2011 ROČNÍK 20 (14)

6/2011 ROČNÍK 20 (14) Přinášet Boha světu | Rozhovor s Marií Voce | 20

www.focolare.cz

Jan Pavel II. | Zastánce důstojnosti člověka | 5 Ekonomická krize a životní styl | 8

PRO INSPIRACI

Dědictví Jana Pavla II.

V

zápětí poté, co na Svatopetrském náměstí odezněla tradiční formule, ohlašující beatifikaci Jana Pavla II., rozezněl se několikaminutový potlesk, který jen symbolicky stvrzoval neformální oblibu, jíž se těšil nejen mezi věřícími. Již jeho volba 16. října 1978 večer byla prvořadou senzací, která obletěla svět. A nutno dodat, že to nebylo zdaleka jediné překvapení spojené s tímto Polákem. Během své cesty v úřadu nejvyššího pontifika katolické církve vztyčoval symbolické milníky, měnící zažité stereotypy. Přestože byl hluboce zakořeněn v domácí církevní tradici, dokázal překračovat virtuální i skutečné hranice. Jako první papež navštívil synagogu a mešitu. Lze říci, že se naučil s bravurou pohybovat na scéně, kterou mu nabízel dnešní svět. Dokázal přitom navazovat bezprostřední vztahy – od „obyčejných“ lidí až po mocné a vlivné státníky. Cílem však nebyla sebeprezentace, ale snaha nabídnout evangelijní poselství do nejrůznějších kultur i sociálních skupin. Velkou popularitu si však získal zvláště mezi mladými, které také od poloviny 80. let pravidelně zval na světové dny, jež se rychle staly nepřehlédnutelným fenoménem církevního života. Pro naše země byl důležitý zájem, s nímž se vě-

dařilo převést církev z 20. do 21. století. Nelze přitom zapomenout ani na současného papeže Benedikta XVI., který byl jeho nejbližším spolupracovníkem a kontinuálně pokračuje v rozvíjení odkazu – například v podobě iniciativy „nádvoří národů“. A pro dnešní dobu znějí slova Jana Pavla II. z počátku pontifikátu stále aktuálně: „Nebojte se, otevřete brány Kristu dokořán.“ Jaroslav Šebek Blahoslavený Jan Pavel II.

noval podpoře očištění historické paměti, vztahující se k osobě Mistra Jana Husa. Jeho důraz na vnitřní svobodu člověka, pramenící ze vztahu s Kristem, logicky směřoval také k požadavku vnější svobody v zemích zadrátovaných železnou oponou. Již první návštěva jeho rodného Polska v červnu roku 1979 podstatně přispěla k bourání stavby komunismu. Nynější rychlé blahořečení je však především výrazem naděje pro svět, který nyní mnohdy tápe v nejistotě a čelí řadě problémů a otázek, vyplývajících z globalizace ekonomiky, ale také ze sociálních vztahů a odlišných kultur. Souhlasím proto s názorem pražského arcibiskupa Dominika Duky, že se Janu Pavlu II. po-

N

adační fond časopisu Nové město upřímně děkuje za vaši podporu a přízeň v roce 2010. V uplynulém roce jsme od všech dárců získali dary v celkové výši 136 962 Kč, které byly podle statutu Nadačního fondu použity na podporu časopisu. Díky tomu jsme mohli pokrýt přibližně 21% celkových nákladů spojených s vydáváním časopisu, i když stále zůstává nepokryto okolo 20%. Ještě jednou děkujeme vám všem, kteří svými dary umožňujete vydávání tohoto měsíčníku. Ing. Bedřich Votýpka, předseda NF

OBSAH Dědictví Jana Pavla II. 2/ Symbol obnovy a smíření 3/ Mládež a naše přátelství s Janem Pavlem II. 4/ Velký bojovník za respektování důstojnosti člověka a jeho práv 5/ Kamarádka s otevřeným srdcem 6/ Ekonomická krize a životní styl 8/ Autorské právo se ve Vinoři prosadilo 12/ Škola Abba 13/

2

| Nové město | 6/2011 6/2011

Slovo života 15/ Hledat Boží vůli 16/ Nová cesta svatosti 17/ Pokud se nemodlíte, nač žijete? 18/ Přinášet Boha světu 20/ Rozšířit srdce 22/ Pomáhá internet komunikaci? 24/ Komiks 25/ Z londýnského deníku 26/ Osmisměrka 27/ Ze života Hnutí fokoláre v České republice 28/

„Nadační fond časopisu Nové město“ vás zve ke spolupráci Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím časopisu Nové město, a požádat vás o finanční pomoc pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky. Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme. Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100 IČ: 28465059, Lublaňská 9/1002, Praha 2-Vinohrady, 120 00 [email protected], m: 00420 602 341 682

Správní rada: Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma, Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, Ing. Jiří Hájek, Ing. Jana Friedová

POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ

Symbol obnovy a smíření KOSTEL „FRAUENKIRCHE“ V DRÁŽĎANECH

„F

rauenkirche“ – zkrácený název pro „chrám naší paní Panny Marie“ – se popr vé připomíná již v 11. století. Dominantou Drážďan, známou z dobových vyobrazení, se stal po barokní přestavbě dokončené v roce 1743. Po zničení při bombardování města spojenci v únoru roku 1945 zůstal dlouhá léta v troskách jako symbol válečné hrůzy a nesmyslnosti, podobně jako katedrála v anglickém Coventry, zničená německými nálety v roce 1940. Mezi oběma chrámy existuje silné pouto. Stal se jím kříž tvořený ze tří železných trámových spojnic, vytažených z trosek anglického kostela, ve kterém byl tento improvizovaný kříž z hřebů ještě za války položen na oltář a kde se nachází dosud. Spolu s nápisem „Otče, odpusť“ se stal mementem prosby za odpuštění všech válečných bezpráví a křivd. Jeho replika je dnes umístěna i v obnoveném „Frauenkirche“. Každý pátek v poledne se zde, stejně jako v Coventry i na některých dalších místech, koná liturgie spojená s modlitbami za odpuštění vin způsobených nejen válkami, ale i všemi projevy lidské ubohosti – za odpuštění nenávisti rozdělu-

jící národy a rasy, ziskuchtivosti pustošící zemi, nezájmu o stav trpících, pýchy, která odvádí člověka od Boha… „Frauenkirche“, jehož impozantní obnova do původní podoby byla za přispění lidí z dvaceti zemí světa dokončena v roce 2005, je působivou výpovědí o nezničitelné síle lidského ducha. Jiří Kratochvíl, fokolarín žijící toho času v Německu

Ztracená perla v údolí řeky Jihlavy POZVÁNÍ NA VÝLET

P

řed několika lety mně byla na novém pracovišti svěřena obnova pravděpodobně nejstaršího, dnes už bývalého ženského kláštera na Moravě – Rosa coeli (Růže nebeská) v Dolních Kounicích. Když jsem areál kláštera založeného v roce 1181 poprvé uviděl, kouzlo místa mě ohromilo a uchvátilo. Zřícenina gotického kostela spolu se zarostlým rajským dvorem a křížovou chodbou a hned vedle stojící ohromná chátrající barokní budova bývalého konventu strhují geniem loci a dávají tušit bohatou duchovní historii… Po prvním okouzlení a radosti z krás-

né a smysluplné práce však přišly obavy, jak k záchraně místa přistoupit. Po krátkém hledání jsme se s chutí pustili do práce a začala příprava projektů, stavebně technické průzkumy, shánění peněz a vlastní rekonstrukce. Přestože klášter na větší část oprav ještě stále čeká, mnozí pamětníci jsou udiveni, kolik se toho za poměrně krátkou dobu změnilo a jak to pomohlo nádherné stavbě vrátit důstojnost a tvář. Nejde přitom jen o opravené střechy a zdi a případné zásluhy jedinců. Je to společné dílo mnoha lidí, kteří chtěli nejrůznějším způsobem přispět k obnově Růže nebeské, místa s velkým duchovním nábojem. Přestože klášter není příliš známý, počet návštěvníků každoročně stoupá a v posledních letech již pravidelně překračuje deset tisíc. Pokud se rozhodnete klášter navštívit, nečekejte žádný luxus, ale zkuste naslouchat poselství, o němž Rosa coeli vypráví. Více informací naleznete na www. dolnikounice.cz. Josef Bambas, stavební technik Biskupství brněnského

YouCat KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE PRO MLADÉ

N

a knižní hit kandiduje počin, kterého se ujal kardinál Christoph Schönborn. Pod jeho vedením byl sepsán katechismus uzpůsobený vnímá-

ní mladých lidí. Darem ho dostanou všichni účastníci letošního XXVI. světového dne mládeže v Madridu. Název YouCat je slovní hříčka, spojení dvou anglických slov „Youth and catechism“ (Mládež a katechismus), který lze chápat i jako výzvu „Ty a katechismus“ (česky vydalo Karmelitánské nakladatelství). Čím je tato kniha zajímavá? Především tím, že otázky kladli sami mladí lidé. Komentář, který následuje, umožňuje pochopit danou otázku a její význam pro život. Postranní sloupce nabízejí definice, citáty svatých a učitelů víry. V knize je mnoho vtipných malůvek a množství fotografií, které česká verze zaměnila za „domácí“. Proto se na stránkách svého katechismu mnozí mladí najdou. Úvodní slova sepsal papež Benedikt XVI.: „Dnešní mladí lidé nejsou tak povrchní, jak se o nich tvrdí. Chtějí vědět, o co v životě skutečně jde. Studujte katechismus vášnivě a vytrvale! Obětujte na to čas svého života! Studujte ho v tichu svého pokoje, čtěte si v něm ve dvou, s přítelem, vytvářejte studijní kroužky a sítě, sdílejte se po internetu. Měli byste znát svou víru stejně důkladně, jako zná IT odborník operační systém svého počítače, … abyste dokázali účinně a rozhodně čelit výzvám a pokušením této doby… nemá-li vaše víra vyschnout jako kapka rosy na slunci.“ Zbývá si jen přát, aby čtenář zakoušel takovou radost, jako človíček v pravém dolním rohu každé stránky. P. Jan Balík, katolický kněz

6/2011 | Nové město |

3


4

| Nové město | 6/2011

Mládež a naše přátelství s Janem Pavlem II. 27. dubna tohoto roku jsem měl tu čest zúčastnit se „Večera Jana Pavla II.“, který pořádaly na pražském arcibiskupství sestry paulínky při prezentaci knihy „Deník přátelství“, obsahující korespondenci, která zachycuje více než šedesátileté přátelství mezi Karolem Wojtylou a Wandou Póltawskou. To, o čem v knize hovoří tato mimořádná osobnost, jen potvrdilo moji vlastní zkušenost s Janem Pavlem II. dařeným – umělcem, myslitelem, mystikem, prorokem a zároveň přítelem a blízkým člověkem. (Obrázek černé dívky z Afriky, která utekla ochrance a vrhla se do náručí papeže, který ji objímá před tisícovým zástupem, oběhla celý svět.)

Takto začalo naše přátelství s Janem Pavlem II. Seznamovali jsme se s jeho myšlenkami, především v dopise mladým z roku 1985 a v dalších poselstvích. Poznali jsme jeho vynikající spolupracovníky: kardinála Pironia, prezidenta Foto: Markéta Jírů

V

říjnu roku 1978 jsem v severoč e s ké m Mo s tě zaslechl v rádiu, že papežem byl zvolen kardinál Karol Wojtyla. V té době byly práce a kontakty s mladými lidmi v naší církvi téměř ilegální. Poznal jsem to na vlastní kůži, když jsem se na nátlak StB stěhoval v roce 1979 z padesátitisícového Chomutova do zapadlé vsi v Jizerských horách. Velkou oporou a inspirací mi byla spiritualita Hnutí fokoláre, kterou jsem poznal ještě jako bohoslovec a která mne stále provází. Časem se zapadlá fara stala místem, kam během let přijížděly stovky a tisíce mladých lidí. To trvalo deset let. Komunismus u nás padl v roce 1989. Zkušenost zapadlé fary dala vzniknout Sekci pro mládež ČBK. Vytvořila se skupina nadšených kněží a laiků. Začínali jsme s velkým nadšením, velkými plány, ale prakticky bez zkušeností s pastorací mládeže na diecézní nebo dokonce národní úrovni. V této situaci jsme se dozvěděli o Světových dnech mládeže v Čenstochové. Nevěděli jsme, co od takové „megaakce“ očekávat. Pamatuji si však, že jsme si řekli: „Papež si to přeje, papež zve, udělejme to. Na tvé slovo spustím sítě.“ Byl to krok víry a byl bohatě odměněn. Poprvé jsme se zblízka setkali s osobností Jana Pavla II. Především jsme se ale setkali s člověkem, který miloval mladé a rozuměl jim. S člověkem, který říkal náročnou pravdu, ale srozumitelným jazykem. S člověkem, který jasně ukazoval na Krista jako na nejlepšího přítele. S člověkem nesmírně ob-

Dr. Wanda Póltawská na „Večeru Jana Pavla II.“ podepisuje Mons. Šimáčkovi svou knihu „Deník přátelství“. Mons. Šimáček během večera hovořil o zkušenosti české mládeže s Janem Pavlem II.

Papežské rady pro laiky, Mons. Boccarda, ředitele Sekce pro mládež Papežské rady pro laiky a další. Tito lidé nám pak zprostředkovali návštěvy řady expertů v pastoraci mládeže z celé Evropy. Velkou inspirací byly každoroční dopisy papeže mladým, evropské kongresy o pastoraci mládeže, mezinárodní fóra mládeže, kde jsme zjistili, že přestože jsme žili za železnou oponou, nejsme nijak pozadu, protože Duch Svatý vanul na obou stranách hranic. Pastorace mládeže se pod vlivem Jana Pavla II. začala neobyčejně rozvíjet právě v 90. letech a my, aniž jsme si to tehdy uvědomili, jsme nastoupili ve správnou chvíli do správného vlaku. Myslím ovšem, že diecézní pastorace mládeže je i dnes pro mnohé velké novum, které bude třeba ještě objevit! Pak jsme prožili Denver, Svatý Kopeček, Manilu, Loreto, Hradec Králové, Paříž, Řím a další. Pravdivost Jana Pavla II. ukazuje tato jeho věta z Říma: „Je těžké věřit v roce 2000? Ano, je to obtížné, ale s pomocí Boží je to možné.“ Také pro tuto pravdivost byl Jan Pavel II. milován. Snad poslední poznámka. Při těchto setkáních byli obdarováni všichni, také kněží a biskupové. Dochází k setkání biskupů a mladých, která jsou obohacující pro obě strany a církev se tak stává mladší a krásnější. Ať tedy Bůh sám odplatí Janu Pavlu II., tomuto velkému papeži a světci to množství dobra, moudrosti a lásky, které nám všem předal. Jane Pavle, přimlouvej se za nás. Miroslav Šimáček


Foto: soukromý archiv rodiny Póltawských

Velký bojovník za respektování důstojnosti člověka a jeho práv Svědectví Dr. Wandy Póltawské o Karolu Wojtylovi při příležitosti autogramiády její knihy „Deník přátelství“ mně připomnělo, že v centru pozornosti tohoto velkého papeže byl – samozřejmě na základě hluboké víry v Krista Vykupitele – vždy člověk, rodina a mládež.

