21
10. funkční období
21 Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Úmluva o účasti cizinců na veřejném životě na místní úrovni ze dne 5. února 1992, podepsaná za Českou republiku dne 7. června 2000
2014
NÁVRH
USNESENÍ
SENÁTU PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY Senát Parlamentu České republiky souhlasí s ratifikací Úmluvy o účasti cizinců na veřejném životě na místní úrovni (dále jen „Úmluva“) ze dne 5. února 1992, podepsané za Českou republiku dne 7. června 2000, s tím, že bude učiněno prohlášení v souladu s jejím čl. 1 odst. 1, které je obsaženo v příloze k tomuto usnesení.
Příloha k návrhu usnesení Senátu Parlamentu České republiky
Česká republika si vyhrazuje podle článku 1 odst. 1 Úmluvy o účasti cizinců na veřejném životě na místní úrovni z 5. února 1992 právo neaplikovat ustanovení kapitol B a C uvedené Úmluvy.
Pursuant to Article 1 (1) of the Convention on the Participation of Foreigners in Public Life at Local Level, the Czech Republic reserves the right not to apply the provisions of Chapter B and C of the Convention.
Předkládací zpráva pro Parlament Cílem Úmluvy o účasti cizinců na veřejném životě na místní úrovni (dále jen „Úmluva“) je podpořit integraci obyvatel, kteří nejsou občany státu, v němž žijí, v oblasti politického a společenského dění na místní úrovni. Vychází ze základní myšlenky rovného postavení cizinců a občanů při realizaci tradičních politických práv a z přesvědčení, že občanskou společnost by měli na místní úrovni tvořit všichni ti, kteří v daném místě žijí, bez ohledu na své občanství. Práva „usídlených cizinců“ jsou v Úmluvě rozdělena do tří skupin (kapitol): A, B a C. Kapitola A reguluje právo cizinců na svobodu projevu, přijímání a šíření informací, svobodu shromažďování a svobodu sdružovací, včetně práva zakládat odborové organizace na ochranu svých zájmů. Kapitola B se týká možnosti vytváření poradních orgánů reprezentujících cizince na místní úrovni. Kapitola C se týká zajištění práva účasti ve volbách na místní úrovni. Úmluva byla otevřena k podpisu dne 5. února 1992 a vstoupila v platnost dne 1. května 1997. Úmluvu však neratifikoval velký počet států, do dnešního dne pouze osm, dalších pět států, mezi nimi je rovněž Česká republika, Úmluvu podepsalo, avšak dosud neratifikovalo. Vláda dala souhlas k podpisu a ratifikaci Úmluvy Českou republikou svým usnesením č. 311 ze dne 29. března 2000. Úmluvu za Českou republiku podepsal dne 7. června 2000 p. JUDr. Jiří Mucha, mimořádný a zplnomocněný velvyslanec České republiky a stálý představitel ČR při Radě Evropy. Již při podpisu Česká republika oznámila svůj úmysl neaplikovat v souladu s článkem 1 odst. 1 Úmluvy ustanovení jejích kapitol B (týkající se poradních orgánů reprezentujících cizince na místní úrovni) a C (týkající se účasti cizinců ve volbách na místní úrovni). Další kroky směřující k ratifikaci Úmluvy byly následně pozastaveny s tím, že mělo být vyčkáno připravovaných změn v úpravě sdružovacího práva, jež by České republice umožnily plnit závazky vyplývající z kapitoly A Úmluvy (týkající se svobody projevu, shromažďování a sdružování), k níž nelze vznést výhradu. K tomu došlo legislativními změnami v roce 2006 (v podrobnostech viz níže). Zároveň byla opakovaně zvažována možnost upuštění od výhrad ke kapitole B (týkající se místních poradních orgánů cizinců), resp. C (volební právo cizinců ve volbách do obecných zastupitelstev). Po aktuální analýze všech závazků vyplývajících z Úmluvy, tedy i z kapitol B a C, jejíž výsledky jsou uvedeny níže, jakož i zhodnocení případných dopadů plné aplikace Úmluvy na fungování obcí, vláda svým usnesením č. 726 ze dne 3. září 2014 vyslovila souhlas s pokračováním ratifikačního procesu v rozsahu její kapitoly A s tím, že bude v souladu s usnesením vlády č. 311 ze dne 29. března 2000 (viz příloha tohoto usnesení) učiněno prohlášení, že si Česká republika vyhrazuje dle článku 1 odst. 1 Úmluvy právo neaplikovat ustanovení kapitoly B a C. Součástí usnesení vlády č. 726 ze dne 3. září t. r. byl zároveň úkol uložený ministru vnitra, a to předložit vládě návrh opatření k zajištění předložení Úmluvy Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s její ratifikací, jehož cílem bylo zejména aktualizovat předkládací zprávu pro Parlament ČR a připravit revidovaný překlad textu Úmluvy. Vláda vyslovila s návrhem tohoto opatření souhlas a svým usnesením č. 999 ze dne 1. prosince 2014 znovu pověřila předsedu vlády předložit aktualizovaný materiál předsedovi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a předsedovi Senátu Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Úmluvy.
