ápad Rocnik 11. Cislo 6. Prosinec1989 Cena $4.00

ápad

Rocnik 11. Cislo 6. Prosinec1989

Cena $4.00

7ápad

Ročník 11.

Číslo 6.

Prosinec 1989

Časopis pro Čechy a Slováky

Západ, bi-monthly for Czechs and Slovaks, published by the Collegium Bohemicum in Canada Second Class Mail Registration Number 4890 ISSN 0226-3068 Vydává: Collegium Bohemicum jako dvouměsíčník Redakční rada: Eva Límanová, Stanislav Reiniš, Josef Škvorecký, Miloš Šuchma, Ota Ulč Redaktor: Miloš Šuchma Administrátorka: Milada Reinišová Grafická úprava: Věra Držmišková, Ctirad Smolík Sazba: Prague Typessetting, Inc. Tiskne: Action Press Ltd., Kitchener Dopisovatelé: Kanada: Vladimír Cícha, Jan Drábek, Richard Drtina, Pavel Kantorek, Jiří Krupička, Marta Procházková, Jaroslav Švestka, Arnošt Wagner. Aleš Zeman USA: Blanka Jičínská, Bohumil Krčil, Vladimír Křiž, Iva Pekárková, Eva von Rheínwald, Ivan Sviták, Jiří Sýkora, Leoš Zeman Austrálie: Petr Hrubý, Jan Jirásek, Jaroslav Kováříček, Miloš Ondrášek Německo: Antonín Brousek, Zbyněk Čeřovský, Ota Filip, Karel Hvížďala. Karel Kryl, Antonín Měšťan, Ján Mlynárik, Jan Pulda, Pavel Taussig, Karel Trinkewitz Skandinávie: Robert Lamberg (Dánsko), Michael Konůpek (Norsko), Helena Kosková (švédsko), Jan Kristofori (Norsko) švýcarsko: Dušan Simko, Vladimír škutina Holandsko: Radek Kučera, Josef Staněk Anglie: Jan Křesadlo Francie: Ivan Kraus Itálie: Stanislav Auský Rakousko: Ivan Medek Adresa redakce: Západ, Box 9021, Terminal P.O., Ottawa, Ont., Canada, K1G 3T8 Články nemusí vyjadřovat názory redakce. Redakce si vyhražuje právo na zkráceni a úpravu příspěvků. Redakční uzávěrka vždy 1. února, dubna, června, srpna, října a prosince Adresa administrace: Západ, Box 322, Waterloo, Ont., Canada, N2J 4A4 Předplatné, příspěvky na tiskový fond, inzerci a změny adres zasílejte na adresu administrace. Předplatné: 1 rok: Can: $22.00 US: $22.00 US: $26.00

2 roky: Kanada Can: $40.00 USA US: $40.00 ostatni země (letecky) US: $48.00 nebo ekvivalent v clzi měně Doživotní předplatné CAN $400.00 (Kanada), US$400.00 (USA a ostatní země). Československo vzhledem k devizovým a poštovním předpisům zdarma Cena jednotlivého čisla $ 4.00 Odběratelé v USA a v Kanadě mohou platit osobním šekem. V ostatních zemích bankovním příkazem nebo mezinárodni poštovní poukázkou (patrně nejvýhodnějši pro evropské předplatitele). Předplatné v Evropě lze poukázat na poštovní účet číslo 98601-202 u poštovního šekového úřadu 2000 Hamburg, BRD. Bankovní směrové číslo 200 100 20. Předplatné lze rovněž poukázat přímo na bankovní konto Západu do Bank of Montreal, 239 Weber St. N., Waterloo, Ont., Canada, N2J 4H5 (TSA No. 5037-246).

Obsah Svět Jak kdo bude pohřbívat k o h o (Ota Ulč)

1

V e l v y s l a n e c Š i r l e j k a (J. Š k v o r e c k ý )

4

P o z n á m k y z H o l a n d s k a (F. Rak)

5

Československo Děti, b u d o u c n o s t n á r o d a (S. Reiniš) In m e m o r i a m J a n H a m m e r Emigrace Austrálie nechce ekonomické emigranty

6 8

9

Rozhovor s Otou Koutným, ředitelem vídeňské kanceláře AFCR

10

Z a p š k l á s e t k á n í (V. C h y s k ý )

11

Jak si k u p o v a t a u t o (P. J o u z a )

13

Interview Rozhovor s Tomášem Baťou

16

Svědectví T e h d y se t o s t a l o ( Z d e n ě k U r b á n e k )

19

Historie Počátky (Václav J a k o u b e k )

20

Fórum V š i c h n i Češi j s o u rasisti (P. Š o l t y s )

22

Literatura A b s o l u t n í V o h n o u t a ti d r u z í (M. S p i r i t ) i er oJcahnáaz kLouvkáa) s e A z y l Na na ot ebráal sc e (f o L teongkraa f P Dopisy "Koníček"

Prosíme, informujte své známé, o nichž si myslíte, že by o ZÁPAD měli zájem.

ZÁPAD DO VŠECH SVĚTADÍLŮ!!!

27 30 32

t.»

Svět Ota Ulč

Jak kdo bude pohřbívat koho "Pohřbíme vás!" hrozil kapitalistickému světu Nikita Sergějevič Chruščov. Věštec ve špatně střižených šatech, bušič botou v ruce na zasedání OSN byl víc populární v nepřátelské cizině než doma v první zemi socialismu. Však kapitalisté, a Američané především, si prozatím nikdy nenechali ujít příležitost dělat si nehorázné iluze o všech sovětských vládcích. Franklin D. Roosevelt se mermomocí snažil objevit laskavost v duši Stalina, křesťanského gentlemana, však bývalého to studenta bohosloví, (poc h y b o v a č ů m d o p o r u č u j í nedávno vyšlou knihu Roosevelt and Stalin: The Failed Courtship, napsal ji známý vědec Robert Nisbet.) Cyrus Vance, ministr zahraničí prezidenta Jimmy Cartera, se vyjádřil o Leonidu Brežněvovi jako "člověku, který sdílí naše sny a touhy". Senátor George McGovern, kandidát na prezidentský úřad v r. 1972, charakterizoval velkořezníka Pol Pota jako pokrokového rurálního reformátora. A teď máme Míšu, který se dovede obléci, nesundává si střevíce na mezistátních zasedáních, nehrozí nukleárním zánikem, a rozhodně se vyzná lip v zacházení se západními sdělovacími prostředky než se sovětskou ekonomií. "Představme si, že by se mimoplanetární loď přiblížila k naší zemi a vyslala výzvu "Vezměte nás k vašemu vůdci." Kdo by to byl? Michail Sergějevič Gorbačov, naprosto bez pochyb," čteme v New York Times (21. května 1989). Gorbačovova popularita není závratně vysoká jen v západním Německu, kde by si ho dychtivě zvolili za kancléře. V USA ho účastníci vědecké konference v Charlottesville, stát Virginie, vyhodnotili jako nejdůvěryhodnějšího předáka, usilujícího o světový mír. Helena Caldicottová, známá australská bojovnice za mír, po setkání s Gorbačovem ho přirovnala k Ježiši Kristu.

Nikita Sergějevič kdysi světu slíbil, že v r. 1970 Západ předežene nejen ve výrobě oceli, ale i másla a masa a brzo brzičko vědecký komunismus vybuduje. Víme, jak to dopadlo. Místo ráje na zemi sovětské hospodářství trapně chřadne, s výjimkou vojenské moci SSSR připomíná rozvojovou zemi — a seriously deformed giant, monodimenzní, podstatně zmrzačený gigant. V r. 1987 veškerý sovětský zahraniční' obchod dosáhl v tvrdých valutách sumy mezi 30 a 35 miliardami

dolarů — čili méně než polovinu ročního obratu americké automobilky. V r. 1989 se příjem scvrkne na 23 miliard a z toho 18 miliard pozře uplácení zahraničního dluhu. "Jsme na pokraji propasti," Gorbačov se nejednou vyslovil. "Gorbačov přece nezapočal se svou glasností a perestrojkou proto, aby komunistický systém rozmontoval — ale naopak, aby ho zachránil! Přece si nemyslíte, že se pouští do nějaké demokratizace proto, aby se nám zalíbil, to do us a favor," pokusil jsem se o osvětu v jednom americkém televizním interview. Pokusil nepříliš přesvědčivě: však my uprchlíci jsme nemožně předpojatí, že ano. Vesměs marné pak voláni a odvolávání na sovětské zdroje a autority, které se občas vytasí s fakty, za něž zpravidla byl a třeba někde ještě je kriminál (trestný čin "hanobení státu světové socialistické soustavy", paragraf 104 čs. trestního zákona, odnětí svobody až na dvě léta). Ministerský předseda Ryžkov přiznal, že v první zemi socialismu 40 milionů obyvatel živoří v bídě. Člen politbyra, konzervativec Ligačev přiznal, že 40 procent sovětských škol je bez splachovacích záchodů. Dozvídáme se, že v rámci plné zaměstnanosti je v Uzbekistánu milion nezaměstnaných. V rámci bezplatného zdravotnictví se musí platit, aby se pacientu nějaké péče vůbec dostalo. Sovětský svaz ovšem nemá na tyto potíže růstu monopol. Ať se vymýšlí, jak se vymýšlí, dosud se magická reforma nikde nepovedla. Od člena maďarské Akademie věd jsem se dozvěděl, že už teoreticky probádal sedmdesát různých modelů, od španělského po jihokorejský. V Jugoslávii socialisté experimentují už čtyři desetiletí s výsledky k pláči. Nick Eberstadt, pracovník harvardské univerzity, Center for Population Studies, vydal knihu The Poverty of Communism — tedy o chudobě komunismu. Přináší důkazy a úspěšně demoluje mýtus o marx-leninských režimech sice ne příliš svobodných, ale zato zaručujících tzv. ekonomická práva, bezplatné školství a zdravotnictví, například Castrova Kuba, jen se podívejte. Autor se tedy podrobně podíval a dokumentoval: Za diktátora Battisty Kuba měla jeden z nejlepších systémů školství a zdravotnictví v celé latinsko-americké oblasti. Zásluhou budování vědeckého socialismu Kuba teď pokulhává za Kostarikou, Panamou a za Chile diktátora Pinocheta. Per capita příjem klesl z tře-

tího místa na patnácté místo v oblasti. ("Mohu vám dát jen jednu radu: nebudujte socialismus," čínský předák Deng nedávno údajně doporučil viávštěvníkovi, marxistickému prezidentovi z Mozambiku.) Rumunské ministerstvo zdravotnictví vydalo v r. 1985 edikt, doporučující národu pojídat kůru ze stromů — užitečný to prý doplněk národní výživy. Z Bukurešti k nám na univerzitu přijel významný muž: Sílviu Brucan, bývalý velvyslanec ve Washingtonu, též bývalý šéfredaktor hlavního stranického deníku Scinteia, posléze profesor sociálních věd na nejvyšší úrovni. V přednášce shrnul poznatky své nové knihy s titulem World Socialism at the Crossroads: An Insider's View (Prager, 1988, str. 168) čili o světovém socialismu na rozcestí, tak jak to vidí osoba zasvěcená. Knihu jsem zrovna recenzoval projeden časopis, takže jsem poslouchal zvlášť bedlivě. Brucan vysvětlil úpadek vtáboře míru novinkou, kterou klasici nepředvídali — totiž vědecko-techníckou revoluci. Než k ní došlo, socialistické země dosahovaly vysokého procenta růstu, pomalu ale jistě doháněly kapitalistické země — a teď bác. Existující systém není schopen změnu absorbovat, propast mezi východním a západním hospodářským výkonem se teď stále zvětšuje. Pak tu máme výsledky, že ostrůvek Singapur, obyvatel všeho všudy dva a půl milionu, vyváží do západního světa o 20 procent víc strojů než všechny země tábora míru a socialismu dohromady. Nelze předpokládat pokrok za podmínek intelektuální represe. Renezance se rovněž nepovedla tam, kde převládala inkvizice. Zastaralá je oblast jak ekonomická tak politická, Gorbačov to dobře ví a teď jako Sysifos míní systémem pohnout. A že za tyto hereze prostořekého Rumuna v jeho despotické vlasti dosud nezlikvidovali, divil jsem se. Pár měsíců poté proskočila zpráva, že Brucan se podílel na formulaci otevřeného dopisu, vyzývajícího Ceausesca, aby už konečně přestal se svým předpotopním způsobem vládnutí. Dopis podepsalo šest odvážlivců, včetně bývalého ministra zahraničních věcí. Všech šest pak z Bukureště zmizelo — bylo zmizeno — někam prý na nevlídný venkov. Gorbačov (Ježíš Kristus) se pustil do práce na mnoha vinicích: někde důkladněji, jinde spiš ledabyle. Dovolil rehabilitaci Bucharina, ale nikoliv Trockého. Místo leninského demokratického centralismu se smi mluvit 1

ší Velké proletářské kulturní revoluci v Číně. Předseda Mao v r. 1966 zmobilizoval mladou generaci, aby pohnula byrokratickou strukturou strany a státu. Gorbačov mobilizuje zejména inteligenci a sdělovací prostředky k dosažení téhož. V Číně se jim iniciativa pořádně vymkla z ruky a že prý výviny v Sovětském svazu spějí týmž neharmonickým směrem. V případě, že tohle by byla správná diagnóza a prognoza, to pak už nebude tolik záležet na Gorbačovových záměrech, nakolik že mínil systém vyspravit či rozmontovat. Reformátorskými počiny, jeho glasností a perestrojkou dochází k de facto demolici dosavadního řádu/neřádu. Takže tady to máte, hrobníku Níkíto Sergějeviči.

o socialistickém pluralismu, ale pouze uvnitř jedné jediné strany, neboť systém více stran, dokonce snad opozičních, by byl "nebezpečný nesmysl." Kritika je vítaná, ale nikoliv bezbřehá. Když akademik Sacharov v Nejvyšším sovětu vyjádřil obavy z Gorbačovových akumulací funkcí (generální tajemník strany, prezident státu, předseda legislatury), nejvyšší akumulátor mu vypnul mikrofon a zasedání odročil. Existence tajného protokolu o paktu Stalina s Hitlerem konečně připuštěna, ale nikoliv jeho dialektický dopad nazánik nezávislosti Lotyšska, Litvy a Estonska. Baltickým republikám doporučena decentralizace, vzdálení se od Moskvy, ale když se začaly domáhat víc autonomie, ba i nezávislosti, ústavně to zaručeného práva, Gorbačov snahy zatratil jakožto nacionalistickou hysterii, morální teror, a nařídil vymýcení zhoubných nápadů. Prosazovatel perestrojky při mnoha příležitostech, včetně svého vystoupení v OSN, zdůraznil nový vítaný princip nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států, nicméně — na rozdíl od Poláků a Maďarů — akt velmi se vměšující srpnové invaze k nám dosud nezatratil. Společné zájmy lidstva teď mají převažovat nad zákony třídního boje, nicméně v našem společném evropském domě má berlínská zeď dosud mít své oprávnění. Z Afghánistánu jsme odtáhli, nicméně režim supergorily Nadžibulláha nadále podporujeme velkorysými dodávkami zbraní a jiného potřebného zboží. Někteří západní komentátoři (například Charles H. Fairbanks, Jr., "Gorbachev's Cultural Revolution," Commentary, srpen 1989) přirovnávají Gorbačovovu iniciativu k někdej2

Kdykoliv bylo hrobařům kapitalismu úzko, kapitalisté vždy ochotné přispěchali k záchraně. Užpřed řadou let se sovětský disident Vladimír Bukovský marně namáhal vysvětlit západním financiérům a průmyslníkům, oněm dychtivým Rockefellerům, že štědré půjčky v rámci deténte umožňují Kremlu odklad potřebných, zlidšťujících reforem a tak tedy i prodlužování neblahého státu quo. Judy Sheltonová, výzkumná pracovnice na Hooverově institutu v Kalifornii, napsala pozoruhodnou knihu o nastávajícím sovětském krachu — The Corning Soviet Crash, s podtitulkem Gorbachev's Desperate Pursuit of Credit in Western Financial Markets — čili zoufalé pachtění po západních půjčkách. Autorka uvádí důkazy, že Gorbačov zdědil hospodářství v daleko horším stavu, než kdokoliv na Západě, včetně CIA, předpokládal. Rok co rok se Moskva chvástala, jak že má vyrovnaný rozpočet do poslední kopějky — další to důkaz neochvějné převahy socialistického zřízení. A pokrokové hlavy všude ve světě horlivě kývaly. Načež v rámci glasnosti se Sověti přiznávají k deficitu — oficiálně, ekvivalent 58 miliard dolarů pro rok 1988, privátně suma třikrát tak vysoká. Zatím co rozmařilé Spojené státy měly v osmdesátých letech roční rozpočtový schodek ve výši 3 až 6 procent svého G.N.P. (Gross National Product), v r. 1985, když Gorbačov přišel k moci, sovětský schodek se blížil 20 procentům, což je zhruba dvakrát tolik jako výkony banánových republik v latinské Americe. Čili aby kapitalisté znovu hodili záchranné lano — však společné zájmy lidstva jsou teď momentálně důležitější, než zákony nesmiřitelného třídního boje, že ano. Podíl vojenského průmyslu na celkové sovětské produkci je 25 procent, čili čtyřikrát tolik jako v USA. Tudíž je třeba, aby kapitalisté dovezli spotřební zboží k pacifikaci národa. Rovněž, a to zejména, aby dodali

technologii a zdroje k zmotoření systému. Dluhy vzniknou, ovšem. Sovětské zadlužení se již teď rovná a v nejednom případě předstihuje zadlužení zemí Třetího světa. Však ve svém posledním vystoupení v OSN se Gorbačov značně domáhal, aby západní banky své pohledávky ve Třetím (a tedy i v Druhém, tom socialistickém) světě zapomněly, pominuly, odepsaly. Jak to tedy asi dopadne? Boris Jelcin na své privátní návštěvě v USA (v září 1989) několikrát předpověděl revoluci sovětských pracujících do roka, nejpozději do dvou, nedojde-li k podstatnému zlepšení hospodářské situace. Za návštěvy Spolkové republiky Německa se Gorbačov v soukromném rozhovoru se sociálně demokratickým předákem údajně svěřil se svými chmurami o nebezpečí vojenského puče. Sovětský ekonom Nikolaj Šmelev varuje před rozpadem hospodářství do dvou až tří let. Americký ekonom Marshall I. Goldman v knize Gorbachev's Challenge se zabývá alternativami příštích sovětských kroků a dochází k závěru, že Moskva se neodhodlá k volbě té alternativy nejlepší —t.j. reformy radikální se značným spolehnutím na tržní vztahy. V rámci přestavby by bylo například nutné odbourat subvence v zemědělství ve výši více než 50 miliard rublů ročně. A co s Gosplanem, gigantickým úřadem, který zápolí s tolika miliony papírů a ukazatelů najednou, že snad ani superkompjútr by úkol nezastal? Proti reformátorům stojí a brojí 18 milionů byrokratů ve státním a stranickém aparátu. Soudruzi funkcionáři v podnících národního hospodářství rovněž nebaží po osobní zodpovědnosti v podmínkách racionálního podnikání. A národ, od lenochodů v továrnách po kolchozníky někde na stepi, věru málo dychtí po úspěšné velkoprodukci za cenu socio-ekonomických nejistot. Zbigniew Brzezinski, můj bývalý učitel na Kolumbijské univerzitě, ve své dosud nejnovějšíknize TheGrand Failure: The Birth and Death of Communism in the Twentieth Century — čili Velkolepé fiasko: zrod a smrt k o m u n i s m u ve dvacátém století, dochází k závěru, že tento bizarní model marx-leninského socialismu je nespravitelný, že tedy nelze sázet na perestrojku a ria Gorbačovovu příliš slunnou budoucnost. Inu Brzezinski, neblaze proslulý antikomunista a válečný štváč, by se dalo říci. Jenže neméně pohřební soudy vyslovují myslitelé i na opačném konci ideologické orientace: "Komunistický systém sovětského a východoevropského typu nelze reformovat, lze ho už jen demonto-

vat," autor výroku Imre Pozgai, významný maďarský komunistický předák. (Porovnejme s Jakešem. Lze se pak divit myslícím Slovákům, když začínají uvažovat o výhodách návratu své země do osvíceného, v minulosti jakkoliv nepříjemného svazku se svatoštěpánskou korunou?).

"Nejde o to, že studená válka skončila — marxismus-leninismus skončil," napsal William Pfaff a mnozí jiní. Značnou pozornost, ba i poprask v této zemi a za jejími břehy vyvolal článek v časopisu The National Interest. Američan s typickým jménem Francis Fukuyama, mladý a nikoliv nevýznamný činitel State Departmentu, zformuloval koncept PostHistory: The Theory to End All Theories, že už jsme jaksi u konce s veškerým experimentováním a z výsledku bychom měli mít víc radost než žalost. Hledejme inspiraci v umění: postmodernismus. Všechny novinky, nápady, vylomeniny jsme již vyprubovali, naprosto nic nového již nemůže být pod sluncem. A nic nového užitečného se již nemůže vymyslet v oblastí společenského uspořádání. Fašismus zkrachoval, k o m u n i s m u s úspěšně krachuje, totalitní novinky nemají šanci. Vše, co zbývá, je jediný, skutečné fungující, přitažlivý model západní liberální pluralistické demokracie. To se teda, pane Marx, moc nerozčilujte. Sem jsme dospěli, tady to končí — končí zevšeobecněním, uníverzalizací těchto hodnot západní civilizace. Kdekoliv ve světě se dosud drží jiných alternativ, cena je vysoká—totiž všeobecné zaostávání. Jak marxisté, tak burziáni z Wall Streetu se mohou jít klouzat se svými chimérami o rozhodujících materialistických sílách. Nesmysl. Kdepak, naopak — ne síly výrobních prostředků, ale idejí, ty mávají světem. Fukujama nás vrací ke komplikovanému pruskému filosofovi Hegelovi. Tedy nestavět Hegela na hlavu, neobracet ho, tak jak se domáhal Marx, ale nechat ho pěkně v původní pozici. Za centrální se považuje "autonomní síla idejí", v našem tedy případě triumf západního životního stylu ve svých jak výtečných, tak méně vítaných variantách. Univerzální přitažlivost americké televize, rock-androllu a hamburgerů, zachvacujících Teherán i Tiranu, Prahu i Peking. Kde jsou pak, medle, častušky a gorodky, jejich magnetismus? K d o s i poslední dobou s potěšením louskal v Engelsově traktátu o podílu práce na polidštění opice? Zbývá pak smutek z úspěchu, vakuum vědomí konce. Co t e ď — už jen nuda ne-li z dokonalosti, tedy z dosaženi toho nejlepšiho možného? Jestliže jsme vyhráli studenou válku a protivník se sám od sebe rozsypal,

kdopak nám zbývá jako nepřítel — my sami? Fukuyama si znepřátelil kdekoho. Pernicious nonsence čili zhoubný to nesmysl, zaprotestoval Strove Talbott v týdeníku Time (11. září 1989). Nejvíc se rozběsnili levicoví profesoři, kteří přece nemohou dovolit, aby jim někdo poničil jejich absurdní, dokonale nefungující vize. Snad abychom ale uzavřeli s varováním: ještě nedávno jsme téměř panikařili před hydrou bolševismu. Třeba bychom teď měli ještě chvilku počkat s oním pohřbíváním. Předčasné chvástání Nikity Sergéjeviče by nám mělo být varovným precedentem. n

N A B Í Z Í ČESKÉ FILMY NA V I D E O K A Z E T Á C H VHS N E B O BETA C E N A F I L M U VČ. KAZETY $ 27.95 156 McKenzle St. Winnipeg, Manitoba Canada R2W 5A2 Phone (204) 582-3336

Anlonin Bartůněk C o l o u r TV Hr-Fi Sales. Service 144 K e n n e d y R d S B r a m p l o n . O n i L6W 3G4 (416) 4 53-8817

HITACHI Prodej

JVC

Sales

A u d i o — Video — Service

Služba čtenářům Mladý 28-ročný, slobodný muž z Československa v súčasnej dobe v Holandsku, vyučený strojný zámočník s 11-ročnou praxou, hľadá sponzora v Kanade. Som zdravý, ochotný prijať akúkolVek prácu, nesklamem.

K zahájení letošního mezinárodního knižního veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem a v předvečer udělení Mírové ceny německých knihkupců Václavu Havlovi vychází obsáhlá kniha:

VÁCLAV HAVEL

DO RŮZNÝCH STRAN Eseje a články z let 1983-1989 Uspořádal Vilém Prečan XV|x526 stran formátu 14x20cm. Cena 30 DM. ISBN 3-89014-055-6. Sborník esejů, článků, komentářů a dalších, pro různé příležitosti napsaných příspěvků Václava Havla z let 1983-1989, které dosud vyšly jen časopisecky nebo v různých zahraničních publikacích. V oddílu Dodatky je zařazeno několik textů z let 1965-69, mezi nimi dosud nikdy zveřejněný obsáhlý Havlův dopis A. Dubčekovi z 9. srpna 1969. Kniha je vybavena edičními poznámkami s informacemi o okolnostech vzniku jednotlivých textů, bibliografii Havlova dramatického života a knižního díla a 35stránkovým chronologickým přehledem údajů o jeho životě, díle a společensko-politické aktivitě. Vydalo Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury ve spolupráci s Nadaci Charty 77 ve Stockholmu jako 5. svazek ediční řady Acta creatíonis a 254. svazek pražské samizdatové řady Edice Expedice v říjnu 1989. Distribuci převzal a objednávky přijímá: INDEX, Postfach 41 05 11 D-5000 Köln 41 WEST GERMANY Objednávky ve velkém (knihkupci, instituce apod.) zasílejte laskavě na adresu: Dokumentationszentrum Schearzenberg 6 8533 Scheifeld WEST GERMANY

"20010" 3

Josef Škvorecký

Velvyslanec Širlejka Alfred Hitchcock považoval herce za něco intelektuálně jen o málo lepšího než cvičená zvířata, bohužel ovšem nepostradatelná pro výrobu filmů. Soudě podle vtipů k polechtáni na Ronalda Reagana, protože kdysi v jednom lehce zapomenutelném filmu hrál vedle antropoidní opice, sdílejí Hitchcockův nelichotivý názor na herce mnozí pracovníci masových medií. Pokud ovšem takový herec, z něhož se stal politik, zuřivé nenapadá všechno americké, jak je tím povinován každý správné — tj. levě — smýšlející občan Spojených Států. Očekávám menší záplavu podobných vtipností, až bude oficiálně ohlášeno, že novým velvyslancem v Praze byla jmenována Shirley Temple; menší, protože konec koncu Shirley nekandiduje na prezidenta. A přece, podle mého skromného mínění, kdokoliv ve Washingtonu rozhoduje o velvyslancích, udělal málo tak dobrých rozhodnutí. Mám na tu dámu osobní vzpomínky. Kdysi byla "cherubín s rozzářenýma očima, spoustou kudrn na hlavičce a s důlky ve tvářích", jak ji popisuje nedávno vydaná kniha o hollywoodských hvězdách, a Američanům patrně asociuje s Velkou hospodářskou krizí, ovšem jako jedno z mála jasných světýlek v éře zoufalství. Mně, zcela podobně, asociuje s nejhorší dobou mého života. V obýváku mé německé překladatelky jsme se koukali na televizi. Moje německá překladatelka je Němka od Volhy, žena, která se narodila v německé komunitě v kozácké oblasti Sovětského Svazu. Z ráje utekla tím způsobem, že se vdala za českého studenta v Moskvě, s nímž později použila U-Bahn (ve dnech před vystavením Zdi) z Východního Berlína do Západního. Její v Moskvě vystudovaný manžel se v Mnichové stal kapitaiistou, takže nám mohli poskytnout pohodlný útulek po víc než měsíc po 21. srpnu 1968, kdy do Prahy přijely tanky. Soudědleoficiálních prohlášení Gorbačovových lidí v Moskvě, invaze byla jediná dobrá věc, kterou udělal Brežnév, jinak popleta a občas rovnou zločinec. Nám se to ovšem jevilo jinak. A tak jsme se koukali na německou televizi. Druhý nebo třetí den poté, co nás ocelové kočárky zachránily před demokracií, uviděl jsem na obrazovce Shirley Templeovou. Byla zorvna v Praze, když tam přijela útočná vozba. Zúčastňovala se konference nějaké mezinárodní dobročinné společnosti, jejíž byla předsedkyní. A m e r i c k é velvyslanectví zorganizovalo konvoj, který odvezl A m e r i č a n y c h y c e n é v pražském zmatku na německé hranice, kde 4

čekali televizní reportéři na zajímavé uprchlíky. Shirley Temple se stala jejich nejlepší kořistí, a moje žena, ačkoliv tehdy nerozuměla anglicky, vykřikla: "To je Širlejka!", a já viděl svou smutnou ženu se usmát jedinkrát za období mezi 21. srpnem 1968 a 31. lednem 1969, kdy jsme odlétli do Kanady. Protože pro ni ta dáma rovněž asociovala — jako jeden z jasných bodů — s Velkou hospodářskou krizí, při níž její otec přišel o svoje knihkupectví a ona pak vyrůstala v Masarykově ústavu pro chudé děti. Bylo jí tedy šest, sedm let, a vystřihovala si z archu papíru barevný obrázek "cherubína s hlavičkou plnou kudrn" ve spodním prádle, a pak jej strojila do papírových šatiček, rovněž vystřižených z toho archu papíru, jaké tehdy za pár halířů prodávali malým holčičkám papírníci. Protože mluvily jazykem bohatým na zdrobněliny, malé české holčičky říkaly cherubínovi "Širlejka" a platily nepatrné členské příspěvky v mnoha Klubech Shirley Templeové po celé zemi, kde se scházely a patrně vystřihovaly barevný obrázek f i l m o v é hvězdy z archů papíru a pak naň přidělávaly přepychová papírová roucha. Nepamatuji se, co toho dne řekla v televizi paní Shirley Temple Blacková. Viditelné jí otřásl komunismus, který právě viděla v akci ve městě, kam ji nyní vysílají jako veivyslankyni. Za necelý rok nato jsme se octli v Kalifornii, kde jedna česká studentka získala letní zaměstnání jako slečna ke psům u jakéhosi čítánkového milionáře, jenž na léto jezdil do Evropy. Dostala od něho byt zdarma, skromný plat a přístup k velké sumě peněz, za níž měla jeho dvěma ruským chrtům kupovat telecí. Peníze na telecí dívka zpronevěřila a krmila ty rozmazlené tvory nejlacinějšími psími konzervami, jaké byly v Kalifornii k sehnání; psům nezřízeně chutnaly. Taky je musela chodit věnčit. Při jednom takovém venčení potkala v sousedství dámu, dala se s ní do řeči, a když dáma zjistila, že studentka je Češka, pozvala ji k sobě na návštěvu. Tam jí studentka řekla o českém spisovateli, který právě dumal o neslibné budoucnosti v ulicích revolučního Berkeley. Tak jsme dostali pozvání navštívit Blackovy. Nevěděl jsem, co čekat: někdejší filmovou hvězdu, jejíž filmová kariéra nevydržela, zahořkiou asarkastickou, jako byly ty dvě ženy, o nichž jsem četl v šedesátých letech a s nimiž jsem, mnohem později, měl spolupracovat na jejich autobiografiích? Jenže ty obě pro stříbrné plátno znemožnilo ne to, že vyrostly z dětských sukének, ale evropská politika. Vy-

braly si ideologicky špatné souložníky: jedna z nich dokonce intelektuálního netvora nacismu Dr. Josefa Goebbelse. Jenže nic takového: setkal jsem se s příjemnou, neafektovanou, inteligentní a velmi věcí znalou Američankou, která diskutovala o Dubčekovi a jeho snech bez obvyklé americké naivity. O jediný pohled na slavnou minulost naší hostitelky se postarala moje žena, která vyprávěla paní Blackové, svou pořád ještě komunistickou angličtinou, o tom, jak jako dítě obdivovala dítě s důlky ve tvářích, a projevila přání vidět nějaké fotografie. Dáma přinesla z knihovny pár albumů, jaké se kdysi dělaly pro hvězdy, které obsahovaly fotografie z toho kterého filmu a momentky z natáčení. Obě ženy — moje manželka je jen o dva roky mladší než paní Blacková — seděly pod pomerančovníkem ve vlahém kalifornském večeru a vzpomínaly nad fotografiemi proslulých mužů a žen, o nichž dáma, podle správného amerického usu, mluvila jako o panu Goldwynovi, pani Crawfordové.panu Laurelovi a panu Hardym, aniž projevila nějakou sentimentální nostalgii pro dny své slávy, ale jen zájem o zajímavou minulost. Byl to jeden z mála příjemných večerů v mém jinak ponurém pobytu ve Zlatém státě, jehož revoluci naštěstí právě potlačoval guvernér, taky bývalá filmová hvězda. Takže si myslím, že volba paní Shirley Temple Blackové za příští americkou veivyslankyni v Praze je velíce šťastná. Má osobní zkušenost se zemí a s jejími obyvateli v hodině jejich nejhlubších úzkostí od 15. března 1939, kdy do země přirachotily jiné tanky s jinými emblémy na věžích.