D

ůstojnost i povol án í čl ově k a vyžaduje, aby respektování lidských práv bylo v základě života jednotlivců, rodiny i každé společnosti. To, že byl člověk stvořený z lásky k Boží podobě, tedy k lásce, určuje jeho vysokou důstojnost i transcendentální cíl. Papež Jan Pavel II. byl plně zakotvený v B ohu, a proto též chápal velikost jeho stvoření – člověka. Jeho personalismus, zaměřený na důstojnost každé lidské osoby, jeho úcta k lidské lásce, vyjádřená v jeho „teologii těla“, to vše jej vedlo k tomu, že byl neúnavným obhájcem důstojnosti člověka a jeho práv. Proto už 2. října 1979 na Valném shromáždění OSN v New Yorku pronesl: „Všeobecná deklarace lidských práv a další právní ustanovení na mezinárodní i národní úrovni se snaží… vymezit alespoň některá nezcizitelná práva člověka…: právo na život, svobodu a bezpečnost osoby; právo na jídlo, oděv, obydlí, na zdraví, odpočinek a zábavu; právo na svobodu vyjadřování, výchovu a kulturu; právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství…;

Manželé Póltawští s Janem Pavlem II.

právo volit si životní stav, založit rodinu a mít všechny podmínky nutné k rodinnému životu; právo na majetek a práci, na přiměřené pracovní podmínky a na spravedlivou mzdu; právo se

shromažďovat a sdružovat; právo na volnost pohybu…; právo na státní příslušnost a domovské právo; právo na účast v politickém životě a právo svobodné volby politického systému… Tato

WANDA PÓLTAWSKÁ Narodila se roku 1921 v Lublinu. Jako studentka gymnázia byla nacisty čtyři roky internována v koncentračním táboře Ravensbrück, kde byla německými lékaři pokusně operována. Po válce studovala medicínu a těžce se vyrovnávala se svým traumatem z vězení i z toho, že Polsko opět není svobodné. Zůstával v ní hluboký nepokoj. Při studiu se seznámila s otcem Karolem Wojtylou, který se stal jejím duchovním vůdcem a zpovědníkem. Bylo tak navázáno hluboké přátelství, které trvalo až do papežovy smrti. Se svým manželem za ním jezdila i do Říma také z titulu členství v Papežské akademii pro život. Z těchto kontaktů se zrodil „Deník přátelství“, čili bohatá korespondence mezi paní Wandou a Janem Pavlem II. Khina právě vyšla v českém překladu v nakladatelství Paulínky.

práva se týkají uspokojení základních lidských potřeb, svobody člověka a jeho vztahu k ostatním. Ale vždy a všude se vztahují na člověka v plném rozsahu jeho lidství.“ V encyklice Centesimus annus Jan Pavel II. podává další výčet základních lidských práv: „Právo na život, k němuž patří významné právo na růst po početí v matčině lůně; právo žít v úplné rodině a v mravním prostředí, vhodném pro růst a rozvoj osobnosti; právo dovést svůj rozum a svobodu ke zralosti hledáním a nalézáním pravdy; právo podílet se na práci při využívání statků země (nerostných zdrojů – pozn. autora článku) a získávat z ní obživu pro sebe a své blízké; právo svobodně založit rodinu a plodit a vychovávat děti za odpovědného uplatňování vlastní sexuality. Zdrojem a syntézou těchto práv je v určitém smyslu náboženská svoboda, chápaná jako právo žít v pravdě vlastní víry a v souladu s transcendentní důstojností vlastní osoby.“1 Je jasné, že jakékoli právo vyžaduje na druhé straně povinnost je respektovat a zachovávat. Dva výše uvedené výčty základních lidských práv nám mohou pomoci se v této oblasti lépe orientovat jak v životě osobním, tak společenském. A pokud se nám to alespoň částečně podaří, pak tento příspěvek splnil svůj účel. Miloslav Kněz

1. Srov. Kompendium sociální nauky církve, čl. 155.


5

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

6


Kamarádka s otevřeným srdcem Foto: Markéta Jírů

S Hanou Petříkovou se známe již řadu let. Poprvé jsem ji viděla v květnu před patnácti lety. S ní a s jejími přáteli jsme si povídali o jejím životě, o těžkostech, ale i radostech, se kterými se v životě setkává.

Hana Petříková s Teresou Cifaldi na setkání Zlaté Prahy.

mi: „Před patnácti lety se poprvé konal týden za sjednocený svět, který v neděli 5. května 1996 vyvrcholil

celosvětovým telefonickým spojením s mladými z celého světa a poselstvím zakladatelky Hnutí fokoláre ChiaFoto: archiv Hany Petříkové

H

anka je od malička na vozíčku. Má o šest let mladší sestru a nyní je již poprvé tetou. Měla jsem možnost poznat i Hančiny rodiče, kterých si Hanka velmi váží a oceňuje svobodu, jakou jí dávají: „Můžu chodit, kam chci, mám v tom svobodnou volbu, rodiče nemají o mne strach. Nebo možná mají, ale dokážou ho skrýt.“ Přitom však Hance vytváří zázemí, které potřebuje, což není v té podobě jako u Petříků úplně samozřejmé. Na své dětství vzpomíná takto: „Měla jsem docela těžké dětství, těžká byla operace ledviny, kterou jsem musela podstoupit. Byly mi tehdy tři roky. Pak jsem musela držet přísnou jaterní dietu.“ A co bylo pro Hanku radostné? „Že mne přijali do školy, mohla jsem vychodit školu a pak se seznámit s vámi.“ S navazováním kamarádství a přátelství to nebylo vždy snadné. Říká: „Než jsem poznala Dariu a vás další, bylo to těžké. Těžké v tom, že mě kamarádi nebrali vážně. Jako bych pro ně byla hloupá, nebrali vážně to, co jsem říkala. Byla jsem spíš sama, ale potom jsem se poznala postupně s vámi. Pak začalo být líp. A později jsem také našla přátele ve sboru českobratrské církve evangelické.“ O svém prvním setkání s někým z Hnutí fokoláre Hanka říká: „Bylo to moc krásný. Měli jsme jít na výstavu, ale nešli jsme, protože nebyla bezbariérová, a tak jsme odjeli rovnou do Vinoře s Petrem a ostatními. Tam jsem poznala ještě další nové kamarády.“ Když jsem se ptala Petra Křivánka, otce tří dětí, který se v Hnutí angažuje, jak na setkání vzpomíná, řekl

Hance je vlastní její otevřenost.

ry Lubichové. 1 S dalšími mladými z Hnutí fokoláre jsme uvažovali, jak se k němu i v naší republice připojit. Jedna dívka ze Slovenska navrhla, že bychom kromě jiného mohli v sobotu před spojením uspořádat výlet pro vozíčkáře z Jedličkova ústavu v Praze na Vyšehradě. Jedna dívka z našeho společenství mládeže tam chodila nějakou dobu na praxi, a tak navrhla, že by to domluvila. Ukázalo se, že většina tamních vozíčkářů již má na první květnovou sobotu jiný program, ale že právě Hanka by s námi ráda jela. Uvažovali jsme, zda to má vůbec cenu a zda neudělat raději něco jiného. Nakonec jsme si řekli, že vytrváme a výlet uděláme, i kdyby to mělo být jen pro jednoho člověka. A tak jsme se seznámili s Hankou. Navštívili jsme i její maminku, povídali si s ní, a s Hankou jsme podnikli výlet na chodovskou vodní tvrz. Pak jsme Hanku seznámili i s dalšími mladými. Zalíbilo se jí mezi námi a chtěla, abychom ji zase někdy pozvali. Hanka se tak zařadila mezi pravidelné účastníky vinořských mládežnických programů, na které jsme ji často i osobně doprovázeli. Během následujících let někteří z nás založili rodiny, někteří se i odstěhovali z Prahy, ale náš kontakt s Hankou se tím nepřerušil,“ pokračuje Petr. „Dodnes s ní například každoročně slavíme její narozeniny, a to poblíž Prahy, u dívky, která tenkrát náš výlet domluvila. Její manžel Hanku každoročně přiveze i odveze autem a těchto oslav se účastní nejen jejich a naše děti, ale i jejich další přátelé z okolí. Po návštěvě Chiary Lubichové v Praze, v květnu roku 2001, jsme se s Hankou zase začali pravidelně potkávat téměř každý měsíc na setkání Zlaté Prahy.

I tam jsme ji častokrát osobně doprovázeli. Nechybí ani její návštěvy u nás doma.“ Na otázku, co znamenalo toto setkání pro Hanku, mi odpověděla: „Strašně krásné věci – že jsem se s vámi mohla poznat a že to pokračuje. Jsem za to ráda, jsem ráda za vás všechny.“ Konkrétně jí to „dalo víc poznat Boha“. O setkání s Bohem říká: „Je to hezké, protože se můžu modlit za každého, za různé potřeby. Mám ráda zpívání chval.“ Díky jednomu kamarádovi poznala sbor českobratrské evangelické církve a začala tam pravidelně chodit. Jak již řekl Petr, Hanka se pravidelně účastní setkání Zlaté Prahy. A jak je hodnotí? „Musím říct, že Zlatá Praha je už od svého vzniku velmi pěkně postavená, i když vím, že je těžké program sestavit tak, aby se líbil každému člověku. Líbila se mi od začátku, co Zlatou Prahu znám, když nám ji Chiara Lubichová svěřila jako poslání. A proč na ní nechci chybět? Protože to je

H

Foto: archiv Hany Petříkové

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Mezi přáteli.

jediná možnost, jak se s vámi všemi sejít a vidět. Na jiné setkání se nedostanu. Líbí se mi, že je bez rozdílu otevřená úplně pro každého. A že každý si z ní vybere něco, co zrovna potřebuje. Snažím se pak myšlenky Zlaté Prahy žít třeba v práci, například být na lidi milá. Tak se, myslím, Zlatá Praha žije, i když druzí o tom nevědí.“ Vojtěch Polák, který pracuje jako zdravotní bratr ve Fakultní nemocnici Motol,

anko, jak vypadá tvůj týden? „Dva dny chodím do práce ráno a jeden den odpoledne. Ty další dny chodím do dílny na Lužinách.“ Co je náplní tvé práce? „Prodávám a jsem za kasou. Odebírám peníze od lidí, co si vyberou zboží. Jsme tam ve třech, nebo alespoň ve dvou. Nemůžu být zase úplně sama.“ A baví tě to nebo bylo těžké se to naučit? „Baví. Něco na tom bylo těžkého, ale už jsem se něco naučila. Občas se mi stane, že se přemáčknu a kasa píská, ale teď už je to lepší.“ V obchodě se prodávají výrobky z chráněných dílen. Co se tam dělá? „Teď třeba trhám hmotu, která slouží jako náplň do zvířátek, která vyrábíme. Jinak taky děláme visačky na klíče.“

se zná s Hankou již asi deset let. Určité období jí dělal takzvaného asistenta, to znamená dobrovolníka, který jí pomáhal ve věcech, které sama nezvládla. Často šlo například o pomoc s dopravou. Zeptala jsem se ho, co mu asistence u Hanky přinesla. „Na tuto otázku se dá odpovědět velmi stručně. Hanku. Poznal jsem ji na začátku let nového tisíciletí při setkáních mládeže ve Vinoři a poté na Zlaté Praze. Jednou

Těžkosti se snažím zvládat ODPOVĚDI HANY PETŘÍKOVÉ NA NĚKOLIK OTÁZEK. Není těžké najít práci? „Je to někdy těžké, ale já mám k tomu pracovního konzultanta. Vždycky se na něj můžu obrátit, můžu konzultovat, jak práci hledat.“ Pohyb s vozíčkem je náročnější. Když se chceš někam dostat, musíš hledat bezbariérový přístup. Vnímáš posun k lepšímu v posledních letech?

jsme se s Hankou domluvili, že bychom mohli zajít spolu někam na kafe. Při té příležitosti mi nabídla, zda bych nechtěl pomáhat podobně postiženým lidem v agentuře Asistence o.s. Tak se i stalo. V agentuře jsem strávil rok a půl, kdy jsem pomáhal nejen Hance, ale jí především. Díky této aktivitě jsem se mohl seznámit s problematikou života lidí s postižením po obrně. Vždy mě udivovali svým spontánním chováním a radostností. Tyto vlastnosti jsem vnímal i u Hanky. Krom toho mě Hanka vždy překvapovala svou otevřeností a velkým zájmem o okolí a problémy druhých. Často se stává, že mi Hanka zavolá, protože její kamarád či kamarádka má takový a takový problém a při nejmenším chce aspoň vědět, o co se jedná a proč to tak je. V Hance jsem našel milou kamarádku s otevřeným srdcem.“ Ludmila Šturmová 1. Viz Nové město č. 6/1996, s. 24–26.

