Kapka
Časopis pro čtenářskou veřejnost I Knihovnické aktuality Pardubického kraje
prosinec '10
13
HUDEBNÍ ODDĚLENÍ KRAJSKÉ KNIHOVNY V PARDUBICÍCH Důležité upozornění Od 1. prosince 2010 se nebudou platit v hudebním oddělení manipulační poplatky (30 Kč) za půjčení CD. Dosavadní výpůjční doba (jeden týden) je zachována, prodloužení CD není možné. Paní Zuzana Grohová z hudebního oddělení spolupracuje se Seniorcentrem na Pospíšilově náměstí, pro seniory pravidelně pořádá besedy s hudební tematikou, zváni jsou i ostatní zájemci z řad hudbymilovné veřejnosti.
Obsah
1. ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2011
Vánoční zvyky; pranostiky a pověry našich předků
2. KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH
Když matematik vede knihovnu
Kurzy sbormistrů v roce 2011
3. Z KNIHOVEN PARDUBICKÉHO KRAJE - PŘEDVÁNOČNÍ ČAS
Vánoce v Městské knihovně v Chrudimi I Vánoce v Litomyšli
Advent a Vánoce v Městské knihovně Ladislava z Boskovic v Moravské Třebové
Vánoce v Jevíčku I Vánoce v Obecní knihovně v Proseči
4. OKÉNKO KNIHOVNÍKA Knihovnické zprávy, aktuality,úkoly, informace… 5. NÁŠ ROZHOVOR
S paní Slávkou Štusákovou
6. VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI PARDUBICKA
Pardubický Jára da Cimrman. Baron Artur Kraus
7. PARDUBICE, PARDUBICKO, PARDUBICKÝ KRAJ VE FILMU
Dívka na koštěti
8. KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM
Suníl Gangopádhjáj I Několik severských detektivek
9. Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ
PhDr. Petr Borovec: A pak, že vodníci neexistují
10. SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE
Kateřina Josková: Fantazie
11. PONĚKUD POZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY PARDUBICKÉHO KRAJE
Rudolf Šrámek – Hušek: Ostrovy bílých perutí
12. KAPKA JUNIORŮM
Naše děti umí
Vydává Krajská knihovna v Pardubicích, příspěvková organizace Pardubického kraje. Vychází 4x ročně. Adresa: Krajská knihovna v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 77, 530 94 Pardubice Volejte: 466 531 259 nebo 466 531 258, pište:
[email protected],
[email protected],
[email protected] ISSN 1802 - 5455
Kapka I 2
1
ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2011
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, blíží se konec roku 2010, první dekádu 21. století budeme již mít za sebou. Jaká byla? Co nám přinesla? Splnily, či nesplnily se naše sny? Jaká budou léta následující? Pokud se přičiníme, doufejme, že dobrá… Stejně jako my, kladli si naši předkové otázku, jaký ten nový rok bude. Protože žili mnohem více v sepětí s přírodou než my dnes, zajímalo je především, zda následující rok bude úrodným, jestli se místu vyhnou sucha, krupobití, dlouhé zimy… Mládež (patrně jako i tu dnešní) zase velice zajímalo, zda dívka nalezne toho pravého, mládenec tu pravou. Tajemný čas vánočních svátků přinášel dle přesvědčení předků na tyto otázky odpovědi. Podívejme se tedy nyní, jak se v obcích Pardubicka, Holicka, Přeloučska, Chrudimska, Nasavrcka i Hlinecka lidé snažili dozvědět co nejvíce o blízké budoucnosti. Začněme u hledání partnera; pokud máte dostatek odvahy, nic vám nebrání, prastaré (zaručeně ty nejlepší) metody vyzkoušet. Na Štědrý den zahrabávala děvčata zbytky od večeře pod bezový keř. Keříkem potom kolem půlnoci třásla za doprovodu následující říkanky: 3 I Kapka
Ilustr. foto pana Josefa Kvičery
Vánoční zvyky; pranostiky a pověry našich předků
„Třesu, třesu bez, vozvi se mi pes, kde můj milý dnes.“ Ze které strany se ozval psí štěkot, z té strany přišel pro dívku ženich. V některých obcích Pardubicka třásla děvčata místo bezem plaňkovým plotem. Jinde (například ve Svratouchu) dala dívka zbytky od štědrovečerní večeře psu a sledovala, kam potom poběží. Z té strany měl přijít ženich. Mládež ve sváteční večer chodila také ke kurníkům. Dívky se obávaly, aby se po zaklepání neozvala nejdříve krůta, to by znamenalo, že zůstanou na ocet. Naopak hlas kohouta znamenal mladého ženicha. Ozval-li se jako první kapoun, dívce byl souzen vdovec. Mládenci hlas kohouta přisuzoval mladou nevěstu. Další pokus dozvědět se, co dívku v následujícím roce čeká, mohl skončit pořádným nachlazením, posuďte sami:
„Svobodné děvče, které si na Štědrý den lehne na led, uslyší prý pod ním zvuky, dle nichž pozná, jakého řemesla bude její ženich.“ (Adámek: Lid na Hlinecku, str. 118) Krásná minulost, jakými zvuky by se dnešní vdavekchtivé slečně ohlásil například programátor, burzovní makléř, či novinář? Ale vraťme se raději k dalším zvykům. Po štědrovečerní večeři mládež patrně ochotně odcházela pro dříví, nabrala celou náruč a teprve v místnosti při světle přepočítala polena. Sudý počet znamenal svatbu, lichý byl znamením, že ještě tento rok veselka nebude. Házelo se také střevícem, lilo olovo, mladí lidé pouštěli po míse s proudící vodou skořápky se svíčkou, srážka miniaturních lodiček znamenala svatbu (v některých obcích Pardubicka se ale nechávaly
skořápky od ořechů až do Tří králů a teprve tehdy pouštěly po vodě). A nyní ke zvykům, které se svatbou nesouvisejí. Na Štědrý den vyhlížely hospodyně příchozí, které potom obdarovávaly koláčem, zanedbat tuto „povinnost“ by znamenalo, že další koláče se nepovedou – spálí se nebo zůstanou nedopečené. Od štědrovečerní večeře se potom hospodyně nesměla hnout, jinak by husy dobře neseděly a housátek by se nedočkaly. Dobytku se dával skrojek vánočky, aby krávy po celý následující rok dobře dojily. Přestože na Štědrý den bývají lidé skutečně štědří, správná hospodyně nikomu nedarovala mléko, aby se kravám neučarovalo. Zbytky od štědrovečerní večeře se také zavazovaly do kousku hadříku a zavěšovaly na neúrodný strom, aby příští rok konečně dal ovoce. Věřilo se, že na Štědrý den má vítr kývat stromy, ty se potom „běhají“ a to znamená v příštím roce velké množství ovoce. Úroda ovoce se dala také přivolat hlazením stromů o Štědrém dnu. Hodně jíní v době adventu také znamenalo bohatou sklizeň. Dokonce i jídlo na Štědrý den mohlo určit, jak se jedlík bude příští rok chovat a co mu bude
předurčeno: kdo jí na Štědrý den česnek, je zlý. Kdo jí hodně vařeného hrachu, má hodně peněz. Ale pozor! Syrový hrách znamená vředy! V Kameničkách věřili, že kdo jedl na Štědrý den škubánky, byl potom po celý rok hodně silný. V Kameničkách a Herálci určoval hospodář vláhu jednotlivých měsíců v následujícím roce podle cibule. Na Štědrý den rozkrájel cibuli, udělal z ní dvanáct misek a do každé nasypal nepatrné množství soli, v kolikáté misce shledal druhý den ráno vodu, tolikátý měsíc v následujícím roce měl být hodně mokrý. Na Štěpána chodily děti koledovat a zpívaly: „Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně? Nesu, nesu koledu, upad´ jsem s ní na ledu, psi se na mě sběhli, koledu mi snědli.“ Slova pokračovala a měla vyvolat soucit s koledníkem a jeho následné obdarování. Uveďme si několik příkladů dalšího říkání. V Holetíně bylo dokonce spojeno s pohrůžkou: „Esli mě nic nedáte, vaši céru nevdáte, bude v koutku sedět a škaredě hledět.“ V Hlinsku koledník sliboval za obdarování odměnu pro celé hospodářství: „Pámbu vám to nadělí na zahradě, na poli, v chlívě budou telátka, pod
lavicí housátka a v konírně hříbátka.“ Koledníci v Křižánkách se obraceli ke starým hospodyním následujícími slovy: „Já jsem malej koledníček, babičko, přišel sem si pro červený jablíčko, jablíčko je červený, šáteček je bílý, jakpak se vám, babičko, koledníček líbí?“ Určitě se líbil a odcházel obdarován nejenom červeným jablíčkem, ale nechyběly ani oříšky a něco sladkého. První den nového roku se každý snažil, aby dělal jenom příjemné věci – vždyť platilo, jak se komu daří na Nový rok, tak tomu bude po celých zbývajících 364 (365) dní. Někde se říkalo stručně: „Jak na Nový rok, tak po celý rok.“ V prosinci mělo sněžit, platilo, že prosinec bílý pole sílí. Jaký prosinec, taký červen. Leden tuhý a drsný prý slouží osení. A tak doufejme, že bude letos koncem roku všechno tak, jak má být a že příští rok bude nejenom úrodným, ale přinese každému z nás něco pěkného, osobní úspěch a hlavně hodně zdraví.
To Vám také přeje celá redakce naší KAPKY.
