Časopis pro čtenářskou veřejnost I Knihovnické aktuality Pardubického kraje březen '09

Kapka

Časopis pro čtenářskou veřejnost I Knihovnické aktuality Pardubického kraje

březen '09

8

9. číslo vyjde v červnu 2009.

VZPOMÍNKOVÁ PUBLIKACE

Vážení čtenáři – čtenářky, knihovníci – knihovnice, všichni, kdo jste prožili léta 1939 – 1945 v Pardubicích a jejich blízkém okolí Letos (1. září) uplyne již sedmdesát let od počátku nejničivějšího a největšího konfliktu v dějinách lidstva – 2. světové války. Je pochopitelné, že díky velkému časovému odstupu vyrůstají generace, jejichž rodiče (u té nejmladší dokonce ani prarodiče) válku nezažili. A tak zbývá pouze poučení z beletrie, filmů, učebnic… V  posledních letech se však začaly objevovat názory popírající holocaust, setkáváme se s jedinci obdivujícími fašistickou ideologii, vůdce nacistického Německa, nalézáme knihy, v  nichž stanovisko autora a jeho hodnocení událostí je přinejmenším sporné… Jak tomu můžeme zabránit? Jak uchovat válku v  paměti jako zlo, které se již nikdy nesmí opakovat? Tady můžete pomoci pouze Vy – pamětníci! Jak? Zaměstnanci Krajské knihovny v Pardubicích se rozhodli shromáždit co nejvíce vzpomínek na

léta 1939 – 1945. Jedná se o práci nesmírně náročnou, bez Vaší pomoci nemyslitelnou! Chcete zanechat následujícím generacím obrázek našeho krajského města a okolí, jeho obyvatel, všedních válečných dní i těch překypujících událostmi? Chcete posloužit dobré věci – vzniku publikace mapující život Pardubáků za 2. světové války? Kontaktujte, prosím Krajskou knihovnu v Pardubicích! Telefonní čísla: 466531259 nebo 466531269, e – mail: [email protected] nebo m.zlato@ knihovna-pardubice.cz. Slibujeme, že budete-li si přát, ponecháme Vaši výpověď v  anonymitě. Pokud však budete souhlasit, nejzajímavější z  Vašich příběhů uveřejníme v  našem knihovním časopise KAPKA, popřípadě ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka. Každá Vaše vzpomínka je pro nás cenným materiálem, kouskem historie, kterou bychom rádi předali našim potomkům. Dějiny 2. světové války jsou na Pardubicku zpracovány pouze útržkovitě – činnost

skupiny SILVER A související s atentátem na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha, nálety na Pardubice, totální nasazení studentů, osvobození… Ale pohled na všední život Pardubáka chybí – je pouze na Vás – pamětnících, aby léta 1939 – 1945 zůstala navždy uchována v  našich myslích, byla výstrahou i poučením. Prosíme, pokud jsou mezi Vašimi přáteli, známými, spolupracovníky… lidé, kteří sami, či jejichž rodiče žili v  Pardubicích ve výše zmíněném období, upozorněte je na naši výzvu. Za každý kontakt, každou sebemenší vzpomínku mnohokrát děkujeme. Za Krajskou knihovnu v Pardubicích K. Jará, M. Zlatohlávková

Obsah

1. KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH SE VÁM PŘEDSTAVUJE Studovna všeobecná, studovna regionální 2. Z KNIHOVEN V PARDUBICKÉM KRAJI Městská knihovna Ladislava z Boskovic v Moravské Třebové 3. SPOLUPRÁCE KNIHOVEN NA MEZINÁRODNÍ ÚROVNI 4. NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA LITERATURU Gabriela Mistralová 5. VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI PARDUBICKÉHO KRAJE Lautnerové a hudební život Pardubic 6. VYŠLO V PARDUBICKÉM KRAJI Knížky pana Jana Stejskala 7. NÁŠ ROZHOVOR S panem Tomášem Kubelkou, fotografem nejen Pardubického deníku 8. Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ Básně pana Milana Vojtěcha Povídka Vždycky jsem si přála psa od Martiny Kynclové 9. SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE Vojtěch Novák: Kluk a strom 10. KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM Lydie Nečasová – knihy Astrid a Veronika; Závoj a džíny 11. KAPKA JUNIORŮM Tajné tipy knihovnic Tisková zpráva 12. NABÍDKY STŘEDISKA KULTURNÍCH SLUŽEB KRAJSKÉ KNIHOVNY V PARDUBICÍCH Hezky česky Fotografická soutěž Jiřího Platenky 13. Pardubický kraj známý - neznámý

Vydává Krajská knihovna v Pardubicích, příspěvková organizace Pardubického kraje. Vychází 4x ročně. Adresa: Krajská knihovna v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 77, 530 94 Pardubice Volejte: 466 531 259 nebo 466 531 258, pište: [email protected], [email protected], [email protected] ISSN 1802 - 5455

Kapka I 2

1

Krajská knihovna v pardubicích se vám představuje

Všeobecná studovna „Dobrý den, jsem tady poprvé, můžete mně, prosím, poradit?“ Takhle nějak se hlásí zbloudilý čtenář, který dorazil do naší všeobecné studovny. „A copak si u Vás můžu půjčit?“ Odpověď se nabízí – domů skoro nic. Převážná část našich fondů je prezenční, to znamená, že si návštěvníci studovny knihu mohou buď prostudovat na místě, nebo si z ní nechají vybrané stránky kopírovat. Součástí studovny je i tzv. chráněný fond, který je uložený ve speciální místnosti, odkud knihy přineseme na objednání. Jsou to většinou starší vzácné výtisky a neměly by se z nich pořizovat kopie. Jediné knihy, které půjčujeme domů, jsou z fondu pro neslyšící a najdete je v hlavní místnosti všeobecné studovny. Stane se, že čtenář chce kopírovat knihu celou, bývá to i několik set stran, a tak kopí-

3 I Kapka

rujeme a kopírujeme... Většinou do druhého dne je objednávka vyřízená (a my taky). Cena za jednu stránku A4 je 2 Kč, oboustranná kopie A4 stojí 3 Kč. Pořizujeme také barevné kopie, tam je cena vyšší: 20 Kč za stránku A4. Po dohodě je možné naskenovat například obrázky a poslat na e-mailovou adresu čtenáře. Tady je cena stejná (20 Kč za stránku A4). Ale abych se vrátila zpátky k  bezradnému návštěvníkovi. Co když jeho vytouženou knihu v knihovně vůbec nemáme? Potom nastupuje meziknihovní výpůjční služba. Knihu musíme vyhledat v jiné knihovně (prosíme laskavého čtenáře nezničit) a půjčujeme ji zhruba na měsíc. Tato služba není úplně zadarmo, za každou zásilku je jednotná cena 40 Kč na úhradu poštovného. Pokud kniha není na území ČR, objednáváme ji prostřednictvím NK (Národní knihovny) ze zahraničí a účtujeme od 200 do 400 korun za jednu knihu. Bohužel, mezinárodní výpůjčka je pouze k  prezenčnímu studiu, nelze si ji odnést domů. Stejným způso-

bem můžeme objednat i kopie článků, které nenajdeme u nás v knihovně, cenu si pak určí zasílající knihovna. Už poučený čtenář, který se přihlásí na své čtenářské konto, si může „mvsku“ objednat i po internetu a jakmile zásilka přijde do knihovny, posíláme upozornění pomocí SMS, e-mailu atd. Často přijdou čtenáři s  požadavkem vyhledat literaturu na určité téma. Nejdřív musíme vyzvědět, na jak rozsáhlou práci se student(ka) chystá, abychom nešli s kanónem na mravence. Někdy stačí najít rovnou dvě – tři knihy nebo články, jindy musíme prohledávat všechny dostupné zdroje od knižních fondů naší knihovny, literární a faktografické kartotéky studovny přes zdroje ze souborného katalogu, Anopressu až po (v nejvyšším zoufalství) internet. Požadavky bývají z  různých oblastí, uvedu pár příkladů: Grafika amerických indiánů Důchodová reforma na Slovensku Public relations v předškolním školství Mechanismus biologického laseru Fenomén hudby v edukačním systému působení na mentálně retardované

Vznik a vývoj dálnice D11 a její dopady na region Hradec Králové se zaměřením na nejnovější trendy v ochraně obojživelníků Šamanismus v Čechách atd. Nejdříve musíme dešifrovat zadání rešerše a zjistit přesné odborné termíny a klíčová slova. Při zpracování rešerší si tak můžeme pěkně doplnit vzdělání i v oborech pro nás úplně odlehlých. Celá práce musí být hotová do týdne. Ceny jsou lidové 20 Kč při zadání rešerše a 2 Kč za jeden záznam. Knihovna rozhodně nezbohatne. Ve všeobecné studovně se nacházejí také tři počítače pro návštěvníky knihovny. Pro naše čtenáře je přístup k  internetu zdarma, umožňujeme také práci ve wordu, každá i započatá hodina práce na PC stojí 20 Kč. Uživatelé pracují v optimálním případě samostatně a někteří pravidelní

návštěvníci u nás stráví i pěkný půlden. Pro každého bezradného návštěvníka studovny nabízíme konzultační hodiny, ve kterých ho seznamujeme se službami a možnostmi knihovny, orientujeme ho v  katalogu a prostoru, zkrátka vysvětlujeme, jak a kde si má najít potřebnou literaturu. Některým se naše přednášky tak líbí, že se vracejí i několikrát.

