časopis Mládeže CB HB

listopad 2008, číslo 5, ročník 1

časopis Mládeže CB HB

Jak se plní sen Konec jednoho snu Práce v hostelu v Amsterdamu Svědectví od Efči Pevnost Boyard Anketka Rozhovor s Honzou H Jiní a přesto stejní

Obsah Úvodník ...................................................................... 3 K zamyšlení ............................................................... 4 Střípky .................................................................... 4 Danielka Akce ....................................................... 5 Akce............................................................................. 6 Pevnost Boyard..................................................... 6 Ze života ..................................................................... 8 Jak se plní sen – část I....................................... 8 Cestování ................................................................. 10 Dva měsíce v hostelu ........................................ 10 Kanada – konec jednoho snu (a praktické informace) ............................................................ 12 Svědectví .................................................................. 15 Z Efčina duchovního života ............................. 15 Drobečky .................................................................. 16 Rozhovor................................................................... 17 Povídka ..................................................................... 21 Jiní a přesto stejní ............................................. 21 Anketka aneb inspirace pro vánoční nákupy :) .................................................................................... 26 Co byste si přáli k Vánocům?......................... 26 Wtipy ......................................................................... 28 Za vznikem tohohle čísla stojí ............................ 29 Stopy v písku .......................................................... 30 aneb: jak jsi mne Bože mohl nechat samotnou, když jsem Tě nejvíc potřebovala? ................................................................................ 30 Nezapomeňte!.......................................................... 31 Kontakt..................................................................... 31

2

Úvodník

Lenka Dvořáková: Studentka Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci (tedy moje spolužačka :) píše na pokračování o svém splněném snu.

Míša Jelínková: Studentka psychologie na olomoucké univerzitě píše o svém letním pobytu v Amsterdamu.

3

K zamyšlení Střípky Tentokráte to nebude souvislý text, ale několik střípků, které mě během posledního měsíce zaujaly a myslím si o nich, že je dobré se nad nimi zamyslet. Nedávno jsem zašla na shromáždění v Liberci. Tématem kázání bylo „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Římanům 12,2). Nejvíc mě zaujala tahle myšlenka: Já NEMUSÍM dělat to, co ode mně Pán Bůh chce, ale CHCI, protože Ho miluji. On za mě dal svého jediného Syna, tak proč „Já já bych zase neudělala něco pro něj. NEMUSÍM Uvědomuji si, jak moc je tohle pravda. Když ..., ale nevěřící namítají, že křesťanství je jen soubor CHCI“ pravidel, které musí křesťan dodržovat, tak si říkám, ano, mají pravdu, že tu jsou pravidla, ale já je chci dodržovat, protože Bůh pro mě znamená strašně moc a chci se mu líbit. Jsem přece jeho milované dítě a On za mě zaplatil obrovské výkupné. Myslím si, že to funguje i ve vztahu pozemský rodič – dítě. Dítě se snaží rodičům zalíbit tím, že se snaží dodržovat pravidla, ale ne vždy se mu to daří. Neznamená to ale, že by ho jeho rodiče za to přestali mít rádi. Na skupince s Andrejkou probíráme knížku od R. Warrena: Proč jsme vůbec tady? Zaujala mě tam kapitola o Boží slávě. Bůh sám je sláva, je to podstata jeho přirozenosti. „Všechno, co Bůh stvořil, nějakým způsobem jeho slávu odráží. Vidíme jí všude – od nejmenších mikroskopických forem života, po nesmírnou Mléčnou dráhu, od západů slunce a hvězd, po bouře a střídání ročních období. Stvoření zjevuje slávu našeho Stvořitele. ... Bible říká, že nebesa

4

vyprávějí o Boží slávě (Ž 19,1). ... Jenom dvě stvoření v celém vesmíru nevzdávají Bohu slávu tak, jak mu náleží: padlí andělé (démoni) a my (lidé).“1 To, že patřím mezi pouhé dva druhy stvoření, které nevzdávají Bohu slávu mě tak trochu dostalo a musela jsem se zamyslet nad svým životem, jak moc oslavuje Boha. Autor tam vyjmenovává několik způsobů, jak oslavovat Boha, ale pointou celé kapitoly je, že pokud plníme Boží záměr, tak mu vzdáváme slávu. Osobně si myslím, že vše, co děláme buď Boha oslavuje nebo ne. Jako poslední bych chtěla zmínit svůj program, který jsem měla na konci září a byl o duchovním růstu. Všichni to víme, že je třeba růst, abychom vydali nějaký užitek. Zmiňovala jsem se o několika způsobech, které člověku pomáhají v duchovním růstu, např. pravidelná modlitba, čtení Bible, společenství, atd. Na konci jsem požádala mládežníky, aby si napsali „Vzpomněli jednu konkrétní věc, na které budou jste si ještě v letošním roce pracovat, aby rostli. někdy na ten Nechci aby ten papírek s tou konkrétní papírek a to, věcí zapadl do minulosti, proto se o tom co jste tam zmiňuji a ptám se vás – Jak se vám to napsali?“ daří? Vzpomněli jste si ještě někdy na ten papírek a to, co jste tam napsali? Danielka

