SOCIÁLNÍ PROGRAMY PRO SENIORY

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky

SOCIÁLNÍ PROGRAMY PRO SENIORY DIPLOMOVÁ PRÁCE

Vedoucí diplomové práce:

Zpracovala:

doc. PhDr. Pavel Mühlpachr, Ph.D.

Bc. Jindřiška Pohanková

Brno 2009

1

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně s použitím literatury a pramenů uvedených v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a zpřístupněna ke studijním účelům. 2

Ráda při této příležitosti vyslovuji dík i mému lektorovi a konzultantovi panu doc. PhDr. Pavlu Mühlpachrovi, Ph.D. za jeho laskavou pomoc při sestavování mé diplomové práce.

3

OBSAH

ÚVOD

1

Stárnutí populace.…………………………………………………………..8 1.1 Situace ve světě……………………………………………………………………..10 1.2 Situace v Evropě...……………………………………………………………….....13 1.3 Situace v České republice.........................................................................................16

2 Charakteristika stáří.………………………………………………..……19 2.1 Biologická charakteristika......................................................................................21 2.2 Psychologická charakteristika.…………………………………………………...22 2.3 Sociologická charakteristika..…………………………………………………….24

3

Typologie sociálních programů..…………………………………………27 3.1 Sociální politika....…………………………………………………………………29 3.2 Edukační programy...……………………………………………………………..32 3.3 Rehabilitační programy..………………………………………………………….37

4 Analýza sociálních programů...…………………………………………..39 4.1 Státní sektor……………………………………………………………………….39 4.2 Nestátní sektor…………………………………………………………………….43 4.3 Občanská sdružení………………………………………………………………..45 4.4 Rodina jako poskytovatel péče..………………………………………………….46

5 Charakteristika vybraných institucí..…………………………………….50 5.1 Domov pro seniory Nezdenice..…………………………………………………..50 5.2 Domov pro seniory Kladno...…………………………………………………….57 5.3 Srovnání obou domovů..………………………………………………………….60

4

6 Komparace sociálních programů v zemích EU...……………………….62 6.1 Anglosaský model…………………………………………………………………63 6.2 Skandinávský model..…………………………………………………………….64 6.3 Korporativní model...……………………………………………………………..65 6.4 Vzájemnostní model...…………………………………………………………….66 6.5 Shrnutí……………………………………………………………………………..66

7

Návrhy a opatření.….…………………………………………………….69

ZÁVĚR – RESUMÉ – SUMMARY

SEZNAM LITERATURY

PŘÍLOHY

5

Motto: Nikdy nejsme příliš mladí ani příliš staří na to, abychom

se

naučili

ty

nejdůležitější

věci

v životě…a každá chvíle je ta pravá. ( z knihy Hal Urbana „To nejdůležitější v životě“ )

ÚVOD

Ve své diplomové práci se zabývám téměř celosvětovým současným problémem, a tím je stárnutí lidstva. Je to fenomén, který nám stojí za pozornost z hlediska socioekonomického i generačního, a to právě tím více, pokud žijeme v jedné ze zemí Evropy, kde nárůst počtu stárnoucích osob je skutečně významný. „V České republice je v současné době jedna pětina populace starší 60 roků a v roce 2030 to bude celá jedna třetina populace.“ (Mühlpachr, 2004a, str. 5). Senioři zde začínají hrát významnou roli. Tato moje diplomová práce vznikla jako přirozený důsledek péče v rodině o zestárlé rodiče a prarodiče. Přicházela jsem tak do styku se službami sociálního systému v ČR. Od obecného pojednání o celkovém stavu populace ve světě, v Evropě i v ČR se zabývám definováním a charakteristikou stáří z biologického, psychologického i sociologického stanoviska. Následně přecházím k samotnému jádru diplomové práce, k typům sociálních programů: sociální politice, k edukačním programům a k rehabilitačním programům. Jako speciální andragog věnuji největší pozornost právě programům edukačním . Celý tento úsek doplňuji o analýzu těchto sociálních programů, rozčleněných na státní a nestátní sektor, na občanská sdružení a rodinu jako poskytovatele péče. V páté kapitole charakterizuji vybrané instituce v ČR, které jsem měla možnost navštívit v rámci programu pro volný čas s kulturně-osvětovým programem. Jsou jimi Domov pro seniory Nezdenice a Domov pro seniory Kladno.

6

V šesté kapitole srovnávám sociální programy

v zemích EU. Jedná se o model

anglosaský, skandinávský, korporativní a vzájemnostní. Mé souhrnné návrhy jsem si dovolila zveřejnit v závěrečné kapitole své diplomové práce. Na počátku bylo cílem této mé diplomové práce ukázat čtenářům, že programy pro seniory mohou zvýšit kvalitu života této věkové skupiny, že mohou aktivizovat, motivovat a mobilizovat skrytý potenciál sledované skupiny. Také to, že stárnutí lze ovlivnit řadou odborných intervencí, komplexní a cílenou péčí, podporou a pomocí jedinci na jeho životní dráze. Zároveň též cílem práce je krátce analyzovat možnosti těchto sociálních programů a péče o seniora v ČR. Zejména chci představit čtenářům, co je zájmem jedné z disciplín speciální andragogiky, totiž gerontopedagogiky a sociální práce, jejich východiska i cíle. Nastiňuji nabídku širokého pole sociálních a edukačních programů pro seniory, které mohou být inspirací pro odborné pracovníky i laické pečovatele v rodinách v tom, jak obohatit podzim života našich spoluobčanů. Abych dosáhla tohoto vytýčeného cíle, zvolila jsem k pracovnímu postupu monografickou proceduru kvalitativního výzkumu. Získávání dat, informací a údajů jsem dosáhla pozorováním, analýzou odborné literatury a internetových zdrojů a rozhovory jak s uživateli sociálních programů, tak i s některými pracovníky v této oblasti. Pokud tato diplomová práce usnadní některému pečujícímu člověku či některému pracovníkovi v sociálním sektoru jeho nelehkou práci, pak úsilí na této studii nebylo marné. Tato má diplomová práce může rovněž sloužit jako praktická pomůcka pro všechny, kteří zpracovávají podobnou tématiku i jako stručná informace osobních asistentů či členů rodin pečujících o své zestárlé členy.

7

pro laickou veřejnost z řad

1 Stárnutí populace Stárnutí populace musíme posuzovat v souvislosti s širším komplexem jevů, který je v demografické literatuře označován jako demografická revoluce nebo demografický přechod. Demografická revoluce je složitým souborem jevů v populaci, během jehož průběhu dojde k přeměně extenzívních forem lidské reprodukce ve formy intenzivní, k celkovému poklesu porodnosti i úmrtnosti a to včetně té kojenecké a ke zvýšení průměrného věku i podílu starých lidí v populaci. Demografická revoluce probíhá ve čtyřech fázích. První fáze je charakteristická vysokou mírou porodnosti i vysokou mírou úmrtnosti, které kolísají v závislosti na vnějších podmínkách v podobě dostatku či nedostatku potravy a přítomnosti či nepřítomnosti hladomoru, epidemie nebo válečného konfliktu. K jistému růstu počtu obyvatel sice v dlouhodobé perspektivě dochází, ale i velikost populace je vystavena někdy i poměrně dramatickým výkyvům. Obyvatelstvo českých zemí, Evropy a vlastně celého světa se v první fázi demografické revoluce (demografického přechodu) nacházelo v období pravěku, starověku i středověku. Vzhledem k vysoké úmrtnosti činil podíl starých lidí v populaci pouze nízké procento a vyššího věku se obecně dožívali hlavně příslušníci vyšších společenských vrstev. Změna forem reprodukce začala být v ekonomicky vyspělých zemích Evropy a tudíž i v českých zemí zřejmou již od počátku 19. století a o něco později i v ekonomicky zaostalejších zemích. V této druhé fázi demografické revoluce začalo docházet k prudkému poklesu úmrtnosti za současně stále vysoké úrovně porodnosti. Důsledkem pak pochopitelně byl rychlý růst počtu obyvatel. V demografické literatuře se hovoří o populační explozi. I když předesílám, že ve všech zemích nemusí dojít k rychlému nárůstu (viz. např. Francie) (Kalibová, 2006, str. 52). Tento růst je obvykle dáván do souvislosti se zlepšením lékařské vědy i praxe, veřejné i soukromé hygieny a celkově se zvýšením životní úrovně. Ve skutečnosti demografická revoluce začala v Evropě již v době renesance a pak se postupně šířila do ostatních kontinentů v závislosti na stupni ekonomického vývoje. Významnou roli zde sehrálo rozšíření brambor jako nového zdroje potravin, rozvoj námořního obchodu a průmyslu. Posléze se demografická revoluce šířila i na ostatní kontinenty podle úrovně jejich hospodářského vývoje. Například v Číně sehrály brambory, respektive batáty, stejně pozitivní roli jako v Evropě. V populaci během druhé fáze demografické revoluce postupně roste počet starých lidí a dochází i ke zvyšování průměrného věku.

8

Pro tuto druhou fázi platí zákonitost, že čím později začne v určité populaci probíhat, tím kratší dobu pak trvá. Ve většině evropských zemí trvala přibližně 100 až 150 let a to v průběhu 19. a první poloviny 20. století. V současné době v zemích, kterých se to týká, proběhnou tyto změny i za jednu lidskou generaci. V posledních zemích světa – většinou státy indického subkontinentu a subsaharské Afriky bude demografická revoluce s nejvyšší pravděpodobností během první poloviny 21. století. Ve třetí fázi pak začíná klesat, zpočátku pomaleji, později výrazněji, míra porodnosti. Protože však současně stále ještě klesá i úmrtnost, populace i nadále roste, i když už mnohem pomaleji. Obyvatelstvo zemí západní, severní, jihozápadní a střední Evropy a tedy i obyvatelstvo českých zemí se do této fáze dostalo v meziválečném období. Obyvatelstvo ostatních evropských zemí následovalo s jistým zpožděním. Podíl staršího obyvatelstva na populaci se již v těch nejvyspělejších populacích stává statisticky významným. Podle průběhu druhé a třetí fáze a podle toho, jak jsou synchronizovány změny porodnosti a úmrtnosti se rozlišují celkem tři typy demografické revoluce: 1) Francouzský typ – téměř současně dochází k poklesu míry porodnosti a úmrtnosti. Důsledkem toho je poměrně malý růst počtu obyvatel v zemi. Francie představuje ukázkový příklad tohoto typu. Již na konci 19. století se zde zastavil populační růst a v některých letech dokonce docházelo k poklesu počtu obyvatel (Machát, 1936, str. 155-156). 2) Anglický typ – zde zůstává porodnost zpočátku velmi vysoká, což má za následek prudké zvýšení počtu obyvatelstva. Porodnost klesá až ve třetí fázi. 3) Mexicko-japonský typ – tento typ je charakteristický pro současné rozvojové země. Vyznačuje se velkým nárůstem počtu obyvatel, onou populační explozí. U tohoto typu dochází ke snižování úmrtnosti ve druhé i třetí fázi, zatímco porodnost ve druhé fázi dokonce ještě stoupá. Nárůst porodnosti je vysvětlován několika příčinami. Jedná se o důsledek současného působení zlepšení hygieny, zdravotní péče a v důsledku toho zlepšení celkového zdravotního stavu obyvatelstva. Tento typ demografické revoluce také většinou trvá kratší dobu. Jedná se o konkrétní příklad obecného pravidla, které říká, že čím později demografická revoluce začíná, tím kratší má průběh (Kalibová, 2006, str. 52). Čtvrtá a poslední fáze demografické revoluce je někdy nazývána druhým demografickým přechodem, na rozdíl od prvního demografického přechodu, kterým je v tomto případě míněna druhá fáze revoluce. Tato fáze poprvé na světě proběhla v západoevropské a severoevropské společnosti přibližně v 60. až 80. letech 20. století. V ostatních oblastech Evropy pak proběhla s mírným zpožděním. Posledním etnikem, které této fázi stále vzdoruje, jsou pravděpodobně kosovští Albánci. Pro čtvrtou fázi je charakteristický především 9

významný pokles porodnosti a to až pod hranici prosté reprodukce nebo pod míru úmrtnosti. V důsledku toho nastává pokles počtu obyvatel. Můžeme spekulovat o příčinách tohoto jevu a nacházet je v oblasti individualismu nebo obecných společenských trendů. To by však překračovalo rámec mé práce. Pro tématiku stárnutí je však podstatné, že během poslední fáze demografické revoluce dochází k trvalému zvyšování průměrného věku a naděje na dožití v souvislosti se soustavným růstem životní úrovně. Tento jev pak společně s poklesem porodnosti má za následek demografické stárnutí populace, ve které se podíl občanů v důchodovém věku zvedá až nad jednu čtvrtinu. Pro úplnost dodejme, že v některých zemích, jejichž obyvatelstvo se dostalo až do poslední fáze demografické revoluce, mohlo čas od času dojít k přechodnému zvýšení porodnosti. Jako příklad může sloužit Česká republika se svými „Husákovými dětmi“ nebo již zmíněná Francie. Zda se však jedná pouze o výkyv nebo o nový směr demografického vývoje, ukáže teprve budoucnost. Jistá je naopak ta skutečnost, že procentuální podíl obyvatel v důchodovém věku na populaci se bude v nadcházejících desetiletích zvyšovat. Nejmarkantněji se to projeví v nejvyspělejších zemích, ale v určité míře tento jev zakusí všechny země světa. Po tomto úvodu se v následujících třech podkapitolách budu věnovat problematice stárnutí ve světě, v Evropě a v České republice. Ve všech třech případech musíme mít na paměti právě nastíněný rámec demografické revoluce.

1.1 Situace ve světě

V současné době na celém světě dochází k proměně složení populace v souvislosti s přibýváním starších lidí. „S prodlužující se délkou života se stále více lidí dožívá vysokého věku. Podle statistických prognóz má být 21. století stoletím seniorů, alespoň v prvních padesáti letech. Během 50 let bude poprvé v historii lidstva žít na zemi více lidí starších 60let než osob mladších 15 let.“ (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 9). Na průměrnou délku života a na věk, kterého se lidé skutečně dožívali ve starověkých či středověkých společnostech světa, usuzujeme podle výsledků archeologických výzkumů a podle písemných záznamů o úmrtí tam, kde takové záznamy existovaly. Přibližně až do roku 1500 nezaznamenáváme žádný pokrok ve změně průměrné délky lidského života. Poté začíná pozvolný růst této hodnoty, který nabývá na rychlosti zvláště od 19. století v závislosti na ekonomické vyspělosti té které země (Hrůza, 1966, str.16). MUDr. Zdeněk Hrůza, CSc. se 10

v roce 1966 pokoušel reálně předpovědět, jak se pravděpodobná délka života bude měnit v budoucnosti, bude – li vývoj pokračovat dosavadním směrem a nepodaří – li se spolehlivě léčit zvláště rakovinu a nemoci oběhového systému. Vzrůst pravděpodobné délky života byl podle něj v první polovině 20. století větší, než jaký lze očekávat v jeho druhé polovině. Přitom bude samozřejmě záviset na stupni civilizačního rozvoje toho kterého státu (Hrůza, 1966, str.17). Skutečný vývoj ve druhé polovině 20. století dal Z. Hrůzovi v podstatě za pravdu. Ještě v první polovině 20. století byla délka života v zaostalejších společnostech podstatně kratší než ve společnostech rozvinutých. Nejnižších hodnot tento ukazatel dosahoval v zaostalých koloniích. V těchto zemích se lidé ještě před 2. světovou válkou dožívali takového průměrného věku, kterého Evropané dosahovali ve středověku. Příčinu tohoto stavu musíme konkrétně shledávat v kvalitativně i kvantitativně nedostatečné stravě, která lidem neposkytuje látky podporující imunitu. Další příčinu představovala nízká dostupnost lékařské péče a primitivní hygiena. V důsledku těchto příčin v zaostalých zemích existovala vysoká úmrtnost a to zejména novorozenecká, kojenecká a dětská, která snižovala průměrný věk těchto populací.

Průměrný věk podle světových oblastí v letech 1950, 1998 a 2050: (Populační divize OSN, dostupné online na http://www.osn.cz)

1950 1998 2050 Svět celkem

23,5

26,1

37,8

Rozvinuté státy

28,6

36,8

45,6

Méně rozvinuté státy 21,3

23,9

36,7

Afrika

18,7

18,3

30,7

Asie

21,9

25,6

39,3

Evropa

29,2

37,1

47,4

Latinská Amerika

20,1

23,9

37,8

Severní Amerika

29,8

35,2

42,1

Austrálie a Oceánie

27,9

30,7

39,3

11

K této tabulce připojím pouze krátký komentář: podle prognóz vývoje světové populace zpracovaných expertními týmy OSN je zřejmé, že průměrný věk lidstva se bude zvyšovat ruku v ruce s tím, jak budou občané jednotlivých zemí stárnout a v populaci bude procentuálně i absolutně přibývat seniorů. Kromě zvyšování průměrného věku je patrné postupné stírání rozdílu mezi rozvinutými a méně rozvinutými zeměmi. Pouze v případě Afriky zaznamenáváme mezi lety 1950 až 1998 pokles průměrného věku. Jedná se především o subsaharskou Afriku a zmíněný pokles jde na vrub zejména epidemii AIDS, která si své oběti vybírá zvláště mezi obyvatelstvem produktivního věku. Ke stárnutí světové populace dochází v důsledku pokračujícího poklesu porodnosti a také v důsledku zvýšení průměrné naděje na dožití (očekávané délky života). Proces stárnutí populace se až do přelomu 20. a 21. století týkal především obyvatelstva vyspělých zemí. Avšak i v ostatních částech světa, kde byly místní populace zatím relativně mladé, se proces stárnutí

obyvatelstva

urychlil.

Ve

velkém

počtu

asijských,

severoafrických

i

latinskoamerických zemí totiž během posledních deseti let došlo k poměrně velkému poklesu porodnosti. Uvádí to Zpráva o stavu světové populace, kterou vydává Populační fondem OSN. Společnosti prakticky všech států světa nyní stojí před problémem, jak se vypořádat s ekonomickými a sociálními důsledky tohoto jevu. Z historického hlediska se jedná o bezprecedentní jev. Podle zprávy OSN se očekává, že pro Evropu bude charakteristický největší podíl seniorů nad 60 let. Ten se zde zvýší z 20 % v roce 1998 na 35 % v roce 2050. Předpokládá se, že ve zmíněném roce 2050 bude nejstarší zemí světa Španělsko a druhou nejstarší zemí bude těsně za ním Itálie. V těchto zemích bude na jednu osobu mladší 15 let připadat 3,6 respektive 3,4 osob starších 60 let. Po „nejstarší“ Evropě bude pomyslné pořadí stárnoucích populací vypadat v sestupné řadě takto: Severní Amerika, Oceánie, Asie, Latinská Amerika a karibská oblast. Afrika je světadílem s nejmladší populací. V roce 1998 tvořili senioři nad 60 let pouze 5% z celkového počtu obyvatelstva. V roce 2050 bude mít Afrika stále ještě „mladou“ populaci. Podíl osob mladších 15 let bude stále poměrně vysoký a bude dosahovat hodnoty 24%, což bude dvakrát více než 12 % podíl osob starších 60 let (Annan, 1998- dostupné online na http://www.osn.cz , citováno dne 20. 10. 2008) Již nyní představují osoby nad 80 let ve světovém měřítku nejrychleji rostoucí složku populace. Nyní sice tvoří přibližně pouhé procento světové populace, ale do roku 2050 by se jejich počet měl zvýšit asi šestinásobně a dosáhnout absolutního počtu 311 000 000. V tomto čísle bude zahrnuto asi 57 000 000 obyvatel starších 90 let a rovněž asi 2 200 000 obyvatel starších sta let (Sýkorová, 2007, str. 42). 12

Vedle stárnutí celkové populace dochází ve světě také k dalšímu zajímavému jevu, a to k plošnému stárnutí starší populace. Za nejstarší osoby v populaci jsou považováni lidé nad 80 let. Osoby nad 80 let zatím představují poměrně malou část celkové populace světa: pouhých 1,1 %. Zároveň však představují nejrychleji rostoucí složku populace. Zatímco např. mezi lety 1970 až 1998 se celková velikost světové populace zvýšila o 60 %, v kategorii nejstarších osob došlo k více než dvojnásobnému zvýšení z 26,7 milionu na 66 milionů, což představuje nárůst o 147 %. Předpokládá se, že do roku 2050 počet nejstarších osob dosáhne šestinásobku současného stavu (Annan, 1998 - dostupné online na http://www.osn.cz, citováno dne 20. 10. 2008). Největší podíl osob nad 80 let na populaci byl zaznamenán ve státech severní Evropy (3,9 %), následovaly státy západní Evropy (3,7 %) a jižní Evropy (3,2 %). Tři země s největším zastoupením nejstarších osob v roce 1998 byly Švédsko (4,8 %), Norsko (4,2 %) a Velká Británie (4,1 %). Nejnižší podíl nejstarších osob na populaci, 0,5 % a méně, byl v roce 1998 zaznamenán v Africe a Oceánii (Annan, 1998 - dostupné online na http://www.osn.cz, citováno dne 20. 10. 2008). Jaké budou důsledky naznačeného stárnutí světové populace? Protože velká část sociálních výdajů v jednotlivých státech je určena pro seniory, v důsledku toho v této oblasti dojde ke zvýšení veřejných výdajů, což může znamenat dvojí: buď se zvýší podíl starobních důchodů na celkovém HDP nebo budou senioři pobírat menší dávky než je tomu v současné době. (Loužek, - dostupné online na http://www.virtually.cz, citováno dne 20. 10. 2008). To se bude pochopitelně týkat těch zemí, kde je důchodové zabezpečení součástí sociálního systému. Avšak i tam budou muset vlády řešit problém vyššího počtu i podílu osob v postproduktivním věku.

