ČASOPIS NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE číslo 4 DUBEN 2010 NOVÁ LEVICE. Pravice nasadila trumf : Česko jako skanzen neoliberalismu VOLTE LEVICI!

ČASOPIS NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE  číslo 4 – DUBEN 2010

NOVÁ LEVICE

Pravice nasadila “trumf”: Česko jako skanzen neoliberalismu

VOLTE

LEVICI!

AKTUÁLNĚ

2

Volme KSČM a ČSSD, ale nedávejme svůj hlas zadarmo! Koncem května proběhnou další volby do Poslanecké sněmovny parlamentu ČR. Letos se v nich o hlasy voličů utká 27 politických subjektů včetně tak obskurních a kuriózních jako je Strana Stop a Klíčové hnutí. Kandiduje i strana, jejíž název je zároveň jejím programem i webovým odkazem, a který by se sem snad pro svoji délku ani nevešel. Asi nejzvláštnější kandidující hnutí Ježíš-je-Pán muselo, samotnému Bohu žel, svoji kandidaturu stáhnout poté, co z voleb odstoupil jeho jediný kandidát.

Má cenu jít k volbám? Stran a hnutí je hodně, přesto si však na rovinu řekněme, že vážně pomýšlet na větší počet získaných hlasů může jen pár z nich. Mezi nimi jsou matadoři jako ČSSD, ODS, KSČM a lidovci, i subjekty nové resp. za nové se vydávající – TOP09, Věci veřejné a SPO (zemanovci). Má cenu se voleb vůbec zúčastnit a vybírat si z této palety všech možných politických hochštaplerů a iluzionistů? A pokud ano, komu tedy dát svůj hlas? Jedno známé úsloví říká, že kdyby mohly volby v tomto systému něco zásadního změnit, dávno by je ti nahoře už zakázali. Je to výstižné úsloví. Volby opravdu nemohou změnit nic na tom, že mnozí z nás budou další pondělí zase vstávat brzy ráno do mizerně placené práce v nějaké montovně či hypermarketu, kde na ně bude řvát pologramotný, čerstvě povýšený idiot toužící po metálu od šéfů sídlících někde za sedmero horami a dvěma oceány. Volby opravdu nemohou nic změnit na tom, že budeme vyrábět podle požadavku trhu nesmysly, které se ale při dobře vymyšlené reklamě za další zbytečně vyhozené miliony podaří prodat, zatímco budeme mít stále nedostatek bytů, školek, drahou veřejnou dopravu a málo peněz na vědu. Volby nezmění nic na tom, že se Kellnerové, Romanové, Bakalové, Janouškové, spekulanti s pozemky, vysocí byrokraté, plzeňští „judři“, gauneři zabývající se losováním vítězů veřejných zakázek a okrádáním národa v arbitrážích, štamgasti z dozorčích rad a placení dezinformátoři v médiích budou mít i nadále dobře, budou chráněni policií i soukromými komandy a budou se dále vysmívat a šlapat po mnoha poctivě pracujících lidech všech profesí od učitelek po prodavačky, po penzistech, invalidech, sociálně slabých. Volby prostě nemohou změnit, že budeme dále žít v kapitalismu.

Kdyby mohly volby v tomto systému něco zásadního změnit, už dávno by je ti nahoře zakázali. Z této věci ale ještě nevyplývá, že jít k volbám nemá vůbec žádnou cenu. Jistě, je možné si prodloužit víkend a odjet někam k vodě či na chatu „mít pohodu“. Bohužel ale nežijeme v žádné izolované bublině, jakkoliv se o to můžeme snažit, a i u té pohodové vody nás pak může překvapit tsunami různých zákonů a vyhlášení, která nás lehce stáhne pod hladinu – a že pak budeme lapat po dechu.

Postavme se pravici a stranám “střední třídy”! Takové tsunami může mít různá jména. V minulých volbách to byla Modrá šance ODS, před letošními volbami to byl Janotův balíček, nyní tu máme třeba program TOP09. Ve všech těchto případech tu máme politiku nepokrytě diktovanou velkými vlastníky, šéfy a privilegovanými kastami šitou na míru jejich zájmům – odstranění

daňové progrese, přehození daňového břemene na zaměstnance a chudé skrze růst nepřímých daní, odstranění všech regulací v oblastech jako je bydlení či ceny energií a naopak navenek paradoxní zavádění regulací pokud jde o využívání zdravotní péče, léky nebo pomoc v sociálně tíživých situacích. Pravice velí pod záminkou snižování dluhu k dalším škrtům a ještě většímu zbídačování důchodců, nezaměstnaných, nemocných, zdravotně hendikepovaných, mladých rodin. Prosazuje školné pro studenty, chce privatizovat těch posledních pár hodnotných věcí, které státu po 20 letech rozkrádaček zbyly (pivovar Budvar, letiště Praha, lázně Toušeň, Česká pošta, lesy, nemocnice...), a sama sobě dopřává o 20-50% předražené státní zakázky, slevy na daních na chůvy

Pravice velí pod záminkou snižování dluhu k dalším škrtům a ještě většímu zbídačování důchodců, nezaměstnaných, nemocných, zdravotně hendikepovaných, mladých rodin.

už bez Topolánka, ale pořád ta samá parta a stejný program

AKTUÁLNĚ a komorné a – s pomocí „nezávislých“ soudů – královské renty. Ačkoliv se programy TOP09 i ODS zaštiťují hájením zájmů „pracovitých“, či prostě občanů; ačkoliv se chytají témat jako je dluh (na jehož tvorbě se zejména v době kupónové privatizace a Topolánkovy reformy podílely obrovskou měrou), nebo i nestydatě lžou, jako Nečas před volbami v roce 2006 lhal o poplatcích ve zdravotnictví, jedinou závaznou autoritou pro tyto strany jsou velcí vlastníci, manažeři a další hrstka privilegovaných. Realizaci programu ordinovaného ODS a TOP09 je třeba se nekompromisně postavit! Stejné NE je dále třeba říct i všem líbivějším nebo na první pohled měkčím a jinak ideologicky zabaleným programům vycházejícím vstříc zvláštním, společensky spíše nevýznamným skupinám tzv. střední třídy. Ať již v kultivovaně nacionalistickém (Suverenita), konzervativním (KDU-ČSL), liberálním (Věci veřejné) nebo zeleném (Zelení) hávu, nebo dokonce maskován v modrácích (SPOZ) – vždy tu najdeme pod slupkou někdy i líbivých tezí malého vlastníka, který v nitru doufá, že se jeho problémy vyřeší tím, že se stane větším vlastníkem. V tom mu prý brání špatně nastavené zákony, všudypřítomná korupce a nedostatek morálky ve společnosti (nejlépe té ordinované pány flanďáky). O tom, že problém by mohl být v samotných vlastnických vztazích a neviditelné ruce trhu, moc neuvažuje. Na zaměstnance tyto strany shlíží svrchu a jejich kolektivní mobilizace v boji za vlastní zájmy se buď bojí, nebo je jim protivná. Každý si má přece pomoct sám, nebo tu má od toho rodinu. Od těchto stran tedy nelze vůbec očekávat, že by se proti pravici nějak postavily a že by hájily barikády zájmů pracujících. Tím méně můžeme něco takového čekat od fašistických demagogů (DS-SS), kteří nejen rozdělují lidi práce mezi sebou svými nenávistnými rétorickými výlevy, ale sahají k organizovanému fyzickému násilí – nejdříve vůči těm, co jsou na tom sociálně nejhůře, nebo jsou beztak vystaveni útlaku či opovržení. Později pak proti každému, kdo by se jim chtěl postavit do cesty vedoucí, jak víme, k válkám a plynovým komorám – v prvé řadě proti organizovaným pracujícím, jejichž zástupci – odboráři, sociální demokraté i komunisté, přinesli v boji s fašismem nezměrné oběti. Vzmáhající se český fašismus v podobě DS-SS je třeba potlačit všemi prostředky!

Síly české levice Jak tedy ale zabránit pravici v realizaci jejího programu? Levicové strany, ČSSD a KSČM, tvrdí, že právě ony tomu chtějí zabránit a nic z toho

3 ČSSD sice sociálně reprezentuje základnu pracujících, odborářů, nájemníků, ale svým programem a sociální existencí svého vedení je ukotvena v současném systému. nepřipustí. Říkají, že jejich posláním je hájit zájmy dolních „deseti milionů“, obyčejných lidí, kteří nežijí z veřejných zakázek ani si neodnesli tlačenku z privatizační tomboly (když se počátkem 90.let v celém státě zhaslo), ale živí se vlastní prací. Pravda je taková, že ČSSD a KSČM nabízejí program v mnohém dosti odlišný od programu pravice. najdeme zde myšlenku daňové progrese, zrušení zdravotnických poplatků, zachování či zvýšení pomoci nemocným, rodičkám a nezaměstnaným, snahu postavit se dalším privatizačním tunelům. To všechno je milé. Zkušenosti, které zažili mnozí z nás, i důkladnější analýza těchto programů ale ukážou hned několik háčků. Pokud jde o ty zkušenosti, všichni si můžeme pamatovat, že když byla ČSSD ve vládě, tak to s jejími sliby dopadalo všelijak. Mnoho věcí hodila jednoduše přes palubu (Někdo by řekl, že si předtím jen tak dělala legraci, že pane Škromachu) a mnohdy šla i přímo proti zaměstnancům a pracujícím, jak jsme to mohli vidět například ve Špidlově „deformě“ veřejných financí v roce 2003, v podpoře nadnárodních korporací z našich daní (daňové prázdniny, subvence apod.), v podpoře deregulace nájemného i ve zvrácenostech na poli zahraniční politiky – od posvěcení bombardování Jugoslávie v roce 1999 po vysílání žoldáků do misí v Iráku a Afghánistánu. Proč ČSSD dělá takovou politiku? Proč své sliby plní mnohdy nedůsledně a někdy je zcela obětuje potřebě vyhovět šéfům, byrokratům v Bruselu a zeleným mozkům v NATO? Je to proto, že sice sociálně reprezentuje voličskou a členskou základnu pracujících, včetně odborářů, nájemníků apod., s nimiž je i personálně spojena, ale svým programem a celou sociální existencí svého vedení (zcela uvyklého na teplá, naprosto nemravně přeplacená místa v Parlamentu, v dozorčích radách a různých státních a polostátních trafikách) je ukotvena v současném systému, jehož existenci v posledku hájí a upevňuje. Zde se nachází rozpor mezi proklamovanou politikou pro dolních deset milionů, které

KSČM by jen neseděla v Parlamentu, ale bojovala s lidmi na pracovištích, v odborech, s nezaměstnanými za jejich práva, pokud by byla skutečnou opozicí.

šéfové a pravice buď přímo zbídačují, nebo přinejmenším ohrožují jejich těžce vydobyté sociální postavení, a mezi věrností systému, který je založen na moci šéfů, ale i na zachování teplých místeček a prebend pro „vůdce pracujících“. Vedení sociální demokracie nakonec vždycky, když jde slovy padlého křupana „opravdu do tuhého“, v tom prvním uhne. Odtud pramení všechno to lavírovaní a nedůslednost, kterou v politice ČSSD spatřují i mnozí její voliči. KSČM zatím nebyla vystavena zkoušce ve vládě, což ji spolu s panujícím strukturním antikomunismem naší společnosti dává do jisté míry punc skutečné protisystémové opozice. Ve svých požadavcích zachází většinou o něco málo dál než ČSSD a v zahraniční politice nehraje podle partesu společně s ostatními, i když při řadě politických zkoušek měla i ona namále (schvalování Lisabonské smlouvy), nebo docela propadla (volby prezidenta). My ale máme za to, že ani KSČM si titul skutečné opozice k politice šéfů a pravice nezaslouží. Taková skutečná opozice by totiž nemohla celé čtyři roky jen tak sedět v Parlamentu, dřepět a občas pro něco zvednout ruku (pro snížení poslaneckých benefitů samozřejmě nikoliv), ale musela by jít mezi své voliče, lidi na pracovištích, v odborech, mezi nezaměstnané – a bojovat s nimi za jejich práva právě tam, kde se mnohdy rozhoduje o všem. Skláři ve Světlé a v Boru, ti, které podnikatelé a stát připravili o práci i o to směšné ale přesto tak potřebné odstupné; zaměstnanci, kteří již nemohli snášet šikanu šéfů a nezúčastněnost pseudo-odborů a vrhli se do „divoké“ stávky, jako pracovníci nošovické Hyundai; vykořisťovaní dělníci v ubytovnách, na které policie koná v pět ráno razie – to jsou lidé, kteří na své kůži pociťují všechny „slasti“ tohoto systému a snaží se proti němu aktivně bojovat, nebo se mu alespoň bránit. A právě tito lidé potřebují podporu skutečné opozice, v níž by se mohli spojit a která by jejich bojům dodala sílu organizace i strategii a program překračující jejich bezprostřední zkušenosti, ba i jejich vnímání se jako součásti, byť bité a odírané, existujícího „přirozeného“ řádu. Tohle KSČM neposkytuje, neboť konec konců její vedení si v loajalitě vůči kapitalismu jako systému nemá s tím sociálnědemokratickým nijak co vyčítat.

Potřebujeme akční spojenectví a antikapitalistický program Tak jak se o tom mluvilo již na začátku: volby nevyřeší mnoho našich problémů, protože ty se nacházejí v samotném jádru fungování kapitalismu, a o něm se ve volbách nehlasuje.

AKTUÁLNĚ

4

My ale na problémy kapitalismu narážíme den co den a v době krize ještě mnohem ostřeji než jindy. Máme-li jednou najít klíč k řešení těchto problémů, nesmíme zůstat v zajetí „logiky“ tohoto systému a musíme směle přijít s antikapitalistickou politikou, s alternativou, kterou představuje svobodný socialismus bez ničích privilegií (jehož rozvíjející se zárodky v Československu byly po roce 1945 a pak v roce 1968 dvakrát násilně udušeny stalinistickou reakcí). Strana, která by v současnosti nabízela antikapitalistický program, ale v ČR neexistuje. Není to ČSSD a není to ani KSČM. Cílem Nové antikapitalistické levice (NAL) je takovou stranu vytvořit, a i proto se nyní snažíme registrovat jako politická strana, diskutovat se zaměstnanci, odboráři, mládeží i seniory o jejich problémech a snažit se o jejich organizaci. Víme,

že

většina

pracujících,

Hlas pro ČSSD nebo KSČM bude mít cenu, pokud sjednotí naše síly a umožní vytvořit spojenectví za prosazení požadavků pracujících.

nezaměstnaných, důchodců a sociálně slabých rodin odevzdá, pokud půjde k urnám, v nadcházejících volbách svůj hlas ČSSD nebo KSČM. Protože v tuto chvíli nemáme k dispozici antikapitalistickou alternativu, učiníme tak i my a stejně tak k tomu vyzýváme i ty, kteří zvažují k volbám nejít, nebo odevzdat svůj hlas jiné straně (včetně SPO-zemanovců). Těmto dvěma stranám nenabízíme dnes jenom náš hlas, ale i praktickou pomoc při kampaních a jinde. Neděláme to ale „zadarmo“ a neděláme to ani pro předáky těchto stran a jejich poslanecké frakce. To, co chceme, je postavit se společně politice pravice mající zničující dopad na životy nás pracujících, a prosadit naše oprávněné zájmy. A ani na sekundu nepochybujeme a nebudeme zastírat, že k našemu úspěchu je zaprvé třeba aktivně organizovat zaměstnance i nezaměstnané v jejich bojích na pracovištích a v ulicích a nabízet jim případné vodítko pro rozvíjení těchto bojů, a zadruhé je třeba překročit mantinely prosystémového myšlení a přístupů a hledat řešení na půdě antikapitalismu.