1

R. Warren, Proč jsme vůbec tady, s.42, 43.

5

Akce Pevnost Boyard Když jsem dostala od Danči za úkol napsat článek o víkendovce, odkládala jsem to tak dlouho, až jsem na to úplně zapomněla – takže pokud se vám ten článek nebude líbit, tak víte, že vina není na vaší straně ;-). S očekáváním velkolepého víkendu jsme se v pátek v pět hodin odpoledne sešli u modlitebny. Přesněji byli jsme tam čtyři. Za necelé dvě hodinky jsme vyrazili, naskládaní do několika aut, na hodinovou cestu do Křižánek. Tam jsme vyložili bágly a jídlo a my holky jsme se daly do přípravy chutné, avšak výživné večeře v podobě těstovin s červenou omáčkou a sýrem (pro Adama dokonce i s polskými bonbónky nápadně připomínajícími naše Lipo – ale vypadal, že mu to chutnalo:-)). Zbytek lidí, kteří měli taneční, dorost a podobně, dorazil později večer, akorát na Honzův venkovní program či svědectví – to se týče mého subjektivního pohledu, bylo to svědectví velice zajímavé, přestože už jsem ho slyšela předtím. A dojem z něj získaný byl ještě umocněn atmosférou měsíčné noci, větru řvoucího v korunách holých stromů a blízkost mnoha svíčkami osvětleného hřbitova, vedle nějž jsme stáli – prostě až na tu zimu byla atmosféra jako z hollywoodského filmu:-). Po návratu na faru, chatu či co to „byla atmosféra vlastně bylo, nás navštívil posel otce jako Furana (ano, čtete správně – takhle to z hollywoodské říkal:-)) a rozdělil nás do třech skupinek ho filmu“ podle názvů ruských měst, z nichž pocházíme. Také ten večer dal každé skupince správu v azbuce. Naším úkolem bylo (překvapivě a nečekaně) ji rozluštit. Heslo „Ráno moudřejší večer“ se však ukázalo jako vhodná záminka pro okamžité ulehnutí do spacáků

6

(no dobře, tak ne okamžité – někteří z nás byli tak uvědomělí a tak znalí hygienických návyků, že si i umyli zuby). Druhý den (pro ty pomalejší: byla to sobota) se odehrálo hafo mrtě moc her a pochybuju, že si vzpomenu na všechny, ale z.B.: hledání klíčů ve sklenicích s bahnem (doufám, že JEN s bahnem), hádání hádanek, „doufám, nesení jednoho z členů skupinky od rybníka že JEN zpět do chatky na kusu klády nebo skákání do s bahnem“ rybníka za účelem vylovení fotbaláku s dalším klíčem (tohoto radostného úkolu se ujali Banán, Dandič a Lukáš). Po celou víkendovku jsme za splněné úkoly dostávali indicie, které nás v konečné fázi měly dovést k jednomu slovu, jenž bylo heslem k pevnosti Boyard. Indicie byly asi takovéhle: Madonna, obr a trpaslík, labuť, imperátor, a už vážně nevim jaký další tam byly, ale vzhledem ke špatnému pochopení slova Madonna 2 skupinky usoudily, že to pravé slovo je Ježíš – jen jedna skupinka odhalila, že pod nápovědami je skryto heslo HVĚZDA. Odměnou jim byl zlatý déšť vyloupaných buráků. V neděli jsme se zúčastnili shromka a přispěli pár písničkami. Po obědě jsme sentimentálně zavzpomínali na starou mládež a vyrazili k domovu. … dobrou noc, děti! Marta

7

Ze života Jak se plní sen – část I. Každý z nás měl určitě jako dítě sen, který si ze všech sil přál splnit. Někdo na něj rezignoval, u někoho nastoupily jiné sny a touhy. Já patřím k těm, kteří si svůj sen splnili. Dodnes se mi to zdá stále trochu neuvěřitelné, ale naštěstí mám živý důkaz, že se tak stalo: svého koníka Amiga. Vše začalo na dovolené ve Švýcarsku, kam jsme s rodiči a sestrou vycestovali, když mi bylo asi 6 let. Svých nejšťastnějších pět minut jsem tam prožila na hřbetě strakatého poníka. Za uzdu ho vedla příšerně znuděná slečna, která očividně nemohla pochopit, z čeho jsem tak nadšená. Od té doby jsem nevynechala jedinou příležitost znovu se ocitnout na koňském hřbetě. V devíti letech jsem začala pravidelně navštěvovat nedalekou „Začátky jízdárnu a koním jsem propadla úplně. Začátky byly byly těžké: „Kde jseš s tím kolečkem?“ (snažím těžké“ se dostat na valník přeplněné kolečko hnoje, jež je třikrát těžší než já, následně kloužu na zmoklé lávce a padám bradou na jeho hranu). „Už máš nasedláno?“ (marně se se svými 140cm a 30kg pokouším usadit těžké sedlo na záda 170cm vysoké kobyly-stodoly), ale krásné zážitky u koní mi všechny počáteční útrapy vynahradily. Během sedmi let jsem nasbírala mnoho zkušeností a stal se ze mě nenapravitelný koňomil, a tak už jsem nebyla pouze kočkomil, psomil, morčomil a pískomilomil. Nakonec se

8

ale v jízdárně objevily spory, a proto jsem se rozhodla jít svou vlastní cestou. Ne nadarmo se totiž říká „Co koňař, to názor.“ To, že jsem dnes majitelkou Amiga, má vlastně na svědomí moje skvělá kamarádka Ivča, samozřejmě také koňařka. Proti ní jsem břídil, neboť ona si svůj sen splnila už před pěti lety a dnes je majitelkou tří ušlechtilých lichokopytníků (+ xyz5 psů a „A kdy si jiné zvěře). Asi před rokem a půl se mě už zeptala: „A kdy si už konečně pořídíš koně konečně ty?“ „Až budu mít víc peněz a dodělanou pořídíš školu.“ Ivča, jako by mě neslyšela, povídá: koně ty?“ „Ve stáji, okolo které jezdím, se nedávno narodilo hříbátko. Představ si, bylo nečekané – o kobyle si do poslední chvíle mysleli, že je zkrátka tlustá. Nechceš se na něj jet podívat? Jen tak, nezávazně.“ Souhlasila jsem a za týden už jsme pěkně šlapaly do kopce v Šimonovicích směr stáj. Slečna nás přivítala a pravila: „Sou na pastvině. Snad je najdem.“ Myslela jsem, že se vtipem snaží vytvořit uvolněnou atmosféru. Po půlhodině svižné chůze do kopce a z kopce po rozlehlých pastvinách bez toho, abychom zahlédly koňský zadek, mi došlo, že tato poznámka byla míněna naprosto vážně. Nakonec se před námi přece jen objevilo stádečko koní různých barev a tvarů. „Tamta plavka je Azalka, jeho matka.“ Při slově Azalka se mi vybavilo křehké, elegantí, téměř éterické stvoření. Podívala jsem se směrem, kterým slečna ukazovala, a tam stála... Azala! Zavalitá, ba téměř sudovitá klisna si nás zvědavě prohlížela. Vedle ní skotačilo hříbátko, ještě celé chundelaté, také plavé barvy (pro nekoňaře:

