časopis Mládeže CB HB

červen 2008, číslo 2, ročník 1

časopis Mládeže CB HB

On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. (1 Petrův 1,19-20)

ÚVODNÍK................................................................... 3 K zamyšlení................................................................. 4 Akce ............................................................................. 7 Ze života .................................................................... 11 DROBEČKY .............................................................. 18 Práce a život v zahraničí .......................................... 20 Cestování................................................................... 24 Bulvár ........................................................................ 30 Chemická sekce......................................................... 32 Povídka...................................................................... 33 Svědectví ................................................................... 35 Rozhovor ................................................................... 41 Wtipy ......................................................................... 43 Nástěnka.................................................................... 44 Pozvánka ................................................................... 45

2

ÚVODNÍK Začínáte číst druhé číslo časopisu mládeže Církve Bratrské v Havlíčkově Brodě. Jsem moc vděčná Bohu, že umožnil, aby se sešly všechny články a díky tomu mohlo vzniknout tohle číslo. Podle ankety na webu se většině čtenářů první číslo líbilo, což je pro nás výzva, abychom Beránka dělali pořádně a snažili se být lepšími. Tak děkujeme všem za podporu! V tomto čísle se objevují poznámky pod čarou, jsou to moje „děsně chytrý komentáře“, nesu si za ně plnou zodpovědnost :-)) Ráda bych poděkovala Martě, která se vydatně podílela svým písařským umem na vzniku tohohle čísla. Samozřejmě děkuji i všem ostatním, kteří přispěli. Odvedli jste dobrou práci! (Honza Klusáček neměl skoro co opravovat :-)) Ve druhém čísle Beránka si můžete přečíst o akcích, kterých jsme se zúčastnili, o tom, jaké to je být maturantem (opravdu podrobné :-), o tom jak jsem (ne)úspěšná genetička :-)) , o neobvyklém způsobu strávení času zasnoubení, vyluštit si pár matematických příkládků (doufám, že bude více odpovědí než z minulého čísla) a nebo si zkusit si nevybuchující chemický pokus. Nezapomeňte si také nalistovat reportáž o návštěvě Kamči ve Slovinsku a Kamčiny Drobečky. Při shromažďování článků jsem si uvědomila, že mám jako šéfredaktorka velkou moc. Proto v bulváru nenajdete usvědčující fotku Patrika v mém baťohu :-) Pokud nevíte, o čem to mluvím, je čas nalistovat si novou rubriku Bulvár! Danielka

3

K zamyšlení O nálepkování Minulou neděli (8.6.08) jsem jela ze Slovinska mezinárodním rychlíkem do Vídně. A se mnou stovky fotbalových fanoušků. Musím říct, že jsem z nich nebyla vůbec, ale vůbec nadšená. Vzpomněla jsem si na všechny televizní záběry rozjařených fotbalových fanoušků (nikdy jsem jich tolik nepotkala na živo, ale řekla jsem si, že to bude fungovat analogicky – čtyři umí otravovat celé kupé, případně několik okolo, stovky tedy zvládnou celej vlak) a bylo mi jasné, že asi ty čtyři hodiny spát nebudu. Dala jsem jim nálepku otravní zpěváci s flaškou piva, co nemaj nic lepšího na práci než otravovat lidi, případně se někde poprat. V jednu chvíli mě ještě napadlo – vyhazovat průvodčího (chudák byl z toho úplně zpocenej a i dost mimo) z vlaku. Sedla jsem si na chodbu do první třídy (druhá byla beznadějně zabraná nejenom fanoušky, ale i hlídači pořádku) a začala psát postřehy z návštěvy Slovinska. Neustále se lidé trousili sem a tam, což mě utvrzovalo v tom, že fotbaloví fanoušci jsou děsně otravní. Při každém průchodu jsem musela totiž provést akrobatické uhnutí s přetočením a přitom o nic neomlátit svůj notebook. Po nějaké chvíli se nade mnou zželeli fanoušci, co seděli v kupé naproti a pozvali mě k sobě. Týpkovi, co se jich předtím ptal, zda maj volno, suverénně odpověděli, že ne:-)) Sedla jsem si na koženou sedačku politou pivem a dobrodružství mohlo začít. Luka a Denis Musím přiznat, že když jsem do kupé vstupovala, měla jsem trochu strach. Ale ten se po chvíli ztratil, protože si kluk vedle mě začal se mnou povídat. Zjistila jsem, že je Američan, ale jeho rodiče jsou Chorvati a spoustu jiných

4

věcí. Říkal, jak je to skvělý, že se na EURU sejde tolik Chorvatů z celého světa a budou zpívat ty samé písničky. (12 mil Chorvatů žije mimo, v Chorvatsku je 4,5 mil.lidí) Bylo na něm a jeho kamarádech vidět, že si to jedou užít. Že nemaj v plánu zničit výlohy McDonalda nebo zbít několik rakouských fanoušků. Šlo o to si fotbalový šampionát co nejvíce užít, předvést národní hrdost. Ukazoval mi fotky z Chorvatska a vyprávěl mi o jeho historii. Tedy, dělal to s přestávkami, „říkal, jak je to v nich zpíval. Na hranicích jsme si skvělý, že se na všichni ukázali pasy, poprvé jsem EURU sejde viděla americký a chorvatský pas. tolik Chorvatů Byli to hoši stejně staří jako já, chodili z celého světa a do školy nebo už pracovali. Najednou budou zpívat ty přestali být pro mě anonymními samé písničky“ otravnými fanoušky, stali se pro mě lidmi se jmény a životy (už vím, že jejich jedinou náplní není jezdit po fotbalových zápasech, prát se a opíjet se :-). V Grazu přistoupili dva Rakušané. Asertivně vyhodili dva fanoušky, protože seděli na jejich místech. Byli to typičtí představitelé lidí, co cestují první třídou. Ne jako já, která tam sice seděla, ale s lístkem na druhou. Ze začátku se tvářili hodně odměřeně a hodně zpívajícími chlapci na chodbě opovrhovali. Ani nevím kdy se to stalo, ale najednou si se mnou začali povídat. A pak i s ostatním osazenstvem kupé. Došlo mi, jak je to skvělý, že existuje skoro univerzální dorozumívací jazyk – angličtina. Bavili jsme se 5 národnosi – já, Slovinka (ta uzurpovala místo, když jeden odešel zpívat vedle), Chorvati a Rakušané a Američané. Bylo zajímavé sledovat proměnu od rezervovanosti a povýšenosti k uvolněné konverzaci. I pro ně začali být ti otravové lidmi, se kterými si mají co říct. U Vídně mi došlo (kromě toho, že ten den se hrál zápas Chorvatsko – Rakousko), že nálepkování je tak trochu hloupé. Škatulkujeme podle nejrůznějších kritérií, aniž bychom se snažili poznat, kdo jsou ti lidé v dané škatulce. Ono to je svým

5

způsobem pohodlné, nemusíme vystupovat ze své ulity. Navíc pokud si lidi onálepkujeme, zaškatulkujeme, pomáhá nám to chápat náš svět a lépe s ním manipulovat. Proč myslíte, že lidé „škatulkování v koncentračních táborech měli čísla a je svým ne jména? Proto, aby byli zbaveni způsobem lidství a dalo se s nimi nakládat jako pohodlné“ s věcmi. Jinak by to snad ani nemohlo fungovat. V prváku na vysoký jsem byla zaškatulkována jako šprtka. Jenom proto, že jsem byla aktivní (to byla taktika, aby si mě učitelé zapamatovali a pak mi dali dobrou známku u zkoušky :-)) a neměla jsem kluka (díky tomu jsem byla fakt exot). Teď jsem ve třeťáku, myslím si, že už mě má málokdo ve škatulce „šprti“ a mám kamarádky, dokonce i nezadané :-). Určitě se vám taky stalo, že jste byli zařazeni do škatulky, kam jste možná ani tak nepatřili, a i kdyby ne, dokážete si představit, jak to člověka dokáže štvát. Dokonce to může vyústit i v to, že se tak člověk i chová. „nesuďte V tomhle zamyšlení jsem chtěla ukázat, že podle zdání, je dobrý nespoléhat na haló efekt (na ale suďte první dojem), ale jít dál. Bavte se s lidma a zjišťujte, kdo vlastně jsou. On i ten black spravedlivým metalista může bejt citlivej kluk, a ta soudem“ příšerně zmalovaná holka a nebo fotbalový fanoušek můžou bejt fajn :-) V Bibli se píše, že nemáme soudit. Myslím si, že soudit znamená i nálepkovat, přisuzovat lidem vlastnosti na základě jejich vnějších znaků a projevů. V Matouši 7,1 se píše: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Ještě výstižněji to říká Jan 7,24: Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem. Danielka

6

Akce Míša s Romčou sobě Po prvním úspěšném cyklovýletu s názvem Holky sobě nastala dlouhá pauza. V našem záměru pravidelně jezdit na kolo nám bránila řada překážek (těžko „těžko říct, které říct, které překážky byly skutečné a překážky byly které jen fiktivní ). Až 31. května jsme skutečné a které opět šláply do pedálů, avšak v okleštěné jen fiktivní“ sestavě, jak již název tohoto článku napovídá, jen já a Míša. I přes malý počet účastnic byl výlet velmi příjemný. Poklidné silničky a cesty kolem Sázavy, Melechova, v oblasti Pustého Lhotska (kde bylo opravdu pusto, především co se rušivé automobilové dopravy týče) i Lipnice nám poskytly příjemnou podívanou na krásnou krajinu i prostor pro konverzaci na všelijaká témata. Aby těch „cyklovýlet je příjemných věcí nebylo málo, osvěžila nás jistě mnohem Kofola a následně první letošní koupání zábavnější a v čisté a velmi teplé vodě Pelhřimáku. Kdo prospěšnější nejel, může jen litovat. Na závěr bych chtěla než povzbudit všechny zájemce, aby neváhali a vysedávání příště se přidali, neboť takový cyklovýlet je doma “ jistě mnohem zábavnější a prospěšnější než vysedávání doma  Romča

Taková jedna mládež* Dne 1.6, nebo možná 25.5†, se konala netradiční mládež u volejbalového hřiště poblíž plovárny.

