Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta
Environmentální zdanění v ČR, v EU a ve světě Diplomová práce
Vedoucí práce: Ing. Petra Ptáčková Mísařová, Ph.D.
Brno 2013
Bc. Aneta Šimánková
Tímto bych chtěla poděkovat vedoucí mé diplomové práce Ing. Petře Ptáčkové Mísařové, Ph.D., za odbornou pomoc, cenné rady a výbornou spolupráci při vypracovávání práce. Děkuji.
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Environmentální zdanění v ČR, v EU a ve světě zpracovala samostatně, za odborného vedení Ing. Petry Ptáčkové Mísařové, Ph.D., s použitím literatury a internetových zdrojů uvedených v seznamu. V Brně dne 3. ledna 2013
__________________
Abstract Šimánková, A. Environmental taxation in the Czech Republic, the EU and the world. Diploma thesis. Brno: Mendelu, 2012. The main topic of the thesis deals with the evaluation of the current situation in the area of environmental taxation, especially taxes on CO2 in the Czech Republic, the EU and the World. It also deals with the proposal of procedures and recommendations in the tax assessment of CO2 due to the environment. In the first part of the thesis there is a theory about environmental policy, environmental taxation and the environment. The thesis explained the topic of ecological tax reform, objectives, criteria and the negative impacts of the reform. The second part performed the design of the proper use of the funds obtained from the CO2 taxation, the definition of the application of environmental taxes and their method of selection, and the impact of the introduction of environmental taxes, especially taxes on CO2. Keywords Environmental taxation, environmental policy, ecological tax reform, tax on natural gas, electricity tax, a tax on fossil fuels, carbon tax.
Abstrakt Šimánková, A. Environmentální zdanění v ČR, v EU a ve světě. Diplomová práce. Brno: Mendelu, 2012. Práce se zabývá zhodnocením současné situace v oblasti environmentálního zdanění, především daní z CO2 v České republice, v EU a ve světě. Dále se zabývá navržením postupů a doporučení ve stanovení daně z CO2 vzhledem k životnímu prostředí. První část práce obsahuje teorii týkající se environmentální politiky, environmentálního zdanění a životního prostředí. V práci je objasněno téma ekologické daňové reformy, její cíle, kritéria a její negativní dopady. V další části práce bude proveden návrh vhodného použití získaných finančních prostředků ze zdanění CO2, vymezení aplikace ekologických daní a jejich způsob výběru, dopady zavedení ekologických daní, a to zejména daně z CO2. Klíčová slova Environmentální zdanění, environmentální politika, ekologická daňová reforma, daň ze zemního plynu, daň z elektřiny, daň z pevných paliv, uhlíková daň.
6
Obsah 1
Úvod a cíl práce
14
1.1
Úvod ......................................................................................................... 14
1.2
Cíl práce ................................................................................................... 15
2
Metodika
16
3
Literární přehled
18
3.1
Environmentální ekonomie a environmentální politika ........................18
3.1.1
Nástroje environmentální politiky ..................................................18
3.1.2
Mezinárodní environmentální politika .......................................... 20
3.1.3
Environmentální politika Evropské unie ....................................... 20
3.1.4
Environmentální politika ČR .......................................................... 22
3.2
Ekologické daně ...................................................................................... 24
3.2.1
Bariéry ekologických daní ............................................................... 28
3.2.2
Klasifikace ekologických daní ......................................................... 28
3.2.2.1 Ekologické daně podle druhů ......................................................... 28 3.2.2.2 Ekologické daně podle předmětu zdanění ..................................... 29 3.2.2.3 Ekologické daně podle techniky zdanění ....................................... 29 3.2.2.4 Ekologické daně podle cílů ............................................................. 30 3.2.3
Harmonizace ekologických daní ..................................................... 30
3.2.4
Směrnice Rady 2003/96/ES .......................................................... 35
3.2.5
Emise CO2 a emisní povolenky ........................................................37
3.3
4
Ekologická daňová reforma .................................................................... 38
3.3.1
Ekologická daňová reforma v zemích Evropské unie ..................... 39
3.3.2
Ekologická daňová reforma v České republice ............................... 42
Environmentální zdanění v EU
46
4.1
Příjmy z environmentálních daní v EU .................................................. 46
4.2
Daň z CO2 v členských státech Evropské unie ........................................ 50
4.3
Zdaňování CO2 v oblasti dopravy ........................................................... 58
7
4.4
Zhodnocení zavedení daně z CO2 v členských státech Evropské unie .. 63
4.5
Celkové výnosy z environmentálního zdanění v EU .............................. 66
4.6
Podíl ekologických daní na celkových daňových výnosech .................... 72
4.7
Podíl ekologických daní na HDP .............................................................75
4.8
Podíl energetických daní na celkových environmentálních daních ....... 76
4.9
Vliv zavedení zdanění z CO2 na spotřebu energie v EU ..........................81
4.10 Vliv zavedení zdanění z CO2 na vývoj emisí v členských státech EU ..... 85 4.11 Zhodnocení zavedení zdanění z CO2 v Evropské unii ............................ 87 4.12 Doporučení pro environmentální zdanění a pro využití prostředků z environmentálního zdanění v zemích Evropské unie ......................... 89 5
6
Environmentální zdanění v České republice
90
5.1
Podíl environmentálních daní na celkových daních a sociálních příspěvcích ............................................................................................... 91
5.2
Podíl ekologických daní na HDP ............................................................ 92
5.3
Vývoj energetické spotřeby v ČR v porovnání s ostatními státy EU ...... 94
5.4
Vývoj emisí v České republice................................................................. 95
5.5
Daň z CO2 v České republice ................................................................... 98
5.6
Doporučení pro zavedení daně z CO2 v České republice ........................ 99
Environmentální zdanění ve světě
103
6.1
Uhlíková daň v USA .............................................................................. 103
6.2
Uhlíková daň v Kanadě ......................................................................... 104
6.3
Uhlíková daň v Japonsku ......................................................................105
6.4
Uhlíková daň v Číně .............................................................................. 106
6.5
Uhlíková daň v Austrálii ........................................................................ 107
7
Diskuze a doporučení
108
8
Závěr
111
9
Použitá literatura
112
9.1
Monografie ............................................................................................. 112
9.2
Internetové zdroje .................................................................................. 113
8
Seznam grafů Graf 1
Příjmy z ekologických daní 1995-2009 v EU-27 (v EUR a v % GDP) 46
Graf 2
Příjmy z environmentálních daní podle typu v roce 2009 v členských státech EU (v % HDP) ......................................................................... 48
Graf 3
Vývoj environmentálních daňových výnosů ....................................... 68
Graf 4
Vývoj výnosů ve vybraných státech EU .............................................. 70
Graf 5
Vývoj podílu ekologických daní na celkových daních a sociálních příspěvcích v % .................................................................................... 74
Graf 6
Vývoj podílu environmentálních daní na HDP v %............................ 75
Graf 7
Podíl daní z energetických produktů na environmentálních daních ..77
Graf 8
Podíl daní z energetických produktů na ekologických daních ve vybraných státech v % ......................................................................... 80
Graf 9
Finální energetická spotřeba ve vybraných státech ........................... 82
Graf 10
Vývoj energetické spotřeby ve vybraných státech .............................. 84
Graf 11
Vývoj podílu obnovitelných zdrojů na konečné hrubé spotřebě energie ................................................................................................. 85
Graf 12
Vývoj emisí skleníkových plynů v členských státech.......................... 86
Graf 13
Vývoj podílu ekologických daní na celkových daních a sociálních příspěvcích ve státech se zdaněním z CO2 a v ČR v % .........................91
Graf 14
Vývoj podílu ekologických daní na HDP v % ...................................... 93
Graf 15
Vývoj finální spotřeby energie ve všech sektorech v ČR a v ostatních státech ................................................................................................. 95
Graf 16
Emise CO2 na obyvatele v tunách ....................................................... 97
9
Seznam tabulek Tab. 1
Minimální sazby daně z paliv – pohonných hmot ................................ 32
Tab. 2
Minimální sazby daně z paliv pro průmyslové nebo komerční účely . 33
Tab. 3
Minimální sazby daně z paliv pro topné účely a elektrické energie ... 33
Tab. 4
Daně k ochraně životního prostředí ........................................................ 34
Tab. 5
Ekologická daňová reforma v ČR – první etapa .................................... 43
Tab. 6
Očekávané výnosy z EDR v mld. Kč ........................................................ 45
Tab. 7
Environmentální daňové příjmy z EU-27 v roce 2009......................... 47
Tab. 8
Sazba daně v Dánsku k 1. lednu 2010 v DKK (dánská koruna)........... 51
Tab. 9
Daňová sazba oxidu uhličitého ve Finsku (EUR za tunu CO2) ........... 52
Tab. 10
Sazba daně v Irsku od 1. května 2010 (EUR) ......................................... 53
Tab. 11
Sazba daně ve Švédsku k 1. lednu 2010 v SEK (švédská koruna) ....... 54
Tab. 12
Nárůst sazeb poplatku z CO2 v Estonsku v letech 2006-2009 ........... 56
Tab. 13
Sazby Climate Change Levy ve Velké Británii........................................ 57
Tab. 14
Typy daní zavedené v jednotlivých členských státech .......................... 64
Tab. 15
Environmentální daňové výnosy v mil. EUR ......................................... 67
Tab. 16
Výnosy ve vybraných členských státech v mil. EUR ............................. 69
Tab. 17
Podíl ekologických daní na výnosech z daní celkem a sociálních příspěvků v %.............................................................................................. 72
Tab. 18
Podíl environmentálních daní na celkových daních a sociálních příspěvcích ve vybraných státech v % ..................................................... 73
Tab. 19
Podíl environmentálních daní na HDP v % v období 1999 – 2010 .... 75
Tab. 20
Podíl daní z energetických produktů na environmentálních daních v mil. EUR ................................................................................................... 77
Tab. 21
Podíl výnosů daní z energetických produktů na celkových ekologických daních v % ........................................................................... 79
Tab. 22
Finální energetická spotřeba ve všech sektorech v období 1990-2010 (v tis. tun ropného ekvivalentu) ............................................................... 81
10
Tab. 23
Finální spotřeba energie v členských státech (v tis. tun ropného ekvivalentu) ................................................................................................ 83
Tab. 24
Podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie v % .................................................................................................. 84
Tab. 25
Celková emise skleníkových plynů (v ekvivalentech CO2) – referenční rok podle Kjótského protokolu (referenční rok = 100) ........................ 86
Tab. 26
Vývoj podílu ekologických daní na celkových daních a sociálních příspěvcích ve vybraných státech a v České republice v % .................. 91
Tab. 27
Podíl ekologických daní na HDP ve vybraných státech a v ČR v % .... 92
Tab. 28
Finální energetická spotřeba v ČR a vybraných státech (v tis. tun ropného ekvivalentu)................................................................................. 94
Tab. 29
Celková emise skleníkových plynů (v ekvivalentech CO2) v České republice ...................................................................................................... 96
Tab. 30
Emise CO2 na obyvatele v EU (v tunách) ............................................... 96
11
Seznam zkratek CAP
Soubor strategií vedoucí k úsilí o snížení emisí skleníkových plynů (Climate Action Plan)
CCL
Obdobná daň CO2 ve Velké Británii (Climate Change Levy)
CO2
Oxid uhličitý
DKK
Dánská koruna
DM
Německá marka (Deutsche Mark)
DPH
Daň z přidané hodnoty
EAFRD
Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (European Agricultural Fund for Rural Development)
EAP
Environmentální akční program
EDR
Ekologická daňová reforma
EEC
Evropské hospodářské společenství (European Economic Community)
EHS
Evropské hospodářské společenství
EK
Evropská Komise
EMAS
Dobrovolný nástroj ochrany životního prostředí (Eco-management and Audit Scheme)
ES
Evropské společenství
ETS
Systém pro obchodování s emisními povolenkami (Emission Trading System)
EU
Evropská unie
EU-ETS
Evropský systém pro obchodování s emisními povolenkami
EUR
Euro
EVVO
Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta
GJ
Gigajoule
HDP
Hrubý domácí produkt
12
ICAO
Mezinárodní organizace pro civilní letectví (International Civil Aviation Organization)
INTERREG Program Iniciativy Evropského Společenství ISO
Mezinárodní organizace pro normalizaci (International Organization for Standardization)
JATO
Přední světová agentura zabývající se automobilovou technikou
JEA
Jednotný evropský akt
KN
Kód nomenklatury
LPG
Zkapalněný ropný plyn (Liquefield Petroleum Gas)
MJ
Měrná jednotka
MWh
Megawatthodina
NACE
Statistická klasifikace ekonomických činností používaná v EU
NEPAD
Nové partnerství pro africký rozvoj (New Partnership for Africa´s Development)
OECD
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economic Co-operation and Development)
OSN
Organizace spojených národů
SEK
Švédská koruna
SET
Oddělená ekologická daň v Číně
SFŽP
Státní fond životního prostředí
SPŽP
Státní politika životního prostředí
TSC
Celkové daně a sociální příspěvky
Zkratky států AT
Rakousko
BE
Belgie
BG
Bulharsko
CY
Kypr
CZ
Česká republika
ČR
Česká republika
DE
Německo
13
DK
Dánsko
EE
Estonsko
EL
Řecko
ES
Španělsko
FI
Finsko
FR
Francie
HU
Maďarsko
IE
Irsko
IT
Itálie
LT
Litva
LU
Lucembursko
LV
Lotyšsko
MT
Malta
NL
Nizozemsko
PL
Polsko
PT
Portugalsko
RO
Rumunsko
SE
Švédsko
SI
Slovinsko
SK
Slovensko
UK
Spojené království
USA
Spojené státy americké
14
1 Úvod a cíl práce 1.1
Úvod
V průběhu dějin docházelo k oslabování závislosti mezi lidmi a životním prostředím, jelikož lidé začali narušovat životní prostředí. K největšímu převratu došlo v době, kdy lidé začali využívat přírodní zdroje, osídlovat neosídlené oblasti a znečišťovat prostředí. Následkem toho bylo vyhynutí mnoha živočišných i rostlinných druhů a lidé žijící v nejvíce znečištěných oblastech začali trpět zdravotními problémy. S rozvojem vědy a techniky je stále obtížnější odhadovat důsledky lidského chování na životní prostředí a udržet určitou úroveň životního prostředí (Wikipedia, 2012). Jedním z nejatraktivnějších nástrojů k ochraně životního prostředí jsou ekologické daně, jelikož dokáží nejvíce ovlivňovat znečišťovatele ke zmírnění negativních dopadů na životní prostředí. Myšlenka využití daní jako nástroje politiky životního prostředí byla v teoretické rovině propagována již ve 20. letech 20. století Arthurem Cecilem Pigouem, přičemž v dnešní době se tzv. pigouviánská daň vyznačuje principem „znečišťovatel platí“. Jako komplexní nástroj fiskální politiky je považována tzv. ekologická daňová reforma. EDR požaduje více daňově zatížit aktivity poškozující životní prostředí a naopak snížit daňové zatížení u aktivit příznivých z hlediska životního prostředí (Enviwiki, 2011). Již od roku 1997 se objevovala v ČR snaha o zdanění výrobků, které nějakým způsobem znečišťují životní prostředí a jsou považovány za škodlivé. V roce 2000 až 2001 byl však první pokus o předložení Návrhu koncepce EDR vládě neúspěšný kvůli odmítnutí ze strany klíčových ministerstev z důvodu nejasného rozhodnutí o způsobu kompenzací pro nízkopříjmové skupiny obyvatel a pro zemědělství. V roce 2002 se vláda ČR zavázala k „bezodkladnému zahájení prací na výnosově neutrální ekologické daňové reformě.“ Ministerstvo životního prostředí muselo tedy předložit návrh koncepce EDR do srpna roku 2004. Po mnoha odkladech byl v září 2005 dokončen materiál Koncepce ekologické daňové reformy, který byl schválen. O dva roky později vláda vzala materiál Návrh principů a harmonogramu EDR na vědomí. V České republice byla zavedena ekologická daň 1. ledna 2008 v souladu se Směrnicí 2003/96/ES. Do daňového systému České republiky byla zavedena daň z pevných paliv, daň z elektřiny a daň ze zemního plynu. Co se týče oblasti EU, tak jedny z první aktivit Evropského hospodářského společenství byly jednotlivé právní normy, které chránily spotřebitele před účinky některých výrobků. První zmínky o environmentální politice byly až v polovině 80. let 20. století v rámci JEA (Jednotného evropského aktu). Cílem Společenství je podle článku 133 ochrana a zlepšování životního prostředí a lidského zdraví, a také šetrné využívání přírodních zdrojů. Šestý akční program Společenství pro životní prostředí, který platí pro období 2002-2012, byl přijat rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady č. 1600/2002,
15
a stanovuje hlavními prioritami politiky životního prostředí EU boj proti klimatickým změnám, ochranu přírody a biologické rozmanitosti, ochranu zdraví a odpovědné nakládání s přírodními zdroji a odpadem (Tzbinfo, 2012). I když jsou ekologické daně chápány jako nejlepší nástroj ochrany životního prostředí, je s nimi spojena řada problémů v dodržování principu spravedlnosti. Zatížení ekologickými daněmi může znamenat riziko přesunu výroby do oblastí bez ekologických daní, jelikož ekologická daň znevýhodňuje výrobce proti ostatním, kteří nejsou ekologickými daněmi zatíženi. V současné době je politika snižování emisí CO2 v EU reprezentována Evropským systémem obchodování s povolenkami (ETS). Společnost platí za emise v ETS nebo stanoví vyšší náklady na elektřinu a stanovení minimální sazby daní z CO2 by vedlo ke dvojímu zdanění emisí. Stanovení výše ekologických daní by mělo mít vliv zejména na změnu chování spotřebitele. Ekologické daňové reformy jsou často nepřijatelné ze strany voličů, jelikož se brání zvýšení cen spotřebovávaných produktů či služeb nebo zvýšení výběru daní. Výběr ekologických daní je velmi komplikovaný a administrativně náročný z důvodu obtížného měření produkovaného znečištění a složitostí v systému ekologických daní (Businessinfo, 2009). Problematika ekologických daní je velmi diskutovaným tématem nejen v ČR, ale i v Evropské unii a státech mimo ni. Tato práce by tedy měla alespoň částečně zhodnotit situaci v oblasti ekologických daní a jejich výběru. Praktická část je zaměřena především na zdanění z CO2.
1.2 Cíl práce Cílem diplomové práce je na základě zhodnocení současné situace v oblasti environmentálního zdanění v České republice, v Evropské unii a ve světě, navrhnout postupy, změny a doporučení ve stanovení daně z CO2 vzhledem k životnímu prostředí. K naplnění cíle diplomové práce je třeba si stanovit dílčí cíle, ze kterých se bude vycházet. Nejdříve je třeba nastínit problematiku ochrany životního prostředí a environmentální politiky v České republice i v Evropské unii. Dílčím cílem práce je objasnění pojmu ekologických daní, klasifikace ekologických daní a také nastínění problematiky ekologické daňové reformy, její průběh v České republice a v ostatních státech Evropské unie, její cíle, kritéria a negativní dopady. Dále je dílčím cílem práce vymezit aplikaci ekologických daní, jejich způsob výběru a dopady jejich zavedení, zejména daně z CO2. Cílem je také zhodnocení výnosů z environmentálního zdanění, spotřeby energie a vývoje emisí v České republice a v Evropské unii. Dalším dílčím cílem práce je návrh vhodného využití získaných finančních prostředků z uhlíkové daně v daných oblastech. Na základě analýzy současného výběru daní bude doporučen postup pro stanovení daně z CO2 v České republice a v globálním měřítku.
16
2 Metodika Práce se zabývá environmentálním zdaněním v ČR, v EU a ve světě a je rozdělena na pět hlavních částí. První kapitola se věnuje teoretickému konceptu environmentální ekonomie a politiky. Jsou zde specifikovány nástroje environmentální politiky, mezinárodní politika a environmentální politika v Evropské unii i České republice. Druhá kapitola je zaměřena na bližší specifikaci ekologických daní. Jsou zde zmíněny i bariéry týkající se environmentálního zdanění při jeho zavádění. Je zde uvedena také klasifikace daní rozdělená podle hledisek dělení. Následuje harmonizace ekologických daní obsahující minimální sazby daní pro jednotlivé produkty obsažené ve směrnici Rady 2003/96/ES, která je zde blíže charakterizována. Ekologická daňová reforma je další součástí literární rešerše. Jsou zde zmíněny kritéria ekologické daňové reformy, negativní jevy jejího zavedení a její cíle. Nejdříve je zde nastíněn průběh ekologické daňové reformy v členských státech EU a poté se práce podrobně věnuji ekologické daňové reformě v České republice. Je zde popsán průběh ekologické daňové reformy v ČR, popis etap reformy a její cíle. Tyto tři kapitoly jsou teoretickou částí práce a jsou zpracovány podle odborné literatury, odborných článků a podle internetových zdrojů. Byla zde využita metoda deskripce, tedy popis daných skutečností. Třetí část práce se zabývá environmentálním zdaněním v Evropské unii. První kapitola této části je věnována dani z CO2 v členských státech. Je zde nastíněna charakteristika uhlíkové daně, zhodnocení jejího zavedení v oblasti energetických produktů a v oblasti dopravy. Pro další analýzu jsou již využívána data o environmentálních daních z oblasti energetických produktů, která jsou lépe dostupná. Analýza je zaměřena na vývoj výnosů z environmentálních daní v členských státech, podíl výnosů z ekologických daní na celkových daních a podíl těchto daní na HDP. Stěžejním bodem kapitoly je zkoumání vlivu zavedení environmentálních daní na spotřebu energie a na množství emisí v členských státech, které mají zavedenou uhlíkovou daň. Posledním bodem kapitoly je doporučení pro výběr uhlíkové daně v EU. Čtvrtá část práce se soustředí na environmentální daně v České republice. Je zde provedena analýza zabývající se hlavně porovnáním environmentálního zdanění v České republice a členských státech, kde je zavedena uhlíková daň. K této analýze jsou využita data týkající se výnosů z environmentálních daní v ČR a ostatních státech, podílu daní na celkových daních, spotřeby energie v ČR a členských státech a je zde analyzován vývoj emisí. Na konci kapitoly je sestaveno doporučení pro případné zavedení zdanění z CO2 v České republice. Poslední část práce je zaměřena na ekologické daně ve světě. Pro tuto analýzu byly vybrány státy, jako je USA, Kanada, Japonsko, Čína a Austrálie, ve které je uhlíková daň již zavedena.
17
Tyto tři kapitoly jsou praktickou částí práce, která se zabývá zejména zdaněním CO2. V kapitole týkající se environmentálního zdanění v Evropské unii jsou analyzovány zejména státy, kde je uhlíková daň již zavedena. Následuje diskuze obsahující doporučení pro globální zavádění uhlíkové daně a celkové zhodnocení dané situace.
18
3 Literární přehled 3.1 Environmentální ekonomie a environmentální politika Vznik environmentální politiky je především reakcí na stále se zhoršující stav životního prostředí. Environmentální politiku lze definovat jako koordinovanou činnost institucí a občanů, vládních a nevládních organizací, veřejné správy, obecní samosprávy a výrobních organizací, jež se zaměřuje na vztahy rovnováhy mezi lidskými činnostmi, uspokojováním potřeb současných a budoucích generací a schopností přírody se trvale obnovovat (Enviwiki, 2011). Základním účelem je poskytování rámce pro rozhodování a aktivity na mezinárodní, celostátní, krajské i místní úrovni, směřující ke zlepšení kvality životního prostředí. Zaměřuje se také na uplatnění principů udržitelného rozvoje, na pokračování integrace životního prostředí do sektorových politik a na zvyšování efektivnosti programů, projektů a činností (Ministerstvo životního prostředí, 2012). Cíle a strategie rezortní politiky jsou zaměřeny na prevenci, snižování a odstraňování nežádoucích účinků lidských aktivit na životní prostředí, zdroje a veřejné zdraví. Základními zásadami environmentální politiky jsou prevence, předběžná opatrnost a princip „znečišťovatel platí“ (Enviwiki, 2011). Teprve s prohlubováním environmentálních problémů se problematika ochrany životního prostředí začala prosazovat i na mezinárodní úrovni a následně se zařadila mezi hlavní oblasti, na něž se zaměřuje Evropské společenství. 3.1.1
Nástroje environmentální politiky
Používání nástrojů v jednotlivých zemích je značně diferencované, a to z důvodu vybírání co nejúčinnějších nástrojů při dosažení stanoveného cíle. Podle České informační agentury životního prostředí (2011) se dělí nástroje environmentální politiky do několika skupin:
Administrativní nástroje Princip administrativních neboli normativních nástrojů je založen na donucovací pravomoci orgánů státní správy, jež přímo ovlivňují chování znečišťovatelů. Mezi administrativní nástroje patří zákazy, příkazy a omezení, které vyplývají ze zákona či z rozhodnutí úřadu. Administrativním nástrojem jsou také povolení a souhlasy vydané úřady k činnostem, které ohrožují životní prostředí včetně rozhodnutí, která vzešla z posouzení vlivu připravovaných projektů v rámci životního prostředí. Skupina nástrojů zahrnuje i limity na vypouštěné znečištění, technologické či výrobní standardy a normy.
19
Ekonomické nástroje Ekonomické nástroje ovlivňují chování znečišťovatelů nepřímo prostřednictvím trhu. Princip fungování těchto nástrojů je dvojího typu. Prvním typem je princip převedení externích nákladů do nákladů původce, tzv. internalizace negativních externalit. Do této skupiny spadají především poplatky a daně. Druhý princip představuje příspěvky k nákladům na zamezení znečištění životního prostředí, což jsou např. dotace či daňové úlevy. Cílem nástrojů internalizace negativních externalit je zvýšení nákladů pro původce znečištění o náklady, které způsobil ostatním subjektům. Znečišťovatel poté bere v úvahu i náklady, které způsobil ostatním subjektům, nejen náklady, které nese sám. V důsledku výše celospolečenských nákladů pak původce omezí svou činnost a tím sníží znečištění životního prostředí na optimální úroveň. Do této skupiny nástrojů patří poplatky, daně, pokuty a platby za nakoupená obchodovatelná práva na znečištění. Lze sem zařadit i platby na kompenzaci škod na životním prostředí, což může být výsledek dohody či soudního sporu. Příspěvky k nákladům na zamezení může znečišťovatel získat ve formě dotací, zvýhodněných úvěrů, záruk za úvěry, daňových zvýhodnění či odkladů platby daně týkající se investice na ochranu životního prostředí. Tyto dotace poskytují veřejné instituce, soukromá oblast i neziskové organizace. Do této skupiny jsou řazeny výnosy z prodeje obchodovatelných práv na znečištění, či finanční prostředky získané od znečišťovatelů na kompenzaci škod na životním prostředí. Dobrovolné nástroje Subjekty využívající tyto nástroje dobrovolně přistupují k životnímu prostředí šetrněji, než vyžadují právní normy jako ekoznačení, systémy environmentálního řízení podniku, čistší produkce, posuzování životního cyklu výrobku, environmentální účetnictví, dobrovolné dohody, atd. Informační nástroje Mezi informační nástroje jsou řazeny nástroje informativního charakteru, např. registry (Integrovaný registr znečišťování), a nástroje výchovněvzdělávacího charakteru. Organizační a institucionální nástroje Tyto nástroje jsou dlouhodobým rámcem zajišťujícím předchozí nástroje. Jedná se o systém právních norem a koncepčních dokumentů, které jsou uplatňovány v ochraně životního prostředí. Koncepce, programy, strategie a další dokumenty udávají rámec pro systém ochrany životního prostředí, jsou uváděny do praxe prostřednictvím ostatních nástrojů pro ochranu životního prostředí a udávají směr vývoje v této oblasti. Patří sem například Státní politika životního prostředí, která zahrnuje jednotlivé politiky týkající se složek životního prostředí. Environmentální politika může být
20
také obsažena v koncepčních dokumentech širšího zaměření, což vede k integraci ochrany životního prostředí do ostatních politik. Do skupiny organizačních a institucionálních nástrojů patří také právní nástroje, tj. soustava platných právních norem. Označení práva jako nástroje může být sporné, avšak z platných právních norem vycházejí ekonomické, administrativní a jiné nástroje, které se uplatňují v praxi. Právní nástroje jsou někdy vymezovány jako samostatná skupina nástrojů politiky životního prostředí. 3.1.2
Mezinárodní environmentální politika
Nárůst čerpání přírodních zdrojů a zhoršení stavu životního prostředí již překročilo hranice států a je třeba tyto problémy řešit v rámci mezinárodní environmentální politiky. Hlavními účastníky této politiky jsou mezinárodní organizace a instituce jako např. OSN, EU, OECD atd. Rozdílem mezi národní a mezinárodní environmentální politikou je rozsah problémů. V jednotlivých státech existuje několik faktorů, které brání státu zajímat se o environmentální problémy, jako např. odstranění chudoby, rozvoj ekonomiky, udržení míru atd. Ve 20. letech 20. století bylo nejdůležitějším okamžikem zasedání Světové konference o udržitelném rozvoji v Johannesburgu v roce 2002. Zde byly přijaty závazky v oblasti energie, zdraví, biodiverzity, zemědělství a všeobecné závazky. Závazkem v oblasti energie bylo rozšíření přístupu k moderním energetickým službám, rozšíření využití obnovitelných zdrojů energie, snížení dotací na energie a zajištění přístupu k energii pro minimálně 35 % africké populace do dvaceti let, což byl cíl NEPAD (New Partnership for Africa´s Development) (Šimíčková, 2007). 3.1.3
Environmentální politika Evropské unie
Politika více se zaměřující na životní prostředí byla rozvíjena v návaznosti na Stockholmskou konferenci o prostředí a rozvoji, která se konala v roce 1972. V roce 1973 byl vytvořen První environmentální akční program (1EAP) Evropských společenství, který se zabýval zejména potřebou vytvořit legislativu a administrativní prostředky zaměřené na ochranu životního prostředí. Program obsahoval opatření, jejich přijetí bylo nezbytné pro zlepšení kvality životního prostředí, a byl vyhlášen pro období 1973-1976. V roce 1977 byl vypracován 2. Environmentální akční program Evropských společenství. V tomto období byly zformulovány principy environmentální politiky Evropských společenství (Šimíčková, 2007). Principy politiky Evropských společenství jsou: Princip „znečišťovatel platí“, který znamená, že ekonomické náklady na odstranění škod na životním prostředí by měl hradit původce znečištění. Princip udržitelného rozvoje, definující rozvoj, který by měl uspokojovat požadavky současných generací a nenarušovat při tom schopnosti uspokojení
21
potřeb budoucích generací. Tento princip je obecným principem ochrany životního prostředí ve všech členských státech. Princip vysoké úrovně ochrany – při přijímání norem o ochraně životního prostředí v Evropské unii by se měly brát v úvahu nejdříve metody a tradice států, které jsou přísnější a mají nové technologie a metody. Standard ES pak může být mírnější než v nejpřísnějších státech EU, ale státy si mohou své přísné normy ponechat. Princip vysoké úrovně ochrany také exportuje legislativy o životním prostředí jednotlivých států EU do ostatních členských států, čímž je omezena nekalá konkurence států s mírnějšími nároky na ochranu životního prostředí. Princip prevence definuje jako levnější variantu zabránění poškození životního prostředí prevenci. Princip ochrany co nejblíže u zdroje znečištění – zabránění škody má být co nejblíže původci znečištění. Příkladem může být snaha zpracovávat nebezpečný odpad co nejblíže jeho původci. Princip integrované ochrany – při ochraně životního prostředí se musí brát v úvahu všechny možné dopady jako znečištění ovzduší a vody, ochrana živočišných a rostlinných druhů, ochrana krajiny atd. K dopadům na životní prostředí se musí přihlížet i při navrhování a provádění ostatních politik v rámci ES. Tento princip je nejdůležitějším prvkem ochrany životního prostředí v ES. Princip subsidiarity je společný pro všechny politiky ES, a zabývá se rozdělením pravomocí mezi ES a členské státy. Podle tohoto principu by se ES mělo zabývat životním prostředím pouze při nedostatečném zásahu samostatných členských států. Členské státy mají jistotu proti expanzi pravomocí ES. Politika životního prostředí však zahrnuje problémy jako znečištění ovzduší a mezinárodních řek, migrace zvířat atd., a proto je regulace na úrovni ES účinnější (Businessinfo, 2012). Tyto hlavní principy byly začleněny v cílech a principech zakotvených ve Smlouvě o ES (EHS), v rámci Jednotného evropského aktu (1987). Prohlubování negativních změn ve vývoji globálních problémů pokračovalo i v průběhu osmdesátých let. Maastrichtská smlouva zakotvila jako základní cíl podporu udržitelného růstu a zavedla ochranu životního prostředí jako samostatnou oblast politiky ES. Schůze Rady v roce 1990 vyzvala k vypracování Pátého environmentálního akčního programu „Směrem k udržitelnému rozvoji“, což vyžadovalo vést politiku a strategii směrem k ekonomickému a sociálnímu rozvoji snižujícímu negativní dopady na prostředí a přírodní zdroje. Ačkoliv EU dosáhla řady pozitivních změn v oblasti životního prostředí, její environmentální náročnost patří k nejvyšším na světě. Významnou událostí v oblasti environmentální integrace a politiky bylo přijetí Amsterodamské smlouvy, která zakotvila udržitelný rozvoj jako prioritní cíl EU a stanovila nutnost integrity požadavků ochrany životního prostředí do ostatních politik na podporu udržitelného rozvoje (čl. 6 Smlouvy ES).
