ČASOPIS NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE číslo 7 PROSINEC 2010 NOVÁ LEVICE KDO SEJE ŠKRTY SKLIDÍ STÁVKY!

ČASOPIS NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE � číslo 7 – PROSINEC 2010

NOVÁ LEVICE

KDO SEJE ŠKRTY

SKLIDÍ STÁVKY!

Z PR ACOV I Š Ť

2

Český veřejný sektor stávkuje proti škrtům Konec roku 2010 je v Evropě ve znamení protestů proti politice úsporných opatření zasahujících především pracující a sociálně slabé. Mnohé evropské země zažily statisícové odborové demonstrace, stávky i generální stávky. Nová Nečasova vláda v Česku naneštěstí není výjimkou. Naopak, provádí škrty a připravuje reformy, které představují v naší novodobé historii nevídaný útok na sociální systém a životní úroveň obyčejných lidí. Není divu, že za půl rok svého působení stačila vyvolat masovou demonstraci zaměstnanců veřejného sektoru 21. září, stávkovou pohotovost ve zdravotnictví a nyní dokonce i protestní stávku odborů ve veřejném sektoru 8. prosince. Toho dne nebudou pracovat zaměstnanci škol, knihoven, muzeí a úřadů, nemocnice a zařízení sociální péče budou sloužit ve víkendovém provozu. Stávku navíc doprovodí protestní shromáždění nejen v Praze, ale i v krajských a některých dalších městech. A vzhledem k rozsahu vládních škrtů a plánovaných reforem, je tento na Českou republiku velmi rozsáhlý protest naprosto oprávněný. Ospravedlňovala by ho už jen úsporná opatření spojená s rozpočtem na rok 2011. V první řadě je to snížení objemu prostředků na platy ve veřejném sektoru, které s sebou přinese propouštění a snižování mezd. Dále změna systému odměňování státních zaměstnanců tak, aby zařazení do platové třídy nebylo dáno počtem odpracovaných let, ale záviselo na libovůli zaměstnavatele (a nařízeních shora o nutnosti šetřit). Zasažen byl i sociální systém. Škrty, které v něm provedla už Fisherova vláda, byly potvrzeny a k nim se přidaly další. Za všechny jmenujme snížení nemocenské u dlouhodobě nemocných, zrušení sociálního příplatku, který tvoří značnou část příjmu těch nejchudších rodin, snížení příspěvku na péči při I. stupni závislosti z 2 000 Kč na 800 Kč měsíčně či zpřísnění vydávání podpory v nezaměstnanosti. Navíc se vláda nerozpakovala tato opatření protlačit parlamentem ve „stavu legislativní nouze“. Zatímco své zaměstnance a sociálně slabé vláda ODS, TOP 09 a VV odírá, jak

nejvíc může, ze zásady odmítá, aby se prostřednictvím progresivní přímé daně na řešení státního dluhu větší měrou podíleli bohatí. Přitom nyní máme druhou nejnižší daň z příjmů fyzických osob v EU. Za námi už je jen Bulharsko (10 %) a o druhou příčku se dělíme s Litvou. Zato sazbu DPH by Kalousek rád sjednotil na 19 % a zdražil tak základní spotřební zboží. Po škrtech navíc mají přijít reformy veřejných služeb jako je zdravotnictví a školství a důchodová reforma. Všechny mají společný jmenovatel – posílení tržních principů a usnadnění vstupu soukromých subjektů do nich – který prakticky znamená jejich postupnou likvidaci jako veřejných služeb a přeměnu na tvrdě placené zboží. Tak nás čeká zvyšování spoluúčasti ve zdravotnictví či zavádění školného na veřejných vysokých školách. Důchodová reforma připravovaná Bezděkovou komisí, se také koná pod heslem „člověče, spoř si sám“ (do soukromých penzijních fondů), protože sazba sociálního pojištění má být snížena, takže peněz na státem zajištěné důchody bude méně. Ani zákoník práce nezůstal ušetřen. Jeho reforma má probíhat zcela ve prospěch zaměstnavatelů. Rozšíří se možnosti příležitostného zaměstnávání (bez toho, že by zaměstnavatel musel za zaměstnance platit zdravotní a sociální pojištění), sníží se odstupné a prakticky neomezeně bude možné uzavírat pracovní poměr jen na dobu určitou. Máme tedy přijít i o ty zbytky jistoty v zaměstnání, kterou jsme ještě měli. To, že se u nás vláda s tak asociálním programem objevila právě nyní, není vůbec náhoda. Jak už jsme napsali výše, zcela to zapadá do situace ve zbytku Evropy. Úsporné škrtací programy jsou jedním z dalších prostředků, jakými se bohatí – bankéři, akcionáři velkých podniků atd. – a vlády, vládnoucí v jejich zájmu, snaží přenést náklady ekonomické krize na obyčejné lidi, kteří ji nezpůsobili. Nejprve se do kolabujících finančních institucí a strategických podniků nalily biliony eur ze státních rozpočtů, což navíc jen zmírnilo nebo v horším případě oddálilo nejhorší dopady krize. A vzniklý dluh teď mají zaplatit pracující a sociálně slabí, ne ti, kteří v době prosperity shrabovali až

nepředstavitelné zisky a často ani za krize nepřišli zkrátka. V České republice není problém státního dluhu zdaleka tak velký jako v jiných evropských zemích. V poměru k HDP tvoří něco mezi 30-40 %, zatímco v EU je to průměrně kolem 70 %. Jeho rychlý nárůst mezi lety 2007 a 2008 přitom má na svědomí kromě počínající hospodářské krize především zavedení rovné daně Topolánkovou vládou. Nicméně i tady je v zájmu velkého kapitálu provést škrty, změnit míru přerozdělování a nahradit tak své ztráty z krize. Česká pravice v posledních volbách využila paniku vyvolanou krachem Řecka, aby se dostala k moci s posláním přesunout rovnováhu ve společnosti ve prospěch těch nejbohatších. Tomu se musíme postavit! To co nám teď vezmou, budeme jen těžko získávat zpět. Vládní plány postihnou prakticky všechny, kromě těch nejbohatších – pracující ve veřejném i v soukromém sektoru, kde navíc poskytne propouštění a snižování mezd ve státní sféře zaměstnavatelům další argumenty proti zvyšování mezd, nezaměstnané, důchodce, studenty, sociálně slabé i značnou část středních vrstev. V prosinci se tedy přesně podle hesla stávky „Dneska my – zítra vy“ nebude stávkovat jen za zájmy zaměstnanců veřejného sektoru, ale za zájmy všech obyčejných lidí. V době, kdy tento časopis vyjde, bude stávka v plném proudu. Nezbývá nám tedy než popřát jí úspěch a udělat vše, co je v našich silách, při mobilizaci na ni. Vládní koalici se 118 většinou nezastaví hlasováním levice v Poslanecké sněmovně a levicový Senát jí dokáže prosazování asociálních opatření jen znepříjemnit. Musíme ji tedy zastavit v ulicích!

Z PR ACOV I Š Ť

3

Jak dál po stávce? Ať už bude stávka 8. prosince sebeúspěšnější, nelze naneštěstí čekat, že sama o sobě dokáže zastavit škrty nebo zabránit připravovaným asociálním reformám. I když je to v České republice velmi neobvyklá událost, přece jen se vláda spoléhá na to, že se další den zase vše vrátí do svých kolejí.

Mělo to na mysli nejspíš i vedení ČMKOS, když na tiskové konferenci 24. listopadu naznačilo, že pokud budou škrty dále pokračovat, přijdou další akce. Nestačí jen protestem vyjádřit nesouhlas. Každému obyčejnému člověku, když si představí svůj život (spíše přežívání o žebrotě) ve státě podle pravidel Nečase a Kalouska, je jasné, že je potřeba škrty a reformy zastavit. Jestli se jí podaří je prosadit, bude to znamenat zásadní přesunutí rovnováhy ve společnosti ve prospěch úzké menšiny nejbohatších. Vždyť se plánuje prakticky zničení sociálního státu! Navíc chce Nečasova vláda v plánované reformě zákoníku práce výrazně omezit práva a jistoty zaměstnanců. Čelíme nyní útokům podobného rozsahu jako britští pracující, když se v 80. letech M. Thatcherová rozhodla zlomit odbory a úspornými opatřeními za cenu masové nezaměstnanosti restrukturalizovat průmysl. Jak se jim ale postavit? Současná pravicová vláda se může spolehnout na podporu velkých podnikatelů, bank i dalších finančních institucí, v jejichž zájmu vládne. Jejich ekonomická moc se může člověku zdát nepřekonatelná, ale i my máme k dispozici své zbraně. Naše síla spočívá ve společné akci a především ve schopnosti jako pracující zastavit ekonomiku stávkou. I když z výrobního procesu jdou zisky na jejich konta, my je tvoříme a můžeme taky jejich tok zastavit. Jak ale ukazují zkušenosti z jiných evropských zemí, kde lidé bojují proti škrtům, pokud máme skutečně vládu přimět, aby ustoupila ze svých plánů, bude potřeba velmi rozhodná akce. Nedávno jsme byli svědky jednodenní generální stávky v Portugalsku a bojovného hnutí proti reformě důchodového systému ve Francii, které nedosáhly svých cílů. Na druhou stranu Islanďanům se na začátku roku 2009 podařilo svrhnout pravicovou vládu a odmítnout splácení dluhu. V žádné z těchto zemí však nedošlo ke skutečné, časově neomezené generální stávce. Portugalská stávka měla stejný protestní charakter jako ta naše prosincová, ve Francii také nebylo zastavení práce takto koordinované a celostátní odpor se soustředil hlavně na jednotlivé časově oddělené „dny akcí“. Tak se tamějším vládám dostalo „oddechového času“ a nebyly donuceny ustoupit. Aby byla taková stávka úspěšná, musí

být skutečně generální – nestačí účast zaměstnanců veřejného sektoru – je třeba, aby se připojili i pracující v soukromém sektoru. Na odporu proti škrtům mají stejný zájem. Reformy a omezování práv pracujících je citelně zasáhnou. Navíc, i když by především podnikatelé v průmyslu uvítali více prorůstových opatření, vládní program je obecně psán v zájmu zaměstnavatelů a na jejich objednávku. To, že současný ministr práce a sociálních věcí byl dlouhá léta prezidentem Hospodářské komory, jedné z hlavních organizací zaměstnavatelů (a nadále zůstává jejím čestným prezidentem), mluví za vše. Pokud se odpor proti škrtům a reformám dotkne osobně jejich peněženek, nebude se jim už tak lehce tlačit na vládu, aby vytrvala. V našich novodobých dějinách nemáme se stávkováním moc zkušeností. Ale poslední generální stávka, sice jen několikahodinová, ale podpořená masovým hnutím, svrhla stalinistický režim. S Nečasem, Kalouskem a Johnem by si taky poradila!

Takový rozhodný střet však vyžaduje nejen velkou odvahu a odhodlání, ale i dobrou přípravu a organizaci. Vláda by jistě udělala vše, aby se se stávkou vypořádala. Při protestech proti důchodové reformě ve Francii vyslali proti stávkujícím dokonce nechvalně známé speciální policejní jednotky CRS. I když pro českou vládu by to byla zcela nová situace, jistě by se poučila ze zahraničí. Dlouhodobé následky v případě neúspěchu by ale mohly být ještě horší. Vláda by naši porážku jistě využila k dalšímu okleštění našich práv. Na řady by mohli přijít zákony omezující práva odborů, právo na stávku, jako se to stalo v již zmiňované Británii, kde dnes například pro vyhlášení stávky musí proběhnout dvoje hlasování s časovým odstupem. Může se i stát, že se Nečas a spol. pokusí nás vyprovokovat k akci nepřipravené, aby zlomili sílu odborů a pak mohli bez problémů prosadit své plány. Ostatně Nečas už něco takového naznačoval, když koncem letošního srpna prohlašoval, že když už se má odehrát střet s odbory kolem zákoníku práce, tak „ať to stojí za to“.

našich zájmů má smysl. Při stávce a přípravě na ni je klíčové získat podporu odborově neorganizovaných kolegů a zapojit je do organizace stávky. To můžeme udělat skrze stávkové výbory na pracovištích, volené všemi zaměstnanci. Stávkové výbory by pak měly důvěru většiny zaměstnanců daného pracoviště a byly by nezbytným prostředkem pro místní organizaci stávky. Jejich prostřednictvím by se stávka mohla rozšířit i do odborově zcela neorganizovaných podniků. Už se nesmí stát, aby mezi vedením odborů a řadovými zaměstnanci neexistovaly během stávky a přípravy na ni organizační mezistupně, jako tomu bylo při stávkové pohotovosti v pražském Dopravní podniku v prosinci 2009. Klíčová je ale také podpora veřejnosti. Při každé stávce jsme byli svědky toho, jak se média snaží proti sobě postavit stávkující a zbytek obyvatel, kterým jsou dočasně nedostupné některé služby. Plány současné vlády ale zasahují většinu lidí a je proto možné a nutné aby pracující v čele s odbory spojili v odporu proti nim své síly s ostatními škrty zasaženými skupinami – nezaměstnanými, důchodci, studenty. Měli bychom se snažit vytvořit široké hnutí proti škrtům, které bude v odporu proti nim využívat masové demonstrace, stávky, včetně generální stávky.

Proto bychom teď měli především posílit odbory od jejich základů – základních skupin. Jejich činnost musíme oživit tak, aby se na každém pracovišti staly organizátory a iniciátory odporu proti škrtům (a přirozeně i další obrany zájmů pracujících).