František Rak

Poznámky z Holandska Snažím se vzpomenout, co jsem věděl o Holandsku, pokud jsem ještě žil v Československu. Nedovedl jsem si představit město Naarden, jenom jsem věděl, že je tam pochován J. A. Komenský. Z reprodukcí jsem znal díla starých holandských mistrů, četl jsem o tulipánech, větrných mlýnech i o tom, jak Holanďané berou moři zemi. V mých představách nosili všichni Holanďané dřeváky, jako Hurvínek a Spejbl. Tím moje vědomosti o Holandsku končily. Od doby, kdy jsem se octl v Holandsku, kde jsem se dokonce stal na papíře i Holanďanem, měl jsem dostatek možností své vědomosti o Holandsku a o Holanďanech rozšiřovat Demonstrovala, že sympatizuje s nešťastným národem, když jednoho památného večera v roce 1969 vystoupila v San Francisku na produbčekovském shromáždění v českém národním kroji, který si koupila v Praze — americký ženský způsob, jak projevit sympatii, který hrstka sanfranciských Čechů tehdy hluboce ocenila. To všechnov ní probudilozájem, a zájem vedl k znalosti, již mohu sám dosvědčit. Ale především: v roce, kdy otrlí stalinisti Jakešovy skupiny byli nezničitelnou pamětí lidí donuceni neochotně připustit, že Tomáš Garrigue Masaryk, tvůrce Československa, nebyl buržoázni (jeho otec byl vesnický nádeník) gangster, ale humanista, dostane Praha americkou velvyslankyni, která není anonymní diplomat z povolání, ale žena s — víte-li, co myslím —pestrou minulostí. Drobnou paní, jejíž jméno asociuje s r e p u b l i k o u manžela Charlotty Garrigueové z New Yorku. V mysli lidí, kteří prožili nacismus a stalinismus, přízrak Velké hospodářské krize vybledl, a jenom obraz laskavě demokratického prezidenta — který tak jako tak nebyl zodpovědný za hospodářskou krizi — žije dál jako krátké, ale velice jasné období v jinak ponuré nedávné minulosti národa. Shirley Temple je součástí toho velice jasného období. Pro bývalé členky jejích fanynkovských klubů, které se pamatují na ty populární vystřihovánky, není Shirley Temple jenom nějaký řadový diplomat z Washingtonu; a třebaže jejich manželé, jako kluci, patrně o cherubína s kudrnami příliš nestáli — protože v těch dobách kluci nestáli o holky — i oni, až si přečtou o jmenování, vzpomenou si na dny, které, přes všechnu bídu doby, byly šťastnější než cokoliv, co přišlo potom.

•

a zdokonalovat. Z kursu na magnetofonovém pásku jsem se naučil jazyk, který mnozí považují za zpotvořenou němčinu. Chcete-li se naučit holandsky, musíte němčinu zapomenout, jinak se vám to bude pořád plést. Musím se přiznat, že když se snažím mluvit svoji nejlepší holandštinou, dost často mi odpovídají Holanďané německy, respektive jazykem, který za němčinu považuji. Pokud jste někdy v televizi slyšeli mluvit německy Rudi Carella, tak víte, co tím míním. Také moje holandština se nedokázala zbavit mého hanáckého akcentu, z něhož tuzemci bezpečně diagnostikují, že jsem cizinec, tudíž asi Němec. Když jim potom předložím svůj holandský pas, zmlknou. Zmínil jsem se o svém hanáckém akcentu, čímž jsem prozradil, že pocházím z té kouzelné roviny kolem řeky Moravy. Asi si myslíte, že když pocházím z roviny, musím se tady v Holandsku cítit jako doma. Není to tak docela pravda. U nás na Hané jsme koukali na severu na Jeseníky, na západě byl Rampach, který už patřil k Česko-moravské vysočině. Tady v Holandsku se Vám o nějakém kopci může jenom zdát. Myslím, že nejvyšší horou tady v okolí je skládka odpadků, které sem svážejí na jedno místo z celé provincie. Holanďané velice cestují. Jejich auta potkáte v Pyrenejích, v Alpách i v Ardénách, ale v horách se holandský řidič cítí vždycky jaksi nesvůj. Řídí-lí auto, potom touží jet po rovině a vidět nekonečno na obzoru. Pneumatiky se zimním vzorkem v Holandsku neužijete, což značí, že pěkná, ladovská zima se sněhem je tady dost vzácná. Holanďané však rádi jezdí za zimními sporty, nejčastěji do Rakouska. A tak se nedivte, když Holanďan, který sí poprvně v životě vyjel do rakouských hor, vypůjčil si tam lyže, boty i oblečení, stává se již druhým dnem svého pobytu tam — podle svého mínění — perfektním lyžařem a po návratu do Holandska vám rád vysvětlí, jak musíte jezdit, dělat kristiánky atd. Díky svému holandskému holiči a své holandské sekretářce tedy vím, jak to holt v zimě na horách chodí. Na rozdíl od Hané má Holandsko moře. Sice ne moc čisté, ale přece jenom moře. Do dneška se rád toulám holandskými přístavy a závistivě pozoruji lodě z celého světa. V přístavech můžete fotografovat podle libosti. Nikdo se o vás nestará. To mi dělalo zprvu dost potíží. Vzpomínám si, jak jsem si poprvé fotografoval anglický torpédoborec, který přijel na přátelskou návštěvu do delfzijlského přístavu, kde při tzv. "dnu otevřených dveří" jste si mohli prolézt celou loď. Pořád jsem čekal, kdy mne někdo seřve, že se to nesmí, že je to vojenské tajemství. Celé Holandsko je protkáno kanály, které slouží dopravě zboží i tu-

ristice. A tak tu jsou i vnitrozemské přístavy. Skoro každé město má svůj vlastní, vnitrozemský přístav. Silniční síť je ve výborném stavu. Dálnice jsou o něco užší, než v Německé spolkové republice, bohužel se po nich nesmí jet rychleji, než 120 km v hodině. Mimo dálnice můžete jet stovkou, na okresních silnicích jen osmdesátkou. Překročení rychlosti přijde člověka dost draho. Kanály jsou překlenuty zvedacími mosty a tak, hlavně v létě, když po kanálech pluje nejen mnoho lodí se zbožím, ale i turisté s plachetnicemi s pomocným motorem i lodě motorové, často musíte trpělivě stát před zdvihnutým mostem a čekat, až zase most na chvilku spustí, abyste se s celou frontou automobilů před i za vámi dostali na druhý břeh. Automobily zaparkované i jedoucí často padají do kanálů. Pro řidiče jsou pořádány speciální kursy, jak vylézt z auta, které spadlo do kanálu. Ve stručnosti vám prozradím, že nesmíte za žádnou cenu otevřít dvéře vozu, ale musíte vylézt oknem, které otevřete klikou. Jak je tomu u oken, otvíraných elektricky, jsem se nikde nedověděl. Automobilisté v Holandsku o sobě říkají, že jsou dojnou krávou vlády. Mají pravdu. Cena nového vozu je zde o tisíce vyšší, než na př. v západním Německu. Také litr benzinu je t.č. do 40 centů vyšší, než u jižního souseda. O silniční dani, pojištění, poplatku za cedulku, kterou musíte každoročně platit a lepit na přední sklo, o poplatcích za pravidelnou technickou kontrolu vozidla a celé řadě dalších poplatků ani nemluvě. Jelikož vlaky jezdí prázdné, uvažuje např. nyní ministryně dopravy o dalším zvýšení daní z vlastnictví' automobilu či o dalším zvýšení cen benzínu, čímž se má snížit deficit státních drah. Holandsko je veliké jako Morava, ale obyvatel má skoro jako celé Československo. Přestože je tak malé a přestože zde nejsou hory, které by oddělovaly obyvatele od sebe, existuje tu celá řada nářečí. V Holandsku existují vlastně také dva jazyky. Ve Frisku se totiž mluví frisky a běda každému, kdo by na příklad v Leeu waardenu někomu řekl, že mluví friským dialektem. Pro obyvatele Friska je frísčína jazykem, ne nářečím. Pro cizince se zvukově podobá angličtině, zatím co holandština spíš němčině. O Holandsku by toho šlo napsat ještě mnoho, na příklad o holandské mentalitě, smyslu pro humor, spořivosti, o přírodních a historických zajímavostech Holandska, o zdejším soudnictví, krákerech, příliš tolerantním přístupu k drogám, o zdejší televizi a třeba i o Holanďanech československého původu, kteří zde žijí. Snad někdy příště.

• 5

Československo Stanislav Reiniš

Děti, budoucnost národa Vzal jsem si na sebe již před několika lety dobrovolně kříž. Západ, vzhledem ke geografické vzdálenosti od Československa, je časopisem hlavně pro exil, a jedním z našich cílů je informovat ty, kteří jsou venku, o tom, co se děje doma. Každému občas přijede babička a přiveze dnešní Rudé právo. Emigrant si počte, řekne Nonazdar, a zmíní se před kamarády, že má Ruďasa. Moc lidi se ho ani nedotkne. Já však denně pročítám články z Rudého práva, Tribuny, Lidové demokracie, Hospodářských novin, a ostatního tiskového odpadu nikde jinde neuplatnitelného. Odpadky z lidského těla jsou aspoň poctivým hovnem. Podávám pak z toho, co se dočtu a z toho, co se dozvím jiným způsobem, zprávy o tom, co se děje, pro ty, kdo ty výměty číst nemusí, neb jsou venku a nesedí v redakční radě Západu. Ve srovnání s těmi, co zůstali v tamzemsku, jsem na tom líp, o tom není pochyb, ale nejsem na tom tak dobře jako člověk, který stranický tisk pravidelně číst nemusí. Zato mám prst přiložený na tepu rodné země, kdo by se na to nevykašlal, a rozhodně se mi po ní nestýská. Člověk si ale nesmí zoufat. Musí číst mezi řádky. Pravda tam někde je, jen se musí najít, není to pravda zjevená, pravda na talíři. Někdy si připadám jako archeolog se štětečkem, kterým odstraňuje nánosy písku z toho, co je skryté někde vespod, rozbité na nesouvislé úlomky. A pak je skládám a lepím. fčO JE TO ZA NÁPAD, VOhAVAŤ 0 PRIJATIE )VO STRANY? STERAZ.rO

, SEZÓNE?]

mĚšimm

m

w

m

[.¿AftjýVífe tmxrWi*

PAVEL TAUSSIG

6

V posledních několika letech se mi tak dostalo do rukou mnoho článků 0 naší mládeži. Do novin v Československu se, v nejasných náznacích, profiltrovalo, že mladí se stali mnohem víc obětí systému než jakákoli jiná skupina národa, ale ne tak, jak by si to člověk představoval pouze na základě teoretické úvahy. Snad-nejlépe to podal dr. Petr Sak, vedoucí oddělení mládeže Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV, letos v lednu v Mladé frontě: "Na základě výzkumů se ukazuje, že značná část současné mládeže je pragmatická a sociálně adaptabilní. To mohu doložit. Když jsme se mladých lidí ptali na jejich životní cíle, pouze 0.8 procenta prohlásila, že chce realizovat své ideály. To je ten pragmatismus, řídit se nikoliv ideály, ale okamžitou potřebou." "Výzkumy," praví výzkumník dále, "nevypovídají jenom o mladých lidech, ale o celém společenském klimatu. A dá se z nich vyčíst nejenom to, jací dnešní mladí lidé jsou, jako spíš — a hlavně — co jim chybí." To vskutku. A ještě: "Pozornost, která se nedávno rozsáhle soustřeďovala na punkové hnutí, byla zcela neúměrná významu tohoto jevu. Zjistili jsme, že se týká zhruba jednoho procenta mladých lidí... Zatímco jiné, společensky mnohem nebezpečnější jevy, jako je třeba veksláctví, se dotýkají zhruba deseti procent mládeže..." "Veksláctví je indikátor, jakási rtuť teploměru, který zaznamenává celkový vztah. A v tomto případě poukazuje na existencí druhé, nebo jak se říká stínové ekonomiky..." "Ukazuje se, že na neoficiální část ekonomických vztahů ve společnosti se váže přibližné čtvrtina až polovina mládeže. Tady máme na mysli celou škálu činností, od legálních nebo takových, kde je nahrazována nějaká chybějící služba, až po méně legální 1 ty, které jsou vyloženě společensky nebezpečné." Mzda pak není pro ně hlavní složkou příjmu, připouští Sak. Druhá ekonomie pro ně není nic nemorálního, ale normální součástí života. Jinde, ve Směně 1. července 1989 o tom Sak říká, že mladí lidé mají na prvém místě ve svém žebříčku hodnot zajímavé zaměstnání, na druhém místě stínovou ekonomiku, a na třetím místě práci. Pak je jasné, že "výsledky mnohých v ekonomické sféře jsou přímo závratné." V této situaci se pak nedivme, že mladí nemají zájem o politiku, aspoň ne o politiku v klasickém smyslu

slova. Přečetl jsem si v 2ivotě strany, č. 9 tohoto roku: "O zájmu mladých o vstup do strany se nedá v současné době hovořit." A následuje stesk na to, že z těch mála, kteří jsou přemluveni, aby si vzali přihlášku, ji mnozí zase vrátí, nebo i po roce kandidát řekne, že členem nebude. "...mladý člověk nemá vůbec žádnou motivaci, ani zájem, ani chuť do strany vstoupit." Sak o tom říká: "Dále také klesá význam hodnot, jako je společenská angažovanost, ale tady jsou rozdíly, které jsme zaznamenali, když jsme se na tento jev dívali ve třech pohledech, od té nejkonkrétnější angažovanosti, kterou představuje pomoc blízkému, až po politickou aktivitu. U konkrétního vztahu k druhému člověku k takovému poklesu nedochází." Toto vše je důležité vědět, protože u lidí starších padesáti let je to zcela jinak. Sak říká ve Směně: "V anketě naotázku, ako si predstavujem svoj životný cieľ, viac ako 40 percent respondentov starších 50 rokov uviedlo: — Z i ť v pokoji a nemať problémy. Mládež do 18 rokov takúto odpoveď takmer neuviedla." Žít v pokoji je hniloba. Nedivím se, že mladí o hnilobu nemají zájem. Jsou jiní. Na předních místech u nich není ani sobectví, odvrat od společnosti do soukromí, ani nezájem o druhé. Na nejpřednějším místě ze všech je u nich pracovní seberealizace, "... i když by se zdálo, že tomu tak není. Problém je v tom, že když s touto hodnotou přicházejí do pracovního procesu a chtějí ji realizovat, tak narážejí na bariéry. A nejvíc to postihuje právě ty aktivní a tvořivé jedince. Ukázalo se to při výzkumné sondě, do které jsme v roce 1986 zapojili 200 mladých zlepšovatelů a vynálezců." "Souvisí s tím i otázka průměrnosti, jev, který se slovy často odsuzuje. Na druhé straně se však považovalo za normální, že ať člověk dělá podprůměrný, průměrný či nadprůměrný výkon, dostane zhruba stejnou odměnu. Co horšího — ten, kdo usiluje o nadprůměrný výkon, začne dělat problémy nadřízeným, kolegům i sobě. Koleduje si o infarkt, věnuje práci třeba i veškerý volný čas, a na jeho příjmech to není nijak zvlášť vidět. Zatímco podprůměrný pracovník má k disposici sto procent svého volného času, který pak může využít třeba i pro stínovou ekonomiku." "V takových podmínkách se zdá, že v oblasti zespolečenštěné práce má mimořádná aktivita pro člověka jakoby negativní důsledky, zatímco průměrná aktivita jako by lépe umožňovala realizaci individua. To se pak

může zdát takovému člověku jako efektivní — ale pro společnost to představuje ztrátu. Proto je třeba vidět vztah mezi stavem ekonomiky a morálním stavem společnosti." Opakuji zde v Západu znovu a znovu, v polemikách proti všelijakým socialistům, reformátorům a marxistům, že hlavní v životě člověka je osvobozená práce, nezávislá na ouřadech i "celospolečenském vlastnictví", práce tvořivá a naprosto odlišná od práce Burlaků na Volze, jak nám ji vnucují všichni od Marxe po salonní socialisty konce dvacátého století. Tato práce je zdrojem pokroku demokratických zemí, a takové společenské zřízení je nejlepší, které jí dává nejvíc možností. Přirozená touha člověka po tvořivé práci nabyla v pokroucených podmínkách socialismu pokroucených forem. Veksláctví, stínová ekonomie, situace, kdy člověk po večerech a nedělích lopotí na svém bytě nebo chatě, kdy lékař se učízedničinu azedník číšnictví, to vše jsou únikové ventily, které ve svém souhrnu představují obrovité plýtvání tou nejdůležitější společenskou silou. Tato síla je nepotlačitelná. Po roce 1968 soudruzi cílené vyházeli všechny myslící lidi k lopatě a mysleli si, že tím mají problém tvořivosti vyřešen navždy. Vůbec ne. Ve zbylém prostoru jsou a vždy budou lidé, kteří budou prostor svobodné práce rozšiřovat a prostor byrokratického diktátu zužovat. Tento boj nemá konce, na poušti vždy vykvetou nové květiny. Nezlobte se, že tohle opět opakuji. Těm mladým lidem jsem to neříkal, v mladých lidech v Československu to je, spontánně a samo, jako to je

spontánně a samo v nás, jako to bylo spontánně a samo v těch, kteří utíkali na tento kontinent, aby tu postavili všechno z ničeho. Tito mladí lidé pak sem přicházejí jako emigranti, čím dál tím víc, a naše generace, která emigrovala omámená Dubčekovou lidskou tváří a velmi často dala přednost zaměstnání s výplatou na konci měsíce, jen zírá. Jak to, že nechtějí jít do zaměstnání, jak to, že každý chce být nezávislý, že chce podnikat? Co je s nimi? A co jim vůbec v Československu chybělo, jídla je tam dost, na ledničku si vydělají, televizor a bačkory si koupí. Chybělo jim to, co dr. Sak vypočítal. Seberealizace, vědomí, že mám svůj osud ve svých vlastních rukách, že se mnou nebude nikdo šoupat jak s figurkou na šachovnici znárodněného průmyslu v partii, která je stejně prohraná a o k t e r o u užnemá nikdozájem. Vědomí, že já jsem já a že mám svou lidskou a nezaměnitelnou hodnotu. To jim v Československu chybí. Tento týden napsal Time o mladých Němcích, kteří šli na západ přes Maďarsko: "Celých 86% má odborné nebo vysokoškolské vzdělání, a ve východním Německu měli zaměstnání úměrná vzděláni. Všichni měli doma televizor, dvě třetiny z nich vlastnily osobní auta, a 15% mělo chaty. K cestě na západ je nenutily ekonomické důvody... Skoro tři čtvrtiny z nich říkají, že chtějí mít víc zodpovědnosti za svůj osud. Jak to řekla Heidi Zitzmannová, 37, učitelka: Cítila jsem se pohřbená zaživa." Na tyto pocity ani perestrojka ani demokratizace nestačí.

Navštivte krajanský motel na západním pobřeží Floridy

WHITE SANDS Konfortní dvoupokojové a jednopokojové apartmenty s kuchyňkou, vzduchovým chlazením, barevnou televizí, bazénem, 60 m od krásné písečné pláže. Rozumné denní nebo týdenní ceny. 13701 Gulf Blvd. Madeira Beach, Florida 33708 Telefon: (813) 391-9541 nebo (813) 391-2377 Srdečně Vás zvou Jindra a Čeněk Kopecký

Služba čtenářům Kanadský K-231, SVU a CSK pořádá "Pravidelné úterní kecánky" (každé druhé úterý v měsíci) v restauraci Praha - Masaryktown, Scarborough, 450 Scarborough Golf Club Rd. Vstupné: $ 3.00, nově příchozí dobrovolně. Na programu jsou tito přednášející: Ota Rambousek, Josef škvorecký, Victor Fic, Stanislav Reiniš a další. • Hledám společnost čestného, Intel, muže, vdovce nebo rozved, se zájmem o fotografii, přírodu a hudbu. Středních let i výše. Jsem vdova bez závazků. "V Torontě a blízkém okolí"

YOUR BEST BUY IN

FRESH CULTURED DAIRY PRODUCTS J O G U R T Y • S M E T A N O V É SÝRY L I S O V A N Ý T V A R O H • KYSELÁ S M E T A N A TVAROH • JOGURTOVÉ NÁPOJE

JOGURTOVÝ NÁLEV NA SALÁTY Věřte naší kvalitě Vyrábíme také přírodní jogurt "BIOBEST" s kulturami Acidofilu a Bifida Pouze 63 kalorií na 100 gramů Výrobky firmy ASTRO dostanete ve všech lepších prodejnách potravin A S T R O DAIRY P R O D U C T S LTD., E T O B I C O K E , ONTARIO, KANADA.

7

Jan Hammer 1 9 2 0

—

1 9 8 9 )

Rakovina zahubila 2. května 1989 legendárního českého jazzmana a p r o s l u l é h o pražského k a r d i o l o g a Jana Hammera st. Moje generace k němu vzhlížela jako k jedné z největších hvězd českého swingu; byl to vynikající zpěvák blues, basista a klavírista, ale nám se spojuje zejména s tím, že do českého jazzu uvedl Hamptonův nástroj, vibrafon. Stál u kolébky patrně nejradikálnější jazzové skupiny válečného období Elit Club, v podstatně dixielandového comba ale už výrazně swingového ražení, kde spolu s ním vystupoval trombonista Honza Číž, jehož legendu utvrdila předčasně smrt; hrál s hot kapelou Emila Ludvíka, s Orchestrem pražských jazzových hvězd, zpíval Kainarovy překlady blues. Jazzu zůstal věrný i v nejhorších dobách vrcholícího stalinismu: nikdy nezapomenu na nedělní odpoledne ve Smíchovském obecním domě někdy v roce 1950 nebo 1951, kdy Honzův vibrafon ignoroval službu konajícího esenbé i Prahu, jež tou dobou zněla jásavými pseudopísněmi, v nichž se tvrdilo, že (ačkoliv momentálně se vraždí) zítra se bude tančit všude. Kovové tóny krásného nástroje provokativně synkopovalynad parketem, kde se nesmělo tančit tzv. "výstředně". Odpoledne mi uvízlo v hlavě a proměnilo se později v povídku "Konec BullaMáchy". Honza takyskládal; obvykle se uvádějí písně "Docela

JAN HAMMER S VLASTOU P R Ů C H O V O U

všední, obyčejný den" a "Na počátku bylo blues" na slova Jaromíra Hořce. Ale pro mne zůstane navždy zpěvákem vlastního swingu, který byl, myslím, jeho mladistvým vyznáním lásky: "Konečné mám, co chci mít," zpíval nad vibrafonem, "správnou žábu, jak má být. Není pouhou malebnou ze Sáby královnou." A díval se na zpěvačku Vlastu Průchovou. "Rytmus má, že swingu král, o ruku by požádal" A Honza to udělal, bylo z toho krásné manželství, požehnané synem Janem Hammerem mladším, dnes velkou hudební hvězdou v USA. Byl to také lékař, naprosto ne za-

nedbatelný: jeden z mála lékařůumělců, o nichž zasvěcení neříkali "on je lepší muzikant než felčar." Mezi jeho pacienty byli umělci, podobně jako on nekompromisní, a proto velcí; za všechny jmenuju aspoň Rudolfa Hrušínského. Nikdy nezapřel své umění, ačkoliv byly doby, kdy mocní českého světa je prohlašovali za nebezpečný jed. Bůh mu dopřál smrt rychlou a milosrdnou; stonal všeho všudy čtrnáct dní, než ho zdolala rakovina jater. Nikdy nezapřel ani svou katolickou víru.

Příjemné vánoce, hodně spokojenosti a zdraví v novém roce

r

+nSf> 8

všem našim zákazníkům, přátelům a krajanům přeje FOOTWEAR División of BATA Industries Ltd BATAWA ONTARIO KOK 1E0

•

Emigrace

Austrálie nechce ekonomické emigranty Australský čtrnáctideník Hlasy přinesl zajímavé interview s australským konsulem ve Vídni Fredem Bakerem, s kterým pro Hlasy v srpnu T 989 rozmlouvala Marcela Čechová. Domníváme se, že interview bude zajímat i čtenáře Západu, zejména ty, kteří čekají na emigraci v uprchlických táborech. Pane konsule, kolik uprchlíků projde ročně Vašima rukama? Jsem ve funkci tři roky a během té doby prošlo konsulátem kolem 3000 adeptů o přesídlení do Austrálie. Mám ovšem na mysli uprchlíky z celé Evropy, nikoli jen Čechy a Slováky. fiídíme se ve své práci jediným hlavním kriteriem; ustanovením helsinské dohody o lidských právech. Austrálie plní humanitárni program poctivě, jak se zavázala, a naším předním úkolem je proto stanovit, zda ten či onen žadatel o přistěhování do Austrálie je či není politickým uprchlíkem. Jeho kvalifikace či speciální znalosti jsou hodnoceny až na druhém místě. Pro odborníky, jejichž kvalifikace je absolutně jedinečná a v Austrálii potřebná, ovšem existuje samostatný imigrační program. Do jeho rámce se však dostane pouze malý počet žadatelů, většina jich na konsulát přichází s tím, že ze své země odešli z politických důvodů a jako takové je hodnotíme. Jaká jsou kriteria hodnoceni, která musí splňovat politický uprchlík? Budu mluvit hodně otevřeně. Přijde žadatel a my se ho zeptáme, proč odešel z Československa. Odpoví, že se měl špatně. Jak špatně, chceme vědět, zacházel s ním někdo nedobře, nutil ho k něčemu? Řekne, že ho nutili vstoupit do KSČ a protože nechtěl, vyhrožovali mu. Čím mu vyhrožovali, ptáme se dále. Že ztratím práci, řekne. A ztratil jste ji? zeptáme se. Neztratil, odpoví. Takový člověk není ovšem politickým uprchlíkem ve smyslu našich kriterií, která požadují, aby žadatel byl schopen prokázat, že byl opravdu vážně pronásledován a zkracován ve svých lidských právech pro svůj zásadní a lidský postoj a že případný návrat zpět do Československa by pro něj znamenal vážné ohrožení a těžkou osobní újmu nikoliv jen ekonomického charakteru, například přeřazením do jiné, méně placené funkce. V zásadě nám j d e o t o , zjistit, zda uprchlík jde pouze za vylepšením svého ekonomického postavení, či zda pohnutky k jeho přesídlení do Austrálie jsou i hlubší, mravní a duchovní. Přesvědčili jsme se, že ryze ekonomičtí emigranti se obvykle nedovedou přizpůsobit pro ně novým

sociálním podmínkám, nejsou ochotni smířit se s přechodným počátečním snížením svého životního standartu, které je nevyhnutelné v každé emigrační zemi, nejen v Austrálii. Ekonomičtí emigranti zneužívají sociálních výhod a důvěry, kterou Austrálie každému občanu poskytuje. Měli j s m e před nedávnem případ manželů s vyšším vzděláním, kteří při interview ve Vídni vykládali o tom, jak se jim v Československu špatně vedlo a jen přijeli do Austrálie, utíkali si stěžovat, že prý jím byly kladeny "přílíš osobní" otázky. Dodatečně z nich vylezlo, že se jim v Československu vůbec nevedlo špatné, manžel se rozčiloval, že kvůli cestě do Austrálie prodal ve Vídní svého BMW a teď na něj bude dělat nejméně dva roky. Už se těší, že až se trochu projedou po zemi, kam by se jinak těžko dostali, pojedou zpět na návštěvu do Československa. Takoví "uprchlíci" ovšem nejsou pro Austrálii žádným přínosem a kazí pozici všem skutečným uprchlíkům — adeptům přesídlení do Austrálie. Vy jistě, pane konsule, dobře víte, že komunistický režim občas schválně vysílá takové lidi, aby na oko vystupovali jako uprchlíci. Ve skutečnosti slouží Státní bezpečnosti a maji za úkol vyvolávat nedůvěru hostitelské země k emigrantům. Vím to velmi dobře. Časy se samozřejmě mění, dříve jsme tu měli mnoho uprchlíků z Polska a Maďarska, ti dnes do Vídně jezdí většinou jen nakupovat a zase jedou domů. Nyní je nejvíce žadatelů rumunského původu — Rumunsko je zemí, kde jistě není lehké žít v každém ohledu — a pak Češi a Slováci. V poslední době mám však pocit, že někdo ve Vídni vaše lidi záměrně odrazuje od emigrace do Austrálie, že jim vykládá o Austrálii nesmysly a také že jim nesprávně tvrdí, aby sí žádali o emigraci do několika zemí najednou. Snažíme se získat dostatek důkazů o tom, kdo takové nesprávné informace o Austrálii mezi české a slovenské uprchlíky rozsévá, a byli bychom rádi, kdyby sami uprchlíci nám v tom pomohli. Pravda je, že Austrálie má s uprchlíky z Československa velmi dobré zkušenosti, vaší sponsoři v Melbourne, Sydney i na Tasmánii pracují výborně, Čechy proto rádi přijímáme a jsme ochotni je přijímat i nadále. Musí se ovšem rozhodnout, že opravdu chtějí do Austrálie a nikoliv třeba do Ameriky; na dvou židlích se sedět nedá! Pravdivé a nezkreslené informace jsou v brožuře, která je k dostání na konsulátě. Stojí cca $5, ale vycházíme

z předpokladu, že ten, kdo se opravdu 0 zemi zajímá, to považuje za dobrou investici. Ještě se vracím k otázce definice politického uprchlíka. Řekl jste, že časy se mění, s nimi se však mění i metody komunismu. Dříve politické odpůrce rovnou věšeli a zavírali do vězeni, dnes je trestají subtilnějšími, ale stejně účinnými metodami: ztrátou zaměstnáni, nemožností nechat vystudovat děti, dostat byt, atd. Většina občanů, nesouhlasících s režimem, je dnes takto trestána. Mladi lidé, kteří dnes přicházejí jako uprchlíci na váš konsulát, obvykle neprošli vězněním. To však neznamená, že jejich důvody odejít nejsou podloženy skutečným politickým šikanováním a ztrátám lidských práv. Tím obtížnější je vaše práce, při niž se snažíte oddělit zrno od plev. Uvědomujeme si to a mohu prohlásit, že Austrálie nikdy nezavře dveře člověku, který prokáže, že byl pronásledován pro svůj zásadový postoj. Vyřazujeme jen ty, kteří žádný zásadový postoj nemají. Je mi zcela jasné, že například ti mladí Pražáci, kteří byli nedávno surově biti na Václavském náměstí, se jako uprchlíci u nás na konsuláté hlásit nemohou, protože jsou pod přísnou kontrolou a za hranice se nedostanou. V případě mladých, nezkušených uprchlíků hodnotíme jejich celkový postoj k životu a politické následky, jaké by mělo jejich případné navrácení domů. domů. Ještě poslední otázku, pane konsule. Domníváte se, že uplatnění nějaké nové emigrační politiky, jak se o ni v Austrálii hovoří, by mohlo nějak podstatně ohrozit možnost přijímat 1 nadále poměrně vysoký počet uprchlíků z východní Evropy, tedy i z Československa? Věřím, že tomu tak není a ještě jednou upozorňuji, že počet Čechů a Slováků, hlásících se k emigraci do Austrálie, zdaleka v posledních měsících neodpovídá našim imigračním možnostem. Vždy však budeme trvat na tom, že Austrálie potřebuje nejen lidi schopné a kvalifikované, ale hlavně charakterní a morálně vyspělé. To je i náše přesvědčení a jsme opravdu šťastni, že australský konsulát ve Vídni pod Vašim vedením neustoupil ani o krůček od vynikající práce,jakou už tradičně pro české a slovenské uprchlíky koná. Děkuji Vám za rozhovor.

