá do pojmu

122

Viz KROES, N. European Competition Policy – Delivering Better Markets and Better Choices [proslov]. Londýn, 15.9.2005, SPEECH/05/512 [cit. 21.5.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/pressrelease_SPEECH-05-512_en.htm?locale=en. 123 Srov. ŠMEJKAL, V. op. cit. pozn. 3, s. 105. 124 Srov. MUNKOVÁ, J., KINDL, J., SVOBODA, P. op. cit., s. 32.

39

spotřebitelského blahobytu zahrnován také pojem celkového blahobytu (tedy i výrobců a dalších subjektů)125. I s ohledem na původní přístup k principům regulace, na kterých bylo soutěžní právo EU postaveno před jeho modernizací, je nutné poznamenat, že i přes důležitost otázky spotřebitelského blahobytu se nejedná o jediný cíl úpravy. Důležitým cílem, sledovaným zejména rozhodovací praxí v počátcích úpravy, byl důraz na podporu vytváření vnitřního trhu, který má být chráněn před snahami podniků vytvářený vnitřní trh opět rozdělovat. Určitý výčet cílů přinášejí Whish a Bailey126, kteří mezi ně kromě spotřebitelského blahobytu a podpory vytváření vnitřního trhu dále řadí: a) ochranu spotřebitele b) redistribuci bohatství c) ochranu soutěžitelů d) další cíle jako zaměstnanost, regionální politiku apod. Lze tedy uzavřít, že za hlavní z cílů s rozhodujícím vlivem je možné označit ochranu ekonomické svobody, integraci trhu a podporu efektivity127. Ostatní z nich nepatří sice mezi zásadní cíle, ale jsou také důležité, jelikož jsou zohledňovány soutěžními orgány. V době modernizace bylo možné rovněž uvažovat o jisté modifikaci důležitosti cíle v podobě integrace trhu, který se měnil spíše v cíl podpůrný, i když se stále jednalo o jeden ze základních cílů EU. Důvodem pro jeho určitý ústup byl fakt, že vnitřní trh byl již do velké míry vytvořen a jeho tvorbu již nebylo nutné prostřednictvím soutěžního práva tolik podporovat. V současnosti se již ale o významném odklonu od podpory integrace vnitřního trhu nedá příliš hovořit, a to především s ohledem na znění primárního práva, zejména Protokolu č. 27 SFEU a také s ohledem na změnu rétoriky Komise v souvislosti s proběhlou hospodářskou krizí128.

125

Blíže srov. KINDL, J. op. cit., s. 47-48. Srov. WHISH, R., BAILEY, D. op. cit. pozn. 2, s. 20-23. 127 Srov. MONTI, G. Article 81 EC and Public Policy. Common Market Law Review. 2002, Vol. 39, Issue 5, s. 1064. 128 ŠMEJKAL, V. Ochrana spotřebitele a jeho blahobytu v soutěžním právu EU. In Acta Universitatis Carolinae Iuridica 3/2012 : Aktuální otázky ochrany soutěže v EU. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2013, s. 51. 126

40

4.4.Vliv doktrín a cílů na úpravu blokových výjimek Jednotlivá nařízení o blokových výjimkách pro sektor motorových vozidel vznikala postupně v obdobích, kdy převládala odlišná pojetí soutěžního práva EU. První dvě nařízení o blokových výjimkách pro automobilový průmysl tak neobsahovala žádné hranice tržních podílů, protože byla přijata ještě v době před modernizací soutěžního práva EU, kdy ještě nebyl prosazován ekonomický přístup ovlivněný chicagskou školou. První blokovou výjimkou v automobilovém průmyslu, která v souladu s tímto přístupem obsahovala stanovené hranice tržního podílu pro vynětí dohod ze zákazu, bylo nařízení č. 1400/2002. Stojí ovšem za povšimnutí, že se tak stalo až 3 roky poté, co byl tento přístup aplikován na obecné vertikální dohody nařízením č. 2790/1999. Stanovení hranice tržního podílu ve výši 30 % tak vytvořilo bezpečný přístav pro malé a střední podniky, kterým se tím zjednodušil proces uzavírání vertikálních dohod, a došlo ke zvýšení míry jejich právní jistoty129. Současné blokové výjimky použitelné v automobilovém průmyslu (tedy nařízení č. 461/2010 a č. 330/2010) jsou již obě vystavěny plně na více ekonomickém přístupu. Metody, které každá bloková výjimka pro úpravu daných vztahů používala, odpovídaly aktuálnímu doktrinálnímu základu myšlenkových směrů soutěžního práva EU. Zda jsou současné blokové výjimky v souladu s cíli dnešního soutěžního práva EU nastíněnými v této kapitole, je otázkou, kterou je nutné podrobit analýze. Jako příklad může posloužit Pardolesi, který k promítání aktuálních cílů soutěžního práva EU do blokových výjimek u nařízení č. 1400/2002 říká, že jeho obecné principy byly sice upraveny v souladu se schématem modernizace soutěžního práva EU, ale některá jednotlivá ustanovení se stále držela imperativů podpory integrace, svobody a nezávislosti jednotlivých subjektů130. Obecně lze pro začátek říci, že se blokové výjimky vždy snažily o podporu tvorby vnitřního trhu odstraňováním překážek pro spotřebitele v rámci přeshraničního obchodu. Tuto motivaci lze subsumovat pod cíl zvyšování spotřebitelského blahobytu v jeho širokém smyslu, který zahrnuje také kritérium výběru spotřebitele (tzv. consumer choice). Jsou zde ovšem i další cíle, 129

Srov. TERHORST, G. The Reformation of the EC Competition Policy on Vertical Restraints. Northwestern Journal of International Law & Business. 2000, Vol. 21, Issue 1, s. 346. 130 Srov. PARDOLESI, R. La distribuzione commerciale e le regole del diritto comunitario: concorrenza comunitaria, regolamenti di esenzione, accordi verticali, importazioni parallele [online]. [cit. 21.5.2014], s. 18. Dostupné z: http://www.law-economics.net/workingpapers/L&E-LAB-COMP-06-2004.pdf.

41

kterých se soutěžní právo EU snaží dosáhnout a v případě blokových výjimek v automobilovém průmyslu také nezanedbatelný vliv subjektů s protichůdnými zájmy a s odlišnou silou, zejména silných výrobců motorových vozidel. Autor této práce se přiklání k tomu, že blokové výjimky se na jednu stranu snaží o zvyšování spotřebitelského blahobytu, jehož dosažení na druhou stranu samy paradoxně svou přílišnou regulací soutěžních vztahů a unifikačním efektem pravidel mnohdy zkomplikují nebo znemožní.

5. Postavení blokových výjimek pro automobilový průmysl v soutěžním právu EU V rámci této kapitoly bude práce analyzovat obě v současné době platné blokové výjimky pro oblast automobilového průmyslu. Nejprve se tato kapitola zaměří na obecnou blokovou výjimku pro vertikální dohody, která se v současné době vztahuje na oblast prodeje nových motorových vozidel. V této části bude rovněž zjišťováno, jakým směrem se úprava vyvinula, jaké cíle jsou úpravou sledovány ve srovnání s obecnými cíli soutěžního práva EU, které je k této blokové výjimce v postavení lex generalis. Ve druhé části kapitoly bude takto analyzována specifická sektorová bloková výjimka, která se v současné době vztahuje již jen na oblast prodeje náhradních dílů a oblast poskytování oprav a údržby vozidel. Tato bloková výjimka bude také sledována z hlediska jejího postavení jakožto lex specialis k obecné blokové výjimce pro vertikální

dohody.

Nakonec

bude

posuzován

systém

blokových

výjimek

v automobilovém průmyslu jako celek.

5.1.Obecná bloková výjimka pro vertikální dohody 5.1.1. Rozdíly v pravidlech podle nařízení č. 1400/2002 a č. 330/2010 Tím, že oblast prodeje nových motorových vozidel přešla ode dne 1.6.2013 od specifické sektorové úpravy pro automobilový průmysl (nařízení č. 1400/2002) k obecné blokové výjimce pro vertikální dohody (nařízení č. 330/2010), došlo k omezení zvláštních pravidel, kterým do té doby prodej nových motorových vozidel podléhal a distribuce nových motorových vozidel tak doznala mnohých změn. 42

Při srovnání obou uvedených nařízení se jedná zejména o změnu v oblasti multibrandingu. Podle nařízení č. 1400/2002 nebylo možné blokovou výjimku použít na jakýkoli zákaz soutěžit131, takže prodejci nesmělo být uloženo omezení ohledně prodeje více značek. Nařízení č. 330/2010 toto již umožňuje, podle něj je možné uložit prodejci v rámci dohody zákaz soutěžit nepřevyšující dobu 5 let132. Uvádí se ovšem, že změkčení pravidel by nemělo mít žádné praktické dopady, jelikož již v době platnosti původní blokové výjimky prodejci zpravidla neprodávali více než jednu značku133. Spolu s omezeným umožněním zákazu soutěžit se změnila i celá jeho definice. Dříve byl definován mj. jako „jakékoli přímé nebo nepřímé závazky kupujícího nakupovat od dodavatele nebo od jiného podniku určeného dodavatelem více než 30 % svých celkových nákupů smluvního zboží“134. Dnes se zákazem soutěžit rozumí závazek „provést u dodavatele nebo jakéhokoli jiného podniku označeného dodavatelem více než 80 % ročních nákupů“135. Praktický dopad je tedy takový, že oproti původní blokové výjimce se snížil možný podíl nákupu zboží od jiného dodavatele ze 70 % na 20 %. Dále ze srovnání těchto dvou blokových výjimek vyplývá, že určitých změn doznala také úprava tvrdých omezení, tzv. černých klauzulí. Podle znění nové úpravy si proto lze představit, že by dohoda mohla obsahovat určité ustanovení nutící prodejce poskytovat rovněž některé služby oprav a údržby, neboť toto tvrdé omezení na rozdíl od původní blokové výjimky obecná bloková výjimka pro vertikální dohody neobsahuje136. Konečně pak došlo ke změnám v oblasti velikosti tržních podílů pro možnost využít výhod blokové výjimky. Zatímco dříve se velikost tržního podílu posuzovala pouze u dodavatele a navíc byla odlišná pro různé způsoby distribuce, přičemž pro kvalitativní selektivní distribuční systémy se vůbec nepoužila, dnes je jednotná hranice tržního podílu ve výši 30 %, která se vztahuje jak na dodavatele, tak na kupujícího a také na všechny způsoby distribuce. Colino považuje tento přístup, kterým selektivní distribuční systémy přicházejí o své privilegované postavení a podle kterého je nutné posuzovat tržní podíl obou stran dohody, za nešťastný. Důvodem je podle něj fakt, že tímto přístupem dochází k omezení rozsahu, dohod, které budou spadat pod blokovou

131

Viz čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1400/2002. Viz čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení č. 330/2010. 133 Srov. COLINO, S. M. op. cit. pozn. 52, s. 221. 134 Viz čl. 1 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1400/2002. 135 Viz čl. 1 odst. 1 písm. d) nařízení č. 330/2010. 136 Viz čl. 4 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1400/2002. 132

43

výjimku, a to vše v období, kdy se většina právních úprav přiklání směrem k tolerantnějšímu postoji k vertikálním dohodám137. Příkladem tohoto postoje může být americké rozhodnutí týkající se dohod o fixaci cen, které tak byly přesunuty z automaticky zakázaných dohod mezi dohody posuzované podle tzv. pravidla rozumu (rule of reason), jelikož je možné v určitých případech dovodit, že fixace cen může mít i prosoutěžní charakter138.

