Africké dědictví v argentinské společnosti a kultuře Markéta Křížová Po velkou část koloniální doby byl podíl černého a afromíšeneckého obyvatelstva na území La Platy velmi vysoký. Černoši i míšenci bojovali v řadách patriotických armád v době válek za nezávislost a tvořili významnou část pracovní síly po jejich skončení; ani jejich politický vliv nebyl zanedbatelný. Ve 2. polovině 19. století ovšem podíl černochů v argentinské populaci prudce klesal. Doboví komentátoři i historikové zmiňují jako důvody konec obchodu s otroky, úmrtí během válek a v důsledku epidemií i masivní přistěhovalectví. Především ale v této době nejvyšší představitelé Argentiny i vládní tisk cíleně posilovali obraz „evropského“ argentinského národa, byť zároveň přijali za své některé původně africké tradice. Detailnější pohled na úlohu černochů v argentinských dějinách i na snahy je nejprve vyloučit a posléze „vrátit“ do tohoto historického příběhu tak podněcuje k obecnějším úvahám o procesech konstruování identity (nejen) v Latinské Americe.
1 Koloniální doba Již od druhé Kolumbovy výpravy doprovázeli černí otroci i svobodní černoši a mulati, hledající uplatnění, španělské dobyvatele do Nového světa a sloužili jako pracovní síla tam, kde domorodci podlehli nakažlivým chorobám nebo byli příliš nepoddajní. To byl i případ oblasti dnešní Argentiny (Křížová 2013, 39–66). Španělská koruna se ovšem snažila dovoz do amerických kolonií regulovat. Vydávala písemná povolení, díky nimž lze odhadnout počty i úlohu prvních Afričanů na půdě Nového světa. Pověřovací listina Pedra de Mendoza, zakladatele Buenos Aires, tak obsahovala svolení, aby na svěřené území dopravil „dvě stovky černochů obojího pohlaví, osvobozených od cla“ (Cáceres Freyre 219
1986, 435). A že skutečně byli do oblasti La Platy dováženi, potvrzuje dokument z roku 1607, v němž místní plantážník zahrnul do věna pro svou dceru také třicet „kusů“ černých otroků (Diggs 1951, 282). Jak vyplývá z citovaného privilegia Pedra de Mendoza, otrok měl status zboží, které bylo obvykle nutno proclít. Španělský královský dvůr obchodníky s otroky podporoval, zároveň se ovšem snažil zachovat si v tomto – i v jiných – odvětví koloniálního podnikání rozhodující slovo. Otroci mohli být přiváženi jen do dvou přístavů na americkém území, Cartageny v dnešní Venezuele a Veracruzu na pobřeží Mexika, a jen odtud distribuováni dále. Odlehlost La Platy a naopak blízkost portugalských osad, které měly přístup k africkým trhům, ovšem přímo vybízely k překračování monopolních omezení. Již v roce 1610 zazněla z Madridu oficiální stížnost na „značné počty černých otroků, kteří již byli dopraveni a stále jsou dopravováni přes Buenos Aires“ (Diggs 1951, 283; též Studer 1958, 99). Po ukončení personální unie Španělska a Portugalska (1640) měly portugalské lodě do Buenos Aires ztížený přístup, rychle je ale zastoupili podloudníci holandští a britští. Pokud byli při prohlídce obchodních lodí otroci objeveni, došlo ke konfiskaci „zboží“ a prostředky z jeho prodeje připadly královské pokladně. Úřady ale zasahovaly jen zřídka, neboť většina prominentních obyvatel Buenos Aires se na pašování otroků a jiného zboží aktivně podílela. Černí otroci – příslušníci různých etnik z celého západního pobřeží Afriky i z Mosambiku – byli po vylodění označkování žhavým železem a pokřtěni. Většina pak pokračovala dále do vnitrozemí, přes Córdobu a Asunción do stříbrných dolů v Potosí a na plantáže severního Chile (Crespi 2000, 2001a, 2001b; Motoukias 1988). Ale část z nich zůstávala ve městě a jeho bezprostředním okolí, v přístavu, v domácnostech a řemeslnických dílnách a na zemědělských usedlostech, které Buenos Aires zásobovaly potravinami. Mnoho z nich patřilo i náboženským řádům. Například jezuité financovali své univerzity a misie z výnosu
220
velkostatků obhospodařovaných stovkami černých otroků (Cushner 1983, 99–107). Po nástupu dynastie Bourbonů na španělský trůn došlo v rámci rozsáhlých reforem usilujících o zefektivnění správy a ekonomiky španělského impéria i k transformaci obchodu s otroky. Namísto vydávání krátkodobých licencí poskytovala španělská koruna právo dovozu Afričanů (asiento) konkrétním evropským mocnostem, nejprve Francii (1702–1713), poté Velké Británii. Legalizace dovozu omezeného množství afrického „zboží“ ovšem otevřela dveře rozsáhlému pašování. Počty černochů dovážených přes Buenos Aires stoupaly; a vzhledem k rychlému rozvoji města jich stále víc zůstávalo. V dobových cestopisech i v pozdějších historických pracích (Studer 1958, 331–332) se často objevuje tvrzení, že minimálně na konci koloniální doby se černým otrokům v oblasti La Platy dostávalo mírného, až „vlídného“ zacházení. Například Angličan Vidal, jenž v letech 1816–18 cestoval po Jižní Americe, prohlásil: „Otroctví v Buenos Ayres je vlastně svobodou ve srovnání s jinými národy… Postavení [černých otroků] se v ničem neliší od postavení chudých bělochů – a pokud ano, pak je lepší. Mnozí z nich mají svěřena stáda dobytka a rozkazují bílým námezdním pracovníkům. Obvykle za celý život nepoznají, co je rána bičem.“ (Vidal 1820, 30–31) Pravdou je, že podoba otroctví se v této oblasti výrazně lišila od plantážních kolonií Kuby či Brazílie nebo od podmínek ve stříbrných dolech v Potosí, kde panoval soustavný dohled a pracovní podmínky, jimž otroci podléhali během několika let. V Buenos Aires většina černochů svým pánům pouze odváděla předem stanovenou částku; jinak pracovali mimo dům, stravovali se a spali po boku indiánských míšenců nebo chudých bělochů. Čím větší zkušenosti černý dělník získal, tím více jeho výdělky stoupaly – a majitel s ním zacházel úměrně jeho ceně. Někteří z černochů si dokázali vykoupit svobodu, jiní založili rodiny. Rodily se tak další generace, plně přijímající koloniální kulturu, jazyk a pohled na svět. Na druhé straně se koloniální kultura obohatila 221
