ČASOPIS NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE číslo 15 DUBEN 2012 NOVÁ LEVICE DVĚ ZBRANĚ PROTI VLÁDĚ STÁVKY OBČANSKÁ NEPOSLUŠNOST

ČASOPIS NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE  číslo 15 – DUBEN 2012

NOVÁ LEVICE

DVĚ ZBRANĚ PROTI VLÁDĚ

STÁVKY

OBČANSKÁ NEPOSLUŠNOST

OBSAH ČÍSLA: Uvidí odboráři za dva rohy aneb lze svrhnout vládu bez stávky? Odbory a protivládní hnutí nesmí hrát na hřišti nalajnovaném vládou Potrét vlády Železné lady Smíchov v zajetí developerské rutiny Rozhovor s Pavlem Mladým členem Celostátního výboru NAL Workfare - ani omylem! Řecko: vraždící krize Zachraňme české zdravotnictví – pět minut po dvanácté Zprávy z místních skupin NAL Španělská generální stávka: miliony lidí proti škrtům

2-3 3-6 6-8 8-9 10-11 12 13 14 15 16

DEMISI VLÁDY TEĎ! Kabinet premiéra Nečase, který se opírá o 115 poslanců trojkoalice, je u  vlády již více než jeden a  půl roku. Za krátkou dobu svého působení přivedla tato vláda zemi do katastrofálního stavu: Klesají reálné mzdy a  důchody, znehodnocují se úspory střadatelů, hroutí se zajišťování sociálního systému, zvyšují se daně u potravin, energie a léků, roste nezaměstnanost, o práci mají přijít učitelky, řidiči, hasiči, úřednice a policisté. Probíhá destrukce dostupnosti zdravotnictví, rozkládá se školství. Bouří se studenti i lékaři. Zadlužení státu, kvůli jehož „snižování“ se prý toto všechno děje, přitom dále raketově roste. Jediní, kdo jsou v  dnešní době za vodou, jsou banky a  soukromé penzijní fondy, mobilní operátoři, ČEZ, exekutoři a  lichváři, korupčníci, nepřátelé demokracie ve vládě, na Hradě a v Parlamentu a vedení katolické církve. Je třeba se tomu postavit: DEMISI VLÁDY TEĎ!

1. 2. 3.

mínu.

Okamžitá demise Nečasovy vlády a  vypsání předčasných parlamentních voleb v co nejkratším ter-

Okamžité zastavení daňové, penzijní, vysokoškolské a  sociální „reformy“ z  dílny Nečasovy vlády. Zrušení reformy zdravotnictví a změn v Zákoníku práce. Vyvlastnění všech v  Česku podnikajících firem registrovaných v  daňových rájích a  zákaz nového podnikání takovýchto společností.  NOVÁ LEVICE 14 / strana 2

4.

Povinné odtajnění vlastnické struktury všech firem usilujících o veřejné zakázky. Zrušení anonymních akcií na doručitele (ať je v tom Nauru samotné). 100% zdanění majetku nad 5 milionů Kč, jehož řádný původ nelze prokázat.

5.

Vyvlastnění strategických společností a  odvětví (finančnictví, výroba a  distribuce energií, těžba uhlí, vodárny, zbrojovky) a jejich postavení pod kontrolu pracujících.

6.

Naplnění státního rozpočtu: zavedení progresivního zdanění fyzických i  právnických osob, mimořádná daň na hazard, zrušení stropů pro odvod pojistného nejbohatším.

7.

Státní podpora činnosti výrobních a spotřebitelských družstev. Větší podpora střednímu (zejména učňovskému) a vysokému školství a vědě jako investice do budoucna.

8.

Zvýšení minimální mzdy a  minimální hodinové mzdy ve veřejném i  soukromém sektoru k  okamžitému oživení poptávky a výroby.

9.

Okamžité zrušení ničím nepodloženého vydávání společenského majetku (lživě označovaného jako „restituce“) církvím.

10.

Uzákonění všeobecného referenda a  zavedení odvolatelnosti všech volených zástupců voliči

UVIDÍ ODBORÁŘI ZA DVA ROHY

aneb lze svrhnout vládu bez stávky? pav e l m l a dý Demonstrace 21. dubna má dostat do ulic co nejvíce lidí. Snahou odborů, občanských iniciativ a protivládního hnutí je, aby šlo o největší protivládní protest od roku 1989. Je nesmírně důležité, aby se to podařilo. Takové shromáždění lidí požadujících demisi vlády má potenciál zásadně změnit atmosféru v zemi. A navodit podmínky pro pád Nečasovy psychopatické vlády. Odbory ale čeká klíčové rozhodnutí, co bude po demonstraci. Přípravná schůzka k  demonstraci naznačila, že to demonstrací neskončí a  že budou následovat další akce – stávky a  akce občanské neposlušnosti. Koalice dopravních odborových svazů již oznámila, že dopraváci do stávky půjdou. Co ale jiné odborové svazy?

Čili na miskách vah je stávka proti vládě v  solidaritě s  jinými odboráři a  širokou veřejností versus izolovaná stávka v jednom podniku za navýšení mezd o desítky procent. Na jakou stranu se váha zhoupne?

ními financemi má Nečasova vláda zvláštní expertízu – čím více takzvaně šetří, tím více roste státní dluh.

Jeden za sebe, každý za sebe samého?

Pohoda i nepohoda mezi vládou a zaměstnavateli

To zůstává otázkou. A  padají různé argumenty, proč nestávkovat. Tyto argumenty nalezneme mezi odborovými funkcionáři, stejně jako mezi řadovými odboráři. Vypořádejme se postupně s  každým argumentem zvlášť.

Pokračování této vlády ovšem dále výrazně sníží pravděpodobnost úspěšnosti stávky. Vláda se totiž nijak netají úsilím o  omezení práva na stávku a další protiodborovou legislativou po vzoru Margaret Thatcherové.

Nyní se podívejme na argument, že zaměstnavatelé jsou také často proti vládním návrhům spolu s  odboráři. Opravdu se tak zaměstnavatelé v případě některých šílených vládních návrhů, či spíše nápadů, vyjádřili.

A nejen to. Také celkový pokles reálných mezd v české ekonomice bude vytvářet tlak proti zvyšování mezd ve všech oborech. O  zbývající jakž takž solidně placená kvalifikovaná zaměstnání se v  takové situaci prudce zvedne zájem. To bude vytvářet konkurenční tlak proti nominálnímu růstu mezd, zatímco inflace bude nadále ukrajovat z mezd reálných.

V řadě případů po ideové domluvě od vládních ministrů svá stanoviska sice přehodnotili, ale to není to nejpodstatnější. Daleko důležitější je skutečnost, že na rozdíl od odborů neřekli vládě, ať si sbalí svých pět švestek a jde od válu.

Hodní zaměstnavatelé Prvním argumentem je, že někteří zaměstnavatelé i v podmínkách hospodářské krize zachovali pracovní místa, někde dokonce navýšili mzdy zaměstnancům. Především je třeba říci, že není nutno dělat z  nouze ctnost. Mluvíme zde v  první řadě o velkých korporacích, které mají často ohromné finanční rezervy. Kromě toho dříve či později očekávají konec krize a opětovný nárůst poptávky. Tehdy budou potřebovat kvalifikovanou pracovní sílu, kterou si takto udrží. Ostatně obvykle tyto rezervy mají původ v  dlouhodobě nižších mzdách zaměstnanců se stejnou produktivitou práce oproti jejich kolegům v mateřských, obvykle západních firmách. Dále je třeba poznamenat, že životní nejistota v  případě nemoci, úrazu či stáří, která je výsledkem vládních reforem, si žádá vytváření značných finančních rezerv, pokud člověk nechce například prodat auto či byt, když vážně onemocní. Případně čekat až u dveří zazvoní exekutor. Spolu se zvýšenými náklady na živobytí, lékařskou péči, vzdělání potomků, apod., to znamená, že zachování životního standardu pro pracovníky těchto firem by vyžadovalo nárůst mezd nikoliv v řádu procent, ale v řádu desítek procent. Tedy lze samozřejmě vycházet z  toho, že odborům nepřísluší politický boj za odstoupení vlády a  zastavení její vládní agendy a že si zaměstnanci těchto firem vymohou na svém zaměstnavateli odpovídající nárůst mezd. Na druhou stranu by se ti, kdo toto hlásají, měli zamyslet nad potenciální úspěšností stávky požadující například zvýšení mezd o 40 či 50%.

Na tom se ostatně shodnou všichni ekonomové, včetně našeho hradního pána, že přebytek nabídky nad poptávkou vytváří tlak na snižování ceny. A stejně tak přebytek nabídky pracovní síly nad poptávkou po pracovní síle vytváří tlak na snižování ceny pracovní síly, což není nic jiného než mzda. K  tomu je třeba připočíst tlak na zvyšování produktivity práce, ať už zvýšením intenzity práce či pomocí neplacených přesčasů. Ostatně snaha vytvořit tlak na snižování reálných mezd a  zvyšování produktivity práce zvýšením pracovního nasazení zaměstnanců (nikoliv nutně technologickou inovací) stojí za vládní politikou v  oblasti „péče“ o  nezaměstnané. Snižování podpor v  nezaměstnanosti a  státní šikana nezaměstnaných má přímý negativní dopad na růst mezd zaměstnaných. Lidově řečeno to neznamená nic jiného, než že nezaměstnaný sáhne po jakkoliv špatně placené práci a  zaměstnaný přijme jakékoliv pracovní podmínky, aby si nevyměnil místo s oním nezaměstnaným. Toto je dárek s velkou mašlí, který dala vláda zaměstnavatelům. Nedivme se, tato vláda vládne výhradně pro zaměstnavatele. Ušetření státních prostředků na výplaty podpor v nezaměstnanosti je jen Kalouskova ideologická kamufláž. Ostatně v šetření stát-

Mám neodvratný pocit, že miska vah se opět poněkud naklonila.

Že by zaměstnavatelé na rozdíl od odborářů respektovali výsledky demokratických voleb z roku 2010? Nenechme se vysmát, pokud by to bylo v  zájmu zaměstnavatelů Nečasova vláda se svojí „popularitou“ pod 20% by už byla dávno mimo své funkce. Zaměstnavatelé se s tím nepářou, mají ostré lokty a moc dobře vědí, co pro ně je a co není dobré. Za dar ušetřených milionů a miliard na mzdových nákladech, daních, zastropování odvodů pojistného, apod. nějaké ty přehmaty vládě odpustí.

Co kapsu nebolí, srdce netrápí A jsme opět na počátku našeho argumentu. Někteří odboráři nechtějí poškodit své hodné zaměstnavatele, kteří zachovali pracovní místa a případně i zvýšili mzdy. Jak tedy chtějí svrhnout vládu, když nechtějí poškodit ty, pro které ta vláda je u moci? Masivní demonstrace je jistě vynikajícím startem pro odvolání Nečasovy vlády zdola. A  musíme všichni udělat vše pro to, aby byla opravdu masivní. Nedávná zkušenost španělského hnutí rozhořčených ale ukazuje, že lidé v  ulicích nejsou pro vlády zase takovým strašákem, pokud ve vzduchu nevisí vlna velkých stávek. Ponechme stranou, že současné vládní strany se dostaly k moci pomocí peněz a vlivu mnoha z oněch hodných zaměstnavatelů. Kapitáni průmyslu nejsou žádná ořezávátka. Umějí počítat do deseti. Teprve pokud jim www.antikapitalista.cz / strana 3 

budou stávky slibovat takové ztráty, že to nevykompenzuje ani vládní probyznysová politika, dojdou za svojí vládou Kalousků a Nečasů a řeknou jim: pánové, končíme. Stávka, která nikoho nebolí, je pouhým morálním apelem na blahosklonnost mocných. Existuje v  této zemi alespoň jeden člověk, který by seriózně uvažoval o tom, že Nečasova vláda kolektivně odstoupí a odvolá reformy na základě morálního apelu? Opravdu si někdo myslí, že se něco takového vůbec může stát? Jedině stávka, která pořádně zamává účetními uzávěrkami velkých zaměstnavatelů, donutí vládu k demisi.

Vzdejte se, nic se vám nestane?

okleštěna, velká část Britů propadla do neřešitelné chudoby.

