Bankovní institut vysoká škola Praha
Lidská práva v průběhu historie Bakalářská práce
Lucie Zlámalová
4/2011
Obsah OBSAH................................................................................................................................................................... 1 I.
ÚVOD ........................................................................................................................................................... 2
II.
OBDOBÍ PŘED NAŠÍM LETOPOČTEM A PRÁVA ČLOVĚKA........................................................ 3 ARCHAICKÉ PRÁVO ............................................................................................................................................. 3 ANTICKÉ ŘECKO ................................................................................................................................................. 5 ŘÍMSKÉ PRÁVO.................................................................................................................................................... 7
III.
OBDOBÍ STŘEDOVĚKU ................................................................................................................... 10
CHRISTIANIZACE PRÁVA V ŘÍMĚ A ROZŠÍŘENÍ CÍRKVE DO ZBYTKU EVROPY ..................................................... 10 RANÝ STŘEDOVĚK ............................................................................................................................................ 11 TEMNÝ STŘEDOVĚK .......................................................................................................................................... 14 DOBA OBJEVŮ .................................................................................................................................................. 16 IV.
DOBA OSVÍCENÍ ................................................................................................................................ 19
PŘECHOD ABSOLUTNÍ MOCI K PARLAMETARISMU ............................................................................................. 19 CESTA K OSVÍCENÍ ............................................................................................................................................ 20 PŘEDREVOLUČNÍ OBDOBÍ .................................................................................................................................. 22 FRANCOUZSKÁ REVOLUCE ................................................................................................................................ 24 AMERICKÁ VÁLKA O NEZÁVISLOST ................................................................................................................... 28 INDIÁNI ............................................................................................................................................................. 33 POREVOLUČNÍ OBDOBÍ ...................................................................................................................................... 35 V.
20. STOLETÍ A SOUČASNOST.............................................................................................................. 36 NOVÁ EVROPA .................................................................................................................................................. 36 POVÁLEČNÁ EVROPA ........................................................................................................................................ 40 POVÁLEČNÁ ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA ..................................................................................................... 42 VSTUP DO NOVÉHO TISÍCILETÍ ........................................................................................................................... 44 ISLÁM ............................................................................................................................................................... 44
VI.
ZÁVĚR .................................................................................................................................................. 46
VII.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY:................................................................................................ 50
PUBLIKACE ....................................................................................................................................................... 50 INTERNETOVÉ STRÁNKY.................................................................................................................................... 50
1
I.
Úvod My lidé, jsme se do podoby, jakou máme dnes, vyvíjeli mnoho milionů let. Počátek
člověka jako druhu, tedy Homo sapiens sapiens je datován 40 tisíc let př. n. l. Už v té době existovalo právo. V té době i v době dávno, dávno před tím, kdy ještě člověk nevypadal, tak jak vypadá dnes. Jednalo se především o právo silnějšího. To je dáno do vínku všem tvorům už od pradávna. To, čím se my lidé lišíme od ostatních zvířat, je schopnost mluvit a myslet. Dokážeme své myšlenky realizovat v činy, a tím zdokonalovat sebe sama i své okolí. Člověk je tvor společenský, proto lidé vždy žili a lovili ve smečkách. Zde je prvopočátek vývoje práva tzv. archaického práva, úplná kolébka právní vědy. Podle práva silnějšího byl volen vůdce smečky nebo kmene a ten na základě své moci mohl určovat pravidla chování ostatních členů. Ale mimo schopnosti myslet máme my lidé také schopnost uvědomovat si vlastní identitu a sebe jako samostatnou jednotku s vlastními názory, potřebami a pocity. Tato schopnost vlastní subjektivity je základem pro vznik přirozených práv člověka a možnost jejich uplatnění vůči okolí. Po celá staletí se lidé řídily „zákonem předků“, právo přecházelo postupně z generace na generaci. Přirozená práva, jako pojem, byla poprvé popsána ve starověkém Římě. Jedná se o právo od přírody nebo by se dalo nazvat i božím zákonem. Přirozené právo bylo nadřazeno psanému pozitivnímu právu, předcházelo mu a bylo jakýmsi nástrojem pro jeho tvorbu a dodávalo mu jeho legitimitu. Tato filosofie byla převzata křesťanským náboženstvím a v podobě božského práva byla prosazována. Jedním z hlavních představitelů prosazování přirozeného božského práva byl Tomáš Akvinský (1225-7 – 1274). Tomáš Akvinský vycházel z Aristelova učení, podporoval feudalismus a hlásal hierarchii forem. Z toho vycházelo i jeho přesvědčení o nadřazenosti přirozeného práva tzv. božích zákonů nad pozitivním právem a světskými zákony. Z toho by se dalo usuzovat, že přirozené právo jako předchůdce lidských práv bylo nástrojem církve. Lidé dostali do vínku schopnost myslet, uvědomit svou subjektivitu, ale mimo to také vrozenou nespokojenost a vzpurnost. Právě uvědomování si sebe sama a nespokojenost se stávajícím stavem bylo hnacím motorem pro prosazení přirozených práv a následně i práv lidských. Jako jedna z kolébek lidských práv byla a je považována anglická listina „Magna charta libertatum“ vydaná v Anglii v roce 1215. Tento dokument z větší části čerpal z listiny svobod (Charter of Liberties) z roku 1100, kterou napsal Jindřich I. Tyto dokumenty do určité míry omezovali moc panovníka a zajišťovali určitá práva pro šlechtu a církevní hodnostáře.
2
Lidská práva definovaná jako subjektivní veřejná práva, která jsou zaručena ústavou, se začala rodit až v druhé polovině 18. století. Mezníkem byla francouzská revoluce v Evropě a válka o nezávislost v USA. V průběhu těchto zlomových událostí v dějinách vznikly jedny z nejdůležitějších listin a to francouzská Deklarace práv člověka a občana a americká Deklarace nezávislosti. Dnes jsou lidská práva zakotvena do ústav většiny evropských států a to v podobě vycházející z Všeobecné deklarace základních práv a svobod. Narozdíl od USA, kde byla do ústavy zakotvena Deklarace nezávislosti, která se následně doplňovala a upravovala.
V
Evropě se Všeobecná deklarace základních práv a svobod začala stávat součástí ústav až po II. světové válce, v padesátých letech 20. století. Byla to reakce na zkušenosti s totalitními režimy a právě s již zmíněnou II. světovou válkou. Ale co to jsou vlastně lidská práva dnes tak často diskutovaná? Ačkoliv jsou lidská práva dnes tak ožehavým tématem, ačkoliv jsou zakotvena v ústavách jednotlivých států, stále je tvoří a prosazují lidé se subjektivními názory a s osobitým postojem ke společnosti, ve které žijí. Jedná se o to, že definice lidských práv hlásá, že práva jsou přisuzována každé lidské bytosti, ale je tomu skutečně tak? Například volební právo žen bylo prosazeno v mnoha státech až během 20. století. Základní lidská práva by měla být zajištěna ústavami všem bez rozdílu pohlaví, rasy, náboženského vyznání. Právo na život, svoboda vyznání, svoboda slova atd.. Přestože jsou tato práva součástí ústavních pořádků, podléhá jejich prosazování společnosti a jejím všeobecným názorům a společenským předsudkům. Tato práce by měla ukázat z jakého důvodu je prosazení individuálních lidských práv tak problematické. A co vše ovlivňuje jejich uplatnění v našich životech.
II. Období před naším letopočtem a práva člověka1 Archaické právo V dobách prvobytně pospolné společnosti, kdy začala vznikat potřeba usměrnit chování příslušníků kmene, se právo aplikovalo pouze ústně. Vznikaly formy patriarchátů, kdy vůdce byl hlavou kmene a zároveň soudcem a zákonodárcem. Jako porotu využíval tzv. rady starších. Pravidla, která určoval, byla znakem moci, kterou měl nad ostatními. Dalším 1
V kapitole II. bylo čerpáno z knihy Evropské dějiny práva, autor: Hans Hattenhauer, rok vydání 1998, nakladatelství: C. H. Beck, I. vydání, ISBN 80-7179-056-7
3
aspektem při aplikaci práva bylo náboženství. Lidé se obávali pro ně v té době nevysvětlitelných úkazů a přisuzovali je bohům. Formami pokání bylo přinášení obětí. Na obětních místech umírali lidé i zvířata a ostatní doufali v boží smír a odpuštění. První psaný zákoník byl napsán v 22. století př. n. l. Vydal ho Umammue, sumerský král městského státu Uru. Zákoník je psaný pro nás velmi nemoderním způsobem. Jedná se o konkrétní výčet trestných činů a s tím i výčet následných trestů, které budou hříšníka čekat, pokud zákon poruší. Nicméně i tento zákoník zajišťoval občanům určitá práva, v té době se jednalo spíše o způsob satisfakce v podobě trestu, který následoval. V době sumerské kultury byly tresty velmi tvrdé. Dnes bychom řekli, že byly nelidské. Nejznámějším zákoníkem této doby je tzv. Chamurapiho zákoník. Král Chamurapi žil v letech 1792 – 1750 př. n. l. a byl šestým králem starobabylónské říše. Níže je uvedena ukázka z Chamurapiho zákoníku2 : Spravedlivé zákony, které Chamurapi, král mocný, pevně stanovil a zemi opatřil řádný mrav a dobré vedení (…), aby spravedlnosti dal vzejít na zemi, aby vyhubil bezbožníky zlosyny, aby silný nekřivdil slabému (…) Tedy: 1.
Jestliže někdo někoho obvinil a uvrhl naň podezření z vraždy, avšak neusvědčil
jej, bude ten, kdo ho obvinil, usmrcen. 16.
Jestliže někdo ukryl ve svém domě buď otroka, nebo otrokyni, uprchlé z paláce
nebo nevolníkovi, a na výzvu hlasatele je nevydá, tento majitel domu bude usmrcen. 22.
Jestliže se někdo dopustil loupeže a bude dopaden, tento člověk bude usmrcen.
109.
Jestliže šenkýřka, v jejímž domě se scházeli zločinci, tyto zločince nezadržela a
do paláce nepřivedla, bude tato šenkýřka usmrcena. 195.
Jestliže dítě udeřilo svého otce, uříznou mu jeho ruku.
196.
Jestliže právoplatný občan vyrazil oko příslušníku plnoprávných občanů,
vyrvou mu oko. 197.
Jestliže zlomil kost plnoprávného občana, zlomí mu kost.
198.
Jestliže vyrval oko nevolníka nebo zlomil kost nevolníka, zaplatí jednu minu
stříbra. 205.
Jestliže otrok jiné osoby udeřil příslušníka třídy plnoprávných občanů ve tvář,
uříznou mu ucho. 2
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Chammurapiho_z%C3%A1kon%C3%ADk&action=edit§ion
4
233.
Jestliže stavitel postavil někomu dům a neudělal své dílo pevně a zeď spadne,
tento stavitel pevně vystaví tuto zeď ze svých vlastních prostředků.
Práva, která tento sumerský zákoník zajišťoval občanům, nebyla pro každého stejná. Tehdejší obyvatelstvo se dělilo dle společenského postavení. A toto společenské postavení bylo znakem pro práva, která svému nositeli zajistila. Zákoník dělil obyvatelstvo na3: 1.
AWILY – tj. plnoprávné občany, nejvyšší a nejbohatší vrstva v říši. Při jejich sporech se řešilo dle modelu „oko za oko, zub za zub“
2.
MUŠKÉNY – tj. svobodní lidé, ti byli ovšem ve svých právech a nárocích značně oproti AWILÚM oslabeni. V případě, že byli v nějaké věci poškozeni, platila se jim peněžitá náhrada. Pokud, ale oni způsobily škodu nebo jiným způsobem poškodily vyšší společenskou třídu tj. AWILY, následovala odplata formou „oko za oko, zub za zub“
3.
WARDY – tj. otroci, nevolníci náležící pánovi (který mohl být potrestán za jejich zmrzačení či zabití). V případě, že byli usmrceni nebo zmrzačeni jinou osobou, platila se finanční náhrada jejich majiteli. Tito lidé byli považováni za věc.
Rozlišení, pro uplatnění nároků obyvatel podle jejich třídního zařazení, majetku nebo vlivu, je standardem pro dlouhá staletí a ani dnes není vždy evidentní, jestli osoba z vyššího postavení má stejná práva jako osoba ze „slamu“.
Antické Řecko Řekové byli ti, kteří položili základy moderní právní vědě jako oboru. Právo jako vědní obor vzniklo z filosofie, tzv. všeobecné vědy. Nejdůležitějším přínosem Řeků evropskému právu je řecké městské zřízení zvané POLIS. POLIS bylo městské zřízení, kde se obyvatelé podíleli na řešení tzv. veřejných záležitostí. Veřejné záležitosti v Řecku se projednávaly na shromážděních, kterým se říkalo AGORA. AGORA byl sněm, kterému předsedali kmeti a urození. Sněm by se dal přirovnat k radě starších. Účastníci sněmu zasedali v kruhu na ozdobených kamenech. Okolo kruhu se shromažďovali ostatní občané POLIS. Účast v AGOŘE byla povinná, ale pouze pro plnoprávné občany mužského pohlaví. Ačkoliv
3
http://cs.wikipedia.org/wiki/Babylonie
5
byla v městských zřízeních demokracie, řídila se přísnou hierarchií a to králem počínaje, přes urozené, méně urozené až po otroky, kteří byli bez jakýchkoliv práv. Otrok zde také nebyl brán jako člověk, nýbrž jako věc. Touto hierarchií se řídilo i jednání v AGOŘE, hlavní slovo měla rada kmetů. I když jsou Řekové velmi vášnivý a emotivní národ, snažila se rada kmetů hledat racionální a moudrá rozhodnutí, která mohli rozumově zdůvodnit. Přestože měli aristokraté díky svému původu právo prosazovat svůj názor mezi prvními, byli si vědomi, že bez dostatečné podpory AGORY se jejich rozhodnutí neshledá s úspěchem. Od těchto dob je známá zkušenost, že žádná veřejná záležitost se nedá řešit bez toho, aby se vládnoucí ucházeli o přízeň těch, kterým vládnou. Tento princip se stal jednou z hlavních a procesních zásad již před tím, než byl popsán řeckými filosofy ve 4. - 5. stol. př. n. l. Hlavní představitelé AGORY sice nebyli právníky, ale byli za svá rozhodnutí odměňováni, respektive strana žalovaná i žalující vložily do kruhu, okolo kterého seděla rada starších, určený vklad (dva talenty zlata). Tento obnos připadl soudci, který nejlépe a nejrozumněji rozhodl a k jehož názoru se přiklonila většina AGORY. Stabilitu a řád dávaly řeckému systému do kamenných desek tesané zákony zvané NOMOSY. NOMOSY upravovaly průběh soudních procesů, procesní postupy a dále materiální právo. Zákonodárnou moc mělo v Řecku také shromáždění lidu, to navrhovalo a schvalovalo zákony (NOMOSY). Písemně a závazně začaly své právo Řekové uplatňovat v 7. století př. n. l. Přestože měli Řekové psané právní normy, neznali výklad zákonů ani soudní úvahu. NOMOSY měly absolutní přednost. V sankcích si Řekové brali do určité míry za vzor Starobabylónskou říši a její tresty ve stylu „oko za oko, zub za zub“. Pokud nebyl trest určen NOMOSEM, určovala trest AGORA. I zde se používal ordál, tedy boží soud. Slovo „Ordál“ se poprvé objevilo v zákonících Starobabylónské říše. Termín ordál, tj. boží trest je germánského původu. Používal se v případech, kdy nebylo možno jednoznačně dokázat vinu nebo nevinu. K ordálu se většinou používaly přírodní živly, tedy oheň a voda, ale také souboj, požití některých tekutin nebo pokrmů. Účelem božího soudu bylo, že obžalovaný přežil vliv tzv. božího nástroje (voda, oheň) v případě, který by ho za normálních okolností zabil nebo poškodil. V té době lidé věřili, že viníka vidí boží oko a tímto způsobem bůh promlouvá a usvědčuje nebo osvobozuje od provinění. Ordál se jako způsob důkazního řízení používal do pozdního středověku, kdy ho pak nahradilo mučení u výslechu. Mučením se vynucovalo přiznání. Instituce, která těchto způsobů ráda používala, byla hlavně inkvizice při čarodějnických procesech. Za zavedení určité stability v zákonech vděčily např. Athény Solónovi. Jeho reformy obnášely např. zavedení správy financí, úřady pro správu městského majetku. Přestože je 6
mnohdy Řecko považováno za vzor demokracie, už Aristoteles napsal, že prvořadá je vyváženost. Každé zřízení, monarchie jako vláda krále, aristokracie jako vláda vznešených a demokracie jako vláda lidu, se může zvrhnout.
Římské právo Římané se od Řeků liší svým neoblomným smyslem pro právo a svým disciplinovaným chováním. Řím byl původně městem rolníků a jejich smysl pro právo vznikal používáním selského rozumu, ctili hodnoty, které budovali, a praktické zkušenosti se staly postupně srozumitelnou právní morálkou a tu zarputile zachovávali. Římané měli přísné normativní vědomí se smyslem učit se novým a lepším způsobům, smysl pro povinnost a konzervativní smýšlení. Nadále se pěstovala druhová odlišnost mezi šlechtou a obyčejným lidem. Řím se obával degenerace demokracie v ochlokracii, proto byla rozhodující moc v rukách nejvyšších a nejzámožnějších vrstev. Příslušníci nejvlivnějších rodin byli držiteli úřadů a měli rozhodující pravomoci (Konsulové). Římané si byli také vědomi toho, že moc může pokazit morálku. Z toho důvodu byli voleni do kontrolních úřadů vedle konsulů i zástupci lidu tzv. TRIBUNOVÉ (tribuni plebis) a to vždy na jeden rok. Ti chránili lid před nezákonnými opatřeními magistrátů tedy držitelů úřadů svými zákroky. TRIBUNOVÉ měli právo svolávat shromáždění lidu. Rozhodnutí vzešlá ze shromáždění lidu nabyla právní platnosti v celém státě. Stát řídili dva konsulové, kteří byli podřízeni právu. Konsulům podřízený, nicméně disponující nejvyšší úřední mocí, byli preatoři. Úřad Preatora dosazoval soudce, tedy soukromé osoby. Od roku 367 př. n. l. vznikl úřad censorů. Censor byl strážcem mravů. Měl moc odnímat senátorské posty, pokud by byla porušena mos maiorum. V moci censora bylo také udělit kterémukoliv občanovi důtku. Důtka snižovala čest občana, který ji dostal, a podle toho se k němu zbytek společnosti choval.