o africkou kuchyni, hudbu nebo lidové léčitelství a magii. Černí tatas viejos a brujos doctores byli vyhledáváni i porteños z vyšších vrstev, aby zaříkávali nemoci nebo vyháněli „ďábla“ z hysterických žen (Ortiz Oderigo 1974, 29). V dnešním argentinském folkloru se zachovala vzpomínka na „černého ďábla“ (diablo negro nebo Mandinga, podle jednoho z afrických etnik) a na „černochy z vody“ (negros de agua), strašidelné bytosti, které se vynořují k hladině a zmocňují se koupajících se žen (Picotti 2011, 83; Ortiz Oderigo 1974, 57). Ovlivněna byla i argentinská podoba španělštiny, zejména příměsí slov z bantuských jazyků (Ortiz Oderigo 2007; Picotti 2001). Fray Reginaldo de Lizárraga, později biskup Chile a Paraguaye, již na konci 16. století lamentoval nad skutečností, že děti prominentních bohatých bělochů jsou svěřovány černým kojným a tak vedeny ke „zkaženosti“ (Diggs 1951, 293; že tato zvyklost přetrvala další tři století, dosvědčil Vidal 1820, 13). Přítomnost a kulturní vliv Afričanů prokázal archeologický výzkum v Buenos Aires: byly nalezeny dýmky, kostěné a korálkové šperky, sošky božstev či „kouzelné kameny“ užívané při magických obřadech i celé pohřby podle africké tradice (Schávelzon 2003, 135–158). Pokud nežili v domech svých pánů, usazovali se černoši na předměstí Buenos Aires, ve čtvrtích známých – podle večerních tanců za zvuku bubnů – jako barrios del tambor. Svobodní barevní i otroci se sdružovali v náboženských bratrstvech (cofradías). Bratrstva byla zasvěcena černochy oblíbeným světcům, jako byl „černý král“ Baltazar, sv. Benedikt z Palerma (františkán černošského původu) nebo Růžencová Panna Maria (Virgen del Rosario). Vznikala při kostelích nebo při špitálech a většinou se soustředila na pořádání kolektivních zádušních mší za zemřelé členy za příspěvky od členů žijících; zároveň jim ale dávala možnost setkávat se, radit si a pomáhat. V době Vánoc a Velikonoc se členové bratrstev v barvitých krojích účastnili procesí a předváděli tance spojující evropské i africké prvky (danza del santo). Otroci si zcela „přisvojili“ oslavy na počest sv. Jana Křtitele, kdy jejich tance (Noche 222
de San Juan) trvaly celou noc (Picotti 2011, 95; Oderigo 1974, 47). Další formou organizace byly černošské „národy“ (naciones), organizované na základě etnické a jazykové příslušnosti, jejichž existence byla úřady tolerována ve snaze získat nad nimi skrze oficiální povolení alespoň určitý dohled. Nazývaly se obvykle podle etnonym nebo místních afrických jmen: Congos, Mozambiques, Minas, Mandingas, Banguelas atd. Měly své volené „krále“ a „královny“, pokladníky a další úředníky, kteří si vynucovali poslušnost, řešili spory a trestali přestupky; zároveň podporovaly své členy v nemoci nebo neštěstí (Andrews 1980, 142–151). Přesto nebyla situace idylická. Černoši a míšenci byli vystaveni právní i faktické diskriminaci, zbaveni možnosti získat vzdělání nebo se uplatnit v prestižnějších povoláních. Ve městě Catamarca byl na konci 18. století zbičován (svobodný) mulat, „neboť se ukázalo, že umí číst a psát“ (Studer 1958, 333). Ani svobodní mulati se obvykle nedokázali vypracovat na pozici mistrů a majitelů dílen a zůstávali odsouzeni k podřadným, pomocným úkonům (Johnson 1981). Diskriminace pokračovala i po smrti, neboť i pokřtění černoši a míšenci byli pohřbíváni jinde než bílí porteños a zákon stanovil, že kříže na jejich hrobech musí být skromné a nízké (Gomes 2001, 414). V září 1788 městský prokurátor varoval před nebezpečím vyplývajícím z „množství svobodných černochů a otroků v tomto městě“ (Diggs 1951, 292). A tím spíše se situace zdála hrozivá ve vnitrozemí, především v oblasti Tucumánu zásobující doly v Potosí potravinami a řemeslnými výrobky. Ve městech Córdoba, La Rioja nebo Jujuy dosahoval počet černochů a míšenců někdy i 50 % celkové populace. Mnoho černochů se uplatnilo na dobytkářských estanciích, kde pracovali samostatně a bez dohledu. Navíc se sem uchylovali otroci uprchlí z hornických měst. Proto byly vztahy mezi pány a otroky ještě více rozvolněné než v Buenos Aires. Sčítání lidu na konci 18. a počátku 19. století ukázalo, že počet míšenců zde výrazně převyšoval počet „čistokrevných“ černochů a svobodní barevní byli mnohem početnější než otroci (Guzmán 2011, Endrek 223
1966, Masini 1962; tyto regiony jsou ovšem z hlediska černé populace studovány mnohem méně než Buenos Aires). I přes tyto relativně příznivé podmínky docházelo k útěkům černochů do vnitrozemí. (Možné pozůstatky osady uprchlých černochů nedaleko dnešního města Santa Fe popsal Schávelzon 2003, 53–61).
