časopis Mládeže CB HB

prosinec 2008, číslo 6, ročník 1

časopis Mládeže CB HB

„Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje." (Izajáš 9,5)

1

Obsah K zamyšlení..................................................... 3 Pořádnej důvod slavit ............................................ 3

Akce ................................................................. 5 Mikuláš .................................................................... 5 Výroba adventních věnců ...................................... 5 Sraz vedoucích dorostu.......................................... 6 Houba ...................................................................... 7 Když na Atlety padá barevné listí....................... 10

Povídka.......................................................... 12 Jen několik řádků v novinách.............................. 12

Drobečky ....................................................... 17 Drobeček Filozofický............................................ 17

Ze života........................................................ 18 Jak se plní sen – část II.: Na cestě......................... 18 Moje cesta do sboru .............................................. 21

Svědectví ....................................................... 23 Rozhovor ....................................................... 25 Anketka ......................................................... 29 Novoroční předsevzetí??? od Elišky a Lukáše ... 29

Wtipy ............................................................. 30 Za vznikem tohohle čísla stojí:.................... 31 Nezapomeňtě:............................................... 32 Kontakt ..................................................... 32

2

K zamyšlení Pořádnej důvod slavit Skutečnost, že se narodil někdo, koho máme moc rádi, pro nás většinou představuje pořádnej důvod k oslavě. Představte si teď někoho, koho máte moc rádi. Máte na mysli jednoho určitýho člověka, kterej je pro vás strašně důležitej, kterej pro vás moc znamená? Dobře. A teď si zkuste představit, že by se ten člověk nenarodil. Že by neexistoval. Že by tu nebylo nic z toho, čím ten člověk obohacuje váš život. Zkuste si představit, v čem všem by byl váš život jinej, co všechno by v něm chybělo. Nic moc představa, že? O to větší je ale potom důvod oslavovat to, že se ve skutečnosti ten člověk fakt narodil a nějaký představování si toho, že se tak nestalo, je úplně nesmyslný. To je pak důvod k radosti. A stejný je to s Ježíšem. Nevim, jak moc máte rádi Pána Ježíše. A jak moc nic moc by byl váš život, kdyby se nenarodil. Já samotnej ho ale, myslim, mám docela dost rád. A myslim, že můj život by byl o dost ochuzenej, kdyby se nenarodil. Objevil jsem například, že každá starost, kterou „Nepobral jsem zatím sdílím s Bohem, je poloviční. „Je to Pane stres. úplně, na Co, když ten esej nestihnu napsat do termínu jakým odevzdání? Mně se tak strašně nechce nic psát. principu ten A to, co jsem napsal mi přijde fakt hrozný. Bude trik to dost dobrý?“ A tak dál. A tak dál. Můžu volat funguje“ k Bohu. A ono to pomáhá! Nepobral jsem zatím úplně, na jakým principu ten trik funguje. Každopádně ale vím, že když svý starosti, hned jak se objeví v mý hlavě, sdílím s Ježíšem a uvědomuju si, že můj život je v Božích rukou, přichází do starostí a stresů, co mám, pokoj. Pokoj od Boha.

3

Zatímco každá radost, kterou s Ním sdílím, je dvojnásobná. „Díky Pane, že mám tak skvělý kamarády. Díky Pane za ten skvělej pokec, co jsme dneska měli. Díky za tu výbornou muziku, kterou zrovna poslouchám, která je tak dobrá. Díky Pane. Díky Pane. Díky Pane.“ Nebo to, že se nemusím bát smrti, ale naopak se můžu těšit do Božího království. A dar modlitby. A možnost číst si Boží slovo, v kterým jsou fakt dobrý a zajímavý věci. A společenství, kde zažívám chvíle, který se tak liší od všech ostatních aktivit, který mám. A další a další a další věci, který bych mohl dlouho a dlouho jmenovat. Za to všechno vděčím tomu, že se před dvěma tisíci lety kdesi v Betlémě narodil Ježíš. Proto mám pořádnou chuť Ježíšovo narození slavit. Myslim, že by i bez toho všeho mohl být můj život docela dost dobrej. Nemám potřebu si nic nalhávat. Různý moji nevěřící kamarádi žijou bez toho všeho, co jsem právě popsal, a mají se dobře. Znám je dost dobře na to, abych mohl vědět, že prožívají veskrze dobrej a pěknej život. Ale přesto bych s nima nikdy neměnil. Jakou by mělo logiku měnit život s Bohem za život bez Něj, kterej je sice taky dobrej, ale o to všechno výše zmíněný, za co Ježíši vděčím, je ochuzenej? Odmítnout neskutečný dary Boží milosti, z nichž jsem jen pár o několik řádků výš neuměle popsal? To, čím nás Bůh chce obdarovat, neodmítám. Naopak „proč i o to přijímám a jsem za to nesmírně vděčnej. Mám tedy letošních megavelkej důvod – nebo spíš tisíce, miliony důvodů Vánocích – proč i o letošních Vánocích slavit a radovat se z slavit a Ježíšova narození. Slavit, slavit, slavit! Ano. Radovat radovat se se, radovat se, radovat se! V mým životě by toho tolik z Ježíšova bylo jinak, kdyby se nenarodil. Tolik by toho bylo narození“ jinak. Tolik by toho chybělo. Přeju vám, ať může radost a vděk za Boží milost o letošních Vánocích (a nejen o nich!) prožívat i každej z vás. Chvála Pánu za jeho nesmírnou lásku k nám lidem. Za to, že k nám na Zem do betlémských jeslí poslal Svýho jedinýho Syna! Honza Klusáček

4

Akce Mikuláš Jelikož byl Mikuláš právě v pátek a děti, co by byly na dorostě, by o něj přišli, tak Robert dal dohromady pár lidí a šli jsme jim ho udělat. V modlitebně však byly i děti z besídky a čekali na Mikuláše. Bylo již předem domluvené, že pokud chtějí rodicě něco svým dětem dát k Mikuláši tak to mohou přinést, popřípadě na balíček napsat jestli byly děti hodné nebo zlobily. To se pak přečetlo a děti museli zazpívat písničku . V besídce se moc báli čerta, ale taky to vypadalo, že se bojí i trochu Mikuláše. Jakmile jsme skončili s besídkou, kde byli děti raději hodné, tak jsme šli na dorost. Tam nebyli už všichni tak hodní. Zazpívali společně písničku, ale i prali se s čertem, a tak se rozdalo taky nějaké to uhlí. Uhlí se nerozdávalo jen dorostencům, ale i jednomu vedoucímu*. Nakonec se udělalo společné foto Mikulášovy party a akce skončila. Patrik