A nakonec tu máme jednu důležitou historickou zkušenost. Je to zkušenost odborů s vládou Margaret Thatcherové v Británii 80. let. Její plán zatočit s odbory byl jednoduchý – brala to sektor po sektoru. Trochu přilepšila jedněm, zatímco rozdrtila druhé, pak přidala třetím, aby rozdrtila ty první, a tak dále. Když nastupovala do funkce, bylo britské odborové hnutí jedno z  nejsilnějších v Evropě. Když z funkce odcházela, byly odbory v  troskách, byly zavedeny protiodborové zákony, práva pracujících byla výrazně

A Maggie je stále ústředním tématem politických vlhkých snů našich topáckých a odésáckých politiků, jejich velkým vzorem, modlou a kategorickým příkazem. Pokud odbory v ústředních průmyslových podnicích nevstoupí do stávky solidárně se všemi ostatními odboráři a pracujícími, hrozí jim, že žádná příští stávka za zlepšení pracovních či mzdových podmínek už nebude. Odboráři, podívejte se, kde je vaše miska vah. Připravujte se ke stávce, dokud je to vůbec legální! 

Odbory a protivládní hnutí nesmí hrát na hřišti nalajnovaném vládou pav e l m l a dý V zemi krále Krutoslava poddaní nemohli již dále snášet konání panstva a začali připravovat vzpouru. Krutoslav, ministři jeho vlády a všichni jeho novináři stále dokola opakovali: „Pořád kritizujete a přitom ani z mostu neskočíte.“ Poddaní tedy šli a skočili z mostu. Pohádka možná absurdní, ale něco takového se stalo v Česku 6. dubna 2012. „Vláda vyčítá protestujícím, že nepřicházejí s reálným programem. Odbory takový program mají:“ zaznělo z plakátu, který zveřejnila ČMKOS. V kontextu minulých a budoucích událostí ale dává minimální smysl. Připomeňme si několik skutečností. Za prvé, odbory dlouhodobě říkají, že jsou apolitické. Opakovaně poukazujeme, že je to velká slabina odborového hnutí v  Česku, že si nechalo vnutit tuto apolitičnost, přestože ohrožení postavení českého zaměstnance, zejména v současné době daleko překračuje vztah zaměstnanci – zaměstnavatel v  jednotlivém podniku a  promítá se výrazně do schvalované legislativy. Přesněji řečeno máme vládu, která přímo a  bezostyšně usiluje o  radikální prohloubení nerovnosti v  tomto vztahu ve prospěch zaměstnavatele a  v neprospěch zaměstnance. Za druhé, před dvěma týdny se podařilo ukovat alianci všech možných odborových organizací, společenských organizací a  protivládních iniciativ s  cílem zahájit demonstrací 21. dubna úsilí o  svržení Nečasovy vlády. Tato aliance se shodla na třech základních cílech: demise vlády, zastavení reforem, předčasné volby. Další požadavky, které na schůzce padly z  úst zástupců některých iniciativ, jako například požadavek všeobecného referenda, nebyly zcela správně přijaty, jelikož v  každé akční alianci jde o bezprostřední praktické cíle, na kterých je možná všeobecná shoda a kolem kterých je možno zmobilizovat do akce co nejvíce lidí. Za třetí, vláda se pokusila „přesvědčením“ ministra Dobeše, aby rezignoval, oslabit  NOVÁ LEVICE 14 / strana 6

odpor studentů proti vládní politice v oblasti vysokého školství, poněvadž hrozil vznik spojenectví mezi odbory a  studentským hnutím. Do jaké míry se to vládě podařilo lze těžko soudit, nicméně studentská Iniciativa Za svobodné vysoké školy zůstala součástí spojenectví Stop vládě! Za čtvrté, politici a  novináři, pracující přímo pro velký byznys, vždy vymyslí nějaký ten trik proti těm, kdo se postaví do cesty jejich zájmům. Ať je tento „trik“ sebeabsurdnější, jeho stonásobným opakováním se snaží vymezit hřiště, na kterém se hraje o tzv. veřejné mínění. Tímto trikem je v  současné době argument, že ti, kdo proti vládě protestují, mají jakousi svatou povinnost přijít místo protestování s  vlastním řešením. Přitom je jasné, že „přicházet s  řešením“ není rolí protestního hnutí, ale rolí vlády či těch sil, které usilují o  to, ve vládě případně usednout – jinými slovy politických stran. Co tedy v tomto kontextu znamená onen program řešení ČMKOS? Znamená především to, že odbory – resp. v  odborech za to zodpovědné osoby – přistoupily na to, že budou hrát na hřišti, které jim nalajnovala vláda a její média tak, aby to bylo výhodné pro vládu a její sponzory a nevýhodné pro odbory a protivládní hnutí. Samotný požadavek na protestující, aby předložili řešení, je jasný útok na podstatu jakéhokoliv protestního hnutí. Protestní hnutí má dvě možnosti: buď řešení

předloží, nebo řešení nepředloží. Když řešení nepředloží, budou jej média a politici nadále tepat, že pouze vedou negativní kampaň, že vlastně nevědí, co chtějí. Když řešení předloží, z  podstaty toho, že protestní hnutí není politickou stranou, tudíž se nemůže shodnout na programu řešení, jakékoliv předložené řešení za široké hnutí znamená štěpení hnutí. To je také důvod, proč se všechna protestní hnutí vždy organizují a  mobilizují kolem velmi omezené sady společných požadavků, nikoliv kolem plného politického programu. Pokud by se takové široké hnutí shodlo na plném politickém programu, nepředstavovalo by protestní hnutí, ale fakticky politickou stranu (bez ohledu na to, co o sobě říká). Jedinou rozumnou reakcí na tento vládně-novinářský trik, která nepodlomí hnutí a možnost jeho úspěchu, je odmítnout hrát hru uvnitř postranních čar vyznačených vládou samotnou. V  opačném případě jde vlastně o  poněkud šikanozní dětskou hru „proč se biješ?“ Hraje se to takto: chytíte svého slabšího kamaráda či sourozence za předloktí a jeho vlastníma rukama jej fackujete. No a to nyní dělá vláda odborům. Podívejme se ještě na onen „program“. Vlastně se jedná o  soubor krizových opatření k  rychlé stabilizaci rozpočtu. Není to tedy ve skutečnosti program. Co onen „soubor opatření“ dělá pro mobilizaci pracujících a  obyčejných lidí proti vládě? Nic! On vlastně radí vládě, jak řešit její problémy. Navíc se jedná o  údajné

problémy, poněvadž těžko uvěřit, že vládě skutečně schodek rozpočtu tak strašně vadí. Ve skutečnosti vedle dopadů krize velkou část onoho rozpočtu produkuje sama vláda svojí politikou. Vládou generovaný schodek rozpočtu je na jedné straně přirozeným důsledkem snahy o  radikální přerozdělení bohatství společnosti od chudých a  středních vrstev směrem k  vrstvám bohatým a  zejména pak k  malé skupince nechutně bohatých. Vše ve vládní politice směřuje ke státu, jehož role se čím tím více redukuje na pouhou represi vůči širokým vrstvám obyvatelstva, a dokonce i tato represe má tendenci býti privatizována. Na straně druhé má schodek rozpočtu tu úlohu, že je ospravedlněním dalších a  dalších opatření za účelem onoho přerozdělení bohatství, destrukce sociálního systému a  veřejného sektoru vůbec a  privatizace všeho, co zprivatizovat jde – včetně toho, o čem si většina občanů stále naivně myslí, že zprivatizovat nejde (např. policie, hasiči, vězeňství, apod.) Ostatně od soukromých exekutorů ke komerčně motivovaným soukromým věznicím to není více než jeden dva kroky. Radit vládě, která o  stabilizaci rozpočtu a  redukci státního dluhu nijak zvláště nestojí, jak provést právě toto, je tak trochu jako radit Hitlerovi jak zavést multikulturní společnost založenou na toleranci.

Nepovedená programová odpověď na výtky vládních politiků a provládních médií Nepovedený program odborů se objevil v pátek 6.6. Druhý den byl z webu odstraněn. Odbory se k němu tedy nehlásí. Odráží ale mnohá stanoviska zejména ekonomických expertů odborů. Vláda vyčítá protestujícím, že nepřicházejí s reálným programem. Odbory takový program mají: Okamžitě zvýšit naši daňovou zátěž o 4 %, neboť je dlouhodobě jednou z nejnižších v EU, a přesto by i potom stále byla pod unijním průměrem, ale my bychom měli vyrovnané veřejné finance i v současných ekonomických podmínkách! Zastavit zavedení soukromého důchodového spoření, tzv. II. pilíře, které by mělo za následek zvýšení dluhu státního rozpočtu o 30 až 50 miliard korun po dlouhou dobu. Do dvou let stabilizovat deficit státního rozpočtu na 110–120 mld. Kč a nepokračovat ve snižování schodku. K  tomu nás nikdo nenutí, přičemž schodek 115. mld. Kč se pohybuje kolem 3 % HDP a je pro zadlužení přijatelný. Podpořit hospodářský růst, aby se zvýšila vnitřní poptávka. Zlepšit výběr daní – ročně uniká 10 až 15 mld. Kč, protože malé obchodní firmy a řemesla dostatečně neevidují tržby, zároveň by se zvýšilo i inkaso daně z příjmů. Proto co nejdříve zavést registrační pokladny, zejména u vietnamských a čínských obchodníků. Zrušit pro plátce DPH možnost nakupovat si osobní vozy bez DPH – ročně uniká až 6 mld. Kč. Zvýšit sazbu daně z příjmů právnických osob o 1 % a podstatně redukovat všechny výjimky – jde asi o 15 mld. Kč. Zvážit zavedení majetkových daní obdobně jako v okolních zemích – přínos kolem 15 mld. Kč. Zvýšit daňové inkaso – do státní poklady by přišlo nejméně 50 mld. Kč.

zba registračních pokladen, ale zejména úpadek koupěschopné poptávky širokých vrstev obyvatelstva.

Mnohem větší smysl by dávalo jednoznačné a  ostré zdůrazňování prostého faktu, že tato vláda byla zvolena lidmi ve volbách na základě hesla, že zabrání zadlužování nás, našich dětí a  dětí našich dětí a  jejich dětí. A  jelikož činí pravý opak, musí neprodleně odstoupit.

Jistěže daňový systém je nespravedlivý a  výrazně znevýhodňuje zaměstnance oproti právě živnostníkům, kterým navíc umožňuje část příjmů nepřiznávat.

A mnohem smysluplnější odpověď na novinářsko-vládní trik „jaké máte řešení?“ než vydání plakátu s  radami vládě by bylo říci jasně a  jednoznačně: jste asi spadli z  višně, než vás napadla tato otázka. Od tohoto jste tu přece vy, milá vládo, abyste předkládali řešení! Vaše léčba „chřipky“ způsobuje choleru a mor, odejděte a hned!

Mnozí živnostníci potácející se těsně nad bankrotem či potýkající se s čekáním na to, až a jestli zákazník zaplatí, jsou přirozeně na vládu naštvaní. Dá se tedy očekávat dosud nevídaná podpora živnostníků pro protivládní protesty. Ostatně i je připravuje vláda o  značné sumy přinejmenším rostoucím zpoplatněním (dosud) veřejných služeb.

Někdo v  odborech také úplně zapomněl na to, proč jsou vládní strany vůbec u moci. Pomiňme na chvíli fakt, že vládní strany mají velmi štědré bohaté sponzory a  podporu téměř veškerých médií. I přesto musí apelovat na nějakou sekci společnosti. Jestliže kupříkladu ODS, nejsilnější strana vládní koalice, objektivně hájí zájmy maximálně jednoho promile nejbohatších, svoji volební podporu do značné míry čerpá primárně z mas drobných podnikatelů a živnostníků.

Nemluvíme zde o malém počtu lidí. Počet osob samostatně výdělečně činných byl v roce 2009 přesně 955 659, tedy skoro milion. I když odečteme „falešné živnostníky“, kteří pracují na vládou fakticky podporovaný švarcsystém, jedná se stále o  velkou skupinu lidí s velkou sociální vahou, protože samozřejmě mají vliv i na své okolí.

Ale podívejme se na to z  pohledu současné priority číslo jedna, a to je svržení vlády.

Jak to dělá? Přesvědčuje živnostníka, že je něco více než zaměstnanec, že má svaté právo neplatit daně a  že registrační pokladny jsou komunistický teror, pouhý předstupeň deportace do gulagu (s jistou mírou nadsázky).

Skutečností ale je, že pokud je někomu něco vtloukáno do hlavy nějakých dvacet let, tak se to stává téměř druhou přirozeností. A  proti druhé přirozenosti se nedá dost dobře bojovat tím, že před nimi budeme mávat jak toreador na býka červený hadrem „registračních pokladen“ a „vyšší daňové disciplíny“… tedy červeným hadrem ušitým v dílně ODS.