řující do knihovny - tzv. „Ptejte se knihovny“. Jsou to často obtížné a zapeklité otázky, na které chce uživatel odpovědět pokud možno ihned a co nejúplněji. Dotazy jsou např. na provoz knihovny, na fond, ale i na dodání materiálů k závěrečným pracím. Tak už končím : „Přijďte, čtenáři, nějak Vám už poradíme.“ JM

Do našeho oddělení přicházejí také písemné dotazy smě-

Regionální studovna Nejmladším oddělením Krajské knihovny v Pardubicích je regionální studovna.Oddělila se od studovny všeobecné v  roce 2005 po poslední rekonstrukci a rozšíření knihovny o dům U Zlatého beránka. Regionální studovnu nalezneme v  přízemí. Pro některé

návštěvníky je vstup do ní poněkud problematický, je totiž nutno překonat studnu, která byla odkryta při rekonstrukci domu v  letech 1998 – 2000 a která je zakryta pouze skleněnými deskami. Rozdíly mezi teplotami způsobily, že se na zdivu ze 16.

století uchytilo několik rostlin, a tak pohled do studny (vyčištěné do hloubky čtyř metrů) a osvětlené dvěma bodovými světly zpestřuje prohlídku naší knihovny. Do regionální studovny přicházejí především čtenáři, kteří se více zajímají o historii Kapka I 4

1

Krajská knihovna v pardubicích se vám představuje

i současnost Pardubického kraje. Co návštěvníkům regionální studovna může poskytnout? Především bohatý knižní fond – najdou se zde i staré, vzácné knihy, vydané na Pardubicku například počátkem dvacátého století, některé tituly pocházejí i ze století předminulého (tedy devatenáctého). Nechybí samozřejmě i nejnovější knižní produkce tematicky se vztahující k  našemu regionu. Nově jsou součástí fondu regionální studovny také povinné výtisky – knihy, které jsou sice z jiných oborů, ale v  kraji vycházejí. Poměrně rozsáhlý je fond periodik – od roku 2002 shromažďujeme veškerá periodika u nás vydávaná, tj. deníky, městské a místní zpravodaje, vlastivědně historické regionální časopisy a sborníky, ale i odborné nebo zájmové časopisy vycházející na území kraje. Ze starších novin a časopisů má knihovna svázané např. Pardubické noviny od roku 1992, pardubický týdeník Pernštejn rovněž od roku 1992, bývalý okresní týdeník Zář (od padesátých let). Zajímavostí je například časopis Krajem Pernštýnův – časopis pro školní mládež z  dvacátých a třicátých let dvacátého století. 5 I Kapka

Dále může studovna nabídnout novinové a časopisecké články – pracovnice knihovny pravidelně excerpují Pardubický deník, Týdeník Pernštejn, Zprávy Klubu přátel Pardubicka a další regionální periodika, ale sledují i články na regionální téma otištěné v časopisech celostátních. Mnohá díla z fondu studovny jsou exempláře, které Krajská knihovna v Pardubicích vlastní pouze jednou, nebo se jedná o díla již značně stará a vzácná, proto veškeré výpůjčky regionální studovny jsou pouze prezenční. Aby bylo umožněno studovat alespoň části těchto děl i mimo knihovnu, nalézá se ve studovně černobílá kopírka. Při složitějším dotazu zpracují naše knihovnice na požádání čtenáři rešerši. Novinkou jsou dva počítače s  připojením na internet, pro čtenáře knihovny je hodina práce na internetu zdarma, pro vlastníky jednorázové

= návštěvnické průkazky je poplatek 50 haléřů za každou započatou minutu. V  regionální studovně návštěvníci také naleznou na magnetické tabuli připomínku výročí významných osobností Pardubického kraje, pracovnice studovny též doplňují informace věnované různým kulturním akcím v  Pardubicích (divadlo, koncerty, výstavy…) a na skleněných panelech si mohou čtenáři a ostatní návštěvníci knihovny prohlédnout fotografie obrazů významných českých malířů, buď rodáků našeho regionu, či malířů majících v příslušném měsíci významné životní výročí. V místnostech regionální studovny se pravidelně schází redakce knihovního časopisu KAPKa. Časopis vychází čtvrtletně a je k dispozici ve všech odděleních knihovny. K. Jará, M. Zlatohlávková

2

Z KNIHOVEN V PARDUBICKÉM KRAJI

Městská knihovna Ladislava z Boskovic v Moravské Třebové Moravská Třebová leží v  nejvýchodnější části Pardubického kraje, na hranici s  krajem Olomouckým, v  blízkosti tzv. Malé Hané. Má v současnosti asi 11.000 obyvatel, je známá textilními výrobky závodu Hedva a továrnou na výrobu nerezového nádobí a příborů Toner. Ve městě jsou tři mateřské a tři základní školy, speciální škola, gymnázium a střední odborná škola s  učilištěm. Největším školním komplexem je Vojenská odborná škola ministerstva obrany, která má ve svém areálu k dispozici veškeré zázemí, včetně knihovny. Město má bohatou kulturní historii. Jedním z nejslavnějších mužů přelomu 15. a 16. století na Moravě a přední osobou svého rodu byl La-

dislav z  Boskovic, který patřil k prvním šiřitelům rané renesance a humanismu na Moravě. V roce 1486 koupil Moravskou Třebovou, která se stala jeho oblíbeným sídlem. V letech 1492-1495 zde postavil zámek a přivedl sem i svůj dvůr. V síních zámku měl tento šlechtic vzácné vědecké a umělecké sbírky dovezené z cest a také bohatou knihovnu rukopisů a prvotisků řeckých a římských autorů. Jeho sbírky obdivoval při návštěvě Moravské Třebové v roce 1497 král Vladislav a v r. 1517 Švýcar Rudolf Agricola. Z humanistické knihovny Ladislava z Boskovic se dodnes zachovalo jen torzo. Její původní rozsah je odhadován přibližně na dvě stě svazků. Zámek byl v  90. letech mi-

nulého století postupně restaurován a knihovna v  něm získala v  r. 1997 nové, větší prostory. Při slavnostním otevření 7. listopadu přijala i nový název – Městská knihovna Ladislava z  Boskovic a tím se přihlásila k odkazu tohoto renesančního vzdělance. Knihovna nabízí své služby v  oddělení pro dospělé čtenáře, oddělení pro děti (otevřeno v  r. 1997) a studovně s čítárnou, která je v provozu až od r. 2005. Hned po přestěhování do zrekonstruovaných prostor byla knihovna vybavena z  velké části i novým nábytkem, který navrhla brněnská architektka Pacáková. Její zásluhou získal interiér jednotný rukopis i přesto, že pro dětské oddělení zvolila odlišnou barevnost. Vzhledem k  velké finanční náročnosti rekonstrukce zámeckých prostor byl nábytek do celé knihovny doplňován postupně. Nové prostory umožnily vytvořit z knihovny společenské, vzdělávací a kulturní centrum města. Byla upravena půjčovní doba. Je pro všechna oddělení jednotná, s  výjimkou dětského oddělení, které je v průběhu školního roku otevřeno až od 12.00 hod. V době prázdnin se však otvírá i v dopoledních hodinách. Týdenní Kapka I 6

2

Z KNIHOVEN V PARDUBICKÉM KRAJI

půjčovní doba je 35 hodin (po-čt: 9.00 – 17.00 hod., so: 9.00 – 12.00 hod.). Například rodinám s  dětmi poskytuje možnost navštěvovat knihovnu společně. Největší pozornost je věnována dětem – našim budoucím čtenářům. Pracovnice knihovny pro ně připravují nejrůznější programy ve snaze vzbudit jejich zájem o knihy a čtení a podílet se na vhodném využívání volného času dětí a mládeže. K  tomuto účelu jsou využívány různé formy: krátko- i dlouhodobé soutěže, kvizy, dílny apod. Jednou z  nejoblíbenějších a nejdéle pořádaných akcí je soutěž s  názvem Mladý čtenář, jejíž 26. ročník právě probíhá. Tato soutěž je vyhlašována vždy začátkem roku a střídají se v  ní témata literární a výtvarná. V  jednom z ročníků děti soutěžily např. ve svém vypravěčském umění nebo si zahrály na průvodce naším městem. Další soutěž s  letitou tradicí (letos 11. ročník) se jmenuje Čte celá třída. Je určena třídním kolektivům. Žáci v ní mají za úkol stát se v co největším počtu registrovanými čtenáři knihovny a přečíst během školního roku co nejvíce knih a časopisů. Dále musí společně navštívit knihovnu, kde je pro ně připraven odborný 7 I Kapka

program. Jednotlivcům je pak určena písmenková soutěž Kdo čte, ten se nenudí (v r. 2008/2009 - 5. ročník). Při každé návštěvě knihovny, kdy si děti půjčí nějaký dokument, získají písmenko, které vlepují do archu s  připraveným citátem o významu knih a čtení (např. J. A. Komenského). Vítězi se stanou ti, kteří od října do června doplní v archu celý citát, který pak spolu se čtenářským deníkem odevzdají ve stanoveném termínu v knihovně. Poslední akcí minulého roku, kterou městská knihovna uspořádala, byla soutěž školních časopisů svitavského regionu s názvem Novinář junior. Knihovna na ní spolupracovala s regionálním deníkem Svitavské noviny. Při závěrečném hodnocení se děti setkaly s  profesionálními novináři, s  nimiž mohly diskutovat a nahlédnout zblízka do jejich práce. Z došlých příspěvků knihovna uspořádala putovní výstavu, kterou nabídla školám a knihovnám regionu. V  letošním roce připravila knihovna pro děti etapovou soutěž Česko a Evropská unie, kterou spolu se soutěží Čte celá třída přihlásila do projektu Knihovna 21. století, pořádaného Ministerstvem kultury ČR. V minulých letech

uspěla knihovna v  uvedeném dotačním řízení několika programy - Poznáváme se (multikulturní výchova), Přednášková činnost (cyklus přednášek pro veřejnost, studenty a žáky): Poznáváme Slovensko, Kdo čte, ten se nenudí aj. K  pravidelným aktivitám knihovny dále patří: pasování prvňáčků na čtenáře, Noc s  Andersenem, zábavný program na jarní prázdniny (soutěže - pexeso, puzzle, scrabble, kris-kros, aj.), knižní stopovaná o letních prázdninách (Cesta za pokladem), keramická dílna vedená dětmi a pedagogy speciální školy (Děti dětem), dětský bleší trh (ke Dni Země), velikonoční dílna (zdobení perníků, ukázka lidových řemesel), lampiónový průvod, společné čekání na Mikuláše (zpívání, recitace, nové přírůstky do dětského oddělení), Den pro dětskou knihu. Při každodenní návštěvě knihovny si mohou děti zahrát vědomostní kviz, malovat obrázky do kalendáře, psát si vzkazy do dětské seznamky, anonymně odpovídat na anketní otázky na různá témata, aj. Jednou týdně, vždy od října do června, jsou pro ně připraveny výtvarné dílny pod názvem Tvořivé středy. Pro dospělé čtenáře a širokou veřejnost knihovna pořádá v  průběhu roku cyklus

přednášek na různá témata. Nejnavštěvovanějšími jsou cestopisné přednášky a besedy se spisovateli. V  minulých letech měla moravskotřebovská veřejnost příležitost setkat se např. s prof. PhDr. Jaroslavou Janáčkovou, psychologem Jeronýmem Klimešem, spisovatelkami Evou Hudečkovou, Věrou Noskovou, Taťjanou Kejvalovou, horolezcem Romanem Langrem aj. Oblíbeným programem z „vlastních zdrojů“ je pořad Vzpomínání … . Knihovna vždy pozve na besedu některého ze seniorů, osobnost všeobecně ve městě známou, která vypráví své životní zážitky a zkuše-

nosti. Tato setkání s pamětníky umožňují posluchačům společně zavzpomínat, dovědět se mnoho zajímavého o době, v níž vypravěči prožili své mládí nebo čerpat z  jejich moudrosti. Knihovna je rovněž místem setkávání začínajících autorů. Ve spolupráci s  pedagogem českého jazyka z integrované střední školy pořádá jednou až dvakrát ročně večer recitace a předčítání autorské tvorby. Setkání s odborníkem má autory motivovat k  další činnosti, upozorňovat je na zajímavé literární počiny. Již několik let poskytuje také

knihovna své prostory k  prezentaci tvorby regionálních výtvarníků. Originální událostí minulého roku bylo pletení nejdelší moravskotřebovské šály, do kterého se od začátku prosince do 21. 3. zapojilo velké množství jednotlivců. Šála dosáhla délky 14,1 m a byla předána coby rarita městskému muzeu. Nejcennější na celé akci však bylo společné setkávání nad pletenou šálou, vyprávěné příběhy a předávání pletařského umu starší generace té mladší. Výborná tvůrčí atmosféra nás přivedla k  myšlence uháčkovat letos z  malých čtverců pléd a předat jej klientům denního stacionáře Domeček. Opět k prvnímu jarnímu dni. Uvidíme, jak velký pléd pro zahřátí se podaří vytvořit … Městská knihovna Ladislava z  Boskovic v Moravské Třebové v roce 2008 získala v rámci Pardubického kraje titul „Společnost přátelská rodině“, udělovaný mateřskými centry v  ČR. Její pracovnice si tohoto ocenění velmi váží, je pro ně jakousi „zpětnou vazbou“ s  veřejností. Zároveň je zavazuje pokračovat ve zkvalitňování knihovnických služeb a vytváření přívětivého prostředí, kam se uživatelé rádi vracejí. Ludmila Koláčková, MěK Ladislava z Boskovic v Moravské Třebové Kapka I 8