5.1.2. Vliv doktrín soutěžního práva EU na obecnou blokovou výjimku Současná obecná bloková výjimka pro vertikální dohody vznikala již v době ekonomického přístupu k soutěžnímu právu EU. Jednalo se také o dobu, kdy byl znatelný vyšší vliv tzv. chicagské školy139 na soutěžní právo EU vůbec. Do popředí se dostávala myšlenka vůdčího cíle zvyšování spotřebitelského blahobytu, ochranu vnitřního trhu již nebylo možné označit za dominantní cíl právní úpravy. Přesto ale Komise oblast ochrany integrace vnitřního trhu sledovala v mnoha svých rozhodnutích. Mezi taková rozhodnutí patří například rozhodnutí Komise ve věci GlaxoSmithKline140, z novějších rozhodnutí tento přístup potvrzuje již zmiňované rozhodnutí ve věci C439/09 (Pierre Fabre Dermo-Cosmétique). Ve věci GlaxoSmithKline společnost Glaxo notifikovala Komisi své nové obecné prodejní podmínky, které upravovaly vztah mezi španělskými velkoobchodníky s léčivými přípravky a společností Glaxo. Tyto podmínky obsahovaly ustanovení, které zakládalo odlišnost ceny léčivých přípravků v případě jejich prodeje na španělském území při jejich financování ze španělských veřejných fondů a v případě ostatních prodejů. Komise ve svém rozhodnutí uvedla, že se jedná o porušení čl. 101 odst. 1 SFEU a zároveň nejsou splněny podmínky pro udělení výjimky podle odst. 3. Důvodem pro takové rozhodnutí podle Komise bylo, že se jednalo o podmínky omezující paralelní obchody a že jejich cílem bylo narušit soutěž

137

Srov. COLINO, S. M. op. cit. pozn. 52, s. 222. Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 28.6.2007 ve věci Leegin Creative Leather Products Inc. v. PSKS Inc., 551 U.S. 877 (2007). 139 Srov. výklad v podkapitole 4.2. 140 Rozhodnutí Komise ze dne 8.5.2001 týkající se řízení podle čl. 81 SES (Věci IV/36.957/F3 Glaxo Wellcome (oznámení), IV/36.997/F3 Aseprofar and Fedifar (stížnost), IV/37.121/F3 Spain Pharma (stížnost), IV/37.138/F3 BAI (stížnost), IV/37.380/F3 EAEPC (stížnost)), Úř. věst. L 302, 17.11.2001, s. 1-43. 138

44

mezi členskými státy. Věc se následně dostala před Soud prvního stupně141, který rozhodnutí Komise zrušil s výjimkou bodu, kterým bylo konstatováno porušení čl. 101 odst. 1 SFEU. Soud prvního stupně sice neshledal, že narušení hospodářské soutěže bylo cílem prodejních podmínek, ale uznal, že jejich účinkem bylo zbavení spotřebitele prospěchu z paralelních obchodů, a proto podmínky podřadil pod zákaz čl. 101 odst. 1 SFEU. Komise ovšem podle Soudu prvního stupně dostatečně neprokázala nesplnění předpokladů pro použití výjimky podle čl. 101 odst. 3 SFEU. Celá věc se nakonec dostala až před SDEU v řízení o kasačních opravných prostředcích142. Ten konstatoval, opíraje se o svá dřívější rozhodnutí, že dohody směřující k zákazu nebo omezení paralelních obchodů jsou vždy dohodami majícími za cíl vyloučit hospodářskou soutěž, což Soud prvního stupně nesprávně posoudil. Všechny opravné prostředky ale byly zamítnuty, jelikož nesprávné posouzení této skutečnosti nemělo vliv na to, že čl. 101 odst. 1 SFEU skutečně porušen byl. Ochrana vnitřního trhu byla také reflektována rozhodnutím Komise ve věci Peugeot SA a Peugeot Nederland NV143. Společnost Peugeot totiž využívala opatření, která měla schopnost omezit paralelní obchod. Prvním z nich byl systém bonusů, které prodejce obdržel za každé prodané vozidlo zaregistrované v Nizozemsku. Druhým opatřením byl tlak vyvíjený na prodejce spojený s omezením dodávek v případě vývozů. Společnost Peugeot daný systém bonusů označila za podporující hospodářskou soutěž. V tomto případě lze však říci, že postupem společnosti Peugeot byli spotřebitelé jednoznačně poškozeni, jelikož z bodu 27 rozhodnutí vyplývá, že kvůli omezování dodávek ze strany společnosti Peugeot docházelo k prodlením s dodávkami vozidel. Komise konstatovala porušení čl. 101 odst. 1 SFEU a společnosti za dané jednání uložila pokutu. Komisařka pro soutěž Neelie Kroes k rozhodnutí uvedla, že představuje odhodlání Komise bránit za pomoci soutěžních pravidel výhody vnitřního trhu pro

141

Rozsudek Soudu prvního stupně (čtvrtého rozšířeného senátu) ze dne 27.9.2006, GlaxoSmithKline Services Unlimited v. Komise ES, T-168/01. 142 Rozhodnutí Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 6. října 2009, GlaxoSmithKline Services Unlimited v. Komise ES (C-501/06 P) a Komise ES v. GlaxoSmithKline Services Unlimited (C-513/06 P) a European Association of Euro Pharmaceutical Companies (EAEPC) v. Komise ES (C-515/06 P) a Asociación de exportadores españoles de productos farmacéuticos (Aseprofar) v. Komise ES (C-519/06 P), Spojené věci C-501/06 P, C-513/06 P, C-515/06 P a C-519/06 P. 143 Rozhodnutí Komise ze dne 5.10.2005 týkající se řízení o postupu při použití čl. 81 SES v případě společností Automobiles Peugeot SA a Peugeot Nederland NV (Věci COMP/E2/36623, 36820 a 37275 – SEP a další/Automobiles Peugeot SA), Úř. věst. L 173, 27.6.2006, s. 20-24.

45

spotřebitele144. Proti rozhodnutí Komise se společnost Peugeot bránila před Soudem prvního stupně145 a požadovala zrušení rozhodnutí Komise. Soud prvního stupně dal ovšem Komisi za pravdu, jelikož podle něj bylo cílem výše uvedeného postupu společnosti Peugeot omezení hospodářské soutěže, protože tímto postupem byla projevena vůle znevýhodnit prodej sloužící vývozu oproti vnitrostátnímu prodeji. Prokáže-li se, že dohoda má za cíl omezit, vyloučit nebo narušit hospodářskou soutěž, potom je nadbytečné posuzovat konkrétní účinky dané dohody. Kromě důrazu na zvyšování spotřebitelského blahobytu se vliv chicagské školy na současnou obecnou blokovou výjimku pro vertikální dohody týkal také ekonomizace procesu rozhodování o použití blokové výjimky. Je totiž široce přijímáno, že v rámci soutěžního práva je nutné provádět ekonomické analýzy regulovaných praktik, protože konkrétně a mechanicky stanovovaná pravidla by nevedla k pozitivním výsledkům a na spotřebitelský blahobyt by měla spíše negativní efekt146. Jako příklad lze jednoznačně uvést tzv. bílé klauzule, které již byly v úpravě blokových výjimek opuštěny. Jak vyplývá z výše uvedeného, měnící se doktríny soutěžního práva EU měly na vývoj úpravy obecné blokové výjimky důležitý vliv a zejména se projevovaly v rozhodnutích Komise nebo SDEU. Znatelný je vliv ordoliberalismu, jelikož o dohodách rozhodují nezávislé soutěžní úřady, které chrání existenci volné soutěže. Zároveň ale není možné přehlédnout zásadní vliv cíle sledovaného od počátků soutěžního práva EU, kterým je ochrana vnitřního trhu, a to zejména v rozhodnutích SDEU. Komise ve svých rozhodnutích také reflektuje myšlenky chicagské školy, k dohodám přistupuje z ekonomického hlediska a sleduje zvyšování spotřebitelského blahobytu. Na tento aspekt Komise nezapomíná upozorňovat v takřka každé tiskové zprávě týkající se vydaného rozhodnutí podle čl. 101 odst. 1 SFEU. Přesto se obecná bloková výjimka pro vertikální dohody od těchto doktrín v některých bodech odklání. Jedná se primárně o důraz na aspekt ochrany soutěže v rámci jedné značky (intra-brand competition), která nemá příliš velký vliv na obecný spotřebitelský blahobyt ve smyslu

144

Srov. EVROPSKÁ KOMISE. Competition: Commission imposes a €49.5 million fine on Peugeot for obstructing new car exports from the Netherlands [tisková zpráva]. Brusel, 5.10.2005, IP/05/1227 [cit. 28.5.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_IP-05-1227_en.htm?locale=cs. 145 Rozhodnutí Soudu prvního stupně (pátého senátu) ze dne 9.7.2009, Automobiles Peugeot SA a Peugeot Nederland NV v. Komise ES, T-450/05. 146 Srov. WHISH, R., BAILEY, D. op. cit. pozn. 98, s. 1758.

46

ekonomicky měřitelného blahobytu a lze říci, že v tomto případě se jedná spíše o ochranu podnikání, o ochranu slabší strany v obchodním vztahu mezi podnikateli147. Na druhou stranu platí, že pro spotřebitelský blahobyt ve smyslu co nejširšího výběru pro spotřebitele má ochrana soutěže v rámci jedné značky důležitý význam. Autor této práce je na základě srovnání původního nařízení č. 1400/2002 a současné právní úpravy názoru, že přesun úpravy prodeje nových motorových vozidel pod obecnou blokovou výjimku bude mít pozitivní vliv na úroveň spotřebitelského blahobytu, jelikož touto změnou došlo k uvolnění pravidel a tím rovněž k větším možnostem výrobců a prodejců vozidel uspořádat si svůj smluvní vztah tak, aby prodeje vyhovovaly spotřebitelům. Tím je možné docílit vyššího spotřebitelského blahobytu nejen v jeho ekonomicky měřitelném smyslu, ale rovněž ve smyslu širokého výběru pro spotřebitele.

5.1.3. Cíle obecné blokové výjimky jakožto lex specialis k soutěžnímu právu EU Úkolem a cílem soutěžního práva EU, jak také vyplynulo z dosavadního výkladu,

jednoznačně

nemá

být

ochrana

neefektivních

podniků,

natožpak

protekcionistická ochrana evropských výrobců motorových vozidel, přestože mohou být negativně dotčeni vysokou úrovní soutěže na trhu148. Protekcionistické tendence v rámci blokových výjimek v automobilovém průmyslu byly ale i tak dříve patrné a považované za legitimní149. Dnes však lze prohlásit, že tomu tak minimálně v oblasti prodeje nových motorových vozidel jistě není. Důkazem pro toto tvrzení je skutečnost, že již tato oblast nemá svou specifickou sektorovou úpravu, která by modifikovala obecná pravidla platná pro všechna ostatní odvětví, ve kterých jsou vertikální dohody uzavírány. V postavení blokové výjimky jakožto lex specialis k soutěžnímu právu EU by měla být především zkoumána hierarchie sledovaných cílů a také to, zda jsou cíle sledované oběma oblastmi shodné nebo zda se bloková výjimky od nich odchyluje a sleduje některé vlastní cíle. Následující tabulka ukazuje shrnutí cílů soutěžního práva EU na jedné straně a obecné blokové výjimky na druhé straně. V případě cílů

147

Viz rovněž podkapitola 3.2.2. Srov. COLINO, S. M. op. cit. pozn. 62, s. 38. 149 Srov. BUCH-HANSEN, H., WIGGER, A. The Politics of European Competition Regulation. 1. vydání. Abingdon : Routledge, 2011, s. 78. 148

47

soutěžního práva vychází ze systematiky cílů podle Whishe a Baileyho150. Cíle sledované blokovou výjimkou jsou potom ty, které přímo vyplývají z vyjádření Komise151, ze samotné blokové výjimky a k ní vydaných pokynů Komise a také z rozhodovací praxe soutěžních úřadů. Cíle soutěžního práva EU

Cíle obecné blokové výjimky

Spotřebitelský blahobyt

Konkurenceschopnost EU

Ochrana vnitřního trhu

Spotřebitelský blahobyt

Ochrana spotřebitele

Efektivita

Redistribuce bohatství

Integrace vnitřního trhu

Ochrana soutěžitelů Další cíle152 Přestože jsou v tabulce odděleny cíle spotřebitelského blahobytu a ochrany spotřebitele, oba spolu úzce souvisejí. Ochrana spotřebitele je důležitou součástí posuzování, zda dochází ke zvyšování spotřebitelského blahobytu, přesto zde stojí samostatně. Současně vedle ní totiž existuje problematika zájmu spotřebitele, která zahrnuje oblast cenovou, kvality služeb, oblast poskytování služeb a další. Všechny výše uvedené aspekty dohromady jsou hlavní pro zvyšování spotřebitelského blahobytu. Ze srovnání cílů soutěžního práva EU a obecné blokové výjimky vyplývá, že bloková výjimka v zásadě vychází z lex generalis, ale ne vždy a ve všech případech k cílům soutěžního práva EU směřuje. Zde je nutné zmínit proslov komisaře pro soutěž Joaquína Almunii153, který při přijetí této obecné blokové výjimky na prvním místě zmínil konkurenceschopnost EU a až poté spotřebitelský blahobyt. Již tento moment by mohl naznačovat, že blokové výjimky nemají pouze přispívat ke zlepšování podmínek soutěže. Nadále lze vidět vliv chicagské školy v důrazu na efektivitu v rámci soutěže. Projevuje se kupříkladu v bodech 6 a 7 preambule nařízení č. 330/2010, kde Komise uznává,