K tomu prvnímu bychom měli společně vedení ČSSD i KSČM vybízet a všemi možnými prostředky na ně tlačit, když se budou cukat a budou chtít ze svých slibů slevit a jít na ruku korporacím, podnikatelské lobby a pravici. To se týká i toho, že bychom měli jasně odmítnout paktování ČSSD se stranami pravice a hledání výmluv, proč nevytvořit společnou vládu, nebo alespoň tichou koalici s KSČM. Trvejme na levicové vládě! Pokud někomu dáváme své hlasy, chtějme, aby jejich přínos bral vážně a podle toho také v praxi jednal. Náš hlas pro ČSSD nebo KSČM bude mít svoji cenu pro nás voliče pouze tehdy, pokud nás přivede dohromady, sjednotí naše síly a umožní nám vytvořit spojenectví za prosazení našich požadavků (a slibů daných vedením) a další postup vpřed. O této cestě vpřed chceme s voliči a členy ČSSD a KSČM diskutovat a zároveň jim předkládat naše řešení, k němuž jsme dnes dospěli. A toto zásadní a trvalé řešení spatřujeme v antikapitalismu. Nikola Čech

Volební programy ODS a TOP 09 aneb

Proč nevolit ODSTOP 09? Letošní volby budou především o jedné věci – zda se vydáme cestou úsporné zodpovědné politiky anebo socialistického populistického rozhazování, které nás dovede k bankrotu! To jsou slova, která ať už z úst představitelů pravicových sekt ODS a TOP 09 nebo jejich mladofrontovních novinářů a „nezávislých ekonomů“ slýcháme neustále dokola. Letošní volby přišly do doby, kdy se celosvětový krach neoliberálního paradigmatu stal realitou. Zatímco významní pravicoví státníci ze zahraničí (Sarkozy, Merkelová) svými postoji začínají ustupovat od ideologie, která počínaje Reaganem a Thatcherovou dosáhla svého až monolitního postavení ve světovém ekonomickém myšlení, naši Nečasové a Kalouskové se zuby nehty snaží učinit naprostý opak. A to zkrachovalý projekt volného deregulovaného trhu nejen zachovat, nýbrž ho ještě prohloubit. Kdybychom měli jejich volebním programům dát nějaký zastřešující název, tak by zněl: Jak udělat z České republiky skanzen neoliberalismu. Ještě dnes prostřednictvím „nestranických“ Janotů a Slámečků vládnoucí ODS vyměnila jednoho zprofanovaného předsedu za

„o něco méně zprofanovanou“ šedivou myš Nečase, jenž bývá mnohými pravicovými fanatiky označován za modrého „sociálního demokrata“. Jak „sociálnědemokratický“ je pak program ODS, na kterém se Nečas přímo podílel? Inu, nenajdeme zde otevřená sdělení, že se „bude šetřit i na lidech“. Ostatně Topolánek se na konferenci Vize 2020 patrně jen uřekl, jistě nechtěl říct, co si opravdu myslí. Spojovacím článkem celého programu je paradoxně to, co ODS nejvíce vytýká ČSSD – populismus. Nejde ovšem o populismus v „socanském“ stylu „vyšší dávky, vyšší důchody“, nýbrž o populismus v pravicovém stylu, který se projevuje v naprosto škodlivém a ničemu neprospívajícím zavádění daňových úlev. ODS nestačilo, že její daňové reformy osekaly příjmy rozpočtu o minimálně 80 miliard ročně (v převedení do složky veřejných financí dokonce o minimálně 120 miliard). Pokud ODS zvítězí, můžeme připravit na nejrůznější nesmyslné úlevy, jako jsou slevy na daních a odvodech do pojistného pro firmy, které zajistí nové pracovní místo. I kdyby jich mělo vzniknout díky ušlechtilé pravicové politice třeba 170 tisíc, jak ODS

slibuje, výpadky v příjmech budou i tak katastrofální. Snížit deficit státního rozpočtu pod 3 % do několika let a pak jej úplně vyrovnat při takovém daňovém populismu může slíbit jen nekompetentní trouba, jehož neoliberální propaganda zcela připravila o rozum. Jak ostatně snižování zadlužení myslí ODS vážně dokázala ostatně v předchozích letech, kdy se navzdory nejrůznějším „protikrizovým opatřením“, které se vyznačovaly právě nejrůznějšími slevami a odpočty, zadlužení státu výrazně zvýšilo, a to ještě před vypuknutím krize. Výpadky by nezachránila ani jednotná sazba DPH, o které se momentálně ODS skoro nezmiňuje. Místo toho navrhuje platit DPH pouze ze zaplacených faktur. Výsledek? Samozřejmě další výpadky státní rozpočtu a naprostá deformace daňového systému. Z programu ODS je zřejmé, že další výpadky z rozpočtu by opět zaplatili pracující a chudší vrstvy společnosti v podobě radikálního osekání veřejných služeb, apod. A jak chce ODS dosáhnout toho úžasného čísla 170 tisíc pracovních míst? Nečase, Kocourka a jejich zámečníkovské pucfleky z ESA nenapadlo základní ekonomické

AKTUÁLNĚ pravidlo, že při nedostatku zakázek a poptávky spotřebitelů musí logicky docházet ke krachům firem a tím i nárůstu nezaměstnanosti (proto je lhostejné, zda jsou daně vysoké nebo nízké, protože ty krachující firmy ani neplatí). ODS si však trvá na svém a míní, že zmíněné „motivační“ slevy pro podnikatele znovu rozjedou výrobu a ještě zajistí nová pracovní místa. Ve skutečnosti jen zvýší zisky těm, kdo už je mají horentní dnes. Kromě toho si chce též poradit právě s nezaměstnanými, jejichž počet již dosáhl hrozivých čísel. Míra nezaměstnanosti v ČR atakuje 10 %. Když nějaký nezaměstnaný začne podnikat (jak perspektivní v době krize!), dostane podporu v nezaměstnanosti v celkové výši jen jednou za deset let. ODSákům zřejmě nedošla ani skutečnost, že podnikatelé žádné dávky v nezaměstnanosti pobírat nemohou (pokud nezruší firmu). Ale což – podnikatel, toť pro ODS a celou českou pravici Bůh. Zato řadový zaměstnanec, to je veš, se kterou je třeba zatočit. Až příliš jsou prý chráněni „socialistickým zákoníkem práce“, který je třeba „zpružnit“. Co na tom, že už dnes patří Česká republika podle údajů Evropské komise z nedávné doby mezi země s nejpružnějším trhem práce. Ale jak by se případné ještě větší „zpružnění“ dle ODS projevilo? Třeba v dočasném přidělení zaměstnance k práci u jiného zaměstnavatele. To by znamenalo nikoliv návrat do 19. století, ale dokonce před rok 1781, kdy bylo zrušeno nevolnictví. Zaměstnanci by si od teďka, ač „dočasně“, znovu nemohli vybírat, u jakého pána budou pracovat. To samé přinese i další návrh ODS, důraz na pracovní smlouvy na dobu určitou. Ze zaměstnavatelů se tak stanou ještě větší páni, než jsou dnes, a ze zaměstnanců šikanované oběti. Další nehorázností je návrh na odebrání plné podpory v nezaměstnanosti těm lidem, kteří sami podají výpověď. Stejně jako další návrh na podmínění pobírání sociálních dávek veřejnými pracemi (jako vystřižený z chudinských zákonů 19. století) je toto opatření kromě své asociálnosti i zcela v rozporu s evropskými standardy. Nezaměstnaní inženýři a učitelé budou povinně zametat ulice, aby dostali dávky. Zaměstnaný živitel rodiny z Prahy se tak nyní bude muset přestěhovat za prací třeba někam do Košťálova. Tak vidíme, jaký je ten náš kapitalismus „svobodný systém“! Pravice nás tak jako obvykle straší „sockama, parazitujícími na sociálním systému“. Údajných flákačů jsou u nás sotva 3 %, což je výrazně pod průměrem EU. Nejde tedy o žádné šetření, nýbrž o tu nejprimitivnější formu pravicového populismu – snahu poštvat ty dole proti sobě navzájem. Tolik program ODS, který je však úplnou

5

Nový předseda ODS, ale fakticky stejní lidí a stejný program v zájmu horních deseti tisíc „soft“ verzí proti tomu, s čím přichází Schwarzenbergův (Kalouskův) TOP 09. Žádné ohledy na sociální stabilitu a tudíž ani na fungující ekonomiku, žádné mazlení se s chudými! TOP chce nemilosrdně – přesně v duchu totálně zdiskreditovaného Washingtonského konsenzu – „stabilizovat veřejné rozpočty“ škrtáním sociálních dávek s výjimkou pěstounství a mateřské, plošným snížením mezd státních zaměstnanců, zmrazením důchodů na dobu dvou let, opt-outem a zvýšením už tak neúnosné spoluúčasti ve zdravotnictví. Perličkou byl původní návrh na zrušení porodného, který kdysi v neufinancovatelné podobě prosadil právě Kalousek se Severou. TOP ho nakonec rušit nechce, pouze by mělo být přerozdělováno přes obce. Kdo má však stejně jako Schwarzenberg a jeho přátelé z klubu Bilderberg hromadu peněz, ten se útoků ze strany TOPu bát přirozeně nemusí. Přímé daně se mu v žádném případě nezvýší (ty nepřímé se jej nedotknou), kromě toho se mu zruší veškeré transakční daně (darovací, dědická), která Topolánkova (a Kalouskova) vláda zrušit nestihla. Nechybí samozřejmě ani školné, na které se sociálně slabší studenti zadluží půjčkami. V čase znepokojujícího růstu zadlužení domácností vskutku geniální nápad. Jediné, co by se na programu TOPu ještě dalo zkousnout, je kromě obvyklých protikorupčních frází (od lidí jako Schwarzenberg a Kalousek ovšem krajně nedůvěryhodných) návrh na redukci daňových výjimek. A to je tak vše. Pokud si „ekonomický expert“ Kalousek myslí, že škrty na straně sociálních výdajů pomůžou redukovat dluhy, pak se hluboce mýlí. Tato protilidová opatření pouze silně

zasáhnou koupěschopnost obyvatel (už dnes žijících od výplaty k výplatě, respektive od dávky k dávce) a vyvolají též sociální otřesy na řecký způsob, čímž v souladu s Keynesovým paradoxem spořivosti ochromí ekonomiku, zvýší nezaměstnanost, způsobí masivní nárůst chudoby a konečně i navýší náš neslavný státní dluh. Ani samotné škrty přitom nebudou mít výraznější příjmový efekt v době, kdy ještě nebude působit jejich negativní socioekonomický dopad. Kupříkladu na zrušení pohřebného, které už sama Topolánkova vláda dosti osekala, by stát ušetřil sotva 70 milionů korun. A to na snižování zadlužení, na jehož růstu má Kalousek svůj zásadní podíl, skutečně nestačí. Přestože je program TOPu krajně propodnikatelský, ani podnikatelskému sektoru nakonec případná realizace šílených nápadů Kalouska a spol. neprospěje. Jen blázen by si mohl myslet, že v ekonomice destabilizované sociálními nepokoji mu zdárně pokvetou kšefty. Škrtformy TOP 09 by tak ve výsledku nejen dramaticky zdestruovaly náš sociální systém, ale též výrazně vyeskalovaly ekonomickou krizi. Právě díky potenciální vládní koalici s ODS, kterou by možná doplnilo Johnovo a Janouškovo účelové „protikorupční“ seskupení, by nám hrozil totální státní bankrot, o kterém se však mluví v mediích pouze v souvislosti s levicí. Česká republika by se tak posunula kamsi mezi státy východní Evropy a Latinské Ameriky, které neoliberalismus přivedl na buben. Odvraťme tuto hrozbu nejen volbami, ale též veřejnými protesty. Zabraňme pohromě, dokud je čas. Vladimír Trojan

AKTUÁLNĚ

6

Jakou alternativu nabízí levice ve volbách? Pro většinu voličů je jako volební levice předkládána ČSSD s KSČM, letos k nim přibyla ještě SPOZ (Strana práv občanů Zemanovci). Na každé z nich se dá najít hodně chlupů – papalášství a nabubřelost Paroubka, včetně různých temných vazeb mezi lokálními „podnikateli“ a ČSSD, například na Ústecku; resentimenty na minulý režim ve značné části členské základny KSČM a její koketování s nacionalismem; „ověření“ politici, včetně bývalých představitelů ODS u Zemanovců. To jsou důvody, proč pro značnou část mladých lidí i zaměstnanců jsou tyto strany přinejmenším podezřelé. Podívejme se jim nejdříve na volební programy, abychom věděli, zda s vaničkou nevábné omáčky nevylijeme i přijatelnější jádro funkčního sociálního státu a šance na slušnější život.

SPOZ – volební recykláž Zemanovy slávy Začněme nejmenší z nich – SPOZ. Její program v sobě kombinuje demokratické požadavky (možnost volby na více kandidátkách, větší možnost ovlivnit kandidátky preferenčními hlasy, přijetí zákona o obecném referendu) a ekonomické, kde chce státními zakázkami a využitím peněz z Evropských fondů posílit hospodářství – znovu zavést daňovou progresi a omezit státní aparát; zpřísnit sociální dávky; zrušit poplatky a zavést úspornou lékovou politiku s pomocí levných léků (generik). V boji proti korupci dokonce připouští konfiskaci nelegálně získaného majetku. Ale nic víc, nic míň. Zkrátka lákadlo postavené na Zemanově vládě 1998–2002. A to je příliš málo, vezmeme-li v úvahu, že v té době byly položeny základy „stabilního prostředí opoziční smlouvy“, ve kterém se tak dobře dařilo Mrázkům, Pitrům, Krejčířům a dalším. Pro pracující i pro mládež nic lákavého na tomto programu i tomto prostředí není.

ČSSD – pro každého něco ČSSD jako budoucí – pravděpodobný – vítěz voleb je daleko konkrétnější. Kromě volebních programů předkládá protikrizová opatření i svou desetiletou vizi „Oranžové knihy“.

Na více prostoru v podstatě ale říká to samé jako Zemanovci – progresivní zdanění, větší kontrolu a snížení státních výdajů, partnerství veřejného sektoru a soukromého kapitálu, což znamená podnikání se státní zárukou: „privatizace zisků a zestátnění ztrát“. Protichůdně pak působí hesla o sociálním začleňování a cílené pomoci se snižováním státních výdajů, když podfinancované sociální úřady a úřady práce nejsou efektivně schopny pomáhat lidem na okraji, přestože by to mělo být jejich cílem. Přestože tento program je tím, co by většina voličů chtěla slyšet – „všechno bude fungovat, myslíme na všechno a na všechny“ – je veliká otázka, jaký důraz bude ČSSD vyvíjet v jeho prosazování a uskutečňování. Na jednu stranu jsou tu osobní vazby odborových předáků (více na střední a vyšší úrovni) na ČSSD, na druhou stranu vazby podnikatelů, včetně velkých podniků (například ČEZ). Zatímco jedni mohou nabídnout sociální smír a potenciální voliče, ti druzí mohou nabídnout peníze, což je vždycky lákavější. Proto i v minulosti ČSSD mezi těmito břehy kličkovala a v době počátku ekonomických potíží za Špidlovy vlády kladla základy dnešnímu chudému sociálnímu státu (nejnižší sociální dávky neumožňují ani přežití, natož důstojný život, a vedou k práci na černo tam, kde není šance získat stabilní a slušně placené zaměstnání).

Program KSČM – když ptáčka lapají …? V porovnání s ČSSD a SPOZ se z hlediska délky i konkrétnosti ocitá program KSČM přesně mezi oběma výše zmíněnými stranami. Stejně jako obě strany podporuje daňovou progresi, stejně vystupuje proti korupci a stejně žádá efektivní stát. Jen se vyhýbá otázce, koho stát podpoří. A tak čteme požadavek „Vytvořit českou banku s rozhodující majetkovou účastí státu za účelem poskytování garantovaných půjček a úvěrům podnikatelům“ nebo „Výstavbu bytů finančně dostupných pro mladé rodiny“ anebo „Výstavbu domovů a zařízení pro seniory, včetně stacionářů pro seniory vyžadující celodenní péči a dohled, a zachování současných sociálních zařízení pro seniory“. Tyto požadavky jsou srozumitelné, ale vyhýbají se zásadní otázce: kdo a za jakých podmínek bude stavět, kdo bude byty, domovy a zařízení pro seniory vlastnit. Stát, soukromník, partnerství veřejného sektoru a soukromých společností? Nebezpečí v případě volby KSČM není tolik v mediálně prosazovaném „návratu zpět před rok 1989“, ale mnohem spíše, že se stane jen „pomocníkem ČSSD“ namísto sebevědomé a samostatné politické alternativy. A ani není moc jasné, v čem její alternativa vlastně je. KSČM, obdobně jako ČSSD, má vazby na odborové předáky a různá sociální hnutí (například Sdružení na ochranu nájemníků), může jim nabídnout své poslance a diskutovat přes své odborné zázemí.

Jenže stejně jako ČSSD to nejsou tato hnutí, co ovlivňuje politiku strany.

Mají dnes pracující svou stranu? A dostáváme se k otázce daleko více zásadní, než je otázka koho volit. Kapitál má svou stranu v podobě TOP 09 a vlastníci, podnikatelé a střední vrstvy se dělí, podle důrazu na jednotlivé otázky, o KDU-ČSL, ODS, VV, SZ, SPOZ, ČSSD i částečně KSČM. Kterou stranu mohou a jak ovlivnit zaměstnanci, nezaměstnaní, lidé na okraji i mladí lidé? Má smysl do některé z nich vstoupit a ovlivňovat ji zevnitř? Většina stran má sice málo početnou členskou základnu, ale jejich hesla jsou schvalována PR agenturami. A sjezdy stalinistické KSČ byly besídkou v mateřské školce proti mediálně připraveným sjezdům současných etablovaných stran. Poslední pokus o stranu otevřenou aktivistům zažili Zelení. Strana zelených před pár lety prošla vnitřní obměnou, našla se v ní řada aktivních členů ekologických, lidsko-právních i sociálních hnutí. A zdálo se, že taková strana může být přijatelná i ve volbách. Jenže kariéristická a podnikatelská lobby pochopila, že tu má novou liberální stranu a fakticky ji krok za krokem aktivistům sebrala. Onen proces začal už před volbami v roce 2006 a toto křídlo tam dřímalo, ale rychlost proměny této strany během let 2004–2007 byla překvapující.