22
Šestý akční program nazvaný „Prostředí 2010: Naše budoucnost, Naše volba“ se zaměřuje na čtyři prioritní oblasti. První oblastí je klimatická změna a přístupy k jejímu řešení, druhá oblast je příroda a biodiverzita – ochrana unikátních zdrojů, následuje zaměření na prostředí a zdraví a poslední oblastí zájmu jsou přírodní zdroje a odpady (Šimíčková, 2007). V současnosti je politika životního prostředí jedním z nejdůležitějších témat institucí EU, které ovlivňuje další oblasti jako je vnitřní trh, energetika, průmysl, doprava, ochrana spotřebitele, veřejné zdraví, obchodní politika, zemědělství a rozvoj venkova, rybolovná a námořní politika atd. Výsledkem této politiky je rozvíjející se systém norem a regulací týkající se řady oblastí. Nyní patří k hlavním prioritám politiky životního prostředí EU boj proti klimatickým změnám a znečištění, zachování biologické rozmanitosti, podpora odpovědného využívání přírodních zdrojů a udržitelný rozvoj. Odpovědné instituce EU se zaměřují především na tvorbu norem směřujících ke snižování emisí skleníkových plynů, k podpoře výroby energie z obnovitelných zdrojů a k omezování různých zdrojů znečištění. Důležitost boje proti klimatickým změnám dokládá skutečnost, že v Barrosově Komisi, která působí od roku 2010 do roku 2014, bylo zřízeno speciální portfolio pro tuto problematiku. V rámci sekundárního práva je nejdůležitější událostí posledních let tzv. klimatickoenergetický balíček, který se týká podpory využívání energie z obnovitelných zdrojů (č. 2009/28), směrnice o obchodování s emisními povolenkami (č. 2009/29), směrnice o geologickém ukládání oxidu uhličitého (č. 2009/31), či rozhodnutí o úsilí členských států snížit emise skleníkových plynů o 30 % v rámci Společenství do roku 2020. V současném rozpočtovém období 2007-2013 náleží životní prostředí do „Ochrany přírodních zdrojů a hospodaření s nimi“, kam patří i výdaje na oba pilíře společné zemědělské politiky (podpora tržních mechanismů spolu s přímými platbami plus rozvoj venkova) a na společnou rybolovnou politiku. V rámci politiky rozvoje venkova, jsou prostřednictvím Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EAFRD), financovány některé projekty a aktivity sloužící k ochraně životního prostředí. Nejsou zde k financování jen specializované programy LIFE pro rok 2007-2013 nazvaný jako LIFE+, ale určité finanční prostředky jsou přijímány i z fondu EAFRD, Evropského rybářského fondu, Evropského fondu pro regionální rozvoj, Kohezního fondu a některých speciálních rámcových programů týkajících se výzkumu a inovací (Euroskop, 2011). 3.1.4
Environmentální politika ČR
Environmentální politika EU v oblasti životního prostředí ovlivňuje členské státy včetně ČR prostřednictvím nařízení a implementovaných směrnic. V případě neplnění norem může Komise přistoupit k napomenutí či zahájení řízení proti danému státu, čemuž několikrát čelila v oblasti životního prostředí i Česká republika. V krajním případě může při tomto řízení dojít i k žalobě
23
u Evropského soudního dvora. Komise může také přezkoumávat stížnosti nevládních ekologických organizací. V posledních letech narůstá i objem nové legislativy týkající se této oblasti, jako např. ekologické značení, snižování emisí skleníkových plynů, boj s klimatickými změnami, dotační podpora výroby energie z obnovitelných zdrojů atd. I v oblasti životního prostředí je však třeba počítat s efekty ekonomické krize, která vytváří tlak na úsporná opatření. Problematika ochrany životního prostředí v České republice spadá pod Ministerstvo životního prostředí a další specializované instituce jako je Agentura ochrany přírody a krajiny, Česká informační agentura životního prostředí, Česká inspekce životního prostředí a Státní fond životního prostředí (Euroskop, 2011). Klíčovým legislativním aktem je Zákon o životním prostředí z roku 1991, přičemž tento zákon je založen na principu trvale udržitelného rozvoje. Dalším významným dokumentem byla Státní politika životního prostředí, vymezující aktuální cíle a nástroje politiky životního prostředí pro období 2004-2010. Současná politika ochrany životního prostředí bere v úvahu zejména členství ČR v EU. Na základě Zprávy o životním prostředí ČR z roku 2002, 6. akčního programu Evropských společenství pro životní prostředí, Environmentální strategie OECD pro první dekádu 21. století, Strategie Evropské unie pro udržitelný rozvoj a dalších strategických dokumentů na národní i mezinárodní úrovni, bylo určeno pět prioritních oblastí: 1. 2. 3. 4. 5.
ochrana přírody, krajiny a biologické rozmanitosti udržitelné využívání přírodních zdrojů, ochrana vod a ochrana před povodněmi, optimalizace materiálových toků a nakládání s odpady snižování zátěže životního prostředí vznikající z lidské činnosti a zlepšování environmentálních standardů pro kvalitu života ochrana klimatického systému Země a omezení dálkového přenosu znečištění ovzduší (mezinárodní spolupráce) zvyšování povědomí veřejnosti o otázkách životního prostředí.
Mezi nástroje Státní politiky životního prostředí patří zvyšování podvědomí veřejnosti o životním prostředí, environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO) a právo, které bylo velice ovlivněno přístupem ČR k EU, ale také mezinárodními dohodami týkajícími se životního prostředí. Dalšími nástroji jsou nástroje ekonomické. Základem je ekologická daňová reforma, jejímž hlavním cílem je přesun daňové zátěže ze zdanění práce na zdanění energií škodících životnímu prostředí při respektování daňové neutrality. Existují zde nástroje negativní stimulace jako daně a poplatky, ale také poskytování podpor do životního prostředí jak z domácích zdrojů (SFŽP, resortní programy), tak i ze zahraničí a to včetně fondů Evropské unie (Fond soudržnosti, strukturální fondy, program LIFE, INTERREG).
24
Další kategorií jsou nástroje dobrovolné, podporující ekonomický růst společnosti, konkurenceschopnost, rentabilitu a vytváření nových pracovních míst. V ČR je v současnosti využíváno označení ekologicky šetrných výrobků – ekolabelling. Je zde podpora zeleného nakupování, zavádění environmentálních systémů řízení podle EMAS nebo ISO I4001. V ČR se také uplatňují principy čisté produkce, uzavírají se dobrovolné dohody mezi státní administrativou a výrobními sdruženími, přičemž se organizace zavazují k využívání šetrnější technologie vzhledem k životnímu prostředí. Institucionální nástroje jsou důležité pro Státní politiku životního prostředí, jejíž plnění také kontrolují. Státní instituce řízené Ministerstvem životního prostředí jsou základním nástrojem pro SPŽP. Kontrolní pravomoc má Česká inspekce životního prostředí. Jednou z nejdůležitějších institucí je Státní fond životního prostředí ČR, o jehož finančních prostředcích rozhoduje ministr životního prostředí ČR. Význam této instituce roste, jelikož se podílí na spolufinancování projektů hrazených z Evropské unie, tedy konkrétně z Fondu soudržnosti a operačního programu Infrastruktura. Nástroje strategického plánování se snaží propojit ekonomické a sociální aspekty s oblastí životního prostředí. Nelze zapomenout ani na mezinárodní spolupráci, jelikož se ochrana životního prostředí v kontextu směřování k udržitelnému rozvoji stala globálním problémem. Mezinárodní spolupráce se v posledních letech vyznačuje zejména dynamickým uzavíráním smluv o prevenci, snížení a eliminaci negativních dopadů lidských činností, hospodářského rozvoje, přírodních katastrof a ekologických havárií na životní prostředí. Další jsou informační nástroje a výzkum a vývoj, protože nové technologie jsou důležité pro ochranu a zlepšování životního prostředí a udržitelný rozvoj. Českou politiku životního prostředí ovlivňuje mnoho aktérů, z nichž nejdůležitější je stát, politické strany, EU, OSN, OECD, nevládní a neziskové organizace, občanská sdružení aj. SPŽP stanovuje cíle a opatření i v oblastech jako je energetika, průmysl a obchod, zemědělství, lesní hospodářství, vodní hospodářství, doprava a turistika (Ministerstvo životního prostředí, 2011; Frízlová a kol., 2007).
3.2 Ekologické daně Ekologické daně spadají v klasifikaci OECD do skupiny 5 000 Daně ze zboží a služeb a částečně splývají se skupinou daní z minerálních olejů, stejně tak jako splývá s minerálními oleji jejich harmonizace. Ekologické daně se řadí mezi tzv. nápravné daně. Daň vyjadřuje náklady společnosti na odstranění negativní externality. Externalitou je znečištění životního prostředí látkami, které škodí zdraví i biotopu planety. Výrobci ani spotřebitelé znečišťujících látek nemusí nést náklady a na trhu se vyrábí více těchto výrobků. Úkolem daně je „internalizovat externality“, čili zahrnout je do nákladů na trhu.
25
Existuje mnoho definic ekologických daní a rozlišují se dva hlavní přístupy: Ekologická daň je taková platba, při jejímž zavedení či zvýšení se očekává pozitivní vliv na životní prostředí. Tento přístup pojednává o důvodu zavedení daně. Environmentální daní může být chápána tedy i daň nesnižující produkci škodlivin. Druhý přístup se týká spíše skutečného působení daně, a chápe daň jako platbu, při jejímž zavedení či zvýšení se projeví vliv na daňovou základnu, což je environmentálně škodlivá výroba a spotřeba. Do této skupiny tedy může být zařazena například vyšší sazba DPH na automobily, ale jen pokud ovlivňuje snížení počtu aut nebo omezení jejich provozu. OECD vymezuje ekologické daně jako povinné neekvivalentní platby do veřejného rozpočtu uvalené na daňové základy vztahující se k životnímu prostředí. Do ekologických daní patří i poplatky definované v Eurostatu jako povinné, návratné platby do veřejných rozpočtů nebo mimorozpočtových fondů, které jsou chápány jako poplatky za určité služby. Současné daňové nastavení je takové, že téměř každá daň má nějaký ekologický dopad (Kubátová, 2010). Ekologické daně mají mnoho důležitých výhod, jako je ekologická účinnost, ekonomická efektivnost, schopnost zvýšit veřejné příjmy a transparentnost. Ekologické daně také mohou úspěšně řešit širokou škálu problémů, včetně nakládání s odpady, znečištění vod a emise v ovzduší. Bez ohledu na oblast, kterou se politika zabývá, má návrh environmentálních daní zásadní význam a je určujícím faktorem pro jejich celkový úspěch. Ekologické daně berou v potaz dopady na životní prostředí, které začleňují do cen. Základ environmentální daně by měl být zaměřen na znečišťující látky nebo znečišťující chování. Rozsah daně by měl být v ideálním případě stejně široký jako rozsah poškození životního prostředí, stejně jako sazba daně by měla být úměrná poškození životního prostředí. Výnosy z environmentálních daní mohou pomoci fiskální konsolidaci, nebo přispět ke snížení jiných daní. Důvodem pro užívání ekologických daní je, že bez vládních zásahů neexistuje žádná pobídka trhu pro firmy a domácnosti, aby omezily škody na životním prostředí. Dopady znečištění jsou roztroušeny mezi mnoho lidí, což znamená, že přímý náklad pro znečišťovatele je malý nebo žádný. Ochrana životního prostředí tedy obecně vyžaduje kolektivní akci vedenou obvykle vládou. Dříve dominovaly přístupy normativní a vysoce cílené, např. zákaz nebo omezení různých látek. V posledních desetiletích roste používání tržních nástrojů, jako jsou daně a obchodovatelné emisní povolenky. Ekologické daně způsobují to, že trhy přestávají ignorovat dopady na životní prostředí, jelikož daně zvyšují cenu zboží nebo činností, v níž se odrážejí náklady na životní prostředí. Tyto náklady berou v úvahu spotřebitelé a podniky při svých rozhodnutích, a jejich cílem je vybrat nejméně nákladnou variantu snižující poškození životního prostředí. Mnoho zemí ukládá zdanění na motorová paliva, jako je benzín a nafta, z důvodu poškození místního ovzduší a jejich přispívání ke globálnímu oteplování. Výsledný nárůst nákladů na využívání vozidla je podnět ke snížení
26
emisí. Způsobem, jak snížit emise, může být například využívání vozidla s menším nebo úspornějším pohonem, řízení vozidla s nižším emisním zdrojem energie, jako jsou např. hybridní elektrická vozidla, využívání alternativ dopravy bez emisí nebo s nízkými emisemi, jako je např. veřejná doprava, cyklistika, chůze, bydlení blíže pracovišti či snížení potřeby cestování vozidlem. Ekologické daně tedy poskytují kontinuální motivaci k omezování všech úrovní emisí, a to i poté, co již došlo k jejich snižování. S jejich zavedením vzniká také silná motivace k inovacím. Firmy mají důvod vyvíjet nové inovace, například se snaží zvýšit poptávku po vozidlech s alternativním pohonem, což bude pobídka pro automobilky vytvořit taková vozidla, a pro spotřebitele je přijmout. Rozšíření inovací snižuje náklady pro společnost a řeší problémy s životním prostředím v dlouhodobém horizontu. Dalším důležitým znakem environmentálních daní je transparentnost. Dobře navržené daně jsou velmi transparentní. Je obecně jasné, co se zdaňuje, a kteří znečišťovatelé jsou osvobozeni. Ekologické daně zvyšují náklady na produkty a aktivity poměrně předvídatelným způsobem, což usnadňuje soudit finanční dopad na spotřebitele a podniky. Poněkud obtížnější je však předvídat, jak budou reagovat na tyto změny cen, a jak se určí dopad na životní prostředí. Naopak v případě regulačních přístupů, jako jsou technologie, receptury, emisní normy a standardy obnovitelného portfolia, může být snazší zjistit emisní dopady, ale bude náročnější zjistit finanční dopady. Další alternativou místo zdanění činností poškozujících životní prostředí, je poskytnutí daňové úlevy pro ekologické zboží a ekologické aktivity. Takový daňový systém pak může využívat financování prospěšné pro životní prostředí, například výjimky u DPH pro energeticky úsporné spotřebiče, nebo nastavení příznivých odpisových sazeb pro kapitálové investice do obnovitelných zdrojů energie nebo zdrojů snižujících znečištění. Stejně jako ostatní subvence mají i daně řadu důležitých omezení. Například na rozdíl od daně z motorových paliv neposkytují dotace pro vozidla s nízkými emisemi žádnou motivací pro dojíždějící, aby zvážili alternativní formy dopravy, jako je veřejná doprava nebo jízda na kole. Snížení nákladů a daňové dotace mohou také nepřímo zvýšit znečištění. Například dotace pro hybridní elektrická vozidla může povzbudit lidi více řídit, čímž se pak zvýší znečištění. Dotace jsou nákladné, a musí být zaplaceny jinými daňovými poplatníky, což snižuje jejich reálný disponibilní důchod. Dalším negativním jevem je, že výhoda dotací obvykle zasáhne spíše občany, kteří by činnost prováděli i bez dotací, než ty, které má dotace přimět k činnosti (OECD, 2011). Důvodem zavedení ekologických daní je nahrazení současných znečišťujících zdrojů energie ekologicky „čistou“ variantou. Jde tedy o tlak na snížení energetické náročnosti ekonomik a omezení škodlivosti výroby a spotřeby. Tak jako každé dani i ekologickým daním se dá vyhnout, a to tak, že subjekty přejdou na náhradní energetické zdroje, což znamená, že můžou omezit spotřebu zdaňovaného výrobku. Pro jednotlivce je však důležitý technický pokrok společnosti, a mnohdy se tedy stává, že pouze přejde z jedné
27
ekologické daně na druhou, jelikož jeho možnosti vyhnout se dani jsou tímto značně omezené. Ekologické daně vstupují do základu daně z přidané hodnoty, čímž zvyšují daňové zatížení výrobku. Výnos z ekologických daní plyne do státního rozpočtu. Výnos z daně z minerálních olejů, jako jediný, je zdrojem plynoucím do Státního fondu dopravní infrastruktury, čímž je spojena platba daně z pohonných hmot s obnovou pozemních komunikací. Ekologické daně tedy nejsou přímo spojeny s ochranou životního prostředí, ale plynou do státního rozpočtu. Každá ekologická daň v ČR má svůj vlastní zákon ve Sbírce zákonů, ale zároveň jsou všechny uvedeny pod stejným číslem, tj. Zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. Správcem daně je soustava celních orgánů, tj. celní úřady, celní ředitelství a Generální ředitelství cel (Svátková, 2009). Důležitá je otázka, jak navrhnout efektivní ekologické daně, což vyžaduje pečlivé zvážení řady faktorů. Špatně navržené daně mohou mít snížený dopad na životní prostředí a vyšší ekonomické náklady. Základ environmentální daně by měl být zaměřen na znečišťující látky nebo na akce způsobující škody na životním prostředí. Použití daně pomáhá motivovat k čistším výrobním postupům, k end-of-pipe snížení (tj. zachycení a neutralizace emisí ještě před vstupem do životního prostředí), k přijetí stávajících výrobků, které způsobují menší znečištění a dále k vývoji nových méně znečišťujících produktů. Odhady poskytují dobrý základ daně. Například by bylo velmi obtížné stanovovat emise přímo z motorových vozidel, neboť administrativní náklady měření emisí z jednotlivých vozidel by byly velmi vysoké. U daní z pohonných hmot jsou velice účinné odhady pro daně z emisí CO2, kde je stanovena intenzita spalování benzinu a nafty. Naopak u znečišťujících látek, jako jsou NOx, se úroveň emisí liší při různých spalovacích procesech. Dalším problémem vybírání daní z meziproduktů je, že implicitní daňové sazby na emise nejsou transparentní, což může ztěžovat specifikaci daňových sazeb. Například „carbon“ daň z pevné částky za litr benzinu či nafty by odrážela skutečnost, že litr nafty produkuje více emisí CO2, než litr benzínu. Tato nesprávná specifikace pak může vést ke zvýhodnění „špinavějšího“ paliva. Špatně uložená ekonomická daň může uložit dodatečné ekonomické náklady. Obecně platí, že daně by měly být pokud možno vybírané na konečnou produkci, spotřebu a příjmy. Daně uvalené na meziprodukty stanoví dodatečné ekonomické náklady. Cílem ekologických daní je stanovení pobídky ke změně výrobních technologií tak, aby méně znečišťovaly prostředí. Proto je důležité správné nastavení ekologických daní tak, aby nenarušovaly technologie výroby (Green, 2011). Ekologické daně ČR mají pevné sazby a jejich základ daně je zcela odlišný od ostatních daní. Základem daně je MWh spalného tepla u zemního plynu a GJ spalného tepla v původním vzorku u pevných paliv. U ekologických daní je tedy důležitá výhřevnost tepla. Zatímco nafta má výhřevnost 41-43 MJ/kg a benzín má výhřevnost 43-45 MJ/kg, u černého uhlí je to 27-31 MJ/kg, u hnědého uhlí 10-17 MJ/kg a u zemního plynu pak 25-57 MJ/1 000 litrů. Pokud nelze prokázat výhřevnost u zemního plynu nebo pevného paliva, stanoví hodnotu výhřevnosti daňový zákon (Svátková, 2009).
28
3.2.1
Bariéry ekologických daní
Přesto, že jsou ekologické daně jedním z nejatraktivnějších nástrojů ochrany životního prostředí, jsou s nimi spojeny problémy s dodržováním principu spravedlnosti. V případě aplikace ekologických daní může také dojít k riziku přesunu výroby do oblastí nezatížených ekologickými daněmi, neboť daň znevýhodňuje výrobce zatíženého touto daní oproti těm, kteří neplatí ekologické daně. V případě snižování emisí skleníkových plynů mohou „zelená“ opatření snižovat konkurenceschopnost evropských podnikatelů. Politika snižování emisí CO2 v EU je reprezentována Evropským systémem obchodování s povolenkami (ETS). Společnosti produkující emise jsou povinny platit za emise v ETS nebo prostřednictvím vyšších nákladů na elektřinu. Stanovení sazby ekologické daně není snadné, ale její výše by měla mít vliv na změnu chování spotřebitele. EDR musí bojovat s nepřijetím ze strany voličů, kteří spatřují její nevýhody zejména ve zvýšení cen spotřebovávaných produktů či služeb. Samotný výběr ekologických daní je komplikovaný a administrativně náročný vyplývaje z obtížného měření produkovaných emisí. U ekologických daní by měla být splněna podmínka fiskální neutrality, což znamená, že změna daňových příjmů by měla být nulová. Zavedení ekologických daní musí být kompenzováno snížením jiných daní. V EU je jistá regulace ekologického zdanění, která zmírňuje rozdíly mezi členskými státy v této oblasti. Výjimky jsou způsobeny i národními tradicemi, což znamená, že není možné zavedení jednotného pravidla pro celou EU, neboť by mohli být poškozeni někteří výrobci a spotřebitelé. Jsou přesto stanovena základní společná pravidla pro všechny členské státy (Kužel, 2009). 3.2.2
Klasifikace ekologických daní
Ekologické daně můžeme rozdělit podle těchto kritérií: podle druhů, podle předmětu zdanění, podle techniky zdanění, podle cílů. 3.2.2.1 Ekologické daně podle druhů Prvním druhem jsou tzv. Pigouviánské daně, které se drží teorie externalit a Pigouova návrhu na jejich odstranění. Daň se zde platí přímo z jednotky znečištění (CO2, SO2). Cílem této daně je pomocí využití internalizace externích efektů obnovovat efektivitu. Pigouviánská daň ovlivňuje spotřebu, výrobu a úroveň znečištění dvěma způsoby: 1) snižuje množství vyrobených a spotřebovaných produktů 2) napomáhá k zavádění technologií snižujících emise škodlivin. Hlavní problém u tohoto druhu daní je, že nedokáží určit „cenu“ znečištění, neboť cílem Pigouviánských daní je zahrnutí nákladů na odstranění znečištění
29
do ceny výrobků a služeb. Dalším problémem je rozeznat a určit množství škodlivých emisí, jelikož cílem pigouviánských daní je zdaňování škodlivých emisí. Měření těchto emisí je sice možné, ale velmi nákladné. Dalším druhem jsou nepřímé ekologické daně, které jsou ukládány za účelem ovlivnit životní prostředí. Tyto daně jsou uloženy na nějaký zástupný faktor, nikoliv přímo na škodlivou látku. Daně jsou uvaleny například na použití vstupů (nafta), nebo na spotřebu výrobku či služby, např. elektrické energie. Jejich výhodou oproti pigouviánským daním je to, že při stanovení výše daně není třeba oceňovat výši ekologické škody, kterou daný spotřebovaný statek způsobuje. V případě konstantní závislosti mezi množstvím spotřebovaného statku a ekologickou škodou budou tyto daně efektivní. Poslední druhem jsou daně s neplánovaným ekologickým dopadem. Tyto daně nebyly zavedené kvůli ochraně životního prostředí, ale mají na něj pozitivní vliv. Tyto daně mají ze všech ekologických daní paradoxně nejvyšší výnosy a příčinou jejich vzniku je fiskální funkce. Patří sem například selektivní daně z minerálních olejů (uhlovodíkových paliv a maziv) nebo všeobecná DPH, která snižuje spotřebu a tím i produkci škodlivých látek svým zatížením (Kubátová, 2010). 3.2.2.2 Ekologické daně podle předmětu zdanění Podle toho, na jaký výrobek či službu jsou ekologické daně uloženy, je můžeme členit do skupin: Daně z motorových paliv, která jsou zdaňována všeobecnými spotřebními daněmi nebo daní z přidané hodnoty. Ve vyspělých zemích jsou zavedeny také specifické spotřební daně, tzv. akcízy, které mají různou výši pro různé druhy výrobků. Tyto daně jsou pokládány za fiskálně nejdůležitější. Daně z automobilů, jejichž výběr je prováděn pomocí třech druhů daní, kterými jsou: všeobecné spotřební daně při prodeji nových motorových vozidel, silniční daně placené ročně, daně související s vlastnictvím či používáním vozidla a dále zdanění firemních automobilů používaných pro soukromé účely. Daně z energetických surovin uvalené na jiná než motorová paliva, např. uhlí, lehké a těžké topné oleje, zemní plyn, elektrická energie atd. Daně z emisí, poplatky z těžby nerostných surovin, platby za využívání životního prostředí atd. Tato skupina daní je zatím velmi malá (Kubátová, 2010). 3.2.2.3 Ekologické daně podle techniky zdanění Daně v této skupině můžeme dělit na: Emisní daně a poplatky. Zde je daň uložena na znečišťující emise a je třeba, aby emise byly dobře měřitelné. Zavedení těchto daní snižuje znečišťující emise. Výrobkové daně, které jsou uvalené na výrobky, jejichž spotřeba, likvidace, či výroba znečišťuje životní prostředí. Původně tyto daně mohly být založeny za
30
jiným účelem. Může se jednat například o poplatky do mimorozpočtových fondů. Uživatelské poplatky za veřejné služby. Důvodem zavedení těchto poplatků je krytí nákladů na služby. Tyto daně využívají místní autority na financování nákladů na sběr odpadů nebo na čištění odpadních vod. Administrativní poplatky za povolení vyrábět nějaký produkt, či používat nějakou technologii. Odčitatelné daňové položky, např. zrychlené odpisování, sleva na dani apod. Jde spíše o prvky daňových systémů, které podporují investice do zařízení na ochranu životního prostředí (Kubátová, 2010). 3.2.2.4 Ekologické daně podle cílů Ekologické daně podle cílů lze dělit na: Účelové ekologické daně, zavedené z důvodu zvýšení výnosů, které slouží pro ekologické účely. Je-li použití těchto daňových výnosů vázané na ekologické účely místo toho, aby se snížila jiná daň, roste tedy celkové daňové zatížení, což je považováno za negativní jev. Ekologická daňová reforma nemá za cíl růst daní. Stimulační daně, jejichž cílem je ovlivňovat chování subjektů tak, aby došlo ke snížení produkce škodlivých látek a výrobků. Doplňkové ekologické daně uložené na produkty a služby, které nemají substituty. Tyto daně mají důležitou roli v ekologické daňové reformě a díky nim může být uskutečněn přesun daňového břemene z kapitálu a práce na statky zatěžující životní prostředí (Kubátová, 2006). 3.2.3
Harmonizace ekologických daní
Harmonizace je proces přiblížení a vzájemného přizpůsobení národních daňových soustav a jednotlivých daní pomocí dodržování společných pravidel zúčastněných zemí. Harmonizace byla vyvolána potřebou společného postupu zemí proti škodlivé daňové konkurenci. Výběr daní s mobilními základy v zemích, které jsou pro poplatníky méně výhodné, by byl jinak ohrožen. Vždy je určena daň, která má být harmonizována, harmonizuje se základ daně, daňové sazby a správa daně. Daňová harmonizace je přizpůsobení daňového systému členského státu za účelem splnění společných cílů v rámci Evropské unie. Cílem harmonizace v EU je vytvoření dobře fungujícího společného trhu se zdravou hospodářskou soutěží, na kterém by neměl být překážkou volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Výhodou harmonizace je, že proti omezení role státu neexistuje celosvětová dohoda o daních a poplatníci se nemohou vyhýbat dani přesunutím do země s výhodnějším základem. Velkou výhodou je také úspora administrativních nákladů, času a financí pro samotné podnikatele v EU. Harmonizace daní má však také nevýhody, jako jsou bariéry v tradicích a ekonomické úrovni jednotlivých států, neprospěch soutěže mezi daňovými
31
subjekty, což znamená, že z příliš štědrého státu se stěhují bohatí a přicházejí chudí. Další nevýhodou je, že po zavedení eura, které omezuje měnovou politiku, zůstanou pro regulaci jen fiskální nástroje, které by měly zůstat co nejvíce autonomní. Ekologické daně jsou také harmonizovány na úrovni Společenství, a rozhodujícími právními akty v této oblasti jsou směrnice Rady ES, určující předměty daní, rozsah osvobození, druhy základů daní, druhy sazeb a výši minimálních sazeb a také pravidla pro pohyb výrobků na území ES a mimo toto území. Energetická směrnice 1 z roku 2003 restrukturalizuje environmentální zdanění, zvláště zdaňování energie a energetických produktů na úrovni společenství, a po vstupu dalších deseti států v roce 2004 byla tato směrnice rozšířena i na ně (Svátková, 2009). Směrnice rozlišuje energetické produkty na ty, které slouží jako pohonné hmoty, palivo pro průmyslové nebo obchodní účely, a na energetické produkty pro výrobu elektrické energie (Široký, 2010). Směrnice 92/81/EEC z roku 1992 pojednává o sjednocení vyměřovacích základů daně a o úpravě struktury daní v souvislosti s celním sazebníkem. Podle směrnice je předmětem akcízu minerální olej sloužící ke spotřebě, k prodeji, či jako pohonná hmota. Dále je předmětem akcízu také produkt, který není ve směrnici uveden jako minerální olej, ale slouží k prodeji či užitku jako pohonná hmota či palivo (Nerudová, 2011). Zdanění spotřeby minerální olejů je zakotveno ve směrnici 92/82/EHS, a týká se akcízu, který má nejvyšší výnosy. U ostatních akcízů se zdanění týká konečných produktů, tedy spotřeby, naopak u energie a energetických produktů se zdaňují i vstupy. Směrnice na základě Jednotného celního sazebníku klasifikuje jednotlivé druhy minerálních olejů na benzin, naftu, petrolej, zemní plyn a topné oleje. Sazby akcízů pak stanovuje směrnice 92/82/EHS. Postupně se zvětšujícím se důrazem kladeným na ochranu životního prostředí, se snahou o snížení emisí a přijetím Kjótského protokolu byla oblast minerálních olejů upravena směrnicí 2003/96/ES, která nahradila směrnice 92/81/EHS a směrnici 92/82/EHS. Důvodem nahrazení těchto směrnic byla neexistence předpisů Společenství o minimální daňové sazbě na elektřinu a energetické produkty, což by mohlo vést k poruchám na vnitřním trhu. Dále bylo třeba stanovit minimální úroveň zdanění pro většinu energetických produktů, zemního plynu a uhlí, čímž by se mohly snížit rozdíly států ve zdanění vedoucí k poruchám vnitřního trhu. Důležitým důvodem je také potřeba zohlednění požadavků na ochranu životního prostředí (Široký 2010). Zdanění se vztahuje jen na energetické produkty a elektřinu, které jsou používány jako palivo nebo pohonné hmoty, a zdanění nepodléhá jejich dvojímu použití. Směrnice osvobozuje energetické produkty, které jsou dodávány pro Viz směrnice Rady 2003/96/ES k restrukturalizaci společných rámcových předpisů týkajících se zdanění energetických výrobků a elektřiny a dále směrnice 2004/74/ES, která mění směrnici 2003/96/ES, pokud jde o možnost uplatňování dočasného osvobození od daně u energetických produktů a elektřiny u některých členských států, nebo uplatňování snížené sazby daně. 1
32
námořní a leteckou dopravu, elektřinu vyráběnou ve vodních elektrárnách, z biomasy, elektřinu ze slunečné, větrné, přílivové a geotermální energie atd. Většina států z tehdejších patnácti členů EU mohla aplikovat sazby později než k 1. lednu 2004, nebo mohly použít nižší než minimální sazby. Většina výjimek však k 31. prosinci 2006 skončila. Členské státy, které neměly možnost výjimky, byly povinny od 1. ledna 2010 aplikovat vyšší sazby u některých produktů (Kužel, 2009). Společenství jako strana Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu ratifikovalo Kjótský protokol, přičemž právě zdanění energetických produktů včetně elektřiny se stalo nástrojem k dosažení cílů Kjótského protokolu (Široký, 2010). Cílem směrnice 2003/96/ES, je v souladu s Kjótským protokolem omezovat emise, proto mohou členské státy poskytovat daňové výhody společnostem snažícím se o snížení emisí. V roce 2001 byla navržena směrnice COM(2001)547, která by umožňovala členským zemím používat poloviční sazbu daně na biopaliva, a to pouze v případě využití biopaliv v hromadné přepravě osob včetně taxislužby a u vozidel veřejné správy. Směrnice nebyla doposud schválena a místo ní byla přijata směrnice 2003/30/EC o podpoře užívání biopaliv nebo jiných pohonných hmot v dopravě (Nerudová, 2011). Ze směrnice Rady 2003/96/ES vyplývá, že harmonizace akcízů se netýká dodávek tepla, u akcízů z pohonných hmot jsou stanoveny minimální sazby, které platí od 1. ledna 2010. Minimální sazby jsou odlišné u paliva pro topné účely a u elektrické energie pro obchodní a neobchodní účely. V tabulce č. 1 jsou uvedeny minimální sazby daně z pohonných hmot, tabulka č. 2 ukazuje minimální sazby u paliv pro průmyslové či komerční účely, a tabulka č. 3 uvádí minimální sazby daně z paliv pro topné účely a elektrické energie (Široký, 2010). Tab. 1
Minimální sazby daně z paliv – pohonných hmot
Subjekt daně Benzin olovnatý Benzin bezolovnatý Nafta Petrolej LPG Zemní plyn
1 000 l
Minimální sazba od 1. 1. 2004 421,0 EUR
Minimální sazba od 1. 1. 2010 421,0 EUR
1 000 l
359,0 EUR
359,0 EUR
1 000 l 1 000 l 1 000 l 1 gigajoule
302,0 EUR 302,0 EUR 125,0 EUR 2,6 EUR
330,0 EUR 330,0 EUR 125,0 EUR 2,6 EUR
Základ daně
Zdroj: Směrnice Rady 2003/96/ES Tabulka č. 1 ukazuje, že minimální sazby daně z paliv jako pohonných hmot se nezvýšily od roku 2004 do roku 2010 u benzinu olovnatého ani u benzinu bezolovnatého. Naopak u nafty se tato minimální sazba zvýšila z 302 EUR na
33
330 EUR, stejně tak i u petroleje. Minimální sazba daně u LPG se od roku 2004 do roku 2010 nezměnila a její hodnota byla 125 EUR. U zemního plynu se výše sazby také neměnila a po celou dobu od roku 2004 do roku 2010 byla 2,6 EUR. Tab. 2
Minimální sazby daně z paliv pro průmyslové nebo komerční účely
Subjekt daně Nafta Petrolej LPG Zemní plyn
Základ daně 1 000 l 1 000 l 1 000 kg 1 gigajoule
Minimální sazba od 1. 1. 2004 21,0 EUR 21,0 EUR 41,0 EUR 0,3 EUR
Zdroj: Směrnice Rady 2003/96/ES Tab. 3
Minimální sazby daně z paliv pro topné účely a elektrické energie
Subjekt daně
Základ daně
Minimální sazba od 1. 1. 2004 pro obchodní účely
Nafta Těžký topný olej Petrolej LPG Zemní plyn Uhlí a koks Elektrická energie
1 000 l 1 000 kg 1 000 l 1 000 kg 1 gigajoule 1 gigajoule 1 MWh
21,00 EUR 15,00 EUR 0,00 EUR 0,00 EUR 0,15 EUR 0,15 EUR 0,50 EUR
Minimální sazba od 1. 1. 2010 pro neobchodní účely 21,00 EUR 15,00 EUR 0,00 EUR 0,00 EUR 0,30 EUR 0,30 EUR 1,00 EUR
Zdroj: Směrnice Rady 2003/96/ES Dále byla přijata směrnice 2004/74/EC související se sbližováním sazeb v oblasti energetických produktů a elektřiny, která umožňuje České republice, Polsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Maltě, Slovenské republice a Slovinsku využít dočasného osvobození či snížení sazby daně. Dále je zde směrnice 2004/75/EC umožňující Kypru využít osvobození či snížení sazby daně (Nerudová, 2011). Komise usiluje do budoucna především o přiblížení zdanění motorové nafty a bezolovnatého benzinu zvýšením minimální hodnoty akcízu na naftu na minimální hodnotu bezolovnatého benzinu, s pravděpodobnou platností od 1. 1. 2014 (Široký, 2010). Členské země uvalují i další daně environmentálního charakteru nebo daně k ochraně životního prostředí. Seznam daní k ochraně životního prostředí, které jsou vybírány v jednotlivých členských státech Evropské unie, je uveden v tabulce č. 4 (Nerudová, 2011).
