Právnická fakulta Masarykovy Univerzity Právo Katedra trestního práva
Diplomová práce
Amnestie prezidenta České republiky z 1.1.2013 Adam Ondruch
akademický rok 2013/2014
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Amnestie prezidenta České republiky z 1. 1. 2013, zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.
V Brně dne 31. 3. 2014
.……………………… Adam Ondruch
1
Chtěl bych poděkovat prof. JUDr. Jaroslavu Fenykovi, PhD., DSc., Univ. Priv. Prof. za vedení mé diplomové práce, cenné rady a odborný dohled, a také Mgr. Petru Novákovi, místopředsedovi okresního soudu ve Frýdku – Místku za věcné poznámky a obohacení mé diplomové práce o postřehy z praxe. Děkuji rovněž své rodině a přátelům za podporu, kterou mi projevovali během celého studia.
2
ABSTRAKT (česky) Předkládaná práce se věnuje amnestii prezidenta V. Klause ze dne 1. 1. 2013 z pohledu převážně trestněprávního a ústavního. Po nezbytném teoretickém úvodu následuje historický exkurs, v jehož závěru jsou popsány společné rysy a významné odlišnosti amnestií vyhlášených na našem území od roku 1918. Ve světle těchto závěrů je hodnocena samotná amnestie V. Klause. Mimo to se práce věnuje dalším relevantním právním otázkám, které v souvislosti s amnestií vyvstaly, např. kontrasignacím a přesunu odpovědnosti za rozhodnutí prezidenta na vládu, ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky pro velezradu aj. Poslední kapitola je věnována úvahám de lege ferenda. KLÍČOVÁ SLOVA (česky) Amnestie, abolice, agraciace, rehabilitace, velezrada, nepřiměřená délka řízení, prezident republiky, milost, ústava, trestní řád.
ABSTRACT (english) This thesis is focusing mostly on criminal and constitutional law aspects of czech president Vaclav Klaus` amnesty from January 1st of 2013. After the necessary theoretical introduction it focuses on historical excursion which includes similarities and distinct differences among all amnesties in Czech lands since 1918. These conclusions help us evaluate Vaclav Klaus` amnesty. Besides that the thesis presents other relevant legal questions which arose with Klaus` amnesty, for example countersignature, movement of the legal liability from the president to the goverment, the Senate`s impeachment against the president for high treason and others. The last chapter deals with the considerations de lege ferenda. KEY WORDS (english) Amnesty, abolition, agratiation, rehabilitation, high treason, excesive length of proceedings, the president of the republic, pardon, constitutuion, criminal procedure code.
3
ÚVOD ............................................................................. 5 1. AMNESTIE .................................................................. 7 1.1
V y b r a n é k a p i t o l y z p r á v n í c h d ě j i n a m n e s t i e ............................ 7
1.2
V y m e z e n í p o j m u a m n e s t i e a m i l o s t ................................................ 8
1.3
F o r m y a m n e s t i e ( a g r a c i a c e , a b o l i c e , r e h a b i l i t a c e ) ............... 9
1.4
K o m p a r a c e z a h r a n i č n í p r á v n í ú p r a v y .......................................... 11
2. AMNESTIE NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY ................... 14 2.1
A m n e s t i e v o b d o b í p r v n í r e p u b l i k y ( 1 9 1 8 – 1 9 3 8 ) ............. 14
2.2
A m n e s t i e v o b d o b í n e s v o b o d y ( 1 9 3 8 – 1 9 4 5 ) ......................... 17
2.3
P o v á l e č n é a m n e s t i e ( 1 9 4 5 – 1 9 4 8 ) ................................................ 18
2.4
A m n e s t i e s o c i a l i s t i c k ý c h p r e z i d e n t ů ( 1 9 4 8 – 1 9 8 9 ) .......... 19
2.5
A m n e s t i e V á c l a v a H a v l a ( 1 9 9 0 – 2 0 0 3 ) ..................................... 24
2.6
S p o l e č n é z á s a d y a o d l i š n o s t i ............................................................ 25
3. AMNESTIE PREZIDENTA ČR Z 1.1.2013 ........................ 28 3.1
Č l á n e k I ......................................................................................................... 29
3.2
Č l á n e k I I ....................................................................................................... 32
3.3
Č l á n e k I I I ..................................................................................................... 36
3.4
Č l á n e k I V ...................................................................................................... 37
3.5
S t r u č n é s h r n u t í .......................................................................................... 38
4. DALŠÍ RELEVANTNÍ OTÁZKY ..................................... 40 4.1
D é l k a t r e s t n í h o s t í h á n í j a k o d ů v o d p r o z a s t a v e n í ř í z e n í 40
4.2
K o n t r a s i g n a c e a m n e s t i e ....................................................................... 42
4.3
O d p o v ě d n o s t v l á d y z a r o z h o d n u t í p r e z i d e n t a ......................... 44
4.4
O d p o v ě d n o s t p r e z i d e n t a r e p u b l i k y ................................................ 44
4.5
P ř e z k o u m a t e l n o s t a m n e s t i e ................................................................ 46
5. ÚVAHY DE LEGE FERENDA ......................................... 49 5.1
P o n e c h á n í s t á v a j í c í p r á v n í ú p r a v y b e z z m ě n .......................... 49
5.2
O d s t r a n ě n í i n s t i t u t u a m n e s t i e z p r á v n í h o ř á d u ..................... 49
5.3
Z m ě n a p r á v n í ú p r a v y ............................................................................. 50
ZÁVĚR .......................................................................... 52 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ..................................... 54 PŘÍLOHY ....................................................................... 60
4
ÚVOD Dne 1. 1. 2013 vyhlásil prezident Václav Klaus dílčí amnestii u příležitosti 20. výročí vzniku samostatné České republiky. Tato amnestie vyvolala rozporuplné reakce mezi odbornou i laickou veřejností. Záhy po jejím vyhlášení se v médiích objevily první, vesměs negativní, komentáře a analýzy. Na některých úřadech a ve školách po celé republice byly symbolicky sundávány portréty prezidenta republiky na vyjádření nesouhlasu s amnestií. V Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (dále též „Poslanecká sněmovna“) se v souvislosti s amnestií hlasovalo o důvěře vlády Petra Nečase. Okolnosti vyhlášení amnestie prověřoval i zvláštní útvar Policie České republiky pro odhalování korupce a finanční kriminality. Situace eskalovala v březnu roku 2013, kdy Senát Parlamentu České republiky (dále též „Senát“) podal k Ústavnímu soudu ústavní žalobu proti prezidentu republiky pro velezradu. Ruku v ruce s analýzami novoroční amnestie vyvstaly i obecnější otázky samotného smyslu amnestie a jejího místa v právním řádu. To vše, co se kolem amnestie prezidenta V. Klause událo, se mi jeví jako velmi lákavé a atraktivní téma diplomové práce. Chci problematiku zhloubit racionálně, bez jakýchkoliv předsudků, oproštěn od manipulativních názorů médií a různě emocionálně vypjatých názorů. Primárním cílem diplomové práce je zhodnocení amnestie prezidenta V. Klause z pohledu trestního a ústavního práva. V souladu se zadáním je amnestie hodnocena především ve světle předchozích amnestií vyhlášených na území České republiky, resp. Československa od roku 1918. Z toho důvodu jsem pro zpracování zvolil metodu historické komparace. Na příslušných místech diplomové práce je však použita i metoda analýzy a deskripce. Druhým cílem je vypořádat se s otázkou, zda platná a účinná právní úprava institutu amnestie v podobě, v jaké ji známe dnes, má stále místo v právním řádu České republiky, a zda nevykazuje vady, kterými zasahuje do ústavních základů moderního demokratického právního státu, založeného na principu dělby moci ve státě. Ačkoli byla novoroční amnestie prezidenta V. Klause velmi medializována, není ji dosud věnována žádná komplexní monografie. Při zpracování tématu jsem proto vycházel z historických pramenů (Sbírky zákonů a nařízení apod.), z komentářové a odborné literatury, časopiseckých článků, právních předpisů a judikatury, zejm. Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Zásadním podkladem je pak monografie Lenky Marečkové „Milosti. Ohnisko lidství v trestním právu,“1 která se sice primárně 1
MAREČKOVÁ, Lenka. Milosti. Ohnisko lidství v trestním právu. Praha: Academia, 2007, 372 s. 5
věnuje milostem, avšak její závěry jsou v mnoha ohledech použitelné i pro téma amnestie. Velmi cennými podklady byly pro mě také statistické údaje poskytnuté Ministerstvem spravedlnosti České republiky, Nejvyšším státním zastupitelstvím, Vězeňskou sužbou České republiky a Probační a mediační službou České republiky a také věcné rady vedoucího práce a poznámky z praxe dotázaných osob. Tato diplomová práce je členěna do pěti kapitol. V první kapitole uvádím základní pojmy, vysvětluji, co je to amnestie, kde je upravena v právním řádu, čím se liší od milosti, jaké jsou její základní formy, jak je institut amnestie upraven v zahraničí a jaké hlavní výtky mají kritici amnestie proti tomuto institutu. Druhá kapitola je věnována všem amnestiím vyhlášeným na území České republiky a bývalého Československa od roku 1918 do roku 2012. Tato kapitola je z důvodu přehlednosti a zdůraznění historických kontextů rozdělena do několika podkapitol a oddílů. V závěru této kapitoly pak srovnávám společné rysy a významné odlišnosti uvedených amnestií. Třetí kapitola je věnována samotnému rozboru novoroční amnestie prezidenta Václava Klause. Jednotlivé články amnestie jsou analyzovány především po stránce obsahové a aplikační, v jejich vzájemné souvislosti i v souvislosti s předcházejícími amnestiemi. Ve čtvrté kapitole se zabývám dalšími relevantními právními otázkami, které v souvislosti s novoroční amnestií vyvstaly. Je to především délka trestního stíhání, jako důvod pro zastavení řízení. Dále pak otázka kontrasignace rozhodnutí prezidenta a přesun odpovědnosti ze zásadně neodpovědného prezidenta republiky na vládu. V této kapitole se také zabývám ústavní žalobou Senátu proti prezidentu republiky a otázkami následné přezkoumatelnosti amnestie před Ústavním soudem. Poslední, pátá kapitola, je věnována možným scénářům následného vývoje institutu amnestie a vlastním úvahám de lege ferenda. Metodou kritické analýzy docházím k závěru, že ani ponechání institutu amnestie v platném znění bez změn, ani úplné odstranění amnestie z právního řádu, nejsou správnými cestami, kterými by se měl zákonodárce vydat. Jak jsem předeslal na začátku, v této práci hodnotím pouze fakta. Vyhýbám se jakémukoliv politickému hodnocení a nekomentuji známé mediální kauzy související především s čl. II amnestie a zastavením trestních stíhání. Taktéž se nevěnuji některým právně irelevantním otázkám, týkajícím se sporů o autorství novoroční amnestie apod.
6
1.
AMNESTIE
1.1
Vybrané kapitoly z právních dějin amnestie
„Zásahy do vykonatelných rozhodnutí trestního soudnictví hromadným nebo individuálním prominutím jejich následků hlavou státu nebo jiným jeho vrcholným orgánem, mají hluboké kořeny v minulosti. Platí to i o zásazích do průběhu trestního řízení.“2 Dochované záznamy potvrzují, že v Egyptě, přibližně 3000 let př. n. l., měl pravomoc soudit, ukládat a odpouštět tresty královský úředník, vezír. Jedním z nejstarších dochovaných záznamů je příběh kreslíře Nebnefera, který byl pro blíže nespecifikovaný trestný čin odsouzen mimo jiné k nucené práci kameníka v lomu. Následně mu byl vezírem zbytek trestu odpuštěn. Důvod ani motiv vezírovy milosti však není znám.3 O hromadné amnestii v Egyptě byl vytesán záznam na tzv. Stéle vyhnanců v Karnaku. Byla udělena politickým vyhnancům v oáze Charta. Dnes je vystavena v Louvru.4 V dějinách čínského práva se od vlády dynastie Sung (960 – 1279) stalo tradicí, že císařové vyhlašovali hromadné amnestie při nástupu do úřadu nebo při významných příležitostech. Znali ovšem pouze formu agraciace, která se nejčastěji týkala vězeňských trestů a vyhnanství.5 V kolébce kontinentálního práva, v právu římském, byl znám institut abolitio (abolice), který se objevoval ve třech formách: abolitio generalis publica (abolice veřejná), kdy u příležitostí velkých oslav byla žalovaným sňata pouta, abolitio ex lege (abolice zákonná), kterou mohl žalovaný žádat zrušení obžaloby například kvůli žalobcově smrti a abolitio privata (abolice soukromá) v případech, kdy římský soudní úředník nebo císař povolil žalobci zpětvzetí žalobního návrhu.6 V neposlední řadě je třeba zmínit křesťanskou tradici udílení milosrdenství, která měla značný vliv na to, že se milosti a amnestie v průběhu dějin staly nedílnou součástí
2
PAVLÍČEK, Václav. O ústavních problémech milosti a amnestie v České republice. In: MUSIL, Jan; VANDUCHOVÁ, Marie. Pocta prof. JUDr. Otovi Novotnému k 70. narozeninám. Praha: Codex Bohemia, 1998, s. 153. 3 TYLDESLEY, Joyce. Jak soudili faraoni. Zločin a trest ve starém Egyptě. Přeložila Květa Palowská. Praha: Metafora, 2001, s. 12. 4 GYBASOVÁ, Barbora. Amnestie a milost – komparativní pohled. 2008. s. 7. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jiří Hřebejk. 5 TOMÁŠEK, Michal. Dějiny čínského práva. Praha: Academia, 2004, s. 174. 6 Abolitio. Ottův Slovník naučný. Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. První díl [online]. Open Library, 2009 [cit. 18. 2. 2014]. 7
většiny právních řádů v kontinentální Evropě. V kanonickém právu se dodnes zachoval institut poenae remissio, což je v podstatě individuální milost udělená formou agraciace.7
1.2
Vymezení pojmu amnestie a milost
Amnestie (z řeckého amnéstia, tedy zapomenutí) je normativní akt sui generis8 hromadného charakteru, na jehož základě se blíže neurčenému okruhu pachatelů trestných činů odpouští nebo zmírňují tresty uložené soudem. S tím bývá často spojeno i zahlazení odsouzení pro trestný čin, pro který byl trest uložen. Amnestie však může zasahovat i do průběhu trestního řízení, které dosud nebylo skončeno pravomocným rozsudkem soudu. V takových případech se nezahájí trestní stíhání nebo bylo-li zahájeno, trestní stíhání se zastaví.9 V České republice je právo udělení amnestie svěřeno prezidentu republiky podle čl. 63 odst. 1 písm. k) ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů (dále jen „Ústava“). Jedná se o tzv. kontrasignovanou pravomoc prezidenta. Ke své platnosti totiž vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Politickou odpovědnost v takových případech nese vláda. Amnestie se vyhlašuje formou rozhodnutí, jež je publikováno ve Sbírce zákonů.10 I z toho důvodu je nutné považovat amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky za pramen trestního práva.11 Procesní otázky související s použitím amnestie upravuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Trestní řád“ nebo „TŘ“). Amnestii je svou povahou blízký institut milosti, o němž má také dle Ústavy právo rozhodovat prezident republiky. Jedná se však o akt aplikace práva, který nemá povahu normativního aktu, ale má individuální charakter a proto nemůže být na rozdíl od amnestie považován za pramen trestního práva.12 Je určený konkrétnímu adresátovi. Většinou prezident rozhoduje o udělení milosti na základě podané žádosti obviněného, resp. odsouzeného nebo jeho blízkých. Není však vyloučeno, aby prezident jednal dle vlastního uvážení a udělil milost i bez žádosti, dokonce proti vůli dotčené osoby.13 K udělení milosti není vyžadována kontrasignace předsedy vlády, kromě jedné výjimky, 7
HRDINA, Antonín. Kanonické právo. Praha: Eurolex Bohemia, 2002, s. 339. Srov. BOGUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří; GERLOCH, Aleš. Teorie práva. Praha: ASPI, 2004, s. 69. 9 MADAR, Zdeněk a kol. Slovník českého práva. 3. vyd. Praha: Linde, 2002, s. 128. 10 Viz § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů. 11 CÍSAŘOVÁ, Dagmar; FENYK, Jaroslav; GŘIVNA, Tomáš a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: ASPI, 2008, s. 22. 12 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. Praha: Leges, 2010, s. 59. 13 KOUDELKA, Zdeněk. Prezident republiky. Praha: Leges, 2011, s. 151. 8
8
