Časopis pro čtenářskou veřejnost I Knihovnické aktuality Pardubického kraje březen '11

Kapka

Časopis pro čtenářskou veřejnost I Knihovnické aktuality Pardubického kraje

březen '11

14

ODDĚLENÍ REGIONÁLNÍCH A KULTURNÍCH SLUŽEB KRAJSKÉ KNIHOVNY V PARDUBICÍCH Z akcí pro čtenáře na druhé čtvrtletí roku 2011 HEZKY ČESKY (CYKLUS PROGRAMOVÝCH SETKÁNÍ) 15. března - České literární ceny za rok 2010, lektor: PaedDr. Josef Hetych 19. dubna - Literární výlety Svatopluka Čecha, prozaické dílo „posledního českého obrozence“ v kontextu moderních interpretačních postupů, lektor: PhDr. Miroslav Kouba, Ph.D. 10. května - Jičínský pohádkový cyklus Václava Čtvrtka, lektor PaedDr.: Josef Hetych 7. června - Josef Němec. Neobyčejný muž neobyčejné ženy, unikátní průhled na manželské soužití Němcových, lektor: doc. PhDr. Magdaléna Pokorná, CSc. CYKLUS LITERÁRNÍCH PŘEDNÁŠEK „STUDÁNKY“ Přednášky pro Magistrát města Pardubic Seniorcentrum, Pospíšilo náměstí, Pardubice, vždy od 14,00 hod. 30. března - Skladby českých básníků 2. poloviny 20. stol., přednáší: PaedDr. Josef Hetych 27. dubna - Psychologická próza Václava Řezáče, přednáší: PhDr. Petr Poslední, CSc. 25. května - Vlastní jména mají svou historii, přednáší: doc. PhDr. Jana Bartůňková, CSc. „O PARDUBICKÝ PRAMÍNEK“ 17. ročník soutěže s mezinárodní účastí, volné téma: Mít tak kouzelnou hůlku… SOUTĚŽNÍ KATEGORIE: I. kategorie 3., 4. a 5. roč. ZŠ II. kategorie 6., 7. roč. ZŠ a odpovídající roč. víceletých gymnázií III. kategorie 8., 9. roč. ZŠ a odpovídající roč. víceletých gymnázií IV. kategorie 1.- 2. roč. SŠ a odpovídající roč. víceletých gymnázií V. kategorie 3.- 4. roč. SŠ a odpovídající roč. víceletých gymnázií ORGANIZACE a PODMÍNKY SOUTĚŽE: Přijímáme příspěvky v próze. Rozsah prací je omezen dvěma stránkami textu. Prosíme, upravte text na font Times New Roman, velikost 12, posílejte elektronickou poštou na níže uvedenou adresu. Ve výjimečných případech lze příspěvky zaslat poštou ve třech kopiích. Všechny práce by měly být původní. Pokud již byly někde uveřejněny, je nutné uvést kde. Počet příspěvků z jedné školy je omezen na pět z  jedné kategorie. Větší počet vybraných prací zasílejte po dohodě s vyhlašovatelem. Příspěvky označte jménem autora, adresou bydliště, věkem, školou a třídou (ročníkem), jménem pedagoga, případně použitým slohovým útvarem. Práce posoudí odborný tým jmenovaný pořadatelem, který doporučí nejlepší příspěvky ke zveřejnění ve sborníku. Ten bude vydán po oficiálním vyhlášení výsledků soutěže. Bude zaslán všem uvedeným autorům a zúčastněným školám. Pro nejúspěšnější účastníky jsou připraveny zajímavé ceny. KALENDÁŘ SOUTĚŽE: Vyhlášení: prosinec 2010 I Uzávěrka: 20. března 2011 I Vyhodnocení: květen 2011 LITERÁRNÍ PŘÍSPĚVKY PŘIJÍMÁME NA ADRESE: Krajská knihovna v Pardubicích – oddělení regionálních a kulturních služeb, Sukova třída 1260, 530 02 Pardubice Vyřizuje: Hana Cihlová, tel.: 466 500 754, e-mail: [email protected]

Obsah

1. KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH SE VÁM PŘEDSTAVUJE

Dětské oddělení



TAJNÉ TIPY KNIHOVNIC: Jackie Frenchová: Hitlerova dcera

2. Z PARDUBICKÉ KRAJSKÉ KNIHOVNY

Čte s(y) rád



Knihovna bez bariér (Fond pro neslyšící)

3. Z KNIHOVEN PARDUBICKÉHO KRAJE

Nová knihovna v Heřmanově Městci



Historie a současnost Městské knihovny v Holicích

4. OKÉNKO KNIHOVNÍKA Zase ta statistika 5. PARDUBICE, PARDUBICKO, PARDUBICKÝ KRAJ VE FILMU

Smrt v sedle

6. Nositelé nobelovy ceny za literaturu

Sinclair Lewis

7. Náš rozhovor

S paní Danou Stoklasovou, ředitelkou TyfloCentra

8. Vychází v Pardubickém kraji

Josef Krečmer: Podvedená generace

9. Spisovatelské naděje Pardubického kraje

Tereza Bruknerová: Poutníkova cesta

10. Z literární dílny našich čtenářů

Barbora Medunová: Postrach rodičů – Puberta

11. Knihovnice svým čtenářům

Mario Vargas Llosa: Ráj je až za rohem



Winifred Watsonová: Slečna Pattigrewová začíná žít

Vydává Krajská knihovna v Pardubicích, příspěvková organizace Pardubického kraje. Vychází 4x ročně. Adresa: Krajská knihovna v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 77, 530 94 Pardubice Volejte: 466 531 259 nebo 466 531 258, pište: [email protected], [email protected], [email protected] ISSN 1802 - 5455

Kapka I 2

1

KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH SE VÁM PŘEDSTAVUJE

Dětské oddělení Vítejte v domě U Zlatého beránka. Třetí budova byla pro potřeby knihovny odkoupena a přestavěna při její druhé rekonstrukci v  letech 2003 - 2005. Knihovně tak přibyla místnost pro dětské oddělení, čítárnu a odborná pracoviště. Boční přístavbou věže pak bylo dokončeno propojení celé knihovny. Vznikl vskutku zajímavý labyrint, který dodává prostorám tajuplné kouzlo. Snad i proto byla Krajská knihovna v  Pardubicích za rekonstrukci označena Stavbou roku 2006 Pardubického kraje. Po zásluze vzbudila zájem studentů architektury, kteří nás občas navštíví. Úspěch nás těší, ale dovolíme si podotknout některé praktické připomínky z  hlediska potřeb čtenáře. Největší bolestí je volné propojení dvou místností postavených nad sebou - čítárny a dětského oddělení. Nahoře

3 I Kapka

i dole slyšíme každou žádost o knihu, zakašlání i šoupnutí židlí. Besedy či rozhovory se čtenáři se odehrávají velmi tiše a diskrétně, abychom zbytečně nerušili ty, kteří si přišli číst. Jak vyplývá z úvodu, život na  našem dětském oddělení je prodchnut směsicí starého i nového stylu. Oddělení pro nejmenší čtenáře, jehož patronem je kluk Vendelín, na vás dýchne svou barevností a hravostí. A proč by také ne, když je určeno pro děti od 3 do 10 let. Polštářky, dřevěné hračky a plyšáci v podobě postav z večerníčků se na děti usmívají a vítají ty nejvzácnější návštěvníky. Naši nejmladší čtenáři zde najdou pohádky, říkadla, první čtení i první dobrodružnou literaturu. O oddělení se starají dvě usměvavé knihovnice Blanka Skalická a Naďa Křivková.V nové přístavbě je umístěno oddělení pro čtenáře od

10 do 15 let, pro svou knihu si však rádi přijdou i dospělí čtenáři. Zavítají k nám studenti pro školní četbu, fantazy literaturu i některé historické či dívčí romány. Moderní, spíše galerijní uspořádání půjčovny, dává návštěvníkům vědět, že vcházejí do stánku klidu a tichého soustředění. Velká prosklená okna a sloupoví hned při vstupu prosvětlují a rozšiřují celý prostor. Zadíváte se na stoly s vystavenými novinkami knih, internetem a stolními hrami. Za nimi se pak řadí regály s  širokou nabídkou beletrie, naučné literatury, zvukových knih a časopisů. Se svou knihou se můžete uvelebit na měkkých polštářích a vychutnat si tak první stránky. S těmi nejaktivnějšími čtenáři se setkáváme jednou měsíčně v rámci soutěže „6 pardubických nej“. Je to již třetí ročník zábavné hry, kterou organizujeme společně s  Europe direct a Východočeským muzeem v  Pardubicích. Pro mateřské školky a základní školy pravidelně organizujeme informační a tematické lekce. Spolupráce s  učiteli prvního stupně základních škol se opravdu vyplácí. Děti, které jsou podporovány v  četbě učitelkou a rodiči, se nám rozečetly, a tak jsme společně objevili „poklad v  knihovně.“

Do celostátního projektu „Knížka pro prvňáčka“, zakončeného pasováním prvňáčků na čtenáře, se nám letos zapojilo pět prvních tříd. Ve své činnosti se zaměřujeme i na moderní trendy práce s  dětmi. Do lekcí pro školy nově zařazujeme i prvky informačního vzdělávání. Tím by se měla zabývat naše nová mladá kolegyně Darina Novotná. Svou pozornost

věnujeme i rozvoji čtenářské gramotnosti. Ve spolupráci se ZŠ Pardubice, Benešovo nám. a MŠ Odborářů jsme připravili pracovní listy ke knize Hany Doskočilové Kudy chodí malý lev. Účastníme se soutěže Klubu dětských knihoven „My všichni jsme Východočeši“ i dalších akcí, o kterých pravidelně informujeme na stránkách Kapky. Začátkem března nás čeká povídání

s paní Renátou Štulcovou o její nové knize Mojmír, cesta krále. Dobrodružný příběh protkaný historickými skutečnostmi a tajemnou mystikou vzbuzuje zaslouženou pozornost mezi čtenářskou veřejností. Naším přáním je, aby se všichni návštěvníci dětského oddělení cítili příjemně a nacházeli zde zábavu i odpovědi na všechny své otázky. Jitka Kyclová

TAJNÉ TIPY KNIHOVNIC Jackie Frenchová: Hitlerova dcera Lednový Den obětí holocaustu nám připomíná události druhé světové války. O této tématice již bylo napsáno mnoho knih. Je důležité si připomínat válečné zločiny i statečnost řady jedinců. Jak ale přiblížit téma nejmenším – tedy dětem? Tohoto nelehkého úkolu se skvěle zhostila australská spisovatelka Jackie Frenchová v  knize Hitlerova dcera. Autorka sklidila značnou chválu kritiků a získala pro své dílo v roce 2000 od Children´s Book Council titul Kniha roku pro mladší čtenáře. Samotný příběh se odehrává v  současné Austrálii, kde si děti čekající na školní autobus zkracují čas vyprávěním příběhů. Právě

tam začne Anna ostatním dětem vyprávět příběh o malé Heidi a jejím dětství během války v Německu. Všechny děti a nejvíce Mark jsou životním osudem Hitlerovi dcery velmi zaujati. V příběhu se pohledem dítěte rozebírají témata jako je rasismus, holocaust, nacismus a genocida. Dětský čtenář je s  těmito tématy seznámen velice citlivě, ale přitom i nezvykle podrobně. Určitě lze knihu Hitlerova dcera doporučit nejen dětem, ale i rodičům a učitelům, kterým poskytne inspiraci, jak o holocaustu mluvit s dětmi. Darina Novotná Kapka I 4

2

Z PARDUBICKÉ KRAJSKÉ KNIHOVNY

Čte s(y) rád

V  květnu loňského roku Krajská knihovna v  Pardubicích informovala knihovníky i čtenáře Kapky o dvou nově vzniklých portálech Čte_sy_ rád a Bibliohelp. Nabízejejí se otázky – Vyzkoušeli jste? Pomohly Vám? Bylo doporučení podívat se na místě? Ať budou

odpovědi jakékoliv, jedno je jasné. Oba „virtuální průvodci světem literatury“ jsou svým vznikem mladí, potřební a hlavně podávají pomyslnou pomocnou ruku jak v orientaci knižního labyrintu (Čte_sy_ rád), tak umí plnit v životních zátěžových situacích roli terapeutickou (BiblioHelp).