1.2 Situace v Evropě

Lidský věk se neustále prodlužuje a ve všech evropských populacích přibývá starších lidí. Lidé v Evropě se stále častěji dožívají věku sta let. Při zjednodušeném pohledu se nabízí otázka, zda by se dožívání tohoto věku nemohlo v brzké budoucnosti stát masovou záležitostí. Milan Kučera na tuto otázku odpovídá, že Evropané se budou vysokého věku a hranice sta let dožívat stále častěji než dříve. Dodává však, že v případě těch stoletých půjde o trvale výjimečné případy jedinců, kteří prošli životem za optimálních podmínek a kterým se vyhýbala různá životní rizika (Horská, Kučera, Maur, Stloukal, 1990, 419). 13

Na úvod této podkapitoly chci upřesnit určité pojmy. Předpokládaný věk dožití představuje věk, jakého se jednotlivci mohou dožít v určitém roce. Vyjadřuje počet roků, který v průměru ještě prožije příslušník populace za předpokladu, že po celou dobu jejího dalšího života se nezmění řád vymírání, zjištěný úmrtnostní tabulkou, zkonstruovanou pro daný kalendářní rok nebo jiné zpravidla delší období. Jedná se tedy o hypotetický údaj, který říká, kolika let by se člověk určitého věku dožil, pokud by úroveň a struktura úmrtnosti zůstala stejná jako v daném roce. Tento ukazatel se v literatuře nejčastěji pojmenovává jako střední délka života při narození nebo jako naděje dožití při narození, které vyjadřují průměrnou délku života osoby právě narozené za předpokladu setrvání úmrtnostních poměrů platných v roce, ve kterém se osoba narodila a pro který je konstruována úmrtnostní tabulka. Takže například je-li podle údajů Českého statistického ústavu střední délka života při narození pro muže v roce 2002 v České republice 72,1 roků, mají chlapci narození v tomto roce statistickou naději dožít se věku 72,1 let. Jen pro srovnání – dívky narozené ve stejném roce mají naději o mnoho vyšší, a to 78,5 let. Intenzivnější snižování úmrtnosti v evropských zemích nastalo přibližně od poloviny 19. století. Přesto ještě na počátku 20. století měly všechny evropské populace poměrně nepříznivou úmrtnost (Horská, Kučera, Maur, Stloukal, 1990, str. 425). Vysoká byla zejména kojenecká a dětská úmrtnost a to hlavně v sociálně slabších vrstvách obyvatel. Musíme zde vidět přímou souvislost s nižší úrovní hygieny, menší dostupností lékařské péče a celkově horšími sociálními podmínkami těchto skupin obyvatel. Průměrná délka lidského života se před 1. světovou válkou v Evropě různila. V zemích s příznivějšími sociálními podmínkami, jako např. v Anglii, Walesu, Nizozemí či Skandinávii, přesahovala již tehdy naděje na dožití hranice 50 let. V Českých zemích a v Rakousku to bylo asi 40 let, zatímco v zemích východní a jihovýchodní Evropy to bylo ještě méně. Tato skutečnost se projevovala i v celkových počtech staršího obyvatelstva. Věku 80 let se na počátku 20. století dožívalo ze všech živě narozených 6,8 % mužů a 8,6 % žen. Ve Švédsku to však bylo 19,3 % mužů a 23,7 % žen (Horská, Kučera, Maur, Stloukal, 1990, str. 425). V průběhu první poloviny 20. století docházelo v Evropě k postupnému prodlužování průměrné délky lidského života. Dělo se tak i přes negativní vlivy a tragické důsledky obou světových válek. U nás došlo k prodloužení o více než 20 let (57 %). Pro srovnání ve vyspělejším Švédsku se průměrný věk prodloužil už pouze o 14,5 let (přibližně 25 %). V důsledku toho došlo i k růstu počtu obyvatel, kteří se dožívali vyššího věku. 80 let se u nás 14

tehdy dožívalo 30,6 % mužů a 36 % žen, což byla čísla pouze o málo nižší, než jakých dosahovala populace v pokročilejším Nizozemí (Horská, Kučera, Maur, Stloukal, 1990, str. 428). Ve druhé polovině 20. století a zejména od jeho 70. let však už bylo snižování míry úmrtnosti stále pomalejší a tudíž se i pomaleji prodlužovala průměrná délka života. V tomto období se v evropských zemích podařilo prakticky na minimum snížit úmrtnost na infekční nemoci a to hlavně díky očkování a masovému nasazení antibiotik. Na druhou stranu ale postupně začala růst úmrtnost na široké spektrum tzv. civilizačních chorob – nemoci oběhové soustavy a srdce, rakovina atd. Nárůst úmrtí na civilizační choroby je částečně způsoben i tím, že vyššího věku, ve kterém se tyto choroby projevují nejčastěji, se z historického hlediska dožívá největší část populace. Ve Švédsku a v Nizozemí v 80. letech 20. století dosáhla naděje dožití u mužů 73 let a u žen dokonce již 79 let. V zemích tehdejšího socialistického tábora však tyto hodnoty byly nižší a rovněž pro ně byla charakteristická nadprůměrná kojenecká i dětská úmrtnost a úmrtnost dospělého obyvatelstva v produktivním věku. Zvýšení naděje na dožití se odrazilo i v růstu počtu osob, které se dožívaly věku 80 let. V 80. letech 20. století se tohoto věku v Nizozemí dožívalo přes 34 % mužů a skoro 60 % žen a ve Švédsku dokonce 39 % mužů a více než 60 % žen (Horská, Kučera, Maur, Stloukal, 1990, str. 429). Zvolené příklady Švédska a Nizozemí lze zobecnit pro situaci v celé Evropě pro tento závěr: ženy se dožívají vyššího průměrného věku než muži a v nejvyšších věkových kategoriích jsou zastoupeny početněji než muži. Věku 85 let se v 80. letech 20. století v Evropě dožívalo dvakrát více žen než mužů a ve vyšším věku byl tento nepoměr ještě markantnější (Horská, Kučera, Maur, Stloukal, 1990, str. 433). Ve většině evropských zemí totiž došlo k příznivějšímu poklesu úmrtnosti žen a v důsledku toho i k prodloužení jejich života více než u mužů. V tehdejších socialistických zemích přitom tyto rozdíly byly větší než v zemích s demokratickým zřízením a s tržní ekonomikou. Bylo to způsobeno hlavně mnohem vyšší úmrtností mužů na tzv. civilizační choroby a to hlavně ve věku 40 až 60 let. Takže zatímco ve vyspělých západoevropských zemích se rozdíl v naději na dožití mezi ženami a muži pomalu stíral, v tehdejších socialistických státech naopak narůstal. Podle posledních publikovaných údajů z 80. let minulého století tento rozdíl činil v tehdejším Sovětském svazu 9,8 roku, v Maďarsku 8,1 roku, v NDR 5,8 roku, v Rumunsku 5,6 roku, v Jugoslávii 5,5 roku a konečně v Bulharsku 5,2 roku (Horská Kučera, Maur, Stloukal, 1990, str. 433).

15

Od 90. let minulého století se populační charakteristiky postkomunistických zemí střední Evropy v souvislosti s problematikou stáří přibližují charakteristikám typickým pro západoevropské země. Problematika dlouhověkosti je poměrně složitá a úzce souvisí se všemi podmínkami života moderního člověka a také s kvalitou života ve vysokém věku. Dlouhověkost sama proto nemůže být cílem nebo smyslem života.

1.3 Situace v České republice

Stárnutí obyvatelstva je logickým důsledkem demografické revoluce, během níž určitá populace prošla všemi čtyřmi etapami. Ta poslední čtvrtá etapa, jak už bylo řečeno, je charakterizovaná nízkou mírou porodnosti a úmrtnosti a prodlužováním lidského života. Někteří odborníci stárnutí označují za hlavní populační proces 21. století a odmítají o něm hovořit jako o průvodním symptomu demografické krize. Snižování úmrtnosti mezi lidmi ve vyšším věku za další historický úspěch ve vývoji lidstva (Sýkorová, 2007, str. 40). Stárnutí populace nastoupilo v českém případě s jistým zpožděním za západoevropskými zeměmi a navíc u nás začalo probíhat ve specifických podmínkách společenské a ekonomické transformace. V současné době je obyvatelstvo České republiky historicky nejstarším obyvatelstvem, jaké kdy v českých zemích žilo. Naše věková struktura však zatím patří k evropskému průměru. V podstatě všechny projekce budoucího populačního vývoje obyvatelstva České republiky signalizují, že naše společnost začne po roce 2010 stárnout rychleji než doposud a že svými parametry stárnutí přiblíží úrovni demografického stárnutí vyspělých industriálních a postindustriálních společností. V roce 1950 v českých zemích podíl obyvatelstva staršího 65 let poprvé přesáhl hranici 8 %, což je považováno za hranici populačního stáří. V letech 1950 až 1970 se podíl seniorů nad 65 let na populaci zvýšil na 12 % zejména v důsledku porodnosti. V následujících dvou desetiletích však byl proces stárnutí české populace zastaven v důsledku tzv. baby – boomu spojovaného s tzv. Husákovými dětmi v polovině 70. let 20. století ( Rabušic, 1995, str. 88). Podle údajů z posledního sčítání lidu, které proběhlo v roce 2000, žijí v České republice téměř 2 000 000 obyvatel starších 60 let čili asi dvě pětiny populace. Vzhledem k tomu, že muži umírají asi o šest až osm let dříve než ženy, na 1 000 žen ve věku 60 až 64 let připadá 16

865 mužů téhož věku. V kategorii nad 85 let tento poměr činí již 1 000 ku 367 pochopitelně ve prospěch žen (Sýkorová, 2007, str. 40). V roce 2004 činil v České republice podíl osob starších 65 let na celkové populaci 14 %. Předpokládaná doba dožití přitom činila u žen 78 let a v případě mužů jen 71,5 roků (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 9). Tato skutečnost znamená, že se naše společnost bude muset ve zvýšené míře zaměřit na otázku zabezpečení seniorů a na geriatrickou péči. V průběhu první poloviny 21. století můžeme očekávat výrazné a plynulé stárnutí české populace. V tomto období začnou překračovat hranici dnešního odchodu do důchodu populačně silné ročníky narozené v období 1940 až 1955. Tento trend má podle populačních prognóz akcelerovat již po roce 2010, tedy v nejbližší budoucnosti. Svou intenzitou má tento trend předčít i intenzitu populačního stárnutí v západoevropských zemích. Podíl osob nad 60 let věku na celkové populaci můžeme očekávat mezi 22 % až 27 % a podíl osob nad 65 let se bude pohybovat mezi 17 % až 21 %. Dosažením těchto hodnot se definitivně zařadíme mezi demograficky „staré“ společnosti (Rabušic, 1995, str. 89). Předpokládá se, že kolem roku 2010 bude u nás žít 2 300 000 seniorů, kolem roku 2020 to má být již 2 700 000 a kolem poloviny 21. století podle některých prognóz by Česká republika mohla zaujmout třetí nebo dokonce první místo v žebříčku nejstarších populací (Sýkorová, 2007, str. 42). Podle projekce Českého statistického úřadu dosáhne podíl seniorů na populaci kolem roku 2050 celé třetiny. To bude 2,5krát až 3,5krát více, než kolik by měl činit podíl dětí do patnácti let. Poměr ekonomicky aktivních a neaktivních osob v populaci se tak zřejmě vyrovná. Lidé by se v tu dobu měli dožívat o deset let vyššího věku než nyní. Průměrný věk by měl pravděpodobně dosáhnout asi 48 až 50 let. Nejvíce se početně rozšíří populační věková kategorie nad 80 let (Sýkorová, 2007, str. 40). Sociologicky zajímavým jevem přitom je vdovství a rozvodovost mezi seniory. Podíl vdovců ve skupině mezi 60 až 64 lety představuje asi 5 % celkového počtu, zatímco podíl vdov činí již téměř 25 %. Ve věkové skupině nad 85 let ovdověla téměř polovina mužů ale téměř 90 % žen. Vyšší věk tedy znamená vyšší procento ovdovělých mužů a žen. Rozvedenost má však v těchto věkových kategoriích právě opačnou klesající tendenci. V celé populační skupině seniorů nad 60 let činí podíl rozvedených pouze 6 % u mužů a 8 % u žen. Podobně nízký je i podíl svobodných: necelá 4 % mužů a jen 3 % žen (Sýkorová, 2007, str. 41). Za nejzávažnější problém stárnoucí společnosti lze považovat vznik početné ekonomicky neaktivní vrstvy populace, která má specifický životní styl a specifické potřeby, ať už v oblasti spotřeby, zdravotní a sociální péče nebo v oblasti bydlení. Součástí přeměny 17

společnosti na společnost „starou“ bude i změna sociálního klimatu směrem k mentalitě stárnoucí společnosti. Dále je potřeba počítat s tím, poroste počet osamoceně žijících lidí, z nichž více než polovinu budou tvořit ženy vlivem své nižší úmrtnosti. Rostoucí počty seniorů vyvolávají otázku, zda naše společnost ekonomicky zvládne zvyšující se zátěž vyplácení starobních důchodů a výdajů na zdravotní zabezpečení a sociální péči.

18

2 Charakteristika stáří Stáří jakožto fyzický stav lidského organismu je důsledkem procesu stárnutí. Přirozené stárnutí je pak určeno souběhem faktorů genetických a vlivů okolního prostředí, které na jedince působí po celý jeho život. Lidské stáří se vyznačuje určitými vědecky postižitelnými jevy nebo fenomény. V odborné literatuře se někdy pro činitele, kteří ovlivňují proces stárnutí, používá název gerontogeneze (Pacovský, 1994, str. 22). Stáří můžeme charakterizovat jako jedno z přirozených období lidského života, ve kterém dochází k pozvolné degeneraci mnoha funkcí lidského organismu. Zmíněná degenerace se projevuje v postupném snižování schopnosti pracovat a aktivně reagovat na podněty okolního světa

(Tomeš, 2001, str. 145). Starý člověk má v určitém věku a v závislosti na

individuálních dispozicích určité potíže obstát ve zvládání požadavků běžného dne. Klesá-li celková, tedy tělesná i psychická, zdatnost či soběstačnost jedince, zvyšuje se jeho závislost na pomoci, ať už je poskytována rodinou, příslušnými ústavy či zařízeními nebo obecně společností. Pro staré lidi není snadné přijmout roli závislého, roli příjemce pomoci, proto velmi záleží na tom, jakým způsobem je pomoc realizována. Někteří odborníci se pokoušejí kategorizovat stáří a dělí je do tří hlavních období: presenilní období, období vlastního stárnutí a konečně období stařecké. Zkoumáme – li stáří z hlediska samostatnosti nebo pracovní výkonnosti, pak teprve ve třetím období, pro něž se obvykle určuje hranice nad 70 let věku, odborníci shledávají, že u většiny lidí zaniká schopnost k systematické práci. Ve druhém období, které bývá situováno mezi 60. až 70. rok života, dochází zatím jen k pozvolným změnám, vyžadujícím ještě úpravu pracovního výkonu (Schreiber, 2000, str. 71-72). Problematikou stáří a stárnutí se z různých hledisek zabývají celé vědní obory. Z nejvýznamnějších musím zmínit gerontologii, geriatrii a sociologii. Za prvního českého psychologa a gerontologa je s trochou nadsázky považován Jan Ámos Komenský. (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 27). Gerontologie je oborem, který se věnuje studiu změn lidského organismu ve stáří a rovněž psychologickými, zdravotními a sociálními důsledky stárnutí. Tento výraz má svůj základ ve starověké řečtině, kde slovo gerón (2.p. gerontos) znamená starý člověk a pojem logos je překládán jako slovo a v přeneseném smyslu jako nauka či věda. V rámci gerontologie se pak vyčleňují následující podobory:

19

a) teoretická a experimentální gerontologie – tvoří vědecký základ celého oboru. Nové poznatky získává jednak pomocí vlastní metodologie a také čerpá z jiných vědních disciplín. Poměrně častou metodou poznání je pokus. b) klinická gerontologie – zabývá se zdravotním a stavem starých lidí a funkčním stavem jejich organismu. c) sociální gerontologie – zabývá se vztahem společnosti k seniorům. Konkrétně se pak zaměřuje na potřeby seniorů a rovněž na problém, jak celkové stárnutí populace ovlivňuje určitou společnost. Sociální gerontologie má blízko k sociologii, využívá jejích metod a zkoumá tzv. demografické stárnutí, sociálně ekonomickou situaci seniorů zahrnující nejen hmotné zabezpečení seniorů, ale i možnosti pracovního uplatnění těchto osob, společenské prostředí a poskytování komplexní péče starým lidem. Gerontologie je oproti geriatrii mladší vědou. Její význam se zvyšuje ruku v ruce s tím, jak v jednotlivých populacích stoupá počet starých lidí. Gerontologie je důležitá i z toho důvodu, že kdyby v důsledku aplikace jejích výsledků došlo k prodloužení aktivního zdraví a práceschopnosti o určitou dobu, znamenalo by to pozitivní přínos nejen pro seniory, ale mělo by to pozitivní vliv i na státní ekonomiku a vyváženost rozpočtu ( Hrůza, 1996, str. 8-9). Další z věd o seniorech je geriatrie. Ta představuje vědní obor, který se soustřeďuje na komplexní problematiku starého člověka jako jedince. Jeho hlavním objektem zájmu jsou zvláštnosti chorob ve stáří. Všeobecná geriatrie zdůrazňuje všeobecnou platnost specifického pohledu na starého člověka, kterou by si měl uvědomovat každý, kdo ve své praxi přichází se seniory do styku. Oborová geriatrie pak vychází z toho, že každý lékařský obor se setkává s nemocnými vysokého věku a v péči o ně používá své specializované metody, při čemž přihlíží k všeobecným biologickým, psychologickým a sociálním zvláštnostem stáří. Geriatrie je obecně součástí tzv. klinické medicíny v jejím moderním pojetí (Pacovský, 1994, str. 13). „Všeobecně se uznává, že stárnutí představuje komplexní a dynamický proces zahrnující vzájemně propletené procesy stárnutí biologického, psychologického a sociálního.“ (Sýkorová, 2007, str. 47) V následujících podkapitolách se proto budu věnovat biologické, psychologické a sociologické charakteristice stárnutí.

20

2.1 Biologická charakteristika

Na úvod této kapitoly je potřeba zdůraznit, že biologické stáří je pouze hypotetickým označením změn v organismu. Pokusy o určení biologického stáří, které by bylo objektivnější než kalendářní věk, jsou neúspěšné, protože lidé stejného věku se mohou výrazně lišit mírou těchto změn a funkční zdatnosti svého organismu. Vezmeme – li za základní kritérium kalendářní věk, můžeme identifikovat tři základní kategorie seniorů: - mladí senioři: 65 až 74 let - staří senioři: 75 až 84 let - velmi staří senioři: více než 85 let V jiném podání toto členění vypadá takto: - senescence: 60 až 74 let - senium: 75 až 89 let - patriarchium: více než 90 let „Stárnutí znamená souhrn procesů probíhajících s časem, které mají zpravidla nevratný charakter a které nakonec vedou k smrti ... Stárnutí a smrt patří k základním vlastnostem života, právě tak jako zrození.“ (Hrůza, 1966, str. 7) MUDr. Zdeněk Hrůza se ve své práci Věda o stárnutí zabývá problémem, od kdy vlastně začíná proces stárnutí. Uvádí, že řada našich tělesných funkcí začíná výrazně ubývat od 12 let, kdy např. výkonnost našich smyslových orgánů dosahuje svého maxima

(Hrůza, 1996, str. 8).

Z tohoto poznání

vyplývá, že určení hranice stárnutí je obtížné a závisí na ukazatelích, které si zvolíme. Podle většiny autorů, kteří se touto problematikou zabývají, je za hranici mezi životním obdobím zralosti a životním obdobím stárnutí obvykle považována doba mezi 65. až 75. rokem života. Tato hranice však pochopitelně individuálně značně kolísá. Biologické stárnutí charakterizují fyziologické změny tělesných tkání a orgánů, které probíhají individuálně podle genetických dispozic a životního stylu jedince. Jednotlivé systémy v organismu procházejí zpomalováním a oslabováním svých funkcí a poklesem biologických a adaptačních mechanismů. Lze rozlišit tři základní typy změn (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 19) : - úbytek funkcí na úrovni molekulární, tkáňové, orgánové a systémové - vyčerpání buněčných rezerv, které se projevují při reakci na zátěžovou situaci - zpomalení většiny funkcí Obecným rysem stárnutí je atrofie, která postihuje všechny orgány a tkáně, nejvíce však centrální nervový systém, kde se nerovnoměrně snižuje počet neuronů. Dochází 21

k biochemickým změnám v neuronech, které mají vliv na vedení vzruchů, což může vést až ke stařecké demenci. Změny hlubokého čití se projevují poruchami chůze a rovnováhy. Klesá i aktivita hormonů a obranného mechanismu. Snižuje se odolnost k zátěži a neschopnost adaptace na nové životní podmínky. Objevují se i poruchy spánku. Všechny tyto faktory ovlivňují reakci seniorů na prostředí kolem nich. Proto většina z nich klade důraz na stabilní a známé prostředí, kde se dokážou orientovat a kde se cítí bezpečně. Jakékoli změny snášejí obvykle hůře než mladší lidé.