kterou nedávno zavedl ústavní zákon č. 71/2012 Sb., kterým se mění Ústava. Tomu se budu blíže věnovat v následující podkapitole při rozboru tzv. abolice. Obecně však lze konstatovat, že právo udělovat milost je ve výhradní gesci prezidenta, stejně jako ostatní pravomoci čl. 62 Ústavy. Procesní otázky související s udílením milostí jsou taktéž upraveny v Trestním řádu. Hlava státu může stanovit, ve kterých případech může provést řízení o žádosti o milost ministr spravedlnosti a kdy může ministr bezdůvodnou žádost zamítnout.14 Tuto pravomoc přenesl na ministra spravedlnosti prezident Václav Havel v roce 1994.15 Václav Klaus však rozhodnutí v roce 2003 zrušil.16 Miloš Zeman přenesl pravomoc zpět na ministra spravedlnosti v roce 2013.17 Považuji za vhodné zmínit, že zatímco Trestní řád používá pojem milost, Ústava jej nezná. Na základě historického vývoje a vývoje ústavní a trestněprávní nauky nečiní však tato skutečnost zásadní aplikační či interpretační problém. 1.3
Formy amnestie (agraciace, abolice, rehabilitace)
Teorie českého trestního a ústavního práva rozlišuje podle obsahu tři formy amnestie. Jsou jimi agraciace, abolice a rehabilitace.18 1.3.1 Agraciace „Agraciace spočívá v tom, že prezident republiky odpustí odsouzené osobě buď celý trest uložený v trestním řízení, nebo pouze jeho část (trest zmírní). Zmírněním trestu se patrně rozumí i přeměna nepodmíněného trestu na trest podmíněný, nelze však nahradit uložený trest trestem jiným (i když mírnějším).“19 Odpuštěný trest nesmí být dále vykonán. Byla-li již část trestu vykonána, nevykoná se její zbytek. Na rozdíl od výše citovaného tvrzení mají někteří autoři za to, že agraciací lze uložený trest přeměnit na trest mírnější (např. trest odnětí svobody na peněžitý trest). 20 Jsem však toho názoru, že tento postup by byl s odkazem na čl. 40 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina“ nebo „LZPS“), v rozporu 14
Viz § 366 odst. 2 Trestního řádu. Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 2. 1994, č. 33/1994 Sb. 16 Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 4. 8. 2003, č. 254/2003 Sb. 17 Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 29. 11. 2013, č. 378/2013 Sb. 18 Viz KLÍMA, Karel a kol. Encyklopedie ústavního práva. Praha: Aspi, 2007, s. 10. 19 SLÁDEČEK, Vladimír; MIKULE, Vladimír; SYLLOVÁ, Jindřiška. Ústava České republiky. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 444. 20 MADAR, op. cit., s. 108. 15
9
s ústavním pořádkem, neboť toliko soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Agraciace patří mezi tzv. okolností způsobující zánik trestů a ochranných opatření, jež je nutné odlišovat od okolností, které vylučují protiprávnost a trestnost jednání a okolností způsobující zánik trestní odpovědnosti. O tom, zda a do jaké míry je osoba, již byl pravomocně uložen trest účastná na agraciaci, rozhoduje soud, jenž rozhodoval v prvním stupni. Je-li taková osoba v době rozhodování ve výkonu trestu odnětí svobody, učiní rozhodnutí soud, v jehož obvodu se trest vykonává.21 1.3.2 Abolice „Abolice znamená právo nařídit, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo.“22 Abolice patří mezi důvody nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. a) TŘ. Podle toho, v jakém stádiu se řízení nachází, provede abolici státní zástupce, resp. soud. Dojde-li k abolici před zahájením trestního stíhání, jsou policejní orgány nebo státní zástupce povinni věc odložit podle § 159a odst. 2 TŘ. U zahájeného trestního stíhání musí dojít k zastavení podle § 172 odst. 1 písm. d) TŘ. Dojde-li k abolici po zahájení hlavního líčení, zastaví trestní stíhání soud podle § 223 TŘ. Obviněný má právo do 3 dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno prohlásit, že na projednání věci trvá. Trestní řízení bude v takovém případě pokračovat. Soud může s odkazem na § 227 TŘ nanejvýš vyslovit vinu, trest však neuloží. Dne 1. 10. 2012 nabyl účinnosti dříve zmíněný ústavní zákon č. 71/2012 Sb., kterým se mění Ústava České republiky, jenž mimo jiné zavedl přímou volbu prezidenta. Zákonodárce zároveň vyňal z čl. 62 Ústavy aboliční pravomoc prezidenta a přesunul jí čl. 63 odst. 1 Ústavy. Změna je patrná. Vyhlásit abolici smí prezident republiky pouze s kontrasignací předsedy vlády nebo jím pověřeným členem vlády, bez ohledu na to, zda se jedná o abolici vyhlášenou v rámci individuální milosti či hromadné amnestie. Nutno poznamenat, že Česká republika byla posledním státem Evropské unie, s výjimkou Dánského království, ve kterém mohla hlava státu udělit abolici bez kontrasignace člena vlády.23
21
§ 368 Trestního řádu. HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1. 23 KANTOŘÍKOVÁ, Jana. K otázce prezidentských milostí. ASPI: LIT27054CZ. 22
10
1.3.3 Rehabilitace „Zahlazení odsouzení (někdy označované ne zcela přesně jako rehabilitace, neboť nejde o rehabilitaci ve smyslu nápravy křivd), ke kterému dochází i z jiných důvodů než na základě rozhodnutí prezidenta republiky, znamená odstranění nepříznivých následků trestu.“24 Nepříznivé důsledky vznikly odsouzenému pravomocným odsouzením za spáchaný trestný čin. Zahlazením odsouzení dochází ke vzniku fikce neodsouzení. Zahlazení odsouzení se provádí výmazem z rejstříku trestů, což může mít pro jedince význam v jeho dalším pracovním uplatnění nebo v osobním životě.25 Z judikatury dále vyplývá, že fikce neodsouzení může nastat jen ohledně celého odsouzení. Byl-li pachateli prominut některý z více uložených trestů, nemůže nastat účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.26 K tomu také srov. § 105 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Trestní zákoník“ nebo „TZ“). 1.3.4 Přestupková amnestie Za určitou formu amnestie svého druhu považuji tzv. přestupkovou amnestii, kterou na základě § 90 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů vyhlašuje vláda usnesením, jenž se zveřejňuje ve Sbírce zákonů. Tato problematika však patří do oblasti práva správního a proto se jí nebudu blíže věnovat.27 1.4
Komparace zahraniční právní úpravy
Ve Slovenské republice je právní úprava amnestie a milosti takřka identická jako v České republice. Právo udílet amnestii je svěřeno prezidentu republiky na základě čl. 102 odst. 1 písm. j) ústavního zákona č. 460/1992 Sb., Ústava Slovenskej republiky, v platnom znení. Stejně jako v České republice, vyžaduje rozhodnutí prezidenta o amnestii kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Ústava rozlišuje toliko formy agraciace a rehabilitace. Abolice byla v roce 2001 ústavní novelou č. 90/2001 Z. z. ze slovenského
24
SLÁDEČEK, MIKULE, SYLLOVÁ, 2007, op. cit., s. 445. BAHYĽOVÁ, Lenka a kol. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 731. 26 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 4 Tz 33/90. 27 ČECHMÁNEK, Břetislav; HORZINKOVÁ, Eva. Přestupky a správní trestání. Praha: Eurounion, 2008, s. 168. 25
11
právního řádu odstraněna. Procesní postup udělování amnestie je upraven v části čtvrté zákona č. 301/2005 Sb., Trestný poriadok, v platnom znení.28 Ve Spolkové republice Německo nemá prezident republiky pravomoc udílet hromadné amnestie. K vyhlášení celorepublikové amnestie je potřeba přijmout zvláštní zákon ve Spolkovém sněmu. Zkušenosti s amnestiemi z let 1949 – 1954, kdy byly na svobodu propuštěny osoby podezřelé z páchání nacistických zločinů, zanechaly v německé společnosti nedůvěru v institut amnestie. Tradičnější tak bývají menší amnestie vyhlášené v rámci spolkových zemí, nejčastěji v době křesťanských svátků. Pravomoc udílet amnestii v jednotlivých zemích bývá nejčastěji svěřeno předsedovi zemské vlády, ale není vyloučeno, aby o amnestiích rozhodovaly jiné zemské orgány.29 Amnestijní pravomoc je svěřena moci zákonodárné také v Italské republice. Po ústavní reformě v roce 1992 je tato pravomoc svěřena italskému Parlamentu, který může udělit amnestii formou zákona. K přijetí zákona je potřeba dvoutřetinové většiny všech členů obou komor Parlamentu. Podobně se amnestie uděluje v Polské republice, Chorvatské republice nebo v Republice Srbsko.30 Ve Francouzské republice má přímo volený prezident poměrně silné postavení. V oblasti udělování amnestií má však omezené možnosti. Katalog 14 trestných činů, na které se nemůže vztahovat prezidentovo rozhodnutí, byl v roce 2002 rozšířen na 49 trestných činů. Od roku 2007 je ústavní tradicí, že se prezidentští kandidáti svého práva udílet amnestii vzdávají.31 Ve Spojených státech amerických (dále jen „USA“), má právo vyhlásit amnestii prezident pouze pro federální trestné činy směřující proti zájmům USA. Amnestie jsou v USA udíleny sporadicky, většinou reagují na aktuální společenskou situaci a týkají se jednoho trestného činu nebo úzké skupiny trestných činů (např. vyhýbání se povinné vojenské službě nebo nezákonných imigrací).32
28
BICKO, Milan. Porovnanie právnej úpravy amnestie v podmienkach Slovenskej a Českej republiky a spoločenský dopad amnestie č. 1/2013 prezidentov Slovenskej a Českej republiky. Státní zastupitelství. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 2, s. 53 –57. 29 RIEGER, Lukáš. Amnestie. Cevro [online]. Čtrnáctideník 6/2013. Publikováno 19. 3. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. 30 Sněmovní tisk 1075/0. Důvodová zpráva k návrhu ústavního zákona, kterým se mění Ústava. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. Publikováno 4. 6. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. 31 Amnestie jsou obvyklé spíše na Východě. Důvodem jsou přeplněné věznice i špatná pověst. ČTK [online]. Publikováno 4. 1. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. 32 HAAS, Tomáš. Amnestie a prezidentské milosti. Neviditelný pes [online]. Publikováno 4. 1. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. 12
1.5
Obecná kritika institutu amnestie
L. Marečková ve své knize „Milosti. Ohnisko lidství v trestním právu“ nabízí ucelený seznam obecných námitek proti institutu milosti a amnestie, se kterými se setkala v průběhu svého čtyřletého působení ve funkci vedoucí trestněprávního oddělení Kanceláře prezidenta republiky v letech 1998 – 2002, kde byla mimo jiné odpovědná za agendu milostí.33 Zjednodušeně lze tyto námitky formulovat takto: Amnestie je archaický přežitek panovníka z dob monarchie, který se v právních řádech států udržel do dnešní doby, přestože významnou mírou zasahuje do nezávislosti soudů, čímž narušuje systém trestní spravedlnosti především tím, že porušuje princip rovnosti a právo na spravedlivý proces, nectí presumpci neviny a nebere zřetel na zájmy a postavení obětí trestných činů. Udělením amnestie dochází k zásahu moci výkonné do ústavou garantovaného nezávislého soudního systému. Slovenský právník a bývalý soudce ústavního soudu, Ján Drgonec, považuje amnestii za monarchistický relikt z doby absolutní monarchie: „V moderní době, která není organizovanou formou monarchie, je amnestie jako pravomoc prezidenta přežitek. Vznikla za feudalismu, když byl král vrcholem všeho, ale nepatří do společnosti založené na dělbě moci.“34 Patrný je též demotivující účinek amnestie na ostatní orgány činné v trestním řízení. Dlouholetá práce při pátrání, shromažďování důkazů, prokazování viny a vynaložené finanční prostředky trestního stíhání přicházejí po vyhlášené amnestii vniveč. V případě recidivy se celý proces bude opakovat.35 Aboličním rozhodnutím může dojít k porušení práva na spravedlivý proces poškozených a obětí trestných činů, které se nemusí dočkat zadostiučinění. Problém může být i v tom, že v amnestii převažují zájmy obviněných a odsouzených před zájmy ostatních členů společnosti. Kritika amnestie bude podrobněji rozebrána v následujících kapitolách diplomové práce.
33
MAREČKOVÁ, Lenka. Milosti. Ohnisko lidství v trestním právu. Praha: Academia, 2007, s. 24. Amnestie je feudální přežitek. Aktuálně.cz [online]. Publikováno 4. 1. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. 35 LENGYELOVÁ, Jana. Amnestia a jej úskalia. Trestní právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 9-10, s. 31 34
13
2.
AMNESTIE NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY.
2.1
Amnestie v období první republiky (1918 – 1938)
První republikou je označováno období od vzniku samostatného Československa dne 28. 10. 1918 do podepsání Mnichovské dohody 30. 9. 1938. Pro účely diplomové práce rozdělím toto období na další 3 časové úseky: období Národního výboru, období ústavního provizoria a období po přijetí zákona č. 121/1920 Sb. z. a n., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky (dále jen „Ústava 1920“). 2.1.1 Období Národního výboru Národní výbor československý byl v období 28. 10. 1918 – 13. 11. 1918 orgánem jednomyslné vůle národa a vykonavatelem státní svrchovanosti. Svou pravomoc odvozoval od tzv. recepční normy,36 která v zájmu společenské stability recipovala rakouský právní řád a jeho státní aparát. V rakouském právním řádu byla amnestie a milost zakotvena v čl. 13 základního zákona státního č. 144 ř. z. z roku o moci soudcovské. Touto cestou byla převzata tradice vyhlašování amnestie do českého právního řádu.37 První amnestie v Československu byla vyhlášená nařízením Národního výboru dne 5. 11. 1918, č. 28/1918 Sb. Jednalo se o rozsáhlou aboliční i agraciační amnestii československých občanů, kteří byli trestně stíháni, resp. odsouzeni za trestné činy spáchané proti zájmům Rakousko-Uherska.38 Amnestie byla vyhlášena u příležitosti znovunabytí státní svobody. Měla za cíl odčinit nespravedlnost bývalé rakouské justice a následky válečných poměrů. Ve výčtu trestných činů jsou např. velezrada, nadržování zběhovi nebo vojenské trestné činy, např. dezerce (s podmínkou, že se dezertér bez průtahů přihlásí u československého vojska). Amnestie dále promíjela tresty spáchané z bídy, mladické nerozvážnosti, rozčílení vyvolaného válečnými poměry anebo z pohnutek politických. Amnestie dopadala na všechny československé občany bez ohledu na to, kde v rámci Rakousko-Uherska byli souzeni a dále na trestné činy, o nichž se vedlo řízení u soudu v obvodu československého státu (tedy bez ohledu na občanství či národnost) a na osoby, jež vykonávají trest ve věznicích v obvodu československého státu. Národní
36
Zákon Národního výboru československého č. 11/1918 Sb. KANTOŘÍKOVÁ, op. cit. 38 SLABOTINSKÝ, Radek. Amnestie prezidenta republiky v letech 1960 a 1962 a rehabilitace politických vězňů v 60. letech. 2010. s. 39. Dizertační práce. Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jiří Hanuš. 37
14
výbor si v amnestijním nařízení vyhradil právo rozhodnout v jiných případech hodných zvláštního zřetele o individuálních žádostech o prominutí trestu (milost). 39 2.1.2 Období ústavního provizoria Po přijetí zákona č. 37/1918 Sb. z. a n., o prozatímní ústavě (dále jen „Prozatímní ústava“)40 byly vytvořeny provizorní ústavní základy nového státu, které platily až do konce února 1920. V té době bylo právo udílet amnestii svěřeno prezidentu republiky na základě § 10 písm. f prozatímní ústavy ve formě agraciace, abolice i rehabilitace. Prezidentem republiky byl zvolen na první schůzi Národního shromáždění T. G. Masaryk. Za tu dobu vyhlásil tři amnestie ve dnech 21. 1. 1919, 22. 7. 1919 a 21. 10. 1919. První dvě amnestie měly agraciační i aboliční charakter. Lednová amnestie se vztahovala k trestním řízením vedeným u občanských soudů, červencová se týkala osob, které v období první světové války nastoupily do vojenské služby, říjnová, která měla navíc rehabilitační charakter, se týkala politických trestných činů a osob prvotrestaných.41 2.1.3 Období Ústavy 1920 Nová ústava byla přijata dne 29. 2. 1920. Právo udělit amnestii a milost ve všech formách (agraciace, abolice, rehabilitace) bylo svěřeno prezidentu republiky podle § 64 odst. 1 bod 11. a § 103 Ústavy 1920. Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii vyžadovalo ke své platnosti kontrasignaci odpovědného člena vlády podle § 68 Ústavy 1920.42 Ve 20. a 30. letech byl třikrát zvolen prezidentem na sedmileté volební období T. G. Masaryk. Za tu dobu vyhlásil Masaryk dalších deset amnestií. U příležitosti první schůze Národního shromáždění vyhlásil prezident republiky 27. 5. 1920 aboliční a agraciační amnestii pro trestné činy politické, směřující proti Československé republice a jejím obyvatelům, které byly spáchány do 7. 3. 1920.43 Tato amnestie vyvolala rozporuplné reakce u veřejnosti, neboť se vztahovala také na Aloise Šťastného, který v lednu 1919 spáchal neúspěšný atentát na ministerského předsedu Karla Kramáře.44 V roce 1922 byly vyhlášeny celkem tři amnestie. První, ze dne 13. 2. 1922, měla agraciační charakter a týkala se odsouzených pro účast na komunistických 39
Nařízení Národního výboru československého č. 28/1918 Sb. z. a n. Zákon Národního výboru československého č. 37/1918 Sb. z. a n. 41 MAREČKOVÁ, op. cit., s. 352. 42 Srov. systematické zařazení §§ 64 odst. 1 bod 11. a 103 Ústavy 1920 ve vztahu k § 68 Ústavy 1920. 43 MAREČKOVÁ, op. cit., s. 353. 44 SCHNEIDER, Jan. Zapomeňte na abolici. Česká pozice [online]. Publikováno 9. 4. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. 40
15
protizákonnostech
během
tzv.
prosincové
generální
stávky v roce
1920.