•

9

Rozhovor s Otou Koutným, ředitelem vídeňské kanceláře AFCR. Pro Západ s O. Koutným hovořil F. Rale. R: Chtěl bych Ti pogratulovat k Tvé šedesátce a současně k několika dalším kulatým výročím, které letos oslavuješ. K.: Máš pravdu. Kromě té šedesátky oslavuji letos i padesátileté výročí svého členství v Československém skautingu. Kromě toho již deset let pracuji pro československé uprchlíky ve vídeňské odbočce AFCR. R.: Když dovolíš, vrátím se teď k tomu tvému skautskému výročí. Již padesát let jsi členem Československého skautingu. To znamená, že jsi začal skautovat ještě za první republiky? K: Ano. Začal jsem skautovat v roce 1938. Prošel jsem celou výchovou od vlčete až po skautského vůdce. Pracoval jsem pro skauting jako organizační zpravodaj a přednášel jsem na Lesní skautské škole a na vůdcovských kurzech. Mimo vůdcovského odznaku vyznamenalo mne náčelnictvo Čs. Junáka Junáckým křížem za vlast za moji činnost při pražském povstání a Medailí díků za moji činnost pro obnovu skautingu v roce 1968. Skautingu jsem se věnoval ¡Ilegálně i v obou obdobích, kdy byl oficielně napřed nacisty a později komunisty zakázán. Ani v exilu jsem se nepřestal skatingu věnovat. R: Dovol mi, abych teď přešel k tomu tvému třetímu výročí, totiž k desetileté práci pro československé uprchlíky v rámci Amerického fondu pro čs. uprchlíky AFCR. Jak ses k této práci dostal? K.: Jako starý skaut mám to pomáhání bližnímu v povaze. O tom jsem se už zmínil. Při jedné návštěvě dr. Papánka ve Vídni se o mně dozvědělo i vedení AFCR a tak jsem se stal profesionálem. R.: Můžeš mi říci specifické a konkrétni údaje o situaci uprchlíků v Rakousku a Evropě? K.: Tu Evropu bych vynechal, na to máme velmi dobře informovaného evropského ředitele Fr. Melouna v Mnichově, který se touto problematikou již často i v tisku zabýval. Já bych zůstal v Rakousku. Prvně k uprchlíkům — je jich stále dost a právě nyní jich hodně směřuje do Kanady. Přichází vystrašení, neinformovaní a mnohdy záměrně desorientovaní režimem. Pokouším se, pokud se todá časově zvládnout,dátsprávné informace a rady. Jsou opatrní a nedůvěřiví a pletou si nás s mnohdy s čs. úřady, které se naučili notoricky obelhávat, což má mnohdy pro ně špatné následky. Zásadně nevěří, že vše to, co děláme pro lidi jdoucí do Kanady a Austrálie, dělámezadarmo a na to ještě doplácíme finančně. 10

K tomu abych nově příchozí trochu přivedl z oblaků na zem mi pomáhá skvělý dopis, který v roce 1984 pod názvem Novým emigrantům uveřejnil v Západu Standa Reiniš. Poté, co jim ho dám přečíst, se mi zdá, že se některým rozjasňuje. Kanada u nás bere nyní hodně na vládní program a to i ty, které předběžně vzala nezávazně. Vyřízení emigrace na vládní program trvá nyní v Rakousku 12 až 18 měsíců, záleží mnohdy na tom, jak se vládě podaří pro emigranta sehnat sponsora. Zde je to závislé velikosti rodiny, stáří a povolání, takže někdo naříká a závidí, že ten, který s ním přišel ve stejnou dobu, už je v Kanadě a on ještě ne. Snažíme se mu to namáhavě vysvětlit a osvětlit i tím, že to nebyla žádná nekalá protekce. Velkou váhu klade zdejší konsul na sponsorování uprchlíků. V tomto udělalo velký kus práce Československé sdružení v Kanadě. Tak velký, žesi h o j i s t ě m n o z í č l e n o v é a n i uprchlíci neuvědomují, protože by asi jinak byla jejich spolupráce a podpora Sdružení daleko lepší. Snažíme se o dobrou spolupráci se Sdružením, a jsme také jako AFCR jeho zástupci v Rakousku. Náš dík za podporu patří nejen několika odbočkám Sdružení ale hlavně také Dámskému odboru v Torontu, který nám umožňuje podpořit sociální případy a děti uprchlíků o prvních jejich vánocích v exilu. Sponsorování, kde jsme na začátku dík Sdružení byli v čele poslední dobou pokleslo a prý dle konsula nás již předhonili Poláci a Rumuni. V současné době přemýšlím, jak sponsorování podpořit a rozšířit, protože mi je dobře známa obětavá práce sponsorů a mnohdy i nevděk, který za to sklidí. Snažíme se zde prosazovat a podporovat zásadní předpoklad každé úspěšné emigrace, což je znalost jazyka nové domoviny. V minulosti se nám podařilo za pomoci ICM zorganizovat a zavést kursy angličtiny v oblastech, kde jsou soustředěni Češi a Slováci. Nyní za pomoci a podpory ICM a USA jsou zavedeny před odletem dvouměsíční kursy angličtiny, povinné pro každého, kdo z Rakouska za moře odlétá. Kursy mají dobrou úroveň a účastníci je chválí. Je to novinka, uvidíme jak se dá ještě organizačně vylepšit. Naším snem je, aby každý uprchlík byl povinen se rok učit anglicky, a to alespoň 4 hodiny denně. Je to zatím sen, ale jeho uskutečnění by mělo velký význam v celé uprchlické politice, tak proto na něm pracujeme.

úplné sponsorování. Zde máme opět dobrou spolupráci se skupinami a čs. kluby. Na Novém Zélandu jsem diskutoval s čs. klubem, snaha po sponsorování je, ale naráží na to, že vláda nechce moc evropských uprchlíků. Ke statistice roku 1988: V roce 1988 požádalo v Rakousku o asyl 15.790 osob — v roce 1987 to bylo 11.406 osob, tedy zvýšená tendence o 38 procent. Nejvíce žadatelů bylo z Polska 6.670 a to proto, že Poláci mají nyní s Rakouskem bezvisový styk a mohou kdykoliv do Rakouska bez omezení přijet. Počet Slováků a Čechů klesl na 1728 v roce 1987 bylo našich 2.705 tedy sestup o 36 procent. Příčina? Přes naše sliby a protesty, že našim lidem pomůžeme zastavilo Rakousko vydávání vis v Jugoslávii a tak se několik tisíc našich lidí muselo z Jugoslávie opět vrátit do ČSR. Rakouská politika byla způsobena šokem z přírůstků Poláků, kteří se mnohdy tvrdým způsobem a stávkami dožadovali, aby byli jako političtí uprchlíci uznáni a přijati. Než Rakousko našlo řešení jak tento proud zastavit — odnesli to naši lidé, kteří mají jistě více politických důvodů než Poláci. Maďaři se po počáteční velké vlně v roce 1987 4.689 osob opět stáhli o 44 procent na 2.610 uprchlíků v roce 1988. Dále žádají o asyl Turci, Íránci, něco Bulharů, Albánců atd. Vsoučasné době se pokouší i Rakousko přehodnotit svoji asylovou politiku s ohledem na situaci ve světě a také pod dojmem úbytku svého mladého obyvatelstva do budoucna. Snažím se Rakousku v tomto rozumném postoji a jeho prosazení pomoci a doufám, že při mé schůzce s novým ministrem vnitra se dopracujeme ke kladným a konkrétním výsledkům. Bude to dík pomoci čs. sponsorským organizacím, co mi však bude dělat trochu potíží a ostudy bude problematika politických uprchlíků — upravenci navštěvující komunistické ČSR, ze kterého, jak při žádostech o asyl za velmi těžkých podmínek před několika lety prchali. S touto problematikou jsou i rakouští politici dobře seznámeni a mnohdy při obhajobě našich uprchlíků, které zatím Rakušané uznávají jako opravdové uprchíky (také USA a ostatní země) mně to někdy, když jsou v úzkých předhodí. Zatím jsme ještě zamezili jakékoliv deportace z Rakouska, ale tato bezpáteřnost by nám jednou mohla zlomit vaz a udělat mnoho uprchlíků nešťastných.

Austrálie bere také nyní hodně na program SHP, který znamená taktéž

•

Václav Chyský

Zapšklá setkání "Habla usted espanol?" "No!" "Do you speak English?" "No!" "Sprechen Sie deutsch?" "Jawohl!" "Jejda, vy jste taky Čech?" Tak nějak jste popsali, pane Werichu a pane Valento předválečné setkání dvou krajanů v daleké cizině. Náhlá neočekávaná radost ze spojení dvou komputerů naprogramovaných na stejnou řeč. Kouzlo mateřštiny, důvěrnost jejích tónů, svůj k svému, neboť: "Což jest řeč cizozemská, leč obdržené znaky chladné nemluvnosti, a t o o d lldícízích? Aleslova vlastenecké mluvy přivádějí nám na mysl vše to, co nejbliže se týká našeho srdce, samé milostné předměty. Těmito slovy dostávají myšlenky naše výrazu živějšího, určitějšího a co nade všecko, my se jim učíme od rodičů, příbuzných a přátel — každý zvuk potřásá srdcem naším." Tak horlí Čelakovský v "Myšlenkách o vzdělávání mateřského jazyka" v roce 1852. Jinými slovy, každý halt nejraději mluví tak jak mu zobák narost. To není žádná mystika, jen pocit jistoty z toku myšlenek po vyježděných drahách, možnost přesné formulace a přirozená prostná cvičení svalových skupin dutiny ústní, hlasivek a jazyka při vytváření zvuků natrénovaných v nejranějším mládí. Kolik vědomého soustředění vyžaduje naproti tomu na Čechovi vyslovení německých přehlásek, ä, ó, ů, či anglické th! A proto jakou pevnou půdu pod nohama mi poskytuješ krajane v dálné zemi vibrující cizími zvuky. Pojď si sednout k mému stolu a popovídáme si česky od srdce. Neboť podle Jungmana (O jazyku českém): "Jazyk jest to nejvýtečnější dle zvláštního země pruhu, mravu, smejšlení, náklonnosti a dle tisícerých každého národa rozdílu uzpůsobená filosofie". Tak si přece sedni krajane, budeme si mít hodně co říci! Svět se hemží americkými turisty, Japonci, fotografujícími se bez přestávky v nejrůznějších polohách a Němci, kteří nemají na Mallorce tu nejmenší šanci vyhnouti se sami sobě, Dortmunder Union Bier a pachu Eisbeinu se Sauerkrautem. Nás Čechů a Slováků je v zahraničí jako šafránu. Ne proto, že jsme národy malé, Holanďanů je přece ještě méně a přece jsou schopni ucpat v době prázdnin německé dálnice vedoucí k jihu. Proč ucpávají oni a my ne? "V naší historii chybí především skoro tři sta let plného a svobodného života politického a duchovního "říká T. G. Masaryk v Hovorech Karlu Čapkovi.

To ještě nevěděl, že k těm třem stoletím přičítáváme dalšího půl a kdo ví kolik ještě. Konec není v dohledu! V poslední době se naše národy jen zřídka vynořují ve vědomí světa. Toto smutné mlčení o Československu porušují v masových mediích jen tradiční hodnoty spojené jednak se jmény Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bedřicha Smetany, jednak klišé asociující Švejka s Plzeňským Prazdrojem ačeským národním charakterem. Nového je málo, ještě tak Lendl, Navrátilová a Kundera a ti žijí mimo Československo. Odepsali jsme se z Evropy a Evropa odepsala nás. Pohleďme na příklad na to, jak jsou československým odborníky frekventovány mezinárodní lékařské kongresy. Buď vůbec ne, nebo zřídka, velice zřídka se objevovalo pár starších tváří, u nichž nehrozilo nebezpečí volnomyšlenkářské kontaminace. Svěží dorost, mladá krev tak samozřejmá u národů mimo dosah moci reálného socialismu, chybí úplně. Před několika lety při příležitosti "Stredomorského kongresu o antibiotikách" jsem na výletní lodi, pronajmuté jedním západoněmeckým farmaceutickým koncernem zaslechl český a slovenský hovor. Loď směřovala k Rhodosu, kde se kongres konal, k malebnému ostrůvku Simi, ležícím v těsné blízkosti tureckého pobřeží. Slunce, voda, vzduch a mezinárodní lékařské publikum. Nálada na palubě výborná, jak by ne při temperamentní řecké muzice a neomezeném přísunu nápojů, jejichž dávkování bylo limitováno ne vlastní kapsou, ale pouze osobní disciplinou. Polská skupina mnečastovala řeckou rakijí zvanou ouzo a já jsem se radoval z příbuznosti našich jazyků. Nepočetná československá skupinka hrála spíše na distanc, nebrala mne na vědomi, mělťjsem přec vypáleno na čele Kainovo znamení exulanta! Politický rozvědčík skupiny, korpulentní dáma středně pokročilého věku, úřednice ministerstva zdravotnictví Slovenské socialistické republiky však situaci zvládla s třídní bdělostí. Iniciativně požádala jednoho německého kolegu, aby mi vyřídil, že si nepřeje býti mnou oslovena. Politická profylaxe především. Ideologicky neškolený německý kolega zprvu nepochopil politické pozadí této žádosti a zamrkav s mužským porozumněním, vysvětlil si je zcela lidsky jako osobní neshodu mezi mnou a onou dámou rozvědčicí. Samozřejmě, že mi bylo přáni dámy, prý vdovy po vysokém důstojníkovi, rozkazem. Potvrzuji jí tímto opožděné, že zůstala politickou virgo intancta, nekontaminována stykem s emigrantem. Třídní bdělost, ať již z uvědomění, prospěchářství, čí omezenosti, nechť jí přinese další a další výjezdy do kapitalistického zahraničí. Příhoda však ve mně zanechala smutek, zejména proto, že kolega

jiné národnosti se stal svědkem úpadku občanské kuráže mé krajanky. Mateřština, za niž považuji v širším slova smyslu i slovenštinu se stala v tomto příběhu faktorem rozdvojujícím a zabránila posezení u téhož stolu. Asi nebylo čeho litovat. Jak si vysvětlit ten strach mnohých občanů socialistických států ve styku s realitou světa mimo dosah moci reálného socialismu? Tu nejistotu, zabraňující i jinak velmi rozumně uvažujícím rodičům vyslat své dospívající děti na západ s odůvodněním, že by se tyto po poznáni skutečnosti nebyly schopny vyrovnat s odrazem křivého zrcadla, podávaného vládní propagandou a tím ztratily životaschopnost pro systém, ve kterém je jim souzeno žít. Ten strach a nedůvěra není českého ani slovenského původu, má kořeny jinde. Vzpomínám si na setkání se skupinou sovětských námořníků na Tenerifě v Puerto de la Cruz. Bylo to ještě za života Frankova, kdy vládl mezi Španělskem a Sovětským svazem ostrý ideologický boj. Jen navenek! Hospodářské zájmy jsou něco jiného. Na ostrově kotvilo několik sovětských rybářských lodí a v přístavu stála sovětská základna na zpracování ryb. Bylo nasnadě, že jsem se námořníků rusky zeptal, co zde dělají a jak se jim na ostrově líbí. Žádná odpověď, zato jako když střelí do vrabců. Byli ti tam. Kde zůstalo sebevědomí občanů světové velmoci? A měli je vůbec kdy? Tu samozřejmou sebejistotu lidského individua, nikoli skupinovou nabubřelost. Mezi chováním soudružky funkcionárky a námořníků existuje zřejmá shoda. U Rusů z historického pohledu jednání vysvětlitelné, u Čechů a Slováků nikoliv. Udržování k o n t a k t u s c i z i n c i nebylo v Rusku silnou stránkou žádného režimu. Z těch směrodatných ruských hlav Petr Veliký tu se svoji zvědavosti tancuje z xenofobní řaay. Když bylo za Ivana Hrozného založeno několik verst od Kremlu sídliště "Německaja sloboda", v němž žili cizinci ze střední a západní Evropy — důstojníci lékaři, učitelé, obchodníci, technici a protestantští pastoři, nejvétší starostí moskevského patriarchy bylo zabránit přenosu cizozemských mravů na pravoslavné Moskvany. Ještě samému Petru Velikému zabraňoval patriarcha Joachim v návštěvě divadelních představení, pořádaných "Německou slobodou" a v nošení evropských obleků. Procházky M o s k v a n u p o k u k u j í c í c h v okolí sídliště po cizincích byly popy snášeny s nelibostí. Tradice nezměněná po staletí. I dnes žijí cizinci v Rusku za plotem. Kreml, slovo mongolského původu, označující hrad, dodnes připomíná staletou mongolskou nadvládu a neevropský vývoj ruské říše. Dostojevský říká: "Snášeli jsme tatarskou porobu, potom dvousetroční otrocké nevolnictví, a to, rozumí 11

V C H O D DO UCHA

se jen proto, že jak jedno, tak druhé bylo po naši chuti." Do Ruska nepronikl duch humanismu a renesance, vývoj měst a s ním svobodného městského stavu byl opožděný, nedošlo k vydělení individua z masy. První univerzitu dostala Moskva v roce 1755, tedy se čtyřsetletým opožděním oproti Praze. Když u nás po osmačtyřicátém obháněli republiku ostnatým drátem a hlídacími věžemi, vydávali to za třídní bdělost a zneužili dokonce symbolu chodských Psohlavců jako pláštíku pro xenofobii a pocit inferiority nečeského původu. S marxismem to nemělo nic společného. To si jen snažili sami sobě a nám něco namluvit. Ve skutečnosti k nám zavál východní vítr cizí společenské tradice. Když slyším slovo perestrojka, defilují před mým duševním zrakem postavy ruských klasiků, zejména jeden je zvláště plastický ve svém chalátu — Gončarovův Oblomov. Oblomov versus Gorbačov. Gončarov napsal Oblomova 1857, Gorbačov "Perestrojku" 1987. Číst by se měly oba spisy zároveň. Jenomže svět, naštěstí ani ten sovětský není černo bílý. I v Sovětském svazu se rodí nová generace, jak mne nedávno přesvědčila přednáška sovětského fyziologa v našem institutě. Mladý muž mongolské fiziognomie z kazašské university v Alma Atě, přednášející bez papíru v dokonalé angličtině, připomínal řvým zevnějškem a vystupováním college boye, jakého je možno potkat na americkém univerzitním campusu. Sportovní, sebejistý, bez potíží a zábran hovořit s kolegou emigrantem ze sovětské Armenie. A takoví jsou a kéž je jich stále více. Po dlouhých letech jsem se s chutí zúčastnil ruského rozhovoru. Soudružka generálová by si mohla vzíti příklad a přemýšlet o svých zábranách ve styku s lidmi, kteří ne12

zapadají do státem nařízené šablony. Změna zeměpisné kulisy. Čtyři roky po Rhodosu se konal stredomorský kongres o antibiotikách na úpatí čmoudící Etny, na Sicílii. Pro odborníky špionážních služeb a státních bezpečností stojí za zmínku, že v Syrakůsách byl zkonstruován největší o d p o s l o u c h á v a c í přístroj všech dob, svoji technikou odpovídající předelektronkové éře. Umělá sluje vykutaná 65 metrů do nitra skály v křivce zvukovodu je 23 metrů vysoká a 11 metrů široká. Samozřejmě, že dávají dnes bezpečnostní služby přednost přístrojům co nejmenším. Dionysos, tyran syrakůzský, koncentroval kritiky svého systému vtétosluji adikyjejí mimořádné akustice odposlouchával v specielní kabině (tenkráte se tomu říkala skrýše) rozhovory vězňů. Orecchio di Dionisio, Ucho Dionysovo sluje tato odposlouchávací štěnice čtvrtého století před Kristem, nejenom pro svoji funkci, ale též proto, že vchod do ní má tvar obrovského ušního boltce, ňečtí estétové dávali dokonce i koncentrákům umělecké formy. I do literatury pronikla tato gigantická štěnice v Schillerově básni "Bürgschaft". Díky moderní dopravní technice nabývají některé kongresy stále většich a větších rozměrů. Kolem 6000 účastníků se prý tady v Taorminé sešlo. I českoslovenští lékaři byli početněji zastoupeni, ale opět převládaly starší ročníky, dorostu nevidět. Jaká náhoda, několik krajanů, známých mi na distanc již z Rhodosu, se zúčastnilo slavnostní' večeře v témže restaurantu jako já Není nic nezvyklého cirkulovat v přestávkách

mezi jídelními chody od stolu ke stolu, prohodit pár slov se známými a kout ideje pro nové výzkumné projekty. Zdálo se mi nepřirozené neposedět také mezi svými krajany. Leč zde se vytvořilo podchlazené ovzduší. Ta tam byla přátelská otevřenost, panující ve styku s příslušníky jiných národů. Jen jednoslabičné odpovědi, kosé pohledy, rozpačitost, pomlky a nakonec mlčení. Zamyslel jsem se sám nad sebou jak bych jednal já v jejich situaci. Vím, že není jednoduchá, čtyřicet let nesvobody poznamenává. Mně se to mluví, neodvažuji se soudit. Přesto však si myslím, že o odborných problémech, o kultuře i záležitostech všeobecně lidských se dá mluvit i s kolegou, který se rozhodl bydlet jinde, navzdory Uchům Dionysovým. Naštěstí seděla u tohoto "východního stolu" také skupinka Slovinců. Zejména své sousedce děkuji za milý a velmi intenzívni rozhovor o specifické kultuře střední Evropy, spojující národy této oblasti. Opravdu ještě spojující, moji mlčenliví zapšklí krajané? A tak nakonec přemýšlím o tom, zda platí ještě ono: "Vřeť každému srdce po jazyku svému"; jak napsal neznámý autor, později jmenovaný jako Dalimil, v nejstarší česky veršované kronice z doby Jana Lucemburského? Nebo má platnost skeptický americký výrok: "If God wanted us to communicate, he would not have given us speach."

KRAJANSKÉ STŘEDISKO DENIA — ŠPANĚLSKO Na výběr jsou: garsonky, byty, řadové domky, vilky a pozemky. — V Denii najdete: příznivé klima, kouzelný kraj a nové přátele ze všech koutů světa.

"LA PEDRERA II" VESNIČKA KLUBOVÉHO RÁZU Fáze 1: dokončena a vyprodána Fáze 2 & klub: ve výstavbě Bližší informace, prodej a podnájem: DIVA I M M O B I L I E N K . & V . D I V O K Ý Segantinistr. 9, C H - 8 0 4 9 Zürich Tel: 01/341 21 56

•

Přemek Jouza

Jak si kupovat auto Ne, nejsem znalcem aut. Pro svou osobní potřebu je dělím náčerná, žlutá, červená a zelená a potom ještě rozeznávám Bouráky, čímž myslím všechna auta lišící se tvarem, velikostí či přepychovostí od nerozmazlovaněho průměru vhodného k přepravě mé osoby odsud tam nebo odtamtud někam jinam. Lidé, žijící v Československu, si občas myslí, že tady na Západě jde všechno hladce a že koupě auta, která není spojená s pobytem ve frontě a s úplatky, je procesem rychlým a radostným. Na prospektech, kolujících z ruky do ruky, vidí občan usmívající se dívky, přívětivě elegantní prodejny a chrom a blýskavý lak nedohledných řad aut nepřeberných typů a modelů. To vše je však jen to pozlátko, jak praví Rudé právo. Když můj přítel Honza Kos kupuje auto, stojí ho to několik týdnů vysilující námahy s neustálou hrozbou fyzického a duševního zhroucení. Když pak koupí, vždy se najde někdo, kdo ví lip, co a kde měl koupit a jak ho po tom všem běhání vzali na hůl. Já, nevědomec, netrpím mindráky tohoto druhu. Vycházím z toho, že všechna auta zpravidla jezdí a dá se v nich sedět a proto že je v podstatě jedno, co koupím. Považuji se v t o m t o ohledu za neporazitelného suveréna, který se do auta nezamilovává a proto jej emoce nemohou zbavit zdravého smyslu pro nepříliš dobrou investici, která nemůže v budoucnosti nikdy získat na ceně. Vždy jsem si tedy myslel, že když kupuji auto, vím, co dělám. Prodavače aut, který se na mne vrhne při vstupu do prodejny, již předem považuji za ubožáka, kterému se potí ruce, jen aby něco prodal, a proto jej mám v hrsti. Usmívá se na mne levným a prodejným úsměvem, kravata (jen sejlsmeni nosí kravatu) se mu horlivostí jen třepotá, hned se vyptává, jak se mám dnes a tím zastírá, že neví, jestli jsem u nich už byl nebo ne — každou větu jej naučili v kursu a nic jiného neumí. S takovým člověkem přece musím být hotov v minutě. Na nějaké party jsem se nedávno seznámil s obchodníkem s auty a ten moji sebedůvěru rozdrtil. Když koupěchtivý automobilista, jako třeba já, vstoupí do obchodu, prodavač své cti dbalý během vteřiny rozezná, kdo mu přišel pod ruku. Mou širokoramennou sebedůvěru lehounce toleruje. Považuje mě za ještě většího blbce než já jeho, za kohoutka, který se naparuje a vyskakuje a neví, že on, zkušený lišák, takových už slupl desítky a ještě je předtím přinutil ke koupi jeho auta v jeho obchodě za jeho podmínek.

Navíc prodavač vychází z předpokladu, že jsem lhář a podvodník. Že jej chci okrást, že se chci vozit zadarmo. Presumpce neviny v obchodě neexistuje. Každý je vinen. Okamžitě si mě zařadí do jedné z běžně se vyskytujících kategorií autachtivých kupců. Takových kategorii je aspoň šest. Hle, jak nás hodnotí: Nejlepší skupinou s hlediska teorie obchodu s auty jsou Chuděrkové. Vlezou do obchodu a plaše se rozhlížejí, nebo nanejvýš rozpačitě vtipkují. Jsou to jehňátka, určená pro nedělní stůl. Prodavači je milují. Zdá se jim o nich, když jsou nadovolené. Vypráví o nich vnoučatům. Chuděrkové koupi auto za cenu, o kterou si prodavač řekne. Ještě děkují se slzami v očích. Jestliže jste kdy dostali od prodejny, kde jste si koupili auto, vánoční pozdrav, patříte mezi Chuděrky. Jestli vám po koupi darovali láhev whisky, dejte je k soudu. Na druhé straně stupnice jsou Čípáci. Miluji slovo čípák. V čechoangličtině zni zvukomalebné, a mělo by být zařazeno do slovníku spisovné češtiny ještě dnes. Dá se jím vyjádřit všechno opovržení světa. Při prodeji aut čípáci bojují o každou píď, o každý dolar. Prodavači je považují za zloděje, kteří jim ukrádají živobytí, a vánoční pozdravy jim neposílají. Ať je prodavači jmenují jak chtějí, já si jich vážím, i když jen v této specifické situaci. Blízko jim, ale ne tak úspěšní, jsou Hurikáni. Hurikáni vzbouří všechny obchody s auty ve městě, jezdí od jedné prodejny ke druhé, srovnávají, až si všechno popletou, ceny, slevy, typy aut, splátky. Nakonec se jim mozek přehltí informacemi a koupi něco, co je pak dlouho mrzí. Neúspěšní jsou také Brusiči, kteří se zaměří jen na cenu a na nic jiného. S těmi je průměrný prodavač hotov ve chvilce aspoň šesti různými způsoby. Neúspěšní jsou i Splátkaři, kteří uvažují jen o tom, jak vysoké měsíční splátky budou platit. Těch je mnoho, prý až 70% všech kupujících. Jsou požehnáním sejlsmenu, sejlsmeni se modlí za jejich zdraví a příští příchod do prodejny. Podskupinou všech předcházejících jsou Hmyzové, póvl, který nezaplatí ani jednu splátku, jejich šeky nejsou kryté, ale prodavači jim rádi auto prodají, protože platební potíže nejsou jejich problémem, od toho jsou jiní na ředitelství. Leč všimněme si mechanismu prodeje. Když vstoupíte do obchodu, nechají vás tam chvíli okounět. Prodavači v houfu se nerušené baví a dělají, že vás nevidí. Čekají však, až se dotknete prvního auta rukou, nebo se u něj aspoň zastavíte.