Jelikož živnostník většinou nebývá zrovna ekonomem, ne každý si spočítá, že jej nedrtí ani tak vysoké daně či hro-

Daleko větší smysl dává dostat tyto lidi na demonstraci a  tam jim říci, jak to je ve skutečnosti – totiž že jim ODS už 20 let lže,

soustavně je obelhává a  dělá si z  nich při volbách užitečné idioty. Pak teprve vůbec začnou naslouchat. V  opačném případě naopak hrozí jejich výrazná radikalizace politicky doprava. Nechci tvrdit, že zaměstnanci a živnostníci mají fundamentálně stejné zájmy. To prostě pravda není. Nicméně proti vládě hájící zájmy opravdu velmi úzké vrstvy miliardářů je třeba spojit i tyto vrstvy se zaměstnanci. Živnostník musí vidět, že uplatňování zájmů zaměstnanců je pro něj výhodnější než uplatňování zájmů velkých bank a  korporací. Historie by nám měla být mementem. Pokaždé, kdy hnutí pracujících nebylo schopno strhnout na svou stranu tyto „tradiční střední vrstvy“, projevil se v  hluboké ekonomické a  společenské krizi naplno fašistický potenciál, který pak hnutí pracujících doslova fyzicky rozprášil. Nejde tu o  podkuřování živnostníkům, ale o  to, jakým způsobem z nich udělat spojence. A nakonec největším trapasem „takového programu, který odbory mají“ je zmínka o čínských a vietnamských trhovcích. To, že velká část trhovců, kteří se vyhýbají placení daní, je čínského či vietnamského původu, lze uznat jako pravdivé tvrzení. Těžko lze ale tvrdit, že všichni takoví trhovci jsou Číňané či Vietnamci. Proč tedy vůbec zmiňovat něčí národnost? Jistě není psáno, že se má jednat výhradně o  čínské a  vietnamské trhovce. Místo toho je použito kouzelné slůvko „zejména“. Co to má v  praxi znamenat? Mají snad procházet tito lidé nějakými genetickými testy původu, aby jim pak postupně v pořadí powww.antikapitalista.cz / strana 5 

dle podílu čínských či vietnamských genů v  jejich DNA byly přidělovány registrační pokladny? To snad nikdo nemohl myslet vážně. Pokud registrační pokladny, pak pro všechny bez ohledu na národnost. I kdyby se našel jeden jediný trhovec jiného původu než čínského či vietnamského, pořád je podstatné, že jde o trhovce, který se vyhýbá placení daní, a jeho národnost je naprosto druhořadá a  nemá být zmiňována. Jak budou odbory vysvětlovat, že jim nejde o zavedení nějakého rasového klíče?

I kdyby vysvětlovaly sebevíce, co si z plakátu hodně lidí odnese, je další polínko do ohně už tak silné rasové nenávisti, který v  naší vlasti tak hrdě plápolá. Až nějací fanatičtí nacisté hodí zápalnou láhev do oken jedné vietnamské rodiny, jistě u  případného soudu nezapomenou zmínit , že Vietnamci mohou za zadlužování naší země… psaly to odbory na plakátu.

Anonymy od britských nacistů vyhrožující tamním odborovým předákům fyzickou likvidací by nám měly být varováním. Sečteno a  podtrženo, odbory si tímto návrhem řešení vykonaly potřebu do vlastního hnízda. Naším úkolem je nyní i přesto maximálně mobilizovat na demonstraci 21. dubna, jakkoliv nám to bylo tímto kouskem politické neobratnosti ztíženo.

Nikterak to ovšem těmto nacistům nezabrání, vhodit příští zápalnou láhev do kanceláře nějaké odborové organizace, až nabydou dojmy, že rozvracejí naši vlast.



Portrét vlády Železné lady VLAD I M Í R T R O J A N

Do našich kin právě vstupuje nový britský film Železná lady s čerstvou držitelkou Oscara Meryl Streepovou v titulní roli. Jak už název napovídá, snímek má být vůbec prvním portrétem britské premiérky Margaret Thatcherové na stříbrném plátně. Nenechme se však mýlit v očekávání – film není ani její ostrou kritikou, ani čistou propagandou, ale především dosti nudnou a chaoticky zrežírovanou podívanou, ve které nejvíce prostoru dostává hodně nezajímavá sonda do stařecké mysli ústřední hrdinky. O jejím samotném vládnutí a  jeho vlivu na občany zde dostáváme jen dosti kusé povrchní informace, takže kromě bezesporu bravurního herectví Meryl Streepové film nepřináší nic zajímavého. Pojďme si proto sami detailněji připomenout, co Železná lady přinesla světu, a to jiným pohledem, než jaký nám předkládají pravicová média, adorující Thatcherovou coby kult osobnosti „svobody a demokracie“.

Vzestup Thatcherové Baronka Thatcherová, od dětství obdivující svého otce, vlastníka malého hokynářství, se k  moci dostala po vyhraných volbách v květnu 1979. Šlo o epochální událost, neboť tímto datem skončila poválečná éra sociálnětržního hospodářství, a  to jak ve Velké Británii, tak fakticky v celé Evropě, jež krátce na to začala thatcheristické recepty následovat. Co bylo jejich obsahem? Stručně řečeno slovy našeho ministra Chalupy, do Evropy se „začal vracet kapitalismus“. A  myšlen je nekompromisní kapitalismus bez přívlastků, který na rozdíl od keynesiánsko-erhardovských cest nebere prakticky žádný ohled na sociální smír a především jasně odmítá silnou úlohu státu v ekonomice. Ač se nás o  tom pravicoví ekonomové dnes snaží přesvědčit, britský beveridgovský model, uvedený prvně do praxe labouristou Attleem, rozhodně z Anglie nečinil kdovíjaký velkorysý sociální stát skandinávského typu. Stát reguloval ekonomiku prostřednictvím vysokých daňových sazeb, udržoval řadu strategických podniků ve svých rukách (Attlee v  prvních letech své vlády poměrně dost znárodňoval) a  poskytoval občanům univerzální sociální systém v  oblasti zdravotnictví, školství či bydlení. Sociální dávky i  služby však byly garantovány jen na min NOVÁ LEVICE 14 / strana 6

imální úrovni, rozhodně nezajišťovaly slušnou životní úroveň, nýbrž pouze ochranu před tou nejhorší chudobou ve stylu dickensovského kapitalismu. Attleeovský model, udržovaný konsezuálně konzervativci i  labouristy, procházel v  letech 1945-70 výraznou konjunkturou. Avšak po ropné krizi v 70. letech se Británie stejně jako další silné ekonomiky ocitla ve vážné situaci, která poválečnou prosperitu definitivně pohřbila. Země se začala potýkat s masovými stávkami a nezaměstnaností. Po Heathově konzervativní vládě, v  níž zasedala i  Thatcherová coby ministryně školství (mj. se silácky zasazovala o  zrušení bezplatných dodávek mléka dětem do 11 let) a  jež výbušnou sociální situaci v  zemi nedokázala zvládnout, se na 5 let chopili vlády labouristé. Navzdory slibům zahájili politiku škrtů, čímž konflikty s  odbory ještě víc vyostřili. Pro ostřílené demagogy typu Thatcherové to byla ideální situace. Byla zvolena vůdkyní toryovců. Porazila tak Heathovo křídlo, které jí připadalo až příliš umírněné. Bez ohledu na skutečné příčiny tehdejší krize svalovala veškerou vinu na protestující odbory, které podle ní byly hlavní brzdou na cestě ke „kapitalistickému rozmachu“. Neváhala v této souvislosti často argumentovat i vyloženě xenofobními výroky. Ve volbách 1979 se jí podařilo se sliby o zkrocení dvojciferné inflace a omezení úlohy státu přesvědčit téměř 44 % voličů.

První vláda útoků na pracující Ihned po zvolení se pustila do tvých pravicových „reforem“. V  souladu s  neoliberální ideologií se zahájila demontáž progresivního daňového systému „trestajícího úspěšné“, zatímco případné výpadky ve státní kasy měla vykompenzovat „daň pro neúspěšné“, tj. DPH.

A tak už její první rozpočet zahrnoval snížení horní sazby daně z  příjmu fyzických osob z  83 % na 60 %, při čemž její redukce pokračovala až na 40 % v roce 1988. Zato DPH bylo ihned téměř zdvojnásobeno, z 8 % na 15 %, což způsobilo bleskový nárůst inflace na více než 16 %. Do toho všeho se Thatcherová pustila i do ambiciózního snižování veřejných výdajů až o  3 miliardy liber ročně. V  důsledku těchto opatření prudce narostla nezaměstnanost, z  1 milionu postupně vzrostla během její první vlády až na 3,6 milionu, neoficiální čísla hovořila dokonce o  5 milionech. Mezitím ještě výrazně klesala průmyslová produkce, celkové HDP se počátkem 80. let propadlo o 1-2 %. V průběhu prvního volebního období se tak Thatcherová kymácela od jednoho neúspěchu k  dalšímu. Její podpora ve společnosti klesla až na 25 % (žádný další britský premiér nedosáhl v  průzkumech veřejného mínění horšího čísla) a  preference toryovců se pohybovaly kolem 18 %. Thatcherová byla kritizována dokonce i svým předchůdcem v čele Konzervativní strany i britské vlády Heathem. Vypadalo to, že Železná lady po 4 letech Downing street s ostudou opustí.

Válkou ke znovuzvolení Jenže tu se objevila příležitost, jak získat zpět ztracenou popularitu – válka o  Falklandy. Toto souostroví dočasně okupované argentinským vojenským režimem nemělo pro Británii zvláštní geopolitický význam. Thatcherová si do té doby navíc i  stěžovala, jak údajně zatěžovalo britskou pokladnu, a tak mu neustále omezovala dotace a chystala se i na stažení podstatné části anglického námořnictva z jeho území.

To mohlo na Argentince vyloženě působit jako pozvánka na souostroví. Thatcherová však ve světle bídných výsledků jejího vládnutí tušila, že nacionalistické militaristické běsnění jí může pouze nahrát politické body. A tak Británie vstoupila do války. Byť bez mandátu OSN, byť za cenu 255 britských a  655 argentinských obětí, z  doposud nenáviděné Thatcherové se stal rázem miláček lidu. Její popularita se vyšvihla na 59 %. Důvěra se vrátila také její Konzervativní straně, která následující volby 1983 opět vyhrála se ziskem 42,4 %. Do karet jí kromě Falkland hrál i  fakt, že opoziční Labouristé, kteří získali pouhých 27 %, byli v  těchto volbách výrazně oslabeni konkurenční Sociálně demokratickou stranou, kandidující společně s Liberály. Pro Thatcherovou to byl triumf, který jí tak naplno umožnil realizovat sen o  radikální konzervativní revoluci. Rozšířil se soubor sociálních škrtů započatých za předchozí vlády – snižovaly se platy pracovníků ve veřejném sektoru, nadále se osekávala podpora v nezaměstnanosti, zrušila se minimální mzda, redukovaly se dětské přídavky.

Neoliberální „pokusy na lidech“ To není zdaleka vše. Thatcherová se pustila do bezprecedentních experimentů, když řadu sociálních dávek nahradila lichvářským systémem půjček. V  systému sociálního zabezpečení se začaly výrazně prosazovat soukromé agentury. K poklesu objemu sociálních výdajů k HDP však nedošlo, změnila se pouze jeho struktura – jakoby ušetřená část výdajů byla posléze nahrazena novými nutnými výdaji z  důvodu velké nezaměstnanosti apod.

Jak odborům zakroutila krkem Thatcherová mohla konečně definitivně zatočit se svým nejvytrvalejším protivníkem. Rozdrcením hornické stávky z  let 19845 se jí to povedlo, a  to rozhodně ne košer prostředky. V  období své první vlády ještě v  dopise svému guru F. A. Hayekovi uvedla, že v britských poměrech by nebylo přijatelné provést ekonomickou transformaci tak, jak byla provedena za fašistické diktatury v Chile. Sama ale v  boji proti odborům používala postupy, za které by se její přítel Pinochet nemusel stydět. Sama z  vlastní iniciativy tlačila tajné služby k  tomu, aby odbory sledovaly ještě důkladněji než dřív. Následně tak byly odbory infiltrovány velkým počtem špiclů a na denním pořádku byly nejen odposlechy telefonů odborových centrál, ale i  soukromých telefonů řadových odborářů a bistro, navštěvované odborovým vedením. Zvláštní brutalitou se pak vyznačovaly zátahy policejních ozbrojenců, napadajících stávkující horníky. Počet zraněných stávkujících se během stávky vyšplhal na několik tisíc, zatímco počet policejních sil na každý den stávky činil 3 000 policistů. Kuriózní bylo, že Thatcherové v té době pomohl Sovětský svaz a „socialistické“ Polsko, když zrovna v  době stávky zpětinásobily vývoz uhlí do Velké Británie. Horníci vedení radikálem Arturem Scargillem nakonec museli z  důvodu možného vyhladovění po necelém roce stávku ukončit a  Thatcherová tak mohla slavit své vítězství. Horníkům se náležitě „odměnila“ - jejich počet byl snížen o téměř 1 000 zaměstnanců. Odbory jako takové obdržely ještě bonbónek v  podobě novelizace odborového zákona, která dosavadní politický vliv odborových organizací výrazně podlomila.