1
K obsahu Úmluvy: Část I (články 1 až 7 Úmluvy) Článek 1 Úmluvy se týká kategorizace závazků plynoucích z Úmluvy a možnosti neaplikovat některé z nich jejími smluvními stranami. Závazky plynoucí z Úmluvy se dělí do výše zmíněných kapitol A, B a C s tím, že kapitola A je bezpodmínečně závazná. Ve vztahu ke kapitolám B a C může stát při ratifikaci prohlásit, že kteroukoliv z nich, anebo obě dvě, aplikovat nebude. Tuto výhradu může stát kdykoliv odvolat. Navrhuje se, aby Česká republika této možnosti využila a učinila prohlášení, že si vyhrazuje právo neaplikovat ustanovení kapitol B a C (viz níže). Článek 2 obsahuje definici pojmu „usídlení cizinci“ 1 (v anglickém znění foreign residents), kterými jsou osoby, které nejsou občany státu a oprávněně sídlí na jeho území. V současné době se navrhuje ratifikovat pouze kapitola A Úmluvy. Vzhledem k tomu, že práva cizinců vyplývající z této kapitoly jsou v českém právním řádu přiznávána všem cizincům, není třeba pojem „usídlený cizinec“ implementovat do českého právního řádu. Kapitola A (články 3 a 4 Úmluvy): Tato kapitola upravuje svobodu projevu, shromažďování a sdružování usídlených cizinců. Právo na svobodu projevu zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace a ideje bez zásahu veřejné moci a bez ohledu na hranice. Právo na svobodu pokojně se shromažďovat a svobodu sdružovat se rovněž mj. obsahuje právo zakládat odborové organizace na ochranu svých zájmů a vstupovat do nich. Právo na svobodu sdružování dále obsahuje zejména právo usídlených cizinců zakládat svá vlastní místní sdružení za účelem vzájemné pomoci, zachovávání a projevování své kulturní svébytnosti nebo hájení svých zájmů ve věcech spadajících do působnosti místních orgánů, jakož i právo vstupovat do jakéhokoliv sdružení. Právo na svobodu projevu (článek 3 písm. a) Úmluvy): Toto právo je v České republice zakotveno na ústavní úrovni v článku 17 Listiny základních práv a svobod (vyhl. pod č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina“), přičemž toto právo náleží každému (tj. nejen občanům České republiky). Některé formy rozšiřování informací jsou podrobně upraveny zákonem č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o rozhlasovém a televizním vysílání“) a zákonem č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (dále jen „tiskový zákon“). Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání v § 2 odst. 1 písm. g) stanovuje, že provozovatelem rozhlasového a televizního vysílání je právnická nebo fyzická osoba, která mj. sestavuje program. V ustanovení § 3a zákona o rozhlasovém a televizním vysílání jsou dále stanoveny podmínky pro účast v řízení o udělení licence k provozování vysílání, kdy právnická i fyzická osoba musí podle tohoto ustanovení splňovat podmínky stanovené pro podnikání v České republice zvláštním právním předpisem – v současné době je tímto předpisem zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který v části I., hlavě II, dílu 5. obsahuje ustanovení o podnikateli s tím, že neobsahuje zvláštní úpravu pro občany České republiky nebo cizince. Tiskový zákon v § 3 písm. b) stanoví, že vydavatelem je fyzická osoba nebo právnická osoba, která vydává periodický tisk, aniž by byla uložena nutná podmínka českého státního Termín „sídlí“ byl v překladu definice pojmu „usídlený cizinec“ zvolen, aby byla zdůrazněna skutečnost, že nejde o pobyt přechodného charakteru. 1
2
občanství vydavatele, která byla stanovena původním zákonem č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích. Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání ani tiskový zákon neobsahují odlišný režim pro cizince, a jsou tudíž v souladu s Úmluvou i Listinou. Právo na svobodu pokojně se shromažďovat (článek 3 písm. b) Úmluvy): V ústavní rovině je zaručeno článkem 19 Listiny, rovněž v tomto případě je subjektem tohoto práva každá fyzická osoba. Podrobnější zákonná úprava je obsažena v zákoně č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „shromažďovací zákon“), který původně toto právo přiznával občanům. Od vstupu v účinnost Listiny se tento zákon vztahuje rovněž na cizince, neboť v souladu s jejím čl. 42 odst. 3 pokud dosavadní právní předpisy používají pojmu „občan“, rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství. Právo na svobodu pokojně se sdružovat (článek 3 písm. b) Úmluvy) Článek 20 odst. 1 Listiny zaručuje každému právo svobodně se sdružovat spolu s jinými ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. S účinností od 1. ledna 2014 spolky vznikají na základě ustanovení § 226 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s ustanovením § 26 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutím krajských soudů v rejstříkovém řízení o návrhu na zápis do spolkového rejstříku. Současná právní úprava tedy nerozlišuje mezi založením spolků občany a cizinci. Stejné podmínky pro jejich sdružování byly zohledněny již v roce 2006 zákonem č. 342/2006 Sb., kterým se mění některé zákony související s oblastí evidence obyvatel a některé další zákony. Jako zvláštní forma sdružovacího práva vyhrazená pouze občanům je v českém právním řádu koncipováno právo sdružovat se v politických stranách a v politických hnutích. Právo sdružovat se s jinými, jak je zakotveno v čl. 3 písm. b) Úmluvy, se však nevztahuje na právo sdružovat se v politických stranách. Vyplývá to z omezení aplikace Úmluvy jen na místní úroveň, jež je zdůrazňováno i ve vysvětlující zprávě (Explanatory report) k Úmluvě. Politické strany rovněž nejsou obsaženy v demonstrativním výčtu sdružení, ve vztahu k nimž se právo sdružovací aplikuje. V témže duchu aplikují Úmluvu i ostatní státy, které ji ratifikovaly. Pokud se jedná o zapojení usídlených cizinců do veřejných průzkumů, plánování a jiných poradních procedur týkajících se místních záležitostí podle článku 4 Úmluvy, je zejména třeba konstatovat, že zákonná úprava obcím nebrání cizince do veřejných průzkumů a jiných poradních procedur zapojit. Cizinci se mohou mj. rovněž podílet na tvorbě územně plánovací dokumentace v souladu s ustanoveními §§ 39, 47, 52 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Tato ustanovení umožňují dotčeným osobám (bez ohledu na jejich státní občanství) účastnit se veřejných jednání a uplatňovat své podněty a připomínky a vznášet námitky v různých fázích přípravy územně plánovací dokumentace. Kapitola B (článek 5 Úmluvy): Tato kapitola se týká vytváření poradních orgánů a vytváření jiných konzultačních mechanismů s cílem zapojit usídlené cizince do řešení veřejných věcí na místní úrovni. Státy se zavazují pouze k vytváření podmínek pro vznik konzultačních mechanismů k zastupování cizinců na místní úrovni. Zároveň je zde zakotveno pravidlo, že zástupci usídlených cizinců podílející se na poradních orgánech nebo jiných institucionálních opatřeních budou voleni
3
usídlenými cizinci v územním obvodu místního orgánu nebo jmenování jednotlivými sdruženími usídlených cizinců. Závazek zřizovat poradní orgány cizinců Česká republika splňuje zejména skrze zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), který v § 117 mj. umožňuje zastupitelstvu obce zřizovat výbory jako své iniciativní a kontrolní orgány. Účast v těchto výborech je sice vázána na volbu zastupitelstvem obce, přičemž předsedou výboru je zásadně člen zastupitelstva obce, nicméně zákon o obcích nijak neomezuje podmínky pro členství v těchto poradních orgánech a neomezuje ani jejich „věcné zaměření“. Výbory tudíž mohou být ze svobodné vůle zastupitelstva obce zřízeny k reprezentování názorů a stanovisek usídlených cizinců, kteří mohou být voleni členy těchto orgánů. Podobně mohou být zřizovány k reprezentování usídlených cizinců též komise rady obce. Obdobná úprava je obsažena i v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (§ 77, resp. § 100). Ratifikaci kapitoly B brání odstavec 2 článku 5 Úmluvy. Ten obsahuje závazek zajistit, aby představitelé usídlených cizinců podílející se na poradních orgánech nebo jiných institucionálních opatřeních zmiňovaných Úmluvou v odstavci prvém mohli být voleni usídlenými cizinci v územním obvodu místního orgánu nebo jmenováni jednotlivými sdruženími usídlených cizinců. Účasti usídlených cizinců v poradních orgánech místních orgánů (kterými jsou výbory zastupitelstva obce, komise rady obce) zákon o obcích nebrání, je však pouze na zastupitelstvu nebo radě obce, kým tento orgán obsadí. Ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „Ústava“) v článku 101 odst. 1 a 2 stanoví, že obce a vyšší územně samosprávné celky jsou samostatně spravovány zastupitelstvy. Změna zákona o obcích, která by byla nezbytná k realizaci závazku vyplývajícího z článku 5 odst. 2 Úmluvy, může být chápána jako nepřiměřený zásah do ústavou chráněné autonomie obcí. Z tohoto důvodu je potřebné ponechat zřizování a obsazování poradních orgánů usídlených cizinců orgánům působícím na místní úrovni, zvoleným v regulérních komunálních volbách občany obce. Je nutné rovněž zmínit do značné míry obdobnou úpravu zřizování výborů pro národnostní menšiny. Ani zde totiž zákon o obcích (viz § 117 odst. 3 tohoto zákona) nepředpokládá, že by zástupci národnostních menšin, tedy občanů ČR, byli do výboru přímo jmenováni občanskými sdruženími reprezentujícími jejich zájmy, ale mohou být jimi pouze doporučeni s tím, že volba je svěřena pouze zastupitelstvu (přestože zákon stanoví, že příslušníci národnostních menšin musí vždy v takovýchto případech tvořit nejméně polovinu všech členů výboru pro národnostní menšiny; i tato úprava plně respektuje výhradní pravomoc zastupitelstva obce nebo kraje rozhodovat o složení výboru). V případě, že by usídlení cizinci měli právo sami nominovat své členy do výboru, došlo by kromě nepřiměřeného zásahu do samosprávné pravomoci zastupitelstva obce též k neodůvodněnému rozdílu ve způsobu obsazování výborů s obdobným účelem. Vzhledem ke skutečnosti, že Úmluva neumožňuje učinit výhradu pouze k části kapitoly B (např. pouze k článku 5 odstavci 2), ale pouze ke kapitole jako celku, navrhuje se, aby Česká republika v souladu s článkem 1 odst. 1 Úmluvy učinila prohlášení, že si vyhrazuje právo neaplikovat ustanovení kapitoly B Úmluvy. Kapitola C (článek 6 a 7 Úmluvy): V kapitole C je upraveno právo usídlených cizinců volit a být volen ve volbách do místního orgánu za splnění stanovených podmínek. Tyto podmínky se jednak mají shodovat se zákonnými požadavky, které se vztahují na státní občany, a dále jde o podmínku doby legálního a obvyklého pobytu v daném státě po stanovenou dobu (minimálně po dobu 5 let
4
předcházejících volbám, přičemž sama Úmluva umožňuje ve svém článku 7 smluvní straně jednostranně, popř. dvoustranou či vícestrannou dohodou požadavek na délku pobytu zkrátit). Smluvní strany se v této kapitole zavazují, že za stanovených podmínek poskytnou každému usídlenému cizinci právo volit a být volen ve volbách do místních orgánů s tím, že mohou toto právo omezit pouze na právo volit. Od 1. ledna 2003 je v souladu s ustanovením § 4 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o volbách do zastupitelstev obcí“) přiznáno právo volit do zastupitelstva obce, města nebo hlavního města Prahy i státnímu občanovi jiného státu, který v den voleb, a konají-li se volby ve dvou dnech, druhý den voleb, dosáhl věku nejméně 18 let, je v den voleb v této obci, městě nebo hlavním městě Praze přihlášen k trvalému pobytu a jemuž právo volit přiznává mezinárodní úmluva, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce mezinárodních smluv. V souladu s ustanovením § 77 zákona o volbách do zastupitelstev obcí bylo dále umožněno voličům, kteří nejsou občané České republiky, se na jejich vlastní žádost nechat zapsat do seznamu voličů vedeného jen pro volby podle tohoto zákona, jestliže tento volič je státním občanem státu, jehož občanům právo volit přiznává mezinárodní úmluva, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce mezinárodních smluv. Takovouto mezinárodní smlouvou je v současné době Smlouva o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii (vyhl. pod č. 44/2004 Sb. m. s.). Vzhledem