V tom okamžiku jeden, ne dva ani více, přikluše a zeptá se, jak se mám dnes, a pak, zda mi může pomoci. Skutečně utkání začne až když se zeptáte na cenu vozu, u kterého stojíte. Prodavač odvětí nonšalantně, že neví, a zeptá se: "Líbí se vám tohle auto? Když vám udělám cenu, vezmete si je?" Řeknete-li ano, zavede vás do boxu, zasklené to místnůstky se stolem a židlemi. Jestliže neřeknete v tomto okamžiku, že se chcete v autě projet, patříte mezi Chuděrky a podle toho se s vámi zachází. V boxu, který se nejvíc ze všeho podobá místnosti na vyšetřování zločinců, prodavač vytáhne lejstro a začne se vyptávat: Kolik chcete za auto zaplatit? Chcete dát vaše staré auto na protiúčet? Za kolik? Kolik mi dáte jako deposit? Kolik chcete platit měsíčně? Začnete odpovídat, mluvíte a mluvíte. Čím déle mluvíte, tím toho o vás prodavač ví víc. Bral na to kursy. V tomto okamžiku, máte-li s sebou manželku, doporučuji co nejupřímněji: domlouvejte se s ní česky. Mluvte klidným, lečdůraznýmtónem. Prodavač nerozumí, znejistí a je povolnější. Také je dobré, když manžel hraje zlého a lakotného a manželka jej přemlouvá. Občas se některý kupující zeptá i na úrok. "To záleží na vašem kreditu," zní odpověď. Když si to necháte líbit, prohráli jste další kolo. Toto byl hlavní akt porobení. Obránci pevnosti otevřeli brány. Pak se prodavač zvedne a řekne, že váš návrh předloží manažerovi. Manažera stěží vidí. Odejde si na záchod, nebo si naleje kafe do pěnového plastikového kelímku a za chvíli se vrátí s protinávrhem, prý od manažera. Ví, že návrh nepřijmete. Nesmíte jej přijmout. Jestli auto milujete natolik, že se pokoříte, jste Chuděrka. Jestliže vám prodavač řekne, že on není jako jiní a že vám bez smlouvání dává tu nejlepší cenu, dělejte, že neslyšíte. Takoví prodavači nejsou. Leč rituál pokračuje. Prodavač se handrkuje o cenu, o splátky, o úrok, a navrhuje "realistické" řešení. Unaví vás a zmate. Pomalu se pohybujete k cíli. Jeho cíli. Je dobré, když se zlý manžel občas zvedne a autachtivá manželka jej přivolává zpět. Dodá to dramatičnosti jednání, jednání tím není však přerušeno, a jestli auto opravdu chcete, nechte se přivolat zpět a nechte manželku říci: "Já ho přemluvím, ale musíte trochu slevit." Opakujte tento manévr podle potřeby. Používám tento manévr i kupř. v klenotnictví, kde se sice tak nesmlouvá, ale prodavač tam sám o sobě začne nabízet různé výhody. Naopak při koupi nemovitosti hraje zlou osobu manželka, která mi začne 13

PAVEL TAUSSIG

vyčítat, že jsem ji slíbil ten přívěsek s diamantem a t e ď chci koupit pozemek někde v dálavě. Tento postup má být pečlivě vybalancován, ale když není, nevadí, může dojít i k přerušení jednáni. Prodavač vaše telefonní číslo už má napsané v lejstru a zítra se ozve. Tato strategie není nakonec nic originálního, je odvozena z teorie s p o l u p r á c e prodavače (který hraje hodného) a manažera (který hraje zlého). Prodavač se snaží svést vinu za neuskutečněnou koupi na vás a na vaši tvrdohlavost. T o m u se jen zasmějte, odpovídat nemusíte. Když se začnete hádat o cenu auta, řekne vám, že stejně by to byla jen o deset (dvacet, dvacet pět) dolarů větší měsíční splátka, a proč se tedy hádáme. Ke konci jednání přiběhne manažer, a když vás d o s t a n o u kam chtějí, manažer řekne: "Gratuluji vám k novému autu." Myslíte si, že máte vyhráno, ale to je omyl. Hlavní utkání teprve začíná. Za vedou vás d o jiného, ještě méně útulného boxu, kde sedí tzv. finanční manažer. Zpravidla není laskavý, aletaké není nelaskavý. Ten začne s vámi vyplňovat další lejstro. A nyní pozor. Předem jste si usmlouvali holou cenu vozu. T e ď v á m začnou přibývat další výdaje. Finanční manažer na vás začne rychle a jednotvárně vyštěkávat všelijaké druhy prodloužených a rozšířených záručních dob, navoskování s p o d k u auta, pojistku s životním pojištěním atd. atd. Nenechte se zmást, ptejte se, vracejte ho, hrajte prosťáčka. Hrát prosťáčka se vyplatí i jinde, kupř. při kupováni obrazů. Když se zeptáte na malíře, pak vám opravdový znalec vychrlí všechno. Takový člověk ví, co prodává, a jeho ceny sedí. Když narazíte při kupování na amatéra, který se běží podívat do knihy nebo si vůbec vymýšlí, jděte pryč ( p o k u d nevíte zcela bezpečně, co 14

kupujete, c o to stojí, a že se amatér s cenou bodnul). S l o ž i t ě j š í j e d n á n í z a č n e , když chcete na auto půjčku. Mladší a noví ji zpravidla potřebují. Zkuste usmlouvat úrok. Nebude to moc, ale m o h o u něco dát. Musíte vědět, jak úrok počítají. N e b u d o u to chtít říci. Trvejte na tom. Nakonec, když to vše je za vámi, jedete d o m ů v naději, že budete mít auto, jen co d o něj nalejou olej, dají mu poznávací značku a seženou pojistku. V t o m o k a m ž i k u je čas si začít léčit rány. Ale s h r ň m e si to. T r a u m a tická zkušenost kupování auta a boje se z k u š e n ý m i vlky se dá zjednodušit, když víte pár věcí předem. Vytáhl jsem tyto rozumy ze znalců, pojišťováků, kamarádů, i sám jsem si leccos zkusil. Chtěl jsem to nazvat desaterem, ale mám jen devět bodů. Tak až jindy. 1. Především se podívejte d o časopisu C u s t o m e r Report. V neanglických zemích určitě něco p o d o b n é h o také existuje. Bývají tam spolehlivé informace o cenách základních t y p ů i možností. 2. Jestliže potřebujete financování, je většinou lepší, když si p ů j č k u vezmeme u opravdové finanční instituce, ne tam, kde auto kupujete. Jen v dobách, kdy výrobci bojují o zákazníky, se vyplatí si brát p ů j č k u od nich, je-li úrok podstatně lepší. Zde d o p o r u č u j i nejvyšší bdělost a ostražitost. Tvrdá zkušenost mě poučila, že banky, tento vzor přesnosti, velmi často zákazníka na úroku lupnou, jen to zahučí a zákazník se jen usmívá, neboť neví. Na výrobce aut a jejich finanční instituce v t o m t o ohledu není vůbec spolehnutí. Orok se dá počítat různě. Existuje úroková míra prostá, což je j e d n o duché, ale existuje i úroková míra šestiměsíční počítaná dozadu, což je složitější, a existuje i tzv. metoda sedmdesáti osmi, což je pro zákazníka někdy t r o c h u nevýhodné. N e b u d u vysvětlovat detaily, ale v případě metody 78 je na tom zákazník lépe v prvních dvou letech splácení, kdy

relativně platí víc na jistinu a méně úroku. Později na tom tratí. Vždy si ale dejte pozor. J e d n o u jsem prožil o d p o l e d n e u telefonu, když jsem hledal v jakési ústřední finanční kanceláři jakési veleprodejny aut člověka, který počítání ú r o k ů rozumí. Nenašel jsem jej, i vzal jsem spravedlnost do svých rukou, poslal jsem jim v y p o č í t a n o u tabulku u m o ř o váni d l u h u a trval jsem na ní, až jsem to vyhádal. T y t o spory se zpravidla vyskytnou, když chce člověk připlatit, změnit splátky, nebo splatit dluh dřív. 3. Když smlouváte o auto, mluvte o svém financování jen velmi všeobecné. Jestliže vám vaše svědomí dovoluje lhát, tohle je vaše příležitost. Oni na úrocích vydělávají. Teprve když máte cenu dojednanou, řekněte finančnímu manažerovi, že máte vlastní financování. Milovat vás za to nebudou. J e d n o u mě za tohle seřval člověk, který se pokusil mi prodat mrazničku. 4. Zjistěte si předem cenu auta, které dáváte na protiúčet. Každá banka na to má tabulky. Nebo, ještě lepší je, když si prodáte auto soukromě. Zůstane vám pak zisk, který by jinak připadl tomu, kdo vám nové auto prodává. 5. Když smlouváte, vyhýbejte se otázce splátek. Pro vás je tou hlavní věcí cena auta, daná písemně. 6. Vše musíte dostat písemně, cenu, splátky, úrok, všecko. Uražte se, kdyby to nechtěli dát, pohrožte institucemi. Teprve když tohle všechno máte v ruce, řekněte jim o svém financování. 8. Nezamilujte se do žádného určitého auta. Buďte vždy připraveni jít jinam. Říkat jím to nemusíte. 9. N e k u p u j t e lady, favority, dácie nebo jiné krámy. Pro nás platí nejen to, že každý dolar za ně je vteřina k o m u n i s m u navíc, ale i to, že tyto značky jsou sto let za slušným průměrem. Brzo byste brzdili nohama o silnici. Tato auta jsou určena k t o m u , aby dokazovala nezkušenému občanu Západu, že kapitalismus nad socialismem musí zvítězit. •

Rozhovor odpovídá životnímu tempu konce tohoto století: čte se jako detektivka a poskytne vám informace jako encyklopedie. ^ O b j e d n á v á m následující rozhovory Karla Hvízdaly či plakáty k t ě m t o k n i h á m a z a v a z u j i se, ž e je zaplatím d o 14 d n ů po obdržení. O Myslet zeleň světa s V.Bělohradským /19.-DM/ • Dálkový výslech s V.Havlem /28.-DM/ • Soukromá vzpoura s P.Landovským /28.-DM/ • Knížecí život s K.J.Schwarzenbergem /28.-DM/ • Nevítaný svědek s I.Kotrlou /28.-DM/ • Plakát s portrétem P. Landovského/12.-DM/ • Plakát s portrétem K.J.Schwarzenberga/12.-DM/ Q Plakát s portrétem I. Kotrlé /12.-DM/

Jméno: Adresa'

Datum' podpis:

Vyplňte prosím čitelně a pošlete na adresu: Karel Ritter Verlag, Fahrenheitstr. 23, 5 3 0 0 Bonn 1, W e s t Germany

Z PRÁVA o pobytu v zahraničí

Měli jste letos návštěvu z ČSSR? Většina občanů ČSSR, která letos mohla vycestovat k návštěvě svých příbuzných a přátel na západě, mohla tak učinit jenom díky devizám, které jim tito příbuzní či přátelé poslali na Čs. státni banku s poukazem "určeno pro turistiku". Po návratu do Československa dostali tito občané tiskopis, jehož kopii přikládáme. Vyplněný tiskopis museli odevzdat svému zaměstnavateli. Jakýkoli komentář je asi zbytečný. Tiskopis jasně ilustruje, jak si senilní československé vedení představuje "evropský d ů m " a reformy.

Příjmení a Jméno

~ -

-

-

— ~

Ve z p r á v é r o z v e ď t e p r ů b ě h V a 5 e h o p o b y t u v z a h r a n i č ! a d á l e se z a m ě ř t e na z o d p o v ě z e n i

-

b y l ( a ) Jste při styku s c i z i n c i n e b o č s . e m i g r a n t y d o t a z o v á n ( a )

na h o s p o d á ř s k o u ,

ekono-

mickou n e b o politickou situaci v CSSR;

i

uoMs,ea.VATNMi. _NA£E Í T R A U A W

-

ve d n e c h .—

následujících údajů:

HMftí&uÁ tVRAt^A MX DV)E W?C>LA: REFORMNÍ A

—

Pobyt v zahraničí - kdo

t a k y pye D U . • . ieioiuj/ A

-

z p ř í p a d n é h o styku s čs. e m i g r a n t y J s e m sl z a p a m a t o v a l ( a ) t y t o ú d a j e ;

-

v y p l ň o v a l ( a ) Jsem n á s l e d u j í c ! d o t a z n í k y , z kterých sl p a m a t u j i n á s l e d u j í c ! ú d a j e ;

-

b ě h e m p o b y t u ml byl n a b í z e n p e n ě ž i t ý d a r , věcný d a r a p o d . ;

-

b ě h e m p o b y t u ml byla n a b í z e n a e m i g r a c e ;

-

při o d j e z d u ze z a h r a n i č ! (z C S S R ) J s e m b y l ( a ) p o j á d á n ( a ) o p ř e v e z e n i t é c h t o m a t e r i á l ů nebo vzkazů;

-

. DERlUOť .

-

byl mi n a b í d n u t styk s n ě k t e r o u o r g a n i z a c i ; d o m n í v á m se, že z a m é n e p ř í t o m n o s t i b y l a m o j e z a v a z a d l a p r o h l é d n u t a , p ř l S e l ( a ) j s e m d o styku s policii, m u s e l ( a ) j s e m n a delší d o b u o d e v z d a t c e s t o v n í d o k l a d y a p o d . ;

Text

Rak

Karel Marx původně sliboval i lásku zdarma Svobodné slovo 4. 8. 89 ...A kolik ti j e ? " P o p r á z d n i n á c h p ů j d u d o třetího ročníku ekonomky". ...A c o se d ě l o ? " P ř i s e d l si ke m n ě j e d e n c i z i n e c a p o r u č i l mi d o r t . P o t o m mé pozval d o p o k o j e , a k d y ž j s e m se s n i m vyspala, dal mi dvacet z á p a d o n ě m e c k ý c h marek. A p o ř á d d o s t á v á š dvacet marek...? " U ž padesát i sto..." ...Máš ze sexu n ě j a k ý p o ž i t e k ? " V ů b e c ž á d n ý . V ě t š i n o u p o k a ž d é si p ř i t o m m o h u číst n o v i n y n e b o se divat na video. J d e mi o v a l u t y . " A j a k é máš dalši p l á n y ? " U d ě l a t m a t u r u a pak se uvidí. B o j i m se j e n o m t o h o , aby to n e p r a s k l o ve škole. Z d á se mi, že h o l k y n ě c o t u š i . " ň i k a l y ti n ě k d y n ě c o ostatní dívky, k t e r é chodí do Jalty? "Myslíte profesionální prostitutky..? Z a t í m jsem se s n i m i nesetkala. A l e m u s í m si d á t na né p o z o r , p r o t o ž e j i n a k by m é vyštípaly, a n e b o by to na m é 'píchly' B e z p e č n o s t i . Slyšela jsem, že si ž á d n o u cizí návštěvnici J a l t y n e b o j i n é h o h o t e l u , která nezaplatí k a u c i 20 000 k o r u n , n e n e c h a j í lézt d o zelí." ...' Není p o c h y b o t o m , že se t a k o v é p ř í p a d y dějí" říká náčelník d r u h é h o o d d ě l e n i o b e c n é k r i m i n a l i t y m ě s t s k é správy VB v Praze mjr. P. Vosolsobé. Je h o d n é p r o s t i t u t e k v hlavním městě? "V evid e n c i j i m m á m e na dva tisíce a o d a l š í c h asi t ř e c h tisících víme." Kde se o b j e v u j í ? " N e j č a s t ě j i v I n t e r h o t e l e c h v Praze ale i v K a r l o v ý c h Varech, v Brně, v Bratislavě i v d a l š í c h m ě s t e c h . Vyhledávají t u r i s t y z NSR, Itálie. Š v ý c a r s k a a p o d o b n é , kteří k n á m přijíždějí n e j č a s t ě j i . " J s o u to j e n o m naše dívky, n e b o i cizí? "I cizí, např. z N D R n e b o z Polska. J s o u ale i p ř i p a d y , k d y se v h o t e l u u b y t u j e Č e š k a n e b o S l o v e n k a , která e m i g r o v a l a , d n e s žije v z a h r a n i č í a v ČSSR vydělává v a l u t y . " Je těžké je o d h a l i t ? " T ě ž š i než k d y ž j d e n ě k t e rá třeba jen "na chvíli" s c i z i n c e m na p o k o j . Právě třeba o v í k e n d u přijíždějí d o Prahy i děvčata ze s o u s e d n í c h s o c i a l i s t i c k ý c h z e m i . ale také naše např. z Brna, Ostravy n e b o Slovenska. Pokoj si zadávají přes Č e d o k . "Vyrážejí" m i m o h l a v n i m ě s t o i p r a ž s k é slečny? " S a m o z ř e j m é . Před v e l e t r h e m n e b o j i n ý m i

výstavami jsou v Brně v hotelu Voronéž a jinde. Zajíždějí i d o Č e s k ý c h B u d ě j o v i c při výstavě Z e m ě živitelka a p o d o b n é . Kolik b e r o u za n o c ? " Z a j e d n o noc...?! Za p ů l n e b o za j e d n u až dvě h o d i n y 150 až 2 0 0 z á p a d o n é m e c k ý c h m a r e k . N ě k t e r á si z n o č n í h o baru ' o d s k o č í d o p o k o j e ' hosta i dvakrát n e b o třikrát za n o c ! " .Co je to v ů b e c za ž e n y ? " D í v k y o d o s m n á c t í — n e b o i m l a d š í — až d o 40 let. S v o b o d n é i vdané, s t u d e n t k y v y s o k ý c h škol, m a t u r a n t k y , ž e n y z domácnosti, úřednice, prodavačky... Některé si chtějí p ř i v y d ě l a t na p a r á d u n e b o na cestu d o z a h r a n i č í . Zvláště dnes, k d y m ů ž e mít k a ž d ý v a l u t o v é k o n t o bez u d á n i n a b y t i valut. N ě k t e r é v y h l e d á v a j í c i z i n c e i se s v o l e n í m manžela. T e n d o k o n c e dělá vlastní ženě pasáka. Bývají t o h o m o s e x u á l o v é , ale i m n o z í j i m . " ...V Praze je j e d i n á v e n e r o l o g i c k á k l i n i k a v ČSR, d o niž v e l m i č a s t o p ř i c h á z e j í m i m o j i n é i ž e n y , které se v ě n u j i p r o s t i t u c i . "Naštěstí A I D S j s m e u ž á d n é z n i c h z a t í m neobjevili, říká p r i m á ř k a M U D r . B. P o d d a n á . " A l e jiná sexuální přenosná onemocnění ano, jako syfilis, k a p a v k u , m ě k k ý vřed, l y m p h o g r a n u l o m a v e n e r u m a ř a d u j i n ý c h , mezi něž p a t ř i např. infekční ž l o u t e n k a . Na v y š e t ř e n i přicházejí s a m y n e b o na d o p o r u č e n í o b v o d n í h o lékaře. J i n é předvádí VB. M n o h é k nám n e j d o u p o p r v é , ale č a s t o j s m e j e j i c h p o s l e d n í naděje. K d y ž nemají peníze a j s o u h l a d o v é a špinavé, chtějí se a s p o ň najíst, o h ř á t a dát se u nás t r o c h u d o p o ř á d k u . Rada z n i c h utíká nejen z vlastních r o d i n , ale i z d ě t s k ý c h d o m o v ů a pak se p o t u l u j í p o u l i c í c h a po h o s p o d á c h . A j s o u nejen z ČSR, ale i z e Slovenska, k a m se n e c h t ě j í vrátit. ...V m i n u l é m r o c e o d s o u d i l y s o u d y v CSR za p ř e č i n příživnictví 305 žen a za t r e s t n ý č i n přižívnictví 493 žen. C o t o m u řiká p ř e d s e d a trestníh o s e n á t u N e j v y š š í h o s o u d u ČSR J U D r . Z. Sovák? " P o s t i h p ř e d s t a v u j e p o u z e z l o m e k s k u t e č n é h o stavu. P ř í ž i v n l c k ý m p a r a z i t n í m z p ů s o b e m navíc žiji i m n o z í muži, v č e t n ě těch, kteří p o s k y tují h o m o s e x u á l n í s t y k y za ú p l a t u , nehledě na to, že o h r o ž u j í i n e z l e t i l c e mladší 15 let." ...Jak z á k o n k v a l i f i k u j e p r o s t i t u c i ? " P o j e m p r o s t i t u c e náš trestní z á k o n v ů b e c nezná. Dá se však říci, že se j e d n á o j e d n u z h l a v n í c h f o r e m příživnictví." ...Žena, která si v h o t e l u " o d s k o č í " na chvíli jedn o u n e b o dvakrát za večer s n o č n í h o b a r u na

p o k o j s c i z i n c e m , získá 300 až 500 z á p a d o n ě m e c k ý c h m a r e k . O v a l u t y se dělí s " p a s á k e m " a s dalšími s p o l e č n í k y , kteří s t e j n ě j a k o o n a d a n é státu neplati. Veksláci k š e f t u j i s p r o s t i t u t k a m i , o p ě t p o s t á vají p ř e d p r o d e j n a m i T u z e x u a h o t e l y v Praze i j i n d e v ČSSR a k o u s e k o d h r a n i c nabízejí třeba t u r i s t ů m z NSR v p l n é m a u t o b u s u za m a r k u 25 i více k o r u n . Na n e d á v n é t i s k o v é besedě j s m e slyšeli, že m i n i s t e r s t v o v n i t r a a ž i v o t n í h o p r o s t ř e d í CSR u s i l u j e o to, aby p r o s t i t u t k y b y l y ř á d n ě e v i d o v a né. T e n t o z á m ě r vítá též m i n i s t e r s t v o z d r a v o t nictví a s o c i á l n í p é č e ČSR. n e b o ť by byla a s p o ň z á r u k a , že každá " k n é ž k a l á s k y " je ú p l n ě zdravá. Jestliže se n y n i u nás stavějí h o t e l y m e z i n á r o d n í c h s p o l e č n o s t í , z ř i z u j i kasina a další h e r n y p r o c i z i n c e , m ě l i b y c h o m mít j a s n o i v e x i s t e n c i p r o s t i t u t e k . J e d i n ě t o prospěje, i když j d e o jev naprosto nežádoucí.

BOŽE MÔJ:ČEREŠNE!ŽE 5/, TY POTVORA, \ ' MALA RANDE S TÝM VIEDENČANOM ? )

Tm PAVEL TAUSSIG

15

Interview

Rozhovor s Tomášem Baťou 19. srpna u příležitosti 50. výročí příchodu "baťovců" do Kanady a 75. narozenin Tomáše J. Bati se sešli v Batawě, která byla před padesáti léty založena, zástupci exilového tisku k pohovoru s jejím zakladatelem. S Tomášem Baťou rozmlouvali Aleš Březina (Nový domov, Hlas Ameriky), Miloš Šuchma (Západ) a Arnošt Wagner (Svobodná Evropa). Část rozhovoru byl také vysílán prostřednictvím Rádio Canada International. Západ přináší celý záznam tohoto rozhovoru. M.Š: S velkým zájmem ¡sem si přečetl knihu Antonína Cekoty Geniální podnikatel Tomáš Baťa (vydalo nakladatelství' 68 Publishers), která je svědectvím o práci vašeho otce. Kniha mluví jasnou řeči a může být příkladem i nyní, např.: "Zámožnost je povinnost, chudoba výmluva", "Zdra-

16

vé a silné děti nemohou vyrůstat v činžáku", "Cena je diktátor", "Skromná žena — lenivý muž", atd. Co je pro vás osobně hlavním odkazem vašeho otce? T.B.: Řekl bych, že to je jeho služba zákazníkovi, blízký osobní styk se spolupracovníky a schopnost praco-

vat s lidmi. Mám radost, když vidím, jak lidé vyrůstají a jak se vyvíjejí. A jak se lidé se skromným vzděláním nebo skromnými začátky dostávají na místa se značnou odpovědností. M.Š.: Z knihy je patrné, že firma Baťa v předválečné době byla taková líheň talentů. V knize je také řada příkladů o výchově vašeho otce: Například, když jste jeli v otevřeném autě v roce 1920, když vám bylo šest let, otec vám řekl, že když vám spadne klobouk potřetí z hlavy, že se budete muset dostat do Brna sám. Což se stalo. Pamatujete se na to? T.B.: O, na tu příhodu se pamatuji velice živě. Také mi ji za posledních sedmdesát let často lidé při podobných rozhovorech připomínali. M.Š.: Ale vaší matce se to nelíbilo. T.S.:Jednu věc opravím, jak si to přesně pamatuji. Otec mi dal peníze, abych šel na nejbližší stanici a jel domů. Věděl jsem, že on musí jet z Brna do Olomouce přes jednu křižovatku. ňekl jsem si, že když budu o deset kilometrů blíž, kde se to u Vyškova rozdělovalo, tak ho dohoním. A on mne vezme zpátky do auta a pojedu s ním... A.W.: A prachy budou v kapse! T.B.:—a prachy budou v kapse. A tak se taky stalo. A.B.: Jel jste ještě někdy jindy autostopem? T.B.: V severní Americe ne. Nepamatuji se. Nezapomeňte, ž e v t é d o b ě , kdybych to byl chtěl praktikovat, těch automobilů nebylo zas tak moc. M.Š.: Z knihy je patrno, že vašemu otci velmi záleželo na vás jako na následníkovi firmy. Jak se stalo, že váš nevlastní strýc Jan se ujal vedeni podniku? V Československu je označován režimem v současné době jako spolupracovník s nacistickým režimem, zatímco vy jste poslední dobou hodnocen příznivě. V rozhovoru s Evženem Erbanem v Tvorbě z dubna letošního roku se Erban zmiňuje o projektu, kdy Patagónie na jihu Ameriky měla být nazvána Baťagonií. Zmiňuje se také o tom, že váš strýc byl odsouzen k patnácti rokům vězení a propadnutí celého jmění ve prospěch státu. Co soudíte o těchto nařčeních, zejména o propadnutí majetku v Československu? 7". B..-Především nebylo možné, abych v sedmnácti letech mohl takový podnik vést. A můj otec měl zřejmě pocit odpovědnosti ke spolupracovníkům. Muselo být nějak zajištěno, že někdo musí podnik vést, kdyby se mu něco p ř i h o d i l o , jak se bohužel stalo. Logicky nástupci byli Dominik Čipera nebo Jan Baťa. Další logická věc byla, že i kdyby oba bývali přibližně rovnocenní, ten se jménem Baťa má určitou výhodu pro kontinuitu podniku. Toto ustanovení, zřejmě přechod-

né, udělal. Tím vznikl později po válce konflikt mezi mnou a Janem Baťou, zda toto ustanovení bylo prozatímní nebo trvalé. A tehdy došly soudy po prostudování k názoru, žeto bylo prozatímní a že on žádná práva nemá. Nyní, pokud se jeho aktivity týče: Práci dělal velmi dobře s podporou Dominika Čipery a jiných spolupracovníků jako Hugo Vavrečky, protože ve Zlíně byla ohromná síla lidí, kteří byli prvotřídními manažery. Jan udělal technicky i jinde veliký kus práce. Víte, když někdo potom musí odejít z ohromné pozice a najednou se ocitne ve Spojených státech jako dočasný návštěvník, bez jakékoliv větší základny, to otřese duševní rovnováhu každého. On rozhodně nebyl sympatický nacistům, on byl patriot, ale on byl do určité míry básník. On rád psal, psal básně apod. A v jeho psaní najdete m n o h o a m n o h o věcí, které jsou protichůdné, jak to velice často u básníků bývá. Tak oni si vybrali tady tu... Co by bylo možné dělat, kdyby to nacisté vyhráli a kdyby Čechy Hitler odstěhoval na Sibiř, a že je tedy někde nějaké lepší místo, kam národ vystěhovat. Tato myšlenka byla podle mého názoru hloupá, protože už Mojžíš měl potíže s tím, jak přesídlit národy! A my nevíme, co praotec Čech prožíval... M.Š.: On skutečně uvažoval o Patagónii? T.B.: Možná, že o tom někomu večer vykládal, jako vykládal o mnoha jiných snech. Ale důvod konfiskace je docela jednoduchý. Kdyby to nebyla Patagónie, byli by ho odsoudili za to, že nepodporoval Beneše a Benešovu vládu a kdyby byl podporoval Beneše a Benešovu vládu, našli by si něco jiného, protože účelem hry bylo najít možnost konfiskovat. To se jim nejvíce líbilo. M.Š.: Já jsem měl ovšem dojem, že konfiskovali komunisti, bylo to před osmačtyřicátým ? T.B.: Ano, to bylo před osmačtyřicátým rokem. M.S: Jak se díváte naznárodněnijako takové, protože to je hořkost ve vašem srdci... T.B.: Podívejte se... M.Š:Oni vám vzali majetek, to je principiální věc. T.B..Ano, to je principiální věc a to je tedy komunistické heslo, jak ho všichni známe: "Co je tvoje, to je moje, a po mojem ti nic není." Podívejte se, majetek v Československu sebrali všem. A přestože zákon praví, že mají každého odškodnit, pokud já vím, v Československu žádný podnikatel nedostal nic. A.W.: Kdyby se změnil kompletně režim v Československu, požadoval byste zpátky svůj majetek a majetek své rodiny nebo byste to nechal nové demokratické vládě? Bojoval byste o to, aby se vám majetek vrátil? T.B.: Za prvé. Já jsem obecně toho názoru, že státní průmyslové podni-

kání je špatná věc. Po celém světě se dneska odnárodňuje, bud'se to vrací starým majitelům anebo se to prodává soukromým organizacím, aby se toho stát zbavil. Protože zkušenost potvrdila, že stát pro průmyslové a obchodní podnikání není. Stát je pro vzdělání, medicínu, obranu, mezinárodni záležitosti, sociální záležitosti, policii, aby byl právní pořádek apod. Samozřejmě také soudnictví. Ale u ostatního se ukázalo jasně, že když se do toho stát plete, tak je z toho jen potíž a ztráta. A.B.: Byl jsem minulý měsíc v Maďarsku, viděl jsem tam velké změny. Kdyby k takovým změnám v Československu došlo, byl byste ochoten tam znovu riskovat? T.B.: Kdyby nastala možnost v Československu podnikat, měli bychom zájem tam něco dělat. A. W.: Jaké byste chtěl záruky? T.B.: Podívejte se, záruky jsou hlavně v tom, když je demokratický režim, který má zásadu, aby jeho kontinuita závisela na rozhodnutí svobodných voličů. V demokratických zemích někdy přijde k moci socialistická strana a začnou znárodňovat doly a železárny. Potom se ale zastaví a řeknou: Jenom tam půjdeme a ne dál. Odškodníme a zaplatíme těm, kterým jsme to vzali. A snaží se rozhodovat podle nejlepších úmyslů. Voliči, když s tím nejsou spokojeni, zvolí jinou stranu, a vláda padne. Jak jsem viděl v Anglii, telefony, letecké společnosti a nyní železnice se odnárodňují. Myslím, že bychom neměli zájem o to, provozovat v Československu státní podnik... A. W. Kdo se stará o hrob vašeho otce? T.B.: Je to zařízeno s jednou paní, která se o to stará. A. W.: Chodi k tomu hrobu lidé? T.B.: Pokud já vím, chodí. M.Š.: Vzhledem k odkazu vašeho otce a jménu vaši rodiny, uvažujete např. o zřízení Nadace Tomáše Bati, která by byla navždy připomínkou vašeho jména ve světě a hlavně v Československu? T.B.: Mnoho různých názorů na tuto otázku již bylo řečeno, myslím ale, že máme poslání v tom, abychom přispívali ekonomickému a sociálnímu rozvoji po celém světě, kde podnikáme. Tuto filantropickou činnost soustřeďujeme tam, kde právě je. A.B.: Vaše firma byla kritizována za to, že podniká v Jižní Africe. Jaký máte na to názor? r.S.:My jsme náš podnik v Jižní Africe prodali na nátlak vlády a myslím, že k neprospěchu černých Afričanů. Když se podniky, které byly v rukou západních pokrokových organizací, dostaly do rukou místních bílých lidí, pokrok se zpomalil a ještě se nestalo nikde na světě, že by sankce změnily režim. Co je potřeba v Jižní Africe, je změnit režim. Byli jsme toho názoru, že když pomáháme vzdělávat a povyšovat místní černé zaměstnance do

vyšších míst, tito dosáhnou samostatnější ekonomické pozice, a mohou tak být politicky účinněji aktivní. Žijeme ale v Kanadě a kanadská vláda byla toho názoru, že je to nežádoucí, tak jsme nemohli vcelku nic jiného dělat. M.Š.: Já jsem se yás chtěl zeptat v této souvislosti: Jaká je vaše filosofie či obchodní praxe při obchodováni s komunistickými zeměmi? Někteří čeští obchodníci zde říkají: Komunisty nemám rád, jsem ale obchodník a tak na nich vydělám. T.B.: Podívejte se, o tomto obdobně jako s Jižní Afrikou trvá veliká debata. Určité obchodní styky způsobí víc kontaktů, uspíšení pokroku a demokratizaci komunistických zemí. Jsem přesvědčen, že do určité míry ano. Byl bych proto toho názoru, že by se nemělo považovat za špatné dnes obchodovat s komunistickými zeměmi, pokud se ovšem nejedná o strategické zboží. Dlouho jsem byl toho názoru, že je lepší neobchodovat, ale za dnešních změněných okolností, kde je určitá možnost, aby státní úřednici a státní podniky začaly mít opravdový styk se světem, nejenom přes partaj, to je otvírání očí lidem, kteří dříve byli úplně izolovaní. A. VJ : Ve vašem strategickém případě by to znamenalo boty pro armádu. Odmítla by vaše firma boty pro armádu? To přeháním, pochopitelně. T.B.: Jako strategická věc... My bychom nenabízeli k o m u n i s t i c k ý m armádám boty. Když se vypíše nějaká soutěž na armádní boty, tak se nepřihlašujeme. M.Š.: V Československu jméno Baťa znamená světlý vzor z první republiky a jedním z progresivních podniků v současném Československu je JZD Slušovice, které je shodou okolnosti ve stejném okrese jako je Zlín. Vím, že jste se setkal se zástupci Slušovic v Kanadě. Co soudíte o jejich počínání, které značně přesahuje zemědělskou výrobu, a co soudíte o případné spolupráci? Oni by jistě chtěli? T.B.: Dvě věci: nemám dost informací o jejich skutečné činnosti. Všecko, co člověk slyší, je velmi pozitivní, že jsou to lidé, kteří jsou pracovití, mají náš názor na život a proto k nim máme určité sympatie, když o nich slyšíme. Pokud se ale týče spolupráce, to je všecko otázka předpokladů spolupráce s Československem, vyřešení historických sporných otázek, křivd atd. M.Š.: Chtěl jsem vás ubezpečit, že v článku z československého tisku: "Jediné měřítko efekt," říká Čuba, což je předseda družstva ve Slušovicích, je tolik metod z firmy Baťa, že to je až překvapivé... I když o tom nemluví, je tam řada příkladů z podnikové metodologie a strategie, kterou převzali od vašeho otce. T.B.: Ano to jsem slyšel. Já jsem také něco podobného četl. A.B.: Co říkáte tomu, že nynější první 17

m jěĚ ZLEVA: A. BŘEZINA. M. SUCHMA, T. BATA, A. WAGNER

tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš je vaším bývalým zaměstnancem? T.B.: To je zajímavé. A.B.:Věděl jste to? T.B.Vě děl. M.Š.: I když se vám bohužel nepovedl, není příliš dobře mezi lidmi hodnocen. Není považován za příliš inteligentního muže. T.B.: Nemám dostatečné zkušenosti, abych ho mohl ocenit. A.W.: Jak jste bral smrt Štefana Romana? Byli jste obchodními přáteli? Nebo i osobními přáteli? T.B.: Znali jsme se, a jeho pani a moje paní jsou spolu ve správní radě Toronto Caravan. Obchodní styk jsme ale žádný neměli. Udělal veliký kus práce... A.W.: Tu udělal tedy... T.B.: Velký kus práce, klobouk dolů. M.Š.: V současné době zaměstnává vaše firma ve světě na 67.000 zaměstnanců a ročně prodává na 300 miliónů bot, ročně kupuje od dalších firem na 100 milionů bot, má 6300 prodejen po světě a 75 podniků v 75 zemích, kde se mluví více než 100 jazyky. Jaké máte plány na rozšíření firmy a jakou roli v tom hraje váš syn? T.B.: On hraje zásadní rolí. Je odpovědným prezidentem této organizace, on ji vede a správní rada, jejímž jsem předsedou, mu pomáhá v plánování a strategii, ale on je ten pantáta. A tak hraje rozhodující roli a Pán Bůh se postará o to, že já mu stejně do toho nebudu moc mluvit. A. W.: Ale mluvíte mu do toho! T.B.: Samozřejmě. Co myslíte, že když jsme večer doma po večeři, o děvčatech se nebavíme. Oba dva jsme ženatí a máme děti, tak mluvíme o kšeftě. M.Š.: Přestože celosvětové vedení firmy je v kanadském Torontě, máte pouze jednu továrnu v Kanadě, v Batawě, která byla založena před padesáti léty, ale která pravděpo18

dobně není podstatná. Znamená to, že výrobě bot v Kanadě nepřikládáte důležitost. Nebo je konkurence zde taková, že se vám to nevyplatí? T.B.: Kanadská konkurence je mizivá, protože bohužel kanadský obuvnický průmysl vymizel a to je část světového vývoje. Takové zboží, jako je obuv, potřebuje dvě věci. Potřebuje lidi, kteří jsou partyzánsky založeni. A za druhé je to manuelně intenzivní činnost, protože je spousta vzorů a spousta různých druhů výroby apod. Měli byste se trošíčku podívat po továrně a uvidíte, že se musí spousta úkonů dělat manuelně. A. l/l/.; A Kanada na to není... T.B.: Zaplať Pán Bůh, že v těchto průmyslových zemích se vyvíjí situace, takže je mnoho a mnoho příležitostí činnosti v oborech, které jsou více technologicky pokročilé a tam ti nejlepší lidé jdou. V Kanadě vyrábíme jen asi 1 - 2 % bot, ale prodáváme asi 5 - 7 %. Kanadský a americký obuvnický průmysl není ekonomický. To je už pasé. Dneska se můžete podívat, jaký je celoevropský obuvnický průmysl (ve Švédsku např. už není skoro žádná výroba). Všecko se odstěhovalo a soustředilo do Itálie, Španělska a Portugalska, kde jsou právě lidé, kteří se rádi touto prací zabývají. Člověk se musí dneska dívat na globální situaci.