34
Tab. 4
Daně k ochraně životního prostředí2
Název státu Dánsko
Název daně
Předmět daně
Akcíz z pitné vody
Podzemní a povrchová voda
Akcíz z odpadních vod
Odpadní voda
Akcíz z odpadu a surovin
Odpad, těžba kamene, štěrku a písku
Akcíz z PVC a ftalátů
Produkty obsahující PVC a ftaláty
Akcíz z obalů
Obaly nápojů
Akcíz ze síry
Síra obsažená v energ. produktech či produktech sloužících k jejich výrobě
Akcíz z pesticidů
Pesticidy
Akcíz z NiCad baterií
Hemeticky uzavřené NiCad
Akcíz z antibiotik a růstových hormonů
Antibiotika a růstové hormony
ke krmení zvířat Akcíz z dusíku
Dusík, dusíkatá hnojiva
Akcíz z freonů Akcíz z CO2
Freon (CFC, HFC, PFC a SF6) a vybraných
energetických
CO2, minerální oleje
produktů Akcíz z chlorovaných rozpouštědel
Tetrachlorethylen,
trichlorethylen,
dichlorethylen Finsko Francie
Daň ze skládek
Odpad
Daň z obalu nápojů
Obaly nápojů
Daň z domovního odpadu
Domovní odpad
Daň ze znečištění
Emise
do
atmosféry,
produkce
odpadních olejů Itálie Litva
Poplatek z civilního létání
Pasažér civilní letecké přepravy
Daň z emisí SO2 a NO2
Emise
Daň z domovního odpadu
Domovní odpad
Daň ze znečištění
Vypuštěné zplodiny, specifické výrobky a obaly výrobků
Daň z přírodních zdrojů
Těžené přírodní zdroje
Daň z ropy a přírodních zdrojů plynů
Těžený přírodní plyn a ropa
Lotyšsko
Daň z přírodních zdrojů
Veškeré přírodní zdroje
Malta
ECO poplatek
Obaly výrobků
Spojené
Daň ze skládek
Odpad
království
Akcíz z letecké přepravy
Letecká přeprava
Švédsko
Daň z odpadu
Odpad
Daň z hnojiv
Hnojiva
Daň z pesticidů
Pesticidy
Daň z přírodního štěrku
Přírodní štěrk
Daň ze síry
Rašelina a paliva
2
Tabulka uvádí pouze daně vybírané centrálně (municipální daně nejsou zahrnuty).
35
3.2.4
Směrnice Rady 2003/96/ES
Rada Evropské unie přijala směrnici 2003/96/ES dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny. Existuje mnoho důvodů pro zavedení této směrnice, např.: Neexistence předpisů Společenství o minimální daňové sazbě na elektřinu a jiné energetické produkty než minerální oleje, ale také na zemní plyn a uhlí, může nepříznivě ovlivnit řádné fungování vnitřního trhu. Závažné rozdíly mezi vnitrostátními úrovněmi zdanění energie, které uplatňují členské státy, by mohly být škodlivé pro řádné fungování vnitřního trhu. Společenství jako strana Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu ratifikovalo Kjótský protokol. Zdanění energetických produktů a případně elektřiny je jedním z dostupných nástrojů k dosažení cílů Kjótského protokolu. Každý členský stát se může rozhodnout nezvýšit celkové daňové zatížení, pokud se domnívá, že by to mohlo přispět ke změně struktury a k modernizaci jejich daňových systémů tím, že bude podporováno chování směřující k větší ochraně životního prostředí a lepšímu využití pracovní síly. Energetické produkty používané jako pohonná hmota k některým průmyslovým a obchodním účelům a energetické produkty používané jako paliva, se obvykle zdaňují nižšími sazbami, než jsou sazby uplatňované na energetické produkty používané jako pohonná hmota. Je vhodné i nadále zachovat osvobození od daně u energetických produktů dodávaných pro námořní a leteckou dopravu s výjimkou dopravy pro soukromé rekreační účely, přičemž by členské státy měly mít možnost tato osvobození omezit. Rada tak přijala opatření, že členské státy zdaní energetické produkty a elektřinu v souladu s touto směrnicí. Dle článku 2 se energetickými produkty rozumějí výrobky: a)
kódů KN 1507 až 1518, pokud mají být použity jako palivo nebo pohonná hmota;
b)
kódů KN 2701, 2702 a 2704 až 2715;
c)
kódů KN 2901 a 2902;
d)
kódu KN 2905 11 00, které nejsou syntetického původu, pokud mají být použity jako palivo nebo pohonná hmota;
e)
kódu KN 3403;
f)
kódu KN 3811;
g)
kódu KN 3817;
h)
kódu KN 3824 90 99, pokud mají být použity jako palivo nebo pohonná hmota.
36
Tato směrnice se rovněž vztahuje na elektřinu kódu KN 2716. Tato směrnice se nevztahuje na: a)
zdanění tepla na výstupu a zdanění výrobků kódů KN 4401 a 4402;
b)
následující použití energetických produktů a elektřiny:
energetické produkty používané pro jiné účely než jako pohonné hmoty nebo paliva; dvojí použití energetických produktů, tedy pokud se využívají jako palivo i pro jiné účely než jako pohonná hmota nebo palivo; elektřina používaná zejména pro účely chemické redukce a v elektrolytických a metalurgických procesech; elektřina, pokud dosahuje více než 50 % nákladů na výrobek. „Náklady na výrobek“ jsou součtem celkových nákupů zboží a služeb navýšený o osobní náklady a spotřebu fixního kapitálu na úrovni podniku. Tyto náklady se vypočtou v průměru na jednotku. „Náklady na elektřinu“ se rozumí skutečná kupní cena elektřiny nebo náklady na výrobu elektřiny v podniku; mineralogické postupy. „Mineralogickými postupy“ se rozumějí postupy zařazené nomenklaturou NACE pod kód DI 26 „výroba ostatních nekovových minerálních výrobků“ v nařízení Rady (EHS) č. 3037/90 ze dne 9. října 1990 o statistické klasifikaci ekonomických činností v Evropském společenství. Dle článku 4 nesmí být úroveň zdanění nižší než minimální úroveň zdanění předepsaná v této směrnici (viz. Tab. 1, 2, a 3) Členské státy mohou uplatňovat pod finanční kontrolou plné nebo částečné osvobození od daně nebo sníženou úroveň zdanění na výrobky, které jsou předmětem daně v oblasti pilotních projektů technologického vývoje ekologicky příznivějších výrobků, nebo v souvislosti s palivem nebo pohonnými hmotami z obnovitelných zdrojů. Dále mohou osvobodit elektřinu: pocházející ze sluneční, větrné energie, energie vln a přílivu nebo geotermální energie; vyrobenou ve vodních elektrárnách; vyrobenou z biomasy nebo produktů vyrobených z biomasy; vyrobenou z emisí metanu z opuštěných uhelných dolů; vyrobenou z palivových článků. Osvobození se týká také např. energetických produktů a elektřiny, používané pro kombinovanou výrobu tepla a elektrické energie; elektřiny vyrobené kombinovanou výrobou tepla a elektrické energie, pokud jsou generátory šetrné k životnímu prostředí; energetických produktů a elektřiny používané pro přepravu zboží a osob po železnici, metrem, tramvají a trolejbusem; energetických produktů dodávaných jako pohonná hmota nebo palivo pro plavbu po vnitrozemských vodách na jiných než soukromých rekreačních plavidlech a elektřinu vyrobenou na palubě plavidla, atd.
37
3.2.5
Emise CO2 a emisní povolenky
Hlavní témata mezinárodní politiky jsou v současné době snižování emisí a boj s globálními klimatickými změnami, k jejichž řešení by měly sloužit ekologické daně, zejména uhlíkové daně. Emise vznikají spalováním fosilních zdrojů energie, např. v uhelných elektrárnách, ale jejich původcem může být i doprava. Fosilní paliva by měla být nahrazena lepší ekologičtější variantou, jako jsou např. obnovitelné zdroje energie, jelikož je cílem Evropské unie snížit emise skleníkových plynů do roku 2020 o 20 %. Jednou z možností jak snížit emise jsou také tzv. emisní povolenky, s nimiž se v EU obchoduje na základě jednoduchého tržního mechanismu. Evropská komise každému státu přidělí určitý počet povolenek podle vyprodukovaných skleníkových plynů, které může do vzduchu vypustit. Stát je pak přerozdělí mezi společnosti, které produkují emise, jako jsou elektrárny, továrny apod. Pokud stát vyprodukuje méně emisí, může se zbylými povolenkami, které byly mezi producenty skleníkových plynů rozděleny, obchodovat a volně je prodávat. V roce 2050 by měly emisní povolenky klesnout až o 95 % oproti roku 1990. Proto jsou uvalovány daně z CO2, jež obsahují fosilní paliva, v některých členských státech, aby docházelo ke snížení emisí a životní prostředí se dostalo na lepší úroveň. Přerozdělování emisních povolenek, ve kterém rozhodovala především Evropská komise, se má však od roku 2013 změnit. Některým státům, jako je například Polsko a Estonsko nepřipadal zavedený systém adekvátní, jelikož jim bylo přiděleno méně emisních povolenek. Evropský soudní dvůr v Lucembursku na základě těchto států rozhodl, že Evropská komise již nemůže určovat počet skleníkových plynů, které můžou státy vypouštět do ovzduší (Nazeleno, 2011). V roce 2012 byl v ČR schválen sněmovnou zákon, který umožní zavést aukce z emisních povolenek. Ministerstvo životního prostředí chce podstatnou část výnosů z prodaných emisních povolenek využít na pokračování dotačního programu Zelená úsporám, který dříve sloužil k podpoře zateplování budov. Od roku 2013 si musí energetické firmy nově pořizovat samy emisní povolenky, což vyžadují pravidla Evropské unie. Aby však nedošlo k rapidnímu nárůstu nákladů firem na povolenky, a tím ke zdražení tepla či elektřiny pro spotřebitele, firmy budou dostávat část povolenek zdarma. Ušetřené peníze, které získají díky povolenkám zdarma, musí však investovat do ekologických opatření. V roce 2013 až 2020 nastane tzv. třetí obchodovací období s emisními povolenkami. V předchozích dvou obdobích byly povolenky udělovány podle historických emisí. Ve třetím období bude mít Česká republika k dispozici 645 milionů povolenek, přičemž 1 povolenka se vztahuje k jedné tuně emisí skleníkových plynů. Předpokladem je, že 342 milionů povolenek půjde do aukce a zbylých 303 milionů povolenek dostane český průmysl zdarma (Česká televize 24, 2012). Následující praktická část se věnuje ekologickým daním v EU, v ČR a ve světě se zaměřením na uhlíkovou daň a její zavedení a dopady.
38
3.3 Ekologická daňová reforma Ekologická daňová reforma je příspěvkem k naplnění cílů udržitelného rozvoje v souvztažnosti s ekonomickým, sociálním a environmentálním pilířem. Je považována za prvek zlepšující kvalitu životního prostředí, snižující energetickou náročnost ekonomiky a dopady poškození životního prostředí na lidské zdraví, a prvek oživující trh práce. Je považována za součást tzv. ekonomických nástrojů v rámci disponibilních nástrojů vládní regulace. Cílem ekologické daňové reformy je přesun ze zdanění lidské práce směrem ke zdanění výrobků a služeb, jejichž výroba či spotřeba má negativní dopad na životní prostředí a lidské zdraví. Důležitá je výnosová neutralita, která vede k tomu, že ekologická daňová reforma by neměla vést ke zvýšení celkové daňové zátěže v České republice. Pro naplnění principu výnosové neutrality je třeba, aby dodatečné výnosy ekologických daní byly využity na snížení jiných daní nebo pojistného, tedy aby výnosy snížily náklady práce a zvýšily zaměstnanost (Tzbinfo, 2012). Daně z emisí, energií, nerostných surovin a z produktů znečišťujících životní prostředí by tedy měly růst a současně by se měly snížit daně mající negativní vliv na práci a investice. Autoři se shodují, že ekologická daňová reforma by měla splnit tato kritéria: přesun daňové zátěže z práce a kapitálu na zdroje znečištění odstranění prvků daňového systému, které mají negativní vliv na životní prostředí zachování principu – „znečišťovatel platí“ výnosová neutralita. Existují však i negativní jevy zavedení ekologických daní: Ekologické daně zkreslují chování ekonomických subjektů, což znamená, že zvýšení efektivity či odstranění neefektivní situace na jednom trhu může snížit efektivitu na jiném trhu, či způsobit vznik neefektivní situace a externality na jiném trhu. V případě nedokonalé mezinárodní daňové koordinace může zavedení ekologických daní v jedné zemi zhoršit konkurenceschopnost výrobců na mezinárodní úrovni. Správně zavedené ekologické daně minimalizují svůj daňový základ, čímž dochází k poklesu daňových příjmů. Vyšší zdanění nahrazené přímými daněmi pak může být politicky nepřijatelné. Mají regresivní dopad. Ekologické daně mohou vyvolat vznik inflace, jelikož zvyšují ceny některých výrobních faktorů. Růst cen však nepostihne všechna odvětví stejně. Ekologické daně jsou efektivnější v dlouhém období, protože administrativní nástroje působí rychleji.
39
Ekologická daňová reforma proběhla již v mnoha zemích. V první vlně byla ekologická daňová reforma ve Finsku, Dánsku, Švédsku a Norsku. Ve druhé vlně koncem 90. let a v nynější dekádě proběhla v SRN, Francii, Itálii, Velké Británii a v Rakousku. 90. léta se vyznačovala snahou EU sjednotit energetické zdanění a stanovit minimální spotřební daň z paliv a z elektřiny přijetím direktiv (Kubátová, 2010). 3.3.1
Ekologická daňová reforma v zemích Evropské unie
Od roku 1990 několik zemí zavedlo komplexní ekologické daňové reformy v rámci konstantní daňové zátěže, kdy zavádění ekologických daní bylo doprovázeno snížením jiných daní. Předchůdci v zavádění ekologické daňové reformy byly severské země. Finsko bylo první zemí, která zavedla daně specificky zacílené na emise z CO2, jako nástroj pro zmírnění změny klimatu. Jednotná uhlíková daň z fosilních paliv (s výjimkou pro paliva používaná jako redukční činidla v metalurgických procesech) byla zavedena v roce 1990, ale později s dalšími výjimkami a náhradními mechanismy byla upřednostněna energeticky náročná odvětví, a zdanění elektřiny se přesunulo z využití paliva v elektrárnách na spotřebu. Od roku 1997 byla daň z uhlíku uložena pouze na dopravní paliva a topná paliva, elektřina byla zdaněna za kWh a paliva byla osvobozena. Příjmy získané z ekologických daní byly použity na částečnou kompenzaci ztrát z výnosů, které vyplynuly z provedených škrtů ve zdanění práce (OECD, 2001; Ministry of the environment, 2012). V Norsku byla zavedena daň z emisí CO2 z minerálních olejů v roce 1991. Později komise, která přeložila svou zprávu v roce 1996, kladla velký důraz na možnost dosažení dvojí dividendy. Vzhledem k příznivé situaci v oblasti zaměstnanosti, kdy vláda předložila navazující návrh do Parlamentu v roce 1998, byl pak kladen menší důraz na problém dvojí dividendy. Část příjmů z těchto daní byla alokována na snížení daní z příjmů a zvýšení podpory investic na úsporu energie a obnovitelných zdrojů energie (OECD, 2001). Švédsko zavedlo hlavní daňovou reformu v roce 1991. Významné snížení daně z příjmu bylo kompenzováno novou daní související s životním prostředím, oxidem uhličitým a sírou, pomocí restrukturalizace zdanění energie a rozšíření základu daně z přidané hodnoty. Daně z příjmů byly sníženy zhruba o 30-50 %. Současně energetické daně vybírané v průmyslu byly výrazně nižší. V rozpočtu na rok 2001, se zvýšila daň z nafty, topného oleje a elektřiny v kombinaci s daňovými škrty, včetně nižších příjmových daní a příspěvků na sociální zabezpečení. Tato první fáze daňové reformy přinesla posun v oblasti daní z práce na ekologii ve výši 4 % HDP. Sazba daně z CO2 byla nejdříve stejná jako v průmyslu, a to 250 SEK pro první rok, což je 28,12 EUR za tunu CO2. Biopaliva byla osvobozena od daně. V roce 1993 Švédsko snížilo energetické daně pro průmysl jako celek. Sazby pro domácnosti byly zvýšeny na 320 SEK (35,79 EUR) za tunu CO2. V roce 1995 byla pak sazba daně vázána na míru inflace. V roce 1996 dosáhly příjmy
40
z environmentálních daní 52,8 miliardy SEK, což je 5,93 miliard EUR, z čehož energetické daně představují 46 miliard SEK, nebo přes 87 % této částky. Implementace EDR se ve Švédsku setkala s malým odporem, protože daň z CO2 byla začleněna do rozsáhlé daňové reformy. Ve Švédsku bylo pozoruhodné jasné snížení tradičních emisí, jako je SO2 a NOx prostřednictvím daní a dávek (Mez, 2002). Švédsko bylo jednou z prvních zemí, které zavedly daň na emise CO2, která byla účinná. Bez této daně by dnes byly emise ve Švédsku o 10 % vyšší. V současnosti téměř polovina elektřiny v zemi pochází z jaderných elektráren a většina druhé poloviny z hydroelektráren. Fosilní paliva téměř nejsou využívána pro výrobu elektřiny. Spotřeba elektřiny ve Švédsku je stále velká díky vytápění elektrickými teplomety a intenzivnímu elektrickému průmyslu (Economic instruments in environmental policy, 2012). V Dánsku byla zavedena daň z emisí CO2 z paliv v roce 1992, kdy byla zároveň provedena obecná reforma daňového systému s pokračujícím vývojem energetických daní plánovaných do roku 2002. Sazba daně byla stanovena v souladu s návrhem Komise u uhlí, zemního plynu a elektřiny na 100 DKK (13,29 EUR) na tunu CO2. Mezi hlavní cíle reformy patří: snížení mezních daňových sazeb ve všech příjmových skupinách, odstranění řady mezer v daňovém právu a postupný převod daňových příjmů z příjmu a práce k daňovým příjmům za znečištění životního prostředí a environmentálních vzácných zdrojů (Economic instruments in environmental policy, 2012). V roce 1993 byla přijata skutečná EDR. Podíl ekologických daní a poplatků v rámci celkových daňových příjmů bylo třeba zvýšit z 10 % na 15 %, a daně z příjmů bylo třeba odpovídajícím způsobem snížit. V roce 1998 činily příjmy z environmentálních daní 23,5 mld. DKK (3,12 miliard EUR). Energetická daň byla zvýšena o dalších 25 %. Od roku 1996 byla upravena daň z emisí CO2 pro průmysl. Výnosy z oblasti energetických procesů byly vráceny společnosti formou investičních dotací. Od roku 2000, kdy vypršely dotační programy, se příjmy z daně z CO2 používaly výhradně na snížení dodatečných mzdových nákladů. V roce 2000 se zvýšily výnosy z daně z emisí CO2 z 1,5 miliardy DKK (200 milionů EUR) z roku 1992 na 4,7 miliardy DKK (620 milionů EUR). Viditelným dánským ekologickým přínosem je snížení spotřeby konečné energie a nahrazování uhlí zemním plynem. Dále se zvýšil podíl obnovitelných zdrojů energie na primární spotřebě energie a elektřiny. Daň z emisí CO2 je nyní důležitým ukazatelem v rozhodovacích procesech v průmyslu. Dánsko je příkladem toho, jak institucionální inovace v procesu EDR hrají významnou roli (Mez, 2002). V Nizozemí začalo zdaňování pohonných hmot v roce 1988 spolu s ostatními environmentálními daněmi, například z odpadu a podzemních vod. Daňové příjmy se zvýšily ze 7,21 miliard EUR na 10,84 miliard EUR. Druhá daňová komise zabývající se „zelenými“ daněmi byla ustanovena v roce 2000, aby zrealizovala návrhy na třetí kolo ekologické daňové reformy, které byly realizovány v roce 2001 (OECD, 2001).
41
V roce 1995 a 1996 byla zavedena nová regulační energetická daň. Roční spotřeba energie mezi 800 a 50 000 kWh, stejně jako roční spotřeba zemního plynu mezi 800 a 170 000 m3, byla zdaněna. V roce 2000 byla sazba daně 66 NLG (30,68 EUR) za tunu CO2. Majitelům obnovitelných zdrojů energie byly vráceny daně a rovněž bylo osvobozeno od daně dálkové vytápění a plyn používaný při výrobě elektrické energie. Cílem energetických daní je změna chování spotřebitele. Příjmy z energetických daní jsou vráceny do domácností prostřednictvím snížení daně z příjmu. Další kroky k ekologičtějšímu daňovému systému byly uvedeny v holandském národním plánu politiky životního prostředí (NEPP3), který zahrnoval doporučení Komisi zelených daní. Od 1. ledna 1999 měly být všechny ekologické daně vázané na inflaci. Dalším doporučením bylo, že regulační energetická daň má být zvýšena o 3,4 mld. NLG (1,53 miliard EUR). V Nizozemí vzhledem k velikosti země, je výše podpory obnovitelných zdrojů energie a programů na úsporu energie pozoruhodná (Mez, 2002). V roce 1993 Belgie zavedla novou daň na některé energetické produkty, která dosáhla zhruba stejné výše jako daně ze soukromého využívání energie. Generované příjmy byly určeny na financování snížení příspěvků zaměstnavatelů sociálních pracovníků. Po první vlně ekologické daňové reformy v devadesátých letech ve výše uvedených zemích následovaly další země. V Rakousku byla daň z odpadu zavedena v roce 1989, a energetická daň z plynu a elektřiny byla zavedena v roce 1996. Sazba daně z elektřiny se zvýšila v polovině roku 2000. Lander dostal transfery okolo 12 % a komunity 5 % z příjmů z energetických daní, na podporu opatření na ochranu životního prostředí a úspory energie. Ve Velké Británii daň ze skládek vstoupila v platnost v roce 1996, s příjmy alokovanými na snížení příspěvků na sociální zabezpečení. „Poplatky za změnu klimatu“ a daň z průmyslového a obchodního využívání energie, byly představeny v dubnu 2001. Daň z písku, štěrku a kamení byla plánována na rok 2002. Nicméně, v roce 2000 vláda přestala využívat silniční pohyblivá paliva, která předtím zvedla spotřební daň o 6 % ročně. V roce 1998, Itálie přijala řadu environmentálních daní, včetně postupného zařazování daně z CO2 z minerálních paliv do daňového systému. Výnosy z environmentálních daní jsou recyklovány snížením sazeb příspěvků na sociální zabezpečení z práce (60,5 %) a kompenzačním opatřením (31,1 %). Pod tlakem na zvýšení světových cen ropy od roku 1999, italská vláda snížila spotřební daně na ropné produkty, a odložila daňovou reformu. Itálie má také daň ze skládkování, stejně jako NOx a SO2 zdanění. Německo zavedlo ekologickou daňovou reformu v dubnu 1999. Hlavními cíli programu bylo vytváření pobídek k energetickým úsporám a urychlení průmyslové změny k financování obnovitelných energetických programů, a ke zvýšení zaměstnanosti snížením daňového zatížení práce. Německé reformy zahrnovaly postupné stoupající sazby u minerálních olejů i u elektřiny. Příjmy byly použity na snížení příspěvků z důchodového pojištění o 0,8 procentního
42
bodu (polovina u zaměstnanců a polovina u příspěvku zaměstnavatele). U penzijního pojištění byly příspěvky sníženy z 20,3 % na 19,5 %. Příspěvky na sociální zabezpečení se snížily ze 42,3 % na 41,5 %. Ve druhé fázi reformy vzrostla sazba daně z minerálních olejů o 0,06 DM za litr, a u elektřiny o 0,005 DM za kWh, ročně v období 2000 až 2003. U důchodového pojištění byly sazby odpovídajícím způsobem sníženy o 0,1 % v roce 2000 a dále o 0,3 % ročně za zbývající tři roky, tedy celkem nastalo 1% snížení do roku 2003. Polovina snížení byla provedena v zaměstnavatelských příspěvcích a polovina u zaměstnaneckých příspěvků. Daňová reforma byla explicitní politika přesunu daňového zatížení, určeného ke snížení jak emisí CO2, tak ke snížení nezaměstnanosti (OECD, 2001). Ve Francii, byla hlavní restrukturalizace environmentálně souvisejících daní a poplatků zahájena v roce 1999. To zahrnovalo vládní návrh na rozšíření Taxe Générale sur les Activités polluantes ("obecné daně ze znečišťujících činností") na fosilní paliva a elektřinu. V této souvislosti bylo plánem vydat daňové kredity založené na procentu minulých emisí. Tento podíl se lišil v závislosti na intenzitě emisí skleníkových plynů. V roce 2000 byl v parlamentu následně protiústavně změněn návrh zákona Ústavním soudem, prostřednictvím doplnění dalších výjimek a osvobození. Švýcarští voliči zamítli dva návrhy pro ekologické daňové reformy v referendu, které proběhlo v září 2000. Prvním návrhem byla daň na všechny neobnovitelné zdroje energie, jejíž výnosy by byly použity na snížení sociálních příspěvků. Druhým návrhem byla malá dávka z neobnovitelných zdrojů energie určených na podporu obnovitelných zdrojů energie a zvyšování energetické účinnosti. Motivační daň z fosilních paliv měla být zavedena nejdříve v roce 2004, jelikož nemohly být splněny Kjótské cíle snížení CO2 ani dobrovolnou činností, ani pomocí programů v průmyslovém sektoru (OECD, 2001). 3.3.2
Ekologická daňová reforma v České republice
Ekologická daňová reforma má dva cíle: stimulovat ekonomické subjekty k chování vedoucímu ke snížení poškození životního prostředí a jeho dopadů na zdraví obyvatelstva, což znamená, že se zvýší nepřímé daně a sníží se daně přímé, snížit daňové zatížení práce, tj. snížit příspěvky na sociální pojistné či daně z příjmů, a vytvořit podmínky pro vyšší zaměstnanost tím, že se zlevní práce (Svátková, 2009). Ekologická daňová reforma má tedy mít dvojí přínos, tzv. double dividend. Reforma v České republice je rozvržena do tří etap, které zasahují až do roku 2017. Předpokladem je, že vznik, rozšíření a další zásahy do ekologického zdanění budou výnosově neutrální, což znamená, že z výnosů bude pokryto zejména snížení sociálního pojistného a úprava sociálních transferů (Svátková, 2009).
43
Cílem první etapy trvající od roku 2008 do roku 2009 bylo zavedení nových ekologických daní jako je daň ze zemního plynu, fosilních pevných paliv (uhlí, koks) a elektřiny, včetně splnění všech požadavků energetické směrnice. První etapa byla víceméně o implementaci směrnice 2003/96/ES do legislativy České republiky. Zavedení těchto daní 1. ledna 2009 bylo provázeno snížením daňového zatížení práce takovým způsobem, který zaručoval, že celá operace bude ve svém konečném efektu výnosově neutrální (Zimmermannová, 2010). Od ekologických daní byly v této etapě osvobozeny subjekty užívající elektřinu ke specifickým účelům a elektřina vyrobena takovými technologiemi, které nepoškozují životní prostředí. Minimální sazba daně byla určena Směrnicí 2003/96/ES. Verze zdanění první etapy podle Ministerstva financí je v tabulce č. 5. Tab. 5
Ekologická daňová reforma v ČR – první etapa
Daňová sazba
Zvýšení cen domácností
Pevná paliva
0,3 EUR/GJ
10 %
Zemní plyn
1,1 EUR/MWh
vyňaty
Elektřina
1,1 EUR/MWh
1%
Zdroj: Enviwiki, 2011 Očekávaný fiskální přínos v roce 2008 byl 4,3 mld. Kč, z toho u pevných paliv 1,7 mld., u zemního plynu 1,5 mld. a u elektřiny 1,1 mld. Kč. Největší cenový růst byl předpokládán u paliv, a to o 9,1 %, dále u zemního plynu o 4,2 % a u elektřiny o pouhé 1 %. Pokles výnosů z pojistného na veřejné zdravotní pojištění, ze sociálního zabezpečení, a z příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, byl očekáván ve výši 6,2 mld. Skutečný výsledek byl však úplně jiný. Výnos z daně z pevných paliv byl asi 0,43 mld. Kč, ze zemního plynu 1,002 mld. Kč a daň z elektřiny přinesla 1,02 mld. Kč státu (Svátková, 2009). Podle Ministerstva životního prostředí (2011) bylo dosaženo daňové neutrality v roce 2008, kdy se snížily sazby daně z příjmů fyzických a právnických osob. Snížená jednotná sazba daně pro fyzické osoby byla 15 % a pro firmy se sazba snížila z 24 % na 21 %. Příspěvky do systému sociálního zabezpečení vyplacené zaměstnancem i zaměstnavatelem se snížily o 1,5 %, což pro stát znamenalo konečné snížení vládních příjmů a pro rok 2009 bylo toto snížení 11 mld. Kč. Druhá etapa reformy probíhá v letech 2010 až 2013. Cílem této etapy je vytvoření emisní daně z CO2, která bude vytvořena transformací poplatku za znečištění ovzduší. V této etapě je hlavním předpokladem převedení environmentálních poplatků, jako např. poplatky za vypouštění odpadních vod do vod povrchových, za znečišťování ovzduší, za ukládání odpadů apod., na ekologické daně. Větší pozornost pak bude zaměřena na zdanění dopravy, která
44
dnes nejvíce znečišťuje životní prostředí (Zimmermannová,2010; Svátková, 2009). Ve druhé etapě je ekologická daňová reforma nástrojem, díky němuž se dosáhne národního emisního stropu znečišťujících látek. Měla by být zavedena kompenzační opatření pro domácnosti s nízkým příjmem, a to snížení negativních vlivů ekologické daňové reformy na tyto subjekty. Tato fáze reformy pojednává o klimaticko-energetickém balíčku a největší změny by mělo být dosaženo v oblasti internalizace externalit a v aktivní politice v boji proti změně klimatu. Druhá fáze je také zaměřena na objem emisí přelétavého prachu. Ministerstvo životního prostředí upozorňuje na to, že zde není zachována výnosová neutralita, a nejde tedy ani o ekologickou daňovou reformu (Enviwiki, 2011). Nezbytným úkolem je také hodnocení dopadů zavedení ekologických daní na ekonomiku a její konkurenceschopnost, na jednotlivé regiony Čech a Moravy, na jednotlivé skupiny obyvatel, na zaměstnanost a na sociální výdaje související s útlumem některých odvětví. Předpokladem je, že nejvíce zdanění zatíží energeticky náročná odvětví jako dopravu, chemický a těžební průmysl a průmysl stavebních hmot. Naopak pozitivní očekávání reformy jsou u odvětví s vysokým podílem nákladů na pracovní sílu, jako např. ve stavebnictví, ve spotřebním průmyslu, u služeb, pošty a telekomunikací (Zimmermannová, 2010; Svátková, 2009). Třetí etapa ekologické daňové reformy bude probíhat v letech 2014 až 2017. V této etapě by se měly promítnout zejména další změny energetické směrnice, jejíž revize se v té době očekává. Předmětem zdanění budou produkty a služby, jejichž výroba nebo spotřeba povede k negativnímu dopadu na životní prostředí a lidské zdraví, jako je např. daň u elektřiny vyrobené z hnědého uhlí, která bude nejvyšší. Daň z plynu a jádra bude nižší a z obnovitelných zdrojů nebude daň žádná. Daň u automobilů bude závislá na množství vypuštěného CO2 nebo na spotřebě paliva a stáří vozidla. Největší dopady budou zřejmě zaznamenávat domácnosti využívající k topení tuhá paliva či zemní plyn. Domácnosti, které používají plyn na vaření a elektřinu k topení, budou mít zřejmě nižší energetické výdaje. Nejvíce budou postiženy novým zdaněním nízkopříjmové skupiny obyvatel. Tabulka č. 6 ukazuje očekávané výnosy z EDR. Z tabulky je zřejmé, že očekávané výnosy z EDR se rok od roku zvyšují. V roce 2013 je očekáván celkový výnos z ekologických daní ve výši 51,7 mld. Kč a v roce 2015 se očekávají výnosy ve výši 55,6 mld. Kč. V roce 2015 je například u elektřiny očekáván více než čtyřnásobek výnosů z roku 2007. Naopak u motorových vozidel se očekávané výnosy z 21,7 mld. Kč sníží v roce 2015 na 14,7 mld. Kč.
45
Tab. 6
Očekávané výnosy z EDR v mld. Kč
Rok 2007 Elektřina 6,4 Hnědé uhlí 3 Černé uhlí 1,1 a koks Zemní plyn 1,8 Motorová 21,7 vozidla Celkem 34 Domácnosti 40 % Průmysl 60 % Zdroj: Tzbinfo, 2012
2009 12 5,2
2011 18,5 7,1
2013 23,5 8,4
2015 27,3 8,8
1,1
1,1
1,5
1,8
1,7
1,6
2,3
2,9
19,9
18,1
16,4
14,7
39,5 37 % 63 %
46,2 35 % 65 %
51,7 34 % 66 %
55,6 33 % 67 %
Není vyloučeno ani zdanění dalších surovinových zdrojů a výrobků či služeb, jako jsou hnojiva, pesticidy, stavební suroviny a další. Ekologické daně jsou označovány také jako daně energetické. Toto označení však ukazuje, že ekologický aspekt těchto daní není tak velký a nenutí daňové subjekty k ekologickému chování (Svátková, 2009, Enviwiki, 2011).
46
4 Environmentální zdanění v EU 4.1 Příjmy z environmentálních daní v EU Ekologické daně v EU mohou být čtyř typů, a to daně z energetických produktů, daně týkající se dopravy a daně ze znečišťování a z využívání zdrojů. Energetické daně zahrnují daně z energetických produktů používaných ke stacionárním účelům (např. uhlí, topné oleje, zemní plyn a elektřina) a k dopravním účelům. Do této kategorie patří i daně z CO2, jejichž velikost často není možné určit, jelikož mohou být integrovány s energetickými daněmi. Kromě toho, že jsou částečně zavedeny jako náhrada za jiné energie, jsou často příjmy z těchto daní větší ve srovnání s příjmy ze znečišťování. To znamená, že daně z CO2 by mohly narušit mezinárodní srovnání více než energetické daně. Graf č. 1 zobrazuje příjmy z environmentálních daní od roku 1995 do roku 2009 podle typu daně. Graf 1
Příjmy z ekologických daní 1995-2009 v EU-27 (v EUR a v % GDP)
Zdroj: Eurostat, 2011 Z grafu je patrné, že od roku 2003 výnos z ekologických daní jako podílu na HDP klesal, a v roce 2008 byl tento podíl historicky nejmenší a to 2,38 %. EU27 se od tohoto minima opět odrazila v roce 2009. Graf vykazuje nejvyšší příjmy z ekologických daní v roce 2007, a to přes 300 000 mil. EUR. V roce 2008 a 2009 se příjem z environmentálních daní opět snižoval, a to těsně pod 300 000 mil. EUR. Po celé sledované období měly nejvyšší hodnotu daňové příjmy z energetických produktů, a následovaly příjmy z dopravních ekologických daní.
