Kapka
Časopis pro čtenářskou veřejnost I Knihovnické aktuality Pardubického kraje
červen '09
9
10. číslo vyjde v září 2009.
perníkový festiválek Ve středu 29. dubna 2009 se v Kulturním domě Hronovická uskutečnil 1. ročník Perníkového festiválku, kterého se zúčastnily přípravné pěvecké sbory dětí od MŠ do 5. tř. ZŠ z celých východních Čech. Hostitelským sborem byli Zpěváčci ze ZŠ s RVHv Pardubice Polabiny. Tato škola byla spolu s Kulturním centrem Pardubice a odd. kulturních služeb Krajské knihovny v Pardubicích spoluorganizátorem této slavnosti sborového zpěvu. Partnerem festivalu bylo Statutární město Pardubice. 10 sborů (270 dětí) se vzájemně inspirovalo, bavilo a i společně zpívalo. Sbormistr společné skladby byl vylosován nejmenšími zpěváčky za asistence moderátorky celého festivalu Jany Pinkasové, která také celý festival s vtipem provázela. V odpolední části všichni účastníci vyslechli pohádkovou operu Jeníček a Mařenka v provedení operního studia Konzervatoře Pardubice. Už teď se všichni těší na 2. ročník Perníkového festiválku 2010.
Obsah
1. KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH SE VÁM PŘEDSTAVUJE Informační oddělení 2. KNIŽNÍ VELETR DĚTSKÉ KNIHY 2009 Bologna – město knih 3. VZDĚLÁVACÍ SEMINÁŘ PRO KNIHOVNÍKY HUDEBNÍCH KNIHOVEN Putování za folklórem 4. Z KNIHOVEN V PARDUBICKÉM KRAJI Městská knihovna Třemošnice 5. PARDUBICKÝ KRAJ ZNÁMÝ – NEZNÁMÝ Tajemný hrad Svojanov 6. NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA LITERATURU Sigrid Undsetová 7. Z NOVÉ POHÁDKOVÉ KNÍŽKY PRO DĚTI Jak připlavali kapříci do Chotěboře 8. NÁŠ ROZHOVOR Marcella Marboe 9. Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ Kámen z Machu Picchu 10. SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE Kristýna Měchurová – Hvězdné nebe nade mnou 11. KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM 12. KAPKA JUNIORŮM Jak se stát detektivem amatérem Krasobluslařky – čtenářky 13. RŮZNÉ – ZAJÍMAVOSTI Esperantský klub doktora Schulhofa v Pardubicích, F. V. Lorenc 14. NABÍDKA ODD. KULTURNÍCH SLUŽEB KRAJSKÉ KNIHOVNY V PARDUBICÍCH NOVÝ FOTOKLUB I Perníkový festiválek 15. UPOZORNĚNÍ PRO KNIHOVNY
Vydává Krajská knihovna v Pardubicích, příspěvková organizace Pardubického kraje. Vychází 4x ročně. Adresa: Krajská knihovna v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 77, 530 94 Pardubice Volejte: 466 531 259 nebo 466 531 258, pište:
[email protected],
[email protected],
[email protected] ISSN 1802 - 5455
Kapka I 2
1
Krajská knihovna v pardubicích se vám představuje
Informační oddělení Informační oddělení najdete v Krajské knihovně v Pardubicích v přízemí vpravo od hlavního vchodu za recepcí knihovny. Návštěvníkům tohoto oddělení je k dispozici odborný knižní fond, periodika, multimédia i jiné materiály z oblasti českého práva, ekonomie, neziskového sektoru a částečně i cestovního ruchu. Součástí fondu oddělení jsou také tituly a publikace zaměřující se na Evropskou unii. Veškeré materiály z informačního oddělení jsou zájemcům půjčovány pouze prezenčně. Naše služby mohou využívat nejen zaregistrovaní čtenáři, ale i široká veřejnost, neboť součástí našeho fondu je Sbírka zákonů ČR, a tak je přístup k zákonům - listinám veřejným - umožněn v Krajské knihovně všem občanům. Sbírka zákonů ČR, kterou v tištěné formě máme od roku
3 I Kapka
1918 až po současnost, obsahuje nejen zákony, ale také ministerské vyhlášky, nařízení vlády nebo nálezy ústavního soudu. Pro fundovanější a rychlejší vyhledávání ve Sbírce zákonů i v jiných odborných a právních zdrojích využívají pracovnice oddělení elektronickou verzi v programu ASPI - automatizovaný systém právních informací. V elektronické verzi můžeme vyhledávat v dokumentech zpětně až do roku 1945. Také v odborných publikacích našeho knižního fondu studují čtenáři problematiku zaměřenou na právní záležitosti – hospodářské, obchodní, stavební, pozemkové právo, právo trestní, občanské či rodinné, mezinárodní či lidská práva. Dále jsou v našem fondu hojně zastoupeny i obory ekonomické – bankovnictví, finance, cenné papíry, marke-
ting, management, účetnictví, daně aj. Najdete zde též materiály s problematikou státní a veřejné správy, ze sociální sféry, knihy a časopisy z oborů sociologie, demografie, statistiky, životního prostředí nebo cizojazyčné slovníky a encyklopedie. Z cizojazyčných encyklopedií stojí určitě za pozornost v angličtině vydávaná Encyklopedia Britannica – jedna z nejstarších a nejpopulárnějších světových encyklopedií. Poprvé vyšla ve třísvazkovém vydání v roce 1768 ve skotském Edinburghu. Její nejnovější vydání má již 50 svazků, kde najdete desetitisíce článků, hesel, ale také fotografií, kreseb, map a uměleckých reprodukcí. Určitě za zmínku stojí i další výborná cizojazyčná encyklopedická díla, jako jsou Allgemeines künstler-lexikon, The Oxford English Dictionary, Brockhaus či The Oxford Encyklopedia of Women in World History aj. Od roku 2003 na základě zákona 320/2002 Sb., dostávají krajské knihovny od vydavatelů periodik tzv. povinné výtisky. Toto právní nařízení značně rozšířilo a zaktualizovalo fond Informačního oddělení o několik desítek odborných časopisů již výše uvedených oborů. Dále návštěvníkům nabízíme tiskoviny minister-
stva financí – Cenový nebo Finanční věstník. Nahlédnout je možno do kartografických materiálů – turistických a cykloturistických map, turistických průvodců, atlasů, autoatlasů. Pracovnice oddělení poskytují také orientační informace o službách knihovny. V případě potřeby pomáhají vyhledávat čtenářům publikace a materiály z celého fondu knihovny z on-line katalogu, zodpovídají na telefonické dotazy nebo prolongují výpůjčky. V informačním oddělení je k dispozici pět počítačových stanic, na kterých může veřejnost surfovat po INTERNETU nebo pracovat v programech WORD a EXCEL. Čtenářům s vlastním platným čtenářským průkazem je umožněn přístup na internet zdarma, ostatní návštěvníci zaplatí
za jednu minutu 0,50 Kč. Pro práci na internetu v našem oddělení, jakož i jinde v krajské knihovně, platí pravidla stanovená knihovním řádem. Jedna internetová PC stanice na našem oddělení je zároveň vyčleněna pro multimédia. V elektronické verzi jsou v ní přístupné například odborné i populárně naučné encyklopedie včetně již zmiňované Encyklopedia Britannica nebo Ottův slovník naučný, Vládní listy, článková databáze Lidových novin (1888 -1997), Vzory smluv a podání, překladové slovníky nebo elektronická verze Obchodního věstníku OVEL aj. Krajská knihovna v Pardubicích disponuje i hodnotnými placenými online databázemi, z nichž je v Informačním oddělení nejvíce využíván ANOPRESS – plné texty článků z 80 tuzemských
periodik. K celým verzím těchto elektronických databází lze přistoupit pouze prostřednictvím přístupových hesel knihovny. K počítačovým stanicím je připojena černobílá i barevná laserová tiskárna. Na Informačním oddělení jsou poskytovány z materiálů krajské knihovny také kopírovací služby. Všechny reprografické služby jsou zpoplatněny dle platného ceníku. Další placenou službou je zpracovávání bibliografických rešerší, které zhotovujeme na základě požadavků a zadaných témat našich čtenářů i veřejnosti. Jistě nebude od věci více se zmínit o fondu, jehož knihy a periodika či adresáře se zabývají problematikou nestátních neziskových organizací. Ke čtení a studiu nabízíme měsíčník Neziskovky.cz, který nahradil dříve Kapka I 4
1
Krajská knihovna v pardubicích se vám představuje
vydávaný časopis Gratis - měsíčník pro neziskový sektor. Materiály z fondu pro neziskový sektor umožňují zájemcům např. z občanských sdružení, obecně prospěšných společností, nadací, spolků aj. získat právní, ekonomické, ale i jiné potřebné informace pro svoji činnost. V informačním oddělení máme materiály vydávané pro zdravotně handicapované občany – například pro
ní využívat služeb Zvukové knihovny (ZK). V nabídce ZK je několik stovek nahrávek knižních titulů na magnetofonových kazetách převážně z nabídky Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana v Praze. Poslední rok jsou jejich zvukové knihy vydávány na CD ve formátu mp3. Žánrové složení fondu ZK je velmi pestré – detektivky, romány pro ženy, naučná literatura, cestopisy,
ce, Vstupte, Technická revue, Masér, Člověk a jeho pes. Registrace nových čtenářů ZK je zcela bez poplatků a zařizují ji pracovnice Informačního oddělení na počkání. K registraci je potřeba občanský průkaz a průkaz SONS, ZTP, ZTP/P nebo doporučení očního lékaře. Pokud se zájemce o služby ZK nemůže dostavit osobně, lze jeho registraci a výpůjčky zajišťovat přes jím pověřenou osobu, která ale
neslyšící a sluchově postižené jsou to periodika Unie, InfoZpravodaj, Gong. Dále můžeme nabídnout časopis Vozíčkář nebo časopisy pro zrakově postižené – Zora a EMA (pro zrakově postižené ženy) nebo Kukátko - vydávané pardubickým Tyflocentrem. V Krajské knihovně v Pardubicích přímo v Informačním oddělení mohou slabozrací, nevidomí a zdravotně handicapova-
historické romány, životopisy, humoristické knihy, sci-fi, dětské knihy, pohádky aj. Do fondu ZK nakupujeme i audio CD se zajímavými nahrávkami dramatizací knižních děl nebo rozhlasových her. Od začátku roku 2009 přibyl do fondu zvukový CD komplet časopisů pro zrakově postižené, který obsahuje pravidelné měsíčníky z vydavatelství SONS – Zora, Ema, Naše šan-
musí předložit výše vypsané doklady žadatele. Zrakově postižení mohou v našem oddělení využívat i internet na speciálním počítači.