Thatcherová se nezastavila ani před tak strategicky důležitou oblastí, jakou je věda a výzkum, jejichž státní podpora byla citelně osekána. Bývalá ministryně školství si došlápla i  na veřejné univerzity. Prostřednictvím masivní redukce univerzitních fondů je donutila, aby se více zapojily do tržního prostředí, což bylo pro mnohé z nich likvidační.

Nové vrstvy totálních individualistů

Rázně se pustila do privatizace státních podniků, ať už šlo o  British Telecom nebo ocelářský gigant British Steel. Hokynářova dcera koncipovala svou privatizační metodu tak, že se podle ní měl stát akcionářem kdejaký obyčejný britský občan, „malý kapitalista“. Ve skutečnosti však nezanedbatelnou část akcií zprivatizovaného průmyslu nakonec získali velcí investoři. Je třeba ještě dodat, že mnohé privatizace dopadly navzdory slibům o „ozdravení britského hospodářství“ více než tragicky.

Nájemníci státních bytů dosud patřili převážně mezi odpůrce toryovců. Thatcherová je ale vybídla k tomu, aby za výhodnou cenu své byty odkoupili. Mnozí z  nich tak skutečně uskutečnili, plně se tak následně ztotožnili s  thatcheristickým „společenstvím vlastníků“ a  celá polovina z  nich se stala voličskou základnou Konzervativní strany. Ti, co na odkoupení svých bytů neměli, museli záhy platit dvakrát vyšší nájem, což velkou část z  nich udělalo bezdomovci, občany bez možnosti volit.

Privatizace či propouštěcí „ozdravování“ jistě neefektivně zainvestovaných státních podniků (což nebyla chyba pracujících) mělo samozřejmě i  své velké odpůrce. A  mezi ně v prvé řadě patřily odborové organizace.

Thatcherové se ale v  té době dařilo a  navenek to vypadalo, že se daří i  samotné Británii. Inflace poklesla a mnoho let se držela na minimální úrovni, HDP rostlo velice, mírně klesala i nezaměstnanost.

V roce 1987 vyhráli toryovci potřetí za sebou parlamentní volby. Není divu, Thatcherová si dokázala kromě svých odpůrců vychovat i  své nové příznivce, např. pomocí reformy bytového fondu.

Margaret Thatcherová vyobrazena jako zombie... Pro českou pravici ale zůstává idolem čislo jedna Šlo ale o manipulativní indikátory, které zakrývaly skutečnou situaci nižších a  středních vrstev. A ta byla naprosto strašlivá. Obrovsky narostla propast mezi nízkými a  vysokými mzdami. Mzdy nejhůře placených obyvatel za vlády Thatcherové prakticky nerostly a do roku 1992 zůstávaly reálně nižší než v  roce 1982.

Nůžky mezi bohatými a chudými Středně vysoké mzdy vzrostly o 35 %, zato vysoké mzdy o  celých 50 %. Thatcherová se mohla ohánět údajně slušným tempem růstu HDP během své druhé a  třetí vlády, avšak nejchudších 20-30 % obyvatelstva z  něho nemělo vůbec žádný prospěch. Zkrátka museli vyklidit prostor majetným vrstvám, kterým se za vlády Thatcherové jednoznačně dařilo. Příjmy u  horních 10 % stouply o  60 %, kdežto u  spodních 10 % klesly o  17 %. Pokud jde o  podíl na národním důchodu Velké Británie, u  jedné pětiny nejchudších klesl z 10 % v roce 1979 na 6 % v letech 1990-1. Výčet „úspěchů“ Železné lady by mohl pokračovat donekonečna: počet registrovaných domácností bez přístřeší vzrostl z  55 750 v  roce 1979 na 126 680 v  roce 1990. Počet lidí v  čekacím pořadníku na operaci v  britských nemocnicích vzrostl z  850 000 v roce 1979 na 970 000 v roce 1990. Počet rodin, které nemohly přes půl roku platit splátky za dům a  jimž hrozila exekuce, se za 10 let toryovské vlády zdesateronásobila na 76 280. Zaměstnanost se „zvýšila“ jen díky nárůstu tzv. neplnohodnotných forem práce či „pracující chudoby“. I přes velkorysé daňové úlevy bohatým se Thatcherové nepodařilo snížit celkové daňové zatížení jako takové. Průměrné zdanění jednotlivce včetně pojištění vzrostlo www.antikapitalista.cz / strana 7 

z 34 % v roce 1979 na 37 % v roce 1990. Míra zdanění „průměrné“ rodiny vzrostlo z 16,1 % v roce 1979 na 19,5 % v roce 1994. Díry ve státním rozpočtu se Thatcherové dařilo netransparentně látat výnosy z  privatizovaného majetku a  90 % zdaněním bohatých příjmů z  ropných ložisek v  Severním moři. Bez těchto mimořádných zdrojů by bilance jejího hospodaření vypadala velmi špatně. I  tak byl státní dluh na konci vlády Toryovců na zhruba stejné úrovni jako v době, kdy se uchopili moci.

Jestřábem na mezinárodní scéně V zahraniční politice prosazovala Thatcherová úzkou spolupráci s USA. Prezident Reagan se stal jejím politickým dvojčetem, se kterým plně sdílela neoliberální ekonomické názory a cit pro jestřábí imperialistickou politiku. Neshodli se pouze ve věci americké invaze na Grenadu, kterou Thatcherová odmítla. Vedle zmíněného Pinocheta podporovala Thatcherová další krvavé diktátory, ať už pravicové (Suharto), tak tzv. levicové (Pol Pot, Ceaucescu), navzdory OSN podporovala také rasistický režim apartheidu v Jižní Africe. Thatcherové se sice podařilo třikrát za sebou zvítězit v celostátních britských volbách, byť příčiny nebyly dány masovou oblibou jejího vládnutí, jak už bylo rozebráno výše. Současně se však za dobu své vlády setkávala s nenávistí, jakou nezažil žádný britský ministerský předseda v moderních dějinách.

Mládež proti Maggie Vedle odborářů a  intelektuálů (oxfordská univerzita v reakci na vládní škrty ve vzdělání odmítla Thatcherové coby její absolventce udělit čestný doktorát) to byli především mladí lidé, jejichž nezaměstnanost za konzervativních vlád dosahovala alarmující výše. Svůj hněv dávali hlasitě najevo prostřednictvím subkulturních hnutí jako punk. Protithatcherovský odpor se výrazně promítl i  v oblasti rockové hudby. Na album Pigs od legendárních Pink Floyd byla Thatcherová ještě coby vůdkyně opozice označena

za starou čarodějnici, kterou by bylo nejlepší zastřelit. Po nástupu Thatcherové do vlády začali rockeři skládat jeden protithatcheristický song za druhým a jejich odpor k ní má svou razantní podobu ještě dnes. Jak prohlásil Billy Idol, Thatcherová pro ně představovala přímo fašistickou moc. Paradoxně se takový punk zčásti začal stávat i  výhodným komerčním byznysem. Přesto byl nárůst protisystémového rebelanství v  rockové hudbě nezpochybnitelný. Byl to jeden z  mála pozitivních efektů, který se Thatcherové, byť samozřejmě nechtěně, podařilo za její vlády vyvolat.

Pád zlé čarodějnice Konec vlády Margaret Thatcherové se odehrával ve znamení jak politické, tak ekonomické krize. Inflace opět začala šplhat směrem nahoru a  roku 1990 dosáhla 10 %, tedy stejné úrovně, jaká činila před nástupem Thatcherové do úřadu. Nezaměstnanost vzrostla až na více než 1,5 milionu v roce 1990 (roku 1979 byla o půl milionu nižší). Tempo růstu HDP se výrazně zpomalilo a Británie pomalu směřovala do nové recese. Roku 1989 prohrála Thatcherová své vůbec první volby – do Evropského parlamentu, a následně o rok později skončily pro její stranu debaklem i volby komunální. Přesto se pustila do nesmírně riskantního projektu tzv. daně z  hlavy, jež měla představovat stejnou absolutní zdaňovací částku pro všechny společenské vrstvy bez rozdílu. Toto dovršení snah Thatcherové o  naprosté překopání ekonomického systému ve prospěch majetných a v neprospěch chudých, se setkal s bouřlivým nesouhlasem. Thatcherová v té době nenacházela podporu ani ve své straně, tudíž se nakonec rozhodla rezignovat. Thatcherová po 11 letech skončila, rozhodně však neskončil thatcherismus jako takový. Ačkoliv se její nástupce John Major snažil o  určité úpravy jejího ekonomickosociálního kurzu (mj. zrušením extrémně nepopulární daně z  hlavy), škody po vládnutí Železné lady byly až příliš vysoké.

Punkfolkový rebel Billy Bragg - jedem z mnoha umělců, jejichž ostrá kritika thatcherismu panovala žebříčkům populární hudby. Patřili sem také Billy Idol, Adam Ant a mnoho dalších.

Dozvuky tažení proti obyčejným lidem Thatcheristická ideologie totálního sobectví získala své stoupence i  v dosud razantně opoziční Labour Party. Její vůdce Tony Blair v  postu premiéra sice provedl pár sociálně citlivých změn (například znovu zavedl minimální mzdu a  rozšířil některá Thatcherovou omezené pracovní práva), celkově však pouze navázal na vše, co započala Thatcherová. A tak masivně privatizoval, zvyšoval školné na univerzitách, nadšeně spolupracoval s USA na jejich válečných taženích. Thatcherismus získal své fanatické příznivce na celém světě, našeho Václava Klause nevyjímaje. Politika úlev bohatým a  škrtání chudým se stala mainstreamem, který způsobil současnou globální ekonomickou krizi. Thatcherovou proto není možné relativizovat coby „kontroverzní, ale silnou osobnost“, jak se o to částečně snaží i její filmový portrét. Je třeba jasně pojmenovávat její zločiny a za každou cenu proti nim bojovat. Dost bylo thatcherismu! 

Smíchov v zajetí developerské rutiny N I K O LA Č E C H Když se řekne Smíchov, tak se nejen Pražanům vybaví rozlehlá čtvrť na levém břehu Vltavy, která v posledních dvou desetiletích prochází rozsáhlými proměnami. Z původního dělnicko-průmyslového předměstí vyrůstá nové obchodní centrum města. Ve středu 14. března se v sále zastupitelstva městské části Praha 5 konala panelová diskusi s účastí starosty Radka Klímy na téma revitalizace jižní části Smíchova, kde se dosud nachází rozsáhlé, částečně nevyužívané železniční a tovární areály. Diskuse o  budoucnosti jižního Smíchova se vedle starosty zúčastnili také architekti, zástupce developerů ze Sekyra Group, ale i  Lukáš Budín z  občanského sdružení Tady není developerovo, které se naopak snaží poukazovat na mnohdy necitlivý přístup  NOVÁ LEVICE 14 / strana 8

„gründerských“ stavebních k veřejnému prostoru.

podnikatelů

Příběh Smíchova se v  mnohém podobí osudu mnoha dalších starých čtvrtí vyrůstajících v  druhé polovině 19. století jako předměstí kolem historické Pra-

hy. Stejně jako v  Holešovicích, Karlíně, Vysočanech, na Žižkově a  jinde, zůstala Smíchovu z této doby rozsáhlá průmyslová a dopravní (železniční) infrastruktura, která až do konce 80. let více méně sloužila svému účelu.