3

SPOLUPRÁCE KNIHOVEN NA MEZINÁRODNÍ ÚROVNI

Dolnoslaska Biblioteka Publiczna ve Wroclawi a Krajská knihovna v Pardubicích našly společnou řeč Prvním impulsem vzájemné spolupráce a výměny zkušeností se stalo datum 31. srpna 2007, kdy naši knihovnu navštívila dvoučlenná delegace z  dolnoslezské veřejné knihovny. Delegaci tvořilo vlastně vedení knihovny a to ředitel Andrej Tyws a jeho zástupkyně Jolanta Ubowska. Po vzájemném představení jsme hovořili o knihovnických problémech, které jak jsme zjistili, jsou si vlastně hodně podobné. Návštěva, která byla pouze jednodenní, skončila recipročním pozváním k návštěvě. Uplynul rok a na konci srpna 2008 jsme obdrželi pozvá-

9 I Kapka

ní od vedení wroclawské knihovny k účasti na třídenní mezinárodní konferenci. Naším úkolem bylo představení Krajské knihovny v  Pardubicích jako centra regionálních informací a dokumentů (Biblioteka jako osrodek informacji dokumentacji regionalnej). V  prezentaci jsme krajskou knihovnu představili tak, jak bylo požadováno v  zadání – od založení až po současné provozování knihovnických činností s cílem upozornit na funkci knihovny jako krajského centra knihovnických, bibliografických a informačních služeb. Při poskytnutém rozhovoru do odborného tisku jsme se dotkli také problematiky práce s dětmi a mládeží. Ve Wroclawi pracuje velice úspěšně právě toto oddělení, jehož vedoucím je muž – knihovník

Jerzy Kumiega. Je to velice agilní, milý a nápady „nabitý“ kierownik (knihovník), jehož jméno zná celá odborná knihovnická veřejnost v Polsku. Jménem dětského oddělení krajské knihovny jsme předali plakát J. Kumiegovi, který informoval o vyhlášené soutěži pro děti ve věku 9 – 13 let „Zač je v  Pardubicích perník“. Knihovna je jedním ze spoluorganizátorů celé soutěže, dalšími jsou Europe Direkt Pardubice a Východočeská galerie v  Pardubicích. Tato soutěž běží od září 2008 do června 2009 a každý měsíc je věnován některému oboru lidské činnosti nebo tradici. Cílem je zapojení nejen dětí v Česku, ale i v zahraničí. Prosinec byl v  tomto směru jednoznačný – byl to měsíc vánočních tradic. Hlavním úkolem bylo pečení a zdobení perníků nebo dalších typických vánočních a národních (krajových) sladkostí. Plakát a informace jsme tedy předali a třetí závěrečný den konference jsme odjeli domů. Myslím, že stojí za to zmínit se o výborně zorganizované konferenci a hlavně o sympatickém přijetí ze strany polských knihovníků. S těmito dobrými pocity a dojmy jsme se vraceli do Pardubic. Odjížděli jsme také s  příslibem ze strany J. Kumiegy, že se zúčastní pro-

sincové soutěže. Jelikož jsme chtěli opravdovou a fyzickou spolupráci mezi dětskými odděleními obou knihoven (ne jen tak slovně nebo na papíře) rozhodli jsme se, že pozveme zástupce polské strany do pardubické knihovny. A tak se taky stalo a my jsme mohli 2. – 3. prosince přivítat čtyřčlennou delegaci polských knihovníků na půdě krajské knihovny. Do soutěže přivezli čerstvě upečený „tvarožník“ (upekl J. Kumiega) a výborný vánoční perník, který vypadal jako dort (upekla J. Ubowska). Ke každému pekařskému výrobku přivezli nádherně vytištěné recepty.

Po vzájemném osobním představení probíhala bezprostřední konverzace a výměna zkušeností v  oblasti práce s  dětským čtenářem. Sami polští knihovníci byli vyzváni, aby si nazdobili typicky české perníčky, které byly pro ně připraveny. Nechyběla exkurze po celé knihovně, nahlédnutí do alba dětského oddělení, kde jsou zachyceny fotografie z  různých akcí a pořadů. Druhý den připravila vedoucí dětského oddělení J. Kyclová návštěvu informačního centra (oddělení Europe Direct), Východočeské galerie a pardubického zámku. Při obědě

byla dohodnuta podzimní návštěva dětského oddělení ve wroclawské knihovně. Wroclawské dětské oddělení bude vyhlašovat soutěž pro děti se zahraniční účastí. Vše se ještě dojedná elektronickou poštou. Co říci závěrem? Byl učiněn první konkrétní krok ke konkrétní spolupráci a s konkrétními lidmi. Doufejme, že to bude ve prospěch úspěšné a hlavně dlouhodobé spolupráce obou knihoven.

Libuše Adamová

Kapka I 10

4

NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA LITERATURU

Gabriela Mistralová

V roce 1945 putovala Nobelova cena za literaturu poprvé do Jižní Ameriky. Navíc se její nositelkou stala žena - Gabriela Mistralová. Ocenění považované za vrchol uznání, jehož může autor dosáhnout, získávají spisovatelé téměř každoročně od roku 1901. V  roce 1945, kdy je obdržela chilská básnířka, bylo uděleno již po třicáté osmé, avšak v  celé historii teprve počtvrté ženě. Po Švédce Selmě Lagerlöfové, Dánce Sigrid Undsetové a Američance Pearl Buckové následovala Jihoameričana Gabriela Mistralová. Lucia Godoy Alcayga se narodila 7. dubna 1889 v  malém chilském městečku Vicona pod Andami. Od dětství skládala verše. Není bez zajímavosti, že básně psal i její otec, který však rodinu opustil, když dcera dosáhla věku tří let. L. G. Alcayga vstoupila do lite11 I Kapka

ratury pod jménem Gabriela Mistralová (užila je poprvé roku 1908), dle autorčiných vlastních slov Gabriela prý bylo diktováno úctou, kterou již od dětství v  ní vzbuzoval archanděl Gabriel, Mistralová pak připomíná Mistral – vítr = „dech země“. Jiný výklad pseudonymu poukazuje ke jménu obdivovaného básníka Fréderica Mistrala (1830 – 1914). V  šestnácti letech (některé prameny udávají již patnáct), aby uživila matku i sebe, se G. Mistralová stává pomocnicí ve venkovské škole. V  té době se objevují v  tisku její první texty. Postupně učila na různých místech Chile. Patrně nejznámějším žákem se stal Pablo Neruda, pozdější básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1971. Gabriela Mistralová byla rozhodně výjimečným pedagogem, zaváděla ve školách řadu reforem, publikovala odborné články; v roce 1922 byla pozvána mexickou vládou, aby spolupracovala na reformě mexického školství. Svůj vztah k  dětem vyjádřila v  básnické sbírce Něha (1924), verše vypovídající o lásce k nejmenším nalezneme ale i jinde – uveďme si jako příklad báseň Světelné kolo, kterou autorka věnovala své sestře (ze sbírky Vzkazy):

Kolo malých dětí, kolo stovek dětí, všechny kolem mě: Bože, já jsem paní záře nádherné! V téhle zemi plané, tady na těch pouštích, sluncem spálených, květem nesmírným je kolo dětí mých. Na zelené pláni, na úpatí horstev, kde se tříští hlas, pod tím božským kolem obzor jen se třás! Na nesmírné stepi, na té stepi zkřehlé opuštěností, plá mé kolo dětí láskou horoucí. Darmo byste chtěli udusit můj zpěv, na milión dětí zpívá si ho v kole pod tím sluncem zde. Darmo byste chtěli přerušit mou sloku třeba úskokem: už ji toto kolo zpívá před bohem!

Gabriela Mistralová vlastní děti však neměla, většina publikací uvádí, že po tragické smrti prví lásky (sebevražda) zůstala již po celý život sama. Sonety smrti, oceněné roku 1914 v básnické soutěži, jsou odezvou této tragické události. Také první básnická sbírka Bezútěšnost z roku 1922 (některými kritiky považována za nejvýznamnější autorčino dílo) je prostoupena motivy smrti, bolesti i nenaplněné lásky. Přesto G. Mistralová bývá považována za básnířku mateřství, jak uvádí prezentace ve Stockholmu 10. 12. 1945: „Vzdávajíce poctu bohaté latinskoamerické literatuře, obracíme se dnes zcela speciálně k její královně, básnířce sbírky Desolación, k básnířce,

která se stala velkou pěvkyní zármutku a mateřství.“ Od roku 1924 (návrat z Mexika) Gabriela Mistralová hodně cestovala: po Evropě ( působila například jako tajemnice Institutu pro intelektuální práci při Společnosti národů v  Ženevě, 1927 se zúčastnila kongresu vychovatelů v Locarnu), po USA, byla i na Antilách a v  Portoricu. Působila také v  diplomatických službách Chile v Neapoli, Madridu, Buenos Aires, Lisabonu, Nice, Rio de Janeiru. Zemřela 10. ledna 1957 v  Hampsteadu (New York, USA), ale je pohřbena v Montegrande v Chile. Z básnické tvorby G. Mistralové byla do češtiny přeložena sbírka Vzkazy (1970), do slovenštiny Neha (1971). Uveďme si na závěr od Gab-

riely Mistralová báseň Podej mi ruku (Vzkazy): Podej mi ruku, tančit budem; podej mi ruku milujíc. Jak jediný jsme květ a budem jak jediný jen květ, nic víc. Budeme tytéž verše zpívat, týmž krokem protančíme bál. Jak jeden klas se budem kývat, jak jeden klas a nic už dál. Jsem Naděje, tys Růže touhy; své jméno zapomenout smíš, budeme tanec, tanec pouhý na stráni a nic více již. Dle materiálů Krajské knihovny v Pardubicích a internetu Kaj Kapka I 12