Může vzniknout strana pracujících? A má to vůbec smysl? Další možností je vznik nové strany. Podíváme-li se na německou Die Linke, na francouzskou NPA (Novou antikapitalistickou stranu), na řeckou Syrizu, vznikají tu nové strany, projekty, politická uskupení orientovaná na pracující, na sociální hnutí, na ekologická hnutí, na antirasismus. Co je jim ale všem společné a co předurčuje i přenesení jejich zkušeností k nám, je aktivní hnutí pracujících, tradice politické diskuse mezi pracujícími a mladými lidmi. A tu je skryto jádro problému: v době slabého hnutí pracujících (stávky v Hyunday, Grammeru a další protesty mohou být ale předzvěstí nového období) mají navrch etablované strany se svou taktikou: Rozděl a panuj! Úkolem socialistů i v nadcházejících volbách je zdůrazňovat rozpory mezi programy politických stran a zájmy pracujících. Nepotřebujeme technická řešení ve prospěch kapitálu, potřebujeme životní perspektivu. Chápeme, proč pracující nevolí (nedůvěra ke všem), proč volí ČSSD, SPOZ nebo KSČM. Ale ani volba těchto stran změnu nepřinese. Tu přinese jen politické osamostatnění pracujících, obnova odborů, obrana sociálních zájmů v místech bydliště a na školách. Vašek Votruba

AKTUÁLNĚ

7

Kauza Dušek … a jeho výroky Když začátkem března publikovaly Lidové noviny rozhovor s předsedou Svazu odborářů služeb a dopravy, ve kterých se dopustil nevhodných výroků na adresu homosexuálů, rozpoutala se proti němu bouře nevole v tisku i ze strany řady politiků. Jaromír Dušek se prý vyřadil ze slušné společnosti, ministr dopravy Slamečka na něj dokonce podal trestní oznámení. Je stěží k uvěření, že by českým politickým špičkám leželo na srdci postavení homosexuálů. Mnozí z „pohoršených“ jsou představiteli stran, které brojily proti registrovanému partnerství a jejichž mnozí politici se paktují se spolky, bojujícími proti „antidiskriminaci“ (např. krajně pravicová výzva DOST). Ti samí lidé nechávají běžně plavat výroky politiků na adresu Romů, chudých lidí, cizinců, apod. Zdá se téměř jisté, že jejich reakce byla spíše motivována něčím úplně jiným. Jaromír Dušek jim leží v žaludku, neboť vedl nejbojovnější stávku v Česku po roce 1989 – stávku železničářů v roce 1997. Tito lidé se chopili pouze šance na Duška zaútočit. Byl to podobný scénář, jako když ODS z ničeho nic objevila svou náklonnost k techno scéně po policejním zásahu proti Czechteku za vlády ČSSD. Tak jako politici ČSSD v roce 2005 nabídli hůl Topolánkovcům, učinil tak nyní Jaromír Dušek všem nepřátelům odborů. A oni se jí chopili. Ani druhá motivace není překvapivá. Duškovo interview totiž nebylo o homosexuálech. Podle všeho inkriminované výroky padly po interview a Dušek ani nevěděl, že je nahráván. Dušek totiž upozornil na mnoho nekalostí, které se na Českých drahách dějí. Upozornil na ztracených 8 miliard. Na to, že vedení Českých drah v čele s Petrem Žaludou vede železnici podle reaganovsko-thatcherovského hesla 80. let, že železnice není o dopravě, ale o imidž. Vede tedy drahé reklamní kampaně, zatímco dochází k nesmyslným změnám v jízdních řádech. Odborníci z vedení Českých drah jsou nahrazováni lidmi, kteří nemají k železniční dopravě žádný vztah, za to jsou blízkými přáteli dalších vlivných lidí. Tito „odborníci-ekonomové“ si pak nadělují nehorázné platy přes třetí firmy. Nakonec i Petr Žaluda přiznal, že jeho měsíční příjem se pohybuje kolem půl milionu. Činnosti v rámci Českých drah jsou outsourcovány za pro ČD nevýhodných podmínek kamarádíčkům. A tento seznam by mohl pokračovat. Ekonomické výsledky Českých drah jsou nejlepší za mnoho let, protože Žaluda dokázal zajistit štědré dotace. Jak se ale tyto dotace projevily v kvalitě železniční dopravy, o pracovních podmínkách řadových zaměstnanců ČD nemluvě, to dohledat jaksi nelze. Je vidět, že zejména české pravici a jejich příznivcům na vysokých místech vadí dotace jen tehdy, když jsou využity ve prospěch obyčejných lidí. Když si jimi mastí kapsy jejich souputníci, je to v pořádku.

Jaromír Dušek, ještě “v dresu” Odborového sdružení železničářů Petr Žaluda si jako dítě spíše než s vláčky hrál s fiktivními čísly. No a tohle vše mělo skandalizování Duškových výroků zřejmě překrýt a „potížistu“ Duška odstřelit. Jenže „jeho“ odboráři se za něj postavili. A nepostavili se za něj proto, že by byli stiženi homofobií, ale právě proto, že nahlas řekl to, co se po Českých drahách dosud jen šeptalo. Ukázalo se, že s Českými drahami je už konečně potřeba něco udělat, mají-li poskytovat služby, které od nich veřejnost očekává, mají-li poskytnout skutečnou alternativu neekologické automobilové a kamionové přepravě. Změna k lepšímu ale nenastane do té doby, dokud se nestanou předmětem veřejné kontroly a veřejného zájmu. A jak tento veřejný zájem definovat? Jedině skrze demokratickou kontrolu zdola – ze strany řadových zaměstnanců a samozřejmě zástupců cestujících. Jenže celá kauza neukázala jen toto, poukázala též na některé slabiny českých odborů. Jistě, Jaromír Dušek se homosexuálům veřejně omluvil. Ale jak ho vůbec napadlo říkat věci o sehnutí se pro tužku? Proč evidentní nepotismus spojil s homosexualitou a vysvětloval, že homosexuálové při sobě drží více než heterosexuálové? Do značné míry je to důsledek neznalosti, ale také necitlivosti vůči menšinám. Ale u předsedy jednoho z odborových svazů? Má to původ v dnes už dávné historii českých odborů. Do roku 1989 byly odbory pod nedobrovolnou dominancí tehdejší státostrany. Pod dojmem toho si daly po roce 1989 do vínku nepolitičnost. Motivace je pochopitelná, ale v praxi tím svazují samy sebe. Ne náhodou při každé příležitosti upozorňují pravičáci na propojení vedení odborů s ČSSD, když si odbory samy politiku zakázaly. Jenže odbory šly bohužel ještě dál a omezují svoji činnost do značné míry na kolektivní

vyjednávání, mzdy, důchody a občas se zmíní o daních. Otázkám sociálního útlaku se, pokud vůbec, věnují jen okrajově. Přitom to pro pracující není vůbec okrajová otázka. Zaměstnavatelé se neustále snaží pracující rozdělit. Jejich média neustále chrlí kouř a síru na menšiny. Jestliže masové organizace pracujících, a odbory v prvé řadě, aktivně nečelí například rasismu, nemůžeme se divit, že se rasistickým předsudkům v české společnosti daří jak bakteriím v hnoji. A tyto předsudky pracujícím opravdu reálně škodí, neboť podlamují jednotu pracujících. Je například známé, že na jihu USA, kde je rasismus větší, je rozdíl mezi mzdou černého a bílého dělníka větší než na severu, ale přesto si zde i bílý dělník vydělá za stejnou práci podstatně méně než bílý dělník na severu. Rasismus schopnost pracujících prosazovat své společné zájmy silně paralyzuje. Za příklady ale není nutno chodit do USA. Na počátku krize se zaměstnavatelé v Česku nejprve pustili do propouštění zahraničních agenturních zaměstnanců. Nikdo se jich nezastal, a tak pro zaměstnavatele pak bylo snazší propouštět české kmenové zaměstnance, „krizově“ jim snižovat mzdy, apod. Nejednota se opět pracujícím nevyplatila. A toto se netýká jen rasismu, ale všech diskriminačních ideologií. Odborové organizace v zemích, kde je odborové hnutí rozvinutější než u nás, vědí, proč se snaží své členy a další pracující vzdělávat v těchto otázkách a proč podporují různé kampaně proti těm silám, které tyto ideologie šíří. Je na čase začít bourat předsudky českých pracujících, kteréžto je oslabují tváří tvář zaměstnavatelům, jejich vládám, politikům a „expertům“. A odbory by se tohoto úkolu měly urychleně s velkou energií chopit. Libor Bláha

Z E SV Ě TA

8

Proč nedržím minutu ticha za Lecha Kaczynského Letecká katastrofa polského vládního letadla, ke které došlo 10. dubna poblíž letiště v ruském Smolensku, si vyžádala téměř 100 lidských obětí, včetně života polského prezidenta Lecha Kaczynského a jeho ženy Marie. Celá tragedie má pro mnoho Poláků o to smutnější kontext, že cestující letěli do Ruska uctít památku tisíců obětí čistky polských důstojníků, kterou s největší pravděpodobností spáchala stalinská NKVD v roce 1940. Jde nesporně o velké neštěstí, ale tato skutečnost by nám neměla zavřít oči nad některými nepříjemnými fakty. O jednom z těchto faktů, který by měl podle některých raději zůstat tabu, mluvil běloruský prezident Alexandr Lukašenko, když na základě současného stavu vyšetřování celé havárie došel k závěru, že právě polský prezident Lech Kaczynský, z něhož teď někteří chtějí udělat národního hrdinu, by mohl být za celé neštěstí odpovědný. Ukazuje se, že pilot letadla několikrát nezvládl v husté mlze a při špatné komunikaci s věží letiště přistávací manévr, ale byl stále nucen přistání opakovat. K tomu jej ale mohl donutit pouze prezident, jak to již udělal dříve při jedné své cestě na Kavkaz. Je to tedy bolestné konstatování, ale ten, kvůli komu politici celé Evropy a dalších zemí drží minutu ticha, má bohužel pravděpodobně zodpovědnost nejen za svoji vlastní smrt, ale i za smrt skoro stovky dalších lidí.

Bez ohledu na to, zda se současné vyšetřování ubírá správným směrem, není ale ani tak Kaczynský hoden projevu úcty od kohokoliv, kdo fandí humanistické a sekulární Evropě a osvícenským a radikálně levicovým hodnotám. Právě proti nim totiž Lech Kaczynský spolu se svým bratrem-dvojčetem Jaroslawem (dřívějším premiérem Polska) tvrdě vystupoval. Již v letech 2002-5, kdy zastával funkci primátora Varšavy, se Lech Kaczynský vyznamenal útoky na levicovou a alternativní scénu ve městě a zejména na aktivisty za rovná práva homosexuálů. V letech 2004 a 2005 nezákonně zakázal řádně svolané Pochody rovnosti, které měly upozornit na diskriminaci a šikanu homosexuálů v Polsku včetně jejich veřejného označování za úchyly a pedofily z úst některých politiků a médií. Poklidnou varšavskou demonstraci proti válce v Iráku v březnu 2003 zase nechal Kaczynský brutálně rozehnat policií. V roce 2005 kandidoval Kaczynský na úřad polského prezidenta, kde zvítězil, když Kaczynského blízký spolupracovník Jacek Kurský rozšířil do médií lživou zprávu, že dědeček protikandidáta Donalda Tuska (dnešního polského premiéra) sloužil jako dobrovolník ve wehrmachtu. Současně se Kaczynskému dostalo demonstrativní podpory ze strany rádia Marya, které oslovuje zejména ultrakatolicky a xenofóbně smýšlející starší Poláky. Kaczynského prezidentství bylo až do

osudného dne spojené s agresivní zahraniční politikou, s podporou George Bushe v plánech na kolonizaci Iráku a Afghánistánu, v rejdech kolem gruzinsko-rusko-osetinského konfliktu v srpnu 2008 a v úsilí o instalaci amerických vojenských zařízení ve střední Evropě - proti vůli velké většiny Poláků. Na domácí politické scéně se období jeho působení vyznačovalo, navzdory proklamované snaze bojovat s korupcí a špinavostmi, četnými skandály – finančními podvody, střety zájmů i sexuálními aférami předních politiků. Kaczynský podporoval znovu zavedení trestu smrti, zostření i tak velmi přísných zákonů proti interrupcím, aby nebyly legální dokonce ani pro oběti znásilnění, prosazoval zvyšování výdajů na armádu i v době hospodářské krize a spolu s dalšími konzervativci bojoval proti liberální výuce a sexuální osvětě ve školách. Jako prezident také nechal posmrtně vyznamenat vysokými řády několik temných postav novodobých polských dějin, např. antikomunistického bojovníka Domácí armády, Zygmunta Szendzielarze, který dal v červnu 1944 zavraždit více než 20 litevských civilistů (včetně novorozence) ve vesnici Dubingiai, nebo Jozéfa Kurase, který v letech 1945-47 na polsko-slovenském pomezí zabíjel a okrádal Slováky, Židy a levicové Poláky. Smrt lidí, jako byl Lech Kaczynský, by neměla být provázena minutou ticha. Spíše by po dlouhých letech ticha a nesvobody, které v Polsku zaváděl, bylo na místě ulehčené vydechnutí. Nikola Čech

Slovensko: vlastenectví nařízené zákonem? Od 1. dubna měl na Slovensku začít platit tzv. vlastenecký zákon. Ač by se zdálo, že jde o aprílový žert, slovenský parlament odsouhlasil, že každé pondělí se bude povinně na školách zpívat národní hymna, v každé školní třídě, ale také na úřadech, budou na viditelných místech vyvěšeny slovenské vlajky, preambule ústavy a text státní hymny. Hymnu budou muset vysílat veřejnoprávní rádia a televize a bude se muset hrát také na sportovních akcích. Prezident Gašparovič zákon nepodepsal a navrhuje odložení jeho platnosti od září. V souvislosti s nárůstem krajní pravice v Maďarsku, spolu s vítězstvím Fidesz v nedávných volbách, je tento zákon jen dalším přiléváním do ohně nacionalistických vášní v regionu. Vztahy mezi Slováky a Maďary se dále zhoršují. Už průzkumy v roce 2008 ukázaly, že Slováci nejnegativněji ze všech národů staví právě k Maďarům. A to premiér Fico nechal z původního návrhu Slovenské národní strany vyškrtnout pasáž, že každý státní úředník, mladý člověk při přebírání občanského průkazu a cizinec získávající státní občanství bude skládat

přísahu věrnosti. Tato pasáž by pravděpodobně vyvolala oprávněnou vlnu odporu maďarské menšiny, ale také by se stala záminkou k protislovenské kampani fašistického Jobbiku v Maďarsku. Naštěstí se objevují i protestní hlasy proti vlasteneckému zákonu. V březnu proti němu demonstrovala tisícovka studentů před prezidentským palácem. Zpěv první sloky hymny následovalo skandování “Hanba SNS!“ Typicky, předseda SNS Slota je označil za feťáky.

Pracující a všichni demokraticky smýšlející lidé musí vlastenecký zákon odmítnout. Nacionalismus není v zájmu pracujících, právě naopak. Tak jako globální hospodářská krize dopadla na všechny, tak i odpor proti ní je možný pouze mezinárodní solidaritou. Jak Slovensko, tak Maďarsko jsou země dominované zahraničním kapitálem. A pro slovenské, stejně jako pro maďarské pracující, je toto hazardování politiků s nacionalismem cestou do pekel. Adam Čáslavský, Libor Bláha

Z VA Š IC H D O PISŮ

Z VAŠICH DOPISŮ...