2 Cesta k nezávislosti V době mezi vytvořením místokrálovství Río de la Plata (1776) a počátkem válek za nezávislost (1810) se Buenos Aires proměnilo z periferního přístavu, nepravidelně zásobovaného podloudníky, v prosperující hospodářské a politické centrum. Během třiceti let se počet jeho obyvatel více než ztrojnásobil. Královský dvůr se rozhodl navýšit jednotky vojáků a námořníků ve městě z důvodu jeho ochrany, stoupal i počet úředníků a s nimi i poptávka po řemeslných výrobcích a službách, a tedy také po otrocích. V roce 1789 byla navíc, v rámci vrcholících bourbounských reforem, vyhlášena svoboda obchodu s otroky ve španělském impériu. Tzv. Reglamento de Libre Comercio de Negros platilo až do roku 1812 (Crespi 2000, 241; Céspedes de Castillo 1946; dobové texty přetiskuje Studer 1958, 345–354, odhady počtu dovážených otroků tamtéž, 338–341). I tak ale pokračoval dovoz nelegální, obcházející povinnost platit cla a přístavní poplatky. Do něj brzy aktivně vstoupili severoameričtí podnikatelé, ačkoli Kongres nově vzniklých Spojených států již v roce 1807 tento „odsouzeníhodný obchod“ zakázal. Lodě vyplouvaly z Bostonu a New Yorku do Evropy, aby zde legálně prodaly severoamerické zboží; následně směřovaly do Afriky, s nákladem otroků do La Platy, a naloženy kůžemi a lojem (neboť argentinští kreolové dávali přednost směně před platbou hotovými mincemi) se vracely zpět do Evropy (Wilcocke 1807, 540–541). Na prahu 19. století v Buenos Aires – tak jako jinde v hispánské Americe – vykonávali barevní muži a ženy většinu činnosti, které běloši 224
pokládali za nedůstojné. Černá pleť a manuální práce byly v očích porteños tak úzce propojeny, že městská rada opakovaně hledala cesty, jak vzbudit v kreolech zájem o řemesla. Otroci zajišťovali i každodenní drobné služby. Prodavači vody, ovoce a ozdobných tretek, vychvalující své zboží charakteristickými popěvky, i nosiči a pohaněči mul dotvářeli kolorit města. Na pláži pod městem klečely ve všední den i ve svátek, od rána do noci stovky černých pradlen. „Přicházejí hned ráno, s nezbytnou dýmkou v ústech, na hlavách balancují dřevěné škopky, u pasu jim visí baňka na maté. Vyprané prádlo rozkládají po trávě, aby uschlo.“ (D’Orbigny 1998 [1833–1847], 1, 44, též Vidal 1820, 18) „I všichni učitelé hry na klavír byli černí“, stejně jako převážná většina domácích sluhů (Wilde 1944, 91–92). Velmi specifické bylo zapojení do městské domobrany. Účast v jednotkách pověřených obranou města byla vlastně privilegiem a povinností všech měšťanů. Protože se jí ale bohatší vrstvy soustavně vyhýbaly, zaujímali jejich místa svobodní černoši a mulati, kteří tak zkoušeli posílit svou prestiž vůči bílým kolonistům. Významně se zasloužili o vytlačení Britů z Montevidea v roce 1806. Osvědčili se natolik, že městskou radu zachvátily obavy z jejich počtu a bojovnosti; ostatně britská invaze zároveň vyvolala pověsti o tom, že Britové přišli jen proto, aby „osvobodili otroky“ (Masini 1962, 16–17; Diggs 1951, 296). Podle úředních sčítání přitom tvořili na počátku 19. století černoši a míšenci nejméně třetinu populace Buenos Aires. A je velmi pravděpodobné, že jejich skutečný počet byl mnohem vyšší. Bohatší mulati mohli dosáhnout úřední změny statutu na „bělochy“ (blanqueamiento) a s tím spojených provilegií. Chudí míšenci se prostě za bělochy sami prohlašovali (Goldberg 2011, 101). Britský velitel Gillespie v roce 1806 usoudil, že ze 41 000 obyvatel Buenos Aires byla jen pětina bělochů, zatímco míšenci, většinou mulati, měli jednoznačnou převahu (Gillespie 1921, 65; totéž Mellet 1823, 24). Když vypukly války za nezávislost, mnozí svobodní černoši a míšenci dobrovolně vstupovali do patriotických armád, přestože 225
dostávali jen polovinu žoldu, na nějž měli nárok bílí vojáci. Do jednotek byli začleňováni i otroci zrekvírovaní španělským loajalistům nebo ti, jichž se jejich majitelé vzdali ve prospěch vlasti. Po odsloužení pěti let měli získat svobodu; ale z 2000 černých vojáků, kteří přešli se San Martínem Andy a v letech 1816–23 bojovali v Chile, Peru a Ekvádoru, přežilo pouhých 150 (Goldberg 2011, 108; Diggs 1951, 298; Masini 1962, 18–28; Salvatore 2007, 62). Mezitím se mezi představiteli nově založené republiky rozhořela debata o tom, zda je v dané situaci přípustné přetrvání otroctví. Nakonec bylo rozhodnuto řešit tento problém pozvolna, eliminovat africké „břemeno“ prostřednictvím výchovy nižších vrstev populace a podpory imigrace z Evropy, ne radikálním zásahem, který hrozil hospodářským chaosem, narušením společenského řádu a dalšími negativními důsledky „náhlého osvobození rasy, která, vychována ve službě, by svobodu neužila k prospěchu, ale ke své škodě“ (Crespi 2011, 189). V dubnu 1812 vyhlásila vláda zákaz dovozu otroků na území Spojených provincií. Ústavodárné shromáždění následujícího roku přijalo „zákon svobodného lůna“, jímž dalo svobodu všem potomkům otrokyň narozeným po 31. lednu 1813 – ovšem až po dosažení dospělosti. Do věku dvaceti (muži), respektive šestnácti (ženy) let měli „propuštěnci“ (libertos) zůstat podřízeni svým pánům a splácet prací „náklady na své vychování a výživu“ (Crespi 2011, 190). Mimoto páni již neměli otroky „příliš tvrdě“ fyzicky trestat; pokud se otrok cítil příliš utlačován, mohl se obrátit na soud a ten případně nařídil jeho prodej jinému majiteli. Roku 1815 získali volební právo svobodní černoši narození na území Argentiny, pokud pocházeli ze svobodných rodičů (Castellano Sáenz Cavia 1981). Na druhé straně nelegální dovoz otroků byl ještě mnoho let po jeho oficiálním zákazu tolerován, byť se Argentina k jeho zrušení zavázala i smlouvou s Velkou Británií z roku 1839 (King 1944) a v dobových textech se projevovalo tradiční pohrdání černochy. Roku 1812 se Bernardo de Monteagudo nestal členem prvního triumvirátu, neboť jeho matka 226