Základní konsensus římského právního systému byl: - fas (posvátné právo); - ius (právní příkaz); - mos maiorum (mravy otců); Řím také jako první rozdělil právo na soukromé a veřejné a dále pak soukromé na: Ius natural
– přirozené právo;
7
Ius genetium – právo mezi národy, právo ostatních národů ve vztahu k římským občanům; Ius civil
– občanské právo, do určité doby se týkalo výhradně římských občanů;
Jedním z hlavních pramenů římského práva byly zákony dvanácti tabulí. Tyto zákony byly sepsány 450 let př. n. l. Tyto zákony vytvořili lidé a lidé je také museli odsouhlasit. Zákony dvanácti tabulí byly garancí svobody, neustále zdůrazňovaly závaznost práva pro všechny i pro nejvyšší moc. Zákony měly všem zajistit právo. Byly vytvořeny ve spolupráci s Řeky, kteří sice byli v Římě jako otroci, nicméně Římané k nim vzhlíželi jako ke svým učitelům. Řekové učili Římany filosofii a jiným vědám, ve kterých vynikali. Římané se svým obdivem k řeckým znalostem netajili. Každá z tabulí obsahovala konkrétní téma. Tabule I. upravovala povinnost dostavit se k soudu. Byla zde popsána zastupitelnost tzv. vindex. Zástupce musel být rovný zastupovanému rodem či postavením. Soudní procesy se konaly pouze do západu slunce a měly spíše smírčí charakter. Měly rozsoudit, ale také smířit znesvářené strany. Tabule II. upravovala postupy soudních řízení. V Římě již existoval soudce. Byl to soudce z lidu. Spoluobčan znalý práva. Druhá tabule upravovala také soudní sázku tj. obnos, který obě strany při zahájení procesu složily. Vítězná strana dostala složený obnos zpět. Vklad poraženého propadl soudu. Platba neboli sázka byl nástroj, který měl zajistit, že soud bude opravdu poslední instancí. Tabule III. upravovala systém rozhodnutí. Upravovala postupy při nesplnění rozsudku. Trestem za nesplnění mohlo být i otroctví. Tabule IV. upravovala otcovskou moc. Hlava rodiny měla téměř absolutní moc nad ostatními členy domácnosti. Mantinelem měla být pouze otcovská náklonnost a dobré mravy. Dále zde byla úprava rozvodu manželství a vypořádání majetku. Tabule V. upravovala dědictví. To se řídilo rodovým svazkem. Dnes bychom řekli ze zákona. V případě existence závěti měla přednost vůle zůstavitele projevená v závěti. Tabule VI. upravovala majetkové pohyby, tedy koupě a ostatní převody majetku.
8
Převody majetku měly svá daná pravidla. Dále zde bylo upraveno vydržení a s tím související postavení manželky. Řím byl k ženám poměrně tolerantní a umožňoval jim právní svébytnost. Tabule VII. upravovala všechny sousedské vztahy. Tabule VIII. upravovala delikty, dnes bychom řekli trestní zákon. Bylo zde upraveno i zneužití práva soudcem. Sice z něj nebyly vyvozeny žádné právní důsledky, ale měla svou vážnost souvislosti s morálními zásadami. Boží soud v minulosti tak rozšířený se v Římě používal minimálně. Římské právo si zakládalo na rozumovém důkazním řízení. Tabule IX. upravovala velezradu. Dále pak ustanovení, že bez rozsudku nesmí být nikdo usmrcen. Tabule X. upravovala pohřbívání mrtvých. Například to, že nebožtíci nesmí být pohřbíváni ve městě. Tabule XI. a XII. upravovaly vztahy mezi otroky, společenskými třídami, přestupky otroků apod.
Je evidentní, že římský systém byl první, který bral v úvahu přirozené právo, které je přisouzeno všem tvorům. Přestože nepožíval každý stejnou míru svobody a práv. Důležitým aspektem bylo postavení, majetek, ale také to jestli je občan rozený Říman nebo se do města přistěhoval, nebo žije v provincii. Přesto všechno zákon dvanácti tabulí, který v Římě byl, zajišťoval možnost získat svobodu a práva i otrokům, přestože tzv. pouze patřily k domu jako věci. Byli různými způsoby motivováni k získání svobody. Syn se mohl vyvázat s otcovy moci a stát se plnoprávným občanem. A ženy narozdíl od Řecka měli ze zákona mnohem více možností být svobodné a vyvázat se z područí manžela. Tabule VI. umožňovala ženám zachovat si svou samostatnost tzv. vydržením. Jednalo se to, že tři noci v roce žena nesetrvala v mužově domě a tím si zajistila právní svébytnost. Žena se mohla rozvést, mohla být vykázána z domu manžela. V takovém případě byla mužova povinnost dle zákona vrátit jejímu otci věno, které mu při uzavření manželství věnoval. Římané dbali, aby se neuzavíraly nerovné sňatky. Zákaz sňatků mezi plebeji a patriciji (conubium) byl součástí římského zákona, přestože byl záhy zrušen, byl dále striktně dodržován v rámci obyčeje. Řím zajistil svým občanům i občanům jednotlivých provincií svobodu a jejich práva, ale práva a svobody byly různé. Ačkoliv je ius civil základem pro svobodné právní systémy neznamenalo to, že každý občan v Římě, později v římských provinciích užíval plně práv a 9
svobod zněj vycházejících. Podstatným aspektem byl stále původ a postavení ve společnosti, ale také římské občanství. A pokud ho občan měl, lišila se práva pro občany, kteří měli občanství koupené, získané nebo byl občan narozen jako občan Říma. Vycházela jeho svoboda a právo z postavení hlavy rodiny nebo ji získal v průběhu života.
III. Období středověku Christianizace práva v Římě a rozšíření církve do zbytku Evropy Christianizace si začala razit obrysy světového právního řádu od roku 313 n. l. Milánským tolerančním patentem. Tím nastal vzestup křesťanství na celoříšské náboženství. To bylo za vlády císaře Theodese (347 – 395 n. l.). Církev disponovala přesvědčivým učením a byla schopna navázat na římské tradice. Právo se také muselo podřídit nové etice, to znamenalo milosrdenství, boží milost a lásku. Zbožnost a lásku hlásali Římané a Židé, přesto bylo psané právo závazné nadále pro všechny i pro křesťany. Během následujících století upevňovala vzniklá křesťanská církev své postavení a svůj vliv. Vzhledem k tomu, že stoupal počet těch, kteří se k nové víře hlásili, rostlo v církvi přesvědčení o jediné a správné víře a náboženství. Postupem času se církev dostala do postavení, kdy bděla nad světským právem, které mělo svůj původ v tradičním římském právu. Vštěpovala svým posluchačům mravní zásady, které hlásal Ježíš. Pod vlajkou kříže a s větou na rtech „Bůh si to žádá“ měla rozpínavé tendence a i za cenu krveprolití své učení prosazovala. Dalo by se to přirovnat k velké monarchii s despotickými sklony, která pod hrozbou exkomunikace ovládala po dlouhá staletí všechny monarchy Evropy. Již Aristoteles hlásal, že každé zřízení se může zvrhnout. V tomto případě neplatilo, že demokracie, která vznikla v Řecku, se může zvrhnout ve vládu lůzy, nýbrž římská demokracie se přetransformovala v absolutní nadvládu církve ve jménu Krista. Bezhlavá důvěra v církev a v její kázání nemohla trvat věčně. Čím dál častěji se objevovali ti, kteří chtěli důkazy o tvrzení církve. A také ti, kteří s ní nesouhlasili. Z pochybností lidí se v 11. století zrodila vlna kacířství. Trestný čin z pohledu církve. Církev nepotřebovala zbytečné otázky a oponenty. Zpočátku církev trestala kacíře exkomunikací a vyhnanstvím. Procesní postupy se řídily dle světského práva, tedy v první řadě šlo o objasnění skutkové podstaty. Postupně začaly vznikat ze strany církve obavy, že trest exkomunikace 10
není dostačující a co víc, můžou se najít tací, kteří to nebudou považovat za trest nýbrž za čest. Přistoupilo se k trestu smrti. Jako důkazní materiál sloužilo svědectví nebo boží soud (ordál). Řešení ve věci kacířství měla na starosti inkvizice. Jednalo se o institut, který měl objasnit skutkové otázky. Jednalo-li se o kacířství, byla skutkovou otázkou pravověrnost. Inkviziční soudci dostali seznam otázek, na které měli zjistit odpovědi. Inkvizitory kladené otázky byly například, jestli měla podezřelá osoba styk s kacíři, jestli jim poskytla přístřešek, jestli se podrobila kacířskému křtu. Vedle obžalovaného bylo nutné vyslechnout tímto způsobem i svědky. Poté se přiznání a nepřímě důkazy musely zhodnotit. Vzhledem k rostoucímu počtu kacířů vypravila církev počátkem 12. století křižáckou výpravu proti kacířům. Ve jménu Krista bylo „pár“ kacířů krvavě umlčeno. Výsledný efekt nebyl takový, jaký církev očekávala. Bylo nutné změnit postup a kacířství a procesní postupy s kacíři zahrnout do zákonů (procesní řád z Novary vydaný roku 1190). Kacíři byli nazýváni „nepřátelé ústavy“. Od počátku 13. století přijala církev právní zásady, které popisovaly důsledky a sankce pro kacíře. Církev došla k závěru, že pro efektivní potírání kacířů je potřeba mít lidi školené v oboru potírání a analyzování problému kacířství. Vznikl řád Dominikánů. Vzhledem k tomu, že kacíři byli často ze vzdělaných vrstev, zavedla církev opatření, která následně usvědčeného kacíře zbavila právní způsobilosti. Příkladem, kacíři nesměli vykonávat své povolání. Spolu s vysokými finančními sankcemi se snažila církev donutit kacíře k návratu k církvi, pokud to nedokázal jejich kazatel. Jestliže nebyl kacíř odsouzen k smrti, mohl být odsouzen k žaláři, službě ve svaté zemi (Jeruzalémě). Většinou se jednalo o křížovou výpravu, k nošení oděvů kajícníka apod.
Raný Středověk Vzhledem k vlivu kacířů, kteří svými otázkami podrývali kázání církve o božím trestu, který bude následovat po porušení práva nebo po nedodržení slibu, začala vznikat potřeba úpravy práva. Jednalo se o 11. a 12. století, kdy začaly vznikat nové kodexy, které chápání spravedlnosti a právo i právo přirozené kladlo do úplně jiné úrovně. Dosud fungující pozůstatky archaického práva, jehož základem byla rodová hierarchie, kde byl důraz kladen na osobní svazky. Vlivem církve a světských přikázání, víra v tyto prastaré svazky slábla. Právo se začalo vynucovat silou, uplatňovalo se formou válek a osobních exekucí.
11
Po rozpadu římské říše se Evropa musela vzpamatovat a vykročit novou cestou. Začala zde vznikat města. Ta se zdaleka nepodobala antickým městům ve stylu Říma nebo Athén. Antická města byla především vojenskými základnami, které měly město chránit proti případným vpádům nepřátel. Středověkým městům vévodila katedrála tj. chrám páně. Peníze, které v římské říši běžně fungovaly, nahradil výměnný obchod BARTER. Středověká města vznikala většinou plánovaně. Zeměpán, s vidinou zisku z obchodu či jiných výhod, založil město a propůjčil mu určitá práva, např. právo k obchodování. Svobodná města neexistovala. Vždy byla podřízena nějaké vyšší moci. Mohl to být zeměpán nebo papež. Válečnými vpády a zábory území trpěli nejen sedláci, ale i poutníci a obchodníci. Nově příchozí páni požadovali cla a nové daně. To pro lid znamenalo neoprávněnou dávku, ale naopak pro pána jeho nezadatelné právo. Tato nesvoboda vyvolala v 11. století vzpoury měšťanů, kteří chtěli města převzít do svých rukou. Během 11. století byly tyto vzpoury zpravidla krvavě potlačeny. Proti soukromým exekucím mezi zeměpány protestovala církev i králové. Jediným východiskem se zdálo zřízení vrchní nadřazené moci státu. To ovšem nechtěli zemští páni připustit, protože soukromé války považovali za uplatnění vlastních práv a nároků. V Evropě začaly na popud soukromých exekucí vznikat tzv. Landfrídy např. v roce 1104 švábský provinční lanfríd. Jednalo se o nařízení panovníka, které chránilo určité skupiny obyvatel před exekucí knížat. Týkalo se to například žen, duchovních, obchodníků apod. Většina obyvatel si, ale svou kůži musela ochránit sama. Jedním z průkopníků byl Fridrich I. Barbarossa (1152 – 1190), který vydal EDICTUM PACIS (příkaz k míru). Tento lanfríd měl váhu zákona, protože byl vydán z moci panovníka. Zákon měl již jasné obrysy právního předpisu, jenž prosazoval právo a ochranu obyvatel pod hrozbou trestu. Jednotnou teorii práva nabídla Evropě církev. Církevním učitelem ve věci práva byl Tomáš Akvinský (1225 – 1274). Ve svém díle se nezaměřoval na světskou definici práva, podstatná pro něj byla zpětná vazba na boží spravedlnost. Začala vznikat hierarchie právních norem. Právu lidskému (ius humanum) bylo nadřazeno právo boží (ius divinum). Další právo, které u Tomáše mělo velkou váhu, bylo právo přírody (ius natura). Boží přikázání bylo závazné pro všechny bez rozdílu postavení.
Hierarchie právních pramenů dle Tomáše Akvinského: ius divinum – právo boží pozitivní boží přikázání ius natura – právo přírody 12
ius humanum – lidské právo právo smluvní zákonodárství Na základě přírodního práva vyvstala otázka, je-li dovoleno nějakou živou bytost usmrtit. Tomáš byl přesvědčen, že každý zásah musí být ospravedlněn. Zvířata a rostliny bylo možno užívat, ale ne zneužít. Tato filosofie je základem pro základní lidské právo na život. Toto právo je nyní základním kamenem většiny světových ústavních pořádků. I přes pokrokové názory Tomáše Akvinského platilo stále, že soudní procesy a s tím spojená nárokování práva ve 12. a 13. století se lišilo v případě králů a šlechty a v případě obyčejných lidí. V případě šlechty a panovníků se soud snažil spíše o smír. U obyčejných lidí vystupoval králem dosazený soudce s nárokem na absolutní poslušnost. Před rozšířením světského práva byli soudci příslušníci biskupského úřadu. O změny v právních systémech se přičinili i samotní panovníci. Zatímco francouzští králové, kteří při korunovaci v Remeši pouze přísahali, že budou dodržovat práva míru, nebyli nuceni vzdát se ani jen části své moci. Ostatní panovníci Evropy, museli absolvovat jednání s říšskými stavy o tom, která práva budou šlechtě garantovat. Výsledek takových dohod byl uveden v seznamu jednotlivých povinností tzv. volební kapitulace. Tyto akty získávaly postupem času jednotnou podobu. Po vyhlášení volební kapitulace souhlasily říšské stavy s korunovací a byly ochotny králi přísahat věrnost a poslušnost. Tento příslib se ovšem netýkal pouze světských pánů. I papežové museli skládat takový příslib a to kardinálskému kolegiu. Tyto přísliby ze strany panovníka ukazovaly na první formu teritoriálního státu, kdy moc se dělila do rukou panovníka a říšských stavů. Stavy organizovali vlastní korporace tzv. parlamenty. Stavovský stát byl, ale pouze novým výrazem pro starý hierarchický princip. Každý stav si byl vědom svého postavení, svých práv a povinností a komu projevit poslušnost. Je zde evidentní typická neměnnost sociálního zařazení. Díky nutnosti řešit nové problémy týkající se zejména vlády, dohodly se stavové s monarchou na tzv. zemských sněmech. Sněmy byly předchůdci dnešních demokratických parlamentů. Stavy nezastupovaly lid, byly lidem, zvlášť když byly s jejich vysokým postavením spjaty významné závazky. Nejdůležitějším počinem z hlediska ústavního vývoje Evropy byla Magna Charta Liberatum z roku 1215. Předcházely jí různá psaná privilegia, která při korunovaci udělovali panovníci šlechtě a tím přesouvali část moci do jejích rukou jako např. Štěpán z Blois (1136) nebo Jindřich II. (1154), který sepsal kodex, ze kterého tvůrci při tvorbě samotné Magny Charty vycházeli. Konflikt nastal za vlády Jana I. Bezzemka, který žádné prohlášení neučinil. 13
Moc velmožů tím byla oslabena. Vzhledem k nešťastně probíhajícímu konfliktu s Francií a ztrátě Normandie, byl král nucen spolupracovat s říšskými stavy. Ty využily příležitosti a vynutily si to, co král nechtěl dobrovolně poskytnout. Oporou se jim stala právě charta Jindřicha II. z roku 1100. Král písemně vydal privilegia. Tyto dokumenty byly následně součástí Magny Charty. Magny Charty Liberatum se ve vztahu k základním právům a svobodám dovolávají občané Anglie ještě dnes. Její znění nebylo nikdy zpochybněno, přestože Magna Charta nezaručovala původně právo a svobodu anglickému lidu, nýbrž pouze šlechtě a říšským stavům. Základní práva zde nebyla uvedena jako celek, ale byla v listině vyjmenována jednotlivě. Jedním z nejdůležitějších článků, byl čl. 12., který umožňoval stavům právo na určení veřejných poplatků. Dále pak čl. 39. Tento článek zajišťoval všem svobodným mužům tedy šlechticům, že budou souzeni pouze soudci ze stejného stavu, se stejnou urozeností. Nesměli je soudit královští úředníci, kteří jejich stavu nedosáhli. Dalšími právními dokumenty té doby byla např. Jutská právní kniha (JYSKE LOV) z roku 1241, která platila na území Dánska do roku 1863 a na území Německa dokonce do roku 899. Autorem byl král Waldemar II.