k tomu, že žádná jiná mezinárodní smlouva, která by upravovala volební právo ve volbách do zastupitelstev obcí, neexistuje, je právo volit a být volen do zastupitelstev obcí od 1. května 2004 přiznáno občanům členských států EU. Zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přiznává v § 2 právo hlasovat v místním referendu každé osobě, která má právo volit do zastupitelstva obce. Současná právní úprava tedy neumožňuje aplikovat ustanovení kapitoly C Úmluvy a nepředpokládá se ani, že by se tato úprava volebního práva na místní úrovni v blízké budoucnosti měnila, zejména z následujících důvodů: • Volební právo na místní úrovni by nemělo být cizincům (občanům jiných států než členských států EU) přiznáno paušálně, ale pouze na základě vzájemnosti; jedná se o přístup, který aplikují i některé jiné členské státy EU (např. Španělsko, Portugalsko), kdy je cizincům třetích států přiznáno volební právo na místní úrovni pouze na základě reciproční mezinárodní smlouvy. • Vzhledem k tomu, že v některých obcích je koncentrace cizinců s trvalým pobytem značná, mělo by přiznání jejich volebního práva i zásadní praktické dopady na dění na místní úrovni. Aktuální vývoj v některých zemích ukazuje rovněž bezpečnostní rizika rozšíření volebního práva na osoby, jež nejsou občany daného státu. • Právo účasti cizinců ve volbách do zastupitelstev obcí není zaručeno ústavním pořádkem České republiky. Případné volební právo občanů jiných států do zastupitelstev obcí proto nepožívá ústavní ochrany a je pouze na zákonodárci, zda se rozhodne toto právo cizincům přiznat. Navrhuje se, aby Česká republika v souladu s článkem 1 odst. 1 Úmluvy učinila prohlášení, že si vyhrazuje právo neaplikovat ustanovení kapitoly C Úmluvy.
5
Část II (články 8 až 10 Úmluvy) Tato část Úmluvy blíže specifikuje práva a povinnosti smluvních stran při její aplikaci. V této části má klíčový význam článek 9, který stanoví podmínky, za kterých je možno práva daná Úmluvou omezit, a míru tohoto omezení. Obdobné ustanovení je obvyklé pro celou řadu mezinárodních smluv týkajících se lidských práv. Každé opatření učiněné v souladu s tímto článkem, jakož i jeho odvolání musí být oznámeno generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. Každá strana je rovněž povinna informovat generálního tajemníka v souladu s článkem 10 Úmluvy o jakémkoli zákonném ustanovení nebo jiném opatření přijatém příslušnými orgány na jejím území, které se dotýkají jejich závazků vyplývajících z Úmluvy. Část III (články 11 až 19 Úmluvy) Poslední část Úmluvy obsahuje závěrečná ustanovení upravující běžné instituty jako je podpis Úmluvy a přístup k ní, její vstup v platnost, možnost činit výhrady, možnost Úmluvu vypovědět, stanovení oznamovací povinnosti generálního tajemníka Rady Evropy týkající se významných okolností ve vztahu k Úmluvě, atd. V souladu s článkem 15 Úmluvy budou její ustanovení v České republice aplikována na úrovni obcí. Článek 17 Úmluvy umožňuje učinit výhrady k ustanovením Úmluvy pouze v rozsahu stanoveném v článku 1 odst. 1 Úmluvy. Jak bylo uvedeno výše, Česká republika učiní formou prohlášení výhradu ke kapitolám B a C Úmluvy. * * * Úmluva náleží do kategorie tzv. prezidentských smluv, jelikož je mezinárodní smlouvou upravující práva a povinnosti osob ve smyslu článku 49 písm. a) Ústavy, a rovněž mezinárodní smlouvou o věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonu ve smyslu článku 49 písm. e) Ústavy. Z tohoto důvodu je k ratifikaci Úmluvy potřebný souhlas obou komor Parlamentu České republiky. Závazky vyplývající pro Českou republiku z Úmluvy omezené navrhovaným prohlášením podle článku 1 odst. 1 ke kapitolám B a C jsou v souladu s ústavním pořádkem a ostatními součástmi právního řádu České republiky, s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva, se závazky vyplývajícími z jiných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a se závazky vyplývajícími z členství České republiky v Evropské unii. Převzetí závazků v navrhovaném rozsahu nevyžaduje změny v českém právním řádu a nebude vyžadovat žádné přímé výdaje ze státního rozpočtu. V Praze dne 15. prosince 2014
