ASERTIVNÍ PRÁVA Studijní materiál pro účastníky kurzu „Osvětový pracovník a konzultant pro zpřístupňování prostředí osobám se zrakovým postižením“ pořádaného o. s. Okamžik, modul Komunikační dovednosti. Tento kurz je financován z Evropského sociálního fondu v rámci Operačního programu Praha-Adaptabilita. Zpracovala: Mgr. Jolana Fořtová, březen 2011
EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND PRAHA & EU: INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI
Zdravé, přiměřené sebeprosazení Asertivní jednání se zpravidla definuje jako jednání, které není ani pasivní ani agresivní. (Mezihorský, Š. 1991, s.6) „ Asertivitou můžeme rozumět takové chování, kdy si umíme prosadit své požadavky, potřeby a nároky přiměřenými prostředky, tzn. bez zbytečného ubližování druhým a s pocitem zachované úcty a důstojnosti vůči sobě. Asertivní chování je tedy v nejvlastnějším smyslu dovednost plného sebevyjádření. Zmíněné požadavky a potřeby neznamenají pouze něco konkrétního získat nebo naopak nenechat se vlákat do něčeho, co nechceme, ochránit se před něčím, ale znamená to také dokázat navázat uspokojivý a pevný vztah s druhými lidmi.“ (Šípek, J. 1992, s.27)
Základní asertivní práva Jak zvýšit naši jistotu v jednání s druhými lidmi? Velmi důležité je si uvědomit, že každý z nás má svá práva. A i v komunikaci mezi lidmi máme svá pevná a neměnná práva. Jejich cílem je zabránit manipulativnímu chování a jednání druhých vůči nám. V souvislosti s našimi právy existují i manipulační neasertivní pověry, které jsme si často osvojili a často se jimi řídíme.
1. MÁM PRÁVO sám posuzovat své vlastní chování, myšlenky a emoce a být za ně za jejich důsledky sám zodpovědný. Je třeba si uvědomit, že nikdo nemůže manipulovat našimi emocemi či chováním, pokud to sami nedovolíme. Pověra říká: Neměl bys nezávisle posuzovat sám sebe a svoje reakce, musíš být posuzován vnějšími pravidly a autoritou, která je moudřejší a větší než jsi ty sám. Jenže jde o náš život, a co se v něm stane, to záleží na nás. Jsme sami sobě konečným rozhodčím. 2. MÁM PRÁVO nenabízet žádné výmluvy, vysvětlení ani omluvy svého chování. Pověra říká: Za své chování jsi zodpovědný druhým lidem a měl bys tedy to, co děláš, zdůvodnit a ospravedlnit. Neznamená to však, když někomu např. dupneme na nohu, že se neomluvíme! Podstatou tohoto práva je nepoužívat sebeponižující omluvy pro své chování a názory.
3. MÁM PRÁVO posoudit, zda a nakolik jsem odpovědný za řešení problémů ostatních lidí.
Pověra říká: Vůči některým institucím, věcem a lidem máš větší závazky než vůči sobě, máš tedy podle toho obětovat své vlastní hodnoty a přizpůsobit se. Toto právo nejvíce vychází z obav…“Co tomu řeknou lidé!…Je nutné si uvědomit, že nikdo není povinen konat více, než může. Jde o to, zbavit se pocitu nutkání řešit vše za druhé a zbavit se pocitů viny, pokud se rozhodneme jinak.
4. MÁM PRÁVO změnit svůj názor. Pověra říká: Jakmile sis už jednou přisvojil určitý názor na věc, nikdy bys ho už neměl měnit. Nebo by ses musel omluvit nebo přiznat omyl. To by pak znamenalo, že jsi nezodpovědný a že se asi budeš mýlit znovu. Prostě nejsi schopen sám rozhodovat. Toto právo je velmi důležité pro rodičovství ale i pro nadřízené. Proč bychom nemohli přiznat svoji chybu? Samozřejmě je nutné neměnit názory ze dne na den, abychom neztratili úctu sami před sebou.
5. MÁM PRÁVO dělat chyby a být za ně zodpovědný. Pověra říká: Nesmíš dělat chyby, jakmile je děláš, musíš mít pocity viny. Jiní lidé by v takovém případě měli tvé chování a rozhodování kontrolovat. Toto právo úzce souvisí s právem č.2. Jen ten, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Také jde o to naučit se zvládnout své chyby bez emocí.
6. MÁM PRÁVO říci: „Já nevím“. Pověra říká: Měl bys umět odpovědět na každou otázku, pokud to nedokážeš, jsi nezodpovědný a špatný. Časté manipulativní otázky začínají frázemi: „Jak by ses cítil, kdyby..?“ nebo „Jak by to vypadalo, kdyby všichni takhle…?“ Na takovéto typy otázek nikdo není povinen znát odpověď. Ale i na běžné otázky vždy nemusíme znát odpověď. Opravdu se tak shodíme, když řekneme: „Já nevím“? Pozor pouze v oblastech, ve kterých jsme považováni za specialisty. Tam by časté nevím zavánělo nevědomostí.
7. MÁM PRÁVO být nezávislý na dobré vůli druhých lidí. Pověra říká: Lidé v tvém okolí by k tobě měli mít k tobě kladný vztah. Druhé potřebuješ, bez nich se nedá žít. Je důležité, aby tě všichni měli rádi. Všem zavděčit se nelze. Lidé jsou citliví na poznámky typu: „Vás si budu pamatovat…toho budeš litovat“..apod. Dospělý může na toto asertivně reagovat např.: „Tomu nerozumím, to mne již nebudete mít rád?“…
8. MÁM PRÁVO dělat nelogická rozhodnutí. Pověra říká: Máš se držet logiky, rozumnosti, racionality a zdůvodňování toho, co děláš. Platí, že logické je rozumné. Být logický znamená dělat pouze věci, kterým rozumíme. Ve skutečnosti je řada problémů, jejichž řešení leží mimo tyto limity.