47
Podle Eurostatu se příjmy z energetických produktů snižovaly v poměru k HDP EU v roce 2007 oproti roku 1999, což mohlo být způsobeno dvěma faktory. Prvním faktorem byl pokles energetické náročnosti a druhým faktorem bylo zvýšené využívání nefiskálních nástrojů. Pokles energetické náročnosti mohl být způsoben například technologickými zálohami, které tvořily výrobní procesy méně energeticky náročné, zvýšením cen energie, nebo vlivem energetických daní. Nárůst tržních cen benzínu v roce 2000 oproti roku 1998 také přispěl ke snížení používání benzínu. Používání benzínu na jednotku HDP se například v roce 2006 snížilo oproti minulým rokům, zatímco používání dieselu se ve většině evropských zemí zvýšilo. Daňová sazba pro benzin byla v průměru vyšší než daňová sazba pro motorovou naftu, proto posun od benzínu k naftě vedl ke snížení příjmů z daní z pohonných hmot v % HDP. Zdanění energie však není jediným nástrojem používaným v členských státech EU ke snížení spotřeby energie. Využívání nefiskálních nástrojů, jako je například obchodování s emisními povolenkami, vede také ke snížení spotřeby energie, emisí CO2, a ke snížení daňových energetických příjmů. V tabulce č. 7 jsou zobrazeny příjmy z environmentálních daní v EU-27 v roce 2009. Tab. 7
Environmentální daňové příjmy z EU-27 v roce 2009
Environmentální daně
Milion EUR
Energetické daně 212 189 Daně ze znečištění 11 915 Dopravní daně 62 499 Environmentální 286 603 daně celkem Zdroj: Eurostat, 2011
% z celkových environmentálních daní
%z HDP
74 4 22
1,8 0,1 0,53
% z celkových příjmů a sociálních příspěvků 4,68 0,26 1,38
100
2,43
6,32
Z tabulky je zřejmé, že v roce 2009 EU-27 zvýšila své příjmy z ekologických daní asi na 287 miliard EUR, což bylo 6,32 % z celkových příjmů z daní a sociálních příspěvků a asi 2,43 % HDP. V roce 2009 tvořil příjem z daní z energetických produktů 74 % celkových ekologických daní EU-27, tedy 1,8 % HDP. Dopravní daně v EU zahrnují především daně vztahující se k používání motorových vozidel a jejich vlastnictví, a v roce 2009 byl jejich podíl 22 % z celkových ekologických daní EU-27, tedy 0,53 % HDP. Mezi daně ze znečištění a využívání zdrojů jsou zahrnovány daně z těžby surovin, naměřené nebo odhadované emise do ovzduší (NOx a SO2) a vody, a daně z hluku a z nakládání s odpady, které tvořily pouze 4 % z příjmů EU-27 v roce 2009. Většina evropských zemí vykazovala příjmy z ekologických daní v roce 2009 v rozmezí 2-3 % HDP, jak je zobrazeno na grafu č. 2. Výjimky byly Dánsko,
48
Nizozemsko, Slovinsko, Malta a Bulharsko, jejichž příjmy z ekologických daní byly vyšší než 3 % HDP. Nejvyšší úroveň ekologických daňových příjmů v roce 2009 byla v Dánsku, a to 4,8 % HDP. Dánsko je státem s nejvyšší produkcí odpadu na obyvatele v EU, ale zároveň je to jedna z nejprogresivnějších zemí, co se týče ekologie a čistých technologií. Řecko, Slovensko, Rumunsko a Španělsko byly jediné země, které měly příjmy z ekologických daní menší než 2 % HDP. Daně ze znečištění a využívání zdrojů byly v Dánsku a Nizozemsku více než 15 % z celkového příjmu z oblasti životního prostředí. Příjmy z environmentálních daní v České republice se v roce 2009 pohybovaly kolem 2,5 % HDP, přičemž největší podíl tvořily daně z energetických produktů. Dopravní daně v ČR tvořily velice malý podíl na ekologických daňových příjmech. Příjem daní ze znečištění a využívání zdrojů byl v ČR zanedbatelný. Graf 2 HDP)
Příjmy z environmentálních daní podle typu v roce 2009 v členských státech EU (v %
Zdroj: Eurostat, 2011 Graf č. 2 ukazuje vývoj ve struktuře ekologických daní v letech 2000 až 2009 v členských státech. Z grafu je patrné, že mírný pokles průměrných příjmů v EU vedl ke změnám ve složení příjmů v některých členských státech. V roce 2009 došlo k nejvyššímu nárůstu energetického zdanění v Estonsku, a to o více než 1 % HDP. Naopak v Rumunsku došlo ke snížení energetických daní téměř o 2 % HDP. V Dánsku bylo zvýšení daní ze znečištění v roce 2009 menší než v předchozím roce, což mohl způsobit pokles celkové úrovně ekologických daní v poměru k HDP v Dánsku. Z grafu je patrné, že výše dopravních daní se výrazně snížila na Kypru a na Maltě. V těchto státech byl podíl dopravních daní
49
na ekologických daních významný, ale jeho pokles byl kompenzován růstem energetických daní na Kypru a daní ze znečištění na Maltě. Podle Eurostatu (2011) byly výnosy z dopravních daní v EU-27 v roce 2007 téměř 0,6 % HDP EU. Nejvyšší daňové dopravní příjmy vzhledem k HDP mělo v roce 2007 Dánsko, a to více než 2 %. Státy, ve kterých byly dopravní daňové příjmy vyšší než 1 %, byly Malta, Kypr, Nizozemsko, Norsko, Irsko a Finsko. V roce 2007 byly příjmy z dopravních daní mezi 0,5 % a 4 % z celkových daní a sociálních příspěvků (TSC) ve většině členských zemí. V pouhých třech státech byly dopravní daňové příjmy menší než 0,5 % TSC. Těmito státy byly Litva, Estonsko a Česká republika. Tyto tři státy také pocítily velký pokles příjmů u daní z dopravy mezi roky 1999 a 2007, a to jak v poměru k HDP, tak v poměru k TSC. Naopak Rumunsko, Bulharsko, Lotyšsko a Polsko ve stejném období zaznamenaly nejvyšší nárůst daňových příjmů z dopravy. Daně ze znečištění a využívání zdrojů v absolutních číslech v období 19992007 rostly, ale jejich poměr k HDP a TSC zůstal stejný. Nejvyšší příjmy mělo opět Dánsko a to 1,4 % HDP, dále Nizozemsko 0,6 % HDP a zbývající země měly tento podíl menší než 0,3 % HDP. V roce 2010 se příjmy z environmentálních daní v EU-27 snížily oproti roku 2009 z 6,32 % na 6,19 % z celkových daní a sociálních příspěvků. Celkové příjmy z environmentálních daní byly tedy podle propočtů v roce 2010 asi 292 400 milionů EUR. Nejvyšší podíl ekologických daní na celkových sociálních příspěvcích a daních byl v Bulharsku, a to 10,96 %. Druhý stát přesahující hranici 10 % bylo Nizozemí, jehož podíl ekologických daní na celkových daních a sociálních příspěvcích byl 10,32 %. V některých státech se podíl ekologických daní na celkových daních a sociálních příspěvcích zvýšil. Do této skupiny států patří Belgie, Bulharsko, Dánsko, Estonsko, Irsko, Řecko, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Slovinsko, Finsko a Island. Podíl environmentálních daní na HDP se snížil na 2,37 %. Státy, které překročily hranici 3% podílu na HDP, byly Dánsko, Malta, Nizozemí a Slovinsko. Energetické daně zahrnující daně na fosilní paliva představovaly v roce 2010 podle Eurostatu (2011) opět nejvyšší podíl na environmentálních daních, a to 74,9 %. V České republice, Lucembursku a Litvě představovaly tyto daně větší než 90 % podíl. V Dánsku a Nizozemsku byl podíl energetických daní na celkových environmentálních daních méně než 60 % v roce 2010 a na Maltě méně než 50 %. Dopravní daně tvořily celkem 21,2 % z celkových environmentálních daní v EU-27. V některých státech byl jejich podíl významnější, a to zhruba mezi 36 a 44 % z celkových ekologických daní. Těmito státy byly Malta, Kypr, Dánsko a Irsko. Daně ze znečištění a využívání zdrojů tvořily v roce 2010 velmi malý podíl celkových ekologických daní, a to asi 3,9 %. Je tedy zřejmé, že poměr mezi jednotlivými typy daní v oblasti ekologických daní se příliš nezměnil. Podíl energetických daní se zvýšil na 74,9 % a podíl daní
50
z dopravy z 22 % mírně poklesl na 21,2 %. Daně ze znečištění se výrazně nezměnily. Další kapitoly budou zaměřeny na daň z CO2, která se stává důležitou součástí daňového systému všech členských států. Daň z CO2 je uvalována v oblasti energetické a v oblasti dopravy.
4.2 Daň z CO2 v členských státech Evropské unie Uhlíková daň, tzv. daň z emisí CO2 patří mezi nepřímé daně, kterými se zdaňují emise CO2 vytvářené spalováním fosilních paliv jako je uhlí, plyn a minerální oleje. Daň je uvalována na fosilní paliva a její výše je závislá na množství CO2, které vznikne při spalování pohonných hmot nebo při výrobě tepla určeného k vytápění nebo k průmyslovému užití. V některých státech se sazba daně stanovuje podle energetického obsahu. Uhlíková daň byla zavedena v 90. letech minulého století v Dánsku, Finsku, Nizozemí a ve Švédsku. Prioritou litevského eurokomisaře Algirdase Šemety byla novelizace směrnice 2003/96/ES o zdanění energetických produktů a elektřiny. Šemeta navrhl novelizaci, ve které se objevila i minimální úroveň celounijní uhlíkové daně. Zavedením uhlíkové daně by mohly evropské státy korigovat své závazky v oblasti ochrany životního prostředí. Zavedení minimální uhlíkové daně v unii podporují hlavně severské země. Uhlíkovou daň podporuje i Francie, která chtěla také zavést tuto vnitrostátní daň, což bylo však ústavním soudem v roce 2009 zamítnuto z důvodu častých výjimek. Naproti tomu Velká Británie je proti zavádění daní ze strany Evropské unie. Uhlíková daň na úrovni EU by musela být schválena všemi členskými státy, neboť Smlouva o fungování Evropské unie v oblasti zdanění vyjadřuje jednomyslnost (Palán, 2010).
Dánsko Dánsko zavedlo uhlíkovou daň v roce 1992 a vztahuje se na benzín, naftu, petrolej, topný olej, plyn, elektřinu a uhlí. Osvobození od daně zde podléhají energetické produkty používané jako pohonné hmoty v komerčních rybářských plavidlech, námořních lodích a v letadlech a dále energetické produkty, na které se vztahuje EU-systém kvót CO2. Osvobozeny jsou také energetické produkty dodávané diplomatům a mezinárodním organizacím. Daň se netýká biopaliva využívaného jako pohonná hmota, nebo pro vytápění a na spotřebovanou naftu, plyn a elektrickou energii ve veřejné dopravě (Ministry of Taxation, 2012).
51
Tab. 8
Sazba daně v Dánsku k 1. lednu 2010 v DKK (dánská koruna)
Položka Benzín Motorová nafta Petrolej Topný olej Propan-butan (LPG) Propan-butan (LPG) – plyn Zemní plyn Uhlí Lignit Elektřina Zdroj: Palán, 2010
Sazba daně 0,373 DKK/litr 0,413 DKK/litr 0,413 DKK/litr 0,493 DKK/kg 0,251 DKK/litr 0,465 DKK/kg 0,351 DKK/m3 413,5 DKK/tuna 280,6 DKK/tuna 0,062 DKK/kWh
Uhlíková daň v Dánsku je v průměru 90 DKK na jednu tunu CO2. Ročně činí výnosy z uhlíkové daně asi 5. mil. DKK, což je zhruba 0,6 % celkových daňových příjmů a 0,3 % hrubého domácího produktu. Z tabulky je patrné, že nejvyšší sazba daně na jednotku byla v roce 2010 u topného oleje, u LPG (plyn) a u uhlí. Naopak nejmenší sazba byla u elektřiny a propan-butanu (Palán, 2010). EDR byla v Dánsku vyhlášena od roku 1994 do roku 1998. Daně ze spotřeby uhlí a elektřiny zvyšovaly průměrné zdanění tepla a elektřiny o 30 %. Do roku 2000 byly zvyšovány daně z CO2 a byla zavedena daň ze zemního plynu současně s klesajícím zdaněním práce. Snížená sazba daně byla stanovena u energie využívané v těžkém průmyslu a u podniků, které mají s vládou dohodu o zvyšování energetické efektivnosti (Beneš a kol., 2006).
Finsko Finsko bylo prvním státem, který začal uplatňovat uhlíkovou daň, i když přispívali pouze 0,3 % na světové emise CO2, a to v roce 1990. Uhlíková daň byla součástí spotřební daně na pohonné hmoty a paliva. Spotřební daně zahrnují uhlíkovou daň nazvanou „daňová přirážka CO2“. Tato daň byla zavedena pro snížení růstu spotřeby energie a snížení škodlivých dopadů na životní prostředí. Nyní je daň určena pro podporu obnovitelných zdrojů energie a na využití obnovitelných zdrojů energie. Ve Finsku se osvobození od daně týká spotřeby paliv pro výrobu elektrické energie, spotřeby pohonných hmot v komerčním letectví a v komerční námořní a říční dopravě. Biopaliva používaná ve výrobních procesech a pro letectví podléhají také osvobození od daně. Výše daně byla zpočátku 1,2 EUR za každou tunu oxidu uhličitého a v roce 1993 se daň zvýšila na 2,4 EUR. Struktura zdanění energií se změnila v roce 1995, kdy byla nová daň založena na energetickém obsahu všech zdrojů primární energie, zatímco další výše uhlíkové daně závisela na obsahu uhlíku ve fosilních palivech. V roce 1997 ceny vzrostly, a daň z emisí CO2 byla přeměněna
52
na všeobecnou daň ze spotřeby elektrické energie. Daň z CO2 z pohonných hmot závisela na obsahu oxidu uhličitého v palivu. Od roku 2003 byla sazba 18,05 EUR za tunu oxidu uhličitého (Palán, 2010; Finland´s environmental administration, 2012). Tab. 9
Daňová sazba oxidu uhličitého ve Finsku (EUR za tunu CO2)
1990 1992 1993 1994 1995 1997 1998 1,19 1,26 2,35 3,72 6,44 11,77 17,16 Zdroj: Finland´s environmental administration, 2012
2003 18,05
2005 18,05
Z tabulky je zřejmé, že daňová sazba oxidu uhličitého rostla nejdříve velice pomalu, teprve z roku 1994 do roku 1995 se sazba zvýšila o necelé tři EURA. Dále byl zaznamenán další růst sazby, přičemž v roce 2003 vzrostla sazba daně až na 18,05 EUR, a poté v roce 2005 zůstala sazba stejná. V roce 2010 sazba vzrostla na celých 20 EUR a v roce 2011 byla sazba 30 EUR za tunu CO2. Uhlíková daň činí v průměru cca 20 EUR na jednu tunu CO2. Roční výběr daně z uhlíku je zhruba 500 milionů EUR. Nejvyšší sazba daně je tedy u zemního plynu, což je 2,016 EUR/MWh. V roce 2008 byly zaznamenány ve Finsku změny: daňové sazby byly zvýšeny v průměru o 9,8 % zvýšení přirážek u oxidu bylo 13 %; biopalivový olej používaný v pracovních strojích nebo u topení byl osvobozen; byly zrušeny výjimky pro rekreační letectví, jachting a odpadní oleje. Výnosy jsou používány na snížení daně z příjmů fyzických osob a na nepřímé náklady na pracovní sílu. Finské ekologické daňové příjmy stále rostou a očekává se tomu i nadále. Emise skleníkových plynů ve Finsku činily v roce 2008 70,1 milionu tun ekvivalentu oxidu uhličitého. Od roku 2011 zdanění kapalných paliv a uhlí bere v úvahu jak energetický obsah, tak emise oxidu uhličitého, které jsou nepříznivé pro zdraví. Revidovaná daň z pohonných hmot má nyní energetickou složku a CO2 komponentu. Energetická složka kapalných paliv je z velké části založena na energetickém obsahu, ale liší se podle místních emisí. Celkové daňové sazby v silničním provozu byly výrazně zvýšeny. Daňová sazba u CO2 byla zvýšena na 50 EUR pro dopravní paliva a 30 EUR pro topná paliva. Je zde zavedeno také 50% snížení daňové sazby pro vytápění palivy používané pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla. Relativní váha CO2 daně na uhlí, zemní plyn a topné oleje byla snížena v důsledku zavedení nové energetické složky. Daňové úpravy týkající se zemního plynu zde budou probíhat až do roku 2015 (Finland´s environmental administration, 2012).
53
Irsko V Irsku byla zavedena uhlíková daň v roce 2010 a vztahuje se na benzín, naftu, petrolej, topný olej, plyn a pevná paliva jako je uhlí a rašelina. V Irsku jsou od uhlíkové daně osvobozeny biopaliva, směsi biopaliv s minerálními oleji, ve kterých složka biopaliv je větší než 10 % a dále paliva pro výrobu elektrické energie, mimo výrobu elektřiny pro vlastní potřebu. Od uhlíkové daně jsou také osvobozeni účastníci obchodování s emisemi (ETS). Tab. 10
Sazba daně v Irsku od 1. května 2010 (EUR)
Položka Bezolovnatý benzín Motorová nafta Těžký topný olej Letecký benzín Propan-butan (LPG) Zemní plyn Uhlí 1)včetně daně z přidané hodnoty Zdroj: Palán, 2010
Sazba daně od 1.5.2010 34,38 EUR/1000 litrů 39,98 EUR/1000 litrů 45,95 EUR/1000 litrů 34,38 EUR/1000 litrů 24,64 EUR/1000 litrů 3,07 EUR/MWh 1,79 EUR1)/40 kg
V Irsku připadala v roce 2010 na jednu tunu CO2 daň ve výši 15 EUR. Roční výběr financí z uhlíkové daně podle irského ministerstva financí byl cca 300 milionů EUR (Palán, 2010). V rozpočtu roku 2012 vzrostla uhlíková daň na 20 EUR za tunu CO2 emisí ve fosilních palivech. V prosinci 2011 se zvýšila daň u motorové nafty a benzínu a v květnu roku 2012 se zvýšila daň i u petroleje, LPG, topného oleje a zemního plynu (Citizensinformation, 2012).
Švédsko Zavedení uhlíkové daně ve Švédsku se vztahuje k roku 1991. Daň je aplikována na benzín, motorovou naftu, petrolej, topný olej, zemní plyn, propan-butan (LPG), uhlí a koks. Daň se vztahuje i na specifické produkty, jako jsou např. různé odpady, které také produkují emise CO2, pokud se používají jako pohonné hmoty nebo k vytápění. Sazba uhlíkové daně je vyšší pro sektor domácností než pro sektor průmyslu, aby tato daň nebyla překážkou konkurenceschopnosti švédských podnikatelských subjektů na mezinárodních trzích. Tabulka č. 11 znázorňuje sazby uhlíkové daně v roce 2010 (Palán, 2010).
54
Tab. 11
Sazba daně ve Švédsku k 1. lednu 2010 v SEK (švédská koruna)
SEK/gigajoule Bezolovnatý benzín
SEK/1000 litrů 2440
Motorová nafta pohonná hmota – dopravní prostředky průmyslové použití v rámci EU ETS průmyslové použití mimo EU ETS palivo pro domácnosti
3013 452 633 3013
Petrolej pohonná hmota – dopravní prostředky průmyslové použití v rámci EU ETS průmyslové použití mimo EU ETS palivo pro domácnosti
3013 452 633 3013
Topný olej průmyslové použití v rámci EU ETS průmyslové použití mimo EU ETS palivo pro domácnosti
476 666 3172
Propan-butan (LPG) pohonná hmota – dopravní prostředky průmyslové použití v rámci EU ETS průmyslové použití mimo EU ETS palivo pro domácnosti
1670 476 666 3170
Zemní plyn pohonná hmota – dopravní prostředky průmyslové použití v rámci EU ETS průmyslové použití mimo EU ETS palivo pro domácnosti Uhlí průmyslové použití v rámci EU ETS průmyslové použití mimo EU ETS palivo pro domácnosti
33,70 8,46 11,84 56,40 SEK/gigajoule 15,62 21,87 92,32
SEK/1000 kg 393 551 2622
Poznámka: Zkratka „EU ETS“ znázorňuje podnikatelské subjekty, které jsou zapojeny do systému obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů v EU.
55
Osvobození od daně ve Švédsku se týká pohonných hmot spotřebovaných v železniční dopravě, v komerční plavbě lodí a v letecké dopravě, pohonných hmot a paliv spotřebovaných v souvislosti s výrobou minerálních olejů, uhlí, koksu, elektrické energie a v souvislosti s hutní výrobou. Pokud se pohonné hmoty nebo palivo používají pro jiné účely, než je pohon motorových vozidel v zařízení, která jsou spojena s obchodováním s emisemi v EU systému, sníží se sazba daně na 85 % ze základní sazby. Uhlíková daň je snížena na 79 % sazby, pokud jsou pohonné hmoty nebo palivo využívány pro jiné účely, než je pohon motorových vozidel ve výrobním procesu v průmyslovém sektoru, v komerční skleníkové činnosti, v sektoru zemědělství a lesnictví, při výrobě tepla a ve výrobních procesech těžebního průmyslu. Roční výběr uhlíkové daně ve Švédsku byl v roce 2010 zhruba 25 mil. SEK, což bylo asi 1,7 % celkových daňových příjmů. Podíl daně z CO2 na hrubém domácím produktu činil asi 0,8 % (Palán, 2010).
Slovinsko Slovinsko bylo prvním státem ve střední a východní Evropě, který zavedl daň z CO2. Daň se týká pohonných hmot a paliv (na spalování hořlavých organických látek) a byla zavedena 1. ledna 1997. Osvobození od daně z CO2 se týká biomasy, která je využívána na topení, u pevných, kapalných nebo plynných paliv získaných z biomasy nebo z bioplynu při zpracování odpadů, u vedlejších zvířecích produktů používaných jako palivo. Osvobození podléhají také paliva spotřebovávaná v energeticky náročných provozech, které mají povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů a paliva, která se spotřebovávají při výrobě pesticidů a v elektrolytických a metalurgických procesech. Daň z CO2 je složkou spotřebních daní, které jsou uvalovány na pohonné hmoty a paliva. Slovinská vláda stanovuje každý rok výši daně z CO2 připadající na 1 kg emisí CO2 vypouštěných do ovzduší. Pro roky 2010 a 2011 byla vládou stanovena sazba daně z CO2 ve výši 0,0125 EUR/kg (12,5 EUR na 1 tunu CO2) (Palán, 2010). Díky zavedení daně z CO2 byly sníženy příspěvky na sociální pojištění placené zaměstnavatelem. Výnosy jsou využívány k financování projektů, které se týkají oblasti životního prostředí. Cílem zavedení této daně je snížení spotřeby paliva a přesun k palivu s menším obsahem uhlíku (Ministry of the environment and Spatial planning, 2012).
Estonsko Environmentální poplatky byly v Estonsku zavedeny již v roce 1991. Cílem těchto poplatků je motivovat firmy k investicím do výrobních zařízení s nižším dopadem na životní prostředí a k efektivnějšímu využívání přírodních zdrojů. Výnosy z těchto poplatků jsou poté využívány k ochraně životního prostředí a přispívají ke snížení a prevenci znečištění.
56
V Estonsku byl zaveden poplatek z emisí CO2 přijetím Environmental Charges Act, který je svým charakterem podobný uhlíkové dani, a výnosy jsou příjmem státního rozpočtu. Poplatek byl zaveden v roce 2006 pro stacionární zdroje znečištění a jeho sazba se zvyšovala od roku 2006 až do roku 2009. V období 2010 až 2015 se sazba neměla měnit, ale z důvodu zavedení Eura v roce 2011 a schválení nové legislativy EU se Estonsko přizpůsobilo systému zdanění Evropské unie nebo zpoplatnění emisí CO2. Nyní v roce 2012 je tato sazba poplatku z emisí CO2 2 EUR/t CO2 (Ministry of the environment, 2010). Poplatek z emisí CO2 odvádí podniky vyrábějící teplo, výjimkou jsou podniky spalující biomasu nebo rašelinu. Podniky vyrábějící elektřinu, odvádí spotřební daň z elektřiny. Poplatek z emisí CO2 může snižovat konkurenceschopnost velkých energetických společností a plynou z něj nepřiměřené výhody menším výrobcům, kteří produkují i méně emisí. Estonský zákon pojednává o nahrazení poplatků povinným příspěvkem na ochranu životního prostředí, pokud bude uzavřena dohoda mezi znečišťovatelem a Ministerstvem životního prostředí. V této dohodě se znečišťovatel zaváže, že zajistí 15% snížení emisí zpoplatněné látky během tří let (Zimmermannová, Korba, 2010). Tab. 12
Nárůst sazeb poplatku z CO2 v Estonsku v letech 2006-2009
Sazba poplatku 2006 15,56 v kroons /t CO2 při překročení stanoveného 626 emisního limitu v kroons/ t CO2 Zdroj: Zimmermannová, Korba, 2010
2007 15,56
2008 23,5
2009 31,3
626
1560
1560
Velká Británie Ve Velké Británie je zavedena obdobná daň Climate Change Levy, která je uvalena na průmysl, na veškeré využití uhlí, zemního plynu, elektřiny a LPG s výjimkou využití pro dopravní účely. Průmysl zahrnuje sektor zemědělství, veřejný sektor, sektor domácností a dopravy je osvobozen (Zimmermannová, Korba, 2010). Dávka je zaměřena na podporu obnovitelných zdrojů energie, ne však na podporu jaderné energie. Sazby jsou založeny na energetickém obsahu jednotlivých komodit a jsou vyjádřeny v kilowatthodinách u plynu a elektřiny a v kilogramech u LPG, uhlí, koksu a dalších (HM Revenue & Customs, 2012). Většina výnosů z CCL proudí zpět do průmyslu formou snížení příspěvků na sociální zabezpečení, které platí zaměstnavatel za zaměstnance za účelem podpoření zaměstnanosti. Zbývající výnosy jsou využity na podporu energetických úspor a obnovitelných zdrojů energie, které jsou zajišťovány tzv. Carbon Trust. Možnost získat sníženou sazbu daně mají energeticky náročné podniky, pokud uzavřou dobrovolnou dohodu se státem, tzv. Climate Change Agreement (CCA), kde se zavazují ke snížení energetické náročnosti.
57 Tab. 13
Sazby Climate Change Levy ve Velké Británii
Energetický produkt
Daňová sazba
pence/kWh Elektřina 0,43 Uhlí 0,15 Zemní plyn 0,15 LPG 0,07 Zdroj: Zimmermannová, Korba, 2010
Implicitní uhlíková daň GBP/tuna uhlíku 31 16 30 22
Tabulka ukazuje, že se nejedná o čistou uhlíkovou daň, což je zřejmé při porovnání sazeb u uhlí, neboť by musela sazba implicitní uhlíkové daně u uhlí být vyšší než sazba implicitní uhlíkové daně u zemního plynu v závislosti na obsahu uhlíku u obou typů paliva. Někteří autoři toto definují jako dlouhodobou silnou uhelnou lobby a její politický tlak (Zimmermannová, Korba, 2010).
Nizozemsko Uhlíková daň v Nizozemsku byla přijata v roce 1990, ale poté v roce 1992 byla nahrazena ekologickou daní z paliv obsahující 50 % uhlíku a 50 % energie. Další regulační daň na energie byla zavedena v roce 1996 a byla zaměřena na malé spotřebitele energie. V roce 2001 byla tato daň nahrazena fixní sníženou sazbou daně na 142 EUR za rok za elektrické připojení, a v roce 2004 byla tato sazba zvýšena na 181 EUR za rok. Uživatelé plynu a elektřiny, což jsou všechny domácnosti a asi 95 % všech holandských společností bylo pokryto touto daní. Z důvodu rychlejší spotřeby energie oproti ostatním energetickým produktům se zvýšila sazba daně z elektřiny více než u ostatních produktů. Od roku 2000 do roku 2003 byla zavedena nulová sazba pro elektřinu z obnovitelných zdrojů za podmínky, že tato výhodná sazba bude přenesena na spotřebitele mající smlouvu na nákup zelené elektřiny, spalovny odpadu pak platily pouze polovinu daně. Nulová sazba byla v roce 2003 změněna na minimální sazbu a snížená sazba pro spalování odpadu byla ukončena. V roce 2005 tato sazba za zelenou elektřinu byla zrušena, neboť se vláda domnívala, že dotace na podporu obnovitelných zdrojů energie jsou dostatečné. Ekologická daň z paliv, regulační energetická daň a spotřební daň z minerálních olejů byly v roce 2004 sloučeny do jedné daně. Daň z uhlí však zůstala samostatně a její sazba byla 26 EUR za každou tunu uhlíku. Sazba za elektřinu byla 6,5 centů/kWh pro malé spotřebitele a 0,05 centů/kWh pro průmyslové uživatele. Výnosy z ekologických daní v Nizozemskou jsou využívány pro snížení daní z příjmů právnických a fyzických osob a také jsou nabízeny zrychlené odpisy pro investice týkající se ochrany životního prostředí a energetické investice (Climateanswears, 2009).
58
Státy jižní Evropy V Itálii v oblasti daně z paliv pohonných hmot, což znamená u olovnatého a bezolovnatého benzínu, nafty, petroleje a LPG, stanovené sazby překračují minimální stanovené výše sazby o desítky procent. Naopak u zemního plynu částka nedosahuje ani jedné třetiny požadované vybírané výše daně. Na Maltě odpovídají produkty podléhající spotřební dani okruhu vymezenému směrnicemi Evropských společenství. Minimální sazby daně jsou dodržovány u olovnatého a bezolovnatého benzínu, kde sazba je ve výši 1,3 násobku minimální sazby. Sazby u nafty a petroleje se minimálně odchylují od požadovaných sazeb stanovených směrnicemi. U LPG a zemního plynu je na Maltě stanoveno nulové zdanění, což neodpovídá požadavkům Evropského společenství. Portugalsko uplatňuje výjimku u LPG a u ostatních komodit dodržuje stanovené minimální sazby. Významnou součástí státního rozpočtu jsou zde energetické produkty, jelikož například sazba bezolovnatého benzínu převyšuje o více než 50 % zákonné minimální sazby. Ostatní sazby jsou mírně nad zákonnou minimální sazbou. Dalším státem, který dodržuje stanovené okruhy komodit vymezených směrnicemi Evropských společenství, které podléhají akcízu, je Řecko. V porovnání s ostatními státy jižní Evropy, uplatňuje Řecko u bezolovnatého a olovnatého benzínu, nafty, petroleje, LPG a zemního plynu nejnižší sazby. Španělsko také přijalo stanovení produktů podléhajících spotřební dani. Olovnatý a bezolovnatý benzín a nafta vychází z minimálních stanovených sazeb. U petroleje, LPG a zemního plynu dosahují sazby od desítek procent do sta procent evropského legislativního minima (Juranová, 2012).
4.3 Zdaňování CO2 v oblasti dopravy Členské země EU se zavázaly ke snižování objemu emisí CO2 přijetím strategického plánu EU o snižování emisí skleníkových plynů. Evropský parlament a Rada, co se týká dopravy, stanovili nařízení o redukci průměrných emisí u nově vyrobených vozů na 120g CO2/km. Tento cíl musí být plně splněn až od roku 2015. Od roku 2012 musí produkce dané automobilky dosáhnout 65 procent daného limitu, od roku 2013 tří čtvrtin limitu a od roku 2014 čtyř pětin limitu. Při překročení limitu povolených emisí bude od roku 2018 stanoven poplatek 95 EUR za gram emisí CO2, který se pak násobí počtem automobilů překračujících limit. Automobilové společnosti nyní dostaly přechodné období, přičemž pokuta bude postupně narůstat od 5 EUR do 95 EUR v období 2012 až 2018. Jednotlivé členské země se tedy snaží ve spolupráci s automobilkami plnit závazek snížení emisí pomocí konkrétních podpor nákupu vozidel s nižšími emisemi skleníkových plynů, které jsou placeny jednorázově a uplatňovány při pořízení. Podnikatelé a firmy jsou v provozování ekologických aut zatíženi různou podobou roční silniční daně napříč zeměmi EU. Dále bude zobrazeno opatření v jednotlivých státech EU (tipcars.com; ACEA, 2012).
59
Rakousko V Rakousku je spotřební palivová daň vybírána při první registraci osobního automobilu. Je vypočítána: benzínová auta: 2 % z kupní ceny * (spotřeba paliva v litrech – 3 litry) vozy se vznětovými motory: 2 % z kupní ceny * (spotřeba paliva v litrech – 2 litry) Auta produkující méně než 120 g emisí za kilometr získají maximální bonus 300 EUR. Naopak auta vypouštějící více než 160 g/km zaplatí pokutu ve výši 25 EUR za každý gram nad limitem 160 g/km. Od 1. března je pokuta 25 EUR za každý gram nad limitem 180g/km a další pokuta ve výši 25 EUR za každý gram emisí produkovaný nad hranicí 220 g/km. Tyto pokuty jsou kumulativní. Vozidla využívající alternativní paliva mohou získat bonus maximálně 500 EUR. Dieselová auta vypouštějící více než 5 mg částic/km zaplatí pokutu maximálně 300 EUR. Dieselové vozy emitující méně než 5 mg prachových částic/km a méně než 80 g NOx/km obdrží bonus v maximální výši 200 EUR. Totéž platí pro auta s benzínovým motorem produkující méně než 60 g NOx/km (ACEA, 2012).
Belgie V Belgii v regionu Valonsko je uplatňován bonus-malus systém, kdy nová auta produkující méně než 80g/km mohou získat bonus ve výši 500-3 500 EUR. Naopak automobily produkující více než 145 g/km zaplatí sankci (maximálně 2 500 EUR za automobily vypouštějící více než 255 g/km. Registrační daň ve Flandrech je založena také na emisích CO2, stejně jako na normě výfukových plynů a stáří (ACEA, 2012). Daňové pobídky jsou poskytovány na nákup automobilu pouze soukromým osobám a vztahují se na vozy produkující emise méně než 115 g/km. Pro automobily s produkcí méně než 105 g CO2/km je snížení ceny vozidla ve výši 15 %, a to až do výše 4 540 EUR. U automobilů s produkcí emisí mezi 105 a 115 CO2/km je snížení kupní ceny o 3 %, maximálně však ve výši 850 EUR (Tipcars, 2012).
Kypr Sazby registrační daně závisí na objemu motoru a jsou upraveny v souvislosti s emisí CO2. Toto nastavení se pohybuje od 30% snížení pro osobní automobily produkující méně než 120 g/km, až po 20% zvýšení pro vozidla s emisemi většími než 250 g/km. Sazba roční silniční daně (na základě objemu motoru), je snížena o 15 % pro automobily produkující emise menší než 150 g/km (ACEA, 2012). Dánsko Zajímavý model uplatňování silniční daně je zaveden v Dánsku. Zde sazba roční silniční daně závisí na spotřebě pohonných hmot. U benzínových motorů se ceny pohybují od 560 DKK pro automobily, které ujedou 20 km na litr paliva
60
a 19 320 DKK pro automobily, které ujedou trasu menší než 4,5 km na litr paliva. U vozů se vznětovými motory se ceny pohybují od 160 DKK za automobil, který urazí trasu 32,1 km na litr paliva, do 25 920 DKK pro automobily, které ujedou méně než 5,1 km na litr paliva. Registrační daň je založena na ceně a příspěvek 4 000 DKK se uděluje automobilům na každý kilometr nad 16 km u benzínových vozidel, respektive 18 km u dieselových vozidel, které mohou tuto trasu ujet na jeden litr paliva. Příplatek 1 000 DKK je splatný pro vozidla, které ujedou o každý kilometr méně než 16 km (benzín), respektive 18 km (diesel), které mohou ujet tuto trasu na jeden litr paliva (ACEA, 2012). V Dánsku se platí podle spotřeby paliva také registrační daň fungující na principu bonus-malus. Příspěvek ve výši 4 000 DKK poskytuje dánská vláda majitelům vozidel, které ujedou na jeden litr paliva více než 16 km, pokud tedy mají benzínový motor, respektive 18 km u dieselového motoru. U vozidel nesplňujících tuto hranici platí jejich majitel poplatek ve výši 1 000 DKK, za každý kilometr, o který ujede vozidlo méně na jeden litr paliva (Tipcars, 2012).