Byla
podmíněna třemi resp. pěti lety následné bezúhonnosti.45 Agraciační amnestie ze dne 5. 6. 1920 se týkala vojáků sloužících v československém vojsku. Amnestie ze dne 24. 7. 1922 se vztahovala na přestupky a přečiny spáchané zatajováním zásob obilí a luštěnin ze sklizně roku 1920, nebo sklizně starší, a úmyslné porušení dodávkové povinnosti. Podmínkou aplikace amnestie bylo, že pachatel nebyl dříve obviněn ani odsouzen pro podobnou trestnou činnost.46 Nutno zdůraznit, že v poměrech poválečného období se jednalo o velmi závažné zločiny tzv. zemězrady. Následovala agraciační, aboliční i rehabilitační amnestie ze dne 2. 9. 1924, která se vztahovala na přečiny týkající se výroby, prodeje, přechovávání radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení a jejich dovozu z ciziny. Recidiva byla opět překážkou k udělení amnestie.47 Tzv. plebiscitní amnestie ze dne 14. 7. 1925 měla agraciační, aboliční i rehabilitační charakter. Vztahovala se na činy spáchané v souvislosti s politickou agitací a vyhýbání se branné povinnosti v pohraničních oblastech Těšínského Slezska, Oravy a Spíše.48 Aboličním a agraciačním rozhodnutím ze dne 2. 6. 1927 prominul prezident republiky tresty uložené za přečin urážky prezidenta republiky podle zákona č. 50/1923 Sb. z. a n., na ochranu republiky (dále jen „zákon na ochranu republiky“). Další amnestie byla vyhlášena dne 19. 10. 1928 u příležitosti desátého výročí samostatného Československa a vztahovala se opět na tresty uložené podle zákona na ochranu republiky a jiné drobné tresty. Rehabilitace byla udělována pouze ve stanovených případech na žádost odsouzeného.49 Masarykova předposlední amnestie ze dne 16. 6. 1934 se opět týkala přečinů urážky prezidenta republiky. Poslední amnestie prezidenta Masaryka, vyhlášená v den jeho abdikace 14. 12. 1935, měla aboliční a agraciační charakter a kromě odpuštění trestů za přečin urážky prezidenta republiky, byly prominuty i jiné tresty uložené podle stejného zákona, spáchané v souvislosti se čtvrtou volbou T. G. Masaryka prezidentem republiky. Dále byly prominuty tresty za přestupky uložené podle zákona č. 134/ 1867 ř. z. a 135/1867 ř. z., o právu spolkovém a shromažďovacím, za přestupky podle
45
MAREČKOVÁ, op. cit., s. 353. Tamtéž. 47 Tamtéž. 48 Tamtéž. 49 Tamtéž. 46
16
zák. č. 309/1921 Sb. z. a n., na ochranu svobody ve shromážděních a na některé přestupky a přečiny podle tiskových zákonů (zák. č. 6/1863 ř. z. a 126/1933 Sb. z. a n.). Čtyři dny po Masarykově abdikaci volilo Národní shromáždění nového prezidenta. Tím se stal dne 18. 12. 1935 Edvard Beneš, který v předválečném Československu vyhlásil dvě amnestie, které svou povahou navazovaly na poslední amnestie prezidenta Masaryka. Byly vyhlášeny ve dnech 6. 3. 1937 a 16. 4. 1938. Měly aboliční i agraciační charakter (amnestie ze dne 6. 3. 1937 i rehabilitační). Vztahovaly se na přestupky a přečiny podle zákona na ochranu republiky, zákona o právu spolkovém a shromažďovacím, zákona proti útisku a na ochranu svobody ve shromážděních a zákonů tiskových. Obviněný, resp. odsouzený musel však podat žádost o zastavení trestního stíhání, resp. o prominutí trestu. Žádostí pachatelů, kteří se dopustili činů kvalifikovaných jako závažné poškození státních zájmů, mohl ministr spravedlnosti zamítnout.50 Amnestie tedy spíše připomínaly výzvy k podávání žádosti o milost. Prezident Beneš se vzdal úřadu 5. 10. 1938, několik dnů po přijetí mnichovského diktátu. 2.2
Amnestie v období nesvobody (1938 – 1945)
Období nesvobody bylo ve vládním nařízení č. 31/1945 Sb. z. a n., jímž se stanoví konec doby nesvobody pro obor předpisů o obnovení právního pořádku, vymezeno na dobu mezi 30. 9. 1938 a 4. 5. 1945. Před zvolením nového prezidenta vykonávala prezidentské pravomoci vláda, na základě ústavního zmocnění v čl. 60 Ústavy 1920. Vláda rozhodnutím ze dne 7. 10. 1938 udělila aboliční i agraciační amnestii na peněžité tresty a náhradní tresty na svobodě. Osobám, které byly poprvé nepodmíněně odsouzeny, zmírnila vláda uložený trest o tři měsíce (ostatním osobám o jeden měsíc). Osobám, které na základě částečné mobilizace 20. 5. 1938 nastoupily do vojenské služby, se uvedené doby zkrácení trestu násobily dvěma.51 Poslední listopadový den roku 1938 byl zvolen prezidentem republiky Emil Hácha, jenž do konce roku vyhlásil dvě amnestie. Aboliční a agraciační amnestie ze dne 2. 12. 1938 se vztahovala na politické trestné činy spáchané před 7. 10. 1938. Nevztahovala se však na osoby, které „z nepřátelského smyšlení proti Československé republice opustily před 7. 10. 1938 její území.“52 Druhá amnestie prezidenta Háchy ze dne 31. 12. 1938
50
MAREČKOVÁ, op. cit., s. 355. Tamtéž. 52 Tamtéž. 51
17
se vztahovala především na maďarské státní občany a osoby maďarské národnosti, jimž byly prominuty vyjmenované politické přečiny.53 Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byly vyhlášeny dvě amnestie formou vládních nařízení, první tzv. daňová, druhá devízová.
54
Vláda opírala svou pravomoc
o čl. II ústavního zákona č. 330/1938 Sb. z. a n., o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Česko-Slovenské a o mimořádné moci nařizovací (dále jen „Zmocňovací zákon“). Také prezident Beneš vyhlásil v londýnském exilu dne 24. 12. 1941 dvě amnestie. První rozhodnutí v oboru vojenského soudnictví se vztahovalo na československé vojáky působící ve Francii a jejich přečiny a zločiny spáchané v létě 1940. Rozhodnutí bylo podmíněno, že po odchodu z Francie setrvají ve svazku československé branné moci, nebo se přihlásí exilovým úřadům v Británii. Tímto prezident reagoval na tragické podmínky, kterým byli českoslovenští vojáci vystaveni při organizačně nezvládnutých ústupných bojích, kdy byli okolnostmi nuceni mj. krást a rabovat. Druhé rozhodnutí v oboru vojenského trestního práva mělo aboliční charakter a nařizovalo, aby se nezahajovalo trestní řízení s vojáky, kteří po vylodění v Británii, na protest proti špatné organizaci armády, odpírali svou další vojenskou službu a dokonce odmítli účast na vojenské přehlídce v Cholmonedeley před prezidentem Benešem. Podmínkou ovšem bylo, že se vojáci přihlásili u svých vojenských jednotek do tří měsíců od vyhlášení abolice.55 2.3
Poválečné amnestie (1945 – 1948)
V napjaté atmosféře po skončení druhé světové války bylo třeba řešit další soužití Čechoslováků a Němců v jednom státě. Z dřívějších prohlášení exilové vlády byla patrná vůle vlády nekriminalizovat některé „akty odplaty“, které by za jiných okolností byly kvalifikovanými trestnými činy. Často také chyběla vůle policejních složek, kriminálních služeb, státních zastupitelství a soudů, poválečné excesy vůbec vyšetřovat.56 V tomto duchu vyhlásil prezident Beneš tři amnestijní rozhodnutí. První z 31. 7. 1945 platilo pouze pro území Čech, Moravy a Slezska a nevztahovalo se na osoby německé a maďarské národnosti. Rozhodnutí v sobě zahrnovalo abolici pro ty, kteří se zúčastnili se zbraní v ruce odboje nebo prováděli sabotážní či vyzvědačskou činnost. 53
MAREČKOVÁ, op. cit., s. 355. Vládní nařízení č. 192/1939 Sb. z. a n. a vládní nařízení č. 290/1939 Sb. z. a n. 55 JECH, Karel. Po stopách československých amnestií z let 1941 – 1946. In: PERNES, Jiří. Po stopách nedávné historie. Sborník k 75. narozeninám doc. Karla Kaplana. Brno: Nakladatelství Prius, 2003, s. 49-62. 56 STANĚK, Tomáš. Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2005, s. 65-67. 54
18
Dále se promíjely peněžité tresty a drobné tresty odnětí svobody. Z trestu odnětí svobody, který nepřevyšoval deset let se promíjela třetina trestu uloženého německými a protektorátními trestními soudy.57 Druhá amnestie ze dne 29. 8. 1945 navazovala na předchozí amnestii, ale týkala se především vojenského soudnictví. Její aboliční ustanovení se vztahovalo na všechny trestné činy s horní hranicí trestu odnětí svobody pět let.58 Poslední amnestie prezidenta Beneše byla vyhlášena 27. 8. 1946 pouze pro území Slovenska u příležitosti druhého výročí Slovenského národního povstání a vztahovala se na drobné přestupky a přečiny v době tzv. Slovenského štátu. Tato amnestie se rovněž nevztahovala na Němce, Maďary a kolaboranty.59 Mezitím byl ministr spravedlnosti, Prokop Drtina, pověřen vládou přípravami návrhu plošné amnestie (abolice), která by se vypořádala se všemi trestnými činy spáchanými v revoluční době vůči Němcům a ostatním zrádcům národa. Návrh původně předpokládal formu rozhodnutí prezidenta republiky. Po vzoru ostatních evropských států poznamenaných nacistickou a fašistickou okupací, došla politická vůle k závěru, že je třeba připravit zvláštní zákon. Po poměrně dlouhých přípravách a procesu připomínkování (např. návrh původně pracoval s pojmem beztrestnost, který byl nahrazen výrazem právnost), byl přijat zák. č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, někdy ne zcela přesně nazýván amnestijním zákonem.
Zákon
zavádí
speciální
okolnost
vylučující
protiprávnost
postavenou
na pachatelově pohnutce.60 2.4
Amnestie socialistických prezidentů (1948 – 1989)
„Již brzy po Únoru 1948 se vedení KSČ rozhodlo, že podpoří radikální proměnu československého práva, aby odpovídalo změněným politickým, sociálním a ekonomickým poměrům lidovědemokratického státu. Východiskem se měla stát jak Ústava 9. května, tak i nejvýznamnější legislativní změny poválečného období.“61 Ústavní zákon ze dne 9. 5. 1948 č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (dále jen „Ústava 9. května“) ponechal pravomoc udílet amnestii v rukou prezidenta
57
MAREČKOVÁ, op. cit., s. 356. Tamtéž, s. 357. 59 JECH, op. cit., s. 56. 60 Tamtéž. 61 KUKLÍK, Jan a kol. Dějiny československého práva 1945-1989. Praha: Auditorium, 2011, s. 87. 58
19
republiky na základě § 74 odst. 1 bod 11. K platnosti rozhodnutí byl nezbytný spolupodpis odpovědného člena vlády. 2.4.1 Amnestie Klementa Gottwalda První komunistický prezident vyhlásil po dobu svého úřadování mezi lety 1948 – 1953 celkem dvě amnestie. Obě byly vyhlášeny 19. 6. 1948 jen pár dnů po jeho zvolení. První byla publikována pod č. 1178/1948 Ú. l. a měla aboliční i agraciační charakter. Vztahovala se na občanské trestné soudnictví, s výjimkou zločinů podle zák. na ochranu republiky a činů trestných podle retribučního dekretu a nařízení o lidovém soudnictví. Zároveň byly z působnosti amnestie vyloučeny činy podle zákona č. 15/1947 Sb., o stíhání černého obchodu a podobných pletich (dále jen „Zákon o stíhání černého obchodu“).62 Druhá, publikovaná pod č. 1179/1948 Ú. l., měla pouze agraciační charakter a byla vyhlášena v oboru vojenského soudnictví.63 2.4.2. Amnestie Antonína Zápotockého. Zemřelého prezidenta Gottwalda nahradil v úřadu Antonín Zápotocký, který brzy po svém zvolení vyhlásil dne 4. 5. 1953 amnestijní rozhodnutí č. 57/1953 Ú. l. u příležitosti jak svého nástupu do úřadu, tak z důvodu úmrtí svého předchůdce.64 Při svém rozhodnutí byl Zápotocký ovlivněn také změnami v trestní politice Sovětského svazu po Stalinově smrti, zejména rozsáhlou amnestií, díky které opustilo pracovní tábory, tzv. gulagy, přes milion vězňů.65 V Zápotockého amnestii se v deseti článcích objevují prvky abolice, agraciace i rehabilitace. Poprvé se československý prezident v amnestijním rozhodnutí blíže zajímá o zvláštní kategorie osob vyžadující citlivé a zvláštní zacházení v oblasti trestní represe, např. těhotné ženy, nemocné a starce. Těmto zvláštním skupinám se v rámci agraciace promíjela větší část trestu (příp. trest celý). Obecná abolice platila pro trestné činy, jejichž horní hranice trestní sazby nepřevyšuje jeden rok. Jinak amnestie promíjela tresty nápravných opatření, třetinu z trestu odnětí svobody, nejméně však jeden rok, dále změnila výjimečné tresty odnětí svobody na doživotí na trest odnětí svobody v délce 20 let a prominuto bylo také zařazení do přechodných ústavů. Rehabilitováni byli pachatelé drobných vojenských trestných činů. Amnestie se nevztahovala na vyjmenované trestné 62
Rozhodnutí prezidenta republiky č. 1178/1948 Ú. l. Rozhodnutí prezidenta republiky č. 1179/1948 Ú. l. 64 Viz preambule rozhodnutí prezidenta republiky č. 57/1953 Ú. l. 65 SLABOTINSKÝ, op. cit., s. 58. 63
20
činy (velezrada, sabotáž apod.), na trestné činy podle zákona č. 165/1950 Sb., na ochranu míru a na trestné činy podle retribučních dekretů.66 Druhá Zápotockého amnestie byla vyhlášena 9. 5. 1955 pod č. 46/1953 Ú. l. u příležitosti desátého výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. Svým obsahem i rozsahem se podobala předchozí amnestii. Zvláštní článek byl věnován problematice emigrantů, jimž promíjel pravomocně uložené tresty za trestný čin opuštění republiky, vrátí-li se amnestováni do šesti měsíců od vyhlášení amnestie na území republiky.
Fakticky
však
tento
článek
emigrantům
beztrestnost
po
návratu
do Československa nezaručoval, neboť další čl. VIII. účinek předchozího článku prakticky derogoval.67 2.4.3 Amnestie Antonína Novotného V roce 1957 nahradil prezidenta Zápotockého Antonín Novotný. Ten podobně jako jeho předchůdce vydal záhy po svém zvolení amnestijní rozhodnutí, v jehož preambuli truchlil nad smrtí svého předchůdce.68 Svým rozsahem i obsahem byla velmi podobná předcházejícím amnestiím. Lišila se tím, že promíjela veškeré tresty odnětí svobody mladistvým bez ohledu na délku jejich trestu a obsahovala řadu výjimek, na něž se amnestie nevztahovala.69 Druhá amnestie prezidenta Novotného, vyhlášená dne 9. 5. 1960 u příležitosti 15. výročí osvobození Československa, byla v mnoha ohledech zvláštní a průlomová. Jednalo se totiž o dosud nejrozsáhlejší amnestii politických vězňů a navazovala na proces destalinizace východního bloku. Brány vězení a nápravně pracovních táborů opustilo 5 601 politických vězňů z celkového počtu 8 708. Amnestie se nevztahovala na přímé agenty imperialistických složek, teroristy, sabotéry a záškodníky. Naopak, na svobodu byla propuštěna řada vězňů se statutem prominentních vězňů, kteří byli pod větším drobnohledem. Mezi nimi byl i Gustav Husák, odsouzený na doživotí za velezradu, sabotáž a vyzvědačství v tzv. procesu s buržoazními nacionalisty v 50. letech. Amnestováni se však nedočkali rehabilitace.70
66
Rozhodnutí prezidenta republiky č. 57/1953 Ú. l. Rozhodnutí prezidenta republiky č. 46/1955 Ú. l. 68 Viz preambule rozhodnutí prezidenta republiky č. 117/1957 Ú. l. 69 Rozhodnutí prezidenta republiky č. 117/1957 Ú. l. 70 ROKOSKÝ, Jaroslav. Amnestie 1960. Ústav pro studium totalitních režimů ČR [online]. Paměť a dějiny Revue pro studium totalitních režimů, č. 1/2011, s. 36-54. Publikováno 15. 1. 2011 [cit. 18. 2. 2014]. 67
21
V létě roku 1960 byla ústavním zákonem č. 100/1960 Sb. přijata nová Ústava Československé socialistické republiky, která ponechala právo vyhlásit amnestii v rukou prezidenta republiky.71 O dva roky později, 9. 5. 1962, vyhlásil prezident Novotný třetí amnestii, která navazovala na předchozí rozhodnutí. Nevztahovala se na osoby amnestované předchozím rozhodnutím, které byly znovu pravomocně odsouzeny pro trestný čin.72 Poslední amnestii vyhlásil prezident Novotný dne 9. 5. 1965. Byla rozsáhlejší než amnestie z roku 1962. Prezident mj. prominul zbytek zkušební doby amnestovaným z roku 1960 a amnestovaným z roku 1962 ji zkrátil na pět let. 73 2.4.4 Amnestie Ludvíka Svobody Novotného vystřídal ve funkci prezidenta republiky armádní generál Ludvík Svoboda, který v letech svého úřadování 1968 – 1975 vyhlásil celkem čtyři amnestie. První amnestii vyhlásil Svoboda dle ústavní tradice v květnu, záhy po svém zvolení do funkce a taky u příležitosti oslav 50. výročí vzniku samostatného Československa. Amnestie měla agraciační i aboliční charakter a nikterak nevybočovala z obvyklého rámce předchozích rozhodnutí. Prezident promíjel tresty za trestný čin opuštění republiky, část trestu za trestné činy proti republice, dále prominul zbytek trestu všem, kteří ke dni vyhlášení amnestie odpykali alespoň 15 let svého trestu, podmíněné tresty a nevykonané tresty nápravného opatření, některé peněžité a náhradní tresty. Abolice se pak týkala vyjmenovaných trestných činů, u kterých však trest odnětí svobody nepřesahoval hranici tří let.74 Ke konci roku 1968 byla přijata ústavním zákonem č. 143/1968, o československé federaci (dále jen „Ústava 1968“) nová Ústava, která stejně jako všechny předchozí Ústavy ponechala právo vyhlašovat amnestii v rukou prezidenta republiky.75 Druhá Svobodova amnestie z května roku 1969 reagovala na vlnu emigrací po srpnových událostech roku 1968. Měla agraciační i aboliční charakter a vztahovala se výhradně na trestný čin opuštění republiky pod podmínkou návratu nejpozději do 15. 9. 1969.76 Třetí amnestie byla vyhlášena 23. 2. 1973 při oslavách 25. výročí tzv. „vítězného února“ a měla agraciační a aboliční charakter. Vztahovala se na prvotrestané pachatele 71
Čl. 62 odst. 1 bod 10. ústavního zák. č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky. Rozhodnutí prezidenta republiky č. 46/1962 Sb. 73 Rozhodnutí prezidenta republiky č. 43/1965 Sb. 74 Rozhodnutí prezidenta republiky č. 55/1968 Sb. 75 Čl. 61 odst. 1 písm. j) ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci. 76 Rozhodnutí prezidenta republiky č. 52/1969 Sb. 72
22