Temný středověk Na počátku 15. století se začal měnit pohled na kacířství. Bylo to možná zapříčiněno morovými epidemiemi, které církev do určité míry přičítala právě nevěřícím a kacířům. Církev dospěla k názoru, že postupy při kacířských procesech nejsou dostatečně efektivní a hrozba exkomunikace není pro kacíře dostačující. Jedním z precedentů byl proces s Janou z Arku. Ta byla upálena 30.5.1431. Vzhledem k zavedeným procesním postupům ji církev nemohla obvinit z čarodějnictví a odsoudit k smrti. V kacířských procesech bylo podstatné svědectví a předložené důkazy. Pověst kacíře musela být veřejně známá a musela vzbuzovat všeobecné pohoršení. Tyto důkazy v tomto případě chyběly. Vzhledem k tomu, že zájem na smrti Jany z Arku byl především politický, byla nakonec lstí přinucena porušit danou přísahu. Příčinou k trestu smrti byla tedy křivá přísaha. 50. let po upálení Jany z Arku se honba za kacíři a čarodějnicemi stala pro církev prvořadou. Papež Inocenc VIII. přijal za své postupy inkvizice z Horního Německa při potírání kacířství. Předně pak Heinricha Insistorise (1430 – 1505), autora díla „Kladivo na čarodějnice“. Tato kniha byla rozdělena na tři části. Autor zde popisuje znaky kacířů a čarodějnic, popsal skutky jimi páchané. Dále jsou pak v knize popsány postupy výslechů a praktiky, jimiž je možno dosáhnout přiznání. Jedním z hlavních
14
rozdílů bylo to, že obviněný neznal svědky, kteří proti němu vypovídali. Jednání byla neveřejná a princip celého procesu už z počátku zamítal možnost omilostnění. V čarodějnických procesech se útrpné právo prosazovalo velmi razantně. Při původních kacířských procesech bylo zakázáno opakované mučení. Kniha Kladivo na čarodějnice změnila pouze terminologii a mučení nebylo opakované, nýbrž pokračující. Kniha Kladivo na čarodějnice byla díky vynálezu knihtisku v roce 1455 rozšířena do celé Evropy. Toto dílo bylo příkladem toho, jak církev jedním dechem umí kázat o boží milosti a spravedlnosti. Tomáš Akvinský byl zastáncem přirozeného práva, práva přírody na život pro všechny boží bytosti, zatímco kniha Kladivo na čarodějnice, která vyšla právě z řad církve, byla návodem jak s patřičnou důsledností potírat veškerá lidská práva a s tím i to nejzákladnější právo, právo na život. Absolutně se vymykala přikázání dle bible. V Českých zemích podle této knihy probíhaly čarodějnické procesy ve Velkých Losinách o několik desítek let později. V čarodějnických procesech se odsouzenci na smrt automaticky zkonfiskoval veškerý majetek. Ten pak propadl vrchnosti a církvi. Vrchnost posléze ze zkonfiskovaného majetku hradila soudní výlohy a pochopitelně i se soudními výlohami související odměnu pro soudce. Celou Evropu ovládl strach z inkvizice. Brutální procesy začaly ustupovat až na přelomu 17. a 18. století. V 16. století se začalo rozšiřovat i světské právo a s tím i tresty za běžné světské prohřešky. I ve světském právu se hojně využívalo práva útrpného. Existovala možnost odsoudit k trestu smrti s konfiskací majetku i bez konfiskace. Dále zde byly různé formy mrzačení. Dalším možným trestem bylo vyhnanství. To mohlo být na dobu určitou nebo neurčitou. Od 15. století byla trestním činem i žebrota. Žebrák mohl být na několik dní uvězněn. V roce 1555 vynalezli v Anglii první káznici, předchůdkyni věznic. Důvod byl prostý, nastolit kázeň, bohulibou práci a potírání chudoby. Mezi hrdelní zločiny patřilo cizoložství, přestože tomuto sportu holdovali i králové a jiní mocnáři. Katu zpravidla propadly manželky, jak urozeného tak prostého původu.
15
Doba objevů 4 Dne 12.10.1492 vstoupil Kryštof Kolumbus na půdu Bahamského ostrova. Díky jeho původnímu záměru nalézt novou obchodní cestu do Indie byl objeven americký kontinent. Vliv nad novým světem si rozdělili tehdejší mořeplavecké velmoci. Jednalo se o Portugalsko a Španělsko, respektive portugalského krále Ferdinanda II. Aragonského (1452 – 1516) a španělskou královnu Isabelu I. Kastilskou (1451 – 1504). Vzhledem k tomu, že obě velmoci spolu soupeřily o vlastnictví Kolumbových objevů a nárokovali si výnosy, které z těchto objevů pramenily, požádali papeže Alexandra VI. (1431 – 1503) o rozsouzení jejich sporu. V roce 1479 byla sice podepsaná mírová smlouva z Alcacovas, ta do určité míry dělila vliv velmocí, tím však soupeření království neskončilo. Nové Kolumbovy objevy přinášely i nové spory. Papež byl tedy požádán, aby spor definitivně vyřešil. Stalo se tak vydáním ediktu INTER CAETERA (3 – 4.5.1493), kde byla papežem určena demarkační čára od pólu k pólu, která dělila vliv nad územím. Španělsku patřil západ a Portugalsku východ nového světa. Svrchovanost těchto dvou velmocí trvala jedno století. Díky pozůstatkům středověkého práva na scénu vstoupily další velmoci a to Anglie, Nizozemí a Francie. Tyto země nehodlaly akceptovat nadvládu Španelska. Po dobu nadvlády Španělska a Portugalska byla situace v novém světě přísně hlídaná korunou. Bez jejího svolení nesměla žádná loď ani člověk vstoupit na půdu nového světa. Svoboda pohybu a obchodu nebyla povolena. Přísně hlídané konvoje se stávaly terčem pirátských útoků, protože skýtali velmi bohatou kořist. První cesty Krištofa Kolumba měly misijní charakter. Byl korunou a papežem pověřen přinést do nového světa křesťanské poselství. Ale samotní vládci měli spíše materiální cíle. Tím byly vysvětleny vysoké investice do výzbroje loďstva a vojsk. Investice by nebyly reálné bez hmatatelné vidiny vysokých zisků. S vidinou majetkových přínosů začalo také vraždění a olupování domorodých obyvatel. Dle informací od Kolumba byli domorodci nevýslovně pohostinní a štědří. Portugalští dobyvatelé vstoupili na půdu země bohaté na drahé kovy, nerosty a s vysoce vyvinutou městskou kulturou. Neptali se, komu to patří, jen brali. Nelidský přístup neměl v té době
4
V této kapitole bylo čerpáno z knihy „Dějiny Spojených států amerických (4. opravené a doplněné vydání); z originálu přeložili: Alena Foltýnová, Irena Hauptvogelová, Alena Komárková, Markéta Macháčková, Martin Machovec, Svatava Raková, Ivo Šmoldas, Ivan Vomáčka, Eva Zajíčková; rok vydání: 2000; Nakladatelství Lidové noviny; ISBN: 80-7106-452-1
16
žádné právní riziko. Dobyvatelé nutili domorodce, aby pro ně pracovali, vraždili a kradli. Během jedné generace bylo na Haiti vyvražděno téměř veškeré původní obyvatelstvo, milion indiánů. Díky intervencím misionářů u královny Isabely I. a krále Ferdinanda II. o nelidských postupech dobyvatelů, vyvstala otázka subjektivity indiánů. Jsou to lidé? Jsou svobodní nebo otroci? V roce 1503 zakázala královna Isabela I. chytat, hubit a prodávat indiány. Podle královny měli být obráceni na křesťanskou víru, byli svobodní. Indiáni mohli být nuceni pracovat pro španělské přistěhovalce, ale byla jim přiznána denní mzda. Ohlas nařízení královny, která byla tisíce mil vzdálená, byl nepatrný. Řád dominikánů se stal zastáncem práv indiánů. Dle rčení bible, obvinili Španěly z hříšného chování. Hlavním zastáncem byl z řad dominikánského řádu Bartolomé de Las Casas (1474 – 1566), ten se snažil na svou stranu strhnout císaře Karla V. Ve věci práv indiánů měl u císaře větší úspěch až Juan Ginés de Sepulveda (1489 – 1573), který hlásal rozdíl mezi lidskými rasami. Tento výklad lépe vyhovoval tehdejším konvencím a proto se císař Karel V. přiklonil spíše ke standardu té doby. Jako ospravedlnění jednání přistěhovalců z právního hlediska se naskytlo hned několik možností. Jednak to bylo právo válečné, právo na kořist. Tím ovšem vyvstala otázka, jestli byl majetek, který Španělé zabírali ve vlastnictví indiánů nebo se záborem nového území dostali do vlastnictví Španělů i samotní indiáni. Toto tvrzení ovšem protiřečilo kázání bible o lidských tvorech. Další verzí bylo kacířství. Indiáni byli nevěřící, uctívali modly místo jednoho pravého boha. Posupovalo-li by se v této věci jako s kacíři, bylo možné zkonfiskovat jejich majetek. To bylo možné jen po řádném soudu a rozsudku. Indiánům byla upřena právní způsobilost a to nekorespondovalo s řádným řízením u soudu ve věci kacířství. Bratru de Las Casase se podařilo pohnout císaře ke schválení nových zákonů na ochranu indiánů. Zákony jsou z roku 1542. Jejich hlavním cílem bylo ochránit tělesně slabé indiány před vyhlazením a přetěžováním prací. Účinek zákonů nebyl takový, jaký bratr de Las Casase očekával. Jeho jméno se začalo objevovat v souvislosti s prvními dokumenty na obchod s otroky. Na práci v novém světě byli použiti černoši zavlečeni z Afriky. Otrokářství v Africe má počátky v roce 1441, kdy byli zajati portugalským kapitánem dva otroci. Muž a žena. Otrokářství vzkvétalo hlavně díky pěstování cukrové třtiny, ale také díky tomu, že v africké společnosti šlo o běžnou záležitost. Portugalci tak získali mnoho obchodních partnerů např. v řadách Maurů nebo království Wolfu. V roce 1482 založili Portugalci pevnost ELMÍNU na Zlatém pobřeží, tím získali přímý přístup ke zlatu. Zlato z Afriky činilo třetinu příjmů koruny. Obchod s otroky ho předčil až v roce 1700. Zlato se kupovalo za otroky získané v jiné části afrického kontinentu. Dalším obchodním artiklem 17
byly palné zbraně. Ty zakázal papež z obavy, že by se jich mohli zmocnit muslimové. V roce 1500 začali Portugalci pěstovat cukrovou třtinu na ostrově sv. Tomáš. Otroky dováželi z Konga. Kongský panovník s nimi pravidelně a rád obchodoval. Díky odlivu pracovních sil, jednalo se o 2 – 3000 tisíce otroků ročně, se začal kongský lid zotročovat navzájem. Jedno z nejvýznamnějších středisek obchodu s otroky bylo Portugalci založeno v roce 1576 v Luandě. Od roku 1532 se začali afričtí otroci dovážet do Ameriky. Zde se od roku 1540, na území dnešní Brazílie, začala také pěstovat cukrová třtina. Je to čistá matematika. Milion haitských indiánů zavražděných španělskými a portugalskými dobyvateli muselo být nahrazeno jiným pracovním potencionálem. Evropské zdroje, vzhledem k právním systémům, nebyly na nevolníky tak bohaté. Nově vzniklé styky na africkém kontinentě poskytly bohaté zdroje pracovních sil. Černoši, stejně jako indiáni, jsou jiní než bílí Evropané. Mají jiné víry, jinou barvu kůže, jinou mentalitu. Podle nebiblických mýtů se věřilo, že černoši jsou potomci Kenana, syna Chémova jenž měl dle starého zákona po Noemově prokletí sloužit svým bratrům jako otrok. Rozšířený byl také mýtus, že černoši respektive barva jejich kůže je Kainovo znamení. Nesou tak prokletí, které spočívalo na Kainovi. Tyto mýty velmi dobře ospravedlňovali zotročování a xenofobii, která byla v té době naprosto přirozená. Bílý člověk, tedy Evropan neuznával jinou barvu, jiné vyznání. Vše jiné bylo špatné, nerovné. Všudypřítomné křesťanství poskytovalo půdu pro taková tvrzení, každý se snadno schoval za tvrzení, že jiné je hříšné a za znamení odporující bohu a církvi. Mezitím kdy v Africe a Americe čile kvetlo otrokářství, v Evropě řešili členové augustiniánů, profesor Martin Luther (1483 – 1546) a Jan Kalvín (1509 – 1564), nadvládu církve a vrchnosti. Jan Kalvín ve svých tezích hlásal, že každá forma vlády se může zvrhnout v tyranii. Nepoužíval sice slova “demokracie“ a „dělba moci“ nicméně oceňoval ty ústavy, kde většina státních orgánů vzájemně omezuje svou moc. Podporoval právo na odpor, které hlásal Tomáš Akvinský. Uvědomoval si, že toto právo nepříslušelo každému sedláku, nýbrž stavům a parlamentům. Byla to jejich povinnost využívat toto právo. 16. a 17. století bylo poskvrněno honbou církve za kacíři. Prodlouženou rukou církve, byla v těchto záležitostech inkvizice. Francouzští králové při korunovaci přísahali, že budou potírat kacíře a že zajistí čistotu vyznání, tedy jedinou pravou víru. Svoboda víry se začala rodit v polovině 16. století. Svatá říše římská nalezla kompromis až v augsburském náboženském míru z roku 1555. Ve Francii byl vydán edikt z Nantes, vydal ho roku 1598 Jindřich IV. V Anglii to byl spor Alžběty I. ukončený supermačním aktem (Act of Supremacy) z roku 1559. Evropa v tuto chvíli ještě nebyla připravena na svobodu víry, přesto 18
tyto dokumenty přinesly velký pokrok v přístupu k jinověrcům. Jinověrci, dle augsburského náboženského míru, již nebyli upalováni. Vzhledem k tomu, že je zeměpán na svém území nechtěl, dostali možnost vystěhovat se. Zákonem ius emigrandi bylo jinověrcům umožněno opustit zemi. V tomto případě se nejednalo o vyhnanství, poddaný měl možnost odejít s veškerým svým majetkem, musel zaplatit dávky určené zeměpánem. Výši dávek si určoval zeměpán sám, jelikož jejich výši římská říše záměrně neurčila. Pokrok je tedy vidět pouze ve faktu, že nevěřící nebo jinověrec zůstal naživu, ale bylo na zeměpánovi, jak se vůči těmto lidem zachová. Je evidentní, že konfiskace majetku nebyla problém, změnila se pouze terminologie. Ze zabrání majetku se stala povinná dávka pro vykoupení si možnosti odejít ze země.
IV. Doba osvícení Přechod absolutní moci k parlametarismu 16. a 17. století probíhalo v Evropě, v duchu sporu o moc, mnoho občanských válek. Evropa se začala zabývat otázkou jak vládnout a jakým způsobem dělit moc. Jedním z průkopníků nového myšlení byl Angličan Thomas Hobbes (1588 – 1679). Když pobýval ve francouzském exilu, vydal v roce 1642 pojednání „De Cive“, v překladu „O občanovi“. Krátce na to následoval spis „Leviathan“ (1652). Obě práce vyvolaly velký ohlas po celé Evropě. Hobbes se zabýval ve svých dílech fungováním nových států, šlo mu o ukončení občanských válek a krveprolévání. Hobbes byl prvním teoretikem státu v duchu absolutistického věku. Dbal na upřednostnění realismu před utopií, o kterou v té době nebyla nouze. Nechápal člověka jako bytost dobrou od přirozenosti, ale spíše jako padlého tvora, kterému nic zlého není cizí. Dle rčení “člověk člověku vlkem“. Nový vzhled státu měl být dle Hobbese krotitelem zhýralého a hříšného člověka (občana). Měl ukáznit jeho charakter. Donucovacím nástrojem měl být právní systém. Nebyl ovšem kladen důraz na to, v jakých rukou je moc, jestli v rukou monarchy nebo parlamentu. Moc se předávala smlouvou. Dalším z průkopníků byl John Locke. V roce 1690 vydal Locke knihu s názvem „Two Treatises of Government“. Tato kniha v podstatě protiřečila teorii Hobbese. Locke stavěl hierarchii moci státu od zdola nahoru. Kladl důraz na to, že ten kdo vládne se musí zodpovídat poddaným. Absolutismus, který panoval v 16. a 17. století, spočíval v absolutní moci panovníka. Nejviditelnější byl tento systém ve Francii. Král Ludvík XIV. tzv. král slunce si svou pozici upevnil natolik, že po rozprášení frondy oklestil pravomoci soudů, šlechty a jiných úředníků a 19
de facto nic nebylo bez jeho souhlasu možné. Do konce 17. století sbírala Evropa zkušenosti s novým způsobem vládnutí. Anglie a Francie spolu soupeřily v předkládání různých tezí. Volilo se mezi absolutismem a parlamentarismem. Absolutistický režim vyvíjel snahu o zdokonalení soudnictví. Největší část výchovy poddaných spadala na církev a školy. Občan byl veden k dodržování svátků, nedělí. Byl kladen důraz na vedení střídmého, střízlivého života a uchování svého těla ve zdraví. Zemské řády určovaly četnost návštěv v kostele. I počet hostů na svatební hostině nebo na pohřbu byl diktován vrchností. Jak se oblékat, z čeho jíst a do jaké míry pracovat. Vše bylo odvozeno od stavu, do kterého příslušný občan spadal. Například obyčejný člověk nesměl nosit hedvábí nebo jíst ze stříbrného nádobí. Toto poručnictví vycházelo především z faktu, že učení sebekázně vycházelo od vladaře. V 17. století nebyli lidé občany, ale poddanými. Prodlouženou rukou vladaře a vrchnosti byla policie. Policie měla na starost zajištění klidu a míru. Zajišťovala pokoj v ulicích, dodržování nařízení. Absolutistický panovník si byl vědom, že bohatství země vychází z dostatečného počtu obyvatel, kteří mohli vykonávat práci. Vykonaná práce, úroda apod. přinášela zemi respektive panovníkovy prospěch a blahobyt. Čím dál víc se objevovali spory mezi sedláky a vrchností o placení desátek, roboty dědických daní a osobních práv. Občan (poddaný) měl právo na kvalitní potraviny, měl právo pracovat, najít si obživu. Podporovalo se zřizování škol a tedy podpora vzdělání poddaných. Jedním z iniciátorů zřizování škol a podpory vzdělání byl Martin Luther. Řemesla byla uspořádána do cechů a tržních řádů. Každý stav měl přesně určeno jak a čím se živit. Policie se starala také o zajištění kontroly přiměřených cen, potírání lichvy apod. Pro samotnou hospodářskou politiku států bylo cechovní rozdělení důležité. Ve Francii byly cechy, za vlády Ludvíka XIV., zaneseny do ústavy. Ministr jeho veličenstva, Jean Baptista Colbert (1619 – 1683), měl na bedrech veškeré cechovní dění ve Francii té doby. Svatá říše římská měla své kartely a velmi si na nich zakládala. Mimo cechovní obchod byl důsledně potírán. Podpora cechů samotnými vladaři a státy vedla k tomu, že cechy měli nad svými členy téměř neomezenou moc. Sami byli soudní mocí a státem ve státě a to především pro své členy.