Po roce 1989 začíná proces de-industrializace řady velkých českých měst, zejména jejich širších center, a  během pár let došlo k prudkému odklonu od nákladní železniční dopravy k dopravě kamionové. Tovární haly, sklady a  rozsáhlá kolejiště začala pustnout a  vedení magistrátů a  městských částí tak čelí otázce: co s nimi? Odpověď na tuto výzvu je bohužel až příliš často stále ta samá a  pro život širšího společenství obyvatel a  uživatelů městského veřejného prostoru neuspokojivá. Na místě továrních a  skladištních budov z  cihel vyrostou office-ghetta složená z  „krabic“ ze skla, oceli a  betonu, mající v  sobě ještě méně originality pokud jde o  architektonické ztvárnění a  ještě méně městotvorných rolí než původní zástavba. A  tam, kde se staví i  byty a  obchody, zase často chybí více zeleně, hřišť a  širší občanská vybavenost (školy, školky, jesle, zdravotnická zařízení, kultura a  zařízení celoměstského významu). Bohužel, soudě podle středeční prezentace na půdě městského úřadu Prahy 5, pod níž Smíchov spadá, ani plán na „revitalizaci“ jeho jižní části nemá velké ambice vzepřít se tomuto smutnému standardu. Zatímco přestavbu centra Smíchova kolem Anděla v  prvních letech 21. století bylo v  tomto směru možné vnímat jako nadprůměrný počin, již navazující výstavba v Radlické ulici založila Praze 5 na problém kancelářské pustiny. A projekt jižního, „nového“ Smíchova sotva nabízí něco víc než klasickou developerskou směsku – kanceláře, obchodní centra a rezidenční byty. Jako by jich Praha neměla dost a  zrovna na Andělu nestálo jedno z  největších v  celém městě, chystá se Sekyra Group do středu rozvojového území smíchovského brownfieldu o  rozloze 25 hektarů umístit nové obří nákupní středisko. Mělo by stát přímo za dnešním Smíchovským nádražím, které by se přebudovalo na velký dopravní uzel celoměstského významu. Jeho součástí má být nové dálkové autobusové nádraží (zruší se nádraží Na Knížecí) a rozsáhlé parkoviště typu P+R. Čtvrť postavená v  prostorách dnešního smíchovského nákladového nádraží bude koncipována tak, že po okrajích rozvojového území vzniknou kanceláře, obchody a  služby a  uvnitř území pak obytné domy. Nové bydlení vznikne i  mezi dnešní Nádražní ulicí a Vltavou.

žádnou stavbu celoměstského významu, ani objekty uspokojující sociální a  kulturní potřeby co nejširšího spektra obyvatel městské části. V  tomto směru se plánuje pouze přestěhování smíchovské radnice do nové budovy a postavení školy. Muzea, výstavní síně, divadla, jesle ani sportoviště se v nové čtvrti neuplatní, stejně jako místa klidného stáří důchodců, azylové domy, sociální poradny a  nízkoprahová centra, ačkoliv Praha 5 patří k  oblastem, které mají s integrací sociálně vyloučených dlouhodobě značné problémy. „Řešení“ nabízená radnicí v  době vlády modrých asociálů i  v době po-jančíkovské „obrody“ vychází ovšem z  vize využít populistické propagandy a  represivních prostředků k  vymístění všech „problémových lidí“ z území městské části. Kam tito lidé „zmizí“, se samozřejmě neřeší. Takto se radnici Prahy 5 podařilo vyštvat obyvatelky Ženských domovů, často v  důchodovém věku, nyní má zacíleno především na lidi bez domova a  drogově závislé a  projekt „revitalizace“ jižního Smíchova jí nepochybně umožní skoncovat s dělníky na ubytovnách v Nádražní ulici, ale třeba také s karavany a hausbóty ve Smíchovském přístavu. Konečným cílem bude celou čtvrť gentryfikovat tj. vyhradit ji pouze bydlení movitých a  obchodu, službám a  komerci zaměřené výhradně na tento segment obyvatelstva. Dalším záporným rysem projektu přestavby jižního Smíchova je výrazný nedostatek plánované zeleně v  celé rozvojové oblasti. Kromě výsadby stromů na nových ulicích se se zelení počítá vlastně už jen tam, kde se dnes již nachází – na ostrově Císařská louka. Připomínky Centra pro podporu občanů Arnika na zakotvení 30-50 procentního podílu zeleně na novém území zůstaly oslyšeny. I zde je tento fakt o to více tristní, beremeli v  potaz neustálé pokusy developerů v  posledních 15 letech – ať již úspěšné či neúspěšné – kousek po kousku okrajovat z  koláče zeleně Prahy 5. Připomeňme jen výstavbu resp. snahu o  výstavbu v  oblasti lesoparku Cibulka, parku Kavalírka, parku Šalamounka, na Dívčích Hradech apod., která vždy vyvolala nemalý odpor místních obyvatel.

Také dopravní řešení rozvojového území má k  ideálu daleko. S  přesunem automobilů ze Strakonické do Nádražní by – za předpokladu minimalizace vlivu tohoto přesunu na tramvajovou dopravu v  Nádražní – dalo i  souhlasit, ale pochyby budí snaha Prahy 5 prosadit (přes odpor magistrátu) koncepci nového mostu přes Vltavu na Zlíchově nejen jako mostu pro tramvaje, cyklisty a pěší, ale také pro automobily. Rovněž plán stavby nového obřího dopravního terminálu včetně parkovišť určených zákazníkům nákupního centra v  oblasti za Smíchovským nádražím není šťastný. Zástupci developera a radnice na setkání s  veřejností ujišťovali, že k  příslušnému území chovají respekt, znají dokonale jeho historii, rozumí jeho funkci ve vývoji města apod. Proto působilo nanejvýš s  podivem, že z  jejich návrhu nebyla cítit jakákoliv empatie či sympatie těm aktivitám, které se v  daném brownfieldu již dnes snaží uchovat a  posílit pozitivní, komunitní život (činnost železničních nadšenců ve výtopně Zlíchov, oživení opuštěné tovární budovy multifunkčním místem umění Meet factory). Developer navíc žádá „volnou ruku“ v rozhodování o výškové hladině nové zástavby. A  jako naprostý kontrapunkt vůči slovům o respektu k historii a funkci území vyznívá téměř fantasmagorická vize o zakrytí celého kolejiště Smíchovského nádraží až po Zlíchov a  stavbě kanceláří a  obchodů na stropě tohoto nepřirozeného tunelu. Prezentace plánů s  jižním Smíchovem opět připomněla, že Praze zoufale chybí koncepční plánování a  fungující nezávislý úřad disponující rozsáhlými pravomocemi na způsob Útvaru hlavního architekta (účelově zlikvidovaného v  letech 19942003). Je ovšem zřejmé, že žádný úřad sám o  sobě, ale pouze zaktivizovaná široká veřejnost, demokraticky volení zástupci všech segmentů místních i  širších komunit a  organizace hájící zájmy pracujících mohou úspěšně plnit roli strážců veřejného prostoru před developerskými vlky. 

Takto se Sekyra Group měla v úmyslu “vyřádit” pro změnu na úkor parku před dejvickým areálem vysokých škol

Aby se tak stalo, bude automobilová doprava v tomto úseku svedena ze Strakonické ulice na Nádražní, která se pro auta rozšíří na čtyři pruhy. Nově dojde k propojení mezi smíchovským břehem a  severním cípem či středem ostrova Císařská louka. Celý návrh developera ze Sekyra Group na první pohled upoutá tím, že do nového rozvojového území nezasazuje prakticky www.antikapitalista.cz / strana 9 

Rozhovor s Pavlem Mladým členem Celostátního výboru NAL

Tento rozhovor byl původně určen pro týdeník Respekt. Vzhledem k tomu, že z rozhovoru bylo nakonec otištěno pouhé torzo, rozhodli jsme se ho publikovat v nezkrácené podobě sami. Řeč v něm přijde mimo jiné na otázky, co znamená hlásit se dnes k radikální levici, jaký je vztah NAL k volbám, proč považujeme za zásadní bojovat proti neonacismu a jak si představujeme demokratický socialismus, o němž v naší Platformě mluvíme. Jaká byla vaše cesta k levici? Co vás ovlivnilo - nějaká konkrétní životní situace, rodina či něco jiného?

Romská komunita je natolik sociálně vyloučena, že jsou téměř zcela zpřetrhány společenské vazby s  většinovou společností. Řada „gádžů“ nevnímá Romy ani jako lidi, což je vskutku varovné.

Pokud bych se měl pokusit vystopovat původ svých antikapitalistických postojů, pak musím sáhnout hodně hluboko do paměti. Podstatnou roli zde zřejmě sehrála deziluze z  vývoje po Listopadu 89. Jako středoškolák jsem do něj vkládal poměrně velké naděje a  účastnil se protestů. Vliv rodiny či přátel v tom určitě není.

Když k  tomuto rasistickému potenciálu přičtete skutečnost, že se současnému režimu daří diskreditovat myšlenku demokracie stejně úspěšně, jako se tomu předlistopadovému dařilo diskreditovat myšlenku socialismu, je vám jasné, že toto nebezpečí nesmí být podceněno.

Velkou roli v tom sehrálo i cestování autostopem po západní Evropě, kde mě opravdu šokovaly velké sociální rozdíly, chudoba, ale i rozhovory s lidmi, které jsem na cestách potkával.

Naše antifašistická činnost spočívá samozřejmě v  našem podílu na blokádách neonacistických pochodů, ale také v poměrně rozsáhlé osvětě. Kromě toho se snažíme do protivládního hnutí zapojovat Romy.

To je zkušenost, kterou člověk, kterého cestovní kancelář vysadí na Costa Brava a  pak zase odveze domů, nemůže dost dobře získat.

Uvědomění si společných zájmů v  rámci konkrétní aktivity s  cílem zbavit se Nečasovy vlády a  jejích neoliberálních reforem je zde klíčové. Stovky přenášek, pamfletů a  článků nemají takový efekt v bourání předsudků jako konkrétní zkušenost s  konkrétními lidmi ve společném úsilí.

Co se týče negativních reakcí… Pokud má člověk názory, které se vymykají médii vyráběnému myšlenkovému mainstreamu, tak negativní reakce předpokládá. Na druhou stranu mi nečinilo nikdy potíže své postoje obhajovat, když jsem cítil tu potřebu, takže jsem to ani nikdy obzvláště nevnímal.

Kde jste vyrostl, co jste vystudoval? Vyrostl jsem v  malém průmyslovém městě ve vysloveně dělnickém prostředí, což občas v  okruhu levicových intelektuálů pociťuji. Vystudoval jsem ČVUT a v oboru jsem i nějaký čas pracoval. Momentálně se živím jako soukromý učitel. Jsem tedy v pozici živnostníka, což sice nebyl nikdy můj sen, ale řešení otázky zaměstnanosti ano. Práce vyučujícího mě baví, je to práce s lidmi.

Co to dnes znamená hlásit se k  levici? Zažíváte odmítavé reakce? Můžete uvést třeba jeden příklad? Nebo naopak máte pocit, že levice přestává mít tak negativní nálepku, jakou tu měla poslední léta? Já myslím, že levice přestala mít vysloveně negativní nálepku už někdy v letech 1996-98. V současnosti je to o dost lepší, neboť lidé si začínají uvědomovat, že takto společnost nemůže fungovat či spíše nefungovat věčně. Hledají tedy alternativy více než dříve. Zejména současná vláda mnoha lidem otevřela oči. Dokonce někteří mí přátelé, voliči ODS či TOP09, kteří reagovali posměšně na mé  NOVÁ LEVICE 14 / strana 10

Při rozdávání letáků na demonstraci STOP VLÁDĚ výhružky emigrací po vyhlášení výsledků voleb 2010, si dnes drbou hlavu, čemu to dali zelenou.

Považujete za klíčové vystupovat veřejně proti neonacistům - co všechno v  tom směru děláte? A jaké to pro vás má následky - vyhrožují vám? Přirozeně. Nacismus a jemu podobná hnutí představují hrozbu, zejména pak v  situaci hospodářské krize. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Němci byli považováni za jeden z nejkulturnějších národů světa s nejsilnějším, nejorganizovanějším a  nejvzdělanějším hnutím pracujících. Přesto se v  Německu ve 30. letech chopili moci nacisté s katastrofálními důsledky pro svět i pro Německo samotné. Potenciál neonacismu v  Česku ukazují pogromistická shromáždění na severu Čech. Anticikánství se vysloveně daří. Je živeno médii a  politiky, zejména ale nikoliv výhradně těmi pravicovými.

NAL je tedy politickým hnutím, chystáte se kandidovat do nějakých nadcházejících voleb, případně do sněmovních? Pokud ne, vidíte na politické scéně nějakou jinou stranu? A koho jste volil v roce 2010? Obecně kandidovat ve volbách chceme. Není to ale naše priorita. Nejdůležitější je pro nás pomáhat obyčejným lidem se organizovat a hájit svoje zájmy, například v odborech či právě v  protivládním, studentském či antifašistickém hnutí. O kandidatuře ve volbách se tedy budeme rozhodovat na základě aktuální situace. Můžeme kandidovat, ale můžeme také podpořit hlavní levicové strany, pokud by hrozilo prodloužení volebního vítězství současných vládních stran či nějakých nových zaručeně morálních středových stran, které jsou „rezolutně proti korupci“ tak jako Věci veřejné. Například vznik nové odborové organizace v  podniku, kde dosud nebyla, či stávka, při které zaměstnanci vlastní aktivitou zdola zabrání propouštění, jsou pro nás mnohem důležitější než křesla v parlamentu. Ty tedy ve chvíli, kdy by hrozilo, že o  naše propadlé hlasy zvítězí Kalousek a spol., klidně

přenecháme kariérním politikům z  ČSSD či KSČM.

ickému plánování však vidíme dva podstatné rozdíly.