A.B.: Jakého máte koníčka a co jste říkal tomu, že vaše firma byla na posledním mistrovsti v kopané jedním z deseti sponzorů? Máte nějaký zvláštní vztah ke kopané? Jaký je váš oblíbený sport? T.B.: Můj oblíbený sport je tenis, lyžování a potápění. Já osobně nejsem jako divák oddán žádnému sportu, zároveň ale všem. Já raději sport provozuji. Spíš než se na něj jenom dívat. A.B.: Díval jste se na mistrovství světa? T.B.: No ovšem, když je nějaké mistrovství, tak mne to také zajímá. A. l/V.: Čtete nějakou literaturu? Česky už nečtete? T.B.: Když je něco zajímavého. Minulý týden jsem četl knihu, co vydal Steinbach. (Svědek téměř stoletý, vydal Index — pozn. red.) A. l/l/.: Jakou máte rád hudbu, klasickou nebo populární? T.B.: Obojí. Spíš jazz nebo klasickou. A.W.: Jste na peníze? Jste šetrný či utrácíte hodně? Soukromě. Když jdete například do IGA... (Kanadský velkoobchod potravin — pozn. red.) T.B.: Mám velmi dobře zapsané, co vydávám, a velice dobrý rozpočet. A. 1/1/.: Takže jste šetrný, nevyhazujete peníze! T.B.: Já říkám těm dolarům, kam půjdou, a neptám se jich, kam šly. A.B.: Četl jste Marii Pujmanovou? T.B.: Ne, nečetl. M. Š.: Jeden soukromý dotaz, já mám číslo boty 13 EEE... Před několika léty to byla kuriozita, ale nyní u mladých lidí to není nic zvláštního. Jak se s tím vypořádá obuvnický průmysl? U Bati v prodejně a jinde mi řeknou: "To nemáme." A. U/.: To je spíš otázka pro vašeho syna. Měl by na to dohlédnout. T.B.: Tak to se musí vyřešit. Náš vedoucí je vedle a já mu to hned řeknu. A.B.: Co byste vzkázal posluchačům a čtenářům v Československu? T.B.: Aby se ve Zlíně ševci drželi kopyta a aby dělali pořádné boty. No a doufejme, že se situace bude vyvíjet tak, že tam opět bude sociální a ekonomický blahobyt. A.B., M.Š.: Pane Baťo, chtěli bychom vám pogratulovat k vašim 75. narozeninám a poděkovat za chvíle, které jste s námi strávil. T.B.: Děkuji vám, byl jsem také rád, že jsem mohl slyšet vaše názory.

DIGITÁLNI TRANSFERY PAL/SECAM — NTSC — PAL/SECAM R O D I N N É V I D E O K R O N I K Y — V I D E O P R O D U K C E 3/4" - 1/2" FILMY — ČASOPISY — KNIHY — GRAM. DESKY/AUDIOKAZETY UMĚLECKÉ TISKY A . . . . . . A M N O H E M V l C NA J E D I N É ADRESE

Prijemné

VIDEO EL CANADA LTD 583 WILLIAM STREET LONDON, ONT., N6B 3E8 TEL. (519) 434-9939 chvíle odpočinku Vám zajisti naše

služby!

Svědectví Zdeněk Urbánek

Tehdy se to stalo Podmínky na území bývalé Československé republiky už půl století znemožňují publikaci historiografický důvěryhodné zprávy o dnech jejího zániku. Zde je drobnohledný příspěvek k nápravě. Jde o svědectví subjektívni' a místně vymezené, zato z první ruky. Mensa ve Strakově akademií, nyní zabrané předsednictvem vlády, byla v sobotu 24. září 1938 při obědě poloprázdná. Hluku však bylo víc než obvykle. V noci se udála mobilisace a Praha prvně zažila zatemněni. U některých stolů se strhly hádky. V čase vzrušení se barva přiznává bezpečněji než jindy a dělení na několik odstínů vzdoru nebo poddajnosti bylo i mezi studenty zřetelné. Vešel dobře oblečený muž kolem padesáti. Úředník, ale mluvil věcně a naléhavě. Spory ztichly. Kdo není vázán vojenskou povinností a má vůdčí list, ať se hlásí v nově vzniklém ministerstvu informací. Sídlí ve Valdštejnském paláci a potřebuje dobrovolně řidiče. Vůdčí list byl nynější řidičský průkaz. V noci jsem osvědčil, že jej vlastním právem. Staršího bratra, poručíka v záloze, jsem otcovým rapidem odvezl do posádky v Dobrušce. Přistáli jsme u kasáren v půl čtvrté ráno. Služba po bušení otevřela. Proč tak brzy, ospale se ptala. Nepovzbuzovalo to. Ale uvnitř těšilo, že po mobilizaci, vyhlášené v půl jedenácté večer, jsme tu ze všech nejdřív. Bylo mi dvacet. Vracel jsem se prvním válečným ránem zvědav, co bude, a rozmrzen, že na rozdíl od bratra a stotisíců jiných nemám určeno své místo. Úředník ve Strakovce to vyřešil. Nastoupil jsem hned. Ministerstvo se dělilo na část civilní a vojenskou. Patřil jsem do druhé. Velel mi dobrodušně zaoblený major Bláha a tomu zase ministrův náměstek, imposantně vzpřímený legionářský generál Drgač. Lidé na pohled pěkní. Podobně í auta, tři nové černé limuzíny praga lady. Ale brzy bylo proč jim říkat furgony. Hned v první večer jsem jel z Drgačem pro letce Fajfra do Dejvic. Úkolem bylo vyvézt ten vzácný náklad Prašným mostem ke Kadetce, kde sídlilo ministerstvo obrany. Sloužil jsem úřadu, jehož smyslem bylo urychlit oběh zpráv a dorozumívání. A teď lady s velitelem letectva na palubě jela do mírného svahu dvacet. Bylo mi nanic. To špatně skončí, říkal jsem si a viděl v duchu rozpřažené ruce kulatého Bláhy. Co prý si před-

stavuji odstranit z karburace plombu. Propadla by záruka a úřad by utrpěl škodu. Kdesi byla vada. Nebylo mi dobře ani z nábytkářů. Vyměřovali místnosti pro nové zařízeni nebo překáželi vnášením čerstvě vyleštěných skříní a stolů. Pro čí oči? Konečně to po letech a měsících rostoucí tísně vypadalo, že tresť a vzor nejnižších motivů a brutalit útokem nabídne méně nelidského dílu lidstva utkání. A ť t o zprvu dopadne pro zdejší končinu jakkoli, spor lidí s megalomany už musí vyvrcholit. Zdejší mysli dlouhý nerozhodný spor otupuje. Viz nábytkáře. Zvykli si a ve výjimečném stavu jednají jako doma. Zvykly si i hlavy úřadu a jejich kolegové jinde. Zprvu mne bylo třeba co hodinu. Po dvou nebo třech dnech jsem začal být postradatelný. Bláha, Drgač, další členové štábu míjeli můj kavalec na chodbě s pouhým mávnutím ruky. Je zle, hochu. Nebo utrousili, co řekl Daladier, jak sípěl Hitler, kde se s ním znovu sejde Chamberlain. Kdyby tam místo sebe poslal jen svůj deštník, vyšlo by to nastejno, řekl Bláha, ale pak mi zašeptal, že tak jako tak by měl rodinu rád z Prahy. Co kdyby to přece jen začalo. Večer prý pojedeme. Zděšeně jsem řekl do té lidské, příliš lidské tváře, že po třech dnech večer mám prvně volno. Měkká tvář mu zchladla. Nemstil se mi pak. Jen jsme se už nekamarádili. Hitler vyhrál první kolo tím, že nezaútočil hned. Nedal se znamením vzdoru vyprovokovat. Nechal zdejší napětí vybit. Nastala pozvolna demoralizace. Aspoň uvnitř úřadu. Mezi přáteli a jejich širším okolím bylo jinak. Zopakoval jsem volno ze zkomírajícího úřadu večer v den mnichovské schůzky. Na Malostranském náměstí dole i nad Mikulášem byly dary. Přátelských tváří mnoho. Sestava byla zvláštním způsobem prostá. Dala se rozpoznat podle rozhovorů i výkřiků. Chyběli náruživí vlastenci. K protestu proti domácí ochablosti a zahraničnímu nátlaku na přijetí smíru se shromáždili ti, které radikální i umírněná pravice nazývala sluhy Hradu, kosmopolity či bolševiky. Praha bývala kouzelné město. Tolik jazyků a lidských odrůd tu žilo v podnětných shodách i sporech. Teď se na Malé Straně zdálo, že se prezidentovi a vládě v jejich tereziánsky slavnostních síních na Hradě chtějí připomenout právě ti míšenci. Nápadně a naštěstí chyběli ti, co křičívali nic než národ. Bylo by; došlo mezi demonstranty ke sporům. Jejich hlavní jádro bylo pro vzdor lidskosti proti maniakálně nacionalistické útočnosti a rozlišování ras. To byl můj pocit. Proto jsem se na demonstraci podílel. Dohnalo mě

v ústí Nerudovy ulice do prvních řad. Uzavírala je policie na koních. Nebylo nás tam víc než sedm nebo osm tisíc. Na prosazení ozbrojeného vzdoru málo. Ale zezadu zjevně demonstrantů přibývalo. Bylo to cítit i vpředu ve vlnovitých náporech. Tou vinou jsem se octl na dlažbě pod policejním koněm. V téže chvíli se dav shodl v prvních tónech Kde domov můj. Neznělo to po hudební stránce dobře, ale pohled zdola tomu dával n e z a p o m e n u t e l n é zbarveni. Zvlášť i díky dvěma okolnostem. Jízdní strážník vpravo ode mne nezadržitelně slzel. A čtyři koňská kopyta kolem mne, jakkoli se neklidně chvěla a pohybovala, ani jedinkrát se mne nedotkla. Ani policejní koně nebyli cvičeni pošlapat. Dokonce se po hymně rozestoupili. Hnali jsme se k Hradu. A na Hradčanském náměstí už lomcoval mřížemi prvního nádvoří dav stejně početný. Zahanbil nás. Chytře a bez překážek přišel Chotkovou silnicí. Ale chytrost, smělost ani vědomí, že začíná spor o zachování lidstva a nejzákladnéjších svobod, neoslavily úspěch. Tak jako tak demonstrace, i když jsou podníceny nejzdravějšími postoji a způsoby myšlení, jsou i znamením, že demokratická soustava v některé části svého organismu ochořela. Přirozeně jsou v diktaturách. Tím nemá být tehdejší prezident obviněn z autoritářství. Ale je fakt, že k volání demonstrantů zůstala okna Hradu temně slepá. Nezbavím se dojmu, že svoboda zdejšího území a společností byla prohrána oné noci. Vrátil jsem se do chodby Valdštejnského paláce ve tři ráno a Bláha mi řekl: tak to vidíš. (Původně psáno pro pražský slý list Lidové Noviny)

nezávi-

•

PLÁNUJETE DOVOLENOU NA FLORIDĚ? Navštivte krajanský motel JASMIN VILLA 801 S. Ocean Blvd. Pompano Beach, Florida 33062 Tel: (305) 941-7930 Těšfme se na Vás, Lajoš a Janet Naňákovl

19

Historie Václav Jakoubek

Počátky Bylo již k večeru, když jsem se konečně dostal domů. V kuchyni na stole byl vzkaz: Šly jsme na koupi, Honza ti na verandě chlastá plzeň. J. Přítel Jan seděl na verandě rozvalen v pohovce, v levé ruce svíral poloprázdnou flašku Pilsner Urquell a civěl na T.V. kde právě anchor Dan Rather šišlavě oznamoval že... tžiš iš šíbíes ňúšs... "Tě bůh, čekáš dlouho...?" zeptal jsem se, třebaže tato doba dle dvou a půl prázdných lahví byla snadno odhadnutelná. "Ani né," odvětil. "Promiň, zdržel jsem se v knihovně..." pokusil jsem se o chabou omluvu. "To je ou-kej" mávl rukou a obrátil zbytek moku do hrdla. Pak způsobně postavil prázdnou láhev k jejím dvěma sestřičkám, z přenosné ledničky vytáhl láhev další a hned si ji otevřel. "Nechal jsem ti tam Micheloby," poznamenal. "Dík" bylo to jediné, na co jsem se zmohl. A abych nestál jako idiot mezi dveřmi, vzal jsem si Michelob Light, posadil se vedle něho a začuměl se na televizi. Nějaký reportér tam stál na kamenném nábřeží. Za ním se rýsovala Spasská věž a zubatá hradba Kremlu, nad kterou zeleně svítila obludná kopule sjezdového paláce sovětů s fanglí na vrcholku. Reportér oznamoval událost dne, která se odehrála pod onou kopulí. Tajemník Gorbačpv údajně vyhověl žádosti 74 členů Ú. V. a zprostil je jejich funkcí. A zazněla jména. Na prvním místě dobrák Andrej Gromyko, pak maršál Sokolov, Nikolaj Timošenko a další. Honza se zašklebil: "Mají hoši štěstí, že žijí v kapánek civilizovanějších časech. Za Josipa Vissarionoviče by šlapali husím pochodem ke zdi...". Obraz se přenesl do studia. Tam dva, dle slov pana Rathera, experti začali rozumovat nad touto událostí. Asi po pěti minutách pak jeden z nich uzavřel sezení prohlášením, že nad prastarou ruskou říší začínají konečně probleskovat paprsky rozumu...! "Pitomec..." odfrkl Honza. "Gorbačov nemá na vybranou, jinak s ním starousedlíci zatočí dle báťuškova osvědčeného receptu. To je ten nejhlavnější paprsek rozumu. A prastará říše k tomu! Jakápak prastará. Stará je možná na lokální americké poměry, kde co je starší 200 let patří do prehistorie. Na evropské poměry jsou Rusáci úplná mimina!" zakončil Jan svůj rozhořčený projev a žunknul si Urquellu. Pak se obrátil na mě: "Ty se k tomu nevyjádříš...?" 20

"K čemu, ke Gorbově sebezáchovnému tahu a nebo k té starožitnosti?" vyžádal jsem si vysvětlení. "K té starožitnosti, pochopitelné." "Co bych měl říci. Rusové jsou starým národem..." "O, Bože" obrátil Honza oči v sloup. "Kam jsi chodil na dějepis? Ještě mé budeš tvrdit, že jsou stejně stáři jako my...?" "A nejsou?" zeptal jsem se vyzývavé. "Všichni jsme Slované a pocházíme z jednoho pytle..." "Hej, Slované!" zahalekal Honza. "Z jednoho pytle možná. Ale my tady teď nemluvíme o pytli, ale o kmeni, o národě a hlavně o kulturní úrovni a dějinách. A v tom jsou Rusáci vůči nám sto let za vopicema!" "Opravdu" popíchl jsem ho. "A jak jsi na to přišel?" "Četbou!" odsekl. "Četbou? A čeho? Novodobého Hanky?" Honza se ke mě zvolna obrátil a jízlivě poznamenal: "Prve jsi prohlásil, že jsi se zdržel v knihovně. Je mě tedy záhadou, co tam chodíš dělat. Příště se tam podívej do věcí, po kterých je ona instituce pojmenována. Do knih. Budeš se divit, co všechno je v nich napsáno." "Knihy? A číst si v nich? To mé tedy nenapadlo." "Jo. Věřím ti, hochu." zněla odpověď. "Ale jak na tebe koukám, moc mi nevěříš. Tak že bychom se u této otázky na chvíli zastavili a podívali se na ni trochu blíže? Třeba se něco dozvíš..." "Dobrá" přikývl jsem. "A kde začneme...?" "Na začátku. Bohemia a Rus. Jak je ti jistě známo, jméno Boiohemum či Bohemia je odvozeno ze jména keltských Bojů, bývalých obyvatel našeho jzemí, a pod tímto jménem je naše země známa kulturnímu světu tak někdy od 4. století před Kristem. A i historii lze spolehlivě sledovat. Po Bojích přišli Markomané a Kvádové, kteří pak obývali naše území až do vpádu Hunů — Attila, Bič boží, vzpomínáš si? — po jejich porážce pak konečné přicházejí do našich končin Slované. A jsi tak v polovině 5. století po Kristu. Sto let na to k nám vpadají Avaři. To je zajímavé. Od nepaměti až po současnost, vpády barbarů k nám se vždy konaly od východu. No a pak přišel Sámo a Velkomoravská říše, a vysvěcení kostela v Nitře, abys měl celou ČSR, a pokřtění 14 českých lechů v Řezně, a Cyril a Metoděj, a Bořivoj, a sv. Václav a tak dále. A tak ty i já jsme Bohemani, po Bojích a to už od 4. století před Kristem. Alesejménem Rus j e t o kapánek složitější. Onozáleží na tom, koho se na to zeptáš. Existují totiž dvě zcela rozdílné teorie a to ne jenom o původu jména Rus, ale i o počátku samotného ruského státu. První z nich, zvaná Normanská, tvrdí, že ruský stát byl založen v polovině

9. století po Kristu a to skandinávskými Vikingy. Jméno Rus je skandinávské a pochází v názvu Russea, jména jedné větve severského kmene Varangianů. Tito Russeové kolonizovali — podmanili si či dokonce podle kronikáře Nestora byli o vládu požádáni — oblast kolem dnešního Novgorodu, který založili a který se stal původním sídlem první ruské panovnické dynastie nazvané po prvním vládci Rurikovi. Tato dynastie se pak udržela u moci až do začátku roku 1598, kdy v osobě cara Theodora I., syna Ivana Hrozného, vymřela po meči. Čili — první ruský stát byl založen nikoliv Slovany, ale Švédy, kteří místní slovanské obyvatelstvo ovládl i. A první ruská šlechta byla tedy severského původu a teprve postupně pak začala do sebe vstřebávat slovanskou krev..." "Počkej počkej" zarazil jsem ho. "Na jedné straně mluvíš o Bojích ve 4. století před Kristem a hned na to o nájezdu Vikingů do severního Ruska v 9. století po Kristu. Vždyť mezi tím je 1300 let, to se nedá srovnávat...!" "Proč neposloucháš, co ti říkám. Snažím se ti vysvětlit původ a dobu vzniku jmen Bohemia a Rus. Sám jsi nyní kupodivu zcela správně spočítal, že mezi nimi leží zhruba 1300 let. V polovině 9. století po Kristu, když u nás bylo dávno poSámovi, kdy kvetla Velkomoravská říše, kdy na Slovensku v Nitře stál kostel sv. Jimrama a kdy u Karla Velikého v Řezně přijalo 14 českých knížat křest, na slavné Rusi lezli barbaři po stromech a ani nevěděli, jak si mají říkat, o nějaké kultuře a civilisaci ani nemluvě..." "Neříkej... A kdo a kdy s touto teorií přišel?" "Někdy v 18. století dva členové nově založené Ruské akademie věd, jménem Bayer a Schlôzer. Hlavním písemným zdrojem je pro ni První ruská kronika mnicha Nestora, rusky se tuším jmenuje Povést vremennych let. Asi o sto let později byla propracovaná historiky Thomsenem a Kunikem a jako taková byla pak všeobecně přijata, a to i ruskými historiky." "Počkej. S tím lezením barbarů po stromech to snad nebude tak horké. Říkal jsi, že Švédové založili Novgorod. Jméno je bezpochyby slovanské a mimo jiné říká, že před ním tam bylo nějaké jiné, Staré město. A určitě existovala i jiná města, na příklad Kijev. A kde jsi sebral ty Švédy...?" "Švédy jsem nesebral já, ale Nestor, Kmen Varangianů, ze kterého Ruseové pocházejí, je švédský. A co se týče těch tvých "měst", tak to byla spíše opevněná střediska lokálních chánů než to, co my si představujeme pod pojmem město." "No dobrá, ale už jenom to, že tato opevněná místa existovala, svědčí o určité organizaci aspolečnosti vládce a ovládaných."

"To ano, ale pouze v místním, omezeném měřítku, nic víc." "O.K. Ale zmiňoval jsi se o dvou teoriích a zatím tady vykládáš jenom o jedné. Co ta druhá, která s tou první podle všeho nesouhlasí." "To je jednoduché. Normanská teorie přece mluví o Rusácích jako o divoké, nekřesťanské chásce, kterou přišli zkrotit a urovnat pohanští Vikingové, kteří tedy museli být na vyšší úrovni. Takovéto nazírání na velkoruský národ, který sám sebe povýšil na mesiáše lidstva jevícenežurážlivé. Proto též všestranný génius Džugašvili tuto teorii v roce 1935 prohlásil za buržoázni provokaci a výmysl a nařídil svým historikům, aby přišli s teorií novou, sovětskou, která by jasné ukázala kulturnost a vyspělost Rusů dávno předtím, než nějací ti potrhlí Vikingové vůbec existovali. A hádej, co se stalo...?!" "Nemám ani potuchy a úcta ke géniovi mi zabraňuje hádat..." "Tak abys věděl, otec pokrokového lidstva se nemýlil. Ukázalo se, že celé generace buržoazních historiků nebyly ničím jiným než prachobyčejnou bandou diletantů, spiklenců a provokatérů. V krátké době po této generalissimově výzvě sovětští vědci objevili následující neochvějná, bohužel však ničím kromě pouček nepodložená fakta: jméno Rus je slovanské a pochází z názvu řeky Ros. V údolí této řeky sídlil stejnojmenný slovanský kmen, po kterém se zove celá širá zem, který stál v čele ligy sdružených slovanských kmenů. Tato liga vznikla již v 6. století. V ní všechna půda — Slované byli zemědělci — byla společná. Vlivem vnějších sil však došlo mezi 6. a 9. stoletím k postupné přeměně společnosti z tohoto komunálního řádu, jakéhosi primitivního komunismu, na řád feudální, kdy pozemky přešly do vlastnictví velkostatkářů. V 9. století byla Kijevská Rus při nejmenším na úrovni Karolinské říše. Kutání archeologů jasně dokázalo, že názor, že východní Slované zaostávali za západní Evropou, je naprostý mýtus. A Nestorova kronika je pouhým blábolením pošukaného mnicha a obsahuje bajky bez podkladu. Tak! A to je ta druhá, sovětská teorie. Co to kecám, žádná teorie, anébrž fakt. Jen si přečti Istoria SSSR s drevneišich vremen do našich dnei, vydaná v Moskvě v roce 1966, díl I. strana 480-491. Kdepak, kam se nějací ti omezení pavědci ze západu hrabou na pokrokovou sovětskou vědu!" Honza postavil další prázdnou flašku k ostatním a otevřel přenosnou chladničku. Chvíli do ní vejral a pak s očividným sebezapřením vytáhl Micheiob Light a vyčítavě se na mé zahleděl. Pokrčil jsem rameny: "Promiň". Pak jsem se zeptal "A co této teorii říká západní věda?" "Co by mohla říkat? Znáš diskusi s bolševiky. Když jim odporuješ, dští

Z VÝSTAVY SVU V OTTAWĚ, SRPEN 1989: JLFTL POLÁK, FOTO: "MLHAVÉ ÚDOLL"

oheň a síru. Dánský historik StenderPeterson, snad největší kapacita na Vikingy, s e k t o m u v r o c e 1960 vyjádřil takto: — ... že Normané ze středního Švédska, Ostergotlandu a Gotlandských ostrovů hráli rozhodující roli při vzniku ruského státu nemůže dnes už nikdo s vážnou tváří popírat... Ze sovětských zdrojů dostáváme dosti zmatený a nejasný obraz slovansko-ruské prehistorie, jakousi neúplnou mozaiku složenou z nepodložených hypotéz, ze kterých se obratem stávají fakta, z holých předpokladů a falešných interpretací, jejichž jediným účelem je znemožnit normanskou teorii za každou cenu...—. On holt buržoázni historik jaksi nechápe stalinsko-leninský přístup k problémům, to jest když některá fakta odporuji dialektickému chodu dějin, tak se zavrhnou či předělají a v případě, že chybí, tak se prostě objeví..." "Ale ano, ale není jich mnoho. Myslím, že nejstarší je z poloviny 9. století a zaznamenal ji francký biskup Proventius. Vládce Rusi vyslal k byzantskému císaři Theophilovi své posly. Jejich cesta vedla po Dněpru přes Černé moře do Byzance. Za jejich pobytu na císařském dvoře vypukla válka mezi kmeny v povodí Dněpru a místní bojovnici likvidovali co se dalo. Poslové pochopitelně neměli moc chuti se stejnou cestou vrátit. Shodou okolností císař Theophil v té době vypravoval své poselstvo k franckému králi Ludvíkovi Pobožnému a ruští poslové se tedy připojili k této výpravě, aby se oklikou dostali domů. Když výprava došla k Ludvíkovi, tak ten nechal ruské posly zabásnout a vyšetřovat, protože

se domníval, že jsou vikingskými vyzvědači. Ti však o sobě tvrdili, že jsou oficielní poslové ruského chána a nejsou Švédové, i když švédského původu. Z toho vyplývá, že v roce 839, kdy k této příhodě došlo, existoval na severu Ruska státní útvar, jehož vládnoucí třída byla švédského původu, třebaže se sama za Švédy nepovažovala a že tento útvar měl dokonce styky s Byzancí." "A to je všechno?" vyzvídal jsem dál. "Není. Existují ještě zprávy Arabů. Z nich nejvýznamnější pochází od jistého Ibn Fadlana, vyslance bagdádského kalifa u bulharského chána. Ten se kolem roku 920 zúčastnil výpravy do Povolží a jeho zápisky o tom, co viděl a prožil, se dochovaly. Své první setkání s Rusy popsal takto: ...nikdy jsem neviděl lidí dokonalejší stavby těla... a popisuje urostlost ruských bohatých, jejich oděv a zbroj. Pak ale přišel do jakéhosi sídliště a spatřil jejich domácnost a zvyky: ...jsou nejšpinavější ze všech božích stvoření. Nečistí se ani po vykonání tělesných potřeb. Když už se myjí, používají všichni stejné vody, která je tak špinavá, jak si je možno představit. Dělají to takto: Děvče přinese nádobu s vodou a podá ji svému pánovi. Ten si umyje ruce, obličej a vlasy, pak se vysmrká a plivne do vody. Děvče pak podá nádobu sousedovi a nosí jí od jednoho k druhému dokud se do ní všichni nevysmrkali, nevyplivali a neumyli obličej a vlasy..." "Nebuď dobytek, to jsi si vymyslel, čuně jedno!" "No dovol, copak se něco podobného dá vymyslet? To jsou tak říkajíc historická fakta, třebaže v táboře 21

míru kapánek nebezpečná. Takto se vyjadřovat o předcích nejpokrokovějšího národa světa. Vždyť je to vyložené kacířství! A nebo zvyky ruského chána. I to nám Ibn Fadlan zachoval. Je to zdlouhavé a tak ti z toho vyberu to podstatnější: ...chán Rusů dlí v pevnosti se svou družinou ... tito muži sedí pod jeho trůnem a jsou připraveni dát se pro něho zabít... kolem svého trůnu má chán 40 otrokyň harému, s nimiž často souloží v přítomnosti svých mužů... chán nesestupuje ze svého trůnu a potřebuje-li vykonat tělesnou potřebu, přinesou mu na to nádobu ... a tak dále. Takto tehdy vypadal ÚV VKS(b)..." "Honzo, seš hulvát" neodpustil jsem si. "Nebuď útlocitnej. Však poddaní nebyli jiní. Ibn Fadlan navštívil GUM s otroky a píše o tom: ... každý obchodník tam má prostor, kde shromáždí své dívky, aby je prodal... s nimi tam i přede všemi souloží a někdy tak činí všichni najednou. Přijde-li zákazník, aby si koupil dívku, s níž Rus právě souloží, ten ji nepropustí dokud nedosáhne toho, co si usmyslil... podobají se divokým oslům..." "Seš nenapravitelnej kanec" povzdechl jsem si. "Vůbec ne, cituji pouze prameny. Ibn Fadlan byl též svědkem pohřbu nějakého pohlavára. Rusáci tehdy pra .tikovali lidské oběti. Chceš slyšet íodrobnosti?" "Raději dnes už ne, mám totiž před večeří." "Jak si přeješ. No a teď si to zařaď do souvislostí. Toto se prosím dělo v Povolží v době, kdy u nás vládl kníže Vratislav a mladý Václav, budoucí světec, na Budči chodil do školy a kdy jenom v Čechách bylo již vysvěceno nejméně šest kostelu. A tobě se nelíbí, když já o Rusácích prohlásím, že vůči nám jsou sto let za vopicema. A to jsem se nezmínil o jiném Arabovi, jménem Ibn Rosta. Nebyl diplomat ale vědec, astronom a geograf a procestoval Rusko asi o 30 let dříve..." v tu chvíli k nám na verandu vtrhly jako velká voda naše dvě drahé polovice, vracející se ze společného nákupu. Obé pohlédly na vyrovnanou řadu prázdných pivních lahví a moje drahá uchopila přenosnou chladničku a beze slova s ní odkvačila pryč. Honza jen pokrčil rameny a polohlasem pronesl: "Zbytek si řekneme příště."