2.2 Psychologická charakteristika

V gerontologické literatuře jsou psychologické ale i fyziologické změny u starých lidí popisovány jako změny postupné. Někteří autoři zdůvodňují psychické kvality osobnosti stárnoucího člověka. Hovoří se o zachování krystalické inteligence, o získané životní moudrosti a psychické vyrovnanosti, ale také o možnosti optimalizace a kompenzace kognitivních funkcí (Sýkorová, 2007, str. 47). V období stáří rovněž u jednotlivých lidí dochází k jakési krystalizaci povahových rysů (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 30). V této kapitole je také nutné pojednat o problémech a zátěžích, které stárnutí přináší seniorům. S hlavním psychologickým aspektem stárnutí se setkáváme od okamžiku, kdy si jedinec bytostně uvědomí, že stárne. Tím také začíná problém jeho reakcí a adaptací na stáří a stárnutí. Průběh těchto reakcí nelze odhadnout ani prostřednictvím nejsložitějšího testování, protože svou roli zde hraje komplex různých činitelů. Důležitý je například průběh celého dosavadního života z hlediska schopnosti adaptace. Jedinci, kteří dokážou takzvaně držet krok s různými životními změnami, mají zpravidla vyšší schopnost vytěžit z dosavadních životních zkušeností co nejvíce a to i v okamžicích kdy mají zvládat situace, s nimiž jsou ve stáří konfrontováni. Naopak lidé, kteří už v mládí měli problém s adaptací na různé změny (např. změna zaměstnání, společenských vztahů, bydliště atd.), se hůře adaptují i na vlastní stáří. Základním momentem úspěšné adaptace na stáří, je najít individuálně nejvhodnější vztah mezi zdůrazňováním vyhovujících forem aktivit na jedné straně a postupným uvolňováním se z jiných aktivit na straně druhé (Pacovský, 1994, str. 25). Stáří je z psychologického hlediska takovým obdobím života, kdy by měl jedinec dojít k jakémusi bilancování dosavadní životní dráhy a její rekapitulaci. Jedinec by měl svůj život přijmout takový, jaký byl i s jeho nedostatky. Někteří autoři o tomto moudrém vyrovnání se s vlastní nedokonalostí hovoří jako o dosažení integrity svého já (Klevetová, Dlabalová, 2008, 22

str. 26). Jedinec by měl dospět k chápání souvislostí ve svém životě a své stáří přijímat jako jednu z přirozených etap svého života. K tomuto procesu může seniorovi pomoci jistota, že je pro svou rodinu nebo společnost stále užitečný. Opačný postoj, který může představovat sebeobviňování nebo zoufalství nad tím, že život měl být prožitý jinak, je nezdravý. Z psychologického hlediska je rovněž důležité, že senior ve vyšším věku poznává a zažívá sníženou úroveň vlastních smyslů. Teprve pokles smyslových schopností dovede jedince k pochopení jejich významu pro poznávání světa. V souvislosti s tím senior ve vyšším věku zažívá perspektivu omezeného a limitovaného výhledu do budoucnosti. Proto v jejich případě do popředí vystupuje potřeba vzájemného lidského sdílení a kontaktu s okolním světem. Na otázku, co pomáhá starému člověku udržet si psychické zdraví, můžeme odpovědět, že to jsou drobné každodenní starosti a kontakty s blízkými lidmi. U mnoha seniorů lze pozorovat tendence k uzavírání se před světem a k přijetí pasivní role. Může to být v důsledku neochoty chodit za pomoci hole nebo používat naslouchadlo. K tomu přistupuje u některých seniorů syndrom vyhoření, tzv. ponorková nemoc v manželství, když starší manželé v důchodu spolu tráví prakticky veškerý čas, nebo psychicky i fyzicky vyčerpávající péče o nemocného partnera. Při zvládání vlastního stáří se mohou individuálně uplatňovat různé strategie (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 31-35): - Konstruktivní strategie: je charakterizovaná vyrovnáním se se stářím, aktivním přístupem k navazování nových vztahů a k budoucnosti. Její součástí je snášenlivost, otevřenost, pružnost, tolerance a optimismus. Předpokladem pro tento přístup je spokojené dětství a tvořivá dospělost. Senioři s touto strategií např. ochotně využívají kompenzační pomůcky. - Strategie závislosti: senior je pasivní a spíše spoléhá na pomoc svého okolí, čímž přesouvá zodpovědnost na druhé. Takový senior upřednostňuje soukromí, pohodlí, bezpečí a odpočinek a nechá se v rozhodování snadno ovlivnit svými dospělými dětmi nebo pečovatelským personálem. - Obranná strategie: senior odmítá přijmout změny, které stáří přináší. Jeho aktivita je přehnaná a vedená snahou dokázat si soběstačnost. Tito lidé byli dříve profesně a společensky úspěšní a odmítají přijmout myšlenku na odchod do důchodu. Tento typ seniora bývá často konfliktní a chce udržovat kontrolu nad svým okolím. - Strategie hostility: tato strategie se vyznačuje nepřátelstvím vůči lidem a okolí. Senior s touto strategií hledá viníky za své životní prohry. Součástí této strategie je agresivita, podezřívavost, stěžování si a vyhledávání konfliktů. Takoví senioři si nerozumí s mladými lidmi.

23

- Strategie sebenenávisti: senior obrací veškerou svou zlobu a nenávist vůči sobě. V jeho anamnéze můžeme zaregistrovat neuspokojivé vztahy s rodiči, sourozenci, s partnerem nebo na pracovišti. Charakteristická je jeho osamělost, kritičnost, pohrdavost a pasivita ve vztahu k budoucnosti.

2.3 Sociologická charakteristika

V poměru k hospodářské aktivitě je populace každé země dělena na obyvatelstvo předproduktivního, produktivního a postproduktivního věku. Někdy je přidáván ještě čtvrtý věk, který je charakterizován jako nesoběstačnost. Stárnutí ze sociologického hlediska je spojeno především se změnou sociální role. Svou roli zde hraje penzionování a změna společenské prestiže, ovdovění, fenomén prázdného hnízda vlivem odchodu dětí nebo zmíněného ovdovění, fenomén osamění až izolace, pompelizace čili pokles životní úrovně ve stáří, fenomén veteránství, kdy senior obrazně řečeno vypadává z kontextu společenských vztahů. Senior často zjišťuje, že v adaptaci na stáří mu často nepomáhají ani zkušenosti, které v životě získal, protože se výrazně změnily technologie a postupy. V době před rokem 1989, kdy tzv. sociální stáří začínalo odchodem do důchodu v přesně stanovenou dobu, byla běžná plná zaměstnanost. Dnes se za hranici sociálního stáří označuje doba nároku na odchod do důchodu. Někteří lidé však pracují i po této lhůtě, zatímco jiní jsou již v době před odchodem do důchodu dlouhodobě nezaměstnaní a dokonce nezaměstnatelní. Tato skutečnost mimo jiné vyvolává tlaky například v oblasti celoživotního vzdělávání (Pichaud, Thareauová, 1998, str. 26-27). Některé z biologických aspektů stárnutí – např. zhoršení zraku a sluchu, úbytek svalové síly a celkové zhoršování hybnosti, šedivění, problémy s chrupem, zvyšování váhy – mají přímý vliv na zařazení seniorů do sociálních skupin a na jejich vyčleňování z dosavadních společenských vazeb. Poprvé v dějinách lidstva vedle sebe žijí ve stejném okamžiku čtyři generace a někteří autoři – např. Klevetová a Dlabalová – tvrdí, že existuje problém se vzájemným ujasněním rolí. Senioři se cítí ohrožení současnou dobou a společností a upozorňují na nevhodné společenské klima a výchovné vzory pro děti a mládež (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 13).

24

Tyto autorky hovoří o kultu mládí, krásy a vitality a upozorňují na nebezpečí, jak tento kult zakrývá skutečnost, že se jednou budeme muset všichni připravit na stáří. Sociální hranicí stáří je zákonem stanovený věk odchodu do důchodu, jejíž současná výše pravděpodobně v budoucnosti ještě dozná změn. Dana Sýkorová v souvislosti se sociologickou charakteristikou stáří upozorňuje na to, že současná společnost zaměřená na úspěch, ambice, prosperitu a kult vitality spojuje se stářím některé Dlabalová.

mýty. O mýtech

Zmiňují mýty

o

spojených se

stářím hovoří i autorky Klevetová a

ekonomické zátěži,

kterou staří

lidé pro

společnost

představují a mýty o tom, že senioři jsou všichni stejní, že nepředstavují pro naši společnost žádný přínos a že stáří je svého druhu nemoc (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 13).

Mýty a skutečnost v souvislosti se starými lidmi (Sýkorová, 2007, str. 50):

Mýty

Skutečnost

Prodlužuje se délka dožití.

Především se jedná o zvyšující se počet dožívajících.

Se stárnutím jsou spojené nemoci a Zhoršování zdravotního stavu nemusí být zákonité. zdravotní potíže.

Biologické výzkumy odlišují fyzické dopady stárnutí od chorob vyskytujících se ve stáří.

Staří jsou senilní a oslabení.

Senilita není nevyhnutelně spojena s věkem. Jedná se spíše

o

funkci

onemocnění

mozku

v důsledku

Alzheimerovy choroby. Velká část seniorů žije v ústavech Podstatná část žije samostatně ve svých domovech. sociální péče. Staří lidé jsou majetní.

Majetek

je

mezi

seniory

nestejně

distribuován.

Typickými oběťmi chudoby jsou zejména starší vdovy. Staří lidé jsou chudí.

Staří lidé nejsou chudší než mladá generace.

Náklady na zdravotní a sociální Nezvyšují se vzhledem k podílu výdajů na zdravotní zabezpečení se enormně zvyšují péči z celkového HDP a vzhledem k jejich struktuře. právě a jen kvůli seniorům.

Značnou část sociálních výhod přijímají děti např. v podobě výdajů na vzdělání.

25

Senioři absorbují převážnou část Většina financí, majetku a služeb v rámci všech společenských zdrojů, jsou příčinou transferů v privátní a veřejné směně směřuje od starých stagnace

společenského

ekonomického růstu.

nebo k mladým. Staří lidé vytvářejí trh a jsou zdrojem zaměstnání včetně zdravotnictví.

Senioři hájí sobecky své zájmy, Výzkumy dokumentují podporu zájmů mladých seniory hrozí mezigenerační konflikt.

a naopak souhlas mladších se zachováním nároků a práv starých lidí.

V této souvislosti chci připomenout výsledky výzkumu, který v roce 2001 realizoval Ústav sociálního lékařství v Plzni. Podle tohoto průzkumu, který byl zaměřen na mezigenerační solidaritu a vzájemné pochopení vyplývá, že 74 % respondentů ve věku 35 let odpovědělo, že stáří není přínosem pro společnost. Jen 15 % respondentů průzkumu hodnotilo stáří jako přínosné, přičemž tito respondenti oceňovali moudrost, pomoc, zásluhy seniorů a jejich morální vstřícnost (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 12). Výsledky tohoto výzkumu korespondují s osmým mýtem uvedeným D. Sýkorovou. Odporují však jejímu závěru, že výzkumy dokumentují souhlas mladších se zachováním nároků a práv seniorů. V souvislosti s technickým rozvojem společnosti a zejména v souvislosti s rozvojem komunikačních a informačních technologií seniorům ubývají možnosti předávání informací mladší generaci (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 13). A objektivně řečeno, rychlý společenský vývoj způsobuje, že životní zkušenosti seniorů se mladé generaci mohou jevit jako nevyužitelné nebo obtížně využitelné. V podmínkách České republiky a dalších postkomunistických zemí to je navíc ovlivněno faktem, že generace dnešních seniorů své životní zkušenosti čerpala v rámci jiného ekonomického a společenského systému. Musíme zmínit i nový pojem – ageismus, který označuje diskriminaci na základě věku a zahrnuje i negativní představy o stáří.

26

3 Typologie sociálních programů Na úvod této kapitoly stručně připomenu nástin historie sociální péče a sociálního zabezpečení. Zkoumáme-li historii sociálního zabezpečení či sociální péče, respektive pomoci lidem v existenčních i psychosociálních nesnázích, můžeme konstatovat, že prvopočátky péče o válečné invalidy, sirotky a vdovy po vojácích lze najít už v období antiky. Naproti tomu zdravotně postižení od narození byli segregováni až přímo fyzicky likvidováni. V předkřesťanských společnostech rozhodovaly existenční, materiální a náboženské okolnosti. Tělesně a zdravotně postižení a staří jedinci, kteří nebyli schopni boje, nemohli pracovat a symbolizovali nepřízeň bohů, představovali tedy zátěž pro určité společenství. Byli proto ponecháváni bez obživy v divočině, přímo usmrcováni nebo rituálně obětováni. Po rozvoji křesťanství sice ještě přetrvaly v lidských komunitách likvidační nebo segregační tendence. Postupně nicméně došlo k přeměně etických norem a k respektování morálního imperativu nebádajícího a vedoucího k pokoře i k lásce a pomoci bližnímu. Rozvíjela se péče o opuštěné, slabé a nemocné a šířila se úcta vůči potřebným. Ostatně křesťanské pomáhání bližním v nouzi, chudým a opuštěným položilo vlastně první systematičtější základ sociální práce, jako pomáhajícího poslání a profese, z něhož dodneška čerpá ve svých humanitárních aktivitách např. katolická Charita, Armáda spásy nebo evangelická Diakonie (Novosad, 2003, str. 12). K další kvalitativní změně v této oblasti došlo v souvislosti s ekonomickým a společenským rozvojem v 19. století. Průmyslová revoluce změnila strukturu společnosti a rozkryla nové sociální problémy. Na přelomu 19. a 20. století vznikly první systémy sociálního pojištění a zabezpečení, nejdříve se tak stalo v Německu a o něco později i v ostatních vyspělých evropských zemích. V sociální oblasti můžeme sledovat jakousi tripartitu. Do řešení problémů občanů se vedle nich samotných i jejich blízkých intenzivně zapojovaly obce, stát i účelové soukromé nebo veřejné fondy. Po první světové válce byla sociální péče v mnoha státech, tehdejší Československo nevyjímaje, kodifikována i legislativně. Po druhé světové válce pak byly rozvíjeny ideály sociálního státu (welfare state). V současné době existuje mnoho variant ať už liberalistických nebo paternalistických systémů státní či veřejné péče o občany. Přechod do 21. století přináší další genezi sociálního státu i nové problémy postmoderní společnosti.

27

Rekonstrukce sociální politiky v České republice je nesporně odrazem výrazné ekonomizace a humanizace života české společnosti. Dlužno však poznamenat, že ekonomické aspekty většinou, někdy zřetelně, někdy spíše plíživě vítězí nad aspekty humánními či psychologickými. Z hlediska fenoménu chudoby je situace zjevně přehlednější. V České republice zaznamenáváme výraznou dynamiku individuálního bohatství, což znamená, že u nás existují a postupně se rozšiřující skupiny občanů, jejichž životní standard je vysoký či výrazně nadprůměrný. Zároveň nižší i střední příjmové vrstvy a hlavně společenské vrstvy s příjmy pod hranicí snesitelného životního minima jsou dále ohrožovány větší chudobou. Není třeba zvláště zdůrazňovat, že starší lidé patří mezi společenské vrstvy potenciálně více ohrožené chudobou. Jaký je tedy aktuální stav v oblasti sociálního zabezpečení a sociální péče v České republice? Právě končí monopol státu a jeho institucí v sociální oblasti, sociální služby mohou poskytovat též organizace a občané. Je přenášena sociální pomoc na nejnižší články státní správy, tedy na města a obce tak, aby byla co nejblíže potřebným občanům. Je zdůrazňována nutnost iniciativy a zodpovědnosti každého člověka za svoji sociální situaci a její řešení především v rámci své nukleární i širší rodiny a komunity, ve které žije. Stát má zasahovat především v situaci, kdy již vlastní prostředky jednotlivce a jeho rodiny nestačí. Nejen občané, ale i sociální pracovníci musí překonávat důsledky předcházejících pečovatelského pojetí státu. Postupně totiž končí období státem garantovaných sociálních jistot. To znamená návrat sociální práce do působnosti samostatného sociálního pracovníka, který ji vykonává jako svobodné povolání na základě licence a rovněž návrat k poskytování konkrétní péče a pomoci a zajišťování všech potřeb člověka v jeho přirozeném prostředí tedy v rámci domácnosti a rodiny. Je patrná snaha o omezení nebo zkracování pobytu v institucích poskytujících péči, tedy v různých ústavech a v nemocnici. Komplexní rekonstrukce českého systému sociálního zabezpečení prozatím nedosáhla všech očekávaných cílů. Řada opatření má byrokratický charakter a postrádá potřebnou dávku empatie k příjemcům péče nebo pomoci a zkušenost ze života se zdravotním či sociálním znevýhodněním. Rovněž výše přiznávané finanční podpory, důchodů a dávek, plně nereflektuje reálné životní náklady. Zásadní kvalitativní změnou oproti dřívějšku je nahrazení bývalého socialistického systému plošného sociálního zabezpečení, které značnou část sociálně potřebné populace deklasovalo na pasivní příjemce dávek a služeb, moderním systémem, jenž je deklarován a koncipován jako adresný, diferencovaný a dynamický. Jeho cílem bude respektovat

28

důstojnost každého člověka a dát mu možnost spolupodílet se na řešení své sociální situace (Novosad , 2003, str. 19). Vývoj po roce 1989 znamená ukončení státního monopolu v oblasti sociální práce i sociální péče. Dochází k rekonstrukci české sociální politiky i českého systému sociálního zabezpečení. Významně se uplatňuje tzv. vícezdrojové financování a princip participace občana, rodiny, obce státu i nevládních neziskových organizacích. Významné jsou tři pilíře státní sociální politiky – sociální pojištění, sociální podpora, sociální pomoc a péče. V souvislosti s nimi existují specifika jednotlivých plošných i adresných sociálních dávek a problém definování sociální potřebnosti (Novosad , 2003, str. 23).

3.1 Sociální politika

Nerovnosti v příjmech českých domácností, jak už bylo výše zmíněno, jsou částečně vyrovnávány systémem sociální politiky v České republice, který spočívá na třech pilířích: - sociální pomoc: dávky sociální pomoci mají dorovnat příjem domácností, rodin nebo jedinců na úroveň stanoveného existenčního minima - sociální podpora: dávky sociální podpory mají za cíl pomoci zadržet pokles životní úrovně, způsobený vymezenými stavy a událostmi, jako jsou závislé nezaopatřené děti, úmrtí v rodině … - sociální pojištění: dávky z pojištění plynou jako nárok pojištěnců z dříve jimi placeného pojištění a z příspěvků dalších subjektů, jako jsou hlavně zaměstnavatelé Sociální pojištění se týká prakticky celé populace a na konci minulého století jím v naší republice procházelo asi 125 mld. korun, což tehdy představovalo asi 10 % hrubého domácího produktu. Sociální podpora se tehdy týkala asi 60 % populace a procházelo jí 25 mld. korun, čili asi 2 % hrubého domácího produktu. Sociální pomoc byla poskytována asi 4 % populace a její celková výše 4,5 mld. korun činila 0,4 % hrubého domácího produktu (Mareš, 1999, str. 201). Součástí sociální sítě jsou mimo tři výše uvedené instituty dále aktivní politika zaměstnanosti, institut minimální mzdy, terénní a ústavní sociální služby, poradenství, sociálně právní ochrana dětí a ochrana bydlení (Mareš, 1999, str. 202). „Mezi nejvýznamnější úseky sociální politiky patří vždy zabezpečení občanů důchody ve stáří, při invaliditě a jiných uznaných sociálních událostech.“ (Voříšek, V., Přib, J. a kol., 29

1998, str. 16).

Právní úprava poskytování důchodů podléhala v případě českých zemí

v posledních přibližně 50 letech poměrně častým legislativním změnám. Základní zákony v této oblasti byly vydávány v letech 1948, 1956, 1964, 1975 a 1988. Každý z nich byl během doby své platnosti mnohokrát novelizován. Právní úprava důchodového zabezpečení podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení však v 90. letech 20. století přestávala i přes četné novelizace odpovídat rychle se měnícím ekonomickým a společenským podmínkám naší transformace. Přestala odpovídat i sociálním a demografickým prognózám dalšího vývoje české společnosti. Z toho důvodu bylo nutné reformovat dosavadní systém důchodového zabezpečení, který byl vytvořen za jiných společenských a ekonomických podmínek. První právní podobou reflexe této situace byl zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Parlamentem České republiky byl tento zákon schválen 30. června 1995, účinnosti pak nabyl dnem 1. ledna 1996. Na tento zákon pak navázal zákon č. 160/1995 Sb., který změnil několik jiných zákonů upravujících další otázky důchodového pojištění (Voříšek, Přib, 1998, str. 16). Tento zákon upravuje pojištění prostřednictvím důchodů pro případ stáří, invalidity a úmrtí živitele. Z důchodového pojištění jsou poskytovány tyto druhy důchodů: - starobní - plné invalidní - částečné invalidní - vdovské a vdovecké - sirotčí Vyplácení těchto konkrétních důchodů se pak skládá celkem ze dvou složek. Zaprvé to je základní výměra. Ta je stanovena pevnou částkou, která je stejná pro všechny uvedené druhy důchodů bez ohledu na délku doby pojištění a na výši celoživotních výdělků konkrétního seniora. Druhá složka se nazývá procentní výměra. Pokud jsou současně splněny podmínky nároku na výplatu více důchodů jednoho druhu nebo na výplatu starobního důchodu, plného invalidního nebo částečně invalidního důchodu, pak se postupuje podle pravidla, že se vyplácí vždy jen jeden důchod, a to ten vyšší. Pokud jsou současně splněny podmínky nároku na výplatu starobního, plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu a na výplatu vdovského nebo vdoveckého důchodu a nebo sirotčího důchodu, vyplácí se vyšší důchod v plné výši a z ostatních důchodů se pak vyplácí vždy polovina procentní výměry, pokud zákon o důchodovém pojištění nestanoví jinak (Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů). 30

O nároku na důchod a o jeho výši a výplatě rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení. Nečiní tak pouze v těch případech, kdy jsou k tomuto rozhodování příslušné jiné orgány. Jedná se o orgány sociálního zabezpečení některých ministerstev (obrany, vnitra a spravedlnosti) pro příslušníky ozbrojených sil a sborů. Ve srovnání s předchozím zákonem z roku 1988 byl okruh poskytovaných důchodů poněkud zúžen. Tento zákon již neumožňuje poskytování důchodů za tzv. výsluhu let, důchody manželky a důchody sociální. Tyto důchody však nezanikly bez náhrady a byly transformovány na důchody podle zákona o důchodovém pojištění. Důchodové pojištění podle zákona č. 155/1995 Sb., má všeobecný charakter a je jednotné pro všechny skupiny pojištěnců. To znamená, že tatáž legislativní úprava platí pro zaměstnance, osoby ve služebním poměru, členy družstev, osoby samostatně výdělečně činné a také další skupiny pojištěnců. Stručně řečeno, důchodové pojištění se podle tohoto zákona vztahuje v podstatě na všechny výdělečně činné fyzické osoby. Důchodové pojištění je přitom při splnění stanovených podmínek účasti povinné. Novinku oproti předcházející právní úpravě z roku 1988 však představuje možnost v určitém rozsahu dobrovolně se účastnit důchodového pojištění (Voříšek, Přib, 1998, str. 17). Jaké jsou podmínky pro přiznání starobního důchodu v České republice? Důchod se přiznává vždy jen na základě žádosti pojištěnce, a proto jen pojištěnec určuje, od jakého dne mu má být důchod přiznán. Volba vhodného data odchodu do starobního důchodu je velmi důležitá, neboť i posun data přiznání důchodu o jediný den může výrazně ovlivnit výši starobního důchodu. Klíčový význam z podmínek přiznání starobního důchodu má věk potřebný pro vznik nároku na tento důchod, tedy tzv. důchodový věk. Důchodovým věkem se přitom rozumí vždy individuální důchodový věk pojištěnce. Z hlediska podmínek nároku na starobní důchod, které se týkají důchodového věku, se rozlišují celkem dva druhy starobního důchodu: - obecný starobní důchod, na který vzniká nárok nejdříve dosažením důchodového věku, - předčasný starobní důchod, na který vzniká nárok již před dosažením důchodového věku. Podmínky vzniku nároku na starobní důchod se liší podle druhu a typu starobního důchodu. Vždy je však třeba splnit podmínky potřebné doby pojištění a dosáhnout příslušného věku. Pokud jde o potřebnou dobu pojištění, zahrnují se do ní i náhradní doby pojištění, pokud doba pojištění tedy pracovní poměr, služební poměr, doba samostatné výdělečné činnosti apod. trvala alespoň jeden rok. Potřebná doba pojištění se zjišťuje v období od skončení povinné školní docházky do dne, od něhož se přiznává starobní důchod.

