2011 ROČNÍK 20 (14)

9/2011 ROČNÍK 20 (14) Summer Job | Letní aktivity v západních Čechách | 22

Jak připravit dítě na narození sourozence |8

www.focolare.cz

Assisi | Mezináboženské setkání započaté Janem Pavlem II. dále pokračuje | 20

POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ

Foto: M. a K. Broschovi

Den pro rodinu Seminář pro rodiny 17. září 2011 v Centru Mariapoli v Praze-Vinoři.

Nově spuštěný web teologietela.paulinky.cz, jehož autorem je Karel Skočovský, PhD., je snadným zdrojem bohatého učení církve o rodině a může sloužit jako podpora těm, kteří usilují o skutečnou manželskou svatost a vnímají, že je třeba obnovit rodinu.

R

odina je dnes nejohroženější sociální skupinou. Projdeme-li poslední desetiletí naší historie, vidíme, jaké negativní změny rodina prodělala pod vlivem různých tlaků společnosti a jak je současná kultura orientovaná na konzum, požitky a individualismus. Přesto rodina jako prvotní buňka společnosti stále představuje tu základní hodnotu, kterou je láska mezi lidmi. Nové rodiny Hnutí fokoláre ve spolupráci s Pontes o. s. organizují v sobotu 17. září t. r. Den pro rodinu, seminář naplněný přednáškami předních českých odborníků různých oborů. Na místě je zmínit přednášku prof. PhDr. P. Piťhy s tématem Křesťanská rodina v tlaku konzumní společnosti a PhDr. S. Hubálka Rodina a internet. Seminář dále nabízí rodičům odpověď na konkrétní otázky každodenního života rodiny v deseti diskusních skupinách. Přáli bychom si ukázat na nezastupitelnost dobře fungující rodiny a rodiče povzbudit, aby mohli říci, že v rodině zakouší nejvíce radosti a lásky. Více na www. pontes-os.cz. Petr Ettler, Nové rodiny Hnutí fokoláre

Spiritualita manželství na webu

Dny evropského kulturního dědictví European Heritage Days (EHD).

D

ny evropského kulturního dědictví každoročně v září otvírají veřejnosti brány nejzajímavějších kulturních i přírodních památek včetně těch, které jsou jinak částečně nebo úplně nepřístupné. Cílem těchto dnů je hledání cest ke kořenům naší, evropské a světové civilizace. Proto jsou v rámci Dnů evropského kulturního dědictví pořádány nejrůznější doprovodné akce, přednášky, koncerty, soutěže a další kulturní programy. Jednotlivé země i města vyhlašují svá národní a místní

témata a obracejí pozornost na své přírodní a kulturní dědictví. U nás tuto činnost zastřešuje a koordinuje Svaz měst a obcí České republiky. Dny evropského kulturního dědictví přispívají k hledání identity jedince v globalizujícím se světě 21. století a k podpoře sounáležitosti evropských zemí a národů.Ve stejném duchu a se stejným cílem již proběhly za velkého zájmu veřejnosti Muzejní noci a Noci kostelů. Dnyevropskéhokulturního dědictví proběhnou v České republice ve dnech 10. až 18. září. Národní zahájení se bude konat na Náměstí Svobody v Žatci v sobotu dne 10. září v 10.00 hod. Závěrečný koncert se uskuteční v pondělí 19. září v 19.00 hod. v kostele sv. Václava na Čechově náměstí v Praze 10 – Vršovicích. Rudolf Kubát, odborný poradce PS PČR

J

an Pavel II. se od prvních kněžských let věnoval přípravě snoubenců (v 60. letech pastorační novince) a doprovázení mladých manželských párů. Jeho zájem o rodinu vyvrcholil v době, kdy se stal papežem. Svou teologii těla rozvíjel v dokumentech o manželství a rodině Familiaris consorcio, o důstojnosti a povolání ženy Mulieris dignitatem a v dopise rodinám Gratissimam sane. Rodinu se snažil podpořit i institucionálně: v roce 1981 založil „Papežskou radu pro rodinu“, „Institut studií o manželství a rodině“ a od roku 1994 zahájil tradici světových setkání rodin. Zaujetí Jana Pavla II. pro rodinu dokládá i to, že v kruhu svých přátel pronesl, že by chtěl, aby se na něho vzpomínalo jako na „papeže rodiny“. Benedikt XVI. často připomíná, že učení Jana Pavla II. je tak zásadního charakteru, že je třeba se k němu neustále vracet. Jan Balík, katolický kněz

9/2011 | Nové město |

3


Foto: Petr Ettler

Sociální nauka církve – základní principy

Tentokrát se budeme zabývat pěti základními principy sociální nauky církve, a to společným dobrem, univerzálním určením statků, principem subsidiarity, participace a solidarity. Tyto principy vycházejí z respektování důstojnosti každého člověka jako Božího obrazu, jsou poznávány rozumem a křesťanskou vírou, a skrze hodnoty pravdy, svobody a spravedlnosti ukazují cestu lásky.

C

írkev byla v průběhu dějin neustále konfrontována s požadavky doby, a tak s pomocí Ducha Svatého se snažila tyto principy společenského života uvnitř své vlastní tradice víry neustále upřesňovat a vyjadřovat. Tyto zásady mají všeobecný a základní charakter, protože se vztahují na společenský život v celé jeho složitosti. Dále je třeba tyto principy vnímat v jejich jednotě a vzájemném propojení. Žádný z nich nelze uplatňovat izolovaně od ostatních. PRINCIP SPOLEČNÉHO DOBRA Vychází z důstojnosti a rovnosti všech lidí. Je to „souhrn podmínek společenského života, které jednotlivcům i skupinám dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“1. Společné dobro patří každému a všem, je nedělitelné, a jen společně je možné ho dosáhnout, zvětšovat je a chránit. Společné dobro je úzce spjato s respektem k člověku, k jeho základním právům

4

| Nové město | 9/2011

a k jeho integrálnímu rozvoji. Zahrnuje především úsilí o mír, organizování státní moci, dobrý právní řád, ochranu životního prostředí, poskytování základních služeb pro všechny: zajištění potravy, obydlí, práce, vzdělání a přístupu ke kultuře, dopravu, zdraví, svobodné šíření informací a náboženskou svobodu.2 Společné dobro zavazuje všechny členy společnosti, aby mu plně sloužili. Je ale obtížně dosažitelné, protože vyžaduje schopnost trvale usilovat o dobro druhého, jako kdyby to bylo dobro vlastní. Učení Pia XI. je stále aktuální: „Je třeba usilovat o to, aby se rozdělování pozemských statků provádělo podle zásad společného dobra neboli sociální spravedlnosti. Dnes je však veliký protiklad mezi malým počtem velkých boháčů a nesmírným množstvím chudáků,… jak vidí každý, kdo nepostrádá cit.“3 ÚKOLY POLITICKÉ OBCE Také stát má odpovědnost za uskutečňování společného dobra, které je důvo-

dem jeho existence. Stát musí zaručovat soudržnost a organizaci občanské společnosti, aby společné dobro mohlo být uskutečňováno za přispění všech občanů. Jednotlivec, rodina, společenská skupina, nejsou schopny vlastními silami dosáhnout svého plného rozvoje. Kvůli zajištění společného dobra má vláda každé země delikátní úkol uvádět zájmy různých skupin do souladu se spravedlností. Dále je třeba připomenout, že v demokratickém státě, ve kterém se obvykle rozhoduje na základě většiny, jsou politici ohledně společného dobra povinni respektovat také ty, kdo jsou v menšině. Společné dobro není cílem samo o sobě, ale má hodnotu jedině s ohledem na poslední cíl člověka – Boha a na společné dobro všeho stvoření. PRINCIP UNIVERZÁLNÍHO URČENÍ STATKŮ Je jedním z důsledků společného dobra: „Bůh určil zemi a všechno, co je na ní, k užívání všem lidem a národům, takže stvořených statků se má dostat všem spravedlivou měrou; žádá to spravedlnost provázená láskou.“4 Žádný člověk se neobejde bez materiálních hodnot, které jsou absolutně nezbytné pro jeho život. Každý člověk musí mít možnost dosáhnout takového blahobytu, který je nezbytný k jeho plnému rozvoji. Tato zásada je „první zásadou celého společensko-mravního řádu“. Jde především o přirozené právo, které je vepsáno do přirozenosti člověka a ne jen o právo pozitivní (autorem je člověk – pozn. red.). Kromě toho je to právo původní, patří každému člověku a má přednost před každým jiným právem. Jakákoli ostatní práva – i právo na soukromé vlastnictví – jsou mu podřízena. UNIVERZÁLNÍ URČENÍ STATKŮ A SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ Prostřednictvím práce a své inteligence dokáže člověk ovládat zemi a učinit z ní svůj důstojný příbytek. V tom spočívá původ soukromého vlastnictví, které člověku poskytuje nezbytný prostor pro jeho osobní a rodinnou nezávislost a které je jakýmsi rozšířením lidské svobody.


PŘEDNOST MAJÍ CHUDÍ Princip univerzálního určení statků vyžaduje, aby se se zvláštní pozorností pohlíželo na chudé, lidi nacházející se na okraji společnosti a především na ty, kterým okolnosti neumožňují odpovídající osobní rozvoj. V této záležitosti je třeba s velkou naléhavostí zdůrazňovat přednostní rozhodování ve prospěch chudých. „Je to specifická a prvořadá forma křesťanské lásky, o které svědčí celá církevní tradice. Lidská bída je zřetelným znamením toho, že člověk je slabý a potřebuje spásu. S touto bídou měl soucit Ježíš Kristus, který se dokonce identifikoval se svými „nejposlednějšími bratry“6. Láska církve k chudým se proto inspiruje evangeliem. PRINCIP SUBSIDIARITY V encyklice Quadragesimo anno je princip subsidiarity označen jako důležitá zásada sociální filozofie: „To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší… Každý zásah například státu má členům společnosti přinášet pomoc, a nikdy je nemá pohlcovat a ničit.“7

Na základě této zásady všechny společnosti vyššího řádu mají vůči nižším společnostem zaujímat postoj služby (subsidium), ochrany a podpory. A díky tomu mohou zprostředkující složky plnit ty úkoly, které jim přísluší. Tato zásada vyplývá z toho, že každá osoba, rodina a zprostředkující společnost má něco originálního, co může nabídnout celé společnosti. PRINCIP PARTICIPACE – SPOLUÚČASTI Je charakteristickým důsledkem principu subsidiarity. Participací občan jako jednotlivec nebo ve sdružení s jinými se účastní života občanské společnosti. Participace je povinností, kterou všichni mají vykonávat vědomě, odpovědně a s ohledem na společné dobro. Je důležitá ve světě práce a v ekonomice, v médiích, kultuře a především ve společenském životě a v politice. Spoluúčast občana společně s druhými na společenském životě tvoří jeden z pilířů demokratického uspořádání společnosti.8 Demokratická vláda je určena tím, že jí lid svěří pravomoci a funkce, které pak tato vláda vykonává v jeho jménu a v jeho prospěch, a to předpokládá funkční participaci občanů na životě společnosti. Foto: Irena Sargánková

Soukromé vlastnictví je zárukou řádného společenského uspořádání. Proto církev požaduje, aby vlastnění statků bylo dostupné všem lidem, a současně odmítá formy „společného vlastnění bez rozlišování majetku“5. Avšak křesťanská tradice nikdy neuznávala právo na soukromé vlastnictví, které by bylo absolutní a nedotknutelné, ale naopak takové, které je podřízené právu na univerzální určení statků. Tato zásada se nestaví proti právu na vlastnictví, ale ukazuje na nezbytnost jeho regulace. Církev vybízí k uznání sociální funkce soukromého vlastnictví a to s poukazem na nezadatelné nároky společného dobra. Vlastník musí sledovat nejen svůj osobní a rodinný prospěch, ale také společné dobro. Kromě osobního vlastnictví existuje i prastará praxe komunitního vlastnictví. Člověk nebo společnost, kteří absolutizují roli majetku, který se jim stane modlou, končí tím, že zakoušejí to nejhlubší otroctví.

PRINCIP SOLIDARITY Solidarita ukazuje na společenskou povahu člověka, rovnost všech lidí v jejich důstojnosti i před právem. Přesto na celém světě přetrvává, a naopak se prohlubuje obrovský nepoměr mezi bohatými a chudými zeměmi, zesilovaný různými formami vykořisťování, útlaku a korupce. Proto proces rostoucí vzájemné závislosti jednotlivců i národů (globalizace), musí být doprovázen stejně intenzivním nasazením se na úrovni etické. Církev zdůrazňuje, že existují těsné vazby mezi solidaritou a společným dobrem, solidaritou a univerzálním určením statků, solidaritou a rovností lidí a národů, solidaritou a mírem ve světě.9 Solidarita požaduje, aby se uznával celek vazeb mezi jednotlivci i společenskými skupinami a překonával se sklon k individualizmu a partikularizmu, a tak byl umožněn opravdový rozvoj všech. Nepřekonatelným vrcholem solidarity je život Ježíše Krista, Božího Syna a nového Člověka, solidárního s lidstvem až ke smrti na kříži.10 V Kristu se také společenský život přes všechny rozpory a problémy opět stává místem života a naděje. Ve světle víry solidarita získává specifické křesťanské rysy úplného obdarování, odpuštění a smíření. Potom už bližní není jen lidská bytost se svými právy a rovností vůči všem, ale stává se živým obrazem Boha Otce. Bližního totiž musíme milovat, i když je to nepřítel, stejnou láskou, jakou ho miluje Bůh. Musíme být ochotni přinést za něho i tu nejvyšší oběť, totiž „položit život za své bratry“.11 Miloslav Kněz 1. Druhý vatikánský koncil, konstituce Gaudium et spes, 26. 2. Tamtéž. 3. Pius XI., encyklika Quadragesimo anno, 58. 4. Druhý vatikánský koncil, konstituce Gaudium et spes, 69. 5. Lev XIII., encyklika Rerum naovarum, 21. 6. Srov. Mt 25,40–45. 7. Pius XI., encyklika Quadragesimo anno, 79. 8. Jan XXIII., encyklika Pacem in terris, 73–74. 9. Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis, 17 10. Srov. Flp 2,8. 11. Srov. 1 Jan 3,16.