že

některé

vertikální

dohody mohou

zlepšit

hospodářskou

soutěž

zjednodušením spolupráce mezi podniky a že pro případný protisoutěžní účinek 150

Viz pozn. 126. Srov. EVROPSKÁ KOMISE. Antitrust: Commission adopts revised competition rules for distribution of goods and services [tisková zpráva]. Brusel, 20.4.2010, IP/10/445 [cit. 28.5.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_IP-10-445_en.htm. 152 Například podpora zaměstnanosti, politika podpory regionů atd. 153 Viz pozn. 99. 151

48

takových dohod je rozhodující tržní podíl zúčastněných stran. Proto se bloková výjimka použije do stanoveného tržního podílu, u kterého Komise předpokládá převahu pozitivních účinků dohody154. Integrace vnitřního trhu a jeho ochrana jsou potom cílem, bez kterého se, i s ohledem na primární právo EU, úprava nemůže obejít. Tento cíl je dlouhodobě sledován zejména rozhodnutími Komise a SDEU, z nich například rozebíraným rozhodnutím z farmaceutické oblasti155, ale existuje rovněž mnoho rozhodnutí v oblasti automobilového průmyslu. Jedná se zpravidla o rozhodnutí ve věci bránění paralelním obchodům, které má z pohledu Komise i SDEU vždy za cíl narušení hospodářské soutěže a tím odnímá spotřebitelům možnost využívat výhod jednoho vnitřního trhu. Někteří autoři se ale domnívají, že postup vedoucí k omezování cenových rozdílů a cenové diskriminace v případě paralelních obchodů může vést k tomu, že výrobci mohou opustit trhy, na kterých se jim nedaří. To by nakonec mělo za následek, že samotná Komise nebo SDEU by svými rozhodnutími přispěly k narušení cílů obecné blokové výjimky a soutěžního práva EU vůbec156. Přes tyto názory ale stále v přístupu Komise platí myšlenka uvedená pod bodem 7 pokynů Komise k vertikálním omezením, a to konkrétně, že „integrace trhu zvyšuje hospodářskou soutěž v Evropské unii“. Podle Komise by soukromé společnosti neměly opětovně vytvářet překážky tam, kde je již EU dokázala odstranit.

5.2.Sektorová bloková výjimka pro automobilový průmysl 5.2.1. Rozdíly v pravidlech podle nařízení č. 1400/2002 a č. 461/2010 Nařízení č. 461/2010, tedy nejnovější sektorová bloková výjimka pro automobilový průmysl, se od 1.6.2010 používá pouze na dohody v oblasti poprodejního trhu. Tato oblast je také jedinou součástí automobilového sektoru, která má ještě dnes svou samostatnou blokovou výjimku. Při zkoumání rozdílů mezi oběma úpravami pro oblast poprodejního trhu je nutné mít na paměti, že v současné době již úprava není koncentrovaná pouze v jednom nařízení, ale že se subsidiárně použije rovněž obecná bloková výjimka pro vertikální dohody. 154

Srov. JONES, A., SUFRIN, B. op. cit., s. 680-681. Rozhodnutí ve věci GlaxoSmithKline, viz pozn. 10-12. 156 Srov. COLINO, S. M. op. cit. pozn. 62, s. 81. 155

49

Proto platí, že z obecné blokové výjimky pro vertikální dohody se použijí pravidla o velikosti tržního podílu, která doznala značného zjednodušení, jak již bylo vyloženo dříve. Dále se použije ještě úprava tzv. šedých klauzulí obsažená v obecné blokové výjimce pro vertikální dohody a rovněž veškeré tzv. černé klauzule obsažené tamtéž. Nařízení č. 461/2010 ale obsahuje samostatnou úpravu dalších specifických černých klauzulí pouze pro oblast poprodejního trhu. Tato úprava doznala určitých změn oproti úpravě obsažené v nařízení č. 1400/2002, přestože většina černých klauzulí zůstala shodná. Změny se ale nedotkly smyslu černých klauzulí, který zůstal víceméně stejný. Černé klauzule v oblasti poprodejního trhu chrání zejména svobodný přístup nezávislých servisních pracovníků (tedy neautorizovaných servisů) k informacím a diagnostickým přístrojům a tím možnost těchto servisů konkurovat autorizovaným servisům nebo výrobcům ve volné hospodářské soutěži. Komise nezávislé servisní pracovníky chrání proto, že vytvářejí hlavní konkurenční tlak, jejich náklady a fungování na trhu se zásadně liší od autorizovaných servisů 157. Po shrnutí veškerých černých klauzulí aplikovatelných na oblast poprodejního trhu je zjevné, že jejich počet oproti předchozí úpravě poklesl. Bloková výjimka na rozdíl od předchozí úpravy nezakazuje formou černé klauzule omezení, které by schváleného servisního pracovníka omezovalo v možnosti poskytovat pouze opravy a údržbu vozidel a prodávat náhradní díly. Jinými slovy, není automaticky zakázáno ujednání, podle kterého by výrobce mohl určitým způsobem stanovovat, jaké činnosti bude takový podnik poskytovat158. Druhou černou klauzulí, která byla z blokové výjimky vyňata a v současné blokové výjimce ji nelze nalézt, je omezení odběrů náhradních dílů vyráběných třetími stranami (tedy ne výrobcem vozidla) pro opravy a údržbu bez současného omezení možnosti výrobce vozidla požadovat užití jím dodávaných náhradních dílů pro záruční opravy159.

5.2.2. Doktríny soutěžního práva EU a rozhodovací praxe v oblasti automobilového průmyslu Co se týče zkoumání vlivu doktrín soutěžního práva EU na blokovou výjimku pro automobilový průmysl, lze je rozdělit do dvou etap. První etapa v tom případě

157

Srov. bod 58 pokynů Komise k vertikálním omezením. Srov. dříve čl. 4 odst. 1 písm. h) nařízení č. 1400/2002. 159 Srov. dříve čl. 4 odst. 1 písm. k) nařízení č. 1400/2002. 158

50

zahrnuje období, kdy se na celý automobilový průmysl vztahovala jediná specifická bloková výjimka. To znamená, že i doktrinální východiska úpravy byla shodná. Druhou etapou je potom období počínající chvílí, kdy došlo k přesunutí oblasti prodeje nových motorových vozidel pod obecnou blokovou výjimku pro vertikální dohody. Zde bude v budoucnu zajímavé sledovat, zda rozhodovací praxe nebude odlišovat povahu a smysl obou úprav a zda budou rozhodnutími sledovány shodné cíle soutěžního práva EU. V souvislosti se systematikou současné úpravy blokových výjimek v automobilovém průmyslu se tato podkapitola bude dominantně zaměřovat na oblast poprodejního trhu. Pro analýzu cílů sledovaných Komisí a jejich souladu s obecnými doktrinálními východisky soutěžního práva EU v této oblasti je důležité se zde blíže vrátit ke čtyřem rozhodnutím Komise z roku 2007, jak bylo nastíněno v podkapitole 1.4.4. Jedná se o vzájemně související rozhodnutí Komise o přijetí závazků výrobců ve věcech DaimlerChrysler160, Fiat161, Toyota162 a Opel163, která se týkala poskytování informací nezávislým servisním pracovníkům. Technickými informacemi se rozumí například parametry vozidel, nákresy, popisy oprav, diagnostika, různé zvláštní a další informace, které jsou nutné k řádnému provedení opravy nebo údržby daného vozidla. V případě všech čtyř uvedených rozhodnutí měla Komise za to, že dohody uzavřené s jejich servisními partnery jsou v rozporu s pravidly čl. 101 odst. 1 SFEU, protože výrobci nezávislým servisním pracovníkům neposkytovali dostatečné informace. Podle názoru Komise tak bylo bráněno účinné soutěži a v důsledku mohl být výrazně poškozen spotřebitel, protože by měl omezený výběr náhradních dílů, zvýšily by se ceny oprav, nemohl by si svobodně vybrat servis a opravami provedenými bez znalosti podstatných technických informací by mohla vzniknout bezpečnostní rizika. Komise vše opřela o bod 26 preambule tehdy platného nařízení č. 1400/2002, podle kterého nesmí výrobce při poskytování přístupu k technickým informacím rozlišovat mezi autorizovanými a neautorizovanými servisy. Podniky, kterých se uvedená rozhodnutí týkala, nabídly Komisi závazky, že zajistí rovný přístup k technickým informacím s výjimkou těch 160

Rozhodnutí Komise ze dne 13. září 2007 týkající se řízení podle čl. 81 SES (Věc COMP/E-2/39.140 – DaimlerChrysler), Úř. věst. L 317, 5.12.2007, s. 76-78. 161 Rozhodnutí Komise ze dne 13. září 2007 týkající se řízení podle čl. 81 SES (Věc COMP/E-2/39.141 – Fiat), Úř. věst. L 332, 18.12.2007, s. 77-79. 162 Rozhodnutí Komise ze dne 13. září 2007 týkající se řízení podle čl. 81 SES (Věc COMP/E-2/39.142 – Toyota), Úř. věst. L 329, 14.12.2007, s. 52-55. 163 Rozhodnutí Komise ze dne 13. září 2007 týkající se řízení podle čl. 81 SES (Věc COMP/E-2/39.143 – Opel), Úř. věst. L 330, 15.12.2007, s. 44-47.

51

informací, které v souladu s preambulí nařízení nemusí být zpřístupněny. Jelikož Komise shledala uvedené závazky výrobců za dostačující, žádné další řízení ve věci neproběhlo. Tento názor Komise se později projevil i v preambuli současného nařízení č. 461/2010 a rovněž v obsahu nařízení č. 715/2007164. Oba dokumenty upravují poskytování informací nezávislým servisním pracovníkům, což dnes lze dokonce označit za stěžejní část úpravy specifické blokové výjimky pro automobilový průmysl. Ochranou poskytování informací nezávislým servisním pracovníkům Komise sleduje zajištění volné soutěže na tomto relevantním trhu oprav a údržby, protože bez technických informací by nezávislé servisy nemohly své služby řádně poskytovat. Tato pravidla potom v důsledku přinášejí prospěch i spotřebiteli, který má větší možnost výběru, kde si nechá vozidlo opravit a rovněž je tak pozitivně ovlivňována cena oprav. Tím také Komise zdůvodňuje nutnost existence zvláštní blokové výjimky pro automobilový sektor, respektive dnes pro oblast poprodejního trhu. Komise shledává, že na trzích prodeje náhradních dílů a oprav a údržby vozidel je hospodářská soutěž přirozeně méně rozvinutá, protože se jedná o značkově specifické relevantní trhy165. Při tvorbě pravidel proto přihlížela ke specifickým vlastnostem tohoto trhu a při ponechání specifické sektorové úpravy se zaštítila nejen nutností zachovat příznivé ceny na trhu, ale i veřejnou bezpečností166. Ochranu nezávislých servisních pracovníků lze proto označit za souladnou s cíli soutěžního práva EU, zejména s cílem prosazovaným v rámci modernizačního období, tedy zvyšováním spotřebitelského blahobytu a také ochranou volné a svobodné soutěže. Dalším případem, který byl Komisí řešen v oblasti poprodejního trhu v době přijetí nařízení č. 1400/2002, byly podmínky společnosti Audi AG pro autorizaci servisních pracovníků. Tento případ byl nakonec skončen narovnáním167. Proti Audi mířilo po účinnosti uvedeného nařízení mnoho stížností týkajících se schvalování servisních pracovníků. Audi odmítala v přechodné době stanovené nařízením

164

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 715/2007 ze dne 20. června 2007 o schvalování typu motorových vozidel z hlediska emisí z lehkých osobních vozidel a z užitkových vozidel (Euro 5 a Euro 6) a z hlediska přístupu k informacím o opravách a údržbě vozidla, Úř. věst. L 171, 29.6.2007, s. 1-16. 165 Srov. bod 15 doplňkových pokynů Komise. 166 Srov. bod 11 a 12 preambule nařízení č. 461/2010. 167 Srov. EVROPSKÁ KOMISE. Volkswagen and Audi to conclude agreements with repair shops for the provision of after-sales services [tisková zpráva]. Brusel, 20.1.2003, IP/03/80 [cit. 4.6.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_IP-03-80_en.htm?locale=en.