5

VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI PARDUBICKÉHO KRAJE

Lautnerové a hudební život Pardubic

Hudební život v  Pardubicích v  letech 1903 – 1985 lze sledovat ze dvou různých hledisek: veřejně kulturního a hlediska pedagogického. V  obou případech můžeme tuto záležitost sledovat v  souvislosti s osobnostmi, které stály v  pozadí tohoto dění. Připomeňme si úlohu dvou významných pardubických hudebníků, skladatelů a pedagogů. Prvním z nich je Vojtěch Lautner. Nejedná se sice o pardubického rodáka, ale podstatnou část svého života v Pardubicích prožil a jeho hlavní snahou bylo povznést kulturnost obyvatel města na vyšší úroveň, než jaká tu byla před jeho příchodem v  roce 1903. Druhým hudebníkem, skladatelem a pedagogem 13 I Kapka

je Jaroslav Lautner, syn Vojtěcha Lautnera. Oba dva se výrazně zasloužili o zvelebení hudebního dění v  Pardubicích. V rodině Lautnerových je hudební nadání dědictvím již několik generací. Vojtěch Lautner se narodil 19. prosince 1871 ve Skočicích na Plzeňsku. Jeho otec Josef Lautner, povoláním zedník, měl kapelu, se kterou hrával po okolí při oslavách, zábavách , svatbách a jiných příležitostech. Zde získával malý Vojtěch první hudební základy. Odborné hudební vzdělání získal na vojenské hudební akademii a na vídeňské konzervatoři (1889 – 1893), obor housle a trubka. Pak studoval v  Insbrucu obor klavír a skladba. V  roce 1897 nastoupil v  Kutné Hoře na místo kapelníka Hornické hudby, která byla pod jeho vedením velmi oblíbená (i přes to, že v blízkém Kolíně působila slavná hudba Kmochova) a získala mnoho cen a vyznamenání. Na počátku roku 1903 se v  Pardubicích chystala Východočeská průmyslová a zemědělská výstava. Výbor pro tuto výstavu hledal schopného mladého a kvalitního kapelníka, a tak byl Vojtěch osloven pro vedení výstavní kapely. Nabídku přijal a hned získal značnou popularitu. Stal se kapelníkem

Hudebního sboru (městského orchestru) čítajícího 34 mužů. Do repertoáru zařazoval též hudbu klasickou a své vlastní kompozice. Později založil soukromou hudební školu, kterou řídil přes tři desetiletí. Lautnerova hudební škola se představovala veřejnosti pravidelnými hudebními akademiemi, na nichž vystupovali jeho žáci. Dokázal žáky nejen zaujmout, ale i naučit píli tak nutnou při studiu jakéhokoliv hudebního nástroje. Svým přístupem k práci se stal vzorem pro budoucí hudebníky. Spolek pro zřízení divadelního domu v  Pardubicích dne 16. května 1907 položil základní kámen nového divadla a za necelé tři roky bylo divadlo dostavěno. 11. prosince 1909 bylo slavnostně otevřeno. Vojtěch Lautner složil k  této události skladbu „Hymna vítězná“, která byla provedena mezi proslovem a činohrou. Hned druhý den 12. prosince bylo uvedeno první operní představení, Smetanova „Hubička“. Operu nastudoval a řídil opět Vojtěch Lautner. Návštěva byla obrovská a nadšení nebralo konce. Velmi důležitou součástí dirigentova života byla též skladatelská činnost, v pozůstalosti lze nalézt celou řadu pochodů, valčíků a polek. Komponoval též ko-

morní skladby pro své nejlepší žáky. Dokázal se vyrovnat i s  náročnějším žánrem. V jeho sbírce jsou čtyři operety a hudba scénická. Pod jeho vedením se Pardubické hudební sdružení přejmenovalo na Pardubickou filharmonii. Vojtěch Lautner byl také nadšeným aktivním sokolem, a tak zkomponval i řadu sokolských pochodů a založil sbor tamburašů. Celou jeho bohatou činnost přerušila válka. Byl odveden a v  letech 1915 – 1918 sloužil jako kapelník 30. pěšího pluku v Tullmu. Po válce se vrátil k  pedagogické činnosti. Zemřel po delší nemoci 6. července 1936. Vojtěch Lautner v  našem městě stál u zrodu operní, symfonické a kvalitní hudby vůbec. Založil tak tradici, která pokračuje zásluhou jeho následovníků a mnoha hudebních seskupení v  čele s Komorní filharmonií Pardubice. A není jistě náhodou, že právě v Pardubicích byla v roce 1978 založena konzervatoř. Jaroslav Lautner se narodil jako páté dítě Vojtěcha Lautnera 14.9. roku 1908. Celkem měl sedm sourozenců (jednoho bratra a šest sester). Všichni prošli otcovou hudební průpravou na různé nástroje a společně doma často muzicírovali. Ovšem nejvýraznějším talentem v oblasti hudebního

cítění byl právě Jaroslav. Základní hudební vzdělání dostal tedy od otce. Vystudoval pardubické gymnázium a poté byl přijat na právnickou fakultu Karlovy univerzity v  Praze. Početná rodina neměla peněz nazbyt, a tak po dobu studií byl Jaroslav velmi činný ve hře na varhany v kostele sv. Jana. Také si přivydělával hrou na klavír při němých filmech v  biografu „Imperial“ na Veselce. Zároveň pokračoval ve studiu hry na klavír u profesora Polívky. V  roce 1935 získal na fakultě titul JUC. a práva definitivně opustil. V  roce 1941 složil úspěšně zkoušku učitelské způsobilosti z  klavíru, intonace, harmonie, pedagogiky a dějin hudby. V  roce 1942 se stal učitelem Městské hudební školy a od roku 1955 jejím ředitelem, jímž byl až do odchodu do důchodu v roce 1971. Za dlouhá léta působení Jaroslava Lautnera prošla škola vyznaným vývojem a stala se nejvýznamnější v  celém regionu. Jeho zásluhou vznikla druhá ZUŠ v Polabinách, což byl také výsledek jeho kvalitní inspektorské činnosti. Dosáhl mnoha uznání za svou práci v  hudebním školství včetně udělení titulu „Zasloužilý učitel“ od ministra školství v  roce 1967. Po vzoru svého otce také rád sportoval. Chodil hrát tenis na

dvorce LTC pod zámkem. Svého otce následoval Jaroslav i v oblasti dirigování. Už v roce 1939 měl malý orchestr s repertoárem klasické, taneční i jazzové hudby. Hrával v  kavárně „U jezírka“ i ve velkém sále hotelu Grand. Dodnes na to pamětníci vzpomínají. Jaroslav Lautner se stal dirigentem Pardubické filharmonie a Lidové opery, kterou proslavil spolu s  režisérem a zpěvákem Hanušem Theinem, se členy sborů Pernštejn a Ludmila a sólisty Národního divadla. Tím opět oživil tradici, kterou v Pardubicích založil jeho otec Vojtěch. Všechny nastudované opery také obětavě se sólisty korepetoval. Z  prken operních už byl jen krůček na prkna divadelní. Od roku 1950 působil ve Východočeském divadle jako dirigent a skladatel scénické hudby. Zejména ve spolupráci s  režisérem Zdeňkem Bittlem. Jeho hudba výrazně přispěla k  úspěchu mnoha představení, například Anny Kareniny, Cyrana z  Bergeracu, Únosu Sabinek, Lumpaci Vagabundus, dramatizaci Haškova Švejka a dalších. Podílel se také na inscenaci “Nedozpívaný hit“,která byla uvedena na komorní scéně v Husově sboru v srpnu roku 1968 hned po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do ČesKapka I 14

5

VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI PARDUBICKÉHO KRAJE

koslovenska. Hra srovnávala nastalou situaci u nás s  dobou po Mnichovské dohodě. Byla to koláž z textů Voskovce a Wericha s  hudbou Jaroslava Ježka. Jejími protagonisty byli Jiří Císler, Bronislav Poloczek, Ladislav Frej a na klavír hrál a hudbu vybral Jaroslav Lautner. Ohlas u diváků byl obrovský, avšak představení bylo brzy zakázáno. Po této akci se nad Jaroslavem stáhla kádrová mračna. Byl zbaven funkce inspektora, na veřejnosti již nemohl vystupovat a jen s  obtížemi vykonával funkci ředitele Lidové školy umění. V  roce 1971 odchází do důchodu. Zemřel náhle 15 I Kapka

22. listopadu roku 1985. Pro zajímavost uveďme pár slov o pokračovatelích rodinné tradice. Syn Jaroslava (vnuk Vojtěcha) Jaroslav Lautner ml. (1944) vystudoval konzervatoř v Praze, obor trubka a zamiloval se do hudby jazzové. Začínal v  orchestru Jaroslava Khaila v  Pardubicích. Profesionální dráhu nastoupil v  orchestru Karla Vlacha v  roce 1971. Po smrti Karla Vlacha se stal členem a sólistou Big Bandu Československého rozhlasu pod vedením Felixe Slováčka. Po dlouhé nemoci zemřel v  roce 1995 ve věku pouhých jednapadesáti let. Ani dceři Jaroslava Lautnera

st. Zuzaně (1952) se nevyhnula muzikantská role. Působila jako zpěvačka a autorka na amatérské country a folkové scéně s  pardubickou skupinou Vodáci. Po několika úspěších na celostátní soutěži Porta dostala nabídku zpívat jazz. Náhoda tomu chtěla, že ji osud zavál do bandu Jaroslava Khaila, kde před lety začínal její bratr a kde zpívá dodnes. Čest svým muzikantským předkům dělá též prasynovec Jaroslava Lautnera st. Vlastimil Bičík, který vystudoval na konzervatoři varhanní hru a nyní je výtečným a velice žádaným hráčem na klávesové nástroje na pražské hudební scéně, zejména té muzikálové. Mohli jsme ho nedávno vidět například v televizní soutěži StarDance hrát se skvělým orchestrem Moonband Martina Kumžáka. Úlohu Vojtěcha a Jaroslava Lautnerových je třeba vidět zejména z  regionálního hlediska. Jejich životy se částečně prolínaly, existuje tu i určitá podobnost v  jejich osudech. Nelze přesně definovat, který z  nich byl pro hudební život v  Pardubicích významnější. Ale o to nám v tomto článku nešlo. Jen jsme si chtěli připomenout dva dobré české muzikanty. Zuzana Grohová

6

VYŠLO V PARDUBICKÉM KRAJI

VYCHÁZÍ V PARDUBICKÉM KRAJI V prosinci 2008 se uskutečnil v  Domě hudby v  Pardubicích následující rozhovor:

Knížky pana Jana Stejskala Pověsti a příběhy z  Chrudimska a Nasavrcka, Poklady Železných hor, Chrudimské příběhy (napsal i ilustroval) nenechají nikoho na pochybách, že autor krajinu Chrudimska a Nasavrcka nejenom dobře zná, ale že to jsou i místa, která mu přirostla k srdci. Navíc pan Mgr. Stejskal je i hudebníkem, píše nasavrckou kroniku, a tak není divu, že jsme chtěli tak všestranného člověka poznat a zároveň představit i Vám, čtenářům našeho knihovního časopisu.