„V něčem ano, v něčem ne. Třeba si myslím, že tady, v Praze, na Chodově, kde jsou bezbariérové domy, by mělo jezdit více nízkopodlažních autobusů, než jezdí. Když se chci dostat třeba na setkání Zlaté Prahy, tak to není úplně jednoduché, musím zjišťovat bezbariérové spoje, stanice metra. Ale už mám promyšlené trasy.“ Určitě se člověk v životě setkává s těžkostmi. S jakými těžkostmi se setkáváš ty a jak je překonáváš? „Občas je to těžké, občas jsou to i lidi, kteří nerozumí našemu handicapu. Jak těžkosti zvládám? Snažím se je zvládat, i když mne občas trápí. Pomáhá mi v tom i Slovo života a musím říct, že i kamarádi, lidé ze společenství. Můžu jim svěřit své těžkosti a oni jsou mi oporou.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová


7

Těmito slovy začíná knížka Con stile od Aurelia Molè1, mého kolegy z italské redakce časopisu Città Nuova. Při čtení těchto řádků jsem zpozorněla, připomněly mi totiž příběh jedné spřízněné rodiny z Čech. Již několikrát jsme se při zasedání redakční rady dotkli problematiky ekonomické krize a jejího dopadu na život rodin, toho, jak ji rodiny prožívají a co jim pomáhá obstát v tíživých eko-

8


Ekonomická krize a životní styl Jde o to vidět i méně šťastné části světa s jejich chudými, kterých je mnohem víc, než těch ostatních. Každý může přehodnotit svůj životní styl a znovuobjevit ctnost skromnosti a střídmosti.

Aurelio Molé v Praze.

ku. Vybrali jsme z ní několik myšlenek a zkušeností, i když si jsme vědomi, že toto téma je mnohem obsažnější a že neposkytuje žádný „hotový“ recept. Vždyť kolik rodin, tolik různých situací. Snad text může být impulzem k zamyšlení. V jednom z příštích čísel pak rádi otiskneme i zkušenosti vás, čtenářů. Těšíme se na ně. Ludmila Šturmová

nomických situacích. Uvítali by čtenáři dotknout se tohoto tématu na stránkách Nového města? Obrátili jsem se na Aurelia. Seznámili jsme se s ním a jeho rodinou (má dvě ma-

lé děti) asi před dvěma lety při jeho pracovní návštěvě v Praze. Žije v Itálii, je v kontaktu s mnoha rodinami a často se zabývá obdobnými tématy. Ochotně dal k dispozici své texty a knížFota: archiv

„Ž

ivnostníci dobře vědí, že 30. listopad je osudové datum. Ne j p o z d ě j i toho dne je totiž potřeba zaplatit druhé daňové přiznání. Pět tisíc euro je pěkně vysoká částka a mně se po dvanácti letech dochvilného placení stalo, že jsem je prostě neměl. Ne že bych je bezhlavě utratil, dopřál si dovolenou snů nebo koupil nové auto. Kéž by! Ale nic takového. Šlo o shodu okolností, nepřízeň osudu, která u nás spolu s krizí už rok zasahuje do hladkého chodu mnoha rodin… Nejdříve přišla moje žena o práci. Po roce ji naštěstí zase našla. Mezitím ale v rodinném rozpočtu chyběl jeden celý roční plat. Kdo má rodinu, tak pochopí, že ostatní výdaje jako hypotéka, splátky, složenky a školné v lepším případě zůstávají, v horším narostou. Jako v mém případě. Nejvíce mě rozzlobilo, že musím zaplatit tak velkou částku kvůli tomu, že jsem minulý rok vydělal jen o pár stovek euro víc než obvykle, a tím jsem překročil limit a dostal se do vyššího daňového pásma. Zdá se to jako maličkost, ale stačila k tomu, aby ohrozila křehkou rovnováhu rodinného rozpočtu.“

Foto: Markéta Jírů

RODINA

KRIZE Realita nám může klást paradoxní otázku: jak lépe žít při nižších příjmech? Najít odpověď je cílem této neokázalé knížky. Sice ji nepředkládá vyčerpávajícím způsobem, ale zato je ze života. Nenapsal ji totiž odborník, a ani se tak nechce tvářit, ale někdo, kdo se také ocitl v nesnázích a čelí skutečné krizi. Okolnosti nás nutí měnit návyky, mít jen to, co je skutečně nezbytné, a tak přijmout za svůj životní styl, lepší pro všechny. Pro sebe a pro každého, pro vlastní zdraví i pro „zdraví“ planety. Jde také o otázku spravedlnosti. Tak jak řekl Gándhí: „Příroda každý den vytváří tolik, kolik potřebujeme. Kdyby si každý vzal to, co potřebuje, a nic víc, nebyla by na světě bída, nebyli by zde lidé umírající hlady. Dokud ale budeme schvalovat tuto nerovnost, jsme zloději.“ KONZUM A ŠTĚSTÍ My zde ale nebudeme opakovat návody, co už napsali

jiní, kteří poskytují praktické rady k udržitelnému životu a ke snížení ekologické zátěže, kterou za sebou zanechává každý jedinec, ale konkrétní zkušenosti a nápady, jak najít vlastní důstojný životní styl, ať už během krize nebo ekonomické konjunktury, který by co nejlépe vyhovoval tělesnému, psychickému a duchovnímu blahu člověka v jeho celistvosti. Naše malé i velké ekonomické krize se nyní odehrávají na pozadí světové ekonomické recese, která odhalila nejen nedostatky hospodářského systému, ale i našeho způsobu života, zažité vady v hospodárnosti a celkovém kulturním rámci. Nechce to moc, jen se pozorněji zadívat na naše každodenní chování a uvědomit si, že životní styl, jakým jsme zvyklí žít, není pro lidstvo ani pro planetu trvale udržitelný. Občan vyspělého státu zkonzumuje nejméně dvěstěkrát více energie, než je jeho skutečná potřeba. Deset procent nejbohatší dospělé populace světa vlastní osmdesát pět procent světového bohatství, zatímco padesát procent nejchudších jen jedno procento. Tři miliardy lidí žijí s méně než dvěma dolary na den. Občané nejbohatších států, jichž je osm set milionů z celkového počtu necelých sedmi miliard, spotřebovávají 55% energie, 70% papíru a 40% masa z celkového množství. A to jsou jen některé z velkých nespravedlností, které vedou k velké ekonomické, ekologické a společenské krizi. A přesto nejsme my „bohatí“ o nic šťastnější, protože blaho člověka nezávisí na vlastnění. Toho si všiml už roku 1976 americký ekonom Richard Easterlin, který statisticky ukázal, že překonání určité výše bohatství nepřináší štěstí. Dalším důkazem

Foto: Giuseppe Distefano

RODINA

Centrem psychické rovnováhy života je láska.

může být, že ve Spojených státech je vedle nejvyšší konzumní spotřeby také nejvyšší spotřeba antidepresiv a že v Japonsku, jedné z nejvýkonnějších zemí na světě, dojde každých 15 minut k sebevraždě, tedy ročně asi k třiceti tisícům. Absolutní hodnota příjmů tedy nehraje roli ani v nejvyspělejších společnostech, protože život každé lidské bytosti má mnoho stránek, nejen tu tělesnou, ale i emocionální, intelektuální, duchovní a sociální. „Blahobyt,“ říká Francesco Gesualdi, „je něco, co daleko více souvisí s kvalitou bytí než s mírou vlastnění. Pociťujeme ho, jsou-li harmonicky uspokojeny všechny stránky života a žádná nepřevažuje nad druhou. Každá stránka živo-

ta potřebuje svůj čas, prostor a kvalitu.“ NENASYTNOST MENŠINY Centrem psychické rovnováhy života je pak láska. Právě ona nám umožňuje hodnotit události, sebe sama i ostatní měřítkem přiměřené skromnosti a střídmosti. V kon z u m n í m s vě t ě , v němž žijeme, se ale štěstí rovná materiálnímu vlastnění věcí, které navíc nesmí trvat dlouho, protože musí uvolnit prostor touze po dalších věcech. Současná konzumní pobídka nás může při každodenním hledání štěstí navádět na nám dostupné věci – na nejnovější typ mobilu, televizi s vysokým rozlišením, další dům, zboží z oblíbeného butiku, dovolenou snů… Dopřát si životní

komfort, případně ho doplnit nějakým sentimentálním dobrodružstvím, hraje prim. Jde o skutečné modly, které si můžeme vychutnávat po malých dávkách, oblečené do lákavé podoby zážitků, jídla, erotismu a dalších projevů hédonismu. Životní styl složený z konzumu, dovolené, dvou míst k bydlení, se nám zdá normální, ale ve světovém ekonomickém měřítku je to výjimka. Náš každodenní nářek nad nedostatkem peněz se zdá směšný, jakmile se porozhlédneme trochu dál po světě. Existuje ale něco, co by nás přivedlo ke změně smýšlení a našeho zažitého způsobu chování? Existuje něco, co by ochránilo náš svět před egoismem, individualismem a nenasytností té menšiny, která podle některých pesimistických pozorovatelů skončí možnou sebedestrukcí? ŽÍT STŘÍDMĚ Nedávejme současné světové ekonomické krizi přívlastek negativní. Krize je skutečná. Jen snížením výroby, spotřeby a sdílením základních životních potřeb můžeme svět zachránit od neodvratné katastrofy, od válek o nerostné suroviny, od sociálních nepokojů, od chudoby. Gándhí říkal: „Žít prostě, aby mohli ostatní prostě žít.“ Současná krize nás může vrátit k ctnostnému chování a udělat z naší nouze ctnost. Kde ale začít? Je třeba změnit paradigma konzumního chování, logiku, podle níž si určujeme, co a proč je třeba mít. To ale jde jen tehdy, pokud změníme úhel pohledu na skutečnost, nás samé a ostatní. Než se pustíme do zkoumání jednotlivých stránek každodenního života, je třeba zdůraznit, že prostý a střídmý životní styl začíná


9

RODINA Foto: archiv

především v rodině, v níž je plodem vzájemné lásky a společenství. OD SEBE K DRUHÝM Ekonomické hledisko je pochopitelně pro život nezbytné. Bez prostředků, bez práce nelze zajistit ani základní potřeby: není co jíst, nebydlí se, nestuduje se a nepečuje se o zdraví. Prvním aspektem, který musíme prověřit, je bezpochyby aspekt ekonomický. Položme si však otázku, je-li naše životní úroveň tou, kterou si můžeme skutečně dovolit. Nevycházejme přitom jen z rodinného rozpočtu, ale započítejme i to, jak můžeme milovat ty, kteří nám stojí nablízku. Což není vždy snadné ani samozřejmé. L. Buscaglia píše: „My všichni, nebo skoro všichni, jsme přesvědčeni o tom, že milujeme. Ale jen málo z nás ze sebe vyjde na dostatečně dlouho, abychom poznali, co to skutečně je láska. ´Láska´ znamená, že ohnisko našeho zájmu přesuneme od sebe k druhým a že naším prvořadým cílem bude jim pomáhat realizovat ten potenciál, který dostali od Boha.“ SPOLEČNÉ PENÍZE Je to láska mezi manželi, která může být světlem na jejich cestě ke střídmému a prostšímu životnímu stylu. První skutečností, kterou je třeba z hlediska společenství duchovního a materiálního bohatství rodiny inovovat, je otázka hospodaření a práce. To by mělo vést k tomu – pokud tomu tak ještě není – že partneři budou mít všechno společné, společný účet a společnou rodinnou pokladnu. Logickým důsledkem musí být, že budou chtít i společně rozhodovat o důležitých nákupech, společně sestavovat seznamy na nákup v supermarketu a snažit se nepropadat impulzivnímu nakupování. Zvyknou si schovávat účtenky, poznamenávat si výdaje, skromně a střídmě plánovat rodinný rozpočet a upravovat každodenní výdaje tak, aby se zohlednila i osobní a společenská solidarita. Společné rozhodování povede k revizi rozvrhu práce a ke snaze jej co nejlépe sladit s chodem rodiny, až ke zřeknutí se kariéry, pokud by ohrožovala rodinnou soudržnost. Naše rada, i když zpočátku to může trvat měsíce, než se to podaří, je vést si přehled o rodinných příjmech a výdajích, který by i v konkrétních situacích napomáhal zachovávat zvolený životní

10


styl. Pokud některá rodina nikdy nevedla přehled o svých vydáních, stačí jí pro začátek hypotetická měsíční rozvaha, kde se hlídá, aby celkové výdaje nepřesáhly celkové běžné příjmy. Nejsouli předpokládané výdaje přesné, stačí je v dalších měsících upravit tak, aby byl stav financí vyvážený. SKRYTÝ SPOLEČNÍK Ale náš život se nezakládá jen na běžných příjmech, někdy přicházejí i výjimečné příjmy. Pro někoho to znamená mít štěstí, ale pro ty, kdo věří, existuje i „skrytý společník“, Boží prozřetelnost, kterou i s dětmi mohou prosit o to, čeho se nedostává. Ověřili si to mnozí. Stalo se to například Josefovi a Martě, kteří jsou spolu šest let a mají tři malé děti. Žijí jen z příjmu manžela, pracujícího v dělnické profesi. V rámci ekonomické krize přišel o možnost dělat přesčasy a pracovat o svátcích, ale stálé výdaje, hypotéka a dvojí platba školky rodině zůstaly. Vyprávěli: „Už čtyři roky nejezdíme na dovolenou. A pokaždé, když je třeba koupit nějaké oblečení nebo boty, přemýšlíme, zda je to opravdu nutné.“ Josef jezdí do práce 12 kilometrů na kole, aby ušetřil výdaje za benzín. Sníží tím ale i emise oxidu uhličitého. „Spoléhat se na Prozřetelnost nejde samo ani snadno,“

řekla k tomu Marta, „a nechybí chvíle malomyslnosti. V těchto letech jsme ale kolikrát dostali oblečení, boty a věci na děti ve výborném stavu a mnohdy hezčí, než bychom si sami koupili.“ SOLIDARITA S DRUHÝMI Pavel a Barbora mají pět dětí a dva dobré platy specializovaných odborníků. Nemají ekonomické problémy, ale i když to nebyl nijak romantický nápad, začali už první měsíce po svatbě hlídat rodinný rozpočet, výdaje a příjmy. Pavel to vysvětloval: „Kontrolovat v rodinném rozpočtu pravidelně svůj životní styl je pro rodinu silná zkušenost, protože podporuje rodinné společenství.“ Ve svém bydlišti mají dnes celou místnost na to, aby v ní kromě nábytku shromažďovali všechny nadbytečné věci – nádobí, hry, oblečení, dárky, lyže, potraviny. Všechny tyto věci dávají k dispozici ostatním rodinám, farní charitě, mladým, co pořádají sociální bazary. Střídmý a skromný životní styl je v rodině důsledkem vzájemné lásky, která je otevřená pro druhé i pro solidaritu ve světovém měřítku. ZÁKON EVANGELIA Solidarita s potřebami druhých přivolává „stonásobek“. Je to zákon evan-

RODINA

BALÍČEK TĚSTOVIN Victoria a Jorge žijí v Chile a mají tři děti. Zůstali náhle bez práce. Jednou zůstal ve spíži jen sáček těstovin na oběd dalšího dne. Na dveře zaklepal žebrák a Victoria mu odpověděla, že nemají nic, co by mu mohli dát. Ignác, jedno z dětí, jí ale namítlo: „Jak to, nic? Máme přece ty těstoviny!“ Victoria dala chudákovi poslední balíček těstovin. Další den ráno zaklepal na dveře jejich příbuzný a přinesl jim balík plný všech možných dobrot. SHRNUTÍ Pro životní styl, inspirovaný střídmostí a skromností, shrnu několik bodů, který k němu vede: Je třeba začít tím, aby manželé měli nebo obnovili skutečné společenství duchovního a hmotného majetku rodiny.