Šance, že by současná vláda dobrovolně ustoupila od svých plánů, je mizivá. Pokud to tak skutečně bude a ona nezastaví své útoky ani přes odpor většiny společnosti, budeme muset požadovat její odstoupení. Čím ji ale nahradit, aby byla jistota, že nenastoupí nějaký nový zakuklený Kalousek?

Ty by měly pořádat pravidelné schůze a na nich diskutovat, co se děje a jak na to reagovat, vést mobilizaci na připravované akce a hodnotit ty již proběhnuté. Touto činností a jejími výsledky zároveň ukážeme, že zapojení do odborů a kolektivní obrana

Navrhujeme koalici všech těch stran a odborů, které povedou hnutí proti vládě. Taková vládní koalice se musí opírat o stále aktivní hnutí a pracovat na naplnění jeho požadavků – aby za krizi a zadlužení státu zaplatili ti, kdo je skutečně způsobili.

AK T U Á L N Ě

4

Komunální a senátní volby:

ČSSD vrací úder!

Volby do Poslanecké sněmovny v květnu tohoto roku skončily úspěchem nových stran neoliberálního i populistického střihu. Veřejnost zatoužila po „změně“, a proto se masově odvrátila od všech dosavadních zavedených stran. Voliči rovněž masově uplatnili své preferenční hlasy a cíleně z kandidátek vykroužkovali nejzprofanovanější kmotry a stranické šíbry. Na základě voleb nicméně vznikla pravicová vláda, která vykročila po cestě drakonických škrtů a přípravy konečného řešení otázky veřejného sektoru vůbec. Již po několika měsících v úřadě se ale potýká s masovými protesty pracujících (demonstrace 40 tisíc odborářů v Praze) a musela si projít zkouškou senátních a komunálních voleb. Výsledek? Sociální demokracie vrací úder!

Úprk od tradičních stran Jedním ze zřetelných výsledků květnových parlamentních voleb byl masivní úbytek hlasů pro zavedené parlamentní strany – ODS, ČSSD i KSČM si připsaly nejnižší volební zisky za několik posledních voleb. Pro KDU-ČSL, obývající útroby Poslanecké sněmovny v různých podobách již prakticky od vzniku samostatného Československa, se volby 2010 staly dokonce fatální. A rovněž azurové raketě pana Bursíka v těchto volbách zadřel motor poháněný od počátku špatně spalovanou biomasou a strana zkompostovala zpět do politických temnot, v nichž předtím po mnoho let vegetovala. Podzimní komunální a senátní volby trend úprku voličů od tradičních českých politických stran do značné míry, ne však zcela, potvrdily. Tři strany, které si v komunálních volbách tradičně stojí nejlépe – ODS, KDU-ČSL a KSČM, zaznamenaly shodně největší ztráty ze všech. ODS ztratila od roku 2006 (který byl pro ni ovšem velmi úspěšný) přes 17 % hlasů a 1900 mandátů, KDU-ČSL si pohoršila o 0,3 % hlasů a celých 1300 mandátů a KSČM ztratila přes 1 % hlasů a 1075 mandátů. Ve všech případech jde o ztrátu mezi 25-28 % mandátů těchto stran z roku 2006. Tyto výsledky jsou pro tyto velké strany (s nejširší členskou základnou) alarmující a zároveň mohou působit poněkud překvapivě ve světle toho, že česká politická žurnalistika například vnímala pokračující úpadek KSČM jen dosti okrajově a o KDUČSL dokonce ochotně tvrdila, že se „v těchto

volbách znovu našla“. Nuže tedy, nenašla. Podrobnější pohled na výsledky těchto stran ukazuje, že ODS oproti komunálním volbám roku 2006 ztratila zejména ve většině krajských a bývalých okresních měst a v Praze. Příčinou těchto ztrát bylo v mnoha případech znechucení občanů nad poměry na modrých radnicích – předražené a neprůhledné zakázky, nevýhodné prodeje obecního majetku, otevřené případy korupce a neřešení základních problémů města. Z tohoto poklesu podpory ODS byla schopná stejně jako v parlamentních volbách těžit zejména TOP09, ale také různá místní hnutí a uskupení postavená na kritice zmíněných nešvarů. Na druhou stranu se ODS podařilo obhájit několik senátorských křesel v urputném boji s ČSSD (Tábor) i TOP09 (Praha 6). U KDU-ČSL je možné mluvit o chronické krizi programového i personálního charakteru (dlouhodobá neschopnost sjednotit pod jednou střechou podporu od liberálnějšího středového voliče měst a konzervativnějšího a „sociálnějšího“ voliče venkova, k níž se připojila myšlenková paralýza strany po stále nevydýchaném rozkolu a „přínos osobností“ typu Čunek, Svoboda a spol). Na rozdíl od ODS, která měla v roce 2006 v komunálních volbách mimořádné úspěchy, kráčí KDU-ČSL dlouhodobě po sestupné dráze a tempo její tobogánové jízdy do propadliště dějin se oproti minulosti ještě zrychlilo. Všeobecný neúspěch v komunálních volbách se u středo-pravicové strany se silným koaličním potenciálem odrazil na rapidním poklesu její přítomnosti na radnicích. Katastrofou je zejména česká část republiky, kde lidovci po volbách zmizeli například z radnic v Českých Budějovicích, Jičíně, Benešově, Písku, Jindřichově Hradci, Kutné Hoře, Kolíně, Náchodě, Chebu aj. Na Moravě zůstává situace o něco lepší, ale ke ztrátám došlo i zde. Jediným úspěchem KDU-ČSL bylo zvolení několika senátorů v místech největší koncentrace její síly, díky čemuž může strana obnovit svůj senátorský klub, zdecimovaný odchodem mnoha senátorů do TOP09. KSČM rovněž dlouhodobě oslabuje – v počtu obdržených hlasů od roku 2002 a v počtu získaných mandátů vlastně již od roku 1994. Pryč jsou ty časy, kdy se mohla chlubit primátory v takových městech jako

Karviná a Havířov. Pasivita v kampaních a sociálních bojích, neschopnost se při svém reformismu programově vymezit vůči ČSSD, otevřený příklon části vedení k modelu „štíhlé“, volební, aparátnické strany – to vše zarámované infantilním sebeuspokojením pana předsedy, že nemusí pršet, jen když kape, si i na komunální úrovni vybírá svoji daň. KSČM přestala být stranou sbírající protestní hlasy a vyklízí všude pole ČSSD. Silnější pozici má stále ještě v pohraničních oblastech a občas je schopna na komunální úrovni vytěžit z toho, že to bez ní prostě ani jeden ani druhý blok „nesestaví“. Jinak jde ovšem o pokračující pád ke dnu, podtržený tím, že v senátních volbách nebyl ani jeden kandidát KSČM schopen postoupit byť jen do druhého kola. Konečně výrazným neúspěchem skončily komunální volby i pro celostátně fungující populistické síly a krajní pravici. Věci veřejné, postrádající jasnou organizační strukturu a zázemí na místní úrovni (na rozdíl od „starostovské“ TOP09), sklízejí první „plody“ své angažovanosti ve vládě, která připravuje největší útok na mzdy, sociální výdobytky a sociální a demokratická práva pracujících od restaurace kapitalismu v roce 1989. Je ovšem otázkou, do jaké míry se na neúspěchu Véček podepsala přímo činnost vlády, a do jaké míry šlo o důsledek malého počtu postavených kandidátek. Výsledky voleb nicméně naznačují, že na místní úrovni se voliči oslovení populismem orientují spíše na místní varianty VV typu Mostečané Mostu, Severočeši.cz a Ostravak, které dosáhly překvapivých volebních zisků. Naopak u fašistů z Vandasova recyklátu je s potěšením možné konstatovat jednu věc – všude tam, kde vyšli z kanálů na světlo, je do těch kanálů voliči znovu rychle vrátili. Na závěr je nutné ještě zodpovědět otázku, kam, při stoupající voličské účasti, vlastně voliči tradičních stran uprchli. Odpověď zní, že vedle TOP09 a ČSSD (o tom později) si především našli zalíbení v místních protestních hnutích a uskupeních a v nezávislých sdruženích resp. kandidátech. Počet kandidujících subjektů v letošních volbách byl zatím rekordní a počet hlasů pro místní sdružení nezávislých kandidátů a nezávislé kandidáty se od roku 2002 zvýšil o 6,5 % a od roku 2006 o 1,7 %.

AK T U Á L N Ě Napravo zuří boj aneb kmotři versus Korytáři Fenomén „kroužkování“ tj. cílené odstraňování zprofanovaných persón z předních míst kandidátek preferováním jejich méně zdiskreditovaných spolukandidátů lze označit za asi jediný pozitivní moment květnových voleb. Ve všeobecné čistce Augiášových chlévů se v mnoha případech rozhodli voliči pokračovat i na úrovni komunální politiky, a právě tento fakt se významně spolupodílel na oslabení pravice resp. ODS. V zásadě se objevily – vedle prostého přesunu pravicových hlasů k TOP09 - dva různé scénáře oslabení ODS. Prvním z nich byla situace, kdy byla ODS (případně její koaliční partneři) konfrontována protestním hnutím zdola, které stav na radnici často již dlouhodobě kritizovalo. Za modelové příklady takového scénáře lze označit Karlovy Vary, Opavu nebo Liberec. V Liberci, čili v Synerově, dostala ODS v čele s primátorem Kittnerem vystavený účet za léta předražených stavebních zakázek, nevýhodný pronájem městského stadionu, brutální rozkopání centra města, dluhy a podvody z mistrovství světa v lyžování atd... Úspěch slavil lídr opozice, Jan Korytář, který se systematicky věnuje protikorupčním a ekologickým aktivitám – kde de facto substituuje za místní levici, jenž veřejně (ČSSD) nebo tiše (KSČM) kolaborovala s ODS a tím i se světem podnikatelského šera. I na mnoha dalších příkladech je vidět, že pasivita stran pracujících v boji proti kmotrům, nebo ještě hůře jejich přímé napojení na místní ekonomické a mocenské elity, dává prostor protestním stranám schopným oslovovat střední třídu, intelektuály a studenty a – jako v případě Liberce – uplatňujícím systematický aktivistický přístup zdola. Naopak ve druhém scénáři, který se realizoval například v Plzni, Českých Budějovicích či Strakonicích, došlo přímo k rozkolu v řadách ODS – ve všech zmíněných případech korunovaným odchodem starosty či primátora ze strany. V tomto případě se ovšem většinou jednalo o neprogramové spory navenek vyhraněných a rozhořčených „osobností“, za nimiž se v pozadí vesměs rýsoval boj soupeřících klik a podnikatelských partiček o podíl na vliv ve městě. V tomto případě sice občas dostali dominantní kmotři přes prsty, nicméně ani náznakem zde nedošlo k tomu, že by na scénu komunální politiky vstoupila nějaká smysluplná alternativa, natožpak s charakterem otevřeného pokrokového aktivistického hnutí. I v těchto případech ovšem na danou situaci doplatila ODS svým podstatným

5 oslabením – v Budějovicích a Strakonicích se musela z radnice poroučet.

Návrat ztracených synů a dcer sociální demokracie Pokud odchod voličů od ODS, lidovců a KSČM, neúspěch krajní pravice, volba nových tváří a protikmotrovský étos představují kontinuitu podzimních voleb s těmi jarními, pak zde naopak ční jako pěst na oko jeden zásadní protiklad – v podzimních volbách si významně upevnila reputaci dominantní opoziční strany ČSSD, která dosáhla několika historických úspěchů. Vedle značného posílení na místní úrovni, a to zejména ve velkých městech, dřívějších baštách pravice, se sociální demokracii – v součinnosti s výsledkem roku 2008 - poprvé podařilo otočit poměr sil v Senátu doleva, sama získat těsnou nadpoloviční většinu křesel a obsadit také místo předsedy horní komory. Tento úspěch je možné jen částečně vztáhnout k výše zmíněné diskreditaci a fragmentaci pravice v některých velkých městech – to samo o sobě ještě celý úspěch nevysvětluje, nehledě na to, že právě rozdělení pravice pomohlo Nečasovi a Kalouskovi obklíčit ČSSD coby nejsilnější stranu květnových parlamentních voleb. Jádrem úspěchu sociální demokracie byla schopnost stát se znovu hlavní stranou sbírající protestní hlasy a upevnit si svůj elektorát opětovným přivábením „experimentujících“ voličů, kteří se v květnu dali zlákat volbou Suverenity a zejména Zemanovců. Na jaře 2010 se ČSSD ukazovala veřejnosti jako vládně-nevládní strana, neschopná se vyprofilovat k oblíbenému, „odbornickému“ a „nadstranickému“ (ve skutečnosti zcela neoliberálnímu a propodnikatelskému) kabinetu premiéra Fischera, jako strana, která místo silných vizí do budoucna nabízí jen silné výroky a nic neřešící, v podstatě křesťansko-sociální almužny tzv. třináctých důchodů. Za takové situace musela podlehnout ofenzívě neoliberálních vizionářů a odstředivé síle populistických tlaků zaštítěných „charismatickými osobnostmi“. Již během léta ale sobě na míru ušila kabát „radikální leč konstruktivní“ opozice proti jasně pojmenovatelné a charakterizovatelné hrozbě škrtů, zmrazování mezd, povodňových daní a reforem v duchu zájmů kapitálu. Zároveň, a to nutno přiznat ČSSD k dobru, byla schopna projít určitou sebereflexí (byť k ní byla dotlačena částečně i špatnou finanční situací) a dát při tvorbě své image vale pivu za desetikorunu i Michalu Davidovi na pódiu (ten zůstal součástí inventáře pouze v Bendově teplickém kmotrovském skanzenu).