5

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

M

ůžeme se dovědět něco bližšího o rodině, z níž jsi vyšel, o tvém dětství a mládí? Od ku d vlastně pocházíš a kde jsou tvé kořeny? „Mé kořeny jsou v podorlickém kraji. Rychnov nad Kněžnou a Choceň, to jsou hlavní města mého mládí. Rád vzpomínám na prarodiče z obojí strany, nejvíc jsem ale prožil s dědečkem z matčiny strany, říkali jsme mu ´rychnovský´. Byl to ušlechtilý člověk, pedagog, končil své učitelování jako ředitel Rychnovské chlapecké školy. On to byl, kdo do naší rodiny předal víru – svým dětem, tedy i naší mamince, a ta pak nám. Vzpomínám si na některé jeho výroky. Uvedu jen jeden. Jednou ráno v zimě, mrzlo jen praštělo, jsme šli spolu do města. Dědeček šel na ranní mši svatou, chodil každý den, já na sportovky, jak jsme říkali. Rozvinul se tento rozhovor: ´Dědečku, proč ty chodíš každý den do kostela, vždyť by to stačilo v neděli.´ Bylo mi dědečka trochu líto, že v kostele mrzne. On se na mě chvíli díval, dodnes vidím jeho modré oči, a po chvíli povídá: ´Však ty to hochu jednou pochopíš.´“ Kdo měl vliv na tvé kněžské povolání? Jak to bylo? „Musím říci, že kněžské povolání je především Boží povolání, je to Boží dar. Přímo mě neovlivňoval nikdo, alespoň si nevzpomínám. Ale nepřímý vliv měl jistě tento dědeček, příklad matky a několik kněží. Patřil mezi ně P. Silver Valko, slovenský kněz – františkán, kterého komunisté poslali za trest z františkánského učiliště na malou vesnici. Byl to kněz, který nás připravoval na první svaté přijímání, obětavý a dobrý

6


Říkat to, čemu věřím, a dělat to, co říkám Začínal jako žák základní školy na Slovensku v Malackách a Plaveckém Čtvrtku, pak se rodiče přestěhovali do Rychnova a nakonec základní školu končí v Chocni. Poté student gymnázia ve Vysokém Mýtě, seminarista v Litoměřicích, vojín v Pardubicích, kaplan v Chomutově, farář v Příchovicích, vedoucí Sekce pro mládež České biskupské konference, biskupský vikář v Litoměřicích, arciděkan v Ústí nad Labem, to vše byl a je kněz Miroslav Šimáček. Rádi bychom se dnes dověděli něco víc o jeho životě.

P. Miroslav Šimáček, dovolená v Branné 2008.

kněz. Pak kněz z našeho kraje P. Josef Kubíček, kterého jsem navštěvoval v kotelně domova důchodců v Chocni, kde dělal údržbáře, než ho zabil elektrický proud. V té době se již kněžské povolání ve mně rodilo a on byl první člověk, kterému jsem to řekl. Své povolání jsem objevil v továrně na klíče, v rychnovském Tozakově. O prázdninách po osmé třídě mi tam babička rychnovská zařídila brigádu. Lisoval jsem tam perka do zámků. Při této stereotypní práci se v mé duši rozvinul asi tento rozhovor. ´Jaký to má smysl? Proč se musejí vyrábět zámky? Protože se krade. A proč se krade? Protože lidé neznají Boha. A jak to udělat, aby ho poznali? Staň se knězem.´

A od té chvíle jsem si řekl, že se jím stanu.“ Kdy a kde ses setkal se společenstvím a co to pro tebe znamenalo? „Když js em uvažoval o kněžství, zdálo se mi důležité Boha poznat – skrze modlitbu a studium, abych pak mohl lidem ukazovat cestu k němu. Po nějaké době jsem prožil něco, čemu bych řekl ´Boží zdviž´. Bylo mi asi šestnáct, chodil jsem na střední školu ve Vysokém Mýtě a v té době mě velmi přitahovalo hovořit s Bohem, a jak jsem to nazýval – přemýšlet si. Často, když jsem šel ze školy, zastavil jsem se v kostele, začal jsem denně chodit na mši svatou, toho roku jsem byl na všech májových. I moje zbožná matka byla asi udive-

na a říkala mi, že bych snad nemusel chodit každý den. Měla obavy z chvilkového nadšení, které by se mohlo obrátit v opak. Dnes to vidím jako období zvláštní milosti, kdy mě Bůh takto přitahoval. V tomto období pro mne bylo velmi snadné hovořit s Bohem. Mluvil jsem s ním téměř jako bych hovořil s druhým člověkem. Tehdy jsem také chodil na dlouhé procházky za město a ´přemýšlel jsem´. Pak přišlo setkání s P. Josefem Kubíčkem a jeho smrt. Trochu jsem Bohu vyčítal, že mi vzal tohoto přítele. On mi za to hned po prázdninách dal velký dar. Po nějaké době odmítání jsem přišel s bratrem Honzou na kopec ke Škardům (rodina v Chocni, pozn. redakce), kde se scházelo několik mladých z Chocně. Bylo to na tvé pozvání, Maruško. Přišli jsme tam skoro z povinnosti. Po dvou hodinách jsem však odcházel s rozhodnutím, že s těmito lidmi chci jít dál, snad celý život. Postupně se rozvíjela Ćhoceňská banda´ a já jsem poznal, že Bůh je blízký nejen v modlitbě, ale také v druhých lidech a v takovém společenství, kde ho lidé berou vážně, jako my tehdy.“ Fara v Ústí nad Labem, tvé současné bydliště, je starobylá, opravená a dnešním požadavkům uzpůsobená stavba. Krásným detailem je kaple v podkroví fary. Můžeme se dovědět něco o vzniku myšlenky tohoto tvého díla a něco zajímavého z její realizace? „Původní fara vzala za své na konci války po dvou velkých amerických bombardováních města Ústí nad Labem. Po dalších peripetiích, kdy kněz bydlel ve vzdáleném panelákovém bytě, se v osmdesátých letech podařilo předchůdci zakoupit starý zdevastovaný činžovní dům. Následovala série úprav, které

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ desátiny. Ve zpěvníčku, který k této příležitosti vydali členové minulých i současných příchovických týmů, byla kromě jiných obsažena také Hymna Velkého jubilea roku 2000. Domnívám se správně, že je to píseň, kterou máš rád? „Jistě, mám ji rád, a také mnohé jiné. Tato píseň mi však připomíná Rok velkého jubilea, tedy rok 2000. Byl to rok, kdy jsme prožili překrásný Světový den mládeže v Římě. Bylo to poslední setkání, kde jsem byl zodpovědný jako ředitel Sekce pro mládež a mám s tím spojeno množství nezapomenutelných vzpomínek a dojmů. Hymnou tohoto Velkého jubilea byla zmiňovaná píseň. Zpívaly ji miliony mladých lidí z celého světa na různých místech Věčného města, nejvíce však na Tor Vergatě. Vidím před sebou zástup více než dvou milionů mladých, vidím Jana Pavla v jeho nenapodobitelném dialogu s nimi a slyším písně: Kriste náš, včera i dnes a na věky věků všech,

Ty jsi Bůh, Spasitel sám, vládneš času i dějinám. Chválen buď, Pane, že v tento čas k hostině lásky pozval jsi nás. Milostí bránu otvíráš, Cesto, Pravdo, Živote náš! Amen! Aleluja! Je tam to podstatné. On, Kristus, vládne dějinám, těm světovým i našim osobním, tak se to hodí i k těm šedesátinám.“ Tvůj vztah k mládeži a tvá celoživotní práce pro ni je známá, a také v Novém městě jsme si o této skutečnosti mohli přečíst v nedávné době. Teď se věnuješ jiným úkolům. Jsem si však jistá, že mladí lidé mají neustále místo v tvém srdci a že sleduješ jejich cesty. Kde ses s nimi setkal naposledy? „Ano, mají. Musím přiznat, že někdy mě zlobí, jak snadno mladí skáčou na různé ´špeky´ včetně těch mediálních a konzumních, které jim předhazuje naše zmaterializovaná společnost. Pak si však připomenu, že mládež je taková, jaká je generace předchozí. Vzpomínám si na Fota: archiv

alespoň trochu upravily dům pro potřeby, kterým měl sloužit. Po svém příchodu jsem vnímal například to, že kancelář v prvním patře byla těžko dostupná starším lidem, kontakt byl neosobní, mluvilo se přes domovní telefon. Chyběly prostory k setkávání. O celé věci jsme hovořili s farní i ekonomickou radou a během několika let vyzrála myšlenka, že do přestavby půjdeme. Možná lepším názvem by bylo generální přestavba. Bylo třeba vše uskutečnit za provozu, připravit projekt a zajistit financování. Celá přestavba pak proběhla během pěti měsíců. Nebylo by to možné bez dobrých spolupracovníků. Hlavní tíži všech jednání nesl můj bratr Jan, kterému za tu dobu asi přibyl nejeden šedý vlas. Dílo jsem na počátku svěřil Panně Marii. Snad také proto již v době, kdy se budovaly podkrovní místnosti, vznikla myšlenka vytvořit zde kapli, která by nebyla jen sádrokartonovou místností, ale skutečným prostorem posvátna, modlitby s přítomností Eucharistie. Oslovili jsme našeho přítele, malíře Petra Štěpána, a ten v poměrně velmi krátké době načrtl plán kaple a pak ji také realizoval za pomoci řemeslníků stavby a zejména Ervína Berkyho, romského zedníka. Bylo to i fyzicky náročné, ale podařilo se – vznikl zajímavý prostor. Petr pak v kapli snad i spal a tvořil a maloval, až vznikla její současná podoba. Posvětil ji otec biskup Pavel Posád a dovolil, aby zde byla neustále Eucharistie a mohly se konat bohoslužby. Kaple je zasvěcena P. Marii bez přívlastků. Je to kaple moderní a vzbudila řadu emocí, od užaslých a nadšených až po nesouhlasné. Mně se líbí zejména její prostota, nepřekáží, ale vytváří pozadí, na kterém může vyniknout to Boží.“ Nedávno jsi oslavil své še-

Letos v květnu na Homoli.

Příchovice, kde jsme někdy zpívali píseň ´Stánky´. U stánků na levnou krásu postávaj a smějou se času, s cigaretou a holkou, co nemá kam jít. Skleniček pár a pár tahů z trávy, uteče den, jak večerní zprávy, neuměj žít a bouřej se a neposlouchaj. Jen zahlídli svět, maj na duši vrásky, tak málo je, málo je lásky, ztracená víra hrozny z vinic neposbírá. U stánků na levnou krásu postávaj a ze slov a hlasů poznávám, jak málo jsme jim stačili dát. Mladí to vždy zpívali se zaujetím a z jejich zpěvu bylo cítit, že zpívají o sobě, že se jich to dotýkalo. Vždy jsem věřil a mnohokrát se mi potvrdilo, že v mladém člověku je veliký potenciál dobra a schopností. Když se mu ukážou skutečné hodnoty, dovede za nimi jít a dokáže uskutečnit mnoho dobrého. Teď se s nimi vydávám do Madridu na Světové dny mládeže.“ Máš nějaký vzkaz pro čtenáře Nového města? „Nevím, zda jsem ten pravý, abych posílal vzkazy. Ale vzpomněl jsem si na dávné setkání s jedním komunistickým ideologem ze Slovenska. Bylo to ještě na staré faře v Příchovcích a on bydlel na chatě pod námi. Každý večer jsme měli program, zpívali jsme, smáli se a on to slyšel. Jednou přišel a říká: ´Jak to děláte, že sem přijíždí tolik mladých. My se o to též snažíme a nedaří se nám to.´ Chtěl jsem mu dát poctivou odpověď, ale ve zkratce to nebylo lehké. Nakonec, snad mě Duch Svatý osvítil, jsem mu řekl toto: ´Možná je to tím, že se snažím mladým lidem říkat to, čemu věřím a dělat to, co říkám.´ Přál bych tedy čtenářům a pochopitelně i sobě, abychom to po celý svůj život dokázali.“ Za rozhovor děkuje Marie Stehlíková


7

RODINA

Jak připravit dítě na narození sourozence Foto: archiv rodiny Kollerovy

Očekává-li starší sourozenec brášku nebo sestřičku, znamená pro něj tato událost velkou změnu, kterou v blízké budoucnosti může mít spojenou nejen s kladnými, ale i negativními pocity.