Mgr. Bohuslav Sobotka, v. r. Předseda vlády
6
Úmluva o účasti cizinců na veřejném životě na místní úrovni PREAMBULE Níže podepsané členské státy Rady Evropy, přihlížejíce k tomu, že cílem Rady Evropy je dosáhnout větší jednoty mezi jejími členy za účelem ochrany a uskutečňování ideálů a zásad, které jsou jejich společným dědictvím, a usnadnění jejich hospodářského a sociálního pokroku při dodržování lidských práv a základních svobod; znovu potvrzujíce svou oddanost univerzalitě a nedělitelnosti lidských práv a základních svobod, založených na důstojnosti všech lidí; majíce na zřeteli články 10, 11, 16 a 60 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; přihlížejíce k tomu, že usídlování cizinců na území jiných států je dnes trvalým rysem evropských společností; přihlížejíce k tomu, že usídlení cizinci mají na místní úrovni v zásadě stejné povinnosti jako státní občané; jsouce si vědomy aktivní účasti usídlených cizinců na životě místního společenství a na růstu jeho prosperity a jsouce přesvědčeny o nutnosti posilovat jejich začlenění do místního společenství, zejména rozšiřováním možností jejich účasti na místních veřejných záležitostech, se dohodly takto: ČÁST I Článek 1 1. Každá strana bude aplikovat ustanovení kapitoly A, B a C. Kterýkoli smluvní stát však může při uložení své ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přístupu prohlásit, že si vyhrazuje právo neaplikovat ustanovení kapitoly B, kapitoly C nebo obou. 2. Každá strana, která prohlásila, že bude aplikovat pouze jednu nebo dvě kapitoly, může kdykoli později generálnímu tajemníkovi oznámit, že souhlasí s tím, že bude aplikovat ustanovení kapitoly nebo kapitol, které při uložení své ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přístupu nepřijala. Článek 2 Pro účely této Úmluvy termín „usídlení cizinci“ znamená osoby, které nejsou občany státu a oprávněně sídlí na jeho území. Kapitola A Svobody projevu, shromažďování a sdružování Článek 3 Každá strana se zavazuje, že s výhradou ustanovení článku 9 zaručí usídleným cizincům za stejných podmínek jako svým vlastním státním občanům: a) právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.; b) právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně
práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich. Právo na svobodu sdružování zahrnuje zejména právo usídlených cizinců zakládat svá vlastní místní sdružení za účelem vzájemné pomoci, zachovávání a projevování své kulturní svébytnosti nebo hájení svých zájmů ve věcech spadajících do působnosti místních orgánů, jakož i právo vstupovat do jakéhokoli sdružení. Článek 4 Každá strana bude usilovat o zajištění toho, aby bylo vyvinuto dostatečné úsilí k zapojení usídlených cizinců do veřejných průzkumů, plánovacích řízení a jiných poradních procedur týkajících se místních záležitostí. Kapitola B Poradní orgány k zastupování usídlených cizinců na místní úrovni Článek 5 1. Každá strana se zavazuje, že s výhradou ustanovení článku 9 odstavce 1: a) zajistí, aby žádné právní nebo jiné překážky nebránily místním orgánům, v jejichž územním obvodu se nalézá významné množství usídlených cizinců, zřizovat poradní orgány nebo přijímat jiná vhodná institucionální opatření, které by: i) vytvořily spojovací článek mezi nimi a takovými usídlenými cizinci, ii) poskytly fórum pro diskusi a formulaci názorů, přání a obav usídlených cizinců ve věcech, které se jich zvláště dotýkají ve vztahu k místnímu veřejnému životu, včetně činnosti a povinností příslušného místního orgánu, a iii) podpořily jejich celkové začleňování do života společenství; b) podpoří a usnadní zřizování takových poradních orgánů nebo přijímání jiných vhodných institucionálních opatření pro zastupování usídlených cizinců místními orgány, v jejichž územním obvodu se nalézá významné množství usídlených cizinců. 