Kapka I 4
2
KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH
Když matematik vede knihovnu
Aneb léta 1996 – 2010 v pardubické krajské knihovně Nebudeme zastírat, že nás trochu zaskočilo, když se v roce 1996 stal novým ředitelem pardubické knihovny středoškolský vyučující matematiky a fyziky, pedagog se zkušenostmi s vedením Sportovního gymnázia Pardubice, pan 5 I Kapka
Petr Kárník. „Matematik a knihovna?“ ptali se skeptici. „Ale zase má sportovního ducha a jako matematik si alespoň všechno dobře spočítá,“ oponovali optimisté. Že budou zužitkovány i zkušenosti získané výukou fyziky, netušil zatím nikdo. Po pár měsících už matemati-
ka neudivovala nikoho, tvrzení: „Jsem jedna z vás,“ se docela ujalo… Je třeba jít s dobou, nebo raději krůček před, a tak se nakupují počítače pro personál i čtenáře a je nutné zpětně naplnit knihovnické programy daty – heslo dne: „Padesát týdně.“ Tvůrce hesla – ředitel knihovny – jde příkladem. Kdo má ruce, vidí na monitor a něco o knihách ví, plní a plní a plní… Navíc přicházejí „civilkáři“. Konečně je naplněno. Že jsou někde překlepy? Drobné nedostatky? Však my je časem opravíme! A začala rekonstrukce, ta první, v letech 1998 – 2000. Skutečně není rekonstrukce jako rekonstrukce. Kdo něco podobného podnikal v rodinném domku, vůbec si nedovede představit, co znamená upravit dva goticko-renesační domy tak, aby sloužily jako knihovna, tedy místo se spoustou knih a časopisů, kde se musí vhodně umístit moderní technika, vybavení nejen pro personál, ale především pro čtenáře, předělat, udělat, vyrobit, vymyslet, upravit… a to všechno za neustálých připomínek architekta a pod dohledem památkářů. A desetitisíce (statisíce) knih! Aby se neničily, aby se do nich neprášilo, aby se na ně našlo místo lehce dostupné čtenářům i knihovnicím,
aby stropy unesly váhu papíru, aby se každý v knihovně dobře orientoval, aby se čtenářům v knihovně líbilo, aby... Těch aby bylo skutečně příliš. Zaměstnanci knihovny jsou většinou ženy. Zkuste odnést deset knih v náručí najednou, zařadit je, běžet po schodech nahoru nebo dolů pro další, nabrat novou várku, uložit, to celé desetkrát, dvacetkrát, stokrát… den po dni. Našli se mimo knihovnu i závistivci: „Ty se maj, knihovna zavřená, seděj si na knihách a čtou si!“ Jak mylná představa! Pan ředitel byl všude, neváhal přiložit ruku k dílu a navíc přišla ke slovu i ta fyzika – jednoduché stroje: nakloněná rovina a „šupáky“ – v praxi prkna položená na schodech a po nich se posunující krabice od banánů naplněné knihami. Maličkost? Kdepak, vynikající vynález, ulehčující práci. Konečně se otevírá! A za další dva roky nová změna = už ne okresní, ale krajská knihovna se všemi výhodami i povinnostmi, které titul s sebou přináší. Ze zákona vyplývá, že úkolem krajských knihoven je podporovat a metodicky zajišťovat veřejné knihovnické a informační služby pro celý kraj, v té naší – pardubické - se dokonce z iniciativy pana ředitele každé dva roky konají celostátní se-
mináře. Dále KKP organizuje nejrůznější besedy (se spisovateli, filosofy a dalšími zajímavými lidmi), také kulturní a vzdělávací akce (v současné době například probíhá Akademie volného času). Nesmí být zanedbána ani vydavatelská činnost, a tak vychází Slovník spisovatelů Pardubicka, „perníčkové“ knihy pana PhDr. Lubomíra Macháčka a další. Čtenáři mají právo na informace, proto ve studovnách, našem informačním oddělení i čítárně nalezneme počítače vybavené internetem přístupným i nečtenářské veřejnosti. Aktuální informace o dění v knihovně poskytuje kolemjdoucím i obrazovka umístěná ve výklenku obloukového okna regionální studovny. Ale ještě předtím je tu druhá rekonstrukce. Roku 2005 dům U Zlatého beránka je náš! Kdo nezažil, netuší, kolik běhání, shánění, času a hlavně nervů rekonstrukce a připojení další budovy s výstavbou tubusu (skladu knih s moderními kompaktními regály) a přístavbou „skleníku“, čítárny i oddělení pro starší dětské čtenáře stojí vedoucího pracovníka. Navíc se téměř vše odehrává za běžného provozu! A to nemluvíme o běžných denních starostech se zabezpečením oprav, odstraňováním sněhu ze střechy,
nátěrů, lakování, se zpočátku „svéhlavým“ bezpečnostním systémem, sháněním příspěvků na nákup nových knih, údržbou… prostě chodem celé knihovny, která má více než padesát zaměstnanců a kromě skladů, jež jsou mimo budovy, zaujímá tři historicky cenné domy na Pernštýnském náměstí. V prosinci (tedy koncem roku 2010) odchází ředitel Krajské knihovny v Pardubicích Petr Kárník do důchodu. Zůstává tu dílo sloužící všem, kdo rádi čtou, neustrnuli a chtějí se dále vzdělávat… Pro nás, redakci KAPKy, tu je navíc časopis – naše „duchovní“ dítko; to, že vychází, je také zásluhou pana ředitele, a tak děkujeme – za sebe, ostatní zaměstnance Krajské knihovny v Pardubicích i za čtenáře. Redakce KAPKy
Kapka I 6
2
KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH
Kurzy sbormistrů v roce 2011 Oddělení regionálních a kulturních služeb Krajské knihovny v Pardubicích ukončí v listopadu 2010 další ročník akreditovaného kurzu sbormistrů, vzdělávací cyklické akce zaměřené na pomoc začínajícím sbormistrům na základních, středních a základních uměleckých školách, ale určené také všem dalším organizátorům sborového života v republice. Kurzy mají již šestiletou tradici a jejich lek-
7 I Kapka
torské obsazení si za tu dobu vydobylo značnou popularitu a široké povědomí. V posledních letech se do těchto kurzů přihlašuje až 60 pedagogů a sbormistrů z celé republiky. Na rok 2011 je již připraven další běh tohoto kurzu a bude se zaměřovat na specifika práce s dětským a následně mládežnickým sborem, dramaturgii a zdokonalování metod nácviku vícehlasu, pedagogické problémy dětského
sboru, zdokonalení dirigentské techniky a problematiku sborového managementu. Lektory budou významní a úspěšní sbormistři a pedagogové, jejichž zkušenosti jsou zárukou kvalitní náplně kurzu. Podrobné informace spolu s termíny lekcí najdou zájemci na webové adrese: www.knihovna-pardubice.cz/ sluzby/kulturni-sluzby/hudebni-obor/ bb
3
Z KNIHOVEN PARDUBICKÉHO KRAJE PŘEDVÁNOČNÍ ČAS
Vánoce v Městské knihovně Chrudim Vánoční program naší knihovny začíná již v době adventu a to Dnem pro dětskou knihu. Naším milým hostem bude ilustrátor Jiří Fixl, který si připravil pro děti z druhých tříd milé povídaní a výtvarnou dílnu „Jak se stavěl Legrační dům“. Pro rodiče a děti poprvé uskutečníme Burzu dětských knih. Každým rokem připravujeme společně se Základní speciální školou v Chrudimi vánoční vystoupení dramatického kroužku Rozmarýn pro mateřské školy. Letošní pohádka bude na motivy knížky Miloše Kratochvíla Strašibraši aneb Tajemství věže v Kamsehrabech.
proložené autorskými písničkami. Večer se jmenuje Napečený večírek a vstupné je vánoční cukroví, domácí slané pečivo nebo bramborový salát. Po ochutnávce vybere Petra Braunová s Jitkou Smutnou vítěze či vítězku a odměnou bude kniha. V pátek 23. prosince je připraven hlavní vánoční dárek Andělské prázdniny v knihovně. Po velkém úspěchu podzimního příměstského tábora jsme připravili pro děti ve věku 6 -10 let celodenní
program, složený z dramatických a výtvarných dílen. Přihlášené děti stráví v knihovně celý den a nemusí být doma samy. Nejen děti si formu příměstských táborů oblíbily, ale tento způsob trávení volného času velice vítají i jejich rodiče. Chceme proto v přípravě podobných aktivit pokračovat také příští rok. Iveta Novotná Městská knihovna Chrudim
Týden před Štědrým dnem rozbalíme nejen pro děti a rodiče první tři vánoční balíčky. Zavítá k nám kamarádka naší knihovny spisovatelka Petra Braunová. Dopolední balíček budou besedy nad krásnou knihou Ema a kouzelná kniha, odpolední balíček bude setkání Petry s maminkami a dětmi z Mama klubu Chrudim. Večer pak provoní knihovnu vánoční cukroví s punčem a zavítá mezi nás herečka Jitka Smutná, která si společně s Petrou Braunovou připravila scénické čtení Kapka I 8
3
Z KNIHOVEN PARDUBICKÉHO KRAJE PŘEDVÁNOČNÍ ČAS
Vánoce v Litomyšli Začátkem prosince pořádáme v litomyšlské knihovně již tradičně předvánoční akci. Celá knihovna je vánočně vyzdobena a děti ze škol i dospělí si mohou zdobit perníčky, zakoupit knihy, kalendáře a vánoční pohledy z naklada-
telství Oftis, drobné dárečky z bižuterie, ozdoby ze včelího vosku apod. Studenti ze zahradnické školy vyrábějí a prodávají vánoční vazby a adventní věnečky. Na naší akci mají také možnost prezentovat a prodávat svoje vý-
robky handicapovaní klienti denního centra Berenika. Akce má každoročně velký úspěch. Helena Vomáčková, knihovnice Městské knihovny v Litomyšli
Advent a Vánoce v Městské knihovně Ladislava z Boskovic v Moravské Třebové Vánoce jsou pro městskou knihovnu příležitostí oslovit moravskotřebovskou veřejnost tradičními i novými akcemi. K těm tradičním, které knihovna pořádá pravidelně již několik let, patří vánoční dílna pro dospělé. Několik let byla zaměřena na aranžování květin a práci s přírodními materiály při adventní a vánoční výzdobě. Letošní dílna s názvem „Jak zdobit perníčky“ je určena těm, kteří chtějí zvládnout techniku zdobení perníčků. Zkušená lektorka se pokusí předat svůj um všem předem přihláše9 I Kapka
ným účastníkům. V knihovně pro ně budou připraveny perníčky i zdobítka, se kterými budou moci pracovat. Bude možné si přinést své vlastní pomůcky a vyměňovat si recepty perníčků, zkušenosti a praktické rady. Návody a nápady budou moci návštěvníci najít i v připravené výstavě odborné literatury z fondů knihovny! Přípravy na Vánoce vhodně doplní beseda ThBc. Petra Šabaky s názvem „Vánoce – tradice, zvyky“. Návštěvníci této adventní akce se spolu s p. kaplanem zamyslí nad
křesťanskými kořeny Vánoc, připomenou si tradice a zvyky spjaté s těmito svátky. V předvánočním čase pořádá knihovna klání amatérských cukrářů o nejchutnější vánoční cukroví. Letos proběhne již 10. ročník této soutěže, nazvané Ladislavova pochoutka. Každý soutěžící přinese s sebou recept a nejméně 5 ks – 10 ks jednoho druhu cukroví. Porotu tvoří přítomní návštěvníci. Ti, během přátelského posezení při kávě a čaji, a vždy doplněném předčítáním, vyberou cukroví, které jim nejvíce chutnalo.
