Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce
Aktivizační programy v pobytovém zařízení pro seniory postižené demencí bakalářská práce
Michaela Černá
Vedoucí práce: PhDr. Kateřina Kubalčíková, Ph.D.
Brno 2015
Čestné prohlášení
Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a ţe jsem veškeré informační zdroje uvedla v seznamu literatury.
Michaela Černá 2
Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucí své bakalářské práce PhDr. Kateřině Kubalčíkové, Ph.D. za její rady a podporu při vypracovávání bakalářské práce. Můj dík patří také respondentům, kteří si na mě udělali čas, abych vůbec mohla výzkum realizovat. Děkuji také svým přátelům a rodině, kteří mě při studiu povzbuzovali a v nelehkých chvílích dodávali optimismus a novou chuť do práce. 3
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 1. TEORETICKÁ ČÁST ......................................................................................................... 8 1.1
STÁŘÍ .......................................................................................................................... 8
1.1.1 1.2
Změny ve stáří ...................................................................................................... 8
DEMENCE .................................................................................................................. 9
1.2.1
Charakteristika demence ...................................................................................... 9
1.2.2
Typy demence .................................................................................................... 10
1.2.3
Péče o seniora s demencí .................................................................................... 11
1.2.4
Potřeby seniorů trpících demencí ....................................................................... 12
1.3
AKTIVIZACE ........................................................................................................... 14
1.3.1
Smysl aktivizace ................................................................................................. 14
1.3.2
Aktivizace jako prostředek k udrţování stávajících schopností......................... 15
1.3.3
Druhy aktivizace ................................................................................................ 16
1.4
POBYTOVÁ ZAŘÍZENÍ .......................................................................................... 18
1.4.1
Charakteristika pobytových sluţeb .................................................................... 19
1.4.2
Domov se zvláštním reţimem ............................................................................ 19
1.4.3
Rizika pobytového zařízení ................................................................................ 20
1.4.4
Standardy kvality v pobytovém zařízení ............................................................ 21
1.4.5
Pracovníci v pobytových sluţbách ..................................................................... 22
1.5
POSTOJ ..................................................................................................................... 25
1.5.1
Jednotlivé sloţky postoje ................................................................................... 25
2. METODOLOGICKÁ ČÁST ............................................................................................. 27 2.1
Metodika výzkumu .................................................................................................... 27
2.2
Výzkumná strategie ................................................................................................... 27
2.3
Operacionalizace výzkumných otázek ...................................................................... 28
2.4
Metody sběru dat ....................................................................................................... 29
2.5
Jednotka zkoumání a jednotka zjišťování.................................................................. 30
2.6
Organizace výzkumu ................................................................................................. 31
2.6.1
Postup a realizace sběru dat ............................................................................... 31
2.6.2
Postup a realizace zpracování dat....................................................................... 31
2.7
Etický kontext výzkumu ............................................................................................ 32
3. ANALYTICKÁ ČÁST ....................................................................................................... 33 4
3.1 Jak vnímají pracovníci domova se zvláštním reţimem aktivizaci seniorů trpících demencí ................................................................................................................................. 33 3.1.1
Pojem aktivizace a její smysl ............................................................................. 33
3.1.2
Přístupy jednotlivých aktérů k aktivizaci z pohledu pracovníků ....................... 35
3.1.3
Dílčí závěr .......................................................................................................... 37
3.2 Jak pracovníci domova se zvláštním reţimem proţívají aktivizaci seniorů trpících demencí ................................................................................................................................. 38 3.2.1
Nejčastější emoce, které zaţívají pracovníci při aktivizaci................................ 38
3.2.2
Jak proţívání klientů ovlivňuje proţívání pracovníků při aktivizaci ................. 40
3.2.3
Jak pracovníci proţívají konkrétní činnosti ....................................................... 40
3.2.4
Dílčí závěr .......................................................................................................... 41
3.3 Jakým způsobem pracovníci domova se zvláštním reţimem pracují s aktivizačními technikami? ........................................................................................................................... 42 3.3.1
Postupy práce při aktivizační činnosti zohledňující individuální potřeby klientů ............................................................................................................................ 42
3.3.2
Aktivizační techniky a jejich znalost ................................................................. 44
3.3.3
Dílčí závěr .......................................................................................................... 46
3.4
Vlastní témata respondentů ....................................................................................... 47
3.5
Limity výzkumu a doporučení pro další výzkum ...................................................... 48
3.6
Doporučení do praxe ................................................................................................. 49
Závěr ........................................................................................................................................ 50 Použitá literatura.................................................................................................................... 53 Anotace .................................................................................................................................... 56 Annotation............................................................................................................................... 57 Jmenný a věcný rejstřík ......................................................................................................... 58 Přílohy ..................................................................................................................................... 59
5
Úvod V rámci svého bakalářského studia jsem ve čtvrtém semestru vykonávala odbornou praxi v jednom z brněnských domovů se zvláštním reţimem. Velká část náplně mé praxe byla spojena s aktivizací klientů tohoto zařízení. Téma své bakalářské práce jsem si vybrala z toho důvodu, ţe aktivizační činnost povaţuji za důleţitý pilíř sociálních sluţeb. Blíţe jsem se zaměřila na postoj pracovníků v domově se zvláštním reţimem (konkrétně na postoj sociálních pracovníků, pracovníků v sociálních sluţbách a zdravotnických pracovníků), kteří aktivizační činnost vykonávají. Zajímalo mě, jaké stanovisko k aktivizaci zaujímají ti, bez jejichţ úsilí by ţádná taková činnost v těchto pobytových zařízeních neexistovala. Cílem práce je informovat o postojích těchto pracovníků. Tyto informace můţou být nápomocné ostatním pracovníkům, kteří aktivizaci v pobytových zařízeních provádějí a můţou být nápomocné především začínajícím aktivizátorům v domovech se zvláštním reţimem. Za neţádoucí stav povaţuji to, pokud pracovník o smyslu samotné aktivizace pochybuje nebo sniţuje její důleţitost. Takový pracovník nemusí k aktivizaci přistupovat zodpovědně a tento přístup můţe mít dopad na kvalitu ţivota a proţívání klientů v domově. Pasivní postoj k aktivizaci ze strany pracovníků můţe v klientech vzbuzovat negativní emoce nebo oslabovat sociální vazby klientů. Ţádoucí je podle mého názoru stav, kdy pracovníci k aktivizaci přistupují zodpovědně, reflektují individuální potřeby klienta a prostřednictvím aktivizace přispívají k tomu, aby byl klient pokud moţno aktivní a měl moţnost smysluplně strávit den v pobytovém zařízení. Domnívám se, ţe aktivizace by měla podporovat dobré proţívání nejen u klientů, ale i u pracovníků. Tématem práce je aktivizační činnost – jeden z aspektů poskytování sociálních sluţeb pro seniory trpící demencí v pobytovém zařízení. V práci se snaţím o zachycení pohledu pracovníků na moţnosti aktivizace této náročné cílové skupiny. Cílem bakalářské práce je odpověď na hlavní výzkumnou otázku, kterou jsem formulovala takto: „Jaký postoj zaujímají pracovníci domova se zvláštním reţimem k aktivizaci seniorů trpících demencí?” Bakalářská práce obsahuje tři hlavní části – teoretickou, metodologickou a interpretační. V teoretické části nejdříve vymezuji pojem stáří, poté definuji demenci, její typy a snaţím se popsat, jak vypadá péče o seniora, který touto nemocí trpí. Zaměřila jsem se také na potřeby seniorů trpících demencí, protoţe ty jsou u této cílové skupiny velice specifické. Dále vymezuji pojem aktivizace a pro lepší představu uvádím konkrétní aktivizační techniky. 6
Třetí kapitola teoretické části se soustředí na charakteristiku pobytových zařízení, na rizika pobytových sluţeb a důleţité je také zmínit personální zajištění a standardy kvality. Nakonec definuji pojem postoj a uvedu jeho jednotlivé sloţky, ze kterých vycházím při tvorbě dílčích výzkumných otázek. V metodologické části popisuji zvolenou výzkumnou strategii, kterou je kvalitativní výzkum. V této části také rozpracovávám dílčí výzkumné otázky, které mi pomůţou k zodpovězení výše uvedené hlavní výzkumné otázky. Také vysvětluji, proč jsem si k výzkumu vybrala polostrukturovaný rozhovor a jaký výzkumný soubor jsem do výzkumu zahrnula. Poslední, interpretační část, je věnována samotnému výzkumu. Přecházím k interpretaci získaných dat a pomocí otevřeného a axiálního kódování zodpovídám na dílčí výzkumné otázky. V této části jsem vytvořila kapitoly, které pojednávají o nalezených tématech. Na závěr zodpovídám na hlavní výzkumnou otázku, zmiňuji se i o vlastních tématech respondentů, limitech výzkumu a uvádím doporučení pro praxi.
7
1.TEORETICKÁ ČÁST 1.1 STÁŘÍ Pacovský (1990) charakterizuje stáří jako závěrečnou lidskou ontogenetickou vývojovou etapu, která se vyznačuje konkrétními znaky. Změny, kterými člověk ve stáří projde, jsou nevratné a nedá se říci, ţe by stárnutí byl proces, kterému kaţdý podléhá totoţně a ve stejném čase. Stárnutí má u kaţdého jedince velice specifický charakter (Pacovský, 1990).
1.1.1
Změny ve stáří
S příchodem stáří souvisí spousta změn, se kterými se stárnoucí člověk musí vyrovnávat. Kromě změn biologických jsou to také změny psychické nebo změny sociální. Biologické změny souvisí se změnami funkčními a morfologickými. Stuart-Hamilton (1999) podotýká, ţe biologické stárnutí souvisí s biologickým věkem, který je indikátorem stavu lidského organismu. Zároveň Stuart-Hamilton (1999) dodává, ţe podle Hayflicka (1997) je nutné brát na vědomí, ţe úpadek funkcí, které sebou tento typ stárnutí nese, neodstartuje stárnutí, ale je dlouhodobým pozvolným procesem, který začíná uţ v raném stáří – ve stáří se pouze začíná projevovat. Staří mění člověka i po psychické stránce. Pacovský (1981) uvádí, ţe některé změny související se stářím vnímá společnost jako přirozené. Patří sem především zpomalování psychomotorického tempa, obliba dávných vzpomínek či časté zapomínání. U seniorů je také moţné pozorovat vytrácení dřívější bohaté fantazie či vyšší míru citovosti neţ u dospělých jedinců (starší lidé jsou také často labilnější). Často se objevuje úzkost, nedůvěřivost nebo deprese z osamocení. Dále Pacovský (1981) uvádí, ţe psychické změny nemusí být nutně jenom negativní. Proces stárnutí můţe člověku přinést například trpělivost či vytrvalost v obyčejných duševních i fyzických činnostech. Člověk můţe také se zvyšujícím se věkem projevovat větší stabilitu ve svých postojích či stabilitu v mezilidských vztazích. Struktura osobnosti se s věkem také proměňuje. Akcentují se i charakteristické rysy člověka (dominance, laskavost, empatie, egocentrismus, senzitivita). Často také dochází ke změně v ţivotních hodnotách. Například dříve společenský člověk můţe touţit po svém klidu a soukromí (Holmerová, 2007). 8
1.2 DEMENCE Se zvyšujícím se věkem se také zvyšuje riziko výskytu duševních chorob typu demence, především s přibývajícím věkem nad 60 let (Mlýnková, 2011). Demence je onemocnění mozku, které má za následek oslabení rozumových schopností. Jsou při ní postiţeny psychické funkce jako paměť, zvláště pak přijímání, uchovávání si a vybavování si nových informací. Onemocnění má také vliv na myšlení, orientaci, chápání, schopnost učení či kontrolu emocí (Hartl, 2000). Laická veřejnost na demenci často nahlíţí jako na onemocnění, které se týká pouze stáří a starší populace. Demence se ale můţe objevit kdykoliv průběhu lidského ţivota a vyšší věk pouze pravděpodobnost tohoto onemocnění zvyšuje (Stuart-Hamilton, 1999).
1.2.1
Charakteristika demence
Demence je organická duševní porucha, při které se postupně sniţují funkce mozku. Onemocnění se nejdříve projevuje zhoršováním krátkodobé paměti. Na začátku onemocnění postiţení demencí často zapomínají věci, které právě řekli nebo udělali. Nemocní mají také problémy s orientováním se v čase a v místě, je pro ně často obtíţné učit se novým věcem nebo uchovávat si nové informace. Jak se demence postupně rozvíjí, je člověk trpící demencí stále více závislý na pomoci ostatních v základních kaţdodenních úkonech, včetně mytí, stravování nebo oblékání. V závěrečné fázi demence se můţou objevovat problémy s komunikací nebo s chováním (Cayton, 2004). Pichaud (1998, str. 91) mezi příznaky demence zahrnuje následující: „poruchy paměti, časoprostorovou dezorientaci, poruchy rozumových schopností, motorické potíže, poruchy při rozeznávání předmětů a lidí, poruchy řeči, poruchy chování.“ Holmerová (2007) ale upozorňuje, ţe při demenci nedochází pouze k narušení kognitivních funkcí člověka, ale také ke změnám v chování. Často se objevují symptomy psychiatrických onemocnění nebo ztráta soběstačnosti. Onemocnění má dopad i na kvalitu fungování člověka nebo na fungování sociálních vztahů. Venglářová (2007) nabízí dělení demence na tři stadia: 1. stadium – člověk zapomíná na události, které se udály nedávno a činí mu potíţe vybavit si data, jména či cestu. 2. stadium – člověku se zpomaluje myšlení, má potíţe se rozhodnout a ztrácí zájem o své koníčky. Také se zvýrazňují rysy jeho osobnosti. 9
3. stadium – člověk je v této fázi dezorientovaný, není schopný se postarat sám o sebe, dochází k dezorientaci a zhoršení komunikace. Cayton (2004) uvádí, ţe demence je onemocnění, které můţe trvat mnoho let – pět, deset nebo dokonce dvacet let. Skutečnou příčinou smrti ale není obvykle samotná demence.
1.2.2
Typy demence
Demence má mnoho podob a mnoho typů. Mezi specifické demence, které se týkají seniorů, patří demence známá jako Alzheimerova choroba a demence vaskulárního, cévního typu neboli multinfarktová demence. Rozdíl mezi těmito dvěma typy onemocnění je především v počátečním stádiu. Alzheimerova choroba se projevuje postupně, nástup multiinfarktové demence je prudký a okamţitý (Stuart-Hamilton, 1999). Alzheimerova nemoc byla poprvé klasifikována Aloisem Alzheimerem roku 1907. Jedná se o nejčastější typ demence. Ačkoliv se dědičnost nepovaţuje za jedinou příčinu, pokud se toto onemocnění vyskytne v rodině, riziko onemocnění Alzheimerovou chorobou se zvyšuje (Stuart-Hamilton, 1999). Nejčastěji je Alzheimerova nemoc diagnostikována u lidí po 65. roce věku, můţe ale i vzácně postihovat osoby mladší 45 let. Počet pacientů s Alzheimerovou nemocí se zvyšuje společně s počtem osob, které přeţívají 80. rok ţivota. Tento typ demence je nejčastějším důvodem úmrtí ve stáří hned po infarktu, rakovině a mozkové příhodě (Hartl, 2000). Hartl (2000) dělí Alzheimerovu chorobu do tří stádií. V prvním stádiu, které označují jako mírnou formu demence trvající dva aţ čtyři roky, nemocný často zapomíná, ztrácí věci a nemá zájem o své koníčky, často bloudí. U dalšího stádia, klasifikované jako středně těţká forma trvající dva aţ deset let, můţeme pozorovat zhoršování chování, zmatenost. Mohou se objevovat halucinace nebo bludy. Poslední fáze je těţká forma a trvá jeden aţ tři roky. U člověka trpící demencí v této fázi je patrný celkový úpadek osobnosti, často uţ nekomunikuje, nepoznává své blízké a často ani sám sebe (Hartl, 2000). Další nejčastější typ demence, který se vyskytuje u seniorů, je multiinfarktová demence, která je způsobena častými infarkty, coţ má za následek poškození mozku. Ačkoliv příčiny tohoto typu demence nejsou úplně jednoznačné, u postiţených se často objevovaly v minulosti kardiovaskulární problémy. V rodině se také často objevují mrtvice či rovnou multiinfarktová demence (Stuart-Hamilton, 1999).
10
Stuart-Hamilton (1999) zmiňuje Kermise (1986), který uvádí, ţe k onemocnění často dochází po 55. roku věku. Ten, kdo trpí touto formou demence, podléhá náhlému, ve fázích probíhajícímu úpadku. Týdny či měsíce postiţení multiinfarktovou demencí setrvávají na určité úrovni schopností a poté se úroveň těchto schopností sníţí. Toto postupné sniţování schopností probíhá v etapách a mozek člověka trpícího demencí postupně podléhá nezvratnému poškozování. Tato choroba nejdříve zasáhne paměť a k úmrtí obvykle dochází po čtyřech letech od nastoupení prvních příznaků (Stuart-Hamilton, 1999). Mezi další typy demence patří například Pickova choroba, která se ale primárně nespojuje se stářím. Klienti, u kterých je diagnostikován tento typ demence, často nepřesáhnou 50. rok ţivota. Nemoc se projevuje poškozením čelního laloku a postiţenému činí problémy plánovat nebo myslet abstraktně. Vzácným typem demence je CreutzfeldtJacobova nemoc, která má projevy pomalé virózy a postihuje lidi ve věku padesáti aţ sedmdesáti let. Tento ojedinělý typ demence má za následek poruchy hybnosti a úmrtí nastává do devíti měsíců od nástupu choroby (Stuart-Hamilton, 1999).
1.2.3
Péče o seniora s demencí
Senior postiţený demencí vyţaduje samozřejmě speciální péči. Janečková (in Matoušek, 2013) k dobré péči řadí především správně prováděnou komunikaci, která by měla být zaloţena na aktivním naslouchání, pozorování a vnímání nemocného. Dále se doporučuje reagovat na emoce, které k nám postiţený senior vysílá. K efektivní komunikaci také pomůţe dobrá znalost klienta a jeho ţivotních mezníků, jeho projevů, ať uţ verbálních nebo neverbálních. U lidí s demencí při komunikaci důleţitou roli hraje také emocionální rovina, vyvarování se poniţování a infantilizaci, nezbytné je i udrţení kontaktu s blízkými. Halová (2010) dodává, ţe při péči o osobu trpící demencí je důleţité, aby sám pečující dobře znal sám sebe a správně reflektoval svoje vlastní potřeby. Důleţitá je schopnost relaxovat, být trpělivý a mít pevnou vůli. Časté nedocenění snahy o blízkého nebo klienta trpícího demencí vede dle Halové (2010) k vyhoření, k vyčerpání nebo aţ ke zhroucení. Halová (2010) dále uvádí doporučení, jak osobě s demencí zajistit plnohodnotný ţivot. Naprosto nezbytná je ošetřovatelská rodinná anamnéza a ošetřovatelská osobní anamnéza. U první anamnézy se jedná o to, aby pečující nasbíral o nemocném co nejvíce informací, které se týkají poznání jeho zvyklostí, zálib, ale i základních údajů o klientových blízkých. Dementní klient často ţije ve vzpomínkách, a proto je důleţité seznámit se s jeho 11
osobní historií (kam rád chodil, s kým se rád potkával a podobně) – znalost a orientování se v tomto typu informací můţe výrazně ovlivnit komunikaci s nemocným a také pečujícímu ulehčit opatrování. Ošetřovatelská osobní anamnéza je zaloţena na výborné informovanosti o potřebách blízkého, která usnadňuje přímou péči o nemocného. Sleduje se například doba spánku, bilance tekutin, vyprazdňování či stav vědomí. Dále se tento typ informací můţe týkat i sledování léčebných a diagnostických výkonů. Nápomocné mohou být informace o základních ţivotních funkcích, alergických projevech, pohyblivosti nebo komunikativnosti (Halová, 2010).