2. Každá strana zajistí, aby představitelé usídlených cizinců, podílející se na poradních orgánech nebo jiných institucionálních opatřeních, zmiňovaných v odstavci 1, mohli být voleni usídlenými cizinci v územním obvodu místního orgánu nebo jmenováni jednotlivými sdruženími usídlených cizinců. Kapitola C Právo volit ve volbách do místních orgánů Článek 6 1. Každá strana se zavazuje, že s výhradou ustanovení článku 9 odstavce 1 poskytne každému usídlenému cizinci právo volit a být volen ve volbách do místních orgánů, splňuje-li tytéž zákonné požadavky, které se vztahují na státní občany, a splňoval-li navíc podmínku zákonného a obvyklého pobytu na území daného státu po dobu pěti let předcházejících volbám. 2. Smluvní stát však může při uložení své ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přístupu prohlásit, že aplikaci odstavce 1 hodlá omezit pouze na právo volit. Článek 7 Každá strana může jednostranně nebo dvoustrannou či mnohostrannou dohodu stanovit, že podmínky pobytu stanovené článkem 6 jsou splněny kratší lhůtou pobytu. ČÁST II Článek 8 Každá strana bude usilovat o zajištění toho, aby usídlení cizinci měli přístup k
informacím o svých právech a povinnostech ve vztahu k místnímu veřejnému životu. Článek 9 1. Za války nebo při jiné mimořádné události ohrožující život státu lze práva poskytnutá usídleným cizincům na základě části I dále omezit v rozsahu, který si mimořádnost situace nezbytně vyžaduje, nejsou-li taková omezení v rozporu s jinými závazky strany podle mezinárodního práva. 2. Jelikož s právem uznaným článkem 3 písmenem a) jsou spojeny povinnosti a odpovědnost, lze je učinit závislým na takových formalitách, podmínkách, omezeních nebo sankcích, které stanoví zákon a které jsou v demokratické společnosti nezbytné v zájmu bezpečnosti státu, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, pro předcházení nepokojů nebo trestné činnosti, pro ochranu zdraví nebo morálky, pro ochranu pověsti nebo práv jiných, pro zabránění úniku důvěrně získaných informací nebo pro udržení autority a nestrannosti soudní moci. 3. Právo uznané článkem 3 písmenem b) nesmí podléhat jiným omezením, než která stanoví zákon a která jsou v demokratické společnosti nezbytná v zájmu bezpečnosti státu nebo veřejné bezpečnosti, pro předcházení nepokojů nebo trestné činnosti, pro ochranu zdraví nebo morálky nebo pro ochranu práv a svobod jiných. 4. Jakékoli opatření učiněné v souladu s tímto článkem musí být oznámeno generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, který vyrozumí ostatní strany. Stejný postup se použije při odvolání takových opatření. 5. Nic v této Úmluvě nebude vykládáno jako omezení nebo popření kteréhokoli z práv, která mohou být zaručena na základě zákonů kterékoli strany nebo na základě jakékoli jiné smlouvy, jejíž je stranou. Článek 10 Každá strana informuje generálního tajemníka Rady Evropy o jakémkoli ustanovení zákona nebo jiném opatření přijatém příslušnými orgány na jejím území, které se dotýká jejích závazků podle této Úmluvy. ČÁST III Článek 11 Tato Úmluva je otevřena k podpisu členským státům Rady Evropy. Podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení. Ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo schválení budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy. Článek 12 1. Tato Úmluva vstoupí v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců ode dne, kdy čtyři členské státy Rady Evropy vyjádřily v souladu s ustanoveními článku 11 svůj souhlas s tím být Úmluvou vázány. 2. Ve vztahu ke kterémukoli členskému státu, kterým svůj souhlas s tím být jí vázán, vyjádří následně, vstoupí Úmluva v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců ode dne uložení ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo schválení. Článek 13 1. Poté, co tato Úmluva vstoupí v platnost, může Výbor ministrů Rady Evropy většinovým rozhodnutím podle článku 20 písmene d) Statutu Rady Evropy a jednomyslným rozhodnutím zástupců smluvních států oprávněných zasedat v tomto Výboru vyzvat kterýkoli stát, který není členem Rady Evropy, aby k této Úmluvě přistoupil.