Ve Vašich knihách je velice pěkně a především citlivě vykreslena řada míst z okolí Nasavrk i Chrudimi; jste rodákem, či jste se do těchto míst přistěhoval? Narodil jsem se v  Chrudimi, kde jsem studoval a žil až do roku 1972, od té doby bydlím s  manželkou v  Nasavrkách. Učil jsem celé čtvrtstoletí na Seči, a tak jsem měl možnost celou oblast Železných hor dobře poznat. Zajímal jsem se například o místa, kde pobýval mladý Zdeněk Fibich, protože shodou okolností jsem v  Chrudimi žil v  domě, který přímo sousedil s místem, kde nadějný skladatel poprvé vystoupil před veřejnost, a nedaleko Nasavrk žili v libáňské hájovně jeho rodiče. Podobných míst spjatých s  životy významných osobností je tu mnoho.

Všechna místa, o kterých píši, mám procestována. Jak jste se dostal ke psaní pověstí, psaní vůbec? Psát jsem zkoušel od dětství, teď mám na ně trochu víc času. Na pověstech mne láká to, že stojí na pomezí skutečnosti a fantazie. Dávám ovšem přednost příběhům, které jsou historicky doloženy, před pověstmi, v  nichž dominují nadpřirozené bytosti. Zajímají mne především lidské vlastnosti a mezilidské vztahy. Mnoho pověstí už bylo v  minulosti zaznamenáno (na Chrudimsku je sbíral například Antonín Blažek), ale s některými jsem se setkal jen ve vyprávění (například v Nasavrkách se povídalo o tom, jak se kněžna Auerspergová zachránila na stromě před divočákem – viz povídka „Příběh kněžny“). Také muzea, archivy, vlastivědné časopisy a sborníky jsou důležitými prameny. V knížce Poklady Železných hor jsou jednotlivé pověsti spojeny vyprávěním čtveřice muzikantů. Dokonce v  knížce najdeme notový zápis několika písní z  Nasavrcka. Je vidět, že máte k  hudbě a hudebníkům blízko… Hudba mne provází už od dětství, učil jsem se hrát na housle a na klavír, rád jsem zpíval. Vystudoval jsem obor Kapka I 16

6

VYŠLO V PARDUBICKÉM KRAJI

hudební výchova na Pedagogickém institutu v  Pardubicích, kde patřil k mým vyučujícím mimo jiné i profesor František Voves. Učil jsem hudební výchovu na základních školách, později na Základní umělecké škole v  Chrudimi obor klávesové nástroje a zpěv. Vedl jsem dětské pěvecké sbory, spolupracoval s  folklorním souborem na Seči, byl jsem sbormistrem ženského sboru v Nasavrkách a nějaký čas chrudimského Slavoje. Jako aktivní hudebník jsem projížděl s ostatními muzikanty tímto krajem, což mne inspirovalo k  napsání postaviček muzikantů v  knížce Poklady Železných hor. Pro žáky chrudimské ZUŠ jsem napsal mnoho písní a deset muzikálů (hudbu a texty, k některým i scénáře). Z  internetu jsme se dozvěděli, že píšete i nasavrckou kroniku. 17 I Kapka

S manželkou vedeme kroniku Nasavrk od roku 1998, píšeme ji ručně a je s  četnými obrázky. Manželka jako místní rodačka zná dobře celé okolí i obyvatele. Své knížky i ilustrujete. Kdy jste se dostal k  malování? Měl jste učitele, školu? Kreslení se věnuji od dětství, mnohé jsem pochytil od svého otce, který byl sice úředníkem, ale věnoval se malování a znal se i s některými malíři. Mé obrázky jsou většinou drobné akvarely, oleje nedělám. Kromě svých knížek jsem ilustroval publikaci „Z pamětí pana učitele Vladimíra Břízy“. Píšete knížky, ilustrujete je, můžete nám prozradit svou oblíbenou četbu? Od mládí jsem četl verneovky, potom hodně Karla Čapka, líbily se mi třeba životopisy od Marie Šulcové, Davida Weisse a mnoho jiných. Vybírám si rád knížky s ilustracemi, i když vím, že dobře napsaná kniha se bez nich obejde. V knížce Poklady Železných hor se jedna z postav – Terezka vyjadřuje proti násilí a hájí romantiku (citát ze strany 217): Terezka se rozhodla romantiku bránit. „Myslím, že je jí potřeba – víc, než si připouštíme. Nelíbí se mi ty obhroublosti, které teď přinášejí některé filmy,

televizní programy, knížky… A lidi se zasmějí jen, když tam zazní nějaké sprosté slovo.“ „Umění je obrazem skutečnosti,“ namítl Míra. „Ukazuje, jací jsme.“ „Jenomže se to odráží zpětně na našem jednání,“ nedala se Terezka. „Lidé to napodobují – a je tu začarovaný kruh.“ Když se ptáme, zda Terezka vyslovila autorovy vlastní názory, jenom pokývne hlavou… a my víme, že tomu tak musí být – vždyť v knížkách pana Mgr. Stejskala nalezneme nádhernou češtinu, bez hrubostí i výrazů, jež mrzačí náš skutečně krásný jazyk. A přitom se jedná o příběhy velice poutavé a čtivé… Děkujeme za rozhovor a těšíme se na další dílo pana Jana Stejskala Cesty a návraty. Otázky za redakci KAPKy připravila KaJ Oblast Nasavrcka – Želené hory - je velice krásná a zajímavá, možná si při svých cestách ani neuvědomujeme, jak významné osobnosti tudy procházely před námi – uveďme si jako příklad ukázku z  povídky Klokočovská lípa (vyprávění hudebníka Viléma). Text je zkrácen, jak se

příběh vyvíjel dál, naleznete v  knížce Mgr. Jana Stejskala Poklady Železných hor. Tenhle neuvěřitelný příběh se stal za horkého letního dne. Měl jsem za sebou už dost kilometrů na jízdním kole. Slunce pražilo do zad a já už jen hleděl, abych si někde ve stinném zákoutí odpočinul. Šlapal jsem od Horního Bradla přes Modletín směrem na Seč. Na téhle trase, jak asi víte, se nachází obec Klokočov, na jejímž horním konci je stará, snad tisíciletá lípa. Lípy jsou odedávna symbolem naší svobody a státnosti. Na kovové desce pod stromem se ostatně píše: „Tisíc skoro let přelétlo přes moji hlavu a jsouc nejstarší v  království, mohu vypravovat o slávě Žižkově a Jiříkově i o ponížení lidu svého po bitvě bělohorské. Stáří moje nechť zírá vstříc jen šťastným dnům příštím“. Obvod kmene je téměř devět metrů a výška devatenáct. Lípa prý byla vysazena už v dobách knížete Václava, aby tvořila pevný orientační bod na cestě pohraničním pralesem. Sejít z  této cesty by znamenalo zabřednout do nebezpečných klokočovských bažin. Lípa tu tedy hrála významnou úlohu. Po téhle cestě se vydal kdysi také český král Karel IV. Mělo to být v roce 1370, kdy putoval z hradu Lichnice do Modletína

k  léčivému prameni. Proto asi lidová tradice nazvala tuto lípu Královskou. Jako znavený poutník přivítal jsem i já útulek ve stínu této mohutné lípy. Přes své stáří byla obalena tisícem květů a provázel ji bzukot pilných včel. Strom má ve svém kmeni rozměrnou dutinu. Kdysi ji jeho ochránci opatřili stříškou, aby do kmene nezatékala voda a zvenčí strom stáhli ocelovými pásy. Jednou tam dokonce i hořelo, ale oheň byl včas uhašen. Do téhle obrovské dutiny jsem si vlezl a prohlížel strom zevnitř. Nic zvláštního k  vidění tam ovšem není. Nakonec jsem se do náruče staré lípy usadil a po skrovném občerstvení vychutnával polední siestu. Kolem byl naprostý klid, místní obyvatelé byli zalezlí ve svých domovech. Jen nějaké to zabzučení, jinak úplné ticho. Najednou se mi zdálo, jako bych zdáli uslyšel nějaké hlasy. Nebylo to zvenčí, zvuk jako by vycházel z  dutiny stromu. Napnul jsem uši, ale zvuky přicházely zřejmě z  velké dálky. Ohlédl jsem se, ale viděl jsem nad sebou jen stříšku. Asi se mi jen něco zdálo. Zamyslel jsem se nad dávnými událostmi tohoto místa. Tak tady, kousek ode mne, zřejmě kdysi odpočíval velký panovník, Otec vlasti. Už mu tehdy bylo dost let a cesta pro něj určitě

musela být namáhavá. Vždyť měl za sebou nemocí víc než dost. *** Opět jsem uslyšel nad sebou nějaké zvuky. Jako by spolu rozmlouvaly nějaké mužské hlasy, ozvalo se i povzdechnutí. Nikde nebylo ani človíčka a opět se mi zdálo, že ty zvuky přicházejí rovnou z  dutiny stromu. Že by se tam někdo skrýval? Čím více jsem se soustřeďoval, abych porozuměl, co hlasy říkají, tím víc se zdálo, že se přibližují. A opravdu – rozeznával jsem už některá slova, ale mnohým jsem nerozuměl. Pak najednou se mi zdálo, že jeden z  těch hlasů se přiblížil ke mně a přísahal bych, že jsem zaslechl tato slova: „Tohle vám říkám já, váš král a císař. Moje urozenost mě zavazuje…“ Pak zase následovalo několik nejasných slov a vět, z  nich jsem vyrozuměl: „Oni nechtějí žádné normy, naši šlechtici. Ale já jsem nezahálel, i když jsem byl upoután na lůžko. Naši páni by chtěli vládnout sami na svých panstvích a zapomínají, že mají nad sebou ještě svého krále, Bohem určeného k vládě nad celou touhle zemí…“ Musela to být slova panovníkova. Nebylo pochyb. Začínalo mi svítat.

Kapka I 18

7

NÁŠ ROZHOVOR

S PANEM TOMÁŠEM KUBELKOU, FOTOGRAFEM NEJEN PARD. DENÍKU muji se tak, jak bych případný model formoval sám, nebo naopak fotografa v  dobrém přehlížím a dělám, že o něm nevím. To je tedy můj častější způsob.