trestných činů proti republice, kde zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující pět let. Podmíněné tresty za tyto trestné činy prominul s dvouletou podmínkou. Dále byly prominuty tresty za drobnější kriminální činnost. Na tyto činy se vztahovala i abolice. 77 Poslední amnestie prezidenta Svobody byla vyhlášena v květnu 1975 u příležitosti 30. výročí osvobození Československa a je zvláštní tím, že byla signována předsedou vlády, Lubomírem Štrougalem, v zastoupení prezidenta republiky. Amnestie měla nejen agraciační a aboliční charakter, ale také rehabilitační a týkala se přečinů a méně závažných trestných činů, za něž zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující tři roky, s výjimkami (např. úmyslné trestné činy hospodářské nebo vojenské).78 2.4.5 Amnestie Gustava Husáka Druhé prezidentské období prezidenta Svobody bylo ukončeno nestandardně ústavním zákonem č. 50/1975 Sb., kterým se doplňuje čl. 64 Ústavy 1968, jež umožnil Federálnímu shromáždění nahradit již nevyhovujícího prezidenta novým kandidátem. V úřadu byl vystřídán Gustavem Husákem, který mezi lety 1975 – 1989 vyhlásil čtyři amnestie. První dvě amnestijní rozhodnutí z května 1980 a z května 1985 byla po obsahové stránce téměř totožná. Lišila se jen formálně (jiné zařazení ve článcích). Obě rozhodnutí měla agraciační, aboliční i rehabilitační charakter a týkala se méně závažné trestné činnosti. Byly prominuty tresty odnětí svobody za přečiny a úmyslné trestné činy nepřevyšující jeden rok, u nedbalostních trestných činů tresty nepřevyšující tři roky a všechny tresty nápravného opatření. Abolice zněla pro tytéž trestné činy. Amnestie se nevztahovaly na trestný čin opuštění republiky a na osoby, které v posledních deseti letech byly pravomocně odsouzeny pro úmyslný trestný čin nebo byly v posledních deseti letech propuštěny z výkonu trestu.79 Třetí Husákova amnestie z října 1988 vyhlášená u příležitosti 70. výročí vzniku československého státu a 20. výročí vyhlášení jeho federativního uspořádání, dopadala na širší okruh trestných činů (např. tresty za úmyslné trestné činy nepřevyšující dva roky a všechny podmíněné tresty). Promíjely se trestné činy opuštění republiky (i v rámci abolice). Amnestie se nevztahovala na některé vybrané trestné činy (např. přijímání úplatků, nepřímé úplatkářství, loupež apod.).80 Poslední Husákova amnestie byla vyhlášena dne 8. 12. 1989 v období revolučních změn. „V souvislosti s demokratizačním procesem (…) došlo ke snížení společenské nebezpečnosti celé řady trestných činů…“ uvedl prezident 77
Rozhodnutí prezidenta republiky č. 10/1973 Sb. Rozhodnutí prezidenta republiky č. 45/1975 Sb. 79 Rozhodnutí prezidenta republiky č. 52/1980 Sb.; Rozhodnutí prezidenta republiky č. 38/1985 Sb. 80 Rozhodnutí prezidenta republiky č. 167/1988 Sb. 78
23
Husák v preambuli amnestie, která měla agraciační, aboliční i rehabilitační charakter a vztahovala se především na trestné činy politické. Nebyl zde již katalog výjimek některých trestných činů či osob, na které by se prezidentovo rozhodnutí nevztahovalo.81 2.5
Amnestie Václava Havla (1990 – 2003)
První nekomunistický prezident po bezmála 50 letech, vyhlásil v době svého úřadování celkem čtyři amnestie. První Havlova amnestie byla vyhlášena dne 1. 1. 1990 u příležitosti jeho zvolení a změny režimu. Ve srovnání s předchozími amnestiemi byla velmi rozsáhlá. Dosud je uváděna jako největší v historii. Na svobodu bylo propuštěno asi 15 000 osob z výkonu trestu odnětí svobody.82 Rozsáhlá amnestie byla odůvodněna potřebou vypořádání se s předchozím obdobím bezpráví.83 Měla agraciační, aboliční i rehabilitační charakter. Byly prominuty nevykonané tresty odnětí svobody uložené za přečiny a tresty podmíněně odložené, dále všechny tresty nápravného opatření a jejich zbytky a peněžité tresty nebo jejich zbytky, pokud nebyly uloženy vedle trestu odnětí svobody. U úmyslných trestných činů se promíjely tresty odnětí svobody, pokud nepřevyšovaly dva roky, u nedbalostních tři roky, u úhrnných a souhrnných trestů taktéž tři roky. Z ostatních trestů odnětí svobody byla prominuta třetina (nejméně však dva roky) u úmyslných trestných činů, polovina (nejméně však tři roky) u nedbalostních trestních činů, u úhrnných a souhrnných třetina (nejméně však tři roky). Abolice se týkala všech přečinů a úmyslných trestných činů, pokud trest odnětí svobody nepřevyšuje tři roky a nedbalostních trestních činů, pokud trest odnětí svobody nepřevyšuje pět let. Amnestie sama vylučovala ze své působnosti některé vyjmenované trestné činy (zneužívání pravomocí veřejného činitele, pokusy a dokonané trestné činy teroru, obecného ohrožení, vraždy, loupeže, znásilnění a pohlavního zneužívání), a některé pachatele (zvlášť nebezpečné recidivisty).84 Záhy poté vyhlásil prezident Havel dne 16. 2. 1990 druhou amnestii. Měla pouze aboliční charakter a vztahovala se výlučně na přečin nedovoleného ozbrojování, pokud pachatel dobrovolně odevzdal zbraně, součástky, střelivo a výbušniny do 1. 3. 1990.85 Třetí amnestii vyhlásil prezident Havel dne 3. 2. 1993 u příležitosti svého znovuzvolení. Amnestie se vztahovala na zanedbatelné trestné činy a měla prvky agraciace, abolice i rehabilitace. Abolice se vztahovala na nedbalostní trestné činy, pokud za ně zákon 81
Rozhodnutí prezidenta republiky č. 150/1989 Sb. KOUDELKA, Zdeněk. Amnestie. Trestní právo. Praha: Wolters Kluwer, 2013, č. 3, s. 10. 83 MAREČKOVÁ, op. cit., s. 77. 84 Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1.1.1990 (nečíslováno). 85 Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 16.2.1990 (nečíslováno). 82
24
stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující tři roky. Agraciace se vztahovala na tytéž tresty a zároveň i na nevykonané peněžité tresty a jejich zbytky.86 Poslední Havlova amnestie byla vyhlášena dne 3. 2. 1998, opět u příležitosti znovuzvolení a také se vztahovala na zanedbatelné trestné činy.87 2.6
Společné zásady a odlišnosti
Z předchozích kapitol je zřejmé, že amnestie je v českém právním prostředí poměrně častým jevem. Od roku 1918 do konce roku 2012 bylo na našem území vyhlášeno celkem 47 amnestií. Tzn., že průměrně byla vyhlášena jedna amnestie co dva roky. V každém desetiletí byly vyhlášeny alespoň dvě amnestie s výjimkou prvních deseti let 21. století, kdy nebyla vyhlášena žádná. Každý československý, resp. český prezident vyhlásil ve svém úřadu průměrně 5,2 amnestie. Nejaktivnějším byl prezident Masaryk, jenž vyhlásil až 13 rozhodnutí o amnestii. Nestalo se, aby československý prezident nevyhlásil ani jednu amnestii. Kromě prezidentů, v přechodných dobách, kdy nebyly konstituovány všechny ústavní instituce, vyhlásil amnestii Národní výbor (5. 11. 1918) nebo vláda (7. 10. 1938). Nejčastěji byly amnestie vyhlašovány při významných událostech, výročích, státních svátcích nebo třeba při nástupu prezidenta do úřadu. Pouze jednou vyhlásil prezident republiky amnestii na sklonku svého funkčního období (T. G. Masaryk dne 14. 12. 1935). Ve druhé polovině 20. století se amnestie pravidelně vyhlašovaly při květnových oslavách osvobození Československa. Řada amnestií byla rovněž vyhlášena po změnách režimu, se snahou vypořádat se s příkořími minulých režimů (amnestie po obou světových válkách a po sametové revoluci). Většina amnestií bezprostředně reagovala na aktuální problémy společnosti. Proto se častěji setkáváme s amnestií zvláštní než obecnou (např. amnestie za zatajování zásob obilí, plebiscitní amnestie, amnestie v oblasti vojenského soudnictví a politické amnestie). Výjimkou nejsou ani amnestie pro jediný trestný čin (např. amnestie z května 1968 pro trestný čin opuštění republiky nebo z února 1990 pro trestný čin nedovoleného ozbrojování). Obecně formulované amnestie, které pro své vymezení používají spíše hranice trestních sazeb, než druh trestné činnosti, se objevují až v době socialistických prezidentů a přetrvaly dodnes. V řadě amnestijních rozhodnutí nalezneme katalog výjimek, na něž
86 87
Rozhodnutí prezidenta republiky č. 56/1993 Sb. Rozhodnutí prezidenta republiky č. 20/1998 Sb. 25
se amnestie nevztahuje. Jednalo se vesměs o trestné činy proti republice nebo násilné trestné činy. V zásadě se amnestie vztahovaly na celé území republiky a všechny subjekty v její jurisdikci. Některé amnestie však byly vyhlášeny pouze pro některá území (amnestie ze dne 31. 7. 1945 pro území Čech, Moravy a Slezska, naopak amnestie ze dne 27. 8. 1946 pro území Slovenska) nebo pro některé občany (amnestie ze dne 31. 12. 1938 pro občany maďarské národnosti a maďarské občany). Naopak, poválečné amnestie se na některé skupiny osob nevztahovaly, třeba Němce, Maďary a kolaboranty. Často se v amnestijních rozhodnutích objevuje ustanovení vyjímající ze své působnosti recidivisty. Naopak, některé sociální skupiny byly od Zápotockého amnestie privilegovány (těhotné ženy, starci, nemocní apod.). Tento trend přetrval dodnes. Z formálního hlediska převažují kombinace agraciace a abolice. Agraciační charakter měly všechny vyhlášené amnestie s výjimkou dvou, ryze aboličních amnestií. Byla to abolice ze dne 24. 12. 1941 a Havlova abolice ze dne 16. 2. 1990. Bylo by nesprávné tvrdit, že rehabilitace se v amnestijních rozhodnutích vyskytovala sporadicky. Ovšem ve srovnání s agraciací a abolicí byl její výskyt méně častý. Uplatnění amnestie bylo často vázáno na splnění podmínek. Vojenská amnestie z roku 1941 ukládala povinnost vojákům přihlásit se do určitého data zpět do služby. Amnestie pro emigranty byla vázána na povinnost návratu do republiky. Havlova amnestie z roku 1992 pro trestný čin nedovoleného ozbrojování ukládala povinnost odevzdání zbraní a munice příslušným úřadům. Často byly formulovány také podmínky následné bezúhonnosti, tedy jakési zkušební doby. Amnestie
byly
povětšinou
s náležitým
předstihem
připravovány
vládou
a příslušnými ministerstvy, zejm. ministerstvem spravedlnosti a vnitra (mezi lety 1948 – 1989 také Ústředním Výborem KSČ).88 V některých případech byla vláda pověřena prezidentem k přípravám amnestie, někdy předkládala vláda prezidentovi návrh amnestie z vlastní iniciativy.89 V každém případě platilo, že role vlády byla vždy rozhodující.90
88
ROKOSKÝ, op. cit., s. 39. Z dopisu ministra spravedlnosti, Prokopa Drtiny, adresovanému prezidentu republiky dne 15. 12. 1945: „(…) Dovoluji si proto předložiti návrh příslušné amnestie s prosbou o jeho schválení.“ In PERNES, op. cit., s. 53. Dále např. Preambule k amnestii prezidenta Masaryka ze dne 27. 4. 1920. 90 KREČ, Luboš; KAMBERSKÝ, Petr. Pavel Rychetský: Říkat, že premiérův podpis pod amnestii je formalita, může jen diletant [online]. Ihned, publikováno 11. 1. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. 89
26
Do roku 1990 bylo pravidlem, že nejpozději tři dny před vyhlášením amnestie byly všechny soudy a prokuratury informovány o záměru vyhlásit amnestii. Na pracovních poradách byly diskutovány možné aplikační i interpretační otázky a také byly připravovány spisy, kterých se bude amnestie pravděpodobně týkat.91
91
BERNÁTEK, Ivan. Několik poznámek k amnestii prezidenta republiky z 1.1.2013. Státní zastupitelství. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 2, s. 49. 27
3.
AMNESTIE PREZIDENTA ČR Z 1.1.2013
Dne 1. 1. 2013 vyhlásil prezident Václav Klaus amnestii u příležitosti 20. výročí vzniku samostatné České republiky. Amnestie byla vyhlášena v tradičním novoročním projevu prezidenta republiky. Následně byla dne 2. 1. 2013 publikována ve Sbírce zákonů pod č. 1/2013 Sb.92 Od vyhlášení poslední amnestie uběhlo takřka 15 let. I přes to bylo vyhlášení novoroční amnestie do jisté míry překvapivým krokem prezidenta V. Klause. Za prvé, z některých vyjádření V. Klause je znám jeho odměřený postoj k institutu amnestie. Ještě z pozice předsedy Poslanecké sněmovny se V. Klaus v souvislosti s amnestiemi svého předchůdce nechal slyšet, že by „hromadné zasahování do věcí již rozsouzených znamenalo rozkolísání celého právního systému.“93 Za druhé, v minulosti bylo tradici udílet amnestie spíše při nástupu do prezidentského úřadu, než na sklonku funkčního období.94 Za třetí, společenská situace a relativní stabilita polistopadové demokracie nenasvědčovaly tomu, aby prezident republiky musel vyhlásit rozsáhlou amnestii. Důvodem amnestie nebyl ani neudržitelný stav trvale přeplněných věznic v České republice.95 „Žádný konkrétní důvod, jako například Vámi zmiňovaná přeplněnost věznic, v tom bezprostředně nebyl,“96 uvedl prezident v rozhovoru pro MF Dnes. Text amnestie je řazen do pěti článků, ve kterých se mísí všechny formy amnestie, o kterých bylo v teoretické rovině pojednáno dříve (agraciace, abolice i rehabilitace). V následujících podkapitolách zhodnotím jednotlivé články po stránce obsahové a aplikační, v jejich vzájemné souvislosti i v souvislosti s předcházejícími amnestiemi. Výklad bude obohacen také o postřehy z praxe poskytnuté dotázanými osobami. V práci nechybí ani statistické údaje, které jsem zpracoval dle podkladů, které jsem si vyžádal podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „106/1999 Sb.“) u Ministerstva spravedlnosti České republiky, Nejvyššího státního zastupitelství, Vězeňské sužby České republiky a Probační a mediační služby České republiky.
92
Rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii (viz Příloha č. 1) MAREČKOVÁ, op. cit., s. 84. 94 Jistou paralelu lze spatřit snad jen v amnestii T. G. Masaryka ze dne 14. 12. 1935, kterou prezident udělil v den své abdikace. 95 Za rok 2012 (rok bezprostředně předcházející amnestii prezidenta V. Klause) byla ubytovací kapacita věznic v České republice průměrně přeplněna ze 111,59 %. Viz Vězeňská služba České republiky. Statistická ročenka pro rok 2012. Vscr.cz [online]. Publikováno v březnu 2013 [cit. 18. 2. 2014]. 96 Institut Václava Klause. Spor o amnestii. Publikace č. 1/2013. Praha: Institut Václava Klause, 2013, s. 15. 93
28
3.1
Článek I
Článek I je kombinací agraciace a rehabilitace a týká se především pachatelů drobné kriminality. Z pohledu československé amnestijní historie zapadá čl. I novoroční amnestie mezi ostatní agraciační ustanovení. Podle prvního odstavce prominul prezident republiky nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody (dále též „NEPO“) nebo jejich zbytky, pokud byly pravomocně uloženy před 1. 1. 2013 ve výměře nepřevyšující jeden rok. Článek I promíjí toliko tresty odnětí svobody, a to pouze ty nepodmíněné. Zároveň musela být splněna podmínka, že tyto tresty byly pravomocně uloženy před dnem 1. 1. 2013, což de facto znamená, že rozhodnutí, jimž byl NEPO uložen, muselo nabýt právní moci nejpozději dne 31. 12. 2012. Ústavní soud dne 2. 4. 2013 rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., který se domáhal výkladu, podle kterého by se čl. I vztahoval i na nepravomocná rozhodnutí. Opačný výklad je dle stěžovatele protiústavní a porušuje rovnost v právech podle čl. 1 Listiny. Stěžovatel neuspěl. Jeho stížnost byla odmítnuta.97 U délky trestu je rozhodující původně uložena výměra. Čl. I se tak nebude vztahovat například na osobu pravomocně odsouzenou k 18 měsícům NEPO za trestný čin zpronevěry podle § 206 TZ, i když jí v době vyhlášení amnestie zbývalo z NEPO méně než jeden rok. Na čl. I se však pravděpodobně budou vztahovat i případy, ve kterých byly původně uloženy podmíněné tresty odnětí svobody, avšak před 1. 1. 2013 bylo podle § 330 odst. 1 TŘ pravomocně rozhodnuto, že se tyto tresty vykonají. Podobně se bude postupovat u alternativních trestů, jež byly přeměněny na NEPO.98 Na základě čl. I odst. 1 amnestie byly prominuty tresty 20 267 osobám, z toho 542 mladistvým.99 Podle druhého odstavce byly prominuty NEPO, pokud byly pravomocně uloženy před 1. 1. 2013 a pokud osoba, které byl trest uložen, dosáhla či v roce 2013 má dosáhnout věku 75 let a zároveň jí byl uložen trest v délce nepřevyšující 10 let. Věk osoby je v této amnestii stanoven přísněji, než tomu bylo v rozhodnutích minulých prezidentů (většinou 60 let u mužů a 55 let u žen). Stanovení délky trestu v hranici nepřevyšující 10 let nemá v československé historii obdoby. Dosud nikdy nebyly zcela prominuty zločiny s tak vysokou trestní sazbou (ke zmírnění tak vysokých trestů, a dokonce i trestů výjimečných, ovšem v historii došlo). Dopad odstavce druhého byl však dle mého úsudku minimální.
97
Usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 761/13. Srov. § 334g TŘ. 99 Ministerstvo spravedlnosti. Pravomocná rozhodnutí o amnestii leden – prosinec 2013. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. Vyžádáno podle zákona č. 106/1999 Sb. [cit. 18. 2. 2014] (viz Příloha č. 2). 98
29
Ke dni 31. 12. 2012 bylo ve věznicích v České republice celkem 31 vězňů starších 70 let100 a dá se předpokládat, že vězňů starších 75 let bylo ještě méně. Podle článku I odst. 2 amnestie byly prominuty tresty 14 osobám.101 S ohledem na věk pachatelů, nemám však proti takto vysoce stanovené horní hranici NEPO v agraciaci větší výhrady. U těchto osob se dá předpokládat snížená možnost recidivy. V následujícím grafu je znázorněno věkové složení pravomocně odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody v České republice. Osoby nad 70 let tvořily zanedbatelný zlomek 0,15 % z celkového počtu vězňů.102 Data v tabulce jsou převzata z totožného zdroje.