Foto: archiv

gelia, že kdokoli dává, může za to obdržet mnohem větší odplatu. V matematickém jazyce by se skoro dalo říct, že je to ničím neohraničené množství. Lieve a Koen z Belgie poskytují svůj dům lidem v nouzi. Jednou u nich bydlela svobodná matka nebo třeba paní z jiného města, která navštěvovala svého manžela v nemocnici. Když se dozvědí o nějaké potřebě konkrétní pomoci, proberou to mezi sebou. Lieve je impulzivnější, Koen chrání svoje jistoty, i ty ekonomické. „Někdy nám to trvá několik dní, než se dohodneme, ale pak se rozhodneme dát tu částku, na které jsme se společně dohodli.“ V míře, v níž dávají svůj nadbytek, dostávají stonásobek. Stalo se jim, že v situacích, kdy pomáhali lidem v nouzi, dorazily nečekané peníze z rodiny nebo zaměstnání.

Je důležité pečovat o vlastní rodinu tak, že zaměstnání bude ve správné rovnováze mezi potřebami rodiny i profese. Chce to poznamenávat příjmy a výdaje a naučit se plánovat rodinný rozpočet. Jde o to rozhodovat se v každém dni se střídmostí a skromností a pamatovat na osobní i společenskou solidaritu, do níž je dobré co nejvíce zapojit i děti.

má hodně přátel, má málo obtíží,“ praví lidové italské rčení. Asi dvacet mých kamarádů dalo podle svých možností tajně dohromady peníze v potřebné výši, kterou jsem jim už nyní mohl vrátit. Nevím, kromě toho, který zorganizoval půjčku, kdo všechno to byl, ale nyní jim i tímto prostřednictvím mohu poděkovat. Aurelio Molé, úryvky z knížky (viz pozn. č. 1)

DODATEK Mezitím se mi podařilo zaplatit daně a smazat dluh pěti tisíc euro. Jak? „Kdo

1. Aurelio Molè, Con stile, Řím: Città Nuova, 2010.


11

CITADELA

Autorské právo se ve Vinoři prosadilo

Živá debata nad daným tématem byla součástí večera.

18. konference „Člověk a média“, kterou uspořádalo 11. dubna 2011 Hnutí fokoláre a Konrad-Adenauer-Stiftung ve spolupráci s Nadačním fondem Josefa Luxe, o.s. Pontes a mezinárodním projektem NetOne, představila návštěvníkům vinořského Centra Mariapoli netradiční téma: autorské právo. „Je to právo, či povinnost?“ ptal se sugestivně titul na pozvánce.

„

obava, že odborné téma přitáhne jen malou pozornost, se naštěstí nenaplnila. Po každém bodu se mezi hosty rozproudila živá debata, do které mohl vstupovat i kdokoliv z přítomných. Největší zájem vzbudilo podle očekávání téma protiprávního „pirátského“ stahování licencovaných obsahů takzvaného „přepalování“ autorsky chráněných děl. Přesto, že nikdo nezpochybnil protiprávnost

takových postupů, objevil se názor, že za nimi kromě nízkého právního vědomí konzumentů stojí i necitlivá obchodní politika producentů, kteří nedokážou na trhu nabídnout cenově dostupné zboží. Živá debata na toto téma pokračovala i po skončení semináře nad sklenkou vína v přilehlých prostorách Centra Mariapoli. Povzbudivé bylo, že i nejmladší účastníci bez váhání potvr-

dili tezi, že hlavní příčinou „vypalování“ je vysoká cena oficiálně prodávaných nosičů. „Klidně si za CD i DVD zaplatíme, ale nesmíme na tom vykrvácet,“ dal by se shrnout jejich postoj. Na jednom se nakonec shodli všichni: Byl to příjemný a užitečný podvečer, po kterém může člověk usnout s pocitem nepromarněného času… das Zleva David Smoljak, Jan Diblík a Aleš Kout při 18. konferenci Člověk a média.

12


Fota: Markéta Jírů

O

bojí,“ zaznělo hned v úvodu semináře vedeného Davidem Smoljakem, do kterého přijali pozvání spolupracovník České protipirátské unie a Svazu českých knihkupců a nakladatelů JUDr. Aleš Kout a autor knihy „Mediální právo“ JUDr. Jan Diblík. Původní

I V.

pouze při dualistické interpretaci tohoto výrazu. Chiařina vize však není dualistická (Ježíš a bratr nejsou v protikladu), jelikož je eucharistická: „V Kristově těle, kde je každý Kristem (…) a kde jsou všichni společně Kristem (…) se jedno shoduje s mnohými!“ V eucharistické vizi je bratr sám sebou tím, že je Ježíšem (tedy ve své hluboké jednotě s Kristem, jakožto úd jeho těla, přičemž tato jednota je prožívána ve vzájemnosti, díky níž je Kristem-církví). Vidět Ježíše v druhém neznamená zničit ho ve prospěch Ježíše, nýbrž naopak vážit si ho v jeho plné realizaci. Jak učí Pavel („Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ – Gal 2,20), tou nejhlubší motivací věřícího již není jeho já, nýbrž Kristus, který ho otevírá vztahu – v tom spočívá opravdová proměna jedince v osobu, tedy v toho, kdo se realizuje podle vzoru božských Osob. V „kolektivní“ spiritualitě tedy bratr není zneužíván jako nástroj, nestává se dolem, z něhož je třeba vytěžit co nejvíc, ani pouhou zanedbatelnou slupkou. Ve vzájemné lásce prožíváme společně radost z toho, že v Bohu jsme obohacováni celým lidstvem: „Když se setkají dvě duše, jsou jako dvě nebe, která se spojují a dávají těmto dvěma duším radost, mír, pokoj, světlo a odhodlanost ńa způsob Trojice´.“ Bratr tedy není snižován na nástroj ani vyprazdňován, nýbrž – můžeme-li to tak říct – oslavován, protože je vnímán ve své lidsko-božské realizaci. Bratr není ani naším pokáním v tom smyslu, že není bližním, jehož máme snášet. Bratr je naším rájem (i když se potřebujeme neustále překonávat: jednota obnáší určitou askezi). „Když se setkají dvě duše, jsou jako dvě nebe, která se spojují.“ Ráj se otevírá již zde na zemi, v životě jednoty, byť naše lidská situace obnáší, že jsme teprve na cestě k jeho dovršení. Gérard Rossé


I.

komunitární, kolektivní spiritualitě se konkretizuje vztah jako takový, vztah, který je prožíván nikoli primárně na citové rovině (i když ani ta není později jako plod vyloučena), nýbrž na rovině teologické a v dimenzi ne-bytí, jež patří k agapé. Lapidárně řečeno: „My jsme, pokud nejsme. Pokud jsme, nejsme.“ Vztah prožívaný ve velikonoční dimenzi agapé se stává „bytím“, díky němuž jsem. Jinými slovy, jsem sám sebou, když jsem láskou, tedy „ničím“, čistým vztahem, který je zároveň sebedarováním a přijímáním druhého – tehdy jsem v plnosti. Vztah je tudíž mým bytím a mojí opravdovou identitou je láska. To znamená, že v životě jednoty, pokud prožívám ono „nic“ jakožto vztah, jsem lidsko-božským uskutečněním plánu, který má Bůh se mnou – jsem zosobněnou láskou. Přečtěme si nyní v této perspektivě následující text: „Otec říká ´Láska´ v nekonečném množství tónů a uvnitř sebe plodí Slovo, které je láskou – to je Syn, a Syn, který je ozvěnou Otce, říká ´Láska´ a vrací se k Otci! Ale všechny duše, které jsou v Otcově lůně (a jsou tedy Ježíšem), odpovídají na Otcovu odezvu (= odpovídají Otci), či spíše i ony jsou Slovem Otce, které odpovídá Otci… Tak je celý Ráj jediným zpěvem, jenž všude zní: ´Láska, láska, láska, láska, láska.´“ Otec v Synu říká „láska v nekonečném množství tónů“: to jsou

V

DOKONČENÍ

„Kolektivní“ spiritualita Chiary Lubichové ve světle nauky sv. Pavla

Škola Abba

TEOLOGIE JEDNOTY

13

Kresba: Petr Ettler

TEOLOGIE PRO INSPIRACI JEDNOTY

Boží plány s každým. A v Synu, poté, co jsme se stali syny, se vrací odpověď: „láska, láska, láska, láska…“: každý z nás je uskutečněným Božím plánem, vtělenou idejí. Tato myšlenka je dále rozvinuta v následujícím textu: „V této prázdné duši (rozumí se jí Ježíš Opuštěný) se Boží Světlo rozprostřelo do vějíře a proniklo do každé duše (která se otevřela) osobitým a přece stejným způsobem, tak jako různé barvy patří k téže světelné podstatě. Neexistují dvě duše, které by dostaly stejné světlo – tak jako tři Osoby v Trojici se od sebe liší – ale každá duše dostala Boží krásu, aby byla hodna touhy a lásky druhých a aby se spolu s ostatními v lásce (která je společnou podstatou, v níž duše nacházejí jednotu i vlastní identitu jedna v druhé) spojila s Jedním, který ji stvořil svým Světlem, jímž je on sám. Dotyk tohoto Světla pak zbožštil lidskou přirozenost, učinil nadpřirozeným vše přirozené a v člověku zbožštil celé stvoření. A tak veškerenstvo je na cestě k Bohu…“

Nyní můžeme odpovědět na dvě otázky, které mohou vyvstat. První otázka: Nehrozí nebezpečí, že v „kolektivní“ spiritualitě tím, že budeme hledat v bratru Boha, budeme tohoto bratra zneužívat jako pouhý nástroj k dosažení Boha, a že tudíž jednota prožívaná tímto způsobem nebude ničím jiným než výrazem individualistické spirituality dohnané do extrému? Bratr mě zajímá pouze natolik, nakolik mi umožňuje najít Boha… Nesmíme zapomenout – abychom pochopili to, co jsme si zde řekli – že ve víře (pokřtěný je již včleněn do Kristova těla a tedy do společenství s Otcem) křesťan nemiluje bratra, aby získal jednotu s Bohem, nýbrž žije uvnitř trojičního společenství tím, že miluje bratra. Pro Chiaru je to navíc právě bratr, kdo nám odnímá veškerou zahleděnost do sebe, veškerou egocentrickou vůli: „Bůh, který je ve mně, který vytvořil moji duši a který v ní jakožto Trojice (spolu se svatými a s anděly) dlí, je i v srdci bratří. Nebylo by rozumné, kdybych ho milovala pouze v sobě. Kdybych to tak dělala, moje láska by v sobě měla ještě cosi osobního, egoistického…“ Druhou otázku bychom mohli zformulovat následovně: Neredukujeme ve výrazu „vidět nebo milovat Ježíše v bratru“ tohoto bratra na pouhý obal či skořápku? Tento problém by mohl nastat

ctnosti v nás budou oděny do charakteristické ctnosti, která zformuje naši osobnost.“ Odlišnost je tedy vždy zachráněna, ale je to odlišnost, která je vždy růstem v jednotě, protože zahrnuje i bohatství druhého. V tomto vztahovém „nic“ je vzájemné pronikání a tedy vzájemné obohacování vlastní osobnosti, nikoli uniformní nivelizace všech. Ten, kdo do mne proniká, je bratr ve své pravé identitě, kterou mu dal tentýž Kristus, který žije ve mně: „Sjednocen s bratrem… bratrův Ježíš mi dal Krista ve mně.“ Říci, že bratr je „Ježíš“, nebo říci, že on je „já“, tedy neznamená vzít bližnímu jeho vlastní identitu, abychom z něj učinili někoho jiného. Naopak, znamená to vidět bratra v jeho opravdové dimenzi, jež je mu vlastní – on je opravdu sám sebou, plně realizovaný, když je Kristem-církví, tedy když je Božím synem (= Ježíšem) a když je jeho lidství obohaceno mnou v něm. V této perspektivě Chiara vidí bratra, když například píše: „Je třeba milovat Boha v bratru“ nebo „v každé duši nacházím Ježíše“, anebo obecněji – „vidět Ježíše v druhém“. To jsou výrazy, které je třeba chápat právě v rámci „kolektivní“ spirituality a tedy v „eucharistické“ dimenzi života jednoty.

Zaměřme nyní pozornost na „bratra“, který je základním prvkem „kolektivní“ spirituality. Pokud je bratr nahlížen ve světle takovéto spirituality, je patrná jeho vztahová dynamika, jež je typická právě pro „eucharistickou ekleziologii“ – Kristus, Jeden, přítomný v mnohých, činí z mnohých Jedno; toto Jedno tvoří mnozí i každý z nich. V důsledku toho je každý – jelikož je Vším – druhým a všichni společně jsou jediným Kristem, Vším. Chiara tedy může tvrdit: „ty jsi Ježíš“, ale též „ty jsi já“: „Když bratr a já jsme Ježíšem, musím ho opravdu milovat jako sebe sama, protože on je já.“ Bratr je já v ontologicko-vztahovém smyslu. Eucharistie uskutečňuje v každém vztah identity s Ježíšem na úrovni bytí. Tato shoda s Kristem prožívaná ve vzájemnosti však působí, že tito dva jsou Kristem (byť si každý uchovává svoji odlišnost) v nové plnosti, nakolik být v souladu s Kristem zahrnuje i bohatství bratra, protože tito dva jsou Jedním a tudíž Kristem. A právě toto říká Chiara: „Čím více se stáváme jedním, tím více získáváme ctnosti druhého („omnia mea tua sunt“), až nakonec budeme všichni jedno, každý druhým, každý Ježíšem. Budeme mnoha stejnými osobami, ale každá bude odlišná, protože tyto

III.

| Nové město | 6/2011 6/2011

Láska, která je podstatou Syna a kterou prožívá a sděluje Ježíš ve své opuštěnosti, nás shromažďuje v Jednotě a činí z nás Syna, přestože si každý zároveň uchovává vlastní osobitost a odlišnost.