byla částečně afrického původu. I Bernardinu Rivadaviovi tisk spílal pro „nečistý“ původ. Jen na první pohled paradoxní byla skutečnost, že se mulatovi dostávalo většího pohrdání než „čistokrevnému“ černochovi: i on byl otrok nebo potomek otroků, ale zároveň na něm lpělo stigma nelegitimního původu. Proto nemohl nikdy být „ani dobrý, ani poctivý, ani věrný“ a slovo „mulat“ bylo nadávkou, synonymem pro „zrádce“ a „bastarda“ (Goldberg 1976, 83). Jedinci s výraznými negroidními rysy byli oficiálně označováni jako morenos, míšenci jako pardos. I tato dvě přízviska se ale často obracela v nadávky. Protože se však zároveň objevují v oficiálních dokumentech, jako byly matriky narozených a oddaných nebo armádní dokumentace, lze sledovat životní osudy Afroargentinců a jejich začleňování do společnosti. Navzdory diskriminaci a pohrdání počet svobodných černochů ve městě rychle stoupal. V roce 1810 bylo jen 20 % černochů a mulatů ve městě svobodných, ale během sedmnácti let to již byly dvě třetiny barevného obyvatelstva. Úbytek otroků byl tak rychlý, že se projevil vážný nedostatek domácího služebnictva. Propuštěnci a přeživší vojáci z revolučních jednotek nacházeli uplatnění přímo v Buenos Aires – někteří se dokázali vypracovat na elitní řemeslníky, lékárníky či učitele, byť jim argentinské univerzity až do roku 1853 upíraly možnost studia. Z dalších se stali „tuláci a vagabundi“, uchylovali se ke krádežím a napadali pocestné; mnozí se uchytili na dobytkářských haciendách, na jatkách a v koželužnách. Jiní se vydali mezi gauče; a specifická gaučovská kultura, hudba, zpěv a magie rychle nasákly mnohé černošské prvky. Z nich nejproslulejší byla payada, souboj dvou zpěváků střídavě improvizujících píseň na předem dané téma za doprovodu kytary. José Hernández nechal svého hrdinu Martina Fierra (La vuelta de Martín Fierro, 1879) zvítězit v takovém souboji nad černým protivníkem (Poosson 2004, 94; Picotti 2011, 84; Goldberg 2011, 102; k africkým vlivům v hudbě Ferreira 2011). Ale hlavní cestou vzhůru zůstávala armáda. Barevné jednotky z Buenos Aires bojovaly proti Indiánům na pampách, ve válce s Brazílií 227
(1825–29), zapojily se do občanských válek, které Argentinou otřásaly po několik desetiletí, i do války s Paraguayí (1865–69). Někteří černoši a míšenci dosáhli i vyšších důstojnických hodností, zřejmě ale nikdy zcela neunikli sociálnímu stigmatu svého původu. Např. v době politických nepokojů roku 1820 byl plukovník Cabrera ostouzen buenosaireským tiskem jako „pardo Cabrera… pro svůj nízký původ nehodný zastávat svou funkci“ (Andrews 1979a, 96). Zatímco černé oddíly mohli vést bílí velitelé, naopak to téměř nebylo možné. Přesto se tito důstojníci stali ztělesněním snah barevné komunity o plnoprávné začlenění do argentinské společnosti a jako takoví byli dalšími generacemi oslavováni (Ford 2002 a Estrada 1979, dvě antologie životopisů proslulých Afroargentinců, přinášejí vesměs portréty důstojníků). V období 1835–52 se moci v Argentině chopil Juan Manuel de Rosas. Snažil se získat podporu jak velkých pozemkových vlastníků, tak dělnických vrstev z Buenos Aires; a mezi nimi i černochů a mulatů, jejichž sílu si dobře uvědomoval. Ostentativně proto zvýšil počet barevných důstojníků v armádě a naopak oslabil zákony, které vynucovaly přednostní odvody pardos a morenos pro vojenskou službu. Z obzvláště „spolehlivých“ černochů sestavil speciální miliční jednotku přezdívanou negrada federal (Chalupa 1999, 143). Zaštítil obnovení „národů“ jako svépomocných černošských organizací a jejich představitele zval do své rezidence. V roce 1838 černoši vystoupili na ústředním náměstí v Buenos Aires během oslav Dne nezávislosti (Gomes 2001, 412). Když unitářský tisk o pět let později s nechutí zmínil, že se diktátorova dcera Manuelita zúčastnila taneční slavnosti candombe, vládní list La Gaceta Mercantil uvedl na její obranu, že barevné Argentince „považuje generál Rosas za syny Vlasti, udatné obhájce svobody, kteří si vydobyli proslulost a slávu ve stovkách bitev, v nichž hájili nezávislost národa před cizími uzurpátory a barbarskými unitáři, kteří nejsou hodni stanout po boku ctihodných pardos a morenos“ (Andrews 1980, 97–98). Rosasovi propagandisté psali písně na jeho počest v afroargentinském dialektu 228
a otiskovali je v periodiku La Negrita. Příznačné bylo motto básně Viva la Patria z června 1833: „I když černá, jsem pravá vlastenka.“ (Salvatore 2007, 63–64) Rosas a černoši byli tedy v očích jeho politických oponentů nerozlučně spojeni a vykreslováni jako „renegáti“ a barbarští sluhové stejně barbarského režimu. Takto vystupují v povídce Estebana Echeverríy El matadero (Jatka, 1838, poprvé ale vydána z pozůstalosti v roce 1871) a v románu Josého Mármola Amalia z roku 1851 (Karush 2012, 218). Po Rosasově pádu proto čelili nevybíravým represím. Byli zbaveni účasti na veřejném životě i přístupu k vyšším funkcím, prestižním povoláním a ke vzdělání (Andrews 1980, 100). Na druhé straně to ovšem byla právě Urquizova vláda, která v roce 1853 v článku 15 nové ústavy konstatovala, že „v argentinském národě není otroků; a ti nepočetní, kteří zůstávají, se stávají svobodnými v okamžiku platnosti této ústavy“ (cit. Clementi 1974, 61; viz též Diggs 1951, 301; Goldberg 2011, 111). Definitivně ovšem otroctví zaniklo až v roce 1860, kdy přepracovanou ústavu přijalo i město Buenos Aires. Majitelé byli odškodněni a následně přijaté zákony potvrdily rovnost občanů před zákonem a zrušení segregace ve školství a armádě. Mnozí argentinští představitelé se snažili podněcovat integraci černochů do národní společnosti. V roce 1858 v časopise La Nueva Generación, vydávaném na buenosaireské univerzitě, v odpovědi na první číslo prvního černošského periodika v zemi, nazvaného La Raza Africana, zaznělo: „Proč se stále titulujete jako Afričané? Jste Argentinci.“ (Andrews 1979b, 31) Přesto básník Horacio Mendizábal v prologu ke své sbírce Horas de meditación (Hodiny zamyšlení, 1869), dedikované prezidentu Sarmientovi, konstatoval, že černoši stále čelí ponižování a pohrdání (Salvatore 2007, 74; Solomianski 2005). Přinejmenším se však barevní Argentinci za dvě dekády Rosasova režimu naučili obracet se na vládu a státní úřady. Pomalu se formovala černošská a afromíšenecká střední třída.