31

Na předčasný starobní důchod má nárok pojištěnec, jestliže: a) získal dobu pojištění nejméně 25 let, b) do dosažení důchodového věku ode dne, od něhož se starobní důchod přiznává, chybí

nejvýše tři roky (Přib, 2006, str. 58).

3.2 Edukační programy

Výchova a v jejím rámci i vzdělávání je dnes chápána jako proces celoživotní. Cílem je vytvořit takové podmínky, aby lidé cítili potřebu vzdělávat se a zdokonalovat a také mohli a chtěli tuto svoji potřebu uspokojit v průběhu celé své životní dráhy, tedy i postproduktivním věku ( Mühlpachr, 2004a, str. 132). Je známo, že člověk se má učit i ve starším věku . Například J. A. Komenský ve svém díle formuloval myšlenku školy stáří jakožto součásti celoživotního vzdělávání. Obsahem školy stáří je problematika, jak by starý člověk mohl, dovedl a chtěl žít. Komenský ve své Vševýchově – Panpaedii – navrhoval školy zrození, dětství, chlapectví, jinošství, mladosti, mužnosti a stáří. Už pro školu mužnosti požadoval prevenci chronických onemocnění stáří. Celkově měla vést výuka ve škole stáří k tomu, aby staří lidé dokázali dobře využít a uzavřít zbytek svého života a připravit se na věčný život (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 27 – 28 ).

Příprava na stáří z edukativního pohledu

Mezinárodní

plán aktivit doporučuje vládám zemí podnikat nebo podporovat

opatření vedoucí ke zmírnění a zabezpečení přechodu z aktivního života k přerušení pracovní činnosti a pružněji určovat věk, v němž vzniká nárok na důchod. Obsahem přípravy

na

stáří

je

program

ovlivňování

občanů směrem k úspěšnému stárnutí a

aktivnímu stáří. Významná je prevence maladaptace na penzionování se ztrátou smyslu života a s projevy degradace. Významné je také vytváření přiměřených materiálních předpokladů pro aktivní život ve stáří a včasné řešení bytové situace a zároveň posilování dobrých mezilidských vztahů a sounáležitostí, stejně jako pozitivní vztah k sobě i k životu a aktivní , cílevědomé pozitivní ovlivňování svého životního pole. Psychosociální faktory,

32

kultivace osobnosti i komunikace jsou neméně důležité než faktory materiální (Mühlpachr, 2004a, str. 133). Vzděláváním

seniorů

se

v současné

době

zabývá

vědní

disciplína

zvaná

gerontopedagogika neboli gerontagogika, která je součástí andragogiky, což je věda o vzdělávání a výchově dospělých obecně. „Gerontopedagogika v užším slova smyslu se zabývá výchovou a vzděláváním seniorů ve stáří a ke stáří.“ (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 52) Ve vývoji chápání předmětu gorontagogiky můžeme vysledovat dvě základní etapy. V 80. letech 20. století se tento obor zaměřoval na tzv. preseniorskou edukaci, která zahrnuje programy přípravy na stáří a na vyrovnávání se s novými životními situacemi. V 90. letech minulého století pak došlo ke změně zaměření na tzv. proseniorskou edukaci, která představuje snahu o podporu mezigenerační solidarity. Vzdělávání seniorů by mělo probíhat ve čtyřech oblastech (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 52): - Preventivní: zaměření na opatření, která dokážou pozitivně ovlivnit průběh stáří bez chronických onemocnění a duševních obtíží. - Rehabilitační: zaměření na udržení a posilování fyzických a duševních schopností. - Posilovací: volnočasové aktivity, zájem o nové věci, naplňování potřeb - Anticipační: důraz je kladen na přípravu na budoucí změny, postupné nacházení nového životního stylu.

Formy vzdělávání v postproduktivním věku

Je zcela nezbytné hledat pro skupinu občanů v postproduktivním věku rozmanité specifické vzdělávací formy různého charakteru . Může jít např. o Lidové university, Kluby aktivního stáří, Akademie třetího věku, University třetího věku, kulturně-osvětové programy a university volného času. Vzdělávání seniorů v Československu se začalo rozvíjet nejdříve formou přednášek v klubech důchodců a kulturních zařízeních. Postupně vznikaly ucelené přednáškové bloky, pro které začal být používán výraz univerzity třetího věku. V roce 1986 byly cykly přednášek univerzit třetího věku poprvé organizovány na akademické půdě na univerzitách v Olomouci a v Praze. V současné době nabízejí programy univerzit třetího věku skoro všechny vysoké školy v Praze i jednotlivých regionech České republiky a studuje na nich asi 4 000 studentů z řad seniorů (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 53). 33

Krátce chci pohovořit o Univerzitě třetího věku v Brně. Masarykova universita

nabízí

studijní obory určené seniorům již šestnáctým rokem. V akademickém roce 2007/08 navštěvovalo přednášky na druhé největší vysoké škole v České republice 1560 posluchačů. 159 z nich studium letos úspěšně ukončilo. V základním kurzu se studenti zaměřují na otázky zdravého a smysluplného životního stylu ve vyšším věku. Přednášky pokrývají témata čtyř základních okruhů: Člověk a zdraví, Člověk a příroda, Člověk a umění a Člověk a společnost. Kromě toho nabízí univerzita seniorům i tématicky zaměřené kurzy (např. počítačové kurzy , jazykové kurzy, pohybově zaměřené, aktuální právní otázky nebo soudní lékařství). V průběhu akademického roku probíhají i mimořádné přednášky , v roce 2008 například cyklus Rektorských přednášek. Když v tomto roce universita pořádala zápis do prvního ročníku základního kurzu, podařilo se jí kapacitu pro 200 naplnit během jediného dne. Je tedy vidět, že o vzdělání usilují i zástupci nejstarší generace. (více na www.u3v.muni.cz ). První U3V vznikla v r. 1973 ve Francii na Univerzitě společenských věd v Toulouse. Hnutí U3V se rychle šíří do dalších evropských zemí . Rostoucí počet U3V a potřeby vzájemné komunikace mezi nimi vedla v r. 1977 k založení Mezinárodního sdružení U3V – AIUTA (Association Internationale des Universités du Troisiéme Age), které sídlí v Toulouse. V Kanadě a USA, kde se neujala evropská koncepce U3V, je významným prostředkem vzdělávání seniorů tzv. Elderhostel (studentský domov pro seniory). Jedná se o dobrovolnou organizaci, která ve spolupráci s universitami a kolejemi organizuje letní vzdělávací programy (Mühlpachr, 2004a, str. 140). V našich podmínkách mají poměrně dobrou tradici tzv. Akademie třetího věku a Kluby aktivního stáří.. Obě tyto

formy uspokojují

vzdělávací

potřeby

občanů v

postproduktivním věku zejména v těch regionech , kde nejsou vysoké školy. Akademie třetího věku jsou organizovány pod záštitou různých organizací (např. Červený kříž) či institucí

( Akademie J.A. Komenského,

Domy kultury).

Vyznačují

se

přístupností

výkladu a přizpůsobováním obsahu místním potřebám a individuálním zájmům občanů postproduktivního věku. Kluby aktivního stáří mají podobné poslání, ale na rozdíl od výše uvedených forem se vyznačují trvalejšími

neformálními vztahy, rozvíjením osobních zájmů seniorů a

uspokojováním potřeby vzájemného kontaktu (Mühlpachr, 2004a, str. 139). V této kapitole je rovněž potřeba pohovořit krátce o kulturní a osvětové činnosti. Fenomén kulturní a osvětové činnosti a práce možná některým z nás zní jako pojem z 19. století, kdy se národní buditelé snažili z vrstev národně neuvědomělého obyvatelstva 34

vytvořit moderní národ. Kdybychom ji však chtěli hodnotit pouze takto, dopustili bychom se hrubého zjednodušení a nepochopení. Kulturní a kulturně-osvětová práce je nedílnou součástí celoživotního vzdělávání a kultivace osobnosti. Jedná se o nabídku programu pro volný čas. Je zajímavé, jak této potřebě vychází vstříc ministerstvo školství realizací své reformy vzdělávání. Třídy prvních, druhých, šestých a sedmých ročníků základních škol v tomto školním roce již pracují podle školních vzdělávacích programů, vytvořených na základě Rámcového vzdělávacího programu (RVP). Cílem RVP je předávat žákům tzv. klíčové kompetence, mezi nimiž významné místo zaujímá kompetence k učení. Žáci už na základní škole by měli získat motivaci k celoživotnímu učení a pochopit jeho význam jako prostředku k uplatnění na pracovním trhu. Cíle RVP tak korespondují s kulturní a kulturně osvětovou prací a požadavkem na edukaci seniorů, která hraje významnou roli v rozvoji osobnosti. Kulturní a osvětová práce plní ve společnosti několik úkolů: 1. vytváří možnosti pro všeobecnou a mnohostrannou kultivaci osobnosti dospělého jedince 2. vytváří podmínky pro uspokojování individuálních zájmů a specifických kulturních a vzdělávacích potřeb dospělého 3. umožňuje hromadné šíření produktů duchovní kultury mezi obyvatelstvo 4. přispívá ke zpřístupnění poznatků vědy, kultury, techniky a politiky a k osvětě obyvatelstva 5. posiluje a rozšiřuje znalosti nabyté během let školního vzdělávání na různých úrovních a přispívá k jejich trvalému doplňování a rozvíjení Celoživotní vzdělávání má komplexní a dlouhodobý charakter a kulturní a osvětová práce je pouze jednou její součástí, zato však součástí specifickou. Mezi její specifika patří působení na celou populaci státu bez omezení. Je totiž zcela otevřeným a velmi dynamickým systémem, do něhož má přístup každý jedinec v kterékoli etapě svého života podle svého uvážení a rozhodnutí. Vyvíjí se pružně v návaznosti na celospolečenský vývoj, sleduje aktuální módní, společenské či umělecké trendy. Přitom je však nekopíruje se slepou důvěřivostí, nýbrž k nim přistupuje se zdravým kriticismem. Z tohoto důvodu je logické, že kulturní a osvětová práce pro své potřeby využívá nepřebernou paletu forem a prostředků působení. Můžeme jmenovat například expozice, výstavy, divadelní představení, hudební produkce, televizní pořady, novinové články, publikace, ale i dosud opomíjené formy, jako třeba naučné stezky, performance, cestování … a pochopitelně fenomén internetu. Specifickou úlohu sehrávají veřejné knihovny. Knihovny byly vždy oporou vzdělávacího procesu tím, že poskytovaly četbu, protože čtení je vlastně 35

formou učení, a ve své osvětové a kulturně informační činnosti oživovaly půjčovanou literaturu přednáškami, besedami, zprostředkováním osobního setkání čtenářů se spisovateli a dalšími kulturními a osvětovými aktivitami. Nesmíme zapomenout ani na hvězdárny. Místnost malého planetária může sloužit pro kulturně osvětovou i výzkumně vzdělávací činnost. Může být také využívána zejména při veřejném pozorování a foyer budovy hvězdárny lze využít pro výstavy. Je potřeba zdůraznit, že systém kulturní a osvětové činnosti je založen na dobrovolnosti, aktivitě a zájmu subjektu a nemá tudíž kvalifikační charakter. V tomto rámci se vzdělávacími a společenskými aktivitami pro seniory v Brně zabývá nestátní nezisková organizace Centrum pro rodinu a sociální péči Brno. Organizuje jazykové a počítačové kurzy , kurz tréninku paměti, biblické kurzy , seniorklub, seniorkavárnu. Toto brněnské Centrum je spolupracujícím centrem s Národním centrem pro rodinu založené v r. 1996 (více www.crsp.cz - viz Přílohu č. 1). Jak jsem již naznačila v úvodu, kulturní a osvětová činnost má v našich zemích dlouhou a úspěšnou tradici právě z onoho 19. století. Tehdy se této činnosti intenzivně věnovali členové mnoha spolků a institucí, které vytvářely husté předivo tehdejší české občanské společnosti. Jako zajímavý příklad můžeme uvést spolky dobrovolných hasičů. Kromě své základní funkce, boji proti požárům, prevenci a zajišťování protipožárních hlídek např. během žní, se jejich členové zaměřili i na kulturně osvětovou práci, pořádání plesů, zábav a divadelních představení. Kulturní a osvětová práce zajišťuje totiž kontinuitu minulosti, přítomnosti a budoucnosti a podílí se tak i na přenosu historické paměti národa. Je zároveň i nástrojem sociální komunikace, během níž dochází k přetváření hromadně šířených informací do podoby individuálních a zvnitřněných poznatků. Význam vzdělávacích aktivit tkví v tom, že naznačují stárnoucím a starým občanům novou životní perspektivu. Vzdělávání pro ně představuje životní pomoc v tom, že jim kromě informací a vědění nabízí životní orientaci na rozvoj a osobní růst v etapě života, která byla dříve považována za deficitní. seniorů v současné

Přehodnocení

názorů na úlohu

společnosti dokumentuje i Charta práv a svobod starších lidí

(http://www.helpnet.cz/seniori/dokumenty-tykajici-se-senioru - viz také Přílohu č. 3). Vypracovaly ji Univerzita v Lovani a Centrum celoživotního vzdělávání na Svobodné univerzitě v Bruselu. Je v ní zdůrazněno , že generace starších není na odpočinku. Spolu s druhými a pro druhé se učí, objevuje, inovuje tak, aby nepředstavovala jenom objekt pro pomoc, ale také zdroje, které lze rozvinout ve službě druhým. 36

Na počátku 21. století ze společenské potřeby pochopit složitý vliv kultury na výchovu a vzdělávání a na celkové ovlivňování dospělých vyrostl nový obor, jímž je tzv. kulturní andragogika. Hodnota člověka se v dnešním světě víc a víc posuzuje podle toho, jak se dokázal vřadit do šablony efektivnosti, jakého si dobyl úspěchu, a to od sféry veřejné až po tu nejprivátnější. V honbě za úspěchem, penězi, mocí dochází postupně k stále větší degradaci člověka a jeho lidství. Jak tomu můžeme čelit? Právě na tomto místě podle mého názoru leží hlavní poslání práce učitele jako humanitního činitele a kulturně osvětového pracovníka, který vykonává jednu z nejobtížnějších lidských činností na poli ovlivňování lidské povahy tak, aby se v ní probudilo vědomí lidskosti.

3.3 Rehabilitační programy

Jakékoli rehabilitační programy pomáhají napravovat zdravotní stav konkrétního jedince, který byl předtím určitým způsobem narušen, a pomáhají mu alespoň z části navracet jeho dřívější vitalitu. Dovolím si však tvrdit, že spoléhat se pouze na rehabilitační programy by bylo od seniorů projevem nezralosti. Za své zdraví nese totiž odpovědnost především každý sám. Nechci nosit dříví do lesa, a proto na podporu svého názoru využiji doporučení MUDr. Zdeňka Hrůzy, který se zabýval otázkou prodloužení lidského života. Hlavní otázkou prodloužení lidského života je podle něj odstranění těch chorob, které mohou způsobit předčasnou smrt člověka. Je však třeba také brát v úvahu tu skutečnost, že stárnutí působí v organismu takové změny, že se choroby mohou uplatnit. Pro zachování dlouhého života v aktivním stavu je zapotřebí dodržovat základní zásady vyváženého denního režimu a zdravé životosprávy: dbát na správnou výživu a vyhýbat se nadvýživě, omezit kouření a nadměrné pití alkoholu, zachovat si dobrý stav nervového systému správným pracovním režimem, dostatečným odpočinkem a životním optimismem. Zdeněk Hrůza také doporučuje dodržovat zásady zdravého života častým pobytem a pohybem na čerstvém vzduchu a sledovat příznaky začínajících nemocí a poté podstupovat důkladnou a důslednou léčbu, kde své uplatnění naleznou rehabilitační programy (Hrůza, 1966, str. 114). V podstatě s tím souhlasí i MUDr. František Tvaroh, který hovoří o prospěšnosti tělesného pohybu. Lidé, kteří pravidelně cvičí, se podle něj dožívají o něco vyššího věku, než lidé, kteří necvičili. Zejména však lze cvičením a pohybem docílit prodloužení aktivního věku i o více než 15 let. Pravidelné cvičení a pohyb u lidí středního věku a na počátku stáří vede i ke 37

zlepšení duševní kondice, k normalizaci krevního tlaku a ke snížení hladiny cholesterolu v krvi. Pohyb a cvičení má rovněž příznivý vliv na srdeční, oběhovou a dechovou odpověď na svalovou činnost (Tvaroh, 1984, str. 214). Rehabilitační cvičení mají význam i u velmi starých seniorů. Staří či nemocní lidé mohou cvičit i v sedě. „Je někdy až neuvěřitelné, jak pohybová rehabilitace dokáže zlepšit celkovou kondici starého a neduživého člověka.“ (Tvaroh, 1984, str. 214 ).

38

4 Analýza sociálních programů Cílem sociálních programů zaměřených na seniory by mělo být jejich začlenění do společnosti a co nejvyšší psychická, fyzická a sociální kvalita jejich života. Sociální programy poskytuje státní i nestátní sektor a v poskytování péče seniorům významnou roli hraje i rodina.

4.1 Státní sektor

V této kapitole je dále potřeba pojednat o službách pro staré lidi. V České republice existovalo do roku 2006 několik typů tzv. rezidenčních služeb: - domovy důchodců - domovy s pečovatelskou službou - domovy – penziony pro důchodce Všechny tyto typy služeb byly podle nové legislativy zahrnuty do jednotné kategorie nazvané domov pro seniory ( Matoušek, 2007, str. 89). Lze však předpokládat, že stávající zařízení si vlivem jakési institucionální setrvačnosti zachovají po určitou přechodnou dobu ten charakter, který měly předtím, než vstoupil v platnost nový zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Jaké byly rozdíly mezi třemi původními kategoriemi institucí poskytujících rezidenční služby? Domovy důchodců poskytovaly starým lidem plné zaopatření. Senioři zde nalezli ubytování, stravu, úklid, praní a žehlení. Domovy důchodců kromě toho v podstatě denně nabízely různé skupinové programy. A samozřejmostí byla i dostupná lékařská a ošetřovatelská péče. Některé domovy důchodců měly dokonce i specializovaná ošetřovatelská oddělení nebo oddělení specializovaná na péči o seniory trpící demencí. Domovy s pečovatelskou službou poskytovaly seniorům byt formou pronájmu. Dále zde byly dostupné základní služby a to ve všední dny. Tyto služby si senioři objednávali. Jednalo se o pomoc s vedením domácnosti, ošetřovatelskou péči, pomoc při osobní hygieně, doprovod při cestě na úřady nebo za lékařskými službami. Domovy – penziony pro důchodce poskytovaly uživatelům nájemní byty. V tomto případě se předpokládalo, že uživatelé budou soběstační. I zde si ovšem senioři mohli navíc objednat některé služby. Jednalo se např. o nákup, úklid, praní a žehlení.

39

Kolektiv autorů pod vedením Oldřicha Matouška reflektuje skutečnost, že v domovech důchodců existovala určitá rivalita mezi zdravotnickým a nezdravotnickým personálem a že ne ve všech domovech důchodců se podařilo naplnit všechny Standardy kvality (ÚZ, 2003) poskytované sociální péče. Velké rezervy existovaly zejména v oblasti spolupráce s rodinou. V řadě domovů panoval podle těchto autorů předsudek, že rodina o starého člověka nemá zájem a pouze ho využívá jako zdroj financí (Matoušek, 2007, str. 90). Nejdůležitějším úkolem domovů pro seniory, který vytyčil nový zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, bylo zabezpečení nové registrace těchto organizací jako zařízení pro sociální služby. Za tímto účelem domovy pro seniory musely podle tohoto zákona splnit čtrnáct poměrně náročných požadavků. K zajištění nové registrace jednotlivých domovů bylo rovněž nutné přepracovat a nechat schválit nové zřizovací listiny zastupitelstvy měst a obcí a dále nechat provést nový zápis do obchodního rejstříku. Všechny tyto náležitosti a jejich splnění v řádném termínu kladly velké požadavky na vedení a personál jednotlivých domovů pro seniory. Jaké jsou podmínky pro přijetí do sociálních institucí, které se zabývají péčí o seniory, tedy do domovů důchodců (domů pro seniory) nebo do domů s pečovatelskou službou? V domech pro seniory se poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost zejména z důvodu věku, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby (ÚZ č. 645, 2008, str.160). Přijetí do domů pro seniory podléhá určitým zásadám. Které to jsou? a) osoby pobírající starobní důchod, je jim přiznán příspěvek na péči minimálně II. stupně, nebo bylo zahájeno řízení o jeho přiznání, a potřebují poskytování sociálních služeb v průběhu 24 hodin. b) pobírající invalidní důchod, dosáhli věku pro přiznání starobního důchodu a je jim přiznán příspěvek na péči min. II. stupně, nebo bylo zahájeno řízení o jeho přiznání, a potřebují poskytování sociálních služeb v průběhu 24 hodin a jejich potřeby naplní služby poskytované seniorům. Žadatel požádá o formulář, vyplní doklad ,,Sociální šetření“, k žádosti žadatel přiloží kopii posledního výměru důchodu a potvrzení o výši důchodu, které mu vystaví Okresní správa sociálního zabezpečení. Dále k žádosti přiloží kopii o výši příspěvku na péči, pokud jej má již přiznaný, žádost s vlastnoručním podpisem žadatele a všechny výše uvedené dokumenty pošle zpět do instituce. Pokud žadatel splňuje podmínky pro přijetí, což zhodnotí ústavní lékař a vrchní sestra, vydá zařízení rozhodnutí o zařazení do pořadníku domu pro seniory. Po

40

uvolnění místa pak bude provedeno sociální šetření u budoucího klienta a následně bude vyzván k nástupu. A jaké byly zásady pro přijetí do domu s pečovatelskou službou? V tomto případě se jednalo o zařízení poskytující sociální péči občanům, kteří jsou ve starobním nebo plném invalidním důchodu. Rozsah i výši úhrad za jednotlivé úkony stanovuje zákon č. 108/2006 Sb., v platném znění a vyhláška č. 505/2006 Sb. v platném znění. Tyto služby si mohou obyvatelé domu s pečovatelskou službou objednat ve stanici pečovatelské služby, která se nachází v každém tomto zařízení. Žádosti o umístění do domů s pečovatelskou službou se na předepsaných formulářích podávají na Odboru sociálních věcí příslušného městského úřadu, který zajišťuje jejich evidenci a rozhoduje o přidělení bytů v tomto zařízení. Jedná se o byty zvláštního určení. Po přidělení bytu je na Správě domu sepsána s novým obyvatelem nájemní smlouva. Klient vyplní žádost a poté jeho obvodní lékař, vyplněnou žádost předá na sociální odbor, který ji posoudí, provede šetření v rodině, která zahrnuje prošetření a zhodnocení zdravotního stavu žadatele, jeho sociálních podmínek, v nichž žije, příjmových a majetkových poměrů. Jednou za měsíc sociální komise posoudí žádost o umístění. Když je klient vybrán, je mu vystavena nájemní smlouva na dobu určitou. Rozhodnutí o poskytování pečovatelské služby je uzavíráno vždy písemnou formou, a to od doby nástupu uživatele v různém rozsahu služeb tak, jak bylo dohodnuto s uživatelem a za danou úhradu. Obsah poskytovaných služeb lze měnit dle aktuální situace uživatele. Usnesení, že služba bude poskytnuta stvrdí statutární zástupce. V současné době rozlišujeme dvě hlavní formy sociální pomoci seniorům, a to pečovatelská služba a osobní asistence. Pečovatelská služba je poskytována za úhradu, která je stanovena podle Přílohy č. I k vyhlášce č.182/1991 Sb. Pečovatelskou službu můžeme charakterizovat jako terénní nebo ambulantní službu, která je poskytována osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, a rodinám s dětmi, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Pečovatelská služba poskytuje ve vymezeném čase v domácnostech osob a v zařízeních sociálních služeb následující úkony: a) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu b) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu c) poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy d) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím (ÚZ č. 645, 2008, str. 158).