K článku proti zákazu interrupcí

odpovědi na vzkaz jedné čtenářky našeho webu “Oplozením vajíčka totiž nevznikne není člověkem? Starý člověk není nový lidský jedinec ale jedna člověkem? Nemluvně není člověkem? jediná buňka, zvaná zygota, která Postižený člověk, starý člověk se následně rýhuje a dělí na další a nemluvně samozřejmě jsou buňky.” Chtěla jsem se zeptat, jestli lidskými jedinci, a to právě toto tvrzení skutečně myslíte vážně. i z toho důvodu, že nejsou ve Ano, toto tvrzení myslíme zcela svých základních životních vážně. Proces, kdy spojením dvou projevech (přijímání živin, kyslíku, buněk – spermie a neoplozeného vylučování) zcela závislými na těle vajíčka vzniká jediná buňka, matky. Ačkoliv i jejich organismus oplozené vajíčko čili zygota, je se nepochybně dále vyvíjí, jejich poměrně velmi detailně popsán základní ontogeneze již skončila. a prozkoumán současnou To o zárodku či plodu rozhodně genetikou a vývojovou biologií říct nelze. a troufám si tvrdit, že by pro Vás Např. výměna plynů v plicích, bylo velmi obtížné najít jakýkoliv nebo kontrola tělesných funkcí hlas vědecké komunity, který by vlastním nervovým systémem tuto skutečnost zpochybňoval. začíná až v 27. týdnu těhotenství, Máte pravdu a nemusíte mít tedy dávno po horní hranici 12. obavy z toho, že by spojením týdnů, do kdy je v ČR umělé lidské spermie a lidského vajíčka přerušení těhotenství běžně vznikla zygota, která by se dále možné. mohla vyvinout v koně či psa. Na tomto místě není od věci Genetická výbava zygoty něco připomenout skutečnost, že takového na 100% vylučuje. zárodek/plod při interrupci Z lidské zygoty může vzniknout nemůže cítit žádnou bolest, opravdu jen jedinec lidského neboť nemá ještě vyvinuté druhu. Zde je ale důležité právě to thalamokortikální dráhy, které „může vzniknout“. slouží k přenosu informace o bolesti do mozku. Popis Zygota NENÍ člověk. Je to buňka, údajných hrůz a utrpení zárodku/ z níž se za určitých okolností plodu při interrupci, v němž se může nový člověk vyvinout. Stejně vyžívají spolky typu Hnutí pro tak např. bílá krvinka, neuron, život, je pustou manipulací. spermie, nebo slizniční epitel NENÍ člověk, ale jen buňky resp. Protože embryo/plod není tkáně lidského organizmu. Ze schopno samostatného spermie pak za určitých okolností životního projevu (nejen ve také může vzniknout nový jedinec. smyslu potřeby cizí péče ale ve smyslu neschopnosti zajistit své Pokud jde o to, zda z lidské zygoty esenciální životní funkce bez skutečně vznikne nový lidský trvalé fyzické interakce s tělem jedinec, pak Vás možná překvapí, ženy, která jej udržuje při životě), že ona pravděpodobnost není nemůže být podle našeho názoru zas tak velká. Podle posledních ukončení jeho dalšího vývoje výzkumů se asi 30-60% kladeno na stejnou rovinu jako oplozených vajíček neuchytí ve vědomé či nevědomé ukončení sliznici dělohy a je z organizmu života vyvinutého lidského ženy vypuzeno. Z uchycených jedince. vajíček (ve stádiu tzv. blastocysty) se pak u dalších 25% ukončí Pokud se žena rozhodne jejich vývoj v nejranější fázi vývoje (a věřím, že mnohdy musí jít plodu, v pozdějších fázích je pak o velmi bolestné rozhodnutí), že 8% riziko klinického spontánního nechce mít dítě, čili že nechce potratu (u žen nad 45 let ovšem dále umožnit vývoj samostatně toto riziko stoupá až na 75%). neživotaschopného zárodku ve svém těle, má na to právo. Z toho je vidět, že bez ohledu na používání metod umělého Důvody jejího rozhodnutí mohou přerušení těhotenství většina být ovšem různé (tedy vedle zcela zygot vývoj k novému lidskému pochopitelných třeba i takové, jedinci nedokončí. A upřímně, které i mně mohou přijít jako oněm zygotám je to naprosto fuk. nemorální), ale to nic nemění na tom, že rozhodnutí, zda chce “...a je ve všech svých funkcích zcela či nechce pokračovat ve SVÉM závislý na těle matky. Těžko pak těhotenství, zůstává plně v její může jít o nového lidského jedince kompetenci. vybaveného „přirozenými právy“ Kolik jen lidí je dnes závislých na práci nebo Každý člověk má právo na péči někoho jiného? Postižený člověk zajištění své integrity včetně

9 nakládání se svým vlastním tělem. Proto právě ten samý princip, na jehož základě musíme odmítnout vraždu, mučení či znásilnění jako znevolnění cizího těla, vypovídá PRO svobodu volby ženy o (ne)pokračování těhotenství v době nevyvinutí plodu a PROTI vynucování donošení plodu i za cenu, že žena dítě mít nechce. Ostatně máme za to, že všechny děti by měly být chtěné. A ještě poslední výňatek z Vašeho článku: “pak by bylo asi zrovna tak nutné, aby o našich tělech spolurozhodovali naše matky, dědečkové nebo třeba dárci krve a kostní dřeně. Ne, děkujeme!” Vysvětlím Vám rozdíl mezi dítětem a darovanou kostní dření nebo orgánem... A nebo na to přijdete sám? Tato argumentace je zaměřená proti požadavku, aby o interrupci mohl spolurozhodovat muž, z něhož pocházela spermie, která oplodnila vajíčko. Proč tomu tak nesmí být, jsem již zmínil

v předchozím bodě (vyvíjející se zárodek zjevně nijak nepůsobí na integritu muže a jeho těla). Tento požadavek opravdu zazněl před pouhými dvěma lety z úst vrcholných představitelů KDUČSL. Pro mě jde o děsivou ozvěnu dob dávno minulých, v nichž se ženám nepřiznávala nejen politická či rodinná práva, ale ani ona „přirozená“ práva, jakým je právo na kontrolu nad svým vlastním tělem (tělo vdané ženy patřilo manželovi resp. majiteli panství apod.) Argumentace použitá v článku je proto dle mého názoru zcela na místě. Doufám, že Vás naše odpovědi přesvědčily o neudržitelnosti postojů tzv. Hnutí pro život a jiných klerikálních skupin a naopak o důležitosti hájit svobodu volby, stejně jako usilovat o zpřístupnění výkonu práva na ukončení těhotenství všem ženám bez ohledu na jejich sociální status. Nikola Čech

Není cizinec jako cizinec

Je před 8 hodinou ranní a před sídlem cizinecké policie ČR v Praze na Žižkově už přešlapuje dlouhá fronta, čítající tak 200 lidí. Je celkem zima a prší, ale mrazy už naštěstí nejsou… Čekáme. V intervalech 20 minut až půl hodiny popostoupíme, další žadatelé jsou vpuštěni dovnitř. Pročítám mokré noviny a přeju si, ať se mi prodloužení přechodného pobytu v ČR s pracovním účelem povede vyřídit napoprvé. Nemůžu s tím počítat stoprocentně, protože informace na internetových stránkách cizinecké policie k žádosti o prodloužení přechodného pobytu či k žádosti o trvalý pobyt na území ČR jsou poněkud zmatečné a dle datumů u vyhlášek ke změnám dochází neustále. Po zhruba dvou hodinách čekání se náhodně dozvídám, že stojím ve špatné frontě. Je to prý napsáno na hlavních dveřích, které jsou ovšem pro mě zatím v nedohlednu. A opravdu – visí zde papír A4: státní příslušníci zemí EU jsou odbavováni z druhé strany budovy, ve třetím patře. S vidinou další fronty odcházím. Vchod z druhé strany budovy je označen jako služební, ale co na tom, jiného tu není, tak spěchám do třetího patra. Zde je ohromná místnost, podél celé zdi přepážky – jistě přes 10, otevřené však jen dvě. Uvnitř je teploučko a spousta volných židlí, sedí tu tak 10 žadatelů. Místo štěstí z neexistující fronty mě však zaplaví stud. Stud před všemi těmi lidmi venku na zimě a dešti. Chápu, že EU upravuje pohyb osob z členských zemí, takže postup při zpracování našich žádostí je jiný a rychlejší. Co asi pochopit nejde je, proč, když prostory zde existují, se s lidmi ze zemí mimo EU zachází takhle nedůstojně. Martina

Podělte se s námi a s našimi čtenáři o své názory a zkušenosti. Dopisy nám pište na e-mail: [email protected] Dopisy jsou redakčně zkracovány. Nemusí vyjadřovat postoje NAL.

RECENZE

Krajní pravice očima Jednoho světa...

V březnu proběhl v Praze další ročník filmového festivalu Jeden svět zaměřeného na dokumentární filmy s lidsko-právní a sociální tématikou. Jeho součástí byla i sekce filmů Snášenliví – Nesnášenliví, zaměřená na problematiku současného rasismu, šovinismu a neonacismu. Z pěti zařazených filmů jsem se rozhodl navštívit dvě vybrané produkce a zjistit tak, jaký obraz o těchto nebezpečných a škodlivých fenoménech Jeden svět vytváří. Oněmi dvěma filmovými dokumenty byly Bílý teror od Daniela Schweizera (2005) a padesáti minutový snímek Nenávist v krvi od režiséra Marko Mamuziče (2008). Tento výběr nebyl tak docela náhodný. V prvém snímku se autor rozhodl dokumentovat existenci neonacistického hnutí jako mezinárodní, vzájemně kooperující komunity protkané mnoha vazbami a usilující o globální sjednocení. Dokument nás proto zavedl na několik geograficky velmi vzdálených míst jako Švýcarsko, Švédsko, USA a Rusko. Film Nenávist v krvi se oproti tomu soustředil na portrét nacionalistické a neofašistické scény v dnešním Srbsku v její „hloubce“, zejména při iniciaci násilí proti svým politickým nepřátelům a komunitám z řad menšin. Oba dokumenty měly naopak společný rys v tom, že dávaly prostor k osobnímu vyjádření členům krajní pravice, přičemž tato sdělení volně konfrontovaly s postoji aktivistů a novinářů, kteří se této scéně systematicky věnují. Bílý teror, tvořený, jak již bylo řečeno, v několika zemích světa a konečně dotočený v roce 2005, představoval nejstarší snímek v celé sekci a tato skutečnost stejně jako způsob jeho vzniku se bohužel projevila na jeho poměrně značné neaktuálnosti. Na evropské půdě se film zaměřoval především na síť Blood and Honour, propagující neonacistickou ideologii a hodnoty skrze hudbu a tvorbu videoklipů. Už z pouhého faktu, že snímek předváděl vznik audiovizuálních materiálů ve VHS formátu muselo být každému zřejmé, že sleduje něco, co se odehrávalo možná někdy na konci 90. let – rozhodně více než deset let zpátky. To, co se v dokumentu odhalovalo jako nový, nebezpečný a inovativní přístup neonacistů, je dnes ve skutečnosti již naprosto zaběhlá metoda jejich fungování. Samotná síť Blood and Honour je ostatně dávno za svým zenitem a její oficiální webová stránka už není aktualizována. Při zmínce o internetu, který představuje jeden z dnešních pilířů neonacistické propagace, nutno dodat, že v dokumentu jakoby snad ani ještě neexistoval. Nahlédnutí do scény ve Spojených státech dopadlo v tomto ohledu podobně tristně a pro někoho, kdo se zajímá o dnešní situaci a je s ní alespoň zhruba obeznámen, muselo být sledování filmu až utrpením. Dokument zobrazoval „nově“ se organizující skupiny americké krajní pravice jako World Church of Creators, National Socialist Movement nebo Aryan Nation, které svoji modernější formou, otevřenějším příklonem

10 k neonacismu a zaměřením na mladé lidi, zejména z řad skinheadské subkultury, po jistou dobu úspěšně konkurovaly „tradiční“ krajní pravici typu Ku Klux Klanu apod. Časy se ale mění, takže právě tyto skupiny, o kterých byla řeč, dnes leží v rozkladu a jejich vůdcové jsou buď po smrti nebo ve vězení. Také snaha podtrhnout nebezpečí sjednocování těchto skupin a jejich větší kooperace se míjí účinkem – americká krajně pravicová scéna trpí mimořádnou roztříštěností a často nelítostnými frakčními boji. Teprve závěr dokumentu, který nás přenesl pro změnu do Ruska, obsahoval alespoň pár pro dnešek relevantních informací. Celým vleklým dokumentem se jako červená niť táhla myšlenka, že neonacismus je především určitá subkultura, která je svými viditelnými projevy – oblíbený hudební styl, skinheadská image, tetování – poměrně vzdálená sociálnímu životu obyčejných lidí. Vstup krajně pravicové ideologie do mainstreamového politického a kulturního prostoru, stejně jako snaha nemalé části krajní pravice o od-subkulturnění hnutí byly v dokumentu reflektovány jen v minimální míře. Toto poselství považuji vedle faktické zastaralosti celého dokumentu pro dnešní dobu za zásadní slabinu filmu, který je vcelku poplatný liberálnímu světonázoru obecně a liberálnímu pohledu na neonacistické nebezpečí zvláště. Do téhož rámce pak zapadá skutečnost, že dokument dával volně průchod vyjádření neonacistů a fašistů, zatímco oběti jejich násilí a především jejich aktivní oponenti – kterými jsou v prvé řadě radikální antifašisté – prostor nedostávali téměř vůbec. Ke slovu se dostalo pouze několik novinářů a profesionálních lidsko-právních aktivistů, tedy zase oněch reprezentantů liberálního světa, z jehož platformy celý dokument vznikl. Celkový dojem z tohoto snímku byl tedy pro antikapitalistu s jistou znalostí dané problematiky poměrně nepříznivý. O poznání lépe dopadl druhý snímek, Nenávist v krvi, který se soustředil na popis jedné národní krajně pravicové scény – v Srbsku, a to zejména, jak již bylo řečeno, na její násilnou tvář. Vzhledem k době svého vzniku velmi aktuální dokument, mimochodem oceněný na sarajevském filmovém festivalu, zobrazoval, jak srbská krajní pravice útočí na Romy, Albánce, muslimskou a židovskou komunitu, homosexuály a antifašisty. Vedle detailních záběrů násilí – od házení kamenů, na antirasistický pochod přes vypálení bělehradské mešity a americké ambasády až po ukopání gay aktivisty téměř k smrti – film velmi zdařile ilustroval několik, podle mého naprosto zásadních rozměrů neofašismu v dnešní podobě. V prvé řadě jde o zakořenění krajní pravice a její fungování v kontextu celého společenského dění a hodnotového ovzduší, jemuž dominuje vládnoucí třída a její ideologové. Na místo izolované a „nepochopitelné“ subkultury z prvního snímku zde máme aktivistické tvrdé jádro, pěst prosazující panství národní vládnoucí třídy, bránící její mocenská privilegia proti disentu a sdílející její frustraci z neukojených ambicí na domácím i zahraničním politickém terénu. Film ukazuje, jak neofašistické hnutí čerpá sílu a impetus z dědictví války v Jugoslávii a z otevřeného boláku problému Kosova. Ukazuje, jak neofašisté provádějí za vládu špinavou práci (např. vypálení americké ambasády jako poselství Západu, že Srbsko „uloupení“ Kosova nikdy nepřijme), stejně jako roli

oficiální politické reprezentace a zejména části pravoslavné církve v podpoře i formování krajně pravicových skupin a struktur. V dokumentu vidíme, kterak pravoslavní biskupové šíří nenávistnou propagandu proti homosexuálům, Západu a Židům, stejně jako jejich přímou účast na pouličních akcích a mobilizacích. Propojení mezi zuřivými fotbalovými chuligány Crvena Zvezda Bělehrad, vyžívajícími se v násilí proti gayům a jiným menšinám, a mezi společensky respektovanými ultrapravicovými politiky v saku a kravatě a církevními autoritami není jen virtuální ale zcela reálné, odehrávající se v jednom čase a prostoru. Krásně ilustrativní záběr byl natočen při vypalování bělehradské mešity, kde přítomný hodnostář volal k davu rabiátů: „Přestaňte už s násilím. Tohle nesmíme dopustit. Vždyť my Srbové jsme Boží (vyvolený) národ!“ Přemíra násilí se v tomhle případě nehodila do vize metafyzické nadřazenosti pachatele nad obětí i zbytkem světa. V dokumentu je stejně jako ve filmu Bílý teror dán velký prostor autentickému vyjádření srbské ultrapravice, zejména ve vztahu k využívání násilí. Na rozdíl od prvně jmenovaného snímku je ale větší prostor dán i opačné straně. Ačkoliv i zde dostali hlavní a opakované slovo profesionální odborníci, nebo představitelé méně sociálně vyloučených komunit (např. židovský rabín), zaznělo ve filmu třeba i vyjádření obyvatel izolovaného romského slumu, což je dozajista pozitivní přístup, alespoň dílčím způsobem nabourávající dominantní paternalismus liberálů k obětem neofašistů a leckdy i neofašistům samotným. I z tohoto důvodu se shlédnutí Mamuzičova dokumentu rozhodně nedalo hodnotit jako mrhání časem (což byl případ Bílého teroru) a snímek lze hodnotit přinejmenším jako hodně zajímavý. Kromě zmíněných filmů je třeba se alespoň na chvíli zastavit u krátkých propagačních klipů k tématice neonacismu, jejichž uvedení předcházelo samotným produkcím. Zde je třeba říct, že tyto propagační klipy převzaté z Německa, byly poplatné tomu nejhoršímu liberálnímu klišé o náccích a nacionalistech jako útrpně působících figurkách neschopných i té nejjednodušší orientace v současném světě. V tomhle směru klipy zpochybňovaly dokonce i poselství dokumentu Bílý teror o nebezpečné, mezinárodně působící a kooperující subkultuře. Nacionalistická rodinka odmítající používat auto s pneumatikami a vlak, protože je nevynalezli Němci, a pochodující na dovolenou v cizině pěšky po dálnici s německou mapou, stejně jako nácek, který málem ani neumí používat záchod – to jsou opravdu pitomosti, kterými liberálové bezděky celý problém bagatelizují. Jde ovšem o to, že není právě ani v zájmu liberálů ukázat, jakým způsobem se tito „pomatenci“ svého času chopili moci v řadě zemí Evropy či Latinské Ameriky a získali pro svoje myšlenky miliony dalších lidí. Liberalismus nikdy nemůže vzít řešení problému fašismu za správný konec, a to už z toho jednoduchého důvodu, že je neschopný pochopit, kde má tento problém svůj začátek, svůj sociální a materiální kořen. Bylo potěšující, že přinejmenším jednomu dokumentu festivalu Jeden svět se dle mého názoru podařilo z osidel liberalismu alespoň částečně vymanit. Nikola Čech