Finsko Ve Finsku je registrační daň závislá na emisích CO2 a pohybuje se v rozmezí od 5 do 50 %. Sazby jsou kolem 12 % pro vozidla emitující 60 g/km nebo méně až do výše 48,8 % pro vozidla emitující 360 g/km nebo více. Roční silniční daně jsou založeny na stavu emisí CO2 u automobilů, které jsou registrované od 1. ledna 2001 s celkovou hmotností až 2 500 kg nebo od 1. ledna 2002, s celkovou hmotností nad 2 500 kg, a pro dodávky registrované od 1. ledna 2008. Silniční daň pak závisí od roku 2011 na produkci emisí CO2. Sazby se pohybují od 20 do 600 EUR za rok (ACEA, 2012).
Francie V systému bonus-malus je prémie za nákup nového auta, pokud jeho emise CO2 jsou 105 g/km nebo méně. Maximální bonus je 5 000 EUR u vozidel s emisemi 50 g/km nebo méně. Další bonus je 200 EUR, pokud je vůz vyřazen nejdéle po 15 letech a nové koupené auto produkuje maximální emise 105 g/km. Malus je uplatněn při nákupu auta produkujícího emise CO2 vyšší než 140 g/km. Maximální daň je 3 600 EUR u vozidla produkujícího více než 250 g/km. Kromě těchto malusů, automobily emitující více než 190 g/km zaplatí roční daň ve výši 160 EUR. Regionální daň z osvědčení o registraci („carte grise“) zahrnuje také faktor emisí CO2. Daňové sazby se zde pohybují od 27 do 51,20 EUR podle regionu. Daň pro společnosti s vozidly je založena také na emisích CO2. Sazby se pohybují od 2 EUR pro každý gram emitovaný u automobilů s emisemi menšími než 100 g/km nebo 27 EUR pro každý gram emitovaný u automobilů vypouštějících více než 250 g/km (ACEA, 2012).
61
Německo V Německu je silniční daň pro vozidla registrovaná od 1. července 2009 založená na emisích CO2. Skládá se z daňového základu a daně z CO2 a vztahuje se na firmy a podnikatele. Sazba základní daně jsou 2 EURA za každý gram CO 2 u benzínových vozidel a 9,5 EUR u dieselových vozidel, respektive je daň lineární 2 EURA za g/km. Vozidla produkující CO2 pod 120 g/km jsou osvobozeny od daně, v roce 2012-13 jsou osvobozeny pod mírou emisí 110 g/km a následně pod mírou emisí 95 g/km (ACEA, 2012).
Řecko Roční silniční daně pro vozidla registrovaná od 1. ledna 2011 se stanovuje na základě emisí CO2. Sazby se pohybují od 0,9 EUR na gram produkovaného CO2 u vozidel produkujících 101 až 120 g emisí/km do 3,40 EUR na gram emisí u vozidel produkujících emise nad 250 g/km (ACEA, 2012).
Irsko Na emisích CO2 je v Irsku založena registrační i roční silniční daň. Sazby se pohybují v rozmezí mezi 14 % z pořizovací ceny vozidla pro vozy s emisemi CO2 produkující 120g emisí/km a 36 % pro automobily s výší produkovaných emisí CO2 nad 225 g/km. Roční silniční daň pro vozidla registrovaná od 1. července 2008 je založena také na emisích CO2 a sazby se pohybují od 160 EUR u vozidel produkujících až 120 g/km do 2 258 EUR u vozidel produkujících emise nad 225 g/km. Zajímavá podpora je nabízena irskou vládou provozovatelům hybridů a vozidel využívajících alternativní paliva, kteří mohou těžit z daňových úlev až do výše 2 500 EUR (ACEA, 2012).
Lotyšsko Stejně jako v dalších členských státech i v Lotyšsku je registrační daň založena na emisích CO2. Ceny se liší od 0,3 LVL za g/km pro osobní automobily emitující 120 g/km, nebo 5 LVL za g/km u vozidel produkujících emise vyšší než 350 g/km (ACEA, 2012).
Lucembursko Výše silniční daně je stejně jako v dalších zemích EU založena na emisích oxidu uhličitého u vozidel registrovaných od 1. ledna 2001. Daňové sazby se vypočítají vynásobením emise CO2 na g/km koeficientem 0,9 pro automobily s naftovým motorem a 0,6 u automobilů, které používají jiná paliva. U vozidel produkujících emise menší než 90 g/km se používá násobek 0,5, který se zvyšuje o 0,1 za každých dalších 10 CO2/km. Lucembursko uplatňuje také šrotovné, což znamená, že kupující nového vozu produkujícího maximálně 100 g/km obdrží prémii 700 EUR. Tato prémie se zdvojnásobí na 1 500 EUR pro automobily emitující maximálně 90 g/km. Prémie je ve výši 5 000 EUR u automobilů a jiných vozů emitujících nejvýše 60 g/km (ACEA, 2012).
62
Malta Registrační daň na Maltě je vypočítána pomocí vzorce, který bere v úvahu emise CO2, registrační hodnotu a stáří vozidla. Během prvních pěti let závisí roční silniční daň pouze na emisích CO2 a pohybuje se mezi 100 EUR za auto emitující 100 g/km do 180 EUR u automobilu produkujícího emise mezi 150 a 180 g/km (ACEA, 2012).
Nizozemsko Také Nizozemsko uplatňuje registrační daň založenou na ceně a na emisích CO2. Automobily s naftovým motorem emitující maximálně 95 g/km a automobily využívající ostatní paliva produkující maximálně 110 g/km byly osvobozeny od této registrační daně a také od roční silniční daně. 1. července 2012 se tato hodnota u registrační daně snížila na 91 g/km a 102 g/km (ACEA, 2012).
Portugalsko V Portugalsku je registrační daň založena nejen na emisích CO2, ale také na objemu motoru. V Portugalsku je poměrně složitý systém výpočtu, který je stanoven zvlášť pro vznětové a zvlášť pro zážehové motory. Kupující nových automobilů jsou odměněni šrotovným ve výši 1 000 EUR, pokud si pořídí vůz emitující maximálně 130 g CO2/km a zároveň nechají sešrotovat vůz, který je alespoň deset let starý. Tato částka může být zvýšena až na 1 250 EUR, pokud je automobil starší než 15 let. Roční silniční daň pro vozidla registrovaná od 1. července 2007 je založena na zdvihovém objemu, emisích CO2 a na stáří vozidla (ACEA, 2012).
Rumunsko I ve státě jako je Rumunsko je registrační daň závislá na výši emisí CO2, na zdvihovém objemu a v souladu s emisními normami (ACEA, 2012).
Španělsko Jednorázová registrační daň se odvíjí od emisí CO2. Pohybuje se v rozmezí mezi 4,75 % pro vozidla produkující 121-159 g emisí CO2/km a 14,75 % pro vozidla emitující 200 g/km a více emisí CO2. Osvobození se vztahuje na vozidla s emisemi do 120 g/km. I ve Španělsku existuje šrotovné pro kupujícího nového automobilu, který produkuje méně než 149 g/km, a to ve výši 2 000 EUR. Tuto prémii obdrží kupující, pokud nechá sešrotovat auto starší deseti a více let (ACEA, 2012).
Slovinsko Registrační daň je založena na ceně a emisích CO2. Sazby se pohybují v rozmezí od 0,5 % u benzínového motoru a 1 % u dieselového motoru, respektive pro automobily produkující 110 g/km. Dále se sazby pohybují od 28 % u automobilu s benzínovým motorem a 31 % u vozidla s dieselovým motorem, respektive pro automobily emitující více než 250 g/km (ACEA, 2012).
63
Švédsko Roční silniční daň ve Švédsku se standardně odvíjí od emisí CO2. Daň je složena ze základní sazby, která činí 360 SEK plus 20 SEK za každý další gram CO2 emitovaného nad 120 g/km. Tato částka se dále vynásobí koeficientem 2,55 pro automobily s naftovým motorem. Vozy s dieselovým motorem registrované v roce 2008 nebo později musí odevzdat dalších 250 SEK a vozidla registrovaná před rokem 2008 zaplatí dalších 500 SEK. U vozidel využívajících alternativní paliva je daň 10 SEK/g nad 100 g CO2/km. Ekologicky šetrná vozidla, což jsou benzínové, naftové či hybridní vozy s emisemi do 120 g/km, jsou osvobozena od roční silniční daně po dobu pěti let (ACEA, 2012).
Velká Británie Roční silniční daň pro vozidla registrovaná po březnu roku 2001 je zde také založena na emisích CO2. Ceny jsou od 0 liber u produkce emisí do 100 g/km do 460 liber pro auta produkující emise nad 255 g/km. U vozidel registrovaných od 1. dubna 2010 jsou ceny od 0 liber (130 g/km) do 1 000 liber u automobilů produkujících více než 255 g/km. Soukromé využívání služebního automobilu je zdaněno na základě příjmů fyzických osob. Daňové sazby se pohybují od 5 % u automobilů s emisemi do 75 g/km, 10 % pro vozy s emisemi do 120 g/km, 15 % pro vozy s emisemi do 125 g/km, a pak je 1% zvýšení za každých dalších 5 g/km až do výše 35 %. Dieselové vozy zaplatí 3% příplatek, až do 35 % sazby. Auta emitující 0 g/km jsou osvobozeny až do dubna 2015 (ACEA, 2012).
4.4 Zhodnocení zavedení daně z CO2 v členských státech Evropské unie Snahy o sjednocení energetického zdanění se podařilo naplnit v roce 2003, kdy byla přijata směrnice 2003/96/ES, která upravuje rámec Společenství ke zdanění energetických výrobků a elektřiny. Nyní je v přípravné fázi revize této směrnice, kterou se zabývá Evropská komise. Jedním z cílů této směrnice by mělo být větší provázání energetických daní s evropským systémem obchodování s emisními povolenkami na emise CO2. Švédsko bylo při této přípravě revize hlavním iniciátorem, neboť má bohaté zkušenosti s energetickým zdaněním a bylo mezi prvními zeměmi, které zavedly tzv. dvousložkovou energetickou daň. Revize směrnice 2003/96/ES by měla obsahovat zavedení dvousložkové daně, která by se skládala z energetické a ekologické složky. Současná podoba ekologické složky je daň z CO2, kterou by platili znečišťovatelé nespadající do systému obchodování s emisními povolenkami. Tímto by byla možná i regulace znečišťovatelů, která v současné podobě je nekontrolovatelná, tj. domácností a malých firem. Podle plánů EU by měla tato revidovaná směrnice nabýt účinnosti od roku 2013. Uhlíková daň se řadí mezi ekologické daně, i když některé druhy CO2 daní lze zařadit i do daní spotřebních nebo majetkových. Pro lepší přehled ukazuje tabulka č. 14 typy daní zavedené v jednotlivých státech.
64 Tab. 14
Typy daní zavedené v jednotlivých členských státech
Daň z CO2
Poplatek z CO2
Registrační daň
Belgie Bulharsko Česká republika Dánsko x x Estonsko x Finsko x x Francie x Irsko x x Itálie Kypr x Litva Lotyšsko x Lucembursko Maďarsko Malta x Německo Nizozemsko x Polsko Portugalsko x Rakousko x Rumunsko x Řecko Slovensko Slovinsko x x Španělsko x Švédsko x Velká Británie x Zdroj: Zimmermannová, Korba, 2010; vlastní zpracování
Podniková daň z vozidel x
x
x
Z tabulky je zřejmé, že daň z CO2 byla zavedena v pouhých pěti státech do roku 2010, kdy byla daň zavedena v Irsku. Kromě Irska je daň z CO2 v Dánsku, Finsku, ve Slovinsku a ve Švédsku. V Estonsku jako jednom ze dvou států EU je uplatněn poplatek za emise CO2, což je obdoba daně z CO2, stejně tak i ve Velké Británii je zavedena obdobná daň dani CO2. Registrační daň uplatňuje 13 z 27 členských států a podniková daň z automobilů je zavedena v Belgii, Francii a Velké Británii. Česká republika zatím nemá zavedenou ani jednu uvedenou daň, stejně tak i Bulharsko, Itálie, Litva, Lucembursko, Maďarsko, Německo,
65
Polsko, Řecko a Slovensko. Státy mající zároveň daň z CO2 i registrační daň jsou Slovinsko, Irsko, Finsko a Dánsko. V energetické oblasti jsou členské země více legislativně uspořádané v rámci Evropské unie, než v oblasti dopravy, zejména u nepřímých daní, kde se řídí směrnicí 2003/96/ES stanovující minimální sazby energetických daní ze spotřeby paliv a elektřiny. Součástí systému zdanění CO2 jsou také tzv. dobrovolné dohody, které využívá Dánsko, Estonsko, Slovinsko a Velká Británie. O těchto dobrovolných dohodách se zmiňuje také směrnice 2003/96/ES. Dobrovolné dohody představují jeden z nástrojů environmentální politiky v rámci EU. Cílem dohod je obvykle snížení spotřeby energie, zvýšení energetické efektivnosti, snížení produkce odpadů, snížení emisí škodlivin do ovzduší, zlepšení kvality vod a ovzduší atd. (Empress, 2012). U zdanění CO2 jsou dohody uzavírány na bázi možností dobrovolných závazků ze strany plátců daně a daňových úlev nebo osvobození od daně z CO2 ze strany státu. Např. Dánsko a Velká Británie se zavázali ke snižování energetické náročnosti a dosahování energetických úspor, Slovinsko a Estonsko ke snižování emisí CO2 z produkce podniků (Zimmermannová, Korba, 2010). Při zavedení CO2 u většiny států docházelo k dodržení principu výnosové neutrality, což znamená, že zavedením CO2 se zároveň snížila výše buď energetické daně, nebo se snížilo zdanění práce (ve Švédsku se provedlo obojí). Z tabulky č. 14 je zřejmé, že je v EU vyšší četnost národních CO2 daní či jiných typů daní založených na emisích CO2 v oblasti dopravy než v oblasti energetiky. Společný znak národních dopravních daní je stanovená hranice hodnot emisí CO2 vozidla vyjádřená v g/km. Řada zemí, jako např. Lucembursko, Portugalsko a Španělsko využívají daňové úlevy při nákupu nového vozidla a zešrotování starého vozidla. Některé státy též uplatňují systém bonus-malus, v němž jsou bonusem oceněni majitelé automobilů, jež mají hodnotu emisí pod danou hranicí a naopak. EU si stanovila cíl týkající se omezení celosvětové změny klimatu. Celosvětové emise tedy musí dosáhnout vrcholu do roku 2020 a do roku 2050 musí být sníženy nejméně o 50 % oproti roku 1990. Ke snížení emisí musí přispět každé hospodářské odvětví. Emise odvětví mimo silniční dopravu obecně klesají, naopak emise ze silniční dopravy se v roce 2008 zvýšily oproti roku 1990 o 26 %. Silniční doprava je tak považována za druhý největší zdroj emisí skleníkových plynů a tvoří podíl asi jedné pětiny na celkových emisích CO2 v EU (EurLex, 2012). V červenci 2011 EK zveřejnila plán pro další snížení emisí oxidu uhličitého u automobilů do roku 2020. Byla navržena hranice pro průměrné emise u nových automobilů na 95 gramů CO2/km. Nyní je hranice 135,7 gramu a v roce 2015 by měla být hranice 130 gramů. Šéf Evropské asociace výrobců automobilů tyto cíle považuje za nejpřísnější na celém světě. Tyto limity musí být však schváleny Evropským parlamentem a jednotlivými členskými státy. Evropská agentura pro životní prostředí zaznamenala v roce 2011 pokles emisí CO2 u nových automobilů v průměru o tři procenta, což znamená, že byl
66
splněn limit 135,7 gramů CO2 na ujetý kilometr. Nástrojem pro další snížení emisí jsou poplatky za překročení emisí, ekologické inovace atd. V EU by tedy přispělo k integritě daňového systému, kdyby implementace a výběr těchto daní byly co nejvíce sjednoceny, čímž by se zvýšila tržní efektivnost a pozitivní vliv na životní prostředí (Finance, 2012).
4.5 Celkové výnosy z environmentálního zdanění v EU Tato kapitola se bude věnovat znázornění výnosů z environmentálního zdanění, jejich podílu na daních celkem a podílu na HDP. Nejdříve je znázorněna tabulka o celkových daňových výnosech jednotlivých členských států Evropské unie. Statistická data o environmentálních výnosech jsou aktualizována pouze do roku 2010, výnosy jsou tedy v následující tabulce zobrazeny v období od roku 2006 do roku 2010 ve všech členských státech EU. Mezi environmentální daňové výnosy jsou v EU zahrnuty daně z dopravy, daně z energetických produktů a daně ze znečišťování a využívání zdrojů. Energetické daně zahrnují daně z uhlí, topných olejů, zemního plynu a z elektřiny. Mezi environmentální daňové výnosy v České republice patří daň ze zemního plynu, daň z pevných paliv a daň z elektřiny. V České republice byla zavedena ekologická daň v roce 2008 na nejnižší možné úrovni, jakou stanovila Evropská unie. Podle zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů je sazba daně ze zemního plynu v České republice stanovena na 264,80 Kč/MWh spalného tepla, sazba daně z pevných paliv je stanovena na 8,50 Kč/GJ spalného tepla a u elektřiny je sazba stanovena na 28,30 Kč/MWh.
67
Tab. 15
Environmentální daňové výnosy v mil. EUR
2006 6 847 769
Belgie Bulharsko Česká 2 939 republika Dánsko 10 449 Estonsko 293 Finsko 4 993 Francie 35 816 Irsko 4 417 Itálie 41 274 Kypr 483 Litva 433 Lotyšsko 385 Lucembursko 892 Maďarsko 2 531 Malta 172 Německo 55 732 Nizozemsko 21 772 Polsko 7 500 Portugalsko 4 604 Rakousko 6 402 Rumunsko 1 900 Řecko 4 196 Slovensko 1 015 Slovinsko 934 Španělsko 18 383 Švédsko 8 722 Velká Británie 46 719 EU 27 zemí 290 573 Zdroj: Eurostat, 2011
2007 6 990 1 036
2008 6 791 1 222
2009 6 874 1 063
2010 7 324 1 051
3 185
3 628
3 417
3 571
10 572 353 4 934 35 894 4 678 41 368 535 508 437 953 2 798 205 54 205 21 726 8 349 4 783 6 622 2 565 4 627 1 162 1 038 19 115 8 934 50 390 297 963
9 907 379 4 992 36 186 4 507 39 434 542 534 449 987 2 853 201 54 538 23 125 9 479 4 405 6 795 2 487 4 557 1 317 1 120 17 826 9 011 43 973 291 246
8 836 413 4 553 35 955 3 782 40 645 490 543 432 931 2 436 195 54 164 22 807 7 948 4 218 6 658 2 215 4 550 1 225 1 261 16 936 8 294 40 562 281 403
9 446 426 4 975 35 919 3 690 40 425 506 512 433 958 2 545 189 54 669 23 536 9 158 4 306 6 783 2 503 5 488 1 230 1 291 17 333 9 559 44 609 292 434
Celkové environmentální daňové výnosy v EU-27 byly v roce 2006 290 573 mil. EUR. V roce 2007 se výnosy zvýšily zhruba o 7 400 mil. EUR a následující rok se opět snížily a to na 291 246 mil. EUR. Nejvíce poklesly environmentální daňové výnosy v roce 2009, a to na 281 403 mil. EUR, a v roce 2010 tyto výnosy opět měly stoupající tendenci. Je tedy zřejmé, že celkové výnosy z ekologických daní nemají ani klesající ani stoupající tendenci. Jelikož údaje za rok 2011 nejsou k dispozici, je možné pouze předpokládat, že výnosy z ekologických daní budou i nadále růst, čímž se budou zvyšovat i příjmy do státního rozpočtu, do kterého tyto výnosy plynou.
68
Nejvyšší environmentální daňové výnosy byly v roce 2006 ve Velké Británii a to 46 719 mil. EUR. Itálie, co se týče ekologických daňových výnosů, se umístila na druhé pozici a po ní následovalo Dánsko. Až do roku 2010 si Velká Británie zachovala svou pozici, což znamená, že nejvyšší daňové výnosy v environmentální oblasti měla i nadále až do roku 2010. I Švédské celkové výnosy z ekologických daní měly rostoucí trend do roku 2009, kdy mírně poklesly. Je tedy zřejmé, že u většiny států byl přelomovým rokem, ve kterém se snížily environmentální daňové výnosy rok 2009. Výnosy v České republice byly v roce 2010 3 570 mil EUR. Už od roku 2006 měly výnosy v ČR stoupající tendenci až do roku 2009, kdy poklesly zhruba o 200 mil. EUR oproti roku 2008. Estonsko zaznamenalo nejmenší výnosy ze všech členských států EU a to pouhých 426 mil. EUR. Pro přehlednější porovnávání je sestaven graf č. 3 zobrazující trend výnosů ve Finsku, Dánsku, Nizozemsku, Slovinsku a Švédsku. Tyto státy byly vybrány z důvodu dřívějšího zavedení uhlíkové daně, pro práci je tedy nejvhodnější sledovat právě tyto státy. Pro porovnání celkových výnosů z environmentálního zdanění je do grafu zařazena i Česká republika. Graf 3
Vývoj environmentálních daňových výnosů
Zdroj: Vlastní práce Z grafu je patrné, že celkově nizozemské výnosy o mnoho převyšovaly ostatní vybrané státy a jejich trend byl rostoucí až do roku 2010. Naopak dánské environmentální výnosy od roku 2007 mírně klesaly, a teprve v roce 2009 se začínaly pomalu zvyšovat. Švédské ekologické daňové výnosy byly od roku 2006 do roku 2008 téměř konstantní, a poté v roce 2009 mírně klesly. V roce 2010 byly na stejné úrovni jako dánské výnosy z environmentálních daní, jelikož se na grafu jejich křivky spojily. Výnosy z ekologických daní ve Finsku byly po celé
69
sledované období téměř konstantní až na malý výkyv v roce 2009, kdy se snížil asi o 440 mil. EUR. Environmentální daňové výnosy v České republice mají rostoucí trend až do roku 2008, kdy byla zavedena ekologická daň v České republice. Pak zaznamenaly ekologické daňové výnosy menší pokles, a to v roce 2009. Tento pokles mohl být způsoben snížením ekonomické aktivity v důsledku dopadu finanční krize. Nejnižší ekologické daňové výnosy byly ve Slovinsku, a jejich výše se pohybovala od 934 mil. EUR do 1291 mil. EUR. V tabulce č. 16 je zobrazen vývoj výnosů vybraných členských států v období 1990 až 2010. Pro analýzu byly vybrány státy EU, které mají zavedenu daň z CO2, aby mohl být posouzen vliv zavedení CO2 na výši výnosů ve Finsku, Švédsku, Dánsku, Nizozemsku a Slovinsku. Tab. 16
Výnosy ve vybraných členských státech v mil. EUR
Rok Dánsko Finsko 1990 3 688 2 306 1991 3 840 2 077 1992 4 032 1 860 1993 4 362 1 863 1994 5 328 2 265 1995 6 330 2 931 1996 7 003 3 153 1997 7 319 3 630 1998 8 183 3 849 1999 8 797 4 192 2000 9 183 4 146 2001 9 368 4 136 2002 9 922 4 389 2003 9 818 4 648 2004 11 058 4 924 2005 12 400 4 861 2006 13 498 4 993 2007 13 317 4 934 2008 13 329 4 992 2009 10 663 4 553 2010 9 445 4 975 Zdroj: Eurostat, 2011; vlastní práce
Nizozemsko 6 906 7 408 8 704 10 456 11 281 11 660 12 677 12 837 13 774 15 247 16 316 16 915 16 985 17 757 18 952 20 267 21 772 21 726 23 140 22 764 23 536
Švédsko 6 101 6 111 5 913 5 162 5 203 5 373 6 770 6 561 6 774 6 914 7 397 7 069 7 600 7 976 8 154 8 445 8 648 8 857 8 934 8 212 9 558
Slovinsko 671 725 805 979 865 632 738 800 850 900 920 934 1 038 1 119 1 260 1 290
Pro lepší přehlednost slouží graf č. 4. Česká republika není v této analýze zahrnuta právě z důvodu dosavadního nezačlenění uhlíkové daně do národního daňového systému.
70
Graf 4
Vývoj výnosů ve vybraných státech EU
Zdroj: Vlastní práce V Dánsku byla zavedena uhlíková daň v roce 1992, což nemělo vliv na vývoj environmentálních daňových výnosů, neboť se tyto výnosy v Dánsku zvyšovaly již od roku 1990 nezávisle na zavedení uhlíkové daně. Trend rostoucích výnosů pokračoval až do roku 2006. V roce 2007 se výnosy opět nepatrně snížily. Posledním rokem kdy se výnosy zvýšily, byl rok 2008, následující roky pak výnosy klesaly, a v roce 2010 byla jejich výše 9 445 mil. EUR. Finsko bylo prvním státem, který zavedl uhlíkovou daň a to v roce 1990. Sazba daně se už od roku 1991 zvyšovala až do roku 2003. V roce 1991 byla však sazba pouhých 1, 19 EUR za tunu CO2, což mohlo být důvodem velice malých environmentálních daňových výnosů oproti ostatním hodnoceným státům v roce 1990. Původně byla daň ve Finsku jednosložková, a to až do roku 2004, kdy se stala dvousložkovou. Nová daň byla založena na energetickém obsahu všech zdrojů primární energie, zatímco další výše uhlíkově daně byla ovlivněna obsahem uhlíku ve fosilních palivech. I přes postupný nárůst sazby daně klesaly výnosy až do roku 1992. V roce 1997 se daň z CO2 přeměnila na všeobecnou daň ze spotřeby, což nemělo pravděpodobně vliv na výši výnosů. Poté byl postupně zaznamenán rostoucí trend výnosů a to až do roku 1999. Rok 2000 a 2001 opět znamenal nepatrný pokles výnosů. Tato fáze růstu a poklesu se ve Finsku opakovala až do roku 2010, ale vždy tato hladina výnosů kolísala v rozmezí 4 300 mil. EUR až 5 000 mil. EUR. I přes prudký nárůst sazby, která byla v roce 2010 18,5 EUR za tunu emisí CO2, se výnosy nedotkly hranice 5 000 mil. EUR. V Nizozemsku byla zavedena uhlíková daň již v roce 1990, ale později v roce 1992 byla nahrazena daní se stejným obsahem uhlíku a energie. Výnosy z ekologických daní se v Nizozemsku každý rok nepatrně zvyšovaly, až do roku
71
2007, kdy byl zaznamenán pokles výnosů. V roce 2008 ale výnosy opět rostly a následující rok se výnosy opět snížily. V roce 2010 byly výnosy z environmentálních daní v Nizozemsku 23 536 mil. EUR, což byly nejvyšší výnosy z ekologických daní z hodnocených pěti států. Švédsko poprvé představilo uhlíkovou daň v roce 1991. Po zavedení uhlíkové daně se výnosy v roce 1992 snížily zhruba o 100 mil. EUR. Dále výnosy vykazovaly rostoucí trend až od roku 1995 do roku 2009, kdy výnosy poklesly, stejně jako u většiny států. V roce 2010 byly výnosy nejvyšší za sledované období. Zavedení uhlíkové daně tedy mělo pozitivní vliv na vývoj výnosů z ekologických daní. Posledním hodnoceným státem je zde Slovinsko, které zavedlo uhlíkovou daň v roce 1997 jako první stát východní Evropy. Od roku 1995 rostly výnosy z ekologických daní až do roku 1999, kdy nastal pokles trvající až do roku 2001. Od roku 2002 výnosy rostly po celé sledované období až do roku 2010, což znamená, že uhlíková daň měla zřejmě pozitivní vliv na výši výnosů z environmentálních daní.
72
4.6 Podíl ekologických daní na celkových daňových výnosech Tabulka č. 17 znázorňuje podíl ekologických daní na celkových daňových výnosech a sociálních příspěvcích v členských státech Evropské unie v období roku 2004 až 2010. Tab. 17
Podíl ekologických daní na výnosech z daní celkem a sociálních příspěvků v %
2004 Belgie 5,25 Bulharsko 9,76 Česká 7,07 republika Dánsko 9,87 Estonsko 6,88 Finsko 7,44 Francie 4,66 Irsko 8,29 Itálie 6,97 Kypr 12,21 Litva 9,59 Lotyšsko 9,13 Lucembursko 8,18 Maďarsko 7,63 Malta 9,33 Německo 6,67 Nizozemsko 10,28 Polsko 5,22 Portugalsko 9,84 Rakousko 6,29 Rumunsko 8,71 Řecko 6,89 Slovensko 7,94 Slovinsko 8,67 Španělsko 5,77 Švédsko 5,88 Velká 7,43 Británie EU 27 zemí 6,75 Zdroj: Eurostat, 2011
2005 5,21 9,58
2006 4,84 9,45
2007 4,75 10,1
2008 4,44 10,69
2009 4,66 10,49
2010 4,71 10,66
7,24
7,03
6,73
6,83
7,2
7,07
9,55 7,43 7,03 4,42 8,2 6,97 10,11 8,1 9,18 7,85 7,43 9,75 6,47 10,5 8,09 9,41 6,25 7,24 6,56 7,63 8,29 5,41 5,84
9,63 7,14 6,88 4,31 7,75 6,63 9,21 6,15 7,89 7,33 7,57 10 6,24 10,34 8,16 8,9 5,96 6,81 6,34 7,79 7,86 5,07 5,68
9,5 6,99 6,39 4,18 7,86 6,23 8,4 5,98 6,8 7,13 6,96 10,86 5,77 9,82 7,71 8,62 5,8 7,09 6,38 7,23 7,97 4,89 5,59
8,82 7,33 6,27 4,13 8,45 5,86 8,19 5,48 6,71 7,05 6,7 10,19 5,67 9,92 7,61 7,81 5,63 6,35 6,08 6,98 8,06 4,97 5,83
8,27 8,35 6,17 4,32 8,36 6,22 8,23 6,98 8,75 6,61 6,64 9,77 5,81 10,42 8,05 8,08 5,69 6,98 6,45 6,76 9,5 5,27 6,09
8,42 8,72 6,55 4,16 8,4 6,14 8,17 6,87 8,81 6,41 6,95 9,22 5,79 10,32 8,13 7,91 5,64 7,53 7,79 6,65 9,6 5,16 6,02
6,93
6,53
6,76
6,45
7,45
7,36
6,54
6,29
6,09
5,95
6,24
6,19
73
Z tabulky je zřejmé, že celkem se podíl ekologických daní na výnosech z celkových daní a sociálních příspěvků v EU-27 od roku 2004 postupně snižoval až do roku 2008. V roce 2004 byla hodnota podílu na celkových daních a sociálních příspěvcích 6,75 %. Následující rok poklesl podíl na 6,54 % a poté na 6,09 % z celkových daní a sociálních příspěvků v EU-27. Rok 2007 přinesl opět nepatrné snížení, a to na 5,95 %. V roce 2009 podíl ekologických daní na celkových daních a sociálních příspěvcích opět mírně stoupl a to na 6, 24 %. S rokem 2010 přišlo opětovné snížení podílu environmentálních daní. U některých nových členských států byl nárůst výnosů z ekologických daní tažen procesem přistoupení do EU, i když některé z těchto států využily příležitosti ke zvýšení úrovně energetické daně z důvodu přísného požadavku EU. V některých státech však byly ekologické daně opakovaně zvýšeny, jako součást širokých daňových reforem. V Dánsku podíl těchto daní mírně kolísal kolem 9,5 %, a v roce 2009 dosáhnul tento podíl své nejnižší hodnoty a to 8,27 % všech daní. Státem s nejmenším podílem ekologických daní na celkových daních a sociálních příspěvcích byla Francie, jejíž podíl ekologických daní byl pouhých 4,16 %. Nejvyšší podíl na celkových daních v oblasti environmentálního zdanění byl zaznamenán v roce 2010 v Bulharsku. Výnosy jako % podíl všech daní by měly mít vesměs stejný trend jako celkové daňové výnosy. Tabulka č. 18 ukazuje podíl ekologických daní na celkových daních ve vybraných státech, kde byla zavedena uhlíková daň pro snadnější porovnání v delším časovém období. Tab. 18 Podíl environmentálních daní na celkových daních a sociálních příspěvcích ve vybraných státech v %
Rok Dánsko Finsko 1999 10,32 7,46 2000 9,56 6,64 2001 9,72 6,64 2002 10,1 6,84 2003 9,76 7,24 2004 9,87 7,44 2005 9,55 7,03 2006 9,63 6,88 2007 9,5 6,39 2008 8,82 6,27 2009 8,27 6,17 2010 8,42 6,55 Zdroj: Eurostat, 2011; vlastní práce
Nizozemsko 9,78 9,78 9,85 9,68 9,95 10,28 10,5 10,34 9,82 9,92 10,42 10,32
Švédsko 5,59 5,41 5,7 6,06 6,04 5,88 5,84 5,68 5,59 5,83 6,09 6,02
Slovinsko 10,94 7,87 8,62 8,59 8,65 8,67 8,29 7,86 7,97 8,06 9,5 9,6
74 Graf 5
Vývoj podílu ekologických daní na celkových daních a sociálních příspěvcích v %
Zdroj: Vlastní práce Při porovnání podílu environmentálních daní na celkových daňových výnosech a sociálních příspěvcích ve vybraných státech s výnosy z celkových daní, je zřejmé, že celkové výnosy oproti podílu na celkových daních měly rostoucí trend. V Nizozemsku, kde celkové výnosy rostly až do roku 2010, kolísal podíl environmentálních daní na celkových daních a sociálních příspěvcích kolem hladiny 10 %, což mohlo být způsobeno zvýšením celkové daňové zátěže, čímž by podíl zůstával stále stejný. V Dánsku podíl rok od roku klesal až do roku 2009, kdy dosáhl nejmenší hodnoty. Celkové výnosy v Dánsku rostly a jejich nejvyšší hodnota byla zaznamenána v roce 2006 až 2008. Ve Slovinsku byly výnosy z environmentálních daní téměř konstantní po celé období. Po poklesu podílu na celkových daních a sociálních příspěvcích v roce 2008, měla dále hodnota podílu rostoucí trend. To mohlo být způsobeno poklesem celkové daňové zátěže, nebo snížením ostatních daní ve Slovinsku. Tento podíl ve Finsku se od roku 2001 do roku 2004 mírně zvyšoval, poté se od roku 2004 snižoval až do roku 2010, kdy vzrostl na 6,55 % daňových výnosů a sociálních příspěvků. Celkové ekologické daňové výnosy měly rostoucí trend od roku 1990 až do roku 2010. Švédský podíl ekologických daní na celkových daních a sociálních příspěvcích kolísal po celé období kolem hladiny 6 %. Křivka celkových daňových výnosů ve Švédsku vykazuje od roku 1994 až do roku 2010 růst. Země může mít nízké příjmy z ekologických daní z důvodu nízkých sazeb příslušných daní, nebo z důvodu vysoké daňové sazby, která spustila významnou změnu v chování. Podíl výnosů z environmentálních daní na celkových daních a sociálních příspěvcích je také ovlivněn množstvím příjmů, u kterých jsou
75
zvýšené jiné daňové základy v dané zemi. V případě, že příjmy založené na jiných daňových základech jsou nízké, bude podíl na celkových daňových příjmech získaný z environmentálních daní vyšší, než by byl v jiném případě.