Cesta k osvícení V 17. století si již Evropa uvědomovala svou zkostnatělost. Volání po změnách bylo čím dál hlasitější. Volalo se po uvědomění si lidskosti a její podstaty. Ve Francii se narodil
20
100 let před revolucí, Charles de Secondant de la Bréde et de Montesquieu (1689 – 1755). Již ve svých 23 letech šokoval Evropu knihou „Perské listy“ (1721). Cestopisy byly v té době velmi oblíbenou četbou. Montesquieu změnil celkový pohled na tento žánr. Popisoval Peršana na cestách do sebe zahleděnou Evropou. V knize byla zanesena kritika sociální, kulturní a v neposlední řadě i politická. Perský cestovatel v knize kritizoval bezbožnost a úpadek mravů. Mezi francouzskými soudci vládla prodejnost a zvůle. Popisoval nedokonalost francouzského práva. V době, kdy Montesquieu ztrácel víru, že spravedlnosti lze dosáhnout logikou, přezkoumával mladý Christian Wolf (1679 – 1754) učební soustavu francouzského práva. Montesquieu byl přesvědčen, že i přes systémovou správnost slouží právo k bezpráví a král nacionálně promyšlenou lží zastírá práva svých poddaných. Přestože ztrácel víru, nehodlal se s příliš tvrdým přístupem vládnoucí vrstvy vůči lidu smířit. Opustil místo předsedy soudu a odpovědi na své otázky začal hledat na cestách Evropou. Sbíral materiály pro své nové dílo „O duchu zákonů“. Ve svém novém díle řešil stupně svobody jednotlivých národů, mravní základy, obchodní zvyklosti a jejich vliv na tvorbu práva. Dalším velikánem na cestě k osvícení byl o 14 let později Jean Jacques Russean (1712 – 1778). Jeho dílo, „O společenské smlouvě“, se stalo posvátnou knihou pro pozdější revolucionáře. Ve svém díle nedefinoval nově postavení monarchy, ale zdůvodňoval zde svobodu člověka. 5
„Chci zkoumat, zda může v občanském řádě býti legitimní a bezpečné pravidlo pro
správu, když bereme lidi takové, jací jsou, a zákony takové, jaké mohou býti .. Člověk se narodil svoboden a všude je v okovech… Jak se tato změna udála? Nevím. Co může tuto změnu ospravedlnit? Myslím, že dovedu rozluštit tuto otázku“ „Vzdáti se své svobody znamená vzdáti se své lidské hodnosti, lidských práv, ba i svých povinností... Takové vzdání je neslučitelné s lidskou přirozeností a odníti veškerou svobodu jeho vůli, znamená odníti veškerou mravní cenu jeho činům“ „Každý z nás dává svou osobu a všechnu svou moc pod nejvyšší řízení obecné vůle a přijímáme zároveň každého člena jako nedílnou součást“
Russean popisoval ve svém díle, že svoboda člověka plyne z jeho soukromé vůle, souhrn soukromých vůlí je vůlí obecnou. Osvícení dle Russeana znamenala návrat k lidskosti a výchova k ní.
5
Ukázka z díla O společenské smlouvě, autor J.J.Russean. čerpáno z knihy Evropské dějiny práva , ISBN: 807179-056-7 (C.H.Beck, Praha), :redaktor publikace: JUDr. Karel V. Malý
21
Osvícení mělo mnoho podob. Ve Francii bylo zaměřeno proti králi, v Německu, Rakousku a v Rusku plynulo od státu k občanovi. 6 let před revolucí ve Francii popsal osvícení i německý filosof Immanuel Kant (1724 – 1804). „Osvícení je vystoupení člověka z jím samým zaviněné nedospělosti. Nedospělost je neschopnost užít svého rozumu bez vedení někým jiným. Tato nedospělost je zaviněna tehdy, jestliže není způsobena nedostatkem rozumu, nýbrž rozhodnosti a odvahy užít svého rozumu bez vedení někým jiným. (Sapare aude! tj. Měj odvahu užít svého vlastního rozumu!) je tudíž volebním heslem osvícenství.“ Vlivem děl Montesquiuea, Russeana se začala teorií osvícenství zabývat i právní obec. Až Christian Wolf dovedl právní učebnice k dokonalosti. Zbavil učení obecnosti a jednotlivé otázky popsal detailněji a přesněji. Wolfovo dílo se stalo podkladem pro tvorbu obou velkých zákoníků psaných v němčině tzn. ABGB z roku 1811 a pruského Všeobecného zemského práva pro pruské země z roku 1794. Dalšími neméně významnými autory osvícenských teorií byli Francouz Robert Joseph Pothier (1699 – 1772) a Angličan sir William Blackstone (1723 – 1780). V 18. století se začalo usilovat o změnu praktik i v Anglii. Dosud byla dolní sněmovna zastoupena šlechtici z jednotlivých hrabství, zástupci universit. Předpokladem pro politická práva bylo vlastnictví půdy. Dle tohoto klíče bylo městské obyvatelstvo značně znevýhodněno. Budoucí londýnský starosta John Wilkes (1727 – 1797) ostře kritizoval vládu, parlament a její fungování. Jeho kritika se nevyhnula ani královně. Ačkoliv byl za své články poslán parlamentem a vládou do exilu, Londýn bojoval dál. Bojoval za to, aby bylo volební právo propůjčeno každému. V roce 1774 nastoupil J. Wilkes na místo starosty Londýna. Vystoupil v parlamentu s velmi ostrou kritikou. Kritika se týkala například faktu, že cca polovina členů dolní sněmovny tj. 254 členů z Broughs je voleno pouze 5 723 voliči a 5 milionů občanů jižní části království je opomíjeno. Kladl důraz na to, aby se parlament zbavil aristokratické tyranie a stal se politickým tělesem, v němž je zastoupený každý občan království. Více či měně si Anglie vzala za vzor americké kolonie, které v tuto dobu právě bojovali o svou nezávislost na anglické koruně. Cesta k osvícenství byla pomalá a složitá. Teoretické zkušenosti a názory bylo možné do praxe přetransformovat jen velmi ztěžka.
Předrevoluční období Panovníci, kteří šířili osvícenství v Evropě a kteří ovlivnili i vývoj v Čechách a na Moravě byli beze sporu Marie Terezie, její synově Josef II. (1741 – 1790) a Leopold II. (1747
22
– 1792). Marie Terezie se při výchově svého syna, následníka trůnu Josefa II., nechala vést dílem Montesquieuho. Během 18. století se postupně měnil i pohled a přístup k ženám. V roce 1754, když byly upalovány poslední čarodějnice, promovala v Halle první medička. V roce 1787 byl propůjčen titul magistra první ženě. V USA požadovaly ženy pasivní volební právo. Než se dočkaly uplatnění svých práv, musely si ještě 100 let počkat. Jednou z prvních průkopnic boje za práva žen byla Olymmpe de Gonges (1748 – 1793). V roce 1789 požadovala aktivní a pasivní volební právo pro ženy a přístup k úřadům. Dle vzoru vyhlášení lidských práv, vydala „Prohlášení ženských práv“. Za 4 roky, roku 1793 ukončila její snahu gilotina. V roce 1796 vydala Mary Wollstonecraft Godwin pojednání „Vindication of the Rights of Women“ (Vylepšení občanského postavení žen). Podstatou díla byly změny v postavení rodiny a světa práce vůči ženě. Zpočátku se nové cestě bránilo i spousta žen. Považovaly změny za neskutečné, nereálné a nepovažovaly snahu o uplatnění práv za hodnou námahy. Postupně však svá práva ženy uplatnily a změny byly zaneseny do právních systémů. Další skupinou, která se snažila uplatnit svá práva, byli Židé. Židovský národ si přes tři tisíciletí zachoval svou identitu. Striktně dodržoval svá učení. Židé upjatě lpěli na starém zákoně, proto je křesťané považovali za umíněné a zatvrzelé. Pro křesťanskou obec byli židé hrozní a tajemní. Měli lehce orientální vzezření, ovládali cizí nesrozumitelnou řeč, disponovali sítí daleko sahajících vztahů a znalostí, které u křesťanů vzbuzovali podezření. Z výše psaných důvodů byli židé pro křesťany zavrženíhodným a strašným národem. Ve 14. století byli pronásledování. Nebyli přijímáni do městských živností, cechů, zemědělství ani k městskému právu. Zatímco u křesťanů bylo pobírání úroků zakázáno, u židů ne. Díky této možnosti se stali židé nejuznávanějšími finančníky světa. Obchod s penězi byl de facto pro židy jediným možným způsobem obživy. Měli na něj monopol a díky veřejné potřebě financí, byli do 20. století nepostradatelní. Bohaté židy si panovníci na svém území drželi jako zdroj příjmů, nemajetní židé nebyli vítáni nikde. Panovník židům jejich obchod s penězi (lichvu) řádně zdanil, měl z nich užitek. Nenávist vůči nim pramenila z více zdrojů. Jednak to byla jejich mentální a náboženská odlišnost a dalším zdrojem nenávisti byla již zmíněná hospodářská politika. Kdo potřeboval peníze, šel k židovi a nenáviděl ho jako svého věřitele. V roce 1781 vyšla v Berlíně kniha „O vylepšení občanského postavení Židů“. Knihu napsal Christian Wilhelm Dohna (1751 – 1820). Dílo popisoval útlak židů ve věcech podnikání. Židé neměli možnost podnikat a obchodovat v takové míře jako křesťané. Jejich možnosti byly omezené. Křesťanští obchodníci si velmi úzkostlivě hlídali počet židovských konkurentů.
23
Pokud se chtěl Žid přistěhovat do nějakého města, stály před ním téměř nepřekonatelné překážky. Počínaje ohlašovací povinností, přes zákazy a příkazy z kategorie „co nesmí“. Osvícenství řešilo i postavení nevolníků. Nevolnictví bylo v Evropě zakořeněno již z dávné minulosti. Bylo trochu odlišné od otroctví, ale jen málo. Nevolnictví souviselo se zvláštní držbou půdy. Za službu a práci na panské půdě nebo na statku, kterou byl nucen sedlák konat, měl možnost od vrchnosti získat držbu půdy. Půdu musel obdělávat a musel z ní odvádět vrchnosti poplatky v podobě části úrody nebo peněz. Nevolník žijící na území pána, potřeboval jeho souhlas, i když chtěl vstoupit například do stavu manželského. Mezi otroctvím a nevolnictvím byla jen tenká hranice, kterou páni rychle a někdy i rádi překračovali. Použití biče a jiných praktik nebylo žádnou výjimkou. V druhé polovině 18. století se začalo nevolnictví rušit napříč celou Evropu. V roce 1781 zrušil nevolnictví Josef II. a to v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ve dnech 4. – 5. srpna 1789 zrušily nevolnictví generální stavy ve Francii. Proces rušení nevolnictví trval do konce 19. století. Ukončilo ho zřízení zemských státních bank, které byly schopny poskytovat úvěry s nízkým úrokem sedlákům a to na obhospodaření osvobozené půdy.
Francouzská revoluce Probíhala v letech 1789 – 1799. Je považována za hlavní přelomový bod v evropských kontinentálních dějinách. Byl to přechod od absolutismu k občanství a ustavení všech lidí jako hlavní politické síly. Koncem 18. století se Francie již delší dobu potýkala s velkými finančními problémy. Dalo by se říct, že byla na pokraji státního bankrotu. Morálka ve vyšších kruzích velmi rychle upadala. Stavy začali vyvíjet snahu o povzbuzení ekonomické situace. Tuto snahu ze strany stavů však sabotovala aristokracie. Šlechta se aktivně podílela na reformě francouzských soudů. V roce 1788 se proti reformě soudů začali bouřit stavy v Grenoblu a Dauphiné. Hladovějící a naštvaný lid si toužil zvolit nové politické vůdce, aby se revoluce mohla dát do pohybu. V lednu roku 1789 vyjádřil klerik Emmanuel Sieyés (1748 – 1836) požadavek občanů na převzetí státní moci. Dne 1.5.1789 byly Ludvíkem XVI. svolány do Versailles generální stavy. Ty byly naposledy svolány v roce 1614. V roce 1789 byl třetí stav stejně početný jako privilegované první dva stavy. Třetí stav se dožadoval daňové a sociální reformy, dále pak žádal ustanovení generálních stavů nejvyšším zákonodárným orgánem země. Oproti tomu král a první dva stavy toto odmítali. Na místo toho žádali zvýšení svých pravomocí a zrušení generálních
24
stavů a jejich přeměnu na pouhé poradní těleso. Dohoda mezi králem a stavy se jevila jako nemožná, žádná ze stran nehodlala ze svých požadavků ustoupit. Třetí stav se rozhodl řešit celou záležitost poněkud razantněji. Dne 17.6.1789 vytvořil Národní shromáždění. Překvapivě se k Národnímu shromáždění přidali i někteří šlechtici a kněží. Někteří kněží byli k přísaze donuceni pod pohrůžkou, že již nebudou moci dále vykonávat kněžské funkce. Přísahala se věrnost Deklaraci práv člověka a občana, která se stala základem pro budoucí ústavu. Myšlenky prohlášení vycházely z myšlenek amerických bojovníků za nezávislost. Ve Francii je tlumočil účastník bojů o nezávislost Marie Joseph de la Fayette (1757 – 1834). Stávající papež Pius VI. podepsat odmítl. Sám král Ludvík XXVI. podepsal deklaraci až 26.12.1790. Národní shromáždění se prohlásilo dne 14.7.1789 ústavodárným národním shromážděním. Král Ludvík XVI. poslal do Versailles vojsko, aby potlačilo počínající převrat. Proti královské armádě se postavili Pařížané a to s nevídanou silou. Obsadili královskou zbrojnici, kde se ozbrojili, sestavili milice a napadli královskou věznici tj. Bastilu. Boj trval asi pět hodin, poté Bastila padla. Pro Pařížany byla Bastila symbolem královského útlaku. Toto vítězství se stalo symbolem počátku revoluce ve Francii. Revoluční činnost se bleskově šířila po celé zemi, ale i za její hranice. Revoluce odrážela dlouho diskutovaný cíl, uplatnění lidských a přirozených práv člověka a občana. Mocenské orgány byly zbaveny moci, rozpuštěny a ustanoveny nové městské rady. Národní shromáždění zrušilo daňová privilegia, byly zrušeny desátky, cechy i vrchnostenská práva. Za půdu se však šlechtě platilo i nadále. Poplatky za půdu rolníci odmítali, utočili na zámky a plenili je. Ušetřeni nebyli ani samotní feudálové. V roce 1791 byla vyhlášena nová ústava vycházející z deklarace. V tomtéž roce ji podepsal i král a Francie se tak stala formálně konstituční monarchií. Nově vzniklá ústava nebyla nic nového. Deklarace lidských práv a svobod (USA) tak i Prohlášení práv člověka a občana (Francie) vycházela z již napsaných právních dokumentů. Jednalo se o anglickou Magna Chartu a německou respektive českou Zlatou bulu (Karla IV.) z roku 1356. Nově byli zvoleni zástupci do zákonodárného sboru, bylo to v červenci, roku 1791. Tito zástupci nahradili ústavodárné národní shromáždění, jehož členové nesměli do nově vzniklého zákonodárného sboru kandidovat. Většina poslanců zákonodárného sboru odmítala pokračování revoluce. Zákonodárný sbor se rozdělil na kluby. Například „Jakobíni“. Tento klub se scházel v knihovně svatojakubského kláštera, odtud pocházel název klubu. Jakobíni se snažili minimalizovat královskou moc a prosazovali vznik republiky.
25
S nastalou situací se nehodlal král Ludvík XVI. smířit. Snažil se získat podporu cizích mocností. Jím vyvolaná mezinárodní situace, vyústila ve válku mezi Francií a Rakouskem. V této válce bylo Rakousko podporováno Pruskem. Francie se dostala do situace, kdy se musela bránit přesile. Francouzské vojsko nemělo dost zbraní a muselo být podporováno dobrovolníky z celé země. Snaha Ludvíka XVI. o znovu získání trůnu, nezůstala bez povšimnutí. Ve dnech 9. – 10. 8.1792 vypuklo v Paříži povstání vedené Georgesem Dantonem. Pařížané zaútočili na královský palác, král Ludvík XVI. byl zatčen a uvězněn. Následně byly vypsány volby do národního konventu. Kandidovat mohl každý občan, muž. Nově vzniklý národní konvent sesadil dne 21.9.1792 krále a 22.9.1792 vyhlásil republiku. V době sesazení krále se konečně podařilo i francouzskému vojsku donutit pruskou armádu k ústupu. Nově vzniklý konvent neměl v Paříži očekávaný úspěch. Paříž trápil hladomor, jídlo bylo téměř nedostupné a Ludvík XVI. neustával ve své snaze o návrat k moci. Kontaktoval panovníky okolních států a snažil se je přimět k útoku na Francii. Dne 12.1.1793 rozhodl konvent o jeho popravě. Ludvíkovi XVI. byla seťata hlava 17.1.1793. Tato poprava šokovala celou Evropu. Monarchie Evropy se pod vedením Anglie spojily proti Francii. K Prusku a Rakousku se přidalo Španělsko, německé a italské státy a později i Rusko. Národní garda se musela stáhnout k obraně vlastní země. Tentokrát nečelila Francie jen útoku z venčí. Uvnitř propuklo kontrarevoluční povstání rolníků podporované duchovními a šlechtou a to hlavně z Anglie. Kontrarevoluční povstání se podařilo potlačit. Vzhledem k nastalé situaci tj. mezinárodní válečný konflikt, hladomor uvnitř země, byla 2.6.1795 svržena vládnoucí skupina. Tehdy se jednalo o klub Gerondistů. Vedoucí představitelé klubu byli při povstání zatčeni. Do čela konventu se dostali Jakobíni. Vedl je Maxmilien Robespierr (1758 – 1794), pařížský advokát. Vznikl nový orgán a to „Výbor pro veřejnou bezpečnost“, ten měl dohlížet na konání policie a veřejný pořádek. Vláda jakobínů zrušila všechny feudální poplatky, stanovili minimální mzdu a maximální cenu obilí. Přerozdělovali přebytky, aby zamezili hladomoru. Zreformovali armádu a zavedli brannou povinnost pro muže od 16 do 25 let. Roky 1793 a 1794 byly obdobím boje vládnoucí skupiny Jakobínu a svržených Gerondistů. Toto období by se dalo přirovnat ke kacířským nebo čarodějnickým procesům. Skupiny se navzájem napadaly z neloajality vůči revoluční myšlence. Situace se nakláněla z jedné strany na druhou a zástupci jednotlivých klubů se měli možnost navzájem obvinit a posléze i poslat na smrt. Nemálo z nich skončilo pod gilotinou. I přes existenci deklarace práv člověka a občana se tehdejší boj o moc, stal obdobím teroru a strachu z projevení názorů.