Výroba adventních věnců Už několikátý rok ohlašuje příchod adventu do našeho sboru jedno mimořádné setkání. Konalo se i letos. 9. listopadu 2008 se kolem čtvrté hodiny odpolední začaly trousit do klubovny ženy (a jeden muž) různého věku vybavené potřebnými pomůckami. Tam už na ně čekala hlavní pořadatelka akce - Marcela Augustinová. Krátce nám vysvětlila, jaký materiál a zdobení můžeme použít, ukázala obrázky a pak už jsme se pustili do práce. Jedlové větvičky a *

to by mě zajímalo, kterému :)

5

chvojky z tújí příjemně provoněly celou klubovnu. Poslouchali jsme koledy, povídali, pili čaj - a bylo nám dobře při společném díle. Měli jsme radost, že to nebyla uzavřená společnost sborových sester, ale že s námi přišly i naše kamarádky a známé (i když některé jen "okouknout" - viď, Kamilo?). Asi po dvou hodinách jsme se rozcházeli domů a těšili se, jak čtyři svíčky vlastnoručně vyrobeného věnce budou provázet naše domovy celým adventním obdobím. EH

Sraz vedoucích dorostu V pátek 15. listopadu jsem se já, Marta a Karel srazili s lidmi z Rádcovské školy (=kurz pro vedoucí dorostu). V modlitebně jsme si odložili věci. Holky zde našli křesťanský dívčí časopis IN a celou dobu, co jsme šli na hrádek do parku, pročítali nějaký trhlý fotoromán. Na hrádku se Marta pokoušela na kolotoči přečíst další článek z tohoto časopisu. Poté jsme šli doprovodit Karla až na Žižkov a vrátili jsme se do modlitebny. Když jsme tam dorazili, s radostí jsem zjistil, že dveře k nám do bytu jsou zamčené. Neměl jsem dole spacák a tak jsem se v pracovně složil na kanape a přikryl se mikinou. Tak krásně se mi ještě nikdy nespalo. :D Příští den jsme na nádraží přivítali další část naší výpravy, a protože nám zbývala asi hodina a půl času do odjezdu na výlet, vydali jsme se do místních havlíčkobrodských katakomb. Že v Brodě nejsou žádné katakomby? Nesmysl. Vzali jsme čelovky, pár členů výpravy jsme nechali na hrádku, napsali „A právě jsme poslední vůli a vydali se k plaveckému zde začínala bazénu. Když přijíždíte k bazénu, po pravé straně naše teče potok, který se po pár metrech ztrácí kdesi výprava“ pod zemí. A právě zde začínala naše výprava. Cestu nám občas zkřížila velká pavučina nebo nějaká ta krysa. Museli jsme se bránit obrovským pavoukům. Když už jsme byli docela hluboko, narazili, jsme na obrovské podzemní

6

jezero. Ehm, ve skutečnosti to bylo jen takové malé jezírko, ale k jeho překročení by byly potřeba minimálně holinky, které jsme sebou zrovna neměli. Takže jsme se museli se smutkem vrátit zpět. „Nečekal jsem, Poté jsme se dostavili na nádraží, odkud že výlet pro nás nám vyjížděl vlak na Doubravku. V bude mít Chotěboři jsme se chvíli motali na takový přínos“ nádraží, než jsme našli modrou značku, ale vše dobře dopadlo. Nečekal jsem, že výlet pro nás bude mít takový přínos. Po cestě jsme pronikli do tajů Einsteinovy teorie relativity a zároveň ji zpochybnili. Také jsme měli možnost pozorovat mnoho druhů masožravých veverek a potkali jsme jedno šavlozubé prase. Vyjádřím se trochu konkrétněji: Výlet byl opravdu pěkný. A můžu ho doporučit. Údolí Doubravky je na podzim opravdu krásné. Čekání v Chotěboři na vlak zpátky jsme si krátili čtením poťouchlých nápisů na stěnách čekárny. V Brodě jsme navštívili mládež a co se dělo potom je informace, kterou mohu sdělit pouze na osobní dotázání. Můžu vám ale prozradit, že příběh, který ode mne uslyšíte je plný dobrodružství. Před spaním jsme si pustili westernovku „Podivné dědictví“. Příští den jsme skočili na shromko. Neděli jsme si snad nejvíc užili, protože jsme k obědu měli výborný guláš od maminky a k večeři buchtičky od babičky. Odpoledne někteří z nás šli do bazénu a někteří navštívili koncert Čechomoru. No a pak už se nic moc nedělo. Akorát se spalo a trochu taky uklízelo. V pondělí ráno jsme se šli rozloučit na nádraží, uronili jsme slzu a vyexpedovali naše návštěvníky zpátky domů. Tak skončil náš krásný víkend. Dandič

Houba Boží moc – Pavel Hošek Hradec Králové 21-22.11.2008 Co napsat o houbě? Mohl bych to zjednodušit a říct, že jsem o houbě už říkal na nedělním shromáždění a kdo tam nebyl, ať

7

si poslechne kazetu z nedělního shromáždění, ale to by mi neprošlo. Tak zkusím něco zapsat, když jsem se mý sestře dobrovolně přihlásil, že něco napíšu. Přítomní z HB: Martin (Já), Hlavy, Ondra P, Markéta, Dája, Mája, Efča, Danda, Míša, Tomáš K a samozřejmě Adam (jako organizátor). Jelikož to byla moje první houba v Hradci a jel jsem na ní sám, tak jsem si musel najít, kde modlitebna v Hradci vůbec je, což jsem na internetu v pohodě našel, ale nemohl jsem si to vytisknout, protože v Neratovicích nemám tiskárnu. Tak jsem si to uložil, že si to vytisknuv práci, což se mi nepovedlo, protože, když jsem si v práci otevřel soubor, tak mi nezobrazovalo mapu. Naštěstí jsem vypsal alespoň názvy ulic, přes které musím jít z nádraží do modlitebny. V Hradci jsem zjistil, že mi to stačilo, protože jsem v pohodě našel ulici, kde stojí modlitebna. V té ulici jsem potkal Hlavyho a tím pádem jsem nemusel hledat modlitebnu. Po příchodu „nevím, jestli do modlitebny jsme se nejdříve navečeřeli a pak se to nemělo zaregistrovali (nevím, jestli se to nemělo dělat dělat obráceně) a pak šli na program, který měl Pavel obráceně“ Hošek o Boží moci či Duchu svatém apod. a prokládal ho různými vtipy. Věci z programu jsou uvedeny dále v sekci moje poznámky z Houby. Program byl zajímavý a snad všichni jsme dávali pozor. Bylo to způsobeno zajímavým tématem a taky tím, že Pavel Hošek je výborný řečník a dokázal si udržet pozornost např. řečnickými otázkami. Chvílemi si z toho dělal legraci, jako například když říkal, že má přihlášky do KS nebo AC atd. Po programu se naše mládež vypravila ven z modlitebny do kulturního zařízení, které bylo plné, ale nakonec jsme našli prázdný stůl, kde jsme se občerstvili nealkoholickými nápoji a někdo i druhou večeří. Já s Edou, Hlavym a Adamem jsem si dali stejné pití a jídlo a pak jsme platili stejně. Poté jsme se vrátili do modlitebny, kam jsme vrátili včas na rozdíl od některých jiných mládeží. Tam jsme se přesunuli do jídelny, kde jsme si povídali. Tam odpadli středoškoláci s Dájou (asi se