Na místo toho začala alespoň do jisté míry koketovat s myšlenkou, že by mohla fungovat tak jako kdysi coby hnutí – tj. jako strana členů-aktivistů působící zároveň jako gravitační centrum pro činné souputníky v řadách různých iniciativ a občanských protestních platforem. Platformy jako ProAlt a Alternativa zdola – radikálně liberální a v zásadě prosystémová odpověď levicových aktivistů na vznik neoliberální Nečasovy vlády – se od počátku stávají sociální demokracii partnerem ba i místem jejího ideového a organizačního zakořeňování. V tuto chvíli daleko významnějším zdrojem „obrody“ ČSSD byla ale aktivizace pracujících skrze odbory, které po čtyřech letech naprosto nezasloužených „prázdnin“ v dobách Topolánkovy a Fischerovy vlády konečně znovu ukázaly českým pracujícím, proč tady vlastně jsou. Demonstrace čtyřiceti tisíců převážně státních zaměstnanců v půli září - jedna z největších akcí pracujících za posledních 20 let - znamenala velkou vzpruhu pro veškerý odpor k politice vlády. Je zcela nepochybné, že právě tato demonstrace kolektivní síly, namířená proti beznaději a odevzdanosti prýštící z atomizace společnosti, nalila krev do žil těm potenciálním voličům ČSSD, kteří na jaře zůstali doma. Těm, kteří volili Suverenitu, SPOZ, případně Věci veřejné pak vzkázala: „Vážení přátelé, teď není čas na experimentování. Je nutné se připravit k důležitému boji a vy víte, že tu jde o vás, vy víte, kam patříte a kdo je váš nejsilnější ochránce. Nuže, zpět domů, synové a dcery“. ČSSD, na rozdíl od sebeumrtvující víry v „drtivé vítězství“ v květnu, fakticky provedla mobilizaci – mimo jiné též narýsovala konkrétní plán získání dvanácti „magických“ senátorských křesel potřebných k dosažení většiny v Senátu – a zvítězila. Toto vítězství sociální demokracie v komunálních a senátních volbách ale ani náznakem neřeší klíčové problémy, před kterými strana (a levice vůbec) dlouhodobě stojí – zejména otázku jasné programové a strategické vize. Naopak, rozhoření boje dvou konceptů – z historické perspektivy sociální demokracie dvou zjevně pravicových konceptů podoby strany v podání Sobotky a Haška – ukazuje, že ČSSD stejně jako sociálně demokratické strany celé Evropy klopýtá ve snaze nalézt cestu k trvalému zajištění sociálních práv o bludný balvan. Na tomto balvanu si dříve či později zláme nohy každý reformista, neboť cesta ke zmíněnému cíli vede v zásadě jinudy – skrze hledání nové antikapitalistické alternativy pro 21. století. Nikola Čech

AK T U Á L N Ě

6

Svatby ČSSD a ODS: Pro peníze si ho beru Sociální demokracie, z hlediska politických stran nesporný vítěz letošních komunálních voleb, se díky svému výsledku přirozeně ocitla ve velmi výhodné startovní pozici při vyjednávání o budoucím složení radnic.

V mnoha případech si jako bohatá nevěsta mohla vybírat z řady různých variant a rozhodnout se pro tu, která by jí nejlépe umožnila realizovat její volební program. V řadě případů měla možnost prosazovat jej ve spojení s jinou levicovou stranou, v prvé řadě KSČM, kde by se dal očekávat velký programový průnik. Ale při prozkoumání konečného složení radnic dojde člověk k zarážejícímu závěru, že ČSSD dává zjevně přednost sňatkům s pravicí a s ODS pak zvláště. Ostrava, Frýdek-Místek, Chomutov, Příbram, Krnov, Jirkov. To je několik příkladů měst, kde volby dopadly tak, že by dvě nejsilnější levicové strany – ČSSD a KSČM – daly samy dohromady většinu, nebo by alespoň byly schopné jednoduše sestavit koalici za přispění dalšího partnera. Leč nestalo se. Ve všech těchto městech se rozhodla jít ČSSD do koalice s pravicí. A ve všech těchto městech s výjimkou Frýdku-Místku je tou pravicí ODS, z hlediska propadu voličské přízně jednoznačně největší poražený letošních voleb. Proč tomu tak je? Samozřejmě je jasné, že na komunální úrovni existuje v každém místě specifická situace a specifické problémy, se kterými se radnice musí potýkat, aniž by se v hledaném řešení musela nutně odrážet něčí pozice na pravolevém názorovém spektru. Zrovna také platí, že v terénu komunální politiky hrají nezřídka větší roli osobnosti jako takové, jejich organizační schopnosti, pracovní nasazení, schopnost dostát slovu, nebo naopak jejich pochybné vazby, korupčnické sklony apod. Na druhou stranu, u celé řady otázek by se vliv pravicové či levicové politické orientace na navržená řešení předpokládal: otázka deregulace nájemného, privatizace bytů, zajištění sociálního bydlení, míra volnosti působení pro developery a pozemkové spekulanty, posílení funkce veřejných prostorů versus jejich privatizace, politika vůči lidem bez domova, rozšiřování zelených ploch – a našla by se jistě ještě řada dalších příkladů, kde by k sobě levicové strany měly mít blízko a spolupracovat. Navíc i ve světle, resp. přesněji v temnu převažujících zkušeností s ODS na komunální úrovni se zdá přinejmenším velmi zvláštní předpokládat, že právě u ODS by měla ČSSD v tak velké míře nacházet zrovna ty pracovité, férové osobnosti bez pochybných vazeb na

místní ekonomické lordy.

Termín kmotři, se kterým přišel sám bývalý předseda ODS Topolánek, se ve spojení s ODS mezi lidmi jistě neujal náhodou. O to víc je smutné, že se ČSSD snížila ke spojenectví i s tak zdiskreditovaným modrým odpadem jako je bývalá chomutovská starostka Řápková, vytrvalá to hledačka svého studijního průkazu z Plzně. Konečně je třeba se postavit alibistickému tvrzení, že ČSSD dává přednost koalici s pravicovými stranami, protože její voliči si koalice s KSČM nepřejí (toto například tvrdili představitelé ČSSD ve Frýdku-Místku). Analýzy ukazují něco jiného: Mezi městy, kde ČSSD od voleb v roce 2006 nejvíce ztratila (podle vlastní analýzy provedené výzkumníky ČSSD), není ani jeden případ města s levicovou radnicí, zato hned v 64 % případů šlo o radnice, kde vedle sebe seděla ODS a ČSSD. Naopak mezi městy, kde ČSSD od roku 2006 nejvíce posílila, jsou dvě města, kde po volbách vznikla koalice s účastí

obou levicových stran a jedno město, kde KSČM dávala ČSSD tichou podporu. Avšak zastoupení měst, kde spolu vládly ČSSD a ODS, pokleslo v této skupině jen na 45%. Tyto závěry tedy v žádném případě tezi o neoblíbenosti levicových koalic u voličů ČSSD nepotvrzují. Naopak ukazují, že jsou to právě koalice s ODS, které se příliš netěší jejich důvěře. Takže nyní nám tu zůstává poněkud smutný obraz „sociální“ strany, která v řadě případů upřednostňuje (nejen) na komunální úrovni svazky s pravicí a zejména ODS, a to bez ohledu na program a bez ohledu na přání voličů. A odpověď na výše položenou otázku proč? Zajisté jde o pragmatické důvody. V mnoha případech se díky spojení s ODS dostávají místní pohlaváři ČSSD do sítě různých penězovodů a stávají se sami kmotříčky u kolébky dusivého, korupčnického prostředí, které oprávněně vzbuzuje stále větší odpor pracujících i mládeže. Inu, je to jako v té reklamě: pro peníze si ho beru. Nikola Čech

Asociální kořeny radniční koalice v Brně

V poslední době vzbudila velkou pozornost povolební situace v Praze, která byla nakonec rozlousknuta v již dávno předpokládaném spojení mezi ODS a ČSSD.

K takovému spojení došlo také v Brně, přičemž nad rozhodnutím místní ODS v tomto případě nevěřícně kroutil hlavou předseda strany Nečas a celé stranické vedení, a soudě podle posledních informací, kroutí nad ním hlavou dodnes. Toto spojení má ovšem svoji historii, na kterou by bylo dobré se kapánek podívat. Do komunálních voleb v brněnském 55 členném zastupitelstvu vládla široká koalice ČSSD (s primátorem Onderkou), KDUČSL, SZ a BRNO2006 bývalého rektora Masarykovy univerzity, J. Zlatušky. Možnosti další spolupráce však předznamenalo již hlasování z jara roku 2010. Pro návrh „obecně závazné vyhlášky k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, kterou se vymezují veřejná prostranství, na nichž se zakazuje žebrání“, hlasovali zastupitelé za ODS spolu s ČSSD a KDU-ČSL. Nebyl to však zdaleka první projev asociální politiky sociální demokracie ve městě. Již v roce 2008 na sebe lídr ČSSD a primátor Brna Roman Onderka upoutal pozornost veřejnosti při propagaci hry zakladatele české rasistické verze hudebního stylu Oi Daniela Landy v Mahenově divadle. Jestliže ještě v dobách před První

světovou válkou hrozilo straníkům sociální demokracie popotahování za návštěvu veřejné akce v obleku, což bylo považováno za snobské, jakou cestu v průběhu 20. století musela tato strana práce urazit, když v jejím čele stanul politik legitimizující aktivity rasistů a otevřeně útočící na nejméně majetné vrstvy obyvatel. Sama předvolební kampaň v Brně nevynikala invencí. ČSSD přišla s heslem „Fandíme Brnu“, čemuž ODS kontrovala sloganem „Lepší Brno“, ostatní strany soudě podle mizivé předvolební kampaně na volby rezignovali.

KSČM vsadila na sběr protestních hlasů voličů, což jí přineslo o jeden mandát v zastupitelstvu méně než před čtyřmi lety. Obdobně ztratila KDU-ČSL. Zelení pozbyli polovinu svého zastoupení. Tým J. Zlatušky alias BRNO2010 pětiprocentní hranici podruhé překročit nedokázal. Nově se však v zastupitelstvu objevilo 9 kandidátů TOP09. Přes možnost sestavení pravicové koalice dala ODS přednost spolupráci s vítěznou ČSSD s pohodlnou většinou 33 hlasů. Zhruba v duchu společného hlasování za přijetí tzv. protižebrácké vyhlášky z jara tohoto roku se staronový primátor za ČSSD Onderka vyjádřil k pravo-levé koalici s ODS tak, že mezi oběma stranami panuje v 95 procentech názorová shoda při řešení problematiky města Brna. Maxim Hrubeš

AK T U Á L N Ě

7

Uhasne knížecí hvězda TOP 09? Nová pravicová strana, ještě k tomu s podporou Václava Havla, mohutně podporovaná médii – zní to jako replay ODA či Unie svobody. Podle takového scénáře by měla TOP 09 brzy začít ztrácet a během dvou tří let zmizet v propadlišti dějin. Úspěch TOP 09 v komunálních volbách, následná neochota ODS v řadě měst vstoupit do koalic s TOP 09 (a možná i naopak), mobilizace proti „kmotrovským“ velkým koalicím na radnicích vrcholící obléháním zasedání pražské radnice – to jsou události, které do tohoto schématu nezapadají.

Exkurs do nedávné historie TOP 09 si tedy zaslouží porovnání s ODA a US. ODA po dvě volební období těžila ze své imidž jakési intelektuální a liberální strany. Jakkoliv to neodpovídalo realitě (představitelé ODA například hráli ústřední roli v založení ultrakonzervativního Liberálního institutu), udržovala si podporu zejména ze strany studentů a mnoha dalších lidí považujících se za intelektuály. Lákala ty, kdo neviděli jako svůj ideál podnikatele ve vínovém kvádru, s náušnicí vláčejícího za sebou mobilní telefon velikosti menšího kufříku, s nímž byla spojena právě ODS. Co ale ODA chybělo, byla pevnější sociální základna. Samozvaná elita obnovujícího se kapitalismu nestačila k tomu, aby ODA přežila rozčarování z tzv. transformace. Unie svobody měla zajímavější historii. Byla produktem vývoje českého kapitalismu, který se v roce 1997 dostal do hluboké krize. Česká vládnoucí třída byla hluboce rozdělena v otázce, jak tuto krizi řešit. Na jedné straně tu byli domácí novopečení kapitalisté, kteří zprivatizovali velké podniky, často skrze investiční fondy. Tyto podniky dokázaly přežívat do značné míry jen díky provozním úvěrům polostátních bank, zatímco byly neustále tunelovány. Na druhé straně tu byla nové vrstva podnikatelů, kteří se „vypracovali“ mimo tento korupční systém, a v neposlední řadě zahraniční kapitál, především evropský. A z jeho pohledu byli korupčníci nekalou konkurencí. Vždyť například produktivita práce byla v podnicích zahraničních investorů 6x vyšší než v korupčnických podnicích. Unie svobody vznikla jako výraz zájmů té druhé skupiny. Její domácí základna však byla velmi nestabilní. Opět byla nucena mobilizovat „morální hlas“ středních tříd, s obrovskou podporou médií vyletěla prudce nahoru a potom začala bublina opět splaskávat. Vláda ČSSD nakonec byla i pro kapitál jediným řešením. Vláda ČSSD byla schopna transformovat situaci prostřednictvím znárodnění nedobytných úvěrů do konsolidační agentury a privatizací bank.