* †

nadpis přidán redakcí bylo to 25.5. :-))

7

Začalo to hledáním nějakýho super místa, ale to se nepovedlo až do doby, co si někdo vzpomněl na ohniště u volejbalovýho hřiště na plovárně. Při této příležitosti se nás poměrně hodně sešlo.Hlavi, Čeplík a Robert sehnali dřevo a šlo se pálit. Oheň pěkně hořel, načež všichni vyndali svoje „co se klobásky, párečky a buřtíky a začali opékat. buřtík Nemám žádnou praxi ve vybírání buřtíků, tak nafouk a sem byl trochu zklamanej, co se buřtík nafouk pak a pak vypadal nechutně, až mi nechutnal:-(. vypadal Mládež se na úkor buřtíků obešla bez nechutně“ prográmku, takže se jen vesele diskutovalo. Někdy v půlce přšel Honza a přinesl plnej pytlík bonbonů, který byli fakt dobrý. Ale přece jen dát si čokoládovej bonbon na buřta..:-).Celá akce se mi líbila, jako snad každá mládežnická akce:-). Snad zas někdy na buřtech. Petr

8

Biblická stezka – finále Nu, co bych tak mohla napsat o biblické stezce… nejlépe bych ji shrnula slovem: Zajímavá… ale vzhledem k tomu, že pod tímto pojmem si každý může představit téměř cokoliv, řeknu vám o této soutěži něco víc… Protože jsme se s naší trojčlennou skupinkou umístili v regionálním kole biblické na druhém místě, zajistili jsme si tím s Tomem Ulipem a Kamčou Novotnou účast na finále. A tak jsme si v pátek 6.6. sbalili batohy (v mém případě krosny) a vyrazili s Maruškou a Eliškou autem do Chotěboře, kde se „ale po deseti finále konalo. Parádně jsme si s Kamčou minutách jsme, posíleni pokecaly s třebíčačkama a v sobotu čokoládou, kterou dopoledne byl odstartován závod. jsme si pro ten Zezačátku jsme mírně bloudili a případ přibalili procházeli kopřivami, ale po deseti do batohu, opět minutách jsme, posíleni čokoládou, nalezli správnou kterou jsme si pro ten případ přibalili do cestu“ batohu, opět nalezli správnou cestu a nakonec jakž takž dorazili do cíle. Sice úplně zmáčení a bez pěti stanovišť, ale v limitu. Nevím, co se dělo pak, jelikož neboť a protože jsem odjela do Žirovnice, ale když mi Mája (nebo to byla Eliška?:-o) večer psala, že jsme druzí, zdráhala sem se jí uvěřit  … přesvědčila mě až Lukyho gratulace,která mi v podobě „že jsme druzí, smsky dorazila o nějakých 10 minut zdráhala sem se jí později. uvěřit “ A nejlepší je,že jsem vyhrála „sázku“ s Dandičem, který prohlásil, že pokud se umístíme do pátého místa, ostříhá si vlasy o celých 5 cm!:-) (já vím že si jen zastřihne konečky, ale pro pocit!:-)) Marta

Koncert Hillsong a Matta Redmana Náš výlet začal pěkně. Vyjížděli jsme v deset hodin, takže jsme se ulili ze shromáždění (těm pomaleji chápajícím jenom připomínám, že tohle byl vtip)

9

Vyrazily jsme směr Brno. Za ním se někteří nenasytní jedinci posilnili u „mekáče“. Pod vedením zkušené Míši jsme se dostali do Olomouce a povedlo se nám „a při dokonce zastavit u kolejí našich pohledu na spolucestovatelek. Při vstupu do vestibulu naši za námi vyběhl jakýsi pán (nejspíš vrátný) a třináctičlenno ptal se nás, kam máme jako namířeno. Když u skupinu se jsme mu oznámili, že se chystáme otázal, zda vystěhovat pokoje, divně se na nás podíval a hodláme při pohledu na naši třináctičlennou skupinu stěhovat i se otázal, zda hodláme stěhovat i nábytek. nábytek“ Ujistili jsme ho, že se tak v žádném případě nestane a on nás pustil. Po krátké, ale velice dobrodružné a strhující prohlídce Olomouce jsme opět nasedli do aut. „pod vedením Na cestě do Vsetína se asi Adamovi zdálo, že Efči udělali jedeme moc pomalu a tak nám z ničeho nic ujel. pár koleček Potkali jsme se až malý kousek před Vsetínem. kolem Aby to nebylo málo tak jsme pod vedením Efči centra a udělali pár koleček kolem centra a následovně následovně se ztratili. Poté co převzal vedení náš vůz se ztratili“ (Maruška, Karel, Eliška a Já) , se věci se daly do pořádku. (další vtip) Ale ani tato událost nemění nic na tom, že jsme se do Vsetína dostali. Abych přiznal pravdu, jel jsem na tenhle koncert jen proto, že jsem měl zaplacený lístek a nečekal jsem nic zajímavého. Překvapila mě hned první písnička, kterou hráli Matt Redman a Hellsong, ehm totiž Hillsong, společně. Po několika songách jsem to na tribuně nevydržel a šel jsem před podium. Líbilo se mi, že program koncertu nebyl jen o přehrávání nějakých už stejně dost ohraných worshipů. To by byla vcelku nuda, i když písničky měli mooooc pěkný, ale oni do toho zapojili i modlitby, evangelizaci a krátké slovo zpěváka Hillsong. Celý koncert byl udělaný tak, aby vzbudil chuť v mladé generaci sloužit Bohu a šířit evangelium. Pro mne byl i jakýmsi povzbuzením, když jsem viděl 4000 lidí, kteří jsou

10

„člověk má potom pocit, že v tom křesťanství není namočenej sám :)“

odhodlaní jít za Ježíšem. Člověk má potom pocit, že v tom křesťanství není namočenej sám :) Zpáteční cestu jsme vytvořili fotbalový vůz a poslouchali jsme na Českém Rozhlase živé vysílání utkání Turecko Česko. Ale ani prohra našeho týmu, která ho poslala z EURA domů, mi nezkazila dojmy z koncertu. Dandič

11

Ze života ROK S MATURANTEM Maturita….ono se řekne maturita, ale co všechno k tomu náleží?....kdo nezažil, neví (tomuto čtenáři se v následujících řádcích pokusím vše, upozorňuji subjektivně, vylíčit). Kdo zažil, ví (těmto čtenářům se pokusím s trochou nostalgie vše připomenout). PODZIM Do kolotoče…teda podle mě spíše „ruského kola“ nasednete hned v září. Při usednutí do lavic vás ani nenapadne, co všechno budete muset. Pokud si už od prváku (nebo od primy) říkáte, že hůř už nebude, tak světe div se, ani tento rok to nezmění (takže naneštěstí výjimka potvrzující pravidlo se zde bohužel nevyskytuje). Do rukou se vám dostanou seznamy maturitních otázek. Krom probírání normální látky a přípravy z hodiny na hodinu (lépe řečeno z písemky na písemku)…neboť kdo by se učil, když mu nehoří za patama , vám začne zpracovávání maturitních otázek a jejich následné učení. Někteří učitelé to pravda berou poněkud s klidem, a proto se vám daný seznam otázek dostane do ruky až koncem listopadu, ale není třeba zoufat. Vždyť od čeho jsou Vánoční prázdniny? ZIMA Jiní učitelé vám Jiní učitelé vám dají v pátek stránku příkladů dají v pátek z matematiky a nezapomenou poznamenat stránku příkladů s úsměvem na rtech, že přejí krásný víkend. Z úst z matematiky a jiných můžeme zase slyšet dobrou radu, že si nezapomenou máme nechat čas na své koníčky a pokud jsme poznamenat třeba venku z chlapcem (či dívkou) nemáme s úsměvem na přemýšlet o tom, jak se dělí politická moc rtech, že přejí v Austrálii….On by člověk rád měl čas na krásný víkend koníčky…ale jak se říká, kde vzít a nekrást?….můžeme si akorát tak zanotovat osmý den schází