1.2.4
Potřeby seniorů trpících demencí
Jak bylo zmíněno v předchozí podkapitole, aby mohla být seniorovi zajištěna co nejlepší péče, je důleţitě správně identifikovat jeho potřeby. Potřeba je definována jako stav, při kterém člověk subjektivně pociťuje nedostatek něčeho, co je pro jeho existenci nutné. Potřebu kaţdý jedinec proţívá individuálně, a pokud nedochází k jejímu uspokojení, můţou člověka přepadat pocity úzkosti, strádání nebo nelibosti (Výrost, 2008). Malíková (2010) uvádí rozčlenění důleţitosti potřeb podle Maslowa. Ten seřadil potřeby do pyramidy podle jejich důleţitosti. Nejvyšší prioritu mají potřeby tělesné a fyziologické, dále potřeba bezpečí a jistoty, potřeba lásky a přijetí, poté potřeba uznání a úcty, výše stojí potřeba seberealizace a na špičce pyramidě je potřeba sebetranscedence (Malíková, 2010). Mlýnková (2011) uvádí, ţe potřeby se s věkem mění. A příchod stáří sebou logicky přináší i transformaci důleţitosti jednotlivých potřeb. Mlýnková (2011) podotýká, ţe do popředí se dostávají potřeby zdraví, klidu a bezpečí. Senioři jako by se vraceli z výšek Maslowovy pyramidy k jejím základům. Pomyslné domy ţivotních potřeb nejsou u seniorů tak vysoké, mají méně pater a méně místností, protoţe potřeby seberealizace a sebeaktualizace jsou převáţně saturovány. Zůstávají a jsou zvýrazněny potřeby fyziologické. Senioři preferují dobré jídlo, zvyšuje se potřeba odpočinku a spánku. Akcentuje se také potřeba pohodlí, bezpečí, tepla nebo absence bolesti. Ve stáří se i důleţitost některých fyziologických potřeb sniţuje. Na důleţitosti ztrácí důleţitost například potřeby sexuální, sniţuje se zájem o hygienické potřeby nebo úpravy zevnějšku. Neplatí ale, ţe rozsah potřeb je 12
u kaţdého jedince stejný. Je důleţité mít na paměti, ţe hierarchie potřeb se odvíjí od aktivity kaţdého jedince. Z psychosociálních potřeb se do popředí dostávají především potřeby bezpečí, lásky, sounáleţitosti (Mlýnková, 2011). Vedle fyziologických potřeb se mění i potřeby vyšší a duchovní. U vyšších potřeb, protoţe dříve narození často proţívají strach z nemocí nebo ze ztráty blízkých, dominuje pocit jistoty a bezpečí. Ve stáří často dochází ke ztíţení uspokojení potřeby komunikace, pokud senior ztrácí své blízké a příbuzné. Senior trpící demencí je vyzýván, aby podle svých schopností uspokojoval fyzické i společenské potřeby. Ačkoliv se u seniora s demencí sniţují některé schopnosti, je nutné, aby ho jeho prostředí podporovalo v rozlišování jednotlivých typů potřeb. To znamená, ţe potřeba bezpečí by neměla být interpretována pouze jako způsob, jak zaopatřit potřebu fyzickou. Pokud by k tomu došlo, můţe u seniora dojít k frustraci, dochází ke ztrátě sebekontroly a autonomie (Zgola, 2003). Mlýnková (2011) uvádí, ţe jsou u seniorů trpících demencí postiţeny potřeby fyziologické, které souvisí s aktivitami denního ţivota. Nemocný senior ztrácí schopnost vykonávat běţné denní činnosti jako je například potřeba jíst, pečovat sama o sebe nebo udrţovat osobní hygienu. V rozvinutější fázi demence je člověk odkázán zcela na pomoc svých blízkých. Dochází také k omezování společenských kontaktů. Zgola (2003) se v souvislosti o základních potřebách seniorů trpících demencí zmiňuje o potřebě bezpečí, náklonnosti a intimitě, sociálního začlenění i kontrole a moci. První ze zmíněných potřeb – potřeba bezpečí, je u člověka trpícího demencí velice důleţitá. Jedním z projevů onemocnění je totiţ ztráta orientace ve svém vlastním prostředí. Pokud se senior cítí v bezpečí, má příleţitost vyjádřit své schopnosti a eliminují se také pocity selhání (Zgola, 2003). Potřeba náklonnosti a intimity je často potřebou, kdy se senioři snaţí dosáhnout prostého lidského kontaktu. Moţnost recipročního vyjádření vřelosti sniţuje výskyt poruchového chování a podporuje kvalitu vztahů. Neméně důleţitá je u této cílové skupiny potřeba sociálního začlenění. Pocit, ţe má člověk ve společnosti své místo, nemusí nijak bojovat o svou integritu a připadá si potřebně, eliminuje pocit izolace a méněcennosti. Nabídnutí smysluplných aktivit, které jsou součástí péče, je důleţité z toho důvodu, aby se senior cítil ceněnou součástí kolektivu. Časté můţou být u seniorů s demencí agresivní a vzdorovité projevy. Senior ale tak můţe pouze bojovat o to, aby měl kontrolu a moc nad určitými činnostmi. Ztráta sebekontroly je totiţ u tohoto onemocnění velice častým jevem. Silnou je potřeba ovládat vlastní tělo, mít kontrolu nad svými osobními věcmi nebo prostorem, ve kterém se senior pohybuje. 13
Mlýnková (2011) uvádí, ţe postupné zhoršování kognitivních funkcí pomáhá sniţovat vhodná aktivizace, které se budu věnovat v další kapitole. Plnění drobných úkolů a mentální zaměstnávání seniorů je podle Mlýnkové (2011) prevencí proti úpadku těchto funkcí.
1.3 AKTIVIZACE Jedním ze způsobů, jak pomoci seniorům trpících demencí ošetřit některé jejich potřeby, je správně prováděná aktivizace. Zgola (2003) podotýká, ţe aktivizace by neměla slouţit pouze k bezúčelnému zaneprázdnění seniorů, ale měla by především rozvíjet některé zachované schopnosti seniorů a měla by v seniorech podporovat pocity bezpečí, efektivity a sociálního začlenění. Malíková (2010) charakterizuje aktivizaci jako nutnost hledání ţádoucích stimulačních a aktivizujících činností, které přispívají ke klientově zájmu o sebe i o druhé. Matoušek (2003) popisuje aktivizační terapii jako terapii, která si klade za cíl, aby se klienti bez velkého úsilí při vykonávání nějaké obyčejné činnosti (jako je například pečení, výtvarná činnost nebo cvičení) cítili příjemně. Tato terapii se nazývá aktivizační také z toho důvodu, ţe klient má moţnost být ve styku s ostatními klienty nebo iniciátory aktivizace. A Malíková (2010) dodává, ţe i správně zvolený přístup ke klientovi a vhodná komunikace můţe být sama o sobě aktivizací.
1.3.1
Smysl aktivizace
Zgola (2003) podotýká, ţe aktivity pro seniory trpící demencí by měly být programovány tak, aby se do nich senioři mohli sami spontánně zapojit. Charakter aktivit by měl vycházet především z rutiny kaţdodenních aktivit. „Viděno z této perspektivy, stávají se programy aktivit skutečně vzorovým nástrojem kvalitní péče“ (Zgola, 2003, s. 151). Tradiční metody koncipování aktivit, vybírání si činností z určité nabídky, je pro tuto cílovou skupinu nevhodné. Zgola (2003) při vhodném výběru aktivizační činnosti zmiňuje i její emocionální rovinu. Pro lidi trpící demencí je totiţ důleţitá aktivita sama o sobě i to, jakým způsobem probíhá a nesmí se opomínat i výsledek této činnosti. Tyto všechny aspekty aktivizace mají vliv na to, jak se aktivizovaná osoba cítí a jak vnímá lidi, kteří se o ni starají (Zgola, 2003).
14
Dalším ze smyslů aktivizace můţe být podle Zgoly (2003) prevence problematického chování. Na ty, kdo tvoří aktivizační program, se klade velká míra odpovědnosti, a kaţdý kdo přichází se seniorem do styku, by měl mít zodpovědnost za to, jak probíhá jeho den. Za aktivizaci tak neodpovídá pouze personál pobytového zařízení, kde je senior trpící demencí umístěný, ale i seniorova rodina a jeho blízcí. Člověk ale nemusí mít strukturovaný celý den aktivizačním programem. Je důleţité myslet i na to, ţe kaţdý potřebuje svůj vlastní klid na pozorování nebo prosté bytí. Míra aktivizace by měla odpovídat individuální potřebě kaţdého člověka (Zgola, 2003). Ti, kdo vytváří a vedou aktivizační programy, by k této činnosti měli přistupovat velice zodpovědně, měli by si být vědomi významu a dopadu aktivizace. Důleţité je také vzdělání a znalost technik v oblasti vedení těchto programů. Neméně důleţitá je také podpora těch, co vedou terapie, protoţe plnohodnotný program je pro seniora stejně důleţitý jako vhodná kaţdodenní péče. Nesprávně zvolený program totiţ můţe být neefektivní nebo dokonce i škodlivý (Zgola, 2003). Senioři účastnící se programových aktivit nemusí často chápat účel samotné činnosti. Proč se tedy vlastně aktivizační programy pro seniory trpící demencí vůbec pořádají? Větší význam pro ně totiţ můţe mít samotná aktivizace neţ konečný výsledek aktivizace. Společné setkávání, návštěva nebo oceňování můţe přinést radost a smysluplně strávený čas (Zgola, 2003). Zgola (2003) uvádí, ţe jediným relevantním kritérium uţitečnosti aktivizace je spokojenost všech zúčastněných. Do aktivizace se také můţou zapojit blízcí aktivizovaného nebo dobrovolníci. Vţdy by se měl najít způsob, jak rodinu a ostatní blízké zapojit, protoţe aktivizační program by měl být srozumitelný a přístupný, a k tomu můţe dopomoci vzájemná výměna informací mezi všemi, kdo se na této činnosti podílí (Zgola, 2003).
1.3.2
Aktivizace jako prostředek k udržování stávajících schopností
Zgola (2003) uvádí, ţe plánované aktivity a smysluplné společenské kontakty slouţí k vytvoření podporujícího prostředí a také slouţí jako povzbuzující prvek k úspěchu. Radost z aktivity povzbuzuje seniora k tomu, aby byl vitální a co nejvíce vyuţíval svých zachovaných schopností. Malíková (2010) k nezbytným činnostem řadí také rehabilitační sloţku. Cílem tohoto ošetřování je co nejvíce podpořit a zachovat stávající soběstačnost a funkce. Tímto je 15
zachovávána určitá autonomie klienta a u seniora se podporuje pocit spokojenosti. Rehabilitační cvičení, které můţe mít například podobu bazální stimulace, provádějí pracovníci v sociálních sluţbách, všeobecné sestry nebo fyzioterapeuti. Rehabilitační ošetřování má mobilizující a stimulační charakter, ale nesmí přesahovat schopnosti klienta. Proto musí být cíle stanovené v rehabilitačním plánu reálné, dosažitelné a současně pro klienta motivující. (Malíková, 2010, s. 125) Ergoterapie se zaměřuje na udrţování a podporování kreativních schopností a dovedností u klientů, jedná se především o dovednosti jemné motoriky. U tohoto druhu terapie má neméně důleţité místo i relaxace, oddechové nebo pohybové aktivity, reminiscence nebo aktivity podporující společné setkávání. V pobytovém zařízení je většinou tento program jinak uspořádaný dopoledne a jinak odpoledne. Ergoterapeutickému programu je většinou v pobytovém zařízení vyhrazeno dopoledne a zahrnuje více aktivit. Odpoledne je zaměřeno na nenáročné činnosti, které klienty příliš neunavuje. Program by měl být sestaven tak, aby se v něm prolínalo co nejvíce podnětů a činností. Ergoterapie můţe mít formu ručních prací, poslouchá se hudba, provádí se arteterapie nebo se pořádají malé oslavy. Můţe být i tematicky laděna, například k příleţitosti oslav Vánoc. Pokud se klient nemůţe zúčastnit skupinové ergoterapie, měl by ho navštívit ergoterapeut a individuálně se mu věnovat. U těchto činností je důleţitý jejich pozitivní dopad. Pomáhá klientům v jejich sebepřijetí, připadají se také uţitečně (Malíková, 2010). Nezbytná je také autonomie při ošetřovatelské péči (podávání stravy, hygienická péče, provádění opatření ke sníţení bolesti, apod.), ačkoliv je to mnohdy velice nelehká situace. „Existuje totiž přímá souvislost mezi vysokým stupněm nesoběstačnosti, tedy závislostí klienta, a nároky na poskytovanou pečovatelskou službu.“ (Malíková, 2010, s. 127)
1.3.3
Druhy aktivizace
Aktivizační terapie můţe být velice rozmanitá. Rheinwaldová (1999) uvádí jako jednu z moţností samotný sociální kontakt. S příchodem do pobytového zařízení se v ţivotě seniora mnohé mění, je ale důleţité, aby senior pokračoval v udrţování sociálních kontaktů se svým blízkým okolím. Je také nezbytné navazovat v domově vztahy nové. K navazování vztahů v domově můţou slouţit aktivizační programy, společné oslavy nebo přítomnost při společném stolování. Pro některé klienty je obtíţné navazovat nové vztahy. Pracovník by tak
16
měl k interakci mezi obyvateli domova napomáhat a dbát o to, aby všichni zúčastnění klienti měli moţnost zapojit se (Rheinwaldová, 1999). Další z moţností aktivizačního programu můţou být dle Rheinwaldové (1999) zábavné programy. Pracovníci domova by neměli zapomínat na pořádání událostí, které oţiví rutinní chod domova. Mezi takovéto aktivity patří tance, divadla nebo oslavy narozenin či svátků. Rheinwaldová (1999) podotýká, ţe zábavné akce by se měly konat minimálně jednou měsíčně. Na některý typ událostí je také vhodné pozvat rodiny, přátelé klientů nebo i dobrovolníky. Kozáková (2006) mezi další druhy aktivizační terapie řadí činnostní a pracovní terapii. Tyto terapie jsou velice podobné a vzájemně se překrývají. Náplň této aktivizační činnosti logicky vyplývá z jejího názvu – jedná se o cílevědomou práci s materiálním okolím klienta, jejímţ cílem je pomoci lidem změnit chování, myšlení v pozitivním společenském či individuálním směru. Existuje i velká řada aktivizačních programů, které pracují s tělem a snaţí se udrţovat nebo rozvíjet motorické schopnosti klienta. Patří sem tanec, pantomima, různé pohybové aktivity, ale i například relaxace nebo rehabilitační techniky jako je bazální stimulace. Všechny tyto terapie související s pohybem můţeme zařadit do skupiny psychomotorické terapie, jeţ má přesah i do ostatních druhů terapie (Kozáková, 2006). Expresivní terapie je specializovaná a cílená aplikace uměleckých prostředků do aktivizační terapie. Tato terapie můţe být velmi různorodá, protoţe zahrnuje jako prvky divadla, hudby, tak například vyuţití výtvarných technik nebo kníţek. Expresivní terapie můţe mít dvě podoby. Jedna z nich se zaměřuje pouze na vnímání podnětů – pasivní expresivní terapie. Na druhé, aktivní expresivní terapii se klient přímo podílejí a tvoří ji. Dramatických prvků vyuţívá vedle dramaterapie také psychodrama nebo teatroterapie. Muzikoterapie se můţe soustředit na vytváření vlastní muzikální aktivity nebo můţe existovat ve formě relaxace, kdy klienti hudbu pouze poslouchají, vnímají. Aktivizační činnost, která vyuţívá výtvarných technik (především kresby), se nazývá arteterapie. Zmíněná terapie, která se nejvíce pouţívá ve speciální pedagogice, je vhodná i pro klienty seniorského věku. Expresivní vyjádření klienta při této terapii můţe vedle běţných smyslů aktivizace, slouţit například i jako moţný komunikační prostředek (Rheinwaldová, 1999). Wehner
(2013)
nabízí
smyslovou
aktivizaci
jako
jednu
z nejvhodnějších
terapeutických technik pro klienty trpící demencí. Na rozdíl od klasické aktivizace, kterou Wehner (2013) popisuje jako něco, co klienta přiměje ke zvýšené aktivitě nebo zintezívnění
17
něčeho, charakterizují autorky smyslovou aktivizaci jako přimění klienta k aktivitě skrze mobilizování všech smyslů. Stárnutí totiţ podléhá nejen tělo, ale oslabuje se i funkčnost smyslových orgánů, především zraku a sluchu. Stuart-Hamilton (1999) podotýká, ţe mozek povaţuje smysly za nástroje, díky jejímţ prostřednictvím komunikuje s okolním prostředím, zhoršení činnosti smyslových orgánů, tak ovlivňuje funkci mozku. Wehner (2013) dodává, ţe smyslová aktivizace u dementních klientů představuje moţnost, jak skrze tento typ aktivizace posílit a vyuţít smysly. Tímto způsobem je moţné klientovi trpícímu demencí pomoci vyrovnat se s kaţdodenními činnostmi nebo podpořit vyvolání zapomenutých aktivit či slov u klienta. Smyslová aktivizace má mnoho cílů a důsledků. Tato aktivizace má mnoho příznivých dopadů, které souvisejí se zlepšením koordinace pohybového ústrojí nebo s příznivým duševním rozvojem. Smyslová aktivace můţe přispívat i ke zlepšení sociálních aspektů klientova ţivota jako je například sociální integrace, posílení významů rodiny nebo napomáhá podporovat ochotu ke spolupráci. Je také moţné aktivizaci vyuţít k vybudování nových nebo udrţení stávajících sociálních kontaktů či podpoře blízkých klienta (Wehner, 2013). Jako další vhodnou techniku uvádí Malíková (2010) reminiscenci. Tato terapie je vhodná a přínosná u klientů, kteří nemají ještě tolik poškozené kognitivní funkce a dokáţou si vybavit svoji minulost a záţitky. Schweitzer (2008) popisuje reminiscenční terapii jako jeden ze způsobů, jak se vyrovnat se stářím. Reminiscence starým lidem pomáhá vyrovnat se s obtíţemi, které sebou nese stáří a podporuje je ve vzpomínání na jejich produktivní dobu, kdy byli mladí, v lepší kondici a nezávislí. Malíková uvádí (2010), ţe vhodnými pomůckami jsou při reminiscenci fotografie z klientova ţivota, staré obrázky nebo osobní vzpomínkové předměty. Schweitzer (2008) podotýká, ţe reminiscence můţe slouţit i jako prostředek komunikace. Nástup demence má často za následek potíţe v komunikaci a vyjadřování, a kvůli těmto novým komplikacím můţou nemocní ztrácet moţnost na příjemnou komunikaci.