8

ještě nenaučila noční život vysokoškoláka), takže tam zůstali vysokoškoláci se mnou. V 0.30 jsme se rozhodli, že je čas jít spát a tak jsme šli spát (s výjimkou Míši). Ráno jsme vstávali před osmou a šli na snídani. V jídelně bylo narváno a tak někteří museli čekat, než se uvolní židle, aby se z Horní Krupé (prý ho chtěla dobrovolně a tak se přihlásila Adamovi). Během přestávky někteří využili toho, že napadl sníh a tak hned zkoušeli z nich dělat koule, které posílali svým kamarádům. Po programu byl pro většinu lidí oběd, jen my vedoucí jsme měli poradu (to slovo není přesné, ale lepší mě nenapadá), kde se probíraly různé organizační věci ohledně Houby jako například to, že jezdí „Během na houbu stále více lidí (před dvěma roky 80, přestávky někteří nyní 160) a tím vznikají (příjemné) potíže, kde se využili toho, že bude spát, s vařením apod. Nebo jedna vedoucí napadl sníh a tak mládeže říkala, že to téma bude pro začátečníky hned zkoušeli a ono bylo pro pokročilé. S tím trochu z nich dělat koule, které nesouhlasím, protože si myslím, že mohlo být i posílali svým pro začátečníky, kdyby Pavel Hošek na začátku kamarádům“ vysvětlil některé pojmy jako například charismatik. Po poradě jsme my vedoucí šli na oběd a doufali, že nás něco zbyde. Oběd na nás zbyl a dokonce bylo i na přidání. Po obědě byl program po skupinkách. Skupinka vznikla spojením většinou dvou mládeži. Naše mládež byla spojena s mládeží z Pardubic. Na naší skupince nechtěl být nikdo uvaděč, či začínat jako první. Byly návrhy, aby to byl Kecal, protože obě mládeže zná, nebo Adam, nebo vedoucí z Pardubic (nemůžu si vzpomenout na jméno). Nikdo ale nechtěl a všichni to odmítali. Nakonec bylo rozhodnuto, že se každý přestaví, což znamená, že řekne svoje jméno a z jaké mládeže je, plus řekne nějaký silný zážitek z mládeže. Než toto všichni řekli, tak téměř uplynul čas, který měli skupinky vyhrazeny k diskusi, a tím pádem jsme se téměř nedostali k diskusi o Boží moci. Pak bylo ještě krátký ukončení Houby, kterého se naše mládež s Horní Krupou, co

9

jela vlakem, neúčastnila, protože jsme museli jít na vlak. Vlak jsme stihli vydali se ním domů. Pár ukázek mých poznámek zapsaných na Houbě: „naše představivost potřebuje uzdravení fantazie; Duch Svatý – je tady jako duch touhy nebo duch naděje, svaté jméno, je on, ona i dítě, královna (maminka), ženské vlastnosti boha, je osoba i víc než osoba, Ježíšův nástupce, jiný utěšitel; bůh, kterého věříme je živý bůh; co je důležitější ovoce nebo dary ducha svatého? Špatná otázka, nemají proti sobě. Důležitější ovoce.“ Co jsem si odnesl z Houby: chybí nám dětská představivost, nebo-li, že si boha máme představit jako malé děti. Jako sbory nemáme být příliš charismatické ani tradiční. Máme usilovat o duchovní dary, ale důležitější je ovoce Ducha… Už mě nic nenapadá a tak budu končit. Snad jsem na nic nezapomněl, když jo, tak máte smůlu :-) MArtin

Když na Atlety padá barevné listí Aneb co se dělo v čase podzimním mezi námi Atlety. Tak děly se úplně standardní věci – tedy několik víkendových kempů v přírodě, několik odpolední s Outdoorovým klubem v Praze a okolí a na závěr 4denní setkání všech instruktorů v Nymburce. Pro tentokrát jsem se rozhodla nepopisovat konkrétní akce, ale spíš je přiblížit tak nějak obecně, proč a jak se konají, a jak je vůbec možné, že na tak bláznivé akce dnes ještě někdo jezdí;-) Tak tedy víkendové kempy: Nečekaně: konají se přes víkend, vždy vyrazíme do nějaké zapadlé, malebné vísky či osady,

10

kde strávíme společně celý víkend. Kemp je vždy nějak tematicky zarámován, tento podzim jsme třeba měli strategické hry v údolí řeky, outdoorový víkend, lezecký víkend, ze starších kempů třeba Úkol pro 007 nebo Tajemství zlatého ježka. Na víkendových kempech jsou náplní především týmové hry v přírodě i uvnitř a nezapomíná se ani tvořivost a jiné složky lidské duše, takže nechybí třeba divadla, výtvarná tvorba, psychohry apod. Na každém kempu taky zažijete diskuze na témata týkající se křesťanství, smyslu života nebo života vůbec. Na každý kemp přijede vždy úplně jiná skladba lidí, což je pro mě jako pro instruktorku velká výzva – každý čeká od kempu něco trochu jiného, každý do toho jde s jiným nasazením a každý má úplně jiný charakter a pohled na život. Hodně lidí tvrdí, že na těchto kempech dost pozná charakter svých kamarádů, se kterými přijel. Dalším velkým přínosem je to, že člověk na takovém kempu úplně vypadne z reality běžného života a může se tak mnohem hlouběji ponořit do sebe nebo právě poznat ostatní lidi. Nedá se to moc popsat, to se musí zažít;-) Další pravidelnou aktivitou je outdoor klub, který probíhá v Praze a okolí, takže na něm potkáte převážně vysokoškoláky nebo středoškoláky z Prahy. Outdoorklub nabízí různé aktivity jako třeba lezení na skalách (často se vyjíždí do Srbska), orientační běh, frisbee, expedice v jeskyni a další lahůdky. Aby byl výčet úplný, musím ještě zmínit Multisportovní kemp, který se koná o letních prázdninách, posledních několik let vždy v červenci v Jablonci nad Nisou. Jablonec je úžasně sportovní město, takže tu najdete opravdu spoustu různých sportovišť, přehradu, lesy se skalkami a skálami, bazény… no prostě pro náš kemp geniální místo. Celý týden tu účastníci trénují svůj zvolený sport (jako třeba fotbal, volejbal, outdoor, cyklistika, softball, lezení apod.) Mimoto je tu další program, kdy si můžete vyzkoušet i jiný sport nebo se vypravit na nějakou tvořivou aktivitu. Nechybí ani večerní společné programy s písničkami, soutěžemi, krátkým slovem