52

č. 1400/2002168 uzavírat smlouvy se servisními pracovníky, kteří se chtěli stát autorizovanými servisy a zároveň splňovali kvalitativní selektivní kritéria. Problém spočíval v otázce, zda je Audi povinna vytvořit čistě kvalitativní selektivní distribuční systém pro poskytovatele servisních služeb ještě před skončením přechodného období stanoveného blokovou výjimkou, nebo zda může využít přechodného období. Smlouvy se schválenými servisními pracovníky ale nemohly podléhat přechodnému období, kdy bylo možné používat ještě stará pravidla stanovená nařízením č. 1495/95, jelikož nebyly v souladu s podmínkami určenými původní blokovou výjimkou, která neumožňovala, aby se dohoda týkala čistě poprodejního trhu bez návaznosti na prodej. Audi chtěla využít přechodné období z toho důvodu, aby po dobu jeho trvání neměla dva druhy servisních pracovníků (fungujících ještě podle staré a již podle nové blokové výjimky) a neporušovala tím existující dohody postavené na systému exkluzivní distribuce. Komise ovšem takovéto soukromoprávní odůvodnění nepovažovala za ospravedlnění porušení norem soutěžního práva EU. Audi nakonec souhlasila s tím, že bude v oblasti poprodejního trhu používat systém kvalitativních selektivních kritérií a bude uzavírat smlouvy se servisy ještě před koncem přechodného období169. Jelikož ve všech uvedených případech bylo rozhodováno ještě za doby platnosti původního nařízení č. 1400/2002, lze při komparaci se současnými pravidly říci, že Komise udržuje jednotný způsob výkladu norem v oblasti poprodejního trhu. V doplňkových pokynech k nařízení č. 461/2010 je zdůrazněno odhodlání Komise zachovávat hospodářskou soutěž jak mezi členy systémů selektivní distribuce navzájem, tak i mezi nimi a nezávislými servisními pracovníky170. V tomto přístupu lze spatřovat snahu o zabránění restriktivním praktikám znemožňujícím spotřebiteli svobodný výběr na trhu, na kterém existuje volná soutěž. Nezávislí servisní pracovníci, kteří se zpravidla nespecializují na poskytování služeb oprav a údržby vozidel pouze jedné značky, mohou vstupovat do vnitro-značkové soutěže v rámci mnoha různých značek. I když je ochrana mezi-značkové soutěže považována za významnější pro zvyšování obecného spotřebitelského blahobytu než soutěž v rámci jedné značky, která byla chráněna zejména v době počátečního vývoje soutěžního práva EU za účelem podpory integrace 168

K přechodné době srov. podkapitolu 1.4.4. Srov. GAMBS, H. The first case of application of the new motor vehicle block exemption regulation: AUDI’s authorised repairers. Competition Policy Newsletter. 2003, Number 2, s. 54. Dostupné z: http://ec.europa.eu/competition/publications/cpn/cpn2003_2.pdf. 170 Srov. bod 60 doplňkových pokynů Komise. 169

53

vnitřního trhu171, ochrana vnitro-značkové soutěže ve prospěch nezávislých servisních pracovníků na poprodejním trhu zvyšuje možnost výběru spotřebitele. Lze proto říci, že Komise se tím, že na relevantním trhu poprodejních služeb chrání konkurenceschopnost nezávislých servisních pracovníků, kteří přispívají k vyšší úrovni vnitro-značkové soutěže, drží v této oblasti doktríny zvyšování spotřebitelského blahobytu chápaného v jeho širokém smyslu zavedeném především modernizací soutěžního práva EU v souladu s myšlenkami chicagské školy172.

5.2.3. Cíle nařízení č. 461/2010 jakožto lex specialis k soutěžnímu právu EU a k nařízení č. 330/2010 Vše, co dosud bylo uvedeno, ukazuje, že specifická pravidla obsažená v blokových výjimkách pro automobilový průmysl měla určitý cíl, se kterým byla přijímána. Zůstává ovšem otázkou, zda je automobilový sektor natolik specifický, že je nezbytně nutné, aby měl svou blokovou výjimku s odchylnými pravidly od jiných oblastí. Neexistuje totiž žádné uspokojivé vysvětlení Komise, čím jsou relevantní trhy s produkty automobilového průmyslu tak odlišné od relevantních trhů s jiným spotřebním zbožím, že tuto svou zvláštní úpravu potřebují173. Za tím účelem je vhodné srovnat přehledně sledované cíle v jednotlivých oblastech zkoumání, tedy soutěžním právu EU, u obecné blokové výjimky pro vertikální dohody a u specifické sektorové blokové výjimky pro automobilový průmysl. Současná úprava, tedy vzájemně provázaná nařízení č. 330/2010 a č. 461/2010, totiž svým způsobem popírá do té doby deklarovanou nutnost samostatné úpravy pro automobilový průmysl. Cíle blokové výjimky pro automobilový průmysl uvedené v tabulce jsou zjišťovány ze slov Komise v pořadí uvedeném v tiskové zprávě Komise174, dále také z preambule nařízení č. 461/2010 a rovněž z obsahu rozhodnutí týkajících se oblasti poprodejního trhu, který jediný je dnes touto blokovou výjimkou upraven. Je nutné mít rovněž na paměti, že z důvodu vztahu nařízení č. 330/2010, které je lex generalis a nařízení č. 461/2010, 171

Srov. MUNKOVÁ, J., KINDL, J., SVOBODA, P. op. cit., s. 62 a 218. Srov. ODUDU, O. The Wider Concerns of Competition Law. Oxford Journal of Legal Studies. 2010, Vol. 30, No. 3, s. 601-602. 173 Srov. COLINO, S. M. op. cit. pozn. 52, s. 220. 174 Srov. EVROPSKÁ KOMISE. Antirust: Commission adopts revised competition rules for motor vehicle distribution and repair [tisková zpráva]. Brusel, 27.5.2010, IP/10/619 [cit. 15.3.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_IP-10-619_en.htm. 172

54

které je lex specialis, se cíle obecné blokové výjimky vztahují i na blokovou výjimku pro automobilový sektor. Cíle soutěžního práva EU Spotřebitelský blahobyt

Cíle obecné blokové

Cíle blokové výjimky pro

výjimky

automobilový průmysl

Konkurenceschopnost EU

Zvýšení konkurence na relevantním trhu

Ochrana vnitřního trhu

Spotřebitelský blahobyt

Lepší možnost Komise postihovat porušení

Ochrana spotřebitele

Efektivita

Spotřebitelský blahobyt

Redistribuce bohatství

Integrace vnitřního trhu

Ochrana nezávislých servisních pracovníků

Ochrana soutěžitelů

Ochrana prodejce v jeho vztazích s výrobcem175

Další cíle176 Z pohledu na uvedené cíle vyplývá, že bloková výjimka upravující oblast automobilového průmyslu je zaměřena poněkud jiným směrem než obecná bloková výjimka týkající se vertikálních dohod. Zaprvé se zaměřuje na úzkou a konkrétní problematiku. Zadruhé je zjevné, že se nezaměřuje pouze na spotřebitelský blahobyt, ale více se zabývá fungováním samotného konkrétního sektoru, který upravuje. Konečně také úplně svým obsahem nedokazuje, že je nutná existence blokové výjimky pouze pro oblast automobilového průmyslu, přestože jde v případě motorových vozidel o nejdražší a nejsložitější spotřební zboží, které spotřebitel zpravidla kupuje. Výběr spotřebitele a tím spotřebitelský blahobyt v širokém smyslu jsou totiž zvyšovány zejména zjednodušováním složitých sektorových pravidel a již ne tolik jejich existencí. Rovněž jednání, která jsou porušením soutěžních pravidel, proti kterým Komise zasahuje v automobilovém sektoru, se neliší od jednání na jiných relevantních trzích, které svou blokovou výjimku nemají. Jak vyplývá z mnoha rozhodnutí, například omezování paralelních obchodů (a tím zároveň ohrožování integrovaného vnitřního

175

Tento cíl souvisí sice ještě s původními blokovými výjimkami, které upravovaly také prodej nových motorových vozidel, přesto je zde uváděn, protože nelze vnímat izolovaně jen aktuální úpravu. 176 Například podpora zaměstnanosti, politika podpory regionů atd.

55

trhu) se týká rovněž farmaceutického průmyslu, elektroniky nebo také obchodu s alkoholem177. Dobrým důkazem uvedeného je starší rozhodnutí SDEU ve věci Distillers Company Limited navazující na rozhodnutí Komise ve stejné věci178. Společnost požadovala pro své obchodní podmínky udělení výjimky podle dnešního čl. 101 odst. 3 SFEU. Podmínky přitom obsahovaly mj. ustanovení, která odběratelům zakazovala dodávané zboží dále vyvážet. Po výzvě Komise bylo ustanovení změněno na zákaz vývozu zboží mimo území ES, přičemž paralelní obchod v rámci ES byl umožněn, o čemž byli odběratelé informováni v oběžníku. Zároveň v něm ale byli informováni o cenových podmínkách, které stanovovaly, že slevy se odběratelům udělují jen v případě následného vnitrostátního prodeje. Pokud chtěl odběratel zboží dále vyvážet, musel o tom výrobce informovat a na slevy neměl nárok. O těchto změnách v obchodních podmínkách již Komise informována nebyla. Po rozeslání tohoto oběžníku prudce poklesly vývozy, což je v rozsudku doloženo přesnými čísly179. Z těchto skutečností tedy vyplývá, že paralelní obchod byl opatřením omezen a že došlo k porušení dnešního čl. 101 odst. 1 SFEU, což následně potvrdila také Komise ve svém rozhodnutí. Přesto výrobce požadoval zrušení rozhodnutí Komise, a to z procesních důvodů, protože uznal, že zákaz stanovený primárním právem opravdu porušil180. V dané věci tedy nebyla řešena otázka rozdílná od podobných rozhodnutí ve věcech výrobců automobilů, přičemž na ně se v té době vztahovala v oblasti prodeje nových motorových vozidel specifická bloková výjimka. Obdobným případem je vázání odběratele, které se v jiných oblastech rovněž vyskytuje a nejedná se pouze o doménu smluv se servisními pracovníky. Takovým případem se zabývalo například rozhodnutí SDEU ve věci Microsoft181, kdy bylo konstatováno zneužití dominantního postavení, tedy porušení dnešního čl. 102 SFEU, a to kromě dalšího rovněž jednáním podmiňujícím přístup k operačnímu systému současným pořízením softwaru multimediálního přehrávače. Komise v této vázanosti 177

Srov. COLINO, S. M. op. cit. pozn. 52, s. 220. Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. července 1980, Distillers Company Limited v. Komise ES, C30/78. 179 Blíže srov. s. 2235 výše citovaného rozsudku. 180 Nad rámec tématu a pro úplnost je vhodné uvést, že SDEU žalobu zamítl, přičemž rozhodoval pouze o namítaných procesních otázkách, jelikož porušení čl. 101 odst. 1 SFEU bylo ze strany společnosti Distillers Company Limited přiznáno. 181 Rozsudek Soudu prvního stupně (velkého senátu) ze dne 17. září 2007, Microsoft Corp. v. Komise ES, T-201/04. 178

56

přehrávače na operační systém spatřovala narušení hospodářské soutěže v neprospěch jiných výrobců přehrávacích softwarů, jejichž přehrávače nebyly dodávány společně s operačním systémem. SDEU uvedené rozhodnutí Komise potvrdil, když konstatoval, že Komise správně posoudila vázanost dodávek přehrávače společně s operačním systémem jako zneužití dominantního postavení ze strany společnosti Microsoft. Analogicky lze v tomto případě posuzovat vázání prodejců a současně servisních pracovníků k odběrům minimálního množství náhradních dílů konkrétní značky pro opravy vozidel přímo od výrobce, což patří mezi tzv. šedé klauzule uvedené v blokové výjimce182. Bloková výjimka takový zákaz soutěžit umožňuje smluvit na maximálně pětiletou dobu, pokud je současně splněna podmínka hranice tržního podílu. Úprava tedy spadá do oblasti výjimky ze zakázaných dohod podle čl. 101 SFEU. Jestliže by ale v tomto případě měl daný výrobce vysoký tržní podíl a byl v dominantním postavení, pak by se jednalo především o zneužití takového postavení183. Přesto je ale primárně rozhodující, zda splňuje podmínky stanovené blokovou výjimkou pro vynětí dohody ze zákazu. Na

základě

analýzy

těchto

rozhodnutí,

která

nespadají

do

oblasti

automobilového průmyslu tak lze konstatovat, že základní cíle jimi sledované a cíle sledované úpravou blokových výjimek v automobilovém průmyslu jsou shodné. Jedná se zejména o ochranu integrace vnitřního trhu a zvyšování úrovně spotřebitelského blahobytu. Přesto sektory, kterých se uvedená rozhodnutí týkají, svou blokovou výjimku na rozdíl od automobilového sektoru nemají. Bloková výjimka týkající se automobilového průmyslu vždy navíc obsahovala relativně kazuistickou úpravu, na jejímž základě měla být zvyšována právní jistota v sektoru. Zároveň obsahovala přísnější pravidla než obecná bloková výjimka pro vertikální dohody. Roztříštěnost úprav v jednotlivých oblastech distribuce, včetně současné úpravy, ale spíše hrozí nesouladností a nesrozumitelností pravidel184. U vertikálních dohod v automobilovém průmyslu bylo také dlouhodobě kritizováno, že v oblasti distribuce motorových vozidel neexistuje dostatečná inovace ohledně způsobů distribuce, což ale bylo způsobeno velmi komplikovanou úpravou185. Přes tuto kritiku ale byla například úprava tzv. bílých 182