1.4 POBYTOVÁ ZAŘÍZENÍ Jak uvádí Cayton (2004) u lidí v rozvinuté fázi demence je vhodné vyuţít i jiného typu pečování neţ je pečování rodinné. Demence je totiţ onemocnění, které vyţaduje nepřetrţitý dohled a péči o nemocného dvacet čtyři hodin denně. Nemocní v této fázi často potřebují velmi intenzivní péči a pro rodinu se tato náročná péče můţe stát příliš velkou zátěţí a blízcí ji 18
také nemusí optimálně zvládat. Z těchto důvodů je ţádoucí uvaţovat o umístění milované osoby do rezidenčního zařízení, které ošetřuje potřeby lidí trpících demencí.
1.4.1
Charakteristika pobytových služeb
Pokud rodina péči o svého blízkého, který trpí demencí, z nějakého důvodu nezvládá, je nutné uvaţovat o dlouhodobém ústavním pobytu. V České republice je adekvátní umístění seniorů trpících demencí do specializovaných zařízení problémem. Ve zdravotnických zařízeních je pobyt klientů mnohdy časově limitován. Nemocniční prostředí často nevyhovuje individuálním
potřebám
klienta,
chybí
programování
denních
aktivit
či
vedení
k soběstačnosti. Tento typ sluţeb se podle Malíkové (2010) většinou poskytuje v nemocnicích, léčebnách dlouhodobě nemocných (LDN) nebo psychiatrických léčebnách. Senioři se rozhodnout odejít do pobytového zařízení dobrovolně nebo ve chvíli, kdy se změní jejich situace, jedná se především o zhoršení jejich zdravotního stavu a nemoţnost zajištění odpovídající péče v jejich přirozeném prostředí. Senioři, kteří netrpí kognitivní poruchou, nejčastěji vyuţívají zařízení, jako jsou penziony pro důchodce, domovy s pečovatelskou sluţbou nebo domovy důchodců (Matoušek, 2010). Matoušek (2010) uvádí, ţe nabídka pobytových zařízení, která by seniorům postiţeným demencí garantovala důstojnou péči, není stále uspokojivá. Senioři trpící touto kognitivní
poruchou
nejčastěji
vyuţívají
sluţby
gerontopsychiatrických
oddělení
psychiatrických léčeben, některých domovů důchodců nebo i soukromých zařízení.
1.4.2
Domov se zvláštním režimem
Další pobytové zařízení, které zajišťuje seniorům s demencí celoroční péči je domov se zvláštním reţimem. Pod touto sluţbou si lze podle Malíkové (2010) přestavit zařízení podobné domovům pro osoby se zdravotním postiţením nebo domovům pro seniory. Domovy se zvláštním reţimem se ale na rozdíl od výše zmíněných zařízení snaţí vytvořit specifické sluţby, které odpovídají potřebám klientů s demencí a zdravotnický personál je zde zastoupen ve větší míře neţ u klasických domovů pro seniory. Malíková (2010) dále dodává, ţe tato zařízení mohou existovat samostatně nebo jako součást domova pro seniory, kde je určitá část domova vyčleněna domovu se zvláštním reţimem.
19
Charakteristiku domovů se zvláštním reţimem vymezuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Podle tohoto zákona jsou domovy se zvláštním reţimem definovány jako zařízení, která zajišťují pobyt lidem se sníţenou soběstačností, a to z důvodu duševní nemoci, závislosti na návykových látkách nebo lidem trpícím různými typy demencí. Lidé přijímaní do tohoto zařízení v určité fázi svého onemocnění vyţadují pravidelnou pomoc od jiných lidí. Z názvu této sluţby vyplývá, ţe reţim v těchto pobytových zařízeních je uzpůsobený specifickým potřebám klientů. Domovy se zvláštním reţimem by vedle zabezpečování základních ţivotních potřeb, jako je například poskytování stravy, ubytování nebo pomoc při hygieně, měly také ze zákona pomáhat se zprostředkováním kontaktu se společenským prostředím, nabízet sociálně terapeutickou činnost nebo aktivizační činnost. Dále je také nutné podporovat klienta při uplatňování jeho práv, zájmů a osobních záleţitostí (Malíková, 2010)
1.4.3
Rizika pobytového zařízení
S přechodem klienta do ústavní péče se mohou dle Vrtiškové (2009) objevit různé problémy. Jedním z rizik je hospitalismus. Můţe dojít k tomu, ţe se klient stýká pouze s omezeným počtem spoluobyvatel a malým kolektivem pracovníků. Prostor pro klienty je často vymezen pouze pobytovým zařízením a jeho nejbliţším okolím. Klient můţe přechod do nového prostředí zvládat velice těţce, špatně se orientovat. Dochází ke ztrátě zájmu o své blízké nebo o sebe a zhoršuje se schopnost udrţovat nebo navazovat sociální kontakty. Klienti se také nově musejí vyrovnávat se ztrátou soukromí a často se adaptovat na nový reţim vymezený domovem (Vrtišková, 2009). Také Malíková (2010) upozorňuje, ţe pro většinu klientů pobytových zařízení je obtíţné udrţovat kontakt se společenským prostředím. Pracovníci domovů pro klienty trpící demencí by tak měli být nápomocní při udrţování sociálních vazeb, aby u klientů nedocházelo k sociální izolaci. Klientům musí být umoţněno setkávat se s ostatními klienty, například ve společných prostorách, na zahradě nebo při společenských akcích (společné slavení svátků nebo oslavy narozenin) konaných v domově. Mobilnější klienti mají často moţnost účastnit se i organizovaných volnočasových aktivit mimo pobytové zařízení (Malíková, 2010). Mühlpacher (2004) v souvislosti se ztrátou vazeb zmiňuje hlavně vazby rodinné. Jedním z důvodů omezeného styku klienta s jeho rodinou je vzdálenost rodiny od pobytového 20
zařízení. Rodinní blízcí klienta nemají často moţnost krátkodobého pobývání v domově nebo v jeho blízkosti, a tak je tento kontakt omezený. Mühlpacher (2004) podotýká, ţe by bylo vhodné umoţnit rodině, aby mohla s klientem nějakou dobu pobývat například v pokoji, který by byl vyhrazen pro klientovi blízké s moţností zde i přespat. Malá míra spolupráce mezi rodinou a pobytovým zařízením je podle Mühlpachera (2004) podceňována a prostor pro rodinu je často vymezen pouze návštěvní dobou. Zařízení by mělo rodinu více motivovat v zapojení se do jejího chodu a programu. Mühlpacher (2004, s. 110) uvádí, ţe jedním z rizik je také „ztráta motivace a vůle k zachování nezávislosti – klient se smiřuje se svou pasivní rolí, která mu byla udělena a přenechává výkon svých práv a svobod ústavu.“ K sociálnímu začlenění klientů vyuţívají pracovníci různé sociálně terapeutické činnosti. Tyto aktivity mají především posilovat nebo napomáhat k vytvoření nových sociálních dovedností. Pracovníci se při této metodě zaměřují zpravidla na současnou situaci a skrze svůj komunikační a vztahový charakter posilují sociální zručnost a připívají k seberealizaci klienta. Prostřednictvím poskytnuté podpory nebo vykonáváním činností by sociálně terapeutická činnost měla přispívat k aktivitě (Malíková, 2010).
1.4.4
Standardy kvality v pobytovém zařízení
To, jak by dané zařízení mělo fungovat, jaké sluţby by měly být klientovi poskytovány a to nejen v oblasti zajištění základních ţivotních potřeb, ale také například v oblasti zprostředkování sociálních kontaktů, ošetřují standardy kvality sociálních sluţeb neboli sociální standardy. Musí se jimi řídit kaţdé sociální pobytová zařízení. Tuto povinnost vymezuj Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Kaţdý, kdo poskytuje sociální sluţbu, si tyto standardy rozpracovává a uzpůsobuje je tak, aby co nejvíce vyhovovaly cílové skupině v daném sociálním zařízení. Standardy kvality se vyuţívají ke srovnání podobných zařízení a slouţí také k zajištění určité úrovně a kvality sluţeb (Malíková, 2010). V současnosti existuje sedmnáct standardů kvality v sociálních sluţbách. Pro
lepší
přehlednost jsou standardy rozděleny do tří kategorií. Za nejdůleţitější soubor standardů se povaţují procedurální standardy, které vymezují poskytované sluţby a určují povinnosti poskytovatele sociálních sluţeb. Jednou z hlavních rolí těchto standardů je ošetřit práva uţivatelů sociální sluţby. Personální zajištění při poskytování sociálních sluţeb vymezují standardy personální. Tyto standardy mimo jiné také zahrnují povinnosti zaměstnavatele 21
k zaměstnancům. Poslední kategorií standardů, jsou standardy provozní, ve kterých jsou obsaţeny podmínky k poskytování sluţeb. Kaţdý ze sedmnácti standardů je dále sloţen ze dvou typů kritérií – ze zásadních a dalších. Jak je patrné uţ z názvu, zásadní kritéria by měl poskytovatel plnit bezpodmínečně, protoţe jsou povinná. Další kritéria jsou pouze nepovinným doplněním ke standardu (Čermáková, 2002). Ve standardech sociálních sluţeb je zahrnuto i individuální plánování, konkrétně se jedná o standard číslo pět. Jedná se o předem dohodnutý dialog klíčového pracovníka (tj. pracovníka, který nese zodpovědnost za připravení sluţby) a klienta. Dialog by se měl zaměřit na osobní cíle a potřeby klienta, dále také na průběh sociální sluţby. O potřebách a poţadavcích klienta je nutná uvaţovat nejen z hlediska aktuálního, ale také z dlouhodobé perspektivy a v širším kontextu. Dialog mezi pracovníkem a klientem by měl vyústit v nějaký písemný záznam. Ze standardů kvality sociálních sluţeb vyplývá, ţe sociální sluţba by měla reflektovat osobní cíle a potřeby klientů. To, jakým způsobem bude klientovi sluţba poskytována, by mělo vycházet z individuálních potřeb klienta (Johnová, 2012). Malíková (2010) povaţuje za důleţité, aby se na tvorbě individuálního plánu podílela rodina a další blízké osoby klienta. Zapojit se můţou děti, manţelé, manţelky, přátelé, ale přínosným můţe být i pohled bývalých spolupracovníků nebo kolegů z různých zájmových aktivit. Pokud vede iniciativa a spolupráce klíčového pracovníka se zmíněnými dalšími osobami z komunity k jejich zapojení a poskytování přirozené podpory při procesu a plnění individuálního plánování, je tím naplněna podstata integrace klientů do společnosti, tj. záměru pátého standardu.“ (Malíková, 2010, s. 166) Malíková (2010) dodává, ţe čím více osob je do individuálního plánování zapojeno, tím je pravděpodobnější, ţe bude moţné doplnit o klientovi chybějící informace.
1.4.5
Pracovníci v pobytových službách
Holmerová (2007) uvádí, ţe je nutné, aby byla v pobytových zařízeních garantována, jak zdravotní, tak sociální péče. Potřeby klientů jsou totiţ velice komplexní a je také nezbytné, aby tyto dva typy sluţeb na sebe navzájem navazovaly a byly propojené. Malíková (2010) uvádí, ţe na poskytování sociálních sluţeb v pobytových zařízeních se podílí pracovníci různých oborů. Jejich odbornou činnost vymezuje Zákon č. 108/2006 Sb. Pro účely této bakalářské práce blíţe popíšu sociální pracovníky, pracovníky v sociálních 22
sluţbách a zdravotnické pracovníky. Všichni zmínění pracovníci se v zařízeních více či méně věnují aktivizační činnosti. Jedním z pracovníků, který se podílí na chodu zařízení a můţe být také přítomný při aktivizační činnosti, sám ji iniciovat nebo se do ní zapojovat, je sociální pracovník. „Sociální pracovník v pobytovém zařízení je pracovníkem s vyšší odbornou kvalifikací v oblasti sociálních služeb. V rámci pracovní činnosti je podřízen vedoucímu zařízení a vedoucímu sociálnímu pracovníkovi, pokud je v zařízení tato funkce stanovena. Spolupracuje s vrchní sestrou,
všeobecnými
sestrami,
pracovníky
v sociálních
službách,
fyzioterapeutem,
ergoterapeutem, aktivizační sestrou a pokladní v zařízení.“ (Malíková, 2010, s. 86) Na sociálního pracovníka se kladou i specifické kvalifikační poţadavky. Tento pracovník by měl mít úspěšně absolvované vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání v oboru (Malíková, 2010). Sociální pracovník je většinou ten, kdo přijímá nového klienta do zařízení. Dále také dohlíţí na průběh pobytu klienta v zařízení nebo je zprostředkovatelem pro ukončení klientova pobytu. Ukazatelem profesionality u sociálního pracovníka je to, ţe se aktivně zajímá o obor, ve kterém pracuje, je svědomitý a má empatický přístup ke klientům (Malíková, 2010). Nedílnou součástí pracovního kolektivu domova se zvláštním reţimem je pracovník v sociálních sluţbách. Tento typ pracovníka provádí přímou obsluţnou péči klienta, stará se o jeho potřeby. Pracovník v sociálních sluţbách je nejčastěji ten, kdo se aktivizaci klientů v domově věnuje nejvíce. Tento typ pracovníka musí být splněné také dané kvalifikační předpoklady. Poţadované je především absolvování akreditovaného specializačního kurzu s daným počtem hodin, základní, střední nebo střední všeobecné vzdělání. Pracovník v sociálních sluţbách vykonává přímou obsluţnou péči o klienty jako je pomoc při běţných denních potřebách (hygiena, oblékání), ale taká pomáhá klientovi při vytváření sociálních a společenských vazeb. Tento pracovník pomáhá nejen s vytvářením, ale také s udrţováním a prohlubováním hygienických či společenských zvyklostí nebo je nápomocný při rozvoji osobnosti a zájmů. (Malíková, 2010). Kvůli specifickým potřebám klientů trpících demencí musí být v zařízení i zajištění personálu zdravotnického. „V pobytových zařízeních pracují vrchní sestry (nebo vedoucí ošetřovatelské péče), všeobecné sestry, fyzioterapeuti i ergoterapeuti.“ (Malíková, 2010, s. 96) Všichni zdravotničtí pracovníci musí mít opět absolvované odpovídající vzdělání. Nejvýše postaveným pracovníkem ve zdravotnické pyramidě je vrchní sestra, které jsou podřízeni ostatní zdravotničtí pracovníci i pracovníci v sociálních sluţbách. Vrchní sestra 23
také spolupracuje s lékaři a odborným garantem. Snaţí se rozpracovávat nové metody práce v ošetřovatelské a zdravotnické péči. Všeobecná sestra se v pobytových sluţbách označuje jako sestra v sociálních sluţbách. Tato nelékařská zdravotnická pracovnice je podřízena vrchní sestře a nadřízena pracovníkovi v sociálních sluţbách. Mezi její náplň práce patří především poskytování individualizované pečovatelské péče, sleduje zdravotní stav klienta, podává stravu a léky a další. „Fyzioterapeut provádí diagnostickou, preventivní a léčebnou péči v oblasti poruch pohybového aparátu na úseku léčebně preventivních zdravotnických zařízeních, v lázeňských zařízeních, ústavech sociální péče a v rehabilitačních ústavech. Spolupracuje se všeobecnými sestrami, ergoterapeutem a aktivizačními sestrami nebo jiným aktivizačními pracovníky.“ (Malíková, 2010, s. 108) Náplň práce ergoterapeuta spočívá především v zajišťování rehabilitační péče o klienty. Vedle spolupráce s fyzioterapeutem na různých cvičeních, která pomáhají při nacvičování mobility nebo kondičních cvičeních, ergoterapeut také pro klienty zajišťuje různé aktivizační programy, jako jsou relaxační metody nebo metody arteterapie (Malíková, 2010). Rheinwaldová (1999) uvádí, ţe aktivizační programy jsou v naší republice často v kompetenci zdravotnického personálu nebo sociálních pracovnic. Nejvhodnější moţností je samozřejmě přítomnost ergoterapeuta nebo jiného speciálně vyškoleného pracovníka, který vede rekreačně-terapeutické programy. Rheinwaldová (1999) neopomíná ani důleţitou roli dobrovolníků, kteří se na aktivizaci mohou podílet a v domovech jsou často vítanou součástí různých terapií i kaţdodenního ţivota. „Úspěch jakéhokoliv programu závisí na třech požadavcích: nadšení personálu, tvořivé přípravě programů a připravenosti obyvatel. Důležité je, aby mohl klient k programu sám přispívat a rozhodovat o tom, jestli se ho chce účastnit či nikoliv“ (Rheinwaldová, 1999, s. 21). Zaměstnání zahrnující práci se seniory trpící demencí, vyţaduje vysokou odolnost. Nejen, ţe je to profese náročná, ale pracovníci také musí do své profese zapojovat prvky jiného oboru. Společným cílem pracovníků domova je především zjednodušení a zpříjemnění stáří a stárnutí. Tato psychologická sloţka je stejně významná jako sloţka praktická, která zahrnuje zajištění stravy, bydlení a podobně. V ideálním případě by se pracovníci měli podílet i na aktivizačních programech a trávit s klienty převáţnou část své pracovní doby. Rheinwaldová (1999) dodává, ţe tento přístup můţe být i nadmíru zatěţující a stresující. Na druhou stranu si dle autorky lidé stres často způsobují sami svým přístupem k ţivotu a nevhodným myšlením. 24
Rheinwaldová (1999) podotýká, ţe jednou z důleţitých rolí pracovníků domovů je podporovat v klientech sebeúctu, kterou ztratili následkem toho, ţe jiţ nejsou součástí produktivního ţivota, jsou závislí na pomoci ostatních lidí a ţe byli odloučeni od rodin a od svých přátel. Pracovníci by se také měli vcítit do emocí proţívaných klientem a poskytnout jim pocit bezpečí a důvěry.
1.5 POSTOJ Výrost (2008) charakterizuje postoj jako něco, co vyjadřuje náš vztah k různým sociálním skutečnostem. Eagly a Chaiken (1998) uvádějí, ţe postoj je určitá tendence hodnotit objekty a tak je přijímat nebo naopak odmítat. Katz (1960) uvádí, ţe postoje jsou nositelem dvou významných funkcí. Kvůli poznávací sloţce je moţné uspořádávat zkušenosti a instrumentální funkce zase napomáhá k tomu, aby zisky převaţovaly nad ztrátami. Eagle a Chaiken (1998) poté doplňují další tři funkce. Funkce výrazu hodnot, skrze kterou člověk ukazuje, jaké postoje vyjadřuje. Postoje také charakterizují vztahy k ostatním lidem. Tato funkce se nazývá sociální adjustace. Identitu jedince a schopnost člověka zvládat obtíţnější situace popisuje sebeobranná funkce (in Výrost, 2008).