229
3 Přistěhovalectví mění Argentinu Z argentinských prominentů se k problematice úlohy jednotlivých „ras“ na dalším osudu země nejhorlivěji vyjadřoval Domingo Faustino Sarmiento. Nepřekvapí, že v jeho vizi pokroku a modernity neměli černoši ani mulati místo. Pokládal sice černochy za „schopnější“ vývoje než Indiány a v rozporu s koloniální tradicí ještě výše oceňoval mulaty, které vnímal jako „spojovací článek mezi mužem civilizovaným a barbarem“ (Sarmiento 1883, 101), již ve Facundovi (1845) ale zapochyboval, zda se z černochů mohli stát plnoprávní občané, neboť „svou vlast nacházejí… v pánu, jemuž slouží“. Vyjádřil proto potěšení nad skutečností, že „nedávné války jich mnoho vyhubily“ (Sarmiento 2003, 223). Už v roli prezidenta, v roce 1869, pak prohlásil, že černoch je „dítě, které zpívá, směje se, tančí a poslouchá. Bůh jej zanechal v polovině stvoření.“ (Cit. Garrels 1997, 102; k analýze Sarmientových názorů viz též Martínez-Echazábal 1998, 24–26) Proto Sarmiento obhajoval rychlý proces rasového míšení jako nejjistější cestu k odvržení „břemene“ africké kultury. Značné ztráty černochů a mulatů – vojáků i civilistů – během paraguayské války (1865–1870) a epidemie žluté zimnice v Buenos Aires v roce 1871, která měla zvlášť devastující dopady v nejchudších čtvrtích, skutečně významně snížily podíl barevné populace v hlavním městě a jeho okolí. Především se ale v následujících desetiletích zásadně proměnila demografická struktura a hospodářský život země. Boom argentinské ekonomiky, založený na exportu masa a obilnin, který trval od 70. let 19. století do první světové války, a na něj navázané masivní přistěhovalectví z Evropy učinil z Buenos Aires nejbohatší a nejrychleji rostoucí město Latinské Ameriky, s 1,6 milionu obyvatel, rozvinutou průmyslovou výrobou a službami (Scobie 1974). Přistěhovalci rychle vytlačili černochy a mulaty z řady povolání, v nichž mnoho století dominovali – z pozic pomocných dělníků v továrnách, pouličních prodavačů, dokonce i z armády. Namísto černých pradlen nyní břehy pod Buenos Aires okupovaly Italky. V mase přistěhovalců se černá komunita stávala 230
nevýznamnou, stejně jako její přínos k hospodářství města. V roce 1876 během karnevalu černoši posměšně prozpěvovali o tom, jak „hrabiví Neapolitáni“ zabírají pracovní místa. Jejich doménou zůstala pouze služba v domácnostech. Černoši a mulati opouštěli barrios de tambor blízko starého centra města a stahovali se na západní a jižní předměstí, ale i sem je přistěhovalci následovali. Část z nich proto raději odešla na venkov (Andrews 1980, 180–188). To vše vyvolalo intenzivní snahy po sjednocení a obhajobě práv barevné komunity. V letech 1850–1900 vycházelo v Buenos Aires nejméně 15 afroargentinských týdeníků (některé se udržely mnoho desetiletí, některé jen několik měsíců). K nejvýznamnějším patřily La Juventud, noviny levicově zaměřené a cílící na barevné dělníky, a středostavovské La Broma. Obě zdůrazňovala význam vzdělání, otevírající cestu k tomu, aby „naše děti zaujaly místo, které jim náleží jako občanům, a spoluurčovaly osud vlasti“, obhajovala etiku přičinlivosti a budování soukromého majetku, vyzývala k reformě mravů, vzdání se alkoholu, k „úctyhodné střízlivosti“. Redaktoři přesvědčovali barevné porteños, aby se chovali a oblékali podle evropského vzoru a „pečovali o cudnost svých žen“ (Geler 2011, 311–312; též Salvatore 2007, 76). Ale mladá generace si namísto candombe oblíbila waltz a mazurku. Mobilizace černých dělníků se ujímaly politické strany a odbory; většina „národů“ v 60. letech zanikla. A černoši a míšenci mizeli i z úředních dokumentů. Jestliže v roce 1838 bylo jako pardos a morenos zaevidováno celkem 15 000 z celkového počtu 63 000 obyvatel hlavního města, sčítání roku 1887 (což byl poslední rok, kdy se do protokolů zaznamenávala „rasa“) uvádí 8000 osob afrického původu, tedy pouhá 2 % populace o 433 000 obyvatelích (Andrews 1979b, 21). Argentinští představitelé to kvitovali s takovým nadšením (Sarmiento 1883, Gálvez 1883), že někteří historikové na konci 20. století vyslovili pochybnost, zda publikované výsledky sčítání lidu nebyly zmanipulovány ve snaze prezentovat Argentinu jako „bílou“. Neboť v době, kdy většina ostatních 231
latinskoamerických národů hledala svou identitu v myšlence míšenectví (mestizaje), případně v oslavě vyspělých předkolumbovských indiánských kultur, argentinští intelektuálové hájili představu tavicího tyglíku (crisol de razas), v němž se – tak jako v USA – mísily pouze evropské národy (Karush 2012, Quijada 2000). Paradoxně pocit, že černoši „mizí“, akulturují se nebo dokonce „vymírají“, vedl na samém konci 19. století k určité smířlivosti vůči nim, alespoň ze strany rodilých Argentinců. Černoši již nesoupeřili o pracovní místa, nebyli vnímáni jako roznašeči nemocí a narušitelé pořádku; hrozbou se stali chudí evropští přistěhovalci, původně argentinskými politiky vítaní, svým počtem a jinakostí ale zároveň ohrožující základy argentinské společnosti (Andrews 1979b, 21; Salvatore 2007, 76). I proto se ozývaly sporadické hlasy oceňující zásluhy Afroargentinců. V roce 1890 (bílý) historik Miguel Mantilla připomněl osud černých vojáků bojujících za argentinskou nezávislost (Mantilla 1890, 358). O devět let později se Jorge M. Ford rozhodl poskytnout sbírkou medailonků o významných osobách afrického původu „vznešené příklady“ svým mladým současníkům a pomoci jim tak obnovit „hrdost na vlastní rasu“ (Ford 2002).