Srov. zejm. bod 26 doplňkových pokynů Komise. Srov. COLINO, S. M. op. cit. pozn. 52, s. 220. 184 Srov. COLINO, S. M. op. cit. pozn. 52, s. 220-221. 185 Srov. VEZZOSO, S. On the Antitrust Remedies to Promote Retail Innovation in the EU Car Sector. European Competition Law Review. 2004, Volume 25, Issue 4, s. 190. 183

57

klauzulí, které nejvíce bránily inovacím, odstraněna až současnou blokovou výjimkou, protože i nařízení č. 1400/2002 některé z nich obsahovalo, a to i přesto, že pro ostatní vertikální distribuční vztahy byly v té době již bílé klauzule odstraněny. Určitým důvodem pro nedostatečné inovace v distribuci je také skutečnost, že inovativní způsoby distribuce často vyžadují stanovení vertikálních omezení, aby se tyto inovace vyplácelo prosazovat186. Jelikož úprava formálních pramenů práva v automobilovém průmyslu zůstala po dlouhou dobu svým způsobem částečně imunní vůči modernizaci soutěžního práva EU v duchu myšlenek chicagské školy, lze pozorovat určitou odchylku cílů této úpravy od obecných cílů soutěžního práva EU. Cíle vyplývající z této koncepce úpravy ukazují spíše na vůli chránit prodejce v rámci vertikálního vztahu k výrobci, než že by mířily na zvýšení

spotřebitelského

blahobytu.

Za

důležitý

cíl

blokových

výjimek

v automobilovém průmyslu tak lze označit ochranu svobody prodejců nebo poskytovatelů služeb187, která dnes ještě částečně přetrvává v přísnější podobě v rámci poprodejního trhu v oblasti motorových vozidel. Na druhou stranu lze mít za pozitivní zaměření na ochranu nezávislých servisních pracovníků, jelikož jejich činnost přináší pozitivní důsledky pro spotřebitelský blahobyt a pro možnost výběru spotřebitelů.

5.3.Postavení blokových výjimek v automobilovém průmyslu – je v souladu se soutěžním právem EU? Blokové výjimky upravující vztahy mezi výrobci a prodejci nebo servisními pracovníky v automobilovém průmyslu vytvořily za dobu své existence pevný a svébytný systém, který ale má mnoho kritiků. Proto se tato podkapitola zaměří na systém blokových výjimek v automobilovém průmyslu a jeho soulad se soutěžním právem EU, a to zejména optikou spotřebitelského blahobytu, neboť se jedná o hlavní cíl moderního soutěžního práva EU. Rovněž zde bude rozvedeno, zda ze srovnání obou blokových výjimek ve vztahu lex generalis a lex specialis vyplývá, že systém blokových výjimek v automobilovém průmyslu přináší výrazně odchylnou úpravu od úpravy obecné a zda tak odpovídá cílům, ke kterým směřuje soutěžní právo EU jako celek. 186 187

Srov. KERBER, W., VEZZOSO, S. op. cit., s. 520. Srov. KERBER, W., VEZZOSO, S. op. cit., s. 519.

58

5.3.1. Ochrana a podpora integrace vnitřního trhu Jelikož Komise v rámci svých dokumentů188 často zdůrazňuje nutnost chránit spotřebitele, je na místě se ptát, zda tomu tak v případě blokových výjimek v automobilovém průmyslu opravdu je, nebo zda jsou spotřebitelé určitým způsobem využíváni, aby ospravedlnili existenci přísnější regulace v daném sektoru. Komise, jak vyplývá z mnoha vydaných rozhodnutí189, nejprve v počátcích vývoje soutěžního práva EU tíhla k podpoře a ochraně integrace vnitřního trhu EU, což bylo dáno charakterem vznikajícího společenství evropských států. Integrace vnitřního trhu byla v této době považována za nejdůležitější z mnoha cílů soutěžního práva EU190. I tento cíl byl ale nepřímo prospěšný pro spotřebitele, a to z důvodu postupného snižování cenových rozdílů mezi jednotlivými státy. Dřívější vysoké cenové rozdíly mezi jednotlivými státy byly kladeny za vinu omezením obsaženým ve vertikálních dohodách mezi výrobci a distributory vozidel. Rovněž bylo možné těmito dohodami rozdělovat trh, což opět bránilo spotřebitelům v možnosti využívat výhod společného vnitřního trhu191. Komise zasahovala proti cenovým rozdílům s představou, že výrobci brání svými vertikálními omezeními obsaženými v dohodách sjednocování cen. Ceny se měly sjednocovat již na základě faktu, že na vnitřním trhu by při cenových rozdílech podniky nakupovaly zboží v zemích, kde je levnější a prodávaly je v zemích, kde je dražší. To mělo vést k postupnému samovolnému sjednocování cen. Omezení ve vertikálních dohodách stanovovaná výrobci, která bránila ve využívání výhod integrovaného vnitřního trhu, proto byla Komisí postihována. Stejně byla postihována i různá omezení vytvářená samotnými členskými státy stanovováním jejich daňových, poplatkových a jiných politik. V průběhu let docházelo k postupnému snižování cenových rozdílů, jež vyplývá ze zpráv o cenách motorových vozidel napříč EU, které Komise zveřejňovala mezi lety 1993 a 2011. Od roku 2011 již Komise tyto zprávy nezpracovává, jelikož se podle ní situace velmi zlepšila, a proto není nutné informativní zprávy dále vytvářet a spotřebitelé si díky rozvoji internetu mohou informace sami

188

Viz např. v rámci této práce citované preambule jednotlivých nařízení, tiskové zprávy Komise atd. Např. rozhodnutí ve věci Peugeot SA a Peugeot Nederland NV uvedené v poznámce 143. 190 Srov. BUTTIGIEG, E. Consumer Interests under the EC’s Competition Rules on Collusive Practices. European Business Law Review. 2005, Volume 16, Issue 3, s. 648. 191 Srov. COLINO, S. M. op. cit. pozn. 62, s. 36. 189

59

snáze vyhledat192. Zájem na zmenšování cenových rozdílů a ochraně a podpoře integrace vnitřního trhu ale především posloužil Komisi k odůvodnění větších zásahů do tohoto sektoru193. Současně s většími zásahy Komise byla zvýšena zátěž pro výrobce, kteří vedle mnoha technických a dalších norem týkajících se výroby motorových vozidel podléhají rovněž specifickým pravidlům ovlivňujícím distribuci jejich vozidel a jejich vztahy s distributory. Lze tak uzavřít, že svým tlakem na sjednocování cen v rámci EU Komise přispěla k cíli sledovanému soutěžním právem, kterým je zvyšování spotřebitelského blahobytu. S jistotou lze také říci, že tím přispěla k historicky prvotnímu zásadnímu cíli soutěžního práva EU, tedy k podpoře integrace vnitřního trhu.

5.3.2. Ochrana prodejců a servisních pracovníků Dalším významným cílem sledovaným sektorovou regulací automobilového průmyslu, přestože lze spekulovat, nakolik přispívá obecnému spotřebitelskému blahobytu, je ochrana prodejců vozidel a poskytovatelů služeb poprodejního trhu před silnějšími výrobci. Z hlediska důrazu na efektivitu podniků je sice tento přístup nadbytečný (možná až nevhodný), přesto ale může přispívat k pozitivní decentralizaci rozhodování podniků, které namísto absolutní unifikace distribuce mohou využívat svých znalostí lokálního trhu s jeho specifičnostmi194. Ochrana prodejců a servisních pracovníků před protisoutěžními vertikálními omezeními tak může přispívat k inovacím v distribuci. Pro zavádění inovací je obecně někdy nutné stanovit určitá omezení, aby inovace byla pro obě strany vertikální dohody výhodná. Současně ale platí, že vertikální omezení mohou inovacím také bránit, jelikož mohou omezovat možnost stran modernizovat způsob provádění svých aktivit195. Z úpravy blokových výjimek pro automobilový průmysl (a blokových výjimek obecně) vyplývá přístup Komise svědčící o tom, že do určité výše tržního podílu jsou vertikální omezení považována za pozitivní pro soutěž s výjimkou těch omezení, která jsou označena jako tvrdá omezení. U předchozí sektorové úpravy, která zahrnovala rovněž oblast prodeje nových vozidel, ale nebylo možné určit, zda spotřebiteli nějaké 192

Srov. http://ec.europa.eu/competition/sectors/motor_vehicles/prices/report.html 17.6.2014]. 193 Srov. COLINO, S. M. op. cit. pozn. 62, s. 64. 194 Srov. KERBER, W., VEZZOSO, S. op. cit., s. 519. 195 Srov. KERBER, W., VEZZOSO, S. op. cit., s. 520-521.

60

[online].

[cit.

výhody přináší. Ze sektorové úpravy distribuce obsažené v původním nařízení č. 1400/2002 totiž nevyplýval veřejný zájem na takové úpravě, představovala spíše zájem na regulaci daného odvětví ze strany Komise a na vytváření podoby soutěže na daném relevantním trhu196. Regulatorní charakter původní blokové výjimky v automobilovém průmyslu byl mnohem výraznější než zájem na řádném fungování soutěže na relevantním trhu, která by přinášela výhody pro spotřebitele. Dnes je situace jiná, jelikož na prodej nových vozidel se vztahuje již pouze obecná bloková výjimka pro vertikální dohody. Současná sektorová úprava poskytuje zvýšenou ochranu již jen podnikům působícím na poprodejním trhu. Tato úprava dává spotřebitelům výhody tím, že nezávislí servisní pracovníci jsou na základě těchto pravidel schopni poskytovat služby bez jakýchkoliv omezení ze strany výrobce. Pro spotřebitele se zvyšuje možnost volby a tím i obecný spotřebitelský blahobyt. Kritika takové částečné úpravy několika málo vertikálních omezení na poprodejním trhu je ovšem pochopitelná, protože je tak kazuisticky upravována část jednoho odvětví, přičemž problémy soutěže na poprodejním trhu se mohou objevovat i u jiných komplexních produktů, nejen u motorových vozidel197.

5.3.3. Vliv na spotřebitelský blahobyt Aktuální de lege lata pravidla stanovená dnešním systémem blokových výjimek vztahujících se na automobilový průmysl lze přijímat pozitivněji než pravidla platná dříve. Přesto se v případě blokových výjimek v automobilovém průmyslu stále jedná o ad hoc pravidla, která kazuisticky upravují oblasti, o kterých je Komise přesvědčena, že jejich úprava pozitivně ovlivní soutěž na relevantním trhu198. U blokových výjimek týkajících se automobilového průmyslu musí být rovnovážně upravena ochrana soutěže na vnitřním trhu a současně poskytování ochrany spotřebitelům, prodejcům a servisním pracovníkům199. Rovnováha mezi uvedenými částmi úpravy blokových výjimek v automobilovém průmyslu je nutná proto, že vertikální omezení sjednaná mezi výrobcem a prodejcem mohou mít prosoutěžní i protisoutěžní účinky a cílem úpravy by mělo být stanovení rovnováhy tak, aby byla pozitivně ovlivněna soutěž na relevantním 196

Srov. MARCOS, F., GRAELLS, A. S. op. cit., s. 199-200. Srov. např. kritiku obsaženou v COLINO, S. M. op. cit. pozn. 52, s. 218-221. 198 Srov. KERBER, W., VEZZOSO, S. op. cit., s. 531. 199 Srov. COLINO, S. M. op. cit. pozn. 52, s. 223. 197