•

Dovolená u moře v ideálním soukromí na slunné Floridě, MADEIRA BEACH, USA. 30 minut od letiště Tampa. Komfortně zařízený dům v exc. čtvrti, 2 ložnice s koupelnami, chlazeni, tel. cable TV, dok pro rybář, loď. O bližší informace pište do administrace Západu, nebo volejte večer na čislo 1-813-398-6334. "20011" 22

Fórum Pavel Šoltys

Všichni Češi jsou rasisti Útočný titulek volím pro zbystření pozornosti. Pochopitelně bych rád věřil, že je silné přehnaný, ačkoliv, kdo ví? K tomu, že jsem se začal problémem zabývat trochu hlouběji, mě vedlo hned několik skutečností. Za prvé vlastní zmatky, které jsem sí vysvětloval nedostatkem znalostí z historie a krátkou aklimatizací, za druhé docela podobné potíže, jež jsem pocítil i mezi občany Států Spojených, přestože tu bydlí podstatně déle než já, a nakonec (a to hlavně) vrchovatě převládající stanovisko česky mluvící obce. Zeptám-li se Čecha exulanta, jestli je rasista, většinou vesele odpoví: "No to si piš, že jo, já ty černý huby nemůžu ani cejtit.", někteří, a těch je méně, se hluboce zamyslí a pak řeknou, že snad ani ne, ale..., a následuje několik ale. Obecné vzato, exulanti naši se problému v nejlepším případě vyhýbají, někdy se však vyhnout nemůžou, jako ten pán v pivnici, jenž mudroval, jestli si má koupit Chevrolet Camaro, ale pak myšlenku zavrhl, usoudiv, že Čamaro je sice dobrý auto, jenomže v nich jezděj ty černý. Setkání s příslušníky rasových menšin neboli "minorities" každopádně patří k nejtěžším soustům z onoho tolikrát ohlašovaného, v důvěrně známé Evropě mnohokrát zlehčovaného, a přesto nakonec těžce stravitelného pokrmu, zvaného "kulturní šok". Tma přede mnou tma za mnou Typický příběh exulantův se počíná v kasárenském bordelu sběrného tábora, který svou těžce supící administrativou a dlouhými frontami na všechno docela pěkně připomíná dny minulé a kam se po krátkém balkánském intermezzu dopracují téměř všichni čeští emigranti. Kolem tábora se pak rozprostírá nový svět, buďto čisté a malebné Rakousko kolem C.k. Traiskirchenu, či barvitý Řím za plotem bědné Latiny. Tábor je dočasný a přežitelný útulek, svět kolem je všechno ostatní, naděje, možnosti, země zaslíbená. Ale co Evropa, to jevlastně takové krásnější Československo, jenomže za mořem, tam čeká Amerika, kde je všechno větší, dokonalejší, ještě plnější života a nekonečných možností, absolutní sen, ultimate adventure. A kulturní šok? To jsou opatrnícké a směšné řečičky. Ameriku zvládnem, to jezeměemigrantů, ta čeká na nás a ne my na ni. Nejsme žádný másla, teď to teprve začne. Ať žije svoboda a Reagan. Nikdo z těchto budoucích Američanů ovšem

netuší, že obtížná stravitelnost nového pokrmu nespočívá ani tak v jeho odlišnosti, ale v tom, že naše útroby jsou tenké a chatrné, naše páteře změklé, hrudníky ploské, srdce ku svobodě nevytrénované i když toužící, a že všichni trpíme růžovým zákalem očním. A tak se novopečený Američan, poté co mu Dr. Poddaný na Maria Hilfer Strasse ušťědřil poslední razítko, ocitne na palubě mohutného letounu, aby se za pár hodin nalezl v prostředí, o kterém předtím neměl nejmenši představu. A pokud ji měl, byla chybná. Odkázán na pomoc některé ze sponzorských organizací, které vykonávají usilovnou práci při minimálním rozpočtu, je mu začít v levném bytě v levné čtvrti nějakého velkého města. Probudí se tedy do reality obklopen městskou krajinou, která je mu absolutně cizí, bídou, jež místo aby byla taktně skryta, zcela bezostyšně vyhřezne přímo do ulic, bordelem, který je naprosto nepodobný bordelu evropskému. Domy, které spíše připomínají filmové kulisy a místo aby věkem přibývaly na hodnotě, umírají záhy po smrti svých stavitelů, buďto hnilobou, nebo požárem. Drátěnými ploty, které dávno ztratily tvar i funkci a přesto nereznou, umatlanými chodníky s nánosem rozbitého skla, rozlámaného polystyrénu a gumiček. Lidmi, kteří jsou buďto bílí, ale nějak divně, jejich tváře jsou tu příliš ošlehané, tu příliš rozměklé, anebo a to většinou, jsou to lidé kůže barevné. Netuše, že sám je také menšinou, ocitne se v království "minorities". Ovšem může být též poslán, coby součást některého z osídlovacích programů, někam do malé vísky v Idahu, j e n o m ž e t o s i moc nepolepší, jak to vyjádřil jeden nový Čech: "Buďto tě šoupnou do Černošic, nebo na venkov, a tam se zase musíš chodit modlit. To si nevybereš!". Obvykle však čerstvý přistěhovalec stráví první období svého života v Americe uprostřed nevábné čtvrti, obklopen nepotřebnými krámy, nesrozumitelnou bídou, šváby a ... černochy. V nováčkově hlavě se tedy zrodí teorie číslo jedna: — Kde je špína a bordel, tam jsou černoši. A opačně to platí taky! Samozřejmě, že se brzy otřepe, nabere sil, podpor, pracuje na černo i na bílo a když se vynasnaží, dostane za čas slušné, a coby vzdělaný, bílý Středoevropan, dokonce i velmi dobré místo, odstěhuje se do bezpečných končin a za sebou zanechá všechnu tu ulepkanou bídu, mizérii života, věčný strach o děti, omlácená auta,

pach dezinfekce a ovšem — i ty černochy. Druhé ponaučení života pak logicky vyplyne: — Já se dřu, snažím a hle! Jdu vzhůru. Oni na všechno kašlou, nic nedělají, nemajízájem sez té bídy dostat. Je to méněcenná rasa. Tento soud je mu pak už navždy dostatečnou odpovědí na všechny problémy obsahující černou a bílou barvu. "Samozřejmě, negr!" zvolá spravedlivě,uvidí-li ve zprávách obrázek hledaného kriminálníka, "Hele, zase jeden bakeliťák dostal klepeta!" ukáže přátelům noviny s obrázkem zatčeného obchodníka s kokainem, "Je to verbež líná", pomyslí si nad článkem o zneužívání welfare systému. Stačilo mu několik měsíců v naprosto neznámé zemi, aby měl jasno. Nepídí se po příčinách tohoto neblahého jevu, nezajímá se o historii, proč a jak to všechno začalo, je mu dokonce jedno, zdali se v tomto směru něco děje, jestli se situace mění, vylepšuje, či zhoršuje. Nepotřebuje žádnou pomůcku, nehledá odpověď, protože ji má dávno po ruce. Jednoduchou a pádnou. V bezpečí své superiority pak může dokonce přátelům sdělit "Rozumíš, já nejsem rasista, a nikdy jsem nebyl, já mám jenom otevřený oči ", popřípadě utrousit vtip typu — Nenávidím dvě věci, rasismus a černochy! Však také, jak může být člověk rasista, přijde-li z bílé Evropy? Rasismus pro Čechoslováka, to je několik dokola opakovaných televizních šotů z birminghamského masakru, hořící kříž Ku-Klux-Klanu a průběžné a nudné zprávy z Jižní Afriky. Je rasismus v nás? Dovolte mi přeskočit ve vzpomínkách do dětství. Asi tak ve čtvrté třídě jsme byli o prázdninách u tety v pohraničí. Byly to objevné prázdniny. Jako městské dítě jsem například poprvé uviděl skutečnou kozu a můj nejstarší bratr by tuším mohl říci cosi podobného. Tatínek pak poprvé v životě řezal dříví na sousedově cirkulárce. Ten soused se jmenoval Drdůl a byl to takový dobrý, přátelský soused. Jak to tak bývá, za půl roku přijel pan Drdůl s chotí do Prahy nakupovat a stavěli se návštěvou u nás. Byla přírodní roštěnka a pomfrity, dnes bych řekl french fries, a pak jsem byl několikrát U kocoura se džbánem. Přivezli mi skládanku, tak jsem si skládal a poslouchal konverzaci. Drdúlovi, coby lidé ze severočeského pohraničí, měli nějaké potíže s cikány. Mnoho si z té dospělé debaty nepamatuji, kromě jedné větv pana Drdúla: "Jak vám říkám, pane Soltys, on ten Hitler byl gauner, o tom není sporu, ale s těma židama a s těma cikánama měl dobrej nos!" Co na to tenkrát řekl tatínek si už nepamatuji, asi to odsouhlasil, každopádně nedošlo k žádné ostré výměně názorů.

PAVEL TAUSSIG

Byl to takový spokojený, klidný večer, kdy se prohlížejí rodinné fotografie a lepší vysvědčení. Ta věta o Hitlerovi mě asi tolik upoutala, protožeznamenala těžkou protimluvu k věčnému promítání školních filmů a hrůzám koncentračních táborů. Teprve později jsem si uvědomil, že rasismus může být vhodným konverzačním tématem a v zájmu zachování plynulého rozhovoru jsou lidé ochotni odsoudit k zániku celé národy a rasy. Konverzační poloha evropského rasismu je dána nedostatkem setkání s barevnými kulturami. V monochromatické Evropě jsou lidé jiných ras buďto turisté, či studenti, snad jedině cikání zažívají konkrétní trauma rasové menšiny. To ovšem neznamená, že rasová předpojatost v nás Evropanech nedříme. (Jak vidno na příkladu Čechoslováků či Poláků v USA,

v příhodné situaci se ukáže v plné kráse). Evropský tichý rasismus je dobře živen tradiční nesnášenlivosti mezi množstvím relativně drobných národů a střídavými pocity nadřazenosti améněcennosti j e d n o h o k e d r u hému. V náboženské, politické, kulturní i hospodářské interakci se realita snadno mění v mytologii. Tendence k hrubému zevšeobecňování se pak stupňuje uzavřeností jednotlivých komunit. Čím izolovanější společnost, tím prudší a častější jsou obranné reflexy jejích příslušníků. V otevřené západní Evropě taktéž přežívá spousta tradičních pohledů skrz prsty. Britové nemilují Iry, Němci Italy a Francouzi nemají rádi vůbec nikoho. Když se octnou ve hře mimoevropané, jako třeba Turci v Německu, Alžířané v Paříži, či Pakistánci v Londýně, tehdy způsobí evropská 23

skleróza přímý rasistický konflikt. Obecně se však tyto vředy a nežity jakžtakž hojí, jelikož je dostatek slunce a čerstvého vzduchu. V malátné atmosféře východní Evropy, kde je málo skutečných problémů, málo osobních zkušeností, jak je řešit, budoucnost žádná a zeď vysoká, dříme rasová předpojatost v duších lidí a ti, kteří si pak najdou cestu na Západ, často nevědí, co si s ní počít. Vzpomeňte si jenom, jaké nádherné sterotypy si Čechové vytvořili vůči příslušníkům jiných ras a kultur: Cikáni: Moc se množej, kradou a bodají nožem. Dostanou přednostně byt a první den vytrhají parkety a udělají si táborák. Hodí se tak akorát jako kapela do vinárny. Afričtí černoši: Przní naše děvčata. Tam bydleli na stromě a tady si hrajou na hogofogo. Mají nemoce a smrdí. Američtí černoši: Jsou to Američani, takže hluboký respekt. (Rasistické pocity jsou překryty ekonomickou superioritou. Taktéž je fakt, že v Česku se lidé setkají pouze s úspěšnými černochy z USA. Carl Lewis, Debbie Thomas, Haarlem Globetrotters či Louis Armstrong jsou hvězdy. Neúspěšní, či dokonce nešťastní američtí černoši jsou výmysl propagandy). Arabové: Przní naše děvčata. Je to líné plemeno, mají strašně peněz a všichni jsou teroristi. Židé: Pejorativum skomírá v nadávkách a rčeních. Archaický Žid znamená hrabivost a pach česneku. Dnes se Židé jmenují Izraelci a mají respekt, protože dobře mlátějí Araby. Vietnamci: Ponížení rákosníci bez kultury hrdosti. Hitler na ně zapomněl. Skupují kola a posílají je domů a naše lidi pak nemají na čem jezdit. Občas zapíchnou ošetřovatelku. Dokonce i v kotlíku RVHP si Češi, snad z komplexu méněcennosti, udržují přezíravé názory na ostatní "spřátelené" národy. Bulhaři a Rusové jsou přitroublí, Východní Němci jsou zakuklení nacisti, Poláci kradou, nechtějí makat, tak stávkujou. Tyto anekdotické stereotypy jsou občas laděny více politicky než vyloženě "rasově", často si zakládají na pravdivém osobním zážitku, ale jak už z podstaty předsudku vyplývá, i minimální negativní zkušenost stačí, aby se celému druhu přisoudilo znamení hanby. Vedeni obrannými reflexy a naučeni generalizovať, Češi, jež se pak usídlí ve Švýcarsku, si trpce stěžují, že " N Á M sem lezou ty špindírové ze Srí Lanky", Češi v Austrálii nenávidí Japonce a Češi ve Státech Spojených by nejraději "naložili všechny negry na lodě a šup zpátky do Afriky, kam patřej!" Zajímavé je, že na lodě a ne do letadel, snad aby si "negři" cestou zpátky mohli zase pěkně zaveslovat.

24

Habrováci proti Ješiňákům Už od dětských let se lidé sdružuji do houfů, part a spolků, jež pak na sebe navzájem řevní. Aby se správně vyhecovali, přikládají jedni těm druhým ty nejstrašnější vlastnosti a cítí se pak sami dokonalejší. To je asi přirozené, i když ne vždy chvalitelné. Žáci 5.B připadají žákům z 5. A jako houf hlupáků. Podobně spolu bojují Nuseláci a Micheláci, později Sparťani a Slávisté, dříve též katolíci a evangelíci. Lidé se potřebují sdružovat do spolků, neboť milují věrnost a loajalitu. Odevzdanost celku je pokládána za vrcholnou ctnost, zatímco odevzdanost sobě samotnému či sobectví za velikou nectnost. Naše životy jsou vlastně neustále se střídající memberships. Občas nás sice důvody vyšší donutí přestoupit zákony Spolku, tehdy se král stane zbojníkem, nebo Romeo zemře pro Julii a naopak a znešvařené tábory pak v úctě smeknou a vzdají čest. To jsou ovšem jenom skvělé výjimky. Lidé se budou dál sdružovat, snad proto, že každý jednotlivec je tak sám ve své odlišnosti, že hledá klid v houfu. Narodí se do nějakého národa a cítí se bezpečně v jeho realitě. Když se však z jakéhokoliv důvodu přestane člověk ve svém houfu cítit dobře, po krátkém či delším vnitřním boji může přestoupit. Sparťan sesta. ne Slávistou, katolík konvertuje kepiskopálním, z člověka městského se stane lesní poustevník, Čech uteče do Ameriky, to vše je v silách lidských. Změnit pigment však do tohoto počtu nepatří. Sdílím pocity Slávisty, který se cítí lépe na Slávii než na Dukle. Pochopím pokušení katolíka obracet na víru domorodce, i když s tím nesouhlasím. Vím, že Korejci nemůžou cítit Japonce a že to asi nikdo nezmění. Nepochopím však a neporozumím idejím, hlásajícím, že lidé s blonďatými vlasy a modrýma očima jsou nadřazeni lidem černovlasým, a že mají dokonce vyšší povinnost rozhodovat o jejich existenci. Nechci však být pokládán za barvoslepého idealistu a tvrdit, že barva kůže nehraje žádnou roli. Jsem velmi skeptický k utopistickým koncepcím v politice, náboženství nebo i k Lennonovým písním. Černoši se liší od bělochů nejen zabarvením pokožky, stejně jako běloši od asiatů, či Havajci od Eskymáků. Těmto odlišnostem se mezi prostým lidem obvykle říká etnická diverzita. Orientálci jsou mírní jako jednotlivci, agresivní však svou nezničitelnou soustavností a pílí. Černoši jsou agresivní jako jedinci, ve smyslu národním se však těžko organizují a žijí více přítomností než budoucností. Běloši jsou kultivovaní ve své kultuře, agresívni' však ve smyslu národním. Jsou náchylní podléhat doktrínám a ideologiím (včetně rasismu). Černoch udělá vše, aby byl

šťastný dnes, běloch chce štěstí dosáhnout za svého života a Číňan bude šťasten při naději, že šťasten bude jeho potomek za deset generací. Vše toto však je nutno brát s rezervou, neboť už teď to zavání generalizaci. Odlišnosti však existují a také existují vědy jako antropologie a historie. Věda však má býti nestranná. Jakmile se do pozorování začne míchat kvalitativní hodnocení a vytváření žebříčků, stane se z antropologie rasistická ideologie. Identifikovat se s vlastni rasou je přirozené a docela v pořádku. Nevidím sice žádný zvláštní důvod ke spokojenosti nad tím, že jsem bělochem, ale když potkám černocha, který je pyšný na to, že je černý, nebudu mu to mít za zlé. Má nato právo. Jsme v Americe a černoši tady dvěstě let chcípali na plantážích, myli záchody a ti šťastnější dělali bělochům klauny. Ať si je pyšný, když dá Bůh, za sto let ho to přejde a bude mu to fuk, jako je to teď mě. Trochu definic RASISMUS. Webstrův slovník naučný praví, že rasismus je: 1. Doktrína stanovící, že nezměnitelné rozdíly mezi jednotlivými rasami určují úroveň jejích kulturních, či individuálních možností a obvykle zahrnující teorií, že určitá rasa je nadřazena rase jiné. 2. Politika, či způsob vlády na takové doktríně postavená. 3. Nenávist, či intolerance k odlišné rase, či ke všem rasám ostatním. Tolik slovník. V kompilaci American Racism se praví, že rasismus probíhá v pěti stupních, z nichž každý se vyznačuje jistým způsobem projevu a vyústí, má-li k tomu prostor, v jistou formu akce. Předsudek, prazáklad rasismu, je považován za obecně přirozenou (i když negativní) součást lidské psýchy a je vyvolán k životu pouhým kontaktem mezi členy odlišných skupin. Existuje nespočet variací a druhu takových střetnutí. V úvahu nutno brát často délku trvání, počet zúčastněných stran, historické souvislosti, je-li nadřazená skupina v menšině či většině apod. 1. stupeň: PŘEDPOJATOST či PŘEDSUDEK (Prejudice). Nejširší a nejobecnéjší forma rasismu. Formou projevu je zde hlavně odtažitost, nedůvěra a předpokládané nebezpečí. Primárními mechanismy jsou pak vytváření stereotypů a neoficiálně ustanovená pravidla. Tento článek se týká rasismu v této poloze. 2. stupeň: DISKRIMINACE. Zatímco předsudek může být přirozený a předpojatost znamená často mimovolný pocit, který se dá případně skrývat, diskriminace je už přímá a konkrétní akce, skutek. Účelem diskriminace je ponížit a deprimovat. Vyžaduje už formální pravidla a normy, často i zákony (není to tak dávno, co si v ji-

ž a n s k ý c h státech směl č e r n o c h v autobuse sednout, teprve až seděli všichni bili). 3. stupeň: SEGREGACE. Hostitelská skupina cítí nutnost se absolutné izolovat od skupiny hostující, jejíž pouhá existence je považována za nebezpečnou. Sebeizolace je ospravedlňována coby ochranná v zájmu zachování integrity a čistoty. Interakce je vyloučena, veřejnézáchodky odděleny, smíšená manželství mimo zákon. Lynč a teror je provozován nejen na podřazené rase, ale i na vlastních členech, pokud ukazují slabost, čí dokonce soucit a sympatie. Jako segregovaná společnost by do této skupiny měla patřit také Jižní Afrika. Apartheid je formou segregace, i když je míněn pozitivně. Nechci se do tohoto problému pouštět, protože ho dobře neznám. Tamní skutečnost je absolutně odlišná od reality americké. Důvody, vývoj a fungující mechanismy jsou, pokud vím, často zcela opačné. Taktéž v minulých číslech Západu je dostatek materiálů ke studiu. 4. stupeň: IZOLACE. Hostující rasa je vládnoucí skupinou považována za přímou hrozbu. Nestačí už jenom izolovat sama sebe, je třeba izolovat nebezpečí. Out-Group je zcela vyloučena ze společnosti. Izolována do internačních táborů, popřípadě násilně vyhoštěna. Tato extraordinární řešení jsou obvykle výsledkem občanské války či podobně mimořádného aktu. 5. stupeň: EXTERMINACE, GENOCIDA. Úplné zničení. Ministr kultury Goebbels tomu říkal "konečné řešení", když mluvil o světovém židovstvu. Vymýcení a vyhubení celé rasy je absolutně nejtěžší paranoidní forma politiky. Hodný soused Drdůl tomu naopak říkal "dobrej nos". Jakkoliv obludný je tento závěrečný stupeň, faktem je, že nevznikne ze vzduchoprázdna. Je to strašlivý žlučový kámen složený z drobounkých zrníček rasové předpojatosti. KU— KLUX—KLAN. Název pocházející z řeckého Kuklos (kruh) a Klan (spolek). Ustanoven v Pulaski, stát Tennessee r. 1865. V období Rekonstrukce po porážce Jihu, kdy president Lincoln zrušil otroctví, snažili se někteří běloši, převážně veteráni z řad Konfederace znovu nabýt moci a nastolit White Supremacy. Vzniklo množství tajných bratrstev, jako Rytíři bílé Kamelie. Bledé tváře, Rudé košile Jižní Karolíny apod. Sloučily se později s nejsilnějším z nich, Ku-KluxKlanem. Klan přijal rituální organizaci s tituly jako Velký Čaroděj (hlava klanu), Velký Drak (hlava organizace v jednotlivých státech) či Velký Obr (předseda okresního výboru) atd. Bílé rubáše a kukly symbolizují duchy padlých synů Konfederace. Tvůrci Klanu zjistili, že takový mystický rituál a halloweenské masky úspěšně děsí hloupé černochy a přitahuje hloupé bělochy. KKK obrací svou nenávist nejen proti černochům, ale

Z VÝSTAVY SVU V OTTAWĚ. SRPEN 1989: KERAMIKA LUDMILY PROCHÁZKOVÉ

také proti Židům, cizincům, výběrčím daní, katolíkům (proto hořící kříž), členům odborů a komunistům. AFFIRMATIVE ACTION. Úředně vyhlášený postup, jež obchází demokratickou zásadu vůle většiny, aby ochránil zájmy menšiny. Dočasnýzásah, jež má zajistit stabilitu hlavně v oblasti občanských práv. Formou "affirmative action" v CSSR byla například nařízení, že na umělecké školy v Praze je třeba přijmout dva studenty z různých krajů, byť byli méně talentovaní než dvacet uchazečů pražských. V Americe zase existují nařízení přijímání "minorities" do veřejných služeb, např. do řad policie či požárníků. Odpůrci zavrhují affirmative action coby zábranu demokracie a volné soutěže. Obhájci vysvětlují logiku affirmative action příkladem člověka s bolavými zuby, který hledá zubaře, ačkoliv dobře ví, že ho čeká bolest ještě větší. Já osobně se přikláním k druhému názoru, protože rasismus považuji za chorobu, kterou je třeba léčit, i když se všemi zásahy zeshora se musí opatrně, protože zbytnělá byrokracie představuje nemenší neduh, a pokud by se ty dvě choroby měly spojit, mohlo by dojít k národnímu neštěstí. Černobílé vyhlídky Politici rádi říkají: "Musíme začít hned teď s naší novou generací". Rodiny emigrantů s dětmi taktéž pocítí první problémy s rasismem právě v okamžiku setkání s americkým školstvím. Děti musí začít chodit do školy hned a rodiče jsou často zmateni školským systémem, existencí soukromých, náboženských a "public" škol a hlavně dobrými radami zkušených Čechů-mazáku: "Hlavně ho Květo nedávej do Jefferson School, ta je celá

černá, víš co ti z něho vyroste?". Děti samozřejmě náleží do školy dle místa bydliště, ale dá se šidit a taky se šidí. Takže, ačkoliv platí Civil Rights a panují Affirmative Actions, stejně máme školy bílé a školy černé. (Případně školy žluté, mexické či smíšené.) Situace v americkém školství názorně ilustruje stav společnosti jako takové. Mám dojem, že jsme v přechodném období mezi minulostí čisté segregace a budoucností — to teprve uvidíme. První černé dětí musela do bílých škol doprovázet policejní ochranná eskorta a to celkem nedávno, v raných šedesátých letech, poté co Nejvyšší soud uznal diskriminační školskou politiku za protiústavní. Dnes už nikoho nepoburuje fakt, že v jedné třídě sedí žáci rozličných barev a odstínů. To bylo před třiceti lety něco naprosto vyloučeného. Hle, společnost vyspívá a sama se vychovává. Affirmative Actions, zdá se, fungují. Rasismus kůže se dnes proměnil spíše v rasismus příjmu. Střední a vyšší třída, jež drží kapitál a určuje jeho směr, je taktéž z 90% bílá. Typickým představitelem je tzv. WASP — White Anglo-Saxon Protestant, kterým byli i národní velikáni jako Washington, Jefferson či Lincoln. Dětí této třídy jsou do jisté míry předurčeny v této tradici pokračovat a jejich rodiče jsou rozhodnuti poskytnout jim k tomu "perfektní" vzdělání. Počínaje HeadRoyce Elementary School a konče Harvard University. Nemusíme mluvit pouze o špičkovém vzdělání. Normální Public Schools v bílých čtvrtích představují dokonalejší školu. Méně byrokracie, více aktivit, bohatší fondy a lepší spolupráci ze strany fundovaných a méně unavených rodičů. Děti jsou klidnější, pavilony čisté, trávníčky střižené a učitelé bez vrásek. 25

Lepší školy lákají "lepší učitele". (Lepší v uvozovkách, neboť osobné znám několik skvělých učitelek, jež dobrovolně odešly z krásných škol učit doprostřed džungle černého ghetta. Berou to jako osobní povinnost, či poslání. Je jich však menšina). A b y c h však nepopisoval jenom extrémy, vedle krásných bílých škol existují školy "ani dobré ani špatné", normální smíšené Public Schools, kterých je většina a kde učí spousta dobrých a oddaných učitelů. Jsou však také školy "strašlivé". Školy uprostřed nejčernějších částí města, ve čtvrtích stižených morem chudoby, mizerie, drog a pouličního násilí. Černé děti ghetta vyrůstají v pěkně drsné realitě, ze které není úniku. Je to jako dědičný hřích. Učitelé jsou v soustavném stressu, navíc sužováni zbytnělou byrokracií. Rodiče většinou nepomáhají, jsouce buďto příliš vyčerpáni životem, nebo příliš závislí na chemických pomůckách, popřípadě nejsou vůbec. A kde nepomáhají rodiče, tam musí nastoupit těžkopádná podpora ze strany městských školských úřadů a ta znamená tuny vyhlášek a nařízeni. "Horší" škola je neefektivní, pomalá a neoblíbená. Ti, co do ní chodí, vidí v jejím stavu zákonitě důkaz nespravedlivé společnosti. Do lepší chodit nemůžou, protože nebydlí v lepší čtvrti, a i když je taková škola na pomezí, je už dávno zaplněna "lepšími dětmi". Děti ghetta tak záhy narazí na neviditelnou a velmi úpornou bariéru. Za ní se žije lépe a člověk tam může hledět vstříc budoucnosti. Nepotřebuje k tomu nic, než se narodit na správné straně. Od malička si černé děti pěstují nevraživost, agresivitu a komplexy vůči šťastnějším bílým vrstevníkům, kteří jsou tak sebejistí, že si snad ani neuvědomují svoje výhody. Prostě je mají. Zde jsou kořeny opačného, defensivního rasismu černých radikálů, kteří mají na všechno bílé názor podobný názoru marxistů na všechno kapitalistické. Všechno je otázka hrdosti. Možná, že si v budoucnu začnou černí lidé organizovat svoje černé školy, nikoliv, že musí, ale že chtějí. Třeba soukromé černé školy, kde černí učitelé budou učit černé děti, že Black neznamená barvu kůže, ale barvu kultury. Hrdým se člověk stane, když přestane být závislý. Když přestane mít pocit, že mu byl milostivě nabídnut prostor k životu. Až vznikne první First Black High, vzbudí to možná bouři debat, ale nebude to nic jiného, než Affirmative Action z druhé strany. Hrdost se musí vybudovat, nelze ji poskytnout. Děti musí být pyšné na školu, do které chodí. Proč ne tedy Black School. Black jako možnost, nikoliv nutnost. Black jako alternativa škol katolických. Proti existenci náboženských škol nikdo neprotestuje, ačkoliv jsou také založeny na určité výlučnosti. Chodí do nich děti rodičů-katolíků, 26

stejně jako do Black School by chodily děti rodičů černochů. Černých nikoliv nesmazatelnou černotou své kůže, ale černých jedinečností své kultury. (Mimochodem, s tou černotou to také není tak prosté. Znám dívku, jež sice má určité rysy černého pokolení ale její pokožka je dokonale bílá. Přesto říká "My černí..,"). Tak jedině může fungovat nechaotická vícerasová společnost. Tato zatím předčasná vize koexistence svrchovaných a nezakomplexovaných stran není jenom věcí školství, ale také ekonomie a veřejné správy. Taktéž se netýká jenom lidí černých a bílých. Neustále se zvětšuje španělsky mluvící populace — "probouzející se obr". Hispánská kultura, přinášející Americe sambu, karneval a normální fotbal. Jednoho dne pak komplexy vystřídá humor. A když si pak některý méně inteligentní televizní komentátor dovolí utrousit něco blbého na adresu černého plemene, jako to učinil např. Jimmy "The Greek" Snyder ve své popletené úvaze o anatomii, nenastane zuřivé křičení a demonstrace s projevem Jessie Jacksona. Černí lidé si z tohoto člověka budou dělat srandu. A tehdy budu vědět, že věci jsou už téměř v pořádku. Vzpomenu si vždycky v této souvislosti na jednoho obzvlášť osvíceného černocha v pražské tramvají, jenž seděl na sedátku a četl si noviny. Nad ním stála nějaká nasupená dáma, která vytrvale trousila nenávistné poznámky na jeho adresu, syčela a snažila se též do problému zatáhnout netečné spolucestující. Černoch nakonec vstal, složil noviny, pustil tu paní sednout a po chvíli se k ní naklonil a tiše jí pravil: "Pani, takový jako jste vy, my u nás doma jíme!" Na závěr Při setkání s nepohodlným či dokonce hrozivým problémem reagují Češi velmi často svým typickým instinktem — odtáhnout se, a zachovat si chladnou hlavu, zůstat stranou a NAD věcí. Snad je ten instinkt vyvolaný zakořeněným pocitem, že angažovat se znamená ublížit si. V našem orwellovském typu společnosti je osobní statečnost pokládána za nezodpovědnost a individuální odpor za bláznivé harakiri. Češi si tradičně svoje frustrace a přetlaky ventilují humorem. Bezpečné kotviště nalézají v uzavřených bratrstvech bez jakéhokoli spojení s vnějším světem. Ironie a sarkasmus jsou odjakživa pokládány za vrcholnou dovednost. Ale pozor! Kdo si svým sarkasmem dokáže ublížit, je obecenstvem pokládán za pitomce. Kdo svůi sarkasmus provozuje bez rizika a zůstává nezraněn, může pak kráčet středem svých vrstevníků jako král. Je to frajer a osobnost. Je "cool". Národní hrdina Švejk,

jehož sarkasmus a nepřekonatelný postoj k autoritám je vším jiným, jenom ne pasivitou a odtažitostí, skončil svou literární pouť jako restaurační ikona, obohacen heslem, které nejen že nikdy neřekl, ale které by ani nikdy vyslovit nemohl. "To chce klid!". To je jako by si James Bond vytýčil za životní heslo: "Seru na vás, proč si dělat problémy?" Ve snaze zůstat "cool" a přitom si neublížit obracejí Češi ostří svého sarkasmu proti všem, kteří jsou nějak odlišní. Snaživci, poctivci, nadšenci a dobrovolníci jsou lidé odlišní a tedy směšní a hodní anekdoty. Představitelé státu a policajti mají neohraničenou moc, jsou odlišní a tím pádem směšní (v tomto případě oprávněně), Slováci nejsou z Čech, jsou tím pádem jaksi směšní. 2id, Negr, Arabák, či rákosník pak už jenom logicky následují. Rasismus má v české lidové slovesnosti kořen v anekdotách a ty znamenají úlevu. Rasismus je tedy prvotně zdrojem zábavy a ulehčení. Potom, co se našinec ocitne v Americe a je přímo vystaven všem nebezpečenstvím demokracie, když sám sebe shledá bez ochranného krunýře vlastní nemohoucnosti, nalézá často v rasistickém postoji vítanou úlevu a jistotu. Často se nejedná ani o skutečný, základní názor. Opravdových, čistých rasistů je ve skutečnosti velice málo. Pánové odsuzují celé černé plemeno do horoucích pekel, ale až Jerry Rice chytí nějaký ten nádherný touchdown, Magie Johnson zasadí Rusům rozhodující koš, nebo až Carl Lewis skočí na Olympiádě devět metrů dvacet, bude celá Amerika a všichni Češi v ní skákat radostí a nikdo nebude v té chvíli bručet "No, to je pěkný, akorát je škoda, že je to negr." Naše česká předpojatost nemá kořeny v osobní či historické zkušenosti, je pouze šikovným ventilem vlastních frustrací, obranným instinktem a zároveň úpornou brzdou na cestě k úplné aklimatizaci a poznání osobní svobody. Duben 1988

pražské

n

U Z E N Á R S T V I 364-1787 638

QUEEN

TORONTO

ST.