9

tzn. žlutá srst, černé nohy, hříva a ocas). Mělo velikánskou hlavu a zadek, zbytek těla se mi zdál jaksi sražený. Už jsem začínala přemýšlet, jak taktně oznámit, že toto tedy nechci. Najednou ale hřebeček obrátil svůj pohled na mě a popošel blíž. „Něco v mé Chvilku jsme na sebe zírali. Něco v mé hlavě se hlavě se převrátilo a já měla před očima to převrátilo a nejlepší hříbě na světě. Koník jako by tušil, já měla před že se tu jedná o jeho budoucnost, choval se očima to přímo velevzorně. Nechal si zvednout nejlepší všechna kopýtka a předvedl, jak ukázněně hříbě na umí chodit na vodítku. S bušícím srdcem světě“ jsem majitelce oznámila, že se za měsíc přijedu znovu podívat a sepsat smlouvu o koupi. To byly Amigovi (jméno dostal už při narození) dva měsíce. Nyní zbývaly jen dvě maličkosti: Zajistit hříbátku bydlení a vše oznámit rodičům. POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ. Lenka

Cestování Dva měsíce v hostelu Letošní prázdniny jsem si zařídila tak trochu jinak než jsem zvyklá z let minulých. Chtěla jsem prožít a naučit se něco nového. Úplně náhodou (nebo díky něčemu či Někomu úplně jinému :-) …) jsem na internetu narazila na stránky křesťanského hostelu v Amsterdamu. Napsala jsem tam, jestli by byla možnost na srpen a září v hostelu pracovat a do 2 hodin mi kdosi z vedení odpověděl, že ano, ať vyplním dotazník, napíšu životopis, své svědectví a vymámim od pana kazatele a někoho ze starších sboru doporučení. To se mi všechno

10

podařilo, tak jsem jela, teda letěla – poprvé v životě – což nejspíš v letadle každý poznal, páč jsem byla celou dobu nalepená na okýnku a zírala na ty úúúžasný mraky!!! … zatímco ostatní otráveně zatáhli, aby jim nesvítilo do očí a spali. To ale není podstatné, chtěla jsem hlavně napsat, jak vypadá práce dobrovolníka v křesťanském hostelu a co je takový hostel vůbec za výmysl. :-) V Amsterdamu jsou dva křesťanské hostely pro mladé lidi. Pracuje v nich kolem 30 dobrovolníků z celého světa, především z USA, Holandska, Kanady a Německa. Smyslem hostelu je sloužit návštěvníkům Amsterdamu kvalitním ubytováním, jídlem a obsluhou a především možností dozvědět se o živém Kristu! Hosté mají možnost účastnit se každý den biblických diskuzí. Čas od času se promítne nějaký film, po kterém následuje diskuze. My jsme připravovali večery dost různé – zábavné (deskové a jiné hry, zpívání ve stylu open mic night, výroby…), jindy více evangelizační, kdy jsme např. nacvičili nějakou divadelní scénku, řekli svá svědectví a tak. V neděli s námi hosté mohli jít na shromáždění do jednoho z mnoha místních sborů. Ve volném čase se v Amsterdamu dá dělat opravdu spousta věcí. Třeba projít nespočet muzeí – Já jsem což jsem teda nenavštěvovala, páč mě to radši zašla moc nebere. Já jsem radši zašla třeba do třeba do školy :-) … sestra jedné z manažerek školy :-) hostelu pracuje jako učitelka, tak jsem se šla kouknout, jak vyučuje 4letá ďíťata. Jinak jsem měla echt amsterdamský kolo, tak si troufnu říct, že se teď v tomto městě značně vyznám :-) – mno, tak aspoň víc než na začátku. Taky se dá užít spousta srandy na bleších a jiných trzích, ve futuristicky vyhlížející amsterdamské

11

knihovně nebo při pouhým poflakování se s kamarády kdekoliv. Za čas strávený v Amsterdamu jsem vážně vděčná! Kromě toho, že to byla zábava a poznala jsem hromadu super lidí, mě Pán Bůh hodně učil a mohla jsem jeho i sebe zase o něco víc poznat. Jsem vděčná „Jsem za zázraky, které jsem mohla tak často vděčná za zažívat – od takovejch minizázraků, kdy zázraky, jsem si dobře popovídala s člověkem, se které jsem kterým, jsem si myslela, že si nemám, co mohla tak říct nebo jsem prožila krásnej den, i když často ráno jsem měla náladu pod psa až po zažívat“ zázrak znovuzrození, kdy jeden z hostů odevzdal svůj život Kristu! Míša

Kanada – konec jednoho snu (a praktické informace) O Kanadě by se toho dalo napsat spoustu, ale jako i ten nejromantičtější románek má jednou svůj konec, tak i můj pobyt v Kanadě jednoho dne skončil. A to z několika důvodů. Důvodem prvním je, že v polovině září (kdy to bylo? :-D) začíná obvykle škola, a když už je to poslední