41

Osobní asistencí pak míníme terénní službu poskytovanou osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje bez časového omezení, a to v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoba potřebuje: a) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu b) pomoc při zajištění stravy c) pomoc při zajištění chodu domácnosti d) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti e) zprostředkovávání kontaktu se společenským prostředím f) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitosti (ÚZ č. 645, 2008, str .158). Jako další zařízení, která se angažují v péči o seniory, můžeme jmenovat tzv. léčebny dlouhodobě nemocných, což jsou specializovaná zdravotnická zařízení poskytující péči dlouhodobě nemocným. Zde jsou vzhledem k nedostatečné kapacitě návazných ústavních služeb dlouhodobě hospitalizováni pacienti – většinou se jedná o seniory – u kterých jejich sociální problematika může převažovat nad problematikou zdravotní. Tito tzv. nepřipustitelní pacienti představují pro nemocnice i finanční zátěž. Pro úhradu jejich pobytu se používá institut sociální hospitalizace. Zdravotnické zařízení dostává finanční náhradu za jejich pobyt v podobě paušální dávky z rozpočtu ministerstva práce a sociálních věcí. Ta však nemůže krýt skutečné náklady na pobyt. Je však potřeba zdůraznit, že léčebny dlouhodobě nemocných nejsou profilovány na práci v sociální oblasti a z tohoto důvodu také nemají ani příslušně vyškolený personál (Matoušek, 2007, str. 90). V některých nemocnicích se u nás v současné době zavádějí systémy tzv. návratné péče. V tomto případě je sociální pracovník členem týmu, který hodnotí, do jakých podmínek se bude pacient z nemocnice vracet. Následně se pak pokouší jeho situaci komplexně řešit. Tím se má zabránit tomu, aby kvůli zanedbanému doléčení, nedostatečné rehabilitaci, nedostatcích v sebeobsluze nebo kvůli nevhodným životním podmínkám znovu vracel do nemocnice a byl zde upoután na lůžko. Některé nemocnice zavádějí i tzv. řízené návštěvy. Během nich zdravotnický personál komunikuje s členy rodiny, kteří přicházejí za nemocným, a podává jim doporučení, jak zvládnout péči o seniora po jeho návratu domů. Zdravotnický personál dokonce může členy rodiny zacvičit v potřebných rehabilitačních a pečovatelských úkonech a v postupech, které aktivizují psychické funkce.

42

4.2 Nestátní sektor

Po roce 1989 vznikly různé agentury domácí péče jako nestátní zdravotnická zařízení. Tyto agentury by mohly kombinovat zdravotní a sociální péči o seniory. V tomto případě by se jednalo o komplexní domácí péči. V ideálním komplexním modelu domácí péče sociální pracovník poskytuje sociální poradenství, dále provádí některé ošetřovatelské úkony, poskytuje krizovou intervenci a také asistenční službu atd. Většina těchto agentur však poskytuje pouze ošetřovatelskou péči a to z toho důvodu, že pro péči jiného typu nemají dost finančních prostředků (Matoušek, 2007, str. 91). Po zmíněném roce 1989 se rovněž rozšířila síť denních center pro seniory, která byla před tímto rokem označována jako tzv. domovinky. Denní centra pro seniory poskytují různé druhy tzv. aktivizačních programů. Některá z nich jsou schopna zajistit dovoz a rozvoz klientů, což představuje velkou úlevu a pomoc pro pečující rodinu a pro samotné seniory – uživatele těchto služeb. Některá centra jsou specializována i na péči o lidi s demencí. Avšak poptávka po tomto typu služeb vysoce převyšuje nabídku. Je rovněž zapotřebí zmínit i tu skutečnost, že některé nestátní neziskové organizace poskytují i služby tzv. úlevové neboli respitní péče. Tento druh péče spočívá v tom, že do bytu, kde senior žije i se svou rodinou, dochází asistent, který po několik hodin o klienta pečuje. Zjednodušeně a trochu vulgárně řečeno se jedná o jakousi obdobu „paní na hlídání“ pro malé děti. Klienti z řad seniorů ovšem část dne, kdy jejich rodina je v zaměstnání nebo je z jiného důvodu nepřítomná, tráví v nějakém společném zařízení. Některé neziskové organizace nebo i městské úřady nabízejí starším lidem služby tísňového volání. Jedná se v podstatě o možnost, kdy se staří lidé mohou dovolat pomoci v případě situace, se kterou se sami nedokážou vypořádat. Při této příležitosti jen připomenu, že v některých zahraničních zemích jsou využívány i systémy monitoringu pohybu starých lidí v bytě nebo zjišťování přítomnosti kouře v bytě. Pro seniory, kteří trpí demencí, se už i u nás začínají používat náramky, ve kterých jsou uloženy informace s kontakty na členy rodiny nebo na jiné blízké osoby pro případného zachránce nebo pomocníka (Matoušek, 2007, str. 92). Lze konstatovat, že se v České republice začínají rozvíjet svépomocné skupiny pro rodiny, které pečují o seniory. Tyto skupiny mohou účinným způsobem snižovat tzv. pečovatelskou zátěž na člena takové rodiny. Některé nestátní organizace experimentují i s tzv. mezigeneračními programy. Jedná se o programy, které mohou spočívat mimo jiné ve spolupráci mezi různými organizacemi: např. může dojít ke spolupráci mezi domovem 43

důchodců a mateřskou nebo základní školou. Podstatou těchto programů pak je kontakt mezi konkrétními seniory a dětmi. Některé nestátní organizace zase nabízejí poskytování osobní asistence. Jedná se o službu ekvivalentní pečovatelské službě, která je poskytovaná státními zařízeními. Je však rozšířena o doprovázení klienta asistentem na cestách nebo při jednání na různých úřadech (Matoušek, 2007, str. 92). Je tedy vidět, že škála sociálních služeb, které seniorům nabízejí nestátní neziskové organizace je poměrně široká. Přesto však kolektiv autorů pod vedením Oldřicha Matouška konstatuje, že v systému služeb pro seniory chybí tzv. depistáž (Matoušek, 2007, str. 92). Oč se jedná? Výraz depistáž označuje cílené vyhledávání starých lidí, kterým hrozí sociální vyloučení. Před rokem 1989 tuto činnost vykonávaly specializované geriatrické sestry. Dále u nás v podstatě chybí terénní služby, které by se specializovaly na problematiku týrání, zanedbávání a špatného zacházení se starými lidmi. Rovněž u nás zatím ve větším měřítku nenajdeme komunitní centra, ve kterých by senioři měli přístup k různým programům a kde by se staří lidé mohli setkávat, komunikovat spolu a naplňovat svůj čas podle vlastního uvážení. V některých venkovských oblastech, zvláště na jihovýchodní a jižní Moravě a v některých okresech na Vysočině, kde je vyšší procento věřících v populaci, mohou funkci jakýchsi komunitních center plnit kostely. Výše uvedené nedostatky v systému služeb pro seniory však nepadají na vrub jen nestátním neziskovým organizacím. Svou roli v nápravě a zlepšení tohoto stavu musí sehrát i stát, ale i církve nebo s nimi spojené organizace a také občanská sdružení a samy rodiny seniorů. V rámci nestátního sektoru je v oblasti péče o seniory zapotřebí jmenovat také např. hospice. To jsou nestátní zdravotnická zařízení, která fungují na principu tzv. paliativní medicíny. Sociální práce v nich se může soustřeďovat nejen na potřeby umírajícího, ale také na potřeby jeho rodiny. To platí i v období po úmrtí pacienta např. při zajištění pohřbu a v období bezprostřední reakce pozůstalých na smrt blízké osoby. Takové širší zaměření je však u nás zatím spíše výjimkou (Matoušek, 2007, str. 90). Pokud jde o pacienta jako o jedince, sociální pracovník v hospici zaznamenává a vytváří přehled o jeho potřebách a situaci a podílí se na vypracování plánu péče. Kromě toho také přímo pomáhá pacientovi naplňovat některé jeho psychické a sociální potřeby nebo v tomto smyslu koordinuje činnost dobrovolníků. Dokonce se může angažovat i v zajištění péče o pacientova domácí zvířata. Nestátní sektor se také angažuje v oblasti vzdělávání seniorů. Mám na mysli tzv. univerzity volného času, které na rozdíl od univerzit třetího věku nejsou uzavřené neseniorům, a proto se zde starší lidé mohou potkávat s matkami na mateřské dovolené, 44

invalidními důchodci či nezaměstnanými. Univerzity volného času se nevážou na již existující vysokou školu a většinou jsou samofinancovatelné. Tyto univerzity organizují např. soukromé agentury (Hradec Králové), ale i knihovny (Havlíčkův Brod, Hodonín) nebo i domovy pro seniory (Onšov, Třebíč, Rožďalovice) (Klevetová, Dlabalová, 2008, str.53). Nejedná se tedy o aktivitu, která by byla doménou pouze nestátního sektoru.

4.3 Občanská sdružení

Občanská sdružení, která se angažují v oblasti péče o seniory, existují v mnoha městech České republiky. V následujícím textu uvedu příklady některých z nich a budu na nich dokumentovat rozsah jejich činnosti. Jako příklad těchto občanských sdružení mohu jmenovat občanské sdružení Gema (www.gerocentrum.cz/gema - Příloha č. 2), které se zaměřuje na podporu zdraví seniorů, rozvoj gerontologie, geriatrie a kvality péče o chronicky nemocné. Ve městě Vsetín v Zlínském kraji funguje Centrum – občanské sdružení pro seniory, kde probíhají zde kurzy práce na počítači pro členy i nečleny centra a také kurzy výuky cizích jazyků. V témže městě existuje i občanské sdružení Letokruhy. Jedná se o občanské sdružení zaměřené na péči o seniory postižené Alzheimerovou nemocí, které zároveň funguje i jako kontaktní místo České alzheimerovské společnosti. Na Moravě ještě chvíli zůstaneme. V Prostějově vzniklo již

v roce

Tato organizace

1999

občanské

sdružení

Pomocná

nabízí služby osobní asistence v domácnostech seniorů,

ruka. ale i

v domácnostech zdravotně postižených, chronicky nemocných a handicapovaných občanů včetně dětí. Zaměstnanci sdružení jsou převážně diplomované zdravotní sestry a pečovatelky, které v domácnosti klienta poskytují služby a vykonávají práce, které si klient nedokáže udělat pro svůj věk nebo zdravotní handicap sám. V Praze svou činnost vykonává občanské sdružení Remedium, což je nevládní nezisková organizace. Zaměřuje se na vzdělávání seniorů a jejich podporu a pomoc v psychosociální oblasti. Dále seniorům nabízí i duševní a tělesné aktivity, kterými se snaží předcházet jejich sociální izolaci a ztrátě soběstačnosti. Domnívám se, že není potřeba, abych dál uváděla příklady občanských sdružení z této oblasti. Je však možné konstatovat, že i když v oblasti péče o seniory svou činnost vyvíjí množství státních i nestátních organizací, stále je jich méně, než by bylo zapotřebí a služby,

45

které nabízejí, mnohdy uspokojují jen část potřeb starého a nemocného člověka nebo pečující rodiny. V této oblasti se tak otevírá prostor pro další rozvoj naší občanské společnosti.

4.4 Rodina jako poskytovatel péče

„… s přibývajícími křížky začne každý jedinec intenzivně prožívat především vertikální vztahy a řídnou řady jeho vrstevníků, kteří mají své problémy a také oni tíhnou k akcentaci rodinných vztahů.“ (Sýkorová, 2007, str. 159). V tomto smyslu pak nabývá na významu otázka příbuzenské pomoci seniorům. Dana Sýkorová hovoří o tzv. aktivním managementu sociálních vztahů ze strany seniorů. Ten podle ní spočívá ve vědomé redukci sociálních sítí a v selektivní koncentraci jednotlivých seniorů na vztahy, které jim přinášejí fyzickou, sociální i psychickou oporu a v konečném důsledku tak zvyšují kvalitu života ve stáří (Sýkorová, 2007, str. 159). Na úvod této kapitoly si dovolím malé zamyšlení nad vývojem mezigeneračních vztahů v historii. „To je dnes ale koktavá mládež! To za našich mladých let nebývalo! To šlo všechno ráz na ráz, rána za ránou!“ Takto se obořil obstarožní purkrabí pan z Vartenberka v podání Jaroslava Marvana na mladého královského panoše pana Peška v podání Jaromíra Hanzlíka v onu osudovou noc na Karlštejně. Purkrabímu sklaplo až tehdy, když pochopil, že ta „ženská“ na hradě je jeho neteř Alena. Tato úsměvná epizoda nám ukazuje jeden z nejstálejších společenských jevů, který znají dějiny lidstva, a tím je kritický pohled starší, odcházející generace na generaci mladou, právě nastupující. Jakou úlohu vlastně nejstarší generace sehrávala v podmínkách tradiční společnosti? Především je potřeba zdůraznit, že její celkový podíl na populaci byl ve srovnání s dneškem a v důsledku obtížných životních podmínek zanedbatelný. Lidem, kteří se dožili vyššího věku, byla už jen z toho důvodu prokazována úcta. Své rodině či své komunitě už sice nemohli pomoci fyzickou silou, ale všichni oceňovali jejich za léta nastřádanou životní moudrost. Ozvěnou této úcty jsou snad postavy kouzelných dědečků a moudrých babek kořenářek v lidových pohádkách. Ve venkovském prostředí staří lidé nacházeli významné uplatnění při výchově dětí. Vyprávěli jim příběhy, pověsti a pohádky, na což jejich těžce pracující rodiče neměli čas. Romány z venkovského prostředí napsané v 19. století nám dokazují, že generace prarodičů péčí o vnoučata splácela dluh, který měla ve výchově svých vlastních dětí.

46

S nástupem moderní průmyslové společnosti se vztahy mezi generacemi začaly postupně měnit. Mnohem rychlejší ekonomický a společenský vývoj způsobil, že rozdíly mezi jednotlivými generacemi se zvětšovaly. Staří lidé najednou zjišťovali, že svou po desetiletí získávanou životní zkušenost a moudrost nemohou ve změněných podmínkách uplatnit. Generace babiček a dědečků tak ztrácela část své původní přirozené autority. Možná právě od 19. století do popředí ostřeji vystoupil onen zmíněný fenomén kritického pohledu starší generace na mládež, který ve svých románech reflektovali tehdejší spisovatelé. Změna tradičních společenských struktur v procesu zrodu a vývoje moderní společnosti však vyvolala i změnu společenského postavení starší generace. S rostoucí životní úrovní jich přibývalo.

Třígenerační

venkovská

rodina

byla

v masovém

měřítku

nahrazována

dvougenerační rodinou městskou. A společnost náhle stála před problémem, jak se postarat o rostoucí počet starých lidí, kteří se sami neuživí a o které se jejich rodina nemůže postarat. Počátek 20. století se tak stal svědkem zrodu prvních veřejných systémů důchodového zabezpečení. Sto let od jejich vzniku musíme řešit otázku jejich reformy. V současné době ale tradiční vztah generací dětí a prarodičů nabývá poněkud jiných rozměrů, než na jaké byli zvyklí naši prarodiče v době, kdy ještě sami byli dětmi a slýchali moudré výtky a laskavé napomínání svých prarodičů. V důsledku demografického vývoje nám totiž v populaci našich babiček a dědečků – tu označovaných jako senioři, tu jako důchodci a tu jako lidé v postproduktivním věku – přibývá. Jejich podíl na celkové populaci již přesáhl jednu pětinu a brzy překročí jednu čtvrtinu. Vyvstává před námi nerudovská otázka „Co s nimi?“ Otázku „Kam s nimi?“ se neodvažuji položit, protože tímto způsobem by se přece o lidech uvažovat nemělo! Dokáže je naše generace uživit? Ano, bude to skutečně úkol naší generace. Jak dlouho ještě bude vláda odkládat nutnou reformu penzijního systému? Doba a společenské podmínky se mění, ale lidé, domnívám se, zůstávají stále stejní. Co se na vztahu mezi generací dětí a jejich prarodičů nezměnilo? Jistě to je onen obrovský potenciál životní moudrosti a laskavosti, který my děti máme na dosah. A jistě to také je naše mladistvá neochota z tohoto potenciálu čerpat dříve, než nám naše první životní zkušenosti napoví, že ty babičky a dědečkové mají vlastně v mnohém pravdu. V této souvislosti je třeba zmínit, že pro vztahy mezi generacemi uvnitř příbuzenských svazků je typická neustálá ambivalence mezi autonomií a závislostí rodiče a dospělého dítěte. Tento koncept byl teoreticky rozpracován Kurtem Lüschrem a Karlem Pillmerem. V opozici proti tomuto konceptu existuje teorie příbuzenské solidarity propagovaný Vernem Bengtsonem. Bengtson považuje za samozřejmou směnu podpory v rodině na základě citových vazeb, příbuzenských vztahů nebo odpovědnosti. Tato teorie akcentuje tu 47

skutečnost, že rodiče se snaží i v dospělosti svých dětí jim pomáhat a podporovat je. A naopak stárnoucí děti se snaží pěstovat citová pouta se svými starými rodiči, zůstávají s nimi v kontaktu, chrání je a poskytují jim podporu. V praxi ovšem vyvážení vztahu mezi rodiči a jejich dospělými dětmi není nikdy dokonalé, ovšem vzájemná závislost tu pochopitelně existuje. Byly rozpracovány i teorie konfliktu, které předpokládají, že v prostoru rodiny dochází k soupeření o vzácné zdroje, za které tyto teorie považují informace, dovednosti, majetek, ale i city, prosazení vlastních cílů a kontrolu ostatních. Stáří s sebou nese oslabení nebo ztrátu určitých zdrojů a moci rodičů a naopak sílí zdroje a moc dospělých dětí. Teorie konfliktu dokonce hovoří o vytváření mocenských koalic uvnitř širší rodiny, do kterého patří i vyjednávání konsensu. Konkrétně jde např. o úsilí dcer nebo snach disponujících většími instrumentálními zdroji o znovuprojednání asymetrie mezi nimi a manžely nebo bratry v poskytování pomoci a podpory starším rodičům (Sýkorová, 2007, str. 161). Sýkorová tyto teorie shrnuje tvrzením, že sociální realitě pravděpodobně nejvíce odpovídá teorie solidarity zároveň s teorií konfliktu čili v podstatě teorie mezigenerační ambivalence. Ambivalence jsou spojeny se střetem mezi autonomií a závislostí starých lidí. Příbuzenská odpovědnost vůči nesoběstačným starým lidem představuje typický příklad konfliktu mezi reciprocitou a solidaritou. Na jedné straně je patrná snaha o vyváženost zisků a ztrát a na druhé straně je zřejmý tlak na altruistické poskytování pomoci. Co se týče postavení rodiny jako poskytovatele péče o seniory, je potřeba říci, že v tradiční venkovské rolnické rodině byla role starých lidí pevně určena, jak bylo již zmíněno výše. Měnící se struktura rodiny v současné době ještě nevytvořila pro seniory novou pevnou roli. Z vlastního okolí znám případy aktivních lidí, kteří krátce po odchodu do důchodu zemřeli a jejich příbuzní pro to měli jednoduché vysvětlení: prostě mu (jí) chyběla práce. Sociální stát na sebe převzal některé rodinné funkce v oblasti péče o seniory, ale již nedořešil podporu těm rodinám, které jsou ochotné o své seniory i ve vysokém věku pečovat (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 13). A přitom víme, jak doložila D. Sýkorová, že převážná část seniorů žije ve svých domovech. Jak by měla fungovat rodina jako poskytovatel péče svým seniorům? Pro zajištění dobré péče o nesoběstačného seniora musí rodina splňovat tři podmínky: musí k tomu mít finanční, hmotné a časové podmínky, musí mít vůli o seniora pečovat a musí znát praktické náležitosti požadované péče (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 82). Úloha státu by pak měla spočívat v tom, že vytvoří legislativní, ekonomické a sociální předpoklady, které by rodinu v jejím pečovatelském úsilí podporovaly a případně i motivovaly. Není snad potřeba podrobněji 48

vysvětlovat, jaké výhody má domácí péče pro psychický a sociální život seniorů a pro mezigenerační vztahy uvnitř rodiny. Ve stáří znamená dobře fungující rodina záruku psychické, fyzické a hmotné pomoci. Na péči o seniory v rámci rodiny pamatuje i aktuálně platný zákon č. 94/1963 Sb. o rodině. V § 87 se praví: Odst. 1) „Děti, které jsou schopné samy se živit, jsou povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže toho potřebují.“, a odst. 2) „Každé dítě plní tuto vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních dětí.“ Je zajímavé, že zákon hovoří o vyživovací povinnosti dětí vůči svým rodičům. Domnívám se však, že zákon již neřeší porušování takto stanovené vyživovací povinnosti. Je to podobné jako v případě, kdy zákon o rodině ukládá manželům povinnost věrnosti, ale nijak nepamatuje na trestání manželské nevěry.