5 I Kapka
Šárka Hladíková
2
KNIŽNÍ VELETR DĚTSKÉ KNIHY 2009
Bologna – město knih V březnu letošního roku jsme měly s kolegyní možnost navštívit pravidelně pořádaný Veletrh dětské knihy v Bologni. Konal se ve dnech 23. – 26. března a tentokrát byl zaměřen zejména na knižní ilustraci. Zvláštním hostem veletrhu byla Korea. Hned u vchodu nás zaujal pestrobarevný koutek polepený plakáty od výtvarníků z celého světa, kteří se zde mohli prezentovat a zanechat tu svoje vizitky pro případné zájemce o jejich práci. Přízemí vstupní haly pak bylo věnováno velké výstavě ilustrátorů dětských knížek. V dalších třech pavilonech už se představovala jednotlivá nakladatelství. Právě proto, že se jedná o veletrh dětské knihy, byly stánky veselé a útulné, často vyzdobené postavičkami z publikací typických pro příslušná vydavatelství. Také nás nadchla bohatá květinová výzdoba,
zvláště vázy s krásnými čerstvými tulipány, nebo dostatek laviček na sezení či malých občerstvení pro návštěvníky i vystavovatele. Co se týká návštěvníků, byli tu především zástupci nakladatelství, kteří hledali vhodné tituly pro vydaní ve své zemi, nebo třeba právě ilustrátora pro novou knížku. Veletrh je totiž spíše kontraktační než nákupní, takže davy kupujících shluklé kolem pultů se zlevněnými publikacemi byste tu nenašli. Kromě veletrhu jsme si v Bologni prohlédly také zdejší městskou knihovnu. Jmenuje se Biblioteca Sala Borsa (podle toho, že nějaký čas bylo v těchto prostorách obchodnické centrum, tedy jakýsi „burzovní sál“) a nachází se ve zrekonstruované historické budově, která v podzemí uchovává archeologické vykopávky z různých období italské historie. Přestože byla knihovna zřízena docela nedávno, v roce 1999, vlastní asi 260 000 svazků knih, videonahrávek, hudebních CD, zvukových knih, periodik a map. Z toho
asi 55 000 knihovních jednotek tvoří dětské knihy a nutno říct, že dětem je tu celkově věnováno hodně prostoru. Mají tu totiž tři oddělení – pro docela malé děti (biblioteca bebè), pro větší děti (biblioteca bambini) a pro mládež (biblioteca ragazzi). Dospělým slouží půjčovna a několik studoven. Dále je zde přednáškový sál, výstavní prostory a v nejvyšším patře se nachází městské urbanistické centrum. Pokud byste měli zájem, můžete knihovnu při své cestě do Itálie navštívit i vy. Je totiž volně přístupná. Můžete si v klidu projít všechna oddělení, nebo se posadit a číst si, nebo si třeba nechat okopírovat vybraný text. Můžete také využít internet nebo si půjčit domů knihu či hudební CD, ale k tomu už je potřeba se zaregistrovat. Případní knižní a knihovní nadšenci najdou více informací na webových stránkách veletrhu (www.bookfair. bolognafiere.it) a boloňské městské knihovny (www.bibliotecasalaborsa.it).
Gabriela Chalupská Kapka I 6
3
VZDĚLÁVACÍ SEMINÁŘ PRO KNIHOVNÍKY HUDEBNÍCH KNIHOVEN
Putování za folklórem Ve dnech 28. – 29. dubna se v prostorách Knihovny Jiřího Mahena v Brně uskutečnil (za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, SKIP a České národní skupiny IAML) vzdělávací seminář pro knihovníky hudebních knihoven s názvem „Putování za folklórem aneb na lidovú notečku“. Po řadě úspěšných seminářů na téma artificiální, neboli vážné hudby všech možných období a směrů se pozornost vzdělávacího semináře 2009 zaměřila na naše národní bohatství – moravský folklór. V době prolínání kultur celého světa je na čase všímat si darů moravského regionu, oblasti, kde se setkává evropský východ se západem. A tak ústředním tématem semináře byla lidová tvorba jako hmotné a duchovní dědictví se zřetelem na oblast Hané. Ujal se ho s nesmírnou erudicí a vědeckým zápalem jemu vlastním prof. PhDr. MgA. Miloš Štědroň CSc. Region Hané se rozkládá v okolí necelých čtyřiceti kilometrů dlouhého toku řeky Hané. Nejznámějšími hanáckými městy jsou Olomouc, Přerov, Prostějov, Kroměříž, Litovel a Vyškov. První zmínky najdeme na mapách z doby třicetileté války (1618 – 1648). Je to úrodný kraj. Protože se na Hané žilo dobře, byl čas na 7 I Kapka
písemnou i hudební tvorbu. Řada autorů je nám známa, proto jí říkáme tvorba pololidová. Zcela specifickým jejím druhem je hanácká opera (18. století). Skladby charakteru opery jsou psány hanáckým nářečím. Neúčinkoval velký orchestr, ale spíše kapela, jaká provozovala lidovou hudbu. Celkem je známo 27 takových oper. Nejhranějšími byly „Jora a Manda“, „Maréna a Kedroba“ a „Landeborg“. A nejznámějšími autory jsou Josef Mauritius Bulín (texty), Josef Pekárek (hudba) a skladatel, páter Alan Plumlovský. Hanácké opery jsou dnes hrány výjimečně a spíše jako kuriozita. Jejich libreta ale vyšla knižně v několika výborech, například v knize „Copak to ale za mozeka hraje?“ od Eduarda Petrů (1985). Ve fondu Krajské knihovny v Pardubicích je pod signaturou Hu 61.238 v hudebním oddělení. Dalším přednášejícím na semináři byl dialektolog prof. PhDr. Dušan Šlosar CSc. Věnoval pozornost moravským nářečím objevujícím se v hudbě i literatuře. A do tajů historie hanáckého kroje pak posluchače zasvětila etnografka PhDr. Lenka Nováková. Druhá přednáška prof. Miloše Štědroně s názvem „Novodobé inspirace popularizátorů
folklorní tradice“ byla věnována současné hudební tvorbě inspirované folklorem a jejím předním protagonistům. Zazněly ukázky ze společného projektu cimbalistky Zuzany Lapčíkové a jazzového pianisty Emila Viklického, dále z nahrávek folkrockového hudebníka a zpěváka Tomáše Kočka, Jiřího Pavlici a dalších hudebníků a skupin. Prof. Šlosar a prof. Štědroň se znají a dobře vědí, že lidová nářečí jsou mnohdy i zdrojem originálního humoru. Pro zpestření svých přednášek dali k lepšímu nejednu humornou perličku. Dokonce jsou oba účastni v recesistické akci svých kolegů a známých, která se zabývá (za účelem zachování specifického hanáckého dialektu pro příští generace) překládáním stěžejních literárních děl naší i světové literatury do hanáckého nářečí. Přikládáme názornou ukázku jako důkaz, že i vědci mají smysl pro humor a recesi.