Pokud bydlíte v Pardubicích, určitě pana Tomáše Kubelku znáte… Nedaří se vám spojit si jméno a tvář? Potom jsme měli začít trochu jinak… Pokud čtete Pardubický deník nebo některou z  dalších mutací Deníku, určitě znáte fotografie pana Kubelky. Bez nich si totiž již řadu let naše noviny nedovedeme vůbec představit. Stovky, možná tisíce snímků, obrazových reportáží, sportovních okamžiků a portrétů … A tak nás napadá první otázka. 1. Jako fotograf pořizuješ snímky řady významných osobností i obyčejných lidí… Fotografoval ses (fotografuješ se) rád, nebo se raději schováš? Pokud mě někdo fotí, snažím se být kolegiální, tedy trpělivý. Podle způsobu, jakým mě kdo snímá, jdu mu buď vstříc a for19 I Kapka

2. Mohl bys nám říct pár slov o sobě (kde ses narodil, chodil do školy …)? Narodil jsem se a většinu života prožil v Pardubicích, momentálně však bydlím na venkově. Už jako malý kluk jsem ochutnal okouzlení obrazem. Přesto jsem se svému elektrotechnickému vzdělání ve své nynější profesi poněkud vymkl. Se svou ženou Evou mám dva syny Tobiáše a Mikuláše. 3. Jak ses dostal k  fotografování? Máš nějaký svůj vzor? Obrazová tvorba mi byla vždy blízká a pojí-li se tato činnost s  možností ochutnávání širokého spektra života a světa, jaké jen fotožurnalistika nabízí, přijde mi to naprosto vzrušující, fascinující a je mi stálým motorem vybízejícím do dalších témat a projektů. Vážím si práce celé řady kolegů, ať již jsou světově proslulí, či jsou mými regionálními kolegy. 4. V  loňském roce jsi měl úspěšnou výstavu svých

fotografií Ukrajiny v přeloučské Galerii Kotýnek, vystavoval jsi také v Krajské knihovně v  Pardubicích… Můžeš uvést další výstavy, popřípadě fotografické soutěže, kterých ses zúčastnil? Hovoříme-li o loňském roce, cítím jej jako dosti úspěšný. Přinesl mi výrazné profesní ocenění v prestižní celostátní přehlídce novinářské fotografie, soutěži Czech Press Photo. Zde jsem získal v  nejvýraznější kategorii aktualita, jež je specifikována jako fotoreportáž, na níž se fotograf neměl možnost připravit a která se obyčejně rekrutuje z  nejvýraznějších událostí, případně takových, které nesou nějaké pro společnost závažné poselství, třetí místo za fotografii zachycující   jednu tragickou událost v Pardubicích. Loni jsem měl více výstav, první byla společná v  pražském Mánesu: prezentovala téma a byla vydána i kniha Jeden den v České republice. Druhou byl projekt přeloučské Galerie Kotýnek. Ta oslovila mne, Radka Kalhouse a Michala Klímu, abychom svou optikou zachytili město Přelouč. V  několika málo hodinách takřka jednoho dne tohoto maloměsta tak vznikl dokument, na který má v budoucnosti navázat shodný

soubor, leč s  časovým posunem, jenž by měl divákovi naznačit přerod odehrávající se v toku času. Třetí byla má autorská výstava Ukrajina odhalující život prostých lidí v  tamních horách rovněž v Galerii Kotýnek. Čtvrtou společnou prezentací bylo již zmiňované Czech Press Photo na Staroměstské radnici v Praze. 5. A teď jedna otázka trošku „na tělo“ – co fotografuješ nejraději? Třeba jenom pro sebe, pro radost? Na fotografii, co alespoň pro mne platí, je nádherné, jak libovolným tématem dokáže uhranout. Jak naprosto různorodé focení člověka pohltí a ten si je může užívat. Nejraději mám samozřejmě dokument. 6. A rodina? Dokumentuješ dovolené, první kroky synů, společné chvilky? Zajisté. Ale aparát doma odkládám častěji, jak mě naučila má žena - život neprožívat pouze přes hledáček. Je třeba dětem v  těch prvních krůčcích raději podat ruku a společně si to užít. S  fotoaparátem bych to bral moc vážně, záznamově.

7. Neláká tě knižní fotografie (ať již fotografické publikace, či fotografie ve smyslu ilustrací)? Měl jsem tu čest již knihu i další publikace ilustrovat. Momentálně se paralelně s  novinami zabývám ve spolupráci s kolegou Lukášem Peškou sběrem materiálu na další knižní počin. 8. KAPKA je časopis určený pracovníkům knihoven a čtenářům, můžeš nám říct, jaké knížky sis oblíbil v dětství, co čteš (máš-li vůbec na četbu alespoň trochu času) v současné době? V různém věku jsem četl různé žánry. Momentálně se díky svým dětem vracím k pohádkám a rád a pokud možno pravidelně jim je před spaním předčítám.

Naposledy jsem přečetl knihu Josefa Formánka Mluviti pravdu, kterou jsem doslova hltal - stejně jako jeho další dílo Prsatého muže a zloděje příběhů. 9. A otázka na závěr: máš nějaký svůj „fotografický“ sen? Právě si jeden sen plním a z  denního periodika přecházím k týdeníku, jehož frekvence dává autorovi možnost pracovat na námětech více do hloubky. Děkuji za Váš zájem položit mi pár otázek. Ochutnávka mé tvorby je možná na www.tomaskubelka.eu Za redakci KAPKY se ptala KaJ

Kapka I 20

8

Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ

Básně pana Milana Vojtěcha Pan MILAN VOJTĚCH se narodil v  Čáslavi, místem, kde prožil dětství, je však Heřmanův Městec. Roku 2002 absolvoval Hotelovou školu v  Turnově, poté několik let pracoval. V současné době je studentem oboru filologie na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci. Píše do Libereckého deníku, věnuje se pedagogické činnosti na základní škole a také učí cizince česky. Sepsal sbírku Haiku a jiné básně, která dosud nebyla publikována, uvedené básně pocházejí právě z  této sbírky. SLZA Slza, ta kapka rosy smutně padá na mou líc slza, ta kapka rosy květinu zalévá víc Smutno je mi duše má pláče žal můj tíží mě tíží SRDCE Srdce mé krvácí bije jak o závod a já tu bloudím tmou ztrácím se před tebou Srdce tvé chladné je mrazí a pálí mě jak zimní královna 21 I Kapka

Chci aby ti rozmrzlo a cit zas tvůj dalas mi znát ŽÍT? Žít proč jen mám žít když láska má touží už po jiném Možná, že jiný ti dá co nemám já Žít proč vlastně žít Bez lásky život můj ceny nemá Život můj bezcenný je velké trápení mám nebo nemám já ještě žít Povídka Vždycky jsem si přála psa od Martiny Kynclové Martinu Kynclovou již znáte. Přispívá pravidelně do naší KAPKy. Z jejích článků jmenujme alespoň rozhovor se známým pardubickým hercem Josefem Pejchalem, či s Jiřím Dvořákem, představitelem Alfréda Bartoše v  dvoudílném televizním filmu Operace Silver A. V  prosincovém čísle

Knihovnických aktualit Pardubického kraje nás Martina Kynclová seznámila s domem bratří Čapků v Budislavi. Nyní přinášíme ukázku z  její beletristické tvorby – povídku Vždycky jsem si přála psa. Vždycky jsem si přála psa. V mých představách to byl milý společník, který mě vždy poslechne na slovo a jeho venčení bude příjemnou procházkou. Každého psa, kterého jsem viděla a jehož pán zrovna nebyl poblíž, jsem lákala na kousky salámu, které jsem měla vždy pečlivě připravené. Bohužel pro mne se páníček vždy našel a já byla zase sama. Osud však vše připravil. Jednoho letního dne nám do auta naskočil pes. A nebyl to ledajaký pes, byl to elegantní čistokrevný jezevčík! Jásala jsem a chtěla si ho okamžitě nechat. Ostatní váhali, ale také nebyli proti. Jen babička pronesla dnes už památnou větu: „Ten pes mi zkazí život!“ Jen pro doplnění, ten pes, jak ho babička tehdy nazvala, s ní dnes každý večer uléhá do stejné postele a je mu dopřávána každodenní masáž. Nakonec jsme si tedy jezevčíka nechali. Poté, co jsme se v okolí informovali, že je opravdu opuštěný, se stal členem naší rodiny. A to doslova. Maminka si zpočátku ještě myslela, že ho

vychová, a vytrvale ho vyhazovala z  gauče ( „Tam pes přece nesmí!“), ale po několika dnech ji to přestalo bavit a Rek, jak jsme ho pojmenovali, na něm již sedá pravidelně. Později se naučil lehat také v  ustlaných postelích a maminka svou výchovu vzdala. Rek byl a je vášnivým lovcem. Celé dny dokáže pobíhat po zahradě a přeorávat půdu. Zahradu proto máme opravdu reprezentativní. „Je to norník,“ hájí ho však vždy náš děda. Horší však je, když se náš pejsek rozhodne pro samostatnou procházku mimo zahradu. I když vím, že se vrátí, nedá mi to a musím ho jít hledat. Metodu na to již mám. Znám jeho oblíbená místa, a proto vždy zamířím nejdříve tam. Většinou se nezklamu. Rek mne však zahlédnout nesmí, protože to by vzal okamžitě nohy na ramena. Zalehnu tedy za nejbližší smrček a čekám, až se kořist přiblíží. Pak co nejrychleji vyskočím. Když zahlédnu uleknutí v  jeho tváři, vím, že mám vyhráno. Povalí se na záda a prosí mě, abych ho ušetřila. Ale stejně ví, jak to pokaždé dopadne. Vezmu si ho podpaží a s  pocitem vítězství nesu domů. Reček si také rád zahrabává zbytky od oběda. A dokáže být i vynalézavý. Nedávno jsme našli kosti pod polštářem. S tím úzce souvisí Rekův jídelníček.

Nikdy by nepozřel jiné jídlo než kuřecí. Při pokusu o změnu stravy se jen otráveně s otazníkem ve tváři ohlédne na pána, co mu to zase předložil, a s noblesou odchází. Na začátku jsem psala o představě příjemné procházky při venčení. No nevím, jestli si pod pojmem příjemné procházky představujete uřícenou vizáž vás i vašeho psa, který na vodítku sotva dech popadá a s jazykem skoro až na zemi se řítí za nějakou vám neznámou a zřejmě i imaginární kořistí. Ale je pravda, že k pobavení ko-

lemjdoucích to postačí. Protože nám však tato zkušenost nestačila, pořídili jsme si psa dalšího. Tentokrát jsme se rozhodli jít na jistotu, a proto jsme psa nechytali, ale zavolali na inzerát. Chtěli jsme černého a krátkosrstého psa… Náš bílý dlouhosrstý pes se s Rekem brzy skamarádil…

Kapka I 22

9

SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE

Vojtěch Novák: Kluk a strom

Vážení čtenáři, když dostáváte osmé číslo naší KAPKy do rukou, začíná měsíc březen, blíží se jaro, za pár dní se zazelenají stromy… Bez nich, jejich korun, šumění, květů i listí bychom si asi naši přírodu vůbec nedovedli představit, a tak jsme pro Vás dnes vybrali povídku Kluk a strom od Vojtěcha Nováka (v roce 2001, kdy ji zaslal do literární soutěže O pardubický pramínek, byl žákem 7. třídy ZŠ Závodu míru v Pardubicích). Kluk a strom Vyrůstali ruku v  ruce v  jedné zahradě strom a neposedný kluk. Strom znal každé tajemství klukovské duše a kluk každý lístek, každou větev, každý suk. Tak šel život a oba byli šťastní, strom měl toho kluka rád. Přešlo pár let a kluk se přišel 23 I Kapka

stromu zeptat: „Chci si koupit nové hračky, ale nemám zač, můžeš mi na ně dát?“ „Nemám peníze,“ řekl strom, „jen listí, větve a ovoce, ale jablka si můžeš natrhat a prodat je na trhu.“ Kluk ho poslechl a strom byl šťastný, rád, že mu má co dát. Potom se dlouho, dlouho neviděli. Až potom jednou přišel kluk zpátky a řekl. „Teď už jsem velký muž a potřebuji dům jako veliký hrad.“ „Nemohu ti dát dům, sám mám jenom zahradu,“ řekl strom, „ale z mých větví bys mohl postavit krásný srub – ty si můžeš vzít.“ Kluk ho poslechl a strom byl opět šťastný, rád, že má co dát. Po čase se přišel kluk zase poradit: „Utekla mi milá a chtěl bych ji dohonit. Potřebuji loďku, ale nevím, kde ji vzít.“ „Nemám nic než holý kmen, ale z něho by byl pěkný člun.