11

k zamyšlení a diskuzemi. Multikemp je masová akce, na kterou jezdí kolem stovky mladých lidí, především středoškoláků. Tak to byl tedy stručný popis toho, co se dá s Atlety zažít. Třeba to někoho z vás nadchlo a setkáme se někdy na nějakém kempu – jupiiiiiii! Naše stránky: www.atletivakci.cz K.cz

Povídka Jen několik řádků v novinách Ozval se nepříjemný zvuk budíku. Jeho pronikavé drnčení Blanka přímo nesnášela. Kolik let jí už takhle budí? Ospale zamžourala do šera kolem sebe a budík konečně zastavila. Ticho, které následovalo, jí připadalo vždy naprosto ohlušující. Lehla si na záda a pozorovala bílý strop nad sebou. S táhlým povzdechem si sedla, protřela si oči a vstala. Nohy vsunula do růžových pantoflů, které byly přesně na svém místě u její postele. Jako vždy. Blance bylo rovných třicet a na finančním úřadě pracovala sedmým rokem. Jí to ale připadalo, jako by tam strávila půl století. Ze všech těch čísel, formulářů, pouček a finančních zákonů se jí už dělalo mdlo. Po snídani se oblékla do elegantního černého obleku sestávajícího z krátkého sáčka a sukně pod kolena. K nim si vzala semišové lodičky. Jako vždy. Před odchodem se ještě naposledy prohlédla ve velkém oválném zrcadle visícím v chodbě, a když usoudila, že je vše v pořádku, odjela do města do práce.

12

Celé dopoledne dělala svou obvyklou administrativní práci. Při vyplňování jednoho z tisíců formulářů, které na ni čekaly, si se znechucením uvědomila, že jednotlivá políčka v něm vyplňuje zcela automaticky. To je můj život opravdu už taková rutina? Kde je to nadšení, ta chuť do života? Unaveně si podepřela hlavu rukou a zadívala se kamsi do dálky, na něco, co viděla jen ona sama. Takhle si svůj život opravdu nepředstavovala. Kde je těch sladkých sedmnáct let? Tehdy si každý říká, že mu svět spadne do klína. Má spoustu řečí o tom, jak se postaví na vlastní nohy, bude žít nezávisle na ostatních, pak udělá díru do světa a všechno půjde jako po másle. Ach ano, svoboda, to je to, po čem touží každé lidské srdce. Jenže svoboda je obrovská zodpovědnost. A ne každý člověk tak dokáže být opravdu svobodný. Blanka to nedokázala. Vstoupila do života s vervou a s obrovským nadšením, ale rychle byla zase odmrštěna zpět a teď spadla do té unavenosti a netečnosti všedních dní, ze kterých není výhled na návrat k té krásné nespoutanosti. Ne, tyhle dny jsou už nenávratně pryč…

Honza nasupeně práskl dveřmi, a zatímco si natahoval koženou bundu, rázoval si to do kůlny. Na chvíli tam zmizel a záhy se objevil venku s jeho novou motorkou. Yamaha XT 660 X, výkon motoru 35 kilowattů, modročerná barva, nové lakování. Už dlouho si jí přál a teď se mu podařilo jednu sehnat, konečně! Dnes na ní měl jet poprvé. Pomalu s ní vyjel ven na silnici, kde na něj už čekal jeho nejlepší kamarád. Ten seděl na své motorce a jako vždy přežvykoval. Žvýkačku měl snad pořád-ve škole, doma, v kině, na plese, dokonce ani při jídle si jí už nevyndával,

13

prostě jí spolkl. „Škoda materiálu,“ odůvodňoval to. „A třeba je to dobrý na trávení, ty vole. Nikdo to ještě nezkoušel, a tak to nikdo neví. Ale já třeba zjistim, že je to nesmírně zdravý a jednou na prodeji svejch vlastních žvejkaček vydělám balík!“ Snad vás tedy ani nepřekvapí, že se mu říkalo Žvejk. Byla to prostě ta nejvýstižnější přezdívka, kterou pro něj mohli najít. „Co se děje, vole? Seš ňákej nas*anej, ne?“ zeptal se Honzy, když se pozdravili. „To teda sem, Žvejku. Máma na mě zase řvala, už mě to fakt se*e!“ „Kvůli tý včerejší kuli z fýzi?“ povytáhl obočí Žvejk a vyplivl žvýkačku na zem. Vzal si novou, a když si všiml, že ho jeho kamarád pozoruje, jen pokrčil rameny: „Už byla bez chuti.“ Honza jen rezignovaně zavrtěl hlavou a tvrdě dosedl na svou novou motorku. „Už na to kašli, vole,“ mávl rukou Žvejk. „Radši nastartuj tu svojí krásku a ukaž jim co proto!“ Honza se na něj podíval a se zadostiučiněním ve tváři nastartoval. Motor zavrčel. „Jo, tohle je naše medicína, Žvejku. A teď ať si mě zkusí dohonit!“ zavolal ještě, když se svým kamarádem vyrazili na svou pravidelnou sobotní vyjížďku.

Blanka byla neskonale šťastná. Už to vypadalo, že o víkendu se opět nebude nic dít, ona bude bezcílně bloumat po svém bytě a její rádoby zábavou se stane akorát tak televize nebo počítač, když jí přišla zpráva od její kamarádky ze školy, která měla její rutinu aspoň na chvíli přerušit. Domluvily se, že si spolu zajdou na oběd a popovídají si. Už dlouho se neviděly a každá měla pro tu druhou spoustu novinek. Tedy spíš Lída pro ni měla novinky, u Blanky se nic nedělo… Teď tedy byla Blanka doma a připravovala se. Oblečení už vybrala, teď si sedla před zrcadlo a dala se do úpravy vlasů.

14

Jak se tak rozhodovala, jaký účes si na dnešní den udělá, uvědomila si, že takhle dobrý pocit neměla už hodně dlouho. Defakto doopravdy žiju jen pár minut každý den, někdy ani to ne. Jako bych většinu života spala a probrala se jen na pár okamžiků… Možná, že tak žije každý. Když jdu po ulici a podívám se na ostatní, většina z nich se jen unaveně dívá do země nebo jde s naprosto bezvýraznou tváří. A takhle vypadám i já… Nebo je tak vidím jen já? Ále, už toho nech! Dnešek je šťastná výjimka, tak si to musíš co nejvíc užít! Shlédla svůj výtvor v zrcadle, a když byla po pár dalších úpravách s výsledkem spokojená, zvedla se a došla si pro kabelku. S povzneseným pocitem v srdci vyšla ven a sedla si do auta. Raději sice chodila pěšky, protože měla ráda přírodu, o čemž ostatně svědčil i její malý domek, který stál na kraji vesnice – co nejblíže místnímu lesu, ale do města se jinak dostat nedalo. V autě si pustila rádio, rozhlédla se na obě strany silnice a pomalu na ni vjela. Začala si broukat a spokojeně se usmála. Vtom se na ni zprava vyřítily dva černé stíny.