Graf č. 1: Věkové složení odsouzených 8000 7000 6000 5000 4000
Ženy
3000
Muží
2000 1000 0 Do 16 16-17 17-18 18-21 21-25 25-30 30-40 40-50 50-60 50-70 Nad 70 let let let let let let let let let let let
„Dlouze jsem váhal nad věkem 75 let. Všichni, se kterými jsem se radil, mi navrhovali spíše méně, ale jeho vyvážení tím, že to zároveň nesměl být trest ve výměře převyšující deset let, se mi nakonec zdálo jako rozumné,“ komentoval prezident republiky v rozhovoru pro Mladou frontu.103 Odstavec třetí stanoví, že se na osoby, kterým byl prominut trest podle odstavců prvního a druhého, hledí, jako by nebyly odsouzeny. Dochází k rozšíření účinků předchozích odstavců o fikci neodsouzení. Ustanovení se nebude týkat všech amnestovaných podle odstavce prvního a druhého, zejm. těch, kteří mají vedle amnestovaného trestu uloženy i jiné tresty, které nebyly amnestií dotčeny. 104 Okresní soud 100
Vězeňská služba České republiky, op. cit., s. 81. Ministerstvo spravedlnosti, op. cit. (viz Příloha č. 2). 102 Vězeňská služba České republiky, op. cit., s. 81. 103 Institut Václava Klause, op. cit., s. 17. 104 Srov. kap. 1.3.3, zejm. citovanou judikaturu. 101
30
v České Lípě musel čelit zhruba 50 stížnostem kvůli aplikaci odst. třetího, neboť soud opakovaně nesprávně uváděl v rozhodnutích, že na amnestovaného se hledí, jako by nebyl soudně trestán, i když byl odsouzen i k jiným trestům, na něž se amnestie nevztahovala (nejčastěji šlo o tresty zákazu činnosti nebo propadnutí věci).105 O aplikaci agraciace na konkrétní případ rozhoduje soud rozhodnutím o použití amnestie podle § 368 Trestního řádu z úřední povinnosti. Nevyžaduje se žádost ani jiný návrh odsouzeného. Po návštěvě okresního soudu ve Frýdku – Místku a odborné konzultaci diplomové práce s místopředsedou soudu, Petrem Novákem, jsem se dozvěděl, že se objevilo pár návrhů na přezkoumání podmínek amnestie ze strany odsouzených. Většinou se jednalo o případy, ve kterých byly uloženy tresty zákazu činnosti (konkrétně zákazu řízení motorových vozidel), na které se amnestie nevztahovala. Došel-li Okresní soud ve Frýdku – Místku po přezkoumání k závěru, že se na odsouzeného amnestie nevztahuje, vyznačil si pro vlastní potřebu na složce příslušného spisu značku Amn X, neboť vydávání negativního rozhodnutí zákon nepředpokládá. Z elektronické korespondence s místopředsedkyní Okresního soudu v České Lípě, Alenou Procházkovou, jsem se naopak dozvěděl, že na severu Čech zasílali odsouzeným obyčejný přípis, ve kterém uvedli, že odsouzený není účasten amnestie. Trval-li i přesto odsouzený na tom, že je účasten amnestie, bylo soudem vydáno negativní rozhodnutí, aby měl odsouzený možnost napadnout jej opravným prostředkem. Soud nemá stanovenou lhůtu pro rozhodnutí. Nezaznamenal jsem jediný případ, kdy by se objevila jakákoliv stížnost kvůli průtahům při rozhodování. Podle § 368 Trestního řádu věty první je věcně příslušný k vydání rozhodnutí o použití amnestie soud, který rozhodoval ve věci samé v prvním stupni, tj. okresní nebo krajský soud. Podle věty druhé dochází ke změně místní příslušnosti, je-li odsouzený v době rozhodování ve výkonu trestu odnětí svobody. V těchto případech bude rozhodovat soud, v jehož obvodu se trest vykonává. A je nepodstatné, zda odsouzený vykonává trest, na který se amnestie vztahuje.106 Může jít o jakýkoliv jiný trest. Věta druhá předmětného ustanovení nestanoví podmínku, že musí jít o trest, na nějž se vztahuje amnestie. Rozhodnutí se vydává formou usnesení a oznamuje se doručením opisu písemného vyhotovení odsouzenému a státnímu zástupci, jež mají právo podat proti usnesení stížnost podle § 141 Trestního řádu.
105
Informace poskytnuta podle zákona č. 106/1999 Sb. GŘIVNA, Tomáš, ŘÍHA, Jiří. Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 vyhlášená pod č. 1/2013 Sb. Trestněprávní revue. Praha: C. H. Beck, 2013, č. 2, s. 32. 106
31
Proti rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku – Místku byla podána jedna stížnost státního zástupce.107 Soud po vypršení lhůty pro podání stížnosti vyznačí na usnesení doložku právní moci a poté i vykonatelnost rozhodnutí. Poté zašle usnesení spolu s příkazem k propuštění odsouzeného na svobodu příslušné věznici.108 3.2
Článek II
Článek II (dále též „Abolice“) je svou povahou ryze aboliční a nesporně vyvolal největší diskusi mezi odbornou i laickou veřejností, neboť zasáhl do činnosti všech orgánů činných v trestním řízení. Skupinou senátorů Senátu Parlamentu České republiky byl dokonce podán k Ústavnímu soudu návrh na zrušení abolice, resp. vyslovení protiústavnosti abolice. Senát rovněž poprvé v dějinách samostatné České republiky podal ústavní žalobu proti prezidentu republiky pro velezradu, mj. právě kvůli vyhlášené abolici. Nejprve se však budu věnovat abolici po stránce obsahové a aplikační. Prezident nařídil, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než osm let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Abolice stanoví tři kumulativní podmínky.109 První podmínkou je délka pravomocně neskončeného trestního stíhání, od jehož zahájení uplynulo více než 8 let. Poprvé v dějinách byla abolice podmíněna délkou trestního stíhání. Dříve se přihlíželo spíše k formě zavinění a trestní sazbě. V této souvislosti je podstatné stanovit počátek trestního stíhání. Trestní stíhání se zahajuje rozhodnutím policejního orgánu podle § 160 Trestního řádu. U jednorázových trestných činů by při určování jejich počátků neměly vyvstat pochybnosti. Problémy s určením počátku nastaly u pokračujících trestných činů, neboť hmotněprávní úprava pokračování v trestném činu (§ 116 TZ) se poněkud liší od procesní úpravy (§§ 11 odst. 2 a 12 odst. 12 TŘ). Tomu se podrobně věnuje ve svém článku Vladimír Kratochvíl,110 který porovnává dva výše nastíněné přístupy. Jednoduše řečeno, hmotněprávní chápání pokračujícího trestného činu odmítá separovat jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu a podobně odmítá 107
Stížnost státního zástupce směřovala proti usnesení, ve kterém soud špatně aplikoval čl. III odst. 2 písm. c) amnestie (též agraciace, viz. kapitola 3.3 diplomové práce). V daném případě nešlo ani tak o spornost aplikace daného ustanovení, jak o prostou chybu soudce, který přehlédl některé zásadní informace ve spise. 108 ŠLÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 2596. 109 K tomu, že podmínky musejí být splněny kumulativně, se explicitně vyjádřil i Nejvyšší soud, viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 994/2013. 110 KRATOCHVÍL, Vladimír. Lednová abolice a pokračování v trestném činu pod konkrétní kontrolou ústavnosti. Státní zastupitelství. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 4, s. 11 – 15. 32
oddělovat jednotlivá usnesení o zahájení trestního stíhání. Z hmotněprávního hlediska jde o jeden skutek a jeden trestný čin. Takového výkladu se v souvislosti s abolicí dožadoval u Ústavního soudu stěžovatel R. K.,111 proti němuž bylo zahájeno trestní stíhání ve dnech 6. 10. 2004, 11. 10. 2004 a 3. 3. 2005, přičemž stěžovatel považuje za rozhodné k aplikaci abolice první zahájení trestního stíhání. Krajský soud v Praze shledal podmínky pro použití abolice toliko pro trestné stíhání zahájené dne 6. 10. 2004 a 11. 10. 2004, nikoli pro stíhání zahájené dne 3. 3. 2005, neboť od posledně zahájeného stíhání neuplynulo více než 8 let.112 Obecný soud se přiklonil k procesněprávnímu hledisku, protože i abolici považuje za procesní institut, ačkoli se na tom odborná veřejnost neshoduje. Ústavní soud se meritem věci nezabýval, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta. Nejvyšší soud se dne 3. 9. 2013 ve svém usnesení vyjádřil takto: „Z hlediska čl. II amnestie prezidenta republiky je třeba posuzovat okamžik zahájení trestního stíhání u každého skutku samostatně. Abolice totiž může dopadnout pouze na některý z trestných činů projednávaných ve společném řízení podle § 20 TŘ, přičemž ve vztahu k ostatním trestným činům není splněna časová podmínka. To platí i v případě pokračování v trestném činu, protože podle § 12 odst. 12 TŘ se samostatným skutkem rozumí také dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li stanoveno jinak.“ 113 Další podmínka vylučuje z účasti na amnestii případy, ve kterých je trestní stíhání vedeno proti uprchlému.114 Jazykový výklad by mohl svádět k závěrům, že se posuzování této podmínky váže výlučně k datu 1. 1. 2013, zda je k tomu dni proti obviněnému vedeno stíhání, jako proti uprchlému bez ohledu na předchozí délku trestního stíhání. Gřivna s Říhou115 k tomuto uvádějí modelový příklad, ve kterém je trestní stíhání vedeno proti obviněnému třeba deset let, ale k 31. 12. 2012 bylo rozhodnuto podle § 305 TŘ, o konání řízení proti uprchlému. Při takto formálním výkladu by se na tento případ abolice nevztahovala. Naopak by se abolice vztahovala na obviněného, proti kterému bylo vedeno stíhání proti uprchlému třeba deset let, ale k 31. 12. 2012 pominuly důvody řízení proti uprchlému dle § 306a TŘ. K této otázce se jasně vyslovil Nejvyšší soud dne 24. 7. 2013: „Při výkladu pojmu - s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému - je třeba vycházet ze skutečné doby konání trestního stíhání proti uprchlému, tzn. že od celkové doby trvání trestního stíhání je třeba 111
Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1010/2013. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 2 T 37/2007. 113 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 616/2013. 114 Viz § 302 a násl. TŘ. 115 GŘIVNA, ŘÍHA, op. cit., s. 37. 112
33
odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému, a trestní stíhání je proto možno zastavit s ohledem na článek II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, uveřejněném pod č. 1/2013 Sb., jen v případě, že zbývající doba trvání trestního stíhání po tomto odečtení je delší než 8 let, a to k datu vyhlášení amnestie.“ 116 Poslední podmínkou je, že se stíhání vede pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. V dosavadních aboličních článcích byla hranice stanovena výrazně níž.117 Stejně jako tomu bylo u agraciace v čl. I odst. 2., toto velmi široké pojetí nemá obdoby mezi dosud vyhlášenými amnestiemi a jejími aboličními články. Abolice se tak vztahuje i na některé zvlášť závažné trestné činy (např. těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 TZ nebo loupež podle § 173 odst. 1 TZ). Dovolím si tvrdit, že jednotlivá ustanovení amnestie z 1. 1. 2013 jsou obsahově i rozsahově nevyvážená. Bylo by vhodné stanovit v čl. II negativní vymezení trestné činnosti, na niž se abolice nebude vztahovat, neboť jinak dopadá na převážnou většinu skutkových podstat stanovených v TZ, nevyjímaje násilnou trestnou činnost či závažnou hospodářskou kriminalitu. Trochu odlišně k tomu přistupuje právník, Zdeněk Koudelka, 118 který se ve svém příspěvku vyjádřil takto: „Pokud máme maximální sazbu odnětí svobody třicet let (nepočítaje doživotí), zastavení se vztahuje jen na první třetinu, kde je nejméně závažná trestná činnost.“ Na následujícím grafu119 je znázorněn poměr zastavených trestných stíhání podle toho, zda se jednalo o trestné činy s horní hranicí trestu odnětí svobody nepřevyšující pět let (trestné činy samosoudcovské), či o trestné činy s horní hranicí sazby trestu odnětí svobody nepřevyšující 10 let (trestné činy senátní). Z grafu také vyplývá, kolik stíhání bylo zastaveno rozhodnutím státního zastupitelství v přípravném řízení a kolik soudem. Zajímavým jevem je, že více trestných činů senátních (závažnějších) bylo zastaveno v řízení před soudem.
116
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013. Nejčastěji byla zastavována trestní stíhání pro úmyslné trestné činy s horní hranicí trestní sazby jednoho, resp. dvou let (výjimkou byla abolice udělena prezidentem Ludvíkem Svobodou ze dne 25. 2. 1973, kdy byla zastavena stíhání pro trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující pět let). U nedbalostních trestných činů byla tradičně stanovena hranice tří let (výjimkou byla abolice prezidenta Havla ze dne 1. 1. 1990, která nařizovala zastavení řízení pro nedbalostní trestné činy s horní hranici pěti let). 118 Institut Václava Klause, 2013, op. cit. s. 44. 119 Údaje v grafu převzaty z: Nejvyšší státní zastupitelství. Zvláštní zpráva o postupu při výkonu působnosti státních zastupitelství v souvislosti s aplikací čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, č. 1/2013 Sb. Nejvyšší státní zastupitelství ČR [online]. Poskytnuto dle zákona č. 106/1999 Sb. [cit. 18. 2. 2014]. 117
34
Graf č. 2: Počty trestných činů samosoudcovských a senátních 140 120 100 80
Řízení před soudem
60
Přípravné řízení
40 20 0 TČ samosoudcovské
TČ senátní
Jak bylo předestřeno dříve, na základě abolice zastaví trestní stíhání státní zástupce nebo soud podle stádia trestního řízení. V přípravném řízení zastavuje trestní stíhání státní zástupce. Ze zvláštní zprávy Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že ke dni 31. 6. 2013 bylo v přípravném řízení ze strany státních zastupitelství zastaveno 322 trestních stíhání týkajících se 468 obviněných.120 Z toho pouze tři obvinění vznesli námitku podle § 11 odst. 3 TŘ, takže zhruba 0,64 % obviněných trvalo na pokračování trestního stíhání. V řízení před soudem pak soudy zastavily 177 trestních stíhání týkající se 436 obžalovaných. Údaj, kolik obžalovaných vzneslo před soudem námitku podle § 11 odst. 3, jsem bohužel nedohledal. Největší počet zastavených trestních stíhání byl v obvodech Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Ústí nad Labem a v obvodu Městského státního zastupitelství v Praze. Stejná situace byla u řízení před soudem.121 Až 46 % zastavených stíhání se týkalo majetkové trestné činnosti (především krádež, zpronevěra, podvod aj.), 14 % trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných (zneužití pravomocí úřední osoby, přijetí úplatku, účast na organizované zločinecké skupině aj.). Trestné činy hospodářské byly s podílem 11 % na čtvrtém místě.122
120
Nejvyšší státní zastupitelství, op. cit., s. 5. Tamtéž, s. 12. 122 Nejvyšší státní zastupitelství, op. cit., s. 13-14. 121
35
Graf č. 3: Abolice - Podíl trestné činnosti. 50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0
V této diplomové práci není prostor komentovat četné mediálně známé kauzy zastavené podle čl. II novoroční amnestie, ačkoli by si nestranný rozbor rozhodně zasloužily. Dovolím si však na závěr kapitoly o abolici malou, všeobecnou poznámku. V minulosti bylo běžné stanovit, že se amnestie nevztahuje na vybranou trestnou činnost. V době, kdy existuje shoda napříč politickým spektrem o tom, že je třeba bojovat s korupcí a rozsáhlou majetkovou a hospodářskou kriminalitou, by taková podmínka v abolici byla nanejvýš vhodná, ne-li přímo žádoucí.
3.3
Článek III
Podle čl. III byly prominuty pouze ty nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody uložené před 1. 1. 2013, které nepřevyšují 24 měsíců a zároveň, nebyly-li uloženy za zločin, při němž byla způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví [čl. III odst. 2 písm. a)], nebo za zločin proti životu a zdraví, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, anebo proti rodině a dětem [čl. III odst. 2 písm. b)], nebo osobě, která kromě trestné činnosti, o níž se rozhoduje podle tohoto článku, byla v posledních pěti letech před 1. 1. 2013 odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nebo která byla v posledních pěti letech před 1. 1. 2013 propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, pokud se na ní nehledí, jako by odsouzena nebyla [čl. III odst. 2 písm. c)]. Osobám, jenž dosáhly či v roce 2013 dosáhnou 70 let, byly prominuty tresty nepřevyšující 36 měsíců (čl. III odst. 3). Tyto tresty byly prominuty s podmínkou, že se amnestovaní nedopustí trestného činu v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení (čl. III odst. 1). 36
Stanovení podmínky následné beztrestnosti, tedy jakési zkušební doby, na kterou se trest promíjí, není ničím neobvyklým.123 S ohledem na délku prominutých trestů v čl. III je jasné, že délka zkušební doby bude podle § 105 odst. 1 písm. c) TZ pětiletá. Právě proto, že některé nepodmíněné tresty byly prominuty s podmínkou, hovoří se v kontextu čl. III spíše o zmírnění trestů než o prominutí, jak tomu ostatně napovídá i nadpis tohoto článku.124 Zvláštní situace může nastat v případě, kdy byl odsouzený přede dnem 1. 1. 2013 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 TZ a ze zkušební doby zbývá vykonat odsouzenému kratší doba, než pět let. V takovém případě by se zřejmě amnestie neaplikovala, neboť podmínka vyplývající z amnestie by fakticky odsouzenému prodloužila původní zkušební dobu, což by reálně zhoršilo postavení odsouzeného.125 To, že se některé ustanovení amnestie nevztahuje na vybranou trestnou činnost, či vůči některým osobám, jako je tomu v odstavci druhém pod písm. a), b) a c), je zcela běžné a vyskytuje se ve většině amnestijních rozhodnutích od roku 1918. S formulací i reálným dopadem těchto omezení plně souhlasím. Kladu si však otázku, proč prezident republiky obdobně nepodmínil i ostatní články? Nabízí se zejm. čl. II. Podle odstavce druhého byly zmírněny tresty 1 209 osobám (z toho 45 mladistvým). Podle odstavce třetího byly zmírněny tresty čtyřem osobám.126 3.4
Článek IV
Na základě čl. IV prominul prezident podmíněné tresty odnětí svobody pravomocně uložené před 1. 1. 2013 osobám, které dosáhly či v roce 2013 dosáhnou věku 70 let [čl. IV odst. 1 písm. a)] a dále osobám, kterým byl trest uložen ve výměře nepřevyšující dva roky [čl. IV odst. 1 písm. b)]. Podle druhého odstavce byly prominuty všechny nevykonané tresty obecně prospěšných prací a nevykonané tresty domácího vězení, pokud byly pravomocně uloženy před 1. 1. 2013. Touto amnestií nebyly prominuty peněžité tresty, jak to bylo běžné v předchozích amnestiích. Třetí odstavec zavádí, podobně jako čl. I odst. 3., fikci neodsouzení pro osoby (rehabilitaci), kterým byly prominuty tresty podle předchozích odstavců.