26
6
V důsledku toho Národní shromáždění uznává a vyhlašuje, za přítomnosti a pod záštitou Nejvyšší Bytosti, tato práva člověka a občana: 1. Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek. 2. Účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku. 3. Princip veškeré svrchovanosti spočívá v podstatě v národě. Žádný sbor, žádný jednotlivec nemůže vykonávat moc, která by z něj nebyla výslovně odvozena. 4. Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Proto výkon přirozených práv každého člověka nemá jiných mezí než ty, které zajišťují ostatním členům společnosti užívání týchž práv. Tyto meze mohou být ustanoveny pouze zákonem. 5. Zákon má právo zakazovat pouze činy škodlivé společnosti. Nikomu nemůže být bráněno v tom, co není zakázáno zákonem, a nikdo nemůže být nucen činit něco, co zákon nenařizuje. 6. Zákon je vyjádřením všeobecné vůle. Všichni občané mají právo účastnit se osobně nebo prostřednictvím svých zástupců při jeho vytváření. Zákon má být stejný pro všechny, ať už poskytuje ochranu či trestá. Všichni občané, jsouce si před zákonem rovni, mají stejný přístup ke všem hodnostem, veřejným úřadům a zaměstnáním, podle svých schopností a jen na základě rozlišení, která vyplývají z jejich ctností a z jejich nadání. 7. Každý člověk může být obžalován, zatčen nebo uvězněn pouze v případech stanovených zákonem a pouze způsoby, které zákon předepisuje. Ti, kteří vyžadují, vyhotovují, vykonávají nebo dávají vykonávat svévolné příkazy, mají být potrestáni; ale každý občan předvolaný nebo vzatý do vazby na základě zákona musí okamžitě poslechnout, jinak se stává vinným pro odpor. 8. Zákon má stanovit pouze tresty, které jsou nezbytně a zřejmě nutné; každý může být potrestán pouze na základě zákona, schváleného a vyhlášeného před spáchaným činem a zákonně prováděného. 9. Každý člověk je pokládán za nevinného až do té doby, kdy je prokázána jeho vina; jestliže se pokládá za nezbytné zatknout jej, každá přísnost, která by nebyla nutná k zajištění jeho osoby, má být přísně potlačena. 10. Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, ledaže by jejich projev rušil pořádek stanovený zákonem. 11. Svobodné sdělování myšlenek a názorů je jedním z nejdrahocennějších práv člověka, každý občan může tedy svobodně mluvit, psát, tisknout, jest se mu však zodpovídat za zneužívání této svobody v případech zákonem stanovených. 12. Záruka práv člověka a občana vyžaduje existenci veřejné moci; tato moc je tedy zřízena ve prospěch všech a ne tedy k osobnímu užitku těch, kterým je svěřena. 13. K vydržování veřejné moci a k úhradě správních výdajů je zapotřebí společných daní; mají být rovnoměrně rozvrženy na všechny občany podle jejich majetkové schopnosti. 14. Všichni občané mají právo určit sami nebo prostřednictvím svých zástupců potřebnost veřejných daní, svobodně k nim dát souhlas, kontrolovat jejich používání, určit jejich kvótu, základ, způsob jejich vybírání a dobu jejich trvání. 15. Společnost má právo žádat na každém veřejném úředníkovi počet z jeho činnosti.
6
Ukázka z Deklarace práv člověka a občana. http://cs.wikipedia.org/wiki/Deklarace_pr%C3%A1v_%C4%8Dlov%C4%9Bka_a_ob%C4%8Dana
27
16. Společnost, ve které záruka práv není zajištěna a ve které rozdělení moci není zavedeno, nemůže o sobě říkat, že má ústavu. 17. Protože vlastnictví je nedotknutelným a posvátným právem, nikdo ho nemůže být zbaven kromě případu, kdy by to vyžadovala zákonně zajištěná veřejná nezbytnost, a pod podmínkou spravedlivého a předchozího odškodnění.
Americká válka o nezávislost V době, kdy Francie teprve laškovala s myšlenkou na převrat systému, reálně začínal boj o nezávislost amerických kolonií. V roce 1763 ukončila Francie snahu o získání britských kolonií a přestala tyto kolonie vojensky ohrožovat. Britský parlament prosadil názor, že prostředky vynakládané na obranu před Francouzi by z větší části měli nést americké kolonie. Pro kolonisty to znamenalo zavedení řady nových daní. Vzhledem k tomu, že kolonie neměli v britském parlamentu své volené zástupce, považovali zavedené zdanění za neoprávněné. Vadilo jim především, že zavedení daní s nimi nikdo neprojednal. Kolonisté se začali bouřit a protestovat. Hospodářství kolonií příslušejících koruně bylo regulováno námořními zákony. Ty odpovídaly zásadám Merkantilismu. Tyto zákony se dařilo delší dobu více méně obcházet s určitou dávkou tolerance ze strany Britů. Změna nastala na základě výnosu „Writes of Assistance“. Tento zákon byl kolonisty považován za protiústavní a potlačující jejich práva a svobody. Rostoucí protesty a bojkot britského zboží měl za následek reakci ze strany britského parlamentu. V roce 1764 vstoupil v platnost „cukrový a měnový zákon“. Zákon podporoval útlak kolonistů a kolonisté dál bojkotovali britské zboží, ale s mnohem větší intenzitou. Parlament nelenil a vyhlásil “Quartering Act“. Jednalo se o zákon, který stanovil na některých územích povinnost občanů se na své náklady postarat o ubytování a stravu britských vojáků. Dalším krokem byla v roce 1765 první přímá daň. Tato přímá daň spočívala v kolcích, kterými museli být opatřeny všechny oficiální dokumenty, ale i tisk, stolní hry, almanachy apod. V koloniích to vyvolalo obrovskou vlnu protestů. Občané byli burcováni např. Patrickem Henrym ve Virginii, Jamesem Otisem v Massachusetts. Vznikaly tajné spolky jako například „Sons of Liberty“ synové svobody. Členové těchto spolků, pod pohrůžkou násilí sabotovali prodej kolků. V říjnu roku 1765 se konal v New Yorku kongres na téma „kolkový zákon“. Tohoto kongresu se účastnili zástupci jednotlivých kolonií. Při jednání v New Yorku vznikla tzv. Deklarace práv a stížností „Declaration of Rights and Grievances“. Spolu s deklarací pokračoval i nadále bojkot britského zboží. Výnosy z prodeje
28
poklesly v porovnání s rokem 1764 cca o 300 tisíc liber. Britský parlament se dostal do situace, že musel řešit otázku, zda zákon anulovat nebo ho prosadit silou, pomocí armády. Ve věci anulace zákona promluvil i budoucí americký president Benjamin Franklin. Zákon byl následně anulován, ale britský parlament si nadále ponechal zákonodárnou moc nad koloniemi. Anulace tohoto zákona nepřinesla očekávané zlepšení situace v koloniích. Nepokoje narůstaly dál, v roce 1770, 5. března došlo v Bostonu k incidentu mezi místním obyvatelstvem a britskými vojáky. Incident skončil střelbou do skupiny obyvatel. Několik obyvatel bylo těžce zraněno a několik z nich na následky svých zranění zemřelo. Tento den se zapsal do historie jako „Bostonský masakr“. Napětí mezi korunou a koloniemi neustále rostlo. V roce 1773 došlo k razantnímu zdražení některých komodit např. čaje, skla a papíru. Jednalo se o tzv. „Townshend Act”. Reakcí byla vlna protestů a již tak dost napjaté vztahy se ještě zhoršily. Jedním z nejznámějších protestních akcí bylo tzv. „Boston Tea party”. Událost se stala 16.12.1773, kdy se skupina mužů pod vedením Samuela Adamse vkradla na obchodní loď kotvící v bostonském přístavu a vysypala do moře náklad čaje v hodnotě 10 tisíc liber. Parlament vydal nařízení známé jako „Intolerable Acts” (nepřijatelná opatření). Nařízení spočívalo v uzavření bostonského přístavu spolu s požadavkem na náhradu způsobené škody. „Intolerable Acts” se dále týkal omezení městských zasedání v Massachusetts, vojáci mohli být nabíráni pouze v Anglii. Následoval další zákon. Byl to „Quartering Act” z roku 1774. Tento zákon upravoval oprávnění britských vojenských jednotek obsadit prázdné budovy. Kolonisté začali sestavovat milice, ozbrojili se a protesty začaly mít revoluční charakter. Výrazný vliv na revolucionáře měl John Locke se svým liberalismem a dále pak dílo „Teorie společenské smlouvy“ od Montesquiea. Toto dílo položilo základ republikanismu. Republikáni byli dominantní stranou od roku 1775, ti odsuzovali dvůr a aristokracii k němu připojenou. Podstatné hodnoty, které preferovali, byla čest a občanská povinnost postavená nad zájmy jedince. První bitva války o nezávislost amerických kolonií se uskutečnila v roce 1775, 19.4 v Lexingtonu a Concordu. Britský vojenský oddíl byl vyslán, aby rebely odzbrojil a zatknul. Okamžitě byly povolány milice ze všech třinácti kolonií s cílem obléhat Boston. Boston byl dobit na jaře, roku 1776. Dne 17.7.1776 vypukla bitva o Bunker Hill. Od té doby měli patrioti kontrolu nad všemi koloniemi a byli připraveni vyhlásit nezávislost. Ze strany Američanů byla snaha o smír s Anglií. Svolaný kongres postavil armádu a poslal výzvu ke králi Jiřímu III. Jednalo se o tzv. „Olive Branch Petition”. Král Jiří III. tuto petici odmítl a namísto toho vydal prohlášení o rebelii „Proclamation of Rebellion”.
29
Pokud šlo o samotné Američany, i mezi nimi byly názorové rozdíly. Zastánci republikanismu např. George Washington, John Adams, James Madison toužili po bohatém a mocném národu. Liberálové jako Benjamin Franklin, Thomas Jefferson hájili demokratické hodnoty a zájmy zemědělců a politickou rovnost. Tyto dvě strany se v Americe zachovaly dodnes. Nicméně i přes rozdíly v názorech nebyla americká cesta ke svobodě tak krvavá jako ve Francii. I přes rozdílnost tříd měli Američané velmi vysokou úroveň ideologické jednoty. Přes rozlišná postavení ve společnosti, počínaje řemeslníky a zemědělci a konče vysoce postavenými obchodníky. Přes názorové rozdíly mezi republikanismem a liberalismem byla podstata jejich cílů stejná. Tím se zamezilo vzájemnému boji o moc jako tomu bylo ve Francii. V létě roku 1776 již byly z kolonií státy. 5. ledna 1776 ratifikoval New Hampshire ústavu. V květnu roku 1776 kongres schválil potlačení autority koruny a ustanovil lokálně oprávněné autority. Novou ústavu postupně ratifikovaly všechny státy tj. bývalé kolonie. Nové ústavy měli charakteristické rysy. Systém spočíval v ustanovení zákonodárných orgánů, úprava postavení guvernéra a v neposlední řadě úprava volebního práva. Dne 4.7.1776 byla deklarace nezávislosti podepsána druhým kontinentálním kongresem. Tento den se stal pro USA státním svátkem. Anglická koruna se nehodlala svých amerických kolonií jen tak vzdát. V srpnu roku 1776 zaútočila anglická armáda na vlastence v bitvě o Long Island. Následně se Britové zmocnili New Yorku a New Jersey. George Washington získal New Jersey zpět. Vybojoval ho v bitvách u Trentonu a Princetonu. Vlastenci získali podporu Francie. Ta vyslala na pomoc svou armádu pod vedením markýze de La Fayetta. Oficielně vstoupila Francie do války v roce 1778. Později se připojilo Španělsko a Nizozemí. V prosinci roku 1778, byli Britové zatlačeni do Yorktownu. Britská armáda, vedená generálem Corwallisem, čekala záchranu v Yorktownu od britského loďstva. Ale to již bylo zničeno loďstvem francouzským. Generál Cornwallis se vzdal Georgi Washingtonovi v říjnu roku 1781. Král Jiří III. chtěl v bojích pokračovat, ale ztratil podporu parlamentu. Poslední bitvou této války, byla námořní bitva u mysu Cape Canaveral a to 10.3.1783. Tím byla Válka o nezávislost ukončena. Mírová smlouva mezi Anglií a USA byla sepsána roku 1783 a je známá jako Pařížská smlouva. Tato smlouva vyřešila hlavně otázky území nikoli obyvatel. Například otázka indiánů se touto smlouvou neřešila a samotným indiánům na ní víceméně nezáleželo.
30
7
- Když v průběhu lidských událostí nastane některému národu nutnost zrušit politické závazky, které jej poutají s národem jiným, a zaujmout mezi mocnostmi světa své vlastní a rovné místo, k němuž jej opravňují zákony přírody a jejího Boha, vyžaduje si náležitá úcta k mínění světa, aby takový národ vyhlásil důvody, jež jej k odtržení vedou. - Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svojí oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo jí změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí. - Rozvážnost sice přikazuje, aby dlouho ustavené vlády nebyly měněny pro nejasné a prchavé důvody; a souhlasně veškerá zkušenost ukazuje, že lidstvo je mnohem náchylnější ke strádání, dokud je zlo snesitelné, než k narovnání sebe sama zavržením forem, kterým je přivyklé. Jestliže ale dlouhý sled zlořádu a uchvacování, pronásledující trvale týž objekt, se rozvíjí do podoby podřízenosti naprosté despocii, je jejich právem, je jejich povinností, svrhnout takovou vládu a obstarat nové stráže své budoucí bezpečnosti. - Takové bylo trpělivé strádání těchto kolonií, taková je i nyní nutnost, jež je dohání k tomu, aby změnily své dřívější vládní zřízení. Vláda nynějšího krále Velké Británie je vládou opakovaných křivd a skutků bezpráví, jednoznačně směřujících k zavedení naprostého násilí nad těmito státy. - Na důkaz toho nechť jsou nezaujatému světu předložená fakta. - Odmítal schválit nejprospěšnější a nejnutnější zákony pro veřejné blaho. - Zakázal svým guvernérům schvalovat bezprostředně a naléhavě důležité zákony, leč že by nevstoupily v platnost, dokud je neschválí on; a když tak byly zadrženy v platnosti, naprosto jim opominul věnovat pozornost. - Odmítal schválit zákony k prospěchu obyvatel velkých zemí, leč že by se zřekli práva na zastoupení v zákonodárném sboru, práva to pro ně neocenitelného a hrůzu snad nahánějícího jedině tyranům. - Svolával zákonodárná shromáždění na neobvyklá a nevyhovující místa, vzdálená jejich archívů, jen aby je tak únavou z všelijakých obtíží přinutil k přijetí svých vlastních opatření. - Vytrvale rozpouštěl sněmovny za to, že se s mužnou pevností stavěly proti jeho útokům na práva lidu. - Po takových rozpouštěních pak dlouho odmítal umožnit zvolení sněmovny nové, čímž se zákonodárná moc, již nelze zničit, vrátila do rukou širokých vrstev lidu, zatímco stát byl vystaven všem nebezpečím vpádu zvenčí a zmatků vnitřních. - Pokoušel se bránit zalidnění těchto států tím, že mařil vydání zákonů o nabývání občanského práva cizinci, že odmítal schvalovat zákony na podporu jejich přistěhovalectví a znesnadňoval podmínky pro nabývání půdy. - Překážel vykonávání práva tím, že odmítal schválit zákony ustavující soudcovské pravomoci. - Učinil soudce závislými na jeho jediné vůli tím, že jim přiděloval do užívání úřad a určoval výši i platbu jejich platů. - Zřídil množství nových úřadů a vyslal sem hordu úředníků, aby sužovala náš lid a vyjídala ho z podstaty. - Udržoval u nás, i v dobách míru, zahálející armády bez souhlasu naší legislatury. - Přičinil se, aby vojsko bylo nezávislé na moci civilní a jí nadřazeno. 7
Text Deklarace nezávislosti spojených států, http://cs.wikipedia.org/wiki/Deklarace_nez%C3%A1vislosti_Spojen%C3%BDch_st%C3%A1t%C5%AF_ameri ck%C3%BDch
31
- Spojil se s jinými, aby nás podrobil právnímu zřízení, jež je cizí našemu založení a není potvrzeno našimi zákony, dávaje svůj souhlas k činům, vzešlým z domnělé zákonodárné moci: - K usazení velkých jednotek ozbrojeného vojska u nás. - K jejich ochraně falešnými procesy před potrestáním za jakékoliv vraždy, které by spáchaly na občanech těchto států. - K zamezení našeho obchodu se všemi částmi světa. - K našemu zdanění, aniž bychom dali svůj souhlas. - K tomu, aby nás zbavil mnoha případů výsad procesu s porotou. - K tomu, abychom byli posláni za moře a tam souzeni za domnělá provinění. - K zákazu svobodného systému anglických zákonů v sousední provincii, kde ustavil svémocnou vládu a rozšířil hranice, aby tak vytvořil precedent a zároveň vhodný nástroj k uvedení téže absolutní vlády v těchto koloniích. - K zastavení činnosti našich vlastních zákonodárných sborů, prohlašuje se za oprávněného dávat nám sám jakékoliv zákony. - Vzdal se u nás vlády tím, že nám odepřel ochranu a vyhlásil nám válku. - Plenil naše moře, pustošil naše pobřeží, pálil naše města a připravoval o život naše lidi. - V současné době k nám přepravuje velké armády cizích námezdníků, aby tak bylo dokončeno dílo smrti, zpustošení a násilí, již započaté událostmi ukrutnosti a věrolomnosti stěží obdobnými i v nejbarbarštějších obdobích a naprosto nehodnými hlavy civilizovaného národa. - Nutil naše spoluobčany zajaté na širokém moři, aby se chopili zbraní proti své vlasti a stali se katany svých přátel a bratří, nebo sami zahynuli jejich rukama. - Podněcoval mezi námi domácí povstání a snažil se poslat na naše hraničáře kruté indiánské divochy, jejichž známým pravidlem boje je pobíjení všech, bez ohledu na stáří, pohlaví a stav. - Při každém z těchto případů útisku jsme co nejpokorněji prosili o nápravu; v odpověď našim opakovaným prosbám přicházely než opakované křivdy. - Vladař, jehož charakter je takto poznamenán všemi činy, jimiž se dá označit tyran, nehodí se za vládce svobodného lidu. - A nespouštěli jsme ze zřetele ani své britské bratry. Čas od času jsme je upozorňovali na pokusy jejich zákonodárství podrobit nás neospravedlnitelným soudním nařízením. Připomínali jsme jim své potíže s vystěhovalectvím a zdejším usidlováním. Dovolávali jsme se jejich vrozené spravedlnosti a velkomyslnosti a zapřísahali jsme je ve jménu svazků našeho příbuzenství, aby se postavili proti všem těmto násilnostem, které povedou nevyhnutelně k přerušení našeho spojení a vztahů. I oni však byl hluší k hlasu spravedlnosti a pokrevenství. - Nemůžeme tudíž než dát průchod nezbytnost, jež nás nutí k odtržení, a zaujmout k nim totéž postavení jako k ostatnímu světu: nepřátelé ve válce, v míru přátelé. - Pročež my, představitelé Spojených států amerických, shromáždění na generálním Kongresu, dovolávajíce se nejvyššího soudce světa o správnosti svých úmyslů, ve jménu a zmocněním poctivého lidu těchto kolonií slavnostně dáváme na vědomí a prohlašujeme: že tyto spojené kolonie jsou a po právu mají i napříště tvořit SVOBODNÉ A NEZÁVISLÉ - - --- STÁTY; že jsou zproštěny jakéhokoliv poddanství vůči britské koruně a že veškeré politické spojení mezi nimi a státem Velkou Británii je a má být naprosto zrušeno; a že jakožto svobodné a nezávislé státy mají plnou moc vyhlašovat válku, uzavírat mír, vstupovat ve spojenectví, navazovat obchodní styky a vykonávat všechny jednání a všechny záležitosti, jak nezávislé státy po právu činí. - Aby pak toto prohlášení co nejpevněji bylo zajištěno, za tím účelem s pevnou důvěrou v ochranu Boží prozřetelnosti si navzájem dáváme v ochranu své životy, svůj majetek a posvátnou nám čest.