49

5 Charakteristika vybraných institucí V této kapitole pojednám o vybraných institucích činných v oblasti poskytování služeb pro seniory. Vybrala jsem si pro srovnání dva domovy pro seniory, které se vzájemně zásadně liší svými podmínkami pro realizaci všech sociálních programů, regionálním prostředím i složením klientely. V případě těchto dvou zařízení se proto pokusím dojít k závěru, zda se jejich vnitřní provoz a společenský a kulturní život v nich v závislosti na výše uvedeném rozdílu nějak liší. Tyto domovy jsem vybrala z důvodu přibližně stejného počtu klientů. Od tohoto srovnání očekávám jednoznačný, výrazný závěr. Obě instituce jsem měla možnost osobně navštívit v souvislosti s kulturně-osvětovým programem, který

na území ČR

produkuje náš malý amatérský hudební soubor, složený z dobrovolných interpretů ve věku od 10 do 58 let. Jedná se o nabídku programu pro volný čas. Více pozornosti budu nejdříve věnovat Domovu pro seniory Nezdenice a to ze dvou důvodů. Jednak jsem se při své návštěvě mohla dostatečně seznámit s jejím provozem a jednak tento domov hraje specifickou roli v kulturním a společenském životě malé venkovské obce, ve které se nachází. Domov pro seniory Nezdenice se nachází ve venkovské pohraniční oblasti na Moravském Slovácku, v okrese s jedním z nejvyšších podílů věřících na populaci. Následně budu věnovat pozornost Domovu pro seniory Kladno. Tento domov pro seniory se naopak nachází v prostředí velkého města v Čechách, jehož sociální i kulturní podmínky jsou odlišné od Nezdenic. Ještě metodická poznámka: v následujícím textu budu občas používat termín okres. Jsem si pochopitelně vědoma změn, které v České republice nastaly v souvislosti s reformou státní správy. Ovšem různé statistické údaje jsou vztahovány k územím okresů.

5.1 Domov pro seniory Nezdenice

Nezdenice jsou malou venkovskou obcí v uherskohradišťském okrese Zlínského kraje. Nacházejí se asi 10 km východně od města Uherský Brod a rovněž asi 10 km jižně od známých lázní Luhačovice. V celé obci žilo ke dni 30. listopadu 2007 celkem 785 obyvatel a z toho 159 ve zdejším domově pro seniory (Zpravodaj, 2007, str. 24). I z těchto čísel je patrné, jak velký význam pro obec a zaměstnanost v ní domov pro seniory Nezdenice hraje.

50

Domov pro seniory sídlí poblíž rekonstruované budovy bývalého zámečku. Byl postaven již v roce 1978 v poměrně rozsáhlém parku, který navazuje na účelově využitou budovu zámečku. O jeho výstavbě bylo rozhodnuto v polovině 70. let minulého století. Myšlenku začal v roce 1975 realizovat Okresní ústav sociálních služeb Uherské Hradiště. Stavba začala vykoupením objektu bývalého zámečku včetně parku od jeho původních majitelů. Dne 2. listopadu byla uvedena do provozu jeho první část, která sloužila zpočátku jen pro 28 obyvatel. V roce 1980 se kapacita domova zvýšila o dalších 42 míst a v roce 1983 kapacita dosáhla 111 míst (Čoupek, 2003, str. 135). Jaký byl kulturní a společenský program v tehdy ještě Domově důchodců Nezdenice v polovině 90. let minulého století? Zaměstnanci domova považovali naplnění volného času svých klientů za důležitou součást své práce. Hlavní vizi domova a snahu zaměstnanců lze charakterizovat jako přiblížení života v domově způsobu života v rodině. Na začátku i konci každého roku pořádali zaměstnanci domova pro své klienty oslavu spojenou s produkcí dechové hudby a tancem. Na konci zimy po masopustním období se zde pořádala tzv. fašanková zábava, což je místní folklórní záležitost spojená s nošením masek. Mnozí zdejší senioři se s touto zábavou setkali poprvé v životě až v Domově důchodců Nezdenice. Na začátku jara měli aktivnější senioři možnost účastnit se zahradnických prací v areálu parku. Klienti zvládli prořezávání stromů, čištění chodníků, hrabání trávy nebo rytí záhonů. Na přelomu dubna a května se senioři účastnili tzv. stavění máje, což je opět jeden z místních folklórních zvyků. Na této akci a na tzv. kácení máje se podílel i dětský folklórní soubor z místní školy. Jedná se o konkrétní projev mezigeneračních aktivit, které jsou doporučovány i teoretiky gerontologie. V létě se zde pořádala tzv. červencová noc. Jednalo se o akci pod širým nebem, při které hrála i cimbálová hudba. Zaměstnanci domova pro své klienty organizovali i akce mimo areál domova. Pravidelně navštěvovali kulturní památky v okruhu asi 200 km. Jednalo se o zámky ve Vranově, Milovicích, Kroměříži nebo Vizovicích, ale také o známé poutní místo na Hostýně. Organizátoři těchto akcí přitom vyzvedli fakt, že účast na zájezdech představuje pro seniory zdroj dojmů a zážitků a jsou pro ně vítaným zpestřením života v domově. Kulturním potřebám klientů kromě televize slouží pochopitelně i knihovna přímo v domově. Pravidelně byly rovněž konány oslavy narozenin pro jubilanty a jednou za měsíc i bohoslužby v prostorách domova. Na závěr tohoto přehledu kulturních a společenských aktivit v roce 1994 si dovolím ocitovat slova zaměstnanců domova: „Domov důchodců není poslední zastávka na cestě životem, jak se mnozí mylně domnívají, ale často dlouhé období,

51

které je potřeba společnými silami naplnit vrchovatou měrou, aby měl každý pocit, že ho skutečně dobře prožil.“ (Zpravodaj, 1994, str. 15 ). Mezitím však došlo k pozvolné změně ve složení klientů domova. Přestěhovat se na stáří do domova důchodců znamenalo ještě před několika lety pro dotyčného občana relativně spokojeně prožité stáří v kolektivu spolubydlících stejného věku. Vedení domova konstatovalo, že od poloviny 90. let minulého století začali být do domova přijímáni senioři, které na zdraví ohrožovala postupující choroba, avšak nebyla u nich nutná hospitalizace v nemocnici a domácí péče byla v jejich případě již nezvladatelná. Jediným kritériem pro vstup do domova byl souhlas občana s tímto, zatímco zdravotní stav, věk, bydliště nebo vyznání nerozhodovaly. Tím došlo k tomu, že domov byl nucen přijímat za své obyvatele osoby ošetřovatelsky často obtížně zvládnutelné. Zdejší domov se tak začal podobat spíše léčebně pro dlouhodobě nemocné. Vedení domova proto v roce 1997 uvítalo záměr Města Uherský Brod otevřít léčebnu pro dlouhodobě nemocné, kam by se přestěhovala část seniorů. V Domově důchodců Nezdenice by se pak podle předpokladu jeho vedení mělo obnovit pravé poslání, kterým je sloužit jako zařízení pro seniory, kteří zde mohou prožít spokojený podzim života (Zpravodaj, 1997, str. 6). Již jsem zmínila hlavní vizi domova, která dlouhodobě spočívá v přiblížení života v domově způsobu života v rodině. Když se člověk na sklonku svého života přemisťuje ze svého bytu do domova pro seniory, znamená tato změna pro psychiku starých lidí velkou zátěž v souvislosti se zpřetrháním bezprostředních kontaktů s blízkými lidmi. Musí se vyrovnávat s novými lidmi i novým prostředím. Na spokojenosti klientů domova se velkou měrou podílí i vybavení, které se v domově nachází. Hlavními kritérii, která by mělo vybavení splňovat, je funkčnost a estetická vyváženost. Interiér je jednou z věcí, kterou lze ovlivnit kvalitu života obyvatel v domově důchodců. Standardem je v souvislosti s hlavní vizí přiblížení interiéru domácímu prostředí tak, aby se klientům v tomto směru vyšlo co nejvíce vstříc. Vedení domova v tomto směru zastává zásadu, že domov důchodců není nemocnice a že zde nežijí pacienti. I z tohoto důvodu byla v letech 1998 a 1999 provedena kompletní výměna nábytku včetně odpočinkové zóny a ošetřovatelské části (Dítková, 1999, str. 7 ) . Do života klientů Domova důchodců Nezdenice významně zasáhla celková jeho rekonstrukce a přístavba. Rekonstrukce a přístavba začala v únoru roku 2000 a byla dokončena v roce 2002 a díky ní došlo k vylepšení prostředí domova pro spokojenost jeho klientů a zaměstnanců. V parku domova byl přistaven zahradní pavilon a nadstaveny jednolůžkové pokoje. Celková kapacita domova se tak zvýšila ze 111 na 159 lůžek. Zvýšená 52

kapacita byla využita pro 44 klientů z nedalekého, ale zrušeného Domova důchodců Žítková (Dítková, 2000, str. 8). Důvodem pro rekonstrukci byla ta skutečnost, že po více než dvaceti letech provozu již nevyhovovaly sociální zařízení, topení a střecha. Rekonstrukce byla prováděna za plného provozu domova, přičemž byla zachována stávající kapacita plných 111 lůžek (Dítková, 2002, str. 15). Ta skutečnost kladla enormní nároky na nasazení personálu. 65

jednolůžkových

a 45 dvoulůžkových pokojů

vybaveno

sociálním

veškerých

požadavků klientů na samostatné

bylo postaveno a

nadstandardně

zařízením a koupelnou na základě požadavků klientů.

Splnění

bydlení vedlo ke spokojenosti klientů a

podpořilo tak pocit důstojně prožitého stáří. Pro imobilní klienty byly koupelny vybaveny speciálními vanami a sprchovacími vozíky. Tím došlo ke zkvalitnění péče o tyto klienty. Na každý pokoj bylo rovněž

nainstalováno signalizační zařízení, které

je propojeno s

vyšetřovnou, kde má neustále službu některá ze sester (Dítková, 2001, str. 12 ). Součástí

rekonstrukce byla i úprava vnějšího prostředí domova spolu s výsadbou nové

zeleně. V souvislosti s rekonstrukcí jen pro zajímavost uvádím, že v roce 2002 činila úhrada za pobyt v závislosti na kategorii a vybavenosti pokoje 5 520,- Kč až 6 090,- Kč. V této částce přitom bylo zahrnuto ubytování, stravování a služby jako vaření, topení, úklid, praní a žehlení prádla a pochopitelně i zdravotní péče (Dítková, 2002, str. 15). Co se týče kulturního a společenského života klientů domova po jeho rekonstrukci, je třeba

říci,

že

vedení

pokračovalo v činnostech, které byly popsány v souvislosti

s polovinou 90. let 20. století. Navíc však bylo zavedeno několik novinek. Jednalo se např. o ergoterapii čili léčbu prací. Rukodělné výrobky jednotlivých klientů jsou od té doby

vystavovány

ve

vnitřních prostorách domova. Domov dále klientům nabízí i

canisterapii prováděnou prostřednictvím cvičených psů (Machala, 2004, str. 9). Pokračuje rovněž spolupráce s družinou místní základní školy a s klubem místních maminek. Tato spolupráce je realizována formou společných zájmových činností, které umožňují dětem pochopit, že stáří je jednou z běžných etap života a že k němu přirozeně patří určité indispozice. V souvislosti s velkou rekonstrukcí domova důchodců došlo i k přestavbě budovy zámečku přiléhající k domovu důchodců na denní stacionář. Tento stacionář, tzv. domovinka, jako nevýdělečná organizace je součástí Domova důchodců Nezdenice a jeho návaznost na domov znamená provázanost v péči o uživatele stacionáře, kteří se většinou rekrutují z řad seniorů obce Nezdenice, a v možnosti využití všech jeho prostor pro zájmovou, kulturní a rehabilitační činnost ve prospěch klientů domova. Stacionář 53

zajišťuje svým návštěvníkům kulturní vyžití a stravování v denní době, kdy z různých důvodů nemohou pobývat doma. Návštěvníci stacionáře, pokud chtějí využívat jeho služby, se musí přihlásit k pobytu v něm a rezervovat si stravu. Tyto služby jsou návštěvníkům poskytovány za finanční náhradu. Jinak se ovšem stacionář nebrání návštěvám ani těch seniorů, kteří nejsou oficiálně přihlášeni, ale pouze chtějí strávit čas mezi svými vrstevníky. Stacionář je pochopitelně vybaven bezbariérovým přístupem a výtahem (Machala, 2003, str. 20). Stacionář svým charakterem připomíná klub důchodců a zkušenosti s jeho provozem v Nezdenicích dokazují, že i ve vesnickém prostředí má toto zařízení svůj význam a že využívat zařízení podobného druhu není jen výsadou seniorů ve městech. Jeho prostory jsou využívány i k pořádání kulturních akcí, jakou byla v roce 2004 šestiměsíční výstava uměleckých děl členů Sdružení výtvarných umělců Moravsko – slovenského pomezí. Interiér stacionáře je využit i jako informační místo v rámci CHKO Bílé Karpaty a mikroregionu Bojkovsko (Machala, 2004, str. 9). Stacionář hraje v životě obce a zdejších seniorů významnou roli ještě v jednom ohledu. Místní senioři do něj víceméně pravidelně docházejí. Jako uživatelé stacionáře se zároveň stávají kmenovými klienty domova důchodců. V případě, že jejich zdravotní stav nebo rodinná situace již těmto seniorům neumožní samostatný pobyt doma, vědí, v jakém prostředí jejich život může pokračovat, a případný nástup do domova důchodců pro ně nebude znamenat velkou psychickou zátěž. V roce 2005 Domov důchodců Nezdenice osobně navštívil místopředseda tehdejší vlády Zdeněk Škromach a konstatoval, že investice do rekonstrukce domova, na jejichž financování se velkou měrou podílel státní rozpočet, přinesly prostřednictvím všestranného využití stacionáře prospěch všem obyvatelům obce. Stacionář a domov tak hrají významnou roli i v posilování vztahu obyvatel ke své obci a v komunitním rozvoji. „… domov je otevřený pro každého seniora, pro děti, pro různé aktivity.“ (Machala, 2005, str. 10). V roce 2007 došlo v souvislosti s novou legislativou ke změně názvu této instituce na Domov pro seniory Nezdenice. Na závěr této kapitoly seznámím s aktuálními poměry v Domově pro seniory Nezdenice. Posláním tohoto domova je poskytování kvalitních služeb a individuální podpory pro uživatele, kteří z důvodů sociálních nebo zdravotních nemohou žít ve svém přirozeném prostředí. Poskytovaná pomoc a podpora přitom musí zachovávat lidskou důstojnost uživatelů. Domov vytváří uživatelům podmínky pro využívání všech veřejných institucí a možnosti pro zapojení se do místního společenského života. Všichni zaměstnanci domova přitom respektují svobodnou volbu, nezávislost a práva uživatelů. 54

Služby klientům jsou plánovány a poskytovány na základě zjištěných potřeb, zájmů, dovedností a potenciálních možností klientů z řad seniorů. Pro ten účel je pro každého klienta zpracován individuální ošetřovatelský plán. Tento plán zpracovává vedoucí sestra a na jeho realizaci se podílí celý zdravotnický personál. Dále jsou pro klienty zpracovávány plány osobního rozvoje a to na základě standardů kvality poskytovaných sociálních služeb tzv. klíčovými pracovníky. Plnění výše naznačeného poslání představuje veřejný závazek všech zaměstnanců Domova pro seniory Nezdenice (Kopper, 2007, str. 10 ). Cílovou skupinou domova jsou občané, kteří dosáhli věku rozhodného pro přiznání starobního důchodu a dále občané v invalidním důchodu a ti, kteří pro trvalé změny zdravotního stavu potřebují komplexní péči, která jim nemůže být zajištěna jinak a mohlo by tak dojít k jejich sociálnímu vyloučení. Pro vnitřní potřeby domova jsou zdejší klienti rozděleni do dvou kategorií: mladší senioři a starší senioři. Sociální služby jsou klientům poskytovány po celý rok nepřetržitě. Nemohou však být poskytovány cizincům, kteří hovoří jiným než českým a slovenským jazykem, pokud si ovšem na vlastní náklady nezabezpečí tlumočníka. Dále Domov pro seniory Nezdenice nemůže poskytovat služby osobám hluchoněmým a nevidomým, pokud si na vlastní náklady nezabezpečí osobu znalou Brailova písma nebo znakové řeči. Domov rovněž nemůže poskytovat bezpečné a kvalitní služby těm osobám, které přijímají potravu sondou, potřebují podporu dýchání pomocí kyslíkového přístroje, osobám s duševní poruchou, s Alzheimerovou chorobou, infekčně nemocným, toxikomanům a alkoholikům. Domov pro seniory celkově upřednostňuje uživatele s přiznaným příspěvkem na péči. Domov pro seniory poskytuje služby dvojího druhu: a) služby poskytované v rámci úhrady uživatelům - stravování - základní zdravotnická a obslužná péče - úklid pokoje, praní záclon - praní prádla a drobné opravy ošacení - stanovení individuálních plánů a jejich pravidelné vyhodnocování - posilování a kondiční cvičení b) služby poskytované za poplatek - kadeřnické a holičské služby - služby pedikérky - opravy a seřízení naslouchadel - možnost odvozu a dovozu uživatele k rodině, za nákupem a kulturou 55

- denní bufet S odvoláním na poslání domova pro seniory lze specifikovat cíle služby. Ty vycházejí i z výše již několikrát připomenuté vize staršího data. Jaké jsou tedy hlavní cíle? - zajistit a poskytovat seniorům a invalidním občanům po 24 hodin denně ošetřovatelskou a zdravotní péči, kontakt s okolím, přátelství a důstojný život - zajistit pomoc při nesoběstačnosti, pomoci zachovat původní životní styl uživatelům se sníženou soběstačností, dodržovat jejich práva a respektovat volby klientů v denním programu, předcházet nemocem, pečovat o zdraví a pohodu klientů a podporovat jejich kontakt s rodinou Vedení Domova pro seniory Nezdenice si vytyčilo i dlouhodobé cíle, jejichž splnění má napomoci i naplnění výše uvedených cílů týkajících se přímo klientů. Jaké jsou dlouhodobé cíle tohoto domova? - navýšit počet pracovníků v přímé obslužné péči - snížit počet uživatelů a tím vytvořit dostatečný prostor pro kvalitní práci pracovníků přímé obslužné péče - zabezpečit pravidelnou spolupráci s externím psychologem pro zaměstnance i klienty - získat dobrovolníky pro práci s klienty Splnění všech těchto cílů se předpokládá v roce 2010 (Kopper, 2007, str. 10). A jak vypadaly konkrétní aktivity Domova pro seniory Nezdenice v zatím posledním ukončeném roce jeho existence? Je potřeba především zdůraznit, že na realizaci těchto aktivit spolupracuje vedení domova s výborem jeho uživatelů či klientů. V měsíci květnu roku 2007 proběhlo tradiční stavění a následné kácení máje. V září se klienti mohli zúčastnit prvního ročníku tzv. Netradičního nezdenického vinobraní. V listopadu následovala Kateřinská zábava a v prosinci Mikulášská nadílka. Přímo do domova během roku kromě nás zavítaly folklórní soubory ze slovenského Trenčína a z Dolní Čermné u Lanškrouna ve východních Čechách. Svou produkci seniorům rovněž předvedly dětské divadelní soubory ze škol v Šumicích a ve Slavičíně, což jsou obce nacházející se nedaleko od Nezdenic. Uživatelé domova si rovněž vytvořili vlastní divadelní soubor s hudebním doprovodem. Průměrný věk jeho členů činí 65 let. Tento soubor pořádá vystoupení pro ostatní klienty domova. Vyjíždí však se svou divadelní produkcí do podobných zařízení v Bojkovicích, Buchlovicích, Suché Lozi a Uherském Hradišti, což jsou všechno venkovské nebo městské obce okresu Uherské Hradiště. Je tedy vidět, že vnitřní život v tomto domově má již své vlastní osvědčené tradice a že jednotlivé kulturní a společenské aktivity jsou realizovány již řadu let. Domnívám se, že můžeme pozitivně hodnotit tu skutečnost, kdy klienti či uživatelé 56

domova nejsou jen pasivními příjemci různých programů, ale naopak se aktivně zapojují do jejich přípravy a realizace. Na úplný závěr této kapitolky uvádím několik statistických dat. V průběhu roku 2007 v domově zemřelo 39 uživatelů a 9 uživatelů se odstěhovalo. Nejstarším uživatelem byla Terezie Rapantová, která 14. dubna 2007 oslavila své 95. narozeniny. Nejmladším uživatelem naopak byl Karel Šmíd, který 26. června 2007 oslavil své 41. narozeniny (Kopper, 2007, str. 10).