123
Např. čl. 3 odst. 2 rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 9. května 1962, o amnestii: „Tresty podle článku 1 a 2 promíjím pod podmínkou, že odsouzený povede po dobu deseti let od tohoto rozhodnutí řádný život pracujícího člověka a nedopustí se úmyslného trestného činu.“ 124 GŘIVNA, ŘÍHA, op. cit., s. 40. 125 BERNÁTEK, op. cit., s. 52. 126 Ministerstvo spravedlnosti, op. cit. (viz Příloha č. 2). 37
Novoroční amnestií byly poprvé v dějinách prominuty tresty domácího vězení. Staronový institut domácího vězení se po 60 letech vrátil do sankčního systému v roce 2010.127 Tresty obecně prospěšných prací byly prominuty již v Havlově amnestii ze dne 3. 2. 1998. Ohledně aplikace čl. IV platí obdobně to, co u čl. I amnestie. Článek IV odst. 1 písm. b) se vztahoval až na 82 700 osob (z toho 2 027 mladistvých), písm. a) na 516 osob. Nevykonané tresty obecně prospěšných prací byly prominuty 9 878 osobám (z toho 516 mladistvým) a trest domácího vězení 386 osobám (z toho 9 mladistvým). Tento článek měl zdaleka největší podíl na celkovém počtu amnestovaných osob. Dle mého názoru je správné, aby prostřednictvím hromadných amnestií byly promíjeny především alternativní tresty a tresty uložené za nedbalostní trestné činy, jejichž pachatelé jsou pro společnost méně nebezpeční a jejichž náprava se dá spíše předpokládat, než u pachatelů závažné kriminality. Poslední článek novoroční amnestie, čl. V, má charakter výkladového ustanovení, které rozšiřuje účinky novoroční amnestie i na provinění spáchaná mladistvými a trestná opatření uložená za tyto činy. Z pohledu historické komparace se jedná o zcela běžné ustanovení. Považuji tento komentář k čl. V za postačující. 3.5
Stručné shrnutí
Ze statistik Ministerstva spravedlnosti vyplývá, že se amnestie V. Klause přímo dotkla 113 990 osob.128 Značnou většinu tvořily osoby, jimž byl prominut podmíněně odložený trest podle čl. IV amnestie. Díky agraciačním ustanovením amnestie, vztahujícím se na NEPO (čl. I a čl. III) opustilo brány věznic 6 443 osob, což byla zhruba čtvrtina z celkového počtu vězňů (22 638).129 Z pohledu rozsahu patří amnestie V. Klause mezi ty nejrozsáhlejší amnestie vyhlášené na našem území.130 Agraciační a rehabilitační ustanovení amnestie V. Klause (čl. I, III a IV) se žádným zásadním způsobem neliší od předchozích amnestií. Tato ustanovení novoroční amnestie dopadala na bagatelní trestnou činnost (s výjimkou čl. I odst. 2; důvody viz kap. 3.1 diplomové práce). V mnoha ohledech jsou tyto články formulovány přísněji než podobná ustanovení v předchozích amnestiích (nízká hranice výměry prominutých trestů; podmínka vysokého věku 75, resp. 70 let; pětiletá zkušební doba podle čl. III odst. 1; 127
ŠLÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s.817. Ministerstvo spravedlnosti, op. cit. (viz Příloha č. 2). 129 Vězeňská služba České republiky. Amnestie. Vscr.cz [online]. Publikováno v březnu 2013 [cit. 18. 2. 2014]. 130 Srov. KOUDELKA, Zdeněk. Amnestie. Trestní právo. Praha: Wolters Kluwer, 2013, č. 3, s. 10. 128
38
omezení některých trestných činů podle čl. III odst. 2). Vůči těmto článkům nelze mít tedy jak z historického pohledu, tak z věcného hlediska větší výhrady. V případě čl. II (abolice) jsou však výhrady oprávněné. V dřívějších amnestiích jednotlivé agraciační a aboliční články na sebe věcně navazovaly, vztahovaly se na obdobnou trestnou činnost. V amnestii prezidenta V. Klause však obsahová provázanost mezi agraciací a abolicí chybí. Abolice je formulována nezávislé na ostatních článcích. Tři podmínky, na nichž je abolice postavena, umožňují, aby se zastavení trestního stíhání týkalo i závažné majetkové a hospodářské kriminality. Další výhrady mám vůči přípravě amnestie. Zatímco předchozí amnestie byly připravovány odbornými aparáty na ministerstvu spravedlnosti a vládě (viz. kap. 2.6 diplomové práce), na přípravách novoroční amnestie se podle vyjádření prezidenta podílel výhradně on sám.131
131
Žádný jiný autor amnestie není - pouze já, řekl Klaus. Česká televize [online]. Publikováno 2. 3. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. 39
4.
DALŠÍ RELEVANTNÍ OTÁZKY
4.1
Délka trestního stíhání jako důvod pro zastavení řízení
„V současném evropském soudnictví se velmi diskutuje tzv. přiměřená a nepřiměřená délka řízení. S odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva se za nepřiměřenou délku řízení považuje doba přesahující šest let. Tento časový úsek jsem si já v žádném případě nevymyslel. Zdál se mi krátký, a proto jsem do textu amnestie místo čísla šest dal svým vlastním rozhodnutím číslo osm.“ 132 V následujícím výkladu se pokusím odpovědět na otázky, jak Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) posuzuje přiměřenost délky trestního stíhání, zda stanovuje nějakou abstraktní hranici, za níž je stíhání nepřiměřeně dlouhé a zda je případná nepřiměřená délka trestního stíhání důvodem pro konstatování porušení práva na spravedlivý proces a zastavení řízení. Právo na spravedlivé řízení je zakotveno v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „EÚLP“).133 ESLP mnohokrát upozornil, že přiměřenost délky soudních řízení je nutné posuzovat v každé věci individuálně s přihlédnutím ke čtyřem podstatným okolnostem případu.134 Mezi tyto okolnosti (někdy též nazývané kritéria přiměřenosti) patří složitost věci, chování stěžovatele, postup státních orgánů a význam řízení pro stěžovatele.135 Složitost věci posuzuje ESLP vždy po stránce skutkové, procesní a právní. Složitost skutková je posuzována např. podle povahy trestné činnosti, počtu obviněných a objemu spisového materiálu. Za procesní složitosti můžeme označit některé úkony trestního práva procesního, např. opakované doplňování podání účastníky řízení nebo spojitost daného řízení s jiným řízením stejných účastníků apod. Právní složitostí mohou nastat např.
132
Institut Václava Klause, 2013, op. cit. s. 44. Čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP zní: „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“ 134 MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 298. 135 Např. Rozsudek ESLP ze dne 11. 12. 2012, č. 38314/06 ve věci Gassner proti Rakousku. V § 36 rozsudku je uvedeno: „The Court reiterates that the reasonableness of the length of proceedings must be assessed in the light of the circumstances of the case and with reference to the following criteria: the complexity of the case, the conduct of the applicants and the relevant authorities and what was at stake for the applicants in the dispute…“ 133
40
po novelizaci vnitrostátního práva a s tím souvisejícími výkladovými obtížemi nebo při přijetí celého nového kodexu.136 Chování stěžovatele, které má vliv na délku řízení, může podle ESLP spočívat např. v častých změnách právního zástupce, v předkládání rozsáhlých podání, v nedostavení se na jednání, v opožděném placení soudních poplatků, v opakovaných žádostech o odročení soudních jednání atd. Na délku celého řízení má samozřejmě vliv i využívání procesních práv, zejm. opravných prostředků, které sice nemohou být stěžovateli vytýkány, ale zároveň nemohou být vytýkány ani státu.137 Státní orgány jsou povinny přistupovat k věci s náležitou péčí. ESLP zkoumá zejm. dobu trvání jednotlivých fází řízení a dobu trvání řízení na jednotlivých instancích. Soud též hodnotí prodlevy mezi jednotlivými procesními úkony, např. průtahy při vyžadování a předávání spisů, průtahy při doručování či průtahy při písemném vyhotovování rozsudku.138 Některá řízení, např. v trestních věcech, ve věcech týkajících se péče o nezletilé, v pracovněprávních sporech aj., mají pro jejich účastníky zvýšený význam a vyžadují speciální péči, např. vzhledem k osobě stěžovatele (věk, zdravotní stav).139 Hodnotí-li ESLP přiměřenost délky řízení podle výše uvedených kritérií, je z podstaty věci vyloučeno, aby se dala stanovit obecná hranice na šesti či osmi letech. Prezident republiky má pravdu v tom, že u některých řízení, trvajících kolem šesti let, došel ESLP k závěru, že řízení jsou nepřiměřeně dlouhá. K tomu nakonec došel i u kratších řízení, např. v pět let a čtyři měsíce dlouhém řízení ve věci Molander proti Finsku,140 nebo v ještě kratším řízení, trvajícím čtyři roky a dva měsíce ve věci Kajas proti Finsku.141 Naproti tomu, v některých srovnatelně dlouhých řízení ESLP neshledal jejich nepřiměřenost, např. v pět let a tři měsíce dlouhém řízení ve věci Borodin proti Rusku.142 Stejný názor vyslovil ESLP i v řízeních delších než šest let, např. v šest a půl roku dlouhém řízení ve věci Heftye Blehr proti Norsku143 nebo v sedm let a devět měsíců dlouhém řízení ve věci Wejrup proti Dánsku.144 Individuální posuzování kritérií přiměřenosti platí
136
KMEC, J. a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 705 – 707. 137 Tamtéž, s. 709 – 710. 138 Tamtéž, s. 713. 139 Tamtéž, s. 718. 140 Rozsudek ESLP ve věci Molander proti Finsku ze dne 7. 11. 2006, č. 10615/03. 141 Rozsudek ESLP ve věci Kajas proti Finsku ze dne 7. 3. 2006, č. 64436/01. 142 Rozsudek ESLP ve věci Borodin proti Rusku ze dne 6. 11. 2012, č. 41867/04. 143 Rozsudek ESLP ve věci Heftye Blehr proti Norsku ze dne 11. 4. 1996, č. 22939/93. 144 Rozsudek ESLP ve věci Wejrup proti Dánsku ze dne 7. 3. 2002, č. 49126/99. 41
samozřejmě i pro řízení přesahující hranici osmi let. Není tedy překvapením, že i tato řízení prošla testem přiměřenosti, např. Van Pelt proti Francii145 nebo Debbasch proti Francii.146 Dojde-li k porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení, vznikne povinnost státu kompenzovat poškozenému vzniklou materiální i nemateriální újmu. Z judikatury ESLP vyplývá, že v úvahu přichází především kompenzace finanční. Právní řády některých evropských států umožňují kompenzaci prostřednictvím zmírnění uloženého trestu nebo zastavením trestního řízení (např. Spolková republika Německo). Takový postup ESLP sice připouští a respektuje ho, ale zároveň dodává, že nárok na tento způsob kompenzace poškozenému přímo z čl. 6 EÚLP nevzniká a státy k těmto alternativním způsobům kompenzace mohou přistupovat dobrovolně.147 Z toho plyne závěr, že ani případné konstatování porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení před ESLP, nevede k jeho zastavení. V České republice je právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud (dále též „ÚS“) posuzuje od počátku své existence ústavní stížnosti kvůli průtahům v řízení individuálně podle stejných kritérií jako ESLP.148 V případě porušení pak připouští jak finanční kompenzace, tak i jiné způsoby náhrady (např. upuštění od potrestání, mimořádné snížení trestu a dokonce i zastavení trestního stíhání apod.).149 K těmto zvláštním způsobům kompenzace však mají soudy přistupovat velmi rozvážně a jedině v krajních případech, neboť může hrozit kolize s právy a legitimním očekáváním jiných účastníků řízení, zejm. poškozených a obětí.150 4.2
Kontrasignace amnestie
„Spolupodpis neboli kontrasignace je potvrzení určitého rozhodnutí podpisem dalšího činitele, jinak není rozhodnutí platné. Všechna rozhodnutí prezidenta v rámci pravomocí dle čl. 63 Ústavy včetně pravomocí, které stanoví běžný zákon, vyžadují ke své platnosti kontrasignaci předsedou vlády nebo jím pověřeným členem vlády. Za rozhodnutí takto kontrasignované odpovídá vláda.“151
145
Rozsudek ESLP ve věci Van Pelt proti Francii ze dne 23. 5. 2000, č. 31070/96. Rozsudek ESLP ve věci Debbasch proti Francii ze dne 3. 12. 2002, č. 49392/99. 147 REPÍK, Bohumil. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 143. 148 POSPÍŠIL, Ivo; POPOVIČOVÁ, Lenka. Excesivní délka trestního řízení jako důvod pro jeho zastavení: prezidentská fikce a soudní realita. Státní zastupitelství. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 2. s. 10-17. 149 Nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. 150 POSPÍŠIL; POPOVIČOVÁ, op. cit. 151 HENDRYCH, op. cit., s. 1059. 146
42
V kontextu kontrasignace novoroční amnestie se diskutovalo zejména o tom, do jaké míry jsou předseda vlády nebo jím pověřený člen vlády (dále jen „Předseda vlády“) povinni připojit své podpisy k podpisu prezidenta republiky, nebo zda mohou dle svého politického uvážení vyjádřit svůj nesouhlas s prezidentovým rozhodnutím tím, že rozhodnutí odmítnou spolupodepsat. Tehdejší předseda vlády, Petr Nečas, se s odkazem na ústavní tradice a zvyklosti vyjádřil v tom smyslu, že amnestii nemohl nepodepsat.152 Tento názor podpořil předseda Legislativní rady vlády, Petr Mlsna.153 S tímto starším, formálním pojetím kontrasignace již v demokratickém právním státě, založeném na dělbě moci, není možné souhlasit. Ladislav Vyhnánek spatřuje v institutu kontrasignace kontrolní prvek vrcholného orgánu výkonné moci (vlády), který zapadá mezi ostatní brzdy a protiváhy vnitřní dělby dvoukolejné moci výkonné.154 I v komentářové literatuře je explicitně vyjádřen názor, že „není povinnosti předsedy vlády (pověřeného člena vlády) akt předložený prezidentem podepsat.“155 Pokud bychom připustili, že spolupodpis předsedy vlády je čistě formálním aktem, ztrácel by tento institut jakýkoli význam a mohl by být z Ústavy klidně vypuštěn. K platnosti prezidentova rozhodnutí by nemusel být vyžadován spolupodpis předsedy vlády a k přesunu odpovědnosti na vládu by mohlo docházet automaticky samotným vydáním rozhodnutí. Tento přístup prakticky odpírá možnost politického uvážení předsedy vlády. V konečném důsledku by se smazaly jakékoli rozdíly mezi kontrasignovanými pravomocemi prezidenta republiky podle čl. 63 Ústavy a pravomocemi podle čl. 62 Ústavy. Z předsedy vlády by se stal pouze jakýsi ústavní notář. S tímto pojetím úlohy předsedy vlády při kontrasignaci nemohu souhlasit. Na závěr těchto úvah bych poznamenal, že ona ústavní tradice spolupodepisování amnestijních rozhodnutí nevznikla z toho důvodu, že předcházející předsedové vlád byli formálními notáři ústavních aktů prezidenta republiky, ale z toho důvodu, že většina (ne-li všechny) návrhy amnestií vycházely z vládních návrhů a předsedové vlád v konečném důsledku podepisovali vlastní návrhy. 152
Podle Petra Nečase je udělení amnestie dle Ústavy plně v kompetenci prezidenta republiky a že je ústavní tradicí, že premiér kontrasignuje veškerá rozhodnutí prezidenta, která nejsou „zjevně protiprávní.“ Viz Amnestii jsem nemohl nepodepsat, tvrdí premiér Nečas. Lidovky [online]. Zpravodajský server Lidových novin, publikováno 9. 1. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. 153 Petr Mlsna sice připouští, že předseda vlády amnestii teoreticky podepsat nemusel, avšak dle ústavní tradice všichni předsedové vlády za posledních 95 let vždy rozhodnutí o amnestii podepisovali. Srov. Premiéři s amnestií vždy souhlasili. Vláda ČR [online]. Archív zpráv minulých vláda, publikováno 9. 1. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. 154 VYHNÁNEK, Ladislav. Kontrasignace rozhodnutí prezidenta republiky. Státní zastupitelství. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 2, s. 19. 155 SLÁDEČEK a kol., op. cit., s. 467. 43
4.3
Odpovědnost vlády za rozhodnutí prezidenta
Připomenu, že dvěma podstatnými následky kontrasignace jsou platnost rozhodnutí prezidenta a přesun odpovědnosti za rozhodnutí na vládu. K přesunu odpovědnosti ze zásadně neodpovědného prezidenta na vládu dochází podle čl. 63 odst. 4 Ústavy. Za kontrasignované rozhodnutí neodpovídá pouze člen vlády, který dané rozhodnutí podepsal, nýbrž celá vláda jako celek. Vláda je podle čl. 68 odst. 1 Ústavy odpovědna Poslanecké sněmovně. Jedná se o odpovědnost politickou, jejímž jediným následkem může být vyslovení nedůvěry vládě podle čl. 72 Ústavy, resp. nevyslovení důvěry.156 V souvislosti s amnestií proběhlo hlasování o návrhu na vyslovení nedůvěry vládě v Poslanecké sněmovně dne 17. 1. 2013. Návrh byl iniciován opozičními stranami, především Českou stranou sociálně demokratickou za podpory Komunistické strany Čech a Moravy a Věcí veřejných. K přijetí návrhu bylo potřeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců, tedy 101 osob. Z přítomných 189 poslanců hlasovalo pro návrh 92 poslanců, proti 97. Zbytek poslanců nebylo přihlášených nebo byli z jednání omluvení. K vyslovení nedůvěry vládě Petra Nečase tedy nedošlo.157 Kromě politické odpovědnosti vlády vůči Poslanecké sněmovně, by se podle Vyhnánka dalo teoreticky uvažovat také o žalobě ve správním soudnictví proti vládě jako žalovanému správnímu úřadu.158 Proti předsedovi vlády, Petru Nečasovi, byla podána i trestní oznámení kvůli podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby (§ 329 TZ), přijetí úplatku (§ 331 TZ) a podplácení (§ 332 TZ). Městské státní zastupitelství v Praze po skončeném prověřování věc odložilo, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by byl spáchán trestný čin.159 4.4
Odpovědnost prezidenta republiky