4.7 Podíl ekologických daní na HDP Tabulka č. 19 zobrazuje podíl environmentálních daní na HDP ve vybraných státech EU, ve kterých již byla zavedena uhlíková daň. Tab. 19
Podíl environmentálních daní na HDP v % v období 1999 – 2010
Rok Dánsko Finsko 1999 5,17 3,43 2000 4,72 3,14 2001 4,71 2,97 2002 4,83 3,06 2003 4,69 3,19 2004 4,84 3,23 2005 4,86 3,09 2006 4,78 3,01 2007 4,65 2,74 2008 4,21 2,69 2009 3,95 2,63 2010 4,01 2,76 Zdroj: Eurostat, 2011; vlastní práce Graf 6
Nizozemsko 3,95 3,9 3,78 3,65 3,72 3,86 3,95 4,03 3,8 3,89 3,99 4
Vývoj podílu environmentálních daní na HDP v %
Zdroj: Vlastní práce
Švédsko 2,88 2,79 2,82 2,88 2,89 2,82 2,86 2,74 2,64 2,7 2,85 2,76
Slovinsko 4,15 2,94 3,23 3,25 3,29 3,31 3,2 3,01 3 3 3,57 3,64
76
Graf č. 6 znázorňuje vývoj podílu environmentálních daní na HDP. Z grafu je patrné, že podíl ekologických daní na HDP v Dánsku již od roku 1999 do roku 2003 klesal, poté do roku 2005 se mírně zvyšoval, ale dále od roku 2006 byl zaznamenán pokles podílu daní na HDP až do konce sledovaného období, kterým je rok 2010. V Nizozemsku byl podíl daní na HDP Nizozemska znázorněn lehkým poklesem v roce 2002, kdy se křivka odchylovala od 4% hladiny. Po zbytek sledovaného období se křivka pohybovala kolem 4 % HDP. Podíl environmentálních daní ve Slovinsku zaznamenal prudký pokles z roku 1999 do roku 2000, kdy klesl o 1,2 % a byl nejmenší za sledované období. Poté byl podíl ekologických daní na HDP od roku 2001 až do roku 2010 ve výši, která mírně přesahovala hladinu 3 % HDP. Finský podíl daní na HDP od roku 1999 také mírně klesal, následoval nepatrný růst, a v roce 2006 se podíl Finska a Slovinska rovnal a křivky na grafu se protnuly v hodnotě 3,01 % HDP. Z vybraných států mělo nejmenší podíl environmentálních daní Švédsko, jehož hodnota podílu na HDP Švédska se až do roku 2006 pohybovala kolem 2,8 % HDP. V roce 2008 nastal nepatrný pokles a Švédsko se svou hodnotou vyrovnalo Finsku na hladině 2,7 % HDP. Ve vybraných státech se nedostala výše podílu environmentálních na HDP nad hodnotu podílu naměřenou v roce 1999. Jediným státem, který po sledované období překročil svou původní hodnotu z roku 1999, bylo Nizozemsko, které se z hodnoty 3,95 % HDP dostalo v konečné fázi sledování v roce 2010 na hodnotu 4% podílu. Vedoucí pozici v podílu ekologických daní na HDP mělo však Dánsko, jehož hodnota se pohybovala nad ostatními státy. V roce 2010 však prudký pokles způsobil, že dánský podíl ekologických daní na HDP byl na stejné úrovni jako nizozemský podíl ekologických daní na HDP.
4.8 Podíl energetických daní na celkových environmentálních daních Kapitola je zaměřena na podíl energetických daní na celkových environmentálních daních. Podle Eurostatu je možné porovnat míru zdanění a spotřebu energie ve všech sektorech hospodářství. Srovnání ukazuje, že domácnosti v poměru ke skutečné spotřebě energie platily v roce 2007 nejvíc. Jedinými členskými státy, ve kterých platil víc primární sektor, bylo Rakousko, Estonsko a Litva. Domácnosti se podílely na daních nejvíce i v oblasti dopravy, a to 55 – 75 %. V Estonsku a Lotyšsku byly tyto platby mezi 25 a 30 %, a 90% podíl platí španělské domácnosti. Hlavní podíl na ekologických daních mají daně z energie, kdy jde o daně ze surovin jako je uhlí, ropa a plyn, dan z elektřiny a daně z prodeje emisních povolenek. Kategorie energetických daní tedy zahrnuje veškeré energetické daně, tj. jak spotřební energetické daně, tak i daně z CO2 či z SO2, podle výkazů jednotlivých členských zemí (Euractiv, 2012).
77
Tabulka č. 20 znázorňuje vývoj podílu daní z energetických produktů na environmentálních daních ve vybraných státech jako je Dánsko, Finsko, Nizozemsko, Švédsko a Slovinsko. V dostupných zdrojích se nepodařilo získat data pouze za oblast zdanění CO2. Tab. 20
Podíl daní z energetických produktů na environmentálních daních v mil. EUR
Rok Dánsko Finsko 1995 2 957 2 135 1996 3 276 2 154 1997 3 274 2 510 1998 3 729 2 542 1999 4 247 2 711 2000 4 406 2 628 2001 4 751 2 720 2002 4 800 2 854 2003 4 908 2 882 2004 4 958 2 956 2005 4 872 2 927 2006 4 854 2 986 2007 4 873 2 961 2008 4 921 3 215 2009 4 882 3 102 Zdroj: Eurostat, 2011; vlastní práce
Nizozemsko 5 364 5 736 6 221 6 521 7 154 7 748 8 144 8 339 8 725 9 446 10 220 10 895 10 298 11 498 11 676
Švédsko 4 664 5 864 5 719 5 918 5 993 6 267 6 057 6 520 6 876 7 027 7 109 7 240 7 318 7 186 6 635
Slovinsko 497 551 624 759 676 525 622 659 663 699 709 729 807 881 1060
Pro lepší přehlednost vývoje podílu daně z energetických produktů na celkových environmentálních daních slouží graf č. 7. Graf 7
Podíl daní z energetických produktů na environmentálních daních
Zdroj: Vlastní práce
78
Z grafu je zřejmé, že nejvyšší podíl energetických daní na celkových daních mělo Nizozemsko, jehož hodnoty od roku 1995 zaznamenávaly prudký nárůst až do roku 2007, kdy podíl energetických daní mírně poklesl. Stát s druhou nejvyšší hodnotou podílu daní z energetických produktů na celkových daních bylo Švédsko. Podíl energetických daní ve Švédsku až do roku 2001 stagnoval, poté nastal mírný nárůst tohoto ukazatele. Nejvyšší výnosy z energetických daní mělo Švédsko v roce 2007 a to 7 318 mil. EUR. Hodnota energetických daní v Dánsku rostla od roku 1994 až do roku 2001. Hodnota výnosů z energetických daní poté kolísala kolem 4 900 mil. EUR. Nejvyšších výnosů z energetických daní dosáhlo Dánsko v roce 2004, a to podílu 4 958 mil. EUR výnosů z daní z energetických produktů. Podíl výnosů z daní z energetických produktů ve Finsku po celé sledované období zaznamenával rostoucí trend. Výnosy se zvyšovaly po celé období velice mírně a hranice 3 000 mil. EUR byla překročena až v roce 2008, kdy byly výnosy z daní z energetických produktů 3 215 mil. EUR. Nejmenší výnosy z daní z energetických produktů byly ve Slovinsku. Hodnota výnosů z energetických daní rostla po celé sledované období, kromě roku 2000 kdy nastal nepatrný pokles. Nejvyšší hodnoty dosáhly výnosy z daní z energetických produktů v roce 2010, a to hodnoty 1 060 mil. EUR. Pro lepší přehlednost podílu výnosů z celkových environmentálních daní slouží tabulka č. 21, kde je znázorněn podíl výnosů z daní z energetických produktů na celkových environmentálních daních v % v období od roku 1995 do roku 2009 v Dánsku, Finsku, Nizozemsku, Švédsku a Slovinsku. Tabulka je sestavena na základě výpočtů procentního podílu energetických daní na celkových environmentálních daních, k čemuž byly využity údaje z tabulky č. 16 znázorňující celkové výnosy z ekologických daní v mil. EUR a z tabulky č. 20, která obsahuje údaje o podílu daní z energetických produktů na celkových daňových výnosech v mil. EUR.
79
Tab. 21
Podíl výnosů daní z energetických produktů na celkových ekologických daních v %
Rok
Dánsko
Finsko
Nizozemsko
1995 47 73 1996 47 68 1997 45 69 1998 46 66 1999 48 65 2000 48 63 2001 51 66 2002 48 65 2003 50 62 2004 45 60 2005 39 60 2006 36 60 2007 37 60 2008 37 64 2009 46 68 Zdroj: Eurostat, 2011, vlastní práce
46 45 48 47 47 47 48 49 49 50 50 50 47 50 51
Švédsko
Slovinsko
87 87 87 87 87 85 86 86 86 86 84 84 83 80 81
74 76 78 78 78 83 84 82 78 78 77 78 78 79 84
Z tabulky je patrné, že největší procentní podíl na ekologických daních měly energetické daně ve Švédsku, kdy hodnota podílu dosahovala od roku 1995 do roku 1999 až 87 % celkových ekologických daní. Procentní podíl se pak nepatrně snižoval až do roku 2009, kdy byla hodnota 81 %. Stát s druhým nejvyšším podílem bylo Slovinsko, kde dosahovaly energetické daně až 84 % ekologických daní, a to v roce 2009. Po celé sledované období se hladina pohybovala v rozmezí 74 až 84 %. Nejmenší podíl energetických produktů na výnosech z environmentálního zdanění zaznamenalo Slovinsko v roce 1995. V Nizozemsku se pohyboval podíl daní z energie na celkových ekologických daních kolem hodnoty 50 %. Zbylé ekologické daňové výnosy se pak dělily mezi dopravní daně a daně ze znečištění a využívání zdrojů. Největší podíl byl zaznamenán v roce 2009 a to 51 %. Finské daně z energetických produktů tvořily v roce 1995 celých 73 %, což je nejvyšší podíl za sledované období. Dále energetické daně tvořily necelých 70 % ekologických daní a podíl postupně klesal. V období 2004 až 2007 byl podíl rovných 70 %. Rok 2008 znamenal pokles podílu energetických daní na celkových daních a v roce 2009 tento podíl opět vzrostl, a to na 68 % z celkových ekologických daní.
80
Stát s nejmenším procentním podílem daní z energetických produktů bylo Dánsko. V roce 2001 byl podílu energetických daní na celkových ekologických daních nejvyšší za sledované období a to 51 %. Od roku 2003 se sledovaný ukazatel snižoval až do roku 2008, kdy byly výnosy z energetických daní pouhých 37 % na celkových ekologických daních. Rok 2009 zaznamenal opětovný nárůst, a to na 46% podíl výnosů z energetických produktů na celkových výnosech z environmentálního zdanění. Graf č. 8 znázorňuje křivky jednotlivých hodnot podílů energetických daní na celkových ekologických daních pro lepší přehlednost. Graf 8
Podíl daní z energetických produktů na ekologických daních ve vybraných státech v %
Zdroj: Vlastní práce Z grafu je patrné, že křivka, vyjadřující procentní podíl energetických daní na celkových ekologických daních, byla ve Finsku, Slovinsku a Švédsku po celé sledované období nad hranicí 50 %, což znamená, že větší část ekologických daňových výnosů byla tvořena výnosy z energetických produktů. Nizozemská křivka kolísala po celé období kolem hranice 50 %. Jediným státem s nižším podílem energetických daňových výnosů na celkových ekologických daních bylo Dánsko, jehož hodnota byla od roku 2006 do roku 2008 pod hranicí 40 %. Pro stanovení podílu dopravních daní a daní z využívání zdrojů a ze znečištění nebyly nalezeny potřebné údaje. Následující kapitoly se zabývají dopadem zavedení zdanění z CO2 na celkovou spotřebu elektřiny v jednotlivých členských státech Evropské unie a na vliv zavedení zdanění z CO2 na vývoj emisí v členských státech EU. Následně bude provedeno zhodnocení zavedení daně z CO2, z čehož bude stanoven návrh pro další zdanění CO2 obsahující možné využití vybraných daňových výnosů.
81
4.9 Vliv zavedení zdanění z CO2 na spotřebu energie v EU Kapitola pojednává o hodnocení zavedení zdanění z CO2 a jeho vlivu na spotřebu energie. Cílem kapitoly je zjistit jak se v členských státech, které mají zavedenu uhlíkovou daň, vyvíjí spotřeba energie, a zda zavedení této daně působí na spotřebu energie. Vývoj spotřeby energie ukazuje tabulka č. 22. Ukazatel v tabulce vyjadřuje součet dodané energie konečnému spotřebiteli pro všechna energetická využití. Je to součet konečné spotřeby energie v průmyslu, dopravě, domácnostech, službách, v zemědělství atd. Vývoj spotřeby energie je zkoumán v Dánsku, Finsku, Nizozemsku, Švédsku a ve Slovinsku v období od roku 1990 do roku 2010, jelikož v těchto státech byla již zavedena uhlíková daň. Tab. 22 Finální energetická spotřeba ve všech sektorech v období 1990-2010 (v tis. tun ropného ekvivalentu)
Dánsko 1990 13 450 1991 14 209 1992 14 024 1993 14 490 1994 14 520 1995 14 819 1996 15 419 1997 15 078 1998 15 048 1999 15 005 2000 14 719 2001 15 125 2002 14 794 2003 15 134 2004 15 361 2005 15 497 2006 15 665 2007 15 721 2008 15 518 2009 14 802 2010 15 535 Zdroj: Eurostat, 2011
Finsko 21 621 21 152 21 080 21 108 22 243 21 856 22 484 23 192 24 015 24 205 24 629 24 943 25 636 25 971 26 427 25 487 26 836 26 787 26 030 24 124 26 484
Nizozemsko 41 690 45 151 44 517 46 168 46 136 47 980 51 636 49 106 49 730 49 171 50 483 51 334 51 303 51 998 52 761 52 293 50 940 49 815 51 088 50 406 53 979
Švédsko 19 118 19 888 20 052 19 492 19 144 19 665 20 146 19 724 20 367 20 800 20 550 20 950 20 423 20 926 21 012 21 332 21 201 20 646 21 492 21 015 21 915
Slovinsko 3 721 3 695 3 384 3 661 3 842 4 064 4 452 4 524 4 352 4 394 4 432 4 579 4 560 4 686 4 810 4 872 4 944 4 886 5 257 4 794 4 970
82 Graf 9
Finální energetická spotřeba ve vybraných státech
Zdroj: Vlastní práce Nejvyšší spotřeba energie byla v Nizozemsku. V tomto členském státě rostla spotřeba energie již od roku 1990. Uhlíková daň byla v Nizozemsku zavedena také v roce 1990, přesto se spotřeba energie v tomto roce nesnižovala. Uhlíková daň byla nahrazena ekologickou daní z paliv se stejným podílem uhlíku a energie, která byla v roce 2006 nahrazena regulační daní na energie zaměřenou na malé spotřebitele energie. Z grafu je zřejmé, že hranice 50 000 tun ropného ekvivalentu byla překročena v roce 1996 a poté až v letech 2000 až 2006. Nejvyšší spotřebu energie mělo však Nizozemsko v roce 2010. Ve Finsku spotřeba energie, kromě malých výkyvů, rostla po celé sledované období. Spotřeba energie byla oproti Nizozemsku mnohem menší. Pohybovala se v pásmu od 20 000 tun ropného ekvivalentu do 30 000 tun ropného ekvivalentu, kdežto Nizozemsko přesahovalo i hranici 50 000 tun ropného ekvivalentu. Ve Finsku byla zavedena uhlíková daň již v roce 1990, což znamená, že tato daň neměla vliv na snížení spotřeby energie. Ve Švédsku byla zavedena uhlíková daň v roce 1991. Po tomto roce ve Švédsku klesla spotřeba energie pod hranici 20 000 tun ropného ekvivalentu v roce 1993 až 1995, což by mohlo znamenat mírný vliv uhlíkové daně na spotřebu energie. Po celé sledované období se pohybovala spotřeba energie kolem hranice 20 000 tun ropného ekvivalentu a spotřeba energie se výrazně nezvyšovala. Dánsko zaznamenalo rostoucí trend ve spotřebě energie od roku 1996 do roku 2007. Tento růst spotřeby energie nebyl příliš významný, jelikož od roku 1990 se pohyboval zhruba od 21 000 tun ropného ekvivalentu do necelých 27 000 tun ropného ekvivalentu. V Dánsku byla uhlíková daň uplatněna od roku 1992.
83
Posledním státem znázorněným na grafu je Slovinsko. Jeho spotřeba energie byla ve sledovaném období nejmenší z vybraných států. Zde byla uhlíková daň zavedena v roce 1997. Ani ve Slovinsku nemělo však zavedení uhlíkové daně vliv na snížení spotřeby energie, jelikož i zde se spotřeba po celé sledované období zvyšovala a to od 3 000 tun ropného ekvivalentu do zhruba 5 000 tun ropného ekvivalentu. Nejvyšší spotřeba energie byla ve Slovinsku v roce 2007 a to 5 257 tis. tun ropného ekvivalentu. Pro porovnání je zde provedena analýza finální spotřeby energie v náhodně vybraných státech EU, ve kterých dosud nebyla zavedena daň z CO2, z důvodu zkoumání vývoje spotřeby energie. Je možné, že energie v těchto státech bude růst vyšším tempem, což by prokázalo alespoň vliv uhlíkové daně na snížení tempa růstu spotřeby energie. Tabulka č. 23 ukazuje spotřebu energie v Belgii, Rakousku, Portugalsku, v Řecku a ve Španělsku. Tab. 23
Finální spotřeba energie v členských státech (v tis. tun ropného ekvivalentu)
Rok Belgie 1990 31 432 1991 33 107 1992 33 321 1993 32 740 1994 33 731 1995 34 349 1996 36 560 1997 36 245 1998 37 125 1999 36 998 2000 37 358 2001 37 898 2002 36 131 2003 38 278 2004 37 716 2005 36 585 2006 36 118 2007 34 635 2008 37 502 2009 34 496 2010 36 427 Zdroj: Eurostat (2011)
Rakousko Portugalsko 19 374 11 804 20 879 12 259 20 317 12 700 20 658 12 832 20 354 13 411 21 377 13 740 23 028 14 533 22 660 15 069 23 304 16 054 23 441 16 788 23 670 17 745 25 075 17 963 25 290 18 418 26 580 18 371 26 983 18 877 28 141 18 958 27 855 18 747 27 637 18 992 27 883 18 474 26 287 18 260 27 933 18 158
Řecko 14 597 14 910 14 990 15 030 15 337 15 712 16 812 17 288 18 178 18 116 18 563 19 166 19 517 20 546 20 328 20 821 21 425 21 937 21 255 20 545 19 027
Španělsko 56 868 59 328 60259 59 590 62 411 63 723 65 279 68 172 71 816 74 427 79 549 83 502 84 870 90 133 94 382 97 467 96 065 98 837 95 590 88 827 90 599
84 Graf 10
Vývoj energetické spotřeby ve vybraných státech
Zdroj: Vlastní práce Z grafu je zřejmé, že všechny státy kromě Španělska nemají výraznější nárůst spotřeby energie než státy, ve kterých byla zavedena uhlíková daň. Z toho vyplývá, že zavedení uhlíkové daně zřejmě ani nezpomaluje tempo růstu spotřeby energie. Dalším možným důvodem proč roste spotřeba energie v zemích se zdaněním z CO2, by mohl být zřejmý nárůst energie z obnovitelných zdrojů, na které se zdanění neuplatňuje, jelikož obnovitelné zdroje energie neprodukují emise CO2. Další tabulka tedy zobrazuje podíl energie z obnovitelných zdrojů ve státech, kde je zavedena uhlíková daň. Údaje jsou dostupné až od roku 2004 do roku 2010. Tab. 24
Podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie v %
Rok Dánsko 2004 15,1 2005 16,2 2006 16,5 2007 18,0 2008 18,8 2009 20,2 2010 22,2 Cíl 30,0 Zdroj: Eurostat, 2011
Finsko 29,1 28,7 29,9 29,5 31,1 31,1 32,2 38,0
Nizozemsko 1,9 2,3 2,7 3,1 3,4 4,1 3,8 14,0
Švédsko 38,7 40,6 42,7 44,2 45,2 48,1 47,9 49,0
Slovinsko 16,2 16,0 15,5 15,6 15,1 18,9 19,8 25,0
85
Následující graf znázorňuje vývoj podílu obnovitelných zdrojů energie na konečné hrubé spotřebě energie ve státech, kde již byla zavedena uhlíková daň, jako je Dánsko, Finsko, Nizozemsko, Švédsko a Slovinsko. Graf 11
Vývoj podílu obnovitelných zdrojů na konečné hrubé spotřebě energie
Zdroj: Vlastní práce Výsledkem tedy je, že zavedení uhlíkové daně zřejmě nemá vliv na snížení finální spotřeby energie, ale jedním z pozitivních vlivů může být rostoucí podíl obnovitelných zdrojů energie na celkové spotřebě energie. V zemích, kde je zavedena uhlíková daň, je jedním z důvodů jejího zavedení snaha o zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie. Podíl energie z obnovitelných zdrojů se může zvýšit díky zavedení zdanění z CO2 u zdrojů energie z fosilních paliv. V ostatních členských státech podíl energie z obnovitelných zdrojů také roste, což může být však způsobeno dotacemi na využívání obnovitelných zdrojů energie, které pobízí k tomu, aby spotřebitelé přešli na tento zdroj energie.
4.10 Vliv zavedení zdanění z CO2 na vývoj emisí v členských státech EU Kapitola se zabývá vlivem zavedení uhlíkové daně na vývoj emisí v členských státech. Předpokladem je, že zavedení zdanění z CO2 by mělo vést alespoň k nepatrnému snížení emisí ve státech s uhlíkovou daní. Následující tabulka zobrazuje vývoj emisí v členských státech, ve kterých je zavedeno zdanění z emisí CO2.
86 Tab. 25 Celková emise skleníkových plynů (v ekvivalentech CO2) – referenční rok podle Kjótského protokolu (referenční rok = 100)
Rok Dánsko 1990 99 1991 114 1992 105 1993 109 1994 115 1995 110 1996 128 1997 114 1998 109 1999 105 2000 98 2001 101 2002 100 2003 107 2004 98 2005 92 2006 103 2007 97 2008 92 2009 88 2010 88 Zdroj: Eurostat, 2011 Graf 12
Finsko 99 96 94 97 105 100 108 106 101 100 98 105 108 119 113 97 112 110 99 93 105
Nizozemsko 100 102 101 103 103 105 109 106 106 100 100 101 101 101 102 99 97 96 96 93 99
Vývoj emisí skleníkových plynů v členských státech
Zdroj: Vlastní práce
Švédsko 101 101 101 101 104 103 109 102 102 98 96 97 98 98 97 93 93 91 88 83 92
Slovinsko 91 85 85 86 86 91 94 96 94 91 92 97 98 97 98 100 101 102 105 96 96
87
V Dánsku se výše celkových emisí skleníkových plynů z hodnoty 99 dostala až na hodnotu 128 v ekvivalentech CO2 v roce 1996. V roce 2010 byla však hodnota emisí v Dánsku 88 v ekvivalentech CO2, tedy podstatně menší, než na začátku sledovaného období. Zavedení uhlíkové daně mělo tedy vliv na snížení celkových emisí, které se projevilo až ke konci sledovaného období. Po zavedení uhlíkové daně ve Finsku v roce 1990 se výše emisí následující dva roky nepatrně snížila. Dále byl však zaznamenán nárůst emisí skleníkových plynů v ekvivalentech CO2 a to až na hodnotu 119 v roce 2003. Vývoj emisí ve Finsku byl velice nestabilní, přičemž poslední hodnota vykazovala výši 105, což je vyšší hodnota než na začátku sledovaného období. Je tedy zřejmé, že zavedení uhlíkové daně nemělo pozitivní vliv na vývoj emisí ve Finsku, jelikož se emise na konci období zvýšily. Emise v Nizozemsku nepatrně rostly od počátku období až do roku 1996, kdy byla naměřena hodnota 109. Od roku 1997 se celkové emise skleníkových plynů v ekvivalentech CO2 kromě malých výkyvů neustále snižovaly a to až do roku 2009. V roce 2010 dosáhly emise hodnoty 99, což znamená, že se emise oproti prvnímu roku sledování snížily o 1 jednotku. Vliv zavedení zdanění z CO2 byl tedy nepatrný. Švédské emise se až do roku 1999 pohybovaly těsně nad hranicí 100. Poté se snižovaly až do roku 2009, kdy klesly na hodnotu 83 (v ekvivalentech CO2). V roce 2010 došlo k opětovnému zvýšení a to na 92. Oproti počátku sledovaného období tedy emise poklesly o 9 jednotek, což znamená, že zavedení uhlíkové daně vedlo ke snížení emisí ve Švédsku. Slovinsko mělo v roce 1991 nejmenší emise z hodnocených států a to 91. Po zavedení daně z CO2 v roce 1997 se emise snížily po předchozím opětovném nárůstu na 91. Ke konci sledovaného období se emise zvýšily na 96, což znamená, že zavedení uhlíkové daně ve Slovinsku nemělo pozitivní vliv na vývoj emisí ze skleníkových plynů. Pouze ve třech z pěti sledovaných států se od roku 1990 do roku 2010 snížily emise ze skleníkových plynů, což vede k názoru, že zavedení uhlíkové daně nemělo výrazný vliv na vývoj emisí v členských státech.
4.11 Zhodnocení zavedení zdanění z CO2 v Evropské unii Po provedené analýze týkající se zavedení zdanění z CO2 v zemích Evropské unie je zřejmé, že ke konci roku 2009 bylo zavedeno zdanění z emisí CO2 v Dánsku, Finsku, Slovinsku a Švédsku, dále také v Nizozemsku a v roce 2010 se k těmto státům přidalo Irsko. Jelikož jsou statistické hodnoty dostupné pouze do roku 2010, nebylo Irsko zahrnuto do dané analýzy. Obdobné daně jako např. Climate Change Levy a poplatky z CO2 zavedla Velká Británie a Estonsko. Celkem jsou tedy zdaňovány emise v osmi členských státech z EU-27. Společný znak systémů uhlíkových daní v těchto zemích je zejména využívání tzv. dobrovolných dohod, díky kterým znečišťovatelé snižují emise CO2 pro ně co nejefektivnějším způsobem.
88
V některých státech, ve kterých byly zavedeny uhlíkové daně, doprovázelo toto zavedení daní snížení jiných daní. Prvním státem, který se snažil o dodržení výnosové neutrality, bylo Dánsko (snížení sazeb environmentálních daní), dále Švédsko, které snížilo zdanění práce a Slovinsko, kde došlo ke snížení příspěvků zaměstnavatelů do národního sociálního pojištění. Cílem zavedení daní z CO2 nebylo tedy zvýšení výnosů z environmentálních daní do státního rozpočtu, jelikož zde byl zachován princip výnosové neutrality. Výjimkou však zde bylo Finsko a Estonsko. Výnosy z environmentálních daní ve vybraných státech jako je Finsko, Švédsko, Slovinsko a Nizozemsko se po celé sledované období přesto zvyšovaly, což znamená, že rostly i příjmy státního rozpočtu. V Dánsku jako jediném ze států se výnosy na konci sledovaného období snížily. Nejvyšší výnosy z environmentálního zdanění byly zaznamenány v Nizozemsku, kde výnosy mnohonásobně převyšovaly ostatní hodnocené členské státy. Nejnižší výnosy byly zjištěny ve Slovinsku. V oblasti dopravy jsou emise v členských státech CO2 zdaňovány prostřednictvím majetkových daní, registrační daně a daně z podnikových vozidel. Aplikace uhlíkové daně v oblasti dopravy byla provedena ke konci roku 2009 v 16 zemích z EU-27. Společným znakem v těchto členských státech je stanovení limitů emisí CO2 u vozidel, které jsou vyjádřeny v g/km, podle kterých se pak stanoví daňová sazba. V některých členských státech je pak zavedeno také šrotovné, přičemž je stanovena hranice 10 let věku vozidla pro sešrotování. Více členských států má tedy zavedenu uhlíkovou daň v oblasti dopravy, kde si členské státy stanovují své vlastní regulace a cíle v oblasti emisí CO2, jelikož tato oblast není regulována Evropskou unií. V oblasti energetiky jsou využívány spotřební energetické daně a obchodovatelné emisní povolenky, které jsou upraveny směrnicemi Evropské unie. Největší motivací pro zavedení zdanění emisí CO2 v oblasti energetiky bude revize směrnice 2003/96/ES a snaha Evropské komise o to, aby byla rozdělena spotřební energetická daň na energetickou a ekologickou složku, což by mělo zvýšit zájem členských zemí o zavedení zdanění CO2. V případě hodnocení podílu ekologických daní na celkových daních a sociálních příspěvcích byla zjištěna skutečnost, že v Dánsku, Slovinsku a ve Finsku se od počátku do konce sledovaného období snížil podíl environmentálních daní na celkových daních ve vybraných státech. To může být způsobeno zvýšením celkové daňové zátěže, nebo zvýšením ostatních daní ve vybraných státech. Podíl ekologických daní na HDP se na konci sledovaného období ve všech státech kromě Nizozemska snížil. Hlavním cílem zavedení uhlíkové daně mělo být snížení spotřeby energie, snížení emisí a zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie. Cíl snížení spotřeby energie nebyl splněn, jelikož i po zavedení uhlíkové daně se zvyšuje konečná spotřeba energie ve všech sledovaných státech. Zavedení uhlíkové daně nemá ani výrazný vliv na snížení emisí, jelikož v pouhých třech z pěti sledovaných států se snížily emise, avšak pouze nepatrně. Sledované období je příliš krátké pro stanovení vlivu na snížení emisí, jelikož v dalších letech mohou emise opět
89
růst. Výsledkem tedy je, že stanovené cíle pro zavedení uhlíkové daně z ekologického hlediska prozatím nebyly splněny. Analýza ukazuje, že nejlépe na zavedení zdanění z CO2 reagovalo Švédsko, ve kterém se zvýšily výnosy do státního rozpočtu, zvýšily výnosy z daní z energetických produktů a mělo nejvyšší podíl obnovitelných zdrojů energie na celkové spotřebě energie a to 47,9 %. Ve Švédsku byla také zaznamenána nejmenší hodnota emisí CO2 na obyvatele a to pouhých 5 tun v roce 2009. Zároveň se Švédsko snažilo i o naplnění principu výnosové neutrality snížením zdanění práce.
4.12 Doporučení pro environmentální zdanění a pro využití prostředků z environmentálního zdanění v zemích Evropské unie Přestože se vlády jednotlivých států i Komise Evropské unie přiklání spíše k zavedení uhlíkové daně, které by mělo vést ke snížení emisí skleníkových plynů, nejjednodušší by bylo zdanění fosilních zdrojů energie pomocí spotřební daně. Spotřební daň by byla již v počátku ukládána na fosilní paliva, jako je uhlí, zemní plyn a topné oleje. Energie je ve většině případů vyráběna z fosilních zdrojů, nebylo by tedy třeba již znovu zdaňovat elektřinu, která by byla zdaněna ve fosilních palivech. Toto opatření by vedlo ke značné úspoře administrativních nákladů jak na úrovni Evropské unie, tak na úrovni jednotlivých států i firem, které vypouštějí emise skleníkových plynů. Došlo by tedy i ke snížení nákladů na zaměstnance, což může být na druhé straně i nevýhodou. Vybrané finanční prostředky by bylo vhodné využít v jednotlivých státech na dotace, zejména dotace na zateplování domů, výměnu oken a střech na budovách, což je jedna z možností, jak snižovat emise CO2, jelikož lidé pak méně vytápí své byty a domy, čímž se snižuje produkce emisí CO2. Vhodná by byla také finanční podpora na nákup nových kotlů, které by využívaly obnovitelné zdroje energie, které nevypouštějí do ovzduší emise CO2. Zatížení fosilních paliv spotřební daní by tedy mohlo vést jednotlivé společnosti i občany k motivaci využívat méně fosilní paliva. Jelikož toto opatření je zřejmě politicky neprůchodné, v dnešním systému výběru ekologických daní by měla zmizet osvobození domácností od ekologických daní, jelikož domácnosti spalováním fosilních paliv také vypouštějí část skleníkových plynů do ovzduší. Není tedy důvod k tomu, aby byly domácnosti od tohoto zdanění osvobozeny, jelikož také přispívají ke zhoršení životního prostředí. Domácnosti by však byly na druhé straně částečně kompenzovány formou dotací, či snížením jiného daňového zatížení, např. snížením daní z příjmů.
90
5 Environmentální zdanění v České republice V lednu roku 2008 byly do daňového systému České republiky zavedeny ekologické daně, mezi něž patří daň ze zemního plynu, daň z pevných paliv a daň z elektřiny. Zatímco daň ze zemního plynu existovala již dříve pod skupinou spotřebních daní, další dvě daně byly zcela nové a tvořily tedy skupinu nejmladších daní daňového systému ČR. Ekologické daně se staly centrem pozornosti až v roce 2003, kdy Česká republika vstoupila do EU. V roce 2003 vstoupila ve Společenství v platnost směrnice Rady 2003/96/ES, která mění strukturu rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny. Tato směrnice zavedla vyšší zdanění stávajících energetických produktů a soustředila se i na předměty zdanění jako je např. elektřina a uhlí. Důvodem pro změnu stávajících pravidel byl škodlivý dopad rozdílů ve zdanění energie mezi jednotlivými státy EU na řádné fungování vnitřního trhu. Vzhledem k tomu, že jednotná pravidla zdanění ekologických daní by zasáhla ekonomiky jednotlivých států, bylo pro každý z 15 států Unie stanoveno přechodné období. V roce 2004 byla směrnice doplněna směrnicí Rady 2004/74/ES rozšiřující pravidla a individuální výjimky i na nově přistupující státy. U nově přistupujících států nastaly stejně jako u původních členů obavy, že zavedení minimálních sazeb daní způsobí novým státům vážné hospodářské a sociální problémy. Důvod vzniku problémů byl však spatřen v probíhající hospodářské transformaci, v relativně nízké úrovni sazeb spotřebních daní uplatňovaných v minulosti, v nízkých důchodech a v omezené schopnosti kompenzace dodatečného daňového břemena snížením jiných daní. Česká republika mohla díky individuální výjimce do 1. 1. 2008 uplatňovat částečné nebo úplné osvobození u zemního plynu, pevných paliv a elektřiny, popř. mohla uplatňovat nižší než minimální sazby daně. Nejvýznamnějším faktorem, který uspíšil zavedení ekologických daní v České republice, byla harmonizace (Svátková, 2009). Následující podkapitoly se věnují analýze podílu environmentálních daní na celkových daních a sociálních příspěvcích, podílu ekologických daní na HDP, vývoji spotřeby elektřiny a vývoji emisí v České republice. Údaje jsou vždy porovnávány se státy EU, ve kterých již byla zavedena uhlíková daň, aby bylo možné srovnání jednotlivých údajů a zhodnocení možného vývoje ukazatelů v porovnání s těmito státy.