To pak získá označení Ladislavova pochoutka daného roku. Na vítěze čeká vždy nějaká knižní odměna. Knihovna nezapomíná v adventu ani na děti. Náplní kulturně výchovné činnosti v závěru roku je většinou povídání o Vánocích. V dětském oddělení je navíc každoročně pro děti připraven adventní kalendář s drobnými dárečky. Každý den si jeden z dárečků odnese první dětský čtenář, který si půjčí nějakou knihu nebo časopis. Také celoročně pravidelně pořádané „Tvořivé středy“ jsou připravovány s ohledem na Vánoce. Děti si např. vyrábí vlastní adventní kalendář, masku Mikuláše, vánoční přání nebo tašku na dárky, a jiné drobnosti. Již tradičně chodí do knihovny za dětskými čtenáři Mikuláš. Čekání na něj nedočkav-
cům zkrátí vystoupení malých hudebníků z místní základní umělecké školy, společně se zpívá a předčítá. Mikuláš donese knihovně nové dětské knížky, které si čtenáři mohou hned půjčit. Děti Mikuláši recitují, zpívají nebo hrají na hudební nástroje a za svůj výkon si odnášejí drobný dárek. My pro Vás všechny, kolegyně a kolegové, máme také jeden malý dárek z Moravské Třebové. Vyzkoušejte si při přípravě letošního vánoční cukroví Ladislavovu pochoutku roku 2009. Perníkové špičky 2 lžíce kakaa 250 g strouhaného perníku 100 g moučkového cukru 80 g másla 3 lžíce mléka, 3 lžíce rumu Krém: máslový krém + vaječný likér
Suroviny na těsto zpracujeme a necháme 4 hodiny odležet. Cukrem vysypané formičky na vosí hnízda plníme těstem. Uvnitř vytvoříme důlek a vyklopíme. Špičky plníme krémem a uzavřeme perníčkem nebo piškotem. Špičky pak namočíme do rozpuštěné čokoládové polevy. Ludmila Koláčková
Vánoce v Obecní knihovně v Proseči Obecní knihovna v Proseči organizuje vždy před Vánocemi vystoupení místního ženského pěveckého sboru DUHA. Tyto koncerty jsou již několikaletou tradicí, místní občasné si je velmi oblíbili a hojně je navštěvují. Členky sboru těší, že si lidé najdou chvíli v předvánočním čase a při-
jdou si poslechnout vánoční písně a koledy; ty nejznámější si na závěr společně také zazpívají. Poslední tři roky se již také stalo zvykem, že se v obecní knihovně chystají i jiné vánoční akce. Letošní rok budou v adventním čase v knihovně vystaveny papírové betlémy ze soukromé
sbírky, různá vánoční výzdoba, perníčky, šperky z korálků a vánoční dekorace z keramiky vytvořené našimi čtenářkami a dětmi, které navštěvují tvořivou dílnu při školní družině Základní školy v Proseči. Eva Rejentová Kapka I 10
4
OKÉNKO KNIHOVNÍKA
Knihovnické zprávy, aktuality, úkoly, informace… Titul Knihovna roku 2010 putoval na Vysočinu Hlavní cenu 70 000 Kč a diplom získala malá Obecní knihovna v Petrůvkách v kraji Vysočina s knihovnicí Ing. Janou Krejčí.
ních kategorií. Ty byly hodnoceny v prvním kole metodou benchmarking. Je potěšitelné, že v kategorii měst od 10 000 do 20 000 obyvatel se na prvním místě umístila knihovna našeho kraje – Městská knihovna v Litomyšli.
Knihovna ve velmi malé obci (81 obyv.) na Vysočině je umístěna v centru, v přívětivém a útulném prostředí. Její uživatelé mají k dispozici aktuální a živý fond knih a periodik, počítače s přístupem k internetu a množství hraček pro děti. Knihovna sama je hybatelem kultury i společenského života v obci a především jejím přirozeným komunitním centrem. 70 % obyvatel je registrovanými uživateli knihovny. Knihovna pořádá řadu zajímavých akcí pro děti i dospělé, při nichž se schází většinou celá obec včetně chalupářů i přespolních. Charakteristickým znakem knihovny je také výborná spolupráce se spolky v obci.
Čtyři vybrané vítězné knihovny v každé kategorii pak byly navštíveny a hodnoceny odbornou komisí. Hodnoceno bylo především působení knihovny ve městě a plnění její společenské a komunitní role a její prostředí (interiér, exteriér, technické zázemí apod.)
Letos vyhlásil Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR ve spolupráci s firmou SKANSKA a.s. poprvé soutěž o nejlepší městskou knihovnu. Do soutěže se přihlásilo 38 městských knihoven, které byly roztříděny do 4 velikost11 I Kapka
Městskou knihovnou roku 2010 se stala Knihovna města Ostravy. Získala hlavní cenu, 70 000 Kč, kterou věnovala společnost SKANSKA a.s. Je to městská knihovna s 26 pobočkami, která za poslední desetiletí prošla výraznou proměnou. Poskytuje knihovnické a informační služby čtenářům všech věkových a sociálních skupin. Velký důraz je kladen na služby pro děti a mládež, služby starším a handicapovaným spoluobčanům. Mimořádně inspirativní je práce s romskou komunitou v projektu Romaňi kereka - Romský kruh. Vedle klasických knihovnických služeb je veřejnosti k dispozici široká na-
bídka kulturních, vzdělávacích a komunitních aktivit, výstav, soutěží, hudebních pořadů, besed, informačních lekcí pro školy, školení pro seniory, nezaměstnané apod. Knihovna má přes 40 000 registrovaných čtenářů, kteří si ročně půjčí 1,7 mil. knih a dalších dokumentů. Během roku je evidováno více než 400 tisíc návštěvníků, kteří mohou využívat širokou paletu knihovnických a informačních služeb. V kategorii Informační počin v poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb získal hlavní cenu 70 000 Kč a diplom Ing. Martin Svoboda, ředitel Národní technické knihovny, za realizaci výjimečného projektu Národní technické knihovny, který si vyžádal mimořádné odborné a osobnostní kvality. Další zvláštní ocenění a diplomy získaly knihovny ve Velkých Popovicích (Středočeský kraj), Potči (Zlínský kraj) a Vamberku (Královéhradecký kraj). Informace z webu NK. Upozornění pro knihovny Ministerstvo kultury ČR počítá i v příštím roce s otevřením dotačního programu VISK. Využijte této příležitosti k získání prostředků pro knihovny a připravujte již v předstihu
své projekty. Ti, kteří ještě nikdy projekty nepodávali, se mohou obrátit o radu na své regionální metodiky popř. obsluhující knihovny ve svých obvodech. Počátkem listopadu bylo uveřejněno oficiální vyhlášení programu na stránkách ministerstva kultury a Národní knihovny, kde najdete podmínky programů VISK 2 – 9 a také podmínky programu Knihovna 21. století pro rok 2011. Pozornost věnujte zvláště termínu odevzdání projektů: do 10. ledna 2011. Více na: www.mkcr.cz/ granty-a-dotace/default.htm Seminář pro knihovníky - Průzkum spokojenosti uživatelů Oddělení regionálních a kulturních služeb Krajské knihovny v Pardubicích uspořádalo 26. října 2010 pracovní seminář s názvem Průzkum spokojenosti uživatelů. Zúčastnilo se ho 20 knihovníků, kteří vyslechli příspěvky tří přednášejících. S prezentací vystoupil Mgr. Roman Giebisch, Ph. D. z Knihovnického institutu NK ČR – referátu pro analýzu a koordinaci VKIS. Metodologickými problémy zpracování dotazníků pro průzkumy spokojenosti uživatelů
se zabývala Mgr. Ladislava Suchá z Kabinetu informačních studií a knihovnictví z Brna a praktické výstupy z prováděného průzkumu včetně elektronického dotazníku představila PhDr. Jana Kalousková, ředitelka Městské knihovny v Ústí nad Orlicí. Představený el. dotazník nabízí knihovna v Ústí nad Orlicí k použití i dalším knihovnám za částku 1000 Kč. Lze si objednat také úpravy na míru, což spolu s rychlou možností vyhodnocení činí z dotazníku velmi praktickou pomůcku ke zjišťování požadavků a přání klientů. Prezentace ze semináře najdete na webové adrese: www.knihovna-pardubice.cz/ pro-knihovny/pruzkum -spokojenosti-uzivatelu/ Placení poplatků při poskytování kopírovacích služeb Pár slov ke zprávě PhDr. V. Richtera v konferenci CESNET. V uplynulých dnech proběhlo elektronickou konferencí CESNET upozornění PhDr. V. Richtera k současným jednáním s Dilií o problematice hrazení poplatků za kopírovací služby za úplatu v knihovnách. Protože Dilia poskytla Národní knihovně seznamy knihoven, které poplatky hradí a také
jejich výši, lze z předloženého usuzovat, že ne všechno je v této oblasti v pořádku. Zdá se, že některé knihovny sice prokazatelně kopírovací služby za úplatu poskytují, ale poplatky nehradí a některé knihovny zase zřejmě poplatky hradí z jakéhosi vlastním úsudkem stanoveného paušálu, protože se jedná o částky stále stejné a podivně „zakulacené“. Oba druhy knihoven se dopouštějí porušování autorského zákona a vystavují se tak možným nepříjemným sankcím. Je proto nezbytné, aby si knihovny prověřily nejen výši částek, které odvádějí (nebo jejich zřizovatelé), ale také všechny uchovávané doklady, kterými mohou správnost odvodů doložit. Informace o způsobu placení poplatků lze nalézt na webové adrese: www.dilia.cz/uzivatele/ page/76 Výzva NK přichází v době, kdy budou probíhat nelehká jednání s ochrannými autorskými svazy o pohybu knihoven v digitálním prostředí a respektování autorských práv v naší práci. Cílem tedy je představovat knihovny jako důvěryhodné partnery při jednáních o novele autorského zákona a neplacení poplatků může tuto snahu poškodit. Kapka I 12
4
OKÉNKO KNIHOVNÍKA
Benchmarking není neslušné slovo Už se vás někdo zeptal, proč vaše knihovna není dosud zapojená do benchmarkingu? Nevíte co to je nebo jste o tom slyšeli, ale považujete to za zbytečné? Benchmarking není neslušné slovo. Je to způsob, jak se o sobě dozvědět víc, jak zjistit, zda si oproti ostatním knihovnám mohu blahopřát nebo raději honem přemýšlet, jak zlepšit to, v čem zrovna hvězda nejsem. Chce to jen odvahu chtít se srovnávat
13 I Kapka
s ostatními knihovnami. Nebát se porovnání vlastních výkonů a výkonů ostatních knihoven své kategorie. Knihovny v našem kraji touto odvahou moc nevynikají. V benchmarkingu je jich zapojeno po čertech málo! Zkuste překonat strach, či nechuť a podívejte se na stránky Národní knihovny. Nemusíte se bát, že databázi otevře kdekdo. Vaše vyplněné údaje přečtou na základě přiděleného hesla jen účastníci. V době úsporných opatření by třeba váš zřizovatel mohl
chtít vědět, jak si vedete a údaje z benchmarkingu vám poslouží v argumentaci či obhájení některých položek rozpočtu. Samotná statistika bez srovnání s ostatními toho moc neprozradí. Projekt má na starosti PhDr. V.Richter, Knihovnický institut NK. Najděte si webové stránky: http://k nihovnam.nk p.cz/ sekce.php3?page=02_Odb/ Benchmarking.htm bb
5
NÁŠ ROZHOVOR
S PANÍ SLÁVKOU ŠTUSÁKOVOU zaznamenat. Vracím se znovu a znovu, obrázek po obrázku, nejvíce dva, tři najednou… Pozoruji, všímám si, obdivuji. Každý den objevuji něco nového – vtip, pohlazení po duši, nový detail nutící k přemýšlení… Ne, koláž není jenom lepení, jak by se někdo domníval. Není pouhým vyjádřením zručnosti a trpělivosti. Samozřejmě, bez trpělivosti a zručnosti se nezrodí žádné dílo, ale zde je na prvním místě nápad, fantazie, schopnost zamyslet se a prožít… A protože jsem člověk nesmírně zvídavý a domnívám se, že nejsem sama, využívám ochoty paní Štusákové a posílám jí pár zvědavých otázek, které zároveň s odpověďmi otiskujeme.
Návštěvníci i zaměstnanci Krajské knihovny v Pardubicích si již dávno zvykli na výstavy v prostorách malé knihovní galerie. Jedná se o klenutou (vlastně jenom rozšířenou) chodbu v historicky cenném domě č. p. 77 na Pernštýnském náměstí. Osvětlení, důstojné prostředí, to vše na návštěvníka zapůsobí… a navíc obrazy, fotografie
i obrázky malované dětmi.. Výstava paní Slávky Štusákové na přelomu září – října 2010 byla výjimkou. Koláže! Ty jsme viděli v naší knihovně poprvé. „Tak si všechno pěkně v klidu najednou prohlédnu,“ řekla jsem si. Omyl! Barevné kompozice jsou příjemné, básník by řekl, že lahodí oku, ale víc na první pohled nedokážu
Při pohledu na Vaše koláže se přímo vnucuje otázka: Máte výtvarné vzdělání, popř. chodila jste v dětství do výtvarného kroužku, lidové školy umění… na jiná školení? Ne, žádné výtvarné vzdělání nemám. Moje amatérská činnost začala až v důchodu. Nejprve to byly tužkou kreslené, později barevné miniatury, mandaly a automatická kresba.