5.2 Domov pro seniory Kladno

Blíže specifikovat polohu zeměpisnou polohu Kladna, tak jak jsem to učinila v případě Nezdenic, snad není potřeba. Jen připomínám, že vzhledem k demografické struktuře kladenské populace se magistrát tohoto města v oblasti komunitního plánování zaměřuje na zajištění komplexní péče pro seniory (Komunitní plán sociálních služeb ve městě Kladně, ha 2006, str. 5). Domov pro seniory Kladno není jediné zařízení pro seniory v Kladně, což je vzhledem k velikosti tohoto města pochopitelné. Dalším zařízením je domov v Kladně Švermov. Zatímco Domov pro seniory Kladno má aktuálně 146 klientů, domov ve Švermově je větší a žije v něm 247 klientů (http://www.domovkladno-svermov.w1.cz ). Domov pro seniory Kladno byl jako samostatná příspěvková organizace zřízena Statutárním městem Kladnem s účinností ode dne 1.1.1997 na dobu neurčitou. V roce 2000 byl k domovu připojen další objekt, kterým byl do té doby samostatný domov důchodců na ulici Švýcarská v Kladně (Výroční zpráva o činnosti DSK, Domov pro seniory Kladno, 2007, str. 10). Nová zřizovací listina byla schválena Zastupitelstvem města Kladna na svém 8. zasedání dne 29. 4. 2008. Účelem Domova pro seniory Kladno je podle této listiny být poskytovatelem sociálních služeb a nabízet pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost zejména z důvodu věku a jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Předmětem činnosti tohoto domu pro seniory je poskytování komplexní sociální péče, která spočívá v zabezpečení kompletního a celoročního ubytování, stravování a dalšího zaopatření a dále v poskytování tzv. pobytových odlehčovacích služeb těm osobám, o které je jinak pečováno v jejich přirozeném sociálním prostředí v rámci možností jejich domova a rodiny nebo blízkých. Domov

57

pro seniory Kladno tedy poskytuje zdravotní,

rehabilitační, sociální a ošetřovatelskou péči. To vše se děje díky personálu s odpovídající kvalifikací (Zřizovací listina, Domov pro seniory Kladno, čl. IV.). V prvním pololetí roku 2007 došlo ke změně ve vedení Domova pro seniory Kladno. Byl jmenován nový ředitel. Základní vizí nového ředitele, zveřejněnou ve výroční zprávě za rok 2007, je postupné budování moderního domova pro seniory podle moderních trendů 21. století. Nové vedení usiluje o naplňování Standardů sociální péče, které vytyčuje zákon o sociálních službách. V souladu s tímto zákonem bylo vypracováno 17 standardů sociální péče, na základě kterých bude činnost domova prověřována a hodnocena (Výroční zpráva o činnosti DSK, 2007, str. 3). Posláním Domova pro seniory Kladno je vytvoření skutečného domova pro seniory. Vedení domova tím rozumí časově neomezenou službu zaměřenou na udržení a podporu fyzických a psychosociálních dovedností obyvatel domova a udržení a rozvoj sociálních kontaktů (Výroční zpráva o činnosti DSK, 2007, str. 10). Domov se zaměřuje na poměrně rozsáhlou a strukturovanou rehabilitační činnost. Podle jednotlivých individuálních diagnóz, momentálního stavu a potřeb klienta zaměstnanci domova a externí spolupracovníci vykonávají následující rehabilitační úkony celkem ve třech kategoriích (Výroční zpráva o činnosti DSK, 2007, str. 5 – 6): a) Fyzikální terapie: magnetoterapie, parafínová lázeň na horní i dolní končetiny, biotronová lampa, kryoterapie (neboli tzv. ledování) a sauna, kterou je domov vybaven, ovšem vzhledem k diagnózám klientů není příliš využívána. b) Individuální léčebná tělesná výchova podle diagnóz klientů: pasivní i aktivní cvičení s dopomocí, kondiční cvičení, dechová cvičení a dechová gymnastika, polohování, protahovací techniky a tzv. PIR (postizometrická relaxace), měkké a mobilizační techniky (tzv. míčkování), relaxační techniky podle Jacobsonovy metodiky včetně Schulzova autogenního tréninku, vertikalizace (nácviky sedu a stoje), nácviky chůze s pomůckami a bez pomůcek, klasické, reflexní i segmentové masáže a masáže pomocí masážního lehátka, využívání ortopedu, stepperu a motomedu a konečně i ergoterapie a nácviky sebeobsluhy. c) Skupinová terapie: skupinová cvičení v podobě kondičních, posilovacích a dechových cvičení, dále cvičení s pomůckami, míčové hry, paměťová cvičení, muzikoterapie v podobě zpěvu, hry na hudební nástroje a skupinová taneční terapie včetně tanečního vystoupení vozíčkářů. V případě Domova pro seniory Nezdenice jsme se seznámili se širokým spektrem společenských a kulturních aktivit, které vedení domova pro své klienty pořádá a na nichž se

58

klienti sami aktivně podílejí. Jak situace v této oblasti vypadá v případě Domova pro seniory Kladno? Mezi tradiční akce kladenského domova patří zahradní slavnost, v jejímž rámci klientům hraje vybraná kapela. Klienti mají možnost si při tom i zatancovat. Klientům se vždy představí také příslušníci městské policie na koních a účastní se i vedení Magistrátu města Kladna v čele panem primátorem. Tradičně konanými akcemi je i velikonoční posezení, mikulášská besídka během které studenti jedné ze středních odborných škol v převlečení rozdávají klientům balíčky a vánoční posezení, kde balíčky rozdává primátor města (Výroční zpráva o činnosti DSK, 2007, str. 6 – 7). Klienti se během celého roku mohou věnovat několika různým volnočasovým aktivitám. Tak například v kroužku šití vyrábějí tzv. panenky Kiwanis pro děti z nemocnic. Pravidelně jednou za týden dochází do domova farář katolické církve a slouží zde pro zájemce mši. Občas je pořádána zábavná hra o ceny. Každé dva měsíce se konají oslavy narozenin klientů, kteří mají své jubileum právě v těchto měsících. Funguje zde rovněž internetový kroužek, kroužek hry na klavír. Klientům domova je k dispozici knihovna s čítárnou. Pořádá se promítání filmů a koncerty. Vedení domova klientům nabízí i možnost canisterapie. Zlatá křížovka je celorepubliková soutěž v rámci projektu Senioři mezi námi. Někteří klienti se jako diváci i soutěžící účastní na sportovních hrách v jiných zařízeních pro seniory. Domov pro seniory Kladno v tomto ohledu spolupracuje např. se stejným zařízením v další středočeské obci Smečno. V průběhu roku Domov pro seniory Kladno pořádá pochopitelně i jednorázové akce, jako jsou např. návštěvy osobností z umělecké scény, dále různé koncerty, vystoupení divadelních umělců nebo studentů z kladenských škol. Jsou realizovány i společné aktivity s dětmi z mateřských škol (Výroční zpráva o činnosti DSK, 2007, str. 7 – 9). V souvislosti s aktivitami tohoto domova bych se ráda zmínila i o jeho spolupráci s Dobrovolnickým centrem Kladno. Tato spolupráce probíhá na bázi individuální dobrovolnosti. Každý klient má právo vybrat si svého dobrovolníka a dobrovolník má právo vybrat si svého klienta. Ke konci roku 2007 do domova docházelo celkem šest dobrovolníků, kteří pro vybrané klienty zajišťovali společnost, doprovod na vycházky do zahrady domova a do města a doprovod za kulturou. Do budoucna plánuje vedení Domova pro seniory Kladno využívat pomoc dobrovolníků při zajišťování jednorázových akcí jako např. při výletu vozíčkářů do města nebo při sportovních hrách (Výroční zpráva o činnosti DSK, 2007, str. 9). Jen pro doplnění dodávám, že nabídka domova seniorům je doplněna o služby kadeřnice, která externě dochází vždy jednou za dva týdny, a pedikérky, která dochází jednou za měsíc. 59

Dále zde funguje roznášková služba, která nabízí nejen prodej novin a časopisů, ale i drogistického zboží, některých potravin a textilu (Výroční zpráva o činnosti DSK, 2007, str. 8). Výroční zpráva za první pololetí letošního roku dokládá, že ve všech výše uvedených aktivitách bylo v domově pokračováno (Výroční zpráva o činnosti DSK, 2008, str. 1 – 40).

5.3 Srovnání obou domovů

Ve dvou předchozích kapitolách jsme měli možnost sledovat vnitřní život dvou zařízení péče o seniory. Svou velikostí se jedná o srovnatelná zařízení. V domově pro seniory Nezdenice aktuálně žije 159 klientů a v Domově pro seniory Kladno personál pečuje o 146 klientů. Z analýzy kulturních programů a společenských aktivit obou domovů, jak se domnívám, vyplývá: Domovy pro seniory nejsou jen pouhými „odkladišti“ starých lidí, kteří zde jen čekají na konec života, jak by se mohlo zdát příslušníkům mladé generace. Oba dva domovy svým klientům nabízejí příležitost podle individuálních možností aktivně prožít tzv. podzim života. Mnohé aktivity nebo činnosti jsou v případě obou domovů stejné nebo alespoň podobné. V obou případech se setkáváme s fakultativními službami pro seniory, s rehabilitačními programy nebo s možností věnovat se podle individuálních možností tělovýchovným či sportovním aktivitám. Jako zajímavé a pozitivní hodnotím i to, že se klienti domovů mohou setkávat s obyvateli jiných domovů ať už při kulturní nebo při sportovní činnosti. V obou případech rovněž nacházíme program kulturních aktivit rozpracovaný na celý rok, v rámci něhož mohou klienti navštěvovat kulturní památky či kulturní zařízení v obci nebo v okolí. Oba dva domovy spolupracují se školami a nabízejí tak klientům možnost setkávat se s dětmi a mládeží. Kladenský domov navíc realizuje spolupráci s Dobrovolnickým centrem Kladno, což podmínky obce Nezdenice neumožňují. Avšak v Nezdenicích zase funguje denní stacionář, o jehož významu pro zvykání si konkrétního seniora na podmínky v domově již byla učiněna zmínka. Rovněž nabídka rukodělných činností existuje v případě obou domovů a v Nezdenicích je ještě navíc rozšířena o možnost práce v parku, což je pravděpodobně způsobeno větším důrazem, který je na práci na zahradě kladen ve venkovském prostředí. V případě Domova pro seniory Nezdenice však musím konstatovat i větší důraz nebo zaměření na regionální folklórní záležitosti. Příčinou toho je celkově větší vitalita a stálé 60

přežívání folklórních prvků v životě obyvatel této části České republiky, která náleží do etnografické oblasti Moravské Slovácko. Takové aktivity, jako je např. stavění máje, slavení fašanku nebo produkce cimbálové hudby v případě kladenského domova nenajdeme. Přitom je potřeba konstatovat, že v případě nezednického domova se nejedná o umělé udržování mrtvých tradic, ale o skutečně aktivně prožívaný folklór. Domov pro seniory Kladno má oproti tomu nezednickému více možností nabídnout pestřejší paletu kulturních aktivit a spolupracovat s jinými institucemi a organizacemi, což je ovlivněno prostředím velkého města. Jeho nabídka se tedy může zdát o něco pestřejší, ale nejedná se o výrazný rozdíl, rozhodně ne o takový, který by snižoval kvalitu života v Domově pro seniory Nezdenice. Navíc, jak jsme viděli výše, Domov pro seniory Nezdenice hraje v rámci své obce jistou roli v jejím kulturním životě, což v případě toho kladenského není možné. Co však je potřeba kladně ohodnotit v případě obou domovů, je snaha jejich vedení a personálu vytvořit klientům domácí prostředí a dbát jejich fyzických, psychických a sociálních potřeb. Oba dva domovy tím pozitivně a aktivně reagují na moderní trendy péče o seniory v 21. století. A domnívám se, že z tohoto srovnání vyplývá ještě jeden důležitý závěr. V úrovni a kvalitě péče o seniory v České republice není příliš velký rozdíl mezi domovy ve venkovských obcích a domovy ve městech. Jediný větší rozdíl v tomto směru můžeme spatřovat snad pouze ve vyšší kvalitě životního prostředí – hlavně ovzduší – ve venkovských oblastech.

61

6 Komparace sociálních programů v zemích EU Na úvod této kapitoly zmíním základní socioekonomické a politické faktory, které v současnosti ovlivňují vývoj sociálních služeb nejen v jednotlivých zemích Evropské unie ale v podstatě i v celé Evropě (Baumruková, Benešová, Burcin, 1997, str. 23): - Prodlužování lidského věku a prodlužování té části lidského života, kdy jedinec potřebuje pomoc jiných lidí nebo společnosti - Přenášení životních standardů z produktivního věku do období, kdy je člověk stále více závislý na vnější pomoci - Rostoucí náklady na kompenzaci narůstající závislosti na vnější pomoci Tyto trendy jsou podmíněny nutností zabezpečit určitý standard života pro seniory. Doprovází je hledání možností transformace celé oblasti sociálních služeb zaměřených právě na seniory. V této souvislosti obecně roste zájem o občanská práva, práva klientů zařízení poskytujících péči a o potřebu jejich větší autonomie (Baumruková, Benešová, Burcin, 1997, str. 24). Právní úprava systému sociálních služeb je v zemích Evropské unie běžnou součástí národních legislativních řádů. Toto legislativní zakotvení se rozvíjelo v souvislosti s vývojem sociálního státu a jeho počátky můžeme shledávat v systémech chudinské péče. V Evropě se vyvinulo několik regionálně odlišných koncepcí sociálního státu. Při jejich charakteristice se obecně přijímá definice G. Esping – Andersena z roku 1990, doplněná o definice autorů (Matoušek, 2007, str. 53 – 54). V současné době se tedy rozlišují tyto modely sociálního státu: 1) Anglosaský model – vyvinul se v podmínkách Velké Británie, kde již v 19. století existovalo mnoho zaměstnaných v průmyslu a chudých. Stát přebírá odpovědnost za organizaci sociálního zabezpečení v minimální míře a na úrovni minimálních standardů. Vše ostatní je ponecháno iniciativě místní správy a orgánů a nestátních či nevládních organizací na bázi dobrovolnosti. 2) Skandinávský model – je úzce spojen s vlivem sociální demokracie a luteránské církve v tomto evropském regionu. Výsledkem je štědrý a nákladný sociální stát. Tento model charakterizuje široká škála sociálních služeb poskytovaných veřejným sektorem a všestranná podpora rodiny. 3) Korporativní model – typickými představiteli tohoto modelu jsou Německo a Rakousko. Jeho vznik byl ovlivněn snahou střední třídy o udržení sociálně demokratického dělnického

62

hnutí pod státní kontrolou. Byl vytvořen systém státního sociálního pojištění. O poskytování sociálních služeb se dělí státní i nestátní sektor, který je značně rozvinutý. Tento model byl ovlivněn i sociálním učením katolické církve, která se s ním identifikovala. Esping – Andersen jej považuje za nejúspěšnější ze všech modelů ( Matoušek, 2007, str. 54). 4) Vzájemnostní model – je rozvinutý zejména ve Francii, kde ve vývoji sociálního státu hrála významnou roli družstva, vzájemnostní spolky a sociální partneři. Podobně jako korporativní model klade důraz na rodinu a její podporu. 5) Reziduální model – ten je známý především ze Spojených států. V oblasti sociální ochrany je kladen hlavní důraz na maximální odpovědnost jedince, která je doplňována pouze minimální iniciativou státu. Vzhledem k tomu, že se tento model netýká žádné z evropských zemí, nebude dále předmětem mého zájmu.

6.1 Anglosaský model

Ve Velké Británii až do nástupu Margareth Thatcherové na post ministerské předsedkyně fungoval univerzální, centrálně řízený systém sociálního zabezpečení, který byl plně financován ze státního rozpočtu. Tento systém řídil státní úřad nazvaný Národní pojišťovna a byl provozován místními úřady. V 80. letech 20. století pak došlo k reformě systému sociálních služeb, přičemž byl důraz položen na změnu financování a na privatizaci v této oblasti. Motivem k této reformě, kromě makroekonomických důvodů, byla i skutečnost, že sociální služby poskytované státem se jevily jako neefektivní a potřebným se jich nedostávalo ani v dostatečné míře, ani v dostatečné kvalitě. Ve Velké Británii tak byl zaveden systém kvazi – trhů (quasi – markets). (Matoušek, 2007, str. 55) Ten spočívá v zavedení tržních mechanismů do systému poskytování sociálních služeb s cílem zvýšit jejich kvalitu. Požadovanou kvalitu mají zajistit právě ony tržní mechanismy a konkurenční prostředí. Prvky systému kvazi – trhů se uplatňují i ve Francii nebo v Německu. Řízení systému sociálních služeb spočívá v rukou manažerů péče (care managers). Většinou to jsou sociální pracovníci, kteří zprostředkovávají sociální služby osobám, které si je nemohou nebo nechtějí najít. V rámci reformy došlo k oddělení státu a poskytovatelů sociálních služeb. Stát nadále figuruje jako subjekt, který od poskytovatelů sociální služby „nakupuje“. Jeho role byla omezena na kontrolní činnost a poskytování finančních prostředků. Přímými provozovateli sociálních služeb se tak staly nestátní organizace, jejichž úloha byla výrazně posílena. Oblast 63

sociálních služeb upravuje Social Security Contributions and Benefits Act z roku 1992 a upravuje roli potřebných i provozovatelů (Matoušek, 2007, str. 56). Sociální péče o seniory , včetně sociálních služeb, je v rámci tohoto systému v kompetenci místních veřejných samospráv a je financována ze státního rozpočtu. Místní orgány poskytují domácí péči, roznášku jídla, zvláštní pomůcky, denní stacionáře a podobně. V rámci systému kvazi – trhů tyto služby poskytují i nestátní organizace. Vzhledem k redukci role státu a k existenci tržního prostředí se však objevily určité problémy a to zejména u těch služeb, které pro poskytovatele nejsou dostatečně lukrativní. V mnoha regionech Velké Británie tak došlo k nedostatku těchto „nelukrativních“ služeb.

6.2 Skandinávský model

Tento model je všeobecně pokládán za nejštědřejší, ale v důsledku toho i za nejnákladnější model sociálního státu a sociální péče. Nejdůležitějším poskytovatelem a provozovatelem sociálních služeb, které jsou financovány z místních daní a ze státního rozpočtu, jsou místní samosprávy. V současnosti je ve skandinávských zemích veřejným sektorem nabízena patrně nejpestřejší škála sociálních služeb na světě. Jako specifikum se pak jeví ta skutečnost, že většina služeb je jejich příjemcům poskytována přímo doma, tedy mino různá ústavní zařízení (Matoušek, 2007, str. 57). Sociální služby jsou orientovány na podporu rodiny a to se týká i seniorů. Tak např. v Dánsku v rámci domácí péče jsou poskytovány služby související s osobní hygienou, domácími pracemi, rehabilitací nebo služby doprovodu. Pečují – li o potřebného doma jeho rodinní příslušníci, je možné poskytovat dokonce respitní služby. Ty jsou nazývány také jako odlehčovací nebo sdílené služby. Jedná se o různou kombinaci činností péče, které mají umožnit pečujícím osobám nezbytný odpočinek. Poskytující organizace tedy sdílí péči nebo na určitou dobu převezmou péči o člověka, který má sníženou soběstačnost. V Dánsku je také zaručeno, že klient, který vyžaduje péči po celých 24 hodin denně, ji může nárokovat formou osobní asistence ve svém domácím prostředí, takže není nucen využívat služeb formou ústavní péče. Všechny služby jsou financovány ze státního rozpočtu s tím, že jejich příjemce si sám přispívá na jejich úhradu. Kromě místních samosprávných orgánů, jak již bylo zmíněno výše, sociální služby poskytují i nestátní organizace, avšak v relativně omezené míře.

64

Na rozdíl od anglosaského modelu ten skandinávský výrazně akcentuje roli státu a snaží se zabezpečit občany ve všech aspektech života. Zásadní přínos tohoto modelu spočívá v inovaci systému sociálních služeb a to poskytováním domácích sociálních služeb ve větším měřítku. V odborné literatuře se o tomto rysu hovoří jako o reformě směrem k deinstitucionalizaci sociálních služeb (Matoušek, 2007, str. 57).

6.3 Korporativní model

Počátek vývoje tohoto modelu, který je typický pro německy mluvící země, je spjat se jmény dvou ministerských předsedů 19. století, a to Otty von Bismarcka v případě Německa a hraběte Taafeho v případě Rakouska – Uherska. Oba ve svých zemích zavedli státní sociální pojištění a systém sociálního pojištění je v Německu a Rakousku nejsilnějším prvkem státní sociální ochrany i v současnosti. Sociální pojištění je využíváno i v oblasti sociální péče. Uplatňuje se zejména při řešení problémů s financováním sociálních služeb pro seniory, jejichž nároky na péči rostou ruku v ruce s tím, jak roste i jejich celkový počet a procentuální podíl v populaci. V roce 1995 bylo v Německu (Matoušek, 2007, str. 58).

zavedeno tzv. pojištění na péči (Pflegeversicherung)

Toto pojištění na péči je specifickým prvkem financování

sociálních služeb v zemích korporativního modelu. Jedná se o povinný systém s povinně placeným

pojistným.

Vybrané

prostředky

jsou

spravovány

nemocenskými

neboli

pečovatelskými pokladnami a následně jimi rozdělovány ve formě dávek těm, kdo je aktuálně potřebují. Co se týče forem péče, mohou se ti, kterých se přijímání péče týká, rozhodnout, zda si vyberou péči profesionální nebo neprofesionální. Neprofesionální formu péče poskytují většinou příbuzní a v tomto případě dávky z pojištění, byť ve snížené míře, pobírá ten, kdo se o potřebného stará. Profesionální péči poskytují především nestátní subjekty a pokud si potřebný zvolí tuto formu, hradí se náklady na poskytnutí služby z pojištění na péči přímo tomuto poskytovateli. Příslušný zákon v tomto případě stanovuje minimální rozsah poskytované péče. Jak již bylo zmíněno, v Německu sociální služby poskytuje státní i nestátní sektor. Mezi státní poskytovatele sociálních služeb patří spolkové země, kraje, města a obce. V nestátním sektoru se vyjímá šest hlavních spolků, které sdružují soukromé poskytovatele sociálních služeb. Jsou označováni jako svobodní nositelé (freie Träger) (Matoušek, 2007, str. 58 – 59). 65

Činnost těchto nestátních poskytovatelů je založena na principu subsidiarity. V rámci tohoto principu byla v oblasti sociálních služeb péče o staré lidi považována zásadně za přináležející do sféry odpovědnosti rodiny. Dospělí, kteří potřebují péči, jsou vedeni k tomu, aby si sami platili příslušné služby. Teprve tehdy, když náklady na služby překročí jejich příjmy, podpoří je stát prostřednictvím zemských úřadů.

6.4 Vzájemnostní model

Tento model významně reprezentuje Francie. Ve Francii byla sociální politika tradičně zaměřována na péči o malé děti a na podporu rodin s dětmi. Péče o staré lidi začala být moderním způsobem organizována od roku 1962. Pomoc seniorům měla být organizována a poskytována takovým způsobem, aby mohli co nejdéle zůstávat doma. Těm, kdo potřebují péči, je umožněno, aby si prostřednictvím finanční dávky potřebnou péči zaplatili. Ve srovnání s péčí o děti je však péče o staré lidi ve Franci poněkud zanedbána (Matoušek, 2007, str. 60). Sociální služby jsou ve Francii součástí systému sociální a zdravotní péče. Na jejich poskytování se podílejí národní, regionální, departementální a obecní instituce. Podobně jako v Německu je zavedeno sociální pojištění na péči, která je součástí důchodového pojištění. Na dávku z tohoto pojištění mají nárok ti, kteří pobírají invalidní nebo starobní důchod. Vlastní poskytování služeb na obecní úrovni zajišťují centra sociální činnosti, která jsou aktivní v oblasti informační a poradenské. Starosta může nařídit, aby osobě v tísni byly poskytnuty nezbytné finanční prostředky, ústavní péče, ošetření nebo pomoc přímo v domácnosti této osoby. Poskytovatelé služeb z oblasti nestátního neziskového sektoru hrají v systému poskytování péče pouze nedůležitou roli.