RECENZE

China Blue aneb

11

Co se skrývá za krásnými modrými jeansy a není zaručena ani minimální zákonná mzda. Jak je to možné? Vše vysvětluje heslo, které visí ve vstupní hale. Zákazník na prvním místě Filmařům se podařilo natáčet i s majitelem továrny Lifeng. Lam dříve působil jako policejní šéf města, to mu poskytlo dobrý rozjezd vlastního obchodu. Jak sám říká nejtěžší je dodržení termínů, které po něm požadují zákazníci ze Západu. Když jsou zakázky, je běžné, že dělníci pracují 20 hodin denně. Z celého jeho výkladu je cítit obrovské pohrdání dělníky, kteří jsou prý příliš hloupí a nepracovití. Management se je proto snaží motivovat hesly, které vylepují na zdi. Jedno z hesel, které zachytila kamera, zní: „Jestli nebudeš tvrdě pracovat dnes, budeš těžko hledat práci zítra.“ To opravdu posílí nadšení dělníků pro práci! Jak lhostejní k postavení pracujících jsou odběratelé, se ukázalo, když majitel Lam prováděl hongkongskokanadskou delegaci. Jedna delegátka se doslova rozplývala nadšením, že pracovníci žijí přímo v komplexu továrních budov a že si mohou odnést jídlo na pokoj (jinde totiž není místo). Položila pouze otázku, zda jsou šťastní, a od vedení se jí dostalo ujištění, že ano. To jí

bohatě stačilo. Proč se tak děje? O strašlivém zacházení s dělníky v továrnách se všeobecně ví již dlouhou dobu. Postavení pracujících je ne nepodobné situaci v Evropě 19. století. V rámci maximalizace zisků je výrobcům a hlavně mezinárodním řetězcům naprosto lhostejné, za jakých podmínek se vyrábí zboží, které požadují. Je to právě jejich lačnost po obrovském výdělku, která nutí výrobce pošlapávat i ta nejzákladnější lidská práva. Filmovému štábu se podařilo vytvořit ucelený obraz kolotoče krutě vykořisťovaných dělníků na jedné straně a stále bohatnoucích obchodníků na straně druhé. Lhostejnost a touha po zisku jsou hlavními viníky této zoufalé situace. Dokument sám o sobě neposkytuje žádný návod, jak by se celá situace dala řešit. To nechává na divákovi. A právě na nás je, abychom našli cestu. Jak sami filmaři ukazují, nemůžeme se spolehnout na dobré srdce majitelů nadnárodních korporací. Ty to nezajímá. Skutečnou změnu můžeme docílit pouze organizací vedoucí zdola, která se dokáže postavit systému, který se v honbě za ziskem nezastaví před ničím. Jiří Svoboda

1) Vítězství Jiřího Paroubka bude znamenat: a) komunismus b) výhru českých hokejistů na příští olympiádě c) žádná převratná změna nenastane 2) Konec politické kariéry Mirka Topolánka a) přivodila masová stávka pracujících b) způsobily jeho korupční skandály c) ukončil si ji sám rozhovorem pro gay magazín 3) TOP09 má volební preference stabilně nad 5% díky: a) Kalouskově poctivosti b) Swarzenbergově zásadovosti c) svému novátorskému programu 30 let starých neoliberálních frází d) masivní kampani médií na její podporu e) Topolánkově dobrému nápadu 4) NAL podporuje ve volbách KSČM a ČSSD, protože: a) se chce zalíbit Paroubkovi a Filipovi b) jsou menší zlo než ODS a TOP09 c) stojíme na straně pracujících a levicové mládeže, kteří je volí d) jejich programy jsou řešením problémů společnosti 5) Po koaliční vládě ČSSD a KSČM voláme proto, že: a) to bude návrat před rok 1989 b) lépe uplatní směrnice Evropské unie c) jedině ve vládě ukáží, jak to doopravdy myslí s “dolními 10 miliony” d) se tak podaří odstranit zlořády kapitalismu

Mladé čínské dívky nechtějí usnout při práci...

ŘEŠENÍ: 1c, 2c, 3d, 4c ,5c

Dokument od týmu Independent Lens natočený navzdory zákazům čínských úřadů, podává svědectví o skutečných podmínkách, v jakých vznikají krásné modré jeansy, které si nejen na západě lidé kupují. Ukazuje, jak všechny články výrobního a distribučního řetězu jsou lhostejné k pracujícím. Důležitý je pouze zisk. Hlavní postavou dokumentu je sedmnáctiletá Jasmína Lee, mladá dívka pocházející z chudé farmářské rodiny. Stejně jako dalších 130 miliónů rolníků ji pohltila vlna obrovské migrace, kdy ti, které nedokáže půda uživit, cestují do měst s nadějí, že si najdou slušnou práci. Tak i Jasmína doufala, že si najde zaměstnání a bude moci poslat své rodině nějaké peníze. Vždyť v TV říkali, že Čína ohromně prosperuje a čeká ji velká budoucnost. Po dvou dnech a nocích strávených ve vlaku vystoupila ve městě Shaxi, blízko Kantonu v Jižní Číně. Fabriky stále hledají nové zaměstnance, a tak našla práci v továrně Lifeng, jedné z tuctů stejných podniků, které jsou ve městě. Ubytovaná je přímo v tovární budově, kde sdílí pokoj s dalšími jedenácti dívkami. Většina je mladších než ona a výjimkou nejsou ani čtrnáctiletá děvčata. Okamžitě se seznamuje s pracovním režimem. Směna je od 8:00 a v 19:00 začíná přesčas, který končí kolem 2-3 hodiny ranní. Průměrný dělník spí zhruba čtyři hodiny denně, a jak Jasmína záhy zjistila, je to někdy i méně. Jasmíně bylo přiděleno zastřihávání přebytečných nití na jeansech. Jeden kus jí zabere asi půl hodiny a dostane za něj 1/2 juanu (6 centů). Pracuje se sedm dní v týdnu po několik měsíců v kuse. Přesčasy se neproplácejí

KVÍZ

Z PR AC OV IŠ Ť

12

Rozhovor s pracujícím velkoobchodu Přinášíme vám další díl ze seriálů rozhovorů, tentokrát se zaměstnancem a odborářem významné české firmy působící v oblasti prodeje a skladování zboží (své jméno a celý název firmy si dotazovaný nepřál zveřejnit). Připomeňme jen, že nezaměstnanost v místně jeho pracoviště, tedy v Brně, v únoru tohoto roku dosáhla podle MPSV 9,6%, což představuje meziroční nárůst o 2,6%.

firmy není růžový a bez patřičných změn by podnik nepřežil jako celek – to je prostě fakt. Otázkou je, zda všechny výše uvedené opatření byly opravdu nezbytně nutné, nebo se náklady daly ušetřit i jiným způsobem, než odchodem desetiny všech zaměstnanců?

Mohl bys na úvod představit svou pozici a firmu, kde jsi zaměstnán?

Abych se ale vrátil k původní otázce. Myslím, že solidarita mezi kolegy v naší firmě existuje, ale má spíše „takovou tichou formu“. Na druhou stranu - jsou i případy, kde se například vedoucí postaví za nějakého pracovníka, který by měl být propuštěn a uspěje; jedná se ale spíše o výjimky. Že by sami zaměstnanci zorganizovali nějaký masovější protest na podporu svých kolegů, které v brzké době čeká pracovní úřad, tak to jsem tu ještě neviděl.

Ve firmě pracuji už více než 10 let jako THP pracovník. Naše firma má kolem tisícovky zaměstnanců a zabývá se primárně velkoobchodem v oblasti prodeje a skladování zboží, v menší míře taky přidruženou výrobou a službami. Většinový podíl společnosti je ve vlastnictví českých majitelů. Mimo pražské pobočky má firma i několik poboček v Čechách i na Moravě. Dotkla se vás nějakým způsobem úsporná opatření v souvislosti s finanční krizí? Propouštění se nám bohužel nevyhnulo. Firmu muselo opustit kolem 10 % zaměstnanců všech profesí. Mimoto došlo ke zrušení prakticky všech zaměstnaneckých benefitů a jsou nám částečně kráceny prémie. Základní mzda zůstává nezměněná, stejně tak i pracovní úvazky nedoznaly žádných úprav. Do značné míry se omezují i provozní a v některých případech i investiční náklady. Jaké jsou reakce zaměstnanců vaší firmy na tato opatření? Nižší částka na výplatní pásce nepotěší nikoho, to je vcelku pochopitelné. Co se propouštění týče, je to samozřejmě více než nepříjemné – v dnešních dnech se práce shání velice obtížně i kvalifikovaným lidem s praxí a jsou bohužel regiony, kde získat práci v určitém oboru se vyloženě rovná náhodě. Navíc, když propustíte určitou část lidí, činnost, kterou dříve vykonávali, obvykle nezmizí a je delegována na někoho jiného. Jestliže ten dotyčný byl již dříve plně vytížen, je jasné, že buď bude docházet k přesčasům, nebo k celkovému snížení kvality práce. Drželi jste při útocích zaměstnavatele na vaše práva pohromadě, existuje u vás vzájemná solidarita? Většina lidí bere snížení prémií a propouštění jako nutné zlo. Změny, které se za poslední půlrok udály, nejsou nikomu příjemné, na druhou stranu všichni dobře víme, že hospodářský výsledek

Co se týče snížení pohyblivé složky mzdy, praxe je naštěstí taková, že zaměstnavatel je ochoten v případě zlepšení hospodářských výsledků rozdíl zpětně doplatit (v minulosti se tak už skutečně několikrát stalo).

Zaznamenal jsi v souvislosti s vyjádřením zaměstnanecké solidarity snahu vedení o štvaní zaměstnanců proti sobě? S něčím takovým jsem se osobně nikdy nesetkal a co vím od kolegů, tak ti také ne. V běžné praxi je možné pozorovat jev, kdy podniky v úspěšných letech mimořádný zisk nerozdělují mezi zaměstnance, zatímco náklady na krytí ztrát na ně automaticky přenášejí, děje se něco podobného i u vás? V „letech úspěšných“ se praktikoval spíše opačný přístup. Zaměstnavatel se neostýchal vyplatit mimořádné prémie, a když třeba zaměstnanec něco neúmyslně pokazil, náklady byl podnik ochoten nést na svých bedrech. Ani teď, v období krize, nepozoruji, že by se někdo snažil svést špatný hospodářský výsledek na samotné zaměstnance. Je u vás v podniku s něčím nespokojenost? To není úplně jednoduchá otázka, každému vadí něco jiného, povětšinou v závislosti na tom, pod jaký útvar spadá a jakou tam vykonává pracovní pozici. V současné době mi přijde, že většina lidí je vůbec ráda, že má alespoň nějakou práci, obzvláště pak ti, jejichž příbuzní nebo známí nedávno o zaměstnání přišli. Ačkoliv jsou dost možná rozmrzelí z menšího výdělku nebo z přesunutí na jinou pracovní pozici, vize vyplácení životního minima úřadem práce je asi o dost chmurnější. Nebezpečné by ovšem bylo, kdyby to zaměstnavatel začal běžně používat

jako „páku“ na zaměstnance. Příklad: „buď budeš dělat i soboty a neděle a bez příplatků, nebo můžeš jít na pracák, vyber si co je pro tebe lepší.“ Něco takového se u nás ale naštěstí neděje.

Osobně mi přijde, že obecná hladina nespokojenosti není v naší firmě o moc jiná, než v letech minulých, beru-li v potaz fakt, že tento a předchozí rok rozhodně nelze nazvat obdobím hojnosti a blahobytu, minimálně co do počtu a velikosti realizovaných zakázek. Bylo již řečeno, že jsi ve firmě organizovaný v odborech. Mohl bys popsat jejich činnost? Odbory v naší firmě působí již z dob socialismu. Převážná část zaměstnanců však v odborech organizovaná není. Docela zajímavé je, že to není způsobeno tím, že by se vedení společnosti snažilo odbory likvidovat nebo zastrašovat odborové funkcionáře, podobné praktiky se u nás naštěstí nevyskytují. Do odborů se zaměstnanci nehrnou především ze dvou hlavních příčin. V prvé řadě z toho neplynou žádné hmatatelné výhody. Za další jen málo lidí věří tomu, že by jejich členství v odborech mohlo něco změnit. Oba zmiňované důvody mají své kořeny v dosavadním působení odborů v podniku. Pominu-li několik vln propouštění, zaměstnavatel se nikdy vůči svým zaměstnancům nechoval příliš „kapitalisticky“, to se ovšem s dlouhodobým trváním finanční krize začíná pozvolna měnit. Doposud všichni zaměstnanci čerpali z výhod fungujícího vnitrofiremního sociálního systému, který poskytoval levné stravné, příspěvky na dopravu, třinácté platy, atd. I když dělnické profese (v závislosti na regionu) neměly příliš vysoké základní platy, díky výše zmíněným kompenzacím byly pracovní podmínky a výsledné mzdové ohodnocení lepší, než leckde jinde. Veškeré nadstandardní výhody, včetně prémiového řádu, jsou zakotveny v kolektivní smlouvě, jejíž znění je projednáno a následně schváleno dozorčí radou za účasti zástupců odborové organizace. Mimoto odbory čas od času zorganizují diskusní odpoledne, kam mohou přijít zaměstnanci (nikoliv jen odboráři) a optat se na to či ono někoho z užšího vedení společnosti. Krom vlastních schůzí pak odbory ještě pořádají nejrůznější kulturní akce (návštěva divadla, lázní, pivovaru, aj.) – ty jsou však určené pouze pro odboráře a financovány jsou výhradně ze členských příspěvků,

AK TUÁLNĚ kterými místní organizace disponuje. A zde je jádro pudla. Většina lidí vidí, že krom možnosti shlédnout inscenaci Prodané nevěsty v Národním divadle, případně ochutnat Rulandské modré ve sklípku někde na jihu Moravy, se toho od odborů více nedočkají. Netuším, jaká je praxe v jiných podnicích a ve státní sféře, ale skutečností je, že odbory mají v naší firmě spíše formální charakter. Není to problém odborů jako takových a není to ani vina zaměstnavatele. Sami zaměstnanci si postupem času z odborů vybudovali spíše kulturní spolek, než organizaci hájící práva poctivě pracujících. Takže, když dojde na „lámání chleba“ v podobě snižování stavů a ořezání zaměstnaneckých výhod, vedení odborů s tím sice nahlas nesouhlasí, ale to je tak dohromady vše. U drtivé většiny zaměstnanců, ať už se jedná o odboráře nebo ne, je postoj k věci dosti obdobný. Pokusil se někdo v minulosti ve vašem podniku vydobýt zaměstnanecká práva pomocí stávky nebo alespoň stávkové pohotovosti? V dávné minulosti si vzpomínám na jeden pokus o vyhlášení stávkové pohotovosti v jedné z poboček firmy. Výzva byla anonymní a nic praktického z toho nakonec nevzešlo. Po čase se přišlo na to, kdo byl autorem oné výzvy a ten následně opustil firmu tzv. „na dohodu“. Výzva sama nesplnila základní předpoklad – myšlenka nezískala širší podporu mezi zaměstnanci. Určitá část lidí dokonce považovala výzvu za přehnanou, není tedy divu, že se vše vyšumělo do ztracena. Zmínil si diskusní odpoledne pořádané vaší odborovou organizací. Sledujete na nich také problémy pracujících z jiných podniků? Popřípadě uvažovali jste někdy o vyjádření solidarity pracujícím jiných podniků? Individuálně to zřejmě část zaměstnanců sleduje. Nicméně – k organizovanému vyjádření solidarity s pracujícími jiných organizací nikdy v minulosti nedošlo. Ani vedení odborů a ani samotní zaměstnanci k podobné akci nedali žádný podnět. Vzhledem k tomu, že „solidaritu nikdo nevyjadřuje“ ani kmenovým zaměstnancům, na které dopadlo snižování stavů, tak obrázek „projevů solidarity před branami cizích závodů“ je v našem případě čirou utopií. Závěrem bychom se zeptali, zda jako odboráři máte užší styky s jinými odbory? Pokud je mi známo, tak ne. Co se týče naší odborové organizace, tak ta spadá pod největší odborový svaz v republice – OS KOVO. I v tomto případě však nelze hovořit o nějakých užších vazbách na odboráře v jiných podnicích. DĚKUJEME ZA ROZHOVOR.