Podle komentářové literatury má prezident republiky při výkonu funkce odpovědnost toliko morální.160 Není totiž dle čl. 53 odst. 3 Ústavy odpovědný z výkonu své funkce. Výkonem funkce je beze sporu i udělení amnestie ve formě kontrasignovaného rozhodnutí prezidenta republiky. Jakkoli by se mohlo zdát, že otázky odpovědnosti zásadně neodpovědného 156
BAHYĽOVÁ a kol, 2010, op. cit., s. 781. Viz Návrh na vyslovení nedůvěry vládě. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. Jednání a dokumenty z 50. schůze, Publikováno 17. 1. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. 158 VYHNÁNEK, op. cit., s. 22. 159 Amnestie? Šlo o podpis za podpis, připustil Nečas. Trestnímu stíhání unikl. Lidovky.cz [online]. Zpravodajský server Lidových novin, Publikováno 26. 2. 2014 [cit. 1. 3. 2014]. 160 SLÁDEČEK a kol, 2007, op. cit., s. 414. 157
44
prezidenta za amnestijní rozhodnutí jsou tímto vyčerpány a že k odpovědnosti může být povolána toliko vláda, slovo zásadně připouští výjimku z pravidla. Neodpovědnost hlavy státu není bezbřehá. Již dávno neplatí Ulpianova zásada princeps legibus solutus.161 Prezident republiky se totiž může dopustit ústavního deliktu velezrady. V roce 2013 došlo k ústavním i zákonným změnám týkajícím se velezrady. Do 7. 3. 2013 podle čl. 65 odst. 2 Ústavy platilo, že před Ústavním soudem mohl být pro velezradu stíhán prezident republiky na základě ústavní žaloby Senátu a že uloženým trestem mohla být ztráta prezidentského úřadu a způsobilost jej znovu nabýt (ineligibilta).162 Velezrada byla definována v § 96 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZÚS“). Podle tohoto ustanovení se velezradou rozumí „jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.“ Procesní podmínky byly stanoveny v § 97 a násl. ZÚS. Dne 8. 3. 2013 nabyla účinnosti ta část ústavního zákona č. 71/2012 Sb., která měnila znění čl. 65 Ústavy. Nově může podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky Senát se souhlasem třípětinové většiny všech poslanců Poslanecké sněmovny, a to nejen pro velezradu, ale také pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součástí ústavního pořádku. Definice velezrady byla převzata z § 96 ZÚS přímo do čl. 65 odst. 2. Trest ztráty úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt zůstal beze změny. Přiměřeným způsobem byly novelizovány i procesní podmínky v ZÚS. Dne 5. 3. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní žaloba Senátu163 proti V. Klausovi, jako prezidentu republiky (dále jen „Ústavně žalovaný“). Jednalo se o vůbec první ústavní žalobu pro velezradu v České republice. Jelikož byla ústavní žaloba doručena před dnem nabytí účinnosti relevantní částí ústavního zákona č. 71/2012 Sb., Ústavní soud při hodnocení ústavní žaloby vycházel ze znění účinným do 7. 3. 2012. Senát v ústavní žalobě vylíčil pět důvodů, kvůli kterým žalobu podává. Hlavním důvodem však byl čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 (důvod označený písm. C.), kterým prezident „výrazně zasáhl do fungování trestní justice, výrazně ji demotivoval v další práci a nezávislé činnosti dle zákona a oslabil důvěru veřejnosti ve vymahatelnosti práva a v existenci prvku spravedlnosti v rozhodování soudů
161
„Vladař zákonům nepodléhá.“ Viz též § 104 odst. 2 ZÚS. 163 Ústavní žaloba Senátu Parlamentu České republiky proti prezidentu republiky pro velezradu ze dne 4. 3. 2013 jako příloha 103. Usnesení Senátu ze 7. schůze konané dne 4. 3. 2013. 162
45
a činnosti orgánů činných v trestním řízení a prezidenta republiky.“164 Spolu s ostatními skutky (písm. A. – E. ústavní žaloby) se dle Senátu ústavně žalovaný „opakovaně dopustil jednání směřujícího proti svrchovanosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.“165 Senát proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že se prezident republiky svým chováním dopustil velezrady a že tímto ztrácí prezidentský úřad a možnost jej znovu nabýt, jakož i nárok na prezidentský plat a další požitky. K meritornímu projednání ústavní žaloby však nedošlo. Dne 27. 3. 2013 ÚS rozhodl usnesením o zastavení řízení podle § 98 ZÚS ve znění účinném do 7. 3. 2013. Podle ustanovení § 98 odst. 2 ZÚS se řízení zastaví v případech, kdy prezident republiky zemřel. Naopak dle § 98 odst. 3 ZÚS není důvodem pro zastavení řízení skutečnost, že se prezident republiky vzdal svého úřadu.166 Dne 7. 3. 2013 Václavu Klausovi zanikla funkce prezidenta republiky uplynutím doby, na kterou byl zvolen. Zánik funkce uplynutím doby není v § 98 ZÚS ve znění do 7. 3. 2013 nijak upraven. ÚS tuto mezeru v právu vyplnil interpretací per analogiam ve prospěch ústavně žalovaného a řízení zastavil, neboť pokládal důvod zániku funkčního období uplynutím času srovnatelný se smrtí prezidenta republiky podle § 98 odst. 2 ZÚS. Svá odlišná stanoviska k usnesení připojili Stanislav Balík a Ivana Janů.167 4.5
Přezkoumatelnost amnestie
Otázky přezkoumatelnosti aktů prezidenta republiky se staly velmi aktuální v roce 2005 v souvislosti se správními žalobami a ústavními stížnostmi nejmenovaných justičních čekatelů, jakož i v roce 2006 v souvislosti s odvoláním Ivy Brožové z pozice předsedkyně Nejvyššího soudu.168 Dnes jsou velmi aktuální v souvislosti s novoroční amnestií. Dne 14. 1. 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh 30 senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále jen „Navrhovatelé“ nebo „Senátoři“) na zahájení řízení o zrušení ustanovení jiného právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy. Navrhovatelé usilovali o zrušení čl. II amnestie (abolice), neboť podle jejich názoru je tento článek „v rozporu s hodnotami demokratického právního státu podle čl. 1 Ústavy, 164
Ústavní žaloba Senátu. Tamtéž. 166 Novelou ZÚS byl s účinností od 8. 3. 2013 v § 98 odst. 3 ZÚS rozšířen výčet důvodů, pro něž nelže řízení zastavit o zánik funkce prezidenta uplynutím funkčního období. Podle nového znění by tedy v řízení bylo třeba pokračovat. 167 Usnesení Ústavní soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 17/13 Sb. 168 Více k přezkumu aktů prezidenta viz např. RYCHETSKÝ, Pavel. Soudní přezkum aktů prezidenta republiky. In ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 149 – 157. 165
46
jakož i s principem vyjádřeným v čl. 2 odst. 2 Listiny, v důsledku čehož mělo dojít k porušení základních práv garantovaných v čl. 11, 36 a 38 Listiny a čl. 6 EÚLP a čl. 1 Dodatkového protokolu k EÚLP.“169 Alternativně se navrhovatele domáhali vyslovení protiústavnosti předmětného ustanovení. Rozpor s hodnotami demokratického právního státu shledávali navrhovatelé především v tom, že se abolice vztahovala na nejzávažnější organizovanou hospodářskou trestnou činnost. Zastavením trestního stíhání bylo soudům znemožněno rozhodnout ve věci, konstatovat vinu a uložit pachatelům trest. V důsledku abolice došlo prý k „faktické legalizaci výnosů z trestné činnosti“. Naopak poškození přišli o možnost fakticky se domoci náhrady škody, neboť jsou odkázání na nákladné občanskoprávní řízení, ve kterém bude navíc nutno celé dokazování opakovat. Důkazní břemeno se v tomto řízení přesune na poškozené. Tím došlo dle navrhovatelů k porušení práva poškozených na spravedlivý proces a také porušení práva vlastnit majetek ve spojení s legitimním očekáváním jeho nabytí. ÚS se při posuzování návrhu věnoval dvěma stěžejním otázkám. První byla otázka, do jaké míry lze amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky považovat za jiný právní předpis ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy, resp. § 64 odst. 2 ZÚS, tj. zda podléhá abstraktní kontrole ústavnosti či ne. Ačkoli ÚS připouští, že v právní vědě neexistuje názorová shoda na toto téma, má jednoznačně za to, že amnestijní rozhodnutí nelze považovat za právní předpis, neboť nemá všechny jeho obsahové znaky. Navíc má i formální a funkcionální odlišnosti (názvem jde o rozhodnutí a neplní roli právního předpisu). Druhou otázkou byla otázka zrušitelnosti amnestie. ÚS má za to, že i kdyby připustil, že se v případě amnestijního rozhodnutí jedná o právní předpis, neznamenalo by to automaticky, že jej lze odstranit. ÚS odkazuje na názorovou shodu v komentářových publikacích, podle kterých amnestie nemůže být nikterak zrušena. Stejné závěry prý vyplývají i z rozsudku ESLP ve věci Lexa proti Slovensku ze dne 23. 9. 2008, č. 54334/00. V argumentaci vychází ÚS z toho, že amnestie je ústavním prerogativem prezidenta republiky. ÚS uvedl, že amnestie je typovým příkladem tzv. pojistek a vyvažování mezi mocí výkonnou a soudní a z povahy věci plyne, že by bylo protimyslné, aby amnestií vyvažována moc soudní mohla účinky této pojistky zvrátit tím, že by amnestii zrušila. Zvrácení účinků amnestie je dle ÚS nepředstavitelné i kvůli porušení zásady ne bis in idem a zákazu retroaktivity. Na základě této argumentace dospěl ÚS k názoru, že návrh senátorů
169
Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13. 47
na zrušení čl. II amnestie, resp. na vyslovení jeho protiústavnosti, je třeba odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. d) ZÚS. Obiter dictum ÚS dodává, že navzdory předchozím závěrům není vyloučeno, aby se ÚS v budoucnu v souvislosti s amnestiemi ve zcela excesivních situacích chopil ochrany základních ústavních hodnot i s rizikem možné kolize s principem právní jistoty a zákazem retroaktivity v trestním právu. Prostředkem ochrany před zneužitím amnestie má být kontrasignace předsedy vlády a nejeví-li se kontrasignace a s tím související přesun odpovědnosti na vládu jako reálně efektivní ústavněprávní pojistka, má ústavodárce zvážit omezení amnestijního oprávnění prezidenta republiky, např. po vzoru Slovenské republiky (viz kapitola 1.4 diplomové práce). Odlišná stanoviska proti usnesení pléna uplatnili soudci Pavel Rychetský, Vojen Güttler, Miroslav Výborný a soudkyně Ivana Janů. Souhlasím s názorem Pavla Rychetského, že návrh senátorů měl být meritorně projednán v řádném řízení i s rizikem nařčení ze soudcovského aktivismu. Bylo by zajímavé sledovat závěry ÚS např. v otázce porušení práva na spravedlivý proces poškozených a obětí v souvislosti s čl. II (abolicí). Stejně tak souhlasím s názorem Vojena Güttlera, že jakkoli lze považovat ostatní formy amnestie (agraciaci a rehabilitaci) za typové příklady pojistek a vyvažování mezi mocí výkonnou a soudní, tak v případě abolice to nelze, neboť orgány činné v trestním řízení neměly možnost věc dostatečně prošetřit, takže prakticky nebylo co vyvažovat. Ačkoli také souhlasím s tím, že podle stávající právní úpravy je hlavní pojistkou kontrasignace předsedy vlády, uvažujeme-li v České republice o hodnotách demokratického právního státu, nemůžeme rezignovat na následnou soudní kontrolu jakéhokoli rozhodnutí vydaného kterýmkoli orgánem veřejné moci.170
170
Více o přezkumu amnestie před Ústavním soudem viz např. KRATOCHVÍL, Vladimír. Ústavní soud rozhodl o návrhu skupiny senátorů na zahájení řízení o zrušení čl. II amnestie prezidenta ČR z 1. 1. 2013. Trestněprávní revue. Praha: C. H. Beck, 2013, č. 5, s.120 – 124. 48
5.
ÚVAHY DE LEGE FERENDA
Tato kapitola diplomové práce je věnována rozboru možného budoucího vývoje institutu amnestie v českém právním řádu. Teoreticky přicházejí v úvahu tři základní scénáře vývoje, které lze dále víceméně modifikovat. Na základě kritických závěrů se pokusím formulovat vlastní představy de lege ferenda, tedy o právu, jaké by do budoucna mělo být.
5.1
Ponechání stávající právní úpravy bez změn
Podle prvního scénáře by nedošlo k žádné změně ani v ústavní, ani podústavní (zákonné) rovině. Právo udělovat amnestii ve všech formách (agraciace, abolice, rehabilitace) by bylo ponecháno v rukou prezidenta republiky a k platnosti rozhodnutí by byl vyžadován spolupodpis příslušného člena vlády. Procesní otázky spojené s použitím amnestie by byly upraveny v TŘ a rozhodnutí o amnestii by bylo dále nepřezkoumatelné. V tomto ovšem spatřuji dva zásadní nedostatky: zachování formy abolice a nepřezkoumatelnost amnestie. Výhody z abolice čerpají jedině skuteční pachatelé trestných činů. Nenalézám jediný přesvědčivý argument opírající se o zásady a principy demokratického právního státu, který by byl schopný ospravedlnit potlačení zájmu společnosti (a také presumovaně nevinného) na objasnění trestné činnosti. Délka trestního řízení, jako důvod pro jeho zastavení, byla dostatečně dementována v kap. 4.1 diplomové práce. Faktická nepřezkoumatelnost amnestie umožňuje prezidentu republiky, představiteli moci výkonné, vydávat i taková rozhodnutí, která mohou být v zjevném rozporu s náležitostmi demokratického právního státu.
5.2
Odstranění institutu amnestie z právního řádu
Podle druhého scénáře, by byl institut amnestie z právního řádu zcela odstraněn.171 V tomto případě by muselo dojít ke změně Ústavy dle čl. 9 odst. 1 Ústavy, a to přijetím ústavního zákona. K přijetí ústavního zákona je dle čl. 39 odst. 4 Ústavy potřeba kvalifikované, třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. Přitom prezident republiky nemůže přijatý ústavní zákon vetovat (čl. 50 odst. 1 Ústavy).
171
Dne 4. 6. 2013 předložila poslankyně, Karolína Peake, návrh ústavního zákona, kterým se zrušuje amnestie (Sněmovní tisk 1075). Svůj nesouhlas k návrhu vyslovila vláda ve stanovisku dne 20. 6. 2013. Projednávání sněmovního tisku bylo ukončeno s koncem volebního období dřív, než se vůbec dostalo do prvního čtení. Sněmovní tisk 1075. Digitální parlamentní knihovna [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 2014 [cit. 18. 2. 2014]. 49
Přiměřeným způsobem by bylo potřeba upravit relevantní ustanovení TŘ a jiných souvisejících právních předpisů. S tímto scénářem rovněž nesouhlasím. Přes všechny chyby a kontroverzní kauzy, které doprovázejí všechny amnestie, ji pořád vnímám jako vysoce humánní institut, existující napříč dějinami, v různých společenských zřízeních a politických uspořádáních a proto by měla, byť v jiné formě, i nadále mít své místo v právním řádu České republiky. I přes všechny výtky kritiků si myslím, že amnestie (ve formě agraciace a rehabilitace) hraje jedinečnou a nezaměnitelnou roli v systému trestní spravedlnosti, založeném na formálním pojetí trestného činu. Do systému vnáší prvek lidskosti a osobního přístupu. Troufám si tvrdit, že amnestie plní podobnou úlohu jako materiální korektiv (§ 12 odst. 2 TZ) avšak s účinky ex post.
5.3
Změna právní úpravy
Jelikož nesouhlasím jak se zachováním stávající právní úpravy institutu amnestie, ale ani s jeho úplným odstraněním, přikláním se k názoru zachování institutu amnestie s určitými změnami. Tyto změny navrhuji v oblasti subjektu (kdo uděluje), obsahu (co uděluje) a přezkoumatelnosti (kdo kontroluje). Právo udělit amnestii bych ponechal v rukou prezidenta republiky jednak z důvodu tradice, jednak z důvodu zachování osobního a nadstranického charakteru tohoto aktu humánnosti. Nově by však rozhodnutí prezidenta bylo striktně vázáno na předchozí návrh vlády nebo ministra spravedlnosti. Podklady pro amnestii by každopádně byly připraveny odborným aparátem ministerstva spravedlnosti. Návrh by byl doprovázen důvodovou zprávou, ve které by byly předběžně analyzovány veškeré možné dopady a rizika. Tím by prakticky došlo ke kodifikaci ústavní tradice, která zde do vyhlášení novoroční amnestie prezidenta V. Klause vesměs panovala. Po vzoru Slovenské republiky navrhuji odstranit formu abolice. Obsah amnestie by se omezil na pravomoc odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem (agraciace) a zahlazovat odsouzení (rehabilitace). Zamezilo by se tím zásahům do probíhajícího vyšetřování a neskončených soudních řízení. Tato změna by přispěla nejen k naplnění práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), ale také účelu Trestního řádu, jímž podle § 1 TŘ je: „upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.“
50
V úvahu přichází též možnost omezit amnestii toliko na přečiny. Jinak řečeno, prezident republiky společně s vládou by mohli udělit pouze takovou amnestii, která by dopadala pouze na nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranici trestní sazby do pěti let (§ 14 odst. 2 TZ). Toto omezení by zajisté odstranilo případné pochybnosti veřejnosti o vhodnosti institutu amnestie. Přezkoumatelnost amnestie by bylo vhodné svěřit Ústavnímu soudu. Aby se zamezilo zbytečným sporům o to, jestli je amnestie zákon nebo jiný právní předpis, byla by v příslušných ustanoveních Ústavy a ZÚS explicitně stanovena věcná působnost Ústavního soudu v rozhodování o zrušení amnestie nebo její jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Aktivně legitimovány k podání návrhu na zrušení amnestie by byly subjekty uvedené v § 64 ZÚS. Bylo by těžko představitelné, aby následkem zrušené amnestie byli amnestování povolání zpět k výkonu trestu. Především by to bylo v rozporu se zákazem retroaktivity v trestním právu a legitimním očekáváním. Nepříznivé následky v tomto ohledu musí nést nejen vláda, ale také prezident republiky. Vláda může čelit hlasování o důvěře v Poslanecké sněmovně.
Prezident
by
mohl
za
protiústavní
pro hrubé porušení Ústavy dle čl. 65 odst. 2 Ústavy.