1.5.1
Jednotlivé složky postoje
Výrost (2008) uvádí, ţe kaţdý postoj má své vnitřní uspořádání. „V klasické teorii postoje se tento problém chápal jako komplexní pojem, sestávající z poznávací (kognitivní), citové (emocionální, resp. afektivní) a konativní (behaviorální) složky.“ (Výrost, 2008, s. 143) Hayes (1998) uvádí, ţe poznávací (kognitivní) sloţka se týká názorů a myšlenek, které osoba k určitému předmětu zaujímá. Hayes (1998) zmiňuje důleţitost kognitivní rovnováhy, které se lidé snaţí dosáhnout. Snaţí se tak, aby jejich postoje byly v harmonii s postoji ostatních. Pokud by se tak nestalo, můţe dojít k nerovnováze, která u člověka můţe vyvolat stres. Postoj se dále skládá ze sloţky emocionální (afektivní). Hayes (1998) uvádí, ţe je tato sloţka odpovědná za to, co osoba cítí k předmětu postoje, je tedy emocionální reakcí. U postojů někdy dochází ke ztotoţnění se pouze s touto sloţkou. Výrost (2008) odkazuje na koncept Fishbeina a Ajzena, kteří u postoje uvaţují pouze v emocionální sloţce. Poznání
25
označují jako přesvědčení a chování dělí na záměr a aktuální chování. Postoj v tomto modelu označuje sloţku emocionální, jedná se o přitaţlivost nebo odpudivost určitého objektu. Poslední sloţka postoje je konativní (behaviorální) dimenze. Tato dimenze se týká toho, jak se osoba k určitému předmětu chová a jak vůči němu jedná. Díky hodnocení objektů usměrňují postoje to, jak reagujeme na určité skutečnosti. Není tak nutné, kdyţ se s těmito skutečnostmi znovu setkáme, hledat nový způsob, jak reagovat. Pokud máme například s něčím nějakou negativní zkušenost z minulosti, zaujmeme v budoucnosti k této skutečnosti negativní postoj. Dobrá zkušenost naopak vyvolá pozitivní postoj. Postoj je vlastně zaujaté stanovisko (Hayes, 1998). Hayes (1998) také podotýká, ţe postoj je důleţitý v procesu sociálního přizpůsobování. To, jaké stanovisko člověk zaujme, má vliv na mnoho sociálních funkcí. Jde o posilování sociálních vztahů nebo zvyšování skupinové soudrţnosti. Výrost (2008) zmiňuje Greenwalda (1968), který uvedl, ţe kaţdá ze tří sloţek má specifické determinanty a je utvářena zvláštními procesy. Afektivní sloţka se tvoří prostřednictvím klasického podmiňování. Poznávací díky kognitivnímu učení a dimenze konativní prostřednictvím instrumentálního učení. Na základě těchto poznatků se předpokládalo, ţe předpověď toho, jak se určitý objekt bude chovat, bude přesnější právě tehdy, kdyţ se budou postihovat všechny tři dimenze a kdyţ budou spolu kooperovat. Jiné teorie zase zdůrazňují například důleţitost emocionální dimenze. Hayes (1998) uvádí, ţe výzkumy emocionální dimenze poukázaly na důleţitost hodnot pro lidské chování. Výzkumy kognitivní a konativní dimenze pak odhalily, ţe postoje a chování nemusí být vţdy v souladu.
26
2. METODOLOGICKÁ ČÁST 2.1 Metodika výzkumu V této části své bakalářské práce se věnuji metodologii. Navrhla jsem výzkumnou strategii, určila jsem hlavní výzkumnou otázku a cíl výzkumu, stanovila jsem vhodnou metodu sběru dat, určila jsem jednotku zkoumání a jednotku zjišťování, popsala jsem organizaci sběru dat a zmínila jsem se o etickém aspektu výzkumu.
2.2 Výzkumná strategie Sociální vědy pro zkoumání sociální reality vyuţívají dvou výzkumných strategií, kvantitní a kvalitativní. Stále častěji se ale stává, ţe se při jedné výzkumné akci obě tyto metody zkombinují a vyuţijí se přednosti obou výzkumných strategií. Takto vedený výzkum tak aplikuje smíšenou výzkumnou strategii (Hendl, 2005). Kvantitativní a kvalitativní přístupy k výzkumu se od sebe liší. Hendl (2005) uvádí, ţe kvalitativní strategie je postavena na stanovisku, ţe lidské chování je moţné měřit a předpokládat. Tato metoda uplatňuje náhodné výběry, sběr dat je strukturovaný a pouţívá deduktivní vědecké metody. Ţiţlavský (2003) podotýká, ţe kvantitativní metoda operuje s faktem, ţe výzkumný rámec zkoumaného tématu je odvozený od sociální teorie. To znamená, ţe výzkum ověřuje nějaký teoretický koncept nebo hypotézy. Hendl (2005) uvádí, ţe data pro účely tohoto výzkumu se sbírají prostřednictvím testů, dotazníků nebo pozorování. Pro výzkum byla zvolena strategie kvalitativní, protoţe tento typ výzkumu zkoumá daný sociální jev do hloubky. Výzkumník volí tuto strategii, pokud se snaţí získat popis specifik nějakého případu, snaţí se vytvářet hypotézy nebo rozpracovávat teorie o sociálních fenoménech. Vyuţívá se většinou induktivní vědecký postup (Hendl, 2005). „Teorie je vytvářena výzkumem, není testována již hotová teorie, testování je součástí vytváření nové teorie výzkumem.“ (Ţiţlavský, 2003, s. 107) Charakter výzkumu je tedy pruţný, proměňuje se, přizpůsobuje se podle sesbíraných dat během bádání. Mezi hlavní kvalitativní metody se řadí pozorování, rozhovor nebo studium textů a dokumentů (Hendl, 2005).
27
2.3 Operacionalizace výzkumných otázek V této kapitole popíšu cíl výzkumu. Představím také hlavní výzkumnou otázku a z ní vyvodím dílčí výzkumné otázky. Zabývat se tím, jaký mají pracovníci v domovech se zvláštním reţimem postoj k aktivizaci svých klientů, je důleţité nejen z důvodu spokojenosti pracovníků, ale také z důvodu kvality jejich činnosti. Správně zvolená aktivita nebo aktivizační činnost je velice cenným prostředkem péče. Vhodně zvolená činnost, dobrá znalost aktivizace a v neposlední řadě správně zaujatý postoj k aktivitám pro seniory trpící demencí, můţe klienty nejen pozvednout na duchu, ale také předcházet pocitům jako je agresivita, neklid nebo deprese (Zgola, 2003). Kaţdé pobytové zařízení podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, by vedle zajištění základních potřeb mělo nabízet i zprostředkování sociálních kontaktů a také aktivity, které vedou k sociálnímu začlenění. Aktivizace by tak neměla slouţit pouze k zabavení poté, co byly zajištěny základní fyziologické potřeby, ale měla by také podporovat pocity jistoty, sociálního začlenění a osobních hodnot. Cílem výzkumu je tedy na základě sesbíraných relevantních dat zodpovědět na hlavní výzkumnou otázku (HVO), která je definována takto: HVO: Jaký postoj zaujímají pracovníci domova se zvláštním režimem k aktivizaci seniorů trpících demencí? Hlavní výzkumnou otázku rozvíjejí tři dílčí výzkumné otázky (DVO). Tyto dílčí výzkumné otázky jsou definovány na základě jednotlivých sloţek postojů, které jsou popsány blíţe v teoretické části této práce. Hayes (1999) podotýká, ţe to, jaký má určitý subjekt postoj vyplývá z toho, jak jsou jednotlivé sloţky postoje v souladu. DVO1: Jak pracovníci domova se zvláštním režimem vnímají aktivizaci seniorů trpících demencí? Pomocí této dílčí výzkumné otázky zjistím, jaké názory a myšlenky vybraní pracovníci daného domova k aktivizaci zaujímají.
28
DVO2: Jak pracovníci domova se zvláštním režimem prožívají aktivizaci seniorů trpících demencí? Cílem této výzkumné otázky je zjistit, jaké emoce vyvolává ve vybraných pracovnících daného domova aktivizace. Pokusím se také zajímat o to, jak ovlivňují jejich emoce samotný průběh aktivizace. DVO3: Jakým způsobem pracovníci domova se zvláštním režimem pracují s aktivizačními technikami? Podle poslední dílčí výzkumné otázky zodpovím na to, jaké techniky a postupy vyuţívají vybraní pracovníci daného domova při aktivizaci. Zaměřím se také na to, jak vybraní pracovníci aktivizační činnosti plánují, jak mezi sebou spolupracují a kde se inspirují.
2.4 Metody sběru dat Jako nejvhodnější technika sběru dat byl zvolen polostrukturovaný rozhovor. Ţiţlavský (2003) uvádí, ţe tento typ rozhovoru stojí na souboru otázek, které mají dané pořadí i formu, kterou ale výzkumník můţe uzpůsobovat podle průběhu rozhovoru. Výhodou takto předem připravených témat a otázek je to, ţe se formulace snaţí o maximální srozumitelnost pro informanty. Hendl (2005) označuje za přednost u strukturovaného rozhovoru pruţnost procesu při sběru dat. Ţiţlavský (2003) podotýká, ţe rozhovor, stejně jako pozorování (další z moţných technik sběru dat), umoţňuje výzkumníkovi přímý styk se zkoumanými jednotkami. Výzkumník můţe prostřednictvím této zkušenosti a různých doplňujících otázek získat důleţitá a někdy i klíčová data. Sběr dat v tomto výzkumu proběhl pomocí polostrukturovaného rozhovoru. Rozhovor byl veden podle předem připraveného souboru otázek. Vybraným respondentům byly kladeny otázky, které byly rozděleny do třech dílčích okruhů a směřovaly k zodpovězení hlavní výzkumné otázky. Scénář, podle kterého rozhovor probíhal, je přiloţený v příloze.
29
2.5 Jednotka zkoumání a jednotka zjišťování Vzhledem k povaze výzkumné otázky byl za jednotku zkoumání zvolen postoj pracovníků v domovech se zvláštním reţimem k aktivizaci seniorů trpících demencí. Jednotkou zjišťování jsou pracovníci v domovech se zvláštním reţimem, kteří se na aktivizační činnosti podílejí. Kvalitativní výzkum upřednostňuje strategii záměrného výběru. Respondenti do výzkumu byli zvoleni na základě kriteriálního výběru. Tento výzkum uvaţuje o všech případech, které zapadají do nějakého kritéria (Ţiţlavský, 2003). V případě tohoto výzkumu jsou to pracovníci, kteří splňují následující kritéria – pracovníci působící v domově se zvláštním reţimem, kteří iniciují nebo se podílejí na průběhu aktivizace seniorů trpících demencí. Do této kategorie spadají nejčastěji sociální pracovníci, pracovníci v sociálních sluţbách, ale i zdravotničtí pracovníci. U pracovníků jsem zjišťovala relevantní identifikační údaje, jako je pozice, na které v domově pracují a délka praxe s klienty trpící demencí. Výzkumný soubor utvořilo šest respondentů ţenského pohlaví (ve výzkumu je budu označovat jako respondenti nebo pracovníci pro lepší plynulost textu). Kvůli zachování anonymity neuvádím přesnější charakteristiky pracovníků ani domovů se zvláštním reţimem, ve kterých pracovníci pracují.
Tabulka: výzkumný soubor
Respondent
Označení respondenta
Pohlaví
Délka praxe s klienty, kteří trpí demencí
Sociální pracovník
SP1
Ţena
8 let
Sociální pracovník
SP2
Ţena
1 rok
Pracovník v sociálních sluţbách iniciující aktivizaci
PSS1
Ţena
14 let
Pracovník v sociálních sluţbách iniciující aktivizaci
PSS2
Ţena
11 let
30
Ergoterapeutka – Zdravotnický pracovník
ZP1
Ţena
11 let
Vedoucí přímé péče – Zdravotnický pracovník
ZP2
Ţena
10 let
Zdroj: Vlastní vypracování autorem
2.6 2.6.1
Organizace výzkumu Postup a realizace sběru dat
Nejdříve jsem oslovila vedoucí vybraných domovů se zvláštním reţimem s ţádostí, zda by bylo moţné s některými pracovníky, kteří v domově vykonávají aktivizaci, vést rozhovory za účelem sběru dat k bakalářské práci. Kdyţ jsem získala svolení vedoucích zařízení, tak jsem se dále domlouvala uţ s konkrétními pracovníky, kteří se byli ochotni výzkumu účastnit. Nejdříve jsem respondenty seznámila s tím, k čemu získaná pouţiji, ujistila jsem je, ţe výzkum je zcela anonymní a dobrovolný. Ujistila jsem je také, ţe kdykoliv v průběhu výzkumu, můţou rozhovory ukončit.
Všechny rozhovory probíhaly v pracovní době
jednotlivých pracovníků a v klidném prostředí, nejčastěji v pracovnách respondentů nebo společenských místnostech domovů. Rozhovory jsem nahrávala na diktafon a poté jsem provedla doslovnou transkripci. Jak uvádí Hendl (2005), transkripce je postup, při kterém převádíme mluvený projev ze zaznamenaného rozhovoru do písemné podoby. Otázky k dotazování jsem rozdělila do tří sad podle dílčích výzkumných otázek. Neţ jsem přešla k samotným otázkám, seznámila jsem respondenty s výzkumem a zaznamenala jsem jejich identifikační údaje. Jednotlivé rozhovory trvaly od dvaceti do padesáti minut, nejčastější doba dotazování byla kolem třiceti minut. Všechny rozhovory byly provedeny přibliţně v polovině dubna 2015.
2.6.2
Postup a realizace zpracování dat
Nejdříve bylo nutné provést doslovnou transkripci, kterou jsem charakterizovala uţ v předchozí podkapitole. Kdyţ jsem měla získaná data přepsaná, přistoupila jsem ke kódování
31
dat. Podle Hendla (2005) se kódováním rozumí rozkrytí dat, a tento proces směřuje k interpretaci nebo konceptualizaci dat. Pro účely výzkumu jsem preferovala nejdříve takzvané otevřené kódování. Tento typ kódování se pouţívá při prvním průchodu dat a slouţí k odhalování určitých témat, jde tedy především o tematické rozkrytí textu (Hendl, 2005). Také jsem pracovala prostřednictvím axiálního kódování. „V průběhu axiálního kódování výzkumník uvažuje příčiny a důsledky, podmínky a interakce, strategie a procesy a tvoří tak „osy“propojující jednotlivé kategorie.“ (Hendl, 2005, s. 248) Z povahy tohoto typu kódování jsem hledala kategorie, mezi kterými existuje nějaký vztah a souvislost. Bylo nutné neopomínat teoretický koncept, který je nápomocný při propojování různých druhů fenoménů.
2.7 Etický kontext výzkumu Během výzkumu bylo nutné dodrţet určitá etická pravidla, která zaručují ochranu respondentů. Hedl (2005) k nejdůleţitějším etickým pravidlům řadí informovaný souhlas. K tomu, abych výzkum vůbec mohla uskutečnit, bylo nutné získat souhlas respondenta. Před samotným výzkumem jsem také daného pracovníka, se kterým jsem rozhovor vedla, informovala o průběhu a situaci ohledně výzkumu. Dále Hendl (2005) zdůrazňuje, ţe účastníci výzkumu můţou kdykoliv svobodně ukončit nebo odmítnout působení ve výzkumu. S tímto faktem jsem pracovníky domova také seznámila. Neméně důleţitým etickým aspektem bylo zajištění anonymity respondentů. Optimální je, kdyţ identita respondentů není známa ani samotnému výzkumníkovi (Hendl, 2005).
32
3. ANALYTICKÁ ČÁST Ve třetí části své bakalářské práce se zaměřím na interpretaci dat, které jsem získala prostřednictvím kvalitativního výzkumu. Nejdříve se snaţím na základě získaných dat zodpovědět na dílčí výzkumné otázky, které formuluji do dílčích výzkumných závěrů, ve kterých se snaţím nalézt podobnost s teoretickou částí bakalářské práce. Formulace těchto dílčích výzkumných závěrů jsou důleţité z toho důvodu, abych v závěru práce mohla poskytnout odpověď na hlavní výzkumnou otázku. Dále také uvádím vlastní témata respondentů, která vyplynula z průběhu kvalitativního výzkumu, limity výzkumu a doporučení pro výzkum další.