91
5.1
Podíl environmentálních daní na celkových daních a sociálních příspěvcích
Tabulka č. 26 znázorňuje podíl ekologických daní na celkových daních a sociálních příspěvcích ve státech, které mají zavedenu uhlíkovou daň a v ČR. Tento ukazatel je hodnocen z důvodu dostupnosti těchto dat na Eurostatu, kde nejsou dostupná data podílu ekologických daní na celkových daních. Tab. 26 Vývoj podílu ekologických daní na celkových daních a sociálních příspěvcích ve vybraných státech a v České republice v %
Rok Dánsko Finsko Nizozemsko Švédsko Slovinsko 1999 10,32 7,46 9,78 5,59 10,94 2000 9,56 6,64 9,78 5,41 7,87 2001 9,72 6,64 9,85 5,7 8,62 2002 10,1 6,84 9,68 6,06 8,59 2003 9,76 7,24 9,95 6,04 8,65 2004 9,87 7,44 10,28 5,88 8,67 2005 9,55 7,03 10,5 5,84 8,29 2006 9,63 6,88 10,34 5,68 7,86 2007 9,5 6,39 9,82 5,59 7,97 2008 8,82 6,27 9,92 5,83 8,06 2009 8,27 6,17 10,42 6,09 9,5 2010 8,42 6,55 10,32 6,02 9,6 Zdroj: Eurostat, 2011; vlastní práce
ČR 7,15 7 7,26 6,86 6,91 7,07 7,24 7,03 6,73 6,83 7,2 7,07
Graf 13 Vývoj podílu ekologických daní na celkových daních a sociálních příspěvcích ve státech se zdaněním z CO2 a v ČR v %
Zdroj: Vlastní práce
92
Z grafu je zřejmé, že v České republice se podíl ekologických daní na celkových daních a sociálních příspěvcích výrazně nelišil od ostatních států EU, ve kterých je zavedena uhlíková daň. V roce 1999 byl podíl ekologických daní na celkových daňových výnosech a sociálních příspěvcích v ČR největší, a to 7,15 %. V roce 2007 dosáhl ukazatel své nejmenší hodnoty, a to 6,73 %. Tento ukazatel byl v roce 2010 7,07 %, což byl podíl ekologických daní na celkových daních a sociálních příspěvcích vyšší než ve Finsku nebo ve Švédsku. Podíl ekologických daní v ČR se tedy od počátku do konce sledovaného období nepatrně snížil, což znamená, že došlo buď k poklesu environmentálních daní, nebo k růstu ostatních daní, a tedy k celkovým vyšším daňovým výnosům.
5.2 Podíl ekologických daní na HDP Tabulka č. 27 ukazuje vývoj podílu environmentálních daní v České republice na HDP ČR v porovnání s podíly ekologických daní na HDP v ostatních vybraných státech EU. Tab. 27
Podíl ekologických daní na HDP ve vybraných státech a v ČR v %
Rok Dánsko Finsko Nizozemsko 1999 5,17 3,43 3,95 2000 4,72 3,14 3,9 2001 4,71 2,97 3,78 2002 4,83 3,06 3,65 2003 4,69 3,19 3,72 2004 4,84 3,23 3,86 2005 4,86 3,09 3,95 2006 4,78 3,01 4,03 2007 4,65 2,74 3,8 2008 4,21 2,69 3,89 2009 3,95 2,63 3,99 2010 4,01 2,76 4 Zdroj: Eurostat, 2011; vlastní práce
Švédsko 2,88 2,79 2,82 2,88 2,89 2,82 2,86 2,74 2,64 2,7 2,85 2,76
Slovinsko 4,15 2,94 3,23 3,25 3,29 3,31 3,2 3,01 3 3 3,57 3,64
ČR 2,45 2,37 2,45 2,37 2,45 2,54 2,58 2,48 2,41 2,35 2,42 2,39
Z tabulky je patrné, že nejvyšší podíl ekologických daní na HDP mělo Dánsko, a to od roku 1999 až do roku 2009. V roce 2009 převyšovala hodnota dánského podílu ekologických daní na HDP Nizozemsko, které v tomto roce dosáhlo podílu v hodnotě 3,99 % HDP. Ve Finsku tento ukazatel od roku 1999 do roku 2001 klesal, poté byl zaznamenán nepatrný růst až do roku 2004. Poté podíl ekologických daní na HDP klesal až do roku 2009. Rok 2010 znamenal ve Finsku nepatrný nárůst tohoto podíl na 2,76 % HDP. Švédsko se po celou dobu pohybovalo v pásmu od 2,6 % HDP do 2,9 % HDP.
93
Slovinský podíl environmentálních daní na HDP byl v roce 1999 4,15 % HDP. Po mírném poklesu ukazatele v roce 2000, vzrostla hodnota podílu na 3,23 % HDP v roce 2001. Poté tento podíl vzrostl až na hodnotu 3,2 % HDP v roce 2005. V roce 2007 a 2008 zůstal ve Slovinsku tento podíl stejný, a to v hodnotě 3 % HDP. Poté následoval nárůst podílu ekologických daní na HDP. Graf č. 14 znázorňuje vývoj podílu ekologických daní na HDP ve státech s uhlíkovou daní a v České republice. Graf 14
Vývoj podílu ekologických daní na HDP v %
Zdroj: Vlastní práce Z grafu je zřejmé, že v České republice představují environmentální daně nejmenší podíl na HDP v porovnání s vybranými členskými státy, kde je již zavedeno zdanění z CO2. Podíl environmentálních daní na HDP v ČR se po celé sledované období pohyboval kolem hranice 2,5 % HDP. Nejvyšší hodnoty podílu ekologických daní na HDP bylo v České republice dosaženo v roce 2005, kdy podíl vzrostl na 2,58 % HDP. V roce 2010 poklesl podíl ekologických daní na HDP dokonce na 2,39 %.
94
5.3 Vývoj energetické spotřeby v ČR v porovnání s ostatními státy EU I přesto, že v České republice doposud nebyla zavedena daň z CO2, je důležitým ukazatelem energetická spotřeba, na kterou zatím zdanění z CO2 nemá v ostatních státech výrazný vliv. Tab. 28 Finální energetická spotřeba v ČR a vybraných státech (v tis. tun ropného ekvivalentu)
Rok Dánsko Finsko 1990 13 450 21 621 1991 14 209 21 152 1992 14 024 21 080 1993 14 490 21 108 1994 14 520 22 243 1995 14 819 21 856 1996 15 419 22 484 1997 15 078 23 192 1998 15 048 24 015 1999 15 005 24 205 2000 14 719 24 629 2001 15 125 24 943 2002 14 794 25 636 2003 15 134 25 971 2004 15 361 26 427 2005 15 497 25 487 2006 15 665 26 836 2007 15 721 26 787 2008 15 518 26 030 2009 14 802 24 124 2010 15 535 26 484 Zdroj: Eurostat, 2011
Nizozemsko 41 690 45 151 44 517 46 168 46 136 47 980 51 636 49 106 49 730 49 171 50 483 51 334 51 303 51 998 52 761 52 293 50 940 49 815 51 088 50 406 53 979
Švédsko 19 118 19 888 20 052 19 492 19 144 19 665 20 146 19 724 20 367 20 800 20 550 20 950 20 423 20 926 21 012 21 332 21 201 20 646 21 492 21 015 21 915
Slovinsko 3 721 3 695 3 384 3 661 3 842 4 064 4 452 4 524 4 352 4 394 4 432 4 579 4 560 4 686 4 810 4 872 4 944 4 886 5 257 4 794 4 970
ČR 34 296 30 383 28 899 27 669 26 303 26 206 26 687 26 424 25 458 23 749 24 709 25 151 24 431 25 740 26 240 25 999 26 420 25 847 25 660 24 407 25 618
Pro lepší přehlednost ve vývoji finální spotřeby energie v letech 1990 až 2010 slouží graf č. 16.
95 Graf 15
Vývoj finální spotřeby energie ve všech sektorech v ČR a v ostatních státech
Zdroj: Vlastní práce Graf znázorňuje křivky finální spotřeby energie ve vybraných státech. Z grafu je patrné, že nejvyšší spotřebu energie mělo Nizozemsko, kde přesahovala spotřeba i hranici 50 000 tisíc tun ropného ekvivalentu. Následuje Česká republika s počáteční spotřebou energie přes 34 000 tun ropného ekvivalentu. V následujících letech spotřeba energie klesala. Nejnižší spotřeby dosáhla Česká republika v roce 1999, a to 23 749 tisíc tun ropného ekvivalentu. Od roku 2000 do konce sledovaného období kolísala spotřeba energie mezi 24 000 a 26 000 tunami ropného ekvivalentu, přičemž v roce 2010 byla finální spotřeba energie 25 618 tisíc tun ropného ekvivalentu.
5.4 Vývoj emisí v České republice V Evropské unii se podařilo znovu nastartovat průmysl a hospodářsky tak oživit členské státy, což však vedlo k nárůstu emisí až o 3,25 %. V České republice se vyrábí až 60 % energie z fosilních paliv, jejichž spalováním dochází k produkci emisí CO2. Mezi největší znečišťovatele v Evropské unii patří Německo s hodnotou vyprodukovaných emisí 454,7 milionů tun, za ním následuje Velká Británie s produkcí 237,4 milionů tun emisí a třetí místo obsadila Itálie, která v roce 2010 vyprodukovala 191,5 milionů tun emisí. Česká republika tak v roce 2010 byla v produkci emisí na sedmém místě (Nazeleno, 2011). Vývoj emisí v České republice bude porovnán s ostatními členskými státy podle měřítka znázorňujícího výši emisí na obyvatele CO2. Toto měřítko je považováno za nejspravedlivější. Údaje jsou však dostupné pouze v období 1990 až 2009.
96
V České republice bylo v roce 2010 vyprodukováno 75,6 milionů tun emisí, čímž však neporušila limit stanovený pro Českou republiku pro roky 2008 až 2012, který je 86,8 milionů tun emisí ročně. Tab. 29
Celková emise skleníkových plynů (v ekvivalentech CO2) v České republice
1990
1991
1992
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
101
94
85
82
77
77
80
78
74
70
75
2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 75 73 74 75 75 76 77 74 67 72 Zdroj: Eurostat, 2011 Tab. 30
Emise CO2 na obyvatele v EU (v tunách)
Rok Dánsko Finsko 1990 10,3 11,4 1991 12,3 11,0 1992 11,2 10,8 1993 11,6 11,1 1994 12,3 12,1 1995 11,6 11,3 1996 14,1 12,4 1997 12,3 12,1 1998 11,4 11,5 1999 10,9 11,4 2000 10,0 11,0 2001 10,3 12,0 2002 10,2 12,4 2003 11,1 13,8 2004 10,1 13,1 2005 9,4 10,8 2006 10,8 12,9 2007 9,9 12,5 2008 9,2 11,0 2009 8,8 10,4 Zdroj: Eurostat, 2011
Nizozemsko 10,7 10,9 10,7 10,9 10,9 11,1 11,5 11,0 11,1 10,6 10,7 11,0 10,9 11,1 11,1 10,8 10,6 10,5 10,7 10,3
Švédsko 6,6 6,6 6,6 6,5 6,8 6,6 7,0 6,5 6,6 6,2 6,1 6,2 6,3 6,3 6,2 5,9 5,8 5,7 5,4 5,0
Slovinsko 7,4 6,9 6,8 7,0 7,1 7,5 7,9 8,0 7,9 7,6 7,6 8,1 8,1 8,0 8,2 8,3 8,4 8,4 8,9 7,9
ČR 15,9 15,0 13,6 13,2 12,3 12,7 13,4 12,8 12,1 11,7 12,4 12,5 12,2 12,2 12,2 12,2 12,2 12,3 11,6 10,8
Graf č. 17 zachycuje křivky vývoje emisí CO2 na obyvatele v Dánsku, Finsku, Nizozemsku, Švédsku, Slovinsku a v České republice.
97 Graf 16
Emise CO2 na obyvatele v tunách
Zdroj: Vlastní práce Z grafu je zřejmé, že podle ukazatele emisí CO2 v tunách na obyvatele na tom bylo nejlépe Švédsko, jehož emise na obyvatele se pohybovaly od počátku sledovaného období kolem hodnoty 6,6 tun emisí CO2 na obyvatele, přičemž od roku 2005 klesla výše emisí pod hodnotu 5 tun na obyvatele. Druhý stát s nejmenší hodnotou emisí bylo Slovinsko, které se udržovalo do roku 2000 pod hranicí či na hranici 8 tun emisí CO 2 na obyvatele. Ke konci období však zaznamenalo Slovinsko značný nárůst emisí a to až na 8,9 tun na obyvatele v roce 2008. Výše emisí v Dánsku na počátku sledovaného období rostla a v roce 1996 dosáhla své nejvyšší hodnoty emisí na obyvatele, a to 14,1 tun. V roce 2009 dosáhlo své nejnižší hodnoty emisí, a to 8,8 tun na obyvatele. Nizozemsko se pohybovalo na začátku období mezi hodnotou 10,7 a 10,9 tun. Své nejvyšší hodnoty dosáhlo v roce 1996 a to 11,5 tun emisí CO2 na obyvatele. V roce 2009 nastal největší pokles, a to na hodnotu 10,3 tun emisí CO2 na obyvatele. Finsko se v produkci emisí pohybovalo mezi hodnotou 10,8 tun do 12,4 tun do roku 2003, kdy vyprodukovalo nejvíce emisí, a to 13,8 tun na obyvatele. Stejně jako v ostatních státech nastal ke konci sledovaného období prudký pokles na 10,4 tun emisí CO2 na obyvatele. Česká republika zaznamenala v roce 1990 nejvyšší hodnotu emisí ze všech sledovaných států, a to 15,9 tun na obyvatele. Do roku 1995 hodnota emisí prudce klesala, a to až na 12,5 tun. Po krátkém jednoročním vzrůstu emisí následoval další pokles, trvající až do roku 2009, kdy se snížil počet emisí na 10,8 tun. Přestože má Česká republika nejvyšší hodnotu emisí na konci sledovaného období, z grafu je patrné, že za sledované období zaznamenala
98
největší pokles emisí ze sledovaných států, a to o 32 %. Z EU-27 mělo v roce 1990 vyšší hodnotu emisí pouze Německo, Estonsko a Lucembursko. V roce 2009 podle Eurostatu převyšovalo v počtu emisí na obyvatele Českou republiku pouze Lucembursko.
5.5 Daň z CO2 v České republice Od 1. ledna 2013 by se v členských státech EU, tedy i v České republice, měla platit daň z CO2. Stávající daň z elektřiny zdaňuje elektřinu jako takovou. V návrhu na zdanění emisí CO2 se však jedná spíše o zdanění energetických produktů (paliv), které jsou používány pro výrobu elektřiny. Jedním z důvodů zavedení daně z CO2, je stimulace výrobců energií k modernizaci technologií výroby a snižování znečištění. Cílem revize energetické směrnice je přenastavit minimální sazby daní tak, aby byl brán v úvahu při zdanění jednotlivých paliv a elektřiny jejich energetický obsah a množství emisí CO2, které vznikají spalováním fosilních paliv. Zavedená uhlíková daň v České republice má být dvousložková. První složka je emisní nebo uhlíková, a energetický produkt se v ní bude danit podle množství emisí CO2, které jsou produkovány při spalování. Ve druhé složce se bude energetický produkt danit podle množství energie obsažené v daném palivu, což je energetická složka. Uhlíková daň tedy nebude novou samostatnou daní, ale v zásadě půjde o energetické daně ve stávající podobě, které budou zohledňovat obsah CO2 v palivu. Návrh minimálních sazeb je u uhlíkové složky 15-20 EUR na tunu emisí CO2, a u energetické složky je návrh 0,15 EUR za GJ (pro vytápění). Daň by měla být zavedena v roce 2013, ale počítá se s přechodným obdobím do 1. ledna 2021. Elektřina nepodléhá emisní složce zdanění, jelikož spotřeba elektřiny nevede k emisím CO2. Daň z CO2 se má týkat energetických produktů používaných pro výrobu elektřiny. V současné době se platí energetická daň bez uhlíkové složky, která je ve výši 28,30 Kč/MWh (Nazeleno, 2012). Vláda schválila úsporná opatření, která mají udržet schodek státního rozpočtu v letech 2013 až 2015 pod 3 % HDP, mezi něž patří i zavedení daně na uhlí, zemní plyn a elektřinu. Vláda chce zavést emisní složky spotřební daně z topných olejů, daně z pevných paliv, daně ze zemního plynu a některých dalších plynů. Osvobození od daně by podléhaly podniky, které jsou součástí systému emisních povolenek. Uhlíkovou daní by měly být zdaněny všechny energetické suroviny, které využívají domácnosti i firmy. Mezi úsporná výdajová opatření chce vláda zařadit také snížení výdajů na dotace na obnovitelné zdroje energie, přičemž se mají dotace z ministerstva průmyslu a obchodu snížit o 2 miliardy korun ročně. V současné době jsou domácnosti od sazby daně z plynu osvobozeny, a to v případě spotřeby plynu v domácích kotelnách a přímotopech, a v případě spotřeby plynu v plynových sporácích. Naopak zemní plyn, který je využíván k vytápění prostřednictvím dálkového rozvodu tepla, což je v případě centrálních výtopen, je v současné době zdaněn. Vláda tedy chce zrušit toto
99
daňové osvobození domácností v souladu se zavedením emisní složky s účinností od roku 2014. Navržená vládní opatření by však znamenala růst cen u topných olejů zhruba o 15 %, u uhlí o 20 % a u zemního plynu asi o 10 %, u domácností by to bylo pak asi zhruba o 13 %. Je zřejmé, že vytápění uhlím je levnější variantou, než vytápění jinými zdroji, které jsou šetrnější k životnímu prostředí. Ministerstvo životního prostředí si však uvědomuje, že v případě zvýšení ceny uhlí by mohlo dojít k nahrazování uhlí jinou alternativou, což mohou být například odpadky, což není pro životní prostředí žádoucí. Podle Ekolistu (2012) při spalování zemního plynu vzniká méně škodlivých látek, i když je to fosilní zdroj. Domácnosti, které mají přípojku na plyn, však v mnoha případech topí uhlím, jelikož je to levnější varianta. V roce 2008 vláda zavedla v první fázi ekologické reformy zdanění energetických surovin minimálními sazbami daní stanovenými v evropské směrnici. Sazba je tedy u pevných fosilních paliv 8,50 Kč z GJ spalného tepla, a u elektřiny 28,30 Kč za MWh. Aby byla zachována podmínka výnosové neutrality u ekologické daňové reformy, mělo dojít ke snížení nákladů práce, tedy ke snížení povinných plateb sociálního pojištění zaměstnavatelů. Současně je však schválen návrh obsahující příjmová opatření. Jedním z těchto opatření je i zvýšení sazby daně z příjmu fyzických osob o jeden procentní bod s účinností od roku 2014, čímž tedy dochází ke zrušení principu výnosové neutrality u ekologické daňové reformy v České republice.
5.6 Doporučení pro zavedení daně z CO2 v České republice Již existuje návrh zavedení uhlíkové daně v České republice, je však téměř jasné, že Česká republika využije přechodného období, a nyní bude dále uplatňovat obchod s emisními povolenkami. Podle provedené analýzy je ve státech s již zavedenou uhlíkovou daní nejlepší Švédský systém, podle kterého by se měla Česká republika řídit. Ve Švédsku byl podíl uhlíkové daně asi 1,7 % daňových příjmů, což je asi 0,8 % HDP Švédska. V roce 2010 byla výše výnosů z environmentálních daní ve Švédsku 9 559 mil. EUR oproti České republice, kde dosahovala výše výnosů v roce 2010 3 571 mil. EUR. Důvodem vyšších výnosů by mohl být již zavedený systém vybírání uhlíkové daně. Pozitivní vliv ve Švédsku měla uhlíková daň také na snížení emisí na obyvatele, přičemž v roce 2010 činila výše emisí na obyvatele ve Švédsku 5 tun na obyvatele, a v České republice byla tato hodnota emisí 10,8 tun na obyvatele. V porovnání podílu obnovitelných zdrojů energie na celkové spotřebě energie je na tom o poznání lépe Švédsko, jehož podíl obnovitelných zdrojů se rok od roku zvyšuje. Od roku 2004 se podíl obnovitelných zdrojů energie ve Švédsku zvýšil z 38,7 % na hrubé spotřebě energie na 47,9 % v roce 2010, přičemž cílová hladina je 49 % na konečné hrubé spotřebě energie. Podíl obnovitelných zdrojů energie na konečné finální spotřebě energie v roce 2004
100
v České republice byl 6,1 % a do roku 2010 vzrostl tento podíl na 9,2 %. Cílem ČR je dosáhnout 13% podílu obnovitelných zdrojů. ČR je tedy ještě vzdálená od svého cíle na rozdíl od Švédska, jemuž uhlíková daň pomohla zvýšit tento podíl. Při porovnání struktury emisí v České republice a ve Švédsku je třeba brát v úvahu vyšší hodnotu celkových emisí v České republice. V České republice je podle Eurostatu nejvyšším producentem emisí energetický průmysl, který se podílí na celkových emisích asi 40% podílem, dále zpracovatelský průmysl a stavebnictví (17 %), doprava tvoří podíl asi 13 %, průmyslové postupy produkují téměř 9 % celkových emisí a zemědělství necelých 6 %. Poslední složka produkující emise je odpad, který se podílí na emisích 3 %. Ve Švédsku byla nejvyšším producentem emisí v roce 2010 doprava, a to 31 % z celkových emisí, dále energetický průmysl (20 %), zpracovatelský průmysl a stavebnictví ve Švédsku produkuje 15 % celkových emisí a průmyslové postupy vypouštějí asi 10 % celkových emisí. Zemědělství znečišťuje prostředí asi 12 % emisí, a odpad produkuje necelé 3 % emisí. Podle Eurostatu byla spotřeba energie ve Švédsku vyšší než v České republice. V ČR průmysl v roce 2010 spotřebovával 34 % a ve Švédsku 37 %, doprava spotřebovávala 25 % energie v ČR i ve Švédsku, domácnosti spotřebovávaly v České republice 26 % a ve Švédsku 22 %, spotřeba energie byla ve službách v ČR 12 % a ve Švédsku 14 %, a v zemědělství bylo spotřebováváno 2 % energie. Doporučení pro zavedení uhlíkové daně v České republice: Nejvýhodnější by bylo postupné zavádění zdanění z CO2. Vhodnější by bylo využít delší časový horizont, aby nárůst cen a výdajů pro spotřebitele nebyl jednorázový. Největší hodnotu emisí vytváří spalování uhlí v elektrárnách a v domácnostech. V roce 2014 by tedy bylo vhodné zatížit daní z CO2 komoditu, která produkuje nejvíce emisí, a to uhlí a topné oleje. Nejvyšší emise CO2 jsou produkovány domácnostmi při spalování hnědého uhlí. Nejvhodnější bude zahrnout daň placenou za tunu emisí do ceny paliva. Sazba by měla být stanovena ve výši 20 EUR za tunu emisí CO2, což je asi 500 Kč za tunu emisí. U energetické složky bude vhodné zanechat minimální sazbu 0,15 EUR za GJ spalného tepla. Zavedená uhlíková daň bude tedy dvousložková obsahující emisní a energetickou složku. V oblasti dopravy by nebylo vhodné zavést daň z CO2, jelikož další zdražování benzínu a nafty by pro občany již nebylo přijatelné. Proto by bylo možnou variantou zahrnout uhlíkovou daň do pořizovací ceny nového vozidla podle výše emisí, kterou bude dané vozidlo produkovat. Cílem tohoto návrhu by byla zejména motivace výrobců nových automobilů vyrábět automobily šetrnější k životnímu prostředí, které budou produkovat co nejmenší hodnotu emisí CO2. V případě vysoké produkce emisí by byla nadsazená cena vozidla, a klesla by poptávka po těchto vozidlech.
101
Poslední oblastí v rámci zavedení zdanění CO2 by mohl být zemní plyn, který produkuje oproti uhlí a topným olejům minimální výši emisí, i když je to také fosilní zdroj. Nutnost zdanění CO2 u zemního plynu by ukázala až situace v budoucnosti. V případě zdanění zemního plynu by však domácnosti zaznamenaly finanční úlevu při vytápění zemním plynem oproti vytápění uhlím, a to až o dva tisíce korun, jelikož by byl plyn zdaněn minimální sazbou daně. Od uhlíkové daně by měly být osvobozeny elektrárny, teplárny a velké společnosti zapojené do obchodování s emisními povolenkami. Dále budou osvobozeny domácnosti využívající obnovitelné zdroje energie pro vytápění. Předpokladem při zavedení uhlíkové daně je snížení emisí CO2 a úspora energie, což je bráno jako ekologický dopad. Energetickým cílem zavedení daně z CO2 je podpora obnovitelných zdrojů energie. Finanční efekt ze zavedení daně z CO2 je hlavně přínos finančních prostředků do státního rozpočtu, přičemž vláda předpokládá zvýšení příjmů z uhlíkové daně až 5 mld. Kč ročně. Negativním finančním efektem je však zvýšení nákladů na vytápění v domácnostech až o 3 000 Kč ročně. Uhlíková daň nejvíce postihne domácnosti a malé firmy spalující uhlí a topné oleje. Jestliže bude tuna emisí zdaněna sazbou ve výši 500 Kč, hnědé uhlí bude zdraženo nejvíce, jelikož při jeho spálení vzniknout až 3 tuny skleníkových plynů. Na metrák pak vychází výše daně asi 50 Kč. Kotel spotřebovává až 60 metráků za topnou sezonu, domácnost tedy vydá z rozpočtu až o 3 000 Kč více. Předpokladem však je, že tento fakt povede domácnosti k využívání ekologicky šetrnějších zdrojů vytápění, jako je například zemní plyn. V případě, že by zavedení uhlíkové daně vyneslo 5 mld. Kč ročně, bylo by vhodné tyto finanční prostředky zčásti využít na dotační programy. Efektivní variantou by bylo zavést trvalé dotační programy či osvobození od daně. Například pokud by si domácnost pořídila kotel využívající obnovitelné zdroje energie, mohla by být osvobozena od daně z nemovitosti po dobu využívání kotle, byla by však určena hranice tohoto osvobození. Dotační programy by bylo vhodné využít například na výstavbu domů ze dřeva, při jejichž výstavbě je vyprodukován minimální počet emisí oproti výstavbě domů z cihel. Dalším možným programem pro snižování emisí by byla dotace do zateplování obytných domů, což by vedlo k menší míře vytápění, a tedy k menší míře vyprodukovaných emisí CO2. Největší problém při zavedení uhlíkové daně je předpokládán u domácností. Spotřebitelé využívající uhlí nemají v mnoha případech dostatek financí na koupi nového kotle. Je třeba tedy motivovat domácnosti k ekologickým zdrojům tepla, jako je moderní plynový kotel, kotel na biomasu či tepelné čerpadlo. Jedinou motivací je prodražení vytápění uhlí a zvýhodnění šetrných zdrojů vytápění tak, že modernizace vytápění se bude zdát vhodnou investicí. Původně bylo plánované zavedení uhlíkové daně stanoveno na 1. ledna 2013, což bude zřejmě odloženo. V úvahu však připadá rok 2014. Předpokladem
102
je, že Česká republika zavede uhlíkovou daň nejpozději v roce 2014 kvůli předpokládaným příjmům do státního rozpočtu. Opatření pro zavádění uhlíkové daně je součástí plánu rozvoje evropské energetiky do roku 2050 přijatého Evropskou komisí. Skutečný vliv zavedení uhlíkové daně v ČR na životní prostředí, na výši emisí CO2 a na spotřebu energie z fosilních paliv a obnovitelných zdrojů ukáže až budoucnost. Úspory energie a snížení emisí jsou však nejvíce diskutovaným problémem současného světa, a je tedy třeba se tímto problémem zabývat. OECD uvedla, že v případě, že státy nebudou bojovat proti změnám klimatu, vzrostou emise o 50 % do roku 2050, což by působilo velice negativně na životní prostředí a lidské zdraví. Následující část práce je zaměřena na zavedení uhlíkové daně v ostatních státech světa. Jelikož se snižování emisí CO2 věnuje nejvíce Evropská unie, nevede to k významnému zlepšování současné situace v oblasti životního prostředí. Aby došlo ke snižování emisí CO2 je třeba, aby se zapojil celý svět. Je nutné, aby se přidaly Spojené státy americké, Čína, která je největší producentem emisí CO2, a další významné státy. Jelikož všechna jednání v těchto státech zatím zkrachovala, EU se snaží s emisemi bojovat sama. Další kapitola je zaměřena na významné státy světa a zavedení zdanění z emisí CO2.
103
6 Environmentální zdanění ve světě 6.1 Uhlíková daň v USA Ve Spojených státech neexistuje celonárodní uhlíková daň zavedená ve všech státech, i když některé z nich mají tuto daň zavedenu. V Coloradu byla v roce 2006 zavedena první obecní uhlíková daň. Je to daň na spotřebu elektřiny s odpočty na využívání elektřiny z obnovitelných zdrojů. Cílem této daně je snížit emise oxidu uhličitého a splnit požadavky stanovené v rámci Kjótského protokolu, konkrétně chtějí v tomto státě dosáhnout snížení emisí o 7 % oproti roku 1990. Climate Action Plan (CAP) daň je nyní stanovena na 0,0049 dolarů/kWh pro bytové jednotky, 0,0003 dolarů za kWh pro průmyslové jednotky a 0,0009 dolarů/kWh pro komerční jednotky. Očekává se, že se sníží příjmy z této daně v průběhu času, jak podniky a obyvatelé sníží svou spotřebu energie a začnou využívat sluneční a větrnou energii. Tato daň bude vybírána do konce března roku 2013. Dalším státem, kde byla zavedena uhlíková daň, je Kalifornie, kde je daň zavedena ve výši 4,4 centů za tunu CO2. V Marylandu je výše této daně 5 dolarů za tunu CO2 emitovaných z jakéhokoli zdroje, který emituje víc než milion tun oxidu uhličitého za kalendářní rok (Wikipedia,2012). V oblasti automobilového odvětví uvádí přední světová agentura JATO, že americký trh je ve snižování emisí CO2 daleko za Evropou a Japonskem. V roce 2010 byly průměrné emise CO2 v USA 268,5 g/km, v Japonsku 140,3 g/km a na evropských trzích 140,3 g/km. Důvodem vysoké produkce emisí v USA může být to, že automobilky nepropagují alternativy vozů, které by byly šetrnější k životnímu prostředí. Cena benzinu je v USA poměrně nízká, proto chybí motivace ke koupi šetrnějšího vozu. Emise CO2 v Evropě se snížily díky růstu využívání vznětových motorů. Diesely v Evropě zaujímají 49 % trhu a v Japonsku jen 0,11 %, jelikož díky hustotě provozu lidé využívají malé hospodárné vozy s motory s malým objemem. V USA tvoří 82 % trhu zážehové motory, a pouhé necelé 2 % vozů má vznětový motor. Japonská společnost je vstřícnější k novým systémům pohonu, jako jsou elektrické automobily a hybridy. V Evropě je mnoho automobilů, které produkují nízké emise díky programu šrotovného (Autoweek, 2012). Znovuzvolení Baracka Obamy podle amerických ochránců přírody nepřineslo velké změny v environmentální politice USA. V USA bude zřejmě větší podpora obnovitelných zdrojů energie, snižování spotřeby energie, zatímco v mezinárodní ochraně klimatu nejsou očekávány větší změny. Demokraty byl vypracován nový návrh na zavedení uhlíkové daně, ale po další dva roky zřejmě k jejímu zavedení nedojde. Vládní rozpočet je zatížen, i když není zavedena uhlíková daň, jelikož externality klimatických změn platí federální vláda. Ochránci životního prostředí v USA považují za problém Obamovu ekologickou
104
politiku. Vizí Obamy jsou bezpečné dodávky energie a obnovitelné zdroje. Velká část úspor však jde na vrub domácí těžbě břidlicových plynů nebo surovin z ropných písků. V Americe zřejmě dojde k regulacím energetické účinnosti v dopravě a uhelných elektrárnách. Očekává se pokles spotřeby pohonných hmot téměř na polovinu a vzroste podpora nízkoemisních energií. V USA se zaměřují především na větrné turbíny, solární panely a jaderné reaktory. Obnovitelné zdroje energie zde dostávají podporu ve výši 2,2 centu na vyrobenou kilowatthodinu, čímž se zvýšil podíl větrných elektráren až na třetinu nových zdrojů energie. Obama chce také zvýšit těžbu ropy na americkém území, aby se snížila závislost na dovozu cizí ropy. Podle společnosti Brattle Group bude do roku 2016 také uzavřena pětina až čtvrtina starší elektráren na uhlí, z důvodu ochrany před smogem a regulace znečištění olovem (Ekolist, 2012). Doporučení V případě, že by byla v USA zavedena uhlíková daň, mohl by se deficit státního rozpočtu snížit až o 50 % v příštích deseti letech. Zavedení zdanění z CO2 by však mělo i mnoho nevýhod, jako například to, že domácnosti by platily vyšší účty za energie, což by pro mnoho z nich nemuselo být finančně únosné. V případě, že by bylo občanům zpětně snižováno daňové zatížení v oblasti přímých daní, nebylo by možné snížit rozpočtový deficit, což je v USA významný problém. Nejvhodnější by tedy pro USA bylo zřejmě zavést minimální sazbu uhlíkové daně, přičemž by byly zpětně vypláceny peníze domácnostem, např. ve formě dotací na využívání obnovitelných zdrojů energie. Zbytek peněz by byl využit na snižování deficitu USA.