12

ročník, tak by bylo záhodno jej ukončit bez mimořádných okolností. Dalším důvodem je, že kanadská strana se snaží o regulace imigrantů i tím, že vydává pracovní povolení na omezenou dobu, kterou nelze prodloužit a vydání tohoto povolení podmiňuje vlastnictvím zpáteční letenky (tím by se mohla česká vláda nechat inspirovat). A pak samozřejmě podnebí a počasí. Kde jsou ty teplé dny, kdy se stmívalo dlouho po desáté večer? A jelikož Edmonton leží jaksi severněji než Česko, tak se tam stmívá mnohem dřív než tu. A s odjezdem je spojeno i několik formalit. A to vlastně i s příjezdem. Ovšem mě jakožto odchovance postkomunistického člena EU překvapila rychlost jejich vyřízení. Tedy příjemně překvapila. Imigrační kontrolu si odbudete na letišti, a pak jsem se už s cizineckou policií nesetkal. Založit účet v bance je otázka několika minut a dostanete kartu hned s tím, že za několik dní vám přijde definitivní karta. Předtím si ještě musíte zařídit sociálku, jako cizinec dostanete něco na ten způsob, jenže dočasné, takže se ani nemusíte namáhat s pozdějším zrušením. Celá tato operace netrvá ani hodinu a nepotřebujete k tomu prakticky nic než pas a pracovní povolení. Holt kanadská byrokracie není zdaleka tak zbytnělá a pořád ještě slouží svému původnímu účelu – šetřit lidem čas a problémy. Tento stav souvisí mimo jiné i s tím, že Američané žijí mnohem mobilněji než my a místní prostředí je tomu uzpůsobeno, žádné dlouhodobé zálohy na elektřinu, výplata každé dva týdny. Běžně se bere plat týden ex post, ale když jsem končil a potřeboval jsem dostat mzdu za několik dní napřed, tak to nebyl vůbec problém. Také nebyl problém s tím, že jsem potřeboval přespat ještě jednu noc v pronajatém bytě, nemusel jsem za to ani platit nic navíc. Dokonce jsem unikl i

„mě jakožto odchovance postkomunistic kého člena EU překvapila rychlost jejich vyřízení“

13

úklidu, neboť tam probíhala rekonstrukce a bylo potřeba, aby vše svítilo čistotou pro nového nájemníka. Potom jsem měl štěstí, že moji spolubydlící odjížděli dřív než já, tak jsem ani nemusel nic kupovat na poslední chvíli, protože tam bylo dost zbytků. To je ve studentských ubytovnách běžné, že jíte zbytky po vašich předchůdcích a necháte tam ty vaše pro ty, co přijdou po vás. „v Kanadě jsou Co bych dodal na závěr. Podle mého zálohované i očekávání nebylo potřeba odjezd nijak hrotit, plechovky“ všechno se událo v poklidu a bez zbytečných průtahů, takže poslední dny jsem strávil v rámci možností pěkně, odnesl jsem poslední lahve a plechovky (v Kanadě jsou zálohované i plechovky) a odebral jsem se na letiště. Tam jsem si oblékl mnohem víc šatů, než bylo potřeba, abych nemusel platit za nadváhu a můj tříměsíční pobyt skončil. Bylo to pěkné stát na vlastních nohou, žít si sám za sebe a být prakticky svobodný, ale čas je neúprosný, takže jsem rád, že návrat domů spojený s opětovným se sžitím s ostatními je už za mnou. Jelikož mě potom čekal ještě nějaké studijní povinnosti, tak ani nebyl čas na nějaké filozofování…… Tak až teď Všem doporučuji zahraniční zkušenost, obzvláště, máteli solidní nabídky a nehrozí vám nebezpečí, že se octnete bez peněz, hladoví na dlažbě tisíce kilometrů od domova. Pak si člověk začne mnohem víc vážit toho, že může v poklidu studovat a nestarat se prakticky o nic. Nezávislost to sice není, naopak, ale má to také svoje plus. A hlavně my, jako křesťané, bychom měli znát podobenství o hřivnách a další Ježíšovy výroky, abychom nepropásli ve svém životě příležitost, která se už nemusí opakovat. Matěj

14

Svědectví Z Efčina duchovního života No tak moje svědectví…co bych asi tak napsala. Mám pocit, že není moc zajímavý, ale mohla bych vypíchnout pár zajímavostí =) Během svého života v křesťanské rodině a ve „je sboru jsem zjistila, že je jednoduchý předstírat, jednoduchý že jsem křesťan a nikdo si toho nevšimne. předstírat, Prostě dělat službu, která je i třeba trochu že jsem zábavná, chodit v neděli do shromka a křesťan a neprotestovat a chovat se před ostatníma nikdo si křesťanama slušně. To je vlastně všechno. toho Jeden čas jsem měla takové období, kdy mi tohle přišlo jako nejlepší řešení – nemusím nevšimne“ věřit, nemusím se modlit, a přesto je všechno v klidu, nikdo mě nenapravuje… Teď bych mohla napsat: a tak je to do teď…=) ale to bych asi nestudovala ETS. Samozřejmě jsem po čase zjistila, že jsem vevnitř prázdná. Že nemám smysl života, že se ani nechci snažit něco předstírat. Začala jsem přemýšlet, modlit se k Bohu, aby mi ukázal, jaký smysl má v Něj věřit. Jestli ta víra náhodou není jen souhrn zákazů a příkazů, které musíme dodržovat. Pochopila jsem nakonec, že bez Boha jsem slabá malá myš, která netuší kam jít, jak se rozhodnout. „že bez Měla jsem strach, že každý rozhodnutí, co Boha jsem udělám, bude špatně, že si pokazím život a slabá malá nepůjde to už vrátit. Začala jsem Bohu myš, která důvěřovat, že Jeho vedení je to správný, že netuší kam On vidí dál než já a je neskonale moudřejší. jít, jak se rozhodnout“ Tohle rozhodnutí a moje víra mě dovedla až do dnešního dne. Chodím na školu, na kterou jsem úplně nechtěla. Dělám dorost, který mě

15

občas dost nebaví a vyčerpává, chodím na shromka, kde někdy nedávám moc pozor, ale přesto věřím, že Bůh mě takhle vede a že díky Jeho pomoci a lásce mě moje škola nakonec dost baví, že dorost je někdy dost sranda a že na shromku můžu vidět náš sbor a lidi, který mám opravdu ráda. Efča