D

8


někdy stává, že se pozornost příbuzných soustředí právě na miminko. Rodiče by měli příbuzné navigovat, aby naopak pozdravili napřed staršího a nechali se od něj k miminku dovést, aby tak rostla jeho odpovědnost i zdravé sebevědomí. Je důležité vytvářet mezi dětmi vztah. Komentovat věci, které jeden i druhý dělá, a jak to vnímá rodič. Mám tím na mysli komentovat poděkováním a slovním oce-

něním, když starší na chvíli mladšího pohlídá. Pokud se mladší na staršího usměje – komentovat danou radost a ocenit, za co tento úsměv starší dostal. Někdy se stává, pokud matka kojí, že to jsou chvíle, kdy starší sourozenec (záleží i na jeho věku), začne nejvíc zlobit. Zrovna chce pomoct od mámy na záchod, chce se taky mazlit, nejde mu něco, začne se zlobit a vzdorovat. Je výborné vymyslet v daFoto: archiv

ítě si neumí dopředu představit, co narození sourozence všechno přinese, jak budou reagovat další lidé, zda se nebude cítit odstrčené… To všechno se mu může honit hlavou. Je na rodičích, aby ho na tuto změnu co nejlépe připravili. Pokud je v rodině víc sourozenců, bývá tato změna v mnoha případech nejnáročnější pro nejmladší dítě. Ztrácí postavení nejmladšího benjamínka a nemá zatím zkušenost s tím, jaké je to mít mladšího sourozence. Jak tedy pomoct staršímu dítěti? V době těhotenství je vhodné (a nezáleží na věku dítěte), aby rodiče mluvili o všem, co prožívají – jak se těší, jaké změny to pro rodinu bude znamenat atd. Pokud je to možné, je vhodné vzít dítě na ultrazvuk a ukazovat mu třeba v knize, jak miminko roste a co všechno už v bříšku u maminky umí. V prožívání této novinky by rodiče neměli zapomínat na reciprocitu – vzájemnost. Znamená to, že se nejen radují z nového dítěte, které se u maminky vyvíjí, ale baví se spolu se starším sourozencem i o něm – jak on rostl v bříšku, ukážou mu fotku z ultrazvuku, vyprávějí mu o tom, jak se narodil, jaké to bylo, jak si to prožívali. Po narození miminka se

né chvíli něco, co by staršímu pomohlo. Někdy stačí slovní komentář a starší pochopí a počká. Tyto chvíle je možné využít k popovídání se staršími dětmi (samozřejmě do té doby než mladší začne sledovat hovor a z kojení není nic). Máma spolu s mladším sourozencem může jít ke staršímu na návštěvu do jeho pokoje a starší jim může zahrát divadlo, vyprávět podle obrázků pohádku. Maminka může staršímu číst, může ho poprosit, ať jde do pokoje nachystat nějakou hru apod. Je vhodné, aby se rodiče u obou dětí střídali, například aby si tatínek vzal mladšího, když přijde z práce a maminka mohla být chvíli jen se starším. Starší byl zvyklý na to, že maminka byla „jen“ jeho. Je dobré v tom částečně pokračovat. Je dobré hledat příležitosti (například jednou za čtrnáct dnů část dne), kdy může být každý rodič s jedním dítětem. Jít spolu jen tak na nákup a vnímat, co starší říká, jak se má, užít si tuto chvíli.

RODINA A opět – rodiče se mají u toho střídat. Při těchto všech skutečnostech nemá chybět už zmíněná reciprocita, aby u dítěte nenarůstal pocit sobectví (teď jsem měl mámu jen pro sebe), ale znamená to, že pokud jde maminka na nákup se starším, má mu nabídnout, aby něco dobrého vybral i tátovi a miminku. Danou

reciprocitu má vymyslet doma i táta. Pokud je miminko starší, může s ním nachystat nějakou hru – třeba z kostek, ve které pak starší pokračuje. Nebo udělat pudink s mladším v sedačce na kuchyňské lince i pro staršího a mámu. Vždy je zapotřebí dát ke všemu slovní komentář oběma dětem – co a z jakého důvodu se stalo, udělalo.

Je vhodné, aby mělo starší dítě nějakou výhodu – například i zaznamenanou v kalendáři – to je ten den, kdy spolu půjdeme tam a tam, aby se mohlo těšit a sledovat, jak se dny k onomu datu přibližují. Také se osvědčuje, když starší dítě má například jeden domluvený večer, kdy rodič dělá určitou aktivitu

jen s ním. Je to omezený čas, předem určený, kdy rodič a dítě dělají něco, pro co se rozhodne dítě. Pak danou věc (výkres, výrobek) nachystají, aby se mohl mladší sourozenec další den podívat. Důležité je mluvit, komentovat, oceňovat, vysvětlovat a především všechny děti milovat. Ilona Špaňhelová

Najdu si jinou rodinu Foto: archiv rodiny Hájkovy

„N

ajdu si jinou rodinu!“ Přesně těmito slovy mě zaskočila naše dcera Karolína v době, kdy jí bylo asi tak pět let. Nejdříve jsem si myslela, že je to jen projev momentálního rozzlobení nebo že opakuje něco, co slyšela ve školce, aniž by uměla přesně domyslet význam této věty. „To myslíš vážně?“ zeptala jsem se jí. „Ano,“ odpověděla pevně. „To jsi slyšela ve školce?“ ptám se, abych zjistila, kde to vzala. „Ne, to jsem vymyslela sama!“ Vypadala odhodlaně a neústupně. Dobře, musíme si o tom v klidu promluvit, napadlo mě. Šly jsme spolu do vedlejšího pokoje a tam v hovoru pokračovaly. „A co by v té nové rodině bylo jinak?“ říkám a uvědomuji si, že se musím tímto prohlášením přestat cítit dotčená, mámli pochopit, co naši Káju vlastně trápí. „No, nebyli by tam kluci,“ vyletí z ní odpověď. Aha, trápí ji mladší bráchové. Dominikovi byly v té době dva roky a Filipovi jeden rok. „A co ti dělají tak špatného?“ „No, furt mi všechno berou, všechno rozbijou, nedá se s nima hrát a furt zlobí….“ Výčet trápení s mladšími bratry byl dlouhý a nepamatuji si přesně, co všechno obsahoval, ale vím, že se Kája ze soužití se sourozenci v tu chvíli cítila zklamaná. Nebylo to s nimi takové, jak si představovala. Pro upřesnění: Karolíně byly tři roky, když se narodil Dominik, a velmi se na

Sourozeci Hájkovi

něj těšila. Snažili jsme se ji poctivě připravit na tu velkou změnu a musím přiznat, že Kája byla novým členem rodiny nadšená. Pomáhala s péčí o miminko a statečně nesla, že jí nový sourozenec vzal kus naší pozornosti. My jsme se zase snažili věnovat se jí tak, aby cítila, že s příchodem miminka není „odsunutá“ na vedlejší kolej. Za rok, když jsme čekali další miminko, už byla situace náročnější. Dominikovi byl teprve jeden rok, a jelikož byl ve svých aktivitách rychlý a nepředvídatelný, museli jsme na něj dávat hodně pozor. Když se narodil Filip, pozornost se musela dělit mezi tři děti, a to už nebylo snadné. Večer, když přišel domů i Standa, jsme s Kájou znovu toto téma otevřeli a začali

přemýšlet co s tím. Kája přišla pohotově s odpovědí, že by bylo vše jiné, kdybychom měli holku a ne dva kluky. Snažili jsme se jí vysvětlit, že i s malou sestřičkou by to bylo náročné, ale to Kája moc pochopit nechtěla. Podle ní nám prostě doma chybí další holka. Další miminko jsme si v tu chvíli se Standou představit neuměli a navíc bychom nemohli zaručit, že to bude holka. To už ale Káje vůbec nešlo na rozum… „Proč bychom měli mít dalšího kluka, když už máme dva?“ Byl to náročný, ale zároveň krásný a úsměvný rozhovor. Dětský způsob vnímání a komunikace je nekomplikovaný a velmi upřímný. Byl to vzácný moment, kdy jsme mohli mluvit o tom, že děti přijímáme jako dar od Boha a máme je rádi takové, jaké jsou, i když ani pro nás to není vždycky snadné. Nakonec jsme přišli s konkrétním návrhem, že Káje zařídíme její vlastní pokoj, kam si přestěhuje všechny své hračky, výkresy a vše, co je jejímu srdci drahé a kluci tam budou moci chodit jen s jejím svolením. Zároveň jsme posílili naši snahu zvát k nám domů kamarádky stejného věku, aby si Kája víc užila holčičí hry a zábavy. S bratry to snadné nebylo a není ani dnes, i když už jsou oba větší. Nicméně vidíme, že vztahy mezi našimi třemi dětmi rostou a sílí, mají se i přes časté roztržky a dohady upřímně rády a hledají k sobě cestu. Sourozenecké soužití je pro nás opravdu aktuální téma, ke kterému se stále vracíme. A i když řešíme nové a nové situace, jedno už je vyřešené… Kája už jinou rodinu nehledá. Kateřina a Stanislav Hájkovi


9

RODINA

Příchod nového člena rodiny

N

vala spíše já. Když byly Anežce dva roky a byla zatím jediným dítětem, veškerá moje mateřská něha byla upnuta na ni. I když jsem se na druhé miminko těšila, bylo naplánováno spíš z rozumu, abychom měli „ideální“ dvouletý odstup mezi dětmi. Sama jsem se ale cítila zcela pohlcena péčí o Anežku. Abych dobře zvládla další těhotenství, přestala jsem Anežku v roce a půl kojit. V porodnici jsem cítila, jak se po porodu hodinu od hodiny mé hormony, mateřské pudy a celá moje bytost vrhají na miminko a byla jsem zaskočená tím, jak příroda působí, že určitým způsobem opouštím Anežku jako hlavní cíl své mateřské lásky. Když druhý den po porodu přišla s tatínkem na návštěvu, cítila jsem, že teď už je to mezi Foto: archiv rodiny Kollerovy

aše rodina byla obdařena třemi dětmi. Nejstarší Anežka přišla poněkud nečekaně. Janička za dva roky po ní již byla „chladnokrevně“ naplánovaná, stejně tak jako třešnička na dortu – Péťa, který se narodil po dalších čtyřech letech. Nikdy jsme nezažili, že by starší sourozenec měl problémy s přijetím faktu, že se narodil další. Holčičky se o miminko od začátku hezky staraly a měly z něj upřímnou radost. Chápaly, že je zcela bezbranné a odkázané na nás a je mu věnována veškerá péče. Možná i proto, že v okruhu našich příbuzných a přátel je mnoho početných rodin a nikde žádný jedináček. Problémy s novými pocity jsem proží-

10


námi jiné a trochu jsem si to i vyčítala. Vím, že jde o přirozený proces a že po narození druhého dítěte je velmi důležité posílení vztahu tatínka s prvním, ale stejně – když to přijde, příroda s vámi tak zamává, že je to fakt síla. Při narození Péti se tato smršť už neopakovala, byl zde větší věkový rozdíl. Od začátku jsem si uvědomovala, že si musím dávat pozor na vztah s Janičkou, která by mohla z pozice prostředního dítěte trpět. Byla jsem přesvědčená, že ona pro mě bude vždy mimořádným dítětem, protože se narodila se srdeční vadou, byla drobounká a křehká. Ve třech letech byla vada operací odstraněna a Janička je zcela v pořádku. Potížím prostředního sourozence jsme se přesto nevyhnuli. Janiččina povaha je na rozdíl od ostatních komplikovanější, citově je dost nevyrovnaná. V sedmi letech jsme bojovali (a bojujeme) s depresívními náladami, kdy je všechno špatně, nikdo ji nemá rád, škola je hrozná a „tohle je můj nejhorší den v životě“. K tomu se přidával vzdor a naštvaná odpoledne nebo i celé dny, doprovázené ošklivými výkřiky a výčitkami vůči nám, rodině. Velmi nám pomohla jedna S.O.S. nedělní odpolední porada s kamarádkou – psychoterapeutkou, která nás velmi uklidnila. Trpělivě nás vyslechla, řekla, že na psychiatrii to není. Našli jsme několik bodů, kde děláme chyby (hlavně já, když ztrácím trpělivost) a odešli jsme s odhodláním projevovat Janičce intenzivně lásku, ujišťovat ji o její hodnotě, být pevní při záchvatech vzdoru a najít si čas pro speciální chvilky jenom s ní. Na ty Janička reaguje přímo zázračně. Těhotenství s Péťou bylo také přirozenou příležitostí k poučení holčiček o sexualitě a rozmnožování. Kladly otázky přiměřeně svému věku – čtyř a šesti let, na které dostaly srozumitelnou a pravdivou odpověď. Pro starší Anežku jsem si vypůjčila komiks vytvořený pro tento účel. Je o rodině, která také očekává třetí dítě a vysvětluje svým dětem, jak to chodí. Včetně pohlavního styku s kresleným obrázkem nahých lidí v objetí. A protože Anežka chtěla být u čtení taky, nebránila jsem jí, ať pochopí, co zvládne. Byl to moc hezký okamžik, jako když před nimi otevíráte truhličku s pokladem. Příští večer chtěly číst komiks znovu. J. N.

RODINA

Ekonomická krize a životní styl Foto: M. a K. Broschovi

Reakce na článek uveřejněný v červnovém čísle Nového města na s. 8–11.