12

nám a jít spát kolem dvanácté. Učením to vše nekončí…ba právě začíná. ZIMA (maturitní ples) To na co se všichni těší jako jediný záchranný bod je maturitní ples….vidina vcelku lákavá. Bez práce ale nejsou koláče (ani maturitní ples)…zamluvit sál, zajistit kapelu, sehnat fotografa a kameramana, obejít sponzory, zkompletovat a očíslovat tombolu, vymyslet nástup a půlnoční překvapení (v „zamluvit sál, zajistit kapelu, našem případě 10 dní sehnat fotografa a předem), dát dohromady kameramana, obejít sponzory, předtančení a překvapení o zkompletovat a očíslovat desáté (ano neobvyklé, ale tombolu, vymyslet nástup a pro náš gympl je tradicí mít půlnoční překvapení...“ bohatý program připravený onou maturitní třídou)...((na vysvětlení každá třída máme ples zvlášť, takže všechno závisí zhruba na 30 lidech.))…Konečně se blíží den D, ples s velkým P. Probíhají poslední zkoušky na šaty u švadleny. Stěhování tomboly, výzdoby sálu a poslední nácviky, aby vše proběhlo tak, jak má. Dívky si rezervují termín v kadeřnictví, některé kosmetičku a gelové nehty. Ty které s dostatečným předstihem nenavštěvovaly solárko zaskočí na nástřik, aby v těch šatech nevypadaly moc „vybledle“. Jiné se spokojí se „samoopalovákem“, tónovacím krémem, nebo se svojí přirozenou barvou pleti. Chlapci to mají poněkud jednodušší. Opráší oblek a boty z tanečních. Vlasy (byť neradi) alespoň protentokrát prohrábnou hřebenem a použijí více deodorantu. Je to tady. Předtančení, nástup, šerpování, tanec s rodiči, volná zábava, překvapení o desáté, volná

13

zábava a opět překvapení (protentokrát půlnoční)….vše probíhá takovým tempem že se ani nestačíte divit že už jsou 3 hodiny ráno….to na co jste se připravovali půl roku je pryč… *pro zvýraznění odlišných přístupů k přípravě na ples jsem použila drobného zveličení, takže doufám že jste to všichni pochopili v dobrém. ZIMA (únor) …Čas rozhodování a podávání přihlášek Dát si na tu, neb onu školu přihlášku, či nedat?….otázka věru shakespearovská. Bude mě ten obor bavit?…dostanu se tam??…dostanu se vůbec někam??? Ne že „na pracáku berou bych byla zrovna extrémně neklidná, ale bez přijímaček i s trochou nadsázky jsem se snažila uklidnit bez maturity a větou, že na pracáku berou bez přijímaček i hlavně vždycky“ bez maturity a hlavně vždycky. Přiznávám…uklidnění vcelku chabé…ale tak jako tonoucí se chytá stébla, tak já jsem se uchylovala k poněkud černému humoru. JARO (aneb jak jarní prázdniny nejsou tak docela prázdninami) Doby, kdy slovo prázdniny navozovalo relaxaci a odpočinek, nenávratně zmizely…Dalo by se říci, že v tuto chvíli navozovalo známou citaci: „učit se, učit se, učit se“. Samozřejmě že my studenti jsme museli zpracovat otázky možné a nemožné, naučit se jevy pravděpodobné a náhodné (ano my maturanti z matematiky)…Naše vynucená aktivita po prázdninách vyzkoušena být musela….na známky z čtvrtletky z matematiky jsme si ale samozřejmě museli počkat, protože BYLY PŘECE PRÁZDNINY… JARO (zkrácenej rozvrh, aneb už bych se měla fakt učit…) Ano, naše škola se může pochlubit zkráceným rozvrhem, za což jsou všichni z nás nesmírně vděčni. 4 týdny před svaťákem chodíte jen na ty předměty z kterých maturujete.

14

Nejlépe na tom byla kombinace zeměpis – chemie (nebo dějepis)+ jazyk a čeština ( cca 16 hodin týdně), nejhůře na tom jsou maturanti ze 2 jazyků a matematiky ( cca 25 hodin týdně) …já jich měla pouhých 23. Ale v podstatě je to čas, kdy už byste měli konečně začít něco dělat a ne si to jen říkat. SVAŤÁK No a je to tady…. Co říct, když slova nestačí… Pokud se někdo doteď neučil a chce to zvládnout až ted, tak klobouk dolů….já jsem se alespoň jednou učila tak 2/3otázek, ale ty co jsem viděla na podzim můj mozek zařadil do složky otázek, o kterejch nic neví…, takže ze 2/3 byla náhle 1 . Je to nápor na mozek a hlavně psychiku. Nechce se vám a stokrát radši byste dělali něco jiného, ale učit se prostě musíte…některý dny jsem „je to nápor na mozek jen zoufale seděla, koukala do blba a říkala si, že to a hlavně psychiku“ nezvládnu…já vím,trochu nepraktický řešení, ale já jako melancholik jsem někdy nevydržela a poddala se tomu. Nebo jsem jeden den ze vzteku že mi to neleze do hlavy chodila po bytě a pořád dokola opakovala 4 verše z písní kosmických: Jak lvové bijem o mříže Jak lvové v kleci jatí. My bychom vzhůru k nebesům A jsme zde Zemí spjati. …docela to uklidňovalo ;) MATURITA Tolik povzbuzujících SMSek jsem vážně nečekala. Tolik lidí na mě myslelo!!! Jsem jim za to nesmírně vděčná a chtěla bych jim tímto poděkovat.

15

Nejdříve jsem maturovala ze ZSV. 3 otázky jsem ani neviděla (byly to převážně poslední „než se dostanu k otázce filozofické otázky…na tuto variantu samé, pro lepší jsem si připravila větu: „než se dostanu pochopení souvislostí k otázce samé, pro lepší pochopení bych ráda zmínila souvislostí bych ráda zmínila filozofické filozofické směry, které směry, které tomuto období tomuto období předcházely“ a doufala jsem že za snahu předcházeli“ by mi dali čtyřku). Měla jsem však štěstí a vytáhla si tu, kterou jsem uměla. Dále přišla na řadu angličtina. Tam jsem si stihla projít vše, ale také tu byli otázky, které nebyly zrovna „,my cup of my tea“. Ke své radosti jsem si vytáhla traditions (byla jsem na ně kdysi zkoušená, takže jsem si je dobře pamatovala)…povídám, povídám, ani se nedostanu k českým svátkům a učitelka se mě začne ptát na rodinu…jsem trochu zaražená, ale konverzuju. Když skončím, učitelka za mnou vyjde ze dveří a hned se mi začne omlouvat. Že mi prý dala špatné materiály, že jsem si vytáhla rodinu, ale nemám se prý bát, vše bude bez problémů započteno. …NJN..prostě musím mít vždycky něco extra ;). Půlku už mám za sebou a půlka mě ještě čeká. Při vylosování otázky Májovci zvolna začínám trnout. Tuhle otázku jsem viděla jen hoooodně letmo. Učitelka se usmívá a říká že to je hezká otázka…přít se s ní nesnažím, ale myslím si své. 1. podbod osnovy: Program májovců….noo tak ten zrovna nevim….2. podbod: Neruda, Hálek Světlá….Nerudu bych dala dohromady, ale co napsal Hálek?..a Světlá?...jo počkat…to bylo těch 5 románů z podještědí…hmm….ale který to byly? Matně si vzpomínám na otázku z Milionáře….jo už to mám…Kříž u potoka…tak to mám jednu…tak ted ještě ty další 4…vzpomínám si, že psala hlavně o ženách a vybavuji si, že další román se jmenoval podle jedné hlavní hrdinky…že by Karla?...chvílí nad touto myšlenkou uvažuji, ale pak si vzpomínám, že tu napsala Němcová…..Další díla k ní zařadím jak mě napadne….(později zjišťuji, že se mi podařilo její

16

autorství přidělit Hálkovým dílům….naštěstí však ne před komisí)….z potítka odcházím s vidinou trojky. Na úvod krátce a hodně všeobecně charakterizuju Májovce. Pokračuji Nerudou (kterého jsem naštěstí uměla dobře) a možně, nemožně, ale převážně úspěšně se snažím pracovat s texty. Zde se mi také nevýslovně hodily ony 4 verše z Písní kosmických, které jsem tak vzdorně doma nacvičovala v nejrůznějších intonacích. Po jejich recitaci učitelka očividně pookřála. Když se mě pak zeptala, jak bych z psychologického hlediska, na základě úryvků, vysvětlila Nerudův vztah k otci a matičce, pookřála jsem zase já a pustila se do žhavého vysvětlování a uvádění všemožných příkladů a zajímavostí. Profesorku to zaujalo natolik že mě nechala povídat. Pak už jsem jen zmínila o čem všeobecně psala Světlá. Minutku jsme se ještě zastavily u mé četby a bylo to za mnou. Teď už mě čekala JEN matematika…ano s trochou nadsázky jen…aneb to nejlepší (v mém případě nejhorší) nakonec. Popravdě já a matematika nejsme zas až tak velký kamarádi. Až na výjimky jsem z ní měla na vysvědčení trojky…no jo, jsem možná trochu blázen, že jsem se z ní rozhodla maturovat. Tuto skutečnost nepopírám Byl to boj a proseděla jsem nad ní spousty zoufalých hodin, ale já se jen tak nevzdávám…Takže jsem z ní odmaturovala za tři…ale co, moc lidí se neodváží maturovat z předmětu, z kterého má trojku a ještě míň je těch, kdo se odváží maturovat z matematiky. Já jsem se odvážila. Se strachem a se spoustou hodin biflování, ale nelituju. …..Vysvědčení mi sice nezdobí samé jedničky, ani tam nemám kolonku s nápisem „ prospěla s vyznamenáním“, ale jak řekl Hemingway „není důležité zda uspějeme, ale zda jsme pro to udělali všechno, co bylo v našich silách.“ Dája