Drobečky Dnešní drobeček bude takový dvojitý. Ne, že bych vám předkládala dva různé názory a neuměla se ani pro jeden rozhodnout, ale spíš dvěmi různými věcmi potvrdím jedno mé poznání. Dlouhý čas jsem pochybovala o Bibli, jestli jí můžu považovat opravdu za to, co nám Bůh chce sdělit, za Jeho slova. Hodně mi vadily texty, u kterých jsem nechápala důvod jejich umístnění v Bibli. Příběhy, které neukazovaly ten správný způsob, jak žít s Bohem. Například Izraelité - Stále jsem si říkala: Jak mohou být tak vzpupní? tak malověrní. Neustále pochybují o tom, že je vede Bůh a přitom dostávají tolik obrovských znamení: přechod moře, mana, rozkvetlá hůl, pomření mnoha lidí najednou. Tolik jsem jim ta znamení záviděla! A teprve 28. ledna mi to došlo. Co všechno museli zkusit! Jak museli trpět. Neustále putovali pouští, nevěděli kam, co s nimi bude, museli poslouchat jediného muže, který tvrdil, že je Božím prostředníkem. Jak bych v jejich situaci obstála já? Jak často pochybuju v mnohem jednodušších situacích v mém životě.

16

Ale co mě v Bibli uvádělo c rozpaky ještě víc, byly žalmy. Všechny ty žalmy plné nenávisti, touze po pomstě nebo vyčítání něčeho Bohu. Co dělají ve Slově Božím? Ale pak přišel 17. březen, kdy jsem si vzpomněla na něčí -už ani nevím čí - slova, že žalmy jsou „bylo to vlastně modlitby obyčejných lidí. To samotné to, co by mě nepřesvědčilo o hodnověrnosti Bible, ale mě bylo to to, co mě usvědčilo z mojí pýchy. Tak usvědčil jako jsem se pozastavovala nad některými o z mojí žalmy, tak bych se měla pozastavovat i nad pýchy“ některými svými myšlenkami! A náhle se ty žalmy, které mě tolik pohoršovaly, staly prostředkem, který mě zase vracel k pokání. Tolik tedy dnešní drobeček dvojitý, který mi zase otevřel další obzor při pohledu do Bible. Kamcza

Rozhovor Ve čtvrtek ráno jsem poslala Honzovi email s prosbou, zda by nevyplnil asi tak čtvrthodinový dotazník :) Odpověděl téměř obratem :) Tak tady máte detailní zpověď služebně nejmladšího člena mlaďošstva.

Jméno: Jan Hlaváč Přezdívky: Jéňa, Jenda, Hlavy, Lahvac (tak mi rikali na hokeji...:)), balvan, ... , tech je... Narozeniny: 28.6.1985 Místo narození: Havlíčkův Brod Pohlaví: Muž Třída: 1. ročník magisterského studia ekonomie Škola: Univerzita Karlova v Praze Funkce: student

17

Město: Havlíčkův Brod Barva vlasů: tmavě hnědá až černá Délka vlasů: delší Barva Očí: při hodinách fyziky pro mě nenašli kategorii a tak sem byl zařazen do zvláštní kategorie: jiná :) Výška: 176 Jizvy: nemám Brýle: nenosím - možná plavecký Piercing: netoužím po něm Tetování: není pro mě Pravák nebo levák: pravák Můj první nejlepší přítel: no jelikož jsme se s Jankem znali od ty doby co přišel na svět (musel sem na něj celej rok čekat!), tak on První sport kterému jsem se věnoval: hokej První domácí zvíře: těch bylo - ale moje? asi fretka První dovolená: těžko říct, beztak Chorvatsko První koncert: Chinaski v KD Ostrov První láska: myslim, že se jmenovala Helenka a bylo to v první třídě..:) OBLÍBENÉ Film: jéé, těch je - možná, co by mě tak charakterizovalo: School of Rock TV pořad: většina sportovních přenosů Barvy: zelená Skupina: no těch je - tak poslouchám skoro vše! Deep Purple, Led Zeppelin, AC/DC, Guns´n Roses, Ozzy Osbroune, Metallica Hendrix, Aerosmith, Nirvana, Jethro Tull, Pink Floyd, Rolling Stones, Kiss, Joe Satriani, Mark Knopfler, Eric Clapton, B.B. King, Smashing Pumpkins, Mike Oldfield, Simon & Gurfunkel, Bob Dylan, The Cure, Muse, hej těch vážně je, poslední

18

dobou třeba Dresden Dolls nebo Sigur Ros – poslouchám i spoustu českých věcí... Přítel/kyně: není Sladkost: čokoláda Sport: fotbal, squash, florbal, hokej, běhání Restaurace: v Brodě třeba Piombino Oblečení: nosím Předmět ve škole: taky sou – jen pro ilustraci – Introduction to Financial Markets Instruments, Banking Zvíře: pes Knížka: mám rád C.S. Lewise Časopis: Respekt, CBW, Profit Boty: právě v nich mám díru :) PRÁVĚ TEĎ Pocit: spokojenost Potřeba: trochu hladu Jsem se: zamyslel, co právě mám za potřebu Jím: bagetu z toustovače Piju: kafe Dělám: píšu na počítači Poslouchám: Sliotar Myslím na: kupu věcí ve škole Chci: se chvilku vyspat Koukám na: obrazovku u počítače Mám na sobě: pyžamo – ale už sem byl i ve škole – (je 10:30 ráno) BUDOUCNOST Děti: 2 Svatba: Bude Místo, kde chci žít: tím si ještě nejsem úplně jist – Praha/HB nejlíp obojí Auto: k úspoře času a bojím se taky toho, že úspěšně rozvíjí naší lenost Vysněná holka: furt si myslim, že taková existuje :)