Za zmínku stojí upozornit, že portál Čte-Sy-rád pronikl i na sociální sítě. Zájemci se mohou přihlásit a diskutovat na Facebooku www.facebook. com/ctesyrad.cz Připomínáme, že podrobnosti najdete na www.ctesyrad.cz a www.bibliohelp.cz. A nakonec představujeme již poměrně známá loga obou portálů, která symbolizují jejich obsah a poslání. Zpracovala: L. A.

Knihovna bez bariér. Nejen pro neslyšící čtenáře…. „Knihovníci, informační pracovníci hledají v odborných diskuzích míru toho, jak mají pomáhat hendikepovaným uživatelům a občanům, co může knihovník jako odborník v oblasti knihovnictví a informačních technologií zvládnout v oblasti speciálních zdravotních hendikepů. Knihovníci se shodují na tom, že musí být velmi dobře seznámeni s problematikou nejrůznějších skupin uživatelů, pokud chtějí knihovnu opravdu otevřít a poskytovat služby i zajišťovat příjemné chvíle v prostředí své komunitní knihovny.“ (citace z článku Jany Nejezchlebové, uveřejněný v  časopise Ikaros Roč. 13, č. 8 (2009), který shrnuje problematiku práce se sluchově postiženými v knihov5 I Kapka

nách. (www.ikaros.cz) ) V  Krajské knihovně v Pardubicích se budování fondu pro neslyšící věnujeme systematicky několik let. Můžeme nabídnout bohatý knižní fond. Odborné i zábavné a interaktivní publikace mohou sloužit nejen samotným neslyšícím, ale především lidem, kteří s  neslyšícími žijí či pracují. Je hojně využíván tlumočníky znakové řeči, studenty sociálních oborů a učiteli základních či mateřských škol, kteří se nebojí integrování hendikepovaných dětí do svých tříd. Chodí také maminky, prarodiče neslyšících dětí a setkali jsme se i se  zájmen vnuků neslyšících prarodičů. Speciální fond, který je možno si půjčovat absenčně, se na-

chází v  oddělení všeobecné studovny. Veškeré dokumenty si lze prohlédnout či vyhledat i v našem on-line katalogu na www.knihovna.pardubice.cz. Můžete vyhledávat dle signatury 36-056.263 nebo zadat slovní spojení „fond pro neslyšící“ a již se před Vámi objeví dlouhý seznam literatury vztahující se k neslyšícím. Nyní fond čítá přibližně 200 publikací, množství názorných pomůcek a elektronických zdrojů. Velkou část materiálů pro specializovaný fond získáváme přes občanské sdružení„Federace rodičů a přátel sluchově postižených“. Na tuto organizaci, která se zabývá i vydáváním publikací a v rámci Informačního centra o hluchotě provozuje i specializovanou

odbornou knihovnu, se obracíme již od jejího vzniku v roce 1990. Je škoda, že o existenci vyčleněných fondů v  knihovnách nalézáme málo informací, není příliš mezi veřejností známa, což možná způsobuje i nízkou návštěvnost knihoven neslyšícími osobami. Důvodem může být například i strach z komunikace s knihovníkem, který zpravidla neovládá znakový jazyk.Neslyšící lidé se nám zdají být bezproblémovou skupinou, co se čtení týká, neboť vnímání psaného textu není vázáno na sluch. Podíváme-li se však do odborné literatury, zjistíme, že čtení a hlavně pochopení textu není pro neslyšící snadné. Neslyšící dítě češtinu svých slyšících rodičů (90–95 % neslyšících dětí se rodí slyšícím rodičům) totiž vnímat nemůže a s  dospělými neslyšícími obvykle není v kontaktu. Neslyšící dítě se seznamuje s češtinou teprve prostřednictvím písma. Je tedy v jiné situaci, než dítě slyšící. Potřebuje pomoc k tomu, aby porozumělo významu psaného slova. Jak na to? V  tom by knihovny rodinám mohly pomáhat. Přehled odborné literatury, interaktivní výukové hry, kontakty na zájmové organizace, ukázka, jak se orientovat v medicínských novinkách z  této problematiky. Pro zajímavost… v článcích zabývajících se touto proble-

matikou se například uvádí: „že pozitivní roli zde také mohou sehrát i televizní titulky. Neslyšící člověk, který sleduje titulky, zpočátku rozumí málokterým slovům, ale ve spojení s obrazem si smysl některých častěji opakovaných slov může postupně domyslet. V této situaci bychom mohli nabídnout knihu, ve které je stejný příběh. …“ Nedostatečné jazykové vybavení ztěžuje neslyšícím dětem přístup k informacím a znesnadňuje jim ponořit se do světa pohádek, příběhů a literatury vůbec. Jde o  velice široký okruh jevů. Citováním těch nejzávažnějších a nejčastěji se vyskytujících jazykových problémů se snad podaří pochopit, proč tomu tak je. Neslyšící čtenáři mají omezený rozsah slovní zásoby neznají synonymní výrazy (neslyšící zná pro daný pojem jedno slovo, ale s jiným slovem, které znamená totéž, si tento pojem většinou spojit nedokáže) neznají totéž slovo v různých významech mají

potíže s porozuměním slovní zásobě abstraktní povahy neznají pojem, k němuž určité slovo odkazuje (souvisí s omezeným spektrem znalostí a zkušeností), nejsou schopni rozpoznat určité známé slovo v různých tvarech (to souvisí s gramatickou stavbou jazyka) nejsou schopni identifikovat určité slovo v různých kontextech (význam určitého slova vyplývá z kontextu, tj. z okolí, v jakém je užito). Je důležité poznávat problémy, se kterými se neslyšící lidé setkávají a informovat o nich. Teprve pochopení důvodů čtenářského nezájmu nás může inspirovat k nabídnutí služeb, které by mohly přispět k prohloubení zájmu neslyšících o knihovny. Zde bych ráda doporučila publikaci Marie Komorné „Psaná čeština českých neslyšících čeština jako cizí jazyk pro české neslyšící“, ze které jsem čerpala informace i já pro svůj článek. DBos

Kapka I 6

3

Z KNIHOVEN PARDUBICKÉHO KRAJE

Nová knihovna v Heřmanově Městci Nestávalo a nestává se často, aby se knihovny stěhovaly do lepších prostor. Obyvatelé Heřmanova Městce patří k  těm šťastnějším, jimž bylo výsady nové knihovny po zásluze dopřáno. 13. září 2010 bylo v Heřmanově Městci slavnostně otevřeno Multifunkční centrum, jehož součástí je i Městská knihovna. Stěhovala se z prostor ve 2. poschodí budovy Staré radnice, v níž sídlila od svého počátku, tedy od roku 1902. MFC získalo prostory v rekonstruovaných objektech dvou domů na heřmanoměsteckém náměstí. Počátek celého projektu vznikl před několika lety, kdy byl městu z  majetku státu převeden jeden z  dnes již rekonstruovaných domů, druhý objekt patřil městu. Projekt Multifunkční centrum v Heřmanově Městci byl spolufinancován z dotačního programu Regionální operační program NUTS II Severovýchod, Prioritní osa: 13.2 Rozvoj městských a venkovských oblastí, Oblast podpory: 13.2.3 Rozvoj venkova. Stavba byla zahájena v  květnu 2009 a ukončena v  srpnu roku následujícího. Celkový náklad včetně nábytku a dalšího vnitřního vybavení činil téměř 46 milionů 568,5 tisíce korun. Vnitřní prostory byly 7 I Kapka

upraveny dle návrhu brněnského architekta Jiřího Svobody. Přesun materiálu (knih, regálů, počítačů…) zajistila za vydatné pomoci obou knihovnic pardubická firma Pavel Hanč. Pracovnice knihovny potom již samy srovnaly celý fond a připravily místnosti nejen k  slavnostnímu otevření, ale především pro návštěvníky knihovny – čtenáře. A co v knihovně najdeme ? Veřejnosti slouží velký otevřený prostor v  přízemí obou budov o velikosti téměř 370 m2, rozdělený původními zdmi a sloupy na oddělení pro dospělé a pro děti s  volným výběrem knih (16.400 sv.), své místo zde mají i počítače s veřejným internetem. Knihovna disponuje také studijními místy – kupodivu si je oblíbily děti pro psaní úkolů do školy. Výborným nápadem architekta je čtyřstupňové pódium (!), určené pro besedy komorněj-

šího rázu pro školy i dospělé, v  dětském oddělení pak jednostupňové pódium na hraní pro malé děti. Obě pódia jsou úžasnou záležitostí pro děti nejrůznějšího věku. Ty si je za krátkou dobu provozu knihovny přímo zamilovaly, vydrží si na něm číst třeba dvě hodiny. Dostatečné množství pohodlných křesílek se stolky přímo vybízí ke strávení příjemné chvilky s knihou nebo časopisem. Vše výše popsané je něco, na co nebyli naši čtenáři zvyklí a dlužno říci, že si vše náležitě užívají. Samy jsme velmi zvědavé na léto, neboť ke knihovně patří i atrium (přístupné pouze z  prostor knihovny) vybavené stolky a lavicemi. Každá knihovnice či knihovník ví, jak potřebné jsou pro knihovnu skladové prostory. U nás máme nyní sklady dva (jeden v  přízemí, druhý v  1. poschodí) o celkové plo-

3 še 130 m2 (uloženo v  nich je 19.800 knih), nechybí ani výtah na knihy, místnost pro příjem knih a hygienická zařízení pro návštěvníky i personál. Nedílnou součástí knihovny je zázemí pro zaměstnance, o němž jsme si mohly dříve pouze nechat snít. Dnes máme dvě kanceláře, kuchyňku a dokonce i sprchový kout. Musím však přiznat, že se nám z té „staré“ knihovny neodchá-

zelo lehce – i ona měla své jisté kouzlo. Určitě ne v  estetickém směru, ale měla svoji „duši“, čtenáři do ní rádi chodili, byť hubovali na schody do 2. poschodí. Veliké poděkování patří městu Heřmanův Městec, jeho představitelům, radním i zastupitelům za vstřícnost a pochopení při realizaci významného kulturního zařízení města, které by mělo sloužit jeho obyvate-

lům a v  neposlední řadě důstojně město reprezentovat. Nová knihovna otevřela dveře svým čtenářům poprvé v úterý 21. září 2010. A dle jejich reakcí se dílo podařilo. Tak ať se zde všem líbí a knihovna je místem příjemných setkání s knihami. A máte-li chuť, přijeďte se podívat! Marie Stará, vedoucí MěK

Historie a současnost Městské knihovny v Holicích Městská knihovna v Holicích byla založena v  roce 1844. O její zřízení se zasloužil učitel a spisovatel Jaroslav Křičenský spolu se skupinou vlastenecky cítících studentů. Knihovna začala svoji činnost se 113 knihami rozmanitého obsahu, které většinou pocházely z darů. Byla umístěna ve školní budově u kostela, na jejímž místě dnes stojí základní škola v  Komenského ulici. Prvním knihovníkem byl kupec Antonín Červinka. Po něm následovali Ondřej Drtina, Martin B. Hornof, Hynek Michálek, Jan jedlička a Antonín Čižinský. V roce 1847 byly zavedeny pravidelné půjčovní dny v pondělí, středu a pátek, které vydržely až do současnosti.