Bét nebo nebét, to je to, co toť de Eši je pro duch dustojňéši snášet ráne a trefe sodbe Nebo se před spóstó pruserů zachránit zbraňó abe bel se všim konec. Homřít, spat a nic dál – ale bét jisté, že po tem vechrápání nebode jeden mět jož žádné trabl co sebó nese život (W. Shakespeare: Hamlet – monolog v centrální hanáčtině) A tak, jako po každém ze seriálu seminářů, které tak obětavě už léta připravují pracovnice hudebního oddělení Knihovny Jiřího Mahena v Brně, se i letos rozjížděli knihovníci domů plni nových dojmů a poznatků, které využijí při své práci v hudebních odděleních v knihovnách po celé republice. Zuzana Grohová
Kapka I 8
4
Z KNIHOVEN V PARDUBICKÉM KRAJI
Městská knihovna Třemošnice Nová historie naší knihovny se datuje od března 2002, kdy zastupitelstvo města rozhodlo o zmodernizovaní a profesionalizaci městské knihovny s každodenní otevírací dobou a se zpřístupněním internetu pro veřejnost. Knihovna byla v té době otevřená pouze dva dny v týdnu s velmi zastaralým fondem. Od té doby proběhlo velké vyřazování knih (10 let fond nikdo „nečistil“), zapsání všech dokumentů do knihovnického programu tehdy Lanius, nyní již Clavius. V současnosti může knihovna nabídnout uživatelům přes čtrnáct tisíc knih. Z původních 90 čtenářů evidovaných v roce 2002 jsme se letos přehoupli již přes 500 čtenářů z 3 200 obyvatel Třemošnice a okolí. A protože u nás si rodiny půjčují na jed-
9 I Kapka
nu průkazku, dalo by se říci, že téměř třetina obyvatel nás navštěvuje. Jsme také velmi pyšné na loňskou přestavbu, která přinesla podstatné rozšíření a která se nám podařila zrealizovat za neuvěřitelných sedm dní. Pracovali na ní dva šikovní řemeslníci, přátelé knihovny a my dvě knihovnice. Zbourala se příčka a postavila nová, udělaly se elektrické rozvody, probourala se nosná zeď a všude se položilo linoleum či koberec. Samozřejmě, že k tomu patřilo i kompletní vystěhování všech knih a regálů a všeho ostatního, co se v knihovně za těch pár let nastřádalo. Byla to práce od rána do večera, ale někdy není na škodu vyměnit klávesnici a knihy za hadr a koště. Výsledek je pak úžasný, zvláště když si může-
te přestavovat podle svých představ a požadavků na pracovní prostředí. Během těch uplynulých sedmi let jsme se naučili i pracovat s veřejností, hlavně s dětmi. Letošní 5. Noc s Andersenem byla jednou z těch pravidelných akcí, o kterou je velký zájem a která dokazuje, že to snad děláme dobře. Několik let jsme pořádali i Noc princezen, dokud nám princezny neodrostly. Již se nám také povedlo dvakrát pasovat druháky na rytíře řádu čtenářského v obřadní síni města Třemošnice za přítomnosti rodičů, pana ředitele ZŠ i pana starosty Třemošnice. Pravidelně ve spolupráci s místní dětskou organizací Čtyřlístek pořádáme akce jako: Turnaj ve stolních hrách, Zábavný program s čarodějnicemi, Den dětí, Drakiádu a Pomikulášskou diskotéku. Pokaždé se snažíme, aby byl program nový, originální, s nevšedními zážitky. Pořádáme také besedy s názvem Večery pod lampou. Témata bývají zajímavá a rozličná. Přednášel nám tady třeba pan včelař, putovali jsme po tajemných místech Krušných hor, pravidelné jsou poradny zdravého životního stylu a nechyběl ani známý astrolog. Máme na starosti i kulturní
dění v Třemošnici a to i mimo prostory knihovny, takže se snažíme dopravovat občany za kulturními zážitky do Dusíkova divadla v Čáslavi i do Východočeského divadla v Pardubicích. Lidé si to velmi oblíbili, pro bezstarostnost s dopravou, parkováním a sháněním vstupenek. A můžou vidět známé herce pár metrů před sebou. Také pořádání koncertů, různých humanitárních sbírek ani tvořivých dílen nám není cizí. Nechybí nám elán ani nápady, jediné, co občas postrádáme, je větší zájem veřejnosti
o tyto akce. Kvůli snaze dostat všechny informace o dění v Třemošnici mezi občany jsme si vzali na starost tvorbu a vydávání měsíčního zpravodaje – TŘEMOŠNICKÉ NOVINKY, které distribuujeme do všech domácností zdarma. Tak se snažíme eliminovat stížnosti na nedostatečné informování obyvatel města o životě u nás. A protože v rámci knihovny funguje i Informační centrum, kde se snažíme o perfektní připravenost a nabídku v oblasti propagačních materiálů i v oblasti poskytování infor-
mací a jiných doplňkových služeb, tak se u nás v Třemošnici v městské knihovně opravdu nenudíme. Zvládáme to většinou ve složení Pavla Alvarezová a Světlana Vrzáčková. Pavla Alvarezová
Kapka I 10
5
PARDUBICKÝ KRAJ ZNÁMÝ – NEZNÁMÝ
Tajemný hrad Svojanov Jestli nevíte, kam jet na výlet, zda jen tak do přírody, na nějaký hrad či za kulturou a nemůžete se doma dohodnout, jeďte na Svojanov. Ten nabízí všechny tři možnosti v jednom. Hrad Svojanov leží na pomezí Čech a Moravy asi 15 kilometrů jihovýchodně od Poličky. Až k němu se můžete pohodlně dostat autem. Nic ale nebrání tomu, abyste nějaký kousek k němu šli pěšky a užili si okolní nádherné přírody. Svojanov nabízí jak prohlídku areálu hradu, tedy nádvoří, zahrady a věže, tak vnitřních prostor – vidět můžete interiéry přízemí a prvního patra
11 I Kapka
hradu nebo například sklepení a mučírnu. Zhlédnout zde můžete také výstavy, nyní Postavy z pohádkových příběhů. Stálá je zde výstava grafitu a grafitové keramiky. Často se na hradě konají také různé kulturní akce - šermířská vystoupení, jarmarky s ukázkami řemesel, koncerty a divadelní festivaly. Ale pozor, jestliže toužíte pouze po prohlídce hradu a okolí, v průběhu těchto akcí sem nejezděte. Vstupné je totiž o hodně vyšší. Od minulého roku bydlí na hradě také zvířata. Jedná se o dravé ptáky a další živočichy, kteří jsou nějakým způsobem handicapovaní a nemohou se
vrátit zpátky do přírody. Péče člověka je tak pro ně jedinou záchranou. Hrad tuto činnost provozuje ve spolupráci se Záchrannou stanicí volně žijících zvířat Zelené Vendolí. Při prohlídce hradu můžete také snadno narazit na kamerunské kozy, které zde též žijí a pokud nejsou zrovna ve svém výběhu, mohou se na hradě volně pohybovat. A komu jednodenní výlet na Svojanov nestačí, může se na hradě ubytovat. A to jak individuálně, tak hromadně. Ceny zas tak vysoké nejsou – na osobu a noc vychází ubytování na 250 korun. Každoročně se zde také koná mnoho svateb. Můžete si zvo-
lit jakékoli místo na hradě, ale nejoblíbenějšími jsou gotická zahrada a sloupový sál. A svatební hostinu pak můžete mít třeba v Domě zbrojnošů… Od roku 2007 je zde kastelánem Miloš Dempír, který se postaral jak o zřízení nových webových stránek hradu, tak o jeho větší návštěvnost, která v roce 2008 dosáhla historického maxima. Miloš Dempír vystudoval Vyšší odbornou školu informačních služeb, obor správa kulturních památek. Než přišel na Svojanov, pracoval na zámcích v Častolovicích, Branné a Mníšku pod Brdy. Na začátku sezóny moc času neměl, ale přesto nám ochotně odpověděl na pár otázek. Jak jste se dostal k práci kastelána? Přes výběrové řízení, které proběhlo v roce 2007. Předtím jsem postupně pracoval na několika zámcích a poznal jsem práci na soukromém a státním objektu, nyní i na hradě ve vlastnictví města. Na základě získaných zkušeností mi nejvíce vyhovuje režim Svojanova. Hrad funguje jako samostatná příspěvková organizace a peníze, které se zde vydělají, zůstávají na hradě a investují se do jeho obnovy. Takové štěstí u nás
mnoho památek nemá. Proč jste si vybral právě Svojanov? Byla to spíše obrovská náhoda a štěstí, že jsem uspěl ve výběrovém řízení. Hrad jsem ale znal od dětství, protože pocházím z Brna a na Svojanov jsme často jezdili. Svojanov pro mne byl vždy symbolem pravého hradu se vším, co k němu patří. Je zčásti zachovalý, zčásti zřícenina, má krásné interiéry a spoustu různých zákoutí, hradby s ochozy, věž s vyhlídkou, zahradu … V dětství jsem četla knížku Bohuslava Březovského Tajemný hrad Svojanov. Podle ní prý na hradě straší. Je to pravda? Svojanov je opravdu velmi tajemný hrad. Myslím, že je to dané i velkým stupněm zachování původního objektu. Každá stará budova má svou historii a ta se projevuje i v současnosti. Občas se zde stane něco podivuhodného, ale to k životu na hradě patří. Zejména v noci se na hradě ozývají různé zvuky - klepání, kroky a otevírání či zavírání dveří. V průběhu staletí budovy získaly svou energii a ta se v nich teď projevuje. Jaké kulturní akce
plánujete na Svojanově pro tuto sezónu? První květnový víkend proběhne hradní jarmark, v rámci kterého bude otevřen nový druhý prohlídkový okruh. Ten návštěvníkům předvede hradní sklepení, mučírnu, kuchyni a dům zbrojnošů. 6. června se bude konat dětský den s různými soutěžemi a hrami. Na první červencový víkend jsou plánované rytířské hrátky, dále divadelní pouť, Pocta Záviši z Falkenštejna a další akce. Sezónu ukončujeme adventní akcí s tradiční výstavou betlémů. Od letošního roku je hrad poprvé otevřen celoročně a návštěvníci tak mají příležitost prohlédnout si jeho prostory i v zimní podobě. Jsou v okolí Svojanova ještě další zajímavá místa? Svojanov je situován v překrásném přírodním prostředí údolí řeky Křetínky. Je zde především nádherná příroda, ještě moc neobjevená turisty. V širším okolí jsou i historicky zajímavá místa, například město Polička s unikátně dochovaným gotickým hradebním systémem nebo zámky v Letovicích a Kunštátě. Úvodní slovo napsala a rozhovor vedla Martina Kynclová Kapka I 12
6
NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA LITERATURU
Sigrid Undsetová
Sigrid Undsetová náleží k těm autorům, bez nichž si jednotlivé národní literatury nedovedeme vůbec představit. Přestože její matka byla Dánka a sama Undsetová se narodila v Kalunborgu (v Dánsku), zobrazila ve svých historických románech i příbězích ze současnosti norský venkov, města i psychiku obyvatel své vlasti, jak dokázal málokterý ze spisovatelů této severské země. Za své dílo, jež bylo při prezentaci ve Stockholmu 10. 12. 1928 označeno jako Iliada Severu, získala autorka Nobelovu cenu za literaturu. 13 I Kapka
Sigrid Undsetová se narodila 20. května 1882 jako nejstarší z dcer významného norského archeologa. Naděje, že bude studovat historii, ztroskotaly, když otec zemřel, v té době bylo Sigrid pouhých dvanáct let. Matka se třemi dcerami zůstala téměř bez prostředků, a tak nejstarší vystudovala „pouze“ obchodní akademii, aby co nejdříve mohla přispívat na rodinné výdaje. Kromě práce v kanceláři se dále vzdělávala, hodně četla, začala publikovat. Po získání státního stipendia odjela ve svých sedmadvaceti letech do Říma, který byl vysněným městem norských umělců.