6.5 Shrnutí

V zemích Evropské unie funguje několik modelů poskytování sociálních služeb. Jejich nejširší škálu nabízejí státy tzv. skandinávského modelu. Služby jsou zde financovány i poskytovány především státem. I z toho důvodu tento model dává nejmenší prostor nestátnímu sektoru. Naopak nejdůležitější roli hraje nestátní sektor v zemích s korporativním 66

modelem. Problém jisté strnulosti a neefektivity státem poskytovaných služeb se Velká Británie pokusila řešit v rámci anglosaského modelu systémem quasi – markets, od kterého očekávala pružnost a efektivitu.

Srovnání sociálních služeb ve vybraných evropských zemích (Matoušek, 2007, str. 61):

Ukazatel

Velká

Německo

Švédsko

Francie

dostatečná

široká

pro

Británie Pestrost

malá

nabídky

seniory

poskytovaných

malá

sociálních služeb Role veřejného

malá

malá

velká

velká

vzrostla

velká

malá

malá

státní

pojištění

státní

pojištění

rozpočet

dotace

rozpočet

státní

sektoru Role soukromého sektoru Financování

úhrada

rozpočet

klienta

Ve vyspělých evropských zemích se v současné době prosazují nové trendy péče o seniory. Dochází k pronikání tržních prvků do této oblasti. Zjednodušeně řečeno: tam, kde pozitivně působí trh – např. v nabídce služeb – nemusí zasahovat stát a může se zaměřit pouze na úlohu právně regulační. Financování sociálních služeb je založeno na participaci více subjektů, přičemž jedním z nich musí být i rodina seniora. A konečně probíhá i proces deinstitucionalizace služeb pro seniory,

během něhož dochází ke stírání rozdílů mezi

službami zdravotnického a sociálního charakteru. Rovněž zaznamenáváme růst významu sociálního poradenství (Baumruková, Benešová, Burcin, 1997, str. 24).

67

Celkově lze říci, že vzhledem k pomalejšímu ekonomickému růstu a nepříznivému demografickému vývoji charakterizovanému stárnutím populace, že evropské státy hledají nové, ekonomicky méně nákladné formy sociální péče, které by však zároveň pro cílovou skupinu potřebných lidí, v našem případě seniorů, představovaly efektivnější a přiměřenější formu pomoci. Kristina Koldinská nalézá několik hlavních současných trendů ve vývoji sociálních služeb v západoevropských zemích, které v podstatě korespondují s tím, co bylo uvedeno v předchozím odstavci (Matoušek, 2007, str. 61 – 62): - odklon od příliš štědré státní sociální politiky a tendence k redukci zbytečných a ve svém důsledku i nemotivujících dávek a služeb - decentralizace poskytování služeb: zdůrazňuje se role místních samospráv a nestátních organizací, které mohou pružněji reagovat na konkrétní potřeby sociálních služeb - postupný přechod na vícezdrojové financování sociálních služeb, klesá význam státního rozpočtu a roste význam obecních rozpočtů, dotací, soukromého sponzorství, příspěvků od příjemců péče - výrazněji se akcentuje osobní odpovědnost příjemce péče a jeho rodiny - uplatňuje se zákaznický model poskytování péče nebo služeb a její individualizace - je dávána přednost službám poskytovaným mimo různá ústavní zařízení, např. službám poskytovaným v domácnostech příjemců pomoci I když neexistuje jednotný evropský nebo unijní systém sociální péče, snaží se Evropská unie směřovat ke společné politice v oblasti sociálních služeb. Své uplatnění zde nachází tzv. otevřená metoda koordinace (Matoušek, 2007, str. 62). Ta se začala používat poprvé v 90. letech 20. století a nejdříve v oblasti důchodů. Tato metoda spočívá ve stanovení společných cílů a časového horizontu, kdy mají být cíle splněny.

68

7 Návrhy a opatření Tuto kapitolu chci uvést citátem, který podle mě ukazuje, jak zkreslené je naše chápání stáří. Z pohledu mladé generace se stáří může jevit jako vzdálená, poslední a možná i krátká etapa života, kdy vše podstatné má už člověk za sebou. Musíme si však uvědomit, že „… etapa stáří je stejně důležitá jako každá jiná a zaslouží si stejný důraz na rozvoj jako dospělost a mládí. Připomeňme si, že období stáří trvá 30 – 40 let a bude stejně dlouhé jako mládí a dospělost.“ (Klevetová, Dlabalová, 2008, str. 11). Moje návrhy opatření vycházejí z faktu, že ve stárnoucích populacích představují senioři obrovský potenciál nebo kapitál, který může být využit ve společnosti a v ekonomice. Abychom se vyrovnali se skutečností, že podle současného věku odchodu do důchodu budou senioři respektive náklady na ně představovat přílišné zatížení státního rozpočtu a ekonomiky, bude zapotřebí stanovit vyšší hranici důchodového věku. Tím se z části obyvatelstva postproduktivního věku stane produktivní populace, což by mohlo zvýšit celkovou koupěschopnost a tím se i stát stimulem pro rozvoj ekonomiky. Proto, aby podle dnešní klasifikace senioři mohli aktivně zastávat různé pracovní pozice i ve vyšším věku, bude zapotřebí přípravy a realizace programů pro udržení jejich duševní i fyzické vitality. Zde vidím prostor pro vzdělávání seniorů v duchu výše uvedených zásad Jana Ámose Komenského. Ale otevře se zde i prostor pro různé rehabilitační programy. Co se týče péče o ty seniory, kteří ať už z jakýchkoli důvodů nebudou schopni se o sebe sami adekvátně postarat, jsem rozhodně pro upřednostňování neinstitucionální péče a pro rozšíření prostoru pro nestátní iniciativy a občanská sdružení, protože zde vidím prostor pro větší flexibilitu. Rozhodně bych také vyzdvihla podporu funkce rodiny jako pečovatele. Stát by měl sehrávat funkci spíše právně-regulační a ekonomicky (např. snížením daňového zatížení) stimulovat rodiny k péči o své seniory. Tím, že by zůstali v kontaktu se svojí rodinou a potomky, by bylo také umožněno seniorům předávat svoje životní zkušenosti nejmladší generaci, v čemž spatřuji základ jejich přínosu celé společnosti. Zákon o sociálních službách by měl přinést zlepšení v oblasti sociálních programů, zejména rehabilitačních. Jsme svobodní lidé, a proto má každý právo zvolit si mezi péčí v rodině, osobní asistencí, pečovatelskou službou, centry domácích služeb, pobytem v domovech pro seniory či kombinaci různých druhů služeb. Novým proudem je domácí péče, která se jeví jako perspektivní z hlediska ekonomického, ale především z hlediska šetrného přístupu k seniorovi s možností zajišťování odpovídající kvality jeho života v jeho domácím prostředí.

69

Všichni senioři, s kterými jsem vedla rozhovor se shodně vyjadřovali, že by nejraději ztrávili podzim svého života doma, v kruhu svých nejbližších. Jsem si vědoma, že toto mé poznání může být zatíženo notnou dávkou subjektivity, nicméně taková je moje zkušenost. Potřeby seniorů se dají rozčlenit do tří kategorií: materiálně-bytového zabezpečení, finančního zabezpečení a potřeby kontaktu s jinými osobami, tj. potřeba sounáležitosti, užitečnosti a uznání, bezpečí, samostatnosti a životní satisfakce. V naší pluralitní společnosti se předpokládá postupný přechod některých forem sociální péče do působnosti dobrovolných či soukromých spolků a sdružení. I u nás bude třeba, aby odbornou sociální práci v těchto nestátních institucích vykonávali kvalifikovaní a erudovaní pracovníci. Práce se skupinou seniorů je pro každého z nás výzvou. Svoje legitimní místo zde také nachází obory jako je speciální pedagogika, andragogika a gerontopedagogika. Všechny uvedené sociální programy by měly připravit a vybavit stárnoucí populaci na život v multikulturní společnosti a kulturně pluralitním světě a vybavovat je kompetencemi, které jim umožní neselhávat v náročném období života. Nejde pouze o délku života, ale i o kvalitu tohoto životního období. Hlavním cílem všech programů i služeb je, aby uživatelé zůstali rovnocennými členy společnosti, aby využívali přirozené zdroje, které mají k dispozici, aby měli možnost žít v kontaktu s ostatními lidmi a v přirozeném sociálním prostředí. Uvedené programy mohou být pro letité novou šancí. Pro regiony, města a obce mohou být oživením a způsobem, jak zvládnout svůj sociální úkol.

Civilizovaný stát musí zůstat

garantem přiměřeného komplexního zabezpečení potřebných občanů. Splněním cílů Národního programu přípravy na stárnutí dosáhneme inkluze, podpory a pomoci všem seniorům v České republice.

70

ZÁVĚR - RESUMÉ - SUMMARY „V krizových životních uzlech je třeba člověku pomoci. Pomoci efektivně, odborně, včas, správným způsobem, odpovídající metodikou a k tomu je nezbytně nutná výchova nové generace sociálních pracovníků, kteří v rámci sociální politiky, která je součástí každého sociálního státu, profesionálně povedou člověka jeho životní cestou.“ (Mühlpachr, 2004b, str. 89). Sociální práce je přímým , záměrným a připraveným kontaktem pracovníka s klientem. Kontakt spočívá v sociálně výchovném působení a ovlivnění či usměrnění klienta ke změně postojů a své sociální situace. Sociální práce je umění jednat s lidmi a vést je , a to na základě získaných odborných znalostí i praktických zkušeností. Sociální práci lze shrnout do odborné terminologie v následujících pojmech: péče – pomoc – podpora ( Mühlpachr, 2006, str. 6). Každý uživatel má právo svobodné volby mezi péčí v rodině, pobytem v zařízení nebo kombinací různých druhů služeb. Cílem práce bylo krátce popsat možnosti sociálních programů a péče o seniora v rámci profesních kompetencí speciálního andragoga. Naplněním Standardů kvality služeb v praxi evidentně stoupá životní úroveň uživatelů. Možnosti využívání všech programů pro seniory pozitivně obohacují závěrečné životní období lidského života v současnosti. Co nejširší nabídka

pro stárnoucí populaci a

otevřenost této skupiny vůči ní může výrazně zmírnit negativní dopady specifických potřeb letitých. Uvedené modely a koncepce v současném světě reflektují potřeby žijících seniorů a mohou být podnětem k budoucímu vyrovnávání se se ctí s přítomnou výzvou péče o početnou část populace. Se zpracováváním tématiky této mé diplomové práce jsem neměla závažnější potíže, jelikož bohatá nabídka odborné literatury i možnost využívání informačních médií a technologií jsou všude lehce dostupné. Rovněž ochotná, nadšená a aktivní spolupráce realizátorů uvedených programů mi usnadňovala zpracování zvoleného tématu. Zkoumaný jev potvrdil pravdivost mého původního předpokladu, totiž že důsledná realizace všech sociálních programů pro seniory výrazně zvyšuje spokojenost a životní úroveň uživatelů a rovněž, že vyvracejí absurdní předsudek o tom, že seniorská populace je jen zátěží pro společnost. Metody, které jsem zvolila k dosažení svého cíle se prokázaly jako adekvátní zvolené tématice. Srovnáním vybraných zařízení jsem ukázala že péče o klienty je v celé ČR na srovnatelné úrovni, ačkoliv sociokulturní prostředí různých regionů je někdy značně odlišné.

71

SEZNAM LITERATURY ANNAN, K.: Revoluce dlouhověkosti, 1. října 1998, dostupné online na http://www.osn.cz, citováno dne 20. 10. 2008 BAILEY, S. J.: Veřejný sektor – teorie, politika a praxe, 1. vydání, Eurolex Bohemia, Praha 2004, ISBN 80-86432-61-0 BAŠTECKÝ, J., KUMPEL, Q., VOJTĚCHOVSKÝ, M.: Gerontopsychiatrie, 1. vydání, Grada Avicenum, Praha 1994, ISBN 80-7169-070-8 BAUMRUKOVÁ, P., BENEŠOVÁ, L., BURCIN, B.: Obce, města, regiony a sociální služby, 1. vydání, Sociopress, Praha 1997, ISBN 80-902260-19 BENEŠ, M.: Andragogika-teoretické základy, 2.vydání, Eurolex Bohemia s.r.o., Praha 2003, ISBN 80-86432-23-8 FIALOVÁ, L., HORSKÁ, P., KUČERA, M., MAUR, E., MUSIL, J., STLOUKAL, M.: Dějiny obyvatelstva českých zemí, 1. vydání, Mladá fronta, Praha 1996, ISBN 80-204-0283-7 HORSKÁ, P., KUČERA, M., MAUR, E., STLOUKAL, M.: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy, 1. vydání, Panorama, Praha 1990, ISBN 80-7038-011-X HRŮZA, Z.: Věda o stárnutí, 1. vydání, Academia, Praha 1966 JESENSKÝ, J: Andragogika a gerontagogika handicapovaných, 1. vydání, Karolinum, Praha 2000, ISBN 80-7184-823-9 KALIBOVÁ, K.: Úvod do demografie, 2. vydání, Karolinum, Praha 2006, ISBN 80-2460222-9 KELLER, J.: Soumrak sociálního státu, Slon, Praha 2005, ISBN 80-86429-41-5 KLEVETOVÁ, D., DLABALOVÁ, I.: Motivační prvky při práci se seniory, 1. vydání, Grada Publishing, Praha 2008, ISBN 978-80-247-2169-9 KREBS, V.: Sociální politika, 3. vydání, Aspi, Praha 2005, ISBN 80-7357-050-5 KOPECKÝ, M .: Sociální hnutí a vzdělávání dospělých, 1. vydání, Eurolex Bohemia, Praha 2004, ISBN 80-86432-96-3 LOUŽEK, M.: Je stárnutí populace tragédií?, sborník příspěvků z konference, dostupné online na http://www.virtually.cz, citováno dne 20. 10. 2008 MACHÁT, F. a kol.: Ilustrovaný zeměpis všech dílů světa, díl druhý, Evropa, 3. vydání, Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva českoslovanského, Praha 1936 MAREŠ, P.: Sociologie nerovnosti a chudoby,1.vydání, Slon, Praha 1999, ISBN 80-8585061-3

72

MATOUŠEK, O. a kol.: Sociální služby. Legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení, 1. vydání, Portál, Praha 2007, ISBN 978-80-7367-310-9 MOŽNÝ, I.: Sociologie rodiny, 1. vydání, Slon, Praha 1999, ISBN 80-85-850-75-3 MÜHLPACHR, P.: Gerontopedagogika, MU Brno, Brno 2004a, ISBN 80-210-3345-2 MÜHLPACHR, P.: Schola gerontologica, 1.vydání, 2005, Brno:MSD Brno. ISBN 80- 2103838-1 MÜHLPACHR, P.: Sociální práce, MU Brno, Brno 2004b, ISBN 80-210-3323-1 MÜHLPACHR, P.: Sociální práce jako životní pomoc, MU Brno, 2006, MSD Brno. ISBN 80-86633-62-4 NOVOSAD, L.: Základy teorie a metod sociální práce, Liberec: TU, 2003, ISBN 80-7083687-3 PACOVSKÝ, V., HEŘMANOVÁ, H.: Gerontologie, 1. vydání, Avicenum, Praha 1983 PACOVSKÝ, V.: Geriatrie, 1. vydání, Scientia Medica, Praha 1994, ISBN 80-85526-32-8 PEKOVÁ, J.: Veřejné finance, 3. vydání, Aspi, Praha 2005, ISBN 80-7357-049-1 PIDRMAN, V., KOLIBÁŠ, E.: Změny jednání seniorů, 1. vydání, Galén, Praha 2005, ISBN 80-7262-363-X PICHAUD, C., THAREAUOVÁ, I.: Soužití se staršími lidmi, 1. vydání, Portál, Praha 1998, ISBN 80-7178-184-3 PŘIB, J.: Kdy do důchodu a za kolik, 7. vydání, Grada, Praha 2006, ISBN 80-247-1433-7 RABUŠIC, L.: Česká společnost stárne, 1. vydání, Masarykova univerzita v Brně – Filozofická fakulta a nakladatelství Georgetown, Brno 1995, ISBN 80-210-1155-6 RABUŠIC, L. a kol.: Česká společnost a senioři, Brno, MU 1997, ISBN 80-210-1729-5 RHEINWALDOVÁ, E.: Novodobá péče o seniory, 1. vydání, Grada, Praha 1999, ISBN 807169-828-8 SCHREIBER, V.: Lidský stres, 1. vydání, Academia, Praha 2000, ISBN 80-2000-24-05 SMITKA, V., FÜGNEROVÁ, M., OŠANCOVÁ, K.: Starý člověk ve společnosti a rodině, 1. vydání, Mona, Praha 1982 SÝKOROVÁ, D.: Autonomie ve stáří. Kapitoly z gerontosociologie, 1. vydání, Slon, Praha 2007, ISBN 978-80-86429-62-5 TOMEŠ, I.: Sociální politika, teorie a mezinárodní zkušenosti, 1. vydání, Socioklub, Praha 2001, ISBN 80-86484-00-9 TVAROH, F.: Všichni stárneme, 2. vydání, Avicenum, Praha 1984 URBAN, H.: To nejdůležitější v životě, 2. vydání, Portál, Praha 2007, ISBN 978-80-7367344-4 73

VAĎUROVÁ, H., MÜHLPACHR, P. Kvalita života: Teoretická a metodologická východiska, 2005, Brno: MSD Brno. ISBN 80-210-3754-7 VOŘÍŠEK, V., PŘIB, J. a kol.: Důchodové pojištění v České republice 1998, 2. přepracované vydání, Anag, Olomouc 1998, ISBN 80-85646-74-9 WOLF, J. a kol.: Umění žít a stárnout, 1. vydání, Svoboda, Praha 1982, ISBN 80-210-1946-8

Zákony: Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (úprava důchodového zabezpečení) Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů . Parlamentem České republiky byl tento zákon schválen 30. června 1995, účinnosti pak nabyl dnem 1. ledna 1996. Zákon č. 160/1995 Sb.,

změnil několik jiných zákonů upravujících další otázky

důchodového pojištění Vyhláška č. 505/2006 Sb. v platném znění Vyhláška č.182/1991 Sb. , pečovatelská služba je poskytována za úhradu, která je stanovena podle Přílohy č. I k této vyhlášce Zákon č. 94/1963 Sb. o rodině Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách - ÚZ č. 645, Sagit, Ostrava 2008, ISBN 978-807208-658-0 Kolektiv: Standardy kvality poskytované sociální služby-ÚZ, MPSV, Praha, 2003, ISBN 80-86552-67-5 Dokumenty týkající se seniorů – http://www.helpnet.cz/seniori/dokumenty-tykajici-sesenioru

Ostatní zdroje

Zřizovací listina, Domov pro seniory Kladno, čl. IV. Domácí řád Domova pro seniory Kladno, Kladno 2008 Kladenský zpravodaj, ročníky 2007 a 2008

74

Komunitní plán sociálních služeb ve městě Kladně, Centrum pro komunitní práci střední Čechy, Praha 2006, str. 5 Měsíčník Kladno 2008 Výroční zpráva o činnosti DSK, Domov pro seniory Kladno, rok 2007: Výroční zpráva o činnosti DSK, Domov pro seniory Kladno, rok 2007, str. 3 Výroční zpráva o činnosti DSK, Domov pro seniory Kladno, rok 2007, str. 5 – 6 Výroční zpráva o činnosti DSK, Domov pro seniory Kladno, rok 2007, str. 6 – 7 Výroční zpráva o činnosti DSK, Domov pro seniory Kladno, rok 2007, str. 7 – 9 Výroční zpráva o činnosti DSK, Domov pro seniory Kladno, rok 2007, str. 9 Výroční zpráva o činnosti DSK, Domov pro seniory Kladno, rok 2007, str. 8 Výroční zpráva o činnosti DSK, Domov pro seniory Kladno, rok 2007, str. 10

Výroční zpráva o činnosti DSK, Domov pro seniory Kladno, 1. pololetí roku 2008: Výroční zpráva o činnosti DSK, Domov pro seniory Kladno, 1. pololetí roku 2008, str. 1 – 40

Zpravodaj Nezdenic, ročníky 1994 až 2007:

Dítková, J.: Domov nejen doma, prosinec 1999, Zpravodaj Nezdenic, str. 7 Dítková, J.: Stavíme moderní domov důchodců, prosinec 2000, Zpravodaj Nezdenic, str. 8 Dítková, J.: Domov důchodců Nezdenice, prosinec 2002, Zpravodaj Nezdenic, str. 15 Dítková, J.: Rekonstrukce domova důchodců, prosinec 2001, Zpravodaj Nezdenic, str. 12 Machala, J.: V domově důchodců je dostavěno, ale co dál?, prosinec 2004, Zpravodaj Nezdenic, str. 9 Machala, J.: Domov důchodců Nezdenice. Rekonstrukce zámečku a dostavba domova důchodců, prosinec 2003, Zpravodaj Nezdenic, str. 20 Machala, J.: Jak žijeme v domově důchodců, prosinec 2005, Zpravodaj Nezdenic, str. 10 Kopper, J.: Poslání Domova pro seniory Nezdenice, prosinec 2007, Zpravodaj Nezdenic, str. 10 Zpravodaj Nezdenic, prosinec 2007, str. 24 Zamyšlení nad životem v Domově důchodců Nezdenice, prosinec 1994, Zpravodaj Nezdenic, str. 15 Domov důchodců Nezdenice, prosinec 1997, Zpravodaj Nezdenic, str. 6 Čoupek, J. a kol.: Nezdenice. Vlastivědné čtení o Nezdenicích, 1. vydání, Obec Nezdenice, Nezdenice 2003, str. 135

Internetové zdroje:

http://www.osn.cz

- online, Populační divize OSN

http://www.virtually.cz - online www.u3v.muni.cz www.crsp.cz www.gerocentrum.cz/gema http://www.domovkladno-svermov.w1.cz http://www.helpnet.cz/seniori/dokumenty-tykajici-se-senioru

75

PŘÍLOHY Příloha č. 1:

Centrum pro rodinu a sociální péči Brno

Příloha č. 2:

Občanské sdružení GEMA

Příloha č. 3:

Dokumenty týkající se seniorů

76

Příloha č. 1

Národní centrum pro rodinu

- http://www.rodiny.cz/07/?pg=onas , Vytisknuto 29.1.2009

Centrum pro rodinu a sociální péči Brno - http://www.rodiny.cz/07/?IdPage=63 , Vytisknuto 29.1 2009

77

Příloha č. 2

Občanské sdružení GEMA

-

http://www.gerontocentrum.cz/gema/ , Vytisknuto 1.1.2009

78

Příloha č. 3

Dokumenty týkající se seniorů- http://www.helpnet.cz/seniori/dokumenty-tykajici-se-senioru Vytisknuto 2.1.2009

79