Kapka I 14
5
NÁŠ ROZHOVOR
Co vás přivedlo právě ke kolážím (kde a kdy byl prvopočátek – vzor, náhoda)? S koláží jsem se setkala asi v roce 2001. Uviděla jsem kreslený portrét ženy s nalepenými rudými rty. Zajímalo mě, proč autorka ta rudá ústa nalepila, co to udělalo s výrazem portrétu. Odpověď jsem začala hledat v dostupné literatuře o této technice. Zaujala mě a nadchla. A tak jsem začala s prvními vlastními pokusy. Jak tvoříte (rozhodnutí, že právě dnes „něco udělám“ nebo musí přijít inspirace v podobě obrázku, fotografie, pěkného zážitku…)? Já koláže netvořím, já si jen hraju s papírem a nůžkami a přemýšlím u toho. Mám dva druhy koláží. Víc je těch, kde je primární myšlenka. Například RADOST, UTRPENÍ, MEDITACE, HUDBA… Přemýšlím, jak tuto myšlenku vyjádřit. Pak hledám ve starých časopisech a kalendářích odpovídající obrázky a vystřihnu je. Vyberu ty, které k sobě ladí nejen obsahem, ale i barvou. A začne hra skládání. Druhý typ mých koláží vzniká trochu jinak. Při prohlížení časopisů nebo kalendářů mě zaujme nějaký obrázek, nutí mě myslet na něj, vracet se k němu, protože mně něco 15 I Kapka
říká… a když pochopím, co mně říká, snažím se to co nejjednodušeji vyjádřit pomocí dalšího nebo dalších obrázků. Pak opět začne hra skládání. Nalepit výsledek je už jen otázka času. Při pohledu na některé z Vašich koláží mi schází už jenom hudební doprovod… Když tvoříte, posloucháte hudbu? (Jakou?) Při vymýšlení námětu a možnosti jeho vyjádření jsem ráda sama a v tichu, ať doma, nebo v přírodě. Při hledání obrázků, při stříhání a lepení mám ráda relaxační hudbu. Třeba R. Pachmana nebo Enyu, ale neruší mě žádá příjemná hudba. Čerpáte inspiraci z výtvarného umění? Máte oblíbené malíře, sochaře, architektonická díla, období? Jsem pocitový člověk. V různých životních obdobích i při různých situacích upřednostňuji jiná díla a jiné umělce. Vždy ale obdivuji dokonalost. Mám ráda impresionisty a taky Toyen. Viděla jsem několik Vašich koláží z cyklu stromy – domnívám se, že máte ráda přírodu. Prozradíte nám oblíbené květiny, stromy, krajinu? Mám ráda přírodu a intenzivně ji vnímám. V každé krajině i v každé roční
době je plno stromů a květů, které mě uvádějí v úžas. Neumím dát přednost jednomu. Ale svůj byt mám moc ráda vyzdobený květem lilie nebo kosatce. Na výstavě bylo možné představit jenom zlomek Vaší tvorby. Máte některá témata, ke kterým se neustále vracíte? Téměř celý život jsem pracovala jako porodní asistentka… a to se, myslím, v mých kolážích odráží. Žena, její poslání, pocity, problémy a vztahy jsou spolu s oslavou přírody náměty mých koláží. Kolážím se věnujete již řadu let. Když si prohlížíte ty starší, zvolila byste stejnou kombinaci barev, obrázků nebo byste se dnes pokusila o trochu jiné vyznění? Mezi prvními a posledními kolážemi je viditelný rozdíl. Určitý posun. Zpočátku jsem kladla důraz na estetiku, kombinaci barev. Teď dávám přednost výrazu a pocitu. Když se dívám na některou starší koláž, přesně se mi vybaví okolnosti vzniku. Každá pro mě něco vyjadřuje, je moje osobní zpověď. Proto bych nechtěla a ani neuměla ji udělat jinak. Kdyby za Vámi přišel někdo s prosbou, že mu Vaše koláže učarovaly a že by se chtěl o něco podobného pokusit,
co byste mu poradila? Koláže může dělat každý, ale jen ten, ke komu obrázky „mluví“, najde v nich naplnění a radost. Stačí si to vyzkoušet. Vystřihnout několik zajímavých obrázků – spíš víc, než míň – a pohrát si s jejich kombinací. Vybrat ty nejvhodnější a vytvořit z nich jednu koláž. Potom vám obrázky řeknou víc, než bych dokázala já. Jsme knihovnický časopis, a tak mi dovolte poslední otázku z našeho oboru – máte svého oblíbeného
autora, knihu? Jakými slovy byste ji čtenářům doporučila? Nezkusila jste vytvořit návrh na obálku knihy pomocí koláže? Během svého života jsem si o mnoha knížkách říkala, že právě ta je moje nejoblíbenější a vracela jsem se k ní. Ale jak plynul čas, přicházely další knihy a další autoři: B. Mac Donaldová, M. Waltari, V. Neff, F. Langer… Knihy nejenom ráda čtu, také si je ráda prohlížím a čtu první větu.
Knižní obal je často velmi zajímavý a vypovídající. Nikdy mě nenapadlo vytvořit svojí koláží obal zajímavé knihy. Inspirovala jste mě, děkuji Vám za to. Určitě to někdy – pro sebe – zkusím. A my děkujeme za rozhovor a přejeme spoustu dalších nápadů, inspirací a krásných zážitků. Za redakci KAPKy se ptala Karla Jará Kapka I 16
6
VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI PARDUBICKA
Pardubický Jára da Cimrman. Baron Artur Kraus
Pardubice měly rovněž svého „Járu Cimrmana“, který ale na rozdíl od toho známějšího byl postavou skutečnou. Artur Kraus byl synem poštmistra. Titul barona měl díky svému strýci Alfrédu Krausovi, někdejšímu místodržiteli Království českého. Začal studovat na pardubické reálce, roku 1866 však vystoupil z druhého ročníku a odjel do Paříže studovat astronomii. Po návratu založil v Pardubicích hvězdárnu a rád a ochotně pořádal pro veřejnost přednášky o úkazech na obloze a nebeských tělesech. S velkým zájmem se dlouhá léta věnoval tehdy novému oboru, pozorování slunečních skvrn. Napsal několik astronomických pojednání pod jménem Carchesius. Jeho největší láskou však bylo létání. Pilně studoval literaturu o leteckých pokusech, jezdil i do zahraničí, v Německu se spřátelil s konstruktérem Otto Lilienthalem. V letech 1882-1883 zkonstruoval svůj první kluzák. Nebyla to lehká práce, nedařilo se mu sehnat řemeslníka a mnoho pochopení nenalezl ani ve vlastní rodině. První neúspěšný pokus 17 I Kapka
o vzlet jej neodradil, usilovně pracoval na novém, dokonalejším „stroji“. Ani s ním se mu však vzlétnout nepodařilo. Poté sice přestal s pokusy, ale létání a studium letu ptáků i pokusů člověka „pokořit“ vzduch zůstalo jeho láskou po celý život. Největšího uplatnění své záliby dosáhl v době, kdy rakouské úřady nařídily ing. Janu Kašparovi, že musí mít „ředitele letu“. Artur Kraus se zmíněné role ochotně ujal a pomáhal ing. Kašparovi i jako mecenáš. Byl rovněž vášnivým vyznavačem sportu. Aktivně hrál tenis a sám také uspořádal první tenisový turnaj v Pardubicích. Jezdil na kole i na motocyklu. Když se koncem devatenáctého století začínalo s lyžováním, byl prvním, kdo si toto sportovní náčiní do Pardubic přivezl, a to z norské Kristiánie (dnešní Oslo). Proháněl se na nich kolem zámeckých valů a na svazích Kunětické hory. Kromě sportu fandil i technickým vynálezům, jako první ve městě měl psací stroj, fotoaparát i telefon. Byl to právě on, kdo 18. dubna 1910 telefonoval do pražských Národních listů
zprávu o tom, že se letadlo ing. Kašpara odpoutalo od země. Méně známá je skutečnost, že se věnoval i hudbě. Založil hudební skupinu nazvanou „cikánská kapela“. Tvořili ji amatéři, kteří hráli nejen pro své potěšení, ale i veřejně při různých slavnostech. Výtěžky byly vždy věnovány na dobročinné účely nebo na podporu kultury. Kapela i sám Kraus štědře přispěli také na výstavbu pardubického divadla. Přáním celé kapely a především jejího „šéfa“ bylo jednou v divadle vystoupit, ale bohužel, nikdy se tak nestalo. Ačkoliv bylo ohlášeno, že ke slavnostnímu otevření divadla budou pozváni všichni, kdo na vybudování byť jen nepatrně přispěli, baron Artur Kraus ani jeho kapela pozvání neobdrželi. Není divu, že se to pana barona nemile dotklo a ač byl později do divadla zván, nikdy tam nevkročil. Je smutnou skutečností, že mnozí velikáni se za svého života ocenění nedočkají. Tak tomu bylo i v případě barona Artura Krause. Ve své době (žil v letech 1854-1930) ho mnozí nepochopili, v době poválečné se o něm příliš nepsalo (neměl ten „správný“ původ). Teprve až v roce 2001 byla jeho jménem nazvána planetka a o rok později byla na domě, ve kterém bydlel a provozoval hvězdárnu, odhalena pamětní deska. MZ
7
PARDUBICE, PARDUBICKO, PARDUBICKÝ KRAJ VE FILMU
Dívka na koštěti „Saxáno, v knihách vázaných v kůži…“ Studna s kovanou mříží na Pernštýnském náměstí. Že o ní z historie Pardubičtí nic nevědí? Zato je branou do pohádkového světa, v němž zůstat 300 let po škole není až tak výjimečným trestem, stejně jako je běžné mít tatínka netopýrem nebo ředitel školy vybaveného hned dvěma páry rukou. Potom už nás nemohou překvapit ani dva policisté na motocyklech vezoucích plyšové medvědy, mladík s hlavou Napoleona Bonaparta,
která evidentně patří kamennému pomníku, nebo dívka v podivném oblečení skákající z okna, či v kouři a dýmu se objevující ředitel školy kouzel a zase mizející za hromového burácení. Tak to vypadalo v Pardubicích v letech 1971 – 1972, kdy se natáčel jeden z nejkrásnějších českých pohádkových filmů Dívka na koštěti. Nechce se nám ani věřit, že od té doby uběhlo již dlouhých třicet devět let. Tehdy bylo představitelce hlavní role, začínající zpěvačce a studentce konzervatoře, Petře Černocké,
dvaadvacet a Honzovi – Janu Hrušínskému – pouhých šestnáct let. Václav Vorlíček natáčel film dle námětu Hermíny Frankové, na scénáři se podílel Miloš Macourek. Na tehdejší dobu velice náročné filmové triky byly většinou dílem kameramana Vladimíra Novotného. Kromě Petry Černocké nemohou jistě dodnes diváci zapomenout na pacientku blázince – Helenu Růžičkovou, školníka čarodějnické a později i té „lidské“ školy, upíra ve výslužbě, Vladimíra Menšíka. Mladičký Jan Kraus
Kapka I 18
7
PARDUBICE, PARDUBICKO, PARDUBICKÝ KRAJ VE FILMU
se představil v roli „mladistvého padoucha“ Miky Rouska. A kde se tenkrát v Pardubicích natáčelo? Na Pernštýnském náměstí před radnicí byla postavena maketa studny, Honza, kluk, který se snaží Saxaně ve světě lidí pomáhat a nakonec se do mladé čarodějnice zamiluje, bydlel v rohovém domě č. p. 128 na rohu Sukovy třídy a Sladkovského ulice, ve stejném domě žila i paní učitelka Pešková, kterou Saxana obdařila pořádnými „hlodáky“. Základní škola byla vlastně skutečná – ZŠ ve Staňkově ulici, filmové králíkárny bychom nalezli po pravé straně školy, dovedně umístěné v zeleni. Ve Staňkově ulici bydlel také darebák Rousek spolu se svým otcem, kterého ve filmu představoval František Filipovský. Masarykova kasárna na Zborovském náměstí (v sedmdesátých letech ovšem náměstí Maršála Koněva) se změnila v nemocnici s blázincem. Pardubáci dodnes vzpomínají na záběr, kdy jsou odtud odváděni dva zřízenci „nemocnice“ proměněni ve skot; včasný zásah malé čarodějnice ovšem zabrání nejhoršímu. Svět kouzel končí na dnešní třídě Míru s nezapomenutelnou dominantou Pardubic - Zelenou bránou v pozadí. Již obyčejná dívka 19 I Kapka