K vážnosti knihovny také přispělo, že se v  roce 1850 stala zakládajícím členem Matice České. Časté střídání knihovníků a nedostatečné prostory však vedly členy městské rady k  podání návrhu, aby knihovna přešla pod správu města a funkce knihovníka byla svěřena některému z  městských úředníků. Stalo se tak poté usnesením zastupitelstva dne 14.4.1886 a knihovníkem byl jmenován městský výběrčí František Velinský, který začal psát „Pamětní knihu Městské knihovny v  Holicích“. Je uložena stále v  knihovně a bohužel, končí rokem 1893. Umístění knihovny v  budově radnice nemělo však dlouhého trvání. Kolem roku 1898 byla přestěhována do no-

vostavby občanské záložny /dnešní čp.19/ a na počest 100. narozenin Františka Palackého pojmenována jeho jménem. V  období před 1. světovou válkou vedl knihovnu Jan Teplý, později za spolupráce učitele a významného vlastivědného pracovníka Otokara Pospíšila, který se zasloužil o zřízení veřejné čítárny. Ta byla slavnostně otevřena 17.12. 1905 a stala se nedílnou součástí knihovny. Po různých peripetiích byl poté správcem knihovny jmenován sám Otokar Pospíšil, za jehož působení dosáhla knihovna dalšího rozkvětu. Jeho činnost končí v roce 1926, kdy odchází z Holic. Knihovna je opět přestěhována do nových prostorů na radnici, jež byly při rekonKapka I 8

3

Z KNIHOVEN PARDUBICKÉHO KRAJE

strukci cíleně pro knihovnu vytvořeny. V letech 1922-1927 vlastní expozituru na Starých Holicích. Dalšími nástupci na post knihovníka byli např. Václav Kment, Antonín Valenta, Anděla Kovandová a Karel Holinka, který zastával funkci městského knihovníka až do roku 1951. Smutná doba okupace se neblaze zapsala i do historie knihovny, když z  jejího fondu bylo zabaveno na 800 knih „nežádoucích autorů“. Nikdo tehdy netušil, že podobné „čistky“ budou následovat ještě po roce 1948 a 1968. Válka přinesla knihovně další stěhování. Z radnice byla přestěhována do budovy okresního soudu. V roce 1947 potom do soudomí čp.9 a čp.89 na rohu náměstí a Jungmannovy ulice a v roce 1950 pak na delší dobu do čp.16 na náměstí. V  letech 1942-1952 pracovala

9 I Kapka

v knihovně s tehdy již nemocným Karlem Holinkou Marta Kneblová. V  souvislosti s  reorganizací kulturních zařízení se v roce 1952 stala knihovna institucí s  profesionálním obsazením a od roku 1953 byla jako „Okresní lidová knihovna“zároveň metodickým pracovištěm pro místní knihovny tehdejšího holického okresu. Ředitelem knihovny byl jmenován Vilém Serbus, funkci knihovníků zastávali postupně František Jedlička, Gabriela Bradáčová a Anna Karlová. Rok 1960 přinesl nové územní uspořádání a také vznik nové instituce – Kulturního domu. Do jeho správy byla, jako jedno z oddělení, zařazena i Městská lidová knihovna. O dva roky později se přestěhovala do novostavby kulturního domu a stala se tak jeho nedílnou součástí. Vedoucím zůstal Vilém Serbus a po jeho smrti v roce 1963 byla na jeho

místo jmenována knihovnice Božena Zemánková. Knihovna v  té době poskytovala jen výpůjční služby. Ke změně dochází počátkem 70. let, kdy byly postupně přijímány další síly. Knihovna tak mohla začít rozvíjet kulturně výchovnou činnost, zaměřenou na všechny věkové skupiny čtenářů. Pořádají se besedy se spisovateli, březnové výstavy k Měsíci knihy a prodejní výstavy nových knih, dětské literární soutěže „Čtu, čteš, čteme“ nebo „Kniha jako nová“. Za tuto činnost knihovna získala několik ocenění, která vyústila v roce 1977 v udělení titulu „Vzorná lidová knihovna“, který potom v roce 1989 knihovna obhájila. Koncem 70.let byla činnost knihovny rozšířena o střediskovou funkci a začala metodicky i prakticky pomáhat malým vesnickým knihovnám v okolí města Holic. Postupem let získávala v Kulturním domě více prostor, v roce 1976 vznikl dětský koutek a v roce 1991 sklad střediskového fondu. V  roce 1995 prošla knihovna adaptací ve spolupráci s architektkou paní Tučkovou a podobu jí vtisknutou má knihovna dodnes. Díky tomu je celý knižní fond zpřístupněn čtenářům a návštěvníkům knihovny. Rok 1994 byl pro městskou

knihovnu přelomový. Zapojila se do programu Ministerstva kultury ČR – Knihy a čtení projektem „ Aby kniha byla přítelkyní nás všech“ za něž získala dotaci. Oslavila svoje 150. výročí založení a zahájila půjčování v Domě s pečovatelskou službou. Zároveň byla vybavena prvním počítačem a tiskárnou. Jejímu zautomatizování nestálo již nic v cestě. V  průběhu pěti let byl celý knižní fond vložen do knihovnického  programu LANius a od roku 1999 začala knihovna poskytovat služby internetu. Dne 8.10.2001 v  rámci akce „Týden knihoven“, bylo slavnostně spuštěno automa-

tizované půjčování knih a časopisů, za účasti starosty města Holic pana Pavla Hladíka a dalších hostů. Další léta znamenala pro knihovnu velký skok v  jejím rozvoji. Několikrát zažádala o další granty na ministerstvu kultury a opět uspěla. Rozšířil se počet počítačů napojených na internet, přikoupily se další moduly knihovnického programu LANius, knižní fond začal být prezentován na vlastním on-line katalogu. Po roce 2009 přešla knihovna na knihovnický program Clavius. V  současné době je Městská knihovna v  Holicích moderní knihovnou, která splňuje

požadavky svých čtenářů i návštěvníků. Navštívili ji známí spisovatelé, kromě jiných i např. Ivan Klíma, Vladimír Hulpach, Eva Kantůrková, Lenka Lanczová, Vítězslava Klimtová . V  její prostorách jsou každoročně pasováni prvňáčci základních škol na čtenáře knihovny. Poskytuje regionální funkce pro deset obecních knihoven v  okolních obcích a získala nové skladové prostory mimo kulturní dům. Do budoucna plánuje nové projekty a těší se na spokojené čtenáře. Anna Boříková, vedoucí knihovny

Kapka I 10

4

OKÉNKO KNIHOVNÍKA

Zase ta statistika…

Rok se s  rokem sešel a zase jste na svých stolech objevili statistické výkazy. Připomněly nám nejen to, jak čas letí, ale taky nás nutí bilancovat výsledky naší práce vzhledem k veřejnosti a naopak, zájem veřejnosti o nás. I když jsme třeba za rok zase pozapomněli některé detaily výkazu, jsou tu od toho metodičky i knihovnice profesionálních knihoven, které pomohou s vyplněním. Statistika je sice možná nezáživná metoda získávání informací, ale bohužel ještě nikdo nevymyslel nic lepšího. Třeba jsou pravdou některé vtípky, které na její adresu trousí škodolibí cynikové, ale jediným lékem na její případné neduhy je svědomité vyplnění a správné zpracování. A pak také komentář, který může mnohé vysvětlit. Náš kraj už dlouhá léta zpracovává statistiku v  programu STAT EXCEL, jehož aktualizaci každoročně hradí Krajská 11 I Kapka

knihovna v  Pardubicích. Stal se zárukou rychlého a správného zpracování i v  době, kdy NIPOS testoval nový, pro uživatele ne vždy přívětivě se tvářící internetový dotazník. Přes všechny technické vymoženosti však stále největší dík patří těm, kteří výkazy poctivě a pravdivě vyplňují, sbírají, pomáhají sumarizovat a kontrolovat, převádějí zpracovaná data do internetových výkazů NIPOS a vůbec se jakýmkoliv způsobem podílejí na této nepříliš populární, ale ze zákona poskytované službě. A k čemu se vlastně každý rok znovu a znovu snažíme? Údaje takto získané slouží ministerstvům, národním odborným institucím a dalším subjektům jako podklad připravovaných koncepcí, metodik, plánování finanční podpory na různých úrovních, případných legislativních jednání a změn. A mimo to také k hodnocení celostátně přijatých standardů veřejných knihovnických a informačních služeb a benchmarkingu, ke správě zákonných poplatků, které odvádí stát za knihovny ochranným autorským svazům apod. Jak už bylo řečeno, nikdo nic lepšího zatím nevymyslel, ale pokud máte někdo nějaký nápad…?? Takže ještě jednou díky a zase za rok!

Regionální funkce v roce 2010 v Pardubickém kraji Jak si vedly naše obsluhující a pověřené knihovny a co to přineslo malým knihovnám v regionech? Rok 2010 byl nejen zhodnocen z  hlediska statistiky knihovnických činností, ale bilancovali opět metodici regionů a knihovny, které pomáhají s  výkonem služeb regionálních funkcí (RF) ve svých obvodech. Výkazy, které se sešly z regionů, poskytují vždy přesný obraz počtu nakoupených a zpracovaných knih, distribuovaných souborů z výměnných fondů, provedených revizí a aktualizací fondů, poskytnutých konzultací, metodických návštěv a provedených vzdělávacích akcí nebo porad. Ale obrázek o celé šíři práce, která je za tím, lze pak většinou postřehnout až na základě přiložených komentářů. Tam se objevují detailní informace o problémech a jejich řešení. Pochopitelně ne všichni mají ve svých regionech stejné podmínky a k prosazení některých nových myšlenek a úkolů musí nasadit třeba veškerý svůj um, diplomacii a takt. Někde jsou knihovníci i zástupci obcí nakloněni změnám a pokroku víc, někde to jde pomaleji. Úsporná opatření v roce 2010

se promítla i do rozpočtu na RF. V  roce 2010 byly finanční prostředky kraje pro obsluhu regionů z RF sníženy o 1,15 mil. Kč. Přesto knihovníci i při takto sníženém rozpočtu dokázali obsloužit malé knihovny tak, aby právě ony ve výsledku snížení nepoznaly. V  kraji bylo nakoupeno do výměnných fondů více než 15  400 svazků za téměř 2 579 000 Kč, knihovny dostaly v  roce 2010 více než 57  000 nových knih z  výměnných fondů. Pověřené a obsluhující knihovny pomohly 74 malým obcím s  revizemi a bylo tak zrevidováno 181 200 knihovních jednotek. Zvýšenou metodickou péči a asistenci vyžaduje také automatizace knihoven a kvalitní zpracování souborných regionálních katalogů. Opět vznikají nové knihovny tam, kde již dlouhá léta nefungovaly. Třeba ve Střemošicích nebo Časech, kde mají obce zájem o poskytování knihovnických a informačních služeb svým občanům. Knihovníci v  některých malých knihovnách testují práci s  automatizovaným knihovnickým systémem, řada knihoven už je vidět na internetu díky zavedeným webovým stránkám a nejen to. Na Pardubicku, Ústeckoorlicku i Svitavsku jsou i takové, které otevírají v  internetovém

prostředí své katalogy uživatelům. Modernizace služeb malých knihoven je logickým vyústěním práce minulých let. Knihovnictví se po roce 2002 rozjelo jako vlak. Novým knihovnickým zákonem č.257/2001 Sb., vládním systémem Podpory zajištění regionálních funkcí, evidencí a internetizací knihoven nastartovalo podmínky pro moderní poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb, vyrovnávání možností v  přístupu k  nim ve všech místech naší republiky, ve městech i na venkově. Státní i krajské prostředky, které do této modernizace směřovaly v  nedávné době by měly být v  rámci udržitelnosti realizovaných projektů zhodnoceny další prací. Že je toho moc, co je třeba udělat a peněz stále méně? To je bohužel pravda. Ale nemůžeme si dovolit stát na místě. Když budeme dalších pár let čekat, nejspíš se už žádným vlakem nesvezeme. On nám totiž definitivně ujede. Bližší údaje ve výroční zprávě o výkonu RF a statistických výkazech za rok 2011 na: www.knihovna-pardubice.cz v sekci pro knihovny.