17

DROBEČKY Holalá! Vítejte v nové, jedinečné, originální, interesantní, bombózně až grandiózně vypečené – zkrátka kamczatkovské rubrice (pokud toto čte někdo, kdo mě nezná, musím podotknout, aby mou úvodní větu bral s rezervou, to ostatní už můžete brát s klidným svědomím vážně:-). Tak v prvé řadě bych asi měla vysvětlit název Drobečky: Některé extrémně chytré jedince už možná napadlo, že to bude spojené s mým půlročním pobytem ve Slovinsku. A to si pište, že je. Celý ten půlrok tady nebyl jen o »celý ten užívání a flákárně (i když to tak podle mých půlrok tady fotek na facebooku asi vypadá:-) ale právě nebyl jen o díky takové spoustě volného času a absence užívání a povinností jsem měla prostor k přemýšlení, flákárně« rozjímání, poznávání sebe sama, lidí, světa… No zkrátka pobyt mimo domov, pryč ze zajetých kolejí mě příjemně nasytil chlebem mým vezdejším a já bych se s vámi chtěla podělit o drobečky, z kterých se skládá. V každém čísle najdete jeden, ovšem ne chronologicky ale tak, jak se zrovna vydrolí:-) Tak tedy první drobeček se mi vydrolil z února a to na takové pohodové biblické skupince, kam jsme chodili povětšinou studenti. Dale, který tuhle skupinku vedl, tehdy mluvil o tom, že víra je dar. To, že máme Ducha Svatého, je dar od Boha milosti. Teď si možná říkáte: ˝no to je teda drobeček jak noha! To už jsem slyšel tisíckrát!? Jo. Mě už to ušima taky párkrát proběhlo. Často jsem v modlitbě děkovala, že jsem se mohla stát křesťankou. Ale teprve tehdy (mimochodem to bylo 27.2.) mi to konečně došlo z uší až do šedé kůry mozkové ale hlavně až do srdce! Ano, věděla jsem, že Bůh je milostivý, že dává, i když si nezasloužíme. Ale pořád jsem měla tendenci si svou víru ?zasloužit?. Musím se hodně modlit! Musím pořádně číst Bibli! A neměla bych vynechávat ty shromka! A musím dělat nějakou službu ve sboru! No, možná bych měla něco dělat ještě

18

někde, abych byla pořádný služebník boží. A taky musím být hodná na všechny lidi… Musím tohle, musím tamto. To není přijetí Boží milosti. Rozhodně to všechno, co jsem teď vyjmenovala nejsou špatné věci – jsou to výborné věci. Ale víra z milosti říká MŮŽU se hodně modlit, MŮŽU sloužit, ne MUSÍM, a už vůbec ne ČÍM VÍC… (doplňte si, co chcete), TÍM VÍC JSI KŘESŤAN! Je to těžké si to přiznat, ale pořád jsem měla pocit, že jsem si svou víru nějak vydobila, že je to odměna za moje úsilí. Ale za co asi? Za to, že jsem dobře běhala orienťák? Za to, že jsem nikoho nikdy nezabila? Sami asi slyšíte, jaké jsou to hlouposti. Víra, Duch Svatý, to je dar – nijak jsem si to nezasloužila a ani to nemusím nijak zpětně splácet. Můžu ale děkovat Bohu, můžu dostávat další dary, můžu být sama darem druhým… můžu cokoli, protože ten největší dar už jsem dostala. Kamcza „ale víra z milosti říká MŮŽU se hodně modlit, MŮŽU sloužit, ne MUSÍM, a už vůbec ne ČÍM VÍC… (doplňte si, co chcete), TÍM VÍC JSI KŘESŤAN!“

19

Práce a život v zahraničí Anglie aneb jak se taky dá strávit čas zasnoubení Tak už je to víc jak rok, co jsme se s Markem rozhodli, že bychom chtěli jet do Anglie jako au-pair pár. Od začátku letního semestru jsme hledali nějakou rodinku, která by nás chtěla. Není to zas tak jednoduchý, jak se zdá. Když jsme na začátku června ještě žádnou rodinku nenašli, musím uznat, že už jsme byli docela nervózní. Tak jsme přidali na modlitbách. Za žádnou cenu jsme do Anglie nechtěli jet, pokud by nás tam náš Tatínek nechtěl. Zvykli jsme si Boha tak nazývat, protože to, co tenhle rok prožíváme, je ohromná otcovská láska, podpora, jemná pokárání a povídání si. I když se to neříkalo lehce, naše modlitba zněla asi nějak takhle: „Pane, moc bychom si přáli do Anglie jet, ale! Jestli si myslíš, že bychom Tě mohli zklamat, jestli nás tam nechceš, tak nás tam nepusť! Třeba i na letišti nás vrať zpátky.“ Naštěstí jsme na konci června našli rodinku a za týden si už kupovali letenky. V záři jsme seděli na letišti a „za žádnou čekali, jestli si to Bůh opravdu nerozmyslel. cenu jsme do Nerozmyslel. Tak jsme si celí nadšení v letadle Anglie znovu zopakovali všechny informace, co jsme se o nechtěli jet, rodince dozvěděli, a pokoušeli chytat angličtinu pokud by nás od letušek. tam náš V Birminghamu jsme pobíhali sem a tam, protože Tatínek na nás nikdo s lístečkem u východu nečekal. Půl nechtěl“ hodiny jsme to zvládali bez nijakého většího

20

vzrušení. Věděli jsme, že rodinka není nikde včas, protože jsou věčně „busy“. Ale musím uznat, že když už jsme se takhle kolem rozhlíželi přes hodinu, už jsme trochu nervózní začali být. Nakonec jsme se bez problémů setkali a jeli „domů“. Naše dobrodružství mohlo začít... Náš běžný týden... Marek začíná práci v 8h a já v 9h. Jo, mají to tady trošku posunutý. Myslím, že bude šok, zase si zvyknout vstávat před šestou. Já dopoledne uklízím dům. Každý ráno vypadá každý pokoj jako po výbuchu. Ale už to tolik neřeším, protože tenhle borčus je prostě neukliditelný. Hlavní problém je, že mají šílenejch krámů. Tak dvě třetiny bych jim vyházela a možná už by to vypadalo hnedka líp. Občas pomáhám s koníkama. Vykydám je, přivedu z pastvy... Bohužel jsem se na nich nikdy neprojela, ale prostě na to není čas. Dopolední práci končím v půl „každý ráno jedný a pak letím ukuchtit něco k vypadá každý obědu. Takže se ze mě stala opravdová pokoj jako po hospodyňka. Buďto uklízím v domě výbuchu“ nebo v karavanu. :-) Ve tři jdu ještě dodělat, co jsem nestihla, nebo jedu vyzvednout holky ze školy. No, a zbytek odpoledne trávím s nima. Hlavně s tou nejmladší. Ale všechny jsou strašně fajn. Za tu dobu, co jsme tady, hodně vyrostly. Z nejstarší Emily je už úplná slečna. Na začátku byla ještě holčičkou, co má ráda růžovou barvičku. Ta prostřední (Alice) je pořádný raubíř. Má v sobě hodně klučičího, je občas až moc drsňácká. Ale i přesto

21

je citlivá a i ona potřebuje objetí. Někdy mě dokáže vytočit, když mi oznámí, ať ji něco přinesu nebo udělám. Tak v tu chvíli samozřejmě nepochodí. Už pochopila, že au-pair je něco jinýho než služka, a už to tak často nezkouší. A ta nejmladší Jessica je zlatíčko. U ní nastal největší zlom po Vánocích. Předtím se chovala až rozmazleně. Ve všem chtěla být nejlepší, vztekala se, když ji něco nešlo, „už pochopila, a hodně si poroučela, jak má co že au-pair je probíhat. Třeba když jsme si hráli. něco jinýho než Takovou už ji ale neznám. Myslím, že služka“ její chování bylo taky způsobený tím, že to bylo její první pololetí ve škole. A podle mě jsou 4 roky dost málo, aby dítě trávilo ve škole každý den od 9h do půl čtvrtý. Po Vánocích se ale zklidnila, sama se zeptá, jak bych různý věci chtěla já, je trpělivější a musím uznat, že hodně šikovná. Mám ohromnou radost z toho, že si holky oblíbily i Marka. Rády se s ním vyblbnou a musím uznat, že já se na to ráda dívám. Markův den je trošku jinačí. Je pracovník na farmě, takže dělá, co je zrovna potřeba. Je ale naprosto skvělý, že si tady vyzkouší spoustu věcí a nasbírá zkušenosti. Určitě by se mu jen tak nepoštěstilo vyzkoušet si bagřík, zbíječku, JCB, čtyřkolku, betonovat, hnojit pole.... Je toho „je toho hodně a hodně a aspoň se nenudí. Určitě mu čerstvý aspoň se nenudí“ vzduch na farmě prospívá a cítí se zdravěji. Ve volných chvílích si hraje s naším autíčkem, který jsme na tenhle rok dostali k dispozici. Je už starý a občas se prostě nerozjede... Ale myslím, že si svou novou hračku užívá a baví ho to. ;-) Náš Tatínek se postará o všechno... Po prvním týdnu v Anglii jsme se začali poohlížet po nějakém tom kostele, kam bychom mohli v neděli chodit. Jednou jsme se šli projít a objevili krásný kostelík. A od té doby tam chodíme. Lidičkové jsou tam úžasní. Hned si s náma začali