3.1 Jak vnímají pracovníci domova se zvláštním režimem aktivizaci seniorů trpících demencí 3.1.1
Pojem aktivizace a její smysl
První dotazovaná otázka směřovala ke zjištění, jaké první myšlenky respondentů se váţou k pojmu aktivizace seniorů trpících demencí. Dva respondenti (SP2, PSS2) označili aktivizaci jako něco, co je v ţivotě klienta důleţité a nemělo by se na ni při péči o klienta zapomínat. „I když je člověk postižený touto nemocí, má smysl ho aktivizovat. Je to jeden z důležitých pilířů jeho života“ (PSS2). Pracovník ZP1 se vyjádřil o aktivizaci jako o určité podpoře, která klienta stimuluje. Tři respondenti (SP1, SP2 a ZP1) se zmínili v souvislosti s aktivizací o respektování individuálních potřeb klienta a o tom, ţe kaţdý klient je jedinečný a kaţdý klient vnímá a reaguje na určitý způsob aktivizace jinak. Aktivizace by tak měla vycházet z individuálních potřeb klientů. „Myslím si, že aktivizace je podpora k tomu, aby nebyl klient pasivní, aby byl aktivní a aby dělal rád to, co ho baví.“ (ZP1) „Ale musí to být uzpůsobené jednotlivému klientovi, aby ho to nezatěžovalo, aby mu to bylo příjemné a něco mu to přineslo.“ (SP2) „Respektování potřeb člověka.“ (SP1) Dva pracovníci (PSS1, ZP2) si s aktivizací nejdříve spojili konkrétní aktivizační činnosti. „Napadnou mě činnosti, které děláme s klienty nejčastěji, jako jsou třeba vycházky, trénování 33
paměti, pohybová cvičení, jako je třeba hraní s míčem.“ (PSS1) Obdobnou asociaci v souvislosti s aktivizací měl i ZP2: „… povídání si s klienty, reminiscence, možná i bazální stimulace, nějaké činnosti jako pečení, vyrábění nějakých předmětů.“ Kdyţ se měli respondenti zamýšlet nad smyslem aktivizační činnosti pro klienty, kteří trpí demencí, všichni se zmínili o aktivizaci jako o prostředku k udrţení nebo zachování stávajících schopností. Čtyři respondenti SP1, PSS1, PSS2 a ZP2 dokonce zachování určité soběstačnosti uvedli na prvním místě. Ačkoliv se všichni respondenti shodli na tom, ţe smyslem aktivizace je zachování stávajících schopností, někteří pracovníci se rozcházeli v názoru, zda aktivizační činnost slouţí také k prohlubování klientových schopností. Respondent ZP2 uvádí: „Určitě proto, aby si zachovali svoji soběstačnost a aby se rozvíjeli ještě v některých věcech.“ Respondent PSS2 má názor opačný: „Už to není prohlubování schopností, ale udržení.“ V podobném duchu se vyjádřil i pracovník SP1: „U dementních klientů totiž není moc velká naděje, že by došlo ke zlepšení.“ Většina pracovníků (SP1, SP2, PSS2, ZP1) vidí smysl aktivizace v tom, ţe slouţí klientům jako způsob, jak smysluplně trávit čas. Pracovník SP2 se dokonce zmínil, ţe klienti si často sami nedokáţou najít činnost, kterou by se sami zabavili. Nabízená aktivizace je tak způsobem, jak klientům zaručit podněty pro příjemné proţití dne. „Je pro ně hodně těžké si najít si vlastní činnost. Je pro ně hodně těžké vymyslet, jak by ten den mohli prožít a pokud nějaká nabídka té aktivizace je, která jim přinese radost, tak je to hodně hezké. Udržuje je to v tom, aby si udržovali nějaké schopnosti nebo si užívali dne.“ (SP2) Dva pracovníci (SP1, PSS1) také zmínili důleţitost aktivizace z toho důvodu, ţe napomáhá k udrţování sociálních vazeb. Respondent PSS1 se vyjádřil způsobem, ţe aktivizace je významná proto, „že jsou klienti spolu.“ Respondent ZP1 se vyjádřil o uţitečnosti aktivizace také v tom smyslu, ţe podporuje v klientech pocit vlastní hodnoty: „Aby si mohli uvědomovat svoji kvalitu a hodnotu a aby se cítili důstojně.“ Kdyţ se měli pracovníci zamýšlet nad tím, jak by označili úspěšnou aktivizaci, pět respondentů (PSS1, PSS2, SP1, SP2 a ZP1) pouţilo ve své výpovědi slovo spokojenost nebo radost. Za úspěšnou aktivizaci většina dotazovaných povaţuje, kdyţ klient během aktivizace nebo po skončení činnosti vypadá spokojený a v povznesené náladě. Respondent ZP1 ještě dodal, ţe „za úspěšné považuji to, když se klient během aktivizace cítí spokojeně, když si uvědomuje tu svoji vlastní hodnotu a má radost, cítí se bezpečně.“ Pracovník PSS2 zase dodal, ţe úspěšná aktivizace je to, „když se cítí spokojeně jak klient, tak pracovník.“ 34
Pracovník ZP2 na úspěšnou aktivizaci pohlíţel rozdílněji neţ všichni ostatní respondenti. Domnívám se, ţe tato představa vyplývá z náplně zaměstnání tohoto pracovníka. „Určitě, když se klient vrátí z nemocnice a je třeba nechodící a vrátí nám ho s tím, že je ležící a má močový katétr. A když do týdne tady chodí a funguje, jak před tou hospitalizací, tak to je určitě pro nás úspěch.“ (ZP2) Ačkoliv většina pracovníků vnímá aktivizační činnost jako důleţitou, k otázce aktivizace proti vůli klienta, zaujímají všichni pracovníci shodné stanovisko - neschvalují ji a v mnoha případech vmanipulování do aktivizační činnosti pro vůli klienta vidí jako závaţný problém: „nerespektování jejich potřeb, nelíbí se mi to“ (SP1), „nesouhlasím s ní“ (PSS2), „to já nemám ráda, nemá ráda aktivizaci za každou cenu“ (ZP1), „to nucení do něčeho bych nepřenesla přes srdce, vážně se mi to vysloveně příčí“ (SP2), „vyloženě nutit, to nemá smysl“ (PSS1). Mírněji se k aktivizaci proti vůli klienta vyjádřil respondent ZP2: „Většinou se o tom bavíme hodně v týmu, jestli se má na toho klienta víc tlačit, víc ho motivovat nebo je lepší ho nechat být, protože někomu opravdu vyhovuje nebýt aktivizovaný vůbec a chce ležet.“ (ZP2)
3.1.2
Přístupy jednotlivých aktérů k aktivizaci z pohledu pracovníků
Nejfrekventovanějším slovem bylo při rozhovorech jednoznačně slovo individuálnost a jedinečnost. Pokud respondenti hovořili o tom, jak podle nich jejich klienti přistupují k aktivizaci, neopomínali fakt, ţe reakce klientů na aktivizační činnosti jsou různorodé a velmi individuální. Pracovníci SP1, PSS2, ZP1 A ZP2 se také zmínili, ţe to, jak senior reaguje na aktivizaci, se odvíjí od jeho zdravotního stavu a od toho, v jaké fázi demence se nachází. Respondent SP1 také podotkl, ţe se v čase můţe měnit i přístup a oblasti zájmu jednotlivého klienta například kvůli zhoršení jeho zdravotního stavu: „Dost často se to taky mění s postupem onemocnění. Někdo má rád muziku a tak jde rád na koncert. Za čas už tam třeba nevydrží.“ Podobný pohled má i ZP1, který se včetně zdravotního stavu zmiňuje i o současném rozpoloţení klienta při aktivizaci: „No záleží na tom, v jakém stupni demence jsou. A záleží i na tom, jestli nemají třeba deprese nebo něco podobného.“ Jedním ze způsobů, jak senioři k aktivizaci v domovech se zvláštním reţimem podle výpovědí pracovníků přistupují, je pasivita. Respondenti SP1, SP2 a ZP1 se shodli, ţe pasivní nemusí nutně znamenat neúčastnící se aktivizační činnosti. „Je třeba pasivní a jenom sleduje, co se děje.“ (SP1) 35
„Máme tady klienty, kteří jsou rádi za cokoliv a do všeho se hrnou. Na druhou stranu je ten pasivní pozorovatel, i to je pro něj jako aktivizace.“ (SP2) „…někteří chtějí trávit čas na pokoji, někteří jsou ve svém vnitřním světě a už moc na tu aktivizaci nereagují. Ale tím nechci říct, že nechtějí, jenom ty schopnosti a dovednosti jsou už na takové úrovni, že ta aktivizace probíhá mnohem umírněnější formou.“ (ZP1) „A taky si myslím, že když dělám nějakou činnost, která souvisí s tím, co klienti dělali doma, třeba pečení, tak si tam záměrně beru i klienty, kteří se nezapojují, protože jim to ten jejich stav nedovolí a třeba skrze tu smyslovou aktivizaci si myslím, že to má svůj význam a že je jim to příjemné.“ (ZP1) Pracovník ZP1 se také domnívá, ţe to, jak jednotliví klienti reagují na aktivizační činnost, vyplývá z jejich povahy a ţivotní historie: „A záleží to také na typu klientů, protože ten, kdo byl hodně aktivní během svého života, tak ten si to většinou zachová i při té demenci.“ Senioři trpící demencí mají své specifické potřeby, na kterých se podílí pracovníci různých oborů. Je tedy důleţité, zaměřit se i na spolupráci při aktivizaci mezi jednotlivými pracovníky v zařízení. Respondenti ve většině případů vnímají spolupráci s ostatními kolegy v práci jako dobrou a bez problémů: „to vnímám velmi kladně“ (SP1), „úzká spolupráce“ (PSS2), „dobrá“ (PSS1) a „tak to hodně dobře, a hodně pozitivně“ (ZP2). Pracovník PSS2 dokonce uvádí, ţe „není problém pojmenovat slabé stránky a řešit je v kolektivu.“ Respondenti SP2 a SP1 vnímají dobrou spolupráci jako určitý závazek vůči klientovi a myslí si, ţe to, jak spolu pracovníci kooperují, má vliv na kvalitu poskytované sluţby. „Všichni pracovníci by měli být profesionálové, aby byli schopni pracovat v zájmu klienta.“ (SP1) Pracovníci se při aktivizaci setkávají i s určitými překáţkami. Některé komplikace, které při aktivizační činnosti nastávají, podle několika respondentů pramení ze samotné diagnózy onemocnění. Respondenti SP2, PSS1 a ZP1 zmiňují častou únavu klientů. Respondent PSS1 dokonce hovořil o tom, ţe klienti při aktivizaci často usnou: „… jsou často i unavení. Někdy při aktivizaci i usnou.“
V souvislosti s překáţkami při aktivizaci a
zdravotním stavem klientů se vyjádřil i pracovník PSS2: „Neudržení pozornosti klienta, třeba kvůli jeho zdravotnímu stavu. Nebo rušení ostatních klientů.“ Pracovník SP2 vedle únavy zmínil také další projevy, které z nemoci plynou: „Je to agresivita, občas nějaká neklidy jako vykřikování nebo psychomotorické.“ Respondent ZP2 vnímá, ţe na průběh aktivizace má dopad i komunikace mezi pracovníkem a klientem: „Určitě ty potíže v komunikaci a v tom, že je klient nesoběstačný a že si neřekne, co potřebuje a co chce…“
36
Respondenti SP1 a PSS1 také vnímají, ţe na aktivizaci má dopad i nedostatečné personální zajištění a uvítali by, kdyby se na aktivizaci podílel větší počet pracovníků v zařízení: „Počet personálu, co se týká aktivizace. Bylo by lepší, kdyby nás tady bylo víc.“ (SP1)
3.1.3
Dílčí závěr
Pracovníci v domově se zvláštním režimem vnímají aktivizaci jako důležitou součást klientova života, která by měla respektovat a vycházet z jeho individuálních potřeb. Smyslem aktivizace u klientů, kteří trpí demencí je především zachovávání jejich stávajících schopností. Aktivizační činnost také klientům nabízí smysluplné trávení času, slouží k udržování sociálních vazeb a podporuje v klientech pocit vlastní hodnoty. Aktivizační činnost by měla klientům dodávat radost a neměla by být něčím, co se děje proti jeho vůli. Respondenti označili aktivizaci jako za důleţitý pilíř klientova ţivota, na který by se při péči o seniory trpící demencí nemělo zapomínat. Malíková (2010) označila aktivizaci jako nutnost hledání ţádoucích stimulačních a aktivizujících činností. Respondenti také často aktivizaci vnímali jako způsob, jak zajistit klientovi způsob, jak kvalitně nebo radostně proţít den. S tím souhlasí i Zgola (2003), která uvádí, ţe větší význam můţe mít pro seniora samotná aktivita neţ její dopad, protoţe seniorovi můţe přinést radost a smysluplně strávený čas. I Matoušek (2003) popsal cíl aktivizace jako prostředek k tomu, aby se klienti cítili příjemně. Zgola (2003) zdůrazňuje při aktivizaci i sociální kontakt nebo oceňování. S tím souhlasí i respondenti, které vidí účel prováděné aktivizace v navazování sociálních kontaktů nebo to, ţe si klienti uvědomují svoji kvalitu. Zgola (2003) uvádí, ţe aktivizace povzbuzuje seniora k tomu, aby co nejvíce vyuţíval svých zachovaných schopností. Podle Mlýnkové (2011) totiţ dochází k u seniorů s demencí k postupnému zhoršování kognitivních funkcí a aktivizace je prevencí proti úpadku těchto funkcí. I respondenti se shodli, ţe je důleţité zachovávání stávajících schopností klientů. Ošetřování a respektování individuálních potřeb klienta je podle respondentů při aktivizaci naprosto nezbytné. Aktivizace by dokonce měla individuální potřeby kaţdého klienta reflektovat a vycházet z nich, protoţe kaţdý má své specifické potřeby. Kaţdému vyhovuje jiná míra aktivizace a pro někoho můţe být i pasivita při aktivizaci způsobem aktivizace. Výrost (2008) vnímá potřebu jako něco co člověk subjektivně proţívá a pokud by nedošlo k jejímu uspokojení, můţe člověk strádat. 37
3.2 Jak pracovníci domova se zvláštním režimem prožívají aktivizaci seniorů trpících demencí 3.2.1
Nejčastější emoce, které zažívají pracovníci při aktivizaci
Kdyţ jsem se dotazovala pracovníků, na to, jaké pocity převaţují při tom, kdyţ provádějí aktivizaci, většina respondentů se shodla nejdříve na tom, ţe aktivizace jim přináší většinou pozitivní emoce: „spíš dobré pocity“ (PSS1), „já mám aktivizaci ráda, inklinuji k tomu“ (PSS2), „když vidíte, že má člověk radost, tak máte taky radost“ (SP1), „tak mě to velmi těší“ (SP2), „příjemné pocity mám“ (ZP2). Někteří pracovníci (SP1, SP2, PSS2) se mi v průběhu rozhovoru svěřili, ţe aktivizaci neprovádějí dennodenně. A pracovnice PSS2 uvedla, ţe si myslí, ţe právě z tohoto důvodu má s aktivizací spojené příjemné pocity. „Těším se tam. Emoce, které u mě převažují, jsou očekávání, radost. Těším se na to, co se dozvím. Nutná je příprava asistenta, najít si pomůcky, téma. Já aktivizaci nedělám dennodenně, takže možná proto u mě převažují tyhle pocity.“ (PSS2) Pracovník ZP1 ale zmiňuje, ţe mívá z aktivizace různé pocity. Jedním z důvodů je podle něho to, ţe aktivizaci se dennodenně věnuje uţ jedenáct let. Stejně jako respondent PSS2 tak poukazuje na to, ţe to jak často a v jaké míře vykonává aktivizaci, má vliv na emoce, které jsou z jeho strany s aktivizací provázány. „To je různé. Jako cítím se u toho dobře, pokud se to daří, tak z toho mívám hodně dobré pocity… a zároveň je to tak, že tu práci dělám už jedenáct let, a že mě to tu ubíjí, takže nemůžu říct, že každý den je úplně v pohodě.“ (ZP1) Odpovědi na otázky, co pracovníky překvapuje při tom, kdyţ provádějí aktivizaci, byly různorodé. Pracovníci SP2 a PSS1 se shodli, ţe je nejčastěji překvapí sami klienti a podotkli, ţe měli vůči klientům původně niţší očekávání: „Měl jsem nižší očekávání a teď musím říct, že jsem se k tomu stavěl trochu negativně“ (SP2), „že bych neřekl, že to zvládnou a oni to zvládnou“ (PSS1). Podobně jako respondenti SP2 a PSS1 reagoval i respondent SP1: „Vždycky mě překvapí, co se odehrává v lidech. Nečekaně třeba zareagují na podnět.“ Podobný názor sdíleli pracovníci PSS2 a ZP1. Ti, se v souvislosti s překvapujícími momenty zmiňovali o zvratech a výkyvech ve zdravotním stavu nebo o tom, jak jsou klienti v daný den naladěni na aktivizační činnosti: „Že jsou někdy dny, kdy jsou senioři hodně pasivní“ (PSS2), „překvapuje mě, k jakým zvratům dochází, třeba ze dne na den“ (ZP1). Respondent ZP2 měl emoce překvapení spojené s tím, ţe „vystihneme něco, po čem ten klient fakt touží.“
38
Další dotazované otázky směřovaly k tomu, ţe se pracovníci při aktivizaci můţou setkávat i ne se zcela příjemnými emocemi. Respondenti SP2, PSS1 a ZP1 cítí, ţe je při aktivizaci rozčiluje skutečnost, ţe jsou při činnosti často vyrušováni nebo jim průběh aktivizace něco překazí. „…když si na to ten čas udělám a něco nám to nabourá, což je skoro vždycky.“ (SP2) „Když nás při aktivizaci třeba někdo vyruší, prostě nás vytrhne z činnosti. Nebo když někdo přijde a něco chce. Třeba pracovnice, že se jde klient koupat.“ (PSS1) „Nevhodné podmínky pro práci. Nemáme aktivizační místnost, jsme hodně vyrušováni nejen jinými klienty, kteří s námi zrovna nepracují, ale i personálem, tak to mě někdy hodně štve.“ (ZP1) Pracovník SP1 uvedl, ţe ho nejvíce rozrušuje, pokud nedokáţe s klientem navázat kontakt nebo „když je člověk hlučný.“ Pracovník ZP2 neuvedl ţádné znepokojující emoce v souvislosti s průběhem aktivizačních činnosti. Naprosto různorodé byly odpovědi na otázku, co je pro pracovníky při aktivizaci emočně nejnáročnější. SP1 uvedl, ţe obtíţně zvládá „když neví, jak navázat s člověkem kontakt.“ SP2 zase na otázku odpověděl, ţe je pro něj emočně náročné „uvědomění si, že člověk musí být vážně trpělivý, že klient má svoje tempo.“ PSS1 se zmínil, ţe „když se zhoršuje klientův zdravotní stav.“ Respondentovi PSS2 se vybavily negativní emoce ze strany klientů: „…je velice psychicky náročné, když je klient negativní a nevrlý.“ ZP2 emočně náročné situace při práci s klienty nevnímá. Pro respondenta ZP1 je náročné, aby jeho neradostná nálada neovlivňovala průběh aktivizace a klienty nerozrušovala. „…protože mám taky svoje starosti a svůj život, vlastně to nepřenášet do té práce a být optimistický a radostný, protože to klienti mají hodně rádi. Je to pro mě těžké, být v takovém rozpoložení, aby se se mou cítili klienti dobře, a oni často zrcadlí tu mou náladu a ten výraz…“ (ZP1) Většina respondentů uvedla, ţe se snaţí, aby jejich negativní emoce neovlivňovaly průběh aktivizace. Respondenti SP1, SP2, PSS1, PSS2 a ZP1 se shodují, ţe jim negativní emoce, které v průběhu aktivizace vznikají, pomáhá odbourávat sdílení s ostatními kolegy, vypovídání se v kolektivu ostatních pracovníků. Pracovníci PSS1 a ZP1 se shodují, ţe není dobré své negativní emoce ventilovat v průběhu aktivizace: „Když mi není hej, tak to nemůžu dát najevo“ (PSS1), „předpokládám, že se moje negativní pocity do průběhu aktivizace příliš nepromítají… přijde mi to důležité“ (ZP1).
39
3.2.2
Jak prožívání klientů ovlivňuje prožívání pracovníků při aktivizaci
To, jak se pracovníci při aktivizaci cítí, také vyplývá z toho, jakou zpětnou vazbu od klienta dostávají. Respondenti často odpovídali, ţe se oni sami při aktivizaci cítí příjemně, pokud vnímají, ţe aktivizace vzbuzuje příjemné pocity i u jejich klientů: „Když vidíte, že má člověk radost, tak máte taky radost“ (SP1). Pro většinu pracovníků je důleţité, aby byl jejich klient spokojený, cítil se v bezpečí a při aktivizaci zaţíval radost. Respondent SP1 také sdělil, ţe je pro klienty důleţité, „že můžou něco dělat a připadat si užitečně.“ Pracovník ZP1 má z aktivizace příjemném pocity, kdyţ klienti „mají tu schopnost, pojmenovat to, jak se cítí nebo poděkovat za tu aktivitu.“ Vedle pozitivní zpětné vazby se pracovníci při aktivizaci setkávají i s negativními emocemi ze strany klientů. Nejčastějšími negativními projevy je podle respondentů agresivita, hněv nebo špatná nálada. Respondenti často spojovali negativní naladění klientů s jejich zdravotním stavem: „To je ten hněv, špatná nálada, která třeba pramení z toho jejich zdravotního stavu.“ (SP1) Pracovník ZP2 uvedl, ţe klienti reagují negativisticky, pokud jsou do nějaké činnosti násilím vmanipulováni.