13

Změny v pražském Dopravním podniku

Rošády v modré baště Vedení pražského Dopravního podniku platí podle některých za jednu z posledních skutečných bašt ODS v Praze. Před pár týdny zde došlo k poměrně zajímavé dvojí rošádě, která souvisí s personálními a mocenskými boji různých křídel uvnitř pražské ODS. V prvním dějství této zapeklité hry odvolali radní tři členy představenstva DP – generálního ředitele DP Praha, Martina Dvořáka (v ředitelské funkci ale zatím zůstal), radního pro dopravu Radovana Šteinera (ODS), a ředitele magistrátního oboru Jana Heroudka. Ti byli nahrazeni náměstkem primátora a dosavadním členem dozorčí rady Rudolfem Blažkem (ODS), radním Milanem Richterem (ODS) a starostou Prahy 8, Josefem Noskem (ODS). Tento tah znamenal sám o sobě několik věcí – posílení kontroly radnice (a tím i ODS, která je v ní jedinou zastoupenou stranou) nad Dopravním podnikem a zároveň nástup protibémovské kliky. Blažek patřil k nejhlasitějším Bémovým kritikům a utkal se s ním v listopadu o místo šéfa celé pražské ODS (těsně prohrál, když Bémovi zajistil rozhodující podporu neblaze proslulý mafiózo z Prahy 5, Milan Jančík) a oblastní sdružení Prahy 8 podporovalo nedávné svolání regionálního sněmu, který mohl rozhodnout o Bémově vyškrtnutí z kandidátky do květnových voleb. Naopak židle se začala houpat s generálním ředitelem DP, Dvořákem. O týden později, v době Topolánkova pádu, zvolilo nové představenstvo DP za svého předsedu Davida Vodrážku (ODS) a za místopředsedy již zmíněného Blažka a také Antonína Weinerta (zastupitel ČSSD). Zároveň došlo k změnám v dozorčí radě, kam přešel odvolaný Šteiner a zastupitel Pavel Ambrož (KSČM). Nové představenstvo dále omezilo generálnímu řediteli DP Dvořákovi jeho pravomoci (nyní smí podepisovat jen smlouvy do 1 milionu korun, což je u kolosu, jakým je pražský Dopravní podnik, směšná suma), ale stále jej ponechalo na jeho místě. Dvořák však připustil, že cítí silný politický tlak na své odvolání a sám zvažuje rezignaci. Jeho odvolání ostatně připravoval již v červnu loňského roku primátor Bém a zdá se, že jeho osoba není pochuti ani „blažkovcům“. Jádrem těchto rošád se jeví být dohoda na předání moci v Praze z rukou odcházející bémovské garnitury kmotrů do rukou šedé eminence Blažka, který se nikdy netajil svým zájmem o primátorské křeslo. Bém má být podle všeho „vykopnut“ do Sněmovny, kde má být odříznut od komunální politiky

Pod generálním ředitelem DPP se řádně rozhoupala židle

v Praze a v neposlední řadě získá poslaneckou imunitu, která by se mu jistě hodila. Záštitu nad tím převzal místopředseda ODS Vodrážka, který nedávno při rozhodování o osudu Topolánka v čele strany přešel na stranu Topolánkových odpůrců. Na pohled lehce zpožděný „blbec z Horní Dolní“ zřetelně posílil svůj vliv v Praze a zároveň odpískal předchozí Topolánkovo tažení proti tamním kmotrům. Bém zůstane na pražské kandidátce ODS do parlamentních voleb na druhém místě za Vodrážkou... Pro zaměstnance DP není Vodrážkovo a Blažkovo jmenování do čela představenstva příliš dobrou zprávou. Dvořák, který sám rozjížděl éru propouštění a out-sourcingu, již nějakou dobu nešel zcela na ruku panstvu z ODS v jejich plánech na další omezování městské dopravy a další úspory v DP dosahované propouštěním, šetřením na opravách a ohrožováním bezpečnosti práce. Bém se snažil dostat DP pod kontrolu Radka Novotného z auditorské firmy BNV Consulting, která se vloni zapsala do povědomí veřejnosti výsměšným komiksem na úkor zaměstnanců vyhozených od DP. Při prosincové stávkové pohotovosti odborářů DP, kdy případná stávka získala obrovskou podporu řadových zaměstnanců všech profesí, bylo ukončení spolupráce s BNV Consulting (out-sourcing) a jmenovitě právě s Novotným jedním z ústředních požadavků odborů. Odstranění Dvořáka a Blažkova kontrola nad Dopravním podnikem bude podle všeho znamenat ještě větší nápor proti pracující i cestující v MHD. Máme se tedy opravdu na co těšit! Nikola Čech

Z E SV Ě TA

14

Kyrgyzstán: vláda svržena revolucí Revoluce v ulicích Kyrgyzstánu svrhla režim nepopulárního prezidenta Kurmanbeka Bakijeva. Ten poté, co se protestujicí, z nichž část byla ozbrojena, chopili kontroly nad policejními stanicemi a vládními budovami, uprchl z města. Protivládní protesty začaly 6. dubna v Talasu, městě na západě země. Výbuch hněvu způsobily ceny pohonných hmot, které za několik posledních dní vzrostly na čtyřnásobek, a celkové chronické hospodářské problémy země. Kyrgyzstán je zoufale chudou zemí, více než jedna třetina obyvatelstva žije pod hranicí chudoby. Demonstrace v Biškeku byla brutálně napadena policií, která střílela do davu. Zraněno či dokonce zabito bylo mnoho lidí. Rozzuření demonstranti se bránili a při násilných střetech policii vytlačili z ulic. Události v Biškeku nebyly izolované, budovy centrální i místních vlád byly obsazeny po celé zemi a starý režim se začal pod náporem hněvu pracujících a chudiny rozpadat. Do čela prozatímní „lidové vlády“ se postavila Roza Otunbajevová, vedoucí členka opoziční sociální demokracie. Podle ní bylo nezbytné chopit se moci, aby byl splněn hlavní úkol dne – obnovení „bezpečnosti“. To ukazuje na strach vládnoucí třídy, že by protesty mohly zajít příliš daleko a vše nemuselo skončit pouze svržením vlády. Tyto obavy sdílela i světová média, která podávala zprávy o „násilné revoluci“, která by se mohla „rozšířit i do sousedních zemí“. Ne snad že by těmto médiím vadilo krveprolití. Ostatně jejich zpravodajství z nejrůznějších válečných konfliktů o tom svědčí jasně. Spíše chápou, že spolehnout se dá pouze na „poklidné revoluce“, jako byly různé barevné a květinkové revoluce, které se v tomto tisíciletí prohnaly zeměmi bývalého Sovětského svazu. Takové revoluce ponechávají celý stávající společenský řád a jeho majetkové vztahy netknuté, poněvadž masy lidí v nich hrají roli pouhých statistů. Sociální demokracie bude usilovat o to, aby se protesty demobilizovaly, obyčejní lidé byli odzbrojeni a vše se dostalo zpět pod kontrolu policie. Zatím je stát na přechodnou dobu revolučním bojem poražen a není schopen obnovit „pořádek“ – armáda je paralyzovaná a není připravena vyrazit do ulic a střílet do lidí. Revoluční potenciál se ale může rychle ztratit a masy tak mohou přijít o plody svého vítězství.

Odkaz tulipánové revoluce Bakijev není v „revolucích“ žádným nováčkem. Právě jeho vynesla k moci v roce 2005 tzv. tulipánová revoluce, která svrhla nepopulárního prezidenta Askara Akajeva, privatizujícího neoliberála odhodlaného udržet se u moci. Zemí tehdy proběhla

obrovská vlna demonstrací kvůli nařčením ze zfalšování výsledků voleb a nepotismu. V současných protestech hrála prominentní roli sociální demokracie. Ta byla jedním z klíčových hráčů i během tulipánové revoluce v roce 2005, kdy po svržení vlády hrálo několik jejích členů důležitou úlohu v prozatímní vládě, kterou k moci donesla právě revoluce. Mnozí pozorovatelé připisují revoluční události nedostatku demokracie – jako kdyby měla všechny problémy vyřešit ústava západního střihu. Ale skutečným důvodem, proč Kyrgyzové povstali s takovou revoluční energií, není pouze demokratický deficit, ale chronická bída a chudoba země.

Sociální krize Kyrgyzstán je sice chudá země, pod jejím povrchem jsou však zásoby dosud nevyužitého zemního plynu a ropy. Země je však na velmi nízkém stupni průmyslového rozvoje. Stejně jako ostatní země střední Asie utrpěla na začátku 90. let, po obnovení kapitalismu a rozpadu Sovětského svazu, katastrofální hospodářský propad. Proto není schopna lokalizovat a vytěžit tyto zdroje bez zahraničních investic. Rusko je sice více než ochotné poskytnout peníze i strojní vybavení, také ale požaduje lví podíl na zisku. Ve skutečnosti může Rusko za to, že se Bakijevova situace změnila ze složité na nemožnou. Začátkem dubna byla snížena dotace na rafinované ropné produkty, což vedlo k prudkému růstu ceny ropy a plynu. To přišlo po cenových skocích v roce 2007 (+44 %) a obrovském růstu ceny uzbeckého plynu v roce 2008 (skoro přes noc stoupla z 55 na 145 USD za tisíc krychlových metrů). Lidé tak mají problémy třeba i jen vařit, ale hlavně mnozí nemohou pořádně topit během tuhé zimy. Život nejen v hlavním městě ztěžují i dlouhotrvající výpadky proudu. To je doprovázeno vysokou inflací (30 % za poslední 3 roky), vysokou nezaměstnaností

a dopady globální hospodářské krize na ekonomiku, která se v roce 2009 propadla po té, co byly seškrtány vládní výdaje a výrazně poklesly zahraniční investice. Kyrgyzstán svírají i politické komplikace. Ty bývají připodobňovány k situaci v 19. století, kdy se v této oblasti rvaly o strategický přístup do Indie dvě velká impéria – britské a ruské. Tentokrát zde máme souboj o přístup k energetickým zdrojům, ropovodům a plynovodům, obchodním cestám a zásobovací cestu USA a NATO pro okupační jednotky v Afghánistánu. Rostoucí zájmy v tomto regionu projevuje i Čína. Letecká základna Manas je pro americkou armádu klíčová, obzvláště poté, co byla uzavřena základna K2 v Uzbekistánu, když se George Bush v roce 2005 nepohodl s uzbeckým diktátorem Islamem Karimovem. Svou roli sehrálo i napětí mezi Moskvou a Washingtonem – když Vladimír Putin pochopil, že si USA budují trvalou vojenskou základnu v zemi, kterou Rusko považuje za svůj „zadní dvorek“. Bakijev se snažil hrát „moskevskou kartu“, aby donutil USA platit za Manas vyšší nájem. Počátkem roku 2009, po ruském slibu obrovského balíku pomoci, dokonce hrozil, že základnu uzavře. Nakonec byla smlouva, již za Obamy, prodloužena. Právě tuto kombinovanou sociální a politickou krizi není Otunbajevová, ale ani žádný jiný kapitalistický politik, schopna vyřešit. Dokud bude Kyrgyzstán v pasti kapitalismu a budou na něj supím pohledem shlížet mocnosti jako USA a Rusko, nedokáže pozvednout své obyvatelstvo z bídy. Kyrgyzskému lidu očividně nechybí nadšení pro revoluční boj – chybí mu však organizace, skrze kterou by mohl lid usilovat o moc. Dokud nebudou mít pracující vlastní politickou stranu, bude se opakovat tak častý scénář, kdy rozhněvaná lidová hnutí svrhnou nenáviděný režim, který je vzápětí nahrazen jiným stejně zkorumpovaným režimem. Martin Mikula

Z E SV Ě TA

15

DRTIVÉ VÍTĚZSTVÍ MAĎARSKÉ PRAVICE Nástup fašistických údejných skupin, tzv. Maďarské gardy, která je pro Jobbik tím, čím byly pro Hitlera SA. Z dubnových maďarských voleb vyšla vítězně pravice. Po první kole to vypadá, že Orbánův Fidesz dokonce získá ústavní většinu. Dosud vládnoucí sociální demokracie získala o polovinu hlasů méně než v posledních volbách. Znepokojivý je pokračující růst fašistického Jobbiku, který zaznamenal zhruba o dvě procenta méně než sociální demokracie a skončil na třetím místě. Oproti minulým volbám v roce 2006 jde o značný posun. Tehdy sociální demokracie (MSZP) porazila s 43 % o více než jedno procento Orbánovu Federaci mladých demokratů (FIDESZ) a Jobbik (Hnutí za lepší Maďarsko) se krčil s 2 % u politického dna. Krom těchto stran se nově do parlamentu dostala zelená kandidátka „Politika může být jiná“. Ostatním dosud parlamentním stranám se nepodařilo do parlamentu vůbec dostat. Jak se dá vůbec takto masivní vítězství pravice odůvodnit? Maďarsko je jednou z nejchudších evropských zemí s HDP na hlavu 18 tisíc dolarů (což je o více než čtvrtinu méně než ČR) a v loňském roce se jeho HDP propadlo téměř o 7 %. Nezaměstnanost je nad 10 % a skoro tři miliony Maďarů z celkových deseti žijí pod hranicí chudoby.

Neoliberální „reformisté“ V posledních osmi letech vládla v Maďarsku sociální demokracie. Ta je následovnicí za stalinismu vládnoucí státostrany, ovšem na rozdíl od většiny evropských sociálnědemokratických stran nemá prakticky žádné napojení na pracující. I proto pro ni nebyl problém stát se stranou, která v Maďarsku prosazuje zájmy nadnárodního kapitálu a neoliberální program Lisabonské agendy. Stranu ovládá vrstva podnikatelů, kteří se dostali k lizu v 90. letech a mají napojení na mezinárodní kapitál. Ani jeden ze tří sociálnědemokratických premiérů se nevyhnul korupčním skandálům. Největší poprask však vzniknul v roce 2006, kdy unikl zvukový záznam kdysi populárního premiéra Ference Gyurcsányho (mimochodem podnikatele a jednoho z nejbohatších lidí v zemi), jak prosazuje ve své straně potřebu reforem vcelku upřímným způsobem: „Evidentně jsme v minulém roce a půl či dvou letech lhali.“

a „Maďarsko se podařilo udržet nad vodou jedině díky boží prozřetelnosti, spoustě peněz ve světovém hospodářství a stovkám podvodů.“ Z následujících násilných protivládních demonstrací těžil do té doby marginální Jobbik. V roce 2008 nastoupil na premiérský post Gordon Bajnai, také podnikatel a hrdý držitel titulu „Mladý manažer roku“. Ten pokračoval v Gyurcsánym nastaveném kurzu úsporných opatření a jeho vláda zprivatizovala i zbytek státních podniků. Nástup celosvětové hospodářské krize dopadl na Maďarsko tvrdě a jeho ekonomika začala padat ještě strměji. Dostalo se dokonce na hranu státního bankrotu, který vláda „vyřešila“ půjčkou od Mezinárodního měnového fondu a Evropské unie. Ty si na oplátku nadiktovaly další podmínky, jako je snižování rozpočtového deficitu – to znamená pokračování škrtů v sociální sféře, snižování mezd ve veřejném sektoru atd. Společně se mzdami se propadla i národní měna, forint, což mělo za následek problémy spousty lidí s bydlením. Protože hypotéky v Maďarsku měly nadsazené úrokové sazby, většina Maďarů si je pořizovala u švýcarských či rakouských bank – po nástupu krize ovšem pro ně splátky vzhledem ke mzdám stouply až trojnásobně a lidé tak přicházeli o své byty.