4 Tango, zapomnění a probuzení Tváří v tvář záplavě přistěhovalců cizích jazyků a podivných zvyklostí hledali „rodilí“ Argentinci vlastní kulturu a historii. Na počátku 20. století se zrodil criollismus, oslava gauča jako protagonisty argentinské svébytnosti a nezávislosti. Černí Afričané často v rámci této tradice nabývali komických rysů, přesto ale zastupovali domácí tradici. Gaučovský étos byl přesazován i do městského prostředí. V lidové hře El Pardo Flores: escenas del arrabal (Černoch Flores: Výjevy z předměstí, 1918) je například hlavním hrdinou černý „kmotr“ (compadrito) zločineckého gangu, obávaný, ale respektovaný, ztělesňující ideál maskulinní síly a odvahy, klíčového prvku gaučismu (Karush 2012, 321). Zároveň 232
pokračovaly aktivity černých kytaristů a payadores. Improvizovaná hudební vystoupení tvořila oblíbený program restaurací a lidového divadla v Buenos Aires i v menších městech a vesnicích. Když v roce 1916 zemřel asi nejproslulejší z těchto mistrů improvizace, Gabino Ezeiza, list Crítica jej vychválil jako lidového hrdinu a jeho ostatky zachránil před pohřbením v neoznačeném hrobě chudých, takže mohly být slavnostně uloženy na hlavním hřbitově města. Pro postoj bílých Argentinců je ale příznačné, že se Ezeizovi těchto poct dostalo až po smrti; a především, že byl vychvalován nikoli jako afroargentinský umělec, ale jako „mistr gaučovské balady“ (Karush 2012, 322). Africký odkaz přetrvával, byť v pozměněné podobě, také v karnevalových oslavách. Ještě v 70. letech 19. století zajišťovaly během karnevalu hudbu, zpěv a tanec černošské „karnevalové společnosti“ (sociedades de carnaval). Pak je i zde nahradili přistěhovalci z Evropy a karneval, dříve výlučné „vlastnictví“ a právo Afroargentinců, se stal doménou mladých Španělů a Italů, kteří ovšem přebírali africké motivy – a zároveň je parodovali načerňováním tváří a ostentativními „barbarskými“ kostýmy (Salvatore 2007, 71; Karush 2012, 322; Seigel 2000, 68–70). A s karnevalem byly neoddělitelně spjaty candombe, bambula, milonga, fandango a jiné tance, které dobová svědectví často ani neoznačují jménem, ale šmahem popisují jako „lascivní“ a „usilovné“. Tato adjektiva je jednoznačně odlišují od evropských importů, jimž holdovali výše postavení porteños (Seigel 2000, 68). Výraz candombe/candomble se někdy užívá pro všechny typy afrických tanců na americkém kontinentu; ale na rozdíl například od brazilských byly africké tance světského rázu, bez výraznějších prvků náboženského synkretismu. Přesto je koloniální hodnostáři a úřady nové republiky opakovaně zakazovaly, mimo jiné i proto, že dávaly příležitost k excesivní konzumaci alkoholických nápojů (bebe-chica) (Carámbula 1952, 33). Tančilo se za doprovodu bubnů – tradičních afrických nástrojů – i evropské kytary, na melodie upravených evropských tanců a lidových 233
písní. A právě z této dlouhé tradice lidových tanců se zrodil nový útvar: tango, pro tvůrce národní identity ztělesnění „ducha Argentiny“. Badatelé se neshodnou na původu názvu tance (snad pochází ze slova tambor, „buben“, snad z některého z bantuských či jorubských jazyků), jisté ale je, že ještě na konci 19. století neoznačovalo konkrétní taneční útvar, ale jakýkoli tanec nebo budovu tančírny spojené s restaurací, často vlastněné černochy či míšenci (Poosson 2004, 90; Andrews 1980, 156–167; Ortiz Oderigo 1974, 70–82; Picotti 2001, 189–190). Na počátku 20. století získal rozvoj tohoto žánru mohutný impulz v podobě jazzu, prestižního a oblíbeného kulturního importu z USA. Jazz nijak neskrýval své africké kořeny – naopak je stavěl na odiv. A také Argentinci náhle začali nahlížet na černošské vlivy ve vlastní hudbě nikoli jako na znak barbarství, ale jako na zdroj autenticity; a tango, nyní ovšem standardizované a přizpůsobené vkusu městských konzumentů z vyšších vrstev, se stalo nesmírně populárním. V první generaci protagonistů tanga vyniklo mnoho černochů a mulatů, mezi nimi zpěváci Luis María Cantero (El Negro Pavura) nebo José Ricardo, skladatel Enrique Maciel i režisér José Agustín Ferreyra, v jehož filmech mělo tango nezastupitelné místo. Fotografie těchto umělců se objevovaly v populárním tisku a na plakátech, byť v doprovodu pohrdavých komentářů: například momentku klavíristy a skladatele Plácida Simoni Alfara v časopise La Canción Moderna doprovázel titulek „Černoch s bílou duší“ (Karush 2012, 322). V žádném z Ferreyrových filmů nikdy neúčinkoval jediný černý herec a skladatelé nereflektovali ve svých písních specifická témata své „rasy“. Ve filmu Pampa bárbara (1945), v němž se objevuje taneční scéna candombe, hrála černošskou zpěvačku bílá herečka s nalíčeným obličejem (Karush 2012, 336). Do druhé světové války umlkla i většina afroargentinských periodik. Ve 30. letech ale obraz „bílé Argentiny“ a blahosklonný, nostalgický pohled na africké dědictví dostaly zásadní trhliny. Industrializace rozpoutala „vnitřní migraci“, příliv více než milionu chudých bezzemků 234
do Buenos Aires a dalších velkých měst. Mnoho z nich byli indiánští a afričtí míšenci, byť dlouhodobě akulturovaní do společnosti argentinského venkova, proto se jim dostalo přízviska cabecitas negras (černé hlavičky). Přestože byli zatlačeni na nejnižší místo sociálního žebříčku, vykonávali nejhůře placené práce a málokdy si sami uvědomovali nebo dokonce pěstovali svou specifickou identitu a spíše se snažili co nejrychleji přizpůsobit většinové společnosti, pokud jim to bylo umožněno, byli vnímáni jako hrozba. V době vlády Juana Peróna (1946–55), jenž se cíleně obracel k chudým vrstvám, bylo jeho spolustraníkům opozicí přezdíváno právě cabecitas negras nebo prostě negros (Sutton 2008, 108; Andrews 1980, 209). Po Perónově pádu a snahách argentinských intelektuálů „očistit“ obraz své vlasti proti nařčením z barbarství a inklinace k diktatuře logicky nastoupila další vlna cíleného zbavování národního příběhu afrických příměsí. (Tento pohled ostatně v česky psaných dějinách Argentiny převzal i Chalupa 1999.) V této době sociolog Angel Rosenblat určil počet Argentinců černého původu na pouhých 15 000 (v sedmnáctimilionové populaci), byť zároveň připustil, že „hranice mezi Indiánem, mesticem a bělochem je stejně nejistá jako mezi černochem, mulatem a bělochem“. O deset let později americký historik James Scobie konstatoval, že i tento odhad byl příliš vysoký (Rosenblat 1954, 21–22, 170; Scobie 1971, 33). Když sčítání lidu v roce 2010 po více než století opět zavedlo položku afrodescendiente, zaškrtlo možnost „afrického původu jsem já nebo někdo z mých předků“ jen necelých 150 000 osob (Censo nacional de población, viviendas y hogares, http://www.censo2010.indec.gov.ar/index_afro.asp). Argentinci se tak utvrdili v přesvědčení, že „černošská otázka v naší zemi neexistuje, tu necháváme Brazilcům“, řečeno s prezidentem Carlosem Menemem (Karush 2012, 32; Sutton 2008, 108). Ovšem již od konce 19. století přicházeli do země přistěhovalci z Kapverdských ostrovů, od 80. let 20. století pak zesilovala ekonomické migrace z kontinentální Afriky, opět především do Buenos Aires 235
a dalších velkých měst. Tito migranti, stále početnější a viditelnější, často ve sčítáních vůbec nefigurují. Žijí ve slumech lemujících města, nemají šanci na zapojení do politiky, neovládají úřední jazyk, stávají se pachateli i oběťmi kriminálních činů. Díky negativním zkušenostem se obyvatelé hlavního města opět vracejí k pohrdavým výrazům jako negro villero (černoch z předměstí) nebo negrear (sex s prostitutkou). Na straně druhé na prahu 21. století právě díky obnovenému kontaktu s Afričany stoupá zájem o „první desaparecidos v našich dějinách, nejen fyzicky zlikvidované, ale vyloučené z národní paměti“, jak přiznal Eduardo Luis Duhalde v předmluvě nového vydání Fordovy antologie z roku 1899, publikované za finanční podpory argentinské vlády (Ford 2002, 11). Nejvýznamnější z organizací cíleně připomínajících minulost a současné problémy černošské komunity, Africa Vive, založila již v roce 1997 María Magdalena Lamadrid (Gomes 2001, 401; Wabgou 2011). Příběh Afroargentinců zdaleka není u konce.