Dva kamarádi uháněli na svých motorkách. Jeli stále dál a dál, postupně zrychlovali a krajina vedle nich rozmazaně ubíhala. Vítr jim hrál ve vlasech a oni si připadali jako páni celého světa. Sem na ně nikdo nemohl, všechny jejich problémy byly najednou tytam, prostě jim ujeli. Honza si najednou vzpomněl na své rodiče. Viděl před sebou jejich nahněvané obličeje, slyšel, jak na něj křičí. Teď se dívejte! Teď se dívejte a zkuste mi něco vyčítat! Jste úplně obyčejný lidi, který nemaj představu o pořádnym životě. Ale já vám ukážu, já jsem lepší než vy: rychlejší, chytřejší a dovedu se bavit. Tady jsem já pán a vy nejste vůbec nic. Vůbec nic! Se vzrůstající agresivitou Honza neustále zrychloval, a protože se už blížili na konec vesnice, kterou právě projížděli, ještě přidal plyn. Motor jeho

15

nové Yamahy 660 zabral a pohyb se tak zase o něco zrychlil. Žvejk se držel těsně za ním. Svištěli dál, a jak se rychlost zvyšovala, rostl i dokonalý pocit extáze. Za chvíli už budou v lese, ještě projet kolem posledního domu. Vřítili se na horizont a vtom jim cestu zahradilo auto. Honza se strašně lekl. Náhle se jeho pocity absolutně změnily. Plané chvástání zmizelo, jeho nadřazenost splaskla jako bublina, teď tu byla jen čirá hrůza. Chtěl něco udělat, cokoliv! Tolik chtěl zabránit blížící se katastrofě. Ale už bylo pozdě, jeli příliš rychle… Asi na vteřinu, která Honzovi připadala dlouhá jako celé století, ho zachvátil strach, jaký ještě nikdy nepoznal. Auto se k němu blížilo jako stín smrti a hrozilo ho zcela pohltit. Hlavou mu náhle bleskla vzpomínka – viděl své rodiče, jak se na něj usmívají, v ruce skleničky s vínem, před sebou dort, a připíjejí mu k jeho patnáctým narozeninám. Těžko říct, proč se mu vybavilo zrovna tohle, ale najednou, v tom vypjatém okamžiku, kdy čekal na nevyhnutelnou srážku…k těm dvěma lidem pocítil velice silné pouto. Díval se do jejich tváří a viděl v nich lásku. Možná, že ho přeci jen mají rádi, možná, že to co dělají, dělají jen pro jeho dobro, možná… Náhle ucítil náraz, uslyšel řinkot skla a pak nastala tma. Obrázek z jeho narozenin se rozplynul. Jarka

 Pokračování příště...

16

Drobečky Drobeček Filozofický Dnešní drobeček se z mého chleba života vydrolil 24.3. Přemítala jsem o takovém mírně teologicky-filozofickém tématu, a to o Boží všudypřítomnosti. Rozhodně tu nenapíšu nějakou uspokojivou odpověď na tuhle otázku, ale bude to spíš pohled nezkušeného Božího dítěte:-) Tak tady je další výňatek z mého tajného deníčku: Pondělí 24.3. Bůh je všudypřítomný. Je všude kolem nás. Je ve všem. Tak se to alespoň říká. Je ale opravdu všude? I tam, kde je zlo? Může být Bůh přítomný třeba tam, kde se páchá násilí na nevinných lidech? Pokud je všude, měl by tedy být i zde. Ale láska uprostřed zla? Dává to smysl? Je to, jako bychom přišli do místnosti, kde jsou dvě zdánlivě podobné osoby. S kterou se dát do řeči? S kterou začít na něčem spolupracovat. Nebo jako bychom se ocitli na šachovnici a museli se stát jednou z figurek. Záleží na tom, za jakou barvu chceme bojovat. S kým budeme spolupracovat. S kým budeme hrát hru. A není tak jisté, že ta bílá je ta dobrá, ta která vyhraje. Může se zdát, že na některých šachovnicích je už dohráno – ale možná je ta hlavní figurka zapomenutá někde v rohu a čeká, až přijde někdo, kdo se k ní přidá a rozehraje další partii. Tyhle partie ale nemají omezený počet figurek – záleží, koho to na šachovnici přivane a kam se přidá. K.cz

17

Ze života Jak se plní sen – část II.: Na cestě Stojím jako přikovaná a nevěřícně zírám na koňské pozadí, jak se přehouplo přes dřevěnou ohradu i elektrický ohradník a mizí v dáli. „To ne, jen to ne!“ V hlavě se mi honí nejhrůznější představy. Nyní ale k tomu, jak se tohle všechno semlelo. Koníka jsme přivezli do jedné pěkné jezdecké stáje. Tomu předcházel týdenní amok, kdy jsem navštěvovala jednu stáj za druhou a zjišťovala, kde by mého malého, roztomilého, ale přeci jen hřebečka (s těmi je vždy trochu větší potíž než s klisnami) ubytovali. Na poslední chvíli „ Vše bylo mi totiž příbuzný, se kterým jsem se na ustájení perfektní, dohodla, oznámil, že si to rozmyslel, a ať zkusím až do hledat jinde... Nakonec jsem vybrala stáj, kde druhého ochotná paní majitelka neměla žádné námitky dne“ proti ustájení hřebečka. Vše bylo perfektní, až do druhého dne, kdy jsme Amiga vyvedli do výběhu. „Ty přijmou každýho“, tvrdily mi ošetřovatelky a ukazovaly na dvě postarší kobyly. „Dáme je do výběhu spolu.“ OK, proč ne, aspoň tam nebude sám, pomyslela jsem si. Ale koňské dámy očividně o společnost nestály. Jakmile se Amigo přiblížil na pět metrů od nich, už cvakaly zuby. Amigo chvíli kroužil po výběhu a pak zatoužil po svobodě. Tak tu teď stojím a stále nevěřím, že ohradu vysokou bezmála metr a půl to malé stoření přeskočilo jako nic (později mi