Zároveň v rámci opoziční smlouvy zaručila, že tento proces nezničí korupčníky úplně, nýbrž jim dala prostor se transformovat v tradičnější kapitalisty.

V neposlední řadě její napojení na odborové hnutí bylo také výhodou, neboť mohla zajišťovat sociální smír, který ke konci vlády ODS začal dostávat značné trhliny v podobě stávky železničářů či stotisícové odborové demonstrace v listopadu 1997. Transformace korupčníků za vlády ČSSD prakticky připravila Unii svobody o reálný smysl. Bez pevné domácí sociální základny a s tím, jak se její slabost stávala čím dál tím zřejmější, opustil ji i moralistický dav pravdoláskovců. A opět tu na pravici byla jedna jediná dominantní strana. Ani v roce 2002 ale ODS stále ještě nebyla preferovanou volbou pro zahraniční investory. Její euroskepticismus byl možnou komplikací pro vstup Česka do EU. Nevraživost mnoha představitelů ODS vůči Evropské unii má kořeny právě v konfliktu roku 1997, kdy šel evropský kapitál korupčníkům po krku. Vedle toho ještě ideologický odpor vůči jakýmkoliv omezením pro kapitál učinil v očích pravověrných odésáků z EU „baštu socialismu“. Pouze ČSSD mohla bez komplikací dovést ČR do lůna EU. Jakmile byla ČR členem EU, stala ČSSD nepotřebnou a útoky proti ní narůstaly, včetně Kubiceho zpráv, mobilizace vajíčkářů, apod.

Topolánkův plán Topolánkovi se podařilo vytvořit vládu pravice kooptováním bezpáteřní Strany zelených pro věc pravice. A s podobným trikem počítal i pro předčasné volby, protože jeho slovy „český volič je levicový“, je na něj třeba triků. Zatímco ODS se měla zaměřit na tradičního pravicového voliče, zatímco TOP 09 měla sklízet na poli politického středu. Nic ale nešlo podle plánu. TOP 09 naopak přišla s rétorikou ještě pravicovější než ODS a za mohutné podpory médií získala téměř tolik hlasů jako ODS. Následně v komunálních volbách výrazně uspěla, v Praze se dokonce stala vítěznou stranou. To už je první odlišnost od Unie svobody, která v komunálních volbách vždy úplně propadla. Znamená to, že TOP 09 určitou sociální základnu má. Vděčí jí svému spojení s hnutím starostů. Zatímco na celostátní úrovni ODS po 8 let vlád ČSSD nebyla u lizu, na komunální úrovni seděla u koryt zejména ve větších městech nepřetržitě. V rámci ODS či do značné míry za jejího moderování také probíhaly boje mezi různými místními podnikatelskými skupinami. Řada sdružení nezávislých kandidátů pro

komunální volby vlastně nereprezentovala nic víc a nic míň než poražené v těchto bojích v rámci ODS, odstavené svými spolustraníky, mimo jiné také od městských zakázek. Když k tomu připočteme ty, kterým se nepodařilo zakotvit v ODS, máme tu poměrně solidní masu lidí s vlivem na místní úrovni. A to je něco, co má daleko větší stabilitu než pouhá mediální manipulace či moralizující výzvy. Další významnou skupinou, tvořící sociální základnu ODS, jsou mladší lidé v různých manažerských pozicích. Generace tzv. Husákových dětí, které minula malá i velká privatizace, kteří si pořídili nějaké ten vysokoškolský titul a stali se převážně zaměstnanci zahraničních firem. A koho chleba jedí, toho píseň zpívají. S odésáky sdílejí své opovržení „sockami“, ale nikoliv její euroskepticismus a nemají zájem na udržování korupčních vztahů, ze kterých nic nečerpají. Je tu také faktor generační, kdy třicátníci mají pocit, že jim stará garda zasedla jejich křesla. Tyto dvě skupiny představují převodovou páku šíření vlivu TOP 09 do širších vrstev společnosti.

TOP 09 - konkurence ODS? Předpovídat budoucnost je samozřejmě vždy obtížné a ošemetné. Nicméně TOP 09 se liší od předchozích pokusů o novou pravicovou stranu zásadně tím, že má skutečně sociální základnu, která je do značné míry sjednocena. Jako taková má tedy i potenciál konkurovat ODS. Nyní její představitelé sedí ve vládě vedené ODS, jelikož se shodnou na potřebě provést thatcheristickou revoluci – přerozdělit bohatství ve prospěch bohatých, zavést trh všude, kde ještě není, rozdrtit odbory, apod. Na radnicích mezi nimi ale probíhají jasné boje o dominanci na pravici. ODS nechce TOP 09 nechat zapouštět kořeny na místní úrovni, TOP 09 zase nechce být spojována se zdiskreditovanými kmotry s ODS. Přijde-li masová deziluze z pravicových experimentů, jedna z pravicových stran může dost dobře skončit. Není ale v žádném případě jisté, že to nebude ODS. Libor Bláha

AK T U Á L N Ě

8

NA ZDRAVÍ!

Aneb o reformách ve zdravotnictví

Říká se, že zdraví je to nejpřednější. Něco na tom bude. Čím je horší, tím je horší i kvalita našeho života. Dokud nějaký vůbec máme. Asi bychom měli být šťastní, že jsou obyvatelé ČR každým rokem zdravější. Tedy alespoň statisticky. Náš zdravotní stav přímo zázračně zlepšily Julínkovy a Nečasovy reformy ještě z dob Topolánkovy vlády. Od jejich zavedení chodíme méně k lékaři, jsme méně dní na nemocenské a kupujeme méně léků.

Takhle zvráceně interpretují pravicoví politici a média skutečnost, že si lidé často nemohou dovolit onemocnět, protože za první tři dni nemoci nedostanou nic a do 14 dní (ve schváleném vládním balíčku byla tato doba ještě prodloužena na 21 dní) pak má platit zaměstnavatel, který to nese často nelibě. Důchodce a opravdu chudé odrazují i tzv. regulační poplatky za návštěvu lékaře a předpisy. Důsledkem je pochopitelně nikoli zlepšení našeho zdraví, ale naopak nedostatek prevence, často zjištění nemoci až ve vážném stavu. Přecházení a neléčení i banálních nemocí, často kvůli finanční tísni, může mít daleko závažnější důsledky v budoucnu (včetně vyšších nákladů na zdravotní péči). Vybírání dovolených na nemoci znamená nedostatečný odpočinek a čas na regeneraci, kterou lidské tělo prostě a jednoduše potřebuje. Tolik z pohledu pacienta. K tomu připočtěme rušení pohotovostí, stanic záchranné služby, zavírání nemocnic, často nedostatečné vybavení a jeho obnova. Zaměstnanci ve zdravotnictví také vědí své – nedostatek veškerého personálu, od sester po lékaře znamenají i desítky hodin přesčasů měsíčně. Mzdy sester, nelékařského personálu i některých lékařů, zejména těch mladých, jsou navíc nedostatečné a jejich výši kompenzuje pouze množství přesčasů. Do toho Lidové noviny v listopadu oznámily, že „tučná léta ve zdravotnictví skončila“. Podle plánů Nečasovy vlády má objem plateb za péči do zdravotnictví klesnout. Zatím to vypadá, že to bude o zhruba 2 %, přestože původním plánem vlády bylo dokonce 5 %. A to se peněz již nyní nedostává. Některé nemocnice již koncem října posílaly pacienty na pojišťovny, ať si zařídí proplacení péče či si ji zaplatí sami, protože v některých případech nebyly uzavřené dodatky ke

smlouvám o počtu pacientů.

To vyšlo najevo například v mediálně profláklé kauze biologické léčby onkologických pacientů. Jinde se objevily návrhy na používání méně nákladné léčby (pod klasický skalpel místo laparoskopie) nebo odložení zákroku na příští rok. O nutnosti reformovat zdravotnictví se mluví pořád. Projděme si v rychlosti historii. Počátkem 90. let přechod na systém zdravotních pojišťoven. Kromě počátečních tunelů a krachů, při kterém přišlo zdravotnictví o miliardy, to znamenalo vytvoření určitého tržního prostředí, byť značně omezeného. Ve zdravotním systému tak existují další náklady na administrativu a určitý zisk (kauzy předražených paláců VZP teď pomiňme). Naštěstí stanovené limity znamenají, že tyto částky se v ČR pohybují v jednotkách procent, zatímco v USA administrativa spojená s fungováním pojišťoven stojí 31% celkového objemu peněz ve zdravotnictví. Zdravotního pojištění se nedostává zhruba 90 milionům obyvatel. Není bez zajímavosti, že v dlouhodobém plánu české vlády je další uvolnění trhu ve zdravotnictví, které vede přesně tímto směrem. Trh a fungování jeho neviditelné ruky je obecně mantrou pravice. Podívejme se na výsledky dalšího kola reforem, konkrétně privatizace krajských nemocnic. Tak třeba v Brandýse nad Labem po privatizaci v roce 2007 skončila nemocnice s dvojnásobnými dluhy oproti stavu před privatizací. Nicméně tehdy ještě měla majetek převyšující dluhy a fungovala. Nyní už nemá ani ten majetek. Výsledek neviditelné ruky trhu pocítí lidé z Brandýsa a okolí pokaždé, když budou muset dojíždět za lékařskou péčí. Podívejme se na současné návrhy reforem. Jediný bod, proti kterému se nedá nic namítat, je zvýšení plateb za zdravotní pojištění živnostníků, kteří odvádějí zhruba polovinu toho, co zaměstnanci. Zbytek ovšem bude mít negativní důsledky především pro pacienty z neprivilegovaných vrstev, ať je vláda a ministr zdravotnictví konkrétně nazývají jakkoli libozvučnými frázemi. Ministr zdravotnictví Leoš Heger z TOP 09 mluví o „větší, koncepční změně“, která má být založena na „právu na volbu“, svobodě se rozhodnout. Tato svoboda ovšem bude omezena finančními možnostmi pacienta, takže drtivá většina z nás bude „svobodně“ odkázána na tu nejzákladnější péči v

nemocnici, která se asi nebude pohybovat v horních patrech jejich připravovaného žebříčku. Klíčovým prvkem má být zavedení standardů a nadstandardů. Ten první má být hrazen z povinného zdravotního pojištění, za ten druhý se bude připlácet. Pokud je pro stanovenou diagnózu více typů péče, tak cokoli jiného, než ta nejlevnější metoda léčby, bude nadstandard. Kvalitní léčba, obvykle s kratší dobou rekonvalescence, s použitím kvalitnějších materiálů, tak bude pouze pro bohaté. Ať jde o laparoskopii nebo umělý kloub. Obecně je lepší si návrhy ministra Hegera přečíst například v časopise Profit pro podnikatele, než mlžení v televizi, v takových případech je daleko otevřenější. Dozvíme se, že je nutné zvýšit poplatky za návštěvu pohotovosti, protože je v pětině případů zneužívaná. Asi se lidi nudí a nic lepšího než taková návštěva noční pohotovosti není… Přitom přece lidi mohou počkat a zajít si druhý den k praktickému lékaři, protože to je levnější. Heger tvrdí, že pokud se léky zpoplatní, tak se prý pacienti začnou chovat racionálně a budou více přemýšlet, jestli léčbu neflákat. Drtivá většina z nás spíš bude přemýšlet o tom, co si kvůli nákupu léků nebude moci dovolit. Ministerstvo zdravotnictví se prý pokusí úhradovými restrikcemi uvalenými na nemocnice přinutit je, „aby si lámaly hlavu, komu dát ty drahé léky a který je to ten pacient, jenž je opravdu potřebuje.“ Může to vést jinam než k růstu předávání obálek (či vajíček)? Možná nejděsivější je ovšem snaha o zastavení pokroku v medicíně. O používání starších a levnějších metod léčby jako standardu hrazeného z povinného pojištění jsme už mluvili. Heger chce ovšem zabránit i zkoušení nových metod léčby či využívání robotických přístrojů, protože „lékaři rádi experimentují, kde by se dala nová technologie využít a byla by prospěšnější“. To prý máme nechat doktorům v zemích, které na to mají peníze. Kvůli kontroverznosti zavádění nadstandardů není ani jasné, od kdy je ministr plánuje. Někdy hovoří o dubnu 2011, jindy zas o roce 2012. Podobně je tomu i se zaváděním žebříčku nemocnic, postaveném na statistikách výsledků léčby, počtu úmrtí, finančním stavu zařízení, průzkumu spokojenosti pacientů a zaměstnanců nemocnic.