61

trhu. Pozitivním účinkem ve prospěch soutěže je možnost volného pronikání na nové trhy v rámci evropského vnitřního trhu, čímž se zvyšuje výběr pro spotřebitele a efektivita distribuce. Negativním účinkem je naopak situace, kdy pomocí vertikálních omezení dochází k rozdělování trhu a vytváření překážek vstupu na trh pro novou konkurenci200. Kritika sektorové úpravy, týkající se zejména starých blokových výjimek, směřovala zejména na fakt, že blokové výjimky umožňují omezování soutěže na relevantním trhu a zbavují spotřebitele výhod, kterých by jinak požívali v případě volné soutěže. Dřívější blokové výjimky také nesplnily očekávání Komise a nedokázaly odstranit nedokonalosti existující v oblasti prodeje nových vozidel a poprodejního trhu201. Další vývoj právní úpravy ale dokázal odstranit některé problémy, které bránily zvyšování celkového spotřebitelského blahobytu. Přesun oblasti prodeje nových motorových vozidel je pozitivní v tom, že přispěl k efektivnější tvorbě dohod mezi jednotlivými výrobci a distributory, protože úprava obsažená v obecné blokové výjimce pro vertikální dohody je jednodušší než komplexní úprava obsažená v původním nařízení č. 1400/2002202. Jak bylo uvedeno dříve, důraz na ochranu integrace vnitřního trhu a na ochranu nezávislých servisních pracovníků přináší nepřímé výhody pro spotřebitele. Komise totiž zpočátku svým zaměřením na ochranu integrace vnitřního trhu prostřednictvím rozhodnutí v oblasti omezování paralelních obchodů nemířila na spotřebitelský blahobyt přímo203. Blokové výjimky ale ze své podstaty musí určitým způsobem na spotřebitelský blahobyt mířit, a to s ohledem na dikci primárního práva, konkrétně čl. 101 odst. 3 SFEU. Toto ustanovení SFEU totiž předpokládá možnost vynětí ze zákazu dohod podle čl. 101 odst. 1 SFEU u takových dohod, které mj. „vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho vyplývajících“. Pozitivní důsledky pro spotřebitele přinesl vývoj úpravy zejména v následujících oblastech: a) odstranění povinnosti současně prodávat nová vozidla a být servisním pracovníkem, čímž se spotřebitelům rozšířila možnost výběru servisního pracovníka i v rámci autorizované sítě výrobce

200

Srov. BUTTIGIEG, E. op. cit. pozn. 54, s. 744. Srov. BUTTIGIEG, E. op. cit. pozn. 54, s. 747. 202 Srov. SIMONINI, G. F. op. cit., s. 2. 203 Srov. BUTTIGIEG, E. op. cit. pozn. 190, s. 693. 201

62

b) zrušení

možnosti

využívat

současně

systémů

selektivní

distribuce

a exkluzivní distribuce, čímž byla rozšířena možnost výběru z více prodejců c) povinnost výrobce sdělovat informace nutné k opravám vozidel nezávislým servisním pracovníkům, jelikož tak může na relevantním trhu soutěžit více podniků d) odstranění systému tzv. bílých klauzulí z blokových výjimek, jímž bylo dosaženo toho, že na distribuční smlouvy již nepůsobí unifikační síla bílých klauzulí Komise tak změnami právní úpravy blokových výjimek v automobilovém průmyslu postupně odstraňovala pravidla, která bránila rozvoji soutěže na příslušných relevantních trzích a odstraňováním těchto pravidel přispívala k rozvoji spotřebitelského blahobytu. Právní úprava blokových výjimek postupně všemi výše uvedenými zaváděnými opatřeními umožňovala a zjednodušovala přístup novým subjektům na relevantní trhy v automobilovém sektoru, čímž také docházelo ke zvyšování tlaku na nižší ceny pro konečné spotřebitele204. Pozitivní vliv na zvyšování spotřebitelského blahobytu tak blokové výjimky upravující oblast automobilového průmyslu začaly mít především v době, kdy jejich specializovaná a mnohdy komplikovaná úprava začala být omezována, zjednodušována a přibližována úpravě obecných blokových výjimek pro vertikální dohody. Dřívější sektorová úprava v automobilovém průmyslu proto postupem času s vývojem nové úpravy ztrácí své opodstatnění, které jí bylo dříve přisuzováno.

Závěr Na základě analýzy blokových výjimek upravujících oblast automobilového průmyslu provedené v souladu s cíli stanovenými v úvodu této práce, lze dojít k následujícím závěrům. Úprava formálních pramenů práva, tedy samotných nařízení o blokových výjimkách, doznala za dobu jejich existence značných úprav. První bloková výjimka pro automobilový průmysl se vyznačovala velice regulatorním charakterem, když upravovala vztah mezi výrobci vozidel na jedné straně a jejich prodejci a servisními pracovníky na straně druhé do velkých detailů. To dokazoval 204

Srov. BUTTIGIEG, E. op. cit. pozn. 54, s. 748.

63

zejména rozsáhlý seznam bílých klauzulí, které musela každá dohoda obsahovat, pokud chtěla čerpat výhody plynoucí z blokové výjimky. Rozsáhlý seznam bílých klauzulí měl ale za následek, že bloková výjimka měla nechtěný unifikační efekt na smluvní dokumentaci jednotlivých výrobců, a tak došlo k tomu, že Komise blokovou výjimkou přímo ovlivňovala podobu dohod mezi podniky, přestože hlavním důvodem pro přijetí blokových výjimek bylo v té době odlehčit Komisi od přetížení způsobeného množstvím žádostí o individuální vynětí dohod ze zákazu čl. 101 odst. 1 SFEU. Z dnešního pohledu a při znalosti dalšího vývoje úpravy, je ovšem podle autora této práce možné považovat tehdejší přístup Komise za rozporný se zájmy volné soutěže a především zájmy spotřebitelů205. Účelem pozdějších změn, které přineslo následující nařízení č. 1475/95, proto byla podpora soutěže v automobilovém sektoru a nová úprava vztahů mezi jednotlivými subjekty, které v sektoru působí. Zejména mělo dojít k posílení nezávislosti prodejců a nezávislých výrobců náhradních dílů a nezávislých servisních pracovníků. Rovněž měla být posílena a zlepšena pozice spotřebitelů. Kritizované bílé klauzule ale nové nařízení nadále obsahovalo a nadále mířilo zejména na podporu a ochranu integrace vnitřního trhu. Uvolnění úpravy spočívalo zejména v obecném umožnění prodeje více značek, i když tato možnost byla podmíněna mnoha omezeními206. Postavení této blokové výjimky pro automobilový průmysl v rámci soutěžního práva EU bylo ale stále nepříliš souladné s obecnými cíli, které soutěžní právo sleduje. Komise se na jednu stranu snažila vytvořit pravidla, která budou účinně podporovat integraci vnitřního trhu EU, na druhou stranu byla tato pravidla opět natolik kazuistická, že soutěž na relevantních trzích týkajících se automobilového průmyslu nebyla ve výsledku postavena na svobodě subjektů v duchu tehdy dominantní doktríny ordoliberalismu. Zásadnější změny přinesla až třetí bloková výjimka v řadě, nařízení č. 1400/2002. Došlo jím k zavedení ekonomického přístupu konečně i do sektorové automobilové blokové výjimky, takže ji bylo možné využívat jen při splnění podmínky výše tržního podílu. Bylo jím zakázáno současné používání kombinace systémů selektivní a exkluzivní distribuce, což umožnilo rozšířit distribuční síť a zjednodušit vstup do ní. Prodejci již nemohli být nuceni poskytovat současně služby na poprodejním trhu a bylo jim umožněno prodávat vozidla více značek. Co se týče nezávislých 205 206

Srov. např. ustanovení čl. 2 nebo některá ustanovení čl. 3 nařízení č. 123/85. Srov. čl. 3 odst. 3 nařízení č. 1475/95.

64

servisních pracovníků, pro ně se zjednodušil přístup k informacím nutným pro opravy a údržbu vozidel a k diagnostickým přístrojům a nástrojům. Uvedené uvolnění, ale zároveň zpřísnění pravidel, mělo podpořit soutěž v sektoru automobilového průmyslu a přinést výhody pro spotřebitele. Zvýšení spotřebitelského blahobytu začalo být přijímáno jako všeobecný cíl, který měla úprava ve velké míře sledovat. Projevoval se zde vliv chicagské školy, usilující o maximalizaci spotřebitelského blahobytu, na tehdejší soutěžní právo EU. Přesto je autor práce názoru, že pro dosažení tohoto cíle byla úprava obsažená v nařízení č. 1400/2002 stále příliš komplikovaná a navíc stále obsahovala některé zbývající bílé klauzule, což bránilo většímu uvolnění existujícího stavu v oblasti dohod v automobilovém průmyslu a zvyšovalo náklady pro podniky působící na daných relevantních trzích. Při přijetí zatím posledního nařízení č. 461/2010 došlo k opuštění specifické sektorové úpravy u dohod týkajících se prodeje nových motorových vozidel s tím, že soutěž v této oblasti nemá závažné nedostatky. V případě dohod týkajících se poprodejního trhu byla specifická sektorová úprava rovněž částečně opuštěna, zůstala pouze některá speciální tvrdá omezení. Nová úprava byla přijata s tím, že má dojít k jejímu zjednodušení a současně ke snížení nákladů pro spotřebitele a v důsledku i ke zvýšení spotřebitelského blahobytu. Z hlediska autora práce se jedná o logické východisko z předchozích kazuistických blokových výjimek, neboť se postupným zjednodušováním a opouštěním specifické sektorové úpravy dostává automobilový průmysl do situace, kdy bude záležet především na schopnostech subjektů uspět ve volné soutěži. To v důsledku souvisí s cílem soutěžního práva EU v podobě zvyšování spotřebitelského blahobytu, protože ten by, i podle názoru Komise, měl být pozitivně ovlivněn zjednodušováním právní úpravy. Nejnovější blokové výjimky se proto mnohem více přibližují koncepci nástroje sloužícího snazšímu posuzování vertikálních vztahů a podpoře volné a svobodné soutěže. Z pohledu na soutěžní právo EU a současná nařízení o blokových výjimkách č. 330/2010 a č. 461/2010 ve vzájemném poměru lex generalis a lex specialis tak vyplývá v první řadě skutečnost, že jejich úprava se již mnoho neodchyluje od obecných cílů soutěžního práva EU. Jejich přijetím se oblast automobilového průmyslu posouvá od sektorové úpravy k obecné úpravě. Lze proto dovozovat, že tato oblast nikdy nebyla natolik specifická a odlišná od jiných oblastí, ve kterých probíhá 65

distribuce movitých věcí a jejich následná údržba na poprodejním trhu, aby musela mít natolik speciální a odchylnou úpravu. Dříve byly principy soutěžního práva EU používány spíše subsidiárně k této speciální úpravě, o čemž svědčí například důraz na jednotnou úpravu distribučních systémů nebo snaha o konkrétní vymezení distribučního vztahu. Obecný cíl rozvíjejícího se soutěžního práva EU v jeho počátcích, tedy ochrana integrace vnitřního trhu, byl podpůrně využíván spíše až v rozhodovací praxi, která často řešila omezování paralelních obchodů na vnitřním trhu. Dnešní úprava obecné cíle soutěžního práva EU respektuje důkladněji, nesnaží se stanovovat zvláštní a nadbytečná pravidla. Její postavení v rámci soutěžního práva EU je tak více konzistentní s jeho cíli než tomu bylo dříve. Zůstává pouze otázkou, a rovněž kritizovaným faktem, že oblast poprodejního trhu lehce nabourává tuto koncepci existencí několika málo specifických pravidel, která při současné podobě a úrovni soutěže na relevantním trhu (na kterém se jednoduše prosazují nové značky) působí nadbytečně. Vyloučení nezávislých servisních pracovníků z možnosti poskytovat služby na poprodejním trhu prostřednictvím neposkytování nutných informací totiž dnes nepůsobí jako příliš pravděpodobné. Autor práce je názoru, že takové jednání by, s ohledem na značkovou specifičnost poprodejního trhu a zejména trhu oprav a údržby, bylo zneužitím dominantního postavení toho kterého výrobce, jenž by odmítl informace poskytnout. Pouze výrobce je totiž subjektem způsobilým poskytnout řádné a úplné informace nutné pro opravy vozidel jeho značky, tedy drží dominantní postavení na relevantním trhu informací nutných k opravám jeho výrobků. Skutkovou podstatu zneužití dominantního postavení by tak podle autora práce naplnil již pouhým odmítnutím poskytnutí informací nezávislému servisnímu pracovníkovi, a to proto, že každý výrobce má síť autorizovaných servisních pracovníků, kterým informace poskytuje bez jakéhokoliv omezení. Pokud by komukoliv mimo svou autorizovanou síť odepřel poskytnutí informace nutné k opravám nebo údržbě vozidel jím vyrobených, uplatňoval by tak rozdílné podmínky vůči obchodním partnerům při plnění stejné povahy, čímž by některé z nich znevýhodňoval207.

207

Viz čl. 102 písm. c) SFEU.