18

všichni podstrkují, jak skvělého mám „parkuráka“, to ale nevědí, jak mizerně skáču překážky). Chvíli se snažím Amiga chytit. Zkoušeli jste už někdy chytat koně? Čtyři nohy jsou čtyři nohy a mě se zmocňuje zoufalství. Z „Zkoušeli jedné strany koleje, z druhé silnice I. třídy. Volám o jste už pomoc a za pár minut už po louce běháme dvě. někdy“ Zjišťujeme, že obklíčit koně ve dvou je asi stejně chytat reálné jako ho dohonit v jednom. Amigo jen pyšně koně?“ pohazuje hlavou a předvádí, jak krásně umí cválat. Poté, co jsme sem a tam naběhaly nejméně pět kilometrů, se pan divoký rozhodl vrátit zpět do ohrady. Tentokrát způsobem „podlez to jak můžeš“. Vyčerpáním nemůžu mluvit, jen slzy tryskají z očí při představě, co všechno se mohlo stát. Taky je mi jasné, že tady se Amčovi líbit nebude. Schyluje se k dlouhé túře. Druhý den ráno to kolem nás duní, jak si všichni klepou na čelo. „Pěšky? Vést hříbě? Dvanáct kilometrů?“ Nevzdáváme se. Amigo má dvě ohlávky, od každé jedno vodítko, na jednom konci přítel, na druhém já. Nevěřili byste, jakou má i tak malé hříbě sílu – proto ta ohlávková pojistka. Přítel se v té době v koních ještě moc nevyznal, a tak netušil, jak je takový podnik nebezpečný. Což ale bylo jediné štěstí, protože bez jeho podpory bych se ke 12km dlouhému pochodu se vzpurným čtvernožcem nikdy neodhodlala. Majitelce stáje jsem poděkovala za ochotu a vysvětlila jí, že bych jí nerada způsobila nějaké potíže útěkářstvím svého koně. Vyrazili jsme směr kravín. To léto jsme totiž s přítelem pracovali v kravíně; naučili jsme se tam spoustu nových věcí dojení, krmení, vyhánění a zahánění, ježdění traktorem, apod. Kromě krav tam žilo také stádo koní. Původně jsem zde Amiga nechtěla ustájit – podmínky, ve kterých zvířata žila, byly dost drsné. Nicméně teď už nebyla jiná možnost. Paní, které kravín a příslušenství patřily, s jedním koněm navíc naštěstí souhlasila.

19

Již od začátku vykazoval koník neochotu kamkoli se přemisťovat. Většinu trasy jsme ho táhli za sebou. „Již od Po prvním kilometru jsem byla vyčerpaná, začátku vykazoval především psychicky. Museli jsme totiž přejít onu koník frekventovanou silnici a ujít dlouhý úsek podél ní. neochotu Po dalším kilometru přišlo vyčerpání fyzické. kamkoli se Příčina byla prostá. Amigo se silně vzpíral, občas ho přemisťovat“ dokonce jeden z nás musel tlačit zezadu, zatímco druhý vší silou táhl za vodítko. „Jak, a hlavně kdy se tam doplazíme?“, ptám se, očekávajíce psychickou podporu. „Se ho zeptej.“ Aby toho nebylo málo, čekala nás směna v kravíně a museli jsme tam dorazit před třetí odpoledne. Nyní bylo asi jedenáct a tempo zůstávalo šnečí. Postupně jsme ale všichni tři našli v našem putování zalíbení. Nevím, kdy se ten přerod z utrpení na závabavu udál, bylo to však nádherné. Necháváme hříbě každou půlhodinu odpočinout a napást a i my dvounožci si najednou užíváme sluníčka a ubývajících kilometrů. Po čtyřech hodinách chůze velmi členitým terénem se ocitáme u Marty (tak se jmenuje majitelka kravína). Amigovi je přidělen luxusně veliký box v porovnání s ostatními. Jsme všichni unavení, ale šťastní. Během cesty Amigo prokázal velikou odvahu, například při přecházení elektrického ohradníku (naštěstí jen ležícího na zemi), což je věc, od které se „normální“ kůň drží co nejdál, natož aby ho překročil. Také na svůj věk podal obdivuhodný vytrvalostní výkon. A já už vím, že jsem si vybrala skvělého koně. A jde se dojit! Lenka

20

Moje cesta do sboru „Tak to máš štěstí, že patříš do takovýhohle sboru,“ řekla mi jedna známá pracující pro Studenty pro Krista. Díky ní a této větě jsem začala uvažovat o vstupu do sboru, protože jsem se chtěla stát součástí funkčního Kristova těla. Píše se rok 2006. Další rok jsem strávila tím, že jsem uvažovala, „Uvědomoval zda mám a jestli opravdu chci do sboru a jsem si totiž, vstoupit. Uvědomovala jsem si totiž, že to je že to je závazek na celý život a chtěla jsem to myslet závazek na vážně. celý život“ Nakonec, jednou po shromáždění, před rokem a půl, jsem s třesoucími se koleny oslovila Vláďu. Ne, že bych měla strach z našeho pana vikáře, spíš z toho, že jsem se fakt rozhodla. Vláďa souhlasil. Hurá! Tím začala moje rok a půlletá příprava ke křtu a také, jak jsem si to pracovně nazvala, skupinkový maratón. Nejdřív na skupinku k Vláďovi, pak k Andrejce. Bylo zajímavé sledovat, jak je každá skupinka jiná a přesto jsem se v každé něco dozvěděla nebo si uvědomila Byla jsem rozhodnutá stát se do června členem sboru a nést všechny důsledky tohoto rozhodnutí, jako například jezdit opravdu každý víkend domů. Ono to může znít dost banálně, ale někdy se mi fakt nechtělo strávit čtyři hodiny na cestě domů a další čtyři na cestě zpátky do Liberce. Na jaře (?) Vláďu postihla bolavá záda, tak byl můj vstup do sboru odložen. Říkala jsem si, že to je fakt vopruz, protože jsem se chtěla stát členem do konce školního roku. Bohužel s tím nešlo nic udělat. Týden před prázdninami jsem odjela do Norska (26.1. budu o tomhle dobrodružství mluvit na KLUSu) a ačkoli bych to nikdy neřekla, byla to zkouška mojí víry. Najednou jsem byla pryč od společenství věřících lidí a četla jsem děsně zajímavou knížku o psychologii mužů a žen, resp. o její odlišnosti a o tom, jak se konstituuje. Najednou, na základě té knížky, jsem měla pocit, že to, kdo jsem, zformovala církev a naše třída na gymplu (což bylo jednu dobu skoro synonymum pro naší