V Římě se také seznámila s malířem Svarstadem, za něhož se v roce 1912 provdala. Manželství však nebylo bez problémů, Undsetová se starala celkem o šest dětí, tři vlastní a tři manželovy z předchozího svazku, navíc sama literárně tvořila. Právě v této době vychází například Jaro (1919) a snad nejznámější autorčino dílo – trojdílný historický román Kristina Vavřincová (Věnec 1920, Paní 1921 a Kříž 1922). V roce 1924 byla Undsetová přijata do římskokatolické církve a její manželství, které již léta neplnilo svou funkci (oba umělci žili dokonce odloučeně, A. C. Svarstad se zajímal pouze o své malířství), bylo prohlášeno za neplatné. Od roku 1919 žila spisovatelka v Lillehammeru, nedaleko jedné z „nejnorštějších“ částí své země. Podrobně je toto období popsáno v knize Šťastné dny, jež Sigrid Unsetová vytvořila na podnět manželky amerického prezidenta F. D. Roosevelta, paní Eleonory, která spisovatelku vyzvala k sepsání knihy mapující život norských dětí před válkou. Ve Spojených státech žila Undsetová od napadení rodné země nacistickým Německem v roce 1940. Pro ženu, jejíž antifašistický postoj byl všeobecně známý, by setrvá-
ní ve vlasti nemohlo skončit dobře. Osobní tragédii se však Undsetová nevyhnula, krátce před odjezdem z vlasti jí zemřela duševně retardovaná dcera (ve Šťastných dnech nazývaná Tulla), brzy následovala smrt matky. Ani emigrace do Spojených států nebyla bez problémů, nejprve spisovatelka absolvovala obtížnou cestou do Švédska, kde dostala zprávu, že její syn Anders padl při obraně Norska. Protože osobní doprava lodí přes Atlantický oceán nebyla možná, putuje Undsetová s mladším synem Hansem přes celý Sovětský svaz transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku, lodí do Japonska a dále přes Pacifik nejprve do San Franciska a teprve odtud vlakem do New Yorku. Hans po ročním studiu na Harvardu odešel do norského leteckého učiliště v Torontu a do konce války pak sloužil ve Skotsku a v Londýně. Undsetová tedy v cizině zůstala sama. Kromě přednáškové činnosti věnované literatuře veškerou svou energii obětovala snaze získat Spojené státy americké pro boj proti fašismu jako největšímu zlu, které postihlo téměř celý svět. Po válce se autorka vrací do Lillehammeru, místa, jež si tolik oblíbila, ale v Bjerkebeku (usedlosti, na které žila před válkou od roku 1919), znesvě-
ceném fašistickým podnikem souvisejícím s rozšířením „čisté rasy“ i na severu Evropy, se necítí dobře. Pokouší se ještě o literární tvorbu, ale to jí už zdravotní stav nedovolí. Umírá 10. června roku 1949. Kromě již zmíněného historického románu Kristina Vavřincová líčícího osudy zemanské dcery Kristiny a podávající obraz Norska ve 14. století, bývají nejčastěji uváděna následující díla Sigrid Undsetové: Jenny (1911, román nazvaný podle hlavní hrdinky), Příběh o Ljotovi a Vigdis (1909, historický román čerpající téma z norského středověku), Ida Alžběta (1932, román o manželství ze současnosti), Madame Dorthea (1939, jeho děj je zasazen do 18. století, plánované pokračování ale již nevyšlo). Kromě románů psala Undsetová i básně - sbírka Mládí (1910) a povídky, uveďme si alespoň česky vydaný výbor Byla jsem nevěrná. Literární kritika uvádí, že Undsetová se nejvíce ve svém díle zabývala psychologií lidské duše, rozporem mezi světem žen a mužů. Důležitou součástí románů jsou však i překrásné popisy norské přírody. Přestože spisovatelčiny hrdinky se nám jeví často na svou dobu emancipované, sama autorka přehnanou
emancipovanost žen v podstatě odmítala a viděla prvotní roli ženy v péči o rodinu a především děti, jak dokládala i svým vlastním životem. KaJ
Kapka I 14
7
Z NOVÉ POHÁDKOVÉ KNÍŽKY PRO DĚTI
JAK PŘIPLAVALI KAPŘÍCI DO CHOTĚBOŘE
V květnu vyjde v chotěbořské edici pohádková knížka tamní spisovatelky, Marty Urbanové, členky Východočeského střediska spisovatelů Pardubice JAK PŘIPLAVALI KAPŘÍCI DO CHOTĚBOŘE Knížku napsala Marta Urbanová, ilustrovala Alena Kubková. Děti se v ní mohou seznámit s Peciválkem, domácím skřítkem, který žije v domku malíře Kubáska. Malíř Kubásek jako mladý odešel do světa a do rodného domu se vrátil až po několika letech. Začal si domek po rodičích zabydlovat. Maličký Peciválek mu při tom pomáhal, ale tajně. Na zahradě domu byl rybní15 I Kapka
ček a v něm měl svůj ráj vodník Vrbátko. A jak už to na jaře bývá, velká voda mu přinesla s rybkami i lesní vílu. A tak domek, který byl do té doby opuštěný, najednou ožil a začalo se mu kouřit z komína, sem tam si přičísl ofinku a díval se, jak mu Kubásek spravuje plot. Ale nejlepší, děti moje, bude, když si přečtete ukázku přímo z knížky: Poslední dům v našem městečku býval donedávna opuštěný, otrhaný a špinavý. Nejenže stál stranou, daleko od silnice, od sousedů, ale vypadal, jako by zabloudil. Zdálo se, že patří nějaké čarodějnici, že se otáčí na kuří nožce, jak se mu zlíbí. Někdy k městečku, jindy k vodě. Býval ze všech stran oprýskaný, okna slepá, namísto záclon
pavučiny. Ve spárech tašek na střeše bujel mech a komín byl nakřivo, mírně nakloněný, jako když se unavený opozdilec vrací z hospody. Dlouhá léta se z něj nekouřilo. Ale poslední dobou se dům oblékl do lepšího kabátu. Plaňkový plot, ze kterého zbyla jen malá branka zasazená do dvou sloupků, byl dočista nový. K brance vedla pěšinka, hezky vyšlapaná. Ale dosud jen dvě okna svítila do tmy. Majitelem a jediným obyvatelem téhle poslední chalupy byl Kubásek. A podle jeho uměleckého klobouku každý hned uhádl, že je malíř. Ale žádný malíř pokojů, to ne. Opravdický umělec na krajiny, na strašidla a na pohádky. I malíř knížek pro děti. Druhá ukázka pojednává o lesní víle: Lesní víla si přála mít chaloupku pod lopuchovými listy. Netrvalo dlouho a mohla se nastěhovat. Vrbátko si dal záležet. Všechno uvnitř bylo pro pohodlí. Podlaha jeden mechový kobereček a okna tak, aby měsíční světlo proudilo sem a tam. Když se trochu vyčasilo, lesní víla si vyprala svoje šaty a rozložila si je na sluníčku. Chvilku potrvá, než si je dá do pořádku. Nejvíc nešťastná nebyla z toho, že ztratila věneček, ale proto, že její taneční závoj je celý potrhaný. Když si ho prohlížela, věděla, že se s ním musí rozloučit.
Ronila slzu za slzou. „Bez závoje nemohu tančit. Do čeho budu chytat měsíční stříbro? Když nebudu tančit, měsíček se schová a všechno pohltí tma. A lidé, kteří se vracejí domů, nebudou vidět na cestu.“ Třetí ukázka vysvětluje název knížky: Kapr sem tam mrsknul ocasní ploutví, až vystříklo. Pořád si to brázdil dokola, až byl z toho celý nesvůj. Pak se zastavil, aby tomu kroužení přišel na kloub. Ale nic nevymyslel. Najednou zaslechl, jak někdo volá: „Tady na schodech. Podívej se na schody. Já jsem jako korálek, maličký Peciválek. Mne se nemusíš bát.“ Kapřík se zastavil. Neměl se kam schovat ani kam uplavat. Čekal, co se bude dít. Že by se
bál, to zrovna ne, ale do smíchu mu také nebylo. Když se nic nedělo, zaposlouchal se a rozhlédl se kolem sebe. Skutečně uviděl dřevěné schody a když se lépe podíval, spatřil na nich malého klučinu. Seděl s pokrčenou nohou a oběma rukama si objímal koleno. Nevypadal jako nějaký drzý kluk ani jako strašpytel. Kapříkovi se hned zalíbil. Přesto ale s konverzací nespěchal. Prozatím se jen díval a mlčel. A na závěr několik slov o Peciválkovi: A jelikož Peciválek neměl s děvčaty žádné zkušenosti, stál na místě a nevěděl, jak na to. Ale holka nečekala, poskakovala po zahradě a začala trhat petrklíče. Však jich tu bylo. Celý žlutý koberec. Peciválek chodil za ní a díval se,
jakou z nich má v dlani pěknou kytičku. Jistě je netrhá pro mne, zesmutněl. Snad pro Kubáska, napadlo ho, ale jen na vteřinku. Co když pro někoho tam, odkud přišla? Ulekl se. Spočítal si, že má jen chviličku, než děvče natrhá plnou dlaň a zmizí. Víc už ji neuvidí. Musím jednat, rozhodl se. A to hned! Udělal to, co ještě nikdy ve svém životě. Rozhodl se, že se jí ukáže. Buď je to správná holka a nezačne ječet, nebo ať si zaječí a jde k šípku. Stejně jí nikdo nebude věřit. Holce bláznivé. Nadechl se, trošku se zvětšil, postavil se tak, aby ho viděla a promluvil: „Neboj se mne. Já jsem Peciválek a vítám tě u nás.“ Děvče zvedlo hlavu a uvidělo ho, malého hošíka s šibalskýma očima a rozčepýřenou čupřinou. Nezačala křičet, nevyděsila se, jen se překvapeně dívala. Oči jak tenisáky veliké, udivené, pak se rozsvěcovaly, zazářily a pusa se roztáhla do smíchu. „No to je mi ale štěstí,“ řekla a nevěřícně vrtěla hlavou. A hned pokračovala, jako by se bůhvíjak vyznala. „Natrhala jsem je pro maminku,“ ukázala. „Pan Kubásek mi to dovolil.“
Kapka I 16
8
NÁŠ ROZHOVOR
NÁŠ ROZHOVOR S PANÍ MARCELLOU MARBOE
Jsou lidé, kteří dovedou svůj čas dokonale využít, naplnit každičký den činorodou prací…A navíc – většinou ta práce není pro ně samotné, je určena bližním – nejenom rodině, ale všem, kdo jsou ochotni ji přijmout. Paní Marcella Marboe udělala a dělá tolik, že by se o její činnost mohlo podělit hned několik lidí – a nejsou to činnosti ledajaké: Po vystudování Fakulty tělesné výchovy a sportu v Praze – obor tělesná výchova, český jazyk, nastoupila jako středoškolská profesorka na Střední ekonomickou školu v Pardubicích. Vedle zaměstnání a závodní sportovní činnosti (jízda na koni, lyžování, řada krajských přebornických titulů ve sprintech atd.), pracovala též jako průvodkyně cestovní kanceláře, fotomodelka a po večerech se zabývala vlastní literární tvorbou. Vzhledem 17 I Kapka