II.

14

SLOVO ŽIVOTA

Kresba: Petr Ettler

Slovo života na červen 2011

„NEPŘIZPŮSOBUJTE SE UŽ TOMUTO SVĚTU, ALE ZMĚŇTE SE A OBNOVTE SVOJE SMÝŠLENÍ, ABYSTE DOVEDLI ROZEZNAT, CO JE VŮLE BOŽÍ, CO JE DOBRÉ, BOHULIBÉ A DOKONALÉ.“ (ŘÍM 12,2)1

M

áme před sebou druhou část listu sv. Pavla Římanům, v němž nám apoštol popisuje jednání křesťana jako výraz nového života, pravé lásky, pravé radosti a pravé svobody, které nám Kristus daroval. Křesťanský život znamená nový způsob, jak ve světle a v síle Ducha Svatého čelit různým úkolům a problémům, před nimiž se můžeme ocitnout. V tomto verši, úzce spjatém s předešlým, apoštol vyjadřuje cíl a základní postoj, který by měl být charakteristický pro každé naše chování: učinit svůj život Boží chválou, neustálým skutkem lásky při trvalém hledání jeho vůle a toho, co je bohulibé. „NEPŘIZPŮSOBUJTE SE UŽ TOMUTO SVĚTU, ALE ZMĚŇTE SE A OBNOVTE SVOJE SMÝŠLENÍ, ABYSTE DOVEDLI ROZEZNAT, CO JE VŮLE BOŽÍ, CO JE DOBRÉ, BOHULIBÉ A DOKONALÉ.“

Je zřejmé, že pro to, abychom mohli plnit Boží vůli, je nutné ji především poznat. Jak nám apoštol naznačuje, není to jednoduché. Boží vůli není možné dobře poznat bez zvláštního světla, které by nám v různých situacích pomohlo rozlišit, co od nás Bůh chce, a vyhnout se iluzím a omylům, do nichž bychom mohli snadno upadnout. Jedná se o dar Ducha Svatého zvaný „dar rozlišování“, který je nezbytný pro utváření naší autentické křesťanské mentality. „NEPŘIZPŮSOBUJTE SE UŽ TOMUTO SVĚTU, ALE ZMĚŇTE SE A OBNOVTE SVOJE SMÝŠLENÍ, ABYSTE DOVEDLI ROZEZNAT, CO JE VŮLE BOŽÍ, CO JE DOBRÉ, BOHULIBÉ A DOKONALÉ.“ Jak ale máme získávat a rozvíjet v sobě tento tak důležitý dar? Bezpochyby je třeba, abychom dobře znali křesťanskou nauku. To ovšem nestačí. Jak nám připomíná apoštol, je to především otázka života, otázka naší velkodušnosti a snahy žít podle Ježíšových slov bez obav, nejistot a polovičatosti. Je to otázka ochotné pohotovosti a připravenosti konat Boží vůli. Právě to je způsob, jak získat světlo Ducha Svatého a utvářet novou mentalitu, jaká se od nás vyžaduje.

„NEPŘIZPŮSOBUJTE SE UŽ TOMUTO SVĚTU, ALE ZMĚŇTE SE A OBNOVTE SVOJE SMÝŠLENÍ, ABYSTE DOVEDLI ROZEZNAT, CO JE VŮLE BOŽÍ, CO JE DOBRÉ, BOHULIBÉ A DOKONALÉ.“ Jak tedy budeme žít Slovo života tohoto měsíce? Budeme se snažit, abychom si i my zasloužili světlo potřebné pro dobré plnění Boží vůle. Dejme si proto předsevzetí, že budeme stále lépe poznávat jeho vůli, jak ji vyjadřuje jeho slovo, nauka církve, povinnosti našeho stavu atd. Především se však budeme snažit, abychom se zaměřili na život, protože – jak jsme právě viděli – ze života a z lásky pramení pravé světlo. Ježíš se zjeví tomu, kdo ho miluje a uskutečňuje jeho přikázání.2 Tak dokážeme plnit Boží vůli – nejkrásnější dar, který mu můžeme nabídnout. Bude to dar bohulibý nejen díky lásce, kterou vyjádří, ale i díky světlu a plodům křesťanské obnovy, které okolo nás vyvolá. Chiara Lubichová

1. Slovo života na srpen 1993, otištěno v časopise Città Nuova č. 14/1993, s. 34–35. 2. Srov. Jan 14,21.


15

ŽIVOT ZE SLOVA

Hledat Boží vůli

U

Foto: M. a K. Broschovi

ž je to dávno, psal se rok 2000, kdy na mé otázky, které se mi honily hlavou, odpověděl jeden známý, člen charitní rady našeho města: „To bude prst Boží.“ Podnikl důležité kroky k tomu, aby se mohl otevřít charitní obchůdek, tak trochu bazar pro pomoc druhým. Po nějakém čase mi řekl, že v patře tohoto domu jsou nevyužité prostory. Já jsem směle odpověděla: „Mám malé děti, tento obchůdek zvládnu, ale víc ani náhodou.“ Vždy jsem se ale hodně ptala, co ode mne Bůh chce, a snažila jsem se nedělat to, co chci já, i když mi to šlo proti srsti. Stalo se však, že dost lidí projevilo v obchůdku zájem o práci. Já získávala zkušenosti, když zase přišel ten hlas: „Nahoře je prostor a tady je plno lidí, kteří chtějí normálně žít, pracovat, jak to má být. Bylo by možné jim pomoci, mají pocit, že o ně nemá nikdo zájem, žijí v depresích atd.“

kým problémem zůstává odbyt výrobků. Šijeme pro kojence a děti, pro domácnost, textilní tašky, koberečky, vyrábíme dřevěné hračky. Zboží prodáváme při různých příležitostech, ale dodáváme i do běžných prodejen v Brně, Zlíně, Olomouci, Břeclavi, Kroměříži a podobně. V lednu jsem si zase kladla otázku, co je dobře, protože odbyt výrobků je stále nedostačující, je velká konkurence a udržet se na trhu je boj… I když se původní obchůdek ve Strážnici stal také prodejnou našich výrobků, stále se mi vracelo na mysl, že by bylo dobré si otevřít obchůdek ještě někde jinde. Byla jsem z toho nešťastná, protože jsem věděla, že to vůbec není jednoduché. Pak jsem si ale řekla, že zkusím, zda něco přijatelného najdu, a pokud se to bude zdát i řediteli, bude to Boží vůle a já se do toho pustím. S manželem jsme přožili Nový rok na poutním místě a já tam vše svěřovala, poslouchala a snažila se pochopit. Od začátku března máme v Praze 13, hned u stanice metra B Luka obchůdek našich výrobků a dalších doplňkových předmětů. Také tato prodejna se stala pracovištěm zdravotně znevýhodněných žen. L. M. (Více na www.straznice.charita.cz)

Každé závažnější rozhodnutí neřeším nikdy sama, ale radím se a společně před Bohem hledáme, co je správné. A tak začaly v roce 2004 ve Strážnici pod hlavičkou charity chráněné a posléze i terapeutické dílny. Vzpomínám si, že když jsem pochopila, že dílny jsou Boží vůlí, asi za měsíc mi potvrdila gynekoložka, že očekáváme čtvrté dítě. Byl to moment, kdy jsem vše musela přetočit a říct si, že teď budu v prvé řadě chránit miminko, a až pak lidi kolem sebe. Přestože mě to dost zaskočilo, hned jsem řekla své „ano“. Byla to pro mě jasná Boží vůle. Druhý den jsem si měla zavolat ještě o další výsledky. Lékařka mi ale do telefonu řekla, že je všechno jinak, že se zmýlila a že těhotenství u nás nebude. Tak se rozjely chráněné dílny pro zdravotně postižené lidi našeho regionu, ve kterém je víc jak šestnáctiprocentní nezaměstnanost. Snažíme se, aby v nich lidé při práci nacházeli nestresující rodinnou atmosféru a každý se cítil být osobně přijatý a milovaný. Mnozí z nich jsou tímto prostředím osloveni. V terapeutické dílně teď pracuje 18 lidí s duševním onemocněním a v chráněných dílnách asi 35 zaměstnanců. Mají možnost chodit do práce, mezi lidi, a vyrábět něco užitečného. Vel-

Odpuštění

N

16


ejstarší syn dosahoval ve škole vždy velmi dobrých výsledků. Pak se mu ale přestalo dařit. Výsledky prvního pololetí byly katastrofické. Především však mezi námi vyrostla určitá zeď. Uvědomila jsem si, že jsme se nechali strhnout touhou mít úspěšného syna, ale nesnažili jsme se ho pochopit a dát mu dostatečnou důvěru. Jednali jsme s ním s přehnanou přísností. Pokaždé, když udělal nějakou chybu, věděl, že ho čeká tvrdý trest. Cítila jsem, že jsem tím zklamala jeho důvěru. Už jsem nebyla tou maminkou, která uměla mít ráda a která s ním měla pěkný vtah. I když pro mne nebylo snadné přiznat vlastní chyby, poprosila jsem ho o odpuštění za slova, kterými jsem ho ranila, i za své příliš tvrdé jednání. Během mé omluvy se na mě pozorně díval a já ho pak nechala, aby se k tomu mohl vyjádřit. Nakonec nás i učitele poprosil za odpuštění. Teď už zase nemá strach se nám se svými školními výsledky svěřovat a já jsem pochopila, jak důležité je odpuštění, máli se v rodině odstranit napětí způsobené zlem. U. A. – Pobřeží Slonoviny

SPIRITUALITA JEDNOTY Foto: Petr Ettler

Druhá část celoročního tématu, které Maria Voce, prezidentka Hnutí fokoláre, předložila 27. září 2010 celému Hnutí. Obsahem je „Boží vůle v myšlenkách a životě Chiary Lubichové“.

P

roto nás naše odpověď lásky především realizuje jako člověka. Vždyť „rozvoj naší osobnosti spočívá právě v tom, když žijeme to, co s námi Bůh zamýšlel a zamýšlí.“8 Chiara dále píše: Boží vůle „je naším vzorem, naším skutečným bytím, naší plnou realizací.“9 Právě to potvrzuje také Benedikt XVI., když říká: „Vidět Boha, orientovat se podle Boha, poznávat Boha, poznávat Boží vůli, spojit se s jeho vůlí, to znamená s jeho láskou, znamená stále více vstupovat do prostoru pravdy. Tato cesta poznávání Boha, láskyplného vztahu k Bohu, je úžasným dobrodružstvím našeho křesťanského života.“10 Benedikt XVI. ukazuje bezpečnou cestu jak plnit Boží vůli: přistupováním ke svátostem a nasloucháním Božímu slovu. Zdůrazňuje, jaké to přináší plody: naše vůle se ztotožňuje s Boží vůlí, „obě se stávají jedinou vůlí, a tak jsme doopravdy svobodní, můžeme doopravdy dělat to, co chceme, protože chceme v pravdě a skrze pravdu to, co chce Kristus“.11 Když se podíváme na Chiařin život, můžeme tak trochu pochopit, co pro ni znamenalo plnit Boží vůli. Připomeňme si společně jednu událost z Chiařina života, která je velmi známá, ale ukazuje na to podstatné, protože cesta, kterou nám Chiara ukázala, a její zkušenost jsou opravdovým zá-

Nová cesta svatosti kladem, na kterém stojí celý život Hnutí, a naším povoláním je, abychom na tomto základě pokračovali. Byly Vánoce roku 1943. Uběhlo pár dní ode dne, kdy se Chiara úplně zasvětila Bohu. Během půlnoční mše svaté Chiara ve svém srdci vnímala, že ji Ježíš žádá, aby mu dala všechno. Takto to popsala na setkání biskupů – přátel Hnutí: „Slovem ´všechno´ jsem nemohla nechápat než to, co se tím tehdy běžně rozumělo: kromě panenství darovat vlastní vůli skrze poslušnost. Darovat vše, co mohlo být mé skrze chudobu, darovat rodinu a všechno, co je na světě pěkné skrze tu nejpřísnější klauzuru. Řekla jsem Bohu ano, i když se slza-

mi v očích a s bolestí, protože v mém nitru se něco bouřilo. Den nato jsem šla za svým zpovědníkem. Ten věděl o všem, co rozkvétalo kolem mne, o mých prvních družkách, a řekl rozhodně: ,Ne, tohle pro tebe není Boží vůle.‘ “12 Ta chvíle přinesla světlo: Chiara pochopila, že existují „životní stavy s různou mírou dokonalosti, dokonalosti samotné však dosáhneme pouze plněním Boží vůle.“13 Píše: „Bylo nám velmi jasné, že jestli jsme – jako mnozí další ve světě – považovali za velmi těžké nalézt cestu ke svatosti, byla tu najednou cesta vhodná pro všechny – pro panny i matky, kněze i dělníky, děti i staré lidi, řeholníky i politiky. Ta cesta se jmenovala

Boží vůle. Když jsme si uvědomili, jak je to jednoduché, naše duše zajásala, protože jsme měli dojem, že máme v ruce vstupenku ke svatosti, kterou můžeme nabídnout každému, s kým se na své cestě setkáme, i velkému počtu lidí.“14 Když se podíváme na historii Díla ve světle těchto Chiařiných prorockých slov, s dojetím si uvědomujeme, že tato intuice doopravdy otevřela dokořán novou cestu ke svatosti, která fascinovala nejen nás, kdo jsme tady, ale i velkou spoustu lidí na celém světě. Když jsme se vydali na cestu Boží vůle, Bůh skutečně vedl okamžik za okamžikem nejen Chiaru, ale za ní a v ní celé Hnutí, cestami, které ve své lásce vymyslel, „které vynalezla jeho fantazie,“ píše Chiara, „a napověděla jeho prozřetelnost, která pečuje o jednotlivce i o celé společenství.“ Chiara od začátku prvních dob vytušila, že Bůh „nás uvede do nádherného božského dobrodružství, nám neznámého. A jaký cíl měl mít náš život? Neměl skončit v tichosti, ale zůstat, aby přinesl světlo mnohým, stejně jako život světců.“15 Maria Voce 8. Srov. Ch. Lubichová, Santità di popolo, Řím 2001, s. 98. 9. Ch. Lubichová, Santi insieme, cit., s. 98. 10. Benedikt XVI., Al Pontificio seminario Maggiore, 20. února 2009, in „La Traccia“ 2, 2009, s. 207–209. 11. Ibid. 12. Srov. Ch. Lubichová, Il sì dell’uomo a Dio, in Scritti Spirituali/4. Dio è vicino, Řím 1981, s. 239. 13. Srov. Ibid., s. 240. 14. Ch. Lubichová, La volontà di Dio, in Scritti Spirituali/3, Řím 1979, s. 31. Srov. též Ch. Lubichová, Cercando le cose di lassù, Řím 1992, s. 25. 15. Ch. Lubichová, Il sì dell’uomo a Dio, in Scritti Spirituali/4, s. 241.