Saxana, dokonce se sádrou na noze, tudy prochází se svým chlapcem Honzou, zastavují u klenotnictví Lejhanec, kde Honza ukazuje Saxaně hrneček s talířkem – ty dvě věci patří nerozlučně k sobě jako teď oni dva… Uveďme si nyní ještě několik zajímavostí: Premiéra Dívky na koštěti se konala 8. září 1972. Žluté šaty, které má na sobě Saxana v závěrečné scéně, jsou vlastním dílem Petry Černocké. Ta měla již dříve k Pardubicím poměrně blízko. Žil zde její strýc, pan Šabata, ale natáčení filmu své neteře se bohužel nedožil. Od roku 2006 se občas v tisku objevila zmínka o možném pokračování Saxanina příběhu. Na internetu je možné dokonce spatřit kratičké úryvky. Rodiče malé Saxanky hrají představitelé hlavních rolí původního filmu – tedy Petra Černocká a Jan Hrušínský, diváky jistě mile překvapí, že se v Saxaně – Veletrhu strašidel setkají s řadou dalších populárních herců, za všechny jmenujme alespoň Jiřinu Bohdalovou v roli tety Irmy. Film se měl údajně objevit v distribuci již na jaře roku 2009 (natáčení započalo 2007)… Divákům nezbývá než doufat, že se s dalšími kouzly, malou Saxankou v podání Heleny
Nováčkové i novou ústřední písničkou, kterou otextovala sama „velká Saxana“, setkáme co nejdříve. Podle internetu, MF Dnes, 5. 9. 2009, Katky č. 41, 2008 a knihy R. Laudina: Nejznámější filmová místa křížem krážem po Česku připravila KaJ
8
KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM
SUNÍL GANGOPÁDHJÁJ Dnes náleží k nejoblíbenějším bengálským autorům. Píše romány, básně i povídky… Ohromný svět je prvním výborem povídek přeloženým do češtiny. Děj jednotlivých příběhů nás přenáší do světa, který současný Středoevropan může jen velice obtížně pochopit. Neuvěřitelná bída na jedné straně – hladovění trvající bez přestávky několik dní; radost, když se člověk nasytí alespoň jednou denně; špína, nedostatek hygieny, svrab, „domky“ uplácané z hlíny, svět bez elektřiny. Na druhé straně klimatizace, nejmodernější automobily… Vlaky nabité cestujícími tak, že visí v obrovských hroznech ze stupátek. Spadneš? Pak prostě neměls štěstí. Svět žebráků, prostitutek, ne-
léčených nemocí (na doktora prostě nejsou peníze), drobných zlodějíčků i vlakových lupičů… Vztah rodičů a dětí, kde převládá nechtěné nad chtěným, povinnost živit potomka nad rodičovskou láskou. Na druhé straně neutišitelný zármutek nad skonem čtyřleté dcerky nebo příběh matky, která vzdoruje svému vlastnímu otci, nabídkám lákavých sňatků jenom proto, aby si mohla ponechat své tři děti - tuláky, kterými všichni pohrdají, které živí jen s největšími obtížemi a obrovským vypětím sil, často za cenu osobního ponížení, jež si ani neuvědomuje. Lidský život, jehož zmarněná hodnota se rovná hodnotě zabitého ptačího mláděte. Vraždy z politického přesvědčení.
To je svět povídek Suníla Gangopádhjáje. Svět hinduistů i muslimů. A přece všichni chtějí žít, radovat se z každého dne, do něhož se ráno probouzejí – tuto radost, pokoru a odevzdání snad nejlépe vyjadřují autorova slova z povídky Božský posel aneb ohmataný peníz: „Dnešní noci přeci přilétá anděl z nebe, božský posel a píše na čela lidí jejich příští osud. Dnešní noci nikdo nesmí zhřešit ani myšlenkou, a kdyby Hasína usnula, co kdyby měla hříšný sen! Ne, nebude spát. A proč taky! Po předlouhé těžké době přišel tento krásný den, proč ho zkracovat spánkem?“ (Str. 205) KaJ
Kapka I 20
8
KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM
Několik severských detektivek
„Všechno podléhá módě a móda se vrací,“ o těchto výrocích určitě nepochybujeme, pokud se týkají oblečení, především dámského. Že by se tato tvrzení uplatnila i při četbě? Ve 20. a 30. letech minulého století se hodně četly romány, povídky, dokonce i poezie a divadelní hry severských autorů… a dnes díla Seveřanů opět plní pulty knihkupectví (a prodávají se) a čtenáři je žádají v knihovnách… ovšem je tu jistý posun. Dnes roli oblíbeného čtiva hraje severská krimi – dokonce má svou edici, jejímž logem je silueta losa s mohutným parožím, ale detektivní příběhy Norů, Dánů, Islanďanů, Švédů a Finů vydávají i jiná nakladatelství než brněnská MOBA. Protože je už zima, zahrádky, výlety i procházky ztratily svou atraktivitu a lyže možná ještě odpočívají kdesi v úkrytu, je příjemné posadit se ke krbu, ústřednímu topení nebo kamnům, rozevřít některou z detektivek severských autorů a pěkně v teple si číst o dlou21 I Kapka
hých polárních nocích, zasněžených stráních a mrazech pronikajících i tím nejteplejším oblečením, nebo naopak o dlouhých letních dnech, kdy slunce vlastně vůbec nezapadá. A v bezpečí domova se klidně spolu s autorem vydáme po stopách nebezpečného zločince, šílence a budeme se snad i trochu bát, vždyť stačí zavřít knihu a je tu náš bezpečný útulný domov. Čtenářům milujícím staré severské ságy je určena ZÁHADA OSTROVA FLATEY, detektivní příběh spojený s luštěním hádanky z roku 1871, kterou inspirovaly právě islandské ságy. Příběh Viktora Ingólfssona se odehrává na malém ostrůvku Flatey v roce 1960. Setkáváme se zajímavými postavami místních obyvatel, nebude chybět ani popis podivného přijímacího rituálu do poněkud snobského studentského spolku Dědici Jomsvikingů. PŘED ÚSVITEM, další z Ingólfssonových islandských detektivek, začíná lovem na divoké šedé husy. Lovec je nalezen mrtvý a přibývají další vraždy. Ze skupiny detektivů, pracujících na případu, nás jistě zaujme Gunnar, tlustý, neupravený chlapík, velký žrout, ale dobrák. Hezky je vykreslena i postava mladé dívky, které pracuje u kriminálky teprve krátkou dobu.
Kdo dává přednost drsnější škole, určitě nebude zklamán detektivními příběhy Arnaldura Indridasona. Detektiv Erlendur z DECHU SMRTI, s jehož životními osudy (tragická smrt malého bratra, dcera bojující s drogovou závislostí) se seznamujeme postupně v průběhu celého děje, je rozhodně sympatický chlapík, žádný superman, prostě lidsky vyznívající postava, která vyvolává u čtenářů pochopení. K pochybnostem, zda se obyčejný člověk může dopátrat pravdy o nepříliš dávné minulosti a dokonce i současnosti, vede další Indridasonův román SMRT V LEDOVCI dotýkající se tajemství z druhé světové války i americké vojenské základny na Islandu poblíž Keflavíku. Stella Blómkvist (také islandská spisovatelka) vypravuje VRAŽDU V TELEVIZI v první osobě – tedy ich formou. Dokonce její hrdinka nese autorčino jméno. Má ráda whisky, pěkná a silná auta, vyhovuje jí samota, ale nepohrdne známostí na jednu až několik nocí; je velice odvážná, skeptická ke spravedlnosti, kterou se však snaží za každou cenu prosazovat. V této detektivce se policie doupouští nejedné chyby a celkově příběh nevyznívá příliš optimisticky ve smyslu vítězství spravedlnosti.
Árni Thórarinsson, další Islanďan, v ČASE ČARODĚJNICE zasazuje příběh vraždy do prostředí maloměsta. Vypravěčem je novinář Einar. Kromě vraždy a hledání pachatele se setkáváme ve vyprávění i s problémy globalizace, která na Island přivádí přistěhovalce (např. z Rumunska), obchod s drogami, zločinnost, devastaci přírody (jejíž zajímavé popisy v knize také nacházíme), pohlcování malých firem nadnárodními společnostmi i mládež, která ubíjí volný čas bloumáním od jedné hospody ke druhé. Pro čtenáře (spíše čtenářky), kteří si více oblíbili ženské hrdinky, píše své detektivní příběhy Liza Marklund. Ve STUDIU SEX nalézá vraha a složitou situaci s přehledem řeší mladá novinářka Annika, která přichází do Stockholmu z venkovské redakce. Švédská spisovatelka v úvodu ke své detektivce uvádí: „Studio sex je první v sérii o kriminální reportérce Annice Bengtzonové. Setkáváme se s ní právě v době, kdy nastoupila do Večerníku.” Dalším románem pojednávajícím o Annice je SVĚDEK. Také zde se soukromý život novinářky prolíná s úspěšnou snahou odhalit zločin. Navíc české čtenáře jistě zaujmou autorčiny postřehy
o životě ve švédské metropoli i na venkově této severské země. Jo Nesbó ve své detektivce ČERVENKA NESE SMRT celkem zdařile usiluje o psychologickou kresbu postav. Také prolínání dějů 1. 11. 1999 – 1. červen 2000 s minulostí (boje u Stalingradu 1942, válečná Vídeň 1944 a zmínky o roce 1945) jsou pro knihu přínosem. Zaujmou nás také informace o spolupráci norské policie s bezpečnostními složkami USA při návštěvě amerického prezidenta v Oslu. Kniha se velice dobře čte, příběh odpovídá tomu, co od žánru očekáváme – je až do poslední chvíle napínavý... Poznání, že mocní (v tomto případě bohatí) mohou téměř úplně všechno, že veřejnost dostává velké množství informací, ovšem pořádně „přebraných”, že dobrý advokát dokáže téměř zázraky a že spravedlnost je skutečně slepá, to jsou postřehy značně překračující rámec běžných detektivek. Kjell Ola Dahl: SMRT ZA LETNÍ NOCI – této knize poněkud uškodilo, že se jedná o překlad z němčiny, nikoli norského originálu. Příběh nás zavede do prostředí odvykacího zařízení pro drogově závislé. Během pátrání je odhalena i vražda, která se odehrála již před dvaceti lety. Dvojice vyšetřovatelů
opět působí nesmírně lidsky: vrchní komisař Gunnarstrand je nehezký, plešatý, vzteklý, značně osamělý fanatik práce; i mladší z vyšetřovatelů Frank Frolich dává přednost zaměstnání před přítelkyní. Zajímavý příběh, tentokrát z Finska, od Outi Pakkanen VRAH NA PARTY vypovídá o tom, co zmůže nenávist, snaha pomstít osobní tragédii a závist mísící se až do nekritického obdivu a snad i lásky. Netradiční pro detektivku je i postřeh, jak lze z úplné „nuly” udělat pomocí dobře zorganozované reklamy celebritu. Samozřejmě, že je severských detektivek mnohem více – v knihovnách i knihkupectvích každý ctitel (ctitelka) tohoto žánru určitě najde tu svou – ať již příběhy nesmírně drsné, mírnější, některé dokonce spojené s notnou dávkou romantiky, jiné s řešením záhady; vyprávění pouze ze součnosti, ale i ta, kde se dnešek mísí s minulostí. Děje se odehrávají v nejrůznějších prostředích – smetánky, politických kruhů i chudáků žijících prakticky ze dne na den... Stačí jediné: vybrat si knížku a začíst se.