Aktuálně z knihovnického světa Jak by měla vypadat dobrá knihovna? Čekáme na novou koncepci rozvoje knihoven. Knihovnická veřejnost má za sebou diskusi k nové celostátní koncepci knihoven pro léta 2011 – 2014. Zpracovatelé se ovšem rozhodli připravit i dlouhodobější výhled, na základě koncepce bychom měli také vědět, kam bude směřovat české knihovnictví i po roce 2014, tedy nejméně do roku 2020. Rozvoj techniky a informační společnosti jde totiž tak rychle kupředu, že plánování na 4 roky už tomuto tempu nestačí. Na základě bilancování uplynulých let, plnění předchozí koncepce a skutečného stavu a činnosti českých knihoven se knihovníci dohodli i na potřebě nových standardů veřejných knihovnických a informačních služeb (VKIS). Ty by se měly stát přílohou nové koncepce. Standardy jsou doporučené hodnoty některých ukazatelů, které ve svém souhrnu mají charakterizovat skutečně dobrou knihovnu, která je vůči svým uživatelům (dnes stále frekventovanějším termínem klientům) maximálně otevřená, bezbariérová, rychlá a přátelská. Podmínky k  takovému Kapka I 12

4

OKÉNKO KNIHOVNÍKA

fungování knihovny pak mají vytvářet nejen její zaměstnanci, ale také zřizovatelé a partneři, kterým jde o společnou věc: o rozvoj bezchybného fungování VKIS a v  důsledku toho spokojenost občanů. Zřizovatelé pak v podobě těchto standardů dostávají návod, jak zařizovat knihovny, jak vytvářet odpovídající podmínky pro jejich fungování a v neposlední řadě se mohou porovnáním činnosti své knihovny a standardů přesvědčit, kde mají ještě rezervy. Standardy mohou tedy sloužit i jako hodnotící kriterium práce jejich knihovny. A co už se dostalo z  přípravných jednání o standardech do veřejné diskuse? Kromě již zavedených standardů budou připojeny některé nové. Např. webové stránky knihoven, vystavení katalogu na webu v  obcích od určitého počtu obyvatel, plocha knihovny, zjišťování míry spokojenosti uživatelů, personální zajištění, vzdělávání knihovníků apod. Okolo všech těchto otázek se samozřejmě diskutovalo a návrh má být dopracován a předložen ministerstvu kultury. V  první polovině roku 2011 pak bude záležet na rychlosti schvalovacího procesu. Vyhlášení nových standardů v  rámci koncepce rozvoje 13 I Kapka

knihoven na léta 2011 – 2014 na sebe doufejme nenechá příliš dlouho čekat. Více na: http://knihovnam.nkp.cz/ docs/RF/Zapis17_2010.pdf Vzdělávání? Elektronické služby i regionální dějiny Krajská knihovna v Pardubicích plánuje na letošní rok opět využít možností, které nabízí dotační program MK ČR VISK 2 a chystá s jeho pomocí cyklus přednášek k zavádění elektronických služeb v  knihovnách. Bude-li náš projekt úspěšný, dozví se knihovníci včas témata a termíny akcí. V tomto roce se konečně dostalo na dlouho slibovanou regionalistiku. Chtěli bychom využít zkušeností z již probíhající spolupráce s odborníkem na regionální dějiny PhDr. Františkem Šebkem v  Akademii volného času. Proto jsme zorganizovali podobné přednášky i pro naše knihovníky. Témata mají vztah k  Pardubicku a doufáme, že budou sloužit k  rozšíření znalostí o regionální historii a zajímavostech našich regionů. Lze také předpokládat, že v nové koncepci rozvoje knihovnictví se objeví i další úkoly, jimž bude třeba věnovat pozornost a připravit se na ně

v  budoucnu nějakou formou školení nebo i systematického vzdělávání. Už teď je zřejmé, že těžiště práce knihoven se přesouvá směrem k digitalizaci a zavádění elektronických služeb a vůbec k  využívání nových technologií. Velkou roli v tomto procesu bude hrát ochota knihovníka poznávat nové postupy, získávat další kvalifikace a celkově měnit svůj styl práce. Občas je nám podsouváno, že jsme konzervy, nejsme schopni změn, neradi se vzděláváme… Dokažme škarohlídům, že to není pravda. Rádi se s  vámi všemi uvidíme na vzdělávacích akcích nejen v  krajské či pověřené knihovně, ale všude tam, kde se bude jednat o něčem novém, kde bude možnost načerpat poznatky a zkušenosti pro práci knihoven jednadvacátého století. Informace o připravovaných vzdělávacích akcích sledujte na našem webu: www.knihovna-pardubice.cz v sekci pro knihovny, případně na webech svých pověřených knihoven. O možnostech dalšího vzdělávání se informujte také u svých regionálních metodiků.

B. Bastlová.

5

PARDUBICE, PARDUBICKO, PARDUBICKÝ KRAJ VE FILMU

Smrt v sedle Řada z nás si jistě velice dobře pamatuje sedmidílný televizní seriál z roku 1982 Dobrá voda (režie František Filip, scénář Jiří Hubač, hlavní role Petr Haničinec). Jeho oblibu dokumentuje i uvedení na Nově v roce 2009 a opětovně v únoru 2010. Dobrá voda byla samozřejmě natáčena ve Slatiňanech a kromě „lidských“ rolí v  ní hlavní slovo měli právě starokladrubští vraníci. Stáda koní, neohrožení jezdci, muž v krinolíně spiningu, travnaté louky tolik připomínající prérie amerických westernů, stáje plné koní, les… Tak to jsou Slatiňany (až na muže s lasem, ten se objevuje pouze ve filmu) proslavené zámkem Auerspergů, hipologickým muzeem a především chovem koní – starokladrubských vraníků. Toto plemeno španělsko – neapolského původu bylo sice původně vyšlechtěno pro ceremoniální účely a skutečně ještě i dnes se na evropských panovnických dvorech s těmito ušlechtilými zvířaty (ovšem v bílém) můžeme setkat. Proč by si ale nemohli „kladrubáci“ zahrát ve filmu – a třeba ve westernu, či alespoň v parodii na tento druh dobrodružné podívané? Vždyť ve  slatiňanském hřebčíně cvičí koně pod sedlo i do zápřahu.

Není to však poprvé, kdy se zámek, stáje, výběhy koní i okolní příroda staly filmovou kulisou. „Stop! Kaiser, vy jste se s  tím koněm dostal moc doleva! Jedeme znovu! Kamera!“ – to jsou slova z novinového článku V. Votřela (Zář, 18. 7. 1958, str. 1) Redaktoři Záře navštívili slatiňanský hřebčín v době, kdy se již šest týdnů v něm i okolí natáčel celovečerní dobrodružný film SMRT V  SEDLE. Na westernu (či spíše parodii na westerny) se podílel zkušený kameraman Rudolf Milič. Uvedl, že podívaná je určena hlavně mladým divákům, jedná se o parodii na tolik oblíbené kovbojky (Kdo by neznal sešitové rodokapsy?), výsměch této „pokleslé“ literatuře. V  roce 1958 ani jiným způsobem dobrodružný film, který by nebyl

příliš poplatný době (nemusel ukazovat mladého hrdinu na stavbě socialismu, v  JZD, jako agitátora Svazu mládeže nebo na schůzi…) udělat nešel. Odborníci uvádějí, že po technické stránce se ani dnes nedá filmu nic vytknout – vždyť byl vlastně natáčen dvakrát – pro širokoúhlé plátno i normální produkci, dokonce barevně, což v  roce 1958 samozřejmé rozhodně nebylo. Zatímco kameramanem byl velice zkušený filmový tvůrce, pro režiséra Jindřicha Poláka se stala Smrt v  sedle jeho prvotinou. Podíváme-li se na internetové stránky, současní diváci hodnotí western, kriminální film, parodii, dobrodružný příběh (všemi těmito termíny bývá Smrt v  sedle klasifikována) většinou kladně. K  pohodovému sledování přispívá i hudba Evžena IIlína, známá je především ústřední melodie filmu – romantická píseň, a samozřejmě herecké výkony. Hlavní roli sedmnáctiletého Tomáše vytvořil Rudolf Jelínek, tehdy již třiadvacetiletý, ale naivitu, jezdecké umění mladého chovatele koní (přestože jej v  nejobtížnějších scénách v  sedle zastoupil Ctirad Boštička, člen TJ Slavoj Pardubice, v roce 1957 jeden z nejúspěšnějších amatérských jezdců), jeho nadšení pro Kapka I 14

5

PARDUBICE, PARDUBICKO, PARDUBICKÝ KRAJ VE FILMU

práci s koňmi zahrál naprosto přesvědčivě. Rudolf Jelínek se před Smrtí v  sedle objevil na plátně již ve Štěňatech (scénář Miloš Forman) a v  roce 1957 ve Váhavém střelci. Sportovní postava jej předurčovala především pro role mladých mužů v dobrodružném žánru, a tak zkušenosti s  jízdou na koni mohl mnohokrát zúročit. Později si zahrál i v televizním seriálu Třicet případů majora Zemana. Kromě Rudolfa Jelínka a Jany Kasalové (představitelky hlavní ženské role – Věry) můžete ve filmu vidět Radovana Lukavského, Jiřího Sováka, Josefa Beyvla, Martina Růžka , Jana Kaisera, Jana Skopečka a další. Ve Slatiňanech se natáčelo přímo v hřebčíně – interiéry stájí i ve výbězích. Filmařům též vyhovovala okolní krajina podhůří Železných hor s lesnatým i skalnatým terénem. Zbývající exteriéry byly dotáčeny na Slovensku v Dobšiné. U dobrodružného příběhu Smrt v sedle můžeme vlastně mluvit o dvou dějových rovinách – westernové parodii, kterou tvoří Tomášovy sny a snaha jeho kamarádů i Věry (dcery trenéra Mikoty, kterou si mladík představuje jako rančerskou dcerku Maud) mladé15 I Kapka

ho muže z těchto snů vyléčit. Druhou rovinou je skutečná kriminální zápletka. Slavnostní předpremiéra filmu Smrt v sedle se konala v pardubickém kině Svět za účasti filmové delegace, v  níž nechyběli ani režisér J. Polák, scénárista J. Cirkl, hudební skladatel E. Illín a samozřejmě herci. Pro

veřejnost se film (84 minut) promítal v kině Svět dva týdny od pátku 27. března 1959 a byl divácky velice úspěšný. KaJ

6

NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA LITERATURU

Harry Sinclair Lewis „v Kalifornii byl snaživý pastor, který při čtení mého Elmera Gantryho měl chuť postavit se do čela chásky a lynčovat mě, zatímco jiný svatý muž ve státě Maine si kladl otázku, zdali neexistuje důstojný a spravedlivý způsob, jak mě dostat do vězení…“ Také jeden z univerzitních profesorů, který zároveň byl pastorem a kdysi i v diplomatických službách USA, pronesl slova, která Lewis při slavnostním udílení Nobelovy ceny neopomněl uvést: … „udělením Nobelovy ceny osobě, která znectila americké instituce v  takové míře jako já, urazil Nobelovský komitét Švédské akademie Ameriku. Není mi známo, zdali jako bývalý diplomat má v plánu vyvodit z toho mezinárodní aféru a snad vyzvat americkou vládu, aby ve Stockholmu vylodila své námořní jednotky, aby ochránily práva americké literatury, ale doufám, že k tomu nedojde.“ … „žádný román se nesetkal s tak protichůdnými reakcemi čtenářů a kritiků, počínaje bezmezným nadšením a konče skandalizujícími zatraceními jako právě Elmer Gantry.“ Napsal v  doslovu k  románu S. Lewise Radoslav Nenadál. Podobnou reakci vyvolala ale i Hlavní třída (1920), Babbitt (1922), pro americké měšťáky byla těžko „stravitelnou“

i Anna Vickersová (1933) a Krev královská (1947); obdiv, nadšení, ale i výhrady čtenářů a kritiků postihly také méně významná díla Harry Sinclaira Lewise, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1930. Než se pokusíme odpovědět na otázku „proč“, uveďme si ještě několik slov, která autor pronesl ve Stockholmu 12. prosince 1930: …

Ano, ironie až jízlivost, sarkasmus – to mnozí čtenáři oceněnému spisovateli nemohli odpustit, zvlášť, když ve svých vrcholných dílech zpochybňoval to, čeho si sami Američané vážili nejvíce: ctihodnosti občanů, budování vlastního „hnízdečka“, proklamování pocitu vlastního uspokojení a dokonalosti, zdání – alespoň Kapka I 16