D

ěkuji za článek „Ekonomická krize a životní styl“. Článek je působivý především tím, že předkládá na současnou světovou krizi jiný pohled. Podle něj může být krize i prospěšná, poněvadž může člověka vést k zodpovědnějšímu přístupu ke světu i k bližním. Takový přístup k životu už nezůstává jen u pocitu vlastního nedostatku a u každodenních problémů, ale vede člověka k zodpovědnosti za druhé, kteří mají mnohem a mnohem méně než on. Článek vybízí k hlubokému zamyšlení nad tím, kolik „chceme“ a kolik skutečně pro svůj život potřebujeme. Myslím, že mnoho lidí mohl oslovit a přivést je k zamyšlení. Jsme rodina, která během dětství našeho vlastního syna postupně přijala do péče další čtyři děti z dětských domovů. Dnes jsou již všichni dospělí, pouze jeden z nich, Jan, je trvale invalidní, a proto žije s námi. Původně jsme ho při-

SPRÁVNÉ ODPOVĚDI NA SOUTĚŽNÍ OTÁZKY (viz článek Piknik Zlaté Prahy na str. 12): 1. a) Řím – Láska, Planoucí Trident, Janovská lucerna, Královské Fontem, Stavění mostů v Londýně, Washington – setkání mezináboženského dialogu 2. b) 21. 7. 2002, 20. 7. 2003,

18. 7. 2004, 19. 6. 2011 3. b) 4. c) 5. a) 6. b) 21. 4. 2003, 17. 11. 2003, 17. 11. 2004, 17. 11. 2008, 17. 11. 2009 7. b) Újezd (Via), Strahov (Památník písemnictví), Libeň (zámeček), Jinonice (Fakulta humanitních studií UK), Hradčany (sál kar-

jali s tím, že to bude jen na krátkou dobu, neboť se z lékařského hlediska nepředpokládalo, že by se dožil více než čtyř let. Bůh mu však daroval nový život, a i když má zdravotní problémy, dožil se už 36 let. Co je to osobní finanční krize, jsem poznala již tehdy, když jsme děti adoptovali, brali na ně jen rodinné přídavky a žili z platu manžela. Dnes mám i důchod malý, protože stát ohodnotil, že jsem „nepracovala“ tolik, abych měla nárok na vyšší důchod. Nyní, kdy manžel již nežije a ve všem mi pomáhá můj vlastní syn, se snažím ještě prostřednictvím adopce na dálku přispívat ke zmírnění chudoby dětí ve světě. J. B.

dinála Berana v arcibiskupském paláci), Malá Strana (Gymnázium Jana Nerudy), Vinoř (Centrum Mariapoli), Smíchov (Úřad Městské části Praha 5) 8. c) 9. a) 10. b) 11. a) 12. c) 13. a)


11

CITADELA

Soutěžní otázky: 1) V kolika dalších městech světa zakladatelka Hnutí fokoláre Chiara Lubichová inspirovala obdobné iniciativy, jako je naše Zlatá Praha? a) 6, b) 12, c) 18

Piknik Zlaté Prahy Poslední předprázdninové červnové setkání Zlaté Prahy bylo netradiční. Uskutečnilo se pod širým nebem na farním dvoře v Praze-Vinoři, v prostředí, které místní farnost poskytla a připravila s velkorysostí jí vlastní. Jeho součástí bylo vzájemné sdílení účastníků. M. a K. Broschovi

Ú

častníci si sdělovali, co pro ně toto různorodé společenství znamená, jaký přínos mají tato setkání pro ně osobně i pro jejich okolí. Hovořili o tom, proč se jednotlivých setkání účastní a jak je v jejich životě inspirovaly některé zkušenosti, které na těchto setkáních v minulosti zazněly. Například na jednom z prvních setkání Zlaté Prahy zazněla zkušenost majitele natáčecího studia. Při jedné předvolební kampani za ním přišel zákazník a požádal ho, aby mu natočil CD, které by pak rozdával kolemjdoucím. Když hovořili o jeho konkrétní představě, majitel studia si uvědomil, že by dotyčný potřeboval spíše letáky než CD. Sdělil mu to, i když věděl, že tím vlastně ztrácí svou zakázku. Jeden z účastníků toho setkání Zlaté Prahy se asi po pěti letech dostal do situace, kdy se mu tato zkušenost vybavila a inspirovala ho zacho-

vat se ve stejném duchu. Rozhodl se pro spolupráci, místo aby realizoval svůj vlastní projekt, i když to pro něho bylo méně výhodné. K realizaci tohoto projektu stejně došlo, i když až za dalších pět let, a ukázalo se, jak důležité bylo tehdejší rozhodnutí pro

vzájemné mezilidské vztahy. Jiný účastník pikniku mluvil o tom, jak když pracoval v nemocnici jako zdravotní bratr, snažil se připravovat pacienty na operace nejen medicínsky, ale i lidsky, a když to bylo vhodné i s humorem (například zpěvem písní typu „Čer-

ZÁBAVNÝ VĚDOMOSTNÍ KVÍZ Součástí programu pikniku byl i zábavný vědomostní kvíz z desetileté historie cyklu Zlatá Praha, který si můžete vyzkoušet i vy, čtenáři. Správné odpovědi naleznete na str. 11 tohoto časopisu.

2) Kolikátý piknik Zlaté Prahy se letos konal? a) 3, b) 4, c) 5

5) Kdy (datum) se konalo první setkání Zlaté Prahy? a) 17. 6. 2001, b) 18. 6. 2001, c) 19. 6. 2001

8) Kolik hudebních skupin nebo interpretů na Zlaté Praze hrálo? a) 17, b) 22, c) 27

3) Kolik setkání Zlaté Prahy se už uskutečnilo (s výjimkou pikniků a hromadných akcí)? a) 75, b) 92, c) 109

6) Kolik setkání Zlaté Prahy se neuskutečnilo v neděli (s výjimkou pikniků a hromadných akcí)? a) 3, b) 5, c) 7

9) Kolik podobných kvízů se na Zlaté Praze uskutečnilo před rokem 2011? a) 1, b) 2, c) 3

4) Na kolik adres celkem se pravidelně každý měsíc rozesílají pozvánky na Zlatou Prahu (stav k 1. 6. 2011)? a) 131, b) 248, c) 307

7) Na kolika místech už se setkání Zlaté Prahy uskutečnilo (s výjimkou pikniků a hromadných akcí)? a) 6, b) 8, c) 10


10) Kdy (datum) se na Zlaté Praze uskutečnil poslední podobný kvíz? a) 18. 4. 2004, b) 18. 12. 2005, c) 18. 6. 2006

né oči jděte spát“, zatímco po operaci je probouzel rovněž zpěvem, tentokrát písněmi typu „Vstávaj Jano hore“). Jeden z „pamětníků“, který se podílel na vzniku a přípravě prvních setkání Zlaté Prahy ostatním přiblížil tuto dobu a svůj současný vztah k této iniciativě. Výmluvné je, že se setkání stále rád účastní, kdykoli se mu k tomu naskytne příležitost, i když nyní žije trvale v Německu. Nechyběla ani myšlenka na prázdniny, kterou si účastníci mohli odnést s sebou i v tištěné podobě: „Musíme odpočívat, jíst, uvolnit se. Mějme při těchto činnostech úmysl obnovit své síly, abychom mohli lépe sloužit bratřím.“ (Chiara Lubichová) O hudební doprovod se tentokrát postarala harmonika Jana Synka, který účastníkům zahrál písně na přání. Na závěr došlo i na opékání špekáčků a volnou zábavu. Petr Křivánek

11) Jaké bylo (hlavní) téma (otázek) posledního podobného kvízu (kromě historie Zlaté Prahy)? a) vánoce, b) velikonoce, c) prázdniny 12) Jaká byla hlavní cena posledního podobného kvízu na Zlaté Praze? a) 10 melounů, b) 12 melounů, c) 13 melounů 13) Jaká hlavní cena bude dnes? a) 1 meloun, b) 2 melouny, c) 3 melouny Vítězkou testu se stala Hana Petříková, která svou hlavní cenu nechala rozdělit ostrým nožem mezi všechny účastníky.

I.

I V.


13

DOKONČENÍ

A

gapé v tomto textu vypadá skutečně jako nosný princip a královna křesťanského života, jako to, co obsahuje a zároveň překonává ctnosti. V lásce je umrtvování stejně jako čistota, trpělivost atd., ale jde tu o výrazy lásky k bratru a nejde tedy již o umrtvování atd. Agapé, která je dána Bohem jako jeho dar spolu s Duchem Svatým, získává v srdci věřícího, v této „velikonoční nicotě“ mnoho tváří, které jsou „plody Ducha“ (Gal 5,22). To, co říkáme o ctnostech, platí i pro přikázání. Pavel píše, že agapé je plností Zákona a tudíž jeho překonáním (osvobozením od Zákona) a zároveň i jeho završením podle Božího srdce. V agapé – jež je ztotožněna s „Kristovým zákonem“ (Gal 6,2) – věřící nejen že nekrade, ale je ochoten dát do společného svůj majetek; nejen že nezabíjí, ale je připraven položit vlastní život. Jak píše Pavel, „proti takovým věcem se nestaví žádný zákon“ (Gal 5,23), a to nikoli proto, že by byl zákon zavržen, nýbrž proto, že je povýšen do nové úrovně. Ve spiritualitě, o níž hovoříme v této rubrice, není tato láska prožívána ani jako vnucený příkaz, ani jednoduše jako ctnostné úsilí (i když i ono může být vyžadováno), nýbrž jako vztah, a to vztah totální, v němž „já“ ztrácí veškeré opory, jako čistá láska, jejímž jediným vzorem je vztah božských osob. „Kdo žije jednotu, našel Boha tak, jak nebyl nikdy nalezen. Povznáší se nad vlastní dokonalost (která je ještě hledáním sebe) a žije Ježíše, který je uprostřed nás.

Některé aspekty křesťanské etiky ve světle ideálu jednoty

Škola Abba

ozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak stará a tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval. Ano, protože ty jsi byl ve mně a já jsem byl mimo sebe. Tam jsem tě hledal. (…) Zavolal jsi mě, a tvoje volání překonalo mou hluchotu; zazářil jsi, a tvůj jas rozehnal moji slepotu; rozprášil jsi svou vůni, a já ji vdechl a nyní po tobě toužím, okusil jsem tě a mám hlad a žízeň; dotkl ses mě, a já jsem zahořel touhou po tvém pokoji.“ Tak se sv. Augustin obracel k Bohu, ve vzedmutí srdce a neoddělitelně i mysli (Vyznání, X,27). V roce 1947 napsala Chiara jedné dívce, která byla uchvácena Ideálem: „Vidíš, já jsem duše, která prochází tímto světem. Viděla jsem mnoho krásných a dobrých věcí a jen ty mě vždy přitahovaly. Jednoho dne jsem spatřila světlo. Zdálo se mi krásnější než jiné krásné věci a šla jsem za ním. Všimla jsem si, že to byla Pravda.“ Krása, Dobro, Světlo, Pravda – to jsou jména, kterými se dřív než naše mysl obrací naše srdce k Bohu, který nás neodolatelnou silou přitahuje. Bohu, od něhož vycházíme a k němuž ze všech našich sil směřujeme, i když si toho nejsme vždy plně vědomi. Ten, kdo je takto silně volán, prahne po jediném: nebýt, aby v něm byl pouze Bůh, aby s ním byl jedno. Chiara spolu se svými prvními družkami, které s ní byly sjednocené, mohla Ježíši jedním hlasem říct: „Žiji tě celého.“ Předtím ho však požádala, aby on sám v ní žil: „Žij ve mně celé, moje Lásko!“ To byla odpověď na Ježíšovu prosbu: „On neustále moji duši pronásleduje a říká mi, že chce žít ve mně!“ Duše, která se takto na Boha obrací, je zcela usebraná, sjednocená planoucí touhou, která ji vyvádí mimo sebe k tomu, jehož miluje jedinečnou láskou, a Milovaný, Jediný, Jedinečný se celý vztahuje k duši, kterou miluje. „Hledal jsem tě, a když jsem tě nalezl, zjistil jsem, že to ty jsi hledal mě,“ takto se často vyjadřují velcí přátelé Boha. (Pokračování) Giuseppe M. Zanghí

„P

Tajemství jediného Boha

TEOLOGIE JEDNOTY

TEOLOGIE PRO INSPIRACI JEDNOTY

Je Ježíšem.“ Smrt vlastního já, která poukazuje na naše zbožštění, prožíváme tak, že milujeme bratra mírou Ježíše opuštěného a ztrácíme tak Boha pro Boha, tedy nikoli hledáním vlastní dokonalosti, nýbrž zapomínáním na sebe. Pokud zakládáme vztah vzájemnosti na Ježíšovi opuštěném, tedy na lásce schopné ztratit Boha pro Boha (= prožívat smrt spolu s Kristem), nacházíme a prožíváme křesťanskou svobodu. Jde o křesťanskou svobodu, která zahrnuje úplnou poslušnost: poslušnost vůči sobě samým, avšak jako plod identity s druhým. Jak je v podřízenosti vůli jiného, z níž se pak stává vůle vlastní, možná svoboda? Je to dílo Ducha Svatého, protože „kde je Duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3,17). Pokusme se pochopit toto působení Ducha, které je pro život jednoty zásadní. Pavel definoval křesťanskou etiku jako „jednání podle (tedy díky impulzu) Ducha“ (Gal 5,16.25), aby pak pokračoval: „Jestliže se necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem“ (Gal 5,18). Proč? Protože Zákon, jehož shrnutím je láska, pronikl do srdce věřícího (srov. Řím 5,5). To, že je věřícímu vlita do nitra agapé, znamená, že je do jeho srdce vložena Boží vůle par excellence. Vnitřní Zákon není ničím jiným než činností Ducha, který ve mně vytváří lásku jakožto osobní požadavek. Boží vůle (jež je totožná s agapé) se tedy stává tím, co chci, tím nejosobnějším skutkem. Věřící je tudíž zcela svobodný (dělá to, co chce dělat) a zároveň je zcela podřízen vůli jiného. Tato podřízenost ale již není poslušností vůči nějaké normě, která je vnucena zvnějšku. Díky aktivní přítomnosti Ducha v nás můžeme „vykonávat Boží vůli nikoli jako vůli někoho jiného (nějakého pána), nýbrž jako svoji vlastní vůli, protože je to vůle toho, kdo působí v nitru našeho bytí.“5 V tomto světle chápeme, proč pouhé „přikazování“, tedy udílení rozkazů, není křesťanské. Důvod je jasný – přikazování brání vnitřnímu přijetí za své a tedy možnosti vykonávat vůli někoho jiného jakožto vlastní potřebu. Chiara si všímá toho, že je zapotřebí „ztratit poslušnost i přikazování, abychom pouze milovali.“ „Tehdy budeme mít místo ctností Boha Lásku, a v něm poslušnost, která je samotným Slovem, i vládu, která je samotným Otcem.“ Ve vztahu jednoty se poslušnost vůči bratru uskutečňuje jako láskyplný dialog probíhající mezi Ježíšem a Ježíšem, a tudíž jako maximální svoboda, protože to, co chci, souhlasí s tím, co si přeje bratr, protože jsme oba plně přilnuli k Boží vůli. Je třeba nechat

II.