22

povídat a po první neděli jsme už byli pozvaní k jedné paní na čaj. Pak zase k někomu jinému na oběd... No a takhle to vlastně je už pořád. Taky jsme začali chodit na diskuzní „musím říct, že i pan skupinky a na Alfa kurzy. Ty farář si rád u chval byly strašně skvělý. Teď běží zaskáče“ Alfa kurzy „pro pokročilé ;-)“ a ty mě baví ještě víc. Jednou za měsíc bývají v neděli večer chvály. Takže bicí, elektrika... Musím říct, že i pan farář si rád u chval zaskáče. :-) Pan farář je vůbec děsně skvělej. Vždycky si i během mše čapne nějaké díťátko a při písničkách se s ním pohupuje. Jediný, co se nám moc nelíbí, je, že tady asi vymřela naše generace. Buď jsou tady malinký dětičky nebo až babičky. Takže jsme na všech akcích nejmladší... Farnost je dost činná, vlastně se tady pořád něco děje. Za což jsme rádi, protože určitě i díky tomu se nám tady tak moc líbí. Abychom ale nepřebírali jenom my anglické zvyky, pořádáme pro holky různé české aktivity. Měly pravého českého Mikuláše, zdobily česká velikonoční vajíčka, pálili jsme tady čarodějnice a nechyběl ani Dětský den. No prostě se tady nenudíme. Jakmile je počasí únosný, nikdo nás o víkendu na farmě nezahlédne, protože jsme věčně na nějakém „pořádáme pro holky výletu. Jsem moc ráda, že jsme už různé české aktivity“ mohli velký kus Anglie procestovat a v září nás ještě čeká na dva týdny Skotsko. Chudák autíčko takovýhle výlety v životě nezažilo. Jezdili jsme s ním do Walesu a k Londýnu a všude možně, někdy až 4 hodiny cesty daleko. Nakonec nám to zatrhli, ale pak jsme museli uznat, že to bylo opodstatněný. Ono přeci jenom už začíná víc zlobit a nebylo by zrovna příjemný odtahovat nás z nějaký šílený dálky.

23

Jsme moc vděční, že v nás Pán vložil takovou důvěru a umožnil nám tenhle rok v Anglii. Náš vztah se posunul nesrovnatelně dál. Víc si sebe vážíme a myslím, že jsme víc pokornější. Pán Bůh nás denně učí, že když se na Něj budeme spoléhat, tak všechno dopadne úplně nejlíp. Taky je skvělý, že máme čas si popovídat i o našem příštím roku, který bude pořádně „busy“... znova škola ale taky... Příprava na svatbu, na kterou se už oba moc těšíme ;-) God bless you all. <>< Danča K.

Cestování Jak jsem jela do Slovinska za Kamczou Už jste někdy viděli vlak plnej kamiónů? A nebo kolik toho vlastně sníte za dvanáct hodin? Nebo už někdy vedle vás zastavil autobus a řidič se vás zeptal, jestli nechcete zadarmo svízt? Či vám nabídl spolucestující ve vlaku „Či vám nabídl svou svačinu? Že ne? Tak to je čas vypravit spolucestující se vlakem do Slovinska. To, co už ve vlaku svou pravděpodobně při cestě vlakem do svačinu?“ Slovinska nezažijete, je spousta zpívajících

24

lidí v červeno-bíle kostkovaných dresech s lahví piva a policejním doprovodem‡ Všechno to začalo 5.6. v děsně nestudentský čas, a to v pět ráno. Ve vlaku následovalo zklamaní, kdy jsem musela, i jakožto zarytá fanynka ČD, uznat, že na idosu poskytují polopravdivé informace. Psali tam, že Jože Plečník (což není sexy Slovinec, ale přímý vlak Praha – Lublaň) má zástrčku, tak jsem si aktivně vzala svůj skoro čtyřkilový notebook. Plánovala jsem dokončit nějaké resty do školy a do jazykovky. Nic z toho jsem však neudělala. Zástrčky v rychlíku sice byly, ale zdířky byly vyplněné, takže se do nich nedal strčit adaptér. Na nádraží v Lublani už na mě čekala Kamča. Na otázku, jak je to daleko na jejich koleje mi s klidem odpověděla, že na druhym konci města a že se nevyzná v jízdních řádech MHD. Bezva, na zádech jsem měla tak patnáctikilový baťoh a ve tváři trochu „a že se nevyzná zoufalý výraz. Naštěstí si ze mně v jízdních dělala legraci, bydlí kousek od řádech MHD“ nádraží. Oproti všem kolejím, které jsem doposud viděla, tahle nebyla rovná, ale do půlkruhu. Ale jinak typická kolej – sprchy na patře, skromné zařízení pokoje apod. Po rychlém ubytování (rozuměj: vyházela jsem věci z baťohu a zaplnila jimi všechna volná místa v malém kolejním pokojíku) jsme vyrazili s pár dalšíma lidma ke kamarádovi na zmrzlinu. Kamarád bydlel na druhém konci města a nešly jsme k němu na zmrzlinu, jak jsme si mysleli, ale na výborný dort. Doma, na kolejích, měl spoustu zajímavých věcí, jako např. drbátko na hlavu nebo stetoskop. Poprvé jsem slyšela svoje srdce – buch – buch buch – buch. Hodně silnej zážitek. Sejan uměl mimo jiné žonglovat, takže bylo na chvíli o zábavu postaráno. Protože ve Slovinsku čas běží rychleji než v Česku (to znamená, že najednou je půlnoc, ačkoli před chvílí bylo deset hodin), rozhodly jsme se si v pátek přispat. Vstaly jsme ‡

zrovna probíhalo MS ve fotbale EURO 2008

25

v nádherných 9:30, daly si snídani, pohostili několik návštěv (se tam tak najednou objevily :-)) a vyrazily do hlavního města. Myslím, že Lublaň je nejmenší hlavní město, které jsem kdy viděla. Působí takovým vesnickým dojmem, ale zase se tam najdou ty samé obchody jako ve velkoměstech. Díky nerozlehlosti Lublaně jsme stihly projít snad všechno zajímavé. Jen chýše experimentů byla zavřená :-( Mimo jiné jsme vyšly i na Lublaňský hrad, kde se mi podařilo koupit první dárek. Cestou tam jsme potkaly několik šneků, kteří lezli nahoru po stěně, megavelký slimáky a taky pár turistů. Když na delší chvíli přestalo pršet, sedly jsme si na kostelní schody a daly si právě koupený meloun a pak jsme zašly do nedalekého parku. Byla tam výstava fotografií z Lublaně a také běžecká trasa s několika zastávkami. U nich byl zobrazen cvik, který běžci mohli „Úplně bych zapomněla zmínit nakupovací na daném místě provést, a hodinku ve potřebné náčiní. čtyřpatrovém H&M” Úplně bych zapomněla zmínit § nakupovací hodinku ve čtyřpatrovém H&M . V každém patře, mimo panského, jsme si vzaly pár kousků, pak je intenzivně zkoušely a nakonec je nekoupily. Těsně před odchodem jsem si jen tak zkusila čapku** a ona mi padla!!! Takže nakonec jsem si přece jenom něco koupila Večer jsme ohřály houskový knedlík s rajskou. Kamča uplatnila Majklovu vychytávku na ohřívání knedlíků – od někoho si půjčila alobal a propíchala ho. No, bylo to skvělé. Mňam. Celý večer jsme přemýšlely, jestli jet další den k moři nebo do jeskyní. Protože to s počasím vypadalo stejně jako v Liberci (tj. §

pro absolutní ignoranty – to je obchod s oblečením ;-) čapku jsem se marně snažila sehnat v Praze

**

26

značně nepředvídatelně), nakonec jsme se rozhodly pro Škocjanské jamy.†† Pokud vám tenhle název připadá povědomej, tak se podívejte do minulého čísla Beránka. Ano, jsou to ty jeskyně, kde si Kamča připadala jako ve středozemské Morii. Na nádraží Kamča prohlásila, že vlaky ve Slovinsku nemívají zpoždění a že nebývají moc dlouhé. Výjimka asi potvrzuje pravidlo. Vlak přijel asi o patnáct minut později a délkou se podobal pátečnímu rychlíku Praha – „uplatnila Majklovu Brno. V kupé jsme seděly se třemi vychytávku na ohřívání Slovinci důchodového věku, s nimiž knedlíků“ Kamča vedla bravurně konverzaci ve slovinštině. Nakonec nám každé ten pán dal tyčinku Bouncy a svůj sendvič. Po vystoupení z vlaku, si Kamča všimla cedule, že k jeskyním to není půl hodiny jak to psali v průvodce, ale hodinu. Tak jsme se vydaly na cestu. Za chviličku na to, vedle nás zastavil autobus a řidič na mě začal mluvit slovinsky. Naštěstí se konverzace ujala Kamča a už jsme seděly v buse a vezly se :-)) V duchu jsem děkovala Pánu za tohohle V duchu jsem řidiče. Před vstupem do jeskyní jsme se děkovala Pánu za seznámily s Australankou‡‡ a ta nám tohohle řidiče řekla, že bus je v ceně jízdenky. Ale i tak byl ten autobusák hodnej, že nám zastavil. Jeskyně byly úžasný. Podzemní řeka, ty světla, úplná Morie, prostě úžasný. Trochu mě teda překvapilo, že tam nikdo nespáchal sebevraždu. Ale lidi prý občas skákaj do propastí vedle jeskyní. Na konci prohlídky jsme se rozloučily s Australankou, vyměnily si uživatelská jména na Facebooku a posilnily se na †† ‡‡

jama je slovinsky jeskyně jmenovala se stejně jako já :-)) jen tak rok cestuje po světě