9. MÁM PRÁVO říci: „Já ti nerozumím.“ Pověra říká: Musíš být vnímavý a citlivý na potřeby druhých lidí, číst jejich myšlenky a neděláš-li to, jsi bezcitný ignorant a nikdo tě nebude mít rád. Snažme se komunikovat jasně a zřetelně, pro druhého čitelně a srozumitelně. Nejsme přece jasnovidci.
10. MÁM PRÁVO říci: „Vidím to jinak“ nebo „Je mi to jedno“. Pověra říká: Musíš být stále lepší, dokonalejší. Asi se ti to nepovede, ale měl bys o to stále usilovat. Máš povinnost držet se zásady dokonalosti a usilovat o ni. Neposlechneš-li, jsi líný, bezcitný a nezasloužíš si ničí lásku a respekt. Člověk má právo nedbat na to, aby byl perfektní a dokonalý a aby se tak jevil každému.
11. MÁM PRÁVO sám se rozhodnout, zda budu jednat asertivně nebo ne. Pověra říká: Ve všech situacích musíš jednat asertivně, když už víš, co to je a tuto dovednost ovládáš. Asertivita je dovednost, kterou člověk může a nemusí použít – podle toho, jak se sám rozhodne. To, že se rozhoduje, zda použije asertivní dovednosti, je už asertivita! Musíme se však rozhodovat vědomě!
Asertivní zásady Asertivita je chápána jako respektování a uplatňování práv našich, ale současně i práv druhého člověka. Pro skutečně rovnocenný vztah je potřeba dodržovat i určité obecné zásady asertivního stylu komunikace. Jak budu respektovat práva nejen svá, ale i druhého, tak se bude vyvíjet náš vztah s ostatními. Proto je dobré doporučit i určité zásady – povinnosti či závazky vůči druhému.
1. Učme se kontrolovat své emoce. Je nutné si uvědomit, že zodpovídám za následky svého jednání. Při nezvládnutí emocí mohu snadno sklouznout do agresivity či pasivity (zlost, pláč, strach, beznaděj, křik…). 2. Respektujme a tolerujme i osobnost druhého. Mnohdy dodržujeme pouze svá práva, ale příliš nerespektujeme práva svého protějšku. V podstatě nemanipulujme druhými. 3. Stručně a upřímně vyjadřujme své pocity. Máme nejen právo, ale i možnost vyjádřit, co chceme. Naučme se stručně a jasně vysvětlovat příčiny našeho chování. 4. Snažme se vidět sebe i druhého reálně. Naučme se pravdě podívat do očí. Než budeme hodnotit, důkladně poznávejme! 5. Pokusme se poznat stanovisko druhého. Proč se můj protějšek takto zachoval? Mám se zeptat? Snažme se porozumět. 6. Naslouchejme druhému a vyslyšme ho. Naslouchejme pozorně a trpělivě. Neskákejme druhým do řeči. 7. Važme si názoru druhých a jejich přesvědčení. Snažme se hned nehádat. Dejme najevo, že respektujeme a tolerujeme názor druhého. Buďme uznalý a mějme svůj názor. Spolupracujme! 8. Nesnažme se zvítězit za každou cenu. Vyhýbejme se zbytečným sporům. Respektujme asertivní desatero i u druhého. 9. Učme se nacházet kompromis. Kompromis nelze chápat jako ústup. Umění je smířit se s ním a uskutečnit ho. 10. Přiznejme omyl a pokoušejme se jej napravit. Zmýlíte-li se, uznejte to rychle a ochotně, bez ironie a přetvářky. Hlavně to nesmí změnit váš vztah k druhému, nesmíte se urazit či se mstít. 11. Uvědomme si včas, co vlastně chceme. Když vím co chci, čeho chci dosáhnout, jaký je můj cíl, je uskutečnění snazší. Stát na svém je snazší, umíme-li svůj požadavek formulovat. Za útočnými a pasivními formami jednání se mnohdy skrývá vnitřní nejistota a bezradnost. Stav vnitřní ambivalence, kdy zároveň něco chci a nechci, je velmi častý a přirozený. Snažme se mít co nejvíce jasno v tom, o co nám jde, co chceme, jak toho dosáhneme a jak budeme konkrétně postupovat.
Základní asertivní techniky 1. Asertivní „ne“
Podstata spočívá v nácviku odpovědi „ne“ na nepřijatelné požadavky, a to bez pocitu viny. Odmítat je nutno jasně, klidně, bez afektu, ale rozhodně. 2. Sebeotevření Technika usnadňuje sociální komunikaci a redukující manipulaci pomocí sdělování pozitivních a negativních aspektů vaší osobnosti a chování. Umožňuje klidně vyjádřit i takové věci, které dříve způsobovaly pocity ignorace, úzkosti a viny. 3. Pokažená gramofonová deska Technika učí vytrvalosti v prosazování toho, co chcete, klidným opakováním svého, bez nutnosti připravených argumentů nebo pocitů zlosti. Umožňuje ignorovat manipulativní a argumentativní léčky a trvat přitom na svém. 4. Přijatelný kompromis Není-li v sázce vaše sebeúcta, je vhodné v rámci sebeprosazení nabídnout protějšku pro obě strany přijatelný kompromis. Tam, kde je v sázce osobní sebehodnocení, kompromisy neexistují. 5. Selektivní ignorace Technika uplatňující se v oblasti zvládání hněvu a zlosti. Záměrně nereagujeme a skutečně vytěsňujeme informace, které jsou pro nás nedůležité a o kterých víme, že je druhý sděluje v afektu