6

NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA LITERATURU

pro veřejnost – šťastné rodiny… A navíc Lewis ve svých dílech pranýřoval i malá sobectví, neschopnost přijmout byť sebenepatrnější změny, morální pokrytectví. Také se odvážil poukázat na skutečné postavení ženy ve společnosti a rodině, pokrytectví řady církevních hodnostářů i věřících, jejichž víra zůstala u slov, ale srdce se nedotkla, kteří hlásají lásku k  bližnímu, ale běda, mají-li v zájmu onoho bližního i jen nepatrně ustoupit. V  románu Krev královská ukazuje nesmyslnost rasových předsudků, především přesvědčení, že každý, kdo mezi předky měl Indiána nebo černocha, je proto člověkem „nižší hodnoty“. Negativní kritiky byly pro Lewisovo dílo tou nejlepší reklamou. Některé státy USA dokonce jeho knihy zakázaly, knihovny je odmítaly zařadit do svých fondů a mnohá knihkupectví se raději smířila s tím, že jim ujde zisk z prodeje stále více žádaného autora. Na počátku Lewisovy tvorby nic nenasvědčovalo tomu, že se zrodil skutečný literární velikán. Psát sice začal již během studií, roku 1908, kdy dokončil univerzitu, se živil chvíli jako žurnalista, ale povolání často střídal. Přitom zveřejňoval nepříliš hodnotné dobrodružné 17 I Kapka

příběhy - první z  nich vydaný pod pseudonymem Tom Graham se jmenoval Výlet a letadlo. Další nezapřely vliv H. G. Wellse. Uvádí se, že některé své literární nápady prodával jiným spisovatelům např. Jacku Londonovi. Ještě Mantrap (Past na muže), román vydaný roku 1925 (tedy již po dvou vrcholných dílech), nese stopy dobrodružného příběhu, ne sice z „pravého“ Divokého západu, ale líčí výpravu dvou newyorských úředníků do kanadské divočiny. Zvyklí na veškeré pohodlí se rozhodli zahrát si na drsné muže. I zde nalezneme ironii – výsměch předstírané dokonalosti a chlapáctví, ale také neskrývanou romantiku a poněkud až naivně vylíčené skutečné chlapské kamarádství a mužskou soudržnost. Ke stěžejním dílům Sinclaira Lewise bývá řazen Babbitt. Čtivost díla zvyšuje i vynikající překlad Josefa Škvoreckého. Georgie F. Babbitt se pokusí o vzpouru proti měšťácké společnosti, snaží se vyhýbat naučeným stereotypům, ale po krátké době se pokorně vrací zpět k  manželce, společným známým, ustálenému životu. Věří však, že syn, který se nechal tajně oddat a celá rodina proto nyní stojí proti němu, dokáže žít podle svých představ:

… „víš, ti tam uvnitř tě budou chtít znásilnit a zkrotit. Řekni jim, ať se jdou vycpat! Budu při tobě. Vem to místo v továrně, jestli chceš. A příbuzných se neboj. To ne, a vůbec celého Zenitu. Ani sebe ne, jako jsem se bál já. Do toho, kamaráde! Patří ti celý svět!“ Josef Škvorecký v  doslovu mimo jiné uvádí: „Nikdy předtím a nikdy potom nenapsal Lewis sevřenější a ukázněnější dílo. Ani nedosáhl podobné hloubky a přesvědčivosti realistického a satirického vidění.“ Ironický obraz amerického maloměsta nalezneme také v  Hlavní třídě. Carol Milfordová má celkem slušné vzdělání, touží udělat„něco“ velikého. Po sňatku s  doktorem Kennicottem se odstěhuje do městečka Gopher Prairie. Carol, která je vzdělanější a zcestovalejší než většina místních obyvatel, by chtěla změnit jejich usedlý způsob života, chybí jí však vytrvalost, neví, kde vlastně začít, nemá ani jasný cíl. A tak se setkává nejenom se závistí, ale i pomluvami a výsměchem. S manželem si také příliš nerozumí. Po narození dvou dětí, přátelství s  mladším mužem i dvouletém pobytu s manželem v New Yorku se vrací do Gopher Prairie. Částečně se smiřuje se „zaběhnutým“ způsobem života: obyvatelé po-

važují své ošklivé maloměsto téměř za střed světa, přistěhovalcům nevěří, buď je donutí přizpůsobit se, nebo „vetřelce“ vyštvou; muže zajímají pouze auta, lov, ceny obilí, případně ještě spekulace s  pozemky. Na ženy zbývá jediné – starost o domácnost a děti. Carol doufá, že to, co se nepodařilo jí, s čím si nevěděla rady, dokáže její dcera. Anna Vickersová přináší velice zajímavý obraz emancipované ženy v  období první světové války a několik let po ní. Na rozdíl od Carol z  Hlavní třídy dokáže Anna jít za svým cílem a své sny alespoň částečně realizovat. Nejprve se zapojí do hnutí sufražetek, později se snaží reformovat nelidské podmínky v  amerických ženských věznicích. Ve svých čtyřiceti letech konečně nachází muže, který snad právě proto, že je výraznou individualitou, dovede tolerovat Anninu vzdělanost a schopnosti. Román Bethel Merridayová zachycuje divadelní prostředí ve Spojených státech dvacátých let minulého století – kočovné divadelní společnosti, letního divadla i angažmá na Broadway. Kritika jej řadí v  hodnotě Lewisových děl přibližně do středu (tedy ani

vynikající – stěžejní dílo, ani slabé). Vzduch zdarma bychom mohli považovat za hezkou americkou pohádku pro dospělé na téma, kterak chudý, nadaný Američan k  hezké a bohaté dívce z vyšších společenských kruhů přišel. Pozorný čtenář však nalezne v knize i zajímavé popisy amerických měst a městeček, obrovských lánů kukuřice, osamělých farem i přírody a cesty probíhající napříč celým americkým kontinentem od New Yorku až po Seattle. Nechybějí ironické výpady proti snobské společnosti, v  níž jedinou předností žen jsou pěkné šaty, dokonalé nalíčení a účes i schopnost povzneseně konverzovat téměř o ničem. Klára, částečně emancipovaná dívka z vyšších kruhů, se postupně dokáže od své společenské vrstvy odpoutat a dát přednost skutečnému životu před hýčkáním v  bavlnce. O chování společnosti zbohatlíků v Seattlu říká: „Obdivuji ten pokrok, co se tady udělal. Je mi jasné, jak zázračně jste to dokázali proměnit, z té původní zlatokopecké osady. Ale proboha živého nezapomínejte, že ti zlatokopové byli obyčejní, přímí chlapi. Prostě londýnský společenský žebříček mi připadá groteskní

v  amerických městech, v  kterých před dvaceti lety nebylo nic než nálevny a prkenné chodníky.“ Arrowsmith (Příběh mladého lékaře), další z románů S. Lewise, se odehrává v  lékařském prostředí. Autor v  líčení děje postupuje vlastně chronologicky od studií, kde mnozí budoucí lékaři touží jen po výnosném živobytí, až po vyčerpávající vědeckou práci. I zde nalézáme prostředí smetánky, namyšlených hlupáků, ale také lidí zcela oddaných své práci. Možná, že Sinclair Lewis lékařský výzkum příliš idealizoval, ale prostředí klinik a laboratoří je vylíčeno naprosto věrohodně, k  tomu autorovi dopomohla spolupráce s  vědcem a spisovatelem v jedné osobě Paulem de Kruifem. Romány Sinclaira Lewise zachycují sice Spojené státy v  první polovině dvacátého století, jsou však čtivé i pro dnešního čtenáře a řada myšlenek týkajících se společnosti a postavení jedince v  ní neztratila nic na své aktuálnosti.

K. Jará Kapka I 18

7

NÁŠ ROZHOVOR

S paní Danou Stoklasovou, ředitelkou TyfloCentra

Nejdříve malé vysvětlení – TyfloCentrum je centrum denních služeb pro nevidomé a těžce zrakově postižené občany. Jeho cílem je pomoc nevidomým a slabozrakým zapojit se do běžného života a společnosti. Pomáhá těmto lidem najít práci, užitečně a příjemně trávit volný čas a řešit problémy, které toto postižení přináší. Paní Dany Stoklasové, ředitelky pardubického TyfloCentra, jsme se zeptali: Jak dlouho už TyfloCentrum v  Pardubicích pracuje a co bylo na jeho počátku? TyfloCentrum v  Pardubicích bylo založeno 16. září 2003. Jeho předchůdcem bylo Středisko integračních aktivit (SIA) při Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých (SONS), která je zřizovatelem TyfloCentra ve všech krajských městech České republiky. Co vás vedlo k práci v tomto oboru, proč jste se rozhodla pro pomáhající profesi? Jsem člověk, který pomáhá odjakživa, mám to „v krvi“ a baví mne to. Pomáhala jsem starým lidem, jezdila na dětské tábory jako praktikantka, trénovala jsem jako dobrovolná trenérka mladé fotbalisty. Odepsala jsem na inzerát, kde 19 I Kapka

hledali vedoucí střediska SIA, zúčastnila jsem se konkursu, vyhrála jej a práci se zrakově postiženými zůstala věrná. Co musí člověk udělat, chce-li se stát uživatelem TyfloCentra? Stačí zavolat nebo přijít. Každému se věnujeme individuálně, vedeme s  ním rozhovor, zjišťujeme jeho potřeby a zájmy, abychom ho mohli správně „nasměrovat“. Jedním z cílů TyfloCentra je pomoci Vašim uživatelům najít práci. Jaké jsou pracovní příležitosti pro nevidomé a slabozraké, jak může zrakově postižený člověk získat práci? Naším mottem je „Co člověk dělá rád, dělá dobře“. Proto se našim uživatelům snažíme věnovat co nejvíce individuálně, abychom zjistili, co je baví, nebo v čem vynikají, aby poznali sami sebe. A i když člověk nenajde práci hned, to „poznání sebe sama“ je velice důležité a prospěšné. Spolupracujeme i se zaměstnavateli, připravujeme je na to, že k nim přijde člověk se speciálními požadavky. I přímo v  TyfloCentru máme tréninkové zaměstnance, kteří se u nás učí komunikaci s lidmi, prostorové orientaci, hospodařit s časem. Kromě stálých a tréninkových zaměstnanců vám pomáhají dobrovolníci. Jak má

postupovat člověk, rozhodne-li se pro práci dobrovolníka? Možností, jak nám pomoci, je opět celá řada. Někdo nám pomáhá třeba při sportovních akcích, ať už jsou to výlety na dvojkolech či pěší túry, tady potřebujeme, aby to bylo „jeden na jednoho“, jeden zrakově postižený a jeden zdravý, neboť nejdůležitější je bezpečnost všech. Jiní zase mohou pomoci třeba s  administrativou, s  předčítáním či namlouváním našeho časopisu „Kukátko“, předčítáním novin, nebo jako průvodce po městě. Máme také dobrovolníky, kteří nám pomáhají třeba i při úklidu. Opět stačí zavolat nebo napsat, každého si osobně pozveme a zjistíme, jaký druh dobrovolnické práce je pro něj ten pravý. TyfloCentrum pořádá spoustu zajímavých akcí, ať už pro své klienty, nebo pro veřejnost (výlety na dvojkolech, jiné sportovní akce, relaxační pobyty, taneční…). Které z nich mají největší úspěch? Já navážu na ty taneční – velmi úspěšnou akcí byl první ples TyfloCentra, který se konal 6. února 2010. Druhý se bude konat letos, 19. února v  sále Domu techniky v Pardubicích. Není veřejný, je určen pro naše uživatele a jejich rodinné příslušníky, kromě nich na něj

budou pozváni naši partneři a sponzoři. Druhou akcí, která vzbudila velký ohlas, byla v  říjnu 2010 soutěž ve výkonu vodících psů. Letos se bude v  našem městě konat mistrovství republiky vodících psů. Další akce jsou velmi různorodé – pravidelná výuka angličtiny, počítačový kroužek, návštěvy divadel, muzeí, čajovny, opět letos dojde na výlet na dvojkolech či vzdělávací pobyty a další. Myslím si, že každá akce přinese uživatelům i nám něco dobrého. Je podle vás město Pardubice dostatečně připraveno na život zrakově postižených lidí? Co by se nejvíce mělo zlepšit? V Pardubicích už máme ozvučené přechody pro chodce, ozvučené některé budovy. Potřebovali bychom, aby byla více ozvučena městská hromadná doprava, zatím máme asi dvacet „mluvících“ autobusů. Velmi důležité je překonat „měkké bariéry v  lidech“. To znamená zlepšit povědomí obyvatel, aby se naučili, jak vlastně pomáhat. Pořádáme zážitkové semináře, při kterých si zdraví lidé mohou vyzkoušet, jaké je to nevidět. Máme mezi našimi uživateli třeba zrakově postiženou holčičku, která navštěvuje běžnou zá-

kladní školu. Uspořádali jsme zážitkový seminář v této škole, myslím, že to byla pomoc pro ni i pro její spolužáky. Jsme knihovnický časopis, a tak si na závěr neodpustím otázku. Čím je pro Vás kniha? Nebo která kniha pro Vás hodně znamenala? Kniha je pro mne něco přímo posvátného. Nikdy bych třeba nedokázala do knihy cokoliv vpisovat, dělá mi problém napsat třeba i věnování, mám pocit, že už tím bych ji znehodnotila. Knihy daruji čas-

to, třeba i při narození dítěte. V  poslední době mě oslovila kniha buddhistických příběhů štěstí „ Kráva, která plakala“. Mám několik knih, ke kterým se často vracím a pokaždé v  nich najdu něco nového, něco důležitého, takovou knihou je pro mne třeba Exupéryho Malý princ. Ale myslím si, že každá kniha může někomu v něčem pomoci. Otázky připravila a rozhovor vedla MZ