k uměleckému zaměření posléze přestoupila jako pedagožka na nově vzniklou pardubickou konzervatoř a po pěti letech se začala věnovat pouze svobodnému povolání. Spolupracovala s Českým rozhlasem, s Českou televizí, získala řadu literárních cen, z nichž jmenujme třeba jen Cenu nakladatelství Albatros a Cenu dětského čtenáře. Po sametové revoluci pracovala dalších pět let jako vedoucí Katedry tělesné výchovy a sportu na Univerzitě v Pardubicích (kde konstituovala vlastní předmět wellness – umění žít), byla spoluzakladatelkou nadace Vraťme dětem dětství a v roce, který byl pro Českou televizi krizový, pracovala jako členka televizní Rady. (Publicistický román Bitva na Kavčí hoře). V současné době se vrátila ke svobodnému povolání. Působí jako předsedkyně Východočeského střediska Obce spisovatelů, jako členka ústřední Obce spisovatelů v Praze, jako předsedkyně Sdružení autorů literatury pro děti a mládež ČR. Je též činnou členkou PEN klubu a IBBY. Především je ovšem úspěšnou spisovatelkou, jejíž knížky si oblíbili dospělí i dětští čtenáři, za kterými jezdí na besedy po celé ČR. Ke všem těmto činnostem ještě mů-
žeme přičíst vynikající znalost přírody, lásku k rostlinám (zejména stromům a bylinkám) i zvířatům, o níž čteme v autorčiných knihách a jež se v praxi projevuje neúnavnou péčí o čtyřnohé kamarády, zahradu a pozemky kolem krkonošských chalup. Ten, kdo požádá paní Marcelu Marboe o rozhovor, má proto velice těžký úkol: na co se zeptat nejdříve, vždyť zeptat se na všechno, co by čtenáře a posluchače zajímalo, by znamenalo rozhovor nikdy neskončit. Ve vašich knihách vystupují děti, zvířátka, ale velmi důležité místo zaujímají i lidé staří – dědečkové, babičky. Mohla byste nám prozradit, jaké bylo vaše dětství? Byli v něm prarodiče? Tatínek učil na venkovské jednotřídce a bydleli jsme ve škole. Proto jsem se již od čtyř let směla zúčastňovat vyučování. Pět postupných ročníků bylo v jedné třídě, a tak jsem uměla v šesti letech z pěti tříd skoro všecko. Z toho důvodu jsem se při vyučování nudila, vyrušovala a všelijak zlobila, a tak když šli moji vrstevníci do školy, dovoloval mi tatínek zúčastňovat se vyučování už jen za odměnu. Jinak jsem musela vykonávat drobné domácí práce. Krmit králíky, pást ovce, zalévat zahradu či
dojít na nákup. Jenže zas venkované poukazovali na to, že nechodím do školy a jejich děti, které by jim také mohly pomáhat, musí. Nakonec tatínek prekérní situaci vyřešil tak, že jsem směla do třídy, ale musela jsem sedět vzadu u dvou obrovských skříní, které sloužily jako školní knihovna. Z nich jsem si mohla vybírat knihy podle vlastního uvážení – a číst. Nakonec se to ujalo natolik, že stejnou výsadu měly všecky děti, které byly se svými úkoly hotové a vznikl úžasný čtenářský kroužek. Byly to opravdu šťastné chvíle. U nás doma se také četlo stále. Zpočátku mi četla babička (dědečkové bohužel záhy zemřeli), rodiče, starší sourozenci, četli mi všecko, co louskali sami. Tím jsem nebyla příliš nadšena, a tak jsem brzy začala číst já jim. Nejraději jsem ovšem měla babiččino vyprávění. To o bílé „verlybě“, která parkovala na Labi za plotem naší zahrady a pokaždé měla za úkol dovézt mě na výlet do jiného koutu světa. Snad to jednou napíšu… Kdy jste si uvědomila, že psát „prostě musíte?“ Pokoušela jste se psát už jako školačka (studentka)? První knihu jsem napsala ve 3. třídě. Pro jakousi Soutěž tvořivosti. Prozaický příběh
o partě dětí-voltyžérů, kteří se svým jezdeckým uměním excelují na sportovních soutěžích po celé zemi. Má práce byla označena za „nesamostatnou“ a tudíž odmítnuta. Ta nespravedlnost se mě dotkla natolik, že jsem povídku spálila. Teprve v pokročilém věku jsem se k tématice vrátila a vznikl oblíbený dětský román Ali a sedm Loupežníků. Na studiích (zamilovaná), jsem - jak jinak? – psala především poezii, se kterou jsem vyhrála řadu soutěží. Jak se díváte na výuku tzv. tvůrčího psaní? Jako na výuku „poctivého řemesla“. Řemeslo se samozřejmě dá naučit. Umění ne. Při různých akcích se setkáváte s mladými, začínajícími autory. Čím by se měli ve své literární tvorbě řídit? Co byste jim jako zkušená a uznávaná spisovatelka poradila? Řídit se musí srdcem a skrze svou tvorbu hledat především sami sebe. Autentičnost, svou vlastní cestu životem, kterou nikdy nemůže nikdo za nikoho nalézt. Ale ti, kteří sami své „já“ již objevili, mohou pak v hledání – a třeba i prostřednictvím právě té vlastní literární tvorby - pomáhat druhým. Vaše knihy si získaly značnou oblibu, které z nich si
vy sama ceníte nejvíc? Obvyklá otázka – a stále stejná odpověď: Knihy jsou jako děti. Nepatřím k matkám, které by měly jedno dítě raději než ty ostatní… Z vašich knih i rozhovorů vyplývá velice pěkný vztah k přírodě. Jak by měli rodiče vést své děti, aby přírodu nepovažovaly pouze za něco, na co je hezké se občas podívat v televizi? Jak by je měli vést? Za ruku – a do nefalšované přírody. Vždycky, když je to jen trochu možné. Příroda a pobyt v ní je, podle mne, pro zdravý vývoj dítěte naprosto nezbytná. Je totiž nesporné, že v moderní civilizaci přibývá faktorů, které brání harmonickému rozvoji osobnosti (zejména technické zpohodlňující vymoženosti) a ubývá podnětů, které tento rozvoj podporují (zejména pohyb v přirozeném prostředí). V rodině, ve které převládají ekonomické nebo kariérní důvody, ustupují základní psychologické potřeby dítěte, které jsou podmínkou zdravého fyzického i duševního vývoje, do pozadí. Zejména v raném dětství má příroda nezastupitelný formativní vliv. Proces naturalizace by měl tedy logicky předcházet procesu socializace a později s ním jít ruku v ruce. Jsem přesvědčena, že způsob Kapka I 18
8
NÁŠ ROZHOVOR
vytváření psychosomatické struktury dítěte by měl mít podobný charakter jako u zvířecích mláďat. Život v přírodě je totiž těžší, problematičtější, rozmanitější a hlavně nepohodlnější. Takové podněty vytvářejí komplexnější mozek a mnohem dokonalejší tělo. V technicky rozvinutých společnostech ( nebo rodinách), které nedbají na vliv přírody, může dojít k nevratné celoživotní deformaci osobnosti. Příroda totiž, spolu s kulturou, rozvíjí navíc i biologicky předurčenou lidskost. A na ní by mělo úplně každému z nás záležet zejména. Dočetla jsem se, že Východočeské středisko Obce spisovatelů je po brněnském největší. Mohla byste čtenářům KAPKY alespoň částečně přiblížit jeho činnost? Středisko má tři oblasti (Pardubicko, Orlicko, Vysočina) a pět sekcí (literární, dramatickou, začínající autory, výtvarnou a hudební). Spektrum činnosti je nesmírně široké. Od ryze literárních akcí, jako je vlastní publicistická činnost a různá čtení, besedy, křty vydaných knih, literární dílny, soutěže atd., přes akce dramatické, případně i promítání našich TV inscenací nebo filmů, až po vernisáže kombinované se čtením a hudeb19 I Kapka
ním doprovodem. Působíme nejen v regionu, ale naše akce též „vyvážíme“ do celé ČR, případně i blízkého zahraničí. Úzce spolupracujeme zejména se Slováky a Poláky. Rovněž vydáváme vlastní bulletin Kruh a každý rok jeden žánrově koncipovaný sborník. V letošním roce, který jsme celý zaměřili na děti a mládež, vydáváme sborník pro tuto skupinu populace. Také máme v náchodském a pardubickém knihkupectví (Hélios na Pernštýnském náměstí) speciální koutek východočeské literatury, kde lze zakoupit (případně objednat), jakoukoli knihu z naší produkce. Naší nejnáročnější a nejrozsáhlejší akcí je ovšem Východočeský umělecký maratón, který vždy na podzim probíhá dnes již ve třiceti městech východních Čech. Vč. středisko OS není uzavřenou skupinou lidí, jsme ochotní přijmout mezi sebe každého, kdo podobnou uměleckou činnost považuje za vlastní – ať již ve formě tvůrčí seberealizace, pouhého zájmu pomoci dobré věci, anebo i jako sponzor. Více se o nás můžete dozvědět na www.spisovatelevc.cz. Kocour Zrzoun se stal oblíbeným hrdinou dětí i těch, kdo to pěkné, co dětství s sebou přináší, nezapo-
mněli. Plánujete další knihu pro mladé čtenáře, či teď budou mít ve vaší tvorbě přednost „dospělci“ ? Mám rozepsaný román pro dospělé a „kozí“ knížku pro děti, ale v nejbližší době nevydám nejspíš jedno ani druhé, protože mě ze všeho nejvíc oslovila naléhavá potřeba literatury pro „teenagery“. Připravuji tedy sbírku povídek s názvem „Hustej cápek, vole“, kterou bych měla v úmyslu nabídnout k vydání ještě v tomto roce. Vaše dcera Helga Zrzouna, hrdinu dvou světů, velice zdařile ilustrovala. Bude „Zrzountým“ ve své činnosti pokračovat? Vydání dětské knihy, která by byla hodna toho jména (nemyslím teď nějaké leporelo nebo brožurku), zůstává stále nesmírně náročnou záležitostí. Je do ní třeba investovat nejen potenciál umělecký, časový a osobní obětavost každého, kdo se na takovém počinu podílí, ale jde také v neposlední řadě o zajištění finanční, které vzhledem k rozpadlé síti distribuce není návratné. Proto málokteré nakladatelství je ochotno investovat nenávratně, jen do svého dobrého jména. A druhé takové sponzory jako byla Lenka Kadlecová a Petr Zadníček zatím neznám.