66

Dnešní nařízení č. 461/2010 je použitelné do 31.5.2023208, přičemž Komise má povinnost k němu nejpozději do 31.5.2021 vypracovat hodnotící zprávu o jeho provádění209. Lze předpokládat, že pokud se bude vývoj soutěžního práva EU ubírat nadále podobnou cestou jako dosud, bude rozsah sektorové úpravy pro automobilový průmysl opět omezen a pravděpodobně vůbec zrušen. Názor autora této práce je takový, že by zrušení sektorové úpravy bylo velice vhodné, protože celá oblast dohod v automobilovém průmyslu prodělala největší vývoj a nejvíce přispěla ke zvyšování spotřebitelského blahobytu v době, kdy byl rozsah blokových výjimek v automobilovém průmyslu zužován.

208 209

Viz čl. 8 nařízení č. 461/2010. Viz čl. 7 nařízení č. 461/2010.

67

Seznam zkratek BMW

Bayerische Motoren Werke AG

ESD

Evropský soudní dvůr

EU

Evropská unie

Komise

Evropská komise

SDEU

Soudní dvůr Evropské unie

SEHS

Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství

SES

Smlouva o založení Evropského společenství

SFEU

Smlouva o fungování Evropské unie

SRN

Spolková republika Německo

Úř. věst.

Úřední věstník Evropské unie

VW

Volkswagen AG

68

Seznam použité literatury

Monografie BUCH-HANSEN, Hubert, WIGGER, Angela. The Politics of European Competition Regulation. 1. vydání. Abingdon : Routledge, 2011, 208 s. EVROPSKÁ KOMISE. Developments in car retailing and after-sales markets under Regulation No. 1400/2002 – Volume I. Luxembourg : Office for Official Publications of the European Communities, 2006, 295 s. FURSE, Mark. Competition Law of the UK and EC. 3. vydání. New York : Oxford University Press, 2002, 348 s. GOYDER, Daniel G. EC Competition Law. 4. vydání. New York : Oxford University Press, 2003, 592 s. HÁJEK, Petr. Soutěžní právo a politika EU o vertikálních dohodách v sektoru motorových vozidel: Analýza chráněných zájmů. Mladá Boleslav, 2014. 79 s. Diplomová práce. ŠKODA AUTO VYSOKÁ ŠKOLA o.p.s., Katedra práva. Vedoucí práce JUDr. Václav Šmejkal, Ph.D. JONES, Alison, SUFRIN, Brenda. EU Competition Law. Texts, Cases and Materials. 4. vydání. New York : Oxford University Press, 2011, 1287 s. KINDL, Jiří. Kartelové a distribuční dohody. Teorie a praxe. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 305 s. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, 247 s. LIEBSCHER, Christoph, FLOHR, Eckhard, PETSCHE, Alexander. Handbuch der EUGruppenfreistellungsverordnungen. München : C. H. Beck, 2003, 843 s.

69

MESTMÄCKER,

Ernst-Joachim,

SCHWEITZER,

Heike.

Europäisches

Wettbewerbsrecht. 2. vydání. München : C. H. Beck, 2004, 1225 s. MUNKOVÁ, Jindřiška, KINDL, Jiří, SVOBODA, Pavel. Soutěžní právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 619 s. PETR, Michal a kol. Zakázané dohody a zneužívání dominantního postavení v ČR. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, 607 s. POMAHAČ, Richard, PÍTROVÁ, Lenka. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora. 1. díl. 1. vydání. Praha : Linde Praha a.s., 2000, 359 s. PROCHÁZKA, Radoslav, ČORBA, Juraj. Právo Európskej únie (Vybrané otázky pre právnu prax). 1. vydání. Žilina : Poradca podnikateľa, spol. s r.o., 2007, 584 s. TICHÝ, Luboš a kol. Evropské právo. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, 953 s. WHISH, Richard, BAILEY, David. Competition Law. 7. vydání. New York : Oxford University Press, 2012, 1015 s.

Časopisecké a jiné odborné články BELLIS, Jean-François. The New EU Rules on Vertical Restraints [online]. [cit. 6.4.2014], 17 s. Dostupné z: http://www.ideff.pt/xms/files/Prof._Doutor_JFBellis.pdf. BUTTIGIEG, Eugene. Consumer Interests under the EC’s Competition Rules on Collusive Practices. European Business Law Review. 2005, Volume 16, Issue 3, s. 643718. BUTTIGIEG, Eugene. Vertical Agreements and Concerted Practices in the Motor Vehicle Sector under EC Competition Law – Implications for European Consumers. European Business Law Review. 2003, Vol. 14, Issue 6, s. 743-764.

70

COLINO, Sandra Marco. On the Road to Perdition? The Future of the European Car Industry and Its Implications for EC Competition Policy. Northwestern Journal of International Law & Business. 2007, Vol. 28, Issue 1, s. 35-88. COLINO, Sandra Marco. Recent Changes in the Regulation of Motor Vehicle Distribution in Europe – Questioning the Logic of Sector-Specific Rules for the Car Industry. The Competition Law Review. 2010, Vol. 6, Issue 2, s. 203-224. GAMBS, Hubert. The first case of application of the new motor vehicle block exemption regulation: AUDI’s authorised repairers. Competition Policy Newsletter. 2003, Number 2, s. 53-54. Dostupné z: http://ec.europa.eu/competition/publications/cpn/cpn2003_2.pdf. GNIECHWITZ, Christoffer. Commission Regulation (EC) 2790/1999 – The European Commission’s Block Exemption for Vertical Agreements. Macquarie Journal of Business Law. 2004, Vol. 1, s. 73-100. KERBER, Wolfgang, VEZZOSO Simonetta. EU Competition Policy, Vertical Restraints, and Innovation: An Analysis from an Evolutionary Perspective. World Competition. 2005, Vol. 28, Issue 4, s. 507-532. MARCOS, Francisco, GRAELLS, Albert Sánchez. A Missing Step in the Modernisation Stairway of EU Competition Law – Any Role for Block Exemption Regulations in the Realm of Regulation 1/2003?. The Competition Law Review. 2010, Vol. 6, Issue 2, s. 183-201.

MARTINEK,

Michael,

HABERMEIER,

Stefan.

Das

Chaos

der

EU-

Gruppenfreistellungsverordnungen. Analyse, Kritik und Verbesserungsvorschläge. Zeitschrift für das gesamte Handelsrecht und Wirtschaftsrecht. 1994, č. 158, s. 107-148. MONTI, Giorgio. Article 81 EC and Public Policy. Common Market Law Review. 2002, Vol. 39, Issue 5, s. 1057-1099. ODUDU, Okeoghene. The Wider Concerns of Competition Law. Oxford Journal of Legal Studies. 2010, Vol. 30, No. 3, s. 599-613. 71

PARDOLESI, Roberto. La distribuzione commerciale e le regole del diritto comunitario: concorrenza comunitaria, regolamenti di esenzione, accordi verticali, importazioni parallele [online]. [cit. 21.5.2014], 18 s. Dostupné z: http://www.laweconomics.net/workingpapers/L&E-LAB-COMP-06-2004.pdf. REID, Alan S. Get Your Motor Running: The European Commission’s Proposal to Shake Up the Motor Vehicle Sector. Business Law Review. 2002, Vol. 23, Issue 8/9, s. 200-204. SIMONINI, G., FASCIOLO, S. Appunti sulla distribuzione delle vetture (La nuova normativa del settore automotive) [online]. [cit. 18.3.2014], 67 s. Dostupné z: http://www.cars.unimore.it/site/home/dottrina/approfondimenti/documento44016281.ht ml. SIMONINI, Gian Franco. Il settore automobilistico: la funzione dei regolamenti di esenzione per categoria è di orientamento o di „esenzione“? [online]. [cit. 15.3.2014], 12 s. Dostupné z: http://www.cars.unimore.it/site/home/articolo44013373.html. SUBIOTTO, Romano, AMATO, Filippo. Preliminary Analysis of the Commission’s Reform Concerning Vertical Restraints. World Competition. 2000, Vol. 23, Issue 2, s. 526. ŠMEJKAL, Václav. Doktrinální souboj o evropský antitrust – odkud kam směřuje soutěžní politika a právo EU?. Právník. 2014, roč. 153, č. 2/2014, s. 89-111. ŠMEJKAL, Václav. Ochrana spotřebitele a jeho blahobytu v soutěžním právu EU. In Acta Universitatis Carolinae Iuridica 3/2012 : Aktuální otázky ochrany soutěže v EU. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2013, s. 31-65. TERHORST, Georg. The Reformation of the EC Competition Policy on Vertical Restraints. Northwestern Journal of International Law & Business. 2000, Vol. 21, Issue 1, s. 343-378.

72

VEZZOSO, Simonetta. On the Antitrust Remedies to Promote Retail Innovation in the EU Car Sector. European Competition Law Review. 2004, Volume 25, Issue 4, s. 190201. WHISH, Richard, BAILEY, David. Regulation 330/2010: The Commission’s new block exemption for vertical agreements. Common Market Law Review. 2010, Vol. 47, Issue 6, s. 1757-1791. ZEVGOLIS, Nikolaos E., FOTIS, Panagiotis N. Prohibition of Parallel Imports as a Hard Core Restriction of Article 4 of Block Exemption Regulation for Vertical Agreements: European Law and Economics. Journal of Advanced Research in Law and Economics. 2011, Vol. II, Issue 2(4), s. 162-174. ZUEHLKE, Susanne, DE STEFANO, Gianni. EC motor vehicle block exemption reform: are you ready for the new regime?. European Competition Law Review. 2010, Vol. 31, Issue 3, s. 93-97.

Ostatní zdroje ALMUNIA, Joaquín. Commission adopts revised competition rules for distribution of goods and services [proslov]. Strasbourg, 20.4.2010, SPEECH/10/172 [cit. 2.4.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_SPEECH-10-172_en.htm?locale=en. Co se od 1. června 2010 skutečně změnilo v předpisech pro servis a obchod s motorovými vozidly? [online]. [cit. 15.3.2014]. Dostupné z: www.sacr.cz/dokumenty/nove_predpisy_pro_prodej.doc. EVROPSKÁ KOMISE. Antirust: Commission adopts revised competition rules for motor vehicle distribution and repair [tisková zpráva]. Brusel, 27.5.2010, IP/10/619 [cit. 15.3.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_IP-10-619_en.htm. EVROPSKÁ KOMISE. Antirust: Commission ensures carmakers give independent garages access to repair information [tisková zpráva]. Brusel, 14.9.2007, IP/07/1332 [cit. 26.3.2014]. Dostupné z: 73

http://europa.eu/rapid/press-release_IP-07-1332_en.htm?locale=en. EVROPSKÁ KOMISE. Antirust: Commission report on car block exemption shows that competition has improved [tisková zpráva]. Brusel, 28.5.2008, IP/08/810 [cit. 26.3.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_IP-08-810_en.htm?locale=en. EVROPSKÁ KOMISE. Antitrust: Commission adopts revised competition rules for distribution of goods and services [tisková zpráva]. Brusel, 20.4.2010, IP/10/445 [cit. 28.5.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_IP-10-445_en.htm. EVROPSKÁ KOMISE. Competition: Commission imposes a €49.5 million fine on Peugeot for obstructing new car exports from the Netherlands [tisková zpráva]. Brusel, 5.10.2005, IP/05/1227 [cit. 28.5.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/pressrelease_IP-05-1227_en.htm?locale=cs. EVROPSKÁ KOMISE. Green Paper on Vertical Restraints in EC Competition Policy [online]. 1997 [cit. 12.3.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/documents/comm/green_papers/pdf/com96_721_en.pdf. EVROPSKÁ KOMISE. Hodnotící zpráva Komise o uplatňování nařízení (ES) č. 1400/2002 o prodeji a servisu motorových vozidel [online]. 2008. Dostupné z: http://ec.europa.eu/competition/sectors/motor_vehicles/documents/evaluation_report_cs .pdf. EVROPSKÁ KOMISE. Report on the evaluation of Regulation (EC) No 1475/95 on the application of Article 85(3) of the Treaty to certain categories of motor vehicle distribution and servicing agreements [online]. 2000. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/legal-content/EN/ALL/?uri=CELEX:52000DC0743. EVROPSKÁ KOMISE. Staff working document No. 1 – Main elements and objectives of Regulation 1400/2002 [online]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/competition/sectors/motor_vehicles/documents/wd1.pdf.