Za to jim budeme garantovat, že se nás nezbaví, kdykoliv podpoří jakékoliv opatření proti zájmům lidí, kteří nesnídají kaviár, jak se kdysi vyjadřovala sociální demokracie.

Politickým opatřením je demokratické rozhodování o  prioritách strategického plánování, z  pozice výrobce i  spotřebitele, a samospráva ve veřejných podnicích.

V minulých volbách jsem volil KSČM a  rád také vysvětlím proč. Tedy nechtěl jsem, aby můj hlas propadl TOP09 či ODS. Nevidím žádný zásadní rozdíl mezi ČSSD a KSČM.

Místo byrokratického řízení pak řízení ekonomickými nástroji jako daňová soustava, podpora družstevnictví, apod. Připouštíme tedy i  malé soukromé vlastnictví tam, kde dává ekonomický smysl, kde neohrožuje demokracii a lidská práva.

Rozhodnutí pro KSČM bylo nakonec motivováno tím, že s KSČM by ODS a TOP09 nešly do koalice, ani kdyby si to KSČM přála, zatímco Paroubka jsem podezíral, že chce své dobré zkušenosti s  vládnutím na pražské radnici s ODS povýšit na celostátní úroveň.

Kolik tedy NAL má členů či příznivců? A jsou zejména z jednoho regionu nebo působíte po celém Česku?

Stejně tak si nemyslíme, že poručíme větru dešti, takže připouštíme i určitou roli trhu. Trh ale nesmí být naprosto dominantním regulátorem ekonomického života společnosti, naopak chceme, aby se člověk stal vládcem svého osudu, nikoliv volný trh „tvářící se“ jako nějaký přírodní zákon.

Pokud odhadnu počet členů NAL na stovku, nebudu daleko od pravdy. Jsme skutečně malé hnutí v počtu členů, ale o to větší, co se týče naší vize.

Reálnost tohoto cíle ve smyslu, zda jej dosáhneme v  nejbližších letech, asi nemá cenu diskutovat. To záleží na mnoha faktorech.

Toto číslo se ale může změnit směrem nahoru, než rozhovor příští týden vyjde. Působíme na malém počtu míst, která jsou však rozeseta po celém Česku.

antikapitalistická

Počty příznivců se těžko odhadují. Ale myslím, že jsme poměrně respektovanou součástí protivládního hnutí a sympatie lidí k NAL a její politice viditelně narůstají.

PRÁVNÍ PORADNA

Na debatě jste říkal, že vašim cílem je nahradit kapitalismus demokratickým socialismem - nakolik to je cíl reálný?

http://poradna. antikapitalista.cz/

Především by asi stálo za to vysvětlit, co tím demokratickým socialismem míníme, než začneme posuzovat reálnost tohoto cíle. Především nechápeme demokratický socialismus jako jednoduchý výsledek rovnice minulý režim mínus jediná kandidátka ve volbách.

Dobrý den, mám prosbu, vlastně dotaz. Mám 2 exekuce a bydlím bohužel u mamky a  bratra v  bytě. Veškerý majetek či zařízení je mamky.Má většinou od toho stvrzenky a jen na minimu je napsané její jméno.

Tento požadavek je vlastně hlavně demokratický. Pokud se mluví o  svobodě a  demokracii ve společnosti, kde její značná část žije ve strachu o to, zda uživí sebe a své rodiny, v ohromné existenční nejistotě, pak mluvíme ve velmi relativních pojmech.

Anebo vzhledem k  tomu, že třeba telka už je starší, tak na ní stvrzenka není. Žádala jsem o  pozastavení exekuce z  důvodů nemajetnosti a  velice nízkého příjmu ale soud mi to zamítl. Prý exekutoři nevyčerpali veškeré možnosti. Můj příjem je jen 4814kč, to je vše.

Například prodavačka v  Bille prostě dnes nemá stejný hlas jako pan Bakala, protože si nemůže koupit politickou stranu, která její zájmy prosadí. V současnosti je ekonomická moc a  v důsledku toho i politická moc koncentrovaná do rukou malé menšiny společnosti, zatímco drtivá většina je prakticky bezmocná. Tato skutečnost není výsledkem spiknutí, ale prostým odrazem totální převahy soukromého vlastnictví nad veřejným a podřízení veškerého ekonomického života společnosti volnému trhu. Současná neoliberální doktrína je vlastně extrémistickým ideologickým vyjádřením tohoto stavu. V ekonomické oblasti tedy vidíme jako řešení převod klíčových odvětví do veřejného sektoru. Oproti předlistopadovému byrokrat-

Pro příklad na tom, jak dlouho budou lidé dále věřit naší státní ideologii, jak dlouho bude trvat aktivistům protivládních iniciativ si uvědomit potřebu vyšší formy sebeorganizace, čili politické strany, a samozřejmě také na vývoji v zahraničí. NAL není utopická sekta a  nemáme představu, že vyjdeme mezi lidi s  nějakým „velkým plánem“ a dostatečně všechny indoktrinujeme. Ostatně indoktrinace lidí nesmysly je doménou současného režimu. Budeme samozřejmě usilovat o dílčí změny už nyní. Jako příklad uvedu třeba bezplatné zdravotnictví, progresivní zdanění na financování veřejných služeb, vyvlastnění firem, které mají sídlo v  daňových rájích, zrušení soukromých exekutorů, umožnění adopce dětí manželskými páry stejného pohlaví, demokratizace volebního systému, vytváření pracovních míst pro sociálně vyloučené, apod. Za všechny tyto věci bojujeme dnes v  rámci protivládního hnutí, na ulicích a  na pracovištích. 

muto příbuznému, soudní exekutoři udělají bez zábran soupis všech věcí v  bytě a  tyto pak podléhají exekuci. Po takto provedeném soupisu je pak jedinou šancí podat tzv. excindační žalobu na vyloučení těchto věcí z exekuce dle § 267 občanského soudního řádu. Pokud ale ve Vašem případě ještě soudní exekutor neprovedl soupis majetku v  bytě Vaší matky, má matka následující možnost, jak zabránit, případně alespoň ztížit, exekutorovi zahrnutí matčina majetku do exekuce, která je proti Vám vedena. Učiňte co nejrychleji následující: 1) Sepište podrobný seznam všeho majetku, který se v bytě nachází a patří Vaší matce. Vždy napište např. v obývacím pokoji se nachází: sedací souprava, 2 křesla, televizor, počítač atd... v  kuchyni: kuchyňská linka, nádobí, mikrovlnná trouba atd... v  ložnici: postel, noční stolek, skříň atd. Zkrátka seznam veškerého majetku a  jeho umístění, který následně Vaše matka podepíše.

Navíc mamka po úmrtí táty nezvládá splácet půjčky, tak zkouší osobní bankrot. Takže některý majetek je sepsán na soudě na ní. Ale je tu pc, které používají mé děti ke studiu, jsou teda dcera je na vysoké, tak pokud je doma, tak ho využívá. Část pc je psaná na syna, ale monitor už ne, plus tiskárna ne. Děkuji za odpověď. Lenka N.

2) S  tímto seznamem ať jde Vaše matka k  notáři s  žádostí o  sepsání tzv. Čestného prohlášení o  pravdivosti údajů. Před notářem Vaše matka prohlásí, že veškerý majetek na uvedeném seznamu patří jí. Notářka toto uvede do čestného prohlášení a toto čestné prohlášení úředně ověří. Takto před notářem učiněné čestné prohlášení bude mít pak charakter tzv. veřejné listiny, kdy údaje v něm uvedené jsou považovány za pravdivé, pokud není prokázán opak.

Pokud Vám jde o  to, aby věci Vaší matky nepodlehli exekuci, která je vedená proti Vám, mnoho možností na řešení nemáte. Bohužel, běžná praxe exekutorů je v  současné době taková, že bydlí-li ten, proti kterému je vedená exekuce v bytě např. u  příbuzného a  byť všechny věci patří to-

3) V momentě, kdy do bytu přijde soudní exekutor udělat soupis majetku k  exekuci, předložte mu toto u  notáře sepsané a  ověřené čestné prohlášení matky. Pokud bude chtít exekutor zahrnout majetek Vaší matky do exekuce, bude pak na něm, aby dokázal, že majetek nepatří matce ale Vám, což zjevně nedokáže. www.antikapitalista.cz / strana 11 

Workfare – ANI OMYLEM! MA R T I N A Ptá čko vá

Systém známý pod anglickým slovem workfare má představovat alternativu k tradičnímu sociálnímu zabezpečení, zejména pro nezaměstnané. Od nezaměstnaných se očekává, že během své nezaměstnanosti budou vykonávat různé činnosti či práce, které jim mají údajně zajistit lepší šance sehnat zaměstnání. Jakkoliv to zní bohulibě, realita je docela jiná. Tyto programy se často vyznačují značnou šikanou nezaměstnaných, jejich využíváním jako levné pracovní síly a jako tlaku na snižování mezd zaměstnaných. Podívejme se na současnou britskou zkušenost s workfare a kampaní proti tomuto systému, neboť ten je inspirací pro opatření vůči nezaměstnaným, prosazovaných mi-nistrem Drábkem za TOP09 a Nečasovou vládou. Protesty proti workfare po celé zemi způsobily, že některé známé korporace vystoupily z  vládního programu v  rámci workfare pod názvem “work experience” (pracovní zkušenost) - jsou to například Tesco, Poundland, TK Maxx, Waterstones, Burger King, Matalan a další. Tyto firmy se oprávněně bojí o svou reputaci kvůli využívání otrocké práce. Tyto společnosti vydělávají stovky milionů liber – McDonald’s ve Velké Británii v posledních třech měsících roku 2011 zaznamenal 11% nárůst zisků na 886 milionů liber. Přesto využívá neplacenou práci nezaměstnaných, za kterou naopak platí daňoví poplatníci. V  tomto programu dělají nezaměstnaní ve věku 16-24 let až 8 týdnů neplacené práce. To má přímý dopad na mzdy pracujících. Řetězec supermarketů ASDA poslal své kmenové zaměstnance v  období předvánočních nákupů domů a  nahradil je v  rámci programu workfare neplacenými nezaměstnanými. Síť obchodů Argos prohlásila: “Vánoce jsou u nás nejrušnějším obdobím roku a jsme rádi, že můžeme poskytnout pracovní zkušenost nezaměstnaným právě v tomto období ”. Pracovník firmy Holland and Barrett informoval nevládní organizaci Corporate Watch, že i  v této společnosti program workfare zabral veškerou přesčasovou práci, kterou si předtím mohli kmenoví zaměstnanci přivydělat. I když vláda opakovaně vyhlásila, že program workfare „work experience“ je dobrovolný, mnohé úřady práce tvrdí svým klientům

něco jiného. Mladým nezaměstnaným, kteří opustili program předčasně, hrozí ztráta části podpory v nezaměstnanosti. Organizace Boycott Workfare (Bojkotuj workfare), Right to Work (Právo na práci), Youth Fight for Jobs (Mládež za pracovní místa), nově vytvořená Jiholondýnská antikapitalistická síť a další vyšly do ulic, aby poukázaly na spolupachatele těchto opatření. Tyto organizace jsou v  pravicovém tisku a konzervativními politiky očerňovány a dokonce označovány za extremisty. Bývalý výkonný ředitel Marks & Spencer Sir Stuart Rose obvinil demonstranty ze sabotáže. Přesto právě tyto protesty přinutily vládu zrušit represivní opatření v rámci programu “work experience” a přiměly například Tesco, aby nabídlo mladým lidem skutečná pracovní místa s plnou mzdou. Boj proti programům workfare není zdaleka u konce. I když mnoho firem od programu odstoupilo, vláda oznámila, že tři další velké korporace – Hewlett-Packard, Airbus a  Center Parcs – a více než 200 malých a středních firem mají zájem do programu vstoupit. “Work experience” je jen jedním z  mnoha programů systému workfare. Třeba v  programu „Work Programme“ jsou zájemci o  práci nuceni pracovat bez mzdy až šest měsíců, a  například handicapovaní se v  tomto programu ocitají už po tříměsíční nezaměstnanosti.