KAPKA je časopis určený čtenářské veřejnosti, ale také zaměstnancům knihoven. Jak vidíte poslání knihovny v dnešní době, která čtenářství příliš nepřeje? Je to poslání zásadní a nenahraditelné. Já ho nazývám „podpalováním“. Poselstvím, které ti, kdo dobré umění považují za národní poklad, roznášejí dál. Je obecně známé, že se naše společnost nenachází právě v nejoptimálnějším kulturněetickém stavu. Žebříček hodnot – zejména těch morálních - se chaoticky mění, schopnost empatie mizí, stejně jako je stále méně zřetelná hranice mezi dobrem a zlem. Lidé bez přemýšlení podléhají konzumentskému způsobu života, okorávají, zpovrchňují. Nekomerční kultura pokulhává daleko za komercí, bulvárních lákadel a virtuálních ohlupovadel přibývá, vztah k přírodě a životnímu prostředí je utilitární, stejně jako mezilidské vztahy. Vnímání nekomerční kultury a četba nekomerčních knih se stává výsadou hrstičky zarytých intelektuálů, jakkoli dobře víme, že čtenářství
pěšinky člověka k člověku, protože co jiného než pevné a čestné vztahy má na vratkém laně života opravdu cenu? A tohle si jistě uvědomují dobří učitelé, dobří knihovníci, dobří rodiče, dobří lidé. Uvědomují si, co vlastně je ta „devíza nejcennější“. A zejména dobré paní učitelky a dobré paní knihovnice, to jsou přesně ty čarodějky, které vnímavě dokáží vstřebat viděné, slyšené a přečtené, tvůrčím způsobem vklad přetavit – a pak skočit na čarodějnická košťata své fantazie a úrodně rozsévat tato kulturní poselství dál. Nezištně roznášet oheň umění a řekněte, co si tvůrčí umělec může přát víc? úzce souvisí s kvalitou života – a ne pouze jednotlivce, ale celé společnosti. A tak ti, kteří chtějí pomoci, musejí hrát hru „na světlonoše“, „na lavinu“, hru na „pošli to dál“ - není důležité, jak tuto aktivitu nazveme. Jejím nejzákladnějším smyslem je pomáhat. Pomáhat lidem – a zejména pak dětem – hledat vlastní kvalitní cestu složitým životem, který žijeme. A také splétat záchrannou síť vztahů, pomáhat prošlapávat
Děkujeme za rozhovor, přejeme hodně nadšených čtenářů, spoustu příběhů, které za vámi samy přijdou, a samozřejmě také zdraví a spokojenost vám i všem, které máte ráda. Za redakci KAPKY Karla Jará Kapka I 20
9
Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ
Následující řádky přetiskujeme s laskavým svolením pana Zdeňka Tamchyny z internetu. Pro čtenáře, kteří chtějí poznat více, doporučujeme vyhledat na internetu: Zdeněk Tamchyna cestovatel. Kámen z Machu Picchu Milý příteli, bezpochyby jsem se dopustil neodpustitelného prohřešku. Mám před sebou kousek kamene, který jsem zdvihl na cestě mezi zdmi budov na Machu Picchu. Kdyby každý návštěvník tohoto monumentu Inků zdvihl a odnesl pouhý jeden malý kamínek, zely by v cestách a na terasách propasti. Naštěstí podobných hříšníků není mnoho, naprostá většina jich odnáší záběry fotoaparátů, videokamer a vzpomínku. Mne ovšem provázel uzmutý kamínek do Cusca napříč jihoamerickým kontinentem, přes Atlantik, Amsterodam do Prahy a domů. Tisíce kilometrů daleko od štítů And, z místa vysoko nad hučící Urubambou. Leží přede mnou, občas budí dojem, že byl součástí většího, opracovaného. Nepravidelný obdélník, plochý kvádřík, snad je úlomkem kamenné desky, z jakých byly postaveny stěny domů, jaké dnes tvoří panora21 I Kapka
ma staveb bez střech. Kousek kamene, svědek historie, o které známe tak málo. Kousek skály, které se musely dotýkat ruce někdejších budovatelů města, které kdysi ožívalo hlasy jeho obyvatel. Kousek kamene, ve kterém zůstává zakleta doba kdysi živá. Dnes není kouzla, které by oživilo to, čeho byl kousek kamene kdysi svědkem. Účastníkem lidských osudů, jejich radostí i dnů všedních, zrodu nových generací, vzestupu i zániku, této výspy kultury Inků, která unikla chtivým dobyvatelům. To vše se zde kdysi mohlo odehrávat a nepochybně žádná fantazie nedokáže vykouzlit představu někdejšího života v Machu Picchu. Není ale hranic, které by mohly omezit mé úvahy. Podstatnější je, že onen malý kousek kamene byl svědkem toho, o čem mohu dnes snít. Dávná minulost je v něm zakleta a já pouze neznám tajemné heslo, které by ono tajemství odkrylo. Snad je v něm zakleto i tajemství, kde jsou ukryty poklady, ukryté před dobyvateli. Kousek kamene má kouzelnou moc, vyvolává
myšlenky, představy, jako by uváděl mysl na cestu vedoucí do minulosti, ve které nebyly domy ještě bez střech, kdy se na terasách pěstovaly plodiny, na prostranstvích byly slouženy rituály, uctívající nám již neznámá božstva a postavy byly oděny v barevná zářící roucha. Všechna tajemství rozkvětu i zániku jsou uložena v nám nepoznané paměti kousku kamene, jehož sdělování se snažím zachytit. Dnes na Machu Picchu převládá šedočerná barva zdí a zeleň porostů. Bílé mráčky občas zahalí pohled na pyramidu nad městem. Je v té proměně času spíše melancholie, než smutek… a hluboko dole v údolí stále hučí Urubamba, odnášející své poselství do Amazonie.
10
SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE
Vážení čtenáři, dnes otiskujeme v KAPCe povídku Kristýny Měchurové, byla zaslána do soutěže O pardubický pramínek (XIV. ročník) Hvězdné nebe nade mnou. V té době autorka navštěvovala 7. ročník ZŠ v Lázních Bohdaneč. Ztratil jsem tátu. Ne úplně, to, že ho vidím, mi dodává jakousi sílu, sílu zůstat. Vidím ho, ale přece jen to není můj táta, i když má stejnou košili, kravatu a ponožky, co jsem mu dal. Zdá se mi, že po pohřbu maminky táta odešel a do jeho těla se nastěhoval někdo jiný, někdo, koho neznám. Ten pán se vtělil do mého táty a udělal z něj chodící loutku. Nevím, kam se nastěhoval můj táta, možná, že odešel za maminkou do nebe a teď se na mě dívají oba. Ten pán na mě právě zavolal, že prý mám jít večeřet. Jdu, ale přece jen je mi smutno, dívám se na něho a doufám, že se něco stane, že pochopí, že… Kydl mi na talíř kus jídla a s otevřenou pusou si svůj žvanec nacpal do chřtánu. „Po večeři se jdu dívat na fotbal, jestli něco chceš, řekni mi to teďka, abys mě později nerušil,“ oznámil mi. „Ne, jenom jsem myslel…“ „Tak to je dobře, jdu se dívat.“ Dveře bouchly a já jsem zůstal v pokoji sám. Umyl jsem talíř a pomalu se šoural do koupelny, kde jsem se osprchoval. Pak jsem si šel lehnout.
Najednou se objevila záře, taková jako… „Maminko! Kde ses tu vzala a …“ Její prst se dotkl mých úst, a tak jsem tam jenom seděl a mlčel a díval se na svoji maminku. „Přišla jsem skrz tátu,“ řekla po chvíli. „Ztratil hvězdu, ztratil smysl života, ztratil tu důležitou hvězdu, která je v nás, proto se chová tak sobecky a zle.“ „A jak ji mám najít a kde ji mám hledat, maminko, počkej!!!“ Odešla a mě tu zanechala samotného. Nevěděl jsem, kde tu hvězdu hledat a vlastně ani jak vypadá. Zabořil jsem hlavu do peřin a s pláčem jsem usnul. Ráno jsem přemýšlel, co se vlastně stalo, přece to tak nemůžu nechat, aby se táta trápil skrz nějakou hvězdu. Ne, takhle to určitě nenechám. Vybavil jsem se dobrou náladou, taky nějakou vařečkou, plechovkou od borůvek a fotbalovým míčem. „Tatí, tatí, nezahrál by sis se mnou fotbal?“ „Teď ne, nemám na to náladu,“ odvětil. Musím asi začít s něčím menším. Postavil jsem tedy z plechovek pyramidu a na ni nalepil obrázek
herce, kterého táta nemá rád. A to se panečku děly divy! Prvně jsme ho shazovali jako kuželky, potom jsme se do něho trefovali šipkami. Další den jsme vyrazili do kina. Od té doby také jezdíme na kole a nedávno jsme vyrazili i na kolečkové brusle. A tehdy jsem si uvědomil, že ta ztracená hvězda se už zase našla a táta je zase takový, jaký byl dříve.