32
Indiáni8 Původní respektive domorodí, američtí obyvatelé se chlubí rozsáhlou historií a obdivuhodným kulturním bohatstvím. Mnohem žalostněji vypadá celkový vývoj těchto národů. Kočovné kmeny z Asie se před 15. – 20. tisíci lety dostaly na americký kontinent při své cestě za potravou. Jejich cesta vedla s největší pravděpodobností přes Beringovu úžinu. Díky poklesu vodní hladiny se v době ledové vytvořila v těchto místech souš a to byla cesta pro migrující „indiány“. Globální oteplení zvedlo hladinu moře a zavřelo cestu zpět a tím odřízlo kočující indiány na dlouhá staletí od okolního světa. Indiáni se z mrazivého severu přesunuli do středu kontinentu. Dostali se až do míst dnešního Mexika a Peru. Zde začaly vznikat dávné kultury Aztéků, Mayů, Olméků a Inků. Kmeny se věnovali především zemědělství. Měli velmi vyvinutou hospodářskou politiku, obchod, architekturu. Dodnes obdivujeme pozůstatky jejich monumentálních staveb. V letech 300 – 900 našeho letopočtu, kdy Evropané začali znovu po pádu Římské říše budovat nová města a společenství, měli již Mayové vyvinutou složitou kulturu a náboženství. Mayská společnost měla na vysoké úrovni vědu, umění, ale i řemesla dále také občanskou správu. Měli detailně rozvinutou společenskou strukturu. Dokázali stavět gigantické náboženské komplexy, chrámy. Byli výbornými astronomy a matematiky. Jejich mírumilovné společenství postupně vymizelo a střední Ameriku ovládli Aztékové. Tento kmen byl mnohem průbojnější, nebránil se boji. Když do země roku 1519 vtrhla Španělská armáda, čítala Aztécká říše cca 5 milionů lidí. Jižněji od Aztécké říše působili Inkové s jejich autokratickou vládou, se kterou by mohli směle konkurovat totalitním režimům z 20. století. 12.10.1492 vstoupil Kryštof Kolumbus na půdu Bahamského ostrova. Tento den by se dal označit jako den začátku konce indiánů a jejich kultur. Španělští dobyvatelé zvládli během velmi krátké doby vyvraždit celé pokolení Haiťanů. V roce 1519 se Hernando Cortéz vylodil na pobřeží dnešního Mexika. Dokázal si podmanit říši Aztéků a následně i říši Inků. Tyto národy de facto zanikly a zůstaly po nich pouze zbytky architektonických skvostů, soch a pár legend. Během následujících staletí rostl počet přistěhovalců přímo geometrickou řadou. Rostla i porodnost nově příchozích obyvatel. Z nezvaných hostí vznikal nový národ, „Američané“. 8
V této kapitole bylo čerpáno z knihy „Dějiny Spojených států amerických ( 4. opravené a doplněné vydání); z originálu přeložili: Alena Foltýnová, Irena Hauptvogelová, Alena Komárková, Markéta Macháčková, Martin Machovec, Svatava Raková, Ivo Šmoldas, Ivan Vomáčka, Eva Zajíčková; rok vydání: 2000; Nakladatelství Lidové noviny; ISBN: 80-7106-452-1
33
Většinou se jednalo o Angličany, Španěle, ale i jiné Evropské národy nezůstaly pozadu. Nikdo z nich se ani jen na okamžik nepozastavil nad tím, že by toto území užíval neoprávněně, že by tu nebyl zván. V 18. století vztahy mezi bílými a indiány kolísaly na bodu mrazu. Kolísavé tendence vztahů jen podporovala politické záměry ovládajících velmocí. Francouzi se snažili získat náklonnost indiánů jako spojenců. Kupovali si jejich loajalitu alkoholem, zbraněmi a podobným zbožím. Pro indiány s tohoto spojenectví neklíčily žádné výhody, od Francouzů to bylo pouhé prospěchářství, šlo jim pouze území. Bílým nahrávalo i to, že jednotlivé indiánské kmeny brojily i mezi sebou. Proti přistěhovalcům nebyl od počátku ze strany Indiánů vznesen žádný větší odpor, tím to měli přistěhovalci jednodušší. Podařilo se jim bez obtíží ovládnout většinu území. Kmeny, které se později na odpor postavily, byly vyhubeny a to doslova. Například kmen Pekotů v polovině 17. století. Díky politikaření a obchodu z kožešinami, se vztahy relativně ustálily. Toto období netrvalo dlouho. Rostoucí počet obyvatel a enormní úbytek zvěře na východě dostal východní kmeny do relativní chudoby. Dalším aspektem pro vyostření vztahů byla snaha koloniálních vlád vnutit indiánům anglické zvyky, zákony a náboženství. To bylo pro indiány s vlastní bohatou kulturou a vlastními modlami nepřijatelné. Koloniální vlády to klasifikovali jako rebelii a trestali indiány pokutami a tělesnými tresty. Koncem 17. století se v nové Francii vzbouřil kmen krále Filipa. Vůdci bílých osadníků, lačnící po další půdě toto povstání rozšířili. Napadli mírumilovný kmen Narragansetů a zmasakrovali ho. Úřadům se masakru nepodařilo nebo nechtělo zabránit. Povstání Indiánů bylo tedy potlačeno. Zprávy o masakru kmene Narragansetů se roznesli i do jiných kolonií a vyvolaly roztržky končící krveprolitím na obou stranách. Bílý masakrovali indiány a ti se mstili opětovně na osadnících. Realizovaly se trestné výpravy proti Indiánům. Když už byly vtahy natolik narušené, uzavřeli královské komise s indiány mírové smlouvy a ponechaly jim nepatrné rezervace, kde potomci tehdejších náčelníků žijí dodnes. Přes veškerou snahu Francouzů o získání kontroly nad územím v Severní Americe, i přes jejich spojenectví s Indiány, byly veškeré pokusy zmařeny Angličany. Prohráli i Francouzi, ale i Indiáni. Vzpoury kmenů Pontiaců nebo Čerokijů byly předem prohrané. V 18. a 19. století byly postupně indiánské kmeny donuceny postoupit svá území, která jim byla přidělena. V polovině 19. století byli Indiáni označeni jako překážka rozvoje bělošské společnosti a odsunuti na západ od Mississippi do velmi nehostinných oblastí. Indiánské kmeny oslabené staletími útisku se ve většině případů nezmohli na odpor. Náčelníci byli upláceni nebo opíjeni. Poslední vlna odporu ze strany indiánů se zvedla v řadách hrdých kmenů Siuxů, Čerokijů a Seminolů. Partizánské války byly postupně odráženy. Čerokijové se 34
snažili svá práva uplatnit u nejvyššího soudu. Ten jim jejich práva dočasně zajistil, ale jen do té doby než bylo na jejich území nalezeno zlato. Původní stanovisko soudu znělo, že Čerokijové mají nezpochybnitelné právo na své území. Kongresem toto stanovisko prohlásil za protiústavní. Za tiché podpory presidenta Jaksona nezbývalo Čerokijům než postoupit svá území a podepsat dohodu o přesunu. Tato dohoda byla podepsána v roce 1853. Čerokijové dostali nová území na západ od Arkansasu dále 5 milionů dolarů a úhradu nákladů na přesun. V roce 1838 se 15 tisíc Čerokijů vydalo na cestu. Díky nelidskému zacházení ze strany vojska a zbytku doprovodného konvoje, díky strádání, nemocem nepřežilo tuto cestu 4 tisíce z nich. Porážka kmene Siuxů měla podobný scénář s tím rozdílem, že Siuxové si pár vítězství vychutnali. Americké armádě znepříjemnili život. Příkladem bitva u Little Bighorn, kde byla poražena armáda pod vedením George Armstronga Custera. Toto vítězství se sice zapsalo do historie, ale to ovšem nic nezměnilo na tom, že kmen Siuxů prohrál boj o svá území a to totálním masakrem mužů, žen i dětí. V roce 1890 bylo při pokusu náčelníka Velké nohy převést svůj kmen do jiné rezervace zajato a následně zabito 153 Siuxů včetně žen a dětí. Dnes jsou indiáni považováni za menšinu, která je nadále odkázána do rezervací. I přes rovnoprávnost je s nimi jako s menšinou zacházeno.
Porevoluční období Po francouzské revoluci respektive v první polovině 19. století se Evropa ocitla v prázdném prostoru. Hlavním cílem bylo sebeurčení národu a budování národního státu. Mnohdy měli národy tendenci ke zpátečnictví a k návratu ke starým praktikám a starým režimům. Díky oslabení vlivu církve a víry jako takové na fungování chodu států a mocností, se začali projevovat vlivy menšinových skupin. Ve Francii se po revoluci ujal vlády Napoleon I. Bonaparte (1769 – 1821). Jeho vizí byl silný a nezávislý stát. Státní kasa byla prázdná a hospodářství země bylo žalostné. Napoleon provedl reorganizaci státní správy. Enormně zvýšil nepřímé daně a přímé daně naopak rapidně snížil. Podporoval průmysl a podnikání. Situace po revoluci byla neveselá. Napoleon prosazoval názor, že prosperujícího státu dosáhne jen diktaturou. Francie se v té době stala policejním státem. Moc v zemi mělo v rukou několik nejvlivnějších konzulů, kteří byli pod přísným dohledem samotného Napoleona jako hlavního konzula. V roce 1804 se Napoleon nechal prohlásit a korunovat jako francouzský císař. Za vlády Napoleona měla Francie rozpínavé tendence. Napoleon vedl po dobu své vlády spoustu válek a byl v nich zpočátku i velmi úspěšný. První zemí, kterou Napoleon I. dobyl, bylo Holandsko. Země, které odolávaly nájezdům Napoleona, se
35
nehodlaly jen tak vzdát. Probudila se v nich národní hrdost a to hlavně díky moderním názorům a směrům ve věci národní svébytnosti. V dobách vlády Napoleona I. Bonaparte vznikaly po celé Evropě nové ústavy. Základ pro tvorbu právních kodexů položil právě Napoleon a to 21.3.1804 občanským zákoníkem Code Civil. Code Civil, byl průlomovým právním kodexem. Stal se modelem pro většinu dalších kodexů. Napoleon zemřel na ostrově sv. Helena, kam byl převezen po své abdikaci ´v roce 1815. Abdikaci mu předložil k podpisu francouzský parlament, Napoleon ji podepsal a odcestoval do Anglie a tam se vydal do rukou spojenců, kteří jeho armádu porazili u Waterloo. Anglie okamžitě rozhodla o jeho doživotní internaci na ostrově sv. Helena. I přes to, že byl Napoleon zavržen a uvězněn, o jeho prvenství v kodifikaci občanského zákoníku (Code Civil) není pochyb. Po Code Civil následoval v roce 1811 Všeobecný občanský zákoník pro dědičné země (ABGB). Tento kodex platí v Rakousku dodnes, samozřejmě ve znění pozdějších předpisů. Mimo revolucí s politickým podtextem, ale nutno říci, že s revolučními myšlenkami začaly v polovině 18 století svá práva uplatňovat i ženy, které do té doby byly se svými právy absolutně nesrovnatelné s muži. Termín „Občan“ znamenal do té doby „muž“. S počátkem emancipace, začala dlouhá cesta žen za zrovnoprávněním svého postavení s mužskou populací. Byly uděleny první tituly „Mgr.“ Ženě. Během této cesty se ženám podařilo získat volební právo, například v USA. Na konci cesty se postavení žen více či měně vyrovnalo mužům a dnes jsou ženy „plně“ rovnoprávné s muži.
V. 20. století a současnost Nová Evropa Na počátku 20. století opět Evropa vedla spory o území, moc, trhy či odbytiště. Tyto spory vyvrcholily v roce 1914, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Důvodem byl atentát na rakouského císaře Františka Ferdinanda d´Este. Tímto aktem začala první světová válka, která zachvátila Evropu, Afriku a Asii. Velmi důležitým dnem pro vývoj historie se stal 24. říjen 1918, kdy Italové nastoupili do rozhodující bitvy, ve které porazili vojska Rakouska. Prohra v této bitvě znamenala faktický zánik Rakousko-Uherska. Prakticky zaniklo Rakousko-Uhersko až abdikací císaře Karla I., který podepsal abdikaci dne 11.11.1918. Ten den podepsali příměří i Němci a tím se skončila první světová válka. Národy připojené k císařství se osamostatnily a vznikly nové státy. S nimi i Československo. Vznik Československého státu se datuje na 28.10.1918, prezidentem byl zvolen T. G. Masaryk a 36
předsedou vlády Karel Kramář. Nově vzniklý stát přijal provizorní ústavu, byl rozdělen na 5 samosprávných celků, které si záležitosti lokálního charakteru řešily samy. Mírová konference v Paříži v roce 1919 uzavřela veškeré případné spory o území. Definitivně byly stanoveny hranice území států. I přes nově vzniklé samostatné státy, byli lidé nespokojeni. Trnem v oku jim byla stávající buržoazní vrstva, která neustále kontrolovala a ovlivňovala životy obyčejných lidí, tzn. hospodaření, zákony, sociální vztahy apod. V roce 1847 sepsal Karel Marx (1818 – 1883) ve spolupráci s Bedřichem Engelsem (1820 – 1895) „Manifest komunistické strany“. Tento dokument se stal hlavním podkladem pro tvorbu nových politických systémů 20. století. Vycházela z něj většina revolucionářů celé Evropy. Vizí manifestu bylo rozprostření kapitálu na celek. Momentální chybu viděli Marx s Engelsem v hromadění kapitálu buržoazií a jeho přesun do měst a tím způsobený úpadek venkova. Východiskem bylo společné vlastnictví. V Rusku, v rukou Vladimíra Iljiče Lenina (1870 – 1929), se stal „Komunistický manifest“ nástrojem zániku buržoazie. Komunisté a jejich postoje se rozmáhali i v jiných zemích, například ve Francii. Z komunistické vize vycházela do určité míry i Národně socialistická německá dělnická strana NSDAP. Po celé Evropě se dělníci bouřili proti útlaku a to, i když byl socialismus pouhou politickou teorií. V Sovětském Petrohradu vedly dělnické bouře na jaře roku 1917 k pádu tamní monarchie. Carská rodina byla svržena a podle dostupných informací popravena. Do čela Sovětského lidu se postavil V. I. Lenin. V dubnu roku 1917 vystoupil Lenin s požadavkem „Všechnu moc sovětům“. Předat moc do rukou anonymity lidu nebyl Leninův cíl. Bolševici byli přesvědčeni o správnosti politického uvědomění. Pokládali za svou povinnost vládnout diktátorským způsobem ve prospěch lidu. Volební práva mimo jiné příslušela pouze povolaným a uvědomělým soudruhům se správným přístupem. Původně prezentovaná demokracie lidu neměla šanci. V lednu roku 1918 rozpustil Lenin dekretem ústavodárné národní shromáždění. Měřítkem politické strany se stal „skutečný zájem lidu“, ale o zájem lidu se ve skutečnosti nikdo nezajímal a nikdo se na něj neptal. Do konce roku 1918, schválila rada komisařů 18. základních dekretů. Jednalo se například o dekret o „dočasném“ zrušení svobody tisku, znárodnění bank apod. Dekretem z roku 1918 bylo zrušeno i dědické právo. Dle prezentace učení Marxe a Engelse mělo soukromé vlastnictví vymřít se stávající generací. Občanské právo Sovětského svazu mělo za cíl odstranění práv jednotlivce na sebeurčení a zavedení nucené kolektivizace. Propagovaná rovnost se týkala pouze povinností vůči státu.