Diskriminace a nacionalismus V nejhorší situaci se nacházejí maďarští Romové. Ti podle oficiálních statistik tvoří jen 1,9 % obyvatelstva, ale podle dalších odhadů představují kolem 6 %. Romové byli v Maďarsku, stejně jako v ostatních evropských zemích, po staletí diskriminováni. I dnes žijí často mimo města s mizerným či vůbec žádným přístupem ke vzdělávání a zdravotní péči. Podle neoficiálních údajů byla nezaměstnanost mezi Romy v 90. letech mezi 60 a 80 %, nyní se pravděpodobně pohybuje nad 90 %. Zejména od růstu Jobbiku a jeho úderek, Maďarských gard, v roce 2006, navíc čelí romská menšina organizovaným pokusům o pogromy, ať už v podobě střelby či zápalných lahví, jak je známe i my z Vítkova. I kdyby se fašistický Jobbik nedostal do vlády, což vypadá nyní vzhledem k převaze FIDEZSu pravděpodobně, nebudou mít menšiny

rozhodně na růžích ustláno. Orbánova strana spojuje program sociálních škrtů se zuřivým nacionalismem, který je zaměřen hlavně proti Romům a Židům. Pozadu ale nezůstávají ani Slováci. To se ukázalo již během Orbánova vládního předsednictví v letech 1998–2002. Orbán ve volební kampani nasliboval leccos – ať už jde o vytvoření silného Maďarska, kdy krajanům v sousedních zemích bylo nabídnuto státní občanství. Stejně jako v ekonomické oblasti nesplnil své sliby před volbami v roce 1998, ani nyní se rozhodně nedá očekávat, že by vytvořil slibovaný milion pracovních míst, zrušil školné na vysokých školách či poplatky ve zdravotnictví. Snížení daní asi provede, protože zrovna to je opatření ve prospěch těch nejbohatších. Navíc pokud by se odvážil porušit záruky dané MMF a EU, trest by ho jistě brzy neminul. Co dělat? Více než třetina Maďarů se přes politicky i hospodářsky vypjatou situaci voleb neúčastnila. Důvod je zřejmý – nespokojenost se současným politickým systémem a alternativami, které nabízí. Drtivá většina pracujících neměla ve volbách stranu, která by zastupovala jejich zájmy. Přitom se nedá říci, že by v posledních letech bylo Maďarsko bez bojů pracujících, ať již jde o protesty proti škrtům ve zdravotnictví, několik úspěšných stávek železničářů, stávky ve veřejném sektoru atd. Tito bojovní pracující však nemají na politické úrovni žádné zastoupení. A že ho budou potřebovat. Zkušenost se čtyřmi lety Orbánovy vlády na přelomu tisíciletí takřka zaručuje útoky na pracující a utlačované menšiny. Bude potřeba proti těmto útokům organizovat obranu. Vzhledem k chybějící straně musí maďarští pracující začít svou obranu budovat zdola – akční výbory proti škrtům, propouštění apod. Je potřeba tlačit na odbory, aby proti úsporným vládním opatřením zahájily potřebnou protiofenzívu, organizovaly demonstrace a stávky. Hrozivé je i fašistické nebezpečí. O protiromských akcích Maďarské gardy, která je sice formálně rozpuštěná, jsem psal výše. Není pochyb, že posílení Jobbiku tuto fašistickou úderku, organizovanou po vzoru nacistických SA ve 30. letech, ještě povzbudí k dalším násilnickým aktivitám. Je nebezpečnější o to, že členy je mnoho policistů – i šéf policejních odborů kandidoval za Jobbik ve volbách do europarlamentu v roce 2009. Proto stojí před Romy a všemi antifašisty palčivý úkol vytvořit obranné oddíly, které by nájezdům Maďarské gardy bránily. A jestli dubnové volby něco ukázaly v plné nahotě, tak je to absence strany pracujících, která by slovy i činy bránila zájmy námezdně pracujících a všech utlačovaných. Strany, která by se postavila rasismu a šovinismu majoritních stran, na obranu zbývajících demokratických a sociálních práv a za jejich masivní rozšíření. Bez ní budou maďarští pracující bezbranní. Martin Mikula

A KC E

16

Alternativa k pravicovému extremismu MEZINÁRODNÍ KONFERENCE A ROZHOVORY S ÚČASTNÍKY O víkendu ve dnech 27. a 28.března se v Praze pod záštitou Českého sociálního fóra a Celoevropského mobilizačního výboru Evropského sociálního fóra uskutečnila konference nazvaná „Alternativa k pravicovému extremismu v době sociální a ekologické krize“. Zúčastnila se jí necelá stovka lidí, ale kvantita pro organizátory tentokrát nebyla nejdůležitější. Šlo jim totiž hlavně o to, sezvat zástupce z co nejvíce zemí s důrazem na střední a východní Evropu. A v tomto smyslu měla akce úspěch, protože účastníci konference přijeli celkem z 19 různých zemí. A požadovaná východní Evropa byla zastoupena víc než bohatě, na konferenci se vedle sebe objevili zástupci sociálních hnutí, odborů a levicových organizací z Ruska, Polska, Ukrajiny, Rumunska, Bulharska nebo všech pobaltských a dokonce i zakavkazských republik. Konference byla rozdělená na několik bloků. V sobotu po registraci a slavnostním uvítání účastníků začala konference představením Evropského a Světového sociálního fóra a diskusí o potřebě spojovat v něm historicky rozdělený východ a západ. Ve dvou hlavních sobotních blocích se pak vždy pět panelistů z různých zemí věnovalo nejprve pravicovému extremismu a rasismu a odpoledne sociální krizi a možným alternativám k neoliberálním agendám. Po příspěvcích řečníků byl prostor pro diskusi, který byl vždy účastníky konference bezezbytku využit, až akce nabírala menší

časové zpoždění. Po skončení sobotního programu byl pro zájemce připraven sociálně-kulturní večer a promítání politicky angažovaných dokumentů. Nedělní program konference byl vyplněn velkým diskusním plénem nad návrhem textu rezoluce, která z této konference měla vzejít. Její finální podobu můžete najít

např. na facebookové skupině Českého sociálního fóra. Nestává se zas tak často, aby se do Prahy sjeli aktivisté z celé Evropy, takže jsme pro vás připravili s náhodně vybranými účastníky pět krátkých rozhovorů a jak uvidíte, na této akci se sešla skutečná lidská všehochuť.

Vincent Guibert, Francie Prvním respondentem byl Vincent Guibert z francouzského hlavní města Paříže. Dobrý den, můžete mi prosím přiblížit, odkud jste? Naše organizace má zkratku MMM – Mouvement pour un Monde Meilleur (v překladu to znamená Hnutí za lepší svět). Je to nově vzniklá skupina. Přiznám se, že si nejsem moc schopný představit, co může hnutí s takovýmto názvem dělat. Jsme sociální organizace pracující s cizinci a imigranty. Do Francie přijede každý rok kolem 140 tisíc nových přistěhovalců, z toho 2/3 jsou z francouzských bývalých kolonií v Africe. Hodně lidí teď také přichází z Balkánu, zejména Kosova. Existuje pro ně síť sociálních poraden a center. My také poskytujeme právní poradnu nebo vzdělávací kurzy francouzštiny, ale na rozdíl od jiných se více zabýváme imigranty, kteří se dostanou až na dno chudoby, živoří jako

bezdomovci a nemají ani přístup k základní zdravotní péči. Organizujeme pro ně právě tu zdravotní péči, jídlo zdarma, provizorní ubytování a tak podobně. V nedávných regionálních volbách jsem zaregistroval překvapivý opětovný nárůst krajních nacionalistů z Národní fronty. To máte sice pravdu, ale pro naši práci to není moc důležité. I spousta dalších lidí, kteří volí jiné strany, má často rasistické předsudky, takže jestli má Le Pen 5% nebo 20% nehraje takovou roli. Daleko horší událostí pro tyto nově příchozí byla ekonomická krize. S rostoucí nezaměstnaností se postupně násobily další sociální problémy. Navíc pravicoví politici začali více vystupovat proti islámu a nám se tak naše práce ztížila i v tom, že mezi muslimy a nemuslimy vznikají často z obou stran zbytečné komunikační bariéry.

Artur a Ekaterina, Lotyšsko Druhý rozhovor proběhl rovnou se dvěma aktivisty naráz. Artur a Ekaterina byli v našem výčtu trochu výjimkou. Nechtěli uvést svá příjmení a jako organizaci uvedli „síť antifa“. Pokud očekáváte nespoutanou mládež, vězte, že oba by věkem mohli být prarodiče autora článku. Vitalita jim ale rozhodně nechyběla. Dobrý den, můžeme se zeptat, odkud jste? Já jsem Ekaterina z Petrohradu a to je Artur z lotyšské Rigy. Jsme nezávislí členové antiautoritářských skupin zaměřujících se na boj proti státu a fašismu, což je v našich zemích prakticky jedno a totéž. Prozradíte mě a našim čtenářům, čemu se ve svých městech věnujete? Nechceme o tom mluvit. Pokud vás to zajímá, navštivte naše webové stránky www.left.lv. Nezlobte se, ale stránky jsou jen v azbuce a tu já moc plynně nečtu. Podle toho mála co rozumím, jste anarchisté… Ano, jsme anarchisté. Ale především jsme antifašisté a antiautoritáři.

Můžete specifikovat pojem „antiautoritáři“? V České republice slouží některým anarchistům jako záminka pro napadání neanarchistické levice, včetně marxistů. Tomu nerozumím. My pod tímto pojmem myslíme autoritu státu a státní represivní moc, jako je policie a armáda. Pro našince není situace v Rusku moc známá, ale někde jsem četl, že zrovna v Petrohradě jsou fašisté a neonacisté obzvláště silní. To je pravda, ale oni jsou bohužel silní i v Moskvě, v Rize, nebo vlastně všude u nás. A stát je ještě podporuje. Pro nás je třeba nemyslitelné dělat veřejné akce nebo demonstrace. Stát vám to nedovolí a pokud do toho jdete nelegálně, po třech minutách všechny účastníky zatknou. Teda pokud nejste fašisté. To vám dovolí i neohlášený pochod a policie vás po cestě chrání. Ostatně většina policistů jsou neonacisté. Často si například svou výstroj zdobí znaky SS a tak. Výjimkou nejsou ani vraždy antifašistů.

A KC E

17

Petre Damo, Rumunsko Třetí vyzpovídaným byl Petre Damo z Rumunského sociálního fóra. Co přesně dělá Rumunské sociální fórum? Tak snažíme se být aktivní součástí evropského sociálního fóra, proto jsem ostatně přijel i na tuto konferenci. Jinak u nás v Rumunsku teď připravujeme konferenci pro lepší spolupráci odborů a dělníků s levicovými a sociálními hnutími. O větší zapojení odborů se pokoušelo i České sociální fórum, nicméně neúspěšně. I u nás je to těžké, ale spolupráce už tam v mnoha případech začala fungovat. Jednotlivé odbory vidí, že se jim lépe hájí zájmy svých členů, pokud nezůstávají osamoceny a izolovány, ale když spolupracují s dalšími odbory a silami. Já sám jsem odborář a učitel a teprve když nás podpořili ostatní pracující, vzala naše požadavky veřejnost na vědomí. Čelili jste jako učitelé kvůli ekonomické krizi nějakým tlakům? Rumunsko nemá tak vyspělou ekonomiku jako jiné státy EU a hodně lidí dojíždělo za prací do zahraničí, což už nejde. Takže ekonomická krize na nás dopadla daleko více než na ostatní.

Rumunsko muselo doslova škemrat o půjčky a pomoc u MMF, který mu slíbil 17 miliard dolarů. Ale jedině když se podvolí jeho plánům privatizací a „úsporných opatření“. V jejich rámci má být např. propuštěno až 15 tisíc učitelů a omezují se veřejné služby. Jak se na tyto plány dívají rumunští pracující a odbory?

Lidé jsou neuvěřitelně naštvaní. Na květen nebo červen se připravuje vyhlášení generální stávky. Situace už je opravdu neúnosná. Dokonce i důchodci vyšli do ulic na několik demonstrací, protože u nás se z důchodů platí daně a ty narostly některým lidem tak, že jim prakticky přestal důchod chodit.

a hlavně na venkově černochů minimum a častěji se tam setkáte s rasismem a diskriminací. Ale nejen kvůli barvě pleti. Obrovsky opovrhovaní bílými Angličany jsou u nás také Poláci. Polští vysokoškoláci vytírají podlahy, vysokoškolačky pracují ve striptýzových barech. To je podle mě také rasismus. Jaké aktivity konkrétně děláte? Jsem viceprezident National Black Police Association - Národní asociace černých policistů. Naší snahou je zapojit do policie co největší počet černochů a dalších cizinců, protože pak si jich bílí lidé více váží a oni jsou schopni pozitivně působit na své etnické komunity.

Nezlobte se, ale nejsem přesvědčen o tom, že rasismus zmizí tím, že se hodně černochů přidá k policii. Je nutné analyzovat problémy a hledat nejlepší řešení. Na tohle se nesmíte dívat politicky. Není to levicové nebo pravicové téma, je to o každodenní práci… Obávám se, že v tom se úplně neshodneme. Jaký máte zatím pocit z této konference? Přijel jsem do Prahy na vlastní náklady ve svém volném čase, protože mě to zajímalo. Mrzí mě, že na konferenci o rasismu jsem jediný černoch a zástupce menšin. Získal jsem ale nějaké kontakty a součástí evropského sociálního fóra chci být i nadále…

Tony Smikle, Velká Británie Čtvrtým respondentem naší série minirozhovorů byl usměvavý černoch Tony Smikle. Dobrý den. Můžete se nám prosím představit, odkud jste? Přijel jsem z Velké Británie z města Nottingham. Víte, kde to je? V Anglii jsem byl jenom v Londýně, ale vím, že Nottingham je město v průmyslové oblasti severní Anglie. Tak předně Londýn není Anglie, to je úplně jiný svět. Hlavně pro mě jako aktivistu v boji proti rasismu je v tom zásadní rozdíl. V Londýně tvoří většinu obyvatel černoši a Asiati. U nás v severní Anglii je ve městech

Roman Varga, Česká republika Pro závěrečný rozhovor jsem odchytl mladého sympatického muže, ze kterého se k mému překvapení vyklubal Čech Roman Varga. Nechtěl jsem ho ale diskriminovat na základě národní příslušnosti a krátký rozhovor jsem udělal i s ním. Ahoj Romane. Můžeš nám prozradit odkud jsi a jakou prací se zabýváte? Jsem z Organizace pro pomoc uprchlíkům a z názvu je to asi patrné, co děláme. Více o nás si může každý najít na www.opu.cz. S uprchlíky z jakých zemí teď nejčastěji pracujete? No my vlastně s uprchlíky už moc nepracujeme. Politický uprchlík si totiž musí požádat o azyl v první „bezpečné“ zemi

a tak se do ČR klasičtí uprchlíci prakticky nedostávají. Naposledy jsme přijímali uprchlíky z Barmy, kteří sem byli po dohodě přeposláni. Většinou teď proto pracujeme s imigranty. S čím vším imigrantům pomáháte? Zajišťujeme pro ně právní a sociální poradnu. Nemáme až tak špatné zákony, ale cizinci se v nich neorientují a potřebují pomoct s vyřízením úředních záležitostí. Jak se situace cizinců u nás zhoršila v souvislosti s ekonomickou krizí? Lidé sem jezdí často s nerealistickými očekáváními. Hlavně je to ale vina státu a firem. V době boomu sem levnou pracovní sílu masově zvou a není pak chyba těch lidí,

že je kvůli nedostatku zakázek zničehonic propustí a oni zůstanou bez prostředků. Běžní pracující v továrnách často chápou cizince jako ty, co jim kradou práci a ani odbory se jich moc nezastávají. Jak by se to dalo zlepšit? Odbory prostě hájí svoje členy a ne agenturní zaměstnance, to bych jim tolik nevyčítal. Největší chyba je podle mě právě v systému pracovních agentur. Cizinci tam nemají nárok na sociální a zdravotní pojištění, nejsou chráněni zákony jako standardní zaměstnanci. Navíc hodně agentur uplatňuje mafiánské praktiky a porušují zákony. Je nutná jejich větší kontrola a regulace.

A KC E

Pražané otevřeli metro, které svět ještě neviděl!