AK T U Á L N Ě

Z P R ACOVIŠŤ

Zkušenosti s tímto systémem v zahraničí (a mimochodem nejen ve zdravotnictví, ale i ve školství) vede k vyčlenění elitních nemocnic, které se stanou nedostupné pro běžné pacienty. Jsou ale i horší alternativy – i v Česku už se stalo, že pacient nebyl převážen do té nejbližší nemocnice (soukromé), ale do té, která byla ochotná ho přijmout. Ať již to bylo kvůli jeho těžkému stavu (velký počet úmrtí sráží postavení na žebříčku) nebo kvůli finanční nákladnosti léčby. Že stav českého zdravotnictví není dobrý a že návrhy reforem současného ministra nevzbuzují mezi nemocničními lékaři příliš naděje, ilustruje i výzva Lékařského odborového klubu „Děkujeme, odcházíme“. Z celkového počtu 16 tisíc nemocničních lékařů ji podepsalo již přes 4 tisíce, celkem jich může být i 6 až 7 tisíc. To by znamenalo naprosté ohrožení zdravotnictví v ČR, byť to ministr Heger bagatelizuje, jak chce (o odcházejících 4 tisících lékařů: „zhruba takové množství o prázdninách odchází na dovolenou a péče se přesto nehroutí“). Mimochodem Heger také v případě odchodu lékařů po přiznání nutnosti zavírat nemocniční oddělení prohlásil, že „celkový stav nebude tak kritický, aby byla péče narušena. Její dostupnost asi ano, kvalita však ne.“ Kvalitní péče mi bude celkem k ničemu, pokud ji nedostanu, vážený pane ministře. K tak zoufalému činu, jako je výhrůžka odchodem, vedou nejen nižší mzdy zejména v porovnání se západoevropskými státy, ale především u mladých lékařů nesmyslný systém atestací, postgraduálního vzdělávání. Obecně u mladých lékařů školenců před atestacemi se tabulková mzda pohybuje velmi nízko. Přesto se nedomnívám, že odchod lékařů je řešením. Může být řešením jejich osobní příjmové situace, ale ne českého zdravotnictví, ani situace pacientů. Šéf České lékařské komory Kubek považuje stávku za neefektivní, protože „všechny stávky lékařů byly vždy organizovány tak, aby nebyl nikdo poškozen. Všechny byly tak trochu symbolické.“ Je třeba ji tedy zorganizovat jinak, ne pouze symbolicky. Spojit se s dalším zdravotnickým personálem, nenechat se zastrašit moralizováním médií a pravice o braní rukojmích a vybojovat spravedlivé mzdy a podmínky pro celé zdravotnictví. Tak, aby byla zajištěna kvalitní a dostupná péče pro všechny, nejen ty s naditými peněženkami. Protože pokud lékaři odejdou nebo pokud projdou plánované zdravotnické reformy současné vlády, nezbude nám než si dát na zdraví akorát tak panáka. Martin Mikula

9

Rozhovor se zdravotní sestrou Miriam pracuje jako zdravotní sestra v pražské nemocnici na Homolce. Zdravotnictví je nyní ostře sledované nejen v souvislosti s chystanou reformou zdravotnictví, ale také v souvislosti se snižováním platů ve státní sféře. NAL: Jak vypadá taková práce zdravotní sestry v docela prestižní nemocnici? Je to ordinace v Růžové zahradě? Miriam: Růžová zahrada to není ani náhodou. Pracujeme na dvanáctihodinné směny. Hodně holek bydlí mimo Prahu, takže s dojížděním je člověk 14-15 hodin věnuje práci. Pak 4 hodiny spánku a jde se na další směnu. K tomu jsou přesčasy, když je například potřeba zaskakovat za nemocné kolegyně. Kdo pracuje na plný úvazek, nemá téměř žádný soukromý život. To se pak projevuje i takových věcech, že třeba hodně mladých holek u nás má opravdu problém si najít partnera, protože se skoro nedostanou mezi lidi. Proto také mnoho sester pracuje na kratší úvazek, ale mnohdy zase z finančních důvodů nakonec skončí na částečném úvazku ještě v další nemocnici. Podobně jsou na tom sestry i v jiných nemocnicích, a k tomu mají většinou i nižší platy, než jsou u nás. NAL: Podle toho, co jsem slyšel, si přijdete na Homolce na dost dobré peníze oproti řadě jiných nemocnic. Jak je to tedy s platy? Miriam: No spíše bych řekla, že v řadě jiných nemocnic pracují sestry za naprosto neadekvátně nízké platy, než že bychom si my žily nad poměry. O něco vyšší platy jsou tady v podstatě vykoupeny vysokými nároky na kvalifikaci a pracovní nasazení. Požadavky na práci sester jsou přísné. Platy se nám taky letos snižovaly už před volbami. Samozřejmě nemám podrobné informace. Málokdo prozradí, kolik má na odměnách. Ale hodně kolegyň si stěžovalo, že postupně přišly i o tisíce měsíčně. I do médií se dostalo, že Homolka má nějaké finanční problémy. Také po nemocnici se nějakou dobu šířila zpráva: „ředitel tuneloval, nejsou peníze, budou nižší platy.“ A na páskách to pak mnozí

viděli. NAL: Systém odměňování, který navrhuje vláda, už prý ve Vaší nemocnici funguje. Jaká má úskalí? Miriam: To je celkem jednoznačné. Velkou část platu tvoří nenárokové složky, takže je velmi snadné je odebrat. Zastánci tohoto způsobu tvorby platů tvrdí, že dává větší prostor ocenění dobré práce. Prakticky to ale není dost dobře možné. Když může zaměstnavatel snížit takhle snadno mzdu, tak to je samozřejmě proti zájmům zaměstnanců. A spravedlivé to taky není. Někdy mohou hrát při rozdělování odměn roli i osobní sympatie. Takže to kritérium výkonnosti je dosti pofiderní, pokud má tvořit tak velkou část mzdy. Vlastně to spíše podporuje podlézání vedení. NAL: Účastnili jste se říjnové odborové demonstrace? A co chystaná generální stávka? Miriam: Hodně holek, které zrovna neměly službu, na demonstraci v říjnu šlo, což mě docela překvapilo, protože většina ve volbách volila strany současné vládní koalice. Šly tam i společně nebo jako já po vlastní ose. Jakou bude mít podporu generální stávka, se nedá dost dobře odhadnout. Ředitel rozeslal po intranetu prohlášení, že se naší nemocnice navrhované změny v odměňování netýkají, jelikož je příspěvkovou organizací Ministerstva zdravotnictví. Asi se obává, že stávka bude mít podporu u nás. Ale určitě bychom měly stávku podpořit. Když se sníží platy všude jinde, určitě bude snaha dál snižovat platy i nám, zvláště když nebude kam jít „za lepším“.

Z E SV Ě TA

10

IRSKO – další oběť mezinárodních finančních institucí Koncem listopadu došlo na dlouho očekávanou a EU a MMF vyžadovanou událost. Po Řecku požádalo o záchranu před svým státním dluhem i Irsko.

Před krizí bylo Irsko vzorem úspěšné země. Tento úspěch však byl postaven na hliněných nohách. Podstatou tamějšího rychlého růstu byly extrémně výhodné podmínky pro zahraniční investory, které jim umožňovaly ze země vyvážet zisky vysoko nad celosvětovým průměrem, a neudržitelný rozvoj na trhu s nemovitostmi, do kterého nastrkaly peníze irské banky. Po nástupu finanční krize však ceny nemovitostí prudce poklesly a bankám bezprostředně hrozil kolaps. V té chvíli zasáhla vláda a nalila do nich 45 miliard eur z peněz daňových poplatníků. Byla to největší státní podpora bank v přepočtu na osobu na světě. Irský stát prakticky znárodnil většinu bankovního sektoru a převedl tak na společnost ztráty nenasytných bankéřů. Ještě minulý měsíc poskytla vláda další peníze třem hlavním bankám, prý „naposledy“. I reálná ekonomika byla těžce zasažena. První obětí bylo pochopitelně stavebnictví, ale i další odvětví se hroutila, jak zahraniční firmy při prvních problémech začaly přesouvat

výrobu do zemí s ještě výhodnějšími podmínkami a především levnější pracovní silou.

co čeká obyčejné Iry - ničení sociálního státu, zvýšení DPH, útoky na důchodový systém a privatizace.

Krize za sebou nezanechala jen nezaměstnané, ale i 40 000 nedostavěných domů a 200 000 lidí platících drahé hypotéky na nyní bezcenné domy a byty, z nichž mnoho navíc ztratilo práci nebo jim byly sníženy mzdy.

Toto je ale řešení pro úzkou menšinu těch nejbohatších a navíc výsledek není ani zdaleka jistý. Irsko už v posledních letech zažilo 3 úsporné rozpočty s podobným dopadem na pracující a sociálně slabé a jeho propad to nezastavilo. Jediní, komu to prospělo, jsou místní milionáři. Jejich počet v loňském roce narostl o 2000 na 18100!

Ačkoli se státní dluh Irska vymkl kontrole výhradně kvůli převzetí dluhů bank a záchraně domácího finančního sektoru, neváhaly mezinárodní finanční instituce tento stát v zájmu svých zisků dále potopit. Snížily mu rating, takže si muselo půjčovat na vyšší úrok, hodnota jeho dluhopisů poklesla a splácení dluhu pro něj přestávalo být udržitelné. Zároveň se Irsko dostávalo pod stále větší mezinárodní tlak, aby provedlo ještě tvrdší úsporná opatření a přijalo finanční pomoc. Záchranný balíček EU a MMF, ve kterém bylo koncem listopadu Irsku půjčeno 90 miliard euro, je podmíněn rozsáhlými škrty a předáním kontroly nad irským hospodářstvím EU po následující 3 roky. Za 4 roky se má ušetřit 15 miliard euro, z toho 6 miliard v příštím roce. Podle toho, co se děje v Řecku, si můžeme dobře představit,

Opoziční strany, včetně Labour Party, se škrty v zásadě souhlasí. Proto nelze čekat, že se po nadcházejících volbách situace změní k lepšímu. Vedení odborů také z principu škrty neodmítá, jen je chce zmírnit, aby byly spravedlivější. Kde je tu však spravedlnost, když každý ví, že irští pracující a sociálně slabí tyto problémy nezpůsobili, tak proč by za ni měli pykat? Jak ukázaly masové protesty 27. listopadu, je čas říct: „Už toho bylo dost!“ V Irsku jsme svědky plošného útoku vlády podporované EU a MMF na pracující. Na to je třeba razantně odpovědět – generální stávkou za zastavení škrtů a odmítnutí splácení dluhů. Stejně už byly na úrocích mnohokrát splaceny. Lenka Světlá

Generální stávka v Portugalsku Po 22 letech Portugalsko zažilo generální stávku. 24. listopadu se v ní spojily všechny tamější hlavní odborové federace UGT, CGTP a Frente Sindical. Podle slov vůdce UGT Joao Proençy byla tato stávka dokonce ještě větší než ta v roce 1988.

Největší podporu měla stávka ve veřejném sektoru. Veřejná doprava byla prakticky ochromena. Nevyjelo 60 % autobusů a tři čtvrtiny vlaků a zastavilo se metro, letecká a lodní doprava. Jen minimální provoz byl v ostatních veřejných službách, jako jsou nemocnice, školy či pošty. Zapojili se ale i pracující v soukromém sektoru, včetně největších továren. V závodě Volkswagenu patřící Autoeuropy, největším portugalském vývozci, se v tento den nevyrobilo ani jedno auto z obvyklých 500. Celkem podle odborů stávkovalo 75 % z 1 milionu pracujících. Obdivuhodná ukázka odvahy odhodlání zastavit škrty, vzhledem k tomu, že Portugalsko bylo těžce zasaženo krizí a nezaměstnanost tam stoupla až na 10,9 % a stávkující se tak museli dvojnásob bát o svá pracovní místa.

Již před krizí nebyla zdejší situace nijak valná. Pak nastala krize a s ní zavírání podniků a přesouvání výroby na Dálný východ, zkrátka hospodářský propad. Státní dluh Portugalska, nyní činící asi 100 % HDP, se podobně jako v Řecku a v Irsku se dostal na mušku spekulantů na finančních trzích a menšinová vláda Socialistické strany pod vedením Josého Socrata přišla s plánem tvrdých úsporných opatření. V této době se snaží v parlamentu prosadit škrty a zvýšení DPH v hodnotě 6,85 miliard dolarů, aby snížila schodek státního rozpočtu v jednom roce ze 7,3 % na 4,6 % HDP. V praxi by to znamenalo průměrné snížení mezd ve veřejném sektoru o 5%, snížení podpory rodin s dětmi i sociálně slabých, škrty v důchodovém systému a ve veřejných službách. Plánují se také další privatizace. Zkrátka, naneštěstí v Evropě nyní velmi dobře známý obrázek, který byl příliš i pro na vládní Socialisty napojené odbory UGT. Generální stávka ukázala, že portugalští pracující jsou schopní a ochotní postavit se na odpor vůči úsporným opatřením.