Bibliografie ANDREWS, G. R. 1979a: The Afro-Argentine officers of Buenos Aires Province, 1800–1860. The Journal of Negro History, vol. 64, issue 2, 85–100. ANDREWS, G. R. 1979b: Race versus Class Association: The Afro-Argentines of Buenos Aires, 1850–1900. Journal of Latin American Studies, vol. 11, issue 1, 19–39. ANDREWS, G. R. 1980: The Afro-Argentines of Buenos Aires, 1800– 1900. Madison: University of Wisconsin Press. BROWN, J. C. 1986: The Bondage of Old Habits in Nineteenth-Century Argentina. Latin American Research Review 21: 2, 3–31. CÁCERES FREYRE, J. 1984: Los africanos y su influencia en la población argentina. Indiana, vol. 9, 433–456. 236
CARÁMBULA, R. 1952: Negro y tambor: Poemas, pregones, danzas y leyendas sobre motivos del folklore afro-rioplatense. Buenos Aires: Editorial Folklorica Americana. CASTELLANO SÁENZ CAVIA, R. 1981: La abolición de esclavitud en las Provincias Unidas del Río de la Plata. Revista de Historia del Derecho, vol. 9, 54–157. CÉSPEDES DE CASTILLO, G. 1946: Lima y Buenos Aires. Repercusiones económicas y políticas de la creación del virreinato del Plata. Anuario de Estudios Americanos 111, 669–874. CLEMENTI, H. 1974: La abolición de esclavitud en América Latina. Buenos Aires: Editorial La Pleyade. CRESPI, L. M. 2000: Contrabando de esclavos en el puerto de Buenos Aires durante el siglo XVII. Complicidad de los funcionarios reales. Desmemoria. Revista de Historia, no. 26, 115–133. CRESPI, L. M. 2001a: Utilización de mano de obra esclava en áreas mineras y subsidiarias. Apuntes sobre su comercio y distribución desde el puerto de Buenos Aires (siglos XVII y XVIII). In: Dina V. Picotti (ed.), El negro en Argentina. Presencia y nagación. Buenos Aires: Editores de América Latina, 127–161. CRESPI, L. M. 2001b: Comercio de Esclavos en el Río de la Plata durante el siglo XVII. In: Cáceres, R. (ed.), Rutas de la esclavitud en África y América Latina. San José: Editorial de la Universidad de Costa Rica, 101–113. CRESPI, L. M. 2011: Esclavos, libres y libertos del Río de la Plata. Un lento acceso a la ciudadanía. In: Marisa Pineau (ed.), La ruta del esclavo en el Río de la Plata: Aportes para el diálogo intercultural. Caseros: Universidad Nacional de Tres de febrero, 187–202. CUSHNER, N. 1983: Jesuit Ranches and the Agrarian Development of Colonial Argentina, 1650–1767. Albany: State University of New York Press.
237
DIGGS, I. 1951: The Negro in the Viceroyalty of the Rio de la Plata. The Journal of Negro History, vol. 36, issue 3, 281–301. D’ORBIGNY, A. 1998: Viaje por la América meridional. Buenos Aires: Emecé, 1998, 2 vols. ENDREK, E. 1966: El Mestizaje en Córdoba, Siglo XVIII y Principios del XIX. Córdoba: Universidad Nacional de Córdoba. ESTRADA, M. de 1979: Argentinos de origen africano: 34 biografías. Buenos Aires: Editorial Universitaria. FERREIRA, L. 2011: Influencias africanas en las músicas del Río de la Plata. In: Pineau, M. (ed.), La ruta del esclavo en el Río de la Plata: Aportes para el diálogo intercultural, Caseros: Universidad Nacional de Tres de Febrero, 399–410. FORD, J. M. 2002: Beneméritos de mi estirpe: Esbozos sociales. Buenos Aires: Catálogos. GARRELS, E. 1997: Sobre Indios, Afroamericanos y los racismos de Sarmiento, Revista Iberoamericana, vol. 63, no. 178–179, 99–113. GÁLVEZ, V. [= Quesada, V.], 1883: La Raza Africana en Buenos Aires, Nueva Revista de Buenos Aires, vol. 8, 246–260. GELER, L. 2011: Afrodescendientes y esfera pública en el Buenos Aires de fines del siglo XIX. In: Marisa Pineau (ed.), La ruta del esclavo en el Río de la Plata: Aportes para el diálogo intercultural. Caseros: Universidad Nacional de Tres de febrero, 303–320. GILLESPIE, A. 1921: Buenos Aires y el interior: Observaciones reunidas durante una larga residencia, 1806 y 1807. Trad. C. A. Aldao. Buenos Aires: Vaccaro. GOLDBERG, M. B. 2011: Rompiendo el silencio y la invisibilidad de africanos en la historiografía argentina. La esclavitud en el Río de la Plata. In: Marisa Pineau (ed.), La ruta del esclavo en el Río de la Plata: Aportes para el diálogo intercultural. Caseros: Universidad Nacional de Tres de febrero, 101–116.