Kapka I 20

8

VYCHÁZÍ V PARDUBICKÉM KRAJI

Josef Krečmer: Podvedená generace Koncem roku 2010 vydalo ústeckoorliclé nakladatelství Oftis knížku pana Josefa Krečmera, chrudimského básníka, prozaika, autora literatury faktu a esejisty, Podvedená generace. Příběh zachycuje životní osudy dvojice, která v  dospívání a mládí prošla obdobím totality 50. – 70. let dvacátého století. Kromě osudů Františka Dubánka a Madleny Částkové, jejich příbuzných a známých, lidí přátelských i nepřátelských nalezneme v  knize i citace odborných textů a řadu faktografických údajů, které zajímavě publikaci oživují a neubírají jí nic ze čtivosti. O knize se pochvalně vyslovil římskokatolický farář ThDr. Zbigniew Czendlik a v  22. čísle Kruhu (bulletinu Východočeského střediska Obce spisovatelů) i Zdeněk Jirásek. Podvedenou generaci ilustroval známý malíř, sochař a loutkář, pan Jiří Šimek. S laskavým svolením autora knihy uvádíme v KAPCe tři kratičké ukázky: „Atmosféra výuky na bohosloveckém učení, propletená povinným marx-leninismem, cpaným do studentů nasazenými stranickými lektory s  prapodivně získanými doktoráty, zprávy, které se k  nastávajícím kněžím dostávaly, byť to byly většinou jenom ty cenzurované z novin a rozhlasu, natož ty, jež si studenti přinášeli po víkendech a prázdninách z domovů 21 I Kapka

od svých rodičů, ostře spolu kontrastovaly.“ (Str. 6) „Nebyly ti ještě ani čtyři roky, když nám byl statek se vším, co k  němu patřilo, odebrán, ukraden. Ale oni tomu říkali, že v rámci znárodňování státem znárodněn. Nějakou dobu nechali nás tam ještě bydlet a pracovat. Jenomže tehdejší kontroloři u nás našli nějaké zásoby živobytí z  doby, kdy bylo celé hospodářství ještě naše, a kvůli tomu tvého otce v Chrudimi na náměstí vystavili v jenom výkladě, kde se prodával nábytek. K  nohám mu dali hrnec sádla, pytel obilí, kus uzeného masa a velkou ceduli s nápisem: ,Chtěl se obohatit na úkor pracujících.‘ Protože všechno poslušně a dobrovolně neodevzdal, uvěznili ho v Plzni na Borech. Dvakrát jsem za ním byla i s tebou – chtěl tě vidět. Po jakémsi soudním procesu, kde ho nenechali ani promluvit, došla nám z vězení zpráva, že se oběsil. Když někdo ze vsi umřel, bylo zvykem, že mu zvonili na návsi umíráčkem. Tenkrát, aby nás ještě více rozdrásali, z místního rozhlasu k umíráčku vyhrávali ty jejich pochody: Kupředu levá – nebo tu, že všichni jsme mladí, mladý je i soudruh Stáálin… No, a na ostatní se možná už trochu pamatuješ.“ (Str. 7 -8) „Soudruh Václav Kopecký, ministr pro kulturu, ještě když byl naživu s Plojharem si moc dobře rozuměl. Říkal o něm, že když

byl ve formě, dokázal uchlastat i ruské maršály,“ pokračoval Pískač. „Pro ně byl továryšč pop. Ti nejstarší soudruzi u nás na okresním sekretariátě zase o něm bájí, že kdyby všichni faráři byli jak Plojhar, nebyly by s  katolíkama žádný problémy. V rámci nějaký diskuze, která se ve vládě vedla o boji proti alkoholismu, prej Josífek – tenkrát jako ministr zdravotnictví, prohlašoval, že alkohol sice hubí národy, ale jednotlivcům nevadí, a je-li podáván v malých dávkách, v jakémkoliv množství neškodí… Pak se stakanem vodky v  ruce povstal a připomínaje Jana Žižku, zvolal: Na množství nehleďme, nepřátel se nelekejme! Tak na zdraví, soudruzi!“ Když si Fery druhý den vybavoval, jak přátelsky s ním soudruzi jednali a zároveň se neváhali a nehanbili přiznat, že před ním dva faráře poslali rubat do jáchymovských dolů kámen a dýchat tam prach, vydávající zhoubné záření, napadlo ho, že to od nich mělo nejspíše znít jako důrazné varování: „Dej si na nás bacha!“ (Str. 43)

9

SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE

Tereza Bruknerová: Poutníkova cesta

(Autorce je sedmnáct let, studuje 3. ročník Gymnázia Josefa Ressela v  Chrudimi, s  povídkou Poutníkova cesta obsadila v literární soutěži Pardubické střípky 1. místo – v páté věkové kategorii) Nad zemí se vznášela oblaka prachu. Písečné duny zakrývaly výhled do nekonečna. Zvedaly se. A opět klesaly k zemi. Rozvířily se. A opět se uklidnily… Jejich ladný pohyb vytvářel jedinečnou melodii narušující ticho v rozlehlé poušti bez jediného jasného obrysu. Pouští procházel vetchý stařec se zahalenou tváří. Opíral se o dlouhou dřevěnou hůl a jeho drobné tělo se stavělo na odpor větru s neochvějnou vytrvalostí. Každý krok, který ho posunul blíže k neviditelnému cíli, dělal z obyčejného starce ztělesnění lidské moudrosti a síly. Síly, která byla natolik mocná, že zahanbovala vše, co ukrývala nebezpečná cesta před ním. Člověk se svojí nedokonalostí a slabinami se proměňoval v cosi nadpřirozeného, dokona-

lého a děsivého zároveň. Víra, která zušlechtila jeho rysy, omámila jeho smysly a stala se nejsilnější možnou zbraní, se odrážela v hlubokých očích starého poutníka…Ostrým pohledem prohledával okolí, dokud se nezastavil u jednoho konkrétního bodu. Intenzita jeho pohledu se stala nesnesitelnou, po chvíli hrůzostrašnou pro mladé vylekané oči. Tajemství, které v něm spočívalo, obklopilo jeho tělo a duši… A já se probudila… Rok 1945 ,,Mami!“ můj výkřik proletěl jako šíp tichem prázdného pokoje. Otevřela jsem oči a stále cítila starcův pohled, který mě vytrhl ze spaní. Rozhlížela jsem se po malé místnosti a nikde jeho tvář už nespatřila. Slyšela jsem, jak se schody prohýbají pod tíhou kroků a moje srdce prudce bilo do jejich rytmu. Pevně jsem k sobě přitiskla medvídka, jenž ležel na zemi. Dveře se otevřely a moje zeširoka otevřené oči spočívaly na ženě, která ačkoliv byla mladá, starosti a doba ji neprávem vehnaly do tváře několik dlouhých let. Nedočkavě jsem k ní vztáhla ruce, protože jediné, co jsem chtěla, bylo cítit se opět v bezpečí. Zahnat všechny noční můry, dokázat sama sobě, že nejsou skutečné. Objaly mě hřejivé paže a já pomalu cítila, jak poslední zbytky strachu mizí v mocném přívalu mateřské lásky. Všechny hrozi-

vé tváře, všechny obavy odeznívaly do ztracena. S každým nádechem jsem byla silnější. S každým výdechem mnou prostupoval nový klid ... Až teď jsem byla schopná postřehnout jemný třes, kterému vzdorovaly zdi, s nímž bojovala zem. Nechápavě jsem vzhlédla do maminčiny tváře, na níž se objevil nucený úsměv. ,,To bude v pořádku. Zůstaň tady, ano?“ Políbila mě na tvář a zamířila zpátky ke dveřím. Roztřesenýma rukama sevřela kovovou kliku, ohlédla se zpátky na mě, aby se přesvědčila, že zůstanu v posteli a odešla. Touha vstát, znovu obejmout plyšovou hračku a tiše nakročit do pokoje za dveřmi, se stávala minutu od minuty silnější. Lákalo mě tajemství, o němž jsem ještě neměla vědět. Lákala mě myšlenka podlehnout té hrozivé zvědavosti, která ke mně od narození patřila… Vyskočila jsem z postele, sevřela medvídka a pomalu začala našlapávat ke dveřím… „Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!“ rozkřičel se amplión na stole. Maminka napjatě seděla v houpacím křesle a intenzivně na něj upínala zrak, jakoby ho uměla přesvědčit, aby vysílal pouze to, co si přeje slyšet. Neviděla mě, nevnímala moji přítomnost. Na ramenou měla přehozený teplý šál a nervózně Kapka I 22

9

SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE

se pohupovala v křesle. Výzva v ampliónu se několikrát naléhavě opakovala. Nerozuměla jsem tomu. Nechápala jsem, proč je maminka tak vyděšená… Amplión se znovu rozezněl: ,,Volá Český rozhlas! Vysíláme na vlně 415 metrů. Odpor v rozhlase je postupně likvidován. Zatím vysíláme gramofonovou hudbu.“ Z hlasu vycházejícího ze zařízení mi běhal mráz po zádech, i když jsem mu nerozuměla. Maminčino chování mi nahánělo strach, znervózňovalo mě. Co by mohlo maminku vyděsit, když to byla ona, kdo vždycky statečně zaháněl bubáky, čerty a čarodějnice, které mě pronásledovaly ve snech? Místností zněla živá rytmická hudba, na jejíž tóny bych obvykle začala radostně tančit a ukazovat všem, jak se mi dokola točí nová barevná sukně. Teď jsem ale bosá pomalu přešla k mamince a podala ji medvídka, aby zahnal všechny její obavy. Způsob, jakým jsem to udělala se nenápadně podobal tomu maminčinu, když mě osvobozovala od mých vysněných nepřátel… Usmála se na mě, ale v očích se jí třpytily slzy. Vzala mě do náručí, posadila si mě na kolena a snažila se rychle setřít mokrou tvář… Z ampliónu se po chvíli spolu s hudbou začaly ozývat i výstřely. Cítila jsem, jak sebou maminka trhla 23 I Kapka

při prvním z nich a pevně zavřela oči, když se začaly opakovat. Zmateně jsem k ní vzhlédla, začínala mě děsit každá drobnost, kterou jsem si sama neuměla odůvodnit. ,,Co se děje?“ zeptala jsem se, ,,proč si smutná?“ ,,Jenom čekám, až se vrátí tatínek, víš?“ ,,Taky už chci, aby přišel. Musím se ho na něco zeptat.“ ,,Neboj, dočkáš se,“ zašeptala mi maminka do vlasů. Sklouzla jsem na zem a zamířila se podívat k oknu. Viděla jsem, jak z protějšího obchodního domu prodavačky vyvěšují vlajky s červeným, bílým a modrým pruhem. Vzpomněla jsem si, že mi tatínek nadšeně vypravoval, jak obchodníci a průvodčí začínají přijímat pouze koruny a odmítají marky. Tehdy jsem si ještě plně neuvědomovala smysl toho všeho, ale tatínkovi se v očích zračilo cosi tak zvláštního, nevídaného a radostného, že mě to samotnou pohltilo. Slíbil mi, že až nastane ten správný čas, vezme mě s sebou do rozhlasu a ukáže mi všechna zařízení, díky nimž dennodenně promlouvá k národu… Otočila jsem se zpátky na maminku, jež měla obličej schovaný v dlaních. Amplión stále neúnavně hrál, ale já ho nevnímala. Soustředila jsem se na ženu, která seděla přede mnou a všechna těžká