27

naučnou stezku. Stezku jsme prošly pro mě děsně záhadným způsobem, pak jsme se podívaly do muzeí – žádný šíleně nudný čtyřpatrový baráky, ale pěkně maličké domečky s malou expozicí, takže žádná nuda. Když jsme se vrátily zpátky, tak jsme se začaly shánět po autobuse zpátky na nádraží. Přece nepůjdeme pěšky, když je autobus v ceně jízdenky :-) Kamča zjistila, že poslední bus už odjel. Pán z informací nám nabídl tři řešení: 1) jít pěšky, 2) stopovat, 3) „takže žádná zeptat se někoho na parkovišti, jestli nuda“ by nás nevzal. Tak jsme tak na parkovišti přešlapovaly a přemýšlely, jestli říct tomu anglicky mluvícímu páru u toho velkýho auta, aby nás vzal. Viděly jsme, že jsme na oslovení moc velcí srabi, tak už jsme se připravovaly na pěší odchod. Náhle přiběhl nějakej chlápek, že nás odveze autem. „Přesně před takovýmhle pánem mě maminka varovala, abych s ním nesedala do auta,“ tiše jsem prohlásila. „Mně taky,“ přitakala Kamča. Pán vypadal jako motorkář, ale řídil auto :-) Prý ho nebavilo prodávat lístky, tak si řekl, že nás sveze. Dobrý, ne? Na nádraží jsme byly brzo, tak jsme se zabavily hrou – nakresli přísloví. Jeden kreslí přísloví, druhý hádá. Užily jsme si u toho spoustu legrace, protože jsme některá přísloví neznaly. Například jsem neznala Kovářova kobyla chodí bosa, Jaký vítr, taková košile. Další část čekání jsme strávily v hospůdce vedle na krémové čokoládě. Žádná obarvená voda, ale pořádně hustá čokoláda. Z idylky nás vyrušila pořádná bouřka. Z přeběhu mezi hospůdkou a nádražím jsme byly dost mokré. Večer, naprosto unavené, vlastně ani nevím, jak ten nápad přišel, jsme se rozhodly, že si zahrajeme na chodbě badminton. Fakt jsme si to užívaly, radost nám kazil jen nízký strop. Ráno bylo hrozný, podle očekávání. Vstávaly jsme v 6:45. Sbalila jsem svoje, i pár Kamčiných, věci a vyrazily jsme do

28

nonstop pekárny pro nějakou ňamku a pak do McDonalda utratit zbylá kovová eura. Nazpátek jsem zvolila dobrodružnější variantu, totiž s několika přestupy. Můj první vlak byl pendolino ve slovinské verzi. Tam mě trochu překvapilo, že průvodčí po mě chtěl rezervaci. Takže jsem si jí musela koupit. Říkala jsem si, že jestli to takhle půjde s každým vlakem, tak se mi to docela prodraží. A zase jsem měla v peněžence tolik nechtěná drobná eura. Vlak měl opět zpoždění. Naštěstí EC ze Záhřebu v Mariboru čekalo. A v něm spousty a spousty fotbalových fanoušků. Do druhý třídy jsem neměla šanci a vlastně ani moc chuť se cpát, takže jsem se usídlila na zemi v první třídě. Za chvíli mě hoši v červenobílých dresech pozvali do kupé – měli jedno místo volné a zábava mohla začít :-) Díky tomu, že jsem jela z Mariboru do Vídně první třídou byla FUNKČNÍ zástrčka pro notebook a napsat tenhle článek :-) V kupé všichni „spousty fotbalových jeli ze Záhřebu do Vídně fanoušků“ fandit fotbalu, dva z nich dokonce byli Američané, jejichž rodiče emigrovali do USA. Ve zpěvných přestávkách mi spolusedící z L.A. ukazoval fotky ze Záhřebu a povídal mi o chorvatské historii. Pak přistoupili dva nóbl Rakušané, asertivně dva fanoušky vyhodili, protože na jejich místa měli rezervaci. Ze začátku se tvářili jako kakabusové, ale ke konci jsme si všichni povídali. Ať žije angličtina! Cestou jsme přibrali další zpoždění, takže mi ujel přípoj ve Vídni, který mě měl dovézt do Hohenhau. Odtamtud jsem měla rezervované pendolino. Bylo mi jasné, že pendolinem pojedu už z Vídně, nikoli z Hohenhau. Rozhodně se mi nechtělo dávat dalších 7 euro za rezervaci z Vídně do

29

Hohenhau, tak jsem se nakonec rozhodla to risknout a jet bez rezervace. Připravila jsem si kupu argumentů a doufala, že mi to projde. A prošlo :-) V Pardubicích na mě čekala mamina, vyměnily jsme si nějaké věci a já pokračovala do Liberce a ona domů do Leštiny. Je neuvěřitelný, kolik se toho dá prožít za 4 dny cestování. Klidně bych ve Slovinsku zůstala ještě nějaký ten den, ale bohužel to nešlo :-( Myslím, že se tam ještě někdy zajedu podívat. Danielka

30

Bulvár Následující zpráva je smyšlená a neobsahuje žádnou§§ skutečnou událost ;-)

A je to tady! To, co jste vždycky chtěli vědět o svých kamarádech z mládeže. …Jsou skutečně tak nevinní jak vypadají? To budeme exkluzivně pro vás odhalovat. Ukážeme vám horší stránky vašich „kamarádů“ Tak komupak se v dnešním čísle podíváme na „Jsou zoubek?...No komu jinému, než šéfredaktorce skutečně tak Danče? Myslíte, že je to skutečně jen milá nevinní jak vysokoškolačka, která píše mládežnický vypadají?“ časopis? je skutečně taková, jak se tváří? Věděli jste, že Danča najímá redaktory bez jejich vědomí a souhlasu? Někoho si vždycky vytipuje a pak ho zaměstná – a to vše prosím bez jeho vědomí!!! Ač se to zdá sebeneuvěřitelnější, je tomu skutečně tak! Dejte si pozor,ať se její příští obětí nestanete právě VY! A zkuste si tipnout, proč u sebe Danča neustále nosí svůj velký batoh… Ne, neuhodli byste to – pravda je totiž ještě mnohem strašnější, než by si vymyslel Danča s klonem Patrika před redaktor Blesku! Ve svém projevením se chyby v genomu P. batohu totiž Danča, podle neoficiálních zdrojů, nosí svého manžela!!! A jejím manželem není nikdo jiný než trpasličí klon Patrika Tichého,o kterého se nedávno marně ucházela… Tak si ho prostě naklonovala!... Jenomže se s nejvyšší pravděpodobností pokazila růstová genetická informace, a výsledek máme, jak nám prozradil nejmenovaný zdroj, v Dančině batohu! Marta

§§

pozn. redakce: skoro žádnou :))

31

Chemická sekce Předkládám Vám návod na krásný pokus. Co budeme potřebovat? Odměrný válec (nebo úzkou a vyšší nádobu), 2 kádinky (2 nádobky o objemu asi 100ml) a hlubší tác (umyvadlo). Samozřejmě i chemikálie. Jar, 30% peroxid vodíku a jodid draselný. Jar se sežene jednoduše, 30% peroxid vodíku prodávají v některých drogeriích a jodid draselný si budete muset půjčit od nějakého chemika, či ze školy. Pokud ho nebudete moci sehnat podobně poslouží i manganistan draselný (hypermangan), který zakoupíte v každé lékárně. A teď to další nezbytné. Postup: Do odměrného válce nalijete asi 10ml nasyceného roztoku jodidu draselného (popř. nasypete asi 4g hypermanganu). Dále přidáte do válce jar. Také asi 10ml a trochu protřepete. Odměrný válec postavíme do hlubokého tácu, či přímo do umyvadla. Do druhé kádinky si připravíte přibližně 10ml peroxidu vodíku. Odstoupíte od odměrného válce dál a nataženou rukou rychle vlijete peroxid do odměrného válce a uhnete. A pak…..to je již vidět. Jarda Vyskočil pozn. redakce: je to fakt hezký pokus, akorát při něm nic nevyhodíte do povětří :-)))