17

SPIRITUALITA JEDNOTY

Pokud se nemodlíte, nač žijete? Dopis ze 14. října 1946 řeholním sestrám Josefíně a Fidente. Chiara s láskou, ale i rozhodností uvádí na pravou míru chválu těchto dvou řeholních sester, jíž ji pravděpodobně zahrnuly. Znovu poukazuje na důležitost toho obracet se na Ježíše. Chce pro své družky to, co má ona sama: pouze Boha. Poprvé se zmiňuje o „tak širokém poli působnosti, že sahá do všech končin země“. Epizodu ze svátku Krista Krále, během něhož Chiara se svými družkami prosila o to, aby se dostaly do nejzazších míst na zemi, lze s dostatečnou jistotou datovat na poslední neděli října roku 1945. Ave Maria, Mater Dei! 14. října 1946

M

oje sestřičky, dovolte mi, protože vás miluji v Ježíši, plnou svobodu Pravdy: „Maledictus homo qui confidit in homine!“ „Proklet buď člověk, který doufá v člověka!“1 Říkáte: Chiara, vaše sestřička, vás může milovat tak, že její lásku nebude schopen obsáhnout celý svět. Může být inspirována Duchem Svatým, dosáhnout i té nejvyšší svatosti a může vám přísahat, že nikdy nezradí přátelství, které s vámi uzavřela… Chiara však provždy zůstává jen ubohou dívkou, nedokonalým tvorem ochromeným v konání dobra, který ničí Boží dílo. Jak pošetilý je člověk, který doufá v člověka! Sestřičky, vím, co mi odpovíte. Ale protože vás miluji, nechte mě zanechat polovičatosti, abych vás mohla vynést vzhůru, do srdce Nejvyššího: „Beati omnes qui confidunt in eo.“ (Ž 2,13) „Blahoslavení, kteří doufají v Pána!“ Bože mé duše, má lásko, mé všechno,

18


Chiara s Guglielmem Bosellim v létě 1972 v Mollens (Švýcarsko).

promluv k těmto dvěma malým srdcím. Hovoř svým božským hlasem. Řekni jim, že ty jediný jsi Všechno a že v nich přebýváš! Řekni jim, ať tě nehledají mimo sebe, ale nacházejí tě vždy ve svém srdci! Ty víš, Ježíši, jak je miluji a jak moc bych chtěla být stále s nimi. Já, tvoje snoubenka, bych chtěla být s tebou v každém srdci, které je v milosti, a přivést je k lásce k tobě! Ale nemohu. Jsem a zůstanu tvorem. Ty jsi Bůh, ty jsi nejčistší Duch, který proniká do každého těla a v každém okamžiku přebývá v srdcích, jež tě milují! Nádherný Ježíši! Jak daleko jsou od tebe i ty duše, které jsou ti zasvěcené, přestože by tobě, který v nich žiješ, měly dát všechno, myšlenky i city! Řekni jim: Proč nevítězíš ve světě? Proč nejsi milován? Proč nejsi poznán? Protože tě všichni hledají tam, kde nejsi. Protože i ten, kdo by se měl bezvýhradně svěřit tobě, tě odmítá hledat! Jak hrozně nenasytný je ten, komu nestačí Bůh! Ty promluv ke svým Snoubenkám. Řekni jim, že Chiara může jednoho dne zemřít. Že mohou ztratit její přímou

pomoc. Že tvor – právě jakožto tvor – je pomíjivý. Že jakýkoli člověk, který doufá v jakéhokoli člověka, je hoden tvého prokletí! Pouze Bůh je všechno! A tuto pravdu máme žít s naprostou vášní pro chudobu! Kdy tě milujeme, Pane? Když tě nacházíme. Kdy tě určitě nacházíme? Když doufáme pouze v tebe a když bláznivě obracíme zrak vzhůru a hledáme pouze tebe: Boha – našeho Otce! A nyní, když jsou tvé snoubenky od všeho oproštěny a přesvědčeny, že pouze ty stačíš, řekni jejich srdci, že přijímáš planoucí lásku, kterou jim přináším (tak jako i já ji radostně a vděčně přijímám), a neuhasitelnou touhu učinit z nich to, čím chce být mé srdce pro tebe! Pouze světec, který vše opustil a který zcela důvěřuje Bohu, se může vrátit na zem, aby sesbíral sladké plody svatého přátelství, které mu Bůh, prozřetelný Otec, určil! Sestřičky, proč vám mám přinášet trošku zlatého prachu, když přitom vím, že ve svém srdci nosíte nevyčerpatelný zlatý důl? Uprostřed tvého srdce, sestro Josefíno, žije Bůh!

SPIRITUALITA JEDNOTY

Žijte touto vírou a bude nemožné nebýt svatými. 1. Naslouchejte jeho jemnému hlasu – hlasu Světla. 2. Hovořte k němu, když on nehovoří. To je život světce – láskyplný rozhovor („Jen jedno je třeba!“2). Mé sestřičky, váš život, tak často podobný životu Ježíše, který v nazaretském domku žil, pracoval a miloval, může přinášet tolik dobra! Cožpak nevíte, že duše, která miluje tak, že její život je neustálým životem ve dvou (Ježíš a duše) toho dělá tolik, jako by kázala celému světu? Nyní, když jste se zbavily své bídy, kterou budete odevzdávat Bohu každý den, jste svobodné, abyste milovaly. Milujte! On chce žít s vámi. A nic si nepřeje víc, než tento život ve dvou. Jedině takto, s bezprostřední jednotou vašich duší s Ježíšem budete stále více upevňovat jednotu mezi sebou! „Otče… aby byli jedno, jako my jsme jedno. Já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě.“3 „Ježíši, ať jsou sestra Fidente a sestra Josefína jedno, jako ty, Ježíši, a tvůj Otec. Tvůj Otec v tobě. Ty v srdci těchto dvou tvých malých snoubenek, aby naplnily jednotu, kterou jsi ty sám!“ Končím, sestřičky, a svěřuji se do vašich modliteb. Vy víte, že moje pole působnosti je tak široké, že sahá až do nejzazších končin země! Co všechno je třeba ve světě vykonat! Jaká sklizeň! Modlete se, modlete se, modlete se, aby se Boží láska zakořenila ve všech srdcích! Modlete se, protože pokud se nemodlíte, nač žijete? Moc, moc vás miluji

Zbořte všechny bariéry Dopis z 6. listopadu 1947, adresovaný věkově různorodému společenství. Chiara se s jeho členy seznámila během své krátké cesty do několika blíže neurčených měst v okolí Říma. Předkládá v něm dvakrát Slovo života a rozvíjí téma „Ježíš v bližním“. 6. listopadu 1947 „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce.“ (Jan 15,5)

D

rahé sestřičky, po mém návratu z Latia jsem zde pro vás všechny, na každou z vás myslím, a každou – mladší i starší – mám ráda jako sebe! Cesta po okolí Říma zanechala v mém srdci velkou touhu Ho milovat a působit, aby On byl milován! Kolik, kolik duší čeká na náš Ideál, aby jejich příliš tíživý, nudný, neužitečný, osamocený život získal křídla! A… kolik je krásných duší, které by mohly v kontaktu s velkým plamenem přinášet hojné květy a plody, zatímco ponechané samy sobě sotva zvládnou udržet se dobré mezi tolika, kteří… „Odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!“1 Kolik, kolik by jich nepadlo, kdyby se setkaly s duší s velkým a širokým srdcem, jako je Jeho. Nepoznaly by zlo, které mož-

ná na nich teď zanechává nesmazatelné znamení! Sestřičky, povstaňte připravené dát život pro ten největší Ideál. Zbořte všechny bariéry. Zapřete samy sebe, abyste ve svém malém-velkém srdci přijaly všechny bolesti světa! V každém okamžiku kolem nás prochází některý bližní! Je to Ježíš. Měřte svou lásku k Bohu podle lásky, kterou chováte ke svému bližnímu. Ztotožněte se s ním v jeho bolestech, potřebách, úzkostech, pochybnostech i v jeho nemnoha radostech. „Kdo zůstává ve mně… ten nese mnoho ovoce.“ Zůstaňte v Ježíšovi v bližním, připravené vždy ho napojit, nasytit, pomoci mu! Jak obrovsky v nás potom vyroste plamen božské lásky. Jak ve vás vyroste Ježíš a cele vás pronikne. Nechte ho růst a sebe zemřít. Nechte, ať láska, kterou vlil do vašich srdcí, zapaluje, vzplane a plná jasu vychází z vašich očí, slov a jednání. Ať Bůh kraluje ve vašich srdcích! Nechte ho konat! Nestavte se proti jeho působení. „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce.“ Ano, on v nás. On – láska, která sjednocuje srdce, která ze všech činí jednu mysl – tu jeho, jednu vůli – tu jeho! On v nás bude přinášet mnoho ovoce. Všechny sestry zde, které znáte i neznáte, vás zdraví, jsou s vámi jedno a přejí vám vše, co si od vás přeje Bůh. V Neposkvrněném srdci Mariině

1. Lk 23,34. Chiara Lubichová při vyprávění své zkušenosti, Trident 1958.

Fota: C. S. Chiara audiovisivi

Uprostřed tvého srdce, sestro Fidente, žije Bůh! Položte ruku na svou hruď. Jste svatostánky živého Boha.

Ať žije Bůh!

1. Jer 17,5. 2. Srov. Lk 10,42. 3. Srov. Jan 17,22–23.


19

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Přinášet Boha světu

pak podíváme na historii vaší země, tak silně poznamenané antiklerikalismem, je právě cesta laiků tou privilegovanou cestou jak vrátit do ekonomiky, politiky, kultury i umění mízu evangelia.“

Prezidentka Hnutí fokoláre Maria Voce podnikla od 13. do 31. května již čtvrtou letošní zahraniční cestu, při níž navštívila Rusko, Českou republiku a Maďarsko. Ještě před svým příletem do Prahy poskytla redakci Nového města exkluzivní rozhovor. Foto: Filip Kotek

J

Maria Voce

přinést Boha a jeho lásku do společnosti, i mimo kostely a sakristie. Je to zkušenost, kterou Hnutí prožilo v Čechách i ve všech zemích střední a východní Evropy už za minulého režimu. Když se Foto: Paolo Lòriga

ste prezidentkou laického hnutí, v listopadu 2009 jste byla jmenována poradkyní Papežské rady pro laiky. Jaká je úloha laiků a laických hnutí církve v dnešní společnosti? „Shrnula bych to do dvou slov: ´Proměňovat prostředí´ tam, kde každý žije. Jako první křesťané jsme povoláni k tomu, abychom bez ustání podněcovali křesťanskou revoluci. Ne však ničení, nýbrž dialog se světem. Dialog, v němž nejde jen o ideje, ale který je podpořen i činy. Prožíváním évangelního dávejte´ mohu například svědčit o tom, že jsem nejen hmatatelně zakusila ´bude vám dáno´, jak Ježíš slibuje, ale že jsem dostala mnohem více, než se dá získat podle logiky trhu. Protože Bůh posílá stonásobek, a ten jsem dostala v podobě štěstí, autentických vztahů, vzájemnosti. A to v této době individualismu, nespoutané soutěživosti, samoty a zmatků není málo. Můžeme svědčit o tom, o čem Chiara opakovaně hovořila, že nejsme na tento obrovský úkol sami, ale že je s námi Bůh. A to je právě úloha církevních hnutí: znovu

Setkání Marie Voce se studenty buddhistické univerzity v Chiang Mai (Thajsko).