Nicméně jak bylo jasné téměř okamžitě po jejím skončení, jen jeden den stávkovat nestačí. Za škrty nestojí jen vláda a domácí kapitalisté, tlačí na ně i mezinárodní struktury, jako je EU a MMF. Portugalští pracující a sociálně slabí tedy mají proti sobě silné nepřátele, které nezastraší jen pouhá ukázka síly. Její použití – časově neomezená generální stávka s masovými demonstracemi stávkujících v ulicích, které v listopadu chyběly – by je však mohla dokázat zastavit. Lenka Světlá

ZE SV ĚTA

11

WikiLeaks – postrach mocných Světem obchází strašidlo - strašidlo WikiLeaks. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti světa - Obama i Medvěděv, Interpol i Pentagon, čínští byrokrati i němečtí policajti. Z toho vyplývá, že všechny mocnosti světa již uznávají WikiLeaks jako moc. WikiLeaks vznikly tak, že se koncem roku 2006 dal dohromady mezinárodní tým sdružený kolem australského studenta matematiky, programátora a hackera, Juliana Assangeho. Posláním WikiLeaks bylo od počátku zveřejňovat důvěrné či utajované informace, a to původně zejména takové, které pocházejí ze zákulisí represivních režimů ve východní a střední Asii (řada tvůrců a prvních spolupracovníků projektu patřila k čínským disidentům) a na Blízkém východě. Později se ale WikiLeaks staly postrachem nejen vlád celého světa, ale i mnoha korporací, úřadů, mezinárodních institucí a organizací všeho druhu. WikiLeaks si neberou servítky před nikým. V průběhu let zveřejnily na svém webu manuály Scientologické sekty, kompletní členskou kartotéku fašistické Britské národní strany, stejně jako korespondenci dokazující falšování údajů o globálním oteplování ze strany některých vědců. Na první stránky novin se skrze ně dostaly informace o korupci bývalého keňského prezidenta, útoku počítačových pirátů na íránský jaderný program i fakta o cenzuře internetu ze strany australské vlády. Ovšem největší únikové „megabomby“ WikiLeaks jsou spojené se špinavou agendou Spojených států – s americkými agresemi proti Afghánistánu a Iráku, s mučením vězňů a válečných zajatců, s rozsáhlou špionáží, kterou provádí síť amerických diplomatických úřadů v celém světě. V červenci 2010 bylo skrze WikiLeaks uvolněno 92 tisíc dokumentů týkajících se války a okupace Afghánistánu, v říjnu 2010 vyšlo na světlo denní 390 tisíc dokumentů týkající se operací USA a Spojeného Království v Iráku a v listopadu 2010 začalo zveřejňování 250 tisíc depeší a dokumentů z prostředí americké diplomacie. Mnohé dokumenty potvrdily starší informace o rozsáhlém páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti ze strany americké armády, okupační správy země a místních kolaborujících elit. Dokumenty prokázaly mimo jiné manipulaci s počtem obětí americké agrese proti Afghánistánu a Iráku, vědomé zabíjení a útoky proti civilním osobám ze strany okupačních vojáků, předávání zajatců a „podezřelých“ k umučení iráckými vyšetřovateli, rozsáhlé úsilí zmařit vyšetřování násilných činů ze strany armády nebo tyto činy přímo amnestovat, používání bití, bičování a elektrického proudu při vyšetřování vězňů a mnoho dalších ohavností. Vedle dokumentů byla na WikiLeaks odtajněna i pořízená videa zobrazující letecký

útok na afgánskou vesnici Granai, při které bylo zabito 140 civilistů (z toho 92 dětí), nebo helikoptérový útok na irácké „teroristy“, z nichž se ovšem vyklubali neozbrojení civilisté doprovázející novináře agentury REUTERS. Uniklá diplomatická komunikace zase ukazuje, že pracovníci amerických ambasád a konsulátů byly mnohdy úkolováni k zjišťování osobních údajů místních prominentů a pracovníků OSN včetně obsahu jejich telefonických hovorů, čísel jejich bankovních karet ba dokonce i jejich „biometrických dat“. WikiLeaks jsou vedle již existujících aktivistických alternativních médií (typu Indymedia) příkladem nového typu občanského investigativního žurnalismu postaveného proti médiím vládním a korporátním. Ačkoliv WikiLeaks při zveřejňování získaných dokumentů spolupracují s komerčními médii (např. Los Angeles Times či Al Jazeerou), samy fungují na principu dobrovolnické neplacené práce a veškeré zdroje na provoz si až dosud obstarávaly pouze od individuálních dárců. Samy sebe přitom chápou jako účastníka informační války, v níž stojí veřejnost proti spiknutí globálních elit opírajících se o moc utajených komunikačních kanálů. Otevřeně také udávají, že svojí činností chtějí v praxi otestovat faktický stav svobody slova, svobody, která často existuje - v „demokraciích“ stejně jako v otevřených diktaturách – jen potud,

dokud nekříží program a vůli vlád, generálů či korporací. A hájení svobody slova v reakci na odhalení WikiLeaks opravdu není prioritou vlád, které v současnosti přešly od prvotního „umlčování tichem“ k snaze umlčet WikiLeaks fyzicky. Již v roce 2009 proběhla v Německu policejní razie v domě Theodora Reppera, na kterého je registrována německá doména WikiLeaks. Mluvčí WikiLeaks Jacob Appelbaum byl v červenci 2010 zadržován na letišti a vyšetřován agenty FBI a byly mu bez udání důvodů zabaveny jeho mobilní telefony. Na Juliana Assangeho byl na základě pochybných údajů a bez vznesení konkrétního obvinění vydán Interpolem na příkaz švédské vlády mezinárodní zatykač. To ale není nic ve srovnání s reakcí namířenou přímo proti WikiLeaks po zveřejnění diplomatické komunikace. Server se okamžitě stal terčem opakovaných útoků čínských a amerických vládních hackerů a stal se na mnoho dní nedostupný. Americký politik Demokratické strany, předseda senátního Výboru pro vnitřní bezpečnost a bývalý kandidát na viceprezidenta, Joe Liebermann vyvinul tlak na internetovou společnost Amazon, která pak vyřadila servery WikiLeaks z provozu. Přístup ke stránkám zamezila i další firma EveryDNS a PayPal zase znemožnil přístup k jejich kontu. Na zrušení serverů WikiLeaks pracuje také vláda Francie. Mluví se ale o ještě tvrdších opatřeních: Předseda Výboru pro vnitřní bezpečnost ve Sněmovně reprezentantů (Liebermannův protějšek mezi poslanci), republikán Peter King, prohlásil, že WikiLeaks je třeba zařadit do seznamu teroristických organizací. Republikánská kandidátka na viceprezidentku z roku 2008, Sarah Palinová (ta, co si plete Severní a Jižní Koreu), křičí do světa, že s WikiLeaks je třeba bojovat stejně jako s Al Qaydou. Jakýsi bývalý subalterní úředník z ministerstva zahraničí vyzval Obamu, aby Assangeho strčil na Guantanamo mezi teroristy z Talibanu. Vlivný poradce současného kanadského premiéra pak v přímém přenosu bez okolků prohlásil, že Assangeho je třeba „assasinovat“. Assange se za této situace skrývá na neznámém místě a servery WikiLeaks hledají azyl ve Švýcarsku. Přesto se však daří vynášet na světlo stále nové a nové dokumenty. Ani spojený tlak americké, britské, čínské, ruské, francouzské a bůhvíjaké další vlády není s to zastavit disidenty operující v kyberprostoru. Na závěr nezbývá než vyjádřit přání, aby „strašidlo“ WikiLeaks ještě dlouho strašilo, rozkrývalo tajemství světové mocenské politiky a budilo Obamy, Medvěděvy a Ahmadínežády z jejich spánku. Nikola Čech

S J E Z D N OV É A NTI KAP I TALI STI CKÉ LE VICE

Co přinesl sjezd NAL? Poslední říjnový víkend, zhruba rok od vzniku naší organizace, se v Praze uskutečnil dvoudenní sjezd NAL, který s sebou přinesl některé změny, odrážející zkušenosti z naší dosavadní činnosti. V prvé řadě jsme prodiskutovali a schválili několik důležitých programových dokumentů, které se týkají oblastí, v nichž chce NAL systematicky pracovat a prostřednictvím této práce také růst a rozvíjet se. Konkrétně jde o Teze o současné politické situaci a úkolech NAL, Teze o odborech, Rezoluci o vztahu reformistických stran (ČSSD a KSČM) k radikální levici a Stanovisko NAL k parlamentu a volbám. Vedle toho došlo na sjezdu k přepracování některých zásadních dokumentů (Platforma, stanovy) tak, aby lépe vyjadřovaly naše směřování a cíle.

V tezích o odborech jsme prozkoumali zrod a vývoj této instituce, její roli v emancipačním boji pracujících za sociální i demokratická práva a zároveň limity a rozpory, které v sobě odbory a odborový boj nosí. Teze se jednoznačně vyslovují za účast antikapitalistů v odborech a podílení se na jejich akcích proti současné neoliberální vládě v první linii. Při naší práci v odborech se chceme v prvé řadě zaměřit na rozšiřování a podporu radikálních požadavků ze strany členské základny i vedení, na hledání cest k posouvání bojů kupředu, na zajišťování jejich organizačního zázemí a mobilizaci k co největší účasti pracujících, ale i studující mládeže na odborových demonstracích a stávkách. NAL bude zároveň cílevědomě bojovat za rozšíření myšlenky stávkových výborů na pracovištích, za snadnou volitelnost a odvolatelnost odborových funkcionářů, za prosazení otevřeného vyjednávání mezi zaměstnavateli a odbory a za co největší spojení odborářů s dosud neorganizovanými pracujícími. Dále se řešilo stanovisko NAL k volbám. Byly přijaty některé formulace zdůrazňující naši distanci od parlamentarismu. Rozhodlo se, že v případě volebního úspěchu NAL bychom využili orgány, do nichž bychom byli zvoleni, především jako tribunu k rozšiřování antikapitalistických myšlenek. Kritická podpora stávajících parlamentních levicových stran není volbou menšího zla, jde o to, že tyto strany jsou voleny pracujícími, pročež jsou alespoň pod určitým tlakem, aby prosazovaly jejich zájmy, navíc voliči těchto stran jsou ti, koho se snažíme získat pro NAL. Rezoluce o vztahu NAL ke stranám reformistické levice přinesla jednu důležitou změnu, že NAL nyní až na odůvodněné výjimky (např. možnost propagace NAL v rámci kampaně jiné

12

strany) nebude akceptovat dvojí členství, tj. člen NAL nemůže zároveň být členem jiné registrované politické strany nebo hnutí. Důvod tohoto opatření je zamezit případům, kdy člen NAL kandiduje např. jakožto člen KSČM na kandidátce KSČM, aniž by v rámci této své kandidatury jakkoliv propagoval nebo jen zmínil NAL, a de facto tak reprezentuje organizaci, která NAL určitým způsobem konkuruje. Navíc z právního hlediska ani nebude jiná možnost, jakmile bude NAL registrovaným politickým hnutím. Tuto změnu jsme následně zahrnuli i do svých stanov.

jejího aktuálního nahrazení vládou dnešní levice pod bedlivou kontrolou stávkových výborů nebo jiných orgánů, které se mohou vytvořit v rámci boje škrtům a reformám. V dlouhodobějším horizontu ale jednoznačně vycházíme z potřeby vytvořit v ČR novou aktivistickou stranu s antikapitalistickým programem.

Teze o současné politické situaci analyzující stav třídního boje v Evropě a v Česku a vyvozující z tohoto rozboru některé obecné i konkrétní úkoly NAL pro nejbližší období, jsou ve zkrácené verzi publikovány v tomto čísle.

Došlo i na bilancování uplynulého roku a našich aktivit v jeho průběhu, kriticky jsme zhodnotili nedostatečné tempo růstu členské základny a probrali možné způsoby zlepšení v tomto ohledu. Diskutovalo se i o případné změně názvu organizace a časopisu, tyto návrhy ale nakonec nebyly schváleny. V závěru bylo zvoleno nové vedení organizace, které lépe odráží složení NAL jak co do reprezentace regionů, tak co do reprezentace názorových proudů.

Do platformy NAL byl zapracován nový bod, týkající se životního prostředí, což je jedno z témat, která naše organizace dosud dostatečně nereflektovala. Vedle toho došlo k úpravě některých formulací za příhodnější. Zdůrazněna byla i distance NAL od reformismu, s poukazem na neúspěchy dlouholetých snah stran sociálnědemokratického typu. Sjezd zároveň rozhodl, že NAL začne v nejbližší době pracovat na vzniku stručného akčního programu – plánu boje proti současné vládě a jejím neoliberálním reformám. Tento program bude zároveň navrhovat perspektivu svržení současné vlády a

Vzhledem k tomu, že úspěšný boj proti kapitalismu ale nelze vést jen vnitrostátně, se sjezd též kladně vyjádřil k účasti NAL na avizované konferenci o případném mezinárodním sjednocení antikapitalistické levice do podoby nové internacionály.

Celkově lze konstatovat, že ačkoliv se nenaplnila všechna optimistická očekávání z doby loňského vzniku NAL, jsme fungující a živou organizací, která má nejen ambici, ale i potenciál integrovat a mobilizovat širší radikálně levicové hnutí k antikapitalistické politice. Následující měsíce ukážou, jak budeme schopni tento potenciál zhodnotit. Petr Břeň

Teze o současné politické situaci Politická situace ve světě a v Evropě:

1.

Světová hospodářská, politická a ekologická krize odhalila v celé nahotě zásadní rozpory fungování neoliberálního kapitalismu. Svým nástupem podtrhla selhání všech plánů a koncepcí majících za cíl udržet světovou hegemonii v rukou vládnoucích tříd Spojených států a největších evropských mocností. Krize vychýlila váhy moci ve prospěch nových, dynamicky rostoucích mocenských center, zejména Číny, a odstartovala nové kolo přerozdělování hospodářského, politického a vojenského vlivu ve světě.

2.

Pro vládnoucí třídu evropských zemí byla krize hospodářskou pohromou, která oslabila pozice evropského kapitalismu oproti nepřetržitě rostoucím ekonomických celkům (Čína, Indie, Brazílie) a Spojeným státům a

narušila důvěru investorů i nečlenských zemí eurozóny ve společnou měnu. Krize zároveň odhalila vratkost celého sjednocovacího procesu a uvolnila stavidla mocným ekonomickým silám sobecky sledujícím výlučné zájmy jednotlivých národních států. Mezi evropskými vládami dnes dochází k nesouladu ve všech otázkách – regulací finančních trhů počínaje a imigrační resp. deportační politikou konče.