51
amnestii
čelit
ústavní
žalobě
ZÁVĚR Primárním cílem diplomové práce bylo zhodnocení amnestie prezidenta V. Klause z pohledu trestního a ústavního práva, především ve světle předchozích amnestií vyhlášených na území České republiky, resp. Československa. Ve druhé kapitole proto podrobně uvádím veškeré amnestie vyhlášené na našem území od roku 1918 do roku 2012. Historický exkurs mi pomohl poznat tradice a kořeny udělování amnestií v České republice. Díky tomu jsem poznal, že na našem území je udělování amnestií velmi častým jevem. Díky exkursu jsem byl také schopen odhalit společné a odlišné rysy předchozích amnestií a tyto následně porovnat s novoroční amnestií Václava Klause. Tomuto srovnání se věnuji ve třetí kapitole. Zásadní odlišnosti spatřuji v čl. II (abolice) a v okolnostech, za jakých byla novoroční amnestie připravena. Ostatní články (I, III, IV a V) se ničím zásadním neliší od podobných ustanovení předchozích amnestií. Primární cíl diplomové práce je v těchto kapitolách splněn. K naplnění cíle jsem použil metodu historické komparace, která je s ohledem na charakter zadání, jedinou vhodnou metodikou. Ve čtvrté kapitole se zabývám dalšími relevantními právními otázkami, které v souvislosti s novoroční amnestií vyvstaly. Díky tomu rozboru jsem zjistil nedostatky v právním řádu, které mi následně pomohly naplnit druhý cíl práce, kterým je vypořádání se s otázkou, zda institut amnestie v podobě, v jaké ji známe dnes, má stále místo v právním řádu České republiky. V páté kapitole jsem pomocí kritické analýzy možných scénářů vývoje právní úpravy dospěl k závěru, že amnestie své místo v právním řádu rozhodně má, ovšem ne v současné podobě, neboť tak, jak je zakotvena dnes, již neodpovídá požadavkům moderního demokratického právního státu, což pak vyvolává u široké veřejnosti negativní odezvu. V závěru této kapitoly navrhuji do institutu amnestie zavést jisté změny. Především je to zrušení formy abolice, zavedení obligatorního návrhu vlády a efektivního kontrolního systému, kterému by amnestie podléhala. Hlavním přínosem této práce je, že zpracovává téma novoroční amnestie prezidenta Václava Klause objektivně, relativně komplexně, odborně, v historických souvislostech, bez jakýchkoliv předsudků a emocionálně vypjatých názorů. Z toho důvodu může být práce zdrojem informací pro širokou veřejnost, která hledá nestranné hodnocení amnestie V. Klause.
52
Rozsah diplomové práce mi nedovoluje věnovat se podrobněji dalším aspektům, které úzce souvisí s novoroční amnestií. Jedná se zejm. o detailní rozbor čl. II z pohledu poškozených a obětí rozsáhlé majetkové a hospodářské kriminality a s tím souvisejícím vztahem adhezního a civilního řízení. Za povšimnutí by rozhodně stál i rozbor úrovně kriminality a recidivy v souvislosti s amnestií aj. Téma rozhodně stojí za další bádání a jeho rozšíření by bylo skvělým námětem pro rigorózní práci.
53
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A.
Tištěná odborná literatura
1.
BAHYĽOVÁ, Lenka a kol. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010, 1533 s. ISBN 978-80-7201-814-7.
2.
BOGUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří; GERLOCH, Aleš. Teorie práva. Praha: ASPI, 2004, 348 s. ISBN 80-7357-030-0.
3.
CÍSAŘOVÁ, Dagmar; FENYK, Jaroslav; GŘIVNA, Tomáš a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: ASPI, 2008, 824 s. ISBN 978-80-7357-348-5.
4.
ČECHMÁNEK, Břetislav; HORZINKOVÁ, Eva. Přestupky a správní trestání. Praha: Eurounion, 2008, 311 s. ISBN 978-80-7317-069-1.
5.
GYBASOVÁ, Barbora. Amnestie a milost – komparativní pohled. 2008. 60 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jiří Hřebejk.
6.
HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 1459 s. ISBN 978-80-7400-059-1.
7.
HRDINA, Antonín. Kanonické právo. Praha: Eurolex Bohemia, 2002, 436 s. ISBN 80-86432-26-2.
8.
Institut Václava Klause. Spor o amnestii. Publikace č. 1/2013. Praha: Institut Václava Klause, 2013, 127 s. ISBN 978-80-87460-13-9.
9.
JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. Praha: Leges, 2010, s. 59. ISBN 97880-87212-30-1.
10.
KLÍMA, Karel a kol. Encyklopedie ústavního práva. Praha: Aspi, 2007, 776 s. ISBN 978-80-7357-295-2.
11.
KMEC, J. a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, 1687 s. ISBN 978-80-7400-365-3.
12.
KOUDELKA, Zdeněk. Prezident republiky. Praha: Leges, 2011, 224 s. ISBN 97880-87212-95-0.
13.
KUKLÍK, Jan a kol. Dějiny československého práva 1945-1989. Praha: Auditorium, 2011, 426 s. ISBN 978-80-87284-17-9.
54
14.
MADAR, Zdeněk a kol. Slovník českého práva. 3. vyd. Praha: Linde, 2002, 1846 s. ISBN 80-7201-377-7.
15.
MAREČKOVÁ, Lenka. Milosti. Ohnisko lidství v trestním právu. Praha: Academia, 2007, 372 s. ISBN 978-80-200-1537.
16.
MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, 576 s. ISBN 978-80-7357-748-3.
17.
MUSIL, Jan; VANDUCHOVÁ, Marie. Pocta prof. JUDr. Otovi Novotnému k 70. narozeninám. Praha: Codex Bohemia, 1998, 349 s. ISBN 80-85963-68-X.
18.
PERNES, Jiří. Po stopách nedávné historie. Sborník k 75. narozeninám doc. Karla Kaplana. Brno: Nakladatelství Prius, 2003, 326 s. ISBN 80-7285-030-X
19.
REPÍK, Bohumil. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, 263 s. ISBN 80-86199-57-6.
20.
SLABOTINSKÝ, Radek. Amnestie prezidenta republiky v letech 1960 a 1962 a rehabilitace politických vězňů v 60. letech. 2010. 253 s. Disertační práce. Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jiří Hanuš.
21.
SLÁDEČEK, Vladimír; MIKULE, Vladimír; SYLLOVÁ, Jindřiška. Ústava České republiky. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, 935 s. ISBN 978-80-7179-869-9.
22.
STANĚK, Tomáš. Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2005, 366 s. ISBN 80-7285062-8.
23.
ŠIMÍČEK, Vojtěch a kol. Postavení prezidenta republiky v ústavním systému České republiky. Brno: Masarykova univerzita, 2008, 236 s. ISBN 978-80-2104520-0.
24.
ŠLÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, 1518 s. ISBN 978-80-7400-043-0.
25.
ŠLÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, 1464 s. ISBN 978-80-7400-428-5.
26.
TOMÁŠEK, Michal. Dějiny čínského práva. Praha: Academia, 2004, 372 s. ISBN 80-200-1190-0.
27.
TYLDESLEY, Joyce. Jak soudili faraoni. Zločin a trest ve starém Egyptě. Přeložila Květa Palowská. Praha: Metafora, 2001, 246 s. ISBN: 80-865-18-15-9. 55
B.
Časopisecké články
1.
BERNÁTEK, Ivan. Několik poznámek k amnestii prezidenta republiky z 1.1.2013. Státní zastupitelství. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 2, s. 49 – 52. ISSN 12143758.
2.
BICKO, Milan. Porovnanie právnej úpravy amnestie v podmienkach Slovenskej a Českej republiky a spoločenský dopad amnestie č. 1/2013 prezidentov Slovenskej a Českej republiky. Státní zastupitelství. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 2, s. 53 –57. ISSN 1214-3758.
3.
GŘIVNA, Tomáš, ŘÍHA, Jiří. Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 vyhlášená pod č. 1/2013 Sb. Trestněprávní revue. Praha: C. H. Beck, 2013, č. 2, s. 29 – 54 . ISSN 1213-5313.
4.
KOUDELKA, Zdeněk. Amnestie. Trestní právo. Praha: Wolters Kluwer, 2013, č. 3, s. 10 – 18. ISSN 1211-2860.
5.
KRATOCHVÍL, Vladimír. Lednová abolice a pokračování v trestném činu pod konkrétní kontrolou ústavnosti. Státní zastupitelství. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 4, s. 11 – 15. ISSN 1214-3758.
6.
KRATOCHVÍL, Vladimír. Ústavní soud rozhodl o návrhu skupiny senátorů na zahájení řízení o zrušení čl. II amnestie prezidenta ČR z 1. 1. 2013 (některé ústavněprávní, trestněprávní a trestněprocesním konsekvence). Trestněprávní revue. Praha: C. H. Beck, 2013, č. 5, s. 120 – 124. ISSN 1213-5313.
7.
LENGYELOVÁ, Jana. Amnestia a jej úskalia. Trestní právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 9-10, s. 31 – 38. ISSN 1211-2860.
8.
PAVLÍK, Jiří. Aboliční ustanovení amnestií v letech 1918 až 2013. Státní zastupitelství. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 2, s. 30 – 48. ISSN 1214-3758.
9.
PAVLÍK, Jiří; PŘEPECHALOVÁ, Kateřina; RŮŽIČKA, Miroslav. K amnestii prezidenta republiky z 1. ledna 2013 z pohledu převážně trestněprávního. Státní zastupitelství. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 2, s. 24 – 29. ISSN 1214-3758.
10.
POSPÍŠIL, Ivo; POPOVIČOVÁ, Lenka. Excesivní délka trestního řízení jako důvod pro jeho zastavení: prezidentská fikce a soudní realita. Státní zastupitelství. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 2, s. 10-17. ISSN 1214-3758.
11.
VYHNÁNEK, Ladislav. Kontrasignace rozhodnutí prezidenta republiky. Státní zastupitelství. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 2, s. 18 – 23. ISSN 1214-3758.
56
D.
Elektronické prameny
1.
Abolitio. Ottův Slovník naučný. Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. První díl [online]. Open Library, 2009 [cit. 18. 2. 2014]. Dostupné z: http://archive.org/stream/ottvslovnknauni15ottogoog#page/n88/mode/2up.
2.
Amnestie je feudální přežitek. Aktuálně.cz [online]. Publikováno 4. 1. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. Dostupné z: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=767637.
3.
Amnestie jsou obvyklé spíše na Východě. Důvodem jsou přeplněné věznice i špatná pověst. ČTK [online]. Publikováno 4. 1. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/c1-59064360-amnestie-jsou-obvykle-spise-na-vychodeduvodem-jsou-preplnene-veznice-i-spatna-povest
4.
Amnestie? Šlo o podpis za podpis, připustil Nečas. Trestnímu stíhání unikl. Lidovky.cz [online]. Zpravodajský server Lidových novin, Publikováno 26. 2. 2014 [cit. 1. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/amnestie-slo-opodpis-za-podpis-pripustil-necas-trestnimu-stihani-unikl-14t-/zpravydomov.aspx?c=A140225_135505_ln_domov_spa
5.
Amnestii jsem nemohl nepodepsat, tvrdí premiér Nečas. Lidovky [online]. Zpravodajský server Lidových novin, publikováno 9. 1. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/amnestii-jsem-nemohl-nepodepsat-tvrdi-premier-necas-f91/zpravy-domov.aspx?c=A130109_131725_ln_domov_mpr
6.
Beck-online [online databáze]. Právní informační systém nakladatelství C. H. Beck, 2014 [cit. 28. 3. 2014]. Dostupné z: http://beck-online.cz/
7.
HAAS, Tomáš. Amnestie a prezidentské milosti. Neviditelný pes [online]. Publikováno 4. 1. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. Dostupné z: http://neviditelnypes.lidovky.cz/svet-amnestie-a-prezidentske-milosti-dw7/p_zahranici.aspx?c=A130102_235812_p_zahranici_wag.
8.
KANTOŘÍKOVÁ, Jana. K otázce prezidentských milostí. ASPI: LIT27054CZ.
9.
KREČ, Luboš; KAMBERSKÝ, Pavel Rychetský: Říkat, že premiérův podpis pod amnestii je formalita, může jen diletant [online]. Ihned, publikováno 11. 1. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/c1-59093570-rychetsky-premiernecas-amnestie-diletant
57
10.
Ministerstvo spravedlnosti. Pravomocná rozhodnutí o amnestii leden – prosinec 2013. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. Poskytnuto dle zákona č. 106/1999 Sb. [cit. 18. 2. 2014].
11.
Návrh na vyslovení nedůvěry vládě. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. Jednání a dokumenty z 50. schůze, Publikováno 17. 1. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=57199
12.
Nejvyšší státní zastupitelství. Zvláštní zpráva o postupu při výkonu působnosti státních zastupitelství v souvislosti s aplikací čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, č. 1/2013 Sb. Nejvyšší státní zastupitelství ČR [online]. Poskytnuto dle zákona č. 106/1999 Sb. [cit. 18. 2. 2014].
13.
Premiéři s amnestií vždy souhlasili. Vláda ČR [online]. Archív zpráv minulých vláda, publikováno 9. 1. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/pri-uradu-vlady/petr-mlsna/vmediich/premieri-s-amnestii-vzdy-souhlasili--102398/
14.
Přehled amnestií od roku 1945 [online]. Trestní řízení 2014 [cit. 18. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.trestni-rizeni.com/dokumenty/prehled-amnestii-od-roku1945
15.
RIEGER, Lukáš. Amnestie. Cevro [online]. Čtrnáctideník 6/2013. Publikováno 19. 3. 2013 [cit. 2014-02-18]. Dostupné z: http://www.cevro.cz/web_files/soubory/ctrnacni-deniky/14denik_6_2013.pdf
16.
ROKOSKÝ, Jaroslav. Amnestie 1960. Ústav pro studium totalitních režimů [online]. Paměť a dějiny - Revue pro studium totalitních režimů, č. 1/2011, s. 36-54. Publikováno 15. 1. 2011 [cit. 18. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/pamet-a-dejiny
17.
SCHNEIDER, Jan. Zapomeňte na abolici. Česká pozice [online]. Publikováno 9. 4. 2013 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z: http://www.ceskapozice.cz/domov/pravobezpecnost/zapomente-na-abolici-uskali-klausovy-amnestie-tkvi-v-detailech
18.
Sněmovní tisk 1075/0. Důvodová zpráva k návrh ústavního zákona, kterým se mění Ústava. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. Publikováno 4. 6. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=1075&CT1=0
58
19.
Ústavní žaloba Senátu Parlamentu České republiky proti prezidentu republiky pro velezradu ze dne 4. 3. 2013 jako příloha 103. Usnesení Senátu ze 7. schůze konané dne 4. 3. 2013. Publikováno 4. 3. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/67578/56894
20.
Vězeňská služba České republiky. Statistická ročenka pro rok 2012. Vscr.cz [online]. Publikováno v březnu 2013 [cit. 18. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-servis/statistiky-a-udaje103/statisticke-rocenky-1218/
21.
Žádný jiný autor amnestie není - pouze já, řekl Klaus. Česká televize [online]. Publikováno 2. 3. 2013 [cit. 18. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/217276-zadny-jiny-autor-amnestie-nenipouze-ja-rekl-klaus/
59
PŘÍLOHY Příloha č. 1 Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 ROZHODNUTÍ prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 U příležitosti 20. výročí vzniku samostatné České republiky využívám práva daného mi Ústavou a uděluji tuto amnestii: Čl. I Prominutí a zahlazení některých nepodmíněných trestů. (1)
Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly pravomocně uloženy před 1. lednem 2013 ve výměře nepřevyšující jeden rok.
(2)
Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly pravomocně uloženy před 1. lednem 2013 a pokud osoba, které byl trest uložen, dosáhla či v roce 2013 má dosáhnout věku 75 let a zároveň jí byl uložen trest ve výměře nepřevyšující 10 let.
(3)
Na osoby, kterým se promíjí trest podle odstavců 1 a 2, se hledí, jako by odsouzeny nebyly. Čl. II Zastavení trestního stíhání.
Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Čl. III Zmírnění některých nepodmíněných trestů odnětí svobody. (1)
Promíjím s podmínkou, že se osoba, které byl trest prominut, nedopustí trestného činu v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení, nepodmíněné tresty odnětí svobody uvedené v odstavcích 2 a 3 tohoto článku.
(2)
Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly tyto tresty pravomocně uloženy před 1. lednem 2013, pokud byl uložen trest nepřevyšující 24 měsíců a zároveň nebyl trest uložen a) za zločin, při němž byla způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví, nebo b) za zločin proti životu a zdraví, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, anebo proti rodině a dětem, nebo c) osobě, která kromě trestné činnosti, o níž se rozhoduje podle tohoto článku, byla v posledních pěti letech před 1. lednem 2013 odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo která byla v posledních pěti letech před 1. lednem 2013 60
propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, pokud se na ni nehledí, jako by odsouzena nebyla. (3)
Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly pravomocně uloženy před 1. lednem 2013 a pokud byl uložen trest ve výměře nepřevyšující 36 měsíců a zároveň osoba, které byl trest uložen, dosáhla či v roce 2013 má dosáhnout věku 70 let.
(4)
Jestliže prominutí trestu podle tohoto článku nelze vztáhnout na celou trestnou činnost, za niž byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest, neužije se ho ani zčásti. Čl. IV Prominutí dalších trestů.
(1)
Promíjím podmíněně odložené tresty odnětí svobody pravomocně uložené před 1. lednem 2013 osobám, které a) dosáhly či v roce 2013 dosáhnou věk 70 let, b) osobám, kterým byl trest uložen ve výměře nepřevyšující dva roky.
(2)
Promíjím nevykonané tresty obecně prospěšných prací nebo jejich zbytky a nevykonané tresty domácího vězení nebo jejich zbytky, pokud byly tyto tresty pravomocně uloženy před 1. lednem 2013.
(3)
Na osoby, kterým se promíjí trest podle odstavců 1 a 2, se hledí, jako by odsouzeny nebyly. Čl. V Společné ustanovení.
Trestným činem se též rozumí provinění spáchané mladistvým a trestem též trestní opatření uložené mladistvému.
Prezident republiky: Klaus v. r. Předseda vlády: Nečas v. r.
61
Příloha č. 2 Pravomocná soudní rozhodnutí o amnestii za období leden – prosinec 2013.
Čl. I odst. 1
Čl. I odst. 2
Čl. III odst. 2
Čl. III odst. 3
Čl. IV odst. 1 písm. b)
Čl. IV odst. 1 písm. a)
Zastavení trestního stíhání
Suma
Trest domácího vězení (TDV)
KS a OS v České republice
Nepodmíněný trest odnětí svobody (NEPO) Podmíněně odložený trest (PO) v tom: trest v tom: trest nepřevyšující nepřevyšující 3 roky a stáří 10 let a 2 roky osoby stáří u osoby 70 70 let a 1 rok osoby Celkem Celkem 2 roky let a více více 75 let a NEPO PO s podmínkou více Čl. III odst. 1
Obecně prospěšné práce (OPP)
Zdroj: Ministerstvo spravedlnosti. Pravomocná rozhodnutí o amnestii leden – prosinec 2013. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. Poskytnuto dle zákona č. 106/1999 Sb. [cit. 18. 2. 2014].
Čl. IV odst. 2
Čl. II
Počet osob podle trestů/zastavení 113 990 z toho: mladiství 3 099
20 267
19 040
14
1 209
4
83 216
82 700
516
9 878
386
243
542
497
x
45
x
2 027
2 027
x
516
9
5
Počet trestů/zastavení
23 957
22 708
16
1 229
4
86 295
85 770
525
10 103
397
x
615
570
x
45
x
2 074
2 074
x
521
10
x
z toho: mladiství
120 752 3 220