32

Povídka Padal sníh. Kráčela pomalu parkem a vyrovnávala se s myšlenkami, které jí bublaly v hlavě jako rozvodněný potok. Neštěstí, pocit beznaděje a zoufalství, nenávist a láska, šok i vztek, které poslední dobou tak často „neustále prožívala, jí vířily hlavou a nechtěly musela jí dát pokoj. Nechtěla myslet na myslet na minulost; nechtěla se vracet ke zradu, na vzpomínkám, ale její přání ne a ne být ponížení a vyplněno. Neustále musela myslet na bezmocný zradu, na ponížení a bezmocný vztek, vztek, který který ji ještě přednedávnem ji ještě před spaloval. Teď už vychladl, ale to nedávnem bylo tak všechno, co se od té doby stalo. spaloval“ Už to bylo měsíc, a ona se stále nemohla vyrovnat s tím pocitem prázdnoty, který ji tenkrát zasáhl. Bezmyšlenkovitě se procházela a nechala se, snad už posté, strhnout tím proudem vzpomínek a pocitů, které v ní už týdny hlodaly. Naprosto ztratila pojem o čase, a kam její kroky směřují,o tom neměla ani ponětí. Nechala se vést instinktem a jako ve snách pomalu bloumala po zalesněné ploše protkané bludištěm neudržovaných cestiček. Její myšlenky se neustále ve vzpomínkách vracely k těm modrým očím, o kterých byste nikdy neřekli, že můžou být tak tvrdé. Možná, že jen ona při pohledu do nich viděla dvě hluboké černé tůňky, orámované ledovou krustou. Možná,že jen ona byla tak neopatrná,že se v těch tůních málem utopila. Možná jen ona do nich vylila své trápení, city, a kus srdce. Najednou se zastavila a udiveně se rozhlédla kolem. Byla už tma, ale díky světlu linoucímu se skrz vitrážová okna viděla na velké dřevěné dveře budovy, před kterou stála. Sáhla po veliké kovové klice a stiskla. Otevřenými kostelními dveřmi k ní dolehly útržky koled a tlumená záře desítek svic, jež

33

budovu zevnitř osvětlovaly. Bez dalšího váhání vešla a vklouzla do nejbližší lavice. Jen tak seděla a poslouchala,jak lidé zpívají známé vánoční koledy a napětí ji pomalu opouštělo. Naopak pocítila něco, na co už za poslední týdny málem „jen tak seděla a zapomněla – klid, pokoj, smíření, poslouchala,jak lidé odpuštění, lásku.... všechno zpívají známé Vánoční dohromady. Pomalu se osmělila a koledy a napětí ji přispěla nejistým hlasem k chóru pomalu opouštělo“ naplňujícímu chrámovou loď líbeznou melodií písně „narodil se Kristus Pán“, kterou najednou vnímala z úplně jiného pohledu. Ten večer se domů vrátila naplněná záhadnou radostí a usínala s úsměvem na rtech, jako už dlouho ne. Poznala novou nádhernou a dokonalo lásku, kterou jí nikdo jiný nemohl dát. Pochopila… Odpustila.

„a usínala s úsměvem na rtech, jako už dlouho ne“

34

Svědectví Moje Svědectví Tahle práce pro mě není zrovna lehká, i když už jsem měla šanci si to nacvičit,když jsem na toto téma psala slohovku ve škole. Ale tu nečetl nikdo jiný než učitelka, takže to bylo mnohem snazší. Nedělám si iluze o tom, že počet lidí, kteří toto budou číst, poleze do nějakých závratných výšin, ale přesto jsem trochu nervózní . No, to jen tak na úvod, a teď vám povím, jakže sem se to vlastně dostala k Bohu… Začnu od začátku. Narodila jsem se a byla jsem vychovává v čistě katolické rodině. Maminka s tatínkem mě nechali pokřtít podle katolické tradice a vychovávali mě přesně jak při křtu slíbili – v bázni před Bohem. Každou neděli jsme chodili do kostela a Boha jsme s mladším bráchou brali jako samozřejmost, protože to přeci říkali maminka s tatínkem. Každý večer jsme před „Boží existence spaním mechanicky odříkali starou známou nám od byla modlitbičku „Andělíčku,můj strážníčku“ a rodičů vštěpována Boží existence nám od byla rodičů vštěpována podobně jako to, podobně jako to, že při jídle nepatří lokty na že při jídle stůl, neolizuje se nůž, nemá se hlasitě nepatří lokty na smrkat…a podobné zásady slušného chování. stůl, neolizuje se Ale chyběla tu upřímnost . Vždyť všechny nůž, nemá se hlasitě smrkat…“ děti opakují názory svých rodičů. Ve druhé třídě jsem se pak díky své paní učitelce dostala na dorost CB. Partička fajn dětí. Tak fajn dětí, jaké jsem dosud nepotkala. Začali jsme s bráchou jezdit i na víkendovky a později i na tábor. Byly to úžasný chvíle ve společnosti skvělejch kámošů, které jsem si na dorostě našla. Na každém táboře se poslední večer zapálí kromě velkého ohně ještě malý ohýnek v teepee a tam se můžou odebrat lidi, kteří touží po tom, odevzdat srdce Pánu. Jednou jsem tam šla a svůj život odevzdala. JENOMŽE – bylo mi 11…a to člověk

35

ještě málokdy ví co chce a co to vlastně znamená, odevzdat či zasvětit svůj život do božích rukou… Čas běžel a já jsem ve svých čtrnácti letech přešla z dorostu do mládeže. Vážně jsem nevěděla, co od toho „v mládeži jsem mám čekat. Do té doby jsem byla se cítila – a přesvědčená, že nikde nemůže být líp než dodnes se cítím v dorostě… Opak byl pravdou. V mládeži absolutně jsem se cítila – a dodnes se cítím absolutně úžasně“ úžasně. Chodila sem spousta odrostlých dorostenců i dorostových vedoucích a mě vážně nedělalo problém sem zapadnout a najít si tu kamarády. Na mládeži jsem si ale také začala uvědomovat, že všichni ti lidé mají něco, co já nemám. Něco navíc. Byl to vztah s Bohem, ten jsem narozdíl od ostatních postrádala. Začala jsem si uvědomovat, že se mnou není něco v pořádku. Ne že by ti ostatní byli divní, to já jsem byla. To zjištění, že neprožívám Boží přítomnost tolik, jako ostatní, mě znepokojovalo a začala jsem si podvědomě uvědomovat, že za to může fakt, že jsem nikdy nedokázala přijmout Ježíše Krista za svého opravdového Pána. Byla jsem si sice celkem jistá tím, že Ježíš byl Boží syn, že trpěl, byl ukřižován za naše hříchy a že vstal z mrtvých, i tím, že to skutečně byla historická „nechápala osobnost, ale nechápala jsem PROČ?!...Proč se jsem to všechno stalo? PROČ?!“ Z nevědomí vznikají pochybnosti a z pochybností nedůvěra. Začala jsem proto pochybovat o Boží moci i o záměru, se kterým k nám na zem sestoupil Spasitel. Když mé pochybnosti trvaly už měsíc, začala jsem být skutečně zoufalá. Vždyť mládež vlastně spojuje víra a tu já jsem začínala ztrácet. Potřebovala jsem si o tom s někým promluvit. Pokud možno s někým, komu věřím, a kdo je zároveň inteligentní, moudrý a věřící. Nenapadl mě nikdo jiný, než Míša Jelínková, která splňovala všechna tato kritéria .

36

Míša si se mnou o tom dlouho povídala, o tom, jak nedávno řešila tu samou situaci, jak k ní Bůh promlouvá a jak je mu vděčná. Mluvila jsem o tom potom i s Markétou, která mi slíbila, že se za mě bude modlit Týden po Rozhovoru s Míšou jsem byla zase na mládeži. Je tam takový zvyk, že lidem, kteří měli narozeniny, se žehná, a jelikož jsem nedávno měla narozeniny, před programem si ke mně stoupli tři lidé (Adam, Ondra a Markéta) a modlili se za mě. Jejich slova mě, přiznám se, dojala. „že jsou to Uvědomila jsem si najednou, co já vlastně lidé, kteří mě v těch lidech mám. Že jsou to lidé, kteří mě podrží, když podrží, když mi bude špatně a že mě mají asi mi bude vážně rádi. Měla jsem co dělat abych se špatně a že nerozbrečela. Ale ustála jsem to! mě mají asi Ten den večer, když jsem už ležela doma vážně rádi“ v posteli, jsem začala přemýšlet o Pánu Ježíši: Co to pro něj muselo být, když vyrůstal a žil s vědomím, že bude nakonec umučen a zemře snad tou nejhorší představitelnou smrtí za ty, kdo mu tolik ublížili. Promítla jsem si Ježíšův život podle evangelií a zvláštní pozornost jsem věnovala několika hodinám, jež strávil v Getsemanských zahradách. V Bibli (mimochodem největším bestselleru všech dob) se v Lukášově evangeliu píše, že Ježíšův pot kanul na zem jako krůpěje krve. Je lékařsky dokázáno, že je-li člověk v opravdu velkém stresu, dostává se mu do potních žláz červené barvivo, které způsobuje krvavou barvu potu. To jen dokazuje, že Ježíš byl skutečně v takovém stresu, že „potil krev“. A přesto seděl a s pokorou se modlil k Otci slovy: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ Věděl, že zemře ještě předtím, než do zahrady vstoupil zástup v čele s Jidášem Iškariotským, mužem, o kterém Ježíš věděl, že ho zradí. Odvedli jej před velekněze a křivým svědectvími se snažili usvědčit. Bezúspěšně. Když se jim tohle nepovedlo, obvinili ho z „rouhačství“ a předvedli před Pontia Piláta – slabocha, který raději propustil zloděje a vraha než nevinného člověka.