Kapka I 22
11
KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM
Vážení čtenáři, Chtěla bych vás seznámit s nesmírně zajímavou publikací Veroniky Zapletalové Chatařství. Autorka se v letech 2001 až 2004 vrhla do velkého projektu – snažila se zmapovat chaty České republiky. Vzniklo několik tisíc fotografií, z nichž je v knize uvedeno 480. Některé chatičky poznáme, neboť stojí blízko Pardubic, na březích Labe a v okolí Kunětické hory. Kniha je sondou tohoto specificky českého fenoménu. Je rozdělena do kapitol, v nichž
23 I Kapka
se k tématu vyjadřují čeští odborníci. Václav Cílek píše o chatařství z pohledu kulturní antropologie, popisuje důvody vzniku chatových osad. Rostislav Švácha a Jiří Škabrada zkoumají architekturu, Tomáš Pospěch píše o chatařství jako o výtvarném projektu. Jednotlivé kapitoly doplňují citace z různých knížek týkajících se chatařství a vypovídajících o době, myšlení a podmínkách, za jakých chatařství vznikalo. Musím dodat, že snímky velice potěší naše oko. Ty stavbičky
z materiálů, které bylo možné získat – ze sudů, maringotek a vagónů! Chatičky uprostřed panelového sídliště, skleníky z pet lahví i sklenic… Na závěr si dovolím ocitovat nápis od jedné chaty poblíž Hradce Králové u řeky Orlice, který dokládá, že chatařství je fenomén nejen kutilský: „Zde zapomeň, co jsi v civilu, v osadě jsme všichni přátelé a kamarádi.“ Lydie Nečasová
12
KAPKA JUNIORŮM
Jak se stát detektivem amatérem Všichni ho známe. Dlouhý plášť, klobouk nebo čepice s kšiltem, posazená hluboko do čela, hloubavý pohled a rozvážný krok. Skoro nikdy nespěchá, má spoustu otázek a zajímá ho téměř všechno, co se kolem šustne. Snad každý by se mu rád na chvíli podobal. Viděli jsme ho v televizi, četli jsme o něm v knížkách, ale jaký je doopravdy? Co se skrývá za zdmi domu, kde se připravují na své povolání muži zákona? Čtenářům Krajské knihovny v Pardubicích se dostalo od-
skřípaly brzdy a vybíhali muži zákona, nasazovali pouta a odváželi zločince... snad přímo k prokurátorovi, protože se stala vražda a on v tom měl jistě prsty. Další jednání se odehrávalo v učebně, kde jsme byli přivítáni a vzápětí zpátky uvedeni do děje vyšetřování v roli kriminalistů. V posluchárně se odhrnula shrnovací stěna a uviděli jsme místo činu. Měli jsme za úkol zrekonstruovat, co se pravděpodobně stalo, a potom postupně označovat stopy, které tu mohl pacha-
povědi. V rámci celoroční zábavné hry „Zač je v Pardubicích perník“ navštívili policejní školu, kde byl pro ně připraven speciální program učiteli policejní školy. A že to nebyla návštěva ledajaká ...
tel zanechat. Každý si odnesl předmět, z kterého v laboratoři pod dohledem odborníků sejmul otisky prstů, psal se testík a na závěr přišlo vyhodnocení - „průkazy detektivů“ pro úspěšné řešitele.
Náš dík patří organizátorům celé akce. Zážitky ze setkání dětem přinesou konkrétní představy o práci kriminalisty, oživí dětskou fantazii i motivaci. Potom už je jen krůček k tomu, aby si vyhledaly zajímavou knížku nebo informace o daném oboru. Soutěž, v rámci které probíhala kriminální dílna, zdaleka nekončí. Na třicet dětí, které se jí účastní, ještě čeká seznámení s povoláním přírodovědce, letcekosmonauta a malíře. Tuto etapovou hru společně vyhlásily Krajská knihovna v Pardubicích, Východočeská galerie v Pardubicích a informační středisko Evropské unie Europe Direct Pardubice. Od října se soutěžící věnují řešení úkolů k různým povoláním. Pracuje se v týmech a každý měsíc je věnován jednomu povolání. Součástí a vyvrcholením každé akce je beseda nebo pracovní dílna s odborníkem. Děti již úspěšně absolvovaly setkání se spisovatelem, historikem, cukrářem-perníkářem a sportovcem. Jitka Kyclová, vedoucí dětského oddělení KK v Pardubicích Kapka I 24
12
KAPKA JUNIORŮM
Krasobluslařky – čtenářky Když jsme v Krajské knihovně v Pardubicích začínali se soutěží Zač je v Pardubicích perník, těšili jsme se na čtenáře, kteří se do soutěže přihlásí. Jací budou? Kdo se dobrovolně pustí do plnění úkolů? Kdo má tolik volného času, že se chce věnovat vyhledávání informací v knihovně, četbě a ještě ke všemu u některých otázek výtvarnému zpracování? Najdou se takoví? A vidíte, našli. S kolegyněmi Petrou (z Evrope Direct) a Šárkou (z Východočeské galerie) přímo nad šikovností soutěžících žasneme. Týmová práce dětem svědčí a představte si, že některé neztratily od začátku soutěže ani bod. Nemošičtí tygři, Myšáci, Spořilovci a Encyklopedisti si nenechají ujít žádnou příležitost k besedě, úkoly plní na 200%. Ani ostatní se však nenechají zahanbit. Takové Perníkářky Sára a Adélka Staňkovy ze ZŠ Závodu míru jsou těsně v závěsu. Kdybych si ale myslela, že škola a knihovna jsou pro ně jedinou zábavou, děvčata mě z omylu rychle vyvedou. V lednu při probírání tématu „sportovec“ nám totiž přinesly do knihovny ukázat pohár. Byl zlatý s vyrytou bruslí, a tak jsme se hned zeptali.
25 I Kapka
Knihovnice: Kdy jste začínaly s bruslením? Sára: Asi v pěti letech. Maminka mě odvedla na stadion, abych se naučila bruslit. Asi po třech lekcích se mě zeptala trenérka na sólové krasobruslení, jestli to u ní nechci zkusit. A tak jsem se upsala. Knihovnice: Kolikrát týdně jsi chodila trénovat? Sára: Trénink byl sedmkrát týdně, někdy i dvoufázový (ráno i večer). Když na konci března skončí led, je chvíli klid. V létě pak následovalo desetidenní soustředění a od září se jelo nanovo. Knihovnice: To je pěkná nakládačka. Jak probíhalo soustředění? Sára: Bylo to prima, ale taky velká dřina. Uběhnete deset koleček po atletickém oválu, dáte si dvacet sklapovaček, pak dřepy, nejdříve na obou nohách, pak střídavě na levé a na pravé… Ale když chce člověk něčeho dosáhnout, musí to zvládnout. Pevné nohy a výdrž jsou pro bruslařku základ. Knihovnice: Jak ti při tom šla škola? Sára: Copak škola, ta se dala zvládnout. Horší bylo, že jsem nestíhala nic jiného, jenom ještě balet. Téměř žádný volný
čas, ani víkendy. Knihovnice: Jak dlouho jsi to vydržela? Sára: Bruslení mi šlo a ze začátku mě to strašně bavilo. Když začala chodit i moje sestra Adélka, bylo to veselejší. Všechno jsme zažívaly spolu. Mamka nás na stadion vozila. Tak to trvalo čtyři roky. Knihovnice: To je kus života. Něco se změnilo? Sára: No, kamarádky o víkendu jezdily na hory a na vodu a my stále jen na stadion. Když jsme dostaly nabídku jet s kamarádkou na rafty, odřekly jsme soustředění a bylo to. Knihovnice: Jak jste se cítily? Sára: Byla to úleva, měly jsme najednou spoustu volného času. Všechno jsme si náramně užívaly. Knihovnice: Jak to trvalo dlouho? Sára: Pár měsíců. Přišel podzim, první mrazíky a to se člověku zasteskne. Naštěstí jsme trenérům chyběly. Přišla nabídka do oddílu synchronního bruslení. Knihovnice: Aha, dlouho jste bez bruslení nevydržely. Můžeš nám synchronní bruslení přiblížit? Sára: Skupinové bruslení
může mít dvanáct až dvacet krasobruslařek. Naše skupina je ve věku devět až čtrnáct let. Jezdíme na hudbu, máme povinné a volné sestavy, při kterých vytváříme na ledě různé obrazce. Adélka: Trenér se nás zeptá, jakou hudbu máme rády. Musí ji nechat upravit, připraví choreografii. Protože jsme jezdily sólo, máme dobrou techniku, a tak se nám podařilo hned se zařadit. Knihovnice: Co je na ježdění ve skupině jiné? Sára: Tréninky jsou dvakrát týdně, zbude víc času na další aktivity. Děláme to, co nás baví.
Adélka: Ve skupině se jezdí lépe. Třeba tréma se dá lehčeji zvládnout. Malá chybička se lehce ztratí. Průšvih je, když některá upadne, to jdou hned body dolů. Knihovnice: Co vašim výkonům říkají rozhodčí? Sára: No právě, zažíváme úspěchy. V letošním roce jsme zvítězily v soutěžích v Příbrami a Jihlavě. V Brně jsme byly druhé. Zúčastnily jsme se otevřeného mistrovství ČR Praga Cup, kde jsme získaly hned tři ocenění najednou. Ze Švýcarska jsme přivezly čtvrté místo. Naše kamarádky Orionky (oddíl dorostenek) byly první.
Knihovnice: To jsou tedy skvělé výsledky! Vy už teď reprezentujete celý Pardubický kraj! Je vám jasné, že nic nepřijde samo od sebe, že za každým úspěchem je spousta dřiny a odříkání, že je třeba zabojovat a nevzdávat se při prvních těžkostech. Rodiče jsou na vás určitě hrdí a my taky. Ať se vám daří nejen ve sportu, ale i v celém životě.