KJ Kapka I 22
9
ZLITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ
Vánoční čas plný kouzel, povídání, setkávání s blízkými… Příběh pana PhDr. Petra Borovce není sice o Vánocích, ale nechtěli byste se alespoň o svátcích setkat s takovým báječným pradědečkem, který se pro čest vnuka promění i v pohádkovou bytost? A pak, že vodníci neexistují... Slečna učitelka Konvičková zakotvila svůj nervózní těkavý pohled na mé maličkosti. Stál jsem před tabulí na stupínku a potil se. Bylo mi jasné, že jsem v koncích. A bylo to jasné i paní učitelce a celé třídě, která moje „umělecké vystoupení“ s napětím pozorovala. Naše nová mladá učitelka byla v otázkách mluvnice a literatury zcela neústupná. „Jazyk je základem všeho!“ opakovala často se zdviženým prstem před tabulí. „Když nebudete znát, kde byla jaká bitva nebo do kterého moře se vlévá ta která řeka, tak se svět nezboří, ale když napíšete někomu do dopisu, že ho milujete s tvrdým Y, tak se zeměkoule pohne v základech!“ Nevím, jestli se pohnula zeměkoule, ale u nás doma se vždy pohnula rákoska za každý bodový zisk, který byl vyšší jak trojka. A z češtiny mi hrozila na konci roku na vysvědčení čtyřka. Až to přinesu černé na bílém, pak se asi skutečně pohne celý náš dům i s návsí a dost možná, že mi bude připadat, že se třese i celá zeměkoule! 23 I Kapka
„Tak, Petře, čekáme na to, jak to bylo dál s tím vodníkem!“ zvolala a vstala od katedry. „Mám začít znovu?“ pokoušel jsem se získat aspoň trochu času. Tomáš Zítka, můj kamarád, zatím urychleně listoval v čítance a pokoušel se vyslat několik nápovědných signálů směrem k tabuli. Všechno marné. Konvičková byla jako radar. „No tak, co bude s tím vodníkem? Já i Erben stále marně čekáme!“ „Co takhle namontovat do Vodníka trochu té duchařiny,“ napadlo mě; „Šiju, šiju si… Praděda říkal, že u našeho domu v náplavce žije skutečný vodník!“ vybočil jsem najednou z procítěné deklamace nesmrtelných veršů. „Co to blábolíš za nesmysly?“ zvolala Konvičková a za všeobecného smíchu třídy si několikrát nervózně přejela rukou po svém vyčesaném drdolu. Toto gesto dělala pokaždé, když se na krátkou chvíli octla v koncích. „Namouduši, můj praděda mluví pravdu. Říkal, že už za ta léta do vody stáhnul a utopil několik lidí, naposledy toho převozníka, který minulý rok záhadně zmizel a objevili po něm jen prázdný člun bez vesel!“ „Žák druhého stupně základní školy a ještě věří na vodníky! Prosím tě, posaď se. Z vodníka máš nedostatečnou a pošli mi zítra do školy rodiče. Myslím si, že to bude nejlepší lék
na tvé nesmysly. A pradědečkovi vyřiď, že žijeme v moderním věku, kde duchové, vodníci, čerti a jiní podobní tvorové nemají své místo! Napíšeš stokrát: Vodníci nejsou skutečné bytosti!“ Třídou znovu zaburácelo veselí. Paní učitelka popadla ukazovátko a několikrát s ním důrazně zaklepala na stůl. Pak se ještě jednou obrátila k mé osobě, která seděla schoulena v lavici a tvářila se ukřivděně. „Však ony tě ti legrácky přejdou, až dostaneš vysvědčení!“ zaječela a začalo zvonit konec hodiny! Ploužil jsem se domů jako o pohřbu. Praděda seděl vzadu na dvoře a škubal slepici. Nutno dodat, že můj praděda nebyl tak docela obyčejný. Ne, nebyl pohádkový, zato s ním ale člověk užil spoustu legrace. Prababička o pradědovi říkala, že mu na stará kolena haraší ve věži. Často nás kluky vozil po Labi a vyprávěl nám strašidelné historky s takovou vášní, že jsme se pak při návratu domů báli otočit za sebe a pohlédnout do tmy. Samozřejmě, že jsme těm povídačkám nevěřili ani špetku, ale děda byl nepřekonatelný vypravěč a také věděl o všem, co se kde kdy ve vesnici šustlo od konce první světové války. Byla to taková chodící venkovská kronika, ale kronikáře dělat nemohl. Na to si můj praděda příliš a často vymýšlel. „Tenhle problém se, hochu,
snadno vyřeší. Dojdu za slečnou Konvičkovou , tvojí učitelkou sám! Žákovskou knížku si můžeš schovat u mě v pokoji. Nech to všechno na mé maličkosti, já to už nějak se slečnou učitelkou urovnám!“ Jenomže druhý den se praděda vrátil z naší školy ve značně dopáleném stavu. Naše češtinářka mu totiž nekompromisně doporučila návštěvu u psychiatra případné prostudování nejnovějších objevů ve fyzice a ostatních přírodních vědách. „Vůbec nemá úctu k tradicím a starým příběhům. Ani k duchům a strašidlům! Ve městě, prosím, tam už lidé na všechno zapomněli, ale tady strašidla ještě nevymřela!“ „Straší leda tobě ve věži, dědku bláznivá, ještě přivedeš kluka do většího maléru, vždyť už takhle si ta učitelka musí klepat na hlavu. Všem jsi jen pro blázna, strašit si můžeš sám, vypadáš opravdu jako strašidlo!“zlobila se na pradědu prababička, která celý náš problém vyslechla v kuchyni. „Už to mám!“ zvolal praděda a plácl rukou do stolu. „V naší vesnici vodník odjakživa existoval, a tak ho s milou slečnou učitelkou rádi seznámíme!“ Na mou otázku, jak hodlá celé to setkání naší slečny učitelky se zeleným mužíkem provést, praděda mávl rukou a odešel někam na půdu. Když vkročil znovu do světnice,
odvedl mě stranou do sousedního pokoje a ukázal mi masku z maškarního bálu. Schovával ji už dlouhá léta na půdě ve své velké truhle, kde měl i mnoho dalších zajímavých věcí. Truhlu ovšem pečlivě zamykal, protože, jak prohlásil, člověk by měl mít nějaká tajemství. Maska zeleného mužíka byla perfektní. Akce „Vodník“ se mohla uskutečnit… Uběhlo několik víkendů a byl tu konec školního roku. Ta čtyřka z češtiny mě neminula. Paní učitelka Konvičková mi neodpustila nejenom toho Erbenova Vodníka, ale i asi patnáct hrubých chyb v posledním diktátu. Kromě toho jsem měl u ní škraloup ohledně nadpřirozených jevů. Poté, co jsem přinesl vysvědčení domů, se Země skutečně pohnula a já si několik dní sedal na židli jenom na pořádně silný polštář. Jediný, kdo se mnou soucítil, byl můj praděda. O prázdninách jsem se musel učit gramatiku, psát diktáty a číst povinnou literaturu, která byla ještě nudnější než nedělní poledne! „Za mých mladých let, když přišel do třídy učitel, žádná ženská sukně, tak se všichni v lavici přikrčili. Tehdy byl učitel „Někdo“, a když nám pan řídící Hruška začal vyprávět o ohnivých mužících a světýlkách na blatech u Srnojed, všichni poslouchali a ani nedutali!“ začal takhle zase jednou praděda. „Já se ti divím,
Petře,“ ozvala se prababička ke mně, „že toho starého blázna vůbec posloucháš. Dědkovi bude na podzim devadesát, ale v hlavě to má jako šestileté dítě!“ Prababičku jsem měl rád, ale praděda byl pro mě a pro naši partu něco jako posvátný talisman. Jeho vyprávění o bezhlavém faráři z Lán na Důlku se nevyrovnaly ani půlnoční televizní krváky. Zvlášť, když nám praděda vyprávěl přímo na hřbitově krátce po setmění! Pomalu se blíži konec prázdnin, ale stále ještě nenastala vhodná příležitost k tomu seznámit slečnu učitelku Konvičkovou s naším vodníkem z náplavky. Až jednou! Bylo krásné srpnové odpoledne a naše učitelka cupitala ve svých lodičkách s paraplíčkem v ruce k místům, kde podle pradědova vyprávění zelený mužík rád vysedával. Začala akce „Vodník“. Praděda nasadil svoji masku a nadběhl si zkratkou, aby byl u vody dříve než ona. Ve svých téměř devadesáti letech podal vskutku obdivuhodný atletický výkon. Proplížil se potichu jako myška vysokým rákosím prorůstajícím náplavku a zmizel v zelené houštině. Všechno jsem to sledoval z nedalekého návrší za naší stodolou. Slečna Konvičková si slabě prozpěvovala. Na lokti se jí kymácela zavěšena drobná kožená kabelka. Po Kapka I 24
9
ZLITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ
chvíli se zastavila a vyndávala z ní knihu. Jak jsme naši češtinářku znali, určitě to byla zase nějaká zaprášená, ale zcela jistě hodnotná poezie. Věnovala se četbě a pomalu se přitom blížila k náplavce. Rákosová houština se náhle rozestoupila a vylétla z ní mrtvá ryba. Téměř pleskla o učitelčina lýtka. Praděda měl zkrátka vše promyšlené do detailu. Vzápětí z rákosí vyhlédla podivná postava, brčálově zelený obličej, pomazaný bahnem. Místo vlasů jakási neforemná spletenina, podobná mořským řasám, visící v dlouhých chuchvalcích podél strašidelné tváře. Zelená, potrhaná vesta s rákosovými třásněmi byla opentlena červeným šátkem. Pro tyto účely jsem pradědovi zapůjčil svůj pionýrský. A už se ten podivný tvor hrabal neobratně po příkrém břehu vzhůru a šněroval si to přímo ke stojící slečně učitelce! Paraplíčko jí vylétlo z rukou. „Ježišmarjá!“ zaslechl jsem polekaný výkřik. Slečna učitelka zašermovala rukama, obrátila oči v sloup a skácela se k zemi jako špalek. Akce mohla skončit! Neskončila, pokračovala, ovšem již zcela podle jiného scénáře. Vodník, hrabající se po příkrém svahu, totiž náhle uklouzl a skutálel se do řeky. Maska zeleného mužíka mu sjela přes obličej a praděda se začal topit. Máchal kolem sebe rukama a občas 25 I Kapka