běžet „komunikaci Boha ve mně s Bohem v bratru. A pokud se tato dvě nebe setkají, je zde jediná Trojice, kde jsou tito dva jako Otec a Syn, a mezi nimi je Duch Svatý“. Svoboda je tedy nezbytnou podmínkou, abychom mohli v životě jednoty uskutečňovat bratrské vztahy; svoboda předpokládá vnitřní přisvojení vůle někoho jiného (v níž je rozpoznán Boží hlas, který zaznívá na pozadí láskyplné nicoty bratra), takže se tato vůle stane mojí vlastní vůlí. Existuje tedy hluboký rozdíl mezi prostou podřízeností vůči nějakému příkazu a žitím vztahů jednoty. V podřízenosti jedinec vykonává v tichosti vůli někoho jiného, přičemž si zachovává svůj vlastní pohled – i když provede příkaz, zůstává sám sebou a nerozvíjí se, protože si tuto jinou vůli nepřisvojuje. V životě jednoty je vzájemné pronikání. Vnitřní přisvojování vede k růstu a ke zbožšťování. Normální je zde nikoli ticho, ale dialog, který je pro toto přisvojování potřebný (je třeba pochopit důvod nějaké vůle, abychom z ní mohli učinit vlastní požadavek), a tak dochází ke vzájemnému obohacení. Chiara napsala: „Nakolik pronikám do duše bratra, natolik pronikám do Boha ve mně. Nakolik pronikám do Boha ve mně, natolik pronikám do bratra…“ Druhého se nezmocňujeme, ale naopak mu v našem nitru vytváříme prostor. Podřízenost zůstává na úrovni ctnostného člověka, zatímco vztah jednoty patří k úrovni nového, eschatologického člověka. Ne náhodou se Pavel pečlivě vyhýbal tomu, aby svým komunitám cokoli přikazoval, aniž by uvedl důvod a získal jejich souhlas. Věřící tak mohli přijmout jako vlastní požadavek to, co apoštol považoval za užitečné po nich chtít. V souhlasu se naplňuje jednota, a v důsledku toho je dobře prožíván i vztah s Bohem, takže chvála Boha, která je výrazem radosti z prožívané jednoty, je vzdávána spontánně (srov. Řím 15, 5n.). Souhlas tedy v tomto světle není výsledkem součtu jednotlivých hlasů, ani nucené podřízenosti vůči vyšší autoritě, nýbrž plodem společenství, v němž se každý otevírá druhému, a tak ho obohacuje a druhým je obohacován, neboť oba nechávají žít v sobě Krista. Gérard Rossé

5. S. Lyonnet, La carità, pienezza della Legge, secondo S. Paolo, Roma 1969, s. 91.

III.

| Nové město | 9/2011 9/2011

14

SLOVO ŽIVOTA

Kresba: Petr Ettler

Slovo života na září 2011

„MÁME PROČ SE VESELIT A RADOVAT, PROTOŽE TENTO TVŮJ BRATR BYL MRTEV, A ZASE ŽIJE, BYL ZTRACEN, A JE ZASE NALEZEN.“ (LK 15,32)1

T

outo větou končí známé podobenství o marnotratném synovi. Má nám ukázat velikost Božího milosrdenství. Uzavírá kapitolu Lukášova evangelia, ve které se Ježíš tomuto tématu věnuje ještě ve dvou dalších podobenstvích. Znáš příběh o ztracené ovci, kterou šel pán hledat a ostatních devětadevadesát ovcí nechal v pustině?2 A vzpomínáš si na vyprávění o ztracené stříbrné minci a radosti ženy, která poté, co ji našla, svolala své přítelkyně a sousedky, aby se s ní radovaly?3 „MÁME PROČ SE VESELIT A RADOVAT, PROTOŽE TENTO TVŮJ BRATR BYL MRTEV, A ZASE ŽIJE, BYL ZTRACEN, A JE ZASE NALEZEN.“ Bůh se obrací na tebe i na všechny křesťany a zve všechny, aby se spolu s ním veselili, oslavovali a radovali z návratu hříšného člověka, který byl ztracen a zase nalezen. Těmito slovy se v podobenství otec obrací na staršího syna, kte-

rý s ním žil celý život, ale po celodenní tvrdé práci odmítá vejít domů, kde se oslavuje návrat jeho bratra. Otec šel věrnému synovi vstříc stejně tak, jako šel vstříc synovi ztracenému, a snažil se ho přesvědčit. V pocitech otce a staršího syna je však výrazný rozdíl. Otec chce ve své bezmezné lásce a obrovské radosti, aby se s ním všichni radovali, ale syn je vůči svému bratrovi naplněn pohrdáním a žárlivostí. Ani ho už za svého bratra neuznává. Když o něm hovoří, říká: „Tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek.“4 Otcova láska a radost z návratu syna ještě více zdůrazňuje zlobu druhého syna, která prozrazuje jeho chladný a – dalo by se říci – falešný vztah k otci. Tomuto synovi sice záleží na práci a na plnění povinností, ale přitom nemá otce rád synovskou láskou. Lze říci, že je vůči němu poslušný spíše jako k pánu. „MÁME PROČ SE VESELIT A RADOVAT, PROTOŽE TENTO TVŮJ BRATR BYL MRTEV, A ZASE ŽIJE, BYL ZTRACEN, A JE ZASE NALEZEN.“ Těmito slovy Ježíš varuje před nebezpečím, kterému můžeš být vystaven i ty, a to tím, že povedeš život slušného člověka, založený na hledání vlastní dokonalosti, ale přitom budeš posuzovat

méně dokonalé bratry. Pokud totiž „lpíš“ na vlastní dokonalosti, jsi zaměřen jen na sebe, naplňuješ se sebou samým a jsi plný sebeobdivu. Chováš se jako ten syn, který zůstal doma a vyjmenovává otci své zásluhy: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil.“5 „MÁME PROČ SE VESELIT A RADOVAT, PROTOŽE TENTO TVŮJ BRATR BYL MRTEV, A ZASE ŽIJE, BYL ZTRACEN, A JE ZASE NALEZEN.“ Ježíš se staví proti postoji, ve kterém by vztah k Bohu byl založen jen na zachovávání přikázání. Takové zachovávání však nestačí – toho si je i židovská tradice velmi dobře vědoma. V tomto podobenství Ježíš objasňuje božskou lásku tím, že ukazuje, jak Bůh, který je Láska, dělá první krok k člověku, aniž by bral zřetel na to, zda si to zaslouží či ne. Chce, aby se vůči němu člověk otevřel, aby s ním mohl vytvořit autentické společenství života. Je pochopitelné, že největší překážkou pro Boha-Lásku je život těch, kteří se zaměřují jen na činnosti, díla, zatímco Bůh chce jejich srdce. „MÁME PROČ SE VESELIT A RADOVAT, PROTOŽE TENTO TVŮJ BRATR BYL MRTEV, A ZASE ŽIJE, BYL ZTRACEN, A JE ZASE NALEZEN.“ Ježíš tě těmito slovy vyzývá, abys měl vůči hříšníkovi tutéž bezmeznou lásku jako Otec. Ježíš tě volá k tomu, abys míru lásky, kterou má Otec k jakémukoliv člověku, nesoudil podle svých měřítek. Když Otec vyzývá staršího syna, aby s ním sdílel jeho radost z nalezeného syna, žádá i tebe, abys změnil svou mentalitu a přijímal jako bratry a sestry i ty muže a ženy, vůči kterým bys pociťoval jen pohrdání a nadřazenost. To v tobě vyvolá opravdové obrácení, protože tě to zbaví přesvědčení, že jsi lepší. Pomůže ti to vyhnout se náboženské netolerantnosti a přijmout spásu, kterou ti Ježíš získal, jako ryzí dar Boží lásky. Chiara Lubichová 1. Slovo života na březen 2001, otištěno v časopise Città Nuova č. 4/2011, s. 7 a v časopise Nové město č. 3/2001. 2. Srov. Lk 15,4–7. 3. Srov. Lk 15,8–10. 4. Lk 15,30. 5. Lk 15,29.


15

ŽIVOT ZE SLOVA

Zážitek z dovolené

L

Odjížděli jsme s předsevzetím být více otevření vůči druhým a zamířili na naše oblíbené, již léty vyležené místečko na pláži na pomezí Slovinska a Chorvatska, kam rádi jezdíme od doby, kdy děti trpěly astmatem a záněty průdušek. Již první kontakt s recepcí ubytovacího areálu nám poskytl dobrou příležitost. Po následném ubytování v chatičce jsme se těšili na slanou vodu, vůni moře, inhaFoto: Petr Ettler

etní dovolenou jsme začali plánovat již za dlouhých zimních večerů. Chtěli jsme mezi prázdninové hlídání vnoučat vměstnat alespoň týden „pro sebe“, a tak jsme si dovolenou zamluvili po odjezdu Emmaus a Giancarla 1 z Prahy. Chtěli jsme si i jejich pobyt ještě jednou v klidu zažít a dojmy nechat usadit…

lování jódu – to vše pár kroků od moře. První probuzení do prvního krásného rána u moře ale provázela vůně tabákového kouře od sousední chatky. Ubytovány tam byly dvě starší dámy ze Slovinska. Již na lačno vysílaly kouřové signály, které lehký vánek zanášel přímo na naši terasu. Když jsem pak během dne maloval motivy od moře, takzvané maríny, ozval se za mnou hluboký mužný hlas (po tolika cigaretách nebylo ani divu) a radil mně, co na obraze ještě chybí, a tudíž zbývá dodělat. Ale to se již s laskavostí sobě vlastní ujala úlohy komunikátora moje žena. Dozvěděla se nejen jména našich sousedek, jejich profese, ale i rodinné poměry. Pak došlo na místopis a na nemoci, vždy vděčné a sjednocující téma, překračující geografické hranice a jazykové bariéry. Dostali jsme ochutnat slovinskou kávu a následovala výměna vizitek s příslibem výměny písemných pozdravů. Uvědomili jsme si, že naše lidské postoje jsou těmi klíčky, které otevírají dveře k bratrským vztahům a k srdci našich bližních. O výtvarném umění to platí dvojnásob, nemá verbální podobu… P. E. 1. Prezidentka Hnutí fokoláre Marie Voce (Emmaus) a spoluprezident Giancarlo Faletti.

Pletýnky

O

víkendu byla doma napjatá situace. Venku pršelo a holčičky poté, co si chvíli v klidu hrály, se začaly hašteřit. Měla jsem obvyklou hromadu prádla na žehlení a manžel byl také vytížený. Nejsnadnější řešení? Pustit video a tak je udržet hodné před televizí. Pochopila jsem, že bylo důležitější být s nimi, a tak mě spontánně napadlo: „Upečeme pletýnky?“ Odpovědí bylo „ano“ plné nadšení. Mezi moukou, vodou a cukrem, které se nacházely všude, našly holčičky zase cestu k sobě. Další den chtěly trochu pletýnek donést také do školy. S odstupem několika dní dostala Anetka za úkol od paní učitelky, aby popsala nějakou pěknou chvíli prožitou v rodině. Nevzpomněla si na procházku nebo na to, jak jsme šli do parku na zmrzlinu, ale na deštivé odpoledne, které strávila doma se sestřičkou při pečení pletýnek. J. L.

16


SPIRITUALITA JEDNOTY

Dokonalí jako Otec Čtvrtá část tématu prezidentky Hnutí fokoláre Marie Voce „Boží vůle v myšlenkách a životě Chiary Lubichové“. Foto: M. a K. Broshovi

J

aké je ale tajemství, které nám umožní, abychom se od Boží vůle nikdy neoddělili? Tuto otázku si Chiara kladla se svými prvními družkami od začátku. Může se vynořit znovu i před námi, zvláště když hrozí, že naše srdce bude zaměstnáno spoustou věcí. I v tomto případě je její zkušenost pro nás názorným příkladem. Bůh jí hned ukázal, jak na to. „Dej, ať dokážu zastavit čas!“ tak se jednou modlila. A Bůh odpověděl: „Žij dobře přítomný okamžik, z celého srdce, z celé duše a ze všech sil a ztrať úplně všechno, všechno. Nic ať pro tebe neexistuje, buď živou Boží vůlí. Danou činnost dělej tak dobře, aby z ní byl nádherně zabalený dárek, krásný, hodný toho, aby byl předložen andělům a Bohu.“24 Také Bonhöffer to zdůrazňuje, když říká: „Stále existuje jediný rozhodný okamžik, který může být z etického hlediska důležitý. Včerejšek se z hlediska morálky nemůže pro mé dnešní jednání stát rozhodujícím. Spíše se musím stále znovu snažit o nový bezprostřední vztah s Boží vůlí a nemyslet si: Údělám dnes totéž, protože se mi to včera zdálo dobré,´ nýbrž údělám to znovu proto, že i dnes mě Boží vůle staví na stejnou cestu.´“25 Být tedy v přítomnosti „jako cestující ve vlaku“, jak uvádí Chiara další pěkné přirovnání, které si pamatujeme od prvních dnů, kdy jsme poznali Ideál. Cestující nemůže urychlit jízdu vlaku tím, že bude chodit po vlaku dopředu a dozadu, ale tím, že zůstane sedět na svém místě a nechá se vlakem vézt. Stejně je tomu tak i s naší duší: „Abychom došli k Bohu, musíme v přítomném okamžiku plnit Jeho vůli naplno, protože čas plyne sám od sebe.“26

„Plnit Boží vůli, jen tu, a nic jiného. Znamená to dělat v každé chvíli dobře a naplno tu činnost, kterou od nás Bůh vyžaduje. Zcela se věnovat dané činnosti, odstranit každou další věc, ztratit myšlenky, přání, vzpomínky, činy… které se týkají něčeho jiného. Mluvit, telefonovat, poslouchat, pomáhat, studovat, modlit se, jíst, spát bez toho, abychom se zabývali něčím jiným. Dělat úkony naplno, čistě, z celého srdce, z celé mysli a ze všech sil. To je způsob, jak milovat Boha.“27 V jednom krásném nepublikovaném textu z roku 1949 Chiara vysvětluje, jaké jsou důsledky toho, když jsme „v přítomném okamžiku živou Boží vůlí“. Píše, že to znamená „být Bohem“. „Znamená to žít Ježíše opuštěného, být vyprázdněn od svého ´já´, abychom byli Bohem.“ V dalším bodě upřesňuje, že „ten, kdo je Ježíšem, je v daném okamžiku živou Boží vůlí, je dokonalý jako Otec.“