W

M 6 J 1E4

PRAÍSKAŠUNKA • P R A Í S K É IJZENINV • M A S O la J A K O S T I • DENNĚ ČERSTVA, riurrNÄ JII>I.A A CUKRAASKÉ VVROIIKY

Literatura Michael Spirit

Absolutní Vohnout a ti druzí Soudruh národní umělec Jan Pilař je spolu s národními soudruhy umělci Ivanem Skálou a Janem Kozákem nejzasloužilejším normalizačním činovníkem v oblasti literatury. Od roku 1959 je ředitelem nakladatelství Československý spisovatel (s krátkou pauzou v "krizových letech"; v letech 1970-1982 sice řediteloval Skála, ale Pilař jako šéfredaktor se navedení ČS spolupodílel), tedy osobou, jež má svrchovaný dohled nad ediční politikou české a slovenské literatury. Ze zmíněného trojlístku je možná nejzajímavéjší postavou; postrádá Skálovu řeholní disciplínu komunistického dogmatika, neníto neumětelský "lovec v tajze" Jan Kozák. Prof. Václav Černý o Pilařovi píše jako o "básnické naději záhy pohaslé"; vědom si hranic svého talentu, nevěnoval se jen literatuře — jeho postavení v ní vždy vycházelo z chytrého vyznávání momentálně nejvhodnější ideologie (velkoburžoazie a statkářů, křesťanství, národního socialismu). Už přes čtyřicet let svou konfesi měnit nemusel, ale i Strana trpěla občasnými záchvaty liberálnějších období; Pilař se ve své nevýslovné pružnosti dokázal však vždy správně orientovat. Dělá to i dnes. Zatímco jeho soudruzi opouštějí pomalu pole, na kterém slavili tolik úspěchů, většinou bez potlesku a v tichu, Pilař se těchto konců snaží vyvarovat a přichází (pokolikáté už?) s "pravdivým" svědectvím o minulosti. Jenže je to Pilař. Přesně takový, jak ho vypodobnil Josef Skvorecký v "Miráklu" pod symptomatickým přízviskem, jako Vohnouta (v jedenácté části páté kapitoly). Snad vyvolává Pilařovo vypravování věrnější představu o skutečnosti, než Škvoreckého literární "pravda pravdivější než pravda". Na první pohled totiž vypadají dva Pilařovy-Vohnoutovy příspěvky v letošním Kmenu č. 25 a 26 jako příliš neskutečné epizody, jež neprošly Škvoreckého autocenzurou, neboť jejich peripetie jsou — při vší úctě k autorově neúctě před nebezpečnými i komickými trubci — prostě fantastické. Troufám si tvrdit, žeVohnoutovy články "Dům na Kampě" (o V. Holanovi a J. Werichovi) a "Dialog s Jiřím Voskovcem" když ne překonávají, tak určitě vyrovnávají estetický požitek, který nám dává Arašidovo setkání s Črazyhandem, Liščina k o r e s p o n d e n č n í š a c h o v á partie, setkání s Ponyklem, maturity v Kostelci a další. J. Skvorecký vložil své postavě do úst tato slova (když byla Vohnoutova životní pouť na spisovatelském srazu veřejně rekapitulová-

na avantgardistou Kocourem): "Soudružky a soudruzi! Tohle je pro mě strašlivý šok, když někdo takhle demagogicky vykládá moje — moje chyby, ke kterým se přiznávám — a vytrhuje je ze souvislostí - a - a podkládá jim úplně jiné záměry. Já jsem teď příliš rozrušen, abych mohl souvisle odpovědět." Uplynulo sedmnáct let, strašlivý šok pominul a Pilař-Vohnout začal souvisle vzpomínat a odpovídat. Literární postava inspirovaná společnou osobou je po letech dovršena a — potvrzena; způsobem absolutním, totiž svou předlohou. Svým vypravováním, kterým by chtěl dát najevo, že jeho funkcionářem' představovalo namáhavou, protože citlivou práci s autory divných způsobů a těžko ovladatelných povah, bezděky potvrzuje smutnou úlohu, kterou hrál a dosud hraje. Abychom dostatečně ocenili jeho přetěžkou práci, podsouvá svému postavení (jež nemůže popřít) do cesty jakési překážky, temné síly v pozadí, které blíže nespecifikuje, jen formuluje v podobě chmurně jednočlenných vět. Je to ale Pilař toho nejvohnoutovějšího zrna, a tak místo stavby pomníku "Za zásluhy o českou literaturu" si svými výroky řeže větev sám pod sebou. Vladimíra Holana, Jana Wericha a Jiřího Voskovce "obdivoval" mladý Vohnout už za první republiky; pro "absolutní básnický sluch" (Holan), pro "protest proti šosáctví, zazobanému panstvu a narůstajícímu fašismu" (V+W). Po válce rozpoznal, na čí stranu barikády by se měl postavit, komunistický převrat mu dal za pravdu a rychle stoupající (do tajemnických a ředitelských křesel) Vohnout měl své vzory náhle pod kontrolou. A přestože — co se péče o kvalitní literaturu týče — sám sebe líčí jako Haňtu z Příliš hlučné samoty, jeho vlastní slova ho usvědčují z přesně opačných snah. Je divné, že Holan, "kýmsi osočen z protisovětských výroku", nebyl přijat do nově založeného Svazu spisovatelů, přestože "nejjiskřivěji oslavil rudoarmějce", když jeho obdivovatel Vohnout, který k němu docházel "obvykle s třemi lahvemi francouzského vína", byl svazovým tajemníkem a nehnul pro něj ani prstem. Je divné, když Vohnout začal ředitelovat nejdůležitějšímu nakladatelství pro domácí literaturu a okamžitě "usiloval o změnu" ediční politiky vůči Holanovi, trvalo ještě plné čtyři roky, než byl v ČS vydán alespoň výbor z básníkových veršů. Vohnout to vysvětluje

tím (když se nepodařilo paličatého Holana přinutit k "vypuštění několika básní"), že "nezáleželo jen na nás", ale nakonec (když Odeon Holana běžně publikoval a začal vydávat i jeho sebrané spisy) se situace "zvolna normalizovala" (větnou jednočlennost střídá Vohnout tu a tam trpným rodem). A i když byl meditatívni' básník "nejednou proti své vůli zneužit", "patří k pýše socialistické epochy naší literatury", uzavírá své vzpomínky jeho velký fanda snad jediným smysluplným konstatováním; Skálou, Jelenem, Florianem, jím samotným nebo řadou dalších psavců se ani tato radostná epocha pyšnit nemůže Soudruh Pilař-Vohnout nám zestárl a trochu se změnil; ke své celoživotn víře v cokoli, co se mu právě hodilo permanentně vohnut před čímkoli přistupuje psychopatická obava před budoucím absentováním v naší literatuře a přináší s sebou dosud tajenou stránku jeho povahy: vrozenou skromnost. V úvodních odstavcích o přátelství s J. Werichem nejdřív zdrženlivě poznamenává: "Ze spisovatelů jsem vlastně pronikl na Kampu první já," aby po tomto stydlivém doznání odhodil poslední zbytky falešné skromností a přiznal si otevřeně: "Stále jsem Wericha podněcoval, aby začal psát... vyjednal jsem mu návštěvu Expa v Bruselu (ředitel knižního nakladatelství nemůže sice vydat velkému básníkovi knihu, protože ten "trvá na kompletním vydání", ale může zasáhnout do kompetence estébáků a pustit Jana Wericha za hranice)... přičinil jsem se o vznik "Italských prázdnin"... mluvilo se o nutnosti, aby se pustil do vzpomínek..."

Z VÝSTAVY SVU V O T T A W Ě , S R P E N 1989: MALlftKA MILCA D E L A N O Ë

27

Své blábolení formuluje básník a překladatel neobratně, jako nepříliš stylisticky nadaný školák: "Šel jsem liduprázdnými ulicemi víc než hodinu. Pořád mi znělo v uších Werichovo vyprávění pronášené šťavnatou lidovou řečí. Werich byl autorem Československého spisovatele, kde od roku 1956 začalo vycházet čtyřsvazkové vydání her Osvobozeného divadla," a dopouští se při tom i takových perel, jako: kniha "Pan automobil Lincoln" (resp. "Lincoln 1933"), kterou na Werichovi "vymámil obratný šéfredaktor Olympie" (pročpak ji J. Werich nenabídl "velkému příteli"?), nebyla v roce 1968 vydána kvůli jeho podpisu pod "Dvěma tisíci slov"(!); přestože v ní s. Vohnout neshledává "nic nepřístojného", kontrarevoluční živly ji poslaly do stoupy. Naštěstí nás přepadly bratrské tanky, a tak mohl s. nakladatel toto dílo "později" vydat (přesněji: o šestnáct let později, bez Voskovcovy předmluvy a v době, kdy oba byli už spolehlivě po smrti). Buď je to chyba tisku, anebo se národní umělec Jan Pilař přeřekl. Jan Werich, který se během Pražského jara sám aktivně podílel na všeobecné společenské a kulturní obrodě, byl přinucen podepsat "Dva tisíce slov" a titíž lidé, kteří s ním manipulovali, pak zakázali jeho knihu prodávat a odsoudili ji ke zkáze — tvrdí Vohnout mazaně o kontrarevoluci a zapomíná, že za podpis pod Vaculíkovu výzvou se knihami ve stoupě platilo, až když byl on, humorista Múller-Kapek, Kozák a další zase pevně u moci. Pilař-Vohnout neslyne pochopitelně jen skromností. "Krizové období" je dávno za námi a na směšného panáka, neumětele-kolaboranta, který, konfrontován se svými vlastními eskamotážemi, opouští s vyhrnutým podolkem v "Miráklu" jednací sál, dává rychle zapomenout přiznáním úlohy potměšilého normalizátora. Jana Wericha v sedmdesátých letech nabádá k trpělivosti, "že se vše v dobré obrátí" (všimněme si oné záhadnosti: o Holanovi: "...než se všechno vyjasnilo... mlčení bylo prolomeno," 0 Werichovi: "...začalo se jasnit i nad ním..."; vždyť tento věčně shrbený prisluhovač nositelů všelijakých marx-leninských variací je svou podstatou bytostný metafyzik!), ale potom, "když chartisté začali provokovat" a Werich se sice "spontánně zúčastnil památného shromáždění v Národním divadle," zjišťuje Vohnout rozmrzele, že "zprvu zakolísal", a 1 když potom "vydržel a neodvolal", utvrdilo to Vohnouta v tom, že s nějakými knihami bude lépe počkat, až velký přítel zemře. Představme si scénu, kdy člověk, který je celý život smýkán krutostí mocných blbů, který ví, že už mu mnoho času nezbývá, musí strpět tohoto Vohnouta u svého nedoslýchavého ucha, an mu doň vyřvává: Pane Werichu, vy jste pro mou generaci a budete brzy i pro 28

celý národ něco jako kulturní památka prvního stupně. Nesmíte teď udělat nějakou nepředloženost, to se u nás nerado vidí!" (Proložil M.Š). Ultimatívni' tón už Pilař-Vohnout neskrývá; co asi říkal v roce 1981 Jaroslavu Seifertovi, kterého po jeho návštěvě stihl srdeční záchvat? O tom, jaká je jeho pokora před dílem velkého umělce a úcta k vůli zemřelého, svědčí upřímně znovu Vohnout sám. Když si Werich přál, aby Voskovcovy a jeho hry, jež byly přichystány k vydání, vyšly bez předmluvy Josefa Rybáka (Pilař říká, že je měl "zaštítit"; proti komu? ostudné pauze jedenácti let, během kterých si díla V+W nikdo nevšiml a Vohnout na to ještě dohlížel?), Vohnout "tuto ironii osudu" (Werichovo přání) nedovedl pochopit. Rozhodl se tedy se spolubojovníkem za dobrou věc, Rybákem, "nechat věc otevřenou", aby pak "Werichova smrt vyřešila zvláštní dilema", jež svědčí o tom — ó přírodo! — "jak neznámé síly trhají naši společnou řeč." Přeloženo do češtiny to znamená, že do smrti Jana Wericha velký přítel žádnou jeho knihu nevydal a počkal si, až ten bude bezpečně mrtev. Werichovy vzpomínky (hádejte, kdo napsal předmluvu! — dočtete se to ve slovníku Čeští spisovatelé 20. století; v osmísetstránkovém díle to ¡e jediná zmínka o autoru předmluvy nebo doslovu vůbec; ani on se však nevyhnul chybě — první vydání knihy "Jan Werich vzpomíná... vlastně potlach" bylo záhy staženo z prodeje a předmluvu musel dotyčný poopravit, nebyla dostatečné dialektická; vydal Melantrich, "Rozhovory s Janem Werichem", které vedl J. Janoušek, Mladá fronta a "Zprávu o Osvobozeném divadle" J. Pelce, nakladatelství Práce. Ať už je kvalita Pelcovy knihy, jež se dívá na dílo V+W téměř výhradně očima J. Fučíka, jakákoli a věrohodnost memoárů sporná, Pilařovo nakladatelství je nevydalo. Vydalo však tři svazky "Her V+W", všechny s předmluvou a pokaždé jinou. Jejich autorem je milovník V+W Josef Rybák. Když si je přečteme, zjistíme, proč si je Werich nepřál a jak zůstal do své smrti — přes postupující nemoce — soudný. Po takovém zážitku článek "Dialog s Jiřím Voskovcem" už vlastně ničím nepřekvapí. Je o "obdivuhodné korespondenci" mezi Vohnoutem a druhým autorem Osvobozeného divadla, tím, který před komunisty odešel do amerického exilu. Točí se kolem vydání "Klobouku ve křoví", knížky, která vyšla po roce 1964 v edici ČS, Klubu přátel poezie. Nadějný vývoj, který směřoval k obnovení společné práce Voskovce a Wericha v domácích nakladatelstvích a filmových a televizních studiích (což by byla především Vohnoutova zásluha), byl násilné přerván spisovateli, kteří začali v druhé polovině 60. let navštěvovat USA (škoda, Vohnout se měl

zasadit o to, aby jim odebrali pas). "Václav Havel, pak Josef Škvorecký a další" zdezorientovali chudáka Voskovce, který byl plný "dobré vůle neztratit kontakt s českým současným čtenářem." Toto zmaření Vohnoutových snah spočívalo v tom, že Jiří Voskovec dal V. Havlovi "své někdejší mladé verše pro časopis Tvář a po jeho zastavení pro skupinový sborník Podoby. To způsobilo určitou prodlevu v našem korespondování." Voskovcův "milý přítel" přišel zkrátka. Ale nezatrpkl a "sotva se ukázala první možnost vydat aspoň pod symbolem V+W několik jejich her a odhalit před mladými lidmi roušku z tabuizovaného světa Osvobozeného divadla, pokusil jsem se o to" (čili znovu: o Werichovi mlčet jak jen to jde, Voskovce z naší kultury vymazat úplně a když první zemře a druhému zbývá do konce života tři čtvrtě roku, Vohnout začne odhalovat roušky z díla, na jehož tabuizaci se sám pečlivě podílel; do způsobu, jakým to dělá, mu už nikdo mluvit nemůže). Chudák Vohnout, kolik sil ho muselo stát vydávání děl, jejichž autoři byli vlastně nesvéprávnými loutkami, se kterými si každý nepřítel konsolidace dělal co chtěl. Holan byl "proti své vůli zneužit", Werich kolísal pod "různými obchvaty chartistů", Voskovec "byl vmanipulován na jinou pozici". Dopřejme mu toto završení celoživotního díla, záda má z toho celá bolavá — jmenuje se "Sluneční hodiny" ("Dialog s Jiřím Voskovcem" pochází z této připravované knihy), jistě nám v této knize naservíruje další skvosty z pokladnice Pokory, Skromnosti a Pravdy (např. Kmen č. 24 nabídl kapitolu "Jedu poprvé do SSSR", v níž popisuje svou "víru v první zemi socialismu" přes Stalinovu "dobu vyvrácenou z kloubů" a "krutou pravdu" Chruščovova referátu, byť "z něho znali jen výtah"; víru tak velkou, že jako šéfredaktor Literárních novin v roce 1955 odmítl cenzurovat Šolochovův, resp. Fadějevův výrok, že socialistický realismus je umění, "které prospívá sovětské vládě"; přestože ho pak "nutili... jak to bylo zvykem"(!), "neustoupil... a neodvolal"; buď lže teď, anebo lhal čtyřiatřicet let: "zachování zdání", válečná lest atd. nepřichází' u tak výbojného straníka v úvahu). Jak to ale myslí dnešní generace pětačtyřicátníku, která pomalu přejímá žezlo po stalinských poetech? O co se vlastně tito Peterkové, Čejkové, Sýsové a další snaží, když hovoří o "mechanické až ultralevicové aplikaci Poučení do sféry literatury a umění"? Vždyť jim nic nechybělo! Mohli by si dál básnit a občas napsat něco zasvěceného, třeba o Kunderovi (viz Čejka o Nesnesitelné lehkosti bytí). Ovšem! Cítí zřejmě nejistotu; copak jejich učitelé, těm může být hej. Nějak už to doklepou a pak v klidu, s poctami (ti, kteří vydrží u koryta)

a (kdo ví?) státním funusem zmizí. Na P i l a ř o v i , S k á l o v i , R y b á k o v i , Rzounkovi, Hájkovi, Vlašínovi a jiných už tolik nezáleží. Ale co básník Peterka? Vydrží Gorbačov? Co si vybere Štěpán (nebo jiný neobrežněvovský junior)? Vyjdou "Zbabělci" nebo páté vydání Sebraných spisů Jana Kozáka? Nebo obojí a se Rzounkovými doslovy? Generace pětačtyřicátníků je nejistá. Proto šéfredaktor tribuny Svazu českých spisovatelů zařadí do jednoho čísla třeba zprávy o nejvydávanějších českých autorech v Juoslávii (K. Čapek, Hašek, Hrabal, kvorecký, Kundera), což je matoucí, neboť lidé vyrostlí za časů normalizace, pokud nemají rodiče nebo známé s dobrou knihovnou, se v takovémto zpravodajství dočtou jména, která v životě neslyšeli, dále esej A. Koenigsmarka "Úvod do teorie skanzenu" o povahách minulých i dnešních komunistických diktatur, který je na zavření, a Pilařovo vypravování o přátelství a spolupráci s velkými autory, které by si zasloužilo výroční cenu a prémii CS (ostatně, možná si ji nakonec nechá udělit). Až se to rozhodne, budou, doufám, sýsové určitě v čele. Peterkova snaha o rozetnutí "Gordického uzlu 60. let" (Kmen č. 24) je příznačná: "Není možné idealizovat díla jedněch a v zpětné projekci očerňovat díla pozdějších 'hříšníků", tj. "Žert", "Legendu Emčke", "Zahradní slavnost", jež byla součástí "impozantní produktivní vlny", ale samozřejmě "přitom nelze zastírat polarizaci idejí a smiřovat vodu s ohněm". Znamená to, že ještě nevíme, jak dalece se bude "navazovat na demokratické tradice buržoázni první republiky" (Jakeš, Moskva, duben 1989), nespalujme tedy hned a naráz mosty, jež nás pojí s normalizační "Biafrou ducha", mohly by se nám ještě hodit. Karel Sýs (šéfredaktor Kmene) může uveřejnění chorobných Pilařových výplodů odůvodnit bud' rafinovanou snahou o jeho znemožnění (bude-li se "halasit" dál), anebo úctou před jeho lidským, občanským a tvůrčím krédem (rozpomenou-li se dnešní vládci na brežněvovské "éto váše dělo" a prohlásí revoluční přeměnu společnosti za ukončenou a — znovu — dokonalou). Jaroslav Čejka, odvolán z funkce šéfredaktora Tvorby, vystřídal bajkaře Mullera-Kapka ve veledůležité funkci vedoucího kulturního oddělení ÚV KSČ. Umělecky zatím mlčí: možná přemýšlí o pokračování svého několika cenami ocejchovaného románu "Kulisáci" (1985), jejímž hrdinou je mladý bezcharakterní flink, který se na konci této knihy stane svazáckým f u n k c i o n á ř e m (kritika přivítala především "promyšlenou" stavbu jeho knihy; názvy kapitol si vypůjčil z literárních, dramatických a filmových děl, děj pak nepříliš vynalézavé (láska na první pohled — "Ro-

§

meo a Julie") a příznačně ("Krizové období" — "Bílá nemoc") z těchto titulů odvozuje). Jeho zestárlý František by mohl bud' prožít těžkou životní krizi z rozčarování nad omyly a přehmaty normalizačního období, anebo (v případě hotové přestavby) by se mohl jako člen Lidových milic aktivně podílet na potlačování nepřátelských a protistátních živlů, kteří přestavbu nenávidí. Volil-li by podobně velkorysou kompozici, jednu kapitolu by na počest Jana Kozáka měl pojmenovat "...silná ruka". Já jim prosté nevěřím. Tento, v sedmdesátých letech — vraťme se k Josefu Škvoreckému, tentokrát "Příběhu inženýra lidských duší" — "grafomaniacký dorost, ochotný vynechávat, jen když se vidí vytištěn", vyspělý a bezzásadový okruh režimních spisovatelů, který nadšeně tyl z kon-

solidační politiky a neváhal kdykoli pomluvit a napadnout ty, kteří byli nuceni odejít do skutečného nebo vnitřního exilu, nám před očima vyrůstá v mladé vzorné Vohnoutky. Tiskne povídku Ivana Klímy i prohlášení Štěpána Vlašína, že sledováni vývoje u umlčených autorů za posledních dvacet let "by vyvolalo zbytečné komplikace". Pokud jejich vý-. roky budou matoucím prázdným žvaněním plným dialektiky, polopravd a překrucování a v tzv. diskusích nebudou padat argumenty, nýbrž vzájemně se trumfující shodné názory, vězme, že se vyměnily znaky, ne významy slov. Co zbývá? Číst "ta mláďata, a ty věčné staré svině" s rezervou. Jejich revoluce se "odkládá na neurčito".

•

29

Lenka Procházková

Azyl na terase (reportáž z 21. srpna 1989) Proběhla jsem vyprázdněnou kavárnou na terasu a naklonila se přes rozpálenou obrubu zábradlí. Po c h o d n í c í c h Václavského náměstí spěchali letně oblečení lidé, mnozí mířili ke Koni, ale většina šla dolů k Můstku. Kamenné lavičky uprostřed byly hustě obsazené, působilo to jaksi nedělně, snad proto, že chyběly těžké nákupní tašky. Na opálených pažích se rytmicky klimbaly zavěšené kabelky a fotoaparáty. A ještě další společný rys — lidé v chůzi i na lavičkách často zvedali zápěstí a hleděli na hodinky. Ty velké elektrické nad vchodem do metra ukazovaly za pět minut pět. "Přejete si něco?" zastavil se u mé vrchní. "Dalekohled," požádala jsem a on se vyčítavě zamračil. Ale drobná, už bělovlasá žena vedle mne zašátrala v tašce a podala mi divadelní kukátko. Bylo starožitné, zdobené perletí a fungovalo, jak ještě uvidíte, skvěle. Vyklonila jsem se z bidýlka a přiblížila si scénu. Zástup na Můstku už zhoustl v dav. Lidé na horním konci náměstí pochopili, že jsou mimo záběr a rychle se rozběhli dolů po chodnících i středem vozovky. Odložila jsem kukátko, ale sousedka po něm nesáhla. I ona vycítila, že teď je mnohem dramatičtější celkový pohled než detaily. Kratičký prostřih na hodiny, velká ručička právě doskočila ke dvanáctce. Zástup na Můstku znehybněl. I mnozí běžící se teď zastavují, jiní naopak zrychlují, aby nebyli odříznuti dřív, než doběhnou k posledním řadám shromáždění. I my na bidýlku držíme dvě minuty ticha, sklesneme ze špiček na paty a široká obruba zábradlí nám zastíní hloubkový pohled. Pak cinkne tramvaj a kouzlo se zlomí. Sousedka zvedá kukátko, přeostřuje si ho. "Mají tam transparent, uličníci!" oznamuje mi vesele. "A taky prapor," vzdychne skoro truchlivě mladý hlas. Tázavě se k němu otočím. Mladík zrudne nad bílým tričkem, pak se v obraně zamračí a kousne se do rtu. Zřejmě má taky výčitky, že tu stojí jen jako pozorovatel v bezpečné kamenné loži, zatímco dole z Jindřišské ulice vyjíždí pancéřový brouk proti nekrytému davu. "Hele, želvička se šine," zpřesní mi přirovnání paní od kukátka. "To je jen tlampač," poučí nás prošedivělý ramenatý muž v modrobílé kostkované košili. Nemá brýle ani dalekohled, jen oči vybledlé vývojkou zkušeností. Vůz jede pomalu a zatím nehlasně, takže skandování davu k nám doléhá nezkreslené. Ohlédnu se k vrchnímu, jestli i on vnímá věty, které se v dusném žáru křižují nad terasou. Jenže ten má jiné starosti, počítá pod slunečníkem 30

svou chabou tržbu. Nejspíš to ale jen tak markýruje, prsty se mu třesou, popelem z cigarety si zmazal loket smutečního saka. Z Jindřišské teď vyjíždí na náměstí modrý autobus. Za ozářenými skly oken se bělají helmičky. Pak druhý, třetí, čtvrtý, pátý. "Už jsou tady!" vítá kolonu dav. Půjčím si kukátko a namířím ho k ústí Vodičkovy ulice, odkud čekám vodní děla. "Kdepak!" vymlouvá mí to sousedka. "Stříkat dnes nebudou, to by byla chyba. V tom vedru by to jen povzbuzovalo. Proč plejtvat vodou, když vyfasovali ostré?" "Ne. To je jen fáma," hlesne mladík. Tričko už má provlhlé potem, kouše si nehty a napnutě hledí dolů. Bílé helmičky už vyskakují z autobusů. "Hele," drcne do mě sousedka, "puč tomu chlapci taky kukátko, ať se mrkne, co to maj zavěšený nad zadkama." Ale on se nechce mrknout. "Občané!" zavřeští želva do barevného davu, zatímco se zelenobílí řadí tak, jak je to naučili na letišti v Kbelích. "Jménem Národního výboru Prahy jedna vás vyzývám k zachování klidu a pořádku!" hlučí. A občané, kteří předtím mlčeli, protože poslouchali lepší projev ze svého středu, teď vyrušené křičí a hvízdají. Svist pendreků pochopitelně neslyším, ale jejich kmity působí i na tu dálku dost přesvědčivě. Tihle ochránci Prahy jedna nemarkýrují nic. Zato želva se opozdila za dějem. "Kdo neuposlechne tuto výzvu, vystavuje se represi. Případně požádáme pořádkové oddíly, aby nám pomohly..." "Ukaž!", vezme mi kukátko sousedka, "no jo, v Rytířský už jsou taky." "Jsou i Na příkopech," ujistí jí ramenatý stratég. Pak si zastíní vybledlé oči dlani. "Staroměstské už hladce odřízli. Národní jistě taky, teď budou čistit tenhle spodek," vzdychne a ukáže palcem z našeho palebného postavení k Můstku. Dav se vlní, mezeří, pomalu rozpadá, želva stereotypně opakuje: "Případně požádáme pořádkové oddíly, aby pomohly zajistit..." A první zajištění už jsou se zkroucenýma rukama taženi do podloubí. Za zády nám křachne o dlaždice překocená sklenka, a než ten velmi bledý muž v černých šatech odkope pod stůl všechny střepy, je scéna proměněná. Občané zmizeli v průchodech, podchodech a domech, jen šňůry bílých helmiček pomalu postupují po vyprázděném ringu. Připadá mi to jako děkovačka po hokeji, akorát, že tihle nemají tak široká ramena a tak křehké hole a hlavně, nemají rádi hymnu. "Tak co," otočím se k mladíkovi, "vidíš je, ty naše lidové policajty?" "Ne," hlesne, "žádný tam nejsou." Psychopat? Nej-

spíš, nehty pravé ruky už má ukousané na kuži. "Policajti do toho dneska nešli," šeptá mi horce do ucha. "Ale nikomu to neříkej," sykne varovně. "Neboj se," Hlesnu rychle, abych ho nerozdráždila, "já nikomu neprozradím, že tu nebyli," slíbím mu. Pak sí znovu půjčím kukátko. Od Koně se teď rychle blíží kolona velkých antonů, napočítám jich dvacet. "Vezete pejsky?" povykuje do hukotu motorů moje rozdováděná sousedka, ale vrchní ji prosebné napomene. Neklidně nám přechází za zády, asi si připadá jako kapitán na vraku, protože rojnice nových ochránců klidu už zatlačuje poslední roztroušené zbytky demonstrantů do kolmých ulic. Tam se však občané zastavují a znovu shlukují. Ze Štěpánské slyšíme nápěv hymny, ale rušička dalšího štrůdlu antonů ji smaže. "No konečné!" potěší se sousedka a nasměruje kukátko k autobusu přímo pod naší pozorovatelnou. "Konečně přišli pomoct i naši dělníci! Koukni se na ně!" podá mi svou starožitnou optiku. Pánové, nebo spíš pantátové obezřetně slézají ze schůdků, "Všimni si, jak jsou unavení, chudáčci, určitě je přitáhli rovnou od ponků, co?" směje se sousedka. I lidé v Jindřišské a Vodičkově ulici se baví, dokonce i náš vrchní se poprvé usměje a šedovlasému stratégovi se zúží oči do ironických průzorů. Oddechová komická vložka dnešního dramatu se urputně šine napříč náměstím, aplaus sílí, i rekvizity se totiž vyvedly. Jejich obušky jsou tak dlouhé, že připomínají tyčky, narychlo vyrvané z plotu, někteří o ně zakopávají, jiní jdou rozvážným kachním rytmem, ale ta hadovité půvabná řada, kterou nakonec za pomoci nápovědy v šedé volze a několika pobíhajících břichatých příslušníků VB vytvoří, působí odtud z ptačí perspektivy podobným důvěrně domáckým dojmem, jako na mě vždycky působí moje nejoblíbenější spartakiádní skladba — Cvičení mužů. fiehot z Vodičkovy ulice je signál pro želvu. Jménem Národního výboru Prahy jedna (a nevylučuju, že i jménem Společnosti za veselejší současnost) rozčileně vjede na koleje, takže tramvaj, která předtím bez problémů projela Jindřišskou, splašeně zabrzdí. Cinká, dělníci v mundůrech poplašeně popoběhnou o tři metry, želva neobratně vycouvá, občané ve Vodičkově ulici tleskají, ustoupí z kolejí na chodníky a souprava má zase hladkou stopu. Když skončí tahle osvěživá epizoda, všimneme si, že zatímco dělníci a zelenobílí ostražitě hlídali prázdnou polovinu ringu, nahlučily se jim nahoře další stovky kriminálníků. "Bacha, máte je za prdeli!" křičí na dělníky dáma po mém boku a vrchní jí nabízí místo pod slunečníkem, v chládku. "Jste galantní, ale já radši postojím," směje se a pak mu slíbí, že už se do toho nebude vměšovat.