zmizel pod hladinou. Vystartoval jsem ze své pozorovatelny jako blesk. Rodiče byli oba na poli, tak jsem zamířil přímo do kuchyně za prababičkou. K Labi to je totiž od našeho domku sotva pár kroků. „Praděda se topí!“ zvolal jsem a vyřítil se zpátky k řece. Krátce poté stanula na břehu babička. Jakmile spatřila zelenou postavu, obalenou bahnem a listy rákosí, které se konečně podařilo zachytit za řetěz, poutající dědovu pramici ke břehu, strašně zaječela a dala se na ústup k brance. „To jsem já, babko… Franta, tak mi někdo pomozte z vody!“ ozýval se křik od náplavky a praděda se zachytil oběma rukama za pramici. Prababička neslyšela, neviděla. Mířila přímo do pole za mými rodiči. Svým křikem: „Dědka stáhnul do vody vodník!“ vyburcovala celou poklidnou vesničku. Praděda se mezitím z vody dostal sám. Podal jsem mu ruku a on za několik chvil konečně stanul na břehu. Promočený do poslední nitky, se zabláceným obličejem a zelenou maskou „na půl žerdi“, ze které visely chuchvalce orobince jako chapadla chobotnice, se naklonil nad slečnou Konvičkovou v okamžiku, kdy se probrala. Zařvala a praštila sebou znovu na zem! Celá nešťastná událost měla dohru. Praděda dostal od pra-
babičky domácí vězení a později prohlásil, že byl i mořen hladovkou. Ačkoli vzal celou událost na sebe, ani já jsem nevyšel z případu „Vodník“ jen tak lehce. Naši měli pocit, že v celé akci „jedu“ hlavně já a že jsem podle využil stáří a počínající senility našeho pradědečka. „Když nemá rozum děda, měl bys ho mít ty. A jestli ho nemáš, tak ti to snad vysvětlí tady pan opasek,“ řekl táta, když si sundával z gatí svůj černý řemen s těžkou kovovou přezkou. Čerstvě zhojené jizvy z nakládačky za vysvědčení mě začaly bolet ještě dřív, než dopadla první rána… Co se týče školy, tak alespoň nějakou polehčující okolností mi byly prázdniny. Paní učitelka Konvičková však hodlala celý případ patřičně rozmáznout na nejbližší pedagogické radě. Počítal jsem přinejmenším s ředitelskou důtkou. Tentokrát jsem v tom byl skutečně nevinně, ale plně jsem stál na straně pradědy. „Všichni za jednoho, jeden za všechny,“ sborově jsme zahalekali jednou večer při schůzce naší party a jali se vyndávat z kapes drobné, aby měl děda na pivo – babička mu totiž za trest zarazila kapesné. Praděda se měl hned příštího dne dostavit na národní výbor. „Dnes mám velký den!“ prohlásil, když se strojil ve světnici do slavnostního. „Velkou ostudu a ještě k tomu
veřejnou!“ uvedla všechno na pravou míru prababička. „Nevíš, jakou vázanku si mám vzít?“ ptal se praděda a natřásal se před zrcadlem v zeleném saku. „Mám si vzít tu zelenou nebo tu červenou, která se podobá pentli?“ „Snad tam nechceš jít v tomhle, vždyť v tom vpadáš jako… no, jako vodník!“ rozčilovala se prababička. „Proč ne, zelená mi vždycky slušela, dělá mě mladšího!“ Přes vesnici si praděda vykračoval, jako by šel na vlastní svatbu. Ještě si přepucoaval boty a na sako pověsil několik medailí z protifašistického odboje. „Ti budou panečku koukat!“ prohlásil, když opouštěl náš dům. Nekoukali. Na národním výboře mlčky zasedli ke stolu. Na jednom konci seděl náš praděda, na druhém slečna učitelka Konvičková. „Nejste už, pane Borovec, starý na to, co vyvádíte?“ začala paní předsedkyně. „Mluvíte stejně jako moje babka!“ zašklebil se praděda. „Já si myslím, že to nemáte zapotřebí. Tady slečně Konvičkové jste mohl způsobit duševní újmu. Požaduje po vás omluvu! Měl byste se stydět, nejstarší občan ve v si a takhle vyvádíte!“ Až do té chvíle seděl praděda jako zařezaný a tvářil se trochu vzdorně. Naleštěné medaile nepomohly, s tím se už smířil. Teď
však najednou pookřál. „Slyšel jsem dobře, nejstarší?“ „No jistě, včera bohužel zesnula stará paní Kropáčková!“ povzdechla si předsedkyně. „Tak ona to má Kropajda už za sebou?“ vykřikl děda. „Chudák holka. No ale, takže já jsem nejstarší ve vesnici, to mám radost. Teda, až se to babka dozví, to bude koukat!“ Vykročil si to ke dveřím. „Pane Borovec, na něco jste zapomněl“ zavolala na něj od stolu předsedkyně. „Ach, no jistě, omlouvá se vám, slečno učitelko, nejstarším občan ve vsi, považujte si toho!“
otočil se praděda na patě krokem skoro tanečním a pelášil z radnice domů tak rychle, jak jen může téměř devadesátiletý pán pelášit! Uběhlo několik týdnů, když se praděda vrátil z půdy. Nesl velký huňatý kožich, na kterém byly přimontovány beraní rohy. Toto maskováním používal kdysi na Mikuláše. „Blíží se prosinec, měl bych v tom navštívit slečnu Konvičkovou. Jak ji znám, určitě jí to udělá radost!“ zvolal a začal se do čertího kožichu strojit!
Kapka I 26
10
SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE
Kateřina Josková: Fantazie V dnešní době je málo prostoru na snění a přeci, dovedl by si někdo představit svět úplně bez fantazie? Kateřina Josková (15 let) se za nás za všechny nad úlohou fantazie v běžném životě skutečně pořádně zamyslila, její úvahu přinášíme ve zkrácené verzi. Kateřina Josková: Fantazie Co si představuji pod pojmem „můj svět fantazie“? Bezednou studnu mých šťastných myšlenek; jako něco, co se může stále plnit, a nikdy nepřeteče. Pro mě je to věc, bez které bych se neobešla a nikdy bych nebyla šťastná. Vždy, když je mi nejhůř, při těch nejhorších myšlenkách, si představuji, že tohle zvládnu, že mě pak čeká něco dobrého. Dává mi naději překonat všechny problémy. Představuji si například, jak sedím kdesi v lese, slyším uklidňující melodii, kterou potok zpívá a dokonce slyším i to, jak padá listí. To zlatavé podzimní listí zbarvené slunečním světlem. Ležím tam v mém světě a nemusím se ničeho bát. V tom mém světě totiž žádné starosti nejsou. Okolo mé hlavy létají motýli, když ležím, skrze mé vlasy slunce osvětluje kvítí. Je všude, úplně obklopuje loučku u potoka. A sluníčko 27 I Kapka
pořád svítí. Jen za potokem u buku se pase malý koloušek a právě ukousl jednu z mnoha sedmikrásek, které mají sedm krás těch nejkrásnějších způsobů. A já se můžu kdykoli rozletět do korun stromů, poslechnout si nádhernou operu ptačí. A tohle je ten svět, který si představuji jako součást mého života. Každému by se asi líbil. Že to říkám špatně? Že takový svět fantazie podle vás neexistuje a vypadá úplně jinak? Vždyť se nic neděje. Každý máme svůj svět fantazie a naše myšlenky se nemusejí shodovat. Ale co by se stalo, kdyby fantazie zmizela? Jak by pak vypadal náš reálný svět? Co bychom dělali ve volném čase, když bychom my, nebo snad umělci neměli fantazii? Neměli bychom, co číst, žádné knihy by nebyly napsány. Nemohli bychom poslouchat hudbu, jelikož by nebylo člověka, který by ji složil. A co malíři? Kam bychom se chodili dívat na tu úžasnou harmonii barev, kterou můžeme vidět na plátně člověka, kterého políbila múza? A naše děti? Co jim budeme vyprávět, když ne pohádky? Má snad malá holčička přijít
o to, jak si představuje nádherného prince, jenž ji vysvobodí polibkem? Nedokážeme si ani představit, jak by vypadaly věci kolem nás. Když se nad tím zamyslíme, bez našich světů fantazie by ani reálný život nemohl správně fungovat. Mohlo by nás také napadnout, že fantazie není. Podle mě je to nesmysl. Každý má svou fantazii. A ten, u koho se neprojevuje, to ještě neznamená, že ji nemá. Jen ji nepoužívá. Ale určitě někde v hloubi srdce je místečko, kde zatím dřímá, než ji někdo vzbudí. Jenom to chce si udělat čas, abychom si nějakou fantazii mohli přivolat. Zamyslet se nad tím, co nám udělá největší radost, co vykouzlí na našich rtech úsměv, co se nedá vyčarovat hůlkou. Líbil by se nám svět bez fantazie? Ten chmurný, ošklivý, nudný, bez potěšení? Co s tím můžeme udělat? To je na každém z nás. Rozvíjejme svoji fantazii už kvůli lidem kolem nás. Kvůli našim dětem.