Je jasné, že toto je i cesta, na kterou je povolané celé Hnutí. Vždyť Chiara dále píše: „I Dílo Mariino ve svých dějinách, poté co poznalo […], že Bůh je Láska, bylo povolané k tomu, aby odpovědělo na jeho vůli svým áno´.“28 Jak toho ale dnes může dosáhnout? Jak tak žít dnes, kdy už nemůžeme čerpat z živého hlasu zakladatelky stále novou inspiraci, která provázela každý náš krok? Mnohokrát na našich nezapomenutelných četných setkáních s Chiarou jsme jí položili právě tuto otázku. Vždycky nás vybízela k tomu, abychom si nedělali starosti, protože nám bude stačit čerpat z různých písemností, nahrávek, videí, které nám zanechá, zvláště pak ze Stanov. Stanov, které se týkají celého Díla ve všech jeho povoláních, pro osoby zasvěcené i laické. Právě především ve Stanovách Chiara vyjádřila Boží záměr s Hnutím tak, jak jí ho

vnukl Duch Svatý a jak to církev potvrdila a schválila. Tam je popsaná naše cesta, správná Boží vůle pro nás, a právě tam máme stále znovu čerpat, abychom dnes realizovali tento záměr. Stanovy, jak nám Chiara řekla, jsou „´Slovem´ Hnutí, slovem, které Hnutí vyjadřuje.“ 29 Jsou „posvátné“ 30. Jsme proto povoláni k tomu, abychom je žili tak, jak jsou, „nechat dítě nedotčené“, jak Chiara říkala, aby byla na věky chráněna identita tohoto Díla, které se zrodilo z její inspirace. Ve Stanovách je vše, co od nás Bůh chce. Je to především jednota, která je předpokladem pro každou další jeho vůli „jako norma norem, pravidlo předcházející každému dalšímu pravidlu“31. Chiara píše, že „v životě nemáme v ničem jiném smysl než v tomto slově, v němž všechno nabývá smyslu: každý náš skutek, naše modlitba, každé nadechnutí. Pokud se soustředíme na toto slovo a budeme je žít co nejlépe, všechno bude jistě námi zachráněno. Budeme zachráněni my a zachráněna bude ta část Díla, která nám byla svěřena.“32 (Pokračování) Maria Voce . C. Lubich, Il tempo mi sfugge veloce, in „Unità e Carismi“ 2, 1993, s. 18., srov. C. Lubich, La volontà di Dio, in Scritti Spirituali/3, Řím 1979, s. 33. 25. Srov. D. Bonhöffer, op. cit. . C. Lubich, La volontà di Dio, in Scritti Spirituali/3, cit., s. 34. . C. Lubich, Ogni momento è un dono, Řím 2001, s. 69. 28. Srov. C. Lubich, Cercando le cose di lassù, Řím 1992, s. 147–148. 29. C. Lubich, Úryvek z projevu o Stanovách, 25. září 1990. 30. Srov. tamtéž. 31. Srov. C. Lubich, Cercando le cose di lassù, cit., s. 156. 32. Srov. tamtéž, s. 156–157.


17


13. března 1948 ejdražší bratře v Ježíši, mám velikou radost, že vás cítím tak blízko, či spíše jako toho, kdo je se mnou a se všemi v jednotě. Vy víte, že jednota je pravda. Říkám vám to tedy kvůli Pravdě, která je Ježíš. Před časem, před delší dobou jsem hodně trpěla, protože se mi zdálo, že nejste s mojí duší sjednocený tak, jak jsem cítila, že jste byl dříve. Kvůli každé duši, u které vidím, že není se mnou dokonale spojena, zakouším toto „duchovní zranění“. Je to, jako by se ode mne odtrhla část mne samé. Poslední návštěva Říma, kdy jsem viděla, jak hodně jste mi blízký, mne ale uklidnila. Jaká plnost radosti je jednota! A jak hořkým kalichem je ta nejmenší nejednota! Nejednota je tam, kde láska není dokonalá, ať už jednáme s dušemi přímo nebo i nepřímo. Těchto „zranění“ jsem prožila mnoho, asi – či jistě proto – že duchovní sebeláska byla a je příliš živoucí. Výkřik naší duše, který je výkřikem Ježíše – „Jednota nebo smrt!“ – je naší sílou a naší každodenní skutečností. Opravdu, bratře, kdybych neměla před očima nejbolestnější výkřik našeho milovaného Ježíše – „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ – byl by můj život určitě deptán nekonečnými obtížemi, s nimiž se setkáváme, sjednocujeme-li se s jinými dušemi. Každá duše je jako Ježíš, vydávající tento nesmírně bolestný výkřik. Tehdy v sobě skoro necítil sílu božství, protože tato síla se skryla v nejodlehlejších hlubi-

N

18


Tajemství jednoty Otec Bonaventura da Malé, OFM Cap. (Oreste Marianelli), kterému je určen tento dopis z 13. března 1948, poznal Chiaru, když byl ještě studentem na řádové koleji v Tridentu. Chiara mu píše o Ježíši opuštěném jako o tom, kdo jí dává sílu k překonávání všech těžkostí v úsilí o jednotu. Vychází přitom ze své, často bolestné zkušenosti sjednocování se s bratry a sestrami a pojmenovává Ježíše opuštěného jako „tajemství jednoty“ a „zakladatele“ Ideálu. Obsah dopisu se stává modlitbou a chvalozpěvem na Ježíše opuštěného, který je cestou ke spáse a svatosti. Foto: archiv

„BDĚTE A MODLETE SE, ABYSTE NEPŘIŠLI DO POKUŠENÍ“1

Chiara Lubichová a Shnork Kalustyan, patriarcha arménské apoštolské církve, Istanbul 1984.

nách jeho duše, a on pociťoval nekonečné bezútěšné utrpení. Můj Ježíš! Zredukován téměř na pouhého člověka, aby z nás učinil Boha! Jak se cítíme Ježíši blízko v jeho lidském výkřiku! Jaká síla je v této obrovské bolesti! Chtěla bych vám být, bratře, nablízku – nejen skrze dopisy, jak si to přejete, ale v každém okamžiku, abych k vám mohla promlouvat o něm, o jeho tak velké bolesti! Toto je „můj Ježíš“! Nikdy jsem k vám takto nemluvila. Nikdy jsem vám neodhalila tajemství jednoty. Tam jsme je nalezli. Toto tajemství nám daroval v onom výkřiku, kdy v největší tragédii svého umučeného lidství chtěl zakusit nejednotu se svým Otcem, v té chvíli, kdy se pro Otce obětoval a byl přibit na kříž.

Je to hluboké tajemství bolesti, hluboké jako sám Bůh. Bůh opuštěný Bohem! Zredukován jen na Člověka, z nekonečné lásky k lidem, jimž daroval Boha. Ježíš nikdy nebyl pouhým člověkem, ale zakusil toto nekonečné odtržení od Otce, aby pocítil, co znamená být „smrtelným hříchem“. On – Nejsvětější, Nejčistší, Láska! On nám daroval jednotu. Ideál, který je samým Bohem. Ducha Svatého, který spojuje Otce se Synem a jehož Ježíš opuštěný na okamžik na kříži necítil, abychom my nikdy nebyli Bohem opuštěni! Z tohoto duchovně rozervaného srdce, zničeného bolestí nekonečně přesahující fyzické rány, vyšel Ideál. Já, bratře, se klaním této duchovní bolesti, protože v ní

nacházím světlo, lásku, život. Byla a je pro mě vším. Je to ona skrytá perla2 těch, kteří chtějí prodat všechno, aby získali jednotu! S ním překonáváme všechny překážky, protože je tou největší bolestí, a v něm jsme nalezli občerstvení a nekonečný zdroj při každém malém narušení jednoty. Ale jako on poté, kdy vykřičel opuštěnost, se odevzdává Otci a umírá v něm, tak i my se díváme na tento vzor a dokážeme obnovit jednotu kdekoli, ať byla narušena kýmkoli. Ježíši opuštěný, jsi pro nás vším! Jak se ti klaním a děkuji ti za to, žes mi takto dnes večer otevřel srdce, abych o tobě řekla tomuto bratru, který tě již miluje, ale který možná zatím nezaměřil láskyplný pohled duše na tvoji největší bolest! Dej mu světlo, aby pronikl do této nesmírné zlaté pokladnice světla a lásky, kterou jsi ty, opuštěný! Ty jsi vrchol sebedarování! Jsi život Trojice zde na zemi. Bůh, který daruje Boha Bohu! Jsi Bůh jednoty. Jsi život za každou smrt! Jsi vzkříšení mrtvých svou milostí! Jsi líheň svatých! Jsi vášeň duší žíznících po jednotě! Neustále utěšuješ noci nejednoty a dáváš sílu unést i tu nejobtížnější nejednotu! Jsi vším! Klaním se ti! Miluji tě! Ať svět každý den nalezne v tobě cestu ke spáse a ke svatosti! Požehnané Velikonoce, bratře, vám i všem duším, které jsou s vámi sjednocené v Ježíši! Ať vstane z mrtvých láska. Modlete se za mě. v Ježíši sestra Chiara

1. Mt 26,41. 2. Srov. Mt 13,46.


Dopis z dubna roku 1948 dívkám, které vstoupily do fokoláre a těm, které se na vstup připravovaly. Datace dopisu vyplynula z jednoho textu Igina Giordaniho1, podle něhož byl tento dopis napsán, aby před prvními svobodnými parlamentními volbami v Itálii, které se konaly 18. dubna 1948, nabádal ke spolupráci se všemi katolickými uskupeními. Chiara jej podepisuje třemi hvězdičkami, jak to měla někdy ve zvyku. Dopis je adresován „fokoláre“, která zatím nebyla odlišena od třetího františkánského řádu a od Kruciáty. Fokolarínkami bez zaměstnání byly Aletta Salizzoni, Ada Schweitzer, Palmira Frizzera a Giosi Guella. Tento dopis uvádí několik prostých a hlubokých pravidel pro moudré jednání s druhými. Vše je však podřízeno Bohu, který každému dává světlo. Trident ejdražší interní a externí fokolarínky, protože mě ten, který „trestá ty, které miluje“,2 upoutává na lůžko, mám možnost mnoho věcí, které se vás a mě týkají, vidět jasněji. Chci, abyste to, co vám dnes říkám, braly jako cílenou vůli Páně a jako počátek nového způsobu života, který by vás měl uchvátit tak, jako vás uchvátilo naše včerejší a stálé heslo: „všechno nebo nic“. „Vy jste světlo světa a sůl země,“3 ale světlo světa musí svítit a sůl solit. K čemu by jinak sloužily? Tedy, již na počátku nového roku jsme si řekly, že třetí františkánský řád (a tím spíše Kruciáta) nemá žádné vlastní iniciativy než jediný úkol – evangelizovat se v lásce, abychom pak patřily všem, sloužily všem, byly služebnicemi všech. Toto je náš Ideál! Ze skutků, které činíme, se uvidí, jakou hodnotu má naše myšlenka – aby lidé viděli naše skutky a velebili Otce!4 Ale čiňte je pouze pro Hospodina! Ne proto, abyste je činily – ne proto, abyste se ukázaly – ne pro sebe, ale pro něho! Toto jediné vám musí stačit, abyste byly horlivými dělnicemi – planoucími pochodněmi.

N

Dílu natolik, nakolik budeme nezištně milovat druhé. 6) Ať se vám neprotiví žádná práce. Pohleďte na Ježíše a na žebravého svatého Františka a připomeňte si, že svatost znamená přemoci sám sebe. 7) Aniž by si toho všimly, poslouchejte Graziellu a Giosi. Mají stejnou autoritu: Graziella pak závisí na Giosi a Giosi na mně. 8) Všechno to, co jsem vám řekla, je nezbytně nutné, abyste opravdu milovaly Boha. Jinak mají pravdu ti druzí. 9) Především ve všem a mezi všemi ať vládne čistě nadpřirozený duch, díky němuž uvidíte Ježíše ve všech. Všech si važte, nikoho nesuďte, nikoho nekritizujte (je to ztráta času), stávejte se posledními, abyste byly prvními v nebeském království, a služte Ježíšovi ve všech. Přinášejte jednotu do všech prostředí. Bůh ať vás osvítí! *** 1. Storia del nascente Movimento dei Focolari, in C. Lubich – I. Giordani, „Erano i tempi di guerra“, Città Nuova, Roma 2005, s. 151. Igino Giordani: novinář, poslanec italského parlamentu, poznal Chiaru v roce 1948 (srov. biografické poznámky na s. 126). Stal se pak ženatým fokolarínem a měl v Hnutí důležitou úlohu. 2. Srov. Př 3,11–12. 3. Srov. Mt 5,13–14. 4. Srov. Mt 5,16. Foto: C. S. Chiara audiovisivi

Sloužit Ježíši ve všech

Zde jsou mé pokyny: 1) Věnujte jim veškerý čas, který vám zbývá po vykonání vašich povinností (práce a studium) a po životě ve fokoláre (to platí i pro externí fokolarínky). 2) Projevujte se jako velmi zodpovědné, sjednocené mezi sebou, ale ne tak, abyste odpuzovaly. Vykonávejte i ty nejobtížnější práce, aniž byste si vybíraly. Pokud nemáte čas, hledejte ho. Světec najde čas na všechno. Pro vás, pro vaši svatost ať stačí toto pravidlo: Pracovat jako otrok a modlit se jako anděl. Pokud mě v tom poslechnete, ujišťuji vás, že neupadnete do bludu aktivismu. Mějte široké srdce, které miluje všechny. Mějte vždy úsměv na tváři. Nešetřete se: jen tak se posvětíte. Když večer nepůjdete do postele unavené, váš den za nic nestál. Slibte, že uděláte všechno to, co je možné. 3) Pro fokolarínky bez zaměstnání ve městě (Ala, Ada, Palmira a Giosi) je pravidlem: věnovat těmto pracím pro přímou službu druhým dvě hodiny denně. 4) Nechte se doprovázet někým, kdo není z fokoláre, ale kdo je zcela věrný a důvěryhodný (jména pošlete mně). 5) Ujišťuji vás, že Bůh požehná našemu

Chiara Lubichová s některými prvními členy Hnutí fokoláre na horách ve Fiera di Primiero v tridentské provincii.