18

Příjemné a teplé nedělní odpoledne, 21. března, stanice metra Kačerov. Právě zde došlo ve dvě hodiny středoevropského času k slavnostní události, představující další dějinný mezník skvělého a v posledních letech zvláště dynamického rozvoje pražské městské hromadné dopravy. Díky starostlivé péči pana primátora Béma a jeho moudrých radních se Praha dočkala nové, „modré“ trasy metra D, jejíž technické a architektonické provedení svět ještě nikdy neviděl. Zástupy Pražanů, dychtivě žádoucí spatřit tento zázrak, s povděkem a úsměvy využily možnosti první jízdy – a zcela zdarma! Že se nic takového nemohlo stát? Že žádná trasa metra D v Praze neexistuje? Ano, skutečně, trasu D zatím svět ještě neviděl. A to navzdory tomu, že nám ji pražská radnice již drahná léta hory doly slibuje! Právě toto radniční balamucení si za svůj terč vybrala skupina aktivistů z iniciativy Pražané a Pražanky za MHD, když se rozhodla neexistující trasu přese všechno otevřít. Sympatická skupina převážně mladších lidí se dala dohromady na sociální síti Facebook v souvislosti s odporem tisíců lidí proti plánu magistrátu omezit poslední a první spoje metra. Protesty lidí v tomto případě přinesly úspěch a s rušením se (zatím) nepočítá. Pražané a Pražanky za MHD se proto zaměřili na další palčivé problémy pražské MHD, a stále odkládaná trať D mezi ně určitě patří. Na její dokončení totiž netrpělivě čekají desetitisíce či statisíce lidí bydlících v oblasti velkých sídlišť čtvrtého obvodu (Novodvorská, Krč, Lhotka-Kamýk, Libuš, Modřany a Písnice). Všechna tato místa (s dílčí výjimkou u Modřan) jsou dnes závislá na autobusové dopravě, která je v úseku mezi Thomayerovou nemocnicí a Kačerovem nejhustší v celé Praze. Právě trasa D by nejen tuto silnou dopravu převedla z autobusů pod zem, ale poskytla by i alternativní spojení do širšího centra vůči trase metra C, která je dnes již na hranici svých kapacitních možností. Na místo toho však magistrát preferuje stavbu pokračování trasy A dále na západ (v původní verzi na Letiště Ruzyně, nyní asi jen k motolské nemocnici) – v oblasti, která je poměrně velmi slušně obsluhovaná tramvajovou dopravou v kombinaci s doplňkovou sítí autobusových linek. Bez pokračování k letišti nabídne toto prodloužení pouze kapacitně nevyváženou (nadhodnocenou) alternativní dopravu

k nemocnici pro obyvatele Prahy 6 a 7. Kromě blízkého okolí stanic by v celé oblasti došlo paradoxně k zvýšení dojezdové doby do centra (omezení tramvají, hluboko položené stanice) a navíc nejsou vyřešena ani odstavná parkoviště a autobusové terminály (meziměstská doprava by tedy dále končila na Dejvické). Výhledově zvolené řešení rovněž nekonkuruje jen tramvajím ale také plánované rychlodráze Masarykovo nádraží-Letiště Praha-Kladno. Jde tedy o nekoncepční projekt, který jen mrhá našimi omezenými finančními prostředky. Jeden z organizátorů nedělního happeningu na Kačerově, student střední odborné dopravní školy Václav Kříž, kritizoval celkovou situaci s veřejnou dopravou v Praze: „Magistrátu vládne ODS, která v roce 2006 slibovala [ve volbách] 10 nových stanic metra do roku 2010 a 32 km nových tramvajových tratí. Místo toho se zatím zprovoznily jen tři nové stanice metra (Prosek, Střížkov a Letňany) a necelý kilometr tramvajové trati v Radlicích)“. Městská doprava v Praze se v posledních letech skutečně dostala do úpadku. Vedle problémů s obměnou vozového parku autobusů (průměrné stáří vozidel DP je dnes 9,9 let), pomalé výstavby nových tratí elektrické dráhy a metra a omezení rekonstrukcí je zásadním problémem i podfinancování samotného provozu MHD v Dopravním podniku a jeho postupná

likvidace cestou out-sourcování všeho možného (nedávno třeba údržby vozů metra ve všech depech). Na všechny tyto problémy upozornila nedělní akce PaPzaMHD jak cestou zábavných scének s pokládáním základního kamene, pilnými budovateli metra a slavnostním přestřižením pásky za přítomnosti „prince Charlese“, bouchání šampaňského a zvuku dechovky, tak cestou informačních panelů rozmístěných po celé ploše autobusových stanovišť před vchodem do metra. Na místě nechyběl ani dopravní odborník, inženýr Martin Šubrt, který shromážděným Pražanům vysvětlil problémy současného plánování v systému metra a MHD vůbec a poté odpovídal přímo na dotazy položené z publika. Na organizaci celé akce se vydatnou měrou podíleli také „profesionální“ lidoví baviči a performisté, kterým patří velký dík za její povedený průběh. Akce vzbudila bezprostřední zájem desítek Pražanů a celé řady médií a získala iniciativě Pražané a Pražanky za MHD několik dalších aktivistů. V současné době se skupina začala zabývat problémem možné (znovu) instalace turniketů do vestibulů metra. Pokud máte zájem se o celé skupině a jejích aktivitách dozvědět něco blíže, navštivte jejich webovou stránku: http://www.prazanezamhd.kvalitne.cz/ a kontaktujte je. Však MHD slouží i vám, ne? Nikola Čech

A KC E

19

Liberec: NAL spolu s dalšími antifašisty převálcovala mítink Dělnické strany V sobotu 3. dubna kolem stovky odpůrců fašismu přišlo narušit předvolební mítink Dělnické strany. Na pořádání akce proti Vandasovu hnědému nebezpečí se ve spolupráci s řadou libereckých antifašistů podílela také liberecká místní skupina Nové antikapitalistické levice. Místní politici hlavních politických stran vyzývali k ignorování Dělnické strany, tedy fakticky uvolnění prostoru pro šíření jejich rasistických lží. Aktivisté NAL a řada dalších antifašistů z Liberce se pod hlavičkou Liberečáci proti fašismu rozhodli prostor této fašistické straně neposkytnout. Přestože mobilizace na akci byla, řekněme, poloveřejná, podařilo se shromáždit třikrát více odpůrců DS, než kolik bylo účastníků samotného mítinku DS. Kromě třech plných aut vypravených příznivci NAL z Prahy a z Brna, přijelo liberecké antifašisty podpořit také 15 antifašistů z nedaleké německé Žitavy, převážně z Die Linke a Antifašistické akce. Třicet minut před začátkem akce jsme se shromáždili v nedalekém parku a těsně po 16 hodině se vypravili na mítink Dělnické strany. V ulici před náměstím Edvarda Beneše jsme byli zastaveni policií, která byla přítomná ve velkém počtu, včetně těžkooděnců. Policie se „věnovala“ nám, kteří jsme se přišli nenásilnou formou vyjádřit proti fašismu, nikoliv fašistům z Dělnické strany, jejíž politika inspiruje k rasovým pogromům a útokům, jako byl například útok zápalnou lahví na romskou rodinu ve Vítkově. Po perlustraci všech účastníků a prohledaní tašek a batohů jsme se konečně dostali na hlavní liberecké náměstí. Zde už začínal mítink Dělnické strany. Kolem vozu s amplionem postávalo něco mezi 30 a 35 lidmi – z toho přibližně 10 na první pohled otrkaných nacistů a asi 15 přihlížejících. Dav opticky zvětšoval velký počet novinářů a policistů v civilu.

Nicméně zde byla také desítka Romů, se kterými jsme byli domluveni na společném protestu, a skupinka protestující studentů s transparentem proti homofobii a xenofobii. Po příchodu jsme rozvinuli protifašistické transparenty (fotoreportáž je na našem webu) a začali skandovat. Projev führera Dělnické strany Vandase byl zcela přehlušen na téměř půl hodiny. Policie pohrozila zásahem, pokud nepřestaneme skandovat, a po tvrdém vyjednávání svůj požadavek umenšili na vypnutí megafonu. Jelikož jsme si nepřáli konflikt s policií, ustoupili jsme. Nicméně mítinku Dělnické strany to nepomohlo. Za skandování „zvládneme to i bez megafonu“ začalo naše skandování hesel nanovo … s ještě větší intenzitou. Ustali jsme teprve ve chvíli, kdy byla hrozba útoku těžkooděnců bezprostřední. Nakonec mítink DS v Liberci skončil naprostým fiaskem. Celková délka slyšitelných projevů předáků DS se smrskla na ne více než deset minut. Zájem veřejnosti byl minimální, odpůrců DS se sešlo mnohem více než příznivců či potenciálních příznivců. To je velký úspěch zejména pokud vezmeme v úvahu, jak se prakticky celé oficiální politické spektrum Liberecka snažilo antifašistický odpor veřejnosti demobilizovat svými výzvami k ignorování mítinku DS. NAL si naopak myslí, že proti fašismu je třeba vystupovat aktivně. Fašismus není jen jeden z mnoha pravicových politických směrů, fašismus používá při své cestě k moci teroru a násilí – v podstatě metod občanské války. Proto mu musíme sebrat prostor k dalšímu šíření své pogromistické politiky. NAL děkuje všem libereckým účastníkům a organizátorům akce za dobře odvedenou práci. Libor Bláha

ZA ČÍM STOJÍME

 Kořeny hospodářské krize leží v samotných hlavních zákonech fungování kapitalismu. Z toho vyplývá, že příčiny krize nemohou být trvale odstraněny v jeho rámci.  Pracující mají své vlastní zájmy jako třída, které jsou nejen odlišné od zájmů podnikatelů, ale obecně jsou k nim přímo protikladné.  Pracující nesmí platit za krizi, kterou nezpůsobili. Požadujeme nacionalizaci strategického průmyslu (např. výroby a distribuce elektřiny, těžby uhlí, vodárenství, výroby zbraní) a finančního sektoru. Žádáme rozdělení práce mezi nezaměstnané snížením pracovní doby zaměstnanců, kteří dnes musí odvádět mnoho hodin přesčasů, a pro odstranění nezaměstnanosti rovněž navrhujme vznik státního programu veřejných prací. Požadujeme inspekci účetnictví v podnicích, které bankrotují, nebo masově propouštějí své zaměstnance.  Vyzýváme odbory k jednotné a silné aktivitě proti chování šéfů a politiků v době krize (propouštění, sociální a mzdové škrty) a na podporu našich požadavků. Chceme usilovat o demokratizaci odborů a jejich aparátu.  Žádná platforma pro fašisty. Vytvořme na pracovištích, školách i v místních komunitách masové antifašistické hnutí. Podporujeme obranu všech skupin a komunit ohrožovaných neonacistickým násilím.  Jsme proti všem formám útlaku a diskriminace.  Bojujeme za nárůst minimální mzdy a za všeobecný růst mezd ve veřejném sektoru (mimo politiků, soudců apod.) Podporujeme daňovou progresi u daní z příjmů fyzických i právnických osob a žádáme veřejný audit všech velkých státních zakázek soukromým společnostem. Jsme za vznik veřejného programu masové výstavby cenově dostupných bytů. Odmítáme neoliberální „reformy“ důchodů, poplatky ve zdravotnictví a školné na univerzitách. Stejně tak jsme proti privatizaci zdravotnictví.  Odmítáme agresivní (imperialistické) války a militarismus. Požadujme odchod Česka z NATO.  Braňme naše občanská práva a svobody a odmítněme jakékoliv restrikce těchto svobod navrhované ve jménu „boje proti extremismů, boje proti terorismu apod.“ Požadujeme volební právo pro všechny obyvatele ČR starší 15 let (včetně pracovníků z ciziny, zahraničních studentů a dalších).  Chceme postupně vytvořit novou stranu pracujících, která při hájení našich zájmů nebude dělat žádné bezzásadové kompromisy.  Jako „řešení“ problémů kapitalismu nepřijímáme žádný druh státního policejně-byrokratického režimu (jaký tu třeba byl do roku 1989). Našim řešením je demokratický socialismus založený na možnosti pracujících efektivně rozhodovat o všech záležitostech společnosti.

NOVÁ LEVICE

NAL zahájila kampaň za svou registraci Celostátní výbor Nové antikapitalistické levice rozhodl o zahájení procesu registrace NAL jako politického hnutí. Naše organizace tak zahajuje kampaň, jejímž cílem je získat potřebný počet jeden tisíc podpisů. Sběr podpisů chceme začlenit do všech ostatních činností, které provádíme. Při našem založení na podzim roku 2009 jsme si v Platformě NAL jako dlouhodobý cíl vytýčili vybudování strany pracujících. V České republice neexistuje strana, tím méně v parlamentu, která by důsledně zastupovala zájmy pracujících a nebyla nijak napojená na podnikatele. My, pracující, mladí lidé, stejně jako další široké vrstvy obyvatelstva prakticky nemáme soustavné zastání. Občas za nás promlouvají politici ČSSD a KSČM, občas se jim podaří zmírnit nejhorší útoky na pracující. Nicméně jsou to právě pracující, kdo v současné době neustále ustupuje. Aby tomu tak nebylo, potřebují i pracující

a antikapitalisté svoji politickou stranu. Strany obhajující současný systém mají prostor mluvit v médiích, média šíří názory prokapitalistických „odborníků“ jako samozřejmé objektivní pravdy, pracující se často bojí vystoupit na obranu svých vlastních zájmů. Politická strana by umožnila dát zájmům pracujících organizovanou podobu. Má to být nová strana úplně jiného typu, než jsou dosavadní parlamentní strany, stejně jako mnoho vznikajících stran, které ve skutečnosti představují pouze někdy opravdu míněné, někdy zcela cynické, pokusy provádět kapitalistickou politiku bez korupce. Politická strana, jak si ji představujeme, nebude pouze kandidovat ve volbách a usilovat o hlasy lidí s tím, že to „pro lidi zařídí“. Naopak bude usilovat o to, aby se dolních deset milionů vymanilo z politické letargie, aby obyčejní lidé začali aktivně hájit své zájmy, organizovali se a prali za svá práva. A nová strana pracujících má

být školou takového boje. Má vytvořit síť základních organizací po celé zemi, které budou podporovat dělníky ve stávce, vyženou fašisty a pogromisty z našich ulic, odmítnout podřizování našich životů ziskuchtivosti obřích korporací. Důstojný život pro všechny, solidarita a sociální spravedlnost nebudou jen hesly z plakátů, ale každodenní praxí takové strany. Má to být strana aktivních odborářů, antifašistů a antirasistů, bojovnic a bojovníků za práva žen, levicových intelektuálů a všech, kteří nechtějí skákat, jak nadnárodní korporace, šéfové velkých firem a bank, a jejich politici pískají. Taková strana ale nemá být jen zastřešující organizací aktivistů, ale bude též tavícím kotlem myšlenek nikoliv pro týmy „odborníků“, ale pro široké vrstvy lidí různých zkušeností. Navíc bude usilovat o prolomení kapitalistického monopolu na myšlenky a názory, bude přinášet alternativu tam, kde dnes nemá šanci být slyšena. Jedině pokud se dáme dohromady a přestaneme být poslušnými výrobci zisků pro hrstku nejbohatších, můžeme začít měnit věci kolem sebe. Nová antikapitalistická levice se chce registrovat jako politické hnutí, aby měla větší příležitosti šířit antikapitalistické myšlenky, podporovat boje pracujících a utlačovaných a začít dělat první kroky k vytvoření takové politické strany, která bude vážným oponentem současného systému, ve kterém má člověk hodnotu jen jako zdroj zisku. Pomozte nám sbírat podpisy pod registrační petici, zapojte se do našich aktivit, přidejte se k NAL!

Proti “Hnutí pro život”! Za právo na svobodnou volbu! 20. března se v Praze konal tradiční pochod Hnutí pro život Pro-life (Pro život, tedy proti potratům). Akci tohoto obskurního klerikálního spolku, v tmářském duchu se negativně vymezujícího vůči interrupcím, homosexuálům a euthanázii, si NAL nemohla nechat ujít. S cílem vyjádřit nesouhlas s pochodem těchto ultrakonzervativců, napojených na lidovecké i krajně nacionalistické síly, i s klerikálními dogmaty jako takovými, jsme uspořádali veřejné shromáždění pod Národním muzeem. To bylo

zahájeno na místě ještě dříve, než se pro-lifisté doplazili na Václavské náměstí.

Začali jsme projevem naší členky, detailně se věnujícím tématu, kvůli kterému jsme se sešli. Při té příležitosti jsme také otevřeli stánek s peticí za registrací naší organizace, kolemjdoucím byl také prodáván časopis a rozdávány letáky k naší akci. Ačkoliv byla řádně nahlášená, nevyhnuli jsme se menším potyčkám s městskou policií. Kromě drobnějších potížích však naše akce probíhala bez problémů. Jakmile pochod Pro-life

dorazil do cílového místa, zahájili jsme slovní palbu, která byla díky megafonu pod Václavem dobře slyšet i přes rušnou magistrálu. Skandovala se hesla typu „Nedej tmářům žádnou šánci!“, „Táhněte na smetiště dějin!“ nebo „Klerikalismus, špína hnus!“. Účastníci, kteří nedrželi velký transparent, měli v ruce pikety se slogany jako „Za svobodu volby a důstojnost žen!“. Pro-lifisté „ozbrojeni“ bílými kříži se mezitím fanaticky věnovali zpěvu náboženských chorálů a na závěr i státní hymny. Jejich dav byl z 90 % složen z rodin s dětmi – neváhali nechutně zneužit pro své cíle nezletilé. Celkově lze akci hodnotit jako úspěšně zvládnutou. Podařilo se nám poskytnout interview ČTK a televiznímu štábu čínsko-americké NTDTV. O akci HPŽ i naší protiakci se psalo též na stránkách médií. Lidové noviny z nás na základě názvu našeho časopisu udělaly organizaci „Nová levice“a znění našeho transparentu „Za právo na bezplatnou interrupci!“ překroutily na „Pro potraty“ (web ČT 24 pro změnu zase na „Za bezplatné potraty“). To však nás vzhledem ke kvalitě našeho tisku nijak nepřekvapuje.

www.antikapitalista.cz

[email protected]

www.facebook.com/novaantikapitalistickalevice

NAL se i nadále bude stavět na obranu všech demokratických práv, mezi něž právo žen na svobodu volby nedílně patří.