Na něm bys mohl plout až tam, kde ji snad najdeš. Můžeš si ho porazit,“ odpověděl strom. Kluk ho poslechl a strom byl znovu šťastný, rád, že mu má co dát. Uplynul téměř celý život. Strom i kluk zestárli a přesto, když se kluk vrátil zpátky, bylo vše téměř stejné jako dřív. „Už ti nemohu pomoci,“ pravil strom, „ačkoliv bych strašně rád, ale jak vidíš, zůstal ze mne jenom starý pařez, už ti opravdu nemohu pomoci.“ „Nepotřebuji mnoho,“ zašeptal chlapec, „jen tiché místo k  odpočinku – teď, když už jsem u cíle!“ „Dobrá,“ řekl strom. „Můj pařez je stále ještě pevný. Pojď, chlapče, posaď se a odpočiň si chvíli!“ Kluk ho poslechl a strom byl tolik šťastný, rád, že má co dát…

10

KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM

Lydie Nečasová – knihy Astrid a Veronika; Závoj a džíny

V nedávné době mě velmi zaujala knížka Astrid a Veronika od Lindy Olssonové. Autorka se narodila ve Švédsku, nyní bydlí na Novém Zélandu. Během života však pobývala v  různých částech světa, což se promítá do jejího prvního románu. Hlavními hrdinkami jsou, jak název napovídá, Astrid a Veronika. Veronika, mladá spisovatelka, se přestěhuje z Nového Zélandu do pronajatého domku ve Švédsku. Doufá, že se zde vzpamatuje ze smrti svého snoubence. Astrid žije velice osaměle v jediném domě v  sousedství. Zpočátku se ženy pouze skrytě pozorují pohledem z oken přes pole, které odděluje jejich domy. Starou paní Astrid jednou zarazí, že Veroniku nezahlédne a její dům je temný. Překoná se a jde zjistit proč. Veroniku nalezne v horečkách a tím začne jejich hluboké

přátelství. Obě se vrací ve vzpomínkách do minulosti, k  prožitkům veselým i tragickým. Autorka píše neobyčejně krásným, poetickým jazykem, popisuje nevšední vztah mezi hrdinkami, ale i barvitě vykresluje okolí a přírodu. V úvodu kapitol cituje poezii různých autorů, čímž ještě více hladí naše čtenářské duše. A to v této uspěchané, leckdy i kruté době všichni potřebujeme. Zajímavostí na konci knihy je rozhovor s  autorkou a také otázky pro čtenáře, které vybízí k  zamyšlení nad právě přečteným příběhem. V  knížce Závoj a džíny se sešlo jedenáct autorek, aby nás seznámily se situací žen v  islámském světě. Každá kapitola je o jiné zemi a sleduje ženskou problematiku z  jiného úhlu pohledu. Poznáme, že se velmi liší život islámské ženy v  Afganistánu od ženy v Turecku, Indii, Íránu, Sýrii, Libanonu či Evropě. Nahlédneme do rodin, pod abáju, do škol, restaurací a vůbec běžného života v tak odlišných kulturách. Určitě nás zaujme výpověď Češky, která se z  vlastního přesvědčení stala muslimkou a vzala si muže téhož vyznání. Sama se rozhodla k  zahalování, cítí se tak bezpečněji a svobodněji. Z  celého povídání cítíme spokojenost,

kterou bychom asi neočekávali… Po velkém úspěchu knihy Závoj a džíny přichází editorka Magdaléna Frouzová s  publikací Mříže v  ráji.

Zde shromáždila osudy třinácti žen, které se v  Evropě setkaly s  islámem. Příběhy jsou napsány živým jazykem, u některých máme pocit, že hrdinka sedí vedle nás a vypráví. Seznámíme se například s  životem manželky atentátníka z 11. září 2001, nebo s Afgánkou, která byla provdána za Čecha a dostala se do naprosto odlišného kulturního prostředí než vyrůstala. Trochu nás šokuje závěr příběhu, v  němž mladičká dívka z  Pobřeží Slonoviny v  Britském centru pro uprchlíky líčí svůj krutý osud a její situace se zdá beznadějná. Obě knížky nám otevřou pohled do jiných světů a takových pohledů není nikdy dost. Lydie Nečasová Kapka I 24

11

KAPKA JUNIORŮM

TAJNÉ TIPY KNIHOVNIC ROS ASQUITHOVÁ: Budu spisovatelkou Knížka pro děvčata, ale vlastně nejen pro ně, ale pro všechny, kteří se chtějí stát spisovateli. Hlavní hrdinka se přihlásí do literární soutěže a chce být nejlepší, slavná a uznávaná. Všechno ale není tak jednoduché, jak se zdá... Zkuste proto vstoupit do potrhlého světa Cordelie, kde najdete zábavu, ale i spoustu užitečných tipů, jak se stát úspěšným spisovatelem! DANIELA KROLUPPEROVÁ: Sedmilhář Josífek Josífek je docela obyčejným prvňáčkem. Žije si spokojeně s maminkou, tatínkem a malou sestřičkou Haničkou. Má ale jednu ošklivou vlastnost – rád si vymýšlí, často i lže a ne se to odnaučit. Rodiče proto připraví důmyslnou lest, jak Josífka lhaní odnaučit. Přečtěte si sami, jak vše dopadlo! Knížku vydává Albatros v edici Druhé čtení. Je určena nejmenším čtenářům, ale se zájmem si ji určitě poslechnou i předškoláci. HEATHER AMERY: Znáš svět kolem sebe? Přemýšlíte o budoucím povolání? Píšete příběhy, zkoumáte historii, rádi sportujete a výtvarně tvoříte? Nebo snad obdivujete chladnou rozvahu detektivů a drsných mužů zákona? Chtěli byste proniknout do tajů jejich práce? Pro ty z vás, kdo rádi řešíte záhady a rozvíjíte logické myšlení, je tu ta pravá kniha. Naleznete v ní různé výtvarné techniky a práce s papírem. Kompletní postupy vyšetřování, ohledávání místa činu a zajišťování stop. Naučíte se sestavit portrét pachatele, snímat otisky prstů, objevíte způsoby, které vedou k zadržení zločinců. Můžete se zapojit i do mezinárodní spolupráce Interpolu. Detektivní pátrání právě začíná… LUCIE LOMOVÁ: Zlaté české pohádky Malým i velkým čtenářům doporučujeme půvabnou knížku přední české autorky. V knížce naleznete pět klasických pohádek Karla Jaromíra Erbena a ještě něco navíc o jejich původu. Komiksové zpracování přibližuje moderním, svižným a estetickým způsobem nejznámější české pohádky. Jemný, srozumitelný humor zaručuje, že tyto pohádky si určitě naleznou své čtenáře. Připravily pracovnice dětského oddělení Krajské knihovny v Pardubicích

25 I Kapka

Tisková zpráva Zač je v Pardubicích perník vědí už i pardubičtí hokejisté. V  Pardubicích, 28. 1. 2009. Krajská knihovna v  Pardubicích ve spolupráci s  informačním střediskem EU Europe Direct a Východočeskou galerií v  letošním školním roce připravila pro děti soutěž s  názvem „Zač je v  Pardubicích perník“. Malí účastníci vytvořili týmy, ve kterých každý měsíc plní vědomostní a tvořivé úkoly. Děti tak získávají poznatky z  různých oblastí lidské činnosti a dozvídají se zajímavé informace o méně obvyklých povoláních. Měsíční úkoly jsou zaměřeny nejen regionálně, děti odpovídají také na související znalostní otázky o Evropě. Projekt „Zač je v Pardubicích perník“ již dokonce překročil hranice České republiky, úspěšně spolupracujeme s  knihovnou ve Vroclavi a základní školou ve Vídni.

děti mohly těšit na sportovce. 21. ledna měly jedinečnou příležitost setkat se osobně se slavným hokejistou a pozdějším trenérem Vladimírem Martincem a Petrem Čáslavou, obráncem a současným hráčem týmu HC Moeller Pardubice. Beseda proběhla v  Univerzálním sále knihovny. Děti si na hosty připravily leckdy velmi záludné otázky a často překvapovaly svými znalostmi současného hokeje a hráčského kádru pardubického hokejového týmu. Na závěr se uskutečnila malá znalostní soutěž – děti hádaly počet gólů, které vstřelil v této sezóně Petr Čáslava. Soutěžící, která byla k správnému počtu nejblíže, získala malý dárek. Nezbytná autogramiáda za-

končila toto přátelské setkání, na které budeme všichni rádi vzpomínat. V  únoru na děti čeká téma „být kriminalistou“ a návštěva policejní školy, kde se seznámí s různými vyšetřovacími metodami. V březnu se zaměříme na přírodovědce, v dubnu se děti dozví mnohé o kosmonautice a v  květnu bude projekt zakončen tématem „umělec“. V červnu proběhne slavnostní vyhlášení a ocenění nejúspěšnějších soutěžních týmů. Reportáže a fotografie ze všech uskutečněných setkání naleznete na webových stránkách www.europe-direct.cz Petra Srdínková EUROPE DIRECT Pardubice

Kromě vyplňování pracovních listů mají děti možnost setkávat se každý měsíc s odborníky a významnými osobnostmi našeho města, kteří ve svém oboru dosáhli úspěchu. Po říjnovém spisovateli, listopadovém historikovi a prosincovém perníkáři se v  lednu Kapka I 26

12

NABÍDKY STŘEDISKA KULTURNÍCH SLUŽEB KR. KNIHOVNY V PARDUBICÍCH

Vážené čtenářky, vážení čtenáři našeho knihovního časopisu KAPKa. Dnes Vám předkládáme řadu nabídek z bohaté činnosti střediska kulturních služeb naší krajské knihovny. Pečlivě jsme vybírali takové aktivity, jichž se můžete zúčastnit, ať již jsou Vaším bydlištěm Pardubice a jejich okolí, či například Ústí nad Orlicí, Proseč nebo Litomyšl... Stačí pouze vědět, co, kde a kdy, udělat si trochu (ale raději více času) a především mít chuť. Oka-mžiky života věnované Jiřímu Platenkovi Otevřená fotografická soutěž Oka-mžiky života je vyhlašována Krajskou knihovnou v Pardubicích, oddělením kulturních služeb, jedenkrát za dva roky, letos v lednu jsme tedy vyhlásili již XIII. ročník. Soutěž je věnována památce holického rodáka, vynikajícího fotografa krajináře, Jiřího Platenky. Soutěží se ve třech kategoriích – krajina, portrét, dokument. Zvláštní cenou v  kategorii krajina je Cena Jiřího Platenky - originální fotografie pana Platenky z jeho pozůstalosti. Fotografické práce dle přiložených propozic přijímáme do konce září 2009. Samostatné výstavy oceněných i soutěžních prací budou instalovány od listopadu ve foyer krajské knihovny.