19

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

V době, kdy se šíří strach z náboženství, která by měla být ze své podstaty zdrojem míru, Benedikt XVI. svolal na 27. října tohoto roku mezináboženské setkání v Assisi. Navazuje tím na setkání, která započal Jan Pavel II. 27. října 1986. Maria Voce, prezidentka Hnutí fokoláre, tento krok přivítala s velkou radostí a vděčností.

P

ředevším bych chtěla vyjádřit svoji i naši radost a vděčnost papeži Benediktu XVI. za to, že svolal do města svatého Františka další velké setkání. Je to radost z pohledu na inspiraci, která určitě zrychlí a prohloubí prožívání vlastního náboženského přesvědčení ve službě míru. Je to naléhavé zvláště dnes, kdy se paradoxně šíří strach z náboženství, které je ze své podstaty živoucím zdrojem pokoje. Strach, že právě náboženství je hlavní příčinou mnoha konfliktů, napětí, fobií, nedostatku tolerance a pronásledování pro víru, které se ve světě objevují. Nepochybně v této době velkých změn „hradby, v nichž žily různé společnosti a jejich kultury, praskají“, jak to vidí filosof Giuseppe Zanghì. Zároveň se „na obzoru objevuje nové město – svět beze zdí, plný naděje“. Je to i vize Chiary Lubichové, kterou nastínila v roce 2004 v Londýně před početným shromážděním představitelů mnoha náboženství. Jako odpověď na otázku, jaká budoucnost čeká multikulturní, multietnickou a multináboženskou společnost naší doby v rizikách, která s sebou přináší střet kultur, připomněla vizi svatého Augustina v dobách hroucení římské říše pod tlakem stěhování národů: ne konec jedné civilizace, ale zrod nového světa. Nový svět trpící porodními bolestmi. Už na počátku sedmdesátých let Chiara zachytila známky „tíživého pocitu nejistoty, utrpení, o němž řekla, že ho lidstvo více či méně pociťuje a určitě i pociťovat

20


Foto: Broglio/AP

Assisi – setkání plné naděje Jan Pavel II. s představiteli dvanácti náboženství při modlitbě za mír v Assisi, 27. říjen 1986.

bude, dokud budou různá místa na zemi otřásána srážkami s jinými dosud neznámými národy“. Když hovořila k mladým na jednom mezinárodním kongresu, žádala je, aby „nezavírali oči před tímto trápením lidstva, ale vědomě brali do svých rukou zrod tohoto nového světa“. Dodala: „Jste zde, abyste získali světovou mentalitu a mohli se stát světoobčany.“ Na okamžik se tato vize nového světa zhmotnila právě před pětadvaceti lety na onom prvním historickém setkání náboženských vůdců z celého světa v Assisi. Tak to vnímal Jan Pavel II. o pár měsíců později při vánoční vigilii roku 1986 v hutné promluvě ke svým nejbližším spolupracovníkům z římské kurie: „Zdálo se, jako by se na okamžik projevila viditelně skrytá, ale radikální jednota, kterou Božské slovo, v němž bylo všechno stvořeno a všechno v něm trvá, ustanovilo mezi lidmi na tomto světě.“ Vize, která objímá přítomnost, „ty, kteří nyní sdílejí úzkosti a radosti tohoto končícího dvacátého století“. Ale i minulost a budoucnost: „I ty, kteří nás předešli v historii, a ty, kteří zaujmou naše místa, dokud Pán nepřijde.“ Je to velká vize Božího plánu s lidským pokolením, kterou předložil druhý vatikánský koncil. Je načrtnuta už v prvních řádcích Nostra aetate: „Mnoho národů“, ale „jen jedno společenství“, rozprostřené po celé tváři země. Tato vize se zhmotnila v Assisi. Blahoslavený Jan Pavel II. ji prohloubil ve své obsažné promluvě. Řekl, že je to „radikální jednota, která je založena na tajemství Božího stvoření a je součástí samotné identity lidského

bytí“. „Všichni lidé,“ pokračoval na základě koncilních textů, „jsou povoláni k jednotě Božího lidu, která předjímá a působí světový mír.“ Pohled, který vrhá nové světlo na poslání církve podle koncilu: „Být zárodkem jednoty a nadějí pro lidstvo“, tedy povolání „neodvrhovat nic, co je pravé a svaté“ v různých náboženstvích, naopak „zdůrazňovat a pěstovat jejich autentické duchovní, morální a společenské hodnoty,“ zachycovat v nich „paprsky pravdy, které mohou osvítit všechny lidi“. A nyní papež Benedikt XVI. přebírá odkaz svého předchůdce, který už od té doby vyzýval k „hledání a zachování ducha Assisi jako naděje pro budoucnost“. Za těchto posledních pětadvacet let jsme ušli po cestě otevřené blahoslaveným Janem Pavlem II., který aktualizoval koncilní učení, nepochybně velký kus díky působení Ducha Svatého, který úžasně proplétá učení a prorocká gesta papežů s životy mnoha svědků, se starými i novými charismaty, s mnišskými řády a novými církevními hnutími, kterým dal v katolické církvi a i v ostatních církvích a církevních komunitách vzniknout. Je to on, kdo řídí běh dějin při rozvíjení tohoto velikého plánu jednoty, navzdory mnoha stínům, které tíží naši planetu. Jsme toho svědky. I našemu Hnutí se téměř překvapivě otevřela neprobádaná stránka mezináboženského dialogu. Chiara Lubichová zachytila znamení Ducha Svatého v zájmu, který projevili o její duchovní zkušenost před-

Maria Voce se studenty buddhistické univerzity v Chiang Mai (Thajsko).

statovala, jak hluboko je láska a jednota zakořeněna v každém člověku. Dnes se nemůže mezináboženský dialog omezit jen na lídry, učence a odborníky. Musí se stát dialogem lidu, dialogem života, který se ukazuje jako stále neodmyslitelnější pro pokojné soužití našich měst a zemí, kde žijeme bok po boku s muslimy, buddhisty, hinduisty a sikhy. Je to příběh, který máme teprve číst a možná i vytvářet, aniž bychom se dali odradit zvěstmi o činech netolerance a násilí. Každodenní svědectví otevírá nové cesty: zažili jsme to v různých částech světa. Třeba v Alžíru, kde před pohledem na uzavřený a neproniknutelný Foto: archiv

stavitelé různých náboženství shromáždění v roce 1977 v londýnské Guildhall, kde jí byla udělena Templetonova cena za podporu náboženství. Od té chvíle došlo za více než třicet let k obrovskému rozvoji. Nepřestává překvapovat, jak se duchovní cesta, na kterou nás Bůh zavedl, kříží s dalšími duchovními cestami, při zachování naší identity, jako neustálá misie, jež nám jakožto svědkům Ježíše Krista, „cesty, pravdy a života“, umožňuje setkávat se a chápat se navzájem s příslušníky velkých náboženských tradic lidstva. To je cesta, po které jdeme. Když Chiara v roce 1972 vyzvala mladé, aby se stali protagonisty při zrodu nového světa, svěřila jim to, co označovala jako „nejmocnější zbraň lásky“, „způsob schopný znovu sjednotit svět“: Ježíše ukřižovaného, který volá v opuštěnosti Otce. „Na vás je, abyste ho znovu prožili a dali tak nezbytný a rozhodující popud k obratu, před kterým se lidstvo nachází.“ Je to on, ukřižovaný a vzkříšený Pán, klíč, otevírající dialog i v těch nejtěžších situacích, vzor radikálně nezištné lásky, té kenose, toho prázdna lásky nezbytného k přijetí bližního. Nečekaný byl pro Chiaru požadavek, aby o tom mluvila na velkém shromáždění buddhistů v Tokiu, buddhistických mnichů a mnišek v Thajsku, muslimů v Harlemu, animistických národů v Kamerunu. A tento požadavek se opakoval i pro mne na nedávných cestách do Afriky a do Asie a znovu jsem s úžasem kon-

Chiara Lubichová a imám W. D. Mohammed.

Foto: Paolo Lòriga

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

islám a křesťanskou menšinu v obranné pozici se už od šedesátých let otevírá jiné panorama: začal a rozvíjí se hluboký duchovní dialog mezi křesťany a muslimy. „Byl jsi úžasným příkladem souladu slov, činů a osobnosti. Přišel jsi k nám a rozpustil jsi moře ledu, zboural zdi, které nás dělily, a postavil na jejich místě pevný most.“ To jsou slova muslima Sidi Ahmeda Benchouka, někdejšího prefekta regionu Tlemcen, jimiž se obrátil k fokolarínovi Ulisse Caglionimu, který pracoval v Alžíru od roku 1966, při jeho pohřbu v Castelgandolfu v roce 2003. A jedna skupina muslimských přátel o něm píše v dlouhém dopise: „Vždy svědčil o své víře. Byl pro nás vzorem věřícího. Byl to Boží muž, muž, který byl jedním z nás.“ Zažili jsme pravou tvář islámu a mírovou sílu dialogu i na jiných důležitých místech, jako v Turecku, ve Svaté zemi, Libanonu, Pákistánu, USA, nemluvě o Evropě. Všude tam známe křesťany a muslimy, kteří svědčí o tom, že je možné se přestat druhého bát a začít ho objevovat, a že je možné působit na bratrské soužití ve městech. Jeden imám prohlásil na nedávném kongresu Hnutí v Itálii: „Naučil jsem se vyhýbat logice přítel-nepřítel, a sázet na jednotu lidské rodiny spojené vazbami vzájemné závislosti a bratrství, dívat se na bližního s jistotou, že v něm najdu neznámé bohatství.“ Sledujme přípravy a modleme se už nyní za velké říjnové setkání v Assisi. V očekávání nových překvapení, která nám chystá Duch Svatý. Maria Voce (L‘Osservatore Romano)


21

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Summer Job – práce, kultura, vztahy, zábava, nezištnost Na začátku prázdnin se v okolí městečka Manětín v Plzeňském kraji konal již druhý ročník akce Summer Job. Smyslem této akce, jejíž název by se dal do češtiny přeložit jako „letní práce“, nebo „letní brigáda“, je týden bezplatně pomáhat občanům obcí kolem Manětína, a tak posunout štafetu v konání dobrých skutků i do oblastí, které je možné nazvat misijními.

22


v Manětíně, nebo malovali interiér knihovny či vyklízeli krov kostela ve Štěchovicích. Ze spolupráce obyvatel místních obcí s mladými účastníky Summer Jobu vzniklo mnoho nových zkušeností a zážitků a podařilo se navázat nové vztahy. Místní lidé nezůstávali k pomoci mladých lhostejní, mnoho z nich vyjadřovalo svoji vděčnost nejrůznějšími způsoby: „Někteří místní lidé, u kterých jsme pracovali, nám poskytli bohaté pohoštění. Několik mladých lidí se poslední den přidalo k práci a pomáhali spolu s námi u těch, kteří pomoc potřebovali,” uvedla jedna z organizátorek akce Ludmila Luxová.

Kromě pracovní pomoci přinesli mladí lidé do regionu i kulturní, sportovní a duchovní program. V sobotu večer se v místním Kulturním domě konalo multimediální představení scénického tance XXL v podání slovenského herce a tanečníka Pavla Danka. V neděli odpoledne pak mladí uspořádali v Nečtinách fotbalový turnaj a následně také promítání filmu Gran Torino, což je psychologické drama o válečném veteránovi a sousedských vztazích. Právě téma sousedských vztahů je v této oblasti citlivé, neboť mezi jednotlivými vesnicemi na Manětínsku kdysi vedla hranice Sudet a některé rány z období 2. světové války Na nečtinském koupališti.

Fota: Marie Mejstříková

T

oto vše vědělo asi 80 mladých lidí, kteří se 30. června sjeli z celé České republiky do Manětína na úvodní mši svatou, kterou s nimi slavil plzeňský biskup František Radkovský. Popřál jim mnoho zdaru v jejich týdenním pracování a ujistil je o své podpoře a osobní radosti z toho, že se tato misijní brigáda koná na území jeho diecéze. Od čtvrtka do středy mladí pracovali tam, kde bylo potřeba. Pouze v neděli nepracovali, ale byli navštívit nedaleký trapistický klášter Nový Dvůr. Ostatní dny pak dobrovolnou manuální prací pomáhali jak s drobnějšími úpravami lidem v jejich domovech, tak také na potřebných pracích pro jednotlivé obce. Natírali například autobusové zastávky nebo zábradlí nečtinského koupaliště, nakládali a skládali dřevo z okolního lesa pro vytvoření topných zásob na příští zimu, čistili obecní komunikaci, prořezávali křovinaté porosty a zahrady místních občanů. Dále také urovnávali takzvanou Panskou louku

Účastníci přiložili ruku k dílu, kde bylo třeba.

nejsou v tomto kraji dodnes zaceleny. V pondělí pak vystoupila v Nečtinách hudební skupina Traband a v úterý akci zakončil SummerJob – Fest, jehož program byl složen z krátkých scének a představení účastníků Summer Jobu. Celou akci si organizovali mladí lidé sami. V přípravném týmu bylo zapojeno i mnoho kluků a děvčat gen 2, angažovaných v Hnutí fokoláre, kteří s myšlenkou misijních brigád před dvěma lety přišli. Podle účastníků však nejdůležitější nebyla ani práce samotná, ani zajímavé večerní programy. Mladé lidi nejvíce těšily vztahy, které mohli s místními lidmi i mezi sebou navázat. Zároveň se Summer Job stal i pro jeho účastníky velkým obohacením. „Mohli jsme na vlastní kůži zakusit, že bezplatná, dobrovolná pomoc zcela cizím lidem nemusí být pouze neobvyklým dobrým skutkem. Ze západních Čech jsme odjížděli velmi obohaceni – jak novými vztahy, tak také vědomím, že jsme se mohli stát darem pro mnoho jiných lidí,” řekla jedna z účastnic Summer Jobu, Veronika Landkammerová. „Je skvělé začít prázdniny jedním velkým dobrým skutkem – darovat svůj čas pro dobro druhých lidí. Dar, který zde člověk dává, dostane zpět jiným způsobem, často ještě ve větší míře,“ doplnil další z účastníků, Michal Uhlíř. Vojtěch Jurásek, Lucie Koutová 1. Projekt Summer Job byl uskutečněn za finanční podpory Evropské unie v rámci programu Mládež v akci.