3.2.3
Jak pracovníci prožívají konkrétní činnosti
Další série otázek směřovala k tomu, jak pracovníci proţívají konkrétní aktivizační činnosti. Pracovníci na tyto otázky odpovídali různě. Obecně by se ale dalo říci, ţe pozitivní emoce v respondentech vyvolávají činnosti, které ovládají, a které ve většině případů vyplývají z povahy jejich profese. Například ZP2 uvádí, ţe rád vykovává bazální stimulaci. „U mě je to bazální stimulace. Je mi to blízké … Ta bazální stimulace je taková ošetřovatelská a je mi to prostě bližší a jsem proškolený a myslím si, že to má velký význam pro klienty.“ (ZP2) Pracovníci v sociálních sluţbách (PSS1, PSS2) uváděli nejčastěji pohybové aktivity, zpívání nebo vycházky jako činnosti, které v nich vyvolávají příjemné pocity. SP1 uvedl, ţe „je to spíš o tom kontaktu s klienty“, ale konkrétní aktivitu dále nespecifikoval. SP2 uvedl, ţe má hodně rád dramaterpii, která je mu prý blízká. Jedinečná mi přišla odpověď pracovníka ZP1: „To já mám asi tak nejradši, protože vidím, že to ti klienti mají nejradši.“ Tento pracovník sdělil, ţe to, jak na danou aktivitu reagují klienti, ovlivňuje jeho vlastní proţívání při aktivizaci. Naopak nerad má pracovník aktivity, u kterých cítí, ţe na ně reagují klienti negativně. 40
„Možná jsou to asi ty výtvarné činnosti, ale asi je to i tím, že vidím, že to ty klienty nebaví. Kdyby tady byli nějací nadšenci a někdo kreativní nebo to ještě zvládne, tak cítím, že by mě to taky bavilo.“ (ZP1) Kdyţ se měli respondenti zamýšlet nad tím, jaké podle jejich názoru klienti proţívají emoce při konkrétní aktivizační činnosti, jejich odpovědi se často shodovaly s tím, co respondenti mají sami rádi nebo naopak. „Nejradši zpívají a chodí na vycházky. Pak hodně rádi chodí na cvičení… Radši dělám nějaká pohybová cvičení. Třeba cvičení s míčem.“ (PSS1) „Nebo pobyty venku. Hodně našich klientů je z vesnice a celý život strávili venku nebo jako děti byli hodně venku… Nejradši mám cvičení při hudbě, pobyty venku s klienty.“ (PSS2) Sociální pracovníci SP1 a SP2 nedokázali přesně určit, jakou konkrétní aktivizaci jejich klienti nemají rádi. Oba respondenti argumentovali tím, ţe při aktivizaci nejsou přítomní kaţdý den.
3.2.4
Dílčí závěr
Pracovníci v domově se zvláštním režimem zažívají při aktivizaci různé pozitivní i negativní pocity, spíše ale převažují pocity kladné. Pracovníci zažívají radost, překvapivé momenty, ale i rozčílení nebo emočně náročné situace. To, jaké emoce při aktivizaci pracovníci prožívají, se odvíjí od toho, jakou zpětnou vazbu od klientů při aktivizaci dostávají. To, co pracovníci při aktivizaci prožívají je často odrazem prožívání klientů. To, jak se pracovníci při aktivizaci cítí, také pramení z toho, v jaké míře se aktivizaci věnují. Nejčastější emocí, kterou respondenti v souvislosti s aktivizační činností zmiňovali, byla emoce radosti, která často pramení z toho, ţe se pracovníkům aktivizace daří a vnímají, ţe i klienti při aktivizaci zaţívají příjemné pocity. Respondenti mají často radost ze způsobu aktivizace, která vyplývá z povahy jejich profese. Na aktivizaci v domově se zvláštním reţimem se totiţ podílejí pracovníci různých oborů, způsob vykonávání aktivizace jednotlivých pracovníků se tak můţe lišit. Podle Holmerové (2007) je důleţité, aby s klienty pracovali klienti různých profesí, protoţe potřeby klientů s demencí jsou velmi komplexní. Vedle radostných emocí, ale pracovníci při aktivizaci proţívají i neradostné a často emočně náročné pocity, a to zejména z toho důvodu, ţe se zhoršuje klientův zdravotní stav. Klienti při zhoršení svého zdravotního stavu často dávají najevo hněv nebo agresivitu. Jak 41
uvádí Hartl (2000) demence je onemocnění mozku, které má za následek i zhoršování kontroly emocí. Zgola (2003) zase upozorňuje, ţe se u seniorů s postupem nemoci často objevují agresivní a vzdorovité projevy. Pocity rozčilení zaţívají respondenti v případě, pokud jim průběh aktivizace naruší nějaké okolnosti. Pokud pracovníci při aktivizaci zaţívají negativní emoce, snaţí se, aby tyto pocity neměly dopad na průběh aktivizační činnosti. A pokud se s negativními emocemi při práci setkají, nejčastěji je řeší v kolektivu ostatních pracovníků a snaţí se vyvarovat tomu, aby tyto emoce ventilovali před svými klienty v průběhu aktivizace. Pracovníci také vnímají emoce, které k nim v průběhu aktivizace vysílá aktivizovaný klient. Podle Rheinwaldové (1999) je důleţité, aby se pracovník uměl do těchto emocí vcítit a poskytnout klientům pocit bezpečí a důvěry.
3.3 Jakým způsobem pracovníci domova se zvláštním režimem pracují s aktivizačními technikami? 3.3.1
Postupy práce při aktivizační činnosti zohledňující individuální potřeby klientů
Pokud měli pracovníci vzpomínat, které aktivizační techniky se při práci s klienty nejvíce osvědčily, často zmiňovali individuální přístup. Respondenti uváděli, ţe kaţdý klient je jedinečný, stejně tak jako způsob pro uspokojování jeho potřeb: „protože každý má rád něco jiného a vyhovuje mu něco jiného“ (SP1), „je to fakt individuální… klientů je třicet a zájmů je třicet“ (SP2), „protože každý je individualita a každý potřebuje něco jiného“ (ZP1). Například pracovník SP2 uvedl, ţe ačkoliv se v zařízení hodně pracuje s reminiscencí, jedné klientce tato aktivizační technika nevyhovuje. „Třeba u jedné klientky jsme zjistili, že jí to fakt nesedí, že jí to nepřináší příjemné vzpomínky. Hrozně ji to znervózňuje, chce do těch míst odcházet a její současný svět se stává mnohem zmatenější tím, že do toho vstupují ty minulé vzpomínky.“ (SP2) Respondent ZP2 zase uvedl, ţe „vzpomínání nad fotkami“ povaţuje pro některé klienty za vhodnou a přínosnou techniku. Pracovník ZP2 také dodal, ţe to, jaká technika je pro klienta vhodná nezáleţí pouze na jeho povaze a zálibách, ale je také důleţité vybírat aktivizační techniky s ohledem na měnící 42
se zdravotní stav klienta: „Kdo je jakoby ještě v těch lehčích stádiích, tak je to reminiscence, kdo je v těžkém stádiu demence, tak bazální stimulace.“ (ZP2) Respondent dodal, ţe v těţším stádiu demence aktivizace spíše směřuje k ošetřovatelské péči jako je bazální stimulace. Aby mohla být aktivizace nastavená tak, aby reagovala na individuální potřeby kaţdého klienta, sestavuje se v domovech individuální plán pro kaţdého klienta. Z výpovědí jednotlivých respondentů vyplývá, ţe právě spolupráce mezi nimi a ostatními pracovníky je pro chod aktivizační činnosti důleţitá. Ve výpovědích respondentů se objevovaly odpovědi, ţe spolupráce je důleţité nejen pro to, aby vůbec věděli, jak mají aktivizační činnost vést, ale aby také aktivizace dokázala reagovat na individuální potřeby klientů nebo na klientovu náladu. Všichni pracovníci zmínění ve výzkumu potvrdili, ţe v zařízení mezi sebou spolupracují při tvorbě individuálního plánu, jediný respondent ZP2 uvedl, ţe mezi sebou pracovníci spolupracují, ale nechtěl dále rozvádět, jakým způsobem spolupráce mezi pracovníky vypadá. Respondenti PSS1, PSS2, SP1, SP2 a ZP1 potvrzují, ţe při tvorbě individuálního plánu spolu kooperují jak sociální pracovníci, tak pečovatelky i zdravotničtí pracovníci. Pracovníci PSS1 a SP2 také zmiňují dobrou spolupráci při vymýšlení programu pro klienty nebo při komunikaci. „Pečovatelka nám třeba řekne, jakou má klient náladu. Řeknou nám třeba, jak je na tom klient zdravotně, jestli třeba nemá horečku nebo podobně.“ (PSS1) „U toho plánování programu třeba každý přispěje.“ (SP2) Pracovníci se také shodují, ţe cenným zdrojem informací je při sestavování aktivizace pro daného klienta jeho rodina. Blízcí klienta hrají v aktivizaci důleţitou roli ještě před samotným průběhem aktivizace. Většina respondentů se shodla, ţe v průběhu aktivizace není spolupráce s rodinou tak výrazná, ačkoliv by většina pracovníků větší zapojení rodiny do chodu aktivizace uvítala. „Snažíme se minimálně před nástupem zjistit o klientovi co nejvíce, nějakou jeho biografii, ať třeba víme, na čem aktivizaci stavět. I v průběhu aktivizace, pokud je rodina nápomocná, tak to moc vítáme…“ (SP2) „Na začátku je rodina zdrojem informací, můžeme od ní zjistit, čím se člověk bavil.“ (PSS2) „No snažíme se spolupracovat určitě s rodinou, třeba je žádáme, když je tu reminiscence, tak je žádáme o dodání fotek…“ (ZP2)
43
Pokud se rodiny do aktivizace rozhodnou zapojit, pracovníci to velice vítají. Pracovník SP1 uvedl, ţe se v jejich zařízení snaţí, co nejvíce podporovat spolupráci s rodinou: „Máme tady třeba neomezenou návštěvní dobu.“ Respondent PSS2 zase uvedl, ţe rodina se součástí aktivizace stává spíše spontánně: „Když třeba rodina přijde v době koncertu, tak se může určitě zapojit a stává se součástí skupiny.“ Pracovník PSS1 se zmínil, ţe jedna klientka při aktivizaci vůbec nespolupracuje, a ţe reaguje, jenom pokud ji navštíví její rodina. Respondent ZP1 se o spolupráci s rodinou vyjádřil v tom duchu, ţe většina rodin o podílení se na aktivizaci nemá zájem.
3.3.2
Aktivizační techniky a jejich znalost
V odpovědi na otázku, jaké techniky při aktivizaci nejčastěji pracovníci vyuţívají, respondenti nejčastěji uvedli, ţe je to terapie smyslová nebo reminiscenční, ačkoliv k reminiscenční terapii mělo několik pracovníků výhrady. Respondenti ZP1, ZP2, PSS2 a SP2 také připomněli důleţitost bazální stimulace. Pracovníci v sociálních sluţbách (PSS1, PSS2) uvedli, ţe dennodenní náplní aktivizace jsou procházky, pohybové aktivity, trénování paměti nebo vyuţívání prvků muzikoterapie. ZP1 uvedl, ţe při aktivizaci často s klienty nacvičují jemnou motoriku. Pokud vedou aktivizační činnost sociální pracovníci (SP1 a SP2), soustředí se spíše na kontakt s klienty, protoţe přímá aktivizace není náplní jejich kaţdodenních pracovních povinností. Pracovník PSS1 uvedl, ţe reminiscenční terapii při aktivizaci často vyuţívá, protoţe klienti rádi vzpomínají. Druhý respondent ZP1, ačkoliv při aktivizaci reminiscenci také vyuţívá, o jejím přínosu pro klienty pochybuje. „Dříve třeba, když jsem absolvoval kurz reminiscence, tak jsem hodně pracoval s reminiscencí, kterou teď používám méně, protože nemám pocit, že by měla takový přínos.“ (ZP1) Pracovník SP2 zase podotkl, ţe ačkoliv by reminiscenční terapie měla pro klienta přínos v tom, ţe by ho stimulovala, není pro něj vhodná z toho důvodu, ţe by ho rozrušila nebo stresovala. Smyslově orientovanou terapii často vyuţívají při aktivizaci respondenti PSS1, PSS2 a ZP1. Respondent ZP1 vidí výhodu smyslové aktivizace v tom, ţe je vhodná i pro méně aktivní klienty nebo klienty, kteří jsou v pokročilejším stádiu demence. Pracovník PSS2 zase v souvislost se smyslovou aktivizací zmínil to, ţe se klient při ní můţe uvolnit a relaxovat. 44
„Vezmu si skupinku dvou třech klientů, pustím nějakou relaxační hudbu, zatemním okna, zapálím svíčku.“ (PSS2) Někteří respondenti, kteří uváděli, ţe aktivizaci vykonávají prostřednictvím bazální stimulace, se shodli, ţe tato technika můţe být podobně jako smyslová aktivizace vhodná pro seniory pasivnější nebo v pokročilejším stádiu demence. Konkrétně pracovník PSS2 uvedl, ţe aktivizace s vyuţitím prvků bazální stimulace je vhodnou technikou aktivizace pro klienty, kteří nechtějí příliš spolupracovat. Pracovníci, kteří vykonávají aktivizaci dennodenně (PSS1, PSS2 a ZP1) si vzpomněli na více druhů aktivizačních technik, které vyuţívají, neţ pracovnice, jejichţ náplň práce nezahrnuje jenom aktivizaci, ale i jiné povinnosti, které vyplývají z povahy jejich zaměstnání. Tito respondenti (PSS1, PSS2 a ZP1) často zmiňovali i zapojování kognitivních funkcí při aktivizaci.: „Ale i práce s obrázky, různé aktivity na trénování paměti, skládačky“ (PSS1), „…zapojujeme kognitivní funkce… a pak nácvik jemné motoriky.“ (ZP1) Co se týče techniky muzikoterapie nebo vyuţívání prvků z muzikoterapie, většina pracovníků se shodla, ţe je hojně vyuţívaná, protoţe klienti na aktivizaci, která je zaměřená na hudbu reagují velice dobře a přináší jim radost. Muzikoterapii opět nejčastěji vyuţívají pracovníci, kteří se aktivizaci věnují ve větší míře (PSS1, PSS2 a ZP1). Respondent ZP1, který v zařízení funguje jako ergoterapeut, také uvedl, ţe často aktivizaci staví na činnostech, které mají klienti spojené s kaţdodenním ţivotem, protoţe vnímá, ţe klienti na tento typ aktivizace reagují velice dobře. „…takové ty běžné činnosti, co dělávali doma. A řekl bych, že je to právě to pečení, vaření, přesazování kytek a chození na zahradu nebo do cukrárny.“ (ZP1) Na druhé straně existují i techniky, které pracovníci při aktivizaci nepouţívají, protoţe se jim například neosvědčily nebo klienti na ně příliš nereagují. Respondent PSS1 například uvedl, ţe neúčinné jsou aktivity, které ze strany klientů vyţadují větší míru soustředěnosti. Respondenti ZP1 a SP1 se shodují, ţe nevyuţívají příliš aktivizaci, která je zaměřená na výtvarný projev klientů. I tato činnost vyţaduje ze strany klientů větší míru soustředění a klienty výtvarná aktivizace příliš nebaví. Pracovník PSS2 také uvádí, ţe příliš nevyuţívá techniky, které vyţadují soustředění, trpělivost nebo setrvání na jednom místě, ale o konkrétních technikách se v rozhovoru nezmínil. Pracovníci se v souvislosti s tím, kde čerpají inspiraci pro vedení aktivizačních technik, často zmiňovali o tom, ţe si sami aktivně vyhledávají nová témata a nové způsoby aktivizace. Pracovníci PSS1, PSS2, SP1 a ZP1 se shodli, ţe nejčastěji čerpají z internetu, kníţek nebo se zúčastňují různých kurzů. Většina pracovníků ale vnímá současnou nabídku 45
kurzů jako nedostačující nebo nabízené kurzy pro ně nemají přínos. Kurzy zaměřené na prohlubování znalostí aktivizačních technik by respondenti uvítali, protoţe mají zájem o to, aby se v aktivizačních technikách mohli dále vzdělávat a přinášet při aktivizaci svým klientům něco nového. „Dáváme to často do požadavků, že bychom nějaké takové kurzy chtěli, třeba nějakou arteterapii nebo muzikoterapii.“ (PSS2) „Máme možnost zúčastňovat se různých kurzů a seminářů a popravdě řečeno, nemůžu říct, že by byly až tak přínosné, protože většina se zabývá věcmi, co tady děláme, takže málokdy se vlastně dozvídám něco nového.“ (ZP1)
3.3.3
Dílčí závěr
Pracovníci domova se zvláštním režimem pracují s aktivizačními technikami velice individuálním způsobem. To znamená, že způsob práce musí být ke každému klientovi unikátní v souladu s jeho potřebami a současným zdravotním stavem. Pracovníci se při práci s klienty opírají o individuální plány, ve kterých jsou zaznamenány důležité informace, které pomáhají poznat potřeby klienta. Při tvorbě tohoto plánu pracovníci spolupracují mezi sebou, ale i s rodinou. Pracovníci nejčastěji pracují s reminiscenční terapií, smyslovou terapií, bazální stimulací nebo využívají prvky muzikoterapie. Tyto techniky pracovníci volí z toho důvodu, že klientům přinášejí pocit spokojenosti. Většina pracovníků se také aktivně zajímá o prohlubování svých aktivizačních dovedností. Respondenti se k aktivizačním technikám vyjádřili v tom smyslu, ţe kaţdý klient je jedinečný, takţe kaţdému vyhovuje jiná technika. V souvislosti s jedinečným přístupem pracovníci zmiňují důleţitost individuálního plánování, stejně jako Johnová a Čermáková (2012). Tyto autorky individuální plán popisují jako předem dohodnutý dialog klíčového pracovníka (tj. pracovník, který nese zodpovědnost za připravení sluţby) a klienta. Respondentky ale individuální plánování u klientů trpících demencí vidí na rozdíl od Johnové (2012) jako něco, na čem se podílí hlavně pracovníci a blízcí klienta. Klient postiţený demencí si podle respondentů často nedokáţe sám říci, jak by aktivizace měla vypadat. Z výpovědí respondentů vyplynulo, ţe vítají při aktivizaci pomoc od rodiny. Rodina hraje podle výpovědí většiny respondentů důleţitou roli především při určování ošetřovatelské osobní anamnézy, kterou Halová (2010) popisuje jako prostředek k tomu, aby
46
pečující nasbíral o klientovi co nejvíce informací, které se týkají poznání jeho zvyklostí, zálib, ale i základních údajů o klientových blízkých. Podle většiny pracovníků se ale rodina na průběhu aktivizace v domově přímo nepodílí. Respondenti uváděli, ţe si myslí, ţe to můţe být z toho důvodu, ţe rodina o účelu aktivizace nemá valné mínění nebo se do aktivizace rodina zapojuje pouze nahodile. Mühlpacher (2004) v této souvislosti mluví o malé míře spolupráce mezi pobytovým zařízením a rodinou klienta, kdy je prostor pro rodinu vymezen pouze návštěvní dobou. Jeden respondent ve své výpovědi uvedl, ţe v této souvislosti mají v zařízení zavedenou neomezenou návštěvní dobu. Co se aktivizačních technik týče, respondenti často zmiňovali reminiscenční terapii, ke které ale měli i nejvíce výhrad a zdůrazňovali, ţe je nutné vysledovat, jak klient na tento typ aktivizace reaguje. Malíková (2010) označuje reminiscenci jako vhodnou aktivizační techniku pro klienty trpící s demencí, která podporuje klienta ve vzpomínání a ve vybavování si určitých událostí. Respondenti při aktivizaci často pracují i s koncepty smyslové aktivizace nebo bazální stimulace. Tyto druhy aktivizace pracovníci volí z toho důvodu, ţe vnímají, ţe se klienti při nich cítí příjemně a relaxovaně. O smyslové aktivizaci se zmiňuje i autorka Wehner (2013). Podle ní smyslová aktivizace představuje moţnost, jak srze tento typ aktivizace posílit a vyuţít smysly. Pracovníci, kteří vedou aktivizaci klientů trpících demencí, se sami snaţí aktivně vzdělávat nebo vyhledávat nové aktivizační techniky a způsoby, jak aktivizaci vést. To, aby byl aktivizační program úspěšný, a měl pro klienty význam, totiţ záleţí i na tom, jak se pracovník na program tvořivě připraví (Rheinwaldová, 1999).