19

UŽ JSI... Pil alkohol: ano Kouřil: ano Utekl z domu: ano (ale asi po půl hodině jsem si to rozmyslel, když mě nikdo nehledal a venku byla děsná zima – bylo mi asi 7) Něco si zlomil: ne Pohádal se s někým: na to mam talent Plakal, když někdo umřel: ano Plakal ve škole: ano – ale kvůli škole to nebylo :) Zamilovala se: to asi každej, ne? VÍRA Kdy jsi uvěřil? Myslím, že je tomu tak 7 let Co to pro tebe znamená, že jsi křesťan? Samotný slovo křesťan asi ne tolik, jde o jeho implikace – tj. Můžu díky tomu, že jsem křesťanem mít velmi skromný podíl na Božím Království Těšíš se na vstup do sboru? No, předpokládám, že asi jo – i když opět slovo těšit se asi neodpovídá tomu rozpoložení, který by se mi hned vybavilo ve spojení se sborem, řekl bych spíš, že budu rád jeho součástí. MLÁDEŽ Co se ti líbí na naší mládeži? Poslední dobou, že je to živé společenství věřících lidí, kteří se snaží spolu a zároveň každý sám hledat Boha – taky asi to, že se snažíme o to, aby to bylo zprostředkováno nějakou interaktivní a zábavnou formou. Co se ti naopak nelíbí? Hmmm, myslim, že to určitě bude určitá dezorganizovanost a leckdy laxnost v přistupování k vyvstávajícím problémům (mluvím teď o vedení) – ale nebojte! Budu se snažit věci, které mi vadí v praxi zlepšovat, to Vám tu teď můžu slíbit :) Danielka

20

Povídka Jiní a přesto stejní Byl tu podzim. Žlutavé listí pomalu padalo k zemi a nechávalo větve javorů smutně holé. Slunce se schovalo za kovově šedé mraky. Začalo pršet, a tak lidé vytahovali deštníky a schovávali se v obchodech nebo pod stříškami domů. V čekárně na autobusové zastávce se sešli dva lidé. Měli skloněné hlavy, jako by se styděli, a pozorovali zem pod svýma nohama. Každý z nich prožil jiný příběh. V mnoha ohledech se od sebe lišili tak, jak se jen jeden člověk může lišit od druhého. A přitom si byli tak podobní. Začnu s příběhem Kláry, šestnáctileté studentky. Bylo pondělí 3. října 2008, 7:46, když se chystala z domu. Pohlédla ven, do neutěšeného podzimního rána a povzdechla si. Co ji dnes čeká? Obvyklá rutina ve škole. Přijde do třídy, pozdraví své spolužáky, bude se nudit o němčině, o dějepisu jí její sousedka povypráví o svých milostných zážitcích, před fyzikou se bude modlit, aby jí profesor Dolejší nevyvolal, a pak se bude o chemii opět nudit. A tak to půjde celý den. Klára vyšla na ulici, strčila si ruce do kapes, aby jí nebyla zima a přemítala o své kamarádce Petře. Doufala, že dnes bude ve škole. Chodila do vedlejší třídy a velice si spolu rozuměly. Chvíle, kdy si spolu povídaly, byly jediné světlé momenty dne. Jinak bylo všechno šedivé a nezáživné jako ta dnešní podzimní obloha. Jak osvobozující pro ně bylo, když místo školy šly někam jinam. Připadaly si svobodné a dospělé. Ovšem svoboda v jejich vnímání byla trochu pokřivená, chyběla v ní zodpovědnost. Prostě všechno hodily za

21

hlavu a šly se bavit. Nakonec to sklouzlo k tomu, že chyběly skoro každý den. Což se ovšem profesorům nelíbilo. Kláry třídní učitelka se rozhodla poslat jejím rodičům dopis o oznámení časté absence. „A proč tam nechodíš?“ ptala se Kláry její matka včera večer. Seděly u stolu v kuchyni a mezi nimi ležel dopis, kde byla černá na bílém Klářina „svoboda“ dosahující 52% absence z celkové školní docházky. „Máš k tomu nějaký důvod?“ chtěla vědět matka. V jejích očích bylo vidět, že nechápe, že neví, ale že chce pomoct. Klára si toho však ve své apatičnosti nevšimla. Jen pokrčila rameny a zamumlala: „Prostě se mi tam nechce.“ Ráda by uvedla nějaký vážnější důvod. Jsou lidé, kteří trpí nějakou ošklivou nemocí, kteří mají problémy se závislostmi na drogách, které doma bijí…, ale jí se prostě jen nechtělo. „A to ti nevadí, že nám lžeš?“ rozhodila rukama matka. Klára neodpovídala. Ano, vadilo jí to, jenže lež a podvod jsou tak lákavé a vypadají tak snadně, že člověk se jimi dá velice snadno strhnout. Klára konečně došla do školy. Vstoupila do třídy, pozdravila své spolužáky a pak se nudila o hodině němčiny. O dějepisu jí její sousedka Ilona povyprávěla o svých milostných zážitcích. Klára si přitom vždy vzpomněla na ples, na který společně šly. Byla to jejich první společenská událost bez rodičů a Ilona se tenkrát opila. V tomto oduševnělém stavu pak mimo jiné Kláře důvěrně řekla i to, že je hodně sama. Klára si to moc dobře pamatovala, Ilona zřejmě ne. Proto pokračovala ve svém obvyklém rituálu vyprávění a unikání před svou osamělostí. Fyziku Klára přečkala v pořádku. A pak najednou, před nudou o chemii, na chodbě potkala Petru. Pozdravily se, postěžovaly si na tu školní hrůzu a pak Petra položila zdánlivě nevinnou otázku: „Nešla bys dneska tak poslední dvě hodiny pryč? Třeba do kavárny.“ V Kláře to začalo vřít. Její svědomí jí hned podsunulo obrázek ze včerejšího večera. „Tak už se vzpamatuj a