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Kamínky jedné mozaiky

Jak konkrétně žít motto Mariapoli?

Motto, které provázelo letošní prázdninovou Mariapoli v jihočeské Volyni.

A

si 220 účastníků zde prožilo pět červencových dní, kdy každý člověk a každá chvíle byla důležitá, ať již šlo o přednášky, naslouchání a prožívání tématu o Boží vůli, prolínajícího celou Mariapoli, o chvíle sdílení životních i každodenních zkušeností, kulturní zážitek při představení, odpočinek, výlety, hry, společné putování do Lštění, či večer talentů při závěrečném táboráku. Zpracovala Ludmila Šturmová Představení Oskar a růžová paní v podání Jana Sklenáře a Martiny Eliášové z Klicperova divadla Hradec Králové.

Při přednáškách v sále.

Putování do Lštění – například na kole.

Fota: Pavel Novák

Mše svatá ve Lštění. Závěrečný táborák.

Humor má budoucnost i na příští Mariapoli.


23

U ŠÁLKU ČAJE S JOSEFEM ČERNÝM... Foto: archiv rodiny Černých

Pomocné lano Vidět v každém dítěti jeho pozitivní stránky – to jsou slova, jimiž poodkrývá něco ze svých bohatých pedagogických zkušeností Mgr. Josef Černý z Prahy – Horních Počernic.

J

ak jste se rozhodoval pro pedagogickou činnost? „Chtěl jsem studovat Přírodovědeckou fakultu, ale tehdy mi soudružka ředitelka řekla, že s mými názory nemůžu absolutně na vysokou školu. Dostal jsem se však na Pedagogický institut v Brandýse nad Labem, což byla též vysoká škola. Studoval jsem přírodopis a zeměpis a bavilo mě to. První pracovní místo jsem našel v Dětské psychiatrické léčebně v Praze – Dolních Počernicích jako vychovatel. Poznal jsem tam fantastické lidi a musím říct, že to pro mě byla úžasná profesní škola. Dala mi možnost pochopit extrémní nebo nějak vybočující případy, podobné, s jakými jsem se pak – i když třeba ne v tak vyhraněné formě – setkával po celý život.“ Kde jste pak působil? „Učil jsem na různých školách, sedm let jsem pracoval v dětském domově, nějakou dobu v pedagogicko-psychologické poradně a téměř deset let jako inspektor pro základní školství a zařízení ústavní výchovy. Tam jsem mohl zúročit své předcházející zkušenosti. V důchodu mi pak bylo nabídnuto učit na Pedagogické fakultě.“ Při vyučování se učitel snaží předat žákům vědomosti, ale jde i o celkové formování osobnosti… „Myslím si, že není možné hnát děti jen do výkonu. Je třeba v každém vidět jeho pozitivní stránky a budovat je v něm. To neznamená, že bude mít jedničky. I čtyřkař je plnohodnotný člověk, jeho hodnota není ve známkách, ale v něčem jiném. Mrzí mě, když na závěr školního roku nějaká instituce řekne: ´Jedničkáři mají vstup zdarma.´ Přitom možná někdo s trojkami vyvinul upřímnější snahu než některý jedničkář.“ Tento přístup byl určitě velmi důležitý právě v dětském domově… „Určitě, protože tam jedničky byly velmi vzácné. V každém z dětí je však něco pozitivního, třeba kluk, který za krádeže

24


Mgr. Josef Černý s manželkou a vnoučaty.

skončil v kriminále, si pak uvědomil, že udělal blbost a dnes je z něho poctivý člověk. Potěší, když se dovím, že holka, která byla plná problémů, dnes pracuje v sociální oblasti a svou práci dělá velmi zapáleně. Je třeba vidět příběh každého jednotlivě.“ Když dítě nemá zázemí ve zdravé rodině, jaké jsou možnosti pomoci? „Vždy se musí najít někdo, kdo hodí pomocné lano, kdo mu pomůže se orientovat. Nejlepší lano je desatero, ale to se lehko řekne. Musí se to prožít, užít v praxi. Speciálně v ústavní výchově je zásadní, aby zde působili lidé, kteří mají pozitivní přístup k dětem. Často se v této oblasti klade důraz na odborné vzdělání, ale bez vztahu k dětem nepomůžou ani vysokoškolské diplomy.“ Jaké radosti jste prožil ve školství? „Chci být vděčný za to, co přicházelo. I to negativní se v pozitivní obrátilo. Například za komunismu mě dali jednou za trest učit na první stupeň, abych nepůsobil ideově neblaze na druhém stupni. Nakonec jsem byl na prvním šťastný, protože jsem dostával fantastické děti. Jedna žákyně mi vzkázala, že vystudovala geologii a že za základ toho považuje lásku k šutrům, kterou jsem v ní vzbudil ve 4. třídě. V létě na dovolenou za mnou přijeli bývalí žáci z malešické školy, jako na školní výlet… Když jsem pak byl nemocný, telefonovali mi, nabízeli pomoc apod.“

V rámci inspekce jste měl možnost nahlédnout, jak probíhá integrace dětí s postižením… „Vždy záleží na lidech a je dobré, když si ředitel dovede vybrat tým, který na to sedí. Někde se řekne, že se integruje, seženou se peníze, vše se zařídí bezbariérově, ale vozíčkáře tam člověk nevidí. A jinde vozíčkáře tahají v ruce po schodech. Jde to sice ztuha, ale integrace funguje. Úžasné je, když zapálení lidé pracují ve výborných podmínkách. Jsem pro integraci, ale ne za každou cenu. Je třeba, aby management školy reálně zvážil své možnosti, jak materielní, tak vnitřní, lidské, protože může být špičkový učitel, který selže, když má dělat něco, na co třeba nebyl připravený.“ Co je podle vás důležité při vzdělávání budoucích pedagogů? „Je dobře, že pedagogická fakulta je teď více než dříve zaměřena na problematiku pedagogické praxe. Vysoká škola, která formuje budoucí pedagogy, by z nich neměla vychovávat jen odborníky na určité předměty nebo činnosti, ale učitele a vychovatele, kteří dokážou u svých žáků vzbudit zájem o řešení problémů a formovat jejich přístup k životu. Znamená to, že jim zprostředkují nejen encyklopedický přehled vědomostí, ale uvedou je do procesů poznávání a způsobů, jak k nim přistupovat. Působení na fakultě je završením mé pedagogické kariéry, i když nejkrásnější prací pro mě jsou mí čtyři vnuci.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová


25

Tatínku, kam pořád večer chodíš?

B

nu. Ani jsem nedýchala, aby si nevšimli, že se dívám a že všechno sleduji. Tatínek se potácel, jak byl opilý, něco nesmyslného blábolil, maminka mlčela. Pak se zhaslo a v celém domě nastalo ticho. V hlavě se mi honila spousta myšlenek a cítila jsem, jak mi prudce buší srdce. Potom jsem i já usnula a v noci jsem měla divoké sny. A tak to bylo mnohokrát. Když jsme se sešli u jídla, nedokázala jsem se už na otce zpříma podívat. Měla jsem na něj velkou zlost. Co tu dělá? Co nám k tomu řekne? Byla jsem na maminčině straně. To ona pro mne představovala rodinu, k ní jsem vzhlížela. Domácí atmosféra postupně houstla. Po troškách jsem se mamince svěřovala se svými starostmi a otce jsem před ní začala otevřeně odsuzovat. Maminka to vnímala stejně a její závěr byl jasný. Obě jsme si přály, aby tatínek odešel. Bylo potřeba to otci říct a udělat tomu bez velkého rozruchu konec. Takhle už to prostě dál nešlo. Jednou odpoledne jsem o všem mluvila se svou přítelkyní Giulianou. KdyFoto: M. a K. Broschovi

ylo nás doma už sedm sourozenců. Já jsem byla nejstarší, ale ještě mi nebylo ani deset. Maminka měla pořád spoustu práce, jak si asi dovedete představit, a navíc čekala osmé dítě. Tatínka jsem vídala každý večer odcházet, vypadal ve své uniformě (byl důstojník) mladě a krásně, zatímco maminka zůstávala doma, dávala dětem do pořádku oblečení nebo žehlila, prala a myla nádobí. Kam tatínek každý večer chodil? Maminka nám vysvětlovala: „Víš, tatínek je předsedou důstojnického spolku. Musí tam vždycky být. Každý večer, na každé oslavě, na každé schůzi.“ Nedokázala jsem však pochopit, proč ona musí zůstávat stále doma. Postupem doby se ale z toho stal pro mne velký problém, velká starost. Ubíhaly měsíce, roky… Doba mého dospívání byla těžká. Často jsem maminku viděla plakat, protože byla hodně sama. Předčasně zestárla. Tatínek se vracel pozdě v noci a já jsem se přivřenýma očima dívala z postele na stále tutéž scé-

26


bych jí tak mohla uvěřit, kdoví jestli by se nemohla situace mých rodičů změnit. To, co říkala, mělo určité kouzlo. „Mariso,“ řekla mi, „ty trpíš, ale přitom se ze všech sil snažíš být šťastná, viď? Kdybys dokázala překonat bolest a milovat, protože ta bolest pro tebe představuje Krista ukřižovaného z lásky k nám, viděla bys, co nového by se před tebou otevřelo! Začneme spolu, budu ti pomáhat, jestli chceš.“ Bylo to něco nového, co jsem nikdy neslyšela. Moje bolest byla ale způsobená konkrétním člověkem, ne okolnostmi. Znamenalo to tedy začít ze všech sil milovat toho člověka. To byl kříž, který mi Pán nabízel, abych ho následovala. Rozhodla jsem se. Stejně bych se jednou musela rozhodnout. Čekala jsem na otcův návrat do pozdní noci, se srdcem bušícím víc než obvykle. Maminka už šla spát a o mém rozhodnutí nevěděla. Uslyšela jsem, jak se někdo snaží zvenku otevřít domovní dveře. Šla jsem tatínkovi naproti. Necítila jsem soucit, chtěla jsem ho milovat trpělivou láskou, která jde i za to, co je vidět, a která je milosrdná. „Tatínku, pojď, půjdeme tiše, všichni už spí. Vlez si do postele, já ti hned přinesu něco, co ti udělá dobře.“ Srdce mi bušilo ještě víc než před chvílí. Podíval se mne, něco zablábolil. Ale usmála jsem se na něj a prstem naznačila, aby byl potichu. Tak to šlo několik večerů. Pokaždé jsem vymyslela něco nového: vývar, teplou koupel na nohy, něco z lékárny. A ten trochu kalný pohled, ta tvář, ten člověk už mi nenaháněl hrůzu. Každý večer, i když v různou dobu, jsem čekala na příchod živého Ukřižovaného. „Maminko, víš, co se stalo?“ A vyprávěla jsem jí se spontánní upřímností, co se v těchto dnech dělo. Mluvila jsem s ní o Boží lásce, jak jsem ji objevila a jak mne vede k tomu, abych změnila svůj postoj vůči otci a byla k němu mnohem pozornější. „Pomůžeme si navzájem, on to potřebuje, maminko, viď?“ Bylo to náročné, ale láska zvítězila. Tatínek dokázal přitažlivost alkoholu přemoci a začal večer zůstávat doma. M. F.

OSMISMĚRKA Autorem myšlenky, která tvoří TAJENKU naší doplňovačky, je Vernon Sanders Law. A přestože se týká vzdělání, neobrací se vlastně vůbec na školáky, ale naopak na vás všechny, kteří jste škole již odrostli.

Děláme jako ovce

5

1

2

8

9

1

Patřící Billovi

5

3

10

10

16

14

Malý buk

5

12

17

2

1

6

Oslovení nevojáka

4

3

14

3

10

1

Policajt

2

1

15

7

8

6

Vědro

6

5

1

10

8

6

10

8

2

1

7

8

9

16

11

15

1

6

Největším suchozemským savcům

11

10

12

7

16

9

Vyjádřiti úctu

17

4

15

8

15

3

Pedagog

17

2

3

15

1

10

Velmi

14

1

10

3

4

1

Používání líčidel Malý most

TAJENKA 11 6 11

12

7

2

8

15

1

17

2

1

7

8

9

8

15

1

11

6

12

7

2

14

16

5

1

4

Co děláš, Pipo?

–

10

3

Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Administrativa redakce: Veronika Němečková Redakční rada: Štěpán Filcík ThDr. Miloslav Kněz Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. PhDr. Ilona Špaňhelová Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá Ing. Milena Honetschlägerová Marie Hrabětová Mgr. Veronika Matiášková PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková Mgr. Zdeňka Růžičková Mgr. Tomáš Tatranský

To jsou dva kameny, které si povídají.

Walter Kostner

TIPO

Naše doplňovačka

(Nejprve vyplňte doplňovačku a pak pomocí přidružených čísel odhalte TAJENKU.)

Časopis Hnutí fokoláre Září 2011, ročník 20 (14)

Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON PRAHA, spol. s r.o., U Elektry 650, 198 00 Praha 9 ISSN 1212 – 0782

A

Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994

PIPO

Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz)

Kameny a mluví?

Rostliny ani zvířata neumí mluvit, a občas ani lidé…

Chudáci, alespoň je postavím k sobě.

A my, kdo mluvit dokážeme, se jim občas podobáme…

Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] Titulní strana: Práce na nečtinském koupališti, Summer Job 2011. Foto: Marie Mejstříková

2011 ROČNÍK 20 (14)

Recommend Documents