3.4 Vlastní témata respondentů Například respondenti PSS2 a ZP1 se shodli, ţe je tíţí, ţe k aktivizaci zaujímají někteří jiní pracovníci nebo rodina klienta skeptický postoj a o důleţitosti aktivizace často pochybují. „A něco, co mě opravdu trápí je to, že ostatní pečovatelé, ti v přímé péči, to shazují. Už mě nebaví pořád dokola vysvětlovat, že aktivizace je důležitá. Říkají, že my si tady jenom hrajeme a oni to odedřou, že koupou a krmí.“ (PSS2) „Ale možná je to právě tím těžším stavem toho klienta, tak se možná ty rodiny domnívají, že ta aktivizace je zbytečná, a že tam není moc co dělat.“ (ZP1)
47
Pracovník PSS2 během rozhovoru zmínil, ţe se aktivity snaţí koncipovat tak, aby nedocházelo k infantilizaci, i kdyţ by třeba tato činnost klienta těšila, pracovník prý musí dbát na to, ţe klient je dospělá osoba a tomu musí být uzpůsobený i program aktivit. „Takže když tam třeba máme plyšáka pejska a kočičky a klient si je vezme a jakoby si s nimi hraje – třeba, že pejsek honí kočičku, tak je to špatně, protože je to jakoby dětinské.“ (PSS2) V souvislosti s překáţkami se tento respondent také zmínil o tom, ţe ho mrzí nejednotný přístup inspekcí, které hodnotí kvalitu zařízení. Myslím si, ţe je zajímavé, kdyţ tento poznatek ve výzkumu zmíním, protoţe můţe ovlivnit proţívání pracovníků při aktivizaci a tvorbu aktivizačního programu. „Jeden řekne, že s klienty můžeme stříhat vodníky, druhý, že ne, protože je to infantilní. Třeba u těch vodníků. Stříháme je s klienty, že přijedou děti, budou dělat besídku, tak jim to dáme. Jedna inspekce řekne, že je to super, že to takhle připravujeme, druhá, že je to infantilní. Myslím, že třeba doma babička s vnuky stříhá takové obrázky, je to přirozené. Tady spolu nejsou, takhle.“ (PSS2)
3.5 Limity výzkumu a doporučení pro další výzkum Ve své práci zkoumám aktivizaci v domově se zvláštním reţimem z pohledu pracovníků těchto zařízení. Ve výzkumu jsem se tedy zaměřila na toto jediné subjektivní vyjádření těchto pracovníků. Myslím si, ţe by pro další výzkum bylo přínosem, kdybych ve výzkumu zohlednila i pohled samotných klientů nebo blízkých klienta, kteří, jak z výzkumu vyplynulo, se na aktivizační činnosti také podílejí. Vhodné by také bylo, kdybych výzkum rozšířila i o další kvalitativní metodu, například metodu pozorování, která by mému výzkumu poskytla další rozměr. Co se týče výzkumného souboru, jsem si vědoma, ţe prostor dostal pouze omezený počet pracovníků. Do svého výzkumu jsem zahrnula sociální pracovníky, pracovníky v sociálních sluţbách a zdravotnické pracovníky, kteří v domovech se zvláštním reţimem aktivizaci vedou nebo se na ní nějakým způsobem podílejí. Ve výzkumu jsem ale nedala prostor i ostatním profesím, které se na aktivizaci podílejí, jako jsou pracovníci vykonávající canisterapii, dalším zdravotnickým pracovníkům jako jsou například fyzioterapeuti nebo pedagogickým pracovníkům.
48
V dalším výzkumu bych tak především uplatnila i kvalitativní metodu pozorování, abych výzkum mohla obohatit o vlastní pohled, jak pracovníci a klienti při aktivizaci spolupracují a jak na ni reagují. V návaznosti na další limit výzkumu, který jsem uvedla, bych při dalším zkoumání rozšířila i výzkumný soubor. Jsem si totiţ vědoma toho, ţe při takto omezeném počtu respondentů, nemůţu výsledek výzkumu aplikovat na celou cílovou skupinu.
3.6 Doporučení do praxe Pracovníci v domovech se zvláštním reţimem často podotýkali, ţe by se v aktivizačních technikách vzdělávali rádi, ale současná nabídka kurzů nebo dalšího vzdělávání nemíří na aktivizaci, ale spíše na přímou péči o klienta jako je komunikace, pečování o klienta a podobně. Pracovníci současnou nabídku dalšího vzdělávání v aktivizačních technikách vidí jako neuspokojivou. Pracovníci jsou tak odkázáni většinou na zkušenosti jiných pracovníků, kteří aktivizaci v domově také provádějí nebo se vzdělávají sami prostřednictvím knih nebo internetu. Za zváţení by také stálo, aby se pracovníci soustředili při aktivizaci na větší spolupráci s rodinou klienta. Rodina klienta hraje důleţitou roli hlavně při příchodu klienta do pobytového zařízení, kdy je cenným zdrojem informací. Do přímé aktivizace se uţ ale většinou nezapojuje a pracovníci ve většině případů o této moţnosti ani příliš neuvaţují.
49
Závěr V závěru poskytnu odpověď na hlavní výzkumnou otázku, která zní: „Jaký postoj zaujímají pracovníci domova se zvláštním režimem k aktivizaci seniorů trpících demencí?” Pracovníci domova se zvláštním režimem z hlediska postoje ke klientům s demencí vnímají aktivizaci jako důležitou činnost, která by měla respektovat individualitu každého klienta a měla by být dobrovolná. V jejich práci je důležitý individuální přístup ke každému klientovi, který by měl sloužit především k zachování klientových schopností, smysluplnému prožití dne a zachování sociálních vazeb. Obecně je vztah pracovníků k aktivizační činnosti kladný, protože vidí pozitivní výsledky své práce, když jimi vedená činnost probudí v klientech radost nebo pocity nějaké vlastní hodnoty. Pracovníci se tak snaží primárně volit aktivity, které v klientech probouzí tyto pocity. Při aktivizaci ale mají pracovníci i negativní emoce, které jsou především ovlivněny diagnózou klientova onemocnění. Nejdůležitější je při aktivizaci respektovat přání a potřeby každého klienta, protože pro každého je vhodná jiná aktivizační technika nebo postup práce. Důležitým nástrojem je pro práci pracovníků individuální plán klienta. Dále se budu soustředit na to, jaký je vztah mezi vnímání, proţíváním a jednáním pracovníků v rámci vyzkoumaných kategorií. Podle Výrosta (2008) je totiţ postoj sloţený právě z těchto třech sloţek a zdůrazňuje, ţe je důleţité, aby všechny spolu všechny sloţky kooperovaly a byly v rovnováze. Jak uvedla Zgola (2003), ti, kdo vedou aktivizaci, by k ní měli přistupovat zodpovědně, měli by si být vědomi významu a dopadu aktivizace. Plnohodnotný program pro seniory v rezidenčních zařízeních je stejně důleţitý jako běţná kaţdodenní péče. Z hlediska kategorie Pojem aktivizace a její smysl, vnímají pracovníci aktivizaci jako důleţitý pilíř ţivota klientů, který slouţí v první řadě k zachování stávajících schopností klienta, ale také je způsobem jak klientům nabízet smysluplné trávení času. Pracovníci často vnímají aktivizaci jako úspěšnou, pokud na program klienti reagují radostně. Takovéto pozitivní emoce pracovníky většinou motivují a radost klientů má vliv i na pracovníka, který se v průběhu aktivizace nebo po ní cítí také pozitivně. Jak uvádí Zgola (2003) jediným relevantním kritérium uţitečnosti aktivizace je spokojenost všech zúčastněných. Klienti se při aktivizaci setkávají i ostatními klienty v domově nebo s pracovníky, aktivizace tak napomáhá i k udrţování sociálních vazeb. Pracovníci proţívají aktivizaci tedy 50
jako něco pozitivního, co má svůj smysl a účel a pokud se aktivizace daří, vnímají, ţe je klient radostný nebo relaxovaný. Na druhé straně se pracovníci při aktivizaci setkávají i s různými překáţkami. Tyto problémy nejčastěji plynou ze zdravotního stavu klienta. U klientů se můţou vyskytovat různé negativistické emoce, jako je hněv, agresivita nebo vzdor. Klient tak tyto svoje negativistické projevy nemůţe příliš ovlivnit, protoţe jsou často důsledkem onemocnění. Hartl (2000) uvádí, ţe demence je onemocnění mozku, které má za následek oslabení rozumových schopností a má vliv na myšlení, orientaci, chápání, schopnost učení či kontrolu emocí. Nálada klientů tak mívá vliv na průběh samotné aktivizace nebo na to, jak aktivizaci proţívají nejen samotní klienti ale i pracovníci. Při aktivizaci se ale většinou pracovníci snaţí, aby své emoce před klienty neventilovali. Pro pracovníky je také důleţité, aby při aktivizaci nebyli rušeni, ať uţ ostatními pracovníky nebo ostatními klienty. Respondenti často uváděli, ţe je pro jejich klienty obtíţné udrţet pozornost, takţe jakékoliv rušení nebo přerušování aktivizace můţe mít vliv na průběh a kvalitu činnosti. Jak uvedla Rheinwaldová (1999), k tomu, aby byla činnost úspěšná, je nutná nejen připravenost klienta, ale také dobrá nálada pracovníků a to, aby byl program dobře a vhodně připravený. Pracovníci tak s aktivizací pracují takovým způsobem a volí takové aktivizační techniky, které probouzejí v klientech dobrou náladu a reflektují jejich potřeby. Pokud se klient nechce zúčastnit aktivity (i kdyby pro něj měla aktivita pozitivní důsledek), pracovníci toto rozhodnutí klienta akceptují a do aktivity ho silou nenutí. Podle většiny pracovníků by totiţ aktivizace měla být dobrovolná, klienta by neměla stresovat a neměl by do ní být vmanipulovaný. Pracovníci vnímají, ţe je důleţité, aby aktivizace reflektovala individuální potřeby kaţdého klienta, a klienta do aktivizace nenutí silou. Pracovníci by měli vědět, ţe projev pasivity klienta můţe být taky určitým způsobem aktivizace. Jak uvádí Zgola (2003), míra aktivizace by měla odpovídat individuální potřebě kaţdého klienta. Protoţe například jedna technika můţe být pro určitého klienta vhodná, pro druhého naprosto nevyhovující (například technika reminiscenční terapie). Zde jsem našla určitou shodu s kategorií Postupy práce při aktivizační činnosti zohledňující individuální potřeby klientů. Pracovníci při práci s klienty postupují tak, ţe se v aktivizaci snaţí zohledňovat přání a potřeby kaţdého klienta. A například právě pro pasivnější klienty můţe být vhodná smyslová aktivizační terapie. Wehner (2013) dokonce nabízí smyslovou aktivizaci jako jednu z nejvhodnějších terapeutických technik pro klienty trpící demencí. Na rozdíl od klasické aktivizace, kterou Wehner (2013) popisuje jako něco, co klienta přiměje ke zvýšené aktivitě nebo zintezívnění něčeho, 51
charakterizuje autorka smyslovou aktivizaci jako přimění klienta k aktivitě skrze mobilizování všech smyslů. Při tvorbě aktivizačního programu se pracovníci opírají o individuální plán, který identifikuje potřeby kaţdého klienta a slouţí pracovníkům jako cenný zdroj informací. Jak uvádí Johnová (2012) individuální plán je předem dohodnutý dialog klíčového pracovníka (tj. pracovníka, který nese zodpovědnost za připravení sluţby) a klienta. Dialog by se měl zaměřit na osobní cíle a potřeby klienta, dále také na průběh sociální sluţby. Na tomto plánu vedle pracovníků zařízení a samotných klientů, spolupracují i rodiny klientů. Jak uvádí Zgola (2003) kaţdý, kdo přichází se seniorem do kontaktu, by měl mít zodpovědnost za to, jak probíhá seniorův den. Na podobě aktivizace by se tak vedle personálu domova měla podílet i rodina klienta, protoţe seniora zná nejlépe a dokáţe personálu sdělit doplňující informace. Zároveň by se ale nemělo zapomínat na to, jak ve výzkumu zdůraznil jeden respondent, ţe ne kaţdé přání rodiny, je přání klienta. Většina pracovníků ale vnímá, ţe spolupráce s rodinou není při aktivizaci úplně optimální. Pracovníci v rezidenčních zařízeních by uvítali vyšší míru spolupráce s rodinou. Zároveň ale tito pracovníci dodávají, ţe nevytváří pro rodiny ţádné speciální programy a spolupráce při aktivizaci je spíše nahodilá. Důvodem takto malého zájmu můţe být podle pracovníků buďto nezájem rodiny o aktivizaci, rodina o smyslu aktivizace můţe pochybovat, a dále také to, ţe aktivizace probíhá především ve všední dny, kdy rodiny docházejí do práce (za svým blízkým dojíţdějí do zařízení spíše o víkendu). Cílem výzkumu bylo nalézt odpověď na otázku: Jaký postoj zaujímají pracovníci domova se zvláštním reţimem k aktivizaci seniorů trpících demencí. Při rozhovorech respondenti několikrát zdůrazňovali individuální přístup ke specifickým potřebám nejen této cílové skupiny, ale k jedinečným potřebám kaţdého člověka. Většina výsledků z výzkumu korespondovala s informacemi uvedenými v odborné literatuře. Respondenti vědí, jak by měla aktivizační činnost vypadat, znají aktivizační techniky a rádi se dále vzdělávají. Výzkum ale odhalil, ţe většina pracovníků nedostatečně spolupracuje s rodinou klienta. Pracovníci by spolupráci s rodinou uvítali a přišla by jim uţitečná.
52
Použitá literatura CAYTON, H., 2004. Dementia: Alzheimer's and Other Dementias at Your Fingertips. London: Class.
ČERMÁKOVÁ, K., JOHNOVÁ, M. 2002. Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe: průvodce poskytovatele. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí. HALOVÁ, M., 2010. Nemocný v domácí péči. Bouzov: VEF Enterprises. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. 2000. Psychologický slovník. Praha: Portál. HAYES, N. 1998. Základy sociální psychologie. Praha: Portál. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. HOLMEROVÁ, I., JAROLÍMOVÁ, E., SUCHÁ, J. 2007. Péče o pacienty s kognitivní poruchou. Praha: Pro Gerontologické centrum vydalo EV public relations. HOLMEROVÁ, I., JURAŠKOVÁ, B., ZIKMUNDOVÁ, K. 2007. Vybrané kapitoly z gerontologie. Praha: EV public relations. JANEČKOVÁ, H., VACKOVÁ, M. 2010. Reminiscence: využití vzpomínek při práci se seniory. Praha: Portál. JIRÁK, R., HOLMEROVÁ, I., BORZOVÁ, C. 2009. Demence a jiné poruchy paměti: komunikace a každodenní péče. Praha: Grada. KOZÁKOVÁ, Z., MÜLLER, O. 2006. Aktivizační přístupy k osobám seniorského věku. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci MALÍKOVÁ, E. 2010. Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. Praha: Grada.
53
MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O., KODYMOVÁ, P., KOLÁČKOVÁ, J. 2010. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál. MATOUŠEK, O., KŘIŠŤAN, A. 2013. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál. MLÝNKOVÁ, J. 2011. Péče o staré občany: učebnice pro obor sociální činnost. Praha: Grada. MÜHLPACHR, P. 2004. Gerontopedagogika. Brno: Masarykova univerzita. PACOVSKÝ, V., HEŘMANOVÁ, H. 1981. Gerontologie. Praha: Avicenum. PACOVSKÝ, V. 1990. O stárnutí a stáří. Praha: Avicenum. PICHAUD, C., THAREAU, I. 1998. Soužití se staršími lidmi: praktické informace pro ty, kdo doma pečují o staré lidi, i pro sociální a zdravotnické pracovníky. Praha: Portál. RHEINWALDOVÁ, E. 1999. Novodobá péče o seniory. Praha: Grada. SCHWEIZER, P. 2008. Remembering yesterday, caring today. London: Jessica Kingsley Publishers. STUART-HAMILTON, I. 1999. Psychologie stárnutí. Praha: Portál. VENGLÁŘOVÁ, M. 2007. Problematické situace v péči o seniory: příručka pro zdravotnické a sociální pracovníky. Praha: Grada. VRTIŠKOVÁ, M. 2009. Teorie a metody sociální práce. Brno: Tribun EU. VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. 2008. Sociální psychologie. Praha: Grada.
54
WEHNER, L., SCHWINGHAMMER, Y. 2013. Smyslová aktivizace v péči o seniory a klienty s demencí. Praha: Grada. ZGOLA, M. 2003. Úspěšná péče o člověka s demencí. Praha: Grada. ŢIŢLAVSKÝ, M. 2003.
Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Brno:
Masarykova univerzita.