37

Proto Ježíše vzali a zbičovali koženými řemínky ve kterých byly zapleteny i ostré úlomky kostí, díky nimž se při každém švihnutí odervaly odsouzenci z těla kousky kůže a „div že masa. Mnoho lidí už tohle nepřežilo a když přece, nehledali tak jim byla mnohdy vidět páteř a div že nehledali své své vnitřnosti po zemi. Po bičování naložili vnitřnosti Kristovi na záda horní břevno kříže, které si musel po zemi“ odnést na místo své popravy – na kopec zvaný Golgota. Třikrát pod břemenem upadl, ale protože měl motivaci, vždy se zvedl a šel dál. Na popravišti položili kříž na zem a přitloukli k němu Ježíšovy ruce tím způsobem, že mu tupými kovovými hřeby prorazili zápěstí. Tato bolest je asi taková, jako kdyby vám někdo drtil kleštěmi brňavku. Poté přišly na řadu stejným způsoben nohy a kříž i s Ježíšem byl vztyčen. Jeho popravci sledovali, jak Ježíš pomalu umírá, jak nemůže dýchat a jak se snaží alespoň trochu se vytáhnout na vykloubených a zmrzačených rukou, aby dostal do plic alespoň trochu vzduchu, který tak naléhavě potřebovalo jeho tělo. Křižovaný člověk vydrží průměrně 2 dny, než konečně přijde smrt. Mino fyzickou bolest však trpěl Ježíš i psychicky – Všechny hříchy světa byly po celou dobu na jeho bedrech. Přijmeme-li skutečnost, že on sám za svůj život ani jedinkrát nezhřešil, muselo to pro něj být snad ještě horší než bolest fyzická. Nakonec, když Ježíš cítil, že už skutečně umírá, napjal svaly a z plných plic vykřikl: „Bože můj,proč jsi „Bože můj,proč mne opustil?!“a po těch slovech,jak je jsi mne psáno v Bibli, skonal. opustil?!“ Tento Ježíšův výkřik byl pro mě dlouho kamenem úrazu. Jak to myslel,že ho Bůh opustil? Přestal být snad Ježíš v posledních chvílích svého života Božím synem?... Odpověď, kterou mi na tyto otázky přinesla Míša, zněla jednoznačně: „Ne!“ Bůh, jako ztělesněné dobro, už prostě nemohl dál snášet přítomnost tak strašlivého množství hříchů.

38

A tu, řeknu-li to poeticky, nad mou vírou znovu prořízla temný obzor světlince našedlá linka blížícího se svítání a slunce poznání znovu osvítilo Golgotu, kde již na kříži nevisel jen mrtvý chlap, nýbrž muž, jenž ztělesňoval ohromnou lásku, laskavost, pochopení, bezelstnost, pokoru a bezhříšnost, a dřevěný kříž představoval novou naději, která nám v našem Spasiteli povstala. Neboť který pán by za své poddané, za slabé lidi, které miluje, přestože ho přibili na dřevo, zemřel? Který jiný „jo, v tuto chvíli jsem člověk by pro mě, pro nás vytrpěl již byla schopná tolik, jako Ježíš Nazaretský? přijmout Ježíše, syna Jo, v tuto chvíli jsem již byla Živého Boha za svého schopná přijmout Ježíše, syna Pána“ Živého Boha za svého Pána. Život s Ježíšem můžu všem jen vřele doporučit, protože to je někdo, s kým si můžu popovídat vždycky a o všem, a který mi pomáhá v důležitějších rozhodnutích. Díky Němu mám víc síly, než jsem kdy měla, a myslím, že to je jako dobrý. Marta

„Život s Ježíšem můžu všem jen vřele doporučit“

39

MOZKOVNA 1. Měli jste už ve škole zlomky? Napsat tisíc ze samých devítek tedy nedá ani mnoho práce. Ale napsat pět set padesát pět ze samých čtyřek je už o hodně těžší. Ale vy určitě přijdete i na to. 2. Devět číslic Každý symbol představuje jednu číslici. Nahraďte trojúhelníky, kolečka a čtverečky tak, aby výsledek příkladu byl správný.

3. Magický čtverec I matematické úlohy, rébusy a hlavolamy mají svou historii, dokonce velmi starou a bohatou. Vrátíme-li se zhruba o polovinu tisíciletí zpět, octneme se ve středověku. Ale středověk, to nebyly jen rytířské hry, krásné paní, dvorní šašci, alchymisté a šarlatáni, ale i učenci, přírodovědci a matematici. Že tihle středověcí matematici nebyli žádní suchopáři, ale lidé velice nápadití a vtipní, to dokazuje Dürerův magický čtverec z roku 1514. Máte jej na kreslený na obrázku dole. Jen se pokuste do jeho políček vepsat čísla od 1 do 16 tak, aby součet vodorovně, svisle i po úhlopříčkách byl vždy 34. Není to zrovna snadná úloha. Na dřevorytu „Melancholie“, ze kterého je tento čtverec překreslen je ještě jedna zajímavost: letopočet 1541 je vepsán do dvou sousedních políček na jednom z řádků. Podaří se vám Dürerův magický čtverec sestavit?

40

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16 Honzík

Své odpovědi posílejte na email: [email protected]. Výhra vás nemine :) A navíc, moc lidí se neúčastní, takže šance na výhru je VYSOKÁ!!! Správná odpověď z minulého čísla: akorát je na vysočině. Z došlých odpovědí, tří, byl vybrán výherce a tím se stává Kamča!!! Gratulujeme a co nejdříve doručíme sladkou odměnu!!!

Rozhovor Robert Šolc 1) Tvé přezdívky?: Sillent Bob, Lord Destruktor, Bob 2) Hlavní rys?: Výbušná, kreativní povaha 3) Výška: 196 4) 1. sport, který jsi provozoval?: Volejbal 5) Jaké domácí zvíře jsi měl jako první?: Pes 6) Nejoblíbenější filmy: Jay a Mlčenlivý Bob vrací úder 7) Jaké jsou Tvé nejoblíbenější barvy? : Černá a tmavě modrá 8) Tvá oblíbená skupina(y)? : Bullet for my Valentine , Edguy 9) A Tvá oblíbená písnička? : Tears don‘t fall

41

10) Máš nějakou přítelkyni? : Spousty, ale žádnou vážnou 11) Jaký je Tvůj oblíbený školní předmět? : Němčina Budoucnost 12) Kolik bys chtěl mít dětí? : 3 13) Kde bys chtěl mít svatbu? : No, tak to fakt nevim 14) A kde bys rád žil? : Někde v horách Jaká je Tvá vysněná holka? Usměvavá, 186 centimetrů vysoká bruneta *** Už jsem někdy… 15) … Utekl z domu? : To ne, ale od zubaře už jo  16) … Zlomil někomu srdce? : Nevim, nikdo se neozval 17) … Někoho zabil? : Ne 18) … Zamiloval? : Jo 19) Je tu někdo, koho bys chtěl mít, ale víš, že ho mít nemůžeš? : Jackson King V RX30 Mládež a Víra 20) Jak jsi uvěřil? : Na horách, při posledním večeru. 21) Co se ti líbí na mládeži? : Atmosféra, nálada, přátelé… 22) Co se ti naopak nelíbí?: Výpadky smyslu pro hru a remcání. 23) Jaký je Tvůj oblíbený vtip? : O Vinetouovi a jánošíkovi* 24) Mohl bys na sebe povědět nějaký šťavnatý drb?  : Když běžím po chodbě,údajně vypadám jako Mich Beukennen.  *Kdo chce tento vtip slyšet,nechť si laskavě dojde za Robertem. On to umí vyprávět nejlépa a na papíře by to nevypadalo tak dobře, jako v ústním podání . Marta ***

to skoro vypadá, že Robert už má vybráno :-)))

42

Wtipy Přišel jednou bojovník Islámského džíhádu k nebeské bráně. Vyhlédl svatý Petr a řekl: – Počkej, ale ty sem nesmíš, tebe sem nepustíme. – Já dovnitř nechci, ale vy máte pět minut na to, abyste vypadli ven. Ve vlaku sedí kněz, řeholnice a dva zástupci alternativní subkultury. Kněz má ruku v sádře. „Co se vám stalo, otče?“ zeptá se řeholnice. „Uklouzl jsem ve vaně,“ odpoví kněz. Jeden ze zástupců alternativní subkultury se obrátí na druhého: „Hele, vole, co je to vana, vole?“ „Já nevím, ty vole, copak jsem katolík?“ www.katolik.cz „Byl tam tunel a zářivé bílé světlo obchod se suvenýry.“ Tak jsem

43

Nástěnka Gratulujeme odmaturantům (Efče, Martě, Dáje, Ondrovi T.!)

Hlašte se Adamovi na mládežnickou – do konce června!!

Oba Honzové (K.+H.) jsou Bc.!!! GRATULUJEME!!

Karel připravuje foto soutěž, tak sledujte web :-)

Hledají se dvě chůvy (i chůvové) v termínu 5-12.7.08 do Litomyšli na manželská setkání. Bližší info, Vláďa. korektura: Honza Klusáček

Do tohoto čísla přispěli: Dája Danča K. Dandič Danielka Honzík Jarda V. Kamcza Marta Petr Romča

44

Pozvánka Kdyby byla o prázdninách nuda, můžete se zúčastnit:  Klusiho výprava do Nízkých Tater - 13.19.7.08 ([email protected])  Mládežnická dofča s kolama – Veselí nad Lužnicí – 20.-26.7.08 ([email protected])  Relax – Hrachov 15.-22.8.08 – www.relax200á.info  Alternativní akce – sledujte web :-)

45

„Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv“ (Numeri 6,25)

Mládež CB HB Strážná 1364 580 01 Havlíčkův Brod Web: http://www.cb.cz/havlickuv.brod/mladez/ 46