břemena byla neviditelně naložena na její křehká ramena. Dívala jsem se na ni, jako bych ji viděla poprvé v životě. Připadalo mi, jako bych ji ve skutečnosti neznala, nebyla schopná rozpoznat její podstatu. Byla přemožená. Byla zranitelná… Cítila jsem, že je má povinnost být silnější než ona. Přijít k ní a říct všechna ta slova, kterými mě uklidňovala, když jsem se s křikem probouzela… Dnešním dnem mě doprovázel strach snad každou minutou. Od té doby, co jsem spatřila ve snu starcovu tvář, až do chvíle, kdy zazněla ozvěna výstřelů v ampliónu. Nezáleželo na tom, že jsem nevěděla, že můj otec právě bojoval za Český rozhlas proti jednotkám SS. Má nevědomost v tu chvíli byla mnohem větší než můj strach, ale nezměnilo to nic na faktu, že od té doby se mnou čas hrál podivnou hru, v níž měl vždycky navrch. Dospěla jsem dříve, než jsem chtěla. Dospěla jsem v ten den, kdy jsem se alespoň na chvíli naučila překonat sama svůj vlastní strach. Dospěla jsem, když jsem poprvé spatřila svou matku poraženou. Rok 1954 Přála jsem si, aby mi někdo pomohl rozhodnout se. Zároveň jsem ale vnímala rady ostatních, jako by se mě netýkaly. Chtěla jsem si v hlavě všechno ujasnit, vnímat věci kolem sebe

a o všem vědět, ale stejně tak jsem chtěla žít pouze ve svém světě, nedotčeném žádnou přetvářkou a událostmi, které se děly venku. Ležela jsem na posteli, nechala hrát gramofonovou desku a několik minut nepřetržitě sledovala malou skulinu v dřevěné podlaze. Připadalo mi, jako by se můj svět srazil na čtyři holé zdi, které mě držely v pokoji, kde jsem se uvědoměle schovávala před nespravedlivostí - údělem všech dospívajících. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Byla jsem zmatená a nebyl tady nikdo, kdo by mě dokázal navést jednoznačným směrem. Neexistovala černá nebo bílá, nikdo nevěděl, kde leží střed. Někdo opěvoval naše osvoboditele, někdo je nenáviděl a pokaždé tu byl někdo, kdo raději mlčel. Československo nebylo žádným mostem mezi Východem a Západem, jak se původně zamýšlelo. Lidově - demokratická republika byla zástěrkou pro ty, kteří popírali nesmyslnost vykonstruovaných politickým procesů. Někdy ani soudní řízení nebylo zapotřebí. Nebyly totiž žádné hranice, žádné opěrné body, žádné právní paragrafy, na které by se dalo odvolat. Svíral se mi žaludek při pomyšlení na to, jak úzce se mě to dotýká. Byla jsem obklopena vlastními nerozhodnými myšlenkami. Hledala sama sebe v otázkách, na které jsem měla

nepřesvědčivé odpovědi. Vstala jsem, přehodila přes sebe kabát a zakázala si přemýšlet o tom, co se právě chystám udělat. Tiše jsem otevřela dveře od mého pokoje, ale nemusela jsem se namáhat, jelikož právě za nimi stál můj dozor. ,,Kampak, mladá dámo?“ zeptal se mě otec zvýšeným hlasem. Pod jeho pohledem jsem si připadala provinile, ale cítila jsem, jak se ve mně vzpírá nový, silnější vzdor. Pozoroval mě svým typickým zkoumavým pohledem, ale netvářil se přísně, ani rozhněvaně. Neodpovídala jsem mu. Věděl, kam mám namířeno. ,,Přijmi za sebe nějakou zodpovědnost. Pro všechny bude lepší, když zůstaneš doma.“ ,,Tohle není spravedlivé,“ procedila jsem skrz zuby. ,,Ne, to není. Ale je to nezbytné. Nesmíš se s ním už vídat!“ Vyslovil zákaz, který každému otci zaručí, že jeho dítě udělá pravý opak. Odvrátila jsem od něho pohled, abych se nemusela dívat do tváře, která ve mně pokaždé vyvolávala úctu a obdiv. Odvrátila jsem se, abych si nikdy víc nemohla vzpomenout na okamžik, kdy jsem považovala jeho názor za bláznovství. ,,Copak to nechápeš?“ sevřel moje paže a mírně se mnou zatřásl, ,,jeho rodinu vyslýchá StB! Chceš, aby tě odvedli také? Vyslýchali tě a donutili tě přiznat se k něčemu, o čem sama nemáš

ani tušení?“ jeho důrazný hlas pronikal skrze mě jako nekončící ozvěna pravdy, o kterou jsem nestála. Ani nevím, kdy jsem se mu konečně přestala vzpouzet a rezignovaně jsem mu dovolila, aby si mě k sobě přivinul svým neobratným způsobem. Ačkoliv jsem si byla vědoma všech rizik, ten večer jsem se z domu zázračně vytratila. Ne snad proto, že by moje pošetilost převážila nad snahou podřídit se vůli ostatních, ale stejně jako pohádkové příběhy mají své konce, stejně tak jako dramata mají své tragédie, jsem já potřebovala objevit zakončení jedné ze svých životních kapitol… Ale netušila jsem, že mi bude trvat nějaký čas, abych pochopila, že se mě nikdo nebude ptát na to, kdy chci svůj příběh ukončit. Nikoho nebude zajímat, jestli jsem řekla vše, co jsem měla na srdci… Nikdo si už nevzpomene na jeden románek z roku 1954, v němž hlavní hrdina zmizel beze slova ze dne na den… Současnost Život jsem vnímala z povzdálí. Nastal čas, kdy moje minulost převládala nad budoucností a zasahovala čím dál více do přítomnosti. Seděla jsem ve svém křesle a pozorovala dobu, do níž jsem už ve skutečnosti nepatřila. Netížil mě třes v rukou, ani vlasy protkány stříbrem. Někde v dálce si hrála vnoučata Kapka I 24

9

SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE

a já byla spokojená, když jsem viděla, jaký odkaz tady zanechávám. Byla jsem ponořena do vlastního niterního světa, s jehož přítomností jsem večer chodila spát a ráno se probouzela. Ve starém srdci uchovávala stopy po lidech, kteří psali můj příběh. Vzpomínky se mi v hlavě přehrávaly jako nekončící film pro pamětníky. Sledovala jsem v něm příchod vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Vybavovala se mi revoluce, kterou tvořila nová převratná generace. Znovu jsem si přehrávala všechny důležité okamžiky, které byly nesmazatelně vryty do mé paměti. Na neexistujícím promítacím plátně jsem pozorovala koloběh s novými začátky a konci, s nadějemi a bezmocí, se štěstím a zármutkem, s výbušnou odvahou a celoživotním strachem. Stejně jako se mísí černá s bílou, noc a den, stejně tak je celoživotním údělem vypořádat se, jak se svojí odvahou, tak i se strachem. Jedno bez druhého neexistuje... Není strach, není jak rozpoznat odvahu. Někdo by mohl říct, že strach je pouze zbabělcovou zbraní. Ale bát se zároveň znamená být schopen velké síly. Jsme díky němu lidmi, ne bezduchými tvory, kterým neznámá síla přikázala žít. Žilami nám proudí krev a totéž platí i o strachu. V dětství mě pronásledovaly kdejaké bytosti, ať už se schovávaly pod postelí, 25 I Kapka

ve skříni nebo čistě v mém podvědomí. Nemohla jsem to nijak ovlivnit. Postupně jsem pronikala do světa dospělých a poznala, že strašidla, která na mě ve tmě čekala, nebyla pouhým přízrakem noci, ale vtělovala se do běžného života, do běžných situací a lidských vlastností. Nastalo také období, kdy jsem si byla největším nepřítelem já sama. Dospívala jsem a hledala sama sebe. Pátrala po své úloze a děsila se okamžiku, kdy zjistím, že proplouvám životem bez jediného jasného cíle. Děsila jsem se chvíle, kdy mi bude odebráno to jediné, na čem jsem v té době ulpívala. Což se nakonec stalo, ale nebyl to konec světa, jak jsem si ve svých osmnácti letech myslela, nýbrž začátek. Když byla obsazená republika okupačními vojsky, můj strach se zaměřil především na ochranu rodiny. Plně jsem pochopila chování rodičů až tehdy, kdy jsem se dostala do stejné situace, v níž byli před lety oni. Strach zcela přirozený, až do smrti nemožný vyvrátit… Necítila jsem žádnou bolest, ale mé tělo bylo vyčerpané. Má mysl byla už příliš přetížená všemi pocity, jež se uvnitř hromadily dlouhá léta. Nevěnovala jsem pozornost všem těm nevyřčeným větám, které jsem nestihla vyslovit. Pomalu jsem usínala, zahalená do slunečních paprsků, do jemných stříbrných pavučin nevědomí.

Výhled na horizont byl jasnější než kdykoliv předtím. Žádné písečné bouře. Žádný vítr, který by všechno kolem rozdmýchával. Zmateně jsem pohlédla na starce, jenž vzpřímeně stál přede mnou. V ruce držel dřevěnou hůl a upřeně mě pozoroval. Měla jsem pocit, že znám jeho tvář, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud. Něco mi našeptávalo, že bych se měla bát. Že bych měla být vyděšená z tajemství v jeho hlubokých očích. Ale já nevěděla, co znamená strach. Připadalo mi, že je nemožné se na tomhle místě něčeho obávat. Zabloudila jsem pohledem opět do starcovy tváře a konečně pochopila, co se skrývá za jeho pohledem. V jeho lesku se odráželo odhodlání a smíření zároveň. V jeho hloubce bezmezná víra a odevzdání. Vzpomněla jsem si, jak vypadala poušť, když jsem ji pozorovala dětskýma očima, když přede mnou byl celý svět teprve rozprostřen. Chaotická změť všemožných nástrah a překážek se nyní proměnila v oázu míru a klidu. Starý poutník byl pro mě tenkrát děsivý, protože jsem nemohla vidět pravou podstatu toho všeho. Nyní jsem ale chápala jeho pokoru a odevzdanost. Musela jsem urazit dlouhou cestu napříč životem, abych konečně rozuměla jeho poslání.