55
Anotace Název práce: Aktivizační programy v pobytovém zařízení pro seniory postižené demencí Autor práce: Michaela Černá Vedoucí práce: PhDr. Kateřina Kubalčíková, Ph.D. Instituce: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Počet slov základního textu:15 548 Bakalářská práce se zaměřuje na aktivizační programy v pobytovém zařízení pro seniory postiţené demencí. Problematika je rozebírána z pohledu pracovníků domova se zvláštním reţimem. Práce hledá odpověď na výzkumnou otázku: „Jaký postoj zaujímají pracovníci domova se zvláštním režimem k aktivizaci seniorů trpících demencí?“ Práce je rozdělena do tří částí. V teoretické části je definováno stáří a demence, dále je přibliţován pojem aktivizace, charakterizovány jsou i pobytové sluţby a pojem postoj. V druhé, metodické části práce je uváděna zvolená výzkumná strategie a kroky, jakým způsobem byl výzkum realizován. Analytická část se věnuje interpretaci získaných dat a výsledkům výzkumu. Součástí analytické části jsou i vlastní témata respondentů, které z výzkumu vyplynuly a uváděny jsou i limity výzkumu. Závěr práce poskytuje odpověď na hlavní výzkumnou otázku. Klíčová slova: postoj, aktivizace, domov se zvláštním reţimem, demence, pobytové sluţby, sociální pracovník, pracovník v sociálních sluţbách, zdravotnický pracovník
56
Annotation Thesis title: The activation of the elderly with dementia in in-residential houses Author: Michaela Černá Academic supervisor: PhDr. Kateřina Kubalčíková, Ph.D. Institution: Masaryk University in Brno, Faculty of Social studies Basic words count: 15 548 The Bachelor´s Thesis is focused on activation programs in retirement homes for seniors with dementia. The problem is discussed from the point of view of the employees of a Home with Special Regime. The thesis is trying to find an answer to the question: “What is the attitude of the employees of the Home with Special Regime to the activation of seniors with dementia?” The text is divided into three parts. In the theoretical part, the old age and dementia is defined. Further, the meaning of activation, residential services is explained and the concept of attitude is characterized. In the second part, the methodical part, the chosen research strategy is presented as well as the individual steps of the research realization. The last, analytical part, concerns the interpretation of the obtained data and the research results. The topics suggested by the respondents and the research limits are also included in the analytical part. The conclusion of the thesis provides the answer to the main questions, raised at the beginning. Keywords: attitude, activation, Home with Special Regime, dementia, Residential Services, Social Worker, Social Service Worker, Healthcare Worker
57
Jmenný a věcný rejstřík metoda .................................................................. 27 Mlýnková .............................................. 9, 12, 13, 14 Mühlpacher ...............................................20, 21, 47
A aktivizace ... 6, 14, 15, 16, 17, 18, 28, 29, 30, 33, 34, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 49, 50, 51, 55, 56, 60, 61, 62, 65, 67, 68 aktivizační techniky .................. 6, 42, 47, 62, 66, 68
P Pacovský ................................................................ 8 pasivita ............................................................35, 37 Pichaud................................................................... 9 pobytové sluţby ..............................................56, 59 pocity . 12, 13, 14, 28, 38, 39, 40, 41, 42, 50, 61, 65, 68 postoj ................... 6, 7, 25, 26, 28, 30, 47, 50, 56, 60 Potřeby ............................................................12, 22 Pracovníci 17, 20, 21, 22, 25, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 49, 50, 51 pracovník v sociálních sluţbách......................23, 56 proţívají ...................... 13, 29, 38, 40, 41, 50, 51, 61
C Cayton .........................................................9, 10, 18 Č Čermáková ..................................................... 22, 46 D demence, ......................................... 9, 10, 11, 43, 56 domov se zvláštním reţimem ......................... 19, 56 E emoce ... 6, 11, 29, 38, 39, 40, 41, 42, 50, 51, 61, 65, 67, 68
R Respondent............ 30, 34, 35, 36, 40, 42, 43, 44, 45 Rheinwaldová ............................... 16, 17, 24, 25, 47 rozhovor .......................................... 7, 27, 29, 32, 67
H Halová .......................................................11, 12, 46 Hartl ...................................................... 9, 10, 42, 51 Hayes ........................................................25, 26, 28 Hendl ................................................... 27, 29, 31, 32 Heřmanová ............................................................. 8 Holmerová.....................................................8, 9, 22
S Schweitzer ............................................................ 18 Schwinghammer .................................................. 18 sociální pracovník ...........................................23, 56 Stuart-Hamilton................................. 8, 9, 10, 11, 18
I
V
individuální ....... 6, 15, 22, 35, 37, 42, 43, 46, 50, 51
Výrost.................................................. 12, 25, 26, 37 výzkum .... 3, 7, 27, 30, 31, 32, 33, 48, 49, 53, 56, 67
J Janečková ............................................................. 11 Johnová ................................................................ 22
W Wehner ................................................ 17, 18, 47, 51
K
Z
klient6, 11, 14, 16, 17, 20, 21, 24, 33, 34, 35, 36, 38, 39, 40, 42, 43, 44, 46, 47, 48, 51, 62, 65, 68
zdravotnický pracovník ........................................ 56 Zgola ................................. 13, 14, 15, 28, 37, 42, 51
M
Ž
Malíková .. 12, 14, 15, 16, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 37, 47 Matoušek ............................................. 11, 14, 19, 37
Ţiţlavský ...................................................27, 29, 30
58
Přílohy Příloha č. 1: Vymezení domovů se zvláštním režimem zákonem Domovy se zvláštním reţimem § 50 (1)
V domovech se zvláštním reţimem se poskytují pobytové sluţby osobám, které mají
sníţenou soběstačnost z důvodu chronického duševního onemocnění nebo závislosti na návykových látkách, a osobám se stařeckou, Alzheimerovou demencí a ostatními typy demencí, které mají sníţenou soběstačnost z důvodu těchto onemocnění, jejichţ situace vyţaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Reţim v těchto zařízeních při poskytování sociálních sluţeb je přizpůsoben specifickým potřebám těchto osob. (2)
Sluţba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti:
a) poskytnutí ubytování, b) poskytnutí stravy, c) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, d) pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, f) sociálně terapeutické činnosti, g) aktivizační činnosti, h) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí.
Příloha č. 2: Tabulka operacionalizace:
HVO: Jaký postoj zaujímají pracovníci domova se zvláštním režimem k aktivizaci seniorů trpících demencí? Dílčí výzkumné otázky
DVO1: Jak pracovníci domova se zvláštním režimem vnímají aktivizaci seniorů trpících demencí?
Indikátory problému smysl aktivizace vnímání aktivizační činnosti pracovníky
Operacionalizované otázky 1. Co pro pracovníky domova se zvláštním reţimem znamená aktivizace klientů trpících demencí?
Otázky do rozhovoru 1. Co Vás první napadne, kdyţ se řekne aktivizace seniorů trpících demencí?
2. Z jakého důvodu je podle pracovníků důleţitá aktivizace u seniorů trpících demencí?
2. Proč je podle Vás důleţitá aktivizační činnost pro seniory trpících demencí?
3. Co je podle pracovníků domova se zvláštním reţimem úspěšná aktivizaci?
3. Co povaţujete za úspěšnou aktivizaci? Uveďte příklad.
4. Co je podle pracovníků domova se zvláštním reţimem neúspěšná aktivizaci?
4. Co nepovaţujete za úspěšnou aktivizaci? Uveďte příklad.
5. Jak podle pracovníků domova se zvláštní reţimem jejich klienti nejčastěji přistupují k aktivizační činnosti?
5. Jak podle Vás nejčastěji Vaši klienti přistupují k aktivizaci v domově?
6. Co pracovníci povaţují za překáţky, které jim provádění aktivizační činnosti ztěţují?
6. S jakými překáţkami se při aktivizaci Vašich klientů nejčastěji setkáváte?
7. Co říkají
7. Co si myslíte o
60
pozitivní emoce DVO2: Jak pracovníci domova se zvláštním režimem prožívají aktivizaci seniorů trpících demencí?
negativní emoce
pracovníci domova se zvláštním reţimem na aktivizaci proti vůli jejich klienta?
aktivizaci proti vůli Vašeho klienta?
8. Jaká je kooperace mezi pracovníky domova se zvláštním reţimem a jejich klienty při aktivizační činnosti?
8. Jaká je spolupráce mezi Vámi a Vašimi klienty při aktivizační činnosti?
9. Jaká je kooperace mezi konkrétním pracovníkem domova se zvláštním reţimem a jeho spolupracovníky?
9. Jaká je spolupráce Vámi a ostatními pracovníky v domově při aktivizační činnosti?
10. Kdo by podle pracovníků měl mít největší slovo v tom, jak bude aktivizace u klientů probíhat? 11. Jak se pracovníci cítí při tom, kdyţ provádějí aktivizaci se svými klienty?
10. Kdo by měl podle Vás nejvíce určovat to, jak bude aktivizace Vašich klientů probíhat? 11. Jak se cítíte, kdyţ provádíte aktivizaci s Vašimi klienty?
12. Jaké překvapující okamţiky zaţívají pracovníci při aktivizaci svých klientů? 13. Jaké rozčilující okamţiky zaţívají pracovníci při aktivizaci svých klientů? 14. Jaké okolnosti jsou pro pracovníky během aktivizace emočně nejnáročnější? 15. Jak pracují 61
12. Co Vás překvapuje při aktivizaci Vašich klientů? 13. Co Vás rozčiluje při tom, kdyţ provádíte aktivizaci Vašich klientů? 14. Co je pro Vás při tom, kdyţ provádíte s Vašimi klienty aktivizaci emočně nejnáročnější? 15. Jak nakládáte s Vašimi negativními pocity během
pracovníci při aktivizaci se svými negativními pocity? Mají negativní emoce nějaký vliv na průběh aktivizace? 16. Které aktivizační činnosti pracovníci osobně preferují? 17. Které aktivizační činnosti pracovníci osobně nepreferují? 18. Které aktivizační činnosti z pohledu pracovníků mají jejich klienti nejraději?
aktivizace? Ovlivňují Vaše negativní emoce průběh aktivizace? 16. Které aktivizační činnosti máte nejraději? 17. Které aktivizační činnosti máte nejméně rád (a)? 18. Které aktivizační činnosti se podle Vás Vašim klientům líbí?
19. Které aktivizační činnosti podle Vás Vaši klienti mají rádi nejméně?
19. Které aktivizační činnosti z pohledu pracovníků mají jejich klienti nejméně 20. Jak reagují Vaši rádi? klienti, pokud se jim aktivizační činnosti 20. S jakými zápornými odezvami nelíbí? se pracovníci domova se zvláštním reţimem od klientů při aktivizaci setkávají? 21. Jak reagují Vaši klienti, pokud se jim 21. S jakými aktivizační činnosti kladnými odezvami líbí? se pracovníci domova se zvláštním reţimem od klientů při aktivizaci setkávají? DVO3: Jakým způsobem pracovníci domova se zvláštním režimem pracují s aktivizačními
Postupy práce při aktivizační činnosti Aktivizační techniky a jejich znalost
22. Jakým způsobem pracují pracovníci při aktivizaci svých klientů? A proč? Jaké techniky pouţívají nejčastěji? 62
22. Jak pracujete při aktivizaci svých klientů? A proč? Jaké techniky pouţíváte nejčastěji?
technikami?
Spolupráce při aktivizační činnosti
23. Jakému způsobu 23. Jakému způsobu aktivizace se aktivizace se pracovníci domova vyhýbáte? A proč? se zvláštním reţimem vyhýbají? A proč? 24. Jaké způsoby práce jsou z pohledu pracovníků pro seniory trpící demencí nejvhodnější?
24. Jaké způsoby práce jsou podle Vás nejvhodnější pro seniory trpící demencí?
25. Jaké způsoby práce z pohledu pracovníků jsou pro seniory trpící demencí nejméně vhodné?
25. Jaké způsoby práce jsou podle Vás nejméně vhodné pro seniory trpící demencí?
26. Jak se pracovníkům pracuje, kdyţ se zhorší zdravotní stav jejich klienta?
26. Jak se pracuje s klienty při zhoršení jejich zdravotního stavu?
27. Jakým způsobem pracovníci pracují, pokud je jejich klient pasivní a při aktivizaci s pracovníky nespolupracuje?
27. Jak pracujete, pokud je Vás klient pasivní a při aktivizaci nespolupracuje?
28. Spolupracují pracovníci při aktivizaci i s ostatními pracovníky v domově? Pokud ano, jakým způsobem spolu spolupracují?
28. Spolupracujete při aktivizační činnosti s dalšími pracovníky Vašeho domova? Jakým způsobem?
29. Spolupracují pracovníci při aktivizaci i s rodinou nebo ostatními
29. Spolupracujete při aktivizační činnosti s rodinou nebo ostatními
63
blízkými jejich klienta? Pokud ano, jakým způsobem spolupracují?
blízkými Vašeho klienta? Jakým způsobem?
30. Zajímají se pracovníci o další aktivizační techniky? Mají moţnost se na pracovišti vzdělávat v aktivizačních technikách?
30. Zajímáte se o nové aktivizační techniky? Máte třeba moţnost vzdělávat se v aktivizačních technikách na Vašem pracovišti?
64
Příloha č. 3 Pořadí otázek v polostrukturovaném rozhovoru: 1. Co Vás první napadne, kdyţ se řekne aktivizace seniorů trpících demencí? 2. Proč je podle Vás důleţitá aktivizační činnost pro seniory trpících demencí? 3. Jak podle Vás nejčastěji Vaši klienti přistupují k aktivizaci v domově? 4. Jaká je spolupráce mezi Vámi a Vašimi klienty při aktivizační činnosti? 5. Jaká je spolupráce Vámi a ostatními pracovníky v domově při aktivizační činnosti? 6. Co povaţujete za úspěšnou aktivizaci? Uveďte příklad. 7. Co nepovaţujete za úspěšnou aktivizaci? Uveďte příklad. 8. S jakými překáţkami se při aktivizaci Vašich klientů nejčastěji setkáváte? 9. Co si myslíte o aktivizaci proti vůli Vašeho klienta? 10. Kdo by měl podle Vás nejvíce určovat to, jak bude aktivizace Vašich klientů probíhat? 11. Jak se cítíte, kdyţ provádíte aktivizaci s Vašimi klienty? 12. Co Vás překvapuje při aktivizaci Vašich klientů? 13. Co Vás rozčiluje při tom, kdyţ provádíte aktivizaci Vašich klientů? 14. Co je pro Vás při tom, kdyţ provádíte s Vašimi klienty aktivizaci emočně nejnáročnější? 15. Které aktivizační činnosti se podle Vás Vašim klientům líbí? 16. Které aktivizační činnosti podle Vás Vaši klienti mají rádi nejméně? 17. Jak nakládáte s Vašimi negativními pocity? Ovlivňují Vaše negativní emoce průběh aktivizace? Ovlivňují Vaše negativní emoce průběh aktivizace? 18. Jak reagují Vaši klienti, pokud se jim aktivace nelíbí? 19. Jak reagují Vaši klienti, pokud se jim aktivace líbí? 20. Které aktivizační činnosti máte nejraději? 21. Které aktivizační činnosti máte nejméně rád (a)? 22. Jak se pracuje s klienty při zhoršení jejich zdravotního stavu? 23. Jak pracujete při aktivizaci svých klientů? A proč? Jaké techniky pouţíváte nejčastěji? 24. Jakému způsobu aktivizace se vyhýbáte? A proč? 25. Jaké způsoby práce jsou podle Vás nejvhodnější pro seniory trpící demencí? 26. Jaké způsoby práce jsou podle Vás nejméně vhodné pro seniory trpící demencí? 27. Jak pracujete, pokud je Vás klient pasivní a při aktivizaci nespolupracuje?
65
28. Zajímáte se o nové aktivizační techniky? Máte třeba moţnost vzdělávat se v aktivizačních technikách na Vašem pracovišti? 29. Spolupracujete při aktivizační činnosti s dalšími pracovníky Vašeho domova? Jakým způsobem? 30. Spolupracujete při aktivizační činnosti s rodinou nebo ostatními blízkými Vašeho klienta? Jakým způsobem?
66
Příloha č. 4: Scénář rozhovoru:
Dobrý den, Jsem studentkou třetího ročníku Masarykovy univerzity oboru Sociální práce a Mediální studia a ţurnalistika. Ráda bych Vás poţádala o rozhovor, který se týká aktivizace, aktivizačních činností a především Vašeho osobního stanoviska k aktivizaci Vašich klientů. Odpovědi jsou zcela anonymní a budou zpracovány do mého výzkumu, který se zabývá postojem pracovníků domova se zvláštním reţimem k aktivizaci, a který je součástí mé bakalářské práce. Rozhovory budou nahrávat na diktafon, odpovědi poté přepíšu a nahrané záznamy smaţu. Během výzkumu můţete svoje působení v tomto výzkumu kdykoliv svobodně ukončit, výzkum je dobrovolný. Pokud nemáte ţádné další otázky a cítíte se pohodlně, můţeme s výzkumem začít. Nejdříve začnu s identifikačními údaji. Zeptám se Vás, na jaké pozici v domově pracujete, kolik Vám je let, jaké máte nejvyšší dosaţené vzdělání v sociální oblasti a kolik let praxe máte s klienty, kteří trpí demencí. Nyní bych přešla k samotným výzkumným otázkám. Celkem se bude jednat o tři sady otázek. První sada otázek se bude soustředit na to, jak Vy osobně vnímáte aktivizaci na Vašem pracovišti. 1. Co Vás první napadne, kdyţ se řekne aktivizace seniorů trpících demencí? 2. Proč je podle Vás důleţitá aktivizační činnost pro seniory trpících demencí? 3. Jak podle Vás nejčastěji Vaši klienti přistupují k aktivizaci v domově? 4. Jaká je spolupráce mezi Vámi a Vašimi klienty při aktivizační činnosti? 5. Jaká je spolupráce Vámi a ostatními pracovníky v domově při aktivizační činnosti? 6. Co povaţujete za úspěšnou aktivizaci? Uveďte příklad. 7. Co nepovaţujete za úspěšnou aktivizaci? Uveďte příklad. 8. S jakými překáţkami se při aktivizaci Vašich klientů nejčastěji setkáváte? 9. Co si myslíte o aktivizaci proti vůli Vašeho klienta? 10. Kdo by měl podle Vás nejvíce určovat to, jak bude aktivizace Vašich klientů probíhat? Dále se Vás budu dotazovat na Vaše emoce a emoce Vašich klientů z Vašeho pohledu, které se váţou k aktivizační činnosti. 67
11. Jak se cítíte, kdyţ provádíte aktivizaci s Vašimi klienty? 12. Co Vás překvapuje při aktivizaci Vašich klientů? 13. Co Vás rozčiluje při tom, kdyţ provádíte aktivizaci Vašich klientů? 14. Co je pro Vás při tom, kdyţ provádíte s Vašimi klienty aktivizaci emočně nejnáročnější? 15. Které aktivizační činnosti se podle Vás Vašim klientům líbí? 16. Které aktivizační činnosti podle Vás Vaši klienti mají rádi nejméně? 17. Jak nakládáte s Vašimi negativními pocity? Ovlivňují Vaše negativní emoce průběh aktivizace? Ovlivňují Vaše negativní emoce průběh aktivizace? 18. Jak reagují Vaši klienti, pokud se jim aktivace nelíbí? 19. Jak reagují Vaši klienti, pokud se jim aktivace líbí? 20. Které aktivizační činnosti máte nejraději? 21. Které aktivizační činnosti máte nejméně rád (a)? V poslední části bych ráda přikročila k otázkám toho, jakým způsobem aktivizaci provádíte, jak pracujete a jaké techniky k aktivizaci volíte. 1. Jak se pracuje s klienty při zhoršení jejich zdravotního stavu? 2. Jak pracujete při aktivizaci svých klientů? A proč? Jaké techniky pouţíváte nejčastěji? 3. Jakému způsobu aktivizace se vyhýbáte? A proč? 4. Jaké způsoby práce jsou podle Vás nejvhodnější pro seniory trpící demencí? 5. Jaké způsoby práce jsou podle Vás nejméně vhodné pro seniory trpící demencí? 6. Jak pracujete, pokud je Vás klient pasivní a při aktivizaci nespolupracuje? 7. Zajímáte se o nové aktivizační techniky? Máte třeba moţnost vzdělávat se v aktivizačních technikách na Vašem pracovišti? 8. Spolupracujete při aktivizační činnosti s dalšími pracovníky Vašeho domova? Jakým způsobem? 9. Spolupracujete při aktivizační činnosti s rodinou nebo ostatními blízkými Vašeho klienta? Jakým způsobem? Děkuji Vám za spolupráci.
68