6.2 Uhlíková daň v Kanadě V roce 2008 proběhl pokus o zavedení uhlíkové daně liberálním vůdcem Stéphanem Dionem. Jeho návrhem bylo zavedení uhlíkové daně, která by byla výnosově neutrální se současnými daňovými škrty pro jednotlivé občany. Tento návrh však přispěl k porážce liberální strany a daň nebyla zavedena. Přestože neexistuje federální uhlíková daň, některé kanadské provincie mají zavedeny uhlíkové daně. První provincií je Quebec, kde byla v roce 2007 zavedena uhlíková daň pro energetické výrobce. Příjmy z této daně jsou využívány pro energeticky účinné programy včetně veřejné dopravy. Britská Kolumbie v roce 2008 zavedla uhlíkovou daň ve výši 10 EUR za tunu emisí CO2 (2,41 centů za litr benzínu). Od roku 2013 se má tato daň dále zvyšovat až na hodnotu 30 dolarů za tunu (7,2 centů za litr benzínu u čerpadel). Uhlíková daň je zde neutrální z hlediska výnosů se současným snížením podnikových daní a daní z příjmů v odpovídající sazbě. Alberta v roce 2007 uložila uhlíkovou daň na společnosti emitující více než 100 000 tun skleníkových plynů ročně. Společnosti buď sníží své emise CO2 za barel o 12 % a zaplatí 15 dolarů za tunu do fondu technologií, nebo si musí zaplatit kompenzaci proti jejich celkovým emisím. Daň se nejvíce týká ropných
105
společností a uhelných elektráren. Daň má společnostem poskytovat pobídku ke snížení emisí, a zároveň podporuje technologie, které vytváří práci. Tato daň se týká jen největších společností, které produkují 70 % emisí v Albertě, avšak nejmenší výrobci energie jsou často největšími producenty emisí a znečištění. Je zřejmé, že Alberta má nejvyšší emise skleníkových plynů v Kanadě a obyvatelé jsou proti zavedení celostátní uhlíkové daně, jelikož mají obavy o to, že by ekonomika Alberty trpěla více v poměru k jiným provinciím. Obávají se také, že příjmy z daní budou odcházet z této provincie (Wikipedia, 2012). Doporučení Vzhledem k tomu, že největším producentem emisí je provincie Alberta, zavedený systém je adekvátní. Ve zbytku státu by tedy mohla být zavedena uhlíková daň nižší v poměru k této provincii, aby nebyli obyvatelé znevýhodněni. Zároveň by se však měla uhlíková daň týkat také malých výrobců energie ve výši vhodné v poměru k produkovaným emisím. V Albertě by měly být finanční prostředky využity ve formě dotací pro velké i malé společnosti pro rozvoj nových technologií, které produkují menší množství emisí.
6.3 Uhlíková daň v Japonsku Nová japonská daň z emisí oxidu uhličitého bude asi 80 miliard jenů každoročně od roku 2016, čímž se vysoké náklady na provoz elektráren ještě zvýší a zavře se tak většina jaderných elektráren v zemi. Japonsko bude postupně odbourávat daň z ropy, zemního plynu a uhlí v příštích pěti letech. Daň bude přidána do stávajících poplatků, které jsou již uložené na fosilní paliva, a bude tvořit asi 260 miliard dodatečných příjmů ročně od roku 2016 podle Ministerstva financí. Daň by měla být využita na financování zelených iniciativ a bude zavedena ve třech fázích, kdy cílem první fáze bude zvýšení stávajících poplatků mezi 12 a 31 %. Podle výzkumníka Institutu energetické ekonomiky Japonska bude třetina příjmů pocházet z energetických společností a další příjmy budou platit primární uživatelé fosilních paliv. Vláda však musí přehodnotit zavedení daně, která zvyšuje náklady na energie a může vést firmy k přesunu operací do zemí, které regulují emise uhlíku méně. Japonsko by se mělo více zaměřit na podporu obnovitelných zdrojů energie a podporu energetických úspor. Nyní je daň z CO2 přidána ke stávajícím poplatkům na pohonné hmoty (Reuters, 2012). Doporučení Stejně jako v ostatních státech i v Japonsku by měla být zavedena uhlíková daň. Nejvyšší sazbou daně by měly být zatíženy společnosti využívající fosilní paliva, které produkují nejvíce emisí CO2 a od daně by neměly být osvobozeny ani
106
domácnosti produkující emise CO2. Nyní jsou v Japonsku zavedeny poplatky z fosilních paliv, které by se měly v budoucnosti zvýšit. Uhlíková daň by tedy byla vložena do těchto poplatků. Japonsko by se mělo zaměřit na podporu obnovitelných zdrojů energie, mělo by tedy využívat výnosy z uhlíkové daně ve prospěch dotací na obnovitelné zdroje energie. Zavedená uhlíková daň by měla být ve výši, která by motivovala domácnosti i společnosti ke snížení spotřeby energie a k využívání obnovitelných zdrojů energie.
6.4 Uhlíková daň v Číně Podle bohatých zkušeností zemí OECD byla uskutečněna výzva ochrany životního prostředí a sociálně-ekonomického prostředí pro Čínu. Byla pro ni navržena oddělená ekologická daň (SET), včetně systematického rámce, daňových položek, sazeb, potenciálních daňových příjmů a vlivů. Pod SET jsou navrženy čtyři položky jako je emisní daň, daň ze znečišťujících produktů, daň z ekologické ochrany a uhlíková daň. Změna klimatu je největší globální problém, kterému bude Čína čelit v následujících třiceti letech. Co se týče zásady daňové neutrality, uhlíková sazba daně by měla být zvýšena pro vysokou spotřebu energetických odvětví a daň z příjmu u dotčených společností by mohla být upravena, nebo by byly tyto skupiny dotovány prostřednictvím přerozdělení příjmů. Je třeba podporovat obnovitelné zdroje energie, úsporu energie a snížení spotřeby tak, aby bylo podporováno nízkouhlíkové hospodářství. Této dani by podléhaly fosilní paliva jako uhlí, ropa, zemní plyn, mezi daňové poplatníky by byly zahrnovány všechny instituce emitující CO2 do atmosféry a daňová sazba by byla stanovena podle emisního objemu fosilních paliv a obsahu uhlíku. Navržená daňová sazba by měla být v souladu s vnitrostátními čínskými podmínkami, neměla by ovlivňovat konkurenceschopnost průmyslu v Číně a neměla by mít vliv na životní úroveň nízkopříjmových skupin. Počáteční sazba je tedy navržena ve výši 20 yuan/tunu ekvivalentu CO2 (Wang, 2012). Podle ABC News Čína bojkotuje daň Evropské unie na emise letecké dopravy. Čína považuje daň za příliš velkou, ale EU bude nezaplacení daně pokutovat ještě více. Dopravcům, kteří nedodržují tento zákon, by měla být uložena pokuta 125 dolarů za každou tunu oxidu uhličitého. Evropané si stojí za názorem, že pokud chce Čína obchodovat, musí respektovat zákon o životním prostředí. S tímto však nesouhlasí ani USA, Indie a další státy. Letecký průmysl se zavazuje k udržitelnosti životního prostředí, ale režim by měl být uložen se souhlasem ostatních vlád (ABC News, 2012). Později v roce 2012 došlo k tomu, že Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) nastavila roční lhůtu na to, aby byl navržen globální projekt obdobný tomu evropskému. Původní plán totiž měl být takový, že letečtí přepravci by měli kompenzovat 15 % emisí skleníkových plynů nákupem uhlíkových kreditů na evropském trhu. Původní systém obchodování s povolenkami ETS navržený Evropou svět nepřijal, proto se nyní Evropa bude také snažit o globální dohodu (Presseurop, 2012).
107
Doporučení Odvětví s vysokou energetickou spotřebou by měla mít vyšší sazbu uhlíkové daně. Daň z příjmů u společností by měla být snížena z důvodu dodržení zásady výnosové neutrality. Zavedená daň z emisí CO2 by měla být uvalena na fosilní paliva, jako je ropa, zemní plyn atd. Daňová sazba by měla brát v úvahu výši emisí CO2, kterou produkuje spotřeba daného fosilního paliva. Podle již existujícího návrhu by měla být sazba daně stanovena ve výši 20 yuan/tunu ekvivalentu CO2.
6.5 Uhlíková daň v Austrálii Australský parlament schválil zákon o zavedení uhlíkové daně, která je vybírána od 1. července roku 2012. Cílem vládního plánu je přechod od elektřiny k plynu a efektivnější využívání energií, které jsou používány k výrobě. Daň byla stanovena ve výši 23 australských dolarů, což je asi 435 Kč za tunu emisí CO 2. Od července 2015 bude zavedeno také obchodování s emisními povolenkami. Daň platí 500 hlavních znečišťovatelů a cílem jejího zavedení je snížení emisí do roku 2020 o pět procent oproti roku 2000. Dopad této daně by měl ovlivňovat celou ekonomiku od hornictví, přes výrobce zemního plynu, letecké společnosti, až po oceláře. Vzhledem k tomu, že se zvýší i ceny energií a paliv, je předpokladem zákona kompenzace pro domácnosti a průmysl. Předpokládané navýšení cen je asi o 0,7 % v roce 2012 a 2013. Podíl Austrálie na světových emisích je pouhých 1,5 %, avšak mezi rozvinutými zeměmi je největším znečišťovatelem z důvodu výroby elektřiny z uhlí. V Austrálii je nejvyšší míra produkovaných emisí CO2 na obyvatele (Ihned, 2011). V Austrálii jsou osvobozeny od daně emise ze zemědělství, jelikož sledování jejich výše a správa těchto emisí by byla příliš složitá. Doporučení Nejvhodnější by v Austrálii bylo snížení uhlíkové daně, která je pro velké společnosti příliš drahá. Tyto znečišťovatelé poté musí náklady, které jim daň přináší přesouvat částečně na spotřebitele. Plánován je také roční nárůst této daně o 2,5 % až do roku 2016, kdy je očekáváno zavedení obchodování s emisními povolenkami. Toto zvyšování však pro obyvatele není vhodné, stejně tak jako pro největší znečišťovatele, pro něž bude daň příliš vysoká. Sníží se tak i konkurenceschopnost průmyslu v Austrálii. Domácnosti by měly být kompenzovány pomocí vybraných výnosů z poplatků. Měly by být sníženy daně z příjmů pro skupinu obyvatel s malými příjmy.
108
7 Diskuze a doporučení V současné době je problém globální změny klimatu velice diskutovaným tématem. Je třeba tento problém řešit a zlepšit tak stav životního prostředí pro současné i budoucí generace. Na problém pozitivně reagovala řada států Evropské unie, které zavedly uhlíkovou daň z produkce emisí CO2, které podle vědců vedou ke zhoršení životního prostředí. S problémem změny klimatu se svět potýká již od osmdesátých let a dosavadní opatření ještě nepřinesla požadovaný efekt. Proto se jeví jako nejúčinnější nástroj pro snížení emisí CO2 uhlíková daň. Vlády jednotlivých států se tedy snaží o snížení emisí CO2, avšak provádějí tyto zásahy nepřiměřeným způsobem na úkor obyvatel. Mezi vhodné opatření snižující emise CO2 patří například výstavba pasivních domů. Domy, které jsou špatně postaveny, budou zatěžovat zemi zhruba sto let produkcí většího množství emisí než například dřevěné domy. Na výstavbu těchto domů by měly být poskytovány dotace z finančních prostředků, které budou vybrány na uhlíkové dani. Dalším vhodným předcházením produkce emisí CO2 je například dostatečné zateplení panelových domů. Lidé pak topí v menší míře, a produkují méně emisí CO2 do ovzduší. Výroba elektřiny pomocí obnovitelných zdrojů energie je dalším způsobem jak uspořit množství emisí CO2. Zákonem dané přimíchávání agronomické složky do pohonných hmot také nepatrně snižuje množství emisí CO2. Přílišné přidávání agrosložky do pohonných hmot by však mohlo vést k devastaci půdy. Podle některých vědců by bylo nejvhodnější, aby o snižování emisí nerozhodovala vláda, ale nechala působit síly trhu. Emise by byly oceněny cenou, jejíž zvyšování by vedlo ke snižování emisí CO2. Stejně jako v případě spotřební daně by měla uhlíková daň fungovat na principu přerozdělování, což znamená, že by lidé produkující ve svém životě více emisí měli platit, a peníze by se měly přerozdělit ve prospěch lidí, jejich život je spojen s nízkou produkcí emisí. Lidé s nízkou produkcí emisí jsou většinou sociálně slabší lidé s nízkými příjmy. V České republice je ekologická daň zavedena od roku 2008. Tato daň je uvalena na fosilní paliva, která jsou dodávána konečnému spotřebiteli, a také na elektřinu vyráběnou z neobnovitelných zdrojů energie. Takováto ekologická daň však příliš nemotivuje k vyrábění elektřiny z jádra, což by vedlo ke snížení emisí CO2. Základem by tedy měla být uhlíková daň závislá na výši emisí CO2. Globálně by stačilo ke snížení emisí dát jasné cíle a jednotlivým vládám stanovit závazky. Těžší však je tyto závazky splnit. Bylo by možné vybírat peníze formou daní, o kterých by však lidé neměli přehled. Vláda by vybrala peníze, které by pak investovala do nízkouhlíkových technologií. Bylo by však třeba také podporovat snižování emisí pomocí dotací a podpůrných programů, což nejvíce ovlivňuje lidské chování.
109
Další možností je zavést uhlíkovou daň v minimální výši, jež se bude postupně zvyšovat. Cena energie, kterou dnes využívá většina obyvatel, by pak vzrostla na takovou úroveň, že by se jevilo jako lepší varianta využívat obnovitelné zdroje energie. Je však také možné, že mnoho domácností by zvyšování cen dostalo na horší životní úroveň. Pokud má být problém s emisemi řešen celosvětově, nejprve by se měla globálně vybrat uhlíková daň. Výběr by zajistila například Centrální světová banka v okamžiku vytěžení fosilního paliva. Pak by se obchodovalo s fosilními palivy, na které už je uložena uhlíková daň, čímž by se svět vyhnul také daňovým únikům při vývozu a dovozu. Emise CO2 v daném státě by pak byly výsledkem mezi rozdílem dovezených a vytěžených fosilních paliv, a vyvezených fosilních paliv ze státu. Podle některých ekonomů by se měla koncová postupně se zvyšující sazba uhlíkové daně pohybovat mezi 100 a 200 americkými dolary za tunu emisí CO2. Vybrané finanční prostředky by pak měly být rozděleny mezi státy podle počtu obyvatel a podle počtu emisí CO2. Jednotlivým občanům by pak byla poskytnuta sleva na dani z příjmu. Prostřednictvím uhlíkové daně by tedy docházelo k přelévání finančních prostředků ze zemí s vysokou produkcí CO2 do zemí s nižší produkcí CO2, což jsou zejména chudé či rozvojové země. Uhlíková daň by tedy vedla díky přerozdělování k motivaci obyvatel, aby investovali do obnovitelných zdrojů energie, a stavělo by se více pasivních domů. Díky vysoké sazbě uhlíkové daně by také docházelo k nahrazování uhelných elektráren, protože by lidé neměli motivaci investovat do uhelných elektráren, ale nahradili by je zdroji šetrnějšími k životnímu prostředí. V České republice má být uhlíková daň zavedena od roku 2013 či 2014, nebo může ČR využít přechodného období až do roku 2021. Podle již uvedeného doporučení by měla být uhlíková daň v ČR zaváděna postupně, aby nedocházelo k přílišnému nárůstu energií pro domácnosti. V případě, že bude zavedena příliš vysoká uhlíková daň, lidé na vesnicích by mohli mít sklon ke spalování odpadů, jelikož nemají dostatek financí na pořízení nového kotle, nebo může být důvodem i to, že k jejich domu nedosahuje plynové potrubí. Velkým důvodem pro zavedení uhlíkové daně v České republice je potřeba snížení deficitu státního rozpočtu. Vláda předpokládá, že na uhlíkové dani by vybrala až 5 miliard Kč ročně. Finanční prostředky by však musely být využity i na zpětnou kompenzaci obyvatelům ve formě dotací či slev na dani, nebo na snížení sazby daně z příjmu. Rozpočty některých českých domácností by uhlíková daň mohla velmi zasáhnout. V případě, že bude posouzena situace ve světě, je zcela zřejmé, že největší odpor k uhlíkové dani je v Rusku, v Číně a v Austrálii. V Austrálii je zavedena i tzv. uhlíková policie, která může uložit pokutu lidem, kteří svalují vinu rostoucích cen ve službách i jiných sektorech na uhlíkovou daň. Lidé se tam k uhlíkové dani nesmějí vyjadřovat negativním způsobem, neboť by jim mohla být uložena pokuta ve výši až milion dolarů.
110
Existuje také mnoho vědců a odborníků, kteří jsou proti teorii, že emise CO2 vedou ke změně klimatu a globálnímu oteplování. Jejich teorie zastává názor, že zavedením uhlíkové daně se životní prostředí nezlepší a celá kauza uhlíkové daně je pouze zastírací manévr pro velký výběr finančních prostředků od obyvatel. To zda uhlíková daň povede ke snížení emisí CO2 a ke snížení spotřeby energie ukáže čas, jelikož díky krátkému časovému horizontu od zavedení uhlíkové daně v některých zemích není možné přesně určit její vliv na emise CO2 a na spotřebu energie. Časem se také ukáže, zda vede zavedení uhlíkové daně ke zlepšení životního prostředí, na což budou jistě vyvinuty odborné studie. V současné době je zaznamenán největší pozitivní vliv uhlíkové daně ve Švédsku, kde je zřejmý pokles emisí CO2 od doby zavedení uhlíkové daně z 6,6 tun CO2 na obyvatele za rok na 5 tun CO2 na obyvatele za rok. Oproti tomu je hodnota emisí v České republice 10,8 tun CO2 na obyvatele. Komise již navrhla hlavní iniciativu programu Evropa 2020, která představuje politické plány v oblasti dopravy, energetiky a změny klimatu. Zde jsou také navrženy základní prvky, které formují opatření EU v oblasti klimatu, díky kterým by měla Evropa do roku 2050 přejít na konkurenceschopné nízkouhlíkové hospodářství. Do roku 2020 by měla Evropa dosáhnout tří hlavních cílů. Členské státy se zavázaly, že do roku 2020 sníží emise skleníkových plynů o 20 %, zvýší podíl obnovitelných zdrojů energie na 20 % a splní cíl 20% zlepšení energetické účinnosti. EU je nyní na dobré cestě ke splnění cíle snížení emisí a zvýšení obnovitelných zdrojů, 20% zlepšení energetické účinnosti však nejspíše nedosáhne. Pro to, aby se změna klimatu udržela pod 2°C, musí být splněn cíl snížení emisí skleníkových plynů o 80 – 95 % do roku 2050 oproti roku 1990. Podle Komise by se v roce 2050 mohla vyrábět elektřina téměř bez emisí. Vzhledem k tomu, že EU vypouští do ovzduší pouhých 10 % světových emisí, je třeba vytvořit společný světový postup, do kterého se zapojí spolu s EU i ostatní státy. Je tedy třeba vytvořit globální řešení pro ochranu klimatu a životního prostředí. To zda je správným řešením zavedení uhlíkové daně ukáže čas.
111
8 Závěr Práce se zabývá zhodnocením současné situace v oblasti environmentálních daní v České republice, v Evropské unii a ve světě, a navržením postupů a doporučení pro efektivnější výběr daně z CO2. Uhlíková daň byla zaváděna v členských státech Evropské unie již od 90. let 20. století. Prvenství v zavádění uhlíkové daně měly především Norské státy jako Finsko, Švédsko a Dánsko. Daň není zavedena ve všech členských státech z důvodu nejednotnosti v rámci schvalování evropské směrnice týkající se této daně. Daň z CO2 je zavedena v některých členských státech Evropské unie a v ostatních státech ve světě, jako např. v Austrálii, z důvodu potřebného snižování emisí skleníkových plynů, které jsou vypouštěny do ovzduší. Uhlíková daň se zavádí v oblasti dopravy, v oblasti energetických produktů a v oblasti znečišťování a využívání zdrojů. Daň již byla zavedena ve Finsku, Švédsku, Dánsku, Nizozemsku a Slovinsku, a to v oblasti energetických produktů. Ve Velké Británii je vybírána Climate Change Levy, což je dávka za změnu klimatu, a v Estonsku je tato daň vybírána v podobě poplatku z emisí CO2 vypouštěných do ovzduší. V oblasti dopravy byla tato daň zavedena v 19 členských státech EU. V práci byla hodnocena současná situace v oblasti environmentálního zdanění, a to především její ekonomické a ekologické dopady. V rámci Evropské unie provedená analýza nepřinesla příliš pozitivní dopady na členské státy, ve kterých je zavedena uhlíková daň. Tento negativní dopad však může být způsoben příliš krátkým časovým obdobím pro hodnocení vlivu uhlíkové daně. Ve vybraných členských státech došlo ke snížení emisí CO2, kromě Slovinska, avšak toto snížení bylo pouze nepatrné, uhlíková daň tedy na něj nejspíš neměla přílišný vliv. Co se týče spotřeby energie v členských státech, i přes zavedení uhlíkové daně dochází k růstu spotřeby energie, čemuž měla uhlíková daň zabránit nebo případně alespoň zpomalit růst této spotřeby. Ekonomický dopad uhlíkové daně v rámci Evropské unie je pozitivní, jelikož ve všech státech došlo ke zvýšení výnosů do státního rozpočtu. V České republice ještě daň z CO2 nebyla schválena, i když existuje návrh na její zavedení. Tento problém je nyní velice diskutovaným tématem, není však jasné, kdy dojde ke schválení tohoto návrhu. Uhlíková daň v České republice by mohla mít velký vliv na sociální situaci většiny obyvatel, jelikož by došlo ke zdražení elektřiny, paliv pro vytápění a také ke zvýšení cen u nafty a benzínu. Ve světě je zavedena uhlíková daň v Austrálii, v některých provinciích Kanady a v několika málo státech USA. V Austrálii proti zavedení uhlíkové daně je asi 60 % obyvatel. Nyní je téma zavedení uhlíkové daně a ochrany klimatu předmětem diskuzí mnoha vlád. To, zda je zdanění CO2 vhodný způsob pro snižování emisí skleníkových plynů, a zda zavedení uhlíkové daně povede ke zlepšení životního prostředí a k ochraně klimatu, ukáže až budoucnost.
112
9 Použitá literatura 9.1 Monografie DANĚ V EVROPSKÉ UNII. Praha: LINDE, 2010. Praktická ekonomická příručka. ISBN 978-80-7201-799-7. KUBÁTOVÁ, K. Daňová teorie a politika. 5. aktualiz. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010. 276 s. ISBN: 978-80-7357-574-8. MARKOVÁ, H. Daňové zákony 2012: úplná znění platná k 1.1.2012. Praha: Grada, 2012. 264 s. ISBN 978–80–247–4254–0. NERUDOVÁ, D. Daně k ochraně životního prostředí v Evropské unii a České republice. Daně a právo v praxi. 2007. sv. 12, č. 10, s. 35-40. ISSN 12117293. NERUDOVÁ, D. Harmonizace daňových systémů zemí Evropské unie. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. 320 s. ISBN 97880-7357-695-0. OECD. Environmentally related taxes in OECD countries. Paris: OECD Publications, 2001. ISBN 92-64-18731-6-No. 51967. OECD. The political economy of environmentally related taxes. Paris: OECD Publications, 2001. ISBN 92-64-02552-9-No. 55121. Směrnice Rady 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny SVÁTKOVÁ, S. Spotřební a ekologické daně v České republice. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. 300 s. ISBN 978-80-7357-443-7. ŠIROKÝ, J. Daně v Evropské unii: daňové systémy všech 27 členských států EU, legislativní základy daňové harmonizace v EU se základními judikáty SD EU včetně zapracování Lisabonské smlouvy a novelizací směrnice 2006/112/ES. 4. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2010. 351 s. ISBN 978-80-7201-799-7. ŠIROKÝ, J. Daňová teorie: s praktickou aplikací. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008. 301 s. ISBN 978-80-7400-005-8. Zákon č.17/1992 Sb. o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Sbírka zákonů, roč. 1992.
113
9.2 Internetové zdroje ABCNEWS. China set to boycott EU carbon tax [online]. 2012 [cit. 2012-12-13]. Dostupné z WWW:
. ACEA. ACEA Tax Guide 2012 [online]. 2012 [cit.2012-11-14]. Dostupné z WWW: . ACEA. Overview of CO2 based motor vehicle taxes in the EU [online]. 2012 [cit.2012-11-14]. Dostupné z WWW: . AUTOWEEK.CZ. Spojené státy produkují dvakrát více emisí: Americký automobilový trh stále znečisťuje životní prostředí dvakrát více než Evropa a Japonsko [online]. © 2012 [cit. 2012-12-13]. Dostupné z WWW: . BENEŠ, M. A KOL. Analýza koncepce ekologické daňové reformy prostředí [online]. 2006 [cit. 2012-10-15] Praha, 2006. Dostupné z WWW: . BROMOVÁ, V. Environmentální zdanění v zemích EU. Brno, 2012. Dostupné z WWW: . Diplomová práce. Mendelova univerzita>. BUSINESSINFO.CZ. Ekologické daně [online]. Praha, 2009 [cit. 2012-08-26]. Dostupné z WWW: . BUSINESSINFO.CZ. Evropská politika ochrany životního prostředí [online]. © 1997-2012 [cit.2012-12-12]. Dostupné z WWW: . CITIZENSINFORMATION.IE. Carbon Tax (Ireland) [online]. 2012 [cit. 201212-13]. Dostupné z WWW: . CLIMATEANSWERS.INFO. Carbon and energy taxes in Europe [online]. 2009 [cit.2012-11-11]. Dostupné z WWW: . ČESKÁ INFORMAČNÍ AGENTURA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ. Vztah ekonomie a životního prostředí [online]. 2011 [cit.2012-11-16]. Dostupné z WWW: .
114
ČESKÁ TELEVIZE 24. Aukce emisních povolenek dostaly zelenou, stát může vydělat miliard [online]. 2012 [cit. 2012-11-12]. Dostupné z WWW: . ECONOMIC INSTRUMENTS IN ENVIRONMENTAL POLICY. Carbon and Energy Tax (Sweden) [online]. 2012 [cit.2012-09-17]. Dostupné z WWW: . ECONOMIC INSTRUMENTS IN ENVIRONMENTAL POLICY. Carbon dioxide tax (Dennmark) [online]. 2012 [cit.2012-10-11]. Dostupné z WWW: . EKOLIST.CZ. Obama podruhé: Podpora větru i jádra, nic nového v ochraně klimatu. [online]. 2012 [cit. 2012-12-06]. Dostupné z WWW: . EKOLIST.CZ. Vláda zavede uhlíkovou daň, zemní plyn zdraží domácnostem na dvakrát [online]. 2012 [cit. 2012-11-13]. Dostupné z WWW: . EMPRESS. Vymezení nástroje [online]. Copyright Ⓒ 2012 [cit. 2012-10-13]. Dostupné z WWW: . ENVIWIKI. Ekologická daňová reforma [online]. 2011 [cit. 2012-12-07]. Dostupné z WWW: . ENVIWIKI. Ekologické daně, daňové diferenciace a výjimky [online]. 2011 [cit. 2012-12-12]. Dostupné z WWW: . ENVIWIKI. Environmentální politika. [online]. 2011 [cit. 2012-12-14]. Dostupné z WWW: . EURACTIV.CZ. V EU se na ekologických daních podílí hlavně domácnosti [online]. © 2004-2012 [cit. 2012-12-13]. Dostupné z WWW: . EURLEX. Návrh Nařízení Evropského Parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení (ES) č. 443/2009za účelem vymezení způsobů, jak dosáhnout cíle snížení emisí CO2 z nových osobních automobilů do roku 2020 /*
115
COM/2012/0393 final - 2012/0190 (COD) */ [online]. 2012 [cit. 201209-17]. Dostupné z WWW: . EUROPA.EU. Taxation trends in the European Union [online]. 2011 [cit.201204-15]. Dostupné z WWW: . EUROSKOP. Životní prostředí. Euroskop.cz [online]. 2011 [cit. 2012-12-12]. Dostupné z WWW: . EUROSTAT. Celkové emise skleníkových plynů [online]. 2011 [cit.2012-12-10]. Dostupné z WWW: . EUROSTAT. Emise CO2 na obyvatele v EU a v rozvojových zemích [online]. 2011 [cit.2012-11-27]. Dostupné z WWW: . EUROSTAT. Environment and energy [online]. 2011 [cit. 2012-12-13]. Dostupné z WWW: EUROSTAT. Environmental tax revenue [online]. 2011 [cit.2012-10-25]. Dostupné z WWW: . EUROSTAT. Environmental taxes [online]. 2012 [cit.2012-11-02]. Dostupné z WWW: . EUROSTAT. Environmental taxes by economic activity (NACE Rev. 1.1) [online]. 2011 [cit.2012-11-25]. Dostupné z WWW: . EUROSTAT. Final energy consumption [online]. 2012 [cit.2012-09-05]. Dostupné z WWW: . EUROSTAT. Greenhouse gass emission by sector [online]. 2011 [cit.2012-1102]. Dostupné z WWW: . EUROSTAT. Podíl ekologických daní na výnosech z daní celkem a sociálních příspěvků [online]. 2011 [cit.2012-12-10]. Dostupné z WWW: .
116
EUROSTAT. Podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie [online]. 2011 [cit.2012-11-13]. Dostupné z WWW: . EUROSTAT. Share of renewable energy in gross final energy consumption [online]. 2011 [cit.2012-12-02]. Dostupné z WWW: . EUROSTAT. Total Air Emissions Accounts by activity (NACE industries and households) [online]. 2011 [cit.2012-09-25]. Dostupné z WWW: . EUROSTAT. Total environmental tax revenues as a share of GDP [online]. 2011 [cit.2012-09-25]. Dostupné z WWW: . FINANCE.CZ. Evropská komise plánuje další snižování emisí CO2 [online]. 2012 [cit. 2012-10-13]. Dostupné z WWW: . FINLAND'S ENVIRONMENTAL ADMINISTRATION. Environmentally related energy taxation in Finland [online]. 2012 [cit.2012-08-09]. Dostupné z WWW: . FRÍZLOVÁ, I. A KOL. Politika životního prostředí v ČR [online]. 2007 [cit. 201212-12]. Dostupné z WWW: . GREEN, J. Environmental Taxation: a guide for policy makers [online]. OECD, 2011, s. 12 [cit. 2012-10-03]. Dostupné z WWW: . HM REVENUE & CUSTOMS. Climate Change Levy - introduction [online]. 2012 [cit.2012-10-12]. Dostupné z WWW: . HM REVENUE & CUSTOMS. Climate change levy rates from 1 April 2011 [online]. 2012 [cit.2012-11-12]. Dostupné z WWW: .
117
IHNED.CZ. Australská vláda schválila uhlíkovou daň.: Chce posunout výrobu od elektřiny k plynu [online]. 2011 [cit. 2012-12-13]. Dostupné z WWW: . IRISHTIMES.COM. Increase in carbon tax planned for budget [online]. 2011 [cit.2012-09-12]. Dostupné z WWW: . JURANOVÁ, D. Nepřímé zdanění v zemích jižní Evropy. Brno, 2012. Dostupné z WWW: . Bakalářská práce. Masarykova univerzita. KUŽEL, P. Podnikání bez bariér [online]. 2009 [cit. 2012-12-12]. Dostupné z WWW: . MEZ, L. Ecological Tax Reform: An environmental policy innovation in an international comparison [online]. 2002 [cit. 2012-08-29]. Prague, 2002. Dostupné z WWW: . Paper for the Environmental Section. Faculty of Social Sciences Charles University. MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ. Environmentální politika a nástroje [online]. 2011 [cit.2012-11-16]. Dostupné z WWW: . MINISTRY OF TAXATION. Tax in Dennmark [online]. 2012 [cit.2012-11-11]. Dostupné z WWW: . MINISTRY OF THE ENVIRONMENT AND SPATIAL PLANNING. Slovenia´s report on demonstrace progress under the Kyoto protocol [online]. 2012 [cit.2012-012-12]. Dostupné z WWW: . MINISTRY OF THE ENVIRONMENT. Environmental Charges in Estonia [online]. 2010 [cit.2012-07-14]. Dostupné z WWW: MINISTRY OF THE ENVIRONMENT. Environmentally related energy taxation in Finland [online]. 2012 [cit. 2012-12-12]. Dostupné z WWW: . MONEY GUIDE IRELAND. New carbon tax in budget 2010 [online]. 2011 [cit.2012-09-15]. Dostupné z WWW: . NAZELENO.CZ. Emisní povolenky paralyzovány do roku 2013 [online]. 2009 [cit.2012-11-21].
118
Dostupné z WWW: . NAZELENO.CZ. Jak jsme na tom s vypouštěním emisí? [online]. 2011 [cit. 2012-10-01]. Dostupné z WWW: . NAZELENO.CZ. Uhlíková daň: Kolik budou platit domácnosti? [online]. 2012 [cit.2012-12-12]. Dostupné z WWW:. NAZELENO.CZ. Zdraží daň z CO2 elektřinu? [online]. 2011 [cit. 2012-11-20]. Dostupné z WWW: . OECD. The United Kingdom Climate chase levy: a study in political economy [online]. 2012 [cit.2012-09-12]. Dostupné z WWW: . PALÁN, J. Uhlíková daň (daň z emisí CO2) v členských státech EU [online]. Parlamentní institut, 2010 [cit. 2012-12-5]. Dostupné z WWW: <www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=66136> PRESSEUROP.EU. Brusel odkládá uhlíkovou daň pro zahraniční aerolinky [online]. 2012 [cit. 2012-12-13]. Dostupné z WWW: . REUTERS.COM. Japan's new carbon tax to cost utilities $1billion annually [online]. 2012 [cit. 2012-12-01]. Dostupné z WWW: . SVOBODA, J, SVOBODOVÁ, J. Uhlíková daň: Podceňovaný nástroj boje proti globální změně klimatu. Vesmír. 2008, roč. 2008, č. 87, s. 616-621. Dostupné z WWW: . ŠIMÍČKOVÁ, M. Environmentální ekonomie a environmentální ekonomika: Evropský sociální fond [online]. 2007 [cit. 2012-10-08]. Dostupné z WWW: . TIPCARS.COM. Podpora ekologických vozidel v EU [online]. 2012 [cit. 201212-08]. Dostupné z WWW: .
119
TZBINFO.CZ. Podpoří ekologická daňová reforma rozvoj výroby energií z obnovitelných zdrojů? [online]. © Copyright Topinfo s.r.o. 2001-2012 [cit. 2012-12-13]. Dostupné z WWW: ÚŘEDNÍ VĚŠTNÍK EVROPSKÉ UNIE. Sdělení Komise Evropskému Parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů; Plán přechodu na konkurenceschopné nízkouhlíkové hospodářství do roku 2050. [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Brusel, 2010. Dostupné z WWW: . WANG, J. A Separate Environmental Tax for China: a Scheme Design and Its Implement [online]. 2012 [cit. 2012-09-13]. Dostupné z WWW: . Studie. Chinese Academy for Environmental Planning. WIKIPEDIA: FREE ENCYKLOPEDIA. Carbon Tax [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2012 [cit. 2012-11-07]. Dostupné z WWW: . WIKIPEDIA: FREE ENCYKLOPEDIA. Životní prostředí [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2012 [cit. 2012-09-15]. Dostupné z WWW: . ZIMMERMANNOVÁ, J. Ekologická daňová reforma v České republice. 2010, roč. 2010, 5/2, s. 40-42. Dostupné z WWW: . ZIMMERMANNOVÁ, J., KORBA, K. Komparace zdanění CO2 v zemích Evropské unie. Acta Oeconomica Pragensia: Vědecký časopis Vysoké školy ekonomické v Praze. 2010, roč. 2010, č. 3, s. 19. ISSN 0572-3043. Dostupné z WWW: .