"Občané! Jménem Národního výboru Prahy jedna..." "Neprovokuj!" zařve tuřím hlasem někdo z davu, želva ovšem vytáčí dál svou obehranou smyčku a pořádkový oddíl se rozběhne proti zástupu. Ten pomalu couvá nahoru, zatímco v druhém jízdním pruhu se od Koně rychle valí kolona dalších antonů. V této chvíli je jich na scéně celkem třicet pět, modrých autobusů deset. "Gorbačov vás vidí!" houkne znovu ten pronikavý barytón a moje nadšená sousedka ho hledá kukátkem. "Tuhle operu teda žeru!" Do pauzy po tomhle dějství k nám na bidýlko dolehne přes střechy rytmický hukot. "Zase hymna," pozná znalkyně oper a podá mi kukátko. Ovšem na náměstí Míru nedohlédnu, tak dokonalá ta optika zase není. Na Nebeský mír to ale nezní ani nevypadá. "Co jsou to ty gumové projektily?" otočím se ke stratégovi. "Může to nějak vážně poranit?" "Může to i zabit," upře na mě vybledlý pohled. "Jde o to, z jaké vzdálenosti se střílí. Další průšvih je v tom, že normální kulka při hladkém průstřelu proletí tělem, kdežto ta gumová se vevnitř roztrhne, takže..." "Jak se můžete o něčem takovém vůbec bavit!" vyhrkne mladík a zacpe si uši dlaněmi, ale my už se o tom stejně nebavíme. "Upaluj filmovat na Mírák, umělce!" zařve odpočatý tur před Slovenskou jizbou a teleobjektiv kamery se pátravé zahledí jeho směrem. Čtyři tajní kolem kameramana se postupně mrknou do hledáčku, pak seskočí a běží ztrestat toho živla. Konečně ho najdu v kukátku i já, je to skutečný živel, má červenou košili a pod ní svaly napumpované dvacetiletým vztekem. Skočí po něm, vlečou ho z davu, a on řve, kope, mlátí, na chvíli dokonce slavně vyhrává, pak ale přiběhnou na pomoc další tři estébáci, teď už je to sedm statečných obránců pořádku proti jednomu muži, a přesto to trvá snad minutu, než ho udolají a odvlečou. Otázka ovšem zní, jak dlouho to bude trvat a kolikrát ještě občané vyjdou demonstrovat svůj společný názor, než se taky společně dokážou v takových momentech přidat k napadenému a zachránit ho. Tak kriticky a přísně uvažuju na svém bezpečném stanovišti, zatímco dav dole aspoň protestně hvízdá. Pak se pomalu rozchází. "Konec," sklapne kukátko sousedka. "Ne," zavrtí hlavou stratég. "Někteří určitě proběhnou Lucernou nebo zadem zase do Vodičkovy, uvidíte." A skutečně, i tentokrát má pravdu. "Dvojko, dvojko, hlas situaci!" ozve se hlasitě z některé vysílačky pod námi. Paní pobaveně znovu zvedne kukátko, pátrá po dvojce, ale ta asi sedí v té šedé volze. Čekáme, jak vyhodnotí situaci. Tentokrát je to dlouhá pauza. Vidíme, jak se dav ve Vodičkově ulici rozestupuje, aby mohly projet dvě žlutobílé volhy. Houkají, a tak zřejmě zapomínají koukat, ta

první plnou rychlostí vjede na refýž, hekne, cukne, sjede zpět na koleje, vyrovná balanc a dav posměšně tleská. "Bacha, nedřeni si tady do těch dělníků, šikulko!" vměšuje se zase sousedka, a vrchní už ji nenapomíná, je bledý, kouří další cigaretu, pak v náhlém rozhodnutí zamyká skleněné dveře mezi kavárnou a naším kulometným hnízdem. (Teprve později jsem se dověděla, že v těch okamžicích prohledávali přátelé Národního výboru Prahy jedna všechny prostory domu, kavárna ovšem byla prázdná a za roh už nešli, o existenci terasy nevěděli?) Situace dole je konečně vyhodnocena a pohotovostní oddíl dostává pokyn. Bez varování se rozběhne proti lidem ve Vodičkově ulici, mladí muži v uniformách se pohybují lehce a dravě, hravě přeskakují klandry, rozmachují se obušky, lapají oběti. Zástup riskantně couvá do pasáže Světozor, což je klasická chyba, pět šest lidí nato doplatí, jeden ze zadržených je malý chlapec, snad desetiletý. Má jen šortky, jeden statečný ochránce klidu mu kroutí ruce a druhý ho tluče pendrekem přes holá záda. "Proč berou děti?" šeptnu. "Proč?" žasne nade mnou sousedka. "To je přece nejlepší." "Ne, tak to není!" vyhrkne mladíček. "Oni ho hned pustěj, jenom ho chtěli postrašit a někde za rohem..." "Tomu tak věř," ušklíbne se stratég. "Ano, já tomu věřím." "Proč?" zeptám se. "Protože," hlesne, "můj brácha je tam teďmožná taky." "V lochu?" ptá se soucitně sousedka. A on prudce zavrtí hlavou: "Ne. Říkal jsem vám, to nejsou policajti, ti v přilbách jsou normální záklaďáci. Udělali jim nábor, a kdo to vzal, tomu prej zkrátí službu." "Tak tomu zase nevěřím já," mračí se stratég. "Nemůžou přece nasadit jednoročáky..." Ale mladíček už ho nepřesvědčuje, hroutíse na klandrzábradlí, a tak ho odvádíme pod slunečník. Sedá si, hledá kapesník a vrchní mu přináší kolu s ledem. "Mele se to asi i na Karláku," posunuje mě v ději sousedka, když se vrátím na pozorovatelnu. "Hele, teď tam přesunujou antony!" Dlouhá kolona odjíždí Vodičkovou ulici, houkání slábne. Pak do ticha zavřískne ženský hlas. "Fízláci hnusný! Pusťte mě, au! To bolí!" Zni to od pasáže Světozor, v kukátku vidím, že už je starší, má modré šaty, černou kabelku, kulhá a dva policisté (nebo dobrovolníci z řad armády?) ji táhnou na náměstí. Nezmlkne ani na chvíli, její křik je tak silný, že pohotovostní oddíl seřazený za rohem rychle vyběhne na pomoc kamarádům. Teprve uprostřed křižovatky pochopí situaci, překvapeně a dost rozpačitě udělají čelem vzad a vracejí se na svou značku. Žena kvílí ještě i uvnitř autobusu, kam postupně přitahují další zadržené. Její výkřiky duní pod kapotou a kameraman si ji přes sklo filmuje. "Je v šoku, měla

vyvrknutou nohu a oni potom řeknou, že byla opilá," uvažuje stratég. Akce se přesouvá do Jindřišské ulice, obcházíme roh terasy a vidíme, že lidé, co tu marně čekali na tramvaj (koleje jsou neprůjezdné, protože tam parkují antony), jsou napadeni oddílem zelenobílých, zase několik zadržených. Zelvička se probudí- a nastartuje. "Občané! Jménem Národního výboru..." "Neřvi tu a radši uvolni ty koleje, vole! Čekáme na tramvaj," ozve se naštvaný hlas. Půl osmé. Zatímco pohotovostní oddíly umanutě vyklízejí prázdnou Jindřišskou, houstne jim dav na dolní polovině náměstí. "Ale božínku!" žasne vesele sousedka. "Co to zase je? Oni snad ten Václavák neudrží čistej!" Otočí hlavu na druhou stranu, prostranství u Koně je vymetené, nezajímavě pusté. Pak se vyšponuje na špičky, aby viděla ke vchodu do metra. "Už tam začali pouštět," oznamuje. "No, tak já pudu, musím ještě něco stihnout," podá mi pihovatou dlaň. "A ty se netvař tak smutně," řekne mi, "není proč!" Zavrtí přesvědčeně hlavou a bílé kudrlinky jí spadnou do čela. Odchází cupkavě na kramflíčcích, škoda. Teprve za chvíli si všimnu zapomenutého kukátka na zábradlí. Zvednu ho k očím, vykloním se a zaostřím dolů na jeho majitelku, spěchá ze schodů k metru, už mě nezaslechne. Opodál mezi okrasnými keři nad křižovatkou stojí hlouček ochránců klidu. Někteří si sundávají přilby, mají krátké potem zplihlé vlasy a zarudlé tváře. "Myslíte, že to teda nejsou záklaďáci?" zeptám se stratéga. Mlčí. Nabídnu mu kukátko. "Podívejte se, třeba se to podle něčeho dá poznat," myslím si. Zaváhá, ale pak mi odstrčí ruku. "Já to radši nechci vědět." Narovná se, krátce mi kývne, udělá čelem vzad a stejnoměrným krokem odchází. Některé zvyky zřejmě člověka drží po celý život, nedají se odpárat tak snadno jak epolety. Skleněné dveře azylu se zhoupnou a pak už mi jeho široká ramena v modrobílé kostkaté košili zmizí v přítmí kavárny. Naposledy zvednu kukátko. Lidé se klidně procházejí po dolní části náměstí, sedají si na lavičky a jednotliví policisté je legitimují. Nahoře u Václava a jeho koně je prázdno, jen z podchodu metra vychází osamělá žena. Cupkavě se blíží k pomníku, bílé kudrlinky se jí třesou, pak se zastaví, sáhne do tašky a vyndá něco podélného v papíře. Rozbalí to, shýbne se a položí před ochranný řetěz u sochy žlutou kytici. Mám její obraz rozkmitaný, jak se mi třesou ruce, pospěš, pospěš, přeju si, ale ona ještě postojí. Napočítám pomalu do pěti, než se zas pohne a klidně na vysokých kramflíčcích odcupitá ke schodům do metra. Sklapnu kukátko a pak ten předmět, dotýkaný dámou, uložím opatrně do kabelky. r-i 31

Dopisy Bráním nás mladé Vážim si velice vaši práce a ¡sem ráda, že mám možnost se dostat k pramenu "Živé vody", po kterém jsem mohla doma ¡en toužit. Mnohokrát jste mě potěšili i překvapili. Chci poděkovat panu Ulčovi za vynikající cestopisy. Mně (i mé rodiče) velmi zaujalo zpracování dotazníku určeného čerstvým uprchlíkům. Potěšil mě pan Reiniš, když mě svým článkem ujistil, že nedělám zle své rodině posíláním článků. Na cestu do světa jsem se připravovala a všechno je v podstatě tak, jak jsem předpokládala. Pouze jedna věc mě překvapila a dá se říci i rozesmutněla. Pochopila jsem, že naše emigrace se rozdělila a lidi z roku 1948 se nemaji rádi s uprchlíky ze 68 roku a už vůbec ne z dneška. Je mi 23 let a patřím k té současné vlně. Kdosi tvrdil něco o tom smyslu, že jsme zkaženi tvorové bez páteře. Mrzí mě to. Myslela ¿sem, že každý, kdo se dostane pryč z té klece je rád a přeje totéž ostatním. Nemohu za to, že jsem se narodila tak pozdě. Těm starším se to odsuzuje, nezažili ta kvanta Udí zblblých a otupělých realitou socialismu, kteří už nepamatují nic jiného. Já vím, že si zažili také svoje. Nevlastni otec pamatuje První republiku a nebál se mě učit dějiny tak, jak je viděl on a né jak nás učili ve škole. Nám dneska možná nehrozí tolik fyzického násilí, ale zato nás mrzačí duševně. Nechci nikoho urazit, bráním jen nás mladé. Jsem vděčná že tu mohu číst co se mi líbí, přeji misto na slunci i ostatním. Denně čtu noviny a čekám, kdy se hnou v Cechách ledy. Odjakživa jsem patřila k optimistům. Ne však v tomto bodě, proto jsem dneska tady. Moc Vám děkuji za práci a držím palce, aby Vám vydržela úroveň. Věřím, že se na mně nebudete zlobit za můj komentář. Moc Čechů tady neznám a ty co znám tyto věci nezajímají. Jitka Prokešová, USA Tísnivé čteni Nedávno jsem si přečetl článek S. Reiniše "Smrt bez barvy, chuti a zápachu" uveřejněný v časopise Západ ročník 10/číslo 4, srpen 1988. Bohužel takřka s ročním zpožděním, přesto bych rád na některé skutečnosti reagoval, protože jsem se tímto dost zabýval. Mezi lidem kolují nejen opisy přednášek odborníků z ekologické oblasti (jak uvádíte např. Dr. Rob). V oběhu jsou seznamy závadných potravin a jsou doplněny analytickými rozbory. Podotýkám že kvalita a jakost mléka a mléčných výrobků není způsobena zkrmováním shnilého sena, 32

ale především vysokou nemocností dobytka ve velkokapacitních kravínech. Vysokým dávkováním různých antibiotik, zkrmováním siláže a jiných produktů, které jsou uskladněny v silážních věžích, které jsou opatřeny zevnitř ochrannými nátěry z kterých se uvolňují jedy a karcinogény, které přecházejí do krmiva. V neposlední řadě mléko dodávané na zpracování obsahuje krev a hnis. Před mlékem varují i veterináři majitele a chovatele psů a pod. O životním prostředí, jeho poškozování a ničeni koluje řada dokumentů, která otvírá lidem oči a burcuje na poplach. Je to tísnivé čteni. Jiří Schwarz, Německo Recept na surovce Západ se mně moc libi, zejména číslo z května, kde se dozvídáme, co se děje doma. Je to opravdu hrůza. Škoda, že nemůžeme zjistit jména těch lumpů estébáků, co mlátí obušky do bezbranných lidí, aby se svět dozvěděl jejich jména. Která matka takového surovce porodila, měla mu hned zakroutit krkem, jak spatřil světlo světa. Žádná škoda by ho nebyla. Blanka David, Kalifornie Odpověď na článek M. Procházkové, č. 3, str. 23 Nevíme, kolikrát a jak dlouho jste pobyla v Mnichově a s kým jste se tady stýkala. My jsme tu 20 let, známe hodně Čechů, ale nemůžeme si při nejlepší vůli vzpomenout na nikoho, kdo by chtěl opustit Mnichov, resp. Bavorsko, jak horkou bramboru, jak o tom píšete. Známe ale krajany, kteří za mořem už byli a kteři byli moc rádi, když se jim podařilo dostat zpět. My sami máme v Americe skoro druhý domov, vzhledem k větší části rodiny, která je tam usídlená. Za našich 13 většinou dlouhých pobytů jsme dost procestovali, hodně viděli a porovnávali, ale vždy jsme rádi, že jsme zas tady zpět. Kdybyste zas někdy přijela, dejte nám vědět. Samotné by nás zajímalo, proč ti vaši známi chtějí tak mermomocí pryč. Možná, že byste měla víc litovat jiné krajany, třeba ty, kteří se zatím z Československa nedostali, než emigranty v Mnichově. Kadlecovi, Německo Je to jejich problém V čísle 3/89 mne zaujaly stesky "neupravenců" z Němec, kteří se musí upravit, pokud chtějí dostat občanství. Dostala jsem politický azyl v Rakousku v roce 1981, načež mi byl odebrán československý pas a vystavena populární pruhovaná knížka, se kterou jsem přijela do Kanady. V přistěhovaleckých papírech jsem v rubrice státní příslušnosti měla "state-

less", čili bez státní příslušností. Měla jsem tedy dojem, že jsem byla (samozřejmě pouze pro státy, které podepsaly konvenci o uprchlících) zbavena Československého občanství udělením politického azylu, anebo moje žádost o azyl byla brána jako vzdáni se československého občanství. Ať tak či onak, jelikož jsem přišla do Kanady jako osoba bez státní příslušnosti a později jsem přijala kanadské občanství, považuji se za občana pouze kanadského a pokud mne třeba Československo nebo Tanzánie vedou v registraci občanů, je to jejích problém. Jelikož ovšem Spolková republika také podepsala výše uvedenou konvenci, není asi něco v pořádku s kostelním pořádkem. Proto bych navrhovala, aby některá povolaná osoba na stránkách Západu tento problém blíže osvětlila. Při této příležitosti bych chtěla vzdát dík panu Ulčovi za pokoutní právní porady, myslím, že je jich třeba mnohem více. Z. Kulhánková, Kanada Má snad Západ cenzurovat? Vzhledem k tomu, že ze mne pan Krystiík ve svém dopise v č. 3/89 Západu vyrobil nactiutrhače, jsem nucen se proti této charakteristice ohradit. Jeho hněv se týká mého diskusního—a kritického — příspěvku v č. 6/88. Především se mu nelíbí "forma", protože prý napadám autora, jeho názorů si při tom nevšímaje. Není mě jasné, co má pan Krystlík na mysli. "Formu" jsem zvolil dle mého míněni pro kritický článek jedině možnou, to je věcnou a hlavně specifickou, tedy takovou, kterou on sám, soudě podle jeho dopisu, zásadně neuznává, neb své rozhořčení vyjádřil naopak "formou" všeobecnou a tuze vágni. A co se týče jeho tvrzení, že mě názory kritizovaného autora nezajímají, ale jde mě jenom o zneuctění jeho osoby, tak toho ponechávám soudu každého, kdo si můj článek přečte. Především cituji jednotlivé názory autora a pak dokazuji jejich neudržitelnost. Má-li pan Kryslik něco proti obsahu projednávaného tématu, či ztotožňuje-li se s názory kritizovaného autora, má možnost se k tomu věcně vyjádřit a řádně vše zdůvodnit. Ovšem věcná forma kritiky je podle něho "neetická " a na úrovni "revolverového plátku". Místo toho se zhurta obořuje dokonce i na samotnou redakci Západu, neb ta tím, že mě tyto blíže neurčené rejdy nezatrhla, nedbá o "určitou kulturu pře". Jak si on sám zajišťování této "kultury pře" představuje, ihned uvádí. Zpatra radí redakci, že tato má mimo jiné: 1. přimět autora ke změně formulací, 2. ke změně určitých pasáži, případně 3. tyto formulace či pasáže sama vyškrtnout. Po-

dobný tedy způsob, se kterým s takovým úspěchem zajišťuje "kulturu při" ku přikladu redakce Rudého Práva a jiných totalitních plátků a který se běžně zve cenzurou. Jsem dalek toho, abych panu Kryslíkovi radil jak má či nemá kritizovat jiné, ale mám takový dojem, že bychom si mnohem lépe rozuměli, kdyby místo mlhavého osočováni byl více specifický a odmitá-li jako "neetickou" moji "formu" kritiky použil jinou, ku přikladu metodu pana Václava Piseckého z rubriky Dopisy v témže čísle, pouze dvě stránky dále. Pak bychom nejen já, ale i ostatní, kteří se nad jeho protipistolnickým rozhořčením případně pozastaví, měli jakés takés tušeni, co má vlastně na mysli. Dovoluji si vyslovit nesouhlas s další, naštěstí již "poslední věci", kterou pan Kryslík vyjadřuje svoji nelibost se Západem. Dopisy čtenářů, které vyjadřuji spokojenost s úrovni časopisu a které on nazývá "pochvalnými traktáty", podle něho do rubriky Dopisy nepatři, neb "samochvála smrdí". Nejsem si tak zcela jíst a ani on se nijak blíže nevyjadřuje, do které jiné rubriky by dopisy čtenářů patřit měly. Taktéž tu "samochválu" by si pan Kryslik měl vyhledat ve slovníku. Redakce totiž "nechválí" sama sebe či svůj časopis, ale činí tak čtenáři. Podobně když některý čtenář naopak redakci a časopis zkritizuje, jak to ku příkladu učinil sám pan Krystlík, stěží lze takto zveřejněný dopis nazvat "sebekritikou". Václav Jakoubek, USA Svědectví sebestravujici malosti Prominentní exilový srandista Škutina Vladimír vytáhl do boje za čistotu pravopisu. Čin zajisté chvályhodný — nedodržováni pravopisních pravidel není přece žádná sranda a pána Škutinu hříchy páchané na rodné řeči patrně dožraly. Jaký by to byl však srandista, kdyby i takové příležitosti nevyužil a nenamočil své ostré pero do inkoustu satiry, srandy aneb chcete-li do vysměvačně ironizujícího šaškovství. Četl jsem jeho příspěvek (Co je čsl.)jednou a znova a znova a ačkoliv nemám pověst člověka nemajícího smysl pro humor, bylo mi spiš rozpačitě smutno. Chtěl jsem původně reagovat konkrétním a snad i vážným ohlasem, pak jsem však jen mávl rukou — nestojí to za to. Panu Škutinovi zjevně nešlo o ten pravopis. Za fasádou jakéhosi švejkovsky odlehčeného vtipkováni se krčí a čpi malé, jízlivé "čecháčkovství" — jak by to asi nazval pan profesor Černý. Mám dobré přátele Slováky i Čechy (nikoli však spoustu jako pan Skutina — vždy mi to totiž vycházelo nějak tak, že dobrých přátel spousta nebývá). Ti, s kterými jsem měl možnost mluvit, přijali jeho článek s odmítavou nechuti. Nevím zda, jak píše pan Šku-

tina, celý ten česko-slovenský konflikt v emigraci je vykonstruovaný a živený z Prahy a Bratislavy. Možná. Každopádně však vím, že k němu docela vydatně přispívají výplody špatného, nic nechápajícího, přízemního, zlomyslného a humpoláckého cobysrandováni, jak nám ho ve svém příspěvku naservíroval V. Škutina. Slováci reaguji na podobné vtipálkovstvi po svém a někdy i dost drsně. Asi tak, jak je to v té průpovidce, kterou jsem kdysi slyšel v jedné slovenské hospodě (mimochodem je ještě starší než ta páně Škutinova o Slovácích v Praze, ale budiž). Prav i se v ni jak spolu seděli u piva Slovák jménem Kočiš a Čech jménem Voženilek. I praví Voženilek, že by si měli zahrát takovou hru slovních hříček a duelů, v nichž by jméno toho druhého bylo použito v rýmované vazbě a vtipné sekvenci, pravda za předpokladu, že celé to rýmování bude mít nějaký smysl, že něco se tím zkrátka poví, aneb napoví. Kočiš, ač ne velice nadšen, přece jen souhlasil. I spustil jako první Voženilek: "Kočiš, Kočiš, pro pivo mi skočíš." A sám se té své chytré rýmovačce s chutí smál a i když Kočiš uznat, že se to pěkně rýmuje, vybídl Kočiše aby tedy pro to pivo skočil. Kočiš, na chviličku jako by zaraženě zaváhal a pak namítl, že teď je na řadě s rýmovačkou on a řekl: "Voženilku, Voženilku, si ty ale kokot." Voženilek vyvalil oči a vybuchl: "Vždyť se to vůbec nerýmuje!" "To nie, "pravil Kočiš, "ale to niečo hovorí." Pan Skutina umí o humoru pěkně vyprávět a taky mnohdy pěkný humor dělat. Takový humor může mít i ostrou příchuť satiry, může být rozšafně dovádivý i nemilosrdně šlehající a odhalující slabosti lidské, dokonce i militantné útočný ve své obraně člověka, člověčenství a chcete-li též pravdy. Vždy však by měl být napájen z čistých pramenů svobodného lidského ducha, protože jen tak může plnit své osvobozující' poslání. Když však čerpá ze zřídel předpojatosti, předsudků, nepotlačitelné ješitnosti, stejně jako nedůtklivé a bohorovné výlučnosti a nadřazenosti, přestává osvobozovat, neboť sám není svobodný. Je jen čehosi nádeníkem, přisluhovačem a mnohdy i deformátorem pravdy. A tím také přestává být humorem. Vladimíru Škutinovi patři dík, že nám v minulosti dal napit z čistých pramenů své tvorby. Ne však vždy. Jeho dopis v srpnovém čísle Západu je, žel, smutným svědectvím smutného fenoménu sebestravujici malosti. Nezbývá než doufat, že tahle nemoc nepostihla v nebezpečné míře národy ČS doma i v exilu. Jinak by to bylo jak pro Čechy tak pro Slováky varující. Vladimír Gašpar, Kanada

Ať žije pluralita! K článku o sovětském cestování (Viz Třetí cesta do Sovětského svazu, Západ č. 3/89): Slámo, soudruhu, tuhle slámu ne v Z Á P A D U — v Rudém právu! Aleš Novotný, Německo Antisemité na Slovácku Žid jako takový byl i na Slovácku živlem cizím. Bylo by nalhávánim si říkat, že ne. V organismu moravských Slováků, Podlužáků i Lanžhoťanů byl i takto cítěn a vnímán. Ale to neznamená, že byl z něho i vypuzován, pokud vysloveně neškodil vlastni tkáni těla. V soužití lanžhotských Židů s Lanžhoťany však nenávist nikdy nepřevažovala. Za zcela nevhodnou a nepatřičnou považuji poznámku I. Kotrlé, v niž říká, cituji: "Spoluvydavatelem knihy se totiž stalo JZD Československo-korejského přátelství v Lanžhotě, a protože Korejci u Lanžhota nebojovali, údaje o padlých sovětských vojácích se dostaly pouze do drobně tištěných poznámek." Ne, to nebyl hlavni důvod. V ČSSR neexistuje totiž jedinec nebo orgán, který by mohl poskytnout naprosto přesná a věrohodná čísla o počtech padlých Němců a Rusů, každému mrtvému měla být odebrána známka k pozdější identifikaci! Identifikační známky rudoarmějců shromažďoval od hledačů do plátěného pytlíku každý ruský komandant tékteré skupiny. Jeden z mých starších kamarádů, který_ byl do takové skupiny vyhledávačů padlých Rudoarmějců zverbován, vzpomínal, že jejich komandant cestou notně popíjel vodky, a tak když se mu potom pytlík se známkami zdál těžkým, zaklel a zahodil jej do Kyjovky... Pak mu už stačily jen kapsy. Nenašel jsem nikoho, kdo by uvěřil údaji o tom, že v bitvě o Lanžhot padlo "okolo tří tisíc německých vojáků". To je vyslovený nesmysl! Joža Uher, Československo Prvni devizová porada Turistika, cestováni a přidružené služby (hotely, půjčovny aut atd.) jsou v USA již řadu let "průmyslem" čisto jedna. Soudě podle miliónových dolarových vkladů, které čs. občané dokázali za pár měsíců uložit v československých bankách, aby mohli cestovat do nesocialistických států a do Jugoslávie, bude cestovní průmysl i v Československu podnikáním číslo jedna. Devizové zákony a vkladech devizových tuzemců, hodlajících cestovat, mění všemožné vyhlášky téměř měsíc co měsíc. Jsou to zákony permanentně neúplné, nedomyšleně, plné děr. V honbě za tvrdou valutou povolila nedávno čs. vláda občanům otevřít devizová konta pro dva účely: na cestováni a na nakupování. Cestovní devizové konto mohl si čs. občan donedávna otevřít v každé 33

české nebo slovenské bance, dostavil-li se do banky s cizincem, který pro něho deponoval potřebnou částku (původně $20 na den, momentálně už jen $10 na den). Až do nedávna mohl také čs. občanovi zaslat příslušnou částku poštovní poukázkou nebo šekem na jakoukoliv banku v Československu známý nebo příbuzný žijící na Západě. Toto opatřeni přineslo socialistickému hospodářství v krátké době milióny tvrdých valut, které republika údajně potřebuje jako sůl. Podle zatím poslední devizové vyhlášky může si takovéhle konto rovněž otevřít čs. občan sám, aniž musí uvádět, kde tvrdou valutu sebral nebo vyšmelil. Důvodem této "nové" vyhlášky byl zajímavý negativní jev: přiliv tvrdých valut "morálně" znehodnocovalo nejstarši ženské povoláni, tj. prostituce. Bylo zábavné dívat se v českých bankách na lidi, kteří si otevírali cestovní devizová konta. Z dobré poloviny (zvláště ve větších okresních městech) to byli západní turisté, kteří unaveni (avšak uspokojeni) po noci probdělé s čs. "dívkou", ukládali ji na konto dolary, marky a jinou tvrdou měnu. Vyhláška této zábavě v bankách učinila konec. Prostitutky nemusí už ráno vláčet vysílené cizince do bank, peníze si samy mohou uložit později. Podobně vexláci (druhý značný, předtím nevyužitý zdroj tvrdé měny) nemusí už ukládat statisíce, ba milióny v bezcenných čs. penězích, nýbrž mohou rovnou uložit vyvexlovanou tvrdou měnu. Druhé konto, jež si dnes může kdekdo otevřít, je konto nákupní. Před odjezdem (na Západ) si může z tohoto konta občan vybrat přiměřenou částku na nákup televizního aparátu, videa nebo i auta ve valutové cizině. Toto druhé "nákupní" konto slouží jako další způsob získávání valut pro stát, aniž to veřejnost příliš ví. Vklady dárců ze Západu, kteří opomenuli poznamenat, že posílají peníze na konto "cestováni", se nějakou, často značnou dobu pozdrží v bance, než se příjemci vyplatí. Protože počet "cestovních" kont značně převyšuje počet kont "nákupních", přinášejí státu pozdržené peníze ročně značnou sumu na úrocích, které samozřejmě nejdou do kapsy majitele konta, jenž s kontem navíc nemůže nějaký čas disponovat. Hlavním smyslem "nákupního" konta je ovšem nákup zboží v zahraničí. Čs. občan už nemusí krkolomně pašovat valuty ven, a nakoupené zboží dovnitř, aby se vyhnul pokutám, celním poplatkům, případně právnímu postihu. Dnes stačí v bance uvést, co si chce v zahraničí koupit, banka mu příslušnou částku vyplatí a poznamená v celním prohlášení. Mnoho druhů zboží, nakoupeného tímhle způsobem ve valutové cizině, nepodléhá celním poplatkům. Je to další paradox komunistického Českoslo34

venska: neexistuje jediný směnný kurz (exchange rate) a celní zákon je tak plný nesmyslných vyhlášek a paradoxních výjimek, že normálni občan, i cizinec, si nikdy nejsou jisti, co vlastně se smí a co se nesmí vyvážet a dovážet. Seznam zboží podléhajícího celním předpisům je sice vyvěšen na celních přechodech (a je k dispozici v okresních celnicích), ale změny jsou tak časté, že občan, a zvláště cizinec, do poslední chvíle neví, co je dovoleno a co je zakázáno vozit přes hranice. Teprve při přechodu přes hranice takový cizinec mnohdy s hrůzou zjistí, že co si nakoupil v domnění, že to může vyvézt, postihl mezitím zákaz vývozu, a celníci mu takové nepovolené zboží jednoduše zabaví, aniž mu vrátili peníze. Další "metoda" jak přispět k prosperitě státního devizového hospodářství. Není to jediná "metoda". Cizinec obvykle ví, že čs. měna se vyvážet nesmí. Přijede na hranice s bezcelním zbožím, na něž však mezitím úřady clo uvalily. Chce-li si takové zboží odvézt, musí zaplatit clo v korunách, které už nemá, neboť je všechny utratil. Nezbývá mu tedy, než vyměnit další částku v tvrdé měně za koruny na zaplacení cla. Tuzemec může takové clo zaplatit složenkou, již mu celník na hraničním přechodu vystaví Ani dovoz zboží zakoupeného na Západě není jednoduchý. Na rozdíl od západních zemí, kde hodnotu zboží určuje účet, který nákupce za zboží zaplatil, čs. celní orgány hodnotu "odhadují". Údajně se tak prý zabraňuje přílivu zboží nízké kvality. Vysoce kvalitní televizor firmy SONY je např. odhadnut na stejnou hodnotu jako brakový televizor čínské firmy YOKO, a proto je celní poplatek stejný. Věci neznalý západní turista, který chtěl ušetřit, s hrůzou třeba zjistí, že např. rádio s kazetovým magnetofonem značka YOKO, za něž dal ve výprodeji 100 západoněmeckých marek, celník odhadl na 5,000 Kčs. Když se z té sumy odečte limit povolený na dovoz, tj. 1,000 Kčs, zbývá 4,000 Kčs, na něž se uvalí 15%clo, tj. 600 Kčs. Těchto 600 Kčs získá západní turista výměnou za marky v kurzu 1DM - 5,36 Kčs, tj. zaplatí za ně DM 112. Brakově rádio ho tedy stálo vlastně DM 212! Kupovat jako dárečky příbuzným brak se nevyplácí. Doufám, že můj článek přispěje k informaci čtenářů Západu o tom, co čekat, když se hodlají podívat domů a chtějí něco přivézt příbuzným a známým. Pišta Slovák, USA Nadávky nenahrazují argumenty Panu Sekaninovi (Dopisy Západ č. 4. 1989) nabízím tyto vysvětlivky: 1. "Kchárla" znamená, že to není Karel, ale Karl, tudíž v genitivu se nepozná, jak to vyslovit. 2. Jedno z kuřích ok, na které Janu Křesadlovi šlápla Iva Kotrlá, je ten

její "značný katolicismus", který prameni z "naprosté desorientace" (Křesadlo, Dopisy, Západ č. 2, 1989) a zdá se, že znamená: být proti Husovi a být oplzlý samoúčelně a repetitivně. (Viz též Instrukce Kongregace Svatého Officía pro biskupy z 3. května 1927 o závadné literatuře.) Zdá se, že p. Sekanina měří těž dvojím loktem (viz Mistr dvojího lokte, Západ 9. č. 2, 1987). Z Křesadlových próz i básni bych tušila, že Křesadlo je ve skutečnosti relativně katoličtější než Kotrlá, jenom si to o sobě nemyslí. Reagovala jsem též před časem na pi. Kotrlou, p. Uhdeho aj. článkem Co nás spojuje, který bohužel zůstal v rukopise, debata o Husovi už prý byla redakci Západu ukončena. Použila jsem tam původní staročeské citáty, ujišťuji však, že normálnímu smrtelníkovi s mateřskou řeči českou by zmíněné citáty byly naprosto srozumitelné, dokonce i panu Sekaninovi, neřku-li Křesadlovi, který měl zřejmě dokonce staročeštinu ještě na gymnasiu. Možná, že by redakce Západu měla přece jen ten článek z koše pro pana Sekaninu, pana Uhde a jiné vyprchalé husity či austrokatolíky ještě vylovit, neboť v jednotě je síla a je nám ji zapotřebí, i vzdělání. Na závěr: nadávky nenahrazují argumenty, ani v jazyce učenců. J. Křížová, Anglie Panu Sekaninovi latinsky Chtěl jsem na Váš ctěný dopis (Západ 4/89) reagovat bod po bodu, avšak nebudu. Jelikož, jak z Vašeho ctěného dopisu vyplývá, redakce Západu otiskuje i značně tučné osobni invektívy, pokud jsou latinsky, povím Vám také proč: STET HOC PRO CERTO: QUOTIENS CUM STERCORE CERTO, VINCO SEU VINCOR, SEMPER EGO MACULOR.

Jan Křesadlo,

Anglie

Oprava — doplnění V říjnovém č.5/89 Západu na str. 13, v textu pod obrázkem z výstavy umělců v Montrealu pořádané u příležitosti Kongresu Cs. sdružení v Kanadě se píše, že vystavovalo 21 umělců českého původu. Výstavy se účastnili nejen češti umělci, ale i významní slovenští umělci, kteří jsou v textu uvedeni. Z 21 umělců také vypadlo jméno M. Lapky. Umělcům i čtenářům se omlouváme.