Rozhovor připravila Jitka Kyclová
Kapka I 26
13
RŮZNÉ – ZAJÍMAVOSTI
Esperantský klub doktora Schulhofa v Pardubicích František Vladimír Lorenc
Vážení čtenáři, poprvé o pardubických esperantistech jsme Vás informovali již v prosincovém čísle KAPKy roku 2007. V letošním roce oslaví Esperantský klub doktora Schulhofa v Pardubicích již sto let od svého založení, proto jsme pro Vás z článku paní Jarmily Rýznarové vybrali několik zajímavostí, jednak o činnosti esperantistů, jednak Vás alespoň ve stručnosti seznámíme s životními osudy Františka Vladimíra Lorence, esperantisty, znalce jazyků, obětavého a nesmírně zajímavého člověka (opět z článku paní Rýznarové). Esperantský klub doktora Schulhofa v Pardubicích oslaví začátkem července sto let od svého založení. Esperantisté k tomuto výročí na celostátní setkání, které proběhne 3. – 6. července 2009 ve Stavební škole v Rybitví, připravují vydání brožurky 100 let esperanta v Pardubicích. Brožurka, na níž pracuje vedení klubu se Svazem zdravotně postižených esperantistů, je již vytištěna v češtině, dokončuje se překlad do esperanta pro zahraniční účastníky setkání. Další akcí Esperantského klu27 I Kapka
bu v Pardubicích bude autokarový zájezd na 94. světový kongres esperantistů v polském Bialystoku. Koná se od 25. července do 1. srpna letošního roku. Zatím je přihlášeno 1630 účastníků z 65 zemí světa. Ve skutečnosti se ale sjede účastníků několik tisíc. Je potěšující, že se esperantisté domluví se všemi účastníky jedním jazykem – esperantem! A kdo byl prvním esperantistou u nás? Kdo esperanto přinesl do Čech i do Brazílie? František Vladimír Lorenc se naučil esperantu v neuvěřitelně krátkém čase, již roku 1890 vlastním nákladem vydal první učebnici esperanta pro Čechy u pardubického tiskaře Fr. Hoblíka. Tehdy bylo F. V. Lorencovi pouhých osmnáct let. Číst a psát se naučil sám již ve svých pěti letech, později chodil do školy denně pěšky 7 kilometrů, cestou se učil jazyky. Už jako maturant na kolínském gymnáziu ovládal slovanské jazyky, latinu a řečtinu, navíc překládal z čínštiny. Studoval též aramejštinu, jazyk Romů a překládal z hebrejštiny. Dalších studií se však musel vzdát – důvody byly dva: tuberkulóza a nedostatek finančních prostředků, domácí vyučování studentů i časopisecké články nestačily
na pokrytí životních potřeb. Stal se též redaktorem mládežnického časopisu Omladina, který však nebyl po vůli tehdejší vídeňské vládě. F. V. Lorenc demonstroval, byl odsouzen na deset dní, potom povolán k tříleté vojenské službě, ale náhoda pomohla F. V. Lorencovi k cestě do Brazílie. Do Jižní Ameriky vycestoval s jednou řemeslnickou skupinou. Protože se však v Brazílii změnila politická situace, musel se živit fyzickou prací (kácení stromů, zemědělství), založil však i vlastní soukromou školu. Byl vyhledávaným lidovým léčitelem, v roce 1912 obdržel dokonce licenci jako praktický lékař. Po jednadvaceti letech, kdy mu byla licence zrušena, léčil pacienty dál – ovšem bezplatně. Jako učitel byl F. V. Lorenc několikrát přezkušován ze znalostí, roku 1929 z matematiky a jazyků. Jeho jazykové znalosti udivily veškeré přítomné. Zkoušející, doktor Cardoso, se ptal, zda kromě latiny, řečtiny, arabštiny a francouzštiny mluví ještě dalším jazykem. Lorenc odpověděl, že ano, že ještě padesáti dvěma a pokouší se zdokonalit v jazycích Mayů, Aztéků a Severní Ameriky. Dr. Cardoso se ještě zeptal, zda Lorenc mluví i japonsky. Když přisvědčil, doktor
přivedl Japonce a po krátké konverzaci Japonec doktora informoval, že Lorenc opravdu mluví japonsky a dokonce poznal, že Japonec užívá jokohamské, ne tokijské nářečí. V ten okamžik se stalo něco, co přítomné velmi ohromilo. Doktor Cardoso vstal a nahlas řekl: „Dámy a pánové, prosím, povstaňte!“ Šel k Lorencovi a řekl: „Mistře, zaujměte místo, které já neprávem okupuji. To místo náleží vám.“ Následoval bouřlivý potlesk. Avšak Lorenc požádal o povolení vrátit se do své chla-
pecké školy, kde ho již žáčci očekávali. Měli ho rádi, protože uplatňoval výuku podle Komenského zásady „škola hrou“. V roce 1931 byl Lorenc pozván Dr. F. Soukupem, aby se vrátil do rodné země, Lorenc však odmítl. Staral se o řadu dětí, vlastních (13 z prvního manželství) a deset adoptovaných sirotků. Po celý život žil nesmírně skromně, finanční situace mu ani nedovolila navštěvovat esperantské kongresy, pořádané každoročně v jiné zemi.
Překládal, vydal řadu odborných jazykových publikací. V seznamu jeho děl jsou překlady z 85 jazyků. Zemřel 24. května 1957 v Porto Alegre v Brazílii. Ve světě byl nazván největším jazykovým géniem a prvním esperantistou v Brazílii. V Čechách, kde se narodil, není příliš známý, v Rio de Janeiro vydává Duchovní vydavatelský spolek F. V. Lorenze každoročně „Almanach Lorenz“, kromě dalších knih s různými tématy: věda, filozofie, výchova, poezie a další.
Kapka I 28
14
NABÍDKA ODD. KULTURNÍCH SLUŽEB KRAJSKÉ KNIHOVNY V PARDUBICÍCH
NOVÝ FOTOKLUB Při Krajské knihovně v Pardubicích, oddělení kulturních služeb, vzniká nový fotoklub pro začínající fotografy. Klubová činnost bude zaměřena především na výtvarné hodnoty fotografie – kompozice, světlo, výběr motivů, ale nebude opomenuta ani technická stránka. Pod vedením zkušeného pardubického fotografa a pedagoga v oblasti fotografie pana Stanislava Voksy můžete začít se smysluplnou fotografií. Od momentek a nepromyšlených fotek se dostanete až k cenným záběrům a kvalitním fotografiím. Aktivním členem fotoklubu se může stát každý, kdo vlastní fotoaparát, má chuť tvořit, učit se a získávat nové zkušenosti. Připravena je i počítačová učebna, kde lze fotografie upravovat. Po vzájemné dohodě se členové fotoklubu budou scházet pravidelně 1 – 2 x měsíčně v Domě hudby v Pardubicích, budou vypracovávat zadané úkoly a diskutovat nad volnou tvorbou. Přihlášky a bližší informace získáte na e-mail:
[email protected], www.kulturni-sluzby.cz, telefon: 466 500 756, 602 153 454 FILMOVÉ DÍLNY aneb NATÁČÍME REPORTÁŽ Oddělení kulturních služeb Krajské knihovny v Pardubicích nabízí možnost filmového vzdělávání ve třech filmových dílnách (tři soboty, termín bude pro přihlášené upřesněn). Pod vedením doc. Mgr. Martina Štolla Ph.D a střihače Jana Pemla budete mít možnost zpracovávat reportáž. Po zadání tématu a přípravě proběhne vlastní natáčení v terénu. Hrubý materiál bude podroben rozboru, pod dohledem lektora se vyberou zdařilé sekvence a materiál se sestříhá. Závěrečná dílna bude věnována promítání, rozboru a hodnocení. Přihlášky a bližší informace získáte na e-mail:
[email protected], www.kulturni-sluzby.cz, telefon: 466 513 131, 602 153 454
29 I Kapka
15
UPOZORNĚNÍ PRO KNIHOVNY
Přijímání darů Od 1.4.2009 je třeba při přijímání darů postupovat podle zákona č. 477/2008 Sb., kterým se mění zákon 250/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony. U knižních darů tedy platí pro knihovny povinnost písemného souhlasu zřizovatele (tedy obce, města) s přijetím daru do určité peněžní hodnoty, resp. omezením horní hranice hodnoty daru. Vyžádejte si tedy písemný paušální souhlas svého zřizovatele s nabýváním darů do určité hodnoty. Podrobnější informace podá ing. Dědková z MFČR na e-mailové adrese:
[email protected].
VÝZVA VŠEM KNIHOVNÁM Slovník knihovníků Víme, že knihovny už dávno nejsou pouhými půjčovnami knih, a tak se povolání knihovníka stává významnou pracovní kategorií. Jsme svědky nejrůznějších ocenění na celostátní i regionální úrovni, ať už je to za práci s dětmi, přínos knihovny pro obec či město nebo odbornou knihovnickou práci. Jména našich kolegyň a kolegů, kteří toto ocenění právem získali, ale i jména dalších, jejichž práce byla nebo je pro české knihovnictví či pro konkrétní knihovnu přínosem, by měl zachytit biografický Slovník českých knihovníků. Začal vznikat v roce 2007 z iniciativy Sdružení knihoven, zatím jako databáze na stránkách SDRUK, ale připravuje se i vydání v knižní podobě. Databáze je přístupná na www.sdruk.cz, vyhledávat v ní může každý, ale hesla mohou vkládat jen určení pracovníci členských knihoven - Krajská knihovna v Pardubicích je jednou ze spolupracujících institucí. Předpokladem je, aby osobnost zařazená ve Slovníku měla knihovnické vzdělání a knihovnictví bylo její hlavní profesí, vykonávanou po dobu nejméně pěti let. Měl by tam být rozhodně uveden ten, kdo publikuje – především odbornou knihovnickou literaturu, ať už knihy či články. Rozhodli jsme se oslovit Vás, pracovnice a pracovníky knihoven v našem kraji. Je-li Vám známo jméno kolegyně či kolegy, jehož činnost považujete za příkladnou či zajímavou, a který by si podle Vašeho názoru zasloužil být ve slovníku uveden (samozřejmě to mohou být i jména z minulosti), zašlete, prosím, svůj návrh na adresu:
[email protected] nebo zavolejte na telefonní číslo: 466531269. Heslo do slovníku by mělo obsahovat tyto údaje: jméno a příjmení, datum a místo narození, vzdělání a především popis knihovnické a publikační činnosti. Upozorňujeme ještě, že u žijících knihovníků je třeba jejich souhlas s uvedením jména v knižní podobě slovníku. MZ Kapka I 30