37
Postavení občanů a jejich práva se lišili dle postoje k politickému uvědomění. Tyto principy se odráželi i v ústavě z roku 1936. V. I. Lenin si do určité míry vychoval i svého nástupce Stalina. Stalin zastoupil jeho místo v roce 1922, kdy se stal generálním tajemníkem strany. Josif Stalin, vlastním jménem Josif Vissarionovič Džugašvili (18.12.1878 - 5.3.1953), byl Leninovým oblíbencem od roku 1907, kdy se s ním setkal v Berlíně. Lenin ho podporoval i přes jeho sklony ke kriminalitě. Stalin se stal politicky činným i přes jeho sklony k násilí. V. L. Lenin ztrácel sílu, jeho zdravotní stav se horšil. K první roztržce se Stalinem došlo, když chtěl Stalin z jednotlivých svazových republik učinit autonomní oblasti. Lenin prosadil svůj názor a Stalin se prozatím stáhl do pozadí. Lenin si začal uvědomovat povahu Stalina a chtěl ho sesadit, jeho zdravotní stav mu to již nedovolil. Po smrti Lenina nastoupil Stalin cestu k neomezené moci a to v roce 1929. V následujících pěti letech zlikvidoval Stalin všechny své významnější odpůrce a to včetně Trockého, který v tu dobu žil v jižní Americe v exilu. Po odstranění opozice se Stalin pustil do dokončení kolektivizace. Ta probíhala násilným zabavováním domácích zvířat, potravin apod. Výsledkem byl hladomor na venkově. Dalším krokem bylo zrušení a zabavení statků. Kolektivizaci provázel odsun hospodářů do pracovních táborů na Sibiři a do gulagů. V nelidských podmínkách se zde pracovalo mnohdy až do absolutního vyčerpání. Jedním z dalších nástrojů byl uměle vyvolaný hladomor, který po předešlých krocích nebylo tak těžké vyvolat. Zmíněné kroky stály život asi 10 milionů lidí. Čísla se různí historikové se pohybují v rozmezí 3 – 27 milionu lidí. Příčinou byl pokles počtu obyvatel, pokles produkce zemědělských surovin. Dalšími skupinami, na které se Stalin při svých čistkách zaměřil, byli věřící, církevní hodnostáři, inteligence, nebolševické strany, národnostní menšiny apod. Když Stalin vyčistil i tyto řady zaměřil se na vlastní tábor. Paranoidně podezíral vše a všechny z bojkotu a z osnování vzpoury proti jeho osobě. To odstartovalo tzv. Moskevské procesy. Sovětský svaz působil navenek jako bombasticky se rozvíjející stát. S vyvinutým průmyslem, železnicí, infrastrukturou jako celkem. Zemědělství na vysoké úrovni a každý byl zde spokojený a šťastny. Opak byl pravdou, spousta lidí žilo v Sovětském svazu ve věčném strachu s policie a ze Stalinových tajných agentů. V této době, počátkem čtyřicátých let 20. století vstupoval na scénu další muž, který zahýbal historií celých národů a to Adolf Hitler. Evropa stála na počátku dalšího celosvětového konfliktu. Adolf Hitler (20.4.1889 – 30.4.1945) byl jmenován německým kancléřem 30.1.1933. Hitler se chopil moci s velmi vysokými ambicemi a ideami. Byl rozhodnutý jich dosáhnout za každou cenu. 28.4.1933 padla požárem budova říšského sněmu, Hitler obvinil komunisty ze žhářství a záhy vydal nařízení, kterým se rušila základní lidská 38
práva daná výmarskou ústavou. Komunistická strana byla za nedlouho prohlášena za nelegální. Zástupci oponentských politických stran jako sociální demokraté a komunisté byli pozatýkáni a většinou následně popraveni. Jednalo se asi o 10 tisíc lidí. Poté Hitlerovi nebránilo nic, aby mohl nastolit totalitní diktaturu. Zbylé politické strany se buď sloučily s NSDAP, nebo byly zakázány. Jako další instituce následovaly odbory, profesní organizace. Obávanou institucí se stala SS pod vedením Heinricha Himmlera. Pod jeho vedení spadalo následně i Gestapo tj. tajná státní policie a vznikající koncentrační tábory pro nežádoucí osoby. V dubnu 1933 byla se vší silou zahájena persekuce proti židům a to vypuzením židů z pozic ve státní správě. Jako nežádoucí osoby byli klasifikováni nejen židé, ale i komunisté, jiné etnické skupiny (Romové, Lužičtí Srbové). V září 1935 schválil říšský sněm Norimberské zákony. Zákony byly zaměřené proti jiným rasovým skupinám a etnikům, které ohrožovaly čistotu árijské rasy. Hlavními zástupci této skupiny byli Židé. Norimberské zákony je zbavily státního občanství, bylo jim zakázáno vstupovat do manželství s Němci. Stejně tak byli za toto sankcionováni i Němci. Hon na židy byl spuštěn prakticky 9.11.1938, tento den se zapsal do historie jako „křišťálová noc“. Zástupci SS zapalovali synagogy a povraždili spoustu židů a to před zraky nečinné policie. I Stalin měl v té době ambice o navýšení své moci a vlivu v Evropě. V srpnu roku 1939 sepsal s Hitlerem pakt o neútočení, součástí schůzky bylo i hypotetické rozdělení přilehlé Evropy. V září roku 1939 zaútočilo Hitlerovo Německo na Polsko. Stalin toho využil. Se svou armádou zastavil zbytky Polské armády a vynutil si umístění svých jednotek v Lotyšsku, Litvě a Estonsku. Se stejnými požadavky se obrátil na Finsko, byl odmítnut. Vypukla tzv. zimní válka. Hitler mezi tím začal realizovat své záměry. Díky Mnichovské dohodě, kterou podepsali zástupci čtyř Evropských velmocí tj. Německo, Itálie, Anglie a Francie, dostalo 30.9.1938 Německo do područí část Československé republiky tj. Sudety. Poté následoval protektorát Čechy a Morava. Hitler dohody nedodržel a své útoky následně obrátil i proti západní Evropě. Po Polsku následovali další státy a to Nizozemí, Dánsko, Belgie, Francie atd. Po útoku z 1.9.1939 proti Polsku, vyhlásila Francie a Velká Británie Německu válku. Hitler se necítil nijak ohrožen, byl ve spojenectví se Sovětským svazem (Stalinem), Itálií (Mussolini), přidalo se k němu i Japonsko atd. Ideologie nacistické strany, která byla u moci v Německu, byla mimo jiné čistota rasy mimo židů byly na řadě i další skupiny jako Slované apod. De facto se jednalo o všechny rasy, které neměly árijský původ. Jen čistota rasy nebyla pro Hitlera důležitá, zajímala ho i kvalita jedince. Mentálně a tělesně postižení se staly také nežádoucí skupinou. V některých koncentračních táborech se na těchto lidech dělali pokusy, které se podobaly spíše středověkým praktikám práva útrpného než lékařskému výzkumu. 39
Hitler byl v plnění svých záměrů poměrně úspěšný. Mnoho bylo pro něj málo a tak v roce 1941, 22. června zaútočil i na Sovětský svaz. Tím porušil pakt o neútočení, který před válkou uzavřel se Stalinem. Sovětský svaz se tedy přidal ke spojencům, od prosince 1941 přistoupila ke spojencům i armáda USA. V zimě na přelomu let 1942 a 1943 utrpěla říšská armáda zničující porážku u Stalingradu, tato událost zapříčinila obrat v druhé světové válce. Před koncem druhé světové války se sešla tzv. Velká trojka na konferenci na Jaltě. Zástupci tří vítězných mocností, za Velkou Británii to byl W. Churchill, za USA F. D. Roosevelt a za Sovětský svaz to byl Stalin. Na této konferenci byla podepsána „Deklarace o svobodné Evropě“, dále zde jednající strany dohodly podobu rozdělení Německa, východní a západní Evropy. Sovětský svaz měl získat pod „patronát“ severovýchodní část Německa tj. od Berlína na východ dále pak Polsko, ČSSR a Pobaltské země. Tím dostal Stalin do rukou ovládání od tzv. železné opony, která dělila 40 let Evropu na západní a východní. Druhá světová válka oficiálně skončila 8. května 1945, kdy Německo vyhlásilo kapitulaci. Druhá světová válka stála život 60 milionů lidí, z toho asi 17 milionů lidí zemřelo ve vyhlazovacích táborech. Ti co přežili hrůzy koncentračních táborů, si sebou nesly psychická traumata a nemoci do konce života. Válka skončila a svět chtěl potrestat viníky. 8.8.1945 podepsali spojenci v Londýně dohodu o stíhání válečných zločinců a byl ustanoven mezinárodní soudní tribunál. V mezinárodním soudním tribunálu měli své zástupce vítězné velmoci tj. USA, SSSR, Velká Británie a Francie. Každá země poskytla jednoho soudce, jednoho zastupujícího soudce a prokurátora. Na základě londýnské dohody byla 6.10.1945 vznesena obžaloba proti předním přestavitelům nacistického Německa. Mezi hlavní body obžaloby patřily zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločiny proti míru. Procesy před mezinárodním vojenským tribunálem začaly 20.11.1945 a konaly se v justičním paláci v Norimberku. Procesy ukončilo vyhlášení rozsudků 1.10.1946. Tribunál rozhodl o uložení 12ti trestů smrti, dále byl uložen ve třech případech trest odnětí svobody na doživotí. Ostatní účastníci byli odsouzeni k trestům odnětí svobody na 20 let, 15 let a 10 let. Ve třech případech tribunál obžalované osvobodil a ve dvou případech bylo zastaveno stíhání (sebevražda, vysoký věk a zdravotní stav)
Poválečná Evropa Vzhledem ke zničujícím dopadům druhé světové války, jenž se odrážely nejen na lidských osudech, protože válka si vyžádala desítky milionů lidských životů. Válka zasáhla
40
životy lidí s nebývalou krutostí, Hitlerovi cíle byly zaměřeny vůči lidem jako tvorům, holocaust, mučení, hromadné popravy atd. Evropa byla jako celek po válce zcela zpustošena, na dně bylo hospodářství, ekonomiky, nebyly zásoby potravin, léků a jiného spotřebního zboží, nebylo nic. Rozbořené domy, továrny hlad, nemoci. S obav před dalším podobným konfliktem vznikla organizace spojených národů OSN. Zakládajícím dokumentem pro OSN je charta OSN, která byla podepsána 50ti státy a to dne 26.6.1945 v San Franciscu. Charta OSN je dokument, který má 19 kapitol a 111 článků. Mimo stanovených cílů a zásad, které se především týkají mezinárodního míru, udržování vztahů a bezpečnosti mezi jednotlivými národy, upravuje podmínky členství, popisuje celkovou organizaci, jednotlivé orgány OSN a následně i způsob ratifikace do legislativ jednotlivých členských států a integraci OSN do stávajícího mezinárodního práva. Vzniklá OSN nahradila společnost národů, které bylo do určité míry vyčítáno selhání ve věci druhé světové války. Členství v OSN je založeno na principu suverénní rovnosti. Hlavním výkonným orgánem OSN je valná hromada, ta se poprvé sešla v Londýně, dne 10.1.1946. Protože hrůzy II. světové války měla většina lidí ještě v živé paměti, státníky nevyjímaje, bylo potřeba zajistit dodržení samotné charty OSN respektive jejího obsahu, cílů a záměrů. V roce 1948, 10. prosince byl schválen dokument „Všeobecná deklarace lidských práv“. V té době se jednalo relativně nezávazný dokument de facto se jednalo o soupis lidských práv a svobod. Pro schválení tohoto dokumentu hlasovalo 48 zemí, většina „komunistických“ zemí se zdržela hlasování. Jistou závaznost tomuto dokumentu zajistila až Helsinská konference KBSE v roce 1975. Později se stal den podpisu deklarace tj.10.12., mezinárodním dnem lidských práv. V roce 1966 vyvolali státy Varšavské smlouvy zájem o svolání konference bezpečnosti a spolupráce v Evropě. Důvodem bylo prohloubení spolupráce Evropských zemí a upevnění míru. Je možné, že státy Varšavské smlouvy, především pak SSSR, sledovalo touto iniciativou i jiné cíle. Mohlo jít například o získání spojenectví západoevropských států ve věcech studené války proti USA nebo mohlo být cílem ukončení studené války. Nicméně KBSE respektive diplomaté z jednotlivých zemí se sešli k přípravným jednáním poprvé v listopadu 1972 v Helsinkách. Proces jednání trval až do roku 1975, kdy byl podepsán závěrečný akt KBSE (1.8.1975), podepsalo ho 33 zemí Evropy a dále pak USA a Kanada. Cílem jednání byla bezpečnost v Evropě, spolupráce v oblasti ekonomiky, vědy a techniky, bezpečnost a spolupráce států při Středozemním moři a v neposlední řadě spolupráce v oblasti humanitární. Součástí tohoto dokumentu byla i „Všeobecná deklarace práv a svobod“. Konference bezpečnosti a spolupráce v Evropě byla další mezní událostí v historii. Konferenční jednání ovlivnilo a prohloubilo stabilitu vztahů mezi státy západního a 41
východního bloku, ale i středomořských států. Mělo také vliv na vnitropolitické vývoje jednotlivých států. Z výsledků konference například vycházeli autoři Charty 77 v ČSSR. Některá ujednání byla v podobě mezinárodních smluv ratifikována do legislativ jednotlivých států např. celosvětový „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“, „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (120/1976 Sb.)“ nebo Evropská sociální charta (40/2000 Sb. m.s.). Vlivem pádu komunistických režimů se KBSE přetransformovala v roce 1995 na OBSE tj. Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Původní KBSE, která byla více méně evropskou záležitostí, je současná OBSE mezinárodní organizací, která má 56 členů. Mimo evropských států je zde USA, Kanada, ale i zakavkazské a středoasijské země.
Poválečná Československá republika Poválečné období v Československé republice se neslo nejprve v demokratickém duchu. Československá republika byla zvyklá na demokracii z předválečného období. Vzhledem k tomu, že ČSR osvobodila převážně Sovětská vojska, rostla obliba komunistické strany. Komunistická strana také získala v prvních poválečných, svobodných, parlamentních volbách, které se konaly v květnu 1946, 38 % hlasů a s tím i velmi důležité posty ve vedení státu. Ze strany komunistů byl vyvíjen neustálý tlak na ostatní strany a na presidenta Beneše, aby se chod státu ubíral po vzoru Sovětského svazu a to hlavně ve věcech centralizace a kolektivizace, znárodnění pozemků apod. Strany takovému tlaku nebyly schopny oponovat a odolávat. Ministři nekomunistických stran podali na protest demisi, E. Beneš, president ČSR, jejich demise přijal. V době mezi 20. – 25. únorem byla sestavena nová, komunistická vláda v čele s Klementem Gottwaldem. Plány komunistické strany mohly tedy pokračovat. Již v březnu téhož roku bylo znárodněno cca 98 % československého průmyslu. V květnu byla republika prohlášena za lidově demokratickou a na to konto abdikoval na svou funkci president Eduard Beneš. Novým presidentem byl jmenován K. Gottwald. Postupy v nově vzniklé republice kopírovali postupy Sovětského svazu. V září 1948 vešel v platnost zákon o táborech nucených prací. Nově vzniklé tábory se většinou provozovaly u uranových dolů a to hlavně kvůli namáhavosti a nebezpečnosti této práce. Branná povinnost se přizpůsobila novému režimu také. Pro politicky nespolehlivé jedince byly zřízeny tzv. pomocné technické prapory (PTP). Mimo recidivistů zde sloužili kněží, kulaci, šlechtici apod.
42
V průmyslu se preferovala podpora těžkého a zbrojního průmyslu, hospodářství bylo centralizováno. Od roku 1949 vnikala první JZD a kolektivizace se rozběhla na plné obrátky. V roce 1953 přesněji 1.6.1953 nastala další úprava. Měnová reforma připravila o celoživotní úspory většinu obyvatel. Pro malé obnosy byl kurz 1 : 5 a pro velké obnosy 1 : 50. Tento rok se stal významným i z jiného důvodu, zemřel J. Stalin a ve stejném roce zemřel i K. Gottwald. Sovětský svaz kult Stalina ostře odsoudil. U nás se mezitím vytrácel původní elán ze Sovětského vzoru, regule se povolily, politické procesy byly rehabilitovány. Vzhledem ke špatnému výsledku třetí pětiletky se začalo i částečně decentralizovat. Tato liberalizace vedla až k Pražskému jaru 1968. Pražské jaro je de facto uvolnění režimu, který nastal po smrti J. Stalina. V roce 1968, v lednu se stal tajemníkem UV KSČ Alexandr Dubček. Cílem, lépe řečeno zvolenou cestou pro náš stát byl tzv. socialismus s lidskou tváří respektive demokratický socialismus. Tato vize se v Moskvě nesetkala s úspěchem. Konzervativní sovětští komunisté to považovali za kontrarevoluci a vzhledem k jaltské domluvě o rozdělení moci nad Evropou, začali jednat. Ačkoliv Československý plán fungování republiky nebyl odlišný od perestrojky M. Gorbačova, spustil Sovětský svaz invazi zemí Varšavské smlouvy do Československa. Invaze, pod oficiálním názvem „bratrská internacionální výpomoc“. Veřejnost zprvopočátku protestovala, politici podlehli nátlaku a museli ustoupit a počáteční revolta obyvatel také slábla a většina na přítomnost okupujících vojsk rezignovala. V noci z 20. na 21.8.1968 překročila vojska Varšavské smlouvy Československé hranice a to v plné zbroji. Byla obsazena letiště, na ně dosedala dopravní letadla s vojenskými jednotkami. Do ulic bylo ze strany okupantů nasazeno více než 6 tisíc tanků doprovázená pozemními jednotkami, které čítaly cca 500 tisíc mužů. Československá armáda dostala od iniciátorů rozkaz vpustit cizí vojska do země. Rozhlas vysílal informace o napadení do doby, než ho obsadila okupační vojska. Při napadení Československa zemřelo cca 108 Čechů a Slováků a více než 300 tisíc lidí ze země emigrovalo z toho 70 tisíc ihned po invazi. I přesto, že SSSR a ČSR byly mezi zakládajícími státy OSN, i přes principy OSN, se nikdo nad okupací nepozastavil a nijak ji nevetoval. 21.8.1968 se sešla bezpečnostní rada OSN a žádala odpovědi. USA a Velká Británie, připravili rezoluci, která byla následně vetována sovětským zástupcem v OSN Jakobem Malikem. K SSSR se připojilo Maďarsko. Pro USA to byla malá daň za potenciální klid mezi velmocemi a navíc pro ně byla důležitější bilaterální dohoda se SSSR. Nehledě na to, že respektovali poválečné rozdělení Evropy, které se dohodla při Jaltské konferenci. Velká Británie také nechtěla ohrozit obchodní vztahy v SSSR a jinými zeměmi Varšavské smlouvy. Sovětská vojska zůstala v ČSSR do roku 1991. 43
V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století narůstal vliv disentu, nevládní organizace se snažila na různých mezinárodních konferencích upozornit na potlačování lidských práv v područí komunistické moci. Patřila mezi ně například Charta 77. Přesto, že ekonomika byla do jisté míry řízená z Moskvy, podařilo se vybudovat slušnou infrastrukturu, metro, tranzitní plynovod, panelová sídliště apod. Podle mého názoru fungovala v osmdesátých letech relativně dobře i zemědělská družstva a jiná výrobní družstva, která byla schopna svými výrobky zásobit nejen tuzemský trh, ale vyvážet výrobky za hranice. Některá odvětví průmyslu nás proslavila po celém světě. 17. listopad 1989 ukončil komunistický režim v naší zemi a takzvaná „Sametová revoluce“ odstartovala cestu za demokracií a tržním hospodářstvím. Nově vzniklá Česká a Slovenská Federativní republika neměla dlouhého trvání. 31.12.1992 se definitivně Slovensko oddělilo a vznikla Česká republika a Slovenská republika. V roce 1996 podala Česká republika přihlášku ke vstupu do EU a 1.5.2004 do EU vstoupila spolu s ostatními státy převážně z bývalého východního bloku.
Vstup do nového tisíciletí Se vstupem do nového tisíciletí získal západní svět nového nepřítele a to v podobě islámských teroristických skupin. 11. září 2001 zasáhly USA teroristické útoky, které stály život skoro 3 000 lidí. Teroristy unesená letadla zničila Světové obchodní centrum v New Yorku (tzv. dvojčata), dále pak poškodila budovu Pentagonu ve Washingtonu. K útokům se přihlásila teroristická skupina Al-Kajda. Tuto skupinu zaštítilo hnutí Taliban z Afghánistánu. USA na útoky odpověděli vyhlášením války terorismu a vojenskou operací, která měla za cíl svrhnutí Talibanu. Jako viník byl označen vůdce Al-Kajdy, Usáma bin Ladin. Nově vzniklý nepřítel pro západní svět není jen hnutí Taliban nebo skupina Al-Kajda. Je zavrženo hlavně náboženství, v jehož jménu teroristé své skutky konají a to Islám a s ním ruku v ruce jdoucí zákon ŠARIA.