OTEVŘENÁ FOTOGRAFICKÁ SOUTĚŽ

Oka-mžiky života JIŘÍHO PLATENKY

Vyhlašovatel: Krajská knihovna v Pardubicích, oddělení kulturních služeb Kategorie: A / KRAJINA B / PORTRÉT C / DOKUMENT Podmínky účasti: 1) Zúčastnit se mohou všichni fotografové amatéři 2) Přijímány budou fotografie barevné i černobílé od rozměru 18 x 24 cm, neadjustované 3) Do soutěže se přijímají snímky pořízené v letech 2008 , 2009 4) Počet snímků: maximálně 10 snímků, z toho maximálně 1 seriál do 5 snímků 5) Všechny fotografie označte v pravém dolním rohu rubové strany jmenovkou (jméno autora, adresa, název snímku, seriálu, kategorie) 6) Zásilka musí obsahovat vyplněnou přihlášku a účastnický poplatek 50 Kč v poštovních známkách na vrácení fotografií 7) Oceněné fotografie se stávají majetkem pořadatele, který si vyhrazuje právo na další použití při výstavách a akcích Krajské knihovny v Pardubicích 8) Pořadatel není zodpovědný za poškození či ztrátu vzniklou během dopravy 9) Z vybraných snímků bude pořízena výstavní kolekce

27 I Kapka

Hodnocení: 1) Práce bude hodnotit odborná porota jmenovaná pořadatelem, která navrhne udělit finanční ceny v celkové hodnotě 15 000,00 Kč 2) V kategorii A je udělována zvláštní cena soutěže - „CENA JIŘÍHO PLATENKY“ - jako vzpomínka na tohoto vynikajícího fotografa Kalendář soutěže: Vyhlášení leden 2009 Uzávěrka 30. září 2009 Výstava, vernisáž, předání cen listopad 2009 Vrácení fotografií po reprízách výstav v roce 2010 Práce přijímáme na adrese: Krajská knihovna v Pardubicích, oddělení kulturních služeb Sukova třída 1620, Dům hudby, 530 02 Pardubice Vyřizuje: Mgr. Hana Přinesdomů, 466 500 756, 602 153 454, e-mail: [email protected], www.kulturni-sluzby.cz Na obálku uveďte: fotosoutěž Jiřího Platenky

OTEVŘENÁ FOTOGRAFICKÁ SOUTĚŽ

Oka-mžiky života JIŘÍHO PLATENKY Přihláška:

Jméno, příjmení .............................................................................................................................................................................. Korespondenční adresa ............................................................................................................................................................. Telefon, e-mail ................................................................................................................................................................................. Kategorie A/ ............................................................. počet snímků ......................................... Kategorie B/ ............................................................. počet snímků ......................................... Kategorie C/ .............................................................. počet snímků ........................................ Datum ..........................................................................

Kapka I 28

12

NABÍDKY STŘEDISKA KULTURNÍCH SLUŽEB KR. KNIHOVNY V PARDUBICÍCH

Hezky česky

Cyklus programových setkání 10. března „Je to chůze po tom světě…“ role F. L. Čelakovského a jeho díla v počátcích národního obrození lektor: doc. PhDr. Jana Bartůňková, CSc. 7. dubna Rozhlasový rozhovor vývoj obsahové i formální stránky žánru; doplněno zvukovými ukázkami lektor: Robert Tamchyna, redaktor Českého rozhlasu Praha 5. května Obrozenský mýtus a generace májovců způsoby reflexe mýtu o vzkříšeném národu v tehdejším uvažování o literatuře lektor: PhDr. Ivo Říha 2. června Cesta do Itálie v české literatuře jak se ve 20. století jezdilo do Itálie a jak se o tom psalo lektor: PhDr. Nella Mlsová * Změna programu vyhrazena * Setkání se konají vždy jedno úterý v měsíci od 17:00 hod. v Domě hudby, Sukova třída, Pardubice Bližší informace na adrese: Krajská knihovna v Pardubicích - oddělení kulturních služeb, Hana Cihlová, Sukova tř. 1260, 530 02 Pardubice, e-mail: [email protected], telefon 466 500 755. Možnost zakoupení celoroční průkazky v ceně 450 Kč, vstupné na jednotlivá setkání: 50 Kč. Krajskou knihovnu v Pardubicích zřizuje Pardubický kraj. Cyklus Hezky česky probíhá za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu města Pardubice.

29 I Kapka

13

Pardubický kraj známý - neznámý

Blíží se jaro, a tak si Vám, vážení čtenáři, dovolíme položit několik otázek, na které ale vzápětí odpovíme. Otázky se týkají našeho - tedy Pardubického kraje. Buď je můžete brát jako maličkou zkoušku znalosti našeho regionu, nebo mohou posloužit jako tip na zajímavý výlet. 1. Víte, ve kterém muzeu se nalézá expozice věnovaná největší rukopisné knize světa – Kodexu gigas, známému jako Ďáblova bible? (V muzeu, které je umístěno na zámku v Chrasti u Chrudimi.) 2. Dovedete odpovědět na otázku, kde se nalézá muzeum dýmek? (Je v Proseči, kterou výroba dýmek proslavila.) 3. Kde nalezneme v našem kraji muzeum vojenské techniky? (Přesný název zní Vojenské muzeum Králíky.) 4. Pokud Vás zajímá historie řemesel, kam se za nimi vydáte? (Muzeum řemesel se nachází v Letohradu.) 5. V jednom ze zámeckých parků v našem kraji se nacházejí sochy Olbrama Zoubka, ve kterém městě je tento park? (V Litomyšli, v zámku kromě běžných zámeckých expozic můžeme navštívit také Muzeum antických kultur.) 6. Slyšeli, či četli jste, které z měst Pardubického kraje má největší náměstí? (Vysoké Mýto, plocha se blíži téměř dvěma hektarům.) 7. A které město se pyšní nejzachovalejšími středověkými hradbami, prozradíme ještě, že se jedná o rodiště Bohuslava Martinů. (Je jím Polička.) 8. Max Švabinský pobýval několikrát v chaloupce, jejíž okolní krajina jej inspirovala k namalování slavného obrazu Chudý kraj. Kde se chaloupka nachází? (V Kozlově u České Třebové, v letech 2005 – 2006 proběhla její rekonstrukce a nyní je přístupna veřejnosti.) 9. Nyní se podívejme na církevní stavby – kde se v kraji nachází jediná dochovaná románská rotunda? (Rotunda svaté Kateřiny je v České Třebové, stavba pochází patrně již z první třetiny 13. století.) 10. Románský kostelík vysvěcený již roku 1165 za účasti českého krále Vladislava byl zasvěcen Máří Magdaleně, nalézá se v obci na Pardubicku. Znáte její jméno? (Jsou to Řečany nad Labem.)

Kapka I 30

uhitlê}
têuhlêilwsh{u êzs|%i€® êꝒ‡“’™B‡5‘Bꇒ—„Sꑄê™Oˆ’…ˆ†‘>ê Œ‘‰’•„†ˆê’êl™•’“–Ž>ꘑŒŒêê ’–’…‘?±ê—ˆˆ‰’‘Œ†Žœ±êˆ¾„ŒˆÃê êꓒ‡5™5‘Bꓕ„Ž—Œ†ŽU†‹êŒ‘‰’•„†Bêê ê‘ˆ•S‘?OB†‹ê’…„–—B±ê‘„“d­ê„Žêê B–Ž„—ê“’™’ˆ‘BêŽê“’…œ—˜±êê „Žê–Œê‘ˆ†‹„—ꘝ‘„—ꎙ„Œ‰ŒŽ„†Œ±êê „Žê‹ˆ‡„—ê“•5†Œê‘ˆ…’êOŽ’˜ê™ê„‹•„‘Œ:B­­­ê êꓒ–Žœ—’™5‘Bꎒ‘—„Ž—‘B†‹êR‡„Sêê ‘„ꈙ•’“–Ž>꒕Š„‘Œ„†ˆ±êê –ˆêŽ—ˆ•UŒê“’—dˆ…˜ˆ—ˆêˆ‡‘„—ê

êê“dB–—˜“êŽêŒ‘‰’•„†Bê’ꐒW‘’–—ˆ†‹ê ‰Œ‘„‘†’™5‘BꝈꝇ•’Sêl|ê êꕒ–5‹5ꑄ…B‡Ž„ꓘ…ŒŽ„†Bêê „ê—Œ–Ž’™U†‹ê„—ˆ•Œ5Sê’êl|ê êꕈ„Œ„†ˆê…ˆ–ˆ‡±ê“dˆ‡‘5OˆŽ±ê™U–—„™êê „ê‡„OB†‹ê„Ž†Bê–ꈙ•’“–Ž’˜ê—>„—ŒŽ’˜ê –ꐒW‘’–—BꘖŽ˜—ˆ:‘?‘Bꄎ†B궑„êB•˜µÃ êꙝ‡?5™„†Bꓕ’Š•„œê“•’êOŽ’œê:ŒêŒ‘>ê Œ‘–—Œ—˜†ˆê—UŽ„B†Bꖈê—>„—ŒŽœêl|ê êê“dB–—˜“êŽêŒ‘—ˆ•‘ˆ—˜ê„êR:ˆˆêê ™œ‹ˆ‡5™5‘Bꌑ‰’•„†Bê’êl|êê

rvu{hr{|q{lêu
zêhêi|kl{lê}êviyhl·ê{tlêzlêuhê}
z·

ššš­ˆ˜•’“ˆ¾‡Œ•ˆ†—­†

êêl|yvwlêkpylj{êw„•‡˜…Œ†ˆ±êŒ‘‰’†ˆ‘—•˜êw„•‡˜…Œ†ˆêyˆŠŒ’‘ê{’˜•Œ–±êu5­êyˆ“˜…ŒŽœê¡±êw„•‡˜…Œ†ˆ

inzerceA6_OK.indd 2

2/25/09 6:55:33 PM