238
GOMES, M. V. 2001: Apuntes para una historia de las instituciones negras en la Argentina. In: Dina V. Picotti (ed.), El negro en Argentina. Presencia y nagación. Buenos Aires: Editores de América Latina, 401–428. GUZMÁN, F. 2001: El destino de los esclavos de la Compañía: el caso riojano. In: Dina V. Picotti (ed.), El negro en Argentina. Presencia y nagación. Buenos Aires: Editores de América Latina, 87–108. CHALUPA, J. 1999: Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile, Praha: NLN. GOLDBERG, M. 1976: La población negra y mulata de la ciudad de Buenos Aires, 1810–1840. Desarrollo Económico, vol. 16, no. 61, 75–99. JOHNSON, L. J. 1981: The Impact of Racial Discrimination on Black Artisans in Colonial Buenos Aires. Social History, vol. 6, issue 3, 301–316. KARUSH, M. B. 2012: Blackness in Argentina: Jazz, Tango and Race before Perón. Past & Present, no. 216, 215–245. KING, J. F. 1944: The Latin-American Republics and the Suppression of the Slave Trade. Hispanic American Historical Review, vol. 24, issue 3, 387–411. KŘÍŽOVÁ, M. 2013: Otroctví v Novém světě v 15.–19. století. Praha: NLN. MARTÍNEZ–ECHAZÁBAL, L. 1998: Mestizaje and the Discourse of National/Cultural Identity in Latin America, 1845–1959. Latin American Perspectives, vol. 25, issue 3, 21–42. MASINI, J. L. 1962: La Esclavitud Negra en Mendoza: Epoca Independiente. Mendoza: D’Accurzio. MANTILLA, M. F. 1890: Páginas históricas, Buenos Aires: Imprenta de Pablo E. Coni e Hijos. [MELLET], J. 1823: Voyage dans l’Amérique méridionale depuis 1809 jusqu’en 1819. Paris.
239
MAGNUS MÖRNER, R. 1967: Mixtude in the History of Latin America, Boston, 53–75. MOTOUKIAS, Z. 1988: Contrabando y control colonial en el siglo XVII. Buenos Aires, el Atlántico y el espacio peruano. Buenos Aires: Centro Editor de América Latina. ORTIZ ODERIGO, N.: 1974 Aspectos de la cultura africana en el Río de la Plata. Buenos Aires: Plus Ultra. ORTIZ ODERIGO, N. 2007: Diccionario de africanismos en el castellano del Río de la Plata, Caseros: Universidad Nacional de Tres de Febrero. PEREDA VALDÉS, I. 1937: EL negro rioplatense y otros ensayos. Montevideo: Claudio Garcia & Cia. PICOTTI, D. V. 2001: Un modo de pensar y de lenguaje. In: Dina V. Picotti (ed.), El negro en Argentina. Presencia y nagación. Buenos Aires: Editores de América Latina, 169–198. PICOTTI, D. V. 2011: La presencia africana en el Río de la Plata. In: Marisa Pineau (ed.), La ruta del esclavo en el Río de la Plata: Aportes para el diálogo intercultural. Caseros: Universidad Nacioanl de Tres de febrero, 61–97. POOSSON, S. B. 2004: Entre Tango y Payada: The Expression of Blacks in 19th Century Argentina. Confluencia, 87–101. QUIJADA, M. 2000: El paradigma de la homogeneidad. In: Mónica Quijada, Carmen Bernard, Arnd Schneider (eds.), Homogeneidad y nación: con un studio de caso. Argentina, siglos XIX y XX, Madrid: CSIC, 15–55. ROSENBLAT, A. 1954: La población indígena y el mestizahe en América, Vol. 1, La población indígena, 1492–1950. Buenos Aires: Editora Nova. SALVATORE, R. D. 2007: Integral Outsiders: Afro-Argentines in the Era of Juan Manuel de Rosas and Beyond. In: Darién J. Davis (ed.), Beyond Slavery: The Multilayered Legacy of Africnas in 240
Latin America and the Caribbean. Lanham: Rowman & Littlefield Publishers, 57–80. SARMIENTO, D. F. 1883: Conflictos y armonía de las razas. Buenos Aires: D. Tuñez. SARMIENTO, D. F. 2003: Facundo: Civilization and Barbarism. Transl. Kathleen Ross, Berkeley/Los Angeles/London: University of California Press. SCOBIE, J. 1964: Argentina: A City and a Nation. New York: Oxford University Press (1971, 2. vyd.). SCOBIE, J. 1974: Buenos Aires: Plaza to Suburb, 1870–1910. New York: Oxford University Press. SEIGEL, M. 2000: Cocoliche’s Romp: Fun with Nationalism at Argentina’s Carnival. The Drone Review, vol. 44, issue 2, 56–83. SCHÁVELZON, D. 2003: Buenos Aires negra: Arqueología histórica de una ciudad silenciada. Buenos Aires: Emecé Editores. SOLOMIANSKI, A. 2005: Horacio Mendizábal: Horas de Meditación, Arjentina. Hispamérica, vol. 34, no. 100, 83–87. STUDER, E. F. S. de, 1958: La trata de negros en el Río de la Plata durante el siglo XVIII. Buenos Aires: Departamento Editorial. SUTTON, B. 2008: Contesting Racism: Democratic Citizenship, Human Rights, and Aniracist Poltics in Argentina. Latin American Perspectives, vol. 35, issue 6, 106–121. THOMPSON, R. F. 2005: Tango: The Art History of Love. New York: Pantheon Books. VIDAL, E. E. 1820: Picturesque Illustrations of Buenos Ayres and Montevideo. London: R. Ackermann. WABGOU, M. 2011: Migraciones africanas en América del Sur: Los casos de Argentina y Brasil. Bogotá: Universidad Nacional de Colombia. WILCOCKE, S. H. 1807: History of the Viceroyalty of Buenos Ayres. London. 241
WILDE, J. A. 1944: Buenos Aires desde 70 años atrás. Aires: Editora Espasa.
African Heritage in Argentinean Society and Culture The article focuses on the problem of African community in Argentina. For the most part of colonial period Buenos Aires has been one of the principal transshipment points of slaves. Blacks and mulattos fought in the patriot armies in the period of the wars for independence and constituted an important part of the workforce afterwards. Juan Manuel Rosas turned to Afro-Argentines ostentatiously and included them into his visions of the Argentine future. However, during the second half of the 19th century their share in population decreased considerably. At the same time the highest representatives of Argentina and the governmental press strived to present the African tradition as “vanished”, even though they at the same time accepted many originally African cultural traits (tango). Also during the 20th century the Argentine politicians and historians ignored the African heritage. Only at its very end there appeared efforts to return the blacks and mulattos to the story of Argentine history. Through the concrete theme of black community in Argentina the article focuses on more general problem of identity making and transformations.
Keywords: African Heritage; Argentinean Society; Afro-american community.
242
Dějiny a politika