Islám 9 Islámské náboženství je v mnoha pohledech odlišné od křesťanství. Nutno ovšem říct, že podstata víry v jednoho boha, který miluje vše živé, je stejná. V první řadě je třeba říct, že na rozdíl od západních zákonů, které lze po dohodě upravovat a měnit, jsou pravidla daná 9
V této kapitole je čerpáno z knihy: Lidská práva v Islámu, autor: Robert Hýsek (překlad), rok vydání: 2006, nakladatelství NÚR- Fethi Ben Hassine Mnasria, ISBN: 80-903196-2-9
44
muslimským stvořitelem nedotknutelná. A na rozdíl od západního světa, který lidská práva po staletí upravoval a transformoval do dnešní podoby, kdy nynější podoba trvá jedno století. Islámská práva jsou neměnná 14. století. Nejpodstatnější jsou základní lidská práva, která Islám zaručuje každému člověku bez ohledu je-li věřící nebo ne. Korán tedy ctí život jako takový a zakazuje prolít krev a to kohokoliv. Výjimku dle Koránu tvoří pouze porušení práva a zákonů. Oproti západnímu světu je zde evidentní rozdíl. Západní země zaručují lidská práva pouze občanům jejich země. Tento rozdíl umožnil kolonizátorům ze západní Evropy vyvraždit celé generace domorodých obyvatel Afriky, Ameriky a Austrálie. Islám dále, na rozdíl od západního světa, káže chránit popřípadě zachránit život potřebnému. V západním světě si ženy vydobyly svá práva až v 19. století, zatím co Korán zaručuje určitou úctu ženám od počátku. Sice při pohledu na aplikaci těchto práv se mnohým Evropankám budou ježit vlasy a odsoudí je, nicméně cudnost, zákaz cizoložství, stejně jako násilí na ženě je Koránem dané pravidlo. Znásilnění ženy je pro muslimy smrtelný hřích. Muslimské armády nikdy neznásilňovaly ženy na dobitém území na rozdíl od křesťanských armád. Dalším právem zaručeným Koránem je právo na svobodu. Korán nezná kázání podporující otroctví, naopak podporuje propuštění otroků na svobodu. Propuštění otroka se považuje za chvályhodný čin. Dalo by se to přirovnat k odpustkům, které se prodávali v našich kostelech, ale ten rozdíl. Peníze za odpustek putoval do církevní pokladny a v muslimské zemi se díky projevu šlechetnosti dočkal otrok svobody. Dalším bohulibým činem je pomoc potřebným, chudým a Korán nakazuje takto činit. Velmi důležitým právem je právo na spravedlnost. Korán hlásá spravedlivé jednání vůči všem a to včetně nepřátel bez ohledu na rasu a vyznání. Ruku v ruce se spravedlností jde čestné jednání. S toho vyplývá uznání rovnosti všech lidských bytostí, nutnost pomáhat a ctít se navzájem. Pro Islám je tedy život posvátný, nezáleží na víře a jen soud může určit trest smrti dle zákona. Svoboda projevu je lidem z Islámských zemí daná pod podmínkou šíření pravdy. Zakázáno je užívat vulgarismů a urážek. Za stejných podmínek funguje i právo na sdružování. A svoboda víry? Korán, Súra Al- BAQARA, 2:256 říká „ Nechť ve víře není žádného donucování … Žádný muslim nesmí nikoho nutit k přijetí Islámu. Víra je svobodná vůle každého. Dle tohoto jsou chráněna i svatá místa jako kostely a synagogy“. Koránem jsou povolena smíšená manželství a není povinností partnera přijmout náboženství druhého partnera.
45
Když Evropané vyháněli ze svých zemí židy, byly to právě muslimové, kteří je přijali pod svou ochranu, a není pravdou, že by za toto museli Židé něco platit nebo že by byli považováni za nerovnocenné. Islámské náboženství je ve své podstatě mírumilovnou vírou, která sama o sobě ctí život a neohrožuje nic a nikoho. Jako se vším, s každou ideou a myšlenkou tak i v případě Koránu jde o to, kdo ji drží v ruce a kým je tato myšlenka používána a kdo a jak ji reprodukuje. Protože lidská slova a lidské myšlení lze upravovat podle potřeby a podle cíle, kterého chceme dosáhnout. Důležitá je prezentace. I ten nejmírumilovnější záměr lze použít tak, že bude výsledkem masakr a krveprolití. Teroristické skupiny, které své zločiny páchají ve jménu Aláha, jen využívají Korán podle toho, jak jim to vyhovuje. Každý fanatik může svou zvrhlost nazývat vírou a tvrdit, že tak si to bůh žádá. Jak v minulosti používali jméno boha křižácké výpravy a vraždili Saracény a Muslimy ve jménu Krista, tak dnes tyto militantní, teroristické skupiny vraždí ve jménu jiného boha, Aláha a to bez ohledu na jeho učení a prastarý muslimský zákon.
VI. Závěr Lidská práva se vyvíjela celá staletí, co lidstvo existuje. Počínaje přirozeným právem, k deklaraci lidských práv a svobod, která se následně dle potřeb upravovala a rozšiřovala. Výsledkem je, že nyní je do ústav zakotvena „Listina základních lidských práv a svobod“. Existují organizace dohlížející na dodržování lidských práv, které by měli v případě potřeby zasáhnout a zjednat nápravu. Ženy zastávají pozice, které v minulosti mohli zastávat výhradně muži. Máme lékařky, soudkyně, senátorky, poslankyně apod. Ženy zastávají vysoké posty ve všech odvětvích průmyslu a výroby, což bylo ještě před 200 lety nepředstavitelné a to hlavně pro muže. Černoši jsou považováni za „rovnocenné“ partnery bílým. Důkazem je stávající americký president. Ještě před padesáti lety, by se představě presidenta USA s afroamerickým původem říkalo sci-fi. Otrokářství bylo zrušeno, nemučíme se a neupalujeme se za vyřčený názor nebo odlišný způsob života, máme svobodu názoru, víry, projevu. Můžeme cestovat, kam chceme, číst co chceme, naladit si rádio jaké chceme. „Listina základních lidských práv a svobod“, popsaná a ratifikovaná do stávajících ústav, nám zajišťuje jistou míru svobody a práv a to v mnoha směrech. Ve srovnání s obdobím nedaleké historie je současný stav více než dobrý. Práva, která považujeme za automatická v současnosti, ještě před 200 lety tak samozřejmá nebyla. Například postavení a práva žen ve společnosti mají svou podobu něco 46
málo přes 100 let, nevolnictví je zrušeno také relativně krátkou dobu. Celá staletí se přihlíželo k postavení ve společnosti, majetku, rodu, k barvě kůže, k národnosti, k pohlaví a v neposlední řadě i k fyzické a tělesné konstituci jedince, ta sehrála také svou roli. Důvodů pro odlišný přístup respektive pro potlačování základních práv v podobě povyšování jedné skupiny na úkor jiné bylo mnoho, a přestože máme v současné době práva zakotvena v zákonech a ústavách, princip pro potlačení lidských práv je stále stejný. Tím principem je odlišnost, ta dává základ potlačit práva jedince nebo skupiny, která se liší od většiny a to v jakémkoliv směru. Lidé mají do vínku daný strach a obavu z neznámého a odlišného. Problém vidím v pochopení výkladu jednotlivých práv. Lidská práva, stejně jako právní normy popisují lidé a ti je také prezentují a aplikují v praxi a na druhé straně jsou to ti stejní lidé, kteří je užívají a musí je respektovat ve vztahu k ostatním lidem. My lidé máme, měli jsme a budeme mít problém pochopit a akceptovat odlišnost a dle toho vypadá i chápání a výklad pojmu „lidské právo“. Předsudky, které vznikají při nepochopení odlišných návyků, mentalit, ale i vzhledů tj. barva kůže, tělesná konstituce, zdraví, nemoc, postižení. Ačkoliv jsou daná a psaná pravidla, přistupuje se k „odlišnostem“ stále nerovným způsobem. Jinak jednáme s člověkem stejného pohlaví, věku a barvy kůže, se stejným sociálním postavením než s člověkem, který je například z jiné sociální skupiny. Představme si jednání například úředníka se zástupcem mezinárodní společnosti, který zastává vedoucí pozici. Tento člověk má vybrané chování, je vhodně a čistě oblečen. A nyní si představme, jakým způsobem bude tentýž úředník jednat s „bezdomovcem“, který je špinavý a není schopen se správně vyjadřovat. Přístup k těmto dvěma lidem a z toho vyplývající jejich možnosti a šance na úspěch při jednání jsou diametrálně odlišné. Dalším příkladem může být odlišný přístup k ženám. Jsou to předsudky, kdy automaticky člověk člověka odsoudí, aniž by ho poznal a aniž by se snažil o to ho pochopit. Lidé „škatulkují sami sebe a škatulkují i své okolí“. Myslím si, že by se dodržování lidských práv v praxi dalo charakterizovat rčením „Všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější“ Z globálního hlediska jsou lidská práva a jejich dodržování pojmem abstraktním. Posuzované lidmi s vlastními názory a hlavně vlastními zájmy. Jejich názory a zájmy nemusí korespondovat s názory a zájmy ostatních. Máme právo na život a na důstojné zacházení, ale když někdo umírá na rakovinu v nesnesitelných bolestech popřípadě na jinou smrtelnou chorobu, jeho blízcí trpí při pohledu na jeho utrpení a trpí i on sám a prosí o rychlou a milosrdnou smrt. Je to důstojné? Když se zraní kůň, nenechají ho trpět, utratí ho. Ve většině zemí je eutanázie zakázaná, protože deklarace lidských práv a svobod zakazuje zbavit někoho života. Proč tedy nemůžeme o svém životě rozhodovat sami, toto právo nemáme, jde o právo 47
rozhodnout se. Máme svobodu tisku a projevu, ale když např. vydavatel Michal Zítek vydal český překlad knihy „Mein Kampf“, odsoudil ho soud ke třem letům vězení podmíněně a pokutě 2 miliónů korun. V jiných zemích je tisk této knihy také zakázaný. Kniha je sice s kontroverzním tématem, ale je to historie, která se stala a je to jen kniha. V České republice se zoufale snaží instituce podporovat začlenění národnostních menšin, především pak Rómů, do společnosti s tím, že jsou jim dlouhé roky upírána jejich práva a potlačovány jejich svobody. Trestné činy na nich spáchané jsou medializovány a odsouzeny jako činy s rasovým podtextem. V opačných případech se již o rasovém podtextu v souvislosti s rómskou trestnou činností nemluví a samotné trestné činy tak ani nejsou klasifikovány. Někteří jedinci národnostních menšin se domáhají úlev a obhajují své činy s tím, že jejich práva jsou potlačována. Ale jsou to občané ČR a mají ústavou ČR zajištěna stejná práva a svobody jako ostatní občané ČR a to bez ohledu na jejich národnost. Oproti tomu mnozí z nich jsou schopni se adaptovat do společnosti, učit se, pracovat, studovat a nemají potřebu obviňovat okolní společnost z rasové nesnášenlivosti vůči nim. Proč tedy odlišnost přístupů? Podle mého názoru, ke kterému jsem dospěla během této práce je to, že pojem „lidská práva“ je pouze velmi těžko nahmatatelný pojem. Přestože jsou prosazovaná, jsou součástí ústavních zákonů, samotná listina základních práv a svobod právní normou není. Toto je fakt, který je třeba si uvědomit. Přestože se z listiny základních práv a svobod vychází při tvorbě právních norem, sama o sobě nemá sílu právní normy a prakticky je často neaplikovatelná, protože mohou vítězit jiné priority. USA jako jedna z kolébek pojmu „Lidská práva“, odstěhovala domorodé obyvatele do rezervací a z domorodců se stala menšina, která může o své bohaté kultuře a své svébytnosti vyprávět už jen turistickým výpravám. Před okolním světem se USA po druhé světové válce označila jako garant dodržování světového míru a obránce lidských práv a svobod, neustále se snaží vnutit zbytku světa své postupy a svá pravidla a snaží se ostatním národům diktovat co je a není správné. V druhé polovině 20. století byla výsledkem tohoto odvážného tvrzení „studená válka“. A „studená válka“, ačkoliv byla de facto sporem nevojenským, ústila ve válku ve Vietnamu a v Koreji. Na vině byla, podle mého názoru i snaha USA usměrňovat cizí konflikty, přestože se jich to přímo netýká. Z pozice světové velmoci má USA své ozbrojené jednotky všude, kde dojde k nějakému válečnému konfliktu. O jaké jde tedy právo o jejich? A jde o právo na co? Skutečně jde o základní lidská práva lidí žijících ve válečných zónách nebo jde pouze o uplatnění práva silnějšího na materiální výhody jako je například nerostné bohatství? Není to jen návrat ke kolonizaci? A běda tomu, kdo neuposlechne a bude si prosazovat svůj názor. 48
Bílé rukavičky se vymění za stíhací letouny F16 a oponent se přinutí násilím. Ekonomicky se pozvedne zbrojní průmysl, klesne nezaměstnanost atd. Původní záměr ochrany lidských práv je vyměněn za jiné cíle a jiné priority a ta základní lidská práva civilního obyvatelstva jsou odsunuta do pozadí. Při jakémkoliv válečném konfliktu umírají lidé a nikdy nejde pouze o vojáky. Nebojuje se na opuštěných pláních daleko od civilizace, boje probíhají ve městech kde žijí lidé, ženy a děti. Ty trpí nejvíc a kdo jim ve válce zajistí jejich právo na život a na důstojné zacházení? Pod OSN působí mnoho organizací na ochranu lidských práv např. UNICEF tj. dětský fond OSN a další dozorující skupiny nad dodržováním lidských práv v oblastech kde proběhli ozbrojené konflikty např. v Pákistánu, na Kypru, v Afghánistánu, v Jugoslávii atd. Existují i mezinárodní nevládni organizace na ochranu lidských práv například „Human Rights Watch“, sídlící v New Yorku nebo „Amnesty International“ sídlící v Londýně. Tyto organizace nejsou tak často diskutované jako organizace zabývající se průmyslem, hospodařením, ekonomikou. O humanitárních organizacích je slyšet pouze následně po nějakém velkém neštěstí, které otřáslo celou společností. Myslím si, že půjde-li nám o pomoc utlačovaným a potřebným a o zajištění jejich práv a svobod, měla by podpora těchto organizací jít především od představitelů vlád jednotlivých zemí. Představitelé vlád by měli vyvinout nejvyšší možné úsilí, aby vyvstalé konflikty řešili na diplomatické úrovni. Měli by vynaložit úsilí o nacházení kompromisů bez nutnosti užití násilí. Práce humanitárních organizací by tím byla mnohem snazší. Je potřeba si uvědomit, že každý národ má svou mentalitu, své tradice, zvyky a kulturu a i přesto, že mnohé z těchto tradic, kultur a zvyklostí se nám Evropanům (Američany nevyjímaje, v podstatě to jsou Evropané) zdají podivné a kontroverzní, patří k identitě daného národa a my nemáme právo jim nutit něco jiného. Do té doby, kdy budeme mít potřebu určovat někomu správnost cesty, nikdy nedojdeme k tomu, že si budeme rovni a všichni lidé se budou tak cítit a budou si vědomi svých práv. Deklarace lidských práv a svobod má jako jednu z hlavních zásad, mimo jiné i právo na sebeurčení národa, nikoliv na určení jaké to sebeurčení bude a jak bude vypadat.
49
VII. Seznam použité literatury: Publikace I.
autorka: Hana Havelková, název: Lidská práva, ženy a společnost, Nakladatelství: Praha, Evropské
středisko UNESCO pro výchovu k lidským právům, rok vydání:1992; ISBN 80 – 901221 – 0 - 8; II.
autor: Hans Hattenhauer, název: Evropské dějiny práva, rok vydání: 1998, nakladatelství: C.H.Beck, I.vydání, ISBN 80-7179-056-7;
III.
autor: Jiří Hanuš, název: Lidská práva, nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace,
nakladatelství: Centrum pro studium demokracie a kultury; rok vydání:2001; ISBN 80-85959-86-0; IV.
autor: Jiří Hanuš, název: Křesťanství a lidská práva, nakladatelství:
nakladatelství: Centrum pro
studium demokracie a kultury; vydání: 2002; ISBN 80-85959-89-5; V.
autor: Robert Hýsek (překlad), název: Lidská práva v Islámu, rok vydání: 2006, nakladatelství NÚRFethi Ben Hassine Mnasria, ISBN: 80-903196-2-9;
VI.
autor: z originálu přeložily Alena Foltýnová, Irena Hauptvogelová, Alena Komárková, Markéta Macháčková, Martin Machovec, Svatava Raková, Ivo Šmoldas, Ivan Vomáčka, Eva Zajíčková; název: Dějiny Spojených států amerických (4. opravené a doplněné vydání); rok vydání: 2000; Nakladatelství Lidové noviny; ISBN: 80-7106-452-1
Internetové stránky I.
Internetový slovník Wikipedia;
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Chammurapiho_z%C3%A1kon%C3%ADk&action=edit§ion II.
Internetový slovník Wikipedia;
http://cs.wikipedia.org/wiki/Babylonie III.
Internetový slovník Wikipedia;
http://cs.wikipedia.org/wiki/Deklarace_pr%C3%A1v_%C4%8Dlov%C4%9Bka_a_ob%C4%8Dana IV.
Internetový slovník Wikipedia;
http://cs.wikipedia.org/wiki/Deklarace_nez%C3%A1vislosti_Spojen%C3%BDch_st%C3%A1t%C5%AF_ameri ck%C3%BDch
50
Anotace: Tato bakalářská práce ukazuje vývoj lidských práv v průběhu historie. Ukazuje vývoj od přirozeného práva, přes vyhlášení deklarace základních lidských práv a svobod až k současné podobě lidských práv. Dodržování a uplatňování lidských práv v současnosti.
Annotation: This dissertation describes shows development of human rights in the course of History. It shows the development of jus natural, through the publication of the Declaration of Human Rights and Freedoms into the current form. It shows performing and application of Human Rights in the present.
51
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Teplicích dne __________________________
Lucie Zlámalová ___________________________
52
Bankovní institut vysoká škola Praha katedra práva
Lidská práva v průběhu historie Bakalářská práce
Autor:
Lucie Zlámalová PA/Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Mgr. Jiří Řehák
Praha
4/2011
53
hřbet knihy
Zlámalová Lucie – Lidská práva v průběhu historie
54