11
PONĚKUD POZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY PARDUBICKÉHO KRAJE
Rudolf ŠRÁMEK – HUŠEK: Ostrovy bílých perutí V současné době se často setkáváme s tvrzením, že náš region náleží k těm nejméně navštěvovaným, zvláště pak Pardubicko. Dokonce se objeví následující povzdech: „ Co tady v těch placatejch Pardubicích? To takhle aspoň Vysočina nebo ještě lépe Krkonoše, Orlické hory…, to je potom turistika!“ a lamentace nad „plackou“ pokračují dál. A přece si lze Pardubice a jejich bližší i vzdálenější okolí zamilovat a vůbec teď nemáme na mysli sportovní události jako jsou Velká pardubická, Juniorka, Czech open, Zlatá přilba, hokej a další. Pardubicko může být i značně romantické… Nevěříte? A co pohled na Kunětickou horu vynořující se z mlhy, nebo oráženou zlato-rudě zapadajícím sluncem? Zvláštní atmosféru vždy vyvolávaly velké vodní plochy. Že nejsme v jižních Čechách? Samozřejmě, že ne, ale páni z Pernštejna nechali vytvořit na svém pardubickém panství obdivuhodné rybníkářské dílo s jihočeským rozhodně srovnatelné, ne-li ještě rozsáhlejší. Ano, z původních vodních nádrží se zachovalo nemnoho, ale ty kolem Bohdanče rozhodně stojí za prohlédnutí. Jako motivace k návštěvě nám může posloužit útlounká knížka Rudolfa Šrámka – Huška Ostrovy bílých perutí. Příběhy racka a dalších
obyvatel bohdanečských rybníků zasazené do trochu snad melancholické krajiny velkých vodních ploch, které rozhodně nepostrádají svůj osobitý půvab. Vypravování je doplněno řadou obrázků a také fotografiemi pana Bedřicha hraběte Kinského. Pro toho, kdo chce ptačí i rostlinnou říši poznat poněkud blíže, jsou cenné vysvětlivky připojené v závěru knihy. A proč Ostrovy bílých perutí doporučit? Pro příběh samotný, pro lyrické popisy přírody, sice „placatého“, ale svým způsobem velice krásného, podmanivého i romantického okolí Lázní Bohdaneč. „V posledních dnech měsíce června svítí již bílé domky tichých lázniček bodavým odrazem polabského slunce. Svěží, zelený, šťavnatý kraj jest jakoby zastřen hedvábně chvějivou clonou rozpáleného vzduchu a v černém stínu lázeňského parku vleče se vlhké dusno tropického pralesa. Avšak časně ráno, když v kapkách rosy, jež kanou po trávních stéblech polních cest, chvěje se teprve neurčitý příslib nového parného dne, jest zde tak radostně a svátečně, jako v bílém venkovském kostelíku. Z liduprázdného náměstíčka vede betonová silnice k Chlumci. V takovém krásném, tichém ránu připadá ti však i tvrdý zvuk vlastních kroků jako
svatokrádež. Půjdeme raději dole po straně, po úzké pískové cestičce pro pěší.“ (Str. 7) „Tuny lesklých vod, poseté temnými body vodního ptactva a vsazené v světle zelený prsten širých rákosišť, zrcadlí v sobě bílé obláčky jasně modrého, převysokého nebe a temnohnědá, jakoby zlatem podteklá hladina vody okolo lodice jest protkána jemným krajkovím vzplývavých lístků a růžových klásků rdesna. Po stranách širokého vjezdu tančí v čerstvém ranním větříku stébla jezerní skřípiny na stříbrném pozadí vzdálených vod a vzadu nad protější vlnou rákosišť plachtí sta bílých racků lehce a v dovádivém reji, jakoby jen tobě pro radost.“ (Str. 10) Doplňme si ještě, že Doc. RNDr. Rudolf Šrámek – Hušek, DrSc., autor Ostrova bílých perutí se zabýval především hydrobiologií, zajímal se o Polabí a zřizování rybničních rezervací. Kniha Ostrovy bílých perutí však vyšla již roku 1943 (Orbis, Praha), v době, která vytvoření rezervace bohdanečských rybníků rozhodně nepřála. V současné době tvoří Národní přírodní rezervaci Bohdanečský rybník a rybník Matka území o rozloze přibližně 250 ha včetně rákosin, ostřicových porostů, ostrovů a také okolních lesů a luk. KJ Kapka I 28
12
KAPKA JUNIORŮM
Naše děti umí …moudrost lví, houpy hou, nosí měsíc oblohou. Schovává ji pod jazyk, zavázanou na uzlík… Představení – velká tréma před začátkem... děti nám zazpívaly a zahrály ukolébavku pro Sunara, kterou jsme jim složili… bylo prima poslouchat, jak jim to jde… byla to cesta k porozumění, potom jsme už krásně spolupracovali (zážitky třeťáků, kteří se účastnili projektu Kudy chodí malý lev). To, že děti nemusí být pouze pasivními posluchači, ale samy dokážou připravit program pro malé čtenáře, nám dokazují žáci (druháci, třeťáci a čtvrťáci)ze ZŠ Benešova. Kreslí, zpívají, hrají hry a přemýšlejí, jak přiblížit příběh lvíčete
29 I Kapka
malým kamarádům ze školky. O knížce Hany Doskočilové Kudy chodí malý lev vám řeknou, že se čte jedním dechem, je krásně ilustrovaná, a pokud jste ji ještě nečetli, máte čeho litovat. S knížkou pracovali po celý školní rok, a tak jim můžete věřit. V letošním roce mají v plánu uspořádat společné setkání, rádi by pozvali i paní spisovatelku. Program už je připraven, držme jim palce, ať vše dobře dopadne. V roce 2010 se dětští čtenáři a čtenářky opravdu činili a za to jim patří náš obdiv a dík. Pravidelně jsme se setkávali při akcích v knihovně, ať už to byly tematické besedy, literární a výtvarná soutěž Jakou barvu má svět, týmová hra Za tajemstvím pardubického bělou-
še, společný projekt základní a mateřské školy Kudy chodí malý lev, celoroční čtenářské putování Cesta za duhou, či setkání s panem králem při červnovém pasování prvňáčků na čtenáře. Tento slavnostní ceremoniál zakončil projekt Knížka pro prvňáčka organizovaný Národní pedagogickou knihovnou Komenského, do kterého se díky společné aktivitě paní učitelek (ZŠ Benešova) a knihovnic, zapojilo sedmdesát dětí. Myslím, že nás všechny práce bavila a bylo to vidět na výsledcích. Z dětských prací jsme během roku uspořádali dvě výstavy. Ta první probíhala v dubnu v Informačním centru u Zelené brány. Pardubické veřejnosti jsme představili originálně zpracované úkoly ze soutěže Za tajemstvím pardubické-
ho bělouše. Druhá přehlídka (ve výstavních prostorách knihovny) byla uspořádána z kreseb, které nám poslaly knihovnice z dětských oddělení Pardubického a Královéhradeckého kraje. V květnu se totiž naše knihovna stala hostitelkou setkání Klubu dětských knihoven Pardubického a Královéhradeckého kraje. Jeho účelem bylo závěrečné vyhodnocení literární a výtvarné soutěže Jakou barvu má svět. Do Pardubic se sjelo na osmdesát dětí a knihovnic. Po úspěšné průzkumné plavbě parníkem Arnošt se děti sešly se spisovatelkou Petrou Braunovou, která představila svou knižní novinku Ema a kouzelná kniha. Vyvrcholením setkání pak byly medailonky dětských autorů - vítězů literární soutěže, kteří se stali Rytíři krásného slova: Pavlíny Wünshové (Hořice v Podkrkonoší), Mariky Podhájecké (Chrudim) a Anny Vaňkové (Dvůr Králové). Slavnostní pasování Rytířů ze všech krajů České republiky pak proběhlo v červnu v Národní knihovně v Praze. Do užšího výběru literární soutěže prošly i práce pardubických čtenářů – Vanesy Machaté (9 let) a Michala Lorence (14 let). Literární pokusy a úspěchy našich čtenářů nás těší a budeme
je i nadále podporovat. Velmi si vážíme také vytrvalosti a pracovitosti účastníků ostatních soutěží a projektů. Mezi takové bezpochyby patří týmová hra Za tajemstvím pardubického bělouše. Soutěž byla opravdu náročná a vyrovnaná. O vítězích rozhodovalo malé zaváhání ve znalostech. Obrovským přínosem však byla tvořivost a originalita zpracování. Návštěvníci knihovny, kteří mohli vystavené a opravené projekty sledovat v průběhu roku na dětském oddělení, mi jistě dají za pravdu. Perfektní odborná i výtvarná stránka nás pokaždé překvapovala a naplňovala nadšením. Co všechno naše děti dokážou! Hravost a vtipné vyjádření ocenila i velvyslankyně Věra Jeřábková, která si po besedě s dětmi vyžádala obrázek diplomata. A jak vše nakonec dopadlo? První byly hned tři týmy - Studánky ve složení Jitka Sýkorová a Karolína Čermáková, Dračí jezdci – Zuzana Kmoníčková, Jan Žák, Daniel Hovorka, Encyklopedisté – Jan a Jakub Matějkovi, Matyáš Vetešník. Druhé místo si vydobyli Bílí lvi - Kateřina Frgalová, Michal Žák, Pardubický dostihový spolek - Anna Pasovská, Tereza Remešová, Myšáci – Michal a Tomáš Lorencovi, Lucie Lorencová. Třetí místo obsadili sourozenci Te-
reza a Jan Topolští. O mnoho pozadu nezůstaly ani ostatní skupiny Hanna Montana a Detektivky. Co nového chystá „dětské“ na příští rok? Kromě klasických akcí budeme pokračovat v celoroční týmové hře. Pod názvem Poznej šest pardubických nej se skrývá třetí ročník soutěže, ve které pátráme po stopách významných míst a osobností Pardubic. Po roční odmlce bude pokračovat soutěž My všichni jsme Východočeši, organizovaná Klubem dětských knihoven. Účastníci soutěže si rozšíří znalosti o geograficky i historicky zajímavá místa Pardubicka a Hradecka. Věříme, že vzájemné poznávání přispěje k porozumění letitých rivalů.
Všem čtenářům a našim příznivcům (učitelům a rodičům dětí) přejeme spoustu hezkých chvil prožitých v knihovně a úspěšný nový rok s knížkou. Za knihovnice dětského oddělení Jitka Kyclová Kapka I 30
Literární soutěž PROSEČ TERÉZY NOVÁKOVÉ Všem zájemcům o literární soutěž
V 19. ročníku literární soutěže Proseč Terézy Novákové zůstala první místa neobsazena, druhé místo v kategorii próza získala Jaromíra SLEZÁKOVÁ (Otrokovice), třetí Zdena VOJTĚCHOVÁ (Pardubice), čestné uznání obdržela Jaroslava KOUBOVÁ (Litomyšl). Druhé místo v kategorii poezie náleží Marii KOSTELECKÉ ze Žďáru nad Sázavou, třetí Monice EHRENBERGEROVÉ z Litomyšle, čestné uznání Barboře KAMENICKÉ z Moravan. Osvětová beseda Proseč, obec Proseč a Obecní knihovna Proseč vyhlašují 20. ROČNÍK LITERÁRNÍ SOUTĚŽE PROSEČ TERÉZY NOVÁKOVÉ 2011 Soutěže se může zúčastnit občan České republiky starší patnácti let, který není členem Obce spisovatelů nebo Syndikátu novinářů. Všechny práce musí být původní a dosud v soutěžích neobeslané. V kategorii próza musí mít příspěvek nejméně 6, maximálně 12 stran formátu A4. V záhlaví uveďte název a označení žánru. V kategorii poezie zašlete nejméně osm básní. Soutěž je anonymní. K pracím ve čtyřech vyhotoveních přiložte zvláštní papír s názvem práce, svým jménem, adresou, datem narození a kontaktem na vás. Na zvláštní list papíru je nutné napsat souhlas s případným uveřejněním soutěžní práce. Originál zůstane uložen v archivu Obecní knihovny Proseč. Kopie se nevracejí. V každé kategorii tři nejúspěšnější autoři budou odměněni cenami. Porota má právo některou z cen neudělit, případně udělit čestné uznání. Slavnostní vyhlášení výsledků se uskuteční v září v roce 2011 v Proseči. Soutěžní práce je třeba odeslat ve čtyřech vyhotoveních, nejdéle do 28. února 2011 na adresu: Obecní knihovna, 539 44 Proseč. V levém rohu obálky napište heslo: Literární soutěž. Soutěžní práce lze také poslat elektronicky na e-mail:
[email protected]. Zaměstnanci Krajské knihovny v Pardubicích přejí všem účastníkům soutěže hodně zajímavých nápadů, přízeň paní Prózy i slečny Poezie a v soutěži samozřejmě to nejlepší umístění.