22

buď za sebe zodpovědná,“ říkala její matka. A ona přikývla a slíbila, že bude. Teď se ale v mysli objevil jiný obrázek. Sedí s Petrou v kavárně, pije horkou čokoládu, povídá si s ní a všechno je úžasné. Klára se začala hádat sama se sebou. Argument střídal argument, pocity a emoce vřely, dobrá a špatná osobnost se hádaly. Bylo tak jednoduché všechno zahodit a odejít! Bodání svědomí už nebylo nic platné. V 11:02 se Klára rozhodla, že s Petrou odejde. Dalším čekajícím na zastávce byl Libor, sedmačtyřicetiletý právník a notář. Manželku ani děti neměl, žil jen pro práci, nebo spíš pro peníze, které z ní plynuly a ty nebyly vždy tak úplně čisté. Jako právník měl docela dlouhé prsty a za úplatky byl schopen zařídit spoustu věcí. Jednou už měl namále, protože se o něj začala zajímat policie, ale nakonec se to vyřešilo, jak jinak, než úplatkem do těch správných rukou. Po tomhle incidentu se rozhodl, že praní špinavých peněz nechá a vesměs se mu to i dařilo. V pondělí 3. října 2008, v 7:50, tedy v okamžiku, kdy se Klára loudala šedivými ulicemi, Libor přišel do kanceláře, sundal si sako a uvařil kafe. To ještě netušil, jakou mu dnes osud nachystá zkoušku. V 10:54 mu zazvonil telefon. Libor ho zvedl a ohlásil se naučeným: „Libor Dostál, právní kancelář.“ Ze sluchátka se zval mužský, zvláštně zastřený hlas: „Dobrý den, pane Dostále! Měl bych pro vás nabídku.“ „Kdo volá?“ zeptal se s nakrčeným čelem Libor. „To není důležité,“ odvětil neznámý. „Potřebovali bychom od vás potvrdit jednu smlouvu.“ „To by neměl být problém,“ pokrčil rameny Libor. „O jakou smlouvu se jedná?“

23

„Předmanželskou,“ odpověděl hlas. „S datem stvrzení 15. 3. 2007.“ Libor se zarazil. „Jak že, prosím?“ divil se pobaveně. „Říkal jste březen 2007?“ „Ano.“ „To je přece rok a půl zpátky. Podívejte se, jestli si z někoho chcete dělat legraci, tak…“ „Nedělám si legraci, pane Dostále,“ přerušil ho klidně neznámý. „Mluvím zcela vážně.“ Libor si chvíli přebíral to sdělení. „Ale, to by byl podvod,“ řekl nakonec pomalu. „Jistě,“ pokýval pak dopáleně hlavou. „Je mi jasné, proč to potřebujete. Máte nějaký finanční problém, zřejmě dlužíte hodně peněz a hrozí vám odnětí majetku. Ale zhruba před rokem a půl jste se oženil, a kdybyste měl v rukách předmanželskou smlouvu, podle které majetek patří vaší ženě, nemohli by vám ho teď vzít.“ „Skvěle, pane Dostále! Říkali, že vám to myslí,“ uznal hlas v telefonu. Pak řekl částku, jakou by byl ochoten za stvrzení smlouvy dát. V Liborových očích se objevila chamtivost. „Za chvíli se vám ozvu a budu chtít vědět, jak jste se rozhodl,“ řekl místo rozloučení hlas. Cvaknutí a přerušovaný tón ve sluchátku oznamoval, že hovor byl přerušen. Libor tedy položil telefon a nevědomky začal klepat prsty o desku stolu. V 11:02, tedy přesně v okamžiku, kdy se Klára rozhodla, že odejde ze školy, se i v Liborovi začaly hádat jeho dvě osobnosti. Když pak po půlhodině neznámý zavolal a zeptal se ho, jestli jim stvrdí jejich vymyšlenou smlouvu, dostalo se mu kladné odpovědi. Klára a Libor stáli vedle sebe na zastávce. Nevnímali jeden druhého. Jen nezúčastněně poslouchali déšť bubnující do plechové stříšky a pozorovali barevné listí, které padalo do špinavých kaluží. Na konci ulice se objevil malý autobus. Byl hodně starý, na mnoha místech oprýskaný a jeho obrysy byly

24

nezřetelné, jakoby mlhavé. Zvolna se blížil k zastávce. Jeho řidič, starší pán se smutnýma očima, se otočil na svého mladého nástupce, který s ním dnes jel na zkušební a seznamovací jízdu. „Tak se připrav na převzetí jejich dokumentů,“ řekl stroze. Pak pohlédl skrz déšť na zastávku. „A podívejme se, dnes jsou tu jen dva, to je docela dobré. Někdy jich naráz vezu až deset nebo patnáct.“ Starý řidič pomalu zastavil a otevřel přední dveře. Jako první vstoupil Libor. S bezvýrazným obličejem předal mladíkovi knížku vázanou v kůži a sedl si až úplně dozadu. I Klára předala svůj dokument, o něco tenčí, než měl Libor, a posadila se k oknu ve třetí řadě. Mladík začal listovat knihami. „Takže tohle je soupis všech dobrých i špatných věcí za celý jejich život?“ Autobus se pomalu rozjel a vydal se na svou cestu. „Ano,“ odpověděl pán se smutnýma očima. „Je tam úplně všechno. A kde zápis končí, tam je pak ta poslední věc, kvůli které musela tahle jejich dobrá část odejít. Špatná osobnost už zvítězila tolikrát, že tu dobrou úplně vytlačila.“ Nástupce zběžně pročetl obě knihy, a když je zavřel, otočil se na řidiče. „A může se k nim ještě někdy ta dobrá část vrátit? Nebo je to takhle definitivní?“ „Může,“ odvětil řidič. „Pokud začnou vnímat své svědomí, tak to má moc ji přivolat zpět. Ale to už není práce nás, Zatracených. To dělá převoznice Naděje.“ „Tu znám,“ pokýval hlavou mladík. „Ale ta už vozí hodně dlouho a neviděl jsem, že by si připravovala někoho na převzetí její práce.“ Řidič se unaveně pousmál. „Naděje žádného nástupce nepotřebuje. Je přece nesmrtelná.“ Jarka