21

mládež). Měla jsem pocit, že to vlastně nejsem já. Současně jsem si ale i vybavovala slova z Romanova kázání, že „dobrý návyk nám pomůže překonat krizi“. V tu dobu jsem četla neuvěřitelně moc pilně Bibli a modlila se. Bůh však mlčel, což mě docela štvalo. Tak jsem se tak nějak plácala v tom, že nevím, kdo jsem a netušila jsem, kým bych vlastně měla nebo chtěla být, abych byla „svobodná“. Postupně mi ale docházelo, že se stejně nikdy nevymaním z vlivu okolí a jak jsem vděčná za církev a všechny lidi, kteří v ní jsou a měli na mě nějaký vliv. Obrovský zlom nastal, když jsem se vrátila domů. Začala jsem chodit na mládež, dělat věci, které běžně dělám a najednou jsem zjistila, že TOHLE JSEM JÁ. V novém školním roce jsme se s ostatníi čekateli na vstup do sboru a Vláďou sešli čtyřikrát. Byla to moc příjemná setkání, už jen proto, že nás tam bylo víc než dva. Začal se šířit urbánní mýtus† o tom, jak to vypadá na pohovoru u staršovstva. Jen tak mimochodem, je tam poznávačka členů sboru, takže se na to připravte:) ‡ Kromě té poznávačky to bylo celkem milé popovídání, které celkově zabralo skoro tři čtvrtě hodiny. Když jsem vylezla z kanceláře (kde sedělo cca 5 bratrů starších a jedna sestra – trochu mi připomínali zkušební komisi), tak jsem si říkala, nejenom co všechno jsem jim zapomněla říct, ale i co jsem radši říkat neměla. Byla jsem zpocená a ráda, že to mám za sebou. Verdikt „poroty“ zněl, že jsem přijata za přípravného člena. 14.12., den kdy jsem spolu s Kamčou, Luckou a Honzou složila členský slib. Večeře Páně- něco, na co jsem se úplně nejvíc těšila. Musím ale říct, že jsem tak úplně nevěřila, že to bude něco jinýho než chleba a víno. Ale bylo. Neuvěřitelně moc mě potěšila spousta gratulantů, kteří říkali „vítej v mezi námi“. Cítila jsem se V případě zájmu osobně vysvětlím, o co tam jde. Možná, že bychom mohli od příštího čísla začít uveřejňovat fotografie jednotlivých členů i se jmény..? † ‡

22

v církvi jako ve své rodině. Tak bych chtěla moc poděkovat, že jste nás s láskou uvítali ve svém středu. Na závěr bych chtěla říct, že skupinka u Vládi byla obohacující také v tom smyslu, že jsme se mohli více poznat. Když jsem poprvé vkročila do kanceláře, Vláďa se mi řekl něco ve smyslu: „Kdo je vlastně Danča? Jediné, co o ní vím, je mladý krásný perspektivní s velkým psem.“ Po poslední společné skupince mě Vláďa vezl domů (bála jsem se čertů), což jsem využila k možnosti zeptat se ho, jak mě vnímá. Jeho obraz o mě se celkem shodoval s tím, co si o sobě myslím já. Danielka

Svědectví Tak dnes mám za úkol napsat, jak se to tak stalo, že věřím v Pána Ježíše a jak jsem ho poznávala. Na celém tom příběhu nádherně vidím to, že víra je opravdu dar. Někdy je to až neuvěřitelné, jakým způsobem přicházíme k Bohu a co všechno si na nás nevymyslí, aby nás něco naučil. Je to prostě príma dobrodružství. To moje se začalo tím, že jsem byla naučená se každý večer v posteli pomodlit k Pánu Bohu a vyprávět mu, co jsem ten den zažila, prosit ho o to, co bych chtěla a snažit se bít hodná. Ale časem jsem si začala říkat, jestli mě vůbec někdo tam v nebi poslouchá, jestli si jenom nebreptám sama pro sebe, když se modlím. Doma jsme se o víře a Bohu vlastně ani moc nebavili,

23

a tak jsem to nepovažovala za tak důležité a přestala se modlit a vůbec jsem tak nějak na Boha zapomněla, protože se mi prostě o takových složitých věcech nechtělo přemýšlet. Potom přišla éra English campů a kempů Atletů v akci, na které jsme začaly s kamarádkami z orienťáku jezdit. Tak jsem najednou zjišťovala, že v Boha věří docela dost lidí a říkala jsem si, že je to fajn a že bych se k tomu mohla vrátit. Navíc několik mých spolužáků tehdy už chodilo do mládeže, kam jsem párkrát taky strčila nos. Ale potom jsem zjistila, že to je ještě víc, než jen samotný Bůh. Najednou tu byla postava Ježíše, která v tom všem měla hrát zásadní roli. Někdo, kdo svou smrtí dokáže zachránit každého, kdo za ním přijde. To bylo docela velké zjištění, nad kterým jsem musela dlouho přemýšlet, jestli to vůbec dává nějaký smysl. Pak přišel jeden večer na English campu. Nepamatuju si, co se ten večer povídalo ani co jsem ten den zažila. Jenom vím, že tehdy jsem se konečně rozhodla, že to chci zkusit. Že jestli Ježíš přišel zachránit každého, kdo chce, tak potom já chci taky. Musím přiznat, že tehdy jsem moc nechápala tu hloubku záchrany, že je to vykoupení z hříchů, chtěla jsem spíš, aby mě už konečně někdo zbavil toho pocitu, že jsem holka na nic. Bůh byl přesto tak štědrý, že se mě dotkl. To, že jsem se začala modlit, byl pro mě obrovský risk – říkáte si asi proč. Já jsem chtěla, aby všechno to, co jsem na kempech slýchala, byla pravda. Ale bála jsem se, že až se pomodlím, nic se nestane a to bude znamenat, že to všechno je jen nějaký výmysl a nic takového jako vztah s Bohem neexistuje a to jsem zjistit nechtěla. Ale už jsem ten krok odkládala docela dlouho a tak jsem se toho večera v posteli odhodlala k modlitbě. Tehdy jsem Ježíše prosila, že jestli opravdu existuje a přišel, aby nás zachránil, ať tedy zachrání i mě a pomůže mi stát se lepší. Zaplavil mě pocit, který jsem neuměla tehdy popsat, ale v tu chvíli jsem věděla, že je to Boží odpověď. Ovšem jako správný realista jsem potom ještě nějakou dobu pochybovala, jestli to nebyl jen nějaký blud, ale věci se daly do pohybu, najednou jsem byla v životě spokojenější a začala jsem se k modlitbě

24

vracet a mohla jsem opět zažívat Jeho blízkost. Pak už byl jen krůček k tomu, začít chodit do mládeže, na skupinky a pod, kde jsem se mohla dál učit, o čem všem vztah s Bohem je, co všechno pro mě udělal a co vlastně to vykoupení znamená. To všechno se učím ještě dnes a myslím, že je to takové naše celoživotní vzdělávání – díky Bohu za to. K.cz

Rozhovor Jméno: MArtin Přezdívky: Míňa (ze střední školy), ze základní školy nehodlám úvádět Narozeniny: mám je 20. října , ale neslavím je Místo narození: využívám práva nevypovídat Pohlaví: ženské nejsem Třída: už nechodím Škola: už nechodím Funkce: technolog nebo technolog asistent , sám nevím, který správný je to Město: nechápu co mám doplnit. Barva vlasů: nevím