2. Ve vztahu ke kterémukoli přistupujícímu státu vstoupí Úmluva v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců ode dne uložení listiny o přístupu u generálního tajemníka Rady Evropy. Článek 14 O závazcích, které strany této Úmluvy v souladu s článkem 1 odstavcem 2 přijaly následně, se má za to, že jsou nedílnou součástí ratifikace, přijetí, schválení nebo přístupu strany je oznamující a mají tento účinek od prvního dne měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců ode dne, kdy generální tajemník oznámení obdržel. Článek 15 Ustanovení této Úmluvy se vztahují na všechny druhy místních orgánů, které na území každé ze stran existují. Kterýkoli smluvní stát však může při uložení své ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přístupu výslovně označit druhy územních orgánů, na které hodlá působnost této Úmluvy omezit nebo které hodlá z působnosti této Úmluvy vyloučit. Článek 16 1. Kterýkoli stát může při podpisu nebo při uložení své ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přístupu označit jedno nebo více území, na něž se tato Úmluva bude vztahovat. 2. Kterýkoli stát může prohlášením adresovaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy kdykoli později rozšířit uplatňování této Úmluvy na jakékoli jiné území v tomto prohlášení označené. Ve vztahu k takovému území vstoupí tato Úmluva v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců ode dne, kdy generální tajemník takové prohlášení obdržel. 3. Jakékoli prohlášení učiněné podle předchozích dvou odstavců může být ve vztahu k jakémukoli území v tomto prohlášení označenému vzato zpět oznámením adresovaným generálnímu tajemníkovi. Zpětvzetí nabude účinnosti první den měsíce následujícího po uplynutí šesti měsíců ode dne, kdy generální tajemník takové oznámení obdržel. Článek 17 K ustanovením této Úmluvy nelze činit výhrady s výjimkou výhrad uvedených v článku 1 odstavci 1. Článek 18 1. Kterákoli strana může kdykoli tuto Úmluvu vypovědět oznámením adresovaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. 2. Tato výpověď nabude účinnosti první den měsíce následujícího po uplynutí šesti měsíců ode dne, kdy generální tajemník takové oznámení obdržel. Článek 19 Generální tajemník Rady Evropy oznámí členským státům Rady Evropy a kterémukoli státu, který k této Úmluvě přistoupil,: a) každý podpis; b) uložení každé ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přístupu; c) každé datum, kdy podle článků 12, 13 a 16 vstoupila tato Úmluva v platnost; d) každé oznámení o aplikaci ustanovení článku 1 odstavce 2, které obdržel; e) každé oznámení o aplikaci ustanovení článku 9 odstavce 4, které obdržel; f) každý jiný dokument, oznámení nebo sdělení vztahující se k této Úmluvě.
Na důkaz toho níže podepsaní, majíce k tomu řádné zmocnění, tuto Úmluvu podepsali. Dáno ve Štrasburku dne 5. února 1992 v jazyce anglickém a francouzském, přičemž obě znění jsou stejně autentická, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Generální tajemník Rady Evropy předá ověřené kopie každému členskému státu Rady Evropy a kterémukoli státu vyzvanému k tomu, aby k této Úmluvě přistoupil.