Pracovní zkušenost? Je důležité vyvracet teze, že workfare je jedinou cestou, jak nezaměstnaným a  tzv. ztracené generaci mládeže (nezaměstnaných ve věku 16 až 24 let je v Británii přes milion) poskytnout pracovní zkušenost.

Uzavírání podniků pro handicapované Britská vláda se rozhodla uzavřít dvě třetiny podniků Remploy, což jsou veřejné podniky pro zdravotně postižené pracující. O práci přijde více než 1 700 lidí, z toho 1 518 zdravotně postižených. Ministryně pro zdravotně postižené Maria Miller řekla, že by postižení neměli být uzavírání do pracovních ghett. Místo toho tedy budou nezaměstnanými jako ostatní. Několik desítek podniků Remploy bylo uzavřeno již Labouristy (britská obdoba ČSSD) v  roce 2008 a 85 % z těch, kdo tím ztratili práci, dosud jiné zaměstnání nesehnalo. Zaměstnanci Remploy vstoupili do vůbec první stávky na začátku tohoto roku v Glasgow a Chesterfieldu (proti privatizaci). Nyní v jejich odborech probíhá hlasování o tom, zda vstoupit do celostátní stávky.  NOVÁ LEVICE 14 / strana 12

Zastánce workfare a  šéf vládních liberálních demokratů Nick Clegg řekl: “Nechápu, jaké zmatené priority mají lidé, kteří chtějí zabránit mladým lidem najít si stálou práci.” Příležitostmi, o  kterých místopředseda vlády Clegg hovoří, jsou doplňování regálů v  obchodech Tesco nebo obracení karbanátků pro McDonald’s. Mladí lidé jsou nuceni pracovat minimálně 30 hodin týdně za podporu ve výši 67,5 liber, lidé pod 25 let věku pak za 53 liber. Jejich hodinová mzda je tak pouze 2,25, resp. 1.76 libry, což je méně polovina zákonem garantované minimální mzdy. Toto nejenže neposkytne mladým pracovní zkušenost, ale neřeší ani problém nezaměstnanosti. Ten není způsoben nedostatkem pracovních zkušeností, ale nedostatkem pracovních míst.

Boj proti workfare Při školném na vysokých školách až 9 000 liber ročně není divu, že řada mladých lidí nezíská kvalifikaci. V době, když se nezaměstnanost blíží 3 milionům, jsou potřeba nová pracovní místa na základě programů společensky potřebných prací místo nekvalifikovaných prací bez perspektivy. Je třeba také zkrátit pracovní dobu bez ztráty na mzdě a  zbylou práci nabídnout nezaměstnaným. Když se podaří spojit kampaně proti workfare s odbory, bude možno pomocí přímých akcí a okupací donutit podniky, aby přestaly využívat otrocké práce. Odbory státních zaměstnanců CWU a  odbory zaměstnanců vysokých škol PCS kampaň proti workfare již podpořily. Naopak odbory zaměstnanců pošt podporujou workfare. Britské zkušenosti by nás měly varovat. Už nyní Akční spolek nezaměstnaných či iniciativa ProAlt na tyto problémy poukazují. Je třeba využít kontaktů mezi protivládními iniciativami a  odbory k  tomu, aby se jednoznačně proti této politice postavily. Alternativou musí být tvorba nových pracovních míst vytvářených státem a placených ze zvýšeného zdanění vysokých zisků a finančních spekulací. 

ŘECKO: VRAŽDÍCÍ KRIZE MA R T I N m ik u l a

Chladné zprávy čísel, raketově rostoucího dluhu, lichvářských úroků a pesimistických vyhlídek vystřídala 4. dubna smutná zpráva o sebevraždě Dimitrise Christoulase, 77letého lékárníka v důchodu, který si vzal život na athénském Náměstí Ústavy před řeckým parlamentem. K tomuto zoufalému činu muže, který přežil nacistickou okupaci, občanskou válku i vojenskou diktaturu, dohnala barbarská úsporná opatření, vnucená Řecku evropskou finanční elitou. V dopise na rozloučenou napsal: „Vláda zničila veškeré možnosti pro mé přežití, které záviselo na důstojné penzi, již jsem si platil sám bez pomoci státu po 35 let. Protože mi pokročilý věk neumožňuje dynamicky reagovat, nevidím jiné řešení než důstojný konec svého života. Nechci se vidět, jak prohrabávám odpadkové koše, abych našel něco k jídlu.“

Z demonstrace po pohřbu Dimitrise Christoulase

V méně známé části svého rozloučení, kterou česká média zcela ignorovala, zvolal po radikálním řešení: „Doufám, že se jednoho dne mladí lidé bez budoucnosti chopí zbraní a pověsí zrádce této země tak, jak to udělali Italové s Mussolinim.“ Rozhořčení z Dimitrisova úmrtí se projevilo rychle. Během několika hodin bylo náměstí zaplněné tisíci lidmi, kteří se přišli rozloučit a ukázat svou solidaritu.

finanční oligarchií. Jejím výsledkem je nezaměstnanost přesahující 20 procent, u mládeže je dokonce více nezaměstnaných než těch, kteří byli schopni si práci najít.

sehnat peníze na štědré úroky nemilosrdnými škrty namířenými vůči pracujícím či rozprodejem státního majetku, letišť, přístavů a dokonce i ostrovů.

Jen v loňském roce zkrachovalo 68 tisíc firem a živnostníků. Mzdy a penze v mnoha případech ztratily až polovinu své hodnoty.

Proč ale mají za dluhy, které sami nezpůsobili, platit pracující a ty nejchudší vrstvy řecké společnosti? Mohou snad za krizi systému, který není v jejich rukou? Mohou za to, že se politici rozhodli řešit krizi finanční výpomocí bankám? Nechť platí ti, kteří krizi způsobili.

Své lidi na tuto vzpomínku vyslala ovšem i vláda: v plné zbroji, s obušky, slzným plynem, výbuškami a příkazem vyklidit náměstí. Truchlící se policejnímu útoku bránili vším, co bylo po ruce, ale brutální síle museli nakonec ustoupit.

V řadě chudších oblastí přesahuje dětská podvýživa 20%, zoufalé rodiny jsou nuceny dávat děti do dětských domovů. Míra sebevražd, donedávna nejnižší v celé Evropě, stoupla od zavedení úsporných opatření o více než 40 procent.

Policie se tentokrát zaměřila na novináře, pravděpodobně chtěla zabránit tomu, aby se z Dimitrise nestala podobná rozbuška, jako z Tunisana Muhamada Bouazízího, jehož smrt nastartovala „Arabské jaro“.

Přítom tato opatření jsou schvalována a vynucována proti vůli řeckého lidu vládou, kterou si ani sám nezvolil. Byla dosazena bankami, premiér sám je bankéř.

Přesto se jeho pohřbu zúčastnily tisíce lidí, volajících po odpovědnosti těch, kteří způsobili podmínky, které stály Dimitrise život. Jeho dcera přečetla vzkaz, který byl umístěn na jeho hrob: „Je nás 11 milionů a jmenujeme se odpor.“ Odpovědnost za bídu a hněv milionů lidí v celém Řecku nese politika vynucená

INFOMAIL

NAL

www.antikapitalista.cz/ infomail

Když minulý premiér Papandreu v zoufalé snaze o záchranu své tváře navrhl odsouhlasení škrtů v celostátním referendu, neváhala Evropská unie ani vteřinu a do dvou týdnů se musel poroučet. Řecko totiž dluží bankovním skupinám z celé Evropy. Jakákoli finanční „výpomoc“ Řecku na splácení dluhů jde rovnou zpět do jejich kapes. A řecká loutková vláda má

Na tom ovšem Evropská unie zájem nemá. V klidu přihlížela, jak si nejbohatší Řekové převádějí 600 miliard euro na svá konta ve švýcarských bankách. To je přitom víc, než je celý řecký státní dluh! Řečtí pracující a mládež mnohokrát ukázali svou kuráž a bojovnost, od demonstrací až po generální stávky. Zatím to ovšem k zastavení vlády, která se jednoznačně snaží bránit banky na úkor živobytí milionů, nestačilo. Do „koktejlu odporu“ je potřeba přidat i politickou špetku: ukázat, že za mizérii může systém a postavit vůči němu alternativu. 

VEŘEJNÁ DISKUSE NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE (PRAHA)

BILANCOVÁNÍ DEMONSTRACE STOP VLÁDĚ ... A CO DÁL? středa 25. dubna od 18:30 — Café Therapy Školská 30, Praha 1 - zastávka tram Vodičkova, metro Můstek konferenční místnost v zadní části restaurace www.antikapitalista.cz / strana 13 

Zachraňme české zdravotnictví – pět minut po dvanácté M I C H AL čí ž e k V úterý 27. března proběhla na Palackého náměstí v Praze happeningově-protestní akce k situaci v českém zdravotnictví. Akci pořádaly Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, Česká lékařská komora, Svaz pacientů ČR, Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR, Lékařský odborový klub – Svaz českých lékařů, iniciativa ProAlt a Rada seniorů České republiky. Od 1. dubna 2012 vstoupí v  platnost zákon o  zdravotních službách. K  tomuto zákonu vydává Ministerstvo zdravotnictví ČR vyhlášku o  personálním zajištění zdravotních služeb a Vláda ČR nařízení o místní a časové dostupnosti zdravotních služeb. Tyto dva dokumenty se dotýkají všech občanů, ale nejvíce těch, pro které je obtížné cestovat za zdravotní péčí (zdravotně postižených a seniorů). Vyhláška je podkladem ke značnému omezení zdravotní péče v  nemocnicích, odborných ambulancích i  ordinacích praktických lékařů. Například stanovuje časový nárok pacienta na poskytnutí onkologické léčby 26 týdnů! Celou akci moderovala, dle mého soukromého názoru velice zdařile a profesionálně, místopředsedkyně ČMKOS, Radka Sokolová. Ta také k závěru přečetla dopis adresovaný k rukám ministra zdravotnictví Hegera. Ministr byl v této době na návštěvě USA. Můžeme se samozřejmě ptát a spekulovat, proč. Buď se jel do USA poučit, jak s  reformami, nebo naopak poradit Obamovi, jak zacvičit s  pacienty, lékaři a  zdravotnickým personálem. Možná ale také již tuší, že dny vlády jsou sečteny, tak proč si ještě neudělat výlet do Států za naše peníze. O úvod se postarala předsedkyně OS ZSP ČR paní Dagmar Žitníková. Měla sice krátký, zato jasný a  k věci jdoucí proslov. Dále se vystřídali řečníci ze všech avizovaných svazů a iniciativ. Velikým překvapením pro mě byla studentka, členka iniciativy Za svobodné vysoké školy. Promluvila za část (bohužel)

 NOVÁ LEVICE 14 / strana 14

vysokoškoláků, kteří si uvědomují, že se jich netýká pouze reforma školství. Její řeč se mi velice líbila. Další z  velice kvalitních proslovů pronesl za ProAlt Pavel Čižinský. Šel bez nějaké „omáčky“ rovnou k věci. Snad mi ProAlt promine trochu kritiky. U  některých mluvčích se stává zviditelňování samoúčelem a  styl zdlouhavých, nic neříkajících proslovů pravidlem. Pavel Čižinský zároveň pozval lidi na demonstraci 21. dubna 2012. Celkově se na akci sešlo přibližně 300 lidí. Nebudu kritizovat nízkou účast, vždyť i  naše skupinka členů NAL nebyla nějak zvlášť početná. Pro pracující to nebyl úplně vhodně zvolený čas. Kritiku bych trochu vedl směrem k  zdravotně postiženým občanům, kterých je i  v Praze nemálo, a  k nezaměstnaným: přátelé, pokud se budeme chovat laxně a neozveme se, nic se nezmění. Z toho plyne pro nás, protivládní hnutí - občanské iniciativy, politické organizace a  odbory důležitý poznatek. Neštěpme se, nepořádejme už nadále další happeningy ani malé akce k jednotlivým tématům a soustřeďme se na jednu velkou společnou AKCI 21.4. Udělejme proto během března a  dubna diskusní mítinky, přednášky a  kulturní večery, ale nemrhejme silami na demonstrace menšího rozsahu. Lidé musí vidět výsledek svého úsilí. Soustřeďme se na jednu velkou protestní demonstraci 21. dubna! A  pomalu přemýšlejme své odpovědi na otázky: Co po tom? A jak? 