20


V globalizované společnosti stále více pozorujeme vzájemné přibližování různých kultur a náboženství. Jedná se ale často o zkracování vzdáleností, nikoliv o sbližování hodnot. Nejde vždy o obohacení, často vyplouvají na povrch rozdíly a střety, i tvrdé a nepřátelské. Víme o vašich bohatých zkušenostech na poli dialogu. Jaký příspěvek může Hnutí podle vás v tomto smyslu nabídnout? „Kromě let pobytu v Turecku, kde jsem žila uprostřed populace, která byla z valné části muslimská, jsem také minulý rok prožila během své první cesty na Dálný východ hlubokou zkušenost s prostředím buddhismu. Velmi mne oslovilo, jak velkou vnímavost vůči božskému mají tyto národy, jaké mají hodnoty, úctu ke stáří, poslušnost, pracovitost, toleranci, trpělivost, schopnost snášet těžké a bolestné situace. V této souvislosti jsem si kladla otázku: jestliže nepřineseme ještě něco většího, co tu pak děláme? Hodnota křesťanské lásky mi však připadá obrovská. To je totiž jediná hodnota, která převyšuje ty ostatní, nevytlačuje je, ale naopak zdůrazňuje. Je to ta hodnota, která nachází okamžitou odezvu u jiných náboženství a kultur díky zlatému pravidlu, společnému pro všechny: ´Dělej druhým, co chceš, aby dělali tobě.´ Na tomto základě rozkvétá dialog a my objevujeme, že jsme bratři, že jsme společně povoláni odpovídat na velké výzvy dneška. Zažila jsem to při setkání s buddhisty v Japonsku a Thajsku, s nimiž už po léta vedeme živý dialog. To je ten příspěvek, který Hnutí může všude nabídnout. Začíná být vidět, jaké bohatství může vyrůstat ze setkávání tak rozdílných světů. Je to nový, rodící se svět, svět bratrství, ale obohacený rozdílnostmi. A ten je snem každého člověka.“ Po svém zvolení jste se vyjádřila, že chcete dávat přednost vztahům. Co vám pomáhá uskutečňovat tento program? „Co mi pomáhá? Mohu říct, že je to cíl, k němuž jsme povoláni a který je

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Ano. Hnutí zde bylo už od začátku šedesátých let a hluboce poznamenalo život kněží, řeholníků, laiků, rodin i mladých, kteří se do něj zapojili. Mnozí mají v živé paměti návštěvu Chiary Lubichové v Praze před deseti lety. Mohla byste nám říci, co pro vás osobně znamenalo a znamená setkání s Chiarou a s jejím charismatem? „Znamenalo pro mne životní obrat a vtisklo mi pečeť, kterou mi připomíná moje jméno Emmaus, dané mi Chiarou už více než před padesáti lety. V roce 1964 jsem byla teprve krátce ve formační škole Hnutí v Grottaferrata, když k nám jednou Chiara přišla a mluvila o podstatě svého charismatu, o jednotě. Snažila se vložit do slov to ńěco nového´, tu óhromující´ zkušenost, kterou se svými družkami prožívala od samého začátku, od chvíle, kdy začaly radikálně žít přikázání vzájemné lásky, které je srdcem evangelia. Dalo by se vysvětlit zážitkem učedníků na cestě do Emauz, poté co Ježíš rozlámal chléb a zmizel jejich očím a oni se pta-

Při setkání s Marií Voce v Národním domě Na Smíchově.

li jeden druhého: Ćož nám nehořelo srdce?´ A Chiara se ptala: Ńení to totéž světlo, žár, láska, které cítíme, když je Ježíš uprostřed nás?´ ´Je to síla,´ říkala, ´která nás drží, i když je v nás i kolem nás bouře. Kudy projde, tudy s sebou strhává, proměňuje, dotýká se srdcí a otevírá stále nové obzory.´ Viděla jsem, jak se otevírají rok za rokem. I dnes!“

Co vás vede k tomu, abyste ji následovala? „Je to Bůh, kdo volá. Každý den. Dnes, stejně jako tehdy, když mi bylo něco málo přes dvacet a opustila jsem během jednoho týdne domov, matku, otce a kariéru.“ Za rozhovor děkují Ludmila Šturmová, Anna Černá, Daniela Tuliani Foto: Centro S. Chiara Audiovisivi

A co to znamená pro život Hnutí? Nevystavovat se riziku, že se necháme pohltit vším, co je třeba udělat, problémy a těžkostmi, které se musí řešit, ale věnovat na prvním místě a bez rozdílu pozornost každému, koho potkáme. Upřednostňovat lásku, která naslouchá, otevírá nitro druhého, dává stranou vlastní zvyky a způsoby, aby objevila zvyklosti druhých, v přesvědčení, že nemáme v zásobě odpovědi, ale musíme jen vytvořit prostor, aby druhý cítil, že je přijatý, a mohl se plně vyjádřit. Dojdeme tak ke vzájemné lásce. V Česku a v dalších zemích za železnou oponou to byl právě proud lásky, který proudil od člověka k člověku a měl sílu překonat každou překážku a šířit se překvapivou rychlostí. Je to historie, kterou bychom neměli zapomenout, protože se z ní máme ještě dnes co učit.“

Foto: Markéta Jírů

obsažen v poslední Ježíšově modlitbě Áby všichni byli jedno.´ Je to slovo, které je vtisknuto v každém z nás už proto, že jsme obdrželi charisma jednoty. Pomoc přichází z jediného pravidla, kterému nás Chiara učila především svým životem: růst v jednotě s Bohem, abychom z ní neustále čerpali lásku k bratřím a sestrám.

V citadele Fontem (Kamerun), leden 2009.


21

Prezidentka Hnutí fokoláre Maria Voce spolu s viceprezidentem Giancarlem Falettim podnikli ve dnech 16. března – 18. dubna 2011, tedy několik týdnů před svou návštěvou České republiky, cestu do Severní Ameriky. Není snadné vystihnout ve stručnosti její význam. Snahou o její přiblížení je tato krátká mozaika. KANADA e to hned po Rusku druhá největší země na světě s pět a půl hodinovým rozdílem časového pásma mezi atlantickým a pacifickým pobřežím. Převážná většina ze 34 miliónů Kanaďanů žije v sotva 160 kilometrů širokém pásu podél hranice se Spojenými státy. Obyvatelé Kanady jsou z necelé poloviny přistěhovalci, pocházející z více než 150 zemí. „Tvoříme mozaiku, v níž různorodý původ obohacuje a definuje kanadskou identitu i podobu,“ popsal tuto pestrost arcibiskup Thomas Collins z Toronta a dodal, že „v Torontu se slaví nedělní mše v 37 jazycích kvůli přistěhovalcům“. Hovořil o nich jako o statečných lidech, kteří zde začínali od nuly a jako uprchlíci si často s sebou vláčejí svá utrpení. Byla to právě pohostinnost a kosmopolitní charakter země, co zaujalo Marii Voce, když přijela s viceprezidentem Giancarlem Falettim navštívit místní komunity Hnutí. Protože to bylo vůbec poprvé, kdy prezidentka Hnutí navštívila tuto zemi, slavil se její příjezd velmi srdečně a s vědomím určité historičnosti chvíle. Maria Voce sice navštívila jen východ Kanady, jela do Toronta a Montrealu, ale setkala se s představiteli

J

22


Rozšířit srdce

Maria Voce a Giancarlo Faletti (uprostřed) při setkání v synogoze v Chicagu.

komunit Hnutí z celé země, s mládeží (jdoucí ve stopách blahoslavené Chiary Luce Badano) i skupinou biskupů, mezi nimiž byl i kardinál Turcotte z Montrealu. „Lidé v Kanadě jsou pro mne skutečně krásným překvapením, jsou tak otevření, tak schopní přijímat nové věci, nejsou spoutaní žádnými tradicemi a předem určenými vzorci,“ komentovala Maria Voce na konci svého pobytu situaci v této severoamerické zemi. Paolo Lòriga (redakčně kráceno) USA Po odjezdu z Montrealu Maria Voce navštívila Mariapoli Luminosu, která pro ni

byla první zastávkou na „objevitelské cestě“ po Spojených státech. Bylo to poprvé, kdy tato prezidentka a viceprezident Hnutí přijeli do Spojených států. Jejich uvítání při příjezdu do citadely v místě Hyde Parku, proslulém narozením prezidenta Roosvelta a vzdáleném asi dvě hodiny jízdy autem z New Yorku, bylo plné radosti. 1. duben charakterizovaly dvě hodiny radosti, prožité mezi 130 mladými gen, naplněné hudbou, scénkami, svědectvím a otázkami. „Jste Chiařiny děti, vaším bohatstvím je její dědictví a uvědomujete si, že je máte předat všem. A čím více se o něj dělíte, tím je větší. Jste mladí a silní a všichni

„Jedním z velkých zdejších problémů je dominující sekularismus společnosti. Co jste v tomto smyslu poradila komunitám Hnutí fokoláre?“ zeptal se Marie Voce Paolo Lòriga. „Připomněla jsem jim, že Hnutí v sobě nese milost, kterou do současné situace seslal Bůh. Bůh neposílá dary, které jsou k ničemu. Skutečnost, že fokolaríni kladou důraz na komunitární rozměr, který spiritualitu jednoty vnáší do všech oblastí, kde jsou přítomni, může vrátit duši sekularizovanému světu. Tato společnost, která nechce už o církvi ani slyšet, však nemůže uzavřít přístup lidem, kteří v ní žijí a vytvářejí takové společenství, které do všech míst přináší Boží přítomnost.“

Foto: archiv

Z HNUTÍ FOKOLÁRE lidé nevědomky čekají, že je zahrnete do svého projektu jednoty ve světě,“ vyzvala je Maria Voce. Hlavní událostí dalšího dne byla oslava padesáti let existence Hnutí v Severní Americe. Začala setkáním 1300 členů, za přítomnosti zástupců mnoha komunit z Kanady, USA a Karibiku. Oslavy se účastnili i židé a afroameričtí muslimové. „Je to země, která se hodí ke spiritualitě Hnutí,“ řekla o Spojených státech Chiara Lubichová, když je v roce 1964 navštívila. „Má skutečný smysl pro pestré národnostní složení.“ Byla to její první návštěva, po níž následovalo dalších šest, které podtrhovaly důležitost, kterou přikládala této části světa. Pokaždé, když sem zakladatelka přijela, otevřela cestu novým vztahům, počínaje dialogem s afroamerickými muslimy (jako první žena promluvila v mešitě Malcolma X) až po spolupráci s hollywoodskými herci, režiséry a scénáristy. Historie Díla v této části Ameriky byla během setkání představena sdílením zkušeností, zachycujících různé podoby života zdejších komunit, a připomínkou Chiařiny návštěvy, vyjadřující vděčnost všem, kdo sem přinesli toto charisma. Pamětihodný den vyvrcholil rozhovorem s Marií Voce a Giancarlem Falettim a jejich následným vyzváním svědčit po návratu do míst, kde každý žije, o daru jednoty. Poselství Benedikta XVI., zaslané při této příležitosti, obsahovalo jeho požehnání a přání „hojného ovoce ve službě celé lidské rodině“. Následující den byl ve znamení mše svaté v katedrále svatého Patrika v New Yorku, jíž se kromě dvou kardinálů a třech biskupů zúčastnilo třicet kněží, a jejíž

Toronto, první etapa cesty Marie Voce v Severní Americe.

sešli v jedné ze synagog. Tři hodiny se představitelé židů, muslimů, křesťanů, buddhistů a sikhů střídali na pódiu a svědčili o tom, co každému z nich dalo toto charisma jako prorocké znamení univerzálního bratrství, v jehož duchu se snaží žít. 11. dubna hovořila Maria Voce o Trinitární spiritualitě a teologii v Chiařině životě a myšlenkách na univerzitě De Paul, v sále přeplněném teology, univerzitními učiteli a studenty. Zdůraznila zde mimořádnou zkušenost z léta roku 1949 plnou duchovního poznání, zahrnující i Chiařinu intuici spirituality společenství jako odlesku života Nejsvětější Trojice. Proslovy dvou teologů, profesorů Toma Norrise a Davida Schindlera, pak poukázaly na dar moudrosti, který tryská z Chiařina charismatu. Zpracovala Ludmila Šturmová (www.focolare.org a souhrnná zpráva delegátů Hnutí) DOMINIKÁNSKÁ REPUBLIKA V této republice se Maria Voce a Giancarlo Faletti setkali s komunitou Hnutí také z dalších Karibských zemí, ja-

ko Portoriko a Haiti. Setkání se zúčastnilo asi sedm set lidí, kteří se od roku 1967 dostali v těchto zemích do kontaktu s charismatem Hnutí. Inspirovali se duchem nového bratrství, které jejich země – sice už dávno evangelizované – dnes naléhavě potřebují. Historie této oblasti byla ztvárněna prostřednictvím dramatizace, která propojila malý příběh Hnutí fokoláre s velkými dějinami původních indiánských obyvatel, koloniální nadvlády, osvobození otroků a politických zvratů. Jednalo se o pohled inspirovaný duchovní zkušeností Chiary Lubichové a jejích následovníků, o pohled na dějiny založené na univerzálním bratrství, ale Foto: Dennis Clifford

slavnostnost podtrhl i účinkující pěvecký sbor. Maria Voce zde vyzvala na dva tisíce přítomných, aby se „dali k dispozici Bohu, aby mohl vykonat to, co pro dobro celé církve, místní církve i tohoto národa zamýšlí s každým členem i přítelem Hnutí“. Téhož dne se také setkaly osobnosti z různých církví a vyznání v Church Center OSN. Další den se na Fordham University konal s teology, odborníky různých oborů a univerzit a příslušníky různých vyznání Den akademických úvah o spiritualitě jednoty, daru naší době, v jehož rámci všechny prezidentka povzbudila ke svědectví o jednotě v různorodosti. Ve Washingtonu se v následujících dnech konalo setkání s komunitou Hnutí na Catholic University of America, při níž Maria Voce řekla třem stovkám zúčastněných příslušníků různých etnik a kultur: „Dosáhli jste snu o svobodě. Spiritualita jednoty může mnoho dokázat a Američané vždy vidí to, co dalšího je třeba překonat. Nepřejete si nyní dosáhnout jednoty?“ Oslavy padesátého výročí pokračovaly v Chicagu. „Chceš být svatý? Když chceš, proč to neuděláš?“ Tak zněla výzva, po níž následoval potlesk ve stoje tří set přítomných mladých lidí, kteří si chtěli připomenout život Chiary Luce Badano. „Dnes večer jsem cítila Boží volání, abych se stala svatou, a řekla jsem ano, protože nyní vím, že je to možné.“ „Pochopil jsem, že Chiara Luce nepatří jen fokoláre, ale celé církvi a všem mladým. Povzbuzuje nás, abychom žili naplno.“ Taková slova zde zazněla. „Je po strachu. Nyní musíme pokračovat po této cestě,“ řekla prezidentka k více než třem stům lidí z různých náboženství a křesťanských denominací, kteří se 10. dubna

Foto: archiv

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Během jednoho ze setkání v USA.

také na bratrství Portorika, Haiti a Kuby. V rozhovoru s účastníky Maria Voce ocenila každou snahu, každé velkorysé gesto, každé nové přijetí zodpovědnosti, o němž se dozvěděla, protože na každou skutečnost je zde třeba hledět co nejvíce realistickýma očima lásky, která se stále obnovuje. Na konci své dlouhé cesty po Kanadě, Spojených státech a Dominikánské republice ji Maria Voce takto shrnula: „Jakou odpověď můžeme dát na obrovské výzvy dnešní společnosti a našich vlastních životů? Na této cestě jsem ve všech zemích a v každém prostředí konstatovala mimořádnou moc přítomnosti Ježíše mezi svými díky vzájemné lásce, která ho i dnes ´přitahuje´.“ A to je silnější než všechno ostatní, než vzdálenosti, než lidské síly ochotné konat dobro či nespravedlnosti a politické problémy. „Zázraky nedělá nikdo z nás, ty dělá Ježíš,“ uzavřela. „Musíme rozšířit své srdce, aby bylo tak široké jako Ježíšovo,“ dodal Giancarlo Faletti. Michele Zanzucchi (redakčně kráceno)