10

Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ

Barbora Medunová: Postrach rodičů – Puberta Dnes v KAPCe otiskujeme postřehy paní Barbory Medunové, ilustrace PHDr. Helena Mandysová Postrach rodičů – PUBERTA Rodiče většinou (až nekriticky) milují své potomstvo, přesto můžeme od ženy vyloženě mateřského typu uslyšet následující větu podtrženou důraznou gestikulací: „Já toho neřáda přetrhnu!“ Samozřejmě se nejedná o miminka v  kočárku, ta jsou roztomilá, hýčkaná, obdivovaná, prostě slaďoučká téměř vždy až na pár agresivně uřvaných výjimek. Výrok rozhorlené matky se týká zcela jiné věkové kategorie. Kdy se vztah rodičů k potomkům od obdivu, hýčkání, ba přímo nekritického zbožňování tak zásadně obrací? Od toho dne, kdy holčička – přímo obrázek nevinnosti - s pomocí líčidel vyrobí ze sebe něco, zač by se nemusela stydět profesionálka postávající u výpadovky směřující k  naší západní hranici, a co jí přidá nejméně deset let věku. Do uší zaryje špony, řetězy nebo kusy blíže neurčené hmoty, nechá si propíchnout jazyk i obočí (takže množstvím kovu poněkud připomíná sběrné suroviny), hbitě navlékne na dospívající tělíčko obrovské triko (pokud možno patřící původně nejvyššímu a nejtlustšímu mužskému členovi rodiny), nohy nacpe do uzoulinkých riflí, u nichž musí zip dota-

hovat pomocí kleští kombinaček (jinou alternativou jsou kalhoty „bokovky“ tak nízké, že ukazují i úžlabí, jež má být pohledu veřejnosti pečlivě ukryto, a jedná-li se o slečnu ne právě typu pochodující podvýživy, divákům jsou nabídnuty různě tvarované růžové faldíčky malebně překrývající opasek). Nožky onoho stvoření zmizí v  obrovských bagančatech, která připomínají tzv. „půllitráky“ našich vojáků; tyto botičky

nosí potom nejenom k riflím, ale i sukénce, jejíž velikost (spíše délka) připomíná pánský kapesník. Na slušné upozornění starší osobou, že něco podobného se staví na zahrady k odhánění škůdců, odpoví ratolest velice podrážděně nebo se urazí a nereaguje vůbec. Občas dorůstající slečny podnikají kořistnické nájezdy do šatníků svých matek a jsou patrně schopny podělit maminčinou garderobou i několik kamarádek, takže ubohá žena

Kapka I 26

10

Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ

jde v zimě do práce bez punčocháčů a v létě v roláku, protože ročnímu období odpovídající ošacení zabavila mladší generace. Ale ani chlapečkové nezůstávají pozadu: v  oblibě bývají rifle s  rozkrokem někde ve výši kolen a nohavicemi ploužícími se cestou necestou za majitelem kalhot, různé čapky posazené

27 I Kapka

švihácky z  čela (pokud možno kšiltem dozadu), či naopak stínící obličej, nejrůznější „umolousané“ kapuce a podobně. Rychlé pohyby prozrazující mladistvou vitalitu nahrazuje ploužení napodobující kocoura, který strávil několik nocí v dešti neúspěšnou honičkou za zdivočelými kočkami.

Vrací-li se studentík (starší teenager) z  diskotéky, šíří kolem sebe aroma připomínající uzeninu, u níž závěr výrobního procesu proběhl nad dýmem ze spalovaných Pet lahví a kelímků od jogurtů. Šťastní rodiče, kteří „nezavětří“ něco ještě horšího. Rodiče do té doby často obdivováni, respektováni, nebo alespoň trpěni se stávají terčem té nejostřejší kritiky. Především je jim v  nejnevhodnějších situacích připomínán jejich naprosto nemožný věk. Matky jsou navíc kritizovány za své oblečení (to, které nelze využít pro vlastní potřebu), účesy, rozměry. Také myšlenky, názory, postoje rodičů v žádném případě nemohou obstát. Nejmírnější odsudek zní: „Takhle se jednalo, mluvilo… před sto léty,“ a vůbec nevadí, že ubohým „starouškům“ do uvedeného jubilea chybí více než polovina! Nezájem! Dospělák přece pravdu mít nemůže! Slovní zásoba „milánků“ se také podivně mění. Kde jsou ty doby, kdy se rodiče rozplývali nad výrazy jako koko, paci – paci, brm, brm a třeba i e-e, i když to poslední bylo většinou vysloveno až po akci – a to už žádná velká legrace nebyla. Cestuje-li dospělý s  omladinou v  dopravním prostředku je nejenom udiven jejím neurvalým chováním, ale především shledává, jak velké množství vulgaris-

mů naše jinak celkem libozvučná mateřština obsahuje. Těm, co nedovedou chápat nadsázku a siláctví omezené většinou naštěstí jenom na verbální oblast, vstávají vlasy hrůzou na hlavě, pokud jim ještě nestačily vypadat z marného úsilí věnovaného výchově potomka vlastního. V  jednom dni holčička nebo chlapeček téměř demonstrativně odloží pohádky, dobrodružnou literaturu a učebnice (ty ovšem ze všeho nejdříve) a začne se pídit po odborných pracích z  oboru medicíny, sexuologie a dalších, pro rodiče šokujících oborů. Ti línější samozřejmě využijí internet (Tam se skutečně dá NĚCO nalézt a rodičů, kteří zablokují nevhodné stránky, je jen zlomek procenta. Ono by to stejně nemělo valnou cenu, co nesvede človíček sám, dokážou hravě odblokovat kamarádi.). Pokud si rodiče vysloužili důvěru, což je v  dnešní době nesmírně vzácné a opravňuje je tudíž vytahovat se před ostatními příslušníky své generace, jsou zaplavováni specifickými dotazy, nad nimiž by se možná uzarděl i gynekolog. Některé slabší rodičovské povahy vyvádí z míry už jenom zpěv písní s  texty poněkud (spíše ale více) provokativního charakteru. Podaří-li se rodičům potomka při hudební produkci přistihnout, mohou si být jisti, že o pří-

tomnosti starší generace věděl, případný úlek pouze předstíral, ve skutečnosti velice pečlivě sledoval každé gesto, každičké slovíčko si vštípil do paměti, aby měl zítra čím bavit kamarády. Vztah človíčka ke škole se také rapidně změnil, odložil učebnice, jedničky ubývají a na jejich místo nastupují známky oblejších tvarů. V  žákovské knížce se kromě cen a data prodeje obědů objevují zmínky o človíčkově nežádoucích aktivitách a chování, z  devadesáti procent nebývají vůbec lichotivé, z deseti připomínají horor. Rodiče bývají zváni do školy i mimo běžné schůzky a informace, které si zde vyslechnou jsou sice velice zajímavé, snad by občas byly i trochu zábavné, ovšem pokud by se jednalo o potomka někoho úplně jiného, popřípadě byly zapracovány v akčním filmu. Má-li rodina doma ještě pevnou telefonní linku, mohou si být rodiče jisti, že stoupající výdaje má na svědomí potomek, nikoli zvýšené tarify. Jen velice naivní rodič uvěří ujišťování, že se snaživé dítko pouze ptalo kamaráda na domácí úkol. Možná, že o úloze skutečně mluvili, museli ale hlavně probrat, jak byla ustrojena celá třída, kde se koná něco zábavného, jak se zase nemožně zachovali učitelé, rodiče, starší sourozenci, mladší sourozenci, sousedé…

Má-li rodič po příchodu domů pocit, že byt byl přepaden tlupou vandalů a navíc vyjeden do základů, než zavolá policii, je dobré se přesvědčit, zda si potomek nepozval domů partu kamarádů na přátelské posezení. Je vhodné si velice pečlivě zapamatovat pravidlo, že mládež uklízí jedině tehdy, je-li k  tomu donucena, cpe se vším možným a nemožným v úžasných (přímo omračujících) kombinacích. Pokud se u milánka (ať ženského nebo mužského rodu) vyskytly následující přízraky a pokud se začíná nakrucovat před zrcadlem, vymýšlí účesy, které ho co nejvíce hyzdí (často na hlavu kromě několika decilitrů laků a vosků přidá i zcela netradiční barvy – červenou s  růžovou počínaje a konče odstíny blankytně modré s trávově zelenou), myje se a dokonce si čistí bez důrazného donucení zuby, pak do rodiny přišla PUBERTA a nezbývá nic jiného než zatnout zuby a snažit se vydržet, ať již s přispěním odborníků, hrstmi prášků (stejně nepomohou), či bez nich. Jediné, co je rodičům útěchou, je přesvědčení, že si příroda pouze vybírá svou daň a že i oni kdysi svým rodičům také pořádně „zatápěli“. A navíc je tu přece naděje: Boží mlýny melou! A za pár let…

Kapka I 28

11

Knihovnice svým čtenářům

Mario Vargas Llosa: Ráj je až za rohem Velice zajímavou knihu Ráj je až za rohem vydalo nakladatelství Mladá fronta v  roce 2007. V  té době ještě nikdo netušil, že MARIO VARGAS LLOSA, autor paralelního životopisu Paula Gauguina a jeho babičky Flory Tristanové, obdrží roku 2010 Nobelovu cenu za literaturu. Llosa je známým autorem, do češtiny bylo jeho dílo přeloženo téměř kompletně, dle kritiků se jedná o spisovatele, jehož tvorbu můžeme srovnávat s díly skutečných velikánů světové literatury. Narodil se v  Peru, kde také v  Limě studoval, žil v Madridu, zde získal doktorát filozofie, v Paříži se živil nejrůznějšími povoláními

29 I Kapka

a psal. Čtyřiasedmdesátiletý spisovatel (* 28. 3. 1936) má široké vzdělání, procestoval téměř celý svět, dokonce kandidoval na úřad prezidenta své rodné země. Ale vraťme se ke knize Ráj je až za rohem. Děj příběhů (Gauguina i Flory Tristanové) je zarámován dětskou hrou na ráj. Kapitoly jsou řazeny tak, aby paralelně zachytily život malíře i jeho babičky – liché kapitoly jsou věnovány jí, sudé Paulu Gauguinovi. Zaujme nás popis postavení ženy ve Francii před rokem 1848, přímo otřesné podmínky života dělníků, odvážná cesta hrdinky do Peru za rodinou svého otce. Překvapí nás i vylíčení jednoho

z  častých vojenských střetů v této jihoamerické zemi, který by bylo možné považovat za směšnou parodii na evropské revoluce, kdyby při něm – stejně jako za evropských revolucí – netekla krev. Flora Tristanová je doslova posedlá myšlenkou zlepšit postavení ženy ve společnosti a sociální zabezpečení dělnictva. Na cestě za vytvořením Dělnické unie, která by tyto myšlenky prosazovala, umírá vyčerpáním, nemocí i na následky postřelení žárlivým, hloupým a především násilnickým manželem. S Gauguinem se v  Llosově románu setkáváme až na Tahiti. Retrospektivně je vylíčen umělcův všední život před tím, než za-

čal malovat, jeho manželství s „Vikingou“ i pozdější setkání s  Šíleným Holanďanem. Llosa Gauguina nikterak neidealizuje. Popisuje jeho zálibu v alkoholu i postup „nevyslovitelné nemoci“, na niž malíř na Markézách, ostrůvku Hiva Oa (sem

se z Tahiti přestěhoval) umírá. Neví, že se splnil jeho největší sen – po smrti se jeho obrazy prodávají stejně , jak tomu bylo v  případě Šíleného Holanďana. A komu je román Ráj je až za rohem určen? Všem čtenářům – nejenom těm,

koho zajímá historie či slavní umělci. Vždyť osudy lidí, jejich touha něčeho dosáhnout, proslavit se, či pomáhat jiným i za cenu sebezničení jsou věčné. KaJ

Winifred Watsonové Slečna Pettigrewová začíná žít V nedávné době se mi dostala do ruky nenápadná knížka od Winifred Watsonové Slečna Pettigrewová začíná žít. Autorka napsala tento příběh v roce 1938, i současný čtenář se však při čtení pobaví. Slečna Pettigrewová, středního věku, je vychovatelkou, kterou agentura pošle místo do domácnos-

ti k  dětem do bytu zpěvačky z nočního klubu, slečně LaFosseové. Autorka mistrně popisuje pouhý jeden den, jenž hlavní hrdince zcela změnil život. Slečna LaFosseová nebere slečnu Pettigrewovou jako pouhou služebnou, ale jako kamarádku a společnici, seznámí ji se svými přáteli a prostředím, v němž

se pohybuje. Netřeba dodávat, jek se slečna Pettigrewová překvapena světem bohémského života milenců, nočních klubů a salonů krásy mění z  ušlápnuté vychovatelky v  přítelkyni a rádkyni slečny LaFosseové. Podle knihy byl v roce 2008 natočen film. Lydie Nečasová

Kapka I 30

Z VÝSTAVY POHÁDKOVÝCH POSTAVIČEK PANÍ VÍTĚZSLAVY KLIMTOVÉ V KRAJSKÉ KNIHOVNĚ V PARDUBICÍCH Putovní výstava pohádkových postaviček upoutala v Krajské knihovně v Pardubicích nejenom děti, ale i knihovnice a dospělé čtenáře, kteří do dětského oddělení zavítali. Proto vám dnes na stránkách naší KAPKy přinášíme alespoň několik fotografií.