74

EVROPSKÁ KOMISE. Volkswagen and Audi to conclude agreements with repair shops for the provision of after-sales services [tisková zpráva]. Brusel, 20.1.2003, IP/03/80 [cit. 4.6.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_IP-0380_en.htm?locale=en. EVROPSKÁ KOMISE. White Paper on Modernisation of the Rules Implementing Articles 85 and 86 of the EC Treaty - Commission programme No 99/027 [online]. 1999 [cit. 20.5.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/documents/comm/white_papers/pdf/com99_101_en.pdf. KROES, Neelie. European Competition Policy – Delivering Better Markets and Better Choices [proslov]. Londýn, 15.9.2005, SPEECH/05/512 [cit. 21.5.2014]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_SPEECH-05-512_en.htm?locale=en. MONTI, Mario. Who will be in the driver’s seat? [proslov]. Brusel, 11.5.2000, SPEECH/00/177

[cit.

26.3.2014].

Dostupné

z:

http://europa.eu/rapid/press-

release_SPEECH-00-177_en.htm.

Legislativa a soft-law Commission Regulation (EC) No 1475/95 of 28 June 1995 on the application of Article 85 (3) of the Treaty to certain categories of motor vehicle distribution and servicing agreements, Úř. věst. L 145, 29.6.1995, s. 25-34. Commission Regulation (EEC) No 123/85 of 12 December 1984 on the application of Article 85 (3) of the Treaty to certain categories of motor vehicle distribution and servicing agreements, Úř. věst. L 15, 18.1.1985, s. 16-24. Commission Regulation (EEC) No 1983/83 of 22 June 1983 on the application of Article 85 (3) of the Treaty to categories of exclusive distribution agreements, Úř. věst. L 173, 30.6.1983, s. 1-4.

75

Commission Regulation (EEC) No 1984/83 of 22 June 1983 on the application of Article 85 (3) of the Treaty to categories of exclusive purchasing agreements, Úř. věst. L 173, 30.6.1983, s. 5-11. Commission Regulation (EEC) No 4087/88 of 30 November 1988 on the application of Article 85 (3) of the Treaty to categories of franchise agreements, Úř. věst. L 359, 28.12.1988, s. 46-52. Nařízení č. 17 První nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy, Úř. věst. 13, 21.2.1962, s. 204-211. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 715/2007 ze dne 20. června 2007 o schvalování typu motorových vozidel z hlediska emisí z lehkých osobních vozidel a z užitkových vozidel (Euro 5 a Euro 6) a z hlediska přístupu k informacím o opravách a údržbě vozidla, Úř. věst. L 171, 29.6.2007, s. 1-16. Nařízení Komise (ES) č. 1400/2002 ze dne 31. července 2002 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel, Úř. věst. L 203, 1.8.2002, s. 30-41. Nařízení Komise (ES) č. 2790/1999 ze dne 22. prosince 1999 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě, Úř. věst. L 336, 29.12.1999, s. 21-25. Nařízení Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě, Úř. věst. L 102, 23.4.2010, s. 1-7. Nařízení Komise (EU) č. 461/2010 ze dne 27. května 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel, Úř. věst. L 129, 28.5.2010, s. 52-57. Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy, Úř. věst. L 1, 4.1.2003, s.1-25. 76

Nařízení Rady č. 19/65/EHS ze dne 2. března 1965 o použití čl. 85 odst. 3 Smlouvy na určité kategorie dohod a jednání ve vzájemné shodě, Úř. věst. 36, 6.3.1965, s. 533-535. Oznámení Komise o dohodách menšího významu, které výrazně neomezují hospodářskou soutěž podle čl. 81 odst. 1 smlouvy o založení Evropského společenství (de minimis), Úř. věst. C 368, 22.12.2001, s. 13-15. Pokyny k vertikálním omezením, Úř. věst. C 130, 19.5.2010, s. 1-46. Sdělení Komise – Doplňkové pokyny k vertikálním omezením v dohodách o prodeji a opravách motorových vozidel a distribuci náhradních dílů pro motorová vozidla, Úř. věst. C 138, 28.5.2010, s. 16-27.

Rozhodnutí Komise, soudní judikatura Rozhodnutí Komise ze dne 10.10.2001 týkající se řízení podle čl. 81 SES (Věc COMP/36.264 – Mercedes-Benz), Úř. věst. L 257, 25.9.2002, s. 1-47. Rozhodnutí Komise ze dne 13. září 2007 týkající se řízení podle čl. 81 SES (Věc COMP/E-2/39.140 – DaimlerChrysler), Úř. věst. L 317, 5.12.2007, s. 76-78. Rozhodnutí Komise ze dne 13. září 2007 týkající se řízení podle čl. 81 SES (Věc COMP/E-2/39.141 – Fiat), Úř. věst. L 332, 18.12.2007, s. 77-79. Rozhodnutí Komise ze dne 13. září 2007 týkající se řízení podle čl. 81 SES (Věc COMP/E-2/39.142 – Toyota), Úř. věst. L 329, 14.12.2007, s. 52-55. Rozhodnutí Komise ze dne 13. září 2007 týkající se řízení podle čl. 81 SES (Věc COMP/E-2/39.143 – Opel), Úř. věst. L 330, 15.12.2007, s. 44-47. Rozhodnutí Komise ze dne 13.12.1974 týkající se řízení podle čl. 85 SEHS (Věc IV/14.650 – Bayerische Motoren Werke AG), Úř. věst. L 29, 3.2.1975, s. 1-10. Rozhodnutí Komise ze dne 20.9.2000 týkající se řízení podle čl. 81 SES (Věc COMP/36.653 – Opel), Úř. věst. L 59, 28.2.2001, s. 1-42. 77

Rozhodnutí Komise ze dne 28.1.1998 týkající se řízení podle čl. 85 SES (Věc IV/35.733 – VW), Úř. věst. L 124, 25.4.1998, s. 60-108. Rozhodnutí Komise ze dne 29.6.2001 týkající se řízení podle čl. 81 SES (Věc COMP/F2/36.693 – Volkswagen), Úř. věst. L 262, 2.10.2001, s. 14-37. Rozhodnutí Komise ze dne 5.10.2005 týkající se řízení o postupu při použití čl. 81 SES v případě společností Automobiles Peugeot SA a Peugeot Nederland NV (Věci COMP/E2/36623, 36820 a 37275 – SEP a další/Automobiles Peugeot SA), Úř. věst. L 173, 27.6.2006, s. 20-24. Rozhodnutí Komise ze dne 8.5.2001 týkající se řízení podle čl. 81 SES (Věci IV/36.957/F3 Glaxo Wellcome (oznámení), IV/36.997/F3 Aseprofar and Fedifar (stížnost), IV/37.121/F3 Spain Pharma (stížnost), IV/37.138/F3 BAI (stížnost), IV/37.380/F3 EAEPC (stížnost)), Úř. věst. L 302, 17.11.2001, s. 1-43. Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 28.6.2007 ve věci Leegin Creative Leather Products Inc. v. PSKS Inc., 551 US (2007). Rozhodnutí Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 6. října 2009, GlaxoSmithKline Services Unlimited v. Komise ES (C-501/06 P) a Komise ES v. GlaxoSmithKline Services Unlimited (C-513/06 P) a European Association of Euro Pharmaceutical Companies (EAEPC) v. Komise ES (C-515/06 P) a Asociación de exportadores españoles de productos farmacéuticos (Aseprofar) v. Komise ES (C-519/06 P), Spojené věci C-501/06 P, C-513/06 P, C-515/06 P a C-519/06 P. Rozhodnutí Soudu prvního stupně (pátého senátu) ze dne 9.7.2009, Automobiles Peugeot SA a Peugeot Nederland NV v. Komise ES, T-450/05. Rozsudek Soudního dvora (pléna) ze dne 6. ledna 2004, BAI a Komise v. Bayer, C-2/01 P. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 13. července 2006, Komise v. Volkswagen, C-74/04 P.

78

Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre DermoCosmétique SAS v. Président de l’Autorité de la concurrence a Ministre de l’Économie, de l’Industrie et de l’Emploi, C-439/09. Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. července 1980, Distillers Company Limited v. Komise ES, C-30/78. Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. července 1966, Consten a Grundig v. Komise EHS, C-56/64. Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. července 1969, Voelk v. Vervaecke, C-5/69. Rozsudek Soudu prvního stupně (čtvrtého rozšířeného senátu) ze dne 27.9.2006, GlaxoSmithKline Services Unlimited v. Komise ES, T-168/01. Rozsudek Soudu prvního stupně (velkého senátu) ze dne 17. září 2007, Microsoft Corp. v. Komise ES, T-201/04.

Internetové zdroje http://curia.europa.eu/ http://ec.europa.eu/competition/index_en.html http://eur-lex.europa.eu/homepage.html http://www.boschcarservice.cz/Infoboxy/blokova-vyjimka.html

79

Resumé Tato práce se zabývá blokovými výjimkami v automobilovém průmyslu. Analyzuje jejich postavení v rámci soutěžního práva EU. Cílem práce je odpovědět na otázku,

zda

jsou

specifické

sektorové

blokové

výjimky

upravující

oblast

automobilového průmyslu v souladu s obecnými cíli soutěžního práva EU a analyzovat jejich vztah k soutěžnímu právu EU jako lex generalis a lex specialis. K dosažení těchto cílů je práce rozdělena do 5 kapitol. První kapitola se zabývá blokovými výjimkami obecně. Vysvětluje důvod, proč byly blokové výjimky přijímány a dále jejich následný vývoj. V první kapitole je také vysvětlena jejich struktura a způsob právní regulace. Tato kapitola poté vysvětluje vývoj obecné blokové výjimky pro vertikální dohody a blokové výjimky týkající se automobilového průmyslu. Vysvětlení jejich vývoje je založeno na rozhodnutí ve věci BMW, jelikož pravidla stanovená tímto rozhodnutím se stala základem první blokové výjimky v automobilovém průmyslu. Druhá kapitola se zabývá nejnovější blokovou výjimkou v automobilovém průmyslu – nařízením č. 461/2010. Nejnovější blokovou výjimkou skončilo období specifických sektorových pravidel pro prodej nových vozidel. Nařízení č. 461/2010 obsahuje specifická pravidla pouze pro poprodejní trh. Prodej nových vozidel je nyní upraven pouze obecnou blokovou výjimkou pro vertikální dohody – nařízením č. 330/2010, jehož podrobný výklad tvoří třetí kapitolu. Obě kapitoly analyzují důvody pro přijetí těchto nařízení a jejich jednotlivá ustanovení. Čtvrtá kapitola přináší shrnutí relevantních škol soutěžního práva EU. Kapitola se zaměřuje na cíle těchto různých škol a na způsoby, které užívají za účelem ochrany soutěže. Závěry jsou vyvozovány v páté kapitole, kde jsou srovnávány obecné cíle soutěžního práva EU s cíli nařízení č. 330/2010 a č. 461/2010. K prokázání vlivu jednotlivých škol na právní úpravu jsou užívána rozhodnutí soutěžních úřadů. Závěr, který práce přináší je takový, že specifické sektorové výjimky týkající se automobilového průmyslu nebyly vždy v souladu se všemi cíli soutěžního práva EU, zejména s cílem zvyšování spotřebitelského blahobytu.

80

Summary This diploma thesis deals with block exemptions in the automobile industry. It analyses their position within EU competition law. The aim of the thesis is to answer the question whether the sector-specific block exemptions regulating the automobile industry comply with general aims of EU competition law and to analyse their relationship with EU competition law as lex generalis and lex specialis. In order to achieve these goals, the thesis is divided into 5 chapters. The first chapter deals with block exemptions in general. It describes the reason why block exemptions have been invented and their subsequent development. In the first chapter there is also an explanation of their structure and method of legal regulation. This chapter then describes development of the general block exemption for vertical agreements and of the block exemption in the automobile industry. Description of their development is based on the decision in BMW case because rules set in this decision were the basis of the first block exemption in automobile industry. Second chapter deals with the newest block exemption in automobile industry – regulation No. 461/2010. With the newest block exemption the era of sector specific rules for the sale of new vehicles has ended. Regulation No. 461/2010 creates specific rules only for the aftermarket. Sale of new vehicles is now regulated only by the general block exemption for vertical agreements – regulation No. 330/2010 whose detailed explanation forms the third chapter. Both chapters analyse reasons for the adoption of these regulations and their provisions. The fourth chapter brings a summary of relevant schools of EU competition law. The chapter concentrates on aims of these different schools and on means which they use to protect competition. Conclusions are drawn in the fifth chapter where general aims of EU competition law are compared with the aims of regulations No. 330/2010 and No. 461/2010. Decisions of competition authorities are used to prove the influence of each school on legal rules. The conclusion brought by the thesis is that sector specific block exemptions in automobile industry were not always in compliance with all the aims of EU competition law, particularly with the aim of maximizing consumer welfare.

81

Title Block exemption in automobile industry and its position within EU competition law

Klíčová slova/Keywords Soutěžní právo EU, blokové výjimky, automobilový průmysl Competition law of the EU, block exemptions, automobile industry

82