23

U ŠÁLKU ČAJE S JOSEFEM PTÁČKEM...

dostal? „Mým úkolem je snažit se, abychom dostupné technické prostředky využívali efektivně a i skrze ně sdíleli evangelium s okolím. Konkrétně spolupracuji na provozování našich webů – www.apha.cz, Katalog pražské arcidiecéze (http://k.apha.cz), www. vira.cz, www.pastorace.cz, www.maria.cz, Linky víry a dalších. Pan kardinál mě tímto úkolem pověřil možná s ohledem na moje technické vzdělání a některé předchozí zkušenosti v této oblasti. Snažím se též pomoci farnostem při realizaci jejich vlastních aktivit tohoto typu.“ Jak se vám daří žít své kněžské povolání při zastávání této funkce? „Elektronická platforma je nástrojem, který můžeme užívat v běžném životě – včetně sdílení evangelia, které je také přirozenou součástí našich životů. Řada lidí dnes nepíše dopisy, nekupuje pravidelně denní tisk v papírové formě, ale komunikuje a vyhledává informace většinou prostřednictvím internetu. Ne že by jiná forma práce byla špatná a nefunkční, ale je třeba vnímat svět kolem sebe, a to se týká i nás, kněží. Pán Ježíš používal loďku a jistě se i řada z nás ráda sveze loďkou, ale v běžném životě asi budeme dnes častěji užívat auta a MHD.“ Myslíte si, že je internet prostředím, kde je možné lidem zprostředkovávat dar víry, poznání Boha? „Ano, ale na druhou stranu bych ho nepřeceňoval

24


případně obohatit. Je to nástroj, který mohu využívat nebo jím marnit čas. Jeho prostřednictvím mohu být v kontaktu s mnoha lidmi, nemělo by to však být na úkor osobních kontaktů, dalších zájmů, pohybu apod. Je někdy trochu paradoxní, když umíme výborně komunikovat přes internet, ale neumíme ani pozdravit při vstupu do obchodu. Specifickou otázkou je ochrana soukromí. Domnívám se, že by dospělí vždy měli mít přehled o tom, s kým děti na internetu komunikují, jaké informace o rodině předávají dále. To se netýká pouze rodiny, ale také školy, klubů ve farnostech apod.“

Pomáhá internet komunikaci? S jakým vědomím může křesťan přistupovat k internetu? Nejen této tematiky se nad šálkem čaje dotýká P. Josef Ptáček, metodik informačních technologií pražské arcidiecéze a farář farnosti Kralupy nad Vltavou.

P. Josef Ptáček (vlevo)

a neupínal k němu falešné naděje. Vždy bude záležet na kvalitě našeho života a osobním setkání s druhým člověkem, které je těžko zastupitelné. Provozuji internetové stránky www.knez.cz. Vnímám je jako příležitost kontaktu s přáteli – včetně bývalých farníků. Snažím se tam umisťovat i odpovědi na otázky, které dostávám. Rád bych připomněl slova Jana Pavla II., napsaná při příležitosti jednoho Světového dne sdělovacích prostředků: ´Díky internetu se na milionech obrazovek po celém světě objevují miliardy obrázků. Vynoří se z této galaxie obrazů a zvuků Kristova tvář? Zazní jeho hlas? Teprve tehdy, až se ukáže jeho tvář a zazní jeho hlas, pozná svět radostnou zvěst o našem vykoupení. To je cíl evangelizace a to učiní internet skutečným prostorem pro člověka, protože kde

není prostor pro Krista, tam není prostor pro člověka.´“ Užívání sociálních sítí – Facebook, Twitter – je pro vás zřejmě víc než běžné. Jaké vidíte jejich přednosti a naopak negativa? „Jsou to dvě z velikého množství služeb, které na internetu můžeme najít. Musíme si však odpovědět na otázku, k čemu je potřebuji a čím mohu toto prostředí Fota: archiv J. Ptáčka

N

a pražském arcibiskupství zastáváte funkci metodika informačních technologií. V čem spočívá a jak jste se k ní

Při uvedení arcibiskupa D. Duky do úřadu.

Měl byste nějaké podněty pro provozovatele blogů? Může se „běžný křesťan“ zapojit do pastorace na internetu? „Blog je většinou web osobní nebo web nějaké instituce. Některé instituce ho využívají jako prostředek komunikace se svými klienty. Možná by si i některé církevní instituce mohly vzít z toho příklad a komunikaci s veřejností prohloubit – zvláště v obdobích, kdy se probírají óžehavá´ témata. U nás jsou určitě velmi dobr ým p o činem osobní stránky našich představitelů či mediálně známých osobností (www. kardinal.cz, www.Dominik Duka.cz, www.Halik.cz). Specifickým problémem na internetu jsou mnohé diskuse pod články na zpravodajských serverech. Možná by i naše zapojení mohlo být větší. Je to prostředí trochu náročné, ale na druhou stranu se domnívám, že křesťanské poselství stojí za trochu námahy.“ Za rozhovor děkuje Hana Pohořalá


25

26


Z londýnského deníku Kresba: Petr Štěpán

Z

Prahy odlétáme v pátek v šest ráno, v Londýně jsme v sedm. Let ovšem trvá dvě hodiny, časový posun nám přináší jednu hodinu k dobru. V devět již stojíme před výstavným domem v centrální části města. Portýr, usměvavý Filipínec, nás ohlašuje a neslyšný výtah bleskově vyváží do posledního patra. Po oranžovém koberci rozprostřeném po chodbách vstupujeme do rozlehlého dvoupodlažního bytu. Krátké uvítání s majitelem a již jsem v jedné z několika koupelen, jejíž strop mě bude šest dní zaměstnávat. Z velkého kufru vyndávám štětce, barvy, hadry, světla – ta nebudu potřebovat, neboť prostora je zalitá světlem. Dopadá prosklenou stěnou, kterou je koupelna oddělena od široké terasy obklopující horní podlaží. Cyril zatím odjíždí zařídit vše potřebné do bytu, který je pro nás přichystán po dobu mé práce, tedy do čtvrtka. Večer procházím čtvrť Chelsea, naše nové bydliště. V oratoři sv. Filipa Neri se účastníme slavnostní mše, je svátek Zvěstování Páně. Působivá liturgie plná symbolických gest, kadidla a výtečné hudby. Skvělý varhaník prokládá vokální skvosty gregoriánského chorálu docela moderními improvizacemi. Potom procházka se zastávkou v honosné Victoria Albert galerii. Mezi sbírkami starého asijského umění se baví mládež, zní taneční hudba, zdá se, že v kopuli tohoto klasicistního paláce probíhá hlučná párty. V sympatickém lidovém baru s krbem a nevšedním pivem uzavíráme večer. Následující dny jsou si podobné. Přes den pracuji, Cyril zatím obhlíží terén. Večer se potulujeme zajímavými částmi města a končíme ochutnávkou rozmanitých místních piv. Výjimkou je neděle. Rozhoduji se ji světit, i když nemám jistotu, jak práce půjde. Zatím pokračuje dobře, přestože musím měnit původní návrh. Na fotce a v počítači vše vypadá jinak. Také mám po nedělní přestávce plné oči Turnera, anglického mistra malby vzduchu a vody. Detailně jsem si ho prohlédl v Národní galerii a teď mně kouká přes rameno a našeptává, jak to dělat. Moje téma je totiž „Nebeská voda“. Fušuju do jeho oboru, i když o 150 let později.

Práce pokračuje a snad se i rozptylují obavy mého zaměstnavatele, které vyslovil při sledování některých stádií malby. Čtvrtek, poslední den práce. Ráno vyrážím s kufrem, neboť je dohodnuto, že si ho i s věcmi můžeme nechat až do neděle tam, kde pracuji. Cyril zatím zařizuje hotel v levnější čtvrti, ve Strattfordu. Malba se líbí, chválí ji majitel i jeho dcera, následuje focení před stropem. Chystám závěrečný ochranný nátěr. Z prázdné masážní vany naposledy dlouze koriguji svoji práci. Jsem hotov. V poledne přichází uklízečka, české děvče, asi po třinácté hodině pan domácí. Má naspěch, tedy žádné sblížení na obzoru. Ve své kanceláři vyjadřuje uspokojení z mé práce, podepisuje předávací protokol. Pak mi podává balík peněz. „Jste bohatý muž.“ Dodává, že částka je menší asi o dvacet procent dohodnuté ceny, což bere jako zálohu na další práci, o které jsme mluvili. Chvíli mi trvá, než pochopím. Vysvětluji, že tato další práce by znamenala další smlouvu. Ve stávající o ní není zmínka. „Tu jste si napsal vy!“ „Ale vy jste ji podepsal.“ „Dobře, zapomeňte na to, zapomeňte na další zakázku.“

Od této chvíle se mnou pan domácí jedná s úřední strohostí. „A ten kufr si můžete také odnést.“ Pomalu opouštím terasový byt ze skla, oceli a betonu. Obcházím sadu golfových holí připravených v předsíni. Ve dveřích následuje chladné rozloučení. Na zastávce pak čekám na Cyrila, obědvám sendvič z Tesca a vydýchávám tento zvrat, mrazivý dotek jiného světa. Myslím na anonymní umělce, muzikanty hrající u hodovních stolů, středověké kameníky, malíře… Večer cestujeme přes hodinu přeplněným autobusem do Strattfordu. Hotel je skromný, miniaturní pokoj a společná koupelna na patře. V recepci je usměvavý mladík snědé pleti. Celá čtvrť je etnicky pestrá. V baru přes ulici sedíme u moštového piva a je nám dobře. Následující tři dny jsem převážně v Národní galerii. Cyril mě věrně doprovází, dokonce tvrdí, že ho mé nadšené výlevy baví. Těší mě existence tohoto komunikačního kanálu mezi námi. Jsou to hody oka – dojemná setkání s obrazy, které jsem mnohokrát viděl v knihách, ale které jsem neznal. Postupně se mi i tato bohatá přehlídka zužuje na několik niterně blízkých děl. Nakonec zůstává jediné. Rozměrné plátno benátského mistra J. Tintoretta, Ježíš umývá apoštolům nohy. Je to obraz, do něhož mám chuť vstoupit a stát se součástí jeho šerosvitné a trochu tajemné atmosféry. Má v sobě robustní vřelost a lidskost. Velkoryse malované figury jsou v pohybu, často jen tušeném, neboť prostor je bohatě modelován světlem a stínem. V zadní části jsou patrné odlesky ohně, u něhož se hřejí a suší apoštolové. Úplně vpředu si muž přesným, důvěrně známým gestem utírá chodidlo. V centru kompozice klečí Ježíš, jediná, nepatrně zmenšená postava v plném světle se chystá umýt nohy Petrovi. Magnetismus tohoto díla mě samého překvapuje. Jeho bohatý obsah a neokázalá technika mě strhávají snad i pro to, co jsem tyto dny zažil. Pro tu zvýšenou citlivost, pro tu žízeň po jednoduchosti, hloubce, svaté chudobě. Do Prahy přilétáme v neděli v noci. V pondělí zjišťuji, že mi hned druhý den po předání malby přišla na účet chybějící částka, jak bylo stanoveno ve smlouvě. Petr Štěpán

OSMISMĚRKA Před 200 lety se narodila americká spisovatelka a novinářka Harriet Beecher Stoweová (14. června 1811 – 1. červnce 1896). Pocházela z rodiny s puritánskou tradicí a odporem k otrokářství. Velkou část svého života prožila na rozhraní severních a jižních částí Ameriky, takže všechna její díla namířená proti otrokářství vycházejí z osobní skutečnosti. Její nejznámější kniha (TAJENKA), která byla poprvé vydaná před 160 lety, velkou měrou přispěla ke zrušení otroctví v USA.

Naše osmisměrka

K

O

L

A

L

E

H

C

E

I

A

CH

O

E

Ů

I

A

Í

L

C

T

R

U

L

T

O

L

U

S

O

S

P

K

S

S

S

K

O

E

R

E

T

A

A

A

O

O

S

S

T

I

L

V

T

Č

K

D

K

R

O

S

C

Ý

O

Č

O

O

K

O

Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová

U

Administrativa redakce: Veronika Němečková

I

O

V

A

L

K

L

R

T

L

F

O

N

A

S

M

Á

A

D

K

R

O

N

Ú

S

M

Ě

V

Y

Y

TIPO A

Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP

Redakční rada: Štěpán Filcík ThDr. Miloslav Kněz Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. PhDr. Ilona Špaňhelová

clí, čakra, kokos, kordy, kostel, lalok, lehce, louka, odolá, oorám, osolil, otroci, savci, sesle, siesta, sifr, slasti, sokol, stůl, stvol, toulky, únor, únos, úskok, úsměvy

PIPO

Časopis Hnutí fokoláre Červen 2011, ročník 20 (14)

Jak bych mu mohl pomoct?

Walter Kostner

Jsem na dně… Nemůžu se vzchopit!

Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá Ing. Milena Honetschlägerová Marie Hrabětová Mgr. Veronika Matiášková PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková Mgr. Zdeňka Růžičková Mgr. Tomáš Tatranský Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON PRAHA, spol. s r.o., U Elektry 650, 198 00 Praha 9 ISSN 1212 – 0782 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994

Pomóóóc!

Pomóóóc!

Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz)

Co se stalo?

Nic, už je to v pořádku.

Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] Titulní strana: Maria Voce a Giancarlo Faletti po příletu na ruzyňské letiště, 19. května 2011. Foto: Markéta Jírů 2011.

R adostná setkání dětí Nechyběla ani hra venku.

Společně v citadele

Fota: archiv Centra Mariapoli

Prohloubení tématu o Boží vůli.

Fota: Markéta Nováková

Ze života Hnutí fokoláre v České republice

Škola Nového lidstva Skupina účastníků z České republiky na škole Nového lidstva v citadele Faro v Chorvatsku.

Fota: archiv Dalibora Slavíčka

Tradiční první sobota v měsíci ve Vinoři, na kterou se sjíždějí „pracovníci“ z celé České republiky.

2011 ROČNÍK 20 (14)

Recommend Documents