25

Délka vlasů: krátké Barva očí: nevím Výška: 183(+-3 cm) Brýle: mám,ale moc je nenosím Piercing: ne, v žádném případě Tetování: ne v žádném případě Pravák nebo levák: pravák MOJE POPRVÉ Můj první nejlepší přítel: Petr, soused od vedle První sport kterému jsem se věnovala: turistika První domácí zvíře: moje sestra -§ První dovolená: s tetou na horách v Tatrách První koncert: nevím První láska: spolužačka ze zakladní školy OBLÍBENÉ Film a Seríály: dětské kreslené jako například Kačeři, Chip a Dail, Simpsonovi,Byl jednou jeden život, Byl jednou jeden vynálezce a Cobra 11 TV pořad: udalosti, sportovní přenosy z fotbalu a hokeje Barvy: nemán přímo oblíbenou barvu Rapper: nemám Skupina: Prorock, Vocativ, Kabát, Divokej Bill, Čechomor, Nightwish Sladkost: jakakoliv co najdu u mé sestry nebo doma Sport: fotbal, turistika a cykloturistika Restaurace: nemám Oblečení: tričko, mikina, rifle Obchod: City Sport,Alza a pálác knih Luxor a místo Parndorf Předmět ve škole: chemie, ekonomika, chemická technologie Zvíře: nemám oblíbené zvíře §

O tom bych klidně polemizovala...:)

26

Knížka: Bible, Chemie prvků, Chemická technologie, některé křesťanské knížky u kterých si nemohu vzpomenout na názvy Časopis: Level, Chip, Computer, Týden, Euro Boty: botasky a boty na vysokohorskou turistiku PRÁVĚ TEĎ Pocit: zdržuje mě tento dotazník od práce Potřeba: potřeba jít pracovat Dělám: vyplnuji dotazník Myslím na: využívám práva nevypovídat Chci: mít už tento dotazník hotový a jít pracovat Koukám na: monitor Mám na sobě: prácovní oblečení a je mi v něm teplo BUDOUCNOST Děti: když dá Bůh tak jo. Chci sudý počet (0,2,4) Svatba: když dá Bůh tak jo Místo, kde chci žít:nedaleko práce Auto: vysněné BMW X5, realisticky pokud budu mít rodinu tak nějaké combi vysněná holka: křestanka od které budu vědět, že mi jí dal Bůh a kterou bych si dokázal představit jako manželku UŽ JSI... Pil alkohol: ano Kouřil: ano Utekl z domu: ne Něco si zlomil: ne, jen se měl rozraženou hlavu a dva otřesy mozků v jednom roce Pohádal se s někým: ano VÍRA Kdy jsi uvěřil? přesný datum nevím, ale někdy v červnu 2006

27

Co to pro tebe znamená, že jsi křesťan? Naději a jistotu Těšíš se na vstup do sboru? Ano Zažil jsi nějaký zázrak? Ano a ne jeden MLÁDEŽ Co se ti líbí na naší mládeži? Vůbec, že může mládež v Brodě být.Že se schází tak hodně, především za dorostové vedoucí, protože mají hodně práce s dorostem a ještě si najdou čas na mládež .Za víru mladežníku. Za služby mladežníků. Za to, že po mládeži všichni nerozutečou domu, ale jsou ještě spolu. Že se můžeme na mladeži sdílet o své víře a podpírat se když máme problémy.Akce mládeže…. Co se ti naopak nelíbí? Myslím si, že není vhodné, abych jako člen vedení mládeže veřeřejně kritizoval co vedu, takže jsem nic nenapíšu. Danielka

28

Anketka Novoroční předsevzetí??? od Elišky a Lukáše Jaké předsevzetí, které jste si kdy dali, jste dodrželi? Pavel Paulu st. – přelom roku není nic významného, předsevzetí si nedávám Dáša Paulusová – předsevzetí si nedávám Adam – žádné Robert – nedávám si Markéta – že se dostanu na gympl Karel – pravidelná četba Bible Mája – dávám si předsevzetí, ale neplním je Michal Popek – budu se učit AJ Roman N. – chci dávat desátky Efča – předsevzetí si nedávám B.J. – že zhubnu Hanka Šolcová – nedávám si (ale když jsem si je dávala, nesplnila jsem je) Vláďa – už si nedávám (ze strachu před nesplněním – „dobrá předsevzetí dláždí cestu do pekla“ (babička Vládi) Vlaďka Prach. – nedávám Marcela Augustinová – učení, učení jazyků, pravidelně sportovat – vydrželo ale jen krátce Libor Vašňovský- nedávám si (aby se mi nestalo, že je nedodržím) A co na to Garfield?? Eely a LL

29

Wtipy Proč Bůh nemá titul CSc. 1.. Má jenom jednu známou publikaci. 2.. Ta je v hebrejštině. 3.. Nejsou v ní odkazy na další prameny. 4.. Nebyla publikována ve známém vědeckém časopise. 5.. Mnozí pochybují o tom, že ji napsal osobně. 6.. Je nutno přiznat, že je známá po celém světě - ale co dělal potom? 7.. Jeho schopnost týmové práce je velmi omezená. 8.. Ostatním vědcům se nepodařilo zopakovat jeho experimenty. 9.. Nepožádal etickou komisi o souhlas s experimentováním na lidech. 10.. Když se mu jeden pokus nevydařil, pokusil se zahladit stopy utopením pokusných objektu. 11.. Jedince, kteří se nechovali podle očekávání, vyřadil z pokusného souboru. 12.. Nechodil do přednášek - jenom vzkázal studentům, co si mají prostudovat. 13.. Nechal za sebe učit svého syna. 14.. První dva studenty vyhodil, protože se naučili něco navíc. 15.. I když má jen 10 požadavků, většina studentů v praktickém testu propadne. 16.. Konzultace poskytuje jen velmi zřídka, a to ještě na vrcholku hory www.granosalis.cz & MArtin

30

Za vznikem tohohle čísla stojí:

Dandič Danielka Eely Esterka Honza K. Jarka K.cz Lenka LuckyLuk MArtin Patrik

Díky!!!

Speciální poděkování patří: Pánu Bohu, protože tohle číslo vzniklo zázračným, pro mě naprosto nepochopitelným, způsobem!

Korektury: Honza Klusáček Danielka

31

Nezapomeňtě: 

   

Mládež je každou sobotu od 17 hod (od 10.1. 2009) v modlitebně Církve Bratrské ve Strážné ulici v Havlíčkově Brodě V neděli jsou od 9:30 bohoslužby v modlitebně CB HB Ve středu od 18 hodin se můžete přijít podívat na biblickou hodinu 27.12.08 – 3.1.09 – Mládež jede na hory do Jablonce nad Jizerou 16. – 17.1. 2009 – Houba v Pardubicích

Kontakt Mládež CB HB Strážná 1364 580 01 Havlíčkův Brod Web: http://www.cb.cz/havlickuv.brod/mladez email: [email protected]

32