Předsedkyně OS Zdravotnictví a sociální péče ČR Dagmar Žitníková. Na ilustrační fotografii promlouvá na Festivalu za demisi vlády vloni v září

ZA ČÍM STOJÍME  Kořeny hospodářské krize leží v samotných hlavních zákonech fungování kapitalismu. Z toho vyplývá, že příčiny krize nemohou být trvale odstraněny v jeho rámci.  Pracující mají své vlastní zájmy jako třída, které jsou nejen odlišné od zájmů podnikatelů, ale obecně jsou k nim přímo protikladné.  Pracující nesmí platit za krizi, kterou nezpůsobili. Požadujeme vyvlastnění strategického průmyslu (např. výroby a distribuce elektřiny, těžby uhlí, vodárenství, výroby zbraní) a finančního sektoru. Žádáme rozdělení práce mezi nezaměstnané snížením pracovní doby zaměstnanců, kteří dnes musí odvádět mnoho hodin přesčasů, a pro odstranění nezaměstnanosti rovněž navrhujme vznik státního programu veřejných prací. Požadujeme inspekci účetnictví v podnicích, které bankrotují, nebo masově propouštějí své zaměstnance.  Vyzýváme odbory k jednotné a silné

aktivitě proti chování šéfů a politiků v době krize (propouštění, sociální a mzdové škrty) a na podporu našich požadavků. Chceme usilovat o demokratizaci odborů a jejich aparátu.  Žádná platforma pro fašisty. Vytvořme na pracovištích, školách i v místních komunitách masové antifašistické hnutí. Podporujeme obranu všech skupin a komunit ohrožovaných neonacistickým násilím.  Jsme proti všem formám útlaku a diskriminace.  Bojujeme za nárůst minimální mzdy a za všeobecný růst mezd ve veřejném sektoru (mimo politiků, soudců apod.) Podporujeme daňovou progresi u daní z příjmů fyzických i právnických osob a žádáme veřejný audit všech velkých státních zakázek soukromým společnostem. Jsme za vznik veřejného programu masové výstavby cenově dostupných bytů. Odmítáme neoliberální „reformy“ důchodů, poplatky ve zdravotnictví a školné na univerzitách. Stejně tak jsme proti

privatizaci zdravotnictví.  Odmítáme agresivní (imperialistické) války a militarismus. Požadujme odchod Česka z NATO.  Braňme naše občanská práva a svobody a odmítněme jakékoliv restrikce těchto svobod navrhované ve jménu „boje proti extremismů, boje proti terorismu apod.“ Požadujeme volební právo pro všechny obyvatele ČR starší 15 let (včetně pracovníků z ciziny, zahraničních studentů a dalších).  Chceme postupně vytvořit novou stranu pracujících, která při hájení našich zájmů nebude dělat žádné bezzásadové kompromisy.  Jako „řešení“ problémů kapitalismu nepřijímáme žádný druh státního policejněbyrokratického režimu (jaký tu třeba byl do roku 1989). Našim řešením je demokratický socialismus založený na možnosti pracujících efektivně rozhodovat o všech záležitostech společnosti.

PŘIDEJ SE » » www.antikapitalista.cz/kontaktni-formular Zprávy z Místní skupiny Liberec Místní skupina NAL Liberec pořádá pravidelná setkání každých 14 dní s aktuálními diskusními tématy, kam zve veřejnost kritickou k  současnému společenskému uspořádání. V poslední době jsme se věnovali tématům jako „Ohlédnutí za hnutími DRY a  Occupy Wall Street aneb mají šanci na úspěch?“, „Postavení žen v minulosti a dnes“ v souvislosti s výročím Mezinárodního dne žen, „Dopady výsledků slovenských voleb na levici na Slovensku a v ČR“, „Holešovská výzva/Národní rada vs. akce odborů a  iniciativ“ v období vzestupu demonstrací HV/ NR nebo obecnější „Proč potřebujeme antikapitalistickou organizaci“. Hlavní aktivitou je působení v libereckém ProAltu, kde spolupracujeme s dalšími lidmi nesouhlasícími s  počínáním nynější pravicové vlády. V současnosti se jedná o činnost mající za cíl demisi vlády a  zastavení jejích neoliberálních reforem. Konkrétně jde o  přípravu a  mobilizaci na Týden protestů, který vyvrcholí 21. dubna společnou demonstrací odborů, iniciativ a organizací.

V rámci ProAltu jsme se podíleli na uspořádání třech diskusních mítinků vysvětlujících podstatu vládních neoliberálních reforem – jeden o  zdravotnictví a  dva o  školství. Vysokoškolská reforma se probírala v  souvislosti s  aktivitami na Týdnu neklidu studentů, pedagogů a  dalších vysokoškolských pracovníků. Taktéž nezapomínáme na hrozící nebezpečí fašizace společnosti, kdy se nacističtí křiklouni snaží vytěžit body ze sociální frustrace obyvatel postižených politikou vlády a ekonomickými důsledky systému založeného na honbě za ziskem. Pravidelně se účastníme antifašistických veřejných akcí u nás i v zahraničí, naposledy blokády resp. demonstrace v Drážďanech. Blíží se také další Antikapitalistický kemp, který se bude tentokrát konat v  našem regionu. Proto jsme započali práce na přípravě tohoto setkání antikapitalistických aktivistů z celé ČR i hostů ze zahraničí. Fungujícím projektem, o který je ze strany veřejnosti zájem, se stala Antikapitalistická právní poradna. To dokládá už pěkná řádka odpovědí na dotazy lidí šikanovaných kapitalistickým systémem. Právní tým je tvořen především aktivisty z naší Místní skupiny. 

http://www.facebook.com/nova.levice http://www.youtube.com/user/NovaAntikapLevice https://twitter.com/#!/NovaLevice

Zprávy z Místní skupiny Praha Místní skupina Praha se v posledním období soustředila na mobilizaci na demonstraci STOP VLÁDĚ 21. dubna. Zúčastnili jsme se také přípravných schůzek k demonstraci. Provedli jsme řadu výlepů plakátů na demonstraci, spolu s plakáty NAL nazvanými Cesta z krize. Dále jsme pořádali celou řadu mobilizačních infostánků na veřejných místech – na stanici metra Kačerov, Anděl, Vltavská, Florenc, Nádraží Holešovice a Háje. Rozdali jsme tisíce či spíše desítky tisíc samolepek zvoucích na demonstraci, lidé si brali také plakáty s tím, že je vyvěsí na svých pracovištích či bydlištích. S infostánky nám pomáhali aktivisté Iniciativy za demisi vlády a Skutečné demokracie teď. Přišli jsme podpořit demonstraci ProAltu 19. března, happening ProAltu Jarní úklid – veřejná služba 21. března, demonstraci za záchranu českého zdravotnictví 27. března a řadu dalších menších akcí. Zúčastnili jsme se také pražského Fóra alternativ. Kromě této práce jsme pořádali pravidelná setkání se vzdělávacími diskusemi, solidně navštěvovaná veřejností. Témata byla rozličná: americké prezidentské volby, ženy a  neoliberalismus, odborové hnutí v Česku, konflikty ve vládní koalici. Z některých těchto diskusí vznikají písemné materiály jako články či brožury, které můžete najít na našem webu.

 www.antikapitalista.cz / strana 15 

Španělská generální stávka MILIONY LIDÍ PROTI ŠKRTŮM

Jednodenní generální stávka 29. března zaznamenala masivní účast po celém Španělsku. Miliony lidí vyslyšely výzvu odborů k  odporu proti vládním útokům na základní práva zaměstnanců. Po třech letech ostrých úsporných opatření je ve Španělsku 5,3 milionů lidí bez práce – to je čtvrtina všech práceschopných. Mezi mladými lidmi je to každý druhý. Španělsko vstoupilo krátce po sobě už do druhé ekonomické recese, která se může v důsledku masivních škrtů jen prohloubit. Hněv lidí vybouchl v  ulicích všech velkých Španělských měst – až milion lidí okupoval madridské náměstí Plaza del Sol. Pracující, nezaměstnaní a  mladí lidé byli odhodlaní dát najevo svou opozici vůči dalším škrtům. Stávka přišla ve stý den, kdy je pravicový předseda vlády Mariano Rajoyu moci. Den předtím oznámila jeho Lidová strana (PP) škrty ve výši 675 miliard Kč, které zasáhnou pracovní místa, mzdy a veřejné služby. Navíc “reformy” pracovního práva dále posouvají poměr sil ve prospěch zaměstnavatelů – usnadní propouštění, krácení mezd a  zhorší podmínky zaměstnání. Tyto reformy jsou zahájením kampaně za zničení sociálního státu a čtyř milionů pracovních míst, které na něm závisejí. Účast ve stávce byla největší za mnoho let. Předák odborové federace UGT uvedl průměrnou účast na 77 %, a  až 97 % v průmyslu. Zaměstnanci automobilek Nissan, Renault, SEAT, Ford a  Volkswagen stávkovali prakticky úplně všichni. Pracovníků v  potravinářství stávkovalo 85 %. Vše podpořily mobilní stávkové hlídky brzy ráno, které blokovaly velkoobchodní trhy, dopravní depa a zahnaly policii, která chránila stávkokaze. Po ohromné mobilizaci zdola od řadových odborářů, posílených studenty, organizacemi nezaměstnaných stávka hluboce zasáhla většinu sektorů hospodářství.

klesly o 5-10 procent a na některých místech se PP propadla až na třetí místo. Úsporná opatření jsou vskutku ničivá: plánované škrty 675 miliard korun přicházejí po prosincovém nouzovém rozpočtu, který představoval škrty ve výši 450 miliard korun – čili dalších 17 % pro každý rezort. Zaměstnanci ve veřejném sektoru, kteří o  práci nepřišli, čeká zmrazení mezd. Po předchozím snížení mezd a  v důsledku inflace jejich kupní síla prudce klesá. Ceny plynu a elektřiny vzrostou o 5 a 7 %. Jediným cílem rozpočtu je donutit obyčejné Španěly platit za krizi, kterou nezavinili. Na mnoha místech v jižním Španělsku se masové protesty zvrhly ve střety s  policií. Odráží to hněv proti politice Lidové strany, která nahrává pouze finančním trhům, bankéřům a  superboháčům. Rozhořčení je namířeno také proti EU a  „mezinárodním trhům s  dluhopisy“, které podle mnohých ve skutečnosti tahají za nitky Rajoyovy loutkové vlády.

Spotřeba elektřiny poklesla o  20 % a  30 % zaměstnanců soukromých bank se k  akci připojilo. Studenti zorganizovali blokády hlavních silnic do Madridu a Barcelony, což posílilo celkový dopad stávky.

Rajoy, podobně jako před ním „socialista“ Zapatero, zavádí ekonomickou politiku požadovanou ekonomickou elitou, která trvá na řešení dluhové krize snižováním počtu pracovních míst a  osekáváním veřejných služeb místo toho, aby platili spekulanti, poskytovatelé úvěrů a manažeři hedgových fondů, kteří mají v  propuknutí krize prsty.

Změny v  rozpočtu byly odloženy, aby vládní strana neodradila voliče v nadcházejících regionálních volbách, ale voliči tento trik prokoukli. Volební výsledky vládní PP

Mnoho Španělů se ptá, proč má jejich země, která neobdržela pomoc od EU, trpět úspornými opatřeními horšími než Portugalsko či Irsko, kterým EU pomoc poskytla.

Rajoyova vláda tolik odmítá kompromis, protože uznává, že by evropská finanční pomoc Španělsku vyvolala vážnou krizi pro celý projekt Evropské unie. Španělská ekonomika je větší než ekonomiky Řecka, Irska a Portugalska dohromady. Finanční pomoc Španělsku či Itálii by vyžadovala úsporná opatření rozměrů, které jsme dosud neviděli. Donutilo by to Francii a Německo raději vyloučit zbankrotované země z  EU, než aby nechaly vlastní obyvatele financovat další záchranné balíčky těmto zemím. Hrozné sociální a  ekonomické dopady úsporných opatření, upřednostňujících platby zkorumpovaným bankéřům před zachováním pracovních míst, bydlení a práva na zdravotní péči jsou jasně vidět ve Španělsku i  v Řecku. Jsou předzvěstí toho, co čeká pracující v  dalších zemích – v  Británii, ve Francii, v Německu a v neposlední řadě také v Česku. Ohromná generální stávka ve Španělsku ukazuje, že pracující a mladí lidé neskáčou na typickou lež, že „jsme v  tom všichni společně“. Generální stávka byla impozantní. Jediné, co ji zabránilo v účinnosti, bylo její omezení na jeden den. Jednodenní generální stávky prokázaly svoji neúčinnost už v Řecku. České protivládní hnutí a odbory se mohou od Španělů hodně naučit, co se týče mobilizace, bojovnosti a  taktiky, zapojení nezaměstnaných a  studentů. Ale také to, že případné stávky nesmějí být pouze jednodenní, ale musí být rostoucím časově neomezeným stávkovým hnutím. 