25

Anketka aneb inspirace pro vánoční nákupy :) Co byste si přáli k Vánocům? Radana – Aby můj muž uvěřil Zdeněk Jelínek – Bezbolestná záda Ivan Kanajlo – Dobrou práci Pavel Paulus ml. – Bible works Pavel Paulus st. – Překvapení Ája Paulusová – Stůl Ondra Paulus – Boxovací pytel P. Marhanová – cesta do Jeruzaléma Efča – domeček pro barbie Mája – hromadu knih Vlaďka Prachařová – osobní kuchař/ka Jointek – světový mír LuckyLuke – Apple Michal Prachař – plotter Martina Paulusová – pořádnou postel Katka Kanajlová – aby kluci uvěřili Dáša Paulusová – svatý klid Zuzka Paulusová – miminko až se narodí Bětka Paulusová – pokladničku na prodávání Evča Šolcová – koně Ester Horská – roubenka ve Žďárských vrších Maruška Jelínková – hezkou knížku Fanda Paulus – nové kolo David (host) – pěkná knížka Ivana Vargová – pánev (taková ta hluboká, velká ) Lukáš Augustin st. – klid o vánocích Vláďa horský – zájezd do Izraele Eely – stojan a mnoooho barev Marta – 1,5x1m sametu a potkana Honza Hlaváč – pohodu Míša Jelínková – letenka do Ameriky Bezuch, Praha – Nic. Už jsem si dárek koupil.

26

Karel Půlpán – udělat papíry a koupit si auto Šimon Kadlec – počítač Patrik Tichý – nové hodinky Dandič – letenka pro naší paní učitelku matiky a zájezd na Nový Zélend Dája – laserová operace očí Honza, Pardubice – poslat učitelský sbor na Sibiř Vojta, Písek – auto Daniela Mindžáková – abych nemusela dělat státnice a letenku do New Yorku a spoustu dalších věcí. Ježíšek dostal už seznam :) Eely a LuckyLuk, Danielka

Milý Bože, dneska ve své kanceláři jsem cítil tvojí přítomnost. Pouze jsem poslouchal/hrál chvály. Žádná „hluboká“ modlitba. Žádný 45 min soubor chval. Jen ty a já. Dík, že ses ukázal. S láskou, Stephen

27

Wtipy Jak to chodí ve Spojených státech... Na mostě stojí na zábradlí sebevrah a odhodlává se ke skoku. Přiběhne k němu jakýsi člověk a snaží se mu to rozmluvit. „Počkej, neskákej!“ „Proč ne? Už nemám pro co žít.“ „Jak to? Je přece tolik věcí, které dávají životu smysl.“ „Například?“ „No, třeba... Jsi věřící, nebo ateista?“ „Věřící.“ „Já taky! A jsi křesťan, žid, muslim, nebo něco jiného?“ „Křesťan.“ „Já taky! A jsi katolík, nebo protestant?“ „Protestant.“ „Já taky! A jsi presbyterián, nebo baptista?“ „Baptista. „Já taky! A jsi z Původní baptistické církve, nebo z Reformované baptistické církve?“ „Z Reformované.“ „Já taky! A jsi z Reformované baptistické církve našeho Pána Ježíše Krista, nebo z Reformované baptistické církve našeho Spasitele Ježíše Krista?“ „Z Reformované baptistické církve našeho Pána Ježíše Krista.“ „Já taky! A jsi z Reformované baptistické církve našeho Pána Ježíše Krista založené roku 1875, nebo z Reformované baptistické církve našeho Pána Ježíše Krista založené roku 1884?“ „Z Reformované baptistické církve našeho Pána Ježíše Krista založené roku 1875.“ „Hm. Já jsem z Reformované baptistické církve našeho Pána Ježíše Krista založené roku 1884... Tak skoč, ty mizernej heretiku!“ www.katolik.cz

28

Za vznikem tohohle čísla stojí

Míša

Danielka

Marta Jarka + Kamča

Lenka

Eely + Lukáš Efča

Honza Klusáček korektura

Matěj

29

Stopy v písku aneb: jak jsi mne Bože mohl nechat samotnou, když jsem Tě nejvíc potřebovala?

(M. Powersová) Jedné noci se mi zdál sen. Kráčela jsem po pobřeží se svým Pánem. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku, jedny moje, ty druhé patřily mému Pánovi.

Když se mi zjevil poslední obraz, ohlédla jsem se za sebe a jaké bylo moje překvapení! Vidím, že nejednou se v písku črtají jen jedny šlépěje. A bývalo to právě v těch nejtěžších obdobích mého života.

Dlouho mi to nedávalo pokoj, až jsem se v rozpacích obrátila k Pánovi: „Pane, když jsem se vydala následovat Tě, slíbil jsi, že celou cestu půjdeš se mnou a budeš ke mně promlouvat. Ale viděla jsem, že v těch nejsmutnějších chvílích mého života se v písku črtaly jen jedny stopy. Vskutku nechápu, jak jsi mne mohl nechat samotnou, když jsem Tě nejvíc potřebovala.“

On zašeptal: „Dítě moje drahé, Mám tě rád a nikdy tě nenechám samotnou, nikdy, ani když tíha života dolehne a osud tě bude zkoušet. Ty jedny stopy, které jsi viděla, tam zůstaly právě z chvil, kdy jsem tě nesl.“

www.vira.cz

30

Nezapomeňte! 

    

Mládež je každou sobotu od 17 hod v modlitebně Církve Bratrské ve Strážné ulici v Havlíčkově Bordě V neděli jsou od 9:30 bohoslužby v modlitebně CB HB Ve středu od 18 hodin se můžete přijít podívat na biblickou hodinu 14.12.2008 se budou ke křtu přiznávat: Honza H., Daniela M., Kamča K. a Lucka S. 20.12. předvánoční mládež, nezapomeňte na dárek :) 28.12.2008 – 4.1.1009 jede mládež na hory do Jablonce nad Jizerou – už se můžete hlásit!

Kontakt Mládež CB HB Strážná 1364 580 01 Havlíčkův Brod Web: http://www.cb.cz/havlickuv.brod/mladez/ email: [email protected]

31

Přečteno? Předej mě dál! Dík!

32