3.

Vládnoucí třídy velkých podnikatelů, finančníků a manažerů ve všech evropských státech se nicméně shodují ve snaze zachránit ze svých pozic, co se dá, a přenést náklady dopadů krize v co největší míře na bedra evropských pracujících a na početné segmenty nižších středních tříd (zejména ve veřejném sektoru). Krize vzešlá z rozporů neoliberálního kapitalismu „paradoxně“ v mnoha případech vede vládnoucí třídu k dalšímu prohloubení neoliberální agendy a jejímu rychlejšímu uvádění

S J E Z D N OV É A NTI KAP I TALI STI CKÉ LE VICE do praxe. Dnešní neoliberální ofenzíva není směřovaná jenom proti sociálnímu státu nebo „nepružnému trhu práce“ (zaměstnaneckým jistotám), ale cílí v nemenší míře také na oblast terciárního vzdělávání, vědy, kultury atd...

4.

Potřeba vládnoucích tříd maximálně zvýšit míru zisku domácích podniků a obnovit konkurenceschopnost i za cenu sociálního dumpingu, je jen jedním z kořenů pokračující neoliberální ofenzívy. Tím druhým kořenem je vědomí si vládnoucích tříd, že hnutí pracujících prochází dlouhodobou systémovou krizí a jeho schopnost obrany vůči prosazení zájmů šéfů v jejich nejčistší podobě je dnes tudíž vážně podlomena.

5.

Systémová krize evropského hnutí pracujících odráží v prvé řadě změny v samotném sociálním postavení pracujících. V Evropě došlo za posledních 60 let k relativnímu i absolutnímu poklesu populace zaměstnané v klasických dělnických profesích na velkých pracovištích umožňujících kontinuitu dělnické bojové tradice a důvěrné sociální vazby. Roste všeobecná atomizace společnosti. Krize hnutí pracujících vychází rovněž ze ztráty své perspektivy a sebedůvěry kvůli minulým selháním stranických a odborových vůdců v dílčích bojích i neúspěchům dosavadních snah o překonání kapitalismu (nevyužití revoluční situace po skončení 2. světové války a na přelomu 60. a 70. let v jižní a západní Evropě, zhroucení východního modelu koncem 80. let).

6.

Projevem krize pracující třídy je pokles její stranické a odborové organizovanosti, bojovnosti, revolučního uvědomění, ale konec konců také dekáda po dekádě klesající podpora levicovým stranám ve volbách. Nicméně pracující zdaleka neztratili veškerou vůli a sílu k obraně svých zájmů, jak zřetelně ukazují heroické boje a masové generální stávky v Řecku a ve Francii. Také staré evropské levicové strany většinou neztratily svoje organické spojení s hnutím pracujících a schopnost odrážet do určité míry zájmy své sociální základny, byť se tak kvůli jejich zakořenění v Systému děje v pokřivené a naprosto nedůsledné podobě. Nejuvědomělejší pracující se dnes navíc znovu organizují v masových antikapitalistických organizacích (jako je NPA ve Francii), které svojí činností předznamenávají obnovení dělnické bojovnosti a růst třídního uvědomění.

Politická situace v České republice:

7.

Politická situace v České republice v zásadě odráží výše uvedené prvky a rozpory společensko-politické situace v celé Evropě.

8.

Nečasova vláda ODS, TOP09 a Věcí veřejných je agentem zájmů velkých (a části středních) domácích podnikatelů, jakým je uhlobaron a zdravotnický magnát Bakala, stejně jako evropského nadnárodního kapitálu a euro-amerického politického vedení. Zahrnuje tradiční hlavní stranu české podnikatelské

třídy a budovatele základů polistopadového kapitalismu (ODS), neoliberální vizionáře opírající se o pravicovou vzpouru české mládeže (TOP09) a marketingovou populistickou stranu „charizmatického lídra“ bez jasné sociální základny a bez jasného programového směřování (VV).

9.

Vznik Nečasovy vlády byl umožněn jednak masivním zapojením všech pák Systémové propagandy, zejména médií, druhak panujícím klimatem individualismu, sociálního darwinismu a nadšení pro charismatické vůdce coby produktů atomizované společnosti. Značná část pracujících tak ve volbách hlasovala proti svým zájmům. Hlavní příčinou vítězství pravice byla neschopnost levice přijít z jasnou perspektivou cesty ven z krize a prezentovat se jinak než jako opatrnická strana mlhavých „jistot“ statusu quo. 13. důchod nebyl pracujícími jako odpověď na růst nezaměstnanosti a další hrozby přijat.

10.

Nečasova vláda slouží zájmům nejbohatších zcela otevřeně a poměrně velmi konzistentně (např. zcela tabuizuje možnost zvýšení přímých daní a růst daňové progrese). Podnikatelé od ní očekávají, že bezezbytku využije značné většiny, kterou ODS, TOP09 a VV získaly ve volbách do PS, k prosazení jejich agendy. Vláda je si toho vědoma a je připravena pro prosazení svého politického programu riskovat otevřené střety s odbory i prudký růst sociálního a politického napětí ve společnosti.

11.

V prvním období svého vládnutí plánuje Nečasova vláda především provedení masivních škrtů v sociálních výdajích, zmrazení mezd ve státním sektoru, zavedení nových nepřímých daní a jiných změn v daňové soustavě postihujících nízko a středně příjmové skupiny. Následně pak chystá sérii zásadních neoliberálních reforem – reformu zákoníku práce, zdravotnickou reformu, reformu vysokého školství a penzijní reformu. Smyslem neoliberálních reforem je vstup privátních subjektů do oblasti veřejných služeb, sociálního zabezpečení, zdravotnictví a vysokého školství a strukturální přestavba těchto sektorů tak, aby se v nich působení tržních mechanismů stalo novým a nezpochybnitelným standardem.

12.

K prosazení plánovaných škrtů a neoliberálních reforem se vláda bude snažit rozdělit pracující a střední třídy mezi sebou, případně kanalizovat odpor pracujících proti vhodně zvoleným obětním beránkům. Spektrum těchto náhradních, vládou určených cílů pro odvedení pozornosti od vládnoucích tříd může být velmi široké – od „nepoctivých vietnamských trhovců“ přes „zneuživatele dávek“, „nepřizpůsobivé a bezdomovce“ až po mádlovskou „bábu s dědkem“. Nečasova vláda se bude vyznačovat sociálním konservatismem, do extrémů vystupňovaným antikomunismem, útoky na demokratická práva a cíleným podrýváním racionálního, vědeckého přístupu k světu.

13

13.

Politika vlády ODS, TOP09 a Věcí veřejných představuje ve svém souhrnu jedno z největších nebezpečí pro sociální a pracovněprávní postavení pracujících za celých 20 let od zhroucení vlády byrokracie v listopadu 1989.

14.

Sociální demokracie a KSČM si zachovávají charakter stran se sociální základnou mezi pracujícími a nižšími středními třídami, mající organické spojení k odborům a zájmovým organizacím pracujících, ale zároveň jsou ve své politice omezeny rámcem kapitalismu resp. aktivní snahou kapitalismus bránit, což se projevuje jak nedůsledností jejich programu, tak upnutím k parlamentářství a cílenou snahou profilovat se jako volební a nikoliv masové a aktivistické strany.

15.

ČSSD se bude snažit využít úspěch v senátních a komunálních volbách 2010 k zdržovací politice a opotřebovacím válkám při schvalování reforem v Parlamentu a k tlaku vůči vládě, zejména jejímu nejslabšímu článku – Věcem veřejným. Přes možné dílčí úspěchy však není reálné, aby tato politika sama o sobě zabránila schválení vládní politiky, nebo vedla k rozbití vlády (odchodem Věcí veřejných). Může však posílit dopady přímých akcí v ulicích a na pracovištích.

16.

Vedle pokračujícího hlavního důrazu na pasivní parlamentářskou a zastupitelskou politiku (včetně lokálních „kmotrovských“ aliancí s pravicí) se nicméně ČSSD bude také ve větší míře než dříve snažit oslovit pomocí svého mediálního, intelektuálního apod. zázemí sociální a protestní hnutí a do jisté míry i iniciovat vznik a rozvoj širších platforem odporu. Tato její politika skýtá pro antikapitalistickou aktivistickou organizaci nemalý potenciál, ale i nástrahy.

17.

KSČM v poslaneckých, senátních i komunálních volbách neuspěla a její pozice na politické mapě ČR zřetelně slábne. Její přerod na stranu volebního typu je soustavný a v tuto chvíli již nezvratný. Vedení strany má v arzenálu jedinou taktiku a tou je vyčkávání a spoléhání na bezpracný zisk „protestních“ a „naštvaných“ hlasů z rostoucí armády nezaměstnaných. Ačkoliv tato taktika byla vlastní i minulému vedení KSČM, to současné ji dotáhlo do dokonalosti v té míře, že KSČM již ani nepovažuje za nutné dělat volební kampaně.

18.

Vzhledem k celkové politické konstelaci a slabým, leč zjevným snahám ČSSD působit i jako hnutí, a vzhledem k daleko větší síle a aktivitě ČSSD na parlamentní půdě povede taktika KSČM pouze k stále větší marginalizaci vůči sociální demokracii. Lze ale předpokládat, že další významné neúspěchy strany povedou k snahám o nahrazení současného vedení na sjezdu strany.

19.

Odbory, jakkoliv rozdrobené a s klesající členskou základnou (v minulých letech), představují nejvýznamnější sociální sílu schopnou odporu vůči neoliberální politice vlády.

S J E Z D NA L

20.

Současná krajně vyostřená situace – politika vlády útočící na všechny části pracující třídy ve státním i soukromém sektoru včetně kvalifikovaných profesí a tlak členské základny zdola – bude i konzervativní odborové vedení nutit k přijmutí radikálnější politiky a odporu, než byl ten, který odbory uplatňovaly v letech Topolánkovy a Fischerovy vlády.

21.

V nejbližší době lze očekávat další velké odborové demonstrace i stávky, které budou nicméně poznamenané nejednotností a rivalitou v řadách odborů (odborového vedení) i cílenou taktikou vlády na rozdělení hnutí pracujících. „Francouzský“ resp. „řecký“ scénář“ zahrnující vícero generálních stávek je pro Českou republiku nepravděpodobný. Přesto však mohou akce odborů – zejména ve spojitosti s dalším vývojem ve společnosti (např. krajskými a senátními volbami 2012) – podstatně otřást stabilitou 118kové vládní koalice a přinejmenším zabrzdit tempo schvalování reforem resp. omezit jejich rozsah.

22.

Na politické mapě bude docházet k přelévání hlasů pro populistické a „neideologické“ tzv. „věcné“ subjekty, a to od Věcí veřejných k Suverenitě a Severočechům (resp. projektům budovaným podle jejich vzoru). Většinu těchto hlasů se však podaří získat ČSSD, která v následujícím období uhájí a posílí svoji pozici nejsilnější české politické strany. Organizovaný politický fašismus na úrovni strany zůstane v Česku okrajovým jevem, ale část jeho agendy bude adoptována jak ODS tak právě populisty, Suverenitou apod.

23.

Prudkost vládních útoků a nejistota panující z neoliberálních reforem na jednu stranu povzbudí poptávku po antikapitalistické politice, na druhou stranu bude klást vývoji antikapitalistické organizace překážky, neboť jednak zvýší loajalitu členů a sympatizantů reformistických stran k těmto stranám coby „poslední ochranné hrázi“, druhak odvede řadu lidí od politiky k existenčním starostem. Z tohoto faktu musí vyplynout opatrnost při rýsování perspektivy vzniku nové antikapitalistické strany.

AKCE

14

Na výročí “sametovky” protesty proti školnému Okolo 17. listopadu, mezinárodního dne studentstva, v Praze probíhal týden akcí proti komercionalizaci školství a zavádění školného. Konaly se zajímavé diskuze, promítání a vrcholem měla být demonstrace proti školnému samotného 17. listopadu. Týden začal slibně, když se v pondělí na přednášce prof. Kellera „Deset falešných a jeden skutečný důvod, proč zavést školné“ podařilo až k prasknutí naplnit aulu Filosofické fakulty UK (cca 400 lidí). Jan Keller během 40 minut rozbil argumenty zastánců školného, od motivace k lepším výkonům studentů a pedagogů, přes pozitivní vliv na ekonomiku až po onen absurdní argument, že by školné mělo naopak zvýšit rovnost ve společnosti. (Podrobněji se o názorech Jana Kellera na školné můžete dočíst v jeho článku Deset důvodů, proč nezavádět školné na http://www.blisty.cz/2010/6/11/ art53033.html). S některými návrhy prof. Kellera na řešení současné situace ve školství, konkrétně se zpoplatněním studia pro zahraniční studenty a ty, kteří po studiu odejdou do zahraničí, nemůžeme souhlasit. Znamenalo by to totiž diskriminaci těchto lidí neodpustitelnou o to víc, že v dnešní době má nadnárodní kapitál s mnoha výhodami umožněn pohyb po celém světě. Proč by to samé nemohlo platit i pro obyčejné lidi? V dalších návrzích však poukázal na palčivé problémy českého vysokého školství a nejen jeho. Něco by se mělo dělat se skutečností, že řada profesorů a docentů působí na několika vysokých

školách, aby tam garantovala (mnohdy z důvodu nedostatku dobrých pedagogů nekvalitní a nadbytečné) učební obory. Nejen školství, ale i dalším veřejným službám se prostředků nedostává kvůli nízkým daním pro bohaté a zastropování plateb do sociálního systému, a to se musí změnit. Středeční demonstrace, organizovaná iniciativou Vzdělání není zboží a ProAltem, však byla trochu zklamáním, jelikož se na ní sešly pouhé tři stovky lidí. Navíc z nich velkou část tvořili dlouholetí aktivisté radikální levice a různých sociálních hnutí (proti radaru, proti rasismu apod.), nespokojených studentů se tedy podařilo přilákat jen minimum. Po začátku na Palackého náměstí průvod prošel podél nábřeží a poté se vydal oklikou přes Staroměstské náměstí, kde proběhla vtipná scénka o současné situaci ve školství a plánech vlády na školné, až před Filosofickou fakultu. Tam akce skončila a část účastníků se vydala na promítání a diskuzi o studentských hnutích v Evropě. Začátek demonstrace naneštěstí poznamenaly incidenty, kdy se organizátoři z iniciativy Vzdělání není zboží, pokusili zabránit ostatním skupinám (včetně NAL), které přišly vyjádřit svůj nesouhlas se zaváděním školného, v distribuci jejich materiálů a prezentaci svých transparentů a piketů. Tento přístup, navíc podpořený iracionálním argumentem, že politické organizace nemají v hnutí proti školnému co dělat, rozhodně odmítáme. Školné a odpor proti němu je politická otázka. Jeho zavádění vychází z pravicových principů, podle kterých má vše řídit trh, a v současné situaci z potřeby vlády (vládnoucí ve prospěch velkého kapitálu) přenést náklady dluhové krize na pracující, střední vrstvy a sociálně slabé. Naopak odpor proti němu je povinností všech, kdo o sobě tvrdí, že hájí zájmy „dolních deseti milionů, tedy levice. Cílem všech, kdo chtějí skutečně zastavit školné (či jakýkoli jiný vládní útok), by mělo být shromáždit v odporu proti němu co nejširší síly. Oddělené pidiakce jednotlivých skupinek školné ani ostatní vládní útoky zastavit nedokážou. V jednotě je síla! Lenka Světlá

KULT U RA

15

Továrna na sny? “Dobře, na rovinu přiznám, že jsem zaujatej. Jako středoškolák jsem si dal dvakrát roli v komparsu. Jednou se natáčelo za příšernýho mrazu v podzemí na Letný pod Stalinem, podruhý v neskutečným vedru bez náznaku stínu, my navlečený v tlustém filcu, kterej škrábal. Po úžehu se moje kariéra u filmu skončila, protože přestože se to zdály zpočátku snadný prachy, tak fakt nebyly.”

Proto jsem sledoval se zájmem události, které předcházely začátek natáčení očekávaných dvou filmů Hobbit na motivy JRR Tolkiena na Novém Zélandu. Tamní odborová federace CTU a herecké odbory NZAE se snaží o odborovou organizovanost v celém filmovém průmyslu a požadovaly, aby i komparsisté byly pod ochranou kolektivní smlouvy. Ta by jim zajišťovala alespoň důstojné pracovní podmínky a mzdu. Reakce studia Warner Brothers a producenta a režiséra Hobbita, Petera Jacksona (který měl stejnou roli u trilogie Pán prstenů) na sebe nenechaly dlouho čekat. Po prohlášení, že „proti odborům nic nemá“, přešel rychle na výhrůžky, že odejdou z Nového Zélandu do východní Evropy a do Číny. A že s odbory vyjednávat nebudou, protože herci jsou najímáni jednotlivě na nezávislé smlouvy a tudíž nespadají pod kolektivní vyjednávání. Odbory byly obviněny, že „ohrožují investici ve výši 500 milionů dolarů svou nechutnou lehkomyslnou akcí“. Jen proto, že chtěly lepší podmínky rozšířit i na bídně placené komparsisty. Australská Mediální, zábavní a umělecká aliance okamžitě vyzvala k solidaritě a bojkotu hobbitích filmů. Šéfka novozélandské Konfederace odborových svazů Helen Kelly na hrozbu odchodu filmařů ze země prohlásila: „Pokud Jackson s filmem odejde, odbory jej budou následovat.“ A jak uvidíme, její označení slavného režiséra za „rozmazleného fracka“ nebylo nemístné. Sir Peter Jackson totiž ještě všechny poučil, jakže to ve filmové branži chodí: „Filmy obsahují riziko, musí to být dobré filmy, musí

mít zisk a studia potřebují pojišťovací faktor, že jdou do stabilního prostředí.“ Jasně, víme, filmy se točí pro peníze. Čím menší mzdu budou mít komparsisti, osvětlovači a další technici, tím víc do kasy produkce a filmového studia. Neotřesitelná logika. Jackson si to ostatně vyzkoušel již na zmiňované trilogii Pán prstenů, k jejímuž úspěchu nepochybně přispěla i nádherná novozélandská příroda, ale i tisíce komparsistů v monstrózních bitevních scénách. Na Pánovi prstenů rozhodně Jackson nebyl škodný, film „měl zisk“ – jen poslední třetí díl Pána prstenů měl návratnost 1408 %. Náklady na natočení celé trilogie byly 300 milionů dolarů, zisk byl 6 miliard. Představa ztrátovosti obou Hobbitů vůbec nebyla na stole. Pokud jde o „stabilní prostředí“, ukázalo se brzy, co má Jackson na mysli a jakou moc hollywoodská mašinérie má. Aby udržela filmování v zemi (a následné příjmy z „filmové turistiky“), neváhala novozélandská vláda urychleně schválit novelizaci zákoníku práce, která ani neprošla normálním schvalovacím procesem a nebyla předložena parlamentním výborům. Ta kolektivní vyjednávání zatrhla. Studio dostalo „na uklidněnou“ další pobídku ve výši 25 milionů dolarů. Opoziční labouristický poslanec Chauvel na to měl trefnou otázku: „Co udělá vláda příště – ustoupí jakékoli nadnárodní korporaci, která bude žádat snížení zaměstnaneckých standardů výměnou za nějakou formu investice?“ O to přesně Hollywoodu jde. Ten je jedním z nejmocnějších průmyslových sdružení, které používá podobné nevybíravé protidělnické metody často. Média nabízí pouze to třpytivé pozlátko – multimilionářské hvězdy, jejich domy, auta a výstřelky. Ale za tím vším se skrývají statisíce mizerně placených techniků, komparsistů a dalších. Ne, sire Jacksone, ode mě neuvidíte za vstupenku do kina ani korunu. Vlastně se na to nebudu dívat ani zadarmo. Martin Mikula

ZA ČÍM STOJÍME

 Kořeny hospodářské krize leží v samotných hlavních zákonech fungování kapitalismu. Z toho vyplývá, že příčiny krize nemohou být trvale odstraněny v jeho rámci.  Pracující mají své vlastní zájmy jako třída, které jsou nejen odlišné od zájmů podnikatelů, ale obecně jsou k nim přímo protikladné.  Pracující nesmí platit za krizi, kterou nezpůsobili. Požadujeme nacionalizaci strategického průmyslu (např. výroby a distribuce elektřiny, těžby uhlí, vodárenství, výroby zbraní) a finančního sektoru. Žádáme rozdělení práce mezi nezaměstnané snížením pracovní doby zaměstnanců, kteří dnes musí odvádět mnoho hodin přesčasů, a pro odstranění nezaměstnanosti rovněž navrhujme vznik státního programu veřejných prací. Požadujeme inspekci účetnictví v podnicích, které bankrotují, nebo masově propouštějí své zaměstnance.  Vyzýváme odbory k jednotné a silné aktivitě proti chování šéfů a politiků v době krize (propouštění, sociální a mzdové škrty) a na podporu našich požadavků. Chceme usilovat o demokratizaci odborů a jejich aparátu.  Žádná platforma pro fašisty. Vytvořme na pracovištích, školách i v místních komunitách masové antifašistické hnutí. Podporujeme obranu všech skupin a komunit ohrožovaných neonacistickým násilím.  Jsme proti všem formám útlaku a diskriminace.  Bojujeme za nárůst minimální mzdy a za všeobecný růst mezd ve veřejném sektoru (mimo politiků, soudců apod.) Podporujeme daňovou progresi u daní z příjmů fyzických i právnických osob a žádáme veřejný audit všech velkých státních zakázek soukromým společnostem. Jsme za vznik veřejného programu masové výstavby cenově dostupných bytů. Odmítáme neoliberální „reformy“ důchodů, poplatky ve zdravotnictví a školné na univerzitách. Stejně tak jsme proti privatizaci zdravotnictví.  Odmítáme agresivní (imperialistické) války a militarismus. Požadujme odchod Česka z NATO.  Braňme naše občanská práva a svobody a odmítněme jakékoliv restrikce těchto svobod navrhované ve jménu „boje proti extremismů, boje proti terorismu apod.“ Požadujeme volební právo pro všechny obyvatele ČR starší 15 let (včetně pracovníků z ciziny, zahraničních studentů a dalších).  Chceme postupně vytvořit novou stranu pracujících, která při hájení našich zájmů nebude dělat žádné bezzásadové kompromisy.  Jako „řešení“ problémů kapitalismu nepřijímáme žádný druh státního policejně-byrokratického režimu (jaký tu třeba byl do roku 1989). Našim řešením je demokratický socialismus založený na možnosti pracujících efektivně rozhodovat o všech záležitostech společnosti.

NOVÁ LEVICE

ŠKOLNÉ NESMÍ PROJÍT!

Postavme se vládním plánům na zavedení školného! DEMONSTRACE 17. LISTOPADU 2010 VÍCE NA STR. 14

zatímco se zuby nehty brání zvýšení daní pro bohaté (i když máme jednu z nejnižších sazeb přímé daně v EU).

Zavádění školného je také významným krokem v procesu změny úlohy školství často nazývaném „komodifikací“ školství. Vzdělání se má stát zbožím. Student by se měl převtělit do role zákazníka, vyžadujícího zaplacený titul, a školy, především ty vysoké, mají být stále propojenější se soukromými podniky. Celý systém pak má být zaměřen na plnění potřeb trhu práce, daleko víc než na všeobecný rozvoj jednotlivce a zvyšování kultury společnosti. Komodifikace neohrožuje jen vzdělávací systém. Tento proces probíhá nebo je v plánu i v ostatních veřejných službách a v těch částech sociálního systému, které nemají být přímo zrušeny. Příkladem může být zdravotnictví nebo důchodový systém. Vidíme tedy, že školné plně zapadá do plánů současné vlády, vlády škrtů a asociálních reforem.

Hned na začátku svého volebního období přišla nová Nečasova vláda kromě jiných asociálních opatření také s plány na zavedení školného. Poté, co se proti němu zvedl odpor studentů, přišel ministr školství šalamounsky s novým názvem – zápisné. To mělo činit až 6000 Kč za rok nebo za semestr. Navíc nijak neskrýval to, že by ono zápisné mělo být pouhým předstupněm pro zavedení samotného školného v roce 2013. Zápisné bylo nakonec díky odporu vedení vysokých škol (především z administrativních důvodů) zrušeno. Za vzdělání bychom však měli odmítnout platit, ať již bude název jakýkoli. Jakékoli zpoplatnění, by značně ztížilo mladým lidem z nižších a části středních vrstev přístup ke vzdělání. Jak letos odhalily statistiky, 40% českých rodin dělá potíže zaplatit jednorázový výdaj 7000 Kč. Navíc udržení potomka na studiích je pro mnohé rodiče

velkou finanční zátěží už teď. Podle výzkumu, který si nechalo udělat samo ministerstvo školství, činí měsíční výdaje vysokoškoláka na veřejné VŠ i bez školného zhruba 8500 Kč. Přijatelnějším řešením není ani tzv. odložené školné. Jediné, co by se jím odložilo na později, jsou finanční problémy. Zadlužilo by totiž mladé lidi už od počátku jejich dospělého života. Přitom získání dobře placeného místa v důsledku vyššího vzdělání zdaleka není jisté. Zastánci školného často zmiňovaný nedostatek financí ve školství není důvod k zavedení školného. Každý si dokáže představit, že o to, co by zaplatili studenti, by školy zase rychle přišly snížením státních dotací. Navíc byl tento stav podfinancovanosti školství systematicky pěstován předchozími vládami, především tou pravicovou. Současná vláda nyní požaduje, aby za to platili studenti,

www.antikapitalista.cz

Pokud by své plány prosadila, čekala by nás nelehká budoucnost. Mladí lidé by odcházeli ze škol zatížení dluhy na školném. Jakmile by se chtěli osamostatnit a založit rodinu, přibyla by jim k tomu hypotéka, nebo vysoký, neregulovaný nájem. Také by nemohli moc otálet se spořením na důchod, protože jinak by prožili stáří o žebrotě. Tedy pokud by na to měli. To ale současné pravicové vládě nevadí. Hlavně, že na tom vydělají banky poskytující půjčky a subjekty podnikající v postupně privatizovaných odvětvích. Vládní plány zasahují velkou část společnosti, kromě studentů především pracující a sociálně slabé. Pokud bude odpor proti nim roztříštěný, bude pro vládu snadné se vypořádat s jednotlivými protesty a nepodaří se ji zastavit. Proto bychom měli usilovat o propojení protestů proti školnému s akcemi ostatních skupin ohrožených vládními škrty a „reformami“.

[email protected]